Fakulta zdravotnických věd Univerzita Palackého v Olomouci
Anatomie 2 Organologie
Milada Bezděková, Kateřina Kikalová, Miroslav Kopecký
Olomouc 2014
2
ANATOMIE 2 ORGANOLOGIE ÚVOD Vážení studenti, předkládáme vám studijní materiál, Anatomie 2. – Organologie. Cílem předmětu je seznámit vás se základy anatomie a fyziologie orgánových soustav člověka. Text obsahuje poměrně hodně informací, není jednoduché se je naučit, věříme ale, že postupnou prací s textem a opakováním jednotlivých částí vše zvládnete. I když se to nezdá, stavba a funkce lidského těla je disciplínou s množstvím logických vztahů a souvislostí a vzhledem k vašim zkušenostem již mnohé znáte. Cílem studijního materiálu je, abyste po jeho prostudování dokázali vysvětlit funkce trávicí, dýchací, vylučovací a pohlavní soustavy, vyjmenovat části těchto orgánových soustav, popsat tvar, stavbu a význam jednotlivých orgánů. Každá kapitola tvoří uzavřený celek, na konci je krátký test ve kterém si můžete ověřit, jak jste kapitolu zvládli. Protože první kapitola "Trávicí soustava" je hodně obsáhlá, na konci jednotlivých podkapitol jsou připraveny kontrolní otázky určené pro opakování a zažití učiva. Případné nejasnosti můžete řešit s tutorem předmětu. V textu uvádíme doporučenou literaturu pro ty z vás, kteří by se chtěli Somatologií zabývat nad rámec předloženého studijního materiálu. Disciplina bude zakončena písemným testem znalostí. V textu vám doporučujeme odkazy na videa serveru Youtube. V průběhu doby mohou být tato videa nedostupná, ale můžete použít vyhledávač videí, či přímo vyhledávání na Youtube, tak abyste si studium obohatili a zejména fyziologické děje přiblížili. Hodně úspěchů při studiu vám přejí autoři textu, Milada Bezděková, Kateřina Kikalová a Miroslav Kopecký. Tato studijní opora představuje vybrané kapitoly z anatomie, proto dříve než přistoupíte ke studiu měli byste disponovat základními znalostmi o stavbě a funkci buňky a tkání, v rozsahu výuky na gymnáziích.
3
4
1 Trávicí soustava Cíle Po prostudování této kapitoly budete umět: vyjmenovat součásti trávicí soustavy, popsat obecnou stavbu trávicí soustavy a stavbu jednotlivých orgánů trávicí soustavy, definovat funkce dutiny ústní, hltanu, jícnu, žaludku, tenkého střeva, tlustého střeva, jater a slinivky břišní, charakterizovat stavbu, uspořádání a význam pobřišnice.
Průvodce studiem Distanční text obsahuje vzhledem k omezenému rozsahu pouze několik obrázků, proto Vám doporučujeme – vzít si na pomoc jakýkoliv anatomický atlas, nebo použít nejrůznější internetové zdroje, které nabízí dostatečné množství obrazového materiálu. Somatologii lépe zvládnete s obrázky. Nejlépe pokud si je sami nakreslíte a popíšete :–) Člověk musí k získání energie nutné pro zajištění životních funkcí, k pohybu a k získání stavebního matriálu nutného k výstavbě a obnově tkání přijímat potravu. Ta mu dodává živiny, minerální látky, vodu, vitamíny a další látky nezbytné k životu. Funkce trávicího ústrojí jsou: přijímání potravy, její mechanické zpracování, štěpení složitých látek na jednotlivé vstřebatelné složky, vstřebávání živin, přeměna a skladování živin, vyloučení nestravitelných zbytků společně s některými odpadovými produkty metabolismu, imunitní zajištění kontaktu se zevním prostředím. Trávicí soustava je v principu složená z trávicí trubice a žláz, které jsou jednak ve stěně trubice nebo leží mimo ni a mají vývod, který do trávicí trubice ústí (podčelistní žláza, játra …). Jednotlivé části trávicí soustavy (apparatus digestorius) jsou dutina ústní, hltan, jícen, žaludek, tenké střevo a tlusté střevo. Součástí trávicí soustavy je i rozsáhlý systém imunitních tkání vázaný na sliznice. Jednotlivé oddíly jsou morfologicky přizpůsobeny své funkci (obr. 1.1).
5
Průvodce studiem Znalosti o obecné stavbě trávicí trubice, jsou elementární a budete je moci využít i při studiu ostatních orgánových soustav. Proto Vám doporučujeme věnovat se studiu následující podkapitoly s maximální pečlivostí. Jak se říká, když Vás někdo zbudí o půlnoci, budete znát obecnou stavbu trávicí trubice.
Obr. 1. 1: Stavba trávicí soustavy: 1 – příušní žláza, 2 – ústní dutina, 3 – hltan, 4 – jícen, 5 – játra, 6 – žaludek, 7 – slinivka břišní, 8 – dvanáctník, 9 – tenké střevo, 10 – červovitý výběžek slepého střeva, 11 – slepé střevo, 12 – vzestupný tračník, 13 – příčný tračník, 14 – sestupný tračník, 15 – esovitý tračník (esovitá klička), 16 - konečník , 17 – žláza podjazyková a podčelistní.
6
1.1 Obecná stavba trávicí trubice Základní stavební princip trávicí trubice, je v podstatě stejný u všech jednotlivých částí, které ji tvoří. Stěna těchto dutých orgánů má čtyři vrstvy: 1. vrstvu tvoří sliznice (tunica mucosa). Jde o vnitřní vrstvu stěny trávicí trubice. Má narůžovělou až červenou barvu a je pokrytá vrstvou hlenu, která ji chrání před poškozením. V některých úsecích sliznice vytváří řasy a/nebo klky. Sliznice je tvořena epitelem, slizničním vazivem a slizniční svalovinou. Typ epitelu se různí podle funkčních požadavků. V místech s vysokou mechanickou zátěží (dutina ústní, jícen) se nachází epitel dlaždicový, v místech resorpce živin je epitel jednovrstevný cylindrický. Ve slizničním vazivu jsou uloženy krevní a lymfatické kapiláry, nervová zakončení, lymfatické buňky místy sdružené do lymfatických uzlíků a drobné žlázky. Jemná vrstva hladké svaloviny umožňuje pohyb slizničních řas. 2. vrstvu představuje podslizniční vazivo (tela submucosa). Je to vrstva vaziva mezi sliznicí a vrstvou svalovou. Probíhají zde cévní a nervové pleteně. Také sem mohou zasahovat některé žlázy a lymfatické uzlíky ze slizniční vrstvy. 3. svalová vrstva (tunica muscularis) je vrstva, která zajišťuje pohyb sousta či tráveniny a podílí se na jejím mechanickém zpracování. V počátečním úseku trávicí trubice (včetně horní třetiny jícnu) je svalovina příčně pruhovaná, ve zbylém průběhu hladká. Hladká svalovina je v trávicím ústrojí uspořádaná do dvou vrstev, zevní podélné a vnitřní cirkulární. Mezi oběma vrstvami probíhá nervová pleteň. 4. vnější vrstva má stavbu odlišnou podle umístění orgánů. Orgány uvnitř pobřišnicové dutiny mají na povrchu pobřišnici (peritoneum, tunica serosa). Pobřišnice je hladká, lesklá serózní membrána, tvořená jednou vrstvou plochých mezotelových buněk podložených subserózním vazivem. Orgány mimo dutinu pobřišnicovou mají povrchovou vrstvu (tunica adventitia) tvořenou vazivem, které tyto orgány připojuje k okolí.
Příklad Podélná vrstva hladké svaloviny je zřejmá na tlustém střevu, kde vytváří pouhým okem patrné tři podélné pruhy – tenie. Trávicí trubice je v celém průběhu doplněna řadou žláz, jejichž sekrety zvlhčují a chrání sliznici, usnadňují postup sousta a štěpí jednotlivé složky potravy na vstřebatelné komponenty. Žlázy se vyskytují jako: jednotlivé buňky sliznice (pohárkové buňky produkující hlen), drobné žlázky ve sliznici, které mohou zasahovat i do podslizničního vaziva, velké žlázy, které jsou uloženy mimo trávicí trubici a jsou s ní spojeny pomocí vývodů (slinné žlázy, játra, slinivka břišní).
7
Příklad Práci zubaře ztěžuje množství slin v dutině ústní, proto vkládá mezi horní zuby a tvář (ústí vývodu příušní žlázy) váleček savého materiálu nebo sliny odsává.
Obr. 1. 2: Stavba stěny trávicí trubice: 1 – serózní blána, 2 – řídké vazivo, 3 – přívodní céva střevní větvící se v kapilární pleteň, 4 – odvodná žilka střevní, 5 – vrstva podélné svaloviny, 6 –vrstva kruhové svaloviny, 7 – podslizniční vazivo, 8 – svalová vrstva sliznice, 9 – slizniční vazivo, 10 – jednovrstevný resorpční slizniční epitel, 11 – střevní klky, 12 – vývod velké žlázy, procházející celou stěnou trávicí trubice (např. hlavní žlučovod a vývod slinivky břišní).
Kontrolní otázky 1. Které čtyři vrstvy se podílí na stavbě trávicí trubice? 2. Jaký epitel je typický pro dutinu ústní? 3. Od které části trávicího ústrojí je stěna tvořena hladkou svalovinou. 4. Které typy žláz se vyskytují v trávicí trubici?
1.2 Dutina ústní Dutina ústní (cavitas oris) je prostor ohraničený vpředu rty, po stranách tvářemi (obr. 1.3). Od dutiny nosní je dutina ústní oddělena tvrdým a měkkým patrem, spodina dutiny ústní je tvořena svaly a z větší části překryta jazykem. V dutině ústní jsou uloženy jazyk, zuby, patrová mandle. Vyúsťují zde vývody tří párů velkých slinných žláz – příušní, podjazykové a podčelistní. Část dutiny ústní vymezenou rty a tvářemi na straně jedné a zubními oblouky na straně druhé nazýváme předsíň. Úžinou hltanovou pokračuje dutina ústní do hltanu. Dutina ústní je přizpůsobená k rozmělňování potravy, zahájení štěpení škrobů, formování sousta k polykání. Jistě víte, že jsou zde umístěny chuťové pohárky, které zprostředkují chuťový vjem. Je také vybavena lymfatickou
8
tkání, která je součástí imunitní bariéry organismu. Dutina ústní se účastní artikulace – vytváření hlásek.
Příklad Proto hlasoví profesionálové (zpěváci, herci ale i řečníci) před výkonem kroutí rty, vyplazují jazyk, pískají, aby si svaly uvolnili a lépe se jim mluvilo či zpívalo. Podkladem rtů i tváří jsou mimické svaly, zevní strana je krytá kůží, u mužů s vousy, na vnitřní ploše je sliznice. Zvláštní úpravu má tzv. červeň rtů, tedy přechodní zóna mezi kůží a sliznicí. Červená barva je dána prosvítáním kapilár ve vazivu pod epitelem, který nerohovatí a neobsahuje pigment. Oblast rtů a kolem rtů je velmi dobře inervována. V podkožním vazivu tváří je tukový polštář. Sliznice rtů i tváří je kryta mnohovrstevným dlaždicovým nerohovějícím epitelem.
Obr.1.3: Dutina ústní: 1 – horní ret, 2 – uzdička, horního rtu, 3 – dáseň, 4 – zuby, 5 – tvrdé patro, 6 – kruhový sval ústní, 7 – čípek měkkého patra, 8 – patrová mandle, 9 – jazyk, 10 – předsíň dutiny ústní, 11 – dolní ret.
9
Zuby Zuby (dens, pl. dentes) slouží k uchopování, dělení a rozmělňování potravy. Jsou uspořádány do horního a dolního zubního oblouku. Soubor všech zubů označujeme jako chrup. Lidský chrup má dvě po sobě jdoucí generace zubů a obsahuje zuby různého tvaru a funkce. Rozlišujeme zuby dočasné, nazývané také mléčné, zahrnující dva řezáky, jeden špičák a dvě stoličky v jednom zubním kvadrantu a zuby trvalé se dvěma řezáky, jedním špičákem, dvěma zuby třenovými a třemi stoličkami v jednom kvadrantu. Nepochybně víte, že každý zub se skládá z korunky, krčku a kořene. Korunka zubu je objemná část zubu, která ční do dutiny ústní. Krček je místo, kde korunka přechází do kořene. U mladých jedinců je krček překryt dásní, u starších může být obnažený. Kořen zubu je část zubu v zubním lůžku. Zuby mají jeden nebo 2–3 kořeny. Uvnitř zubu je dutina vyplněná zubní dření, obsahující vazivo, nervy, krevní a lymfatické cévy zubu. Dutina zubu je otevřená na hrotu kořene, kudy cévy a nervy do zubu vstupují. Tvrdé části zubu jsou tvořeny sklovinou, zubovinou a cementem. Jsou velmi tvrdé a obsahují vysoké procento minerálních látek. Jejich přirozená regenerační schopnost je, bohužel pro nás, minimální. Zuby jsou vsazeny do zubních lůžek (alveolů) v dásňových (alveolárních) výběžcích dolní a horní čelisti a jsou upevněny ozubicí. Alveolární výběžky čelistí jsou pokryty dásní. Dáseň se s přibývajícím věkem snižuje. Dentin tvoří hlavní hmotu zubů. Má světle hnědou barvu. Obsahuje 70 % minerálních látek, proto je tvrdší než kost. Korunka je pokryta sklovinou, tvořenou 96–98 % minerálních látek. Je tedy nejtvrdší tkání v lidském těle. Sklovina je tvořena hranolky hydroxyapatitu. Její barva je individuálně odlišná, namodralá u dočasných zubů, bělavá nebo nažloutlá u permanentních zubů. Cement pokrývá kořen zubu. U hrotu kořene dosahuje tloušťky 2 mm. Je nažloutlý, jemně zrnitý, strukturou se blíží vláknité kosti. Chrup dospělého jedince je tvořen čtyřmi typy zubů (obr. 1.4): řezáky s korunkou ve tvaru dlátka, s ostrou kousací hranou a jedním kořenem, špičáky mají korunku silnější, její hrany se sbíhají v hrot a kořen je nejmohutnější ze všech zubů, třenové zuby mají korunku, jejíž kousací plocha nese dva hrbolky, kořeny jsou obvykle u dolních třenových zubů jeden, u horních dva. stoličky jsou vícekořenové zuby, horní stoličky mají obvykle tři kořeny, dolní dva. Kousací plochy stoliček mají čtyři hrbolky. Dočasné zuby jsou drobnější, světlejší, kořeny stoliček více divergují. Dočasný chrup má celkem 20 zubů: 8 řezáků, 4 špičáků, 8 stoliček.
10
Obr. 1.4: Trvalé zuby pravé poloviny horního a dolního zubního oblouku, přední pohled.
Důležitá pasáž textu Prořezávání zubů nazýváme erupcí. U dočasného chrupu erupce začíná obvykle dolním řezákem v období kolem 6. měsíce věku dítěte a je ukončena mezi 2. až 3. rokem. Erupce trvalého, permanentního chrupu začíná přibližně v 6 letech první stoličkou nebo prvním řezákem. Erupce druhé stoličky je ukončena mezi 11. a 14. rokem. Zcela nepravidelně, mezi 17. a 30. rokem věku, se prořezávají poslední stoličky (zuby moudrosti), které mohou úplně chybět. V antropologických disciplínách se dozvíte, že stav prořezávání trvalého chrupu je pomocným znakem při určování biologického věku dítěte. Zuby jsou sestaveny do horního a dolního zubního oblouku. Jejich vzájemný styk a postavení vytváří skus. Nejčastějším typem skusu je nůžkový (horní řezáky jsou těsně před dolními) a klešťový (řezáky jsou postaveny kousacími hranami těsně proti sobě). Pokud máte pejska, víte jaké nepříjemnosti může způsobit špatný skus na výstavovatelských soutěžích. S přibývajícím věkem jsou na zubech patrné známky opotřebení. Obrušují se kousací plochy, dáseň ustupuje od korunky ke kořenům zubů. Po ztrátě zubů se dásňové výběžky horní i dolní čelisti snižují, až mizí.
Patro Patro (palatum) je horizontální přepážka mezi dutinou nosní a dutinou ústní. Tvoří tedy strop dutiny ústní a dno dutiny nosní. Větší, přední část patra má kostěný podklad, proto jej nazýváme tvrdé patro. Podkladem zadní části – měkkého patra, je vazivová ploténka doplněná příčně pruhovanými svaly. Celé patro je z ústní strany pokryto sliznicí dutiny ústní. Zadní okraj měkkého patra vybíhá uprostřed v čípek. Od něj se po stranách rozbíhají dvě slizniční řasy – oblouk patrojazykový a oblouk patrohltanový. Mezi těmi-
11
to oblouky a kořenem jazyka je trojúhelníkovitý prostor, ve kterém je uložena patrová mandle. Měkké patro se účastní polykacího reflexu, kdy se zvedá a uzavírá vstup do nosohltanu, podílí se na fonaci patrových hlásek (g, h, ch, k), při sání umožňuje vytvářet podtlak v dutině ústní. Při poruchách měkkého patra bývají zmíněné funkce narušeny. Možná jste zažili situaci, kdy při jídle či pití a trošce nepozornosti, či hodně smíchu, polykaná potrava „zaskočí“ až do nosu. Patrová mandle je párový okrouhlý útvar, uložený mezi oblouky sestupujícími z měkkého patra a kořenem jazyka. Je důležitým lymfatickým orgánem.
Pro zájemce Patrová mandle je součástí tzv. Waldayerova lymfatického okruhu. Do něj patří i nahromadění lymfatické tkáně v nosohltanu, kolem hltanového ústí Eustachovy trubice, v kořeni jazyka, v zadní stěně hltanu. Tento soubor lymfatické tkáně je uložen v místě častého kontaktu organismu s antigeny zevního prostředí (vdechovaný vzduch i přijímaná potrava) a má důležitou úlohu při vzniku imunitní odpovědi. Všechny součásti Waldayerova lymfatického okruhu dosahují největší velikosti u dětí.
Jazyk Jazyk (lingua) je svalový orgán uložený v dutině ústní. Slouží k posunu potravy při jejím rozmělňování, nese chuťové pohárky pro vnímání chuti a účastní se fonace. Také jistě znáte jeho komunikační funkci při vyplazování, či sbližovací funkci :-). Na jazyku popisujeme ústní část jazyka zaujímající přibližně přední dvě třetiny – tělo jazyka a hltanovou část – kořen jazyka. Na těle jazyka popisujeme hřbet jazyka a dolní plochu přivrácenou ke spodině dutiny ústní. Tělo vybíhá v hrot jazyka. Základem stavby jazyka jsou příčně pruhované svaly, které tvoří většinu jeho objemu. Povrch jazyka je kryt sliznicí s dlaždicovým epitelem, která na hřbetní straně vytváří papily. Tyto slizniční výběžky mají různý tvar. Podle něj rozlišujeme papily houbovité a nitkovité na hřbetu jazyka, papily listovité po stranách jazyka a papily hrazené uspořádané v jedné řadě do tvaru písmene V, dopředu otevřeného. Tato linie je považována za hranici těla a kořene jazyka. Sliznice na kořeni jazyka nevybíhá v papily, ale je nepravidelně hrbolatá, protože kryje četné lymfatické uzlíky uložené ve slizničním a podslizničním vazivu (jazyková mandle).
