ALEXANDRE REITER
SIONISMUS
IZRAEL A MY
Alexandre Reiter
SIONISMUS
International Christian Embassy Jerusalem Mezinárodní křesťanské velvyslanectví Jeruzalém
IZRAEL A MY
Alexandre Reiter Sionism us Copyright Sborový dopis, 1998 Podle historicko-filozofického pojednáni Alexandra Reitera „Le sionisme“, vydaného Asociací Francie - Israel, Aliancí generála Koeniga, připravil a přeložil Michael P. Skorpil (Překladatel je místopředsedou České společnosti přátel Izraele.) Vydání této knihy podpořila Česká pobočka Mezinárodního křesťanského velvyslanectví Jeruzalém, Andrštova 4, 180 00 Praha 8. Ilustrace: ing. arch Lucie Kallusová Foto: Alexandre Reiter V řadě „Izrael a my“ vydal Mojmír Kallus, Družstevní ochoz 23, 140 00 Praha 4, v roce 1998
Obsah Úvod
2
Opomíjený lid E xil a m esiánský sionism us Křesťanský sionism us Konec g h etta A ntisem itism us P olitický sionism us Učení sionism u D efinice Konec exilu
3 6 8 10 12 14 17 19 21
Ve službách židovském u lidu
23
Seznam vyobrazení
26
Úvod N eobdivovat, nevysm ívat se, nerozčilovat se, ale pochopit. ___________________________________________________ Spinoza Toto pojednání nemá za cíl apologii sionismu. Věrnost svému lidu a láska kjeho minulosti nepotřebují ospravedlnění ani omluvu. Jeho snahou je podat vysvětlení. Každé duchovní, politické nebo společenské hnutí se setkává se svými příznivci i nepřáteli podle dispozice ducha, politického pře svědčení či ekonomických zájmu osob, k nimž se obrací. Nemohlo tomu být jinak u sionismu, zvláště tehdy, uváží-li se, že toto hnutí nezůstalo jen poetickou nevinnou utopií, jak tomu bylo mnohokrát v historii lidstva, ale stalo se ideou, která mohla se zarážejícíjistotou kráčet svou cestou až k vítězství. Je to asi jediné lidové hnutí, které uskutečnilo svůj cíl v relativně krátkém časovém úseku, aniž změnilo podstatu svého učení. Sionismus vytvořil stát Izrael, je kořenem a smyslem existence ži dovského státu. Proto ti, kdo chtějí zničit tento stát, útočí na sionismus. Ve světě, kde nepatří k dobrému tónu projevovat antisemitismus otevřeně, je považováno za dobrou taktiku přenášet na sionismus všechny urážky a pomluvy, které tak dobře sloužily proti Židům: v démonologii barbarů našeho století antisionismus zaujal místo antisemi tismu. Je nemožné diskutovat s fanatiky, kteří jsou nepřístupni racionál ním argumentům. Ale lidem dobré vůle chce toto pojednání přinést poučení, které jim umožní soudit zcela svobodně a se znalostí věci. Ve světě zbabělosti, útlaku a fanatismu si svobodný úsudek zasluhuje od vahy. Avšak v myšlení stejně jako v životě zůstaňme věrni Periklově maximě: "Tajemstvím dohraje svoboda a tajemstvím svobody - odva ha". 2
Opomíjený lid Sionism us Bible je daleko sta rší než exil Izraele, a dokonce než p rv ý exil. S p a d á do prehistorických dnů Izraele v E gyptě a M ojžíš byl prvým sionistou. P říru čka Foreign Office (britského M inisterstva zahraničí), Londýn 1920 Pro pochopení specifických rysů politické nauky je nezbytné znát historické souvislosti, které ji vytvořily, a psychologické reflexy, které vyvolala. Tato znalost je dvojnásobně nutná, když se jedná o Židy, historický národ par excellence, který s sebou nese po tisíciletí a na příč kontinentům břímě své složité minulosti, zatížené často velmi bo lestnými událostmi. Zvraty posledních padesáti let změnily rozhodujícím způsobem tvář judaismu, ale problémy, které zrodily tyto změny, jsou důvěrně spojeny s jedinečnými dějinami tohoto zvláštního lidu, charakterizovaného básníkem Heinrichem Heinem jako "bloudící mystérium". V kolektivním vědomí židovského lidu vytvoření jednoho národa z dvanácti kmenů Izraele a počátek národní židovské historie jsou spojeny s odchodem z Egypta před 3 200 roky, s koncem egyptského zajetí a s návratem lidu vysvobozeného z cizího područí do zaslíbené země, kde si vydobyl svou národní nezávislost. Získání země Kanaan do vlastnictví hebrejských kmenů, u nichž se probudilo spontánní vědomí vzájemné jednoty a společného osudu, lze tedy považovat za prvé přistěhování židovského lidu do izraelské země, vedoucí postupně ke vzniku židovského státu. Pád tohoto prvého židovského státu v roce 586 před občanským le topočtem (o. 1.) a deportace jeho obyvatel do pohanské Babylónie posí lily u těchto monotheistických zajatců pocit národní soudržnosti. Exil vyvolal horlivou touhu po návratu do ztracené vlasti. Lidové písně i patriotické hymny (Žalm 137) opěvovaly vůli po svobodě a vytvořily způsob myšlení, který lze velmi přesně nazvat „sionistickým“. Blízkost Judeje přispěla k tomu, aby toto hnutí ztratilo svůj utopický charak ter. Když byla Babylónská říše zničena Médy a Peršany, neměla asi milace v cizím vnějším prostředí ještě čas pokročit. Nový vládce Kýros vyhlásil podle svého božího poslání obnovení Chrámu a zmocnil ve svém výnosu Židy k návratu do Judeje. Necelých padesát let po de portaci v roce 536 před o.l. započal tedy jejich návrat na Sión. Tento druhý exodus „zajatců ze Sionu“, pomalý a obtížný proces repatriace 3
a kolonizace, který trval téměř sto let, byl zakončen znovuzřízením národního střediska v jeho původní lokalitě: v roce 443 před o.l. Nehemiáš, vysoký perský komisař, a Ezra, židovský učenec, zřídili v rámci Perské říše židovskou komunitu v Judeji ve formě theokracie soustředě né kolem druhého Chrámu. V průběhu pátého století dosáhly Periklovy Athény vrcholu antické civiliza ce: Feidiás vyzdobil sochami Parthenon, Sokratés hledal pravou moudrost a vě dění a Démokritos vypracoval racionální systém všehomíra založený na teorii atomů. V téže době nepočetný židovský lid, který se vrátil do Jeruzaléma, se uzavíral do své duchovní pevnosti nábo ženské povahy a prohlásil Tóru za zá kladní zákon svého společenství. Takto triumfoval sionismus antické epochy v Izraelské zemi a umožnil získání úplné nezávislosti a zřízení druhého židovské ho státu za vlády Makabejských v roce 167 před o.l. Nicméně návrat židovských zajatců a vyhnanců nebyl úplný. Mnoho Židů dalo přednost setrvání v Babylóně nebo v ostatních městech Perské říše, kde se usídlili. Někteří vytvořili kolonie v Egyptě, jiní v Sýrii a jinde. Tak zapo čala diaspora židovského lidu, jeho rozptýlení, které trvá až dosud. Veškerá židovská historie po 2 500 let se soustřeďuje okolo těchto dvou pólů: ná rodního střediska v Judeji a diaspory, národní vlasti a exilu vynuceného i dob rovolného. Když legie Julia Caesara rozšířily římské panství od perských hranic až na samotný konec tehdy známého světa na západě Evropy, pro samostatný židov ský stát již nebylo místa. Přes heroismus židovských patriotů a pomoc poskytnu tou židovstvem z diaspory byl Maka bejský stát rozdrcen nejmocnější
