Časopis Masarykových Historiků 2016

Časopis Masarykových Historiků 2016

1


Obsah Obsah ......................................................................................................................................... 2 Redakční rada ............................................................................................................................ 2 Slovo na úvod ............................................................................................................................ 3 Úmrtí Zdeňka Měřínského ........................................................................................................ 5 Narozeniny Libora Vykoupila ................................................................................................... 6 Co se dělo loni? ......................................................................................................................... 7 Exkurze Sudety 2016................................................................................................................. 8 Studentská konference: Město: lidé – politika – kultura ..........................................................11 Prvákovo historické devatero .................................................................................................. 12 Studentská poezie .................................................................................................................... 13 Studentská tvorba .................................................................................................................... 14 Erasmus? Nebo radši knihu? ................................................................................................... 17 Rozhovor s dr. Tomášem Dvořákem ....................................................................................... 18 Daňkovice, to je oč tu běží ...................................................................................................... 21 Humoristické okénko .............................................................................................................. 22

Redakční rada Denisa Déčko Hlobilová, Pavla Pavlizna Smýkalová, Jana Janča Křehlíková, Ludmila Lidka Tomášková, Michaela Faltýnková (naše skvělá korektorka; kde nejsou chyby, tam to opravila, kde jsou, to jsme jí včas neposlali), Marie Šínová (bez ní by nebylo titulní strany), Lucka Klusáčková, Míša Mi Ondrůšková, Judy Ju Vaňková, Hana Švecová, Markéta Maki Peřestá, Kristina Kiki Koryčanská, Filip Šimek, Tomáš Vrabec, Lukáš Lexa, Stanislav Hashlerka Hasil (prý šéf, ale to jsou pomluvy; a dokud se nenajde někdo další, tak i tak nějak editor).

2

Časopis Masarykových Historiků 2016 Slovo na úvod Ach, můj předrahý čtenáři, je mi to moc líto. Je mi to ohromně líto. Je mi líto, že tě musím hned na začátku informovat, že tyto stránky, které se ti dostaly do rukou, nejsou žádným veleprofesionálním zlomovým dílem, nýbrž úplně prvním, dalo by se říct až nesmělým, krůčkem skupinky odvážných studentů/redaktorů a jejich ustrašeného „šéf“-redaktora. Abych však nepředbíhal, tak tě, jako správný historik, poprosím, natoč svůj vnitřní zrak a podívej se směrem, který ti ukáži. Podívej se dvě desítky let zpátky. Tehdá, v roce 1996, vyšel poslední díl historického studentského časopisu. S tituly studentů, doktorandů či mladých doktorů doň hrdě a odvážně psali lidé, z nichž mnozí jsou již dnes považováni za velikány historické vědy, někteří z nich i s titulem profesorským. A pak dvě desítky let prázdno. Nic. Nic. Nic. Nic. Nic. Občas nějaký nápad. Nic. Nic. Nic. Nic. Nic. MY. Jenže my nejsme ti ostřílení veteráni, dnešní hvězdy akademické půdy. My jsme jen banda odvážných (já ani to ne, ale nebudu kvůli tomu shazovat ostatní, tak se alespoň tvářím jako odvážný) studentů, kterým bylo líto, že tak skvělý spolek jako jsou MH (Masarykovi Historici) nemá vlastní plátek. Myšlenka je prostá. Informovat o akcích klubu a zajímavostech z ústavu (či univerzity, pokud to nějak ovlivňuje nás, studenty historického řemesla), sdílet zajímavou tvorbu členů časopisu a snad jednou i studentů, psát pro radost a moci se o tuto radost dělit se čtenáři, tedy s Tebou. A tak se ještě jednou omlouvám, že toto první číslo vypadá tak, jak vypadá - dá-li Bůh, pomůže-li Fortuna, vyjde-li náhoda – prostě, pokud se zadaří, tak další číslo bude větší, uhlazenější, propracovanější a s méně chybami. Řádkami výše nechci shazovat následující stránky nebo lidi, kteří dřeli, aby se Tobě, drahý 3

Časopis Masarykových Historiků 2016 čtenáři, dostaly do rukou, jen chci poukázat na to, že teprve začínáme, a některé nedostatky prostě nešlo odhalit dříve než během posledních pár dní před vydáním tohoto čísla (namátkou, problém načasovat některé rozhovory, problém sehnat korektory [ještě jednou děkuji, že jsi to vzala Míši :) ], problém sejít se a společně tisknout, problém sehnat dostatek studentské tvorby, problém sehnat grafiky a editory [vznikl rozvrh, začal semestr, na jednoho člověka je málo času a až moc práce] etc,). Když jsem řekl toto, neodpustím si jednu nabídku. Zaujme-li tě tento projekt a budeš-li se na něm chtít také podílet, neváhej a ozvi se. Nemusíš nutně psát články nebo básničky (i když takovou tvorbu jistě oceníme také), pokud jsi zběhlý v mateřštině, můžeš přečíst jeden, dva, tři články pár dní před tiskem, a napomoci tak s kontrolou gramatiky, to je k nezaplacení. Totéž platí pro jiné talenty. Nikdy nevíš, čím můžeš přispět, dokud to nezkusíš. A teď, po mém malém nářku, omluvě a prošení, něco trochu víc k věci. Na následujících listech se objeví reportáž, rozhovory, nekrolog, medailonek k narozeninám (posledním kulatinám na HiU, pokud se nám podařilo správně zjistit), něco ze studentské tvorby, rady pro prváky, informace z Klubu MH. Je to takový základ. Není toho mnoho, ale je to. A to je hlavní! Příště budeme lepší a čtivější, prozatím nám držte palce a budete-li konstruktivní, tak i kritizujte. Není nad dobrou kritiku. Konec konců, proto je jedno z nejčastějších ukončení předmětu v rámci studia historie psaní recenzí, že ano?

PS: 10. 10. 2016, to se bude dobře pamatovat, ne?

FCitát na závěr:

„Až bude brkem husím vládnout každý vůl, čtenářů pergamenu už žádných nebude.“ Ruprecht z Ředkve a Ředkvičky: Radosti sešlého rytíře, 1213. Přeložil Adrian Žemlovka, 29. února 1731. Zde použil Stanislav ‚Hashlerka‘ Hasil, z vůle svojí Šéfredaktor.

