Časopis pro Čechy u Slováky Ročník 4.
Číslo 6.
Prosinec 1982
Ročník 4.
ZáPcMl
#
Adresa redakce: Západ, Box 9021, Terminal P.O., Ottawa, On., Canada K j f j 3T8 Články nemusí vyjadřovat názory redakce. Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Redakce si vyhrazuje právo na zkrácení a úpravu příspěvků. Redakční uzávěrka vždy 15. února, dubna, června, srpna, října a prosince. Adresa administrace: Západ, Box 322, Waterloo, On.. Canada N2J 4A4 Předplatné, příspěvky na tiskový fond, inzerci a /měny adres zasílejte na adresu administrace. Předplatné: I rok: Can: $14.00 US: $14.00 US: $17.00
2 roky: Can $26.00 US $26.00 US $32.00
Kanada USA ostatní země (letecky) nebo ekvivalent v cizí měně Československo vzhledem k devizovým a poštovním předpisům zdarma. Cena jednotlivého čísla $2.75 Odběratelé v USA a v Kanadě mohou platit osobním šekem. V ostatních zemích bankovním příkazem nebo mezinárodni poštovní poukázkou (patrně nejvýhodnější pro evropské předplatitele). Předplatné v Evropě lze poukázat na poštovní účet číslo 98601 - 202 u poštovního Šekového úřadu 2000 Hamburg, BRD. Bankovní směrové číslo 200 100 20. Předplatné lze rovněž poukázat přímo na bankovní konto Západu do Bank of Montreal, 239 Weber St. N.{ Waterloo, On. Canada N2J 4115 (TSA No. 5037-246).
Prosinec 1982
Obsah
Časopis p r o Cechy a Slováky
Západ, bi-monihly magazine for Czechs and Slovaks, published by tlie Collegium Bohemicum in Canada Second Class Mail Registration Number 4890 ISSN 0226-3068 *** Vydává: Collegium Bohemie u m jako dvouměsíční k Redakční rada: Jiří Fabšic, Eva Límanová, Stanislav Reiniš. Josef Skvorecký, Miloš Siichma, Václav Táborský, Jan Uhde, Ota Ulč Redaktor: Miloš Šuchma Administrátor: Milada Reinišová Grafická úprava: Věra Držmíšková, Ctirad Smolík Sazba: Prague Typesetting, Inc. Tiskne: Prague Typesetting, Inc.
Číslo 6.
Zajímavosti ze světa Odskok do BrazDe II. (O. Ulč) Srovnávací morfologie útlaku (S. Reiniš) Homo sovětikus aneb Člověk člověku soudruhem vlkem (R. Drtina) Akce H (R.F.L.) Jak chutnají vlastni děti (O. Ulč)
1 5 6 8 9
Humor Ukázky z. děl českých naivistů (P.P. Fiala) Jaroslav Hašek (J. Kohout)
!0 11
Interview Veselé ghetto v obležení (s V. Hrabencem P. Wilson) Rozhovor s VI. Třešňákem
13 15
Sport Pět týdnů fotbalu (P. Pecháček)
18
Divadlo Nové divadlo v Torontě (V. Táborský)
21
Uměni Pera h
25
Literatura Trip do Česka (J. Škvorecký) Pravda prísloví (P. Taussig) Přímořské procházky v zámoří (E. von Rheinwald) Omyl s hvězdou (V, Hejl) Vánoční báseň z vězení (J. Javorský) Úvahy nad Buninem (H. Ciprisová-Smithín) Bibliografická poznámka o hrdinech a bláznech (I. Sviták) O nových knihách (S, Reiniš) Fejeton Co o něm víme (I. Binar) Dopis kanadskému ministru zahraničí Allanu MacEachenovi (M. Suchma) Dopisy
26 31 33 35 35 36 36 37 38 40 41
Autorem fotografie na titulní straně je Tomáš Rosenfeld a redakce ji nazvala Překvapený Mikuláš.
D o každého čísla vkládáme propagační kartu Západu. Prosíme, předejte jí dál svým známým, o nichž si myslíte, že by o Západ měli zájem.
ZÁPAD DO VŠECH PĚTI SVĚTADÍLŮ!!!
Zajímavosti ze světa Ota Ulč
Odskok do Brazílie Salvador, první hlavní město Říká se mu též Bahia. Zde tedy Portugalci kolem roku 1500 spustili kotvy. Baia de Todos os Santos, Záliv ví ech svatých, je tak veliký, Že by se do něj dnes vešly všechny lodi světa. Odtud putovaly lodi s cukrem, zlatem a diamanty. Sem na plantáže vozily otroky ze Senegalu, Ghany a Angoly. Vznikla smíchaná kultura, město prý si zachovalo portugalskoafrickou atmosféru sedmnáctého století, nic není v Brazílii černoštější než Bahia, rasy na sebe nejsou nevraživé, země přec nezažila jedinou rasovou rebelii, inu uvidíme. A prý nikde jinde na světě není tolik kostelů a tak krásných. Předem odmítám věřit. Iberský koloniální barok mě nikdy ntuchvátil. Ať sc chlubilové podívají do Říma. I Praha za dnešního pohanského panování by stačila. Cesta do baroka vede z letiště pozoruhodným tunelem. Tunel, aspoň kilometr dlouhý, je totiž z bambusu. Štvaly se k sobě přes cestu nahnuly a tvoří v podstatě gotickou klenbu. Rozhodl jsem se ubytovat v klášteře, Z půlky je dnes muzeum, z půlky POUSADA D O COVENTO D O C ARMO, moderní hotel s původním nábytkem. V zahradním k vad ranglu, kde mniši mcditovávali, je bazén s naháči. Zde ve staré čtvrti dláždění je kočičí, uličky strmé, domy v pastelových barvách, některé zbrusu opravené, jiné na spadnutí. Dvacet tisíc stavení je daleko starší, než USA, zdůrazňuje brožurka. Hezké a fotogenické je LARGO D O PELOURINHO, náměstí se šerednou reputací. Tady se totiž kšeftovalo s člověčinou - hlavní to otrokářský jarmark. Tisícovky ebenového zboží v řetězech odprodány za směnu. Chrámy dopadly podle očekávání. Většina zavřená, s lešeními, nemeleme. Totožné barokní exteriéry pískové barvy. Nej větší nával byl u svatého Františka. To je totiž nejzlatější svatostánek. Naprosto vše se blyští a není to kočičí zlato. Co si myslet o tomhle eklesiastickém Fort Knoxu? Cožpak
{Dokončení z minulého čísla).
není v bibli kritická pasáž o zlatém teleti? Nebavte se tady, nežvýkejte NAO MASTIGANDO CHICLETE, opisuji ze zdi. Nicméně převládala atmosféra spíš neformální; dokonce í v katedrále. Při křtu sedmi trpaslíků přisluhovala knězi jedna paní ve strakatých Šatech. Barva pokožky přítomných rodičů a dětí pokrývala celou černobílou paletu, a ne že by to v rodinách příliš štymovalo. I při mši ministrují civilisté. Že tohle by všechno by! zavinil ekumenismus papeže Jana? U zlatého Františka jsem se posadil vedle krásky - habešský typ herečky Capucine. Na hlavě bílou krajku, na těle džínsy a bílé tričko s nápisem MILK IS COOL. Mše bez varhan. Aspoň že byl slyšet jeden zvoneček. Pak zjistím, že to je zmrzlinář před vchodem. Na náměstí před kostelem si na prostoře sto metrů konkurují čtyři pohřební ústavy - Funerárie jménem Duran, Brasilia, Bahiana a Decorativa. Přepravu nebožtíků obstarávají krémově žluté dodávky značky VW. Funerárie mají pořád otevřeno, vždyť smrt, dárkyně věčného spánku, nikdy nespí. Štosy bílých rakviček, snadno s jednou v podpaží. Kojenecká úmrtnost v zemích Třetího světa bývá značná. Podél zdí jsou rakve pro dospělé, na stojato. Prodavači netrpělivě poťukávají u pultu, s nevraživým pohledem na veselé davy. Proč ta ponurost, vždyť se dočkáte. Z pilnosti jsem vlezl do našeho klášterního muzea. Údajný skvost a zase jsem se nenadchl. Všechno na jedno brdo. Jako tisícovky Buddhů v Thajsku. Totožné sošky svatých, páni zde, dámy v opačném koutě. Opatrně jsem našlapoval po nerovné podlaze, nicméně světci ve viklavých vitrínách reagovali, drnčeli, ba i na mě kývali. Ve sbírce mincí nejvétší peníz byl vyražen v Albánii v roce 1969. Nejzajímavější jsou v SalvadoruBahii lidé, ti současní, velmi živí, vřelí, přepříjemní. Nepocítil jsem v tomhle tolik Černém světě škraloupek rasové nevůle. Račte porovnat třeba s newyorským Harlemcm, ale z bezpečné vzdálenosti, prosím.
budova Nár.
shromáždění
Nabízí se porovnání s černošskou republikou Haiti - totiž kumŠtýřským talentem. Mnoho lidí se věnuje malířství, práci s kovem, a řada z nich to dobře dovede. Též tu kvete voodoo pod jménem candomblé. Dostal jsem se k jedné ze seanci, pseudonáboženskému obřadu s tancováním, bubnováním, vysilováním, účastníky popadá trans, takhle se dovedou bavit celý večer. Za hodinu jsem hledal dveře. Zajímavá je místní specialita jménem capoeira - kombinace boje, boxu, kungfu, jenže je to jen stínohra. Soupeři sc nedotknou. Většinou to nejsou ziskuchtiví kej klí ři. Viděl jsem utkání na náměstích a nikdo nechrastil miskou. V Bahii se též dobře jí - dost tedy výjimka z pravidla o omezeném kuchařském umu v Brazílii a vlastně v celé latinské Americe. Doporučuji rybu caruru či ximxim de galinha. Pomáhalo mi prostředí - v klášteře u starých stolů, svíce se mihotaly k vysokému stropu, obsluhu mělv na starost tmavé dámy v bělostných krinolínách a čepcích. To je zdejší folklór. Mladší dívky v nadýchaných spodničkách a svrchničkách jsou jak ze svatebního dortu. Podsaditější paní v bahijském kroji sedí na mnohých rozích a stále něco pečou. Kupoval jsem u nich kobližky z jakési tropické substance. Literatura varuje turisty před městskými autobusy, že prý jsou Špinav é, nespolehlivé, zavrženíhodné. Tvrdím opak. Zcela jsem s nimi prošmejdil milionové město, ledacos viděl a snad se i poučil o mentalitě lidu. Tak například někteří autobusáci vozí veřejnost zadarmo. Ti co vybira-
jí, ti nevydávají jízdenky. Mladíci nikoliv v uniformě shromažďují peníze a strkají do kapes. To aby byli boháči. Nikdo je nekontroluje, snad jen manželka. I v napěchovaných autobusech jsem nepostřehl reakce, jež by nasvědčovaly neurózám, nevraživosti, agresím a stresům. Lidi drží v hrsti bankovky nekřečovitě, ba i ledabyle. Porovnávám s Copacabanou. Do restaurace vešel žebrák, v jedné ruce plno peněz, v druhé cedulku, že je SOLITARIO. Já jsem rovněž solitario. Zocelen zkušenostmi z Indie, nic jsem mu nedal. A všichni kolem mně dali. Jeden opilec lovil bankovky, jednu za druhou, plácal je na žebráka a všichni měli legraci. Jen jednou jsem postřehl náznak násilí. Nedaleko od našeho kláštera jsou dva nerestné domy, Ráno se z něj courají uondané dívky s opuchlýma očima, s cigaretou k snídani, špatně se rozkoukávajíce do světla. A vyšel též transvestita či hermafrodit či obojí. Dlouhé černé vousy a na sobě měl staromódni růžové kombiné. Kluci, co hráli v ulici kopanou, si z něho utahovali a osoba nejistého druhu začala běsnit. Žádné nápisy YANKEE G O HOME. Za to REAGAN REAGAN, BAR E RESTAURANTE na avenidě Vargas. Jiný restaurant sejmenuje NEBRASKA, další je KANSAS, kuřte cigarety H O L L Y W O O D a ARIZONA. Ze starého města se do nového města jede výtahem. Ano, elevador Lacerda, kromobyčejně efektivní dopravní systém, za minutu, za halíř (dva cruzeiro), bez čekání vás dopraví z kopců k mořské hladině. Pár metrů od východu je MERCADO, tržnice. Z nabízeného zboží doporučuji kožené výrobky - tašky, brašny, skládací kufry na mnoho zipů. Jsou takové láce a kvality, že nákup pár kousků tam a prodej téhož v Evropě či Americe, a výlohy s výletem se vám třeba zcela uhradí. Jel jsem do nových čtvrtí, elegantních sídlišť a porovnával s československou socialistickou výstavbou, U pobřeží trčí řada portugalských tvrzí. Nedaleko od šancí Forte de Santo Antonio do Barra je podivný modernistický dům s nápisem HERMA D E ESTEFAN ZWEIG. Prý tu bydlel. Dodatečně mi došlo, že Černé dívky si příliš nepotrpí na bikini. Z autobusu bylo vidět do oken, I jednopokojove byty byly přebudovány na Betlém. Však nedávno byly vánoce. 2
Urbanistický vynález B rasi li a Kongres poslal výpravu najít v divočině správné místo k vybudování nového hlavního města. To bylo v roce 1892. Odborníci našli a tím úsilí skončilo. Trošku tedy jako v socialismu. Plynula desetiletí a o projekt se nikdo nezajímal až do doby, kdy se o prezidentský úřad začal ucházet Juscelino Kubitschek. Kandidát tak měl konstruktivní program, konečně se země pohne od břehu, pořádně se pustí do využití svého potenciálu. Po vítězných volbách se kola začala točit k započetí úkolu, který neměl v moderních dějinách obdoby. Jenže chyběly místní zdroje, atlantický břeh je tisíc kilometrů daleko, vše aby se vozilo, leč chybčly i cesty. Vznikl vzdušný most jako za berlínské blokády. Letadla se snášela s železem, betonem, se vším. Pracovalo se na tři směny. Oscara Niemeycra, muže světové pověsti, jmenovali šéfem architektů. Vznikne dílo, jež bude svět závidět nebo přivede zemi do bankrotu? Otázka nebyla dodnes jednoznačně zodpovězena. Hlavní opozice proti projektu byla v Riu, jež mělo ztratit svůj primát. V senátu se pohlaváři též fackovali. V roce 1960 se Brasilia stala hlavním městem. Kdo v něm bude bydlet? Úředníci pravidelně prchali, trávíce mnohodenní víkendy v Riu. Začarovaný kruh: Přece nebudu v Brasilii, vždyť se tam nic neděje, ale jak se může dít,
náměstí
Cairú
když tam nikdo z nás není. Vláda vymyslela systém hmotného zainteresování, řečeno po našem. Byrokratům, kteří se doopravdy do Brasilie přesídlí, zdvojnásobíme plat, polevíme na daních a uspíšíme penzijní nároky. Přistáli jsme do pošmourného počasí. Když se konečně ukázalo slunce, to vůbec nebyl tropický žár uprostřed brazilského léta. Jsme nejen tisíc kilometrů daleko od more, ale téměř tisíc metrů vysoko. První a též poslední dojem z nové metropole: její rozsah. Je již velikánská, už má 800,000 obyvatel. Roste všemi směry, je kam růst, před dvaceti lety tady v prázdnotě poskakovali jaguáři. Na mapě má město obrysy letadla, symbol jistěže zasloužený. Křídla, to je EIXO RODIVÁRIO SUL A EIXO ROD1VARIO NORTE, hlavní magistrála. Trup tvoří pruh s vládními úřady. Skutečným centrem není hlava, mozek, prezidentský palác, tajná policie, ale autobusové nádraží. Moudrý pokrok, náznak časů příštího století? Pracující se nesjíždí v metrácích privátního železa, nezacpou se k nepohnuti. Autobusy sviští po projízdných vozovkách, na konečné stanici výtah vyveze pasažéry do obchodního střediska, kde je od všeho. A s nákupem do práce či naopak. Hlavni urbanista, jehož manželka zahynula v automobilové nehodě, se zapřísáhl vymyslet nejméně nebezpečný dopravní systém. Slovo dodržel. Křižovatek je minimálně, převládají podjezdy a nadjezdy. Na vý-
stavbě města se význačně podílel architekt Marx, bratr onoho klenotníka v Riu. Většina návštěvníků do Brasílie ráno pfíieti, večer odletí a městem je proveze turistická služba. Záměr se mi nezamlouval. Služba patrně pojede po vclvyslanecké AVEN1DA DAS NA CO ES, ale nepřibrzdi u LOTE 21 s cedulí TCHECOSLOVÁQUIA, v úřední dobu telefonujte 243-1263. Též jsem si chtěl obhlédnout tvrz první země socialismu. Ne, setrvám déle a budu zdolávat metropoli pěšky. Boty jsou ale neskladné, náhradní nevoz.ím, ty na noze, made in Poland, začínají vystrkovat růžky. Jak říci portugalsky "vložky"? Vypomohl jsem si s papundeklem a hřebíky zneutralizoval. Yankee ingenuity, profesor šupák. V kontrastu s americkými městy, zde pěšák není vzácnost. Lidé užívají údy k původnímu určení. Pochodují po dlouhých, širokých boulevardech a též mezi budovami po zeleném - či spíš polozeleném. Divná tuhá tráva se zavelebuje v červené zemi. Dnes sc rudý prach nezvedal, po dešti zbyly částečně blátivé plochy. Novotu netřeba vidět jen v nových mrakodrapech. Upozorňovaly na ni kopečky termitů, mravenči věže, jež v tempu výstavby zapomněli mezi ministerstvy vymýtit. Která budova je nejznameniiéjší? Je to ministerstvo zahraničních věcí s jezírkem, ministerstvo spravedlnosti s kaskádami, parlamentní dvojče senátu a sněmovny reprezentantů, je to prezidentský palác? Názory se ovšem liší. Hlasuji pro katedrálu, výtvor atheisty a snad i komunisty Niemeyera. Poněkud ve tvaru polootevřeného květu, trošku stan, jejž drží pohromadě prsty, vzpínající se k obloze, exteriér Sadí oku, ale nevyrazí dech, To teprve když jsem vešel dovnitř. Vchází se tunelem. Dojem nepopíšu, nejsem kouzelník. Mezí prsty k nebi, co to je za stanový materiál? Poloprůhledné, průsvitné stěny mžikaly, jako by zvenku byly posedlé bataliony třepetajících bělásků. Pred jednim z úřadů byl na trávě nápis NAO PISE NA GRAMA. Patrně neznamená NEPIŠTE GRAMATICKY či NEPIŠTE BABIČCE čí dokonce NEPIŠTE NA BABIČKU. A teprve zde jsem viděl prvního vojáčka na vartě, v této prý vojenské diktatuře. Vládne se tu s terorem čt s laskavostí? Rcžím je v přechodu k lepšímu. Když už Brasilia byla hlavním městem a Kubitschek přestal být prezi-
dentem, hlavou země se stal latifundista Joao Goulart. Vyklubal se z něho nebezpečný levicový demagog a tak tak, že nezavedl komunismus s velkostatkářskou tváří. Chýlilo se k celonárodnímu mazci a na poslední chvíli utkání odpískali generálové, zrušili všechny politické strany a převzali otěže. To bylo v roce ¡964, kdy Brežněv vystrnadil Chruäčova. Na rozdíl od trvanlivého Leonida je již v Brazílii prezidentem pátý generál. Jmenuje se Jan Evangelista Eigueiredo, chodí v civilu, chová se civilně, nelační po moci, politické strany jsou znovu připouštěny do kolbiště a místo Šarády s jednotnou kandidátní listinou dochází k soutěži o přízeň voličů. CONGRESSO NACIONAL, ono dvojče, je nej vyšší a nejmarkantnějŠi budova na náměstí tří vládních složek PRACA DOS TRES PODERES. Na Nejvyšäí soud padalo pozdní slunce, takže byl zlatý. Parlamentu ale již popraskala strecha. Po té se totiž procházíte. Vnikl jsem do kuloárů, ale jen na chvilku, úslužný uvaděč mě vyvedl. Opravoval jsem si papundekl v bogě před ministerstvem zemědělství, když zrovna končila pracovní doba a vyhrnuli se zaměstnanci, od posluhovaček po generály, Ani jeden neusedl do pancéřové mercedesky, jež by se rozjeta pekelným tempem a s kvílející sirénou. Naopak, plebejské vozy, byť se Šoférem. Jeden velitel salutuje, druhý potřese rukou, třetí se jen zazubí. Porovnejte tuhle neprkennou generalitu s protějšky v sousedství - napomádovanýmí operetními panáky, latinskými hrdlořezy, jedni nevylučují druhé. Cestou přes univerzitu jsem se vrátil k národnímu divadlu a autobusovému nádraží hned vedle> Pracujícíse rozjíždí k domovům. Jedno z nových předměstí se jmenuje Gama. Chtěl jsem se na ně podívat, k poctě Jaroslava Brodského, jenž magiku svého řešení si vzal do hrobu. Autobus naschvál nepřijel. Jen co jsem se přibelhá! k hotelu, vypukla tropická dešťová smršť. Ze sedmého poschodi pozoruji, jak bičuje Kubíčkovo ditĚ. Za hodinu trest jako když utne a ještě se ukázala převážná purpurová obloha. Den končil, Zubožené nohy jsem strčil do bidetu a Čekal na zázrak zmrtvýchvstání. Německý diplomat mě lákal k návštěvě stripteasu. Zalhal jsem cosi o cudnosti. Poslední překvapení mi Brasilia poskytla, až když jsem se vzdálil 200 kilometrů jihozápadně. Sedirn u
okénka a najednou místo prázdné divočiny vidím silnice, domečky, domy, mrakodrapy, velestavbv, veleměsto. Co tu dělá? GOIANIA, prosím, 750,000 obyvatel, moderní metropole, a nikoliv jediná. Kdybychom pokračovali víc na západ, do hodiny jsme nad nejprimitivnějším teritoriem země, kde indiáni věru běhají nahatí, ale my míříme spíš k jihu. Další mezipřistání, další velkoměsto jménem UBERLANDI A. A pak ještě jedno navrch. Tak jak to vlastně Juscelino Kubitschek myslel? Tím, že vymyslel Brasilii, přec neotevřel vnitrozemí, vždyť již kypělo svými Goiamemi a Uberlandiemi. Byl prodchnut pionýrstvím Či jen mínil odehnat byrokraty od Copacabany a nerestného pohodlí v Riu? Trojklanná hranice "Niagára je ukapávající vodovodní kohoutek ve srovnání s tím, co jsem tady viděla," řekla Eleanor Rooseveltová a tím "tady" mvslela vodopády IGUAZÚ, též IGUÄCU, v koutě, kde hraničí Argentina, Brazílie a Paraguay, kde třicet řek povodí Paraná se sbíhá a padá v kaskádách do hlubin 200 stop, prý 200,000 kubíků za vteřinu, a okolí se třese. Přes osmimilionové Sao Paulo a milionovou Curitibu - nejevropštčjší končiny země s mnoha Němci a Slovany - mířím k hranici. Blížil se západ slunce, džungli se plížily hadovité toky, na potkání zrudly, nepravděpodobné barvy jsem fotografoval. V knize o Pacifiku jsem tvrdil, že příroda jako taková mě málo vzrušuje a za deset minut u Niagáry budu zívat. Proč tedy sem? Poněvadž je to jiné, daleko a jsou u toho zajímavé mezinárodně-politické souvislosti. Luxusní koncentrák v Manaus má sesterský podnik tedy u vody. Děkuji, a jel jsem do nevýjimečného hotelu v městečku Foz áo Iquacu, Pramálo pohledných žen, naprosto žádní černoši. Ráno jsem se přifařil k výpravě turistů do Argentiny, tam z jejich strany jsou vodopády nejznamenitější. Hranicí je řeka ne víc než sto metrů široká a most přes ní nevede. Překážky projektu jsou politické. Sousedi si nevěří. To se Brazílie spíš domluví se slaboučkou Paraguay!. Zde jsem nejdále od rovníku a nikde dosud nebylo větší horko. Červená vozovka a zelené stěny bujné džungle. Inflace je ještě bujnější. Opsal jsem písmena z Veřejného záchodku: USO SANITARÍO CON ELEMENTOS (TOALLA. JABON
:)
stavbě města se význačně podílel architekt Marx, bratr onoho klenotníka v Riu, Většina návštěvníků do Brasilie ráno přiletí, večer odletí a městem je proveze turistická služba. Záměr se tni nezamlouval. Služba patrně pojede po velvyslanecké AVEN1DA D AS NACOES, ale nepříbrzdí u LOTE 2) s cedulí TCHECOSLOVÁQUIA, v úřední dobu telefonujte 243-1263. Též jsem si chtěl obhlédnout tvrz první země socialismu. Ne, setrvám déle a budu zdolávat metropoli pěšky. Boty jsou ale neskladné, náhradní nevozím, ty na noze, made in Poland, začínají vystrkovat růžky. Jak říci portugalsky "vložky"? Vypomohl jsem si s papundeklem a hřebíky zneutralizoval. Yankee ingenuity, profesor šupák, V kontrastu s americkými městy, zde pěšák není vzácnost. Lidé užívají údy k původnímu určení. Pochodují po dlouhých, Širokých boulcvardech a též mezi budovami po zeleném - či spíš polozeleném. Divná tuhá tráva se zavelcbuje v červené zemi. Dnes se rudý prach nezvedal, po dešti zbyly částečně blátivé plochy. Novotu netřeba vidět jen v nových mrakodrapech. Upozorňovaly na ni kopečky termitů, mravenčí věže, jež v tempu výstavby zapomněli mezi ministerstvy vymýtit. Která budova je nej znamenitější? Je to ministerstvo zahraničních věcí s jezírkem, ministerstvo spravedlnosti s kaskádami, parlamentní dvojče senátu a sněmovny reprezentantů, je to prezidentský palác? Názory se ovšem liší. Hlasuji pro katedrálu, výtvor atheisty a snad i komunisty Niemeyera. Poněkud ve tvaru polootevřeného květu, trošku stan, jejž drží pohromadě prsty, vzpínající se k obloze, exteriér ladí oku, ale nevyrazí dech. To teprve když jsem vešel dovnitř. Vchází se tunelem. Dojem nepopíšu, nejsem kouzelník. Mezi prsty k nebi, co to je za stanový materiál? Poloprůhledné, průsvitné stěny mžikaly, jako by zvenku byly posedlé bataliony třepetajících bělásků. Před jedním z úřadů byl na trávě nápis NAO PISE NA GRAMA. Patrně neznamená NEPIŠTE GRAMATICKY či NEPIŠTE BABIČCE či dokonce NEPIŠTE NA BABIČKU, A teprve zde jsem viděl prvního vojáčka na vartě, v této prý vojenské diktatuře. Vládne se tu s terorem či s laskavostí? Režim je v přechodu k lepšímu. Když už Brasilia byla hlavním městem a Kubitschek přestal být prezi-
dentem, hlavou země se stal latifundista Joao Goulart. Vyklubal se z něho nebezpečný levicový demagog a tak tak, Že nezavedl komunismus s velkostatkářskou tváří. Chýlilo se k celonárodnímu mazci a na poslední chvíli utkání odpískali generálové, zrušili všechny politické strany a převzali otěže. To bylo v roce 1964, kdy Brežněv vystrnadil Chruščova, Na rozdíl od trvanlivého Leonidaje již v Brazílii prezidentem pátý generál. Jmenuje se Jan Evangelista Figueiredo, chodí v civilu, chová se civilně, nelaČní po moci, politické strany jsou znovu připouštěny do kolbiště a místo šarády s jednotnou kandidátní listinou dochází k soutěži o přízeň voličů, CONGRESSO NACIONAL, ono dvojče, je nejvyšší a nej markantnější budova na náměstí tří vládních složek PRACA DOS TRES PODERES. Na Nejvyšší soud padalo pozdní slunce, takže byl zlatý. Parlamentu ale již popraskala střecha. Po té se totiž procházíte. Vnikl jsem do kuloárů, ale jen na chvilku, úslužný uvaděč mě vyvedl. Opravoval jsem si papundekl v bogě před ministerstvem zemědělství, když zrovna končila pracovní doba a vyhrnuli se zaměstnanci, od posluhovaček po generály. Ani jeden neusedl do pancéřové mercedesky, jež by se rozjela pekelným tempem a s kvílející sirénou. Naopak, plebejské vozy, byť se šoférem. Jeden velitel salutuje, druhý potřese rukou, třetí se jen zazubí. Porovnejte tuhle neprkennou generalitu s protějšky v sousedství - napomádovanými operetními panáky, latinskými hrdlořezy, jedni nevylučují druhé. Cestou přes univerzitu jsem se vrátil k národnímu divadlu a autobusovému nádraží hned vedle^Pracující se rozjíždí k domovům. Jedno z nových předměstí se jmenuje Gama, Chtěl jsem se na ně podívat, k poctě Jaroslava Brodského, jenž magiku svého řešení si vzal do hrobu. Autobus naschvál nepřijel. Jen co jsem se přibelhal k hotelu, vypukla tropická dešťová smršť. Ze sedmého poschodí pozoruji, jak bičuje Kubíčkovo dítě. Za hodinu trest jako když utne a ještě se ukázala převážná purpurová obloha. Den končil. Zubožené nohy jsem strčil do bidetu a čekal na zázrak zmrtvýchvstání. Německý diplomat mě lákal k návštěvě stripteasu. Zalhal jsem cosi o cudnosti. Poslední překvapení mi Brasilia poskytla, až když jsem se vzdálil 200 kilometrů jihozápadně. Sedím u
okénka a najednou mísio prázdné divočiny vidím silnice, domečky, domy, mrakodrapy, velestavbv, veleměsio. Co tu dělá? GOIANIA, prosím, 750,000 obyvatel, moderní metropole, a nikoliv jediná. Kdybychom pokračovali víc na západ, do hod ¡ní jsme nad nejprimitivnějším teritoriem země, kde Indiáni věru běhají nahatí, ale my míříme spíš k jihu. Další mezipřistání, další velkoměsto jménem UBERLANDI A. A pak ještě jedno navrch. Tak jak to vlastně Juscelino Kubitschek myslel? Tím, že vymyslel Brasilii, přec neotevřel vnitrozemí, vždyť již kypělo svými Goianierm a Uberlandiemi. Byl prodchnut pionýrstvím či jen mínil odehnat byrokraty od Copacabany a nerestného pohodlí v Riu? Trojklanná hraníce "Niagara je ukapávající vodovodní kohoutek ve srovnání s tím, co jsem tady viděla," řekla Eleanor Rooseveltova a tím "tady" mvslela vodopády IGUAZÚ, též IGUÁCU, v koutě, kde hraničí Argentina, Brazílie a Paraguay, kde třicet řek povodí Paraná se sbíhá a padá v kaskádách do hlubin 200 stop, prý 200,000 kubíků za vteřinu, a okolí se třese. Přes osmimilionové Sao Paulo a milionovou Curitibu - nejevropštější končiny země s mnoha Němci a Slovany - mířím k hranici. Blížil se západ slunce, džunglí se plížily hadovité toky, na potkání zrudly, nepravděpodobné barvy jsem fotografoval, V knize o Pacifiku jsem tvrdil, že příroda jako taková mě málo vzrušuje a za deset minut u Niagáry budu zívat. Proč tedy sem? Poněvadž je to jiné, daleko a jsou u toho zajímavé mezinárodně-politické souvislosti. Luxusní koncentrák v Manaus má sesterský podnik tedy u vodv. Děkuji, a jel jsem do nevýjimečného hotelu v městečku Foz do Iquacu. Pramálo pohledných žen, naprosto žádní černoši. Ráno jsem se přifařil k výpravě turistů do Argentiny, tam z jejich strany jsou vodopády nejznamenitéjši. Hranicí je řeka ne víc než sto metrů široká a most přes ní nevede, Překážky projektu jsou politické. Sousedi si nevěří. To se Brazílie spíš domluví se slaboučkou Paraguayí. Zde jsem nejdále od rovníku a nikde dosud nebvlo větší horko, Červená vozovka a zelené stěny bujné džungle. Inflace je ještě bujnější. Opsal jsem písmena z veřejného záchodku; USO SANITARIO CON ELEMENTOS (TOALLA, JABON .i
Y PAPEL) $ 1000. Tisíc dolarů za jeden požitek? Ne, to jsou pesa. Sklénka minerálky - platím $85,000. Proč neumažete nuly? Prý umazali před několika málo roky a už se zas tolik vzpjali. Hledáte zázrak, uvažte Argentinu: Úrodná půda, jedna z mála zemí, jež vyváží potraviny a nemusí dovážet olej. Patagonské pampy jsou jím nasáklé. Země. nemá hordy negramotných indiánů, nemá pouště, souše bažiny. Má infrastrukturu, tradici někdejší prosperity - a výsledek je ekonomická katastrofa. Tropickou výhní a zelení jsme došli k vodě kávové barvy. Šine se velmi tiše, plíží sc jako anaconda, získává na tempu, začíná se řítit do nižších poschodí a pak dál. Výsledkem je dvoubarevná mohutnost. Hnědá voda v pádu zbělá, vzniknou kudrnaté provazce, jako vlasy špatně odbarvené osoby. Iguacu tvoří podkovu, posetou ostrůvky a z bodu na bod vedou dřevěné můstky. Je to tedy společenství, konglomerát vodopádů, tiší se šíří, výší, mohutností, mají svá jména. Na příklad SAL TO A D A N Y EVA. Je to končina bohatá na jedovaté hady. Statistika tvrdí, že každý sedmý obyvatel byl uštknut. Nicméně na kmenech byla přibita poučení, že my nemáme ponoukat a trýznit hady. Most vede do Paraguaye, starodávné diktatury generála Stroessnera, útulku nacistických běženců, jednoho ze světových center pašérství. Brazílie s Paraguay! budují přehradu Itaipu, větší než Aswanči Bratsk. Projekt zničí vodopády, ale dodá elektřinu v prázdné oblasti. Objevil jsem autobus co jede k mostu. Cestou vidím dva konkurenční cirkusy: CIRCO SARRACANI vlevo a VOSTOK O CIRCO D O FANTA CTI CO vpravo. Že by bolševici přece jen pronikali tak daleko? Poté čtu na obchodě firmu ROUPAS INTIMAS EXPORTACAO. Nepodívám se do dictionario, nepřipravím se o iluzi, A za okamžik mě roupy přešly. Dosud vše proběhlo příliš bezkonfliktně, něco se přeci musí nepovést. A u t o b u s zastavil n P O N T E INTERNACIONÁL DA AMI2AD E a pasažéři se pustili do pochodu po kilometrovém mostu přátelství, aniž by pohlédli na brazilskou pohraniční stráž. Opatrný cizinec, jsem výjimka. Šel jsem se s pasem představit, a že si jen na pár hodin zaskočím k sousedům. Mládenci úřadovali 4
v bílých kabátcích, jako lékárničtí učňové. Když se hodně předklonili, bylo jim vidět na bambitku. Za pultem samá ochota a do pasu mi dali razítko, že jsem opustil zemi. Formalismus mi nevadil, vždyť mám vízum k neomezeným vstupům, Tedy jd u a Puerto Stroessner, městys na druhém břehu se přibližuje. Má Špatnou pověst. Hříchy, kontrabandy, VŠe je k máni. Po kalné Paraná se ploužil jeden parníček. Domluvím se pralianebně jak portugalsky, tak španělsky. Jenže na portugalštinu jsem si teď zvykl a když jsem vešel do úřadovny k Paraguayeům, nepochytil jsem smysl jediné věty poďobaného chlapa v umolousané uniformě. Gestikulovali jsme. Šermovali, až jsem konečně pochopil, že mě vpustí, ale ne na méně než Čtyřiadvacet hodin. Seňoři, za čtyřiadvacet hodin budu v Riu vybalovat kabát na cestu do naší arktické mizérie v New Yorku. Adios, maucta, vždyť já k vám nemusím, zemi zakázanou jsem si ofotografoval od hraniční Čáry a dal se do pochodu. "Tak já už jsem zpátky,' 1 povídám drogistům a oni jako by mě viděli poprvé. Podám pas. Hledají paraguayské razítko. Nemám. Svolali poradu. Znovu krčí rameny. Klasické limbo - z Brazílie jsem odešel a nemohu do ní přijít, poněvadž z Paraguaye jsem neodešel, neboť jsem tam nepřišel, "Jděte zpátky," radili, "Nechtějí mě a já tam nechci." "Jak to že nechcete, prve jste chtěl." "Prve jsem měl čas, teď už nemám. Brzo už musím na letiště."
