ALTERNATIVNÍ FORMY SOUŽITÍ. Eva Pořádková

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra občanského práva

Diplomová práce ALTERNATIVNÍ FORMY SOUŽITÍ Eva Pořádková 2007

"Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Alternativní formy soužití zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny."

……………………………………. Eva Pořádková

Na tomto místě bych chtěla poděkovat vedoucí mé diplomové práce doc. JUDr. Zdeňce Králíčkové, Ph.D. za její cenné rady a připomínky, ale hlavně za ochotu a vstřícnost, se kterou ke mně během zpracování této práce přistupovala.

2

Seznam použitých zkratek ZOR

Zákon č. 64/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů

OZ

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

Listina

Usnesení představenstva České národní rady č.2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky

ABGB

Císařský patent č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský

TZ

Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů

TŘ

Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů

SZP

Zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů

NZP

Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce

CC

Code civil

PACS

Občanský pakt solidarity

SOHO

Sdružení organizací homosexuálních občanů

ZM

Zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení, ve znění pozdějších předpisů

SJM

Společné jmění manželů

ZRP

Zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství

ESLP

Evropský soud pro lidská práva

NOZ

Nový občanský zákoník

DDR

Německá demokratická republika

BRD

Spolková republika Německo

BGB

Německý občanský zákoník

LPartG

Německý zákon o zapsaném životním partnerství

3

OBSAH SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK ......................................................................... 3 ÚVOD............................................................................................................................. 6 I. POJMOVÉ VYMEZENÍ .......................................................................................... 9 1. RODINA .................................................................................................................... 9 2. MANŽELSTVÍ .......................................................................................................... 12 2.1 Historický exkurz ............................................................................................ 12 2.2 Současná úprava manželství v právním řádu ČR ........................................... 14 3. VZTAH DRUHA A DRUŽKY (NESEZDANÉ SOUŽITÍ) ................................................... 15 4. HOMOSEXUALITA, SOUŽITÍ OSOB STEJNÉHO POHLAVÍ ............................................ 18 4.1. Homosexualita a homofobie .......................................................................... 18 4.2. Postoje společnosti k homosexuálně orientovaným jedincům ....................... 21 4.3. Fáze procesu prosazování práv homosexuálů ............................................... 22 II. ALTERNATIVNÍ FORMY SOUŽITÍ – ZÁKLADNÍ MODELY .................... 27 1. NIZOZEMSKÝ MODEL – MANŽELSTVÍ ...................................................................... 27 Nizozemí ....................................................................................................... 27 Belgie ............................................................................................................ 30 Španělsko ...................................................................................................... 31 Velká Británie ............................................................................................... 33 2. MODEL REGISTROVANÉHO PARTNERSTVÍ ............................................................... 33 Dánsko .......................................................................................................... 34 Norsko........................................................................................................... 35 Švédsko ......................................................................................................... 35 Island............................................................................................................. 36 Finsko............................................................................................................ 36 Slovinsko....................................................................................................... 37 Švýcarsko...................................................................................................... 37 3. FRANCOUZSKÝ MODEL – OBČANSKÝ PAKT SOLIDARITY ......................................... 37 Francie........................................................................................................... 38 4. NEREGISTROVANÉ SPOLUŽITÍ (NESEZDANÉ SOUŽITÍ).............................................. 40 5. SHRNUTÍ................................................................................................................. 41 III. REGISTROVANÉ PARTNERSTVÍ V PRÁVNÍM ŘÁDU ČR ANEB OD POKUSŮ K REALITĚ............................................................................................... 42 1. HISTORIE CESTY ZA REGISTROVANÝM PARTNERSTVÍM V ČR ................................. 43 1.1. Prvotní snaha o řešení problematiky osob stejného pohlaví – rok 1995....... 43 1.2. První ucelený návrh zákona o registrovaném partnerství – rok 1997........... 43 1.3. Poslanecký návrh – rok 1999......................................................................... 46 1.4. Vládní návrh – rok 2001 ................................................................................ 47 1.5. Návrh G-ligy – rok 2002 ................................................................................ 49 1.6. Vládní návrh – rok 2003 ................................................................................ 50 1.7. Poslanecký návrh – rok 2004......................................................................... 51 1.8. Shrnutí............................................................................................................ 51 2. AKTUÁLNÍ PRÁVNÍ ÚPRAVA ................................................................................... 52 2.2. Obsah zákona o registrovaném partnerství ................................................... 53 2.2.1 Vznik partnerství...................................................................................... 54 2.2.2. Neexistence a neplatnost partnerství....................................................... 55 4

2.2.3. Zánik partnerství ..................................................................................... 55 2.2.4. Práva a povinnosti partnerů .................................................................... 56 2.2.5. Promítnutí nového institutu do ostatních právních předpisů .................. 58 2.3. Vztahy partnerů k dětem, problematika adopcí ............................................. 62 2.4. Shrnutí............................................................................................................ 66 IV. NESEZDANÉ SOUŽITÍ V PRÁVNÍM ŘÁDU ČR .......................................... 68 1. NESEZDANÉ SOUŽITÍ A RODINNÉ PRÁVO (ZOR) ..................................................... 68 2. NESEZDANÉ SOUŽITÍ A OBČANSKÉ PRÁVO (OZ) ..................................................... 73 3. NESEZDANÉ SOUŽITÍ V PRÁVU SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ ..................................... 75 4. NESEZDANÉ SOUŽITÍ V NĚKTERÝCH DALŠÍCH PRÁVNÍCH ODVĚTVÍCH .................... 78 5. SHRNUTÍ................................................................................................................. 79 V. NOVÝ OBČANSKÝ ZÁKONÍK A POHLED DE LEGE FERENDA ............. 82 1. OBECNĚ K NAVRHOVANÉMU OBČANSKÉMU ZÁKONÍKU.......................................... 82 2. NESEZDANÉ SOUŽITÍ V NOVÉM OBČANSKÉM ZÁKONÍKU......................................... 84 3. ZAPSANÉ PARTNERSTVÍ DE LEGE FERENDA ............................................................ 87 4. SHRNUTÍ................................................................................................................. 90 VI. ALTERNATIVNÍ FORMY SOUŽITÍ V NĚMECKÉ PRÁVNÍ ÚPRAVĚ ... 92 1. OBECNĚ ................................................................................................................. 92 2. STRUČNÝ POHLED DO MINULOSTI ........................................................................... 92 3. ÚSTAVNÍ OCHRANA ................................................................................................ 93 4. ZÁKON O ZAPSANÉM ŽIVOTNÍM PARTNERSTVÍ........................................................ 94 4.1. Vznik a zánik životního partnerství ................................................................ 95 4.2. Práva a povinnosti partnerů podle LPartG ................................................... 96 4.3. Další práva a povinnosti................................................................................ 99 4.4. Srovnání s českou právní úpravou............................................................... 100 5. POSTAVENÍ NESEZDANÝCH PARTNERŮ ................................................................. 100 6. SHRNUTÍ............................................................................................................... 102 ZÁVĚR....................................................................................................................... 104 RESÜMEE................................................................................................................. 106 POUŽITÉ PRAMENY ............................................................................................. 109 PŘÍLOHA.................................................................................................................. 115

5

Úvod Otázka jednotlivých forem soužití a jejich právní ochrany je v současné době navýsost aktuálním tématem, a to nejen v České republice, kde byl v loňském roce po téměř patnáctiletém úsilí schválen kontroverzní zákon o registrovaném partnerství1, ale i v ostatních, zejména vyspělých, státech světa, kde dochází k postupnému začleňování alternativních forem soužití do právních řádů daných států. Zvýšená aktivita zákonodárců v této oblasti je dána zejména změnami, které nastaly v rodinném soužití ve druhé polovině 20. století. Postupné snížení počtu uzavřených sňatků a naopak zvýšení rozvodovosti, nárůst počtu dětí narozených mimo manželství, stále častější existence dlouhodobého soužití muže a ženy, aniž by usilovali o vstup do manželství, stejně jako nezřídka se vyskytující soužití osob stejného pohlaví, to vše přimělo zákonodárné sbory zamyslet se nad nutností přijmout odpovídající právní úpravu, která by poskytla právní ochranu rovněž jiným než manželským soužitím.2 Je to také téma, které se týká v podstatě nás všech, neboť člověk není tvorem samotářským, ale tvorem společenským, tedy tvorem, který je předurčen k tomu, aby jeho život byl spojen se životem ostatních lidí. Jakou formu soužití s ostatními si zvolí, je ponecháno na jeho volné úvaze, ovšem ne vždy a ne všechna soužití jsou společností a zejména právem podporována nebo alespoň tolerována. Ivo Možný v této souvislosti podotýká, že od dob, kdy se ustavila párová rodina, žádné lidské společenství si nemohlo dovolit nechránit toto křehké uspořádání vztahu jistou hrází soukromí, aniž by je zároveň ponechalo bez soustavné sociální kontroly. To, co se v něm za hrází intimity odehrává, je přece bytostným zájmem celé pospolitosti, neboť na tom záleží její reprodukce, a tedy celé příští bytí či nebytí.3 Postoj k alternativním formám soužití a jejich právní zakotvení souvisí s tradicí, kulturou a hodnotami, které daná společnost vyznává. Dnešní společnost se v názorech na dané téma značně odlišuje. Je zcela pochopitelné, že jiný postoj k této problematice budou zaujímat lidé na různých kontinentech, jež prošly odlišným historickým vývojem, nebo lidé vyznávající různá náboženství. Nelze však přehlédnout fakt, že v názorech a postojích se liší i lidé, žijící ve stejném státě, ba dokonce lidé pocházející z jednoho rodiště. Jedni jsou zcela radikálními odpůrci 1

Zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství (ZRP). Problematice jiných forem soužití lidí byl také věnován Evropský kongres, konaný v červnu 1997 ve Vídni, který nesl název „Living Arrangements and Family Structures – Facts and Norms“. 3 Možný, I. Moderní rodina (mýty a skutečnosti). Brno: Nakladatelství Blok, 1990, str. 10.

2

6

jakýchkoliv jiných forem soužití než je klasický svazek manželský, jiní se k dané věci staví zcela opačným směrem a jakékoliv alternativy vítají „s otevřenou náručí“. Vedle takto vyhraněného smýšlení lze nalézt i nemalé množství osob, které se staví do neutrální pozice ať již proto, že si neutvořili postoj žádný nebo proto, že jsou vnitřně rozpolcení a nedokáží s jistotou říci, co považují za jednoznačně správné. Cílem mé diplomové práce bude zjistit a kriticky zhodnotit stav českého zákonodárství v otázkách rodinného soužití, ať už se jedná o manželství, nesezdané soužití či registrované partnerství. Tento stav bude v průběhu celé práce konfrontován se zahraničními právními úpravami, a to převážně zemí vyspělých, v menší míře však i zemí „zaostalých“. Zmíněná konfrontace však bude pouze namátková, neboť v této práci není místo pro její detailní rozbor. Podrobněji bude pojednáno pouze o úpravě alternativních forem soužití v německém právním řádu. Důvod výběru právě této země spočívá v menší míře v tom, že se jedná o našeho geografického souseda a poznání jeho právní úpravy týkající se problematiky alternativních forem soužití pro nás může být prospěšné například v situaci, kdy český občan naváže kontakt a začne žít s německým státním příslušníkem, což se vzhledem k blízkosti této země jeví jako velmi pravděpodobné, na rozdíl od zemí vzdálenějších. Druhým a podstatnějším důvodem je to, jakým způsobem je v Německu úprava alternativních forem provedena. Zákonodárci zde totiž zvolili podobný způsob úpravy jako u nás, když pro legální svazky stejnopohlavních párů přijaly samostatnou normu a v ní detailně upravují každý jednotlivý právní následek, který je s tímto institutem spojen a to na rozdíl od severských zemí, kde je volena forma generální klauzule odkazující na právní následky manželství. Detailnějším zkoumáním se pokusím zjistit, zda je zmiňovaná německá úprava dokonalejší a důslednější a zda by tedy bylo dobré nechat se jí inspirovat či naopak. Rovněž postavení druha a družky je v tomto státě částečně srovnatelné s naší právní úpravou, nesezdané soužití zde totiž stejně jako u nás není komplexně upraveno a práva takto žijících osob jsou dílčím způsobem zakotvena v jednotlivých předpisech. Kromě aktuálně platné právní úpravy se vrátíme krátce také do minulosti, ať už půjde o vývoj právní úpravy manželství nebo o historii legislativních návrhů registrovaného partnerství. Rovněž nesmíme zapomenout na úpravu de lege ferenda, které je věnována samostatná kapitola. Pokud je potřeba definovat pracovní hypotézu, pak ji formulujme velmi obecně a široce a to tak, že náš právní řád je v otázkách rodinného soužití značně nedokonalý a také roztříštěný. Vždyť jen samotné manželství je upraveno hned na několika místech 7

našeho právního řádu (jako příklad lze uvést nesmyslnost oddělené úpravy společného jmění či bydlení v občanském zákoníku místo v zákoně o rodině). Registrované partnerství, ač podle mého názoru patří mezi rodinněprávní vztahy, je upravováno samostatným zákonem a pokud jde o nesezdané soužití, to není komplexně upraveno nikde. Pokud jde o nedokonalost, tím je myšlena zejména zcela nepropracovaná a nekoncepční úprava registrovaného partnerství a dále rovněž to, že právní úprava jaksi zaostává a patřičně nereaguje na měnící se pojetí rodiny a současné trendy ve způsobu soužití dvou osob (jako příklad je možné uvést možnost společné adopce pouze manžely). Tato práce se snaží odkrýt ony legislativní nedostatky a nepřímo tak chce poukázat na to, že daná problematika by si zasloužila komplexní legislativní přepracování. V jednotlivých kapitolách práce se také pokusím zhodnotit nesporná pozitiva naší právní úpravy a nastínit možná řešení zjištěných nedostatků. Co se týče použitých metod, pak je třeba říci, že při zpracování práce byla použita zejména metoda komparativní čili srovnávací. Tuto metodu však, stejně jako žádnou dílčí metodu, nelze používat samostatně, ale pouze v souvislosti s metodami jinými, a proto bylo dále použito metod logických, ať již se jedná o metodu abstrakce, která spočívá v myšlenkovém odlučování nepodstatného a zachovávání a uspořádávání podstatného, či o metodu analytickou. Nemenší význam zaujímá i metoda historická, neboť ta nám umožňuje sledovat vývoj nejen právní úpravy, ale i společenských názorů a postojů v čase a tím nám umožňuje lépe pochopit stav současný.

8

I. Pojmové vymezení 1. Rodina Rodina patří k nejstarším člověkem vytvořeným sociálním útvarům (je dokonce starší než stát) a zároveň se o ní hovoří jako o nejsoukromější lidské instituci. Pro vývoj lidského rodu má nezastupitelný význam. Veškeré historické pokusy nahradit rodinu jinou společenskou institucí selhaly.4 Rodina zaujímá nepostradatelné místo také v životě jednotlivce. Stává se totiž jedním z hlavních výchovných činitelů. Rodiče se pro děti stávají největší přirozenou autoritou a měli by je proto naučit správným modelům chování a jednání. Přenáší tak na jedince tradiční vzorce chování typické pro kulturu dané země či oblasti. Uvnitř rodiny se rovněž vytváří osobní, citové vazby. Kvalita těchto vazeb a potažmo veškerých vztahů v rodině i způsob výchovy pak významně formují osobnost mladého člověka. Vzpomínky z dětství a na dětství, a to jak ty radostné, tak i ty traumatické, si s sebou neseme celý život. Rodina stojí vlastně na pomezí mezi individualitou jednotlivce a davem, který utváří společnost. Chrání tak člověka jak před nátlakem společnosti, tak také často i před ním samým. Kvalita rodinného prostředí a výchovy má rovněž rozhodující vliv na delikventní chování mladých lidí. Rodinu můžeme z obecného hlediska charakterizovat jako skupinu osob, které jsou navzájem spojeny manželskými nebo příbuzenskými vztahy a společným způsobem života.5 V prvopočátcích jejího vzniku se jednalo zásadně o velkou skupinu osob, o tzv. tradiční velké rodiny (vícegenerační), starající se o své předky a potomky a žijící s nimi v jedné domácnosti.6 Dnes je takový obraz rodiny vzácností, vyspělému světu vládne model rodiny nukleární. Jiná definice říká, že rodina vytváří skupinu nejméně dvougenerační a představuje specifickou formu soužití osob dvou pohlaví,

4

Např. kolem roku 1968 mnozí mladí lidé začínají odmítat autoritu a instituce, které ji ztělesňují. Za takovou instituci považují i rodinu, a proto zakládají tzv. komunu, kde je všechno včetně dětí společné. Komuny se objevují v Dánsku, Nizozemí, Anglii, Belgii i Německu a řada sociologů tehdejší doby v nich viděla budoucnost s tím, že rodina v podstatě zanikne. Záhy se však ukázalo, jak moc se mýlili. 5 Hrušáková, M., Králíčková, Z. České rodinné právo. 3. přepracované a doplněné vydání. Brno: Doplněk, 2006, str. 9. 6 I. Možný však ve své knize Moderní rodina (mýty a skutečnosti) tvrdí, že tato tzv. tradiční velká rodina nikdy neexistovala. Původní význam slova rodina byl údajně spatřován ve společenství lidí, kteří spolu bydlí a společně hospodaří, přičemž podléhají jediné autoritě „hlavě rodiny“. Nejednalo se pouze o pokrevní příbuzné, ale o všechny osoby v domě, tedy například i o otroky, služebnictvo, atd.

9

osob, které vzájemně uspokojují své sexuální, psychické i materiální potřeby.7 S tímto pojetím rodiny bych si dovolila polemizovat, neboť rodina v dnešní době nevzniká pouze na základě společného soužití dvou osob různého pohlaví. Pokud jde o vzájemný vztah rodiny a jednotlivých forem soužití, pak můžeme říci, že základem pro vznik rodiny mohou být v podstatě všechny tyto formy soužití. Rodina tedy vzniká nejen na základě manželství, ale může vzniknout rovněž v situaci, kdy si pár žijící v nesezdaném soužití pořídí dítě. Právní řády některých států, jako např. Nizozemí či Španělsko, umožňují již také, aby rodinu utvořily osoby stejného pohlaví, které vstoupily do legálního svazku, a to tím, že si společně adoptují dítě, případě v situaci, kdy si jeden z partnerů přivede do tohoto svazku dítě z předchozího heterosexuálního soužití nebo umělého oplodnění. Jako rodinu chápeme v neposlední řadě také soužití jen jednoho rodiče s dítětem (tzv. neúplná rodina), typicky půjde o matky samoživitelky. Rodinu tedy automaticky netvoří lidé toho či onoho pohlaví, kteří spolu pouze žijí ve společné domácnosti, aniž by vychovávali dítě. Všeobecná encyklopedie Diderot (1999) pojímá rodinu jako původní a nejdůležitější sociální skupinu a instituci, která je základním článkem sociální struktury i základní ekonomickou jednotkou. Je založena na manželství či pokrevním příbuzenství (rodičovství, sourozenectví apod.). V širším pojetí na dočasném nebo trvalém společenství jednoho či více mužů s jednou či více ženami (polygamie), v nejužším pojetí na trvalém spojení jednoho muže a jedné ženy (monogamie). Členové rodiny jsou spojeni společným soužitím, vzájemnou morální odpovědností a vzájemnou pomocí.8 Z této definice je patrno, že vychází zásadně z rodiny založené společenstvím osob dvou pohlaví, ať již polygamní či monogamní. Rodina založená na společném soužití osob stejného pohlaví je ponechána bez povšimnutí. Vlastní způsob rodinného sdružování a jeho právní formy nejsou neměnné (rodina se mění jak ve smyslu historickém, tak ve smyslu svého vlastního vývoje), stejně jako nejsou neměnné ani funkce, které rodina po věky plnila a plní v současnosti. Připomeňme si jen, že mezi základní funkce rodiny patří funkce materiální, reprodukční, výchovná a emocionální. Rodina se vytváří a mění v závislosti na vývoji společnosti, je jakýmsi citlivým odrazem společnosti jako celku. Působí na

7

Radvanová, S., Zuklínová, M. Kurs občanského práva – Instituty rodinného práva. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1999, str. 10. 8 Veselá R., Hrušáková M., Padrnos J., Schelle K., Zezulová J., Štefancová D. Rodina a rodinné právo: Historie, současnost a perspektivy. 2 vydání. Praha: Eurolex Bohemia, 2005, str. 12.

10

ni faktory tzv. makrosystému (klima a geografické podmínky, v nichž rodina žije; společensko-ekonomická situace společnosti). Stejně jako celospolečenské události ovlivňují rodinu jako takovou, tak také ona sama a její problémy zpětně působí na společnost. Proto je současná podoba rodiny výsledkem dlouhodobého vývoje. V tomto kontextu je třeba říci, že rodina je vlastně sociální společenství, které je na právu nezávislé a právo předchází, a to na rozdíl od manželství či registrovaného partnerství, což jsou instituty právem vytvořené. Se změnou rodiny v čase mění se i postoj společnosti k rodině. V podstatě celé dvacáté století bylo ve znamení změn významně zasahujících podobu rodiny, někteří autoři v této souvislosti hovoří o tzv. krizi rodiny. Změny však nemusejí být nutně charakterizovány jako krize. To, co skutečně vytváří krize, je lpění na modelech, které se staly zastaralými. Současnou českou rodinu charakterizuje podle L. Šulové9 především odklon od tzv. dítěcentrizmu (upřednostňování zájmu dítěte), výrazná pracovní angažovanost obou rodičů, snižování prestiže mateřství a rodičovství, snižování počtu dětí a nárůst tzv. alternativních rodinných soužití a dále také obecně malá víra ve stabilitu rodiny. Náš právní řád obecnou legální definici pojmu rodina nezná.10 Z § 2 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (ZOR), však můžeme dovodit, že za rodinu pokládá především rodinu založenou manželstvím. Nejedná se o nic neobvyklého, neboť ani v právních normách jiných států se s definicí tohoto pojmu příliš nesetkáváme. Pokud se však ohlédneme do minulosti, zjistíme, že např. Všeobecný občanský zákoník z roku 1811 rodinu vymezoval, a to jako vztah mezi prarodiči a všemi jejich potomky. To, že rodina není v současné české právní úpravě nijak definována, je způsobeno zejména nejednotným nahlížením jednotlivých společenských věd na tento pojem. Důležité je také to, že rodina sama o sobě není subjektem právních vztahů. Nemůže nabývat majetek, dědit ani uzavírat smlouvy. To mohou pouze její jednotliví členové, kteří jsou subjekty právních vztahů. Za členy rodiny jsou z právního hlediska považovány osoby, které spolu žijí ve společné domácnosti a jsou tzv. osobami blízkými. Pojem osoby blízké vymezuje zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (OZ) v § 116 tak, že se jimi rozumí příbuzní v řadě přímé, sourozenec, manžel a partner. Jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by 9

Šulová L. Rodina funkční a dysfunkční. Právo a rodina, 2006, č. 1, str. 9. Rodinu vymezuje pouze zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů. Jedná se o však o definici, která je použitelná jen pro tento konkrétní zákon. 10

11

újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní.11 K pojmu rodina má také velmi blízko pojem domácnost. Ten je definován v § 115 OZ tak, že domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Domácnost tedy mohou tvořit jak manželé a registrovaní partneři, tak také druh a družka či homosexuální pár. Rodina je tedy základní a nejvýznamnější společenskou jednotkou a jako taková je hodna ochrany ze strany státu. Ochrana rodiny a rodičovství je zakotvena v Listině základních práv a svobod12, a to v článku 32 jako součást hospodářských, sociálních a kulturních práv. Ve smyslu tohoto ustanovení je rodičovství a rodina pod ochranou zákonů.13 Zvláštní ochrana je také zaručena dětem a mladistvým. Nesmíme však v této souvislosti zapomenout na článek 41 Listiny, jež stanoví, že určitých práv zakotvených v Listině se lze dovolávat pouze v mezích zákonů. Mezi tato práva patří právě i právo na ochranu rodičovství a rodiny. Mimo to zaručuje Listina každému právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2). Rodina je chráněna také na úrovni mezinárodní. Z mezinárodních smluv týkajících se problematiky ochrany rodiny připomeňme čl. 16 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 8 a 12 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 23 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

2. Manželství 2.1 Historický exkurz Po vzniku samostatného Československa v roce 1918 bylo převzato dosavadní občanské právo platné na území bývalé Rakousko – uherské monarchie, a to zákonem č. 11/1918 Sb. z. a n., o zřízení samostatného státu československého, tedy tzv. recepční normou. Na území dnešní ČR, tedy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku byly

11

Hrušáková, M., Králíčková, Z. České rodinné právo. 3. přepracované a doplněné vydání. Brno: Doplněk, 2006, str. 12. 12 Usnesení představenstva České národní rady č.2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů (Listina). 13 Předchozí ústavy, včetně prvorepublikové, chránily vedle rodiny také manželství. Ústavní ochranu manželství lze v současnosti najít například na Slovensku. Z faktu, že naše Listina neosahuje ustanovení, které by stavělo manželství pod zvláštní ochranu, je možné dovodit, že v ústavní rovině není soužití ve formě manželství upřednostňováno před jinými formami soužití dvou osob. J. Haderka však v této souvislosti zastává názor, že naše Ústava je povinna manželství tuto zvláštní ochranu zaručit v rámci čl. 10 Ústavy, zvláště s dopadem čl.8 a čl. 12 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

12

manželské a rodinné poměry upraveny Všeobecným občanským zákoníkem rakouským z roku 1811 (ABGB). V té době vládl v rodině patriarchát, neboť vztahy mezi manžely a mezi rodiči a dětmi byly založeny na principu nadřízeného postavení muže, jemuž náležela tzv. moc otcovská. ABGB také nebyl založen na rovném postavení dětí, naopak zásadně rozlišoval mezi dětmi manželskými a nemanželskými (viz hlava třetí ABGB), což znamenalo, že vztah druha a družky byl v tehdejší době s ohledem na postavení dětí nežádoucí. V samotném ABGB o druhovi či družce zmínku nenajdeme, z jiných prvorepublikových předpisů se však dozvídáme o existenci tzv. družky života.14 Od počátku roku 1950 byly rodinněprávní vztahy upraveny v zákoně č. 265/1949 Sb., o právu rodinném. Pod vlivem sovětské právní úpravy došlo tímto zákonem k oddělení úpravy rodinněprávních vztahů od vztahů občanskoprávních. Byl to obvyklý legislativní vývoj rodinného práva koncem čtyřicátých a začátkem padesátých let v tehdejších „lidově demokratických“ státech střední a východní Evropy. Důvodem samostatné právní úpravy byla snaha oddělit rodinné vztahy jako vztahy typicky osobního charakteru od vztahů majetkových, upravených občanským zákoníkem.15 Majetkové vztahy mezi manžely však prozatím zůstávají v zákoně o právu rodinném.16 Velké pozitivum tohoto zákona lze spatřovat v tom, že zakotvil rovnost muže a ženy v manželství a rovněž zrovnoprávnil děti narozené mimo manželství.17 To vypovídá o rostoucí toleranci k faktickému soužití dvou osob rozdílného pohlaví. Svého času byl poměr druha a družky dokonce zapisován do osobních dokladů občanů. Nový zákon č. 93/1964 Sb., o rodině, který nabyl účinnosti k 1. 4. 1964, platí po řadě novelizací dodnes. Ze zákona byla vypuštěna úprava majetkových vztahů mezi manžely, která se stala součástí OZ, a to v podobě institutu bezpodílového spoluvlastnictví manželů, jenž byl později přeměněn na společné jmění manželů (SJM).

14

Např. nařízení č. 348/1919 Sb., o poskytnutí drahotních přídavků státním zřízencům; zákon č. 63/1918 Sb., o podpoře nezaměstnaných, nařízení č. 3/1919 Sb., o úlevách při plnění soukromoprávních pohledávek. 15 Tehdy zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník. 16 Úprava rodinněprávních vztahů v podobě samostatného zákona přetrvala dodnes. Aktuální návrh nového občanského zákoníku však již počítá s opětovným začleněním rodinného práva do tohoto uceleného soukromoprávního kodexu. K tomu blíže viz kapitola V. 17 Jen pro srovnání, v právních řádech vyspělých evropských států jako byla Francie, Rakousko či Německo byla nerovnost mezi mužem a ženou v manželství zcela odstraněna až v 70. letech 20. století.

13

2.2 Současná úprava manželství v právním řádu ČR Manželství je jedním ze stěžejních institutů rodinného práva. Jedná se o tradičně akceptovanou formu soužití, která je považována za žádoucí předpoklad, nikoliv však podmínku pro založení rodiny. Je to v podstatě základní forma soužití, vedle níž vznikají ony alternativy, o kterých má tato práce pojednávat. Legální definice pojmu manželství je obsažena v § 1 odstavec 1 ZOR, který říká, že manželství je trvalé společenství muže a ženy založené zákonem stanoveným způsobem. Odstavec 2 téhož § 1 pak vymezuje hlavní účel manželství, kterým má být založení rodiny a řádná výchova dětí. Z tohoto, právně nevynutitelného ustanovení, lze dovodit, že právní řád preferuje rodinu založenou manželstvím, což se pak projevuje zejména ve sféře majetkové (institut společného jmění manželů, vyživovací povinnost, výhodné dědění ze zákona). Nutno však říci, že jde o ustanovení, které je již značně zastaralé a jeho setrvání v zákoně nemá opodstatnění, neboť lidé mají nejrůznější důvody, proč se rozhodnou uzavřít manželství (může se jednat o důvody sociální, zdravotní, společenské nebo i ekonomické) a zákon jim přece nemůže nařizovat, aby plodili a vychovávali děti. Mimo to je třeba poznamenat, že v současné době se rodí více jak dvacet procent dětí mimo manželství.18 Návrh nového občanského zákoníku již z těchto důvodů od vymezování účelu manželství upouští. Toto obsolentní ustanovení se tak stává pouze argumentem odpůrců registrovaného partnerství, kteří tvrdí, že tento institut podobný účel postrádá, a tudíž že by homosexuální páry neměly požívat výhod, které jsou přiznané manželům, neboť ty jsou jim přiznány jen proto, aby napomohly dosáhnout zmíněného účelu. To by však logicky znamenalo, že manželství, které takový účel neplní, by měly být ony výhody odebrány, což pochopitelně nelze připustit, neboť by to vedlo k nerovnému postavení manželství s dětmi a bez dětí. Z legální definice manželství můžeme vyvodit, že jedním z pojmových znaků manželství (a patrně tím nejzákladnějším) je to, že může vzniknout jen mezi osobami opačného pohlaví, což principiálně vylučuje homosexuální partnery z možnosti uzavřít manželství. Dalším z důležitých pojmových znaků je zákonnost, což znamená, že vznik a zánik je přesně stanoven zákonem a lze ho tedy jasně určit, na rozdíl od vzniku a zániku nesezdaného soužití. Manželství vzniká souhlasným prohlášením muže a ženy před orgánem státu nebo státem registrované církve nebo náboženské společnosti.

18

To však ještě není nic proti zemím, jako např. Švédsko či Dánsko, kde již v roce 1983 se skoro každé druhé dítě (43 %) rodilo mimo manželství.

14

Zákon tedy skýtá možnost zvolit si mezi civilní a církevní formou sňatku. Toto prohlášení je potřeba učinit veřejně, slavnostním způsobem a za přítomnosti dvou svědků, což má institutu manželství jako trvalému společenství muže a ženy dodávat určité vážnosti, důležitosti a společenské prestiže. Podobný slavnostní způsob by si jistě zasloužilo i uzavření registrovaného partnerství, zákon o registrovaném partnerství s ním však povinně nepočítá, ale zároveň ho ani nevylučuje. Rovněž znak trvalosti nelze brát jako samoúčelný, ale je potřeba na něj pohlížet tak, že má snoubence vést k uvědomění si smyslu manželství a zodpovědnosti, kterou s sebou jeho uzavření přináší. Manželství jako institucionální svazek a rovněž samotní manželé požívají rozsáhlé zákonné ochrany, což však bohužel nelze říci také o registrovaném partnerství. V případě vztahu druha a družky je pak ochrana zcela minimální, ač by si vzhledem k rozšiřujícímu se trendu tohoto způsobu soužití jistě zasloužilo větší pozornost. O tom však více v kapitole věnované nesezdanému soužití.

3. Vztah druha a družky (nesezdané soužití) Od manželství jako jediného právem uznaného vztahu mezi mužem a ženou je třeba důsledně odlišovat faktické soužití muže a ženy, o němž právní úprava hovoří jako o vztahu druha a družky. Pro soužití druha a družky se běžně používá pojmu nesezdané soužití.19 Tento pojem není v právním řádu ČR definován, to ovšem neznamená, že by soužití muže a ženy, kteří žijí manželským způsobem života, aniž jsou manžely, bylo právem zcela opomíjeno, nebo dokonce zakazováno. Některé právní předpisy, ne však ZOR, již s touto formou soužití osob opačného pohlaví počítají a upravují jeho důsledky ve sféře právní. Jedná se však pouze o některé relace (zejm. v právu sociálního zabezpečení), z analogického použití práv a povinností manželů pro vztah druha a družky vycházet nelze. Nesezdanému soužití je tedy poskytována nižší právní ochrana než manželství. Vzhledem k neexistenci legální definice pojmu nesezdané soužití či druh a družka, vypomáhá si právní věda obecným vymezením, a to takovým, že se jedná o muže a ženu, kteří spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby20. Nelze si ovšem nevšimnout, že tato definice prakticky kopíruje legální definici pojmu domácnost s pouhou záměnou fyzických 19

Méně rozšířené jsou pak výrazy jako konkubinát, faktické manželství či faktické soužití. Gregorová Z., Králíčková Z. Nesezdané soužití v právním řádu ČR, Právní rozhledy, 1998, č. 5, s. 211. 20

15

osob za muže a ženu. Tento jediný znak však vylučuje použití tohoto institutu rovněž pro osoby stejného pohlaví. Nesezdané soužití je také základem pro vytvoření rodiny. Takto založená rodina však zatím není považována za příliš žádoucí, neboť upřednostňovaným způsobem vytvoření rodiny je i nadále (přes zvyšující se počet nesezdaných párů) svazek manželský, který v našem právním prostředí požívá vysokého uznání. Výzkumy postojů opakovaně ukazují, že většina nejmladší generace pokládá život v manželství za nejsprávnější formu rodiny.21 Ostatně ani sám zákon o rodině jiné formy rodiny než manželství neuvádí. To ale neznamená, že by rodina založená konkubinátem nebyla vůbec chráněna. Dokonce i strassburská judikatura22 dovodila, že právo na respektování soukromého a rodinného života je nutné garantovat i rodině nezaložené manželstvím. Tedy i svazek muže a ženy, kteří neuzavřeli manželství, je nutné považovat za základ rodiny a obdobně jako rodinu jej chránit.23 Ochrany vztahu druh a družka se týká také Doporučení výboru ministrů Rady Evropy č. 3/88, o platnosti smluv mezi osobami žijícími spolu jako nesezdané dvojice a jejich závětních dispozic. Ač se formálně jedná o nezávazný dokument, vzhledem k postavení Rady Evropy nelze říci, že by to byl akt bezvýznamný. „Dokument se snaží docílit toho, aby smluvní ujednání nebyla považována za neplatná jako jsoucí contra bonos mores již proto, že smluvními stranami byly osoby, žijící spolu v druhovském či obdobném poměru. Je třeba zdůraznit, že žádný dokument Rady Evropy se nezastává vytvoření nějakého dublu k institutu manželství.“24 Pokud bychom chtěli zjistit, kdy vlastně nastal onen zlom, kdy došlo k odklonu od manželství jako instituce a naopak se u mnohých objevila touha žít spolu pouze „na psí knížku“, musíme se vrátit do druhé poloviny 60. let. V té tobě dochází v Evropě k všeobecnému poklesu porodnosti a o pár let později rovněž ke snížení sňatečnosti25, zejména co se týče mladých lidí. Odborníci se nad tím tehdy příliš nepozastavovali, pokládali tuto situaci za zcela pochopitelnou a očekávatelnou a přisuzovali ji okolnosti, 21

Možný, I. Rodina a společnost. Praha: Sociologické nakladatelství, 2006, str. 256. Například rozsudek ze dne 27. 10. 1994 ve věci Kroonová a další proti Nizozemí, kde je výslovně řečeno, že pojem „rodinného života“ uvedený v článku 8 se neomezuje pouze na vztahy založené na manželství a může zahrnovat i jiná „rodinná pouta“ de facto, jestliže osoby spolu žijí mimo manželství. Podobně v případu Keegan versus Irsko dovodil Evropský soud pro lidská práva, že pojem rodiny není omezen pouze na vztahy mezi manžely, ale obsahuje v sobě i jiné faktické rodinné svazky, jestliže zúčastněné osoby spolu žijí, byť i mimo manželství. 23 Hrušáková, M., Králíčková, Z. České rodinné právo. 3. přepracované a doplněné vydání. Brno: Doplněk, 2006, str. 162. 24 Haderka, J. F. Dopad norem Rady Evropy na moderní rodinné právo. Právní praxe, 1994, č. 9, s. 513. 25 Např. ve Švédsku klesl počet sňatků z 61 000 v roce 1966 na 38 000 v roce 1973. 22

16

že lidé již nechtějí uzavírat sňatek v raném období své dospělosti, ale odkládají ho na pozdější dobu. Tato okolnost sice svou roli sehrála, v konečném důsledku však na počet uzavřených manželství neměla takřka žádný vliv, neboť začátkem 80. let se pokles sňatečnosti zrychluje a u řady mladých lidí se začíná objevovat nechuť k manželství. Sociologové jsou však ještě optimističtí a hovoří o tzv. mladickém soužití, čímž chtějí říci, že se jedná pouze o stav přechodný a nikoliv dlouhodobý. Tato jejich představa se však časem ukázala jako zcela mylná. Státy v Evropě se s tímto nově existujícím jevem vypořádávají různě. Francie pro nesezdané páry užívá pojmu konkubinát a vydává těmto párům tzv. osvědčení o konkubinátu, které jim umožňuje požívat stejných výhod sociálního zabezpečení jako manželům. Naopak v Německu tento jev zlehčují a ubezpečují se tím, že do manželství nevstupují pouze ti, kdo nechtějí mít děti. Celá Evropa podléhá dojmu, že lidé žijící tímto způsobem jsou šťastnější, soudržnější a stabilnější a na rozdíl od manželství u nich nedochází k tak častým rozchodům. Opak byl však pravdou, jak vyplynulo z později provedených průzkumů. Rozchod je u nesezdaných párů častější, možnost snadněji se rozejít je vlastně i jedním z rozhodných důvodů, proč se lidé neberou a žijí spolu „bez dokladu“. Ve východní Evropě, a tedy i u nás, se trend volného soužití o delší dobu zpozdil. Bylo to způsobeno vládou komunismu a zejména nedostatečnou bytovou situací. Důvod uzavření manželství byl častokrát čistě pragmatický – snazší způsob, mnohdy také jediný způsob, jak získat byt. Ještě v roce 1990 konstatuje I. Možný ve své knize, že nesezdané soužití jako způsob párového života nenahrazuje řádné manželství a trvá v průměru jen rok před sňatkem. Hovoří se o jakémsi snoubeneckém soužití, které je pouze variantou cesty k manželství a nikoliv jeho alternativou. V 90. letech se však i u nás fenomén nesezdaného soužití trvajícího delší dobu a neaspirujícího na pozdější uzavření manželství začal uchycovat ve velkém. To dokládají i rozdílné výsledky ze Sčítání lidu, domů a bytů v ČR v letech 1991 a 2001. Počet kohabitujících párů se v tomto období zvýšil z 85 tisíc na 125 tisíc. Z výše uvedeného vyplývá, že můžeme rozlišovat dvě základní formy nesezdaného soužití: •

Manželství na zkoušku (jakési snoubenecké soužití) – tento způsob soužití využívají především mladí lidé. Jeho cílem je zjistit, zda jsou schopni spolu žít, zda si umí vycházet vstříc a řešit společně problémy, které partnerský život přináší. Pokud se jim společný způsob života osvědčí, následuje uzavření

17

manželského svazku a pokud ne, mají jednoduše možnost se rozejít bez zdlouhavé procedury rozvodu, který by museli podstoupit, kdyby vstoupili do manželství rovnou. Tato forma nesezdaného soužití je v České republice častější. •

Faktické manželství – v tomto případě půjde o společné soužití muže a ženy bez úmyslu uzavřít manželství. Tohoto svazku využívají hlavně lidé staršího věku, pokud již mají za sebou jedno či více neúspěšných manželství a nechtějí znovu nic riskovat, nebo lidé, kteří manželství jako zákonnou instituci neuznávají. Proč vlastně lidé tak často odmítají instituci manželství a hledají jiné možnosti

společného soužití? Společné rysy jiného způsobu soužití spočívají zejména v odmítání ekonomické solidarity, která existuje mezi manžely, a dále je zde zjevná potřeba zachovat si dostatečnou míru volnosti a nezávislosti. Není to však jen otázka strachu z jakéhokoliv dlouhodobého závazku? Manželství totiž přináší osobám v něm žijícím jak určitá práva, tak také povinnosti. Nesezdané páry často usilují o to, aby jim byla přiznána také jistá práva a výhody, kterých požívají manželé. Je ale správné přiznat nesezdanému páru stejná práva jako mají manželé, aniž by měli zároveň povinnosti? Nebylo by pak manželství jistým způsobem znevýhodněno? Zkusme si také každý sám odpovědět na otázku, zda má vůbec smysl zřizovat pro osoby opačného

pohlaví

vedle

manželství

nový

právní

institut?

