Časopis pro žáky 2.stupně ZŠ I.Sekaniny,Ostrava – Poruba, červen 2011
Byla jsem malá holčička a byl tu můj velký den. Den, kdy jsem se stala malou velkou školačkou. Škoda, že tenkrát ještě neexistovala akce Malý velký kamarád. Možná bych neměla dušičku tak malou a srdíčko tolik bušící, když jsem zůstala ve třídě sama bez maminky. Ale to už je pryč. Zbývá „len 22 dní, tak nezabudni“ a budovu zdejší školy opustí velká slečna a s ní dalších 42 velkých kamarádů. Nakonec to uteklo. Několik zkoušení, pár písemek, sem tam vysvědčení, každoroční dlouhé prázdniny a vše za námi. Budeme smutní? Budeme plakat? Někteří ano. Budeme se smát a vyhrožovat – nikdy se tu neukážu? Někteří ano. Ale i ti „borci“ s každou historkou ze školních lavic vlastně vzpomínají. Na výlety, ŠvP, exkurzi, divadlo, kino, písemku i opékání buřtů, taháky i kázání, vždycky se něco najde. Takže - ahoj, školo, už jsi nám malá, my kráčíme dál. Ale neboj. Nezapomeneme. Ani se nebudeme snažit. Všichni se tu mějte!
Modernizace školy Modernizace vybavení ZŠ na území MOb Poruba – počítačové učebny + odborné učebny a kmenové třídy viz Fotogalerie Registrační číslo: CZ.1.10/2.1.00/08.00764 Tento projekt byl spolufinancován Evropskou unií – Evropským fondem pro regionální rozvoj v rámci Regionálního operačního programu NUTS II Moravskoslezsko 2007–2013. V rámci tohoto projektu naše škola získala novou počítačovou učebnu vybavenou 28 počítači pro žáky, interaktivní tabulí, keramickou tabulí, novým nábytkem a samozřejmě připojenou k internetu. Dále byla vybudována nová odborná učebna s interaktivní tabulí, dataprojektorem a připojením k internetu. Využíváme ji především pro výuku geografie, ale také jiných společenskovědních předmětů. Ve spojení s dataprojektorem a počítačem nabízí nové možnosti moderního vyučovacího procesu. Výuka se stává pro žáky mnohem zajímavější a přitažlivější, takže věříme, že se tato skutečnost projeví i ve zlepšených studijních výsledcích. Existuje mnoho výukových programů i výukových materiálů vytvořených samotnými vyučujícími a interaktivní tabule umožňuje zapojit do práce s nimi celou třídu. Všichni žáci uvítají, když mohou jít k tabuli a správně vypracovat zadání. Většinou následuje zvukový doprovod, který je pro děti také velkou motivací. Použití interaktivní tabule ve výuce rozvíjí u žáků i učitele kreativitu, výuka je pro žáky přístupnější a názornější, žáky takto připravené hodiny baví, nejsou "nudné". Žáci se aktivně zapojují do vyučování, někdy se dokonce předhání v tom, kdo půjde k tabuli první. Do práce se aktivně zapojují i ti žáci, kteří o ni dříve neprojevovali zájem.
Mgr. D. Petřková
-2-
Počítač a já Někteří zbytečně odsuzují počítač a mluví o něm jako o ztrátě času. Já toho názoru nejsem. Jestli jste někdy přemýšleli nad tím, jaké věci nejvíce používáte, nebyla mezi nimi jen postel nebo záchod, ale určitě i počítač. Tady je to horší, protože ne každý používá počítač stejně, a proto se lidé dělí na více skupin. Ta první jej zapne jednou za rok s tím, že dostane záchvat vzteku, když klikne na tlačítko „Vypnout“, a ono se to zničehonic vypne. Druhá skupina si na Facebooku hodiny vypisuje stovky zpráv s kamarády, kteří bydlí o patro výš. Třetí skupina je na tom tak špatně, že se neustále snaží kliknout na ikonu laboratorní myší, která je už dost zmrzačená. A čtvrté skupině by se měl počítat čas, kdy na počítači nejsou. Co myslíte? Už jste se našli v některé skupině? Já patřím k té poslední, ale to neznamená, že všechen volný čas trávím hraním her. To jen polovinu z něj. Na počítači se učím používat složité programy, vytvářím videa, učím se programovat nebo hraju náročné hry, které by žádný průměrný počítač nezvládl, a počítač je rád. Vždy, když hrajete hry, je váš počítač šťastný a zvlášť, pokud to jsou náročné hry. Počítač se dá používat i kvůli škole. Můžete hledat informace na referáty, vytvářet prezentace a nebo se ptát, co máme napsat do té úvahy. Na tyhle všechny věci se dá počítač použít a je jich mnohem víc. Teď se zdá, že je ta hromada obvodů téměř dokonalá, ale zdání klame a ono to má i své proti. Nemá v sobě zabudovanou ledničku, ale to bych chtěl asi trochu moc a takhle mám aspoň nějaký pohyb díky cestě do kuchyně. Doufám, že vám ty chytré kecy k něčemu byly. A ještě poslední věc. Podle mého názoru se psi trochu přecenili a nejlepším přítelem člověka nejsou oni, ale počítač...
