ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY XXIII. ročník 2009 Číslo 6 Cena 75 Kč

ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

XXIII. ročník 2009

Číslo 6

Cena 75 Kč

6

Příroda ve středověké Praze, dnešních evropských velkoměstech a Humpolci • Krajinou (ne)úmyslu • Oživování míst • Netopýří záchranka • Přírodní park Petrovicko • Náves pod Macochou • Ekologická poradna: nádrž pro obojživelníky • Countdown 2010

Vydání tohoto čísla podpořeno Nadací OKD v rámci programu Pro budoucnost.

Z obsahu: Natura mění tvář Radka Kozáková, Jan Havrda

1

Rybníček na Novém Městě pražském Adéla Pokorná

2

XXIII. ročník 2009

Netopieria záchranka Blanka Lehotská

5

Diverzita květeny velkoměst Zdeňka Lososová a kol.

6

Krajinou (ne)úmyslu Jan Šturma

10

Galerie o performerech Pavel Magda

12

Neviditelná řečiště

14

Krajina mého srdce Jaroslav Erik Frič

16

Himantoglossum

17

Recept na náves pod Macochou Lukáš Kala

18

Proč Javorenští nechtějí ‚bioplynku‘ Radka Jarušková

20

Letokruhy – rok 1979 Dana Zajoncová

21

Přírodní park Petrovicko Lubomír Bartoš

22

Diskuse / Zajímavosti / Recenze

26

Ekologická poradna / Luštěnky

30

Kronika / Zprávy z Veroniky

32

Do čísla dále přispěli: Antonín Buček, Jiří Danihelka, Ivana Hrabinová, Petr Hruška, Karel Hudec, Pavel Kolmačka, René Kyselý, Deana Láníková, Zdeněk Laštůvka, Petr Maděra, Barbora Obstová, Zdenka Otýpková, Miroslav Patrik, Milena Rychnovská, Martin Sedlák, Hana Šefrová, Dušan Šlosar, Mojmír Vlašín, Hana Zuchnická Autoři kreseb a fotografií: David David, Magdalena Hledíková, Vendula Chalánková, Rudolf Janda, Michal Kovář, Zdeněk Laštůvka, Petr Maděra, J. Mourek, Rostislav Pospíšil, Tomáš Ronovský, Jan Steklík, J. Zavřel Titulní strana obálky: Digitálně upravená kresba Pavla Dvorského

© ZO ČSOP Veronica 2009 ISSN 1213-0699

Veronica – časopis pro ochranu přírody a krajiny Vydavatel: Regionální sdružení ČSOP Brno Redakce: Časopis Veronica, Panská 9, 602 00 Brno tel. 542 422 756, www.casopis.veronica.cz Kontakt pro autory: Dana Zajoncová mob. 777 323 742 e-mail: [email protected] Šéfredaktorka: Mgr. Dana Zajoncová Korektury: Ing. Jiří Turek Výtvarná redakce a grafická úprava: MgA. Alžběta Hanzlová Redakční rada: doc. Ing. Antonín Buček, CSc., doc. Ing. Petr Čermák, Ph.D., Ing. Ivo Dostál, RNDr. Yvonna Gaillyová, CSc., doc. RNDr. Karel Hudec, DrSc., Mgr. Pavel Klvač, Ing. arch. Jarmila Kocourková, RNDr. Miroslav Kundrata, doc. Ing. Jan Lacina, CSc. (místopředseda), RNDr. Jitka Pellantová, Ing. Pavel Pešout, RNDr. Václav Petříček, Mgr. Ing. Věra Pospíšilíková, RNDr. Jana Ružičková, Ph.D., RNDr. Olga Skácelová, Ph.D., Jan Steklík, PhDr. Václav Štěpánek, Ph.D. (předseda), Ing. Jiří Turek, RNDr. Mojmír Vlašín Tisk: ADAtisk H&H s.r.o. Distribuce: 5 P Agency, spol. s r.o. Vychází šestkrát ročně Toto číslo vyšlo v prosinci 2009 Evidenční číslo Ministerstva kultury: 5622 Projekt byl finančně podpořen v grantovém řízení MŽP. Materiál nemusí vyjadřovat stanoviska MŽP. Na vydávání časopisu Veronica dále přispívají ÚVR ČSOP, Statutární město Brno a Nadace Veronica. Tištěno na recyklovaném papíru. Hlavní články jsou recenzovány, všechny příspěvky jsou redigovány. Ne všechny texty vyjadřují názor redakce.

Cena ve volném prodeji 75 Kč Předplatné na rok 2010: Řádné předplatné: 390 Kč Zvýhodněné předplatné (studenti, důchodci): 300 Kč (podmínkou kopie ISIC karty nebo rozhodnutí o přiznání starobního důchodu) Sponzorské předplatné: předplatné navýšené o dar na podporu časopisu Veronica Koupí časopisu či jiných produktů a služeb Ekologického institutu Veronica podporujete nevládní aktivity zaměřené na udržitelný vztah ke krajině a jejím přírodním a kulturním hodnotám. Kontakt pro předplatitele: Olga Krejčířová mob. 775 723 742 e-mail: [email protected] formulář pro předplacení a kontrolu údajů: www.casopis.veronica.cz/predplatne/ číslo účtu: 994404-0549081004/0800 variabilní symbol: pětimístné číslo předplatitele Na Slovensku činí roční předplatné 15 € Distribuuje a objednávky přijímá: CEEV Živica, Vysoká 18, 811 06 Bratislava tel./fax 02 / 52 96 29 29, [email protected] Časopis Veronica můžete zakoupit: Dům ochránců přírody, Panská 9, Brno Modré knihkupectví, Zemědělská 9, Brno Knihkupectví Academia, Národní tř. 7 a Václavské nám. 34, Praha 1 Knihkupectví Academia, Zámecká 2, Ostrava Knihkupectví Anežka Chvílová, FSS MU, Joštova 10, Brno Hana Smílková, Knihkupectví FF MU, Arne Nováka 1, Brno Knihkupectví M. Ženíška, Alfa pasáž, Poštovská 4, Brno Knihkupectví Skleněná louka, Kounicova 23, Brno Literární čajovna Skleněná louka, Kounicova 23, Brno Centrum Veronica Hostětín, Hostětín 86

Ekologický institut Veronica je profesionální pracoviště Základní organizace Českého svazu ochránců přírody Veronica. Svou expertní a vzdělávací činností poskytuje interpretaci odborných environmentálních témat. Působí v Brně a v Hostětíně, zabývá se jak městským, tak venkovským prostředím. Aktivity rozvíjí v širokém záběru od místního detailu po mezinárodní souvislosti – „z Hostětína po Evropu“. Veronica vydává od roku 1986 stejnojmenný environmentálně kulturní časopis, založila a rozvíjí ekologické poradenství v České republice a vybudovala Centrum Veronica Hostětín, kde ověřuje teoretické poznatky na modelových projektech udržitelného rozvoje. Odborná a vzdělávací činnost je určena pro nejširší veřejnost, odborníky, představitele a pracovníky veřejné správy, vzdělávací instituce, jiné nevládní organizace, učitele a studenty středních i vysokých škol, malé a střední podniky. Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.

Editorial

Natura mění tvář aneb Středověká Praha na cestě k modernímu městu Radka Kozáková, Jan Havrda

Život ve městě

Jediný kus přirozeného břehu Vltavy je dnes pod Mánesovým mostem. Foto Michal Kovář

Na město můžeme pohlížet jako na hustě osídlenou krajinu, jakousi krajinu naruby, v níž převládá kultura nad naturou. Co se v krajině odehrává na velkém území, probíhá v ulicích měst s mnohem větší intenzitou. I kdybychom chtěli, nepodaří se nám z města vyhnat to přírodní a divoké. Svým sídlením na to nicméně tlačíme. Část vpouštíme vědomě (např. ovocné stromy nebo kozy), část se nám daří vyhnat (např. les nebo medvědi), část necháváme bujet tam, kde nedochází ke křížení zájmů nebo kde je boj příliš vysilující (např. rumiště, ptáci, hmyz). Naše vyprávění začneme na konci raného středověku, tedy v době, kdy vznikali předchůdci vrcholně středověkých měst. V Českých zemích byl středověk dobou velkých změn, které skrze společnost a kulturu prostoupily i krajinu. V raném středověku přetrvávalo mnohé z pravěkých dob, kdy činnost člověka spíš zvyšovala bohatost biotopů, tj. zmnožovala počet stanovišť, na kterých našly vhodné podmínky vždy určité druhy rostlin a živočichů. Rozšíření druhů v přírodě je totiž úzce spjato s konkurenceschopností – žiji tam, kde dovedu konkurovat. Když říkáme, že v raném středověku dozníval dřívější způsob hospodaření s přírodními zdroji, máme na mysli především jeho nesystematičnost. Příkladem může být výběrová těžba stromů v lesích nebo z moderního hlediska nejasné povědomí o tom, co je v okolí sídliště pastvina, co úhor, co už spíše les nebo vůbec nepojmenovatelné houští. Nehledě na nejasnosti o vlastnictví půdy. Lidská populace byla časem čím dál početnější, čímž vyvstávala nutnost nakládat s místem promyšleněji. V průběhu středověku proto tlak na přírodní prostředí sílil. Kromě horských oblastí byl prostor poprvé beze zbytku rozparcelován, takže každý kus země našel svého vlastníka. To, co se v kultuře označuje za velkou středověkou změnu (kladenou v českých zemích do 13. století), je v pylových diagramech vidět jako náhlý úbytek

Pavlačové vnitrobloky, kamenné nebo i moderní centrum, asfaltové a zelené plochy sídlišť, rozháraná periferie. Kolik přírody se vejde do města? Podle botaniků více než do okolní krajiny. Z jejich případových studií však vyplývá, že není město jako město. Malé město vzniklé kdysi spojením vesnic je charakterem vegetace pořád bližší vesnici. Velkoměsto lze sice roztřídit na jednoznačné biotopy, ale stále tu ještě dost zůstává pro náhodu a překvapení. Ovšem zkušenosti s přírodou ve městě mohou být i zcela jiného druhu. Básníci pronikli až na podhoubí průmyslové metropole a potkali lišku na zastávce autobusu. Občané vykáceli stříbrné smrky a obnovili nejen návesní rybník, ale také vzájemnou pospolitost. Studenti srovnávali metodiky používané k ekonomickému oceňování zeleně ve městě. Performeři oživovali ulici – vytrhli kamennou dlažbu a natáhli travnatý koberec zakoupený v supermarketu. Předkládáme tedy několik okamžiků ze života ve městě, v nichž se člověk otiskuje do přírody a příroda tu stopu zase zahlazuje. Vše se vrství na sebe a prolíná… Z Petrovicka posíláme přírodní park, z Pohanska topol černý, z Javorného reportáž o chystané bioplynové stanici, ze Slezské Ostravy kalové rybníky, netopýrům záchranku z Bratislavy a obojživelníkům vánoční dárek. Pro naše předplatitele opět máme přichystánu barevnou přílohu o národní přírodní rezervaci Soos. Inspirativní počtení v době vánoční vám přeje Dana Zajoncová

Jan Steklík

XXIII. ročník 2009 | číslo 6 | www.veronica.cz | Veronica

1

lesa, vzestup obilovin a synantropních rostlin a především úbytek druhů obecně. Systematický a velkoplošný tlak na přírodní prostředí upřednostnil několik málo druhů, jejichž kvantita nahrazovala někdejší druhovou pestrost.

Praha v raném středověku Praha jako sídelní aglomerace vznikla v 9. století na levém břehu Vltavy. Pod přemyslovským hradem se na ploše asi 35 ha nalézalo opevněné raně středověké město. Zástavbu tvořily dřevěné či dřevohliněné domy a řemeslnické dílny. Cesty se zpevňovaly dřevěnými trámy nebo kameny. Osídlení se rozrůstalo v podobě přidružených osad i za hradby. Na protilehlém břehu řeky, který byl s tímto nejstarším městem spojen dřevěným mostem, se dlouho jen pohřbívalo. Teprve v průběhu 11. a v 1. polovině 12. století se osídlení přemisťuje ze zastavěné a prostorově stísněné Malé Strany na území dnešního Starého Města. Raně středověké osídlení se v archeologických pramenech jeví jako obsazování území, při němž byly respektovány přírodní podmínky: výchozy skal, koryta potoků, zaplavované nivy a mokřady. Přírodní prostředí vypadalo ve městě zcela jinak než dnes. Ze severního svahu Petřína tekl Malostranský potok. Rozsáhlý mokřad rušil samotné jádro vznikajícího města v místě dnešní horní části Malostranského náměstí. Obyvatelé podhradí budovali poměrně složité konstrukce z dubového dřeva, aby tuto mokřinu začlenili do zástavby. Vltava zůstala do poloviny 13. století bez jezů a její hladina byla nejméně tři metry pod současnou úrovní. Měla slepé rameno, v raném středověku již vysychající, bahnité, zaplavované jen v době povodní a využívané jako přirozená součást systému opevnění. V poloze dnešního Klárova rameno oddělovalo ostrov zmíněný i v písemných pramenech jako „ostrov pod mostem (Pražským)“. Od 11. století zde existovala zemědělsko-řemeslnická osada s kostelem v místě dnešního vstupu na Mánesův most. Přímo na ostrově se nalézala i pole.

Pražská aglomerace na konci doby románské složená z mnoha osad. Zdroj: Mencl V. (1969) Praha. Odeon

2

Veronica | XXIII. ročník 2009 | číslo 6 | www.veronica.cz

Rybníček na Novém Městě pražském Adéla Pokorná

Už na konci 10. století existuje písemná zmínka o malé osadě ležící na pravém břehu Vltavy na dohled od Pražského hradu, tyčícího se naproti přes řeku. O počátcích této osady nevíme zhola nic, zajímavé je ale její jméno – Rybník nebo Rybníček. Toto jméno samo o sobě je nejstarší zmínkou o rybnikářství na našem území. Rybníky se u nás jinak běžně začaly zakládat teprve od 12. století. Z dalších zmínek roztroušených po různých archivech je známo, že ve 12. století patřily k osadě Rybník minimálně tři rybníčky. V té době už se Rybník nacházel prakticky na předměstí Starého Města pražského, kousek od jeho hradeb. Po založení Nového Města pražského Karlem IV. v polovině 14. století se vesnička rázem ocitla uprostřed města. Zpočátku se ještě udržela na plánech měřičů rozdělujících parcely, ale během let a staletí zanikla beze stopy. Zůstalo o ní známo jen to, že ležela v blízkosti kostela sv. Štěpána. Za štěpánským kostelem dodnes můžeme v husté zástavbě narazit na některé uličky, které nás překvapí svými jmény jako V Tůních nebo Na Rybníčku. V únoru roku 2009 byla pod zdánlivě sterilní betonovou podlahou sklepa jednoho domu v ulici V Tůních nalezena asi metrová vrstva tmavého bahna. Po bližším prozkoumání se ukázalo, že se jedná o usazeniny vzniklé na dně jednoho z rybníčků. Pohřbené ve tmě a vlhku hluboko pod rušným velkoměstem zůstaly do dnešních dnů zachovány nejen vrstvy rybničního bahna, ale i zapadlá semínka rostlin a zrnka pylu, rybí šupiny nebo celé skořápky škeblí. Z těchto drobných pozůstatků dnes můžeme číst jako v knize. V nejstarších vrstvách nacházíme kromě semen vodních rostlin (okřehek, růžkatec ponořený, šejdračka bahenní, rdest a stolístek) zejména velké množství zástupců bujné pobřežní vegetace, jako například žabník jitrocelový, pryskyřník lítý, rdesno peprník, karbinec evropský, rukev bažinnou, orobinec nebo lilek potměchuť. Pravděpodobně jsme narazili na první rybníček v kaskádě, ležící ve svahu ještě nad vesnicí. Tím by snad bylo možné vysvětlit na svou dobu velmi neobvyklou čistotu vodní nádrže. Nezaznamenali jsme žádné stopy vajíček střevních parazitů a do rybníka nejspíš nikdo neházel ani odpadky. Nebyly totiž nalezeny téměř žádné střepy z keramických nádob ani jiné pozůstatky z kuchyní v podobě zbytků pěstovaných rostlin. Také jsme nenarazili na žádnou významnou stopu lesa. V okolí rybníčku v té době rost-

Příroda ve velkoměstě? Stromy, řeka, holubi. Foto Michal Kovář

Z písemných pramenů je Praha pověstná ledabylým nakládáním s odpady. Během prvních století se veškeré zplodiny jejího složitého života vrstvily na ulicích i v zázemí domů – hnůj, seno, zbytky jídel, mršiny, sláma, hlína smytá deštěm ze svahů. Vznikal tak směsný kulturní (antropogenní) sediment. Z rostlinných zbytků (pylů, semen, plodů apod.) zachovalých v těchto sedimentech se dozvídáme o nesmírně pestrém přírodním prostředí. Bohatost druhů prostupuje v raném středověku všemi biotopy od lesa po pole. Nebylo daleko k teplomilným loukám s konikleci, bělozářkami, devaterníky, mateřídouškami a čekánky. Patrně byly spásány přímo pod knížecím palácem na jižním svahu hradčanského ostrohu. Variabilita plevelných a synantropních druhů odkazuje na dosud neúplné uchopení prostoru, na množství proluk v zástavbě, odlehlých zákoutí, sešlapaných mezí, trávníků umořených dobytkem nebo stinných vlhkých koutů. Les musel být v blízkém okolí města vyklučen, avšak pylová zrna, která dolétla ze vzdálenějších porostů, jej ukazují v plné druhové bohatosti borových nebo habrových doubrav s lípou, javory, lískami, ale i jedlemi, buky a smrky. Velkoplošné odlesnění na území města vyvolalo sesuvy půdy ze svahů Petřína i hradního návrší. Takto byla například v zahradě nemocnice Pod Petřínem při úpatí svahu pohřbena pod svahovými hlínami osada z 10. století.

Vrcholný středověk – kultivace divokosti Živelné rozrůstání Prahy doznalo významné změny ve 13. století s vlnou vrcholně středověkého zakládání měst, pro která jsou typická: městská práva, hradby a obvykle nová organizace území. Zajímavé jsou například zprávy o založení Nového Města pod hradem Pražským (dnešní Malá Strana) Přemyslem Otakarem II. v roce 1257. Král nechal vystěhovat dosavadní obyvatele, aby je vyměnil za přizvané kupce a řemeslníky. Těm nechal půdu znovu rozparcelovat, čímž založil město s téměř pravidelnou uliční sítí. Rozvoj kamenné zástavby ve 14. století výrazně omezil sesuvy půdy v malostranském prostoru. Hygienická úroveň pražských ulic musela být neúnosná, soudě nejen podle písemných zmínek, ale i podle vaječných schránek parazitů, jejichž množství v kulturních vrstvách časem narůstá. Obyvatele Prahy sužovaly nejen škrkavky, ale s domácími i divokými savci sdíleli také střevního parazita tenkohlavce. V průběhu 14. století se ve městě mění nakládání s odpadem. Je vyvážen za hradby na břeh řeky nebo je deponován v četných hlubokých jímkách, kopaných na dvorcích domů. Ulice jsou dlážděny a pravidelně čištěny. Že však bylo k čistotě stále ještě daleko, dokládají písemné prameny z 15. století, v nichž figurují hromady hnoje na veřejných prostranstvích.

ly bohatě kvetoucí louky – s třezalkou, kohoutkem, kontryhelem, hvozdíkem, chrpou, černohlávkem, šťovíkem, jitrocelem a skřípinou. Kvetly zde i kopretiny a pampelišky, heřmánek, rmen, pryskyřníky, devaterník, violka, bodlák, zběhovec plazivý a písečnice douškolistá. Právě nálezem tohoto nesmírně bohatého souboru lučních druhů je materiál z ulice V Tůních tak cenný. Ze středověkých měst se nám většinou dochovaly pouze „hromady hnoje“, které jsou pro rekonstrukci přírody v okolí sídel méně lichotivé. Z mladších vrstev sedimentu ale můžeme vyčíst, jak se i k našemu rybníčku nezadržitelně blíží město. Nejdříve začne ubývat lučních druhů a objevují se polní a zahradní plevele. Z lučních druhů v nejmladších vrstvách přetrvávají pouze rdesno ptačí a šťovík – jednoznačné indikátory intenzivně sešlapávané půdy. A zatímco v nejstarších vrstvách jen vzácně narazíme na semínko kopřivy nebo merlíku, postupem času začínají ruderální druhy přibývat, až nakonec zcela převládnou. V naší „knize“ bohužel chybějí poslední stránky. Při stavbě domu byly odkopány vrstvy, které by nám dnes mohly prozradit, jestli byl rybníček nakonec zasypán stavební sutí při horečném budování Nového Města, nebo zda se postupně plnil bahnem, až časem sám zanikl. Víme jen to, že na jednom obrázku Prahy ze 17. století se v jeho místě nacházejí zahrady. Mgr. Adéla Pokorná (1972) pracuje v Archeologickém ústavu AV ČR a je doktorandkou na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Věnuje se archeobotanice středověku. [email protected]

Jan Steklík

XXIII. ročník 2009 | číslo 6 | www.veronica.cz | Veronica

3

Z Prahy 13. století se vytratil kus venkova. Z většiny kulturních sedimentů mizí bohatá luční květena. Také mezi ruderály zůstávají ti nejhouževnatější – převažují rostliny z čeledi merlíkovitých využívající dusíkem obohacenou půdu. Z pylových zrn stromů se nejčastěji objevuje borovice jako svědectví zarůstání vykácených lesů touto pionýrskou dřevinou. Budování jezů zvýšilo hladinu Vltavy o několik metrů a během povodní docházelo k ničivějším záplavám než v raném středověku. V nivě se vrstvily metrové náplavy. Následkem toho zanikla mezi jinými i osada na „ostrově pod mostem (Pražským)“.