"Vy nám komplikujete službu," "Když mi dáte razítko, bude po komplikacích." "Vy chcete, abychom porušili předpisy. Jak můžete sem přijít, když jste jinde nebyl?" "Ale teď jsem tady." Koulil jsem očima, chtěl jsem jiní podstrčit bankovky, snažné, všimné, každý tady bere, ale jak uplácet pět oficiálů najednou, neznám sazby, třeba by se urazili a skřípnou mě za spáchání zločinu. Na stará kolena brečet nebudu. Tak si se mnou dělejte, co chcete. Sesul jsem se na židli, předstíral jsem fatalismus a čekal na zázrak. Konečně se dostavil pod váhou Stalinova třetího či kterého zákona dialektiky: narůstající kvantita propuká v novou kvalitu. Stokrát nic umořilo osla. Najednou mě měli dost. Znovu nalistovali v pasu tucetkrátjiž nalistovanou stránku, šéf vzal pero, pak je zas položil, znovu zvedl, podíval se na mě, pak z okna k řece! a konečně přeškrtl štemp! o opuštění země a připsal SEM EFEITO. Mazal jsem jako uličník, jen aby si to lékárníci nerozmysleli. A měl jsem na sebe vztek, takhle se nechat vykolejit z dobré pohody. Vždyť jsem si mohl odjezd odložit nebo napřed jit na den do Paraguaye a teprve pak do Argentiny k vode. Jenže den později se zřítil můstek u vodopádů, kde jsem s turisty pochodoval. Třicet, možná že prý čtyřicet návštěvníků bylo smeteno do scénických hlubin, dočetl jsem se v New York Times. Tak to tedy byl můj brazilský odskok.
SVĚDECTVÍ Dotisk prvých de viti ročníků časopisu uzavřen Dosud rozebrané ročníky 1-9 za léta 1956-1969, Čísla 1 aí 36 znovu dotlitěny. Náklad 300 výtisků. Objednávky na:
Dialog Gutleustr. 15 D-6000 Frankfurt/M. 1 Tel. (0611) 23 52 SO odpoledne a v sobotu odpoledne Časopis lze platit I v 15 měsíčních splátkách po D M 30.- US dol. 14.00 V březnu 1982 vytel nový Katalog literatury vydané mimo Československo (DM 2.- US dol. 1.-) všechny tituly na skladě - 106 stran V lété vyjde nový katalog k českým dějinám a llteratu/e. Rozesíláni nabídkových seznamů zdarma. V tisku sedmé číslo časopisu Dlalog-DIgeat — soubor výstřižků novinových recenzi o východní EvropéProdáváme německé, anglické, polské a ruské kniHy. Filmová literatura.
O
Stanislav Reiniš
Srovnávací morfologie útlaku DEKRET Anno 1695. dne 9. Seplembris. Císařské nej milostivější nařízení na některé nespokojené a rebelské poddané, jakož také jejich vůdců se týkající. L e o p o l d z Boží milosti zvolený Římský císař, též v Uhřích a Čechách král e. t. c. Vysoce urození a urození, důstojně velební a poctiví milí, věrni naši! Dali jsme si obšírně v poslušné oddanosti vedle actis inquisitionis referírovati a přednésti vaši poníženou zprávu a dobré zdání i komisionelní relaci v záležitostech rebelantských sedláků chodovských, kteří se našim nejmilostivějším nařízením několikráte tak opovážlivě na odpor postavili, že zbraní musili býti pokořeni a rozehnáni, hlavně pak to, co se týká jejich potrestání. Jelikož pak zločin jejich tak zle je qualificírovaný, že poměrům politickým na tom na výsost záleží, aby oni jakýmsi exemplárním a dobře zaslouženým potrestáním opatřeni byli, tož ráčili jsme se milostivě resolvírovati a odhodlati na způsobu tomto: Primo: že jeden z těch tří hlavních strůjců povstání, totiž Jan Selnar, jinak Čtverák, Krištof Hrubý a Jan Sladký a sice ten, kterého vy za největšího provinilce naleznete, provazem se světa odpraven a exekutio jeho v Našem královském městě Plzni
vykonána býti má. Ostatní dva mají pracovati po deset let v železech a poutech na příkopech pevnosti v Komárně v Království našem Uherském. Sekundo: co se týče Adama Etzela a Davida Forsta, rozhodli jsme se nejmilostivěji odsouditi je ad instigationem et ad relegationem a tudíž jsme nalezli, aby byli posláni ke dvouleté práci na šancích do Raabu hned, jak příslušná korespondence o tom se vyřídí. Tertio: není ovšem bez důvodu, že tito vámi na tři classes roztřídění delinquentes trest od vás naleznutý docela dobře zasloužili, jakož i comisio nejpodaněji radila; poněvadž ale v případech vzpoury má se modus zachovávati, aby jen málokteří potrestáni byli, postrach však zasáhl mnohé, uvážili jsme a nalezli nejmilostivěji, aby ty personae v první classis specifikované totiž: Adam Podestát, Frydrych Kozliba, Jan Strnad a Mates Just jednoroční pTací obecní panskou v železech a poutech zaopatřeni byli, k čemuž je odsuzujeme. Ostatní pak po předchozích ostrých reveltialiích a vážném, výslovném závazku, že už nikdy více k takovým zapovězeným a nanejvýš škodlivým schůzkám se vynajíti nedají, z arrestu propusťte a na povinnou poslušnost a poddanost k vrchnostem je poukažte. Konečně a quarto ohledně Blažeje Dunckla nejmilostivěji nalézáme poněvadž se vydal na cesty nejvýš
trestuhodné a také největšf příčinu zavdal, že tito nespokojení lidé až ad extremis dojiti nechali, aby tříletým vězením na našem pohraničním hradu Raabu v Království uherském potrestán byl. T u t o naši konečnou resoluci oznamte skrze náležitý úřad delinquenties a potom poslušně vykonali dejte. Tak naplní se nejmilostivějši rozkaz a vůle naše. Dáno v Ebersdorfě. Leopold, m.p. Tento prastarý dekret nám poslal náš Čtenář Jiří Selnar, notomek jednoho z odsouzených. Četl jsem si jej několikrát, a všechno to, co jsem viděl, mi začalo být nějak povědomé. Ne slova, ale smysl toho všeho, se podobalo rozsudku, který byl vynesen skoro o tři sta let později. V roce 1979 bylo v Praze odsouzeno šest členů Výboru pro obranu nespravedlivě stíhaných pro přcčiny, které se tak trochu podobaly přečinům Chodů. VONS i Chodové nechtěli nic víc než na co v rámci existujícího řádu měli právo. Leopold se tehdy oháněl "poměry politickými". I v roce 1979 tomu tak bylo, a "poměry politické" byly důvodem k přísnému trestu. Vzhledem k rozsahu, délce doby i nepříznivým důsledkům pro mezinárodní zájmy republiky, je dána i materiální podmínka § 88 tr, zák., neboť tyto skutečnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Trest byl u všech obžalovaných uložen podle § 98 odst. 2 tr. zák. Při výměře trestu přihlédl soud ke všem hlediskům rozhodným pro jeho výměru ve smyslu ustanovení §§ 23 odst. 1 a 31 odst. 1, dost, 2 písm. a) tr. zák. I ty "zapovězené a nanejvýš škodlivé schůzky", které vadily Leopoldovi, vadily í feudálům 20. věku; Na jaře roku 1978, a to v době asi od konce února do dubna, se scházeli obžalovaní ing. Uhl, dr. Benda, Bednářová a Němcová, přičemž v průběhu této doby se přidali i obžalovaní Dienstbíer, Havel a některé další osoby, v různých veřejných místnostech, např. v restauraci "Slávie", nebo v bytech některých z nich. Po předběžném prodiskutování náplně práce a názvu na těchto schůzkách se rozhodli založit "Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných" (dále jen VONS). Poté sestavili a dne 27. 4, 1978 rozšířili tzv, "Prohlášení" (sv.
5
Richard Drtina
Homo sovětikus aneb Člověk člověku soudruhem vlkem
Kdo a jaký je dnes Člověk sovětský? Známe jeho lakované obrazy ideologické a máme také vlastní zkušenosti z ne tak dávné minulosti, které můžeme konfrontovat s pohledy jiných. U Solženicyna, kterého si pro tak mnohé vážíme, Čteme, zvláště v jeho článcích, o jeho přesvědčení, že ruský člověk je nezkažený západní civiliza-
cí a že může přinést očistu prohnilému světu, který se žene do zkázy právě západním individualismem, konsumerismem, neúctou k autoritě, což je rubem demokracie. Solženicyn tu vědomě navazuje na Lva Tolstého a jeho víru, k níž došel v závěru života, v nezkaženost prostého primitiva, ruského mužika - který ve vodce a opilství utápí svou bezmocnou letargii, dodáme my pochybující. Solženicyn proklamuje superioritu ruského charakteru nad charakterem západním a odůvodňuje to tím, že Rus musí překonávat útlak sovětského systému a tím se duchovně obrozuje. Útlak však v nemenší míře také mrzačí člověka a vtírají se nám scény z Gogola, obrazy lžirevizorů a zkorumpovaných podlézavců, hrubých chvastounů, zlodějů a podvodníků, či z Dostojevského vraždící primitiv Smerďakov a nebo z Čechova typy myslících a citlivých, avšak zcela bezmocných, často i akce neschopných lidí, které ničí ve Špinavém a neúprosném soukolí vnucených forem života ti všeho schopní. Solženicyn dospěl k náboženské orthodoxii a romantickému slavjanofilství a navíc k přesvědčení o mesiášském poslání ruského národa, samozřejmě, až se zbaví komunismu. Závan mesianismu čiší někdy í zčlán-
17 ěl. 3), v němž sdělují, že po několika měsících předběžné práce se rozhodli ustavit VONS. Podle Psohlavců Aloise Jiráska pak bylo Chodům přikázáno věčné mlčeni, perpetuum silentium. I na to soudruzi z našeho století pamatovali: Obhajoba obžalovaných nemůže obstát ani v tom směru, že pokud jde o činnost VONS, Šlo o uplatňování tzv, petičního práva. Toto právo je zakotveno v čí. 29 Ústavy ČSSR, kde je stanoveno, že občané a organizace mají právo obracet se k zastupitelským sborům a ostatním státním orgánům s návrhy, podněty a stížnostmi. V případě činnosti VONS však nejde o uplatňování tohoto ústavou zaručeného práva, neboť celková činnost VONS, jak vpředu bylo rozvedeno a jak nakonec vyplývá i z úvodního prohlášení i souhrnného "Sdělení" Č. 63, neměla s uplatňová-
ním tohoto práva nic společného. Již ze samotného způsobu rozšiřování písemností VONS i z jejich obsahu je zřejmé, že obžalovaní sledovali zcela jiné cíle, než jaké předpokládá uvedený článek ústavy. Toto zdůvodnění je poněkud popletené, asi jako "banán je chuti mdlé, protože je mdié chuti", ale soudruhům zřejmě dostačuje. Po rozsudcích se osudy účastníků trochu odlišily. Protože Kryštof Hrubý v žaláři podlehl smrti, padl los na Jana Sladkého Kozinu, kterého Laminger nejvíce nenáviděl. Kozina byl oběšen 28, listopadu 1695 v Plzni před zraky 66 Chodů. Popravu vykonal městský kat Bartoloměj Kvičala. Laminger potom do roka zemřel, a sice 2. listopadu 1696 bez mužských potomků. Předseda senátu J U D r Antonín Kašpar se mezitím stal ministrem spravedlnosti České socialistické republiky. •
Člověk žije v dějinách, tvoří je a je jimi také utvářen. Ja aktérem i produktem své situace. V každém národě ovšem nacházíme variantu typů a jednoduché generalizace jsou obvykle mylné. Přesto však lze vystopovat určité návyky, které st lidé v té či oné etapě vypěstovávají. Tyto návyky jsou ovlivňovány komplexem podmínek - tradicemi, kulturou, mravní a hmotnou úrovní, místem a časem a v neposlední míře formou vlády a mocenskými relacemi, které mohou pozitivně ovlivňovat ostatní podmínky nebo je také mrzačit a ničit. Tak si lze klást otázku, jaké návyky a hodnotové postoje charakterizují dnes lidi té či oné země. Odpovědi budou mít své slabiny a nevyhnou se někdy jednostrannostem, způsobeným optikou pozorovatele. Přesto mohou být podnětem k myšlení i k novým otázkám.
6
ků jiných ruských spisovatelů - exulantů. Snad to způsobila jejich dlouholetá izolace od Západu, možná i jejich nezvyk na demokracii s jejími slabostmi. Příčinou tu může být i psychologie velkého národa, ostatně německý pangermanismus byl kdysi podobného ražení. Může to být i podvědomá kompenzace zakomplexovaného vědomí vlastní civilizační zaostalosti, takže se z nouze dělá ctnost. Do exilu však přišla z Moskvy nedávno nová osobnost - sociolog a filozof Alexander Zinověv. Donedávna ělen sovětské Akademie věd, pak však zbavený pozic i vyznamenání a posléze vyhoštěný ze země za svůj román "Zející výšiny", který je zdrcující satira na ruskou či sovětskou společnost. V zahraničí následovala brzy další kniha "Zářné zítřky" (česky vychází v nakl. Index, Kolín n. R.), opět neúprosně pravdivý obraz sovětské společnosti. Šedesátiletý Zinověv dnes působí na univerzitě v Mnichově. Podobně jako ve svých knihách, tak i v r o z h o v o r e c h poskytnutých redaktorům časopisu Express a později Paris Match analyzoval sovětský systém, jeho tvůrce i produkty.
"Člověk musí odhodit emocionální hledisko," říká Zinověv, "a stejně i polarizaci optimismu a pesimismu. Snažil jsem se ukázat zcela racionálně obraz člověka sovětského komunistického systému, t.zv. "homo sovětikus' 1 . Je to člověk závistivý, přisprostlý, ale i sentimentální a pohostinný. Nenávidí výše postavené, snaží se být nenápadný. Nezáleží, kde pracujeme, hlavně, že nepracujeme. Tento Člověk nenávidí talent. Vedle tohoto pasivního typu je tu pak typ aktivní, který dělá kariéru. To je cynik, který je vždy připraven zaprodat svého souseda, když z toho tuší zisk." Zinověv nesouhlasí s tvrzením Solženicynovým, že ruský člověk je morálně výše než člověk západní, protože toho moc vytrpěl. Utrpěni může udělat někoho velkým, v žádném případě však nikoli celý národ. Existuji tu všechny varianty lidských typů. Jsou tu i disidenti, ač jich je velmi málo. Jsou i disidenti, které režim nechává, aby měl alibi před tváří Západu. V Sovětském svazu, na rozdíl od Československa, Maďarska nebo Polska, nebyl režim vnucen z vnějšku, ale utvořil se zevnitř, z vlastních podmínek i tradic. Mluvíme o tzv. reálném socialismu. Lze o něm říci, že vyhovuje obrovské spoustě lidí. V SSSR žije přes 250 miliónů obyvatel, z toho je dnes nejméně 50 miliónů privilegovaných, různých těch státních a stranických úředníků, lépe postavených kádrů, příslušníků vojska, milic, policie a pod. Tito lidé se mají relativně dobře a nic nerisku-
jí, Jejich sociální postavení je zaručené, a to jak pro ně, tak pro jejich děti. Mají výhody, včetně zvláštních obchodů i ukázek západní kultury, a z toho těží. Nižší vrstvy jsou spokojeny především jednoduchostí života. (Ve vězení je obvykle život jednoduchý.) Na západě je život velmi komplikovaný. Je faktem, že v sovětském systému se málo vydělává, ale ono se také málo pracuje. Není tu individuálních občanských svobod, a proto alkoholismus, hrubost a korupce jsou jejich kompenzací a náhražkou. Pokud se týká ideologie marx-leninismu, pomocí níž se organizuje vědomí lidí, jde o ideologii spíše primitivní a tím lehce asimilovatelnou. Dají sejí ospravedlnit skoro všechny formy lidského jednání. Mohou se za ni schovat vedoucí Činitelé a unikat tak osobní odpovědnosti. Širokým vrstvám zase dovoluje zůstat lhostejnými, Tak se odstraňuje potřeba myslet a klást si problematické otázky řádu politického, duchovního, mravního a intelektuálního. Na druhé straně se pak uniká i té ideologii, která je stejně jen na povrchu. Principem systému je leze, že kolektivní zájmy mají přednost před jednotlivcem. Tím vzniká v každé sociální buňce, tzn. už dole, na pracovišti, v závodě či instituci, útlak. Už tady se utváří systém hlídfčů - policajtů. Existuje tedy útlak na několika úrovních společenské struktury, a to až nahoru ke státní moci a státní policii. Despotismus nemá žádnou společenskou brzdu. Hobbesova myšlenka: "Člověk
Člověku vlkem" se v sovětském systému modifikovala na "člověk člověku soudruhem vlkem". Primární kolektivismus v podstatě podřizuje a utlačuje jedince, ale také ho na druhé straně chrání. Tato ochrana se však draho platí. Člověk je nucen žít podle pravidel vnucených mu tímto kolektivem. Zinověv polemizuje s názorem, že sovětský systém byl vnucen celému národu určitou skupinou a že jinak dobrosrdečný národ je jen utlačován zločinnou bandou. Tvrdí, že existuje společenská struktura, která se rozvinula normálním životem a že tedy režim je produktem miliónů lidí. Někteří si představují, že kdyby se dala svoboda tomuto národu, že by sesadil nynější vládu. Dle Zinověva je to hloupost. Sovětský systém funguje jako parazit západní civilizace. Je utvořen na svém vlastním modelu a podmínkách a žije z nich. Komunistický systém má i své vlastní vnitřní tendence, například tendence k expanzi, a to nejen ve své vlastní zemi, ale i jinde. Má také tendenci likvidovat vše, co ho přesahuje, co je kvalitnější. Srovnání nesnáší. Opresivní systém také plodí mánii velikáŠství u vůdců. Tato mánie zasahuje i průměrného sovětského občana. A Zinověv dodává, také ruští emigranti chtěli dávat rady západním lidem. V roce 1981 vydal Alexander Zinověv v Paříži soubor článků s názvem "Bez iluzí". Analyzuje v nich další otázky sovětského systému. Píše, že sovětské autority využívají různých vnějších příčin, např. Afganistánu či Polska, k potlačení disidentů. Invaze do Afganistánu je v sovětském systému zcela legitimní a dokonce se hodí, protože umožňuje vysvětlit vnitřní nesnáze. Podobně, když není v Moskvě maso, řekne se národu, že je to tím, že je těžká situace ve světě a ať jsou lidé vůbec rádi, že mají aspoň brambory. Vlivem Afganistánu (a naposled i Polska) se sovětské autority rozhodly k mnohem tvrdším krokům vůči disidentům. (Dnes je toto hnutí takřka zlikvidováno.) Zinověv však věří, že se jistě opět objeví jiné formy opozice. V jistém smyslu je sovětský systém pokračováním historie Ruska. Někdy milióny nezmohly nic a jindy jedinec udělá víc než celá strana. Sacharov je případem boje jedince, který je efektivní jako opoziční strana. Pohyb v myslích lidí také vyprovokoval Solženicyn. Někteří západní experti vyslovili
> 7
názor, že k invazi do Afganistanu donutili Brežněva generálové. Na západě často posuzují akce i tendence Sovětů podle termínů západní demokratické společnosti. Ty však ztrácejí smysl, jsou-li aplikovány na systém sovětský. Mnohdy je kremlinologie spíše pseudoteorií. Tendence sovětských vůdců nezávisejí na tom, jsou-li staří nebo mladí, zdraví nebo nemocní, je-li vůdcem Brežněv nebo někdo jiný. Kdo tvrdí, že vojenské kruhy způsobily to ěi ono rozhodnutí vlády, ukazuje, že nechápe, na Čem je založena struktura sovětské moci. Pojem "vojenské kruhy" tu nemá valný smysl. Dělalo by to dojem, jako by reprezentovaly nějakou sociální vrstvu. A to tak není. Obecně, ve struktuře sovětské moci se nenacházejí rozdílné formy ani tzv. rozdělení moci. Moc je pouze jedna a je zcela jednotná, má však své větve. Ani vojenské kruhy nejsou oddělené. Případ sovětské intervence v Afganistanu je velmi poučný. Sovětský systém se snaží vniknout všude, kde se naskytne možnost. Určité riziko se nese, důsledky se zvažují až na místě. Před akcí se zváží, co by se mohlo stát, hlavní je však možnost zisku, který akce přinese. Není jasně určeného cíle. Hlavním motivem je využít příležitosti k expanzi. Příště to bude třeba dosažení teplých moří, vniknutí do Iránu nebo Pákistánu. Když se toho nedosáhne, vojska se vrátí, ale operace se stejně vyhlásí za úspěch. Návrat vojsk se použije pro další zájmy ruské politiky, např. jako prostředek výměny za něco v jednáních v mezinárodní politice. Ani jedno otevřené řešení neexistuje, protože sovětský systém nereaguje jako západní demokracie. Cokoli se dá užít a vždy interpretovat podle toho, jak se to právě hodí. Také rozdělení sovětských vůdců na "jestřáby" a "holubice", jak se to dělá na západě, je iluzí. Tam nejsou žádné holubice. Všichni jsou jestřábi, ale v jistých situacích se mohou chovat jako holubice. Pokud se týká růstu islámu v Sovětském svazu, zatím to nemá žádnou váhu. Teorie konfliktu mezi ruským národem a mohamedány jakožto šance porážky sovětského systému je absurdní teorií. A to proto, že sovětské impérium dokonce favorizuje tyto periférni národy. Sovětské mocnářství má tu zvláštnost, že dominující ruský národ žije vcelku hůře než národy ostatní. To je opačná situace, než se vyskytovala v jiných impériích. 8
K naivitě pacifistů. Ze snížení počtu vojsk před časem v NDR hned dělali nadšeně sovětskou mírovou iniciativu. Zatím však šlo o to, že tyto jednotky byly odveleny intervenovat v Afganistánu. Na západě také vzniklo mínění, že bylo sovětské vedení překvapeno reakcí vlády USA. Nikdo nemusel být překvapen, byla tu už přece intervence v Maďarsku a v Československu. Ovšem ani na afgánskou intervenci nebyla reakce příliš silná. (A podobně je tomu s Polskem.) Tyto problémy také nijak neovlivňují průměrného sovětského člověka. Ten se ani nebojí, že by se něco mohlo zhoršit. Zásobování je už beztak špatné. Má spíš jen obavy, aby nebyla nová světová válka. Zná ji jako noční můru a ví, že by byla mnohem ničivější. Ovšem této hrozby používá propaganda dovedně jako tlaku, takže sovětský člověk vše snáší a nijak neprotestuje. Pokud se týká reakce západu na sovětské intervence, je slabá a nedostatečná. Sovětští vůdci si vždy mohou říci: akcc se zdařila, na čas se uklidníme, posečkáme, takových reakcí ze západu už bylo, není to nic vážného. Ve světě lze dnes pozorovat kuriózní proces. Vše se odehrává v jakémsi zmatení a v klimatu zvláštní ochablosti. Mnohé začne se silou, ale brzy vše zeslábne. Ukazuje se nerozhodnost. Nikdo není připraven ani ochoten k vážné konfrontaci. Pohledy Alexandra Zinověva na sovětskou společnost zevnitř pokračují. Jeho třetí kniha se jmenuje "V předsíni ráje". Obsahuje bohatou mozaiku krátkých zhuštěných záběrů ze života na dnešní Rusi, pohledy na privilegované i ty druhé, a také na to jak např. alkoholismus se stal novým náboženstvím. Autor se narodil už po bolševické revoluci (1922) a vyrostl v sovětském systému. Jako vědec patřil k oněm privilegovaným, ale z toho všeho se dík svému myšlení vymanil. Dnes podává cenné svědectví. Je to svědectví bez iluzí. •
SANTIAdO PLANO ZONA CSNTRO/S6CTOR ORIENTE ACCESO A SANTIAGO V TREN METROPOLITANO
«VÍA
« m i t m n c i
T
i T.
_
Praga _
ESPECIALIDAD CENTRO EUROPEO
V í T A C U R A 3 9 U ( P L A Z A L O C A S T I L L O ^ F O N O : 228623G
Akce H "Od hospody k hospodě jdem": heslo žel neuskutečnitelné, alespoň v Latinské Americe a pokud jde o hospodu Českou. Ale do jedné by se měl podívat, kdo k tomu možnost má: do útulného "Restaurant Praga" v Santiagu, hlavním městě Chile, K ocenění české kuchyně, kdekoliv vně sychravé gubernie, kde pořádné hospody snad ani již nejsou, se jako "piéce de résis tance " hodí naše nezapomenutelná svíčková. Tato se připravuje ve výborné kvalitě na mnoha místech v zemích svobodného světa, jistěže! Je ale podstatný rozdíl, jestli papáte v Chile nebo třeba v New Yorku, kde pražskou šunku vyrábí dobrý tucet velkořezníků, kde čerstvý mák koupíte v několika specializovaných obchodech in the Eighties v Manhattanu a sladko-kyselé okurky na každém pátém rohu. Rád chodím do našich restaurací v New Yorku, rád navštěvuji třeba nóbl hospodu "Alt Prag" ve Wiesbadenu, o jejíž kvalitě jídla a o jejíž eleganci se znormalizovaným ani nemůže (a snad ani nesmí) zdát. Nicméně: "Praga" v chilském Santiagu je ojedinělý úkaz, Protože v Chile nic českého nenajdete, ani to přibližné, středoevropské. A tak pan Karel, kterému ta restaurace patří, spolu s dvěma dalšími českými spolupracovníky, vše dělají sami. Jsou svými vlastními řezníky a uzenáři, zavářeČi, cukráři. Vše, co v " P r a g a " jíte, j e z vlastních zdrojů a surovin: výborná pražská Šunka i ty sladko-kyselé okurky, které doporučují jako předkrm, jemná svíčková v nádherné omáčce a s křehkým knedlíkem (jaké úsilí, udělat z chilské mouky knedlíky, které by byly české - a jde to!), marmeláda v lehkých palačinkách. Pivo je sice místní, ale beze všeho si zadá s Prazdrojem. (Ostatně nikde v Latinské Americe - snad s výjimkou Argentiny a Uruguaye - není nouze o řízné pivo, které by nám Severoameričané měli závidět.) V "Restaurant Praga" je normální obsluha chilská, ale Českého hosta obsluhuje samozřejmě pan Karel sám. " D o b r é chutnání - jako doma!" (Cena jídel: přiměřená kvalitě, to jest vysoká. Pan Kare! ostatně dostal první prémii v celostátní labužnické soutěži a u stolů pod panoramou Prahy najdete kdejakého ministra, diplomata, bankéře.) R.F.L.
Ota Ulč
Jak chutnají vlastní děti Yassir Arafat, s nímž se teď už objímá í papež, se vyjádři! o režimu Ayatolíy Chomeijniho jako o modelu demokracie. Tenhle model demokracie popravil za poslední rok asi dvacet tisíc mužů, žen a mládeže. Kati mají málo místa a roztahují se. Popravují též v prostorách bývalého amerického velvyslanectví a střílí tak, aby bolest byla velká a smrt pomalá. Křik obětí ruší noční klid a sousedi si nepříliš hlasitě stěžují. A v září 1982 ve vězení Evin se popravčí četa strefila do bývalého ministra zahraničních věcí s rozkošným jménem Sadegh Ghotbzadeh. Zaradoval jsem se a zavzpomínal. Jak to bylo na podzimku roku 1979, když revoluční gardisté přepadli americké velvyslanectví, zajali diplomaty, v ulicích se davy pustily do rozvášněných pochodů před kamerami západních televizních společností, a v Americe samotné se rozjela ona tak zvaná guiii indusíry. že my jsme vším vinni, naše hanebná vláda, náš hanebný systém. Je to velejednoduchý koncept, oblíbily si ho pokrokové kruhy světské i církevní. Kupříkladu: Pol Pot vyvraždil doma v Kambodži milióny asi třetinu všeho obyvatelstva - ale může za to Washington, neboť vietnamskou válkou zbrutalízoval něžné budhisty. Kreml poslal tanky do Afganístánu proto, že se poděsil z několika článků v kapitalistickém tisku. USA uplatňují embargo vůči Kubě, a proto Castro - připraven o možnost nelítostného neokolonialistického vykořisťování - mučí politické odpůrce v tropických kobkách. A tak dále, stejně dále. Antiamerikanismus je míra pokrokovosti a důkaz skutečné lásky vůči lidstvu. Na naší univerzitě v newyorském Binghamtonu - jako asi na většině univerzit - se pořádaly meetingy hodnotit zajetí diplomatů. Z hlouposti jsem přijal pozvání debatovat o událostí na pódiu, obklopeném příliš pokrokovými živly. "Sláva Chomejnimu! Osvobodil ženy!" pištěla uhrovitá feministka. "Proto je balí do chadúru," troufal jsem si utrousit. "Co to má společného s přepadem našich občanů?" " T o nejsou američtí občané, to jsou nástroje amerického imperialismu!" zahřměla jiná slečna a vykulila na mě oči za brýlemi velikosti podprsenky.
"Včetně hošíka z chudé pennsylvánské rodiny, co přijel do Teheránu dva dny před přepadem?" marně jsem se tázal. Kolega profesor zdůraznil, že všechnu vinu za Šáchovy zločiny nesou tyto Spojené státy. Ze CIA též učila SAVAK, jak mučit. "V tomhle Íránci instruktáže určitě nepotřebovali," a poznamenal jsem něco konkrétního z historie tamějšího domáckého sadismu. A už jsem se vezl. "Rasisto, fašisto, reakcionáři, táhni odkud jsi přišel - " takhle a podobně se vyjadřovalo pokrokové shromáždění. Hodně jsme se tehdy na podzim a i později dívali na televizi. Iránské velvyslanectví ve Washingtonu fungovalo dál, president Carter si je ještě netroufl zavřít. Pravidelně ^ nám z obrazovky promlouval zlobný diplomat Ali Agah, plešatý to prcek. Reportéři viseli na každém jeho slovu. Z newyorského studia vychvaloval Chomejniho a nadával Americe íránský zástupce u OSN pan Matisur Farhang. Největší ale televizní hvězdou byl Sadegh Ghotbzadeh, ministr zahraničních věcí. Mluvil dobře anglicky. Však svého času studoval na georgetownské univerzitě ve Washingtonu, odkud ho pro nedostatečný prospěch dvakrát vyhodili. "Díváš se na televizi? Ten prašivec Ghotbzadeh už zase žvaní, já se na to nemůžu dívat," telefonoval můj bratr Gustav a dál se díval na šarmatního logika. "Vydejte nám šácha!" "Přepad diplomatických prostorů a zajetí akreditovaných zástupců jiného státu je hrubým porušením norem mezinárodního práva,,," "Musíte dát šácha!" "Stát je povinen vydat osobu jinému státu jedině za podmínek stanovených v mezinárodní smlouvě.
Taková smlouva mezi USA a Iránem neexistuje." "Dejte šácha!" A ayatollah že je nejvétsi světlo světa, "Ten prašivec, hajzl jeden." spílal bratr, já přikyvoval a toužil: že přece revoluce požírá svá dítka. Ale že by se dervišové zakousli i do tak tučného sousta? Nu, a dopadlo to pak jako s našim Lomikarem: do roka přece kousli. Zadudali mohamedánskou symfonii na odchodnou. Abolhassan Bani-Sadr, Z pana presidenta je utečenec v Paříži. Diplomat Ali Agah dli v teheránském vězení za činy šmelinářské povahy. Též kradl a prodával velvyslanecké koberce. Diplomat Manzur Farhang stále ještě navštěvuje newyorská televizní studia, stále nadává Americe, leč s poněkud pozměněným textem. Původně, americkou hanebností byla nedostatečná podpora Chomejniho. Nynější hanebnosti je nedostatečná ochota Chomejniho převrhnout. Manzur Farhang je teď totiž politický uprchlík, požádal v nenáviděné zemi o azyl a ovšemže ho obdržel, A Ghoťbzadelia jeho souvěrci odpráskli. Pár dní po úkonu se potkám s profesorským kolegou, co kdvsi tolik vychvaloval iránskou revoluci, její ultrapokrokové rysy, emancipaci žen, mnoho novot. "Vzpomínáš si? Už jsem tě delší dobu neslyšel. Teď když Chomejni dává popravovat holčičky..." Vzdělanec mě přerušil. "Typické. Ovšem, to je typické - takhle odvracet pozornost od amerických imperialistických piklů v El Salvadoru." A nevyhoditelný profesor pod penzí odkráčel k novým revolučním úkolům, „
NOVY DOMOV vydává Masarykův ústav v Torontě, Čtrnáctideník, který přináší nej novější zprávy z krajanské veřejnosti, pohotové zpravodajství z Československa, rozhovory se zajímavými osobnostmi, sportovní zpravodajství obsahující výsledky z nej vyšších soutěží v kopané i v hokeji. Předplatné je pouhých $10,- pro Kanadu a USA, $12,pro ostatní svět. Objednávky posílejte na adresu: Nový Domov, 450 Scarborough Golf Club Rd., Scarborough, Ont. Canada, M1G 1H1.
