MY, NÍŽE PODEPSANÍ členové klubu, prohlašujeme jednomyslně, že čtvrtek je nejdůležitější den. A to bez ohledu na to, zda je jaro, léto, podzim, zima, ať všední den, církevní či státní svátek, když akcie na burze stoupají nebo klesají, krize na Blízkém východě pokračuje či dojde k zemětřesení, tajfunům nebo záplavám, když řádí chřipky a epidemie, mizí živočišné druhy, stoupají daně a ceny, roste počet přistěhovalců, šíří se zákaz kouření, bez ohledu na výsledky voleb a na to, kdo z nás je ženatý, svobodný, odloučený, rozvedený nebo jinak postižený. My, níže podepsaní stvrzujeme svým podpisem, že čtvrteční večer je pro všechny členy našeho družstva – jednoho z 594 277 registrovaných útvarů s krycím názvem „kuželkářský klub“ – dnem D, stejným dnem, jako byl den vylodění spojenců v Normandii. Je to čas bojové připravenosti – a proto je účast každého z nás závazná, neodvolatelná a povinná. Pro zajištění připravenosti a bojeschopnosti a k zaručení jednoty platí tento večer pro všechny členy absolutní zákaz debat o politice a o náboženství. Souhlas s těmito pravidly stvrzujeme svým podpisem. Alois, prezident Arno, zvaný Pstruh Eugen Karl Hary Heinz, zvaný Tlouštík Albert 7
KDYŽ NA JAŘE ROZTAJE SNÍH, proudí městečkem turisté. Pootevřená okna lázeňských kaváren šumí hovorem elegantních dam. Přijely na léčení. Vdovy po ministerských úřednících, podnikatelích a advokátech se vrátily z jihu. V hejnech usedly u oken kaváren a živě štěbetají. Několik starších pánů, jimž se šťastně podařilo přežít zimu, přemítá nad novinami a sděluje si zprávy o zmateném světě do naslouchátek. Číšnice v tmavých šatech s bílými zástěrkami tančí v oblacích modrého kouře Labutí jezero. Připlouvají s mrakodrapy z cukru a čokolády, z pohárů ční velehory šlehačky. Dámy touží vypít svůj jarní pohár sladkosti až do dna a sotva si zobnou prášky z porcelánových krabiček, už šermují dlouhými lžícemi. Cvrlikají o lázeňských masážích a procedurách, vrkají o svých játrech, žaludcích, ledvinách a žlučnících. Co chvíli některá odloží lžíci a ukazuje kolegyním do míst, kde se domnívá, že se její orgán nalézá. Účastnice sympozií pokyvují hlavou, dokud se některá z nich nevytasí svým trumfem a nepoloží na stolek analýzu, kterou jí dal na cestu doktor. Kavárenský stolek je burza, zlato možná klesá, ale cholesterol a triglyceridy jdou nahoru, akcie tlaku a cukru stoupají, hodnoty jsou oběživem a krevní oběh se zrychluje. Je jaro, kavárna bzučí, včely se slétají nad rozkvetlými poháry, stříbrné lžíce házejí na slunci prasátka na kolemjdoucí na ulici a dopadají i na Eugena. Jede právě kolem a zubí se z auta na bílé zástěrky, které s náloží nových švarcvaldských dortů, pohárů a barevných koktejlů tančí mezi stolky do chvíle, kdy jedna sólistka zahlédne na ulici vousatého řidiče a zůstane stát v nepředepsané pozici. Se sladkým nákladem dotančí k oknu a užasle zírá ven. 8
Zima v pohárech se roztéká, sníh šlehačkových velehor taje a klesá zvolna do údolí, ale tanečnice to nevnímá, má v očích mlhu. Městečko má svého starostu a zastupitele, ale králem je tu Eugen. Jede městem ve svém vojenském autě. S nožem za pasem a v overalu vypadá jako parašutista. Se staženou střechou svého džípu jede po hlavní třídě. Zpomalí jízdu a zesílí rádio. Melodie doplňuje obraz. Dámy v kavárně ho zahlédnou, zapomenou na dorty a poháry a přestanou hovořit o svých slinivkách. Barevné kloboučky se otáčejí, nasazují si brýle a zírají na vousatého chlapíka, kterého sem odněkud zavál jarní vítr. Vzpomínka na mládí je sladší než dorty a poháry. Jarní vzduch vniká do kavárny otevřenými okny, labutí jezero odšumělo. Vinen je vousatý princ. „Jedeme se projet, je jaro!“ navrhne Eugen Albertovi a vydají se na královskou jízdu, protože Eugen není spokojen. Takhle se nevítá jaro! Všecko je tu příliš spořádané a nesnesitelně normální. Městečko zalehl ospalý Ordnung s razítky na zimním kabátě a nemá se k odchodu. Jaro strnulo, jako by čekalo na úřední povolení, na nějaké Fruhlingserlaubniss a Eugen se rozhodl ho udělit. Nepotřebuje formulář ani razítko. Mrkne na svého pobočníka, přehodí nečekaně rychlost, zacuká vozem sem a tam. Náhle přidá plyn, auto poskočí, pak rychle ubere a prudce přibrzdí. Očkem hodí ke kavárně a vidí, jak se pusinky bílých zástěrek mění v maličké písmeno o, znak údivu. Otočí elegantně volantem a křižuje cestu od chodníku k chodníku. 9
Dospělost je dlouhá jako zima, ale teď je tu konečně jaro, slunce svítí a Eugen to chce oslavit. Prudce znovu zabrzdí, pneumatiky zapiští, lidi zůstanou stát. Majitelé butiků vyběhnou z krámů s kalhotami a sukněmi v ruce, šéfové a sekretářky se vyklánějí z oken, muž na chodníku káže psovi: „Sedni!“ Překvapený cyklista sleze z kola, zubař v bílém opustí pacienta a zírá z balkonu, co se děje. Zvuk pneumatik probral i bledého daňového poradce. Opustil počítač a udiveně zírá z okna. Eugen stiskne klakson a hlasitě troubí fanfáru, znamení, že je konec zimy. Jaro není položka v kalendáři ani náklad, nelze ho odečíst, je to dar. Král městečka to ví a vítá ho. Je jaro, král jede bláznivě městem a v tu chvíli je zas majitelem koloběžky a postrachem domovnic.