Zvířena ve městě René Kyselý

Na cestě k modernímu městu Příběh středověké Prahy můžeme vidět jako postupné vyzrávání vztahu mezi kulturou a naturou. Počátky města se dějí v divokém a spontánním rytmu. Zdá se, jako by raně středověká Praha byla vším – vyspělým mohutně opevněným výrobním a obchodním centrem s nespornou společenskou vážností, dřevohliněnou vesnicí s rozkvetlými pastvinami přímo pod knížecím palácem, kozím pláckem i bahnitým páchnoucím smetištěm. Natura se realizuje přímo v ulicích města, je prostá, bezprostřední, přímočará. Vrcholný středověk je novým začátkem. Vzniká pravidelnější uliční síť s vytyčenými parcelami pro měšťanské domy. Vzpurný přírodní podklad je tomu uzpůsoben – rozsáhlé planýrky, terénní úpravy ve svazích, odlámané skály, navážky. Přibývá kamene a v případě Prahy zlatá opuka jako by vyjevovala snahu izolovat se od temné divokosti hlíny. Natura shazuje ohlávku především v nivě Vltavy, kde pohřbívá někdejší povrch mocnými povodňovými sedimenty. Okraje města si mnohdy zachovávají venkovský charakter (viz článek Adély Pokorné). S rostoucí vůlí zakládat parky a zahrady je do zasídlených částí přizvána natura zkrocená a noblesní, to je však již kapitola novověká. Chceme si ve městě nechat jen tu „hezkou část přírody“ – květiny v ohraničených záhonech, vodu jen klidnou a jen někde (jediný kus přirozeného břehu Vltavy je dnes pod Mánesovým mostem, potoky jsou z velké části kanalizovány), ze zvířat jen psy čisté rasy. Hlína se tlačí pod asfaltem a dlažbou, potkani běhají v podzemí, tamtéž teče nepozorovaně odpadní voda a záplavy nás straší jen občas. Mnohdy nevědomě však chceme a potřebujeme i naturu syrovou, veselou a svobodnou, která nikdy ve městě neztratila své místo. Výmluvná je například dnešní úprava některých parkových záhonů vytvořená z pelyňků, šťovíků a jiných ruderálních rostlin. Co jsme vytlačili z oken, vlomí se zadními vrátky… Mgr. Radka Kozáková (1980) pracuje v Archeologickém ústavu AV ČR v Praze. Na základě pylových analýz se zabývá vývojem krajiny zejména během středověku. [email protected] Mgr. Jan Havrda (1969) pracuje v Národním památkovém ústavu, územním odborném pracovišti v hl. m. Praze. Zabývá se prováděním archeologických výzkumů, geologickými poměry archeologických lokalit a vývojem středověkého osídlení v závislosti na přírodních podmínkách. [email protected] Pražský hrad

Tržiště

Malostranské nám.

Thunovská

Nerudova

Petřín

1 antropogenní vrstvy 2 sedimenty Malostranského potoka a bažinaté deprese 3 svahové sedimenty 4 skalní podklad

4

Veronica | XXIII. ročník 2009 | číslo 6 | www.veronica.cz

Není možné představit kompletní vývoj divoké fauny Prahy v několika řádcích, ačkoliv víme, že se měnila. Například dnešní město plné polodivokých holubů nebylo dlouho typickým obrázkem. I když nejstarší doklady tohoto ptáka pocházejí z Vyšehradu již z 10.–11. století, zjevně – dle množství zachovaných kostí – nebyl ve středověku hojný. Také pro dnešní podzemní Prahu typický potkan nebyl místním obyvatelem odjakživa, na území Prahy se začíná objevovat teprve v 18.–19. století. Nicméně dříve jeho místo zaplňovala krysa, které k životu zřejmě lépe vyhovoval tehdejší typ staveb s dřevěnými půdami než dnešní cihlové a panelové domy. Nejstarší kosti krys pocházejí z raně středověkého Vyšehradu a Pražského hradu, konkrétně z 9.–11. století, hojné jsou ve vrcholně středověkém období například na hradech. V historickém městě se samozřejmě vyskytovali i jiní hlodavci. Zajímavostí například je, že na Pražském hradě byly vedle mumií krys nalezeny i mumie plcha velkého, obojí datované do 16. století. Ani dnešní Vltava posetá labutěmi nebyla stálým výjevem. Labutě, přistěhovalci ze severských jezer, se zde začínají usazovat a hnízdit až v sedmdesátých letech 20. století, podobně pozdě jako některé další druhy vrubozobých. I ostatní fauna řeky se měnila. Po vybudování zdymadla ve Střekově roku 1936 již do Prahy nemohly migrovat mořské ryby jako losos a platýs bradavičnatý, známé zde ještě v 19. století. Velká divoká zvířata zajisté v pražských ulicích nikdy nežila, byť kontakt s divokou faunou byl v počátečních stadiích vývoje města bezpochyby daleko těsnější. Na ulicích či tržnicích ovšem byla k vidění řada domácích zvířat, přímo po ulicích pobíhali psi, a místy zřejmě volně i prasata a drůbež. Až po objevení Ameriky bylo možno zaslechnout krocana, jeho nejstarší kosti pocházejí ze 17. století z náměstí Republiky, kde byly nalezeny mezi jídelními odpadky mnichů. Typickými druhy chovanými za druhé světové války byli králíci a husy, držení při domácnostech jako potrava v době nedostatku. Mgr. René Kyselý (1974) pracuje v Archeologickém ústavu AV ČR v Praze jako archeozoolog. [email protected] Severojižní řez centrální částí Malé Strany ukazuje přibližnou mocnost svahových a kulturních sedimentů této části Prahy. Sestavil J. Zavřel, kreslil J. Mourek

Netopieria záchranka Blanka Lehotská

Netopiere patria k živočíchom s nočnou aktivitou, preto sa väčšina ľudí nemá možnosť s nimi stretnúť zblízka. Častokrát ich len podvečer vidia lietať a loviť hmyz. Netopiere sú však prispôsobivé živočíchy a pri strate prirodzených úkrytov sú schopné osídliť obdobné úkryty antropogénneho charakteru. Nejde pritom len o opustené banské diela, ktoré im nahrádzajú jaskyne v banských oblastiach a mnohé druhy netopierov ich využívajú v zimnom období v čase hibernácie (zimného spánku). V letnom období viaceré druhy tvoria reprodukčné kolónie v podkrovných priestoroch starých budov, napr. na povalách a vežiach sakrálnych stavieb. V posledných desaťročiach sa s netopiermi stále častejšie stretávame aj v mestách, kde využívajú ako úkryty štrbiny medzi panelmi v domoch na sídliskách. V Bratislave už niekoľko rokov realizuje ZO Slovenského zväzu ochrancov prírody a krajiny Miniopterus projekt Netopieria záchranka. Jeho hlavným cieľom je poradiť alebo prakticky pomôcť záujemcom z verejnosti riešiť vzniknuté problémy s netopiermi. V závislosti od konkrétneho prípadu realizujeme odchyt netopierov, obhliadky objektov a osobné, telefonické (00421 903 956 447) či e-mailové konzultácie ([email protected]). Od roku 2008 vedieme podrobnú evidenciu riešených prípadov. Zatiaľ čo v roku 2008 sme riešili spolu 74 prípadov, v roku 2009 sme tento počet dosiahli už v polovici septembra a nové prípady stále pribúdajú. Niektoré z nich sú podrobnejšie opísané a doplnené fotografiami na www.miniopterus.sk. Najčastejším prípadom, kedy sa obyvatelia obracajú na Netopieriu záchranku, je vtedy, ak im netopier vletí do bytu. Väčšinou zavolajú ľudia, ktorí akceptujú, že netopier je živý tvor, častokrát vedia aj to, že je zákonom chránený, ale predsa len sa ho boja alebo mu jednoducho nechcú ublížiť neodborným zásahom. Pokiaľ je to na území Bratislavy alebo v jej tesnej blízkosti, robíme odchyt osobne. Netopiera následne vo večerných hodinách vypustíme na slobodu. Pokiaľ sa ohlási niekto z väčšej vzdialenosti, poradíme mu, ako netopiera bezpečne odchytiť, uložiť a večer vypustiť. Takéto „náhodné“ zálety netopierov nám dávajú možnosť získať množstvo informácií aj o takých druhoch netopierov, s ktorými sa chiropterológ bežne v meste nestretne, nakoľko ide často o stromové druhy, ktorých úkryty sa ťažko hľadajú. Takto sa nám podarilo po prvýkrát na Slovensku zistiť výskyt ve-

Rostislav Pospíšil

černice Saviho (Hypsugo savii). Netopiera našli pracovníci v kancelárii na okresnom súde. Celkove sme doteraz na území Bratislavy vo vnútorných priestoroch budov zaznamenali výskyt 10 druhov netopierov (Myotis mystacinus s.l., Pipistrellus pipistrellus, P. pygmaeus, P. nathusii, P. kuhlii, Hypsugo savii, Eptesicus serotinus, Vespertilio murinus, Nyctalus noctula a Plecotus austriacus). Náročnejšie riešenia si už vyžadujú prípady výskytu netopierích kolónií v štrbinách domov medzi panelmi. V takýchto prípadoch sa snažíme zabezpečiť, aby sa netopiere nedostávali priamo do bytov cez bytové jadrá montážou sieťok, navrhujeme pre špárovanie a zatepľovanie domov vhodnejšie letné obdobie a dohadujeme ďalšiu spoluprácu. Kontrolovali sme aj panelový dom, na ktorom už prebiehalo zatepľovanie. Objavujú sa aj prvé prípady problémov s netopiermi v už zateplených domoch. Špecifickým prípadom sú jesenné invázie večernice malej (Pipistrellus pipistrellus). Tento druh je známy tým, že v období august – september zvyknú mladé jedince vo veľkých počtoch, niekedy dosahujúcich desiatky až stovky jedincov, vletovať do vnútorných

priestorov budov, kde sa prichytávajú na záclony, závesy, ukrývajú sa za nábytok, obrazy a pod. Najčastejšie takúto inváziu ľudia objavia po návrate z dovolenky, kedy bol v byte kľud a netopiere mohli nerušene nalietať do bytu cez pootvorené vetracie okno. Takéto netopiere sa snažíme „vyzbierať“ a následne vypustiť čo najďalej, aby sa už späť nevrátili. Ľuďom odporúčame ešte určitý čas vetrať byt len cez deň. Stretli sme sa aj s prípadom, kedy bola krivo osadená mriežka na vetracom otvore komory v kuchyni a večernice pozdné (Eptesicus serotinus) tu vytvorili malú reprodukčnú kolóniu priamo v hornej časti komory medzi zásobami potravín. Obyvatelia si najprv mysleli, že sú to vrabce, a až v polovici leta zistili, že ide o netopiere. Hoci vrabce ochotne tolerovali, netopiere chceli okamžite odstrániť. Nakoľko išlo o samice s mláďatami, ktoré ešte neboli schopné samostatne lietať, museli sme pre ne nájsť vhodný náhradný úkryt. Našťastie Eptesicus serotinus patrí k druhom, ktoré často osídľujú podkrovné priestory. Najbližšia známa kolónia tohto druhu bola v obci Jablonové, vzdialenej vzdušnou čiarou asi 20 km. Netopiere sme teda odchytili, umiestnili do plátenných vreciek a odviezli. Napriek telefonickému prísľubu, že ich v Jablonovom môžeme vypustiť v podkroví kostola k už existujúcej kolónii, po našom príchode, a ani po osobnom stretnutí s farárom, nám to nebolo umožnené. Bolo treba nájsť inú alternatívu. Tou bol kostol v Rohožníku, vzdialený ďalších 15 km, kde tiež každoročne evidujeme reprodukčnú kolóniu druhu Eptesicus serotinus. Privezené netopiere sme v podkroví opatrne vypustili a tie sa bez problémov pripojili k „domácej“ kolónii. Rôznorodé problémy s netopiermi v Bratislave a okolí sa snažíme vyriešiť sami, pokiaľ je potrebný zásah v iných častiach Slovenska, poskytujeme záujemcom telefónne čísla na členov Spoločnosti na ochranu netopierov na Slovensku (www.netopiere.sk), ktorí sa nachádzajú najbližšie a sú schopní v prípade potreby vycestovať a osobne pomôcť riešiť vzniknutý problém. Mgr. Blanka Lehotská, PhD., pracuje na Katedre krajinnej ekológie Prírodovedeckej fakulty Univerzity Komenského v Bratislave, je členkou ZO SZOPK Miniopterus, kde sa zaoberá monitoringom a ochranou netopierov na západnom Slovensku. (Viď tiež s. 31.) [email protected]

XXIII. ročník 2009 | číslo 6 | www.veronica.cz | Veronica

5

Diverzita květeny středoevropských velkoměst Zdeňka Lososová, Zdenka Otýpková, Jiří Danihelka a Deana Láníková

Botanické putování po bydlišti Hliníka Barbora Obstová

Studium vegetace měst Studium světové synantropní (člověka doprovázející) flóry sahá k počátkům 19. století, z jehož konce pocházejí i první údaje o synantropní vegetaci Čech. Obecně se tyto výzkumy zaměřují spíše na velká města. První popisy vegetace maloměst a vesnic České republiky pocházejí až z 80. let 20. století. Postupně se výzkum rozšiřuje právě na města menší, na vsi a také na stavby mimo lidská sídla (zdi, železniční tratě apod.). Mapování jednoho z menších českých měst – Humpolce – bylo předmětem mé bakalářské práce. Vybráno bylo osm kvadrátů o rozměrech 280 × 300 metrů s odlišným typem zástavby: historické centrum, vilová čtvrť, panelové sídliště, průmyslová zóna, zemědělský areál, autokrosová trať, dálniční uzel a vesnice Plačkov (místní část Humpolce).

Flóra lidských sídel obecně… Na první pohled jen věže, komíny a reklamy. Přesto je květena velkých měst bohatší než jejich okolí. Brněnská veduta 21. století od severu z Kociánky…

V současnosti žije více než polovina lidské populace ve velkých městech. V Evropě je podíl městského obyvatelstva ještě větší a dosahuje až 70 %. Urbanizace lidských sídel, tj. jejich vývoj v sídla (velko)městského typu, výrazně ovlivňuje flóru a vegetaci zasažených území. Zpočátku byla urbanizace krajiny spojována výhradně s destrukcí přirozených stanovišť, a tedy i s mizením nemalého počtu rostlinných druhů a celkovým ochuzením flóry. Srovnání druhové bohatosti velkých měst s okolní krajinou však ukázalo, že květena velkých měst je druhově bohatší než květena jejich okolí. Je to dáno tím, že vedle domácích druhů rostlin, kterým vyhovují některé městské biotopy, se ve městech nachází také velké množství nepůvodních druhů.

Ve většině případů platí, že ve městech je vyšší počet rostlinných druhů než v okolní krajině. Ve městech dále druhová bohatost stoupá na periferiích, které jsou již silněji propojeny s volnou přírodou. Projevují se zde ještě částečná pozitiva městského prostředí (snížení extrémních výkyvů teplot), ale již se uplatňují i klady nezastavěné krajiny (nižší boj rostlin o vlhkost, méně překážek pro šíření diaspor, více prostoru).

Jak vysvětlit velkou diverzitu městských flór? Proč jsou města původními i nepůvodními druhy rostlin bohatší než okolní krajina, se pokouší vysvětlit několik hypotéz, žádná však není přijímána obecně. První hypotéza vysvětluje druhovou bohatost velkou variabilitou městských biotopů. Ve velkoměstech a městských aglomeracích se totiž vedle zbytků polopřirozených a přirozených biotopů (dnes jsou to často rezervace) vyskytují umělá stanoviště s různou četností a mírou narušování vegetačního krytu – např. silniční krajnice, říční nábřeží, parky a příměstské lesíky, kulturní trávníky, záhony, sešlapávaná místa, zdi, zbořeniště, průmyslové areály apod. Tato pestrá škála biotopů, která zřetelně převyšuje nabídku stanovišť ve volné nebo venkovské krajině, umožňuje, aby se ve městě vedle sebe uchytily a dlouhodobě existovaly rostlinné druhy s nejrůznějšími ekologickými nároky. Pro městská sídla je také typický velký dopravní ruch: obvykle se tu křižují železnice a dálnice, některá města mají letiště, jiná dokonce říční nebo námořní přístavy.

6

Kopřiva dvoudomá

Veronica | XXIII. ročník 2009 | číslo 6 | www.veronica.cz

Dalšími specifiky zvyšujícími zastoupení rostlinných druhů se vyznačují stanoviště vesnická: zvýšené zastoupení vlhkých ploch, vyšší podíl nezpevněných ploch uvnitř zástavby, chov hospodářských zvířat, jejichž výkaly obohacují půdu o dusík, apod. Mnoho ruderálních druhů totiž patří mezi nitrofilní rostliny, tzn. takové, které vyhledávají ke svému životu půdy bohaté na dusík (kopřivy, šťovíky, merlíky, pýr plazivý). Městské prostředí je též charakterizováno poměrem zastoupení dvou skupin nepůvodních druhů, archeofytů a neofytů. Archeofyty jsou nepůvodní druhy zavlečené od počátku neolitu do objevení Ameriky. K neofytům patří rostliny zavlečené od počátku 16. století dodnes. Stanoviště městského typu − upravená, urbanizovaná, s vysokou frekvencí dopravy a narušovanými stanovišti − jsou vhodnější pro neofyty. Pro vesnice je naopak obecně typické vyšší zastoupení archeofytů. V době migrace archeofytů byla totiž naše krajina ze současného pohledu krajinou venkovského typu, a často tedy mezi nimi převládají plevelné druhy zemědělských kultur historicky spjaté s venkovským charakterem osídlení.

…nebo od Medláneckých kopců. Obě foto Michal Kovář

S dopravou je spojen pohyb velkého množství osob a materiálu, a tedy i trvalý záměrný nebo nechtěný přísun diaspor (zejména semen a jiných částí rostliny, z nichž může vzniknout nový jedinec). Různá narušovaná stanoviště, o která není ve městech nouze, poskytují příležitost ke klíčení a růstu rostlinám, které by ve volné krajině neobstály. Určité vysvětlení skýtá i fakt, že velká města byla často zakládána nebo vznikala na geologicky heterogenních, a tudíž i členitých, strategicky výhodných a současně ekologicky pestrých stanovištích. Poslední hypotéza vysvětluje druhové bohatství městských flór tzv. městským klimatem. Velká města si totiž zejména díky velké spotřebě energie a přítomnosti rozsáhlých zpevněných ploch vytvářejí vlastní klima, které je o něco teplejší než klima okolní krajiny. To umožňuje, aby se ve městech dlouhodobě uchytily rostliny zavlečené z teplejších oblastí, v našich podmínkách např. z jižní a jihovýchodní Evropy.

Téma výzkumu Už několik desetiletí jsou městské flóry předmětem intenzivního studia botaniků a ekologů, a to zejména v Německu. Dosavadní studie se však často zabývají květenou jednotlivých měst, jsou úzce geograficky omezeny nebo se opírají o data získaná z různé literatury, a tudíž často nestandardizovanými a jen obtížně srovnatelnými metodami. V našem výzkumu jsme se zaměřili na výzkum flóry velkých, převážně středoevropských měst. Je totiž známo, že právě podnebí má rozhodující vliv na druhové složení flóry určitého místa. Ústředním tématem našeho bádání je otázka, zde tento vztah platí i pro nepůvodní složku květeny velkých měst, anebo je rozhodující vliv člověka. Jinými slovy, zda platí alternativní hypotéza, která tvrdí, že zavlékání nepůvodních druhů do velkoměst stírá mezi jejich květenou původní

…a na příkladu menšího města Humpolce Ve všech sledovaných oblastech města Humpolce však paradoxně převládaly právě archeofyty nad neofyty. Otázkou je proč. Nahlédneme-li do historie města, zjistíme, že vznikalo postupným spojením více sídel. Původně se jednalo o dvouměstí. Jeho jádrem byla jednak osada kolem dvou starších trhových náměstí (Horní a Dolní), jednak relativně poněkud mladší osídlení kolem západněji situovaného třetího náměstí (nyní Havlíčkova), pravděpodobně z konce 13. století. Tento specifický charakter osídlení byl odrazem národnostního odlišení obyvatel. Staré město bylo německé a nové město české. K oběma zmíněným sídelním jádrům se v 18. století ještě připojila čtvrť drobných domků kolem evangelického kostela, tzv. Zichpil, a židovské město se synagogou. Město Humpolec se tedy nerozrůstalo od středu do okolí, ale spíše dovnitř, postupným spojováním původně oddělených sídelních areálů přes mezilehlé zemědělské plochy, na kterých obecně dominují archeofyty. V poměrně malém městě se tak nestačilo vytvořit z hlediska vegetace ,,pravé městské“ centrum s převahou neofytů a dosud se udržel spíše venkovský charakter stanovišť.

XXIII. ročník 2009 | číslo 6 | www.veronica.cz | Veronica

7

Určitou roli mohlo hrát i zaměření zdejšího průmyslu – dřevozpracující, textilní a potravinářský (pivovar Bernard), souhrnně tedy s převahou zpracování zemědělských produktů a dřeva. Dalšími faktory, které obecně ovlivňují počet neofytů a archeofytů, je nadmořská výška a velikost města. Počet neofytů totiž stoupá s klesající nadmořskou výškou či s nárůstem populace (a tedy i města). Z hlediska zastoupení životních forem je specifikem měst vyšší zastoupení terofytů (druhy lépe přizpůsobené trvalému narušování půdního profilu, s rychlým životním cyklem a s tvorbou velké zásoby semen). Směrem do center měst obvykle podíl terofytů stoupá, což lze pozorovat i v Humpolci.

Ruderální vegetace města

Městská příroda na dovoleném místě a v pravidelných rozestupech. Součástí nového obytného komplexu v Zürichu je Oerliker park. Foto Magdalena Hledíková

rozdíly, plynoucí z přírodních podmínek, což lze označit jako homogenizaci flór. Tedy zda např. ve švýcarské Ženevě, v holandském Groningenu nebo belgických Antverpách potkáme stejné nepůvodní druhy jako v polském Štětíně, slovenských Košicích nebo slovinském Mariboru.

