časopis žáků Mateřské školy a Základní školy Želešice

časopis žáků Mateřské školy a Základní školy Želešice ROČNÍK 11.

DUBEN 2011

číslo : OSM

Hospodářství pana Kozy za školou Foto MiŠo

Přišlo jaro Všichni jsme se už na ně těšili. Přišlo 21. března. V ten den nastala jarní rovnodennost - 12 hodin den a 12 hodin noc. Někdo tomuto dni také říká jarní slunovrat. Mnoho ptáků se vrátilo ze zimovišť. Chybí ještě vlaštovky a čápi. Ale i ti se brzo ukážou. Začínají se rodit mláďata. Na Zelném trhu v Brně sedělo na rozkrojeném pomeranči mnoho mladých včeliček. Jaro je tu. To je dobře. Jediná nepříjemná věc je, že nám ze soboty 26.3. na neděli 27.3. sebralo jednu hodinu spánku – nastal letní čas. Samostatný příspěvek. Autor: Pavel Jobánek Pavla Jobánka 1

Obsah: Úvodní strana, Přišlo jaro…………………………………1 Obsah, spolupracovali, narozeniny a svátky……………...2 Malí novináři…………………………………….…… .3-4 Hurá do přírody – projektový den………………………..5 Terakotová armáda…………………………….…………6 Koza má jehňata……………………………………..…7-8 Vandalismus v MHD……………………………………..9 Naši kluci na workshopu v Praze……………………10-11 Festival jeden svět na školách………………………..12-13 Proč přestat kouřit……………………………………14-15 Velikonoční svátky…………………………………..16-17

2

Spolupracovali: Pavel Jobánek, Michal Mucha, Tomáš Lenhart, Jan Holub, Jan Polák, Petra Horňáková, Karolína Lipovská, Michal Nejedlý, Nikola Holcmanová, Lucie Holubová, David Urbánek, Lenka Torčíková, Jakub Šichtanec, žáci 7. ročníku, p.z. Matějková, p.u. Kučera, p.u. Tomešek, p.u. Šotová

Malí novináři V rámci svých odpoledních aktivit si kluci 5. výchovné skupiny v jednom z březnových týdnů vyzkoušeli, jaké je to být novinářem. Společně vymysleli pět otázek týkajících se školy, internátu i jich samotných a následující den se vydali vyzpovídat dospěláky z naší školy. Kluci velmi brzy zjistili, že udělat kvalitní rozhovor je docela dřina, že musí pokládat otázky tak, aby jim dotazovaný rozuměl, musí stíhat poznačit si odpovědi a samozřejmě se nesmí stydět. Na následujících řádcích se můžete podívat, jak si kluci s rozhovory poradili a také si přečíst zajímavé názory dotazovaných dospěláků. Novinář: Michal Mucha zpovídal paní kuchařku Bohuslavu Otázka: „Paní kuchařko, líbí se Vám ve škole v Želešicích? Odpověď: „ Ano, nádhera.“ Otázka: „Jaká jsou děcka ve škole, zlobí vás?“ Odpověď: „Ano někdy.“ Otázka: „Co si myslíte o nás klucích z páté výchovné skupiny?“ Odpověď: „Někdy s vámi mlátí puberta.“ Otázka: „Co vám tento rok udělalo největší radost?“ Odpověď: „Když bylo všechno snědeno.“ Otázka: „Koho z dětí na internátu považujete za nejhodnějšího a proč?“ Odpověď: „Petra Richtra, a Ladíka, jsou slušně vychovaní.“ Otázka: „Je něco, co vám na naší škole chybí nebo vadí?“ Odpověď: „Vadí mi, že děti křičí u výdeje jídel.“

Novinář: Tomáš Lenhart Rozhovor s : paní vychovatelkou Lenkou Fráňovou Otázka: Paní vychovatelko líbí se Vám ve škole v Želešicích? Odpověď: Ano, líbí. Otázka:Jaká jsou děcka ve škole, zlobí vás? Odpověď: A které děti nezlobí? Otázka: Co si myslíte o nás klucích z 5. výchovné skupiny? Odpověď: Nemám žádné výhrady, jsou to většinou šikovní kluci a je s nimi legrace. Otázka: Co vám tento rok udělalo největší radost? Odpověď: Mám ve své dívčí skupině šikovná děvčata. Otázka: Koho z dětí na internátu považujete za nejhodnějšího a proč? Odpověď: Samozřejmě svoji Lucinku, je šikovná a spolehlivá. Otázka: Je něco, co vám na naší škole chybí nebo vadí? Odpověď: Chybí mi hřiště a prolézačky pro děti.

