Antika 8. – 7. stol.př. n. l. až 6. – 7. stol. n. l. 0.8
Řecké písmo Obrázek 20: Řecké písmo
Řekové měli ve 2. tisíciletí př.n.l. vlastní systém písma • 9. – 8. století Řekové přejali a zdokonalili fénické písmo • zavedli psaní z leva do prava • delší texty bustrofedonicky (první řádek z prava do leva, další z leva do prava atd. . . .) s tím, že znaky nakláněli tím směrem kterým psali. • přidali samohlásky • později dva samostatné typy: – východořecký: řecká abeceda -> Hlaholice -> Cyrilice -> opírá se o něj i Azbuka – západořecký: přejali Etruskové a následně se vyvinula v latinku jak jí známe dnes Písmo řeckých nápisů tesané do kamene se zpravidla nazývá písmem monumentálním nebo kapitulním. Pozdější použití papyru ovlivnilo tvar písma, pododbně jako jeho kurzivní (zběžnou) podobu. V době panování Ptolemaiovců (323-30 př. n. l.) se užívala v Egyptě, později také v Římě úřední varianta zdobená drobnými čárkami a kličkami. Všechny tyto varianty však byly zatlačeny do pozadí počátkem 3.století n. l. unciálním písmem, které bylo charakteristické svým zaobleným tvarem. 27
•
1500 př. n. l. první písemné památky na kamenných deskách, nádobách, olověných plátech.
•
za první literární tvorbu lze považovat až Homérovu tvorbu epos Ilias a Odyssea cca 900 př. n. l. Podle tohoto díla stopujeme samotný vznik řecké kultury.
•
základ písma přejat od Féničanů. Fénické „alef ” je řecké „alfa”, „béth” je „beta”, „gimel” totéž co „gama”, podobně „daleth = delta” atd.
•
Názvy písmen mají ve féničtině určitý význam, v řečtině jsou pouhým označením písmene.
•
vznikla abeceda o 26 písmenech
•
od 5.stol. př. n. l. se psalo z leva doprava
•
používáme mnoho slov ze starořečtiny i dnes (demokracie, policie, arachnofobie apod.)
•
(Starý zákon, 3. – 1. století př. n. l.). Později byl v tomto jazyce sepsán i křesťanský Nový zákon (50 – 150 n. l.).
Mladší forma fénického písma
Archaická řecká abeceda
Řekové nezůstali písmu, které od Féničanů převzali, dlouho věrni; už v 7. století př. n. 1. se objevují takové nápisy, jejichž písmena v jednom řádku směřují zprava doleva, ve druhém zleva doprava (v 7. století př. n. 1.). Z praktických důvodů v souvislosti s objevem inkoustu. Dipylská váza. Do kamene tesané řecké písmo (v textu nejsou mezislovní mezery, což svědčí o raném původu památky)
0.8. ŘECKÉ PÍSMO
0.8.1
Řecká kapitála
• Řecké písmo západní převzali Etruskové a společně s etruským písmem se stalo základem pro vznik latinky. • V řeckém písmu se nepoužívala mezislovní mezera, jen výjimečně se objevují rozdělovníky • Psalo se i do tzv. VOSKOVÝCH TABULEK pomocí tzv. PISÁTEK ve tvaru klínu. • Kolem 1. stol. př.n.l. se rozšířila z Egypta do Řecka výroba pergamenu, který ještě později vystřídala forma knihy, tzv. KODEX (svázané listy pergamenu). Tuž se vyráběla ze sazí nebo sépiového barviva. • Dříve Řekové psali zprava doleva, později se směr psaní změnil opačně a definitivně převládl kolem 5. – 4.stol.př.n.l.
29
28
0.11. LATINSKÉ PÍSMO – ŘÍMSKÁ KAPITÁLA, UNCIÁLA, POLOUNCIÁLA, KAROLINSKÁ MINUSKULE
35
Obrázek 27: Jako materiálu ke psaní se používalo i VOSKOVÝCH DESTIČEK, známých už v Řecku.
Obrázek 26: Kolem 3 stol. př.n.l. se opět začal používat prostřednictvím Řecka PAPYRUS
Vznikají dvě větve vývoje řečtiny a) východořecký (jónský) – stává se základem národního písma – z něj se později vyvinulo byzantské, gótské písmo i slovanské písmo až azbuka a) západořecký (dórský) – sice přetlačen jónským stylem, ale stal se základem pro vznik latinské abecedy – tedy abecedy, kterou používáme my dnes
Tato písma se nehodila pro psaní na papyrus, na papír ani pergamen; pro tyto látky si vytvořili Řekové snadnější kurzívní písmo
30
0.9
HLAHOLICE, CYRILICE, AZBUKA
Písma znamenala pro slovanské národy velký posun – umožňovala překlad náboženských textů do písma. Souvisí s věrozvěstováním Cyrila a Metoděje. • Hlaholice vznikla ke konkrétnímu účelu, kdežto cyrilice vychází z řeckého písma unciálního. Cyrilice se šířila v Bulharsku, Srbsku, Ukrajině a Rusku sloužila k psaní náboženských textů a knih a v Rusku se jí říkalo USTAV • Nejstarší písemné památky obou slovanských písem pocházejí z 9. a 10.stol., Hlaholice po smrti Metoděje r. 855 pomalu mizí ze slovanské vzdělanosti, udržuje se jen v Chorvatsku a to do 15.stol. Hlaholice měla 43 znaků a bylo to písmo velmi složité, v Čechách se udržela do 11.stol.