4

Časopis Masarykových Historiků 2016 Úmrtí Zdeňka Měřínského Profesor PhDr. Zdeněk Měřínský, CSc. (16. 1. 1948 – 9. 9. 2016), byl fenoménem středověké archeologie v českých zemích. Jako dlouholetý vedoucí Ústavu archeologie a muzeologie MU držel ochrannou ruku nad svými četnými studenty a jejich odvážnými projekty. Nebyl tak jen významným badatelem, ale i velkým iniciátorem archeologického vědeckého života na poli středověkých dějin, který však dokázal nahlédnout i za hranice svého oboru. Byl to také člověk zábavný a přátelský s nezbytným zápalem pro věc, který kráčel ruku v ruce s vytříbeným smyslem pro humor. Dovolte mi proto prosím zavzpomínat poněkud netradičně. Pro studenty historie je dnes jeho jméno spíše neznámé či někteří ho nemnozí znají jen z odborné literatury. Dříve však, když ještě bylo zvykem navštěvovat i přednášky příbuzných oborů, mohli potkat pana profesora na přednáškách z dějin a hmotné kultury středověku v českém i evropském kontextu. Je pravdou, že nebyl zrovna pedagogický typ, svoje přednášky většinou četl z připravených konceptů, a to velmi monotónním stylem. Dvakráte jsem byl osobně svědkem úsměvné příhody, že uspal při přednášce sám sebe. Tato monotónnost skončila v okamžiku, kdy začal výuku kořenit mnohými historkami ze zákulisí oboru. Díky tomu se nudný výčet jmen badatelů nestával pouhým „telefonním seznamem dědkologie“, ale nabýval mnohem lidštějších kontur. Proto se hodí zavzpomínat na pana profesora především jako na člověka, než se nadobro stane jedním z mnoha badatelů v odborné literatuře. Jeho odborná kariéra i osobní život byl do doby nástupu na Ústav archeologie a muzeologie MU poměrně komplikovaný a odrazil se mimo jiné na jeho nekompromisní a dobrodružné povaze. Nebál se například absolvovat ve vrtulníku cvičení civilní obrany na Dalešické přehradě, které mělo připravit okolní obce na jadernou katastrofu v případě nehody dukovanské elektrárny. Celkově měl k armádě velmi blízko. Nazpaměť dokázal jmenovat všechny velitele a náčelníky štábu západního vojenského okruhu a s řadou těchto generálů či majorů se osobně potkal. Na Panské Lhotě dokonce parkoval polní kuchyni, kterou věnoval jako narozeninový dárek své životní družce Evě. Sbíral vojenské uniformy, pokrývky hlavy a busty velkých osobností 20. století. Zvláště ty busty trápily vybrané studenty, protože je bylo neustále nutné někam přemísťovat. To nebylo vše, sbíral také známky a bruselský porcelán, jehož vybrané kousky bylo možné spatřit v restaurátorské laboratoři ústavu hned vedle hlav velikánů, kteří utrpěli nějaké to zranění z přemisťování. Především byl ale bibliofil, jeho knihovna musela na sklonku života čítat desetitisíce exemplářů mnoha oborů. Knihami skutečně žil, citace sypal z rukávu a postupně přikupoval nové a nové nemovitosti, které nesloužily na bydlení, ale jako sklady jeho milovaných knih. Středověk nebyl tedy jeho jediným bitevním polem, které ze zájmu brázdil. Pan profesor byl velmi společenský člověk. Po mnoho ročníků brázdil taneční sál brněnského Stadionu na pravidelném plese Filozofické fakulty vyšperkován svojí nerozlučnou proprietou - dřevěným motýlkem ještě dávno před tím, než to bylo cool. Kolektiv brněnské archeologie tmelil pořádáním každoročního „Kapříka“ – vánočního večírku, kde se stýkali mnozí hosté, studenti, učitelé a absolventi ústavu archeologie a muzeologie napříč generacemi. Samozřejmě s postupem času organizaci předvánočního setkání přebrali spíše mladší učitelé a studenti. Proč jsem se ve vzpomínce na pana profesora věnoval zdánlivě marginálním věcem? Protože, 5

Časopis Masarykových Historiků 2016 i když byl vynikajícím vědcem, zůstával především člověkem. Měl lidské zájmy i pochopení pro různá životní klopýtnutí nebo pochybení. Stejně jako dokázal pomoci v nesnázích, pomáhal také bojovat proti různým bezprávím. Za svoji vědeckou karieru si sám toho bezpráví užil dost. Vzpomínali Ctibor Ostrý a Petr Vachůt

Narozeniny Libora Vykoupila //za fotografii děkujeme Mgr. Haně Ambrožové Jméno: Libor Příjmení: Vykoupil Tituly: PhDr., Ph.D. Zaměření: Fašismus na Moravě, První republika, Jiří Stříbrný, Eduard Beneš, Dějiny USA, Dějiny potravy a stravy, Dějiny Nizozemí, Dějiny Brna etc. Potomstvo: Jedna dcera, dvě vnoučata Neodborné záliby: Vaření, houbaření, sběratelství historických pivních lahví, českého skla, turistických známek, angličáků a vybraných kusů kapesních hodinek Charakteristické znaky: Neuchopitelnost, logické myšlení, budí v lidech vášně (buď pozitivní, nebo negativní, nic mezi tím neexistuje) Kádrový popis ze sekretariátu ústavu: „Když něco nevím, jdu se zeptat Vykoupila; když neví ani on, tak jdu hledat“ Kádrový popis z knihovny ústavu: S Liborem Vykoupilem se pojí celá série vtipných a zábavných historek, které baví již několik generací studentů a pracovníků HiU. Nejlépe je vypráví on sám, takže doporučujeme doptat se přímo u dr. Vykoupila Charakteristická historka: Bylo-nebylo, Brnem jela šalina. Lidé v ní si žili svými nudnými životy a sotva vnímali okolí, když tu náhle narazili na úkaz vskutku nevídaný. Veškeré osazenstvo soupravy, jako jeden muž, otočilo hlavu k téže straně a sledovalo po ulici jdoucího muže. Tento muž byl oděn v bílý lněný oblek a červenou brokátovou vestu, z jejíž kapsy visel 6

Časopis Masarykových Historiků 2016 zlatý řetěz sloužící k ukotvení kapesních hodinek, na hlavě měl klobouk – panamák, a to vše bylo doplněno špacírkou. Šalina jej brzy minula a cestující se vrátili zpět ke svým každodenním problémům, omylům a přežívání, ale jedno jim zůstalo – každý z nich má od té doby v paměti uloženého muže v brokátové vestě. Tím mužem nebyl nikdo jiný než doktor historie Libor Vykoupil (na fotce výše se svým studentem T. Dvořákem, taktéž doktorem historie), a dělal to, co umí nejlíp. Dělal dojem. Proč se zde píše právě o něm: Měl 60. narozeniny Co mu přejeme: Všechno nejlepší k nové načaté dekádě, mnoho zdraví a hodně trpělivosti u zkoušek Hashlerka

Co se dělo loni? aneb nostalgické vzpomínání na dobu, kdy jsme měli o nějakou tu vrásku méně. Podzimní semestr 2015, tentokráte na téma „Ženy, víno, zpěv“, byl tradičně zahájen setkáním s čerstvě příchozími studenty. Nováčci se dozvěděli nějakou tu drobnost o studiu historie od starších, zkušenějších a ostřílenějších spolužáků. Poté následoval šestý ročník historického Pasování prváků, kterého se ujal prof. Jiří Hanuš, dr. Denisa Nečasová a dr. Tomáš Malý. Prváčci prošli náročným zasvěcovacím rituálem, a samozřejmě POUZE pokud uspěli (), byli přijati do vážené komunity historiků. V listopadu se již poosmé konala populárně naučná soutěž O poklad TGM, při které se skupinky soutěžících na několika stanovištích snažily vyřešit zapeklité otázky, případně se převtělit do role herce a originálně předvést různé historické scénky. Během semestru se také konaly zajímavé prohlídky. Navštívili jsme vily Löv – Beer a Stiassni, podívali jsme se do Legiovlaku a v prosinci proběhla komentovaná prohlídka na téma „Žít pivo“. Na konci listopadu se studenti mohli zúčastnit přednášky dr. Nečasové na téma „Slovo dělá ženu“, a dozvědět se tak něco málo o postavení ženy v 50. letech 20. století.