3

Novinář: Jan Holub Rozhovor s : paní vychovatelkou Alenou Kristovou Otázka: Paní vychovatelko líbí se Vám ve škole v Želešicích? Odpověď: Ano . Otázka: Jaká jsou děcka ve škole, zlobí vás? Odpověď: Občas ano, ale vždycky to dopadne dobře. Otázka: Co si myslíte o nás klucích z 5. výchovné skupiny? Odpověď: To, co o všech ostatních. Otázka: Co vám tento rok udělalo největší radost? Odpověď: Že se děti proti loňsku zlepšily v chování. Otázka: Koho z dětí na internátu považujete za nejhodnějšího a proč? Odpověď: Takto nepřemýšlím. Otázka: Je něco, co vám na naší škole chybí nebo vadí? Odpověď:Vadí mi, jak se kopete a chybí mi hřiště a pískoviště.

Novinář: Jan Polák Rozhovor s paní vychovatelkou Lenkou Dobrovodskou Otázka: Paní vychovatelko líbí se Vám ve škole v Želešicích?: Odpověď: Ano. Otázka: Jaká jsou děcka ve škole, zlobí vás? Odpověď: Napůl. Otázka: Co si myslíte o nás klucích z 5. výchovné skupiny? Odpověď: Že se někdy zbytečně předvádíte, ale jste pracovití. Otázka: Co vám tento rok udělalo největší radost? Odpověď: Děti ve skupině, které pletou košíky. Otázka: Koho z dětí na internátu považujete za nejhodnějšího a proč?: Odpověď: Vladimíra Borose, je slušný, hodný, nenáročný a vděčný. Otázka:Je něco, co vám na naší škole chybí nebo vadí? Odpověď: Chybí mi prolézačky a pískoviště. Všem dotázaným mnohokrát děkujeme za ochotu odpovídat na všetečné otázky.

4

5

TERAKOTOVÁ PRVNÍHO ČÍNSKÉHO CÍSAŘE

ARMÁDA 4. března 2011 k nám s dcerkou přijela na návštěvu kamarádka z Jihlavy. Jako správná hostitelka jsem jim připravila program, aby se nenudili a líbilo se jim u nás. Jedna z akcí byla návštěvy výstavy, která se nachází vedle Galerie Vaňkovka v Galerii TRINITI a je možné ji shlédnout do 24.dubna 2011. Určitě stojí za návštěvu, jděte se podívat i vy. Výstava Terakotová armáda Prvního čínského císaře představuje na ploše více než 2000 m² vysoce hodnotné, v současné době nejdokonalejší repliky terakotové armády na světě. Na výstavě můžete vidět desítky skvostných exponátů - zbraně, šperky, předměty každodenního použití, rituální objekty, především však, jak již sám název výstavy napovídá, terakotové bojovníky - figury různých hodností, od úředníků přes důstojníky, generály, lučištníky či vozataj… Součástí této zajímavé výstavy je rekonstrukce části vykopaného příkopu, kde byla v roce 1974 terakotová armáda objevena chudými rolníky při kopání studny a stala se tak jedním z nejpůsobivějších a nejobdivovanějších odkazů čínské historie. A právem si vysloužila označení osmý div světa. Do současné doby je nalezeno kolem 8000 soch válečníků a 600 koní z terakoty a 125 vozů ze dřeva. Bojovníci jsou propracováni do nejmenších detailů, jsou vysocí metr sedmdesát až metr devadesát a váží od jednoho do tří metráků. Každý z bojovníků má svůj vlastní výraz ve tváři a přirozenou pózu. Původně byli všichni vojáci malovaní, když ale byly sochy odkryty a dostalo se k nim denní světlo, během několika hodin zoxidovali a barva nenávratně zmizela. Vzhledem k obrovskému historickému významu byla hrobka Prvního císaře zařazena na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. ZŘ Ludmila Matějková Žáci osmých tříd a 9.A se na tuto výstavu jeli se svými třídními učiteli podívat. Tady jsou jejich komentáře: „Každý dostal svoji vlastní vstupenku a s ní jsme procházeli celou výstavou. Pak jsme na vstupence objevili nějaký vzor a ten jsme hledali na sloupech. Kájka s Leňou si svůj vzor našly, ale já jsem nic nemohla najít, tak jsem tam bloudila. Celé spodní patro jsme si prohlédli za chvilku. Potom jsme šli do prvního patra. Tam bylo kino, na to se dívali hlavně paní Dvořáková s panem Němcem, my jsme tam byli jenom chviličku. Když jsme měli všechno prohlédnuté, sedli jsme si k oknu a čekali jsme na naše třídní učitele. Pan Tomešek tam byl taky, ale už výstavu viděl, tak čekal venku. Celé představení nebylo až tak špatné, ale mohlo to být i lepší. Dívala jsem se, jak to baví kluky. Podle mě to hodně prožívali kluci z devítky: Pavlové Jobánek a Kamenický, Petr Flodr, Michalové Nejedlý a dokonce i Janák!“ Petra Horňáková „Dnešní den byl docela dobrý. Po cestě byla sranda. Cestou jsme viděli jednoho kluka, který měl strašně dlouhé vlasy a choval se jak holka . No, pak jsme teda šli na tu výstavu. Hned za vchodem byl hliněný kůň a o kousek dál sošky – rozbité! Výstavu jsme měli prohlédnutou za chvíli a zamířili jsme na vyprávění – (to jste se dívali jen na sochy a poslouchali jste, co tam říkají. Dobrý na tom bylo to, že se zhaslo a svítilo bodové světlo pouze na tu sochu, o které se zrovna mluvilo). Když to skončilo, zamířili jsme do prvního patra. Tam byly taky sochy. Chodili jsme tam jak na pohřbu, protože tam byla nuda. Taky tam bylo kino, ale nic jsem neslyšela, protože tam seděli nějací kluci a pořád kecali.“ Karolína Lipovská