Kyjevské listy jsou nejstarší zachovaná kodexová mešní literární památka. Jedná se o staroslověnský hlaholský text na sedmi pergamenových oboustranně popsaných listech malého formátu s 38 modlitebními formulemi, které pravděpodobně doplňo-
Obrázek 21: Hlaholická abeceda valy římské liturgické texty. První strana prvního listu je zcela určitě dopsaná, a to hlaholsky – nachází se zde text Listu apoštola Pavla Římanům.
Obrázek 22: Kyjevské listy
Cesta od západořecké abecedy k latince je dosud předmětem diskusí. Jedna teorie říká, že vznik latinky vznikl přímo ze západořecké abecedy, druhá dokazuje, že existoval mezičlánek – písmo etruského původu.
Etruskové Etruskové jsou málo poznané starověké etnikum, které sídlilo v Etrurii, na území dnešního Toskánska v Itálii. Jako svébytná kultura existovali zhruba od 8. století př. n. l. a mocenského vrcholu dosahovali v období do 4. století př. n. l.. Poté jejich význam výrazně upadl a postupně splynuli s Římem. Postupem doby etruská města slábla s rostoucím vlivem Říma, který si okolní kmeny podmaňoval a začal je prijímat pod svoji vládu. Poslední etruské město dobyli římané 265 př. n. l. Etruská kultura pak zůstala v základech kultury římské. Etruská kultura se považuje za jakousi spojnici mezi řeckou a římskou civilizací.
32
0.11
Latinské písmo – Římská kapitála, unciála, polounciála, Karolinská minuskule
Latinka je nejrozšířenějším písmem na světě, v současné době ji používá 30 – 40Cesta latinského písma vedla od písma sumerského a egyptského přes ugaritské a fénické hláskové písmo k řeckému samohláskovému a odtud až k antické římské kapitále. Naše evropské písmo dále prošlo mj. unciálou, polounciálou, a významnou karolínskou minuskulí. Stále to ale nebyla latinka, jak ji známe dnes.
Latinka archaická (6. př.n.l. -– 2. stol.) Capitalis monumentalis (3.př.n.l. -– 4. stol.) Capitalis quadrata (3.stol.) Římská písma knižní Římská uniciála (2. -– 3.stol.) Římská polouniciála (5.stol.) Karolinská minuskula (8.stol.)
• Nejstarší latinka archaická měla 21 písmen a psalo se s ní zprava doleva, teprve od 4 stol. opačně. • 4. – 3. stol. př. n. l. – Jednotlivé znaky byly tesány do kamene neupravenou čárou stejné síly, bez pravidelnosti v proporcích. • Písmena nebyla ještě tvarově ustálena. • K prvním písemným památkám latinky patří nápis na zlaté sponě pocházející z přelomu 7. - 6. stol. př.n.l. • Slova se původně neoddělovala vůbec, později se objevují dělící znaménka mezi slovy tesaná /psaná/ doprostřed písmové výšky. • Systematické oddělování slov mezerami se definitivně ustálilo až v 15. stol. • 1.stol - tvar znaku, jeho proporce a linie se ustálily ve vyzrálou podobu až dekorativní podobu • slova se začala zdobit serify Obrázek 23: Rozšíření latinky
Písmo v době Říma toto období si rozdělím na dvě podetapy archaické a římské:
a) Archaické období (6. stol. př. n. l. – 2. stol. po n. l.) Historie latinky začíná téměř současně s historií Říma, starověkého centra civilizovaného světa nad řekou Tiberou oblastí osídlenou kmenem Latinů (přišli na Apeninský poloostrov v 9. stol. př. n. l). Latinové byli původně příslušníci kmene, který kdysi obýval nevelké území ve střední Itálii, zvané Latium. Římané z počátku psali řeckým písmem.později latinským písmem od dob císařství v celé římské říši, latinské písmo neboli latinku užíváme, i když s některými změnami, dodnes.
Po určitou dobu Římu vládli Etruskové. Prostřednictvím etruštiny Latinové přejali řecké písmo.
Největší politický a zejména pak kulturní vliv měli na Latiny jejich severní sousedé – Etruskouvé. Současně s rozpadem jejich kmenové společnosti (7. – 6. stol. př. n. l.) a se vznikem prvních státních celků vzniká potřeba vytvoření písma.
