Svět Věř víru života, i když máš pocit, že Tě vyvrací z kořenů možná Tě právě vyzvedává k nebesům. A Ty se křečovitě tiskneš k pařezům a zmítáš se ve větru přízemních myšlenek. Věř víru lásky, i když máš pocit, že se nad Tebou voda navždy zavírá možná Tě právě vpouští do svého království. A Ty se bojíš otevřít oči a pohlédnout skrze tu slanou záplavu. A neplavat proti proudu, jen se jím nechat unášet a nadnášet, v rytmu vln, které narážejí do Tvého těla a celé ho prostupují, až se rozechvěje i chlopeň Tvého srdce, i nejpomíjivější myšlenka v Tvé hlavě. Poddej se té vibraci, těm dotykům, těm nárazům, tomu hlubokému proniknutí, a naplň celou svou bytost tím oceánem zpívající lásky. Vnímej její sladký zvuk, teplý dech, vzrušující pohyb a dráždivé ticho. A spirála života se točí dál a tiskne Tě a svazuje řetězy železného zákona a zraňuje a konejší a laská a rozpaluje jako ten nejvěrnější milenec ponořený do svádivé hry. Zdráháš se, a přece Tě kousek po kousku odhaluje, Tvou krásu i Tvé chyby. I to nejcitlivější, nejzranitelnější místo... a Ty je s důvěrou svěříš do jeho rukou. Když se ho však budeš bát, zraníš ho. Když ho nebudeš milovat, zarmoutíš ho. A když od něj odejdeš, ztratíš ho. A tak když Tě láskyplně kousne nebo pleskne přes ruku, či když Tě nechá vyzývavě žíznit, aniž by dal Tvým rtům, po čem touží, nevyhýbej se žádné finese Jeho hry,
ani potěšení, ani trýzni, neboť bys nikdy neprožila ono vrcholné souznění.
Hravý milenec
N
apadlo Vás někdy, že život je vlastně takový hravý milenec? Možná někdy trochu drsnější. Možná někdy opravdu hodně drsný. Ale copak jste nikdy nehráli tuhle hru?
Jak vydráždit svého milého do maxima? Slibovat naplnění jeho touhy, ale pořád to oddalovat? Natahuje se po Vás, ale Vy naoko uhýbáte? Pak se přiblížíte, svůdně ho (nebo ji) políbíte, možná i lehce kousnete, a sledujete, jak ta něha, jak ta lehká bolest, na něj působí. Jak ještě víc po Vás touží. K čemu by Vám bylo, kdybyste se začali rozčilovat, že jste chtěli polibek, ale nedostali? K čemu by Vám bylo, kdybyste začali plakat, že to kousnutí tedy ale bolelo a že jste si to tedy FAKT nezasloužili? Že je nespravedlivý. Že nemá ohledy. Že se Vás nemá dotýkat tam, kde jste citliví. A přitom to jediné, co se po Vás chce, je věřit mu. Důvěřovat, že cokoliv dělá, dělá proto, že Vás miluje. Že Vás chce pobavit, potěšit a dovést až k tomu nejhlubšímu uvolnění. Proč mu v tom bráníte?? Strach a vzdor nás svádí na scestí. Ale když s důvěrou přijmete to, co se děje, můžete životě najít radost a štěstí i tam, kde ostatní vidí jen napětí, smutek a nesplněné sny. Nechme se obejmout životem stejně, jako se mu odevzdáváme ve vodě. Vždyť když kolem sebe přestaneme mlátit ze strachu o život a s důvěrou si lehneme na vodní hladinu, zjistíme, že voda nás nadnáší a chrání. Dokud dýcháme, nenechá nás utonout.
Hra čtvrtá Není snadné objevit za tím, co nás rozčiluje, znervózňuje, rozesmutňuje, nebo děsí tuhle jemnou hru. Život je někdy žertéř, který Vám často naservíruje přesně to, po čem jste toužili, a mnohdy jste si to ani neuvědomovali. Okamžik uvědomění pak může být i okamžikem úlevy a radostného smíchu. Ani malé děti často nechápou vtip, kterému se Vy smějete, protože zatímco Vy znáte souvislosti, ony ne. Zkuste si jeden týden zaznamenávat do deníku okamžiky, které Vás rozčílily, znervóznily,
rozesmutnily, nebo děsily. A zkuste za nimi hledat Vaše vlastní touhy, které Vám život zhmotnil a na Vás teď je se s nimi nějak popasovat. Budete sami sobě spílat, že máte takové touhy? Nebo si půjdete se životem tuhle hru zahrát? Volba je na Vás. Kam Vás ta která cesta dovede, víte.