válečnou mašinérií světa. Zničení Chrámu Titem v roce 70 o.l. zname nalo konec v tu dobu již jen relativní židovské samostatnosti. A když poslední revolta za znovudobytí národní svobody byla potlačena a její vedoucí představitel Bar-Kochba zahynul v Betaru roku 135, započal skutečný „galut“, velký exil židovského lidu, jeho krví zkropené puto vání ze století do století a ze země do země. Exil a návrat, rozptýlení a exodus jsou neúprosnou alternativou, která charakterizuje historii židovského lidu. Bloudění a putování izraelského národa během dvaceti století z kontinentu na kontinent mohla jen potvrdit s tragickou monotonií nevyhnutelný charakter této alternativy: exil nebo národní svoboda, Osvětim nebo Sión - tertium non datur. Cesta, jediná cesta vedoucí z otroctví ke svobodě se pro ži dovský lid nazývá exodus, emigrace.
5
Exil a mesiánský sionismus Co by se stalo se světem, kdyby Židé (ať nás Bůh od toho ochraňuje) p ře sta li bydlet v Erec Jisrael? - Taková situace n ikdy nenastane. _______________________________________________ M aimonides Historie rozptýlení je pro Židy bolestným pokračováním utrpení a vyhánění. Tento přízrak jde s tímto lidem ze země do země, aniž ztrácí svou specifickou zvláštnost. Lid bez vlasti si nese svou vlast s sebou a přemění ji v náboženskou doktrínu, která mu umožní prožít a přežít tato staletí a čekat. Historie rozptýlení je pohybem kyvadla mezi dvěma krajními póly: tolerancí a perzekucí. Ani jeden z nich ne závisí na Židech, ale na vnějším světě, na lidech v tom prostředí, ve kterém s nimi žijí. Židé jsou objektem: jsou tolerováni, jsou perzeku ováni, jsou vyháněni, je jim umožněno se vrátit: krvavá hra může opět začít. A tak tomu je ve Francii, v Anglii, v Německu, ve Španělsku i jinde. Židé znají dobře své dějiny. Je to jediný lid, který z knihy o své vlastní historii učinil knihu svátou. Když se o dlouhých nocích proná sledování ponoří do studia Bible, zjistí, že i jejich předci zažili obdobná utrpení. Je to znepokojivá vize: již jednou, před příchodem Římanů, byl nezávislý židovský stát zničen a jeho lid deportován. Ale zajatci ze Siónu se vrátili a znovu získali národní nezávislost s mečem v ruce. Potom přišli Římané a zničili druhý židovský stát. A s novou deportací začalo velké národní neštěstí. Tímto neštěstím je rozptýlení a jediným řešením je návrat židovského lidu do jeho ztracené vlasti, do země, která mu byla navždy přislíbena a která stále očekává své děti rozptý lené po celém světě. Nostalgie návratu do Izraelské země zaplavuje všechny myšlenky Židů v diaspoře. Bez státu a bez Chrámu se vědomí vytvoření trvalé historické jednoty stalo středem národní existence pro rozptýlený lid a konkretizovalo se vytvořením uspořádané společnosti a zvláštní civi 6
lizací založenou na Tóře a jejích přikázáních. Tato svobodně vzniklá struktura se ukázala být obdivuhodnou silou resistence. Umožnila rozptýleným komunitám přežít všechna pronásledování a svody okolního světa až do dnešních moderních časů velké vědecké revoluce. Svůj pobyt v různých zemích považovali Židé za provizorní, zejmé na v duchovní oblasti - doufali ve svém očekávání, že příští rok již strá ví v Jeruzalémě. A tak u Židů z ghett v jejich modlitbách a snech vytvářela tato nostalgie po ztracené vlasti trvalý leitmotiv jejich exist ence, zásadní prvek jejich kolektivního přežití. Realizování tohoto snu se zdálo nemožné, avšak ve všech vrstvách tohoto lidu bylo pociťováno, že toto je jediné řešení. A lidé čekali ... Mesiánský sionismus můžeme charakte rizovat jako tento stav duše, který zajistil nepomíjejícnost lidu nejvíce přehlíženého na celé Zemi. A s trpělivostí a setrváváním ve víře, které neměly v historii lidstva obdoby sobě rovné, doufal všechen židovský lid po dva tisíce let, že spatří hodinu svého osvobo zení. Tento mesiánský sionismus zachoval ve velké mase lidu trvalou připravenost pro odchod na Sión. Pokaždé, kdy to poli tické podmínky dovolily, jednotlivci, rodi ny i celé skupiny se navracely ze všech zemí rozptýlení do izraelské země, usazo valy se zde a zakládaly společenství. A pokaždé, kdy se zdálo, že nastaly re álné nebo jen imaginární možnosti velké ho návratu do vlasti, kdy byla horlivci nebo vizionáři vyslovena výzva k novému exodu do zaslíbené země, celé komuny od Amsterodamu po Konstantinopol byly pozdviženy mystickým nadšením. Ale hodina návratu dosud nenastala a mesiánský sionismus zůstal skrytou dispozicí duše mas rozptýleného lidu, jehož nejníže postavená menšina se držela zuby nehty v zemi svých předků a udržovala tak trvalou židovskou přítomnost na půdě jejich vlasti po tři tisíce let. Tato kontinuita přítomnosti židovského lidu v jeho zemi, založená na mimořádné jistotě konečného vykoupení, vytvořila neviditelnou hitorickou jednotu mezi národem, náboženstvím a zemí, jednotu, která nemá obdoby a trvá od časů heroismu hebrejského lidu v době antiky přes všechna utrpení a ponižování za diaspory až do židovského ná rodního vzkříšení za našich dnů. 7