Vždyť

právě

institucionalizace je to, co párům – nemanželům na manželství vadí. Mimo to se říká, že pokud daná země upravuje jednoduchým způsobem rozvod manželství, pak nepotřebuje jakýkoliv jiný institut.26

4. Homosexualita, soužití osob stejného pohlaví 4.1. Homosexualita a homofobie Homosexualita je v lékařském (psychiatrickém) a sexuologickém významu převažující nebo výhradní erotická citlivost (reaktivita) vůči osobám téhož pohlaví. Vznik homosexuální orientace je zřejmě multifaktoriální. Uplatní se velmi pravděpodobně činitelé genetičtí (známý „homosexuální“ gen na raménku Y

26

Radvanová, S., Zuklínová, M. Kurs občanského práva – Instituty rodinného práva. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1999, str. 202.

18

chromosomu prokazatelný u většiny homosexuálních mužů), dále vlivy v době utváření sexuálních center mezimozku a velmi pravděpodobně také psychogenní vlivy ze sociálního prostředí prvních let života. V každém případě je však o budoucí heterosexuální nebo homosexuální orientaci rozhodnuto dávno před nástupem puberty, během níž se tato orientace již jen manifestuje. Není již uznávána někdejší „teorie svedení“, která předpokládala, že homosexuální orientaci lze navodit procesem učení. Vše nasvědčuje tomu, že homosexualitě nelze nikoho ani naučit, ani odnaučit. Z tohoto pojetí homosexuality je třeba vycházet při úvahách o právním zakotvení homosexuálních svazků. Tedy z toho, že je to něco daného a tudíž hodného zřetele i ve sféře právní. Homosexualita byla tradičně řazena mezi sexuální deviace, konkrétně jako nejtypičtější deviace v objektu. Mnoho lékařů se pokoušelo o její léčení. Mezi nejčastěji používané formy léčby patřila analytická a behaviorální psychoterapie včetně averzivní léčby a podávání halucinogenů (LSD). Stereotaktické zásahy k ovlivnění sexuálního života byly odmítány pro nejasný efekt a vysoké riziko poškození pacienta, podobně kastrace pohlavních žláz se s výjimkou období nacismu široce neuplatňovaly. V USA došlo k vyřazení homosexuality ze seznamu nemocí již v roce 1973. Podobný proces proběhl v roce 1992 rovněž v evropských zemích při přijetí desáté decenální revize Mezinárodní klasifikace nemocí, vydávané Světovou zdravotnickou organizací (WHO) v Ženevě. Jako zdravotní porucha od té doby zůstává pouze egodystonní homosexualita, tedy takové zaměření a cítění, s nímž jeho nositel není vyrovnán a smířen. Vyškrtnutí ze seznamu nemocí nebylo motivováno medicínsky, protože homosexuální orientace ze své medicínské, tedy biopsychologické podstaty člověku přece jen přináší mnohé nesnáze, které z ní činí medicínsky zapříčiněný hendikep (nemožnost odpovědného rodičovství a s tím související krize životního smyslu, nedokonalá naplněnost partnerských vztahů, jako jeden z činitelů partnerské nestability), tedy znamená poruchu sexuálního zdraví. Motivem tohoto vyškrtnutí byla spíše sexuálně politická snaha přispět k eliminaci nezdůvodněné společenské a právní diskriminace homosexuálních osob poukazem na jejich „také normálnost“. 27 Přesná čísla o procentuelním zastoupení gayů a lesbiček ve společnosti nejsou známa. Bohužel k určení přesného počtu homosexuálů ve společnosti není reálné 27

Brzek A. Sexuologie pro právníky. Praha: Karolinum, 1999, str. 45-46.

19

sestavit reprezentativní vzorek populace. Při odhadu výskytu homosexuálů ve společnosti jsme odkázáni pouze na studie provedené na nereprezentativních souborech jedinců. Proto se údaje jednotlivých studií značně liší. Výskyt homosexuálně orientovaných osob v populaci je udáván od 2 do 10%, nejčastěji 4%, popř. 6%. Podobná čísla však zatím neodpovídají výsledkům, kterých bylo dosaženo výzkumy v ČR. Zde byl proveden průzkum Weissem a kol.(1993-4), z jehož výsledků se přihlásilo k homosexualitě pouze 0,4% mužů a 0,3% žen. 1,4% mužů a 2% žen si nebyla jista. Tak malé číslo je dáno tím, že se stále velké množství lidí u nás stydělo v době průzkumu přiznat k homosexualitě. Hlavními důvody bylo: krátké trvání osvěty od roku 1989 a jen několik let trvající gay hnutí. Mnoho lidí si však svou orientaci nepřiznává ani samo sobě. Podobné průzkumy z té doby ze západní Evropy vykazovaly mnohem vyšší čísla.28 Rovněž výzkum z roku 1998 (tedy již 9let po revoluci) provedený v ČR Weissem a Zvěřinou dospěl oproti roku 1993 k jen o něco málo vyššímu procentu zastoupení homosexuálů v české společnosti. Tehdy se k homosexuální orientaci hlásilo 0,3% mužů a 0,3% žen. Jisto si nebylo 2,2% mužů a 3,1% žen. Autoři výzkumu se domnívají, že mezi homosexuálně orientované jedince lze zařadit i valnou většinu těch, kteří si nejsou jisti, neboť se u nich bude pravděpodobně jednat o ego-dystonní homosexuální orientaci nebo o problematický coming-out (proces uvědomování a zveřejňování své orientace).29 Nízké procento takto orientovaných osob slouží jako argument mnohým odpůrcům uzákonění homosexuálních svazků, kteří tvrdí, že nemá cenu přijímat zákony pro takto malou skupinu osob. K tomu bych řekla pouze tolik, že se jedná o otázku principiální, nezávislou na tom, kolika procent obyvatel se přímo týká. Lze totiž říci, že nepřímo se dotýká mnohem většího počtu osob, neboť spousta z nás má někoho blízkého, kdo je homosexuálně orientován, a tudíž i nám ostatním záleží na tom, jak kvalitní život mohou takové osoby vést. Ostatně i odpůrci by si měli uvědomit, že rovněž jich by se to mohlo v budoucnu týkat, neboť nikde není psáno, že jejich děti budou orientovány heterosexuálně. Označení homofobie poprvé použil americký režisér a psychoterapeut George Weinberg roku 1967. Ten ji definoval jako iracionální, věcně nijak nezdůvodněný strach z homosexuálních osob a jejich způsobu života, později jako iracionální

28

Kaňka P. Abeceda homosexuality [citováno 1. 4. 2007]. Dostupné z: http://www.004.cz/view.php?cisloclanku=2006041702-homosexualita-hiv-aids-odborne-prace29 Weiss P., Zvěřina J. Sexuální chování v ČR – situace a trendy. Praha: Portál, 2001, str. 94-102.

20

odmítnutí. Výraz se používá v široké škále významů od pouhých sklonů k negativním emocím přes názorové zaměření až pro označení zločinů proti homosexuálně zaměřeným lidem, po určitou dobu bylo používáno i jako označení nemoci.

4.2. Postoje společnosti k homosexuálně orientovaným jedincům Na rozdíl od osob rozdílného pohlaví, jejichž společné soužití mimo manželství bylo u nás zásadně tolerováno, bylo soužití osob stejného pohlaví před rokem 1989 považováno za morálně nepřijatelné. Nedalo se o něm otevřeně hovořit, natož jej jakkoli upravovat v právních předpisech. V současné době lze jak u nás, tak také mezi řadou států vysledovat zvýšenou míru tolerance k homosexuálním párům, což je dáno zejména uvolněním svobodného myšlení, vůle a mravů. Tyto státy zakotvují možnost pro osoby stejného pohlaví, aby spolu vstoupili do partnerství (eventuelně i manželství) a tím právně ošetřili svůj svazek. Vedle těchto (řekla bych pokrokových) států, je zde mnoho těch, kteří jsou v otázce registrovaného partnerství ještě zdá se rezervované a postavení osob stejného pohlaví právně neupravují, a to ani pozitivně, ani negativně. Jsou to obvykle státy s hluboce zakořeněným náboženským smýšlením a dále státy, které stojí na rozcestí, kterou cestu pro zavedení registrovaného partnerství do právního řádu zvolit. Oproti státům, které soužití homosexuálních párů respektují jako jednu z reálně existujících a veřejností tolerovaných forem soužití a které jim poskytují v případě registrace právní status a s ním spojenou řadu oprávnění, ale i povinností, existují v dnešní době ještě i státy, které považují homosexuální chování za jev negativní, a tudíž za jev hodný postihu. Proto se lze, pro mnohé z nepochopitelných důvodů, setkat se státy, ve kterých je homosexuální soužití trestně stíháno. Mezi tyto státy patří ve valné většině státy africké a některé státy asijské. Tresty za homosexualitu se pohybují od pokut, přes odnětí svobody s různou délkou trvání až po nejpřísnější trest, kterým je trest smrti. Podíváme-li se blíže na českou společnost a její názory na problematiku homosexuality, je třeba říci, že ač v posledních několika desetiletích došlo k liberalizaci postojů k této menšině a rovněž z hlediska práva je zakázána jejich diskriminace, nelze přehlédnout, že nepřátelské, diskriminační postoje vůči lidem s odlišnou sexuální orientací mají hluboké historické kořeny, a proto ve společnosti stále do jisté míry přetrvávají. Významná a rozsáhlá studie na téma Společenská diskriminace lesbických žen, gay mužů a bisexuálů v ČR, provedená v roce 2003, jen 21

dokládá, že litera zákona se zatím nestala živou součástí společenského vědomí. V této studii se potvrdilo, že příslušníci sexuálních menšin jsou ve větší míře vystaveni riziku násilných i verbálních útoků, setkávají se s diskriminací v zaměstnání a dalších oblastech společenského života včetně vlastní rodiny, přičemž tato diskriminace často zůstává skryta. Uveďme si jen namátkově některé konkrétní závěry, ke kterým autoři této studie dospěli. Nejčastější formou společenské diskriminace jsou slovní nadávky a útoky, které v této studii zažila více než třetina respondentů. Ač se jedná o relativně vysoké číslo, patří Česká republika v tomto směru mezi poměrně liberální země, neboť například v různých studiích provedených v USA uvedlo zkušenost se slovním obtěžováním 58-91% amerických respondentů. Zkušenost s násilnými útoky udává 15% respondentů, s diskriminací v zaměstnání 12% resp. a s obtěžováním v zaměstnání 25% resp. Zkušenost s diskriminací ve zdravotnictví pak uvádí 7% resp., stejně jako v případě diskriminace v místě bydliště.30 Vzhledem k tomu, že podobný průzkum byl iniciován organizací ILGA-Europe i v ostatních státech, které vstoupily do EU ke stejnému datu jako ČR, můžeme shrnout, že klima pro život gayů a lesbiček v České republice je jedno z nejvstřícnějších v Evropě a možná i v celém demokratickém světě. Zajímavé jsou také výsledky průzkumu Evropské sekce Gallupova ústavu, který byl proveden v roce 200331. Průzkum se snažil zjistit veřejné mínění ohledně uznání sňatků gayů a leseb a adopce dětí těmito páry v rámci Evropy. V České republice na otázku, zda souhlasí s uznáním homosexuálních sňatků, odpovědělo 17% určitě ano, 33% spíše ano, 20% spíše ne, 28% určitě ne a 3% nevěděla. Celkově tedy souhlas vyjádřilo 50% z dotázaných. Česká republika tak stojí v žebříčku 30-ti evropských států, kde byl výzkum proveden na 12. místě, což lze podle mého názoru považovat za úspěch. Výsledky zachycující postoj české společnosti k adopcím budou zmiňovány níže.

4.3. Fáze procesu prosazování práv homosexuálů Z výše uvedeného je patrné, že reakce na homosexualitu se v jednotlivých částech světa velmi různí. Podívejme se nyní na jednotlivé fáze, tzv. tři významné 30

V dalším pak odkazuji na Procházka I., Janík D., Hromada J. Diskriminace lesbických žen, gay mužů a bisexuálů v ČR, 2003 [citováno 2. 3. 2007]. Dostupný z: http://gay.iniciativa.cz/www/index.php?page=clanek&id=256 31 Podrobněji viz EOS Gallup Europe. Průzkum Evropské sekce Gallupova ústavu [citováno 5. 4. 2007]. Dostupný z: http://www.partnerstvi.cz/rp-informace/gallup2003.phtml

22

hodnoty, o jejichž prosazení homosexuální muži a ženy i zastánci jejich práv usilovali32.

a)

Dekriminalizace homosexuálního chování a jeho zrovnoprávnění s heterosexuálním v trestním zákoně

Průkopníkem v této oblasti byla Francie, která jako první v roce 1791 zrušila trestnost homosexuálních styků a stála tak v čele tzv. první vlny dekriminalizace (pokud nepočítáme období liberalismu raného křesťanství a středověku, po němž následovalo represivní období související s upevněním světské moci církve). V této vlně došlo k „odtrestnění“ homosexuálních styků v zemích jako Lucembursko (1792), Belgie (1792) či Nizozemí (1811). Druhá vlna přišla až na začátku 20. století (např. Sovětský svaz – později zde však byla trestnost znovu obnovena) a třetí liberalizační vlna, jejíž součástí se stalo i Československo, se objevila v 60. letech minulého století a trvala v podstatě až do let devadesátých. Rok 1995 se stal významným mezníkem pro homosexuální páry v Albánii, Kypru a Moldávii. Dekriminalizaci doprovází obvykle stanovení stejného věku pro beztrestnost konsenzuálního pohlavního styku. Slovem obvykle chci naznačit pouze tolik, že v některých státech nestejné věkové hranice nikdy neexistovaly (např. Turecko či Itálie). Československo dekriminalizovalo souhlasné sexuální chování mezi dospělými jedinci

konkrétně

v roce

1961. K úplnému zrovnoprávnění

homosexuálů a

heterosexuálů v trestním zákoně to však ještě nevedlo, neboť trestnost homosexuálního styku s osobou mladší 18 let byla nadále zachována. Homosexuální styk byl rovněž trestný, pokud k němu došlo v souvislosti se zneužitím závislosti dané osoby, dále pokud šlo o pohlavní styk za úplatu a styk budící veřejné pohoršení (viz tehdejší § 244 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění platném do 30. 6. 1990 ). Až zákon č. 175/1990

Sb.

přinesl

rozhodující

změnu

v podobě

konečného

a

úplného

zrovnoprávnění homosexuality na poli trestního práva. Tento novelizující zákon totiž zrušil zmiňovaný § 244 TZ, čímž se zákonem tolerovaná věková hranice pro sexuální styk (homo i heterosexuální) ustálila na 15-ti letech. 33

32

Procházka I., Janík D., Hromada J. Diskriminace lesbických žen, gay mužů a bisexuálů v ČR, 2003 [citováno 2. 3. 2007]. Dostupný z: http://gay.iniciativa.cz/www/index.php?page=clanek&id=256 33 Kvůli odlišné věkové hranici pro beztrestný pohlavní styk homosexuálů bylo donedávna ze strany Evropské unie silně kritizováno Rakousko. V srpnu roku 2002 bylo toto diskriminační ustanovení prohlášeno Ústavním soudem za neústavní a tím pádem došlo k jeho zrušení.

23

b)

Nediskriminace – vytváření tolerantního společenského prostředí a přijetí antidiskriminačních zákonů včetně vyřazení homosexuality ze seznamu nemocí

Poté, co byla v řadě zemí provedena reforma trestního práva ve smyslu dekriminalizace homosexuálního styku a zakončena tak první fáze, o niž homosexuální partneři usilovali, začalo se otevřeně hovořit o diskriminaci, kterou lesby a gayové pociťovali ve svém každodenním životě. Jejich snahou bylo tedy přimět zákonodárce, aby přijali patřičné antidiskriminační zákony. Takové zákony byly schváleny například ve Francii (1985), Irsku (1989), Nizozemí (1992) či Norsku (1993). V České republice antidiskriminační zákon, který by poskytoval komplexní ochranu proti diskriminaci (tedy i osobám s homosexuální orientací), zatím neexistuje.34 Na počátku 90. let, kdy se jednalo o obsahu Listiny základních práv a svobod, jakožto součásti ústavního pořádku, nebyl přijat návrh poslankyně K. Samkové, aby byla do Listiny jako antidiskriminační důvod vedle pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického názoru, národnostního či společenského původu atd. zařazena rovněž sexuální orientace. Do dnešní doby zůstal čl. 3, upravující problematiku diskriminace nezměněn. Se zákazem diskriminace z důvodu sexuální orientace však počítají některé dílčí právní předpisy, které obsahují tzv. antidiskriminační ustanovení. Jedná se například o zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, z. č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, z. č. 453/2004 Sb., o zaměstnanosti. Zákaz diskriminace z důvodu sexuální orientace obsahoval i z. č. 65/1965 Sb., zákoník práce (SZP), a to od 1. 1. 2001. Nový zákoník práce, tedy zákon č. 262/2006 Sb. (NZP), však již v otázkách diskriminace odkazuje na zvláštní právní předpis, tedy na zmiňovaný neexistující antidiskriminační zákon. Konečně ani Evropská unie není v otázkách homosexuality nečinná (ostatně pod jejím vlivem byly výše zmíněné antidiskriminační klauzule začleněny i do našeho právního řádu). Již v roce 1984 přijal Evropský parlament rezoluci proti sexuální diskriminaci v zaměstnání. O deset let později vydává další rezoluci, v níž vyzývá členské státy, aby ukončily nerovnoprávné jednání s osobami homosexuálně orientovanými v oblasti právní a administrativní. Zákaz diskriminace na základě sexuální orientace obsahuje rovněž Amsterdamská smlouva z roku 1999. Ze směrnic

34

Antidiskriminační zákon byl již nějakou dobu projednáván v Poslanecké sněmovně. Ta ho však v květnu loňského roku zamítla.

24

vydaných EU pak stojí za zmínku Směrnice Rady 2000/78/ES, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání.

c)

Uznání stejnopohlavních svazků – legalizace

Poslední a nejvíce liberální fází je snaha o uznání partnerských vztahů gayů a lesbiček. Evropská unie v této souvislosti již v rezoluci z roku 1998 (č. A 3-0028/98 ) vyzvala členské státy EU a asociované země, aby zrovnoprávnily homosexuální občany s heterosexuálními a aby přijaly legislativní úpravy partnerských vztahů osob téhož pohlaví. V roce 2002 pak byla přijata další rezoluce (A5 - 0451/2002). Ta měla reagovat na dosud nevyřešenou situaci vzájemného uznání nesezdaných partnerství členskými státy, která byla označena za překážku práva na svobodu pohybu jakožto základního pilíře EU. Zmiňovaná rezoluce opět vyzývá všechny země EU k uznání sňatků mezi osobami stejného pohlaví ve všech zemích EU a k právnímu uznání forem partnerství mimo manželství. Doslova "žádá členské země, aby umožnily uzavření manželství mezi osobami stejného pohlaví".35 Státy mají několik možností, jak upravit vztahy homosexuálních párů ve svých právních řádech. To, jakou možnost si nakonec zvolí, závisí na přívětivosti k takto sexuálně orientovaným osobám a snaze vyjít jim vstříc. Homosexuální svazek může v zásadě zaujímat v právním řádu trojí postavení: •

svazek je postaven naroveň nesezdanému soužití, kdy s tímto faktickým stavem jsou spojeny určité právní následky

•

svazek je upraven ve specifické podobě nesoucí název registrované partnerství nebo označení podobné

•

svazek je postaven naroveň manželství

Podrobněji se jednotlivými modely alternativních forem soužití budeme zabývat v následující kapitole. Jak se k homosexuálním párům staví jednotlivé státy světa, je možné vyčíst v příloze.36 Z této přílohy se dozvídáme, v jaké fázi přijetí homosexuality se konkrétní stát nachází. Zda má dosud zákony proti homosexualitě a v případě, že ano, jaký trest za ni ukládá, zda již uzákonil zákaz diskriminace či dokonce umožňuje

35

Strachoň M. Registrované partnerství a referendum o Evropské unii [citováno 26. 3. 2007]. Dostupný z: http://www.partnerstvi.cz/rp-2003/referendum_eu.phtml#8 36 Použito z internetové stránky: http://cs.wikipedia.org/wiki/Z%C3%A1kony_t%C3%BDkaj%C3%ADc%C3%AD_se_homosexuality [citováno 20. 2. 2007].

25

svazky stejnopohlavním párům. Vzhledem k rychlému vývoji právní úpravy této problematiky v jednotlivých státech je však třeba podotknout, že údaje uvedené v příloze nemusí být již stoprocentně aktuální. Cílem zařazení této přílohy do mé diplomové práce byla snaha poukázat na postavení homosexuality a homosexuálního chování v jednotlivých částech světa, aby si čtenář mohl udělat obecnou představu, nikoli precizní zmapování právní úpravy všech států světa.

26

II. Alternativní formy soužití – základní modely Na konci dvacátého a začátku jednadvacátého století dochází v mnoha vyspělých státech k uzákonění partnerských vztahů gayů a lesbiček, v některých zemích pak rovněž k právnímu zakotvení institutu nesezdaného soužití. Pokud srovnáme jednotlivé zahraniční úpravy, můžeme vysledovat při jistém stupni zobecnění několik základních modelů právní úpravy alternativních forem soužití.37 U jednotlivých modelů je zařazen stručný přehled právního stavu evropských zemí, podle kterých byl daný model nazván, a dále některých zemí, které se mu nejvíce přibližují.

1. Nizozemský model – manželství Nizozemský model se týká pouze svazku osob stejného pohlaví. Vztah mezi těmito osobami je označen jako manželství a má tytéž právní následky. Jedná se o nejradikálnější přístup k homosexuálním vztahům v pozitivním slova smyslu, neboť odstraňuje jakoukoliv diskriminaci a definitivně tak zrovnoprávňuje (až na nezbytné odchylky) homosexuálně a heterosexuálně orientované jedince. Z názvu je patrné, že tento model má svůj původ v Nizozemí, kde zákon upravující manželství osob opačného pohlaví vstoupil v platnost na počátku roku 2001. Po Nizozemsku se tento model v současné době uplatňuje také v Belgii, Španělsku, Kanadě (2005) a Jihoafrické republice (prosinec 2006). Ve Spojených státech amerických má právní úpravu v tomto směru zatím pouze jediný stát – Massachusetts (květen 2004). K tomuto modelu se rovněž velmi blíží systém zvolený ve Velké Británii. Nizozemí38 Nizozemí, země typická svou vstřícností k menšinám všeho druhu, se i v případě homosexuality řadí k zemím nejliberálnějším. Tento přívětivý postoj ke gayům a lesbám je spatřován zejména v tom, že Nizozemí patří k nejméně sekularizovaným zemím (má nejméně věřícího obyvatelstva) a má méně přímý demokratický systém než mnoho jiných států (neexistují zde referenda). Na poli právního uznání homosexuality nebylo Nizozemí vždy průkopníkem. Trestnost homosexuálních styků byla odstraněna v roce 1811 (20 let po Francii), stejný věk pro 37

Některé země uplatňují modelů hned několik. Blíže viz Waaldijk K. Cestou malých změn: Jak se v Nizozemí prosadilo manželství partnerů téhož pohlaví [citováno 30. 3. 2007]. Dostupný z: http://www.partnerstvi.cz/rp-waaldijk/cestou_malych_zmen.phtml 38

27

homosexuální i heterosexuální pohlavní styk se do zákona dostal roku 1971, antidiskriminační zákony, které výslovně zakazovaly odlišné zacházení z důvodu sexuální orientace, vstoupily v účinnost teprve v letech 1992 a 1994 (několik let po Norsku, Dánsku, Švédsku a dalších státech). Rovněž institut registrovaného partnerství, který byl do nizozemského právního řádu vnesen až roku 1998, jiné země uzákonily o pár let dříve. Do světové historie se však Nizozemí zapsalo v dubnu 2001, když prolomilo institut manželství také pro homosexuální páry. Podívejme se, jaká cesta vedla k úplnému zrovnoprávnění. Již od roku 1979 získávaly postupně nesezdané dvojice určitá práva a povinnosti podobné těm, jaké měli manželé. Jednalo se například o oblast sociálního a důchodového zabezpečení, daňové či imigrační zákony. Za nesezdané dvojice se považovaly jak páry heterosexuální, tak také homosexuální, aniž by mezi nimi byl činěn jakýkoliv rozdíl. Nesezdané páry v průběhu 80. let běžně uzavíraly tzv. smlouvy o soužití, které zahrnovaly poslední vůli. Tyto smlouvy, ač jistá pozitiva samozřejmě přinášely, však měly mizivou společenskou hodnotu. Nejmarkantnější rozdíl mezi sezdanými a nesezdanými páry byl patrný v otázkách rodičovství. Nesezdaní partneři nemohli například dlouhou dobu sdílet společná práva a povinnosti k dítěti. To jim umožnil až Nejvyšší soud roku 1986, nikoliv však pro páry stejného pohlaví. Až do roku 1998 byla rovněž možnost adoptovat děti omezena pouze na manžele. Adopce tak byla nepřípustná nejen nesezdaným párům, ale rovněž i jednotlivcům. Naopak umělé oplodnění bylo z právního hlediska umožněno ženám vdaným i svobodným, heterosexuálně či homosexuálně orientovaným. Nemožnost homosexuálních párů uzavřít manželství vedla na přelomu 80. a 90. let k několika soudním sporům. Jedním z argumentů, hovořícím ve prospěch homosexuálních manželství, byla skutečnost, že v holandském právu se nikde výslovně nepíše, že manželství může vzniknout jen mezi mužem a ženou. Soud však v tomto případě odmítl rozhodnout, neboť se domníval, že přiznání manželských práv homosexuálním partnerům by mělo dalekosáhlé společenské a právní důsledky, a proto pravomoc rozhodnout delegoval na zákonodárné orgány. Do celé záležitosti se následně vložily i nizozemské místní orgány, které začaly provádět registrace homosexuálních párů. Z hlediska práva však registrace žádný význam neměla, jejím cílem bylo spíše symbolicky upozornit na problematiku nerovnosti homosexuálních dvojic.

28

V roce 1994 byl parlamentu předložen zákon o registrovaném partnerství. Během jeho projednávání však došlo ke změně vlády, což způsobilo i změny v původním návrhu, z nichž mezi nejvýznamnější patří rozšíření působnosti zákona. Ten umožnil uzavřít registrované partnerství nejen homosexuálním párům, ale rovněž dvojicím heterosexuálním, čímž se stal jakousi „nižší“ formou manželství. Zákon nabyl účinnosti 1. 1. 1998. Až na určité dílčí výjimky v otázkách rodičovství (i ty však byly do jisté míry postupně setřeny), důchodů a cizineckého práva, je registrované partnerství, co se týče právních následků, takřka rovno manželství. Jmenujme alespoň některé podstatné právní následky, které pro partnery vyplývají ze zmíněného zákona, takové, které se v českém zákoně o registrovaném partnerství bohužel nevyskytují. Jedná se například o společné jmění partnerů, společnou adopci, možnost umělého oplodnění pro lesbické ženy, možnost společného příjmení partnerů a další. Na rozdíl od manželství, které lze za života manželů ukončit pouze rozvodem před soudem, je registrované partnerství možno ukončit vedle tradičního rozvodu také dohodou stran, bez účasti soudu. Ačkoliv se od roku 1998 stala valná většina práv, která dosud požívali pouze manželé, dostupnými i pro partnery, a tedy i dvojice stejného pohlaví, snaha o zpřístupnění manželství homosexuálním párům neustala. Ba právě naopak. Minimálně ve společenské rovině totiž rozdíl mezi manželstvím a registrovaným partnerstvím zůstává. To dokládá také velký zájem heterosexuálních dvojic o uzavření partnerství. Návrh zákona o manželství osob stejného pohlaví byl nakonec předložen parlamentu už v červenci 1999, v roce 2000 byl schválen oběma komorami a podepsán královnou Beatrix. V účinnost vstoupil 1. 4. 2001. Zákon je v podstatě identický s nizozemským zákonem, jež upravuje manželství osob opačného pohlaví. Mezi manželstvím homosexuálním a heterosexuálním existovaly pouze dva rozdíly. První spočíval a dosud spočívá v nemožnosti homosexuálních manželských párů adoptovat dítě z ciziny, druhý se pak týkal situace, kdy lesbická žena v době trvání manželství porodila dítě. Zákon nepohlížel na její manželku automaticky jako na druhého rodiče, toto postavení mohla získat až po určité (celkem krátké) době prostřednictvím adopce. Tento rozdíl se zdál být vcelku nepochopitelný vzhledem k tomu, že pokud by si jako manželé společně osvojily dítě cizí, stávají se rodiči obě dvě zároveň. Zákon, jenž

29

nabyl účinnosti k 1. 1. 2002, tuto nerovnost odstranil, dvě sezdané ženy tak při narození dítěte nabudou současně stejná rodičovská práva.39 Z Nizozemí by bylo dobré vzít si příklad pro budoucí úpravu alternativních forem soužití u nás. Zejména pokud jde o nahlížení na nesezdané dvojice, kde není činěn rozdíl mezi homosexuálními a heterosexuálními páry, a rovněž v otázkách rovného přístupu k manželství. Pokud jde o vytvoření „nižší“ formy manželství v podobě institutu registrovaného partnerství, to osobně považuji za nadbytečné.

Belgie Původní zákon, který Belgie v otázce registrovaného partnerství přijala, je datován do roku 1999 a můžeme ho zařadit pod francouzský model. Podle tohoto zákona vznikalo partnerství na základě smlouvy (tzv. smlouva o legálním soužití), kterou partneři uzavírali před notářem, a poté se registrovala v příslušné obci. Partnery se mohly stát jakékoli spolužijící osoby, tedy jedinci s homo- i heterosexuální orientací, a dokonce i osoby příbuzné (například sourozenci). Ti, kteří tohoto institutu využili, nesli společnou odpovědnost za své dluhy a výdaje, společné zdanění však smlouva neumožňovala. V Belgii však bylo do jisté míry uznáváno faktické soužití homosexuálních párů ještě před přijetím zmiňovaného zákona. Dělo se tak v podobě tzv. certifikátu o soužití, který vydávaly radnice velkých měst stejnopohlavním párům, pokud vedly společnou domácnost po dobu nejméně jednoho roku a o certifikát požádaly. Tento doklad jim například zajistil přístup k sociálním službám či bankovním úvěrům. V lednu roku 2003 se stala Belgie druhou zemí světa (po Nizozemí), která přijala zákon umožňující homosexuálně orientovaným osobám uzavřít manželství. Podmínkou vstupu do manželství je státní občanství Belgie nebo jiného státu, který rovněž povoluje homosexuální manželství. Jedinou výjimkou oproti manželství heterosexuálů byla nepřípustnost adoptovat děti. I tato výjimka již byla zrušena a to 20. 4. 2006, kdy belgičtí senátoři nejtěsnějším rozdílem 34 ku 33 hlasům definitivně schválili zákon, který umožňuje homosexuálním párům osvojovat si děti. Změnu podpořili senátoři za vládní socialisty a dále opoziční zelení a část vlámských liberálů. Argumentovali především tím, že je třeba zlegalizovat faktický stav, kdy homosexuální pár vychovává děti z předchozích heterosexuálních svazků nebo 39

Baršová A. Partnerství gayů a lesbiček: Kdy dozraje čas pro změnu? [citováno 25. 3. 2007]. Dostupné z: http://www.partnerstvi.cz/rp-barsova/#16

30

z umělého oplodnění, neboť děti z takovýchto rodin čelí faktické diskriminaci. S takovým argumentem nelze jinak než souhlasit, neboť se jedná o zcela racionální myšlenku, o níž by měli zauvažovat i zákonodárci u nás. Proti hlasovali frankofonní liberálové, opoziční křesťanští demokraté a krajní pravice, kteří považovali heterosexuální svazky při výchově dětí za nenahraditelné. Španělsko40 Homosexualita byla ve Španělsku dlouhou dobu považována za krajně nežádoucí jev. Zejména v období diktátorského režimu generála Franciska Franka (1939-1975) byly osoby s odlišnou sexuální orientací nuceny svou sexualitu skrývat. Frankův režim, který se záhy po svém vítězství v roce 1939 spojil s konzervativní katolickou doktrínou, se totiž vyznačoval silnou regulací soukromého života (zákaz rozvodu, trestnost cizoložství, zrušení všech občanských sňatků uzavřených za republiky, povinné církevní manželství, trestnost opuštění společné domácnosti jedním z manželů) a dále rovněž potlačováním ženských práv a všeobecnou represí svobodné sexuality. Až do 50. let 20. stol. se sice homosexualita jako taková v trestním zákoníku neobjevila, homosexuálové však byli stíháni za trestné činy kažení mládeže a veřejného pohoršení. Rok 1954 přináší obrat k horšímu. Homosexualita se nově objevuje v trestním právu, konkrétně v Zákoně o lenoších a zločincích. V rámci tohoto zákona byl uveden do provozu pracovní lágr v Tefíi na Fuenteventuře, kam byli odsouzení homosexuálové – muži posíláni, aby se z nich jejich „zženštilost“ vyhnala tvrdou prací, hladem, krutým bitím a hromadnými modlitbami. Internace v táboře neměla být trestem v pravém slova smyslu, ale měla sloužit jako bezpečnostní opatření na ochranu společnosti před škodlivým vlivem homosexuálů. V roce 1970 udeřila na španělské homosexuály další rána v podobě Zákona o společenské nebezpečnosti. Ten se sice tvářil jako moderní produkt lékařské vědy, neboť byl zaměřený na nápravu a léčení homosexuálů (homosexualita již nebyla považována za hřích, ale napříště se o ní hovořilo jako o nemoci), ve svém důsledku byl však ještě zákeřnější než normy předchozí. Člověk mohl být uvězněn za sebemenší projev homosexuality (například i za pouhé příležitostné nošení ženského oblečení u mužů), vězení bylo považováno za terapeutické opatření a vězni byli léčeni psychoanalýzou či elektrošoky. Zákon platil

40

Blíže viz Markytanová D. Homosexualita v demokracii aneb vůle k soužití [citováno 25. 3. 2007]. Dostupné z: http://www.partnerstvi.cz/les-veda/lgbt-spanelsko-2.phtml

31

až do roku 1978, na počátku roku 1979 se díky Španělské komunistické straně povedlo zákon zrušit a homosexuální chování tak depenalizovat. K završení španělského demokratizačního procesu došlo v roce 1982, kdy ve volbách zvítězili socialisté. Doba, která následovala, se nesla ve znamení společenské a sexuální revoluce. Lidé se přestali bát zveřejnit vlastní homosexualitu a gayové a lesbičky se začali aktivně brát o svá práva a o ukončení diskriminace. Jejich snahy se setkaly s dílčím úspěchem již na konci 80. let, kdy byl přijat zákon o umělém oplodnění, který neobsahoval omezující podmínku, že o umělé oplodnění může žádat jen manželský pár. Podobně tomu bylo i u adopcí, kde jedinci – homosexuálové nebyli předem vyloučeni z adopčního řízení. Obě tyto „vymoženosti“, které byly umožněny ve Španělsku již v 80. až 90. letech, jsou u nás zatím bohužel v nedohlednu. Po dlouhých letech zasahování do lidského soukromí a prosazování monolitních rodinných modelů, je ve Španělsku v 90. letech patrná snaha nevnucovat lidem jediný správný model rodinného soužití a snaha poskytnout právní zázemí i stále rostoucímu počtu párů, které nechtěly nebo nemohly uzavřít manželství. Tak se stalo, že orgány regionální samosprávy na úrovni autonomních oblastí (např. Vitoria a Barcelona) začaly vytvářet registry partnerských dvojic. Jejich cílem bylo podchytit tyto svazky, aby bylo možno později prokázat délku jejich trvání a zejména vyvolat debatu, která by vedla k uzákonění institutu registrovaného partnerství. Registrované partnerství se dočkalo první právní úpravy roku 1998 v Katalánsku. Záhy ho následovaly Aragon, Navarra a řada dalších regionů. Je tedy zřejmé, že Španělsko prošlo působivou společenskou změnou směrem ke zrovnoprávnění homosexuálních dvojic s heterosexuálními. K završení celého procesu došlo roku 2004, kdy se funkce předsedy vlády chopil José Luis Rodriguez Zapatero. Ten sympatizoval s homosexuální menšinou a zasadil se o definitivní ukončení diskriminace z důvodu sexuální orientace a plnou rovnost homosexuálů před zákonem, když do dolní komory parlamentu poslal návrh zákona, který umožňuje homosexuálním párům uzavřít manželství, a to s naprosto stejnými právními následky jako klasické heterosexuální manželství (rovněž společné adopce dětí). Zapatero měl v této otázce širokou podporu veřejnosti. Pro manželství osob stejného pohlaví se totiž v létě 2004 vyslovilo podle Střediska sociologických průzkumů CIS 62% Španělů. V dubnu 2005 prošel zákon relativně bez problémů dolní komorou parlamentu, Senát jej však zamítl. Vrácený návrh zákona byl však opětovně schválen a účinnosti nabyl 30. 5. 2005. 32

Velká Británie Od prosince 2005 mohou gayové a lesbičky uzavřít registrované partnerství (tzv. občanský svazek) rovněž ve Velké Británii. Zákon zaručuje homosexuálním párům rozsáhlá práva, která dalece přesahují práva vyplývající z registrovaného partnerství v jiných zemích. Práva poskytnutá partnerům jsou prakticky totožná s právy manželskými, proto je úprava přijatá ve Velké Británii řazena pod nizozemský model, ač nenese přímo název manželství. Gay a lesbické páry mají stejná práva na daňové úlevy a sociální zabezpečení jako páry manželské, partneři jsou rovněž povinni o sebe navzájem pečovat. Omezeni nejsou ani v oblasti adopcí. Jediný rozdíl snad lze spatřovat v tom, že homosexuální páry nemají možnost uzavřít církevní sňatek. Pokud se stejnopohlavní páry rozhodnou občanský svazek neuzavřít, mohou využít práv plynoucích z faktického soužití stejně jako nesezdané heterosexuální páry. Těch však není mnoho, jedná se například o oprávnění z oblasti zdravotní péče či bytového práva. Je s podivem, že země s typicky tradicionalisticky zaměřeným smýšlením, je natolik vlídná ke své homosexuální menšině. Nejenže mají stejnopohlavní páry stejné postavení v otázce manželství, ale rovněž i nesezdaného soužití. Proč takový posun nezaznamenáváme i u nás?