Archaická latinka
Současnost
Římská Kapitála
Klasická Latina
Archaická Latina
Etruskové
Klasická řečtina
Archaická Řečtina
Féničané
Než se latina vyvinula k vrcholu své dokonalosti, prošla pestrým vývojem jednak pod vlivem jazyků svých sousedů – etruštiny – a jednak pod vlivem řečtiny, který se projevoval přímo i nepřímo napodobováním řecké kultury včetně řeckých literárních předloh. Etruská abeceda – 26 písem Stará latina – 21 písem – převzatých z řecké abecedy – některá písmena měnila i svůj význam – s tím si vystačili až do 1. stol. př. n. l. V té době Řím podmanil Řecko a jeho kulturu ze které následně čerpal. Do té doby měla většina latinských nápisů značně primitivní, neprofesionální charakter. Římané četli řecké literární památky a do jejich slovníku přešlo mnoho řeckých slov, které však bylo potřeba nějak zaznamenat. Tak se do Latinské abecedy přijali další dvě písmena “dzéta“ a “ypsilon“ (celkem tedy 23 písem)Až ve středověku ji doplnila další tři písmena.
Na začátku nového letopočtu se objevuje klasická latina obsahující abstraktní výrazy, strohost a ladnost. (Vergiliovy spisy, Cicerónovy řeči, Horatiovy, Lucretiovy a mnoho dalších.)
Grafické formy římských číslovek Tento systém cifer byl do latinského písma převzat asi jako hotový z etruského písma včetně i thoho, jak se vyjadřuje zvětšení či zmenšení základní číslice. (IV = 4, VI = 6, VIII = 8)
Přehled vývoje římských číslic
Archaická podoba kapitály Nápisy se dochovaly na kameni, kovu a keramice a pocházejí ze 7. – 6. stol. Písmena těchto nápisů jsou z počátku řazena střídavě v obou směrech – oriantálním způsobem z prava do leva a naopak ve vertikálních řádcích, s celkovou neurovnaností znaků o nejednotné výšce. Písmena byla kreslena či ryta nebo tesána neukázněnou čarou přibližně stejné síly bez potřeby zachovávat celkový řád. Nejstarší zachovanou památkou archaického latinského písma je nápis na zlaté sponě ze 6. století př. n. l., který je kresebně ještě velmi blízký západořecké abecedě. O něco mladší jsou nápisy na zlomcích kamenných sloupů, vykopaných roku 1899 na Foru Romanu.
Nápis na Augustově obelisku
0.11. LATINSKÉ PÍSMO – ŘÍMSKÁ KAPITÁLA, UNCIÁLA, POLOUNCIÁLA, KAROLINSKÁ MINUSKULE
Obrázek 24: Spona s prvním latinkovým písmem
33
Technické pojmy a rozlišení písem: 1. Podle vzájemného poměru velikosti liter a) písma majuskulní – u nich jsou všechna písmena velká a píší se do dvou řádků písmové osnovy b) písma minuskulní – některá písmena vybíhají nad horní nebo pod spodní linku – zapisují se do čtyř linek písmové soustavy.
2. Podle způsobu užití a) knižní (dobře čitelné, kaligraficky úhledné, stojaté atd.) b) listinné (méně úhledné, volnějších tvarů, stojaté až mírně nakloněné) c) kurzívní (málo úhledné, často těžce čitelné, velmi volných a zjednodušených tvarů, tahy písmového znaku se často spojují, spojují se a volně navazují i jednotlivá písmena mezi ssebou)
Archaická podoba latinky v římě Nápisy se dochovaly na kameni, kovu a keramice a pocházejí ze 7. – 6. stol. Písmena těchto nápisů jsou z počátku řazena střídavě v obou směrech – oriantálním způsobem z prava do leva a naopak ve vertikálních řádcích, s celkovou neurovnaností znaků o nejednotné výšce. Písmena byla kreslena či ryta nebo tesána neukázněnou čarou přibližně stejné síly bez potřeby zachovávat celkový řád. Nejstarší zachovanou památkou archaického latinského písma je nápis na zlaté sponě ze 6. století př. n. l., který je kresebně ještě velmi blízký západořecké abecedě. O něco mladší jsou nápisy na zlomcích kamenných sloupů, vykopaných roku 1899 na Foru Romanu.
Nápis na Augustově obelisku
Ve 3. stol. př. n. l. znaky ještě velmi připomínají latinku archaickou, ale tvary znaků a jejich orientace se ustalují, litery již začínají být srovnány na zřetelném účaří, proporce a světlost písma se stává vyrovnanější. Základní forma z 2.–1. stol. př. n. l. má již ustálené tvary znaků a vykazuje již značnou estetickou kvalitu.