Křesťanský sionismus N ikdy nebudu věřit, že jsem dobře poch opil důvody Židů, k teří nem ěli svobodný stát, školy, univerzity, kde by m ohli hovořit a disku tovat bez rizika. Jen tak bychom m ohli vědět, m ají-li co říci. J. J. Rousseau Je zajímavé poznamenat, že velcí imperátoři antiky byli Židům spíše příznivě nakloněni i přes jejich odmítnutí podrobit se po hanským bohům. Byl to případ Kýra, Alexandra Velikého, Julia Caesara, Juliána. Když později Karel Veliký obnovoval v západní Evropě Říši římskou, inspiroval se toutéž blahosklonností. Je ovšem pravda, že tento postoj nezabránil antisemitismu sporadicky se projevovat v řecko-římském světě a pak se všeobecně rozšířit v císařství, které se stalo křesťanským. Myšlenka usazení Židů v Palestině se neomezovala pouze na ži dovské prostředí. Mezi lidmi, kteří nebyli Židé, se nacházeli šlechetní duchové, kteří považovali rozptýlení za tragédii a hlásali návrat ži dovského lidu na Sión. Pohnutky těchto „dobráků" byly složité. Mísil se u nich respekt k Bibli a k lidu, který je jejím hrdinou, lidský soucit a milosrdenství k pronásledovaným. Tito přátelé Izraele byli řídkými výjimkami, ale byly to šlechetné bytosti, které nás v dobách zneuctě ných krutostí podobnou té dnešní smiřují s lidským rodem.
8
A tak Dán Oliger Paulli v tomto smyslu předložil v roce 1695 návrh králům Vilému III. Anglickému a Ludvíku XIV., králi Francie. Ke konci XVIII. století kníže de Ligne na vrhl zřídit židovský stát v Palestině. Přímější přísliby vyslovil Napoleon Bonaparte během svého pochodu z Egypta do Palestiny. Aby si zajistil podporu Židů proti Turkům, zveřejnil v roce 1799 manifest adresovaný Židům, jimž navrhoval „obnovit antic ký Jeruzalém11. Jeho porážka u SaintJean-dAcre mu však zabránila pokračovat v tomto plánu. V roce 1860 publikoval osobní sekretář Napole ona III. E. Laharanne knihu nazva nou „Obnovení židovské národnosti". V Anglii nebyly sionistické projekty méně početné. V polovině XVII. století byla Oliveru Cromwellovi předložena idea návratu Židů do Palestiny a byla často propagována v knihách a časopi sech, až nabyla v Disraeliho románech „Davis Alroy" a „Tancred" a v dílech George Eliotové „Daniel Deronda" (1876) formy vášnivého apelu k poli tické realizaci sionistického snu. Další hlasy se zvedly ve Spojených státech amerických, kde byl učiněn prvý pokus o židovskou kolonizaci v roce 1825. Avšak všechny tyto ušlechtilé po kusy byly ve své době považovány za extravagantní a jejich vliv na situaci Židů byl minimální. Nicméně, i když tyto projekty nedošly následného praktického uplatnění, přispěly u pro následovaných k uchování víry v možnost pozdějšího osvobození a v nežidovské společnosti k vyvolání proudu porozumění a přátelství vůči aspiracím židovských mas na národní renesanci. 9
Konec ghetta Rozum více než k a žd á jin á věc tvoří člověka. _________ _____ ______ ___________________________ A ristoteles Svoboda přišla. V Americe byla v roce 1776 přijata Deklarace nezá vislosti a v roce 1789 Ústava, ve Francii Deklarace práv člověka a v září 1789 uzákoněna volba do Národního shromáždění. Židé se v obou těchto republikách stali svobodnými občany. Nové demokratic ké a liberální ideje brzy zvítězily v mnoha zemích Evropy a během válek vedených za Francouzské revoluce a následně za Napoleonova císařství byly ve velké části západní Evropy smeteny feudální struktu ry. S vítězstvím idejí svobody padly hradby ghett a dveře evropské spo lečnosti se otevřely i pro Židy. A tak se zdálo, že skončila nekonečná série perzekucí, které provázely židovský lid při Jeho putování od zničení jeho státu Římany a staly se zlým snem od okamžiku, kdy se křesťanství pro sadilo jako státní náboženství ve všech zemích Evropy. Triumf politického i duchovního li beralismu, laicizace společnosti, prů myslová a vědecká revoluce přislíbily lidstvu vládu rozumu a pokroku. Pro Židy to byl konec ghett a počátek emancipace vedoucí k progresivní asi milaci s okolním prostředím v západní osvícené společnosti. Osvobodit se od středověkých předsudků, žít jako svobodní lidé, ne trpět více ponižováním, mít právo přispívat k obohacování kulturního dědictví země i lidstva v kosmopolitní společnosti řízené rozumem jaký krásný sen pro příslušníky lidu až dosud podrobeného a pohrda ného! A být stejně dobrými Francouzi jako ostatní, stejně dobří Angli čané, Němci, Američané. Nové vlasti požadovaly ostatně jedinou věc: asimilaci. 10
S opravdovým nadšením se židovská mládež oddala sladké fascina ci "věku rozumu". Cena, kterou za to měla zaplatit - zřeknutí se ži dovského nacionalismu - se jí nezdála těžká. Ve skutečnosti nová svoboda neznamenala osvobození židovského lidu jako národa, ale emancipaci Žida jako jednotlivce. A tato emancipace v sobě chovala oddělení mezi národem a náboženstvím. Ve společnosti, která se pro gresivně laicizovala a směřovala ke stále všeobecnějšímu přijetí plura lity kultů uvnitř téhož národa, se oběť nezdála příliš veliká. Krok byl rychle učiněn: tak jak se emancipovaní Židé asimilovali v civilizaci je jich nové vlasti, jejich judaismus se zbavoval svého národního obsahu, aby se redukoval na pouhou konfesi, náboženský kult založený na etice a humánním universalismu. Paradoxem historie je, že liberalis mus, který od XIX. století přinesl národům rozvoj jejich kulturních zvláštností a národního uvědomění, které často nabývalo forem šovi nismu, přinesl Židům pravý opak: progresivní oslabení jejich národní ho vědomí vedoucí až k zapomínání základních faktů z jejich vlastní historie. Zákon diaspory se ovšem nezměnil, pouze kyvadlo se v té době p o hybovalo směrem od perzekuce na stranu tolerance. Nebyl to ale Žid, kdo se osvobodil, nýbrž pohan, který ho propustil, a to za podmínek osvoboditele. Všechny revoluce v letech 1789, 1848, 1917 byly vítány jako etapy emancipace, měly však za cíl začlenit Židy ještě pevněji do nové porevoluční společnosti. Plni naděje a důvěry ve vědecký racionalismus a trvalý pokrok lidstva Židé již nemysleli na poučení z historie a hnali se otevřeně do života evropské společnosti, aby zde mohli plně dýchat čistý vzduch svobody a podílet se na velkém zápase za osvobození člověka člově kem... Nikdo nemá právo je odsuzovat. Jejich motivy byly vznešené a je jich záměry čisté. Jestliže se jejich sen zhroutil, jestli jejich iluze vyva nuly v kouři pecí krematorií, nebyla to jejich chyba. Byla na straně člověka, tohoto dvounohého tvora, který se hrdě nazývá homo sapiens, ale který zůstává nejdivočejší a nejkrutější ze všeho stvoření.