7

Časopis Masarykových Historiků 2016 S novým rokem pomalu přicházel i nový semestr. Odstartovalo ho promítání filmu Zločin v Polné, kterého se ujal dr. Libor Vykoupil. I tento semestr mohli studenti historie změřit své znalosti a dovednosti v soutěži O Poklad TGM, nyní s podtitulem „Tvůrci dějin“. Soutěžící na nádvoří filozofické fakulty přiřazovali osobnosti a události k obrázkům, seřazovali karikatury nebo předváděli slavné atentáty. Jarní semestr 2016 ozdobila (v pořadí již sedmá) kostýmová párty, čili „Kostýmovka“, a to na téma „Prohibice“. Milovníci 20. a 30. let se mohli odít do dobových kostýmů a zatrsat si ve swingovém rytmu. Příznivci přednášek a promítání historických snímků s komentáři si mohli přijít na své u filmu Kladivo na čarodějnice (komentovaného dr. Malým a dr. Vykoupilem), amatérkého filmu Na konci září (komentář poskytli sami tvůrci) nebo si poslechnout přednášku doc. Hany Bočkové o Janu Amosi Komenském. Celý akademický rok byl zakončen dobrým jídlem a pitím na „Opékačce“, konané na brněnské Kamence.  Déčko

Exkurze Sudety 2016 Demografické, kulturní a ekologické náklady modernizace v Krušnohoří 2. – 7. května 2016 Exkurze do pohraničí českých zemí pořádané naším historickým ústavem se už staly pravidelnou součástí závěru letního semestru. Ačkoliv se uskutečňují v době, která není pro akce tohoto druhu příliš příznivá vrcholí psaní seminárek, dočítání povinné literatury a strach ze zkouškového je už tak blízko, že se stává téměř hmatatelným - jedná se o týden, kdy se prostě a jednoduše na všechen ten školní stres zapomene. Je nadmíru příjemné vyměnit sezení v učebně za terénní průzkum, jet se vzdělávat do přírody a poznat takový kout naší republiky, kam se jen tak někdo na dovolenou nevypraví. Cílem není jen vidět, ale hlavně pochopit PROČ něco vidíme, nebo naopak nevidíme v důsledku historických událostí (převážně odsunu německého obyvatelstva po druhé světové válce). Letošní exkurze nás zavedla do Krušných hor. První zastávka se 8

Časopis Masarykových Historiků 2016 konala v Třebíze u Slaného, kde jsme si prohlédli místní vesnickou architekturu a vzpomněli na českého spisovatele Václava Beneše Třebízského. Někdo viděl i herečku Simonu Babčákovou (ale já jim to teda nevěřím). Druhá zastávka byla v Mostě – městě, které bylo zbouráno a znovu vystavěno kvůli těžbě hnědého uhlí. U místního muzea na nás čekal jeho pracovník a náš absolvent Jirka Šlajsna, který nás seznámil nejen s historií, ale i se současností města. Nejprve jsme se prošli po starém Mostě, což netrvalo dlouho, protože už skoro žádný není. Dále jsme si prohlédli napouštějící se jezero v místech, kde stálo historické centrum města, jež je už roky vydolováno. Zlatým hřebem programu byla návštěva děkanského kostela Nanebevzetí Panny Marie z 16. století. Ten jako jediný ze starého Mostu přežil, protože byl asi o 200 metrů přemístěn. Poté jsme podnikli pomalý průjezd novým Mostem, a přitom nás náš průvodce upozorňoval na různé místní zajímavosti a obeznámil nás s celkovou koncepcí výstavby města. Z Mostu jsme se vydali přes Záluží a Horní Jiřetín na Jezeří, poddolovaný barokní zámek, neustále bojující o svou existenci. Vylezli jsme (nebo spíš vyškrábali se) na stráň nad Jezeří a pozorovali „měsíční krajinu“ – hnědouhelný důl ČSA, a tak vlastně i proměnu místní krajiny v druhé polovině 20. století. Cestou na ubytování jsme projížděli znovuosídlenými vesnicemi na hranicích s Německem – Horou Svaté Kateřiny a Novou Vsí v Horách, a dr. Dvořák nám přednášel o problémech s osídlováním tohoto prostoru po odsunu Němců, stejně jako o poválečných excesech a pochodech smrti. Ubytováni jsme byli v horském hotelu Svahová. Večer byl zahájen předčasnou oslavou narozenin velitele výpravy dr. Dvořáka a pokračoval hraním her a zpěvem (něčím jako zpěv) s kytarou až do ranních hodin. Druhý den byla hned z rána na programu Kadaň, jedno z nejkrásnějších a nejzachovalejších měst na Chomutovsku, nechvalně známá kadaňskou řeží v březnu 1919, o které nám přednášel dr. Vykoupil. Samostatně jsme si prohlédli město s hradem, klášterem, krásným nábřežím Ohře, katovou uličkou a městskými hradbami. Další zastávka byla v na-mapě-neexistujícím Vernéřově. Vesnice byla v 80. letech srovnána se zemí kvůli uskladnění popílku z okolních elektráren. V místech, kde vesnice stála, jsme se setkali s jedním z vystěhovaných obyvatel, který nám poutavě vyprávěl jak o druhé světové válce, tak o odsunu Němců, osídlování i vystěhování obyvatel a o demolici vesnice. A pak vzhůru na další bod programu - který byl opravdu vysoko – vyjeli jsme na Klínovec, nejvyšší horu Krušných hor, a vystoupali jsme na rozhlednu. Ačkoliv byl květen, kolem rozhledny to rozhodně nevypadalo jako v máji, nýbrž spíše jako v lednu nebo únoru či v podobném zimním měsíci. Potom následoval výjezd do Vejprt. Po cestě jsme se zastavili na břehu přehrady Prosečnice, která zásobuje pitnou vodou celé okolí, a dr. Kovařík nám povídal o dalších důvodech k vystěhování lidí z jejich domovů, jako je např. výstavba přehrady či vznik hraničního ochranného pásma. Odpoledne jsme se ještě zastavili v působivém Königsmühle, což je zaniklá obec, na kterou se zapomnělo natolik, že nebyla srovnána se zemí jako jiné neosídlené obce, a tak je zde možné pozorovat, jak se domy boří přirozeně bez zásahu člověka. Po cestě zpět na ubytování jsme se zastavili v hornické vsi Měděnci, kde jsme si udělali 9

Časopis Masarykových Historiků 2016 krátkou cestovní pauzu a dr. Dvořák nám u této příležitosti rozšířil obzory o tomto místu i o hornictví v Krušných horách vůbec. Všichni jsme tam promrzli (ano, byl květen), tedy až na dr. Dvořáka, který byl natolik fascinován místem, že mu žádná zima nebyla. Večer následovala volná a nevázaná zábava    První zastávkou třetího dne naší výpravy byl Červený hrádek u Jirkova. Tam jsme vyslechli výklad dr. Vykoupila o misi lorda Runcimana v roce 1938. Pak jsme se vydali do chomutovského muzea zhlédnout expozici věnovanou převážně krušnohorskému hračkářství, ale k vidění byla i další řemesla. Následující zastávka byla na Hoře Svatého Šebestiána, kde chodil do školy oblíbenec dr. Němce Eduard Winter. Jeho dům jsme sice nenašli, ale seznámili jsme se s místním ovzduším natolik, že litujeme všechny, kdo v té nelibé vůni (zřejmě chemiček) musí bydlet. Následoval přejezd na saskou stranu hranice, kde jsme navštívili hamr. Cestou do Jáchymova jsme se ještě zastavili u barokního hraničního kamene 3 knížectví, kde počasí dostálo své pověsti a začalo sněžit. V Jáchymově jsme navštívili štolu č. 1, kde političtí vězni těžili uran. Prohlídka byla emočně velmi působivá. Pak jsme ještě prošli místní muzeum a šli se ubytovat – jen několik metrů od štoly č. 1 v Chatě Svornost. Ve čtvrtek jsme hned po snídani vyjeli do hor. Poblíž vesnice Abertamy se nachází několik zpřístupněných dolů. My jsme navštívili důl Mauritius, kterým nás provedl kolega Jirka Hájek. Rozdělili jsme se na 2 skupiny, jedna sfárala do dolu a druhá poslouchala výklad dr. Kreisslové o krušnohorském německém nářečí a Antonu Güntherovi. Odtud jsme se vydali na Boží Dar. Po cestě jsme projeli několik naučných stezek, včetně

