Lucembursko | 1
Amateur / Amatér Jean Back (1953) se narodil v Dudelange, industriálním městě na hranicích s Francií. Poté, co dokončil studia na Esch-Alzette, stal se civilním zaměstnancem, nejprve ministerstva práce, poté ministerstva kultury. Od roku 1989 řídí Národní audiovizuální centrum v Dudelange. V roce 2003 publikoval Wollekestol, poctu svému rodnému městu a jeho industriálnímu dědictví.
Synopse: Krátká novela Jeana Backa Amatér se vyznačuje složitým narativem. Odehrává se v roce 2007, kdy vypravěč objeví povídku, kterou napsal před třiceti šesti lety jako osmnáctiletý student. Původní text přepíše a zakomponuje do něj i vzpomínku na románek s Rosou, mladou německou dívkou, mnohem zkušenější ve věcech sexu, než byl tehdy on sám. Jean Back nepracuje s přímočarým vypravěčským stylem, vytváří spíše komplexní kompozici, jakýsi „polylog“. Užitím kolážového způsobu vyprávění není jednotlivým hlasům přiznán absolutní význam, ale pouze význam relativní; smysl textu potom prosakuje skrze intertextuální mezery. Backův text se též vztahuje k tématu reflexe literární tvorby jako takové.
2 | Lucembursko
Tři roky nazpátek: titulní stránky novin plné fotek z května 1968, pozdvižení na Sorbonně, stávky v Nanterre, Sartre, hesla, obří demonstrace, auta lehlá popelem a Cohn-Bendit, co se smál příslušníkům CRS do ksichtu… Měl jsem tehdy pocit, že Lucembursko za pár měsíců napadnou studenti, a přišlo mi, že by noblesní ulici Groussgaass hořící barikády a dlažební kostky docela slušely. Slečny z obchůdků by stahovaly železné rolety a policie by rozháněla studenty, jako když z nároží vyhání přespolní muzikanty. Odpor by však narůstal a říší banketů a bank, jak zemi nazval Manderscheid v roce 1973 ve svém filmu Klidné dny v Lucembursku, by si to rázovali studenti společně s gymnazisty. V mírumilovné mariánské zemi by se děly strašné věci: Marťani by rabovali cukrárny a masny, na špízy by si napíchali usekané hlavy velké kachní rodinky a s lomozem by táhli ulicí Ënneschtgaass. Křik by se rozléhal i v Pétrusském údolí: sekretářky z ministerstev by pobíhaly nahé po svazích a těžká ňadra by se jim vesele houpala nahoru a dolů. V zahradě biskupského paláce by se pořádaly automobilové závody, biskup by ležel na Knuedleru na pranýři, s rukama a hlavou v kládě, a hlasitě by hořekoval nad nespravedlnostmi, kterých se katolická církev po staletí dopouštěla na ženách. Nic už by nebylo jako dřív. Na stránkách novin by se přiznával jeden hříšník za druhým: od malodušných byrokratů, kteří tráví svou dobře placenou pracovní dobu v bistrech místo na pracovišti, přes autoritářské učitelské sbory a tajnůstkářské politiky, až po nejvyšší policejní a soudní instance, mistry v retušování citlivých afér. Lucembursko by se – jaká to revoluční myšlenka! – proměnilo v moderní stát nové doby. Z vládních budov a muzeí, ze všech těch kanceláří a starých obrazů, by zmizel prach: proměnily by se v širou prozářenou krajinu plnou květů, která je cítit po vonných svíčkách a levandulovém oleji. Sociální spravedlnost a demokratická účast dělníků na chodu podniků: konečně by se staly skutečností. Založily by se školní komise a musely by se brát vážně. Nové pojmy jako antiautoritářská výchova, tolerance a sexuální svoboda: už už se draly do trochu ironických, lehce kritických popisků fotek širokých ulic posetých kameny. Cítil jsem tehdy neklid, který člověka zachvátí, když zcela nechápe důležitou událost, se kterou se právě setkal. A přesto jsem nepovažoval za nutné znát všechny politické a sociologické souvislosti proto, abych věděl, že události v Paříži, Berlíně a Frankfurtu před třemi lety byly správné a oprávněné a že mladí hrdinové z Latinské čtvrti, Rudi Dutschke a Fritz Teufel byli nepochybně i naši hrdinové. V březnu roku 1971 se jako stepní požár rozšířila zpráva, že na lyceu v Diekircheru chtějí vyloučit čtyři studenty za buřičské chování namířené vůči vedení školy a části pedagogického