Slinné žlázy Slinné žlázy (glandulae salivariae) produkují sliny, které zvlhčují a očišťují sliznici dutiny ústní. Sliny obsahují přibližně 99 % vody, zbylý objem doplňují organické a anorganické látky. Organické látky jsou: hlen (mucin), který usnadňuje polykání sousta; α–amyláza (amylázy slinných žláz se nazývá také ptyalin) zahajující štěpení škrobů na cukry; lysozym – enzym schopný štěpit stěnu bakterií; imunoglobuliny typu A – protilátky charakteristické pro slizniční imunitu. Anorganické látky jsou zastoupeny různými solemi, zejména vápníku, draslíku, sodíku a fosforu. Tyto soli se v podobě nerozpustných solí mohou usazovat na zubech jako zubní kámen. Drobné slinné žlázy uložené ve slizničním vazivu rtů, tváří, patra, jazyka tvoří (secernují)
12
sliny neustále a tím udržují sliznici vlhkou. Tři páry velkých slinných žláz secernují sliny na základě nervových podnětů souvisejících s příjmem potravy. Nepodmíněně je sekrece spouštěna dotykem sousta se sliznicí, podmíněně například vůní jídla či představou pokrmu. Největší slinnou žlázou je příušní žláza, uložená před zevním zvukovodem od jařmového oblouku k dolnímu okraji dolní čelisti. Její vývod ústí do předsíně dutiny ústní ve výšce druhé horní stoličky. Podčelistní žláza je uložena navnitř dolní čelisti pod spodinou dutiny ústní a vývod ústí společně s hlavním vývodem podjazykové žlázy po stranách uzdičky jazyka. Podjazyková žláza leží na spodině dutiny ústní pod jazykem a mimo hlavní vývod má ještě drobounké vývody na slizniční řase pod jazykem.
Příklad Při dlouhém žvýkání chleba v ústech začne sládnout, protože slinné amylázy začnou štěpit škroby na jednoduší cukry (např.maltózu).
Otázka k zamyšlení Víte co jsou to chuťové pohárky? K1
Průvodce studiem Pokud jste došli až sem, je to velký kus práce. Informací bylo na jednou hodně, proto Vám doporučujeme zkusit si kontrolní otázky ke kapitole 1.2 a před dalším studiem si „pročistit hlavu“ jinou činností.
Kontrolní otázky 1. Čím je ohraničena dutina ústní? 2. Co se v dutině ústní nachází? 4. Popište povrch jazyka. 5. Z čeho je jazyk složen? 6. Co je to skus? 7. Z jakých zubů je sestaven dočasný a trvalý chrup? 8. Jaká je stavba zubů (z jakých tkání se skládají)? 9. Jakou funkci má měkké patro? 10. Jaké složení mají sliny? 11. Jaký je význam slin?
1.3 Hltan Hltan (pharynx) je trubicovitý orgán 12–15 cm dlouhý, sloužící společně trávicímu i dýchacímu ústrojí. Hltan je uložen těsně před páteří, začíná pod bazí lební a v úrovni šestého krčního obratle přechází do jícnu. Přední stěna hltanu se otvírá do dutiny nosní, ústní a hrtanu, proto ho rozdělujeme na tři části – nosohltan, ústní část hltanu a hrtanovou část hltanu. Nosohltan je
13
nejprostornější úsek, který se choanami (vnitřními nozdrami) spojuje s dutinou nosní. Do nosohltanu ústí Eustachova trubice. V klenbě nosohltanu je výrazné nahromadění lymfatické tkáně tzv. nosní mandle, kliniky označovaná jako adenoidní vegetace. V ústní části hltanu se kříží dýchací a polykací cesty. S dutinou ústní je tato část spojena úžinou hltanovou. Dolní – hrtanová část hltanu se otvírá do hrtanu. Vstup do dýchacích cest je chráněn příklopkou hrtanovou. Směrem dolů přechází hltan v jícen. Stěnu hltanu tvoří příčně pruhované svaly. Párové svaly jsou uspořádány jako kruhové svěrače a podélné zdvihače. Řídkým vazivem je hltan připojen k okolním strukturám.
Pro zájemce Polykání je složitý sled dějů řízený z centra v prodloužené míše. První fáze je vůlí ovlivnitelná. Sousto je pomocí svalů jazyka a dna dutiny ústní posunováno proti úžině hltanové. Druhá fáze, probíhající již reflexně mimo naši vůli, je vyvolána kontaktem sousta s měkkým patrem a zadní stěnou hltanu. Měkké patro se zvedá, uzavírá nosohltan proti dutině ústní. Tím měkké patro brání vniknutí sousta do dutiny nosní. Svěrače hltanu posunují sousto dolů, zvedače hltan zvedají, příklopka hrtanová se sklání, uzavírá se vstup do hrtanu. Ve třetí fázi pokračuje posun sousta směrem k jícnu, kde navazuje peristaltická aktivita jícnu a posun sousta do žaludku. Při polykání se rozšiřuje hltanové ústí Eustachovy trubice. To je důležité pro vyrovnání tlaku ve středoušní dutině s úrovní tlaku atmosférického.
Příklad Jistě jste se setkali s nepříjemnými pocity v oblasti uší při náhlých změnách nadmořské výšky, například při jízdě autem v horách, vysokohorské turistice či letecké dopravě, kdy dochází ke změně tlaku ve středouší a vzniká pocit „zalehlých uší“. Pomáhá žvýkání nebo polykání, při kterém se otvírá hltanové ústí Eustachovy trubice a tlak ve středním uchu se vyrovnává s okolním atmosférickým tlakem.
Otázka k zamyšlení Jaká může být podle Vás příčina poruch polykání (dysfagie) a jaké mohou být její důsledky? K2
Kontrolní otázky 1. Vyjmenujte části hltanu a vysvětlete s čím každá z nich souvisí. 2. Odkud a kam probíhá Eustachova trubice?
1.4 Jícen Jícen (oesophagus) je trubicovitý orgán mezi hltanem a žaludkem, dlouhý 25–28 cm, s vnitřním průměrem 1,5 cm. Při průchodu sousta se může vnitřní průměr může zvětšit až na 3–3,5 cm. Jícen sestupuje z krku do hrudníku, kde je uložen v zadním mezihrudí, a dále prochází přes bránici do dutiny břišní, kde po 1–2 cm přechází do žaludku. Sliznice jícnu je pokryta mnohovrstevným dlaždicovým epitelem a vytváří podélné řasy. Dobře vyvinuté pod-
14
slizniční vazivo umožňuje vyrovnání řas při průchodu sousta. Je zajímavé, že ve stěně jícnu se objevuje jak hladká, tak příčně pruhovaná svalová tkáň. Příčně pruhovanou svalovinu, postupně nahrazuje hladká, tak že v dolní třetině jícnu je pouze hladká svalovina. Sousto je posunováno jícnem peristaltickou vlnou. Přechod jícnu do žaludku je upraven tak, aby zabraňoval zpětnému návratu tráveniny do jícnu. Určitě si dovedete představit průběh peristaltické vlny. Pro silné povahy doporučujeme například video http://www.youtube.com/watch?v=o18UycWRsaA&feature=related
Pro zájemce Průchod sousta jícnem trvá 4–12 sekund a při běžném jídle spolykáme až 500 ml vzduchu.
Kontrolní otázky Popište jícen a jeho funkci.
1.5 Žaludek Žaludek (ventriculus, gaster) (obr.1.5) je rozšířená část trávicí trubice mezi jícnem a tenkým střevem. Slouží k nahromadění spolykané potravy a jejímu dalšímu mechanickému a chemickému zpracování a transportu malých dávek tráveniny do tenkého střeva. Žaludek je uložen z větší části pod levým žeberním obloukem a je velmi variabilní tvarem i velikostí. Základní tvar žaludku má dva krajní typy: hákovitý žaludek má tvar podobný písmenu J, má tedy výrazně patrnou sestupnou a vzestupnou část; žaludek tvaru býčího rohu je uložený spíše horizontálně a má mírnější zakřivení. Na žaludku popisujeme přední a zadní plochu, které v sebe přecházejí vpravo malým zakřivením a vlevo velkým zakřivením. Z obou zakřivení pokračují peritoneální závěsy žaludku – malá a velká předstěra. Na žaludku rozlišujeme: česlo – místo vstupu jícnu, dno žaludku – někdy označované jako klenba, je slepě končící část žaludku vlevo od česla; je to místo, kde se hromadí spolykaný vzduch, tělo žaludku – nejobjemnější část, vrátník – zúžená část žaludku před přechodem do tenkého střeva.
15
Obr. 1.5: Schématický řez žaludkem: 1 – jícen, 2 – česlo, 3 – vrátník, 4 – velké zakřivení, 5 – malé zakřivení, 6 – sliznice, 7 – svalovina, 8 – vrátníkový kanál, 9 – dvanáctník.
Sliznice žaludku se vyklenuje v řasy, které jsou v těle žaludku nepravidelné, při zakřiveních podélné. V průběhu malého zakřivení tak vzniká cesta, kterou prochází tekutiny přímo do tenkého střeva. Sliznice je pokrytá epitelem cylindrickým a je rozdělena do malých políček. Uprostřed každého políčka je jamka, kam ústí žaludeční žlázky, které produkují: hlen (mucin) k ochraně sliznice, proenzym pepsinogen, který se působením kyselého prostředí mění na pepsin štěpící bílkoviny, kyselinu solnou (HCl), která aktivuje přeměnu pepsinogenu na pepsin, rozvolňuje strukturu bílkovin, a tím usnadňuje jejich štěpení, umožňuje vstřebávání vápníku a železa a působí jako antibakteriální ochrana, vnitřní – Castleův faktor nutný pro vstřebávání vitamínu B12 v tenkém střevě. Hladká svalovina žaludku má na rozdíl od ostatních částí trávicí trubice tři vrstvy. Vrstva cirkulární je zesílena v oblasti vrátníku, kde je vytvořen svěrač, zajišťující plynulé a postupné vyprazdňování žaludku. Povrch žaludku je kryt pobřišnicí. Hlavní funkcí žaludku je rozmělňování a promíchávání obsahu za vzniku kašovité tráveniny (chymus). Žaludek pojme 1–2 l spolykané potravy. Vstřebává se zde pouze část vody, alkohol a některé léky. Po posledním spolknutém soustu potravy dochází k žaludeční peristole, což je přibližně 20 minut
16
trvající období klidu, kdy stěny žaludku přilnou k obsahu. Peristola umožňuje štěpení škrobů na jednoduché cukry pomocí ptyalinu ze slin. Po skončení peristoly, následuje peristaltická aktivita žaludku. Peristaltické vlny směřují od česla k vrátníku frekvencí 4–6 za minutu. Od vrátníku se trávenina vrací středem žaludku zpět a tak dochází k promíchávání obsahu. Promícháním obsahu dojde k poklesu pH, v kyselém prostředí přestane působit enzym ptyalin (viz slinné amylázy) a tím je pozastaveno štěpení škrobů.
Průvodce studiem Jistě si vzpomenete, co znamená pH, jaké může mít hodnoty, či jaké hodnoty mohou být v žaludku. Pokud ne, zkuste nahlédnout do některé ze středoškolských učebnic chemie.
Pro zájemce Zvracení (vomitus) je složitý děj, řízený z centra v prodloužené míše. Rozlišujeme zvracení periferní a centrální. Periferní zvracení je vyvoláno drážděním různých částí trávicí trubice, nejčastěji žaludku a dvanáctníku. Podráždění způsobují chemické (alkohol, bakteriální toxiny) nebo tlakové podněty. Také může být způsobeno psychicky (pohledem na něco nepříjemného, pachy, představami). Centrální zvracení je vyvoláno podrážděním mozku například při poraněních, nádorech, cévních změnách. Zvracení v těhotenství, převážně v prvním trimestru, má pravděpodobně hormonální příčiny. Zvracení obvykle předchází pocit nevolnosti (nauzea) se zvýšeným sliněním, pocením, změnami dýchání a poklesem krevního tlaku. Při zvracení se zvýší tlak v dutině břišní, sníží v dutině hrudní, obrátí se směr peristaltických vln a trávenina projde jícnem a ústy ven. Opakované zvracení vede ke ztrátám tekutiny, minerálních látek a kyseliny solné.
Kontrolní otázky 1. Popište žaludek a vysvětlete jeho stavbu. 2. Co tvoří žaludeční žlázky (co obsahuje žaludeční šťáva)?
1.6 Tenké střevo Tenké střevo (intestinum tenue) (obr. 1.7) je nejdelší oddíl trávicí trubice. Navazuje na vrátník žaludku a v pravé jámě kyčelní přechází do tlustého střeva kyčelníkovým ústím. Průměr tenkého střeva je 3–4 cm, délka 3–5 m. Skládá se v četné kličky, které zaujímají velkou část dutiny břišní. V tenkém střevě probíhá hlavní a poslední etapa enzymatického štěpení potravy na jednoduché, vstřebatelné složky a jejich vstřebávání do krevního oběhu. Vývojově i funkčně k tenkému střevu patří také slinivka břišní a játra. Tenké střevo rozdělujeme na tři oddíly: dvanáctník, lačník a kyčelník. Dvanáctník (duodenum) je nejkratší a nejširší oddíl tenkého střeva, dlouhý 25–30 cm. Od vrátníku směřuje doprava, má tvar nepravidelné podkovy vlevo otevřené. V konkavitě dvanáctníku je uložena hlava slinivky břišní. Oba orgány jsou fixovány vazivem k zadní stěně břišní. Ve výši druhého bederního obratle přechází dvanáctník v lačník. Ve sliznici dvanáctníku jsou typické žlázky, produkující hlen alkalické reakce, který neutralizuje kyselou reakci
17
chymu a chrání tak sliznici. Na podélné řase dvanáctníku ústí vývod slinivky břišní a žlučovod. Sliznice dvanáctníku vytváří ploché klky a cirkulární řasy. Lačník (jejunum) a kyčelník (ileum) zahrnují část střeva, která má peritoneální závěs – okruží. Ten umožňuje kličkám tenkého střeva značnou pohyblivost. Přichází v něm ke střevu krevní a lymfatické cévy a nervy. Přechod lačníku do kyčelníku je plynulý, bez ostré hranice. Stavba této části trávicí trubice je přizpůsobená ke štěpení a vstřebávání živin. Sliznice je složena v četné na osu střeva kolmé cirkulární řasy, kterých směrem k tlustému střevu ubývá. Řasy přispívají k promíchávání tráveniny s trávicími šťávami a zvětšují plochu sliznice, která je pokrytá resorpčním epitelem. Mechovitý vzhled sliznice tenkého střeva je podmíněn klky, což jsou drobné kyjovité nebo kuželovité výchlipky sliznice, vysoké 0,3–1 mm. Na 1 mm2 plochy je 10–40 klků. Směrem ke kyčelníku se klky snižují a ubývá jejich hustoty. Klky také zvětšují vstřebávací plochu (obr. 1.6).
Pro zájemce Do klku vstupuje jedna nebo dvě tepénky, které pod epitelem přecházejí do vlásečnicové sítě, a z této sítě se sbírá žíla. Ve středu klku slepě začíná mízní céva (chylová céva). Cukry a aminokyseliny se vstřebávají přes epitel do kapilární sítě klku a cestou vrátnicové žíly jsou odváděny do jater. Většina mastných kyselin a některé aminokyseliny se vstřebávají do lymfatické kapiláry a dostanou se tak mízní cestou do krevního oběhu, aniž by prošly játry. Mezi klky ústí střevní žlázky. Ve vazivu sliznice a v podslizničním vazivu jsou uzlíky lymfatické tkáně, které mohou být jednotlivé nebo nakupené ve větší celky. Pohyb tráveniny v tenkém střevu zajišťují peristaltické vlny podobné jako v jícnu. Mimo peristaltických pohybů zde probíhají i kývavé – segmentační pohyby, při kterých se trávenina neposunuje, ale střídáním stahů a uvolnění se promíchává, což usnadňuje trávení a vstřebávání.
Přibližně třímetrové tenké střevo má resorpční plochu kolem 30–40 m2. Výměna všech buněk sliznice tenkého střeva trvá 3–5 dní a rychlost postupu peristaltické vlny po tenkém střevě je 1–2 cm za sekundu. Právě pohyby střeva a žaludku si můžete uvědomit, při pocitu“kručení v břiše.
18
Obr. 1. 6: Stavba stěny tenkého střeva: 1- tepna větvící se v klku, 2 – vlásečnice sbíhající se do žíly, 3 – svalová vrstva sliznice, 4 – podslizniční vazivo, 5 – jednovrstevná výstelka resorpčního epitelu, 6 – začátek mízní vlásečnice, 7 – pleteň mízních cév, 8 – kruhová vrstva svalová, 9 – podélná vrstva svalová, 10 – pobřišnice.
Otázka k zamyšlení Dokázali byste zdůvodnit proč se první část tenkého střeva nazývá dvanáctník? K3
19
Obr. 1. 7: Schematické uložení tenkého a tlustého střeva v dutině břišní. Část příčného tračníku vytnuta. 1 – dvanáctník, 2 – lačník, 3 – sestupný tračník, 4 – kyčelník, 5 – esovitá klička, 6 – konečník, 7 – červovitý přívěsek slepého střeva, 8 – slepé střevo, 9 – kyčelníkové ústí, 10 – vzestupný tračník, 11 – příčný tračník.
Kontrolní otázky 1. Popište jednotlivé části tenkého střeva. 2. Vysvětlete jak je stavba tenkého střeva přizpůsobená jeho funkci.
1.7 Tlusté střevo Tlusté střevo (intestinum crassum) (obr. 1.7) je poslední část trávicí trubice, dlouhá 1,2–1,5 m, zužující se přibližně od 7,5 do 4 cm. Přijímá tekutý až kašovitý obsah z tenkého střeva. Při postupu chymu tlustým střevem se postupně vstřebává zbývající voda a elektrolyty a je formována stolice. Stolice je odstraňována z těla při defekaci řitním otvorem. Konečného zpracování obsahu se účastní i hnilobné a kvasné mikroorganismy, které jsou přítomné ve střevu. Některé produkují vitamin K. Při hnilobných a kvasných procesech vznikají plynné látky (metan, indol, sirovodík aj.). Rozkladem žlučových barviv vznikají látky zabarvující střevní obsah do hněda. Sliznice tlustého střeva již nevytváří klky, ale jen drobné prohlubně (krypty). Obsahuje četné hlenové žlázky. Řasy podmíněné cirkulární svalovinou jsou poloměsíčité a podélná svalovina je zesílená do tří podélných pruhů – tenií. Povrch tlustého střeva je kryt pobřišnicí.
20
Na tlustém střevu popisujeme tři základní části: slepé střevo (caecum), tračník (colon) a konečník (rectum). Slepé střevo je nejširší částí tlustého střeva. Je uloženo v pravé kyčelní jámě, pod vyústěním kyčelníku a má podobu slepě začínajícího vaku o délce přibližně 10 cm. Kyčelníkové ústí je opatřeno chlopní, která dovoluje postup střevního obsahu pouze z tenkého do tlustého střeva, ne opačným směrem. Na spodině slepého střeva začíná červovitý výběžek (appendix vermiformis). Apendix je 5–10 cm dlouhý (s krajním rozmezím 0,5–20 cm), široký jako tužka (0,5–1 cm) a zaujímá vůči slepému střevu individuálně různé polohy. Červovitý přívěsek obsahuje velké množství lymfatické tkáně, jeho záněty jsou častým chirurgickým onemocněním, vyskytujícím se nejen u dětí. Tračník je uložen v dutině břišní tak, že obkružuje kličky tenkého střeva. Jeho součástí je vzestupný tračník probíhající od slepého střeva po pravé straně dutiny břišní k játrům, kde v jaterním ohbí přechází v příčný tračník. Příčný tračník probíhá zprava doleva ke slezině, kde ve slezinném ohbí přechází do sestupného tračníku. Ten sestupuje po levé straně břišní dutiny dolů do levé jámy kyčelní. Další oddíl tračníku – esovitá klička se stáčí ve tvaru písmene N, vstupuje ve střední čáře do malé pánve a přechází v konečník. Typická pro tračník jsou polokulovitá vyklenutí – haustra, oddělená zaškrceními. Zaškrcení vznikají činností cirkulární svaloviny a uvnitř střeva podmiňují poloměsíčité řasy. Podélná svalovina tračníku je zhuštěná do tří podélných pruhů. Sliznice tlustého střeva nevybíhá v klky, ale obsahuje četné žlázky produkující hlen a lymfatické uzlíky. Konečník, dlouhý 12–15 cm, sestupuje před kostí křížovou a kostrčí, po průchodu svalovým dnem pánevním vyúsťuje na povrch těla řitním otvorem. Horní část konečníku je ampulovitě rozšířená, dolní je úzká tvoří řitní kanál. Při průchodu svalovým dnem je součástí konečníku kruhový svěrač z příčně pruhované svaloviny, navnitř od něj je zesílení hladké, cirkulární svaloviny. Uzávěrový mechanismus konečníku je doplněn pružnou žilní pletení. Zevní stěna konečníku je z větší části kryta adventicií.