10
ALBERT PROČÍTÁ STARŠÍ KAPITOLU. Psal ji ještě na psacím stroji. Černá se škrty, které udělal propisovačkou. Číst po tak dlouhé době text psaný v první osobě je zvláštní. Jakoby objevil na půdě něčí starý zápisník. Alois je nejstarší člen klubu. Je jeho prezidentem. Je umělecký kovář. Jednou mne pozval do své dílny v přízemí svého domu. Listoval starými zažloutlými deskami s fotografiemi svého díla a ukazoval mi na černobílých snímcích velkou kovovou bránu, kterou před lety vytvořil. Byla to pavučina, železné pruty se rozbíhaly do všech stran. Uprostřed, tam, kde se zamykala, seděl pavouk. I klíč k bráně, kterou si objednal majitel pivovaru, měl tvar malé pavučiny. Pak mi ukázal branku, do které nechal vykvést dva keře popínavých růží, které později zaléval déšť tak dlouho, až zezelenaly. A mezi keře zasadil dle přání majitelů domu nápis UNSER HEIM vroubený dvěma velkými srdci a kolem nich musel s učedníkem ještě vytvořit velkou záři, na které zákazník s manželkou trval. Na dalších snímcích byl plot z kovových keřů, který si objednal důlní inženýr. Byl pyšný, že má takové dílo, a nechal se vyfotografovat před plotem i se svou manželkou. Když dílo uviděla inženýrova švagrová, zahořela touhou mít takové umění u domu a přijela i s manželem k Aloisovi, dokonce s vlastním nákresem. Byl na něm záhon tulipánů a lilií. Alois se do toho úkolu pustil, ačkoliv nebyl jednoduchý. Manželka se přela s dcerou o to, zda má Alois zasadit do plotu víc tulipánů, nebo víc lilií, a kde má co kvést. 11
Alois se obrátil na pána domu, který to platil, aby to rozhodl, ale ten krčil rameny. Nemohl se rozhodnout, které ženské má dát za pravdu. „Tenkrát jsem musel vynaložit velké úsilí, abych se od těch dvou dozvěděl zadání díla. Ale byl jsem trpělivý a dal jsem za pravdu jedné a pak zase druhé, až se nakonec shodly a já mohl začít pracovat.“ Na dalších snímcích jsou fotografie vývěsních štítů. Každý má jinou historii. Pekař si objednal pecen chleba a k němu po obou stranách dva rohlíky. Trval na motivu, ačkoli mu Alois navrhoval trs pěkného obilí. „Marně jsem mu vysvětloval, že obilí je poetičtější a hlavně vizuální. Pekař se bál, že to lidi nepochopí, trval na tom, že musím udělat chleba a rohlíky, protože nikdo si při pohledu na obilí nepředstaví chleba. Šlo mu o to, aby dost prodával a obstál v konkurenci s pekařem z náměstí. Týden po tom, co pekař upevnil Aloisův měděný štít s chlebem a dvěma rohlíky, převzal pekařství jeho syn, který nenáviděl ranní vstávání a chtěl být výpravčím u dráhy. A protože znak objednal jeho otec, nechtěl zaplatit dohodnutou cenu. „Žena se na mne zlobila, že nejsem obchodník, že mne každý obere,“ řekl Alois, otočil stránku a ukázal mi snímky svého největšího díla, velké vesmírné brány se všemi souhvězdími. „Tohle je moje nejzamilovanější práce, moje láska. Dřív, než jsem se tenkrát pustil do práce se svým učedníkem, opatřil jsem si od jednoho profesora knihu s fotografiemi opravdového vesmíru. Nejprve jsem udělal tenhle kruh. Když byl hotov, podíval jsem se znovu do vesmírného atlasu a začal jsem Andromedou. 12