Další vývoj se ale nezastavil u lineární formy liter, začínají se objevovat na koncích tahů skryté serify, které tyto konce zvýrazňují a zlepšují tak čitelnost písma a jeho estetickou úroveň. Tyto přechodové abecedy mají serify ještě důsledně orientované kolmo na směr písmového tahu.
Písmo monumentální — kapitála Přibližně ve druhém století př. n. l. se začínají objevovat písma s rozvinutými serify orientovanými už rovnoběžně s účařím. Postupně se formy liter tříbí a čistí, až v 1. století n. l. dosáhne římské písmo monumentální — kapitála — své nejlepší podoby. Písmo je též označováno jako scriptura monumentalis.
V koncích tah písmene většinou rozdvojili a tím vytvořili estetické zakončení — serif — kterým zároveň zvýšili čitelnost litery. Písmové znaky pak tesali do kamene tak (b), že každý písmový tah (duktus) rozpůlili na dvě šikmé plochy. Světlo a stín pak písmo modelovaly do kontrastních dobře čitelných tvarů a právě serify vynikaly jako výrazné detaily liter.
Scriptura monumentalis je hlavní formouu římského písma nápisového. Je charakteristická tím, že jsou písmena komponována do čtverce H, M, N, jiné do kruhu O, Q, C další mají výrazně úzkou proporci E, F, L či S , přímé tahy i oblouky jsou pečlivě provedené, stínování tahů je výrazné a vertikální tahy jsou zakončené patkami. Přibližně od 3. století začíná kvalita monumentálního písma postupně upadat. Úpadek říše se projevoval i úpadkem všech výtvarných forem včetně písma.
34
zakončení patkami.
Obrázek 25: Nápis z Trajanova sloupu Latinské písmo mělo zpvu hranatý strohý tvar a podobalo se písmu Féničanů, Etrusků a Řeků, na které vývojově navazovalo. Zaásluhou Římanů se během staletí jeho podoba značně změnila. Na sochách, obeliscích, reliéfech a výtězných obloucích se dochovala vkusná, stínovaná písmena, jejichž líbivá a působivá forma souvisela s tím, že stavební památky i nápisy na ně navrhovali titíž umělci. Do své tvorby vkládali nejen smysl pro proporce, nýbrž i fantazii a důvtip. Střídání silných a tenkých čar vnášelo do textu jemný rytmus; ozdobou liter bylo rovněž jejich dekorativní
38
0.12. ŘÍŠE ŘÍMSKÁ
39
Obrázek 29: Font Trajan – Současná podoba scriptury monumentalis
Dokumentární malované písmo Malířskou podobu originálního dokumentárního písma můžeme dodnes obdivovat např. na omítkách domů v Pompejích.
ŘÍMSKÉ A RANĚ STŘEDOVĚKÉ PÍSMO Kapitála kvadrátní (Capitalis Kvadrata) Z veřejných prostor a architektury se postupně písařská kultura stahovala do oblasti knižní, kde mohla dále existovat a vyvíjet se. Velkým pokrokem bylo vytvoření nové knižní formy — z původních svitků z egyptského papyru se kniha přeměnila do formy kodexu, tj. vázané knihy. Důležitým knižním písmem pozdní antiky a raného středověku byla kvadrátní kapitála. Vyvinula se z písma monumentálního, tj. tesaného do kamene a odlišuje se od něj především jiným způsobem psaní serifů, které nebývají oble napojené na písmový tah, ale většinou jsou ve formě příčné slabé čáry.
Capitalis Kvadrata v souvislém textu.
Kapitála rustická (Capitalis rustica) Dalším významným rukopisným písmem byla kapitála rustická, která navazovala naopak na starší dokumentární římská písma. Měla pro nás poněkud nezvyklou konstrukci a střídání slabých a silných tahů, většina vertikálních tahů byla slabá a horizontální tahy naopak silné.
Toto písmo po dovršení svého vývoje zůstalo dlouho v nezměněné podobě v užívání písaři, ale podobně jako kvadrátní kapitála se později udržovalo spíše jako písmo titulkové, až ve století 11. také vymizelo.
0.12. ŘÍŠE ŘÍMSKÁ
0.12.5
43
ŘÍMSKÉ PÍSMO KURZIVNÍ
• od 1.stol př.n.l. ŘÍMSKÁ KURZÍVA MAJUSKULOVÁ • na přelomu 3. a 4. stol. – výskyt nových kurzívních forem • ve 4.stol. se objevuje Římská kurziva Při psaní na destičky potažené voskem užívali římané zlehka črtaného zběžného písma - kurzívy. Ta se uplatňovala rovněž v písemnostech psaných na papyru (kupní smlouvy či záznamy diplomatické povahy). Třebaže tyto zápisy byly mnohem čitelnější než texty na voskových destičkách, charakterizuje všechny typy této kurzívy rozkolísanost, neruovnanost, vynechání oblouků a vybíhání písmen nad nebo pod řádek.
