Alexander Stainforth KRÁSNÁ KAROLÍNA - KAROLÍNINA VOLBA

Alexander Stainforth KRÁSNÁ KAROLÍNA KAROLÍNINA VOLBA Ukázka třetího dílu osudů tajné dcery Rudolfa II. (pod názvem KRÁSNÁ KAROLÍNA – NEBEZPEČNÉ MĚSTO vyjde v roce 2014) Nakladatelství ČAS

1

Motiv na obálce: Rafael Santi (připisováno): Dáma s jednorožcem © Alexander Stainforth, 2013 Editor © Josef Pepson Snětivý, 2013 Frame on Cover © Fotobanka Imagio.cz (TAK s. r.o.), 2013

Cover © Nakladatelství ČAS, Alena Laňková, 2013 © Nakladatelství ČAS, 2013 ISBN 978-80-7475-018-2

2

Kapitola I. Jaro 1604

Karolínu probudil zuřivý štěkot. Prudce se posadila na posteli a pohlédla k oknu, kterým dovnitř proudil měsíční svit. Neznělo to, jako by Vlček proháněl nějaké zvíře, jež na statek přišlo za potravou. Pohlédla na Petra, který dál spokojeně oddechoval a nevnímal nebezpečí, jež číhalo v temnotě noci. Chtěla ho probudit, když se Vlčkovo štěkání náhle proměnilo v radostné kňučení. Někoho vítal… Zvědavost ji přiměla vstát a postavit se tiše k oknu, ale nikoho neviděla. Možná ven zamířil někdo z čeledníku, koho také Vlček probudil. Ano, zdálo se to jako jediné možné vysvětlení. Už se chystala ulehnout zpátky do postele vedle Petra, když se od okna odrazil kamínek. Prudce sebou trhla a zatajila dech. Noc se náhle ponořila do naprostého ticha, jako by držela stráž před hrozbou. Byl to však jen klam, neboť na okno udeřil další kamínek. Rychle přešla k manželovi a pokoušela se ho probudit. Jen se však přetočil na bok, něco tiše zamumlal a pokračoval v hlubokém spánku. Karolína se znovu zadívala k oknu. Kdo to jen může být? Kdo se ji snaží vylákat ven? Neměla by tam chodit, rozhodně ne sama. Pokud se jí nedaří vzbudit Petra, měla by odolat pokušení odhalit tajemství.

3

Cosi ji však lákalo jít ven... Bránila se tomu. Události uplynulého roku měla stále v živé paměti. Přišla o celou rodinu, pokoušeli se ji upálit za čarodějnictví a… Nic z toho však její zvědavost nepotlačilo. Tam venku přece nemůže být nepřítel, jinak by ho Vlček nevítal. Opustila tiše pokoj. V předsíni se ještě obula a přehodila přes sebe slabý plášť, který nosila do deště. Pak odstrčila závoru a vyšla ven. Vlček se k ní okamžitě vydal, ale v polovině cesty se zastavil, zavrtěl ocasem a zamířil zpátky. Lákal ji, chtěl jí něco ukázat. Karolína se nadechla studeného vzduchu a rozhlédla se po dvoře. Za vozy a čeledníkem se mohl někdo skrývat, někdo, kdo by jí mohl ublížit. Vlček ji však vedl zcela opačným směrem. Následovala ho. Připadala si jako smyslů zbavená, když se po všech těch hrozných měsících vrhá do takového nebezpečí. A pak ho spatřila. Opíral se o vrata a působil velmi sebejistě. Zdálo se, že ani na chvíli nezapochyboval o tom, že by se mu ji nemuselo podařit vylákat ven. A navíc samotnou. Zastavila se a chvíli se na něho jen dívala. Při tom pohledu se jí zběsile rozbušilo srdce, naštěstí se však brzy utišilo a dovolilo jí opět uvažovat. Konečně se odhodlala přistoupit až k němu. „Proboha, co tady děláš?“ zeptala se tiše. Jindřich se napřímil a usmál se. Měsíc jim poskytoval dostatek světla, aby si mohli jeden druhého pohlédnout. „Kde je tvůj manžel?“ odpověděl Jindřich protiotázkou a skutečně ho vyhlížel.

4

Karolína mu neodpověděla, místo toho zopakovala svou otázku. Jindřich se jí zadíval do očí. Hledal v nich mladou dívku, poznamenanou hořkým osudem. Už při jejich náhodném setkání v Praze ho překvapilo, jak vyspěle a zoceleně působí. Jako by jí život neuštědřil jediný šrám. Teď se v tom pocitu jen utvrdil. „Přijel jsem tě varovat,“ řekl a doufal, že brzy přijde rozbřesk, aby mu ji odhalil v celé její kráse. Karolíně se okamžitě sevřelo hrdlo úzkostí. „Proboha, před čím?“ „Nemůžeme si promluvit uvnitř?“ navrhl, ale Karolína to okamžitě odmítla. Ne, Petr je nesmí vidět spolu. Bůh ví, co by si pomyslel, kdyby je spatřil společně. Tady může alespoň doufat, že ještě spí, že ho svým odchodem nevyrušila. „V Praze jsem zaslechl zvěsti, že poslední dobou ke Křivoklátu často míří hraběnka Stradová.“ Karolína polkla. Už jen při vyslovení toho jména pocítila nával nevolnosti. „To přece vůbec nic neznamená. Možná jen doprovází císaře a…“ „Tvůj otec je v Praze.“ Karolína prudce zčervenala, když označil císaře Rudolfa II. za jejího otce. Takhle ho nevnímala. Ona měla jen jediného otce – Alberta, muže, který ji vychoval s láskou… a který pro ni zemřel. „Nemluv o něm jako o mém otci,“ prohlásila chladně. Jindřich přimhouřil oči, ale nakonec přikývl. „Sledoval jsem ji,“ pokračoval po chvilce ticha. Karolína už tušila, že by ji Jindřich nevyhledal, kdyby

5

tudy hraběnka Stradová jen projížděla. Něco odhalil, něco, co se jí nebude vůbec zamlouvat. „Několikrát se ve zdejším hostinci setkala s místním knězem.“ Karolína zalapala po dechu a upřeně na Jindřicha hleděla. To přece není možné, říkala si v duchu. Jan Matheides by ji nezradil! Proč by to dělal, jaký by k tomu měl důvod? Věřila mu, věděl o její minulosti víc než Petr! „Myslím, že něco chystá… Možná nám neříkala pravdu, když se objevila v jeskyni i se svým doprovodem a zapřísahala se, že ona s vypálením vesnice nemá nic společného, že Jednooký jednal na vlastní pěst.“ Karolína se otočila. Zdálo se, jako by slyšela zavrzat dveře. Byl to však jen klam smyslů, vyvolaný hrůzami, které se jí znovu vracely do mysli. „Takže ona tu už zase byla…“ zašeptala jen, jako by tomu stále nemohla uvěřovat. Jindřich se zamračil. Nechtěl v Karolíně vyvolávat strach, ale byl přesvědčený o tom, že ji musí varovat před blížící se hrozbou. „Není ti zima?“ zeptal se náhle a už si sundával kabátec. Karolína jen nepřítomně přikývla a nechala Jindřicha, aby ji do něj zabalil. „Možná bychom měli jít někam, kde budeme mít trochu klidu,“ navrhl, čímž Karolínu vytrhl z apatie. S obavami se zadívala ke vchodu do stavení. „Máš pravdu, pojďme se projít,“ souhlasila a otevřela pomalu vrata, aby trochu utlumila jejich nepříjemné vrzání. Jindřich se postavil vedle ní a pomohl jí.

6

Karolínu opustilo vnitřní napětí, když se ocitli v bezpečí lesa. Ptáci už se probouzeli, poletovali ve větvích a zpěvem vítali nový den. Nadechla se vlahého vzduchu a konečně se začala uklidňovat. Vlček je tiše následoval a nepřestával z nich spouštět oči. „Nikdo nás neviděl,“ řekl Jindřich a ohlédl se k vesnici. Karolína přikývla, ale neotočila se. Důvěřovala jeho úsudku. Skryla je tma hustého jehličnatého porostu, kterým se krátkými kroky prodírali do hloubi lesa. Tady, pomyslela si Karolína, tady jsou teprve v bezpečí před zvědavými zraky vesničanů. Budou se ale muset co nejdříve vrátit – začalo svítat a s prvním kokrháním se před chalupami objeví jejich obyvatelé. „Ubytuji se v hostinci, abych ti mohl být nablízku, kdyby se něco…“ „To nesmíš!“ vykřikla, až ptáci na nejbližších stromech poplašeně opustili své úkryty. „Musíš se vrátit do Prahy, domů k Felise.“ Jindřich se od ní odvrátil. „Proč mě odmítáš?“ Karolína se nadechla, nevydala však jedinou hlásku. Věděla moc dobře, proč nestojí o Jindřichovu pomoc. Nechtěla mu to však prozradit, aby nezradila sama sebe, aby sama nemusela naslouchat myšlenkám, jež by ji ještě více znepokojovaly. Stačilo už jen to, že jsou ukryté kdesi v zákoutí její mysli, připravené zaútočit a svést ji z cesty, kterou v Unhošti započala. „Jsem vdaná, manžel se o mě postará,“ prohlásila rázně.

7

Jindřich pevně stiskl rty. Skoro by přísahala, že slyšela, jak zaskřípal zuby. Kdyby byl den, spatřila by, jak zatíná pěsti, až mu zbělely klouby. „Neměl bys tu být, a já bych s tebou neměla mluvit.“ Jindřich odvážně popošel blíž, přesto mezi nimi zůstal dostatečný prostor, který Karolíně umožňoval držet si od něj odstup. „Přišel jsem ti pomoct. Se mnou můžeš být na nebezpečí připravena. Já se s tvým manželem nechci měřit, ale ani se před ním nehodlám skrývat.“ Karolína zčervenala. „Tak jsem to přece…“ Utišila se. Slova byla zbytečná. Jindřich v ní uměl číst. „Není to zvláštní?“ prohodil najednou skoro až pobaveně. „Co?“ hlesla a zrozpačitěla. „Nic.“ Nemohl to vyřknout nahlas, nehodilo se to. Ale měl pocit, jako by bojoval se všemi muži v Karolínině životě. Nejdříve její první manžel Adam, teď Petr. Jen on zůstával kdesi v pozadí, nyní vlastní vinou. Ta prokletá čarodějnice Dora ho pěkně doběhla a zničila mu život. „Odjedeš?“ zeptala se najednou. „Neměl bych. Co když jsi skutečně v ohrožení? Co když na tebe hraběnka Stradová chystá léčku, a já tu nebudu, až mě budete ty a tvoje rodina nejvíc potřebovat?“ „K ničemu takovému nedojde,“ prohlásila Karolína, hlas se jí však zachvěl nejistotou. „Tím bych si nebyl tak jistý. Cítím v kostech, když je nebezpečí blízko. A moje kosti mě nikdy nezradily.“ „Děsíš mě.“ Karolína se opřela o strom a zvažovala, zda Jindřich nemá pravdu, zda by skutečně nebylo

8

moudřejší souhlasit s jeho návrhem. Ať se ubytuje v hostinci, ať zdálky sleduje jejich statek a… Ne, to je zcela nemožné. Petr by na to přišel. Ještě by ji obvinil, že mu nedůvěřuje jako muži, který ji ochrání. Znamenalo by to pro něj potupu. Ne, zopakovala v duchu, tím ho nemůže ranit. „Nechci tě děsit, jen ti říkám…“ „Musíš odjet, Jindřichu,“ nenechala ho domluvit. „Jsem ti velmi vděčná, že jsi mě přijel varovat, ale naše cesty se rozdělily. A tak to musí i zůstat.“ „Naše cesty se rozdělily,“ zopakoval po ní. „Nikdy mi to neodpustíš?“ „Tak to přece není,“ namítla Karolína. „A jak to tedy je?“ „Jsi ženatý a já jsem vdaná. K tomu není třeba dalšího vysvětlování.“ Jindřich hned neodpověděl. Přistoupil k ní ještě blíž. Jako by si přál nadechnout se vůně jejích vlasů, jako by chtěl vnímat tlukot jejího srdce na svém, až by se k ní pomalu přimkl a zmocnil se jejích rtů. Naštěstí se uměl ovládat a všechny tyto představy zůstaly uvězněné v jeho mysli. Slova však potlačit neuměl. „Pořád k tobě něco cítím,“ řekl zastřeným hlasem. Karolína se napřímila. Ne, tohle odmítala poslouchat. Musí se okamžitě vrátit na statek, nemá už tady co pohledávat. Jindřich jí sdělil vše, co měl na srdci, a ona mu za to byla vděčná. Jenomže minulost zůstane navždy jen minulostí. Nač tedy jitřit rány, když mohou žít přítomností? „Sbohem,“ prohlásila a zamířila zpátky ke statku. Jindřich ji však zadržel. Vzal ji za ruku a přiměl ji zastavit se.