2. Model registrovaného partnerství Jedná se o model nejstarší a jeho průkopníkem se stalo Dánsko. Právní úprava je podobná manželství, ale jako manželství již označována není, neboť se jedná o samostatný institut nazvaný registrované partnerství. V právních řádech států zakotvujících registrované partnerství můžeme najít jisté odlišnosti, z nichž dvě jsou považovány za stěžejní. První spočívá ve způsobu vymezení právních následků registrovaného partnerství: •

registrované partnerství má tytéž právní následky jako manželství (předpis obvykle obsahuje obecnou odkazovací klauzuli) s výslovně vymezenými výjimkami; ty se většinou týkají možnosti partnerů vychovávat děti (tato varianta se také označuje jako severský či dánský model s tím, že registrovanými partnery se podle tohoto modelu mohou stát pouze osoby stejného pohlaví)

33

•

registrované partnerství má zákonem přesně vymezené následky, tzv. enumerační princip; tento princip spočívající ve výčtu jednotlivých práv a povinností partnerů klade velké nároky na preciznost zákonodárců při přípravě právního předpisu upravujícího registrované partnerství, aby se nestalo (jako v případě současného českého zákona o registrovaném partnerství), že se na něco zapomene; tento způsob využili rovněž němečtí zákonodárci.

Právní úpravy jednotlivých států se v otázce registrovaného partnerství liší dále v okruhu osob, které mohou registrované partnerství uzavřít: •

registrovanými partnery se mohou stát pouze osoby stejného pohlaví

•

institutu registrovaného partnerství mohou využít jak osoby stejného, tak také opačného pohlaví

Po Dánsku, které zavedlo registrované partnerství již roku 1989, přijímají podobnou právní úpravu rovněž ostatní severské státy. V roce 1993 je to Norsko, které záhy následuje Švédsko (1995) a Island (1996). Kromě těchto států obsahuje dnes úpravu registrovaného partnerství nebo obdobnou úpravu (pouze jinak nazvanou) mnoho dalších států. Zde odkazuji opět na přílohu.

Dánsko Jak bylo již výše řečeno, je Dánsko první zemí, která vnesla institut registrovaného partnerství do svého právního řádu. Stalo se tak zákonem č. 372 o registrovaném partnerství, který byl přijat 7. 6. 1989 a v účinnost vstoupil na začátku října téhož roku. O sedm let později byla jeho působnost rozšířena i na Grónsko, které je autonomní součástí Dánského království. Zákon obsahuje generální klauzuli odkazující na právní úpravu manželství, přičemž stanovuje určité výjimky. Ty se týkají zejména nemožnosti využít služeb asistované reprodukce pro lesbické páry a zákazu společné adopce. V původním znění neumožňoval daný předpis ani adopci dítěte druhého partnera, což se v květnu roku 1999 změnilo. Institut registrovaného partnerství byl vytvořen pouze pro páry stejného pohlaví, aby měly stejně jako páry heterosexuální možnost volby mezi neformálním svazkem a formálním partnerstvím. Zákon stál zprvu striktně na požadavku dánského občanství alespoň jednoho z partnerů. O deset let později došlo k opuštění tohoto požadavku a napříště je podmínkou uzavření partnerství pouze trvalý pobyt obou partnerů v Dánsku nejméně po dobu dvou let.

34

Norsko Norsko se stalo v dubnu 1993 druhou zemí, která umožnila homosexuálním párům uzavřít registrované partnerství. Právní úprava tohoto institutu v Norsku je velmi podobná úpravě přijaté v Dánsku. Dokonce sama důvodová zpráva k zákonu se na dánský předpis přímo odvolává. Registrované partnerství mohou uzavřít pouze páry stejného pohlaví, z nichž alespoň jeden splňuje podmínku státního občanství (buď norské, nebo občanství státu, kde platí podobná legislativa) nebo legálního pobytu v Norsku (minimálně 2 roky). Zásadní rozdíl oproti dánské úpravě spočívá v nemožnosti adoptovat děti, a to ani děti druhého partnera.

Švédsko Švédsko přijalo institut registrovaného partnerství roku 1994 s účinností od 1. 1. 1995. I předtím však uznávalo faktické soužití homosexuálních párů (tzv. homosexuální kohabitanti), kterým od roku 1988 přiznávalo určitá páva a povinnosti, stejně jako párům opačného pohlaví. Zákon o registrovaném partnerství se vztahuje pouze na páry stejného pohlaví. Podmínkou vstupu do partnerství je švédské státní občanství a trvalý pobyt alespoň jednoho z partnerů. Stejně jako ostatní právní úpravy spadající pod severský model, ani švédská právní úprava zprvu neumožňovala homosexuálním párům adoptovat děti. Roku 2002 došlo v otázce adopcí k výrazně liberální změně, nová právní úprava nejenže povoluje společnou adopci dětí, ale jako první stát světa umožnilo Švédsko rovněž mezinárodní adopci, tj. i ze zahraničí. Tato úprava se však neobešla bez komplikací. První problém spočíval v tom, že norma povolující mezinárodní adopce byla v rozporu se závazky, jež pro Švédsko vyplývaly z Evropské úmluvy o adopcích z roku 1967. Švédsko bylo nuceno vypovědět onu úmluvu a zákon povolující adopce tak nabyl účinnosti až k 1. 1. 2003. Druhý problém je spíše praktického rázu a týká se ochoty cizích zemí uvolňovat „své“ děti k adopci do ciziny, pokud budou vědět, že jejich rodiči se stanou homosexuálové. Takovou ochotu pak bude třeba hledat zejména u států, které již adopci homosexuálním párům na svém území povolují. Od 1. 7. 2005 mají lesbické ženy ve Švédsku rovněž možnost podstoupit umělé oplodnění. Švédsko získalo v otázce prosazování práv homosexuálních párů ještě jedno významné prvenství. Jako první stát na světě totiž umožňuje osobám stejného pohlaví uzavřít církevní „sňatek“. Rozhodl o tom vrcholný orgán švédské luteránské církve 35

Kyrkomötet, když v září roku 2005 na zasedání v Uppsale výraznou většinou (160 ku 81) odhlasoval možnost požehnání pro registrované páry. Homosexuální páry budou moci být „oddávány“ v kostele jako kdokoliv jiný, avšak označení manželství bude i nadále ponecháno jen heterosexuálním svazkům, což bylo zdůvodněno dlouhou tradicí spjatou s užíváním výrazu v jeho dosavadním pojetí. Sám obřad tedy nebude označován jako svatba, ale jako církevní „akt požehnání“. Luteránská církev je obecně považována za velmi pokrokovou, jako jedna z mála například otevírá kněžský úřad i ženám.

Island Na Islandu přijal zákonodárný sbor úpravu registrovaného partnerství v polovině roku 1996. Zákon garantuje stejná práva a povinnosti jako v manželství, jen s nepatrnými výjimkami. Těmi jsou například vyloučení společné adopce či nepřípustnost umělého oplodnění pro lesbické ženy. Povolena je naopak adopce partnerova dítěte nebo společné poručnictví nebo opatrovnictví biologického potomka jednoho z partnerů. Stejně jako v předchozích severských zemích mohou registrované partnerství uzavřít pouze osoby stejného pohlaví, a to za podmínky státního občanství a trvalého pobytu na Islandu alespoň jedné z nich nebo za podmínky dvouletého trvalého pobytu obou partnerů.

Finsko Finsko bylo poslední severskou zemí, která po několikaletých živých diskuzích ve společnosti i v parlamentu přijala zákon o registrovaném partnerství. Zákon vstoupil v platnost 1. 3. 2002 a plně se přidržuje severského modelu. Registrované partnerství mohou uzavřít pouze osoby stejného pohlaví za stejné podmínky jako na Islandu (státní občanství + trvalý pobyt jednoho nebo dvouletý legální pobyt ve Finsku obou partnerů). Pokud jde o adopce, pak tuto možnost zákon homosexuálním párům nepřiznává. Lesbické ženy však mohou využít umělého oplodnění, neboť ve Finsku zatím neexistuje legislativa, která by umělé oplodnění jakýmkoliv způsobem upravovala. Pro heterosexuální páry je jedinou legální možností, jak svůj svazek formalizovat, možnost vstoupit do manželství. Nesezdané soužití nemá žádné právní následky.

36

Slovinsko Ve Slovinsku byl zákon o registrovaném partnerství schválen v létě roku 2005. Účinnosti však nabyl až o rok později. Slovinsko se tak stalo po ČR druhým z nových států Evropské unie, který oficiálně uznává práva stejnopohlavních dvojic. Tato země je dlouhodobě známa svou tolerancí k sexuálním minoritám (na rozdíl od ostatních balkánských zemí), a proto se mnozí aktivisté gay a lesbické komunity domnívali, že bude

uzákoněno

rovnou

stejnopohlavní

manželství.

Konzervativní

většina

v parlamentu však chválila pouze registrované partnerství a to ještě takovým způsobem, že homosexuálním párům přiznává jen velmi omezený rozsah práv (ostatně podobně jako u nás). Zákon v této podobě, v jaké byl přijat, zvedl velkou vlnu nespokojenosti a nejedna LG organizace chce sporný zákon předložit k posouzení ústavnímu soudu. Zákon zohledňuje partnerství v otázkách lékařské péče, společného bydlení a částečně také uznává dědická práva partnerů. Adoptovat děti je partnerům zakázáno.

Švýcarsko Ve Švýcarsku došlo k prvním snahám o legalizaci homosexuálních svazků již v roce 1996, kdy švýcarská Národní rada přijala rezoluci, v níž vyzvala vládu k vytvoření návrhu zákona, jež by upravoval soužití osob stejného pohlaví. Návrh byl však vytvořen až o několik let později a v červnu roku 2004 rozhodl parlament o jeho schválení. Aby byl zákon definitivně přijat, muselo být rozhodnutí parlamentu odsouhlaseno referendem. Švýcarsko se tak stalo prvním státem, který přijal registrované partnerství na základě vyjádření lidu. Referendum se konalo 5. 6. 2005 a pro hlasovalo 58% Švýcarů. Registrovaní partneři mají nyní stejná práva jako manželé například v oblasti důchodů, pojištění a daní. Nejedná se však o první zákon upravující registrované partnerství na území Švýcarska. Již v roce 2002 totiž podobný zákon platil na nižší než celostátní úrovni – v kantonu Zürich. Tento zákon byl rovněž přijat v referendu, byl však omezen dosahem kantonálního práva.

3. Francouzský model – občanský pakt solidarity Za speciální model je považován tzv. občanský pakt solidarity, přijatý ve Francii roku 1999. Typickým rysem paktu je jeho smluvní podoba. Vzhledem k tomu, že tento institut není určen primárně pro homosexuální páry, ale má regulovat vztah 37

jakýchkoliv dvou osob, může ona smlouva vzniknout jak mezi jedinci stejného, tak i opačného pohlaví. Partnerům, kteří přistoupí k této smlouvě, jsou přiznána určitá práva a povinnosti, jejich osobní stav se však nemění (zůstávají svobodnými). Francie41 Již v předchozí kapitole bylo řečeno, že se Francie roku 1791 stala prvním státem, který zrušil trestnost homosexuálních styků. V dalších fázích reakce na osoby s odlišnou sexuální orientací však mezi velké propagátory jejich práv nepatří. Je sice pravdou, že už v roce 1993 vydávala velká města spolužijícím osobám bez ohledu na sexuální orientaci, pokud žily ve společné domácnosti alespoň jeden rok, certifikáty o soužití (podobně jako v Belgii), ale zákon, který by homosexuálním párům zaručoval alespoň podobný rozsah práv jako mají manželé a měnil jejich civilní stutus, se do dnešních dnů přijmout nepodařilo. Vyvolat veřejnou debatu na téma zrovnoprávnění homosexuálních párů s heterosexuálními se pokusili v průběhu roku 2004 starostové několika francouzských měst (např. Begles) tím, že oddali několik stejnopohlavních párů. Sňatky se sice uskutečnily, podle francouzského práva jsou však neplatné. Jedinou možností tak pro homosexuální jedince zůstává (pomineme-li volný svazek – concubinage) výše zmíněný občanský pakt solidarity. Zákon o občanském paktu solidarity (PACS), který novelizoval Code civil (CC), byl přijat na podzim roku 1999 a účinnosti nabyl ještě téhož roku a to poté, co úspěšně prošel procedurou předběžné kontroly ústavnosti. Samotný proces schvalování tohoto zákona se neobešel bez četných demonstrací jak jeho příznivců, tak i odpůrců. Dlouho se rovněž bojovalo o podobu PACSu. Střetávaly se totiž dvě základní koncepce – univerzalistická a komunitární. Komunitární znamenala, že by právní úprava měla být přizpůsobena pouze

homosexuálům

jakožto

uzavřené

společenské

komunitě,

zatímco

univerzalistická koncepce se neomezovala jen na homosexuály, ale usilovala o širší dopad, tedy i na nesezdané heterosexuální páry. Zákon byl nakonec přijat právě v této univerzalistické podobě, neboť takto měl větší naději na úspěch. Pojďme se nyní blíže podívat, jak je institut PACSu upraven a jaké právní následky vyvolává. PACS je tedy postaven na smluvním principu, což z něj činí speciální model úpravy alternativních forem soužití. Ačkoli se jedná o smlouvu, mezi ostatní občanskoprávní kontrakty do Code civil vložen nebyl, naopak se nachází 41

Blíže viz Elischer D. Je libo PACS? In Dvořák J., Kindl M. (eds.) Pocta Martě Knappové k 80. narozeninám. Praha: ASPI, 2005, str. 75-100.

38

v části, která upravuje věci statusové. Svou povahou se jedná o hybridní smluvní typ. PACS je v zákoně definován jako smlouva uzavřená mezi dvěma zletilými fyzickými osobami rozdílného pohlaví nebo téhož pohlaví, za účelem uspořádání jejich společného života (čl. 515 CC). Pakt nemohou uzavřít osoby příbuzné a osoby sešvagřené v linii přímé, jakož i kolaterálové až do třetího stupně a dále dvě osoby, z nichž minimálně jedna je ve svazku manželském nebo je vázána PACSem. Pokud by k uzavření smlouvy mezi těmito osobami přesto došlo, byla by smlouva neplatná. Osoby uzavírající PACS o tom musí učinit společné prohlášení (oznámení), a to u místně příslušného soudu. Pokud oba partneři předloží náležité doklady a dvojí originální provedení smlouvy (paktu), provede soudní úředník registraci. Od data této registrace počínají právní účinky PACSu. Uzavřít PACS je možné rovněž v zahraničí, pokud je alespoň jeden z partnerů francouzským občanem. Registrace se pak provádí na konzulárních a diplomatických úřadech Francie. Na rozdíl od manželů, kterým zákon ukládá určité povinnosti osobní povahy, osoby žijící v PACSu jsou od takových povinností zcela oproštěny. Partneři nemají ani povinnost být si věrni, což činí z PACSu institut, který ani náznakem nemá imitovat manželství. PACS rovněž nezakládá žádné nové příbuzenské vztahy ani změnu příjmení partnera. Osobní údaje uvedené v matrice zůstávají nedotčeny, PACS tedy nemá vůbec žádný vliv na osobní stav partnerů. Stejně jako kohabitanti žijící ve volném svazku, jsou i „pacsovaní“ partneři svobodnými osobami. Partneři si poskytují vzájemnou osobní a materiální pomoc, rovněž nesou společnou odpovědnost za splnění závazků vůči třetím osobám, pokud tyto závazky vznikly v souvislosti s běžnými výdaji za domácnost a společné bydlení. Ustanovení, které by chránilo jednoho partnera před zjevně nepřiměřenými výdaji druhého, však v zákoně chybí (na rozdíl od právní úpravy manželství, kde je s touto situací počítáno). Jak tvrdé důsledky to může mít, snad není třeba popisovat. Mezi výhody PACSu patří zejména to, že v případě opuštění společné domácnosti nebo v případě úmrtí jednoho z partnerů, který byl nájemcem bytu, přechází právo nájmu automaticky na druhého partnera. Zákon dává partnerům také možnost využít společného zdanění. To však až po třech letech existence PACSu. Uzavření PACSu je také jedním z prvků, které se zohledňují v imigračním řízení. PACS uzavřený s francouzským státním příslušníkem však neznamená automaticky udělení státního občanství či povolení k pobytu i druhému partnerovi – cizinci.

39

V otázce dědického práva byl PACS pro mnohé zklamáním. Zákon totiž nezakotvil intestátní dědickou posloupnost ve prospěch přeživšího partnera. Partner se tak může stát dědicem pouze na základě závěti. Pozitivum je třeba vidět v tom, že partner již není považován za osobu cizí (nemusí tudíž platit nehorázně vysokou dědickou daň) a má přednost před příbuznými zemřelého v pobočné linii. PACS může zaniknout hned několika způsoby. K automatickému zániku dojde smrtí jednoho z partnerů a rovněž také dnem uzavření manželství kterýmkoliv z partnerů. Jako ideální způsob ukončení se pak jeví společná dohoda obou partnerů. Mimo to může PACS zaniknout i jednostranným projevem vůle jednoho z partnerů. Účinky zrušení v tomto případě nastanou až uplynutím tříměsíční lhůty od doručení projevu vůle soudu. Je třeba také říci, že PACS vůbec neřeší otázku dětí. Partneři tedy nezískávají žádná práva týkající se adopce, společného opatrovnictví a výchovy dětí. Obecně lze konstatovat, že zákon je z hlediska legislativního značně nedokonalý. Mezery v zákonném textu proto nahrazuje svým výkladem Ústavní rada. Zda k tomu má dostatek pravomoci, ponechme stranou.

4. Neregistrované spolužití (nesezdané soužití) Jako samostatný model je možné označit rovněž tzv. neregistrované spolužití či nesezdané soužití. Takto žijící osoby nejsou nikde oficiálně vedeny a jejich civilní status se nemění.

Právní řády jim přiznávají některá dílčí práva (povinnosti jen

výjimečně). Obvykle však vyžadují, aby nesezdané soužití trvalo po určitou delší dobu. V některých státech, jako například u nás, je nesezdané soužití pouze jiný název pro vztah druha a družky, tedy pro osoby opačného pohlaví, jiné státy pod něj zahrnují i vztahy osob stejného pohlaví. Mimo tyto základní modely existují ve světě ještě další způsoby, jak lze legislativně upravit soužití homo- i heterosexuálních osob. Ve Spojených státech amerických je nejrozšířenější tzv. domácí partnerství. To však neplatí v rámci celé federace, ale jen na úrovni místních či provinčních jurisdikcí, případně je uznáváno nevládními entitami (soukromé podniky či korporace). Vzhledem k této skutečnosti dochází samozřejmě k tomu, že rozsah práv a povinností se různí. Obecně lze říci, že v porovnání se základními modely, institut domácího partnerství mnoho práv nepřiznává. Jedná se hlavně o oprávnění a sociální dávky vyplývající ze zaměstnaneckého poměru. Domácí partnerství nemá žádné právní účinky vůči třetím 40

osobám ani vůči státu. V podstatě ani sami partneři vůči sobě navzájem nemají žádné povinnosti.42

5. Shrnutí Tato kapitola se snažila poukázat na možné způsoby začlenění alternativních forem soužití do právního řádu. Z právní úpravy jednotlivých států můžeme vyvodit, že nejčastější variantou je model registrovaného partnerství, a to pouze pro osoby stejného pohlaví. Model nizozemský, umožňující homosexuálním párům uzavřít manželství, je sice zatím využíván jen v několika málo státech, ovšem jak se zdá, je vývoj v tomto směru teprve na počátku. Vždyť také první taková úprava vznikla v době nedávné, v roce 2001. Nelze pochopitelně očekávat, že se státy přeorientují v horizontu jednoho či dvou let, do budoucna však lze přepokládat, že k úplnému zrovnoprávnění homosexuálních párů nakonec dojde ve většině vyspělých zemí, neboť už nyní lze sledovat, jak se rozsah práv takto orientovaných osob rozšiřuje. Pro státy, kde dosud žádnou úpravu v tomto směru nemají, jako je například Rakousko či Slovensko, lze jen doporučit, aby se inspirovaly státy, které takové právní zakotvení již mají delší dobu. Je tak možné docílit takové právní úpravy, která bude vycházet z toto, co se osvědčilo a naopak abstrahuje od něčeho, co přineslo problémy a bylo podrobeno silné kritice. Ostatně i naše republika, byť již úpravu v tomto směru přijala, by neměla zahraniční právní úpravy brát jako něco, co se nás netýká, ale jako něco, co i nám může pomoci. Proto jsem zde uvedla právní úpravu v evropských státech, které jsou nám z celého světa nejbližší.

42

V podrobnostech viz Otáhalová L. Registrované partnerství nebo manželství osob stejného pohlaví? [citováno 22. 3. 2007]. Dostupné z: http://vira.kluci.cz/rp-otahalova/

41

III. Registrované partnerství v právním řádu ČR aneb od pokusů k realitě O prosazení institutu registrovaného partnerství se v České republice začalo uvažovat na počátku 90. let 20. stol. Byla to doba, kdy partnerské soužití osob stejného pohlaví nebylo v právním řádu ČR zvláště upraveno. Ani dílčí práva, která zákon přiznával nesezdaným heterosexuálním párům, se na homosexuální dvojice vztáhnout nedala. Stejnopohlavní páry tak mohly být za splnění podmínek § 116 OZ považovány pouze za tzv. osoby blízké či osoby tvořící domácnost (§ 115 OZ). Pokud tyto páry pečovaly o společnou domácnost či na sebe byly odkázány výživou, mohly uplatnit rovněž některá práva v oblasti nájmu bytu, dědického a finančního práva či práva sociálního zabezpečení. Další možností, jak alespoň částečně upravit vzájemné vztahy, je využití smluvního práva. Žádná smlouva však nemůže změnit statusovou situaci lidského jedince. Smluvně lze v partnerském vztahu dvou lidí ošetřit výhradně soukromoprávní

záležitosti,

tedy

vztahy

mezi

nimi

navzájem.

Záležitosti

veřejnoprávní, tedy vztah páru vůči státu, jinak než zákonnou normou ošetřit nelze. Celkově vzato je výčet těchto práv zcela zanedbatelný proti právům, která jsou přiznána heterosexuálním párům, pokud uzavřou manželství. Aktivní činnost na poli uzákonění

homosexuálních

svazků

vyvíjelo

především

Sdružení

organizací

homosexuálních občanů (SOHO), které se snažilo na problematiku homosexuálně orientovaných osob upozornit veřejnost. Jeho snahou bylo nejprve „přeprogramovat“ společnost

z doposud

přinejmenším

lhostejného

(někdy

i

z totalitních

dob

přetrvávajícího negativního) stanoviska na pozitivní, vstřícný a podporující postoj k této menšině, konečným cílem pak bylo dosažení rovnoprávného postavení gayů a lesbiček v naší zemi. Trpělivá a obětavá práce mnoha aktivistů přinesla své úspěchy. Zatímco v roce 1990 se o homosexuálech vyjadřovalo kladně pouze 10% české populace, podle průzkumů veřejného mínění v roce 2004 se toto číslo zvedlo na 70%.43 Ani zákonodárci už před fenoménem homosexuality nemohli zavírat oči a tak v Poslanecké sněmovně padaly postupně více či méně úspěšné návrhy, jak celou problematiku právního postavení homosexuálních párů začlenit do našeho právního řádu.

43

Zjištěno z Program gay politika a registrované partnerství [citováno 28. 3. 2007]. Dostupný z: http://gay.iniciativa.cz/www/index.php?page=clanek&id=280

42

1. Historie cesty za registrovaným partnerstvím v ČR 1.1. Prvotní snaha o řešení problematiky osob stejného pohlaví – rok 1995 První viditelný pokus o legislativní úpravu homosexuálních svazků lze zaznamenat již v roce 1995. Toho roku připravovala vláda Václava Klause rodinněprávní novelu občanského zákoníku, čehož se pokusilo využít SOHO vznesením požadavku, aby do novely bylo začleněno soužití osob stejného pohlaví, právně postavené na roveň manželství. Legislativní komise tento požadavek vzala sice v potaz a začlenila ho do legislativnětechnických variant návrhu zákona, vláda ho však odmítla s poukazem na to, že homosexuální soužití údajně není rodinněprávním vztahem.44 Negativní reakce vlády se v té době dala s velkou pravděpodobností očekávat, nejen vzhledem k osobním postojům jejího předsedy, ale zejména k přehnanému požadavku ze strany SOHO. Jak říká K. Waaldijk, vyučující na Právnické fakultě v Leidenu, prosadit manželství osob stejného pohlaví je možné pouze cestou malých změn a nikoliv nárazově (tak se tomu stalo i v Nizozemí).

1.2. První ucelený návrh zákona o registrovaném partnerství – rok 1997 Před Vánocemi 1997 byl Kanceláři Poslanecké sněmovny předložen první ucelený návrh zákona o registrovaném partnerství osob téhož pohlaví (sněmovní tisk č. 359/1997). Předkladateli byli tři poslanci: Z. Rujbrová (KSČM), J. Gavlasová (ČSSD) a J. Zvěřina (ODS). Návrh byl zaslán k posouzení vládě, která k němu zaujala negativní stanovisko (sněmovní tisk č. 359/1/1998), když naznala, že „právní úprava v návrhu je pouze rámcová a neúplná, neboť neobsahuje odpovědi na řadu podstatných otázek“. Vláda tak vlastně vyjádřila nesouhlas pouze s tímto konkrétním návrhem, nikoliv s institucionalizací homosexuálních svazků jako takovou, de lege ferenda mluvila o cestě dílčích změn zákonů. Rovněž v Poslanecké sněmovně nenašel zákon dostatečně silnou podporu a v dubnu 1998 byl zamítnut již v prvním čtení. Samotný návrh zákona vycházel ze severského modelu, tzn. vztahoval se pouze na stejnopohlavní páry (nikoliv tedy i na heterosexuální soužití) a § 4 odst. 1 návrhu obsahoval generální klauzuli odkazující v právních následcích na úpravu manželství s určitými

výjimkami.

Institut

registrovaného

44

partnerství

měl

být

upraven

Haderka, J.F. Několik poznámek k nedávnému pokusu o právní institucionalizaci homosexuálního soužití v České republice. Správní právo, 1998, č. 5, str. 261.

43

v samostatném zákoně, nikoliv jako novela zákona o rodině a dalších předpisů. Tím se chtělo říci, že nejde o rodinněprávní vztah v pojetí zákona o rodině. Návrh zákona vycházel ze smluvního principu, čímž se do jisté míry podobal také modelu francouzskému. Podle tohoto návrhu mohou partnerství uzavřít dvě fyzické osoby téhož pohlaví, které splňují následující podmínky: •

věk – starší 18 let

•

plná způsobilost k právním úkonům

•

neexistence trvajícího manželství či registrovaného partnerství

•

fyzické osoby nejsou příbuzní v řadě přímé či sourozenci (totéž platí o osvojení)

•

alespoň jeden má českou státní příslušnost a trvalý pobyt v ČR

Partnerství se uzavírá smlouvou ve formě notářského zápisu. Nejsou-li splněny výše uvedené podmínky či forma smlouvy, je smlouva ex lege neplatná. Smlouva nabývá účinnosti registrací u orgánu pověřeného vést matriky (stejně je tomu i u francouzského PACSu s tím rozdílem, že registraci provádí soud). Bylo již řečeno, že registrované partnerství má stejné právní následky jako manželství, což však neplatí, pokud jde o úpravu vztahů k nezletilým dětem. Pokud partneři nechtějí vyvolat veškeré právní následky, mohou ty z nich, které se dotýkají pouze jejich vzájemných vztahů, ze smlouvy vyloučit. Rovněž společné jmění, které by mezi partnery automaticky vzniklo, mohou partneři upravit smlouvou odchylně od úpravy obsažené v OZ. Registrované partnerství zaniká smrtí jednoho z partnerů nebo jeho prohlášením za mrtvého. Vzhledem ke smluvní konstrukci tohoto institutu je možné registrované partnerství zrušit i smluvně, opět ve formě notářského zápisu. Nejsou-li partneři schopni se na smlouvě, jež by zrušila registrované partnerství domluvit, zruší ho na návrh soud. Obecně lze konstatovat, že z legislativnětechnického hlediska se jednalo o návrh zcela nedopracovaný a obsahující řadu chyb. Rovněž J. Haderka považuje návrh za dílo právně poměrně chabé a vyvolávající řadu otazníků. Vytýká mu zejména tyto vady:45

45

Haderka, J.F. Několik poznámek k nedávnému pokusu o právní institucionalizaci homosexuálního soužití v České republice. Správní právo, 1998, č. 5, str. 261-275.

44

•

registrované partnerství plně kopíruje manželství tím, že homosexuálům dává všechna práva, která mají manželé, a dokonce je obdařuje i dalšími, jež manželé nemají – pokud jde o majetkoprávní dispoziční meze (vytýkán je rovněž samotný paušální přístup k právním následkům registrovaného partnerství)

•

nové předpisy k matriční agendě nepostačí vydat formou vyhlášky, bylo by třeba novelizovat zákon o matrikách (v té době z. č. 268/1949 Sb., ve znění pozdějších předpisů)

•

návrh zákona nevyžaduje, aby životní společenství, které partneři vytvoří, bylo trvalé, a ani nevylučuje, aby si kontrahenti vyjednali dočasnost svazku nebo trvání svazku omezili suspenzívními či rezolutivními podmínkami

•

návrh neřeší možnost dopadu některých ustanovení OZ týkajících se právních úkonů, např. §§ 39, 49, 49a a jiné

•

matriční zápisy v ČR nemají charakter konstitutivní, ale jsou jen evidenční povahy; s tím souvisí i otázka, co se stane, pokud partneři smlouvu uzavřou, ale nedojde k její registraci

•

obsah smlouvy je v návrhu formulován velmi mlhavě; jisté je jen to, že ve smlouvě musí být deklarován úmysl založit životní společenství

•

za zcela nesrozumitelné považuje autor ustanovení, které vylučuje pro partnery užití norem upravujících vztahy k nezletilým dětem (co tím předkladatelé měli na mysli, je totiž řečeno až v důvodové zprávě)

•

nejasnost ohledně způsobů zániku registrovaného partnerství – jedná se o taxativní nebo demonstrativní výčet? I přes četné nedostatky uvádí J.Haderka rovněž klady tohoto návrhu. Pozitivně

např. hodnotí fakt, že základem tohoto svazku je kontrakt a nikoliv homosexuální sňatek nebo skutečnost, že do problémů řešení homosexuálních partnerství není zapletena problematika heterosexuálních konkubínů nebo transsexuálů. Osobně se domnívám, že Haderkovy poznámky k tomuto návrhu jsou v převážné míře opodstatněné a logické. Jeho postoje týkající se definice rodiny („homosexuální dvojice nemůže být základem rodiny“46) nebo poměru manželství a homosexuálního soužití („manželství je něco společensky a právně zcela jiného“47) již nesdílím. Vždyť soužití osob téhož pohlaví může plnit v podstatě všechny funkce jako dlouhodobé partnerské soužití osob heterosexuálních, s výjimkou funkce přirozeně reprodukční. 46 47

Tamtéž, str. 264 Tamtéž, str. 274

45

1.3. Poslanecký návrh – rok 1999 Druhý návrh zákona, který měl upravovat vztahy homosexuálních osob, byl předložen Poslanecké sněmovně v únoru 1999. Jednalo se o poslanecký návrh Z. Rujbrové (KSČM), J. Zahradila (ODS), J. Kupčové (ČSSD) a M. Horákové (US), jež nesl název návrh zákona o partnerském soužití osob téhož pohlaví a o změně a doplnění některých zákonů. Tento návrh opět vycházel ze severského modelu a byl téměř identický s návrhem předchozím. Změny byly spíše stylistického (formulačního) charakteru. Některá ustanovení byla upřesněna a rozvinuta, k zásadním koncepčním změnám však nedošlo. Sociálnědemokratická vláda tentokrát vyjádřila s návrhem souhlas, avšak upozornila na některé legislativní a věcné nedostatky návrhu. Přes kladné stanovisko vlády byl návrh zákona v Poslanecké sněmovně v prosinci 1999 zamítnut. Jak je patrné již z názvu, k jedné ze změn došlo v názvu homosexuálního svazku, kdy registrované partnerství bylo nahrazeno pojmem partnerské soužití. Jednalo se však pouze o změnu terminologickou, z normativního hlediska nevýznamnou. Z dalších změn: •

Je-li jeden z partnerů bez českého občanství, musí mít v ČR alespoň povolení k trvalému pobytu. Tato nová podmínka byla do návrhu včleněna kvůli výtkám poslanců z projednávání minulého návrhu a jejím účelem je zabránění zneužití tohoto institutu ke snadnějšímu získání legálního pobytu na území ČR a také zabránění homosexuální turistiky.

•

Byl doplněn požadavek osobní přítomnosti účastníků smlouvy při její registraci.

•

Nedodržení zákonných náležitostí nezpůsobuje neplatnost partnerského svazku, ale přímo jeho neexistenci.

•

Partneři mají možnost vyloučit některá vzájemná práva a povinnosti majetkového charakteru. A contrario tedy můžeme dovodit, že práva a povinnosti osobního charakteru vyloučit nelze.

•

Návrh zákona výslovně uvádí, že se nepoužije § 93 ZOR. Ten upravuje výživné k rozvedenému manželovi v rozsahu stejné životní úrovně, které je vázáno na zjišťování příčin rozvratu manželství.