9
Humor Petr Pavel Fiala
Ukázky z děl českých naivistů (Výňatky z knihy Bosé nožky cupitají světem, vydané r. 1969)
Nechce lid!
tajná skrýž. Tento poklad jsme z kamarádama střežily. Navěšene svate Válka to je hnus, rozpoutání pekla obrázky a bliskave stříbly. Chaloupvášní, nenajdeš v světě básníka, který ku me zbouraly a já jsem měla velipro to básní. kou lítost, to je ta radost z mladí. Najdeš v světě básníka, jméno nese Jiné deti měly lepši a já jsem trucožid, on je světa kapitál, který nechce vala - tatínek vzal průt a nabil me. lid. Paličatít jsem byla jak je to vidět na Napsáno v minutě 26/2 1956 mých obrazech dělám je ze sebe. V největší oblibě jsem měla taneční zábavu - dnes si více dbáji sportů. Byla V rodišti! jsem v Havlíčkově Brodě v hospoV rodišti se nevyšplháš, jak na "Máje dyňské škole. Zatoužilajse po Praze. Velmi se mě tam libilo. Sla jsem hned jedly", — rodáci ti závidějí, hněvem k muzice a hned tam byla láska na Viby tě snědli. V minutě 27/2 1956 nohradech v Chodské ulici, muž Jan Marie Filipiová byl študoný byl nejhezčím z celém (Bosé nožky cupitají světem) okoly - Rodiče fikaly: do toho Jeníka jen to pivo teče. Jestli je strizlyvý ták s nim nic neni jestli je opilý ták s ním také nic - neni nerada na něcho Umělec v člověku co to je? vspominam ja bych nešla k jeho hroZahubit se to nedá, vypudit se to bu. Byl nevěrny to je teď moderní a nedá, zničit se to nedá. Běda tobě človšeobecný Já jsem ho měla rada nevěče jestliže v tobě jest umělec! chtěla jsem o něm nic nepěkneho sliUmělec zápasí o tělo i duši. Nejhů- šet, když jsem byla tak zamilovaná, ře jest tomu, kdo se nemůže rychle děti se mi narodily po roce. Ceruška projevit. Z nezměrného zápolení tragicky zahynula - jako spisovatel opouští domov a jde do hostince. Leznáte můj charakter jak mě bilo. Muž je do sebe truňk, duše se na čas utluJan nás chtěl jednou vystřílet. Zažamí miliony buněk v mozku odumře a dala jsem o rozvod, nepřekonatelný však despota umělec se jen tak nedá odpor. Vy se budete v duchu smát vyhodit ze sedla. Nechceš člověče tvořit tedy padni a zmítej se po zemi jak to u můžu bývá. Když jsem Vás poprvé uviděla tak jako červ! Válej se v prachu a normální lidé ať tě hanobí slovy darebá- jste se mi líbil v té štravkove červene ku, vošuntu, ale já umělec ti nepole- košili. U starých lidi má byt láska vim. Zrujnují ti tělo na úroveň zvíře- bratrská a u mladých horoucí... Marie Janků te a nepolevím tak dlouho až budeš pracovat na umělecké tvorbě. Namaluj třeba jen trpaslíka, ale tvořit musíš! Duše velikána jest protějšek duše K jmeninám velikého trpasličí. Z neznalosti lidé všelijak ve vědě pokulhávají. Zakopne p r ů - budovatele socialismu měrný i hloupý, když zakopne chytrák tak to stojí za to. Průměrný člo- Drahý soudruhu! věk si za své výplaty koupí dobré syté Maestro Pokorný, Karle Veliký jídlo a pak je celý svět jeho. Velkým a zdárným Synem Jsi Republiky. Tvoje líc dosud nevadne, Pane Pohriby, úlevy v prácí neznáš žádné. Ja jsem měla střídavý život jak ži- Hodnota a velikost Tvých děl, vot již jde. Někdy veselý jindy smut- ¡e Tvůj životní úděl, ný. Selský hoši ty měli mě velmi rádi - Nejvyšší mírou k výstavbě Socialismu To byla nejlepší v mém životě hrály přispíváš, při tvorbě díla každého jsme karty a pásli dobytek. Vdřvěné si zpíváš. chaloupce jsem měla museum to byla Vytvořili: Památník Sbralřenl, Karla, 10
Stalina ! Janáčka. Tvoříš: Němcovou, Jiráska, Kteří jinak tvrdí, ti jsou cháska. Zrak máš jiskrný, v hlavě Tvoji jasno. Nemůžeš být přece jiný, tvoříš samé krásno. Tvůj hlas zvučný, k tvorbě máš sílu Lva. Nejsi vůbec tučný, a je ti roků šedesát dva. Říkám Tobě zcela jistě, že srdce Tvé je v pravém místč. Atelier když ještě v ranním hávu, náhle zazní: Pepíku uvař kávu! A ta černá káva, právě Tobě sílu dává. Dřív než dílo vytvoříš, vždy proň celý zahoříš. Neopouštěj Tebe nikdy síla, ať vytvoříš ještě mnohá díla. I když tvář Tvá léty jednou búde bledá, Národ Tobě pokoj nikdy nedá, Tvůrce Velikého v Tobě stále hledá. Slavíš svoje jmeniny a nejsi v světě jediný. U Tvých jmenin je to jiné. Protože Tvé rucc a nohy nejsou líné. Jinak by to ani nešlo, chvílemi též sedáš v křeslo. Ve Tvém žití dlouhá léta! Nechť Ti štěstí stále vzkvétá! A protože všichni chceme Mír kýžený, přijmi totéž od Mařenky, Mé Ženy. Josef Mrázek Hořický Dále se ptám v raz! Bude také hodokvas? Stačí něco jídla a pár piv, vždyť jsme přece kolektiv. Výjimka tu přece je, jeden který nepije. Krybus má rád baŠtonádu, pije k tomu limonádu; My však ať se nám to dobře zpívá na Tvé zdraví napijem se piva. Báseň opět pro vždycky Joža M ráze k-Hořický Žádný se nepři! 28. ledna 1953.
MAESTRO: Blahopřeji Vám a schvaluji danou Vám Státní cenu, neboť si ji plně zasloužíte a sluší Vašemu jménu. Kdo Vám ji nepřeje— ten je kretén. Za co jste cenu obdržel? Za Symbolický pomník "Devátý květen". Proto, že jsem na pomník stál, pravím jak by hrál jen lak dál a dál.
Jára Kohout
Jaroslav Hašek Jaroslav Hašek a Ferenc Futurista byli přátelé předváleční a letití. Ferenc mě o Haškovi vyprávěl a jednou mě s ním seznámil. Mohlo to být tak v jedna dvacátém. To ovšem Hašek nebyl ještě slavný, ba ani poloslavný. Znal jsem několik jeho povídek, které psal do Humoristických Listů, ale, že z něj jednou bude takový machr, to jsem namouduši netušil. Jeho přítel Franta Sauer mi prodal písničku, kterou prý vyrobil Hašek. Dodnes si vzpomínám na truchlivá slova: "V začouzeném sále hrají muziky, nad pulitrem dumá holka z fabriky, vopustil ji frajer, blonďák Svejnoha. Jak tohle přežije, to je u Boha..." atakdále, nekonečně mnoho slok, končící smrtí nešťastnice. Tenhle "doják" jsem zpíval jako sedumnáctiletý v podniku Josefa Waltnera Na můstku. Před zpěvem jsem ohlásil, jak se sluší a patří, autora i komponistu v jedné osobě. Po středně hlučném potlesku ke mě přišel Ferenc Futurista, a že prý by mne Hašek ("Víte, von sedí támhle...") rád poznal, že Gotický kachel - Sv. Václav kopie provedená v keramice
RozmČry 20*34em, cena vřetně poľovného S45.QU
CEKAMISCULPTURK, P.O. BOX 216 W O O D A C R Ľ , C A L I F O R N I A 9497.1
•JARA KOHOUT JAKO JAROSLAV HAŠEK V NĚMÉM FILMU "VE DVOU SE TO LÉPE TÁHNE' 10Í7
prý jsem ho svým přednesem rozplakal. Když jsem stál před Haškem, podal jsem mu pravici a povídám: "Kohout... a taky Jaroslav, Já holt a vy, pane Hašek a potom tenhleten Vrchlickej, my jsme jaroslavská elita." Hašek mi krátce rukou potřásl, zvrhl do sebe pivo, zahuštěné rumem, a upřel na mne snivé oči: "Ty jeden začátečníku, jestli vo mně budeš roztrajdávat, že skládám takovýhle písničky, tak tě rozsekám do sulcu... A kde je Waltner s pivem?" Toto seznámení uvádím preto, aby bylo vidět, že už jako výrostek jsem si tykal s mistry české literatury, i když poněkud jednostranně. Zajímal jsem se o Haška tu dobu, né pro jeho spisovatelství, ale hlavně proto, že jsem vněm viděl svého konkurenta. Psal jsem pro komika Ference humorné drobotiny, kterým se dnes řiká gagy. To jsem také dělal pro několik filmů. Hlavně jsem nosil vtipy pro kabaretní vystupování Ference v Červené Sedmě. Jednou jsem by) u Waltnera při tom, když Haškovi dal 30 korun jako foršus na nové drastické sólo s názvem BLB, Ten název BLB byl Haškův vynález a melo to znamenat Bamumovi Lidé Budoucnosti a mělo to být povídání mechanického umělého člověka. Sólo nikdy nedodal, ale z těch tří slov později byla úspěšná hra ve které hrál Ferenc v Aréně na Smíchově, Hašek uvízl u těch tří slov a u toho forŠusu. Nepořádek v životě Haška způsobil, že mě nevyhodil ze sedla a že jsem zůstal dodavetelem legrácek pro zubatého komika. Kdepak, Hašek! Ten měl starosti, aby sehnal peníze na vydávání svého dílka, které po kouskách a po hospodách rodil v bolestech, První sešit
Švejka vyšel. Obešel všechny nakladatele a dal jim přečíst prvních padesát sedům stránek. Nikdo do toho nechtěl dát ani grejcar. I když autor se zaručoval, že za měsíc dodá další kapitolu. Jaroslav Hašek si vzal jako společníka velkého spiťára a pivního kompaňona Frantu Sauera. Podařilo se jim dát pět bab do hrnce, každá ztratila stovku. Tiskař nedostal nic. Druhý sešit vyšel o tři měsíce později. Páni nakladatelé chodili po kavárnách, hospodách a putykách osobně prodávat dvaceti stránkové sešity, kterým se tenkráte nedů-. věřovalo. Franta říkal: "Řekla dcera matce, nepůjde to hladce! Nevi se o nás, to je to. Musíme se učiniti slavnými!" To řekli a šli zbourat Mariánský pomník na Staroměstské náměstí. Což udělal František osobně a vlastnoručně. Když prodávali začátky světového románu po pětadvaceti grejcarech, oba, v zájmu obchodu často zapřeli nejen Lenina, ale i Marxe a Šmerala. Hašek, aby se lépe prodával celé hospodě prohlašoval, že nikdy nic neměl s komunisty, že si ho pletou s plukovníkem Švecem. To prý by! komunista. Hašek prý byl zbožný legionář duší a tělem a že v Rusku bojoval proti bolševikům. Několikrát, pro efekt, jako náhodou mu vypadl z kapsy růženec. V Červené Sedmé se dozvěděli, že se Hašek vrátil ze Sovětského svazu a že se mu daří špatně. Napadlo je, že by mohl zlepšit zvadlé návštěvy kabaretu, kde prodej šampaňského při představeních poklesl. Za Haškem přijde nové obecenstvo. Proletáři, a ti možná si dopřejí gurmánské večeře s vínem. V Červené Sedmě večer si každý host musel dát při stolovém zařízení večeři. A to né jen s pivem! Musela být vždy s vínem! "BurŽoasní obecenstvo již vyšlo z módy", říkal dr. Červený. "Musíme se přizpůsobit. Už tu nemáme Rakousko!" Již dlouho sedmickáři nenáviděli dr. Kramáře, Švchlu, Zemínovou, Hašlera, RaŠína, Stříbrnýho a jejich satira byla ostře zamířená proti středu a pravici. V kavárně Union se Hašek zavázal, že bude každý veěer v Hybernské ulici v kabarete vystupovat a že O Služba Čtenářům Atraktivní Moravanka, 40, svobodná, usazená v Torontě, veselé povahy, sportovní typ, hledá inteligentního a vzdělaného krajana do 45 let, bez závazků, ze účelem sňnatku. Značka "Moravanka" 1)
udělá velkou srandu za 100 korun za představení. Smlouvu nepodepsal. To on nikdy nedělal. Protože měl špatnou pověst, řekli mu, že nesmí mluvit o politice. Velké plakáty na ulicích oznamovaly jméno spisovatele Jaroslava Haška. Humor! Uřehtáte se! Velká psina! Stal jsem se svědkem toho, do jakého neštěstí ředitel Bass vlezl angažováním toho věčného bohéma a rebela pro Sedmu. První a poslední vystoupení se konalo 16. ledna 1921. Potom jsem v Sedmě vystupoval já s úspěchem o málo větším. T o j i ž b y l o těsně před krachem kabaretu. Jaroušek přišel rozcuchaný rovnou z Linhartky ve světlém nežehleném saku a měl samozřejmě zamazané boty. Přednesl neutrální nepolitickou přednášku o mongolských mravech. Byl to vážný cestopis o tom, že v Mongolii mají místní zvláštnost, totiž mraky a to na nebi. Mluvil tiše. Nikdo se nesmál. Nebylo čemu. Za chvíli přednášející poznal nezájem diváků a řekl: "Já vám raději přečtu recept co mají dělat ti lidé, které trýzní revmattsmus. Já mám poradnej! Hašek byl na scéně celkem 10 minut, když se ozvalo: "Stáhněte oponu! Dost! Přestat!" Začalo se pískat, přišel tenorista Jílovský, vzal Haška okolo krku a odvedl ho za kulisy. Mnoho se v novinách psalo o tom, že kabaret Červená Sedma nemůže prosperovat s levičáckým programem. když dříve to byl luxusní podnik. Po tak zkrachované přednášce Hašek vysvětloval: "Takoví vědožrouti, kteří mi ve škole proháněli lejtka! Tak jsem jim to nandal!" A smál se, že nebyl k udržení. To byl jediný smích. Pak jsem se s Haškem setkával dosti často v restauraci "U Kmochů" na Vinohradech, hned u Městského divadla. Ferenc mě tam bral, vždy v noci po představeních. Tam se scházelo mnoho herců, kteří nebyli nijaký naložení, když se dostavil Hašek. Řikali si o něm potichu: "Vyžírka, otraváíj vždy namazanej, nikdy nezaplatí! Čiší z něj smutnota!" Vešel s kořenáčem v němž vězela nepříliš vzrostlá palma, palmička spíš. Bydlely nedaleko v Kladské ulici a nesl ji Šuře. To byla jeho druhá žena, kterou si přivezl z Ruska. Hašek spustil na Ference: "Kolego, jsem taky herec. Viděl jsi mě v Sedmě?" " J o , " přiták Ferenc. "Mluvil jsi moc tiše!" "Jo? To nevím!" Hašek děl: "Je to hezký pocit, když najednou zpozoruješ, že jsi uchvátil obecenstvo!" J á povídám: "Jak já to viděl a slyše! obecenstvo bylo uneseno, že 12
tam zůstali jen dva a ti bylí celí bez sebe, že nemůžou utýct!" To už Hašek byl tak unaven, že mumlal: "V tý Praze jsou obludný vzdálenosti od hospody k hospodě!" Za chvíli zavřel oči a pravil: "Chtějí mě u Milosrdných operovat játro. Člověk je komplikovaná bytost. Lepší je ho zavřít, než otevřít." Následoval kratší šlofík a pak: "Kluci, můžu dát do sedmý kapitoly tohle: "Švejk, legionář a rudoarmějec mají flašku vodky a statečně u lesa popíjejí. Legionář se s rudoarmějcem dostane kvůli politice do hádky a zabijou se navzájem. Švejkovi se nepodařilo je od sebe odtrhnout když se začali prát, Švejk usne, probudí se s flaškou v ruce, vidí mrtvoly a konstatuje: "Já, když se opiju, tak se neznám!" Všem se nápad líbil, jen já naivně poznamenal: "Dyť je to ňáký krátký!" "Ty troubo nezletilá, to se rozvede na deset stránek... Tam bude moc o koloniahsmu. Šura mě zanáší. Učí rusky jednoho majitele koloniálního kšeftu. Neva! Stejně ji chci poslat k Prašný bráně!" Když jsem si ji bral v Rosii pravoslavný kněz nás oddával: "Polibte nevěstu," řekl s úsměvem. Neuměl jsem dobře pa rusky a políbil jsem fousatýho kněze. Poznal jsem mistra. Jak jsem se potom dozvěděl, tahal Hašek kořenáč s palmou ještě čtyři dny a noci s sebou po putykách a domů přinesl Suře tří opelichané větvičky. Velký zastánce lihu - promiňte, lidu před Pánembohem. Měl jsem to potěšení v němém filmu hrát Jaroslava Haška. Tři měsíce jsme točili, zvláště exteriéry a musel jsem žít jako Hašek. Natáčeli jsme v různých jedenácti hospodách. Vracel jsem se domů a čpělo ze mě pivo a kouř jako z nějakého sanktusáka. V tom filmu Slávka Tauberová ztělesňovala Šum a v několika scénách po mě házela hrnce. Když jsem tak jednou týdně přišel domů, tedy na plátně. Nakonec film nebyl nejhorší, ale když mé po premiéře potkal Emil Artur Longen, soudil jinak: "Tak jsem viděl, jak jsi hrál mýho zvěčnělýho dobrýho přítele, ale'raději bych byl viděl, kdyby byl Hašek hrál tebe. Ty vomyle! proč jsi, ty šašku nezhynul místo něho!" A hořce plakal, jako koza u plotu. Filmový kritik Josef Kodíček napsal, že by nebyl nikdy věřil, že měl Hašek tak veselý a spokojený život a že ho teprve film poučil, že Jaroušek nebyl vlastně zádumčivý, jak se mu na první pohled zdálo. Několikrát Hašek poznamenal
mou kariéru, když jsem se na divadlech objevovat jako Dobrý voják Švejk. Četl jsem ho mnohokráte a čtu ho znovu a znovu. V kavárně Rokoku jsme se dozvěděli, že Hašek je v Lipnici těžce nemocen, Redaktor Michal Mareš, nejlepší přítel Jaroslava, přemluvil Ference, že nás tam vzal. Já tenkrát nebyl ještě Ferencův partner, by! jsem jen jeho vlečňák. Jeli jsme třísedadlovou Citroenkou, kterou už Ferenc vlastnil. Mareš byl zúplna do leva tenkrát. Po druhé světové válce byl zúplna do prava. Hašek ležel na posteli se zavázanou nohou a vypadal divně. Uvítal nás: "Kluci, vemte klacek a uhoďte mě do hlavy! Bude mě, jako bych byl po flámu, leč ledvinky si budou libovat. Pokud ještě zásoba ledvin bude stačit." Hodinu jsme koukali jeden na druhého a zábavy nebylo. Byla sobota a on se mezi řečí prořekl, že v hospodě je tancovačka, abysme tam šli. "Jak ty můžeš jít?" Mareš se ptal. "Nemůžu, vodneste mě tam. Nebo mě na něčem svezte. Já jsem zvyklej, aby mě vozili. Sedumkrát mě vezli v košatině a nejmíň desetkrát mě vezli chlupatý v zeleným antonu." "Proč chceš jít na tancovačku", šklebil se Ferenc. "To já jenom proto, abych ukázal těm chřupanům jaký mám populární kumerády", smutně prohodil Hašek. Šli jsme bez něj. Za druhé světové války jsme mívali jednou měsíčně sleziny ve vile režiséra Mac Friče u Bráníka. Na těch schůzkách, my páni byli ve smokinkách a dámy ve večerních toiletách. Byli tam vždy; režisér Wasserman, ŠtěpniČková, Pečenka kameraman, Ferenc se svou Andulkou, Eman Fiala a jeho Marry, Mac Frič se svou Susanne Marville a já se svou slepičkou. Každý z pánů ten večer jsme povinně musili nahlas přečisti jednu kapitolu ze Švejka. Mohli jsme se smíchy uřvat. Nic ve zlém. Hašek moc pil, až se upil, Járo, omlouvám tě. K určitému talentu genia patří určitá neřest. V lednu ¡983 uplynulo 60 let od smiri Jaroslava Haška
•
Služba Čtenářům "Hledám hodného muže ke společnému životu. Dobrá hospodyně, pohledná 60ti letá vdova, bez závazku, Zn.: Společně do nového roku."
Interview
Veselé ghetto v obležení 5 Vratislavem Brabencem, saxoj'onistou hudební skupiny českého undergroundu Plastic People of the Universe. hovořil Paul Wilson. Wilson, kanadský publicista a překladatel, žil dlouhou dobu v Československu, kde byl s Plastiky v úzkém kontaktu jako jejich člen. {Toto interview bylo původně otištěno anglicky v kanadském hudebním magazínu Shades, č. 24. červenec 1982.) Vratislav Brabenec hraje—vlastně hrál—na saxofon s Plastic People of the Universe, jednou z naprosto neobvyklých a svérázných rockových kapel na světě. Plastici se zformovali krátce po srpnové invazi a zanedlouho se stali nejvyhledávanějši československou rockovou skupinou - nejvyhledávanější policií. Přežili policejní razie, výslechy, žalářování a bití, a vytvořili hudební projev, většinou naštěstí zaznamenaný na deskách či páscích, jenž zaujímá čestné místo v historii rocku - i přes relativní obskuritu u těch, kteří holdují především populárnímu vkusu. Na jaře tohoto roku přijel Brabenec do Vídně, přinucen stále intolerantnějšími podmínkami v Československu. Neopouštěl své kamarády a svou vlast lehce. Roku 1976, spolu s šesti dalšími hudebníky undergroundu strávil 8 měsíců v žaláři za svou činnost u Plastiků, Krátce po svém propuštění podepsal Chartu 77. Když došlo k erupci v Polsku v létě 1980, česká policie zesílila tlak na disidenty. Systematické bití a mučení byly na denním pořádku a množily se výhrůžky smrtí. Za této situace byl Brabenec úřady donucen k emigraci. Brabenec je dobře znám těm, kteří vlastní desky s nahrávkami Plastiků. Jeho vzletný, naříkavý, démonicky inspirovaný alt-sax byl mnoha kritiky příznivě srovnáván s Albertem Aylerem a Ornette Colemanem. Přes umělcovu skromnost týkající se participace u Plastiků, jeho příchod do této skupiny roku 1973ji pomohl zkonzolidovat, přispěl ke změně jejího hudebního stylu a postavil ji do centra českého hudebního undergroundu. Brabenec, jenž je nyní ve Vídni, plánuje především aktivní pomoc svým přátelům v Československu, zejména Ivanu Jirousovi, manažéru Plastiků, t.č. ve vězení. Pak zamýšlí odejet do Severní Ameriky a hrát. Je také zahradní architekt. Wilson: Jaká byla situace Plastic People, když jsi opouštěl zemi? Brabenec: Doufám, Že mi promineš, budou-li mé odpovědi trošku opatrné, ale opustil jsem Československo před velmi krátkou dobou a musím si připomínat, že cokoliv řeknu, může být použito proti mým přátelům doma. Tak nebudu moci jít do detailu, jak bych si přál - nebo jak by sis přál ty. Především, můj odchod neznamená nutně konec skupiny, nebyl jsem tak důležitý. Situace není dobrá, pro Plastiky ani pro ostatní kapely undergroundu. Zkoušet je téměř nemožné. Vždycky jsme byli jen o krok před policií, avšak stále si myslím, že se něco dá dělat, že se néco musí proti tomu dělat. Co se týče opravdového hraní pro publikum, to je pořád těžší. Roku 1979 stát vyvlastnil statek, kde jsme měli koncert na počest filozofa Ladislava Klímy. Loni zapálili dům patřící jednomu z přátel jen proto, že nás tam nechal hrát, Takže represe pokračují v různých formách, a některé z nich jsou vskutku sofistikované. Wilson: Proč jsi se rozhodl odejít? Brabenec: Loni v létě mě hodně vyslýchali a nakonec mě zbili a řekli mi, že mám dvě možnosti: emigrovat anebo jít do vězení. Řekli mi, žechcili být mučedníkem, že mí s radostí k tomu dopomohou. Pří jiném výslechu jsem byl upomenut, abych dal pozor na hranu stolu, že bych si na ní mohl snadno vyrazit zuby a že by pak bylo těžké hrát na sax. Chápeš. Pak
se jednou objevili v mém bytě uprostřed noci a ptali se, jak jsem se rozhodl. Tak jsem zažádal o výjezdní vízum. Určitě jsem neodjel ze země za lepším životem. Veíice pochybuji, že mi Západ může nabídnout tak nádhernou atmosféru, v níž bych mohl zkoušet a hrát - ta nekonečná, inspiraceplná sezení při sklínce, a ty koncerty! Wilson: Tys přišel mezi Plastiky z odlišného hudebního zázemí, než ostatní členové bandu. Jak se tvůj styl a způsob hry shodoval s hudbou, již Plastici tehdy hráli? Brabenec: Než jsem se připojil ke skupině roku 1973, asi 7 let jsem vůbec
nehrál. Padl jsem do toho na popud Ivana Jirouse, jejich uměleckého manažera. Líbilo semi,codělali,alemě! jsem například zásadní námitky proti inscenacím populárních verzí Zappových nebo Beefhartových. Pak jsme začali hrát výlučně svou hudbu. Po celou dobu, kdy jsem byl se skupinou, jsem měl absolutní hudební svobodu, a to mi nanejvýš vyhovovalo. Nemyslím, že jsem měl na kapelu nadměrný vliv, ani na její osoby jednotlivě. Každý ve skupině měl silný smysl pro vlastní styl. Wilson: To, co hraješ, alespoň na tvvch prvních dvou deskách, bylo charukterizováno jako forma jazz-rocku neboli "fúze". Souhlasíš s tím? Brabenec: Opravdu bych se neodvažoval klasifikovat styl našeho bandu jednou frází. Tuhle chybu nechám udělat jiné. Wilson: Jak Plastikové píší svou hudbu? Brabenec: Vždycky jsme tvořili muziku a texty, s nimiž jsme se dobře cítili. To myslím je důležité. Vždycky to byla týmová záležitost, přestože autorství hudby i lyriky bylo vždy jasné. Pašijová hra vznikala pomalu a bolestně, a první pásky, které jsme z ní natočili, šokovaly i nás. Mejla (Milan Hlavsa, basista) zkomponoval hudbu na mé libreto, ačkoliv jsem to původně plánoval s Pavlem Zajíčkem (z DG 307, teď žije ve Švédsku). Mělo se to hrát v kostele, ale nikdy k tomu nedošlo, ačkoliv jsem to jednou o velikonocích v kos13
tele četl. Měl jsem tehdy už zkušenosti s formátem pašijových her, protože jsem roku 1968 dělal podobnou hru se Smetáčkovým Tradičním jazzovým studiem v kostele Sv. Martina v Praze. Klímův cyklus byl vytvořen podobným způsobem, ačkoliv jde o věc Pašijové hře velmi vzdálenou. Mejla a já jsme se na to "naštelovali" týdenní exkurzí po pražských barech a všude, kam jsme přišlí, jsme prohlásili, Že 1979 je rokem Ladislava Klímy. Přestože tento muž zemřel r. 1928, underground jej považuje za jednoho ze "svých" autorů, a tak zase jedna generace čte jeho knihy, kopírujíc je rukou anebo na stroji, což je jediný způsob, jak to lze dělat. Klíma byl nádherný a zcela originální filozof. Loňský koncert (březen 1981) byl sestaven z mých básní posledních 14 let. Poznáš na vlastni kůži, co to je, až to uslyšíš. Tajně doufám, že to bude zanedlouho na desce. Wilson: Ty také píšeš. Jde o něco úplně odděleného, anebo to vychází ze stejného inspiračního pramene? Brabenec: PíSu básně už asi 2tí let. Doposud nejsem zcela spokojen s výsledky, A na inspiraci nevěřím. WH s on: Kdo všechno patří k posluchačům Plastic People v Československu? A lze vůbec hovořit o posluchačích, když vaše šance veřejně účinkovat jsou tak drasticky omezeny? Brabenec: Vždycky nás mrzelo, že naše publikum bylo tak male a že když jsme měli příležitost někde hrát, bývali mezi diváky titíž lidé. Byli bychom rádi dostali naši hudbu mezi širší veřejnost, ale to bylo nemožné. Poslední věc, kterou jsme si přáli, bylo izolovat se od publika či od jiných typů hudby, ale bylo pro nás důležitější nekolaboroval s režimem žádným způsobem, nekonformovat se s absurdními požadavky státně-oficiální kultury, či jak lze tuto monstrozitu nazvat, Wilson: Zdá se mi, že Plastici v současné době požívají spíše legendární pověsti mezi mladými československými hudebníky. Jaké jsou vztahy s mladší generací? Brabenec: Vynikající, s výjimkou mnohých nedorozumění. Pro některé z nich, patříme téměř k osobnostem "establiŠmentu", totiž 'lunder#í*o«/)í/-estabtiŠmentu". Mnozí velmi mladí lidé si mysli, že jsme za to, co děláme, dobře placeni. Tento typ dezinformace mě hodně štve, zřejmě je za tím policie, Lidé jsou překvapeni, že tato skupina ještě stále existuje. 14
Buď si myslí, že jsme ve vězení, aneBrabenec: Byli jsme všichni potěšeni bo "za plotem" na Západě, V posleda vzrušeni vydáním těchto desek, ní době jsme se setkali s novým fenejenom členové bandu, ale i naši noménem: Různé kulturní události přátelé. Enormně nám to dodalo odundergroundu se začaly odehrávat vahy, tak jako hraní na koncertech bez naší vědomosti. Záměrně jsme nám dodávalo odvahu. Určitě tu byl nebyli zváni, protože policie se na vliv na naši hudbu. Tajná policie nás přilepila jako vši a lidé by byli nám naznačila, že bychom mohli být taháni k výslechům pouze kvůli naší obžalováni pro ilegální ekonomicpřítomnosti. Zní to pitomě, ale tak se kou činnost, pro utajení daní anebo věci mají. A přesto ony koncerty, za to, že naše hudba byla zneužívána kulturní události jsou tak důležité. "nepřáteli socialismu". Tyto hrozby Pokaždé, když se nám podařilo nějanebyly doposud realizovány, ale jsou ký uspořádat, potěšení nebylo poupřipomínány. ze na naší straně, nýbrž bylo sdíleno Wilson: Změnila se vaše situace, když všemi, i těmi, kteří se o tom dozvě- jste natočili Pašijovou hru/ děli až z druhé ruky. Podobné udá- Brabenec: Když jsme dokončili Palosti pomáhají lidem snášet horory šijovou hru, tak jsme si napřed spokaždodenního života - a to platí dva- kojeně odpočinuli. Pak jsme začali krát tolik o těch, kteří jsou ve vězení. pracovat na Klímově kusu - pro nás Wilson: Plastic People vzbudili hodně to byly nejlepší Časy v posledních něpozornosti mimo Československo, kolika letech. Tehdy stále ještě hráprotože to, že by někdo mě!jíl do vězelo několik dobrých undergroundoní pro hudbu, kterou hraje, je tu tévých kapel, a byl tu silný pocit poměř nemyslitelné. Jeden z důsledků, spolitosti. Dnes je to horší, Jen loňs nímž jsem se setkal, je romantizováského podzimu (1981) bylo pětatřicení Plastiků jako hrdinů v nerovném zá- ti skupinám zakázáno hrát v Praze. pase s režimem. Viděl jsi to zevnitř Nejenom že jim policie znemožňuje také tak? hrát, ale zároveň ničí místa, kde Brabenec: Skutečně jsme se dostali zkoušejí a žijí. Ale její hlavní taktika do nerovného zápasu, ale určitě ne- je uvalit nejnemožnější restrikce na lidi, kteří jsou jakýmkoliv způsobylo naším zájmem si to s režimem bem aktivní: Nekonečným zavírározdat. Konflikt byl uměle vyvolán ním a výslechy, vyhazovy ze školy a tajnou policií a státním aparátem a já si nemyslím, že tušili, kolik pozor- ze zaměstnání, obtěžováním rodičů, prarodičů, dětí a příbuzných. Nezanosti to vyvolá v okolním světě. Až do roku 1976 jejich snahy o "konzo- staví se před ničím. A tak zvaní "slušlidací" záležitostí na kulturní frontě ní" občané ochotně policii vypomohou. se zdály vyvíjet v jejich prospěch, Wilson: Má československý underavšak od našeho vlastního procesu v září téhož roku se věci začaly mě- ground širší kulturní a politickou dinit, Vznikla Charta 77 a s ní spousta menzi? Nebo jeho význam zůstává přejiných volných aktivit. Hodný díl to- devším v oblasti hudby? hoto momentu stále ještě existuje, a Brabenec: Já se dívám na underto by se nemělo nechat zaniknout. ground v širším kontextu jako na záležitost kulturní Činnosti a cítění, jež Co se týče romantických hrdinů, já má politickou dimenzi. Hlavní síla jsem v nás viděl spíše blázny. Zažili jsme určitě víc strachu, než romance. undergroundu je bezpochyby v oblasti kultury, zejména hudby a literatuWilson: Do jaké míry byla vaše hudba ry. Mám osobní rezervace vůči výovlivněna represí okolo vás? tvarným umělcům, mnozí z nich se Brabenec: Myslím si, že i v nej horším totiž stali příliš závislými na dobrých jsme st dovedli z toho všeho dělat legraci, To neznamená, že ty sračky, příjmech za svou práci, a zdá se, že které na nás režim házel, nás nijak ztratili potřebnou iniciativu vydržet neovlivnily. Projevuje se to pravdě- bez ohledu na důsledky. To je snad podobně v naší hudbě, ale o tom ať jediná výhoda, kterou nad nimi vzhledem k režimu máme; nemají rozhodnou kritici. Wilson: Ale udělali jste přece 100 bo- náš entusiasmus a oddanost. Nejsou ochotní obětovat tolik co my, dů, a to je jasně politický kus. Brabenec: Později jsme pochopili, že ve starosti o svá ubohá místa. Zmapovat celý rozsah činnosti to byla chyba. Tak jsme se snažili na to rychle zapomenout a nějak to od- dnešního undergroundu by bylo večinit. Nikdy jsme nebyli příliš na- lice složité. Jeho vývoj by! vždy nesnadný, neorganický a turbulentní kloněni protestsongům. Wilson: Měl fakt, že vám vyšly dvě a přesto se společnost musela nějak desky na Západě, nějaký vliv na vaši vyjádřit k jeho existenci, třeba negativně, jako k něčemu vitálnímu, a hudbu?
to je dobrá věc. Underground je v neustálém pohybu, toku, a nestane se jen tak hned mrtvou záležitostí. Wihon: Ivan Jirous, umělecký manažer Plastiků, byl jedním z hlavních "ideologů" undergroundu. Ted je zase v žaláři. Co víš o jeho případě? Brabenec: Jirous nemůže být sestunírován v jedné nebo dvou větách, ale jeho příspěvek pro underground je nesmírný. Většinu posledních 8 let pro to strávil ve vězení, a to je příliš pro každého. K jeho poslednímu uvězněni došlo v souvislosti s útokem policie na Zinu Freundovou, členku Výboru pro obranu nespravedlivě stíhaných. Zina byla přepadena ve svém bytě anonymními útočníky a natolik zbita, že strávila měsíc na lůžku s otřesem mozku. 1 Dostali se do jejího bytu tak, že se ohlásili jako "Jirous" - a ona jim otevřela dveře. Když se to Jirous dověděl, strašně se naštval. Napsal o tom báseň a recitoval ji všude, kam přišel. Ke konfrontaci došlo, když seděl v baru, kde byla skupina tajných, které znal, a on jim přečetl celou věc. Krátce poté byl zatčen, údajně pro účast na činnosti undergroundověho časopisu V okno. Od té doby tajná policie už třikrát prohledala jeho byt, a teď se pokoušejí mu přišít obžalobu kvůli drogám. Našli u něj v kuchyni balíček mátového čaje a nazývají to mari-
huanou. Ani policie ani soudy neztrácejí přiliš času s detaily skutečného důkazu. Policejní "vyšetřování" je téměř u konce, takže další z jejich hanebných show-procesů může kdykoliv začít. Jirous v tom ovšem není sám. Tři další osoby byly zatčeny spolu s ním, a mnoho dalších je ve vězeni. Jirous je ve vězeni v Litoměřicích a proces má být v Ústí nad Labem, kde si na takové věci neberou rukavičky. 3 Zavřeli tam deset výrostků kvůli kouření "trávy" a teď zavírají ty, kteří odmítaji svědčit. WHson: Existuje nějaká možnost, jak by sympatizanti na Západě mohli pomoci? Brabenec: Pište dopisy, dělejte hluk, používejte všech možných prostředků pro vzbuzeni veřejného zájmu o to, co se děje. Existuje mnoho důkazů, že tato cesta je účinná. Úřady jsou vždy opatrnější s vězni, o nichž se na Západě pišc. Kdyby byl prezident Husák bombardován dopisy nebo lístky žádajícími Jirousovo okamžité propuštění, možná, že by to pomohlo. Jeho adresa je 119 08 Praha-Hrad, Československo. Tedy Husákova, ne Jirousova. Takc bych chtěl poděkovat všem, kteří nám v minulosti jakkoliv pomáhali, at" projevy sympatie nebo jinak. Těžko si představit, jak důležité mohou takové věci být—už jen psychologic-
ky—vědět, že nejste zapomenuti. Tím víc ve vězení, Wilson: Poslední otázka: Jaký vliv má západní rocková hudba v Československu? Brabenec: Každá dobrá hudba má universální sílu a význam ve všecli systémech. Co tím myslím je, Že každá dobře zamýšlená hudební idea nakonec prorazí, tak jako vše, co je vynalézavé, silné a hravé, přestože to muže chvíli ležet pod lavinou komerčního bahna. V poslední době lidé hodně poslouchají staré "rockaře", což je myslím součásti obnoveného zájmu o tento druh hudby. Avšak v Praze to má smutnou implikaci, totiž že ta hudba dnes už není tak provokativní a nebezpečná, jak tomu bylo začátkem 60. let. Většina lidi naslouchá sladké "poppy-pap" ze Západu, a jsou skupiny, které seji snaží imitovat. Jako kdekoliv na světě, předpokládám, že dobré rockové hudbě naslouchá jen hrstka ''znalců". 1 Vice o léto události v Západu r o í . 4, č. I, ú n o r !982, s. 7, Zina Freundová žije tč. v LondýnĚ. ; Jirous byl v létě ir. odsouzen ke třem a půl roku včzení vc 3, nápravné kategorii, Věc j c nyní v odvolacím řízení,
•
Rozhovor s VI. Třešňákem, který přistál 16.4.1982 ve Stockholmu No a jsi tady, co teď? Já byl ochoten zůstat už v Kodani v tranzitní hale, kde jsme tankovali. Tupolev i já. Je tam levněji a snad by mě nikdo netahal vc čtyři ráno z postele ke stupidním výslechům. Ale fakticky, Ota Pavel píše v jedné, snad nejkrásnější povídce, ani sportovní, ani rybářské, o svém tatínkovi. Pracoval jako obchodní cestující. Nabízel a prodával v Čechách a kolem výrobky švédské firmy Elektrolux. Já to zkusím naopak. Budu nabízet výrobky jedné karlínské firmy tady ve Švédsku a kolem. Přivezl jsem si k tomu potvrzeni o zrušení čs. státního občanství, kytaru, fotoaparát, štětce a barvy a psací stroj s háčkama. Druhý den po příletu jsem napnul plátno na blind rám rozměrů 68 krát 77, je toskoročtverec. (Není to sprosté slovo?) Plátno jsem našepsoval a než mi uschlo, naladil jsem kytaru a do aparátu nasadil jako šém, poprvé v životě, Ilford 400 ASA. Do té doby jsem znal jen Orwo a Fomu.
