Alexander Stainforth. Třetí díl osudů tajné dcery Rudolfa II

Alexander Stainforth

Třetí díl osudů tajné dcery Rudolfa II.


Třetí díl osudů tajné dcery Rudolfa II.

Tato kniha je dílem fikce. Ačkoliv série Krásná Karolína obsahuje jména, postavy a místa, které jsem čerpal z historických pramenů, události jsou pouze výtvorem mých představ. Alexander Stainforth

Copyright © Alexander Stainforth, 2014 Editor © Josef Pepson Snětivý, 2014 Cover © Karri Klawiter, 2014 Layout © Nakladatelství ČAS, Alena Laňková, 2014 © Nakladatelství ČAS, 2014 ISBN 978-80-7475-038-0


Budu ráda, když mi poradíte, kterou bránou se mohu vydat ke Křivoklátu.“ „Mluvíte jako pravá dáma. Žena jako vy se nehodí tam, kam se hodlá vrátit. Možná to jednou pochopíte. Možná… Jděte Píseckou branou,“ řekl a vysvětlil jí cestu. Rozloučili se ještě jednou u hlavního chodu. Karolína opatrně vyšla na ulici a pak se rychlým krokem vydala na Vlašský rynek, aniž by se ohlédla. Sotva se však ocitla na náměstí, z každé strany ji zachytily dvě silné ruce. Začala se vzpouzet, křičela o pomoc, ale to už ji muži tlačili do opodál stojícího kočáru. Když ji povalili na podlahu vozu, udeřila se do hlavy tak silně, že ztratila vědomí.

1 Karolínu probral její vlastní křik. Okamžitě si přitiskla prsty ke spánku, kam se nešikovně uhodila. Na jejích prstech se objevila zaschlá krev. Rozhlédla se kolem sebe. Díky několika svícnům si mohla přepychově zařízenou místnost prohlédnout. Vykládané truhly a truhličky, dřevěná křesla a stoly, divan obložený drahokamy, kabinetní skříň, zrcadlo tak velké, že by v něm mohla vidět celou svou postavu… Postel stála na mírně vyvýšeném místě a už teď ji děsila. Pomalu vstala a přešla k ní, aby přejela prsty po látce, jež tvořila nebesa. Byl to brokát tyrkysové barvy s jemným vzorem. S nadějí pohlédla k oknu. Zastiňovaly ho taktéž brokátové závěsy, tentokrát sytě červené barvy. Chvatně je roztáhla a… Okno bylo zazděné. Vyděšeně se obrátila ke dveřím, ve kterých zarachotil klíč. 116

karolínina volba

Objevila se mladá, snědá dívka, která položila na stůl podnos s jídlem a karafou vína. „Kde to jsem?!“ vykřikla Karolína, ale dívka jen prudce sklopila hlavu k zemi a vycouvala z místnosti, aby za sebou zase rychle zamkla. Karolína se okamžitě vrhla k masivním dveřím a za cloumala klikou. Nepovolily. Několikrát na ně marně zabušila, pak se k nim otočila zády a sesunula se k podlaze. Rozechvěla se, jako by dostala zimnici, a propukla v nezadržitelný pláč. Prohrála. Podařilo se jí sice uprchnout před hradní stráží a Felisou, ale příliš daleko se nedostala. Unesli ji a uvěznili. Neznala svého únosce – mohl jím být prakticky kdokoliv z její minulosti. Především hraběnka Stradová… Vzdychla si. Je den, nebo noc? Nemohla to ani odhadnout. Netušila, jak dlouho byla v bezvědomí a… Náhle zjistila, že má sobě jiné oblečení. Postavila se na nohy a spěchala k zrcadlu. Zatajila dech, když spatřila modré sametové šaty s živůtkem zdobeným perlami. Přejela si po nich prsty a nemohla ani uvěřit, jak je látka jemná. Ale kdo ji převlékl? Ta dívka, která jí přinesla jídlo? Zatočila se jí z toho hlava. Posadila se do nejbližšího křesla a schovala si tvář do dlaní. Hlavně nesmí propadnout panice, musí zůstat klidná a odvážná, až se tu objeví její únosce. Ach, Bože! Cítila se jako myš zahnaná do kouta. Nemohla se nijak bránit – zbývalo jí jen čekat. Jako by to už vícekrát nezažila! Nejdříve uvězněná v kobce Jednookého, pak na hradě v Buštěvsi... Je vůbec ještě v Praze? Ničilo ji, že si na žádnou otázku nedokázala odpovědět. 117


V zámku opět zarachotil klíč a dovnitř vstoupila tatáž dívka. „Nebudete jíst, urozená paní?“ špitla. „Kde to jsem?“ vyhrkla znovu Karolína a vydala se k ní. Dívka prudce ustoupila ke dveřím s klíčem připraveným v ruce. „Neptejte se mě na nic, prosím. Nemohu vám odpovědět, ale když nic z toho nesníte, dostanete další jídlo až za dva dny,“ špitla dívka a s obavami se ohlédla za sebe, jako by se tam každou chvíli mohl někdo objevit a spráskat ji bičem jako psa. „Nebudu to jíst!“ zakřičela Karolína a doufala, že za dveřmi skutečně někdo stojí a slyší ji. Pokud v ní to maličké přežilo, bude jídlo potřebovat, ale hrdost a zuřivost jí zastínila mysl. Dívka podnos okamžitě sebrala ze stolu, čehož Karolína využila a vyběhla ze dveří. Tam se však střetla s obrem, jenž jí vyrazil dech. Musel měřit nejméně dva metry, byl oblečen jako kterýkoli sedlák, avšak na rozdíl od něj mu u pasu visela dlouhá dýka. Když se s ním srazila, uvědomila si, jak pevné má tělo, jako skála. Polekaně před ním ustupovala do místnosti a nechala dívku projít ven. Muž se však nevzdálil. Úmyslně jí naháněl hrůzu temnýma očima, v nichž se zrcadlilo samotné peklo. Připomínal jí, stejně jako Jednooký, samotného ďábla. „Nebudeš to jíst?“ zavrčel na ni a odhalil přitom zkažené zuby. Karolína se nezmohla na odpověď. Jen zírala do jeho tváře, poďobané od neštovic. „Zvykneš si na tenhle řád, protože jinak chcípneš jako ten nejposlednější z posledních v tomhle zatraceným domě. A nikdo tě nikdy nenajde.“ 118