Andromeda, písmeno A, to je krásný začátek. Dělala se mi lehce. Byl jsem ještě ve formě, nářadí mne poslouchalo.“ Nahlédl do starého kalendáře a zjistil, že Andromedu začal dělat patnáctého ledna tisíc devět set šedesát tři, v osm hodin ráno. „Když jsem ji dokončil, pustil jsem se do Pegase, jak vidíš na tomhle snímku. A potom jsem dělal Ryby a po nich jsem se pustil do Delfína a do Berana…“ Přemítal stránky s fotografiemi v ošoupaném plastovém obalu a jak se mu třásla ruka, chvěl se i kovový Delfín a kovový Beran. Viděl jsem, že setřásl svých osmdesát let a omládl tím souhvězdím, které kdysi vytvořil. Zapálil si viržinko a vypustil namodralý obláček a ukázal mi Kassiopeiu, po její jedné straně vykoval souhvězdí Orla, Šíp a Labuť. Na druhé straně vytvořil Persea, Býka a Hyády. Vyfoukl nový mráček a zasáhl Vozku a Orion. „Co je tohle za hvězdy?“ zeptal jsem se. „Hadonoš.“ „A tohle?“ „To je Herkules, chlapče,“ řekl pyšně. Zabafal, odložil viržinko na pult a vydali jsme se albem víc na jih. „Tady je Had,“ popojel po snímku prstem. „A tohle?“ ukázal jsem na souhvězdí z jemných tenkých drátů, které vypadaly jako nitky. „Panna. Několikrát jsem ji musel předělat.“ V tu chvíli nahlédla do dílny Aloisova žena. Měla na sobě pončo s dlouhými třásněmi a na hlavě klobouček s pavím pérem. „Jdu točit. Vrátím se večer,“ řekla. Alois přikývl. 13
Začaly mne bolet nohy. V dílně si nebylo kam sednout. Stáli jsme u ponku, na kterém ležely desky s fotografiemi. Nemohl jsem dát nic najevo, protože by se to mohlo Aloise, který před lety musel stát nad svým dílem stovky hodin, dotknout. Alois listoval albem a prstem ukazoval, jak nedaleko Panny vytvořil Hydru a Velkého a Malého lva. Po něm Raka a Psa a Jednorožce. Když byla severní obloha hotova, vytvořil nejkrásnější hvězdu – Polárku. Přemítl list a objevila se druhá část brány, druhý kruh hvězdné oblohy s Havranem. Dostal jsem křeč do levé nohy a opřel jsem se nenápadně o ponk. Alois mi ukázal další snímky. Trojúhelníku, Holubice, Síťky. Pokoušel jsem se ulevit bolesti v noze a odhadoval jsem, kolik ještě zbývá stránek v jeho albu. On byl ale už v sedmém nebi. „Tenhle Zajíc se hned nepovedl,“ ukázal na souhvězdí, „učedník se spletl ve dvou hvězdách!“ Proč mne musela křeč přepadnout zrovna teď, když chci Aloisovi udělat radost, pomyslel jsem si? „Na Štíru jsem pracoval dlouho do noci, až mne žena vyhnala z ateliéru (už neříkal dílna, ale ateliér), hnala mne, abych šel spát. Nemohl jsem ale usnout, musel jsem pořád myslet na to souhvězdí, viděl jsem ho i se zavřenýma očima.“ Chápal jsem jeho někdejší starost o dílo, ale přistihl jsem se při myšlence, že by se neměl zdržovat detaily. Měl by raději pokračovat a přemítat rychleji stránky, abych se mohl odplížit domů a tam si natřít nohu čínským olejíčkem a zbavit se bolesti. 14
„Tohoto Páva jsem musel dělat sám,“ ukázal na obrázek, „protože Heinz tenkrát nepřišel do práce. Chodil s nějakou holkou a předstíral, že je nemocný.“ Vzpomněl si, jak se pak zranil na levé ruce a na několik dnů musel přerušit práci. Profesor, který si oblohu objednal, mu telefonoval a ptal se, jak je dílo daleko. „Musel jsem mu říct, ať se přijde podívat až za pár dnů, až to dokončím.“ Sáhl po zápisníku, ve kterém si vedl podrobné záznamy, a začal jím listovat. Jeřába dokončil se zpožděním, pětadvacátého února šedesát tři. Druhého dne začal pracovat na souhvězdí Tukan, na kterém dělal tři dny a jednu noc. „Posledním souhvězdím jižní brány byl Kříž. To jsem dokončil, jak tu stojí psáno, čtvrtého března v osm hodin večer.“ Zavřel album a zasněně se na něj zadíval. Vyhrkl jsem cosi o jeho díle. Nemohl jsem však chválit jeho práci tak dlouho, jak bych chtěl, jak by se slušelo, a tak jsem si řekl, že to napravím a jeho dílo docením ve čtvrtek večer, až se sejdeme na kuželkách.
15
