Analýza struktury fikčního světa Spáče ve zvěrokruhu Jana Weisse

FILOZOFICKÁ FAKULTA UNIVERZITY PALACKÉHO V OLOMOUCI Katedra bohemistiky

Analýza struktury fikčního světa Spáče ve zvěrokruhu Jana Weisse Analysis of Structure of Fictional World of Spáč ve zvěrokruhu by Jan Weiss

Bakalářská práce

Barbora Malíčková Česká filologie

Vedoucí práce: Mgr. Jana Vrajová, Ph.D. OLOMOUC 2013

Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně a uvedla veškeré použité prameny a literaturu. V Olomouci 24. dubna 2013

Děkuji Mgr. Janě Vrajové, Ph.D. za odbornou pomoc, připomínky a zapůjčení obtížně dostupných odborných textů. Rovněž děkuji Jiřímu Vladimírovi Matýskovi za obětavou pomoc, bez níž by tato práce nemohla vzniknout.

OBSAH 1.

ÚVOD ................................................................................................................... 6

2.

JAN WEISS A JEHO MÍSTO V LITERÁRNÍ HISTORII .................................. 9 2.1.

Fantastika Jana Weisse ................................................................................ 13

3.

SPÁČ VE ZVĚROKRUHU (1937) ..................................................................... 15

4.

FIKČNÍ SÉMANTIKA – OD DOLEŽELA K TRAILLOVÉ............................ 20 4.1.

Teorie fikčních světů ................................................................................... 20

4.2.

Heterocosmica: fikce a možné světy ........................................................... 21

4.2.1.

Narativní světy ..................................................................................... 21

4.2.1.1.

Světy s jednou osobou .................................................................. 22

4.2.1.2.

Světy s více osobami..................................................................... 23

4.2.1.2.1. Teorie interakce ......................................................................... 23 4.2.1.2.2. Narativní modality ..................................................................... 24 4.3.

Možné světy fantastiky: vznik paranormální fikce....................................... 27

4.3.1.

4.3.1.1.

Disjunktivní modus ....................................................................... 27

4.3.1.2.

Fantazijní modus ........................................................................... 28

4.3.1.3.

Nejednoznačný modus .................................................................. 28

4.3.1.4.

Naturalizace nadpřirozeného ........................................................ 28

4.3.1.5.

Paranormální modus ..................................................................... 29

4.3.2. 5.

Typologie fantastiky............................................................................. 27

Paranormální jevy ................................................................................ 29

ANALÝZA STRUKTURY FIKČNÍHO SVĚTA SPÁČE VE ZVĚROKRUHU 31 5.1.

Struktura fikčního světa............................................................................... 31

5.1.1.

Interakce ............................................................................................... 31

5.1.1.1.

Sestava konatelů ........................................................................... 31

5.1.1.2.

Interakce a komunikace ................................................................ 33

5.1.1.3.

Hierarchie postav .......................................................................... 34

5.1.1.4.

Kompoziční vzorce ....................................................................... 35

5.1.1.4.1. Symetrie ..................................................................................... 35 5.1.1.4.2. Paralelismus ............................................................................... 36 5.1.1.4.3. Asymetrie ................................................................................... 37 5.1.1.4.4. Kontrast ...................................................................................... 37 5.1.2.

Narativní modality ............................................................................... 41

5.1.2.1. 5.2.

Aletická omezení .......................................................................... 41

Fantastika Spáče ve zvěrokruhu................................................................... 42

5.2.1.

Projevy a výstavba nadpřirozené oblasti Spáče ve zvěrokruhu ............ 42

5.2.2. Konfrontace nadpřirozené oblasti s přirozenou oblastí Spáče ve zvěrokruhu .......................................................................................................... 46 6.

ZÁVĚR ............................................................................................................... 50

7.

SEZNAM LITERATURY .................................................................................. 52 7.1.

Primární literatura: ...................................................................................... 52

7.2.

Sekundární literatura: .................................................................................. 52

7.2.1. 8.

Slovníkové příručky: ............................................................................ 53

PŘÍLOHY ........................................................................................................... 54

1. ÚVOD Jan Weiss je jednou z nejméně doceněných a probádaných postav české literatury. Přitom jeho tvorba, dobově spadající do literárně neobyčejně plodných třicátých let 20. století, se řadí mezi to nejlepší, co v tomto období v českém prostředí vzniklo. Je proto překvapující, že je tento autor neprávem opomíjen. Jeho tvorba je přinejmenším srovnatelná s takovými osobnostmi, jakými byly například Karel Čapek, Vladislav Vančura, Ivan Olbracht a Jaroslav Havlíček. Nezařazení do kánonu české literatury mohlo být způsobeno poklesem úrovně Weissovy tvorby v ideologicky zatížených padesátých letech. V této, pro předválečnou generaci literátů nepříznivé době se Weiss vzdal pro něj tolik charakteristické poetiky (fantastika založená na principu snu, postavy obdařené neobyčejnými vlastnostmi). Zaměřil se na u nás nově vznikající žánr science fiction. Tento jeho přínos k formování podoby české scifi je bezesporu nezpochybnitelný, bohužel vzhledem k tomu, že opustil svoje originální pojetí fantastiky, zůstal i v tomto směru ve stínu svých následovníků, například Josefa Nesvadby či Ludvíka Součka. O Janu Weissovi vznikla do dnešní doby pouze jediná monografie a to Hledání Jana Weisse Viléma Kmuníčka z roku 2012, která byť obsahuje podrobný Weissův životopis, již nenabízí podobnou pečlivost ve zpracování jeho literární tvorby. Tím pádem jedinými zdroji týkajícími se Weissova díla zůstávají nesoustavné studie řady literárních historiků. Ve své práci se zaměřuji na analýzu románu Spáč ve zvěrokruhu, který podle mnohých teoretiků představuje vrchol jeho předválečné románové tvorby. Cílem této práce není naratologický rozbor tohoto díla, nýbrž analýza struktury jeho fikčního světa. V úvodní části práce předkládám stručnou literárněhistorickou charakteristiku spisovatelova díla. Uvádím životopis autora, protože u Weisse se životní prožitky projektují do tvorby a to především jeho válečné zážitky a dětství strávené v Jilemnici. Uvádím přehled Weissovy tvorby spolu se žánrovým zařazením klíčových děl. Prostor dostává charakteristika autorovy fantastiky spolu s jeho zařazením do dobového literárního kontextu. Považuji za vhodné vyčlenit samostatnou kapitolu analyzovanému románu Spáč ve zvěrokruhu. Zasazuji román do kontextu Weissovy tvorby, nastiňuji děj 6

narativu a uvádím charakteristiku vybraných postav. Tato charakteristika slouží k odhalení struktury fikčního světa tohoto románu, především poslouží pro rozpracování teorie interakce osob vyskytujících se v textu. Teoretickou část této bakalářské práce tvoří kapitola Fikční sémantika – Od Doležela k Traillové. Tato kapitola tvoří metodologickou základnu mé práce, a proto jsem se rozhodla zaměřit se pouze na představení teorií, které v analytické části práce aplikuji na román Spáč ve zvěrokruhu. Tato kapitola je tudíž čistě deskriptivní, vlastní autorský přínos jsem vložila pouze do příkladů, které uvádím na konci vybraných oddílů. Protože je analýza románu založena na teorii fikčních světů 1, uvádím krátké vstupní pojednání o této problematice. Z řady teoretiků zabývajících se fikčními světy jsem si pro tuto práci zvolila metodologické principy Lubomíra Doležela a Nancy H. Traillové. Výběr Doleželovy teorie byl podmíněn tím, že jednak Doležel předkládá pravděpodobně nejucelenější pojetí teorie fikčních světů a jednak patří v tomto oboru za nejuznávanější kapacity v tomto oboru. Byť je jeho teorie pojata velmi komplexně, tak i přesto zůstává řada míst nedourčena a některé užívané pojmy nedefinované, což mi poskytlo širší prostor pro uplatnění teorie na analýzu román Spáč ve zvěrokruhu. Oproti širšímu rámci, který předkládá Doležel, se Traillová ve své práci věnuje mnohem užší problematice, kterou je typologie fantastiky. Kombinace vybraných aspektů těchto dvou vědeckých přístupů mi poskytla vodítka pro vlastní popis a interpretaci struktury fikčního světa Weissova románu. Na základě Doleželovy publikace Heterocosmica: fikce a možné světy jsem se zaměřila na jeho teorie narativních světů, interakce a narativních modalit. Struktura narativního světa je určována dvěma globálními operacemi: výběrem a formativními operacemi. Interakce je klíčovým aspektem pro prozkoumání sémantiky narativu. Narativní modality fungují jako regulátory konstrukce fikčního světa. Monografie Možné světy fantastiky: vznik paranormální fikce Nancy H. Traillové se zabývá dosud poměrně málo prozkoumanou oblasti literární teorie – žánru fantastiky. Traillová navazuje na Lubomíra Doležela. Autorka pracuje s vlastní typologií žánru fantastiky. Pro mou analýzu je nejpřínosnější autorkou definovaný paranormální modus a jeho proměna na přelomu 19. a 20. století. Za největší 1

Jedná se o poměrně mladou literárněvědnou metodologii, která se v posledních desetiletích dostává do popředí zájmu literárních vědců.

7

metodologický problém při aplikaci této teorie na román Spáč ve zvěrokruhu považuji to, že autorka nepočítá s texty středního a dlouhého žánru. Proto nemůže být tato teorie aplikována bezvýhradně. Delší text není možno jednoznačně přiřadit pouze k jednomu z uvedených modů. Další potíží při analýze Weissova románu vzniklého ve třicátých letech 20. století je to, že se Traillová výlučně věnuje literárním textům vzniklým v období vrcholícího literárního realismu. Jedním z cílů této práce je přiřazení bezpochyby fantastického románu Spáč ve zvěrokruhu nejen do jednoho z modů. Pokud by tímto modem byl modus paranormální, tak se román pokusím přiřadit k jednomu ze směrů, do kterých se paranormální modus počátkem 20. století pouze přetransformoval. Analytická část se skládá ze dvou částí. V první se zabývám strukturou fikčního světa Spáče ve zvěrokruhu. Pro tuto analýzu je stěžejní Doleželova teorie fikčního světa. Nejdůležitější složkou této teorie je interakce, díky níž jsou odhaleny konatelské sestavy osob vyskytujících se v románu, jejich hierarchie a kompoziční vzorce. Což jsou aspekty, které Doležel popisuje, ale dále již nerozvádí, proto si tyto termíny pro potřeby analýzy definuji. Podrobnou analýzou je vytvořen přehled hlavních, vedlejších a druhotných postav. Hierarchií a kompozičními vzorci postav jsou zjišťovány funkce konatelských osob. Pro potřeby analýzy jsem se rozhodla vytvořit grafická znázornění analyzovaných aspektů. V příloze přikládám graf konatelských sestav, graf četnosti výskytu těchto postav, diagram znázorňující kompoziční vzorce a vztahový diagram konatelských osob. Formativní operace strukturující svět narativu Spáče ve zvěrokruhu jsou regulovány narativními modalitami. Pro potřeby analýzy jsem použila Doleželovu kategorii aletických omezení, protože s dichotomií přirozeného a nadpřirozeného světa Traillová pracuje. Nancy H. Traillová tuto dichotomii přímo využívá jako základní pilíř její teorie fantastiky. Aplikací Doleželovy teorie na román jsem se zaměřila na popsání podmínek fikčního světa Spáče ve zvěrokruhu, zejména jeho kauzality, časových a prostorových parametrů a akčních schopností postav. Na základě těchto aletických omezení se potvrdilo, že se v románu vyskytuje rovina nadpřirozené oblasti. Projevy a výstavba nadpřirozené oblasti, včetně její konfrontace s přirozenou oblastí románu, jsou analyzovány v části věnující se typologii fantastiky podle teorie Nancy H. Traillové.

8

2. JAN WEISS A JEHO MÍSTO V LITERÁRNÍ HISTORII Antimetafyzický materialista píšící surrealistické zvrhlosti. 2 I takovýmto způsobem bylo nahlíženo na českého spisovatele Jana Weisse. Již z tohoto úvodního popisu lze vypozorovat, že tvůrčí osobnost Jana Weisse je velmi těžko zařaditelná do dobového kulturního kontextu. Jak trefně vystihnul Antonín Matěj Píša, Weiss mezi svými vrstevníky mnohdy působil dojmem outsidera. 3 Weissova tvorba se dá rozdělit do tří základních období: ohlas první světové války, ve třicátých letech blízkost psychologické tvorbě a po druhé světové válce příklon k science fiction. Jan Weiss se narodil 10. 5. 1892 v Jilemnici. Od roku 1905 studoval gymnázium v Hradci Králové, v roce 1908 přestoupil do Dvora Králové, kde roku 1913 maturoval. V září 1914 byl odveden na vojnu, v říjnu 1915 byl zajat na ruské frontě. Zimu 1915–16 strávil v zajateckém táboře Tockoje, který byl zajatci brzy překřtěn na Tábor smrti. 4 Weiss se zázračně vyléčil z tyfové nákazy 5 a hrůzné zážitky poznamenané hladem, zimou a tyfovýma horečkami se staly základním zdrojem autorovy budoucí fantastiky. Na jaře roku 1916 byl Weiss deportován do lágru Berezovka, kde vstoupil do Československých legií. Spolu s dalšími legionáři absolvoval tzv. transsibiřskou anabázi vedoucí do Vladivostoku. Do Čech se vrátil 17. února 1920. Téhož roku nastoupil na účetní oddělení ministerstva veřejných prací v Praze. Roku 1942 byl jako legionář penzionován, ovšem po válce 1945 byl reaktivován zpět do státní služby. 6 O pouhé dva roky později odešel do výslužby z pozice účetního ředitele. 7. března 1970 Jan Weiss v Praze zemřel. Svým vstupem na české literární pole se nejdříve zařadil k legionářské literatuře. Jedná se o dílčí epizodu jeho tvorby a ve výsledku mezi legionářské spisovatele bývá přiřazován zejména pro svoji účast na legionářské anabázi a

spoluprácí

s legionářským

tiskem. 7

2

Karel

Sezima

považoval Weissovu

HÁJEK, Jiří. Osudy a cíle. Praha: Československý spisovatel, 1961. PÍŠA, A. Stopami prózy: studie a stati. Praha: Československý spisovatel, 1964, s. 220 4 KMUNÍČEK, Vilém. Hledání Jana Weisse. Vyd. 1. Liberec: Bor, 2012, s. 23 5 „Ztratil jsem tam kromě spousty jiných důležitých věcí i paměť pro cifry a orientaci v čase a směru.“ NEFF, Ondřej. Něco je jinak. Praha: Albatros, 1981, s. 184 6 KMUNÍČEK, Vilém. Hledání Jana Weisse. Vyd. 1. Liberec: Bor, 2012, s. 41 7 KMUNÍČEK, Vilém. Hledání Jana Weisse. Vyd. 1. Liberec: Bor, 2012, s. 150 3

9

legionářskou tvorbu za jednu z nejlepších, která v tomto žánru vznikla. 8 Na rozdíl od mnoha děl s legionářskou tématikou se Weissova tvorba nevyznačuje striktní historickou věrohodností ani kronikářskou důsledností. U Weisse sledujeme vysokou míru

odosobnění

podkreslenou

„krutým

básnickým

humorem

a

ironií“.9

„Fyzická muka i duševní trýzeň jak vlastní, tak druhů, stupňovaná až na pokraj šílenství; nelítostně pravdivý, nejednou sardonicky ironický pohled na samo dno nejen bídy, bezmoci a strázně, ale i krutosti a zvrácenosti, kam peklo války, útrapa choroby, blízkost smrti vrhly lidské bytosti, znetvořujíce je namnoze až k bestialitě; zároveň groteskně nestvůrné vidiny a sužující noční můry horečně halucinovaných snů, stoupajících z podvědomí bytosti blouznící na samém rozhraní života a smrti.“ 10 Důležité je nehledat autorovu charakteristickou zálibu ve světě snů 11 pouze v prožitých válečných útrapách 12, ale také ve Weissově „romantické zálibě pro šerosvit a dobrodružství fantazie, provázenou sourodým zájmem o noční stránky lidské duše“. 13 Weissova záliba ve snové fantasknosti by mohla vést k přesvědčení, že se řadí mezi literární surrealisty. I Arne Novák jej mezi ně řadí, i když až do poslední surrealistické vlny. 14 Proti jednoznačnému přiřazení Weisse mezi surrealisty avant la lettre 15 mluví to, že snová dobrodružství surrealistů bývala navozena experimentálně. Společnou vlastností Weissovy a surrealistické tvorby může být uplatňování metod vědecké psychoanalýzy. Arne Novák tak Weisse staví v českém prostředí mezi V. Vančuru, E. Hostovského či J. Heyduka. 16 Mezi surrealisty Weisse započítávají krom Nováka i Karel Sezima či František Götz. 17 Dle Viléma Kmuníčka za díla 8