11
Antisemitismus Z likvidu jte diasporu - jin a k d iaspora zlik vid u je vás. ________________________________________________ Jabotinsky Asimilace zlomila jednotu židovského lidu. Emancipace rozdělila ži dovskou společnost, obdivuhodně koherentní až do konce XVIII. stole tí, na rozličné frakce, které se chtěly odlišovat. Se ztrátou společného jazyka, jidiš, nabyl rozklad asimilovaného judaismu ve středo evropských společenstvích rozměrů skutečné národní likvidace. Nicméně tou měrou, jakou se asi milace rozvíjela, vyvstaly nové formy odmítnutí. K náboženskému antise mitismu, stále živému, se připojil antisemitismus ekonomický a politic ký, který našel své vyvrcholení v anti semitismu rasistickém, ideologii tím méně vyvratitelné, čím více se živila iracionálními reflexy a obrannými bezděčnými pudy a ospravedlňujícími mýty hluboce zakořeněnými v lid ském podvědomí. Málo početní však byli ti, kdo v řadách Židů pochopili tato předchá zející znamení věštící příští bouře a křehkost bezpečí získaného emancipací. Neúprosné kyvadlo dějin začalo nabírat svůj zpětný pohyb, ale sen byl příliš krásný: byl sněn až do strašného procitnutí. Židé osvobození emancipací tvořili ovšem jen privilegovanou menši nu světového židovstva. Velké masy židovského lidu pokračovaly ve svém vegetování ve východní Evropě, Rusku, Polsku, Rumunsku a v muslimských zemích, kde žily v nepopsatelné bídě a ve středově kých politických i mravních podmínkách. Vykázány do „obytné zóny“, rozsáhlého regionu v západních provinciích carské říše, se milióny deklasovaných Židů uprostřed XIX. století nacházely v materiálním a duchovním ghettu ještě nesnesitelnějším v kontrastu se životem Židů ve svobodných zemích. Hluboce vykořeněna ze své národní i ná boženské židovské tradice, avšak příliš početná na to, aby mohla být asimilována - i kdyby jí tato možnost byla nabídnuta carskou despotic kou vládou - tato židovská masa trpělavším ponižováním a perzekucí, kterou může bezbranná menšina trpět. 72
Jestliže síla asimilace na Západě umožňovala věřit, že jediný rozdíl mezi Židem a nežidem je náboženská víra, východní Evropa prokazovala pravý opak: zde žil odlišný lid, národ se svým vlastním jazykem, civilizací a životem ve společenství, vědomý si své jedinečnosti. Židovský lid ve východní Evropě a v islámských zemích, ubohý, potlačovaný, zbavený podstatných atributů normální národní existence, v trvalých antagonismech s ostatními národy, uprostřed nichž byl odsouzen žít, se nacházel v beznadějné situaci. V uvedených oblastech žilo ke konci XIX. století 80% Židů celého světa. Přitahováni liberální civilizací západní Evropy a odmítáni carským despotismem ve východní Evropě, stali se svědky národního probuzení a bojů vedených za své národní osvobození. Velký zápas Reků proti tureckému panství ve dvacátých letech XIX. století vzbudil značný ohlas v celé Evropě a zejména mezi národy, které se nacházely v obdobném postavení. Následovaly revolty Poláků a Maďarů, které otřásly svědomím intelektuální elity civilizovaného světa. Velký zájem vzbudil též boj balkánských národů za svobodu a konečně též italské „risorgimento“, zápas italského lidu pod vedením Mazziniho, Garibaldiho a Cavoura za svobodu a jednotu. Athény a Řím, dva zdroje kultury a politiky západní civilizace, byly osvobozeny a navráceny jejich lidu. Co bylo přirozenějšího než doufat také v osvobození třetího - náboženského - zdroje, města Jeruzaléma a jeho navrácení jeho legitimnímu lidu? Dodejme k tomu, že úpadek Ottomanské říše dával tušit její eventuální rozpad a možnost obnovení židovského národního usazení v Palestině. Nové perzekuce v Rusku způsobily zhroucení všech utěšujících chimér ohledně možnosti asimilace v ruském většinovém obyvatelstvu podle západního vzoru. Jediná cesta spásy, která zůstala Židům v této zemi, byl lék v jeho histori již klasický- exodus. Tento exodus nabyl dvou forem. Prvá, individuální, byla představována útěkem do svobodných zemí a vyvolala velkou emigraci do západní Evropy a do Ameriky. Druhá, kolektivní, nebyla útěkem, ale odchodem. Pod stále novými projevy atavistické nenávisti, která neustále znovu vznikala, elita židovské mládeže pochopila, že jediným řešením židovské otázky je skoncovat s rozptýlením, trvalým zdrojem neštěstí, a navrátit se do vlasti předků a obnovit zde nezávislý národní život. A tak mesiánský sionismus, skrytá duchovní dispozice na náboženském základě, se změnil v praktické lidové a laické hnutí. Zrodil se moderní sionismus, emigrace do Palestiny započala. To bylo v roce 1882. Vystěhovalectví mělo vyústit ve vytvoření Státu Izrael. 13
Politický sionismus Židé jso u nejpozoruhodnějším lidem na světě. M ají nejhlubší a nejhouževnatější in stin k t p o národním p řežití, ja k ý kdy na zem i existoval. _________________________________________________ N ietzsche Jestliže síla národního židovského hnutí spočívala v hloubce jeho národních pout a v klidné jistotě tisícileté kontinuity, která nebyla nikdy přerušena, vypracování politické doktríny jí dalo ideu zbavenou jejích cílů: brožura „Autoemancipace“ publikovaná v roce 1882 Leonem Pinskerem ukázala, že řešením židovského problému není vůbec emancipace, osvobození udělené jinými, ale národní osvobození vydobyté židovským lidem samotným. „Autoemancipace“ představuje začátek politického sionismu. Aby se toto hnutí stalo světovým, bylo potřeba, aby si asimilovaní Židé na Západě uvědomili univerzalitu židovské otázky a uznali v sionistickém hnutí odpověď na pro ně zvláštní formu tohoto problému. Bylo třeba, aby jednota židovského lidu, zlomená em ancipací, byla obnovena. Theodor Herzl byl skutečným zakladatelem politického sionismu, když anticipoval znovunastolení židovské jednoty, kterou šířil odváž ně mezi vzpurnými a vzdorovitými komunitami ve svobodných ze mích, a když na tomto základě založil Světovou sionistickou organizaci. Jeho „Židovský stáť‘ se stal symbolem tohoto hnutí. Do bu doucna kolem myšlenky Státu krystalizovalo veškeré úsilí židovského nacionalismu. Tím, že vyhlásil za cíl sionismu velký exodus exulantů do zaslíbené země za účelem obnovení nezávislého židovského státu a daroval rozptýlenému židovskému lidu v podobě Sionistického kongresu v roce 1897 první parlament, se Theodor Herzl stal skuteč ným otcem znovuvzkříšeného Státu Izrael. Když se sionistické hnutí zrodilo ve své moderní politické formě, spočívala liberální společnost XlX.století ještě v optimistické atmosfé ře charakterisované vládou šlechetných idejí a vírou v trvalý pokrok lidského ducha. Při plném zachování svých historických národních ná boženských kořenů, hluboce zakotvených ve vědomí židovského lidu, 14