karolínina volba

Otočil se k ní zády, aby jí dal najevo svou převahu, a pak za ní zamkl. Karolíně se zatočila hlava. Musela se přidržet opěrky divanu, jinak by omdlela. Kdo byl ten strašlivý člověk? A komu slouží? Hraběnce Stradové? Ne, o tom pochybovala. Kdo jiný z jejích nepřátel má ale služebnictvo a dům, ve kterém jsou zazděná okna? Najednou měla pocit, že nemůže dýchat. Čím dál víc ho umocňovala myšlenka, že v místnosti není žádné okno, které by mohla otevřít a pustit sem trochu čerstvého vzduchu. Panebože, zešílí tady, pokud se hned teď nezačne něco dít. Posadila se na divan a upřeně pozorovala dveře. Neměla nechat tu dívku s jídlem odejít. Přitiskla si dlaň na břicho a modlila se k Bohu, aby její dítě přežilo i následující dny. Zatím v ní rostlo. Vnímala, jak se pohybuje. Chtělo žít. Drželo se při ní i po těch hrůzných událostech uplynulých dnů. Dlouhé hodiny nikdo nepřicházel, nikdo ji nepřemlouval, aby se najedla a posilnila. Zrychleně dýchala a jen s velkým sebezapřením se začala upokojovat. Proč ji oblékli do těchto pěkných šatů? A proč s ní na druhou stranu zacházeli jako s otrokem, od něhož vyžadovali naprostou poslušnost? Měla přenocovat u Bartoloměje Sprangera. Jak ráda by teď souhlasila i s tím, aby ji namaloval třeba i nahou! Chtěla odejít z města, a nyní je v něm nejspíš navěky ztracená. Kéž by byl Jindřich neodcházel! Kdyby na něho tolik nenaléhala, kdyby alchymista nezemřel, kdyby se ji Feli119


sa nerozhodla zradit… Samá kdyby. Zkrátka se to stalo a ona se bude muset s novou situací vypořádat. Jsi silná, přežila jsi už tolik nástrah, že zvládneš i tu následující, utěšovala se v duchu stále dokola a dokola. Jindřich ji najde. Pokud i jeho neodvedli vojáci. Nemusel se přece vůbec dostat za hradby města. Nad tím dosud vůbec neuvažovala. Ale nechtěla si to ani připouštět. Znamenalo by to smrt, konec všem nadějím. Ne, najde ji. Půjde po jejích stopách a zachrání ji z tohoto děsivého místa. Někdo přece musel zahlédnout, jak ji unášejí. Náměstí nebylo prázdné. Třeba se za ní Bartoloměj rozhodl vydat, na poslední chvíli spatřil, jak ji tlačí do kočáru, a někoho o tom zpraví… Nemusíš mít strach, Jindřich tě najde… Bylo smutné, že jako na svého zachránce nemyslela na Petra. Ten však musel ochránit Honzíka a Markétku. Nemohl být na více místech současně. On je její životní láskou, pro kterou musí tato muka přežít. A Jindřich… Uplynulo několik dalších hodin, a stále nikdo nepřicházel. Prošla se po místnosti, otevírala jednu truhlu po druhé, až konečně objevila několik svazků knih. Přenesla si je k divanu a začala si je prohlížet. Alespoň přijde na jiné myšlenky. Sotva se však ke knihám posadila, zjistila, že nejsou psány česky. Jazyk těžko rozpoznávala – možná italština. Zklamaně je proto odložila. Neměla ponětí, co si tu počne. Bude jen čekat, až se k ní někdo milostivě odhodlá vkročit? Ta dívka říkala, že ji nechají o hladu dva dny. Přece ji nehodlají takto trestat, vždyť čeká dítě! Jenomže to oni nevědí, a hlavně se to nesmí dozvědět! 120

karolínina volba

Přejela si rukou po břiše. Může o svém dítěti mlčet třeba do skonání světa. Poznají to i beze slov. Už nyní by stačil jen jediný pohled zkušené ženy. Rozplakala se. Čím se životu zprotivila, že ji tak trýzní? Ano, je dcerou císaře Rudolfa II., možná už to je odpověď. Přestala vnímat čas. Jen se schoulila na pohovce a nechala se unášet spánkem a sněním o tom, že už brzy bude vysvobozena. Hodiny se vlekly. V místnosti neexistovaly den a noc, splynuly v jedno. Neměla se podle čeho orientovat. Toužila se něčeho napít, z hladu se jí už pomalu začala motat hlava. Polehávala na pohovce, chvíli seděla v křesle a mučila se vzpomínkami i nejistou budoucností. Občas si nebyla jistá, zda nesní, zda je tohle všechno opravdové, ale ať se snažila sebevíc, pokaždé procitla v místnosti o čtyřech stěnách, z nichž nebylo úniku. Když se později otevřely dveře, unaveně a zároveň s nadějí k nim pohlédla. Objevila se snědá dívka, ale tentokrát s krvavou ránou na pravé tváři. Někdo jí ublížil. Letmo se s Karolínou střetla očima – mluvily za vše a Karolína moc dobře jejich prosby pochopila. Neoslovila ji, na nic se neptala. Jen ji nechala dojít ke stolku a položit na něj podnos s jídlem a džbánem vody. Dívka pak rychle vycouvala z místnosti a zamkla za sebou. Karolína dlouho neotálela. Vrhla se na chleba, hrudku másla a vařená vejce. Jídlo jí sklouzávalo do žaludku pomalu, měla ho sevřený obavami. Nezdržovala se tím, že by si vodu nalévala do cínového poháru. Pila rovnou ze džbánku a ruce se jí přitom chvěly, jak si ho držela u úst. Dveře se znovu otevřely. Karolína předpokládala, že se dívka vrátila s úkolem odnést vše, co nestačila za tu chvíli 121


sníst, ale mýlila se. A ve dveřích nestál ani hrůzu nahánějící obr. „Kdo jste?“ zeptala se Karolína a zírala na šlechtice, který byl oblečený podle poslední módy. Na hlavě mu trčel směšný baret, který se k jeho nateklé tváři s plnovousem vůbec nehodil. Okruží kolem krku sice mohlo zakrývat jeho tučný krk, ale budilo spíš dojem, jako by vůbec žádný neměl. Zelený, jemně vyšívaný kabátec obepínal tlusté tělo a balónovité kalhoty vypadaly téměř jako sukně, jak měl zavalitá stehna. A černé punčochy jen ještě víc zdůraznily křivé nohy. „Jsem rytíř Aleš Hauser z Hradce,“ představil se muž, konečně vešel a zamkl. Díval se přitom na Karolínu pohledem, jenž hovořil za vše. Klíč si pevně ukryl do dlaní a posadil se proti ní do křesla. Dělil je od sebe jen stolek se zbytkem jídla. „Zřejmě se ptáte, proč jste tu, proč jsem vás nechal unést.“ Karolína do něj zabodla oči a nechala ho pokračovat. „Nebudu vás zbytečně zatěžovat detaily, ale řekněme, že se mi podařilo získat velkou přízeň císaře Rudolfa. Díky svým cestám v mládí až v dalekých zemích jsem ve spolupráci s jeho antikvářem, hrabětem Stradou, získal několik velmi zajímavých skvostů do jeho umělecké sbírky. Kvůli mým… netradičním zálibám jsem však byl před několika týdny vyhoštěn od dvora a má situace v tuto chvíli není příliš záviděníhodná. Ve společnosti hraběnky Stradové jsem však zaslechl zvěsti o tom, že císař má ještě jednu dceru, po které marně dlouhá léta pátral. I já jsem se zapojil do pátrání a dnes mohu s klidným vědomím prohlásit, že jsem ji našel.“ Karolína zbledla. Dokázala si spojit ta dvě jména – hrabě Strada a hraběnka Stradová. Pokud to není její bratr či 122