SEZIMA, Karel. Mlází: Studie o domácí próze soudobé. Praha, 1936, s. 65 SEZIMA, Karel. Mlází: Studie o domácí próze soudobé. Praha, 1936, s. 66 10 PÍŠA, A. Stopami prózy: studie a stati. Praha: Československý spisovatel, 1964, s. 221 11 Svět snů je odpoután od zákonů času a prostoru, hmoty a logiky. Dalším rysem je přízrační až groteskní obraznost. PÍŠA, A. Stopami prózy: studie a stati. Praha: Československý spisovatel, 1964, s. 222 12 Ačkoliv sám Weiss mluvil o tyfových horečkách jako o fantastickém zdroji vidin. NEFF, Ondřej. Něco je jinak. Praha: Albatros, 1981, s. 187 13 PÍŠA, A. Stopami prózy: studie a stati. Praha: Československý spisovatel, 1964, s. 222 14 NOVÁK, Arne. Přehledné dějiny literatury české od nejstarších dob až po naše dny. Brno: Atlantis, 1995, s. 1479 15 PÍŠA, A. Stopami prózy: studie a stati. Praha: Československý spisovatel, 1964, s. 221 16 NOVÁK, Arne. Přehledné dějiny literatury české od nejstarších dob až po naše dny. Brno: Atlantis, 1995, s. 1321 17 Lexikon české literatury 4/II, Praha: Academia, 2008 9

10

nejbližší surrealismu můžeme považovat povídku Dva sny a drama Tři sny Kristiny Bojarové. 18 Byť Weiss hojně využíval bizarní kouzlo snové obraznosti, nikdy neztratil pojítko mezi ní a skutečností. 19 Autor v rámci své tvůrčí invence spojoval psychoanalýzu s originální fabulací. Weiss, realista snu, propojuje sen a skutečnost tak, že se skutečnost projektuje do snové pitoresknosti a naopak groteskní snová optika zanechává stopy na jeho reálných postavách. 20 Jak jsem výše zmiňovala, Weiss se ve své tvorbě reflektující první světovou válku značně liší od svých kolegů legionářů (Medek, Kopta). O rozdílu vypovídá i to, že do literatury21 vstoupil až v roce 1927, 22 kdy spousta autorů proživších válku chrlila jeden svazek za druhým. Zároveň se ve své tvorbě nezmiňuje ani o anabázi, Zborovu či magistrále. Místo toho se vrátil do baráku smrti a do prožitků tyfových horeček. 23 Tento návrat uskutečnil i v úvodní povídce sbírky Bláznivý regiment (1930). Roku 1929 vydal Weiss svůj první román, Dům o 1000 patrech. Tento román (novela) se již nedá vnímat jako součást legionářské prózy, ale já ho zde uvádím, protože ačkoliv se jedná o politicky vyhraněnou alegorii, stále je základním motivem probuzení tyfovou horečkou zmítaného zajatce ve vojenském lágru. 24 Dům o tisíci patrech bývá ještě spojován s dadaismem a poetismem pro svoji hravost (kompozice, grafika, slovní hříčky, hra se jmény, s čísly a podobně) 25 a také s expresionismem 26. Roku 1931 vydal psychologický příběh Škola zločinu (roku 1943 přepracovaný pod názvem Zázračné ruce). O dva roky později vydal satiru na soudobou společnost Mlčeti zlato. Obě tato díla obsahují silný společenský aspekt. Mlčeti zlato bývá rovněž spojováno s literárním expresionismem. 27

18

KMUNÍČEK, Vilém. Hledání Jana Weisse. Vyd. 1. Liberec: Bor, 2012, s. 151 PÍŠA, A. Stopami prózy: studie a stati. Praha: Československý spisovatel, 1964, s. 223 20 PÍŠA, A. Stopami prózy: studie a stati. Praha: Československý spisovatel, 1964, s. 223 21 Barák smrti, Fantóm smíchu a Zrcadlo, které se opožďuje 22 Časopisecky debutoval roku 1924 povídkami Ruce (v Československé samostatnosti) a Sen (v Cestě) 23 NEFF, Ondřej. Něco je jinak. Praha: Albatros, 1981, s. 192 24 NEFF, Ondřej. Něco je jinak. Praha: Albatros, 1981, s. 197 25 KMUNÍČEK, Vilém. Hledání Jana Weisse. Vyd. 1. Liberec: Bor, 2012, s. 151 26 KMUNÍČEK, Vilém. Hledání Jana Weisse. Vyd. 1. Liberec: Bor, 2012, s. 150 27 KMUNÍČEK, Vilém. Hledání Jana Weisse. Vyd. 1. Liberec: Bor, 2012, s. 150 19

11

Na základě představených děl lze vypozorovat, že Weiss s oblibou představuje „různě nezvykle uzpůsobené bytosti, 28 které se vyskytují v bizarně fantaskních příbězích, více či méně vymykajících se realitě našeho světa.“ 29 Motiv jedince oplývajícího zvláštními lidskými vlastnostmi nejvíce rozvinul ve svém k expresionismu 30 přiřazovaném románu Spáč ve zvěrokruhu (1937). Druhá světová válka představovala autorský útlum, v tomto období Weiss vydal pouze alegorickou pohádku Přišel z hor (1941) a realistickou sbírku Povídky o lásce a nenávisti (1944). Weissova poválečná tvorba byla silně ovlivněna dobovou estetickou koncepcí směřující k socialismu. Těsně po válce vyšel román Volání o pomoc (1946). V ideologicky zatížených 50. letech vydává Příběhy staré a nové (1954), O bílém koni (1959). Koncem 50. let se jeho tvorba začíná orientovat na žánr science fiction. 31 Krom přinejmenším žánrově sporných děl Dům o tisíci patrech a Spáč ve zvěrokruhu, které vznikly dříve, vydává Meteor strýce Žuliána (1947). Roku 1957 publikuje Zemi vnuků, v šedesátých letech, na sklonku jeho tvůrčí kariéry, přichází poslední dvě knihy Družice a hvězdoplavci (1960) a Hádání o budoucím (1963). Jeho poslední vědeckofantastické práce byly podrobeny zdrcující kritice, což zapříčinilo, že se Jan Weiss rozhodl ukončit literární činnost 32. Kritika přišla především ze strany Olega Suse, který Weisse označil za „opožděného sentimentálního utopistu, konzervativního felicitologa budoucnosti.“ 33 Do jeho smrti roku 1972 vycházely již pouze reedice jeho dřívějších prací, nebo výbory povídek dříve vydaných.

28

V Domě o tisíci patrech je Petr Brok neviditelný, Josef Severin ze Školy zločinu má nadlidsky obratné ruce a hlavní postava románu Mlčeti zlato František Fabián nečekaně ztratí řeč. (NEFF, Ondřej. Něco je jinak. Praha: Albatros, 1981, s. 197) 29 PÍŠA, A. Stopami prózy: studie a stati. Praha: Československý spisovatel, 1964, s. 225 30 KMUNÍČEK, Vilém. Hledání Jana Weisse. Vyd. 1. Liberec: Bor, 2012, s. 150 31 Weiss by se osobně za autora scifi literatury pravděpodobně neoznačil, jeho prózy pro něj byly alegoriemi, nebo hrou nápadů. (ADAMOVIČ, Ivan, ed. Slovník české literární fantastiky a science fiction. Praha: R3, 1996. 349 s, s. 248) 32 KMUNÍČEK, Vilém. Hledání Jana Weisse. Vyd. 1. Liberec: Bor, 2012, s. 50 33 ADAMOVIČ, Ivan, ed. Slovník české literární fantastiky a science fiction. Praha: R3, 1996, s. 248

12

2.1. Fantastika Jana Weisse Jan Weiss, označovaný mnohdy jako „realista snu či jako snový realista“, byl spojován s různými literárními vzory. Patří mezi ně Edgar Allan Poe, Ernst Theodor Wilhelm Hoffmann, Villiers de l´Isle Adam, Jakub Arbes, Herbert George Wells, či dokonce Fjodor Michailovič Dostojevskij a Franz Kafka. 34 Za zakladatele literární fantastiky bývá označována trojice Poe-Verne-Wells. 35 Z této trojice se Jan Weiss vysloveně hlásil k E. A. Poeovi. 36 Weiss se podobně jako Poe příliš nezajímal o techniku, jeho primárním zájmem byl vždy člověk. „Weissova zdánlivě závratná fantastika není tedy sama sobě cílem, je záležitostí funkční.“ 37 Weissovo užívání fantastiky založené na principu snu neplní únikovou funkci 38– fantastika není pouhou ilustrací, stává se médiem, které umožňuje do reality zasahovat. 39 V postavách obdařených neobyčejnými vlastnostmi u Weisse shledáváme kritiku různých aspektů lidské přirozenosti (nešvary a zlo obsažené jak v lidské povaze, tak i ve společnosti). 40 Tento společenský aspekt se dá najít ve větší či menší míře ve většině jeho prací: V Domě o tisíci patrech kritika obludnosti války a fašistické despocie, podobné téma nalézáme v antimilitaristické satiře Bláznivý regiment. V románu Mlčeti zlato odhalujeme sžíravou satiru na politický život, a v neposlední řadě Spáč ve zvěrokruhu zachycuje mimo jiné ovzduší hospodářské krize a nezaměstnanosti inteligence. 41 Na základě studia Weissovy tvorby se dají odhalit čtyři zdroje jeho fantastiky: horečné snění za první světové války, umělecká mentalita dvacátých a třicátých let, kdy metafora představuje nejen prostředek uměleckého vyjádření, ale i cíl tvůrčí činnosti, autorova romantická záliba ve fantasknosti a Weissovo zalíbení

34

KRISTEK, Jan. Sen – fantazie – skutečnost, in: WEISS, Jan. Zrcadlo, které se opožďuje. Praha: Československý spisovatel, 1964, s. 317 35 Jules Verne zastupoval krajně vědeckou větev žánru, Edgar Allan Poe se o vědu v podstatě nezajímal a Herbert George Wells rozvedl filozofickou větev science fiction. 36 NEFF, Ondřej. Něco je jinak. Praha: Albatros, 1981, s. 193 37 HEŘMAN, Zdeněk. Napětí mezi snem a skutečností v díle Jana Weisse. Plamen, 1962, č. 5 38 ŠČERBANIČOVÁ, Lenka. Jan Weiss (1892-1972). In: WEISS, Jan. Fantóm smíchu a jiné grotesky. Praha: Československý spisovatel, 1986 39 HEŘMAN, Zdeněk. Napětí mezi snem a skutečností v díle Jana Weisse. Plamen, 1962, č. 5 40 PÍŠA, A. Stopami prózy: studie a stati. Praha: Československý spisovatel, 1964, s. 225 41 PÍŠA, A. Stopami prózy: studie a stati. Praha: Československý spisovatel, 1964, s. 225-226-227

13

ve světě pohádek pramenícího z dětství ovlivněného lidovou bájivosti jeho rodného kraje. 42 Z výše uvedeného poměrně jasně vyplývá, že přiřazení Weisse do konkrétního literárního žánru nebo skupiny je zhola nemožné. Za svůj tvůrčí život čerpal prvky z různých žánrů, zároveň si ale vždy určitou formu upravil podle svého. Proto můžeme mluvit např. o „weissovském surrealismu“, „o weissovském science fiction“, protože téměř nic z jeho tvorby není jednoduše přiřaditelné do žádné literární kategorie. Je jisté, že Weiss představuje skutečně originální postavu české (ale i světové) literatury. Zůstává velikým dluhem vůči tomuto autorovi, že jeho jméno mnohdy zaniká vedle jeho současníků (Karla Čapka), přestože jeho práce „Dům o tisíci patrech a Spáč ve zvěrokruhu bývají právem zahrnovány mezi to nejlepší, co naše literatura v meziválečných letech vytvořila“. 43

42

PÍŠA, A. Stopami prózy: studie a stati. Praha: Československý spisovatel, 1964, s. 232 a HEŘMAN, Zdeněk. Napětí mezi snem a skutečností v díle Jana Weisse. Plamen 1962, č. 5 43 KRISTEK, Jan. Sen – fantazie – skutečnost, in: WEISS, Jan. Zrcadlo, které se opožďuje. Praha: Československý spisovatel, 1964, s. 319

14

3. SPÁČ VE ZVĚROKRUHU (1937) Vilém Kmuníček uvádí, že Jan Weiss kuriózním způsobem 44 přišel o rukopis románu, který tematicky nakonec stál u zrodu dvou nezávislých děl: Školy zločinu a Spáče ve zvěrokruhu. 45 Podle něj je Spáč ve zvěrokruhu „tvárně vyspělejší dvojče románu Škola zločinu, je motivicky i tematicky ucelenější a jednotnější.“ 46 Názory na Spáče ve zvěrokruhu se mohou lišit 47, ale nezpochybnitelným faktem zůstává, že se jedná o přelomové dílo ve Weissově tvorbě. Doposud Weiss ve svých pracích udržoval určitý odstup od konkrétních dobových a společenských témat (viz legionářská próza, kapitola Jan Weiss). Spáče ve zvěrokruhu ovšem zasadil do období hospodářské krize, která vyústila v hlad, bídu a nezaměstnanost (Weiss se soustředil především na problematiku nezaměstnané inteligence). Obdobně jako u Weissových ostatních děl „nikdy neshledáváme, že by se zásadně umělcova obraznost stávala imanentní, že by si vybojovala autonomii na realitě“. 48 Reálná rovina románu je zde dána dobovou skutečností – hospodářskou krizí, nezaměstnaností inteligence, vzrůstající fašistickou hrozbou a rozhodně nelze opomenout vzrůstající moc Sovětského svazu. Fantastická rovina románu je dána mimořádnými vlastnostmi protagonisty – Václava Rebendy. Rebenda se vyznačuje zcela specifickou fyziologií. Jedná se o člověka-rostlinu 49, jehož životní cyklus není ovládán lidským časem. Tato postava trpí zvláštním onemocněním, 50 které se projevuje tím, že podléhá přírodnímu rytmu střídání ročních období. Na jaře procitá ze zimního spánku, je nejčilejší, vyniká dětskou živostí a zvídavostí; v létě se jeho nadšení a vitalita zklidňuje, racionalizuje se a je nejaktivnější; v podzimním období dosahuje zralosti, ale zároveň jeho duševní i fyzické vlastnosti degradují; v zimě Rebenda upadá do letargie.

44

V Beskydech rukopis měla (podle Kmuníčka) sežrat kráva. KMUNÍČEK, Vilém. Hledání Jana Weisse. Vyd. 1. Liberec: Bor, 2012, s. 38 46 KMUNÍČEK, Vilém. Hledání Jana Weisse. Vyd. 1. Liberec: Bor, 2012, s. 102 47 Weissův umělecky nejzdařilejší román (Čeští spisovatelé 20. Století, 1985), „V. Pekárek ho označil za „efemérní záležitost“ a „artistní produkt“, vzdálený životu reálného i ideového“. (Ondřej NEFF, Ondřej. Něco je jinak. Praha: Albatros, 1981, s. 201) 48 HEŘMAN, Zdeněk. Napětí mezi snem a skutečností v díle Jana Weisse. Plamen, 1962, č. 5 49 PÍŠA, A. Stopami prózy: studie a stati. Praha: Československý spisovatel, 1964, s. 225, s. 228 50 Součástí analýzy fikčního světa bude i prozkoumání paranormálních projevů „onemocnění“ Rebendy. 45

15

Děj románu je zasazen především do prostředí továrny na koberce průmyslníka Lebdušky, který cíleně ve svém podniku zaměstnává příslušníky nezaměstnané inteligence. Na jedné straně pomáhá této početné skupině, na druhé straně tím dosahuje určitého zadostiučinění, vzhledem ke svým neúspěšným studiím. U podivínského majitele se spojuje naivita i protřelost, inteligence i prostota. Navíc se dá v jeho koncepci vedení továrny vidět baťovský model. Mezi svými zaměstnanci také hledá nejen ženichy pro své dcery, ale také vychovatele pro svého syna Albína. Vymodlený chlapec je považován za imbecila, veškeré vyučovací metody u něho selhávají a chlapec zůstává daleko za inteligenčním stavem jeho vrstevníků. Situaci chlapci neulehčuje ani rodinné uspořádání. Má tři dospělé sestry a matku trpící nemocným zrakem. Ta před lidmi skrývá svoji slepotu, je uražená a pyšná, trpící a krutá a její vztah k Albínovi má podobu složité nenávistné lásky. Nikdy za chlapcem, který je neustále zavřený ve své pokoji, nechodí. Albín matku nenávidí a zároveň po ní zoufale touží. Vztah matky a syna je velmi důležitá, i když vedlejší dějová linie. Po jednom svém probuzení Rebenda nastupuje na místo Albínova vychovatele. Rebendův „dar nové obrody, opětovného dětství s jeho nezkalenou a bezelstnou čistotou, se svěží fantazií her, pohádek a snů“ 51, kvůli které si připadá tak mladý vedle svých druhů v dormitáři, díky tomuhle pohledu na svět si porozumí s malým Albínem a jako rovný s rovným ho vytrhne z jeho utýrané letargie a vychová z něho normálního inteligentního tvořivého chlapce. Pomůže mu vytvořit si novou identitu, dokonce Albín žádá, aby byl oslovován jako Jiřík, čímž dokonale maže poslední stopy svého předešlého života. Rebenda je samozřejmě svým chováním pro ostatní zdrojem „podezření, posměchu a ponížení“ 52. Avšak jeho přirozená povaha odkrývá úpadek, pokřivení společnosti, narušení přirozených lidských vztahů. Ačkoliv „je hrdina románu vlastně patologický, tak nejen že předčí své okolí mírou životního zdraví a přirozeného lidství, ale zároveň jako by jeho pomyslná postava oplývala výraznější reálností než ostatní protagonisti.“ 53 Z mladíka, který je terčem posměchu, se stává respektovaný muž. Obstojí ve zkoušce při přezkoumání Albínova pokroku, začne se 51