9

„Omlouvám se, nechtěl jsem…“ „Miluješ přece Felisu!“ Jindřich sklopil oči k zemi. Musel si srovnat myšlenky, než mohl opět pokračovat. „Miloval jsem tvou matku a miluji i tebe. Felisa…“ „Je to tvá žena!“ „Máš pravdu, ale k ní jsem nikdy necítil to, co cítím k tobě.“ Karolína polkla. Obezřetně se rozhlédla kolem. Kdyby někdo zaslechl jejich rozhovor, zničilo by jí to život. Petr by jí pak už nikdy nedůvěřoval, a ona ho milovala! Ano, miluje Petra! K Jindřichovi ji nevážou žádná pouta, byla zpřetrhána. Nenese na tom žádnou vinu, myslela si, že je mrtvý a… „Neměl jsi uvěřit Doře! Lhala tobě i mně, aby dosáhla svého!“ „Měl jsem o tebe takový strach, že bych přislíbil cokoliv, jen abys byla v bezpečí. Copak je těžké tomu porozumět? Málem jsem zemřel, a ta žena mě uzdravila. Slíbila, že budeš v bezpečí, že tě zachrání, jen jsem tě už nikdy nesměl vyhledat.“ „Nezachránila mě.“ Jindřich přimhouřil oči. „Co to říkáš?“ „Dora mě nezachránila!“ Karolína cítila, jak její hlas nabral na síle a jistotě. Samotnou ji překvapilo, s jakým zadostiučiněním to prohlásila. Jako kdyby tím chtěla Jindřichovi ublížit. „Jednooký mě prodal nějakému muži. Pak… Pak ho přepadl a zavraždil, aby mě získal zpět a mohl mě prodat někomu dalšímu. Ubránila jsem se. Jednooký je mrtvý.“ Záměrně vynechala podrobnosti. Nechtěla už vzpomínat, jak vyskočila z kočáru, jak ji Jednooký pronásledoval a

10

znásilnil. Jen při těch vzpomínkách se jí zatočila hlava, a kdyby ji Jindřich včas neuchopil do náruče, omdlela by. „Je mi to tak líto…“ hlesl a jejich rty k sobě měly náhle velmi blízko. Karolína vnímala, jak se na ni Jindřich dívá, jak se jeho oči změnily. Žhnula z nich vášeň a touha po polibku. Musí se přimět odejít, jinak se stane něco strašného. „Pusť mě, jsem v pořádku.“ Jindřich neochotně uvolnil sevření a odkašlal si. „A jak ses dostala až sem? Hraběnka Stradová mi jen řekla, že ses provdala za Petra Sýkoru. A já jsem se příliš nevyptával. Důležitá byla jen zpráva o vašem sňatku.“ „Ty vzpomínky mě mučí. Nikdy se už nezbavím obrazů ohně, křiku, nenávisti a pachu spáleného masa, když upálili Doru a pak se pokusili udělat to samé i mně.“ Jindřich zrudl. Vztek v něm doslova burácel. Usídlil se v každé části jeho těla a toužil se probojovat ven, ublížit všem lidem, kteří Karolíně chtěli vzít život. Ale proč? Proč k ní chovali tolik nenávisti? „Neměl jsem ani tušení…“ „Jistěže neměl. Ale je to minulost, už se k ní nechci vracet.“ Ucítila, jak se jí Vlček otřel o nohy. Díval se k východu z lesa. Byla si jistá, že jí naznačuje, aby odsud co nejdříve odešla. Petr se už možná probudil a hledá ji. Jak mu vysvětlí, kde byla? „Pověz mi víc. Proč upálili Doru? Proč se jejich nenávist obrátila i k tobě?“ Karolína mu pohlédla do očí. Zahlédla v nich smaragdové odlesky – temnota lesa tedy pomalu ustupovala.

11

„Dora uměla uzdravit víc lidí než felčaři. A já jsem se od ní učila.“ O detailech se opět nezmínila. Neznal je ani Petr. Čím méně lidí o nich vědělo, tím lépe pro ni. Nestala se jednou ze sester, nepřijala dar, kterým mohla zachránit mnoho lidských životů. Sama si zvolila další cestu osudu. „Jde o ten požár v Buštěvsi?“ zeptal se, jako by mu do pečlivě skládané mozaiky zapadly další střípky. Karolína zaváhala, než krátce přikývla. „Nechci na to vzpomínat, Jindřichu. Nechci.“ „Už se tě na to nikdy nebudu ptát, jen mi ještě…“ „Ne! Už je čas rozloučit se.“ Jindřich ji znovu uchopil za ruku a musel se hodně ovládat, aby ji nestrhl do náruče a nezasypal ji tisíci polibků, jimiž by odčinil svá pochybení a svou důvěru v Doru. „Jeden polibek,“ zašeptal najednou. Nedokázal si udržet odstup, ne ve chvíli, kdy byl s Karolínou zcela sám a vybavila se mu jejich společná noc v jeskyni. Bože, jak ji může pořád tolik milovat? Myslel si, že na ni díky Felise zapomněl, že potlačil touhu, která v něm dřímala… Karolína se zachvěla. Představa, jak se jí dotýkají Jindřichovy plné rty, v ní probouzela dychtivou touhu. Musela ji umlčet. Nesmí zapomenout na Petra a jeho dítě v jejím lůně. „Sbohem, Jindřichu. Buď šťastný.“ Pak se rychle otočila a s Vlčkem za sebou zamířila ke statku. Jindřich ještě dlouho zůstal stát na místě a sledoval Karolínu, dokud nevyšla z lesa. Zhroutil se mu celý svět. Felisa… A teď Karolína. Miloval ji. Tolik ji miloval, že by byl ochoten udělat cokoliv, aby ji získal. Náhle ho

12

napadlo se za ní rozběhnout, včas se ale zarazil při pomyšlení, jaké by jí tím způsobil nepříjemnosti. Možná svého manžela skutečně miluje. Možná je šťastná, a on jen narušuje její klidný život. Ubytuje se v hostinci a uvidí. Času má na rozdávání.

13

Kapitola II.

Karolína cítila v zádech Jindřichův pohled, ale přiměla se neotočit. Vlček se držel několik kroků za ní a ještě několikrát se zastavil a zadíval se za Jindřichem, jako by se ho snažil přimět k tomu, aby je následoval. „Vůbec ho neznáš, a přece jsi ho vítal jako přítele,“ promluvila na psa Karolína, když se konečně objevil po jejím boku. Vlček zakňučel a Karolína přemýšlela, zda jí to němé zvíře může rozumět. Byli spolu tak spjatí, vystopoval ji tehdy až na faru… Pohlcena myšlenkami na Jindřicha a minulost ani nevnímala cestu, kterou mířila ke statku. Ke svému domovu. Ke svému manželovi. Ke své jediné lásce. Zachvěla se, tělem jí projela úzkost. Miluje Petra, Jindřich ji přenechal Doře… Musí Petrovi zůstat věrná! Musí! K Jindřichovi přece už nic necítí! Při jejich setkání v Praze se ani nezachvěla, tak proč je to teď jiné? Už už otevírala vrata statku, když si uvědomila, že má na sobě Jindřichův kabátec. Zpanikařila a rychle pohlédla k oknům, zda z nich nikdo nevyhlíží. Přineslo by to jen trápení, o které nestála. Rychle si kabátec svlékla a pokoušela se jej schovat v podpaží. Jakmile vklouzli do dvora, odnesla ho do stáje, kde ho zakryla slámou. Až bude mít jistotu, že ji nikdo nemůže zpozorovat, přemístí ho na bezpečnější místo. Nedokázala si představit, jak by Petr zareagoval, kdyby ho objevil. Měla strach, že by jejich vztah odsoudila k záhubě.

14

Vlček ji při tom pozoroval jako tichý svědek. A doprovázel ji až ke dveřím statku, kde se ke Karolíně přitiskl a odmítal ji nechat odejít. Usmála se na něj a sehnula se, aby ho podrbala za ušima. „Ještě že dokážeš udržet tajemství,“ řekla smutným hlasem a pak se potichu vkradla zpátky do ložnice. Petr se právě probudil a ještě rozespalý se posadil. „Kdes byla tak časně ráno?“ „Nemohla jsem spát, byla jsem se projít na dvoře,“ zalhala a ani jí přitom nezalila potupná červeň. Nenáviděla se za to, že Petrovi lže. On si to nezasloužil. Posadila se na postel a vklouzla do manželovy náruče. „Jsi prochladlá,“ zašeptal a políbil ji do vlasů. Karolína mlčela a potlačovala slzy, které se jí draly z očí. Už už mu chtěla říct pravdu, když se zarazila. Ne, Petr se nesmí dozvědět, že za ní byl Jindřich. Jen by mu to ublížilo, jen by to do jejich manželství vneslo nelad. Žár Petrova těla ji uklidňoval. Myšlenky na Jindřicha pomalu skomíraly a ona se ubezpečovala, že záchvěv touhy po Jindřichovi je zažehnán. Miluje svého manžela. Tam v lese se jen nechala mámit minulostí. „Půjdu,“ řekl Petr, zatím se však odmítal vzdát objetí. „Už? A kam?“ „Musím vzít koně ke kováři. Zanedbával jsem je příliš dlouho.“ Karolína mlčky přikývla a políbila Petra na hrdlo. Děkovala Bohu za city, které k němu stále chovala. „Zůstaň ještě chvíli se mnou, prosím,“ naléhala na něj a ještě úžeji se k němu přimkla. „Jsi rozrušená. Copak se stalo?“

15

„Jen zlý sen,“ zalhala. Petr ji opět políbil do vlasů a objal ji svými silnými pažemi. Přála si, aby tento okamžik nikdy neskončil, aby trval na věky věků. „Miluji tě, Karolíno,“ zašeptal jí Petr do ucha. Tělem jí projelo vzrušení, když ucítila jeho horký dech. „Já tě také miluji,“ odpověděla a nemohla přeslechnout, jak si Petr hluboce vzdychl. Konečně se přiměl vstát a omýt si obličej v dřevěném lavoru s vodou, umístěném na podstavci vedle postele. Karolína se zachumlala do přikrývky a sledovala, jak se Petr obléká. Seslalo jí ho samotné nebe. Zachránil ji z beznaděje, z života, který neměl smysl ani cíl. Pod srdcem nosí jeho dítě a netouží po ničem jiném, než ho učinit šťastným. Proč se tu musel Jindřich objevit? Proč se teď utvrzuje o lásce k manželovi, když ho skutečně miluje? Je možné, aby milovala dva muže? Aby toužila zároveň po Jindřichovi i po Petrovi? „Vrátím se brzy,“ usmál se na ni Petr a odešel z místnosti. Karolína osaměla. Mohla se tak ještě víc ponořit do myšlenek. Oprostila se od výčitek svědomí, jejich místo však rychle zaujal neklid. Co když se hraběnka Stradová pokusí znovu zasáhnout? Co když v ní stále dřímá nepřítel a jen čeká na vhodnou příležitost udeřit? Proč by to ale dělala? Přislíbila jí, že už se nikdy neuvidí. A Karolína jí všechno odpustila. Nerozuměla tomu. Třeba je to jen náhoda… Proč by se ale setkávala s knězem? Musí ještě dnes otce Matheida navštívit. Promluví si s ním a všechno se rázem vysvětlí. Kněz by jí přece nelhal. On je ten poslední člověk, jehož by podezírala

16

z nějakých špinavých intrik. Byla přesvědčená o jeho přátelství. Karolína v posteli nevydržela dlouho. Musela se zaměstnat prací, aby celý den jen nepřemýšlela nad událostmi, které by ji opět mohly vrhnout do rukou nepřátel. Postarala se o Markétu a Honzíka a pak se vypravila na faru. Zastihla však otce Matheida ve chvíli, kdy se chystal učit číst a psát nejmladší děti z vesnice. „Něco se přihodilo?“ zarazil se kněz, když se střetl s Karolínou. „Běžte dovnitř,“ pobídla děti, které se kolem nich shlukly, a postrčila je přes práh místnosti, ve které probíhala výuka. Zavřela za nimi dveře a zpříma se podívala knězi do očí. „Musíme si promluvit.“ „A o čem?“ „Vy moc dobře víte, o čem. Dnes ráno mě navštívil Jindřich,“ zašeptala pro případ, že by některé z dětí poslouchalo za dveřmi. „Jindřich? Ten Jindřich, kterého jsi pokládala za mrtvého?“ Kněz ji odvedl ode dveří a zdál se stejně znepokojený jako ona. „Ano, přesně ten.“ „Co tu pohledává? Myslel jsem, žes říkala, že je šťastně ženatý s jistou ženou.“ „Ano, to jsem říkala. Ale… Je pravda... Je pravda, že se setkáváte s hraběnkou Stradovou, že vás tu už několikrát navštívila?“ Jan Matheides zbledl a oči mu pohasly. „Takže je to pravda,“ odtušila a přidržela se rukou zdi, když se jí zmocnila nevolnost.