•

Došlo k upřesnění textu v otázce úpravy vztahů k nezletilým dětem. Partnerům nemůže být dítě svěřeno do společné výchovy, společné pěstounské péče, nemohou osvojit dítě jako společné ani být společně ustanoveni do funkce poručníků.

46

Partnerství však nebrání tomu, aby se jeden z partnerů do takového postavení dostal sám. Závěrem je třeba jen konstatovat, že tento návrh mnoho posunu k lepšímu nevykazuje. J. Haderka vidí podstatu problému zejména v tom, že celý návrh neodpovídá koncepci, která je vyjádřena v obecné části důvodové zprávy k němu. Tam se uvádí, že partnerské soužití homosexuálů nemá být úpravou rodinněprávních vztahů a má zůstat jasně odděleno od institutu manželství a od úpravy vztahu druha a družky. Přitom má jít o vztah upravený výlučně obligačním způsobem. Z toho všeho by vyplývalo, že má jít o nějaký občanskoprávní smluvní institut. Skutečnost je naprosto jiná. Návrh ve své podobě vytváří ucelený nový institut, který až na malé výjimky plně kopíruje institut manželství, a to i přesto, že předkladatelé sami neměli vůbec jasnou představu o tom, jaký je vlastně katalog vztahů, v nichž se dopad nové právní úpravy projeví.48

1.4. Vládní návrh – rok 2001 Po zamítnutí druhé poslanecké iniciativy vyzvala Rada pro lidská práva vládu (jakožto její poradní orgán), aby sama připravila a předložila právním normu, která by upravila právní vztahy stejnopohlavních párů. Vláda na tuto výzvu zareagovala tak, že pověřila ministra spravedlnosti, aby příslušnou normu vypracoval. Stalo se a v září 2001 byl návrh zákona předložen Poslanecké sněmovně. V podstatě se jednalo o návrhy dvou zákonů, do nichž byla celá materie rozdělena, sněmovní tisk č. 1075 – návrh zákona o partnerském soužití osob téhož pohlaví a sněmovní tisk č. 1076 – návrh zákona o změnách některých zákonů v souvislosti s přijetím zákona o partnerském soužití osob téhož pohlaví. Tyto návrhy nakonec Poslaneckou sněmovnou nebyly zamítnuty, nicméně v říjnu 2001 bylo odhlasováno jejich vrácení navrhovateli k dopracování. Vzhledem k blížícím se volbám v roce 2002 již k dopracování nedošlo a zákon byl „smeten ze stolu“, ač ve své podstatě nebyl úplně marný a měl poměrně velkou šanci na přijetí. Tento návrh se od předchozích liší zejména ve způsobu zpracování, základní východisko – tedy že zákon bude upravovat pouze vztahy osob stejného pohlaví – zůstalo nezměněno. Navrhovatelé opustili myšlenku generální klauzule, která by 48

Haderka, J.F. K opětovnému pokusu o institucionalizaci homosexuálních svazků. Parlamentní zpravodaj, 1999, č. 5, str. 17-19.

47

v otázkách právních následků odkazovala na manželství a zvolili cestu konkrétního a podrobného výčtu jednotlivých práv a povinností, které z partnerství plynou, tedy enumerativní princip. První z navrhovaných zákonů reguluje vznik, zánik a hlavní rysy soužití, doprovodný návrh pak zahrnuje všechny nutné změny padesáti dvou stávajících právních předpisů, zejména z oblasti práva trestního, správního, finančního, občanského a rodinného, pracovního, mezinárodního práva soukromého a práva sociálního zabezpečení. Návrh zákona přinesl tyto zásadní změny: •

Byl opuštěn smluvní princip jako základ vztahu, návrh se přibližuje manželství v tom, že se partnerství uzavírá svobodným a souhlasným prohlášením budoucích partnerů o tom, že spolu chtějí trvale žít v partnerském soužití. Je zde již patrný znak trvalosti, který předchozí návrhy neobsahovaly.

•

Je odstraněn nedostatek týkající se místa zápisu partnerského soužití tím, že je pamatováno na vytvoření matriční knihy partnerského soužití. Ostatně celá úprava části čtvrté, nazvané Registrace partnerského soužití, reagovala na kritiku předchozích návrhů, že otázku registrace nelze upravit pouhou vyhláškou. Je však nepochopitelné, proč tato úprava nebyla pojata přímo jako změna z. č. 301/2006 Sb., o matrikách, jménu a příjmení, ve znění pozdějších předpisů (ZM).

•

Návrh je méně přísný v otázce státního občanství a trvalého pobytu partnerů, neboť vyžaduje pouze jednu z alternativně nabízených možností (státní občanství nebo trvalý pobyt) a to pouze u jednoho z partnerů. Tato benevolence je však značně zúžena tím, že pokud je budoucí partner cizinec, musí předložit potvrzení o tom, že partnerské soužití bude v jeho domovském státě uznáno. Není-li potvrzení předloženo, partnerské soužití nevznikne.

•

Návrh zakotvuje expresis verbis režim SJM, jenž se řídí OZ. Majetkoprávní dispoziční meze jsou tak na rozdíl od předchozích návrhů stejné jako mají manželé.

•

Jedná se o první návrh, který počítá se změnou rodinného stavu, jež se promítne na všech veřejných listinách, kde je uváděn.

•

Návrh obsahuje samostatnou část upravující práva a povinnosti partnerů a vztahy mezi nimi. Osobní práva a povinnosti v podstatě vychází z úpravy obsažené v zákoně o rodině a týkající se manželství, rovněž vyživovací povinnost je koncipována obdobně.

48

•

Uzavřením partnerství nevzniká společný nájem bytu. Partner má pouze právo byt, který je v nájmu druhého partnera, užívat.

•

Neumožňuje užívání společného příjmení. Odepření možnosti užívat společné příjmení bylo natolik důsledné, že neumožňovalo nejen automatickou změnu příjmení při uzavření partnerství, ale zakazovalo rovněž, aby si jeden z partnerů změnil příjmení na příjmení partnerovo úřední cestou, třeba i později.49

•

Byla vypuštěna možnost zániku partnerství smlouvou.

•

Partnerské soužití brání tomu, aby se některý z partnerů stal osvojitelem dítěte, jeho pěstounem, poručníkem či aby mu bylo dítě svěřeno do výchovy (pokud není jeho rodičem).

1.5. Návrh G-ligy – rok 2002 Koncem roku 2002 zveřejnila návrh zákona o partnerském soužití osob stejného pohlaví samotná Gay iniciativa. Text zákona byl předán předsedům a sekretariátům poslaneckých klubů, ve vládě ani v Poslanecké sněmovně však nikdy projednáván nebyl. Uveďme si ho tedy jen pro představu, co vlastně gay a lesbická komunita, tedy cílová skupina, která by měla zákon v budoucnu využívat, od zákona očekává. Návrh zákona v podstatě vychází z posledního projednávaného návrhu. Změny jsou patrné zejména v následujícím: •

Počítá se se společným příjmením.

•

Partnerům vzniká společný nájem bytu, avšak až po jednom roce od uzavření partnerského soužití. Tato suspenzační podmínka se mi zdá poněkud zbytečná a její důvod mi není znám, neboť důvodová zpráva k této otázce mlčí.

•

Návrh zákona nepočítá s doprovodným zákonem, který by obsahoval změny stávajících předpisů, do nichž se institut registrovaného soužití promítne, tyto novelizace jsou součástí samotného návrhu.

•

Pokud jde o vztahy k dětem, omezuje se návrh pouze na prohlášení, že existence partnerského soužití není překážkou výkonu rodičovské zodpovědnosti ani svěření dítěte z předchozího manželství do výchovy partnera. O adopcích zde není ani

49

Kuriózní byl v této souvislosti argument Ministerstva vnitra ČR, které tvrdilo, že by prý hrozilo, že by partneři měli skutečně identická jména.

49

zmínka, což znamená, že možnost jednoho z partnerů adoptovat dítě zůstává zachována. •

Alespoň jeden z budoucích partnerů musí být občanem ČR. Nepostačí již tedy pouhý trvalý pobyt na našem území.

1.6. Vládní návrh – rok 2003 V roce 2003 byl ministerstvem spravedlnosti připraven nový vládní návrh zákona. V červnu toho roku byl projednán v připomínkovém řízení a začátkem roku následujícího se měl projednávat ve vládě. K tomu nakonec nedošlo kvůli obavám ze sporů ve vládní koalici a premiér Vladimír Špidla ho doporučil navrhnout jako poslaneckou iniciativu. Podívejme se, k jakému posunu v tomto návrhu došlo: •

Je opuštěn pojem partnerského soužití a na scénu opět vstupuje název registrované partnerství, který byl použit v prvním uceleném návrhu v roce 1997. Tato změna je v důvodové zprávě vysvětlena tak, že výraz „soužití“ nenavozuje na první pohled představu o statusovém, ale spíš smluvním institutu a je vhodný spíš tam, kde jde o úpravu rovněž vztahů heterosexuálních, jak je tomu například ve Francii.50

•

Poprvé je zde oddělena neexistence partnerství od jeho neplatnosti. Úprava neplatnosti a neexistence je však mírně řečeno velmi neobratná. Návrh například hovoří o podstatných a méně podstatných vadách, jaké to však konkrétně jsou, už zde řečeno není.

•

Návrh neobsahuje žádné ustanovení, jež by se týkalo majetku partnerů. Společné jmění tedy nevznikne.

•

Není stanovena vzájemná vyživovací povinnost.

•

Možnost zrušení partnerství na základě písemné smlouvy ve formě notářského zápisu.

•

Zakazuje společnou, ale rovněž i jednotlivou adopci, poručnictví, svěření do výchovy (to se pochopitelně netýká dítěte, jehož je partner rodičem) a pěstounskou péči.

•

Návrh nevymezuje žádné konkrétní povinnosti (byť pouze morálního charakteru), tak jak to činí zákon o rodině v § 18 v případě manželů.

50

Důvodová zpráva k návrhu zákona [citováno 7. 4. 2007]. Dostupná z: http://www.partnerstvi.cz/rp2003/

50

•

Neumožňuje vznik společného nájmu bytu.

Celkově vzato tento návrh přiznává partnerům mnohem menší množství práv a povinností, než návrhy předchozí.

1.7. Poslanecký návrh – rok 2004 Iniciativy k přípravě zákona se v únoru 2004 chopila skupina poslanců a poslankyň (T. Fischerová, V. Ostrý, P. Svoboda, J. Kupčová, Z. Jičínský, J. Zahradil, J. Zvěřina, K. Konečná a V. Koníček). Ve spolupráci s Gay a lesbickou ligou připravili návrh zákona, který dne 20. 4. 2004 předložili Poslanecké sněmovně k projednání. Vláda k tomuto návrhu zaujala neutrální stanovisko s několika připomínkami – např. vypustit vzájemnou vyživovací povinnost mezi partnery. Poslanecká sněmovna začala návrh zákona projednávat v červnu 2004. Návrh prošel až do třetího čtení, avšak v únoru 2005 k jeho schválení nedošlo, a to o pouhý jeden jediný hlas. Poslanecký

návrh

vycházel

z předchozího

návrhu

vypracovaného

ministerstvem spravedlnosti, jednalo se o patrně nejobsáhlejší text z celé historie prosazování právního uznání homosexuálních svazků. Tento návrh byl až na malé „kosmetické“ změny stejný jako návrh zákona, který byl nakonec přijat, proto o něm nebude více hovořeno. Za zmínku snad stojí pouze otázka zániku partnerství, kdy tento návrh ještě umožňoval zrušení partnerství dohodou, což se v posléze přijatém návrhu prosadit nepovedlo.

1.8. Shrnutí Z popsaného průběhu poslaneckých i vládních snah o uzákonění registrovaného partnerství (event. soužití) lze učinit následující závěry. Především je patrné, že vývoj postupoval od rozsáhlých oprávnění registrovaných partnerů, kdy byla volena forma generální odkazující klauzule, která přiznávala partnerům stejné právní následky, které s sebou nese manželství, až po dílčí úpravu jednotlivých následků, kterých navíc postupně ubývalo (např. odstranění vzniku společného jmění), dospělo se tedy k jakési minimalistické verzi. Původní návrhy rovněž počítaly s registrovaným partnerstvím založeným na smluvním principu, což bylo později opuštěno a koncepce návrhů se nakonec přiklonily k podobné úpravě, jaká je obsažena v ZOR, tedy k souhlasnému prohlášení činěnému před správním orgánem. Nelze si rovněž nevšimnout, že poslanecké diskuze vedené nad návrhy zákonů o soužití osob stejného pohlaví

51

směřovaly spíše k otázce, zda je třeba homosexuální soužití právně upravovat, naopak otázce, jakým způsobem toto soužití právně upravit (tedy otázce legislativně technické), již tolik času věnováno nebylo. Jak jinak si totiž lze vysvětlit, že po více jak deseti letech projednávání byl přijat zákon v takové kvalitě, v jaké byl nakonec přijat.

2. Aktuální právní úprava 2.1. Průběh přijetí posledního návrhu51 „Nový“ a poslední návrh zákona o registrovaném partnerství připravila skupina 11 poslanců a poslankyň z různých politických stran, opět ve spolupráci s Gay a lesbickou ligou. Návrh byl předložen Poslanecké sněmovně dne 29. 4. 2005. Vláda Jiřího Paroubka k němu zaujala neutrální stanovisko a doporučila některé dílčí změny. Návrh zákona prošel prvním i druhým čtením a hladce se dostal rovněž do čtení třetího, v jehož závěru byl dne 16. 12. 2005 schválen výraznou převahou 86:54 hlasům. Byly schváleny rovněž pozměňovací návrhy petičního výboru, ostatní nesmyslné změny navrhované odpůrci z řad ODS byly zamítnuty. 26. 1. 2006 se návrh zákona podařilo schválit i v Senátu ČR, když pro něj hlasovalo 44 senátorů a senátorek z 65 přítomných. Jedinou překážkou bylo veto prezidenta Václava Klause z 16. 2. 2006. Ve svém vyjádření řekl prezident mimo jiné toto: „Za relevantní považuji i to, že byl tento zákon v Poslanecké sněmovně schválen pouze 86 hlasy. I kdybych jako prezident neměl v této věci jednoznačný a vyhraněný názor, trval bych na tom, že takto zásadní zásah do právní úpravy mezilidských, a dokonce partnerských a intimních vztahů lidí musí podpořit většina poslanců, čili že zákon musí dostat alespoň většinu 101 hlasů. To nelze – z mého popudu – zařídit jinak než mým vrácením tohoto zákona parlamentu.“52 Dále prezident uvedl, že zákon staví registrované partnerství na roveň manželství (což podle mého názoru není ani zdaleka pravda) a nad jakékoliv další mezilidské partnerské vztahy, což považuje za chybné a zásadně to odmítá.53 Prezidentovo veto se nakonec přehlasovat opravdu povedlo a to nejnižší možnou většinou 101 hlasu. Pro mnohé příznivce se tak stal 15. březen 2006 dnem vítězství.

51

V podrobnostech odkazuji na Hromada J., Šlehofer M. Stručná historie RP [citováno 7. 4. 2007]. Dostupné z: http://www.gay.iniciativa.cz/www/index.php?page=clanek&id=10 52 Blíže viz Prohlášení prezidenta republiky [citováno 7. 4. 2007]. Dostupné z: http://www.partnerstvi.cz/rp-2006/prezident-prohlaseni_k_rp.phtml 53 Blíže viz Zdůvodnění prezidentova veta [citováno 7. 4. 2007]. Dostupné z: http://www.partnerstvi.cz/rp-2006/prezident-zduvodneni_veta.phtml

52

Ten den se o přijetí zákona hlasovalo hned třikrát. Dvakrát byl výsledek hlasování zpochybněn, až třetí hlasování bylo platné, a tedy definitivní. Zákon o registrovaném partnerství byl vydán pod číslem 115/2006 Sb. a v účinnost vstoupil 1. července 2006.

2.2. Obsah zákona o registrovaném partnerství Zákon čítá celkem 59 paragrafů a je rozdělen do dvaceti částí. Za stěžejní je třeba považovat první část, která se věnuje samostatnému registrovanému partnerství (upravuje vznik, obsah a zánik tohoto právního vztahu), ve zbývajících devatenácti částech jsou obsaženy změny jednotlivých právní předpisů, které s tímto novým institutem souvisí. Nutno říci, že zákon je jakousi směsí soukromoprávních a veřejnoprávních aspektů registrovaného partnerství, což považuji za poněkud problematické. Zatímco v prvních 17-ti paragrafech (mimo § 3 odst. 3) je obsažena klasická soukromoprávní úprava, zbylé paragrafy první části týkající se matričních zápisů jsou čistě veřejnoprávní úpravou (konkrétně správněprávní) a v tomto zákoně prakticky nemají co dělat. Mnohem vhodnější by bylo, kdyby byly novelizací začleněny do ZM. Registrované partnerství je definováno v ustanovení § 1 ZRP jako trvalé společenství dvou osob stejného pohlaví vzniklé způsobem stanoveným tímto zákonem. Stejně jako v případě manželství se jedná o statusový právní vztah, což o vztahu druha a družky již říci nelze. Za základní pojmové znaky partnerství můžeme považovat trvalost, zákonnost (tyto dva znaky jsou typické rovněž pro definici manželství) a stejnopohlavnost partnerů (otázku sexuální orientace zákon neřeší). Registrované partnerství tedy nemohou uzavřít osoby opačného pohlaví, což je v důvodové zprávě k zákonu vysvětleno zejména tím, že heterosexuální páry mají k dispozici instituty družectví a manželství a není prý pravděpodobné, že by využily další institut podobný manželství, který by jim poskytoval méně práv. V důvodové zprávě se rovněž praví, že navrhovaná právní úprava poskytuje stejnopohlavním párům obdobný objem práv a povinností jako konkubinát. Holub v této souvislosti kritizuje koncepci zákona jako neujasněnou, neboť na jedné straně má vytvořit vztah blížící se manželství, na druhé straně proklamuje, že chce pouze umožnit uzavření konkubinátu, avšak zatímco ten je prost jakékoli institucionalizace, registrované partnerství nikoli.54

54

Holub M. Registrované partnerství?Ani ryba, ani rak. Právní rozhledy, 2006, č. 9, str. 313.

53

2.2.1 Vznik partnerství Partnerství vzniká projevem vůle dvou osob stejného pohlaví činěným formou souhlasného svobodného prohlášení těchto osob o tom, že spolu vstupují do partnerství (§ 2 odst. 1 ZRP). Toto prohlášení se činí osobně před příslušným matričním úřadem v kraji (matričních úřadů je tedy stejně jako krajů 14)55, který je podle místa trvalého pobytu alespoň jedné z osob vstupujících do partnerství příslušný k přijetí prohlášení. Na rozdíl od právní úpravy manželství je zde tedy zachována místní příslušnost. Zákon však pamatuje i na možnost delegace (přenesení místní příslušnosti), té lze využít pouze

ze závažných

důvodů.

Registrované

partnerství

nelze uzavřít před

zastupitelských úřadem ČR v cizině, ZRP rovněž (oproti ZOR) neupravuje uzavření partnerství v situaci ohrožení života či v zastoupení jednoho z partnerů. Osobou, která je oprávněna prohlášení přijmout, není starosta či jiní členové zastupitelstva jako v případě manželství, nýbrž pouze matrikář. Rovněž zde není požadavek veřejnosti, slavnostního způsobu ani nutnost účasti svědků. Předpoklady vstupu do partnerství: •

věk minimálně 18let – oproti manželství nepočítá ZRP s možností snížení věku, což je zcela pochopitelné, neboť pro to není závažný důvod

•

plná způsobilost k právním úkonům – opět nelze povolit vstup do partnerství osobě se sníženou způsobilostí k právním úkonům

•

neexistence trvajícího manželství, registrovaného partnerství či obdobného svazku osob stejného pohlaví v zahraničí – do trestního práva se tento požadavek bohužel nepromítl, takže vstoupí-li například vdaná žena do partnerství, bude sankcí pouze neplatnost tohoto partnerství, nikoli trestní odpovědnost

•

alespoň jeden z budoucích partnerů je státním občanem ČR56

•

osoby nejsou příbuzné v linii přímé ani nejsou sourozenci Oproti manželům nemají partneři možnost zvolit si při vstupu do partnerství

společné příjmení. Jediný způsob, jak ho dosáhnout, je podání žádosti o změnu příjmení podle ZM. Zde však bude záležet na volném uvážení příslušného úředníka, 55

Pro zajímavost bych jen uvedla, že od 1. 7. 2006, tedy od účinnosti předpisu, do 31. 3. 2007 uzavřelo partnerství 301 párů (z toho 229 gay párů a 72 lesbických párů). Nejčastěji se registrované partnerství uzavíralo v Praze (103 párů) a nejméně často v Karlovarském a Jihočeském kraji (4 páry) [citováno 12. 4. 2007]. Blíže viz: http://gay.iniciativa.cz/www/index.php?page=clanek&id=74 56 Podle M. Holuba by bylo vhodnější, aby byl přístup k institutu registrovaného partnerství buď omezen pouze na občany ČR, nebo na bližší vztah k ČR (např. dlouhodobý pobyt). Blíže viz Holub M. Registrované partnerství? Ani ryba, ani rak. Právní rozhledy, 2006, č. 9, str. 315.

54

zda bude považovat uzavřené registrované partnerství za vážný důvod, a tím pádem zda změnu povolí či nikoliv.

2.2.2. Neexistence a neplatnost partnerství Otázkám neexistence a neplatnosti partnerství jsou věnovány §§ 5-7 ZRP. O neplatné partnerství se bude jednat v případě, že vstupu do partnerství bránil zákonný zákaz. Jedná se tedy o nedodržení předpokladů vstupu do partnerství, jak jsme je uvedli výše (vyjma požadavku na státní občanství, který je zařazen mezi případy zdánlivého partnerství). Partnerství nevznikne, jestliže: •

prohlášení trpělo podstatnou vadou, spočívající zejména v nedostatku svobodného a úplného projevu vůle – vzhledem k tomu, že se jedná pouze o demonstrativní výčet, není příliš jasné, co se má podstatnou vadou dále na mysli

•

pokud bylo prohlášení učiněno v omylu týkajícím se právního úkonu vzniku partnerství

•

ani jeden z partnerů nebyl v době prohlášení státním občanem ČR

•

partnerství bylo uzavřeno na základě nepravdivých údajů, které jedna z osob vstupujících do partnerství úmyslně uvedla v požadovaných dokladech Srovnáme-li důvody neplatnosti a neexistence u manželství a registrovaného

partnerství, zjistíme, že jsou zde závažné rozdíly. Tak například uzavření manželství nezletilým mladším 16-ti let je zákonem o rodině sankcionováno neexistencí, kdežto podle zákona o registrovaném partnerství půjde v případě osoby mladší 18-ti let o pouhou neplatnost, což se nezdá být přijatelné, neboť jak je známo, takové partnerství bude vyvolávat právní následky do doby, než bude neplatnost vyslovena soudem v podobě konstitutivního rozhodnutí. Také § 7 ZRP vykazuje jistou nejasnost, když říká, že návrh na prohlášení partnerství za neplatné či zdánlivé může podat ten, kdo na věci prokáže právní zájem a zároveň konstatuje, že soud může rozhodnout i bez návrhu. Je přece zbytečné prokazovat právní zájem na věci, pokud může soud rozhodnout ex offo.

2.2.3. Zánik partnerství Klasickými způsoby zániku partnerství, které sumárně odpovídají důvodům zániků manželství, jsou: smrt jednoho z partnerů, prohlášení jednoho z partnerů za

55

mrtvého (důsledky zrušení prohlášení za mrtvého jsou stejné jako v ZOR), zrušení partnerství rozhodnutím soudu. Soud partnerství zruší: a) na návrh jednoho z partnerů, prokáže-li se, že partnerský vztah již fakticky netrvá b) jestliže se k návrhu druhý partner připojí, soud nezkoumá, zda partnerský vztah již fakticky netrvá, a rozhodne o zrušení partnerství (je zde právní nárok na zrušení) V případě konsenzuálního zrušení je však na pováženou, zda takovéto v podstatě automatické rozhodování nutně vyžaduje svěření do kompetence soudu, který se v daném případě stane pouhým ověřovatelem souhlasu, po jehož zjištění mu ostatně ani nezbude rozhodnout jinak, než že partnerství zruší.57 Ostatně i v případě rozvodu manželství již některé státy přistoupily k právní úpravě tzv. administrativního rozvodu, kdy za splnění určitých podmínek (zpravidla neexistence nezletilých dětí) o rozvodu rozhoduje správní (matriční) orgán, příp. tento orgán pouze bere na vědomí shodnou vůli manželů o tom, že manželství má být rozvedeno, a konstatuje, že jsou předloženy smlouvy upravující právní následky rozvodu. Tento způsob rozvodu upravuje zatím pouze Dánsko, Norsko, Nizozemsko, Portugalsko a Rusko.58 Náš právní řád takovouto úpravu, co se týče zrušení manželství a registrovaného partnerství, v současnosti nezná a ani do budoucna se o ní zatím příliš neuvažuje, což je podle mého názoru škoda, neboť zakotvení tohoto způsobu rozvodu, resp. zrušení partnerství do právního řádu ČR by jistě přispělo ke zrychlení rozvodového řízení a k menší zahlcenosti soudů.

2.2.4. Práva a povinnosti partnerů Osobní práva a povinnosti Partneři mají zásadně stejné povinnosti a stejná práva, uplatňuje se tedy také zásada rovnosti subjektů jako v případě manželství. Vzorem této úpravy se stal § 18 ZOR, ten však tuto proklamaci doplňuje výčtem vzájemných práv a povinností. ZRP žádné takové srovnatelné povinnosti – dokonce ani žít spolu – nestanovuje. Proč byly ony povinnosti, byť jen morálního charakteru, v ZRP opuštěny, není zcela jasné a ani důvodová zpráva k zákonu nám odpověď nedává. Pokud jde o rozhodování o záležitostech partnerského soužití a o zastupování druhého partnera v běžných

57

Tamtéž, str. 316. Hrušáková, M., Králíčková, Z. České rodinné právo. 3. přepracované a doplněné vydání. Brno: Doplněk, 1998, str. 117. 58

56

záležitostech, je úprava ZRP identická s úpravou obsaženou v ZOR. Naopak povinnosti partnerů při péči o společnou domácnost ZRP nestanovuje.

Majetková práva a povinnosti Pokud jde o majetkové vztahy mezi partnery, nepočítá ZRP, na rozdíl od většiny předchozích návrhů, se vznikem společného jmění partnerů ani se vznikem jiné zvláštní formy spoluvlastnictví. To považuji za jeden z největších nedostatků zákona, neboť zákon vlastně přešel to, co se fakticky děje, tedy že mezi partnery dochází k „mísení“ majetku. Partneři tak mohou nabývat pouze do svého výlučného vlastnictví nebo do podílového spoluvlastnictví, což přinese velké potíže zejména v případě, že dojde k zániku partnerství. Pokud se partneři při vypořádání majetkových poměrů nedohodnou smluvně, bude muset soud postupovat při rozhodování od věci k věci, od pohledávky k pohledávce, od dluhu k dluhu, atd., což jistě není žádoucí. Mezi partnery existuje stejně jako mezi manžely vzájemná vyživovací povinnost, jež předchází vyživovací povinnosti dětí. ZRP v zásadě přebírá platnou právní úpravu ZOR, a to jak co se týče vyživovací povinnosti po dobu trvání partnerského soužití, tak i po jeho zrušení. Pokud jde o sankční výživné pro rozvedeného partnera (který se na rozvratu společného vztahu převážně nepodílel a jemuž byla zrušením partnerského vztahu způsobena závažná újma), pak se jeví neexistence v zákoně jmenovaných osobních povinností jako jistý problém v tom smyslu, že bude obtížné dokázat, které povinnosti provinivší se partner porušil. M. Holub zpochybňuje samotné vázání sankčního výživného na způsobení trvalého rozvratu, když správně podotýká, že pro ukončení partnerství postačuje faktické netrvání vztahu.59 V otázce výživného opomněl ZRP novelizovat § 94 ZOR, v němž se říká, že právo na výživné rozvedeného manžela zanikne, jestliže oprávněný manžel uzavře nové manželství, o uzavření registrovaného partnerství se nezmiňuje. Jinak řečeno, uzavře-li rozvedený manžel, který má právo na výživné od svého bývalého manžela, registrované partnerství, toto právo mu automaticky nezanikne (leda by se využilo ustanovení o rozporu s dobrými mravy). Tatáž úprava v opačné situaci je však přímo v ZRP správná (zánik práva na výživné po zrušení partnerského soužití v případě uzavření manželství), z čehož dovozuji, že se jedná skutečně o nedůslednost, nikoliv o záměr zákonodárce.

59

Tamtéž, str. 316.

57

2.2.5. Promítnutí nového institutu do ostatních právních předpisů Změna většiny novelizovaných předpisů spočívá v tom, že je partnerovi přiznáno stejné postavení, jaké má manžel, tedy že se na vybraná místa za výraz „manžel“ vkládá slovo „partner“. Následující výčet předpisů, které byly novelizovány, není úplný, klade si za cíl poukázat pouze na některé změny (zejm. ty důležité), ke kterým došlo.60

Trestní zákon, trestní řád a zákon o přestupcích (z.č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, z.č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (TŘ), z.č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů)

Pro účely trestního zákona a i zákona o přestupcích je partner zařazen výslovně do výčtu osob blízkých, což má dopad v některých konkrétních ustanoveních. Za předpokladu, že se nejedná o trestné činy vyjmenované v §§ 166-168 TZ (př. vlastizrada, teror, teroristický útok), nebude trestné, jestliže partner: •

napomáhá svému partnerovi uniknout trestnímu stíhání nebo trestu – za podmínky, že napomáháním nezískal majetkový prospěch pro sebe nebo jinou osobu

•

nepřekazí nebo neoznámí trestný čin, pokud tento čin nemohl překazit proto, že by uvedl svého partnera v nebezpečí smrti, ublížení na zdraví, jiné závažné újmy nebo trestního stíhání

Pokud jde o trestné činy, bylo již výše krátce zmiňováno, že se do trestního zákona nepromítlo ustanovení podobné § 210 TZ, tedy trestnému činu nazvaného dvojí manželství. Zatímco tedy uzavřením druhého manželství, pokud první trvá, se manžel vystavuje nebezpečí trestního stíhání, kde mu hrozí trest odnětí svobody až na dva roky, uzavře-li partner druhé partnerství (eventuelně manželství), trestně stíhán nebude, neboť analogii v tomto případě použít nelze. V trestním řízení je partner postaven na roveň manžela. Stejné postavení zaujímá v trestním právu procesním rovněž druh. Partner má právo odepřít svědeckou výpověď, dále patří mezi tzv. osoby se samostatnými obhajovacími právy, což znamená, že má možnost zvolit svému partnerovi obhájce, pokud si ho nezvolí sám 60

V dalším odkazuji na tabulku srovnání práv a povinností manželů a registrovaných partnerů, kterou vypracovala Gay a lesbická liga [citováno 12. 4. 2007]. Dostupná z: http://www.partnerstvi.cz/gll-dokumenty/2006-03-14-srov-manz-rp.phtml

58

(nikoliv však proti jeho vůli) nebo může podat ve prospěch obžalovaného odvolání. Trestní stíhání partnera pro určité trestné činy taxativně vyjmenované v § 163 TŘ (např. znásilnění) je možné zahájit nebo v něm pokračovat pouze, pokud byl dán souhlas druhého partnera, jež má postavení poškozeného. Toto ustanovení má zejména zabránit situaci, kdy by trestní stíhání bylo kontraproduktivní. Jsou však i důvody, kdy se souhlas poškozeného nevyžaduje (§ 163a TŘ). Celkově lze říci, že trestní právo jde v otázce uznání a ochrany jednotlivých druhů forem soužití nejdále, když staví manžele, partnery i druhy naroveň.

Zákon o rodině Je provedena úprava neslučitelnosti mezi manželstvím a partnerstvím. Registrované partnerství je tedy překážkou uzavření manželství a osoba, která vstupuje do manželství, musí prokázat, že její předchozí partnerství zaniklo nebo bylo prohlášeno za neplatné.

Občanský zákoník Partner se dostává do výčtu osob blízkých a je na něj pamatováno rovněž v souvislosti s ochranou osobnosti, kdy se stává osobou povolanou k uplatnění osobnostních práv zemřelého. Registrované partnerství se významně promítlo i do oblasti dědického práva. Občanský zákoník jak známo rozeznává dva základní důvody (tzv. dědické tituly), na základě nichž se dědí. Jedná se o dědění ze zákona a dědění ze závěti, přičemž v úvahu připadá i situace, kdy se bude dědit z důvodů obou. V případě, že dojde k dědění ze zákona, rozděluje zákon dědice do čtyř dědických skupin. Partner byl zařazen na úroveň manžela a dědí tedy v první dědické skupině spolu s potomky zemřelého. Neníli potomků, nemůže se partner stát tzv. univerzálním dědicem v prvním dědické skupině a nastupuje tedy druhá dědická skupina. V té dědí partner, zůstavitelovi rodiče a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele. Zde však mu náleží minimálně polovina dědictví. Na rozdíl od manželství nevzniká mezi partnery ex lege společný nájem bytu, jehož nájemcem je, nebo se během partnerství stane jeden z partnerů. Vznik společného nájmu dohodou vyloučen není. OZ obsahuje nové ustanovení § 705a, který přiznává partnerovi po dobu trvání partnerství právo užívat byt, jenž je v nájmu 59

druhého partnera a práva s tím spojená, jako je například právo užívat společné prostory a zařízení domu. V případě, že dojde ke zrušení partnerství nebo k jeho prohlášení za neplatné, zanikne ex lege i právo druhého partnera byt užívat. Se vznikem práva na bytovou náhradu však OZ v tomto případě nepočítá a partner je tak v případě zrušení partnerství zcela bez ochrany. Zemře-li partner, který byl nájemcem bytu, nebo opustí-li trvale společnou domácnost, dojde k přechodu nájmu na druhého partnera za podmínky, že prokáže, že ke dni smrti či opuštění žil s partnerem ve společné domácnosti a nemá vlastní byt (§ 706 odst. 1, § 708 OZ). V otázkách bytového práva je tedy partner chráněn o poznání méně než manžel a přitom otázka společného bydlení je jedním z důležitých faktorů pro kvalitní partnerský život a pro vytváření zdravého rodinného prostředí. Podle mého skromného názoru zde není důvod, proč ustanovení o společném nájmu bytu manžely nevztáhnout rovněž na partnery.

Partnerství a právo sociálního zabezpečení Z hlediska sociálního zabezpečení je obecně partner postaven na roveň druha. Pro účely zákona o státní sociální podpoře (z. č. 117/1995 Sb., o státní sociální potřebě, ve znění pozdějších předpisů) jsou partneři považováni za společně posuzované osoby stejně jako manželé nebo druh a družka. Všichni však musí splňovat podmínku, že s oprávněnou osobou trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Tato podmínka je u partnerů a manželů považována vždy za splněnou, zatímco druh a družka musí existenci společné domácnosti prokazovat a navíc zákon vyžaduje, aby tato jejich společná domácnost trvala nejméně tři měsíce. Z hlediska dokazování je zde tedy postavení partnera výhodnější než postavení druha. Naopak nový zákon o životním a existenčním minimu (z. č. 110/2006 Sb.) neoznačuje partnery za společně posuzované osoby výslovně, lze je zahrnout pouze pod tzv. jiné osoby, které společně užívají byt, na rozdíl od manželů, kteří jsou za společně posuzované osoby považováni vždy. Existence partnerství je také překážkou vzniku nároku na určité dávky, které jsou vázány na osamělost osoby, která o dávku žádá. Logicky pak se za osamělou nepovažuje osoba, která žije s partnerem nebo druhem. Za zmínku stojí také z. o důchodovém pojištění (z.č. 155/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů), který upravuje nárok na vdovský, resp. vdovecký důchod. Takový důchod je zatím přiznáván za splnění dalších podmínek pouze manželovi, jehož druhý manžel zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého. Zákon uvádí několik 60

právních skutečností, které způsobují zánik nároku na vdovský důchod. Mezi ně řadí také uzavření nového manželství vdovy nebo vdovce. Uzavření registrovaného partnerství nárok na vdovský důchod nijak neovlivní, podobně jako v případě zániku vyživovací povinnosti mezi rozvedenými manžely. Jedná se opět o nedostatek v zákonné úpravě, který bude třeba co nejdříve odstranit. Z hlediska zejm. materiální ochrany pozůstalého partnera by bylo vhodné, aby mu po smrti (resp. prohlášení za mrtvého) druhého partnera náleželo stejné plnění. Nárok na tuto dávku lze zdůvodnit tím, že i registrovaní partneři platí důchodové pojištění a pokud splní zesnulý partner patřičnou zákonem požadovanou dobu tohoto pojištění, není důvod mu tuto dávku nepřiznat. Vždyť sama tato dávka je poskytována z důvodu ztráty živitele, kterým může být zajisté nejen manžel či manželka, ale rovněž partner. U druha a družky je neexistence takového zajištění celkem ospravedlnitelná, neboť nechce-li pár uzavřít manželství, s nímž jsou tyto výhody spojeny, ať si uzavře patřičnou smlouvu, pokud chce být v případě smrti chráněn. Ale u registrovaných partnerů je to vcelku nepochopitelné, neboť uzavřeli oficiální legální svazek, stejně jako manželé, a přesto jim toto právo nevzniklo.

