Jean-Michel Guenassia

Jean-Michel Guenassia Vysněný život Ernesta G.

Argo

Prˇeložila Helena Beguivinová

GENASIA_CHE408.indd 3

15.4.2014 18:19:43

Ukázka elektronické knihy

© Argo, 2014 Copyright © Éditions Albin Michel – Paris, 2012 Translation © Helena Beguivinová, 2014 Cover photo © Jana Reichová, 2014? ISBN 978-80-257-1079-1 (váz.) ISBN 978-80-257-1172-9 (e-kniha)

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194706

Věnováno Gisèle, Henrimu a Rogerovi


15.4.2014 18:19:43


Pravdou je, že žádná pravda není. Pablo NERUDA


15.4.2014 18:19:43


U Kaplanů se povolání lékaře dědilo z otce na syna už po deset generací. Josefův dědeček profesor Gustav Kaplan sestavil rodokmen, který sahal až na počátek 17. století, a sám do dějin vstoupil jako objevitel Kaplanovy choroby, kožního onemocnění, které znetvořilo jednu z neteří Franze Josefa. Po více než padesát let jezdil po celém mocnářství a pečlivě sbíral data narození, sňatků a úmrtí v dobách, kdy každá žena měla hromadu dětí a matriky bývaly stejně nejisté jako hranice, a přestože se v jeho dokumentu vyskytovaly nějaké škrty, otazníky i bílá místa, přibližně celou historii rodiny lékařů, kteří se množili jako králíci, vysledoval. Josefův otec Eduard měl ordinaci v pěkném domě v Kaprově ulici. Josef ho vídal, jak z pouzdra ze zelené kůže vyjímá ten vzácný svitek dlouhý půldruhého metru a rozvíjí ho na jídelním stole, aby mu vysvětlil zákruty spletitého větvení, v němž se některé linie znepokojivě a nejasně křížily nebo překrývaly. Josef z toho dospěl k závěrům, které si nechal pro sebe. Nikdo nemohl popřít, že došlo k několika domluveným sňatkům mezi bratranci a sestřenicemi či strýci a neteřemi. V oněch dávných dobách se taková uzavřená společenstva řídila pudem sebezáchovy. Možná by se v tom opakovaném spřízňování dalo najít jisté vysvětlení nedostatečné soudnosti oné populace a jejího fatálního omylu, který později vedl k jejímu téměř úplnému vyhlazení. Jak si totiž Židé pořád říkali, jak výjimečné štěstí to mají, že žijí pod vládou Habsburků, nakonec uvěřili, že Rakušané a Prusové jsou jejich přátelé, a když pak sledovali jejich nástup v těch slušivých černých uniformách, neměli se nijak na pozoru. Josef si často kladl otázku, jestli může za to, že mezi ním a otcem panuje jakési tlumené ticho, které jim oběma brání spolu mluvit, jakási citová bariéra ze slov, která nedokáží vyjít z úst a skrývají se za srozuměnými úsměvy. Člověk si říká, tahle slova druhého raní nebo všechno zkazí, uzavře je ve svém nitru a za léta se jich pak nahromadí tolik, že z nich je nepřekonatelná zeď. 9