má dnešní sionismus formu širokého lidového hnutí a rozhodně se řadí do boje všeho utlačovaného lidu za jeho národní osvobození. Tento nový nacionalismus v sobě neměl nic výlučného. Jako dítě století osvícenství a tolerance věřil v základní možnosti zdokonalení svobodného člo věka, chtěl nezávislost pro všechny ná rody, jejichž bratrskou spolupráci hlásal. Inspiroval se vyznáním víry Giuseppe Mazziniho: „Miluji svou zemi, protože miluji ideu vlasti. To, čeho chci dosáhnout pro sebe sama, chci do sáhnout pro všechny ostatní lidi. A protože trvám na tom získat místo tam, kde mé pokolení a můj lid, moje kultura a moje národnost mohou dojít vlastního uznání i být uznány jako su verénní a žijící ve své vlastní zemi, trvám na právu všech ostatních učinit totéž.“ Toto humanistické krédo velké ho italského i evropského vlastence zůstalo navždy základem politiky sionistického hnutí. Jako hnutí svou podstatou de mokratické nemohl sionismus zůstat mnolitický. Lidé nejsou chladné a nad časové mechanismy, uvažující podle abstraktní čisté logiky a konající podle matematických pravidel. Jsou to živé bytosti, poháněné vlastními biologický mi, materiálními i duchovními potřeba mi, svými zájmy, city, vášněmi, rovněž žijícími ve své době a podléhajícími vlivu idejí této doby. A tak se v kontextu s vnějším svě tem a pod vlivem velkých proudů, které dominovaly myšlení a také poli tickému a sociálnímu životu moderní společnosti, sionismus diferencoval. Nejprve to byl sionismus nábožen ský, přímý dědic sionismu mesiánské ho, dovolávající se autentické židovské
tradice, která uchránila a zachovala židovský národ a prokázala svou životaschopnost po více než tři tisíce let. Považoval věrnost přikázá ním Tóry za jediné platné kriterium pro zabezpečení nepomíjejícnosti židovského lidu a konal podle zásady rabína Kooka, jednoho z mudrců Izraele: „Staré musí být obnoveno - nové posvěceno".
Opoziční politické křídlo bylo představováno sionismem socialistic kým, který hlásal organizování země a společnosti na kolektivistickém základě. Podstatně se vzdálil marxistickému dogmatismu a shromažďoval v rostoucí míře evropské sociální demokraty, jejichž labouristickou a demokratickou tradici sdílel. Jeho izraelský naciona lismus se inspiroval maximou Jeana Jaurcse: „Vlasti nejsou pouze skutečností, ale mají také hodnotu socialistickou a lidskou". Mezi těmito dvěma póly se nacházel sionismus „obecný", sionismus krátce ve svém souhrnu liberální a demokratický. Se sionismem nábo ženským sdílel respekt k tradici Tóry, aniž by z ní však dělal kritéri um. Se sionismem socialistickým měl společnou reformační a sociální orientaci, aniž by z ní však činil podmínku. Byl to a je sionismus ži dovského cítění a vnímání a bez dalších výhrad či podmínek. Ve všech těchto skupinách lze najít více či méně odlišné a různě formulované tendence. Ale v praktickém životě si nemilosrdný souboj realit vynutil často obtížnou spolupráci mezi těmito různými strana mi, aby se v sionistickém hnutí jako celku dospělo k politice kompro misu. Tato politika jako výraz svobodné vůle nejneústupnějšího lidu umožnila sionismu pokračovat bez otřesů v cestě k realizaci jeho cíle až do konečného vítězství aproti veškeré historické pravděpodobnosti vytvořit Stát Izrael. 16
Učení sionismu N en í nic praktičtějšíh o než dobrá teorie. _________________________________________________H elm holtz Principem tvořícím základ učení moderního sionismu je přiznání každému národu nepromlčitelného práva na svobodu a nezávislou ex istenci na půdě jeho vlastního suverénního státu, aplikovaného na ži dovský lid. Toto právo má své kořeny ve spontánním uvědomění si každého lidu vlastní zvláštní a ničím nepodmíněné hodnoty, která nemá zapotřebí být nějak prokazována nebo vysvětlována a nezávisí ani na schválení, ani na odmítnutí vnějšího, okolního světa. Toto uvědomění neimplikuje žádný hodnotový úsudek o ostatních národech. Nejedná se o národní nadřazenost a už vůbec ne o rasismus, ale jednoduše o pocit zvláštnosti, o vědomí odlišnosti. A tak sionismus je hnutím národního osvobození židovského lidu, stejně jako národně osvobozenecká hnutí všech potlačovaných národů. Neboť v reakci na pokrokovou kulturní asimilaci se rozvíjí morální různorodost, jejíž síla se živí ze dvou trvalých skutečností židovské historie, prvé vnitřní a pozitivní, druhé vnější a negativní. Obě jsou stále přítomny a spojují se, aby vytvářely to, co nazýváme židovský problém. Vnitřním elementem je výzva a vůle židovského lidu přežít, přesvědčení o jeho původní hodnotě, odmítnutí se asimilovat. Vnějším elementem je odmítnutí ze strany pohanů, odmítnutí asimilovat Židy jako takové, antisemitismus stále znovu se rodící. Osvobození Židé, současně přitahováni i odmítáni liberální společností Západu, si začí nají připomínat ponaučení ze své revoltující historie. Uvnitř jistoty sionismu se nachází historií stokrát prokázaná prav da, totiž, že židovský lid tvoří odlišnou jednotu v čase a prostoru, že Židé jsou tedy svébytným národem. A existuje-li v celém světě lidská skupina, která vždy a všude přes veškerou separaci teritoriálního, po litického, kulturního, jazykového, filosofického charakteru se jeví zá sadně jako národní entita, jsou to rozhodně Židé. Tato jednota nezávisí na žádné vůli, je to objektivní historický fakt projevující se jako odpo vídají reakce vůči vnějšímu světu. a ! ncjvyšši' soudce, b / 3 5 členů c / úředník, d l stuilenti