Partnerství a daňové právo Podle z. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, může výpověď odepřít ten, kdo by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké. Za osobu blízkou je podle tohoto zákona považován i partner. Registrované partnerství nepřináší žádnou daňovou úlevu. Partner totiž nebyl zařazen do tzv. zvýhodněné první skupiny podle z. č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitosti, ve znění pozdějších předpisů (zákon o transferových daních), a nadále zůstává buď ve druhé, nebo třetí skupině. Ve druhé skupině by se nacházel za podmínky, že by se zůstavitelem, dárcem nebo nabyvatelem žil nejméně po dobu jednoho roku před převodem nebo smrtí zůstavitele ve společné domácnosti a z toho důvodu pečoval o společnou domácnost nebo byl odkázán výživou na zůstavitele, dárce nebo nabyvatele. Ve třetí třídě se pak nachází všechny ostatní fyzické a právnické osoby nezařazené do předchozích dvou skupin. Rozdíl ve výši daně je poměrně markantní, neboť zatímco základní sazba daně dědické a darovací (tj. z daňového základu do 1 000 000 Kč) činí pro poplatníky zařazené do první skupiny 1%, ve druhé skupině jsou to již 3% a ve třetí skupině 7%. Podle toho, do jaké skupiny daný poplatník spadá, se také odvíjí výše osvobození od daně, např. 61

osoby zařazené do první skupiny jsou od daně dědické osvobozeny úplně. Považuji za nespravedlivé, a tudíž diskriminační, že zákonodárce sice zařadil partnery v dědickém právu na roveň manželů, avšak v daňovém právu to již nezohlednil. Pokud jde o daně z příjmu, nemají partneři možnost využít institutu společného zdanění, neboť to je pojmově vázáno pouze na existenci manželství, není rovněž možné, aby si partner – poplatník odečetl na druhého partnera, který nemá příjem přesahující určitou částku, slevu ve výši 4200 Kč. Partner sice může zaujímat postavení osoby spolupracující, to je však oproti postavení manžela méně výhodné.

Zákon o péči o zdraví lidu (z.č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů) Partner byl doplněn do okruhu osob, které je lékař povinen vhodným způsobem poučit o povaze onemocnění druhého partnera a o potřebných výkonech tak, aby se mohl stát aktivním spolupracovníkem při poskytování péče (§ 23 odst. 1). Partner tak zaujal stejné postavení, jaké zákon přiznává „členům rodiny“ nemocného. Co však se myslí rodinou, zákon blíže nedefinuje a ani na jiném místě našeho právní řádu obecnou legální definici tohoto pojmu nenajdeme. Bude pak patrně záležet na každém jednotlivém lékaři, jak moc extenzivně bude pojem rodina interpretovat.

2.3. Vztahy partnerů k dětem, problematika adopcí Zákon o registrovaném partnerství obsahuje úpravu vztahu partnerů k dětem v § 13. Zde se praví, že existence partnerství není překážkou výkonu rodičovské zodpovědnosti partnera ani překážkou svěření jeho dítěte do jeho výchovy. Statusový vztah partnerství nemá tedy na statusový vztah rodičovství žádný vliv, což je zcela logické, neboť uzavřením partnerství přece rodič nepřestává být rodičem. Nebylo-li by tomu tak, byli by rodiče dětí vstupující do partnerství fakticky diskriminováni. Věta druhá § 13 odst. 1 ZRP, která se zabývá obsahem rodičovské zodpovědnosti, je považována za nadbytečnou.61 Jedná se totiž pouze o parafrázi § 31 odst. 2 ZOR, aniž by k tomu byl důvod, neboť tato povinnost se vztahuje na každého rodiče, bez ohledu na to, zda je manželem, partnerem, druhem či samoživitelem. Podíl na výchově dítěte je zákonem přiznán i druhému partneru, žijí-li partneři ve společné domácnosti.

61

Hrušáková, M., Králíčková, Z. České rodinné právo. 3. přepracované a doplněné vydání. Brno: Doplněk, 2006, str. 156-157.

62

Velmi důležité ustanovení je § 13 odst. 2 ZRP, které brání tomu, aby se kterýkoli z partnerů stal v době trvání partnerství osvojitelem dítěte. Partneři se tak nemohou stát individuálně osvojiteli nejen dítěte cizího, ale partner rovněž nemůže osvojit dítě svého partnera. Dá se říci, že chtějí-li si gayové nebo lesby adoptovat dítě, tlačí je současná česká právní úprava spíše k tomu, aby žili v neformalizovaných svazcích. Společná adopce je pojmově vyloučena, neboť společně mohou dítě adoptovat pouze manželé. Ačkoliv v otázce adopcí stojí zákon na striktním zákazu, pokud jde o jiné vztahy partnerů k nezletilým dětem, neupírá zákon partnerům možnost, aby jeden z nich dostal dítě do pěstounské péče (§ 45a nsl. ZOR) či aby mu bylo svěřeno do výchovy (§ 45 ZOR). Společná péče je opět pojmově vyloučena. V tomto ohledu si zákon protiřečí s důvodovou zprávou k němu, neboť zde se uvádí, že důvodem zákazu osvojení je preference náhradní výchovy dítěte heterosexuálním párem. Ale copak pěstounská péči či svěření dítěte do výchovy není náhradní výchovou? Otázka adopcí je bezpochyby nejdiskutovanějším tématem souvisejícím s přijetím ZRP. Lidé se nejčastěji dělí na tři pomyslné tábory, na ty, kteří souhlasí s registrovaným partnerstvím včetně možnosti adopce, na ty, kteří nesouhlasí ani s jedním a na ty, kteří by pro registrované partnerství ruku zvedli, ale adopce je pro ně nemyslitelná. Z průzkumu Evropské sekce Gallupova ústavu z roku 2003 vyplývá, že v ČR je adopcím homosexuálními páry nakloněno 35% obyvatel, kdežto 63% je proti. Jako tolerantnější a adopcím nakloněnější se jeví ženy, osoby mladšího věku, bez vyznání a s vyšším vzděláním. Podle průzkumu RSA Research62 provedeného na počátku letošního roku (2007) se vyslovilo pro adopci dětí homosexuálními páry 39% dotázaných, odpůrců bylo pouhých (ve srovnání s výše uvedeným výzkumem) 42%, u 19% nebyl zaznamenán názor žádný. Ačkoli se zdá, že pozitivní postoj k této problematice má vzrůstající tendenci, je třeba říci, že v české společnosti prozatím není vytvořeno příznivé klima pro přijetí právní úpravy umožňující osvojení registrovaným partnerům a politická strana, která by toto navrhla, by se jistě nevyhnula odlivu svých voličů. Asi nejdiskutovanější otázkou celé problematiky gay a lesbického rodičovství je ta, zda může mít homoparentabilita nepříznivý vliv na dítě. Uveďme si tedy nejčastější

62

Kubálková P. On a on chtějí pečovat o dítě. MF Dnes, 17. 2. 2007, str. A3.

63

argumenty pro rodičovství gayů a leseb a pokusme se vyvrátit jejich údajnou opodstatněnost: • Homosexuální rodina nemůže nabídnout tradiční rozdělení mužských a ženských rolí. Abych zpochybnila tento argument, použiji slova I. Možného: „Rozdíly mezi muži a ženami nejsou nijak zásadní…do popředí vystoupí v podstatě jen při plození, rození a nejranější péči o děti…Jinak je tu namísto vzájemné komplementarity mezi mužem a ženou předpokládána víceméně úplná vzájemná zastupitelnost…Sociálně to znamená pohlavní univerzalitu naprosté většiny sociálních rolí…Nakonec se muži považují za stejně kompetentní ve věcech kojenecké výživy jako ženy a ženy zase mluví mužům do toho, jak řídit auto.“63 Rozložení úkolů a povinností ve vztahu dvou lidí tedy závisí na charakterových vlastnostech partnerů a na vzájemné domluvě, ne na jejich pohlaví. Navíc si vezměme, kolik dětí vyrůstá třeba jen s matkou nebo otcem. Tyto děti se také pohybují jen v ženském nebo jen mužském prostředí. V neposlední řadě i výzkumy ukazují, že homosexuální rodiny nežijí v sociální izolaci, ale udržují kontakty s prarodiči a s přáteli, kteří mohou být pro jejich děti rovněž vzorem. Je dokonce prokázané, že rozvedené lesbické matky umožňují dětem kontakt s jejich otcem častěji než matky heterosexuální.64 •

Jakákoliv alternativa heterosexuální rodiny (a zejména homosexuální rodina) je líčena jako zlo a ohrožení řádu. Nesmyslnost tohoto tvrzení snad není třeba ani dokazovat. Zajímavé stanovisko

zaujal současný sociolog Pierre Bourdieu, který označil rodinu za dobře střeženou fikci. Výraznou roli v jejím udržení hraje například stát, neboť právě on má možnost určitý model rodiny zvýhodňovat a jiné modely naopak potlačovat. To, co považujeme za přirozený a jediný možný rodinný model, je ve skutečnosti pečlivě budovanou sociální institucí, která ke svému přežití nutně potřebuje řadu zákonů, sociální systém, tradici křesťanského světonázoru a pohodlný stereotyp zdravého selského rozumu.65

63

Možný, I. Moderní rodina (mýty a skutečnosti). Brno: Nakladatelství Blok, 1990. str. 102-103. Nedbálková K. Alternativní rodinné modely aneb Rodiny lesbických matek a rodiny gay otců [citováno 10. 4. 2007]. Dostupné z: http://www.partnerstvi.cz/rp-alternativni_rodiny/ 65 Nedbálková K. Rodina už není máma a táta…MF Dnes, 20. 2. 2007, str. A11. 64

64

•

Homosexuální rodiče by mohli dítěti předat homosexuální orientaci.

Psycholožka V. Masáková k tomuto tvrzení říká: „To je nesmysl. Dítě může přejmout některé prvky chování, ale určitě ne sexuální orientaci.“66 Potvrzuje to rovněž řada výzkumů, které navíc dokládají, že děti vyrůstající v takovéto rodině jsou tolerantnější k jiným než heterosexuálním vztahům. Ani většina jiných psychologů nevidí v adopcích dětí homosexuálními páry žádné nebezpečí. Ve prospěch umožnění adopcí těmto dvojicím hovoří rovněž fakt, že v dětských domovech, kojeneckých ústavech a ústavech sociální péče žije v Česku zhruba 20 000 dětí.67 V harmonické rodině (ať už homo či heterosexuální) se přitom dítěti vyrůstá mnohem lépe než v ústavu. Abych doložila své tvrzení o provedených výzkumech, uvedu dva příklady za všechny. Výzkum Kanadské asociace psychologů (CPA)68 dospěl k následujícím závěrům: a)

Získané poznatky ukazují, že děti homosexuálních rodičů se zjevně neliší od dětí heterosexuálních rodičů, co se týče psychosociálního a genderového vývoje a identity.

b)

Pokud homosexuální rodiče trpí specifickým stresem v roli rodičů, je to spíše způsobeno názory a systémem (např. zákony a soudy), než skutečnými nedostatky v možnostech být kvalitními rodiči.

K podobným závěrům dospěla také Asociace amerických psychologů (APA). Podle ní neexistuje jakýkoliv vědecký důkaz, že by gayové a lesby nebyli na základě své sexuální orientace schopni vychovávat děti. Výzkumy naopak potvrzují, že homosexuální rodiče jsou schopni stejně jako heterosexuální rodiče vytvářet pro své děti podporující a zdravé prostředí.69 Z výše uvedeného tedy vyplývá, že není důvod zakazovat homosexuálním párům adopce dětí. Ať už se právo staví k homoparentabilitě jakkoliv, situace, kdy je dítě vychováváno v rodině registrovaných partnerů, z faktického hlediska nastat může a v praxi také nastává. Vezměme si jako příklad lesbickou ženu, která otěhotní 66

Mates J. Psycholožka: Život s homosexuálními rodiči je lepší než dětský domov. MF Dnes, 17. 2. 2007, str. A3. 67 Psychologové v adopcích dětí homosexuálními páry nebezpečí nevidí [citováno 10. 4. 2007]. Dostupné z: http://www.004.cz/view.php?cisloclanku=2007022801-adopce-deti 68 Blíže viz Rodičovství [citováno 10. 4. 2007]. Dostupné z: http://www.bengales.cz/les-veda/cpa.phtml 69 Blíže viz Výchova dětí L/G páry [citováno 10. 4. 2007]. Dostupný z: http://www.bengales.cz/les-veda/apa-deti.phtml

65

klasickým způsobem, ale otce záměrně neuvede (pokud by otec projevoval o dítě zájem, je pochopitelně třeba dát přednost biologickému rodičovství), neboť chce dítě vychovávat spolu se svojí registrovanou partnerkou. Nebo příklad, kdy lesbická žena žijící v registrovaném partnerství podstoupí umělé oplodnění. Bylo by nanejvýš vhodné, aby byl právně ošetřen vztah dítěte nejen k jeho biologickému rodiči (tedy v našem případě k matce), ale i k partnerce matky, která sice není a ani nemůže být rodičem z biologického hlediska, ale zcela jistě jím je z hlediska sociálního. Ano, taková partnerka sice podle ZRP má povinnost podílet se na výchově dítěte, není však z právního hlediska jeho rodičem a nenáleží jí tudíž rodičovská zodpovědnost. To může vyvolat problémy v nejrůznějších situacích, například smrt partnerky – matky nebo zrušení partnerství. Právní jistotu by si jistě zasloužili jak děti, tak i tito rodiče. Komplikace by mohlo přinést snad jen to, jak označit partnerku matky, neboť dvě matky mít dítě nemůže. To řeší zahraniční státy tak, že partnera označí jako rodiče číslo dvě. Právní opatření by mělo zajistit následující: •

Garantovat, že rodičovská práva a povinnosti spolurodiče budou chráněny v případě, že druhý partner zemře nebo nebude moci o dítě pečovat.

•

Chránit právo druhého rodiče na pečování a návštěvy u dítěte v případě rozpadu páru. Zároveň je tím zajištěno právo dítěte udržovat po rozchodu vztah s oběma rodiči, protože si k nim vytvořilo citové pouto.

•

Zajištění nároku dítěte na přijímání výhod zdravotního pojištění obou rodičů.

•

Poskytnutí právního zázemí pro oba partnery při poskytování souhlasu s lékařskými zákroky, vzděláváním a dalšími důležitými rozhodnutími v životě dítěte.

•

Vytvořit podklad pro finanční zajištění dítěte v případě smrti některého z rodičů zajištěním všech příslušných nároků včetně sociálních dávek pro pozůstalé.

2.4. Shrnutí Co říci závěrem? Snad jen tolik, že ač má přijatý zákon k dokonalosti daleko, lze ho přece jen považovat za jakýsi vstřícný krok správným směrem a doufejme, že se naplní Waaldijkovo tvrzení o cestě malých změn, které nás povede dál až k definitivnímu zrovnoprávnění osob s odlišnou sexuální orientací, než má většina. Věřme, že společnost (a hlavně zákonodárci, neboť společnost už k tomu ve větší míře dospěla, jak vyplývá z výše zmíněného průzkumu) pochopí, že manželství mezi

66

mužem a ženou je sice tradiční, ale již překonaná představa o něčem stálém a neměnném. Vždyť to, co je tak charakteristické a příznačné pro dnešní svět jsou právě neustále přicházející změny, na které je třeba reagovat i ve sféře právní. Můj skromný návrh tedy zní, zpřístupněme homosexuálním dvojicím instituci manželství se všemi právními následky, včetně možnosti osvojení. Pak bude homosexuální manželství plnit v podstatě všechny funkce jako tradiční manželství (i funkci výchovnou) a nebude důvod upírat jim jakékoliv výhody, které heterosexuální manželé požívají. V této souvislosti mi dovolte, abych citovala dva výroky, které se mi zdají být velmi výstižné a se kterými se plně ztotožňuji. První z nich uvedla v průběhu projednávání návrhu zákona o registrovaném soužití dne 31. 3. 1999 tehdejší místopředsedkyně Poslanecké sněmovny Petra Buzková a zněl takto: „Těžko se hledají protiargumenty proti něčemu, co někomu pomůže, ale nikomu neuškodí…“70 Druhý vyjádřila paní poslankyně Navarová: „Možná jsem poněkud skeptická k papírům s úředním razítkem. Ani manželství, ani uzavřené partnerské soužití samozřejmě nemusí nikomu zajistit lásku, věrnost a štěstí. Ale dejme jiným šanci, která je pro nás, kteří jsme příslušníky většiny, úplnou samozřejmostí. Zkusme se řídit zásadou „přej a bude ti přáno“. Zkusme být tolerantní a respektovat odlišnost druhých. Chovejme se jako demokratická společnost, která je vstřícná ke svým menšinám.“71

70

Stenografický záznam z projednávání sněmovního tisku č. 124/1999 v Poslanecké sněmovně ČR [citováno 9. 4. 2007]. Dostupné z: www.psp.cz 71 Stenografický záznam z projednávání sněmovního tisku č. 1075/2001 v Poslanecké sněmovně ČR [citováno 9. 4. 2007]. Dostupné z: www.psp.cz

67

IV. Nesezdané soužití v právním řádu ČR O nesezdaném soužití obecně jsem hovořila v úvodních kapitolách. Zopakuji jen tolik, že český právní řád nesezdané soužití nedefinuje, problematika takového svazku není tedy výslovně a komplexně nikde upravena. Stále stoupající počet párů žijících v poměru druha a družky však dokládá aktuálnost tohoto faktického stavu, na což reagoval posléze také zákonodárce v některých jednotlivých právních předpisech. V této kapitole se zaměřím na konkrétní úpravu nesezdaného soužití v našem právním řádu. Pokusím se zjistit, jaké právní následky má soužití osob opačného pohlaví, jak jsou chráněny, jaká jim vznikají práva a zda vůbec mají nějaké povinnosti. Právní postavení svazku de facto budu konfrontovat se svazkem de iure (tedy s manželstvím), abych zjistila, v čem je nesezdané soužití výhodné a jakými naopak trpí nedostatky. Tuto kapitolu se pokusím systematicky rozčlenit podle právních odvětví, jejichž prameny buď přímo obsahují pojem druha a družky anebo se na tento svazek výslovně nevztahují, ale lze je na toto faktické soužití použít. V závěru se pokusím zodpovědět otázku, zda je nezbytné upravit komplexně právní status osob žijících v nesezdaném soužití, zda by postačila pouhá novelizace některých právních předpisů, či zda je úprava tohoto svazku postačující. Sama se osobně domnívám, že současná právní úprava druha a družky je spíše dostačující, možná s některými dílčími změnami (zejména pokud jde o vztahy k dětem), neboť chtějí-li druh a družka získat více práv, než jaká jsou jim v tomto svazku přiznána, mají přece možnost uzavřít manželství. Tuto možnost však nemají páry stejného pohlaví, ti mají pouze možnost uzavřít registrované partnerství, institutu manželství ani postavení druha a družky využít nemohou. Domnívám, že se jedná o diskriminující segregaci homosexuálních vztahů. Stejně jako jsem v předchozí kapitole zastávala názor, že by bylo vhodné zpřístupnit homosexuálním dvojicím instituci manželství, stejně tak se stavím i k družeckému poměru a navrhuji rozšířit jeho použití i na osoby stejného pohlaví.

1. Nesezdané soužití a rodinné právo (ZOR) ZOR se o vztahu druha a družky výslovně nezmiňuje a neposkytuje mu (na rozdíl od manželství) žádnou speciální ochranu. Pokud však jde o vztahy k dětem, stojí ZOR důrazně na rovnosti dětí narozených v manželství i mimo ně, tedy narodí-li se

68

v nesezdaném soužití dítě, má stejné postavení a požívá stejné ochrany jako dítě narozené v manželství. Zatímco zákon jasně vymezuje vznik a zánik manželství, u nesezdaného soužití podobná úprava chybí. Okamžik vzniku a zániku družeckého poměru tedy s naprostou přesností určit nelze. Otázka vzniku a zániku je však důležitá v situaci, kdy je potřeba dokazovat, že vztah druha a družky trvá či trval po určitou dobu. Můžeme říci, že takové soužití vzniká fakticky založením společné domácnosti a sdružením finančních prostředků druha a družky, ze kterých jsou pak placeny jejich společné výdaje. K zániku dojde, pokud jedna z těchto skutečností odpadne. Z teoretického pohledu se to zdá být jednoduché, praxe však může přinést obtíže při dokazování, zejm. pokud si budou druh a družka protiřečit. Do budoucna bych doporučovala zauvažovat nad zákonným vymezením vzniku a zániku konkubinátu, např. prostřednictvím smlouvy ověřené notářem nebo registrací u státního orgánu. Osobní práva a povinnosti muže a ženy žijících v nesezdaném soužití nejsou v ZOR, ani v jiném právním předpise upraveny. Je tedy nutné spoléhat na morální normy, které ač jsou nevynutitelné, mají ve společnosti poměrně vysoký kredit. Mezi druhem a družkou nevzniká ex lege vyživovací povinnost. ZOR totiž upravuje alimentační povinnost toliko mezi taxativně vymezenými subjekty (dětmi a rodiči, potomky a předky, manžely a rozvedenými manžely). Na nesezdaný pár pamatováno není, s výjimkou nároku neprovdané matky vůči otci jejího dítěte. Neexistence vyživovací povinnosti je pro nesezdaný pár nevýhodná zejména tehdy, když ekonomická a sociální úroveň partnerů je rozdílná, což se častokrát stává, pokud žena pečuje o malé dítě a z toho důvodu není výdělečně činná. Pokud spolu budou partneři žít v harmonickém vztahu, nebude taková situace činit problémy, neboť otec dítěte se rád postará o celou svou rodinu a výživné tak poskytuje na základě dobrovolnosti. V takovém případě se nebude jednat o bezdůvodné obohacení podle § 451 nsl. OZ. Faktické poskytování výživného může mít významné právní následky v situaci, kdy dojde k usmrcení toho druha, který výživné poskytoval. Škůdce je povinen podle § 448 odst. 1 OZ v rámci náhrady škody hradit peněžitým důchodem náklady na výživu pozůstalým, kterým zemřelý výživu poskytoval (aniž k tomu byl ze zákona povinen – tedy např. družce) nebo byl povinen poskytovat (např. svému dítěti). Pokud však dojde k neshodě a následnému rozchodu, zůstane taková žena, která není schopna se sama živit, v podstatě bez ochrany, neboť na výživné nemá právní nárok.

69

Vyloučeno však není také poskytování výživného na základě inominátního kontraktu (§ 51 OZ) nebo na základě smlouvy o důchodu (§§ 842-844 OZ). Smlouvou o důchodu lze založit právo na vyplácení určitého důchodu doživotně nebo na jinak stanovenou dobu neurčitého trvání (např. na dobu, kdy bude pár žít spolu). Smlouva vyžaduje písemnou formu, jinak je absolutně neplatná. Speciálně je v § 95 ZOR upraven příspěvek na výživu a úhradu některých nákladů neprovdané matce ze strany otce jejich společného dítěte. Jedná se o zcela racionální úpravu, která reaguje na nevýhodné postavení osamělé těhotné ženy a následně matky. Bylo by velice nespravedlivé, aby náklady, které jí spolu s těhotenství a porodem vzniknou, nesla sama, bez spoluúčasti otce dítěte, neboť oba dva se na početí podíleli a oba dva by tak měli nést následky. Otec dítěte, za kterého není matka provdána, je povinen matce přispívat nejen na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a slehnutím, ale rovněž na úhradu její výživy po dobu dvou let (tedy po dobu, kdy obvykle pečuje o novorozené dítě). Počátek dvouleté lhůty není přesně určen. Judikatura v této souvislosti dovodila, že její počátek může být dán nejdříve začátkem těhotenství a nejpozději okamžikem porodu.72 Tato práva matky směřují vůči otci dítěte, tedy muži, jehož otcovství bylo určeno na základě druhé nebo třetí domněnky otcovství. Zákon však pamatuje i na situaci, kdy k určení otcovství před porodem nebo krátce po něm nedojde. Soud může vydat předběžné opatření, v němž uloží pravděpodobnému otci, aby poskytl předem příspěvek nejen na úhradu nákladů podle § 95 odst. 1, ale rovněž příspěvek na výživu dítěte po dobu, po kterou by zaměstnankyni náležela mateřská dovolená. V tomto řízení se soud nezabývá určením otcovství, zkoumá pouze, zda se žalovaný muž se žalobkyní intimně stýkal v tzv. kritické době a jeho otcovství je tedy alespoň pravděpodobné. Pokud se později prokáže, že otcem dítěte je někdo jiný, nemusí matka dítěte příspěvek vracet, tuto povinnost má skutečný otec dítěte, kterému tím vzniklo bezdůvodné obohacení, neboť náklady, ke kterým byl povinen, za něj zaplatil někdo jiný. Na soužití druha a družky reaguje ZOR především v ustanoveních, jež se týkají rodičů a jejich dětí. Bez ohledu na to, zda jsou rodiče dětí manžely či nikoliv, náleží oběma rodičovská zodpovědnost. Ta je definována v § 31 ZOR jako souhrn práv a povinností při péči o nezletilé dítě, při zastupování nezletilého dítěte a při správě jeho jmění. Odrazem práv a povinností rodičů jsou také práva a povinnosti dětí vůči jejich 72

Lužná R. Právní vztahy mezi mužem a ženou, kteří nejsou manžely. Právo a rodina, 2007, č. 2, str. 5.

70

rodičům, opět bez ohledu na existenci či neexistenci manželství. Vzhledem k tomu, že rodiče žijící v nesezdaném soužití mají různá příjmení, určí příjmení dítěte na základě dohody, kterou oznámí matričnímu úřadu (manželé musí takové prohlášení učinit již při uzavírání manželství). Nedohodnou-li se rodiče dítěte, určí příjmení (a event. i jméno) dítěte soud. Žije-li druh a družka s dítětem, jehož rodičem je pouze jeden z nich, nemá druhý partner povinnost podílet se na výchově dítěte. Druha tedy neváží k nezletilému dítěti žádná práva ani povinnosti. Naopak manžel má takovou povinnost stanovenou v ustanovení § 33 ZOR. Fakticky, žije-li dítě ve společné domácnosti s rodičem a jeho druhem, k výchově dítěte ze strany nevlastního rodiče dochází. Takové faktické soužití může trvat od narození dítěte i více jak deset let, což vede k utvoření pevného citového pouta dítěte k tomuto rodiči a naopak. Co se však stane, dojde-li k rozchodu takového páru? Má nevlastní rodič dítěte právo alespoň na občasný styk s dítětem? Odpověď je třeba hledat v ustanovení § 27 odst. 4 ZOR, které umožňuje, vyžaduje-li to zájem dítěte a poměry v rodině, aby soud upravil styk dítěte s prarodiči a sourozenci. Je sice pravda, že se zákon o druhovi nezmiňuje, komentář k ZOR však praví, že pokud by styk s dítětem požadovala jiná osoba, která se na výchově dítěte podílela, a mezi ní a dítětem vznikly hluboké citové vztahy, nebylo by logické, aby dítěti byl styk s touto osobou odepřen. V takovém odůvodněném případě by soud mohl za použití článku 3 Úmluvy o právech dítěte a analogicky k § 27 odst. 4 ZOR styk upravit. Existuje však i názor opačný, vycházející z toho, že shora uvedenou úpravou styku mezi dítětem a třetími osobami by došlo k nepřípustnému omezení rodičovské zodpovědnosti rodičů.73 Domnívám se, vzhledem k nejednotnému názoru na analogické použití § 27 odst. 4 ZOR, že by bylo vhodné doplnit toto ustanovení ve smyslu jeho rozšíření i na třetí osoby. Takové ustanovení by pak bylo možné použít nejenom na situace rozchodu druha a družky, ale i v dalších případech, například při zrušení registrovaného partnerství. Je přece v zájmu dítěte, aby se zpřetrhání vazeb mezi dospělými dotýkala jeho duševního života a vývoje co možná nejméně. Zvýšenou ochranu v souvislosti s rozchodem rodičů poskytuje zákon pouze dětem narozeným v manželství. § 24 odst. 2 ZOR totiž neumožňuje rozvést manželství, pokud by to bylo v rozporu se zájmem nezletilých dětí manželů, daným zvláštními důvody. Takovými důvody jsou např. zdravotní stav dětí, případně jejich citová vazba na oba rodiče. 73

Holub, M., Nová, H., Hyklová, J. Zákon o rodině. Komentář a předpisy souvisící. 7. vydání. Praha: Linde, 2005, str. 63.

71

Rozchodu druha a družky naopak zabránit nelze. Je to logické vzhledem k neformálnosti takového svazku. Manželé mají oproti nesezdanému páru podstatně výhodnější postavení, pokud jde o osvojení. Zákon totiž přiznává právo společné adopce pouze manželům. Je tomu tak z důvodu určité stability a trvalosti vztahu a tudíž pevného zázemí pro výchovu dítěte. Zamyslíme-li se však nad tímto argumentem, musíme oponovat tím, že druh a družka mohou takové prostředí pro řádnou výchovu dětí poskytnout také. Vždyť nikde není psáno, že manželství potrvá navěky. Naopak, může se stát, že manželství bude rozvedeno třeba jen rok poté, co bylo uzavřeno a naopak nesezdané soužití potrvá dlouhá léta. V tomto směru je zákon příliš rigidní a nereflektuje požadavky současné společenské reality. Totéž lze říci o individuálním osvojení tzv. nevlastního dítěte. Zatímco manžel matky dítěte má možnost nevlastní dítě osvojit a upravit tak jejich faktický vztah i po stránce právní, podobné právo zákon druhovi nepřiznává. Jistý posun směrem ke zvyšování právní ochrany nesezdanému soužití lze naopak zaznamenat v otázce určování rodičovství. Velkou novelou ZOR z roku 1998 došlo k významnému posílení postavení otce dítěte, za kterého není matka provdána. Nedojde-li k uplatnění druhé domněnky otcovství, tedy k souhlasnému prohlášení rodičů, je muž, který o sobě tvrdí, že je otcem dítěte, aktivně legitimován k podání žalobního návrhu na určení otcovství (třetí domněnka otcovství). Do této velké novely mohla takovou žalobu podávat pouze matka či dítě samo, což bylo pro muže značně diskriminující. Zmiňovanou novelou přibylo v ZOR také ustanovení § 70a, které s touto problematikou souvisí, neboť zakazuje osvojení dítěte do doby, než se rozhodnutí v řízení o určení otcovství zahájené na návrh muže stane pravomocným. Na tuto právní úpravu měla nepochybně vliv judikatura Evropského soudu pro lidská práva (ESLP), zejména rozsudek ve věci Keegan proti Irsku. ESLP v tomto případě rozhodl, že došlo k porušení článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod tím, že irské právo umožňovalo, aby mohlo být dítě krátce po porodu bez vědomí

a

souhlasu

nemanželského

otce

dáno

k dispozici

pro

osvojení.

Nemanželskému otci je třeba dát možnost, aby se mohl k otcovství de iure dostat i proti vůli matky dítěte a zahájení takového řízení by mělo být důvodem pro přerušení řízení o osvojení.74 K 1. 6. 2006 nabyla účinnosti další v této souvislosti nezanedbatelná novela (zákon č. 227/2006 Sb., o výzkumu na lidských embryonálních 74

Haderka, J., F. Případ Keegan versus Irsko. Právní rozhledy, 1995, č. 8, str. 313.

72

kmenových buňkách a souvisejících činnostech a o změně některých souvisejících zákonů), která říká, že za otce dítěte, které bylo počato umělým oplodněním ženy z asistované reprodukce, se považuje muž, který dal k umělému oplodnění ženy souhlas (pokud by se neprokázalo, že žena otěhotněla jinak; § 54 odst. 3 ZOR). Vzhledem k použitým výrazům muž a žena lze vyvodit, že se nebude jednat pouze o manžele, ale rovněž o druha a družku. Jedná se o poměrně zásadní ustanovení, neboť do jeho přijetí platil pouze jediný předpis, který se o umělém oplodnění zmiňoval – opatření Ministerstva zdravotnictví ČSR č. OP – 066.8 – 18. 11. 1982, o podmínkách pro umělé oplodnění. Ten přiznává právo na umělé oplodnění pouze manželům. Jedná se však o podzákonný právní předpis, který jde nyní nad rámec zákona a napříště bude proto třeba respektovat a aplikovat ZOR jakožto předpis vyšší právní síly.

2. Nesezdané soužití a občanské právo (OZ) Ani v OZ pojmy druh a družka nenajdeme. Faktické soužití muže a ženy však lze za splnění zákonných podmínek podřadit pod pojmy domácnost, osoby blízké a tzv. osoby spolužijící. V rámci těchto institutů pak vznikají osobám v nich zahrnutých určitá práva a povinnosti, jež se tedy mohou vztahovat i na nesezdaný pár. Pojem domácnost je definován v § 115 OZ a to tak, že ji tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Osoby blízké upravuje OZ v § 116 a rozděluje je do dvou kategorií. První tvoří osoby taxativně vyjmenované – příbuzní v řadě přímé, sourozenci, manžel a partner. Druhá kategorie zahrnuje osoby, které se stávají blízkými až na základě určitých vzájemných vztahů – jsou v poměru rodinném nebo obdobném a újmu, kterou by utrpěla jedna z nich, by druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Druha a družku tak můžeme do této druhé kategorie nepochybně zahrnout. Termín osoba spolužijící je možné považovat za obecně užívanou „zkratku“ zejména v dědickém a závazkovém právu.75 Z hlediska OZ je také nutné zkoumat postavení druha a družky v otázkách majetkových. Mezi druhem a družkou nevzniká žádné majetkové společenství. Společné jmění manželů totiž vzniká toliko mezi manžely a nesezdaný pár tohoto institutu nemůže využít ani smluvně. Druh a družka tak mohou nabývat majetek pouze

75

Gregorová Z., Králíčková Z. Nesezdané soužití v právním řádu České republiky. Právní rozhledy, 1998, č. 5, str. 210.

73

do individuálního vlastnictví nebo do podílového spoluvlastnictví. Podílové spoluvlastnictví vzniká zpravidla na základě smlouvy, v níž si vlastníci vymezí velikost svých podílů. Nedojde-li k vymezení podílů, má se za to, že podíly obou jsou stejné. Podílové spoluvlastnictví je institut mnohem omezenější než společné jmění manželů, neboť se vztahuje pouze na jednotlivé věci nebo na soubory věcí, nejedná se tedy o majetkové společenství. Nesezdaný pár by tak musel velmi komplikovaně uzavírat smlouvu pro každou jednotlivou věc zvlášť, což se v praxi většinou neděje, protože takový pár nepřemýšlí nad tím, že by se jednou mohl rozejít. Dojde-li k tomu, nutně nastávají problémy s rozdělováním majetku, zejména s dokazováním, kdo, kdy, kde a za co koupil či dostal. Soud rovněž nemá povinnost přihlížet při vypořádání podílového spoluvlastnictví k potřebám nezletilých dětí a dalším okolnostem zmíněným v § 149 dost. 3 OZ tak, jak to činí při vypořádání společného jmění manželů. Na druha a družku je pamatováno také v právu dědickém, byť nikoliv přímo, ale prostřednictvím osob spolužijících, což druha a družku dosti znevýhodňuje. Pokud jde o dědění ze zákona, může druh dědit v druhé nebo třetí dědické skupině. To však za splnění podmínky, že se zůstavitelem žil nejméně jeden rok před jeho smrtí ve společné domácnosti a z toho důvodu o společnou domácnost pečoval nebo byl odkázán výživou na zůstavitele. V druhé dědické skupině dědí druh společně s manželem, partnerem a zůstavitelovými rodiči. Universálním dědicem v této skupině být nemůže, a proto není-li jich nebo nedědí-li, dědí ve třetí skupině spolu se zůstavitelovými sourozenci. Před druhem jako osobou spolužijící mají přednost zůstavitelovi potomci a rovněž manžel nebo partner, kteří dědí v první dědické skupině. Manžel a partner, nebude-li dětí, budou dědit ve druhé skupině spolu s druhem, na rozdíl od něj však mají nárok na polovinu dědictví. Vzhledem ke zcela nevyhovujícímu postavení druha při dědění ze zákona, je vhodné, aby druh ještě za svého života sepsal závěť, v níž může vyloučit přechod majetku na osoby náležející do okruhu zákonných dědiců a všechen majetek odkázat své družce. Jediným omezením jsou práva neopominutelných dědiců, tedy zůstavitelových potomků. Pokud nedojde k jejich vydědění (což se často nestává, neboť vydědit potomky lze pouze ze zákonem taxativně vymezených důvodů), musí být v závěti na tyto neopominutelné dědice pamatováno, přičemž nezletilým potomkům se musí dostat přesně tolik, kolik by činil jejich zákonný podíl a zletilým potomkům polovina zákonného podílu. Nebude-li toto

74

splněno, bude závěť v této části neplatná. Bude se však jednat pouze o neplatnost relativní, což znamená, že nenastane přímo ze zákona, ale je třeba, aby se jí dědic v průběhu řízení o dědictví dovolal. Postavení druha jako osoby spolužijící lze zaznamenat také v části OZ týkající se nájmu bytu, konkrétně jeho přechodu. Jestliže zemře nájemce nedružstevního bytu a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci jeho děti, partner, rodiče, sourozenci, zeť a snacha (prokáží-li, že s ním žili v den smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt) a dále také vnuci a ti, kteří pečovali o společnou domácnost zemřelého nájemce nebo na něho byli odkázáni výživou, jestliže prokáží, že s ním žili ve společné domácnosti nepřetržitě alespoň po dobu tří let před jeho smrtí a nemají vlastní byt (§ 706 odst. 1,2 OZ). Totéž platí, jestliže nájemce trvale opustil společnou domácnost. V případě družstevního bytu přechází smrtí nájemce nájem bytu na toho dědice, kterému připadl členský podíl. Otázka společného bydlení je velmi významnou součástí života partnerů. Na rozdíl od manželů nevzniká mezi druhem a družkou ex lege společný nájem bytu. Lze se však na něm dohodnout smluvně, tedy uzavřením nájemní smlouvy mezi pronajímatelem a druhem a družkou jako společnými nájemci nebo dohodou mezi dosavadním nájemcem, jeho druhem a pronajímatelem. Pokud nevznikl společný nájem při vzniku nájemního vztahu, nelze pronajímatele k následnému přistoupení další osoby nutit, neboť ze zákona tuto povinnost nemá. Nevyjde-li však pronajímatel nesezdanému páru vstříc, vznikne složitý problém s hledáním nového bydlení. Navíc u družstevního bytu může vzniknout společný nájem pouze mezi manžely. Druh a družka nemusí bydlet pochopitelně pouze ve společném nájmu, naskýtá se jim několik dalších právních důvodů bydlení. Jde o podnájem bytu, o podílové spoluvlastnictví bytu nebo nemovitosti, zřízení věcného břemene, mohou také bydlet na základě nepojmenované smlouvy nebo v souvislosti s tzv. odvozenými důvody bydlení.