Mikuláš Mascautanu, 8.B
-3-
Jsme dobří!!! Když dosáhneme nějakých úspěchů, chceme se pochlubit. Tak tedy, již jsme vás seznámili s tím, že se účastníme 16. ročníku soutěže o historii Ostravy pod názvem Keltičkův kahan. Letošní téma Lucemburkové a Ostrava zpracovávaly tři dvojice žáků 7.a 8.tříd.Práce jsme několikrát přepracovávali, upravovali a nakonec odeslali. A... byli jsme druzí! Karin a Michal z 7.B se se svou prací umístili hned za dvojicí z Gymnázia O.Havlové z Poruby. 18. května přebrali ceny v Obřadní síni Městského úřadu Ostrava-Jih z rukou dlouholeté organizátorky soutěže, p..ředitelky Mgr. Jeřábkové. Teď už se Karin a Michal těší na celodenní výlet do Prahy, který byl hlavní cenou pro vítěze.
-4-
Rozhovory s pamětníky ( 3. pokračování )
Nemusel jsem tu být… Z mých nejbližších příbuzných zažila válku jen moje prababička. Vzpomínala na události z let 1944-45. Prababička pochází z Horního Ponitří, kde koncem války probíhaly partizánské boje, podle nich bylo i pojmenováno město Partizánske. Původně se jmenovalo Baťany po Tomáši Baťovi .Z tohoto období má mnoho vzpomínek. Když přes vesnici, kde bydlela, procházeli Němci, chtěli po pradědečkovi, aby je zavedl do hor. Byl však hodně nemocný, tak je musel vést starý soused, který se naštěstí vrátil zpět. Svou odvahu prokázali, když po určitou dobu doma na půdě v seně schovávali sousedova syna, partyzána. Jednou dokonce Němci prohledali celý dům, protože měli podezření, ale nic nenašli, partyzán byl dobře schovaný. V zimě, kdy ho již neukrývali, přišel si párkrát k nim pro oblečení a jídlo, protože domů nemohl. Jednou stála prababička se sousedkou u plotu a povídaly si. Vtom jí něco prolétlo kolem hlavy a skončilo to ve stěně sousedova domku. Stačilo, aby se trochu pohnula a dostala by přímý zásah. To bych nebyl na světě a půlka mé rodiny rovněž…
Příběh studenta Můj dědeček ve svých 24 letech nastoupil na Právnickou fakultu v Praze. V listopadu 1939 byl v noci spolu s ostatními studenty zatčen, přestože se nezúčastnil pohřbu studenta medicíny Jana Opletala, jenž byl postřelen při demonstraci 28. října 1939, ani žádné další protestní akce. Všichni studenti měli na sobě pouze pyžamo, zpět pro oblečení se vrátit nesměli. Byli převezeni do koncentračního tábora Buchenwald v Německu. Později byl děda převezen do lágru v Sachsenhausenu. Pracoval jako jiní političtí vězni v lese a stávil tam tři roky. Onemocněl tuberkulózou a byl jako jeden z posledních propuštěn. Poté se vrátil do Ostravy, seznámil se se svou budoucí ženou, vzali se a v roce 1944 se jim narodil syn. Díky tomu nemusela být jeho žena totálně nasazena a on nemusel na frontu.