17
Kdyby na celém světě neexistoval nacionalismus, pro Židy by bylo třeba ho vymyslet. A kdyby žádný národ nepotřeboval nezávislý ná rodní stát jako rámec svého kolektivního života, židovský lid z důvodu své tíživé zvláštnosti by ho potřeboval. Tím není nijak řečeno, že individuální asimilace by byla nemožná nebo že by všichni Židé chtěli být částí odlišného židovského národa. Ve skutečnosti se Židé za všech časů asimilovali ve společnostech a národech, uprostřed nichž žili, a během jejich pohnuté historie takto zmizela celá společenství. Konverze, smíšená manželství - to vše je stejně přirozený jev jako naturalizace, k níž dochází ve všech zemích. Jestliže se ovšem tato individuální asimilace ukázala jako možná, dříve i nyní, úplná kolektivní asimilace Židů se projevila jako historic ky neuskutečnitelná a nemožná. Ať již to byl důsledek židovského po hrdnutí nebo odmítnutí ze strany národů, nezměnitelná historická skutečnost je zde: jejím důsledkem je antisemitismus, v diaspoře neře šitelný. Židovský problém je tedy problémem národní menšiny žijící uprostřed určité odlišné většiny, která je vůči menšině sociologicky ne přátelská. Žid je tedy všude a nenapravitelně „ten druhý“ a do určité míry cizinec (dosti často se to výslovně neprohlašuje, ale myslí se to tak). Příčinou toho není lidská špatnost, ale objektivní podmínky sou žití rozdílných etnických skupin. Je to totiž většina v určité zemi, která rozhoduje o tom, kdo je cizinec. V konečném pořadí je to otázka množství, tedy svým způsobem brutál ní síly a stupidity, tedy otázka politic ká (člověk toho sice může litovat z hlediska etického, ale nemilosrdná fakta jsou taková: vezměme příklady Reků v Malé Asii, Indiánů ve Spoje ných státech, Francouzů v severní Africe - a Židů ve všech zemích diaspo ry). Židovský problém nemůže být vyře šen „bojem proti antisemitismu" (jakkoli bezesporu užitečným), ani "morálním zlepšováním lidského rodu" (ještě více žádoucím, přestože značně problematickým), ale likvidací okolností, které tento problém vytvoři ly či vyvolaly: to znamená změnou to lerované nebo pronásledované menšiny v suverénní většinu. 18
Definice Vzpom ínky p a tř í pouze nám samotným , ale krásu našich n adějí sdílím e se všemi lidm i ...Mezi vzpom ínáním a n adějí je naše konání. ___________________________________________ Theodor H erzl Kdybychom chtěli shrnout zásady sionismu do několika tezí, mohli bychom je formulovat takto: * Každý národ má přirozené a nepromlčitelné právo na svobodnou a nezávislou existenci na půdě svého vlastního suverénního státu. * Základem židovského nacionalismu je spontánní vědomí jeho zvláštní a ničím nepodmíně né vlastní hodnoty. * Sionismus je národně osvobozeneckým hnutím židovského lidu. * Židovský lid vytváří svou historickou jednotu v průběhu času a v určitém prostoru: Židé jsou sam ostatným svébytným náro dem. * Židovský problém není ani sociální, ani kulturní, ani náboženský. Je to problém národní, to jest politický. * Úplná kolektivní asimilace se historicky ukázala jako nemožná: židovský problém je v diaspoře neřešitelný. * Židovský problém je problémem národní menšiny žijící uprostřed určité většiny, sociologicky nepřátelské. Židé jsou následkem toho po važováni za cizorodý útvar. Je to národní většina, kdo rozhoduje o tom, kdo je v zemi domorodec a kdo cizinec. * Řešení židovského problému lze provést výhradně zrušením pod mínek, které umožnily vznik tohoto problému: změnou tolerované nebo pronásledované menšiny v suverénní většinu. * Praktickým prostředkem tohoto řešení je likvidace (v mezích možností) rozptýlení cestou národního soustředění Židů v nezávislém státě. * Řešení židovského problému se týká stejně pronásledovaných ko m unit jako komunit emancipovaných, žijících v zemích svobodného světa: není zásadního rozdílu v existenci těchto menšin všechny závisejí na toleranci většiny. 19
* Z historických, psychologických a náboženských důvodů se Ži dovský stát nemůže nacházet nikde jinde než v Izraelské zemi, jediné zemi vhodné pro židovské národní poslání. Sionistické učení má ještě jednu velikou zásluhu: aplikováním metod sociologické analýzy a zákonů ovládajících psychologii lidských skupin na studium židovského problému zbavilo konečně věčný dialog Židů a nežidů zátěže sekulárních předsudků, ponižující potřeby zbavo vat se viny za chyby, které nebyly nikdy spáchány, zoufalé výzvy k po rozumění, neustále odmítané... Konečně, židovský problém byl povýšen na úroveň sociologických faktů naší doby, která mohou být zkoumána objektivně a s chladnokrevností. To jej sice nezbavuje jeho citového obsahu, ale umožňuje přinést jeho racionální řešení. Do jaké míry byla sionistická analýza židovského problému a její odpověď v podobě nutnosti existence židovského státu správná, může me vidět nejen na úžasné realizaci jejího cíle vytvořením Státu Izrael, ale také na skutečnosti, že židovský problém přetrvává v různých stupních stále přítomný ve všech zemích, kde jsou Židé rozptýleni, at je zdejší sociální systém jakýkoli. Jedinou zemí, kde židovský problém zmizel, je Stát Izrael. A to nikoli proto, že je to Svatá země nebo země Izraelská. Dokud totiž Židé byli v Palestině menšinou, byl v této zemi rovněž antisemitismus. Byl to antisemitismus postupně římský, by zantský, arabský, turecký, britský. Jediným důvodem, proč již v Izra eli neexistuje židovský problém, je, že Židé zde tvoří suverénní většinu. A dokud proces vytváření židovské majority v jeho vlasti ne bude dokončen, židovský problém bude trvat a spolu s ním i ne zbytnost sionistického hnutí.
