Výrobky z keramické dílny uživatelů ÚSP Chrlice
2011 Časopis obyvatel ÚSP pro zrakově postižené v Brně-Chrlicích
Obsah dubnového čísla: Step Proč je sobota Bílá Gratulace, akce v dubnu Rodný kraj Mirka Karla Velikonoční ostrovy Jiří Kostiha, řezbář, umělec Něco pro úsměv
1
Proč je sobota Bílá a vajíčko malované Od pradávna víme o mnoha zvycích a tradicích týkajících se Velikonoc. Psali jsme již před rokem, před dvěma o některých, ale jistě lze něco z těchto věcí připomenout. Na Bílou sobotu se lidé čistě oblékli do jarního, čistě vykoupali a šlo se do kostela. Stavení se bílila, panoval všude lad a pořádek. Proto tato sobota byla nazvána Bílou. Bílou také proto, že lidé přijímali křest a jejich duše se prosvětlila vírou. V noci na Velikonoční neděli se koná vigilie - oslava vzkříšení spojená se svěcením ohně. Velikonoční vajíčko je symbolem nového života, plodnosti. V souvislosti s lidovou tradicí vznikl zvyk tato vejce malovat. Každý muž za „vyšupání“ ženy na zadek pomlázkou dostane barevné vajíčko jako symbol jejich díků a prominutí. Slovo pomlázka je od slova pomladit, takže žena, která na Velikonoce dostane, zůstane mladá, po celý rok zdravá a uchová si plodnost. Barvení vajec je staré více než pět tisíc let. Sahá až do staré Číny. V Česku se vejce nejčastěji zdobí kresbou voskem či barvou, barvením ornamenců či polepováním. Nejčastěji používanou barvou je od prvopočátku červená. V mnoha amerických filmech vidíme velikonoční radovánky spíš ve stylu schovávání a hledání zajíčků a velkých kraslic po zahradě. Zajíček má zřejmě původ v pohanských rituálech oslavujících příchod jara. Symbolika zajíce pochází z tradice oslav svátku pohanské bohyně plodnosti Eostre. Z jejího jména je odvozeno slovo Easter – Velikonoce. Podle legendy bohyně Eostre proměnila ptáčka, který umrzl ve vánici, v zajíce. On pak z vděčnosti každé jaro kladl vejce v podobě ptáka do zahrad všem lidem pro potěšení.
Mše církve římsko katolické v kapli Rozhovory nad Biblí probíhaly netradičně na klubovně v klubovně na oddělení AB Velikonoční evangelická bohoslužba v kapli Velikonoční bohoslužba církve čs.husitské v kapli Vítání jara v sále brněnské konzervatoře Vernisáž - výstava řezbářských prací Jiřího Kostihy a výstava výrobků naší pracovní terapie. Tato výstava trvala týden, navštívilo ji hodně návštěvníků a kniha návštěv, do které psali všichni své dojmy, přišla do rukou pana Kostihy jako naše poděkování za jeho výstavu. Sborový koncert v Husově sboru na ul.Botanická Koncert pěveckého sboru Mladost Orchestrální koncert Moravské filharmonie Olomouc v Besedním domě Setkání nevidomých v Zahradě pod smrkem v Králově Poli Vystoupení pěveckého sboru naděje v DP na Jamborově Stepování naslepo
2
Mým domovem je Vysočina Mirek Karel
Pocházím z Vysočiny. Tunochody leží nedaleko Ledče nad Sázavou a vedlejší vesnice je Číhošť – tam jsem chodil do školy. Dokonce jsem chodil do pionýrského oddílu. S oddílem se jezdilo na tábory, ale já nikdy nechtěl, i když mne naši přemlouvali. Raději jsem chodil na houby. Byl jsem nejmladší ze tří dětí. Chodil jsem do školy pěšky nebo na kole. Autobusy jsem nepotřeboval. Pak jsem onemocněl a při následné léčbě jsem přišel o zrak a jsem od té doby také nepohyblivý. Moji rodiče se celý život věnovali