Obrazový
dokument
(3.3.2009)
K
obrazovému
dokumentu
jsem
se
dopracoval
před
rokem,
když
jsem
psal
o
památné
výstavě
a
veřejných
klauzurách
Grafiky
2
v
galerii
Sýpka.
Tehdy
jsem
rozvíjel
úvahu
o
tom,
zda
jsme
měli
průběh
klauzur
natáčet
na
kameru
‐
jak
někdo
navrhoval
‐
přesněji
řečeno,
proč
je
dobře,
že
se
tak
nestalo.
Kamerový
záznam
totiž
představuje
určité
nebezpečí.
Rekapitulace
argumentů
proti
natáčení
klauzur
z
loňského
textu
„Skandál:
obhajoba
jména“
(první
dva
A1
a
A2
jsou
slabší,
třetí
B
je
relativní
a
poslední
tři
C,
D1
a
D2
jsou
silnější):
[A1]
Klauzurní
obhajoby,
výslechy
a
soudy,
protahující
se
až
na
několik
desítek
hodin
v
několika
dnech,
jsou
pro
účastníky
neobvyklou
zátěží,
která
se
dříve
nebo
později
projeví
únavou,
oslabeným
soustředěním,
koktáním,
a
tak
podobně.
V
takovém
stavu
účastníci
objektivně
vypadají
směšně
a
takové
je
zachytí
i
případný
záznam,
který
se
potenciálně
dostane
do
nepovolaných
rukou
a
jeden
pak
může
přijít
k
bulvární
újmě.
Zesměšňující
obraz
sice
účinkuje
především
na
takového
diváka,
který
není
soudný,
ale
i
takový
divák
může
mít
výkonnou
moc
a
působit
škodu.
[A2]
Veřejný
obraz
autora
má
vliv
na
povahu
jeho
díla.
Podobné
je
to
v
oblasti
zpravodajství,
kde
moderátoři
nesmějí
vystupovat
v
jiných
a
nevážných
rolích
(hereckých
a
bulvárních),
aby
nesnižovali
věrohodnost
informací,
které
jsou
jim
vkládány
do
úst.
V
případě
umělce
může
být
přiměřená
dávka
oparu
směšnosti
výhodná
a
zpřístupňovat
jeho
obrazy,
pokud
se
to
hodí
autorskému
typu,
což
ale
jenom
potvrzuje,
že
se
ten
typ
musí
dívat
trochu
podezřívavě
na
materiály
potenciálně
pokřivující
jeho
image.
[B]
Atelier
je
z
části
prostorem
kolektivního
soukromí,
ve
kterém
se
rozvíjejí
soukromé
významy
(výtvarné
pojmy
a
figury)
a
vztahy
(spolupráce
a
konfrontace).
Ty
jsou
důležitým
a
zpeněžitelným
zdrojem
pro
jednotlivé
členy
a
součástí
jejich
vzdělávání.
Tento
soukromý
jazyk
ale
nemůže
prospívat,
když
je
vystavený
pohledu
nezúčastněného
pozorovatele,
který
ho
nechápe
a
neuznává,
pravděpodobně
se
mu
vysmívá,
přinejmenším
pochybuje
a
vystavuje
ho
tlaku,
při
kterém
se
normální
řeč
zadrhává,
hledá
lepší
výrazy
s
ohledem
na
toho
hosta,
proměňuje
se
v
prezentaci
a
obhajobné
divadlo
a
původní
významy
tak
trpí
(neplést
tuto
vnitřní
řeč
ateliéru
se
Slovníkem
Grafiky
2,
který
je
dílem
jednoho
autora
určeným
pro
veřejnost).
[proti
B]
Argument
o
poškozování
soukromých
významů
je
dvojsečný,
protože
ateliér
je
zároveň
přípravnou
na
vstup
do
veřejného
prostoru,
resp.
je
jeho
součástí,
kde
se
budeme
muset
vyjadřovat
veřejným
jazykem
a
budou
nás
pronásledovat
papparazzi.
Vnější
pozorovatel
by
tak
byl
výhodným
stimulantem
veřejné
obhajoby.
Tento
výhodný
stimulant
lze
ale
uplatnit
také
při
jiných
příležitostech,
které
se
nekříží
s
klauzurní
procedurou,
např.
na
společných
výstavách
(jiného
typu,
než
byla
ta
poslední
v
Sýpce).
[C]
Při
klauzurách
se
rozhoduje
o
klasifikaci
studentů,
což
může
mimo
jiné
znamenat
rozsudek
vyloučení
ze
studia.