Obrázek 32: minuskulova kurzíva 5. - 6.stol
36
Obrázek 28: od 1. stol. i PERGAMEN, který se pak používal v průběhu celého středověku.
Římská nápisová unciála O jedné okolnosti v souvislosti s římským latinkovým písmem jsme se zatím ale nezmínili. Je to fakt, že Římané sice vyvinuli dokonalou latinkovou abecedu, zůstali ale pouze u jedné řady písmen— — verzálek, tedy velkých liter Dosud se totiž neprojevila potřeba mít i druhou řadu písmových znaků — minusky, tedy malá písmena Tento vývoj se bude odehrávat až v příštích dlouhých staletích středověku a současnou podobu 2 řad písmových znaků abecedy — minusek a verzálek nebo jinak minuskuly a majuskuly — získá latinka až v pozdním středově- ku resp. v renesanci. Tím vývojovým mezistupněm je písmo, které nazýváme unciála.
U písmen A, B, D, H, M, P a Q již poznává- me nové tvary budoucích minusek s horními a dolními dotahy. Nesmělé náznaky těchto dotahů vidíme již mírně přečnívat přes obě účaří.
Unciála, původně písmo knižní, se stala písmem, které zajistilo určitou kontinuitu tradice antické a raně středověké — křesťanské.
Od 8. století unciála degeneruje, v 9. století mizí jako písmo textové, ale přežívá zejména v Německu jako písmo titulkové ve své ornamentální podobě až do konce středověku.
Unciála - dává výrazně přednost oblouku před přímými tahy. Umožňovala rychlejší psaní při zachování dobré čitelnosti a byla výhodná i pro psaní na pergamenu.
Krátce se dokonce unciála vrátila na scénu v době romantismu v 19. století, v Čechách např. v podání Josefa Mánesa či Mikoláše Alše.
46
Obrázek 33: Unciála od Oldřicha Menharta, 1944–1953
Polounciála Kromě písem majuskulových a unciál vznikají v raném středověku, ale možná už v pozdním starověku (snad ve 3. stol.) písma minuskulová, která nazýváme polounciála. Tato písma byla rozšířena v křesťanských centrech vzdělanosti po celé Evropě, tedy v klášterních scriptoriích v Itálii, Francii i v Anglii a Irsku.
48
Obrázek 35: Proměna verzálek v minusky
0.13. PÍSMA NÁRODNÍ
0.13
Písma národní
Národními písmy jsou označována písma od 7. – 12. století, která používaly národy, sídlící na území rozpadlé římské říše a na britských ostrovech, které nikdy nebyly zcela Římany obsazeny. Po zániku Římské říše v 5.století, v době stěhování národů se spolu s národy stěhuje i latinka. V jednotlivých zemích Evropy začaly vznikat odlišná tzv. národní písma. Útočištěm psané kultury se staly britské ostrovy, hlavně Irsko. Odtud přicházeli misionáři, kteří založili proslulé francouzské, německé a italské kláštery. V Irsku Irsko-anglosaská polounciála, pomocí níž byly psány bohatě zdobené kodexy s nám známou neobvyklou ornamentikou plnou stylizovaných zvířecích motivů ve spleti propletených linek. Nejznámější památkou je evangeliář BOOK OF KELLS z pol. 7.stol. Vyvíjelo se především kurzívní písmo, které v rámci různých národů nabývalo svébytné lokální podoby a zabarvení. Písma této doby nelze považovat za minuskulní - tedy taková abychom je dokázali považovat za předobraz naší podoby abecedy. Tímto předobrazem bylo až minuskulní písmo vzniklé na dvoře Karla Velikého. Nejblíže k Irsku je Anglosaská minuskula /8.:11.sto1/, déle pak Italské Langobardské minuskula /8.-9.sto1./ a napf. Spanélsku Vizigótská minuskula /9.-11.sto1./
49
Rozpad západořímské říše vedlo od univerzální platnosti tak od základního pravidla určité „zřetelnosti“ liter. Bylo to v souvislosti s přebujelou zdobností liter, nebo naopak sklonům ke kurzívnosti. Tím značně utrpěla čitelnost latinky, což bylo způsobeno rovněž neoddělováním nebo jen výjimečným oddělováním slov a množstvím zkracování slov a ligatur. Nové národy přijímají křesťanství - přijímají kulturu a posléze písmo. Na počátku středověku vznikají nové druhy písma, tradičně označované jako národní písma.