6

- tak tahle věta mě docela uzemnila. Jak může mít koza jehňata? Co je to za blbost? Za chvíli jsem však pochopila, že to není hloupost, ale dobrý vtip. Musíte ovšem vědět, že koza není rohaté umíněné čtyřnohé zvíře, ale pan Jaroslav Koza, ten pán, který má hned za školou své hospodářství se spoustou zvířátek. A právě jemu se v březnu na jeho hospodářství začala rodit mláďata. Jednou ráno na mě zavolal: „Přijďte se podívat, ovečky už se bahní!“ No, takovému pozvání se nedá odolat. Tak jsme se tam s deváťáky vypravili. Krásně svítilo sluníčko, bláto už oschlo, byla to prima exkurze a poučné popovídání si s milým člověkem. Ochotně nám ukázal celé své království, pomazlili jsme se s koněm – i když Jakuba jen z ihaháčů pěkně poprskal, to jak si kýchnul. Pan Koza nám ukázal svého psa borderkolii Kenny v akci – zaháněla stádečko oveček z jednoho místa na druhé. Jeho druhý pes, šarplaninské plemeno, nám také dělal svědomitého průvodce a trpělivě se nechal od nás hladit. Farmář nám povídal i o prasnici, která mu jednou utekla z ohrady a po celých Želešicích způsobovala rozruch a zastavovala dopravu. Pak se na nějaký čas ztratila z dohledu. Pan Koza si myslel, že už ji nikdy neuvidí. Ale to se tedy mýlil, za pár měsíců se objevila i s doprovodem – s rotou malých selátek. A protože některá selata byla pěkně pruhovaná, bylo hned jasné, že táta těch selátek je divočák. Podobných historek má pan Koza v zásobě ještě mnoho, nám pověděl jenom něco. Ale i tak se nám u něho líbilo. Přišli jsme na jiné myšlenky a aspoň trošku jsme si provětrali hlavu.

Text a foto MiŠo

7

8

Vše začalo asi takhle: Dva týdny předem jsme dostali lístečky s informací o výletu, který se bude konat dne 9.3.2011 v Brně. Skoro pro většinu žáků bylo místo výstavy tak trošku utajeno. Ale pak jsme se vše dozvěděli a tak plynul čas, až nastal soudný den. Ráno jsme se jednu hodinu učili a pak jsme šli na autobus. Cesta plynula rychle. Až na hrozné davy lidí se to ale dalo docela dobře zvládnout. Prošli jsme myší dírou a okolo vyhořelého kasína jsme pokračovali do centra Brna. Konečně jsme byli na místě. Budova byla umístněna v úzké uličce Mečová. Vešli jsme dovnitř. Zde už byl nachystán sál se židličkami a před námi bylo promítací plátno a dvě policistky z preventivního útvaru. Zde nám představili vše, co se týká vandalismu v MHD (městské hromadné dopravě). Přednáška trvala asi tak 20 minut místo plánovaných 40 minut. Tak jsme