Metodika V takto velkoryse vymezené střední Evropě, na východě ohraničené přítomností gotických katedrál, jsme si vytipovali 32 měst s počtem obyvatel převyšujícím 100 000, která lze zařadit do osmi klimaticky definovaných skupin. V každém městě zkoumáme celkem sedm biotopů, a to (1) historické centrum, obvykle hlavní náměstí, (2) ulici ve starší části města se silnou dopravou, s okrasnými záhony a vysetými trávníky, nejlépe bulvár z konce 19. nebo počátku 20. století, (3) městský park, (4) vilovou čtvrť, v níž převládají rodinné domy se zahradami, (5) sídliště s panelovými domy, (6) čerstvě narušenou plochu, často na staveništi, a (7) opuštěnou, křovím zarůstající plochu na periferii. V každém z těchto biotopů jsme vymezili jednohektarovou plochu, na které zaznamenáváme výskyt všech planě rostoucích druhů cévnatých rostlin. Pěstované druhy zapisujeme jen tehdy, když se na stanovišti samy generativně (tj. pomocí semen) rozmnožují.

Základní data V letech 2006–2009 jsme 32 vybraných velkoměst postupně navštívili a nyní nás čeká detailní analýza získaných dat. V současnosti můžeme nabídnout předběžné výsledky z první dvacítky měst. V nich jsme ve všech sedmi biotopech zaznamenali celkem 244 až 325 druhů cévnatých rostlin, přičemž pouze 43 až 62 % z nich je původních. Ve všech sledovaných městech se skoro všude vyskytovaly semenáčky domácích dřevin, které se mohou anemochorně (pomocí větru) šířit na velké vzdálenosti. K nim patří mj. bříza bělokorá, vrba jíva a topol černý. Dále se pravidelně objevovaly jednoleté rostliny přizpůsobené četným disturbancím svým krátkým životním cyklem – např. kokoška pastuší tobolka, lipnice roční, ptačinec žabinec a rdesno ptačí. Tyto rostliny bylo možné najít ve většině zkoumaných biotopů. Podobně časté byly druhy sekundárních trávníků snášející mechanické narušování,

8

Veronica | XXIII. ročník 2009 | číslo 6 | www.veronica.cz

Ruderální (rumištní) vegetace, rostoucí na stanovištích silně ovlivněných lidskou činností a ponechaná spontánnímu vývoji, patří spolu s vegetací segetální (plevelnou), vyskytující se v porostech pěstovaných rostlin, tzn. na stanovištích pravidelně obhospodařovaných, ke skupině rostlin synantropních. Ruderální vegetace města je, stejně jako přirozená vegetace volné přírody, klasifikována do určitých společenstev, která se v závislosti na charakteru stanoviště vyskytují ve specifickém druhovém složení. V centru města, tzn. v historickém jádru, v zástavbě rodinných domů a panelovém sídlišti se nejčastěji objevovaly dva typy ruderálních trávníků − první s převahou jílku vytrvalého a druhý s převahou kostřavy červené. Dalším častým společenstvem centra byly mezernaté, sešlapem zatížené porosty podobného druhového složení jako již zmiňované ruderální trávníky, ale s vyšším zastoupením jitrocele většího a truskavce ptačího. Průmyslová zóna, zemědělský areál a autokrosové závodiště nabízely stanoviště velmi heterogenní, od kypřených půd, navážek materiálu a skládek se společenstvy nitrofilních bylin přes vlhká až mírně vysýchavá stanoviště a mezernaté porosty sešlapávaných míst až k dřevinným ruderálním porostům. Specifikem oblasti dálnice bylo vysoké zastoupení ruderálních dřevinných porostů, zvýšený výskyt společenstev s třtinou křovištní, porostů s dominancí zblochance oddáleného na zasolených okrajích vozovek a navážkových biotopů. Ve vesnici Plačkov zaujímaly největší část zmapované ruderální vegetace společenstva bylin na vlhkých stanovištích s vysoce dominantní bršlicí kozí nohou, mezernaté sešlapové porosty a ruderální dřevinné biotopy.

Zajímavosti Zajímavým a vzácným ruderálním biotopem, jak území města Humpolce, tak obecně, jsou porosty se slézem přehlíženým. Se změnami ve sféře hospodářské téměř vymizel ze svých typických stanovišť (výběhy slepic, okolí

zejména sešlap nebo seč; do této skupiny se řadí například sedmikráska chudobka, jitrocel kopinatý a pryskyřník plazivý. Časté byly ve městech i některé nepůvodní druhy, a to např. opletka svlačcová, turanka kanadská a starček obecný.

Srovnání flór městských biotopů Ze zkoumaných míst bylo druhově nejchudším biotopem městské centrum, kde se na hektarové ploše nalézalo průměrně 44 druhů cévnatých rostlin, z nichž pouze 19 bylo původních. Městská centra jsou totiž převážně vydlážděné plochy, kde je růst rostlin omezen na spáry dláždění, nádoby s okrasnými druhy a záhony, a proto zde je malá nabídka vhodných mikrostanovišť. Druhově chudé biotopy byly rovněž městské bulváry a městské parky. Bulváry s velkým podílem ploch s živičným nebo betonovým povrchem jsou ekologicky velmi podobné historickým centrům, a proto s nimi mají i mnoho společných druhů. V městském centru i na bulváru jsme pravidelně nacházeli druhy snášející sešlap – např. lipnici roční, miličku menší a průtržník lysý, čerstvě uchycené semenáčky vrb a topolů i rostliny tolerující zvýšené množství amoniakálního dusíku v půdě – např. merlík zední a merlík smrdutý. Naopak parky se díky silnému zákrytu stromů mnohdy podobají přirozeným lesním biotopům a lze v nich občas najít dokonce i běžnější orchideje – např. kruštík širolistý nebo okrotici dlouholistou. Kromě toho bývá parková květena obohacena rostlinami zplanělými z okrasných výsadeb. Zbývající čtyři biotopy – tj. vilová čtvrť, sídliště, opuštěná zarostlá plocha a čerstvě narušená plocha – hostí podobný počet rostlinných druhů. Tyto čtyři druhově bohaté biotopy se výrazně nelišily ani zastoupením původních druhů, jejichž podíl se pohyboval v rozmezí 50–62 %. Hlavně ve vilových čtvrtích a na sídlištních zahrádkách jsme pozorovali únik okrasných rostlin z kultury. Nacházeli jsme například rožec plstnatý, který se rozrůstá svými nadzemními výběžky, jednoleté šruchy i zplanělé léčivé byliny nebo olejniny, například meduňku lékařskou, slunečnici roční a len setý.

Shrnutí Dosavadní výsledky našich bádání ukazují, že nepůvodní druhy jsou nejsilněji zastoupeny na narušovanějších stanovištích v městských centrech, tedy v biotopech, které jsou současně chudé původními druhy. Nepůvodní druhy jsou rovněž silně reprezentovány ve vilových čtvrtích, kde se obvykle vyskytují zplanělé okrasné rostliny, a na čerstvě narušených biotopech, kde zpravidla připadá velký podíl na nepůvodní ruderální a plevelné druhy. Naopak nejmenší podíl měly nepůvodní druhy na květeně zarůstajících travnatých ploch na městských periferiích, které svým druhovým složením nejvíce připomínaly přirozené biotopy. Porovnáním druhových souborů původních a nepůvodních druhů ve zkoumaných městech jsme zjistili, že vzájemné rozdíly v druhovém složení způsobené nepůvodními druhy jsou větší než variabilita způsobená původními druhy. Nepůvodní druhy tedy nepůsobí homogenizaci městských flór, ale naopak vedou k jejich větší diverzifikaci. Míra této diverzifikace se však mezi rozdílnými městskými biotopy liší.

RNDr. Zdeňka Lososová, Ph.D., Mgr. Zdenka Otýpková, Ph.D., Ing. Jiří Danihelka, Ph.D., a Mgr. Deana Láníková, Ph.D., jsou členy pracovní skupiny pro výzkum vegetace Ústavu botaniky a zoologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity. Zdeňka Lososová je zároveň vedoucí katedry biologie Pedagogické fakulty ([email protected]), Jiří Danihelka kurátorem herbáře Masarykovy univerzity.

Sléz přehlížený

chlévů, dvorků). V současné době se nicméně tyto porosty začínají objevovat v moderních čtvrtích a sídlištích na místech častého venčení psů, kteří nakypřují půdu a obohacují ji o amoniakální dusík. Na mnou sledovaných sídlištních plochách jsem ale tuto skutečnost nezaznamenala. Týká se spíše měst větších či městských aglomerací, ve kterých lidé nemají možnost procházek se svými psy do volné přírody, ale jsou odkázáni pouze na prostory sídlišť. Další zajímavostí ruderální vegetace měst jsou porosty s dominancí slanomilného zblochance oddáleného na okrajích vozovek. Objevují se v posledních desetiletích jako důsledek zimních posypů silnic.

Využití výsledků mapování měst V závislosti na typu městské zástavby se setkáváme s různým zastoupením ruderálních společenstev a jejich druhovým složením. Této skutečnosti se využívá např. v územním plánování či při hodnocení vlivů města na životní prostředí (SEA, EIA). Ve fytoindikační botanice slouží výsledky mapování ruderální vegetace jako podklady pro posouzení rizika starých ekologických zátěží, ke zhodnocení rozsahu kontaminací v průmyslových a zemědělských areálech, při posouzení funkčnosti pásem hygienické ochrany vodních zdrojů apod. Studium ruderálních porostů měst nachází též uplatnění při palynologických analýzách porostů měst. Sleduje se dominantní zastoupení alergenních rostlinných druhů a jejich lokace (rodinné domy stojící v návětrných místech alergenních porostů apod.). Více o ruderální vegetaci města Humpolce na http://is.muni.cz/th/223092/prif_b/

Příspěvek vznikl v rámci řešení projektu IAA 601630830 Grantové agentury Akademie věd ČR. Bc. Barbora Obstová (1987) je studentkou botaniky na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně. [email protected]

XXIII. ročník 2009 | číslo 6 | www.veronica.cz | Veronica

9

Krajinou (ne)úmyslu O vegetační identitě velkoměsta Jan Šturma

Stručný popis několika pražských biotopů Jan Šturma

Je velkoměsto vyhraněnou vegetační entitou? Rozdíl mezi městskou a venkovní krajinou je velmi nápadný: zatímco „venku“ lze s trochou zkušenosti odhadnout, co se bude nacházet „za rohem“ (například gradient hory – nížina; les – přirozené bezlesí), ve větším městě funguje tzv. mass effect (jev známý například z vysokých hor – pohoří se od určité velikosti a rozlohy stává klimaticky i biologicky výrazně osobitější a nepředvídatelnější než jen pouhé seskupení kopců), projevující se vegetační nevyzpytatelností, spojený s vysokou diverzitou a intenzitou změn. V těsném sousedství zde mohou existovat jak biotopy, jejichž trvání je kratší než jeden rok (navážky, truhlíky), tak i stará, poměrně stabilní místa, ve kterých probíhají změny na výrazně delší časové ose (často jde o přírodní rezervace). Následující text není ani náhodou řešením záhady podivnosti městské vegetace: je pokusem ukázat, co je na ní vlastně tak křiklavě nápadné, a na bázi vlastního výzkumu (hlavně Prahy a širšího okolí, Kladna, Žatce, velmi okrajově i Mělníka) předložit několikaletým prolézáním podpořenou charakteristiku. „Tvrdá“ vegetační data byla sbírána na úrovni vegetačních snímků (Praha cca 150, Kladno a Žatec po cca 50) i na vyšší úrovni v rámci „lokálních flór“ v jednotlivých urbanistických celcích (čtvrtích), definovaných rozdílným většinovým „managementem“ (např. solení, zahrádkaření) a odlišnou historií (např. jádro staré vsi × sídliště) – v Praze cca 90 urbánních celků, v Žatci a Kladně po cca 25. Velmi cenný náhled do cca 1/5 rozlohy pražského území mi poskytlo mapování/aktualizace biotopů soustavy Natura 2000. Vycházím také z ideologického předpokladu, že Praha je dostatečně rozsáhlá na to, aby byla nazývatelná velkoměstem a ostatní zmíněná sídla maloměsty. Ve srovnání s megapolemi jinde na světě jde však stále jen o větší vesnice.

Maloměsto a velkoměsto Jaký je rozdíl v rozložení druhové diverzity mezi maloměstem a velkoměstem? Nejjednodušší, koncentrickou strukturu představuje nejmenší a urbanisticky nejjednodušší Žatec, kde se největší množství druhů nachází v centru a jeho blízkém okolí (nejheterogennější část města, zbytek tvoří bloky poměrně monotónních čtvrtí). Nejsložitější, mnohojadernou mozaiku představuje Praha, kde distribuce druhové diverzity postrádá jakoukoliv přímočarou logiku. To je pro velkoměsto typické a občas frustrující: městská vegetace je téměř ze sta procent kulturní artefakt, často nerespektující ekologické a fytogeografické zákonitosti fungující „vně“.

Vegetace a sociologie Městská kultura stabilizuje několik dobře rozeznatelných biotopů; jejich vzezření je poměrně ustálené, zatímco druhové složení se může prudce měnit i v rámci několika málo let (viz boční sloupek). Během svého terénního výzkumu jsem jenom na území Prahy rozeznával cca 30 takových biotopů, obsahujících cca 900 druhů, z nichž valná část byly neofyty. Nejde jen o efemérní společenstva hald nebo stavenišť. Například solená společenstva spár mezi buližníkovými „kočičími hlavami“ existují nejspíš již několik stovek let v podobných podmínkách, koňská moč mohla mít podobný efekt jako intenzivní solení (v tomto biotopu dochází mimochodem

10

Veronica | XXIII. ročník 2009 | číslo 6 | www.veronica.cz

Třtino-pýrové stepi nejrozsáhlejší plochy v prostoru Cibulka – Radlice – Prokopské údolí často velmi monotónní, vzniklé na ploše opuštěných polí; typické jsou obrovské, jednodruhové koláče třtiny křovištní, pýru plazivého, křenu a vratiče obecného nízká hustota cestiček: často odsud není kam jít management: sukcese křovin, později zbuldozerování a výstavba domů nebo nákupních center místy obsahují enklávy stále ještě orané

Kosmopolitní vegetace nákladových nádraží vegetace, jejíž složení závisí na provenienci překládaného zboží startovní místo pro nové neofyty často intenzivní osídlení bezdomovci, ti obstarávají místy značný přísun živin plaménko-loubincové girlandy typicky na místech papundeklové socialistické zástavby: ubytovny (Rohanský ostrov, Prosek, Libeň); také ploty starých hřišť, opuštěné továrny, opuštěné zahrádkářské kolonie, okraje akátových hájů a trsy klonů hybridních topolů často pohltí i koruny stromů vznik na místech, která jsou buďto určená k brzké likvidaci, nebo příliš rozlehlá na obhospodařování dominantní druhy: opletka svlačcová a opletka Aubertova, loubinec popínavý, chmel, bez, pajasan žláznatý

Akátové háje místy vzhled pralesovitých porostů (liány plaménku plotního, opletek a břečťanu) většinou naprosto nepřístupná místa, zajímavá dynamika, druhová chudoba nejčastější kolonie bezdomovců

často ke zplaňování pokojových rostlin, jejichž diaspory nebo některé vegetativní části doslova vypadnou z oken a v blízkosti průduchů z podzemí nebo tepelných kolektorů jsou občas schopny přežít zimu a šířit se v okolí). Pokus použít k vysvětlení distribuce a druhového složení zmíněných biotopů různé ekologické proměnné (expozici, substrát odvozený z geologické mapy, vzdálenost nejbližšího zdroje diaspor) nebo charakteristiku umístění v rámci Prahy (střed, okraj) selhal. O něco lepšího výsledku jsem dosáhl (velmi hrubým) testováním historie lokalit. Jemnější rozlišování historie, pokud je zjistitelné (například co se na konkrétním místě dělo ve středověku nebo i na začátku 20. století), je zbytečné, průkazný vliv mají výrazné urbanistické změny mladší cca 50 let. Nejlepší „tvrdou“ proměnnou prokazatelně vysvětlující aspoň část variability vegetačních dat byla kombinace „urbanistické“ a „sociologické“ (ve smyslu skupiny obyvatel nebo společenského jevu, který má na určitý typ vegetace převládající vliv) charakteristiky zkoumaných biotopů/společenstev. Největší podíl na podivném vegetačním pattern (prostorové uspořádání) velkoměst mají konkrétní skupiny obyvatel: pejskaři, zahrádkáři, bezdomovci a to, co kde konkrétně provádějí. To všechno však stále vysvětluje příliš málo (podíl variability vysvětlené pomocí těchto charakteristik nepřesahoval ani 10 %). Jak ale naložit třeba s parky nebo zahrádkami, které vznikají úmyslně?

Alenka v říši divů Ve velkoměstě jsou běžné (a myslím, že i hlavní) vegetační jevy patřící do kategorie zázraků. Ty se hrubě dělí na dvě kategorie: na lépe vysvětlitelné (únorové květnice kolem výdechů páry z podzemních kolektorů, výše zmíněné zplaňující domácí exoty) a neprůhledné jevy nedohledatelného původu (koktejly kosmopolitních druhů protichůdných ekologických preferencí na často velmi obskurních substrátech – třeba halda v Praze-Hájích, osázená i kolonizovaná více než 60 druhy dřevin). Jedna věc je však těmto vegetačním jevům společná: jde o místní speciality vzniklé kombinací lidského úmyslu a náhodného přežití nějak přivandrovalých neofytů; nejdou proto často nijak dále generalizovat. Přesáhl jsem rámec botaniky i sociologie. Velmi podstatnou součástí městské přírody je lidský (ne)úmysl, a proto je možná lepší studovat akátiny, zplanělé truhlíky nebo různě exotické lesní výsadby nejdříve pomocí psychologie. Snad nejnápadnější vlastností městské vegetace, exaktně nezachytitelnou, je vtipnost, způsobená vytržením ze zažitého kontextu. Proto by pro ochranu přírody ve městech mohlo platit: krom starých, konzervativně opečovávaných částí napříště také chránit tu nejméně očekávanou – rezervaci vtipu: aby se v ní botanici a zasvěcení smáli, zahrádkáři pohoršovali a bezdomovci veselili. Ochranáři – surrealisté by v ní mohli zkoušet introdukovat úplně všechno za pomoci rafinovaných a těžko představitelných managementů.

Mgr. Jan Šturma (1981) se dlouhodobě zajímá o ruderály a městské periferie, o kterých píše disertační práci na katedře botaniky Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Nejradši má akátové lesy, kam občas chodí spát; v okolí Prahy pořádá kurzy noční archeologie. V současnosti žije na periferii Kladna. [email protected] David David

XXIII. ročník 2009 | číslo 6 | www.veronica.cz | Veronica

11

Oživování míst Indián a hipík jako představitelé dvou generací performerů

Život ve městě přináší specifické vnímání prostoru, vztahu mezi člověkem a místem. Rovné, uniformní plochy nepropustného asfaltu se často stávají spíše transportní dráhou mezi začátkem a cílem individuální cesty než místem samotným. Místem, které dýchá a nebrání životu. Naštěstí se není čeho bát. Živá země není nedostatkovým zbožím, v obchodech zaměřených na kutilství a zahrad-ničení si městský člověk může koupit kamení na váhu, klacky podle tvaru a libovolný kousek země v podobě svěžího trávníku. – Tato zkušenost s fenoménem současného města kontrastující s nesmrtelnou duší indiána pokorného ke krajině spustila spád úvah v hlavě severočeského performera Jana Proška.

Jan Prošek (nar. 1977 v Lovosicích), ačkoli duchem přírodní muž, pěstuje v sobě rozporuplný život studenta i pedagoga v jedné osobě, neúnavně přejíždí mezi krajskými městy a hovoří o přírodě, o pěší chůzi krajinou. Možná je důležité vnitřní rozpor do hloubky prožít, aby v člověku naplno zazněly otázky, které si Prošek kladl v roce 2004: „Jaký vztah k zemi má dnešní společnost? Co pro nás zem dnes znamená a jakou má hodnotu?“ Proškovo tázání vyústilo v červnu toho roku v akci ve veřejném prostoru, o které se můžeme dočíst z jeho osobního záznamu: „…popud k zamyšlení mi dala speciálně zabalená zemina v igelitovém pytli, která se dá volně koupit v jakémkoli zahradnictví či specializovaném supermarketu. Začal jsem přemýšlet, jakou úlohu půda hrála v době paleolitické a jak se vyvíjel vztah k zemi v průběhu různých lidských epoch až do současnosti… V dnešní době lze koupit jakékoli množství zeminy a dokonce země (travnatý koberec), jde jen o to, jste-li vlastníkem pozemku. Pokud si koupíte zeminu a nemáte vlastní pozemek nebo alespoň pronajatý pozemek, tak vlastně disponujete jenom určitým množstvím zeminy. Pokud však tuto zeminu vložíte na vlastní či pronajatý pozemek, dostává takto složená zemina statut země, vlastního pozemku. … Tak jsem se rozhodl pořídit si vlastní pozemek, alespoň na jeden den v centru Brna. Začátkem února jsem začal vyřizovat žádosti o zábor na Komenského náměstí… Nejdříve jsem myslel, že bych pronajatý pozemek pokryl nakoupenou zeminou v igelitových pytlích. Nakonec jsem zvolil travnatý koberec, což mi přišlo mnohem absurdnější, neboť takto koupený kus země je z mého pohledu kusem ze mě…“ Procházel-li v onen den člověk centrem Brna, mohl vstoupit na kousíček Proškovy travnaté země a spočinout, nebo si na té zelené louce ve tvaru čtverce povykládat o krásách putování přírodou a nocích pod širákem. O pár let později (podzim 2009), po absolvování několika indiánských saun, se performer Prošek objevil v centru Prahy, aby zde oživil něco z dob přírodních národů. Z klacků a kamenů, poctivě nasbíraných v okolních lesích, založil ohniště přímo u budovy Národního divadla, což vzbudilo v srdcích uvědomělých občanů zprvu velikou nedůvěru. Vzpomínka na ničivý požár v roce 1881 je zřejmě dosud v českém národě hluboce zakořeněna. Jan Prošek ale nemínil zapalovat divadlo. Pokusil se vytvořit místo pro setkání lidí, kteří by si u ohně mohli pohovořit. Sednout si do kruhu, upřít zrak do plamenů a rozpomenout se na to, co nás vzájemně pojí. Navázat na dobu daleko před národním obrozením. Možná zčásti ze strachu před zásahem policie, ale zároveň s jasným úmyslem Prošek oheň nezapálil. Akt zažehnutí ponechal v režii kolemjdoucích. „Nasbíral jsem spoustu březové kůry, stačilo škrtnout…“ Podle svědků se o zapálení ohně pokusily dvě malé holčičky, ale nepovedlo se. S ohništěm se však během dalších dnů dělo něco pozoruhodného. Čas od času zmizelo tu polínko, tu kámen, jako by se samo město snažilo ohniště zahladit. Prošek sice tvrdí, že lidé dřevo a kamení rozkradli, žádné důkazy však nepředkládá.