zemědělství, i doma jsme měli hospodářství, chovali jsme domácí zvířata, pěstovali brambory a ostatní zeleninu. Moji rodiče díky nemocem však zemřeli velmi mladí. Já jsem musel už od 5 let pomáhat. Čistil jsem celé rodině boty. Byla to pro mne velká práce a zodpovědnost. Jako dítě jsem miloval sport. V létě jsem plaval, jezdil na kole, v zimě bruslil. Mnozí z rodáků si pamatují, že z Číhoště pocházel pan farář Toufar, který byl v 50. letech umučen komunisty. Proč, o tom vypráví smutná historie: V jeho kostele byl kříž, který se hýbal. Nikdo si tento úkaz nedovedl vysvětlit, nakonec ani sám farář ne, tak se začalo mluvit o zázraku. Jenže to se v době totality nehodilo, a tak pana faráře mučili, aby prozradil, jak to dělá. V době vyšetřovací vazby zemřel… Nikdy jsem nezahálel, ani teď nezahálím. Chodím denně do dílen, vyrábějí se tam krásné věci z keramiky a myslím, že se stále zdokonaluji a práce s hlínou se mně strašně líbí. Povídáme si tam, někdy se slaví něčí narozeniny, tak je tam stále dobrá nálada a paní Pavlínka se nám velmi věnuje. Povídáme si společně, svěřujeme se jí se svými problémy, ona nám pomáhá. Jako každý kluk, měl jsem i já tajné přání. Nechtěl jsem být ani kosmonautem ani doktorem. Chtěl jsem prostě dělat prodavače v železářství. Můj bratr podniká v Praze a sestra se provdala nedaleko od Brna. Ta mě chodí navštěvovat. Bratr, jen když jede na chalupu, která mu na Vysočině zůstala po rodičích. Vysočina je krásná, tichá a byl jsem tam rád.. Vzpomínky pomohla zpracovat rekvalifikantka Jana Křesalová
Ledeč leží na severozápadě kraje Vysočina a je oblíbené letovisko Posázaví. Tímto místem prochází mnoho turistických tras, některé z nich vedou do Sluneční zátoky, která byla skautským útočištěm slavného spisovatele Jaroslava Foglara. Na břehu Sázavy byl ve 13. století vybudován ledečský hrad, dnešní podobu však získal až koncem 19. století. V Ledči pak můžeme najít zachovalou synagogu, židovský hřbitov, který je jeden z nejstarších v Čechách, nebo sochu Mistra Jana Husa. A jestli někdo z vás slyšel pojem Posázavskej pacifik, pak to bylo právě zde, odkud vyjížděl vlak až do cílové stanice s přírodní rezervací Stvořidla.
3
Vernisáž plastik pana Kostihy Ing. Leopold Brückner, Handicap klub Brno
Krátce po plese jsme byli zaměstnanci ÚSP opět pozvání, a to na zajímavou výstavu. Pozvání jsme neodmítli a věřte, byl to velký zážitek. Celá expozice byla v náboženském duchu. Pro příklad uvedu poslední večeři Páně, Betlém s jesličkami, či ukřižovaného Krista na kříži. Tak, jak jsem předpokládal, vernisáž měla haptický charakter, takže průvodci a terapeuti vodili zrakově postižené od exponátu k exponátu a podrobně komentovali a případně i vedli ruku nevidomému po plastice. V rámci vernisáže se představil místní pěvecký sbor Naděje a přednesl nám několik písní sólista z BROLNu, pan Kovářík za doprovodu kytary, na kterou sám hrál. Byl to umělecký zážitek. Kolektiv pracovníků ÚSP Chrlice je pro Handicap klub Brno velkým příkladem a povzbuzením v oblasti muzikoterapie a ergoterapie. Velmi jsem byl vděčný paní Dr.Běhalové za moderování této akce. Uvědomil jsem si náročnost moderování v takto specifikovaných podmínkách. Těšíme se na další akce s uživateli a spolu s nimi i na akce mimo ústav.