na zbývající čas museli vymyslet nějaký plán. A tak se rozhodlo, že se půjdeme podívat na Starou Radnici v Brně. Pak jsme šli ještě na Novou radnici, kde sídlí primátor města Brna Roman Onderka. Paní učitelka Dvořáková nám dělala ochotně průvodkyni a za to jí

děkujeme. Potom už jsme se vydali na cestu k domovu. MICHAL NEJEDLÝ 9.A Tři třídy z druhého stupně naší školy jely na výlet (exkurzi) s tematikou Vandalismus v MHD, která se konala v Brně. Když jsme došli na dané místo, všichni si posedali a čekali, co bude .Byla tam zástupkyně MHD a policistky.Povídaly nám o tom, co to vlastně je vandalismus, jestli je to trestný čin nebo není atd... Radily nám, abychom to nezkoušeli atd.. A co je vlastně ten vandalismus je? Tak: ničeni cizího majetku, v tomto případě ničení majetku MHD, posprejované tramvaje, poškrábaná skla, rozbité sedačky atd.. No to bylo asi tak všechno. Ještě než jsme šli, tak nám dali takový krátký dotazník, týkající se naší exkurze. Podle mého názoru to byla jedna z exkurzí, co nikoho moc nezajímala, protože ten vandalismus vidí každý z nás kolem sebe. Nikola Holcmanová, 8.B alias Vilma

9

Naši kluci na workshopu capoeiry v Praze Není to tak dávno, co v Praze proběhl mezinárodní workshop capoeiry skupin Candeias a Axe a naši kluci Maik, Patrik a Ruda mohli být díky podpoře Nadačního fondu Plaváček u toho. Kluky čekaly dva dny náročných tréninků pod vedením přítomných brazilců. Kluci jsou sice pořád ještě prťata, ale drželi po celou dobu s dospělákama krok. Navíc jakmile ztratili trochu ostych, nebáli se jít do rody s dospělými capoeiristy ani s brazilci a předváděli opravdu krásnou hru. Tím vším si vysloužili sympatie i obdiv všech přítomných. A pro kluky samotné…TO BYL PROSTĚ ÚŽASNÝ CAPOEIROVÝ ZÁŽITEK

A hrálo se a zpívalo

Na to, co naši kluci umí, zírali i brazilci

Brazilci nebyli žádná tintítka

10

Kluci a Contra Mestre Sazuki

Dárek kluků pro CM Sazukiho

11

FESTIVAL JEDEN SVĚT 2011 V roce 2011 proběhl v celé České republice již 13. ročník mezinárodního festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět. Jeden svět je dnes největším lidskoprávním filmovým festivalem v Evropě a jednou z nejvýznamnějších kulturních akcí v rámci Prahy a celé České republiky. Každoročně se snaží podporovat kvalitní dokumentární filmy se sociální, politicky angažovanou a lidskoprávní tematikou. Festival Jeden svět 2011 konal v Praze od 8. do 17. března, během března a dubna bude pak pokračovat v dalších 33 regionálních centrech po celé České republice. Každoročně se v rámci festivalu konají také speciální projekce pro žáky a studenty základních a středních škol. V loňském roce překonala návštěvnost festivalu 100 000 diváků. Na speciální projekce pro školy přišlo 48 000 žáků, studentů a jejich pedagogů. Zdroj: internetové stránky festivalu

Žáci 9.B se na tento festival vypravili v úterý 29.března 2011 i se svou třídní učitelkou paní Šotovou. Promítání se konalo v brněnském sále Břetislava Bakaly. Vybrali si projekci č.3 - pro starší žáky. „Viděli jsme celkem pět dokumentárních filmů různé metráže (délky). Pro žáky devátých ročníků je to velice vhodná akce, neboť se v rámci primární prevence seznámí se snímky různých témat. Není to žádná legrace, všechny filmy nesou nějaké poselství nebo ukazují na různé problémy, se kterými se děti a mladí lidé dnes na celém světě setkávají. Všechny vedou k zamyšlení. Vždy v divácích zanechají své stopy. I my jsme o filmech ve třídě mluvili ještě několik dní.“ MiŠo 1/Muž, který sázel stromy Fredérick Back / Kanada / 1987 / 30 min.