Vybombardovaná škola Mé babičce bylo v době, kdy se příběh odehrál, asi pět roků. Chodila do školky na Zárubku. Byla válka, proto vždy, když zahoukaly sirény a ohlašovaly nálet, paní učitelka pustila děti domů. Při jednom takovém náletu utíkala babička kolem plotů, běžela skrčená, protože se moc bála. V kolonii na Hranečníku se s maminkou a babičkou schovaly do sklepa, aby přečkaly bombardování. Druhý den se šla s maminkou podívat, co bylo zničeno. Mimo jiné byla v troskách i školka. Mezi sutinami zůstaly zbytky dětských kufříčků na svačinky, panenky, botičky…Trochu si poplakala, ale naštěstí mezi troskami nebyly žádné děti, neboť je paní učitelka včas poslala domů. Tolik z letošních dějepisných projektů našich deváťáků. Snad vás zaujaly příběhy dříve narozených, kteří prožívali své dětství a mládí v těžké době 2.světové války. Mgr.L.Mazurková -5-
Web - Čtení pomáhá O pár týdnu později… V jedné hodině literatury se naše třídy 6.A a 6.B zaregistrovaly na webových stránkách www.ctenipomaha.cz. Jelikož jsou v naší multimediální knihovně čtyři počítače, mohli jsme se u nich postupně vystřídat. Zjistili jsme, že tyto stránky opravdu pracují. Je zde mnoho možností, jak přispět svou padesátikorunou, kterou získáš, když správně odpovíš na všechny čtyři otázky, na některou charitativní sbírku. Tyto otázky se týkají knihy, kterou jsi už přečetl/la a jsi schopný/ná na ni odpovědět. A na jaké charity třídy 6.A a 6.B přispěly? Největší počet našich kreditů získala jednoznačně charita Sárinka a Kubíček. Účelem této sbírky je získání peněz na speciální sedačky do auta. Tyto dvě děti trpí mukopolysacharidózou III. typu, zvanou Sanfilippo syndrom. To znamená, že špatně mluví, nic neudrží v rukou, nemohou spát, často pláčou a na svůj věk jsou velmi zaostalé. Mohu Vás příjemně překvapit, protože se všechny požadované peníze, tedy 118 950 Kč do haléře vybraly. Další sbírka je pro Šárinku z azylového domu. Holčička během svých pěti let zažila neskutečné životní trable, které by nikdy nikomu určitě nepřála. Teď žije spolu s maminkou v azylovém domě a vše zlé mají za sebou. Šárinka by si přála nějaké peníze na školní pomůcky, oblečení a pohodlné boty. Zbytek vybraných peněz by věnovala na výstavbu dětského hřiště, které by se nacházelo u azylového domu. Zatím se vybralo jen 60% z částky 100 000 Kč. Takže se snažte a hodně čtěte. Další velký počet našich kreditů získala charita Vozík pro Kristinu. Tato třicetiletá paní žila doposud celkem normální život. Ale v roce 2008 měla autonehodu, při které si zlomila páteř, a její mícha byla narušena. Přála by si peníze, za které by si pořídila aktivní vozík, jenž by byl lehký a ovladatelný. Takový vozík se ale musí vyrábět na míru a jeho cena je dost vysoká. Ten pro Kristinu stojí 101 000 korun. A ještě mnoho dalších čeká na vaší pomoc. Pokud se chcete taky zapojit jako třída 6.A a 6.B, nic vám v tom nebrání. Mnoho zdaru a dobře zodpovězených otázek. Za své spolužáky Hana Šťastná
-6-
Lavička v parku Jednou mi tak říkala babička, že v parku je jedna lavička, ta tajemství schovává, SVOJE CITY TAKY MÁ. Tolik slz už viděla, tolik smíchu slyšela, tolik lásky cítila, tolik strachu zažila, tolik štěstí, tolik smutku, tolik slastí, tolik strastí.... Že by jeden povídal... Jeden by byl povídal, druhý by se usmíval: ,,Co je tohle za blbost? Lavička a city? NO TAK TY MÁŠ DOST!" Totiž: Neučení nevědí, jinak si to nevysvětlí, že lavička v parku zná moje malé tajemství.