**********
Vernisáž PhDr. Markéta Běhalová Kde bylo, tam bylo… Všechno to opravdu bylo jako v pohádce. Na počátku byl ale jeden docela obyčejný, ale zato stařičký výklenek ve zdi ústavu. Na něj navazovala myšlenka naší paní ředitelky. Obrátila se na nás s výzvou, námětem, abychom přemýšleli a zkusili vymyslet něco, co bychom do výklenku umístili, něco, co by se do něj hodilo, co by vypovídalo o našem zařízení, o jeho poslání, smyslu. Ale co??? To už byl oříšek. Myšlenka zrála. Plynul čas. Viktor Hlaváč, náš obyvatel, přišel s nápadem. Seznámil s ním paní ředitelku. Hned dostal souhlas. To už nečekal ani minutu. Zajel do Sobůlek, na Moravské Slovácko, kde žije řezbář Jirka Kostiha. Hned mu dal zakázku. Umělec nelenil, pustil se do díla. Neuplynula dlouhá doba, socha byla na světě. Pan Hlaváč ji ústavu daroval. Socha tehdy bez uvítacích řečí byla přivezena k nám. Usazena do výklenku čekala na svou chvíli. A ta chvíle nastala. Bylo to jednoho krásného dubnového dne, V ústavu jsme konali vernisáž. Slavnostní vernisáž. A to byla událost nad jiné události: nádherná, velkolepá. Sochu ten den nespatřilo lidské oko, byla zahalena bílou rouškou. Tak byla připravena na odhalení.Vypadalo to velmi tajemně.. To už pan Hašek vzal do ruky harmoniku. Zazněly fanfáry. A jaké! Nádherné! Místostarostky MČ Brno- Chrlice, Bc.Ivana Telecká a Mgr.Monika Sklenářová sochu odhalovaly. Rouška spadla. Před námi, v plné kráse, stála socha. Socha Slepce. Jak byla ta chvíle krásná, důstojná, jak na ni 4
socha čekala, jak po ní prahla! Obloha najednou jako by byla ještě víc azurová, kolem se ozývaly nejkrásnější zpěvy ptačí, do toho zářilo jiskřivé slunce. Do takového světa se tedy naše socha zrodila. Pomalu jsme se přesunuli dole do sálu. To už tu zněly písně v podání našeho pěveckého sboru Naděje. Členové sboru také tušili velikost chvíle, zpívali s maximálním nasazením. Zněla slova uvítací, slavnostní. Jménem naší paní ředitelky jsme vítali naše obyvatele, zaměstnance, všechny naše vzácné hosty. I Jirku Kostihu, ten byl dnes hostem nejvzácnějším. Jirka je řezbářem, který tvoří nádherná, podmanivá díla, sochy, reliéfy. Své díla nám zapůjčil, abychom si je tu pak po celý ten týden mohli vystavovat. Také že jsme je náležitě obdivovali a mohli si na ně i sáhnout. Jirka má ke dřevu, k lidem velmi blízko. Rád se s námi o své umění podělil. Druhým našim vzácným „hostem“ či hosty byli naši dílenští. Na této výstavě jsme si totiž, kromě řezbářských děl Jiřího Kostihy, mohli prohlédnout i díla, výrobky našich uživatelů z terapeutických dílen. Z dílny šicí, keramické i z košíkárny. Tato díla jsou jiná, ale neméně cenná a krásná, pro nás obzvlášť, protože známe lidi, kteří je vytvořili. Co výrobek, to originál, nádherný, nezastupitelný. Opravdu bylo co obdivovat. Vítali jsme i další hosty ze SONS Kyjov, z Tyflocentra Brno, SONS Brno, zástupce z MČ BrnoChrlice, ze ZŠ z Chrlic, farářku církve čs.husitské paní Košíčkovou, sbormistra našeho pěveckého sboru Naděje Ing. Palečka a další. Slovo dostal vystavující autor, Jirka Kostiha, za dílny Pavlína Starečková. Pak k nám promluvila naše paní ředitelka Mgr. Danuše Křiváková. Na její slova též čekali všichni. Paní ředitelka se vždy moc pěkně k záležitostem vyjadřuje, její slova bývají pohlazením. Je to určitě i tím, že mluví od srdce. Opravdu měla co říct. Vždyť to byla právě ona, která stála na počátku všeho, byla iniciátorkou celé vernisáže, celé té výstavy. Paní ředitelka vše velkoryse podpořila. Bez ní by se i celá ta akce neuskutečnila na tak úžasné úrovni, jakou byla. A do toho všechny ty krásné exponáty kolem, řezbovaná Poslední večeře, pod ní třináct, pro změnu, proutěných ošatek z našich dílen, vyřezávaný betlem se všemi patřičnostmi, madona, reliéf Štědrý večer, cifrující Slovák, dřevěné sochy žen, Slovák s klarinetem, Kristus na kříži, keramičtí i dřevění andělé a jiné výtvory. Do toho všechny ty výrobky z dílen – polštáře, srdíčka z lásky, hadrové panenky, keramické figurky, ozdobné mísy a talíře, koše a košíky, proutění velikonoční zajíčci, všechno to bylo tak krásné, až srdce jásalo a do toho zněly další krásné zpěvy- písničky Václava Kováříka.