Brána Dorazil jsi na konec a opět stojíš na počátku. Bušíš na bránu a je Ti otevřeno. Jen vstup, vybízí Tě strážce vchodu, máš-li odvahu. Cesta je neschůdná a plná nástrah. I ten nejdrobnější kamének vyroste do rozměrů skály, i ten nejtižší potůček se změní v burácivé moře a i nepatrná trhlinka se prohloubí a rozšíří tak, že nespatříš ani dno, ani druhý konec. Tvá síla se zmnohonásobí, ale Tvá slabost také. A právě s ní zde povedeš svůj zápas. Jen vstup, uvnitř ztratíš vše, ale ještě více získáš. Venku ztratíš vše a nezískáš nic. Uvnitř máš ještě naději, ač vykoupenou utrpením. Venku ti nezbývá než oplakávat to, co uplynulo, a toužit po tom, co nikdy nezískáš. A až se svět rozpadne v prach, budeš s rukou nataženou k uzavřené bráně proklínat své slabosti a svůj strach.
Okamžik rozhodnutí
Ž
ivot je prý naše volba. Ale někdy se nedokážeme opravdu svobodně rozhodnout, dokud nás život nepostaví na křižovatku a jasně se nezeptá: „Tak co tedy od života chceš?“
Dojít na tuto křižovatku, na konec jedné cesty, je velký dar. A když se Vám podaří ho nepromarnit, čeká Vás na konci té nové cesty poklad. Ale není důvod se obávat, takových příležitostí nejspíš ještě potkáte. Jen možná budou mnohem naléhavější. Možná budete mít pocit, že je toho na Vás strašně moc. Dosud jste totiž před sebou své slabosti různými rafinovanými úskoky zakrývali. Naše Ego – to malé vystrašené dítě – má na to spoustu různých technik – projekce, racionalizace, sublimace aj. Ale jediný způsob, jak se nenechat ovlivňovat různými skrytými, nevědomými strachy (a potažmo touhami) a být opravdu svobodný, je podívat se těmto svým hrátkám odvážně do očí. Někdy to velmi bolí. Někdy bychom se nejradši sebrali a utekli do starého známého bezpečí Matrixu. Proč to tedy všechno podstoupit?? Pro ty naše opravdové touhy, protože pokud ty nenaplníme, tak budeme vždy trpět. Vždycky nás doženou. Nikdy tuhle žízeň neuhasíme a ten oheň nás bude navždy spalovat. Takové menší peklíčko. Pro někoho možná velmi hmatatelné a velmi horoucí. Uvnitř, za tou branou, má člověk ještě nějakou naději, že až se mu všechny ty náhražky, kterými tu prázdnotu zaplňoval, rozpadnou v prach, až ztratí úplně všechno, protože úplně všechno musí obětovat na oltář Nepodmíněnosti (nepodmíněné lásky a spokojenosti, nezávislé na okolí), nalezne právě v té prázdnotě klid a mír. Ale tam venku zůstane jen to prázdno. Nedobrovolné, smutné a hluboce prázdné.
Hra pátá Člověk, který se na onom rozcestí nachází, to obvykle pozná - vnímá to totiž velmi naléhavě. Je to okamžik, kdy víte, že „takhle už dál nemůžete“. Nejde se do této cesty nutit. Tahle cesta nikdy nebude opravdu „in“, to jen hra na ni může být. Pokud tohle volání zatím necítíte, nic se neděje. Každý má svůj čas. Ale je dobré vědět, že pokud se někdy objeví ono
„takhle už dál nemůžu“, je to okamžik, který se dá chytit za pačesy a vytřískat z něj to nejlepší. Změnu, ke které nás naše utrpení donutí. Chce to jen věřit onomu hravému milenci a jít, krůček za krůčkem. Takže když Vás napadne: „Už toho mám plné zuby“ a až z Vás vyšumí největší hněv, otevřete svůj deník a vyrazte na cestu! Hledejte kudy a lépe.
Obsah Předmluva.
03
Pár slov o zrodu této knihy a o tom, jak je možné s ní pracovat.
04
1. Aves Passeri, aneb o symbolech
Když k nám celý svět symbolicky promlouvá 2. Moře, aneb o utrpení
Ochutnej všechny ty slzy 3. Srdce, aneb o touze
Prokletí našich snů 4. Svět, aneb o hře života
Hravý milenec 5. Brána, aneb o rozhodnutí
Okamžik rozhodnutí 6. Džungle, aneb o kompasu
Průvodce 7. Sinaj, aneb o bdělosti
Dávej přece pozor! 8. Miluju paradoxy, aneb o dualitě a nedualitě
Paradox je koření života 9. Pouť, aneb o strachu
Ač je cesta plná přízraků, není čeho se bát. 10. Probuzení, aneb o štěstí
07 09 11 13 15 17 19 21 23 25 27 29 31 33 35 37 39 41 43
Kde končí milenecká hra
45
Záchranné kruhy
48
Můžete nahlédnout ještě hlouběji
49
Závěr
52
