Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra ekonomických a sociálních věd
Analýza strategických dokumentů České republiky Diplomová práce
Autor:
Bc. Jan Doubrava finance
Vedoucí práce:
Praha
Ing. Petr Petera
duben 2009
Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci zpracoval samostatně a s pouţitím uvedené literatury.
Bc. Jan Doubrava V Teplicích dne 15.4.2009
Anotace: V práci se budu zabývat v první řadě vysvětlením pojmů jako je trvale udrţitelný rozvoj a jeho základní princip v České republice, jeho tři základní pilíře, Agenda 21. Dále se zaměřím na pohled do hlavních cílů Strategie udrţitelného rozvoje Evropské unie. V posledním bodě provedu analýzu Strategie udrţitelného rozvoje ČR a Politiky územního rozvoje ČR. Annotation: I my thesis I am going to explain the meanings of the terms as sustainable development and its basic principal in the Czech Republic, the three basic pillars of the sustainable development and Agenda 21. Also I am going to focus on the strategic objectives of the Sustainable Development Strategy of the European Union. As the last point I am going to analyze the Sustainable Development Strategy of the Czech Republic and the Territorial Development Strategy of the Czech Republic.
Obsah Obsah________________________________________________________________________ 4 Úvod_________________________________________________________________________ 5 1
2
3
4
5
Základní principy udrţitelného rozvoje České republiky ________________________ 7
1.1
Historický přehled udrţitelného rozvoje ______________________________ 15
1.2
Agenda 21 ______________________________________________________ 17
1.3
Místní agenda 21 v České republice __________________________________ 20
Strategické cíle Evropské unie ______________________________________________ 25
2.1
Hlavní cíle a úkoly EU ____________________________________________ 27
2.2
Přehled Strategií udrţitelného rozvoje některých států ___________________ 33
Strategie udrţitelného rozvoje ČR ___________________________________________ 38
3.1
Cíle a nástroje (staré) Strategie udrţitelného rozvoje _____________________ 40
3.2
Aktualizace Strategie udrţitelného rozvoje ____________________________ 41
3.3
Klíčová témata aktualizované Strategie udrţitelného rozvoje dle prioritních os. 44
3.4
Monitoring – indikátory ___________________________________________ 59
Politika územního rozvoje _________________________________________________ 62
4.1
Obsahové uspořádání Politiky územního rozvoje _______________________ 63
4.2
Aktualizace Politiky územního rozvoje _______________________________ 68
Zhodnocení strategických dokumentů a návrh změn ___________________________ 71
5.1
Vymezování problémových regionů _________________________________ 71
5.2
Hodnocení ekonomického pilíře ve Strategii udrţitelného rozvoje __________ 74
Závěry a doporučení __________________________________________________________ 84 Seznam pouţité literatury ______________________________________________________ 86
4
Úvod Takřka po celou dobu pobytu člověka na zemi se zdálo, ţe sluţby, které nám její příroda a krajina poskytuje, jsou neomezené a škody, které působíme, se většinou rychle zacelí. Teprve v posledních několika stoletích se situace zásadně proměnila. Především všechny škodlivé vlivy člověka rostou. A také záludně však roste počet lidí na Zemi a s ním i jejich potřeby, ubývá přírodních zdrojů a přibývá znečištění všeho druhu, ale rostou i sociální, ekonomické a bezpečnostní problémy. Euroamerická civilizace si totiţ zvykla neustále expandovat. Ţila v otevřeném systému objevných plaveb a dobývání území. Dnes však v zásadě nemáme ţádné nové přírodní zdroje, prostor pro odpady a není ani kde hledat nové trhy a nová odbytiště. Svět jako otevřený systém se změnil v jeden uzavřený systém. „Je jen jedna Země,“ říkají hezky ochránci přírody, „a tu máme od svých dětí jen půjčenou a musíme jim ji zase v pořádku vrátit.“ Vznikl i nový typ problémů, kterým říkáme globální. Neznamená to jen, ţe jsou celoplanetární. Jde spíš o ohroţení přírodních systémů Země jako celku a zároveň lidstva jako celku, které však vzniká v důsledku drobných vlivů kaţdého z nás. Toto naše místní nebo regionální působení se v planetárním měřítku sčítá, kumuluje, nebo se vlivy různých druhů mezi sebou násobí a umocňují způsobem, jejţ neumíme vypočítat ani odhadnout. Nemáme však k dispozici ţádný globální nástroj řešení; kaţdý z nás, šesti miliard obyvatel planety, se musí začít chovat skromněji a šetrněji k přírodě. Kaţdý z nás musí převzít svůj individuální dílek odpovědnosti za globální stav ţivotního prostředí. V mnoha případech je tomu i s dalšími lidskými činnostmi: ţijeme na dluh prostoru a na dluh času. Vědci, kteří se pokoušejí přepočítat dopady uspokojování našich potřeb na plochu (pro pěstování potravin, textilních surovin, ale i pro získávání energie nebo zábor půdy pro lidská sídla a dopravu v podobě dálnic nebo letištních ploch) přišli na to, ţe tzv. ekologická stopa se svou velikostí u různých zemí liší aţ dvacateronásobně, a zejména ţe její celková velikost dvakrát převyšuje plochu planety! Neměli bychom dopustit, aby na naše plýtvání, nešetrnost a nedostatek pokory doplatily příští generace, naše děti. Abychom těmto problémům předešli, vznikl pojem udrţitelný rozvoj. Trvale udrţitelný rozvoj není jen další z nějakých pojmů, ale má ve většině zemí, včetně České republiky, vlastní strategický dokument. Proto cílem této práce je vytvoření přehledné analýzy zásadních strategických dokumentů ČR jako je Strategie udrţitelného rozvoje, 5
Politika územního rozvoje. Dalším tématem je vysvětlení pojmu udrţitelný rozvoj a tři základní pilíře. Z tohoto cíle vyplývá, ţe v prvé části nejdříve popíši základní principy udrţitelného rozvoje České republiky a jeho historický vývoj. Dále vysvětlím pojmy, jako je agenda 21, Místní agenda 21 a jiné. Ve druhé kapitole si stanovuji zhodnotit strategické cíle Evropské unie a provést přehled Strategií udrţitelného rozvoje ve vybraných státech Evropské unie. Oba výše zmíněné dokumenty v roce 2008 prošly razantními změnami a přizpůsobily se více Evropské unii. Proto v dalších dvou kapitolách se budu věnovat Strategii udrţitelného rozvoje a Politice územního rozvoje. U Strategie udrţitelného rozvoje zhodnotím cíle dosud platné strategie a zároveň uvedu návrhy klíčových témat nové aktualizované verze. V kapitole Politika územního rozvoje se budu věnovat obsahové náplni staré, ale dosud platné verze tohoto dokumentu a opět popíši aktualizovaný dokument. V poslední kapitole zhodnotím dokumenty na regionální úrovni a popíši vybrané indikátory ekonomického pilíře.
6
1
Základní
principy
udrţitelného
rozvoje
České republiky Trvale udrţitelný rozvoj náleţí k pojmům jiţ obecně známým nejen evironmentalní obci, ale stále častěji citovaným a pouţívaným ve školství a v souvislosti s obecným vzděláním a osvětou. Přesto je jeho výklad velmi rozmanitý. Proto je zřejmě účelné pokusit se o jakýsi stručný obecný výklad, který by se nepokoušel o vyhrocení názorových protikladů, ale spíše o systematické předestření plné šíře trvalé udrţitelnosti. Pedagogická obec zaměřená na problematiku ţivotního prostředí se jiţ převáţně shodla na rozšíření těchto pojmů, které jiţ dávno zahrnují znalosti a postoje týkající se přírody, krajiny, ţivota a ţivotního prostředí a dovednosti v jejich ochraně, nověji však učitelé pod pojmem environmentální výchovy rozumějí i nepoměrně širší vzdělávání k trvale udrţitelnému rozvoji. Je poměrně málo známé a stále ještě překvapivé, ţe obavu o trvalou udrţitelnost růstu (v daném případě růstu společenského produktu) vyjádřili relativně velmi brzy, jiţ v roce 1960, ekonomové a politikové, a to v zakládající listině „Organizace proto hospodářskou spolupráci a rozvoj“ [OECD, 1960]. I nejvýznamnější světová organizace ochrany přírody, Mezinárodní svaz ochrany přírody a přírodních zdrojů, definuje předmět své činnosti s přihlédnutím k fenoménu udrţitelnosti: „Ochrana je takový způsob managementu, (obsahující inspekci, výzkum, záchranu, vyuţívání) ovzduší, vody, půdy, minerálních zdrojů a ţivých systémů včetně člověka, aby byla dosaţena nejvyšší udrţitelná kvalita ţivota.“ [Valné shromáţdění IUCN, 1973] V souvislosti s dramatickým růstem znečištění všech sloţek ţivotního prostředí v šedesátých letech se začínají problémem zabývat skutečně systémově a z celkového hlediska i významné vědeckovýzkumné organizace a docházejí tak k závěru, jenţ se dnes můţe jevit banální, který se však do obecného povědomí prosazoval jen ztěţka a postupně, ţe v uzavřeném systému konečných zdrojů není kvantitativní růst trvale moţný. Z plejády přírodovědné, ekonomické i populárně vědecké literatury, je jiţ z krátkého výčtu zřejmé, ţe problematika udrţitelnosti se objevuje ve sféře sociální, ekonomické, přírodní a posléze začíná být otázka po udrţitelnosti kladena i obecně, systémově. Méně zdůrazňován a pochopen je přitom fakt zásadní důleţitosti, ţe totiţ v globálním světě se právě naše planeta, její příroda a osídlení lidskou civilizací stává jediným uzavřeným 7
systémem. Lidstvo, nebo přesněji dnes zdánlivě tak úspěšná civilizace euroamerického typu však přitom proţila celé své dějiny v systémech otevřených, v neustálém dobývání nových kolonií, přírodních zdrojů, úloţišť a odbytišť; ţila tedy jaksi na dluh prostoru, ale díky setrvačnosti přírodních i společenských procesů i na dluh času. Nikoli nepodstatná část naší dosavadní historické zkušenosti je proto k nepotřebě, naše dosavadní přírodovědná,
společenskovědní
ani
politická
empirie
není
prostě
mechanicky
extrapolovatelná k řešení problémů jediné globální vesnice a naše důvěra, ţe veškeré katastrofické vize vţdy ztroskotaly na lidském důmyslu či například přirozené schopnosti ekonomiky nalézt si vţdy samočinně náhradu, je neopodstatněná. Právě vědomí těchto faktů vedlo v roce 1983 Organizaci spojených národů k ustavení komise vedené norskou političkou Gro Harlem Brundtlandovou, jeţ se měla pokusit nalézt cestu k dalšímu, trvale udrţitelnému vývoji lidstva. V zakladatelském díle trvalé udrţitelnosti Naše společná budoucnost pak nacházíme koncept i první definiční pokusy trvale udrţitelného rozvoje (sustainable development). Nejčastěji bývá citována věta [Brundtland, 1991]: „… trvale udržitelný rozvoj je takový způsob rozvoje, který uspokojuje potřeby přítomnosti, aniž by oslaboval možnosti budoucích generací naplňovat jejich vlastní potřeby.“
Gro Harlem Brundtland
Tato definice obsahuje především základní princip trvalé udrţitelnosti, jakýsi etický leitmotiv, totiţ princip odpovědnosti vůči budoucím generacím. Jejím určitým nedostatkem je však právě přílišný důraz na postavení člověka jako specifického organismu ve světě přírody. Proto ji Josef Vavroušek ve své interpretaci rozšiřuje o „ideály humanismu a harmonie vztahů mezi člověkem a přírodou“ a „úctu k ţivé i neţivé přírodě“ [Rynda, Trvale udrţitelný rozvoj]. Tato v úplné podobě poněkud květnatá definice však nepatrně trpí jinou nevyváţeností, jeţ však v jiných neţ euroamerických kulturních kontextech můţe být pociťována tíţivěji. Schweitzerovský ideál humanismu akcentuje opět v jiné podobě lidskou bytost a úctu k ţivotu ve všech jeho formách přidává, aniţ by bral do 8
úvahy, ţe původní přirozený a pokorný vztah člověka k přírodě, do jejíhoţ řádu se cítil plně ponořen, je dodnes v ţivé podobě organicky přítomen v řadě východních filosofických směrů i v myšlení četných přírodních národů. Definice Gro Harlem Brundtlandové také obsahuje jen v implicitní podobě nepochybně tak podstatné motivy, jako je sociální rozměr, lidskou rozpínavost omezující charakter přírody a jejích procesů a konečně institucionální rovinu řešení v globálním měřítku. Jakousi syntézou všech předchozích definičních snah a zároveň pokusem o promyšlení a nejstručnější shrnutí celé šíře i hloubky konceptu trvalé udrţitelnosti je proto následující definice, jeţ je stále častěji citována v českém prostředí a která se především ukazuje být nesmírně produktivní nejen ve stručném výkladu, ale hlavně v podrobnějším výukovém procesu environmentální výchovy na vysokých, ale i středních školách. „Trvale udržitelný rozvoj je komplexní soubor strategií, které umožňují pomocí ekonomických nástrojů a technologií uspokojovat sociální potřeby lidí, materiální i duchovní, při plném respektování environmentálních limitů. Aby to bylo v globálním měřítku současného světa možné, je nutné nově redefinovat na lokální, regionální i globální úrovni jejich instituce a procesy.“ Tuto definici o ţivotním prostředí, prosadil do našeho právního [Zákon 17/1992 Sb.] řádu Josef Vavroušek, první československý ministr ţivotního prostředí, zakladatel Společnosti pro trvale udrţitelný ţivot, člověk, který stál u zrodu bezpočtu dobrých věcí. Uvedené dvě věty skutečně v rámci moţností daných definiční stručností pokrývají všechny roviny, které jsou pro pochopení i uplatnění trvale udrţitelného rozvoje nezbytné, totiţ rovinu hospodářskou včetně vědy a technologií, rovinu sociální, přírodní a politickospolečenskou. Odpovědnost vůči budoucí, ale i současné generaci je zde vyjádřena nejen v čase, ale i v prostoru celku globálního světa počínaje místní soběstačností a konče planetou a jejími současnými šesti miliardami obyvatel. Nejde také o nic menšího neţ o výzvu převzít individuální i skupinovou odpovědnost za globální stav světa v prostoru i v čase.
9
Obr.1 – Tři pilíře udržitelného rozvoje
Zdroj: vlastní tvorba
Stavba, v jehoţ základech stojí tři pilíře trvalé udrţitelnosti, zahrnuje skutečně veškerý společenský i individuální ţivot i přírodu. Aby byl koncept funkční, musí být trojúhelník rovnostranný. Nejde tedy o průnik těchto rovin, ale o to, aby spoluvytvářely jediný společný prostor světa, v němţ budeme rozumně zařízeni. Ekonomický pilíř zahrnuje jednak pobídkové nástroje pro ty ekonomické subjekty, které se nechtějí přizpůsobit imperativu udrţitelnosti dobrovolně, ale také parametry, plně trţně kompatibilní mechanismy, které náhle umoţňují zcela funkčnímu trhu se všemi jeho výhodami ţivotní prostředí chránit a nikoli je ohroţovat nebo poškozovat. Tyto nástroje tedy plní nejméně tři základní funkce: jednak přispívají k ochraně ţivotního prostředí, přírody a krajiny na straně výrobce i spotřebitele, dále vytvářejí finanční zdroje k jejich další sekundární sanaci a ochraně a konečně vyváţeně podporují inovační cyklus směrem ke zlepšení nejen environmentální šetrnosti, ale i ke zlepšení uţitné hodnoty výrobku. Široká paleta technologií šetrných k ţivotnímu prostředí umoţňuje lépe vyuţít přírodních zdrojů při menší surovinové a energetické náročnosti a menší produkci odpadů a znečištění, ale plní také naprosto zásadní podmínku uspokojení sociálních potřeb skutečně všech šesti miliard obyvatel planety, tedy především chudého geopolitického
10
Jihu. V principu jde o naplnění tří jednoduchých podmínek stanovených bývalým ekonomem Světové banky Hermanem Dalym: intenzita vyuţívání obnovitelných přírodních zdrojů nesmí přesáhnout rychlost jejich regenerace, intenzita vyuţívání neobnovitelných zdrojů nesmí přesáhnout rychlost nalézání jejich obnovitelných náhrad a intenzita znečišťování nesmí přesáhnout asimilační kapacitu ţivotního prostředí [Meadowsová,str.228-229]. Současně musí být ţivotnímu prostředí, přírodě a krajině přiznána nejen hodnota, ale i cena; negativní i pozitivní externality musí být internalizovány, aby se trh stal skutečným funkčním trhem s respektem k přírodním hodnotám. Sociální pilíř jiţ byl v předchozím odstavci zmíněn. Jde pochopitelně nejen o naplnění základních vitálních lidských potřeb, ale také o potřeby duchovní s plným respektem ke kulturním a civilizačním zvláštnostem a poţadavkům. Jediným měřítkem je skutečně udrţitelnost. Duchovní rovina však zahrnuje také nový systém hodnot vytvářejících bohatý a pestrý ţivot a zajišťujících rozvoj autentické a autonomní lidské osobnosti, jeţ vědomě potlačuje všechny špatné a rozvíjí dobré vlastnosti, jeţ jsou jí dány. Skutečně vyšší kvalitu ţivota, který není zaloţen na spotřebě vedoucí k odcizení, ale na vlastním aktivním a tvořivém přístupu ke světu, umoţňuje především paradigma uvědomělé skromnosti, jeţ si uváţlivě dovede odříci vše zbytné. Komplementární hodnotou je však výběrová náročnost, totiţ právo na uţívání lidského důmyslu a jeho produktů všude tam, kde skutečně umoţňují a podporují naplnění lidského úkolu, totiţ sebezdokonalování a naplňování dobra. Vzdělávání, výchova a osvěta k trvale udrţitelným znalostem, dovednostem a postojům zde samozřejmě vystupují nejvíce na povrch a jejich kvalita je v konceptu trvale udrţitelného rozvoje podmínkou naprosto klíčovou a nezastupitelnou. Environmentální pilíř zahrnuje limitující šetrnost k ţivotnímu prostředí, přírodě, krajině a všemu ţivému je velmi rozmanitá podle místních přírodních podmínek. V zásadě však lze limitující faktory nejobecněji vyjádřit ve třech okruzích od místních aţ po planetární. Především jde o ochranu a zachování biotopů a funkčních ekosystémů. Na další úrovni o zachování biologické rozmanitosti, biodiversity, na všech úrovních biotické komplexity. Nejvyšší úroveň je přitom nutné chápat jako diversitu kulturní, jeţ je pro zachování dynamické rovnováhy a stability lidských společenství neméně významná neţ diversita biologická pro zachování ekosystémů. Konečně třetí úrovní jsou globální ţivotodárné biosférické systémy (globální systém klimatu a hydrosféry, stratosférická
11
ozónová vrstva, globální cirkulační systém atmosféry, hydrologický cyklus a cirkulace oceánů, tropické deštné pralesy a tvorba a eroze půd). Nesmírně sloţitým problémem je redefinice institucí i procesů jak na horizontální úrovni, tak na vertikále lokální – regionální – globální. Nejde zdaleka jen o prostor politiky, zejména ne v její současné metamorfované podobě, v níţ jen malou část své (dodatkové) energie věnuje správě věcí veřejných a nepoměrně větší podíl zajištění svého vlastního provozu, totiţ technologii a konzumaci moci. Šířeji mám na mysli prostředí a mechanismy veřejné politiky a nejobecněji vytvoření otevřené liberální občanské společnosti, zaloţené na bohaté rozmanitosti jejích členů a aktérů, na principech subsidiarity a participace. Podmínkou i prostředkem udrţitelnosti na horizontální úrovni je znovuvytváření a rozvoj místní soběstačnosti (lokální autarkie), jeţ pomáhá překonat novodobý pocit odcizení člověka a umoţňuje mu znovu dohlédat počátek a konec věcí. Na vertikální úrovni je nezbytné nově definovat globální instituce, především Organizaci spojených národů, a to jak ve smyslu organizačním, tak ve smyslu zásadního přehodnocení role národních států, občanských principů, lidských práv a svobod a samozřejmě také práv přírody a lidských povinností k ní. Současně je třeba hledat nové rozhodovací a evaluační procesy podporující nové mechanismy rozvojové pomoci s výrazným zvýšením její účinnosti, kvality a kvantity ze strany dárců a zvětšením absorpční kapacity na straně příjemců. Nejde o jakousi centralistickou světovládu, ale spíše o globální řízení. Trvale udrţitelný rozvoj je strategií i konceptem nadkulturním. Takové povahy jsou samozřejmě i jeho principy a paradigmata. Jde o princip předběţné opatrnosti, definovaný například v zásadě č. 15 Deklarace z Ria: „Tam, kde hrozí váţná nebo nenapravitelná škoda, nesmí být nedostatek vědecké jistoty zneuţit pro odklad účinných opatření, která by mohla zabránit poškození ţivotního prostředí“ [Moldan, 1993]. Dalšími jsou principy nevratné změny, analýzy nákladů a uţitků, analýzy ţivotního cyklu výrobků, principy multikriteriálních analýz, systém indikátorů trvalé udrţitelnosti, princip nejmenší účinné dávky, nejlepší dostupné technologie, abych uvedl záměrně vedle sebe co nejširší paletu z nejrůznějších oblastí. V praxi lze pro stanovení limitů pouţívat metod kritické zátěţe, únosné kapacity krajiny a prostředí, hodnocení rizik, hodnocení vlivů výrobků a činností na ţivotní prostředí.