Následoval slavnostní přípitek… Tak tedy na zdar díla… A jak to na vernisážích obvykle chodí, i tady byl slavnostně prostřený stůl, raut, na něm mísy plné chuťovek- jednohubek, všude vůně krabích, česnekových, křenových i salámových pomazánek. I toto byla „díla“ našich obyvatelů, které vytvářeli v cvičné kuchyňce. Pak tu byly ještě všelijaké jiné dobroty, nescházely mísy s ovocem, pravé slovácké svatebními koláčky, laskonky, ořechové řezy, řezy kakaové i tvarohové, jen se chutě sbíhaly. Kolem procházelo Jaro. Všeho se účastnilo a jak rádo. Slyšelo všechna ta slova, zpěvy i fanfáry, moc se mu vše líbilo. Připadalo mu to, že to bylo i pro něho. Asi tomu tak bylo.
5
Skončila vernisáž. Byla krásná, důstojná, prvotřídní. Jedinečná. Dozněly její fanfáry a zpěvy, vypršel její čas. Díla Jiřího Kostihy i výrobky z dílen se líbily… Budeme vzpomínat, ale někdy, třeba příště… zas… A co dovětkem? Všechny ty krásné výrobky bylo možné ještě zhlédnout po celý další týden. Je potěšující, že tuto příležitost využilo i mnoho návštěvníků z řad široké veřejnosti. Ono to také cosi za sebe vypoví. K tomu ani nemusí být velká slova. Takže ještě jednou velký dík. Za všechny ty příležitosti, šance, jež obohatily!! Díky za spolupráci a pomoc!!! Všem!!!!!
Jitka Kozumplíková a Eva Dvorská
Koncem února jsme dostali zajímavou nabídku, která sklouzla až do spolupráce hned na několik akcí. Napsala nám paní Bc. Martina Grulová, ředitelka Tanečního studia NO FEET, kde vyučuje hlavně step. Právě step je jeden z mála tanců, který je schopen plnohodnotně vykonávat člověk se zrakovým postižením nebo zcela slepý. S prací s touto skupinou lidí se již setkala ve stepařských školách v zahraničí a velmi ji zaujala. Právě z toho důvodu se obrátila na nás a nabídla lidem z ústavu, aby si step vyzkoušeli. Nesmím však zapomenout na to, že v prvopočátku to byla ona se svou kolegyní, které nám step předvedly na plese jako extra číslo. Víme, že někteří byli z tohoto vystoupení nadšeni a když jsem se ptala, kdo by na hodinu stepu šel, radostně se přihlásili. Podotýkám, že paní Martina nám ji věnovala zcela zdarma. Tak utekl celý měsíc po plese a my jsme se chystali do Brna na Václavskou ulici, kde byla 6.4.2011 nejprve půlhodinová přednáška o historii a stepu samotném, pak následovala výuka. Pěkné a milé přivítání nám dodalo odvahy. V rámci mezinárodního stepařského festivalu pořádaného v Brně jsme se nyní nadnášeli i my v příjemně klepajících botách a zkoušeli kreace jen vzdáleně podobné lehkému pohybu při stepu. Tak jsem si říkala: kdyby tady byl teď Korn, ten by se bavil! Je totiž mistrem tohoto umění. A ještě při tom dokáže zpívat. My měli problémy tu pernou chvilku vydýchat!! V úvodu nám paní Martina předvedla, jak step vypadá, následoval rychlokurz základních kroků stepu až po sestavu, kterou jsme se zde učili. Stepovali jsme nejdříve na počítání, pak s hudbou, dověděli jsme se o historii stepu. Na nohou jsme měli černé kožené boty s kováním na špičce i patě, aby při pohybu pořádně cvakaly. Bylo nás tam i s doprovodem asi 10 z ústavu, dokonce přijeli i ze SONS Kyjov a pozváni byli také studenti ze Speciální školy pro zrakově postižené z Kamenomlýnské. A všichni byli nadšení. Paní Martina speciálně pro nevidomé vytvořila tuto hodinu, aby i oni něco měli z pohybu při hudbě, ale každá chybička tady byla krásně slyšet. Martina si zkusila, jestli mohou nevidomí 6