17

„Jsi v pořádku? Nemám ti přinést trochu vody?“ „Ne, nic mi není.“ „Karolíno…“ Kněz pohlédl ke dveřím, za nimiž ho čekalo osm dětí. „Promluvíme si k večeru, všechno ti vysvětlím.“ „To doufám.“ „Neměj z ničeho obavy. Nejsem tvůj nepřítel.“ Karolína pokývla hlavou. Kéž by tomu mohla věřit! Už jednou se v lidech zklamala. Marie s Josefem ji zachránili po vypálení Olšan, a pak se proti ní spikli, když se dozvěděli o jejím skutečném původu a když si uvědomili, jaké následky by pro všechny mohlo mít její uvěznění. Raději se rozhodli zničit všechny stopy. Mohla však věřit otci Matheidovi jen pro jeho kněžské roucho? Neskrývá se za ním další zrada? „Musím se teď věnovat dětem. Slib mi, že k večeru přijdeš.“ „Ano, přijdu, otče.“ Jan Matheides si ji krátkou chvíli zádumčivě prohlížel, až nakonec kývnul na rozloučenou a zamířil do učebny. Karolína pomalu scházela po schodech do kuchyně. Rozhodla se navštívit Ludmilu, farskou hospodyni. Možná ona něco zpozorovala, povšimla si Matheidova neobvyklého chování či jeho podivných odchodů z fary. Zaklepala na dveře kuchyně a pak vklouzla dovnitř. Ludmila připravovala dětem šálky teplého mléka a byla tak soustředěná, že přeslechla její příchod. „Dobré ráno, paní Ludmilo,“ promluvila na ni Karolína. Stařena sebou polekaně trhla a ustoupila o krok stranou. „Proboha, Karolíno! Tys mě ale vyděsila!“

18

„Omlouvám se. Klepala jsem…“ „Sluch mi slouží čím dál míň. Jen se posaď,“ pobídla Karolínu, která si odsunula židli od stolu. Sledovala, jak Ludmila naplnila šálky horkým mlékem a do každého z nich přidala lžíci medu. Z šálků se kouřilo a celou místnost naplnila nasládlá vůně. S díky přijala, když jí Ludmila nabídla také. „Hned se vrátím, jen to odnesu nahoru,“ usmála se hospodyně, a Karolína tak na chvíli osaměla. Měla zatím alespoň dostatek času promyslet si, jak se Ludmily nenápadně zeptat na kněze. Musí se mít před ní na pozoru. Určitě její lest prohlédne a pak bude ještě více otázek a zvědavých pohledů, než je tomu dosud. Ludmila se už za okamžik objevila zpět v kuchyni. Její vrásčitou tvář rozjasnil přívětivý úsměv a šedé oči ožily, když na Karolínu znovu pohlédla. Usadila se na židli proti ní a vzala ji za ruce. „Jak se ti vůbec daří? Nenavštívila jsi mě už hodně dlouho.“ Karolína se omluvila. Opravdu měla spoustu práce na statku a po nedělní mši vždy honem pospíchala domů, aby mohla být všem nápomocná. Petr ji sice v jejím stavu velmi šetřil, přesto by jí nepřipadalo spravedlivé, kdyby měla jen přihlížet, jak se ostatní ohánějí, zatímco ona by seděla zavřená ve světnici. „Často vzpomínám na to, jak zbědovaná jsi k nám přišla a jaké štěstí se na tebe usmálo, když si tě Sýkora vyvolil za ženu.“ „Ano, to je opravdu velké štěstí.“ „A až mu porodíš syna, učiníš ho tím nejpyšnějším mužem na světě.“ Karolína se napila mléka a usmála se.

19

„A vy jste šťastná? Netrápí vás otec Matheides příliš?“ „Kdepak. I když je poslední dobou takový zachmuřený…“ Karolína zpozorněla. Stará žena ani netušila, jak se Karolína obávala svést rozhovor právě tímto směrem, aby to nebyl nápadné, a jak jí to vlastně ulehčila. „Není snad něco v pořádku?“ „Sama nad tím stále uvažuji,“ přiznala stařena a zahleděla se ke dveřím, jako by na nich mohla přečíst odpovědi. „Občas odjíždí pryč. Ale brzy se zase vrací.“ Karolína zatajila dech. „Myslíte…“ Zaváhala, zda na sebe touto otázkou příliš neupozornní, ale pak pokračovala: „Myslíte, že se s někým setkává?“ „Možná. Ano, nejspíš ano. Ale nechce o tom hovořit. Zdá se mi, jako by ho něco trápilo, mučilo... Něco, co mu nedovoluje se svěřit.“ „Možná se jedná jen o jeho působení ve zdejší farnosti.“ „Ne, o tom velice často rozmlouváme. Protestanti to nemají jednoduché. Arcibiskup se už několikrát zajímal o jeho působení a odmítání katolických mší. Pokaždé se však zdánlivým ústupkem podařilo zažehnat nejhorší... Mám pocit, jako by se jeho odchody týkaly tebe, Karolíno.“ Mladá žena prudce zčervenala a odvrátila se, aby se s Ludmilou nemusela střetnout očima. „Pokaždé, když se vrací, padne tvé jméno. A tváří se přitom tak neklidně, jako by se tudy měla přehnat stoletá bouře.“ „To je přece nesmysl…“

20

„Ano, možná se pletu, možná už za vším vidím jen špatnost dnešního světa.“ Karolína upila mléka a pak se zvedla. Netušila, že tím jen posiluje Ludmilino podezření. Měla ještě chvíli setrvat a postavit se situaci čelem. Takhle už hospodyně nabyla jistoty, že Karolínina minulost skrývá tajemství, které by někdo mohl chtít odhalit. Tajemství, na jehož konci číhá nebezpečí a smrt. Něco zaslechla, i když se na to kněze ani Karolíny nikdy nezeptala. Byl to příběh dívky, která rozvášněnému davu v nedaleké vesnici utekla doslova z hranice. Zajímavé na tom bylo to, že právě v tuto dobu přivedl kněz Karolínu na faru. „Omlouvám se, Ludmilo. Musím se už vrátit domů.“ Stařena přikývla. „I mě by to znepokojovalo.“ Karolína na to raději neřekla nic. Pochopila, jak se Ludmila dovtípila, že knězovy tajemné odchody mají souvislost právě s ní. Zatím sice neznala podrobnosti, přesto však bylo nebezpečné zůstávat v Ludmilině společnosti. Udělala chybu, že sem vůbec zašla. Jakmile se ocitla na čerstvém vzduchu, obešla faru a prošla přes náměstí až na cestu ke statku. Potkala se s kovářovou ženou Josefou a dcerou místního pekaře. Obě ženy si ji nápadně prohlížely a skoro by přísahala, že o ní začaly mluvit, jakmile přešla. Ach, bože, pomyslela si Karolína, začínám z toho už bláznit? Vidím nepřítele i v těch nejnevinnějších a nejpřátelštějších lidech… S úlevou vstoupila otevřenými vraty do dvora a jen krátce se pozdravila s čeládkou. Toužila být sama, nikým nerušena a nerozptylována. „Karolíno! Karolíno!“ vykřikl čtyřletý Honzík a rozeběhl se k ní, aby ji objal kolem nohou.

21

„Copak se stalo?“ zeptala se a pohladila chlapce po hlavě. V tu chvíli z chodby vyšla i Markéta. V osmi letech se zdála vyspělejší než většina dívek jejího věku. Karolínu čas od času zamrzelo, jak je dívka vážná, jak málo se raduje a užívá si dětství. „Zuzana má horečku, vůbec nevstala z postele,“ řekla dívka a ustoupila stranou, aby kolem ní Karolína mohla projít. Honzík ji chytil za ruku a následoval ji. „Spí?“ Podívala se na dívku, která zavrtěla hlavou. Karolína tedy zaklepala na dveře ženina pokoje a vstoupila dovnitř. Už zdálky spatřila, jak má Zuzana rozpálenou tvář. „Mohu jít dál, Zuzano?“ zeptala se Karolína, než překročila práh. Dětem přikázala, aby zůstaly na chodbě a nechodily dovnitř. Ještě to by scházelo, aby se nakazily i ony! „Samozřejmě, paní.“ Zuzana zakašlala a pokusila se trochu nadzvednout na loktech, i když ji tělo bolelo, jako by dostala sto ran bičem. Karolína zavřela dveře a pak se posadila na kraj postele k Zuzaně. „Možná byste tu neměla být. Pán se bude hněvat, až zjistí, že jste u mě byla.“ „Netušila jsem, že jste nemocná. Včera přece…“ „V noci mě probudilo nesnesitelné horko, nemohla jsem se skoro pohnout. Teď už je to trochu lepší.“ „Připravím vám nápoj, mám jeden tajný recept, který vám určitě pomůže.“ „To je od vás laskavé, paní, ale musím stejně vstát, abych připravila oběd. Nemůžeme přece ostatní nechat o hladu.“

22

„S tím se netrapte. Oběd snad ještě zvládnu připravit sama.“ „Neměla byste, paní…“ „Nechci už slyšet žádné námitky! Musíte odpočívat, abyste se brzy uzdravila. Práce by tu nemoc jen prodloužila.“ Zuzana se na ni vděčně usmála. Sice se chtěla pustit do práce, s vděkem však zůstane ležet pod teplou přikrývkou. Jen jeden den, slíbila si. Tím nemoc zdolá a zítra se bude moci opět postavit k plotně. Karolína se zvedla a opět přikázala dětem, které ji následovaly až do kuchyně, aby Zuzanu nenavštěvovaly. Dospělý si s horečkou poradím mnohem rychleji, ale kdyby onemocněly ony, mohlo by je to stát i život. Zarazila se, když postavila kotlík s vodou nad ohniště. Slíbila Zuzaně nápoj, který ji vyléčí… Proč to udělala? Do háje plného mocných bylin už přece nemůže vstoupit. Několikrát se o to bezvýsledně pokoušela. Navíc je den, to by zřejmě byla i tak bezmocná. Vzdala se daru, který je teď velmi potřebný. A co kdyby onemocněly děti? Proč na to nemyslela dřív? Ach, ano, klamavá slova Dory, jež se ji pokusila odtrhnout od skutečného života. Přitom to nebylo zapotřebí, nemusela se vzdávat žádných lásek, žádných běžných starostí... Náhle si vzpomněla, že i ve zdejší kuchyni mají sušené byliny. Otevřela kredenc a začala vyndávat látkové pytlíky. Byly označeny různými barvami pro snadné rozpoznání. Zuzana si možná přesně pamatovala, pod jakou barvou se konkrétní bylina skrývá, Karolína se nechala vést jejich vůní.

23

Ano, už poznala lipový květ i květ černého bezu. Následovala instinkt a připravila Zuzaně silný horký nápoj, který osladila medem. Když s hrnkem zamířila k Zuzaně, musela ji probudit a přimět ji vypít nápoj ještě horký. Pak se pustila do česnečky a dala péct chléb, aby byl oběd včas. Díky práci tak alespoň na krátký okamžik zapomněla na starosti, jež ji sužovaly. Kdyby však věděla, že krátce před polednem Petr objevil Jindřichův kabátec, její neklid by se ihned vrátil v plné síle.

24

Kapitola III.

Vůně česnečky pronikla otevřeným oknem až na dvůr. Karolína, odnesla jídlo do čeledníku a spěšně se vracela do kuchyně, aby ho přichystala také manželovi. Když se objevil ve světnici, usadili se společně s dětmi a pomodlili se. Karolína zaváhala, než si lžící nabrala z talíře. Petr se na ni zatím ani jednou nepodíval, jen upřeně pozoroval, jak se z polévky ještě kouří. Možná si to jen namlouvala, ale měla pocit, že ve vzduchu visí zvláštní napětí. „Přihodilo se něco?“ osmělila se po chvilce. „Nic,“ odpověděl Petr suše a pobídl Honzíka, aby se pustil do jídla. Karolína mu nevěřila. Jindy by si všiml, že si Markéta upletla vlasy do copu, že s nimi Zuzana nesedí u stolu… „Kde jsi ráno byla?“ zeptal se. „Na faře za otcem Matheidem, zdržela jsme se tam chvíli s Ludmilou.“ „Má se dobře?“ „Ano, má.“ Karolína se přinutila zůstat klidná, i když měla podezření, že Petr cosi vytušil. Když všichni dojedli, Petr poslal děti ven. Je třeba nanosit vodu koním, ať jsou malí trochu prospěšní... Pokusil se přitom žertovat a vnést do slov veselý tón, aby děti od práce neodradil, přesto si Karolína povšimla stínu, jenž mu přeběhl po tváři. Zachvěla se, když zůstali sami. Napětí se ještě více stupňovalo, jak Petr mlčel. Posadil se zpět ke stolu,

25

zvažoval otázky i to, zda si Karolína takovou nedůvěru vůbec zaslouží. „V noci jsi skutečně byla jen na dvoře?“ Karolína zbledla právě ve chvíli, kdy se s ní manžel střetl očima. Odhalil ji. Někdo je musel vidět nebo slyšet. Tajemství se jí nepodařilo udržet, jak v to vůbec mohla doufat? Je to malá ves. „Ne,“ přiznala nakonec. Postavila se a zavřela okno. Tento rozhovor není určen pro žádné zvědavé uši. „Našel jsem ve stáji kabátec. Komu patří?“ Karolíně se zatočila hlava. Minulost ji opět dohnala. Není před ní úniku, není možnost se před ní ukrýt. Posadila se na židli vedle Petra a položila svou ruku na jeho, ale ucukl. „Důvěřuješ mi?“ „Ne, když jsi mi hned neřekla pravdu,“ obořil se na ni. Čelo se mu zkrabatilo zlostí a žíly na krku se napnuly, jak se pokoušel zadržet vztek a ovládnout se. „Měla jsem ti to říct hned, ale bála jsem se.“ „Čeho?“ Karolína se od něj odvrátila. Nedokázala se dívat do jeho ledových očí. Muž, který teď seděl vedle ní, nebyl Petrem Sýkorou, jehož znala, jehož milovala. Čišel z něj chlad, přísahala by, že cítí, jak jí ovanul burácivý vítr. „Toho, že mi pak nebudeš důvěřovat a že to poškodí náš společný život.“ Petr se prudce odstrčil od stolu. Měl sto chutí něco rozbít, dát průchod vzteku. Už dlouhá léta jím necloumala zlost tak, jako v tuto chvíli. Posedl ho démon zlých myšlenek. „Kdo je to?“