PÍŠA, A. Stopami prózy: studie a stati. Praha: Československý spisovatel, 1964, s. 229 PÍŠA, A. Stopami prózy: studie a stati. Praha: Československý spisovatel, 1964, s. 229 53 PÍŠA, A. Stopami prózy: studie a stati. Praha: Československý spisovatel, 1964, s. 230 52

16

zajímat o politické dění, pilně studuje události zameškaných měsíců, začne vydávat a redigovat závodní časopis, dokonce dostává úkol zkontrolovat průběh zakázky v Sovětském svazu. Právě při jeho pobytu v Moskvě se setkává se svým blížencem 54, Mongolem Dambou Tugulturem trpícím stejným onemocněním. Tugultur mu svou hrdostí k vlastnímu osudu pomůže smířit se svým životním cyklem a probudit v něm radost a štěstí z každoroční obrody. Navíc Sovětský svaz dokonale odpovídá Rebendově přirozenosti, jeho víře v budoucnost, v nový, mladý svět, ve společensky spravedlivou vlast. V knize nechybí ani milostná dějová linie. Václav získává srdce nejmladší Lebduškovy dcery Pavly, která se vyznačuje svou vnitřní zmateností a která bloudí sama v sobě. Když si má Rebenda zvolit, zda má zůstat se svým blížencem Tugulturem nebo Pavlou, volí nakonec Pavlu, která ho svou láskou podporuje. Pokouší se Václavovi pomoci překonat jeho nemoc. A když Rebenda nakonec svému přirozenému rytmu podlehne a uteče ke svým příbuzným strávit zimu, tak Pavla ho na jaře opět s láskou přivítá. Jejich láska má stejně jako všechno, co Václav dělá, dokonale čistý a bezelstný charakter. Z vedlejších

postav

se

v dalším

textu

chci

věnovat

Kizewetrovi,

Albínovi/Jiříkovi a Pavle. Kizewetr Toto ztělesnění lidské prázdnoty a nicoty se k Rebendovi cizopasně přisává 55, sleduje ho, pomlouvá, neustále se jím zaobírá. Může se jednat o velmi podivnou a zvrácená podobu lásky, kdy Kizewetr je na Václavovi bytostně závislý, potřebuje ho, aby vypadl z nudy, ze své beznadějné všednosti. Představuje dokonale koncept člověka-stínu. 56 „(…)člověk bezvýznamný, potřeboval prý magické světlo, aby mohl být jeho stínem. Měl schopnost vrhat nestvůrné a groteskní stíny, ano, byl dobrým a schopným stínem (…).“ 57

54

Píšův termín blíženec mi přišel natolik výstižný, že jsem se ho rozhodla převzít a používat ho pro označení paralely mezi Rebendou a Mongolem. (PÍŠA, A. Stopami prózy: studie a stati. Praha: Československý spisovatel, 1964, s. 230) 55 PÍŠA, A. Stopami prózy: studie a stati. Praha: Československý spisovatel, 1964, s. 231 56 PÍŠA, A. Stopami prózy: studie a stati. Praha: Československý spisovatel, 1964, s. 231 57 WEISS, Jan. Spáč ve zvěrokruhu. Praha: Československý spisovatel, 1971, s. 433

17

Albín/Jiřík Albín je velmi svérázná postava a v mnohém představuje více Rebendův protějšek než jeho blíženec Mongol. Albín bylo podprůměrně inteligentní, emočně i znalostmi zaostalé dítě. V příběhu se dokonce objevuje i to, že ačkoliv se jednalo o vymodleného mužského potomka, byl Albín zavrhován. Dokonce byly kladeny nástrahy, aby se ho nenávistná matka zbavila. Vztah Rebendy a Albína velmi připomíná jev vyvolávaný ve fyzice spojitými nádobami. Albín Rebendu i se všemi jeho zvláštnostmi okamžitě přijímá, Václavova neobvyklost mu pomůže vymanit se z letargie, ve které Albín léta žil. „Vy jste ho zrodila – ale já ho vzkřísil. Přivedla jste na svět Albína – ale já z něho učinil Jiříka!“ 58 Pronáší Rebenda k paní Lebduškové. Zatímco Jiřík se neustále vyvíjí, Václav postupně degraduje a Jiřík Václavem stále více opovrhuje. „Hleď (míněn Jiřík), míval jsem s tebou taky trápení, býval jsi jiný nežli dnes a možná takový – jako jsem teď já.“ 59 Pavla Pavla zpočátku Václava nepřijímá, nechápe jeho zvláštnost. Václav se vyznačuje tím, že je sám sebou, zcela v souladu s povahou přírody. Naopak Pavla si je sama sebou velmi nejistá: „Jsem věřící i bezbožná, upřímná i falešná, pravdivá i lhavá, štědrá i lakomá, cudná i nemravná. – Nevím, jakou mám povahu. Mám všechny povahy.“ 60 Jinde v románu je Pavla popisována následovně: „Byla tak bezradná, nevědoucí, bezvýznamná.“ 61 Až Václav dokázal v Pavle probudit její přirozenou, skutečnou povahu. Sňal z ní tíhu dospělosti, kterou na sebe naložila, a pomohl jí těšit se ze znovunabytého mládí. Václav, člověk-rostlina, je v opozici k člověku-robotovi, stvořenému z prostředí kapitalistické průmyslové techniky. 62 Ostatně celý příběh románu je vystavěn na opozicích: Příroda proti industrializaci, Václav proti Kizewetrovi, kapitalismus proti komunismu, dětství oproti dospělosti. V celém románu se projevuje Weissovo zalíbení v šerosvitu. Žádná postava není černobílá, každá má několik rovin, není jednoduché vysledovat jejich pohnutky 58

WEISS, Jan. Spáč ve zvěrokruhu. Praha: Československý spisovatel, 1971, s. 360 WEISS, Jan. Spáč ve zvěrokruhu. Praha: Československý spisovatel, 1971, s. 400 60 WEISS, Jan. Spáč ve zvěrokruhu. Praha: Československý spisovatel, 1971, s. 369 61 WEISS, Jan. Spáč ve zvěrokruhu. Praha: Československý spisovatel, 1971, s. 368 62 PÍŠA, A. Stopami prózy: studie a stati. Praha: Československý spisovatel, 1964, s. 228–229 59

18

a příčiny jednání. Václav třeba jako jediný odhaluje slepotu paní Lebduškové, prohlédne její tvrdou skořápku a pomůže tak napravení vztahu matky a syna. Stejně tak již zmíněný majitel továrny Lebduška není tak prostý a omezený, jak by se mohlo zdát. Kizewetr není jen krutý záškodník, který se pokouší Rebendu zničit. Pavla na jednu stranu inteligentní, silná žena s mnoha nápadníky, ve svém nitru nejistá a tápající. Obětavá teta, která se o Václava přes zimu stará, na druhou stranu svého svěřence pravděpodobně sexuálně zneužívá. Václav nám pomáhá odhalovat různá zákoutí lidské mysli, odkrývá vnější slupky, je ztělesněním autorova „bytostného humanismu“ 63. Nebo, jak píše ve své stati František Götz: „Weiss ve Spáči ve zvěrokruhu humanizoval fantastiku.“ 64

63 64

PÍŠA, A. Stopami prózy: studie a stati. Praha: Československý spisovatel, 1964, s. 232 GÖTZ, František. Literatura mezi válkami. Praha: Československý spisovatel, 1984, s. 272

19

4. FIKČNÍ SÉMANTIKA – OD DOLEŽELA K TRAILLOVÉ Teorii fikčních světů se již věnovalo množství teoretiků např. Tzvetan Todorov 65, Doreen Maitreová 66, Marie-Laure Ryanová 67, Umberto Eco 68, ale především Lubomír Doležel a Nancy H. Traillová. Teoretické práce dvou naposledy jmenovaných, tvoří teoretickou základnu této práce.

4.1. Teorie fikčních světů Termín „možné světy“ je spojen s dlouhou filozofickou tradicí. Ve 20. století se ukázal být přínosným pro interdisciplinární studia mezi filozofy, odborníky na humanitní studia, přírodovědci i literárními vědci. 69 Možný svět je filozofickým konstruktem, jenž se vyznačuje tím, že status existence možných jednotlivin je založen na principu logiky. 70 Oproti tomu fikční svět může i nemusí být založen na principech logiky, na rozdíl od možného světa neobsahuje nekonečné množství entit a nemůže být úplný. Jediným společným rysem je, že oba dva typy mohou vytvářet nekonečný počet světů. Samostatně stojí třetí typ, tzv. aktuální svět, který má nekonečný počet entit, je úplný, ale může vytvářet pouze jediný svět, 71 viz tabulka v příloze 1. Fikční svět konstruovaný fikčním textem je vnímán jako možná alternativa aktuálního světa. Nezáleží na tom, zda zahrnuje pouze věrohodné entity nebo obsahuje fantastické objevy či vlastnosti, které se představě reality vzpírají. 72

65

Úvod do fantastické literatury (1970) Literature and Possible Worlds (Literatura a možné světy) (1983) 67 Možné světy, umělá inteligence a narativní teorie (1991) 68 The Role of the Reader (1979) 69 TRAILL, Nancy H. Možné světy fantastiky. Vyd. 1. Překlad Lubomír Doležel. Praha: Academia, 2011, 228 s. Možné světy, s. 11 70 Jedná se o modální logiku, jejímž hlavním představitelem je Saul A. Kripke, který navrhl modelovou strukturu pro modální logiku ve svém článku „Semantical considerations on modal logic“ z roku 1963. 71 FOŘT, Bohumil. Úvod do sémantiky fikčních světů, s. 71 72 TRAILL, Nancy H. Možné světy fantastiky. Vyd. 1. Překlad Lubomír Doležel. Praha: Academia, 2011, 228 s. Možné světy, s. 185 66

20

4.2. Heterocosmica: fikce a možné světy Lubomír Doležel patří mezi nejvýznamnější představitele teorie fikčních světů. Své dlouholeté bádání nad problematikou fikční sémantiky obsáhl ve své publikaci Heterocosmica: Fikce a možné světy. Kniha vyšla v roce 1998, českého překladu se dočkala o pět let později. Podle Doležela je fikční text zvláštní kategorií K-textů (jež svět konstruují) a jsou mimo pravdivostní hodnocení, nejsou ani pravdivé, ani nepravdivé. Jejich opozičnost k Z-textům je tak dána rozdílnými pravdivostními podmínkami: Z-texty totiž podléhají pravdivostnímu hodnocení, protože zobrazují aktuální svět. 73 Fikční svět se dá definovat jako „malý možný svět tvarovaný specifickými globálními omezeními a obsahující konečný počet jedinců.“ 74 Z tohoto výroku jasně vyplývá, že fikční svět musí být neúplný. „Pouze některé myslitelné výroky o fikčních entitách jsou rozhodnutelné, mnohé rozhodnutelné nejsou. Není to proto, že by to vyžadovalo vědění za hranicemi lidských schopností. Je to proto, že to nespadá do kategorie toho, co by čtenář měl vědět.“ 75

4.2.1. Narativní světy Z hlediska fikční sémantiky není základním pojmem naratologie „příběh“, ale „narativní svět“ definovaný v rámci typologie možných světů. 76 Doležel v zásadě rozlišuje dva typy možných narativních světů – světy s jednou osobou a světy s více osobami.

73

Médiem spisovatelovy konstrukce i čtenářovy rekonstrukce tvorby fikčních světů je fikční text. Sémantika možných světů rozlišuje texty, které svět zobrazují (Z-texty), a texty, jež svět konstruují (Ktexty). Zobrazující texty znázorňují aktuální svět. Konstrukční texty předcházejí světům, textotvorná činnost povolává světy do existence a určuje jejich struktury. DOLEŽEL, Lubomír. Heterocosmica: fikce a možné světy. Vyd. české 1. V Praze: Karolinum, 2003, 311 s., s. 37 74 DOLEŽEL, Lubomír. Heterocosmica: fikce a možné světy. Vyd. české 1. V Praze: Karolinum, 2003, 311 s., s. 33 75 DOLEŽEL, Lubomír. Heterocosmica: fikce a možné světy. Vyd. české 1. V Praze: Karolinum, 2003, 311 s., s. 36 76 Fikční sémantika nepopírá, že příběh je charakteristický rys jak pro fikční, tak i nefikční narativy. Staví ale do popředí makrostrukturální podmínky vytváření příběhu: příběhy se dějí, odehrávají pouze v určitých druzích možných světů. (DOLEŽEL, Lubomír. Heterocosmica: fikce a možné světy. Vyd. české 1. V Praze: Karolinum, 2003, 311 s., s. 45)

21

4.2.1.1.

Světy s jednou osobou

Jedná se o poměrně vzácný typ narativního světa, protože je podroben přísnému omezení: pouze jedna osoba je do tohoto světa zakomponována. Svět s jednou osobou je nejvhodnějším typem pro zkoumání akce. 77 Intransitivní akce78 spolu s biologickými procesy udržujícími život jsou nutnou podmínkou konatelovy existence. Konání ovšem není vázáno pouze na intransitivní akce, akce je hlavně kontaktem osoby se světem. 79 „Bezprostřední duševní událost, která podněcuje nebo způsobuje akci, je intence. (…) Potřeby narativní sémantiky budou uspokojeny, 80 jestliže přijmeme intenci jako primitivní pojem, který nelze redukovat na jiné duševní faktory konání, jako jsou přání, důvody nebo přesvědčení.“ 81 V narativních

fikčních

světech

hrají

ústřední

úlohu

dvě

kategorie

neintencionálních událostí: přírodní události a akcidenty. 82 Na rozdíl od přírodní události, akcident potřebuje intenci, protože konatel účelově koná za dosažením určitého koncového stavu (rozlišujeme pak akcident šťastný a akcident nešťastný). 83 Jako příklad narativního světa s jednou osobou bych uvedla povídku Jáma a kyvadlo Edgara Allana Poea.

77

Narativní sémantika založená na teorii akce výrazně psychologizuje příběh a vyzdvihuje roli fikčních postav – osob pro konání. Teorie akce se zrodila v analytické filozofii v šedesátých letech 20. století. (DOLEŽEL, Lubomír. Heterocosmica: fikce a možné světy. Vyd. české 1. V Praze: Karolinum, 2003, 311 s., s. 67) 78 Intransitivní akce je takový druh akce, kdy tělesný pohyb působí pouze na jednající osobu, ovlivňuje pouze její vlastnosti, stavy apod. (DOLEŽEL, Lubomír. Heterocosmica: fikce a možné světy. Vyd. české 1. V Praze: Karolinum, 2003, 311 s., s. 68) 79 DOLEŽEL, Lubomír. Heterocosmica: fikce a možné světy. Vyd. české 1. V Praze: Karolinum, 2003, 311 s., s. 68 80 DOLEŽEL, Lubomír. Heterocosmica: fikce a možné světy. Vyd. české 1. V Praze: Karolinum, 2003, 311 s., s. 69 81 Intencionalita se nesmí zaměňovat s vědomým konáním. Osoby vždy jednají intencionálně, avšak mnohé akce vykonávají bez plného uvědomění. (DOLEŽEL, Lubomír. Heterocosmica: fikce a možné světy. Vyd. české 1. V Praze: Karolinum, 2003, 311 s., s. 69) 82 DOLEŽEL, Lubomír. Heterocosmica: fikce a možné světy. Vyd. české 1. V Praze: Karolinum, 2003, 311 s., s. 70 83 DOLEŽEL, Lubomír. Heterocosmica: fikce a možné světy. Vyd. české 1. V Praze: Karolinum, 2003, 311 s., s. 71

22

4.2.1.2.

Světy s více osobami

Pro narativy jsou nejplodnější fikční světy s více osobami, jejichž vzájemná interakce je hlavním zdrojem příběhů. 84 Akce fikčního světa jedné osoby se mění v interakci ve světě s více osobami: „Sémantika narativu je v jádře sémantikou interakce.“ 85 4.2.1.2.1.