12

Veronica | XXIII. ročník 2009 | číslo 6 | www.veronica.cz

Galerie

Vladimír Havlík

Performance

Prokázat krádež v souvislosti s tvůrčím uměleckým činem ve veřejném prostoru se však téměř podařilo příslušníkům veřejné bezpečnosti již v roce 1981. V Olomouci tehdy řádil konceptuální umělec a performer Vladimír Havlík (nar. 1959 v Novém Městě na Moravě). Z chodníku poblíž orloje Havlík vyjmul dlaždici, aby ji nahradil nejprve travou z parku, později kobercem ze svého pokoje. Strážcům zákona, kteří pohotově zakročili, se Havlík pokusil vysvětlit, že jde o konceptuální umělecké dílo, skrze které se snaží sblížit s místem, v němž žije. Poté, co jej policie doprovodila do bytu a uprostřed obýváku odhalila v koberci vyříznutý čtverec s vloženou dlaždicí z Horního náměstí, autorově výpovědi uvěřila. Havlík pak ochotně vrátil dlaždici na původní místo a bylo mu prominuto. Ve stejném roce však ještě využil jiné díry v dlažbě poblíž morového sloupu a vsadil do ní narcis. Minimalistická akce s příměsí poezie nabízí svobodné pole pro interpretaci. Pomineme-li souvislosti se společenskou atmosférou začátku 80. let, můžeme ucítit třeba jen citlivý dotek člověka, vypovídající o potřebě pozvat živou přírodu do míst, ve kterých žijeme. Přírodu – rostlinu, která kvete a skrze rozevřené barevné lístky laskavě navádí k otevření lidských srdcí.

Anglický výraz performance, označující širokou škálu výkonů a představení, je v kontextu výtvarného umění chápán jako „umění akce“. Performerem bývá nazýván člověk, který pro své vyjádření používá především své tělo a konkrétní místo v prostoru a čase. Pokud se divák v daném momentu a místě s akčním umělcem nesetká, může pouze doufat, že se k jeho sdělení dostane alespoň skrze dokumentaci či vyprávění přátel. Pavel Magda vydavatel čtvrtletníku Mnohosti www.mnohosti.cz

XXIII. ročník 2009 | číslo 6 | www.veronica.cz | Veronica

13

xxx POHYBY dubů kývání sem tam, tam a sem, vždy stejný manévr, hmat a chvat, tam a sem v pomalém zápase.

xxx

Jak psáti laiku o přírodě, v městě najmě? „Všechno zlo pramení ze lži.“ Tuto větu jsem našel v svých dávných zápiscích z r. 1987. Změnilo se něco, lze to dnes vyjádřiti přesněji? Lze to dnes popsat jako věc minulou, věc totalitních režimů, s nimiž doba dnešní svobody nemá nic společného? Přemýšlím nad touto větou procházeje brněnským Zelným trhem, prohlížeje si ohromná čísla u zeleniny a ovoce, u typicky mojí „přírody ve městě“: 24, 39, 29, vždy ovšem u tohoto velkého čísla je vpravo nahoře, tak drobně, že pro mne skoro neviditelně, připsáno „90“. Ano, namítnete mi, že jestliže si koupím rajčat metrák, ušetřím 10 Kč. Včera kupuju mléko za 10,90, chtějí po mně 11 Kč. Řeknete, je to malichernost. A já vám řeknu, že není. Že je to naprosto zásadní věc, která samozřejmě postuluje matení, falešné vidění, tedy lež. Stejně jako káva v reklamě, z které se libě kouří, při jejímž požití by však člověk snad i zemřel, neboť ten libý efekt je způsobem jakýmsi chemickým svinstvem. Lež. Opět lež, a s naprostou samozřejmostí. Řeknete mi, že to je malichernost, a já vám řeknu, že je to věc zásadní. Nemůžeme se diviti koncům, když proti začátkům nic nenamítáme, a na-opak tuto zbabělou lstivost omlouváme. Nelze ji zakázat, nelze zřejmě vydat zákon v tomto smyslu, zákon, který by tyto drobné podvody řešil (a je to podvod, protože desetník neexistuje a kávu, kterou mi ukazují, nemohu vypít – podvod, lež). Hrůzné ovšem na této situaci je to, že je příčinou mnoha dalších následků, že vede k otupení citu pro věrnost realitě, citu pro spravedlnost, citu pro pravdu jako takovou. Činí-li lidé toto zde, co pak činí jinde? Něco v podobném duchu nepochybně. Jsem člověkem s městem spjatým, a také v jistém smyslu na město odkázaným. Tak prostě můj život šel. Nemůže být však větší potěchy, než v městě narazit na zanedbanou enklávu, na zarostlý kout při nepotřebné betonové či cihlové zdi, koutek, kam chodí močit bezdomovci, zbytek drobného sadu s několika neošetřovanými stromy, kam chodí pít krabicové víno. Nebudou tady tato zákoutí dlouho. Nahradí je hranatá ortogonála nelidských staveb kancelářských budov, přesvětlených obchodních center, sterilně tupá zámková dlažba se všemi sterilními bezpečnostními značeními, nahradí je koncentrák konzumu, prefabrikovaný kýč, ekonomizace každého pohybu, každé svobodně volné, nespoutané myšlenky. Nebudou takové. Budou vřazeny do tabulek ekonomů, rubrik statistiků, šarlatánů marketingu. A to vše metr či dva či deset nad zemědělskou půdou, na níž hospodařili naši otcové, za niž naši dědové a dědové těchto dědů prolévali krev. Nikoli za desetníky, nikoli za kamufláž reality, nýbrž za svou identitu, za svůj vlastní svět, kde pravda a lež se rozlišovaly jasně a nekompromisně. Téměř před čtyřiceti lety jsem četl u filozofa M. Merleau-Pontyho odstaveček, na který jsem dávno zapomněl. Náhodou – při tomtéž nahlížení do dávného deníku – na tento citát znovu padnu, – a zasáhne mne plnou úderností, v celé šíři jeho smyslu, jak to aspoň cítím. Smyslu stále současného: „Mnoho vynikajících knih napsaných od počátku našeho století vyjádřilo revoltu bezprostředního života proti rozumu. Autoři vyslovili každý svým způsobem názor, že žádná opatření ve sféře morálky, politiky, a i umění nic nezmohou proti horoucnosti okamžiku, třpytu individuálního života a ‚zamyšlení nad neznámem‘.“ (Cézannovo pochybování, 1948) Na tyto okamžiky čekám. j. e. f.

14

Veronica | XXIII. ročník 2009 | číslo 6 | www.veronica.cz

JAK LOĎKA se nad hřebeny domů do spršky hrouží školní střecha. Z pozorovatelny záškoláka se zdá neskutečná. Chodba, šatna, matikářka, nic z toho není pravda. Až se to dozví máma… Daleko před tabulí odříkává lidský hlas. Ze srny u cesty zbývá půlka. Slepená srst, ohlodaná hlava, necudně odhalená střeva.

xxx MRAKY se přeskupují nad provincií. Krajinu protíná silniční tah. Hukot neustává, jak vítězné zástupy revolučních gard od moře k moři, od lodě k lodi, od fabriky k fabrice kamiony vezou mražená kuřata. Sloup deště se opírá o vrakoviště, v průrvách, nikým nesledován, trvá obřad ohně.

xxx ZA HOUŠTINOU hloží se schovávají dodávka a kombík: muž s jizvou jen tak tak, že před vesnicí nesrazil nějaké báby, žena v červeném v zatáčce málem vyletěla z cesty. Spěšně a horečně jsou svoji. Neslyší ani, jak za tratí hlava nehlava matka mlátí syna. Proč, zač? Odmlouval, ukrad sirky nebo ztratil cvičky, rozbil květináč. V odkrytém slunci není k rozeznání pražádný výraz, tvar, veselí, soucit, strach, jen žár. Pavel Kolmačka (1962), básník, absolvent elektrotechnické fakulty, zaměstnán nejprve v technických profesích, poté jako instruktor pracovní výchovy mentálně postižených, sanitář, v současné době je profesionálním překladatelem. Žije v Chrudichromech.

Neviditelná řečiště

Ostravské fragmenty

xxx

Ostrava je tajemný organismus, vlastně změť, soustava podivných organismů, které vyrůstají z vyrabovaného průmyslového podloží, na němž by podle běžných kulturních parametrů nemělo růst nic. Asi jako houby, které taky náhle jsou tady, zdánlivě z ničeho, ve svou chvíli, mimo všechny dosavadní předpoklady znalců, takže překvapí i samotné mykology. Nečekaně se v hornické a huťařské Ostravě derou jaksi navzdory a dramaticky ke světlu pozoruhodné kulturní projevy – neobyčejně silné a svojské právě díky přítomnosti strašné existenční i existenciální tíhy, která v nich zůstává zavěšena. Ve zničeném místě, určeném k vytěžení a k následnému rychlému opuštění, paradoxně zůstávají lidé a hledají tady zgruntu svoji lidskou (a tedy kulturní) možnost. Ostrava se nachází ve své chvíli. Za těch hrozných záplav v devadesátém sedmém roce se ostravské hospody začaly hemžit spoustou podivných lidí, kteří významným polohlasem hovořili o astrologii a s obtížně skrývaným potěšením naznačovali cosi o konci světa. Mezi rozhlasovými zprávami o stoupající Ostravici pak místní exegeti přetřásali detaily biblické potopy a rychle klesala hladina piv. Jako Noemova archa si připadala každá hospoda. Na nebi však po krkavcích ani holubicích nebylo stopy. Jenom na zahradě jednoho zatopeného domku jsem uviděl v koruně jabloně několik mokrých slepic. Stály jak ze sna. Když potom později opadla voda i slepice, zůstalo ve vidlici větví snesené bílé vejce. Z potopy se stala povodeň.

Zdá se mi, jako by čas běžel rychleji v těchto posledních dnech. Město zahalila mlha a roční období nemají už čím překvapit mezi šedivými domovními bloky, jejichž obyvatelé jsou stále čitelnější ve svých žádostech. Myslím na lidi bez lásky, kteří touží být milováni a snad sem tam i něco či někoho milují, zraňováni slušností a morálkou malého světa, odkázáni na svépomoc –

Petr Hruška (1965), básník, autor pětice básnických knih, původně studovaný inženýr, po roce 1989 absolvuje Ostravskou univerzitu, obor česká literatura a literární věda, pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR v Brně, vyučuje na fakultách v Brně a Ostravě, kde žije.

O přírodách a městech Požádán o příspěvek, rozhodl jsem se po kratší úvaze nenapsat žádný chytrý text, další z mnoha o bohatém a ambivalentním vztahu přírody a města. Žádný chytrý text, neboť příliš mnoho chytrých textů škodí přírodě i lidem. Jaký chytrý text by ostatně mohl zprostředkovat čtenářům mé setkávání s řekami nejen tohoto města, onu magii okamžiku, posvátný téměř pocit plynutí, spojení s mořem, a tedy s věčností? Víš, milý čtenáři, kde je v Brně zpívající most? Kde vrba-básnířka, opásaná zatoulanou pneumatikou jako černým pásem? Kde rostou stromy z kněžiště chrámu? A je toho více, o čem bych mnohem raději psal: kde například asi teď je má liška z londýnského cihlového sídliště poblíž Bermondsey Station, s níž jsem potmě trávil zádumčivé chvíle tváří v tvář na zastávce noční autobusové linky? Čí tvář, málem lidská, se skrývá v jednom obzvláště rozložitém platanu na Moravském náměstí v Brně? Mnoho vynikajících autorů jsem přečetl v polodivočině pod líšeňským sídlištěm, v širokém pásu, který dřív sloužil jako výsypka materiálů ze stavby a dnes tam bují vegetace, jíž radost procházet a ukrývat se v ní, a měl jsem to místo raději než mnohé objekty Veřejné zeleně města Brna. (Zákaz ponechávání psích exkrementů pod pokutou! Tento park je ve společné péči obyvatel!) Příroda ve městě? Cesty z města? Za čím a kam? Na barevné listí podzimních stromů jsem se letos díval jen z balkónu, skepticky, s tesklivou nudou a jaksi unaveně, z města jsem nevytáhl paty. Další podzim. Cesty do přírody? Za čím a kam? Trvá jen chviličku ten okamžik, než slunce zapadne za střechu protějšího paneláku, ta chvíle, kdy bříza před mým oknem šelestí jako pomalá, kradmá exploze zlatých konfet, kdy střechy, antény a okapy září a taví se a mraky na obloze jsou temné jen shora… Martin Sedlák (1983) větší část života prožil v Krásné Hoře nad Vltavou, v krajině Středního Povltaví, poslední léta žije v Brně, kde absolvoval bohemistiku, vystřídal více zaměstnání, v současnosti vyučuje na střední škole a příležitostně časopisecky publikuje.

U pouťových kolotočů na plácku před domem hraje písnička z dávných časů; nesmrtelný tenor věčně mladého zpěváka mě vrací do dětství, k iluzi bezpečí a míru na věčné časy světa za oponou; teď jsme tady, táto, a zápasíme o holé živobytí. Už na nás došlo. Začal jsem šíleně toužit po těžké zeleni lesa, mlze a botách od bláta, když se lezavě stmívá nad vzdálenou zemí… A musel jsem myslet na všechny, kdo byli přede mnou, a kdo přijdou po mně, krev mojí krve, a na všechny, kdo byli ve vyhnanství jako já ve městě nad dvěma řekami. Ach, mlhy nad zemí a zvony z nebe! Když cítím ostrou vůni spadaných listů, pak vím, že žiji, a vše se mě dotýká tak nějak obnaženěji… Kde jste, mí druhové, které si nosím s sebou, ať se hnu kamkoli? Zbyly mi po vás jen obrazy. Někde daleko v horách teď chováte svoje děti, zatímco já se dál prodírám džunglí tohoto města a každé další ráno mi připadá ještě zbytečnější než to předchozí. A myslel jsem na to, kolik věcí najednou zbytečných zbude po člověku, když zemře, a na srdce toho, kdo pak ty věci na zahradě hází do ohně, aby ulevil svojí paměti; na smutek vepsaný do tváří lidí, které potkávám, když venčí své psíčky, a taky na to, že jsou to právě tonoucí, kdo bijí kolem sebe s největší vervou… Setmělo se. Městem projíždějí titíž neznámí lidé tam a zase zpátky a dívky nosí tmavé nadkolenky pod krátkými pestrobarevnými sukněmi, tak jako ta, která právě čeká na zastávce u Milosrdných bratří – ne, není mi lhostejné, kam tečou řeky, a nezajímají mě blátivé výroky soudců, kráčím a otevírám své srdce Kráse – – –

Tuto dvoustranu připravuje Jaroslav Erik Frič, www.vetusvia.cz

XXIII. ročník 2009 | číslo 6 | www.veronica.cz | Veronica

15

Hledá se beránek Jaroslav Erik Frič

Jsem městský člověk. Namlouval jsem si někdy v útlém mládí, že patřím rudimentárně na venkov, kde jsem se sice narodil, ale nikdy svobodně a odhodlaně nežil. Byl jsem a jsem městský člověk. Původem navíc z ultraprůmyslové Ostravy, ze zakouřeného a špinavého předměstí, z popílkové krajiny padesátých a šedesátých let. Ta krajina je sice po staletí průmyslově městská, ale existuje v ní i cosi, co bych právem nazýval přírodou. Přírodou brutálně zaprášenou a naftově-benzinově páchnoucí, ale jaké jsou rozdíly mezi vůní a pachem, mezi krásou vegetace duhově zářící jitřní rosou Stvoření a vegetací bující v nepřízni továrních kouřů a prachu ulic? Ostatně „čas je přetvářka nepřítele lidského pokolení, kterého uvádí v zoufalství nesmrtelnost duší“, píše Léon Bloy. Není času přírodního, a času nepřírodního. Tak či onak vždy žijeme v přírodě, jen různě modifikované lidskou prací a lidskými – šťastnými či nešťastnými – zásahy do ní. Bloyovu větu jsem si vypůjčil z prózy básníka Štěpána Kameníka Beránek. Je to próza autobiografická, próza reflexivní, próza „o hledání (obětního) beránka“. V jistém smyslu žiju v pocitu, že „krajina mého srdce“ je plna tohoto hledání. Ptal se mě onehdy jeden přítel, dost stižený nemocí trávicího traktu, když do sebe odevzdaně soukal příliš ostrý guláš, který mu předložili: „Proč vůbec musíme jíst?“ Odpovídám bez přemýšlení: „Proto, abychom museli pracovat!“ Ostrava, krajina mého srdce, krajina, která není. Příroda, která není. Příroda, která je nastavovaná ekologicko-ozdravnými projekty, čímž mně samému už zcela mizí ze zorného pole, z mého srdce vezdejšího. V próze Beránek Štěpán Kameník píše: „Ale proč by se to vlastně mělo měnit? Já nevím… Letnička, když má plody, začíná uvadat.“ Hledá se obětní beránek. Jak je to zvláštní! Když tu prózu dnes po letech pročítám, nenacházím tam větu, kvůli které se mi tento text vlastně vůbec vryl do paměti. Větu – metaforu či skutečný popis – o beránku popásajícím se na zaprášené trávě kdesi u trati. Snad ještě i s botanickým názvem těch travin, na nichž se pásl. Nevím proč, ale jinde než v Ostravě to být nemohlo. Aspoň pro mě, jako dnes, jako kdysi. Jen tento popis už v textu nenacházím. (Snad že jsem měl dvě verze této prózy, nebo šlo o text úplně jiný…) Trsy špinavých trav, kalová jezírka, rybník Platonek, čibuky trhané a zapalované u podzimních ohňů na poli, když z řežavého popela vytahovány pečené brambory, tak blízko fabrik, tak blízko vyso-

16

Veronica | XXIII. ročník 2009 | číslo 6 | www.veronica.cz

Krajina mého srdce

Himantoglossum

Příroda ve městě? Ve městě se nám příroda shledává obtížně, jsou tam vidět jen stromy, a i ty lidským přičiněním dopadají většinou neslavně. A přesto existují přírodní útvary, které dokážou městu dodat lesku, lesku v pravém smyslu – řeky. Ale týká se to jen těch velkých, v Praze Vltavy, v Brně leda Svratky a ještě méně Svitavy. Ale proč se ty řeky tak jmenují, znamenají jejich jména něco? Nejméně toho kupodivu víme o Vltavě, kterou nadto Ptolemaios pokládal za horní tok Labe. Z toho hlediska líp dopadá jiný pražský tok – Botič. Historikové o něm vědí, že se kdysi jmenoval Botieč, a jazykovědci zase to, že šlo o odvozeninu od starého slovesa botěti, které vyjadřovalo nabývání na objemu, bo(b)tnání. Brněnské řeky mají jména jen o málo průhlednější. Svratka, u níž bylo staré Brno původně založeno, má název prastarý, ještě pragermánský; jeho původní kořen Svart- pojmenovával čerň. Proto jí také staří Brňáci říkali Švarc-ava. Druhá brněnská řeka byla jejím protikladem, a proto je to Svit-ava. Přípona -ava v názvech řek vznikla z dávného slova ahwa, znamenajícího voda. Třetí řeka nese název nesrozumitelný: Ponávka, původně ovšem Ponava. A těžko ji také dnes ve městě uvidíme, zmizela v kanálech pod Lužánkami, pod ulicí Příkop, pod ulicí (!) Ponávka, ulicí Vlhká a dále k jihu už i bez těch vlhkých stop. Tak jsme zatočili s říčkou, jejíž název je starší než všecko, co dnes stojí kolem! A skutečnost, že nějaký potok kdysi protékal dolní částí náměstí Svobody a někdejším kinem Kapitol, už nám zní jako báje. Nechováme se k těm dodavatelkám lesku do měst moc krásně. Pokud z nich ovšem nemáme strach! Dušan Šlosar

Odra, Třebovická elektrárna, 24. 3. 1963 Slezská Ostrava, kalové rybníky jámy Zárubek, Slezskoostravský hrad, 15. 12. 1971

kopecních odpichů, tak blízko oranžového kouře dusíkárny, jejíž pouhé jméno už jako by jaksi předběžně a dědičně ztěžovalo dech. A to je ta krajina mého srdce, krajina, která není. Krajina, kde se hledá beránek.

Jaroslav Erik Frič (1949) – básník, absolvent Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, do roku 1989 vydavatel samizdatových edicí, prošel většinou hostinskými profesemi, zakladatel nakladatelství Vetus Via.