Blanka Matejová, 9.B
-7-
Můj dědeček K mému popisu jsem si vybrala dědečka, protože mi moc a moc chybí. Můj děda se jmenuje Vratislav Šťastný a tento rok by mu bylo 66 let. Vypadal úplně normálně, jako každý jiný dědeček (pár šedivých vlasů, žádné zuby…) Jelikož měl rád dobré jídlo a sladké limonády, byl silnější a zdatnější postavy. Většinou jsem ho vídávala v teplácích, s holým břichem a s brýlemi na modrých očích, když lehával venku na lavičce s novinami v ruce. Pamatuji si ho jako tvrdohlavého pána, který občas vybouchl a hádal se s mojí babičkou. Takový „chytrák“, který si většinou nenechal poradit. Ale musíme mu to prominout, protože na stáří je takový skoro každý. V mládí se vyučil zámečníkem, ale pracoval jako horník, co kope uhlí v dolech. Bohužel, jeho zdravotní stav mu nedovolil, aby se tímto zaměstnáním živil déle, než do 40 let. Musel odejít do invalidního důchodu. Koupil si chalupu a odstěhoval se tam. My jsme tam za ním jezdili každý víkend a bylo nám tam moc dobře. K jeho zálibám patřila četba různých válečných a historických knih, potom pěstování růží, vinné révy, z které pak vyráběl domácí červené víno, ovocných stromů, jako jsou jabloně a švestky, z kterých také pálil slivovici. Rád si poseděl s přáteli, pořádal různé rodinné oslavy, rád jezdil na kole a sbíral houby. Na stáří se věnoval počítačovému světu. Mého dědu jsem měla a mám stále velmi ráda, protože se mnou jezdil na různé výlety,chodil na koupaliště, skoro vždy mě poslechl a vyhověl mi. Je mi to velmi líto, že tu dnes se mnou nemůže být můj dědeček, protože nás navždy opustil 25. července roku 2009 v nedožitých 64 letech. Stalo se to zrovna, když jsem k němu přijela na prázdniny. Nikdo, tak jako já, nepochopí, že mi moc a moc chybí.
Hana Šťastná, 6.A
-8-
Důchodci
Je babička, je děda, mají oba hůl, hlava je šedá. Lámou se jim nohy, klouby už neslouží, být důchodcem – po tom nikdo netouží. Ve volném čase hledají slevy, proč to tak dělají? To nikdo neví. Jsou naše rodina a máme je rádi, občas jim připomenem i jejich mládí.
Petr Novák, 8.A
-9-
Dopis, který nikdy nedojde Ahoj, Edwarde. Zde Tvůj příznivec Martin. Hrozně ses mi líbil jako stylový upír v sáze Twilight. Tvé zlaté oči jsou tak výrazné, že když jsi na slunci a třpytí se Ti tělo, tak nelze poznat, zda jsou to Tvé oči nebo pozlacené brilianty. Byl jsem na všech Tvých filmech v kině, a tak Ti něco řeknu. Ve filmech vypadáš jako největší frajer a umíš číst myšlenky. Jsi zamilovaný do Isabell a poněvadž jsi upír, tak to samozřejmě popíráš. Mám na Tobě rád, že na sobě nedáš nic znát. Také jsi velmi chytrý a nemáš v lásce vlkodlaky. Často jezdíš do zátoky, kam s bratrem Emmetem chodíte lovit. Nejraději máš pumy, protože jsou rychlé a silné. Máš také bratra Jaspera a ještě dvě sestry, Alice a Rosalie. Ve svém stříbrném volvu se vždy objevíš tam, kde je Tě nejvíce potřeba. Tvé svalnaté tělo si většinou zakrýváš černou koženou bundou. Moc se mi líbíš. Doufám, že Tě v knize Půlnoční slunce zase najdu i v Tvé bundě. Tak se zatím měj a dávej pozor na slunce. Zdraví Tě Martin z Ostravy
- 10 -