15.4.2014 18:19:43


Vážnost první světové války si Josef neuvědomoval. V Praze se mu jevila vzdálená, jako jakási hra dospělých. Když mu bylo osm, skončila vznikem Československé republiky. Vzdělávala ho jeho matka Tereza, mluvila s ním francouzsky a německy, přičemž německy jí to šlo lépe. Měla v úmyslu se s ním učit i ruštinu, aby mohli číst Puškina v originále. Milovala valčík, hudbu plnou štěstí. Eduard byl prkenný a nesvůj, měl za to, že by nepřežil zesměšnění, a odmítal se předvádět. Tereza proto chtěla naučit valčík syna a nepotřebovala k tomu žádné dlouhé vysvětlování. K jejímu velkému překvapení ho už uměl. „Jsi krásný, můj malý princi, tančíš jako Vídeňák,“ říkala mu ve víru tance. Tancovali v salonu téměř každý večer (tancoval tak skvěle, že zapomínala, že mu je teprve osm). Zkáza přišla o něco později, když zemi zdecimovala chřipka a zabila málem víc lidí než válka. O Josefových desátých narozeninách byl Eduard poprvé pryč. Tereza se cítila unaveně a začala kašlat. Jako každý rok synkovi darovala jednu z těch krásně ilustrovaných knih vydaných u Hetzela. Josef čekal další verneovku, které miloval, ale dostal Příběh vědce vyprávěný ignorantem od Reného Vallery-Radota, v němž zeť Louise Pasteura vyprávěl o životě svého tchána. Josef knihu prolistoval, nedal nic najevo, řekl, že má radost a že si ji přečte o prázdninách. Tereza nemohla dýchat, dusila se a chroptěla. Když ji Josef viděl naposledy, stěží měla dost sil, aby zvedla ruku, byla téměř modrá, ano, temně modrá, a nechtěla, aby se k ní přibližoval. Do osmi dnů zemřela na zápal plic. Nastal konec s projasněným dětstvím. Josef nedával najevo zármutek, neplakal. Zdálo se, že je na svůj věk náramně silný, jenže on si tehdy neuvědomoval, že ji už nikdy neuvidí. Eduard byl kvůli chřipkové epidemii ve Vídni, dali mu vědět příliš pozdě a dorazil jen taktak, aby stihl pohřeb. Nikdy si neodpustil, že nebyl doma, když ho žena potřebovala. Neměl proti té 10


15.4.2014 18:19:43


nemoci žádný lék, ale nemohl se zbavit dojmu, že by se mu podařilo ji zachránit, dodal by jí sil a pro jednou by se i modlil k Bohu. „Víš, synku, kdybych tu byl, možná by se stal zázrak, chápeš?“ Josef přikývl. Víckrát o tom nemluvili. Přesto mu vrtalo hlavou, proč cizí lidé, které jel otec léčit, byli důležitější než matka. Často spolu chodili na její hrob, drželi se za ruce. Eduard zamumlal modlitbu, objali se, přitiskli pevně k sobě. Josef krásnou knihu od Vallery-Radota nikdy nepřečetl. Uložil ji do knihovničky ve svém pokoji vedle ostatních a už na ni nemyslel. S léty na matku a na svou zatrpklost zapomněl, zapomněl i na to, jak moc ji miloval a kolik mu chyběla. V roce 1923, roce jeho bar-micva – nepěkná vzpomínka, otec na obřadu trval, i když nebyl nábožensky založený –, spolu jeli na čtrnáct dní do Karlových Varů, kde Eduardovi náramně prospívala léčivá voda; jezdil tam každý rok, aby si odpočinul od neklidného života v Praze. V hotelu se setkal s elegantní a poněkud boubelatou ženou jménem Katharina, rakouskou vdovou se dvěma dětmi. Jezdívali všichni v kočáře s košíkem plným perníku a barevného cukrkandlu na dlouhé projížďky po okolí a užívali si skvělý pocit, že jsou spolu na světě jako jediní, hodně se smáli. O pár měsíců později Eduard po večeři zvedl oči od novin. „Musím s tebou mluvit, synku.“ Cestou do Vídně se náhodou opět setkal s Katharinou, je to skvělá žena z velmi dobré rodiny, oba k sobě cítí hlubokou náklonnost a mají v úmyslu své životy spojit, byla by Josefovi dobrou matkou, má ho ráda jako vlastní děti, bydlela by tu s námi, máme tu dost pokojů a zaměstnal by další osobu na výpomoc. „Ty si s ní i s jejími syny rozumíš dobře?“ „Ano, jsou velmi hodní.“ „Než ji požádám o ruku, chci vědět, jestli souhlasíš, jestli proti tomu nic nemáš.“ Josef pohlédl na otce. Mlčel. Neměl proti Katharině žádnou vážnější námitku, byla to veselá, pozorná žena, dokázala číst básně Gérarda de Nerval bez přízvuku, věnovala mu Nervalovu Sylvii: 11