Ostrava – Mariánské Hory, rozcestí Novoveská – Švermova, 21. 3. 1970 Slezská Ostrava, jáma Trojice, 14. 4. 1961 Všechna foto Rudolf Janda

XXIII. ročník 2009 | číslo 6 | www.veronica.cz | Veronica

17

Náves pod Macochou Komunitní projekt obce Vilémovice Lukáš Kala

Obec Vilémovice leží na území chráněné krajinné oblasti Moravský kras, 2 km severozápadně od Jedovnic, 7 km východně od Blanska. Vedou tudy dvě turistické trasy k nedaleké propasti Macocha a Punkevním jeskyním. Touto malou obcí o 280 obyvatelích projde ročně minimálně 25 tisíc turistů. Ještě donedávna si většina z nich odnesla z návštěvy naší vesnice nelichotivý dojem. Nepěknou vizitkou byla náves nesoucí stigma parkových úprav ze 70. let. Tehdy byl původní návesní rybník přestavěn na ohrazenou hasičskou nádrž a jeho okolí osazeno povětšinou stříbrným smrkem. Oplocením prostoru pod rybníkem vznikl malý nefunkční parčík, kde kromě tújí a jalovců opět dominoval stříbrný smrk. Na lavičky a další prvky občanské vybavenosti se v budovatelském nadšení nějak zapomnělo. Před několika lety přestali být občané s neutěšeným stavem návsi spokojeni. Voda v nádrži zahnívala, děti si neměly kde hrát a chyběl prostor k setkávání. Obec proto dala vypracovat komplexní architektonický návrh úprav návsi. Na jeho základě došlo k sérii rozsáhlých změn, z nichž nejvýznamnější byla jistě přestavba hasičské nádrže zpět na rybník. Díky těmto úpravám se na návsi objevil poměrně velký nevyužitý prostor. Vilémovičtí měli jasno, co s ním. V rámci pravidelného setkávání s vedením obce se vyjádřili ve prospěch dětského hřiště. Dále si přáli mít na návsi větší počet laviček, kryté posezení a odpadkové koše. Otázkou zůstalo, kdo bude projekt vysněné návsi financovat. Obec ze svého rozpočtu mohla uvolnit sotva čtvrtinu peněz, které byly potřeba.

18

Projekt Náves pod Macochou Na jaře loňského roku napsala naše občanka Dana Nováková projekt Náves pod Macochou, který byl pod hlavičkou Sboru dobrovolných hasičů podán Nadaci VIA s cílem získat podporu z dobročinného fondu Philip Morris – programu „3 × 333 tisíc pro aktivní život obce“. Obec ji jako jedna ze tří v republice také dostala. Hodnotící komisi zaujalo aktivní zapojení občanů do přípravy i realizace. Kromě Sboru dobrovolných hasičů, který projekt zaštítil, spolupracovala Tělovýchovná jednota Sokol, Základní organizace České speleologické společnosti Myotis Vilémovice, skauti a občanské sdružení Včela pro Moravský kras. V září 2008 se uskutečnil první kulatý stůl. Architektka Ing. Jana Kaštánková občany seznámila s projektem. Přítomní vznesli konkrétní dotazy, požadavky a přání. Své náměty vyjádřily také děti, pro které byla během léta vyhlášena výtvarná soutěž Jak si představuji náves ve Vilémovicích. Na základě shromážděných podnětů zpracovala architektka nový návrh, který byl představen na druhém setkání s občany v únoru 2009. Poté následovala série jednání s úřady (CHKO, stavební úřad) a příprava jarních akcí. Úpravy jsme v maximální míře prováděli svépomocí. V květnu až červnu 2009 se čtyř sobotních brigád účastnilo v průměru 20 lidí. Významně spolupracovali i podnikatelé (tesař Miloš Hotař, majitel firmy EUROSTROJ Eddy Schlager, bratři Štelcovi). Na závěr jsme v červnu 2009 uspořádali Slavnost na návsi pod Macochou spojenou s nabídkou regionálních produktů, výstavou

Veronica | XXIII. ročník 2009 | číslo 6 | www.veronica.cz

fotek ze společenských akcí v obci, zábavou pro děti s muzikou a domácím občerstvením. Výsledky projektu jsme prezentovali zástupcům okolních obcí a ostatním návštěvníkům slavnosti.

Co se změnilo Náves je prosvětlena, skáceli jsme nevyhovující jehličnany a místo nich vysadili listnáče a keře. Pietní místo ve spodní části návsi (památník obětem 2. světové války) se tak podařilo opticky oddělit od části určené k odpočinku a zábavě. V celém prostoru jsou teď rozmístěny herní prvky pro malé děti, překážková dráha z prolézaček a šplhadel, pingpongový stůl a ruské kuželky. Na návsi se nově objevily řezbářské plastiky a dřevěná maketa hasičského auta. Vystavěli jsme dřevěné kryté posezení, osadili čtyři informační panely o obci Vilémovice a Moravském krasu a pamatovali i na doplnění laviček a odpadkových košů.

Zkušenosti s realizací projektu Projekt měl od samého začátku velkou podporu obyvatel i vedení obce. Pracovníci obecního úřadu (starosta František Kala, zaměstnanec obce Milan Kučera a účetní Jarmila Urbánková) se stali členy koordinačního týmu. Obec poskytovala veškeré technické zázemí a finančně se spoluúčastnila nad rámec minima. Osvědčila se forma kulatých stolů přizpůsobená potřebám malé obce. Šlo o veřejná setkání bez výraznější struktury, kdy moderátor (vždy někdo z členů koordinačního týmu) vystupoval, jen když bylo potřeba posunout

Recept na…

Foto z archivu obce

program dále. Akce připomínaly neformální posezení. Jako nejlepší způsob oslovování lidí se ukázal osobní kontakt, který umožnil detailní vysvětlení toho, co se bude dít a proč je to důležité. Velkou pozornost jsme věnovali plánování projektu. Obzvláště se vyplatila investice do zpracování architektonického návrhu. Dobrý architekt může pomoci: 1. sjednotit představy do fungujícího celku, 2. najít optimální rozčlenění veřejného prostoru, 3. pohlídat „detaily“ jako bezpečnostní aspekty, přístupnost a bezbariérovost řešení, 4. přijmout změny, protože hraje roli nestranného experta. Motem celého projektu mohl být slogan Svépomocí k maximálnímu snížení nákladů. Svépomocí proběhla většina terénních prací (vykopání dopadových ploch a jejich úprava, výsadba dřevin, instalace informačních panelů), výroba mobiliáře (lavičky a odpadové koše), stavba krytého posezení. Původně jsme měli v úmyslu vyrobit si většinu věcí sami. Bohužel v případě herních prvků jsme narazili. Současné právní předpisy znemožňují vyrobit prolézačky určené na veřejné prostranství jinak než s patřičným certifikátem, přičemž certifikace je proces nákladný a nahrává sériovým výrobcům herních prvků.

Sociální přínos Na realizaci projektu se podíleli všichni, kdo měli čas a chuť. Setkali se tak lidé lišící se věkem, sociálním postavením i zájmy. Téměř všichni měli možnost se něco nového naučit. Prací na společném díle se do komunity starousedlíků organicky začlenilo několik nově příchozích rodin. Diskutovalo se o spolko-

vém životě, šířily se historky o spoluobčanech a plánovala se budoucí činnost v obci. Realizace projektu utužila komunitní život ve Vilémovicích a přinesla účastníkům spoustu příjemných zážitků spojených s bytím pospolu.

pro roli vánočního stromu. Předpokládáme, že až nově vysazené jeřáby, habry, javory, lípy a vrby vyrostou, budou plnit ekosystémové funkce lépe než smrky. Doufáme také, že časem na nich zahnízdí i nějací zpěvní ptáci.

Ekonomický přínos

Aktivní zapojení občanů prostřednictvím sobotních brigád mělo velký úspěch. Tak hojnou účast nelze připsat pouze spolkové činnosti v obci. Dle mého názoru je to signál, že lidé mají stále zájem společně pracovat a že ještě neodzvonilo venkovské pospolitosti. Nezbývá než se nechat překvapit, s čím přijdou naši nebo vaši spoluobčané příště. Pokud chcete recept, jak napsat a koordinovat podobný projekt, obraťte se na Danu Novákovou, ochotně poradí ([email protected]).

Projekt přispěl k vybudování potřebného zázemí pro návštěvníky, kteří procházejí Vilémovicemi dále do Moravského krasu. Vytvořil se prostor pro propagaci regionálního značení, které je jedním z prostředků podpory rozvoje místního podnikání. V obci jsou v současné době nabízeny certifikované regionální produkty (certifikované pivo z pivovaru Černá Hora, kozí sýry, medy apod.). Přímo v obci působí podnikatelé (manželé Zigalovi), kteří jsou držiteli certifikátu „Regionální výrobek“. Informace o regionálních produktech byly tematicky zařazeny do naučné stezky postavené sdružením Včela pro Moravský kras. Díky spolupráci občanů a místních podnikatelů by mělo dojít k multiplikačnímu efektu, kdy část zisků bude investována zpět do veřejného sektoru.

Bc. Lukáš Kala (1983) studuje humanitní environmentalistiku na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Dle svých možností se snaží zapojovat do aktivit obce Vilémovice, které se cítí zavázán. [email protected]

Ekologický přínos Už jen v souvislosti se stavbou nového rybníka a oddělením splaškové vody od toku Vilémovického potoka můžeme hovořit o zvýšení biodiverzity v intravilánu. Na náves se vrátilo několik druhů obojživelníků, zejména kvákání žab opět patří ke koloritu naší obce. Především však jsme při úpravách pokáceli jehličnany a vysadili listnaté stromy odpovídající nebo blížící se původnímu druhovému složení. Ponechali jsme pouze jeden stříbrný smrk

Jan Steklík

XXIII. ročník 2009 | číslo 6 | www.veronica.cz | Veronica

19

Reportáž

Proč Javorenští nechtějí ‚bioplynku‘ Radka Jarušková

Letecký snímek osady Javorné. Foto z archivu občanského sdružení

Osada Javorné leží v malebné krajině Železných hor. Žije v ní zhruba třicet stálých obyvatel a chalupářů. Nedaleko od domů stojí rozsáhlý kravín, vedle kterého se v současné době plánuje výstavba bioplynové stanice. Občané jsou ale proti. „Narostla by pachová zátěž, protože objekt by stál ve svahu nad rodinnými domky ve vzdálenosti zhruba sto padesát metrů. Obcí by projely stovky a stovky vozidel navíc, zvýšil by se hluk. Bolestí celé záležitosti je, že nikdo problém nevnímá s ohledem na životní prostředí obyvatel Javorného,“ vyjadřují se rozhořčení občané. Bioplynové stanice přitom jsou v současné době podporovaným alternativním zdrojem energie. „Výhodou bioplynových elektráren je velmi efektivní zhodnocení biomasy a odpadu formou výroby elektřiny a tepla. Elektřinu stát vykupuje za garantované ceny, teplo se dá použít k vytápění obce. Mezi nevýhody patří zápach, ale to byl problém u raných projektů před pěti lety a u stanic, u nichž jsou vstupní surovinou odpady. U zemědělských stanic je riziko zápachu minimální,“ ujišťuje Tomáš Dvořáček, vedoucí sekce bioplyn organizace CZ Biom – České sdružení pro biomasu. Obyvatelé Javorného ale nevěří, že se pachová zátěž nezvýší. „Bioplynovou stanici ve Velkém Karlově je cítit několik kilometrů daleko. Kolem objektu ale v okruhu pěti kilometrů nestojí jediná nemovitost. Výjimkou jsou Božice, které však leží za kopcem. To je obrácená situace proti té naší, kde by šel zápach spádem k domům. Už dnes se v areálu zemědělského družstva šlape v močůvce. Jak

20

to bude vypadat, až tam budou vozit ještě kejdu,“ bojí se v Javorném. Investor celého projektu, Zemědělská a.s. Horní Bradlo, se k záležitosti odmítl vyjádřit. „Zatím je to ve stadiu příprav,“ uvedl jeho zástupce. Bližší parametry plánované bioplynové stanice se nicméně dají vyčíst například z žádosti investora o stanovisko Správy CHKO Železné hory, zda je potřeba posouzení vlivů na životní prostředí (EIA). Dokument obyvatelé Javorného získali na základě zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Dalším zdrojem údajů je sdělení krajského úřadu k EIA, volně dostupné na internetu. Vstupní surovinou bioplynové stanice by měla být zejména kejda skotu, dále také kukuřičná siláž, travní senáž a nedožerky z krmných žlabů. Fermentor, ve kterém se hmota rozkládá, má mít objem 4 323 m³, plynojem by měl pojmout 400 m³ bioplynu. Tepelný výkon motoru se plánuje na 531 kW. Teplo by sloužilo k ohřívání fermentoru a sušení dřeva. Předpokládá se dodávka vyrobené elektrické energie do rozvodné sítě a rozvážení vzniklého hnojiva na pozemky zemědělské společnosti. Zastupitelstvo obce Horní Bradlo, pod kterou osada Javorné patří, na svém zasedání udělilo souhlas se záměrem výstavby bioplynové stanice. „Máme zájem na tom, aby byla zachována schopnost udržovat krajinu v kulturním stavu. Kdyby Zemědělská a.s. ukončila výrobu, je na každém majiteli pozemku, zda by pole sklidil. A zápach by nebyl větší, než je teď. Je možné, že doprava by narostla, ale sklízí se a vozí i v současnosti,“ uvedl starosta obce Karel Linhart.

Veronica | XXIII. ročník 2009 | číslo 6 | www.veronica.cz

V Javorném zformulovali petici, kterou podepsalo všech třicet stálých obyvatel a chalupářů. „Poslali jsme ji na obecní úřad, krajský úřad, Českou inspekci životního prostředí, krajskou hygienickou stanici, na Správu chráněné krajinné oblasti Železné hory. Od některých úřadů jsme dostali odpověď, že zatím nic neprobíhá, od Správy CHKO, že bychom od nich chtěli, aby ohýbali zákon,“ řekla Michaela Kloučková, která následně s dalšími obyvateli založila Občanské sdružení za čisté a klidné Javorné. „Máme tak větší možnosti, můžeme se stát účastníkem územního nebo stavebního řízení,“ vysvětlila Kloučková. Investor mezitím pokračuje ve vyřizování potřebných povolení. Krajský úřad na jeho žádost zamítl nutnost zjišťovacího řízení procesu EIA s odůvodněním, že tento záměr nedosahuje významného vlivu na obyvatelstvo, veřejné zdraví a životní prostředí. Územní řízení ani vyřizování stavebního povolení zatím neprobíhá. Občané Javorného se staví proti plánované stavbě na rozdíl od ekologů, kteří problematiku výstavby bioplynových stanic vidí někdy až příliš jednoznačně kladně a nevýhody přehlížejí. Jana Kravčíková z Ekologického právního servisu vysvětluje: „Jsme si vědomi toho, že stavba bioplynové stanice může zasáhnout do pohody bydlení nebo do krajinného rázu. Naproti tomu jsou bioplynové stanice jedním ze způsobů získávání energie udržitelným způsobem, a jsou tedy důležité při řešení problému globálního oteplování. Proto v této oblasti poskytujeme pouze obecné poradenství.“ „Podmínky výstavby bioplynových stanic upravuje metodický pokyn Ministerstva životního prostředí, který však není závazný, slouží jako vodítko například pro krajské úřady,“ připomíná Dvořáček z organizace Biom. Podle dokumentu je vhodné kolem zemědělské bioplynové stanice vyhlásit aspoň 300metrové ochranné pásmo vzhledem k plánované výstavbě rodinných domů. Ovšem v Javorném již rodinné domy stojí, a to mnohem blíže. „My se domníváme, že je to neúnosné. Z hlediska životního prostředí a ekologie není normální, aby bioplynová stanice stála 150 metrů od obce,“ říká Josef Kubelka, další z členů výboru občanského sdružení v Javorném. Případ Javorného nastoluje otázku, zda je vhodné bioplynové stanice stavět vždy a všude. Mgr. Radka Jarušková (1983) absolvovala mediální studia, žurnalistiku a environmentální studia na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity, [email protected]

Letokruhy

Rok 1979 ČSOP versus TIS Dana Zajoncová

Letošní podzim si připomínáme 30 let od založení Českého svazu ochránců přírody. Stranou pozornosti však zůstává výročí zániku TISu – Svazu pro ochranu přírody a krajiny, ačkoliv spolu souvisejí. Charakter a možnosti obou organizací přitom byly určovány vztahem k vládnoucí moci.

Dobrovolně ukončeni TIS nebyl napojen na výkonné orgány státní ochrany přírody. Platilo to zejména pro základní skupiny TISu a jejich případný dialog s úřady okresní nebo místní samosprávy. Mezi národními výbory a dobrovolnou organizací nevznikl sdílený zájem o řešení otázek ochrany přírody. Základní skupiny upozorňovaly na konkrétní případy negativních zásahů do krajiny, což představitelé odborů kultury někdy vnímali jako osobní kritiku. Vznikalo tak napětí, jež znemožňovalo navázat bližší spolupráci. Na konci 70. let bylo definitivně jasné, že ministerstvo kultury a ministerstvo vnitra prosazují vlastní pojetí reorganizace dobrovolné ochrany přírody a krajiny. Ústředí TISu bylo na jaře 1979 znemožněno svolání II. sjezdu, který byl jedinou právně čistou cestou, jak stanovy přizpůsobit aktuální společenské situaci (změna měla směřovat především k začlenění se do Národní fronty) či činnost svazu ukončit. Ústřední výbor TISu se proto obrátil na generální prokuraturu ČSR s dotazem, jak by měl za daných okolností postupovat. Odpověď, získaná po několika urgencích, doporučovala podřídit se pokynům ministerstva, které schvalovalo stanovy, tzn. ministerstva vnitra. Dohoda s ministerstvem vnitra nakonec vedla ústřední výbor TISu v dubnu 1979 k jednomyslnému rozhodnutí, že TIS dobrovolně ukončí svou činnost k 31. prosinci 1979.

Oficiální ochrana přírody Úmysl ministerstva kultury ustavit svou dobrovolnou organizaci pro ochranu přírody byl prezentován v tzv. koncepci dalšího rozvoje státní ochrany přírody schválené v srpnu 1978 usnesením vlády ČSR č. 243/1978. V několika bodech se vyjadřovala k nové formě dobrovolné ochrany přírody, pro niž ministerstvo kultury již vytvářelo podmínky. V červnu 1979 ji projednávalo předsednictvo vlády ČSR, v srpnu téhož roku sekretariát ÚV KSČ. Snaha vládních orgánů vyústila 11. září 1979 v ustavení Českého svazu ochránců přírody.

Příprava probíhala zcela v intencích státních orgánů, které vyzvaly některé přírodovědce k odborné záštitě nového svazu. Byl propagován jako pokračovatel dosavadního TISu, ve skutečnosti však vedení TISu nebylo přizváno k žádným jednáním, nebyl mu dán jakýkoliv poradní prostor. ČSOP nicméně zval bývalé členy TISu do svých řad s ubezpečením, že „náš ustavený Český svaz ochránců přírody naváže na všechny pokrokové zkušenosti a tradice i dobré výsledky této práce, jež vysoce oceňuje“. Komunikace mezi těmito dvěma organizacemi v podstatě neproběhla.

Rostislav Pospíšil

Co se dělo v základních skupinách Členové TISu na úrovni základních skupin z velké části přecházeli do ČSOP. Pokud se chtěli nadále angažovat v oblasti ochrany přírody, neměli jinou možnost. Podrobnosti o příčinách a průběhu změn nebyly obecně známy, situace byla spíše nepřehledná, což umožňovalo rozšiřování informací zkreslených či nepravdivých. Ústředí TISu zhruba od poloviny 70. let s ohledem na existenční problémy poněkud zanedbávalo základní skupiny, vázla i vnitřní informovanost v rámci organizace. Uvedený stav mohl vést k závěrům, že ústřední orgány TISu nejsou schopny zajistit uspokojivý provoz organizace.

Ochrana přírody dobrovolně, ale jinak Český svaz ochránců přírody získal ve své počáteční fázi charakter organizace úředně nadekretované, vyhovující ideologicko-politickým potřebám státní moci. Prosazoval

jiný styl práce obalený do politického jazyka totalitní doby. Omezil se na víceméně konkrétní drobné ochranářské zásahy, hlubší myšlenkové zakotvení se poněkud vytratilo. Práce s mládeží byla provázána se Socialistickým svazem mládeže a Pionýrskou organizací. Ideová náplň, kterou v TISu tvořily lesní moudrost a důraz na citový aspekt vztahu člověka k přírodě, byla z velké míry nahrazena dobově poplatnými prohlášeními. Tak je to alespoň čitelné z pramenů vzniklých na oficiální úrovni a v prostředí ústředních orgánů ČSOP. V rovině základních organizací působí situace jinak. Tisovský přístup ke krajině a přírodě zde byl natolik zakořeněný, že nejen přežíval, ale byl vědomě pěstován i po přechodu do ČSOP. Záleželo pochopitelně na konkrétních osobnostech, které základní organizaci formovaly. Nařízení vytvářet v každém okrese výbory ČSOP a v rámci nich pak jednotlivé základní organizace bylo nepochybně jasným tlakem shora, který je v rozporu s podstatou a přirozeným charakterem dobrovolné organizace. Naproti tomu podpora, které se najednou dobrovolné organizaci dostalo, částečně napomáhala zajistit lepší materiální zázemí. Český svaz ochránců přírody se postupně stal masovou organizací se stovkami základních organizací a více než 26 tisíci členy. Státní orgány svou podporou zvyšovaly obecné environmentální povědomí, větší části veřejnosti snad vůbec poprvé v intenzivnější míře přiblížily problematiku životního prostředí. Informace z oblasti ochrany přírody začaly více pronikat ze sdělovacích prostředků a odborných zájmových časopisů (zejména svazového časopisu Naší přírodou). Zprávy byly sice pouze dílčí a výběrové, ale na rozdíl od dosavadní praxe alespoň nějaké. Mohly tudíž jen naznačit rozporný vztah lidské společnosti k přírodě, o hlubších důvodech rozporů a skutečném přispění socialistické společnosti k jeho zhoršování nemluvily. Nutno podotknout, že zmíněná kritika patří východiskům a období počátků organizace. Úmyslem tohoto příspěvku není rozdmýchávat nepříjemné vzpomínky, ale pouze připomenout, co k dobrovolnosti organizací na ochranu přírody v minulosti také patřilo. Nebylo by od nás seriózní některý úsek z 30 let Českého svazu ochránců přírody zapomenout nebo přehlédnout. Autorka (1978) je historička. [email protected]

XXIII. ročník 2009 | číslo 6 | www.veronica.cz | Veronica

21

Petrovicko Lubomír Bartoš

Petrovicko, poměrně mladý přírodní park o rozloze 2 318 ha, je jedním z dnes už celkem 19 středočeských přírodních parků. Od roku 2008 se nachází v jihovýchodní části okresu Příbram na katastrálních územích Kojetín u Petrovic, Mašov, Obděnice, Petrovice u Sedlčan, Ratiboř I, Vilasova Lhota, Zahrádka u Petrovic, Žemličkova Lhota a na části katastrálního území Skoupý.