Teorie interakce

Jedním ze základních předpokladů interakce je sestava konatelů. 86 Fikční konatelé bývají uspořádáni hierarchicky 87 a v určitém kompozičním vzorci. 88 Což znamená, že sestavu konatelů tvoří pouze osoby v přímé interakci. 89 „Fikční sémantika chápe fikční svět jako prostor dvojí výměny – výměny fyzických akcí a výměny sémiotických aktů.“ 90 Motivace interakce bývá zapříčiněna stejně jako ve světě s jednou osobou pudy, emocemi a poznáním, navíc se objevují i meziosobní vztahy, společenské reprezentace a moc, která nemá svoji korelaci ve světě s jednou osobou. 91 Termínem společenské reprezentace 92 míní Doležel kognitivní systémy, které jsou tvořeny jazykem, kulturními archetypy, rasovými a národnostními postoji, náboženskou

84

DOLEŽEL, Lubomír. Heterocosmica: fikce a možné světy. Vyd. české 1. V Praze: Karolinum, 2003, 311 s., s. 85 85 DOLEŽEL, Lubomír. Heterocosmica: fikce a možné světy. Vyd. české 1. V Praze: Karolinum, 2003, 311 s., s. 105 86 DOLEŽEL, Lubomír. Heterocosmica: fikce a možné světy. Vyd. české 1. V Praze: Karolinum, 2003, 311 s., s. 106 87 Hlavní konatelé = protagonisté, druhotné postavy a vedlejší postavy 88 Symetrie, paralelismus, kontrast, asymetrie 89 Ne všechny osoby vyskytující se ve světě s více osobami vstupují do vzájemných interakcí. 90 DOLEŽEL, Lubomír. Heterocosmica: fikce a možné světy. Vyd. české 1. V Praze: Karolinum, 2003, 311 s., s. 107 Nejtěsnějším sloučením akce a komunikace jsou performativní řečové akty. 91 Moc může nabývat tří podob: fyzickou, duševní a společenskou. (DOLEŽEL, Lubomír. Heterocosmica: fikce a možné světy. Vyd. české 1. V Praze: Karolinum, 2003, 311 s, s. 111) 92 Převzaté Doleželem sociální psychologie, jinak také známé pod termíny kolektivní reprezentace, kulturní kódy, sémantické nebo sémiotické prostředí, symbolické vesmíry či ontické systémy. (DOLEŽEL, Lubomír. Heterocosmica: fikce a možné světy. Vyd. české 1. V Praze: Karolinum, 2003, 311 s., s. 109)

23

vírou, ideologií a vědeckými poznatky. 93 Ze všech motivačních faktorů je tím nejvlivnějším moc, 94 jejíž realizací v interakci bývá konflikt. 95 4.2.1.2.2.

Narativní modality

Fikční světy narativu jsou organizovány dvojími globálními operacemi – výběrem a formativními operacemi. Výběrem jsou určovány základní kategorie narativního světa, např. svět s jednou osobou nebo více osobami. Formativní operace (jejichž předními faktory jsou modality) strukturují narativní světy tak, že mají schopnost tvořit příběhy. 96 Modality fungují jako omezení při vytváření struktury narativních světů, viz tabulku v příloze 2. 1. Aletická omezení „Aletické modality možnosti, nemožnosti a nutnosti stanoví základní podmínky fikčního světa, zejména jeho kauzalitu, časové a prostorové parametry, jakož i akční schopnosti osob.“ 97 Přirozené a nadpřirozené světy Přirozené fikční světy v ničem neporušují zákony aktuálního světa. Fikční osoby přirozeného světa jsou možnými 98 protějšky lidských bytostí, jejichž vlastnosti a akční schopnosti odpovídají projekcím jejich aktuálních osob. 99 Fyzikálně nemožné, nadpřirozené světy jsou takové fikční světy, které porušují zákony aktuálního světa. 100

93

DOLEŽEL, Lubomír. Heterocosmica: fikce a možné světy. Vyd. české 1. V Praze: Karolinum, 2003, 311 s., s. 109 94 DOLEŽEL, Lubomír. Heterocosmica: fikce a možné světy. Vyd. české 1. V Praze: Karolinum, 2003, 311 s., s. 114 95 Narativní sémantika studuje struktury a druhy konfliktu. Existují různé taxonomie konfliktu, ovšem Doležel pracuje s následujícím typy: zápasem, hrou, debatou, svárem a vnitřním konfliktem. (DOLEŽEL, Lubomír. Heterocosmica: fikce a možné světy. Vyd. české 1. V Praze: Karolinum, 2003, 311 s., s. 115-116) 96 DOLEŽEL, Lubomír. Heterocosmica: fikce a možné světy. Vyd. české 1. V Praze: Karolinum, 2003, 311 s., s. 121 97 DOLEŽEL, Lubomír. Heterocosmica: fikce a možné světy. Vyd. české 1. V Praze: Karolinum, 2003, 311 s., s. 122 98 Tato formulace zabraňuje poněkud naivnímu výkladu, který předpokládá, že osoby přirozeného fikčního světa jsou (nebo by měly být) „skuteční lidé“. (DOLEŽEL, Lubomír. Heterocosmica: fikce a možné světy. Vyd. české 1. V Praze: Karolinum, 2003, 311 s., s. 240) 99 DOLEŽEL, Lubomír. Heterocosmica: fikce a možné světy. Vyd. české 1. V Praze: Karolinum, 2003, 311 s., s. 123

24

Základní rysy struktury nadpřirozeného světa: 101 A) Nadpřirozený svět obývají fyzikálně nemožné bytosti, např. bozi, příšery, duchové, které oplývají akčními schopnostmi a vlastnostmi, jež jsou odepřeny osobám přirozeného světa (např. Homérova Odyssea). B) Určité osoby přirozeného světa nabývají akčních schopností a vlastností, které pro ostatní osoby tohoto světa nejsou přirozené. Touto cestou jsou vytvářeny hybridní osoby, které jsou schopny nadpřirozených činů, ale zároveň je zachována jejich přirozenost v základních schopnostech. Za příklad jsem zvolila knižní sérii o Harry Potterovi J. K. Rowlingové, v jehož fikčním

světě

vzájemně

koexistují

osoby

obdařené

kouzelnickými

schopnostmi s osobami, které tyto schopnosti nemají. C) Neživé

předměty

jsou

personifikovány

–

získávají

duševní

život

a intencionalitu. Příklad personifikace se dá nalézt například v románu Konec světa a Hard-boiled Wonderland Haruki Murakamiho, v jehož fikčním světě získává intencionalitu a duševní život mimo jiné stín protagonisty. Další typy narativních modalit nejsou pro tuto práci stěžejní, ale pro úplnost teoretické základny je ve zkratce uvedu. 2. Deontická omezení „Modality deontického systému určují vzhled fikčních světů především v podobě zakazujících nebo předpisujících norem, tyto normy stanoví, které akce jsou zakázané, povolené nebo dovolené.“ 102 Deontické normy působí buď jako přijímané konvence, nebo jako vyhlášená pravidla, směrnice a zákony. 103

100

Hlavním formativním principem je: co je nemožné v přirozeném světě, stává se možným v jeho nadpřirozeném protějšku. (DOLEŽEL, Lubomír. Heterocosmica: fikce a možné světy. Vyd. české 1. V Praze: Karolinum, 2003, 311 s., s. 123) 101 DOLEŽEL, Lubomír. Heterocosmica: fikce a možné světy. Vyd. české 1. V Praze: Karolinum, 2003, 311 s., s. 124 102 DOLEŽEL, Lubomír. Heterocosmica: fikce a možné světy. Vyd. české 1. V Praze: Karolinum, 2003, 311 s., s. 127 103 DOLEŽEL, Lubomír. Heterocosmica: fikce a možné světy. Vyd. české 1. V Praze: Karolinum, 2003, 311 s., s. 127

25

Tento druh modality je nejbohatším zdrojem narativity, vytváří trojici příběhů – pád (porušení normy = potrestání), zkoušku (povinnost splněna = odměna) a tíseň (konflikt povinnosti). 104 3. Axiologická omezení Pro axiologické modality platí, že transformují entity světa (předměty, stavy věcí, události, akce, osoby) v hodnoty a nehodnoty. 105 Valorizace světa je nejspíše nejsilnějším zdrojem akce. Přítomnost a nepřítomnost hodnot v konatelích vyvolává touhu a odpor. Pokud osoba určitou žádoucí hodnotu postrádá, zahájí většinou akci, díky které má této hodnoty dosáhnout. 106 4. Epistemická omezení „Modální systém vědění, nevědění a věření ukládá na fikční svět epistemický řád. Kodexové epistemické modality jsou vyjádřeny ve společenských reprezentacích (viz výše).“ 107 Základním narativním motivem je příběh s tajemstvím (záhadou). 108 Hybridní svět Hybridní svět je poprvé možno definovat v díle Franze Kafky, který je považován za jeho stvořitele. Tento svět umožňuje koexistenci fyzikálně možných i nemožných fikčních entit v rámci jednoho fikčního prostoru. V hybridním světě nemůžeme nalézt roviny nadpřirozena, protože všechny jevy tohoto světa (přirozené i nadpřirozené) mají svůj náhodný či spontánní původ uvnitř hybridního světa. Koncept tohoto fikčního typu nás nutí opustit aletické podmínky přirozenosti a nadpřirozenosti. 109 Příkladem hybridního světa může být dílo spadající do žánru magického realismu Sto roků samoty Gabriela Garcíi Marqueze.

104

DOLEŽEL, Lubomír. Heterocosmica: fikce a možné světy. Vyd. české 1. V Praze: Karolinum, 2003, 311 s., s. 128 105 DOLEŽEL, Lubomír. Heterocosmica: fikce a možné světy. Vyd. české 1. V Praze: Karolinum, 2003, 311 s., s. 130 106 „Získání hodnoty je základní axiologický příběh, obvykle rozvinutý do narativu hledání.“ (DOLEŽEL, Lubomír. Heterocosmica: fikce a možné světy. Vyd. české 1. V Praze: Karolinum, 2003, 311 s., s. 130) 107 DOLEŽEL, Lubomír. Heterocosmica: fikce a možné světy. Vyd. české 1. V Praze: Karolinum, 2003, 311 s., s. 132 108 DOLEŽEL, Lubomír. Heterocosmica: fikce a možné světy. Vyd. české 1. V Praze: Karolinum, 2003, 311 s., s. 134 109 DOLEŽEL, Lubomír. Heterocosmica: fikce a možné světy. Vyd. české 1. V Praze: Karolinum, 2003, 311 s., s. 187

26

4.3. Možné světy fantastiky: vznik paranormální fikce Nancy H. Traillová ve své teorii vychází z konceptu možných světů a nejvíce se pojetím přibližuje svému učiteli, Lubomíru Doleželovi. Traillová se věnuje pouze typologii žánru fantastiky (nikoli po vzoru Doležela celému systému narativní literatury). 110 Svoji teorii představuje v knize Možné světy fantastiky: vznik paranormální fikce, která vyšla roku 1996, v české verzi v roce 2011. Autorka proklamuje, že dílo je fantastické, pokud je jeho fikční svět složen ze dvou aleticky protikladných oblastí, přirozené a nadpřirozené. 111 „Ve svém slova smyslu je tedy fantastika hybrid.“ 112

4.3.1. Typologie fantastiky Dle Traillové jsou nejdůležitějšími aspekty typologie fantastiky: Jakým způsobem je konstruován fikční status nadpřirozené oblasti, jak je nadpřirozená oblast vytvořena a posléze konfrontována s oblastí přirozenou. 113 Schematický přehled je uveden v příloze 3.

4.3.1.1.

Disjunktivní modus

Ve světě disjunktivního modu fantastiky mají obě oblasti (jak nadpřirozená, tak přirozená) zcela jednoznačné, nepopiratelné postavení. 114 Nadpřirozené entity se vyznačují tím, že porušují přírodní zákony, případně se může jednat o nadpřirozené události. Zároveň nemohou být deautentifikovány jako sen, halucinace, šílenství, apod. 115 Přirozeno a nadpřirozeno existují vedle sebe a jejich fikční osoby vstupují do vzájemné interakce. 116 Zástupci tohoto modu mohou

110

TRAILL, Nancy H. Možné světy fantastiky. Vyd. 1. Překlad Lubomír Doležel. Praha: Academia, 2011, 228 s. Možné světy, s. 187 111 TRAILL, Nancy H. Možné světy fantastiky. Vyd. 1. Překlad Lubomír Doležel. Praha: Academia, 2011, 228 s. Možné světy, s. 21 112 TRAILL, Nancy H. Možné světy fantastiky. Vyd. 1. Překlad Lubomír Doležel. Praha: Academia, 2011, 228 s. Možné světy, s. 17 113 TRAILL, Nancy H. Možné světy fantastiky. Vyd. 1. Překlad Lubomír Doležel. Praha: Academia, 2011, 228 s. Možné světy, s. 23 114 TRAILL, Nancy H. Možné světy fantastiky. Vyd. 1. Překlad Lubomír Doležel. Praha: Academia, 2011, 228 s. Možné světy, s. 23 115 TRAILL, Nancy H. Možné světy fantastiky. Vyd. 1. Překlad Lubomír Doležel. Praha: Academia, 2011, 228 s. Možné světy, s. 24 116 TRAILL, Nancy H. Možné světy fantastiky. Vyd. 1. Překlad Lubomír Doležel. Praha: Academia, 2011, 228 s. Možné světy, s. 188

27

být Bubáci pro všední den Karla Michala nebo Strašidlo Cantervillské Oscara Wildea.

4.3.1.2.

Fantazijní modus

Jedná se o podtyp disjunktivního modu, ve kterém nadpřirozená oblast vyplňuje celý fikční svět. 117 Přirozená oblast buď zcela chybí, nebo je omezena na narativní rámec (tvořící prolog, epilog nebo obojí) a má jen velmi omezenou funkci. 118 Silmarillion J. R. R. Tolkiena je mytologií fikčního světa, což z něj činí perfektní příklad fantazijního modu.

4.3.1.3.

Nejednoznačný modus

V tomto modu není možné přisoudit nadpřirozeným událostem přirozenou nebo nepřirozenou povahu. 119 Tento modus vychází z Todorovova tvrzení, že dílo je fantastické, pokud je nejednoznačné. 120 Dle Traillové nejednoznačnost vytváří jeden druh fantastiky, 121 ve kterém je akt vyprávění modifikován a tak oddálen od vyprávěných událostí, že je jeho výsledkem nejednoznačnost. 122 Příklady nejednoznačného modu mohou být Vánoční koleda Charlese Dickense nebo Noc zrcadel Karla Miloty. Konkrétně Milotova povídka Koleda, v níž struktura vyprávění neumožňuje čtenáři rozhodnout, která z vylíčených událostí se skutečně udála.

4.3.1.4.

Naturalizace nadpřirozeného

Nadpřirozená oblast je konstruována stejně jako v disjunktivním modu, ale na konci příběhu je deautentifikována, když vypravěč poskytne přirozené vysvětlení nadpřirozených událostí. 123 Pro tento modus se nabízí jako ukázkový příklad Dům o tisíci patrech Jana Weisse, v němž jsou nadpřirozené události deautentifikovány probuzením protagonisty z hořečnatého snu. 117

Dá se říct, že fikční svět je zcela nadpřirozený a přirozená oblast se v podstatě nevyskytuje vůbec. TRAILL, Nancy H. Možné světy fantastiky. Vyd. 1. Překlad Lubomír Doležel. Praha: Academia, 2011, 228 s. Možné světy, s. 25 119 TRAILL, Nancy H. Možné světy fantastiky. Vyd. 1. Překlad Lubomír Doležel. Praha: Academia, 2011, 228 s. Možné světy, s. 188 120 TODOROV, Tzvetan. Úvod do fantastické literatury. Praha: Karolinum, 2010, 166 s., s. 32 121 TRAILL, Nancy H. Možné světy fantastiky. Vyd. 1. Překlad Lubomír Doležel. Praha: Academia, 2011, 228 s. Možné světy, s. 27 122 Čtenářovo váhání není nic jiného než reakce na textovou neurčitost, na absenci plné autentifikace. TRAILL, Nancy H. Možné světy fantastiky. Vyd. 1. Překlad Lubomír Doležel. Praha: Academia, 2011, 228 s. Možné světy, s. 29 123 TRAILL, Nancy H. Možné světy fantastiky. Vyd. 1. Překlad Lubomír Doležel. Praha: Academia, 2011, 228 s. Možné světy, s. 30 118

28

4.3.1.5.

Paranormální modus

Všechny výše uvedené mody se dají nazývat „tradičními“ formami fantastiky. Mají společné to, že pojímají nadpřirozené jevy jako vybočující z přirozené oblasti. 124 Paranormální modus vznikl až v polovině 19. století a nabízí jiné zpracování nadpřirozeného než předchozí mody. 125 Fikční svět není striktně rozdělen na přirozenou a nadpřirozenou oblast. Jejich opozičnost se vytrácí a veškeré nadpřirozeno je pouze označení pro podivné jevy, latentně existující uvnitř přirozené oblasti. 126 Spisovatelé 127 tohoto období odmítli nadpřirozené a do oblasti přirozeného zahrnuli paranormální jevy. 128 Jinými slovy přirozená oblast byla rozšířena tak, aby do sebe mohla pojmout nové paradigma nadpřirozeného. 129 V tomto novém paradigmatu nejsou nevysvětlitelné jevy způsobeny nadpřirozenými bytostmi, jsou výsledkem přirozeného vybavení některých jedinců. 130 Dobou vzniku i námětem paranormálnímu modu odpovídají povídky Na slovíčko s mumií Edgara Allana Poea a román Mary Shelleyové Frankenstein.