26

„Kdo?“ hlesla Karolína, neschopna ovládnout rozechvělý hlas. „Ten muž!“ vykřikl Petr vztekle a opřel se rukama o stůl. Díval se Karolíně zpříma do očí a snažil se v těch jejích najít pravdu. Rychle se postavila a odstoupila od něho. „Naháníš mi hrůzu,“ zašeptala. Petr také vstal a otočil se k ní zády. Tohle nechtěl. Všechno se přece může rozumně vysvětlit. Odsoudil ji, aniž by ji vyslechl, jako by už předem věděl, že ho podvedla s jiným mužem. „Omlouvám se,“ hlesl a posadil se zpět ke stolu. Schoval si hlavu do dlaní a čekal, zda bude Karolína sama pokračovat, nebo ji bude muset vyzvat. „Vím, jak se bojíš zklamání. A taky to, jak na tebe zapůsobilo, když jsme se dozvěděli, že je Jindřich naživu,“ šeptala Karolína. „Tak on tu byl?!“ „Přijel mě varovat. Černým dnům zřejmě není konec. Nechtěla jsem, abys o jeho návštěvě vůbec věděl, protože jsem se obávala přesně takové odezvy. V noci mě probudil hluk, vyšla jsem ven a u vrat stál Jindřich. Nemohla jsem dopustit, že se vy dva potkáte. Jak by to proboha vypadalo, kdybys vyšel ven a našel nás spolu? Tak jsem ho přiměla jít pryč ze statku, ale byla zima – nabídl mi svůj kabátec, který jsem mu po našem krátkém rozhovoru zapomněla vrátit a ukryla ho ve stáji.“ „Abych ho neviděl,“ podotkl Petr jízlivě. „Ano,“ souhlasila. „Je pořád ještě tady? O čem jste mluvili?“ „Chtěl se ubytovat v hostinci, aby byl nablízku, kdyby nám hrozilo nebezpečí. Zdá se, že se o mě

27

hraběnka Stradová často zajímá a dokonce se setkala i s otcem Matheidem.“ Petr zbledl. Nemohl uvěřit tomu, že by je kněz zradil! Byl to přece duchovní, který pokračoval v Kristových šlépějích! „Musíme si s ním promluvit!“ „Ne, udělám to sama. K večeru za ním mám přijít.“ „A jak mám vědět, že to není jen lest, aby tě Jindřich získal zpět?“ „Ráno už jsem s otcem Matheidem mluvila. Nezdálo se mi, že by Jindřich neříkal pravdu.“ „Půjdu s tebou!“ trval na svém Petr. „To není možné. Musíš zůstat tady, s dětmi. Ochránit je, kdyby se přihodilo něco zlého. Já se o sebe postarám.“ „Něco zlého? Co tím myslíš?“ „Vyvraždili mou rodinu, vypálili vesnici… Někdo silný, někdo, kdo děti ubrání, s nimi musí zůstat.“ Petr pátral v Karolíniných očích. Snažil se v nich snad odhalit sebenepatrnější náznak klamu. Stále jí nedůvěřoval? „Doprovodí tě někdo z čeládky.“ „Nemá to smysl. Pokud jsem skutečně v nebezpečí, neochrání mě ani družina těch nejlepších mužů.“ „Proč hraběnka Stradová navštěvuje otce Matheida?“ „To se právě pokusím zjistit,“ ubezpečila ho. Petr přikývl. Vztek z něj doslova vyprchal. Položil si ruce na stůl a vzdychl si. V životě ho provází jen neštěstí. Jeho první žena Anna měla ráda mužskou společnost, před svatbou i po ní. Celá vesnice si šeptá, že Honzík ani není jeho syn. A teď Karolína – nikdy neunikne ze spárů minulosti. Bude ji pronásledovat na každém kroku. „Měli bychom odsud odejít,“ řekl rozhodně.

28

„A kam bychom šli?“ podivila se a posadila se vedle Petra. Tentokrát ji od sebe neodstrčil, naopak sám vzal její ruku do své. „Pryč, daleko osud.“ „Není kam utéct, Petře. A navíc se odsud bez povolení nemůžeme odstěhovat. Náš osud je jen v božích rukách.“ „Myslím, že je v rukách té proradné Stradové!“ Karolína na to neřekla nic. Objala Petra kolem krku a zadívala se mu do očí. „Omlouvám se, že jsem ti neřekla pravdu. Měla jsem strach, aby sis nemyslel…“ „On po tobě stále touží, Karolíno,“ řekl Petr s naprostou jistotou. Žárlivost se ho znovu začala zmocňovat. „Ne, miluje svou manželku Felisu,“ namítla Karolína, i když si tím zcela jista nebyla. „Přece tomu sama nevěříš! Je do tebe zamilovaný, jinak by tě nepřijel varovat. Kdyby mu na tobě nezáleželo, nedozvěděl by se o zdejších návštěvách hraběnky Stradové.“ „Já ale miluji tebe.“ „Snad je to pravda.“ „O tom tě přesvědčím.“ Políbila ho na ústa a přimkla se k němu tak naléhavě, až se s ní zvedl a odnášel ji do jejich světnice. *** Karolína ležela Petrovi v náručí a usmívala se. Byla šťastná. Nakonec všechno dobře dopadlo, Petr se na ni už

29

nehněvá a ona mu nemusí lhát. Kdyby to byla tušila, neměla by před ním žádné tajnosti, jenomže… „Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se a něžně ji hladil po zádech. „Nad námi,“ přiznala bez okolků a otočila se k němu. Položila si ruku na jeho zarostlou hruď a přejížděla po ní jemně prsty. „Žárlím, toho sis už ale zajisté stačila všimnout.“ „To ano,“ připustila s úsměvem a náhle zvážněla. „Trochu mě ale děsí, jak mi nedůvěřuješ. Nikdy bych tě nezradila, nikdy!“ „Ani s Jindřichem? Co když po tobě stále touží?“ Karolína zaváhala. Měla by mu snad prozradit, jak její rozhovor s Jindřichem pokračoval, jak jí vyznal lásku? Ne, i upřímnost má mít své meze. „Nemiluje mě, to bych poznala,“ zalhala a na důkaz toho mu odvážně pohlédla do očí. Znovu klamala vlastního manžela, milovaného Petra… Sama však v lese cosi pocítila. Minulost. Dostihla ji, odhalila jí city uplynulých měsíců. City, které v ní měly zůstat pohřbeny. V Petrově objetí však k Jindřichovi cítila jen vděčnost za varování. Nebýt jeho, mohla by znovu padnout do pasti. „Možná to skrývá. Před tebou i před svou ženou.“ „Do duše mu nevidím.“ „Skutečně se ubytoval v hostinci?“ zeptal se Petr z čiré zvědavosti i kvůli obavám, že jim je Jindřich stále nablízku. „To netuším. Chtěla jsem, aby odsud odjel. Snad mě poslechl.“

30

„Neposlechl. Znám muže, jako je on. Jdou si tvrdohlavě za svým. Jestliže k tobě něco stále cítí, bude naléhat. A nakonec tě možná i získá.“ „Jsem dost silná, stejně jako naše láska. Nechci, aby ses toho obával a aby mezi nás Jindřich vnesl svár.“ Petr mlčel. Zvažoval, zda by nebylo moudré zajít do hostince a setkat se s ním tváří v tvář. Karolína je jen jeho, musí mu to dát na vědomí! Pak možná porozumí, že bitvu prohrál, a navždy odsud odejde. „Proč nic neříkáš?“ Zvedla se na loktech a pohlédla Petrovi do očí. Umlčel ji dlouhým vášnivým polibkem. „Neuděláš žádnou hloupost?“ naléhala, když jí dovolil nadechnout se. „Ne, slibuji.“ Vzdychla si, protože tomu nevěřila. Přísahala by při svaté matce boží, že Petr Jindřicha vyhledá. Bude si s ním chtít promluvit, a ona tomu nedokáže zabránit. Snad Jindřich neprovede žádnou hloupost, snad Petra ničím nevyprovokuje. Zmocnil se jí neklid, který neodešel ani s dalším polibkem. „Musím se vrátit k práci,“ řekl a pomalu se zvedl. Oblékl si kalhoty a košili, která nutně potřebovala vyprat. Usmíval se na ni, za jeho jiskřivýma tmavýma očima se však rodil plán, od kterého by ho nikdo nedokázal odradit. „Míříš do hostince,“ poznamenala, když sahal po klice dveří. Na okamžik ustrnul, pak ale bez odpovědi opustil místnost. Karolína se začala oblékat. Musí uvařit večeři a připravit se na setkání s otcem Matheidem. Na faru došla o několik hodin později. Ludmila ji srdečně uvítala a uvedla do přijímací místnosti, kde již

31

čekal kněz. Za stolem si ve starém křesle četl jakousi latinskou knihu, jejíž název Karolína nedokázala rozluštit. Nikdy se latinsky neučila. „Vítám tě. Mohu ti nabídnout víno?“ „Ne,“ odmítla Karolína a posadila se proti němu na dřevěnou židli. Byla by klidnější, kdyby neměla na paměti Petrovu návštěvu hostince. Bůh ví, co se tam může strhnout. Jen doufala, že se Jindřich zachová rozumně. Snad se stáhne, snad Petra ničím nevyprovokuje. Nevěděla, co by si počala, kdyby Petra zranil. Přece jen byl v boji zkušenější než její manžel, který celý život zasvětil práci na statku. Otec Matheides zaklapl knihu a odsunul ji na kraj stolu. Zdál se být nervózní, neboť dlouho vyčkával, než konečně promluvil. „Jak se má Jindřich? Zatím jsem neměl tu čest setkat se s ním, ale z tvého vyprávění soudím, že je to velmi statečný muž.“ „O Jindřicha tu přece vůbec nejde,“ namítla a dala tím otci Matheidovi na vědomí, že proto sem nepřišla. „Je součástí tvého osudu. Všichni jsme součástí osudů našich blízkých.“ „Setkáváte se s hraběnkou Stradovou?“ zeptala se Karolína přímo. Nechtěla ztrácet čas zbytečnou debatou o osudu a předurčení. Taková slova patřila na mši, ne sem. „Několikrát jsem se s ní setkal. Odpověď na tvou otázku tedy zní ,ano‘.“ Kněz upřel na Karolínu hluboké oči a snažil se ve výrazu její tváře odhadnout dopad vlastních slov. Mladá žena polkla. „Takže je to pravda…“

32

„Možná by ses mě mohla zeptat, proč se s ní setkávám. To je nejdůležitější otázka.“ „Tak proč se s ní setkáváte?“ „Abych ti pomohl. A vlastně i jí.“ „Pomohl? A v čem?“ „Hraběnka Stradová žije v domnění, že by tvé setkání s císařem mohlo ulevit jeho bolavé duši.“ „Vy s ní snad souhlasíte? Neměla jsem se s ní už nikdy setkat, přísahala!“ vykřikla Karolína rozčileně. „Nesouhlasím s ní. Proto se jí to celou dobu pokouším rozmluvit. Doufal jsem, že naše poslední schůzka před měsícem byla poslední, ale hraběnka znovu přijede příští týden do hostince za vsí, kde se setkáváme. Stále naléhá, abych tě přiměl odjet s ní na několik dnů na Hrad.“ Karolína přemítala o jeho slovech. Chápala tedy správně jeho úlohu? I on se chopil role jejího zachránce? „Proč je to pro ni tak důležité?“ „Před lety císař vážně onemocněl a od té doby už není jako dřív. Možná se jedná o dědičnou chorobu, která zaútočila ve chvíli slabosti. Po Praze se už delší dobu šíří zprávy, že císař je šílený. Téměř nevychází ze svých komnat. Má strach z lidí. A pouští k sobě jen ty, kteří ho klamou, kteří ho přiměli, aby jim důvěřoval. Jsou to nebezpeční a úskoční lidé, kteří se skrze císaře snaží ovlivnit věci týkající se celého království. Neštítí se ničeho. A aby si udrželi císařovu přízeň, zbavují se falešnými obviněními soků, kteří by jemu i poddaným přinesli mnohem více užitku.“ „Jak moc je nemocný?“ hlesla Karolína. „Není schopen vlastního rozumného úsudku. Nemoc ho zaslepila,“ odpověděl kněz.