pochopit a provozovat step. A myslím, že jsme ji ani v nejmenším nezklamali. Pro ty více uřícené zde byla její maminka a jako skutečná maminka se po celou dobu o nás starala. Nabízela občerstvení, usmívala se a fandila nám. Také jsme ji tam potřebovali, protože celý sál byl plný tancujících a hemžilo se to v rytmu stepu. Pro zajímavost si můžete přečíst, jaké druhy stepu existují:
Americký step Clogging – westernové stepování Irský step Moderní step Street step neboli Pouliční step
Step vznikal od poloviny 18. století v oblasti New Yorku, kde mezi sebou v tancích soutěžili irští, skotští a afričtí přistěhovalci. Z této směsi „nožních tanců“ z mnoha zdrojů se vyvinul původní tap. Koncem 19. století byl tanec znám pod názvem jazz dance. Jak popisuje i paní Eva Dvorská, nejprve si museli všichni zkusit kroky, pak se přidávaly další a další pohyby a zrychlovaly se podle hudby. „Martina stepovala současně s námi, ale samozřejmě jí to šlo lépe. Vysvětlovala nám, jak se který krok jmenuje, odkud step pochází a kdy vznikl. Po skončení našeho stepování jsme byli zralí všichni do postele, protože nás příšerně bolely nohy. Tedy alespoň já jsem to cítila, ale přesto celou tuto akci považuji za výbornou,“ usmívá se při vzpomínce paní Eva Dvorská. Po skončení jsme paní Bc. Martině Grulové předali dárky vyrobeny našimi uživateli v dílnách a rozloučili se s poděkováním a pozváním opět k nám do ústavu. Snad si paní Martina ještě někdy pro nás udělá čas. Děkujeme Bc. Martině Grulové a její mamince za péči a krásné odpoledne, které věnovaly s ochotou a úsměvem našim lidem. Jak se stát vévodkyní? Snad největší společenskou událostí letošního jara se stala svatba anglického prince Williama s Kate. Okamžikem sňatku manželé mohou používat titul vévoda a vývodkyně z Cambridge. Velkolepá svatba byla prohlášena za ještě okázalejší a větší, než sňatek jeho matky Diany s princem Charlesem. Britská královna Alžběta II. udělila nejvyšší dědičný šlechtický titul svému vnukovi, jak bývá zvykem, při příležitosti královské svatby.
7
Velikonoční ostrovy Téměř před 300 lety, v roce 1722 byly pro Evropany objeveny ostrovy v Tichomoří. Jelikož byla doba velikonoční, dostaly po ní jméno. Dnes toto území, omývané dokola mořem, obývá téměř 4000 lidí. Kdekoliv na tomto ostrově jste, vždy slyšíte nedaleké šumění moře. Není příliš velký. Před mnoha lety zde žily rodinné klany, původní obyvatelé Rapa Nui. Každý představitel klanu měl vyhotovenou sochu, říká legenda. 8
Jelikož se jejich obyvatelé předháněli, kdo vytvoří větší, tak na tomto území vznikly sice obrovské a snad všem známé sochy, na druhé straně na jejich přepravu na jedno místo však bylo spotřebováno velké množství dřeva místních palem. Doba byla zlá a nelítostná, a to hlavně k přírodě. Následují války klanů o základní prostředky, nastává kanibalismus. Jen velmi málo z nich přežilo. Sochy Velikonočního ostrova byly v šarvátkách pobořeny, aby tak válečníci zneuctili nepřátelské klany. Ze dřeva palem se také stavěly lodě pro rybaření. Avšak lidé zužitkovali veškeré dřevo a nebylo z čeho lodě na plavbu vyrobit a na nich ostrov opustit. Také lov jižních ptáků byl tak drastický, že některé druhy byly téměř vyhubeny. Přitom zde byly největší kolonie ptáků a rostlinných druhů v Tichomoří. Po příchodu civilizovanějších obyvatel našli tito zpustošenou zem, sochy byly zdevastovány, povaleny. Noví obyvatelé těchto ostrovů Anatané nyní velmi citlivě zacházejí s přírodou, aby jí příliš nezničili. Nové osídlení pomohlo regeneraci této země. Velmi citlivě se nyní zachází se všemi druhy ptáků. Za některými musí chodit lovci výhradně v noci, protože tito ptáci jindy neopouštějí svá hnízda.