Dopis Lady GaGa Drahá Lady GaGa, mohla bych Ti, alespoň v tomto dopise tykat? Doufám, že Ti to nebude vadit.Tento dopis píšu, protože nevím, jak jinak Ti sdělit můj obdiv k Tobě. Protože pocházím až z České republiky, která je Tvému rodnému městu hodně vzdálená, je jenom malá pravděpodobnost, že se někdy v životě potkáme. A i kdyby se to někdy stalo, třeba na koncertě, kterých je, jenom tak mimochodem, v České republice málo, tak stejně nebudu mít šanci Ti říct, že se mi moc líbí Tvůj zpěv, Tvé písničky i Tvá originalita. Na frázi: ,,Narodil ses jako originál a je jen na Tobě, jestli jím i zůstaneš,“ se ve Tvém případě nedá říct nic jiného než: ,,Ano, Ty jsi originál!“ Tvůj osobitý styl a zajímavá vizáž Tě dělají tím, čím jsi. Nechodíš oblečená podle poslední módy, protože Ty určuješ svou módu. Vždyť udělat oblečení z bublinek nebo vytvořit masový kostým může napadnout jenom člověka s tak velkou fantazií, jakou máš Ty! Obdivuji na Tobě Tvůj talent. Tvá hudba je natolik dobrá, že oslovila milióny lidí na celém světě. Osobně si myslím, že i když jsi nástupkyně Madonny, jsi o hodně lepší než ona. Má sice několik dobrých písniček, ale Ty je máš, podle mého názoru, mnohem lepší. Kromě Tvého zpěvu se mi líbí i Tvé videoklipy. Nejvíc mě asi zaujal ten k písničce Bad Romance, která je z Tvé tvorby asi mou nejoblíbenější. Nejvíc Ti to v něm sluší ve chvíli, kdy vypadáš jako panenka. Světle růžové vlasy s nádechem do oranžova Ti opravdu sluší a decentní líčení perfektně podtrhuje Tvou krásu. Ale to hlavní,co jsem Ti tímto dopisem vlastně chtěla říct, je, že Tě moc obdivuji. Jsi můj vzor a jednou bych chtěla být jako Ty. Přeji si Tě někdy potkat a mít možnost Ti do očí říct to, co jsem sem mohla jenom napsat. Blanka Matejová ♥ 9.B
- 11 -
Zamilován Copak může tohle kouzlo být? Koho může oslnit? Je to záhada, to se ví, časem mu však srdce napoví. O tom, kdo ho má rád a při kom bude vždycky stát. V dobrém, či ve zlém, stále půjde za svým snem. Půjde za tou touhou, která se v něm promění, aby našel tu, jež jeho city ocení. Tak už budou spolu šťastni a neskončí to jenom básní.
Michal Kopáček, 8.B
- 12 -
Milý Buzzi Rakeťáku, jsi moje nejoblíbenější postava. V prvním díle jsem Tě neměla ráda, protože mi bylo líto kovboje Woodyho. Andy měl narozeninovou oslavu a jako novou hračku dostal Tebe! Ostatní hračky byly smutné, ale odnesl to hlavně kovboj! Andy dal svojí nejoblíbenější hračce podpis na podrážku boty, kterou měl samozřejmě Woody, ale potom jsi na botu podpis dostal i Ty. Nikdo ho neměl rád, ani si ho nikdo nevšímal, měli oči jenom pro Tebe. Potom Tě schválně shodil z okna, ale byla jsem ráda, že jste se vrátili jako kamarádi. Byl jsi pro mě škaredý a namyšlený kosmonaut. Vůbec nevím, jak se to stalo, protože teď jsi pro mě ta nejkrásnější a nejlepší hračka. Jsi roztomilý kosmonaut, který má na sobě plno tlačítek. Tvoje barva obleku je hlavně bílo-zelená. Na hlavě máš fialovou kuklu, modré oči a velké obočí, úsměv, který září všude a na bradě máš malou kudrlinku. Tvoje hlava je uzavřená v kyslíkové masce. Jsi takový menší robot. Loučím se s Tebou a doufám, že zase bude další díl. Budeš pro mě ještě dlouho ta nejkrásnější hračka. Čus bambus, Tvoje Markéta!♥
- 13 -
Strom Zdá se mi, že jsem strom. Myslím si, že jsem strom. Podle mého názoru jsem strom, Jaký máte názor na to, že jsem strom?? Přemýšlejte, že jsem strom. Co říci na závěr?? Jsem strom!!