Pro zájemce Vyprázdnění konečníku se nazývá defekace. Přechod obsahu esovité kličky do konečníku vyvolá tlak na stěnu ampulární části, který vyvolá nucení na stolici a při hodnotách asi 50 torrů defekační reflex. Po relaxaci obou svěračů konečníku (zevní pod vlivem vůle, vnitřní reflektoricky) nastupuje reflexní kontrakce svaloviny konečníku a za spoluúčasti břišního lisu (svaly stěny břišní a bránice) dojde k vyprázdnění obsahu. Defekace může být vyvolána i roztažením žaludku potravou, mluvíme o gastrokolickém reflexu. Množství stolice i její složení je závislé na množství a složení potravy. Pozitivní význam má vláknina v potravě. Její dostatečný příjem působí preventivně nejen proti zácpě, ale snižuje i riziko vzniku nádorů tlustého střeva. Vyprazdňování stolice se děti naučí ovládat obvykle mezi prvním a druhým rokem života. První části tráveniny postupují do tlustého střeva za 4 hodiny po jídle, poslední za 8–12 hodin. Odstranění zbytků jednoho jídla z těla trvá až 72 hodin.
21
Kontrolní otázky 1. Vyjmenujte části tlustého střeva. 2. Co jsou to haustra? 3. Jaká je funkce tlustého střeva?
Průvodce studiem V této části jste došli „na konec“ trávicí trubice. To co vám zbývá jsou velké žlázy – játra a slinivka břišní, bez kterých by správné zpracování přijaté potravy nebylo možné a pobřišnice. Jistě jste se setkali s onemocněními těchto důležitých orgánů jako jsou žloutenky, záněty slinivky břišní nebo diabetes mellitus – „cukrovka“, či historkami o zánětech pobřišnice způsobené rychle se rozvíjejícím zánětem červovitého přívěsku slepého střeva.
1.8 Játra Játra (hepar) (obr. 1.8) jsou největší žlázou v lidském těle. Jsou uložena převážně v pravé klenbě brániční, menší částí zasahují do levé brániční klenby. Z větší části jsou játra chráněna pravým obloukem žeberním. Jejich hmotnost bývá průměrně 1500 g, s rozmezím 1000–2500 g. Játra mají hnědočervenou barvu a nepravidelný tvar, přirovnávaný k části ovoidu, délky asi 25 cm, šířky 15 cm a výšky 10 cm. Jsou členěna na větší pravý a menší levý lalok. Klenutá brániční plocha jater směřuje k bránici, dolní plocha je přivrácená k břišním orgánům. Na dolní (orgánové) ploše se nachází příčná vkleslina jaterní branka. Tudy vstupují do jater jaterní tepna, vrátnicová žíla a vystupují jaterní žlučovody. Na dolní ploše je dále uložen vpředu žlučník a na zadním okraji je zářez, ve kterém probíhá dolní dutá žíla. Játra produkují žluč, která je žlučovými cestami odváděna do dvanáctníku. Žluč se v tenkém střevě spojuje s tuky za vzniku ve vodě rozpustných komplexů, tím usnadňuje jejich vstřebávání. Další funkce jater jsou: prenatální tvorba krevních elementů, metabolické funkce – zpracování rozštěpených složek potravy a tělu vlastních látek (glykogen, plasmatické bílkoviny …), např. uchovávání zásobních látek, tvorba ketolátek, tvorba močoviny, zpracování a využití tuků, detoxikace (léky, alkohol, drogy apod.), imunitní funkce, tvorba tepla. Játra jsou na povrchu kryta pobřišnicí. Pod pobřišnicí se nachází vazivové pouzdro, které přechází do parenchymu jater, rozděluje jej na jaterní lalůčky
22
a probíhá podél postupně se větvících cév. Základní stavební jednotkou jater jsou jaterní buňky – hepatocyty, které vytváří jaterní lalůčky.
Obr. 1. 8 A: Vnější popis jater: a pohled zpředu: 1 – pravý lalok jaterní, 2 – levý lalok jaterní, 3 – oblý vaz jaterní, 4 – měchýř žlučový, 5 – dolní dutá žíla.
Obr. 1.8 B: pohled zezadu a zespodu: 1 – dolní dutá žíla, 2 – vrátnicová žíla, 3 – jaterní tepna, 4 – žlučovod, 5 – žlučník, 6 – oblý vaz jaterní, 7 – levý lalok jaterní, 8 – pravý lalok jaterní.
23
Krevní zásobení jater má dvě složky: nutritivní oběh – zajištěný vlastní jaterní tepnou, která přivádí kyslíkem bohatou krev, funkční oběh – zajištěný vrátnicovou žilou s krví bohatou látkami pro zpracování v játrech. Z obou systémů je krev po zpracování jaterními buňkami odváděna přes jaterní žíly do dolní duté žíly. Játry protéká cca 1 500 ml krve za minutu. Za fyziologických podmínek játra zadržují kolem 1 200–1500 ml krve, tj. 3 krát více než střevo a 10 krát více než kosterní sval. V organismu také plní funkci významného krevního rezervoáru.
Žlučové cesty Žluč je žlutohnědá tekutina, která na vzduchu zelená. Tvoří ji voda, žlučové kyseliny a jejich soli, žlučová barviva, cholesterol, hlen, anorganické soli, mastné kyseliny a některé další látky. Žluči se v játrech tvoří 0,5–0,7 l za den. Mimojaterní žlučové cesty začínají v jaterní brance jako pravý a levý jaterní žlučovod, spojují se do společného jaterního vývodu. Po 2–4 cm se ke společnému jaternímu vývodu připojuje vývod žlučníku a vzniká hlavní žlučovod. Hlavní žlučovod ústí do dvanáctníku na velké dvanáctníkové papile. Ústí je opatřeno svěračem, který umožňuje kontrolu průchodu žluči do dvanáctníku. Žlučník je dutý orgán hruškovitého tvaru, délky 8–12 cm o objemu 30–80 ml. Je uložen na spodní ploše jater. Slouží jako rezervoár žluče, která se zde zahušťuje vstřebáváním vody a NaCl. Při příjmu potravy se žlučník reflektoricky vyprazdňuje.
Kontrolní otázky 1. Vyjmenujte funkce jater. 2. Popište játra. 3. K čemu slouží žluč?
1.9 Slinivka břišní Slinivka břišní (pankreas) je žláza s vnitřní (endokrinní) i vnější (exokrinní) sekrecí (obr. 1.9). Produkuje enzymy umožňující trávit potravu a hormony regulující hladinu cukru v krvi. Slinivka břišní je dlouhá 12–16 cm, váží 60–90 g. Je šedorůžová, se zřetelnými lalůčky. Anatomicky slinivku břišní dělíme na tři části: hlavu, tělo a ocas. Okrouhlá hlava slinivky je uložena v ohybu dvanáctníku před tělem druhého bederního obratle. Tělo je užší, protáhlé a táhne se doleva přes břišní aortu. Zaoblený ocas dosahuje až ke slezině.
24
Obr. 1.9: Dvanáctník a slinivka břišní: 1 – játra, 2 – žlučník, 3 – žlučovod, 4 – vyústění přídatného vývodu slinivkového, 5 – společné vyústění žlučovodu a hlavního vývodu slinivky břišní, 6 – dvanáctník, 7 – okružní tepna a žíla, 8 – začátek lačníku, 9 – hlavní vývod slinivky břišní, 10 – aorta, 11 – dolní dutá žíla, 12 – vrátnicová žíla.
Zevně sekretorická část slinivky břišní tvoří většinu objemu žlázy. Je uspořádaná do malých lalůčků oddělených jemným vazivem. Vývody z jednotlivých lalůčků se sbírají do hlavního vývodu slinivky břišní, který probíhá uvnitř žlázy od ocasu směrem k hlavě a ústí na podélné řase dvanáctníku společně se žlučovodem nebo v jeho těsné blízkosti. Ústí vývodu slinivky je opatřeno svěračem. Nekonstantně se z hlavy slinivky břišní sbírá přídatný vývod. Sekretem slinivky břišní je slabě zásaditá pankreatická šťáva. Je produkována v množství 1–2 l za 24 hodin. Obsahuje vodu, hydrogenuhličitanové ionty (alkalizují kyselinu solnou v trávenině přicházející do duodena ze žaludku), proenzymy a enzymy. Nejvýznamnější jsou: Tripsinogen a chymotripsinogen – proenzymy, které se ve dvanáctníku mění na aktivní enzymy trypsin a chymotrypsin. Oba pak štěpí bílkoviny na jednodušší řetězce. Karboxypeptidáza odštěpuje z bílkovinných řetězců jednotlivé aminokyseliny. Amyláza štěpí škroby a cukry na jednoduché cukry (monosacharidy). Lipáza štěpí triacylglyceroly na monoacylglyceroly a volné mastné kyseliny. Vnější sekrece slinivky břišní je řízena nervově a prostřednictvím gastrointestinálních hormonů. Vnitřní sekreci slinivky břišní zajišťují drobné buněčné okrsky rozptýlené v tkáni slinivky břišní, tzv. Langerhansovy ostrůvky. Tyto jsou 0,1–0,5 mm
25
velké a jejich počet je odhadován na 1–2 miliony, zaujímají asi 1,5 % objemu celé slinivky (asi 1 g). Buňky Langerhansových ostrůvků odevzdávají své hormony přímo do kapilár, které je obklopují. Ostrůvky jsou složeny z několika typů buněk: A – buňky produkují glukagon, který zvyšuje hladinu glukózy v krvi aktivací její tvorby v játrech. B – buňky jsou nejpočetnější, tvoří inzulín. Tento hormon snižuje hladinu glukózy v krvi, umožňuje vstup glukózy do buněk a její využití. Při absolutním nebo relativním nedostatku inzulínu vzniká úplavice cukrová – cukrovka (diabetes mellitus), závažné metabolické onemocnění s mnoha možnými komplikacemi. Další buňky Langerhansových ostrůvků produkují gastrointestinální hormony.
Kontrolní otázky 1. Vysvětlete funkci slinivky břišní. 2. Popište slinivku břišní. 3. Kde se nachází hlava slinivky břišní?
1.10 Pobřišnice Pobřišnice (peritoneum) je tenká serózní blána ohraničující dutinu pobřišnicovou a pokrývající orgány uvnitř ní. Dutina pobřišnicová zaujímá velkou část dutiny břišní. Orgány v dutině břišní můžeme rozdělit na pobřišnicové a mimopobřišnicové. Největší extraperitoneální (mimopobřišnicový) prostor je retroperitoneální (zapobřišnicový) s retroperitoneálními orgány (ledviny, nadledviny, močové cesty, velké cévy, lymfatické uzliny a druhotně retroperitoneální dvanáctník a slinivka břišní). Slinivka břišní a dvanáctník se zakládají v dutině peritoneální, ale v průběhu vývoje vrůstají do zadní nástěnné pobřišnice. Pobřišnici dělíme na: nástěnnou, vystýlající dutinu pobřišnicovou a orgánovou, pokrývající orgány.
Pro zájemce Nástěnná a orgánová pobřišnice v sebe přechází v závěsech (například okruží tenkého střeva – mesenterium). Dutina pobřišnicová je tvořena ve skutečnosti pouze souborem štěrbinovitých prostorů mezi orgány. Pobřišnice má vrstvu serózní, tvořenou plochým epitelem na bazální membráně a vrstvu subserózní tvořenou vazivem s krevními i lymfatickými cévami a nervy. Serózní vrstva produkuje malé množství tekutiny, která usnadňuje vzájemný pohyb mezi orgány. Má také schopnost resorbovat omezené množství tekutiny v peritoneální dutině, např. zánětlivý výpotek.
26
Příklad Výjimečné vlastnosti pobřišnice se využívají při peritoneální dialýze, což je jedna z metod léčby selhání ledvin sloužící k očištění krve, kdy pobřišnice slouží jako semipermeabilní membrána mezi krví a dialyzačním roztokem.
Shrnutí trávicí soustavy
Trávicí soustava je stavbou přizpůsobená pro příjem a zpracování potravy. Stejně jako jiná místa kontaktu se zevním prostředím je místem imunitních reakcí. Základem soustavy je trávicí trubice a s ní související žlázy, uložené přímo ve stěně trávicí trubice, nebo umístěné mimo ni, spojené s lumen vývodem. Stavba trávicí trubice má čtyři základní složky: sliznici, podslizniční vazivo, svalovou vrstvu a vnější vrstvu (pobřišnice příp. adventicie). Každý oddíl soustavy je přizpůsoben stavbou i tvarem své funkci. Dutina ústní je vymezená rty, tvářemi, tvrdým a měkkým patrem, spodinou ústní. Můžeme ji rozdělit na předsíň a vlastní dutinu ústní, uvnitř se nachází zuby a jazyk. Dutina ústní slouží k přijímání potravy, jejímu rozmělňování, je místem chuti, podílí se na fonaci, začíná tu polykání. Hltan je společný orgán pro dýchací a trávicí ústrojí. Otvírají se do něj dutina nosní, dutina ústní, hrtan, Eustachova trubice. Slouží k polykání, což je koordinačně náročný sled dějů. Jícen je trubicovitý orgán procházející z krku přes dutinu hrudní do dutiny břišní. Je přizpůsoben transportu potravy do žaludku. Žaludek slouží k nahromadění spolykané potravy, jejímu mechanickému i chemickému zpracovávání a postupnému transportu tráveniny do tenkého střeva. V tenkém střevě je trávenina dále mechanicky a pomocí enzymů chemicky zpracovávána, dochází ke štěpení složek potravy na jednoduché, vstřebatelné složky, které se na obrovské vnitřní ploše tenkého střeva také vstřebávají do krevního a lymfatického oběhu. Sliznice tenkého střeva vybíhá v řasy a klky. Tlusté střevo, poslední oddíl trávicí trubice, zajišťuje konečné zpracování tráveniny, vstřebává se zde zbylá část vody a elektrolyty, formuje se stolice. Jeho poslední část – konečník, ústí na povrch těla a slouží k odstranění zbytků potravy. Játra a slinivka břišní jsou velké žlázy, spojené s trávicí trubicí svými vývody. Játra, největší žláza v lidském těle, mají řadu funkcí – produkují žluč, zajišťují metabolické procesy, detoxikují, uchovávají zásobní látky, podílí se na imunitních funkcích organismu, produkují teplo a v prenatálním období se podílí na tvorbě krevních elementů.
27
Základní funkční jednotkou jater je jaterní lalůček. Zvláštností je zásobování jater dvojí krví, cestou jaterní tepny a cestou vrátnicové žíly. Žluč je odváděna z jater žlučovými cestami se žlučníkem. Slinivka břišní je žláza exokrinní (enzymy štěpící bílkoviny, sacharidy a triacylglyceroly) i endokrinní (inzulín, glukagon). Orgány v dutině břišní rozdělujeme podle uložení k pobřišnici na peritoneální a extraperitoneální. Pobřišnice je serózní blána stejně jako pohrudnice a osrdečník.
Pojmy k zapamatování Trávení, vstřebávání, sliznice, podslizniční vazivo, svalová vrstva, pobřišnice, adventicie, dutina ústní, měkké patro, tvrdé patro, jazyk, zuby, patrové mandle, hltan, Eustachova trubice, jícen, žaludek, dvanáctník, tenké střevo, klky, tlusté střevo, játra, slinivka břišní, exokrinní sekrece, endokrinní sekrece, peristaltika, imunitní mechanismy.
Průvodce studiem Právě jste zvládli nejobsáhlejší část studijního textu. V následující části Vám předkládáme krátký test z právě probrané látky. Výsledky najdete na konci učebního textu v klíči. Pokud se Vám podaří správně odpovědět alespoň na 8 otázek, můžete pokračovat ve studiu dále, pokud je Váš výsledek méně než 8 správných odpovědí, nezoufejte, anatomie je opravdu těžká a sblížit se s ní trvá déle. Prostudujte znovu ty části, ve kterých jste si nebyli jisti a výsledek bude jistě lepší.
Test – TRÁVICÍ SOUSTAVA 1. Přiřaďte k jednotlivým funkcím odpovídající části trávicí soustavy: 1. Přijímání potravy 2. Mechanické zpracování potravy 3. Štěpení složitých látek na jednotlivé vstřebatelné složky 4. Vstřebávání živin 5. Přeměna a skladování živin 6. Vyloučení nestravitelných zbytků potravy
a) játra b) tenké střevo c) dutina ústní d) tlusté střevo e) slinivka břišní f) zuby, jazyk
2. Doplňte správnou odpověď. Kolik vrstev má stěna trávicí trubice? ........................................ 3. Uveďte jejich názvy. ......................................................................................................................
28
4. Doplňte správnou odpověď. Který zub stálého chrupu se prořezává jako první? ......................................................... 5. Jakým epitelem je pokryta sliznice jícnu? .................................................. 6. Jaké hlavní součásti obsahuje žaludeční šťáva? ......................................... 7. Co ústí na podélné řase dvanáctníku? .............................. a ....................... 8. Povrch tenkého střeva je přizpůsoben jeho funkci. Co zvětšuje vnitřní plochu tenkého střeva? ......................., .......................... a ........................ 9. Vyjmenujte tři základní části tlustého střeva. 10. Čím se liší nutritivní a funkční krevní oběh v játrech? 11. Vyberte správnou odpověď: Slinivka břišní je žláza s: a) vnitřní sekrecí – b) vnější sekrecí
Dlouhý úkol I. Po nastudování předcházející kapitoly byste měli porozumět a dokázat vysvětlit funkci jednotlivých částí trávicí soustavy. Ne vždy, však, vše v lidském organismu funguje tak jak má. Některé poruchy zpracování přijaté potravy zahrnujeme pod pojmem malabsorbční syndrom. Zpracujte v rozsahu 2–3 stran A4 formátu, téma MALABSORBCE. Vysvětlete co tento pojem znamená, jaké jsou jeho možné příčiny a jaké jsou důsledky pro organismus vyvíjející se i dospělý. Pokud jste dobře porozuměli fyziologii procesů bude pro Vás snadněji pochopitelná i patofyziologie.
29
2 Dýchací soustava Cíle Po prostudování této kapitoly budete umět: vyjmenovat součásti dýchací soustavy, popsat stavbu jednotlivých součástí dýchací soustavy, definovat funkce dutiny nosní, hltanu, hrtanu, průdušnice, průdušek a plic, vysvětlit mechanismus výměny plynů mezi zevním prostředím a organismem, uvést příklady některých ochranných mechanismů v dýchací soustavě.
Průvodce studiem Milí studenti, pokročili jste ke kapitole, která Vám nabízí přehled poznatků o dýchací soustavě. Není tak rozsáhlá jako předcházející, přesto jsme zařadili dvě „zastavení“, která Vám nabídnou opakování probraného učiva. V závěru kapitoly, na Vás čeká krátký test, který Vám umožní ověřit si jak jste učivo, zvládli. Dýchací systém představuje obrovskou plochu kontaktu zevního a vnitřního prostředí. Celý život dýcháme – střídáme nádech a výdech, a když přestaneme tak jen na několik málo minut, trénovaní potápěči déle. Frekvence dýchání dává tušit intenzitu naší látkové výměny, ale i psychické rozpoložení. A naopak – nácvikem dechových cvičení můžeme některé nepříjemné situace v životě lépe zvládnout.