karolínina volba

nějaký vzdálený příbuzný, musí být jejím otcem. Na tom však nyní pramálo záleželo. Tajemství jejího zrození ji opět dostihlo. Nepůjde-li k císaři s hraběnkou Stradovou, objeví ji jiní. Bojovala marně, aby se vyhnula osudu. „Ač nejsou tyto prostory příliš pohostinné, věřte, že se k vám nechci chovat jako nepřítel. Zraňovalo by mě, jakou krásku bych musel nutit k poslušnosti.“ Karolína se nadechla, když se muž na delší dobu odmlčel. Pochopila to jako prostor, aby mohla konečně promluvit. „Co ode mě chcete, pane?“ Muž se usmál a protáhl si prsty obou rukou, až v nich nepříjemně zakřupalo. „Jen maličkost, má paní. Představím vás císaři jako svůj další objev – poklad, po kterém už mnoho let touží.“ „Toho se nedočkáte!“ odsekla a krev se v ní jen bouřila. Přesto věděla, že odpor bude marný. Měla už zkušenost s podobnými muži. Sotva se jí podaří získat několik dní. Do té doby ji musí najít Jindřich, jinak je ztracená. „Ano, vím, že se s císařem odmítáte setkat. A dovolte mi poznámku, že to naprosto nechápu. Viděla jste se v těch šatech? Vy nejste dívka, která patří na venkov.“ „Mýlíte se, pane, patřím právě tam.“ „Vskutku si to myslíte? Vždyť od císaře byste mohla mít vše, o čem se vám v současném postavení ani nesní. Titul, bohatství, vzdělání a v neposlední řadě i vysvobození z toho začarovaného kruhu.“ „O čem to mluvíte?“ Samotnou ji překvapilo, jak chladně a zdánlivě lhostejně dokázala na svého únosce reagovat. „Setkat se s císařem, nebo neustále padat do dalších léček, a ohrožovat tím životy svých nejbližších?“ 123


Karolína polkla. Příčilo se jí to přiznat, jenomže měl pravdu – dokázal do ní nahlédnout, byl seznámen s jejím pohnutým osudem. Kdyby se s císařem setkala, zřekla se svého života a rodiny, zachránila by jim život. Ale ona nechce ztratit svou rodinu, její blízkost, domov v Unhošti… Nechce! „Jste příliš, a hlavně zbytečně, tvrdohlavá. Přitom je to tak jednoduché! Představím vás císaři jako vlastní objev dlouholetého pátrání. Budete šťastná ze shledání se svým skutečným otcem a mě samozřejmě vrátíte na výsluní. Přesvědčíte císaře o mé laskavosti, o tom, jak jsem se k vám choval šlechetně a jakou oběť jsem musel přinést, abych vás dostal ze spárů nepřátel, kteří se vás pokusili zmocnit, aby císaře směli vydírat a žádat za vás výkupné. Budeme pak spokojeni oba – vy i já. Hraběnka Stradová by mě sice mohla prozradit, ale i s tím počítám a poradím si s tím. Jste moje osobní vítězství.“ „V to nedoufejte, pane!“ vykřikla. Rozčilovalo ji, jak s ní ten muž manipuluje, jak má vše připravené do posledního detailu. „Je to jen na vás. Přemýšlejte o tom. Za dvě hodiny se vrátím. Očekávám, že se rozhodnete dobře. Už jen kvůli vám a dítěti, které nosíte pod srdcem.“

124

Karolíně připadalo, že se hodiny vlečou jako celá noc. Neustále naslouchala, zda za dveřmi nezaslechne kroky, které by oznamovaly, že se Aleš Hauser z Hradce vrací pro svou odpověď. Co když se mu nepodrobí? A co měl na mysli, když mluvil o svých „netradičních zálibách“? Měla by z něj mít strach? Samozřejmě, vždyť už ji unesl a zavřel do místnosti se zazděným oknem. Pravděpodobně nejde daleko pro tělesné tresty, pokud mohla soudit podle obličeje služebné. Ach, Bože, do čeho jsi mě to zase uvrhl? Jak se mám rozhodnout? Souhlasit a poddat se, nebo počkat na Jindřicha? A co když nepřijde? Ne, kolikrát si má opakovat, že takto už přemýšlet nesmí! Jindřich ji zachrání. Všechno se zase v dobré obrátí a… Aleš Hauser vešel do místnosti. V očích se mu blýskalo očekáváním, ale také se v nich odráželo víno. „Jak jste se rozhodla, má paní?“ Karolína se zamračila. „Nikdy s vaším návrhem souhlasit nebudu,“ prohlásila odhodlaně a vzdorovitě ho pozorovala. Měla očekávat jeho ostrou ruku? Měla se začít bát o život svého dítěte? 125


„Pak vás budu muset požádat, abyste mě doprovodila,“ řekl a natáhl k ní ruku. Nepřijala ji, ale postavila se. Za dveřmi už je čekal hromotluk s jízlivým úsměvem, který sliboval všechny hrůzy, jež si ve své mysli nedokázala ani představit. Ocitla se na chodbě, ze které zamířili ke schodišti. První šel Hauserův nohsled, za ním Karolína, následovaná samotným šlechticem. Necítila se v tomto obklíčení příjemně. Vnímala chlípné pohledy svého únosce a několikrát se nervózně ošila. Jakmile sestoupili do malé haly, okamžitě si povšimla dvou ozbrojených mužů u hlavního vchodu. Třemi okny dovnitř proudily sluneční paprsky a odhalovaly nábytek bez jediného smítka prachu. Takže je den, uvědomila si. „Ti muži tu jsou kvůli mně?“ neodpustila si otázku, která zůstala bez odpovědi. Nervy jí zapracovaly ještě víc, zvlášť poté, co ji hromotluk vedl úzkou chodbou kolem kuchyně, na jejímž konci se ukrývaly dveře. Zastavili se. „Co se mnou chcete udělat?“ zeptala se a hlas se jí přitom zachvěl strachem. V jejím výrazu už zbyly jen střípky z původního odhodlání. „Nic, má paní, můžete mi naprosto důvěřovat. Jen vám chci ukázat něco, co vás přesvědčí o vašem mylném rozhodnutí.“ Karolína povytáhla obočí a pokusila se nedat najevo, jak se jí zběsile rozbušilo srdce. Měla pocit, že se každou chvíli začne dusit, že se jí hruď rozskočí, pokud neovládne svůj strach. Hromotluk otevřel dveře a ze stojanu vyndal rozžhavenou louč. Karolína učinila dva kroky, aby nahlédla do temné hlubiny, do níž ústily úzké dřevěné schody. Otočila se 126