3. Nesezdané soužití v právu sociálního zabezpečení Právo sociálního zabezpečení jako samostatné odvětví právního řádu zahrnuje několik stěžejních oblastí (vnitřních systémových částí) – důchodové pojištění, zdravotní pojištění, nemocenské pojištění, státní sociální podporu a sociální péči. Jedná se o právní odvětví, jehož účelem je pomoci jedincům a jejich rodinám při překonávání nejrůznějších sociálních událostí s nepříznivými ekonomickými dopady,

75

jako je např. nemoc, úraz, stáří, invalidita, narození dítěte, smrt a další, bez ohledu na to, jakým způsobem ona rodina vznikla (tedy bez ohledu na to, zda je základem rodiny manželství nebo pouhé faktické soužití muže a ženy). Tím vlastně právo sociálního zabezpečení relativně pružně (na rozdíl od jiných právních odvětví) reaguje na nárůst počtu nesezdaných párů. Ani v tomto právním odvětví však nelze říci, že by faktický vztah byl plně roven vztahu legalizovanému. Tuto nerovnost lze spatřovat především v oblasti důchodového pojištění nebo v nutnosti prokazovat, že faktický vztah trval po určitou dobu, což manželé prokazovat nemusí. Nový zákon o nemocenském pojištění (z. č. 186/2006 Sb.) na rozdíl od svého předchůdce (zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců) již nevymezuje pojem rodinní příslušníci. Existence družeckého poměru zde hraje roli pouze při zjišťování, zda je osoba, která žádá o ošetřovné, osobou osamělou. Žije-li taková osoba s druhem či družkou (a není rozhodující trvání tohoto svazku), nepovažuje se za osobu osamělou, a tudíž se podpůrčí doba u ošetřovného neprodlužuje a trvá pouze 9 kalendářních dnů. Na rozdíl od předchozí právní úpravy již osamělost nepřináší výhody pokud jde o délku mateřské dovolené a podpůrčí dobu u peněžité pomoci v mateřství. Ta je u osoby osamělé i u osoby žijící s druhem (a samozřejmě i manželem) stejná a činí 26 týdnů, zatímco dříve činila u osamělé osoby týdnů 37. Významnou změnu týkající se postavení druha a družky (a nutno říci, že změnu k horšímu) lze zaznamenat v otázce přechodu nároku na dávky a jejich výplatu. Podle § 51, zemře-li pojištěnec po vzniku nároku na dávku, přechází nárok na výplatu částek dávky, které nebyly pojištěnci vyplaceny, postupně na manžela, děti a rodiče, jestliže žili s pojištěncem v době jeho smrti v domácnosti. Na druha a družku zde tedy pamatováno není. Je zajímavé, že původní zákon jim toto právo přiznával, a to již od roku 1957 (§ 45 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců – zemře-li zaměstnanec nebo jiný oprávněný, nabývají nároku na částky peněžitých dávek, které se staly splatnými do dne jeho smrti, postupně manžel, děti, otec, matka, druh nebo sourozenci, jestliže tyto osoby žily se zemřelým v době jeho smrti v domácnosti). Manželství je dále zvýhodněno, jde-li o dávku zvanou peněžitá pomoc v mateřství. § 32 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění vyjmenovává osoby, které mají nárok na tuto dávku. Za splnění určitých podmínek (§ 32 odst. 1 písm. d) nebo na základě písemné dohody může peněžitou pomoc v mateřství pobírat místo matky její manžel, zatímco druh takovou možnost nemá.

76

Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů, rovněž nestaví manžele a druha a družku na roveň. Zatímco totiž podle § 17 odst. 8 je možné, aby byla péče poskytnutá lékařem manželovi hrazena ze zdravotního pojištění druhého manžela, druzi toto právo nemají a nemají ho taktéž registrovaní partneři. Zákon o státní sociální podpoře jako jediný právní přepis definuje pojem rodina, avšak výlučně pro své vlastní potřeby. Za rodinu považuje oprávněnou osobu a společně s ní posuzované osoby, a není-li těchto osob, považuje se za rodinu sama oprávněná osoba (§ 7 odst. 1). Je zřejmé, že takovou definici nelze brát jako definici obecnou, neboť rodinu nemůže tvořit jediná osoba, jak to v tomto případě možné je. Druh a družka se stejně jako manželé a partneři považují za společně posuzované osoby. To však za splnění podmínky, že spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Na rozdíl od manželů a partnerů, u kterých je tato podmínka považována vždy za splněnou, musí druh a družka existenci společné domácnosti prokazovat. Navíc zákon vyžaduje, aby spolu žili alespoň tři měsíce. Stejně jako zákon o nemocenském pojištění i zákon o státní sociální podpoře nepovažuje osobu žijící s druhem za osamělou. Zákon o životním a existenčním minimu vymezuje pro účely posuzování životního a existenčního minima jedince okruh osob, které jsou považovány za jednotku a jejichž příjmy jsou hodnoceny společně. Druh a družka nejsou za společně posuzované osoby považovány výslovně, lze je však zařadit pod tzv. jiné osoby, které společně užívají byt, pokud písemně neprohlásí, že spolu trvale nežijí a společně neuhrazují náklady na své potřeby (§ 4 odst. 1 písm. d). Na rozdíl od předchozí právní úpravy není rozhodující, jak dlouho jejich soužití trvá. Manželé jsou za společně posuzované osoby považováni vždy, bez ohledu na skutečnost, zda spolu opravdu žijí či nikoliv. Zákon o životním a existenčním minimu je jakýmsi výchozím bodem pro oblast sociální péče, představovanou zejména zákonem č. 108/2006 Sb., o sociálních službách a zákonem č. 11/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi. Oblastí sociálního zabezpečení, kde není vztah druha a družky zohledněn vůbec, je důchodové pojištění. Zákon o důchodovém pojištění vymezuje pro své účely pojem osoby blízké. Ten se však značně liší od pojmu osob blízkých, jak je vymezuje OZ. Podle § 24 z. o důchodovém pojištění se za osoby blízké považují manželé, příbuzní v řadě přímé, děti, zeť a snacha, a to kteréhokoli z manželů. Jedná se o

77

taxativně daný výčet osob, který rozšiřovat způsobem, jak to dovoluje OZ, nelze. Z uvedeného tedy vyplývá, že za osoby blízké se podle tohoto zákona druh a družka nepovažují. Stejně tak se za takové osoby nepovažují ani registrovaní partneři. Oblast důchodového pojištění tedy neakceptuje sociální události, které nastávají u alternativních forem soužití, a plnění poskytuje pouze v případech, kdy je rodina založena manželstvím. To lze sledovat zejména u pozůstalostních důchodů, konkrétně u důchodu vdovského, respektive vdoveckého. Zde je totiž existence manželství mezi pozůstalým a zemřelým základním předpokladem pro poskytnutí této dávky. Důvod, proč důchodové pojištění neakceptuje nesezdané soužití, je patrně třeba hledat v tradičním chápání institutu manželství jako svazku trvalého. Důchodové pojištění se totiž vyznačuje dlouhodobostí právních vztahů, dané dlouhodobostí sociálních událostí, při nichž tato systémová součást sociálního zabezpečení působí.76 Argument trvalosti formálního svazku manželského však v dnešní době nemůže absolutně obstát. Jednak proto, že v současnosti končí více jak polovina manželství rozvodem a o trvalosti tedy nemůže být řeč, jednak také proto, že i neformální svazek, jakým nesezdané soužití je, může trvat dlouhá léta. I kdybychom však tento argument považovali za relevantní, pak není zcela pochopitelné, proč nárok na vdovský důchod nezískali registrovaní partneři, neboť i tento formalizovaný svazek, stejně jako svazek manželský, naplňuje podle zákona (§ 1 odst. 1 ZRP) znak trvalosti.

4. Nesezdané soužití v některých dalších právních odvětvích S existencí družeckého poměru počítá výslovně trestní právo. Bylo již výše zmiňováno, že trestní právo staví druha naroveň manželovi a také registrovanému partnerovi. Platí tedy totéž, co bylo v této souvislosti řečeno v kapitole věnované registrovanému partnerství. Druh je považován za osobu blízkou, byť nikoliv výslovně, a požívá rozsáhlých práv v trestním řízení, kde je osobou se samostatnými obhajovacími právy, má možnost odepřít svědeckou výpověď atd. Pokud jde o oblast daňového práva, pak zde druh zaujímá prakticky stejné postavení jako partner. Pro účely zákona o správě daní a poplatků je považován (tentokrát výslovně) za osobu blízkou a má možnost odepřít výpověď. Na rozdíl od legalizovaného svazku muže a ženy nemohou nesezdaní partneři využít možnosti 76

Gregorová Z., Králíčková Z. Nesezdané soužití v právním řádu České republiky. Právní rozhledy, 1998, č. 5, str. 213.

78

společného zdanění manželů (což je patrné již z názvu), jedinou možností tak zůstává postavení druha jako osoby spolupracující. Nevýhodné postavení zaujímají druh a družka také při placení daně dědické, darovací a daně z převodu nemovitosti. Podle zákona o transferových daních se totiž druh může podle okolností nacházet ve druhé nebo třetí skupině, zatímco manželé zaujímají postavení ve zvýhodněné první skupině. Za zmínku stojí také postavení druha a družky v pracovním právu. NZP vyjmenovává v § 187 osoby, které považuje za členy rodiny pro účely poskytování cestovních náhrad. Vzhledem k tomu, že za členy rodiny považuje kromě výslovně vyjmenovaných osob také jiné fyzické osoby, které žijí se zaměstnancem ve společné domácnosti, znamená to, že členem rodiny je i druh zaměstnance. Jak známo, mezi manžely nemůže existovat základní pracovněprávní vztah (pracovní poměr ani právní vztah založený dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr). Stejné omezení však pro druha a družku neplatí, což by se dalo považovat za určitou výhodu takového neformálního vztahu. Podobné omezení neplatí ani pro registrované partnery, ačkoliv zákon o registrovaném partnerství s tímto omezením počítal a měnil tehdy platný zákoník práce (SZP) ve smyslu rozšíření tohoto zákazu i na partnery. Proč nový zákoník práce tuto úpravu nepřevzal, není příliš jasné. Jediné, co k § 318 zákoníku práce praví důvodová zpráva, je, že opodstatnění zákazu pracovněprávního vztahu mezi manžely je třeba spatřovat v občanskoprávní úpravě společného jmění manželů.77 Manželé jsou naopak zvýhodněni v situaci, kdy manžel – zaměstnanec zemře. V tom případě přecházejí peněžitá práva zaměstnance do výše odpovídající trojnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku postupně na jeho manžela, děti a rodiče, jestliže s ním žili v době smrti ve společné domácnosti (§ 328 odst. 1 NZP). Dojde-li ke smrti v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, má manžel právo na jednorázové odškodnění.

5. Shrnutí Shrneme-li výše uvedené, nutně musíme dojít k závěru, že orientovat se v právní úpravě postavení druha a družky, je značně problematické. Je to způsobeno zejména roztříštěností jednotlivých dílčích práv v různých právních odvětvích a celkovou nekoncepčností.

77

Tisk č. 1153/0 Důvodová zpráva k návrhu zákona – zákoníku práce. Zdroj: ASPI

79

Abych zodpověděla otázku, proč vlastně někteří lidé odmítají instituci manželství a volí raději neformální svazek, pokusila jsem se shrnout ty nejpodstatnější výhody a nevýhody obou forem soužití. Jasným „vítězem“ se stalo manželství. Nesezdané soužití má totiž v podstatě pouze jedinou výhodu, a to jednodušší rozchod partnerů. Za výhodu považuje skupina nemajetných nesezdaných párů rovněž možnost získání vyšších sociálních dávek. To však nelze brát jako argument, neboť k vyšším sociálním dávkám se lze dostat pouze cestou nezákonného postupu, kdy jeden partner bude druhého před úřady zapírat a vydávat se za osobu osamělou. Manželství skýtá tyto podstatné výhody: •

lepší postavení v dědickém právu

•

nižší míra zdanění u daně z příjmu a dále u daně dědické a darovací

•

nárok na vdovský (vdovecký) důchod

•

vzájemné zastupování v běžných záležitostech bez plné moci

•

možnost společné adopce, pěstounské péče, poručenství a svěření dítěte do společné výchovy

•

vzájemná vyživovací povinnost ex lege

•

společné jmění manželů

•

společný nájem

Někdo by mohl namítat, že tři posledně uvedené výhody jsou vlastně nevýhody (nelze je smluvně vyloučit), a proto raději volí formu nesezdaného soužití. Takový argument však lze brát jako relevantní pouze za situace, kdy jsou druh a družka na přibližně stejné ekonomické úrovni a jsou na sobě tedy ekonomicky nezávislí. To se ale příliš často nestává, obvykle je jeden z páru ekonomicky slabší (typicky je to žena, zvláště pokud nepracuje a stará se o malé děti a o domácnost) a pomoc od druhého partnera potřebuje. O výhodnějším postavení manželů není tedy pochyb. Je to však správné? Je správné, aby manželství bylo takto výrazně upřednostňováno před jinými formami soužití? A pokud není, mělo by se nesezdané soužití stát další zákonnou formou soužití? Po detailním rozboru právní úpravy vztahu druha a družky se domnívám, že postavení nesezdaného páru v právním řádu ČR je třeba částečně zrevidovat (viz například úprava vzniku družeckého poměru či společná adopce zmiňované v této kapitole), nikoliv však komplexně upravovat a tím vytvářet jakési manželství nižšího 80

stupně. Páry, které manželství uzavřít nechtějí, si tuto cestu samy zvolily a lze tedy předpokládat, že je pro ně úprava nesezdaného soužití vyhovující. Zdá se, že po institucionalizovaném zakotvení soužití druha a družky u nás není v současné době společenská poptávka, ačkoliv do budoucna se to pochopitelně vyloučit nedá.

81

V. Nový občanský zákoník a pohled de lege ferenda 1. Obecně k navrhovanému občanskému zákoníku Dne 18. 4. 2001 byl vládou ČR schválen věcný záměr nového občanského zákoníku (NOZ), čímž byl položen politický základ k rekodifikaci soukromého práva v ČR. Samotný věcný záměr byl vytvořen společnou prací K. Eliáše a M. Zuklínové78, kteří následně vypracovali i paragrafové znění občanského zákoníku. NOZ má být ústředním, uceleným soukromoprávním kodexem, který vytvoří celkový rámec a normativní bázi pro celé soukromé právo.79 Důvodem pro přijetí tohoto kodexu je neutěšený stav současnosti, který má své kořeny v socialistické koncepci soukromého práva (pokud lze vůbec o soukromém právu v této souvislosti hovořit) minulého století. Po státním převratu v roce 1948 docházelo k postupné atomizaci právního řádu a tím k celkovému roztříštění právní úpravy. Došlo k oddělení práva rodinného od práva občanského, nově byly vytvořeny zákoníky hospodářský, mezinárodního obchodu a zákoník práce, a to jako normy samostatné, z nichž žádný neměl obecnou povahu. Tím se celá koncepce soukromého práva odchýlila od standardní právní kultury kontinentální Evropy i od tuzemských právních tradic představovaných obecným zákoníkem občanským z roku 1811 (ABGB).80 Po roce 1989, v době polistopadové euforie, kdy by se dalo předpokládat, že bude celý občanský zákoník rekodifikován vzhledem ke změněným společenským, politickým a hospodářským podmínkám, k takovému kroku nedošlo. Přijat byl pouze nový obchodní zákoník, u ostatních klíčových zákonů (OZ, SZP, ZOR) došlo pouze k rozsáhlým novelizacím, které ač byly přijímány s dobrým úmyslem, vedly začasto k nekoncepčnosti a destabilizaci zákonů a právní nejistotě, což komplikovalo život zejména aplikační praxi. Důvodová zpráva k návrhu NOZ hovoří o současném stavu jako o konzervaci koncepce z dob socialismu, která je pro demokratické poměry nepřijatelná. Přijetí NOZ je tedy nevyhnutelné. V současné době je konečný termín pro předložení NOZ stanoven usnesením vlády ČR ze dne 24. 1. 2007 č. 68 do 31. 12. 2007.

78

Ta je autorkou partie o právu rodinném. Věcný záměr občanského zákoníku [citováno 4. 5. 2007]. Dostupný z: http://zcu.juristic.cz/download/rekodifikace/obcan/vec.rtf 80 ABGB byl a stále je hodnocen jako pozoruhodné a myšlenkově konzistentní dílo spočívající na koherentním filosofickém základu. Tak obecná část důvodové zprávy k návrhu občanského zákoníku [citováno 4. 5. 2007]. Dostupné z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=40461 79

82

Nový občanský zákoník je vystavěn na přirozenoprávních základech, v podstatě se přiklání k evropským kontinentálním konvencím a navazuje na tuzemské právní tradice, jak se vyvíjely do roku 1948 (ideovým vzorem se stal vládní návrh občanského zákoníku z roku 1937). Ze systematického hlediska je rozdělen do pěti částí: obecná část, rodinné právo, absolutní majetková práva, relativní majetková práva a společná, přechodná a závěrečná ustanovení. Rodinné právo je nyní pojímáno jako relativně samostatné právní odvětví, jako autonomní, doplňková disciplína práva občanského. Do roku 1950, tedy do vydání zákona o právu rodinném, však u nás byla úprava manželských a rodinných vztahů chápána jako integrální součást občanských zákoníků a občanského práva. Jeho vyčlenění z obecného práva občanského je považováno za stejně absurdní jako snaha pojímat například právo dědické nebo závazkové jako zvláštní právní odvětví.81 Vzhledem k tomu, že rodinné právo je geneticky spjato s právem občanským a ze všech ostatních právních předpisů k němu má patrně nejblíže a také s poukazem na nutnost jednoty soukromého práva, vrací se soukromoprávní kodex k tradici a začleňuje rodinněprávní vztahy do ostatních vztahů občanskoprávních. To je důkazem toho, že NOZ nepodceňuje význam statusových otázek a osobních práv vůbec, tak jak to činí současný OZ zaměřený primárně na majetkové vztahy. Mimo to, o začlenění rodinněprávních norem do OZ se uvažovalo již v polovině 90. let minulého století. Nakonec bylo od tohoto záměru upuštěno s poukazem na to, že implementace rodinného práva do současného občanského zákoníku by nedostatek sourodosti dosažený tzv. velkou novelou z roku 1991 ještě dále zvýšila.82 Vzhledem k nové koncepci připravovaného NOZ se již tohoto argumentu přidržet nelze a není tedy důvodu zpochybňovat začlenění rodinného práva do NOZ. Rodinné právo je tedy obsaženo v druhé části navrhovaného NOZ. Jedná se o komplexní uchopení této problematiky, na rozdíl od současné roztříštěnosti právní úpravy rodinného práva. Jako příklad lze uvést systematické začlenění manželského majetkového práva či otázku bydlení manželů do hlavy první (Manželství) části druhé (Rodinné právo). Soustředění úpravy na jediné místo kodexu (byť s několika málo výjimkami – např. v dědění) nelze než vítat, neboť nepochybně usnadní orientaci 81

Eliáš, K., Zuklínová M. Principy a východiska nového kodexu soukromého práva. Praha: Linde, 2001, str. 27. 82 Králíčková, Z. Evropský kontext vývoje českého rodinného práva po roce 2004. In Hurdík, J., Fiala, J., Selucká, M. (eds.) Evropský kontext vývoje českého práva po roce 2004. Brno: Masarykova univerzita, 2006, str. 214.

83

v problému. Za rozumné považuji rovněž opuštění samostatné právní úpravy registrovaného partnerství a začlenění tohoto institutu mezi ostatní rodinněprávní vztahy, resp. vztahy, které rodinněprávní vztahy nahrazují či jsou obdobné. Jedná se totiž o úpravu osobního statusu, proto takovou úpravu nelze vykazovat mimo kodex.83

2. Nesezdané soužití v novém občanském zákoníku Stěžejním institutem rodinného práva obsaženého v navrhovaném NOZ zůstává nadále instituce manželství. S institucionalizací vztahu druha a družky zákon nepočítá. Důvodů, proč nesezdané soužití komplexně neupravit, bylo hned několik. Věcný záměr NOZ výslovně uvádí, že je zřejmé, že po institucionalizaci družectví u nás není žádná společenská objednávka a i v zahraničí je jeho úprava zcela výjimečná. Rovněž se nechce, aby bylo vytvořeno manželství druhého řádu, neboť manželství má stále velmi vysoký kredit.84 Soužití druha a družky bude tedy i do budoucna upraveno pouze v jednotlivých právních předpisech pro jednotlivé situace tak, jak je tomu dnes. Pokud jde o jednotlivá oprávnění, které jsou druhovi a družce přiznány, je sice navrhovaný NOZ přínosem v tom smyslu, že rozšiřuje okruh ustanovení, které se na nesezdaný pár vztahují, zároveň však lze říci, že oproti současné úpravě žádné stěžejní změny nepřináší. Za pozitivní považuji například ustanovení § 802 NOZ, které rozšiřuje okruh osob, jež mají právo na styk s dítětem. Právo osobně se stýkat s dítětem je přiznáno jak příbuzným dítěte, tak i osobám společensky blízkým. Za osobu společensky blízkou bude třeba patrně pokládat nejen druha žijícího s rodičem dítěte, ale rovněž registrovaného (či neregistrovaného) partnera. Pokud jde o vztah druha k dítěti, jehož není rodičem, je významné také ustanovení § 760 NOZ. To rozšiřuje dosavadní okruh osob, které (žijí-li s dítětem v rodinné domácnosti) se podílejí na výchově dítěte. V současné době má toto právo (ale rovněž i povinnost) pouze manžel rodiče dítěte. Napříště se však počítá s tím, že toto právo bude příslušet i tomu, kdo s rodičem dítěte žije manželským způsobem života, aniž s ním uzavřel manželství. Je otázkou, zda by bylo možné použít toto ustanovení i pro páry stejného pohlaví. S ohledem na § 851 odst. 2 NOZ bych se přikláněla k názoru, že na registrované partnery by se toto ustanovení vztahovalo. Totéž však již nelze říci o 83

Eliáš, K., Zuklínová M. Principy a východiska nového kodexu soukromého práva. Praha: Linde, 2001, str. 287. 84 Věcný záměr občanského zákoníku [citováno 4. 5. 2007]. Dostupný z: http://zcu.juristic.cz/download/rekodifikace/obcan/vec.rtf

84

homosexuálních párech, kteří žijí ve volném svazku. Pak by patrně bylo třeba, aby bylo toto ustanovení formulováno slovy „…, aniž s ním uzavřel manželství nebo registrované partnerství,…“. Významné je sledovat také vývoj právní úpravy týkající se otázky rodičovství k dítěti narozenému po umělém oplodnění ženy. Navrhovaná úprava se přidržuje současně platné úpravy, tedy že otcem dítěte je muž (nikoliv jen manžel), který dal k umělému oplodnění ženy souhlas. Navíc je toto ustanovení rozšířeno o řešení otázky, zda se vztahuje i na situace, kdy je použita gameta jiného muže než toho, který dal k umělému oplodnění souhlas. § 660 NOZ jasně říká, že otcovství k takto počatému dítěti nelze popřít, ledaže matka dítěte otěhotněla jinak. Předkládaný návrh zatím bohužel nepřiznává možnost umělého oplodnění pouze samotné ženě, tedy bez souhlasu muže, tak jak to již právní řády některých států činí (např. Nizozemí). Je s podivem, že NOZ nerozšířil práva nesezdaných partnerů, pokud jde o osvojení. Osvojit mohou pouze manželé nebo jeden z manželů a výjimečně osoba osamělá. Osamělou se rozumí osoba, která ač třeba nežije sama, nežije v žádném, zákonem uznaném svazku. Vzhledem k době, ve které je tento zákon připravován, je již zcela jasné, že družecký poměr není jen přechodnou formou soužití, ale že se ustálil vedle manželství jako jistá alternativa a zákon by tedy měl na změněnou situaci patřičně zareagovat. Jistě nejsem sama, kdo se domnívá, že omezovat společnou adopci jen na manžele již není v současných podmínkách vyhovující. Druh a družka podle NOZ nejen, že nemohou využít společné adopce, ale není jim přiznáno ani právo individuálního osvojení tzv. nevlastního dítěte, tedy dítěte, jehož rodičem je druh. Druh a družka budou nadále považováni za osoby blízké. V definici osob blízkých však nastává změna, nesezdaní partneři jsou totiž mezi osoby blízké počítáni výslovně. Návrh sice nepoužívá přímo pojmu druh, ale hovoří o „těch, kteří spolu trvale žijí jako manželé, ač jimi nejsou“. Lze mít za to, že výslovné zařazení druha a družky mezi osoby blízké je zcela na místě vzhledem k současné společenské realitě. Faktické soužití již nebude možné zařazovat pod pojem domácnost, neboť NOZ se legální definici tohoto pojmu vyhýbá. Je tomu tak proto, že i za nynějšího stavu se chápe domácnost ve dvou významech (jako pospolitost spolužijících osob i jako zařízení bytu). Který z těchto významů mají na mysli jednotlivá ustanovení návrhu, vyplývá z jejich formulace nebo z kontextu.85 Na postavení nesezdaného páru v právu dědickém, pokud jde o zákonnou posloupnost, k žádné změně nedochází. Druh a 85

Návrh občanského zákoníku [citováno 5. 5. 2007]. Dostupný z: http://zcu.juristic.cz/download/rekodifikace/obcan/OZ_konsolidovana_verze_brezen_07.zip

85

družka dědí nadále v druhé dědické skupině jako tzv. osoby spolužijící. I do budoucna je vyžadována podmínka soužití jednoho roku před smrtí zůstavitele ve společné domácnosti a z tohoto důvodu pečování o společnou domácnost či odkázanost na výživu. Vzhledem k celkovým výrazným změnám v dědickém právu mají druh a družka právo pořídit se svým majetkem pro případ smrti jak závětí (společná závěť je vyloučena), tak nově také tzv. dědickou smlouvou. Při pořízení pro případ smrti jsou však omezeni povinným dílem nepominutelných dědiců, pokud nedošlo k jejich vydědění. Nepominutelnými dědici jsou nadále pouze potomci zůstavitele. Výše jejich povinného dílu se oproti současnému stavu mění, a to tak, že nezletilým potomkům se musí dostat alespoň tolik, kolik činí tři čtvrtiny jejich zákonného podílu, zletilým pak alespoň tolik, kolik činí třetina jejich zákonného dědického podílu (§ 141/2 NOZ). Nově bude upravena výživa některých osob v bezprostřední době po zůstavitelově smrti. Tak náleží pozůstalému manželu, jemuž byl zákonný dědický podíl odepřen nebo zkrácen, až do uzavření nového manželství nutné zaopatření, pokud se mu ho jinak nedostává a není schopen se sám živit. V tomto případě mu náleží slušná výživa šest týdnů po smrti manžela. Pokud je vdova těhotná, náleží jí slušná výživa až do konce šestého týdne po slehnutí. Návrh pamatuje i na nesezdané soužití a stanoví, že stejné právo má i matka dítěte zůstavitele, která za něho nebyla provdána (§ 1437/1,2 NOZ). Rovněž jiným osobám, které požívaly až do smrti zůstavitele bezplatné zaopatření v jeho domácnosti, přísluší stejné zaopatření ještě tři týdny (§ 1440 NOZ). Toto ustanovení je možné použít jak na soužití osob heterosexuálních, tak také homosexuálních. Pokud jde o oblast nájemního bydlení, pak je v návrhu obsažen nový institut – přijetí za člena domácnosti. Jeho účelem je chránit osobní život nájemce na straně jedné a oprávněný zájem pronajímatele na straně druhé.86 § 1958 odst. 1 NOZ říká, že nájemce má právo přijmout do své domácnosti kohokoli, pokud se však má přijatá osoba stát členem nájemcovy domácnosti, je k tomu zapotřebí souhlasu pronajímatele. Souhlas není vyžadován u všech osob. Pro účely tohoto ustanovení jsou osoby rozděleny do tří skupin. První skupinu, dalo by se říci privilegovanou, tvoří nájemcův manžel nebo dítě, nebo dítě jeho manžela, anebo nezletilé dítě, které bylo nájemci nebo jeho manželovi svěřeno do péče, zejména jako pěstounovi nebo poručníkovi. Tyto osoby se stanou členy domácnosti bez dalšího, souhlasu pronajímatele v tomto 86

Tamtéž.

86

případě není třeba. Druhou skupinu tvoří osoba, s níž nájemce žije nebo hodlá žít v dlouhodobém svazku manželským životem, nebo příbuzný v linii přímé, nebo v linii vedlejší ve druhém stupni. Osoby v této skupině sice potřebují souhlas pronajímatele, ten ho však může odmítnout udělit pouze z vážných důvodů (takových důvodem je vždy přeplněnost bytu). Třetí a poslední skupinu tvoří osoby ostatní, k jejich přijetí za členy domácnosti je souhlas pronajímatele vyžadován vždy. Nutno dodat, že přijetím za člena domácnosti nevzniká společný nájem. To, zda byla určitá osoba přijata za člena domácnosti, hraje důležitou roli v případě smrti nájemce. Zemře-li totiž nájemce a nejde-li o společný nájem bytu, přejdou práva a povinnosti z nájmu na člena nájemcovy domácnosti, a to na dobu dvou let (§ 1964/1,2 NOZ). Oproti současné úpravě postačí k přechodu práv a povinností, aby byla osoba považována za člena domácnosti. Nadále již tedy nebude vyžadována podmínka, že dotyčná osoba nemá vlastní byt. Postavení druha a družky je o poznání výhodnější než v současnosti, neboť nemusí splňovat podmínku tříletého žití ve společné domácnosti ani podmínku společné péče o domácnost či odkázanost na výživu. Je-li však členem nájemcovy domácnosti nájemcův potomek, má tento předností právo, aby na něj přešla práva a povinnosti z nájmu. Odchylná dohoda pochopitelně vyloučena není.

3. Zapsané partnerství de lege ferenda Úprava zapsaného partnerství v navrhovaném NOZ doznala oproti současnému stavu významných změn. První změnu, byť nikoliv podstatnou, můžeme spatřovat v názvu právem upraveného svazku dvou osob stejného pohlaví. Do budoucna by se mělo místo registrovaného partnerství užívat výrazu zapsané partnerství. Důvodem je snaha tvůrců nového zákona nazývat právní instituty pokud možno českými výrazy a dále také to, že termín „registrované“ partnerství vzbuzuje spíše negativní představy. V době, kdy se na návrhu nového soukromoprávního kodexu začalo pracovat, neexistovala v ČR žádná norma, která by homosexuálním párům umožňovala formalizovat jejich vztah. Proto se ve věcném návrhu zákona můžeme dočíst, že prosadí-li se před přijetím zákoníku úprava registrovaného partnerství ve zvláštním zákoně, bude při rekodifikačních pracích tato úprava do občanského zákoníku převzata.87 Vzhledem k nedokonalosti platné právní úpravy tohoto institutu obsaženého v zákoně o registrovaném partnerství, nepovažuji za vhodné přejímat 87

Věcný záměr občanského zákoníku [citováno 6. 5. 2007]. Dostupný z: http://zcu.juristic.cz/download/rekodifikace/obcan/vec.rtf

87

doslovně jeho úpravu do navrhovaného NOZ, naopak by bylo vhodné využít možnosti a současnou úpravu zdokonalit po stránce legislativně technické a rovněž rozšířit okruh práv, které budou zapsaným partnerům přiznány. K podobným závěrům naštěstí dospěli i tvůrci předkládaného návrhu, když v novém konsolidovaném paragrafovém znění z března letošního roku konstatují, že byť zákon o registrovaném partnerství nabídl homosexuálně orientovaným občanům ČR určitou institucionalizaci jejich vztahů, stále však nelze říci, že by bylo vytvořeno takové právní prostředí, jaké je v intencích Protokolu č. 12 – dodatku k Evropské úmluvě o lidských právech (v tomto protokolu se totiž výslovně zakazuje diskriminace osob z důvodu pohlaví). Smyslem navrhovaných ustanovení je tedy takové právní prostředí nastolit. 88 Pokud jde o vznik partnerství, nedoznala navrhovaná úprava žádných stěžejních změn, lze si všimnout pouze poupraveného „sňatečného“ obřadu. Projev vůle o vstupu do partnerství se velmi blíží úpravě vzniku manželství, bude totiž činěn před starostou nebo pověřeným členem zastupitelstva, za přítomnosti dvou svědků a veřejně. To dodává tomuto obřadu mnohem větší důstojnost oproti platnému stavu, kdy se veřejnost ani svědci nepožadují a projev vůle přijímá pouze matrikářka. V souvislosti se vznikem partnerství ocení budoucí partneři jistě možnost zvolit si společné příjmení, kterou nyní bohužel postrádají. Způsobilost ke vstupu do partnerství je prakticky stejná, jako je tomu v platném zákoně, změny jsou pouze formulačního rázu. Za zmínku stojí podmínka zletilosti. Zatímco totiž současný zákon vyžaduje striktně, aby osoba vstupující do partnerství dosáhla věku 18 let, NOZ hovoří v této souvislosti o plné zletilosti. Vzhledem k novému institutu, kterým je tzv. emancipace, bude možné, aby osoba, bude-li soudem uznána za svéprávnou, uzavřela partnerství již ve věku 16-ti let. I nadále se nepočítá s možností uzavření partnerství in extremis ani projev vůle o vstupu do partnerství v zastoupení. Dílčích změn doznala také otázka neexistence a neplatnosti partnerství. Ustanovení o neexistenci partnerství je oproti platnému stavu více zobecněno, zmiňovaná podstatná vada není specifikována ani demonstrativním výčtem. Neplatnost partnerství je nadále sankcí za porušení zákonného zákazu vstupu do partnerství. Zatímco však současný stav je takový, že bránil-li vstupu do partnerství zákonný zákaz, má soud povinnost takové partnerství prohlásit za neplatné (…, soud prohlásí partnerství za neplatné; § 6 ZRP), návrh hovoří 88

Návrh občanského zákoníku [citováno 6. 5. 2007]. Dostupný z: http://zcu.juristic.cz/download/rekodifikace/obcan/OZ_konsolidovana_verze_brezen_07.zip

88

o tom, že soud může takové partnerství prohlásit za neplatné. Je zde tedy na uvážení soudu, zda partnerství za neplatné prohlásí či nikoliv. Pokud projev vůle trpěl pouze méně podstatnou vadou, může návrh podat jenom ten z partnerů, jehož projev vůle takovou vadou trpěl. Co se rozumí méně podstatnou vadou, návrh opět nezmiňuje. Je otázkou, zda jsou takto vysoce abstraktně formulové důvody neexistence a neplatnosti ku prospěchu nebo spíše na závadu. Vzhledem k neexistenci zákonného vymezení pojmů podstatná a méně podstatná vada bude záležet na každém jednotlivém soudci, jak si tento termín vyloží. Není rovněž bez zajímavosti, že úprava neexistence a neplatnosti manželství je od úpravy výše zmíněné odlišná. Za rozhodující je třeba považovat ustanovení § 851 odst. 2 NOZ. Byl-li by zákon přijat, znamenalo by toto ustanovení výrazné přiblížení institutu registrovaného partnerství k institutu manželství. Jedná se o odkazující normu, která výslovně stanoví, že pro vzájemné povinnosti a vzájemná práva partnerů se použijí obdobně ustanovení o povinnostech a právech manželů. Dále je zde obsažen demonstrativní výčet takových práv a povinností - vzájemné majetkové povinnosti a práva, poměry týkající se bydlení, vzájemná vyživovací povinnost a postavení v dědickém právu. Takovou úpravu považuji rozhodně za krok správným směrem, neboť takto pojatý rozsah právních následků zapsaného partnerství nečiní již z tohoto institutu cosi podřadného ve vztahu k manželství, ale významně ho povyšuje do roviny s manželstvím srovnatelné. Jedinou výjimkou zůstávají pasáže o osvojení manžely a o svěření dítěte do péče manželů, které se na partnery nepoužijí (§ 851 odst. 3 NOZ). Partneři mají, pokud jde o vzájemná práva a povinnosti, na rozdíl od manželů ještě jedno nepřehlédnutelné oprávnění, a to, že si mohou upravit budoucí poměry sami v podobě formalizované dohody. Partnerství podle nového kodexu zaniká třemi základními způsoby – smrtí jednoho z partnerů, rozhodnutím soudu o zrušení partnerství nebo dohodou partnerů. Mimoto zaniká partnerství také v případě, že jeden z partnerů podstoupí změnu pohlaví. Napříště se již nepočítá s prohlášením za mrtvého jako se samostatným důvodem zániku partnerství, neboť se jedná toliko o zvláštní opatření, zvláštní právní institut pro zvláštní situaci.89 V souvislosti s prohlášením za mrtvého je třeba také zmínit, že vrátí-li se člověk, který byl prohlášen za mrtvého, nebo stane-li se jinak známým, že je naživu, obnovuje se takovým zjištěním jeho právní osobnost, avšak

89

Tamtéž.