V poetickém animovaném snímku sledujeme příběh fiktivní postavy Élzearda Bouffiera, osamělého pastevce z pustiny ve francouzských Alpách. Jednoho dne, datovaného do roku 1910, ho potká mladý poutník. Fascinovaně pozoruje muže, který každý den vysadí sto žaludů do neúrodné planiny, aby tak vrátil život do míst, jež zdánlivě navždy zahynula. Poutník nemůže na obětavého Élzearda zapomenout, proto se po deseti letech vrací a zjišťuje, že v oněch místech raší mladý les. Poustevník neúnavně a nezištně pokračuje ve své práci, která dává jeho životu smysl. Po mnoha letech se krajina díky jeho zásahu obrodí a osídlí ji zvířata i lidé. Příběh ukazuje, jak mocný může být zásah jediného člověka, který vytrvá ve své obětavé práci.

„První film, animovaný(kreslený),byl o muži, který celý život sázel stromy. Život kolem něho byl strašný, lidi se mlátili a zabíjeli. On si myslel, že když bude víc přírody, tak se lidé zlepší. A tak sázel stromy-duby, buky, břízy… pořád sázel, i když byla válka. Trvalo to roky, než to všechno vyrostlo. Když se krajina po letech zalesnila, tak se lidé shodli, že už si ten les nebudou kácet a že ho budou chránit.“ Lucie Holubová 2/Kde si máme hrát? Angeli Andrikopoulou, Argyris Tsepelikas / Řecko / 2010 / 22 min.

Skupinka dětí z jedné čtvrti v jednom řeckém městě miluje fotbal. Každý den po škole si kopají s míčem před domem, což ale nelibě nesou sousedé, a pravidelně je vyhánějí. Kam ale mají jít, když v blízkém okolí není žádné hřiště? „Každé dítě má právo si hrát, musíme se svého práva dovolat,“ rozhodnou se jednoho dne tři z nich. Alexandra, Vlad a Chrysa se vypraví za starostou města s žádostí o vybudování dětského hřiště na místě zarostlého a nevyužívaného plácku. Postupně ale zjišťují, že podání podobné žádosti není zdaleka tak jednoduché. Přesto se nevzdávají a podstupují všechny nutné kroky. Podaří se jim nakonec po ročním snažení dosáhnout svého cíle?

„Druhý film, ten o řeckých dětech, se mi moc líbil. Zjistili, že vůbec není jednoduché se o něco snažit, každý jim sliboval hory doly, ale skutek utek. Oni se však nevzdávali. Jak to dopadlo nevím, protože film skončil a hřiště zatím nebylo. Lucie Holubová 12

„Když jsem se díval na ten film, tak jsem se neubránil srovnávání. My v Ivančicích máme krásný stadion na fotbal a několik hřišť, kde se dá taky hrát. Jedno mám jenom pár minut od domova. Tam chodím trénovat. Jsme na tom o mnoho lépe než ty děti z Parnasu.“ David Urbánek 3/Dětská práva: Antanas Dorothée Forma / Nizozemí / 2010 / 4 min.

„Každé ráno, když vstanu, si nasadím heterosexuální tvář,“ říká Antanas. V Litvě, kde žije, není jeho sexuální orientace akceptována. Jeho učitel biologie tvrdí, že homosexuálové jsou nemocní lidé, kteří by se měli léčit. Proto má raději falešnou přítelkyni Agne a se svým skutečným přítelem na veřejnosti raději předstírají, že jsou jen kamarádi. Antanas nechápe, proč zrovna v jeho zemi panuje taková nenávist vůči homosexuálům, a rád by tuto situaci změnil.

„Mě moc zaujal tento film .Já totiž mám kamaráda, který má rád stejné pohlaví – je gay. Proto chápu pocity toho kluka z filmu. Nemá to v životě lehké. Mě osobně je úplně jedno, že je na kluky hlavně že je to hodný kamarád. Můžu si s ním o všem popovídat. Navzájem si pomáháme. On mi radí abych se kvůli klukům netrápila a já jemu, jak si má někoho získat. Mám ho moc ráda.“ Lenka Torčíková 4/ Dětská práva: Habibola Christel Voorn / Nizozemí / 2010 / 3 min.