12
Pro lepší pochopení bude snad uţitečné vymezit trvale udrţitelný rozvoj i negativně, tedy pokusit se ve stručnosti popsat, co zejména trvale udrţitelný rozvoj není. Trvale udrţitelný rozvoj tedy není [Rynda, Trvale udrţitelný rozvoj]: pouhým přeţitím. Lidské potřeby je moţné při stálé velikosti populace uspokojit; cílem však není trvalý kvantitativní (ekonomický) růst, ale kvalitativní rozvoj, vyšší kvalita ţivota; projevem prognostické pýchy nebo dokonce socialistického plánování. Cílem není odhadnout nebo dokonce naplánovat, co budou příští generace chtít a potřebovat, ale zachovat jim pokud moţno neporušenou přírodu, zdroje, potenciality, aby s nimi samy naloţily, jak nejlépe dovedou; megalomanským konceptem byrokratů. Ve věku obrazu světa, v němţ ţijeme jaksi „zprostředkovaně”, věci se často obracejí i ve svůj protiklad, v němţ např. politika přestává být správou věcí veřejných a stává se technologií moci, je riziko skutečně veliké. I mladí romantičtí šiřitelé revoluce zdola se celosvětově organizují, čerpají milionové granty z nadnárodního kapitálu, plodí své funkcionáře a potřebují bedlivě střeţit svou vlastní nezávislost - i pokoru... Jenom na místní úrovni však pokřivenou setrvačnou dráhu neudrţitelných civilizačních trendů napřímit nejde. Mezinárodní spolupráce, koordinace, výměna a sdílení zkušeností a principů trvalé udrţitelnosti jsou nezbytné; v dnešním počtu uţ lidstvo jen místní soběstačnost nespasí; centralistickým řízením, světovládou. Jiţ zmíněná zpráva „Naše globální sousedství“ podrobně vysvětluje, ţe jde o nutnou spolupráci, nikoli vládu ani vládnutí. V trvale udrţitelném rozvoji funguje i trh, trţně kompatibilní nástroje a subsidiarita: vţdy jsou účinnější neţ nařízení a kontrola, příkaz a zákaz. A konečně i ve společnosti, nejen v přírodě zajišťuje stabilitu pomocí negativních zpětných vazeb nejlépe rozmanitost (biodiversita). Často je zřejmě i pro společnost prospěšnější namísto bezpohlavního konsensu, jenţ se nakonec nezamlouvá nikomu, naučit se respektovat druhé, jednotlivce i skupiny, ţít ve vědomém, záměrném a tolerantním disensu; kulturou jako volbou určitého konkrétně historického lidského civilizačního modelu. I tady platí jednota obecných pravidel a principů trvalé udrţitelnosti v největší různosti místních a krajových aplikací podle přírodních (půdních, stanovištních, klimatických ...) i kulturních a historických podmínek, hodnot, paměti a tradic. Nejde tedy o kulturu s určitým, natoţ světově jednotným tvaroslovím, jazykem: jazyky, umění a kultury ať se
13
zachovají v co největší míře pro potěšení z rozmanitosti a kulturního bohatství. Jde spíše o obecně platné principy, zásady, vzorce, paradigmata; totoţný s ekologií. Ekologie je věda, dokonce „tvrdá” přírodní věda, má svůj předmět i metodu. Trvale udrţitelný rozvoj uţívá jejího poznání k ochraně přírody a respektování jejích limitů; je však mnohem širší neţ věda a daleko přesahuje samotné techniky ochrany ţivotního prostředí; ideologií. Tou je, v nehanlivém smyslu, environmentalismus jako přesvědčení, ţe ţivotní postoj je kromě jiného třeba zaloţit na úctě k přírodě a k ţivotu; trvale udrţitelný rozvoj však překračuje rámec politické nebo ideologické doktríny. Ještě nesmyslnější je ideologické nařčení z „levicové úchylky”. Musí-li uţ být přiloţeno ideově politické pravítko, je trvale udrţitelný rozvoj mnohem spíše konzervativní ve smyslu návratu k tradičním, archetypálním, antickým i křesťanským hodnotám, ale i k těm tradicím východního myšlení, jeţ nedevalvovaly karteziánsky hodnotu subjektu a individuální zkušenosti a proţitku. Ostatně: konzervativismy jsou, jak plyne z definice, nepřenosné – a právě trvale udrţitelný rozvoj si tak cení místní tradice a paměti, jeţ levicový glajchšaltující totalitarismus poničil! Je bytostně demokratický: dobře ví, ţe demokracie je tak dobrá, jak dobré jsou procesy, jeţ ji trvale zajišťují, a klade na ně, zejména na rozhodovací procesy ve střetu soukromého a veřejného zájmu, velký důraz. Je tedy trvale udrţitelný rozvoj na politické mapě konzervativcem v důrazu na osvědčené, dokonce ty nejstarší hodnoty; liberálem ve víře ve svobodnou, uvědomělou skromnost a volbu; liberálem i demokratem v důsledném uplatňování procesů, jeţ zajišťují práva přírody, ţivých tvorů bez rozdílu i lidských menšin. Ve smyslu všeho, co bylo napsáno, nemůţe být trvale udrţitelný rozvoj rigidním algoritmem, návodem k pouţití, jednotným receptem, nivelizující byrokracií, neměnným předpisem, násilným dogmatem. Spíše neţ o trvale udrţitelný rozvoj jde o samu trvalou udrţitelnost (sustainability) jako zorný úhel, limitující faktor, diktovaný přírodou a ţivotem. Oč je však limit přísnější, o to zůstává volnější, barevnější a bohatší svět pod ním.
14
1.1 Historický přehled udrţitelného rozvoje Historicky prvé zmínky o ekonomické setrvalosti se připisují jiţ T.R. Malthusovi (1766 – 1834) v publikaci „An Essay on the Priciple of Population“ z roku 1878. Malhtus připomínal tlaky vyvíjené exponenciálním růstem lidské populace na konečné mnoţství zdrojů. Vývoj pokračoval ekonomickými, politickými i etickými diskusemi, povoláními i mezivládními jednáními zejména po 2. světové válce. V roce 1972 Římský klub, který sdruţuje vědce, ekonomy, univerzitní profesory, politiky a průmyslníky z mnoha zemí, zveřejnil zprávu nesoucí název „Meze růstu?“. Na prvním zasedání OSN věnovaném ţivotnímu prostředí ve Stockholmu v roce 1972 představil Římský klub výsledky této studie, která vyznívá značně pesimisticky a která varuje mezinárodní společenství před dopady stávajícího rozvoje, na němţ se podepsal především prudký hospodářský růst během poválečného období. Studie přitom za hlavní dvě hrozby označila vyčerpání přírodních zdrojů naší planety a znečištění přírodního prostředí. Mezinárodní diskuze o trvalé udrţitelnosti rozvoje, na jejímţ počátku stála zmíněná Stockholmská konference, pak pokračovala během 70. a 80. let. A právě na konci 80. let se začal pouţívat termín „udrţitelný rozvoj“, který se pak prosadil v roce 1987 po zveřejnění zprávy Světové komise OSN pro ţivotní prostředí a rozvoj. Tato zpráva tehdy nesla název „Naše společná budoucnost“, ale do historie se zapsala spíše pod názvem „Brundtland report“. V uvedené zprávě je také obsaţena definice udrţitelného rozvoje Gro Harlem Brundtlandové o které jsem jiţ psal v předchozí kapitole. Tato koncepce v sobě zahrnuje dva klíčové pojmy: pojem „potřeb“, se zvláštním důrazem na potřeby těch nejhůře zajištěných, které by měly mít nejvyšší prioritu; pojem „omezených moţností“ ţivotního prostředí uspokojovat současné i budoucí potřeby, přičemţ tato omezení jsou dána zejména stavem vědy, techniky a sociální organizace.
15
Tato definice byla mezinárodním společenstvím převzata a poté dále rozvinuta, především v souvislosti s narůstajícím významem ekologické problematiky v průběhu 90. let. Během druhé Konference OSN o ţivotním prostředí a rozvoji v Rio de Janeiru v r. 1992 byla schválena tzv. Agenda 21, která představuje první mezinárodní strategii udrţitelného rozvoje. Pojem udrţitelného rozvoje se od té doby neomezuje pouze na ekologickou stránku problému, ale zahrnuje v sobě tři vzájemně provázané aspekty: ekologický aspekt: je třeba chránit a uchovat přírodní zdroje a pro budoucí generace; hospodářský
aspekt:
je
třeba
zajistit
našim
ekonomikám
dostatečnou
konkurenceschopnost, která umoţní dosáhnout cíle trvale udrţitelného růstu v rámci vyrovnaného vyuţívání přírodních zdrojů planety; sociální aspekt: je třeba zajistit větší sociální soudrţnost a bojovat proti nerovnostem, zejména pak proti nerovnostem způsobeným nerozvinutostí, jakoţ i proti diskriminaci ve všech jejích podobách. Konference v Rio de Janeiru se stala důleţitým milníkem rovněţ proto, ţe si lidstvo uvědomilo závaţnost problému globálního oteplování. Hypotéza o oteplování planety a o podílu lidské činnosti na tomto jevu byla vědci formulována jiţ v 60. letech, nyní však byla potvrzena měřením průměrných teplot v celoplanetárním měřítku. V návaznosti na pracovní závěry Konference v Rio de Janeiru přijalo mezinárodní společenství v r. 1997 tzv. Kjótský protokol. Tato úmluva si klade za cíl sníţení emisí skleníkových plynů pomocí zavedení mezinárodního systému emisních povolenek a představuje první konkrétní krok mezinárodního společenství k omezení emisí CO2, jejichţ vlivem se násobí skleníkový efekt a potaţmo i oteplování klimatu. Kjótský protokol, který vstoupil v platnost v r. 2005, je doposud pouze nedokonalým nástrojem (jeho účinnost je omezená tím, ţe dodnes nebyl ratifikován, a tudíţ ani dodrţován Spojenými státy, které vypouštějí celosvětově největší mnoţství CO2 do ovzduší), přesto se však jedná o významnou první iniciativu v boji proti globálnímu oteplení. Světový summit o udrţitelném rozvoji, který v r. 2002 uspořádala v Johannesburgu OSN, dále přispěl k prosazení této koncepce v rámci mezinárodního společenství i v povědomí světové veřejnosti. Evropská unie, která se z vlastní iniciativy zasazuje o ochranu ţivotního prostření, schválila v r. 2001 strategii udrţitelného rozvoje, jejíţ poslední novelizace byla přijata v červnu 2006.
16
Evropská unie a její členské státy hrají zásadní roli pro zvyšování celosvětové ohleduplnosti ke křehké rovnováze velkých ekosystémů a k omezeným moţnostem zdrojů přírodního bohatství, které máme k dispozici. Usnesení Rady ministrů v Berlíně, které zavazuje EU k 20 % sníţení emisí skleníkových plynů do roku 2020, je razantním opatřením, které se brzy projeví v konkrétních krocích a závazcích evropských zemí ve prospěch udrţitelného rozvoje. Zavedením vlastní národní strategie trvalého rozvoje a prosazováním koncepce udrţitelného rozvoje na mezinárodním poli se Francie v plné míře podílí na tomto evropském úsilí, které si klade za cíl vyřešení jedné z hlavních problematických otázek, na něţ bude muset lidstvo ve 21. století nalézt odpověď [Historický přehled udrţitelného rozvoje].
1.2 Agenda 21 Agenda 21 znamená program pro 21. století, ukazující cestu k udrţitelnému rozvoji na naší planetě. Je komplexním návodem globálních akcí, které mohou poznamenat nebo ovlivnit přechod na udrţitelný rozvoj. Je koncepčním podkladem pro vytvoření „Místní agendy 21“. Agenda 21 je dokumentem OSN, která rozpracovává principy udrţitelného rozvoje v globálním měřítku do jednotlivých problémových oblastí. Tento dokument byl přijat v roce 1992 účastníky Konference OSN o ţivotním prostředí a rozvoji (UNCED), která se konala v brazilském Rio de Janeiru a která je nazývaná "Summitem Země", protoţe se na ní sešlo 10 tisíc oficiálních delegátů ze 178 zemí světa, z toho 116 hlav států a 15 tisíc aktivistů na paralelním globálním fóru. Agenda 21 obsahuje celkem 40 kapitol rozdělených do čtyř částí [Agenda 21]: sociální a ekonomické aspekty; ochrana zdrojů a hospodaření s nimi; posilování úlohy velkých skupin; finanční zdroje a mechanizmy. Vychází z toho, ţe růst populace, spotřeba a technologie jsou primárními hnacími silami změn v ţivotním prostředí. Stanoví, co je třeba učinit, aby se zredukovaly plýtvavé a neefektivní způsoby spotřeby v některých částech světa a zároveň aby se v jiných podpořil rostoucí, ale udrţitelný rozvoj. Navrhuje opatření a programy k dosaţení udrţitelné rovnováhy mezi spotřebou, populací a ţivotadárnou kapacitou Země. Agenda 21 také popisuje některé technologie a techniky, které je třeba rozvíjet, aby bylo moţno 17
uspokojovat lidské potřeby a současně obezřetně hospodařit s přírodními zdroji. Agenda 21 nabízí moţnosti řešení, jak zabránit degradaci půd, ovzduší a vody, jak chránit lesy a různorodost druhů a ţivota. Hovoří o chudobě a nadměrné spotřebě, o zdraví a výchově, o městě a zemědělcích. Oslovuje vlády, podnikatele, odbory, vědce, učitele, ţeny, mládeţ a děti. V udrţitelném rozvoji spatřuje cestu k odstranění chudoby i zastavení devastace ţivotního prostředí. Zabývá se i systémy národního účetnictví a poukazuje na nutnost zahrnutí ceny přírodních zdrojů do bohatství národů a naopak odečtení degradace ţivotního prostředí z tohoto bohatství. Zahrnuje princip, ţe znečišťovatel musí nést náklady spojené se znečištěním. Dále je nutno posuzovat vliv projektů na ţivotní prostředí před jejich realizací a zabránit tak případnému vzniku škod na ţivotním prostředí. Agenda 21 obsahuje i povinnost odstranit dotace v případě, ţe nejsou v souladu s principy udrţitelného rozvoje[Trvale udrţitelný rozvoj, Agenda 21]. Obr. 2 – Agenda 21
Zdroj obrázku: http://www.env.cz/osv/edice.nsf/B56F757C1507C286C12570500034BA62/$file/Agenda21.jpg
Nejpodstatnějším úkolem, který řeší Agenda 21, je odstranění chudoby, která je největší brzdou k řešení globálních problémů ţivotního prostředí. Je proto potřebné zajistit lidem větší přístup ke zdrojům, které potřebují pro udrţitelný ţivot. Z tohoto pohledu uznaly svou klíčovou roli průmyslově vyspělé státy, a to nejen z pohledu nutnosti omezení relativně velkého mnoţství produkovaného znečištění, ale i finanční pomoci státům 18
chudším, které by měly dosáhnout takové kvality rozvoje, jeţ by méně nepříznivě ovlivňovala ţivotní prostředí. Současně je nutný i transfer informací, znalostí, dovedností atd. Agenda 21 vyzývá ke globálnímu partnerství a přijetí státních strategií udrţitelného rozvoje. Dokumentu Agenda 21 je věnováno uplatnění principů udrţitelného rozvoje v místních podmínkách. Místní správy jsou zde vyzdviţeny jako ty orgány, které mají velký vliv na globální problémy a které mohou ovlivnit vývoj směrem k udrţitelnému rozvoji nejen v místních, ale i globálních rozměrech. Místní správy jsou zde vyzvány k přijetí tzv. místních Agend 21, tedy strategického a akčního plánu rozvoje obce/regionu, vypracovaného ve spolupráci s veřejností a občanským sektorem (nestátními neziskovými organizacemi, profesními svazy), podnikateli a dalšími. Tento plán má být postaven na principech udrţitelného rozvoje, jeţ jsou obsaţeny v Deklaraci UNCED a rozpracovány v dokumentu Agenda 21. Cílem je dosaţení zajištěné kvality ţivotního prostředí obyvatel navazující na vlastní moţnosti rozvoje regionu do budoucnosti. Zpracování AGENDY 21 a vytvoření podmínek pro udrţitelný rozvoj v regionu je tedy přípravou území na dochování přírodního i kulturního dědictví pro příští generace, příští tisíciletí [Trvale udrţitelný rozvoj, Agenda 21]. U zrodu Agendy 21 v Rio de Janeiru stál za Českou republiku tehdejší československý federální ministr ţivotního prostředí Josef Vavroušek, který vedl naši delegaci. Přesto u nás koncept udrţitelného rozvoje dlouho neměl právě na růţích ustláno. Aţ v roce 2003 vznikla Rada vlády pro udrţitelný rozvoj (dále jen RVUR) a posléze jako její součást i Pracovní skupina pro místní Agendu 21 (dále jen PS MA21). Skupina, v níţ se sešli zástupci ministerstev, obcí, krajů i nevládních organizací, se jiţ od počátku své činnosti zabývala především zásadní otázkou – jak poznat kvalitní a dobře vedenou místní Agendu 21, jak měřit její kvalitu? Zároveň se snaţí sledovat základní cíl před sebou a tím je stav, kdy bude místní Agenda 21 běţným nástrojem veřejné správy v naší zemi.
19
Tab.1 - Agenda 21 - historie v České republice 1991 - 1995 1992 – Summit Země, Agenda 21
1994 – Vznik Národní sítě Zdravých měst
1996 – 2000 Finanční podpora MA 21 od MŢP
Pilotní projekty MA 21
1999 –Zahájení vydávání „Zpravodaje místní Agendy 21“ 2001 – 2005 2003 – Vznik Rady vlády pro UR
2004 – Vznik pracovní skupiny pro MA21
2005 – Vytvoření kritérií MA21 2006 – 2008 Většina měst realizují MA21
2008 – Vznik PS pro udrţitelný rozvoj regionů, obcí a území
Zdroj: www.ma21.cz, vlastní tvorba
1.3 Místní agenda 21 v České republice Pojďme se tedy nyní podívat podrobněji na to, co se pod pojmem místní Agenda 21 skrývá. Místní Agenda 21 (dále jen MA21), jak jiţ jsem říkal, vychází z mezinárodního dokumentu OSN, nazvaného Agenda 21. Kapitola 28 Agendy 21 říká: „Velké množství problémů a řešení obsažených v Agendě 21 má své kořeny na úrovni místních aktivit; participace a spolupráce místních úřadů bude proto faktorem určujícím úspěšnost realizace jejich cílů. Místní úřady vytvářejí, řídí a udržují ekonomickou, sociální a environmentální infrastrukturu, dohlížejí na plánování, formují místní politiku životního prostředí a předpisy a pomáhají při implementaci národní a subnárodní environmentální politiky. Protože jsou úrovní správy nejbližší lidem, sehrávají důležitou roli ve výchově, mobilizaci i při reakci na podněty veřejnosti a napomáhají tak k dosažení udržitelného rozvoje“ [Agenda 21, 1998].
20
Zásadní roli v MA21 hraje místní veřejná správa. Bez její aktivní vůle nemůţe místní Agenda 21 jako dlouhodobý koncepční proces vzniknout, ani dále fungovat. Veřejná správa - jak úředníci, tak především politici - má prostředky k vytváření prostoru a dobrých podmínek ke spolupráci, dialogu a vzájemné komunikaci. A měla by mít, bez ohledu na politickou orientaci, zájem takovéto prostředí vytvářet, neboť kvalita ţivota a spokojenost občanů jsou jistě nadstranickými cíli, společnými napříč politickým spektrem. Veřejná správa sama však kvalitní místní Agendu 21 nezajistí. Protoţe jde o proces participativní, tedy účastenský, nezbytně k tomu potřebuje spolupráci s různými sloţkami místní společnosti – neziskovými organizacemi a spolky, podnikateli, provozovateli sluţeb, či třeba školskými zařízeními, zdravotnickými institucemi a řadou dalších subjektů, včetně široké neorganizované veřejnosti. Místní Agenda 21 zapadá do širšího proudu snahy o kvalitní veřejnou správu, která je zahrnuta pod pojem „good governance“ („řádná správa věcí veřejných“ či „dobré vládnutí“). Kvalitní správa věcí veřejných, musí být (z pohledu OSN i EU) otevřená, transparentní a odpovědná veřejnosti, efektivní, umoţňující účast veřejnosti na rozhodování a plánování a zaloţená na partnerské spolupráci s ostatními společenskými sektory a respektující odborný pohled na věc. Jedině taková veřejná správa můţe vést k dlouhodobě udrţitelnému rozvoji obce či regionu. A právě MA21 je procesem, jehoţ je udrţitelný rozvoj základním cílem. Nezbytnou součástí fungující MA21 bezesporu jsou: kvalitní strategické plánování a řízení včetně systému financování; průběţná a aktivní; komunikace s veřejností - budování partnerství; systémové a měřitelné směrování k udrţitelnému rozvoji. Místní agenda 21 sleduje a popisuje nastavení klíčových procesů veřejné správy, které jsou nezbytné pro realizaci Agendy 21 v místních či regionálních podmínkách a zároveň počítá s dalším nezbytným aspektem – sledováním reálných dopadů různých aspektů rozvoje lokality pomocí indikátorů udrţitelného rozvoje. Indikátory neboli ukazatele udrţitelného rozvoje jsou praktickým nástrojem pro měření postupu práce na místní Agendě 21. Je to určitá mnoţina informací, která nám ukazuje, jestli se ke stanoveným cílům přibliţujeme nebo se od nich vzdalujeme. Slouţí k tomu, abychom viděli, zda aktivity, které vyvíjíme, mají ţádoucí dopad na vybrané oblasti.
21
Pro měření kvality MA21 vznikla přehledná Kritéria MA21, otestovaná v praxi několika měst i krajů a sledovaná v rámci oficiální Databáze MA21. V roce 2006 místní Agendu 21 zařadilo Ministerstvo vnitra mezi oficiální metody zvyšování kvality ve veřejné správě, spolu s dalšími metodami (např. benchmarking, CAF nebo Balanced Scorecard), které navíc efektivně propojuje. Místní Agenda 21 se dotýká chodu a práce celé obce či regionu a v rámci příslušného úřadu vyţaduje jisté organizační zázemí. Nejde o nějaký projekt, který lze svěřit jednomu koordinátorovi a pak se od něj nechat informovat o výsledcích. Je to proces, který zasahuje práci všech sloţek úřadu – jak v úřadu malé obce, tak i na magistrátu nebo krajském úřadu. Kvalitní místní Agendu 21, minimálně pokud hovoříme o MA21 v kvalitativní kategorii C nebo vyšší, si nelze představit bez strategického plánování a řízení, průběţné, aktivní a oboustranné komunikace s veřejností a systematického sledování dopadů různých aktivit v území na ţivotní prostředí, sociální situaci či podmínky hospodářského rozvoje a obecně kvalitu ţivota a spokojenost obyvatel (za pomoci vybraných indikátorů místního udrţitelného rozvoje). Z těchto důvodů se kvalitní MA21 opírají o oficiální organizační prvky a strukturu v rámci municipality a úřadu: politická zodpovědnost a také záštita nad celým procesem spočívá na „politikovi MA21“, na kterém se shodne zastupitelstvo. Místní Agenda 21 není ale jen jeho věcí. Přistupuje k ní celá obec/město/region a rozhodnutí o tom přijímá právě rada nebo zastupitelstvo; za realizaci řízení kvality v rámci úřadu je odpovědný tajemník či ředitel úřadu; koordinační činnost při průběţném zlepšování systému realizace MA21 je delegována na „koordinátora MA21“, případně koordinační tým, tedy zaměstnance úřadu s touto zodpovědností. Koordinátor spolupracuje s dalšími partnery z různých sektorů v rámci komise či výboru pro MA21, dalšími spolupracovníky v rámci úřadu i partnery v rámci obce, města, regionu; v rámci úřadu je do realizace MA21 zapojen celý „strategický tým“, který je většinou oficiálně ustaven ze zástupců odborů úřadu pro účely realizace strategického plánu. Tým bývá koordinován zodpovědným zaměstnancem (zpravidla v rámci odboru rozvoje). Důleţitá je spolupráce s dalšími kolegy v úřadě, například s tiskovým mluvčím apod.