Lucembursko | 3
sboru. Pro mnohé z nás to znamenalo neslýchaný zásah do soukromí. Jen málokdo ty studenty znal osobně, ale solidární protest proti jejich potrestání se nám náhle jevil jako nevyhnutelná povinnost. Účast na mítincích v Maison du Peuple a na halasných studentských schůzích v Alzettestraße, diskuze o článcích a karikaturách v nejnovějším vydání rudého Wullmausu… Školní časopis sice tvořilo jen několik volně svázaných a nekvalitně potištěných stran, měli jsme však necenzurovanou a troufalou hlásnou troubu, se kterou se ztotožňovali mnozí z nás. Předpokládám, že příspěvky o palestinském konfliktu, o komunistickém vývoji v Číně a Albánii či o nepokojích propukajících v Chile četli jen někteří. Zato nactiutrhačné články, pornografické obrázky a pichlavosti týkající se velkovévody a jeho rodiny byly opravdovým trhákem. A stejně tak názory na nejnovější události v Diekirchu či zvláštní vydání týkající se studentské stávky z 23. dubna. To všechno náhle vyvolávalo rozechvělý pocit, že si v hluboce katolickém Lucembursku můžeme vydobýt nový svobodný prostor. A s nově nabytou svobodou je to jako s nově pořízeným kolem: je elegantnější a barevnější než zrezivělá hromada drátů, zasmušilý objekt v garáži – člověk by se na něj nejraději s radostí vyšvihnul a zajel si na jedno k Bábince. *** Slušná kavárna, řekl jsem. Bábinka je v pohodě, odvětil Fred. Pivo tu maj dobrý. Prostor kavárny tvořila podlouhlá, příjemná místnost s krbovými kamny a harmoniem. Obsluhující bábinka byla přátelská, postarší dáma, zaručený originál z Dudelange, a když cupitala s plným podnosem zpoza výčepního pultu, člověk měl dojem, že se trochu naklání na stranu, jako by nám nápoje servírovala na kymácející se lodi. A odkudpak jste? Bábinka kladla vždycky stejné otázky. A my jí vždycky stejně odpovídali. Z Esche, řekla Rosa. Z Differdange, řekla Do. Jo, a tebe znám, utrousila bábinka směrem ke mně a naservírovala nám pivo. Fred z ničeho nic vytáhnul z náprsní kapsy kožené bundy rybu zabalenou do novin a velice rozvláčně ji z toho papíru vybaloval a nakonec řekl: Tak, děti, a teď si dáme rybu.
4 | Lucembursko
Vy teď chcete jíst pečenou rybu? Teď? V tuhle hodinu? Proč by ne, řekl Fred a bábinka po stole rozložila vidličky a nože. To nepotřebujem, řekl Fred. Miluju rybu, pravila Do. Kosti jsme vyplivovali na novinový papír a v kavárně to bylo cítit po pečené tresce, byla to vůně podobná té, co člověk cítí ze stánků na Wilhelmplatzu v Lucembursku, když chodí do oktávy. Lucemburská katolička.Tak nějak jsem si ji představovala, pravila Rosa. Co tím chceš říct? Tím chci říct, amatére, že moji rodiče jsou evangelíci a že jsme o Lucembursku mluvili, když jste vstupovali do CECA. Jaktože máš vlastní byt? Protože jsem chtěla vlastní byt. Jo tak, řekl Fred. To není špatný. Večery strávené v Dudelange plynuly v rytmu bábinčiných námořnických výstupů na vzdouvajícím se moři a omastku z pečené tresky na novinovém papíře. Rosa to prostředí milovala. Je fakt revoluční, říkala. Co je na Bábince revolučního? divil jsem se. Nic, řekla Rosa, a proto se mi to tady tak líbí. Z normálu se to může fakt rychle přehoupnout v pravej vopak. To tady cejtím. Revoluční jiskra může přeskočit na dělnický masy. Musel jsem se smát. Bábinka se taky smála. Fredovi málem zaskočila kost. Roso, ty snad věříš na Ježíška. Jenom to ne, odvětila. Jestli si myslíš, že se dělníci připojej ke studentům…, ozvala se Do. Jako já věřím, že nastane změna. Jen nevím... Snad jsme s těma Diekirchákama nedrželi basu po celý zemi pro nic za nic, protestoval Fred. Já to prostředí znám, vedla si svou Do. Ty stávkujou kvůli jinejm věcem, takový dělníci z hutí. Kvůli nám to nebude. Do mě překvapovala. Až dosud byla nejméně politicky angažovaná z nás všech. Ale ruku na srdce: výstup před parlamentem ruku v ruce s mým otcem, klempířem z Dudelangské hutě, a s ostatními sedmnáctiletými studenty, během kterého bychom pořvávali hesla a cynickými