Patnáctiletý Habibola pocházející z Afghánistánu tráví už osmnáctý měsíc v utečeneckém táboře v Holandsku. Jeho snem je stát se pilotem, lékařem či právníkem. Ví, že to nebude jednoduché, a proto je připraven na náročné studium. Nejdříve ale musí získat azyl a věří, že nedopadne stejně jako jeho dva nejlepší přátelé, kteří byli po několikaletém pobytu v táboře deportováni zpět do země, odkud utekli. I když se Habibolovi po své vlasti a rodičích stýská, ví, že se domů vrátit nemůže. Jeho otce se tam pokusili zabít a ani pro něj tam není bezpečno.

„Lidé tohoto kluka moc nebrali, asi se báli, že je terorista nebo co. A on zatím jen chtěl studovat a být učitelem. Vůbec to neměl lehké. Podle mě by lidé neměli soudit ostatní podle toho, jakou mají barvu pleti (cikány, Japonce, Araby, černochy…), ale podle toho, jací jsou po lidské stránce.Vždyť jsou to taky lidi, akorát z jiného státu nebo s jinou barvou kůže.“ Lucie Holubová 5/Zvířata zachraňují svět / / / 3 min.

Série animovaných spotů, ve kterých zvířata radí lidem, jak se chovat šetrněji k životnímu prostředí. V krátkých vtipných spotech postavičky parodují nešetrné lidské způsoby, nabízejí tipy na lepší zacházení s přírodou a jejími zdroji a současně zdůrazňují, že každý z nás může svým chováním přispět k menší devastaci přírody.

„Tyhle krátké vtípky se mi líbily asi nejvíc. Byly vtipné a rychlé.A přitom obsahovaly vážné myšlenky. Asi nejvíc jsem se zasmál u prdících krav – čím více člověk potřebuje masa k jídlu, tím více chováme krav, tím více ty krávy žerou – no a tím více také prdí, čímž vzniká škodlivý plyn, který ve svém důsledku zamořuje ovzduší.“ David Urbánek

13

„Dívali jsme se na jeden film. Jmenovalo se Proč přestat a bylo to o kouření. Žádné takové ty řeči o tom, že je to zakázané, že se to nesmí a podobné modrosti. Tam bylo pěkně vědecky ukázáno, jak je na tom kuřák a nekuřák. Prováděli tam různé vědecké pokusy a srovnávali ty dva typy lidí. V první části filmu vyprávěli o tom, jak tabák přišel do Čech. Ta jsem teda nevěděl, že tabák pochází z Ameriky! A ty ukázky z různých historických filmů, jak si lidé mysleli, že když někdo kouří, tak je spolčený s ďáblem, ty byly docela legrační. Pak mě zaujalo to, kolik jedovatých látek vlastně cigareta obsahuje. To byste nevěřili, kolik jedů si dopravujeme docela dobrovolně do těla! Třeba nikl – což je kov,amoniak – jedovatá látka, arzén – další jed, chrom – kov, oxid uhelnatý – nedýchatelný plyn a co já vím co ještě, ani si to všechno nepamatuju. Z těch pokusů mě zaujalo to, že člověk, který nekouří vydechne mnohem více než ten, kdo kouří – tomu se říká, že má větší kapacitu plic. Ten, kdo kouří třeba dvacet let podává na rotopedu mnohem horší výkon a je pomalejší. Taky se rychleji unaví. Takových pokusů tam bylo mnohem víc. Bylo to zajímavé, doporučuji! Přestat kouřit je těžké, protože nikotin, který v cigaretách je, je návyková látka – vlastně droga. Ale zase asi nikdo na kouření nechce umřít. Takže já říkám – Kdo ještě nekouříte, tak to ani nezačínejte. To je moje rada.“ Jakub Šichtanec

14

Honza Holub o tom napsal: „Viděl jsem, jak měřili kuřáka a nekuřáka. Kuřák měl naměřené hodnoty mnohem horší než nekuřák. Šlapali tam na rotopedech. Taky tam ukazovali plíce kuřáka a nekuřáka. Teda fuj – ty kuřácké byly pěkně špinavé. Kuřák, když kouřil, tak po ránu hodně kašlal a nekuřák ne. Já teda nekouřím, ale vím, že cigarety jsou docela drahé – krabička stojí v průměru asi 70 Kč, tabák 45 Kč a dutinky stojí 13 Kč. Kde na to ti lidi berou?“ Tento film shlédli žáci 9.B třídy a 7. ročníku. Obrázky zobrazují to, je zaujalo. MiŠo