33

Karolína polkla. Co když i ona v sobě nese tuto chorobu? Je to vůbec možné? Mohla by po vlastním otci zdědit šílenství? Pak by se mohlo přenést i na její nenarozené dítě. Panebože, co by si vůbec počala? „Tuším, na co teď právě myslíš. A nemohu tě nijak upokojit. Nemoc může propuknout znenadání.“ „Ale…“ Neměla slov. Hrdlo se jí stáhlo úzkostí. Zalitovala, že si nenechala nalít ani pohár čisté vody. Kněz jí přistrčil svůj pohár s vínem. Karolína se s díky napila a cítila, jak jí nápoj okamžitě stoupá do hlavy. „Hraběnka Stradová se proto upnula k myšlence, že jedině ty mu můžeš pomoci. Že ho setkání s tebou může přenést do časů, kdy miloval tvou matku, a vyprostit ho tak z přítomnosti, která ho pomalu zabíjí.“ „Vy s ní ale nesouhlasíte,“ ujišťovala se. „Ne, nesouhlasím. Pro císaře bys byla pouhý přízrak, který by jeho chorobu jen zhoršil. Sám by nebyl schopen rozeznat, zda se zcela nepropadá do šílenství, když vezmeme v úvahu tvrzení hraběnky Stradové, jak velmi jsi podobná své matce.“ Karolína knězi pozorně naslouchala a nevěděla, zda jeho argumentům může důvěřovat. Nikdy se s takto nemocným člověkem nesetkala, což také otci Matheidovi sdělila. „Já ano, důvěřuj mi. Za poslední roky jsem se setkal s mnoha nemocemi. A šílenství není posedlost zapříčiněná zlým duchem, jak nás poučuje tradiční výklad. Takovému člověku není pomoci.“ „Chcete tím říct, že císař zemře?“ „Na to je těžké odpovědět. Poznal jsem muže i ženy, kteří s nemocí bojovali dlouhá léta a většinou zemřeli

34

vyčerpáním, když je drželi připoutané k postelím, aby si neublížili. Ale císař má kolem sebe početnou suitu, jež se o něj postará. A lékaře z mnoha zemí světa, kteří, podle slov hraběnky Stradové, připravují nějaký zázračný lék k jeho uzdravení. Dle mého úsudku jsou to jen šarlatáni, kteří se snaží přiživit na cizím neštěstí.“ „Jak může být císař šílený? Copak…“ „Má i světlé chvíle,“ přerušil ji otec Matheides. „Někdy je prý velmi rozumný a schopný věnovat se panování. Pak ho však nemoc pohltí ještě nemilosrdněji.“ „A jeho ostatní potomci? Projevila se snad u některého z nich podobná nemoc?“ Kněz přikývl a zasadil tím Karolíně další ránu, protože tu byla možnost, že i ji nebo některé z jejích dětí pohltí stejný osud.

35

Kapitola IV.

Karolína opouštěla faru s těžkým srdcem. Rozhodla se, že se ještě jednou s hraběnkou Stradovou setká. Naposledy jí zopakuje, že ji na Hrad nebude nikdy následovat. Nechce poznat svého pravého otce, nechce mu ještě přitížit. Náměstí se už ponořilo do tmy, jíž tu a tam prosvětlilo okno kteréhosi domu, kde se pomalu loučili s dalším dnem. I Karolína se těšila, až ulehne do postele a noc ji ukonejší k zapomnění. A modlila se bezesný spánek, který dopřeje duši alespoň trochu zaslouženého odpočinku. Jakmile vykročila na pěšinu vinoucí se k jejímu domovu, zaslechla v křoví podivné šramocení. Ohlédla se tím směrem a přidala do kroku. V noci se tu sama necítila bezpečně. V okolí se mohou potloukat lupiči a zločinci, které si rozhodně nepřála potkat. S každým dalším krokem se však šramocení ozývalo blíž a blíž. Někdo ji sledoval, byla si tím naprosto jistá. Pokoušela se uklidnit zběsilé bubnování ve spáncích ujištěním, že se za ní možná vydal jen toulavý pes, příliš to ale nepomáhalo. Statek byl ještě v nedohlednu, když se kousek za ní vynořila postava rámovaná tou nejčernější tmou, jaká kdy panovala. Karolína se v ten okamžik otočila, neboť ucítila, jak ji propalují čísi oči. Vykřikla a ustrnula. Nemohla se přimět k dalšímu pohybu a jen sledovala, jak postava klidně vyčkává a s mírně nakloněnou hlavou si ji prohlíží. Jako by přišel

36

z pekla, pomyslela si Karolína a teprve teď si uvědomila, že strachy ani nedýchá. „Kdo… Kdo jste?!“ zašeptala, neboť se jí nepodařilo vykřiknout. Postava se pohnula. Nejprve učinila dva kroky vpřed, pak jeden krok vzad. Hrála si s ní, úmyslně jí naháněla hrůzu! Jediná její možnost bylo utéct. Přimět nohy k delším krokům a k zběsilému závodu o život. Náhle se šramocení ozvalo i na druhé straně cesty. Konečně z plna hrdla vykřikla a otočila se. Za ní se vynořil Petr se svítilnou v ruce. „Polekal jsem tě?“ zeptal se a starostlivě si ji prohlížel. „Díky Bohu…“ hlesla Karolína a pak se obrátila k temné postavě. Jenomže už tam nestála. Na cestě vůbec nikdo nebyl. „Co se přihodilo? Jsi celá vyděšená…“ Petr zvedl svítilnu do výšky, aby si prohlédl její tvář, pokřivenou děsem. „Někdo mě pronásledoval. Nějaká postava…“ vyhrkla Karolína a děkovala Bohu, že se jí vrátil hlas. Petr vyrazil okamžitě k vesnici a se svítilnou nahlížel do všech koutů meze, ke každému křovisku, kde by se mohl neznámý ukrývat. Nikoho však neobjevil. Jako by se po něm slehla zem, pomyslela si a pocítila značnou úlevu. Teď už jí snad nic nehrozí. „Skutečně jsi tu někoho viděla?“ zeptal se Petr, když jí opět stanul po boku. „Ano, stál přímo tamhle,“ ukázala a mráz jí přejel po zádech, když si celou událost v mysli zopakovala.

37

„Možná tě polekala jen tma,“ pokoušel se ji utišit a ještě jednou se vydal cestu prohledat. „Vidíš, jsme tu jen my dva.“ Vrátil se k ní s nepatrným úsměvem ve snaze ji trochu povzbudit. Karolína přikývla a pevně Petra uchopila za ruku. „Pojďme už odsud,“ pobídla ho a společně vykročili ke statku. „Kde ses tu vůbec objevil?“ „Šel jsem ti naproti. Zdálo se mi, že jsi na faře příliš dlouho.“ „Ach tak.“ Když se cesta začala stáčet ke statku, postava se na cestě objevila znovu. Upřeně se dívala za mizejícími postavami manželů a pak se ráznými kroky vydala do vsi. Její úloha zde ještě neskončila. Naopak – teprve začala. Musí se však přísně držet plánu. Karolína sama ten večer zkontrolovala, zda jsou dveře zavřené na petlici. Vlček se na ni mezitím dobýval z druhé strany a pokoušel se ji kňučením vylákat ještě na chvíli ven. Nevnímala ho. Usídlil se v ní strach, nedovolující jí myslet na nic kromě bezpečí. „Budeš nám vyprávět pohádku?“ naléhala na ni Markéta, když se Karolína posadila na lavici v kuchyni a pomalu si začala srovnávat myšlenky. „Dnes večer ne, srdíčko,“ odpověděla a pokusila se při tom něžně usmát, aby dívenku odmítnutím příliš neranila. „Honzík bude smutný,“ pokračovala Markétka, takže se Karolína nakonec zvedla a uložila obě děti ke spánku. Nevnímala, jaký příběh vypráví. Znala už všechny nazpaměť, a mohla si tedy dovolit uniknout v myšlenkách k postavě, jež jí naháněla strach.

38

Přestala vyprávět v okamžiku, kdy zjistila, že obě děti již spí. Zhasila svíci, pokrývku jim přitáhla až po bradu a tiše vyklouzla z místnosti zpět do kuchyně, kde už na ni čekal Petr. „Nechceš si o té příhodě na cestě ještě promluvit?“ zeptal se, když vešla do dveří a unaveně se opřela o jejich rám. „Dopřej mi ještě chvilku, uvařím Zuzaně bylinkový nápoj a pak ti všechno povím.“ Petr přikývl a sledoval manželku, jak dává ohřívat v rendlíku vodu. Tou pak spařila sušené bylinky ve velkém hrnku. Zuzana už spala a Karolína zvažovala, zda ji má probudit. Nakonec usoudila, že je to nutné, pokud se má žena uzdravit. Potřebuje hodně pít, hlavně horké nápoje, aby z těla odešla horečka i nečistoty. „Omlouvám se, musíte to však vypít,“ naléhala, když Zuzanu vzbudila. Zuzana si promnula víčka. Tak krásně se jí spalo… Byla však Karolíně vděčná, že si dělá starosti a pečuje o ni. Karolína jí přinesla do pokoje ještě zapálenou svíci a položila ji na podstavec vedle postele. „Až to vypijete, nezapomeňte ji zhasit,“ dodala spíš pro jistotu, když Zuzaně popřála dobrou noc a vracela se k Petrovi. „Někdo tam se mnou skutečně byl. Viděla jsem ho.“ Posadila se na lavici vedle něho a upřela na něj své modré oči, plné nepokoje. „Věřím ti.“ „Ach, Petře, co se to jen zase děje?“ zavzlykala.

39

Přisunul se k ní blíž a objal ji kolem ramen. Připadal si bezmocný – nevěděl, jak ji má utěšit. Slova, že všechno bude v pořádku, mu přišla prázdná a lživá. Sám dnes pocítil, jak se nad jejich životy stahují mračna. „Já nevím, Karolíno, nevím.“ „Viděl jsi Jindřicha?“ Napřímila se a hřbetem ruky si otírala slzy. „Ne, v hostinci se neubytoval.“ „Že by mě poslechl a odjel?“ „A nemohl to být on, kdo tě sledoval?!“ vykřikl najednou. Proč ho to nenapadlo už dřív? Jistě – Karolína ho dmítla, snažila se ho vykázat ze svého života, což on nemohl unést a rozhodl se pomstít se jí tím, že jí nažene hrůzu. „Ne, Jindřich by něco takového neudělal. Znám ho dobře,“ prohlásila beze stopy pochybností. „Tak jistá si tím být nemůžeš. Mnoho lidí se uchýlí dokonce i ke zločinu, když jsou odmítnuti.“ Karolína zavrtěla hlavou a bázlivě pohlédla k oknu. Uvnitř světnice hořelo několik svící, jejichž plameny se odrážely ve skleněné tabuli. Kdyby je někdo zvenku pozoroval, neměli by šanci ho spatřit. Zato on by viděl každý jejich pohyb, možná by i zaslechl útržky jejich rozhovoru. Necítila se bezpečně už ani ve svém domě. A možná právě to mají její nepřátelé v plánu. Zmást ji, znejistit, aby ji snáze vyděsili a dostali tam, kde ji chtějí mít. „Věř mi, ať už Jindřicha nemáš rád sebevíc, on by se k něčemu takovému nikdy nesnížil. Jsem z toho všeho tak unavená… Copak tomu nikdy nebude konec?“ Petr jí něžně přejel prsty po tváři. „Mluvila jsi s otcem Matheidem? Je to všechno nakonec pravda?“

40

Karolína přikývla a zavrtěla hlavou, jako by tomu stále nemohla uvěřit. Prožila přece už tolik klidných měsíců! Proč se jí zase život bortí? Proč už ji nenechají konečně žít? Copak je tak těžké zapomenout? Ublížila snad někomu, že se jí stále mstí? Nedokázala tomu porozumět. „Ano, otec Matheides se s hraběnkou několikrát setkal.“ Petr zalapal po dechu. Knězi důvěřoval, a jak to tak vypadalo, zklamal se v něm. Zradil Karolínu. Zradil jeho manželku, jeho rodinu. „Ale s dobrým úmyslem,“ pokračovala hned Karolína. „Snažil se mě ochránit před setkání s císařem. Hraběnka Stradová žije v domnění, že by ho naše shledání mohlo uzdravit.“ „Uzdravit?“ podivil se Petr. A tak mu Karolína převyprávěla celý jejich rozhovor. „Do Prahy tě nepustím!“ vykřikl rozhodně. „Nechci císaře navštívit,“ ujišťovala ho Karolína. Petr vstal a prudce se na ni podíval. „Tvá vlastní vůle je jim lhostejná… Téhle zpropadené chásce, která nás vnímá jen jako své otroky!“ „Uklidni se, prosím, probudíš děti,“ snažila se ho umírnit a opřela se o dřevěné opěradlo lavice. Měla pocit, že ji bolí celé tělo. Jako by ji už oslabovala předzvěst dalšího boje. Podaří se jí znovu zvítězit nad osudem, nebo mu tentokrát podlehne? Petr se jí dlouze zadíval do očí. „Postarám se o tebe, slibuji!“ Karolína vděčně přikývla a pokusila se usmát. Věděla, že tento slib Petr nemůže splnit, ale říct mu to nemohla. Osud už spřádá další nitky, jimiž se má ubírat