Důležitá pasáž textu Dýchací soustava (systema respiratorium) (obr. 2.1) zajišťuje výměnu plynů mezi organismem a zevním prostředím. Tato výměna je zajištěna dýcháním. Při nádechu (inspirium) se do plic dostává s vdechovaným vzduchem kyslík, nezbytný pro získávání energie oxidací, při výdechu (exspirium) se tělo zbavuje oxidu uhličitého a vodních par. Střídání nádechu a výdechu je projevem zevního dýchání, při kterém dochází k výměně plynů mezi okolním vzduchem a krví v plicním řečišti. Výměnu plynů mezi krví a tkáněmi a zpracování kyslíku v buňkách nazýváme vnitřním dýcháním. Přenos dýchacích plynů krví zajišťuje krevní oběh. Mimo výměnu dýchacích plynů zajišťuje dýchací soustava další funkce: Zvlhčování a ohřívání vdechovaného vzduchu. Vnímání čichových vjemů. Ochranu organismu před makroskopickými i mikroskopickými částicemi ve vdechovaném vzduchu. Součástí ochranné bariéry je několik mechanismů a obranných reflexů (kýchací, kašlací). Chlupy v dutině nosní zachycují hrubé nečistoty. Pohárkové buňky ve sliznici produkují hlen zachycující prach. Řasinkový epitel sliznice dýchacích cest zachycené nečistoty posunuje ven z dýchacích cest, kde mohou být
30
vysmrkány, polknuty či vykašlány. Mikroorganismy jsou zachycovány a zpracovávány v lymfatických tkáních Waldayerova mízního okruhu (blíže viz kapitola 1) a v lymfatické tkáni sliznic dýchacích cest a plicního parenchymu. Tvorbu hlasu a jeho rezonance. Podílí se na udržování acidobazické rovnováhy. Ventilaci středouší a zajištění vyrovnání tlaků na bubínek prostřednictvím Eustachovy trubice.
Pro zájemce Dýchací systém je z hlediska působení prostředí nejexponovanější částí lidského organismu. Povrch dýchacích cest a 300–400 miliónů plícních sklípků tvoří největší kontaktní plochu vnitřního prostředí člověka a zevním prostředím – cca 100 m2.
Otázka k zamyšlení V textu jsme použili termín dýchání. Dokázali byste vysvětlit pojmy zevní a vnitřní dýchání? K4
2.1 Přehled stavby dýchací soustavy Dýchací soustava je tvořena dýchacími cestami a vlastními orgány dýchání – plícemi. Dýchací cesty rozdělujeme z vývojového hlediska na horní dýchací cesty (dutina nosní, nosohltan) a dolní dýchací cesty (hrtan, průdušnice, průdušky). Dolní dýchací cesty jsou tvořeny těmito vrstvami: Sliznicí, která je tvořena epitelem a slizničním vazivem. Epitel sliznice dýchacích cest se liší v jednotlivých částech, nejčastěji se vyskytuje cylindrický s řasinkami. Ve slizničním vazivu jsou uloženy krevní a lymfatické kapiláry, nervová zakončení, lymfatické buňky místy sdružené do lymfatických uzlíků a drobné žlázky zvlhčující sliznici. Vrstvou, která je složená z chrupavek, hladké svaloviny a vaziva. Povrchovou vrstvou vaziva, která připojuje dýchací cesty k okolním strukturám.
31
Obr. 2.1: Schéma dýchacích cest a plic: 1 – dutina nosní, 2 – tvrdé patro, 3 – dutina hrtanu, 4 – průdušnice, 5 – plícnicový kmen, 6 – pravá plíce, dolní lalok, 7 – plicní žíly, 8 – průdušky, 9 – levá hlavní průduška, 10 – příklopka hrtanová, 11 – měkké patro, 12 – nosohltan, 13 – nosní skořepy.
2.2 Zevní nos a nosní dutina, vedlejší nosní dutiny Zevní nos (nasus externus) je charakteristický útvar lidského obličeje, který jako trojboká pyramida vyčnívá z obličeje. Mezi očima je uložen kořen nosu, který pokračuje hřbetem a je zakončen hrotem nosu. Ze hřbetu odstupují nosní křídla, obkružující nosní dírky. Podklad zevního nosu tvoří nosní kůstky a chrupavky. Kůže zevního nosu je bohatá na potní a mazové žlázky. Nosní dutina je prostor uvnitř obličejové části lebky a zevního nosu. Začíná nosními dírkami a ústí zadními nosními otvory – choanami – do nosohltanu. Dno dutiny nosní tvoří tvrdé a měkké patro, strop nosní kůstky, část čelní kosti, dírkovaná ploténka čichové kosti, tělo kosti klínové. Podkladem bočních stěn jsou kosti obličejové části lebky. Z bočních stěn odstupují tři skořepy nosní – horní, střední a dolní. Nosní přepážka úplně rozděluje nosní dutinu na dvě, obvykle mírně asymetrické části. Přepážka je vpředu vazivová a chrupavčitá, v zadní části je tvořena svislou ploténkou čichové kosti a radličnou kostí. Pravá i levá část nosní dutiny je dále rozdělena prostřednictvím skořep na nosní průchody. Do dolního nosního průchodu ústí slzovod, do středního ústí vedlejší dutiny nosní horní čelisti, čelní kosti a část dutinek
32
čichových kostí, do horního nosního průchodu ústí vedlejší dutina klínové kosti a část dutinek čichových kostí. Celá nosní dutina je vystlána sliznicí dvojího vzhledu. 1. čichový oddíl sliznice je při stropu dutiny, má nažloutlou barvu a obsahuje čichové buňky – speciální receptory citlivé na chemické podněty ve vdechovaném vzduchu. 2. v dýchacím (respiračním) oddílu je sliznice silnější, má růžovou barvu, je kryta řasinkovým epitelem s pohárkovými buňkami. Sliznice dýchacího oddílu je prostoupena četnými žilními pleteněmi (nejvíce na skořepách) a hlenovými žlázkami. Žilní pleteně ohřívají vdechovaný vzduch a mohou být zdrojem krvácení z nosu (epistaxis). Sekret žlázek zvlhčuje sliznici, zachycují nečistoty a zvlhčuje vzduch. Vedlejší nosní dutiny (sinus paranasales) (obr. 2.2) jsou dutiny v kostech přilehlých k dutině nosní. Kosti s těmito dutinami nazýváme pneumatické. Vedlejší dutiny nosní vznikají až postnatálně a zvětšují se po celé růstové období. Všechny vedlejší dutiny jsou spojeny s nosní dutinou ústími umístěnými ve středním a horním nosním průchodu. Slouží jako rezonanční prostory, zvětšují plochu sliznice nosní dutiny k ohřívání a zvlhčování vdechovaného vzduchu. Sinusy jsou vystlány sliznicí obdobnou jako v dutině nosní. Všechny vedlejší dutiny jsou párové. Ty, které jsou v nepárových kostech, rozděluje přepážka na pravou a levou polovinu. Mezi vedlejší nosní dutiny patří: dutina horní čelisti s objemem 20–25 cm3, čelní dutina je rozdělena septem na pravou a levou část, má kapacitu kolem 15 cm3, dutiny kosti čichové – párový soubor dutinek po stranách čichové kosti, dutina klínové kosti je také rozdělena septem, její objem odpovídá přibližně 8 cm3.
Průvodce studiem Pokud si nejste jistí, co jsou to pneumatizované kosti a jak se utvářejí, nahlédněte do některé učebnice obecné anatomie.
Příklad Uvedli jsme, že vedlejší dutiny nosní jsou vystlány stejnou sliznicí jako dutina nosní, proto se může při rýmě (zánět sliznice dutiny nosní) objevit značně bolestivá komplikace – sinusitis (zánět vedlejších dutin nostních). A protože vedlejší dutiny nosní slouží také jako rezonanční prostory pro hlas, projevem tohoto onemocnění mimo bolestí a případného zvýšení teploty je zastřený hlas.
33
Obr. 2.2: Vedlejší dutiny nosní: 1 – dutina čelní, 2 – dutina klínová, 3 – dutina čichová, 4 – dutina horní čelisti.
2.3 Nosohltan Nosohltan (nasopharynx) je horní třetina hltanu, kam zepředu choanami ústí nosní dutina. Je tedy součástí dýchací soustavy. Bližší popis celého hltanu je v kapitole 1.
2.4 Hrtan Hrtan (larynx) je nepárový dutý orgán, navazující vpředu na dolní části hltanu. Slouží k dýchání a tvorbě hlasu. Podkladem hrtanu jsou chrupavky spojené vazivem, klouby a svaly. Do horní části hrtanu se otevírá dolní část hltanu. Směrem nahoru je hrtan spojen prostřednictvím vazivových pruhů přes jazylku s lebeční bází, na dolní část hrtanu navazuje průdušnice. Uspořádání dutiny hrtanu připomíná tvar přesýpacích hodin. Zúžení ve středu je podmíněno hlasivkovou štěrbinou. Chrupavky hrtanu: Štítná chrupavka je tvořena dvěma ploténkami, které jsou vpředu stříškovitě spojeny. U mužů je spojení patrno jako hrtanová vyvýšenina, lidově zvaná ohryzek. Ze zadního okraje plotének vystupují směrem nahoru výběžky pro spojení s jazylkou, směrem dolů menší
34
výběžky, které nesou kloubní plochu pro prstencovou chrupavku. Prstencová chrupavka má tvar pečetního prstenu s ploténkou obrácenou dozadu. Na její horní ploše jsou dvě kloubní plošky pro hlasivkové chrupavky. Hlasivkové chrupavky jsou párové chrupavky ve tvaru trojbokého jehlanu, uložené svou bází na zadním obvodu prstencové chrupavky. Hrtanová příklopka je z elastické chrupavky, má tvar lístku stopkou připojeného uprostřed zadní plochy štítné chrupavky. Při polykání se sklápí přes vchod do hrtanu a zabraňuje vniknutí sousta do dýchacích cest.
Obr. 2.3: Chrupavky hrtanu a hlasové vazy. Pohled z boku, chrupavka štítná znázorněna průhledně: 1 – jazylka, 2 – štítná chrupavka, 3 – hlasové vazy, 4 – prstencová chrupavka, 5 – první chrupavka průdušnice, 6 – hlasivkové chrupavky, 7 – příklopka hrtanová.
Chrupavky hrtanu jsou vzájemně spojeny vazy a svaly. Hlasové vazy jsou párové vazy rozepjaté mezi bází hlasivkových chrupavek a zadní plochou štítné chrupavky. Rozechvěním hlasových vazů proudem vzduchu za výdechu vzniká ve štěrbině zvuk, který pak rezonancí v dutinách výše uložených (hrtan, hltan, dutina ústní a nosní, vedlejší dutina nosní) získává individuální barvu lidského hlasu. Základní tón se pomocí jazyka, patra, zubů a rtů přetváří v artikulovanou řeč či zpěv.
35
Příklad Na fonační funkci hrtanu někdy studenti zapomínají, po zhlédnutí názorného videa se Vám to jistě nestane. Pro demonstraci práce hrtanu při vytváření hlasu Vám doporučujeme nahlédnout například na stránky: http://www.youtube.com/watch?v=iYpDwhpILkQ
2.5 Průdušnice Průdušnice (trachea) (obr. 2.4) je část dýchacích cest mezi hrtanem a průduškami. Je uložena před jícnem. Společně s ním sestupuje z krku do mezihrudí. Je to pružná trubice délky 12–13 cm a průměru do 2 cm. Začíná ve výšce 6. krčního obratle, je připojena vazivem na dolní okraj prstencové chrupavky a ve výši 4.–5. hrudního obratle se dělí ve dvě hlavní průdušky. Stěna je vyztužena 15–20 podkovovitými chrupavkami otevřenými dozadu. Zadní stěna průdušnice je doplněna hladkou svalovinou a vazivem. Jednotlivé prstence jsou vzájemně spojeny vazivem. Sliznice průdušnice je vystlána epitelem víceřadým cylindrickým s řasinkami a četnými pohárkovými buňkami. Ve slizničním a podslizničním vazivu jsou lymfatické uzlíky a smíšené žlázky. Sekret žlázek, pohárkových buněk a pohyb řasinek jsou součástí ochranných mechanismů pomáhajících odstraňování vdechovaných nečistot.
Obr. 2.4: Dolní cesty dýchací: 1 – průdušnice, 2 – levá hlavní průduška, 3 – pravá hlavní průduška, 4 – hrtan.
36
2.6 Průdušky Průdušnice se dělí na pravou a levou hlavní průdušku (bronchus principalis dexter et sinister) (obr. 2.4). Pravá hlavní průduška odstupuje z průdušnice pod menším úhlem, je kratší (3 cm) a širší, levá odstupuje ostřeji, je delší (4– 5 cm) a užší. Proto se vdechnutá cizí tělesa častěji dostávají do pravé hlavní průdušky. Stěny průdušek mají podobnou stavbu jako průdušnice. Hlavní průdušky se rozdělují na lalokové průdušky pro jednotlivé plicní laloky a vstupují do plic v plicních brankách. Lalokové průdušky se dělí na segmentové průdušky. Toto dělení pokračuje, průdušky se zužují, jejich stěna se redukuje ve všech vrstvách. Nejmenší průdušky mají průměr o něco větší než jeden milimetr. Jejich větvemi jsou průdušinky, s průměrem menším než 1 mm, které již nemají stěnu zpevněnou chrupavkami, ale nachází se zde zesílená hladká svalovina, která může zužovat průsvit průdušinek. Dělení průdušek do úrovně terminálních průdušinek vytváří průduškový strom.
Otázka k zamyšlení Stavba průdušek je popsaná v úvodu kapitoly, při popisu stavby dolních dýchacích cest. Víte jaký epitel vystýlá průdušky? K5
Kontrolní otázky 1. Vyjmenujte a vysvětlete funkce dutiny nosní, nosohltanu, hrtanu a průdušnice s průduškami. 2. Co jsou to vedlejší dutiny nosní a jaký mají význam? 3. Jaký epitel vystýlá průdušky? 4. Dokázali byste vyjmenovat všechny chrupavky hrtanu?
2.7 Plíce Plíce (pulmo) (obr. 2.5) jsou párové orgány, ve kterých probíhá výměna plynů mezi vzduchem a krví (zevní dýchání). Plíce pravá a levá jsou uloženy v hrudníku v pravé a levé dutině pohrudniční. Prostor mezi pohrudničními dutinami nazýváme mezihrudí. V mezihrudí je uloženo srdce, velké cévy, průdušnice, hlavní průdušky, jícen, lymfatické uzliny, hrudní mízovod, některé nervy (např. bloudivý nerv). Pohrudniční dutina je vystlaná nástěnnou pohrudnicí, která kolem hilových útvarů plic přechází do orgánového listu – poplicnice, která pokrývá zevní povrch plic. Stavba pohrudnice je analogická stavbě pobřišnice. Plíce mají přibližně tvar kužele se zaobleným vrcholem. Jejich hmotnost je proměnlivá, kolem 600–800 g. Pravá plíce je o 10 procent těžší. Plíce mladých jedinců jsou narůžovělé barvy, s přibývajícím věkem se vlivem vdechovaného prachu barví do šedorůžova až šedočerna. Báze plic je obrácená
37
k bránici, a je vyklenutá podle brániční klenby. Největší, vnější plocha hledí k žebrům. Vnitřní strana plic je plochá, obrácená k orgánům mezihrudí. Na ní je umístěná plicní branka, kudy vstupují do plic průdušky, plicní tepny, nervy plic a vystupují plicní žíly a lymfatické cévy. Všechny útvary tvoří plicní stopku. Plíce jsou rozděleny na laloky. Pravá plíce má lalok horní, střední a dolní, levá plíce pouze horní a dolní. Každý plicní lalok je ventilován lalokovou průduškou. Laloky se dále rozdělují na menší funkčně samostatné jednotky segmenty plicní. Každý segment je ventilován segmentální průduškou a zásoben krví z příslušné segmentální tepny – tzv. bronchopulmonální segment.
Obr. 2.5: Plíce při pohledu zepředu: 1 – průdušnice se rozděluje do pravé a levé průdušky, 2 – levý hrot plicní, 3 – horní lalok levé plíce, 4 – dolní lalok levé plíce, 5 – otisk srdeční, 6 – spodina plicní, 7 – dolní lalok pravé plíce, 8 – střední lalok pravé plíce, 9 – horní lalok pravé plíce.
Už bylo uvedeno, že postupné větvení průdušek vytváří průduškový strom, který končí terminálními průdušinkami. Okrsek tkáně, který je ventilován terminální průdušinkou, nazýváme sekundární plicní lalůček. Jeho hranice jsou na povrchu plic patrné jako polygonální políčka o velikosti 0,5–2 cm. Dalším dělením vznikají respirační průdušinky, které se postupně větví ve sklípkové trubičky, které končí ve sklípkových váčcích. Stěna sklípkových váčků se vychlipuje do plicních sklípků (alveoli pulmonis). Plicní sklípky jsou kulovité výdutě s průměrem 0,1–0,2 mm (obr. 2.6). Mají velmi tenkou stěnu, která umožňuje přechod krevních plynů mezi prostorem uvnitř alveolů a krví v kapilárách, které vytvářejí kolem plicních sklípků síť. Stěna alveolů a stěna kapilár tvoří alveolokapilární membránu silnou 0,2–0,5 mm.
38
Celková dýchací plocha, na které dochází k výměně dýchacích plynů, je odhadována na 80–100 m2. Neuplatňuje se však celá, neboť jak ventilace plic, tak jejich perfúze se přizpůsobují potřebám organismu.
Obr. 2.6: Schéma plicního lalůčku a jeho cévní zásobení: 1 – průdušinky, 2 – větve kmene plicního, 3 – konečné průdušinky, 4 – sklípkové trubičky, 5 – alveoly, 6 – kapiláry poplicnice, 7 – žíla plicní.
2.8 Zevní dýchání Zevní dýchání zahrnuje čtyři procesy: ventilaci – výměnu vzduchu mezi zevním prostředím a alveoly, distribuci – vedení vzduchu systémem dýchacích cest až k plicním alveolům, difúzi – přenos kyslíku a oxidu uhličitého přes alveolokapilární membránu, perfúzi (plicní cirkulaci) – průtok krve plícemi. Ventilace je zajištěna střídáním nádechu (inspirium) a výdechu (exspirium). Tuto aktivitu jistě velmi dobře znáte. Svou vůlí můžete ovlivnit hloubku dechu nebo jeho frekvenci. Většinu dne, si ale střídání nádechu a výdechu vůbec neuvědomujeme. Základem vdechu je zvětšení hrudní dutiny. Zvedáním žeber se zvětšuje hrudník v předozadním i příčném směru (hrudní dýchání), snižováním kleneb bráničních směrem dolů (břišní dýchání). Optimálním způsobem dýchání je kombinace břišního a hrudního dýchání. Malé děti takto
39
dýchají normálně. U dospělých převládá zpravidla břišní dýchání u mužů a hrudní dýchání u žen.
Příklad Na miminkách je nejlépe vidět úplná dechová vlna, tedy nádech začínající v oblasti bříška a pokračující přes hrudník až ke klíčním kostem, výdech opačným směrem. Dýchací pohyby jsou zajišťovány dýchacími svaly. Vdechové svaly působí aktivní zvětšení hrudní dutiny. Zahrnují bránici a svaly zvedající žebra. Jistě víte, že bránice je nejdůležitější nádechový sval. Působí jako „píst“, při kontrakci se oplošťují brániční klenby a tím se zvětšuje objem hrudníku směrem dolů (současně dochází k mírné relaxaci břišních svalů, což umožní vyklenutí břicha) (obr. 2.7).
Obr. 2.7: Poloha bránice a stěny břišní při dýchání: Vdech naznačen přerušovanou čárou, výdech plnou čárou.