22
Pracovní skupina RVUR pro MA21 vytvořila, jak jsem zmínil jiţ na předcházející stránce, přehlednou a v praxi vyzkoušenou sadu Kritérií MA21. Ta je členěna do čtyř hlavních kategorií kvality (A - D) a zahrnuje také „startovací“ skupinu Zájemci. Kaţdá z těchto kategorií má vlastní kritéria a měřitelné ukazatele, kterými lze hodnotit úroveň procesu MA21 v dané municipalitě (tj. obci/městě/regionu). K postupu do vyšší kategorie je vţdy nutné splnit všechna kritéria kategorie předcházející. Pouţívání těchto kritérií není samozřejmě závazné, nejedná se o ţádnou povinnost, ale o uţitečný nástroj, který vám pomůţe se průběţně orientovat v celém procesu, nechat se inspirovat ostatními a naopak předávat své zkušenosti dál [KAŠPAR, 2006,s.5]. Kategorie Zájemci má především postihnout zájem obce, města či regionu o proces MA21 jako takový, aniţ by u nich zatím docházelo k vytváření jakýchkoliv formálních struktur či procesů. Smyslem přistoupení k této kategorii je být informován o tom, co MA21 vlastně obnáší, o novinkách, příkladech dobré praxe a podobně. Jde o jakýsi startovací bod, kde se lze s MA21 seznámit a následně rozhodnout, zda je MA21 pro náš region či obec to „pravé ořechové“, co nám pomůţe zvyšovat kvalitu ţivota u nás doma. Kategorie D vyţaduje realizaci aktivit, zaloţených na principu partnerství, a také vytvoření organizačního zázemí na straně obce, města či regionu (určení někoho, kdo bude oficiálním koordinátorem MA21 – můţe to být úředník, politik či pověřené sdruţení občanů). MA21 musí být na této úrovni naplňována konkrétním obsahem, coţ s sebou přináší komunikační a manaţerské postupy, jako je např. aktivní zapojování veřejnosti do oblastí plánování, rozhodování a realizace významných opatření, jeţ se dotýkají ţivota občanů nebo spolupráce s občanským a podnikatelským sektorem při jejich tvorbě. Kategorie C vyţaduje zejména propracovanější organizační strukturu, hlubší politické zastřešení a vyšší míru aktivní účasti obyvatel na aktivitách MA21. Nedílnou součástí je ustavení oficiálního orgánu samosprávy pro MA21 a schválení oficiálního dokumentu přihlášení se k MA21 v podobě deklarace, charty apod. Významná jsou také pravidelná setkání na veřejném fóru, kde má kterýkoli z občanů dané lokality moţnost diskutovat o věcech veřejných. Je přitom velmi důleţité, jak dobře se podaří propojit jednotlivé oblasti ţivota v místě a jejich představitele - politickou reprezentaci, místní podnikatele, občanská sdruţení a spolky a další. Druhá nejvyšší kategorie B doplňuje předchozí kategorii o řadu významných prvků. Kromě toho, ţe dílčí koncepce respektují principy udrţitelného rozvoje, dochází v této fázi k vytvoření ucelené strategie udrţitelného rozvoje daného regionu za účasti expertů, 23
partnerů a samozřejmě veřejnosti. Zastupitelstvo města, obce či regionu v kategorii B by mělo rozhodnout o vhodném systému finanční podpory aktivit MA21 – můţe jít o zdroje vlastní i vnější, z národních i třeba evropských fondů. Municipality v této kategorii sledují svoje směřování k udrţitelnému rozvoji pomocí měřitelných indikátorů, které si za účasti občanů definují samy (reflexe konkrétních cílů), nebo vyberou z jiţ existujících sad (například sady společných evropských indikátorů, známé pod zkratkou ECI), můţe sledovat svoji ekologickou stopu apod. S výběrem a sledováním indikátorů mohou pomoci i zkušené organizace, jako je iniciativa TIMUR, nebo partneři z řad obcí, které indikátory sledují jiţ delší dobu – třeba členové Národní sítě Zdravých měst ČR. Své přístupy veřejně prezentují a sdílejí své zkušenosti s ostatními na společných setkáních anebo třeba v online systému sdílení příkladů dobré praxe. Nejvyšší kategorie A shrnuje všechny předchozí do jednoho vzájemně provázaného celku. Municipalita v této kategorii propojuje jednotlivé oblasti své činnosti respektující principy udrţitelného rozvoje do komplexního procesu strategického řízení. Realizace procesu MA21 je zabezpečována stálým orgánem rady (komise MA21) či zastupitelstva samosprávy. Město, obec či region zavádí systémy managementu kvality veřejné správy např. ISO 9000, nebo 14000, či EMAS a průběţně sleduje a vyhodnocuje uplatňování principů udrţitelného rozvoje na základě stanovených ukazatelů. Ke sledování stavu MA21 v ČR, porovnávání s ostatními i k inspiraci k dalším krokům a aktivitám slouţí oficiální Databáze MA21 v ČR. Databázi spravuje CENIA, česká informační agentura ţivotního prostředí. Práce s databází je uţivatelsky přátelská a zvládne ji opravdu kaţdý průměrně zdatný uţivatel internetu. Obr. 3 - Přehled MA21 v České republice v roce 2009
zájemce kategorie D kategorie C kategorie B
Zdroj: http://ma21.cenia.cz/
24
2
Strategické cíle Evropské unie Kvalitě ţivota přikládají Evropané velký význam. Chtějí prosperitu, čisté ţivotní
prostředí, dobré zdraví, sociální ochranu a spravedlnost, a to nejen pro sebe, ale rovněţ pro své děti a vnoučata. S ohledem na rychle se měnící svět, v němţ rychlost změny můţe schopnost hospodářství, sociální struktury a přírody přizpůsobit se změnám podrobit těţké zkoušce, se Evropa musí modernizovat a drţet se v čele změn. Výzvou je zachovat rychlost, která posiluje jak hospodářský růst, tak i sociální zabezpečení a ochranu ţivotního prostředí. Udrţitelný rozvoj je základním a hlavním cílem Evropské unie, je to však také globální výzva, s níţ jsou konfrontováni naši partneři na celém světě. Jeho cílem je neustálé zlepšování kvality ţivota na zemi současné generace i generací budoucích. Vznáší otázky, jak uvést do souladu ekonomický rozvoj, sociální soudrţnost, spravedlnost Sever/Jih a ochranu ţivotního prostředí. Jeho důleţitost se odráţí ve Smlouvě o EU a je vyjádřena i v Ústavě, která vyzývá Unii, aby „usilovala o udrţitelný rozvoj Evropy zaloţený
na
vyváţeném
hospodářském
růstu
a
na
cenové
stabilitě,
vysoce
konkurenceschopném sociálně trţním hospodářství směřujícím k plné zaměstnanosti a společenskému pokroku, s vysokým stupněm ochrany a zlepšování kvality ţivotního prostředí“[ Sdělení komise Radě a Evropskému parlamentu, 2005, str,4]. Vzhledem k rychlým demografickým změnám bude v příštích desetiletích vyvíjen obrovský a stále větší tlak na světové zdroje. To platí nejen pro změnu klimatu, přírodní zdroje, biologickou rozmanitost, ale i pro rozdíl v blahobytu mezi Severem a Jihem. Chceme-li do budoucna ve světě zachovat křehkou ekonomickou, sociální a ekologickou rovnováhu, musíme začít ihned jednat. Budoucnost Evropy lze vidět pouze v tomto globálním kontextu. EU jiţ učinila významné snahy k podpoře udrţitelného rozvoje doma i v mezinárodním měřítku. Proaktivním přístupem můţe EU přeměnit potřebu ochrany ţivotního prostředí a sociální soudrţnosti v příleţitosti pro inovaci, růst a vytváření pracovních míst. Hodnocením strategie udrţitelného rozvoje (SUR) si připomínáme své závazky lépe definovat strukturální změny, které je zapotřebí učinit v našich ekonomikách a společnosti, a vytváříme pozitivní program řízení tohoto procesu změny směrem k lepší kvalitě ţivota pro všechny. K reakci na tuto výzvu je zapotřebí koordinovaná akce a silná vedoucí role Evropské unie, aby byla vyvinuta řešení, která natrvalo změní ţivot lidí v Evropě a všude na světě.
25
Evropská rada v Göteborgu (2001) přijala první strategii EU pro udrţitelný rozvoj. Ta byla v roce 2002 Evropskou radou v Barceloně s ohledem na Světový summit o udrţitelném rozvoji v Johannesburgu (2002) rozšířena o vnější rozměr. Nicméně stále přetrvávají neudrţitelné trendy, pokud jde o změnu klimatu a vyuţívání energie, hrozby pro veřejné zdraví, chudobu a sociální vyloučení, demografický tlak a stárnutí obyvatelstva, řízení přírodních zdrojů, ztrátu biologické rozmanitosti, vyuţívání půdy a dopravu, a objevují se nové problémy. Jelikoţ tyto nepříznivé trendy vyvolávají pocit naléhavosti, je třeba přijmout krátkodobá opatření a současně udrţovat dlouhodobou perspektivu. Hlavním úkolem je postupně změnit naše současné neudrţitelné modely spotřeby a výroby a neintegrovaný přístup k tvorbě politik. Na základě těchto skutečností a na základě dokončení přezkumu strategie EU pro udrţitelný rozvoj, který Komise zahájila v roce 2004, a sdělení Komise s názvem „Hodnocení strategie udrţitelného rozvoje - akční platforma“ z prosince roku 2005, jakoţ i příspěvků Rady, Evropského parlamentu, Evropského hospodářského a sociálního výboru a dalších subjektů, Evropská rada přijala náročnou a komplexní obnovenou strategii udrţitelného rozvoje pro rozšířenou EU, která vychází ze strategie přijaté v roce 2001. Tento dokument obsahuje jedinou, soudrţnou strategii toho, jak se bude EU účinněji řídit svým dlouhodobým závazkem za účelem splnění cílů udrţitelného rozvoje. Potvrzuje potřebu globální solidarity a uznává význam posílení naší spolupráce s partnery mimo EU, včetně rychle se rozvíjejících zemí, jeţ budou mít na globální udrţitelný rozvoj značný vliv [Přezkum strategie EU, 2006, str,3]. Obecným cílem obnovené strategie EU pro udrţitelný rozvoj je určovat a rozvíjet činnosti, jeţ EU umoţní dosáhnout trvalého zvyšování kvality ţivota pro současné i budoucí generace, a to prostřednictvím vytvoření udrţitelných společenství schopných účinně řídit a vyuţívat zdrojů a vyuţívat potenciál hospodářství k ekologickým a sociálním inovacím a zajistit tak prosperitu, ochranu ţivotního prostředí a sociální soudrţnost. Evropská rada v červnu roku 2005 schválila jako základ pro obnovenou strategii.
26
2.1 Hlavní cíle a úkoly EU Hlavními cíli Evropské unie jsou[Přezkum strategie EU, 2006, s.3-4]: Ochrana ţivotního prostředí Zajistit schopnost Země udrţovat ţivot v celé jeho rozmanitosti, dodrţovat omezené mnoţství přírodních zdrojů planety a zajistit vysokou úroveň ochrany a zlepšení kvality ţivotního prostředí. Předcházet znečišťování ţivotního prostředí a sniţovat je a podporovat udrţitelnou spotřebu a výrobu, aby hospodářský růst jiţ nebyl spojen se zhoršováním ţivotního prostředí. Sociální spravedlnost a soudrţnost Podporovat demokratickou, soudrţnou, zdravou, bezpečnou a spravedlivou společnost, která podporuje sociální začlenění, dodrţuje základní práva a kulturní rozmanitost a která vytváří rovné příleţitosti a bojuje proti všem formám diskriminace. Hospodářská prosperita Podporovat prosperující, inovační, konkurenceschopnou, ekologickou ekonomiku zaloţenou na bohatých znalostech, která přináší vysokou ţivotní úroveň a plnou a kvalitní zaměstnanost v celé Evropské unii. Plnění našich mezinárodní povinností Podporovat celosvětové zřizování demokratických institucí zaloţených na míru, bezpečnosti a svobodě a bránit jejich stabilitu. Aktivně podporovat udrţitelný rozvoj na celém světě a zajistit, aby vnitřní i vnější politiky Evropské unie byly v souladu s globálním udrţitelným rozvojem a jeho mezinárodními závazky. Vzhledem ke zhoršujícímu se vývoji v oblasti ţivotního prostředí, k ekonomickým a sociálním úkolům EU spojeným s novými konkurenčními tlaky a novými mezinárodními závazky stanoví strategie EU pro udrţitelný rozvoj sedm hlavních úkolů [Přezkum strategie EU, 2006, str,3]: Změna klimatu a čistá energie Obecný cíl: Zmírnit změnu klimatu, související náklady a nepříznivé důsledky pro společnost a ţivotní prostředí
27
Operativní cíle a úkoly: závazky Kjótského protokolu zemí EU 15 a většiny zemí EU 25 mají za cíl sníţení emisí skleníkových plynů v období let 2008 aţ 2012, přičemţ cíl zemí EU 15 je 8 % sníţení emisí ve srovnání s hodnotami v roce 1990. Cílem je, aby se celková průměrná teplota povrchu nezvýšila o více neţ 2°C ve srovnání s předindustriální úrovní. Energetická politika by měla být v souladu s cíli bezpečnosti dodávek, konkurenceschopnosti a environmentální udrţitelnosti, v duchu energetické politiky pro Evropu zahájené v březnu roku 2006 Evropskou radou.. Energetická politika je pro boj proti změně klimatu klíčová; přizpůsobování se změně klimatu a její zmírnění by mělo být nedílnou součástí všech příslušných evropských politik; do roku 2010 by v průměru 12 % spotřeby energie a 21 % spotřeby elektrické energie - a to jako společný, avšak odstupňovaný úkol - mělo pocházet z obnovitelných zdrojů vzhledem k tomu, ţe do roku 2015 se uvaţuje o zvýšení tohoto podílu na 15 %; do roku 2010 by mělo být 5,75 % pohonných hmot v dopravě tvořeno biopalivy, a to jako orientační úkol (směrnice 2003/30/ES), vzhledem k tomu, ţe do roku 2015 se uvaţuje o zvýšení tohoto podílu na 8 %; podle směrnice o energetické účinnosti u konečného uţivatele a o energetických sluţbách by se mělo v průběhu devíti let do roku 2017 ušetřit dohromady 9 % celkové spotřeby energie. Udrţitelná doprava Obecný cíl: Zajistit, aby naše dopravní systémy byly v souladu s hospodářskými, sociálními a environmentálními potřebami společnosti a současně měly co nejmenší neţádoucí dopady na hospodářství, společnost a ţivotní prostředí. Operativní cíle a úkoly: oddělení hospodářského růstu a poptávky v oblasti dopravy s cílem sníţit environmentální dopad; dosaţení udrţitelné úrovně vyuţívání energie v dopravě a sníţení emisí skleníkových plynů z dopravy;
28
sníţení emisí znečišťujících látek z dopravy na úroveň s co nejmenším vlivem na lidské zdraví nebo ţivotní prostředí; dosaţení vyváţeného pokroku na cestě k druhům dopravy šetrným k ţivotnímu prostředí s cílem dosáhnout udrţitelného systému dopravy a mobility; sníţení hluku dopravy, a to jak u zdroje, tak prostřednictvím zmírňujících opatření s cílem zajistit, aby celková úroveň hluku, jemuţ jsme vystaveni, měla co nejmenší vliv na zdraví; do roku 2010 zmodernizování rámce EU pro veřejné sluţby přepravy cestujících za účelem podpory vyšší účinnosti a výkonu; V souladu se strategií EU týkající se emisí CO2 z lehkých uţitkových vozidel by měl průměrný nový vozový park dosáhnout úrovně emisí CO2 140g/km (2008-2009) a 120g/km (2012) ; do roku 2010 sníţení počtu úmrtí v silniční dopravě na polovinu oproti roku 2000. Udrţitelná spotřeba a výroba Obecný cíl: Podporovat udrţitelné modely spotřeby a výroby Operativní cíle a úkoly: podpora udrţitelné spotřeby a výroby prostřednictvím vyhodnocení sociálního a hospodářského vývoje s ohledem na únosnost ekosystémů a v rámci odstraňování souvislosti mezi hospodářským růstem a zhoršováním ţivotního prostředí; zvýšení environmentálního a sociálního výkonu, pokud jde o výrobky a postupy, a podpora podniků a spotřebitelů v jeho zavádění; cíl dosáhnout do roku 2010 v průměru EU stejného podílu ekologických veřejných zakázek jakého v současnosti dosahují členské státy mající nejlepší výsledky; EU by měla usilovat a zvýšení svého podílu na celosvětovém trhu, pokud jde o environmentální technologie a ekologické inovace.
29
Ochrana a řízení přírodních zdrojů Obecný cíl: Zlepšení řízení přírodních zdrojů a zabránění jejich nadměrnému vyuţívání s oceněním hodnoty schopností ekosystémů Operativní cíle a úkoly zlepšit
účinnost
zdrojů
za
účelem
sníţení
celkového
vyuţívání
neobnovitelných přírodních zdrojů a vlivů, jeţ má na ţivotní prostředí vyuţívání surovin, a vyuţívat tedy obnovitelné přírodní zdroje v rozsahu, který nepřesahuje jejich schopnost regenerace; získat a udrţet konkurenční výhodu pomocí zlepšení účinnosti zdrojů, mimo jiné prostřednictvím podpory ekologických inovací; zlepšit řízení obnovitelných přírodních zdrojů, jako jsou rybolov, biologická rozmanitost, voda, vzduch, půda a ovzduší a zabránit jejich nadměrnému vyuţívání a do roku 2015 obnovit zničené mořské ekosystémy v souladu s Johannesburským plánem (2002), včetně dosaţení maximálního výnosu rybolovu do roku 2015; do roku 2010 zastavit proces ztráty biologické rozmanitosti a přispět k výraznému sníţení ztráty biologické rozmanitosti v celosvětovém měřítku; výrazně přispívat ke splnění čtyř hlavních celosvětových cílů OSN v oblasti lesů do roku 2015; zabránit vzniku odpadů a posílit účinné vyuţívání přírodních zdrojů uplatňováním
koncepce
přístupu
zaloţeného
na
ţivotním
cyklu
a
prosazováním opětovného pouţívání a recyklace. Veřejné zdraví Obecný cíl: Podpora dobrého veřejného zdraví s rovnými podmínkami a zlepšení ochrany před zdravotními hrozbami Operativní cíle a úkoly: zlepšení ochrany před zdravotními hrozbami rozvíjením schopností umoţňujících koordinovaně na ně reagovat; další zlepšení právních předpisů týkajících se potravin a krmiv, včetně přezkumu označování potravin;
30
pokračující podpora vysoké úrovně zdraví zvířat a jejich dobrých ţivotních podmínek v rámci EU i v mezinárodním měřítku; zastavení narůstajícího počtu nemocí souvisejících s ţivotním stylem a chronických onemocnění, zejména u sociálně a ekonomicky znevýhodněných skupin a v sociálně a ekonomicky znevýhodněných oblastech; omezení nerovností v oblasti zdraví v rámci členských států a mezi nimi zaměřením se na hlavní faktory ovlivňující zdraví a prostřednictvím strategií náleţité podpory zdraví a prevence chorob. Opatření by měla zohledňovat mezinárodní spolupráci ve fórech, jako jsou WHO, Rada Evropy, OECD a UNESCO; zajistit, aby do roku 2020 byly chemické látky, včetně pesticidů, vyráběny a pouţívány tak, aby zásadně neohroţovaly lidské zdraví a ţivotní prostředí, a aby se s nimi stejným způsobem zacházelo. V této souvislosti bude milníkem rychlé přijetí nařízení o registraci, vyhodnocování, schvalování a omezování chemických látek (REACH), jehoţ cílem je konečné nahrazení látek vzbuzujících mimořádné obavy vhodnými alternativami nebo technologiemi; zlepšit informovanost o znečištění ţivotního prostředí a o nepříznivých vlivech na zdraví; zlepšit duševní zdraví a zabývat se faktory vedoucími k sebevraţdám. Sociální začlenění, demografie a migrace Obecný cíl: Zohledněním mezigenerační solidarity a solidarity uvnitř generací vytvořit společnost podporující sociální začlenění a zajistit a zlepšit kvalitu ţivota občanů jako předpoklad trvalého individuálního blahobytu Operativní cíle a úkoly: sledovat cíl EU, podle nějţ je třeba přijmout opatření, která do roku 2010 rozhodujícím způsobem sníţí počet lidí ohroţených chudobou a sociálním vyloučením, přičemţ zvláštní pozornost bude zaměřena na potřebu sníţit dětskou chudobu; zajistit vysokou úroveň sociální a územní soudrţnosti na úrovni EU i v členských státech a respektovat kulturní rozmanitost; podporovat členské státy v jejich úsilí o modernizaci sociální ochrany s ohledem na demografické změny;
31
výrazně zvýšit účast ţen a starších zaměstnanců na trhu práce v souladu se stanovenými cíli a rovněţ do roku 2010 zvýšit zaměstnanost přistěhovalců; pokračovat v rozvoji politiky EU v oblasti migrace spolu s politikami pro posílení integrace přistěhovalců a jejich rodin, a to i se zohledněním ekonomického rozměru migrace; sníţit negativní dopady globalizace na pracovníky a jejich rodiny; podporovat vyšší zaměstnanost mladých lidí. Zvýšit úsilí o sníţení počtu mladých lidí s nedokončeným vzděláním na 10 % a zajistit, aby alespoň 85 % mladých lidí ve věku 22 let mělo ukončeno vyšší střední vzdělání. Nejpozději od konce roku 2007 by měl kaţdý mladý člověk, který ukončil školní docházku a je nezaměstnaný, dostat do šesti měsíců nabídku práce, učebního poměru, další odborné přípravy nebo jiného opatření zaměstnanosti a od roku 2010 by tato lhůta neměla překročit 4 měsíce; zvyšovat účast zdravotně postiţených osob na trhu práce. Celosvětová chudoba a problémy udrţitelného rozvoje Obecný cíl: Aktivně podporovat udrţitelný rozvoj na celém světě a zajistit, aby vnitřní a vnější politiky Evropské unie byly v souladu s globálním udrţitelným rozvojem a jejími mezinárodními závazky. Operativní cíle a úkoly: dosáhnout významného pokroku při plnění závazků EU s ohledem na mezinárodně dohodnuté cíle a úkoly, zejména ty, které jsou obsaţeny v Deklaraci tisíciletí, a ty, které vyplynuly ze Světového summitu o udrţitelném rozvoji v Johannesburgu v roce 2002 a souvisejících procesů jako například Monterreyského konsensu o financování rozvoje, rozvojového programu z Dohá a Paříţské deklarace o harmonizaci pomoci; přispět ke zlepšení mezinárodní správy environmentálních záleţitostí, zejména v souvislosti s činnostmi navazujícími na výsledek světového summitu z roku 2005 a k posílení mnohostranných environmentálních dohod; zvýšit objem pomoci na 0,7 % hrubého národního důchodu (HND) do roku 2015 s průběţným cílem ve výši 0,56 % v roce 2010; podporovat udrţitelný rozvoj v rámci jednání WTO v souladu s preambulí Dohody o zřízení Světové obchodní organizace z Marrákeše, která udrţitelný
32
rozvoj uvádí jako jeden ze svých hlavních cílů. Zvýšit účinnost, soudrţnost a kvalitu politik EU a členských států v oblasti pomoci v období let 2005-2010; zahrnout hlediska udrţitelného rozvoje do všech vnějších politik EU, včetně společné zahraniční a bezpečnostní politiky, mimo jiné stanovením udrţitelného rozvoje, jakoţto cíle mnohostranné a dvoustranné rozvojové spolupráce.
2.2 Přehled Strategií udrţitelného rozvoje některých států V tomto stručném přehledu je uveden přehled hlavních priorit či strategických směrů SUR několika „starých“ i „nových“ členských zemí EU. Strategie udrţitelného rozvoje EU klade důraz na regionální udrţitelnost. Nicméně je patrné, ţe vnímání klíčových témat je v různých členských zemích různé. Struktura a obsah SUR EU je proto upravován dle národního kontextu [Strategie udrţitelného rozvoje ČR - aktualizace]. Slovensko Strategie udrţitelného rozvoje byla přijata vládou v roce 2001. Následně byl přijat Akční plán trvale udrţitelného rozvoje pro léta 2005 – 2010. Strategie představuje následující dlouhodobé priority: rozvinutá demokratická země – integrace Slovenska do rozhodujících světových politických a hospodářských struktur, vyuţití pozitivních trendů globalizace, převzetí spoluodpovědnosti za globální vývoj světového společenství, pozitivní ovlivňování mezinárodního směřování k trvalé udrţitelnosti; moderní stát a systém veřejné správy – rozvoj politického pluralitního systému, vytvoření odpovídajících právních nástrojů, vybudování moderních institucí, kvalitní a efektivní činnosti veřejné správy (stát, region, obec) ve prospěch občanů; vyspělá občanská společnost – celková změna hodnotových orientací, posílení právního vědomí, historického a národního povědomí, dosáhnutí vysoké úrovně vzdělanosti a informovanosti občanů a jejich účasti na rozhodování, smysluplně fungující sloţky společnosti (sdruţení, rodina, občan); sociální solidarita a sociální ochrana – sociální politika směřující ke zvýšení osobní participace a odpovědnosti občanů za sebe, k akceptaci principů sociální solidarity bránící sociálnímu znevýhodnění, respektive vyloučení a chudobě; k podpoře stimulujících opatření státní rodinné politiky a politiky zaměstnanosti a k ochraně práv a právem chráněných zájmů občanů a k eliminaci všech forem diskriminace; 33
vyváţený územní rozvoj – uplatnění komplexního prostorového a územního plánování, přednostní rozvoj zaostávajících a okrajových regionů, uplatnění institutu meziregionální solidarity, integrovaný rozvoj sídel, obnova a udrţení historických struktur, sídelní identity a forma osídlení; vysoká kvalita lidských a společenských zdrojů – postupné vytváření a podpora zdravé, demograficky vyváţené společnosti, zabezpečení zvyšující se kvality ţivota – sociálních, ekonomických, kulturních a duchovních potřeb s důrazem na problémové skupiny obyvatel, odstranění negativních sociálních a sociálněpatologických jevů; nový model ekonomiky
– dosaţení dlouhodobě fungujícího moderního
hospodářství a informační společnosti, odstranění strukturálních deformací ekonomiky, vyváţený rozvoj hospodářství s důrazem na perspektivní moderní odvětví a regionální přírodně-sociální podmínky; vysoká kvalita ţivotního prostředí, ochrana a racionální vyuţívání přírodních zdrojů – efektivní ochrana ţivotního prostředí, šetrné vyuţívání přírodních zdrojů, odstranění
environmentálních
zátěţí
a
poškození
prostředí,
limitování
ekonomického rozvoje v souladu s přírodními podmínkami a moţnostmi, dosaţení a udrţení kvalitního ţivotního prostředí s důrazem na ohroţené oblasti. Polsko Strategie udrţitelného rozvoje pro Polsko byla schválena v roce 2002 s časovým horizontem 2025. Hlavními tématy strategie jsou: dynamika ekonomického růstu; ţivotní standard; míra zaměstnanosti; kvalita ţivotního prostředí a racionální vyuţívání zdrojů. Německo Národní strategie pro udrţitelnost – „Perspektivy pro Německo“ – byla přijata Federální vládou v roce 2002. V roce 2004 byla zpracována zpráva o pokroku. Čtyři prioritní směry strategie jsou dále členěny na jednotlivé oblasti: Mezigenerační spravedlivost o ochrana zdrojů; o ochrana klimatu;
34
o obnovitelná energie; o vyuţití území; o biodiverzita; o státní dluh; o zajištění budoucí ekonomické stability; o inovace; o vzdělávání. Kvalita ţivota o ekonomická prosperita; o mobilita; o výţiva; o kvalita ovzduší; o zdraví; o zločinnost; Sociální koheze o zaměstnanost; o perspektivy pro rodiny; o rovné příleţitosti; o integrace zahraničních občanů. Mezinárodní odpovědnost o rozvojová spolupráce; o otevírání trhů.