Lucembursko | 5
hláškami uráželi policii – to jsem si přes veškeré sympatie k pařížským studentům nedokázal představit ani já. Dlažební kostky na budovu parlamentu? Můj otec a já? Už jen to pomyšlení mě v hloubi duše děsilo, ačkoli jsem věděl, že ani v lucemburských dějinách nechyběly protesty a násilné akce proti vrchnosti. Ale tehdy, v lednu 1919, se nesdružovali povykující studenti a jejich otcové. Jen hrstka dospělých revolucionářů, kteří chtěli vyhlásit republiku. A ty rozprášila francouzská armáda. A v srpnu téhož roku se konala velká dělnická demonstrace proti zdražování. Vzpomněl jsem si, že jsem někde viděl pohlednice s úctyhodnými davy lidí před parlamentem. Naše hnutí nezůstane bez odezvy, prohlásila Rosa. Byl to náš protest. To my jsme reptali. Všichni společně. A fungovalo to. I na vládu. Musí nás konečně začít brát vážně. Vždyť jsme se jenom přidali ke studentům z vyšších ročníků. A teď se po nich leda opičíme. No a? Vždyť taky choděj do školy, jako my. A máme ty samý ideály. I když ještě nechápeme Adorna. Já mám přečtenýho Markuseho, řekl jsem. A určitě jsi všemu rozuměl, že jo? zeptala se Rosa. Zatím jo. Tak to beru, řekla Rosa. Já prostě pevně věřím, že vykořisťování pracujících jednou skončí, pravil Fred, jehož otec byl učitelem v Schifflange. Jasně, řekla Rosa. Tomu věříme všichni. Vykořisťování a lež a zatracování sexuality a rodičovská autorita a role žen, KKK - kojení, kostel, kuchyně nebo klidně v opačným pořadí… to všechno se změní. Já s rodičovskou autoritou problém nemám, ohradil jsem se. Můžu si celkem dělat, co chci. A hele ho, amatéra. Jasně, jinak bych u tebe přece nepřespával. A po večerech bych nepingloval na dýze. Ale to je v pořádku, řekla Rosa a políbila mě. Jen Do má doma problémy. Je to pravda, Do? Tak nějak, řekla Do. Ale jenom kvůli tomu, že jsem jednou v Differdange za fotbalovým hřištěm hulila trávu. A protože jsem musela opakovat tercii. Mimo jiný kvůli matice a bižuli. Proletěla jsi jak namydlenej blesk, smál se Fred. Bižule je na hovno. Bižule je boží, já na to. Fyzika taky. Nepřeháněj, klidnila mě Rosa. Přírodní vědy jsou nástroje politický vůle. Lze je použít
6 | Lucembursko
k čemukoli. I k utiskování a špehování. A na druhou světovou válku taky ještě znovu dojde. Lucemburský úřady jsou plný starejch nácků. Teď zase přeháníš ty, řekla Do. To možná platí v Německu. Ale tady ne. A jak to můžeš vědět? bránila se Rosa. Prostě to vím. U nás nácky po válce zastřelili. Některý, řekl Fred. Ty nejhorší postavili ke zdi. Ale všechny ne. Říkal mi to táta. Nejhorší jsou ti, který ke zdi nepostavili, zvolala Rosa. Který dělaj, jako by se nic nestalo. Ještě dneska píšou stejnejma plnicíma perama, kterejma tehdy podepisovali deportace lucemburskejch rodin. Já to musím vědět! Naši mi to řekli, než jsme sem přišli. Rosa měla určitě pravdu. Znala lucemburské dějiny líp než já. Nebylo se čemu divit: tohle téma se ve škole neprobíralo ani omylem. Absolutní tabu v osnovách. Bábinka poklimbávala za barem. Naši revoluční buňku v Dudelange nepřepadla policie. A špiclové si také dávali načas. A my jsme byli hrdí na to, že jsme v Kavárně u bábinky alespoň nějak, i když poněkud zmateně, zpochybňovali státní autoritu ustanovenou konzervativci na věčné časy. A že jsme proti ní hlasitě protestovali. Byly to zlaté časy.
Seriál je připravován Českou kanceláří programu EU Culture ve spolupráci s Institutem umění – Divadelním ústavem a Zastoupením Evropské komise v ČR. O Ceně Evropské unie za literaturu se dozvíte více na www.euprizeliterature.eu, další úryvky laureátů jsou ke stažení na www.programculture.cz/cs/eulp.