Kult Ptačího muže Není jasné, zda kult Ptačího muže existoval už za dob stavění soch; zanikl kolem roku 1867. Vyvrcholil každoroční soutěží o získání prvního vejce ptáka manutara z ostrůvku Motu Nui, nalézajících se v blízkosti Velikonočního ostrova. Soutěžící museli překonat průliv oddělující ostrůvky, který byl plný žraloků, nalézt ptačí vejce a vrátit se zpět. Vítěz získal titul „Ptačí muž roku“. Tento muž a jeho rodina pak měli po dobu jednoho roku kontrolu nad obchodní distribucí na ostrově.
Pro chvilku dobré nálady Poučení první: Prodavač, pokladní a jejich šéf jdou společně na oběd. Cestou najdou starou lampu a když ji začnou otírat, objeví se džin: "Splním každému jedno přání," hřímá. "Prvnímu mně, prvnímu mně, volají prodavač s pokladní." "Přejte si," vyzve je džin. "Chtěl bych být na Bahamách, řídit rychlý sportovní člun a nemít žádné starosti," říká prodavač. Puf - a prodavač je pryč. "Chtěla bych se opalovat na Havaji se svým milým, nechat si dělat masáž a po ruce mít neustálý přísun pina coladas," říká prodavačka. Puf - a prodavačka je pryč. "Tak jste na řadě, " obrátí se džin na manažera. "Chci ty dva zpátky než skončí polední přestávka," říká manažer. Z toho vyplývá: Nechte svého šéfa, ať mluví první! Poučení druhé: Na lodi se plaví medvěd, myš a žába. Medvěd si zpívá, ale žábě se to nelíbí a strašně medvědovi vynadá. Medvěd ji ignoruje. Myš se jen dívá a když vidí, že medvěd nepřestal zpívat, vynadá mu také. Medvěd se naštve a myš i žábu hodí do vody. Ve vodě se ptá žába myši: umíš plavat? Ne, pláče topící se myš. 9
Tak proč nadáváš medvědovi? Z toho vyplývá:Když si kolega dovoluje na nadřízeného, neznamená to, že si to můžeš dovolit i ty. *** Baví se Sněhurka a Ježibaba, kam na vejšku. Tak Sněhurka: "Já půjdu na ekonomku. Tam nebudu nejhezčí, ale budu nejchytřejší!" "To já půjdu na matfyz", na to Ježibaba," tam sice nebudu nejchytřejší, ale budu nejhezčí!" *** Starej děda hledící z balkonu: "Ty studenti sou dneska tak chudý, kouřej jednu cigaretu v pěti lidech a eště se tomu smějou..."