Rakousko Strategie udrţitelného rozvoje byla přijata vládou v roce 2002. Strategie rozpracovává 20 klíčových cílů, rozdělených do čtyř hlavních oblastí: Kvalita ţivota v Rakousku - úkol pro dnešek a zítřek o udrţitelný ţivotní styl; o příleţitosti pro zplnomocnění všech generací; o rovnost pohlaví; o řešení pomocí vzdělávání a výzkumu; o dobrý ţivot pro současné a příští generace.
35
Rakousko jako místo pro dynamické podnikání – úspěch pomocí inovací a siťování o inovativní struktury podporují konkurenceschopnost; o nové vnímání obchodu a administrativy; o korektní ceny zdrojů a energií; o úspěšný management pomocí eko-efektivity; o posilování udrţitelných výrobků a sluţeb. Rakousko jako místo pro ţivot – ochrana diverzity a kvality o ochrana sloţek ţivotního prostředí a klimatu; o ochrana druhové diverzity a krajiny; o odpovědné vyuţívání půdy a regionální rozvoj; o formování udrţitelné mobility; o optimalizace dopravních systémů. Rakouská odpovědnost – aktivní role v Evropě a ve světě o boj s chudobou, vytváření sociální a ekonomické rovnováhy v rámci zemí i mezi nimi; o globálně udrţitelná ekonomika; o svět je náš prostor pro ţivot; o mezinárodní spolupráce a financování; o udrţitelná unie Evropy. Švédsko Dokument „Strategické výzvy – další rozpracování Strategie udrţitelného rozvoje Švédska“ byl vládou předloţen parlamentu v roce 2006. Jiţ první národní strategie udrţitelného rozvoje byla schválena Parlamentem Švédska uţ v roce 2002. Dokument z roku 2006 rozpracovává čtyři hlavní strategické výzvy: budování udrţitelných komunit, zahrnující prosazování dobrých ţivotních podmínek
pomocí
prostorového
plánování,
regionálního
rozvoje,
infrastrukturálních projektů, urbánního rozvoje a bydlení; podpora dobrého zdraví za rovných podmínek, zahrnující vytváření podmínek pro dobré zdraví bez ohledu pohlaví, etniku, sociální skupinu, kulturní původ, sexuální orientaci, věk nebo handicap;
36
uspokojení demografické výzvy, zahrnující zavádění opatření napříč politikami k uspokojení demografických problémů v jejich ekonomických a sociálních souvislostech; povzbuzovat udrţitelný růst, zahrnující uznání, ţe růst je poháněn dynamickým trhem, prozíravou sociální politikou a progresivní environmentální politikou. Spojené království (UK) Strategie udrţitelného rozvoje UK byla přijata vládou v roce 2005 s časovým horizontem strategie do roku 2020. Strategie definuje následující vnitrostátní priority: udrţitelná spotřeba a produkce: priorita zahrnuje sniţování neefektivního vyuţívání zdrojů – coţ představuje ekonomickou zátěţ. Tímto způsobem lze podporovat konkurenceschopnost podnikání a narušit vztah mezi ekonomickým růstem a degradací ţivotního prostředí; klimatická změna a energie: v rámci priority budou zajištěny zásadní změny způsobů výroby a vyuţívání energie, jakoţto i dalších aktivit generujících skleníkové plyny. Zároveň budou připravována opatření, zaměřená na dopady změn klimatu; ochrana přírodních zdrojů a zlepšování ţivotního prostředí: k zajištění dobré úrovně ţivotního prostředí pro kaţdého je zapotřebí lepšího porozumění environmentálních limitů, zlepšování ţivotního prostředí a obnovy nejvíce degradovaných oblastí; udrţitelné komunity: cílem je vytvořit udrţitelné komunity, které vyjadřují principy udrţitelného rozvoje na místní úrovni. Cíle je moţné dosáhnout udělením rozsáhlejších pravomocí komunitám, podporu principů partnerství. Spojené království vyuţívá stejné principy – participace, partnerství – a podpůrné programy s cílem řešit chudobu a degradaci ţivotního prostředí a zajistit kvalitní systémy vládnutí i u komunit v zahraničí.
37
3
Strategie udrţitelného rozvoje ČR Česká republika reagovala na trvale udrţitelný rozvoj v roce 2003 usnesením vlády
č. 778, ve kterém byla zřízena Rada vlády pro udrţitelný rozvoj (dále také RVUR či Rada) jako stálý poradní, iniciační a koordinační orgán vlády České republiky pro oblast udrţitelného rozvoje a strategického řízení. Rada má 28 členů a je řízena předsedou vlády. Jejím výkonným místopředsedou je ministr ţivotního prostředí, místopředsedy Rady ministr průmyslu a obchodu a ministr práce a sociálních věcí. Rada představuje horizontální politicko-odborný orgán, v němţ jsou zastoupeny orgány státní správy a samosprávy, sociální partneři, akademická obec a neziskový sektor, který koordinuje problematiku udrţitelného rozvoje na všech úrovních (místní, krajské, národní i mezinárodní) prostřednictvím sítě svých specializovaných odborných orgánů. Základním strategickým dokumentem, jímţ se Česká republika v oblasti udrţitelného rozvoje řídí, je Strategie udrţitelného rozvoje, která byla vládou schválena dne 8. prosince 2004 (usnesení č. 1242/04). Tento dokument vzešel z rozsáhlé společenské diskuse a reaguje tak na potřebu koordinovaného vývoje a vzájemné rovnováhy sociální, ekonomické a environmentální oblasti rozvoje české společnosti. Strategie udrţitelného rozvoje ČR je východiskem pro zpracování dalších materiálů koncepčního charakteru (sektorových politik či akčních programů) a pro strategické rozhodování v rámci státní správy a územní veřejné správy a pro jejich spolupráci se zájmovými skupinami. Představuje také dlouhodobý rámec pro politická rozhodování v kontextu mezinárodních závazků, které ČR přijala či hodlá přijmout v souvislosti se svým členstvím v Organizaci spojených národů (OSN), Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) a Evropské unii, ale s respektováním specifických podmínek a potřeb České republiky. S ohledem na významnou roli místní a regionální úrovně při prosazování udrţitelného rozvoje a vytváření společenského kapitálu je celkovým cílem vytvoření udrţitelných společenství v městských a venkovských oblastech, v nichţ lidé ţijí a pracují a společně usilují o vysokou kvalitu ţivota. Strategie udrţitelného rozvoje není neměnným dokumentem; je historicky podmíněna a v průběhu času se bude rozvíjet, doplňovat a měnit. Její základní role je včas upozornit na existující a potenciální problémy, jeţ by mohly ohrozit přechod ČR k udrţitelnému rozvoji, a iniciovat opatření, jak těmto hrozbám předejít nebo alespoň zmírnit jejich dopad a co nejefektivněji řešit jejich eventuální důsledky. Je v nepříznivém případě
38
reakcí na nouzový stav, v příznivém případě optimalizací rozvoje v daných limitech. Udrţitelný rozvoj je srovnatelný s jinými systémy hodnot, jako je systém lidských práv a svobod, které nemají konečnou podobu, ale musí být vykládány a znovu specifikovány v rámci daného historického kontextu. Vedle překonávání objektivních věcných disparit je třeba počítat i s tím, ţe uskutečňování vize bude muset překonávat také bariéry sociálně psychologických stereotypů. Tam spadají jak spotřební návyky a preference, tak přesvědčení o tom, ţe věda a technika zajistí řešení objektivních disparit beze změny chování a postojů jednotlivců. Je přitom třeba mít na paměti, ţe pokud se společnost, a to v evropském i celosvětovém měřítku, nebude přizpůsobovat zjišťovaným environmentálním, ekonomickým a sociálním limitům, můţe to ohrozit stabilitu společenského systému. Strategie se dle mého názoru jiţ stala konsenzuálním rámcem pro zpracování dalších materiálů koncepčního charakteru (sektorových politik či akčních programů). Měla by být důleţitým východiskem pro strategické rozhodování v rámci jednotlivých resortů i pro meziresortní spolupráci a spolupráci se zájmovými skupinami. Základní časový horizont strategie je rok 2014, některé úvahy a cíle však míří aţ do roku 2030, případně i za tento rok podle povahy dané oblasti (například energetika). Rozlišení kratšího a delšího časového horizontu bude perspektivně důleţitým rysem Strategie, která se v této souvislosti zaměří zejména na slaďování krátkodobých a dlouhodobých cílů, které nemusí být totoţné. Strategie odráţí současnou situaci lidského poznání a systém hodnot, na nichţ je zaloţena moderní vyspělá společnost, coţ je pozitivním motivem k hledání cest zajišťujících člověku vysokou kvalitu ţivota. Systém hodnot je však do určité míry faktorem limitujícím. Dnešní rozvojová trajektorie je historicky zaloţena na hodnotách pokroku a růstu (zejména ve smyslu technickém), je však často v rozporu s nutností přijmout určitá omezení daná například limity prostředí a limity zdravého ţivota všech typů společenských komunit (venkovských, městských atd.). Nejde jenom o problém ČR, obdobným problémům v současné době čelí členské státy EU a další vyspělé země. Dokumenty typu strategií udrţitelnosti jsou podnětem k hledání cest i odpovídajících rozhodnutí a opatření, jeţ povedou k nezbytným změnám systému hodnot ve společnosti a s nimi souvisejícím změnám vzorců spotřeby a výroby. K těmto zásadním transformacím musí dojít na národní i na globální úrovni.
39
3.1 Cíle a nástroje (staré) Strategie udrţitelného rozvoje Strategické a dílčí cíle a nástroje Strategie udrţitelného rozvoje ČR jsou formulovány tak, aby co nejvíce omezovaly nerovnováhu ve vzájemných vztazích mezi ekonomickým, environmentálním a sociálním pilířem udrţitelnosti. Směřují k zajištění co nejvyšší dosaţitelné kvality ţivota pro současnou generaci a k vytvoření předpokladů pro kvalitní ţivot generací budoucích (s vědomím toho, ţe představy budoucích generací o kvalitě ţivota mohou být oproti našim odlišné). K tomu směřují následující strategické cíle [Strategie udrţitelného rozvoje, 2005,s. 4-5]: udrţet stabilitu ekonomiky a zajistit její odolnost vůči negativním vlivům; podporovat ekonomický rozvoj respektující kapacitu únosnosti ţivotního prostředí a zajišťující udrţitelné financování veřejných sluţeb (udrţitelnou ekonomiku); rozvíjet a všestranně podporovat ekonomiku zaloţenou na znalostech a dovednostech a zvyšovat konkurenceschopnost průmyslu, zemědělství a sluţeb; zajišťovat na území ČR dobrou kvalitu všech sloţek ţivotního prostředí a fungování jejich základních vazeb a harmonické vztahy mezi ekosystémy, v nejvyšší ekonomicky a sociálně přijatelné míře uchovat přírodní bohatství ČR tak, aby mohlo být předáno příštím generacím, a zachovat a nesniţovat biologickou rozmanitost; systematicky podporovat recyklaci, včetně stavebních hmot (sniţující exploataci krajiny a spotřebu importovaných surovin); minimalizovat střety zájmů mezi hospodářskými aktivitami a ochranou ţivotního prostředí a kulturního dědictví, hmotného i nehmotného; zajišťovat ochranu neobnovitelných přírodních zdrojů (včetně zemědělského půdního fondu); zachovat strategickou potravinovou soběstačnost ČR; obhajovat a prosazovat národní zájmy ČR v rámci nejširších mezinárodních vztahů, významných mezinárodních organizací i v rámci bilaterálních vztahů; dosáhnout splnění mezinárodních závazků ČR v oblasti udrţitelného rozvoje; přispívat k řešení klíčových globálních problémů udrţitelného rozvoje; udrţet stabilní stav počtu obyvatel ČR a postupně zlepšovat jeho věkovou strukturu; trvale sniţovat nezaměstnanost na míru odpovídající ekonomicko-sociálnímu motivování lidí k zapojování do pracovních aktivit; 40
podporovat rozvoj lidských zdrojů a dosáhnout maximální sociální soudrţnosti; zajistit stálý růst úrovně vzdělanosti ve společnosti, včetně vzdělanosti v kultuře, a tím zajišťovat konkurenceschopnost české společnosti; rozvíjet etické hodnoty v souladu s evropskými kulturními tradicemi; udrţet vhodné formy rozmanitosti kultur, ţivota venkova a aglomerací. Zajistit kulturní diverzitu a diverzitu ţivotního stylu. Zajistit rovnoprávnost komunit, dosaţitelnost sluţeb dle jejich rozdílných ţivotních potřeb a priorit; zpřístupňovat kulturu všem lidem zejména s ohledem na to, ţe kultura je základní součástí společnosti zaloţené na znalostech a rozvojový faktor; podporovat udrţitelný rozvoj obcí a regionů; podporovat rozvoj veřejných sluţeb a sociální infrastruktury; umoţňovat účast veřejnosti na rozhodování a tvorbě strategií ve věcech týkajících se udrţitelného rozvoje a vytvářet co nejširší konsenzus při přechodu k udrţitelnému rozvoji; bránit posilování moţností lobbistických a aktivistických skupin vydávat své partikulární zájmy za zájmy udrţitelného rozvoje a takto odůvodněné je prosazovat proti zájmům celku; zvyšovat efektivnost výkonu a zlepšovat činnost veřejné správy v souladu s poţadavky udrţitelného rozvoje; přijímat opatření při zajišťování vnější a vnitřní bezpečnosti, která by odráţela poţadavky ochrany před mezinárodními konflikty a měnící se formy kriminality, včetně mezinárodního zločinu a zejména terorismu.
3.2 Aktualizace Strategie udrţitelného rozvoje V roce 2007 přistoupila Rada vlády pro udrţitelný rozvoj (dále také „RVUR“ či „Rada“) k aktualizaci Strategie udrţitelného rozvoje ČR. Byly shromáţděny náměty pro připravovaný dokument. V období leden – říjen 2007 byly připraveny tři verze materiálu v rámci Výboru pro Strategii RVUR a proběhlo připomínkové řízení a konzultace s veřejností. Výsledný dokument „Principy, nástroje a návrh priorit pro dopracování aktualizované Strategie udrţitelného rozvoje ČR (2007)“ byl předloţen vládě pro
41
informaci – bylo rozhodnuto, ţe tento dokument bude slouţit jako výchozí podklad pro další proces aktualizace. Zpracování Aktualizace vychází z předpokladu, ţe Strategie udrţitelného rozvoje ČR musí vyjadřovat široký společenský a politický konsensus nad tématy, prioritami a cíli, které jsou v Aktualizaci obsaţeny. Aktualizace si klade za cíl určit moţné hrozby (sociální, ekonomické a environmentální) pro další vývoj České republiky a zároveň najít cesty (nástroje), jak se těmto hrozbám vyhnout s maximálním moţným vyuţitím synergií mezi sociální, environmentální a ekonomickou oblastí. Aktualizovaná Strategie udrţitelného rozvoje ČR se nesnaţí nahradit jednotlivé sektorové koncepce, strategie a politiky. Cílem dokumentu je vymezit klíčová témata a problémy udrţitelného rozvoje České republiky a nalézt příslušná opatření k jejich řešení – tato opatření mohou být obsaţena v jiţ existujících a schválených koncepčních dokumentech. Aktualizace má tak napomoci vzájemné provázanosti opatření, která jsou obsaţená v různých strategických sektorových dokumentech a příp. indikovat problémy, pro které zatím neexistují odpovídající politiky a opatření. Strategie udrţitelného rozvoje je zaštítěna Radou vlády pro udrţitelný rozvoj – pro účely Aktualizace byl zřízen Řídící výbor pro aktualizaci, vedený zástupcem Ministerstva financí. Prostřednictvím Ministerstva ţivotního prostředí byla koordinace zpracování Aktualizace zadána externímu subjektu (konzultační společnosti). Zpracování převáţné části stávajícího textu je dílem meziresortní pracovní skupiny – prací této skupiny ze zúčastnili zástupci všech ministerstev a Úřadu vlády ČR. V průběhu prací byly jednotlivé části Aktualizace diskutovány v rámci pracovní skupiny, dílčí výstupy pak byly projednávány Řídícím výborem pro Aktualizaci, respektive přímo Radou vlády pro udrţitelný rozvoj. Proces Aktualizace byl zahájen zpracováním dokumentu „Aktualizace SUR ČR – Úvodní teze“ (květen 2008), který stručně definoval základní principy aktualizace, strategický rámec udrţitelného rozvoje EU a přehled strategií udrţitelného rozvoje některých evropských států. Dokument obsahoval také první návrh strategické vize a klíčových témat udrţitelného rozvoje ČR jako vstupních podkladů pro diskusi o obsahovém zaměření Aktualizace. V období červenec – září 2008 probíhalo zpracování analýzy podkladových dokumentů tj. strategických a koncepčních dokumentů ČR s cílem identifikovat a popsat hlavní trendy a problémy, související s problematikou udrţitelného rozvoje.
42
Vzhledem k velkému mnoţství zpracovaných podkladových dokumentů byla pro nalezení struktury zprávy pouţita metoda matematického shlukování, jejíţ výsledek byl vzat jako základ struktury analýzy, která však byla dále upravena na základě diskuse v týmu zpracovatele a pracovní skupině. Výstupy této fáze zpracování představuje: analýza podkladových dokumentů; TOWS analýza. Oba dokumenty byly zveřejněny a otevřeny připomínkám, které byly následně vyuţity při zpracování stávajícího textu. V návaznosti na závěry analýzy byla navrţena strategická část SUR. Návrh strategie je strukturován v pěti prioritních osách – kaţdá prioritní osa je členěna na priority, priority pak obsahují cíle. Strategie reaguje na problémy, určené v rámci analýzy jako klíčové (ty jsou popsány vţdy v úvodu k jednotlivým prioritním osám). Jednotlivé cíle jsou navrhovány přednostně ve vazbě na existující schválené strategické dokumenty. Pracovní návrh strategie byl připraven ve třech variantách, které byly zveřejněny a podrobeny diskusi, na základě které byla zvolena varianta k dalšímu rozpracování a úpravám. Při definování strategie udrţitelného rozvoje (nikoliv dokumentu, ale strategie ve smyslu plánování) byly respektovány následují principy a zásady [Aktualizace Strategie udrţitelného rozvoje]: směřování
k rovnováze
environmentální
a
tří
sociální),
pilířů
udrţitelného
eliminace
vnitřních
rozvoje konfliktů
(ekonomický, (dílčí
zdroje
nerovnováhy, stabilizující prvky a pod.); úplnost a representativnost (strategie obsahuje klíčová témata rozvoje a jejich základní charakteristiky) a srozumitelnost; řešení udrţitelného rozvoje v konkrétním kontextu České republiky; realismus a dosaţitelnost; cílový stav zvolený k časovému horizontu umoţňuje další udrţitelný rozvoj (tj. vede za horizont); zvolený horizont 2030 překračuje délku volebního období – SUR by se však neměla měnit dle politického zadání; široká politická přijatelnost.
43
3.3 Klíčová témata aktualizované Strategie udrţitelného rozvoje dle prioritních os. Tyto informace jsem pomáhal sestavovat jako člen pracovní komise pro vytvoření Aktualizace Strategie udrţitelného rozvoje.