Charakteristika oblasti Petrovicko představuje soubor mimořádných hodnot, a to z hlediska krajinářského, historického, památkářského, geologického, botanického i zoologického. Typický krajinný ráz parku určují nepravidelně rozmístěné kameny a kamenné skalky, remízy a mimolesní dřeviny. Proto se mu také výstižně přezdívá Kraj kamenů. Geologické podloží zdejší oblasti tvoří středočeský žulový pluton, který vlivem erozní činnosti vody dal vzniknout četným izolovaným balvanům, vytvářejícím malebné a výrazné krajinné dominanty. Na okrajích plutonu se dotykem s hloubkovými vyvřelinami vytvořil metamorfovaný sedlčansko-krásnohorský ostrov z rohovců, břidlic, slepenců a krystalických vápenců. Hlavním vodním tokem oblasti je říčka Brzina, do které se vlévá Varonský potok (poněkud zvláštní název vznikl zkomolením názvu

Baronský). Najdeme zde i soustavu rybníků z 15. a 16. století, největší jsou Bratřejovský Velát, Horní (někdy také Velký) obděnický rybník a Dolní obděnický rybník. Na mnoha místech přírodního parku se uchovaly vzácné a chráněné rostliny – např. hořeček brvitý, pelyněk metlovitý, vemeník dvoulistý, kokořík, jalovec obecný a jiné vzácné rostliny. Osobitý ráz krajiny je tvořen kulturní lesostepí, která vznikla mýcením původních porostů při zakládání zemědělských osad. Dochovala se zde sídlištní struktura z období kolonizace hvozdu, tj. z 12.–13. století. Území na pomezí jižních a středních Čech nebylo v minulosti příliš vyhledávané, též kvůli kamenité půdě, nevhodné k zemědělství. Přesto – lidé si s kameny nějak poradili – má tato oblast bohatou a pozoruhodnou historii. Současným problémem přírodního parku jsou krádeže a mizení balvanů, které lidé používají jako dekoraci na zahrady a skalky.

Husova kazatelna a Vrškámen Na území přírodního parku se nacházejí dvě maloplošná zvláště chráněná území. Jedná se o přírodní památky Husova kazatelna a Vrškámen. Husova kazatelna je pravděpodobně největší viklan v České republice, 2,7 m vysoký, téměř 3 m široký a přes 4 m dlouhý. Na skalním podkladu spočívá volně malou

Přírodní památka Husova kazatelna kromě dalších balvanů zahrnuje zřejmě největší viklan České republiky

22 Veronica | XXIII. ročník 2009 | číslo 6 | www.veronica.cz

V kostele Nanebevzetí Panny Marie v Obděnicích se nachází údajná hrobka Jakuba Krčína

ploškou, takže je možné ho uvést do pohybu. Na jeho horní ploše je velká skalní mísa o rozměrech 100 × 90 cm, hluboká 70 cm, lidově pojmenovaná „obětní mísa“, a žlábkové škrapy. Viklan roku 1875 objevil lobkovický stavební rada Jan Pudil, ale přes veškerou snahu se mu nepodařilo najít pověst, která by potvrdila jeho domněnku, že místo sloužilo v pohanských dobách k obětním účelům. Každopádně jde o zajímavé místo. Vypráví se, že když po nuceném odchodu z Prahy pobýval Mistr Jan Hus nejen na Kozím Hrádku u Tábora, ale roku 1413 také na blízkém hradu Zvěřinec, chodíval po okolí a několikrát zavítal i k tomuto viklanu. Pronášel u něj prý svá kázání ke shromážděným lidem. Také další balvany na území 9,1 ha velké přírodní památky mají své místní názvy, např. Zkamenělá žába, Hřib, Pecen chleba apod. Přírodní památku Vrškámen, vzdálenou jen 2 km vzdušnou čarou od Husovy kazatelny, nalezneme v polích za Petrovicemi. Osamocený balvan o rozměrech 3,5 m × 5,5 m a výšce 3,2 m je tvořen porfyrickým syenitem až syenodioritem typu Čertova břemene (středočeský pluton). Není tolik „viklanovitý“, ale zato se může pyšnit dvěma nej. Je největším volně ležícím balvanem na území středních Čech a zároveň jde o jedno z našich plošně nejmenších chráněných území – 0,0863 ha.

Přírodní parky

Obec Petrovice leží na pravém břehu Vltavy mezi městy Milevsko a Sedlčany. Petrovice se rozkládají v mělké kotlině (450 m n.m.) ze všech stran obklopené kopci a návršími, z nichž nejvyšší je Kozlov (709 m n.m.). V současné době mají asi 1 400 obyvatel. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1219, kdy je připomínána jako sídlo vladyků. Ve 12. století tu sídlil vladyka Petr a jeho bratr Obiden. Podle nich byl pojmenován městys Petrovice a blízká ves Obděnice. Dominantou náměstí i celé obce je zcela zrekonstruovaný kostel sv. Petra a Pavla. Tento původně gotický kostel je písemně zmiňován už v roce 1350. Gotické prvky lze nalézt v žebroví presbytáře a na jižní straně na portále. Později byl kostel pod jezuitským vlivem barokně přestavěn. V obci se nacházejí i dvě původně jezuitské koleje, postavené vedle kostela v roce 1651. Poměrně skromná stavba byla později přestavěna na jednopatrový zámeček s renesanční úpravou. Přírodnímu parku Petrovicko se přezdívá Kraj kamenů. Všechna foto autor

Toulky Petrovickem zin Br

a

Bratřejovský Velát

Husova kazatelna

Zahrádka

S

DolníHorní-

Petrovice

-obděnický ryb.

Vrškámen

Obděnice

Pe t

ro

vic

ko

Br z

ina

NS

Varonský p.

Oblast nabízí ideální podmínky pro pěší turistiku i cykloturistiku. Najdeme zde naučnou stezku Petrovicko, která začíná i končí právě v Petrovicích. Trasa měří téměř 27 km, překračuje území přírodního parku, vede přes vápencové stepi, jeskyně a řadu vyhlídek až ke kostelíkům, kapličkám a mlýnům na říčce Brzina. Pro cyklisty je připraven jeden ze dvou Krčínových okruhů – Obděnický. Je spojen se jménem jednoho z nejslavnějších rybníkářů v Čechách Jakuba Krčína z Jelčan a Sedlčan, který ke konci svého života obýval tvrz v Obděnicích. Krčín nechal v kraji vybudovat několik rybníků, které stále dobře slouží. Podle pověsti Krčínovo sídlo v nedalekých Křepenicích stavěl čert, s nímž uzavřel sázku, ale protože byl všemi mastmi mazaný, před kuropěním vypustil kohouta, který zakokrhal, a čert musel svou práci přerušit a vzdát se jeho duše. Podle jiného podání však nakonec v čertových spárech přece jen skončil a po smrti se prý zjevoval před tvrzí v Obděnicích zapřažen do pluhu. Pobízel ho čert. Vesničané s hrůzou vzpomínali, jak za zimních nocí na zamrzlém rybníku pod vsí „orali čerti led“. Někteří z nich byli dokonce ochotni odpřisáhnout, že docela jasně slyšeli ďábelský smích a pokřikování: „Šlehni Krčína!“ Ráno se prý na ledové pokrývce rybníka válely po-

0

1 km

Hrazany Kozlov

házené kusy přetrhaných řetězů. Jiná pověst vypráví, že Jakub Krčín uložil ve sklepení obděnické tvrze tři kádě vrchovatě naplněné zlaťáky. Dodnes však tento poklad nikdo nenašel. Sklepení jsou nepřístupná a zasypaná. Táhnou se prý od místa bývalé tvrze až pod kostel. Prý…

Mgr. Lubomír Bartoš (1981) – doktorand Ústavu pro životní prostředí Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy a zaměstnanec CENIA, [email protected]

XXIII. ročník 2009 | číslo 6 | www.veronica.cz | Veronica

23

Pozoruhodné dřeviny Pohanska VII Petr Maděra

K charakteristickým dřevinám rostoucím v říčních nivách patří topoly. Jejich život je úzce vázán na písčité náplavy, jedině zde mohou totiž vyklíčit jejich drobná semena. Bohužel tyto biotopy jsou dnes kvůli regulacím řek velmi vzácné a některé druhy topolů se dnes postupně stávají ohroženými dřevinami. Topoly jsou relativně krátkověké dřeviny, ale díky rychlému růstu mohou dorůstat velmi značných rozměrů. V České republice přirozeně rostou tři druhy topolů a jeden ustálený

kříženec. Všeobecně rozšířený je topol osika, dále je to topol bílý, jejich kříženec je topol šedý (Veronica č. 5/2008, s. 24–25). Posledním druhem je topol černý, který je uveden v červeném seznamu ohrožených druhů rostlin ČR. V Biosférické rezervaci Dolní Morava lze najít mohutné exempláře topolu bílého, topol černý je zde již velmi vzácný. Jím také končí sedmidílný seriál o pozoruhodných stromech Pohanska.

Mohutný topol černý v Horním lese u Lednice byl ponechán jako zdroj původních genů topolu černého. Foto autor

24

Veronica | XXIII. ročník 2009 | číslo 6 | www.veronica.cz

Topol černý je strom velkých rozměrů se silným kmenem a rozkladitou korunou. Dosahuje výšek 30–40 m, průměru kmene 1,5–2 m a dožívá se stáří asi 150 let. Kmeny starých stromů, nápadné kořenovými náběhy a hrubou černou hřebenitou borkou, mají objem až 40 m³. Kořenový systém je dvojího druhu: jednak jdoucí hluboko až k podzemní vodě, zvláště ve vzdušných půdách, jednak do široka rozprostřený blízko povrchu, sahající značně daleko za obvod koruny. Výmladková schopnost je vydatná na kmeni i na pařezu, druh snáší seřezávání na hlavaté tvary podobně jako vrba. Listy jsou kosníkovité, na bázi široce klínovité. Strom je dvoudomý, plodí někdy už v 10 letech. Převislé samčí jehnědy jsou kratší než samičí, samčí květy mají karmínově červené tyčinky, samičí květy zelenavé blizny. Velké množství ochmýřeného semene dozrává krátce po vyrašení listů, uvolňuje se z drobných tobolek a je větrem roznášeno na velké vzdálenosti. Klíčivost je zpočátku vysoká, ale rychle klesá, přibližně během dvou měsíců na nulu. Za příznivých podmínek dojde k vyklíčení během 12 hodin. Topol černý je světlomilná dřevina, která ani v mládí nesnáší zastínění. Potřebuje půdy přiměřeně vlhké, voda však nemusí být blízko povrchu, protože kořeny pronikají do značné hloubky, ale je důležité, aby to byla voda pohyblivá, nikoliv stojatá. Dobře snáší stoupnutí hladiny nad půdní povrch při záplavách. V době vegetace vydrží ve vodě až 50 dní. Typická stanoviště topolu černého se vyznačují písčitými až štěrkovými půdami. Je však značně přizpůsobivý, dokonce nalétá a ujímá se na haldách kamenné hlušiny. Hůře snáší suché půdy, živoří na rašelinných půdách. Na rozdíl od jiných druhů a kříženců odolává invazi jmelí bílého. Nápadné jsou hálky na řapíku způsobené mšicí rodu Pemphigus. Topol černý a většina jeho kříženců dobře odolávají znečištěnému ovzduší měst a průmyslových oblastí. Individuální rozdíly mezi klony jsou však značné. Druh s velkým areálem roste v teplejších částech Evropy, Asie a severní Afriky, těžištěm rozšíření je oblast Středomoří. Vertikální rozšíření je ve velké části areálu omezeno na nejnižší polohy, vyskytuje se převážně v pruzích lužních lesů podél větších toků, jen vzácně vystupuje do podhorských a horských poloh (ve středoasijských pohořích do 2 600 m n.m.). Na našem území je přirozeně zastoupen rovněž jen v lužních lesích u velkých řek a jejich přítoků. Těžiště rozšíření je v teplých úvalech Labe a Ohře, dále v úvalech Moravy, Dyje, Svratky a Odry. Spolu s vrbami obsazuje v lužním lese nejnižší polohy přímo podél vodního toku na mladých aluviích, kde nejdéle trvají záplavy a materiál půdního povrchu je stále v pohybu. Topol černý patří k rychle rostoucím dřevinám. Dříve mělo topolové dřevo s jádrem a bělí jen omezené upotřebení, a to hlavně v truhlářství, bednářství, řezbářství a používalo se i jako palivo. Dýhy pěkně fládrovaného

Kousek od soutoku Moravy a Dyje leží zbytek monumentálního kmene o obvodu asi 7,5 m. V popředí hraniční kámen z poloviny 18. století. Foto autor

dřeva svalcových kmenů se rovněž používaly k imitaci některých zámořských dřev. Kůra v minulosti nacházela využití při výrobě třísla v koželužství a barviv v textilním průmyslu. Topolová kůra může nahradit dovážený korek a hodí se k výrobě plováků, záchranných pásů apod. Ke zhotovování sítí se používalo lýka. Listí sloužilo jako krmivo pro dobytek, z pupenů se lisoval olej. Mimo les se topol černý a různé kultivary uplatňují při ozeleňovacích pracích všude tam, kde je dost místa. Ovšem jediným hojně rozšířeným kultivarem čistého druhu je známý „vlašský topol“ (P. nigra cv. Italica). Je to prašníkový klon, který se vysazuje u nás ve stromořadích, u budov, podél vodotečí, v ochranných lesních pásech, u hřišť apod. snad už dvě století. Do městských ulic se hodí pro úzkou korunu, ale vadí silně vyvinuté kořenové náběhy, které zdvihají dlažbu a bortí zídky. Druh je jedním z rodičů množství klonů tzv. produkčních topolů Populus × canadensis – topol kanadský (syn.: P. × euroamericana). Po druhé světové válce prošla Česká republika topolovou „mánií“, kdy se klony tohoto křížence i jiné druhy topolů vysazovaly velice často zejména do břehových porostů při regulaci řek a také do nově zakládaných větrolamů, hojně se vysazovaly i do plantáží rychle rostoucích dřevin (lignikultur).

Zbytky populace v dyjsko-moravském luhu Téměř na soutoku řek Dyje a Moravy, u hraničního kamene z doby Marie Terezie, ještě nedávno rostl legendární obří topol černý s obvodem kmene přibližně 7,5 m. Dnes se zde nachází pouze jeho torzo, asi 1,5 m vysoký pařez a ležící zbytek monumentálního kmene. Torzo stromu, který asi pamatoval čas umístění hraničního kamene, dnes symbolizuje drastické snížení četnosti populace černých topolů. V Horním lese u Lednice, nedaleko mokřadu Pastvisko, se vyskytuje snad největší vzácnost oblasti – jeden z posledních zástupců místní proslulé populace tzv. očkových topolů. Strom má v obvodu kmene 525 cm a výšku 26 m. Tato zvláštní růstová forma topolů byla vysoce ceněna pro zajímavě utvářené dřevo s dekorativní texturou, způsobenou hojným výskytem spících pupenů (oček) na bázi kmene, dřevo se používalo k výrobě okrasných kusů nábytku. Velká populace očkových černých topolů bohužel nenávratně zmizela pod hladinou novomlýnských nádrží. V Horním lese nedaleko Starého jezu zůstal na pasece jako výstavek mohutný topol černý, který je zde ponechán jako zdroj dnes již nesmírně cenných původních genů. Je to do-

sud vitální jedinec, s obvodem kmene 575 cm a výškou 28 m, který snad díky svým rozměrům unikne zubům bobrů, jichž je v blízkém okolí značné množství.

Srovnání se světem V ČR je nejmohutnějším památným jedincem takzvaný Konárovický topol s úctyhodným obvodem 800 cm a výškou 36,5 m. Jeho věk se odhaduje na 250–400 let. Nachází se v obci Konárovice (okr. Kolín). Z mohutného kmene zbývá jen skořepina, ale je impozantní. Ve 2 m vyrážejí z kmene tenké větve. V břehovém porostu Opavy roste topol s obvodem kmene 628 cm. Na Slovensku je mezi památnými stromy největší topol v Šamoríně, okres Dunajská Streda, který měří v obvodu 650 cm, výška dosahuje 25 m a věk asi 200 let. V Nizozemsku (Heemstede, Noord-Holland) je mezi monumentálními stromy uváděn jako nejstatnější topol s obvodem kmene 650 cm a výškou 35 m. V Anglii (Crickhowell, Powys) roste topol vysoký 24 m s obvodem kmene 710 cm, ale jedná se o varietu betulifolia. Doc. Dr. Ing. Petr Maděra – Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně [email protected]

XXIII. ročník 2009 | číslo 6 | www.veronica.cz | Veronica

25

Diskuse

Aktuální stanovisko k odsunu nádraží v Brně

Projekt modernizace železničního uzlu Brno (ŽUB) s odsunutou polohou hlavního osobního nádraží nedoznal od svého zveřejnění žádných zásadních technických změn, a proto i stanovisko občanské koalice Nádraží v centru, jehož členy jsou např. Děti Země či ZO ČSOP Veronica, k němu zůstává od září 2006 stále stejné – tehdy koalice veřejnosti předložila podrobný návrh vybudovat nové moderní železniční nádraží v centru. V úvodu lze připomenout, že za posledních třicet let neexistuje v Evropě jediný případ, kdy by se hlavní železniční nádraží nějakého velkoměsta odsouvalo z centra na okraj. Navíc koncepce ŽUB s osobním nádražím v odsunuté poloze v rozporu s moderními evropskými trendy nepředpokládá vyšší zapojení železniční dopravy do života města. Tato koncepce totiž nehledá způsob, jak většinu cestujících dopravit přímo či s minimem nežádoucích přestupů do míst, kde je skutečný cíl jejich cesty, ani neusiluje o dosažení co nejvyššího komfortu pro konečného uživatele, tedy cestujícího. Naopak ignoruje skutečnost, že drtivá většina uživatelů nádraží, cca 85 % cestujících, jsou lidé každodenně dojíždějící, jejichž cíle z valné části leží v centru města a severně od něj, přičemž nové nádraží se odsouvá přesně opačným směrem. Projekt zhoršující kvalitu pro cestující je tak v dnešní době naprostým anachronismem.

Proti podpoře MHD v Brně Hlavním problémem ŽUB s odsunutým nádražím je nedostatečná přepravní kapacita návazné MHD. V dopravní špičce bude zapotřebí, aby od odsunutého osobního nádraží do centra odjížděla každou minutu jedna tramvajová souprava. To ale naráží na nedostatečnou kapacitu současné tramvajové sítě v centru, zejména křižovatek. Kromě toho budou zapotřebí autobusové a trolejbusové linky západním a východním směrem. Celková cestovní doba se pro prakticky všechny kategorie cestujících prodlužuje (v průměru o 7 min) a pro mnohé z nich vznikají další nežádoucí přestupy. Pro drtivou většinu cestujících tak bude efekt odsunutého nádraží záporný. Železniční doprava a veřejná doprava všeobecně tím ztrácí na atraktivitě a nevzniká tak motivace, aby jí lidé v podstatné míře dávali přednost před dopravou individuální. Odsun nádraží tak posílí nežádoucí trend růstu individuální dopravy v Brně se všemi jeho negativy, především dopravními zácpami a nedostatkem parkovacích míst.

26

Na posílení MHD v souvislosti s odsunutým nádražím bude muset Dopravní podnik města Brna trvale vynakládat částku cca 150 milionů korun ročně. Protože počet cestujících se zřejmě nezvýší, tyto vícenáklady se nutně promítnou do vyšší ceny jízdného.

Nákladní vlaky přes nádraží Investiční náklady ŽUB s odsunutým nádražím jsou o 10–25 % vyšší než cena varianty ŽUB s nádražím v centru, a to při započtení analogických položek a výpočtu se stejnými jednotkovými cenami. Svedení osobních a nákladních vlaků (přičemž jde o jeden z hlavních evropských koridorů pro všechny z nich) do jediné stopy přes ŽUB vytváří neřešitelné kolizní body omezující propustnost celého uzlu i přilehlých tratí pro vlakovou dopravu. Především severní zhlaví osobního nádraží (laicky jeho okrajová část s výhybkami) je z hlediska propustné výkonnosti poddimenzované, což je u zcela nově budované stavby nepřijatelné. Nákladní průtah v něm úrovňově kříží výhledově mimořádně silně frekventovanou trať z Brna na Blažovice, což je společná trasa budoucí vysokorychlostní dopravy do Polska, trať z Brna do Přerova a Ostravy, do Olomouce, do Zlína, tratě Brno – Veselí nad Moravou a spojnice město – letiště. Navíc se zde vzájemně kříží i vlakové trasy osobní dopravy, takže toto řešení je stejně absurdní jako kdyby křižovatka dálnic D1 a D2 v Brně byla úrovňová. Podle evropské metodiky je takto navržené nádraží neakceptovatelné, de facto je to zmetek. Přestože tuto, patrně vůbec nejzávažnější skutečnost potvrdily odborné expertizy (Centrum dopravního výzkumu, Dopravní fakulta Jana Pernera Univerzity Pardubice, Dopravní fakulta ČVUT Praha, CityPlan Praha i další zpracovatelé), jsou tyto závěry ignorovány.

Zapomíná se na VRT Nové osobní nádraží neumožňuje důsledné oddělení vysokorychlostní, dálkové a regionální osobní dopravy ani nákladní dopravy. Není tudíž možné omezit jejich vzájemné rušivé vlivy. Jednotlivé druhy železniční dopravy nemají dostatečný počet samostatných příjezdových kolejí z jednotlivých směrů (netýká se samotného hlavního nádraží, ale tratí na území celého města). Přestože se uvádí, že hlavním důvodem nové polohy nádraží je kvalitní vedení budoucích vysokorychlostních tratí (VRT), ve skutečnosti s nimi není v prostoru zhruba od hranic

Veronica | XXIII. ročník 2009 | číslo 6 | www.veronica.cz

města až k odsunutému osobnímu nádraží vůbec počítáno. Nejsou pro ně vyčleněny ani samostatné koleje, ani potřebný prostor pro jejich dodatečné budoucí doplnění. Přivedení vysokorychlostních vlaků do osobního nádraží tedy bude možné jen po kolejích určených i pro ostatní druhy dopravy, což všechny vlaky vzájemně zpomalí a (ve špičkách) zablokuje průjezd nákladních vlaků přes Brno. Dodatečné vkládání dalších kolejí si v budoucnu vyžádá novou, následnou modernizaci celého ŽUB.