A nakonec jsem na stůl položil to s háčkama. Takže obrazy, písničky, fotky, knihy? Jo, Stejně jako v Praze, jen nevím jestli v tomto pořadí. Knihy? Knihy! Byl jsem nepřipraven, nevarován a nedávno jsem tu najednou uviděl na pultě vyložené všechny knihy, které dosud vyšly v exilových nakladatelstvích. Ježišmarjá! Ta spousta, ta kvalita! Ten výběr! Eisner i špióni! "Tohle beji ve výloze ěeskoslovenskýho spisovatele na Národní, tak je fronta až k Prašný bráně!", citujú Vladimíra Š ku t inu, který nad tim knihkupectvím postával se mnou. "A zpátky," dodávám já. Ovšem, zrovna tak by byl každý paf kdyby viděl knihy, které vyšli v Petlici, Expedici atd. Těch je až černo. A jsou tluslši, jelikož jsou "tištěné" jen po jedné straně papíru. Mně letos vyjde v Indexu druhá knížka povídek. Jmenoval se bude Bermudský trojúhelník. Napsal jsem ji v přetlaku posledních let v Čechách.
Ten tlak na lidi doma je vlastně velký zdroj inspirace, motor. Ale už aby by! na dne. Třeba Karol Sidon, výborný pětibojař. Spisovatel, scenárista, novinář, dramatik, pohádkář se dal úspěšně na dráhu vědce. Jeho knihy Život Ježíše podle Flavia nebo Návrat Abrahámův - to jsou skvosty! A myslím si, ře vznikly právě proto, že se Karoi nemůže volně věnovat pětiboji. Nebo Ludvik Vaculík! V Praze bylo přibližně v stejnou dobu k máni Kerouackovo Na cestě a Vaculíkův Český snář. Nemohl jsem se vyhnout srovnání a musím říct, že "první velký beatnik" je Vaculík. Český snář je čistý a průzračný text. Žádný umělý syntetický polodrahokam, ale uhlík v lé nejčistší formě. A mohl vykrystalizovat, ztvrdnout a zabarvit se právě jen v téhle době, v tomhle vakuovém přetlaku, který panuje v Čechách, Přestože je v časopisu Západ uveřejňováno tolik dopisů čtenářů, navztekaných na užívání sprostých slov, musím říct, že se s tím pan Ludvík I5
"nesral". A to umí málokdo. Mám jiný, svůj, slovník pro určování hodnot a možná se nebude některým čtenářům dvakrát líbit, ale toto slovo je v mé stupnici tvrdosti na prvém místě. Howgh. A písničky? Jo, písničky taky. Ani nevím proč jsem se na ně kdysi dal. Asi ze stejného důvodu, proč jsem si v patnácti udčlai židli podle svých představ. Nikde jsem nemohl sehnat něco k sezení co by mí vyhovovalo a co by se mi líbilo a zároveň se na tom dalo sedět. Zbil jsem si z prken takový trůn, monstrum a mám ho dodnes. Zrovna tak jsem začal psát písničky, když už jsem měl po krk těch, co jsem slýchal kolem sebe. Když jsem pak začal hrát veřejně, za prachy, přicházel maiér za malérem až jsem toho museí zase nechat, Maléry byly nejrůznějšího druhu. Buď kvůli textům, nebo kvůli průvodnímu slovu mezi písničkami, nebo kvůli blbostem. V Lucerně jsem pochválil do mikrofonu fotoreportérovi aparát, kterým mně fotil a dodal jsem, že bych také chtěl Canon, nebo dva, A jako naschvál jsem dva dny před tím psal kamarádovi na západ o tři tanky. Mysle! jsem tanky na vyvolávání filmů, jenže.,. Vidíte jak jsem se chtěl vyzbrojovať? A už jsem Sel na tépich. K někomu komu se to nezdálo. A takovýhle stupidové rozhodují o tom co se bude a nebude hrát a zpívat, Ale písničky jsem psal a píšu dál. Pár dni před tím než zdražil rum, cigarety a maso, jsem napsal: Ve státním znaku orel a panna národním sportem - čára horník nám káže tlučhuba tluče a farář fárá... Na druhé straně mi titíž pánové v 70-tých letech povolili název pro pořad v divadle Atelier, dříve Olympie, "Modlitba ke svaté Cannabis". Tenhle název byl normálně uveřejňován v novinách a v kulturním přehledu, Až do doby, kdy nějaká hlava vymyslela, že to zní moc pánbíěkářsky, nábožensky. Svatý Konopí. Chuděra malej. Hrál jsem pak ještě chvíli po bytech a definitivně jsem toho nechal, když šel Petr Cibulka natvrdo sedět mimo jiné za to, že mi takovéto bytové představení pořádal. 16
To za to nestojí, řekl jsem si. Asi jsem si to měl říct dřív. Hraní mi nijak nescházelo, nesmutněl jsem. To bych prohrál. Několikrát mi bylo naznačováno, že kdybych chtěl, tak... ovšem... A bacha, teď druhá sloka!
Ano. Po dvou měsících ve Švédsku dodělávám desátý obraz. Tak pilný jsem v Praze nikdá nebyl, přestože jsem tam byl v centru světového malířského dění. Tady jsem obklopen většinou krásně zarámovanými krajinkami se sosnou, chaloupkou a lesklou hladinou jezera. V Praze jsem ... eo jeden napíše obrazy častějc okukoval než maloto druhý seškrtá val. Tady je to naopak. V Praze je cestejné jako před lety lá řada lidí. kteří si i přes tamější podstejné fronty na Seiferta mínky nezadají se špičkou světového stejné fronty na kotlety... výtvarného umění. Na druhou stranu je tam ale i armáda těch, kteří si zadají. Viděl jsem výstavu vítězných No a to je ono! "Stejné fronty na kotlety", pár dní návrhů na pomník, na sochu, která má přijít na plac po odstřeleném J. V, po tom mi nějakej lump ty kotlety S, na Letnou, Úžasné věci! Máme se zdražil, rázem jejich všude kvantum a fronty nikde! Krucifix, takovej opravdu na co těšit. Doufám jen, že rým! Přeci nemůžu zpívat "stejný se do toho, až se to bude stavět, rovfronty na bůček"! nou zacementujou nálože. Velké, monumentální díloexplozionalismu! Takhle budu muset napsat protestsong na zdražování kotlet, nebo Dělají se překrásné a kvalitní "podzemní" výstavy i když bývají většipočkat až se kotlety zase zievnčj. nou na půdě. Sem tam je k vidění i Ale do té doby bych tady ve Švédsku rád natočil svou druhou LP desku z oficiální výstava dobrých věcí. Výtěch nových a novějších textů. stava lidí, kteří jsou "vodsaď podA vůbec naposled jsem veřejnějc hrál saď" v milosti. Bývá většinou potia zpíval v Living room teatru v kous- choučku v nějakém menším okresku Makbet, Hrál a zpívaljsem tak ním městě. Kritika si, na rozdíl od lipoprvé v životě cizí texty, Sejkspíro- dí, takové výstavy nevšímá, ovšem až vy. Práce na tom mětůze bavila. Vito na výjimky. Jednou takovou zářnou podlaha ve čtvrtém patře u Vlasty výjimkou byl článek kritika, který Chramostové, která znamená svět. dostal za úkol podobnou výstavu seDo té doby jsem přičuchl k divadlu psout. Ujal se svého úkolu svědomijen maloučko. Na divadelním před- tě a na vystavených věcech nenechal stavení jsem byl naposled povinně chlup suchej. Pohaněl dokonce i žens osmou třídou na Mladé gardě v di- skou co trhala lístky a rozdávala kavadle Jiřího Wolkera. Pochybuju, talogy. Asi mu nedala. Ale úplné zaže by Wolker to divadlo chtěl. pomněl na sochy jednoho vystavujíV době kdy jsme Mekbeta začli zkou- cího. Na objekty, které sochařík svašet, se mohlo celkem snadno zjistit řuje z různých starých kovových krákde je Sejkspír pohřbený. Na tom mů. Vůbec se o nich nezmínil. Ten místě se musela hlína vzdouvat a ky- opomenutej sochař byl pochopitelpřit. Ale po premiéře a prvé repríze ně hluboce uražen. Být nesepsut ofise pomalu uklidňovala a on zase ciálním kritikem, to není v dnešním usnul klidným spánkem. Dokonce Československu dobrá reklama. Soi sem mu poopravil text do současna, zesoučasněl, jak se to teď dělá. Asi chař za tím šel a pomalu zjišťoval, až v půlce hry jsem měl repliku, tuším zjistil, že onen kunsthistorik považože jako Duncan: "Co Skotsko, stojí val jeho díla za radiátor ústředního tam co stálo?", ptal jsem se válečné- topení. Chtěl bych číst kritiku takovýho mistra na výstavu třeba... třeba ho posla Pavla Kohouta. Po úpravě cen jsem to upravil na: tahacích harmonik. " C o skotská, stojí to co stála?" Když A v takovýmhle prostředí, ovzduší pak poslední představení skončilo, vznikají, podle mne, světové, úžasbyla to tuším třináctá repríza, ode- né věci. Nejenom ve výtvarném uměšli jsme s Lanďákem zadem, před ní, ale i v próze, v poezii, v hudbč. vchodem stáli uniformovaní i civilo- Dodal bych rád, že umění v Čechách vé a tím moje divadelní dráha zatím je na světové úrovni nejen v obraskončila. Naštěstí " p o k o j o v é h o zech, básních, próze ale i v "umění" Mekbeta" někdo nafilmoval a pustil krást, podvádět, hrát habaďůru, brát v rakouské televizi, kde ho viděli di- na hůl. A nemyslím jenom na oficiálvadelníci ze Stuttgartu. Chtějí ho ní "umělce" v těchto oborech, ale i ještě letos podobně dělat a hodili mi na ty úplně neznámé, na anonymy. Je to přeci umění, vymyslet drátek lano. Říká se to tak? ohnutý do pravého úhlu, který když Jo. A obrazy, fotky? se strčí do telefonního automatu a
patřičně se jím zavrtí, otočí, tak vypadne pětadvacetník. Po zdražení dokonce padesátník a po úpravě cen celá koruna! Když pak financové a ministr pošťák zadají výzkumníkům úkol vynalézt zařízení, aby koruna zůstala kde zůstat má a profesoři a inženýři, vyštudovaní za naše peníze, takové chránítko vymyslí a sestrojí, "umělce" políbí Múza a během týdne vykoumají jiný poriehtung, který když se jím maličko tajdle, a tímhle kousek doleva, když se tohlenc přidrží... ... mají to prohraný, inženýři. I v módě je Praha na špici. Tady ve Švédsku jsou výlohy těch nejmódnějších kšeftů, butiků, obchodů pro fešáky a fešandy, plné uzounkých kalhot, kostkovaných sak, napomádovaných účesů. Prostě módy padesátých let. Nostalgie padesátých let, tomu tady říkají. Praha začla s oprašováním těch let už dřív, vím to na vlastní kůži... Proč jsi vlastně odjel? Tak tohle je vyčerpávající otázka. Vyprávěl jsem svůj příběh od A do Zet novinářovi ze stockholmských novin. Dokonce si mne k tomu i vyportrétova! s hlavou na krku. No a za nějaký čas telefonoval, že to nevydají, že to zní neuvěřitelně. Má pravdu, zní to neuvěřitelně v době, kdy se lítá na Měsíc a stáčí se kyselina rybonuklcová. Iráčani to mají v něčem snazší. Tam je to uvěřitelnější. Tam novinářům přinesou uříznuté hlavy až pod nos k ofotografování. A oni chtě nechtě uvěří. Takže nakonec, pro upřesněni. Nebyl to zapalovač, jak jsem slyšel Hlasem Ameriky, nebyla to cigareta ani svíčka, jak jsem četl v exilových novinách. ale sirky. Bezpečnostní zápal-
ky. Safety matches, vyrobené v n.p. Solo Lipník za dvacet halířů. Myslím, že je to vyčerpávající odpověď. Čím to je? Kde je chyba? Asi někde v hloubce, už zažraná. Já politice moc nerozumím a zatím si ani nechci vyplnit mezery ve vzdělání, Jenom si myslím, že by měla být založena na slušnosti. Ovšem to je sci-fi. Neumím se v ni hejbat, ani teorizovat, nerad se o ní bavím. Ale... Ale kdyby Jtarlíňákům začli holešovičtí brát Štvanici, tak bychom na ně, na Argentince taky vytáhli. A hnali bychom je až na druhý břeh, přes jatka až někam do Parku kul-
tury a oddechu Julia Fučíka, ke střelnicím, ať si řáděj tam. My si přeci taky neděláme nárok na Žofi n nebo na Střelák. Koupat se a opalovat se může na Štvanici každej. I rodit v porodnici co tam stojí. Tenis hrát, minigolf, bruslit na Zimním stadioně. Ale nějaký vztyčování vlajky a volání hesel "Ať se jdem klouzat!"? To ne! Kde pak budeme rodit my? Tady ve Švédsku a obzvlášť ve studentské Uppsale, je diskutýrování o politice masovým koníčkem. Tak jak jsme se v Praze zvávávali na pivo nebo na mariáš nebo na oboje, zvou mě tu světlejší i tmavší studenti do politických diskuziček. Naučil jsem se jedno sprosté Švédské slovo a jím pozvání odmítám. Chartu 77 jsem podepsal mimo jiné proto, že se o politiku neotírá, že si v ní nemáčí rukávy. Ani já s ní nechci nic mít. Je nakažena. A nevyléčí se. Alespoň ta, kterou znám já. Ta je už ve třetím stadiu, A pozor! Ještě by si ráda vrzla! To je vše? Zatím.
{Jelikož kládám jednoho Špičkou Já jsem
nemám svojí fotografii, přifotografii Zbyňka B c n víka, z těch, kteří si nic nezadají se světového výtvarného umění. ten na obraze nad ním. V.T.)
• 17
Sport Pavel Pech áček
Pět týdnů fotbalu Mistry světa v nejpopulárnějším sportovním odvětví na světě se stali už potřetí v historii Italové. Stali se jimi naprosto zaslouženě. Ve své skupině sice stěží postoupili přes snaživý Kamerun, potom však ukázalí vše, co potřebu je úspěšný tým na tak nezvykle dlouhém a náročném šampionátu. Dokázali měnit styl hry a výborně se takticky připravit na každého soupeře individuálně. Proti Argentincům zvolili tvrdost, proti Brazilcům naopak zvolili otevřenou hru s útočným pojetím. A dokázali zvládnout všechno, mužstvo nemělo slabi ny. Už při pouhém stanovení měřítek úrovně letošního světového šampionátu v kopané, který se hrál od 13. června do 11, července ve Španělsku, si musíme především uvědomit, že šlo o rekordně dlouhé mistrovství v první řadě nesmírně náročné. Hrála se 52 utkání. A z hlediska délky a náročnosti turnaje je také zapotřebí posuzovat práci trenérů jednotlivých celků. Například takový Polák Piechniezek si na rozdíl od některých svých slavnějších kolegů výlučnost letošního Šampionátu včas uvědomil, a snažil se udržovat a rozumně vylaďovat formu svého týmu v průběhu šampionátu tak, aby mužstvo žádné utkání zbytečně neztratilo, protože v některých případech se jedna jediná prohra už nedala napravit, K úspěchu bylo nutné vydržet s formou po řadu těžkých zápasů a po nezvykle dlouhou dobu turnaje. To se například nepodařilo Sovětům, kteří přijeli do Španělska ve výborné kondici, ale jejich forma byla sestupná a tak je nakonec vyřadili právě Poláci. \íůbee nejlépe si načasovali formu Italové. Vjednom zápase zakolísali jinak výteční Brazilci, a to se jim stalo osudným. A jsme u jedné podstatné zkušenosti z letošního šampionátu: Evropa lepší Jižní Ameriky Evropské celky se uměly s nezvyklou náročností dlouhého turnaje vypořádat lépe, než mužstva z Jižní Ameriky. Dokladem je stoprocentní účast Evropanů v semifinálových bojích. A nyní přejděme k jinému aspektu 18
šampionátu - k smyslu jeho rozšíření na 24 mužstva. Ve Španělsku se ozývaly hlasy, že k rozšíření dochází na úkor kvality hry, že diváci byli vzhledem k ro/šiření mistrovství ošizeni o lepší kopanou. Dovolte mi, abych se škarohlídy nesouhlasil. Dobře se pamatuji, že skoro na každém a skoro po každém šampionátu se naříká, že úroveň mistrovství mohla být vyšší. Na každém šampionátě jsme však svědky řady utkání průměrných, několika podprůměrných a několika vynikajících. Je to docela přirozené, protože kopaná je prostě hra. A já chci tvrdit, že přes velký počet utkání stála úroveň šampionátu zato, a že dokonce signalizovala vzestupnou úroveň fotbalu ve světě. Vzpomeňte jen na kritické komentáře o hře předních světových mužstev na předchozím mistrovství světa v Argentině v roce 1978. A dlužno říci, že ve Španělsku se také objevilo mnohem víc hráčských individualit než v Argentině. Rozšíření šampionátu o osm mužstev letos navíc bezpochyby zvýšilo popularitu kopané v Třetím Světě. A nakonec se ukázalo, že účast takových celků jako Alžírska, Hondurasu nebo Kamerunu určitě nekončila ostudou. Úroveň kopané v Třetím Světě se teď bude úrovni evropské kopané jistě stále přibližovat.
vá, ale jinak do Třetího Světa určitě nepatří - Spojené státy. Americká fotbalová federace požádala kongres mezinárodní fotbalové federace o udělení práva organizovat mistrovství světa v kopané v roce 1990. Delegáti kongresu hovořili také o možnosti, že Spojené státy by možná zastoupily Kolumbii v organizování mistrovství světa už v roce 1986 v případě, že Kolumbie by nebyla schopna světový šampionát připravit. Jeden ze tří amerických delegátů na kongresu, Kurt Lamm, však zdůraznil, že Spojené státy nemají žádný zájem na tom, aby Kolumbii o šampionát připravily. "Jestliže se Kolumbie sama rozhodne šampionát nepořádat a mezinárodní fotbalová federace bude mít potíže s nalezením náhradního místa, pak ovšem nastane rozdílná situace a federace ví, že se na nás může obrátit", dodal Lamm. Chci poznamenat, že se vůbec nedá vyloučit, že k tomu dojde. V Barceloně jsem obědval s předním kolumbijským obchodníkem, Baldomerem Rodriguezem z Bogoty. Ten mi dokonce řekl, že Kolumbie nebude schopna světový šampionát připravit na sto procent. Podle jeho slov ji schází mnohá zařízení, nutná jak pro chod šampionátu, tak i třeba pro činnosti tisíců zahraničních novinářů.
Příště v USA?
Politika—jak jinak—opět při tom
Určitou velmi konkrétní naději na popularizaci kopané má teď i země, která je sice v tomto odvětví rozvojo-
Jakkoli by si člověk přál opak, špičkový sport se už dnes neobejde bez politických vlivů. Nebylo tomu
\
\ í
AUTOR REPORTUJE ŠAMPIONÁT VE SPANĚLSKU
jinak ani na fotbalovém šampionátu ve Španělsku. Začalo to vlastně už před šampionátem, když se ve světovém tisku objevily různé spekulace jak to dopadne, jestliže se zde po bojích o Falklandské ostrovy střetnou na sportovním poli reprezentační mužstva Anglie a Argentiny. Bude snad některý z těchto týmů zápas bojkotovat? Anglie s Argentinou se ve Španělsku nakonec neutkaly, ale kdyby se v průběhu soutěže setkaly, oba týmy by zřejmě k utkání nastoupily. Buď jak buď, argentinský trenér Menottí několikrát prohlásil, že argentinský reprezentační celek v kopané představuje právě takové vojáky v poli, jako jimi byli jejich bratři na Falklandských ostrovech. Argentinci ovšem i v kopané nakonec odešli rozhodně poraženi, byť ve Španělsku až po srdnatém, bojovném výkonu... Sovětský rozhodčí se řídí přáním kuvajtského šejka |
K naprosto neobvyklému incidentu s politickým podtextem došlo v zápase Francie s Kuvajtem ve Valladolidu. Ve 35, minutě druhého poločasu Francie vstřelila Kuvajtu branku a zvýšila své vedení na 4:1. Sovětský rozhodčí Stupar branku uznal. Kuvajtští hráči proti uznání této regulérní branky protestovali a po dobu osmi minut odmítali pokračovat ve hře. Potom však sestoupil z čestné tribuny na hřiště vysoký kuvajtský představitel, bratr kuvajtské hlavy státu, předseda kuvajtského
olympijského výboru a kuvajtského fotbalového svazu, šejk Fajd AlYaber Al-Sabah, a sovětskému rozhodčímu Stuparovi domluvil. K překvapení celého stadionu sovětský rozhodčí Stupar poté už uznanou branku Francie zrušil. Zápas se dohrával za velmi napjaté atmosféry a Francouzi minutu před koncem utkání ještě jednu branku přidali. Mezinárodní fotbalová federace potom vynesla následující tresty: napomenula kuvajtskou fotbalovou federaci a vyměřila jí pokutu ve výši dvaceti-pěti tisíc Švýcarských franků. Zmíněný kuvajtský šejk a vysoký kuvajtský představitel byl napomenut za nesportovní chování. A sovětský rozhodčí Stupar, který se nesmazatelně zapsal do historie světových šampionátů odvoláním uznané branky na přání kuvajtského šejka má zastavenou činnost až do příštího zasedání komise rozhodčích mezinárodní fotbalové federace. Španělská policie zasahuje na rozkaz sovětského představitele proti Solidaritě Ještě jednou se na mistrovství světa zapsal sovětský činitel do historie největšího turnaje světové kopané. Došlo k tomu v utkání Polska se Sovětským svazem. Celý stadion odsoudil pískotem zákrok španělské policie, namířený v 65. minutě zápasu proti stoupencům zakázaných polských nezávislých odborů Solidarita. Stoupenci Solidarity se před zápasem rozdělili do čtyř skupin a roz-
místili obrovské polské vlajkv s nápisem SOLIDARNOŠČ na čtyři místa stadionu tak, aby se jim televizní kamery při přenosu utkání nemohly vyhnout. Vzhledem k tomu, že utkání Poláků se Sověty bylo televizí přenášeno přímo také do řady východoevropských zemí, je pochopitelné, že velké vlajky a transparenty Solidarity se komusi nezamlouvaly. A tak v 65. minutě bylo obecenstvo překvapeno masivním zákrokem španělské policie, která zabavila vlajky i transparenty Solidarity. Akci provázel pískot celého hlediště a sledovaly ji oči mnoha Filmových kamer i fotoaparátů. Kdekdo byl takovým zákrokem v demokratické zemi překvapen, protože stoupenci Solidarity se po celý zápas chovali mírumilovně a spořádaně. Po utkání se nejprve novináři od mluvčích policie dozvěděli, že policie jednala podle svého vlastního přesvědčení, jelikož chtěla předejít případné demonstraci. Tomu se novináři ovšem pouze zasmáli vzhledem k už zmíněnému dobrému chováni stoupenců Solidarity po celé utkání. A tak později mluvčí policie uvedli, že rozkaz přišel z nejvyŠších policejních míst a že jeho důvodem byla snaha odstranit veškeré politické elementy ze sportu. Kdo ovšem byl onen muž, který dal k policejní akci rozkaz? Abych dlouho nenapínal, t to se ráno po zápase prozradilo. Rozkaz španělské policii k tomuto zákroku dal viceprezident mezinárodní fotbalové federace FIFA, Vjačeslav Koloskov ze Sovětského svazu. Svůj krok zdůvodnil slovy, že podle řádů federace se při fotbalovém utkání nesmí na stadioně prokazovat žádná politická aktivita. A přítomnost nápisu SOLIDARITA na polských vlajkách v hledišti takovou aktivitu podle Koloskova představovala. A tak se stalo, že španělská policie, jejíž typické uniformy tak Často kriticky znázorňují východoevropské časopisy a která je východoevropským tiskem označována za fašistickou, zakročila v Barceloně proti stoupencům polských nezávislých odborů na rozkaz sovětského představitele v mezinárodní sportovní organizaci. Jinou otázkou ovšem je, že Koloskovův nápad poslat na stoupence Solidarity v průběhu zápasu policii jen dal Solidaritě a celému pikantnímu případu velkou a prakticky celosvětovou publicitu. Průšvih československých fotbalistů Za zvuku bubnů, píšťal a zpěvu jako někde v arabském světě dokázalo
>
19
Československo nejprve uhrát jen remízu s Kuvajtem 1:1. Když skřípaia kombinace a chyběla vůle vydat ze sebe skutečně vše, Československo prostě vyhrát nemohlo. Proti Anglii se českoslovenští hfáči už snažili víc, ale scházelo trochu fotbalového umění a tak Angličané vyhráli po zásluze 2:0. V rozhodujícím utkání s Francií hrálo Československo jen nerozhodně 1:1, i když poprvé skutečně bojovalo a Francouzům přálo štěstí. Pozdě bycha honit, postoupit ze skupiny se dalo, kdyby ovšem "kdyby nebyly chyby". Hra československého týmu byla pozoruhodně rozpačitá před pokutovým územím soupeře; Československo si se zhuštěnou obranou Angličanů ani Francouzů většinou nevědělo rady. Někteří pozorovatelé ve Španělsku uváděli, že mladí českoslovenští hráči prý považovali za vrcholný úspěch již to, že se probojovali do reprezentačního celku. A starší prý zase víc než na šampionát mysleli na angažmá na Západě, které měli už v řadě případů sjednáno. Nakonec to dopadlo tak, že za skutečně špatnou reprezentaci nepustilo po Šampionátu Československo za hranice nikoho, trenér Jozef Vengloš přišel o místo, a sestava československého mužstva pod trenérem Havránkem v současných bojích o postup na mistrovství Evropy je úplně jiná, než ve Španělsku. Fakt je, že Československo si neudělalo ve
Španělsku ostudu tím, že se do druhé fáze mistrovství neprobojovalo, ale j a k se tam neprobojovalo. Chybělo fotbalové umění, chyběla vůle, diváka bolely očt. Snad jen Berger, Vojáček a Vížek zaslouží pochvalu. Sovětská politika striktnější než polská nebo československá Ve vývozu sportovců do zahraničí neexistuje ve východním bloku jednotná politika. I přes už zmíněný zákaz odchodu československých fotbalistů do zahraničí po katastrofálním naúspěchu ve Španělsku, je polská nebo československá politika v tomto ohledu mnohem pružnější, než linie Sovětského svazu. Z Československa hraje venku mnoho hokejistů i fotbalistů už léta. Polsko dovolilo řadě svých reprezentantů zahraniční angažmá hned po španělském šampionátu. Ať tu je příčinou vyšší motivace hráčů, kteří si mohou vysloužit zahraniční angažmá za dobrou reprezentaci, anebo valuty či snaha vyhnout se vysoké emigraci, polská nebo československá linie je sice nedokonalá, zato určitě lepší než sovětská. Sovětský svaz zakazuje svým sportovcům hru za zahraniční celky všem bez rozdílu. Byl jsem svědkem toho, jakou radost měl ve Španělsku jeden hráč sovětského mužstva, když mu novináři prostřednictvím tlumočníka sdělili, že o něj má zájem newyorský Cosmos. Nic mu to však ne-
bylo platné, Sověty nemají v úmyslu pustit hrát ven nikoho. Západní veřejnosti je už znám případ Olega Blochina, výjimečně rychlého fotbalisty a výborného střelce. Zájem o něho už před šampionátem projevilo několik západoevropských klubů. A zase se v tomto případě objevil na scéně nám už dobře známý bojovník proti Solidaritě, předseda sovětské fotbalové federace, Vjačeslav Koloskov. Ten se rozčilil, že kdyby dovolili hrát na Západě Blochinovi, za chvíli by přišli se stejným požadavkem ostatní fotbalisté, po nich hokejisté a jtní úspěšní sportovci, a v sovětském sportu by se pak "zahnízdil profesionalismus". Sověti by se stali otevřenými profesionály, což je v rozporu s pokryteckou takzvanou "socialistickou sportovní morálkou". Mezi Koloskovem a Blochinem dokonce došlo k roztržce a to podrývalo kázeň v sovětském reprezentačním mužstvu. Situace je o to komplikovanější, Že Oleg Blochin je synem bývalé slavné sovětské běžkyně, sprintérky Blochiny, která je dávána sovětské mládeži už čtvrt století za vzor socialistické sportovkyně. Přesto je celý případ pro nás nemálo poučný. Tak vida- sovětští sportovci by nakonec nejraději hráli houfně v kapitalistické cizině. Zřejmě se už na Západě rozkoukali a pres mohutnou opačnou propagandu si vskrytu (Či UŽ nejen vskrytu?) myslí svoje...
Pavel Pecháček je rozhlasový reportér, který někdy užívá také pseudonymů Pavel Skála nebo Petr Horák. Reportuje všechno možné od amerických prezidentských inaugurad až po lety raketoplánu a olympijské hry. Vystudoval režii na divadelní fakultě Akademie múzických umění u Praze. V pražském divadle DISK režíroval Moliérovu "Školu pro ženy" ve vlastní úpravě, m.j. za účasti herce Vladimíra Pucholta, mima Ladislava Fialky a hudebního tria Rokl-Kefurt-Dominák. Hrál v "revizionistickém" filmu, karikujícím vojenské prostředí, "Bylo nás deset", se Suchým a Šlitrem. Režíroval světovou rozhlasovoupremiéru jediné hry Egona Hostovského, "Osvoboditel se vracľ'. S doktorem teologie, Alexanderem Heidlerem, vydal v Římě trojdílné moderní "Rozhovory o evangeliích" pod pseudonymy Svoboda a Skála. Před usídlením ve Washingtonu žil a pracoval v Praze a v Mnichově. Na mistrovství světa v kopané ve Španělsku byl pět týdnů jako reportér Hlasu Ameriky. {Snímky autor.)
V sobotu 23. října 1982 tragicky zemřel přítel časopisu Západ, příznivec české kultury, právní poradce firmy Baťa
dr. Karel Cvachovec Čest jeho památce.
Mono: Pokud se nebudete sami bavit, tak to nebude stát za nic. (Poněkud zcenzurovaný^výrok Ferdy Čulíka)
Divadlo Václav Táborský
Nové divadlo v Torontě Věrohodná zpráva o lidech kolem jediného českého divadla na západ od Chebu a na východ od Ostravy, které na podzim zahájilo svou třináctou pravidelnou sezónu. Analýza svádění Mladý muž plus mladá Žena plus tma. On ji drží v náručí, ona sc bráni, ale jen tak ze slušnosti, ne že by se jí chtělo příliš odolávat. Jeho pravá ruka je pevně zaklesnuta za jejím štíhlym pasem. Využívaje jejího vratkého záklonu, jeho levá ruka sjíždí po křivce zadečku a snaží se uchytit pod tou lákavou oblinou. Dáma Iio plácne, aby se neřeklo. Ale kdo by co říkal. Je tma a jsou tu sami. " T o je brzo!" zařve režisér. Vida, sami nebyli. "Nech ho tu akci dokončit a pak ho teprve plácni. Jinak to není sranda." Herci Mirek JaroS a Míla Plačková poslušně opakuji svod podle návrhu režiséra Ferdy Culíka, víceméně klasika Nového divadla v Torontě, které už od roku 1970 pravidelně hraje pro své náročné i vděčné, remcající i nadšené diváky v léto ontárijské metropoli a okolí. A celá akce se provede znova, ještě jednou a zas, dokud to nevypadá k světu a přihlížející se nezačnou culit Či poprskávat. Pak se pokračuje s další scénou. Irma Culí ková přináší kávy a koblihy. Je pauza. Herci usrkávají horké kafe, olizují prsty od lepkavých koblih, vyměňují si poslední drby, ničí se nikotinem. Využívám přestávky a rozdávám improvizovaný dotazník. Rád bych, aby herci sami vysvětlili, proč je divadlo baví, co se jim kdy komického stalo, na jakém místě je thespická činnost v pořadí jejich koníčků. Koukají na to jak vejři; je vidět že psaní odpovědí na dotazníky jejich koníčkem určitě není. Ferda svolává účastníky na scénu. Hra se jmenuje "... si pořádně zařádit" a je přepracovanou verzí jakéhosi rakouského poloklasika, kterou kdysi uvedli V+W. Komické akce jsou proloženy písničkami Jaroslava Ježka. Tato komedie bude, Či spíše byla, 52. inscenací Nového divadla. V průběhu tohoto článku se budeme vracet k událostem, které se odehrávaly během zkoušek, představení a po uvedení této hry.
Adolf Zakladatel Na fotce má ruce založeny za hlavou, jako kdyby už byl bůhvíjak úspěšný a mohl si odfouknout. Úspěšný už je, ale zatím ještě neodfukuje. Adolf Toman oznámil na jakési schůzi vlastenců v roce 1969, že hodlá založit české divadlo. Asi se někdy musí divit, jak se to rozjelo, uchytilo a co z toho vzešlo. České divadlo začalo brzo po té památné schůzi, ale Ádova kariéra stagnovala. A jeho soukromý život taky nebyl moc uspokojivý. To nám poví on sám.