Prioritní osa 1: Populace, člověk a zdraví Ţivotní podmínky Česká republika podobně jako další země EU stojí v důsledku významných společenských změn posledních desetiletí před úkolem nalezení kompromisu mezi podporou státu, poskytovanou z veřejných zdrojů, a nejširší mírou ekonomické a sociální soběstačnosti jeho obyvatel. Trvale roste význam majetku a náplně volného času podle zájmů a koníčků. Naopak klesá především význam „být uţitečný druhým lidem“, ale také význam míru, ţivotního prostředí a veřejně prospěšné činnosti. Klesá také význam demokracie jako důsledek zkušeností s naším politickým systémem, politickou kulturou a pozicí občana v tomto systému. V hodnotové stupnici mládeţe roste význam ekonomické prosperity, kariéry jako prostředku k získání majetku, materiálních hodnot a smyslového ţivota a jeho proţitků, včetně drog. Na druhé straně klesá význam kvality ţivota v konkurenci se smyslovým ţivotem a materiálními hodnotami. Klesá význam odpovědnosti za druhé v konkurenci s odpovědností i za jiné, ale současně klesá význam sebezdokonalování i obecného smyslu ţivota a společných idejí, které překračují význam jednotlivce. V letech 1992 – 2002 došlo k nárůstu problematiky adolescentů v oblasti psychosociálního a rizikového sexuálního chování. Mluví se o tzv. nové morbiditě mládeţe nebo o syndromu rizikového chování v dospívání. K největším problémům České republiky v oblasti kvality ovzduší patří vysoké úrovně znečištění ovzduší PM10, benzo(a)pyrenem a troposférickým ozonem. Významné jsou stoupající emise znečišťujících látek ze sektorů tvořených neregulovanými malými zdroji znečišťování ovzduší (zejména oxidu siřičitého a PM2,5 ze sektorů vytápění domácností a dopravy). Od roku 2000 emise znečišťujících látek spíše stagnují a kvalita ovzduší se začíná v některých ukazatelích zhoršovat. Trvalým problémem je ochrana podzemních vod před znečištěním zejména dusičnany z minerálních hnojiv. Z hlediska znečištění půdy lze konstatovat, ţe i přes pokles koncentrací dusičnanů v řadě profilů
44
zůstávají koncentrace dusičnanů v některých oblastech na vysoké úrovni. Také hluková zátěţ obyvatel roste, zejména v městech. V souvislosti se zajišťováním bezpečnosti ČR je důleţitá připravenost zdravotnictví k poskytování zdravotní péče při událostech, které přinášejí ohroţení veřejného zdraví ve velkém měřítku. Zdraví a ţivotní styl Očekávaná délka ţivota v ČR trvale roste, nicméně je stále na niţší úrovni neţ ve vyspělých státech Evropy, podobně jako očekávaná délka ţivota proţitého ve zdraví. Hlavními současnými zdravotními problémy u nás, stejně jako v ostatních průmyslově vyspělých zemích, jsou chronické nemoci, zejména kardiovaskulární, zhoubné nádory, cukrovka a dýchací choroby. Počet dopravních nehod po mírném nárůstu po roce 2000 klesá, mírně klesají počty zraněných a usmrcených osob při silničních nehodách, nicméně závaţnost nehodovosti je u nás ve srovnání se západními státy vysoká. Důleţitým ukazatelem zdravotního stavu populace je duševní zdraví. V souvislosti s měnícím se ţivotním stylem a nároky společnosti, ale také spolu se změnou informovanosti a chápání psychických problémů, roste počet osob, vyhledávajících ambulantní psychiatrické ošetření. Ţivotní styl je v současnosti ve vyspělých zemích vnímán jako nejvýraznější ovlivnitelná determinanta zdravotního stavu jedince či populace. Prevalence kouření a průměrný počet vykouřených cigaret (na osobu a rok) v ČR patří k nejvyšším v evropském kontextu. Problematickým se v transformačním období také jeví značný nárůst kuřáků mezi nezletilými a dospívajícími. Stravovací návyky české populace nejsou, přes některá zlepšení, uspokojivá. Navíc více neţ polovina české populace se dostatečně nevěnuje pohybové aktivitě. Spotřeba alkoholu v ČR se pohybuje kolem 10 litrů čistého alkoholu na osobu a rok a představuje jednu z nejvyšších ve světě. Nepříznivá je v tomto směru i situace u dětí a dospívajících, u kterých roste spotřeba alkoholu a prevalence opilosti. Výskyt rizikového uţívání návykových látek je v ČR zejména u dospívajících a mladších generací vysoký v porovnání s okolními zeměmi a zeměmi západní Evropy. Značná je také spotřeba tlumivých léků (léky proti bolestem, hypnotika), jejichţ neindikované uţívání s sebou přináší škody ekonomické i zdravotní, včetně např. rizik v dopravě. Celkově dochází k nárůstu uţívání téměř všech druhů omamných psychotropních
45
látek, zejména syntetických drog. O více neţ polovinu oproti roku 1999 klesla injekční aplikace drog. Zdůrazňování spotřeby i výroby a opomíjení neekonomických sloţek rozvoje (sociální a environmentální pilíř) představuje váţná rizika pro budoucí stabilitu. Problémem jsou dopady rostoucí spotřeby nejrůznějších produktů, stále rostoucí dopravy a zvyšující se zástavby krajiny. Váţným problémem je rovněţ pouţívání obrovského mnoţství různých chemických látek, aniţ by byly známy jejich účinky na lidské zdraví a ţivotní prostředí. Materiálová náročnost ČR je vyšší neţ v ostatních nových členských státech EU a více neţ dvojnásobná ve srovnání s některými státy EU 15. Česká republika spotřebovává ročně větší mnoţství přírodních zdrojů, neţ je kapacita zdrojů ČR. Demografické aspekty a rodina S rostoucí průměrnou délkou ţivota je hlavní výzvou v souvislosti se stárnutím populace, tzv. úspěšné stárnutí, jehoţ hlavním cílem je podporovat a rozvíjet soběstačnost starších jednotlivců. Úspěšné stárnutí předpokládá aktivní zapojení jedince do společnosti, odvrácení nemoci a nesoběstačnosti a zachování odpovídající úrovně kognitivních a fyzických funkcí. Lze konstatovat, ţe česká rodina slábne. Současně dochází k oslabování soudrţnosti jejich jednotlivých členů; postavení ţen a dětí je zranitelnější neţ dříve. Z hlediska postavení ţen na trhu práce došlo ke změnám ve smyslu jejich větší emancipace, nicméně toto postavení je stále obtíţné v souvislosti s tradiční rolí matky a pečovatelky. Stávající situaci dokresluje i vysoká rozvodovost a velký podíl neúplných rodin s nezaopatřenými dětmi. Solidarita bezdětných s rodinami pečujícími o děti se vytrácí z postojů lidí i z podmínek, které stát spoluvytváří pro ţivot rodin. Ve většině evropských zemí a stejně tak i v ČR je pro funkci rodin důleţitá slučitelnost rodičovské a profesní role, a to zejména v rodinách s dětmi, jejichţ rodiče dosáhli vyššího vzdělání. Podmínky panující v ČR komplikují dobrou slučitelnost těchto rolí. Podpora rodin ze strany státu, včetně státní správy a samosprávy na úrovni krajů a obcí, je v ČR deficitní jak z hlediska koncepčního, tak i zajištění institucionálního. Velké nedostatky lze najít především v oblasti sluţeb pro rodiny, které jsou většinou zajišťovány v rámci samostatné působnosti obcí a krajů a ve sféře nestátních neziskových organizací.
46
Prioritní osa 2: Ekonomika a inovace Konkurenceschopnost české ekonomiky Po vstupu do EU (2004) česká ekonomika vyuţívá výhod přístupu na společný trh, je více vystavena globalizačním tlakům a musí se vypořádat s novou environmentální a pracovní legislativou. Konkurenceschopnost mnoha výrobních odvětví vůči "non-OECD" trhům (Čína, Indie, Střední Východ, Latinská Amerika, Rusko, Ukrajina a další) bude ovlivněna globálními cenami paliv a surovin, dopravními náklady, náklady na pracovní sílu, regulací v EU a vývojem směnného kurzu koruny, resp. datem přijetí eura. Rozdíl v ekonomické úrovni ČR oproti „starým“ členským státům EU je, obdobně jako v ostatních nových členských státech, dán výrazně niţší hodinovou produktivitou práce. Je zřejmé, ţe je nutno zásadně sníţit materiálovou a energetickou náročnost české ekonomiky – zejména vzhledem ke stoupajícím cenám energií a surovin na světových trzích. Globální konkurence znevýhodňuje především levné spotřební zboţí, výrobky s malou přidanou hodnotou a polotovary. Kromě omezené surovinové základy a zastaralých výrobních technologií má česká ekonomika další problém – nedostatek kvalifikovaných lidských zdrojů. Při ekonomickém růstu po roce 2000 a klesající nezaměstnanosti (včetně té dlouhodobé) musel být v minulých letech jejich nedostatek kompensován zahraničními pracovníky, coţ souvisí s prioritní osou 5. Reakce na demografický vývoj (sníţení porodnosti a stárnoucí populace, viz prioritní osa 1) by, vedle předpokládaného prodluţování statutárního věku odchodu do důchodu, měla spočívat v podpoře vyšší ekonomické aktivity v předdůchodovém věku a ve zpruţnění trhu práce při niţším počtu obyvatel v práceschopném věku. Významnou úlohu sehrají i politiky celoţivotního vzdělávání a další opatření ke zvýšení či udrţení zaměstnatelnosti pracovníků. Český průmysl se podílí na tvorbě národního HDP více neţ je průměr EU a je v odpovídající míře vystaven globalizačním tlakům. Průmysl si v ČR stále drţí zhruba třetinový podíl na HDP, zatímco v EU je to přibliţně pětina. Při růstu HDP na hlavu (v paritě kupní síly mezi roky 2005 aţ 2007) o 18,3 %, rostoucí produktivitě práce (cca 5 % meziročně) a stejnou měrou klesající energetické náročnosti rostly meziroční trţby průmyslu o 8,1 aţ 11,6 %. V průmyslových podnicích v ČR pracuje kaţdý třetí zaměstnanec. Více neţ polovina průmyslu pracuje pro export. Přes začínající recesi lze
47
předpokládat růst sektoru sluţeb, který představuje v ČR nejvyšší podíl na tvorbě HDP a zaměstnanosti. Udrţení dalšího ekonomického růstu nebude moţné bez efektivní veřejné podpory, zaměřené zejména na malé a střední podniky (MSP). Ty tvoří více neţ 99,85 % všech subjektů podnikajících v ČR a zaměstnávají přes 60 % celkového počtu zaměstnanců. V ČR vznikla duální ekonomika, jejíţ stinnou stránkou je zaostávání MSP řízených domácími subjekty. Ekonomika je silně ovlivněna zejména segmentem velkých podniků, často se zahraničními vlastníky. V ČR se jedná o výrobu automobilů, která v současnosti vstupuje do recese. Rozvoj ekonomiky souvisí do značné míry se změnami v sektoru dopravy. Roste objem nákladní dopravy po silnicích, a to včetně dopravy transitní. Projevuje se negativní vliv dopravy na čistotu ovzduší (PM10, troposférický ozón) a hlukovou zátěţ. U dálnic a silnic vyšších tříd vznikají logistická centra a nové podniky. Rozvoj dopravy souvisí s prioritními osami 1, 3 a 4; z hlediska udrţitelného rozvoje se doprava objevuje v mnoha souvislostech (ekonomika, vyuţití území, kvalita ţivota, znečištění ţivotního prostředí, bezpečnost apod.). Energetika Vzhledem k výši vytvářeného HDP spotřebovává ČR více primárních zdrojů energie (PEZ) i elektřiny neţ průměr zemí EU. Relativně vyšší spotřeba primárních energetických zdrojů (PEZ) na jednotku HDP je v ČR dána strukturou průmyslu odlišnou od odvětvové struktury EU-15. Ze srovnání s EU-15 vyplývá, ţe po přepočtu „na stejnou strukturu průmyslu a kupní sílu“ je rozdíl ve spotřebě PEZ na jednotku HDP asi 20 %. Největší potenciál energetických úspor je v energetice, domácnostech, terciárním sektoru (sluţby), průmyslu, dopravě a zemědělství. Celková výše dovozní závislosti ČR v energetickém vyjádření je relativně příznivá (kolem 40 % spotřeby zdrojů energie proti téměř 60 % v EU-15), strukturálně je však nevyváţená. Závislost na dovozech ropy, plynu a jaderného paliva je prakticky 100 %. Tuzemské zásoby energetického uhlí vystačí při současné úrovni těţby na 20-30 let. Maximální potenciál všech obnovitelných zdrojů energie (OZE) v ČR je asi 190 PJ, přičemţ spotřeba PEZ v ČR se pohybuje na úrovni 1900 PJ. Pokud spotřeba PEZ neporoste a do roku 2020 bude vyuţit dosaţitelný potenciál OZE, bude podíl OZE na PEZ v roce 2020 jen 10 %. V souvislosti s rostoucími poţadavky na vyuţívání biomasy v energetice i jako obnovitelné suroviny v průmyslu je nutné potenciál biomasy efektivně vyuţít. Je při tom nezbytné vycházet z principů udrţitelného uţívání zemědělské půdy. 48
Zásoby nerostných surovin jsou do značné míry vyčerpány - většina nerostných surovin se dováţí. Z ekonomických důvodů se utlumila těţba černého uhlí. Těţba hnědého uhlí v povrchových dolech má negativní environmentální dopady. Nedostatečná je materiálová recyklace průmyslových a spotřebních odpadů a jejich energetické vyuţití. Lidské zdroje, věda a výzkum Rozvoj podnikatelských aktivit je ovlivněn nedostatečnou spoluprací mezi podnikatelským sektorem a výzkumnými institucemi a školami, nedostatečnou podporou rozvoje aplikovaného výzkumu a s ním spojené infrastruktury, slabou podporou transferu technologií a vývoje vlastních technologií, nedostatečnou úrovní znalostí spojených s moderními metodami řízení firem, nízkou flexibilitou a kvalifikací pracovní síly v důsledku nedostatečné provázanosti vzdělávacího systému s poţadavky trhu práce. Obecnou
podmínkou
udrţitelného
rozvoje
a
zajištění
konkurenceschopnosti
v
mezinárodním prostředí je efektivně fungující veřejná správa. V porovnání s průměrem EU je na trhu práce v ČR niţší podíl výzkumných pracovníků na celkové zaměstnanosti. V ČR je rovněţ (v porovnání s průměrem EU) nízký podíl terciárně vzdělaného obyvatelstva, zejména absolventů kratších programů (vzdělávacích programů vyšších odborných škol a bakalářských studijních programů vysokých škol). V porovnání s vyspělými zeměmi EU jsou v ČR soustředěny zejména výroby a sluţby s niţší náročností na znalosti a niţší technologickou náročností. Situaci v oblasti výzkumu a vývoje (VaV) významně charakterizuje relativně nízký podíl celkových výdajů na VaV vzhledem k celkové výši HDP. Vyspělé země EU vydávají na výzkum a vývoj 2 - 3 % HDP, zatímco v roce 2005 vydávala ČR na výzkum a vývoj celkem 1,42 % HDP. V oblasti výzkumu a vývoje je nutné zlepšit spolupráci mezi veřejnými a soukromými výzkumnými institucemi a současně zvyšovat objem a efektivnost veřejných výdajů pro výzkum a vývoj. V oblasti „high-tech“ chybí systematické propojení univerzit a akademických ústavů s podniky, schází "centra excelence" vyuţívající akademické a firemní kapacity k rozvoji technologických oborů s vysokým růstovým potenciálem. Tuzemské firmy nemají o kvalitě a zaměření vědeckých pracovišť potřebný přehled. Přetrvává nezájem podnikové sféry o inovace a zavádění náročných technologií, dále malá podpora inovativního podnikání (absence rizikového kapitálu a dalších moderních finančních nástrojů podpory podnikání), nedostatečné manaţerské znalosti a schopnost efektivně hospodařit s duševním vlastnictvím. 49
Prioritní osa 3: Rozvoj území Územní soudrţnost Jedním z významných problémů ČR jsou regionální disparity, vyplývající z regionálních rozdílů v ekonomické struktuře a její diverzitě, zhoršené dostupnosti veřejných sluţeb. Velké regionální rozdíly jsou i v inovačním potenciálu. Stále se zvyšující regionální rozdíly v míře nezaměstnanosti jsou silně ovlivněny kvalifikačním nesouladem nabídky a poptávky po práci, nízkou regionální mobilitou pracovní síly a nedostatečnou a nákladnou dopravní obsluţností. Na stávající situaci jsou patrné důsledky nezvládnutých transformačních změn po roce 1990 (výrazný pokles výroby a zaměstnanosti v průmyslu a v zemědělství, rozvoj terciárního sektoru se s větší intenzitou koncentroval do velkých měst a aglomerací). V souvislosti s prioritní osou 4 lze významné regionální rozdíly nalézt také v kvalitě ţivotního prostředí. Přetrvávající neuspokojivý stav ţivotního prostředí je např. v některých oblastech Moravskoslezského a Ústeckého kraje a dále v mnoha velkých městech. ČR je charakteristická rozdrobenou sídelní strukturou, která je historicky daná vysokým počtem obcí, z nichţ pouze malou část lze na základě mezinárodních standardů označit za města. Velké městské aglomerace s diverzifikovanou strukturou ekonomiky a se zastoupením odvětví schopných generovat růst také ve svém okolí jsou však z pohledu rozvoje regionů velmi významná. Jejich role jako tzv. pólů růstu je výsledkem počtu obyvatelstva a jeho růstu, konkurenceschopnosti a komunikačního propojení. Stávající (historicky daná) hustá síť malých a středních měst neumoţňuje vznik silnějších rozvojových pólů mimo praţské metropolitní území. Podmínky kvality ţivota v území Zatímco poválečné období bylo charakterizováno plynulým růstem krajských metropolí aţ nad úroveň stotisícové hladiny, současné postindustriální období zakládá hrozbu opětovného odlivu obyvatelstva do národní metropole a posilování metropolitního území na úkor krajů. Trend vylidňování venkova a přesun obyvatel do větších měst se sice v posledních letech zastavil – nejde však o návrat k původní struktuře, ale o důsledek masivní výstavby (rodinné a bytové domy) v okolí velkých měst a vzniku husté satelitní zástavby v těchto oblastech.
50
Negativním důsledkem suburbanizace je zvyšování dopravní zátěţe ve spádových oblastech měst a doprava ve městech samotných. Tato situace koresponduje se specifickým problémem českého prostoru, kterým je nedostatečné vzájemné propojení krajských center a dosavadní koncentricky orientovaná dopravní síť. V přeexponovaných oblastech (menší obce v okolí velkých měst, rekreačně atraktivní území apod.) dochází k přetěţování technické infrastruktury (kanalizace, svoz odpadu apod.) a nedostatku sluţeb občanské vybavenosti. Venkovský prostor je v ČR charakteristický hustou sítí pozemních komunikací podporující integraci venkovského prostoru s jejich spádovými centry; toto pozitivum je v současnosti negováno katastrofálním stavem komunikací III. třídy a místních komunikací stejně tak jako nepostačujícím napojením na síť dálnic a rychlostních silnic. Nedostatečná je dopravní obsluţnost venkovských obcí zejména o víkendech (omezování dopravních spojů). Jedná se hlavně o periferní oblasti a jejich napojení na regionální centra, coţ vyvolává potíţe při dojíţďce za prací i za sluţbami. Nedostatečnou obsluhou trpí zejména obce leţící mimo páteřní tahy. Zejména z ekonomických důvodů dochází zejména v malých obcích a městech k redukci veřejných sluţeb kultury a následně tedy i k omezování jejich sociálního (viz míra chudoby, stárnutí populace, výchova dětí a mládeţe), vzdělávacího (výchova dětí a mládeţe, zájmové aktivity) a ekonomického významu (viz např. cestovní ruch) – coţ v důsledků přispívá ke sniţování kvality ţivota obyvatel. Ve druhé polovině 20. století došlo ke zhoršení stavu městského prostředí v důsledku necitlivých asanací a rekonstrukcí, průniků dopravy do historických jader měst, lokalizací výroby a průmyslu do center měst atd., čímţ došlo zároveň ke zhoršení ţivotního a sociokulturního prostředí. Po roce 1989 došlo k postupné regeneraci městských jader, obnově zanedbaného domovního a bytového fondu v centrálních městských čtvrtích, a obnově klasických funkcí města v oblasti sociální, volnočasové, kulturní i ekonomické. Vlivem změn v ekonomické struktuře došlo také k útlumu průmyslových výrob a opouštění výrobních a průmyslových areálů ve městech. Tato často rozsáhlá území (tzv. „brownfields“) dnes brzdí rozvoj částí řady měst a navíc svým charakterem znamenají hrozbu pro ţivotní prostředí a své okolí, zároveň však představují určitý rozvojový potenciál a prostor pro rozvoj dalšího podnikání. Téměř třetina bytů v ČR se nachází v panelových bytových domech. Současný stav těchto domů je výrazně poznamenán dlouhodobě zanedbávanou údrţbou projevující se sniţováním uţitných vlastností, zvýšenými provozními náklady, sniţováním provozní 51
bezpečnosti a vznikem potenciálního rizika sniţování úrovně bydlení obyvatelstva. Dalším nedostatkem jsou neadekvátní podmínky v okolí bydlení a sídlišť, nenavazující síť moţností vyuţití volnočasových aktivit, zeleně, dopravy a navazujících sluţeb. Z těchto i více důvodů dochází ke zvýšení kriminality, výskytu socio-patologických jevů, nevyuţitého fyzického a lidského kapitálu (souvislost s prioritní osou 5). V případě neřešených nedostatků v oblasti bydlení tak tyto mohou postupně vést k devastaci obytného prostředí a následně i k neţádoucí změně sociální struktury obyvatel sídlišť. Cestovní ruch je významným segmentem české ekonomiky. ČR disponuje značným historickým, přírodním a kulturním potenciálem pro rozvoj cestovního ruchu a lázeňství. V zemi je hustá a dobře značená síť vzájemně propojených turistických stezek a tras, která skýtá potenciál pro cestovní ruch a rekreační, resp. volnočasové aktivity. Potenciál cestovního ruchu však není dostatečně vyuţíván – většina historických objektů je v neuspokojivém stavu, úroveň infrastruktury pro cestovní ruch je nízká, stejně tak kvalita základních i doplňkových sluţeb. Problémem je také nerovnoměrná koncentrace turistů a návštěvníků v jednotlivých regionech a nevyuţití potenciálu regionů, který je navíc často omezen na příslušnou část sezóny. Koordinace územního rozvoje Jedním z hlavních nástrojů koordinace územního rozvoje je územní plánování. I přes dlouhou historii územního plánování v ČR lze stále identifikovat některé nedostatky spočívající jak v celkovém systému plánování (vazby mezi rozvojovými strategiemi a územními plány, vazby mezi jednotlivými úrovněmi územního plánování – tj. národní, krajské a obecní), v kvalitě samotných plánů (které často dostatečně nezohledňují principy udrţitelného rozvoje a upřednostňují pouze některé aspekty), tak ve způsobu jejich realizace (silně související s kvalitou veřejné správy a samosprávy, participací občanů na rozhodování). Území je často vyuţíváno neefektivně – na mnoha místech naší země byly váţně narušeny estetické hodnoty krajiny. Častým jevem je výstavba rozptýlená podle nahodilých záměrů. Příkladem můţe být nekoordinovaná zástavba příměstských oblastí rodinnými domky nebo výstavba supermarketů, skladů apod. podél komunikací, coţ znamená značný úbytek nezastavěného prostoru jako jedné z významných kvalit volné krajiny (viz další aspekty v prioritní ose 4).
52
Prioritní osa 4: Krajina, ekosystémy a biodiverzita Stav krajiny a biodiverzity Krajina ČR jako celek se stala v posledních desetiletích předmětem nepřiměřené intenzifikace zemědělské i lesnické výroby a nadměrné či nevhodné urbanizace. Výrazně se sníţila průchodnost krajiny (především v důsledku realizace liniových staveb a scelování zemědělských pozemků), na mnoha místech byly váţně narušeny estetické hodnoty krajiny a krajinný ráz, coţ má mimo jiné nepříznivé psycho-sociální dopady (viz prioritní osa 1). Na velké části území jsou dlouhodobě poškozovány ekologické funkce krajiny velkoplošnou těţbou nerostných surovin. Skupina horských typů krajin s převahou lesa je v kritické míře poškozena vysokou emisní zátěţí z průmyslových, energetických a mobilních zdrojů. To ohroţuje nejen existenci lesa jako přírodního útvaru, ale i stabilitu vodního reţimu v širším okolí a dlouhodobou vyuţitelnost těchto krajinných typů v rámci cestovního ruchu (viz prioritní osa 3). Krajina v současné struktuře neposkytuje v dostatečné míře vhodné ţivotní podmínky pro planě rostoucí druhy rostlin a volně ţijící ţivočichy a omezuje tím biodiverzitu. V současné době je v České republice ohroţeno 35 % druhů savců, 57 % druhů u nás hnízdících druhů ptáků, 100 % plazů, 95 % druhů obojţivelníků, 28 % druhů ryb a 16 % druhů vyšších rostlin. Problémem je také výskyt nepůvodních druhů – devadesát z těchto druhů je hodnoceno jako invazní druhy, často nevratně poškozující společenstva, do nichţ pronikají. Voda patří k základním prvkům krajiny. Nejvýraznější vliv na podobu a funkce vodních ekosystémů v ČR mělo napřimování toků a opevňování jejich břehů, výstavba jezů a přehradních hrází, zatíţení komunálními a průmyslovými odpadními vodami, velkoplošné odvodnění pozemků, velkovýrobní intenzifikace zemědělství (eroze, chemizace) a intenzifikace chovu ryb. Mnohé stavby na tocích představují bariéry znemoţňující řadě ţivočichů migraci. Vlivem lidské činnosti se celková délka toků na území ČR se v 20. století zkrátila o jednu třetinu. Regulace řek měla aţ do začátku 90. let minulého století exponenciální růst. Příznivá situace není ani ve stavu rybníků. V České republice je jich sice velký počet (asi 21 000) a navíc od 90. let minulého století se jich řada obnovuje. Přesto v naší současné krajině je stále nedostatek drobných nádrţí, které zvyšují biologickou rozmanitost a zadrţují vodu v krajině.