Odsun nádraží nezlepší falešné kompromisy Nedostatky odsunu nádraží příliš neřeší ani dva roky starý a nyní technicky studovaný námět městské rychlodráhy. Spolu s ní by modernizace ŽUB přišla už o cca 8 mld. Kč dráž než nádraží v centru, což už je víc než uvažovaná dotace Evropské unie ve výši 7 mld. Kč. Přitom koncepce modernizace ŽUB s nádražím v dnešní poloze dle návrhu občanské koalice Nádraží v centru žádné popsané nedostatky nemá a navíc je min. o cca 1,2 mld. Kč levnější. Modernizace nádraží v centru dotaci nepotřebuje a ještě bude levnější než varianta s odsunem. Navíc je zřejmé, že na uvažovanou městskou rychlodráhu by se nevešla žádná dálková doprava a jen asi polovina regionálních vlaků, jejichž cestující chtějí dojet do centra, odkud se snadno dostanou po městě.

Ještě je čas na změnu Odsunované nádraží nemá díky rozsudku Krajského soudu v Brně územní rozhodnutí a nové lze legálně očekávat nejdříve v létě 2010, nezákonným způsobem i dříve. Lze si proto jen těžko představit, že by tato brněnskou i celostátní veřejností a mnohými odborníky odmítaná stavba stihla „šáhnout“ na nějaké peníze z Operačního programu Doprava, neboť nesplňuje přísná kritéria. Proto by pro Českou republiku bylo skutečně vhodnější postavit dopravně, ekologicky a urbanisticky vhodnější variantu moderního nádraží v centru, než se neustále pokoušet za cenu dlouholetých odborných tahanic a soudních sporů vybudovat za cca 30 mld. Kč něco, co bude zbývající cestující veřejnosti sloužit jen se sebezapřením. A v Evropě budeme za „železniční dinosaury“. To by byla opravdu škoda! Miroslav Patrik Děti Země

Zajímavosti z přírody a krajiny

Co nás letos zaujalo v přírodě

Živočichové, zvláště ti drobní, bezobratlí, mají rozmanité ekologické nároky. Některým vyhovuje spíš vyšší, jiným nižší teplota, jedni nesnášejí příliš horký a suchý květen, druzí zase deštivý červenec a další třeba zimní plískanice. Proto je každý rok jiný a zvláštní. Podle toho, jaké zrovna panuje počasí nebo jaké bylo v předcházejících měsících, jsou některé druhy početné, jiné vzácné, nebo je vůbec nepotkáme. Jak to letos vypadalo s hmyzem, bylo možné pozorovat něco zajímavého nebo neobvyklého? Naše druhy hmyzu přečkávají zimu obvykle v klidové fázi nazývané diapauza. Aby dobře proběhla, musí být zima přiměřeně chladná, mrazivá a také dostatečně dlouhá. To bylo letos splněno a zdálo se, že hmyzu bude hodně. Časný příchod jara s vysokými teplotami už v dubnu sice urychlil vývoj některých druhů, poněkud dříve k nám dorazily také některé tažné druhy motýlů, ale řadě jiných uškodil. Květen byl skoro v normálu, zato deštivý červen se negativně podepsal na úbytku mnoha druhů. A možná se stal, společně s dubnovými horky, příčinou malé početnosti řady druhů hmyzu v červenci a srpnu, i když počasí v létě bylo obvyklé. Vývoj mnoha druhů se zjevně urychlil a ve druhé polovině srpna bylo např. na jihomoravských stepích již poměrně mrtvo. Ještě uvidíme, jaký bude podzim (příspěvek je psán počátkem září). Někoho letos trochu více obtěžovaly vosy a ještě více bylo sršní. V obou případech přečkávají zimu oplozené samičky (vosy i sršně jsou blízcí příbuzní, patří do stejné čeledi sršňovití a vědecky do téhož rodu Vespa) a jejich přezimování zjevně proběhlo dobře. Na jaře si zakládají hnízda, o která se do vylíhnutí prvních dělnic musejí starat samy. Při časném nástupu jara a vysokých teplotách k tomu došlo velmi brzy. Později pokračují ve stavbě hnízda již jen dělnice a jejich počet rychle roste. Nejvíce jich bývá koncem léta a počátkem podzimu – velká hnízda vosy obecné (Vespula vulgaris) mají na konci sezony až 2 000 a hnízda sršní (Vespa crabro) až 5 000 jedinců. Teprve koncem léta se líhnou samičky (matky) a samci, kteří nedlouho po svatebním letu hynou. Samičky se již do hnízda nevracejí a vyhledávají vhodné místo k přezimování. V průběhu podzimu dělnice i stará matka postupně hynou a společenství zaniká. Kolonie vos jsou v naší klimatické oblasti vždycky jednoleté, nikdy znovu neob-

Samička čmeláka lučního a slunéčko Harmonia axyridis. Obě foto Zdeněk Laštůvka

sazují loňské hnízdo. Vosy nám příležitostně vadí tím, že poškozují zrající ovoce, ale převážně se živí hmyzem a jsou užitečné. V letošní zimě úspěšně přezimovaly také samičky čmeláků, zjara jich bylo více než v minulých letech, ale později během roku již čmeláci nápadněji početní nebyli. Od poloviny srpna se na jižní Moravě místy početněji objevovala velká, u nás nepůvodní slunéčka Harmonia axyridis. Vytvářejí rozmanité formy, červené i černé, s různým počtem teček. Velmi hojně se vyskytovala již v loňském roce. Tento druh slunéčka pochází z Východní Asie a do jiných částí světa byl vysazen jako vhodný regulátor mšic. Asi to nebyl nejlepší nápad, zdá se, že je nepříjemným konkurentem našich slunéček, likviduje i další užitečné druhy a patrně má i jiné negativní vlivy. V letošním roce bylo také hodně kudlanek nábožných (Mantis religiosa), což je již dlouhodobější záležitost nesouvisející s letošním počasím. Počasí nezavinilo ani to, že letos nebyly téměř žádné babočky kopřivové (Aglais urticae). Jejich početnost kolísá v dlouhodobých nepravidelných intervalech, roky hojnějšího výskytu jsou obvykle vystřídány víceletými obdobími, kdy motýla skoro nevidíme. O neuvěřitelně početném tahu baboček bodlákových (Vanessa cardui) jsme referovali ve 3. čísle Veroniky. Jejich housenky následně na některých místech jižní Moravy zkonzumovaly bodláky a někde škodily i na polích se sójou. Motýli, kteří se vyvinuli u nás, se postupně ztrácejí.

Letos byli také poměrně hojní admiráli (Vanessa atalanta), i když zdaleka nepřiletěli v takovém počtu jako babočky bodlákové. Počátkem září zde ještě jsou, odletují později, často až v průběhu října. A když je velmi teplá zima, mohou u nás dokonce jednotliví motýli přezimovat, což babočka bodláková nedokáže. Babočky paví oko (Nymphalis io) bylo možné pozorovat celý rok, ale příliš hojné nebyly. Zato nejmenší z našich baboček, b. síťkovaná (Araschnia levana) byla letos místy neobvykle hojná, na jižní Moravě ve třech generacích od dubna do počátku září. Snad deštivý červen způsobil, že v létě téměř nebylo vidět otakárky, i když první, jarní generace obou druhů byla poměrně početná. Koncem srpna se v nejteplejších oblastech jižní Moravy objevili motýli druhé generace batolce červeného (Apatura ilia). Jsou skoro o třetinu menší než první generace a jejich výskyt by byl ještě před pár lety velkou senzací. Vývoj druhé generace umožňují vyšší teploty a časnější nástup jara v posledních letech – část housenek se stačí vyvinout a kukly vylíhnout ještě v tomtéž roce. Také bylo letos poměrně hodně bělásků zelných (Pieris brassicae) a ještě více menších bělásků řepových (P. rapae). Pokud bude teplý podzim, následky se projeví během září a října na zelí v našich zahrádkách. Zdeněk Laštůvka a Hana Šefrová Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně

XXIII. ročník 2009 | číslo 6 | www.veronica.cz | Veronica

27

Knihy o ptácích měst

Ne že by se ptákům žijícím v lidských sídlištích nevěnovala pozornost již odedávna. Že však může být ptactvo ve městě a jeho vztahy k umělému prostředí objektem vědeckého zkoumání, se u nás ukázalo až v 19. století. První práci publikoval v časopise Živa Antonín Frič (Ptactvo města Prahy, 1866). Následovaly různé drobnější časopisecké nebo i knižní zprávy o ptácích i z jiných měst, včetně menších souhrnů (Zdobnitzky v Brně, Miklík v Ostravě, Musílek v Pardubicích). Větší knižní publikace však nadále vycházely pouze o Praze: Pražské ptactvo od V. Wahla (1944) a Ptáci Velké Prahy od J. Bauma (1955). Teprve po roce 2000 se objevují nové knihy o městských ptácích, vesměs založené na podrobnějším doplnění výsledků čtverco-

vého mapování ptactva při vytváření národních atlasů. Běží sice více programů, knižně zpracovány však byly zatím pouze dva: Fuchs, R. et al.: Atlas hnízdního rozšíření ptáků Prahy. Česká společnost ornitologická v nakl. Consult, Praha 2002, 320 s. Vránová, S., Lemberk, V., Hampl, R.: Ptáci Pardubic. Východočeská pobočka ČSO a Východočeské muzeum v Pardubicích, 2007, 304 s. Obě knihy mají mnoho společného: půvabnou grafickou úpravu včetně kvalitního tisku, množství mapek a fotografií jak ptáků a jejich hnízd, tak i různých typů městských prostředí. Základem textu jsou dějiny ornitologie v daném městě, rozbor typů prostředí, poznámky k metodice a celkové zhodnocení výskytu ptactva. Hlavní část však tvoří přehled výskytu jednotlivých druhů, jejich početnosti a změn. Atlas Prahy je doplněn o některé obecné kapitoly (avifauna vybraných evropských měst – Berlín, Lvov, Varšava, Londýn, Sofia, Florencie, Livorno; vodní ptáci, pražští holubi, krahujci, sokoli, koroptve, rehkové; otázky synantropizace a urbanizace; „prodloužený den“ ve městech aj.). Kapitola

o ochraně ptactva ve městech bohužel chybí, pouze kniha o Pardubicích v závěru přináší stručné doporučení, co s poraněnými ptáky. V této souvislosti se nabízí srovnání s nedávno vyšlou monografií věnovanou ptákům Vídně (Wichmann, G. et al.: Die Vogelwelt Wiens. Atlas der Brutvögel. Naturhistorisches Museum, Wien 2009, 382 s.), která každému druhu věnuje speciální kapitolu o jeho ochraně. Zajímavé je porovnání výskytu některých druhů, resp. jejich stupně urbanizace, s poměry u nás. Např. vrány se zatím v žádném českém městě neobjevují, naproti tomu holubi hřivnáči ve Vídni zdaleka nejsou tak početní jako u nás. Zmínky o možnostech ochrany ptačích druhů by v našich knihách mohly propagovat činnost České společnosti ornitologické a také některých organizací ČSOP, které chrání rorýsy, sovy a jiné druhy ve městech. Podobně vítané by asi byly i souhrny nejnovějších poznatků, jak postupovat při řešení potíží s některými problémovými druhy (městští holubi, šplhavci při zateplování budov apod.). Karel Hudec ornitolog

Klíčová slova a klíčové myšlenky po dvaceti letech Kovář, P.: Klíčová slova – 1989. Oftis, Ústí nad Orlicí 2007, 208 s.

V roce 1989 botanik, krajinný ekolog a také spisovatel (např. sbírka básní Mouchy v síťovce) Pavel Kovář hovořil s přáteli o vztahu člověka a přírody, stavu krajiny a životního prostředí, poslání ekologie a dalších přírodovědných oborů. Většina rozhovorů s 15 vybranými osobnostmi probíhala ještě před 17. listopadem, práce na jejich dokončení pokračovaly až do roku 1991. Až v roce 2006 se Kovář k nasbíraným materiálům vrátil a připravil je k vydání. Udělal dobře. Rozhovory jsou nejen neobyčejně cenným svědectvím o myšlení v převratné době, ale i dnes po dvaceti letech zůstávají až překvapivě aktuální. Dokládají to i následující ukázky: „Ale, zaplaťpámbu, ocitl jsem se ve svobodě – to je to, co člověk potřebuje nejvíc, a: važte si svobody. Dokud tady v Československu budete mít svobodu – potud budete mít svět otevřený.“ Vladimír J. Krajina (1905–1993), legendární „vyhnanec a vyslanec české vědy“, za války

28

člen předsednictva Ústředního vedení odboje domácího, vězněný v Terezíně, v roce 1948 musel emigrovat, působil jako profesor v Kanadě, teprve roku 1990 mohl opět navštívit Československo. „Kdo nehledá, nenajde. Nakonec je to princip fungující mnoho tisíc let, vzpomeňme jen na čínské „tao“ (hledání cesty). Ta cesta samotná je možná důležitější než cíl. V tomto pojetí patrně i my můžeme stavět cíle jen velmi obecně, typu: obnovení harmonie člověka s přírodou.“ Josef Vavroušek (1944–1995), první (a poslední) československý ministr životního prostředí. „A co bych chtěl zdůraznit – vůbec nejzávažnější se mi zdá odpovědnost obcí, jejichž primárním závazkem je starat se o kvalitu prostředí. Jde mi o povědomí odpovědnosti za svůj vlastní domov – to je ta klíčová věc.“ Bedřich Moldan, první český ministr životního prostředí, senátor a profesor Univerzity Karlovy. „Zdá se mi, že ekologové se dnes většinou nesnaží říci, co je obecně platné, ale co je možné. Není to stav v zásadě špatný, ale není to také intelektuálně zcela uspokojující. Často se sám sebe ptám: Budeme kdy schopni říci něco skutečně obecného kromě faktu, že to, co ekologie studuje, je nesmírně složité? Nejhodnotnější je v ekologii dlouhodobý výzkum (řádově desetiletí – jedině tak můžeme odlišit epizody od obec-

Veronica | XXIII. ročník 2009 | číslo 6 | www.veronica.cz

ných procesů, šum od trendů).“ Marcel Rejmánek, botanik a ekolog, v roce 1983 emigroval, působí na různých univerzitách v USA. „Musím se vrátit ke vzpomínkám na meze, na nichž jsem trhávala „slzičky Panny Marie“ a mateřídoušku a při okraji pole vlčí máky, koukol a chrpy – a někdy jsem tam objevila hnízdečko koroptví… To vše už naše děti neznají – a co horšího, vyprávění o tom budou přijímat jako pohádku.“ Zuzana Švabinská-Vejrychová (1912–2004), adoptivní dcera malíře Maxe Švabinského. Na otázky Pavla Kováře dále odpovídali botanik a ochránce přírody Jeseníků Leo Bureš, botanik Zdeněk Černohorský (1910–2001), ekolog lesa a krajiny Josef Fanta, kustod herbářových sbírek Jiří Hadinec, spisovatelka Marie Kubátová, biolog Ivan Málek (1909–1994), botanik František Procházka (1939–2004), zoolog, ochránce přírody a cestovatel Petr Rybář, fyziolog Bohdan Slavík a environmentální ekonom Jaroslav Stoklasa (1926–2007). Kniha je vydána skromně, ale přehledně upravená. Klíčové myšlenky obsažené v Klíčových slovech pomáhají k lepší orientaci v názorech a představách, které před dvaceti lety pomáhaly formovat naši současnost. Antonín Buček kajinný ekolog

Recenze

Říční krajina Štěrba, O. a kol.: Říční krajina a její ekosystémy. Univerzita Palackého, Olomouc 2008, 392 s.

Když jsem v roce 1990 přišla na nově založenou katedru ekologie PřF v Olomouci, upoutal mne na chodbě vyvěšený poster s názvem Mapa ekologické hodnoty řek v povodí Moravy, kde byla zobrazena říční síť Moravy v 5 stupních a v odlišných barvách, které znázorňovaly ekologické hodnoty všech těchto toků. Pátrala jsem, jaká kritéria měl autor na mysli, když řadil moravské řeky do svých 5 stupňů – zda geomorfologická, chemická, hydrobiologická? Ukázalo se, že hodnocení bylo velmi komplexní a zahrnovalo 7 kritérií od původnosti trasy přes biologické charakteristiky, ale i rekreační hodnotu, po interakci řeky s okolní krajinou. Tak komplexní hodnocení, které bylo velmi kvalifikovaným odhadem, se objevilo ve vodohospodářských plánech poprvé a bylo úspěšné, pro ochranu přírody velmi přesvědčivé. Postupně se tak rodila nová specifická kategorie typu krajiny: říční krajina, která je tvořena samotnou řekou a přiléhající říční nivou. Jde tedy o ekosystém současné řeky a přilehlých ekosystémů, které jsou řekou vytvořeny nebo zásadním způsobem podmíněny. Autor po desítky let pozoroval, analyzoval a dokumentoval vodoteče a jejich aluvia v ČR, ale sjížděl i hlavní evropské, asijské, či americké řeky, kde se nezabýval jen hydrobiologií, ale pátral po krajinných dimenzích, využívání, obhospodařování a souvislostech s obyvatelstvem osídlujícím tyto rozlehlé říční krajiny. Své poznatky třídil, ukládal do filmů, přednášek, knih, a v jeho mysli postupně dozrávala teorie říční krajiny, která až v loňském roce dozrála v syntetické a hutné kompendium, které říční krajinu definuje jako komplex vlastního říčního toku, jeho sedimentů tvořících aluvium a suchozemské nivy. Kniha se však vymyká běžné knihovnické kategorizaci, je mnohosměrná, tak jako se i autor pohybuje na pomezí exaktní geomorfologie, hydrologie, zoologie, hydrobiologie a objevné kategorie hyporeálu (část zvodnělého dna), dotýká se ochrany přírody, ale i ekonomie, sociologie. Kniha svědčí o bezpečném multikulturním nadhledu získaném cestami „po řekách kolem světa“ a zaujme beletrizujícím odlehčením a množstvím ilu-

strujících fotografií z povodí řek celého světa. Autorovi se v knize podařilo dospět k průniku všech oborových množin, ne jen k jejich překryvu, a vytvořit tak novou teorii v krajinné ekologii, která čeká na ověření ve všech světových poříčích. Poznatky, které čtenář v tomto kompendiu najde souborně uspořádané, se týkají struktur i funkcí hlavních ekosystémů říční krajiny. Jsou to 1. prameny, 2. říční tok – popis biotických charakteristik, bioty, zonace dle ryb i bentosu (organismy žijící na dně vod), 3. dno a hyporeál, jeho funkce i oživení, 4. aluvium, vznik a struktura, sycení pravou podzemní vodou, bohaté oživení, vegetace

Tomáš Ronovský

lesní, luční; chybné je převládající rozorání a převod na agrocenózy, 5. stojaté vody v říční krajině, odstavená říční ramena, periodické tůně i jezera, 6. suchozemská niva, adaptovaná na periodické povodně. Obsáhlý oddíl se týká zonace říční krajiny od velehor do nížin až po obsáhlou kapitolu o krajině říční delty. Zde se autor pohybuje již v měřítku kontinentů, od Himálaje až po mangrovy v ústí Gangy a Brahmaputry nebo na Borneu. Podrobná a objevná je kapitola o ekologických funkcích říční krajiny. Pojednává obšírně o přírodních funkcích: geofyzikální, hydrologické, klimatické, povodňové, rozebírá však obsáhle i příčiny a nesprávnou cestu minimalizace povodní v obytné krajině, zejména neúčinnost, ba i škodlivost technických opatření. Další přírodní funkcí říční krajiny je vodní tok jako zdroj vody, ekologické refugium, dále jeho činnost půdotvorná, produkční, migrační, ale i ty funkce, které souvisejí se zájmy lidské společnosti, označované jako „služby“: plavební, rekreační, obytná, energetická, z nichž většinu lze i ekonomicky hodnotit. Celý velký oddíl knihy se týká využívání a ovlivňování říčních krajin: zemědělství, likvidace lesů, sídliště, technická výstavba, pozemní komunikace, plavební kanály, úprava koryt, vodní nádrže, úložiště odpadů. Velmi zaujme statistická tabulka, která informuje o úsecích toků v ČR podle vzdálenosti od pramene. Nejvíce je potůčků nepřesahujících 2 km, jejichž říční krajiny souhrnně pokrývají plochu 107 tis. ha, celková plocha říčních krajin v ČR je odhadnuta na 8 000 km², což činí ca 10 % plochy státu. Závěrečná obsáhlá kapitola je věnována revitalizacím říční krajiny, příkladům úspěšným i neúspěšným z ČR i z celého světa. Kniha je skutečně spisem sui generis, má formu vědecké monografie se všemi atributy citací a exaktních dat, kde však bohužel chybí věcný rejstřík. Může být zároveň vítanou učebnicí pro adepty krajinné ekologie, ale čtenář v ní najde i esejistické úvahy a svěží záběry textové i fotografické z mnohých cest po řekách celého světa, takže by se mohla směle zařadit mezi cestopisy. Zabíhá do mnoha oborů vědy i techniky, zřetelný je akcent ochrany přírody a nadhled zkušeného autora, jehož knižní produkce o kanadských i sibiřských řekách, deltě Dunaje, ale i půvabné knížky o zvířatech pro mládež i o obyvatelích Sibiře předurčily velkou čtivost tohoto kompendia o říční krajině. Milena Rychnovská ekoložka

XXIII. ročník 2009 | číslo 6 | www.veronica.cz | Veronica

29

Ekologická poradna

Vánoční dárek pro obojživelníky – nová nádrž Mojmír Vlašín

Rostislav Pospíšil

Obojživelníci jsou nezbytnou součástí přírodní zahrady. Nejenže svou přítomností indikují dobrý stav přírodního prostředí, ale jsou i dobrými přáteli zahradníka. Na oplátku za konzumaci kvant hmyzu jim můžeme nabídnout nádrže, které obojživelníci potřebují ke svému rozmnožování, některé druhy jsou na ně vázány celý život. Na obojživelníky je třeba myslet už v zimě. Začátkem března, kdy většina zahradníků ještě spí zimním spánkem, skáčou tito tvorové do sotva rozmrzlých nádrží.