ADOLF TOMAN, UMĚLECKÝ VEDOUCÍ NOVÉHO DIVADLA
"Jednou jsem byl ale úplně na dně. Potom taky, ale tehdy jsem nevěděl, že se taková deprese bude zase opakovat. Tak to jsem seděl v Torontě na Queen Street, na jediným kufru, kterej jsem měl, a tiše jsem si zoufal. Byl jsem už v Kanadě tři roky a neměl jsem ani penny, ani nic našetřeno, ani práci. Tak jsem si umanut, že taková věc se mi už nikdy nestane. Proto jsem začal s komerčním divadlem. Tady se člověk nemůže prosadit tím, Že začíná s nějakým vznešeným uměním. A to divadlo se uchytilo. Teď mám Limelight Dinner Theatre v Torontě, hrajeme většinou muzikály, a mám úspěch, peníze všechno co mi tehdy chybělo. Asi proto, že se rni to povedlo, byla má nejmilejší role postava Nikolaje v Dostojevského "Bílých nocích", kterou jsem hrál v r. 1972. Mělo to atmosféru, mělo to zajímavý příběh. Nikolaj seděl ve svém pokoji a snil, že bude někým - v tom byla velká podobnost o mým vlastním životem. Proč hraj u český divadlo? V Českým divadle je větší sranda. Děláme to, protože nás to baví. A potom musím přiznat, že v češtině se člověk pořád vyjadřuje líp než v angličtině, dá se lip připravit vtip nebo vystavět
f e u d a C u l í k se r o z č i l u j e
scénka. Někdy jsme unavený a na konci sezóny si říkáme: my jsme to letos přehnali, děláme těch her nějak moc. Jedem na chatu, ale jak se blíží začátek září, každej už začíná telefonovat co bude přiští hra, kdo to bude režírovat, koho obsadí, pak se to šepi \ kolem co kdo slyšel - a už je všechno "ajn, už se těšíme na novou sezónu. Co mě žl le? Co bych chtěl? Ono se to moc mění, zvláště za těch posledních 10 let. Ze začátku to hlavní bylo mít úspěch, možná taky peníze a sex. Jako mladej člověk jsem si představoval, že budu mít show na Broadwayi, měl jsem řadu cílů. Jedním z nich bylo míl vlastní divadlo, uvádět hry, který by mě bavily, K tomu se samozřejmě přidružuje řada fringe benefits, vedlejších výhod, samozřejmě, ty herečky... no počkej, necul se, nedělej zase ze mne nějakýho sexuálního Štvance. No ale po takových pěti letech se ty hodnoty změnily, začal jsem nový ohodnocování. Ambice mám, cíl se mi víceméně uskutečnil, ale to bylo vždycky na úkor mého soukromého života. Ty nové hodnoty, no, rád bych měl domov, ženu, rodinu. Ale pak zase přijdu na nějakou párty kde pobíhají mladé krásné dívky - a tak se ty hodnoty zase rychle změní. Plány? Rád bych se přesunul z divadla k televizi, třeba na nějaký seriál. A jinak bych rád otevřel přepychový noční klub, byla by to kombinace umění, scénických efektů, striptýzu, hudby, trochu Laterny Magicy a trochu Las Vegas show. Byl by to takový luxusní podnik asi jako je Crazy Horše Saloon v Paříži, Těch muzikálů už mám až pocuď. Taky mám deprese, jak bych neměl, V týhle branži mají lidi plno problémů. Kolikrát děláš s lidma, kteří jsou na pokraji sebevraždy. Právě minulej týden si ten herec. 21
kterej u mně ve Fiddlerovi hraje rabína, podřezal žíly. Měl problémy doma, dluhy. No dostane se z toho, žejo. Když si povídám s těmi herci, kteří pro mě hrají, tak zjišťuju, že vlastně mám těch depresí zrovna tolik jako oni. Většinou to jsou tvůrčí deprese. Je to strach před neúspěchem. Když už se ti pár věcí povedlo, tak už se bojíš, aby to další představení nevybouchlo. Ale právě proto mě ta práce v tom českým divadle těší. Je to fajn pocit, když pak po představení babičky k tobě přijdou a říkaj, jak se jim to hrozně líbilo. To je nejlepší lék na ty deprese." Další zkouška Už je nebezpečně blízko generálce. Režisér je nervózní. Herci zakrývají neznalost textu hihňánim či rozpačitými a nesmyslnými improvizacemi. Pokud je scéna nudná, vymýšlejí se nové komické gagy. Upravuje se text a vylepšuje časování. Aktéři nemají kontakt. Zdá se, že každý odříkává text jen pro sebe a pro režiséra. Kdo nekomunikuje, je režisérem exkomunikován. Aspoň na čas.
jiftí S k o d a a ivan r A z l na z k o u š c e
Jirka Škoda a Ivan Ráz) opakují scénu několikrát za sebou. Ivan se vžívá do role a v rozrušení ukazuje fotografovi hrdelní čípek (viz foto). Ferda navrhuje buclatému Škodovi: "Jirko, jak tam sedíš, přehoď nohu přes nohu jako Ivan!" Jirka odmítá: " J á nemůžu, to bych si musel lámat nožky!" Bezradně ukazuje na své cvaličí okončetiny. Po zkoušce si jdou všichni odpočinout do přilehlé jídelny, již však většina používá jako pitelnu. Jenom zesláblí jedinci si objednávají hamburgra či jiné posilovačky. Pan Čulík se rozhořčuje nad negativní kritikou posledního představeni (Divotvorný hrnec), uveřejněném v jednom českém časopise. Po mnoha dohadech se členové souborii rozhodnou na kritiku nereagovat. Blíží se půlnoc a společnost se rozchází. 22
Ferda tmelíte) Jestli Áda Toman je zakladatel, tak Ferda Čulík a jeho žena Irma mají hlavní zásluhu na tom, že to divadlo jede, že to funguje a rachotí. Ferda založil divadelní soubor Propagační Tvorby v r. 1955. Jezdili skoro každý rok do Hronova na přehlídky amatérských divadelních skupin. Pan Čulík tam dostal v r. 1960 zlatý Tylův odznak za nejlepší amatérský herecký výkon. Bylo to za titulní roli ve hře Jegor BulyČev. Po absolvování večerní divadelní akademie byl až do roku 1969 hercem, režisérem a vedoucím divadla MÁJ na Vinohradech. Jeho nejoblíbenějŠí rolí v Novém divadle byl Fána v Landovského Hodinovém hoteliéru, kterou si zopakoval letos na podzim. Ale ať o svém vztahu k divadlu mluví pan Čulík sám, "Na vášně už nemám věk, tak mám jiné koníčky: práci, sport, vnoučata Petra a Štěpána, no a pak divadlo. To není koníček, to je vlastně kůň. Divadlo je pro mně hobby, rozkoš a vášeň dohromady. Je to krása sledovat, jak ze suchého textu pomalu roste divadelní hra, jak herci —podle stupně talentu—pomalu vnikají do svých postav. Ono teda všechno nejde jen tak bez konfliktů, ale to je všude. To víte, já si nemůžu pomyslet, Že bych ve 72 letech hrál Romea, ale máme podobný případy. A taky je to někdy dřina, ta práce pro divadlo. Jako vedoucí souboru se starám o věstníky, o programy, o předplatné. U nás se to všecko soustřeďuje. Předplatné posílají sem, lístky se objednávají tady. A to nám třeba lidi volají: Prosím vás, my máme dědečka, ten špatně slyší a hlavu může točit jenom doprava. Tak mu najděte nějaký místečko. No tak my mu to místečko najdem, ale to nesmí bejt dědečků s podobnejma pravotočivejma potížema moc, aby se na všechny dostalo. Co bych tak divadlu přál do budoucnosti? Hlavně abychom měli divadlo, teda budovu na zkoušení, na představení. Když se
IHMA CULI KOVA V ŠATNĚ
hraje pořád jinde, £o ke kvalitě představení nepřidá. Pak potřebujeme režiséry. Áda dřív dčlal třeba tři představení ročně, teď utáhne stěží jedno. A pak potřebujeme mladý lidi. My máme v souboru plno krásnejch, nohatejch holek, ale ony už mají všechny dvě tři děti, tak nemůžou hrát holčičky. A těm našim mladejm pánům taky už táhne na Čtyřicítku. No a kdyby se tyhle problémy vyřešily, mohli bychom třeba víc jezdit. V Americe by se zbláznili, kdybychom tam mohli přijet na zájezd. Kolikrát nás chtěli vidět třeba v Chicagu - no, možná, že se tam jednou podíváme."
%
U
MARIE KLEČKOVA a m í l a p l a c k o v á s i v y m & h j j í SPOLEČENSKÉ INFORMACE
Co se děje o generálce V popisu inscenace jsme dospěli ke kritickému bodu: generálni zkoušce. Jiří Škoda drží vázanku v ruce a zarputile prohlašuje: "Neumim to, no." Čulík: " C o neumíš?" Jirka: "Nic neumím, Neumim si zavázat kravatu." Čulík: "Ježišmarjá, ty seš indolentní!" Zavazuje svému indolentnímu komikovi uzel na kravatě. Mirek Jaroš se teskně zahledí na velikánskou propast žející mezí jevištěm a hledištěm: "Kruci, to je taková dálka' do toho hlediště. To není vono, člověk tu nemá ten kontakt s těma ctitelkama. To je zlý. Kontakt musí bejt.". Na jeviště je dopravena rozčtvrcená panna. Jana Jeřábková k ní přistoupí a vkládá jí údy do příslušných otvorů (nasazuje jí ruce do ramenních jamek - vysvětlující poznámka pro nemravy). Režisér Čulík se rozčiluje: "Tak kde sou lidi? Kde sou? Ta disciplína v souboru je teda fantastická. Doufám, Že aspoň přídou na představení," Klavírista Pepík Musil zjistí, že piáno je zamčeno, Ključa nět. Mirek sežene drátěné ramínko a chvilku se v klíčové dírce šťourá. Přes pochyby oko! ostojí cíc h kibiců se mu za chvíli podaří nástroj otevřít. Ivan: "Tak jedem, né?" Čulík: "Bohouši, di na scénu, pře-
MS)
BOHOUŠ MAC A SE OFUSUJE
staň tam chlastat. Nechte už toho oslavování, tady má dycky nčkdo ňáký narozeniny. Jedem!" Míla rozbije zrcadlo, Milan: "Sedům let neštěstí, tébůhí" Mirek: "Edo, ty máš ten zesilovač moc nahlas, ty housle řvou jako bejk, není slyšet Janu zpívat." Jirka: "Jak já tam dělám kroky v tom tanečku, nevím, to bych radši vynechal." Jindra: "Ale né, to je právě príma, že to pleteš, to se bude lidem líbit." Čulík: "Teď de vopona dólu, pak zase nahoru, na to nemáme Čas, spěcháme, musíme v jedenáct vypadnout." Jitka: "No to je pěkná generálka, to jsem zvědavá, jaká bude zejtra premiéra." Tomáš: " T o dobře dopadne, jako vždycky." Ivan: "Nojó, ty to říkáš, poněvadž v tom nehraješ." Závěrečnému číslu chybí říz. Houslista Eda Vokurka se rozčílí: "Dyť vás vůbec není slyšet! Nahlas, a e š t ě jednou! T o v á m teda řikám jenom jako muzikant." (Není to pravda, říká to jako Vokurka.) Jedenáctá udeřila a zkouška končí. Většina zúčastněných odjíždí do maďarské restaurace Tárogáto. Vláďa Kulhavý si objednává umyvadlo plné gulášové polévky (tak ta obrovská porce vypadá); ostatní si poroučejí o něco skromněji, mezi dvěma a dvanácti pivy. Režisér Culík opět cituje klasiky jako pozitivní příklad. Začnou se rozebírat chyby a kiksy. Vláďa: "Nemáte kontakt!" Čulík: "Dva měsíce jim to řikám: nemáte oční kontakt!" Hudebníci: "Tady se mluví o všem možným, ale vo muzice eště nepadlo ani slovo." Jitka: "Nojó, muzika je v týhle hře dobrá. Kostýmy sou výborný, divadlo je velice pěkný, jako budova teda. Nojó, ale to představení..." Na přítomné padá chmura. Po dal-
Jediný rozdíl vidím v rozdílné motivaci. Profesionalismus v každém zaměstnání je trochu jako svěrací kazajka, povinnost, z níž se nesnadno uniká - už proto, že většina z nás si svou profesionální činností vydělává na chleba (nebo kaviár). To co dělám jako amatér děiám jen tak dlouho, pokud mě to těší (Josef Čermák). Herci odpovídají na otázky Být amatérským hercem je těžší a namáhavější než být hercem z povoProč děláte české divadlo? lání, Zkoušíme večer, po celodenní Hlavně kvůli setkání s lidmi, pro práci, kdy mozek je unavený a sounostalgii k české kultuře a jazyku, a středění na text je daleko těžší než pak taky kvůli legraci (Majka Drek- v ranních hodinách (Markéta Příslerová). Kdybych řekl, že to dělám bramská). proto, že u divadla je hodně pěknejch Myslím si, že jsou jenom lepší nebo ženskejch, nebyla by to úplná prav- horší herci (nebo dobrý herci špatně da. Je to taky výborná parta (Tomáš obsazený). Tzv. profesionalismus se Mašek), pozná v přístupu k práci v divadle, kázni, docházce na zkoušky, soustředění, včasnému naučení role, podřízení se koncepci režiséra, nehráni na úkor druhých (Tomáš Mašek). Váš nejsilnější zážitek během působení v českém divadle? v Za svou první malou roli divadle na Colonnade) se dodnes stydím. Áda mě tenkrát málem vyhodil z divadla, protože jsem už skoro neuměla Česky. Žila jsem pét let v KaliZDENA NOVOTNÁ A TOMAS MASEK VE HflE BUMERANG fornii, kde jsem česky neřekla ani Svedla bych to na rodiče. Máma slovo. Opravdu jsem mluvila jako s tátou hráli léta letoucí s Čulíkový- Blbénka Pepíka Škvoreckýho. Ale mi v divadle MÁJ na Vinohradech. vůbec nejhorší knedlík v krku jsem měla ve své druhé roli, kdy jsem po Taky byli oba při počátcích Nového divadla v Torontě. Fascinovalo mě otevření opony, stojíc na jevišti v pyvidět vlastního tátu zpitvořeného žamu, musela s roztaženýma rukama třeba na Quasimoda, mámu jako ci- zavýsknout: "Kos, kos, lumpík makánku v Loupežníkovi. Když potře- lý, usadil se nám pod okny!" Začít hru takovouhle větou je pro herečku bovali do nějaké hry děti, tak jsem úplné trauma (Zdena Novotná). celá žhavá nastoupila, i když třeba jenom na přeběhnutí scény. Bylo to takové přímé prožívání pohádek. Vžít se na chvíli do postavy někoho jiného je ohromná příležitost udržet si trochu té fantazie z dětství. No a někteří 7. nás mají tu odvahu (nebo tu drzost) s tím vylézt na jeviště. Samozřejmě, je v tom také ješitnost. Jak jednou člověk uslyší potlesk a JOSEF CERMAK. ZAltBOU HEREC, KRÁLOVNIN PORADCE pochvalu, bylo by nenormální, aby POVOLANÍM mu to nedělalo dobře, aby nechtěl Nejsilnějším zážitkem pro každéČím dál tím víc. Já nejsem výjimka ho herce je potlesk na otevřené scé(Zdena Novotná). ně. Jednou jsem si takovou reakci vyHlavní bylo, že jsem patřila k ně- sloužila, když jsem v úleku udělala jaké partě (Jana Jeřábková). pozpátku kotrmelec v těžké sametoTuhle se mě jeden kamarád zeptal, vé krinolině. Jindy to bylo ve hře proč to divadlo dělám. Já mu to tak "Měsíc nad řekou", kde jsem hrála pěkně pověděl, že jsem si hned řek: Slávčinu matku. Áda se na mne roztohle sí musím zapamatovat a napsat křikl: "Prosím tě, udělej si drdol, si to. Ale my jsme se pak hrozně zlís- vypadáš jak dáma s kameliemi a ne kali a já na to vysvětlení zapomněl jako boubelatá Česká maminka!" (Ivan Rázl), Snažila jsem se tedy při představení Jaký je rozdíl mezi amatérem a obecenstvo přesvědčit, že jsem ta maprofesionálem? (Nehleďte na $$$). minka. V závěrečné scéně mi tekly
ších dvou pivech se všechny průšvihy z generálky zveličují. Režisér, který zahájil večer jako elegantní pán v saku a Čisté košili s kravatou, vypadá vyčerpaně. Ani umyvadlo gulášovky nepomohlo. Byla to fuška a je to vidět. Rozhodne se svolat herce na přezkoušení slabších míst na šestou hodinu v den premiéry.
23
slzy po tvářích. 1 kritik ocenil, jak hluboce jsem svou roli prožívala. Prozradím vám, jak jsem to dokázala. Ve vhodném okamžiku jsem si připomněla, že si už nikdy nezahrají roli Slávky, mé dcery ve hře, roli, po které jsem velice toužila a která je mí velice blízká; a slzy tekly, že jsem je kolikrát ani nemohla zastavit. Ale stále je ještě jedna role, po které toužím po celou dobu své herecké činnosti, Elina Makropulos v Čapkově hře "Věc Makropulos". Bylo jí 360 let, tak snad mám ještě naději. Držte mi palce (Markéta Příbramská). Jinak nejsilnějŠím zážitkem všech členů Nového divadla bylo hrát s Jiřím Voskovcem v Daňkově hře "Čtyřicet zlosynů a jedno neviňátko". Dvě představení se konala v St. Lawrence Centre v r. 1974. Pokud jde o komické zážitky, těch bylo hodně. Snad nejlepší připomněl Tomáš Mašek: "Jednou při představení "Deseti malých černoušků" jsem byl na scéně s Bohoušem a Ferdou. Já hrál pána, který nakonec tu dámu dostane, Ferda dělal zlosyna a Bohouš hrál jednoho z později zavražděných. Tak si pěkně hrajem, hrajem - a najednou Bohouš zapomněl roli. Místo, aby řekl co měl, povídá: 'Hned se vrátím', a šel se, kanec, za scénu podívat do knížky, jak to bylo dál. My hrajeme vždycky bez nápovědy. Byl jsem z toho hrůzou bez sebe, ale Ferda, starej profík, vzal konvici s kafem, která byla na scéně, a povídá: 'Já si dám kávu!' Tak já honem: 'Já si taky dám kávu!* Ferda obřadně nalil kafe a zase: Má si dám cukr!' Nato já: 'Já si taky dám cukr!' a dlouho jsme obřadně sladili. To už se Bohouš vrátil na scénu a my pokračovali jakoby nic. Kdyby brzo poté Ferda Bohouše nezavraždil, udělal bych to sám."
JINDRA VEJRAÍKA ZJlS-TtUE. ZDA JE K NO
24
Premiéra a demíéra Opustili jsme zprávu o inscenaci komedie "... si pořádně zařádit" v maďarské hospodě a v trudomyslné náladě. Přesuňme se o 20 hodin později. Herci se šourají náměsíčně po šatně a kopou jeden druhého do zadku, jen tak, bez radosti. Je to stará herecká pověra, že by se to jako mělo, asi jako když hokejoví hráči oklepávají před zápasem brankáře palicami. Muzikanti spustí předehru. Mimové se plouží po zákulisí, oči vytřeštěné, brady povolené; tiše si mumlají své role. Opona stoupá. Mirek zpívá proti své luili, že "na východě svítá". A už to jede, už se to nedá zastavit. Zase později. Několik přeřeknutí a zapomenuti je za námi. Premiéra skončila. Výsledek se dá přirovnat k podniku, který ve hře vlastní Bohouš Máca. On má obchod se smíšeným zbožím, obecenstvo má smíšené pocity. Všichni si oddechnou teprve v restauraci Koliba, kde se herci sejdou se svými přáteli.
žený odpočinek. Až do první premiéry na podzim. O dva týdny později. Herci z lednového představení Zelenkova "Bumerangu" odjíždějí do televizního studia v Kiteheneru, kde bude hra natočena na kazetu za pomoci místních audiovizuálních umělců českého původu. Je tu režisér Saša Nagy s bandou účinkujících. Zdena s gustem fackuje Tomáše, aby to nevypadalo jako simulace. Tomáš st tře tvář a ptá se dle textu: "Pant, vy jste vdova?" "Proč?" "Protože kdybyste měla manžela, tak byste ho už dávno utloukla!" Kameramanka Milada Reinišová buší naplocho dlaní do barevné kamery, přestože záběr jede na ostro. Dlouhý záběr skončí a režisér si stěžuje: "Kruct to byl rámus, to tam byly rány!" Milada mu ležérně vysvětluje: "Tam Šly ňáký barevný Šmouhy, chtěla jsem to opravit. No, bóŽe, rány, ta scéna se stejně odehrává u esenbáků, no, tak tam třeba někdo vzádu štemplovai, n ó . " Tím je situace vyřešena. "Bumerang" je Čtvrtá česká hra Nového divadla, natočená v kitchenerském studiu. Je k dispozici všem krajanským televizním programům. Závěrečné zhodnoceni
JANA JEAABKOVA SE L Í C Í
Dalších dvacet hodin po zlikvidováni posledních bramboráků v Kolibě. Druhá premiéra anebo derniéra, poslední představení, cokoli chcete. Hra začíná svižně, vesele a s chutí. Zřejmě sí herci řekli, že nemají co ztratit než ty okovy. Okovy spadly, komedie je daleko živější než předešlého dne. Lidé se baví, vypadá to jako úspěch. Mejdan po představení se koná v salónu měšťanů to romské obce Ríverdalu, pana a paní Sovákových, známých to mecenášů umělců začínajících, potažmo i končících. Posjedni představení roku zdoláno. Účastníci si uvědomují, že proč by se jako netěšili, i když pro obveselení zpívají písně z jiných muzikálů. Sezóna úspěšně končí se zpěvem, vínem a ženami. Po počátečním snažení, zklamání, doufání, falešném opojení a následné kocovině nastane zaslou-
Některé historky, popsané v tomto Článku, by neměly dát čtenářům mylný dojem o zkaženosti mravů v současném divadle. Lidé si odjakživa o kejklířích mysleli jen to nejhorší. Tak třeba matka jedné herečky českého souboru navštívila před časem představení, kde Markéta udělala na Tomáše jisté erotické gesto, autorem předepsané. Na scéně se akce provedla jen ve stylizovaném náznaku, Nicméně po představení si matka stěžovala: " N o to bylo hrozný! Když vy děláte takovýdle věci na jevišti, to si teda dovedu představit co děláte, když tam na vás není vidět!" Plížil jsem se tedy Často tmavými kouty zákulisí, ale nebyl jsem bohužel nikdy svědkem nepřístojností. Všude na-
MILADA REINlSOVA VE STUDIU
>
Umění Perah vlastním jménem Pavla Pllcová, je česká výtvarnice žijící v Melboume v Austrálii. Malířství studovala na Akademii výtvarných uměni v Dusseldorfu a kunsthistoríi na universitě v Kolíně nad Rýnem: Samostatně vystavovala v Melboume a připravuje výstavu v Amsterodamu v Holandsku. Vychází z tradic surrealismu a usiluje o vizuální zobrazení pocitů, fantasijních představ a snů, o výtvarnou poetizaci skutečnosti.
PRAŽSKÉ UZENÁŘSTVÍ 638 Queen St. West, TORONTO, ONT. M6J 1E4 Tel.: 364-1787
Odesílání zahraničních léků i bez předpisu přesně a rychle zařídí Olga Olešovská mag. farmacie z ČSR
MEDFOR Services Ud. 3101 BloorSt.,W., No. 204, Toronto, Ont., Canada M8X 2W2 {416)233-6046,večer 248-1959
nejvýš samé přístojnosti. Jediných nemravností se herci dopouštěli vůči textu a autorovi hry, a to jen občas. To tedy na vysvětlenou. Členové souboru mají jako praví amatéři svá civilní povolání. Dělají vše možné, od proslulého torontského advokáta a Queen's Counsela Čermáka, přes učitelku, chemické inženýry, nástrojaře a výtvarníky až ke spokojeným nezaměstnaným. Jsou mezi nimi nadšenci i remcalové, jako v každé jiné skupině. Přestože jsem se mezi nimi pohyboval mno-
'VRAH V KATEDRÁLE- OLEJ NA PLATNĚ 6 0 » « cm
ho měsíců, nemohl jsem pořád přijít na to, proč to vlastně dělají. Hledal jsem ten pravý důvod, proč se vystavují riziku neúspěchu, kritice, zklamání. Teprve nedávno mi to došlo. Sám občas jezdím mezi lovce lebek. Jiní sázejí na koně nebo jezdí do Las Vegas, aby si dopřáli nějaké vzrušení. Civilizovaní lidé odjíždějí do opravdové kanadské divočiny, odkud se někteří třeba už nevrátí. Vrhají se z letadla s pytlem na zádech, řítí se téměř kolmo na lyžích po ledových stěnách, sviští na motorce nebezpečně sešikmeni. Proč tihle lidé hrají divadlo? Už je mi to jasné. Potřebují pumpovat ten adrenalin, chtějí prožít stavy úzkosti, riskovat všechno před tou premiérou - asi je
jim třeba tčch vystrašených stažení sfinkteru neboli svěracího kruhového svalu čili konečníku. Jsou to dobrodruzi. To je ten pravý důvod. Tohle byl Vlastně konec článku. Zatímco jsem ho přepisoval na stroji, byla sehrána první hra nové sezóny: "Hodinový hoteliér" od Pavla Landovského, výborně režírovaný Sašou Nagym. Zatímco se tento článek odložil do prosincového čísla, začal Adolf Toman zkoušet .Čapkovu "Bílou nemoc". Třináctá sezóna je v plném proudu a bude zase úspěšná, protože Nové divadlo v Torontě je príma parta. Snímky:
Václav Táborský.
O 25
Literatura Josef Škvorecký
Ilustroval Jan Brychta
Tetička byla šilená kvůli džadži Cozy, který ji připravil o diferenci sexu. "Nebylo dost, že všechno co bylo nechaný z našeho jména bylo Handlová. 'Lejdy,' povídá ten džadž," povídala tetička. " 'Je tu zákon v Americe, že vajfka musí mít stejné druhé jméno jako hasbend, Ten zákon tu je, aby to pochopily kompjůtry. Tak když váš hasbend nyní na sebe volá Handle, není cesta pro vás volat na sebe Handlová.' Well, tak jsem teď Handl," řekla tetička. Z ÁenvKu Perť-ka yVUcCodrka^kA Vefejnr" "Handl jako mandl." " C u k r k a n d l ! " zatwitroval Mr. Wobeyda a aplikoval zveličující sklo na nad tetičky koleno, kde měla marBylo to jenom potom, co tetička krásy pod mikroskopem, užívaje ku krásy. "Ou!" dechl. "Ou! Ňadro?" Cathy a strýček Connie obdrželi svůj chlup místo štětky, a většinou to byly ogloval tetičku. sityznšip, že si čenžli druhé jméno na nudy, protože strýček neuměl lend"To je posvátná hora Říp," řekl Handle, rozum jsoucí, ŽedžadžCozy skejpy. Na lendskejpy najal Mr. Zedglůmově pan Zedníček. skoro lámal jazyk, jak zkoušel říct níčka, a tetička Cathy pro něho mo" O u ! " řekl Mr. Wobeyda a ztratil Drahodobřevyhandloval, když strý- delovala v nudě. sklo k Mr, Prawdywey. ček Connie bral přísahu na bibli. TeByly to gl umové lendskejpy, pro"Well, never mind," řekla tetička tička vždy insistovala na svého jména tože Mr. Zedníček je nešťastně proa brala sklo od Mr, Prawdywey. skončení, a když s námi navštěvovali vdaný, ačkoliv, řekla maminka, se "Teď když mám v dlouhém posledv Tróně, řekla tentvojovi: "Není to šťastně vyvdal 7. Česka. " J á tam byl ním citvznsip, jedu na měsíc nebo stupidní? Úplně sexles. Američan ne- desperátní, pane šéf," říkal Mr. Zeddva do Česka, a taní budu zas Katemůže říct, jestli jsem ženská nebo níček strýčkovi, když utekl od své řina Drahodobřevyhandlovalová. chlap." "Pocem, Katko," pravil ten- vajfky, a oni ho dali nahoru, v co měA víte, kam udělám včelí lajnu rovtvuj, který je její b r a t r a přes ní podí- la ve zvyku být sestrovna. "První exnou z vzduchového přístavu v Ruzyval. Tetička byla ve svých lívajskách. hibici v Praze mi zavřeli, po druhý ni?" podívala kolem. "Chlapa dno nevyplní nikdy tyhle zavřeli mě, že pre j kubismus se sta! "Na posvátnou horu Říp?" sadžesdžínsy jako tvoje dno. Každý pozná, po Picassový smrti buržoásní. Tak tovala maminka ironikálnč, protože že seš ženská, anles že je slepej." "Tys když jsem se dostal ven z chladiče, ona je druh otela v mixované kommě nedostal, Oto," řekla tetička. "Já konzideroval jsem, že podpíšu Čártr panyji, když je tetička Cathy kolem. míním podlejména. KdežtovČesku 77, aby mě vykopli ven. Ale pak mi "Rong, Vičky," řekla tetička. "K každej: Drahodobřevyhandlovalokrosla cestu Deborah, která přišla Myšákovi!" vá. Já nevzdám své ová. Jsem pyšná do Prahy pomáhat disentérům, proNevěděl jsem, proč by měla udělat na svůj matkový jazyk a sex." A za- tože všecko jiné už ji přestalo bavit. to, když se vždycky bála myší, když twistovala dnem, a něco tam měla. Tak jsem ji oženil, jenže jednou v ještě strýček byl abstraktní artista a Strýček Connie to udělal velké v mik- Americe, nedodržela dýl." žili v Lower East Side v bejzmentu, roart byznysu, na který klejmoval "Jak přijde?" ptal Mr. Wyeweney. než to strýček udělal velký v mikro kopyrajt a který se brzy stal krejzem který vlastní prasí farmu v Texasu, art byznysu. I kokroučů. tryskového setu v New Yorku, kde má tři sta paundů a přišel k strýčkovi * * * strýček a tetička žijí. Dělal malé bu- koupit selfadhezívní nudu. tony do uší, selfadhezívní marky krá"Protože pro mě padla, ačkoliv dý! Našel jsem, co myslela, až v Praze, sy, které si lejdys fixovaly na tváře, byl, že jednou v Americe mě jako diMusíte vědět, že tentvojovi staří lidi ale i na více intimní místa také. Ten sentéra rozvede pravil gl umově vždycky od co jsem se narodil chtěli krejz zvýšil i sej! zveličujících skel, a Mr. Zedníček. "Sla přes mě šílená. přijít do Kanady a vidět svého prvníi z toho měl strýček Connie persen- A teď ji mám na krku," vzdychl. ho a jediného velkého syna. Ale na tydž, protože než začal točit ven svo"Dvě stě šedesát paundů." pasovce, vysvětli! tentvuj, jim to zaje mikro art obdžekty, prodal svou Mr. Wyeweney vzdychl: lepila Mrs. Soužka Taliánová, doideu jednomu pytli peněz ve skleně"Chci, abych byl na vašem místě," movní sekretářka, a tak když tetička ném raketu za Čtyřicet procent šérů, pravil. "Přišel jsem do New Yorku, Cathy dostala svůj sityznšip, tentvuj takže se strýček Connie v žádném ča- abych se stal vdaný. Ale jenom kourozhodl, že mě musí vzít přes do Česse stal pytlem peněz sám. Lejdys no- kejte kolem. Samé bobové tyčky. Taka, pro staré lidi mě vidět, než dosáhsily zveličující skla kolem svých krků, ková vajfka by nešla dobře s prasanu osmnáct, protože pak by mě mohfrejmované ve zlatě, obyčejně, a kdo ty. Ani se mnou," položil ruku na la klejmovat Česká armáda. Maminvždy chtěl vzít pohled na mikro art svůj velký žaludek. ka vorírovala, aby mě neklejmovalo na uchu nebo jinde dámy, ona mu Vzdychli oba. vojenské gymnázium Jana Trosky ze dovolila dívat svým zveličujícím * * * Žižkova, ale když tentvuj koupil pesklem na své ucho nebo jinam. kyč na Kozumel ten měsíc nebo dva, Strýček Connie maloval ty marky
Skoly S-třfhena Lčacock* v Etpbifoke tfrtQ
26
co budu s tetičkou v Česku, přestala vorírovat a koupila sobě tři sety nových bikini, aby tentvoje udělala do ještě většího otelo. Tak jsem letěl s tetičkou. Viděli jsme tentvojovy staré lidi za sklem, jak brzo jsme pásli pasů kontrolu. Tetička k nim vlnila, ale pak jsme dostali do trablu u kastomú. Oficír poručil tetičku vzít do další místnosti a žena-oficír poručila stripovat a našla kolorovaný obraz poupa Johna Paula II. pro babičku, který měla tetička ve svých pentys. Já měl pod týšértkou kolorovaný obraz presidenta Reagana, co bylo, co chtěl dědeček, ale mě neporučili stripovat.
Když tetička byla v další místnosti, grinoval jsem skrz sklo na tentvojovy staré lidi. Jak brzo tetičku vzali pryč, šlí bíle ve tvářích. Oba byli krátcí a širocí, každý nejmíň dvě stě padesát paundů. Skoro jako Mr. Wyeweney, vlastnitel prasové farmy z New Lovosice, Texas. Potom tetička zas přišla dovnitř a oficír začal na ni jelovat. Vidě! jsem, jak oba staří lidi Ěejkují, a když oficír držel vzhůru kolorovaný obraz poupa Johna Paula II., babička pásla ven. "Soužkol" jeloval oficír. "Na propagandu náboženství máme paragrafy! Já vás můžu votočit a posadit zpátky na létadlo. 1 ' Ale tetička dokázala být chladný zákazník. "Mám na to speciální permit," pravila a produkovala obálku. Oficír díval dovnitř a řekl: "Todle povolení, soudružko, není dost. Bylo by dost, nechte nás říct, na plejboje. Ale tenhle je hlava církve!" ukázal na poupa Johna Paula II.
"Sory," řekla tetička. "Na hlavu církve mám tenhle permit," a produkovala jinou obálku. Opět oficír díval dovnitř a pravil: "To jest jiná káva, milostivá. Franto!" vola! na mladého muže v un.iformě. Jemu tetička dala také obálku s povolením, a on odnesl naše begy do kebu. Mezitím babička přišla kolem. To je, jak jsem našel, že v Česku oni na všechno potřebují permity. *
*
*
Pak jsem našel, co je Myšák. Není to myší muž, ale sladký krám. Jak tetička slíbila v New Yorku, uděiah jsme včelí lajnu pro Myšáka, před než jsme jeli k starým lidem, a v žádném Času už se tetička stafovala kejky se jmény jako ašant, rakvička, pišíngr, doboš a shnilá brambora, co ale nebyly rotten potato chips. Já také pokoušel stafovat se těmi kejky, ale nebylo to nikdy blízko jako Marsův bar. Ale staří lidi se stafovali a babička dívala na mě a řekla: "Celá maminka!" Opravil jsem ji: "Nedosáhnu maminky pupek." "Cože?" zhrozila babička. "Von chce říct," pravila tetička, "Že Vlastině nesahá po pás." "Bože, Bože!" pravila babička. Dědeček pečlivě rozhlédl a pak zawhisproval: "Ale maj tam svobodu!" * ** Byl jsem tak plný, Že jsem se necítil dobře. Staří lidé také tvrdě dýchali, ale stafovali se dál, právě jako tetička. Tetička řekla: "Tohle já bych žrala a žrala, až bych se užrala!" ačkoliv s lidmi, říká maminka, jeden má užít "jedla". "Tohle je to jediný, co v Americe misuju." "Bože, Bože!" řekla babička. "Vod tý doby , co mám ten vysokej tlak," pravil děda, "už mi tak nešmakuje." Dal si tři ašanty na plcjt, rozmašoval je žicí a prosídoval je nakládat do huby. "Já už taky sladký tolik nemůžu," řekla babička a dala si do obličeje dva doboše dohromady. "Musim zhubnout, říká pan doktor. Zejtra du k odborníkovi na srce, a mám strach." " Z Čeho, mami?" ptala tetička a kus aŠanta spadl z její huby, jak žrala, na její prsa. " T o nebude tak horký, jak se to uvaří." " C o to bylo?" zeptal jsem se, nerozumějíce. " J á né z nemoce," řekla babička.