89

manželství ani zapsané partnerství se neobnovuje (§ 61 odst. 1 NOZ). Novinkou je možnost partnerů zrušit partnerství zjednodušeně, totiž dohodou partnerů. Dohoda vyžaduje ke své platnosti písemnou formu a její účinky nastávají zápisem do matriky. Navrhovaná úprava s podobnou možností pro manžele nepočítá, z čehož bychom mohli dovodit, že autor považuje institut zapsaného partnerství za svazek volnější, a tudíž zakotvuje možnost jednoduchého zrušení. S tímto pojetím souvisí patrně také možnost odchylné dohody partnerů pro jejich budoucí poměry, tak jak byla zmiňována v předchozím odstavci. Vzhledem k rozsáhlým právním následkům, které navrhovaný NOZ se zapsaným partnerstvím spojuje a které z něj tak činí kvalitativně velmi podobný institut institutu manželství, nemůžu souhlasit s odchylnou právní úpravou zániku partnerství ve srovnání se zánikem manželství. Bylo-li cílem tohoto institutu nabídnout homosexuálně orientovaným osobám adekvátní právní institut vyrovnávající jejich statusové postavení s člověkem orientovaným heterosexuálně a přiznání jim stejných výhod90, pak není pochopitelné, proč nebylo toto předsevzetí dodrženo a zapsaným partnerům jsou přiznány výhody v podobě jednoduššího rozchodu, než mají manželé. Za těchto okolností by bylo nanejvýš vhodné, aby byla nerovnost mezi partnery a manžely odstraněna buď tak, že i manželé budou mít možnost zrušit manželství dohodou nebo nebude mít tuto možnost nikdo. Osobně bych se přikláněla spíše k první z těchto variant.

4. Shrnutí Současný stav právní úpravy soukromého práva je zcela nevyhovující a již dlouhou dobu vyžaduje komplexní přepracování. Je pochopitelně jasné, že takovýto velký počin nelze uskutečnit v krátkém časovém horizontu, a proto je nutné vyčkat na konečnou úpravu s jistou dávkou trpělivosti a s očekáváním, že dáme-li tomu čas, vzejde z dobře myšleného záměru kvalitní právní norma, srovnatelná s moderními kodexy vyspělých západoevropských zemí. Nový kodex soukromého práva má být jednotný, ucelený, systematický, přehledný a úplný. Nelze než souhlasit s názorem, že nový kodex soukromého práva má zahrnovat zásadně veškerou soukromoprávní

90

Návrh občanského zákoníku [citováno 6. 5. 2007]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=40461

90

materii, tedy i rodinné právo, tak jak je tomu všude ve státech se srovnatelným právním prostředím obvyklé, s poukazem na nutnost jednoty soukromého práva.91 Pokud jde o alternativní formy soužití, je z návrhu patrná snaha autorů reagovat na současnou společenskou situaci, tedy na zvyšující se počet nesezdaných párů a na nedůstojné postavení párů homosexuálních. Byť nedošlo ke statusové úpravě vztahu druha a družky, lze shrnout, že jejich postavení se oproti současnému stavu mírně zlepší (výslovné postavení osoby blízké, lepší postavení při přechodu nájmu bytu, a další). Za nedostatek lze považovat, ostatně jak již výše uvedeno, o poznání lepší postavení manželů v otázkách osvojení. Obrovský posun je třeba vidět v navrhované úpravě zapsaného partnerství, a to směrem k plnému zrovnoprávnění homosexuálních osob s osobami heterosexuálními. Byť se pro homosexuální páry zatím neuvažuje o zpřístupnění manželství, neboť jeho základním znakem i nadále zůstává skutečnost, že může vzniknout pouze mezi osobami opačného pohlaví, tedy mezi mužem a ženou, rozsah práv a povinností partnerů bude značně rozšířen a až na výjimky bude odpovídat právním následkům manželství (viz § 857 a § 851/2,3 NOZ), což lze jen vítat.

91

Králíčková, Z. České rodinné právo po vstupu České republiky do Evropské unie. Právní rozhledy, 2005, č. 21, str. 774.

91

VI. Alternativní formy soužití v německé právní úpravě 1. Obecně Stejně jako u nás, dochází i v Německu k průběžnému poklesu uzavřených sňatků a zároveň ke zvyšujícímu se počtu nesezdaných soužití. To dokládají výsledky Spolkového statistického úřadu, který provedl v letech 1996 - 2004 průzkum týkající se rodinného života v Německu.92 Z průzkumu vyplynulo mimo jiné, že počet nesezdaných heterosexuálních párů stoupl v rozhodném období o celou třetinu. I homosexuálních párů žijících ve společné domácnosti v tomto období přibylo. Počet těchto párů byl zjišťován dvěma metodami, metodou odhadu a metodou dotazovací. V roce 2004 žilo podle průzkumu v Německu něco mezi 56 000 (zjištěno metodou dotazovací) až 160 000 (zjištěno metodou odhadu) homosexuálních dvojic. Oba výsledky je však třeba brát s jistou rezervovaností. Ačkoliv došlo k výraznému vzestupu v počtu nesezdaných soužití, je zde neustále vysoce ceněna základní forma soužití, kterou je manželství. To je dáno zejména tím, že se jedná o zemi, která má velké procento věřícího obyvatelstva (přes 80%). Manželé tak požívají v německém právním řádu ve srovnání s páry nesezdanými velmi vysoké ochrany. Institut manželství je upraven v německém občanském zákoníku (BGB) v části první čtvrté knihy upravující rodinné právo. Stejné řešení v podobě začlenění rodinněprávní problematiky do obecného soukromoprávního kodexu bylo zvoleno, jak již výše uvedeno, i v NOZ. Soužití osob stejného pohlaví je v Německu stejně jako u nás upraveno ve zvláštním zákoně, ten však v mnohém odkazuje právě na úpravu obsaženou v BGB.

2. Stručný pohled do minulosti Podobně jako v ostatních zemích, bylo i v Německu dlouhou dobu pohlíženo na homosexuální chování jako na jev nežádoucí, a tudíž hodný postihu. Ke stíhání a trestání tohoto jednání docházelo na základě § 175 německého trestního zákoníku93, který začal platit v roce 1872. Paragraf 175 trestal pouze homosexuální jednání mezi

92

Blíže viz Leben und Arbeiten in Deutschland [citováno 12. 5. 2007]. Dostupný z: http://typo3.lsvd.de/233.0.html 93 O § 175 německého trestního zákoníku byl natočen v roce 2000 dokumentární film. Jmenuje se „Paragraph 175“ (režie: Rob Epstein a Jeffrey Friedman) a pojednává o pronásledování homosexuálů ve Třetí říši.

92

osobami mužského pohlaví, lesbické ženy v této době trestány nebyly. V roce 1935 byl § 175 zpřísněn, a to hned ve svou směrech. Jednak byla zvednuta horní hranice trestní sazby z šesti měsíců na pět let vězení a dále došlo k rozšíření skutkové podstaty tohoto trestného činu. Po druhé světové válce, když se Německo rozdělilo na dva státy (DDR a BRD), vyvíjela se situace osob s homosexuální orientací v jednotlivých státech odlišně. BRD se přidrželo znění § 175 platného v době nacistického Německa ještě celá dlouhá dvě desetiletí. Teprve v letech 1969 a 1973 byly přijaty zásadní reformy, které měly odstranit tvrdost § 175. Nadále byly trestné pouze homosexuální činy dospělých mužů s mladistvými muži, tedy muži pod 18 let. Situace v DDR byla o poznání lepší. DDR se totiž hned po svém vzniku vrátilo ke znění § 175 z dob před rokem 1935 a od konce 50. let přestal být tento trestný čin fakticky stíhán, byť § 175 zůstával nadále v platnosti. Roku 1968 byl v DDR přijat nový trestní zákoník, který ve svém § 151 označuje za trestné homosexuální činy dospělé osoby s mladistvým. Nemluví však již výslovně pouze o mužích, a proto ho bylo možné aplikovat i na lesbické ženy. V roce 1989 byla z popudu Nejvyššího soudu DDR sjednocena věková hranice u souhlasného sexuálního chování pro homosexuály i heterosexuály. V celém sjednoceném Německu pak bylo homosexuální chování plně dekriminalizováno v roce 1994. V tomto roce se věková hranice pro sexuální chování ustálila pro všechny na 14ti letech.

3. Ústavní ochrana Německá ústava, tedy právní norma nejvyšší právní síly, neobsahuje, podobně jako ústava česká, ve svých ustanoveních výslovný zákaz diskriminace z důvodu sexuální orientace. Článek 3 odstavec 3 ústavy, který je problematice zákazu diskriminace věnován, je formulován taxativně, takže jeho rozšiřující či analogické použití je vyloučeno. Na tento nedostatek poukazuje již delší dobu německý spolek gayů a lesbiček, kteří požadují doplnění článku 3 právě o důvod sexuální orientace. Členové spolku argumentují tím, že německý zákonodárce sice přijal v roce 2006 všeobecný antidiskriminační zákon, který zakazuje občanům diskriminovat kohokoliv z důvodu sexuální orientace, sám sobě však tuto povinnost v ústavě neuložil. Jejich

93

cílem je tedy odstranit tento rozpor, neboť stát si podle nich nesmí vyhrazovat právo na diskriminaci.94 Německá ústava staví pod zvláštní ochranu nejen rodinu, jak je tomu u nás, ale rovněž manželství (článek 6 odst. 1). Na toto ustanovení ústavy bylo poukazováno zejména odpůrci zákona o zapsaném životním společenství. Ústavně zakotvená ochrana manželství je patrně také důvodem jeho velmi podrobné právní úpravy v německém občanském zákoníku, na rozdíl od nesezdaného soužití, které zde není definováno vůbec. Ústava však s existencí nesezdaného soužití počítá, neboť zaručuje rovnost dětí narozených v manželství i mimo ně.

4. Zákon o zapsaném životním partnerství Již od počátku 90. let minulého století se pokoušely německé spolky, sdružující gaye a lesby, o prosazení zákona, který by jim umožnil vstoupit do legálního svazku se stejnými nebo alespoň podobnými právními následky jaké vyvolává manželství. První návrh takového zákona byl zveřejněn v létě 1991 a nesl název: „Návrh zákona na zavedení práva na uzavření manželství pro osoby stejného pohlaví“. Tento návrh byl velmi stručný, ale zároveň velmi odvážný. Obsahoval totiž změnu BGB ve smyslu rozšíření možnosti uzavřít manželství i pro osoby stejného pohlaví. Kdyby se tehdy povedlo zákon přijmout, stalo by se Německo první zemí světa umožňující homosexuálním párům uzavřít manželství. K jeho přijetí však nedošlo. To ale příznivce homosexuálních svazků neodradilo a i v samotném Spolkovém sněmu se začaly objevovat nové a nové návrhy, jak vztahy dvou osob stejného pohlaví upravit. Poté, co bylo zamítnuto uvolnění manželství i pro homosexuální dvojice, přidržovaly se další návrhy severského modelu, tzn. vytvářely nový institut registrovaného partnerství, jehož právní následky byly stanoveny obecně formou generální klauzule odkazující na právní následky manželství s určitými výjimkami. Ani tyto návrhy se však nesetkaly s pochopením, proto byla v konečné fázi zvolena forma, která upravuje jednotlivě každý právní následek registrovaného partnerství. Důvodem dlouhodobého odmítání uzákonění homosexuálních svazků bylo především složení německé vlády, kterou tvořila koalice křesťanských demokratů CDU/CSU a svobodných demokratů FDP. Na podzim roku 1998 došlo ke změně. Vlády se tehdy ujala nová koalice složená ze sociálních demokratů SPD a zelených, tedy stran homosexuálním svazkům více 94

Blíže viz Diskriminierungsverbot ins Grundgesetz [citováno 12. 5. 2007]. Dostupný z: http://typo3.lsvd.de/772.0.html

94

nakloněných. V červenci 2000 byl Spolkovému sněmu předložen nový návrh zákona upravující registrované partnerství. Na doporučení Výboru pro právní záležitosti došlo ještě téhož roku k rozdělení zákona na dvě samostatné normy, a to z čistě politických důvodů. Rozdělením se měla zvýšit pravděpodobnost, že bude přijat alespoň jeden zákon, tedy ten, který nevyžaduje souhlas Spolkové rady. Vládnoucí koalice totiž měla potřebnou většinu hlasů pouze ve Spolkovém sněmu, ve Spolkové radě již nikoliv. Podle očekávání byl druhý ze zákonů, zákon o doplnění zákona o registrovaném partnerství a jiných zákonů, který potřeboval souhlas zástupců jednotlivých zemí, zamítnut. Naopak zákon o ukončení diskriminace společenství osob stejného pohlaví byl 10. 11. 2000 Spolkovým sněmem přijat a v únoru následujícího roku byl vyhlášen ve Sbírce zákonů. Ještě než stihl zákon nabýt účinnosti, předložily jej tradičně konzervativní země – Bavorsko, Sasko a Durynsko k posouzení Ústavnímu soudu s tím, že norma je neslučitelná s ústavou, protože nerespektuje specifickou ochranu, kterou přiznává německá ústava manželství. Než stihl Ústavní soud vynést konečný verdikt, stal se zákon počátkem srpna 2001 účinným. V červenci 2002 byl návrh na zrušení zákona Ústavním soudem definitivně zamítnut. Zákon o ukončení diskriminace společenství osob stejného pohlaví obsahuje pět článků, z nichž za rozhodující je třeba považovat článek první, který reguluje základní otázky týkající se partnerství (např. vznik a zánik partnerství, majetkové vztahy mezi partnery, jejich postavení v dědickém právu atd.). Příznačně je tento článek nazván jako zákon o zapsaném životním partnerství (LPartG). Následující články jsou věnovány změnám existujících zákonů, do kterých se institut životního partnerství rovněž promítl. Obecně lze říci, že LPartG přiznává partnerům mnohem více práv a povinností než ZRP. Od roku 2001 navíc doznal LPartG poměrně významných změn. Za zmínku stojí především zákon o přepracování LPartG, který výrazně posílil postavení partnerů. Od 1. 1. 2005, kdy začal být tento novelizující zákon účinný, je partnerství v podstatných oblastech postaveno naroveň manželství.

4.1. Vznik a zánik životního partnerství Životní partnerství mohou uzavřít pouze dvě osoby stejného pohlaví, když vzájemně, osobně a za současné přítomnosti prohlásí, že spolu chtějí vést partnerství po čas života. Toto prohlášení se činí před příslušným úřadem. O jaký úřad se jedná, zákon neuvádí, to si určují jednotlivé spolkové země individuálně. Většina zemí umožňuje homosexuálům uskutečnit obřad v oddacích síních na radnicích, „protestní“ 95

země upravily uzavírání vztahu jinak. Například Bavorsko vykázalo homosexuální páry k registraci u notářů. Podmínkou vstupu do partnerství není ani sexuální vztah partnerů, ani jejich homosexualita. Tuto podmínku neklade partnerům ani český zákon, což je zcela logické s ohledem na nejasný způsob dokazování této skutečnosti. Životní partnerství nemůže být uzavřeno s osobou nezletilou ani s osobou, která je již sezdaná či vede životní partnerství. Dále nemůže partnerství vzniknout mezi osobami příbuznými v řadě přímé a mezi sourozenci (jak plnorodými, tak polorodými). O partnerství se nebude jednat také v případě, jsou-li oba partneři zajedno, že se nechtějí zavazovat k tomu, aby o sebe vzájemně pečovali a podporovali se. Na rozdíl od právní úpravy v ČR nevyžaduje se od osob vstupujících v Německu do životního partnerství omezující podmínka státního občanství, a to ani jednoho z partnerů. Stejně jako manželství i životní partnerství nemusí být vždy konstantní záležitostí, proto zákon umožňuje zrušení partnerství za života partnerů. Zrušit partnerství lze pouze soudním rozsudkem a jen na návrh. Zrušení formou dohody LPartG nepřipouští. Návrh na zrušení partnerství mohou podat oba partneři nebo i jen jeden z nich. Soud partnerství zruší, žijí-li partneři alespoň jeden rok odděleně a oba podají návrh na zrušení partnerství nebo ho sice podá jen jeden z nich, ale odpůrce s návrhem souhlasí, nebo nelze-li již očekávat, že by se partnerské soužití obnovilo. Žijí-li partneři odděleně po dobu tří let, postačí ke zrušení návrh jednoho z partnerů. Životní partnerství bude zrušeno také tehdy, pakliže by bylo pro navrhovatele jeho pokračování neúměrně tvrdé a důvody pro zrušení partnerství jsou na straně druhého partnera. Ze všech těchto důvodů však partnerství zrušit nelze, představovalo-li by zrušení pro odpůrce nepřiměřenou tvrdost vyplývající z mimořádných okolností. Soud dále zruší partnerství, pokud se při uzavírání partnerství objevila vada projevu vůle, např. jeden z partnerů byl ke vstupu do partnerství přinucen protiprávní výhružkou.

4.2. Práva a povinnosti partnerů podle LPartG Podle § 2 LPartG jsou partneři zavázáni ke vzájemné péči, podpoře a k vytváření společného života. Zároveň za sebe nesou odpovědnost. Jedná se o obecně formulované ustanovení, konkrétní povinnosti stanovuje zákon v následujících paragrafech. Z úvodních ustanovení stojí za zmínku také § 4, který upravuje rozsah povinností plnit závazky vyplývající ze vztahu životního partnerství. Zde se konstatuje, že existuje konkrétní povinnost, že veškeré závazky plynoucí z životního partnerství a vztahující se výlučně k určitému partneru, je povinen plnit on a současně garantuje 96

druhému partneru životního partnerství, že tento svůj závazek splní. Z toho tedy vyplývá, že dochází ke zdánlivému plnění závazků vyplývajících ze životního partnerství oběma partnery, avšak výhradně navenek. V rámci životního partnerství jsou povinnosti rozděleny personálně, tj. každý musí plnit to, k čemu je zavázán, o co se stará a pečuje.95 Německý zákonodárce upravuje výslovně problematiku „zasnoubení“, a to jak pro budoucí manžely (v BGB), tak i pro budoucí partnery (v LPartG s odkazem na BGB). V případě osob stejného pohlaví však nepoužívá pojem zasnoubení, ale příslib uzavřít partnerství. Byť by se mohlo zdát, že se jedná o bezvýznamné ustanovení, je tomu právě naopak. Při zrušení „zasnoubení“ vzniká opuštěnému právo na náhradu škody a na vrácení daru, ale co je důležitější, „zasnoubená“ dvojice se považuje za rodinné příslušníky (tedy něco podobného jako u nás osoby blízké). Z tohoto titulu pak mají možnost například odepřít svědeckou výpověď. Partneři mají stejně jako manželé možnost zvolit si při vstupu do partnerství společné příjmení. Prohlášení o společném příjmení lze učinit i později, musí však být veřejně ověřeno, jinak je neúčinné. Jde-li o vzájemnou vyživovací povinnost, platí pro partnery stejná ustanovení jako pro manžele. Partneři tak mají povinnost přiměřené výživy, která zahrnuje vše, co je podle poměrů partnerů zapotřebí, aby se uhradily náklady společné domácnosti a uspokojily se osobní potřeby partnerů, jakož i jejich nezaopatřených dětí. Tuto povinnost lze splnit nejen majetkovým přínosem, ale také péčí o společnou domácnost. LPartG upravuje rovněž vyživovací povinnost po zrušení partnerství. Nárok na výživné má v tomto případě bývalý partner, který není schopen se sám živit. Se zrušením partnerství souvisí další problémy. Během soudního řízení o zrušení partnerství je zejména třeba, aby se partneři domluvili na tom, kdo bude do budoucna užívat společný byt a kdo si ponechá věci tvořící zařízení domácnosti. Nedojde-li k dohodě, upraví tyto poměry soud podle spravedlivého uvážení. Je-li například byt, ve kterém partneři žili, v individuálním vlastnictví nebo spoluvlastnictví pouze jednoho z partnerů, může soud založit nájemní vztah pro druhého partnera v případě, že by pro něj ztráta bydlení představovala nepřiměřenou tvrdost. Při zrušení partnerství je dále nutno provést tzv. vypořádání zaopatření. Jedná se o institut českému právu neznámý, který nemá nic společného s vypořádáním společného 95

Brach, P. Majetkové vztahy osob stejného pohlaví. Právní rádce, 2003, č. 7, str. 17.

97

majetku. Vypořádání zaopatření není tedy závislé na tom, v jakém majetkovém společenství partneři žili. Jeho účelem je vypořádat nároky na důchod, které partneři získali v době trvání partnerství. Jsou to například nároky ze zákonného důchodového pojištění, práva na důchod a nároky na plnění důchodu z podnikového zaopatření na stáří nebo ze soukromých smluv penzijního pojištění. K vypořádání nemusí dojít vždy, neboť partneři mají možnost jej v partnerské smlouvě výslovně vyloučit. Jestliže si partneři nedohodnou něco jiného, žijí automaticky – stejně jako manželé - v zákonném majetkovém režimu majetku nabytého v partnerství. V tomto majetkovém režimu se majetek ani jednoho z partnerů nestává společným majetkem, což platí i pro majetek, který nabyl jeden z partnerů po vzniku partnerství. Přírůstek, kterého partneři v době trvání životního partnerství dosáhli, se však při ukončení majetkového společenství musí vypořádat. Partneři mají širokou smluvní volnost, pokud jde o jejich vzájemné majetkové vztahy. LPartG v podstatě odkazuje na relevantní ustanovení BGB, týkající se majetkového režimu manželů. Tak mají partneři možnost upravit své majetkové vztahy prostřednictvím tzv. partnerské smlouvy, pro kterou se vyžaduje kvalifikovaná forma, tedy notářský zápis, který musí být podepsán za současné přítomnosti obou partnerů. V dědickém právu zaujímá partner stejné postavení jako manžel. Dědické právo manželů a stejně tak i partnerů je v německém právu konstruováno zcela jinak než v právu českém. Jde-li o zákonnou dědickou posloupnost, není partner zařazen do žádné dědické skupiny, ale dědí vedle dědiců první a druhé dědické skupiny. Vedle příbuzných první skupiny dědí partner jednu čtvrtinu a vedle příbuzných druhé skupiny nebo vedle prarodičů dědí jednu polovinu dědictví. Existoval-li mezi partnery majetkový režim odděleného majetku a jsou-li jako zákonní dědicové povoláni vedle pozůstalého partnera jedno nebo dvě děti zůstavitele, pak dědí všichni rovným dílem. Nejsou-li k dispozici příbuzní z první ani druhé dědické skupiny a není-li ani prarodičů, pak získává partner celé dědictví. Partner je naopak z dědictví vyloučen, pokud ke dni smrti zůstavitele byly dány předpoklady pro zrušení partnerství a zůstavitel zrušení navrhl nebo s ním souhlasil. Aby se partneři vyhnuli střetu dědických práv partnera a příbuzných, doporučuje se sepsání závěti či uzavření dědické smlouvy. Kromě individuální závěti, mohou partneři sepsat také společnou závěť. Vzhledem k velmi podrobné právní úpravě německého dědického práva, pamatuje zákon na další specifické situace. Například sepíše-li partner pořízení pro případ smrti, v němž určí za svého dědice svého partnera a je-li v den smrti zůstavitele 98

partnerství zrušeno, je závěť neúčinná. Bez zajímavosti není také to, že partner je počítán mezi neopominutelné dědice. Jinak řečeno, sepíše-li jeden z partnerů pořízení pro případ smrti, v němž neustanoví druhého partnera svým dědicem, má tento partner nárok na tzv. povinný díl. Jeho výše činí polovinu zákonného dědického podílu. LPartG obsahuje speciální ustanovení upravující vztahy jednoho partnera k dítěti druhého partnera. Pokud má jeden z partnerů dítě a rodičovská zodpovědnost (německý zákon hovoří o tzv. rodičovské péči) náleží pouze tomuto rodiči, mohou se partneři dohodnout na tom, že i druhý partner bude mít právo spolurozhodovat o běžných záležitostech dítěte. Při nebezpečí z prodlení je partner oprávněn provést veškeré právní úkony, které jsou pro dobro dítěte nezbytné. Rodič dítěte a jeho partner mají rovněž právo dát dítěti jejich společné příjmení. Mají-li však rodičovskou zodpovědnost k dítěti oba rodiče, pak je třeba k udělení společného příjmení souhlasu tohoto druhého rodiče. Pokud je dítě starší pěti let, pak je navíc vyžadován i souhlas dítěte. Významná oprávnění přiznává zákon partnerům také v otázce osvojení. Partner totiž může osvojit dítě svého partnera. To ale pouze za situace, že partner - rodič dítěte je jeho biologickým rodičem. Pokud by toto dítě nebylo vlastní, tedy bylo-li by osvojeno individuálně jedním z partnerů ještě před uzavřením partnerství, pak již druhý partner dítě osvojit nemůže. Takové právo by náleželo pouze manželovi. Rovněž společná adopce zůstává prozatím vyhrazena manželskému páru. Na rozdíl od české úpravy nepovažuje LPartG existenci životního partnerství za překážku individuálního osvojení. Jedinou podmínkou je v tomto případě souhlas druhého partnera. Vedle výše zmíněných práv a povinností, obsahuje LPartG také pravidla pro případ odděleného žití partnerů.

4.3. Další práva a povinnosti Z dalších práv a povinností stojí za zmínku zejména tyto: •

v případě smrti jednoho z partnerů přechází nájemní právo k bytu na pozůstalého

•

v nemocnicích a podobných zařízeních mají partneři právo na informace o druhém partnerovi

•

právo zahrnutí partnera a jeho dětí do nemocenského a sociálního pojištění

•

oprávnění odmítnout svědčit proti sobě v řízení před trestním soudem

99

•

je-li

jeden

z partnerů

nezaměstnaný,

má

nárok

na

vyšší

podporu

v nezaměstnanosti, jestliže vychovává společně s druhým partnerem děti •

partner je zvýhodněn při získávání povolení k pobytu, pracovního povolení a rovněž při udělování státního občanství

Ne ve všech oblastech má partnerství stejné právní následky jako manželství. Vedle nemožnosti společné adopce je nejvíce kritizovaným nedostatkem chybějící úprava v oblasti daňového práva, zejména pokud jde o daň z příjmu a daň dědickou. Obecně se dá říci, že jde-li o povinnosti, je partnerství rovno manželství. Nyní jde jen o to, přenést na partnery také veškerá zbývající práva, kterých se jim zatím nedostává.

4.4. Srovnání s českou právní úpravou

Společné příjmení Společné jmění Vzájemná vyživovací povinnost V dědickém právu jsou partneři postaveni naroveň manželům Možnost adopce Státní občanství partnerů Výhody při udělování povolení k pobytu Daňové zvýhodnění V trestním právu jsou partneři postaveni naroveň manželům Zrušení partnerství dohodou Právo na informace o zdravotním stavu partnera Právo na pozůstalostní důchod

Česká právní úprava

Německá právní úprava

Ne Ne Ano Ano

Ano Ano Ano Ano

Ne Ano, alespoň jednoho Ne

Ano, ale pouze dítě partnera Ne Ano

Ne Ano

Ne Ano

Ne Ano

Ne Ano

Ne

Ano

5. Postavení nesezdaných partnerů Stejně jako u nás neexistuje ani v Německu komplexní úprava nesezdaného soužití. Pojem nesezdané soužití či druh a družka zde rovněž není definován a s ohledem na ústavní ochranu manželství nelze počítat s žádnou speciální ochranou tohoto neformálního soužití. Nelze však říci, že by tato forma soužití byla právem zcela opomíjena. Na soužití druha a družky lze například vztáhnout ustanovení o

100

přechodu nájmu bytu. Ten je upraven tak, že zemře-li nájemce, stávají se nájemci jeho manžel či partner, pokud vedli společnou domácnost. Jestliže není těchto osob, stanou se nájemci ostatní rodinní příslušníci, opět za podmínky, že vedli se zemřelým nájemcem společnou domácnost. Za rodinné příslušníky druha a družku považovat nelze, ale § 563 odst. 2 BGB stanoví, že totéž platí také pro osoby, které vedly s nájemcem trvale společnou domácnost. Ve společné domácnosti mohou takto trvale žít nejen druh a družka, ale také homosexuální pár, který neuzavřel životní partnerství. Mezi druhem a družkou nevzniká žádné majetkové společenství, to je pojmově vyhrazeno pouze manželům. Velmi nevýhodné je postavení nesezdaného páru v dědickém právu. Pokud totiž nevyužijí možnosti sepsat závěť či dědickou smlouvu, zákonnými dědici se nestávají. Těmi jsou pouze osoby příbuzné a manžel případně partner, obdobu osob spolužijících, které zná náš OZ, v německém BGB nenajdeme. Oproti manželům nemohou druzi sepsat společnou závěť. Nesezdané soužití je zohledňováno především tehdy, když se páru narodí dítě. Ačkoliv totiž neexistuje zákonem stanovená vzájemná vyživovací povinnost mezi druhem a družkou, narodí-li se jim dítě, má otec dítěte povinnost poskytovat jeho matce výživné po dobu šesti týdnů před porodem a osmi týdnů po porodu. Rovněž má povinnost hradit náklady spojené s těhotenstvím a porodem. Doba poskytování výživného se prodlužuje, pokud není matka z důvodu těhotenství nebo z důvodu nemoci zapříčiněné těhotenstvím nebo porodem výdělečně činná. Totéž platí, pokud matka není výdělečně činná z důvodu péče o dítě. BGB stanovuje časový rámec pro poskytování výživného a to tak, že tato povinnost vzniká nejdříve čtvrtý měsíc před porodem a končí nejpozději tři roky po porodu, pokud by ovšem nebylo, obzvláště se zřetelem k potřebám dítěte, hrubě nespravedlivé, odepřít po uplynutí této lhůty nárok na výživné. Zde je ve srovnání s právní úpravou v ČR patrná mnohem větší snaha zohlednit konkrétní situaci matky a dítěte. To je u nás vzhledem k přesně stanovené lhůtě dvou let vyloučeno. Německý zákonodárce také reaguje na případy, kdy o dítě po porodu pečuje otec dítěte. Ten má v takové situaci stejný nárok na výživné, jaký by měla matka dítěte. BGB dále zohledňuje některé další situace. Tak například pokud matka v důsledku těhotenství nebo porodu zemře, je otec povinen nést náklady pohřbu, pokud to nelze požadovat po dědici matky. Zajímavé je také to, že nárok matky na výživné smrtí otce nezaniká. Podobně jako u nás, je možné nařídit formou předběžného opatření, aby otec dítěte, který své otcovství uznal, nebo jehož otcovství

101

je pravděpodobné, poskytl výživné předem. Stejně tak je možné nařídit, aby poskytl předem výživné pro dítě na dobu tří měsíců. Odlišně od ZOR upravuje BGB vznik rodičovské zodpovědnosti. U nás, jak známo, vzniká rodičovská zodpovědnost oběma rodičům automaticky. V Německu je situace poněkud jiná. BGB rozeznává rodičovskou zodpovědnost individuální a společnou. Jsou-li rodiče dítěte manželé, náleží jim společná rodičovská zodpovědnost bez dalšího. Druhovi a družce vznikne společná rodičovská odpovědnost ve dvou případech. Buď učiní prohlášení, že chtějí vykonávat rodičovskou zodpovědnost společně, nebo se vezmou. V ostatních případech náleží rodičovská zodpovědnost pouze matce. Prohlášení je možné učinit samozřejmě ještě před narozením dítěte. Pokud žije v domácnosti nesezdané dvojice dítě, jehož rodičem je pouze jeden z nich, pak k němu jeho druh nemá žádná práva ani povinnosti. Na druha se totiž nevztahuje ustanovení § 1687b BGB, které upravuje takovou situaci u manželů. Jestliže však dojde k rozpadu nesezdaného páru a dítě si k druhovi svého rodiče vytvořilo citový vztah, pak se domnívám, že podle § 1685 BGB má takový nevlastní rodič právo na styk s dítětem, bude-li to v zájmu dítěte. Nevýhodné postavení mají druh a družka také v případě osvojení. Zde je úprava prakticky totožná s úpravou naší. Jen manželům je totiž povolena společná adopce, stejně tak nemůže druh osvojit dítě své družky. Jedinou možností tedy zůstává individuální adopce jedním z páru. V porovnání s českým právním řádem stojí za zmínku také postavení nesezdaného páru v právu trestním. Zatímco totiž v ČR je postavení druha totožné s postavením manžela, je tomu v Německu právě naopak. Družecký poměr zde v tomto právním odvětví není zohledněn až na výjimky vůbec. Takovou výjimkou je např. postavení snoubence, kterým může být pochopitelně i druh. Stručně řečeno, chtějí-li spolu dva lidé žít bez oddacího listu, zříkají se mnoha zvláštních zákonných ustanovení pro oddané páry. Aby se alespoň částečně vyhnuli právní nejistotě, doporučuje se, aby upravili minimálně některé aspekty svého vztahu smluvně.

6. Shrnutí Z výše uvedeného je patrné, že tuzemští gayové a lesbičky jsou na tom ve srovnání se svými protějšky v Německu o poznání hůře. Byť byl u nás zvolen stejný způsob úpravy vztahu dvou osob stejného pohlaví, je zcela nepochybné, že německý 102

zákonodárce se s tímto úkolem „popral“ mnohem lépe než zákonodárce český, když postupně a výslovně přizpůsobuje jednotlivé zákony a jiné právní předpisy. Tento postup je jistě velmi náročný a mnohdy se může jevit jako poněkud krkolomný, celkově však lze konstatovat, že k němu v Německu přistoupili s pečlivostí sobě vlastní. Náš zákon je v porovnání se zákonem platným v Německu pouhým „pahýlem“. Při vědomí, že u nás došlo k vytvoření institutu registrovaného partnerství až o pět let později než v Německu, je smutné, že se čeští zákonodárci nepodívali za hranice a nevyužili té možnosti nechat se minimálně inspirovat. Navíc spěchám podotknout, že v Německu se okruh právních následků životního partnerství neustále rozšiřuje, čímž se postavení partnerů velmi blíží postavení manželů. U nás byla tendence spíše opačná s cílem nezaměnitelně odlišit partnery od manželů. Pokud jde o právní úpravu nesezdaného soužití, pak se domnívám, že je jejich situace v obou státech srovnatelná. Srovnatelná ale neznamená stejná. Tak například v ČR je tato forma soužití lépe zohledněna v právu trestním či dědickém, v Německu je naopak důkladněji provedena ochrana v BGB, pokud jde o výživné pro matku dítěte.

103

Závěr Není pochyb o tom, že se změnou životního stylu mění se i formy soužití. Novou společenskou realitu v otázkách rodinného soužití, která se plně projevila ve dvacátém století nejen ve světě, ale i u nás, již nelze považovat za přechodný stav, ale za jev vykazující určitou stálost, na což je třeba reagovat i ve sféře právní. Právo by totiž nemělo být rigidní a prosazovat tradiční instituty v úmyslu jejich udržení za každou cenu. Naopak, mělo by reflektovat současný stav a upravovat postavení osob v situacích, které se staly běžnými. O úpravu alternativních forem soužití se pokusil i český zákonodárce, byť nikoliv způsobem, který by bylo možno považovat za plně uspokojující. Po detailním prostudování české právní úpravy týkající se této problematiky a jejímu doufám ucelenému zmapování v této práci, si dovoluji tvrdit, že hypotéza o potřebnosti přepracování stávající právní úpravy stanovená v úvodu práce byla ve větší míře potvrzena. To dokládá i návrh nového občanského zákoníku, zejména pokud jde o zařazení institutu zapsaného partnerství do části upravující rodinné právo a rovněž jeho kvalitativní i kvantitativní (pokud jde o rozsah práv a povinností) pozvednutí. Abych však nebyla příliš kritická, musím shrnout i nesporná pozitiva, ke kterým jsem dospěla. První z nich se vztahuje k přijetí zákona o registrovaném partnerství. Ten je třeba považovat jednoznačně za přínos, neboť řadí Českou republiku mezi vyspělé státy, které respektují právo jedinců s odlišnou sexuální orientací na život s jinou osobou ve společenství, které je státem uznané a má statusové důsledky. Právní úprava vztahu dvou osob stejného pohlaví není totiž tak samozřejmá, jak by se v dnešní době dalo očekávat, což dokládají i právní řády našich nejbližších sousedů - Rakouska, Polska a Slovenska, kteří podobnou úpravu prozatím postrádají. Druhé pozitivum spatřuji ve zcela zřetelné tendenci zvyšování právní ochrany soužití druha a družky, což je patrné například v otázce určování otcovství. Z hlediska systematického je celá práce rozdělena kromě obvyklých náležitostí (úvod, závěr, seznam literatury atd.) do šesti základních kapitol, které jsou dále strukturovány. Mou snahou bylo postupovat od obecnějšího ke konkrétnímu, proto se v první kapitole zabývám vymezením pojmů, které jsou pro téma práce stěžejní. V další kapitole věnované základním modelům alternativních forem soužití se pokouším nastínit možné způsoby přístupu států k právní úpravě této problematiky. U

104

každého modelu jsou jako názorný příklad uvedeny státy, které tohoto konkrétního modelu využily (eventuelně podle kterých byl model pojmenován). Vzhledem k faktu, že každý stát je něčím výjimečný, má svou vlastní historii, své tradice a další skutečnosti, které ho činí individualitou, nelze žádný z modelů nekriticky přejímat do právního řádu jiného státu, bez zohlednění místních podmínek. Kapitola třetí je již věnována výhradně české právní úpravě a týká se registrovaného partnerství. Zde jsem považovala za vhodné nejprve nastínit vývoj legislativních návrhů úpravy vztahu dvou osob stejného pohlaví a jejich kritice a až poté se zabývám aktuálně platným zákonem. Kapitola čtvrtá obsahuje právní úpravu vztahu druha a družky v jednotlivých právních předpisech. Je patrné, že ačkoliv není tento vztah pojat výslovně do zákona o rodině, ač se jedná o rodinněprávní vztah, je s ním v řadě ustanovení jak soukromoprávních, tak veřejnoprávních norem počítáno. Nemenší význam je třeba přikládat i kapitole věnované úvahám de lege ferenda s ohledem na připravovanou rekodifikaci soukromého práva. S navrhovanou úpravou se v mnohém ztotožňuji, zejména pokud jde o úpravu zapsaného partnerství. Nyní lze jen doufat, že bude přijata, a to v takovém znění, které jsem měla možnost posoudit, bez dílčích zásahů poslanců z politických stran, jež institut registrovaného partnerství stále tvrdohlavě odmítají. Poslední kapitola je zaměřena na právní úpravu alternativních forem soužití v německém právním řádu a její srovnání s úpravou platnou v České republice. Vzhledem k tomu, že mým úkolem byla pouze stručná komparace se zahraniční právní úpravou, nesnažila jsem se o její vyčerpávající postižení, naopak jsem se soustředila jen na některé podstatné aspekty.