karolínina volba

k Hauserovi a snažila se v jeho tváři přečíst nápovědu, jež by jí odhalila, co se tam dole skrývá. Pobídl ji gestem ruky. Uposlechla a začala sestupovat do temnoty. Kdyby jí chtěli ublížit, mohli to udělat v místnosti, kde ji drželi. Moc dobře si však vzpomínala, jak ji Jednooký vedl podobným spletitým labyrintem, na jehož konci čekalo šokující odhalení. Mučené a znásilňované dívky, kterým nikdy nikdo nepomohl. Měla se o to zajímat, měla se pokusit najít místo, kde všechny vězní, a… Ale počkat! Přece není možné, aby se ocitla ve stejném domě. Přece… A proč by ne? Proč by nemohl mít její současný věznitel s Jednookým společného víc, než si odvážila přiznat? Polkla a zastavila se. „Pokud mi ublížíte, císař vám to nikdy neodpustí.“ Hromotluk se také zastavil a nastavil oheň tak, aby si jeho pán i jeho vězeňkyně mohli vidět do tváří. „Já vám přece nechci ublížit. Slibuji, že vám nezkřivím jediný vlásek. Copak mne považujete za nějakého barbarského ničitele umění?“ Karolínu vyděsilo, že ji přirovnal k umění. Znamenalo to totiž, že pro něho neznamená víc než předmět. Neviděl ji jako lidskou bytost, a to ji vystrašilo ještě víc. Protože pokud by se rozzuřil, neměl by s ní slitování, ač tvrdil opak. Postupovali dál. Karolína měla najednou pocit, jako by zaslechla nějaké hlasy. Možná nářek. Zatočila se jí hlava, bojovala s mdlobami, a kdyby ji šlechtic nezachytil včas, sesunula by se rovnou na zem. „Jste v pořádku?“ zeptal se a přinutil ji postavit se a držet se pevně na nohou. 127


Jen přikývla a málem vykřikla, když hromotluk otevřel dveře a odhalil tak místnost, ve které plálo několik loučí. Odtud vycházel ten nářek, odtud… Nemohla uvěřit vlastním očím. Všechno je marné, všechno je pryč. Zatuchlý vzduch se jí náhle vedral plnou silou do plic a zabil v ní veškeré naděje. „Váš manžel zřejmě nepřežije… domlouvání mých lidí. Snažili se ho však jen přesvědčit, aby prozradil, kde se skrýváte.“ Karolína cítila, jak jí po tvářích stékají slzy. Na podlaze ležel Petr, jeho košile byla prosáklá zaschlou krví, hlava otočená na stranu, tváře smrtelně bledé, v očích se zračila bolest a strach. Neuvěřitelně se třásl a nebyl schopen jediného slova, ani k ní natáhnout ruku, když ji spatřil, jak se k němu shýbá a něžně mu přejíždí prsty po rameni. Zavrávorala. Místnost byla předělena vedví mříží, za níž na slámě seděli Honzík s Markétou, Jindřich i otec Matheides. Děti měly Petra neustále před očima, jako by byl varováním pro případ jejich neposlušnosti. Sledovat, jak otec nesnesitelně trpí, pro ně musela být obrovská muka. Jak je mohli dopadnout? Jak mohl otec Matheides prozradit jejich úkryt a jak se jim podařilo lapit Jindřicha? Čekali na něj na statku, nebo ani nestačil projít pražskými branami? Všechno je to jeho vina. On ji odvezl ze statku, on zapříčinil, že nezůstala se svým manželem a dětmi, které vroucně milovala. Zavrtěla hlavou. Je to sen, noční můra, musí to být noční můra! A pak se ozval ten nářek, který Karolína slyšela prve už zdálky. Teprve nyní si všimla dřevěné rakve s vyřezaným otvorem pro obličej. Ležela na druhém konci místnosti a nes128

karolínina volba

libovala žádnou pěknou podívanou. Postoupila k ní blíž, malátně, jako by blouznila, a poznala tvář, která už byla zpola šílená. Felisa… „Proboha, pusťte ji,“ zašeptala Karolína a zhroutila se k zemi. Snažila se víko nadzvednout, vysvobodit Felisu z jejího hrůzného utrpení, ale bylo zatlučené silnými hřeby. „To záleží na vás. Osud všech lidí v této místnosti záleží jen na vás,“ promluvil rytíř Hauser a prohlédl si své vězně, kteří za celou dobu nepromluvili. Děti byly v šoku, otec Matheides se dosud nevzpamatoval z děsivých scén, které mu stále probíhaly myslí, a Jindřich – ten trpěl už tím, že Karolíně a Felise nedokázal pomoci. Karolína přikývla. Souhlasila by se vším, jen aby je zachránila. „Udělám vše, co po mně žádáte,“ prohlásila tak nahlas, aby nemohlo být pochyb, že to nemyslí vážně. „Cena se ale zvýšila, když jste odmítla poprvé,“ namítl šlechtic. Karolína vstala a opřela se o boční zeď, aby na Petra neviděla. Nemohla snést, jak trpí, jak mu celým tělem stoupá bolest a nenechává ho ani na okamžik vydechnout. A ona teď musí být silná, potřebují ji i ostatní. „O čem to mluvíte?“ Rytíř Hauser pokýval hlavou a záměrně prodlužoval Karolínina muka. Miloval utrpení, přímo se tetelil blažeností, když mohl ubližovat, mučit, trestat, když měl moc nad druhými, které mohl poslat „na druhý břeh“ rychle, nebo naopak pomalu. Záleželo jen na jeho náladě, na jeho zvrhlých choutkách. Už pochopila, co měl na mysli, když zmínil „netradiční záliby“. Příliš pozdě. 129


„Teď, když už jste skoro vdova, stanete se mou ženou.“ Karolína málem zhnusením zakřičela. Byla by se na něj i vrhla a vyškrábala by mu oči z důlků vlastníma rukama, jenomže nemohla. Musela se podrobit, souhlasit se vším a dostat všechny do bezpečí. „Dobrá, pod jedinou podmínkou: všichni v této místnosti zůstanou naživu, a jakmile se potvrdí, že jsem dodržela své slovo, vrátíme se sem a před mýma očima je propustíte na svobodu. Do té doby se s nimi bude zacházet jako s hosty, ne jako s vězni. A k mému manželovi povoláte felčara. Provdám se za vás tak jako tak. Muž vašeho postavení si vždy najde cestu. Jen ho prosím ušetřete.“ Šlechtic se rozesmál a Karolína zbledla ještě víc. Nedokázala pochopit, jak mohl Bůh přivést na svět takovou zrůdu. Myslela si, že už nikdy nepotká horšího člověka, než byl Jednooký, ale mýlila se. Nesmí už podceňovat hrátky osudu. „Říkal jsem vám, že se na venkov nehodíte. Souhlasím se vším. Roberte, propusť tu ženu z rakve a dej ji za mříže. A pošli pro felčara,“ poručil svému nohsledovi, který se pod stropem sklepení musel krčit. Karolína bez jediného hlesu pozorovala, jak hromotluk nástrojem, pro který došel do tmavého kouta místnosti, vytahuje hřebíky a jak z rakve vyvádí šílenou Felisu. Ve svitu loučí vypadala, jako by právě vstala z mrtvých. Šaty měla pomočené, rty rozkousané do krve a konečky prstů sedřené, jak se neustále pokoušela odstranit víko rakve. Hromotluk ji popadl za krk a táhl ji ke mříži. Když ji odemkl, Jindřich proti němu vyrazil, ale muž to očekával. Pěstí ho udeřil do hrudi tak silně, že ho okamžitě srazil k zemi. Pak postrčil dovnitř i Felisu a zamkl. „Teď jim dejte vodu a jídlo. Počkám tu, dokud neuvidím, že jedí.“ 130