Takový
proces,
při
kterém
se
vážně
rozhoduje
o
budoucnosti
účastníků,
není
představením
pro
vnější
diváky.
[D1]
Řeči
o
povaze
obrazů
jsou
do
jisté
míry
také
řečmi
o
povaze
autorů.
„Řeč
o
povaze
osoby,
která
je
právě
přítomná“
je
zvláštní
úkaz
mezi
všemi
možnými
řečmi
a
je
obdařena
zvláštní
exekutivní
mocí:
není
to
jen
deskripce,
ale
proměňující
dekonstrukce.
Jedno
pravidlo
(sebe‐vědomí)
je
takové,
že
některé
věci
děláme,
pouze
dokud
o
nich
nevíme;
s
poznatkem
dochází
k
přenastavení
příjemce.
Taková
proměna
nemusí
být
vždy
k
lepšímu
(když
připraví
tvůrce
o
jeho
charakteristický
projev?).
Vychovatelé
a
psychoterapeuti
potvrzují,
že
zacházení
s
cizí
(i
vlastní)
povahou
je
vážná
a
rozhodující
věc,
která
není
divadlem
pro
vnějšího
pozorovatele.
[D2]
Při
procesu
nad
obrazy
vycházejí
na
povrch
všeliké
nové
poznatky
o
autorovi
a
mezi
nimi
takové,
které
by
si
byl
býval
raději
nechal
pro
sebe
(v
krajním
případě
může
jeden
z
toho
provalení
až
zkolabovat)
‐
v
tom
okamžiku
se
rozhoduje,
v
jakém
zabarvení
se
poznatek
usadí
mezi
obecenstvem.
Zatímco
kolegové
vědí,
co
se
patří
ve
vztahu
k
dotyčné
osobě,
kamera
nemá
takové
svědomí.
Taková
je
zobecněná
teze
posledních
argumentů:
některým
věcem
smějí
přihlížet
pouze
vnitřní
účastníci
(patřičně
naladění
a
zasvěcení)
a
nikoli
nezúčastnění
pozorovatelé,
protože
samotnou
svou
přítomností,
aniž
by
aktivně
zasahovali
do
dění,
mohou
ty
věci
narušovat.
Nejde
jen
o
narušování
soukromí.
Zdá
se,
že
vnější
svědek,
jakým
je
také
kamerový
záznam,
pouhou
svou
přítomností
ve
chvíli
očekávání,
jak
se
věc
přehoupne
do
budoucnosti
‐
když
je
ve
stavu
rozhodujícího
okamžiku
‐
může
mít
negativní
vliv
na
štěstěnu.
Pokud
je
dobrý
důvod
nějakou
událost
zaznamenat
–
protože
by
bez
záznamu
nebylo
jasné,
jak
se
přesně
stala,
nebo
by
vůbec
nebyla
zaznamenána,
téměř
jako
by
se
nestala
a
chyběla
by
v
historii
‐
potom
jsem
navrhoval
provést
to
jiným
šetrnějším
způsobem:
zaznamenat
tu
skutečnost
obrazem;
zobrazit
ji
obrazovým
dokumentem.
Obrazový
dokument
je
nasměrovaný
na
konkrétní
událost
a
fenomén,
podobně
jako
tomu
bývá
v
dokumentech
a
zpravodajství
(na
rozdíl
od
obrazů
dělaných
„podle
modelu“,
tj.
podle
něčeho
zástupného,
co
tu
není
přítomné
kvůli
sobě).
Ale
nevytváří
prostý
záznam,
je
obrazem
jednoho
autora,
za
který
je
zodpovědná
celková
kompozice
všech
vrstev:
vstupuje
do
dění
pouze
takovým
způsobem,
aby
se
nenarušila
jeho
vlastní
soudržnost;
nepoddá
se
skutečnosti,
která
je
složitá
a
neukončená,
na
úkor
vlastní
jednoduchosti,
a
tak
se
jí
udržuje
v
blízkosti
diskrétního
odstupu.
Na
pojem
obrazového
dokumentu
jsem
v
průběhu
roku
úplně
zapomněl
(v
souvislosti
s
tím,
jak
jsem
se
vyhýbal
celému
textu,
který
se
tehdy
nepodařilo
dovést
do
konce)
a
zatímco
jsem
na
něj
nemyslel,
přesunula
se
působnost
pojmu
do
neslovesné
tvorby.
Vzpomněl
jsem
si
na
něj
až
za
rok,
při
dalším
ročníku
klauzurní
procedury,
a
teprve
si
všimnul
jeho
dopadu
moje
na
grafiky
a
modely.