Průvodce studiem Pro lepší představu o dynamice bránice vám doporučujeme navštívit některé stránky. http://www.youtube.com/watch?v=LpXstUTg_Rc http://www.youtube.com/watch?v=hp–gCvW8PRY
Pro zájemce Nádechové svaly rozšiřující hrudník jsou zevní mezižeberní svaly a svaly šikmé. Pomocné nádechové svaly se zapojují při usilovném dýchání. Patří k nim všechny svaly, které se shora upínají na žebra, nebo na nich začínají a upínají se na pletenec pažní nebo kost pažní
40
(v tomto případě se při dýchání zapojí pokud je fixovaná, například o stůl opřená, horní končetina). Jsou to velký a malý sval prsní, široký zádový sval, přední pilovitý sval, zadní pilovitý sval horní, podklíčkový sval, zdvihač hlavy. Výdechové svaly se účastní pouze intenzivního výdechu. Jsou to vnitřní a nejvnitřnější mezižeberní svaly a jako pomocné výdechové svaly všechny svaly, které se upínají na žebra zespodu. Svaly stěny břišní, zadní pilovitý sval dolní, čtyřhranný bederní sval.
Mechanika ventilace: retrakční síly v plicích, tedy tendence plic ke smrštění se nazývá elasticita plic. Elasticita je ovlivněna stavbou plic (množství a stavba elastických vláken vaziva) a povrchovým napětím na vnitřní ploše alveolů. Rozpínavé síly vyvíjejí nádechové svaly. Na konci klidného výdechu jsou retrakční (smrštivé) a rozpínavé síly hrudníku v rovnováze, tlak v alveolech je shodný s tlakem atmosférickým. V pleurální dutině je fyziologicky tlak nižší než atmosférický a tlak v dýchacích cestách a plicích odpovídá atmosférickému tlaku. Tento rozdíl tlaků rozpíná plíce směrem ke stěně pohrudniční dutiny. Při zvětšování rozměrů hrudníku v průběhu nádechu ještě klesá tlak v prostoru pohrudniční dutiny. Plíce se rozepínají, následně klesá tlak v alveolech a vzniká tlakový gradient mezi alveolárním tlakem a atmosférickým tlakem. Na základě tohoto gradientu proudí vzduch dýchacími cestami do plic, a jejich objem se zvětšuje. Při výdechu nádechové svaly relaxují, převládnou síly retrakční, alveolární tlak se zvýší nad hodnotu atmosférického a vzduch proudí z plic. Klidný výdech je tedy děj pasivní. Dechová frekvence udává počet cyklů nádech – výdech za minutu. Je závislá na věku jedince, pohlaví, individuálních dispozicích, fyzické i psychické aktivitě. Ventilace umožňuje výměnu vzduchu mezi zevním prostředím a alveolárním vzduchem. Při klidném dýchání se u dospělého muže dostává do plic při každém nádechu asi 500 ml vzduchu tzv. dechový objem. Tento objem není využit pro výměnu plynů na alveolokapilární membráně celý. Část zůstává v dýchacích cestách, tzv. anatomický mrtvý prostor, část se dostává do alveolů, které nejsou dostatečně zásobovány krví a proto vzduch v nich není využit pro přenos dýchacích plynů tzv. funkční mrtvý prostor. K posouzení ventilace slouží měření některých plicních objemů metodou spirometrie. Prostřednictvím spirometrie můžeme stanovit následující parametry. Uvedené hodnoty jsou průměrné.
Důležitá pasáž textu STATICKÉ PLICNÍ OBJEMY (obr. 2.8), (údaje v závorkách jsou samozřejmě orientační, průměrné hodnoty): VT = dechový objem – objem nádechu a výdechu při klidném dýchání (500 ml). IRV = inspirační rezervní objem – maximální objem vzduchu, který může být ještě vdechnut po klidovém nádechu (2500 ml). ERV = exspirační rezervní objem – maximální objem, který může být ještě vydechnut po klidovém výdechu (1500 ml).
41
RV = reziduální objem – zůstává v plicích po maximálním výdechu (1500 ml). Statické plicní kapacity: VC = vitální kapacita – objem vydechnutý s maximálním úsilím po předchozím maximálním nádechu (4500 ml). IC = inspirační kapacita – objem rovný maximálnímu nádechu z polohy klidového výdechu (3000 ml).
Obr. 2.8: Vitální kapacita plic. Vpravo je znázorněna křivka při klidném a hlubokém dýchání, vlevo odpovídající plicní objemy: VK – vitální kapacita plic, IRO – inspirační (maximální vdechový) rezervní objem, RO – respirační (dechový) objem při klidném dýchání, ERO – exspirační (maximální výdechový) rezervní objem, RES.O – reziduální (zbytkový) objem plic
Důležitá pasáž textu DYNAMICKÉ PLICNÍ OBJEMY: minutová ventilace plic je součinem dechového objemu a frekvence dýchání za minutu. FEV1 = jednosekundová vitální kapacita – objem vzduchu vydechnutý z maximálního nádechu co nejrychleji v první sekundě. FRC = funkční reziduální kapacita – objem vzduchu, který zůstává v plicích na konci klidového výdechu. FRC stejně jako RC nelze změřit prostou spirometrií.
42
Příklad Je možné, že někteří z vás se se spirometrií setkali v rámci vyšetření u alergologa. Jde o krátký test, kdy jste vyzváni ke klidnému dýchání (dechový objem), k hlubokému dýchání (inspirační a expirační rezervní objem) a k prudkému vydechnutí po maximálním nádechu (jednosekundová vitální kapacita).
Průvodce studiem Předcházející odstavce o mechanice dýchání, plicních objemech a kapacitách jsou obvykle pro studenty jednoduché pro pochopení, ale následná interpretace může být někdy obtížnější. Můžete si vyzkoušet grafické znázornění, nebo se pokuste zahrát si na učitele a poproste někoho blízkého o chvilku času a zkuste mu vysvětlit jak to s tím dýcháním vlastně je. Složení vdechovaného atmosférického vzduchu je následující: dusík 78 %, kyslík 21 %, oxid uhličitý 0,04 %, inertní plyny 0,96 %. Vydechovaný vzduch obsahuje méně kyslíku (14 %) a více oxidu uhličitého (5 %).To znamená že zhruba 7 % kyslíku ze vdechovaného vzduchu je spotřebováno k metabolickým dějům ve tkáních. V důsledku metabolických dějů vzrostl obsah oxidu uhličitého ve vydechovaném vzduchu až na 5 %. Dechová frekvence činí za normálních okolností u novorozenců 40–50 dechů za minutu, u dětí 20–30, u dospělé osoby asi 10–18 dechů za minutu.
2.9 Řízení dýchání Při řízení dýchání se uplatňují mechanismy chemické, nervové i volní. Dýchání je jediný pro život nezbytný systém, který můžeme ovlivnit vůlí.
Příklad Ovlivnění dýchání vůlí je omezené potřebami organismu. Nemůžeme zadržet dech na neomezenou dobu. Vědomé dýchání určitého typu nebo jiné frekvence než jsme zvyklí záleží na schopnosti svalové koordinace. Používáme ho při cvičení nebo relaxaci a je možné jej opakováním trénovat. Zkušení jogíni dokážou kontrolou dýchání do jisté míry modulovat nastavení autonomního nervového systému. I děti se vědomou kontrolu dýchání postupně učí.
Pro zájemce Chemická regulace probíhá na základě obsahu kyslíku a oxidu uhličitého v krvi. Receptory pro dýchací plyny jsou v centrálním nervovém systému a ve speciálních receptorech krkavic a srdečnice. Zvýšené hladiny CO2 a snížení O2 vedou k intenzivnější ventilaci. Centrální (nervová) regulace vychází z dýchacího centra uloženého v prodloužené míše a ve Varolově mostu. Přizpůsobují ventilaci momentálním požadavkům organismu. Základní parametry dechového cyklu (dechový objem, trvání nádechu a výdechu) jsou dále modulovány emocemi (strach, vzrušení), potřebou termoregulace, reakcí vnitřního prostředí (pH),
43
atd. Volní regulaci na základě vlastní vůle jsme zmínili v příkladu výše. Obranné reflexy dýchacích cest jsou důležité mechanismy obrany dýchacího systému. Kašel tvoří nejpřirozenější a nejvydatnější ochranu dýchacích cest před vdechnutím (aspirací) cizího tělesa. Je také posledním článkem přirozené očisty dolních cest dýchacích, kdy odstraňuje nahromaděný hlen. Kašel probíhá v několika fázích. Po podnětu ke kašli dojde postupně k intenzivnímu nádechu, uzavření hlasivkové štěrbiny a silné kontrakci výdechového svalstva. Náhlé uvolnění hlasivek vede k silnému proudění vydechovaného vzduchu, který pak strhává hlen a nečistoty sebou. Kýchání chrání horní dýchací cesty. Vybavuje se drážděním nosní sliznice.
Kontrolní otázky 1. Popište plíce a vysvětlete jejich stavbu. 2. Co víte o pohrudniční dutině? 3. Vysvětlete pomocí jakých mechanismů dochází ke střídání nádechu a výdechu. 4. Víte jaké je složení má vzduch který dýcháme? 5. Charakterizujte statické a dynamické plicní objemy.
Shrnutí dýchací soustavy
Dýchací soustava zajišťuje výměnu plynů mezi zevním prostředím a organismem – zevní dýchání. Základním projevem tohoto životně nezbytného projevu je střídání nádechu a výdechu, zabezpečuje ochranné a imunitní mechanismy, je místem recepce čichových vjemů, je místem tvorby hlasu, podílí se na udržování acidobazické rovnováhy. Plocha pro výměnu plynů je obrovská. Dýchací ústrojí je tvořeno dýchacími cestami a vlastním orgánem výměny plynů – plícemi. Horní dýchací cesty jsou tvořeny dutinou nosní s vedlejšími dutinami nosními a hltanem. Mezi dolní dýchací cesty řadíme hrtan, průdušnici, průdušky. Pro sliznici dýchacích cest je typický epitel cylindrický s řasinkami. Stěna dýchacích cest je podpořena chrupavkami. Zevní nos je charakteristický útvar lidského obličeje. Jeho podkladem jsou nosní kůstky a chrupavky. Nosní dutina je prostor mezi kostmi obličejové části lebky. Na sliznici rozlišujeme oddíl čichový s čichovými receptory a oddíl dýchací, který je odpovědný za zvlhčování, ohřívání vdechovaného vzduchu a zachycení hrubších nečistot. Dýchací oddíl zaujímá většinu plochy sliznice dutiny nosní. Vedlejší dutiny nosní jsou párové dutiny v kostech přilehlých k dutině nosní vystlané sliznicí. Všechny mají s dutinou nosní zachovanou komunikaci. Hltan je křižovatkou dýchacích a polykacích cest. Pouze jeho horní část nosohltan slouží právě dýchacím cestám. Je zde hltanové ústí Eu-
44
stachovy trubice. Hrtan je část dýchacích cest, která je přizpůsobená tvorbě hlasu, proto je jeho stavba poměrně složitá. Nacházejí se zde hlasivkové vazy, které jsou při mluvení či zpěvu proudem vydechovaného vzduchu rozechvívány, vydechovaný proud vzduchu je pravidelně přerušován a vzniká tak základní tón. Vstup do hrtanu je chráněn příklopkou hrtanovou. Trachea a průdušky jsou uzpůsobeny rozvádění vzduchu a jsou místem ochranných a imunitních mechanismů. Pravá a levá plíce jsou orgány výměny plynů. Jsou uloženy v pravé a levé pohrudniční dutině, ve které je tlak nižší než atmosférický, což je důležité pro mechanismus ventilace – zevního dýchání. K výměně plynů dochází na alveolokapilární membráně, což je velmi tenká stěna mezi prostorem plicních sklípků a krví v plicních kapilárách. Řízení dýchání je složitý proces, při kterém se uplatňují mechanismy nervové, humorální i volní. Dýchání můžeme kvantifikovat pomocí plicních objemů a kapacit.
Pojmy k zapamatování Dýchání, výměna plynů, ventilace, nádech, výdech, ochranné mechanismy, čichové vjemy, tvorba hlasu, dolní a horní dýchací cesty, zevní nos, vedlejší dutiny nosní, dutina čelní, dutina klínová, dutina čichová, dutina horní čelisti, hltan, hrtan, chrupavky štítná, prstenčitá, hlasivkové, příklopka hrtanová, průdušnice, průdušky, průduškový strom, plicní sklípky, dechová frekvence, statické plicní objemy, dynamické plicní objemy.
Průvodce studiem Věříme, že jste prošli celou kapitolu o dýchacím systému s chutí a s porozuměním. V následující části Vám předkládáme krátký test. Řešení najdete opět na konci učebního textu v klíči. Pokud se Vám podaří správně odpovědět alespoň 7 otázek, je to známkou dobrého zvládnutí kapitoly a po zaslouženém odpočinku můžete pokračovat ve studiu dále. Pokud je Váš výsledek méně než 7 správných odpovědí, nic se neděje, klidně si znovu přečtěte ty části, ve kterých jste si nebyli jisti a výsledek bude jistě lepší.
45
Test – DÝCHACÍ SOUSTAVA 1. Přiřaďte k jednotlivým funkcím odpovídající části trávicí soustavy. 1. Zvlhčování a ohřívání vdechovaného vzduchu
a) hrtan
2. Recepce čichových vjemů
b) plicní sklípky
3. Tvorba hlasu
c) hltan
4. Vedení vzduchu, zachytávání mikroskopických nečistot
d) dutina nosní
5. Výměna plynů mezi zevním prostředí a krví
e) vedlejší dutiny nosní
6. Vyústění Eustachovy trubice
f) průdušky, průdušnice
2. Jaký epitel je typický pro dýchací cesty? 3. Popište následující obrázek:
4. Vyjmenujte chrupavky hrtanu. 5. Jakého typu jsou svaly hrtanu? Vyberte správnou odpověď. a) hladké – b) příčně pruhované 6. Čím je tvořena střední část stěny průdušnice? 7. Kolik laloků mají pravá a levá plíce? 8. Hlavním nádechovým svalem je ............................. 9. Při poranění hrudníku někdy vznikne stav, kterému říkáme pneumotorax. Může být závažnou překážkou dýchání. Proč? K čemu při poranění hrudní stěny v tomto případě může dojít? 10. Krevní plyny – kyslík a oxid uhličitý, přechází na základě rozdílů koncentrace v krvi a v plicních sklípcích přes .......................membránu.
46
3. Vylučovací soustava Cíle Po prostudování této kapitoly budete umět: vyjmenovat součásti vylučovací soustavy, popsat stavbu ledvin a vývodných cest močových, definovat funkce ledvin, ledvinové pánvičky, močovodu, močového měchýře, močové trubice, vysvětlit mechanismus tvorby moči, vysvětlit rozdíly mezi primární a sekundární močí, objasnit, proč je důležitý dostatečný přísun vhodných tekutin.
Průvodce studiem Nyní přistoupíme ke kapitole, která shrnuje stavbu a funkci vylučovací soustavy. Pro blízký topografický, a u muže i funkční vztah vylučovacího ústrojí k reprodukční soustavě, bývají obě zahrnovány pod názvem močopohlavní nebo také urogenitální systém. Obsahem není tato kapitola rozsáhlá, ale některé části Vám mohou připadat složité, např. stavba nefronu. Věříme ale, že i tento „schůdek“ zvládnete.
Důležitá pasáž textu Součástí vylučovacího ústrojí (obr. 3.1) jsou párové ledviny a odvodné močové cesty – párové ledvinové pánvičky, močovody, nepárový močový měchýř a močová trubice. Základní funkcí vylučovací soustavy je tvorba moči a její odvedení mimo tělo. Mimo močovou trubici nejsou mezi vylučovacím ústrojím ženy a muže rozdíly.
47
Obr. 3.1: Stavba vylučovací soustavy: 1 – ledvina, 2 – ledvinové kalichy, 3 – ledvinová pánvička, 4 – močovod, 5 – močový měchýř, 6 – močová trubice, 7 – ledvinová tepna (větev břišní aorty), 8 – ledvinová žíla (ústí do dolní duté žíly), 9 – ledvinová kůra, 10 – ledvinová dřeň.
3.1 Ledviny Jistě víte, že ledviny jsou životně důležité orgány, při jejichž selhání není normální život možný. Určitě jste slyšeli i o možnostech moderní medicíny v nahrazení funkce vlastní ledviny, jako jsou přístrojová dialýza a transplantace ledvin. Shrňme si tedy funkce ledvin. Funkce ledvin jsou: Vylučovací – ledviny tvoří moč (urina), kterou je odstraňována přebytečná voda, minerální látky a odpadní látky vlastního metabolismu (např. močovina jako odpadový produkt metabolismu bílkovin) a cizorodé látky rozpustné ve vodě (např. léky). Udržování homeostázy – ledviny se tvorbou moči podílí na hospodaření organismu s vodou a ionty a na udržování acidobazické rovnováhy. Endokrinní – ledviny produkují renin (spoluúčast na regulaci krevního tlaku), erytropoetin (hormon působící jako stimulátor tvorby čer-
48
vených krvinek), kalikrein (jeho metabolity ovlivňují glomerulární filtraci a tím vodní a elektrolytovou rovnováhu organismu), prostaglandiny (rozšířením cév zvyšují průtok krve ledvinami), kalciferol (ovlivňuje metabolismus vápníku). Popis a stavba ledvin Ledviny (ren, nephros) (obr. 3.2) jsou párový parenchymatózní orgán, červenohnědé barvy, fazolovitého tvaru o velikosti 12×6×3 cm a hmotnosti 120 až 170 g. Jsou uloženy retroperitoneálně (v dutině břišní za nástěnnou pobřišnicí), v tukovém pouzdru podél páteře ve výšce 12. hrudního až 2.–3. bederního obratle. Kvůli velkému objemu jater je pravá ledvina uložena přibližně o polovinu výšky obratle níže. Na ledvině popisujeme horní a dolní pól, přední a zadní plochu, zevní a vnitřní okraj. Zevní okraj je konvexní. Na vnitřním okraji se nachází ledvinová branka (hilum renalis). Ledvinová branka je prohloubená v ledvinovou jamku (sinus renalis), ve které je uložena pánvička ledvinová a vstupují tudy do ledviny tepny a nervy, vystupují žíly a lymfatické cévy ledvin. Na povrchu ledvin je vazivové pouzdro. Na řezu ledvinou rozlišujeme kůru a dřeň ledviny. Kůra je světlejší, jemně zrnitá, 5–8 mm široká zóna v periferii, zasahující mezi pyramidy dřeně. Dřeň ledviny je tmavší, žíhaná a je uspořádaná do pyramid, které směřují svou bází ke kůře. Zaoblený vrcholek pyramidy je dírkovaný a vyčnívá do hilu ledviny jako ledvinová papila.
Obr. 3.2: Stavba ledvin: 1 – ledvinová kůra, 2 – ledvinová dřeň, 3 – ledvinový kalich, 4 – ledvinová pánvička, 5 – ledvinová papila, 6 – ledvinová tepna, 7 – ledvinová žíla, 8 – močovod.
49
Pro zájemce Ledvina se kompenzačně zvětšuje při vrozeném chybění či ztrátě druhé ledviny nebo při zvýšeném příjmu bílkovin. Funkce ledvin je pro život člověka nezbytná. Oboustranné selhání ledvin je neslučitelné s životem. Moderní medicína však dokáže funkci ledvin nahradit pomocí přístrojové nebo peritoneální dialýzy, další řešení – nikoliv jednoduché – představuje transplantace ledvin.