Vhodný terén Pro nádrže vybíráme příhodný terén na nepropustném podloží, kde budou naplňované vodou dešťovou nebo ze sítě či studny. Na propustném terénu zřizujeme nádrže na podpovrchovou vodu (v nivách potoků a řek) nebo podzemní vodu, často je nutno fólií nebo jiným způsobem utěsnit dno. Každá situace vyžaduje specifické řešení, proto je vhodné si dát udělat alespoň jednoduchý projekt nebo studii od odborníka na projektování vodních staveb. Budování nádržky o malých rozměrech bez přítoku a odtoku nepodléhá stavebnímu, tedy vodoprávnímu řízení a je možné takovou stavbu provést na oznámení, nebo i bez něj. Větší nádrže s přítokem a odtokem se vodoprávnímu řízení nevyhnou, a to ani tehdy, když se jedná o obnovu starých rybníků.

Kdo kam patří Obojživelníci obývají nádrže nejrůznější velikosti. U nádrží pro ropuchy, blatnice, skokany, ale i větší druhy čolků je vhodnější stavět nádrže o rozměrech alespoň 4 × 5 m, jejichž hloubka v nejhlubším místě dosahuje asi jeden metr. I tyto druhy se mohou rozmnožovat ve velmi malých nádržích, jako jsou

30

zahradní jezírka a louže. Ale pozor, drobné vodní plochy se snáze zazemňují, a vyžadují tudíž časté pečlivé čištění. Důležitý je alespoň řídký porost rákosu či podobných rostlin při březích, který umožňuje rozmnožujícím se ropuchám připevnit na něj šňůrky s vajíčky. Větším nádržím prospěje, jestliže plochu silně rozčleníme a zároveň vytvoříme místa s různou hloubkou vody. Je nezbytné pamatovat na mělké laguny, které většina obojživelníků potřebuje k páření a kladení vajíček. Pro rozmnožování si většina druhů vybírá hloubku vody mezi 10 a 30 cm. Hlubší vodě dávají přednost vodní skokani (přes 40 cm), ropucha obecná (nejvhodnější hloubka 40–70 cm) a blatnice (obvykle 70–100 cm). Naopak mělká místa vyhledávají kuňky, ropuchy krátkonohé a skokani hnědí (5–15 cm). Lidé si často neuvědomují, jak velký význam má budování zcela drobných vodních ploch. Například pro kuňky jsou louže typickým biotopem, v důsledku používání těžké mechanizace a zpevňování cest však mizí. Malé louže lze snadno vyhloubit např. podél lesních cest, v lukách apod. Vždy je přitom vhodné umístit jich několik vedle sebe.

Zvláštnosti nádrží na propustném podloží Zvláštním případem je budování nádržek na propustném podloží, kde je vodu nutno zadržovat nepropustnou fólií. Postupujeme takto: Změříme plochu, kde chceme vyhloubit tůňku, přidáme asi 10 % délky na průhyb a 1 m z každého okraje na zachycení. Tento prostor vykolíkujeme, fólii odstraníme a vyhloubíme jámu se sklonem stěn asi 30° tak, aby hloubka dosahovala max. 100–150 cm. Po obvodu jámy vykopeme ještě asi 30 cm hluboký, 30 cm široký příkopek, vzdálený

Veronica | XXIII. ročník 2009 | číslo 6 | www.veronica.cz

od břehu opět kolem 30 cm. Fólii položíme do jámy tak, aby přesahující konce ležely na dně příkopu a zatížíme ji tam kameny a udusanou hlínou. Na dno nádržky umístíme také několik kamenů a trsy rákosu, ostřice a sítiny či orobince s větším obsahem hlíny. Dno nádrže je případně možné vyskládat hrubým štěrkem nebo plochými kameny. Existuje celá řada poměrně pevných fólií využitelných pro budování drobných vodních ploch. Pravděpodobně nejvhodnější je hydroizolační fólie, protože je odolná proti kyselinám, prošlapu i slunečnímu záření. Její životnost je garantována na 50 let. Hydroizolační fólie je dodávána v černé barvě, šíři 510 cm a tloušťce 0,8 mm. Nevýhodou je poměrně obtížná manipulace při pokládání.

Nechat zarůst nebo osázet Čerstvě vybudované vodní plochy je dobré ponechat bez dalších zásahů jejich přirozenému vývoji. Vyhloubená nádrž obvykle bez větších úprav vyhovuje nárokům obojživelníků. Zejména na mokřadech rychle dochází ke spontánnímu osídlení vegetací. Někdy je však vhodnější nově vzniklé nádrže upravit a tak zajistit jejich dlouhodobou funkčnost. Příliš pravidelné vodní plochy je prospěšné rozčlenit mělkými lagunami, u větších tůní i založit ostrůvky. Larvy obojživelníků tak mají možnost vyhledat pro ně nejvhodnější hloubku. V některých případech se samovolně sesouvají stěny nádrže, takže může dojít k jejímu rychlému zazemnění. Vhodným řešením je břehy zpevnit např. pomocí kmenů z náletových dřevin. U čerstvě zřízených nádrží zpravidla chybí možnosti úkrytu. Je možné je vytvořit např. potopením pařezů s kořeny, plátů kůry, položením kamenů nebo osázením nádrže rostlinami. Je vhodné použít rostliny z nejbližšího okolí. Rozhodně je nepřípustné nádrže osazovat rostlinami dovezenými ze vzdálených lokalit nebo zahradnickými kultivary. Výběr rostlin závisí i na hloubce vody. Do hluboké vody jsou vhodné růžkatce, lakušníky, hvězdoše, bublinatky, lekníny nebo stulíky. V mělké vodě u břehu (přibližně okolo 20 cm) se dobře daří např. kosatci žlutému, puškvorci, šípatce a žabníku. RNDr. Mojmír Vlašín pracuje v Ekologickém institutu Veronica. Přírodní zahrada pro něj není jen teorií, na té vlastní v Brně-Ořešíně se věnuje chovu koz i kompostování. [email protected]

Luštěnky

Lampy

Parcely 9

3 2

15

0 14

0

1

18

20

1

2

17

2

10

1 Na obrázku je mesto s domami (čierne políčka) a ulicami (biele políčka). Umiestnite do obrazca 10 lámp tak, aby osvietili všetky ulice. Pritom: 1. Lampu je možné umiestniť len na ulicu (t.j. na biele políčko). 2. Lampa osvetľuje políčko, na ktorom je umiestnená a zároveň všetky políčka v horizontálnom a vertikálnom smere po najbližší dom (t.j. čierne políčko). 3. Lampa nemôže osvetľovať inú lampu. 4. Čísla v čiernych políčkach znamenajú, koľko lámp sa nachádza v tesnej blízkosti daného políčka (vodorovne alebo zvisle).

Na obrázku sa nachádza 7 parciel. Vložte do jednotlivých parciel čísla 1 – 7 (každé práve raz) tak, aby sa „popisné čísla“ (uvedené v ľavom hornom rohu každej parcely) rovnali súčtu vložených čísel tých parciel, ktoré priamo susedia s danou parcelou. Pripravila Blanka Lehotská, viacnásobná reprezentantka Slovenska na majstrovstvách sveta v logických úlohách a v sudoku, v súčasnosti trénerka slovenského týmu, členka Slovenského zväzu hádankárov a krížovkárov (www.szhk.sk)

Řešení Parcel (stačí posloupnost „popisných čísel“ v pořadí čísel 1–7, která jste do parcel vložili, např.: 9, 15, 14…) můžete zaslat do 15. ledna na adresu redakce, nejlépe e-mailem na [email protected]. Nezapomeňte uvést svou přesnou poštovní adresu včetně PSČ. Vylosované správné řešení odměníme publikací z produkce Ekologického institutu Veronica.

Řešení úloh z minulého čísla Oblaky

Molekuly CO2 7

O

C

O

O

C

O

7 5

O

9

C

O O

C

O O

O

C

9 4 4

O

O

O

C

C

O O

C

O

3 5 5 6

6

4

6

2

5

8

8

8

5

Sborník o Jaromíru Tomečkovi za správné řešení „Oblaků“ posíláme Paule Parikrupové do Karviné. Vendula Chalánková

XXIII. ročník 2009 | číslo 6 | www.veronica.cz | Veronica

31

Kronika / Zprávy z Veroniky

120 let od narození Jaroslava Spirhanzla-Duriše Jméno Jaroslav Spirhanzl-Duriš jsem znal již z válečných let z časopisu Naší přírodou. Ani ne tak z odborných článků o pedologii, jako spíše z malých kreseb starých stromů a chalup, převážně z jihočeské krajiny. Kresby fascinující: dodnes je vidím při pohledu na zapomenutou osamělou lípu u božích muk v polích či na korunu bezlistého stromu, v níž městské osvětlení střídá sníh s černí kůry kmene a větví. Jaroslav Spirhanzl byl mimořádná osobnost. Narodil se v Sedlci (SedlecPrčice) 27. 4. 1889, v r. 1911 se po studiích na ČVUT v Praze stal zemědělským inženýrem, byl zajat na ruské frontě za I. světové války a ze zajetí na Sibiři se vrátil v r. 1920. Z ruské doby pochází přídomek Duriš – tvrdý. Následovala léta ve Státním agropedologickém ústavu v Praze s doktorátem technických věd v r. 1929. Od r. 1925 působil jako přednosta ústavu, v letech 1939–48 jako ředitel Státních výzkumných ústavů pro půdoznalství a zemědělskou meteorologii v Praze. Zemřel 21. 7. 1960 v Mariánských Lázních. Jeho odborná činnost v pedologii a navazujících oborech je neobyčejná, ale při veškeré

odbornosti vždy se snahou o její praktickou aplikovatelnost. Jedna z jeho pedologických knih nesla například titul Rolníkovo půdoznalství, další Půda a podnebí v zemědělské výrobě. Byl také jedním z předchůdců územního plánování v krajině zaváděním metodiky tzv. agropedologického náčrtu, což byl spíš územní plán pro výstavbu obce v návaznosti na zájmy zemědělství. Popularizace v tisku, přednášky pro veřejnost i v rozhlase byly jeho nepostradatelnými pomocníky v práci. Kromě mnohokrát oceněných odborných kvalit byl znám i jako spisovatel. V řadě knih ztvárnil svoje dětství v jihočeské krajině, svoji pouť ze sibiřského zajetí a zejména své toulky po přírodě. Překládal i ruskou a německou beletrii. Jeho kreslířské schopnosti mu dovolily zachycovat zdánlivě jednoduchým způsobem mizející svět českého venkova. Dovedl být také nekompromisní v ochraně přírody. Již ve čtyřicátých letech vystupoval proti rozorávání mezí a jiným krajinářským zásahům, které vnímal jako negativní. Ale vyslovoval se i proti drobnějším přečinům. Stačí snad ocitovat následující text: „U Nemi-

lan na Olomoucku byl zastřelen nejvzácnější chráněný pták země moravskoslezské, černý čáp. Zatoulal se sem ve zuboženém stavu, unaven a desorientován povodněmi. Zastřelil ho střelec, střílející do všeho, co se hýbe, ze vzdálenosti 20–30 kroků, ač byl varován. Takto smutně proslulá obec má přiléhavé jméno Nemilany. Ano, jak divní jsou asi její občané, že podávají ruku člověku, jenž střílí na všechno, co se hýbe… Jestli se nenašel v Nemilanech nikdo, kdo si odplil před panem lovcem, dovolte, já to udělám za vás!“ Karel Hudec

Již 7. benefiční aukce pro přírodu

Jan Steklík

32

Nadace Veronica, letos ve spolupráci s Centrem Veronica Hostětín, uspořádala již posedmé aukci výtvarných děl, jejíž výtěžek je tentokrát určen na záchranu starých a krajových ovocných odrůd Bílých Karpat. V pondělí 23. listopadu 2009 se v reprezentačních prostorách Nové radnice v Brně podařilo vydražit díla za cca 255 000 Kč a další byla v následujících týdnech nabízena v internetové části aukce, jejíž výsledky ještě neznáme. Více než stovka umělců letos věnovala přes 250 výtvarných děl – od originálů předních českých výtvarníků přes díla začínajících umělců po drobnosti od studentů výtvarných škol a nadšených amatérů. Vedle dárců z řad výtvarníků, mezi nimiž nechyběla taková jména jako Vlastimil Zábranský nebo Olbram Zoubek, přispěli k úspěchu akce i dražitelé, kteří přitom měli příležitost získat v této předvánoční době zajímavý dárek pro sebe nebo své blízké. Jedna z organizátorek Zuzana Galle z Nadace Veronica k tomu řekla: „Každoročně nás příjemně překvapí, kolik tvůrců je ochotno darovat své dílo ve prospěch ochrany přírody. Pokaždé se snažíme najít téma, které je

Veronica | XXIII. ročník 2009 | číslo 6 | www.veronica.cz

potřebné a zároveň pro dárce i kupující snadno pochopitelné. Tentokrát se ti, kteří aukci podpořili, stanou ‚kmotry‘ vybraných starých krajových odrůd.“ „Tradice Benefiční aukce Nadace Veronica vznikla v roce 2003 jako snaha získat peníze na záchranu stoletého jedlobukového lesa,“ připomněla ředitelka nadace Jasna Flamiková. Vloni byl tímto způsobem částkou téměř 360 000 Kč podpořen výkup pozemků pro obnovu květnatých luk v přírodě Vysočiny. Zisk z letošní aukce směřuje ke starým bělokarpatským odrůdám ovocných stromů. Právě v Bílých Karpatech má ovocnářství dlouhou tradici, ale původních odrůd ubývá. Pro jejich zachování je v obci Hostětín už několik let budován ukázkový sad jako součást vzdělávacích a osvětových aktivit tamějšího střediska Veroniky. Jak potvrdila Jana Tesařová, ředitelka Centra Veronica Hostětín, již nyní si sad prohlédne kolem 5 000 návštěvníků ročně. Výtěžek aukce umožní vysadit další staré ovocné odrůdy a ekologickým extenzivním způsobem o ně pečovat. red.

Zprávy z Veroniky

Evaluace metodik oceňování biotopů v urbánní krajině Dřeviny rostoucí v městském prostředí jsou pro nás často velmi silným přírodním, ale i sociálním milníkem. Zvláště stromy ve městě vnímá většina z nás jako důležité. Pro hodnocení urbánních biotopů se u nás používá několik metodik. Máme možnost ocenit lesní i nelesní porost a jeho ekosystémové i společenské funkce, stanovit cenu solitérního stromu i cenu zcela specifických biotopů. Ekologický institut Veronica v letošním roce zahájil modelový projekt na evaluaci metodik oceňování vybraných biotopů na území města Brna, konkrétně v městské části Řečkovice. Do výzkumu jsme zapojili studenty a studentky Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity a posluchače a posluchačky Humanitní environmentalistiky na Masarykově univerzitě. Projekt byl podpořen Nadací OKD v rámci programu Pro budoucnost. Předmětem projektu bylo posouzení čtyř metodik: Metodika AOPK ČR byla sestavena pro využití při uplatňování zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Vyčísluje společenskou (ekologickou) hodnotu dřevin rostoucích mimo les a stanoví kompenzační opatření v případě vzniku újmy. Oceňování trvalých porostů podle vyhlášky 540/2002 Sb. je vlastně metodický postup oceňování pozemků podle zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, konkretizovaný zmíněnou vyhláškou jen pro účely ohodnocování okrasných dřevin. Hesenská metoda upravená profesorem Sejákem umožňuje vyjádření hodnoty biotopů

České republiky ve finančních jednotkách. Na základě katalogu biotopů pro soustavu Natura 2000 byl zpracován úplný seznam biotopů v Česku a navrženo jejich bodové hodnocení včetně verbálního popisu a koeficientů pro úpravu bodů v závislosti na konkrétních podmínkách typu biotopu na daném území. Metodika hodnocení funkcí lesa dle profesora Vyskota je založena na kvantifikaci aktuálních funkčních účinků a potenciálních funkčních schopností lesních ekosystémů. Při výzkumu během vegetačního období jsme dospěli k několika postřehům. V terénu jsme mohli použít jen tři prvně jmenované metodiky. Metodika hodnocení funkcí lesa dle profesora Vyskota byla v terénu nepoužitelná, protože se na ploše vyskytovala jen sídlištní zeleň, a ne porosty lesa. Ačkoliv pracovaly čtyři skupiny hodnotitelů, zpracovat celou vymezenou plochu se ukázalo jako časově nezvládnutelné. Na jedné modelové ploše z městské části Brno-Řečkovice reprezentující sídlištní zeleň v částech Duhová Pole, nádraží Českých drah a Horácké náměstí lze však už prokázat, jak velké finanční rozdíly vykazují různé metodiky. Podle metodiky AOPK ČR měly sledované tři plochy hodnotu 3 894 229 Kč, dle vyhlášky č. 540/2002 Sb. jen 1 637 802 Kč. Výsledky hesenské metody byly nepřesné, což bylo způsobeno hlavně časem. Určitým aspektům hodnocení by lépe prospělo dlouhodobější pozorování, zvláště co se týče biotopů, kde by se mohly vyskytovat chráněné druhy živoči-

chů. Dala by se zjišťovat jejich migrace, počet a rozvoj či stagnace počtu jedinců. Celkově však byly plochy biotopů dosti jednotvárné, protože se většinou jednalo o sídlištní zeleň. Cenné plochy byly ty „zapomenuté“, kde mohla probíhat samovolná sukcese. Hodnota biotopů byla stanovena na 1 760 125 Kč. Srovnání různých metodik je zajímavé už proto, že se na dřeviny a jejich biotopy díváme jinýma očima. Oceňování podle metodiky AOPK ČR vypovídá dobře o stavu dřeviny, i když může být do jisté míry subjektivní, je náročnější na odbornou kvalifikaci hodnotitele. Hodnocení podle vyhlášky č. 540/2002 Sb. dostatečně nevypovídá o hodnotě dřeviny, zvláště u keřů je málo kritérií a stromy jsou ve vyšších věkových stadiích cenově diskriminovány. Metodika hodnocení podle profesora Vyskota je velice složitá a v terénu těžko použitelná. Česká republika dosud nemá jednotnou metodiku hodnotící dřeviny v městském prostředí. Díky našemu pilotnímu projektu tak možná pracovníci úřadů v městských částech, se kterými řešíme asanace stromů a keřů, poznají, jakou hodnotu má jejich majetek v podobě zeleně. Městská část Brno-Řečkovice dostane k dispozici podklad, který srovná nejnovější přístupy k oceňování se staršími a dosud používanými. Výsledkem projektu je modelová inspirace pro obce a sídla v České republice. Vyčíslení ceny konkrétních dřevin může vylepšit přístup měst a obcí k vlastnímu majetku a zlepšit evidenci i prevenci škod na zeleni. Hana Zuchnická [email protected]

Countdown 2010 Countdown 2010 je celosvětová iniciativa s cílem zastavit snižování biodiverzity. Snaží se toho dosáhnout tak, že: přitáhne pozornost veřejnosti i politiků k problému snižování biodiverzity podporuje plnou implementaci všech existujících závazných mezinárodních úmluv týkajících se biodiverzity podporuje akce přispívající k zachování biodiverzity Do roku 2010 se již zastavit pokles biodiverzity nepodaří, nicméně rok 2010 byl Společenstvím spojených národů vyhlášen jako Mezinárodní rok na ochranu biodiverzity. Přináší tak příležitost zprostředkovat toto téma široké veřejnosti.

Iniciativa vznikla v roce 2004 v Irsku na konferenci na podporu života a biodiverzity a v současné době jí zázemí poskytuje evropská Regionální kancelář IUCN (Světový svaz ochrany přírody). Countdown 2010 sdružuje přes 800 organizací po celém světě, které se zavázaly se přímo podílet na zachování biodiverzity. Jedná se o vlády, nevládní neziskové organizace, místní samosprávy, instituce, nechybí ani podnikatelský sektor. Jediným českým členem této iniciativy je ZO ČSOP Veronica. Co děláme pro ochranu biodiverzity? Věnujeme se monitoringu a ochraně ohrožených druhů živočichů, především obojživelníků, netopýrů a plazů, ochraně dřevin ve městě a rozvoji územních

systémů ekologické stability, podporujeme ekologické zemědělství, tradiční ovocnářství atd. To vše prostřednictvím environmentálního poradenství, akcí pro veřejnost, seminářů, panelových diskusí, konferencí, nebo formou časopisu Veronica. Co můžete udělat vy? Pořádáte-li akci k ochraně biodiverzity, dejte nám o ní vědět. Vaše organizace se také může stát členem iniciativy Countdown 2010. Více na www.countdown2010.net Ivana Hrabinová [email protected]

XXIII. ročník 2009 | číslo 6 | www.veronica.cz | Veronica

33

RWE Transgas Net. Blíž přírodě.

Foto: Zuzana Sýkorová

Zpřístupnili jsme veřejnosti 23 přírodně významných lokalit o celkové rozloze více než 100 hektarů I Představujeme lidem dosud nepřístupná místa v okolí jejich bydliště a učíme je přispívat k jejich ochraně. I V příštích dvou letech otevřeme nejméně 20 dalších lokalit, v nichž bude možné spatřit přes 100 druhů ohrožených rostlin a živočichů. I Usilujeme o nápravu přirozených ekosystémů v Krušných horách. I Přispíváme k obnově ekologických podmínek pro útočiště chráněného tetřívka obecného. Jako generální partner Českého svazu ochránců přírody a programu Revitalizace rašelinišť v Krušných horách realizujeme dlouhodobý projekt RWE Transgas Net. Blíž přírodě.

RWE Transgas Net – Váš spolehlivý přepravce zemního plynu.

www.rwe-transgasnet.cz