Při
té
příležitosti
jsem
se
rozhodl
oslavit
jeho
jednoleté
výročí
dalším
textem.
Za
tu
dobu,
co
mám
digitální
kameru,
je
to
méně
než
rok,
se
mi
už
vícekrát
stalo,
že
jsem
zastavil
záznam,
protože
„tohle
se
nemá
natáčet“.
Všechny
ty
případy
zastavení
jsou
poučné
a
svým
způsobem
povzbudivé.
Kdybych
posílal
do
jiné
civilizace
soubor
všech
záznamů
kamery
(dnes
hlavního
záznamového
prostředku),
aby
si
udělali
obrázek
o
naší
zemi,
musel
bych
poslat
ještě
něco
druhého,
čím
by
se
vysvětlilo,
že
jsou
celé
oblasti
naší
skutečnosti,
které
na
těch
záznamech
nejsou
–
buď
že
nejsou
pro
kameru
dost
atraktivní,
nebo
jsou
to
strašidla,
kterých
se
kamera
bojí
a
ta
se
zase
bojí
kamery,
nebo
na
ně
kamera
nemá
buňky.
To
něco
by
mohlo
být
podobenství
o
přítomném
světě,
ve
kterém
by
kamera
byla
jednou
z
hlavních
figur,
patřičně
začleněná
mezi
ostatní
figury
v
celkové
kompozici
obrazu.
Je
to
snad
nějaká
pověrčivost,
která
jednomu
zabraňuje
natáčet
něco
důležitého
osobního,
co
se
v
daném
okamžiku
právě
rozhoduje,
z
toho
důvodu,
že
by
se
to
tím
záznamem
mohlo
pokazit.
Kamera
se
odtahuje
v
okamžiku,
kdy
se
o
věci
vážně
rozhoduje
‐
v
tragické
chvíli,
na
které
máme
účast.
Znovu
se
přivrací,
až
když
je
rozhodnuto.
Natáčí
se
svatební
hostina
i
obřad
s
dotazováním,
ale
nikoli
chvíle,
kdy
žádám
dívku
o
ruku,
když
ještě
nevím,
jak
to
dopadne.
Také
proto,
že
to
rozhodnutí
má
být
nadále
společným
soukromým
významem.
Nenatáčí
se
osoba
ve
chvíli,
kdy
umírá,
ale
může
se
natáčet
pohřeb,
nebo
raději
až
následující
hostina,
pokud
se
obřad
konal
v
kostele.
Zvláštním
případem
je
natáčení
u
soudu,
které
je
ošetřeno
zákonem,
protože
„přítomnost
televizních
kamer
u
soudu
deformuje
proces
spravedlnosti
a
je
v
rozporu
se
zákonem
na
ochranu
osobnosti“.
Ale
také
tady
se
nesmí
natáčet
v
tom
prvním
smyslu,
pokud
mám
zájem
na
sporu
nikoli
žurnalistický,
ale
osobní.
Zdánlivým
protiargumentem
a
příznakem
doby
jsou
videozáznamy
veřejně
přístupné
například
na
Youtube
pod
heslem
„death“.
Obraz
proti
tomu
může
zaznamenávat
rozhodující
okamžiky,
aniž
by
tím
ohrožoval
vývoj
událostí.
Obraz
nemá
takový
vztah
ke
skutečnosti,
aby
ji
ovlivňoval
v
kritickém
okamžiku
rozhodování
–
jako
se
vměšuje
do
přítomnosti
kamera,
která
chce
zasáhnout
do
děje
a
urvat
si
pro
sebe
kus
budoucnosti
–
obraz
je
spíše
tím
o
čem
se
v
kritickém
okamžiku
rozhoduje,
přichází
z
minulosti
jako
to,
co
skutečnost
spolukonstituuje.
Obrazy
často
vyhledávají
náměty
kritických
okamžiků,
aby
potvrzovaly
jejich
pořádek.
(Na
počátku
evropského
umění
byly
kritické
tragické
(neovlivnitelné?)
okamžiky
dokonce
na
prvním
stupni
uměleckého
žebříčku
a
zaměřovalo
se
na
ně
první
zobrazovací
a
umělecké
médium,
kterým
byl
dramatizovaný
dialog).
Na
letošních
klauzurách
jsem
mimo
jiné
obhajoval
Turínskou
grafiku,
která
představuje
otisky
umírajícího
těla
zabalené
do
plochy
papíru.
Když
jsem
se
na
to
chystal,
zvažoval
jsem
pracovat
s
nějakým
skutečným
organismem.