"Ale voni doktoři berou, a já nevím kolik, a taky jak mu to dát, aby mě nikdo neviděl." "V obálce, mami," řekla tetička a vylžícovala ašanta s prsou a dala ho zpátky do huby. "To se nemůžeš splíst." Tak jsem našel, že i k doktorovi v Česku musí být permit. *
*
*
Tetička zaplatila ček a do notové knihy něco vstoupila. Dědeček pozoroval a řekl: "lnu, už seš Američanka, Katko. Dřívejc si na outratu nikdá tak pinktlich nebyla." "Outratu?" smála tetička a dala ček do ručního begu. "Já si zapísuju, co jsem sežrala. Sedm ašantů, čtyři doboše, pět rakviček, tři shnilý brambory..." "Holka, kam se to do tebe vejde," pravila babička olizující svoje prsty. "Já už nemůžu." " J á sem eŠtě v produktivním věku," smála tetička. "Sem roztahovací." *
*
*
Staří lidi měli bečelr, ačkoliv už žili dohromady třicet pět let, Asi byli příliš lakomí trávit peníze za vetší byt a preferovali vejstovat je za žrádlo. Jak brzo jsme přišli do jejich apartmentu, babička hned začala vařit dinr saurbratn a damplingy. Druhý den měli jsme prasí maso a kebič s damplingy a třetí den husu s kebičem a damplingy. To byla neděle. Tetička byla právě píšící do notové knihy a řekla: "Víte, kolik jsem už sežrala pišingrů? Sedmatřicet! Za tři dni!" když najednou dveřní zvon zvonil. 27
"Jefífmaljá!" křikla babička se Od za tou lejdy koukla holka. Nessvoji hubou plnou dampiingů. Oba la také ošklivé babičkové brejle na staří lidi äli do tuha a nehýbali se. nose. Spadl jsem s ní do lásky na první pohled. Za dveřmi se ozval ženy hlas: "Soudruhu Macháně!" fina Byla to dcera Mrs. Talinové Jose' "Zde!" křikl děda ve slabém hlase. "Okamžitě otevřít! Bylo mi hlášeNa příslušném prísinktu vzali teno, že ve vaši bytové jednotce se natičku rovně pryč k náčelníku příslušlézá policejně nehlášený cizinec!" níků. Mrs. Talinová chtěl jít podél, "Ježišmarjá!" whisprovala babiale krátký a široký příslušník jí řekl, čka, protože v mezi čase dampling že tu je podezření z pozvracení ve spolkla. "My zapomněli s Katkou na spojení a náčelník Souh to musí říesenbé!" Děda šejkoval a v ještě slabším hla- dit tajdův. "Mrs. Talinová, co měl on v mysli, se pravil: když řekl že podezření z pozvracení "To je jenom céra - " ve spojení?" zeptal jsem se. Tetička vstala a ziper na boku se "Zaprvé, hochu, 1 'jsem soudružka, sám od sebe otevřel. "Už to začíná!" a žádná misys," pravila soudružka řekla tetička a stepovala nahoru ke Talinová, "a za druhé se pačesky dveřím. Otevřela je, a tam byla lejdy stojící na chodbě se skowlem na tvá- správně hovoří na mysli, ne V mysli. Zatretí, hochu, měl soudruh na mysři. l í c e tvoje teta patrně vykonává čin"Jejej, paní Tahánová!" smála tenost, nesrovnávající se s řádným chotička. "Pojďte dál!" váním osoby cizí státní příslušnosti " T a l i n o v á , " korigovala lejdy. "Jste vy ten cizí státní příslušník, kte- v našem socialistickém státě." "Může být že teta moc žere?" ptal rý zanedbal povinné hlášení osob cizí státní příslušnosti na příslušném ob- jsem. "Ale tak daleko nic nepozvracela." vodu veřejné bezpečnosti?" "Já jsem přeci Katka Macháftová," pravila tetička. "Teda teď Drahodobrevyhandlovalová. Copak mě nepoznáváte, paní Taliánová - teda Talinová?" "Jsem zde v úředni funkci domovní důvěrnice," pravila lejdy. "Vy jste zde v úředním postavení nehlášené osoby cizí státní příslušností. Krzto vás neznám." "Já na to zapomněla," pravila tetička s úsměvem. Lejdy zaskowlovala. "Oni už naši soudruzi na bezpečnosti budou mít po ruce prostředky, jak vám připomenout vaše povinnosti. Půjdete se mnou!" Potom její oči fokusovaly na mě, zabodovala na mě prst a řekla: "A tento nehlášený cizí příslušník dětského věku půjde rovněž. V případě zpěčování se budete předvedeni." "Jak daleko?" ptala holka. "No tak pudem, žejo," pravila te"Tak daleko," odpověděl jsem. tička. "Moment!" a byla o odejít do "Ale může být ona bude, když půjde pokoje. dál žeroucí všechny ty kejky. A ona "Nebylo vám povoleno vzdálit patrně bude. Moje mam říká, že tetičse!" growlovala lejdy. "Nemáte co ka Cathy má sladký zub." pohledávat v druhé místnosti!" "Mlč, hochu!" ukřikla soudružka. "Well," pravila tetička. " J a k bych vám to řekla pa česky - musím si s se- "Tvoje čeština je urážkou českého jazyka. Tam vede zrádná emigrace. bou vzít permit." Dětem je jejich rodná řeč przněna i "Jaký permit? Mluvte česky!" "V postavení cizí státní příslušni- zneueťována, pedagogické zásady nejsou respektovány a cizím prostřece neumím," řekla tetička. "Česky se tomu ale, myslím, říká bumáška. Bu- dím je česká řeč zbavována krásy i pestrosti. Jejich slovní zásoba je zamáŠku pro policajty." Tak jsem našel, že pro mluvení s vile ochuzována i ničena. Víš, hochu, polismenem potřebují v Českoslo- co je například komandýrovka? Co je pionýrka?" vensku také permit. 28
Třásl jsem hlavou a pravil: "Noup." " T o je pionýrka!" ukázala soudružka na holku. "Její rudý šátek, jejž se přísahou zavázala střežit dnem i nocí, statečně i vytrvale, je zástavou, že vždy bude pevně i odhodlaně, bděle i obezřele hájit vlast i socialismus i Sovětský svaz! Řekni básničku, Josefo!" Holka vstala, její kolena podlomila, tak že jsem myslel, že pásne ven, ale ona začala rychle říkat: "Pro koho Lejnín žil? Všem lidem pro štěstí! Teď tichým spánkem spí na Rudém náměstí." "Kdo je Lejnín? tázal jsem, ale soudružka řekla: "Pst!" a v tom momentu jí z břicha vyšel druh gurglujícího zvuku. Holka šla dál: "Jdou lidé v průvodech, klaní se Lejninu za to, že miloval nejvíce chudinu. Až přijdu do Moskvy, v červáncích k večeru Lejnín se usměje - " A znova by) tu ten gurglující zvuk z břicha soudružky Talinové, a ona skočila, holka stopla recitování poemu, a soudružka procházela rychle ke dveřím na druhém konci pokoje, kde byly dvě zírou. Jak brzo zmizela za nimi, holka finišovala svou poemu " - já se naň vyseru. Heleď, bejku, honem, než se mutra vykadí: máš sebou extra džíny?" " M á m , " řekl jsem, okouzlen pestrostí jejího českého jazyka. *'Mám tři extra páry!" "Tak koukni, vole," pravila pionýrka. "Zcjtra ve dvě tě chci vidět s džlnama, bez nich ti natrhnu tlamu. Mutra má dopoledne trenýrovku, odpoledne protiatomovku, potom agitku a večer plenárku, tak doma zasmrádat nebude a vzduch bude čistej. Oukej?" dodala naší řečí. "Oukej..." řekl jsem, až po uši v lásce. *
*
»
U dynru - měli jsme daka, červenou kebit a damplingy - řekla babička: " T o mi spad kámen ze srce, holka. Byla sem u toho vodborníka, a všechno je to dobrý," a kousla šťávový kousek, že tuk stříknul dědovi přes kravatu. "Dyť sem ti to řikala, mami," řekla tetička, která už svého daka snědla a byla právě okolo krájení velikého doboše. "V tvým věku ňáký to píchnutí u srdce eště neznamená srdeční vadu."
"Ale ne, to nemyslím," řekla babička. "Mám přej ňákou angínu pektoru nebo jakýho čerta. Ale to všimný, víš? Jak sem se bála, kolik a jak, a jestli z ruky do ruky nebo dát do Rudýho práva, a jako zapomenout na stole. A vono nic takovýho. Jen sem tam vlezla, ten vodborník povídá: Tak pani tady za tu plentu a do půl těla, a budou to tři kila. A natáh ti dlaň, holka, ten ti jím mčl jako dlaždič! As: vod těch všimnejch." "Auč!" křikla tetička a dala dlaň k své čelisti. " F o ve?" ptal se děda se svou hubou plnou zadku daka. "Zub!" skvílovala tetička, "Jojojoj! Já už nejsem na tolik sladkýho zvyklá!" Pak naložila svou lžíci dobošem, dala ji do huby a žvýkající, pokračovala skvilovat: "Jojojoj!" Byl to evidentně její sladký zub. * ** V noci jsem byl buzen tetičkou chodící všude po pokoji a dědou prdícím v kuchyni a koldem, který jsem asi chytil na létadle od érkondyšning. Ráno jsem měl běžící nos a tetička měla tvář jakou meloun a u brekfestu diskutovali s babičkou permit k dentistovi. "Jestli za angínu tří kila, za extrakci bude nejmíň pět," řekia tetička a jedla shnilé brambory. "Jo, ale dyž platiš v tvrdý měně," pravila babička, "měla by to spravil desítka." " J o j o j o j ! " skvílovala tetička. "Udělám to dvacet." Potom s babičkou řídily pryč a já ošetřoval svůj běžící nos klinexy, a vyběhl jsem z nich u Času babička s tetičkou přišly nazpátek. Babička hned zač!a vařit laně a tetička ukázala dědovi svůj zub, který dentista pro ni zabalil do kousku Rudého práva, "Koukni tu práci, tati!" říkala. "Takhle ti to v Americe neudělají Ani stopa po kleštích! Jako novej!" Dívali jsme na zub, který tetička dala na stůl. By! jako udělaný z matky perleti. Dívali jsme dlouho. Pak děda ptal: " J e to von?" "Přeci by mi nedal cizí zub!" smála tetička. " J á ho viděla, jak hodropnul z kleští do umývadla, umyl ho a zabalil." " J á myslim, nesplet von se?" řekl děda. "Na tomdle neni vidět žádnej kaz." "Nemoh," řekla tetička, a dala prst do huby. "Ponivač žádnej už mě nebolí. Asi je shnilej vevnitř,"
"Well," zasmála "ale konečné za padesátku taky člověk v Praze může něco chtít, ne?" " P a d e s á t k u ? " skowloval děda. "Mluvilas vo dvaciáši." A tak tetička vyprávěla, jak jedna lejdy, taky s melounovou tváří, s kterou seděla v Čekacím pokoji, jí řekla, že maji obě pěknej pech, protože soudruh doktor Baživý, který byl ten den v emerdžensy na povinnosti, jako předseda závodní organizace strany a vlády v tom zdravotním středisku, dělá si nárok na bonusy k všimnému, a kdo ho umaže málo, on mu drtí zub na několik kusů a bez šotu, kdo víc, na dva kusy a se šotem z Česka, a jenom kdo ho umaže hodně nebo v tvrdý valutě, tomu táhne s ciba šotem celej. "Já mám tadyhle pět kjlo," ukázala ta lejdy tetičce žurnál Život strany, "to je moje tejdenní vejplata. Ešte že mám v usa céru, ta mi posílá klitorisky, který dodávám soužkám vod členů z politýho býra za tuzexový bony, takže si můžu dovolit bejt nemocná." "Co je klitorisky?" ptal jsem a dodal: "HepČÍ!" "Ale no, welJ," pravila tetička. " J á to taky nigdá neslyšet," spojil mě děda. "To je tady přej taková veiká móda mezi dámama z politýho býra," řekla tetička. "Takový dámský masážní strojky, že, well," a šla dál vyprávějící, že z toho soudruha doktora Baživýho dostala takovej strach, že potají vytáhla obálku s permitem, a dala do ní eště větší permit a to celý strčila do žurnálu Tribuna, kterej leže! na stole v Čekacím pokoji. "A ten doktor Baživý byl celej vod krve a tvářil se jako vrahoun a řek mi: 'Co chcetc, ženská?, 1 ale když otevřel tu Tribunu a uviděl obálku, přestal se tvářil jako vrah a řek; 'Tak kdepak vás to boli, pani?' a když otevře! obálku a zahlíd zelený hřbety, zatváří! se jako dentista z Park Avenue a zašvitořil:" řekla tetička, " 'Račte si hačnout, milostivá, hned se podíváme na to bébíčko.' A pich mě dvě injekce a vůbec to nebolelo." " J á jen," řekl děda, "že ten zub vypadá tak fungl novej." Protože babička začala sloužit lanč - bíf s dilovou grejvou a damplingy - oni oba zapomněli o zubu a já ho kapsoval, Po lanči byly ašanty, já sotva se ale dotkl svého, ale tetička zmančovala sedm. Pak psala do notové knihy a řekla: "Jsme tu pátej den, a už sem měla čtyřicet sedm ašantů, padesát dva pišingry, třicet osm - JAU!" skvílovala s celou svou silou a chytla čelist.
"Já to věděl!" zaskowloval děda. "Kdo měl zlatý ruce, zdrh do Ameriky, a tady zůstali jen samí fušéři!" "Jaujau!" skvílovala tetička, "Hovnajs fušéři. Ty blbí vodjeli dřít se do soukromej praxe, a tady zůstali jen ty vychcaný. Já ho znám," pravila babička. "Ten se vyzná, soudruh. Von Katce vytáh zdravej sválně, aby musela přijít zas, ponivač je valutová! Ten hrabe vstávaje lehaje. Tomu už nestačí nóbl vila na Vorlíku. Teď si prej staví eště jednu, na Rujáně v endéer!" « * *
Když kukůklok v kuchyni ohlásil dvě, přestal jsem tendovat svůj béžíci nos, balil jsem jedny extra džínsy do Rudého práva a šplhal jsem o jednu podlahu níž. Tam jsem klepal na dveře, na nichž byla karta: S. TALIN Josefina mi otevřela, nesla 2as ty tmavomodré Šaty a měla copy na obou stranách své hlavy a červený kerčíf. "Těbuch, bejku," zdravila mě, a jak brzo uviděla paket v Rudém právu, sneČIa mi ho z rukou a udělala včelí lajnu pro pokoj. Když jsem já vstoupil, měla Šaty přes hlavu, byla jen v botách a pinkových pentys a šaty ji chytily v copech. Mohl jsem slyšet, z toho bundlu přicházející její lahodný hlas: " D o prdele, hergot fix!" Pak se zbavila šatů a roztáhla před sebou moje džínsy a skočila do nich oběma nohama najednou. Dívala na sebe v zrcadle a byly na ní jak její vlastní kůže. Potom se otočila a řekla: "Vo!e, co za ně? Ale nemysli si, že ti dám, vobejdo!" "Hepčí!" řek! jsem. "Je 10 prezent ode mě tobě. Ale mohl bych užít tvůj kerčíf?" "Co je to za volovinu?" řekla. "Jakej kerčíf, pitomče?" "Támhleten. Můžu ho užít?" ukázal jsem. "Pionýrskej šátek?" divila, "S tim si můžeš vytřít třeba prdel," To jsem neudělal, v Americe se kerČífy k utírání prdele neužívají. Ale pestrost i líbeznost jeji české řeči mě znova okouzlila. Soudružka měla pravdu: v cizině je jazyk ochuzován i korumpován. Mezitím si Josefina odcopovala vlasy a česala je jako holky v Americe: plačící vrba styl, rovně dolů na obou stranách hlavy. Pak šla ke knihovně, kde měli několik řad červených knih s nějakým zlatem na pá29
teřích, sáhla za ně a vytáhla mocně špinavou týšértku, kterou dala na sebe. Byl na ní nápis v naší řeči FLY U N I T E D a obraz dvou kanadských gůsů, které letící dělají lásku. A tam stála přede mnou a najednou vypadala jako každá holka z naší veřejné školy v Etobicoke. Už nebyla tak sexová jako v šatech a v kerčífu s copamj. "Natrhnu ti řiť, bizóne!" řekla mi s velkým smíchem. "Tos mi teda káp do noty! Teď se na mě ta kostrounská kráva Rzounková už nebude moct vytahovat. Vona má jen vanderer, kdežto já lívajsky!" a vyskočila z radostí, v středním vzduchu střihla nohami v mých džínsech okolo mého těla a příští věc já věděl, ležel jsem na jejich koberci. "Ty bereš kurzy karate?"ptaljsem přeúctěn její profišensí, " H o v n o , " pravila barvitě i lahodně. "To mám z braný výchovy my za mír, ty šlejško podělaná!" Bohatost jejího jazyku mě udělala milovat ji zas, přes tu plačící vrbu styl jejího vlasů udělání. *
*
*
Později ten den mi řekla, že její mam, soužka Talinová, je ncjvětší kurva v Praze, a její ded pan Tahán je v opravným zaMzení, protože už to víc nemohl stát se soužkou Talinovou a Šel a plástroval se a na plakátu, který tu noc byl připravený na Václava náměstí pro příští den, co byl Drvní máj, korigoval, slogan A Ť ŽIJE SOUDRUH BILÁK! na A Ť ŠIJE SOUDRUH BILÁK! Byl přitom pozorovaný pomocníkem esenbé, který ho nechal skončit korigování sloganu a pouze potom ho předvedl, Pan Talián dostal deset let za pozvracení republiky a ta gorila, moje mutra, Clíte • Clil« • Čtíle • Clilo • Ctéle • Clrl« • čír ta
pravila Josefina, to užita zeptat se pro změnu jména, a tak se z Taliánovy stala Talinová, řekla Josefa, která však žádala, abych ji volal Joey, ale na ceduli na dveřích kvartýru dala napsat dedovo křestní jméno ve zkratce, Samuel Talin, hádej proč, bejku, můžeš půlkrát! pravila. Neuhod jsem, a Joey pravila, že mám mozek jako zdravý jádro po internátním Školení. Pak jsme dosáhli ten bejzment, a byla v něm roková banda a kraud holek, všechny plačící vrba styl, a kluků v džínsech, tancovali a celý čas byli tvrdě bijící své láhve. Měli v nich druh patrně tvrdého likéru který volali Hořčák. Hned jsme zaěali s Joey tancovat a bylo tam horko jako v sauně, což bylo dobré pro můj běžící nos. Ale ještě lepší bylo, když mě Joey představila svému bojfrendovi, jehož jméno bylo Big Bili Novotný, a ten se ptal: "Fetuješ?" " C o je to?" řekl jsem. "Spads z měsíce, čuráku?" pravil pestře Big Bili. " N o u p , " řek! jsem. "Přišel jsem ze Států." " N o dobrý, blpče," řekl Big Bili a podal mi kousek papíru. Když jsem ho rozbalil, byl tam nějaký druh žlutého prášku. "Tak si čuchni, krávo," pravil přátelsky Big Bili a na mě se rozednilo, že je to nějaký druh doupu. A byl to dobrý doup. Můj běžící nos přestal běžet a cítil jsem se vysoko. Ztratil jsem stopu po ěase a všechno, co vím, je, že jsem někdy později dal Joey tetifiČin zub jako touken lásky, a když se ptala, co to je, řekl jsem, Že je to sladký zub. Dala si jej do huby a počala na něm žvýkat, ale eventuálně řekla, že jsem bejk a ať nekecám, že je bez chuti a ne sladkej, a plivla ho na podlahu, kde na něj neštěstím šlápl Big Bili Novotný, takže vypadal, jako když se neumaže soudruh Dr. Baživý. #
*
*
Domů jsme však menažovali přijít v čase pro dinr, protože Joey řekla, že mě nemůže dostat do průscru hned první den, co jsem s ní, protože mě ještě bude potřebovat. K dinru ten večer byl bífrol se stafmgem z natů a damplingy, pro desert vaječné řezy, rakvičky a rumový dort a tetička s tváří jako meloun ukázala kolem jiný zub, ten jeden, co jí odpoledne na emerdžensy táhl soudruh Dr, Baživý. "A já blběnka," říkala tetička hlasem plným smutku, "já si myslela, že RoCni yredplalnr Sli 11-, DM 15.- Hli IR-,SK.r33 -.ho přečůrám. Dala jsem mu do TriOS 100 -, l 3.-. U5Í Cůní 9 - ncDo nhviv.ilonl v /mé můní Pro nouft uprchlíky. Kiefi níj|S0ii búny jen dvacet baků a řekla jsem vydrlečnů ¿¡fini. odlrôt ].I.i''t .i V USA ú v K.in.itl.1': Plívo lidu. B O* 25, Slulionmu, "A" že večer letím zpátky do New M l í B h s i f l u g a , On'.. L 5 A 2 Y 9 , C a f i a d a Yorku, aby si nemyslel. Že budu moct 30
přijít eště jednou. A von, když se kouk do Tribúny, povídá: 'No dobře, pani, uvidíme, co se dá dělat." A pak mi dal injekci, asi tuzemskou, protože sem viděla tančit andělíčky, jak mi ho rval, Ale aspoň ne na tři kusy." " T o že seš valutová," pravila babička, "V Americe andělíčci tančej? U nás už jen zpívaj," řekla, "Ale to nebyl špatnej nápad, říct mu Že vodjíždíŠ. Ákorát žes mu měla vrazit zase nejmíň padesát. Na takovejch soudruhách se šetřit nevyplácí, a sichr je sichr," Čas letěl dál vesele. Tetička už nemohla nosit své americké Šaty a všechny je dala babičce, která je bártrovala za různé objekty, které zas bártrovala dál, takže každý byt pomožený. Já jsem každé odpoledne utratil s Joey, která říkala, že mluvím blbě, a učila mě český jazyk, líbezný i lahodný, pestrý i nezkažený. Její mutra byla Šťastně celý den obtížená ve Straně, ve Svazu hravosti, ve Svazu přátelství, ve Svazu ženských a u fízlů, pravila Joey, a nikdy to zpátky domů neudělala před půlnocí, opouštějící ráno před sedmou. "Ta koza by potřebovala nějakýho utahováka, aby z ní byl člověk," pravila Joey. "Jenže takový muž na světě už není, leda v ruskejch knihách nebo v plejboji," řekla Joey, "a i ten by spíš přeskočil katedrálu než by vlez na s. Talinovou." Byl jsem stále okouzlen nejen jejími pohledy, které jenom trochu kazily babičkové brejle, ale i její spirituální stranou. Také jsem se jedno odpoledne stal mužem. Počítám, že nejmladším mužem v celé Kanadě. Joey mě ujistila, že je to bez rizika, protože ona ještě nemá žádné obchody. (,Pokračováni v příštím Čísle.)
Pavel Taussig
Pravda prísloví Dr. Slama by mal patriť medzi najšťastnejších občanov Slovenskej socialistickej republiky. Do penzie mu chýbajú už iba tri rôčky, ale zdravíčko mu ešte slúži. í v zamestnaní je spokojný. Už štvrť storočia pracuje v redakcii satirického časopisu "Komár", a to v oddelení konkrétnej kritiky. Pôvodným povolaním je doktor práv, preto ten titul. A!e satira ho odjakživa bavila viac, ako strohé paragrafy. Okrem toho je právnik v socializme s prepáčením hovno, kým redaktor satirického časopisu Vydavateľstva ÚV KSS veľký pán, Dr. Slama teda neúnavne tepe ostrým perom nešváry, ktoré v socialistickej spoločnosti nemajú miesta. Píše o darebákoch, ktorí šliapu po tráve, hnevá sa na neochotné predavačky, kritizuje nečistotu verejných hygienických zariadení a v priebehu žatvy sa rozhorčuje nad nedostatkom nealkoholických nápojov. Čitatelia si ho vážia ako advokáta chudobných a šéfovia sú radi, že im nekomplikuje život výpadmi proti strane, vláde, bratským národom alebo nedajbože proti nomenklatúrnym kádrom. No dr. Slama dobre vie, že takéto chúlostivé témy nesmú prekročiť rámec najužších rodinných príslušníkov. Verí, že v pokoji sa dožije dôchodku, možno dokonca v kresle vedúceho oddelenia. Tým skôr, že v zdraví a bez úhony prežil Šesťdesiat y ôsmy a všetky nasledujúce roky triedenia duchov, Chartu i Antichartu. Ani v súkromnom živote vlastne nemá dôvod k sťažnostiam. Manželka - jedovatá stvora - mu zomrela pred pár rokmi prirodzenou smrťou. Potom hospodárili so synom sami, kým sa chlapec ne odsťahoval do družstevného bytu. Teraz sa až tak často nevídajú, možno je synovi príliš dogmatický. Ktože sa s mladých vyzná? Je teda v byte sám a má svätý pokoj. Totiž čerta starého má! Byt Slamovcov je pre jednu osobu nadrozmerný. Ba čo horšie, nadmerný. V najlepšom prípade by musel platiť prirážku k nájomnému, ale prísne podľa litery zákona by ho mohli prinútiť k výmene bytu za menší. A v paneláku kdesi na zablatenom sídlisku. Dr. Slama príliš často pranieroval podobné prípady na stránkach "Komára", aby nevedel, čo mu hrozí. Preto sa uchýlil k bojovej lsti a vzal do bytu podnájomníka. Tomuto ťígľu teraz vďačí zato, že nieje so živo-
tom až tak spokojný, ako by sa patrilo. Že mu vlastný osud pripadá na nevydržanie. Na vine je podnájomník, akýsi Kraus, Bezvýznamný úradník v rovnako bezvýznamnom podniku. Na pracovisku zrejme totálne nevyužitý, pretože mu zostáva dostatok elánu na prácu po zamestnaní doma. Nie na prácu; na protištátnu Činnosť! Dr. Slama to veľmi presne sleduje a vedie si presné záznamy. V praxi vyzerá Krausova aktivita napríklad nasledovne: Vedúci lahôdkárstva sa mu posťažuje, žc mu dcéru neprijali na priemyslovku, Kraus náhodou pozná riaditeľa školy, pretože s ním bo! kedysi ako bažant spolu v prijímači. Stačí slovkodve a lahôdkárova dcéra je priemyslováčkou. Tým podnájomník Kraus postúpi medzi netypické bytosti, ktorým sú chronicky prechodné ťažkosti v zásobovaní za socialismu neznámym pojmom. Preto preň nieje problém, tromi krabičkami dánskeho syra "Buko" a dvomi tabličkami mliečnej čokolády "Stollwerck" sa nezabudnuteľne zapísať do srdca Anny Jarabitzovej, pracovníčky Čedoku v oddelení zájazdov do zemí s neplánovaným hospodárstvom. Táto známosť zasa umožní Krausovi hravo zabezpečiť dve miesta na mimoriadne úzkoprofilovom zájazde loďou po Stredozemnom mori pre Šéfa internej kliniky s manželkou. Internista je bez seba nadšením, keďže doteraz to dopracoval najďalej do Čiernej nad Tisou. Na Krausov prihovor preochotne vezme k sebe na kliniku súdruha Kišša, pracovníka Domovej správy Bratislava 3, ktorý by podľa poradovníka mal prísť na rad až o po! roka. Venuje mu všetku možnú starostlivosť, takže po mesiaci opúšťa nemocnicu namiesto deprimovaného dedka optimizmom sršiaci mládenec. Odvtedy má podnájomník u domovej správy protekciu I. výkonnostnej triedy. Sťažnosti a nedostatky v údržbe domu sú odstránené skôr, než ich Kraus stačí dopovedať. Ich činžiak - to musí dr, Slama hoc* i s nevôľou priznať očividne svieti Čistotou a novotou. Nezasvätení okoloidúci sú presvedčení, že ide o rodný dom prezidenta republiky, ak nie dokonca nejakého pochabého amerického Slováka-milionára. Samozrejme, že takýmito ťahmi stúpol nehodný podnájomník i V očiach prostých susedov. A tí si ich názor nedajú vyvrátiť, nech dr. Slama predkladá akékoľvek dôkazy. Kvôli čerstvo nalakovaným obločným rámom sú ochotní hriať na
prsich hada. Samozrejme, že Krausovi robí chvála dobre a netreba ho dva razy prosiť, aby svoje nekalé spojenia rozihral naplno. Jednému dodá Neckermannov katalóg (ideologická diverzia), druhému stierače na embéčku (narušovanie plynulého zásobovania pracujúcich), tretiemu zoženie lístky na vypredaného Hornička (priekupníctvo, prípadne úžera), štvrtému tuzexáky (devízový priestupok). Dr. Slama má pomah dojem, že v hlavnom meste SSR niet občana, ktorý by nepotreboval Krausov prihovor a súčasne neponúkol Čosi na revanš. Podnájomník zdanlivo nerobí vo voľnom čase nič iné, ako ked\si slečny v telefónnej ústrední; spýta sa záujemcu, čo má na srdci a nadviaže patričné spojenie. Tak sa aspoň snaži bagatelizovať svoju podvratnú činnosť podnájomník Kraus, ale u dr. Slamu nemá s touto verziou šancu. Za kapitalizmu by mu možno hovorili menedžer, agent či maklér, no socialistickej spoločností je takáta Činnosť cudzia a jej vykonávanie trestné, bašta' Najprv chce) dr. Slama dať Krausovi výpoveď. No Čoskoro pochopil, že úrady skôr odsúhlasia rozvod ako výpoveď podnájomníkovi. Zúfalému redaktorovi zostalo leda iba jediné riešenie prípadu Kraus: árešt, väzenie, kriminál, nápravné zariadenie Ministerstva vnútra. Podnájomník musí prísť čím skôr za mreže pre blaho spoločnosti. Potom si dr. Slama vezme na byt študentku a ešte si na stará kolena Čosi užije! Nenávidí svojho podnájomníka z plného srdca a nijako sa svojimi citmi netají. Neuplynie deň, aby pred nim nepoznamenal: "S poctivosťu najďalej zájdeš, vraví príslovie. Pamätajte na moje slová, Kraus, vy ešte raz skončíte na šibenici, o to sa ja už postarám!" No podnájomník namiesto slov pokánia a žobrania o milosť iba priateľsky mávne rukou: "Pán doktor, Čo sa rozčuľujú veď sme predsa ľudia, prečo by sme si navzájom nepomohli?" Tak to teda nie, na tento medový motúz dr. Slama neskočí. Ba naopak: ešte ostražitejšie striehne, kedy sa mu podnájomník konečne dopustí mimoriadne ťažkého zločinu. A potom žiadna satira v časopise, ale udanie na Bezpečnosti, boha jeho! Doma nespustí z podnájomníka oči. najradšej by sa k nemu nasťahoval pod posteľ, aby nič neprepásol. A koncom septembra neskoro večer z piatku na sobotu je jeho námaha konečne korunovaná úspechom. Keď sa o 22.07 hod. připlazí do kuchyne, 31
počuje z izbičky pre slúžku chrchľavý a silne rušený hlas neznámeho slovenského hlásateľa. Niet pochýb: podnájomník Kraus počúva vysielanie zahraničnej protištátnej rozhlasovej stanice! Ako keby dr. Slama bol s Čímsi podobným rátal, má po ruke kazetový magnetofón. Podari a mu ho potichúčky zapnúť a nahrať celú reláciu. Ide o rozhovor s akýmsi čerstvo utečeným emigrantom, prirodzene kontrarevolučné Štvanie najhrubšieho zrna. Dr. Slama vníma obsah iba úryvkovite hnus! Iba emigrantov hlas mu zavše pripadá akosi povedomý, ale zakaždým si uvedomí, že je to absurdná predstava. Ani nemá Času o veci uvažovať. Nechá pristroj pracovať a potichúčky sa ide obuť a obliecť. Potom sa vráti, vypne magnetofón a vloží ho do aktovky, v ktorej už leži čierny notes so zohranými hriechmi p o d n á j o m n í k a Krausa. Najprv sa chce dr. Slama tajne vytratiť, no škodoradosť mu predsa nedá nevychutnat' sladkú pomstu. Otvorí teda dvere do izbičky a skríkne: "To bola posledná kvapka. Teraz sa tešte, pán Kraus. Socialistické zákonodárstvo si nenechá večne srať na hlavu!" A kým podnájomník zmateno bľaboce, aby si to pán doktor preboha rozmysleli, uháňa redaktor najkratšou cestou na Bezpečnosť. Prirodzene nie k esenbákom, nejde predsa o ukradnutú hus, ale o protištátny čin, pri troške Šťastia dokonca o sprisahanie proti republike. Len čo na vrátnici ŠtB vysvetlí, v akej vccí prišiel, už ho vedú k príslušnému referentovi. Vedia, chlapíci, Čo sa patrí. Vzápätí stojí zočí-voči plukovníkovi, to iste nie je každodenná Šarža, Ked'orgán prečíta meno návštevníka na priepustke, spýta sa, Či má to šťastie hovoriťs redaktorom "Komára". Dr. Slamaje polichotený a nedal by na eštébakov dopustiťani jedno krivé slovíčko. Po výmene zdvorilostí pristúpia k veci. Právnicky presne, no zrozumiteľne referuje právnik-novinár sympatickému a sčítanému predstaviteľovi ozbrojenej päste robotníckej triedy o prípade Kraus. Cituje spamäti i z notesa, nezabúda na dátumy, presný Čas a prípadných svedkov s adresami, napokon vyberie z aktovky magnetofón a hrdo vyhlási: "A toto svinstvo Kraus počúval dnes večer. Myslím, že viac hovoriť netreba!" A spustí pásku. Plukovník načúva, pokračuje v písaní poznámok. Dr. Slama na rozdiel od neho nevenuje nahrávke pozornosť. Teší sa z dôstojníkovho záujmu a má radosť z 32
dobre vykonanej práce. Do miestnosti vstupujú ako na povel ďalší dvaja príslušníci, mocní chlapíci, tiež sú samé ucho a dohovárajú sa so šéfom významnými pohľadmi. Musím si to všetko presne zapamatovat', myslí si dr. Slama, aby som to mohol porozprávať synovi,.. Vtom sa mu zatmí pred očami a s hrôzou si uvedomí, skade pozná emigrantov hlas. V rovnakom okamihu sa doň zavŕta šesť eštébáckych očí a ocitá sa v paľbe otázok: "Prečo ste nám neoznámili, že váš syn chce zdrhnúť na západ?" "Ako dlho ste o jeho plánoch vedeli?" "Kto všetko okrem vás mu pri úteku pomáhal?" A dôrazne ho nabádajú: "Vysypte všetko, Čo viete, ale bleskove, Slama. Ináč si vás podáme po našom a pravdu z vás nakoniec predsa dostaneme. Ak nie dnes, tak o mesiac alebo o rok!" A obaja mocní pomocníci horlivo prikyvujú na súhlas. Z dr. Slamu ako keby vzduch vypustili. Keď sa troška spamätá, rozplače sa, dušuje sa, prisahá, že o tom hroznom čine nemal ani za máčny máčik potuchy, ináč že by mu to bol, chuligánovi vlast ¡zradnému, zarazil bez ohľadu na obete. Nešťastný otec skutočne nevie viac, ako mu prezradil magnetofónový záznam. Že jeho naničhodný syn ušiel cez Jugosláviu do Mnichova, kde požiadal o azyl a v Slobodnej Euró-
pe bude na niekoľko pokračovaní hovoriť o pomeroch v Československu. A dr. Slama si vie presne domyslieť, čo to budú za témy: všetky tie svinstvá veľkého formátu, na ktoré redakcia " K o m á r a " v poslednom čase naďabila a ktoré chová v trezore, aby z nich ani slabika neprenikla na verejnosť a neotriasla zriadením. Všetko taj.-dôv, prípady, o ktorých dr. Slama nehovoril s nikým na svete, iba s najbližším rodinným príslušníkom... Takáto hanba, plače dr. Slama, to sa musi prihodiť práve mne. Bodaj ho porantalo, sopliaka, toto počestnému otcovi vykonať! - A so slzami v očiach poukazuje na svoju bezúhonnosť, dovoláva sa plukovníkovho svedectva. No referent namiesto toho nadhadzuje možnosť, že išlo iba o pretvárku, aby nerušene mohol pripraviť synov útek. A na zradu je prísny trest! Darmo sa nešťastný rodič zajaká, že by predsa nebol prišiel s nahrávkou, keby bol tušil, koho nahral. No vyšetrovateľ i v tom vidí pokus o mätenie stôp alebo o získanie poľahčujúcich okolností. Skrátka nech sa dr. Slama akokoľvek pokúša dokázať svoju nevinu, súdruhovia mu veria iba podmienečne. Po niekoľkých dňoch ho síce vypustia z vyšetrovacej väzby, ale na rozlúčku ho nepozdravia "Česť práci!", lež " D o videnia!" O
humor g a l e r i e
Tilf«WOPLDOf
pre/ents
^ P O ^ L
5T PflUl
i
/ \
1983 «
»
-Vŕ
. M i
J a k o každoročné, tak i letos vydala " h u m o r galerie" nástěnný kalendár s kresbam i Pavla K a n t o r k a , t e n t o k r á t ze světa sportu.