4.3.2. Paranormální jevy Paranormální jevy se vyskytují latentně v přírodě nebo jsou vrozeny lidem. Fyzikální zákony nejsou porušovány, jsou pouze přehodnoceny tak, aby dokázaly pojmout jevy, které nejsou vědecky prokázány. 131 Rozdíl mezi nadpřirozenem a paranormálnem spočívá v tom, že nadpřirozené bylo vnímáno jako něco mimo náš svět. Vědecké nebo pseudovědecké teorie pojetí 124

TRAILL, Nancy H. Možné světy fantastiky. Vyd. 1. Překlad Lubomír Doležel. Praha: Academia, 2011, 228 s. Možné světy, s. 31 125 TRAILL, Nancy H. Možné světy fantastiky. Vyd. 1. Překlad Lubomír Doležel. Praha: Academia, 2011, 228 s. Možné světy, s. 31 126 TRAILL, Nancy H. Možné světy fantastiky. Vyd. 1. Překlad Lubomír Doležel. Praha: Academia, 2011, 228 s. Možné světy, s. 31 127 Charles Dickens, Henry James, Guy de Maupassant, Fjodor Michailovič Dostojevskij, Ivan Sergejevič Turgeněv 128 TRAILL, Nancy H. Možné světy fantastiky. Vyd. 1. Překlad Lubomír Doležel. Praha: Academia, 2011, 228 s. Možné světy, s. 52 129 TRAILL, Nancy H. Možné světy fantastiky. Vyd. 1. Překlad Lubomír Doležel. Praha: Academia, 2011, 228 s. Možné světy, s. 34 130 TRAILL, Nancy H. Možné světy fantastiky. Vyd. 1. Překlad Lubomír Doležel. Praha: Academia, 2011, 228 s. Možné světy, s. 52 131 TRAILL, Nancy H. Možné světy fantastiky. Vyd. 1. Překlad Lubomír Doležel. Praha: Academia, 2011, 228 s. Možné světy, s. 32

29

od lidského světa odděleného nadpřirozena byly nahrazeny teoriemi nevysvětlitelné potence lidské mysli. 132 „Paranormální modus se stal fantastikou pro realisty.“ 133 Samozřejmě to platí jen pro ty, kteří se o fantastiku zajímali. Tito spisovatelé 134 pracovali tak, že přetvořili své fikční světy a zařadili nevysvětlitelné jevy pod přírodní zákony. 135 Traillová svojí analýzou povídek Dickensova Hlídače, Maupassantova Horlu a Turgeněvův Sen odhalila trojí aspekt paranormálního modu. Epistemologický aspekt lze dohledat u Dickense, psychologický u Turgeněva a filozofický u Maupassanta. 136 Dle Traillové se tyto tři vzorové typy realizace paranormálního modu ve dvacátém století transformovaly a daly vzniknout novým druhům fantastiky dvacátého století. Epistemologický směr vytvořil směr nejednoznačné fantastiky, jejímž paradigmatickým textem je Utažení šroubu Henryho Jamese. Vyznačuje se složitostí narativní struktury a nemožností autentifikace nadpřirozené události. Filozofický směr se vyvinul do moderní science fiction, tolik odlišné od technologické utopie tvořené Julesem Vernem. Paradigmatickým příkladem je Válka světů H. G. Wellse, antiutopie vypovídající o napadení Země mimozemšťany. Psychologický směr stál na začátku nejvyhrocenějšího typu paranormálního modu. Vedl k moderní fikci, jejímž nejvýznamnějším představitelem byl Franz Kafka. Oblast paranormálna již není latentní, ale proniká celou přirozenou oblastí tak, že od sebe nemohou být rozlišeny. Dle Doleželovy terminologie jsou Kafkovy světy hybridní, podivné události se dějí bez zjevné příčiny. 137

132

TRAILL, Nancy H. Možné světy fantastiky. Vyd. 1. Překlad Lubomír Doležel. Praha: Academia, 2011, 228 s. Možné světy, s. 52 133 TRAILL, Nancy H. Možné světy fantastiky. Vyd. 1. Překlad Lubomír Doležel. Praha: Academia, 2011, 228 s. Možné světy, s. 52 134 Charles Dickens, Ivan Sergejevič Turgeněv a Guy de Maupassant 135 TRAILL, Nancy H. Možné světy fantastiky. Vyd. 1. Překlad Lubomír Doležel. Praha: Academia, 2011, 228 s. Možné světy, s. 52 136 TRAILL, Nancy H. Možné světy fantastiky. Vyd. 1. Překlad Lubomír Doležel. Praha: Academia, 2011, 228 s. Možné světy, s. 181 137 TRAILL, Nancy H. Možné světy fantastiky. Vyd. 1. Překlad Lubomír Doležel. Praha: Academia, 2011, 228 s. Možné světy, s. 182-183

30

5. ANALÝZA STRUKTURY FIKČNÍHO SVĚTA SPÁČE VE ZVĚROKRUHU V této kapitole se pokusím aplikovat teorii fikčních světů na román Jana Weisse Spáč ve zvěrokruhu. Teorie byla představena v kapitole Fikční sémantika – Od Doležela k Traillové. V první části analýzy se zaměřím na definování struktury fikčního světa románu na základě teorie Lubomíra Doležela. Využiji jeho teorii narativních světů, teorii interakce a narativní modality. Ve druhé části se zaměřím na teorii Nancy H. Traillové věnující se typologii žánru fantastiky. Představím fantastické aspekty románu na základě toho, jakým způsobem je konstruován fikční status nadpřirozené oblasti, jak je nadpřirozená oblast vytvořena a posléze konfrontována s oblasti nadpřirozenou. Výsledkem analýzy výše zmíněných aspektů by mělo být přiřazení románu do jednoho z fantazijních modů.

5.1. Struktura fikčního světa Vzhledem k tomu, že v románu vystupuje více než jedna osoba, tak tento román spadá do kategorie narativního světa s více osobami. Pro tento typ narativního světa je nejpodstatnější teorie interakce.

5.1.1. Interakce Interakce mezi osobami je dána zejména strukturními faktory: hierarchickým uspořádáním postav a jejich kompozičním vzorcem. Základním pojmem interakce je sestava konatelů, jejímž popsáním bude umožněno vytvořit přehled hlavních, vedlejších a druhotných postav. Zároveň vysledováním jejich struktury bude umožněno odhalit kompoziční vzorce, ve kterých postavy v románu vystupují. Což jsou aspekty, které Doležel popisuje, ale dále již nerozvádí.

5.1.1.1.

Sestava konatelů

Podobně jako u mnoha dalších narativů můžeme ve Spáči ve zvěrokruhu vysledovat více konatelských sestav. Sestavy podléhají změnám a transformacím v průběhu výstavby příběhu, tyto sestavy a jejich transformace jsou přehledně zobrazeny v grafu v příloze 4. 31

Průměrně se v románu vyskytují sestavy čítající 2–3 konatelské osoby. Ve Spáči nalezneme dvacet tři kapitol s dvoučlennou sestavou a těch s tříčlennou sestavou je dvanáct z celkového počtu padesáti čtyř kapitol. Na druhou stranu se vyskytují i kapitoly obsahující větší množství konatelů v interakci: na začátku, uprostřed a na závěr textu. Kapitola čtvrtá čítá 8 konatelů, pátá obsahuje 8 konatelů, dvacátá druhá dokonce 12 konatelů, dvacátá osmá kapitola má 10 a čtyřicátá devátá 8 konatelů. Kromě těchto kapitol s vysokým počtem konatelů, dosahují sestavy nejvýše 5 členů (kapitoly devatenáct a dvacet sedm). Zvláštními případy jsou kapitoly neobsahující žádného konatele. Tyto kapitoly jsou vesměs popisného charakteru – znázorňují buď popisy osob, nebo vyplňují prostor při přechodu mezi scénami (přechodová scéna při návratu Rebendy z Ruska). Na základě předložených dat lze vysledovat Weissovu možnou strategii při výstavbě fikčního světa Spáče ve zvěrokruhu. Román je vystavěn převážně na interakci dvou postav (ke kterým se v nemálo případech připojuje třetí postava v konatelské funkci). Kapitoly s větším množstvím konatelských osob se objevují na místech dějových zlomů: ve druhé kapitole Rebenda vstupuje do Lebduškova fikčního prostoru. Ve čtvrté kapitole Rebenda vstupuje do přímé interakce s postavami z bezprostředního Lebduškova okruhu a tudíž se stává součástí továrníkova širšího diskursu. Jedná se o scénu, kdy je při příležitosti rodinné večeře Rebenda představen členům Lebduškovy domácnosti. Díky této situaci se vytvářejí zárodky budoucích konatelských sestav (Rebenda-Pavla, Rebenda-Oždiján,apod.) Oproti tomu v páté kapitole, která je vystavěna na podobném principu (tj. Rebenda vstupuje do již zavedené sestavy postav), se nevytvářejí konatelské sestavy, které by dalším ději románu představovaly nějakou významnější funkci. Ve dvaadvacáté kapitole nastane změna v přístupu konatelských postav románu k protagonistovi Václavu Rebendovi a jeho svěřenci Albínovi/Jiříkovi. Albínovým/Jiříkovým úspěšným absolvováním veřejné zkoušky vědomostí zároveň projde testem i Rebenda a zajistí si tak své budoucí místo v Lebduškově podniku. Další dějový zlom přináší dvacátá osmá kapitola, ve které se při večeři znovu setká většina konatelských osob románu. Při této večeři se rozhodne o obchodní cestě Oždijána do Ruska, za kterým záhy přijíždí do Moskvy i Rebenda. Poslední kapitolou, ve které se představí větší množství 32

konatelů, je kapitola čtyřicet devět. V této kapitole je odhalena vrcholná psychická i fyzická degradace Rebendy. Ukáže se, že není schopen plnit svoji úlohu Albínova/Jiříkova učitele a také to, že podlehnutí Rebendovu neobvyklému biorytmu je nevyhnutelné. Touto detailní analýzou konatelských sestav románu jsem objevila vnitřní systém výstavby příběhu. Otázkou je, zda se jedná o Weissův autorský záměr, či jde pouze o náhodu. Kapitoly s největším počtem konatelských postav, které zároveň představují i významný dějový zlom, totiž zapadají do systémy Rebendova biorytmu. Kapitola pátá i z tohoto hlediska vnímaná čtvrtá, se odehrává na jaře, a podle mé interpretace má za funkci představit především Rebendovu dětskou naivitu a zvídavost. Dvacátá druhá kapitola se odehrává v létě a znázorňuje Rebendu na vrcholu jeho psychických i fyzických sil. Jak již bylo výše zmíněno, čtyřicátá devátá kapitola ukazuje Rebendu v nejhorší podzimní fázi jeho biorytmu. Jeho duševní i tělesné schopnosti se pohybují již na hranici zimní letargie. Do té Rebenda naplno upadá v průběhu padesáté první a padesáté druhé kapitoly, což se formálně projevuje tím, že obě tyto kapitoly jsou založeny na popisném principu průběhu Rebendova zimního spánku a tudíž se v nich nevyskytuje konkrétní konatelská osoba.

5.1.1.2.

Interakce a komunikace

Většina interakcí mezi konatelskými osobami je uskutečňována symetricky. To znamená, že dochází k přímé výměně performativních aktů nebo vzájemných fyzických kontaktů (výměna transitivních úkonů). Ovšem na druhou stranu se vyskytuje nezanedbatelné množství interakcí asymetrických. Tento jev je dohledatelný například v následujících kapitolách: Kapitola 47: „Ale v tom okamžiku ucítil ruku na rameni. Byl to Kizewetr. Václav se vyděsil – ale nebylo to tragické – to jen spěchal kolem a zavadil o něho – (…)“ 138 Kapitola 20: „'Tak mi řekni, kolik je pětkrát pět –', Albín stiskl ústa do hrstě a vrtěl hlavou. Marně se tatínek pokoušel dostati z něho slůvko.“ 139 Kapitola 9: „'Albíne – ty se na mě hněváš?' Chlapec si zacpal uši palcem a nevraživě mlčel.“ 140 138 139

WEISS, Jan. Spáč ve zvěrokruhu. Praha: Československý spisovatel, 1971, s. 394 WEISS, Jan. Spáč ve zvěrokruhu. Praha: Československý spisovatel, 1971, s. 184

33

Kapitola 10: „Knorr se podíval s potlačeným údivem na jeho odraz v zrcadle a pak na sebe. Vůbec neodpověděl. A když Václav opakoval svoji otázku, domnívaje se, že ji přeslechl, vztyčil se Knorr, doposud sehnutý před zrcadlem, v celé výšce, o půl hlavy přesahující Rebendu, a díval se ke dveřím přes jeho tvář, kterou prostě nebral na vědomí.“ 141

5.1.1.3.

Hierarchie postav

Podrobnou analýzou konatelských sestav jednotlivých kapitol románu jsem zjistila počet výskytů konatelských osob, jak vyplývá z grafu v příloze 5. Tento přehled potvrzuje, že Václav Rebenda je skutečně hlavní postavou Spáče ve zvěrokruhu, protože se objevuje v konatelské roli ve 35 kapitolách z celkových 54. Pavla Lebdušková se vyskytuje v 17 a Albín/Jiřík Lebduška ve 14 kapitolách. V hierarchii románu jsou tedy tyto tři postavy ve funkci protagonistů. Pavla především proto, že je součástí důležité milostné dějové linie románu. Hlavním důvodem, proč jsem tyto postavy definovala jako hlavní, jsou jejich vzájemné vztahy, a to především jejich vztah k Rebendovi (viz oddíl týkající se kompozice postav). Zvláštní pozici má postava továrníka Filipa Lebdušky, který ačkoliv je ve výskytu početnější než Albín/Jiřík (Lebduška se v románu objeví v 16 kapitolách jako konatelská osoba), spadá v hierarchii mezi vedlejší postavy. Lebduška se dá označit za „ústřední postavu“, protože jeho postava poskytuje základ pro celý fikční svět. Většina konatelských postav je buď členem jeho rodiny, nebo spadá mezi zaměstnance jeho továrny na koberce. Prostředí fikčního světa je rovněž dáno Lebduškovou domácností, továrnou nebo povahou podnikání (kapitoly odehrávající se v Rusku vznikly všechny jako součást obchodní cesty týkající se obchodních zájmů Lebdušky v této zemi). Lebduškova funkce v románu je tedy funkcí spojovací. Jedná se o společného jmenovatele postav, který zároveň spolustanovuje specifická globální omezení tohoto fikčního světa. Dalším stupněm hierarchie jsou vedlejší postavy, mezi které řadím ty postavy, které mají v románu relevantní konatelskou funkci, jak opět zobrazuje přiložená 140 141

tabulka.

Těmito

postavami

jsou,

Adéla

Harmonykářová,

WEISS, Jan. Spáč ve zvěrokruhu. Praha: Československý spisovatel, 1971, s. 100 WEISS, Jan. Spáč ve zvěrokruhu. Praha: Československý spisovatel, 1971, s. 109

34

Alois

Harmonykář, Helga Maťátková, Jarmil Maťátko, Rudolf Illarionovič Oždiján, Vasil Kopirin, Ferry Knorr, Kizewetr a paní Lebdušková. Posledním Doleželem zmiňovaným hierarchickým stupněm jsou druhotné postavy. Těmi v této práci označuji ty, které mohou, ale nemusí mít konatelskou funkci a zároveň jejich role v rámci textu není více nežli epizodní. Příklady těchto druhotných postav jsou Rebendovi spolunocležníci v dormitáři, další zaměstnanci továrny, apod. Osoba Damby Tugultura se dá vnímat na jednu stranu jako epizodní postava, v hierarchii se řadící mezi druhotné postavy, na druhou stranu svým významem patří do kategorie vedlejších postav. Jeho funkce se dá přirovnat k úloze katalyzátoru, protože předznamenává nový směr vývoje jeho blížence Václava Rebendy. Rebenda si na základě tohoto setkání uvědomí, že není na světě tak osamocený, jak si doposud myslel a že mu tento jeho osudem vynucený životní rytmus může přinášet i radost a nové příležitosti.

5.1.1.4.

Kompoziční vzorce

Doležel ve své teorii uvádí v souvislosti s kompozičními vzorci následující vztahy: (a)symetrie, paralelismus a kontrast. Vzhledem k tomu, že Doležel tyto termíny dále nespecifikuje, tak je za účelem předkládané analýzy definuji následovně: Symetrie a asymetrie (jak již bylo uvedeno v kapitole s názvem Interakce a komunikace) je založena na rovnocenném nebo nerovnocenném vztahu mezi postavami. Paralelismus

zobrazuje

určitou

vnitřní

podobnost

mezi

postavami

a jedná se o vztah podřazený symetrii. Kontrast přináší do vztahu mezi postavami zásadní odlišnost či diametrálně odlišnou vlastnost, tudíž spadá pod nadřazený pojem asymetrie. 5.1.1.4.1.