Průvodce studiem Stavba nefronu je jen zdánlivě složitá. Úzce souvisí s funkcí ledviny. Pokud vládnete angličtinou zkuste odkaz: http://www.youtube.com/watch?v=3mg8kp9af18 Zkuste si nefron několikrát nakreslit a vůbec nevadí že klubíčko bude vypadat jako „šmodrchel“ a klička bude nerovná. Pokud už se cítíte unavení, můžete si odpočinout u francouzského animovaného seriálu „Byl jednou jeden život“. 17. díl pojednává zrovna o ledvinách. Jen prosíme – neočekávejte v moči lodě s námořníky:-) Základní stavební a funkční jednotkou je nefron (obr. 3.3). V každé ledvině se předpokládá výskyt 1–1,5 milionu nefronů. Každý nefron se skládá z ledvinového, (Malpighiho) tělíska a z ledvinového kanálku. Ledvinové tělísko je tvořeno kapilárním klubíčkem (glomerulem) s přívodnou a odvodnou tepénkou a pouzdrem glomerulu (Bowmanovým pouzdrem). Pouzdro glomerulu má dva listy, vnější, obalující celé tělísko, a vnitřní, pokrývající kapiláry cévního glomerulu. Do prostoru mezi oba listy pouzdra se z kapilár glomerulu filtruje primitivní moč. Odtud vystupuje ledvinový kanálek dlouhý až 46 mm. Podle průběhu na něm popisujeme několik částí kanálku: proximální tubulus, Henleova klička, distální tubulus. Distální tubuly ústí po 5–10 do sběracích kanálků, které se navzájem spojují a ústí na ledvinové papile. Ledviny jsou zásobovány krví z ledvinových tepen odstupujících z břišní aorty. Žilní krev je odváděna do dolní duté žíly cestou ledvinových žil. Průtok krve ledvinami činí 20 % z celkového množství krve přečerpané srdcem za jednu minutu.
Příklad Ledvina vlastně tak jako srdce nikdy nespí. Odhady číselných údajů o funkci ledvin jsou zajímavé. Například uvádí se, že ledvinami proteče za den až 12– 15 hl krve, to je asi tolik, co proteče za tutéž dobu oběma dolními končetinami, které však váží 80× více než ledviny. Podobně nás může překvapit představa délky systému kanálků v ledvinách. Délka proximálního kanálku je asi 15 mm, délka Henleovy kličky se pohybuje mezi 2–14 mm. Distální kanálek má délku přibližně 20 mm. Součet délky všech nefronů v obou ledvinách představuje 80 km. Plocha jejich povrchu měří celkem 6–7 m2.
50
3.2 Tvorba a vylučování moči Nefrony produkují moč (urina). Ultrafiltrací plazmy v kapilárách ledvinového glomerulu vzniká primární (primitivní) moč, která přechází do prostoru mezi oba listy Bowmanova pouzdra. Primární moči se tvoří 170–200 l za 24 hodin a obsahuje stejnou koncentraci látek jako v krvi, s výjimkou velkých molekul bílkovin. Primární moč odtéká do systému kanálků, kde je dále zpracovávána, čímž vzniká 1–1,5 l definitivní moči denně (tedy necelé jedno procento primární moči). Při zpracování se uplatňují procesy osmózy, reabsorpce, aktivní sekrece některých látek buňkami stěn kanálků. Primární moč (ultrafiltrát) vzniká v glomerulech procesem glomerulární filtrace. Obsahuje stejné látky jako krevní plazma mimo většiny bílkovin. Bílkoviny neprocházejí pro svou velikost filtrační bariérou, která je tvořena stěnou kapilár a vnitřním listem Bowmanova pouzdra. Plocha filtrace je dána počtem funkčních glomerulů a přizpůsobuje se aktuální potřebě organismu.
Obr. 3.3: Stavba nefronu a cévní zásobení: 1 – přívodná tepénka, 2 – odvodná tepénka, 3 – kapilární klubíčko, 4 – pouzdro glomerulu, 5 – proximální tubulus, 6 – Henleova klička, 7 – distální tubulus, 8 – sběrací kanálek, B – detail uspořádání juxtaglomerulárního aparátu, 9 – přívodná tepénka, 10 – odvodná tepénka, 11 – distální kanálek, 12 – ledvinové tělísko.
51
Množství a složení definitivní moči jsou ovlivňovány prostřednictvím regulace glomerulární filtrace a tubulární resorpce. Na tyto procesy působí: tlak krve, složení krevní plazmy (koncentrace vylučovaných látek), autonomní nervový systém (prostřednictvím regulace průsvitu cév je ovlivňován filtrační tlak v glomerulech), hormonální regulace, např. – antidiuretin (vazopresin) – hormon hypothalamu vylučovaný hypofýzou, zvyšuje zpětnou resorpci vody a tím snižuje množství definitivní moči; aldosteron – hormon kůry nadledvin, který způsobuje zadržování sodíku v těle a zvýšené vylučování draslíku; atriový natriuretický hormon – látka, která se uvolňuje v buňkách srdečních síní a zvyšuje vylučování sodíku a vody, juxtaglomerulární aparát ledvin – komplex specializovaných buněk v místech, kde se distální tubulus přikládá k odvodné tepénce glomerulu. Svým působením ovlivňují glomerulární filtraci a tubulární resorpci. Produkují renin ovlivňující krevní tlak.
3.3 Vývodné močové cesty Definitivní moč je z těla odváděna močovými cestami, které už složení moči neovlivňují. Patří k nim: ledvinové kalichy, pravá a levá ledvinová pánvička, pravý a levý močovod, močový měchýř, močová trubice.
Ledvinové kalichy a ledvinová pánvička Kalichy ledvinové obemykají ledvinové papily, mají pohárkovitý tvar, směrem k brance ledviny se kalichy spojují a přecházejí v pánvičku ledvinovou. Ledvinová pánvička (pelvis renalis) je předozadně oploštěný, trojúhelníkovitý dutý útvar. Kalichy i pánvička jsou obklopeny tukovým vazivem. Jejich stěna je tvořena vazivem a hladkou svalovinou. Sliznice je kryta přechodným epitelem. Přechodný epitel je pro močové cesty typický. Dobře se přizpůsobuje objemovým změnám těchto dutých orgánů a vytváří nepropustnou bariéru pro moč. Pánvička ledvinová slouží jako krátkodobý rezervoár moči s kapacitou 2–5 ml. Do močovodu je moč přesouvána činností hladké svaloviny.
Močovod Močovod (ureter) je lehce oploštělá trubice, délky 25–30 cm a průměru 4–7 mm. Převádí moč z ledvinové pánvičky do močového měchýře. Pravý a levý močovod jsou uloženy retroperitoneálně, přecházejí do malé pánve, kde zezadu vstupují do močového měchýře. Průběh močovodu stěnou močového měchýře je upraven tak, aby nedocházelo ke zpětnému toku moči (reflux).
52
Sliznice je kryta přechodným epitelem, je složena v nízké podélné řasy, které dodávají příčnému průřezu močovodem hvězdicovitý vzhled. Svalová vrstva je tvořena hladkou svalovinou uspořádanou do vnitřní podélné a zevní cirkulární vrstvy. Na povrchu je adventicie. Moč je v močovodu posouvána v jednotlivých dávkách, oddělených stahem svaloviny nad i pod tekutinou. Tato transportní porce moči se označuje jako močové vřeténko.
Močový měchýř Močový měchýř (vesica urinaria) je dutý svalový orgán, ve kterém se shromažďuje moč před jejím vyprázdněním. Je uložen v malé pánvi, pokud je prázdný nepřesahuje symfýzu. Tvar močového měchýře je závislý na náplni. Jeho kapacita je individuální, může být 300–700 ml. Popisujeme spodinu močového měchýře směřující dolů a dozadu, tělo a vrchol orientovaný dopředu a nahoru. Do močového měchýře vstupují štěrbinovitými ústími pravý a levý močovod a vystupuje z něj močová trubice. Sliznice tvoří řasy, které se při rostoucí náplni vyhlazují. Epitel sliznice je přechodný, podslizniční vazivo dobře vytvořené. Hladká svalovina je uspořádána do třech vrstev, její funkce spočívá ve vyprazdňování močového měchýře při močení. Cirkulární vlákna při odstupu močové trubice tvoří svěrač. Povrch močového měchýře je kryt v horní části pobřišnicí, mimo ni adventicií.
Pro zájemce Vyprazdňování močového měchýře – močení (mikce). Při náplni do 200–300 ml se nezvyšuje tlak uvnitř močového měchýře. Větší náplň zvětšuje tlak, vyvolává pocit nucení na močení. Centrum reflexu močení je v sakrální míše. Jen u malých dětí se močový měchýř vyprazdňuje reflexně, u starších dětí a dospělých je močení ovládané vůlí do náplně kolem 700 ml. Při močení dojde k uvolnění svaloviny močové trubice a k následnému stahu svaloviny močového měchýře, což vede k postupnému vyprázdnění močového měchýře.
Močová trubice Močová trubice (urethra) je rozdílná u muže a u ženy. Ženská močová trubice (urethra feminina) je dlouhá 3–4 cm, široká kolem 6 mm. Jde z močového měchýře za symfýzou dolů a dopředu ke svému zevnímu ústí mezi malými stydkými pysky, před ústím pochvy. Ženská močová trubice prochází mezi svaly dna pánevního. Epitel sliznice se postupně mění z přechodného do vrstevnatého dlaždicového bez rohovění. Svalovina stěny je ve vnitřní vrstvě hladká, doplněná vnější vrstvou příčně pruhovanou. Zevní vazivová vrstva spojuje močovou trubici s okolím. Mužská močová trubice (urethra masculina) je současně vývodnou cestou pohlavní. Je dlouhá 15–20 cm, s proměnlivým průsvitem. Mužská močová trubice prochází po výstupu z močového měchýře postupně prostatou, svalovým dnem pánevním, nepárovým topořivým tělesem a ústí na žaludu pyje. Za průchodu předstojnou žlázou do ní ústí vstřikovací kanálky – společné vyústění chámovodu a semenných váčků a dále prostatické žlázky.Ve svém průběhu je dvakrát zakřivena. Sliznice mužské uretry obsahuje malé hlenové žlázky, epitel se postupně mění z přechodného přes cylindrický na dlaždicový. Hladká svalovina stěny močové trubice je zesílena pod močovým měchý-
53
řem hladkým vnitřním svěračem a při průchodu svalovým dnem pánevním příčně pruhovaným zevním svěračem.
Příklad Právě kratší a přímý průběh uretry u žen je příčinou častějších potíží s inkontinencí moče ve srovnání s muži. Uvedli jsme, že močová trubice prochází svaly dna pánevního. Tyto jsou příčně pruhované, je možné je aktivizovat a jejich pravidelné cvičení může inkontinenci v řadě případů zmírnit.
Shrnutí vylučovací soustavy
Vylučovací soustava je složená z ledvin a vývodných močových cest, tvorbou moči se podílí na odstraňování produktů metabolismu, škodlivin a přebytečné vody z organismu, podílí se na udržování acidobazické rovnováhy, žádoucích hladin minerálních látek a má endokrinní funkci, ledviny jsou parenchymatózní orgány, s makroskopicky odlišitelnou kůrou a dření, základní stavební jednotkou jsou nefrony, primární moč vznikající ultrafiltrací plasmy v kapilárním klubíčku ledvinového tělíska je v tubulech přeměněna na definitivní moč, množství definitivní moči je přibližně 1 % primární, moč je v ledvinách sběracími kanálky transportována do ledvinové pánvičky a dále je odváděna pomocí hladké svaloviny močovodů do močového měchýře, močový měchýř slouží ke shromažďování moči a jejímu odvedení na povrch těla prostřednictvím močení mikce a to cestou močové trubice, močová trubice se jako jediná část vylučovací soustavy odlišuje u muže a u ženy, U muže je současně odvodnou cestou pohlavní.
Pojmy k zapamatování Ledviny, kůra ledvin, dřeň ledvin, nefron, Ledvinové tělísko, glomerulus, proximální tubulus, distální tubulus, Henleova klička, endokrinní funkce ledvin, primární moč, definitivní moč, ledvinové kalichy, ledvinová pánvička, močovod, močový měchýř, močová trubice.
54
Test – VYLUČOVACÍ SOUSTAVA 1. Uveďte tři funkce ledvin. 2. Vylučovací ústrojí se skládá z ledvin a vývodných cest močových. Vyjmenujte močové cesty v pořadí, v jakém navazují na ledviny. 3. Základní makroskopické součásti stavby ledvin jsou ................. a ............... 4. Základní morfologickou a funkční jednotkou stavby ledvin jsou ................. 5. Z čeho se skládá nefron? 6. Jaká je funkce ledvinového tělíska? 7. Jakými procesy vzniká definitivní moč? Jaký je poměr množství primární a definitivní moči? 8. Z čeho se skládá ledvinový kanálek? 9. Jaký je epitel ve vývodných močových cestách? Čím se tento druh epitelu funkčně liší od ostatních? 10. Jakou funkci má močový měchýř? Jaká je jeho kapacita?
55
4. Pohlavní soustava Cíle Po prostudování této kapitoly budete umět: vyjmenovat součásti pohlavní soustavy, popsat stavbu jednotlivých orgánů pohlavní soustavy, definovat funkce zevních a vnitřních pohlavních orgánů, určit rozdíly mezi mužskou a ženskou pohlavní soustavou.
Průvodce studiem Pohlavní soustavu všichni buď používáme nebo alespoň tiše pracuje v rámci naší pohlavní identifikace. Přesto jen málokdo ví jak to funguje. Ani dívky užívající hormonální antikoncepci mnohdy neznají princip jejího působení a otázka co „vede chámovod?“ vyvolala v pořadu „Nikdo není dokonalý“ nejrůznější úvahy. Věříme, že po prostudování této kapitoly budete připraveni na jakékoliv otázky z této oblasti. Pohlavní soustava (systema genitale) je soustavou orgánů, jejichž funkcí je tvorba pohlavních buněk, realizace pohlavního spojení (koitus), tvorba a uvolňování pohlavních hormonů, které zasahují do látkové výměny organismu, a tím vytváří podmínky pro zabezpečení další existence druhu. Orgány jsou uloženy z části v malé pánvi, z části pak zevně. Podle funkce můžeme pohlavní orgány rozdělit na: orgány produkující pohlavní buňky (gamety) a pohlavní hormony, tedy vaječníky a varlata – u obou pohlaví je možné použít název pohlavní žlázy, orgány převážně trubicovité, které odvádějí pohlavní buňky, u ženy pak umožňují vývoj plodu a jeho porod, orgány umožňující spojení pohlavních buněk – orgány kopulační. Z hlediska sexuálního dimorfismu, funkčního a tvarového, rozdělujeme pohlavní orgány na pohlavní orgány mužské a pohlavní orgány ženské. Mužské i ženské pohlavní buňky mají poloviční počet chromozomů (jsou haploidní).
4.1 Mužské pohlavní orgány Mužské pohlavní orgány (organa genitalia masculina) (obr. 4.1) se podle uložení dělí na vnitřní a zevní. Vnitřní pohlavní orgány se skládají z varlat, nadvarlat, chámovodů, semenných váčků a žlázy předstojné. Zevní pohlavní orgány tvoří pyj, který je vlastním kopulačním orgánem, a šourek.
56
Obr. 4.1: Schéma průřezu pánví a topografie pohlavního ústrojí mužského: 1 – spona stydká, 2 – křížový kanál, 3 – močový měchýř, 4 – močová trubice, 5 – semenný váček, 6 – předstojná žláza, 7 – varle s nadvarletem, 8 – chámovod, který je přerušen a pokračuje při vstupu do předstojné žlázy, 9 – šourek, 10 – pyj, 11 – topořivé těleso, 12 – konečník.
Varlata Mužskou pohlavní žlázou jsou varlata (testes) (obr. 4.2). Jedná se o párový orgán, uložený v šourku. Varle je asi 4–5 cm dlouhé a 2–3 cm široké, ze stran lehce oploštěné, vážící cca 18–25 g. Na povrchu varlete se nachází serózní blána, pod kterou je tuhá vazivová blána. Z té odstupují vazivové přepážky, rozdělující varle na 200–300 lalůčků. V lalůčcích jsou uloženy stočené semenotvorné kanálky. Mají asi 0,25 mm v průměru a jejich délka v jednom lalůčku je 30–70 cm. Z těchto kanálků pak vystupují vývodné kanálky do hlavy nadvarlete. Ve stočených kanálcích varlat jsou uloženy zárodečné buňky, ze kterých opakovanými mitózami vznikají primární spermatocyty a ty se dále redukčně dělí (meióza) za vzniku sekundárních spermatocytů. Z těch pak postupnou přeměnou vzniknou spermie. Podpůrné – Sertoliho buňky zabezpečují v semenotvorných kanálcích výživu a ochranu zrajících spermií. Proces tvorby spermií trvá asi 75 dnů. Ve vmezeřeném vazivu, které vyplňuje prostor mezi semenotvornými kanálky jsou Leydigovy buňky s vnitřně sekretorickou funkcí. Leydigovy buňky tvoří endokrinní tkáň varlete, produkující základní mužský pohlavní hormon – testosteron. Zrající spermie jsou mírným tlakem uvnitř semenotvorných kanálků vytlačovány do nadvarlete, kde jsou obvykle několik dní uloženy, definitivně zde dozrávají a získávají pohyblivost.
57
Obr. 4.2: Schéma průřezu varlete a nadvarlete: 1 – peritoneální obal varlete, 2 – stočené semenotvorné kanálky varlete, 3 – lalůček varlete, 4 – kanálky nadvarlete, 5 – začátek chámovodu.
Spermie je 50–60 m dlouhá buňka, z toho 40–50 m připadá na bičík. Skládá se z hlavičky, krčku a bičíku. Hlavička obsahuje jádro spermie, krček a dělící tělísko. Bičík umožňuje aktivní samostatný pohyb.
Otázka k zamyšlení Věděli byste, který hormon podvěsku mozkového ovlivňuje tvorbu spermií a který tvorbu a uvolňování testosteronu? K6
Nadvarlata V nadvarleti (epididymis) je dokončován proces dozrávání spermií. Zde se také spermie mísí s hlenovitým sekretem buněk vystýlajících kanálky nadvarlete. Spermie jsou tady shromažďovány, ale také získávají pohyblivost nezbytnou pro oplození vajíčka. Nadvarle je uložené při horním pólu a zadním okraji varlete. Je vývodnou cestou varlete. Nadvarle se skládá z horní, masivnější části – hlavy, která pokračuje jako tělo, jež se ve spodní části zužuje do ocasu, přecházejícího v chámovod. Hlava se skládá z vinutých kanálků, které jsou pokračováním kanálků varlete. Vinuté kanálky dále vyúsťují do vývodu nadvarlete, který mnohonásobně stočen, tvoří tělo a ocas nadvarlete. Pokračováním kanálku nadvarlete je chámovod. Varlata a nadvarlata jsou uložena šourku. V době embryonální jsou jejich základy uloženy po stranách bederní páteře. V době fetální varlata sestupují směrem dolů, prochází tříselným kanálem a dostávají se do šourku. Sestouplá varlata jsou známkou donošenosti u chlapců. Nižší teplota v šourku oproti teplotě v dutině břišní je důležitá pro tvorbu spermií.
58
Otázka k zamyšlení Jistě jste již slyšeli úvahy a diskuze o tom, že pro mladé muže je vhodné volnější oblečení a spodní prádlo, a že dlouhodobá práce s počítačem umístěným přímo na klíně může ovlivnit plodnost, právě z důvodu ohřívání varlat. Jaký je Váš názor?
Chámovody Chámovody (ductus deferens) jsou párové, cca 40 cm dlouhé, tlustostěnné, trubicovité orgány, spojující nadvarle s močovou trubicí. Největší podíl na stavbě stěny chámovodu má silná hladká svalovina, která svým smrštěním při pohlavním dráždění nasává a dopravuje spermie z nadvarlete do močové trubice. Chámovod začíná při ocasu nadvarlete jako pokračování jeho vývodu. Zpočátku je lehce zvlněn. V semenném provazci se dostává do tříselného kanálu. Odtud pak směřuje do malé pánve, kde se za močovým měchýřem rozšíří ve vřetenovitou ampuli. Za ampulí se zužuje v dlouhý kanálek prostupující prostatou. Spojí se s vývody semenných váčků, vytvoří tak vstřikovací kanálky, které vyústí v močové trubici.