Ježíškovy pošty. Z „Božáku“ jsme zamířili do Ostrova nad Ohří, v podání Jirky Hájka „města měst“. Prošli jsme se po starém Ostrově, ten na rozdíl od Mostu nestál v cestě uhlí, takže zatím stojí. Večerní program byl naplánován už během dne, protože bylo nutné se na něj řádně zásobit, především špekáčky samozřejmě. Dr. Dvořák, znalý místních poměrů, nám doporučil udělat táborák u Šlikovy věže, kousek nad ubytováním a blízko špačků (hlídacích 10

Časopis Masarykových Historiků 2016 věží nad dolem Svornost). Kromě špekáčků byl i dostatek piva, dalšího alkoholu a zpěvu či „zpěvu“.  Pátek byl věnován návštěvě Egerlandu, tedy Chebska, kde nás provázel náš doktorand Štěpán Odstrčil. Nejdříve jsme zamířili na Seeberg – Ostroh, kde je kromě ministeriálního hradu i skanzen egerlanďácké kultury (co by to bylo za exkurzi bez skanzenu). Na oběd (zlatý hřeb pátého dne) jsme se stavili v Novém Drahově v bavorské restauraci s tradičním jídlem i pivem. Po vydatném obědě jsme přejeli do Chebu, kterým nás provedl opět Štěpán Odstrčil. Vzal nás také do místního muzea stojícího na místě, kde byl zabit Albrecht z Valdštejna. Během rozchodu jsme si mohli prohlédnout zbytek Chebu (třeba falc Fridricha Barbarossy) či vystát nekonečnou frontu na nejlepší zmrzlinu široko daleko. Večerní program byl dvojí – v televizi se hrál první zápas MS v hokeji proti Rusku a na chodbě o přestávkách ping-pongový turnaj smíšených dvojic. Vyhráli Češi a Honza Čermin s Viki Ghiberti. Zbytkem večera jsme se propili a prozpívali až do brzkého rána. Závěrečný den exkurze jsme začali procházkou po Jáchymovském pekle – bývalých uranových dolech a táborech. V poledne jsme se zastavili znovu v Ostrově nad Ohří, ale v jeho nové části, kde jsme pozorovali místní architekturu ve stylu socialistického realismu. Tím jsme opustili Krušnohoří a vyrazili zpět do Brna. Po cestě jsme se zastavili ještě v Chyši nedaleko Žlutic. Především z okna autobusu jsme pozorovali rakovnické Sudety a v jedné z rozpadajících se vesnic jsme i zastavili na obhlídku místního zarostlého hřbitova. To už byla poslední zastávka na naší exkurzi. Doufám, že tento report pro vás byl dostatečným důkazem o skvělosti a jedinečnosti exkurzí historického ústavu a příští jaro se nezapomenete přihlásit taky! Janča

Studentská konference: Město: lidé – politika – kultura Jak už jste možná mnozí z vás zaslechli, v tomto semestru se na půdě Filozofické fakulty Masarykovy univerzity uskuteční mezinárodní studentská historická konference. Bude zahájena v pátek 4. listopadu v 15:00 hod a ukončena v neděli 6. listopadu v 12:00 hod. Primárně je určena studentům historie z univerzit České republiky a Slovenska, kteří vystoupí se svými odbornými příspěvky, čímž zároveň získávají možnost diskutovat o jejich tématu se skutečnými odborníky. Mimo to je konference přístupná i široké veřejnosti, která si tak může prohloubit své znalosti v oblasti historie. Zároveň mají studenti historických i nehistorických oborů možnost nahlédnout na to, jak historická konference probíhá a s jakými příspěvky je možné na takovýchto akcích vystoupit. Program konference je tvořen prezentací odborných prací na předem vybrané téma studentů bakalářského, magisterského i doktorandského studia. Dále je součástí programu prezentace jednotlivých spolků a následná diskuze o jejich budoucí spolupráci. Konference je výsledkem tradičního setkávání a dlouhodobé spolupráce 15 historických spolků z českých a slovenských univerzit. Před třemi lety se studenti historických oborů na Karlově univerzitě v Praze rozhodli uspořádat setkání zástupců studentských historických spolků jednotlivých univerzit České republiky a Slovenska. Na tomto setkání se domluvila následná spolupráce spolků a pravidelnost setkávání. Nejprve se tak dělo pouze jednou do roka. Od akademického roku 2015/2016 se jednotliví delegáti historických spolků setkávají 11

Časopis Masarykových Historiků 2016 dvakrát do roka. Mimo každoroční setkávání spolků, které se vždy koná na jaře, se na podzim koná odborná historická konference. Každoroční setkávání historických spolků přispívá k vzájemné pomoci, a také ke sdílení nápadů na možné vzdělávání studentů v jejich volném čase. Studentské spolky se v pořádání jednotlivých setkání a odborných konferencí pravidelně střídají. V minulém roce s cyklem odborných konferencí začala Univerzita Palackého v Olomouci. V letošním roce má tu čest pokračovat a uspořádat konferenci klub Masarykovi historici na Masarykově Univerzitě v Brně. A k čemu že jsou vlastně takové spolky dobré? Studenti historických spolků se snaží především o navázání akademických vztahů mezi studenty českých a slovenských univerzit. Dále pak o vzdělávání studentů i veřejnosti ve volném čase. A především o rozvíjení vědecké činnosti studentů i před odborným publikem a veřejností. Zveřejněný Call for papers, předběžný program a bližší informace najdete na webových stránkách Masarykových historiků nebo na sociální síti Facebook. Lucka

Prvákovo historické devatero V JEDEN ÚSTAV VĚŘIT BUDEŠ … proto přijď na své slavnostní pasování a zařaď se mezi historiky.

NEVEZMEŠ JMÉNA ÚSTAVU NADARMO … protože karma je svině, a to rychlá!

POMNI, ABYS >DEADLINY< SVĚTIL … toto sprosté slovo ti bude nápomocno, abys všechny předměty vždy včas ukončil.

ČTI, CO TI SÍLY STAČÍ … nelekej se, všechno přečíst nikdy nestihneš, ale snaha se vždy cení.

KOLEGY SVÉ V ÚCTĚ MĚJ … abys dlouho na ústavu živ byl a na fakultě se ti dobře vedlo.

AKCE MASARYKOVÝCH HISTORIKŮ ŘÁDNĚ NAVŠTĚVUJ … neboť jinak neokusíš pravý studentský život!

NEPOKRADEŠ MYŠLENKY CIZÍ … správná citace je kámoš!

ČMH PRAVIDELNĚ ODEBÍREJ … a žádná novinka ti neunikne.