karolínina volba

Karolína se rozhodla neustoupit, ačkoliv jí emoce cloumaly jako mohutná vichřice. Musíš být silná, opakovala si v duchu. Teprve až bude tahle hrozná část života za tebou, můžeš dát průchod vlastním pocitům. Hauserův nohsled vystrčil hlavu do chodby a zavolal jméno, které Karolína nepochytila. Neměla tušení, že tu nejsou sami. Poručil, aby přinesli dostatek jídla a džbány s vodou. Pak se posměšně podíval na Karolínu, jako by nemohl pochopit její soucit s lidmi, o něž by se jako nastávající choť jeho pána neměla vůbec zajímat. Karolína s bodnutím u srdce pozorovala, jak Jindřich objímá Felisu a jak se otec Matheides snaží utišit děti. Vinily ji za to, že kvůli ní jejich otec trpí? Kdyby jim nevstoupila do cesty, nejspíš by se teď proháněly po statku… Tak strašně se nenáviděla! Do kobky vstoupili tři lidé s podnosy plných jídel – dokonce pocítila i vůni pečeného masa. Zarazilo ji to. Jako by Hauser očekával její požadavky a nechal předem všechno připravit. Modlila se k Bohu, aby pokrmy nebyly otrávené. „Ještě jednu prosbu k vám mám,“ obrátila se ke šlechtici a snažila se, aby její hlas nezněl nenávistně. „Má paní, začíná jich být víc, než jsem ochoten uspokojit,“ namítl rytíř, ale přesto jí naslouchal. „Odneste tu rakev. Ať ji ty nebohé děti nemají na očích.“ Hrabě dal znovu pokyn hromotlukovi Robertovi a pobídl Karolínu, aby ho následovala. Vraceli se zpět do horní části domu, bez jediného nepatřičného doteku a pohledu. „Je mi to líto, ale až do svatby vás nemohu nechat bez dozoru. Jistě chápete mou nedůvěru. Ustoupil jsem vám 131


v mnoha záležitostech, a tak očekávám, že mě nezradíte a naše dohoda zůstane v platnosti. Buďte opatrná, má paní. Nezapomínejte, že každý váš krok je pečlivě sledován a jakákoliv nerozvážnost se bude trestat smrtí. Ať už dětí, manžela, či vašich dospělých přátel na venkově.“ Karolína přikývla. „Vidím, že si rozumíme. Doprovodím vás do vašeho nového pokoje se zamřížovaným oknem. Nepokoušejte se volat o pomoc. Dům zvenku střeží moji lidé a pro náhodného kolemjdoucího by vaše volání znamenalo smrt.“ Rytíř se na chvíli odmlčel, jako by přemítal, zda řekl vše, co měl na srdci. Pak se vydal po schodech nahoru a pokračoval: „Služebná vám připraví lázeň. Doufám, že se zde budete cítit příjemně.“ Jen němě přikývla a šla za ním. Uvedl ji do místnosti, kde krátce před jejím příchodem někdo musel vyvětrat. Jediné okno, které ústilo do ulice, bylo zamřížované, přesně jak říkal. „Dnes večer spolu povečeříme,“ rozhodl Aleš Hauser a zavřel za sebou dveře. Sotva se Karolína ujistila, že je v místnosti sama, zalapala po dechu. Konečně se mohla zhluboka nadechnout, konečně mohla dát průchod té příšerné bolesti, kterou v sobě celou tu dobu dusila. Petr umírá! Petr umírá, opakovala si jako šílená a začala nervózně přecházet po místnosti. Její Petr… Její milovaný Petr! Ne, z toho se zblázní! Přece nemůže vydržet sehrát tuhle komedii až do konce. Musí něco vymyslet, musí všechny zachránit z tohohle příšerného pekla!

132

karolínina volba

Ale nedokáže to, je to předem prohraný boj. Nemá venku žádného spojence, na něhož by se mohla spolehnout. Jindřicha zajali, Alžběta se Štěpánem jsou mrtví, Jakuba a Honzy se mohla těžko dovolávat, když ani netušila, kde by je mohla vyhledat. Kdyby zůstali na faře u otce Matheida, nejspíš by byli zde s ostatními. Možná je zabili… Je na všechno sama. Bez Petra, bez přátel. Tentokrát bude na ní, aby jim zachránila život. A zaplatí za to opravdu vysokou cenu. Cítila, jak ji šaty nesnesitelně obepínají a znemožňují jí volně dýchat. Nejraději by je se sebe strhala, jenže měla strach, jak by se k ní Hauser poté zachoval. Otřela si slzy a podívala se na sebe do oválného zrcadla, rámovaného ebenovým dřevem. Zestárla nejméně o deset let. Každá smrt její vinou jí způsobila hlubokou vrásku ve tváři – právě se rýsovala další, za Petra. Nemohla se konejšit nadějí, že přežije, ne při jeho těžkých zraněních. Nejdříve jí osud vzal Adama, teď usiluje i o Petra. Koho dalšího ztratí? Druhé nenarozené dítě? Nechtělo se jí ani věřit tomu, že ještě nezemřelo. Prsty si přejela po vystouplém břiše, přivřela oči a zavrtěla hlavou. Mělo takovou touhu žít! Drželo se jí jako své jediné možné záchrany a nepřestávalo v ní doufat. Nesmí ho zklamat. Nesmí nikoho zklamat. Zachrání všechny, odhodlala se. Už žádné oběti Bohu či Ďáblu. Od této chvíle bude vše v jejích rukách. Posadila se do křesla a pohlédla na své ruce. Chvěly se, a ať se je pokoušela sebevíc ovládnout, třes se jen stupňoval. Přece není tak slabá! Přece dokáže potlačit city a na chvíli předstírat, že je někým jiným, aby konečně porazila nepřátele!

133


Soustředila se několik minut, než před sebou viděla dvě pevné ruce, které nenesly žádný náznak nejistoty. Právě v tu chvíli do místnosti vstoupila Hauserova služebná. Její obličej byl o modřinu bohatší. Čekalo by ji to samé, kdyby nebyla dcerou císaře? A může se vůbec spolehnout na to, že na ni šlechtic jednoho dne nevztáhne ruku? Dívku následovali další dva muži, kteří nesli plná vědra horké vody. Žádný z nich se na ni neodvážil ani pohlédnout. Vylili vodu do dřevěné kádě, která byla umístěna v malé boční místnosti, a spěchali ještě pro další vědra. Karolína vyhlédla na chodbu a všimla si, že u dveří stojí muž, jehož tu ještě neviděla. Hlídal ji, kdyby se pokusila proklouznout ven. Když muži přišli s vodou potřetí, ten v chodbě za nimi zamkl. V místnosti tak zůstala jen služebná, která do vody přilévala vonný olej. „Jak se jmenuješ?“ zeptala se jí Karolína. Neodpověděla. Jen ke Karolíně přistoupila a začala jí pomáhat z šatů. „Jak se jmenuješ?“ zopakovala svou otázku. „Nesmím s vámi mluvit,“ špitla dívka a ostražitě pohlédla ke dveřím. „Poslouchají nás?“ zašeptala Karolína. Dívka přikývla. „Budeš v bezpečí, slibuji. Všichni budete v bezpečí,“ prohlásila Karolína a najednou si přidržela šaty, když jí svrchní část pomalu sklouzla s těla. Styděla se před dívkou zůstat nahá. Zcela obnaženou ji spatřili jen Adam s Petrem, její manželé.