Otázka k zamyšlení V textu jsme použili termín semenný provazec. Víte co je to? K7
Semenné váčky Semenné váčky (vesiculae seminales, glandulae vesiculosae) jsou párové žlázky asi 5 cm dlouhé a 1–2 cm široké, kyjovitého tvaru. Stavba je shodná se stavbou chámovodu, jen svalovina je slabší. Žlázky jsou uložené na spodní straně močového měchýře. Jejich vývody se spojují uvnitř prostaty s chámovody do vstřikovacích kanálků, které ústí v močové trubici. Semenné váčky produkují vazký sekret, který obsahuje fruktózu. Sekret tvoří 50–80 % ejakulátu. Zajišťuje spermiím výživu a podporuje pohyblivost.
Prostata - předstojná žláza Předstojná žláza (prostata) je tuhý, svalově žláznatý orgán s produkcí vazkého sekretu, ležící pod dnem močového měchýře, na svalovém dnu pánve. Velikost je přirovnávána ke kaštanu. Jistě nám dáte za pravdu, že toto přirovnání není přesné, ale velikost prostaty se také mění, například vzhledem k věku jedince. Prostata má srdčitý tvar, přední stranou je obrácena ke sponě stydké. Je složená z 20–50 drobných žlázek. Ve stáří žlázky obsahují konkrementy, tzv. prostatické kameny. Vývody žlázek se spojují ve větší vývody, jež vyúsťují v močové trubici. Žlázky jsou doplněny hladkou svalovinou a vazivem. Celá prostata je obalena pevnějším vazivovým obalem. Uvedený sekret je mléčně zakalený, obsahuje bílkoviny, lipidy a enzym prostatickou fosfatázu. Jeho význam spočívá v alkalizaci kyselého poševního prostředí, které by omezovalo pohyb spermií. Při pohlavním dráždění dochá-
59
zí ke smršťování buněk hladkého svalstva ve stěně semenných váčků a v pouzdru prostaty. Obsah prostaty a semenných váčků je vylučován do močové trubice, kde se mísí se spermiemi a hlenovým sekretem nadvarlat. Vzniklá tekutina se nazývá ejakulát. Množství spermatu při jedné ejakulaci se pohybuje mezi 3–6 ml, v 1 ml spermatu je obsaženo 50 miliónů spermií.
Pro zájemce Počet spermií v jednom ml v průběhu posledního století klesá. Proto můžete najít o počtu spermií různé údaje. Za hranici plodnosti je považováno 20 miliónů v 1 ml.
Penis Pyj (penis) spolu se šourkem patří k zevním pohlavním orgánům muže. Velikost penisu v klidovém stavu vykazuje značné individuální rozdíly. Rozeznáváme na něm následující části: kořen, kterým je penis připojen ke kosti stydké a který je ukryt pod kůží, tělo penisu - volná část orgánu zakončená žaludem (glans penis), na němž se nachází zevní ústí močové trubice. Žalud je překryt kožní duplikaturou, zvanou předkožka (praeputium), která na spodní straně vytváří řasu, uzdičku. Při mužské obřízce – cirkumcizi se předkožka odstraňuje. Na povrchu pyje je tenká, pohyblivá a pigmentovaná kůže s podkožním vazivem, která naléhá na fascii, obalující hlavní komponenty pyje: tři topořivá tělesa. Nepárovým (corpus spongiosus) prochází mužská močová trubice, párová tělesa (corpora cavernosa penis), uložená na hřbetní straně penisu, jsou fixována na stydkou kost. Topořivá tělesa jsou z tkáně houbovitého vzhledu s bohatým cévním zásobením. Při pohlavním vzrušení se plní krví a dochází ke ztopoření – erekci pyje. Tělesa jsou kryta tuhou, vazivovou blánou, od které vybíhají dovnitř vazivové trámečky, ohraničující dutinky, vystlané endotelem, do nichž se otvírají tepénky. Kůže penisu přechází při kořeni pyje do kůže šourku.
Otázka k zamyšlení Dokázali byste uvést alespoň dvě náboženství, kde je mužská obřízka používána?
Průvodce studiem Dovolili jsme si v nadpisu předcházejících dvou podkapitol uvést latinský název orgánu, přesto že jinde píšeme vždy české. Vycházeli jsme z toho, že české názvy jsou užívány méně častěji, termín předstojná žláza je používaný opravdu zřídka. k pojmenování penisu by bylo možno napsat mnohem více. Určitě každého z vás napadne několik možností, obvykle zdrobnělých pojmenování, někdy až prapodivných, které si pamatujete ze svého dětství, případně které učíte své děti.
Šourek Šourek (scrotum) je hruškovitý až kulovitý vak, rozdělený přepážkou na dvě části, ve kterých leží pravé a levé varle s nadvarlaty a začátky obou chámo-
60
vodů. Poloze přepážky odpovídá šev na kůži šourku. Kůže je od puberty ochlupená, s četnými mazovými a potními žlázami, podkožní tuk chybí. Stavba šourku představuje redukovanou stěnu břišní. V šourku uložená varlata mají nižší teplotu, než je teplota těla, protože spermie dozrávají pouze při teplotě asi o 4o C nižší, než je teplota v břišní dutině.
4.2 Ženské pohlavní orgány Ženské pohlavní orgány (organa genitalia feminina) dělíme na orgány vnitřní a zevní (obr. 4.3). Vnitřní pohlavní orgány jsou: vaječníky, vejcovody, děloha a pochva. Tyto orgány jsou uloženy v malé pánvi. Zevní pohlavní orgány jsou: velké stydké pysky, malé stydké pysky, poševní předsíň a poštěváček. Ženské pohlavní orgány jsou uzpůsobeny k: tvorbě pohlavních buněk – vajíček, tvorbě ženských pohlavních hormonů – estrogenu a progesteronu, pohlavnímu spojení a oplození, vývoji a následně porodu plodu.
Obr. 4.3: Schéma průřezu pánví a topografie pohlavního ústrojí ženského: 1 – stydká spona, 2 – křížový kanál, 3 – močový měchýř, 4 – močová trubice, 5 – vaječník, 6 – vejcovod, 7 – děloha, 8 – poštěváček, 9 – konečník, 10 – pochva, 11 – malé stydké pysky, 12 – velké stydké pysky.
61
Vaječníky Vaječník (ovarium) (obr. 4.4) je párová pohlavní žláza, ovoidního tvaru, v níž se tvoří a dozrávají vajíčka. Váží mezi 6–10 g. Je uložen při boční stěně malé pánve a připevněn peritoneálním duplikaturou (závěsem) k zadní ploše širokého vazu děložního a vazivovým pruhem ke stěně malé pánve. Ano, pamatuje si dobře, je to ta stejná pobřišnice (peritoneum) jako u orgánů trávicí soustavy. Povrch vaječníku má bělavou barvu, jeho povrch je mírně rozbrázděný. Rozměry i hmotnost vaječníku se mění v závislosti na věku, na individuálním rozvoji a stavu organismu. Velikost je u ženy v reprodukčním období přirovnávána k velikosti švestky. Vaječníky produkují ženské zárodečné buňky – vajíčka a ženské pohlavní hormony estrogen a progesteron. Povrch je kryt jednovrstevným kubickým epitelem. Pod ním je kůra vaječníku, která podkovovitě obklopuje měkčí dřeň. Dřeň obsahuje cévy, sloužící k výživě vaječníku. Korová vrstva je hlavní funkční částí vaječníku. V kůře vaječníku jsou četné, různě veliké váčky (folikuly) v různých stadiích vývoje.
Obr. 4.4: Schéma průřezu vaječníkem: 1 – nezralé a zrající folikuly, 2 – dozrávající Graafův folikul, 3 – vajíčko, 4 – prasklý Graafův folikul po uvolnění vajíčka, 5 – žluté tělísko, 6 – zanikající žluté tělísko, 7 – jizva po žlutém tělísku, 8 – cévy.
Ve folikulu postupně dozrává ženská pohlavní buňka, vajíčko (ovum). Vajíčko samo je asi 150 m velké. Při dozrávání vajíčka se folikul zvětšuje a vyklenuje se nad povrch vaječníku. V době pohlavní dospělosti, v pravidelných 28 denních intervalech, dochází k porušení stěny Graafova folikulu. V místě, které leží nejblíže povrchu vaječníku, Graafův folikul nakonec praskne a zralé vajíčko opustí folikul. Dochází k ovulaci, při níž se vajíčko dostane do vejcovodu a jím dále do dutiny děložní. K ovulaci dochází zpravidla uprostřed mezi dvěma menstruacemi. V prasklém folikulu proběh-
62
nou významné změny vedoucí ke vzniku žlutého tělíska (corpus luteum). Žluté tělísko produkuje progesteron. Další jeho vývoj závisí na tom, zda vajíčko bylo oplozeno, či nikoliv. Pokud vajíčko bylo oplozené, vytváří se žluté tělísko těhotenské. Pokud vajíčko nebylo oplozené, přemění se žluté tělísko na vazivovou tkáň – bílé tělísko (corpus albicans). Buňky tvořící stěnu Graafova folikulu, ve kterém je vajíčko uloženo, jsou také významnou endokrinní tkání vaječníku. Tyto buňky produkují estrogeny a po prasknutí folikulu a vzniku žlutého tělíska, progesteron. Změnám, které v dospělosti vedou k opakovanému (cyklickému) dozrávání vajíček, říkáme ovulační (ovariální, vaječníkový) cyklus. Ovulační cyklus trvá zpravidla 28 dnů. Začíná v pubertě kolem 13. roku a končí mezi 40–50 lety, kdy u ženy začíná přechod (perimenopauza, klimaktérium). Během pohlavní zralosti od puberty do přechodu (průměrně od 15 do 45 let) dozraje v Graafových folikulech asi 400 vajíček. Souběžně se změnami ve vaječníku se mění i struktura a funkční stav dalších pohlavních orgánů, zejména stavba děložní sliznice. Změnám, ke kterým dochází na děložní sliznici, říkáme menstruační cyklus. Oba cykly ovariální a menstruační na sebe úzce navazují (obr. 4.5).
Obr. 4.5: Menstruační cyklus.
Vejcovod Vejcovod (tuba uterina, s. Fallopi) je párový trubicovitý orgán. Zevní konec je otevřen do dutiny břišní, vnitřní ústí do dělohy. Zatímco děložní ústí vejcovodu je velmi uzoučké, ústí při vaječníku je nálevkovité, lemované 10–15 řasami. V této počáteční části vejcovodu zpravidla dochází k oplození vajíčka. Průměrná délka vejcovodu je u dospělé ženy 10–12 cm, šířka 0,5 cm. Je pokryt pobřišnicí, pod níž je malé množství řídkého vaziva, pak následuje vrstva hladké svaloviny. Vejcovod vystýlá sliznice, složená v podélné řasy, krytá jednovrstevným epitelem s řasinkami. Vajíčko je vejcovodem posuno-
63
váno do dělohy peristaltickým pohybem hladké svaloviny a pohybem řasinek.
Děloha Děloha (uterus, metra, hystera) (obr. 4.6) je nepárový pohlavní orgán hruškovitého tvaru, jehož stěna je tvořena silnou vrstvou hladké svaloviny. Je uložena v malé pánvi mezi močovým měchýřem a konečníkem. Ve své poloze je fixována podpůrným a závěsným aparátem. Umožňuje vývoj oplozeného vajíčka v plod a po dokončení vývoje i jeho vypuzení. Děloha u žen, které nerodily, je přibližně 7–8 cm dlouhá, 4 cm široká, a 3 cm silná, váží 40–50 g. Tvar a rozměry dělohy se značně mění v závislosti na věku. K nejvýraznějším změnám dochází v těhotenství. Děloha nabývá v těhotenství hmotnosti až 1 000 g a v posledních měsících těhotenství dosahuje až pod mečovitý výběžek hrudní kosti. Na děloze rozlišujeme tělo děložní, dno a krček. Horní zaoblený konec těla děložního je dno děložní. Tělo se směrem dolů zužuje a přechází v děložní krček. Dolní část krčku děložního přechází do horního konce pochvy a tvoří děložní čípek. Uprostřed čípku je otvor – zevní branka děložní. Uvnitř dělohy je dutina děložní, která má v těle trojúhelníkovitý tvar, v krčku je užší. Stěna dělohy se skládá ze tří vrstev: 1. - sliznice, 2. - hladké svaloviny a 3. zevního obalu, tvořeného pobřišnicí. 1. Sliznice děložní (endometrium) – šedorůžová vrstvička, krytá jednovrstevným cylindrickým epitelem, podloženým vazivovým stromatem. Z povrchu sliznice do stromatu prostupují jednoduché cylindrické děložní žlázky. V reprodukčním období ženy podléhá sliznice cyklickým změnám, jejichž nejnápadnějším projevem je každých 28 dní, opakující se krvácení (menstruace). Na endometriu rozlišujeme dvě vrstvy. zona functionalis povrchovější vrstva obnovovaná po každé menstruaci, přizpůsobená k nidaci oplozeného vajíčka a podléhající pravidelně destrukci, zona basalis přiléhá k děložní svalovině, zůstává jako zdroj pravidelně se obnovující funkční zóny. Slizniční změny, jejichž nápadným projevem je menstruace, jsou řízeny hormonálně z vaječníků. Nazýváme je menstruačním cyklem. 2. Svalovina děložní (myometrium) je až 2 cm vysoká vrstva hladké svalové tkáně. Je upravena tak, že dobře umožňuje zvětšování dělohy za těhotenství a vypuzování plodu za porodu. Jednotlivé vrstvy jsou uspořádány spirálovitě. 3. Zevní obal tvoří serózní blána – pobřišnice (perimetrium), která kryje větší část přední a celou zadní plochu dělohy.
64
Obr. 4.6: Schéma řezu pohlavním ústrojím ženy při pohledu zezadu: 1 – vaječník, 2 – vejcovod, 3 – tělo děložní, 4 – dutina děložní, 5 – hrdlo děložní, 6 – čípek děložní, 7 – zevní branka děložní, 8 – pochva, 9 – oblý vaz děložní.
Pro zájemce Po stranách dělohy přechází perimetrium do duplikatury – širokého vazu děložního, který odstupuje ke stěnám malé pánve. Polohu dělohy udržují také vazivové pruhy rozbíhající se od dělohy k okolním strukturám. V době těhotenství, kdy děloha mnohonásobně zvětšuje svůj objem, přitahují tyto vazy dělohu k zadní stěně pánve a drží ji ve vzpřímené poloze.
Otázka k zamyšlení Fyziologicky je děloha v anteverzi a anteflexi. Dokázali byste vysvětlit tyto pojmy? K8
Pochva Pochva (vagina) je dutý, elastický, svalový orgán, předozadně oploštěný. Délka je asi 8–10 cm, šířka asi 3 cm. Horní konec pochvy je připojen na děložní krček. Dole se pochva otvírá do poševní předsíně na vulvě. Sliznice poševní je pokryta mnohovrstevným dlaždicovým epitelem. Epitelová výstelka pochvy prodělává také změny v závislosti na hladinách ovariálních hormonů během cyklu. V době reprodukční zralosti ženy je v pochvě kyselé prostředí vzhledem k výskytu laktobacilů (Lactobacillus acidophilus, L. casei, L. rhamnosus), jejichž enzymy rozkládají glykogen z buněk epitelu na kyselinu mléčnou. Společný starý název pro laktobacily byl Bacillus döderleini. Kyselá reakce brání množení patogenních baktérií v pochvě a v krátké době usmrcuje i spermie. Stěny pochvy naléhají na okolní orgány v dutině malé pánve (mo-
65
čová trubice vpředu, rectum vzadu). U žen, které ještě neměly pohlavní styk, je v ústí pochvy tenká proděravělá slizniční řasa, panenská blána (hymen). Pochva umožňuje: pohlavní spojení, porod dítěte, odtok menstruační krve.
Otázka k zamyšlení Jak dlouho putují spermie po pohlavním styku než se setkají s vajíčkem? K9
Zevní pohlavní orgány ženy Bývají souhrnně nazývány pěkným českým výrazem lůno, latinsky vulva. Patří sem poševní předsíň, kam ústí močová trubice a pochva, ventrálně je umístěn klitoris a ze stran je vulva vymezena malými a velkými stydkými pysky. Vyvýšenina trojúhelníkového tvaru před stydkou kostí, podložená tukovou tkání, přirozeně u dospělé ženy porostlá pubickým ochlupením, tvoří „Venušin pahorek“ (mons pubis s. veneris). V zadní části poševního vchodu jsou ve tkáni uloženy drobné párové žlázy (velikosti přibližně hrášku), které ústí do poševního vchodu – velké předsíňové žlázy s. Bartholiniho. Velké stydké pysky Velké stydké pysky (labia majora pudendi) jsou kožní valy, s dobře vyvinutým podkožním vazivem. Vpředu přechází ve Venušin pahorek, vzadu se vytrácí na hrázi. Obvykle překrývají ostatní části vulvy, ohraničují stydkou štěrbinu. Kůže je hojně pigmentovaná, s četnými potními a mazovými žlázami, zevní plochy jsou od puberty ženy porostlé chlupy. Malé stydké pysky Malé stydké pysky (labia minora pudendi) jsou dvě úzké kožní řasy, uložené ve stydké štěrbině. Od velkých stydkých pysků jsou odděleny rýhou. Kůže je modifikovaná, má spíše slizniční charakter, s četnými mazovými žlázami. Poštěváček Poštěváček (clitoris) je asi 2,5 cm dlouhý orgán, který je zavzat do předního srůstu malých stydkých pysků. Jeho podkladem je erektilní tkáň. V tenké kůži, která jej kryje se nachází senzitivní nervová zakončení. Je analogií mužského penisu.
4.3 Menstruační cyklus Funkcí menstruačního cyklu (obr. 4.5) je příprava děložní sliznice na uhnízdění oplozeného vajíčka.
66
Menstruační cyklus můžeme rozdělit podle změn, které probíhají v děložní sliznici na čtyři fáze: 1. Menstruační fáze, 2. Proliferační fáze, 3. Sekreční fáze, 4. Ischemická fáze. 1. První den je začátek menstruačního krvácení, které trvá asi 4 dny. Toto období označujeme jako fáze menstruace. V tomto období jsou rozšířené děložní cévy, jejich stěna v blízkosti povrchu sliznice se rozruší a dochází k drobným krevním výlevům, které nadzvedávají a odtrhávají děložní výstelku. Menstruační krev je méně srážlivá, protože endometrium obsahuje enzym plasmin, který snižuje srážlivost. Krev odplavuje do pochvy i odloučené části děložní sliznice. Sliznice se ztenčuje na 1–0,5 mm a epitelová výstelka zůstává zachována jen v ostrůvcích na dně žlázek. Ztráta krve není velká, odhaduje se na 35–50 cm3. 2. Proliferační fáze probíhá mezi 5.–14. dnem pod vlivem estrogenů z rostoucího a zrajícího folikulu ovaria. Začíná na konci krvácení a trvá do ovulace. V této fázi sliznice roste, množí se epitelové buňky a prodlužují se slizniční žlázky a tepénky. Přibližně 14. den cyklu dochází k uvolnění vajíčka – ovulaci. Produkce estrogenů vrcholí 13. den, bazální teplota se zvyšuje asi o 0,5 stupně. Vrchol ovulačního cyklu spadá asi do poloviny menstruačního cyklu, tj. mezi 12.–14. dnem. Po ovulaci se prasklý Graafův folikul přemění ve žluté tělísko. Žluté tělísko, ať už menstruační nebo těhotenské, vytváří hormon progesteron. Uvedený hormon vyvolává změny, které můžeme charakterizovat jako přípravu na přijetí, uhnízdění (implantaci) oplozeného vajíčka a zajištění jeho výživy. 3. Pod vlivem progesteronu dochází k dalšímu ztlušťování děložní sliznice, k jejímu prosáknutí tkáňovým mokem, stočení děložních žlázek, jejich rozšíření, zejména na koncích. Žlázy začnou produkovat sekret, obsahující glykogen, kterým se postupně vyplní. Tepénky ve sliznice se spirálovitě stáčí. Hlen čípku je řídký a vodnatý, branka děložní poněkud zeje, což umožňuje vniknutí spermií. Uvedené změny v děložní sliznici probíhají mezi 14.–27. dnem. Hovoříme o tzv. sekreční neboli luteální fázi. Nenastane – li oplození, vedou hormonální změny k ukončení vnitřně sekreční činnosti a následně pak k zániku žlutého tělíska. 4. Následkem poklesu sekrece hormonů progesteronu, které udržují sekreční fázi endometria, dochází k zúžení spirálovitě stočených cév v děložní sliznici, což se projeví zblednutím sliznice a nedokrvená sliznice se rozpadne. Hovoříme o tzv. ischemické fázi, ke které dochází 27.–28. den menstruačního cyklu. Tyto děje předcházejí odlučování sliznice (menstruaci). Spodní (bazální) vrstva sliznice zůstává neporušena, funkční vrchní vrstva se odlučuje a spolu s krví porušených cév a neoplozeným vajíčkem odchází pochvou. Začíná fáze menstruace. Odloučením a odstraněním zničené sliznice, začíná nový menstruační cyklus. Začátek krvácení je prvním dnem, od kterého počítáme trvání jednotlivých fází.