53
Zemědělství a lesnictví Významný vliv na podobu krajiny mělo a má zemědělství – ekosystémy vytvořené zemědělskou činností představují v ČR nejrozšířenější typ prostředí. Výsledkem trendu scelování pozemků do velkých půdních bloků, které často nerespektovalo reliéf terénu, spolu s intenzifikací intenzívním hospodařením je značně narušený vodní reţim krajiny, znečištění vod, degradace půdy, pokles biodiverzity a sníţená ekologická stabilita krajiny. Přestoţe mimoprodukční význam zemědělských ekosystémů je nezpochybnitelný, jejich podobu dodnes určují téměř výhradně technologické poţadavky zemědělské výroby. Současné agroekosystémy proto charakterizuje nepřiměřeně vysoké procento zornění zemědělské půdy, nadměrná velikost honů, malé mnoţství ekostabilizačních prvků, velký podíl ploch ohroţených půdní erozí, všeobecná fyzikální, chemická a biologická degradace půdy a kontaminace cizorodými látkami z hnojiv a pesticidů. Nejváţnějšími následky jsou ztráta přirozené úrodnosti, výrazné sníţení schopnosti retence vod, sníţení biologické rozmanitosti a početnosti populací původních druhů. Lesní ekosystémy, které původně pokrývaly téměř celé území České republiky, zaujímají v současnosti zhruba třetinu rozlohy státu. Za nejvýraznější změnu se povaţuje nahrazení původního, převáţně listnatého lesa jehličnatými monokulturami (často geneticky nevhodného původu). Důsledkem je převaha lesních porostů s nevhodnou, přírodě vzdálenou druhovou, věkovou i prostorovou skladbou a nízkou ekologickou stabilitou. To se projevuje malou odolností vůči přírodním a antropogenním vlivům (vítr, hmyz, imise). Udrţitelná produkční kapacita je ohroţena dlouhodobě špatným stavem lesů – hynutí porostů, ztráta odolnosti, kalamity, nízká biologická diverzita, pokles retenční schopnosti a dalších funkcí lesů, eroze. V důsledku holosečného hospodaření a pěstování smrkových monokultur dochází k degradaci lesní půdy, odplavování ţivin, mizí důleţité půdní organizmy, mění se její struktura a na mnoha místech je lesní půda ohroţena erozí. Následná obnova lesa je proto velmi ztíţena. Vyuţitelné zdroje podzemních vod se dlouhodobě pohybují mezi 1200 – 1400 mil. m3, přičemţ odběry podzemních vod od roku 1989 (historické maximum) poklesly o cca 30 %. Odebraná podzemní voda se z 85 % vyuţívá jako zdroj pitné vody. Jiţ od počátku 90. let se projevuje nárůst cen vody (včetně růstu vodného a stočného), který vede k hospodárnějšímu vyuţívání podzemní i povrchové vody.
54
Dopady změn klimatu Očekávaná klimatická změna způsobí pravděpodobně aridizaci klimatu v oblasti střední Evropy s nevyhnutelnými následky pro země bez významnějších náhradních zdrojů vody mimo atmosférických sráţek (jako je i ČR). S globální klimatickou změnou pravděpodobně několikanásobně vzroste také pravděpodobnost výskytu váţných epizod sucha, respektive povodňových stavů – s předpokládanými důsledky mimo jiná na zemědělství a lesnictví. Povodně představují pro Českou republiku největší přímé nebezpečí v oblasti přírodních katastrof a mohou být i příčinou závaţných krizových situací, při nichţ vznikají nejenom rozsáhlé materiální škody, ale rovněţ ztráty na ţivotech obyvatel postiţených území a dochází k rozsáhlé devastaci kulturní krajiny včetně ekologických škod. Následky povodní v posledních 11 letech prokázaly, ţe společnost je povodněmi silně zranitelná v důsledku nevhodné urbanizace a výstavby výrobních kapacit v záplavových územích, která proběhla v posledních sto letech. Zároveň byl opuštěn princip předběţné opatrnosti a přehlíţena prevence, protoţe velké povodně se vyskytly na našem území naposledy koncem devatenáctého století.
Prioritní osa 5: Stabilní a bezpečná společnost Migrace a bezpečnostní rizika Počet cizinců v ČR se od roku 1989 trvale zvyšuje. Migrační saldo ČR je kladné (více přistěhovalých neţ vystěhovalých) a vykazuje rostoucí tendenci. Nejpočetnější skupiny cizinců pobývajících v ČR představují státní příslušníci Ukrajiny, Slovenska, Vietnamu, Ruska a Polska. Migrace se soustřeďuje zejména do Prahy a větších měst. Počet nelegálních imigrantů na území ČR má trvale klesající tendenci. Přestoţe nelze přesně kvantifikovat latentní nelegální migraci, lze předpokládat, ţe se počty nelegálně pobývajících osob výrazně sníţily. Problematiku migrace je nutné řešit v souvislosti s oblastmi, uvedenými v prioritní ose 1 (demografický vývoj) a 2 (lidské zdroje). Vnější bezpečnostní rizika souvisejí s otevřeností státu a ekonomiky. Problémem je korupce, mezinárodní organizovaný zločin, snaţící se prorůst do ekonomiky i politické reprezentace a ekonomická kriminalita, která často vyuţívá nedokonalé legislativy. S postupujícím technologickým rozvojem roste počítačová kriminalita. Přímá vnější rizika nejsou
při
současném
geopolitickém
uspořádání
světa
významná
s výjimkou
mezinárodního terorismu. Nepřímá vnější rizika souvisejí obecně s postupujícím procesem
55
globalizace (sniţování konkurenceschopnosti evropských ekonomik vůči rostoucím ekonomikám
asijským),
konkrétně
s energetickou,
surovinovou
a
potravinovou
bezpečností a s aktivitami mezinárodního organizovaného zločinu. Přímá vnitřní rizika nejsou v současné době příliš významná; existuje určité riziko posílení populistických a extremistických politických hnutí, zejména v období hospodářské recese. Vysoká míra státní regulace a přerozdělování veřejných prostředků je jednou z příčin nepřijatelně vysoké korupce. Podle statistik Policie ČR, od roku 1999 počet evidovaných trestních činů klesá. V budoucnu lze očekávat stagnaci kriminality. V letech 2000 - 2002 došlo ke sníţení počtu vězňů. To bylo pravděpodobně způsobeno jednak častějším uplatňováním alternativních trestů odnětí svobody ze strany soudů, jednak vyhýbáním se nástupu trestu odnětí svobody.
Veřejné finance a veřejná správa Významným rizikem pro českou ekonomiku je zajištění dlouhodobé udrţitelnosti veřejných financí. Přestoţe ČR vyuţila období nadprůměrného hospodářského růstu k provedení dílčích fiskálních reforem, hlavní výzvy v podobě komplexní reformy penzijního a zdravotního systému zůstávají. ČR čelí stárnutí populace a s ním souvisejícímu růstu mandatorních výdajů na celkových výdajích státního rozpočtu. Klíčovou podmínkou pro plánované sníţení deficitu na úroveň střednědobého fiskálního cíle bude dodrţení výdajových stropů, jeţ by měly zajistit dosaţení cílených deficitů. Dodrţení výdajových stropů však zřejmě nebude moţné za stávajícího nastavení sociálních politik a bude pravděpodobně vyţadovat další úsporná opatření. Reforma penzijního a zdravotního systému představuje pro ČR jednu ze současných priorit. Sníţení citlivosti veřejných financí na demografický vývoj a přijetí strategického rozhodnutí, které zajistí dlouhodobě stabilní a efektivní financování obou systémů, je proto nevyhnutelné. Podmínkou udrţitelného rozvoje a zajištění konkurenceschopnosti v mezinárodním prostředí je efektivně fungující veřejná správa. S tím souvisí kvalita a uplatňování právní regulace. Důleţité je působení právní regulace na její adresáty. Zejména lidé v obtíţné ţivotní situaci (tzv. komplikovaná populace) hodnotí právní regulaci negativně pro její nepřehlednost a nesrozumitelnost. Veřejná správa se v současnosti potýká s řadou problémů, zejména: 56
nedostatečná výkonost, transparence, resortismus a politizace; nepřehledné a nestabilní regulatorní prostředí a nevhodně nastavená regulace vedoucí k nadměrnému zatíţení občanů, podniků a organizací; neexistence profesionální státní sluţby; neefektivní systém prevence korupce; nedostatečné vyuţívání ICT - veřejná správa nesdílí data, coţ vede k zbytečnému zatěţování podnikatelů i občanů, nízká je IT gramotnost úředníků; nedostatečně efektivně pracující soudní systém, zdlouhavost soudního řízení. Z mezinárodních srovnání vyplývá, mezinárodními
ukazateli)
je
nízká,
ţe efektivita
coţ
má
přímý
veřejné správy (měřená vliv
na
ekonomickou
konkurenceschopnost. Podnikání je v ČR stále vnímáno jako rizikové, coţ nesouvisí pouze s obtíţností zaloţení nebo ukončení podnikání, ale obecně s funkcí veřejné správy, kvalitou regulace (daňové zákony) a právního prostředí (např. vymahatelnost práva) a celkovou malou transparentností úředních rozhodnutí. Nejasná a komplikovaná formální pravidla vedou k nekonzistentnímu a nepředvídatelnému výkladu zákona a dávají tak prostor k svévolnému a korupčnímu chování. Specifickým prostředkem ke zvyšování efektivity veřejné správy je podpora vyuţívání informačních technologií v procesech veřejné správy a budování elektronického systému veřejné správy (e-Government). Z mezinárodních srovnání vyplývá, ţe sluţby e-Governmentu jsou občany vyuţívány v menší míře. Mezinárodní vztahy a závazky Podmínkou zachování a rozvoje demokratického systému v ČR jsou zejména upevňování politické, bezpečnostní, ekonomické, environmentální a sociální stability, posilování vazeb s demokratickými státy a s uskupeními demokratických států (zejména NATO a EU). Důleţitá je kultivace politického prostředí, omezení nadbytečné regulace na nezbytnou míru a dále její zefektivnění, např. formou elektronizace veřejné správy, rozvoj preventivních i nápravných opatření pro případ mimořádných událostí (přírodních, antropogenních i sociogenních), boj proti kriminalitě obecně a zejména proti korupci a organizovanému zločinu (v oblasti prevence i sankcí), a boj proti asociálním jevům (rasismus, xenofobie, ultranacionalismus).
57
Vzhledem k předpokládané stoupající tendenci výskytu mimořádných přírodních událostí bude nezbytné podpořit posílení a rozvoj integrovaného záchranného systému, který zabezpečuje koordinovaný postup svých sloţek (Hasičský záchranný sbor ČR, Policie ČR, Zdravotnická záchranná sluţba atd.) při přípravě na mimořádné události a při provádění záchranných a likvidačních prací. NATO a Evropská unie povaţují za závaţné riziko moţné pouţití radioaktivních, chemických nebo biologických látek k útoku vedenému teroristy vůči civilnímu obyvatelstvu. Existuje nedostatek informovanosti o chování občanů při mimořádných událostech. Polovina lidí přiznává, ţe není o chování při mimořádných událostech dostatečně informována, téměř devět z deseti povaţuje za potřebné, aby bylo veřejnosti nabízeno více informací o poţární ochraně. Poškození, narušení nebo zničení kritické infrastruktury můţe být jednou z významných hrozeb, která můţe vyústit v krizový stav, je dlouhotrvající výpadek elektroenergetické soustavy na větší části či na celém území státu. Vzhledem ke stoprocentní závislosti všech oblastí ţivota a ekonomiky na elektřině by mohlo dojít po několika hodinách aţ dnech (záleţí na rozsahu výpadku) k paralýze ţivota v postiţeném území. Elektrizační soustava ČR je přímo propojena s okolními soustavami Německa, Rakouska, Slovenska, Polska a Maďarska a s ostatními nepřímo, a proto nelze vyloučit ani vliv okolí (i vzdáleného). Česká republika je signatářem mezinárodních dohod a vyjednávání v oblasti klimatických změn. Přijetím klimaticko-energetického balíčku EU se ČR zavázala ke sníţení emisí skleníkových plynů o 30 % do r. 2020 (vzhledem k emisím roku 1990). Emise skleníkových plynů na obyvatele klesají pomalu, zatímco emise na jednotku HDP se od roku 2000 sníţily o více neţ jednu čtvrtinu. Jako problematický se při uvaţování současných technologií, politik a opatření jeví výhled do roku 2050, kdy by se národní emise skleníkových plynů měly pohybovat hluboko pod 50 % stavu roku 1990.
58
3.4 Monitoring – indikátory Implementace politiky udrţitelného rozvoje vyţaduje mnoho relativně malých kroků ve “správném” směru, jejichţ určení můţe být kvůli neurčitostem a vzájemným závislostem velmi těţký úkol. Obecně akceptovatelné modely koncepce udrţitelného rozvoje a cesty k nim a rovněţ jasné a kvantifikovatelné cíle jsou zatím jen ve fázi vzniku a na různých úrovních. Transformace k udrţitelnému rozvoji je proces velmi náročný na tvorbu a efektivní vyuţívání vhodných forem informací. Získávání, transformování, přenášení a vyuţívání nejrůznějších informací na všech úrovních rozhodování, v nejrůznějších oblastech a formách je typickým rysem současného společenského vývoje a vůbec základem úspěšného přechodu k udrţitelnému rozvoji. V určitých fázích rozhodovacího procesu – zejména při zvyšování povědomí společnosti o daném problému a zjišťování účinnosti přijatých opatření – jsou nejvhodnějším informačním nástrojem indikátory. Pomocí indikátorů lze jednoduše a srozumitelně prezentovat například i laické veřejnosti sloţité komplexní jevy bez uţití náročných statistických metod či popisů vazeb a vzájemných souvislostí. Indikátory jsou výsledkem zpracování a určité interpretace primárních dat (je to druh informace). Nemají smysl sami o sobě, ale v širších souvislostech jsou zaměřeny určitým směrem nebo něco ukazují. V současných přístupech k vytváření a také hodnocení indikátorů lze rozlišit dva hlavní směry [Co jsou to indikátory]: klíčové (titulkové, „headline“) indikátory; agregované indikátory. Indikátory musí mít jasný vztah ke všem rozměrům udrţitelného rozvoje. Velký počet témat vztahujících se k udrţitelnosti rozvoje však způsobuje, ţe je obtíţné trvale zaujmout pozornost médií, politiků i široké veřejnosti. To je důvodem snahy o výběr klíčových indikátorů. Jejich smyslem je poskytnout jednoduchou a jasnou informaci o vybraných klíčových faktorech. Příkladem v sociální oblasti můţe být míra nezaměstnanosti, v environmentální oblasti emise skleníkových plynů na obyvatele. Obtíţné bývá souhrnné hodnocení, neboť jednotlivé indikátory mohou vykazovat pozitivní i negativní hodnoty nebo trendy. Příkladem můţe být soubor indikátorů udrţitelného rozvoje vydaný Komisí OSN pro udrţitelný rozvoj. V souboru je přibliţně 58 indikátorů (původně 134), které jsou uspořádány podle rámce “hnací síly – zátěţ - stav – dopad – odpověď”.
59
Jiným typem jsou agregované indikátory, které integrují do jediného údaje řadu skutečností s cílem poskytnout celkový obraz. Příkladem je v ekonomické oblasti Hrubý domácí produkt, v environmentální oblasti nedávno publikovaný Index environmentální udrţitelnosti (Environmental Sustainability Index, World Economic Forum, Davos 2001). Zatímco u souborů klíčových indikátorů jde především o správnou selekci indikátorů, které jsou „atraktivní“ pro politiky i veřejnost a jsou dostatečně reprezentativní (vysoko korelují s dalšími jevy), agregované indikátory musí mít jednak „správný“ výběr proměnných, jednak musí být zaloţeny na správném agregačním algoritmu (pro sloučení dílčích dat či indikátorů) [Co jsou to indikátory]. Indikátory poskytují nástroj k hodnocení trendů, k mezinárodnímu srovnání, ale především ke zjišťování účinnosti přijatých opatření a hodnocení plnění cílů. Z těchto důvodů je většina indikátorů vytvářena v podobě relativních veličin vztaţených na jednotku rozlohy, na obyvatele, na jednotku HDP, apod. Při konstrukci indikátorových sad dochází velice často k posunu jejich zaměření, a to od ryze environmentálních sad k soustavám zaloţeným na principu udrţitelného rozvoje. Důvodem je skutečnost, ţe ekologické problémy nelze posuzovat bez sociálních a ekonomických souvislostí. V České republice se z tohoto důvodu pravidelně připravuje Situační zpráva ke Strategii udrţitelného rozvoje ČR, jejímţ cílem je právě pomocí indikátorů zhodnotit naplňování cílů stanovených v této Strategii. Česká republika, konkrétně Ministerstvo ţivotního prostředí, se začala váţněji zabývat problematikou indikátorů asi v polovině devadesátých let minulého století, přičemţ se vycházelo ze systému OECD, kde se indikátory staly nástrojem hodnocení účinnosti environmentální politiky členských zemí OECD. Indikátory OECD jsou zaloţeny na konceptuálním modelu interakce „vliv–stav–odezva“ mezi lidskou společností a ţivotním prostředím (tento rámec pak byl Evropskou agenturou pro ţivotní prostředí rozšířen na sledování interakcí „hnací síla–tlak–stav–dopad–odezva“). OECD přijala tři kritéria pro konstrukci a výběr indikátorů. V roce 2008 byla vypracována v pořadí jiţ třetí Situační zpráva ke Strategii. V budoucnu bude tato indikátorová prezentace rozvíjena tak, aby bylo moţné formou aktivních odkazů v níţe uvedeném seznamu přímo přistupovat k poţadovaným indikátorům a jejich aktuálnímu hodnocení.
60
Tab. 2 - Souhrnné hodnocení indikátorů Strategie udržitelného rozvoje ČR
Vysvětlivky:
+ +/–
–
přiblížení k cíli; hodnoty na úrovni předních států kolísavé hodnoty nebo hodnoty stabilní ale bez vývoje směrem k cíli; hodnoty na průměrné úrovni srovnávaných států vzdalování od cíle; hodnoty blízké posledním státům n.a. chybí údaje Zdroj: http://issar.cenia.cz/issar/page.php?id=359
61
4
Politika územního rozvoje Problematiku ve věcech územního plánování, zejména cílů, úkolů a nástrojů
územního plánování a vyhodnocování vlivů na udrţitelný rozvoj území, upravuje zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen stavební zákon). Tento zákon stanovuje, ţe cílem územního plánování je vytvářet předpoklady pro výstavbu a pro udrţitelný rozvoj území, spočívající ve vyváţeném vztahu podmínek pro příznivé ţivotní prostředí, pro hospodářský rozvoj a pro soudrţnost společenství obyvatel území a který uspokojuje potřeby současné generace, aniţ by ohroţoval podmínky ţivota generací budoucích. Zmíněný zákon vymezuje základní nástroje územního plánování tak, ţe mezi základní nástroje patří politika územního rozvoje. Politika územního rozvoje ČR se tak stává celostátním nástrojem územního plánování, který určuje poţadavky a rámce pro konkretizaci ve stavebním zákoně obecně uváděných úkolů územního plánování v republikových, příhraničních a mezinárodních souvislostech. Dále stanovuje republikové priority územního plánování pro zajištění udrţitelného rozvoje území. Politika územního rozvoje ČR určuje strategii a základní podmínky pro naplňování úkolů územního plánování a tím poskytuje rámec pro konsensuální obecně prospěšný rozvoj hodnot území ČR. Účelem Politiky územního rozvoje ČR je s ohledem na moţnosti a předpoklady území a na poţadavky územního rozvoje zajistit koordinaci územně plánovací činnosti krajů a obcí, koordinaci odvětvových a meziodvětvových koncepcí, politik a strategií a dalších dokumentů ministerstev a dalších ústředních správních úřadů. Politika územního rozvoje ČR dále koordinuje záměry na změny v území republikového významu pro dopravní a technickou infrastrukturu a pro zdroje jednotlivých systémů technické infrastruktury (např. elektrárny, elektrické stanice, teplárny, výtopny, zásobníky plynu, kompresorové stanice a další), které svým významem, rozsahem nebo předpokládaným vyuţitím ovlivní území více krajů. Dále také tento dokument stanovuje rámcové úkoly pro navazující územně plánovací činnost a pro stanovování podmínek pro předpokládané rozvojové záměry s cílem zvyšovat jejich přínosy a minimalizovat jejich negativní dopady. Politika územního rozvoje ČR slouţí rovněţ ke koordinaci dalších nástrojů veřejné správy ovlivňujících územní rozvoj,
62
kterými jsou například program územního obvodu kraje a program rozvoje územního obvodu obce[Tušer, 2007]. Tento dokument s ohledem na jedinečnost charakteru území a struktury osídlení České republiky zohledňuje poţadavky na udrţitelný rozvoj území a územní soudrţnost, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodních smluv, z členství v mezinárodních organizacích (OSN, OECD, Rada Evropy a Evropská unie) a dalších mezinárodních dohod, smluv a úmluv, vztahujících se k územnímu rozvoji, ve kterých je Česká republika jednou ze smluvních stran. Politika územního rozvoje ČR bere v potaz i záměry obsaţené v dokumentech územního rozvoje sousedních států. Politika územního rozvoje České republiky byla schválena usnesením vlády ČR č. 561 ze dne 17. května 2006 a slouţí ke koordinaci ostatních odvětvových koncepcí, politik a strategií z hlediska udrţitelného rozvoje území.
4.1 Obsahové uspořádání Politiky územního rozvoje Obsahová náplň Politiky územního rozvoje oproti Strategii udrţitelného rozvoje ČR je striktně předepsána dle § 32 odst. 1 stavebního zákona, zákona 183/2006 Sb., s 22372238, a to: stanoví republikové priority územního plánování pro zajištění udrţitelného rozvoje území; vymezuje oblasti se zvýšenými poţadavky na změny v území z důvodů soustředění aktivit mezinárodního a republikového významu, nebo které svým významem přesahují území jednoho kraje, to je rozvojové oblasti a rozvojové osy; vymezuje oblasti se specifickými hodnotami a se specifickými problémy (dále jen specifické oblasti) mezinárodního a republikového významu, nebo které svým významem přesahují území jednoho kraje; vymezuje plochy a koridory dopravní a technické infrastruktury mezinárodního a republikového významu nebo které svým významem přesahují území jednoho kraje; stanoví ve vymezených oblastech, plochách a koridorech kritéria a podmínky pro rozhodování o moţných variantách nebo alternativách změn v území a pro jejich posuzování, zejména s ohledem na jejich budoucí význam, moţná ohroţení, rozvoj, útlum, preference a rizika; stanoví úkoly podle § 31 SZ.