15.4.2014 18:19:43


„V upomínku na naše krásné projížďky“, jak do knihy napsala francouzsky. „Upřímně řečeno bych radši ne. Je nám dobře spolu.“ Eduard se napřímil, pokýval hlavou, jako by syn právě pronesl nějakou matematickou poučku nebo jinou nespornou očividnost. Nepustil se znovu do čtení, ale šel si lehnout. Josef byl přesvědčen, že otec na něj nedá, ale o Katharině už víckrát neslyšel. Říkal si, že koneckonců když se jí vzdal tak snadno, možná to nebylo nic vážného. Už nikdy o tom nemluvili. Změnilo se jediné: přestali jezdit na léčení do Karlových Varů a léto pak trávili v Bavorsku. Občas, když otec vzhlédl od novin, hledíval někdy do prázdna a Josefovi vrtalo hlavou, zda na ni ještě myslí. Během studií se Josef podílel na založení hnutí pražských studentů socialistického smýšlení a stal se tajemníkem a později předsedou sekce mediků, která mívala v různých letech sedm až dvanáct členů. Kvůli rozohněným prohlášením požadujícím bezplatnost lékařské péče ho nesnášeli profesoři ani rektor. Jeho letáky hlásaly liberalizaci antikoncepce (a to i pro nezletilé) a ustanovení kalendářové metody jako ideálního systému plánování rodičovství, což mu vyneslo nenávist konformistů. Podařilo se mu nepředstavitelné: smířit arcibiskupa s vrchním pražským rabínem, neboť oba si na něj svorně stěžovali u děkana lékařské fakulty. Eduard svému synovi nerozuměl, nechápal jeho útočnost ani vztek. Proč musí každý den bojovat proti vlastní krvi? Co v jeho výchově zanedbal, že je z něj takový rebel? Nebál se potíží, které mu syn nakonec jistě přivodí, měl strach, že se Josef dostane na okraj společnosti, že jeho úsilí vychovat z něj dobrého člověka přijde vniveč. K čemu je připomínat mu pokoru a opakovat, že člověk jeho původu by neměl provokovat, když Josef otce zařadil mezi šosáky, které revoluce smete, až nadejde čas, a po nocích se svými druhy pocházejícími z nejhorší chátry zplna hrdla zpíval v pražských uličkách o tom, jak vítr revoluce smete buržuje...

12


15.4.2014 18:19:44


Se svými jemnými rysy, hrdým držením těla a rozevlátou kšticí se Josef podobal Ghirlandaiovým florentským šlechticům s průzračným úsměvem. Žil nevázaně, stýkal se se surrealistickými rošťáky, nestřídmými komunisty, noci trávil v podnicích, kde se mohl opájet dixielandovou hudbou ze Spojených států. Nejraději chodil do Lucerny a Olympie, dvou bláznivých tančíren, kde se valčík střídal bez přestávky se swingem a tangem až do časného rána, kdy se tanečnice jeho náruči podvolovaly, jako by ho navěky milovaly. On miloval víření, kdy ho i s partnerkou unášela hudba a oni jako by s ní splývali. Dívky tvrdily, že je nejlepším tanečníkem v Praze a že po něm blázní, a nic mu nemohlo lichotit víc. Okouzloval ho bratrsky jímavý hlas Carlose Gardela. Carlitos, jak se mu láskyplně říkalo, pro Josefa znamenal ze všech lidí nejvíc. Vlastnil kompletní sbírku jeho desek dovezených za cenu zlata z Argentiny, ale mnohdy objevoval tituly, které ještě neznal. Jeden mexický hudebník mu některé z těch kouzelných písní přeložil. Josefa zklamalo, že jsou to tak dětinské rýmovačky, ale naučil se je zpaměti, protože ve španělštině to znělo o mnoho krásněji. Když zpěvák v roce 1935 nečekaně zemřel, Josef se cítil jako sirotek. Celé hodiny poslouchal jeho desky a plakal, a přitom ani nevěděl, zda ho rozplakal nekonečný smutek té hudby, nebo zda ho tolik trápí tak nespravedlivá smrt. Teď se česal jako Gardel, vlasy ulíznuté trochou brilantiny a pěšinka na pravé straně. Ta tam byla nedbalost v oblékání, nyní chodil elegantně jako jeho ztracený idol, v dobře padnoucím, mírně projmutém obleku s pruhovanou kravatou nebo motýlkem a stejným hedvábným kapesníčkem v kapsičce saka. Hlubokým hlasem zpíval Volver, a ačkoli nerozuměl slovům, občas z hrdla vyloudil vzlyk, díky čemuž ta píseň tolik dojímala. „Budu hrát na akordeon,“ prohlásil jednou přiopile své nejnovější přítelkyni na Karlově mostě, když slunce probleskovalo za přízračným Hradem. Se zaujetím se pustil do cvičení na tahací harmoniku, ale po třech týdnech toho nechal, nástroj to byl strašlivě složitý. 13