105

Resümee In meiner Diplomarbeit befasse ich mich mit der Problematik der alternativen Formen des Zusammenlebens und mit ihrem Rechtsschutz. In den letzten Jahren geht es um sehr aktuelles und diskutierbares Thema. In der Tschechischen Republik wurde voriges Jahr das kontroverse Gesetz über die registrierte Partnerschaft angenommen und auch in anderen hochentwickelten Staaten der Welt kommt zur Eingliederung der alternativen Formen des Zusammenlebens in ihrer Rechtsordnungen. Die steigende Aktivität der Gesetzgeber wird in diesem Bereich mit Änderungen geregelt, die im Familienzusammenleben in der Hälfte des zwanzigsten Jahrhunderts entstanden. Allmähliche Reduzierung von geschlossenen Trauungen, gleichzeitige erhöhte Scheidungsquote, Vermehrung der nicht ehelich-geborenen Kinder, ständig häufigere Existenz langfristigen Zusammenlebens eines Mannes und einer Frau ohne Eheschließung

oder

immer

öfters

vorkommendes

Zusammenleben

gleichgeschlechtlicher Personen veranlassten die gesetzgebenden Körperschaften zum Nachdenken über das Bedürfnis der Annahme einer entsprechenden rechtlichen Regelung, die das Rechtschutz auch den anderen als ehelichen Lebensgemeischaften gewährleisten könnte. Die Haltung zu alternativen Formen des Zusammenlebens und seine rechtliche Fixierung hängt mit Tradition, Kultur und Werten zusammen, die heutige Gesellschaft anerkennt. Deshalb kann man nicht wundern, dass

die einzelnen Staaten an die

Regelung dieser Problematik unterschiedlich herantreten. Manche gehören zu den Gegnern der beliebigen möglichen Formen des Zusammenlebens, sie sind nur Vertreter des klassischen Ehebundes, die Anderen empfangen die Alternativen mit offenen Armen. Das Ziel meiner Diplomarbeit wurde vor allem potentielle Feststellung und kritische Bewertung des Standes der tschechischen Gesetzgebung im Sinne des Famillienlebens. Die wesentliche Aufmerksamkeit habe ich der Rechtsregelung der registrierten Partnerschaft sowie der Stellung eines Lebensgefährten und einer Lebensgefährtin gewidmet. Beide diese Formen des Zusammenlebens wurden zugleich mit der Grundform ,,Ehe‘‘ konfrontiert. Wegen des systematischen Gesichtspunktes besteht ganze Arbeit (außerhalb der

Standartformalitäten - Vorwort, Nachwort,

Literaturliste, usw.) aus sechs Grundkapiteln, die weiter

strukturiert sind. Mein

Bemühen beruhte auf das Vorgehen von allgemeinen zu den konkreten Informationen, 106

deshalb fokussiere ich mich im ersten Kapitel mit der Begriffsabgrenzung, die für das Thema meiner Arbeit fundamental ist. Es handelt sich um die Begriffe wie Famillie, Ehe, nichteheliche Lebensgemeischaft, registrierte Partnerschaft und Homosexualität. Im foldenden Kapitel, das die Grundmodelle der alternativen Formen des Zusammenlebens betrifft, versuche ich mögliche Methode des Staatszugangs zur Rechtsregelung dieser Problematik andeuten. Das niederländische Modell wird notwendig als meist liberal betrachtet, weil die Eheinstitution den heterosexuellen Paaren, aber auch den homosexuellen Paaren ermöglicht. Das Modell der registrierten Partnerschaft ist das häufigste Modell und man kann es noch weiter differenzieren. Wir dürfen nicht auch das Modell der nichtregistrierten Lebensgemeischaft vergessen. Außerdem existiert noch das französische Modell, das jedoch ganz speziell und einzigartig ist. Für jedes Modell werden als anschauliches Beispiel die Staaten angeführt, die solches konkrete Modell nutzten. Das dritte Kapitel befasst sich schon ausschließlich mit der tschechischen Rechtsregelung und behandelt die registrierte Partnerschaft. Ich erwähne zuerst die Entwicklung der legislativen Vorschläge, die das Verhältnis zwischen zwei Personen gleiches Geschlechtes regeln und dann beschäftige ich mich mit dem gegenwärtigen gültigen Gesetz. Man kann sagen, dass das Gesetz über die registrierte Partnerschaft den Partnern nur wenige Rechte anerkennt. Homosexuelle Paare haben zwar die Möglichkeit, das formale Bund zu schließen, aber der Umfang ihrer Rechte und Pflichten ist im Unterschied zur Ehe unerheblich. Als größter Mangel gibt es keine Existenz des Gemeineigentumes zwischen Partnern. Das Kapitel vier bezieht sich auf

die Rechtsregelung des Verhältnisses zwischen

Lebensgefährten und Lebensgefährtin in einzelnen Rechtsvorschriften. Der Begriff nichteheliche Lebensgemeinschaft definiert unsere Rechtsordnung nicht. Das bedeutet aber nicht, dass das Verhältnis eines Mannes und einer Frau, die zusammen wie Eheleute leben ohne Eheschließung,

mit der Recht ganz übergehen ist. Manche

Rechtvorschriften rechnen schon mit dieser Form des Zusammenlebens. Zum Beispiel das Strafgesetz stellt den Lebensgefährten dem Ehegatte gleich. Allein stehendes Kapitel ist auch den Gedanken ,,de lege ferenda,, im Hinblick auf die Rekodifikation des Privatrechtes gerichtet. Das neue Bürgerliche Gesetzbuch wird praktisch gesamte privatrechtliche Materie beinhaltet, also auch das Familienrecht, wie es überall in den Staaten mit vergleichbarem Rechtsumfeld gewöhnlich ist. Das letzte Kapitel orientiert sich auf die Rechtsregelung der alternativen Formen des Zusammenlebens in der deutschen Rechtsordnung und auf ihre Vergleichung mit gültiger Regelung in der 107

Tschechischen Republik. Deutsche Gesetzgeber gingen bei der Annahme des Gesetzes über die eingetragene Lebenspartnerschaft von dem gleichen Modell aus als die Gesetzgeber bei uns. Im Gegensatz zu uns haben die deutschen Partner jedoch reicheren Umfang der Rechte und Pflichten.

108

Použité prameny Právní předpisy: Ústavní zákon ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů Usnesení představenstva České národní rady č.2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 301/2000 Sb. o matrikách, jménu a příjmení, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů fyzických a právnických osob, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitosti, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů Sdělení č. 209/1992 Sb., o Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8

109

Sněmovní tisk č. 359/0, návrh zákona o registrovaném partnerství osob téhož pohlaví, 1998 Sněmovní tisk č. 359/1, stanovisko vlády k návrhu zákona o registrovaném partnerství osob téhož pohlaví, 1998 Sněmovní tisk č. 124/0, návrh zákona o partnerském soužití osob téhož pohlaví a o změně a doplnění některých zákonů, 1999 Sněmovní tisk č. 124/1, stanovisko vlády k návrhu zákona o partnerském soužití osob téhož pohlaví a o změně a doplnění některých zákonů, 1999 Sněmovní tisk č. 1075/0, návrh zákona o partnerském soužití osob téhož pohlaví a o změně a doplnění některých zákonů, 2001 Návrh zákona o partnerském soužití osob téhož pohlaví a o změně některých souvisejících zákonů, 2002 Dostupný z: http://www.partnerstvi.cz/rp-2002/navrh_zakona_2002.phtml Návrh zákona o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů, 2003 Dostupný z: http://www.partnerstvi.cz/rp-2003/navrh-prip.phtml Sněmovní tisk č. 650/0, návrh zákona o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů, 2004 Návrh nového občanského zákoníku ze dne 30.3.2007 Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=125304 Návrh nového občanského zákoníku ze dne 5.5.2007 Dostupný z: http://diskuse.juristic.cz/480556/clanek/legislativa Bürgerliches Gesetzbuch z 18.8.1896, v aktuálním znění Dostupný z: http://www.gesetze-im-internet.de/Teilliste_B.html Gesetz zur Beendigung der Diskriminierung gleigeschlechtlicher Gemeinschaften: Lebenspartnerschaften z 16.2.2001, v aktuálním znění Dostupný z: http://typo3.lsvd.de/350.0.html#1782 Literatura - monografie: Brzek, A. Sexuologie pro právníky. Praha: Karolinum, 1999. Dvořák, J., Kindl, M. Pocta Martě Knappové k 80. narozeninám. Praha: ASPI, 2005. Eliáš, K., Zuklínová M. Principy a východiska nového kodexu soukromého práva. Praha: Linde, 2001.

110

Holub, M., Nová, H., Hyklová, J. Zákon o rodině. Komentář a předpisy souvisící. 7. vydání. Praha: Linde, 2005. Hrušáková, M. Manželství a paragrafy. Praha: Computer Press, 2000. Hrušáková, M. Zákon o rodině: komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. Hrušáková, M., Králíčková, Z. České rodinné právo. 3. přepracované a doplněné vydání. Brno: Doplněk, 2006. Choděra, O. Partnerství, manželství a paragrafy. Praha: GRADA Publishing, 2002. Králíčková, Z. Rodinné právo v otázkách a odpovědích. Praha: Computer Press, 2000. Možný, I. Moderní rodina (mýty a skutečnosti). Brno: Nakladatelství Blok, 1990. Možný, I. Česká společnost: nejdůležitější fakta o kvalitě našeho života. Praha: Portál, 2002. Možný, I. Rodina a společnost. Praha: Sociologické nakladatelství, 2006. Radvanová, S., Zuklínová, M. Kurs občanského práva – Instituty rodinného práva. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1999. Sullerotová, E. Krize rodiny. Přeložila Helena Beguivinová. Praha: Karolinum, 1998. Veselá, R., Hrušáková, M., Padrnos J., Schelle K., Zezulová J., Štefancová D. Rodina a rodinné právo: Historie, současnost a perspektivy. 2 vydání. Praha: Eurolex Bohemia, 2005. Weiss, P., Zvěřina, J. Sexuální chování v ČR – situace a trendy. Praha: Portál, 2001. Literatura - články: Brach, P. Majetkové vztahy osob stejného pohlaví. Právní rádce, 2003, č. 7, str. 16-18. Elischer, D. Je libo PACS?. In Dvořák J., Kindl M. (eds.) Pocta Martě Knappové k 80. narozeninám. Praha: ASPI, 2005, str. 75-100. Fetter, R.W. Právní poměry nesezdaných párů aneb druh a družka. Právo a rodina, 2004, č. 7, str. 1 – 5. Gregorová, Z., Králíčková, Z. Nesezdané soužití v právním řádu České republiky. Právní rozhledy, 1998, č. 5, str. 209 – 214. Haderka, J. F. Dopad norem Rady Evropy na moderní rodinné právo. Právní praxe, 1994, č. 9, str. 512-515. Haderka, J., F. Případ Keegan versus Irsko. Právní rozhledy, 1995, č. 8, str. 311-313.

111

Haderka, J.F. Několik poznámek k nedávnému pokusu o právní institucionalizaci homosexuálního soužití v České republice. Správní právo, 1998, č. 5, str. 261-275. Haderka, J.F. K opětovnému pokusu o institucionalizaci homosexuálních svazků. Parlamentní zpravodaj, 1999, č. 5, str. 17-19. Holub, M. Registrované partnerství? Ani ryba ani rak. Právní rozhledy, 2006, č. 9, str. 313 – 317. Hrušáková, M. Nad návrhem rodinněprávní novely občanského zákoníku. Právní rozhledy, 1996, č. 2, str. 45-47. Hrušáková, M. Zákon o registrovaném partnerství. Bulletin advokacie, 2007, č. 2, str. 18-24. Chromý, J. Rodina jako kriminogenní faktor. Právo a rodina, 2004, č. 11, str. 20-24. Kovářová, D. Právní úprava registrovaného partnerství. Právo a rodina, 2006, č. 7, str. 7-12. Králíčková, Z. České rodinné právo – vývoj, současný stav a perspektivy. Právny obzor, 2003, č. 5, str. 487 – 508. Králíčková, Z. České rodinné právo po vstupu České republiky do Evropské unie. Právní rozhledy, 2005, č. 21, str. 769 – 774. Králíčková, Z. Evropský kontext vývoje českého rodinného práva po roce 2004. In Hurdík, J., Fiala, J., Selucká, M. (eds.) Evropský kontext vývoje českého práva po roce 2004. Brno: Masarykova univerzita, 2006, str. 202-222. Kubálková, P. On a on chtějí pečovat o dítě. MF Dnes, 17. 2. 2007, str. A3. Lužná, R. Právní vztahy mezi mužem a ženou, kteří nejsou manžely. Právo a rodina, 2007, č. 2, str. 1 – 6. Mates, J. Psycholožka: Život s homosexuálními rodiči je lepší než dětský domov. MF Dnes, 17. 2. 2007, str. A3. Minksová, B. Co je moje, to je tvoje. Anebo ne? Lidové noviny. 20. 11. 2006, str. II. Moniová, E. Manželství je finančně výhodnější. Lidové noviny. 20. 11. 2006, str. I. Nedbálková, K. Rodina už není máma a táta…MF Dnes, 20. 2. 2007, str. A11. Osuská, R. Registrované partnerství a činnost notáře. Ad notam, 2006, č. 3, str. 89 – 90. Svoboda, J. Registrovaná partnerství v Nizozemí. Ad notam, 1998, č. 3, str. 110-112. Šulová, L. Rodina funkční a dysfunkční. Právo a rodina, 2006, č. 1, str. 8-12.

112

Vidrna, J. Aplikace zákona o registrovaném partnerství v prostředí českého vězeňství. Justiční aktuality, 2006, č. 3, str. 1. Zuklínová, M. Otazníky nad jinými (totiž – než manželskými) soužitími z pohledu rodinného práva. Právní rozhledy, 1999, č. 6, str. 295 – 299. Internetové stránky: www.patrnerstvi.cz ze dne 10.3.2007 www.gll.cz ze dne 11.3.2007 www.diskriminace.cz ze dne 5.3.2007 http://cs.wikipedia.org/wiki/Homosexualita ze dne 26.3.2007 http://www.gay.iniciativa.cz ze dne 28.3.2007 www.004.cz ze dne 12.3.2007 www.psp.cz ze dne 15.3.2007 http://partnerstvi.kluci.cz/rp-uvod/ ze dne 13.3.2007 http://ilgaeurope.org/europe/issues/marriage_and_partnership/same_sex_marriage_and_partners hip_country_by_country#switzerland ze dne 23.3.2007 www.ipravnik.cz ze dne 28.3.2007 www.pravni.nazory.cz ze dne 2.4.2007 www.czso.cz ze dne 3.4.2007 http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=125304 ze dne 5.3.2007 http://diskuse.juristic.cz/480556/clanek/legislativa ze dne 2.5.2007 www.bengales.cz ze dne 20.3.2007 http://www.mesec.cz/clanky/usetri-spolecne-zdaneni-manzelum/ ze dne 1.4.2007 http://www.finance.cz/dane-a-mzda/financni-kalkulacky/spolecne-zdaneni-manzelu/ ze dne 1.4.2007 www.rodina.cz ze dne 5.4.2007 http://typo3.lsvd.de/ ze dne 10.5.2007

113

http://www.bmj.bund.de/enid/9dc749ad736b6b802a25cd430d0dfdf0,0/Zivilrecht/Fami lienrecht_6a.html ze dne 10.5.2007 http://www.steinbach-braunfels.de/info/LebGem.htm ze dne 9.5.2007 http://www.possienke.de/familienrecht/lebensgemeinschaft/index.html ze dne 9.5.2007 http://www.gesetze-im-internet.de ze dne 11.5.2007 http://www.notardrpeterschmitz.de/broschuere/partnerschaft.html ze dne 11.5.2007 Judikatura Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, Keegan versus Irsko ze dne 26.5.1994 Zdroj:www.radaeuropy.sk/swift_data/source/dokumenty/rada_europy/institucie/rozsud ky/keegan.pdf Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, Kroon a další proti Nizozemí ze dne 27.10.1994. Zdroj: Berger, V. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Přeložil Bruno Jungwiert. Praha: IFEC, 2003, str. 366-368

114

Příloha Zákony vztahující se k homosexualitě ve světě

AFRIKA

Stát

Zákony proti homosexualitě

Nejvyšší trest

Nejnižší trest

Stejnopohlavní svazky

Protidiskriminační zákony

Alžírsko

Ano

3 roky

Pokuta

-

Ne

Angola

Ano

Není známo

Není známo

-

Ne

Benin

Ano

3 roky

Není známo

-

Ne

Botswana

Pouze muži

5 let

Pokuta

-

Ne

Burkina Faso

Ne

-

-

-

Ne

Burundi

Ne

-

-

-

Ne

Čad

Ne

-

-

-

Ne

Džibutsko

Ano

Není známo

Není známo

-

Ne

Egypt

Ne

-

-

-

Ne

Eritrea

Ano

3 roky

10 dní

-

Ne

Etiopie

Ano

3 roky

10 dní

-

Ne

115

Poznámky

Trestná jako „nemravné jednání“

Trestná jako „nemravné jednání“

Ačkoli není nezákonná, obvykle je potlačována na základě mnohoznačných mravnostních zákonů

Gabun

Ne

-

-

-

Ne

Gambie

Ano

14 roků

Pokuta

-

Ne

Ghana

Ne

-

-

-

Ne

Guinea

Ano

3 roky

6 měsíců

-

Ne

Guinea-Bissau

Ne

-

-

-

Ne

Jihoafrická republika

Ne

-

-

Homosexuální manželství

Ano

Kamerun

Ano

5 roků

Pokuta

-

Ne

Kapverdy

Ano

Pokuta

Pokuta

-

Ne

Keňa

Pouze muži

5 roků

Pokuta

-

Ne

Komory

Ne

-

-

-

Ne

Kongo

Ne

-

-

-

Ne

Lesotho

Ne

-

-

-

Ne

Libérie

Ano

Pokuta

Pokuta

-

Ne

Libye

Ano

5 roků

Pokuta

-

Ne

Madagaskar

Ne

-

-

-

Ne

Malawi

Ano

14 roků

Není známo

-

Ne

Mali

Ne

-

-

-

Ne

Mauritánie

Ano

Smrt

Smrt

-

Ne

Mauricius

Ano

5 roků

Pokuta

-

Ne

Maroko

Ano

3 roky

6 měsíců

-

Ne

Mozambik

Ano

3 roky

Pokuta

-

Ne

Namibie

Pouze muži

Není známo

Není známo

-

Ano

Niger

Ne

-

-

-

Ne

Nigérie

Pouze muži

14 roků

Pokuta

-

Ne

116

Trestné jen provozování na veřejnosti a s nezletilým.

Nejvyšší soud rozhodl ve prospěch homosexuálních manželství, platnost v brzké době

Protidiskriminační opatření v Pracovním zákoníku od 1992

Území řídící se právem šaría mají pro muže i ženy trest smrti

Pobřeží slonoviny

Ne

-

-

-

Ne

Rovníková Guinea

Není známo

Není známo

Není známo

-

Ne

Rwanda

Ne

-

-

-

Ne

Středoafrická republika

Ne

-

-

-

Ne

Svatý Tomáš a Princův ostrov

Ne

-

-

-

Ne

Senegal

Ano

5 roků

1 měsíc

-

Ne

Seychely

Ano

Není známo

Není známo

-

Ne

Sierra Leone

Ano

Není známo

Není známo

-

Ano?

Antikorupční komise prohlásila v tiskovém prohlášení, že v nabídce mající přitáhnout odpovědný a kvalifikovaný personál bude zachovávat transparentí náborovou politiku zahrnující dokonce zákaz diskriminace na základě sexuální orientace.

Somálsko

Ano

3 roky

3 měsíce

-

Ne

Území řídící se právem šaría mají pro muže i ženy trest smrti

Súdán

Ano

Smrt

Smrt

-

Ne

Svazijsko

Ano

Vězení

Pokuta

-

Ne

Tanzanie

Ano

25 roků

7 roků

-

Ne

Togo

Ano

3 roky

Pokuta

-

Ne

Tunisko

Ano

3 roky

Pokuta

-

Ne

Uganda

Pouze muži

Doživotí (20 let)

Pokuta

-

Ne

Zambie

Pouze muži

14 roků

Pokuta

-

Ne

Zimbabwe

Pouze muži

3 roky

Pokuta

-

Ne

Nejvyšší trest se uplatňuje na mužích, nejnižší na ženách

ASIE

Stát

Zákony proti homosexualitě

Nejvyšší trest

Nejnižší trest

117

Stejnopohlavní svazky

Protidiskriminační zákony

Poznámky

Homosexualita je stále zločin, ale trest smrti, stanovený Talibanem již není uplatňován

Afghánistán

Ano

15 roků

5 roků

-

Ne

Arménie

Ne

-

-

-

Ne

Ázerbájdžán

Ne

-

-

-

Ne

Bahrajn

Pouze muži

10 roků

Pokuta

-

Ne

Bangladéš

Ano

10 roků

Pokuta

-

Ne

Barma

Ano

10 roků

Pokuta

-

Ne

Bhútán

Ne

-

-

-

Ne

Brunej

Ano

10 roků

Pokuta

-

Ne

Čečensko

Ano

Smrt

Smrt

-

Ne

Článek 148 trestního zákoníku

Čínská lidová republika

Ne

-

-

-

Ne

Zákony o manželství se posuzují. Zdejší komunistická strana („Armáda nového lidu“) podporuje homosexuální manželství. Strana však byla v r. 2003 zakázána.

Filipíny

Ne

-

-

-

Zvažuje se

Gruzie

Ne

-

-

-

Ano

-

Antidiskriminační zákon v projednávání. Nařízením V soudu se v roce 2005 projedná sjednotila spodní věková vání hranice pro homosexuální a heterosexuální sex.

Hongkong

Ne

-

-

Indie

Ano

Doživotní vězení

Pokuta

-

Ne

Formálně zákony platí, ale vláda se jimi neřídí a postihuje „tělesné styky proti řádu přírody s mužem, ženou nebo zvířetem“

Indonésie

Ne

-

-

-

Ne

V roce 2003 neprošel zákon činící homosexualitu trestnou.

Ne

Do trestního zákoníku byl doplněn za homosexualitu trest smrti v r. 2001. Okupace Spojenými státy zákoník vrátila do stavu z r. 1969. V současnosti žádné opatření proti homosexualitě v zákoníku není. Připravuje se však přijetí islámského práva.

Irák

Není známo

-

-

-

118

Írán

Ano

Smrt

Smrt

-

Ne

Od vlády mají podporu jen operace změny pohlaví, naproti tomu popravy za homosexualitu pokračují, naposledy mladíků Mahmúda Asgariho a Ajáze Marhoniho.

Izrael

Ne

-

-

-

Ano

Dost silná podpora zákonného uznání párů stejného pohlaví. Jediný blízkovýchodní stát s podporou práv homosexuálů. Ozbrojené síly umožňují službu bez ohledu na sexuální orientaci.

Japonsko

Ne

-

-

-

Ano

Antidiskriminační zákon součástí Zákona o lidských právech od 2001.

Jemen

Ano

Smrt

Smrt

-

Ne

Jižní Korea

Ne

-

-

-

Ano

Článek 31 zákona Národního výboru pro lidská práva stanoví, že „nikdo nesmí být diskriminován na základě své sexuální orientace“, vláda nicméně pokračuje v diskriminaci sexuálních minorit.

Jordánsko

Ne

-

-

-

Ne

Ačkoli není zločinem, mohou být homosexuálové obětmi „vražd pro čest.“ Bývalý král Norodom Sihanuk vyzval k přijetí manželství osob stejného pohlaví

Kambodža

Ne

-

-

-

Ne

Katar

Ano

5 roků

Pokuta

-

Ne

Kazachstán

Ne

-

-

-

Ne

Kuvajt

Ano

7 roků

Pokuta

-

Ne

Kyrgyzstán

Ne

-

-

-

Ne

Laos

Libanon

Ne

Ano

-

1 rok

-

-

Pokuta

119

-

Ne

Podle ministerstva zahraničí USA neexistuje diskriminace vůči homosexuálům, což potvrdili i sami homosexuálové v rozhovorech pro jedny švédské noviny v r. 1992.

Ne

Existuje malá veřejná kampaň za legalizaci homosexuálních vztahů mezi souhlasícími dospělými osobami v soukromí.

Macao

Ne

-

-

-

Ne

Malajsie

Ano

20 roků

Pokuta

-

Ne

Maledivy

Pouze muži

10 roků

Pokuta

-

Ne

Mongolsko

Ne

-

-

-

Ne

Nepál

Ne

-

-

-

Ne

Omán

Ano

3 roky

Pokuta

-

Ne

Pákistán

Pouze muži

2 roky

Pokuta

-

Ne

Bývalý náměstek premiéra Anvar Ibrahim, který sám byl vězněn za homosexualitu, vyzval ke zrušení trestů. Dcera premiéra Mahathira Mohamada Marina vyzvala k ukončení diskriminace na základě sexuální orientace. Její otec nicméně varoval homosexuální ministry okolních zemí před návštěvou Malajsie.

Palestinská autonomní území

Ne

-

-

-

Ne

Palestinští homosexuálové se často pokoušejí uprchnout do Izraele, neboť na palestinských autonomních územích bývají cílem smrtelných útoků.

Saúdská Arábie

Ano

Smrt

Smrt

-

Ne

Místo trestu smrti se může použít trest vězení, pokuty nebo bičování

Ne

Na homosexualitu nejsou povoleny žádné narážky a veřejná diskuze. Je na ni nahlíženo jako na kapitalistickou nemoc nebo neřest. Zákon se uplatňuje zřídka, obvykle když je podezření na infekci HIV na veřejných večírcích. Bývalý premiér Goh Čok Tong prohlásil, že homosexuálové mohou být zaměstnáni v civilních zaměstnáních.

Severní Korea

Ne

-

-

-

Singapur

Ano

Pokuta

2 roky

-

Ne

Srí Lanka

Ano

2 roky

Pokuta

-

Ne

Sýrie

Ano

1 rok

Pokuta

-

Ne

Tádžikistán

Ne

-

-

-

Ne

Thajsko

Ne

-

-

-

Ne

120

Thajsko nyní umožňuje homosexuálům a

transsexuálům sloužit v armádě. Zákon umožňující homosexuální manželství se očekává.

Tchaj-wan

Ne

-

-

-

Ne

Turkmenistán

Pouze muži

2 roky

Pokuta

-

Ne

Uzbekistán

Pouze muži

3 roky

Pokuta

-

Ne

Uplatňuje se pouze při análním sexu.

Ne

Homosexuální manželství zakázána v r. 1998. Podle zpráv se tento zákon může rozšířit i na zákaz spolužití párů stejného pohlaví a jakýchkoli oslav závazků věrnosti.

Vietnam

Ne

-

-

-

EVROPA

Stát

Zákony proti hrmosexualitě

Nejvyšší trest

Nejnižší trest

Stejnopohlavní svazky

Protidiskriminační zákony

Albánie

Ne

-

-

-

Ne

Andorra

Ne

-

-

Občanský svazek

?

Belgie

Ne

-

-

Homosexuální manželství

Ano

Bělorusko

Ne

-

-

-

Ne

121

Poznámky

Bosna a Hercegovina

Ne

-

-

-

Ano

Bulharsko

Ne

-

-

-

Ano

Černá Hora

Ne

-

-

-

Ne

Česká republika Ne

-

-

Registrované partnerství

Ano

Dánsko

Ne

-

-

Registrované partnerství

Ano

Estonsko

Ne

-

-

-

Ano

Faerské ostrovy Ne

-

-

-

?

Finsko

Ne

-

-

Registrované partnerství

Ano

Francie

Ne

-

-

Občanský pakt solidarity

Ano

Chorvatsko

Ne

-

-

Občanský svazek

Ano

Island

Ne

-

-

Registrované partnerství

Ano

Irsko

Ne

-

-

-

Ano

Itálie

Ne

-

-

V některých krajích

Ano

Kypr

Ne

-

-

-

Ano

Litva

Ne

-

-

-

Ano

Lichtenštejnsko

Ne

-

-

Registrované partnerství

Ano

Lotyšsko

Ne

-

-

-

Ano

Lucembursko

Ne

-

-

Registrované partnerství

Ano

Maďarsko

Ne

-

-

Občanský svazek

Ano

Makedonie

Ne

-

-

-

Ne

Malta

Ne

-

-

-

Ano

Moldavsko

Ne

-

-

-

Zvažuje se

Monako

Ne

-

-

Ano

Ano

122

Protidiskriminace obsažena v zákonu o rovnosti pohlaví z r. 1993

Zákon o registrovaném partnerství vstoupil v platnost dne 26. března 2006. Účinný je od 1. července 2006.

V Toskánsku, Umbrii a Emilii Romagne

Homosexuální manželství zakázáno.

Německo

Ne

-

-

Registrované partnerství

Ano

Nizozemsko

Ne

-

-

Homosexuální manželství a Ano registrované partnerství

Norsko

Ne

-

-

Registrované partnerství

Ano

Polsko

Ne

-

-

-

Ano

Portugalsko

Ne

-

-

Občanský svazek

Ano

Rakousko

Ne

-

-

-

Ano

Rumunsko

Ne

-

-

-

Ano Návrhy (Lidové strany Ruské federace), aby homosexualita byla trestná, byly odmítnuty v letech 2002, 2003 a 2004

Rusko

Ne

-

-

-

Ne

Řecko

Ne

-

-

-

Ano

San Marino

Ne

-

-

-

Ne

Slovensko

Ne

-

-

-

Ano

Slovinsko

Ne

-

-

Registrované partnerství

Ano

Spojené království

Ne

-

-

Občanské partnerství

Ano

Srbsko

Ne

-

-

-

Ano

Protidiskriminační zákon platí v Kosovu od r. 2001

Španělsko

Ne

-

-

Homosexuální manželství

Ano

V Katalánsku a dalších 10 ze 17 španělských autonomních území platí též občanské svazky

Švédsko

Ne

-

-

Registrované partnerství

Ano

Švýcarsko

Ne

-

-

Registrované partnerství

Ano

Turecko

Ne

-

-

-

Ne

Ukrajina

Ne

-

-

-

Ne

Vatikán

Ne

-

-

-

Ne

123

Projevy homosexuality nejsou zakázány zákonem, ale jsou v rozporu s učením římskokatolické církve.

JIŽNÍ AMERIKA

Stát

Zákony proti homosexualitě

Nejvyšší trest

Nejnižší trest

Stejnopohlavní svazky

Protidiskriminační zákony

Argentina

Ne

-

-

Občanské svazky v provinciích Buenos Aires a Rio Negro.

Ano

Bolívie

Ne

-

-

-

Ne

Brazílie

Ne

-

-

Občanské svazky ve státě Rio Grande do Sul.

V některých městech a státech. Jinde v Brazílii zvláštní zákony nejsou

Ekvádor

Ne

-

-

-

Ano

Falklandy

Ne

-

-

Ano

Ne

Francouzská Guyana

Ne

-

-

Ano (Součást Francie, platí zde francouzské zákony)

Ano

Guyana

Pouze muži

Doživotí

Doživotí

-

Zvažuje se

Chile

Ne

-

-

-

Ne

Kolumbie

Ne

-

-

-

Ne

Paraguay

Ne

-

-

-

Ne

Peru

Ne

-

-

-

Zvažuje se

Surinam

Ne

-

-

-

Ne

Uruguay

Ne

-

-

-

Ano

Venezuela

Ne

-

-

-

Ano

Poznám ky

OCEÁNIE

Stát

Zákony Nejvyšší proti hrmotrest sexualitě

Stejnopohlavní svazky

Nejnižší trest

Protidiskriminační zákony

Austrálie

Ne

-

-

Domácí partnerství

Ano (ve všech státech a teritoriích)

Cookovy ostrovy

Pouze muži

14 roků

Pokuta

-

No

124

Poznámky

Domácí partnerství kromě Jižní Austrálie a Victorie. Homosexuální manželství zakázána. Tasmánie předložila návrh legalizovat homosexuální manželství v dubnu 2005.

Fidži

Pouze muži

14 roků

Pokuta

-

Ano

Guam

Ne

-

-

-

Ne

Kiribati

Pouze muži

14 roků

Pokuta

-

Ne

Marshallovy ostrovy

Pouze muži

10 roků

Pokuta

-

Ne

Mikronésie

Ne

-

-

-

Ne

Nauru

Není známo

Není známo

Není známo -

Ne

Nová Kaledonie

Ne

-

-

Zvažuje se. Ne Viz Francie

Nový Zéland

Ne

-

-

Občanské svazky

Ano

Niue

Pouze muži

10 roků

Pokuta

-

Ne

Papua-Nová Guinea

Pouze muži

14 roků

Pokuta

-

Ne

Samoa

Ano

7 roků

Pokuta

-

Ne

Šalamounovy ostrovy

Ano

14 roků

Pokuta

-

Ne

Tahiti

Ne

-

-

-

Ne

Tokelau

Pouze muži

10 roků

Pokuta

-

Ne

Tonga

Pouze muži

10 roků

Pokuta

-

Ne

Tuvalu

Pouze muži

14 roků

Pokuta

-

No

Vanuatu

Ne

-

-

-

Ne

Nejvyšší soud rozhodl v srpnu 2005, že zákon je protiústavní.

SEVERNÍ AMERIKA

Stát

Antigua a Barbuda

Zákony proti Nejvyšší homosexualitě trest

Nejnižší trest

Není známo

-

-

Stejnopohlavní svazky

-

Protidiskriminační zákony

?

125

Poznámky

Pravděpodobně trestná podle Zákona o sexuálních deliktech z

r. 1995 Nizozemská vláda tvrdí, že jako část Nizozemského království je Aruba povinna uznávat občanské svazky a manželství homosexuálů jako platná. Arubská vláda je nicméně není ochotna uznat. Ve prospěch nizozemské vlády rozhodl soud, věc nyní projednává soud vyšší instance.

Aruba

Ne

-

-

?

Ano

Bahamy

Ne

-

-

-

Ne

Barbados

Ano

Není známo

Není známo

-

Ne

Belize

Ano

-

-

-

Ne

Bermudy

Ne

-

-

-

Zvažuje se

Dominikánská Ne republika

-

-

-

Ne

Grenada

Pouze muži

Není známo

Není známo

-

Ne

Grónsko

Ne

-

-

Občanské svazky

?

Guadeloupe

Ne

-

-

Občanský pakt solidarity

Ano

Součást Francie

Guatemala

Ne

-

-

-

Ano

Protidiskriminační opatření v Zákonu o dětech a mládeži z r. 1997

Haiti

Ne

-

-

-

Ne

Honduras

Ne

-

-

-

Ne

Kajmanské ostrovy

Ne

-

-

-

Ano

Kanada

Ne

-

-

Homosexuální manželství Ano

Kostarika

Ne

-

-

-

Kuba

Ne

-

-

-

126

Zákony se přehodnocují

Homosexuální manželství a adopce zakázány ústavou v r. 2005

Ano

Homosexuální manželství jsou zakázána. Scandalous sodomy is banned.

Ne

V 60. a 70. letech 20 a století byli homosexuálové posíláni do koncentračních táborů. Teoreticky nejsou homosexuální styky v soukromí mezi plnoletými dospělými trestné. Styky mezi dospělými homosexuály byly vyřazeny ze

seznamu zločinů v r. 1979. Zákon o „veřejném projevu“ proti homosexualitě se používají proti transsexuálům, zženštilým mužům či jiným veřejným projevům homosexuality. Trestní zákoník byl změněn v r. 1997. Činy označované jako „veřejné pohoršení“ byly změněny na „sexuální urážky“ které nyní zahrnují obtěžování „sexuálními návrhy“ místo „obtěžování homosexuálními návrhy“ Jamajka

Pouze muži

10 roků

10 roků

-

Ne

Martinik

Ne

-

-

Občanský pakt solidarity

Ano

Mexiko

Ne

-

-

Stejnopohlavní svazky ve státě Coahila a v hlavním Ano městě Mexiko

Nizozemské Antily

Ne

-

-

Ano

Ano

Nikaragua

Ano

3 roky

Pokuta

-

Ne

Panama

Ne

-

-

-

Ne

Salvador

Ne

-

-

-

Ne

Ano

Spojené státy americké

Ne

-

-

Občanské svazky ve Vermontu, Connecticutu, domácí partnerství v Kalifornii, v New Jersey, v Marylandu, v Maine, v Kolumbijském okrese, na Havaji, homosexuální manželství v Massachusetts

Svatý Kryštof a Nevis

Pouze muži

-

-

-

Ne

Svatá Lucie

Pouze muži

25 roků

Pokuta

-

Ne

Svatý Vincenc Pouze muži a Grenadiny

Není známo

Není známo

-

Ne

Trinidad a Tobago

10 roků

Pokuta

-

Ne

-

-

-

Ne

Pouze muži

Turks a Caicos Ne

127

Součást Francie

Protože jsou součástí Nizozemského království, platí zde občanské svazky a homosexuální manželství, nedají se však uzavřít v Nizozemských Antilách samých