67
Shrnutí pohlavní soustavy
Pohlavní soustava mužská a ženská se navzájem výrazně liší. Funkcí obou je zachování lidského rodu. Tedy tvorba pohlavních buněk, umožnění pohlavního spojení a u ženy i vývoj plodu a porod dítěte. Pohlavní hormony produkované pohlavními žlázami způsobují pohlavní rozdíly mezi mužem a ženou a ovlivňují organismus tak aby byl schopen zajistit výše zmíněné funkce. Pohlavní orgány rozdělujeme na pohlavní žlázy (varlata a vaječníky), produkující pohlavní buňky a hormony a vývodné pohlavní cesty (vejcovody, děloha, pochva resp. nadvarlata, chámovody, mužská močová trubice), doplněné žlázami (prostata, semenné váčky, předsíňové žlázy) sloužící k transportu pohlavních buněk a vývoji plodu a porodu dítěte. Z jiného pohledu můžeme orgány rozdělit na vnitřní a zevní, podle uložení. Cyklické změny, které se u ženy opakují v době reprodukční aktivity jsou navenek nejvíce vyjádřeny menstruačním cyklem.
Pojmy k zapamatování Zevní a vnitřní pohlavní orgány, pohlavní žlázy, vývodné pohlavní žlázy, vaječníky, vejcovody, děloha, pochva, folikul, ovulace, menstruační cyklus, varlata, nadvarlata, chámovod, semenné váčky, prostata, mužská močová trubice, penis, šourek, spermiogeneze, kopulace, vývoj plodu, pohlavní rozdíly.
Test – POHLAVNÍ SOUSTAVA 1. Přiřaďte k pojmům v levém sloupci odpovídající protějšek z pravého sloupce, podle funkčního nebo vývojového hlediska. 1. Vajíčko
a) chámovod
2. Vaječník
b) šourek
3. Vejcovod
c) varle
4. Velké stydké pysky
d) penis
5. Pochva
e) spermie
2. Uveďte 4 základní funkce pohlavní soustavy. 3. Přiřaďte správně funkce: a) Sertoliho buňky b) Leydigovy buňky
68
4. Jakou cestou se dostávají spermie z nadvarlete do močové trubice? 5. Jakou funkci mají semenné váčky? 6. Proč jsou mužské pohlavní žlázy uložené v šourku a ne jako ženské v malé pánvi? 7. Přiřaďte správný ženský pohlavní hormon ke struktuře: a) buňky stěny Graafova folikulu b) žluté tělísko. 8. Z čeho se skládá stěna dělohy? 9. Uveďte ve správném pořadí fáze menstruačního cyklu od prvního dne. 10. Kde nejčastěji dochází k oplození vajíčka?
Dlouhý úkol II K orgánovým soustavám je někdy řazen i systém endokrinní. V této studijní opoře jsme se informacím o žlázách s vnitřní sekrecí mohli věnovat jen okrajově. Zpracujte v rozsahu 2–3 stran A4 formátu téma funkce hormonů v reprodukční soustavě u obou pohlaví, včetně zajištění vývoje plodu, porodu a laktace u ženy.
69
Řešení otázek k zamyšlení (K1) Víte co jsou to chuťové pohárky? Chuťový pohárek je chemoreceptor přizpůsobený k vnímání chuti, tedy chemické informace. U člověka se nachází okolo 10 000 chuťových pohárků. Jsou uloženy na jazyku, horním patře, v nosohltanu, v oblasti příklopky hrtanové. Obsahují různé chemoreceptory pro vnímání základních chutí (hořká, slaná, sladká, kyselá a umami (nově popsaná chuť jídel obsahující aminokyselinu glutamovou nebo její soli – někdy bývá označována jako chuť masa). (K2) Jaká může být příčina poruch polykání (dysfagie) a jejich důsledky? Dysfagie znamená obtížný průchod pevné nebo tekuté potravy z dutiny ústní do žaludku. Příčiny mohou být různé. Nejčastěji u dospělých jsou to poruchy neurologické, obstrukce polykacích cest v důsledku zánětu, nádoru, postradiačních změn. U dětí dětská mozková obrna, nedonošenost, vrozené vývojové vady. Závažným důsledkem jsou neprospívání, poruchy hydratace a možnost aspirace s následným rozvojem zánětů průdůšek a plic. (K3) Proč se první část tenkého střeva nazývá dvanáctník? Historický název vychází z délky dvanástníku, která je udávána mezi 26–30 cm. To odpovídá průměrně 12 palcům (coul, inch) v jednotkách angloamerické měrné soustavy. (K4) V textu je použit termín dýchání. Vysvětlete pojmy zevní a vnitřní dýchání. Zevní dýchání představuje soubor mechanismů zajišťujících výměnu dýchcích plynů (O2 a CO2) mezi zevním prostředím a krví. Vnitřní dýchání zahrnuje procesy výměny plynů mezi krví a tkáněmi organismu. (K5) Stavba průdušek je popsaná v úvodu kapitoly, při popisu stavby dolních dýchacích cest. Víte jaký epitel vystýlá průdušky? Epitel jednovrstevný, víceřadý, cylindrický s řasinkami. (K6) Věděli byste který hormon ovlivňuje tvorbu spermií a který tvorbu a uvolňování testosteronu? Stejné jako ovlivňují zrání folikulů a tvorbu ženských pohlavních hormonů. Tedy hormon folikulostimulační kontroluje tvorbu spermií a luteinizační hormon působí na tvorbu testosteronu. (K7) V textu jsme použili termín semenný provazec. Víte co je to? Semenný provazec je útvar, který prochází tříselným kanálem a spojuje tak dutinu břišní s orgány v šourku. Obsahuje chámovod, tepny a žíly, lymfatické cévy a nervy varlete a nadvarlete.
70
(K8) Fyziologicky je děloha v anteverzi a anteflexi. Dokážete vysvětlit tyto pojmy? Anteverze vyjadřuje sklonění osy děložního čípku dopředu. Anteflexe vystihuje ohnutí těla vůči děložnímu čípku také směrem dopředu. (K9) Jak dlouho putují spermie k vajíčku? V ženském pohlavním ústrojí postupují spermie rychlostí přibližně 3 mm za minutu, takže vejcovodů dosáhnou za 30–60 minut po pohlavním aktu.
71
Řešení Řešení kontrolních otázek a úkolů – TRÁVICÍ SOUSTAVA 1. 1 – c; 2 – f; 3 – e; 4 – b; 5 – a; 6 – d. 2. Stěna trávicí trubice má 4 vrstvy. 3. Sliznice, podslizniční vazivo, svalová vrstva, povrchová vrstva (pobřišnice nebo vazivo). 4. První řezák nebo první stolička. 5. Mnohovrstevnatým dlaždicovým epitelem. 6. Hlen (mucin), proenzym pepsinogen, kyselinu solnou (HCl), vnitřní – Castleův faktor. 7. Žlučovod a vývod slinivky břišní. 8. Cirkulární řasy, klky a mikroklky. 9. Slepé střevo, tračník, konečník. 10. Nutritivní oběh přináší okysličenou krev, kyslík je důležitý pro jaterní buňky. Funkční oběh přináší cestou vrátnicové žíly krev z nepárových orgánů dutiny břišní, která obsahuje vstřebané živiny, ale i alkohol, léky, ... Tyto látky pak jaterní buňky zpracovávají a metabolizují. 11. Slinivka břišní je žláza s vnitřní sekrecí (Langerhansovy ostrůvky) i vnější sekrecí (trávicí enzymy) Řešení kontrolních otázek a úkolů – DÝCHACÍ SOUSTAVA 1. 1 – e; 2 – d; 3 – a; 4 – f; 5 – b; 6 – c. 2. Cylindrický s řasinkami. 3. a) hrot nosu; b) křídlo nosu; c) hřeben nosu; d) nosní dírky; e) kořen nosu. 4. Nepárové – chrupavka štítná, chrupavka prstencová, příklopka hrtanová, párové chrupavky hlasivkové. 5. b). 6. Podkovovitými chrupavkami, doplněnými vazivem a vzadu hladkou svalovinou. 7. Pravá plíce má 3 laloky, levá plíce 2. 8. Bránice.
72
9. Narušením celistvosti pohrudniční dutiny dojde ke zvýšení tlaku v pohrudniční dutině, který je za normálních podmínek nižší než atmosférický tlak. Retrakční síly plic nabudou převahu a plíce kolabuje. 10. Alveolokapilární. Řešení kontrolních otázek a úkolů – VYLUČOVACÍ SOUSTAVA 1. Zevní sekrece (tvorba moči); vnitřní sekrece (tvorba reninu, erytropoetinu, kalikreinu, prostaglandinů, kalciferolu); udržování rovnovážného stavu vnitřního prostředí – tekutin, iontů, acidobazické rovnováhy. 2. Ledvinové kalichy, ledvinové pánvičky, močovody, močový měchýř, močová trubice. 3. Kůra a dřeň. 4. Nefrony. 5. Z ledvinového (Malpighiho) tělíska a z ledvinového kanálku. 6. Jeho stavba odpovídá funkci. V klubíčku kapilár dochází k ultrafiltraci plasmy. Přes stěnu kapilár se díky vysokému filtračnímu tlaku dostávají všechny součásti plasmy mimo bílkoviny s velkou molekulou. Ultrafiltrát plasmy = primární moč je odváděna přes Bowmanovo pouzdro do ledvinového kanálku. 7. Při tvorbě sekundární moči se uplatňují zpětná resorpce, osmóza, ale i aktivní sekrece buňkami kanálků. Přibližně definitivní moč představuje 1 % primární moči. 8. Proximální tubulus, Henleova klička, distální tubulus. 9. Epitel přechodný. Dobře se přizpůsobuje objemovým změnám a vytváří nepropustnou bariéru pro moč. 10. Shromažďování moči před jejím vyprázdněním a účast na mikci (močení). Kapacita je velmi individuální. Obvykle v řádu stovek mililitrů. Přibližně do kapacity 700 ml je močení ovládáno vůlí. Ale i tento údaj může být odlišný pro různé jedince. Řešení kontrolních otázek a úkolů – POHLAVNÍ SOUSTAVA 1. 1 – e; 2 – c; 3 – a; 4 – b; 5 – d. 2. Tvorba pohlavních buněk, tvorba pohlavních hormonů, realizace pohlavního spojení, u ženy ještě vývoj embrya a plodu a jeho porod.
73
3. a) výživa a ochrana zrajících spermií, b) produkce testosteronu. 4. Chámovodem. 5. Produkují vazký sekret, obsahující fruktózu, který tvoří 50–80 % ejakulátu. Sekret zajišťuje spermiím výživu a podporuje pohyblivost. 6. Pro správný vývoj spermií je nutná nižší teplota než v dutině břišní. 7. a) estrogen, b) progesteron. 8. Sliznice (endometrium), svalová vrstva (myometrium), pobřišnice (perimetrium). 9. Menstruační, proliferační, sekreční, ischemická. 10. Ve vejcovodu.
74
Další studijní zdroje Studentům s hlubším zájmem o somatologii člověka doporučujeme některé z následujících studijních zdrojů. ČIHÁK, R. Anatomie 1. 2. vydání. Praha: GRADA Publishing, spol. s r.o., 2001. ISBN 80-7169-970-5. ČIHÁK, R. Anatomie 2. 2. vydání. Praha: GRADA Publishing, spol. s r.o., 2002. ISBN 80-247-0143-X. ČIHÁK, R. Anatomie 3. 1 vydání. Praha: GRADA Publishing, spol. s r.o., 1997. ISBN 80-7169-140-2. ELISKOVÁ, M. a O. NAŇKA. Přehled anatomie. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2006. ISBN 80-246-1216-X FENEIS, H. a W. DAUBER. Anatomický slovník. Praha: GRADA Publishing, a.s., 1996. ISBN 80-7169-197-6. MACHOVÁ, J. Biologie člověka pro učitele. Praha: Karolinum, 2005. 272 s. ISBN 80-7184-867-0. Obrázky jednotlivý orgánů a systémů můžete najít na internetu s použitím funkce vyhledávání obrázků u různých vyhledávačů.
75
Použitá literatura BĚLEHRÁDEK, J. Člověk v číslech. Praha: Fr. Borový, 1942. BLAHOŠ, J. a O. BLEHA. Endokrinologie. Praha: Avicenum, zdravotnické nakladatelství, 1988. BRAVENÝ, P., M. NOVÁKOVÁ, a kol. Stručný přehled lékařské fyziologie. Brno: Masarykova Univerzita, fakulta lékařská, 1999. ISBN 80-210-2110-1. ČIHÁK, R. Anatomie 1. 2. vydání. Praha: GRADA Publishing, spol. s r.o., 2001. ISBN 80-7169-970-5. ČIHÁK, R. Anatomie 2. 2. vydání. Praha: GRADA Publishing, spol. s r.o., 2002. ISBN 80-247-0143-X. ČIHÁK, R. Anatomie 3. 1 vydání. Praha: GRADA Publishing, spol. s r.o., 1997. ISBN 80-7169-140-2. DYLEVSKÝ I. Somatologie. Olomouc: Epava, 2000. ISBN 80-86297-05-5. DYLEVSKÝ, I., R. DRUGA, a O. MRÁZKOVÁ. Funkční anatomie člověka. Praha: GRADA Publishing, spol. s r. o., 2000. ISBN 80-7169-681-1. DYLEVSKÝ, I. a S. TROJAN. Somatologie II. Praha:Avicenum, 1983. DYLEVSKÝ, I. a S. TROJAN. Somatologie I. Praha: Avicenum, 1990. ISBN 80-201-0026-1. ELIŠKOVÁ, M. a O. NAŇKA. Přehled anatomie. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2006. ISBN 80-246-1216-X. FENEIS, H. a W. DAUBER. Anatomický slovník. Praha: GRADA Publishing, a.s., 1996. ISBN 80-7169-197-6. FLEISCHMANN, J. a R. LINC. Anatomie člověka I. Praha: SPN, 1981. FLEISCHMANN, J. a R. LINC. Anatomie člověka II. Praha: SPN, 1981. GANONG, W. F. Přehled lékařské fyziologie. Jinočany: Nakladatelství a vydavatelství H&H, 1999. ISBN 80-85787-36-9. HULÍN, I., J. ZLATOŠ, a J. HÁJEK. Somatologie. Praha: Avicenum zdravotnické nakladatelství, 1984. JANSKY, L.a I. NOVOTNÝ. Fyziologie živočichů a člověka. Praha: Avicenum zdravotnické nakladatelství, 1981. JAVORKA, K. a kol. Lekárska fyziológia. Martin: Osveta, 2001. ISBN 80-8063-023-2. JÍLEK, L., E. TRÁVNIČKOVÁ, J. FIŠER, a J. SUCHÝ. Biologie člověka pro IV. ročník gymnázií. Praha: SPN, 1976. KARLSON P. Základy biochemie. Praha: Akademia, 1981. KLEMENTA, J., J. MACHOVÁ, a H. MALÁ. Somatologie a antropologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1981. KLIKA, E. et al. Histológia Učebnica pre lekárské fakulty. Martin: Osveta 1988. ISBN 70039-88. KLIKA, E. et al. Histologie pro stomatology. Praha: Avicenum zdravotnické nakladatelství, 1988. KONRÁDOVÁ, V., A. ZAJÍCOVÁ, J. UHLÍK, J, a L. VAJNER. Histologie. Jinočany: Nakladatelství H&H, 1996. ISBN 80-86022-03-X. KOPECKÝ, M. a M. CICHÁ. Somatologie pro učitele. Olomouc: UP, 2006. ISBN 80-244-1072-9. MACHOVÁ, J. Biologie člověka pro učitele. Praha: Karolinum, 2005. ISBN 80-7184-867-0. MALÁ, H. a J. KLEMENTA. Biologie dětí a dorostu. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1985. MALINOVSKÝ, L. a L. PÁČ. Základy systematické anatomie člověka IV. Anatomie novorozeneckého a dětského věku. Praha: SPN, 1987.
76
MATOUŠEK, M. Zázraky lidského těla. Praha: Albatros, 1983. NEČAS, O. a kol. Obecná biologie pro lékařské fakulty, Jinočany: Nakladatelství H&H, 2000. ISBN 80-86022-46-3. NEČAS, O. a kol. Biologie. Praha: Avicenum zdravotnické nakladatelství, 1982. POKORNÝ, J., M. LANGMEIER, M. SCHREIBER, a S. TROJAN. Přehled fyziologie člověka. I. díl. Praha: Karolinum UK, 2001. ISBN 80-246-0228-8. ROKYTA, R. a kol. Fyziologie. Praha: ISV nakladatelství, 2000. ISBN 80-85866-45-5. ROSYPAL S. a kol. Přehled biologie. Praha: Scientia, 1994. ISBN 80-85827-32-8. SELIGER, V., R. VINAŘICKÝ, a Z. TREFNÝ. Fyziologie člověka pro fakulty tělesné výchovy a sportu. Praha: SPN, 1983. SCHREIBER, M. et al. Funkční somatologie. Jinočany: Nakladatelství HH, 1998. ISBN 80-86-022-28-5. ŠIMEK, J. Čísla o lidském těle a jak jim rozumět. Praha: Victoria Publishing a.s., 1995. ISBN 80-85865-84-X. ŠMARDA, J. Základy biologie a anatomie pro studující psychologie. Brno: Masarykova Univerzita, fakulta filozofická, 1999. ISBN 80-210-2245-0. TROJAN S. et al. Fyziologie. Praha: Avicenum zdravotnické nakladatelství,1988. TROJAN, S. et al. Lékařská fyziologie. Praha: Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-788-5. TROJAN, S. Tělověda. Praha: Grada Publishing, 1997. ISBN 80-7169-543-2. VOKURKA, M. a J. HUGO. Praktický slovník medicíny. Praha: Maxdorf, 1998. ISBN 80-85800-81-0. WUNDERLI, J. Biologie člověka. Praha: Avicenum zdravotnické nakladatelství, 1973. ZRZAVÝ, J. Anatomie pro stomatology. Praha: Avicenum, 1978. ZRZAVÝ, J. Latinsko-české anatomické názvosloví. Olomouc: Univerzita Palackého, 1985. http://www.babyweb.cz/ http://cs.wikipedia.org/wiki/Rozmnožovací_soustava http://cs.wikipedia.org/wiki/Umami http://cs.wikipedia.org/wiki/Angloamerická_měrná_soustava http://www.klinickalogopedie.cz/index.php?pg=verejnost--co-je-to—dysfagie http://www.youtube.com/watch?v=LpXstUTg_Rc http://www.youtube.com/watch?v=hp–gCvW8PRY http://www.youtube.com/watch?v=3mg8kp9af18
77