15.4.2014 18:19:44


Na oslavu promoce mu Eduard daroval černý oblek z lamí vlny šitý na míru a pozval ho do hotelu Evropa, jedné z nejkrásnějších restaurací v Praze. Josef zaznamenal, že otce vrchní dobře zná a několik číšníků ho přátelsky zdravilo, on je oslovoval křestními jmény a oni věděli, která jídla jí nejraději a kterému vínu dává přednost. „Pěkně vychlazené tokajské, pane Kaplane?“ „Chtěl bych, Danieli, jestli máte Oremus, ročník 29.“ Mlčky čekali, až je obslouží. Josef obdivoval hojnou secesní výzdobu na stropě. Eduard obřadně ochutnal zlatavé víno jako znalec, zavřel oči, hluboce se nadechl. „Božské.“ „Nevěděl jsem, že sem chodíváš.“ „Nevíš hodně věcí.“ Eduard měl dalekosáhlé plány, zamýšlel pronajmout si vedlejší byt na patře, stará paní Machová, majitelka domu, která si ho vážila, neměla nic proti, vždyť jí léčil chronickou bolest zad. Byla ráda, že Josef, jehož dlouho neviděla, se usadí v jejím domě, pronajímala jen lékařům a zubařům. Jednou, samozřejmě že ne hned, ale už teď na to s potěšením myslel, Eduard přenechá synovi svou klientelu. Josef jeho snům učinil rázem přítrž. Nechtěl být tradičním lékařem a hodlal pokračovat ve studiích. „A čemu by ses, synku, chtěl věnovat?“ „Výzkumu, tati.“ „Božíčku,“ pomyslel si ohromeně Eduard, ale dál se usmíval, jako by mu ten nápad připadal skvělý, „proč jen jsou děti tak komplikované?“ Josef odmítal setkávat se se vzorně vychovanými židovskými dívkami za účelem založení rodiny. Byly tak nudné a předvídatelné s tou předstíranou nesmělostí, už teď se podobaly svým matkám v mladším vydání, a když otec některou pozval domů, bavil se Josef pronášením nesmyslů, aby ji šokoval. Svým profesorům vyhrožoval, že až přijde revoluce, osobně dohlédne na to, aby je zastřelili, demonstroval proti vládě, i když ta 14


15.4.2014 18:19:44


byla velmi tolerantní, a u východu ze synagogy rozdával letáky požadující legalizaci potratů. Zažalovali ho. V oněch dobách nebyly s dobrými mravy žádné žerty. Eduard se v zoufalství rozhodl, že Josef musí odjet ze země, a záminkou se stala specializovaná studia biologie na co nejlepší univerzitě, takže ho poslal do Paříže. Josef odjel, aniž se s kým rozloučil, a zapomněl i na svou momentální přítelkyni Terezku. Po dvoudenní cestě vlakem se ocitl v jiném světě. Praha mu najednou připadala jako zatuchlé provinční město, kde se nic neděje. V Paříži jako by kráčel po okraji sopečného kráteru. Flámování střídal s mítinky, jejichž účastníci si jako zaříkávání slibovali, že změní svět a raději zemřou, než aby to vzdali, a nic z toho mu nebránilo jak studovat, tak tančit až do svítání a navíc získat spoustu přátel na celý život. Našel si pokojík pro služku v ulici Médicis s výhledem na Lucemburskou zahradu. Jednoho rána plného nadějí nabídl přístřeší Marcelinovi, studentovi práv bez vindry v kapse, anarchistovi a bonvivánovi, který snil o tom, jak bude hájit utlačované, a vydělával si hraním na akordeon v předměstských tančírnách nebo hospůdkách kolem Joinville, tvrdil, že jive je nejkrásnější tanec na světě, skvěle hrál Gardelova tanga a rozešel se s vlastní rodinou, což byli měšťáci z Calais. Kamarádky se Josefa ptaly, kdy že vůbec spí? „Na to nemám čas,“ říkal a běžel do Bichatovy nemocnice, kde absolvoval praxi na oddělení infekčních chorob. Jeho šéf ho vybídl, aby se zapsal na mikrobiologii do Pasteurova ústavu, a Eduard se uvolil platit školné. „S radostí, synku.“ Šlo o obrovskou porci práce navíc, ale za přístup do nejsvětější svatyně to stálo. Od listopadu do března každé odpoledne chodil do slavné laboratoře v prvním patře jižního křídla nad oddělením vztekliny, kterou zřídil osobně sám Roux. 15