Připamatoval
se
mi
technický
detail
z
odlévání
posmrtné
masky
(z
vyprávění
Olbrama
Zoubka),
jak
se
do
sádrové
formy
přichycují
kousky
kůže
poraněné
tváře.
Jiný
je
příklad
od
Lubomíra
Typlta,
který
si
přinesl
domů
na
malování
nalezené
tělo
mrtvé
kočky
(zatímco
pozdější
oběšenou
kočku
prý
kreslil
z
paměti).
Snad
bych
našel
na
poli
uhynulou
myš
nebo
ještěrku,
těžko
bych
hledal
takovou,
která
právě
dokonává,
ale
ani
takový
ostatek
se
mi
nechtělo
používat.
Usoudil
jsem,
že
bude
lépe
vytvořit
zobrazení
pouze
podle
modelu
toho
organismu
a
vymodeloval
jsem
ještěrkomyš
z
plastelíny.
Dále
jsem
ji
zavinul
a
vyznačil
stín
nízko
položeného
pohledu
posledního
slunce
a
perspektivní
stanoviště
jednoho
svědka.
Během
letních
prázdnin
jsem
vyvinul
druhou
generaci
modelů,
které
mají
mimo
jiného
tu
vlastnost,
že
jsou
to
svého
druhu
záznamová
zařízení.
Nějak
se
v
nich
ukládají
věci
a
události,
mezi
kterými
jsou
nastrčené.
Ve
srovnání
s
jinými
obrazy,
které
přitahují
pohled
na
sebe
a
do
sebe
(a
ve
kterých
se
otevírá
druhý
prostor,
aby
se
jimi
odcházelo
tam),
jsou
tyhle
objekty
zvědavé
jako
kamera
na
zdejší
věci
a
diváky,
jako
by
byly
odjinud
(jsou
to
společníci
přicházení
do
prvního
prostoru
sem).
Řečeno
z
pohledu
diváka:
divák
si
ani
tak
neužívá,
že
může
pozorovat,
ale
užívá
si,
že
je
pozorován;
užívá
si,
že
jeho
přítomnost
je
dokumentována.
V
textu
o
Druhých
modelech
jsem
se
v
kapitole
o
pohlcovači
přítomnosti
zastavil
nad
výsadním
postavením
audiovizuálního
vjemu.
Původně
byl
objekt
navržený
v
termínech
zraku
a
sluchu:
„je
to
věc
s
vyboulenýma
očima
do
stran,
s
rozšířeným
ústím
zvukovodu,
klidně
posazená,
přítomná,
s
charismatem
čistého
vjemu;
přijímá,
zaznamenává,
ale
nereaguje,
mlčí;
jediné
co
z
ní
vychází,
je
zářivá
přítomnost
vnímání“.
Výsledné
objekty
ale
nemají
oči
ani
uši,
jenom
středový
otvor
do
„vnitřku“,
který
především
ukazuje,
že
ta
věc
je
uvnitř
prázdná;
usazuje
se
tu
prach,
který
sice
přináší
nějaké
informace
z
okolního
prostředí,
ale
v
tom
ten
hlavní
příjem
nespočívá.
Povrch
objektu
je
z
vosku,
který
je
odedávna
spojován
s
pamětí;
především
haptickou,
podržuje
otisky
pečetí
(také
dlouho
drží
teplo),
jeho
skupenství
láká
k
doteku
(a
voní)
–
ale
ani
otisky
na
povrchu
nejsou
tím
vlastním
principem
dokumentace.
Sluchové
a
zrakové
pojmosloví
a
orgány,
atomistické
prachové
částečky
a
hmatové
doteky
se
sice
počítají,
ale
jsou
především
komunikační
metaforou
a
gestem
vstřícnosti
vůči
nezasvěcenému
divákovi
(ale
také
nouzí
výtvarníkovou,
který
musí
těm
objektům
dát
nějaký
tvar
a
materiál,
který
bude
vždycky
něco
představovat:
tak
ať
představuje
něco
alespoň
přeneseně
se
vztahujícího
k
věci).
Objekty
vnímají
celým
svým
ustrojením,
tvarovou
a
barevnou
kompozicí,
podobností,
velikostí,
atd.,
a
to
v
nejširším
významu
vnímání,
které
zahrnuje
vedle
smyslů
také
pocity
a
fantasie,
postoje,
myšlenkové
konstrukce,
atd.,
tedy
všechno,
čeho
je
schopný
kompletní
divák.
Přesto
tu
má
audiovizualita
významnou
přednost:
objekty
čerpají
z
estetiky
pohledu
do
kamery
a
aury
objektivu
(mikrofonu)
‐
připodobňují
se
k
tomuto
nástroji
obrazu
současnosti,
aby
naznačili
jeho
kritiku
a
kamerádili
se.