SVÉ STUDIUM SI UŽÍVEJ … protože jedině tak bude stát za to! JuMi

12

Časopis Masarykových Historiků 2016 Studentská poezie Slavnostní Já kráčím městem brzkým ránem, vyčkávám a slyším zvuky, vidím pár opilců před chrámem, a jednomu nůž čouhá z ruky. Druhý jen křičí: „Pust mě, jsem kníže“ První zas ryčí: „No a?“ A bodá níže. Shluk se rozvlní vzrušeným šepotem, mlčení protne bimbání zvonu, napjatě čeká kněz i babka za plotem, zda už je konec zvláštnímu honu. Najednou ozve se plačtivý hlas: „Kdo vztáhl ruku na bratra mého? Osobně mu na místě srazím vaz“ Družina tiše hledí na pána svého. Ozve se ten s krvavou čepelí. “Ale pane, kázal jste přeci…“ Kdybychom to bývali věděli, v krčmě ještě sedíme všeci. „Já, že jsem kázal, hlavo dubová? Řekl jsem jen. Dolij mi truňku.“ Tím se stala ta chyba hotová. „Já slyšel jsem: Dobij mi trůnku.“ Ty už nepij a ty lide, slyš má slova, svěť tento den a bratra mého sluj patronem. Ať nikdy nedojde k omylu znova, Nezvi mě vrahem a číši pozvedni nahonem. Tomáš

13

Časopis Masarykových Historiků 2016 Studentská tvorba

Dominik Pecka – Škola včera a dnes Dominik Pecka (1895–1981) byl katolickým knězem, filozofem, spisovatelem, ale myslím, že ze všeho nejvíce byl pedagogem. Absolvoval klasická gymnázia v Kyjově a v Brně. V rámci studií si osvojil starořečtinu, latinu a němčinu. Poté byl přijat do kněžského semináře v Brně, kde byl roku 1918 vysvěcen na kněze (před dosažením věku 24 let, musel mu tedy být udělen speciální biskupský souhlas). Několik let poté působil v duchovní správě, během této doby také vyučoval jako katecheta. Osvojil si i další jazyky, francouzštinu a angličtinu. V roce 1926 složil zkoušky pro výuku náboženství na gymnáziích. Od tohoto roku zasvětil většinu svého života škole a svým žákům. Nejprve na gymnáziu v Jihlavě, poté v Brně v Králově Poli a akonec v brněnských Husovicích. Mimo pravidelnou pedagogickou činnost organizoval také letní tábory pro katolickou mládež a redigoval několik studentských časopisů. Po roce 1948 byl dvakrát vězněn komunistickým režimem. Během celého svého života psal články a nihy. Velká část z nich byla věnována právě výchově mládeže. Roku 1969 mu byl v Olomouci udělen čestný doktorát teologie. Zemřel roku 1981. Zbytek jeho díla, které nesmělo být od 50. let vydáváno, bylo uveřejněno až v průběhu 90. let. Jde o poněkud zapomenutou postavu českých dějin, přičemž jeho pedagogické působení, zejména literární činnost, by zapomenuty být neměly. Řada jeho názorů a závěrů má nadčasový charakter a některé platí dnes snad více, než kdykoli předtím. Tento článek nebude zaměřen na kněžské působení Dominika Pecky (celkově bude poněkud upozaděn náboženský ráz), pozornost bude věnována skutečně jen otázkám školským. A to ještě velmi stručně. V závěru tohoto článku bude, pro případ dalšího zájmu, uvedena další literatura (především z pera D. Pecky). Jaké bylo pojetí školy a výchovy v díle a celoživotním působení tohoto pedagoga? Základem byla pochopitelně celistvá výchova člověka – duševně, mravně, fyzicky i nábožensky. Přestože zde necháváme náboženský rozměr stranou, je třeba mít na paměti, že evropská a obecně západní kultura a morálka vychází částečně ze starých pohanských zvyků, částečně z antiky, ale především z křesťanských kořenů. Západní člověk by tedy měl mít o tomto základu svého životního stylu nějaké povědomí. V jedné ze svých knih zapsal Dominik Pecka příhodu o dvou dětech, které viděl v Clunyjském muzeu v Paříži. Tyto děti přistoupily k vitríně se slonovinovým křížem s ukřižovaným Kristem. Následně se snažily ve vzájemném rozhovoru zjistit, proč je ten pán tak smutný a věší hlavu. Krucifix byl pro ně jen obrazem smutného člověka a ničím víc. Můžeme si říkat, že je to úsměvné, nebo dokonce, že to není důležité. Přesto mně osobně nepřipadalo příliš úsměvné, když v roce 2015 nedokázalo velké množství maturantů odvodit od indicií „zrada za 30 stříbrných“ a přízviska „Iškariotský“ postavu Jidáše. Nebudeme-li tedy brát náboženství jako předmět, který by se dnes měl ve školách vyučovat, měly by děti získat alespoň základní poučení o značné části svých kulturních křesťanských kořenů v předmětech společenských věd, dějepisu či v českém jazyce. Dominik Pecka komentoval i řadu zcela nenáboženských témat ve školství. Jaké tedy byly problémy školství před rokem 1939 (případně 1948), které Dominik Pecka komentuje, a které stojí za zamyšlení ještě dnes? Jedním z nich je dle mého názoru to, že školství je neustále 14

Časopis Masarykových Historiků 2016 reformováno. Snad s nějakou představou, že po následující reformě budou chyby minulosti napraveny. Problém spočívá v tom, že není možné měnit jen školství jako takové. Musí se nejprve měnit postoj společnosti ke škole a školství, aby jakákoli reforma měla skutečný smysl a potřebný dopad. Škola jako instituce výchovná a vzdělávací musí být v první řadě podporována rodiči (ponecháme-li stranou zajištění hmotné existence školy s podporou státu). Naprostým základem této podpory je plnění výchovných povinností ze strany rodičů/rodiče. Některé rodiny posílají děti do školy a to je prakticky vše, co pro jejic výchovu dělají. Je pochopitelné, že dítě musí být v první řadě zajištěno hmotně. A rodič tráví většinu svého času v práci, aby dítěti toto zajištění poskytl. Pro zdravý duševní rozvoj dítěte je však třeba, aby na něj skutečně působil i jako vychovatel a určoval dítěti budoucí hodnoty. Krom rodiny a školy se na vývoji dítěte podílí také kamarádi, rozhlas a literatura (později nastoupila éra televize, dnes má značný vliv v tomto směru i internet a sociální sítě). Výchovná funkce školy je tedy ve své podstatě značně umenšena. O to více, probíhá-li pouze v rámci vyučování. Od základních škol je podle Dominika Pecky dobré, ne-li přímo žádoucí, aby na dítě působil zkušený pedagog i v rámci mimoškolních aktivit. Dalším důležitým bodem je zachování zdravého vztahu „učitel – žák“. Ať už v rámci vyučování či mimo školní budovu. Základem tohoto vztahu je, že žák musí svého vyučujícího respektovat a projevovat mu jistou dávku úcty. A učitel musí umět skloubit přátelský přístup k žákům s udržením kázně ve třídě. Dnes je jistě ještě těžší být učitelem než kdy dříve, neboť žák přesně ví, na co má ve škole právo a co si k němu učitel nemůže dovolit. Málokterý žák ale ví, že má také nějaké povinnosti, které musí plnit. A základním problémem je právě postavení školy, a potažmo vyučujícího, ve společnosti. Pokud je dítě v rodině vedeno k respektu ke škole a k učiteli, bude se tak s velkou mírou pravděpodobnosti opravdu chovat. Pokud je ale do vzdělávacích institucí posíláno v podstatě jen z nutnosti (nemá ho kdo hlídat, vychovávat,...) a na školu je i v rodinném prostředí nahlíženo jako na nutné zlo, dítě těžko získá k vyučování kladný vztah, a o to problematičtější bude i jeho postoj k učitelům. Záporný vztah ke školství a vzdělávání si poté dítě přenese ze základní školy i do školy střední a dále. Na středních školách však nastupují problémy nové. Dnes je obvyklá snaha, už na základních školách a o mnoho více na školách středních, dát dětem více svobody. Což je podle mně hnáno už poněkud do extrémů s odůvodněním, že dítě nemá být omezováno. Dominik Pecka o tomto píše: „Dáti dítěti svobodu a nic více je nejhorší způsob výchovy. Na podkladě svobody musíme dávati dětem hodnoty.“ Myslím, že dnes je pozorost soustředěna jen na dětskou svobodu, ale na nic dalšího. Dalším problémem je, že vše lze dohledat na internetu, vše se dá připravit dopředu, vše se dá odvodit, a co člověk neví, na to se zeptá. Mnoho se horlí proti učení nazpaměť. „Mnoho se horlilo proti učení nazpaměť. Dnes už se velmi málo memoruje na středních školách.“ (a stále méně i na školách vysokých)“... Jde o to, že už se necvičí paměť. Z našich škol vycházejí lidé, kteří si netroufají veřejně pronést tři věty zpaměti. Všeko čtou z papírků. Odtud i úpadek řečnického umění v naší době. Jakýpak řečník, který už předem má připraveno, co řekne? Na posluchačstvo se nedívá, hledí do papíru. Můžeme jevit zájem nebo býti lhostejni, můžeme být nadšeni nebo se nudit, naše oči mohou planout a naše nohy netrpělivě přešlapovat, vše je mu jedno, on si čte své.“ A nedokáží-li se žáci naučit i to, co zpaměti stále umět musí a měli by, často užívají výmluvy, 15