63
Politika územního rozvoje je člěněna na kapitoly: republikové priority územního plánování pro zajištění udrţitelného rozvoje území; rozvojové oblasti a rozvojové osy, specifické oblasti, koridory a plochy dopravní infrastruktury, koridory, plochy a rozvojové záměry technické infrastruktury; další úkoly pro územní plánování. Republikové priority územního plánování pro zajištění udrţitelného rozvoje území v mezinárodních, přeshraničních a republikových souvislostech s cílem dalšího rozvoje území stanovují rámce k vytváření vyváţeného vztahu územních podmínek pro příznivé ţivotní prostředí, pro hospodářský rozvoj a pro udrţitelný rozvoj území. V souladu s § 31 SZ určují poţadavky na konkretizaci obecně formulovaných cílů a úkolů územního plánování a určují strategii a základní podmínky pro jejich naplňování v územně plánovací činnosti krajů a obcí a při tvorbě resortních koncepcí s důsledky pro území. V souladu s charakterem území ČR, strukturou jeho osídlení a účelem PÚR jako nástroje územního plánování, zohledňují poţadavky na udrţitelný rozvoj území a územní soudrţnost, vyjádřené v dokumentech mezinárodních organizací, kterých je ČR členem. Republikové priority se uplatňují na celém území ČR. Rozvojové oblasti a rozvojové osy jsou vymezovány v územích, v nichţ z důvodů soustředění aktivit mezinárodního a republikového významu existují zvýšené poţadavky na změny v území. V těchto územích je třeba vytvářet, udrţovat a koordinovat územní připravenost na zvýšené poţadavky změn v území a při respektování republikových priorit územního plánování umoţňovat odpovídající vyuţívání území a zachování jeho hodnot. Z tohoto důvodu je zde třeba vytvářet podmínky pro umístění aktivit mezinárodního a republikového významu s poţadavky na změny v území a tím přispívat k zachování charakteru území mimo rozvojové oblasti a rozvojové osy. Rozvojové oblasti zahrnují obce, ovlivněné rozvojovou dynamikou hlavního centra (krajského města) při případném spolupůsobení vedlejších center. Rozvojové osy zahrnují obce, v nichţ existují, nebo lze reálně očekávat zvýšené poţadavky na změny v území, vyvolané dopravní vazbou na existující nebo připravované kapacitní silnice při spolupůsobení rozvojové dynamiky příslušných center osídlení. V prostoru kříţení rozvojových os mohou být obce zařazeny do kterékoli z těchto rozvojových os. Do rozvojových os nejsou zařazovány obce, které jsou jiţ součástí rozvojových oblastí. Zvýšené poţadavky na změny v území vyţadují aktivní součinnost všech sloţek veřejné správy, zvláště pak dotčených orgánů, chránících
64
veřejné zájmy podle zvláštních právních předpisů při řešení úkolů pro územní plánování a při plnění příslušných doporučení. Obr. 4 – Rozvojové oblasti a rozvojové osy
Zdroj: Politika územního rozvoje 2006
Specifické oblasti se vymezují v územích, ve kterých se v porovnání s ostatním územím ČR dlouhodobě projevují problémy z hlediska udrţitelného rozvoje území, tj. problémy se zajištěním vyváţeného vztahu příznivého ţivotního prostředí, hospodářského rozvoje a soudrţnosti společenství obyvatel území (uvedené v důvodech vymezení). Přitom se jedná o území se specifickými hodnotami anebo se specifickými problémy mezinárodního a republikového významu, nebo které svým významem přesahují území kraje. Specifické oblasti zahrnují obce, ve kterých je dle zjištěných skutečností nejnaléhavější potřeba řešení problémů z hlediska udrţitelného rozvoje území. Účelem vymezení specifických oblastí je, aby v nich kraje, ministerstva a jiné ústřední správní úřady v rámci svých působností vytvářely podmínky pro odstranění problémů s cílem umoţnit udrţitelný rozvoj území a to v souladu s cíli a úkoly územního plánování definovanými stavebním zákonem a při respektování republikových priorit územního plánování a ochrany přírodních, kulturních a civilizačních hodnot území.
65
Obr. 5 – Specifické oblasti PÚR 2006
Zdroj: Politika územního rozvoje 2006
Dopravní a technická infrastruktura jako součást veřejné infrastruktury je zřizována a vyuţívána ve veřejném zájmu. Účelem vymezení těchto koridorů a ploch v PÚR je vytvoření územní ochrany koridorů a ploch pro umístění dopravní infrastruktury (např.
pozemních komunikací, drah, vodních cest a letišť) a technické infrastruktury (provozních souborů, vedení, objektů, zařízení a ploch elektroenergetických a plynárenských sítí, dálkovodů (ropovody, produktovody), vodovodních a kanalizačních sítí, ploch pro odpadové hospodářství a území chráněných pro akumulaci povrchových vod), které mají vliv na rozvoj
území ČR, svým významem přesahují území jednoho kraje a umoţní propojení základní sítě dopravních cest a systémů technické infrastruktury na území ČR a se sousedními státy. Různé systémy dopravní a technické infrastruktury nezbytně vyţadují koordinaci jejich umístění v zastavěném i nezastavěném území, zejména s ohledem na ochranu tohoto území pro následné vyuţití budoucími generacemi a s ohledem na ochranu a rozvoj jeho hodnot a z tohoto důvodu nalézání kvalitativně lepšího a citlivějšího průchodu územím. Systémy dopravní a technické infrastruktury a zdroje jednotlivých systémů technické infrastruktury (elektrárny, elektrické stanice, teplárny, výtopny, zásobníky plynu, kompresorové stanice, zásobníky ropy, čerpací stanice ropy, vodní nádrţe, prameniště, úpravny vody, čistírny odpadních vod, skládky/úloţiště odpadů, spalovny odpadů a další) jsou investičně nákladné jak z hlediska finančního, tak i z hlediska nároků na území. Je tudíţ ţádoucí v rámci územního plánování dlouhodobá výhledová ochrana území pro jejich lokalizaci.
66
Obr. 6 – Doprava silniční
Zdroj: Politika územního rozvoje 2006
V PÚR ČR jsou stanoveny další úkoly pro územní plánování, ukládající řešení problémů, které mají nadmístní charakter, ale nesplňují poţadavky pro rozvojové oblasti, rozvojové osy a specifické oblasti, vymezené na celostátní úrovni. Jsou to jednak území vykazující relativně zvýšené poţadavky na změny v území a jednak území vykazující relativně vyšší míru problémů, zejména z hlediska udrţitelného rozvoje území. Úkolem krajů je aby v ZÚR dle potřeby upřesnily v rozlišení podle jednotlivých obcí vymezení těchto území. Součástí dokumentu je vyhodnocení vlivů PÚR na udrţitelný rozvoj území (§ 32 odst. 2 SZ), ve kterém se posoudí vliv PÚR na vyváţený vztah podmínek pro příznivé ţivotní prostředí, pro hospodářský rozvoj a pro soudrţnost společenství obyvatel území (§ 19 odst. 2 SZ). Jeho součástí je posouzení vlivů na ţivotní prostředí zpracované podle přílohy SZ a posouzení vlivu na evropsky významnou lokalitu nebo ptačí oblast, pokud orgán ochrany přírody svým stanoviskem takovýto vliv nevyloučil (§ 19 odst. 2 SZ). V posouzení vlivů na ţivotní prostředí se popíší a vyhodnotí zjištěné a předpokládané závaţné vlivy politiky územního rozvoje na ţivotní prostředí a přijatelné alternativy naplňující cíle politiky územního rozvoje (§ 32 odst. 2 SZ). Udrţitelný rozvoj území pro potřeby územního plánování v souladu s § 18 odst. 1 SZ spočívá ve vyváţeném vztahu podmínek pro příznivé ţivotní prostředí, pro hospodářský rozvoj a pro soudrţnost společenství obyvatel území, a který uspokojuje potřeby současné generace, aniţ by ohroţoval podmínky ţivota generací budoucích.
67
Posuzování vlivů koncepcí na ţivotní prostředí je v ČR upraveno zákonem č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na ţivotní prostředí a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 93/2004 Sb.
4.2 Aktualizace Politiky územního rozvoje Dokument Politika územního rozvoje ČR 2008 (dále jen „PÚR ČR 2008“) se pořizuje na základě zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) a v souladu s usnesením vlády č. 561 ze dne 17. května 2006, kterým byla schválena Politika územního rozvoje ČR 2006. Návrh PÚR ČR 2008 se má v souladu s § 186 stavebního zákona a s usnesením vlády č. 561/2006, bodem II. 2 a) předloţit vládě ČR v termínu do 31. prosince 2008 spolu se Zprávou o uplatňování Politiky územního rozvoje ČR 2006. Republikové priority v Politice územního rozvoje 2006 byly mimo jiné stanoveny s ohledem na poţadavky, vyplývající z dokumentů Rady Evropy, dokumentů EU a dalších dohod, smluv atd., vztahujících se k územnímu rozvoji. Vzhledem k dlouhodobé platnosti těchto priorit byly po vyhodnocení, aktualizaci a úpravě formulací převzaty tyto priority do nové Politiky územního rozvoje 2008. Důvody pro zpracování PÚR ČR 2008 jsou [Návrh Politiky územního rozvoje]: vnitrostátní – podle stavebního zákona koordinovat tvorbu a aktualizaci územně plánovací dokumentace krajů, tvorbu koncepcí schvalovaných ministerstvy a jinými ústředními správními úřady a záměry na změny v území republikového významu a ty, které svým významem přesahují území jednoho kraje; zahraniční – potřeba zohlednění poţadavků, které na úseku územního rozvoje pro ČR vyplývají z mezinárodních smluv a spolupráce (např. z dokumentů Rady Evropy a ze začlenění ČR do EU); argumentace pro zástupce ČR v jednáních zajišťujících koordinaci rozvoje území v rámci EU a se sousedními státy (např. v programech Cíle 3 – Evropská územní spolupráce). PÚR ČR 2008 je důleţitým dokumentem i v rámci plnění tzv. Prvního akčního programu pro implementaci Územní agendy EU.
68
PÚR ČR 2008 je nástrojem územního plánování, který určuje poţadavky a rámce pro konkretizaci úkolů územního plánování (ve stavebním zákoně obecně uváděných) v republikových, přeshraničních a mezinárodních souvislostech, zejména s ohledem na udrţitelný rozvoj území. PÚR ČR 2008 určuje strategii a základní podmínky pro naplňování těchto úkolů a stanovuje republikové priority územního plánování pro zajištění udrţitelného rozvoje území. V PÚR ČR 2008 se rovněţ vymezují oblasti se zvýšenými poţadavky na změny v území, které svým významem přesahují území jednoho kraje, a dále stejně významné oblasti se specifickými hodnotami a se specifickými problémy a koridory a plochy dopravní a technické infrastruktury. Pro vymezené oblasti, koridory a plochy se stanovují kritéria a podmínky pro rozhodování o moţnostech změn v jejich vyuţití. V rámci zpracování Vyhodnocení se vypracovávalo i Vyhodnocení vlivů PÚR ČR 2008 na ţivotní prostředí a na soustavu NATURA 2000. Obsah PÚR ČR 2008 je rozveden v § 31 stavebního zákona. PÚR ČR 2008 je zpracována v souladu se stavebním zákonem, a v návaznosti mj. na Strategii regionálního rozvoje ČR, Národní strategický referenční rámec ČR 2007 – 2013, Národní rozvojový plán 2007 – 2013, Strategii udrţitelného rozvoje ČR a další resortní a relevantní dokumenty viz materiál „Podklady a východiska“.Návrh PÚR ČR 2008 je zpracován na základě analýz území ČR obsaţených v materiálu Podklady a východiska. Pro zpracování návrhu PÚR ČR 2008 jsou Podklady a východiska informačním vstupem, který není formálně projednáván a schvalován. Zásadní pro úspěšné naplnění účelu PÚR ČR 2008 bylo její zpracování a příprava ve významně rozsáhlejší spolupráci krajů, ministerstev a jiných ústředních správních úřadů neţ ukládají právní předpisy. Byla pouţita jiţ osvědčená metoda spolupráce z období let 2004 – 2006, tj. návrh PÚR ČR 2008 byl projednáván a připravován na jednáních v rámci dvou pracovních výborů - Konzultačního a Koordinačního výboru pro zpracování PÚR ČR 2008, sloţených ze zástupců příslušných ministerstev, dalších ústředních správních úřadů a krajů. Stejně i způsob informování veřejnosti o přípravě dokumentu překračoval poţadavky stanovené právními předpisy.
69
Tab. 3 - Pracovní harmonogram prací na přípravě PÚR ČR 2008 Měsíc/rok leden – květen 2008
červen – září 2008
Činnost příprava pracovního znění PÚR ČR 2008 ve spolupráci s Konzultačním a v Koordinačním výborem veřejné projednání a vnější připomínkové řízení, včetně připomínkování ze strany veřejnosti, konzultace se sousedními státy úprava materiálu dle vypořádání došlých stanovisek, připomínek
říjen – listopad 2008
veřejnosti a případných vyjádření sousedních států + projednání upraveného materiálu s resorty a kraji (26.11.2008) zaslání materiálu na Úřad vlády a vyvěšení materiálu na internetové stránky MMR včetně zprávy o projednání návrhu politiky územního
prosinec 2008
rozvoje (včetně vyhodnocení stanovisek, připomínek od veřejnosti, vyjádření sousedních států a vyhodnocení vlivů na udrţitelný rozvoj území) Zdroj: http://old.mmr.cz/politika-uzemniho-rozvoje-cr-2008, vlastní tvorba
70
5
Zhodnocení strategických dokumentů a návrh změn
5.1 Vymezování problémových regionů V období od roku 2000, kdy byla obnovena krajská samospráva, si jiţ všechny kraje v České republice v souladu se zákonem o krajích pořídily minimálně jeden strategický programový dokument. Některé kraje byly v tomto ohledu velmi aktivní a disponují tedy celou soustavou strategických dokumentů, jiné kraje naproti tomu zvolily umírněnější přístup. Nejdéle s tímto krokem váhal Ústecký kraj, nicméně od roku 2006 disponují jiţ všechny kraje bez výjimky alespoň jedním oficiálním schváleným strategickým dokumentem, zaměřeným na řízení a koordinaci regionálního rozvoje. Podstatné přitom je, ţe pojem regionální rozvoj je ve všech případech ztotoţněn s rozvojem regionu = kraje. Počet pořízených dokumentů ovšem ještě nevypovídá o jejich reálném naplňování. V některých případech vznikaly nové dokumenty jako formální negace dokumentů starých (např. v souvislosti se změnou politického profilu krajského zastupitelstva), aniţ by se jakkoliv změnil jejich význam pro běţné řízení rozvoje kraje, v jiných případech signalizuje větší počet zpracovaných dokumentů naopak to, ţe se orgány kraje snaţily svou strategii průběţně aktualizovat na základě získaných zkušeností. Pokud jde o metodickou kostru těchto dokumentů, ta je aţ na výjimky (např. právě Ústecký kraj) v podstatě jednotná. Strategické plány či programy rozvoje krajů (oba tyto názvy označují stejně zaměřené dokumenty) zpravidla začínají zevrubnou analýzou kraje. Ta však zpravidla není problémově orientována a směřuje spíše k encyklopedickému shrnutí faktografie o kraji. Na takto popisně pojatou analýzu kraje navazuje SWOT analýza, která je chápána jako shrnutí a vyhodnocení shromáţděných faktů. Ve většině případů pak následuje vytýčení rozvojové vize, bohuţel však zpravidla velmi obecné a špatně formulované. Vize tak zpravidla nesehrává aktivní úlohu při sestavování vlastní programové náplně dokumentů. Ta je členěna do několika úrovní, avšak zůstává málo konkrétní. Zpravidla také chybí jasná formulace časového horizontu dokumentů. Explicitně se jednotlivé programy týkají značně rozdílných plánovacích období, od velmi krátkodobých (například jeden rok) aţ po dokumenty se zdánlivě neomezenou platností. 71
Sama metodologie zpracování krajských strategických dokumentů má často jen nepřímý vztah k jejich praktické vyuţitelnosti. Pro tu má větší význam vliv politického vedení na zpracování krajských strategií či programů rozvoje, tedy jasný a v praxi realizovaný zájem krajských politických reprezentací na vzniku programového podkladu pro běţné řízení rozvoje kraje. V naprosté většině případů se tento politický zájem soustřeďuje na získávání vnějších dotací. Prakticky tedy tyto krajské rozvojové dokumenty slouţí v současné době především jako argumentační východisko pro tvorbu regionálních operačních programů iniciovaných evropskou politikou hospodářské a sociální soudrţnosti. Třebaţe je obtíţné zobecnit kvalitu těchto strategických dokumentů, objevují se některé společné rysy identifikovatelné téměř ve všech krajích. V naprosté většině případů je hlavním problémem obtíţná praktická vyuţitelnost. Dokumenty jsou slabé zejména v programové rovině, protoţe obsahují příliš vágní cíle. Definovaná opatření a aktivity dosahují často značně vysokého počtu a tématické šíře, takţe z nich v podstatě nelze zjistit, co představuje skutečnou prioritu pro daný region. To předurčuje nekontinuitu v regionálním směřování, protoţe všemi směry se rozbíhající priority kraje vlastně ospravedlňují jakékoli politické rozhodnutí. Vţdy je totiţ moţné pro ně v daném strategickém dokumentu nalézt podporu. S tím také souvisí další z hlavních nedostatků, které se objevily téměř ve všech krajích České republiky při komparativní analýze jejich strategických dokumentů. Jedná se o nedostatečně popsanou implementaci a velmi často zcela chybějící systém monitorování. To je opět způsobeno velmi obecně definovanými cíli, prioritami a opatřeními, pro která lze obtíţně nalézt odpovídající indikátory. Tyto problémy výrazně omezují, ne-li znemoţňují, sledování toho, zda byly dané cíle naplněny. Vedle stanovování tematických priorit regionálního rozvoje je nedílnou součástí regionální politiky také vymezování územních priorit. V České republice a Evropě obecně převaţuje tzv. pojišťovací regionální politika zaměřující se na nejvíce postiţené a zaostávající regiony. K vymezování problémových regionů přistupují jednotlivé kraje odlišně a jen velmi obtíţně lze nalézt tendenci společnou pro všechny kraje, případně jednoznačnou přímou souvislost mezi velikostí regionálních rozdílů a mírou územní specifikace podpory. Například ve Středočeském kraji byly v analytické části strategického dokumentu identifikovány výrazné vnitroregionální rozdíly, které se navíc dále prohlubují. To se však vůbec neprojevuje v zaměření strategických dokumentů, které se problematikou vymezování problémových regionů vůbec nezabývají. Naopak Pardubický kraj, který se 72
rovněţ potýká s velkými a rostoucími regionálními rozdíly, se této problematice věnuje ve svých strategických dokumentech poměrně podrobně a poskytuje slabším regionům specifickou podporu. Jiný extrém představují Moravskoslezský a Ústecký kraj. Tyto regiony celým svým územím spadají pod soustředěnou podporu státu a potýkají se s váţnými strukturálními změnami. Státní regionální politika je na národní úrovni vyhodnotila jako vysoce problémová území a ani jeden z těchto krajů se jiţ vymezením problémových regionů na vnitroregionální úrovni záměrně nezabývá. Přitom je rozhodně moţné v podrobnějším členění nalézt regionální rozdíly a podporu ještě cíleněji směrovat a vhodně tak doplňovat nadřazené úrovně regionální politiky. Veškerá iniciativa je tak v podstatě ponechána na straně státu. Toto zjištění nás můţe vést k úvaze, ţe silné národní intervence mohou negativně ovlivňovat aktivitu lokálních aktérů. Mezi třinácti analyzovanými kraji (součástí analýzy nebylo Hlavní město Praha) se jich osm pokouší o nějakou formu vymezení vlastních regionů se soustředěnou podporou. Nástrojem tohoto vymezování je přinejmenším formálně příslušný strategický dokument. Z toho ovšem u pěti krajů je toto vymezování jen součástí analytické kapitoly dokumentu – bez jakéhokoliv průmětu do jeho programové části. Jen v Pardubickém, Plzeňském a Libereckém kraji se tedy programově vyuţívá oprávnění obsaţené v zákoně o podpoře regionálního rozvoje a vymezují se tedy vlastní „problémové regiony“. A z toho jen v jediném Pardubickém kraji na toto vymezení navazuje specifický nástroj podpory těchto problémových regionů. Pokud jde o pouţitou metodologii, je v uvedených krajích velmi odlišná, a to jak pokud jde o úroveň podporovaných území (obec, ORP), tak pokud jde o pouţité ukazatele, resp. způsob práce s nimi. Za příklad kvalitní práce s ukazateli lze uvést Pardubický kraj, kde byl k měření vnitrokrajských regionálních rozdílů pouţit poměrně malý počet indikátorů, charakterizujících zásadní diferenciaci v ekonomické výkonnosti územních jednotek (ORP). Jakmile se při vymezování problémových regionů pracuje s vyšším počtem indikátorů (zejména vztaţených k různé míře vybavenosti území sociální, dopravní a technickou infrastrukturou), je nutné tyto indikátory následně komplikovaně syntetizovat se zvýšeným rizikem obtíţné interpretace výsledků [Štika, 2007, str. 27-28]. Nejčastěji uţívanými ukazateli diferenciace byla míra nezaměstnanosti, věková struktura obyvatel, hustota zalidnění, daňová výtěţnost a podnikatelská aktivita. Pokud jde o
specifické
ukazatele,
často
je
vyuţíváno
vybavení
území
vodohospodářskou infrastrukturou, kapacita školních zařízení apod. 73
energetickou
a
Tab. 4 – Analýza strategických dokumentů v krajích Kraj
Program rozvoje kraje Původní Novější verze verze
Strategie rozvoje
Strategie udrţitelného rozvoje
Jihočeský kraj
2001
2008
---
2008
Jihomoravský kraj
2006
---
2006
---
Karlovarský kraj
2004
2006
---
---
Královehradecký kraj
2002
2003
2006
-
Liberecký kraj
2004
2007
2007
2005
Moravskoslezský kraj
2006
---
----
---
Olomoucký kraj
2006
----
2005
----
Pardubický kraj
2006
---
2005
---
Plzeňský kraj
2002
2008
2004
2007
Středočeský kraj
2002
2006
---
---
Ústecký kraj
2001
2008
1999
2006
Kraj Vysočina
2005
2007
2005
2004
Zlínský kraj
2002
---
---
---
Zdroj: vlastní tvorba
5.2 Hodnocení ekonomického pilíře ve Strategii udrţitelného rozvoje Prvním strategickým cílem Strategie udrţitelného rozvoje ČR je udrţet stabilitu ekonomiky ČR a zajistit její odolnost vůči vnějším i vnitřním negativním vlivům. Proto bych v této kapitole provedl zhodnocení ekonomického pilíře Strategie udrţitelného rozvoje ČR. Bohuţel se nemohu věnovat zhodnocení všech tří pilířů strategie, protoţe jak uţ jsem psal v předešlých kapitolách je tato oblast velmi rozsáhlá. V tabulce jsem porovnal indikátory ekonomického pilíře, které jsou uvedeny v současné Strategii udrţitelného rozvoje[Strategie udrţitelného rozvoje, 2005] a v Situační zprávě [Situační zpráva, 2009] ke Strategii udrţitelného rozvoje ČR.