Obzvláštní
umělecká
úloha
dnes
připadá
hmatovým
smyslům
(a
chuťovým
a
čichovým),
pro
jejich
blízkou
přítomnost
–
která
není
dána
tím,
že
jsou
to
smysly
na
blízko,
že
jsou
kontaktní
(ani
tím,
že
mají
blízko
k
slastem
a
bolestem),
ale
tím,
že
ty
druhé
smysly,
dálkové
audiovizuální,
jsou
odcizené.
Kamerové
zobrazení
vzhledu
a
zvuku
je
zázračně
přesné
a
působivé
a
dá
se
na
něj
snadno
zvyknout,
tak,
že
se
už
potom
jeden
ani
nechce
vztahovat
k
věcem
jinak
(a
ani
to
nedovede
‐
také
mám
podíl
na
té
deformaci,
už
vícekrát
se
mi
stalo,
že
jsem
pochopil
vzhled
malovaného
obrazu
až
z
jeho
fotografie
na
monitoru).
Dá
se
snadno
zvyknout
na
to
zobrazení
očištěné
od
materiálu,
na
ten
vzhled
přicházející
odněkud
ze
zářivého
panelu,
bez
dotknutelného
povrchu;
ale
hlavně
„očišťující“
diváka
od
odpovědnosti
za
jeho
způsob
koukání:
nemusí
kroužit
očima
kolem,
jukat
tu
a
zase
tam,
dívat
se
periferně,
aby
se
neprozradil,
sklápět
oči
před
něčím,
na
co
se
nemá
dívat,
nebo
alespoň
je
přimhouřit,
aby
to
viděl
jen
trochu
....
‐
místo
toho
se
díváme
na
obrazovku
konstantním
středním
nasměrováním
rozprostřeným
po
celém
obdélníku,
bez
vývoje
a
živých
pohledových
událostí,
pouze
se
to
na
začátku
zapne
a
na
konci
vypne.
Podobně,
jako
divák
obrazovky,
se
chová
záznamové
zařízení
v
terénu,
odkud
přináší
záběry
‐
představuje
tu
nepřítomného
diváka,
který
konstantně
pohlcuje
plnou
šířkou
objektivu;
místo
pohledu,
který
navazuje
vztah
a
uhýbá
očima,
je
tu
jednosměrný
přesun
pouhého
vzhledu
do
černé
díry.
V
letošním
roce
téměř
všechnu
svoji
výtvarnou
práci
natáčím
na
kameru
(někdy
včetně
výhledu
z
pokoje
‐
camery
‐
do
oken
protějšího
bloku).
Napadá
mě
víc
důvodů,
proč
to
asi
dělám.
Je
to
způsob
zaměření
a
ještě
jiného
zužitkování
„času
práce“
(ani
ne
tak
záznam
pracovního
postupu,
ale
spíše
„odcizeného“
času
stráveného
výrobou),
ale
to
je
jiná
kapitola.
Také
se
tím
sbližuju
s
médiem
krátkého
filmu
a
učím
se
komponovat
tento
druh
obrazu
s
proměnlivým
pohledem
v
čase.
Odstavec
ale
patří
především
třetímu
důvodu:
podvojnost
výroby
(modelů
a
grafik)
a
natáčení
výroby
nějak
odráží
podvojnost
tvorby
a
pozorování
tvorby,
která
se
mi
podobá.
Zvláštní
světový
úkaz,
kterým
je
obraz,
si
mě
přitáhnul
takovým
způsobem,
že
nevím,
jestli
se
na
něm
chci
více
podílet
jako
tvořitel,
nebo
se
na
něm
podílet
jako
pozorovatel
a
zkoumatel.
Vidím
nějakou
příležitost
v
tom
držet
se
obojího,
pěstovat
ten
fenomén
na
sobě
a
zároveň
tak
mít
nablízku
pokusný
exemplář
ke
zkoumání.
Bylo
to
zřejmě
také
z
přirozeného
inklinování
tohoto
rozdvojení,
proč
jsem
se
napojil
na
činnost
grafickou
druhou
činností
kamerového
pozorování,
i
když
také
tato
druhá
činnost
je
svého
druhu
samostatnou
tvorbou
a
nakonec
jsou
to
samozřejmě
texty
tohodle
typu,
které
zosobňují
tu
druhou
reflektující
a
zaznamenávající
z
pozice
částečně
nepřítomného
pozorovatele,
a
tím
také
nějak
do
událostí
(nejenom
vlastní
tvorby)
zasahující,
složku
podvojnosti.