41

jejich cesta – její cesta. A Petra se nezalekne. Pokud to bude nutné, stane se další obětí jejího neúprosného osudu. Zemře jako ostatní. Cítila, jak prudce zčervenala. Tváře měla v jednom ohni a uhasit je mohla jen odhodláním, že už nenechá zemřít žádného člověka, jehož má ráda, jehož miluje. Ne, tentokrát v tom musí zůstat sama. Už žádní další mrtví. Jen ona a osud. Souboj na život a na smrt, jako už tolikrát předtím. „Měli bychom jít spát,“ zašeptala sotva slyšitelně. „Ano, máš pravdu,“ souhlasil s ní. Ne nadarmo se říká, že ráno je moudřejší večera, pomyslel si. *** Uplynul už týden od chvíle, kdy Karolínu pronásledovala tajemná postava, a ona stále ještě nenašla odvahu vyjít ze statku po setmění. Domov považovala za jediné bezpečné místo. Navíc se venku začínala cítit podivně i přes den. Svět je nebezpečný, říkala si v duchu a vyhlédla z okna na cestu. Přece se tu ale nemůže nadosmrti zavřít a předstírat, že se jí takový život zamlouvá! Smutně se usmála. Podlehla klamu, že už všechno bude v pořádku. Zmýlila se. Přitom toužila jen po klidu a lásce, nic víc od života nepotřebovala. Zachvěla se, když si uvědomila, že v ohrožení jsou i děti. Co kdyby se jim někdo pokusil ublížit, aby ji přiměl vykonat svou vůli? Co kdyby nechala hraběnka Stradová unést děti, a ji by tak přinutila odjet na Hrad? Neměla by si tyto myšlenky vůbec připouštět, živí v ní jen strach. Jenomže bylo těžké odolat ďáblovu našeptávači, který ji nenechal ani spát. Kdy naposled

42

prospala celou noc? Děsivé sny o požáru a smrti byly její pravidelnou noční můrou. Když navštívila otce Matheida, aby se dozvěděla nějaké novinky, skoro nebyla schopna promluvit. A ani knězi nebylo dvakrát do řeči. Uvědomila si, že oba svorně mlčí, a zadívala se mu do očí. Poznala, co v nich skrývá. „Kdy?“ zeptala se jen. Kněz jen pootočil hlavou a dolil si červeného vína. Nabídl i Karolíně, která však odmítla. „Na co se ptáš?“ „Kdy jste se s ní opět setkal?“ Otec Matheides si hluboce vzdychl. Poprvé za svůj život začal pochybovat, zda Bůh existuje. Kdyby nad jejich životy skutečně bděl, proč by tuto nevinnou dívku vystavoval stále náročnějším zkouškám? Musel by s ní mít přece slitování. Ale možná… Možná jen zkouší její andělskou duši, zda obstojí v boji s ďáblem, aby se ubezpečil o její víře a oddanosti. Možná, že se nad ní po dalším vyhraném boji konečně smiluje. „Setkám se s ní až zítra,“ řekl po krátké odmlce. Karolína polkla. K dalšímu kroku se rozhodovala velmi krátce. Čím dřív tuto záležitost nadobro vyřeší, tím dřív se bude cítit v bezpečí. Než mi někdo opět vstoupí do cesty, pomyslela si hořce. „Chci být u toho,“ prohlásila odhodlaně. Kněz zavrtěl hlavou. Nemyslel si, že je to dobrý nápad. Jeho sutana by jí sice mohla zajistit větší bezpečí, než kdyby se s hraběnkou setkala sama, přesto netušil, jakých činů je Kateřina Stradová vlastně schopná a zda by jí jeho roucho bylo překážkou. Mocní se obvykle nezastaví před ničím, ani před samotným Bohem.

43

„Není to dobrý nápad, raději bych…“ „Trvám na tom, otče,“ naléhala Karolína. „Je to příliš…“ „Je to jediná příležitost, jak to skončit.“ Karolína mu pověděla o tajemné postavě, která ji pronásledovala před několika dny. Mohl to být kdokoliv, dokonce to nemuselo mít žádnou spojitost s její minulostí, přesto zvažovala, zda to nebyl jeden z hraběnčiných pochopů. Obklopovala se zvláštní společností, Jednooký byl toho zářným příkladem. „Nevěřím, že by tě chtěla vystrašit. Proč by to dělala? Může k vám přece přijet osobně, její postavení jí v tom rozhodně nebrání, ba naopak.“ Karolína se zhluboka nadechla, když se jí před očima opět vybavila vesnice v plamenech, křik jejích nejbližších a pak muži, kteří zabili jejího manžela. „ Nezabráníte mi setkat se s hraběnkou Stradovou, otče,“ prohlásila odhodlaně a v očích se jí zablesklo. Jan Matheides zdráhavě přikývnul. Měla pravdu, nemůže jí v tom zabránit. Otázkou však stále zůstávalo, jestli by se o to neměl přece jen pokusit. Může promluvit s Petrem Sýkorou, svěřit se mu se svými obavami… „Ani můj manžel mi v tom nezabrání,“ dodala, jako by uměla číst jeho myšlenky. „A co když tě hraběnka nenechá odejít, Karolíno? Co když bude chtít prosadit, abys s ní okamžitě odjela?“ „Pak udělám všechno, abych neohrozila děti ani Petra. Jedině na nich mi záleží, otče. Pro ně bych byla ochotná se i obětovat.“ Otec Matheides se zachmuřil a povzdechl si. Nemohl ani jedné z žen zabránit v jejich rozhodnutí, mohl se jen snažit navést je na správnou cestu.

44

„Vím, co jsi prožila, a chápu, jak hrozná minulost tě pronásleduje, ale není na čase nechat ji odejít a přestat se jí konečně bát?“ Karolína zavrtěla hlavou. „Já bych ji nechala odejít, otče. Jenomže ona mě stále pronásleduje. Je jako plíživý stín, který se nenasytí, dokud mě neuvidí poraženou.“ Na chvíli se odmlčela a zadívala se knězi do očí. O čem přemýšlel? Soudil ji? Zvažoval, jaké má vlastně šance na prostý život bez úkladů? „Je nezbytné, aby se Petr o ničem nedozvěděl,“ pokračovala. „Kdyby měl jen podezření, zapletl by se více, než by bylo moudré. Jemu se nesmí nic stát, otče. Vím, čeho jsou lidé, kteří mě nenávidí, schopni. Slibte mi, že o všem pomlčíte,“ naléhala na něho. Kněz přikývl, i když nebyl zcela přesvědčený, že se rozhodl správně. Naštěstí bude tomu setkání přítomen i on. Třeba bude moci zasáhnout a usměrnit hraběnku Stradovou v jejích plánech. Sám o tom však pochyboval – nesnažil se snad hraběnku odvrátit od jejích úmyslů už tolikrát? A nebyl ani trochu úspěšný. „Slibuji,“ přikývl nakonec a napil se z poháru vína. Chutnalo trpce, jako život mladé ženy, kterou zachránil před nebezpečím a k níž přistupoval jako k vlastní dceři, kterou nikdy nebude mít. „Manželovi řeknu, že s vámi zítra musím sejít, abychom se pokusili vymyslet, jak hraběnku Stradovou přimět, aby mě přestala pronásledovat.“ „Lež plodí jen další lži,“ prohlásil kněz vážným tónem.

45

„Ano, souhlasím s vámi. Ale jinou možnost nemám. Bůh mi to jistě odpustí – jednám tak jen proto, abych ochránila své nejbližší.“ „Uvažovala jsi…“ Otec Matheides se ztišil. „Uvažovala jsi o tom, co by se stalo, kdyby ses setkala se svým otcem? Už nikdy bys manžela ani děti nemusela vidět. Je to příliš riskantní, Karolíno, ještě to dobře zvaž.“ „Máte pravdu, otče, už nikdy bych je nemusela vidět. Jsem však ochotná tuto cenu zaplatit, pokud budu mít jistotu, že se jim nic zlého nepřihodí.“

46

Kapitola V.

Karolína cítila, jak se celá třese. Kněz na ni cestou k hostinci několikrát pohlédl, ale co se skrývalo v jeho tmavých očích, to se Karolíně nepodařilo rozluštit. Když se vedle něho usadila na kozlík, pokoušel se jí ještě jednou rozmluvit setkání s hraběnkou Stradovou. Cítil, že dělá velkou chybu, a byl znovu na vážkách prozradit jejich tajnou cestu Petrovi. Karolína ho však uprosila, aby to nedělal, aby ji jen ke Kateřině Stradové doprovodil a zbytek aby nechal na ní. „Nebude to tak jednoduché, jak si představuješ,“ prohlásil kněz a raději sevřel opratě pevněji. Kobyla, která vůz táhla, měla už nejlepší léta za sebou a navíc byla čas od času nevyzpytatelná. Někdy ji nevyrušily ani děti, které kolem vozu pobíhaly a zdravily kněze, jindy ji polekala i kočka, jež jí vyděšeně ustupovala z cesty. „Nic si nenamlouvám, otče,“ prohlásila Karolína pevným hlasem a snažila se uklidnit vnitřní chvění, které ji pomalu začínalo zbavovat rozumu. Přece jen se pustila do velmi odvážné hry. A je pouze na ní, jak skončí. Přejela si prsty po čele a vzdychla si. Vnímala, jak ji kněz pozoruje, jak se snaží číst v její tváři, přestože mu to ztěžoval padající soumrak. „Ještě je čas vrátit se a vyhnout se setkání s ní,“ pokračoval otec Matheides v našeptávání. Připadal si skoro jako samotný ďábel, který se pokouší svést poslušnou ovečku z její boží cesty. Byl však přesvědčený o tom, že si počíná správně. Měl Karolínu velmi rád. A povinnost ho volala, aby ji opatroval. Jeho si hraběnka Stradová vybrala jako svého spojence, on je ten, kdo

47

může rozdělit jejich dosud společné osudy, nebo je naopak svázat ještě těsněji k sobě. „Snažíte se zbytečně, otče. Jsem pevně rozhodnutá nadobro skoncovat s minulostí. Nechci, aby mě dál tížila. Už ne.“ Otec Matheides ji chápal. Možná víc, než si sama byla ochotná připustit. Přál si, aby ze sebe konečně setřásla stíny, které ji pronásledují. Konečně se před nimi vynořil hostinec. Cesta tu byla pevnější a Karolína konečně nabyla pocitu, že má povoz pod sebou pevnou půdu. Jaké bylo její překvapení, když shledala, že před hostincem nestojí žádné další povozy, že se zevnitř neozývá žádný hlahol. Copak je stavení prázdné? Není to jen past, kterou na ni políčil snad sám otec Matheides? Musí se uklidnit, jemu přece může důvěřovat! Bylo to však těžké, když jí svět ukazoval jen svou odvrácenou tvář. Vzpomínala si pouze na zradu a utrpení. Jak by teď mohla někomu slepě důvěřovat? Život ji krutě poznamenal. Karolína seskočila z kozlíku a prohlížela si dvoupatrové stavení, které zvenku nepůsobilo zrovna přívětivě. Omítka se už začínala drolit, došková střecha potřebovala na několika místech opravit a okna umýt. Dveře se otevřely. Karolína instinktivně o krok ustoupila a přitiskla se tak ke knězi, který se náhle objevil za ní. „To bude jen hostinský,“ zašeptal kněz a Karolína se na krátký okamžik uklidnila. Na prahu se vzápětí skutečně objevila zavalitá postava s odulým obličejem. I v přítmí Karolíně neuniklo, jak se úlisně usmívá.

48

„Vítám vás, velebný pane,“ vykřikl a spěchal k němu. „Bůh s vámi,“ pozdravil otec Matheides a vykročil k němu. Karolínu přitom mírně postrčil dopředu. Ustoupila stranou a nechala ho jít napřed. „Hraběnka už dorazila?“ zeptal se kněz a Karolína s napětím očekávala odpověď hostinského. „Ne, velebný pane,“ odpověděl hostinský a Karolína se při zvuku jeho hlasu otřásla. Nezněl jí vůbec příjemně, naopak. Svou pištivostí drásal uši a vyvolával jen nepříjemné pocity. „Počkám na ni na obvyklém místě,“ podotkl kněz a vešel jako první do stavení, zatímco se hostinský vydal postarat o jeho koně a povoz. Karolína ho obezřetně následovala. Stále ještě očekávala, že uvnitř přece jen budou nějací hosté sedět u stolu s korbely piva před sebou a krátit si chvíli kartami. Místnost však zela prázdnotou. Jak to, že tu nikdo není? To snad hostinský na příkaz Stradové všechny vyhnal? Otec Matheides zamířil ke dřevěnému schodišti a pomalu stoupal k horním pokojům. Karolína se váhavě vydala za ním. Srdce se jí zběsile rozbušilo, když si uvědomila, že zanedlouho stane tváří v tvář hraběnce Stradové. Byla jejím nepřítelem už od jejího narození. Nedokázala se s ní vypořádat její matka – a možná to nesvede ani ona sama. Už se o to sice pokoušela, ale dostalo se jí jen falešného slibu. Kněz zamířil do třetích dveří vpravo a zmizel v místnosti utopené v pološeru. Karolína se zastavila. Je to past? Co když i on pod nátlakem Stradové podlehl? Přinutila se vykročit, přestože se celá chvěla, jak se blížila k tmavému pokoji.