15

Velikonoční svátky Dny v období dnešních Velikonoc byly od nepaměti součástí oslav jarní rovnodennosti – ústupu zimy a vítání jara, probouzející se přírody, víry v obnovení sil a zdraví člověka i domácích zvířat. Dnes slavíme Velikonoce především v pojetí křesťanském jako svátky umučení a zmrtvýchvstání Ježíše Krista – velikonoční svátky připadají na neděli následující po prvním jarním úplňku. Ale i tak je tu již spousta pojmů, jejichž význam se z povědomí pomalu vytrácí a které neuškodí si připomenout. Na vlastní Velikonoce se křesťané připravují půstem trvajícím 40 dnů, který začíná Popeleční středou. Masopust Je to třídenní svátek, který předchází popeleční středě. Proto je masopust svátek stejně pohyblivý jako Velikonoce samy – může začínat v rozpětí od 1. února až 7. března. Vlastnímu masopustu mnohdy předcházela zabíjačka. Období předvelikonočního půstu začíná dnem následujícím hned po masopustním úterku – Popeleční středou. První postní neděle má název Černá, je to podle smutečního černého oděvu žen, který má připomínat ukřižování Krista. Druhá postní neděle nese název Pražná – to od postního pokrmu zvaného pražmo. Pražení nedozrálého obilí. Postní neděle třetí v pořadí – Kýchavá. V tuto neděli se totiž sloužila mše za odvrácení moru, jehož prvními příznaky bylo právě nadměrné kýchání. Od té doby také pocházejí ony známé zdvořilůstky ‘Pozdrav Pán Bůh!’ a ‘Dejž to Pán Bůh!’. Čtvrtá neděle se jmenuje Družebná. Radost nad tím, že již polovina půstu uplynula, se projevovala v družném veselí a zmírněním omezení společenských zábav. Smrtná postní neděle je v pořadí pátá. Její název má v myšlenkách věřících navodit atmosféru soustředění na umučení a smrt Páně – vynášení smrti (Smrtholky, Moreny, Morany, Mořeny, Mařeny) po překonaném zimním období. Poslední, šestá postní neděle, je nejznámější – jmenuje se Květná. Její název připomíná den příchodu Krista do Jeruzaléma. U nás tento den světí kněz kvetoucí ratolesti kočiček, které pak rozdává účastníkům mše. Pašijový týden Pašijovému týdnu se také říká velký nebo svatý Po Modrém (někdy též Žlutém) pondělí a Šedivém úterý přichází Škaredá středa, nazývaná také Sazometná. Je prvním den ze svatého – pašijového týdne. První název, Škaredá, pochází od toho, že tento den Jidáš zradil Krista. Sazometná zase podle toho, že se v tento den obzvlášť doporučuje vymetání komínů. Pozor – prý není dobře se ten den mračit, jinak se budete mračit po všechny středy v roce. Na Zelený čtvrtek se odehrály tyto události: Ježíšova večeře na rozloučenou, při níž ustanovil tajemství eucharistie (dnes mše svaté) a myl apoštolům nohy; následovala Ježíšova modlitba v Getsemanské zahradě a jeho zajetí. Má se držet přísný půst; je povoleno jediné syté bezmasé jídlo. Z toho, že se může vlastně jíst jen zelenina, pochází název Zelený čtvrtek. Kostelní zvony zní na Zelený čtvrtek naposledy, znovu zazní až na Bílou sobotu. Podle tradice máte při posledním zvuku zvonů zacinkat penězi, aby se vás držely celý rok. Někde se zvoní paličkou o hmoždíř, aby stavení opustil hmyz a myši. Hlas zvonů, které tento den utichají až do soboty (odlétají do Říma), nahrazují řehtačky. Tento den se pečou jidáše, zvláštně tvarované obřadní pečivo z kynutého těsta, které se pro zdraví mají jíst potřené medem. Velký pátek je připomínkou dne smrti Ježíše Krista. Ten den byl odsouzen, popraven na kříži i pohřben. Velký pátek je vzpomínkou na ukřižování, a proto je prožíván jako den postu ve znamení smutku, ticha a rozjímání. Výzdoba kostela je chudá, žádné květiny ani svíce na oltáři, písně se zpívají bez doprovodu varhan a zvony mlčí. Tento den je také hustě obestřen řadou pověr; věří se, že se země otvírá a vydává poklady. Mnozí se omývají rosou, aby byli chráněni před nemocemi. Nemá se hýbat zemí, tudíž ani pracovat v poli nebo v sadu Nesmí se ani prát prádlo – pradleny říkaly, že by ho namáčely do Kristovy krve. Věřilo se také, že vycházejí na souš vodníci a otvírá se hora Blaník a lze se setkat s Blanickými rytíři.