Časopis Masarykových Historiků 2016 že přece i řada géniů a slavných osobností ve škole propadala (nebo přinejmenším neměla dobrý prospěch).1 „...když proti skrovnému celkem počtu slavných mužů, kteří na střední škole nic neuměli, stojí celá falanx slavných mužů, kteří na střední škole – Ó vrchole nevkusu – byli primusy.“ Na závěr snad jen rychlý pohled na to, jak je to podle Dominika Pecky se střední školou: „... účelem střední školy jest připravovati pro školu vysokou. Je to tedy odstupňováno asi takto: kdysi se vychovávalo, později se vyučovalo, nyní se připravuje. Rozumí se, že vysoké školy se odměňují školám středním za jejich služby vytrvalými stížnostmi, že se jim dodává špatný materiál.“ Já mohu jen dodat pomyslný čtvrtý stupeň vývoje. Dnes už se ani tolik nepřipravuje na vysokou školu, jako spíše jen na maturitu, která svou úrovní obsahu vysokoškolského učiva zdaleka nedosahuje. Ale je třeba, aby vysoké školy působily dále a výsledkem je přijímání stále nepřipravenějších studentů. Alespoň na jeden či dva semestry. S tím souvisí i další Peckův komentář: „Pokud se úroveň nižších škol bude řídit podle slabších žáků, bude pochopitelně klesat i úroveň všech studentů vysokých škol“. Posledním bodem, který je třeba zmínit, je dnešní poměr (možná lépe řečeno nepoměr) mezi vědami přírodními a společenskými. „Vynálezy, ... ale pomohlo to lidstvu? Čím jsou tyto věci v rukou lidí špatných, ne-li kletbou lidstva? Vynálezy jsou věc dobrá, ... ale k čemu ty vynálezy mají sloužiti, to ovšem není již otázka ani vědecká, ani technická, nýbrž mravní.“ Od mládí se však na člověka valí důraz na finanční stránku studia i budoucího povolání. „Filozof by řekl, že škola učí lecčemu užitečnému, i lecčemu neužitečnému. Ale není dobré posuzovat vše jen z hlediska užitečnosti a hmotné prospěšnosti. Cílem školní výchovy (všech stupňů) má být moudrost, ne zpeněžení vědomostí. Je třeba myslet na to, že hodnoty duchovní a mravní mají stát nad materiálními.“ Dnes je tomu spíše naopak, a to je podle mého názoru důvodem, proč: „Člověk dnes vítězí na poli věd přírodních, ale zato je poražen na poli morálním.“ Myslím, že společenské vědy si zaslouží daleko větší pozornost dnešního člověka. Ať ale nekončíme takto pesimisticky, myslím, že vždy, když nás zmáhají školní povinnosti, je třeba myslet především na větu: „Non scholae, sed vitae discimus.“ Ano, neučíme se pro školu, ale pro život. Filip Šimek Pecka, Dominik: Ze zápisníku starého profesora, Praha 1944. Pecka, Dominik: Umění stárnouti za školou, Praha 1945. Pecka, Dominik: Škola a život, Frýdek 1947. Pecka, Dominik: Starý profesor vzpomíná. Vlastní životopis, Praha 1996. Husák, Petr: Osobnost Dominika Pecky. Vývoj pojetí kněžství ...., Brno 2012.

1

A sebekriticky musím přiznat, že to byla i má oblíbená výmluva, když jsem něco nechápal nebo byl

líný se něco zpaměti naučit. Další oblíbenou výmluvou bylo, že se chci v budoucnu věnovat něčemu zcela jinému, tak proč bych se měl učit např. chemické vzorce.

16

Časopis Masarykových Historiků 2016 Erasmus? Nebo radši knihu? Snad každý z nás, studentů, už někdy slyšel o projektu Erasmus. Jistě ale neuškodí si o tomto fenoménu a o jiných zahraničních výjezdech povědět více. Předně je potřeba upozornit, že se nejedná jen o projekt Erasmus, ale i o celou řadu dalších programů, které si lze „ušít na míru“ dle vlastních preferencí a představ. Vycestovat v průběhu studia do zahraničí se dnes bere takřka jako standard. Pro dosažení kvalitní vědecké práce se historik nevyhne bádání v zahraničních archivech, spolupráci se zahraničními kolegy, pracovišti apod. Proto je nejlepší cestou si tyto instituce „osahat“ již v průběhu studia. Mezi základní možnosti výjezdů do zahraničí patří studijní pobyty v rámci programu Erasmus+, které studentovi kromě zdokonalení jazykových schopností nabízí také náhled na způsob výuky v zahraničí, možnost poznání spoustu zajímavých míst, lidí, a třeba i budoucích kolegů. Pod záštitou projektu Erasmus+ lze vycestovat i na praktickou stáž do některé z institucí, se kterou má daný ústav partnerskou smlouvu. Na rozdíl od studijních pobytů, které se zpravidla realizují na jeden či dva semestry, na stáž se dá vycestovat třeba jen na dva měsíce (např. o letních prázdninách). Maximální délka stáže je 10 měsíců. Další z možností, která je určená až pro studenty vyšších stupňů studia (navazující magisterské nebo doktorské studium), jsou zahraniční výjezdy v rámci programů Aktion nebo CEEPUS. Tyto slouží zejména jako pomoc při zpracování diplomové nebo disertační práce. Student sice potřebuje záštitu některé tamější univerzity, na ni ale dochází jen jednou měsíčně na konzultace a nemusí navštěvovat žádné předměty. Předpokládá se, že student bude docházet zejména do archivů, vědeckých knihoven apod. Ovšem z poměrně bohatého stipendia (oproti programu Erasmus+) si lze předplatit například jazykovou školu a zdokonalovat se v jazyce, což není nikdy na škodu. Erasmus ale zcela jistě není jen a jen o učení nebo práci. Přináší celou řadu nevšedních zážitků. Můžete poznávat noční život daného města a nalézt spoustu nových přátel. Já mohu promluvit z vlastní zkušenosti o možnosti praktické pracovní stáže pod hlavičkou programu Erasmus+, na kterou jsem se vypravil ze svého druhého studijního oboru – Archivnictví. Vyrazil jsem do Vídně, do instituce s poněkud krkolomným názvem – Dokumentationsarchiv des österreichischen Widerstands. Přestože materiály uložené v této instituci zabývající se zejména protinacistickým rakouským odbojem pro svou diplomovou práci zřejmě nevyužiji, jsem za tuto zkušenost velmi rád. Poznal jsem archiv a jeho fondy, udělal jsem snad i kus užitečné práce, a trochu si také zabádal. Ovšem ještě větší přínos pro mě a mou diplomovou práci jistě měly návštěvy Rakouské národní knihovny a Státního archivu (resp. Archiv der Republik). Kromě toho, Vídeň je nádherné město, kde je stále co poznávat. Od památek přes kavárny až po „wirtshausy“. Kdo neochutná pravý vídeňský řízek, sacher nebo melange v Café Hawelka, jako by ve Vídni nebyl. V neposlední řadě mi stáž pomohla zdokonalit se v německém jazyce. Jediný zádrhel, na který bych upozornil své případné následovníky, tkví v (ne)možnosti absolvovat stáž v letních měsících po ukončení bakalářského studia před nástupem do studia navazujícího magisterského. V tomto roce bylo studijní oddělení ještě shovívavé a po nepříjemných průtazích a nejistotě přeci k výjezdu na stáž svolilo, ale na příště tuto možnost již nedoporučuje. Do Nižného Novgorodu vycestovala v rámci bilaterálních dohod studentka historie a slavistiky Dagmar Vysloužilová. Jak hodnotíš zážitky z tohoto výjezdu? „Myslím, že 17