Symetrie

Symetrie je ve Spáči ve zvěrokruhu dohledatelná především ve vztahu členů fikčního světa k ústřední postavě továrníka Lebdušky. Většina konatelských osob vykazuje symetrický vztah tím, že jsou tyto postavy buď v pozici rodinných příslušníků Lebdušky, nebo jsou jeho zaměstnanci, což je staví do rovnocenného vztahu k této postavě. Tato symetrie neznamená, že by postavy byly rovnocenné s postavou Lebdušky, ale to, že množina těchto postav je společně vůči němu 35

v podobném vztahu daném asymetrií vyvolanou Lebduškovou nadřazeností z jeho pozice hlavy rodiny a majitele podniku (viz schéma v příloze 6) Kromě této „obecné“ symetrie postav vůči Lebduškovi existují symetrické vztahy i mezi těmito konatelskými osobami. Zřejmě nejjasnější symetrický vztah existuje mezi sestrami Adélou a Helgou a přes ně zprostředkovaně mezi jejich manžely. Zvláštní druh symetrie panuje mezi hlavními postavami (Rebenda-PavlaAlbín/Jiřík). Albín/Jiřík a Pavla jsou jedinými osobami fikčního světa Spáče ve zvěrokruhu, které mají s Rebendou bilaterální vztah. Rebenda výrazným způsobem působí na větší množství osob románu, ovšem pouze tyto dvě konatelské osoby poskytují Rebendovi výraznou zpětnou vazbu. Toto zjištění mě vedlo k vytvoření trojčlenné sestavy hlavních postav. Zjištění je přehledně zobrazeno v podobě diagramu v příloze 7. 5.1.1.4.2.

Paralelismus

Paralelní vztah se vyskytuje především mezi Rebendou a Albínem/Jiříkem a mezi Rebendou s Dambou Tugulturem. Rebenda a Albín/Jiřík mají na počátku románu paralelní vztah vytvořený na základě jejich společných vlastností. Oba jsou na svůj věk velmi nevyspělí – Albín/Jiřík jako dítě školního věku nezvládá ani základní početní úlohy, je emočně i sociálně zaostalým dítětem; Rebenda, mladý muž, se chová jako malé dítě, oplývající bezelstností a naivitou. Na oba dva je pohlíženo jako na prosťáčky, dokonce Albín/Jiřík bývá stavěn nad Rebendu (především proto, že Rebenda jako dospělý muž je vnímán díky svému chování negativněji, než pomalejší dítě, které na své „projevení“ 142 teprve čeká). Rebenda s Albínem/Jiříkem procházejí nějakou dobu stejným vývojem. Učitel i žák společně inteligenčně i emočně vyspívají a tato vzestupná tendence vrcholí veřejnou zkouškou, při které uspějí jak žák, tak učitel. Nastává moment, kdy jejich paralela kulminuje. Od momentu, kdy Rebenda dosáhne svého vrcholu, tak dochází i k rozdělení paralely mezi ním a Albínem/Jiříkem. Zatímco Rebenda začíná pozvolna degradovat, Albínova/Jiříkova vzestupná tendence neustále pokračuje. Rebenda a Damba Tugultur mají svoji paralelu určenou shodným biologickým rytmem ovlivňovaným koloběhem přírody. 142

Slova továrníka Lebdušky: WEISS, Jan. Spáč ve zvěrokruhu. Praha: Československý spisovatel, 1971, s. 248

36

Symetrie je v tomto románu poměrně vzácným typem vztahu, protože mezi většinou postav existují různé druhy asymetrií. 5.1.1.4.3.

Asymetrie

Základní asymetrie je dána nadřazeným postavením továrníka Lebdušky vůči většině postav. Větší či menší míra asymetrie se dá vyhledat v podstatě v jakémkoliv vztahu, který se v románu vyskytuje. Vždyť i na jednu stranu paralelní vztah Rebendy a Damby Tugultura není čistě paralelní, protože v ostatních vlastnostech jsou si tyto dvě osoby velmi vzdálené. Zároveň Tugultur výrazně působí a ovlivňuje Rebendu, který ovšem na Mongola nevytváří zcela žádný vliv. Já se budu věnovat asymetrickým vztahům mezi vybranými konatelskými osobami, díky kterým budu moci identifikovat jejich funkci v románu. Asymetrie se dá vysledovat i v rodině Lebdušky. Kontrast mezi manžely (viz dále), asymetrie mezi sourozenci (především mezi Albínem/Jiříkem a Pavlou, nebo také asymetrie mezi Pavlou a zbývajícími sestrami), mezi dalšími rodinnými příslušníky (Lebduška a Oždiján, Maťátko a Oždiján). Zmiňovaná asymetrie mezi sourozenci Pavlou a Albínem/Jiříkem je z hlediska této analýzy důležitá proto, že tyto postavy tvoří dva z vrcholů trojúhelníku vztahů mezi protagonisty, což je zobrazeno na diagramu v příloze. Vztah těchto dvou postav není pro román příliš důležitý, vždyť ani nevstupují do vzájemných interakcí (až na výjimku epizody týkající se Albínova/Jiříkova přezkoušení). Důležitost je dána jejich sourozeneckým vztahem a tím pádem vzniknuvším propojením s postavou Václava Rebendy. 5.1.1.4.4.

Kontrast

Z osob s konatelsky relevantní funkcí pro narativ jsou Kizewetr a paní Lebdušková jedinými, u kterých neznáme jejich křestní jména. Tato skutečnost se jeví pro interpretaci jejich rolí v příběhu jako velmi důležitá. Klíčem k interpretaci je Píšovo označení Kizewetra za člověka-stín. Za člověka-stín považuji i paní Lebduškovou. Vzhledem k tomu, že ani u jedné z těchto postav neznáme křestní jméno, tak nemáme prostředek k poznání jejich identity. Tato identita je dána právě těmi stíny, které vrhají a zdroji světla, s jejichž září je jejich identita spojena. Kizewetr je groteskním stínem Rebendy, paní Lebdušková je záštiplným stínem svého manžela. Například Kizewetr v románu říká (a tím odhaluje grotesknost své postavy): „A tu najednou jako když z nebe spadne člověk, Václav Rebenda! Ten chlápek mě chytl od první okamžiku, jak jsem ho uviděl. Tak mě udeřil, že jsem už 37

ani nemyslel na sebe. Přestal jsem se vůbec zajímat o svou vlastní osobu. Tušil jsem v něm – ani nevím co. V jeho blízkosti svět už nebyl tak zoufale nudný a beznadějný, naopak, napínavý, něco viselo ve vzduchu, nějaké čekání se naplňovalo, ať shůry či zdola – ještě není všemu konec – taková je kolem něho nálada! Je plný budoucnosti, plný osudu. Proto jsem tak přitahován k jeho patám, proto jsem ho pozoroval klíčovou dírkou, proto jsem se dovedl ukrýt i za portiérou, a proto jsem i odjel na dovolenou. Měla jste pravdu, slečno Pavlo, naučil jsem se být jeho stínem–“ 143 Paní Lebdušková: „Když vytušil v zášeří pokoje svoji ženu, byl poněkud překvapen. Stávalo se mu to vždy, kdykoliv se s ní setkával na onom místě. Nebylo v tom střetnutí nic příjemného ani nepříjemného, pouhý údiv, že tam je, že ji opět nachází ve stejném koutě, kde ji opustil naposledy, před několika dny.“ 144 Paní Lebdušková je stínem svého manžela. Žije ve stínech, vidí pouze stíny a také je pouhým stínem sebe samé z doby, kdy u ní ještě nepropukla oční choroba. Zakládá si na svém vzdělání, a proto bytostně opovrhuje svým nedostudovaným manželem sršícím na všechny strany samorostlou moudrostí nabytou celoživotní prací s koberci. Oproti manželce Lebduška oplývá životním elánem, energií a radostí ze života. Paní Lebdušková pouze záštiplně sedí ve svém koutě a jako pavouk spřádá síť svých úkladů, kterými by mohla manžela co nejvíce pokořit. Weiss jejich vztah popisuje následovně: „Byla-li z jeho strany vůči ní lhostejnost, od ní vycházelo pohrdání.“ Stejně jako je lampa lhostejná vůči stínu, který vrhá na chodník, tak podobným způsobem je lhostejný Lebduška ke své ženě a stejně tak lhostejný je i Rebenda vůči Kizewetrovi. Kizewetrův kontrastní vztah k Rebendovi ovšem napomáhá k vykreslení povahy a vlastností našeho protagonisty. Další kontrastní vztahy jsou důležité pro vedlejší dějové linie románu. Kontrastní vztah paní Lebduškové se synem Albínem/Jiříkem patří mezi důležité vedlejší linie románu. Kontrast je založen na tom, že pro paní Lebduškovou, velmi vzdělanou a sečtělou ženu, mohlo být hanbou to, že přivedla na svět dítě, jakým byl Albín/Jiřík. Tento chlapec představuje i určitou porážku paní Lebduškové v mnohaleté bitvě, kterou sváděla s manželem, ve které mu „odmítala“ porodit kýženého mužského potomka. Dá se tak říci, že se kontrastní vztah mezi manžely přenesl i na syna. „Již po porodu Pavly, počal jí slábnout zrak, ale toto své děťátko, 143 144

WEISS, Jan. Spáč ve zvěrokruhu. Praha: Československý spisovatel, 1971, s. 275, zvýraznila B. M. WEISS, Jan. Spáč ve zvěrokruhu. Praha: Československý spisovatel, 1971, s. 171, zvýraznila B. M.

38

Albína, vítala na svět se zavázanýma očima.“ 145 Díky Rebendovu vlivu na chlapce i na jeho matku dochází k napravení jejich vztahu. Oždiján a Kopirin představují přípravnou epizodu pro velmi důležitou vedlejší linku, kterou je cesta do Sovětského svazu. Oždiján symbolizuje odpor vůči Sovětům a jejich rudé revoluci; zatímco Kopirin je podvodník, který se vetře do přízně zkrachovalého aristokrata. Mezi těmito postavami byla ustanovena dohoda týkající se výroby speciálního jedu určeného do Lebduškových koberců, jejichž dodávka směřuje do Sovětského Ruska. Oždiján v Rusku nenachází to, co hledal (tisíce hladovějících Rusů, rozpadající se ulice hlavního města, skomírající ekonomiku a krvavé potlačování projevů protirežimního opozičního hnutí). Poté co Oždijána vylákal pod „absurdní záminkou“ do Ruska, Kopirin vykrade Oždijánův byt a připraví ho o rodinné šperky, zachráněné před revolucí, následně beze stopy mizí. Krádež představuje pro Oždijána onu příslovečnou poslední kapku, která vyústí v to, že si vezme život. Tomuto osudem nalomenému muži se zbortil svět po zjištění, že Rusko není v takovém stavu, v jakém ho očekával a zároveň si uvědomil, jaká by ho čekala hanba, kdyby Kopirina policie dopadla a on jim vyložil jejich úmysly s kobercovým jedem. Kontrast mezi Rebendou a Oždijánem spočívá v tom, že na rozdíl od Oždijána (zarytého odpůrce ruské revoluce), je Rebenda novým společenským uspořádáním Ruska doslova nadšený. Rebenda je do Moskvy poslán za tím účelem, aby vyhledal Oždijána, který po dobu svého pobytu v SSSR nekomunikoval s Lebduškovým závodem. Při návštěvě Moskvy dojde k snad nejdůležitějšímu setkání v Rebendově životě. V zemi, kterou obdivuje a vzhlíží k ní, potkává svého druha Dambu Tugultura. V románu plní Oždiján pomocnou funkci, protože díky němu se Rebenda dostává do Sovětského svazu. Posledním

zkoumaným

kontrastem

je

vztah

Rebendy

s Pavlou

Lebduškovou. Rozdíly mezi protagonisty jsou v prvé řadě založené na jejich společenském původu. Na společenském žebříčku se nacházejí na opačných koncích. V době setkání je Rebenda chudým absolventem hledajícím zaměstnáním a Pavla je dcerou úspěšného průmyslníka (čímž má zajištěnou budoucnost, ve které si nemusí dělat starosti s hledáním zaměstnání). Pavla žije život zcela odtržený od Rebendovy reality, ve které úspěšný maturant nemůže najít pracovní místo z důvodu právě 145

WEISS, Jan. Spáč ve zvěrokruhu. Praha: Československý spisovatel, 1971, s. 92

39

probíhající hospodářské krize. V důsledku tohoto odtržení od reality si Pavla není jistá svojí skutečnou identitou, což se mimo jiné projevuje její předčasnou dospělostí, tolik nepřirozenou pro dívku v jejím věku. Se zvyšující se mírou interakce mezi protagonisty dochází k tomu, že se počínají stírat rozdíly tvořící kontrast mezi postavami. Zpětná vazba na nalezení Pavliny identity spočívá v tom, že Pavla Rebendovi poskytne důvod, proto aby se svou chorobou bojoval. Zároveň jediná Pavla přijme jeho onemocnění jako fakt a nepovažuje tak Rebendu za zrůdu. Osoba Václava Rebendy se v návaznosti na předloženou analýzu jeví jako postava s hybatelskou funkcí, proto jí věnuji samostatný oddíl kapitoly Kompoziční vzorce. Tato hybatelská funkce se projevuje tím, že Rebenda způsobí proměnu fikčního světa. Rebenda vstupuje do určitého daného prostředí s ustálenými vztahy mezi postavami. Interakcí s konatelskými osobami narativu Rebenda vyvolává transformace nejen mezilidských vztahů, ale i přímo naturelů a životních postojů těchto postav. Dílčí závěry Na základě aplikace Doleželovy teorie interakce na román Spáč ve zvěrokruhu Jana Weisse jsem došla k dílčím závěrům, které lze shrnout následujícím způsobem: a) Sestavy konatelů románu jsou nejčastěji tvořeny dvou- až tříčlennou sestavou konatelských osob. Vyskytuje se ovšem pět kapitol s vysokým počtem těchto osob, tyto kapitoly jsou pro analýzu klíčové. b) Interakce z hlediska komunikace se realizuje převážně symetricky. c) Hierarchie postav uspořádala konatelské osoby románu do kategorií hlavních, vedlejších a druhotných postav. d) Kompoziční vzorce odhalily vztahy (symetrie, asymetrie, paralelismu a kontrastu) mezi konatelskými osobami. Především byla pozornost zaměřena na vztahy Rebendy s ostatními osobami za účelem zjištění jejich rolí v románu. Tyto role jsou: Kizewetr – stínová postava Rebendy; paní Lebdušková – stínová postava pana Lebdušky; Mongol – katalyzační postava; Lebduška – ústřední postava; Oždiján – pomocná osoba; Albín/Jiřík – protagonista; Pavla – protagonistka; Rebenda – protagonista, hlavní hybatel fikčního světa. 40

5.1.2. Narativní modality Doležel pracuje se dvěma typy globálních operací – výběrem a formativními operacemi. Doposud jsem se ve své analýze věnovala kategorii výběru. Následující kapitolu zaměřím na formativní operace, jejichž předními faktory jsou modality. Narativní modality jsou pro tuto práci důležité zejména z toho důvodu, že Nancy H. Traillová ve své teorii vychází z Doleželova konceptu narativních omezení.

5.1.2.1.

Aletická omezení

U aletických omezení (které stanovují kategorie možnosti a nemožnosti fikčního světa) se zaměřím na podmínky fikčního světa, zejména na jeho kauzalitu, časové a prostorové parametry a akční schopnosti postav (viz výše). Kauzalita, časové a prostorové parametry Spáče ve zvěrokruhu svou povahou korelují s vlastnostmi aktuálního světa. Kauzalita fikčního světa Spáče ve zvěrokruhu není ničím narušována, události se nedějí nahodile, naopak je jejich vznik a průběh pečlivě popsán. Časové parametry románu jsou dány jeho zařazením do období počátku třicátých let 20. století, do období probíhající světové hospodářské krize. Tento fakt spoluvytváří děj narativu. Nebýt vysoké míry nezaměstnanosti vyvolané touto krizí, nevznikl by jeden ze základních pilířů struktury fikčního světa – Lebduškou zaměstnávaná inteligence a tím pádem i Rebenda vybraný na pozici vychovatele pro továrníkova syna. Prostorové parametry jsou v románu redukovány na minimum. Dozvídáme se pouze, že se děj odehrává v Československé republice, v blíže neurčeném městě. Děj románu je soustředěn zejména do Lebduškovy vily a továrny. Pro Rebendu klíčové momenty se odehrávají v Sovětském svazu a místě jeho přezimování. To však není nijak blíže určené (jsou ovšem zmiňována místa, kde přezimoval několikrát v minulosti), ale přezimování, které se odehraje na závěr románu, je pouze spojené s osobou tety Mestekové, ale místo není specifikováno. Tato nedourčenost může být dalším z prostředků, jak nepřímo docílit dojmu záhadnosti Rebendova onemocnění. Akční schopnosti postav jsou rozhodujícím aspektem pro analýzu aletických omezení Spáče ve zvěrokruhu. Výše zmíněné parametry vypovídají o tom, že je tento román založen na zásadách aktuálního světa, z tohoto hlediska by mohl být narativ vnímán jako narativ odehrávající se v přirozeném fikčním světě. Tuto přirozenost fikčního světa ovšem narušují akční schopnosti protagonisty Václava Rebendy. Rebenda svými vlastnostmi porušuje fyzikální zákony aktuálního světa. Z tohoto 41

hlediska by se na základě Doleželovy teorie dal Rebenda vnímat jako hybridní osoba. Jeho neobyčejný biorytmus podléhající střídání ročních období ho odlišuje od většiny osob fikčního světa. Tyto jeho nadpřirozené vlastnosti odsunují narativ z přirozené oblasti do oblasti nadpřirozené v rámci tohoto fikčního světa. Projevy a výstavba nadpřirozené oblasti včetně její konfrontace s přirozenou oblastí románu budou analyzovány v části věnující se typologii fantastiky podle teorie Nancy H. Traillové. Hybridní svět Hybridní svět je zvláštní druhem fikčního světa, který nepodléhá aletickým omezením, tak jak je definuje Doležel. Veškeré přirozené i nadpřirozené jevy, které se v tomto typu světa vyskytují, mají svůj původ uvnitř hybridního světa. Václav Rebenda je lidskou bytostí, u které se z nevysvětlitelného důvodu objevily nadpřirozené vlastnosti. Zároveň se tato fyzikálně nemožná entita vyskytuje spolu s fyzikálně možnými bytostmi fikčního světa Spáče ve zvěrokruhu zakotveného do oblasti přirozeného fikčního světa narativu.