Konec exilu S in t ut sunt, au t non sint. Ať jso u takoví, ja c í jsou, nebo ať nejsou. Ricci, generá l jesu itského řádu Podle rabína Gamaliela je svět založen na třech principech: na pravdě, právu a míru. Tyto principy, dědictví národní a náboženské tradice židovského lidu, vždy provázely a vedly odpovědné činovníky sionistického hnutí. Moderní myšlenky spravedlnosti, sociálního po kroku, respektování lidské důstojnosti pro ně tvořily část tohoto dě dictví, které jejich lidu zajistilo přežití po dva tisíce let. Jistě, v tomto tvrdém a krutém světě je každé idealistické hnutí nu ceno pod hrozbou zaniknutí bránit se prostředky tohoto světa, neboť „bez síly je spravedlnost bezmocná a bez spravedlnosti je síla silou zločinnou“. Ale sionismus se vždy snažil zůstat věrný velkým zásadám morálky a spravedlnosti, jíž se vyznačuje židovská náboženská tradi ce, neoddělitelná od moderního života ve všech jeho projevech. Každodenní život státu přináší lidskému svědomí hrozné problémy. A daleko více to platí pro mladý stát, jako je Stát Izrael, obklopený nepřáteli a konfrontovaný se všemi protiklady moderního života. Jistě, všechno, co pochází z člověka, je nedokonalé a ani vládnutí se neprovádí nevinně. Ale vedoucí představitelé sionismu a Státu Izrael se vynasnažili smířit v míře lidských možností imperativy bezpečnosti státu a národního přežití se šlechetnými ideály, které stály u zrodu sionistického hnutí. Izrael jistě není rájem na Zemi a společnost utvářená pod vlivem sionismu není společenstvím svátých. Ovšem při shromažďování svého zmučeného a zraněného lidu ve vlastní zemi, kde se stále ozýva jí hlasy jeho třítisícileté historie, jak Stát Izrael, tak sionistické hnutí doufají, že přinesou nejen řešení bolestného národního problému, ale že rovněž přispějí k tomu učinit tuto zemi pro své lidi obyvatelnější. V tom mají ambici přiblížit nás trošku, v rámci židovského národa, Bo žímu městu, které zůstává navždy pro smrtelníky nerealizovatelným ideálem. Na počátku židovské historie nacházíme obdivuhodný mýtus: Bůh si zvolil člověka a uzavřel s ním smlouvu, obtížnou a věčnou. Tuto hroznou smlouvu člověk, Abrahám, přijal pro sebe i pro své potomstvo. A přes všechny zvraty své historie plné revolt od samého počátku ob jevení se na scéně stvoření až do tohoto dne zůstal židovský lid věrný 21
této smlouvě. Moderní sionismus naplnil toto dědictví. Tím, že se pod řídil nemilosrdnému zákonu židovského osudu, sionismus na sebe převzal zajištění kontinuity věčné smlouvy uzavřené před čtyřmi tisíci roky, která spojuje nedělitelnou jednotou židovský lid, zemi Izrael a Boha. Je to možná absurdní. Aleje to tak a žádná síla na světě, lidská ani božská, na tom nemůže nic změnit. Neboť pro židovský lid možná o něco více než pro jakýkoli jiný lid platí tragické slovo dnes již zapo menutého básníka: „O, nemilosrdná ve své budoucnosti je minulost".