Časopis Masarykových Historiků 2016 veškeré zbytky iluzí o Rusku padly poté, co bylo třeba zabíjet každý večer pár švábů a štěnic, aby se dalo spát, a potom, co jsme první den vyfotily zakázanou budovu policie a do konce pobytu čekaly, jestli nám někdo přijde dát do držky nebo ne. Umožnilo mi to udělat si vlastní názor na zemi, do které u nás pořád někdo ryje a nadává na ni. Je to zvrácená, ale krásná země a stojí za to ji vidět. Pro takové momenty, jako když se po osmi hodinách v nočním vlaku vzbudíš, zjistíš, že ti do tvého kupé bez dveří vešlo pět starých Rusů, kteří se přišli podívat na cizince, hlídají, aby ho někdo neokradl, a začínají ti dávat svoje jablka, rohlíky a nesou ti čaj ze samovaru, protože je snídaně a máš beztak hlad.“ Čím Tě tato cesta obohatila pro studium historie? „Viděla jsem, jak to mohlo vypadat u nás za normalizace. Dostala jsem se k odborným knihám a časopisům, které tu neseženeš. Poznala jsem několik odborníků, kteří se zabývají tím, co mě zajímá, a dalo se srovnat, jak se k historii přistupuje tam, a jak tady.“ Chtěla bys něco vzkázat svým následovníkům? „Sbalte pár hader a foťák a jeďte kamkoliv to půjde. Má to smysl.“ Na závěr mi dovolte malé postesknutí (ovšem „sám mám máslo na hlavě“) nad tím, že tak málo studentů vyjíždí na zahraniční pobyty pod hlavičkou oboru historie. Chápu, že v rámci studijních kombinací s cizími jazyky se od studenta očekává spíše studijní pobyt v zahraničí v rámci jeho filologického oboru pro zdokonalení jazyka, který studuje. Pro studenty archivnictví se zase otevírá širší možnost pracovních stáží v zahraničních archivech. Avšak i istorický ústav má podepsanou řadu smluv s partnerskými univerzitami. Soudím, že je z čeho vybírat. Pokud si nevěříte na studijní pobyt (např. z důvodu nedostatečné znalosti cizího jazyka), tak zkuste třeba výjezd s badatelským zaměřením pro dokončení své diplomové práce. Ten lze absolvovat kupříkladu jen v měsíční délce. Zalíbí-li se vám v zahraničí natolik, že se tam budete chtít vrátit, budete mít stále otevřenou možnost vycestovat s Erasmem nebo jinými programy. Pro získání dalších informací navštivte webové stránky Centra zahraniční spolupráce uvedené níže nebo se obraťte na doc. Bočka, garanta výjezdů z oboru historie. Přestože vám vyučující neustále doporučují číst knihy, mějte na zřeteli, že to, co poznáte na Erasmu, v žádných cestopisných (ani jiných) knihách nevyčtete. Užitečný odkaz: Centrum zahraniční spolupráce http://czs.muni.cz/cs/ Lukáš

Rozhovor s dr. Tomášem Dvořákem Proč jste se rozhodl pořádat exkurze pro studenty? Důvody byly dva. Na historickém ústavu bývala už dlouhá tradice exkurzí, ale v té době už byla několik let přerušená. Já sám jako student jsem jich absolvoval od roku 1993 asi deset a amatoval jsem si, že to bylo vždycky hrozně fajn. Tyto exkurze se pravidelně konaly první květnový týden a pořádal je Libor Vykoupil, později i s Liborem Janem. Zpočátku byly třídenní, ale pak jsme to prodlužovali, až nakonec dostaly týdenní formát. Nejdříve jsme objížděli spíš tradiční památky, jako jsou hrady, zámky a muzea, přičemž jsme využívali kontaktů s našimi bývalými studenty. Takže program byl, řekněme, v tomto smyslu spíše tradiční a odborný. Systematicky jsme objížděli různé kouty spíše Čech než Moravy, až potom po polovině 90. let jsme se taky jednou vydali na Slovensko. Potom následovala také jedna památná, legendární (každá exkurze je nakonec legendární) do Polska. Na přelomu 18

Časopis Masarykových Historiků 2016 tisíciletí jsme ještě byli dvakrát v Rumunsku, jednou na opevněných kostelech v Sedmihradsku a podruhé na malovaných klášterech v Moldávii. A to byl teda jeden důvod – navázat na tradici, protože jsem měl exkurze v paměti jako jedny z nejhezčích momentů celého studia, i co se týče společenských zážitků. Druhý důvod byl, že nám to umožnil projekt, který jsme v letech 2011–2014 realizovali z podpory programu ESF. V rámci projektu jsme původně chtěli uspořádat tři exkurze, nakonec byly dokonce čtyři. Jedna nás vedla po česko-rakousko-slovensko-maďarském pohraničí, po území, které se označuje jako Euroregion Centropa. Kromě zaniklých vesnic a obnovených vinic jsme navštívili také Vídeň, Bratislavu a Burgenland. Tematicky se tyto exkurze orientovaly na poznávání různých menšin a jejich často neblahých osudů ve 20. století a také na proměny krajiny právě v souvislosti se změnami obyvatelstva. O půl roku později jsme strávili 10 dní na Balkáně, to byla asi ta nejpamátnější exkurze. Putovali jsme po bývalé vojenské hranici, z Chorvatska přes Bosnu, Srbsko až do Rumunska. Třetí exkurze nás zavedla do Polska a na východní Slovensko. Nakonec ještě zbyl prostor a finance na čtvrtou výpravu, která znamenala start nové řady exkurzí, kdy objíždíme pohraničí českých zemí, a už jsme výjezd podnikli taky třikrát - letos jsme byli v Krušných horách, loni na severní Moravě a předloni to bylo Slezsko. Jaké jsou cíle exkurze? Cíle jsou dvojí. Samozřejmě jsou tady cíle vzdělávací. Současné exkurze se snažíme koncipovat tak, že to nejsou jenom jízdy po památkách, cíl není řekněme všeobecně vzdělávací, ale navazujeme na tématiku projektu a zkoumáme oblasti, kde došlo k výměně obyvatelstva po druhé světové válce, a obecně sledujeme obraz kultury a historie v krajině. Součástí programu jsou různá terénní pozorování, za jízdy i při zastávkách, setkáváme se také s lidmi, kteří tam žijí a kteří leccos pamatují a mohou nám tedy leccos říct. Následně si o tom pak vykládáme. Tím je to takové živé. Součástí exkurze je i dostatečný podíl improvizace, je to vlastně takový pojízdný seminář. Pak jsou tu samozřejmě cíle společenské, protože mám osobně pocit, že univerzitní komunita se čím dál víc atomizuje. Univerzita měla od svých počátků ve středověku být místem vzájemného setkávání a ovlivňování se. V době elektronických médií a uspěchaného životního rytmu je k tomu čím dál méně příležitostí, takže jsme na tradici exkurzí spoléhali i ako na prostředek, díky kterému se zase vytvoří nějaká užší komunita nebo se navážou méně formální a živější vztahy mezi učiteli a studenty, mezi učiteli a učiteli, studenty a studenty. A to se nám myslím za těch pár let začalo dařit. Otázka je, jestli to bude mít nějaké pokračování. Bohužel akademický svět má tu nepříjemnou vlastnost, že studenti odcházejí, 19