5.2. Fantastika Spáče ve zvěrokruhu Spáč ve zvěrokruhu, jak bylo výše zmíněno, obsahuje nadpřirozenou oblast ve svém fikčním světě. Úkolem následující analýzy bude odhalit způsob, jakým je tato nadpřirozená oblast vystavěna, jak se projevuje a jaký je její vztah k přirozené oblasti románu.

5.2.1. Projevy a výstavba nadpřirozené oblasti Spáče ve zvěrokruhu Nadpřirozená oblast románu se projevuje jiným způsobem než u narativů které Traillová zkoumá. U těchto klasických narativů s nadpřirozenou rovinou dochází k tomu, že jsou protagonisté konfrontováni s určitým nadpřirozeným jevem. Spáč ve zvěrokruhu představuje jiný koncept. V tomto narativu samotná hlavní postava představuje nadpřirozený aspekt románu a děj je založen především na tom, jak se s touto nadpřirozeností vyrovnávají další postavy. Nadpřirozené jevy nejsou odhaleny již na počátku narativu, ale jsou postupně odhalovány s tím, jak je příběh rozvíjen. První důkaz o tom, že s Rebendou není něco v pořádku, se vyskytuje ve čtvrté kapitole na straně 54 – Rebenda říká: „Víte, byl jsem těžce nemocen po celou zimu. Mozek jako pod sněhem, paměť mi zmrzla a teď 42

teprve pomaloučku roztává – jen mi popřejte času se rozhlédnout! Na všechno se rozpomenu.“ 146

Tímto způsobem je tedy na začátku vysvětlen důvod

neobvyklého Rebendova chování. S postupujícím jarem se objevují stále častější důkazy Rebendova neobyčejného životního rytmu. Projevuje se jeho zvídavost, životní energie a také dochází k výrazné fyzické proměně: V momentě, kdy Rebenda vstupuje do fikčního světa románu, je popisován následovně: „Tvář byla žlutá, tenoučká, na kost vyhublá, jakoby umořená posledními dny a hodinami, nikoliv lety. Hnědé vlasy, uhlazené vodou, se už odlepovaly a ježily na všecky strany. Na vyvrtlých bedrech jako na ramínku visely pomačkané rukávy, široké nohavice se svrašťovaly do nepředvídatelných záhybů, plných tmy.“ 147 Celé jaro trpí Rebenda neobyčejným hladem, tělo se snaží dohnat strádání uplynulé zimy: „Místo nervů má v sobě tisíce kořínků, jež do něho zapouštějí všechny trávy. Slunce praží. Sníh taje. Půl ho vypije slunce a půl vsaje do sebe země jeho těla. Spí a probouzí se a opět usíná – sníh studí a pálí, všechny kořínky najednou se pohnou, jeden neví o druhém – a přece všechny současně obživují. Mají hlad, volají na něho tisícerými ústy, kdy že počne hostina.“ 148 S počínajícím létem se Rebendovi vrací plné síly, což se projevuje i na jeho tělesném vzhledu: „Byl dobře oblečen v šedivé látce prostého střihu. Měl jasnou, kvetoucí tvář; její svěžest, až nápadná, barevně kontrastovala s hnědou hlavou, právě uhlazenou nůžkami kadeřníka. (…) Jestliže se Rebenda spravil za ten měsíc k nepoznání (jak vypadal tenkrát na té večeři – a dnes!), (…).“ 149 V průběhu léta se objevují četnější zmínky o jeho neobyčejnosti, například když se ho Pavla ptá, jak to Rebenda má se svojí minulostí, ten odpovídá: „Vítězství a prohry. Tak to je. Lepší je nakonec zvítězit, ale u mne je to naopak. Zvítězím, abych naposled prohrál. Mám úspěchy, ledacos i získám a opět všechno ztratím. Začínám vždy znovu a znovu.“ 150 Jedním z nejvýraznějších rysů jeho proměny je přebytek energie: „Čtení časopisů a knížek dráždilo ho k přemýšlení a hledání nových zdrojů činnosti. Potřeboval nějaký ventil, kterým by se uvolnila jeho přebytečná energie.“ 151 Tato proměna nejvíce dráždí postavu Kizewetra, který se rozhodne odhalit, v čem spočívá 146

WEISS, Jan. Spáč ve zvěrokruhu. Praha: Československý spisovatel, 1971, s. 54–55 WEISS, Jan. Spáč ve zvěrokruhu. Praha: Československý spisovatel, 1971, s. 20 148 WEISS, Jan. Spáč ve zvěrokruhu. Praha: Československý spisovatel, 1971, s. 80–81 149 WEISS, Jan. Spáč ve zvěrokruhu. Praha: Československý spisovatel, 1971, s. 193 150 WEISS, Jan. Spáč ve zvěrokruhu. Praha: Československý spisovatel, 1971, s. 225 151 WEISS, Jan. Spáč ve zvěrokruhu. Praha: Československý spisovatel, 1971, s. 257 147

43

Rebendova zvláštnost. Svá zjištění o povaze Rebendovy neobyčejnosti publikuje v závodním časopise prostřednictvím čtyřverší: „Žij rychle, léto kulminuje, využij každé vteřiny, Podzim ti líně boty zuje, Zima přichystá peřiny.“ 152 Odhalení přichází, když Kizewetr představuje výsledky svého pátrání po Rebendově minulosti Pavle: „Šel jsem po jeho minulém podzimu, abych si zjistil jeho příští zimu. Všichni jsme byli svědky jeho jara. Teď prožívá svoje léto. Teď kulminuje. Kypí tělem i myšlenkami, přebytky jeho energie se vybíjejí činorodou prací, je přetížen ovocem, každý si může z něho utrhnout. Ale na podzim začne žloutnout a opadávat. V zimě spí jako ryba v bahně, jako larva pod kůrou. A zjara – nastojte – boží zázrak! Probouzí se dítě, vztahuje ručky, všechny věci v jeho prstech se stávají hračkami. Ze všeho nejvíce miluje panenky. Takový je rok Václava Rebendy.“ 153 Na tomto místě je poprvé skutečně odhalen princip Rebendova biorytmu, doposud se vyskytovaly pouze náznaky, které mluvily o záhadné zimní chorobě. Až od tohoto momentu víme o tom, že se nejednalo o náhodnou, přes zimu trvající chorobu, ale že ta se cyklicky opakuje už mnoho let. Kizewetr pracuje s deníkovými zápisy Rebendova spolužáka z gymnázia a s různými svědectvími lidí, kteří Rebendu znají. S vrcholem léta přichází i Rebendův vrchol, který ho zastihuje na jeho cestě do Sovětského svazu: „Teď už věděl, proč ho to táhlo do Ruska. Horečné léto práce, dni a noci vypjaté energie, bezoddyšný spěch, jako by to všechno muselo být do podzimu hotovo, v úzkosti před ledovými hvězdami, jiskřícími nad bílým mlčením země. Zde i noci byly nabity prací, nesčíslná okna závodů zářila v temnotách, továrny bušily do mraků, rychle, rychle – zpívaly mu do noty, nežli nastane zima, nežli půjdu spat. – – Tempo – tempo! To byla sláva jeho slunovratu, vrcholení jeho roku a padlo pod kopyta úžasného cvalu šílené metropole.“ 154 V Moskvě narazí na

152

WEISS, Jan. Spáč ve zvěrokruhu. Praha: Československý spisovatel, 1971, s. 262 WEISS, Jan. Spáč ve zvěrokruhu. Praha: Československý spisovatel, 1971, s. 276 154 WEISS, Jan. Spáč ve zvěrokruhu. Praha: Československý spisovatel, 1971, s. 303 153

44

svého blížence Mongola – „Společné stigma osudu, spáč pod zimními hvězdami – jako já!“ 155 Po návratu z Ruska se Rebenda rozhodne vzdorovat svému přirozenému rytmu tím, že se v zimě pokusují neupadnout do spánku. S přibývajícím podzimem ovšem sledujeme jeho postupnou psychickou i fyzickou degradaci. Nejdříve Rebenda vypadá velmi blahobytně: „Na obnažené hlavě hřebeny větrů divoce mu češou hustou hřívu. – Dobře vypadá, až příliš dobře – je skoro tlustý – vždyť má i bříško a lalůček pod bradou.“ 156 Pak na konci listopadu sám o sobě mluví takto: „Jak jsem ohyzdný – smál se vyzývavě, otylý a olysalý!“ 157 Jiřík ho v tomto období vidí následovně: „A pan učitel ležel jako mrtvola, už to ani nebyl on, ve své tlusté, šedivé kůži jenom trochu se mu podobal.“ 158 Také otevřeně poprvé zazní z úst Rebendy, že se s tímto životním rytmem již narodil, když promlouvá o svém dětství a vztahu s maminkou: „Když jsem se zjara probouzel, mazlila se se mnou, jako kdybych se jí byl právě narodil, (…)“ 159 A také to, že s touto nemocí byl u lékaře, který mu poradil, odcestovat na jih, aby tak utekl před zimou. 160 Tuto cestu ovšem Rebenda nepodnikne, protože podlehne svému přirozenému rytmu a ulehne k zimnímu spánku: „Spal. Těžce a hluboce spal, jako země v zimě. Chorobný spánek – namítnete – ale možno nazvati chorým strom, z něhož v listopadu padá listí? Stůňou louky a pole pod sněhem? Nestůňou – řeknete – ale člověk přece je vyňat z těchto zákonů ekliptiky, člověk se daří a kvete a plodí ve všech ročních dobách, pod všemi hvězdami, ve všech zeměpásech. Jiný zákon dělí jeho život – zákon světla a tmy.“ 161

155

WEISS, Jan. Spáč ve zvěrokruhu. Praha: Československý spisovatel, 1971, s. 319 WEISS, Jan. Spáč ve zvěrokruhu. Praha: Československý spisovatel, 1971, s. 364 157 WEISS, Jan. Spáč ve zvěrokruhu. Praha: Československý spisovatel, 1971, s. 380 158 WEISS, Jan. Spáč ve zvěrokruhu. Praha: Československý spisovatel, 1971, s. 398 159 WEISS, Jan. Spáč ve zvěrokruhu. Praha: Československý spisovatel, 1971, s. 348 160 WEISS, Jan. Spáč ve zvěrokruhu. Praha: Československý spisovatel, 1971, s. 273 161 WEISS, Jan. Spáč ve zvěrokruhu. Praha: Československý spisovatel, 1971, s. 420–421 156

45

5.2.2. Konfrontace nadpřirozené oblasti s přirozenou oblastí Spáče ve zvěrokruhu Z předchozích vybraných úryvků, které názorně představují to, jakým způsobem je v románu nakládáno s Rebendovou nadpřirozenou schopností, vyplývá to, že jeho biorytmus není způsobem chorobou. Ačkoliv se po celou dobu o projevech jeho životního rytmu mluví jako o nemoci, tak sám Weiss nám prostřednictvím vypravěče říká, že Rebendu nelze označit za nemocného, ale za jedince ovládaného jinými přírodními zákony. Tato nemoc navíc není známa žádné z postav v rámci fikčního světa Spáče ve zvěrokruhu – a to ani zmiňovaným lékařům (výjimkou je pochopitelně Mongol). Parametry přirozené oblasti byly popsány v oddíle věnujícím se aletickým omezením. Rozhodně se dá prohlásit, že Spáč ve zvěrokruhu není „realistickým románem s rozptýlenými náznaky fantastiky“ 162. Nadpřirozená oblast tvoří páteř románu. Slouží především k tomu, abychom sledovali reakce a následné proměny hlavních konatelských osob. Můžeme proto narativ vnímat primárně jako román psychologický s výraznou fantastickou linií prostupující celý narativ. Nadpřirozená oblast také není striktně oddělena od přirozeného světa, proto nemůžeme uvažovat o přiřazení narativu k disjunktivního modu. Proti tomuto modu vypovídá také to, že nemáme zmínky o tom, že by Rebenda pocházel z nějakého nadpřirozeného světa (na rozdíl od Traillovou uváděných andělů, démonů nebo duchů typických pro tento nadpřirozený modus). Z podobného důvodu můžeme z naší analýzy vypustit fantazijní modus, protože Spáč ve zvěrokruhu není tvořen fikčním světem, ve kterém by se přirozená oblast nevyskytovala. Proti tomuto tvrzení mluví historické i společenské zařazení románu do třicátých let 20. století, které odráží reálné dobové skutečnosti aktuálního světa. Nejednoznačný modus je sám o sobě docela spornou kategorií typologie fantastiky. V románu nám ani postavy, ani vypravěč nenabízejí žádné indicie, na základě nichž bychom mohli Rebendův biorytmus deautentifikovat. Pokud by se mělo jednat o určitý druh onemocnění, tak tím pádem není známý ani ve fikčním světě Spáče ve zvěrokruhu, ani v aktuálním světě. Navíc existuje dostatek důkazů o tom, že tento životní rytmus není výmyslem (a to ani vykalkulovaným Rebendou, ani vzniklým případnou duševní poruchou protagonisty), protože existuje 162

TRAILL, Nancy H. Možné světy fantastiky. Vyd. 1. Překlad Lubomír Doležel. Praha: Academia, 2011, 228 s. Možné světy, s. 101

46

řada svědectví, které autentifikují nadpřirozené vlastnosti hlavní postavy. Protože nadpřirozená oblast není v románu jednoznačně deautentifikována 163 jako sen, halucinace či šílenství, nemůže být román vnímán ani jako součást modu naturalizace nadpřirozeného. Posledním modem, který Traillová uvádí, je paranormální modus (viz kapitola Od Doležela k Traillové). Tento modus je specifický tím, že nepracuje s dichotomií přirozeného a nadpřirozeného světa. Václav Rebenda splňuje podmínku paranormálního modu tím, že nadpřirozené jevy nejsou vyvolány nadpřirozenou bytostí, nýbrž jedincem, jehož přirozené vlastnosti ho odlišují od ostatních jedinců fikčního světa. Rebendova schopnost je popisována jako nemoc, z logiky paranormálního modu můžeme tedy uvažovat následovně: Rebendův zvláštní biorytmus je latentně existující jev fikčního světa Spáče ve zvěrokruhu. Tato latentnost není blíže specifikována, ale protože se vlastnost vyskytla u Rebendy a Mongola, jejichž rodiště dělí tisíce kilometrů, můžeme předpokládat nejen to, že se vlastnost vyskytuje u více osob, ale dokonce i to, že se jedná o vlastnost, která je ve fikčním světě Spáče ve zvěrokruhu běžná, pouze latentně vyčkává a projevuje se u vybraných jedinců. Pokud dovedeme tuto teorii do extrému, můžeme říci, že Rebenda představuje nový vývojový druh člověka-rostliny, který v budoucnosti nahradí druh homo sapiens. Pokud bychom uvažovali takovýmto způsobem, tak by Spáč ve zvěrokruhu mohl být přiřazen k filozofickému směru (vyvinutého z původního paranormálního modu) a tím pádem přiřazen do žánru science fiction (viz kapitolu Od Doležela k Traillové). Přiřazení do epistemologického směru fantastiky 20. století není podle mě na místě. Proti mluví především to, že Spáč ve zvěrokruhu nepředstavuje narativ s komplikovanou narací, ani se nevyznačuje nejednoznačností autentifikace a deautentifikace nadpřirozených jevů, tak jak předjímá Traillová pro tento směr. Ani psychologický směr se nedá z tohoto hlediska na tento román aplikovat. Nedochází (jako u Kafky) k tomu, že by nadpřirozená oblast pronikala celou přirozenou oblastí tak, že od sebe nemohou být odlišeny. „Podivné události se (ne)dějí náhodně,