22
Ve službách židovskému lidu Narodil jsem se v roce 1904 v Karlsruhe v židovské rodině původem z Ruska, která opustila carské Rusko, aby se přestěhovala do tehdy li berálního Německa. Můj otec byl laický světoběžník a já jsem byl vy chován v tomtéž duchu bez národních, rasových nebo náboženských předsudků. Navštěvoval jsem střední školu s částečně klasickým zaměřením, kde jsem obdivoval řeckou kulturu. Tehdy ještě nebyl ve škole pociťo ván žádný antisemitismus a já jsem snil o životě vědce a zabýval se ma tematikou, fyzikou a astronomu. K velkým změnám došlo až na. Universitě. Německo bylo tehdy posti ženo těžkou krizí. Prohrálo válku a ztratilo část svého území na výcho dě. Obchody šly špatně, v zemi panovala vysoká inflace a nezaměstnanost postihovala velkou část německého proletariátu. Hledali se proto viníci tohoto neštěstí. Situace využil rakouský přivandrovalec Adolf Hitler, individuum bez morálky a kultury, který „nalezl“ viníky německých potíží: Židy. Opíral se o starý německý antisemitism us a současně se snažil vy tvořit široké rasistické hnutí, aby s „árijského“ lidu smyl židovskou infekci. Pomalu, ale postupně elita německé společnosti podléhala vý zvám „fůhrera“: Židé jsou naše neštěstí. Je třeba očistit německý lid od židovského vlivu. Studenti byli obzvláště vnímaví k této propagandě. Patřili v převážné míře ke zbídačeným středním třídám, kde Židé za ujímali významné pozice: byli to profesoři, lékaři, advokáti, novináři. Tyto Židy, kterých se zbavovali, měli nahradit „árijštť uchazeči. Když jednou profesor fysiky přišel na svou přednášku s nacistickou fanglí, začal jsem si klást otázku: proč jsou Židé tak nenáviděni? Začal jsem proto studovat historii tohoto lidu a musel jsem konsta tovat, že to je nejobdivuhodnější lid v dějinách. Byl neustále perzeku ován a neustále odolával. Jeho národní historie začíná útlakem v Egyptě a celý jeho život je jednou dlouhou nepřetržitou řadou proná sledování a emigrací. Židé odolávají Filištínúm, Babyloňanům, Rekům, Římanům. Židé vzdorují katolické církvi, španělské inkvizici, lidovému antisemitismu v Anglii, Francii, Německu, Rusku. Jsou ma sakrování po stovkách a tisících, ale nikdy nepodléhají, nevzdávají se. Jeden americký historik spočítal, že kdyby nebylo soustavných persekucí, židovský národ by dnes čítal 150 miliónu lidí místo 15 miliónů, které předsta vují současný celkový počet Židů na světě. Není jiného lidu, který by tak jako Židé odolal po více než devatenáct století antise23
mitismu se strany svých nepřátel. Seskupeni kolem svých rabínů a věrni své nauce se Židé stali jediným nesmrtelným lidem lidské histo rie. Neštěstím Židů bylojejich rozptýlení a jediným řešením tohoto prob lému bylo shromáždění ve státě, který patří jim , je jejich, to jest tedy jejich ná vrat do Izraele. Toto řešení, platné jak pro země s velkými pro následovanými židovskými komunitami, tak i pro Židy bydlící jako svobodní lidé v liberálních zemích, předsta voval a přinášel sionismus. To pochopili emancipovaní mužové jako Theodor Herzl, Max Nordau, Vladimír Jabotinský. Byli to volnomyšlenkáři, avšak hluboce spjatí se svým lidem. Prvý z nich napsal knihu „Židovský stát“a založil Sionistické hnutí. Druhý prohlásil: „Judaismus bude sionistický, nebo nebude (existovat)1'. A Jabotinský vyslovil ideu: „Mým Bohem je ži dovský lid“. Přesvědčen o velikosti sionistické myšlenky a věci jsem se rozhodl dát se plně do služeb židovskému lidu. Nejprve jsem se angažoval v hnutí sionistické mládeže Betar, které se po uchopení moci nacisty v Německu stalo významnou sionistickou organizací. Představovala je skupina mladých stoupenců „čistého" si onismu, t.j. sionismu bez jakýchkoli zvláštních sociálních nebo nábo ženských tendencí. Jeho jediným cílem bylo založení Židovského státu v Izraelské zemi. Neměl jsem žádné osobn í ambice nebo domýšlivost, mým jediným cílem bylo sloužit sionismu jako jedinému řešení problé mu rozptýlení a persekuce Židů. Ve svém počátku neměla nacistická vláda vyhlazovací charakter, byla „pouze“ antisemitská, zuřivě nepřátelská proti levicovým politi kům, odborářům a novinářům. Pokud jde o Židy, zbavila je jejich hospodářského postavení, aby je přiměla k emigraci, k exilu. Aby byl život Židů co nejnesnesitelnější, rozpoutali nacisté vůči nim bezuzdnou nenávistnou kampaň a začali organisovat pogromy. Aby židovské ob chodníky připravili o existenci, špinili výklady židovských obchodů ná pisy "Nenakupujte u Židů!" Byl jsem tehdy tak pobouřen, že jsem se dopustil největší neopatrnosti svého života: napsal jsem článek nazva ný "Nenakupujte u Němců!" Protože tisk v Německu byl plně pod na cistickou kontrolou, zaslal jsem článek svému rakouskému příteli, který vydával dobrý sionistický časopis. Tři dny nato jsem byl zadržen a odveden do sídla Gestapa. Byl jsem rozhodnut říci pravdu. Když se mne při výslechu důstojník SS ptal, proč jsem napsal ten článek, odpo věděl jsem mu s naivitou: „Vy děláte propagandu proti Židům, já tedy dělám propagandu proti Němcům“. Důstojník SS, který rozhodně nebyl žádný Einstein, m i odpověděl: „To je logické. Čím se zabýváte?" Vysvětlil jsem mu, že jsem sionista a chci, aby Židé opustili tuto zemi. Reagoval: „To tedy chceme oba tutéž věc. Protože se nezabýváte vnitřní politikou Německa, vašemu případu se nyní nebudeme věnovat. Jsme 24
právě zaměstnáni vyhledáváním odborářů,, komunistů a ostatních vnitřních nepřátel. Teď na vás nemáme čas, můžete jít, ale my si vás brzy zase najdeme“. Nikdy jsem nepotkal tak hloupého důstojníka. Vrátil jsem se a o dva dny později jsem opustil Německo a odcestoval jsem do Francie. Za války jsem bojoval jako dobrovolník ve Francouzské armádě na německé frontě. Pak jsem se angažoval pro Mezinárodní sionistickou organisaci jako vedoucí jejího zahraničního odboru pro Evropu. Po válce jsem pracoval v Paříži pro Dokumentační středisko židovské sou časnosti, které shromažďovalo archivní podklady o nacismu a šo’a, a pro americkou židovskou organizaci Hias, která se zabývala ži dovskou emigrací z okupované Evropy. Při své práci pro Mezinárodní sionistickou organizaci jsem se snažil zejména o zainteresování nežidovských osobností pro Stát Izrael. Po osmnáct let jsem řídil Asociaci France-Izrael a vydával jsem její peri odikum France-Israel Information. Navštívil jsem mnoho evropských zemí, kde jsem navazoval vztahy s židovskými i nežidovskými přáteli Izraele. Tuto práci jsem opustil v říjnu roku 1989. Od té doby píšu články a přednáším. A lexandre R eiter
25
Seznam vyobrazení Svitek Tóry (1894) T a lit- židovský modlitební šál Motiv menory z katakomb v Bejt Se’arim Muzeum židovské diaspory (Bejt haTfucot) v Tel Avivu Dřevěná ukazovátka ke čtení Tóry (19. století) Příklad židovské čtvrti v hrazeném městě (Jemnice, 19.sto1.) Troubení na šófar Římská mince z r. 63 př. o. 1. (Judea jako spoutaná zajatkyně) Motiv z hebrejského náhrobku Mezuzy Theodor Herzl Sanhedrin (Židovský nejvyšší soud kolempřelomu letopočtů) Tančící Žid při oslavě SimchatTóra (dle ruského dřevořezu) Menora, lulav, etrog a lahvička na olej ze židovského náhrobku v římské diaspoře Hodiny z pražské židovské radnice Židovský snubní prsten