10. až 11., ve 12. dožívá, zbytky ještě ve 13. stol. Hodně kaligrafické, pravidelně oddělovaná slova • langobardské: 8. až 12. století, bezprostřední pokračování ml. ř. k. • kuriála (starší, mladší římská kuriála): od 8. století • merovejské: merovejská a později francká říše (Francie, západní Německo, část Švýcarska), 6. až 9. století • vizigótské: Španělsko (Pyreneje), pol. 7. až 11. století
insulární (iro-skotské) - navazovala na polounciálu Dělí se teritoriálně na:
kontinentální - navazovala na mladší ř. k. (obměna písmen) • staroitalská písma: Itálie, 7. až 12. století; značná variabilita • beneventsko-montecassinské: Jižní Itálie, na Dalmátském pobřeží; rozvíjí se v 7. až 8. století, hlavní rozvoj
irsko-anglosaská polounciála (horizontální vedení): pracné, zdobné; přepychové a nákladné kodexy irská minuskule (vertikální vedení): 6/7 hlavně listinné, 8 i knižní anglosaská minuskule: 8 dvě formy ostré skotské písmo
Písmo Langobardské
Langobardská kurziva
50
Karolinská minuskula (spojeno se vznikem francké říče 768-814) Podnět k větší jasnosti a čitelnosti písmové kresby a k prvnímu stabilizování forem naší malé abecedy dal Karel Veliký, který vládl francké říši v letech 768-814. Vyhlásil reformu písma a jeho zásluhou vznikla dobře čitelná rukopisná forma malých písem. Podle svého původu se tato forma malých písem nazývá karolínská minuskule. Pozn.: vydával svá nařízení písemně, což usnadňovalo správu říše.
Vyspělá forma Karolinské minuskuly
Základní dotažnice je linka, na které sedí jednotlivé znaky – písmena, také ji nazýváme účařím písma. Jedná se vlastně o řádek, kde tato základní dotažnice představuje spodní linku řádku, resp. dolní okraj střední výšky písma.
Výšku minusek (minuskulí) definuje vzdálenost základní a střední dotažnice. Tuto vzdálenost nazýváme střední výška písma (x-height). Střední výška písma velmi ovlivňuje čitelnost písma — písma s větší střední výškou jsou čitelnější.
Některé mínusky vyžadují i horní dotažnici. Třeba b, d, t. A ani toto není tak jednoduché. Třeba „t“ má horní dotažnici níže, než ostatní zmíněné litery.
Dolní dotahy jsou také svislé tahy minusek, hlavně písmen „g, j, p, q, y“ a jejich velikost je určena vzdáleností základní dotažnice a právě dolní dotažnice.
Oblé litery vypadají opticky menší, dochází k vizuální kompenzaci. Oblé tvary jsou tedy větší než ostatní písmena a lehce přesahují přes dotažnice.
0.13. PÍSMA NÁRODNÍ
53
Oblost tvarů karolínské minuskuly dokládá úzkou spojitost mezi písmem a románskou architekturou, jež se rozšířila V 11. a 12. století. Tvar písma odpovídal nejvýraznějšímu stavebnímu prvku tohoto stylu - půlkruhu
Obrázek 40: Rotunda svatého Víta
Obrázek 39: vyspělá forma Karolinské minuskule
Gotické písmo - Majuskulová písma nápisová /gotická majuskule, románsko-gotická majuskule aj. kaligrafické formy/ - Formální písma knižní /gotická knižní minuskule, textura, rotunda/ - Běžná písma kursivní /gotická kurzíva, bastarda/
Ve 2. polovině 12. století značně vzrostl význam evropských měst a souběžně s jejich ekonomickým rozmachem se vyvíjela také městská kultura. Na těžkopádnost románského uměleckého slohu reagovali tehdejší stavitelé budováním chrámů, jež charakterizovaly vysoké štíhlé sloupy, nádherné křížové klenby a lomené oblouky oken a dveří. Do prostoru staveb proudilo světlo velkými okenními otvory. Zaoblená karolínska minuskula byla lámanými tvary gotického písma postupně vytlačena už v 11. století. nicméně se stala základem pro písma románská a později gotická. Gotické písmo se plně rozšířilo po Evropě ve 13. a 14. století. Gotická písma mají význam také pro českou kulturu – veškerá česká literatura a ostatní písemné památky byly psány a tištěny do poč. 19. stol. gotickými písmeny.
Gotika je nejbohatší kapitolou vývoje latinky, je v tomto období zřetelně vidět, jak písmo odráží konkrétní potřeby doby. Všechna gotická písma mají společné znaky – ostrost tvarů, lomení oblouků, snaha o dekorativnost a vertikalitu /ostatně jako v architektuře té doby/.
Knižní majuskule
Skriptorium
Produkce klášterních skriptorií přinesla na svět mnoho bohatě zdobených kodexů. V klášterních skriptoriích bylo psáno množství knih elegantními gotickými písmy, které byly často doplňovány nákladnými iluminacemi. Vznikala poptávka po knihách, což souviselo se vznikem univerzit v té době.
Románsko-gotická smíšená nápisová majuskule 12.-13.století
Jednotlivé typy gotického písma
GOTICKÉ PÍSMO NÁPISOVÉ Od 12. stol. se začíná vyvíjet románsko-gotická majuskule. Je to poměrně hrubé kamenické písmo s rozšířenými konci tahů namísto serifů. Kromě verzálkových tvarů zde lze nalézt i tvary unciální, nebo vyloženě minuskulové. Toto písmo se dlouho poté ještě udrželo na pečetích, mincích a zvonech.