Formát A4 •
Cena $ 6 . -
(10,-sfr.)
Objednávky: GRAPHIC, C R E A T I O N & PRINTING BADENERSTRASSE 698 CH-8048 Z Ü R I C H Tel. 01 / 62 68 78
Eva von Rheinwald
Přímořské procházky v zámoří KHESBV U D A BENDOVA
J i ^ - i t — l l — l í — i
Vyšlapujeme s Karlem po pláži. Karel se každou chvíli zastaví a šermuje rukama. Vypadá jako Mojžíš, který káže svému lidu. Ten lid tvořím já, jeho věrný discipl. Poslušně se zastavuji a vracím se s ním o 70, 60, 50... let zpátky a pozoruji jako v divadle všechny ty postavičky staré, dávno ztracené Prahy, kterou Kare! oživuje ve svých vzpomínkách. Miluji tyhle poetické a přitom humorné výlety do minulosti. Vlny se převalují rytmicky jedna přes druhou, rozlévají se po pláži a zase se vrací do more. Je to jako hra. Moře se přijde na chvilku podívat na břeh a pak se zase vrátí. Pláž je hezká, ale voda je doma v moři. Na břehu by se ztratila a pláž by jí pohltila. Tak nějak je to s námi emigranty, exulanty, uprchlíky, vystěhovalci, přestehovalci, či co vlastně jsme. Vyšlapujeme sí tady po pláži na druhém konci světa, obdivujeme tu spoustu vody, modrou oblohu, palmy, ale v hloubi duše bychom chtěli být na Kampě pod košatými kaštany... a nebo se opřít o nějakého svatého na Karlově mostě a pozorovat kachny, Tam jsme doma! " J o , to by bylo něco! A pak bychom šli na kafe do Slávie," navazuje na mé myšlenky Karel. Karel o sobě prohlašuje, že je pražský, kavárenský Žid, a tak je jasné, Že se v této bezkavárnové zemi musí cítit jako ryba na suchu. Jestliže máte mezeru v etnologii, tak vězte, že toto je specielní kategorie lidu židovského, která se nezajímá aktivně o boje na poli válečném či na trzích obchodních. Je to sekta mírumilovná, sekta ducha, která sí o tom všem přečte v novinách při dobré kávě. Je to sekta uctívající dobré knihy, obrazy a veškeré uměni, včetně umění milovati. V kavárně se lidé ducha sejdou, pohovoří,
podumají, vymění názory. Je to sekta nezatížená ortodoxními dogmaty. Karel tvrdí, že by se nikdy neoženil s Židovkou, což již dvakrát skutkem potvrdil. Také posílá pravidelně Českému faráři jezuitovi příspěvek na kostel, za což dostává katolický věstník. Karel říká, že židovský Bůh je moc přísný a tak cítí potřebu vybalancovat si ho JéžíŠem. To se mi líbí, protože tak nějak by to mělo být nejen v náboženství, ale i v politice, filozofii, prostě ve všem. Není nic horšího než úzkoprsost, dogmatismus a tak zvané jednostranné názory. Brouzdáme se ve vodě a představujeme si, jak bychom se rozložili ve Slávii, srkali lógr z turka a dali řeč. Zcela určitě by se tam objevila nějaká spřízněná duše a pustili bychom se do řešení nějakého světoborného problému. Jakého? Jakéhokoliv. Češi jsou šťastní, když můžou něco řešit, ať už je to cokoliv. Jen když je to v podstatě nevyřešitelné. Jsme národ skeptiků, protože máme špatné zkušenosti s vládci i politickými směry. Moudře a lapidárně to vyjádřil spisovatel Franta Sauer, přítel Haškův, Bylo to zrovna uprostřed studentských demonstrací v roce 1939, kdy Franta dostal osvícené vnuknutí a rozhodl se je sdělit zapáleným studentům. Zastavil se uprostřed ulice a začal pateticky hlásat: "Hitler není spravedlivý! Stalin není spravedlivý!..." po dramatické pomlce zvedl oči k nebi a ukazováčkem zamířil někam do oblak, kde by se měl nalézt Pán Bůh, "Jen Pán Bůh je spravedlivý!" zahřměl Franta, "Jen Pán Bůh je spravedlivý!" opakoval věšteckým hlasem, "Ten se na nás všecky vysere!" Pak zavrávoral a byl zachycen policajtem, který ho vzal na záchytku. Tohle je Karlova oblíbená histor-
ka a moje taky. Proto šiji nechávám vypravovat znovu a znovu, "Ale to jsem ti už vyprávěl, ne?" směje se Karel. " O čem jsme to původně povídali?" Karel stárne a jeho mozek je jako kaleidoskop myšlenek, znalostí, zkušeností a vzpomínek. Jedna predhihá druhou, mísí se s druhými a nebo mizí, aby se vynořila později. "Myslím, že jsme filozofovali o tom, proč se tady brouzdáme ve slaný vodě, když bychom se raději procházeli po Kampě," napověděla jsem. Karel se zastavil, aby nabral dech. "Na to je lehká odpověď. Nechtěli jsme se přizpůsobit. Nechtěli jsme zpívat, jak pán pískal. Jako ten papoušek v Mariánských Lázních." "Jaký papoušek?" zeptala jsem se, ale to už Karel vyprávěl. " T o měl jeden hoteliér v Mariánských Lázních papouška. No jo, na to ty nemůžeš pamatovat," usmál se Karel shovívavě a já nevěděla, zdaje to můj minus Či plus. "No, a ten papoušek uměl zpívat císařskou hymnu. Všichni ho obdivovali a odměňovali ho vřelým uznáním včetně buráků. Papoušek byl hvězda Mariánských Lázní. Jenže papoušek není jepice, aby se vyhnul dialektice doby, a tak se stalo, že se doba změnila, Ceši dostali svou vytouženou samostatnost, císařství padlo a s ním i hymna. Češi si složili svou vlastni hymnu a císařská šla na index, jak už to tak bývá. Každá doba má své povolené a nepovolené pisně, knihy a lidi. Ale papoušek tohle všechno nevěděl a klidně si zpíval dál císařskou hymnu. Češi se pohoršovali nad vlastízrádným papouškem a požádali hoteliéra, aby ho přeškolil, jak si doba žádala. V českém státě bude každý, papoušky nevyjímaje, zpívat českou hymnu. Hoteliér se snažil, protože se nechtěl dostat do malém. Celý den jeho sytý bas hřměl "Kde domov můj a hromy divo bijů"... ale marně. Na papouška tato nová píseň jaksi neudělala patřičný dojem, nebo měl stále ještě úctu k císařským burákům, a nebo měl prostě těžkosti přizpůsobit se. Jednoduše ať už z ideologických nebo osobních důvodů, zatvrzele zpíval dál císařskou hymnu a rozhlížel se okem rebela po mračících se patriotech. No, a tady to, milá zlatá, máš. Žádný buřič, co se nechce přizpůsobit neobstojí dlouho. Papoušek jako vyznavač starého Rakouska a zrádce lidu Českého byl poslán do exilu do Rakouska. Tam ať si zpívá co chce. Koupil ho jeden Vídeňák, bývalý cí-
sařský oficir ve výslužbě. Zpívali si asi nostalgicky spolu." Karel zase rázně vykročil po mokrém písku. Pochodovali jsme m!Čky a přemýšleli o tom, jak se na tom světě ¡autr nic nezměnilo. Já taky nechtěla zpívat "Sajůz nerušímij, respůblik slobódnych..." dodneška nevím co to znamená "nerušímij". Holt kdo nechce změnit notu, musí do exilu. Tak už to chodí." Co nechtěl zpívat Komenský?" zeptala jsem se a byla bych se dostala až k Vergiliovi, kdyby se Karel nezastavil, nerozpřáh ruce a nezačal povídat. "Takoví ale nejsou všichni. Někteří lidé dovedou zapřít i nos mezi očima, jen aby propluli. Jako Pepík. Jasně, že by! Žid. Bydleli jsme od dětství v jednom domě; já, tvůj tatínek a on. Tenkrát na tom nezáleželo, co kdo byl. Ale později, když se doby změnily a Pepík zjistil, že jeho původ mu hrozí přinést víc strastí než slastí, začal o sobě říkat, že je nemanželský, že se jeho maminka spustila s Arijcem, a on že je toho poklesku živý důkaz. A tak se oháněl svou byť nelegitimní, ale Árijskou krví, že se mu podařilo vyhnout se pogromu a nejít do koncentráku. "A to mu to jen tak věřili?" zeptala jsem se pochybovačně. "No jo," smál se Karel "on byl tak blbej, že mu to každej věřil!" " T o Hašile byl jinej charakter. Vlastně Hašile se mu jen tak říkalo. Nikdo nevěděl jeho pravý jméno. Já nevim přesně, ale v jidiš má Hašile význam spíše peorativní, něco jako smolař. A tenhleten Hašile stával před židovským hřbitovem na Olšanech. Ošuntělé šaty visely na jeho vychrtlé postavě jako na strašákovi. Ale hlavně člověka upoutal jeho veliký, věčně rozedřený nos, který majestátně vystupoval z jeho vyhublého, zarostlého obličeje. Hašile čekal na pohřeb. Jak pozůstalí vcházeli, Hašile se každému důstojně poklonil a pokondoloval. Dovedl dělat ty nejsmutnější obličeje na světě a í slzu vymáčkl. Ovšem slza v oku mu nevadila, aby hbitě nezkontroloval kolik mu pozůstalí vtiskli do napřažené ruky. A běda, když se nějaký truchlící ukázal jako skrblík a dal mu málo. V tu ránu si Hašile utřel ušmudlanou rukou slzu a ústa se mu stáhla v grimasu nikoliv účasti, ale hněvu. " C o si o mne myslej?" rozčílil se, "já nejsem žádnej žebrák, aby věděli, já jsem šnorer!" (jidiš - vyšší kategorie žebráka). Hrdě se vzpřímil a hrozil za lakotnými pozůstalými: "Šmaci!" cedil mezi prořídlými zuby.
34
"Jo, byl to charakter, muž cti. Když se ho jednou jeden pozůstalý snažil uchlácholit a řekl mu; "No,
Oámy q pAiwů. vuitadwn ke «fcwtoCnnsii, Jo r»a íe*k*m «owtovém irny KAižíUm r^lAdla rwodv«ha k vydávání krtkanych krtn, odrtUujlmi, nahrnou Vám MurnaiMj K dosavadní prax. spotřebního rtsni Jdi o bfctoflNi, DtMnou «a mGnfm M*yípiwa, plamám Ha^eBea, Soubor dflvalenacfc mUoulnýcfi btaol Jo opa"en oonu barevným) rwpfodukcemi nkvaretó předního tMkmtovoratoho výtvarníka. Knížka rwvaná Amorcrty byto nspnina v letoch tSfll-19 02 Vlradici DVéhodida a olea vydávám tulo *ntíku v exWuuvnlm poäu tfyt u>1 kusů, je vftnovina ítnylku mých pfťael NansidH od doMvadnl proso, My jsem iaailaf hnIŽky na úvftr. doda#í v a p t o a n i , vypisuj» píolflolokrtu aubíKripcí Cem hrtittíy |e US f 2 0 , - , nebo ekwvatem téro&teky JatunHo obdr}>m V » 4e>V. fHjpnxiertá íiiítu joden z podeiManýcJi a čítJovanych «xwmpiaf ú na Vah adwsu Proto neopomeňte, pfooím, znaUt preoné a íflflfné mění Vaflí adresy, prtolwx» k fleku.
tak se nerozčilujou, Hašile..." žaloval hrdý šnorer drzého pozůstalého pro urážku na cti. On nebyl pro nikoho žádný Hašile. To by si vyprosil! A vyhrál to," dodal Karel. "Tenkrát se ještě iidé nesměli beztrestně urážet." Chytla jsem se Karla za ruku a přimáčkla se k němu. Byl Částí té doby, kdy se lidé ještě nesměli beztrestně urážet, natož střílet. Byl součástí té doby, kdy lidé měli ještě ideály, kdy v něco věřili, kdy uctívali hodnoty ducha a uměli se smát. Také trpěli, ale věřili ještě, že lze svět změnit, vytvořit lepší, spravedlivější. Horlivě o tom diskutovali, psali, malovali a hráli. Dnešní lidé už nechtějí nic, v nic nevěří, resígnovalí, Sní o domech někde daleko v horách, daleko od lidí, kde by byli bezpeční. Nepotřebují už k životu ani básně ani hudbu. Nemají čas se zdržovat s planými sny. Držela jsem se Karla jako se tonoucí drží stébla, Věděla jsem, že s ním pro mne tahle doba skončí. Budu tady pak sama, úplně sama, v úplně cizím světě, s úplně cizími lidmi. "Hašile..." opakovala jsem si pro sebe. "No jo, říkali mu Hašile, to jsem byl ještě malej kluk!" smál se Karel a ani si nevšiml, že mi tekou slzy. "Ne, já nechci být Hašile, já jsem šnorer," řekla jsem a zaŽebrala o další historku. Q
Skryla M na chvíli » ¡yjlIO oWA WMV. (WOU BWtOO kOflHi co plavky oblékla tf alflrf - (flkvoínwce -
- uUCíikroi|lvwy- Iirobu bo i vodní p^ny
Venwíe svůdnlco' ílvA ifttrtl- JjfKXJy vlwane do Horniny. Na irávů u vody dobývím Aponkiy, náhle C j e w o m . Ty - v^mvAi Hradbu boků l ctikiiTMík na soutoku dvou Hčok a neklai am
1 AlMfHH t
Zdnwl
Y^EtAl u h j L / KartKryt
SUMiSlíflfic 5/0 eOOOMtindienBO West-Gormanv
Služba čtenářům Emígrantka hledá otce Hledám svého otce Arnošta Wágnera, nar. 18. 8. 1918 ve Vídni, který emigroval v roce 1968 z Československa (pozn. rud.: Nejedná se o pana Arnošta Wagnera z kanadské Ottawy),
Čekám od července 1982 s manželem a pěti dětmi na vyřízení emigrace do Kanady. Jiřina Wágnerová, provdaná Semencová, nar, 3.10,1949 v Jablonci n/Nisou, t.č. bytem: Hotel Flaminitis, Via Frassineto N, 23, Príma Porta, Roma 00188, Italy.
Vilém Hejl
Omyl s hvězdou Eva Kantítrková byla rok nezákonně vězněna v Ruzyni a protesty, dožadující se jejího propuštění, byly naprosto oprávněné. Perzekuční akty komunistického režimu ovšem nepřidají ani čárku hodnotě díla pronásledovaného spisovatele. A to právě je případ autorky románu Černá hvězda (Index, 1982). Hlavním hrdinou románu je komunistický novinář Jiří Donát, předválečný člen strany, který léta nacistické okupace přetrvá jako šéfredaktor jakéhosi trpěného plátku a návštěvník pověstného Press e klubu. Na pokyn ilegálního vedení KSČ podepíše manifest Ligy proti bolševismu, neboť si má udržet svoji pozici, aby hned po převratu mohl pro stranu obsadit velké moderní vydavatelství. Stane se pak opět Šéfredaktorem, nyní ale ve vlivném a obecně oblíbeném deníku. Kdesi v archívu však leží jeho osudný podpis a proti intrikám jiných soudruhů ho chrání jen vliv mocného "Starého Pána". Když ochránce v sedmapadesátém roce zemře, padne i Donát, končící jako korektor. Černá hvězda má řadu rysů klíčového románu a ětenář snadno pochopí, že soudruh První je vlastně Novotný a že intrikán K. představuje Václava Kopeckého. Jenom za toho veledokonalého žurnalistu Jiřího Donáta si těžko někoho dosadit. Snad tu legendu o skvělých novinách ve službách partaje lze prodat lehkověrné západní levici, ale ne nám, kdo pamatuje ústřední orgán a všechny jeho odnože a filiálky s celou tou příznačnou směsi velkohubosti a denunciantstvl, malosti a zákeřnosti, servilnosti a fanatismu. I fikce má svoje meze. Eva Kantůrková v jednom fejetonu napsala, že by odvolala podpis na Chartě, kdyby v Praze vydali Černou hvězdu. Bilak a Fojtík se dopustili povážlivé chyby, že na tu nabídku nepřistoupili. Přišli o čtyři sta devadesát stránek propagandistického pábení, jaké jim hned tak nějaký zaslouží lec nesepíše. Připadal jsem si nad Černou hvězdou o třicet let mladší: tak dlouho jsem nečetl tolik suverénního nedovzdělaneckého povídání (zdvořile řeěenol). Třeba: "Vina. Zase jeden z těch ufňukaných kresťanských blufů. Mstivá malodušnost. Nepřekonatelná Evropa v etice naprosto nedosahuje
monumentality předchozích civilizace (str. 102-103). Není řečeno, zda autorka míní etiku starého Babylonu, Egypta nebo Říma. Neméně pěkná je postava redaktora Zahrádky, dělnického kádra se všemi znaky nedouků, kteří tak výrazně ovlivnili duchovní a mravní atmosféru 50. let. Pozor ale, Zahrádka nebyl dělnický kádr v pravém slova smyslu -"jeho táta byl řezník, měli krám" (str. 213). Starý mýtus třídního rasismu, známý už tolikrát. Kdesi jinde najdeme "průřez povahou tehdejšího pražského dělnictva, nepokaženého ještě přílivem vyvlastněných Živnostníků a politicky nespolehlivých inteligentů" (str. 292), což by ani Fojtík nebo Bilak neřekli jinak. O mýty není v Černé hvězdě nouze. Před válkou údajně "komunisté kolem sebe výrazně seskupovali vše, co mělo v Čechách ducha, fantazii a tvořivou odvahu" (str. 382). Probírat historii Pražského povstání, kde autorka semele páté přes deváté, jen na zásah Vlasovovy armády shodně s partajním kodexem zapomene, nemá smysl. Vrcholu asi dosáhla autorka v podobizně "Starého Pána," tj. zřejmě Antonína Zápotockého. Tento spolustrůjce komunistického uchvácení moci a spolutvůrce všech rozhodnutí o rozsudcích v politických procesech, spoluzodpovědný za dlouhou řadu poprav, je portrétován jako laskavý kmotr, milovník škubánků v mléce, v němž "přežívalo devatenácté století; jeho naivismus a metafyzická uzavřenost hodnot." (Str, 415). Jak tvrdí autorka," Poslední spravedlivý mu říkali," (str. 417), smíme se ptát - kdo? Vypravěč - tedy Jiří Donát - praví, že v něm "miloval ony zbytky starých poctivých časů. jeho bytostnou demokratičnost, jeho odpor k radikálničení a nepodplatitelnou spravedlnost lidového tribuna." (str. 416) a kdo jen něco ví o té "demokratičnosti" a "spravedlnosti" druhého komunistického presidenta, zařadí tenhle výlev do sbírek krásy nechtěného a jen pokrčí rameny, ěte1Í, že "Starý Pán poctivě a upřímně pracoval pro svůj ideál. Prožil krásný život, protože socialismus je krásný ideál." Chce se mi poznamenat, že perpetuum mobile je ideál rovněž krásný, autorka však navazuje rozšafnou větičkou: "Tak jako křesťanství je krásný ideál." (Str. 418).
Moudrostí se v Černé hvězdě najdou tucty. Třeba několik objevů, podnícených úvahou o českém charakteru, který "jedině snad" dovede vyniknout v mučednictví. " Cob v mučedník se vybičuje k úžasným gestům, ale naprosto mu chybí taková ta naježená pyšná troufalost, jakou má třeba Polák, nepříčetná hrdost člověka, který se bije, pořádně neví za co, ale hlavně že se bije..." - přerušuji poznámkou, že podobných případů omezenosti a arogance je věru pramálo! a cituji dál: "a schází mu i ono bezstarostné sebevědomí, nevědomé si následků, jaké má například Slovák, Slovákům, to je známé, je každá země malá, nejen ta jejich, a nemá ani tu Širokou ruskou duši. do které se vejde všechno, odvaha, krutost, netečnost..." (str. 221) Do Černé hvězdy se odvaha, krutost a netečnost vešly vrchovatě. Mluvit opokleslém jazyku knihy je stejně zbytečné jako pořizovat dlouhý katalog věcných chyb, jichž se autorka, suverénně hopsající od námětu k námětu, dopustila. Závěrem jeden citát o tom, co je "polopravda takzvaná věcná. Vzniká tak, že autor, ať z lenosti, nedbalosti, nevědomosti nebo úmyslně, opře své tvrzení pouze o částfaktů nebo pouze o fakta příznivá jeho agitačnímu záměru..." (str. 87). Quod erat demonstrandum. O
Vánoční báseň z vězenf 13. prosince 1978 byl odsouzen k 13ti letům vězeni v nejhorší, III. nápravné skupině, Jaroslav Javorský, syn č$. reprezentanta v tenise Jiřího Javorského (viz Západ l. 4/79). Dopustil se toho "zločinu", že se pokusit pomoct své snoubence, aby se přes Bulharsko dostala z Československa bez laskavého svolení místních normalizátorů. Podařilo se mu poslat rodičům, kteří žijí na Západě, báseň k vánocům, z níž vyjímáme: Za chvíli všichni v Kristu, i ti, co nevěří, společně se sejdou ke Štědré večeři. I moji zasednou za vánoční stůl... Já také budu u stolu, ale bude mě jen půl.
Poznámka redakce: Prosíme opít čtenáře, aby pokud mohou upozornili veřejnost ve svém místě na případ Jaroslava Javorského se žádostí o pomoc. 35
Hana Ciprisová-Sm ithin
Úvahy nad Buninem V Československu v posledních dvou letech začal sporadicky vycházet Ivan Bunin. Když tento držitel Nobelovy ceny vyšel zas po letech v SSSR, fronty dychtivých Čtenářů prostály před knihkupectvími ceiou zimní noc, a většinou se vracely s prázdnou. Bunin, který odešel před sovětským režimem do Francie, doma umlčen a vymazán, se vrací. Tento zemřelý génius není však režimu neškodný. Nemluví sice o koncentrácích, o tyranii, nemluví o věcech, které se udály až potom a před kterými odešel. Mluví o Rusku, které znal a ve kterém žil, .íe to svědectví tiché, vyslovované nádherným poetickým jazykem. Je to svědectví téměř nezaslechnutelné vedle toho, co nám o Rusku pověděli Tolstoj a Dostojevský. O to je neúprosnější a strašnější. Buninovi filosofičtí předchůdci řešili na Rusku všelidská témata téma viny, trestu, vykoupení, vzpoury. Teprve Bunin vyslovuje hrůznou jedinečnost té vykolejené země, své otčiny. Je tu téma dvojí: Téma nepořádku a téma krutosti. Nepořádkem se zabývali od Gogola přes Turgeněva a Někrasova až do dvacátého století všichni významní literáti Ruska, A všichni významní myslitelé se snažili o nápravu. Bunin se nesnaží. Ba ani nekomentuje. Tvoří obraz za obrazem. Problémy jsou uvnitř, implicitní. Proč ta země nefunguje? Proč se tam všechno obrací vniveč? Všude jinde lidé žijí navzdory, Na úpatí sopek stavějí domy, znovu a znovu zalévané lávou ničivého živlu. Lidé na neplodných horách vybírají z půdy kamení. Lidé vzali zem moři a vysušili ji. Všude lidská ruka tvoří, i když třeba jen pro novou záhubu, ale tvoří navzdory. Všude jinde lidé ovládají svá řemesla, rozumí svému kraji, svým skalám, svému moři, svému dobytku. Avšak lid Buntnovy rodné země žije v chaosu. Nic si neosvojil, nepředává budoucím generacím žádnou vnitřní moudrost. Jakmile může pustoší. Proč? Způsobuje to deprimující nekonečnost země? Jenže už ukrajinští bratří jsou jiní. Plody své černé země živili půl světa, dokud je nezorganizoval a nezbldačil ruský komunismus. Židé tvořili a cizinci dosud tvoří v té zemi. Lidská bytost se i vnejtěžších podmínkách obaluje zámotkem řádu, 36
chce mít svůj kout, kde si tíže rány, kde klade kámen na kámen. Jak to, že v této zemi je tomu jinak? Hnilobná lhostejnost stamiliónů mrtvých duší, nefunkčnost veškerého podnikání, nudná stínová hra, která supluje život. Kibitka ztratila kolo, jak volal Gorkého jurodivý. Kdy je ztratila, a měla-li je někdy? Tato otázka se vnucuje při četbě Bunina. Jak už řečeno, Bunin nehledá pro Rusko spásu. Není prorokem z rodu světců a spasitelů. Líčí Rusko jaké je, nikoliv jaké by mělo být. Nemá chiliastické pocity, že Rusko je země vyvolená, která jen zbloudila na scestí světových dějin a najde svou cestu do velikosti. Bunin neaspiruje na velikost pro Rusko. Chtěl by je mít lidské, ale miluje tu svou ztracenou zemi zoufalou láskou bez iluzí V jeho literárních obrazech nezkrocená příroda voní stepními travami, ta zem, o které autor nefilozoťuje, nenamlouvá si. Píše, protože nemůže jinak - pravdu, která ho bolí. A dotýká se také druhého problému, typicky ruského, který se před ním na všelidském pozadí pokoušeli řešit jiní: krutosti. Ne krutosti zešílivšího národa, který chce vládnout. Ani krutosti fanatiků, zaslíbených krvavému bohu. Krutosti každodenní, bezcílné, krutosti, která není zaměřena na to, aby ze světa vyhladila všechno cizí, nýbrž která deptá své. Krutost k dětem, jak ji líčí Dostojevský, to je něco jiného, než Herodovo vybíjení nemluvňátek, kdy se tyran chce zbavit potenciálních rivalů, a proto vybíjí nepřátelskou rasu nebo třídu. Krutost k dětem u Dostojevského nemá příčiny ani důvodu. Nikdo z ní nemá prospěch, naopak je to sebevražedný akt, proti instinktu, jímž pokračuje rod, U Bunina není krutost explicitní, je zato všudypřítomná. Projevuje se i v přecitlivělosti i ve sklonu k bestialitě. Je příčinou i důsledkem nedostatku řádu, všeobecného chaosu. Takže sub specie vidění Bunínova, i otázky Dostojevského dostávají jiný smysl. Ne proč Bůh připouští zlo, ale proč připouští šílenství. Neboť zlo, konané člověkem úmyslně, a přece bezúčelně, není dopuštění Boží, nýbrž akt šílence, jehož Šílenství dopuštěním Božím je. Bunin tedy nenachází a ani nehle-
dá pro Rusko východisko. Zemřel v exilu ve Francii nikoliv jako někdo kdo je rozčarován, nýbrž jako ten, komu nebylo dáno, aby kdy nějaké iluze měl. Snad jedině Čechov je mu blízký, ten také neměl útočiště v Žádné vizi veliké budoucnosti, která to všechno napraví. Bunin je ale mladší, viděl toho víc, než Čechov, viděl co zplodilo to vytoužené nové století. Jeho žal je proto neutěšitelný. Je to marná touha po tom co nikdy nebylo - po jakémsi výchozím stavu, ve kterém slušné lidské chování bylo pokládáno za něco samozřejmého. Není Čeho se zachytit, není na Čem budovat ne pro těch pár jedinců, kteří tímto stavem trpí, těch pár géniů, hrdinů, myslitelů a tvůrců, kteří pronášejí Ariadnino klubko lidskosti labyrintem hrůzy, ale pro miliony těch, kteří tvoří národ. Ivan Bunin prošel labyrintem živý, ale beznadějně zasažen nevyléčitelným smutkem. Ve svém díle zanechal poselství...