163

Jediný případ deautentifikace, na který jsem v literatuře narazila, pochází od Viléma Kmuníčka: „(…) na rozdíl od motivů Spáče ve zvěrokruhu, kde se přímo vyslovuje podezření, že realita je 163 snem.“ Na základě této Kmuníčkovy interpretace by se dal Spáč ve zvěrokruhu možná počítat do nejednoznačného modu. (KMUNÍČEK, Vilém. Hledání Jana Weisse. Vyd. 1. Liberec: Bor, 2012, s. 87

47

kdekoliv, kdykoliv bez nějaké zvláštní příčiny právě tak jako se dějí ve snu.“ 164 Podobný snový princip by se dal snad uplatnit u starších Weissových děl (např. Dům o tisíci patrech), ale u Spáče ve zvěrokruhu uplatnitelný není. Všechny uvedené skutečnosti mě vedou k tomu, abych využila principy, které používá ve své teorii Traillová a pokusila se o vytvoření nového směru fantastiky 20. století, do kterého by Spáč ve zvěrokruhu mohl být zařazen. Tento

směr

by

byl

jakýmsi

kompilátem

směrů

filozofického

a psychologického, směrem „psychofilozofickým“. Z psychologického směru si bere to, že se jeho zaměření posunuje k psychologickým a existenciálním aspektům nadpřirozené zkušenosti. 165 Z filozofického pak to, že se odvrací pozornost od osobních zájmů a psychologie jedince. 166 Tyto dva zdánlivě protichůdné směry se potkávají právě ve Spáči ve zvěrokruhu. Již bylo uvedeno, že román se odlišuje tím, že protagonista je přímo zdrojem nadpřirozeného jevu a je sledováno, jakým způsobem na jeho zvláštnost reaguje okolí a jakými proměnami konatelské osoby procházejí. Sledujeme tak odvrácení pozornosti od osobních zájmů jedince a jeho psychologie (míněn Rebenda) na další osoby. V těchto principech se scházejí i rozkoly v interpretaci románu – vyskytují se totiž dva žánry, do kterých bývá zařazován a to psychologický a společenský. 167 Dílčí závěr Pro projevy a výstavbu fikčního světa Spáče ve zvěrokruhu

je

charakteristické, že nadpřirozená oblast románu je soustředěna do postavy Václava Rebendy. Odkrývání jeho nadpřirozených vlastností probíhá postupně s vývojem příběhu. Sledujeme kvantitativní nárůst zmínek týkajících se povahy jeho nadpřirozených schopností až do jejich úplného odhalení. 164

TRAILL, Nancy H. Možné světy fantastiky. Vyd. 1. Překlad Lubomír Doležel. Praha: Academia, 2011, 228 s. Možné světy, s. 183, přidala a zvýraznila B.M. 165 TRAILL, Nancy H. Možné světy fantastiky. Vyd. 1. Překlad Lubomír Doležel. Praha: Academia, 2011, 228 s. Možné světy, s. 181 166 TRAILL, Nancy H. Možné světy fantastiky. Vyd. 1. Překlad Lubomír Doležel. Praha: Academia, 2011, 228 s. Možné světy, s. 181 167 A. M. Píša pracuje s oběma rovinami – psychologickou i společenskou, stejně jako Slovník českých spisovatelů. Ke společenskému žánru je Spáč ve zvěrokruhu přiřazován v publikaci Čeští spisovatelé 20. století. Dále je toto zařazení dohledatelné např. u Zdeňka Heřmana, Jana Kristka, Františka Kubky, Lenky Ščerbaničové. S čistě psychologickou rovinou nepracuje žádný z mnou vyhledaných zdrojů (viz seznam použité literatury).

48

Konfrontace s přirozenou oblastí románu spočívá především v tom, jakým způsobem přijímají další konatelské osoby Rebendův biorytmus. Tento střídáním ročních období ovlivněný rytmus je v narativu popisován jako důsledek neobvyklého protagonistova onemocnění. Vypravěč popírá, že by Rebendova zvláštnost byla způsobena jeho nemocí, ale že je naopak způsobena tím, že tento jedinec podléhá jiným přírodním zákonům než ostatní postavy fikčního světa. Především na základě tohoto faktu není možné román přiřadit k jinému, než paranormálnímu modu. Vzhledem k době vzniku románu (1937) by mohlo být toto přiřazení sporné, proto je důležitější přiřazení narativu do jednoho ze směrů, do kterých se paranormální modus s přelomem století transformoval. Dle mého názoru představuje Spáč ve zvěrokruhu zvláštní typ fantastiky, a proto i jednoznačné přiřazení ke směrům uváděným Traillovou, není možné. Přestože se dají nalézt styčné body mezi románem a zmíněnými směry, rozhodla jsem se vytvořit nový směr, který by mohl snadněji pojmout fantastická díla obdobného zaměření, jakým je Spáč ve zvěrokruhu. Tento měr jsem si pracovně nazvala směrem „psychofilozickým“.

49

6. ZÁVĚR Ve své práci jsem se zaměřila na analýzu struktury fikčního světa románu Spáč ve zvěrokruhu Jana Weisse. Tato analýza proběhla ve dvou fázích: nejprve jsem se soustředila na strukturu fikčního světa podle teorie Lubomíra Doležela a analýzu fantastiky románu Spáč ve zvěrokruhu dle Nancy H. Traillové. Analýzou struktury fikčního světa románu bylo zjištěno, že sestavy konatelů románu jsou nejčastěji tvořeny dvou- až tříčlennou sestavou konatelských osob. Na druhou stranu román obsahuje pět kapitol s vysokým počtem konatelských osob, které ve struktuře narativu indikují nejen dějové zlomy, ale také korespondují s jednotlivými proměnami Rebendova životního rytmu. Otázkou zůstává, zda se jednalo o Weissův autorský záměr či je toto uspořádání dílem náhody. Z hlediska vztahu interakce a komunikace z analýzy vyplynulo, že tato komunikace probíhá mezi postavami především symetricky. Hierarchie postav uspořádala konatelské osoby románu do kategorií hlavních, vedlejších a druhotných postav, na základě četnosti výskytu ve Spáči ve zvěrokruhu. Kompoziční vzorce odhalily vztahy (symetrie, asymetrie, paralelismu a kontrastu) mezi konatelskými osobami. Především byla pozornost zaměřena na vztahy Rebendy s ostatními osobami za účelem zjištění jejich rolí v románu. Byly ovšem prozkoumány i vztahy mezi vybranými konatelskými osobami bez ohledu na jejich vztah vůči Rebendovi. Z narativních modalit jsem zvolila pouze aletická omezení, protože ostatní druhy modalit by nekorelovaly se zaměřením této práce. Kauzalita, časové a prostorové parametry Spáče ve zvěrokruhu svou povahou odpovídají vlastnostem aktuálního světa. Přirozenost fikčního světa narušují akční schopnosti protagonisty Václava Rebendy, který svými vlastnostmi porušuje fyzikální zákony nejen aktuálního světa, ale i fikčního světa Spáče ve zvěrokruhu. Úkolem analýzy fantastiky Spáče ve zvěrokruhu bylo odhalit způsob, jakým byla tato nadpřirozená oblast vystavěna, jak se projevovala a jaký byl její vztah k přirozené oblasti románu. Pro projevy a výstavbu fikčního světa Spáče ve zvěrokruhu je charakteristické, že nadpřirozená oblast románu je soustředěna do postavy Václava Rebendy. Konfrontace s přirozenou oblastí románu spočívá především v tom, jakým způsobem přijímají další konatelské osoby Rebendův biorytmus. Z analýzy nadpřirozené oblasti románu vyplynulo, že dle typologie 50

fantastiky nelze narativ přiřadit k jinému, než paranormálnímu modu. Vzhledem k době vzniku románu (1937) by mohlo být toto přiřazení sporné, proto je důležitější než přiřazení narativu k jednomu z modů, přiřazení k jednomu ze směrů, do kterých se paranormální modus s přelomem století transformoval. Epistemologický směr se ukázal být pro tento druh fantastiky zcela nevhodným, proto jsem se zaměřila na zbývající dva (filozofický a psychologický). Zhledem k tomu, že Traillová tyto směry definuje velmi obecně – typologii vždy zakládá pouze na jednom příkladu ze světové literatury, navíc ještě na textech kratšího rozsahu), tak jednoznačné přiřazení Spáče ve zvěrokruhu k jednomu z těchto směrů není možné. Z toho důvodu jsem se rozhodla pokusit se o definování nového směru, který v sobě obsahuje styčné body obou

výše

zmiňovaných

směrů.

Tento

směr

jsem

pracovně

nazvala

„psychofilozofickým“ směrem, jenž by do sebe mohl pojmout díla s obdobným fantastickým zaměřením, jaké vykazuje právě analyzovaný Spáč ve zvěrokruhu. Metodologický podklad pro analýzy mi poskytly teorie Lubomíra Doležela a Nancy H. Traillové uvedené v kapitole Fikční sémantika – Od Doležela k Traillové. Součástí práce byla i stručná literárněhistorická charakteristika Weissova literárního díla i autorův životopis. Románu Spáč ve zvěrokruhu byla věnována samostatná kapitola, v níž jsem se věnovala představení tohoto díla, včetně jeho děje. Teorie fikčních světů se prokázala být vhodným nástrojem pro analýzu specifické fantastiky Jana Weisse. Na základě této teorie je možné poupravit konvenční pohled na tvorbu Jana Weisse, konkrétně je možné uvažovat o změně žánrového zařazení Spáče ve zvěrokruhu. Tento román bývá všeobecně považován za dílo s převážně společenskou tematikou, ovšem po důkladné analýze jeho struktury by se mohlo uvažovat o jeho přeřazení k žánru psychologického románu. Tato bakalářská práce mi posloužila jako odrazový můstek k dalšímu systematickému zkoumání tvorby Jana Weisse, ve kterém bych i do budoucna chtěla pracovat s teorií fikčních světů.

51

7. SEZNAM LITERATURY 7.1. Primární literatura: DOLEŽEL, Lubomír. Heterocosmica: fikce a možné světy. Praze: Karolinum, 2003. ISBN 80-246-0735-2 TRAILL, Nancy H. Možné světy fantastiky. Překlad Lubomír Doležel. Praha: Academia, 2011. Možné světy. ISBN 978-802-0019-080. WEISS, Jan. Spáč ve zvěrokruhu. Praha: Československý spisovatel, 1971.

7.2. Sekundární literatura: Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: Lidové noviny, 1998. ISBN 80-7106308-8. EINHORNOVÁ, Alena. Nejvýraznější představitelé naší vědecké fantastiky. Česká literatura. 1968, č. 2. FOŘT, Bohumil. Úvod do sémantiky fikčních světů. Brno: Host, 2005, 148 s. Teoretická knihovna, ISBN 80-729-4165-8. GÖTZ, František. Literatura mezi válkami. Praha: Československý spisovatel, 1984 HÁJEK, Jiří. Osudy a cíle. Praha: Československý spisovatel, 1961. HEŘMAN, Zdeněk. Napětí mezi snem a skutečností v díle Jana Weisse. Plamen, 1962, č. 5, KMUNÍČEK, Vilém. Hledání Jana Weisse. Liberec: Bor, 2012. ISBN 978-8087607-022. KRISTEK, Jan. Sen – fantazie – skutečnost, in: WEISS, Jan. Zrcadlo, které se opožďuje. Praha: Československý spisovatel, 1964 KUBKA, František. Spisovatel o spisovateli. In: WEISS, Jan. Příběhy staré a nové. Praha: Československý spisovatel, 1954 NEFF, Ondřej. Něco je jinak. Praha: Albatros, 1981 NOVÁK, Arne. Přehledné dějiny literatury české od nejstarších dob až po naše dny. Brno: Atlantis, 1995. ISBN 80-710-8105-1. PAVEL, Thomas G. Fikční světy. Praha: Academia, 2012, Možné světy (Academia). ISBN 978-802-0021-205. PÍŠA, A. Stopami prózy: studie a stati. Praha: Československý spisovatel, 1964 52

RONEN, Ruth. Možné světy v teorii literatury. Brno: Host, 2006, Možné světy (Academia). ISBN 978-807-2941-803. SEZIMA, Karel. Masky a modely: studie o domácí próze soudobé. V Praze: Jos. R. Vilímek, 1930 SEZIMA, Karel. Mlází: Studie o domácí próze soudobé. Praha, 1936 Ostrava: Sfinga, 1994. ISBN 80-854-9184-2. ŠČERBANIČOVÁ, Lenka. Jan Weiss (1892-1972). In: WEISS, Jan. Fantóm smíchu a jiné grotesky. Praha: Československý spisovatel, 1986 TODOROV, Tzvetan. Úvod do fantastické literatury. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2010. ISBN 978-802-4616-766.

7.2.1. Slovníkové příručky: ADAMOVIČ, Ivan, ed. Slovník české literární fantastiky a science fiction. Praha: R3, 1996. ISBN 80-853-6457-3. BURIÁNEK, František. Česká literatura první poloviny XX. století. Praha: Československý spisovatel, 1981. Čeští spisovatelé 20. století. Praha: Československý spisovatel, 1985. CHALOUPKA, Otakar. Příruční slovník české literatury od počátků do r. 1945: významní autoři a jejich tvorba, díla neznámých tvůrců staré literatury, nejčastější literární termíny, hlavní literární skupiny a směry, historická období. Praha: Adonai, 2001. ISBN 80-865-0021-7. KUNC, J. Slovník českých spisovatelů beletristů 1945–1956. Praha: SPN, 1957 Lexikon české literatury 4/II, Praha: Academia, 2008. ISBN 80-200-0797-0. Slovník české prózy 1945–1994. Editor Miroslav Zelinský, Blahoslav Dokoupil. Ostrava: Sfinga, 1994. ISBN 80-854-9184-2. Slovník českých spisovatelů. Praha: Libri, 2000. ISBN 80-727-7007-1.

53

8. PŘÍLOHY Příloha 1 Druh světa: Status existence: Nekonečnost entit Úplnost Počet světů

Možný svět

Fikční svět

Aktuální svět

logická ano ano nekonečný

fikční ne ne nekonečný

aktuální ano ano jeden

Zdroj: FOŘT, Bohumil. Úvod do sémantiky fikčních světů. Brno: Host, 2005, 148 s. Teoretická knihovna, ISBN 80-729-4165-8. s. 71

Příloha 2 Kvantifikátory E existeční ~E negativní ~E~ obecný

Operátory Aletické Deontické M možný D dovolený A ~M nemožný ~D nedovolený ~A ~M- nutný ~D~ povinný ~A~

Axiologické hodnotný K nehodnotný ~K indiferetní ~K~

Epistemické známý neznámý věřený

Zdroj: DOLEŽEL, Lubomír. Heterocosmica: fikce a možné světy. Praze: Karolinum, 2003. ISBN 80-246-0735-2. s. 122

Příloha 3

Zdroj: TRAILL, Nancy H. Možné světy fantastiky. Překlad Lubomír Doležel. Praha: Academia, 2011. Možné světy. ISBN 978-802-0019-080. s. 33 54

Příloha 4

55

Příloha 5

56

Příloha 6

57

Příloha 7

58

RESUMÉ Analysis of Structure of Fictional World of Spáč ve zvěrokruhu by Jan Weiss This bachelor thesis concerns about analysis of structure of fictional world of novel Spáč ve zvěrokruhu by Jan Weiss. It is based on theory of fictional worlds which methodological base is founded on publications by Lubomír Doležel and Nancy H. Traill. Theory of fictional worlds is concerned with structure of fictional worlds by theory of narative worlds, interaction, narative modalities and typology of fantastic. There is scope for Jan Weiss and his position in the history of literary science of czech literature. In the end this work shows Spáč ve zvěrokruhu contains supernatural level. By analysis of this level is realized in which way it is constructed and which relation is between natural level and supernatural level of the novel.

59

ANOTACE: Příjmení a jméno autorky: Malíčková Barbora Název katedry a fakulty: Katedra bohemistiky, Filozofická fakulta Univerzity Palackého Název práce: Analýza struktury fikčního světa Spáče ve zvěrokruhu Jana Weisse Název práce anglicky: Analysis of Structure of Fictional World of Spáč ve zvěrokruhu by Jan Weiss Vedoucí práce: Mgr. Jana Vrajová, Ph.D. Počet znaků: 106 900 Počet příloh: 7 Použitá literatura: Primární: 3 Sekundární: 18 Slovníkové příručky: 8 Klíčová slova: Jan Weiss, Spáč ve zvěrokruhu, fikční svět, Lubomír Doležel, Nancy H. Traillová, paranormální jevy, fantastika, narativní modality, interakce, narativní svět, typologie fantastiky Anotace: Tato bakalářská práce se zabývá analýzou struktury fikčního světa románu Spáč ve zvěrokruhu Jana Weisse. Na základě teorie fikčních světů, jejíž metodologickou bází jsou publikace Lubomíra Doležela a Nancy H. Traillové, se věnuje výstavbě struktury fikčního světa se zaměřením na teorii narativních světů, interakce, narativních modalit a typologie fantastiky. Prostor je dán Janu Weissovi a jeho místu v literárněvědné historii české literatury. Na závěr se prokáže, že román obsahuje nadpřirozenou oblast, jejíž analýzou je zjištěno to, jakým způsobem je tato oblast vybudována a jaký je její vztah k přirozené oblasti narativu. 60