GOTICKÉ PÍSMO KNIŽNÍ MAJUSKULOVÉ Nejstarší gotická knižní majuskulová písma jsou spíše variantami kapitály kvadrátní nebo unciály. Románská tradice zůstala ještě dlouho živá v tvorbě iniciál v podobě z 10. – 11. stol. a v jednom rukopise se mohlo mísit i několik slohů zároveň. Objevuje se i taková směsice, kterou lze nazvat románsko-gotická smíšená majuskule knižní, kde je promíšeno množství prvků z obou slohů.
Gotická knižní majuskule kreslená z 12. stol. se jen málo liší od gotické majuskule nápisové. Později byly k hlavním tahům často přidávané další tahy slabé, nebo do oblouků byly vsazovány tečky, případně některé serify protahovány do tvarů rostlinných úponků a lístků. V pol. 13. stol. vznikla gotická knižní majuskule psaná, kterou bylo možné psát nepřerušovaně týmž perem. Její další forma je typická přidáváním čistě ozdobných čar dovnitř i vně písmen. V kaligrafických sbornících té doby, lze najít odvážná díla zručných kaligrafů, kde schopnost vytvářet souběžné rozmanitě zakroucené čáry a složité propletené ornamenty je dovedena na samou hranici lidských možností.
GOTICKÉ PÍSMO KNIŽNÍ MINUSKULOVÉ Gotická minuskule vznikla postupným vývojem z minuskuly karolínské. V průběhu 14. stol. její vývoj dospěl k první formě již ryze gotického písma, později zvané TEXTURA. Textura je vertikálním písmem psaným doširoka seříznutým perem. Je spojeno především s náboženskými liturgickými texty. Jinak také misálové písmo. Ostře lomené a z dnešního pohledu obtížně čitelné. Písmo se stalo krásnou dekorací, písmo samo ale ztrácí, znaky jsou si podobné a klesá silně čitelnost. Problematické bylo například písmeno malé i, které do té doby nemělo tečku. Tečka se přidala k zvýraznění této litery, která se například mezi m a n ztrácela. Italská varianta TEXTURY byla ROTUNDA, měla umírněnější lomení oblouků, široké proporce, dvojbříškové a, dříky ukončené rovně nebo prostým zahnutím.
Latinská Bible 1407
vývoj textury se formoval do čtyř typů:
TEXTURA OBLÁ forma ve které není ještě ukončen proces zalamování. Horní oblouky jsou již zalomené, ale spodní jsou stále tvořeny oblým tahem pera.
TEXTURA LOMENÁ je už vrcholným gotickým písmem. Veškeré oblé části písmen jsou nahrazeny lomeným obloukem, písmo působí svou pravidelností a vertikálností. Jen pro přirovnání, k psaní karolínské minuskule je potřeba dvou tahů, při psaní textury lomené je zapotřebí tahů šesti a pokaždé je potřeba změnit ještě polohu ruky. To vše jen pro oslavu Boha a jeho slov. Co to muselo opisovačům knih dát práce…
TEXTURA SEŘÍZNUTÁ u tohoto typu písma končí dříky v účaří bez zahnutí nebo lomení, ale jen vodorovným seříznutím.
TEXTURA ČTVERCOVÁ ve 14. stol. se jí dovršuje vývoj gotických knižních písem. Je dekorativně zdobné písmo pomocí samostatných tahů v podobě šikmo posazených čtverců.
GOTICKÁ KURZÍVA / BASTARDA Vedle gotické minuskuly vzniká také potřeba po dalším typu písma, které by lépe vyhovovalo daným společenským potřebám rychlého psaní, vytváří se tedy gotické písmo kurzívní užívané mimo církevní kruhy (což ovlivnily jak univerzity, tak i levnější náhrada pergamenu – papír). Taktéž odvozuje svůj původ z karolinské minuskuly. Lze rozlišit následné typy kurzívy: – bastardní písmo (prosazující se od 14. století) – kaligrafická polokurzíva – běžná polokurzíva Písmo je silně nakloněné, využívá různých ligatur, spojování písmen smyčkami a tahy.
Bastarda hrotitá 15. - 16. stol. Bastarda okrouhlá 14. - 15.stol.
Bastarda lomená
písmo z kanceláří Karla IV Českou bastardou je psána většina staročeských literárních památek 15. století; byla jí vysázena krátce po roce 1468 první nejstarší česky tištěná kniha, Trojánská kronika; z české bastardy vychází pozdně gotická bastarda (fraktura), na několik následujících století německé národní písmo...