15.4.2014 18:19:44


Učení bylo přesně takové, aby ho bavilo: málo teorie, hodně praktických prací jako příprava kultivační půdy, její naočkování, zkoumání pod mikroskopem, zabarvení bakteriálních kolonií, pitvy infikovaných zvířat, izolování bakterií. Doktor Duclaux, Pasteurův přítel a jeden ze zakladatelů biochemie, tvrdil, že bakteriologie začíná ruční prací, která převyšuje práci mozku. Josef se vyznamenal pragmatičností a šikovností a dostával nejlepší hodnocení. Pět měsíců se tak honil, že zapomínal na hodiny i dny, ani neměl čas obědvat či večeřet, jen v metru nebo autobuse zhltl kus koláče a usnul, často se probudil až na konečné. Josef byl šťastný a nabyl přesvědčení, že objevil, co ho doopravdy baví. V dubnu přednášky skončily, takže měl dojem, že má prázdniny, a našel si brigádu jako laborant u Legrouxe, který pracoval s nebezpečnými bacily koňské vozhřivky. Jednou ráno se vrátil domů a našel svou nejnovější přítelkyni v náruči kamaráda Marcelina. Nejdřív se polekali, ale pak je překvapilo, že se nahlas rozesmál. Josef opovrhoval žárlivostí i každou jinou formou majetnictví. Prosazování vlastní pravdy, ovládání dialektiky, lstivost i legrační český přízvuk mu vynášely spoustu urážek i rvaček. „Víš, co si o tobě ten přivandrovalec myslí?“ ječel a vrhal se na protivníka, aby mu vrazil jednu do nosu. Dostával tolik ran, kolik jich rozdával, nejednu noc strávil na policejní záchytce, ale komisaři měli jiné starosti než se zabývat opileckými studentskými hádkami. Za několik měsíců se Josefovi potvrdilo, že sny se mohou uskutečnit. K moci se dostala vláda Lidové fronty. Jenže buržoazie se odmítala nechat oloupit a chystala se klást odpor. Pro všechny to byla otázka principu, nejen peněz. Šlo o to, kdo rozhoduje a kdo prosadí svou vůli. Ulice plná nesčetných demonstrantů hlučela, dělníci obsadili tisíce továren. Všechny profese jedna po druhé přestávaly pracovat. Všechno se zastavilo. Počátkem června došlo na generální stávku. 16