49

Jakmile stanula na prahu místnosti, shledala, že ji uvnitř nečeká žádné nebezpečí. Na židli u stolu seděl jen kněz a díval se do plamenů v otevřeném ohništi. „To už nedůvěřuješ ani mně?“ zeptal se otec Matheides a pomalu na Karolínu pohlédl. Spolkla odpověď. Zavřela za sebou dveře a posadila se na druhou židli. Doufala, že hraběnka dorazí co nejdříve. Nedokázala si představit, jak přetrpí ty strašné minuty čekání. „Stále si myslím, že jsi sem neměla chodit.“ Karolína mlčela. Musela to udělat, jiná možnost zkrátka nebyla. Mohla nechat otce Matheida, aby ji chránil, aby ji zbavil nepřítele, ale cítila, že by to tak nebylo správné. Potřebovala ujistit sebe sama, že je všem zlým dnům konec. V opačném případě by se musela pořád jen bát, do jaké léčky ji hraběnka vláká příště a zda otec Matheides bude stále odolný vůči jejím prosbám. V této záležitosti se na něho zkrátka nemohla spoléhat. Nemůže ji chránit do soudného dne. „Nech mluvit mě,“ pokračoval kněz a povzdechl si, když Karolína opět nevydala ani hlásku. „Proč jsi tak zatvrzelá?“ „Nevěřím, že kdybych odsud odešla, byl by všemu konec. Hraběnka Stradová by přijela znovu a… A co kdyby vás panstvo či konzistoř odvolali z Unhoště? Co by se dělo dál?“ Kněz jí velmi bedlivě naslouchal a čím více o jejích slovech přemýšlel, tím silněji se utvrzoval, že má vlastně pravdu. „Možná by tě ochránil Petr…“ „Nechci, aby se do toho pletl. Už jeden muž zaplatil životem jen za to, že jsem se za něho provdala. A co

50

děti? Měla bych o ně stále strach. Velmi dobře si vzpomínám, co se stalo v Olšanech, když tam vtrhl Jednooký se svou tlupou.“ Přivřela víčka a snažila se zapudit vzpomínky. Vtom ji vyrušil lomoz kočáru a dusot koní. Hraběnka Stradová se už zanedlouho ocitne ve stejné místnosti jako ona. Z té myšlenky jí přejel mráz po zádech. Postavila se a vyhlédla z okna. Šlechtična právě vystupovala z kočáru, doprovázena třemi muži na koních. Karolíně se zatajil dech, když spatřila její sytě modré a drahokamy posázené šaty, jistě z té nejdražší látky, dovezené z dalekých zemí. Náhle je zakryl tmavý plášť a Karolína si uvědomila, že i hraběnčin obličej je pečlivě skrytý pod kapucí. Zřejmě si nepřála, aby ji poznal nějaký náhodný svědek. Zbývalo už jen čekat, až muži seskočí s koně a doprovodí ji do hostince, jehož majitel ji vítal snad ještě mnohem podlézavěji než před chvílí otce Matheida. Karolína odstoupila od okna a netrpělivě pohlédla ke dveřím. Kněz také vstal a povzbudivě ji vzal za ruku. Ta jeho byla teplá a snažila se na Karolínu přenést pocit bezpečí. Ten se však nestačil ještě ani rozhořet, když se dveře otevřely a stanula v nich hraběnka Stradová. Shrnula si kapuci a usmála se na kněze. „Hraběnko Stradová,“ promluvil kněz jako první a Karolína se skoro neznatelně uklonila. Sklopila oči na krátký okamžik k podlaze, ale vzápětí je pozvedla, aby se střetla s ženou, která jí nedopřávala klidu. „Otče, jsem velmi potěšena, že se znovu setkáváme. A ne sami,“ řekla hraběnka Stradová a popošla blíž ke Karolíně. Mladá žena sebou trhla, neboť ji zcela

51

zaskočilo, když ji hraběnka objala. Nevěděla, jak na to má zareagovat, a tak si jen nervózně odkašlala. „Posaďme se a promluvme si,“ navrhl kněz a ukázal na třetí židli u stolu. Šlechtična konečně uvolnila své objetí a usmála se. Zdálo se, že ji Karolínina přítomnost naplnila radostí a snad i nadějí. Doufala, tolik doufala, že se s ní Karolína vrátí na Hrad a ona odčiní všechny hříchy svého pošetilého mládí! Karolína vůbec nevěděla, jak začít, jen se nadechla a nervózně těkala pohledem ke knězi a pak zase k hraběnce. Najednou bylo její odhodlání pryč – co se však změnilo? Nedokázala na to hned přijít. Uvědomila si to až v okamžiku, kdy se znovu zahleděla Stradové do očí. Neviděla v nich zrůdu, kterou se v jejích myšlenkách stala, ale pouze ženu, nešťastnici, jež učinila zoufalý pokus přimět ji, aby jí splnila poslední prosbu. „Stále musím trvat na svých slovech, hraběnko Stradová,“ promluvil konečně otec Matheides. Oslovená se na něj nechápavě zahleděla. „Jak tomu mám rozumět, ctihodný otče?“ Přivezl přece Karolínu s sebou – pro ni to bylo znamení, že konečně změnil názor. „Dovoluji si s vámi stále nesouhlasit ohledně setkání Karolíny s císařem. Pokud ji nechcete předhodit vlkům a způsobit vladaři jen další utrpení, nechte už minulost spát. Jinak tím uškodíte i sama sobě.“ Hraběnka Stradová se smutně usmála. „Myslíte si, otče, že jsem tak naivní a že si to neuvědomuji? Samozřejmě vím velmi dobře, v jaké situaci se mohu ocitnout.“ „Císaři nepomůžete,“ pokračoval otec Matheides.

52

„Ale co moje svědomí? A co když se císaři skutečně uleví, když bude vědět, že jeho prvorozená dcera žije?“ Otec Matheides zavrtěl hlavou. „Nepomůžete mu, hraběnko Stradová. Pokud jsou mé informace ohledně císařova zdravotního stavu správné, jen průběh jeho nemoci zhoršíte. Může si myslet, že se vrátila jeho milovaná Kateřina – říkala jste, jak moc je jí podobná. Co se stane pak? Uzavře se v minulosti? Přijme pravdu a začne vás nenávidět? Chápete, kolika lidem tím můžete ublížit?“ Hraběnka si vzdychla a podívala se na Karolínu. Byla tak krásná… Krásná a jemná… I jí svým způsobem chtěla pomoci – nehodila se na venkov, jako císařova dcera přece může získat spoustu výhod, i když ji nikdy nebude uznána za jeho legitimního potomka. „Nemáte strach, že vás císař vyhostí od dvora?“ zeptal se kněz. Šlechtična se prudce nadechla. Nad tím ještě nepřemýšlela. I to však musí vzít v potaz. Je možné, že jí císař neodpustí, vyžene ji z Prahy, a co si pak počne? Vrátí se k rodině do Itálie? Vždyť ji skoro ani nezná. „Jsem ochotná to riskovat,“ prohlásila přesto. V jejím hlase však kněz postřehl nejistotu. Věděl, že o jeho slovech začala konečně uvažovat. Už si nebyla tak jistá sama sebou – uvědomila si následky, které nebude moci zvrátit. Rozhodl se toho okamžitě využít: „Pak je vaším osudem ztratit vše, co jste si za svůj život vybojovala.“ Hraběnka zčervenala. „Tím si nemůžete být tak jistý!“ snažila se mu ještě oponovat.

53

„Věřte mi, milá hraběnko, vyzpovídal jsem už stovky duší. A dovoluji si poznamenat, že znám život z více stran, než jej můžete znát vy.“ Karolína vycítila příležitost vložit se do rozhovoru. „Otec Matheides má pravdu, paní hraběnko. Prosím vás, prosím vás na kolenou,“ a skutečně na ně klesla, „nechme už minulost spát. Nechte mě volně dýchat a svobodně žít!“ Hraběnka se od Karolíny zděšeně odtáhla. „Proboha, vstaňte, Karolíno!“ vykřikla. Mladá žena však stále klečela u jejích nohou a vzhlížela k ní tak prosebně, jako by stanula před samotným Bohem, který má pevně v rukou její osud. Netoužila po ničem jiném, než aby se císařova milenka konečně umoudřila a dodržela slib, že se jejich cesty už nikdy nezkříží. „Prosím vás, pro smilování boží vás prosím!“ Hraběnka Stradová vstala a upřela zrak do ohniště. Možná se v něm snažila najít odpověď, jak se má zachovat. Když viděla, jak Karolína jejím naléhání trpí, pocítila k sobě samé záchvěv odporu. Ale… Toužila jen po odpuštění, po tom, aby se císař konečně uzdravil! Tolik týdnů se upínala k myšlence na Karolínu jako k zázračnému léku pro něj! Co když se ale zmýlila? Co když má kněz pravdu a všem, včetně sebe sama, způsobí jen další utrpení? Přivřela oči a pokoušela se soustředit. Přece se teď nevrátí se do Prahy s nepořízenou! „Karolíno…“ obrátila se k mladé ženě a zmlkla, když zjistila, že se oslovená stále nepohnula. „Vstaňte už, proboha,“ řekla a přivřela oči, jako by pohled na trpící ženu už nemohla dále snášet.

54

Karolína ji uposlechla a posadila se na židli. „To vám skutečně působím takové utrpení, když chci, abyste se setkala se svým vlastním otcem?“ Karolína s odpovědí nezaváhala ani na okamžik. „Ano. Zničila byste tím vše, co jsem od života znovu získala.“ Hraběnka přikývla. „Nedělám to přece jen pro sebe,“ zašeptala a neodvážila se pohlédnout na kněze, který s ní zajisté nesouhlasil. „Odpustila jsem vám, z ničeho vás přece neobviňuji. Vysvětlila jste mi, že Jednooký jednal na vlastní pěst…“ pokračovala Karolína s nadějí, že v jejím hlase zní zoufalství natolik silně, jak ho skutečně uvnitř prožívala. „Mám se tedy všeho vzdát?“ „Ano, žádám vás o to.“ Hraběnka se konečně usadila zpět ke stolu. Působila klidně, smířena s tím, pro co se nakonec rozhodla. „Mohla bych přikázat svým mužům, aby vás odvlekli třeba i násilím,“ chopila se poslední příležitosti a její oči zkameněly. Karolína se napřímila. Tušila, že se hraběnka Stradová nakonec uchýlí k zastrašování a možná i k násilnostem. „Můžete mě odvézt násilím, jak je vám libo. Pak ale nezapomínejte, že se císař dozví o všech odpornostech, které jste napáchala. A rozhodně nezapomenu na Jednookého, kterého jste poslala vyvraždit mou rodinu a nakonec zabít i mě samotnou!“ vykřikla nenávistně a s potěšením sledovala, jak hraběnku Stradovou zaskočila. „Co budete dělat teď? Unesete mě a budete mě věznit, dokud nepřistoupím na vaši hru a neřeknu císaři přesně to, co si přejete, abych mu sdělila?“ Karolína si najednou

55

připadala plná života, odhodlaná bojovat do posledního dechu. Netoužila po ničem jiném, než se navždy zbavit svého nepřítele. „I já umím bojovat, hraběnko Stradová! A nevzdám se tak snadno, jak si myslíte! Pokud mám opravdu stanout před svým skutečným otcem, dozví se pravdu, kterou mu vykreslím takovým způsobem, že vám nezbude nic jiného než uprchnout z města před jeho hněvem!“ Karolíně planul v očích neskutečný hněv. Jako by v nich zuřilo samotné peklo a vysílalo k hraběnce Stradové silnou nenávist. A ta se viditelně zalekla. „A nezapomínejte, že jestli se odsud nevrátím, dozví se císař o všem okamžitě. Existuje totiž dopis, ve kterém popisuji všechna utrpení, jež jsem prožila. Nikdy nezjistíte, kdo ten dopis vlastní a kdo ho má doručit.“ Karolína se zhluboka nadechla a pak se opřela o opěradlo židle. Žádný dopis samozřejmě neexistoval, ta lež ji napadla až nyní, ale děkovala Bohu, že při ní stál a vnuknul jí tvrzení, kterého by se hraběnka mohla obávat. „Nechtěla jsem nic víc než…“ Kateřina Stradová se vyděšeně dívala do očí mladé ženy a nevěděla, jak pokračovat a co chce vlastně říct. Dosud si myslela, že má nad Karolínou jistou moc, že ji přesvědčí k setkání s císařem. Zmýlila se. Z mladé nevinné dívky, kterou potkala nedaleko vesnice Olšany, se stala dospělá žena, která bojovala všemi zbraněmi. A porazila ji. „Už nikdy se nesetkáme, hraběnko Stradová,“ řekla náhle Karolína a vstala. Otec Matheides ji následoval a chvíli váhal, zda se s hraběnkou Stradovou rozloučí, nebo zda ji ponechá myšlenkám a sebezpytování. Nakonec beze slova opustil místnost a protáhl se kolem tří mužů, kteří drželi stráž na chodbě. Stejně jako

56

Karolína, i on se obával, že je nebudou chtít propustit z hostince, ale ani o ně nezavadili pohledem. Když se rozjeli zpátky do vesnice, Karolína si oddechla. Skončilo to. Hraběnka Stradová jí už nikdy nevstoupí do cesty. Její odvážná slova byla dostatečně účinná. Duši jí naplnil klid. Konečně je volná. Konečně je minulost opravdu jen a pouze minulostí. Usmála se na kněze a nemohla se dočkat, až se o tuto novinu podělí s Petrem.

57

Kapitola VI.