74
Tab. 5 – Porovnání indikátorů ekonomického pilíře Hodnocené indikátory v Situační zprávě ke Strategii udrţitelného rozvoje
Strategie udrţitelného rozvoje 2006 celkové výkony dopravy a přepravy celkový objem čistých investic celkový objem hrubých investic energetická náročnost HDP
dluh vládního sektoru energetická náročnost HDP HDP na osobu Hrubý domácí produkt konečná spotřeba energie a primární energetické zdroje
HDP na osobu
hrubá přidaná hodnota podle hlavních obnovitelné zdroje energie ekonomických sektorů hustota silniční a ţelezniční infrastruktury podíl běţného účtu platební bilance na HDP materiálová náročnost HDP podíl energie z obnovitelných zdrojů meziroční změna HDP podíl vládního deficitu míra hrubých úspor domácností primární energetické zdroje míra inflace produktivita práce podíl dováţených paliv na hrubé spotřebě přepravní náročnost v dopravě primárních energetických zdrojů podíl dovozu nerostných surovin k domácí těţbě přepravní náročnost v nákladní dopravě podíl ekologického zemědělství na celkové výměře přepravní náročnost v osobní dopravě zemědělské půdy podíl environmentálně nepříznivých subvencí a Přepravní výkon v nákladní dopravě dotací podíl environmentálních daní k celkovým daňovým přepravní výkon v osobní dopravě a HDP výnosům podíl katastrálních území s dokončenými pozemkovými úpravami na celkovém počtu příspěvky komponent poptávky k růstu HDP katastrálních území podíl malých a středních podniků /do 250 příspěvky výrobních faktorů k růstu HDP zaměstnanců/ na celkové přidané hodnotě podíl mandatorních výdajů na celkových veřejných saldo vládního sektoru výdajích podíl neobdělávané zemědělské půdy z celkové spotřeba primárních energetických zdrojů plochy zemědělské půdy podíl přepravních výkonů silniční nákladní dopravy Vývoj podílu na hrubé přidané hodnotě veškerého ku ţelezniční nákladní dopravě zpracovatelského průmyslu podíl přepravních výkonů veřejné hromadné dopravy podíl recyklovaných odpadů podíl spotřeby obnovitelných zdrojů energie na celkové tuzemské spotřebě primárních energetických zdrojů podíl venkovské populace podíl zaměstnanců malých a středních podniků k celkovému počtu zaměstnanců podle sektorů produktivita práce na zaměstnaného přístup k internetu saldo příjmů a výdajů veřejných rozpočtů spotřeba hnojiv spotřeba pesticidů struktura primárních zdrojů energie tuzemská spotřeba primárních energetických zdrojů výdaje na výzkum a vývoj zornění zemědělské půdy Zdroj: vlastní tvorba
75
Strategie udrţitelného rozvoje má ve své části ekonomického pilíře uvedeno 35 indikátorů, které by se měly hodnotit. Jak uţ jsem také psal, tak pilíře udrţitelného rozvoje jsou navzájem propojeny. Proto při hodnocení se indikátory navzájem prolínají nebo opakují. Například indikátor přístup k internetu, který je psán ve Strategii v ekonomickém pilíři se hodnotí v Situační zprávě v sociálním pilíři nebo také spotřeba hnojiv je zase hodnocena v environmentálním pilíři. Jsou ale také indikátory které nejsou hodnoceny vůbec. Jako je třeba podíl přepravních výkonů veřejné hromadné dopravy, který by dle mého názoru měl být také hodnocen. Ve spojení s indikátorem výkonu osobní dopravy, který se hodnotí, by mohl mít vypovídající schopnost, jak do ekonomického, tak i environmentálního pilíře. Dále provedu analýzu vybraných indikátorů ekonomického pilíře v pořadí dle strategických cílů. K prvním strategickému cíli se vztahuje skupina dílčích cílů, zaměřených na vybrané problémové okruhy: • makroekonomická oblast; • fiskální oblast; • podnikání; • energetika; • surovinová politika • doprava • zemědělství a lesní hospodářství; • regionální rozvoj Druhým strategickým cílem je vytvářet podmínky pro hospodářský růst schopný zajistit, při minimálních dopadech na ţivotní prostředí, optimální zaměstnanost, financování veřejných sluţeb (zejména v oblasti sociální) a postupné sniţování veřejného i vnitřního dluhu. K tomuto strategickému cíli se vztahuje skupina dílčích cílů, zaměřených na vybrané problémové okruhy. Třetím strategickým cílem je vytvářet podmínky pro flexibilní ekonomiku zaloţenou na znalostech a dovednostech a zvyšovat konkurenceschopnost průmyslu, zemědělství a sluţeb [Situační zpráva, 2009]. Vývoj v rámci ekonomického pilíře je charakterizován indikátory z několika oblastí, z nichţ první je oblast makroekonomická a fiskální, ke které se vztahují indikátory:
76
HDP na osobu Metodika výpočtu indikátoru: Jde o ukazatel výroby (produkčního výkonu ekonomiky), který je vyjádřen jako hrubá přidaná hodnota rezidenčních jednotek (tedy i podniků pod zahraniční kontrolou). Při převodu do stálých cen se postupuje metodou dvojité deflace – od celkové produkce převedené do stálých cen se odečte mezispotřeba převedená do stálých cen nebo od celkového finálního uţití převedeného do stálých cen se odečte dovoz převedený do stálých cen. Ke srovnání ekonomické úrovně různých zemí je pouţíván hrubý domácí produkt na obyvatele v paritě kupní síly, aby byly vyloučeny rozdíly v cenových úrovních. Měřítkem parity kupní síly je obvykle mezinárodní měnová jednotka, vycházející z průměrné cenové úrovně ve srovnávaných zemích, jako je pro země Evropské unie PPS – Purchasing Power Standard, vyjadřující průměrnou cenovou hladinu v zemích EU-25 na bázi EUR, pro srovnání v rámci OECD „mezinárodní dolar“, zachycující průměrnou cenovou hladinu současné třicítky zemí OECD. Graf 1 – HDP na osobu v paritách kupní síly (PPS), mezinárodním srovnání, 2000-2003 200 2000
2001
2002
2003
150
100
USA
Bulharsko
Lotyšsko
Estonsko
Slovensko
Česká republika
Slovinsko
Norsko
Portugalsko
Španělsko
Německo
Francie
Belgie
Nizozemí
Dánsko
0
Lucembursko
50
Zdroj dat: Český statistický úřad. vlastní tvorba Jiţ třetí rok je míra ekonomického růstu stabilizována na průměrné roční výši 6,4 % čímţ se Česká republika zařadila ke skupině rychle rostoucích zemí. Vzhledem k tomu, ţe tempo růstu HDP bylo v České republice o 3,6 p.b. vyšší neţ v EU-27, sníţil se i odstup ČR od průměrné ekonomické úrovně v zemích EU-27. Na základě extrapolace ČSÚ odhadl, ţe Česká republika dosáhla v roce 2007 v objemu HDP na jednoho obyvatele v paritě kupní síly 82 % úrovně EU-27.
77
Hlavní poznatky z HDP na osobu: nastal posun k maximálnímu vyuţití rozsáhlého produkčního potenciálu vzniklého postupným přílivem přímých zahraničních investic; klíčovou podpůrnou silou dynamizace ekonomického růstu byl průmysl, který dále pokročil ve vytváření specializačního profilu, ve kterém dominují dopravní prostředky, stroje a výpočetní technika; pokračoval růst zaměstnanosti a pokles nezaměstnanosti, které ve svých důsledcích znamenaly větší produkční vyuţití kapacity pracovních sil; v budoucím období se očekává zpomalení ekonomického růstu. K příčinám patří oslabení konjunktury ve světě, vysoká inflace a prohloubení globální finanční nestability [Situační zpráva, 2009]. Podíl vládního deficitu/přebytku na HDP a podíl vládního dluhu na HDP Existují dvě základní metodiky vykazování vládního dluhu a deficitu: na hotovostní bázi, kterou reprezentuje metodika vládní finanční statistiky a metodika postavená na aktuální bázi vykazování vládních operací. Odlišnosti mezi oběma metodikami lze zjednodušeně popsat jako rozdíl mezi jednoduchým účetnictvím, které pracuje s aktuálními peněţními toky, a podvojným účetnictvím, které sleduje také pohledávky a závazky. Rozdíly mezi výsledky získanými prostřednictvím těchto dvou metodik jsou dány zejména odlišným zachycením daňových příjmů, příspěvků na sociální a zdravotní zabezpečení, úroků, státních záruk a také např. odlišným zaznamenáním hospodaření České konsolidační agentury. Další základní rozdíl je v odlišném vymezení vládního sektoru. Graf 2 Saldo vládního sektoru ČR
Graf 3 Dluh vládního sektoru ČR
Zdroj dat: Český statistický úřad
78
Kritéria deficitu a dluhu vlády představují dva základní fiskální indikátory sledující cíl udrţitelnosti stability České republiky a její odolnosti vůči vnějším i vnitřním negativním vlivům. Vláda se zavázala reformovat veřejné finance tak, aby byla zajištěna dlouhodobá udrţitelnost základních sociálních sluţeb, postupně zmenšován „vnitřní dluh“ a zároveň byl posilován růstový potenciál národního hospodářství. Také v rámci Konvergenčího programu se přihlásila ke snaze čelit dlouhodobý význam pokračování reformy veřejných financí, která by měla probíhat zejména promyšlenými úpravami důchodového systému, systému zdravotní péče a zvyšování celkové zaměstnanosti. Fiskální politika by obecně měla být koncipována tak, aby fiskální pozice vlády prostřednictvím stanoveného střednědobého cíle zajišťovala dlouhodobou fiskální udrţitelnost, která je nezbytným předpokladem pro naplnění cílů definovaných v rámci ekonomického pilíře udrţitelného rozvoje v České republice. Ačkoliv se v rámci EU Česká republika v současnosti řadí mezi země s niţší úrovní vládního dluhu, poměrně vysoké schodky veřejných rozpočtů v rámci dlouhodobých projekcí způsobují růst úrovně dluhu a ohroţují udrţitelnost veřejných financí. V posledních letech sice deficit veřejných financí klesl pod úroveň 3% HDP, problémem je ale velikost strukturální sloţky deficitu. Deficit veřejných financí tak představuje hlavní riziko ekonomického pilíře dlouhodobě udrţitelného rozvoje [Situační zpráva, 2009]. Podíl běţného účtu platební bilance na HDP Indikátor „podíl běţného účtu platební bilance na HDP“ je tvořen v čitateli indikátorem „saldo běţného účtu platební bilance“ a ve jmenovateli indikátorem „hrubý domácí produkt“. Výsledný indikátor je vyjádřen v %. Oba výchozí indikátory jsou vyjádřeny v běţných cenách v Kč. Indikátor bývá často vyjadřován jako klouzavý roční úhrn s periodicitou po čtvrtletích. Platební bilance systematickým způsobem zachycuje ekonomické transakce se zahraničím za určité časové období. Běţný účet a finanční účet představují její základní komponenty. Samotný běţný účet se skládá ze čtyř dílčích bilancí: obchodní bilance, bilance sluţeb, bilance výnosů a bilance běţných převodů. Běţný účet tak zachycuje toky zboţí (vývoz a dovoz), toky sluţeb (vývoz a dovoz dopravních sluţeb, sluţeb cestovního ruchu a ostatních sluţeb), výnosy z kapitálu, investic a práce (úroky, dividendy, reinvestované zisky, pracovní příjmy a výdaje) a kompenzující poloţky k reálným a finančním zdrojům poskytnutým či získaným bez protihodnoty (jako např. příspěvky do 79
fondů, zahraniční pomoc, dary, výţivné, penze). Hrubý domácí produkt představuje agregát výkonu ekonomiky za určité období (čtvrtletí, rok). Odpovídá celkové produkci rezidentských výrobců (v kupních cenách) po odpočtu jejich mezispotřeby a po připočtení dovozních daní. Z jiného úhlu pohledu odpovídá souhrnu konečné spotřeby, hrubé tvorby kapitálu a salda zahraničního obchodu. Graf 4 – Běžný účet platební bilance a jeho komponenty ČR
Zdroj dat: Česká národní banka, Český statistický úřad
Graf 5 – Podíl běžného účtu platební bilance na HDP, mezinárodní srovnání
Zdroj dat: Česká národní banka, Český statistický úřad, Mezinárodní měnový fond
80
Další oblast tvoří sektory, které zachycují explicitní vztah tohoto pilíře s pilířem environmentálním. Především jde o sektor dopravy, který je podchycen jediným indikátorem: Přepravní náročnost v dopravě Cílem je ukázat, zda v dopravě dochází k oddělení (decouplingu) křivek ekonomického výkonu od křivek zátěţe prostředí. Vývoj indikátoru v posledních letech naznačuje, ţe k relativnímu decouplingu sice dochází, avšak v absolutním vyjádření se situace spíše zhoršuje. Vzhledem k zásadnímu významu dopravy pro ţivotní prostředí by bylo třeba sadu indikátorů uváţlivě doplnit. Různé signály naznačují, ţe doprava představuje závaţný společenský problém, a to nejen z hlediska environmentálního, ale předloţený indikátor na tyto obavy neodpovídá. Přepravní výkon v osobní dopravě se udává bilančně v osobových kilometrech – jednotka udávající přepravu jednoho cestujícího na vzdálenost jednoho kilometru. Do celkového počtu jsou zahrnuty přepravní výkony ţelezniční a veřejné autobusové dopravy, které
jsou
zjišťovány
prostřednictvím
resortního
výkonu
v rámci
individuální
automobilové dopravy, vycházející z objemu vozových kilometrů, odhady průměrného ročního proběhu osobního automobilu a průměrné obsazenosti osobního automobilu. Váţným nedostatkem je, ţe metodika sběru těchto údajů není na úrovni EU harmonizována. Přepravní výkon v nákladní dopravě se udává v tunových kilometrech (tkm) – jednotka udávající přepravu jedné tuny věcí na vzdálenost jednoho kilometru. Do celkového počtu je zahrnut přepravní výkon ţelezniční, silniční a vnitrozemské vodní dopravy. Při porovnávání přepravního výkonu jednotlivých druhů dopravy je nutné brát v úvahu i metodiku výpočtu tunových kilometrů, protoţe u ţelezniční a vnitrozemské vodní dopravy se pouţívá vzdálenost ujetá na území ČR, kdeţto u silniční nákladní dopravy se pro výpočet tunových kilometrů pouţívá celková přepravní vzdálenost zboţí přepravená auty registrovanými v České republice [Situační zpráva, 2009].
81
Graf 6 – Přepravní náročnost v osobní dopravě, mezinárodní srovnání, rok 2004
Zdroj dat: Eurostat
Indikátor je navrţen tak aby mohl být porovnatelný s jinými evropskými státy při zohlednění rozdílných ekonomik. Dobře odráţí vývoj z hlediska ekonomického, ale ne plně odráţí dopady na ţivotní prostředí a zdraví. Indikátor je nutno chápat ve vztahu k ekonomice země, nikoli jako dopravní zhodnocení, neboť se jedná o výkony českých dopravců, bez zohlednění zahraniční dopravy. Vývojový trend indikátoru je v posledních letech příznivý – je vykazován pokles. Pokles odráţí fakt, ţe ekonomika v posledních letech výrazně vzrostla, zatímco růst dopravy nebyl tak intenzivní (vyjma tranzitní dopravy, která se nezapočítává do výkonů). Co se týče skladby výkonů, nadále převaţuje automobilová doprava, zatímco výkony veřejné dopravy klesají. Vývoj v oblasti dopravy tedy není zcela optimální, nicméně se situace oproti předchozím rokům mírně zlepšuje. Indikátor je vhodný zejména proto, ţe představuje jasnou a ucelenou informaci o dopravě v České republice a o jejím vztahu k vývoji ekonomiky a HDP. Vývojový trend je však vţdy nutno vyhodnotit ve vazbě na výkony jednotlivých druhů dopravy a jejich skladbu.
82
Třetí oblastí, která se týká strategie, je energetika. Tento soubor vcelku dobře charakterizuje situaci v energetice z hlediska udrţitelného rozvoje. Bylo by pravděpodobně zapotřebí rovněţ zohlednit otázky energetické bezpečnosti a zpestřit údaje ve věci zviditelnění importu a exportu energetických zdrojů, produktů a sluţeb. Zde uvádím jeden z indikátorů a to: Energetická náročnost HDP Tento indikátor je vytvořen podílem „Spotřeba prvotních energetických zdrojů“ a indikátoru HDP. Indikátor je vyjádřen v jednotkách GJ/tis. Kč, přičemţ HDP je brán ve stálých cenách roku 2000. Indikátor je moţné uvádět také jako meziroční srovnání indexované buď k roku výchozímu nebo roku předcházejícímu. Spotřeba prvotních energetických zdrojů se udává bilančně v energetických jednotkách (PJ – petajoule). Bilance je sestavena jako domácí těţba všech energetických surovin plus jejich dovozy a mínus jejich vývozy. Bilanci dále vyvaţuje poloţka skladových zásob a jejich transferů. Energetické zdroje jsou děleny na plynné, kapalné a tuhé a primární elektřinu a teplo. Graf 7 – Energetická náročnost HDP České republiky
Zdroj dat: Český statistický úřad, Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR
Dlouhodobým cílem v oblasti energetické náročnosti HDP je zrychlení tempa poklesu a následná stabilizace tohoto indikátoru na -3 aţ -3,5 % ročně. To se daří od roku 2004 kdy rostoucí HDP a stabilizace zátěţe ţivotního prostředí umoţňuje dosáhnout průměrně hodnot – 4,8 % ročně [Situační zpráva, 2009].
83
Závěry a doporučení Závěrem bych ještě jednou zhodnotil můj přístup k udrţitelnému rozvoji. Myslím si, ţe jsem v této práci důkladně vysvětlil pojem udrţitelný rozvoj, čímţ jsem splnil jeden ze stanovených bodů cíle práce. Pojem udrţitelný rozvoj zde popisuji jako jednu stavbu, která udrţuje planetu v rovnováze. Tato stavba je vyrovnávána třemi pilíři, kterými jsou ekonomický, ekologický a sociální pilíř. Tyto tři pilíře musejí být v naprosté rovnováze, jinak se tento „dům“ zhroutí, jako kdyby byl takzvaně z karet. Tímto chci říct, ţe udrţitelný rozvoj, jak si mnoho českých lidí mylně myslí, není jen o tzv. „zelených, kteří otravují s nějakou ochranou přírody“, ale je to o celém provázaném systému našeho pobytu na této planetě. Doufám, ţe pojem udrţitelný rozvoj nebude v našem prostředí neznámý pojem, a ţe naše vláda, parlament, senát a jiné státní organizace se budou do podvědomí nás obyvatel snaţit dostat alespoň ty základní problémy udrţitelného rozvoje. A pojmy jako je Agenda 21 a Místní agenda 21 nebudou jen dalším cílem v diplomových pracích, jako jsem si stanovil já, ale bude kaţdý občan alespoň vědět, ţe jeho obec/město je či není v Místní agendě 21 a jaké výhody to pro tu obec/město přináší. V České republice máme nespočet strategických dokumentů, o kterých by se v této práci dalo psát, ale já jsem si vybral ten, který dle mého názoru je tím hlavním. Jestli jsem pouţil přirovnání stavba u udrţitelného rozvoje, zde bych rád pouţil přirovnání střecha strategických dokumentů. Dle mého názoru je Strategie udrţitelného rozvoje střechou všech strategických dokumentů. Nejenom ţe se většina těchto dokumentů na Strategii udrţitelného rozvoje odvolává, ale většina Strategii udrţitelného rozvoje prohlubuje více do hloubky. Tato strategie, a tím nemyslím jen tu v České republice, by dle mého názoru měla být na stejné úrovni, jako je například Úmluva o právech dítěte, nebo lépe jako ústava pro všechny zákony. V diplomové práci jsem se snaţil vysvětlit samotný dokument Strategie udrţitelného rozvoje a jeho cíle a nástroje. Myslím si, ţe jsem v kapitole Strategie udrţitelného rozvoje splnil svůj stanovený cíl, provést analýzu starého, pořád platného dokumentu a nové připravované aktualizace. Podkrovím bych si dovolil nazvat Politiku územního rozvoje ČR, protoţe jak bychom chtěli lépe ţít, bez dalšího rozvoje společnosti a území. Územní plánování není jen o té dopravní infrastruktuře, o které pořád slyšíme v médiích. Je to o celkovém plánování udrţitelného rozvoje v České republice. Stejně jako ve Strategii jsem se snaţil ukázat také na změny mezi starou a novou (aktualizovanou) verzí Politiky územního rozvoje. Dále
84
jsem zhodnotil obsahové uspořádání tohoto dokumentu. Zde bych také konstatoval, ţe jsem i v této kapitole splnil cíl mé diplomové práce. V prvé části poslední kapitoly jsem se snaţil zhodnotit udrţitelný rozvoj v krajích. Tady bych pouţil přísloví „jiný kraj, jiný mrav“. Toto přísloví je v České republice velmi pravdivé, i kdyţ nejsme tak velký stát. Kaţdý víme, ţe nemůţeme porovnávat Středočeský kraj s ostatními kraji. Proto si myslím, ţe kaţdý kraj by měl mít minimálně svou Strategii udrţitelného rozvoje příslušného kraje, která by vycházela z republikové verze Strategie udrţitelného rozvoje. S tímto dokumentem také nadále pracoval a vyuţíval ho pro své další plánování a nevytvářel další zbytečné plány, jak v mnoha případech se u nás v krajích děje. V druhé části kapitoly jsem zhodnotil indikátory ekonomického pilíře udrţitelného rozvoje. Neboť indikátorů je příliš mnoho, volil jsem ty nejvíce známé indikátory. Tyto indikátory, které jsem popsal, by dle mého názoru měly být i v nové Strategii udrţitelného rozvoje. Z výše uvedeného dle mého názoru plyne, ţe se mi podařilo splnit cíl diplomové práce a závěrem ještě jednou doufám, ţe udrţitelný rozvoj nezůstane neznámým pojmem.
85
Seznam pouţité literatury 1.
BRUNDTLAND, G. H. a kol.. Naše společná budoucnost (Zpráva světové komise pro ţivotní prostředí.) Praha: Academia, 1991. 47 s. ISBN 80-85368-072.
2.
KAŠPAR Jakub, PETROVÁ Marie. Místní agenda 21 – informace, postupy, kritéria.1.vydání Praha: Ministerstvo ţivotního prostředí, 2006. 13 s. ISBN 807212-435-8
3.
MEADOWSOVÁ Donela H., MEADOWS Dennis L., RANDERS Jörgen. Překročení mezí. Praha: Argo, 1995, ISBN 80-85794-83-7;
4.
MEDŘICKÝ Václav. Environmentální politika a udržitelný rozvoj. 1.vydání. Praha: Portál, s.r.o.. 2005.207 s. ISBN 80-7367-003-8
5.
MOLDAN Bedřich. Konference OSN o životním prostředí a rozvoji. dokumenty a komentáře. Praha: Management Press, 1993. 260 s. ISBN 80-85603-43-8.
6.
NÁTR Lubomír. Rozvoj trvale neudržitelný. Dotisk 1. vydání. Praha: Univerzita Karlova v Praze. 2006. 102 s. ISBN 80-246-0987-8.
7.
Česko. Ministerstvo ţivotního prostředí. Agenda 21. Praha 1998. 332 s. ISBN: 80-7212-039-5.
8.
Česko. Ministerstvo zahraničních věcí. Praha 1985. Vídeňská úmluva na ochranu ozónové vrstvy. In. Sbírka mezinárodních smluv Česká republika. 2003. částka 51. s. 5450 - 5480 Dostupná také www:
9.
Česko. Zákon č. 17 ze dne 5. prosince 1991 Sb. o životním prostředí ve znění pozdějších předpisů. In. Sbírka zákonů, Česká republika. 1992. částka 4. Dostupný také www:
10.
Česko. Zákon č. 183 ze dne 14. března 2006 o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon. In. Sbírka zákonů, Česká republika. 2006. částka 63. Dostupný z www:
11.
Česko. Ministerstvo pro místní rozvoj. Politika územní rozvoje ČR 2006 včetně souvisejících dokumentů. Praha 2006. Dostupné z www:
12.
Česko. Ministerstvo pro místní rozvoj. Návrh Politiky územního rozvoje ČR 2008 včetně souvisejících dokumentů. Praha 2008. Dostupné z www:
13.
Česko. Úřad vlády ČR. Strategie udržitelného rozvoje. 1.vydání. Praha 2005. 67 s. ISBN 80-86734-42-0
86
14.
Česko. Rada vlády pro udrţitelný rozvoj Ministerstvo ţivotního prostředí. Situační zpráva ke Strategii udržitelného rozvoje ČR. 1. vydání. Praha:. Praha 2009. 184 stran. ISBN 978-80-7212-488-6
15.
Integra Consulting Services s.r.o.. Aktualizace Strategie udržitelného rozvoje ČR včetně souvisejích dokumentů (pracovní verze dokumentů).
16.
Komise evropských společenství. Sdělení komise Radě a Evropskému parlamentu - Hodnocení strategie udržitelného rozvoje – Akční platforma. Brusel ze dne 13.12.2005. KOM (2005) 658 v konečném znění
17.
Rada Evropské unie. Přezkum strategie EU pro udržitelný rozvoj. Brusel ze dne 9.června 2006. č.j. 10117/06
18.
Centrum pro otázky ţivotního prostředí. Co jsou to indikátory. Dostupný z www:
19.
Francie v České republice [online]. Historie udržitelného rozvoje. Dostupný z www:
20.
OECD - Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. Konvence o vytvoření OECD ze dne 30.9.1961. Dostupná také z www:
21.
RYNDA, Ivan. Udržitelný rozvoj, jeho ohrožení a kvalita života. Dostupný z www:
22.
RYNDA, Ivan. Ochrana přírody a životního prostředí a trvale udržitelný rozvoj. Dostupný z www:
23.
RYNDA Ivan. Trvale udržitelný rozvoj a vzdělání. Dostupný z www:
24.
ŠTIKA Rudolf, PŘIKRYL Jan. Analýza regionální politiky na úrovni krajů. Urbanismus a územní rozvoj. 2007. ročník 10, číslo 5/2007, s. 27-30. ISSN 1212-0855. Dostupný také z www:
25.
Trvale udrţitelný rozvoj, Agenda 21, Natura 2000. Dostupný z www:
26.
TUŠER. Politika územního rozvoje. In. Principy a pravidla územního plánování. Ústav územního rozvoje. Brno. 2007. Dostupný z www:
87