134

karolínina volba

Dívka však Karolíniny rozpaky vytušila a otočila se k ní zády. Chvíli trpělivě stála a čekala, až uslyší, jak Karolína vstupuje do vody. „Brzy vychladne,“ řekla netrpělivě. Karolína si tedy pospíšila a ponořila se do teplé vody. Už dlouho nepocítila tak báječný pocit; téměř vzápětí ho však potlačilo uvědomění, v jaké situaci se nachází. Nesmí myslet na Petra, nesmí vzpomínat na tolik krásných okamžiků, které spolu prožili. Její slabost by mohla všechny odsoudit k smrti. Přivřela pevně víčka, jako by tím mohla na Petra zcela zapomenout, a ignorovala slzy, jež jí pomalu stékaly po tvářích. „Provdáte se za něj?“ zašeptala za ní najednou dívka a začala jí umývat záda. Zřejmě i ona měla plno otázek a některé byly silnější než její vůle k mlčení. Karolína se prudce napřímila. Nebyla zvyklá, aby se jí dotýkala žena. Byl to nepříjemný pocit. Raději si od ní vzala žínku a začala si mýt ramena sama. „Jak se jmenuješ?“ Chvíli bylo ticho, než se dívka odhodlala špitnout: „Jsem Běla.“ „Já jsem Karolína, ale to už zřejmě víš. Jsi tu dlouho?“ „Dva měsíce, urozená paní.“ „Nejsem urozená paní. Ale brzy jí budu,“ hlesla. „Nikomu se tu nesvěřujte, ani mně,“ řekla dívka náhle a pak už nepromluvila jediné slovo.

135

Běla Karolíně přichystala šaty, které si měla na žádost rytíře Hausera obléknout. S velikostí neměla nejmenší problém, až ji to udivilo. Požádala dívku, aby ji zašněrovala, a pak se posadila před toaletní stolek a nechala si rozčesat ještě trochu vlhké vlasy. Dívala se přitom na svůj odraz v zrcadle a znovu si zoufale uvědomila, jak strašlivě zestárla. Potlačila myšlenky na Petra, na celou minulost. Potřebovala být silná a dokonat pomstu do naprostého konce. V horké koupeli si všechno pečlivě promyslela. A pokud ji opět nezradí hraběnka Stradová, jejíž pomoc bude potřebovat, nový nepřítel zemře její vlastní rukou krátce po svatbě. Tak ráda by se Běly zeptala, kdo vlastně Aleš Hauser je, co skrývá v tomto domě a kdo všechno patří mezi jeho komplice, neodvážila se však. Připomněla si Bělina slova a v odrazu zrcadla se zaměřila na dveře, za nimiž drží hlídku některý z Hauserových mužů. „Máte krásnou barvu vlasů a očí,“ špitla dívka a jemnými tahy jí rozčesávala plavé prameny. Na několika místech byly slepené a nepříjemně to zatahalo, Karolína se však ani nepohnula. „V kolik hodin mě pán očekává?“ 136

karolínina volba

„Až budete připravená. Ale i tak bychom si měly pospíšit, urozená paní.“ Karolína pokývala hlavou. Nemělo smysl Běle vymlouvat, že není šlechtična. Bude si na ni ovšem muset hrát, aby dosáhla přesvědčivosti a uskutečnila svůj plán. Jak má sedět u stolu s mužem, který má na rukou Petrovu krev, který tak nelidským způsobem mučil Felisu a nechal děti, aby se na to všechno dívaly? Muselo jí odumřít srdce, celá její duše se rozplynula, jinak by to nemohla přežít. Pohled na Petra, jak tam ležel zbrocený krví… Dost! okřikla se v duchu. Už dost! Vínové šaty se zlatým živůtkem byly ušité ze saténu, hladké – skoro až kluzké. Příjemně hřály, přestože až provokativně odhalovaly její ňadra. Chtěla už vstát, když ji Běla požádala, aby ještě chvíli zůstala sedět. Zamířila na chodbu a od kohosi přijala dřevěnou kazetu, na vrchu potaženou sametovou látkou tmavé barvy. Položila ji na stolek a otevřela ji. Karolína by za jiných okolností vydechla úžasem, teď ji však zlatý náhrdelník posázený drahokamy nechával zcela lhostejnou. Běla jí ho připnula na krk a prohlásila, že je připravená sejít k večeři. „Nikdy nebudu připravená,“ zamumlala Karolína tak tiše, aby ji Běla nemohla zaslechnout, a následovala ji. Za dveřmi čekali dva ozbrojení muži. V chodbě už bylo šero, přesto si velmi dobře všimla pohledů, jimiž ji provázeli. Nebyla nevinná, uměla si představit, co všechno by jí provedli, kdyby nepatřila jejich pánovi. Přejel jí mráz po zádech, když prvního z nich následovala a druhý se držel těsně za ní. Skoro by přísahala, že na šíji cítí jeho dech. Bylo jí to odporné. 137


Zemřou, říkala si v duchu, a to mou rukou. Teprve pak si dovolím vydechnout. Do té doby budu silná a odvážná, aby mí nepřátelé zaplatili za všechny křivdy a vraždy, jichž se dopustili. Běla za nimi nešla. Zmizela v jednom z pokojů, jež míjeli. Karolína se ohlédla, když se jí zdálo, že se jí muž dotknul. Zastavila se a tvrdě mu pohlédla do očí. Couvl a pak gestem rukou naznačil, že se bude držet zpátky. Nechtěl rozhněvat Hausera, mohlo by ho to stát život. Sešli po schodišti a zamířili stejnou cestou, jako když šli do sklepení. Jen z chodby brzy odbočili do jídelny s bohatě prostřeným stolem, kde ji očekával rytíř Hauser. „Jste přenádherná,“ uklonil se a pokynul služebnictvu, aby začalo nosit na stůl. Karolína se posadila proti němu, jak jí naznačil, a složila ruce do klína. Byla ráda, že na ně nemůže Hauser vidět, neboť se opět rozechvěly. „Jako má manželka budete dokonale reprezentovat můj rod,“ pokračoval Hauser a napil se ze stříbrného poháru vína. „Vy nebudete pít?“ zeptal se a pozdvihl obočí, když Karolína potřásla hlavou. Nakonec se přece jen naklonila ke stolu a přivoněla k poháru, který stál před ní. Co když je v něm nějaké uspávadlo? napadlo ji. Ne, to by neudělal. Potřebuje, aby byla při smyslech, až ji bude představovat císaři. Odvážně si tedy lokla a polkla víno, které jí zanechalo nasládlou pachuť na jazyku. „Na to, že jste právě zjistila, že brzy ovdovíte, to snášíte velmi dobře.“ Vzdorovitě se na něho podívala. „A co jste čekal, pane? Že se zhroutím a nechám všechny své přátele ve vašich rukách?“ 138