Lípa Za chvíli budou vonět kolem nás lípy. Omamná vůně léčivé síly přiměje člověka, aby si květy nasbíral a myslel na zimu, až bude jejich sílu potřebovat. Ve středověku byla lípa považována za magický strom. Amulet z lipového dřeva chránil před chorobou. Květy lípy se užívají v léčitelství pro pocení při nachlazení a léčbě kašle. Z květů se dělá čaj vyluhováním. Kopřiva Také kopřiva, která již zaplavuje naše zahrádky, má léčivé účinky. V době Velikonoc je na některých místech zvykem přidávat tuto žahavku do sekané, ale my se podívejme až do historie. Již staří Římané věřili v léčivé účinky kopřivy. Římští vojáci se jimi šlehali, aby posílili krevní oběh v rukou a nohou. Kopřiva se také používá jako jeden z činitelů při léčení proti revmatismu. Lékařská věda se jejími účinky zabývá dodnes. Listy kopřiv jsou velice zdravé pro svůj velký obsah vitaminu C, obsah železa, vitamínů a minerálů působících také na pokles cukru v krvi. Pomáháme si jimi i při pobodání hmyzem a šťáva z listů zahání i bolestivé požahání právě kopřivou. Zastavuje krvácení z ran i nosu. Upravují trávení. Česnek Jeho léčivé účinky jsou nedozírné. Ne právě libou vůní oplývá tato bylina, kterou někdy najdeme na zahrádkách již vykukovat začátkem jara. Sází se na podzim, aby v létě následujícího roku udělala hezké paličky.
Ze světa nevidomých „
*Malá korejská dívenka je od narození slepá. 10
Přesto je tato pětiletá nevidomá dívka již známou klavíristkou a svým uměním oslňuje celou Jižní Koreu. Kvůli její slepotě ji rodiče nechali napospas osudu, který však k ní byl štědrý a malá Jú se dokázala díky hudbě a nové rodině se svým handicapem poprat. Její adoptivní matka o ní vypráví: "Když jí byly tři roky, zahrála najednou na piano skladbu, kterou znala z kostela. Hrála i některé dětské písničky. Jen tak, z ničeho nic! Naskočila mi husí kůže. Neměla jsem tušení, jak může tříleté dítě hrát na piano, které nikdy nevidělo.“
*Spisovatel Vladimír Körner se ve svých knihách zabývá také osudy nevidomých. V knize Střepiny v trávě píše o nevidomém děvčátku, které v době války bylo odvlečeno do Německa na převýchovu, ale citové pouto jeho nové rodiny bylo tak silné, že návrat do Česka ke svým biologickým rodičům neslo velmi těžce a po čase emigrovalo do Německa, zpět do rodiny, která ho vychovala.
*Všichni, kteří se pohybujeme kolem nevidomých, jistě známe z doslechu dílnu Štěpána Axmana, který nevidomým lidem věnoval již 15 let ze svého života. Tento sochař založil sdružení Slepíši, které sídlí v Tasově na Vysočině a dnes již v něm působí několik lektorů, z nichž někteří jsou také nevidomí. Studenti se zde učí pracovat s hlínou a přicházejí z různých koutů republiky. V loňském roce také pod názvem Svět podle nás realizoval v Ostravě výstavu výrobků svých studentů.
*V Rusínově uskutečněno v roce 2010 Mezinárodní pracovní setkání nevidících sochařů i s výstavou jejich děl.
Několik ze 115 rad Čtenářům poskytla Ludmila Prokešová
Chcete vyčisti mikrovlnnou troubu? Stačí nakrájet citron na plátky, které zalijeme vodou a několik vteřin nechám v zapnuté mikrovlnce ohřát. Potom jde zaschlá špína velmi lehce vyčistit. Po návštěvě, která vám v bytě kouřila a zanechala nepříjemný pach, je snadné vyčištění vzduchu. Umyjte popelník a do něho nasypejte trochu kávy. Vzduch okamžitě kávou provoní a pach cigaret zanikne. Jestliže jste si popsali fixem halenku nebo košili, není třeba ji vyhazovat. Postříkejte „kresbu“ lakem na vlasy a nechejte působit. Potom vyperte v běžném pracím prostředku. Objeví-li se vám v bytě mravenci, nasypejte jim do cesty mletý hřebíček. Nemají ho rádi- zmizí a jako navíc to u vás bude vonět jako o Vánocích..
Z vystoupení sboru Naděje v DD Zastávka Moc děkujeme vám všem, bylo to opravdu bezva a už teď se těšíme na nějaké další vystoupení. Mezi našimi uživateli jste měli veliký ohlas a všichni se mě už teď ptají, kdy zase přijedete a aby to bylo o něco delší - aby si mohli víc zazpívat s harmonikou. Hana Kalábová, DD. Zastávka u Brna Úryvek z dopisu
11