M. Maciáš, 8.A
- 14 -
Školní lavice Lavice - věc, které si žáci neváží. Není pro ně vůbec zajímavé, že lavice stojí peníze. To by zjistili, až když by ji museli "zacálovat" sami. Obyčejně se na ni totiž objevují obrázky, telefonní čísla, jména a nejrůznější nápisy (mnohdy hodně sprosté). Ale jak k tomu přijde ta lavice přijde?? Není tak trochu chudák?? Lidem to tak nepřijde, protože není živá, ale když ji tak ničí (předpokládejme, že lavice má nějaké city), ta jí to určitě není příjemné. A to už kvůli tomu, že nemůže mluvit. Co by dala za to, aby mohla těm lidem vynadat nebo zavolat na nějaké telefonní číslo, které si žáci dovolí napsat na její "osobu", a popovídat si s někým! Určitě se cítí úplně sama a zcela přehlížena. Ale chtěla by být jako my, lidi?? No samozřejmě! Kdo by se nechtěl rozběhnout, ochutnat dobré jídlo nebo zajít třeba do kina (předpokládejme, že jste lavice a najednou se z vás stal člověk)?? Zároveň se ale zamysleme nad tím, jak musí být lavice ohromně chytrá. Vždyť přece stráví celý svůj život ve škole. To by z ní učitelé měli radost, kdyby ji zkoušeli u tabule. Kdyby, jak už bylo zmíněno, uměla mluvit, byla by nejchytřejším žákem ve třídě a ten, kdo by se s ní kamarádil, by měl veliké výhody. Nejlepší by bylo, kdyby přímo Vaše lavice mluvila / a věděli byste to jenom vy / a radila Vám při všech testech. Byli byste zaručeně jedničkáři. Co bychom třeba my, lidi, ale někdy dali za to, na chvíli se převtělit do toho školního dřeva a vyslechnout si nějaké to tajemství, které není určeno ostatním uším ? Z toho vyplývá, že Vaše lavice ví úplně všechno, co se u ní někdy řeklo. Tak pozor. Naštěstí to není žádná drbna. Chudák lavice ale moc nevydrží. Určitě ne tak dlouho jako lidé. Z toho neustálého používání jí ubývají síly a stává se z ní tzv. důchodkyně. Nikoho to ale nemrzí. Proč by taky?? Žáci dostanou nové lavice a jsou spokojeni. Chvilku je udržují v pořádku (aby se neřeklo) a za pár let je začnou zase ničit. A lavice zase trpí. S tím už nikdo nic nenadělá. Všichni jsou stejní. Neváží si věcí kolem sebe a nejspíš si vymysleli nějaké heslo: Něco znič a urychleně kupuj něco nového. Tak to téměř všem žákům asi vyhovuje. Můžete do nich "hustit", jak se Vám zachce, že to není pěkné, a že se to nesmí. Budou si stejně dělat, co se líbí jim, protože vše zakázané a nedoporučované zní velmi - 15 -
lákavě, ba přímo k vyzkoušení samému svádí. Navíc. Jsou přece svobodní občané, ne?? Slovo vandalismus NÁM, puberťákům ještě nic moc neříká. Lavice to hold nemá vůbec lehké. Kateřina Břemková, 8.B
- 16 -
Lavička v parku Lavičky v parku jsou oživením veřejného prostoru. Mám to štěstí, nebo spíš smůlu, že bydlím v bytě, který má výhled do parku. Z těchto oken je vidět lavička, kde často posedávají různí lidé.Zpravidla tam sedávají ti, kteří chodí venčit do parku své psy. Tito návštěvníci se zařazují do skupiny lidí, kteří neruší své okolí a čtyřnozí mazlíčci se alespoň proběhnou. Když nejsem ve škole a je třeba víkend, tak z okna vidím, že na těchto lavičkách sedávají i maminky s malými dětmi. Ty jsou nadšené z blízkosti nedalekého pískoviště, které je pro malé caparty zdrojem pískových her a radostí. Vzhledem k tomu, že na sídlišti, ve kterém bydlím, se také nachází velké množství restauračních zařízení, stává se, že návštěvníci těchto prostor na lavičkách odpočívají. V těchto případech o takový pohled vůbec nestojím. Z těchto veřejných prostor, kde lavičky stojí, se pak ozývá "zpěv" a další hlučný projev, kdy se řeší neřešitelné.Lavičky k městu patří a to i přesto, že jsou občas zdrojem negativních vlivů. Kromě těchto laviček k městu patří i jiný mobiliář, jako například sochy, fontány, odpadkové koše, dětská hřiště a tak dál. Důležité je, aby zde byl pořádek a lidé je využívali rádi. A k tomu můžeme přispět i my.
Kryštof Bystřický, 8.B
- 17 -
Poslední číslo časopisu je hotové a s ním končí práce redakčního kolektivu ve složení Michal Bezruč Lukáš Trojek Hanka Šťastná Kateřina Břemková Kateřina Machelová Kryštof Bystřický Mikuláš Mascautanu Michal Kopáček Petr Novák
S velikými díky se loučíme se dvěma redaktory Michalem Bezručem a Lukášem Trojkem, kteří odcházejí studovat na stejnou střední školu. Přejeme jim hodně úspěšný start i celé studium. Všem čtenářům Beznázevníku pak hezké a slunečné prázdniny a ahoj v novém školním roce 2011/2012. - 18 -