karolínina volba

Rozesmál se, až ji z toho zamrazilo v kostech. Jak se v takové situaci vůbec může smát? To je tak zvrhlý a bezcitný? „Jste praktická, to se mi líbí. Přesto mě ale nepřestává udivovat, jak danou situaci zvládáte. Jiná žena by se zhroutila a měl bych s ní daleko více… komplikací,“ nalezl konečně vhodné slovo. „Nejste první ničema, který se mi pokouší zničit život,“ řekla odvážně a potěšilo ji, že to byla schopna vyslovit nahlas. „A vy jste první žena, která se mi odvážila něco takového vmést do tváře.“ Karolína pokrčila rameny. Musí zjistit, kde jsou hranice, kam až může zajít. A jaký postoj k Hauserovi vůbec zaujmout. „Líbíte se mi. Kde jste se celou dobu ukrývala? Ach, v Unhošti, je to tak? Co vás tam vůbec drželo, když jste mohla být představena císaři, zaujmout výhodné postavení a nikdy se nedostat do této prekérní situace?“ „Kdybych to bývala věděla, setkala bych se s ním. V minulosti jsem to však odmítala.“ „Jaký jste k tomu měla, zatraceně, důvod?“ „Měla jsem jen jednoho otce…“ „Venkovana, který neznamenal nic,“ skočil jí prudce do řeči. „Mít za otce samotného císaře přece znamená moc, obrovskou moc.“ „Nikdy jsem po ní netoužila,“ řekla klidně. „A teď?“ „Teď po ní toužím,“ přiznala bez rozpaků. Rytíř Hauser se usmál. Přejel prsty po okraji poháru a pokynul sluhovi, jenž stál celou dobu u dveří za Karolínou, aby mu dolil. 139


„Co byste dělala, kdybyste ji měla?“ Karolína věděla, jak je tato otázka zrádná a jak se musí vyvarovat toho, aby nezašla příliš daleko. Hauser nesmí mít nejmenší podezření, že proti němu něco chystá. „Zřejmě bych si užívala bohatství a šťastného života ve městě.“ „A to je vše?“ „To je vše,“ přikývla a napila se ještě vína. Najednou jí vyschlo v krku. Měla strach, že se před Hauserem prozradí. „Vy ženy jste zvláštní. Nikdy vás nepochopím,“ uzavřel debatu a luskl prsty, aby dal služebnictvu na vědomí, že se jeho trpělivost povážlivě tenčí. Rázem začali nosit na stůl pečené maso a mísy se zeleninou i ovocem. Zdálo se, jako by byla hostina přichystána pro několik lidí. Pak znovu luskl prsty a služebnictvo rychle zmizelo z jídelny. „Prozraďte mi, co byste podnikla s mužem, který má… na svědomí vašeho manžela? Felčar mu nedává příliš naděje, ale to zřejmě sama dobře tušíte.“ Karolíně se zablýskalo v očích. Cítila, jak se jí zmocňují zoufalství i neuvěřitelný hněv zároveň. „Zabila bych ho,“ řekla nakonec s ledovým klidem a pocítila, jak jí zakručelo v žaludku. „Vlastníma rukama?“ dožadoval se další odpovědi Hauser. „Jsem jen slabá žena.“ Hauser se zasmál a pokynul jí, aby se pustila do jídla. A Karolína se nenechala dlouho pobízet. Najedla se dosyta a pak si ruce smočila v míse, se kterou k ní přispěchala jedna ze služebných, když Hauser rukou udeřil do stolu. Otřela si ruce do ubrusu po jeho vzoru a nervózně poposedla. 140

karolínina volba

„Ráda byste si teď zřejmě odpočinula.“ „Ano, velmi ráda,“ souhlasila s ním Karolína. Tušila však, že ji hned nepropustí ze své společnosti, a začínala se obávat, aby s ním nemusela strávit noc. Nepřežila by to. Nemohla by se pak držet svého plánu, jelikož by se ho určitě pokusila zabít. „Jsem také velmi vyčerpaný, byl to náročný den. Přesto mi dopřejte ještě několik minut. Slibuji, že budou stát za to.“ Karolína zrudla. Jakou zvráceností ji zase „poctí“? Děsila se, k čemu se chystá. Z tváře mu nedokázala vůbec nic vyčíst, a tak jí zbývalo jen sledovat jeho gesta. „Roberte!“ zavolal hromotluka, který se jako mávnutím čarovného proutku objevil vedle ní. Trhla sebou, jak se jeho vzezření znovu polekala. Nezvykne si na něj. A on také bude jejím největším protivníkem, až se se vším rozhodne skoncovat. Mezi zdejšími muži patřil k těm nejsilnějším – vlastními silami ho nepřemůže. Bude si muset dát na svém plánu záležet. „Přiveď Ignáce,“ poručil mu Hauser. Karolína by přísahala, že Robert zbledl a na jednu jedinou vteřinu zaváhal, než odešel splnit pánův rozkaz. O co se jedná, co jí uniká? Střídavě sledovala odcházejícího Roberta a rytíře Hausera, jenž se prazvláštně usmíval. Měla vztek sama na sebe, protože nedokázala vytušit, jaké překvapení jí Hauser chystá. Zbývalo jen vyčkat. „Pane,“ uklonil se zrzavý muž a zmateně se zadíval na Karolínu. Viděla ho stát u hlavního vchodu, když ji vedli do sklepení, nebo jej vidí poprvé? Nebyla si jistá, a ostatně na tom pramálo záleželo. „Muž, který útočil na vašeho muže,“ řekl Aleš Hauser a bedlivě sledoval, zda se Karolínina tvář po tomto odha141


lení změní. Stále ho překvapovala. Upřeně mu pohlédla do očí a napila se vína. „Na váš příkaz,“ podotkla a ruku, v níž ještě před chvílí pevně svírala pohár, rychle ukryla pod stolem. Nedokázala se ovládat, tohle bylo příliš. „Ne. Vašeho manžela měli moji lidé najít a přivést, ne ho přizabít.“ Karolína na Ignáce upřela zrak a okamžitě se od něj odvrátila. Zatočila se jí hlava, když před sebou viděla muže, který má na svědomí Petrova zranění. „Netvrďte mi, že byste ho ráda neviděla v kaluži krve,“ pokračoval Hauser, vytáhl z pečeného masa nůž a posunul jej ke Karolíně. „Je váš, a nemyslím tím jen ten nůž,“ uchechtl se a čekal, jak se situace vyvine. Ignác svého pána zmateně pozoroval. Přece by ho nepředhodil té, kterou zajali! Přece by ji nenechal, aby… „Přejete si snad, aby vám ho Robert podržel, kdyby se chtěl bránit?“ Karolína neměla ponětí, co na to vůbec odpovědět. Víno jí stouplo do hlavy a Hauserovy řeči jí připadaly jako ze zlého snu. „Nebo snad nejste tak odvážná, jak se zdáte?“ „Nebudu si jím špinit ruce,“ řekla a modlila se, aby se při tom její hlas jedinkrát nezachvěl. Jakmile Hauserovi odhalí svoji slabost, jen jí využije proti ní. A pak bude bezmocná a nepomstí se. „Jste slabá jako všechny ostatní ženy,“ prohlásil znechuceně Hauser a odstrčil se od stolu, jako by se chystal vstát, ale zatím zůstal ještě sedět. „Proč by měla žena vykonávat povinnost muže?“ nadhodila, aby jeho poznámka nezůstala bez reakce. Netušila, co tím všechno způsobí. 142