16

Na Bílou sobotu trvá církev na modlitbách u Kristova hrobu a uvažuje o jeho umučení a smrti, a také o jeho sestoupení mezi mrtvé. V modlitbě a postu očekává vzkříšení. Je také označována jako den světla. Všechny činnosti mají hlavní cíl – očistit duše, těla i příbytky, aby večer bylo vše připraveno na slavnou mši Vzkříšení. Čtyřicetidenní půst končí. Na Bílou sobotu se pečou mazance i velikonoční beránci, pletou se pomlázky z vrbového proutí anebo březové metličky a zdobí se vajíčka. V noci ze soboty na neděli se odehrál zázrak Kristova zmrtvýchvstání. Proto se ta noc nazývá Velkou nocí. Oslavou svaté noci, kdy Pán vstal z mrtvých, kdy rozlomil pouta smrti a jako vítěz vystoupil z hrobu, aby i nám otevřel cestu k životu je velikonoční vigilie. V neděli, na Boží hod velikonoční, Kristus vstal z mrtvých. Stalo se tak za svítání. Proto se křesťané v tento den začali pravidelně scházet k „lámání chleba“ a tento den nazvali „dnem Páně“. Kněz světí pokrmy, které do kostela sebou přinesou hospodyně a položí k oltáři. Tyto posvěcené pokrmy hospodyně opět domů odnesou a při slavnostním obědě je rodina obřadně sní. Pondělí velikonoční je dnem uvolnění a veselí, dnem vzývajícím nový život a zajišťujícím zdraví. Tradiční vyplácení pomlázkami (slovo pomlázka pochází od pomladit) neboli velikonoční hodování má člověku symbolicky předat posilující životadárnou mízu stromů. Chlapci chodí dům od domu za děvčaty s pomlázkami, šlehají je a vinšují. Za to dostanou malovaná vajíčka. Bílá neděle je druhou nedělí velikonoční. Novokřtěnci si toho dne naposledy oblékají bíle křestní roucho. Dnes je tento den často dnem slavnostního prvního svatého přijímání.

S Velikonocemi souvisí… Beránek – pro křesťany symbolizuje památku Krista. Beránek se také zbíjel na památku vyvedení Izraelitů z egyptského otroctví. Jidáše – pečivo z kynutého těsta ve tvaru válečku. Ten symbolizuje provaz, na kterém se oběsil Jidáš. Mohou být i různě motané, mít tvar placky nebo ptáčků. Kraslice – slovo, které původně označovalo červené velikonoční vejce. Za typické barvy pro Velikonoce se považují: červená, žlutá, zelená, červenohnědá, hnědá, ale také černá. Barevnými vejci dívky platily za blahodárný akt vyšlehání. Kříž - byl spojen s problémem orientace v kosmu, v prostoru mezi nebem a zemí a chápán jako propojení božského (vertikální rameno) a lidského (horizontální rameno) světa, stal se symbolem věčnosti. Pomlázka (dynovačka, mrskačka, šlehačka, binovačka) – má zajistit předání svěžesti, mladosti a zdraví mladého proutku děvčatům, aby byla zdravá, pilná, a veselá celý rok. Hospodář vyšlehal čeládku, aby nebyla líná. Řehtačky – ale i klapačky, mlýnky, trakářky a různé doma vyrobené nástroje vydávající rámus mají svolávat k bohoslužbám v době, kdy ve čtvrtek umlkají zvony (odlétají do Říma). Zvony se opět rozezní na Bílou sobotu při zpěvu Gloria. Vajíčko – figuruje od pradávna jako symbol plodnosti, úrodnosti, nového života a vzkříšení. Velikonoční oheň a svíce – velikonoční oheň křesťané zapalují a světí na začátku liturgie na Bílou sobotu při obřadech Velké noci (ze soboty na neděli). Velikonoční svíce symbolizuje Zmrtvýchvstalého Krista, který zvítězil nad smrtí. Velikonoční zajíček – zajíc symbolizuje štěstí, plynoucí čas a krátkost života, symbolizuje chudé, skromné a pokorné.

17

Vysévání obilí do misek – symbol začínajících zemědělských prací. Součástí misek mohou být i kvetoucí jarní květiny, vajíčka, zvířátka.

ZŘ Ludmila Matějková

18