•
Ivan Sviták
Bibliografická poznámka o hrdinech a bláznech Petr Hrubý vydal v Austrálii knihu s názvem Blázni a hrdinové (Fools and Heroes, Pergamon Press 1980), jejímž pro gramatický m cílem, jak naznačuje název a úvod, je ukázat měnící se úlohu třiceti komunistických intelektuálů'v Československu mezi lety 1948 a 1968 jako směs pošetilosti a neúčelného heroismu. Kniha obsahuje stručnou kapitolu s názvem Ivan Sviták, The stratégy of truth, k níž - nikoli ke knize jako cetku - musím poznamenat, že autor mé filosofické práce vůbec nezná. Ve své bibliografii profesor Peter Hrubý uvádí pouze dvě mé politické knihy z období 1968-69, anglické a německé vydání projevů z období demokratizace a české a anglické vydání esejů o kultuře z téže doby. Dále zaznamenává sedm esejů v českém nebo anglickém vydání, avšak pouze pět z nich z doby před rokem 1968, takže se můžeme ptat, kde že zůstalo asi devadesát procent mé filosofické tvorby, z níž Peter Hrubý jako by vyvozoval proměnu mých názorů. Čtenářům nebo autorům, kteří by chtěli hodnotit můj vývoj se znalostí věci, přicházím na pomoc s touto bibliografickou poznámkou: V období 1945-1948 jsem byl sociálně demokratickým vysokoškolát>
Stanislav Reiniš
O nových knihách Stále víc docházím k názoru, že ta část našeho národa, kteTá žije v exilu, mnohem lépe reprezentuje náš národ ve světové vědě a kultuře než ti, kteří jsou nuceni žít v Československu. Důkazů pro to je mnoho. Nedávno uveřejnil Časopis Current Contents zprávu o tisíci současných vědcích, kteří jsou nejčastěji citováni ve vědecké literatuře, a kteří tedy nejvýznamněji přispěli k rozvoji vědeckého poznání. Nejvíc z nich, 736, žije v USA. Pak následují další země. V Sovětském svazu je takový vědec jeden. Jeden žije také v Československu (F, Šorm). V seznamu jsem však nalezl aspoň Šest dalších Československých vědců, kteří ovšem žijí v zahraničí. Totéž platí i o naší kultuře. To, co vychází v zahraničí, je nepochybně významnější než to, co smí vyjít v československých nakladatelstvích. Nápor marxistů na mysl člověka, který měl uvolnit jeho tvůrčí síly, se nepovedl. Jestliže dnes v Československu občas něco vznikne, je to spíše navzdory, než díky socialismu. Tentokrát bych z tobo, co bylo vydáno v exilu, chtěl na prvém místě jmenovat reedici Mohutného snu Rudolfa Medka. Je to přetisk románu z roku 1926 o legionářích v Rusku. kem, který se zajímal o poezii i politiku a stopy této činnosti se zachovaly v tehdejším tisku, ba i v Austrálii. Peter Hrubý je neuvádí a nezná. V letech 1948-1953, tedy v době nejtužŠího stalinismu, jsem napsal a vydal řadu učebních pomůcek k dějinám starověké filosofie. Peter Hrubý je neuvádí a nezná. V letech 1953Í956 jsem napsal tři brožury o atheismu, z nichž dvě byly zabaveny cenzurou. Peter Hrubý je neuvádí a nezná, zaznamenává však dva články s touto tématikou. V letech 1956-1958 jsem napsal a vydal několik prací z novověké filosofie, jež jsou nyní přístupné i v angličtině. Peter Hrubý je neuvádí a nezná. Když jsem pak byl na pčt let umlčen cenzurou, začal jsem psát "samizdatové" eseje, jež mne přivedly na práh vězení a byly později vydány v němčině. Peter Hrubý je neuvádí a nezná. V letech 1961-1963 jsem napsal řadu studií a grotesek, ironizujících dogmatickou filosofii, jež vyšly později německy a česky. Peter Hrubý je neuvádí a nezná. V letech 1962-1964 jsem napsal několik desítek kritických esejů o
Přes Časovou, jazykovou i stylovou vzdálenost je Medek po šedesáti letech znovu objevem. Měli by jej číst ti malověrní, kteří si stěžují na "zbabělost" našeho národa a pochybují o jeho právu na existenci (Konfrontace, sFr 22,00 nebo ekvivalent). Vyšla také Babička Boženy Němcové. Nemusím ji nijak zvlášť vychvalovat, tuto knihu každý zná, musím se však velmi pochvalně zmínit o půvabných ilustracích Jana Brychty (68 Publishers, Can, $8.40). Další reedicí je Země sniveů Alfreda Kubína, přeložená Ludvíkem Kunderou. Je to podivný, pesimistický, tísnivý příběh, ve kterém jako by autor, který jej napsal v roce 1909, předvídal rozpad sociálního systému, se kterým si svévolně hrají političtí a filozofičtí amatéři (Konfrontace, sFr 20.00). V Revui napětí a humoru, kterou vydává Konfrontace, vyšel dvoudílný dobrodružný román o pašerácích ze sovětsko-polského pohraničí. První díl se jmenuje Milenec hvězd, druhý Král hranice. Napsal jej Sergiusz Piasecki, podloudník, který se ve vězení stal spisovatelem. Ze současné originální tvorby je nutné nejdřív jmenovat výborný, velmi Čtivý román Lenky Procházkové umění a filmu, z nichž Peter Hrubý zná jen ty eseje, jež byly přetištěny v knižních vydáních, avšak nezná dvě třetiny této produkce, ačkoli je přístupná v češtině a v angličtině. V letech 1964-1966jsem byl znovucenzurou umlčen na dva roky a psa! jsem tedy nepolitickou knihu o prvním Čs. automobilu, jež byla zabavena hotová ihned po okupaci a jen několik článků vyšlo tiskem. Peter Hrubý je neuvádí a nezná, což v tomto případě nevadí. V letech 1967-1968 nastalo krátké období, kdy jsem mohl v ČSSR publikovat, kdy vyšlo několik desítek článků a jedna kniha, aby v zápětí bylo zabaveno pět hotových kníh v redakcích a všechny starší, již vydané knihy byly zničeny. Peter Hrubý zná a uvádí vydané práce z tohoto interludia českých dějin, leč to je také vše, V letech 1969-1974 jsem vydal anglicky a česky řadu kritických komentářů k otázkám byrokratické diktatury, Až na Čtyři výjimky, Peter Hrubý tyto práce neuvádí a nezná. V letech 1975-1978 jsem pořídil a vydal úplnou bibliografii svých prací
Růžová dáma (Index), Také všem doporučuji román Victora Fischla Píseň o lítosti (68 Publishers, Can, S 7-OOj. Fischl umí psát. Je to nostalgický příběh židovských obyvatel městečka na Slovácku z doby před druhou světovou válkou. Podobné téma má Dita Saxová Arnošta Lustiga. Vypráví o tom, jak se židovská dívka po návratu z vyhlazovacího tábora snaží vytvořit si svůj vlastni život (68 Publishers, Can. S7.80); Čtenářům literatury faktu bych chtěl doporučit Revoluci na objednávku Jaromíra Netíka (Konfrontace. sFr 18.00). Je to pečlivé napsaná historie let 1945-1948. Jeji zvláštnosti je, že většinou čerpá informace z oficiálních textů vydaných KSČ, Netík rozebírá, jak komunisté dočasně přivzali k moci představitele ostatních politických stran a pak, když už je nepotřebovali, se jich chladnokrevně zbavili, V Konfrontaci vyšla také kniha Jo Karuda Stalo se v adventu. Popisuje jednu z provokací poúnorového režimu, tzv. Čihošťskv zázrak, a osudy oběti, faráře Toufara. V Konfrontaci vyšla i Exilová léta Karla Havlíčka Borovského Jiřího Moravy. Autor našel v rakouských archivech doklady z dob pobytu Karla Havlíčka v Brixenu. Vyplývá z nich, že se staré mocnářství o nčj staralo přenáramně, a že Havlíček > (Dialectics of a Concrete, Chico 1978), jež má asi pět set položek a obsahuje autobiografické poznámky, jež jsou podstatné pro autorovo téma. Peter Hrubý je neuvádí a nezná. Cítím se polichocen, že mne Petr Hrubý zahrnul do své sbírky heroických bláznů, avšak lituji, že mu v mém případě chybí elementární znalost díla jež hodnotí, z čehož ovšem zase vůbec nevyplývá, že by Peter Hrubý nemohl mít pravdu - bez ohledu na jemu neznámá fakta týkající se oněch bláznů, k nimž se rád hlásím, i když jsem byl a zůstal vždycky osamělým střelcem, Kádrový posudek Petra Hrubého - nomen omen -je tak vzdálen pravdě o pražském jaru. jako je australský institut technologie vzdálen od myšlení intelektuálů, kteří se kdysi pokusili o vzpouru. Ve spořádaném vědomí je každá vzpoura bláznovstvím, ale co je krásnější než nasadit krk a být bláznem nebo hrdinou - podle toho jak vzpoura dopadne? Krásnější je jen byt obojím zároveň, bláznem a hrdinou. Diky, Petře Hrubý, díky! 37
měl vlastně pár let výborné placené dovolené. Vladimír Kopecký v knize Plno záhad okolo Hanky zajímavě rozebírá počátky rukopisných bojů v minulém století. Václav Hanka, obviněný z padělatelství, byl vlastně obětí spiknutí, zorganizovaného pražským policejním ředitelem Päumannem (konfrontace, sFr 18.00). Jiří Lederer v knize Mé Polsko (Index, DM 17.00) komentuje vývoj Polska od roku 1948 do dneška. Zná Polsko dokonale a umožní tak čtenáři porozumět polským událostem. Titul knihy Sekularizovaný svět a evangelium je přísný a nepříliš přitažlivý. Tato kniha však obsahuje výborně napsanou kritiku základů marxistického politického systému. Argumenty autorky Boženy Komárkové by měli znát především socialisté všech odstínů a (doposud) nepolepšení marxisté (Konfrontace, sFr 16.00). E. A, Wilder napsal knihu, jejíž český překlad vydala Křesťanská Akademie a jmenuje se Přírodní vědy neznají žádnou evoluci. Probírá v ní hlavní důkazy pro to, že ke vzniku světa a živých bytostí došlo před relativně krátkou dobou stvořením, a že geologické epochy jsou omylem védy. n_ Exilová kniha Nakladatelství Konfrontace v Curychu vydalo záslužnou knihu Jožky Pejskara "Poslední pocta". Knihaje vzpomínkou a památníkem na zemřelé čs. exulanty z let 1948-1981. Vychází ve dvou svazcích, zahrnujících přes tisíc zemřelých exulantů a přes sto fotografií. První svazek již vyšel, druhý vyjde v roce 1983. Kromě bibliografických dat obsahuje kniha historicko-dokumentární články, jejímiž autory byli zemřelí exulanté. Kniha je rozdělena tématicky a zahrnuje rovněž souhrnný rejstřík jmen. Jožka Pejskař byl skoro třicet let redaktorem rozhlasové stanice Svobodná Evropa, redigoval mimo jiné pořad o Češích a Slovácích ve svobodném světě a tak mohl po léta shromažďovat cenný podkladový materiál. Kniha bezesporu bude patřit do knihovny každého, kdo se vážněji zabývá exilovou prací, bude ale jistě také zajímat každého, kdo se zajímá o čs. historii a o životní osudy exulantů, kteří patřili a patří mezi elitu českých a slovenských národů. "Poslednípocta" je rozměrná, vázaná kniha (28x31 cm), reprezentačně upravená (cena US $36.-. Can $40.-, 85 DM, 72 sFr, £ 20 plus poštovné), kterou lze objednat na adrese: Konfrontation A G/SA, Werdhoelzlistrasse 14, CH-8048 Zürich, Switzerland. 38
Fejeton Ivan Binar
Co o něm víme. Letošní babí léto se zbláznilo do krásy. Kdo měl sako litoval, nebo si je sundal. Pan spolkový kancléř doktor Bruno Krétsky měl oblek, ten proužkovaný, chodí v něm co ho znám - tedy od vidění, z obrazovky televizoru a z prvomájové tribuny, na níž zpívává každoročně Píseň práce a Internacionálu, neboť je sociální demokrat s červeným karafiátem v klopě. V pondělí 13. září přišel bez karafiátu, zato však s velkým kapesníkem na utírání potu. Sako si nesundal, neboť tu byl oficiálně a státníci při státnických aktech jen tak v košili neběhají. Zrovna se vrátil z dovolené na Mallorce, byl opálený a přišel včas. Přesně o půl čtvrté se objevil na Petrském náměstí s ministryní pro vědy a výzkum paní Hertou Fůrnbergerovou, šéfem svého kabinetu Ferdinandem Lacinou a třemi nenápadnými siláky. Byl tu i zástupce amerického velvyslanectví, zástupce slovinské menšiny v Rakousku Filip Varaš a řada čestných hostů. Předseda frakce parlamentního klubu Socialistické strany Rakouska Heinz Fischer se poněkud opozdil. Náměstí bylo plné lidi, kteří spolu rozprávěli česky i německy a pokukovali na kus bílé látky, umístěné na domě, tvořícím roh Petrského náměstí a Panenské ulice. Z kostela svatého Petra zatroubili trubači fanfáry ze Smetanovy Libuše, ono nezaměnitelné Pitná voda.,,, které předznamenává významné události. Čestní hosté usedli na židle zády ke kostelu a obličeji k bílé látce, od níž vedl provázek. K řečnickému pultu přistoupil Přemysl Janýr, aby přivítal přítomné: "Vážený pane spolkový kancléři, vážená paní ministryně, dámy a pánové! Dovolte mi, abych Vássrdečně přivítal jako předseda Kulturního klubu Čechů a Slováků v Rakousku nejen jeho jménem, nýbrž i za všechny Čechy a Slováky, pro které je Tomáš Garrigue Masaryk symbolem demokratického, samostatného státu a kteří svými menšími čí většími dary zřízení této desky umožnili.,," Díval jsem se na bílou látku s provázkem a doloval v hlavě, co vlastně vím o velkém muži, jemuž právě teď,
ve Vídni, odhalujeme pamětní desku. Co nám o něm řekli ve Škole? Jenom to, co se nedalo zapřít: že byl naším prvním presidentem, a pak přidali pár povinných pomluv, neboť to byli učitelé, kteří ho sice zažili, ale báli se o místo. U nás doma viset jeho obrázek, expresivně načrtnutá litografie. Po čase, když jsem dorůstal studentskému věku, zmizel za skříní. Snad aby ho nezahlédl nepovolaný návštěvník a nezabránil mi dostat se na školu. Neboť Masaryk je československé socialistické mládeži nepřístupný. Otec měl dole v knihovně časopis s reportáží o jeho pohřbu a taky fotografickou publikac TGM; nejvíc se mi líbil na koni, v čepici s kšiltem. Od rodičů jsem se dozvěděl, že byl demokrat a humanista a jak to bylo krásné v dobách jeho presidentování. Alejen ať o tom nikde nemluvím. Matně si vzpomínám na bankovky vyšší hodnoty s jeho portrétem - před měnovou reformou. Poblíž obce Kunštátu na Moravě jsem viděl Masarykovy boty, Byly obrovské, zdobené dírkováním, z pískovce. Vytesal je sochař-samouk hasičskou sekerkou a nůžkami. Byl to člověk posedlý uměním a vlastenec. V pískovcové skále vykutal soustavu chodeb se sochami blanických rytířů a svatým Václavem, Poblíž vchodu do jeskyně vytvořil obrovskou sochu presidenta Masaryka. Před příchodem nacistů ji kunštátští občané rozřezali a Části poschovávali, aby ji po válce mohli znovu postavit. Dnes tam jsou jenom boty, A to si nejsem zcela jistý, je to už dávno, co jsem tam byl, Nositele demokracie a humanismu nemůže vystát žádný totalitní systém. "Masaryk docílil toho nejvyššího, čeho může člověk a politik docílit; marně bychom hledali v historii muže, který by byl přáteli tolik milován a protivníky tolik uznáván jako Masaryk. Odvedl pro svůj národ bezpříkladné množství práce a těchto úspěchů nedocílil za cenu nenávistí a bolesti jiných národů," řekl o něm vůdce německých sociálních demokratů v První republice Wenzel Jaksch. "Velký německý soused se bude muset pozitivně vyrovnat s Masarykovými myšlenkami, zrovna tak pokro-
koví Poláci a Maďaři. Vždyť Masa- ¡J rykův duchovní a politický postoj nabízí ten nejkrásněji přiklad všem, kteří bojují o novou, mírumilovnou Evropu. V těchto pohnutých hodinách loučení s jedním z největŠích současníků patři k truchlícím i všichni lidsky cítící NĚmci. Humanistické němectví ztratilo v Masarykovi velkého přítele. Zůstane pro nás nadále velkým přítelem," řekl Wenzel Jakseh před čtyřiceti pěti lety na Masarykově pohřbu. Na sklonku letošního léta, v předvečer 45. výročí Masarykova úmrtí promluvil rakouský kancléř. Hovořil bez papíru, rozvážnou němčinou o Masarykově humanismu a jeho snahách o vytvořeni konfederace rovnoprávných národů ve Střední Evropě, o něž usiloval jako poslanec Říšské rady. Po svém projevu přistoupil kancléř k dosud zahalené pamětní desce. V lé publikaci, kterou měl můj otec dole v knihovně, je fotografie starého pána jak hraje se svými vnuky na pražském Hradč kuličky. Za důlek jim slouží vytržená parketa. Zřejmě to nebyl jenom přísný pan profesor, důstojný otec vlasti, kterého napadají jen samé moudrosti, vážný a bez úsměvu. Asi by se rozesmál, nebo jen potutelně usmál, kdyby viděl spolkového kancléře lomcovat marně provazem a bílou látku uvízlou za bronzovým reliéfem. Kancléř to vzdal a Sel si sednout. Až teprve autor pamětní desky profesor Josef Simon přispěchal s prknem od omítky a odhalil své dílo. Byt odměněn bouřlivým potleskem, "Tomáš Garrigue Masaryk, universitní profesor, poslanec Říšské rady, první president Československé republiky zde bydlel v době svých studií v letech 1870 až 1873," je napsáno na desce německy a česky a jako zřizovatelé jsou uvedeni Češi a Slováci v Rakousku. Co o něm vědí naše děti, když my jim to neřekneme? Snad zaslechnou jméno, třeba jim babička, která už se nebojí, že přijde o zaměstnání, bude vyprávět něc na způsob pohádky. O hodném panu presidentovi, který přijede na statném koni po boku knížete Václava, doprovázen blanickými rytíři, aby vrátil své zemi svobodu a demokracii. Aby ta slova, která se i dnes třepetají nad pražským Hradem, nad zemí, v níž je lež dočasným pánem, došla naplnění. Že totiž pravda vítězí.
Slavnostní odhalení pamětní desky Tomáše G. Masaryka spolkovým kancléřem dr. Brunem Kreiskym "Když mě moji českoslovenští přátelé požádali, abych odhal.il pamětní desku Tomáše G. Masaryka, neváhal jsem ani okamžik a hned jsem to přislíbil, protože Masaryk je jedním z největších Čechů v historii. V dnešním Československu ho nemůže být vzpomínáno, ve Vídni však k tomu máme všechny důvody. Rakousko je zavázáno Masarykovi díkem. Nejlépe to bude vyjádřeno podáním jeho role v dějinách tak, jak skutečně o d ; povídá skutečnosti. Nejdříve je nutno opravit názory o tradičním protirakouském postoji Čechů. Stejně jako se v r. 1948 shromáždili ve frankfurtském kostele svatého Pavla německy mluvící revolucionáři, hlásící se k demokracii a velkoněmecké myšlence, shromáždili se v Praze na prvním všeslovanském kongresu zástupci Čechů, Slováků, Poláků, Rusínů, Chorvatů a Srbů. Byla to doba velkých manifestů a také Slované vydali manifest, adresovaný národům Evropy. Vystoupili v něm jako jeden národ a vyhlásili posvátnost tohoto slovanského národa. Přihlásili se k zásadám volnosti, rovnosti a bratrství francouzské revoluce. Navrhli svolán! všeobecnéh o evropského kongresu národů, na němž by byly prodiskutovány všechny mezinárodní otázky. Jejich manifest končil slovy: "Kéž by návrh tento našel povšimnutí dřív než reakční politika mocnářů způsobí, že národy, hnány zášti a nenávistí se navzájem vyhubí." Pozoruhodné na tomto kongresu však bylo, že se neobracel proti Rakousku, proti tomuto vykřičenému žaláři národů, ani proti císaři, ale proti uherské šlechtě a pangermanismu a že žádal ve smyslu slavných slov Palackého velký rakouský
spolkový stát, odloučený od Německa. Masaryk sám pak působil v tomto smyslu. Byl v různých legislaturních periodách Členem Říšské rady a vyslovil se pro federalisaci Rakouska ještě před Rennerern. Doufal, že na této základně bude možné soužití různých národností. Rakousko mělo tvořit podle něho most mezi Slovany a Němci. Na tomto místě je možné trochu zauvažovat, co by bývalo bylo, kdyby si monarchie vybrala jiné rádce než představitele vysoké rakouské aristokracie. Snad by bylo bývalo možné uskutečnit to, o Čem mnozí jen snili: svobodný spolkový stát svobodných národů a spolu s ním i středoevropské hospodářské společenství. Je málo známo, že Masaryk se po vypuknutí I. světové války obrátil na bývalého ministerského předsedu Koerbera s otázkou, jak to bude se slovanskými národy v Rakousku, když toto vyhraje válku. Jak Masaryk v knize svých vzpomínek "Světová revoluce" píše, odpověděl mu Koerber po zralém uvážení: "Válka posílí starý režim, nový nebude o nic lepší. Po vítězství budou rozhodovat vojáci. A ti budou centralisovat a germanisovat, bude to absolutismus s parlamentní okrasou. Teprve když Masaryk dostal tuto odpověď, rozhodl se definitivně hledat řešení v československém národním státě. A tak došlo k tomu, k čemu došlo. Je rovněž málo známo, že Masaryk přijal hned po válce rakouskou vládní delegaci v čele s Rennerern— tenkrát se Rakousku dařilo velmi Špatně—a vyšel vstříc její žádosti o hospodářskou pomoc. Masaryk byl jedním z největŠích mužů v dějinách Československa a byl to velký humanista. Proto rád odhaluji tuto pamětní desku a přejímám ji do péče a ochrany rakouské republiky."
Vážení Čtenáři, končíme čtvrtý rok vydávání časopisu Západ. D o pátého ročníku vstupujeme pro Vás s dobrou zprávou, a to již po třetí rok nezvýšeným předplatným {náš malý příspěvek v bojí s inflací). Děkujeme Vám za přízeň a podporu a přejeme Vám mnoho úspěchů do nového roku 1983. Vaše redakční rada časopisu Západ 39
Dopis kanadskému ministru zahraničí Allanu MacEachenovl Vážený pane ministře, Časopis Západ, ¡ohol ¡sam redaktorem a který Ie v y OS vin v Kanadě, má širokou publicitu mezi Kanaďany českého a slovenského původu a ¡e taká čten ve 40ti dalších zemích ve scůrS. Různé témata a oblasti zájmu jsou komentovány a diskutovány na stránkách časopisu. Jedním z nejožehavějšich témat, o kterém ¡sto nepochybné informován, jsou Směrnice o úpravě právních vztahů ČSSR k občanům, kteří se zdržuj! v cizině bez povoleni československých úřadů, schválené usnesením vlády ČSSR ze dna 16. března 1977. Vím, ié Československé národní sdružení v Kanadě, která formálně reprezentuje občany českého a slovenského původu v Kanadě, mnohokráte od roku 1977 veřejně upozornilo na Škodlivost těchto směrnic nejen veřejnost, ala I kanadskou vládu, VaSe předchůdce ve funkci, jakož I pracovníky ministerstva zahraničí. Češi a Slováci jsou vděčni Kanadě za to, že lim dala nový domov a příležitost začít nový život v situacích, kdy jejich rodná země Československo lim toto umožnit nemohla. Již světová hospodářská krize vyhnala mnoho Čechů a Slováků hledat novou perspektivu za mořem. Příchodem do Kanady Usně před druhou světovou válkou si mnoho Čechů a Slováků zachránilo život před nastupujícím fašistickým nebezpečím, I když mnoho z nich později neváhalo nasadit vlastni život po boku kanadských a ostatních spojeneckých vojáků v boji proti společnému nepříteli. Imigrace z roku 1948 odešla pod vlivem komunistického puče, kdy byla znlíena demokracie v Československu a nastolena komunistická diktatura. která trvá dosud. Mnozí z těchto imlgrantů sl také zachránilo Život v době, kdy jakékoliv opozice byla y té době brutálně potlačena. Imigrace z roku 1968 je poznamenána sovětskou okupací československa. Okupace byla důsledkem reformního pokusu komunistické strany a strachu z bláhové naděje lidu. který začal věřit v návrat demokratických pluralitních principů. Chmurná předzvěst této imigrace se splnila, československo nyní je konzolldovaná zamě podle sovětského vzoru, která se vrátila hluboko do předokupainich let dogmatického uvažováni a praktik, kdé komunistická ideologie je povýšena nad veškeré zájmy a aspirace lidu. Důsledkem je stagnace ekonomie a lhostejnost lidi. pro která odchod ze země je mnohdy jedinou naději ne svobodu a rozvinutí přirozených schopnosti člověka. Potvrzeni tohoto jsou kanadské Imigrační statistiky, kde čs. Imigrace i přes nesnadné podmínky k vycestováni zaujímá nejpřednělšl místo ŕ imigraci do Kanady a ostatních svobodných zemi. Je pochopitelné, Že za stávající situace, návštěva Československa je pro valnou většinu ne/en nemožná z principu svědomí a morálního závazku vůči Kanadě, která Cechům a Slovákům poskytla ochranu v době nejtěžšl, ale také administrativně neschůdná pro řadu zábran z československé strany pro ty, kteři snad maji vážné rodinné a ¡ině důvody k takové návštěvě. Není třeba zdůrazňovat, že vztah kanadská veřejnosti čs původu v Kanadě vůči současnému "znormalizovanému" československu je více než Chladný, Nikde nevidíte, že by čs. velvyslanec v Kanadě byl vítanou osobnosti a reprezentoval logická kulturní a společenské napojení na původní tradice rodné země, kterou reprezentuje, jako ie viditelné u jiných kanadských etnických skupin.
40
Ne ni pochyb, že vydáni zmíněných směrnic v roce 1977 bylo promyšleným taktickým opatřením čs, vlády a zastihlo demokratické země. kde žiji občané českého a slovenského původu, nepřipraveny. Vydání směrnic postrádalo velkorysosti a jen potvrdilo, Že nedemokratický stát je velice mobilní ve vydání diskriminačních směrnic, na druhé straně demokratické země reagull zdlouhavě a neobratně, Vzhledem k tomu, že směrnice právně postihuji kanadské občany na území suverenního státu, jedná se o základní porušeni mezinárodního práva. Představme si Iluzorně, kdyby kanadská vláda chtěla provést podobná opatřeni na územI £s. státu, v podobné Si /ině formě. Vydání směrnic má tento fakticky účinek: a) oezpracný přísun kanadských dolarů do Čs. státní pokladny na kryti vlastních investičních plánů, nákupu technologie 10 západu a potřebu zdrojů na krytí náročné zahraniční sitě čs. diplomatických zastoupeni, jakož I pro potřebu financováni špionážní a dezinformační činnosti. Na druhé straně kanadská pokladna je ročně ochuzována o tisíca dolarů kanadských občanů za vysoké poplatky, které jsou vyžadovány; t>) v případě dodatečného přijeti čs. pasu (a ttm dvojího občanství), dotyčné osoba je vázána zpětnou loajalitou k československu a nepřímo Žije ve svobodném světě ¡ako rukojmí a tudíž ne jako svobodný člověk, ŕ některých případech osoby, které navštíví Československo jsou vyšetřovány ohledně lejlch činnosti, zaměstnání, přátelích a ostatním, na kterém Československo mé zájem (k tomuto účelu slouží opatření povinného hlášení se do 24 hůdm pobytu v československu na policejní stanici). Toto může být zneužito zejména u lidi, kteří zaujímají citlivé pozice v kanadské státní službě či průmyslu a výzkumu. Z vytypovaných obětí mohou být rekrutovány osoby pro ča. špionážní službu; c) I žádosti o zbaveni ¿t, občanství, žadatel vedle vysokého poplatku musi Žádat o milost prezidenta Čs. republiky, v případě že byl odsouzen pro opuštěni Československa. Rovněž tak jeho návštěva může být zneužita obdobná jako y případě dvojího občanství přijmutím čs. pasu. V této souvis losi I je třeba zdůraznit, že Československo podepsalo mezinárodní dohodu o lidských právech, kde se zavazuje, že občané mohou opustit zemi a opět se do nl vrátit. Nedodržením této dohody Československo porušuje mezinárodní závazky a je daleko I za tolerantnosti některých jiných komunistických zemi, např. Maďarska, ktoré projevilo určitou snesitelnou tolerantnost vůči svým občanům, současným I minulým; d) tlak může být vyvíjen na rodinu a přátele v Československu, zejména u osob, které "úpravu " nepodstoupí. V takovém případě může být vyvíjen nátlak na tyto osoby, aby lejlch příbuzní čí přátelé i< Kanadě sl "úpravu" provedli, v opačném pflpadú následkem může být nepovolení návštěv čl turistiky do zahranič!, případně postih v zaměstnáni; e) ti, kdo sl úpravu neprovedou a vyvíjí činnost, která neni v zájmu Československa (jako např. může být interpretován tento dopis), mohou být zbaveni čs. občanství, případně odsouzeni, což může mít nepříznivý dopad na rodiny či přátele těchto kritiků, nebo těch, kteří ignorují tyto směrnice; f) vydání směrnic nepřispělo k vytváření dobrého vztahu mezi Kanaďany českého a slovenského původu, rozdělením na "upraveně" a "neupravené", přesně dle známého pravidla: rozděl a panuj.
V posledních letech otázka "úpravy vztahů" vyplývající z těchto směrnic byla mnohokráte diskutována nejen f etnickém tisku, ale I ostatních kanadských sdělovacích prostředcích, jakož i v Parlamentě a ve Vašem ministerstvu. V Parlamentě zejména poslanci D. W, Munroa E. Mac K a y byli velmi aktívni v kritizováni těchto směrnic a navrhli řadu opatření k vyřešení této situace (např. dodatek k zákonu o občanství, ekonomické sankce vůči Československu, které má s Kanadou aktivnější platební bilanci atd ). Jistě, že by bylo Ideálni a žádoucí, aby došlo ke konzulárni dohodě mezi Kanadou a Československem, kde by dvoustranně byl vyjasněn vztah kanadských občanů českého a slovenského původu, vymezením pouze jednoho občanství - kanadského (obdobně jako ve smlouvě z roku 1928 uzavřené mezi Spojenými státy a Československem). Věřím, že kanadští činitelé zejména Vašeho ministerstva se o toto mnohokráte pokoušeli, avšak bez valných úspěchů. Z dosavadního jednáni je možno soudit, že čs. vláda na takové smlouvě nemá Žádného zájmu z výSe uvedených důvodů. To ostatně bylo potvrzeno vaším předchůdcem ve funkcí, panem M. MacGuiganem během parlamentní debaty z 5. července 1982, kde na dotaz poslance D. W. Munro, zda je pravda, že odcházejíc! čs, velvyslanec (S. Murln) se zmínil, ie dojednáni dohody je nablízku. Odpověď pana M. MacQuigana byla; "Buď velvyslanec byl nesprávně citován nebo se mýlil. Neni bohužel žádný náznak. Že tato záležitost bude vyřešena v blízké době." Vzhledem k tomu. Že toto bylo ráčeno, na skýtá se otázka, jaké řešeni kanadská vláda chce doporučit čl jak dlouho kanadští občané českého a slovenského původu maji ještě čekat. Nedomnívám se, že nově přišlý čs, velvyslanec (Ir. Buiek) přinese uspokojivě návrhy, protože eventuálni kanadsko-čs. dohoda (která by byla novým precedensem) musi nutně řešit celkovou politiku vůči čs, emigraci e politickému exilu především. Váiený pane ministře, mám v úmyslu uveřejnit tento dopis, jakož I Vaši odpověď v časopise Západ, aby Kanaďané Českého, slovenského a jiného původu, kteří maji obdobný problém byli intormovánl o úmyslech Vaši vlády. Čtenáři by rádi slyšeli, Že pokud nedojde k oboustranné dohodě ve zcela konkrétní časově specifikované době, jaká opatření kanadská vláda je ochotna doporučit, přijmout a kdy. Pro informaci a také pro případné zaujmutí stanoviska k vyřešeni tohoto problému posílám tento dopis také Vašim kolegům, kteří se přímo Či nepřímo o problém zajímají, a to panu ministerskému předsedovi, ministru pro multikulturallsm, státnímu tajemníkovi, ministru Imlgroce a ministru odpovědnému za slétni bezpečnost (Solicitor Genera;). Budu se těšit na Vaší odpověď, jakož I Vašich kolegů, které rádi uveřejníme. Doufám a věřim spolu s mnoha čtenáři, že odpověď po la* dlouhé době bude jednoznačná a k prospěchu kanadských občanů českéhoa slovenského původu. S přátelským
pozdravem Miloš šuchma redaktor
Poznámka redakce: Česká verze anglického dopisu, který byl odeslán ministru zahraničí a v kopli ctaléím ministrům.
Dopisy Vízum na počkání V čase podpísania Helsinskej dohody som dostával z Prahy cez PNS časopis 100+1. Otvorím 100+1 a narazím na Článok od náměstka ministra zahraničia (meno toho vola som už zabudol) o Helsinskej dohode, trepal tam o všetkom a nakoniec o rýchlom (na počkanie) udeľovaní víz na Čs. zastupiteľstvách ľ zahraničí. Na druhý deň som si povedal, že si podám žiadosť sám a overím si všetko sám (rozhodne s úmyslom neísť do ČSSR, len vymáknuť vízum). Na druhý deň som zavolal na čs. konzulát vo Washingtone a požiadal o vízum "na počkanie" (toho času som aj býval vo Washingtone). Ten chlap mi povedal " Čo ste chorý?" Pošleme Vám dotazník, pošlete poplatok plus v mojom prípade $.5 za kábel o gram, ktorý oni odošlú do Prahy na min. vnútra, kdesi zrejme overia môj "profil". Že "Praha" rozhodne o udelení víza. Ak to nedajú, nedostanem nazpäť ani halier. Potom som tomu úradníkovi povedal, aby si jeho chlapci v úrade prečítali tie voloviny o vízach na počkanie v 100+1. A žiada! som ešte o jednu extra sadu formulárov, ktorú som na druhý deň odoslal do redakcie 100+1 v Prahe zo "sprostým" dopisom a žiadal ich, aby ten ich námestník z ministerstva sa omluvil čitateľom a prestal cigániť, a tiež to že napíšem kolegom v cudzine, aby aj oní im poslali tie kilové dotazníky do redakcie luhárov. Odpoveď som nikdy nedostal. B. Beisetzer, USA Kiemeí posílá Reiniäe na Velkou Stranu Vec: S KeiniŠovým plánem na Velkou Stranu, huráI Plán Stanislava Reíníše na to jak "my v exilu můžeme a musíme (proloženo mnou) urychlovat" proces odvracení se stranických kádrů od Velké Strany a jejich odcházení do exilu (Západ, srpen 82, strana ¡3 dole) je sice geniálně jednoduchý, smělý a svou psychologickou hloubkou ďábelsky rafinovaný - dá se shrnout do těchto dvou hlavních bodů: 1. Posílejte přátelům a známým do Československa xeroxové kopie článků Západu ve svých dopisech. 2. O bývalých komunistických prominentech, kteří jsou nyní na západě, pište ve zdejším tisku jen to nejlepŠí, aby Strana neměl své věrné kádry čím strašit před jejich odklonem a emigrací. ' připojit se k němu však přesto váhám z následujících důvodů:
a) Nemusí m . jakého odvšivovacího prostředku b) Pro masové akce jsem nikdy ne- účinného proti kandidátům Zdravých měl mnoho pochopení. Jader k preventivnímu použiti v zác) Ve Straně jsem nikdy nebyl, ni- padních demokraciích? koho jsem do ní neposílal a svůj podíl Vít K lemeš, Kanada na odvracení straníků jsem si odpraKolující Západ coval už v padesátých letech. Předala jsem svému šéfovi anglický d) Kloním se k názoru, že kdo se neZápad a ten. po přečtení jej velice poodklonil do r. 53 měl dlouhé vedení, chválil. Předal jej svým kolegům a tak kdo vydržel i po r. 56 byl vážný případ Západ se čte mezi Kanaďany. Je to mia kdo i po r. 68, patřil ke Zdravému nimum co my emigranti můžeme vyJádru. Z pozdějšího odvracení je mi na konat zde v Kanadě pro domorodce a zvracení. seznámit je tak s obludností komue) Obávám se, že moji přátelé v Česnistického režimu. koslovensku nebudou sdílet Reinišův D. Šimková, Kanada entuziazmus ohledně bodu 1 {bod 2 se Západ pro uprchlíky jich pochopitelně netýká). NaskytnuOdešli jsme z Československa letos v li se jim příležitost, Západ si vždy s potěšením a zájmem přečtou, ale jsou to červnu a čekáme v Rakousku na vyřízeni žádosti o vystěhování do Kanady. lidé skromní a úplně jim stačí když jsou v jejich kádrových materiálech Nejsme zatím výdělečně činní a máme xeroxové kopie mých dopisů o rodin- 2 malé děti. Nemůžeme si tedy zatím ných záležitostech. Jistě by pokládali dovolit zaplatit předplatné Vašeho čaza zbytečný přepych, kdyby je měli vy- sopisu. Samozřejmě, že bychom v příššperkovaně ještě i xeroxovými kopie- tích letech dluh vyrovnali. L. T., Rakousko mi xeroxových kopií článků Západu. Pozn. red.: Časopis Západ je posílán Ostatně jsem také dosti skromný a příčilo by se mi vnucovat jim své hr- zdarma do všech uprchlických táborů a středisek nových uprchlíků. Rádinství, i když nemalé, spojené se zasídi na požádání budeme posílat zdarláním výše uvedených xeroxových koma časopis nově přišlým jednotlivpii. cům. Věříme, že jednou budou našif ) Máme fenku, které přes její nadmi řádnými předplatiteli. průměrnou inteligenci bych nevysvětlil proč po pětatřiceti letech času si něVfce takových kdo vzpomene, že je najednou teď Jelikož jsem v f I S A jen 6 měsíců, tak strašně nutné urychlovat atd. a proč nemám tolik peněz nazbyt, objednal já bych měl případně pokládat práci na jsem si zatím ročník č. 3, doufaje, že takovémto urychlování atd. za důlesi budu moci zaplatit i prvé ročníky. žitější než chodit s ní na procházku. Udělali jste mí velikou radost, že jste Na obojí by mi totiž nevybylo Času mně poslali starší čísla zdarma, jaani energie, neboť navíc máme také kožto dar do naší domácnosti. Více nezletilého kocoura, který si vyžadu- jak týden jsem měl o dobrou četbu poje spoustu pozornosti. staráno. Děláte skutečně výborný čag) Bod Č. 1 programu je úplně zby- sopis, i když mám k některým člántečný. Od Strany se už doma nemá kdo kům menši výhrady. A tak Vám všem odklánět. Kdyby o mém tvrzeniReinlš moc fandím a stávám se nejen Vaším pochyboval, doporučuji aby, až někdy pravidelným předplatitelem, ale i obbude mít čas, si v srpnovém Čísle Zádivovatelem toho, co pro českou kulpadu 82 přečetl článek nějakého Staturu v exilu děláte. A. Lanhaus. USA nislava Reiniše, zejmena těch pár vět Co si vysloužíme? končících slovy: "... brzy už přijde čas, K číslu 4/82. Asi nás bylo víc. kteří kdy nebude dost pravověrných soudru- jsme měli při pohledu na Pavla Kohouhů ani na sestavení kompletního ta asociace. Jenže—a za prvé—neústředního výboru". Já s tímto článmluvilo se o kdekom, nýbrž o promikem úplně souhlasím, až po výše uvedenou stranu 13 (na stranu 13 se nema- nentovi, který se táhl školními lety jako červená niť. Nevydržel to ani jí psát závěry). Josef Šk vo řecký, a podal si ho v Inh, ha, há) V důsledku bodu g) je po- ženýru lidských duší. Jenže, jaké chopitelně zbytečný i bod programu č. ostruhy si tím—podle vás—vyslouží2. Důležitější je však to, že tento bod me? O čem je řeč? Máme většinou slušby svého autora mohl snadno dostat do né zaměstnáni, do vašeho časopisu pímalém s kanadskými úřady, kdyby si šeme o událostech nějak souvisejících zodpovědní činitelé uvědomili, jaké- s Československem, emigrací, novou žeto imigrant y sem chce vlastně přilávlastí. Časopis je tribuna názorů - vykat. Proto, místo vymýšlení návnad na užíváme možností demokratického přilákání vší do kožichu, co kdyby se dialogu - ale sláva z toho není Reiniš raději zaměřil na vymyšlení něS. Stenbocken, Švédsko 41
Dohromady nám to půjde líp. Není snadné naučit se zahrát novou písničku, jako není snadné začít žít v nové zemi. Trvá to dlouho, a dá to práci. Nejdřív děláme chyby, ale pak přichází úspěch. Žít v souladu s druhými je stejné. Človčk se musí učit i hudbě, i porozumění. Dohromady nám to však půjde lip.
Canada
Canada