karolínina volba

„Už vám rozumím. Chytrá, rafinovaná,“ usmál se Hauser. Zdálo se, že ho její slova i pohled, v němž spatřil jistou jiskru, uklidnily a dovolily mu pokračovat v myšlenkách. Vstal, obešel stůl směrem ke Karolíně, jež neměla odvahu ani se pořádně nadechnout, a vzal do ruky nůž, kterým měla Ignáce zabít. Ignácovi se v očích zračil nepředstíraný děs. Myslí to jeho pán vážně? Skutečně se ho chystá zabít? Ale proč? Vždy patřil mezi největší oblíbence, kolikrát pro něj vraždil – a někdy jen pro to, aby se pán pobavil a zapomněl na tíživé myšlenky. Čím se mu najednou zprotivil? To ta žena? Zastřela mu snad mysl? Hauser pevně stiskl rukojeť nože, přešel k Ignácovi a postavil se ke Karolíně tak, aby dobře viděla jeho počínání. Přejel ostřím po Ignácově napjatém těle a zamlaskal. Z jeho oběti byl strach cítit na míle daleko. „Je to ale dobrý chlap, přece ho nezabijeme pro jednu chybu,“ rozesmál se najednou jako šílený. Vzápětí se k němu přidal Robert a dokonce i samotný Ignác přijal jeho hru jako krutý žert, který měl jen vyděsit, či dobře pobavit, jeho údajnou nastávající. Záleželo na úhlu pohledu a na zálibách jednotlivce. A pak, v okamžiku, kdy se Karolína pomalu vzpamatovávala z šoku, se Hauser prudce rozmáchl a zabodl Ignácovi dýku do břicha. Užaslý Robert ho stačil jen tak tak zachytit. Hauser pak přesunul prsty na rukojeti nože a rozpáral Ignáce až po hrudník. Karolína zakřičela. Nemohla v sobě zadržet zděšení, odpor a hrůzu, když se z Ignácova břicha vyřinul potok krve a pak i vnitřnosti. Nešťastník ještě zachroptěl, ústa zaplněná krví, a pak pomalu klesal k zemi, jak jeho mrtvé tělo Robert pouštěl. 143


„Můžete klidně spát, pomstil jsem vašeho manžela,“ řekl Hauser, odhodil nůž na zem a odkráčel z jídelny. Zmateně se za ním dívala. Zanechal ji v tratolišti krve a zřejmě se odebral do své komnaty. Co má dělat? Má se hned vydat za ním, nebo ji tu chce úmyslně držet, aby se na vlastní oči přesvědčila, čeho je on sám schopen? Měla v plánu ho ještě obměkčit a požádat ho, zda by mohla vidět děti, jen pro ujištění, že jsou v pořádku. Takhle s tím musí počkat. Bůhví, jak by zareagoval. Robert si ji znechuceně měřil očima a odplivl si. „Já jsem ho přece nezabila,“ hlesla a na chvíli tak odhalila svou pravou tvář, kterou celý večer dokonale maskovala. „Jednou mi zaplatíte,“ procedil skrze rty a věnoval jí takový pohled, že se kolem něj raději hned protáhla a spěchala do své komnaty. Muži, kteří drželi stráž u dveří, nebyli klidní, jako když je míjela poprvé. Cítili, že se něco stalo. Viděli svého pána se zakrvácenýma rukama a určitě slyšeli i Karolínin křik. Jen si možná nemysleli, že zavražděný byl jejich druh. Jaké bude jejich překvapení, až to zjistí? Nezastavovala se ani neohlížela, jen chvátala po schodech do svého pokoje. Sotva za sebou práskla dveřmi, vrhla se na postel a rozplakala se. Konečně se v ní uvolnilo všechno napětí. A teprve nyní pocítila tu strašlivou bolest z Petrova zranění. Opět se jí vybavila scéna ve sklepení, jeho tvář… Nikdy si to neodpustí! Nikdy! Navždy se bude proklínat za to, že se vůbec narodila. Jak se teď podívá dětem do tváře? Jak ustojí jejich obviňování, že jim zabila otce? Celý život si ponesou vzpo144

karolínina volba

mínku na chvíle, kdy otec umíral, kdy se snažil Karolínu chránit. Ona bude hlavní viník, ne jeho skutečný kat. A jejich nenarozené dítě nikdy nepozná vlastního otce. Nenarodí se do domu, kde ho budou všichni milovat, kde by spokojeně dospívalo. O všechno přišla. O svou lásku, o domov, o důvěru dětí. Dveře se tiše otevřely, ale Karolína to nevnímala. Neměla tušení, že se k ní někdo blíží, že ji hladově pozoruje a touží se s ní milovat i způsobit jí bolest. Teprve když si přisedl na postel, pocítila Karolína, jak se pod další tíhou prohnula. Vyděšeně vzhlédla, a odhalila tak vše, co mělo být pečlivě skryto. „Vaše odvaha na mě velmi zapůsobila,“ řekl Hauser a natáhl ke Karolíně ruku. Vzápětí ji však stáhl a zavrtěl hlavou. „Než jsem si ovšem uvědomil, jak špatná jste herečka. Víte, co vás prozradilo? Ten výkřik. Ženu, kterou jsem obdivoval, by nikdo nepřinutil vykřiknout jen ze strachu, že někdo jiný přijde o život. Truchlete, smrt druhého manžela byste přece měla oplakat. Nepřežije dnešní noc, to by v tom musely mít prsty pekelné síly.“ Zvedl se a ocitl se téměř u dveří, když se k ní znovu obrátil. „Ale jedno na vás přece jen stále obdivuji: pokus sehrát tuhle komedii. Díky tomu budu alespoň obezřetnější. Jestli jste něco plánovala, zapomeňte na to, pokud nechcete nikomu z mých vězňů ublížit. Dnes k vám budu velkorysý, ale dál už k vám tak milý nebudu. Zítra vyrazí posel na Hrad se zprávou císaři o jeho dlouho hledané a nalezené dceři. Buďte připravená a nezapomínejte na naši dohodu. Nechcete přece, abych tu rozkošnou malou dívku prodal mužům, kteří by si ji vzali rovnou do postele.“ 145

Alexander Stainforth. Třetí díl osudů tajné dcery Rudolfa II

Recommend Documents