Česká Bastarda lomená
Trojánská kronika - Nejrozsáhlejšídílo staročeská beletrie
Knihtisk Při nástupu knihtisku sloužily bastardy jako předlohy pro první tisková písma, těšily se oblibě v mnoha zemích, dokonce v Německu se staly národními písmy. Např. ve Francii se ve 14. stol. objevuje raná francouzská bastarda, kterou píší francouzské královské kanceláře. Kolem roku 1440 Johann Gutenberg odlil první tiskové litery v evropě. Tato technologie byla založena na třech vynálezech: 1. tisku z výšky (princip, který už byl známý delší dobu) 2. použití dřevěného lisu (podobného vinařskému) pro tisk (dosud se tisklo postupným tlakem ručními nástroji) 3. vyvinutí rozebíratelné sazby textu (dosud se pro tisk krátké texty ryly spolu s obrázkem do desek, jinak se knihy psaly rozmnožovaly ručně) 4. Inkoust, který tolik nepropíjel a bylo tím pádem možné ekonomičtěji tisknout voboustranně. Vynález knihtisku je bezesporu možno považovat za 2. komunikační revoluci, která opět dosud nevídaným zpùsobem umožnila rozšiřování vědomostí a informací.
Guttenbergův lis
Hlavní rozměry písmové kuželky: 1. stupeň písma - velikost kuželky 2. světlá výška písma 3. střední výška písma
Ligatura - slitek
Guttenbergova bible se považuje za počátek oboru typografie. Přestože Textura nemá oblé tvary, vypadá sazba velice vyrovnaně a pravidelně zabarveně. Iniciály jsou domalovávány ručně. Je sázená Texturou čtvercovou.
42 řádková Guttenbergova bible vytištěná v Mohuči
Jedno z prvních dochovaných vyobrazení tiskařské dílny.
1499 Velký tanec kostlivců. Prvotisk Mathiase Husze
Německá dílna v 17.století
V pol. 15. stol. s nástupem knihtisku se textura stává předlohou pro první tisková písma. V 16. stol. pomalu mizí a jako knižní písmo se udržuje už jen jako písmo psané. Kromě textury se z gotické knižní minuskule ve 14. stol. vyvinula ještě jedna vrcholná podoba knižního písma tzv. ROTUNDA. Ta byla velmi dekorativní, oblejší, psaná do šířky s tučnou kresbou a krátkými dotahy. Používala se v jižní Evropě. Rotunda je důležitá i pro písmařství v Čechách, kam přišla přímo z Itálie a setkáváme se s ní v prvních prvotiscích z 15. – 16. stol.
SCHWABACHER, ŠVABACH Nejrozšířenější bastarda v 16. století, nazývaná poněkud posměšně „písmo renesančního měšťáka“. Švabachem potištěná stránka působila jasně a čitelně. Písmo má širší, oblejší duktus, jednobříškové a, ostře sbíhající dříky f a ostrého s. Verzálky jsou méně zdobné a celkově čitelnější než u písem předcházejících období Ubylo také ligatur a zkratek. Pro Čechy má švabach jistě význam jako písmo tisků Jiřího Melantricha a zejména Kralické bible (v šesti dílech 1579–1594). Zatímco v Německu sláva švabachu rychle povadla a od 17. století se používal spíš jen jako písmo pomocné, vyznačovací, v českých tiscích byl oblíbený do 18. století, v knížkách lidového čtení a laciných kramářských tiscích až do počátku století dvacátého.
FRAKTURA Vývojově poslední, zato zejména pro Němce důležitá tisková bastarda (nazývaná někdy prostě deutsch). Švabach se v sazbě často jevil jako široký, neúsporný; fraktura naopak byla úzká, úsporná, světlejší. Typickými znaky fraktury jsou ostré hroty o, vidlicovité zakončení b, h, k, l, čtvercové zakončení dříků malých liter (ne nepodobné textuře) a kaligrafické křivky („sloní choboty“ české bastardy). Vyznačování ve frakturním textu bylo prováděno nejčastěji švabachem (u latinských citátů antikvou) Právě málo kontrastní vyznačování z písem gotického typu a jejich omezená použitelnost v moderní typografii vedly od poloviny 18. století k stále častějšímu volání po jejich opuštění. Fraktura však byla až příliš vnímána jako hodnota nacionální tradice, takže nakonec přežila dlouho do 20. století a byla v Německu zrušena teprve 1. září 1941 výnosem říšského ministerstva výchovy (coby „Schwabacher Judenletter“).
GOTICKÉ PÍSMO LISTINNÉ
KURENTKA, tou se psalo do národního obrození i později. Ještě ve 20. stol. se jí vyučovalo jako krasopisnému písmu na základních školách v Německu a Čechách.
Typografické pojmy:
Přechody mezi silným a slabým tahem
Typografické pojmy:
Duktus / Dřík
Části písmového znaku
54
Dnes nejužívanější písmo Times má převzaté verzálky z římského písma monumentálního a mínusy vycházejí z karolínské minuskule.