15.4.2014 18:19:44


Země stála na pokraji občanské války. Zaměstnavatelé nakonec na poslední chvíli ustoupili. Zvýšení mezd, čtyřicetihodinová pracovní doba, volné soboty, fixní měsíční mzda, kolektivní smlouvy, placená dovolená a především nejasné a neslušné potěšení, že zaměstnavatelé se museli podřídit, že museli spolknout svou povýšenost, nedostižná radost, že pracující konečně zvítězili. A zjištění, pro mnohé z nich neslýchané: na lepší život není třeba čekat po smrti, lze ho dosáhnout už na zemi a pro jednou nejsou k utahování opasků a ke chmurným myšlenkám odsouzeni stále titíž. Po prvním roce studií v Paříži se Josef měl vrátit do Prahy a oslavit své úspěchy s otcem, mluvit o budoucnosti, trávit s ním čas jako v mládí, ale objevila se citová překážka. Lásku k otci totiž obrátil vniveč jiný pocit. Žádná politická angažovanost ani milostná vášeň, jíž lze ospravedlnit jakoukoli podlost. Ve skutečnosti otce opustil čistě proto, že se mu chtělo. Prostě dost netoužil ho vidět. V šestadvaceti letech se zachoval jako sobecký puberťák. Vyvodil z toho, že láska není nic absolutního, je to kvantifikovatelná veličina, jejíž závažnost nebo intenzitu lze měřit, například na škále od 1 do 10. Není-li naše zásoba lásky dostatečná, jaký nejtajnější koutek srdce by se ještě snažil? Když Eduardovi oznámil svůj záměr podívat se s přáteli z fakulty do Skotska, zdržel se otec jakékoli nepříjemné poznámky. Odpověděl naopak zcela nezatrpkle: „Tak šťastnou cestu, synku, užij si to.“ A telegraficky mu poukázal značnou finanční částku. Marcelin se osvědčil jako skutečný přítel, neboť Josefa seznámil s Ernestem, který býval řidičem Carlose Gardela za jeho pobytů v Paříži včetně toho posledního v roce 1934. Ernest povídal rád, stačilo mu zaplatit jednu dvě skleničky, a vyprávěl o Gardelově nesmírné laskavosti, o tom, jak okouzlil všechny na place ve studiu 17


15.4.2014 18:19:44


v Joinville, kde natáčel (režiséra natolik, že dokonce zapomněl zavelet: „Stop!“). Natáčení nebralo konce; když písnička skončila, režisér jen proto, aby ji mohl slyšet znovu, říkal: „Vezmeme to ještě jednou, kvůli světlu.“ Carlos dobře věděl, že je to proto, aby si ho poslechl ještě podruhé, pustil se s radostí opět do zpěvu a bylo to pokaždé ještě lepší. Tak vznikla legenda: každou písničku zpíval lépe a lépe. Od Carlosovy smrti při tom zatraceném leteckém neštěstí Ernest nepřestával brečet a dal se na pití. „Přísahám, Josefe, z toho se nevzpamatuju.“ Ernest měl také záviděníhodné postavení důvěrníka. Zapřísahal se, že Gardel byl Francouz, že se narodil v Toulouse a vystěhoval se jako dvouletý. Jednou prý, když byl naměkko, se mu svěřil, že když o sobě tvrdí, že je Argentinec, tak kvůli matce: strašně se bála, že ho odvedou do války, a on ji jako hodný chlapec nechtěl zarmoutit. „To je čistá pravda, Josefe. Kup mi ještě pití a já ti řeknu, jak Carlos vynalezl tango.“ Na základě principu, že den má sloužit k práci a noc k zábavě, Josef chodíval ven i za deště nebo mrazu, které vyhnaly z ulic měšťáky i demonstranty, nebo i když neměl koncem měsíce ani floka. Na prstech jedné ruky mohl spočítat večery, zejména ty před některou zkouškou, kdy šel spát před třetí čtvrtou a ráno pak bez únavy vstával v sedm a odcházel na univerzitu. Přijala ho mezi sebe skupina flamendrů, kteří si říkali Létavice, mediků, budoucích apatykářů a také synků z dobrých rodin, kterých se příbuzní kvůli hýření zřekli, poněkud pomačkaných bývalých souputníků literárního časopisu Grand Jeu, dandyů, umělců hledajících sami sebe, věčných studentů, kteří už zapomněli, na jakou fakultu se vlastně zapsali, a jejichž společný cíl na této zemi bylo co nejvíc si užít, než celý svět vyletí do povětří. Přísahali si (zůstaneš svobodný, nebo chcípneš), že se nikdy nenechají nachytat svůdnicemi s božskými úsměvy, které touží jedině po tom, najít si manžela a nasadit mu chomout na celý život. 18


15.4.2014 18:19:44


Jean-Michel Guenassia

Recommend Documents