Časopis Masarykových Historiků 2016 takže uvidíme, jak to bude dál, zda se nám podaří přilákat nové účastníky zájezdů. Součástí exkurzí jsou samozřejmě i zmíněné legendy, které žijí v paměti účastníků. Z těch posledních, která exkurze byla pro Vás nejlepší, která Vás nejvíc bavila? Jako organizátora. Mě bavila úplně každá. K té organizaci je zajímavé z historického hlediska poznamenat, že situace je teď úplně jiná, než to bylo v 90. letech. Tehdy stačilo v podstatě dva měsíce před exkurzí zvednout telefon a zavolat do několika kempů nebo jiných ubytovacích zařízení, domluvit se a bylo to vyřízené. Nemusely se posílat žádné objednávky, potvrzovat je a skládat zálohy. Ale taky se nám stalo, že v tom kempu nikdo v sedm večer nečekal, ale nakonec jsme chytli místního „jazyka“ a jistili jsme adresu dotyčného. Mobily ještě nebyly, tak jsme vyslali nějakou hlídku, ta dotyčného přivlekla a všechno dobře dopadlo. Všechno bylo takové jednodušší, teď je s tím spojená spousta všelijaké otravné práce. Na organizaci je vždycky nejlepší vymýšlení programu nebo trasy, tak aby to časově fungovalo a abychom toho stihli vidět co nejvíc a zároveň se neuštvali. Z tohoto hlediska byla možná nejlepší exkurze do Slezska, protože její příprava probíhala v podstatě velmi narychlo a tedy improvizovaně. Celý program, který nakonec patřil k těm nejzajímavějším, vznikal v průběhu asi pěti dnů před exkurzí a dokonce i během ní, takže jsme první den exkurze řešili ten třetí. Nakonec vše proběhlo v pohodě a setkali jsme se spoustou zajímavých lidí. Zvláštní příchuť pro mě měla exkurze letošní, která vedla do mého rodného kraje, tedy do Krušných hor, ale i tak jsem na spoustě míst byl poprvé. Zároveň jsem ale měl pořád tu tendenci okolí sdělovat, že tady jsem zažil to a ono, a tak to samozřejmě bylo možná pro ostatní otravné, ale pro mě to bylo takové zvláštní, nostalgické a příjemné. Největší zážitek z loňské exkurze? Zase to můžeme rozdělit na vzdělávací a sociální rovinu. Pokud jde o program, asi to byla zastávka v rakovnických Sudetech. Byl to vlastně úplně poslední a předem neplánovaný bod programu. Díky objížďce jsme nečekaně přijeli do vesnice v tzv. rakovnických Sudetech, které už leží hluboko ve vnitrozemí a našli jsme tam to, kvůli čemu jsme již tři předchozí výpravy putovali po hranicích, asi nejnázornější ukázku zanikajícího sídla, a to takříkajíc v přímém přenosu. Za vesnicí jsme se ještě zastavili na zarostlém hřbitově a právě tím, že to bylo neplánované, měla ta zastávka příchuť objevu (ne že by ten region nebyl známý, ale sám jsem tam nikdy předtím nebyl). Byl to, myslím si, silný zážitek nejenom pro mě. Samozřejmě super byla procházka ve starém cínovém dole, kde jsme se museli protahovat škvírami, vykutanými v 16. století. A zapomenout nelze na velmi komplexní program, který jsme díky našemu kolegovi Štěpánovi Odstrčilovi absolvovali na Chebsku. Součástí velmi zajímavého 20

Časopis Masarykových Historiků 2016 poznávacího programu zaměřeného na venkovské i měšťanské prostředí kulturně specifického Chebska byl i oběd ve stylové restauraci v Novém Drahově s vepřovou pečení či kachnou, se zelím, knedlíky a točeným bavorským pivem. To se mi moc líbilo. A společensky, nevím, byla nějaká ostuda? Právě ani ne. Letos to bylo takové klidné.  Možná to bylo tím, že jste s námi nebyl na ubytování, ale šel jste přespat domů… No mně to pak bylo líto, že jsem pak s vámi nebyl na té Šlikovce (pozn. místo kde se uskutečnil velký táborák s kytarou a „zpěvem“), že to mohlo být jako v Mikulově na Kozím hrádku. (pozn. při první novodobé exkurzi nás přijela uklidňovat policie, jelikož jsme po vypití 50 litrů burčáku zpívali na celé město v domnění, že jsme mimo civilizaci) Bylo to dost podobné. Až na to, že na nás nikdo nepřijel. (smích) A nebyl tam burčák… A poslední otázka, kam se pojede na jaře? Příští rok nepojedeme tak daleko, z nehostinného severu se vrátíme na jižní Moravu. Takže se můžeme těšit na začátku května na další exkurzi. Tak pojeďte s námi!!! Janča

Daňkovice, to je oč tu běží V týdnu od 2. do 7. října se uskutečnil třetí ročník tzv. Historické dílny, výběrového kurzu pro studenty bakalářského a magisterského stupně na Historickém ústavu FF MU. Kurz se konal v malebné obci Daňkovice v Českomoravské vrchovině, která svou krásou podtrhávala téma letošní dílny, jímž byl venkov. Během týdne se na přednáškových prknech, které sice neznamenaly svět, ale dozajista inspirovali studenty k novému nahlížení na problematiku venkova, vystřídalo několik odborníků z různých oborů. Účastníci se tak mohli podívat na kolektivizaci z pohledu didaktiky dějepisu, pohlédnout do života jedné bulharské vesničky, ztratit pojem o čase na stránkách příběhů ruských a českých autorů, poohlédnout se za lidovou architekturou a ohmatat sto let staré části krojů nebo se z mnohdy tvrdého venkova vrátit do hlavního města, aby sledovali chod a fungování agrární strany. Však nejen přednáškami je student živ, a tak na studenty čekala stavba draků. Jistě, byli sice z větší části rozdrásáni silným větrem, ale na radosti to nikomu neubralo. Čtvrteční večer byl ve znamení dlouho očekávaného představení Maryša, kde největší úspěch bezesporu sklidilo kolektivizací inspirované pojetí. V příštím čísle se k Historické dílně vrátíme v rozhovoru s profesorem Hanušem. Do té doby již můžeme přemýšlet, co si pro nás organizátorský tým připraví na příští rok. Pavlizna 21

Časopis Masarykových Historiků 2016 Humoristické okénko

Autoři obrázků: Lidka i Milda

22


Prváci.

Chrlení moudrosti na prváky.

23


Drakiáda pod taktovkou profesora Hanuše (drak Zbytkových velkostatkářů).

Daňkovické posezení.

24

Časopis Masarykových Historiků 2016

Recommend Documents