Už když přijížděli ke statku, všimla si Karolína, že něco není v pořádku. Už se téměř setmělo, a světnice nebyla osvětlena. A na dvoře panoval podivný klid, který narušoval jen hluk povozu, jímž se s otcem Matheidem přibližovali. Přála si, aby se nic zlého nedělo, ale z minulosti už věděla, jak se její intuice zřídkakdy mýlí. Kněz pocítil, jak mladá žena vedle něj znervózněla. Pryč byla euforie z vítězství nad Stradovou, pryč byl pocit bezpečí, který konejšil její duši. Jako by se setkání s hraběnkou ani nezúčastnila, jako by nad ní stále visel ten černý mrak, přinášející jen zkázu a další mrtvé. Kněz pevně přitáhl opratě k sobě a přinutil koně k zastavení. Karolína snad ani nevnímala, jak se jí chvějí ruce, když sestupovala z kozlíku a pomalu šla k vratům. „Půjdu s tebou,“ prohlásil otec Matheides a následoval ji, aniž by čekal na odpověď. Za těch několik měsíců ji znal už velmi dobře a věděl, kdy potřebuje pomocnou ruku. I on totiž zachytil zvláštní napětí, jež se šířilo kolem celého stavení. Pomalu k ní došel a ve chvíli, kdy natahovala ruku k vratům, ji zarazil. Beze slova zavrtěl hlavou. Jako by měl strach, že ho někdo uslyší, řekla si Karolína v duchu a překvapilo ji to, neboť měla stejnou myšlenku. Duchovní se zaposlouchal do neklidného ticha a pak teprve přikývl na znamení souhlasu. Otevřela vrata. A v okamžiku, kdy zavrzala, ozval se ze stavení hluk. Snad něco spadlo na podlahu, snad se někdo ve tmě pohnul a cosi shodil.

58

„Někdo tam je,“ zašeptala Karolína a ukázala do tmy na práh domu. Kněz sebou prudce trhl, protože v ten okamžik rozeznal temnou siluetu, která je pozorovala. A rozhodně ne s přátelským úmyslem. Co se děje? Přichystala jí snad hraběnka Stradová další překvapení? Karolínino srdce bušilo jako o závod. Věděla, že tohle už není hra na vítěze a poraženého. Všem jejím nejbližším jde o život. A kde je Vlček? Proč nikde neslyším jeho štěkot? vykřikla v duchu. Musíš být opět silná, opakovala si. Musíš se znovu postavit nepříteli, ať je to kdokoliv! Dveře se otevřely a venku se objevila další postava. „Na co čekáš?! Přiveď je dovnitř!“ zahřměl ženský hlas a Karolína sebou prudce trhla, neboť jej poznávala. Ale nepatřil hraběnce Stradové, jak se zprvu domýšlela. „Tak pohni sebou!“ pokračovala žena a zmizela opět v temnotě domu. Teprve když Karolínu dvě silné ruce posunuly kupředu, uvědomila si, že za nimi celou dobu kdosi stál a teď je postrkuje dovnitř. Bože, prosím, dej, ať jsou děti i Petr v pořádku! Tentokrát bych už nepřežila, kdyby se jim něco stalo. Proč mě stále tak zkoušíš? Proč mě podrobuješ dalšímu utrpení, čím jsem se ti zprotivila? Poslušně šla do domu, protáhla se kolem muže do předsíně a vnímala přitom, jak páchne potem a kořalkou. Kdo je to? Jen další prodloužená ruka nepřítele, nebo se s ním už někdy setkala? Muž ji tlačil do zadní místnosti, do pokoje dětí. Myslela si, že omdlí, že nevydrží stát na nohou,

59

zvládnout další boj, ale odhodlaně dál postupovala, krok po kroku. Náhle do ní muž prudce strčil, až narazila ramenem o boční zeď. Přikázal jí, aby otevřela dveře. Karolína ho uposlechla a shledala, že se v místnosti svítí. Podél zdí planulo několik svíček, na posteli se k sobě tiskli vystrašení Markéta s Honzíkem, před nimi na židli zhrouceně seděl spoutaný Petr. Nemohla si nevšimnout, jak ho zřídili. Obličej měl zalitý krví, hlavu sotva udržel vztyčenou. Jakmile vycítil, že je s nimi v místnosti i Karolína, zalapal po dechu, ale neřekl nic. „Hezká podívaná, že?“ ozval se ženský hlas. Karolína pohlédla vlevo, kde žena stála. Dosud se soustředila jen na Petra a děti, netušila, že je s nimi také v místnosti. „Vemte si mě, můj manžel ani děti za nic nemohou,“ řekla Karolína a snažila se ovládat svůj hlas. Její kati nesmí poznat, jak se třese strachy, jak jí myšlenky zběsile kolují v hlavě a nedávají prostor ani modlitbě za její vlastní duši! „Jim přece nikdo ublížit nechce, jen jsme potřebovali zjistit, kde jste. A váš manžel není zrovna výřečný muž,“ prohlásila žena. Karolína přivřela oči. Věděla, že tahle bitva skončí smrtí. Její smrtí. Nezbývá jí nic jiného, než se s tím smířit. Kéž by měla alespoň jistotu, že se její rodině nestane nic zlého, že ji nechají žít! Ona svůj osud přijme, jako ostatně už tolikrát. „Jsem tady,“ prohlásila. Žena se rozesmála. Nebyl to přirozený smích, ale šílený chechtot. Vycházel ze zbídačelé duše, lačnící po pomstě.

60

„Víte, jaký zákon uznávali moji rodiče?“ zeptala se, když se uklidnila. „Ne,“ hlesla Karolína a téměř si vzdychla. Nač to dál protahovat? Smrt je už nevyhnutelná, slova jsou zbytečná. „Oko za oko, zub za zub.“ „Lucie, tak už mě přece zabijte,“ promluvila po chvilce napjatého ticha Karolína. „Myslíte si, že jste v právu. Budiž. Jen to ukončete.“ „Já jsem v právu!“ zakřičela žena. „Zavraždila jste mé rodiče! Upálila jste je v té příšerné kobce, která byla určena vám!“ Přešla ke Karolíně a prudce ji udeřila do obličeje. Karolína upadla na podlahu, z koutku úst jí stékala krev. Okamžitě k Lucii vzhlédla a pohlédla jí nenávistně do očí. „Marie a Josef mě přišli zavraždit! Neříkala jste snad, že uznávali zákon oko za oko a zub za zub?!“ Lucie se k ní sehnula a napřáhla ruku. Tentokrát však byla Karolína rychlejší a zadržela ji. V očích se jí přitom zablýsklo. Lucie na Karolínu vyděšeně zírala. Ona z ní nemá strach! Ona se snad ani nebojí smrti! To ji natolik otupilo, že o krok ustoupila a Karolína se pomalu zvedla. V tu chvíli Petr opět zalapal po dechu a pokusil se něco vykřiknout, ale jen se rozkašlal. Karolínu bodlo u srdce, potřebovali sem okamžitě dostat ranhojiče. Neměla by přece jen bojovat? Co když Lucie lže a chce je zabít všechny? „Kdo jsou ti muži, Lucie?“ zeptala se Karolína a hlas se jí jedinkrát nezachvěl.

61

Lucie ustoupila o další krok. Jako by se všechno začalo odehrávat jinak, než si představovala. Karolína před ní nepoklekla, neprosila ji o život… „Jeden je zřejmě váš manžel,“ odpověděla si tedy Karolína sama. „Pokud se nepletu, měla jste se vdávat. A stejně tak vaše sestra Zuzana. Ten druhý je tedy váš švagr?“ Otec Matheides stál celou dobu nehnutě vedle Karolíny a snažil se přijít na to, jak Lucii přesvědčit, aby upustila od svých zlých úmyslů a odešla i s muži. „Mlčíte, takže mám pravdu,“ odtušila Karolína a pomalu získávala na jistotě. „Co jste udělala s hospodyní a čeládkou? Svázali jste je, nebo jste je snad podplatili, aby tu v době vašeho vniknutí nebyli? Ráda bych vám něco sdělila, Lucie. Ze smrti vašich rodičů nemůžete vinit nikoho jiného, než mě. Ale mějte na paměti, že to já jsem byla oběť! Mně Marie s Josefem usilovali o život, mě přišli do hradu Jana Novohradského upálit!“ „Jste lhářka!“ vykřikla Lucie a rozechvěle pohlédla za Karolínu, kde se náhle objevil jeden z mužů. „Tak už přece něco udělej!“ zakřičela na něj a v okamžiku, kdy se k němu Karolína otočila, ji zasáhla tvrdá pěst do obličeje. Pak ztratila vědomí.

*** Probral ji studený vítr, dotírající na její tváře ve stále zběsilejších nárazech. Ještě než otevřela oči, cítila, že se nemůže pohnout. Ruce měla pevně svázané za zády, nohy jí tížil snad nějaký obrovský balvan. Ale neležela, museli ji k ničemu připoutat.

62

Konečně se odhodlala pohlédnout na to, jaký osud jí nachystali. Tušila to. Byla přivázaná k dřevěnému trámu, který používali při porážce zvířat. Stál v zadní části dvora, z cesty ani od nejbližších sousedů sem nebylo možno dohlédnout. Nikdo jim tedy nepřijde na pomoc. Nikdo… Chtěla si přejet jazykem suché rty, ale v ústech měla roubík, aby nemohla křičet. Sklonila hlavu a zjistila, že je kolem ní poskládáno dříví a suché větve na podpal. Upálí ji jako čarodějnici. Neujde svému osudu. Právě k ní přiváděli Petra. Držel ho jeden z mužů, zřejmě Luciin švagr, jenž jí pomáhal dokonat dílo pomsty. Karolína měla pocit, že se propadá do noční můry. Osud ji mocně dostihl, slavil vítězství. A ona si musela přiznat prohru. Možná měla zemřít v Olšanech, když zabili Adama, když zemřelo její první nenarozené dítě. Nyní zemře i to druhé. Upálí ho také už v matčině lůně! Proč jí osud dovolil unikat? Byla to jen jeho léčka? Dát jí naději, a pak zmařit vše, co za tu dobu získala? S Petrem mohla prožít šťastný život. Pryč od svých nepřátel, daleko od minulosti, jíž chtěla pohřbít. Obrátila se snad proti ní Matka, když odmítla následovat ostatní sestry a pomáhat nemocným? Zpozorovala, že se Petr pokusil muži vytrhnout, ale byl příliš slabý. Několik tupých úderů ho srazilo k zemi, odkud se k ní pokoušel plazit a vysvobodit ji z hranice, kterou zanedlouho jejich vrahové zapálí. Jeden z mužů se tím ale jen dobře bavil a zakrátko se vrátil zpět do domu. Stékaly jí slzy po tváři. Petr… Její milovaný Petr. Co s ním teď bude? Také ho zabijí? A děti? Nechtěla na to už ani pomyslet.

63

Konečně se objevil i druhý muž, Luciin manžel, doprovázející ji v těsném závěsu. Mladá žena nesla rozžhavenou louč a odhodlaně k ní mířila. „Konečně zaplatíš za smrt a utrpení, kterým jsme si museli projít. Moje sestra Zuzana se z toho nikdy nevzpamatovala. A stejně tak se z tvé smrti nikdy nevzpamatuje tvůj manžel!“ vykřikla Lucie. Zastavila se několik kroků od Karolíny a natáhla ruku s loučí, jako by jí tím chtěla pohrozit. „Navždy si zapamatuje, jak jsi hořela, jak tvé tělo olizovaly plameny, jak z tvého těla pomalu, velmi pomalu, unikala duše!“ Karolína polkla. Kdyby mohla mluvit, nejspíš by vykřikla, aby už konečně zapálila hranici. Nemohla snést, jak se vteřiny pomalu vlečou a jen prohlubují strach z hrozivé smrti. Ano, přicházel po kapkách, zprvu menších, jako když se snáší jemný jarní déšť za úsvitu, který však posléze nabírá na síle a útočí jako podzimní bouře. „V Buštěvsi jste s Dorou zabily pekařovu ženu! Z břicha jste jí vyřízly dítě pro ty vaše bezbožné a strašné rituály! Ale to ti nestačilo, musela jsi zabít i moje rodiče a zničit nám tak život! Jedině ty jsi zodpovědná za všechno zlo, jež se v Buštěvsi odehrálo! Buď navždy prokleta!“ Popošla o tři kroky ke Karolíně a dotkla se loučí prvních suchých větví, které měly rozžehnout hranici. Karolína sebou trhla, když spatřila, jak se oheň začíná rozšiřovat. Zpočátku se jen lehce dotýkal dalších větví, postupně však mířil výš a zbývalo už jen málo, aby pohltil její oblečení a pak sežehl i tělo. V očích se jí usídlil smrtelný strach. Doufala, že ho Lucie nemůže vidět, nechtěla jí dopřát to potěšení.

64

Přitiskla se k trámu, jako by se mohla vyhnout stravujícímu ohni. Ale nepomáhalo to. Přitahovala žhavé plameny, toužily se jí zmocnit, omotat se kolem jejího těla jako háďata a postupovat až k jejímu obličeji. Náhle kdosi prudce rozrazil vrata a do dvora vtrhlo několik ozbrojených mužů. Karolína slyšela jejich bojovný křik a v odlescích plamenů už začala rozeznávat Jindřicha, Jakuba a Honzu, její přátele z časů, které s nimi sdílela v jeskyni. Pocítila by obrovskou úlevu, kdyby se jejích šatů právě nezmocnily plameny. Jindřich zabodl Luciinu manželovi dýku do těla. Ani se nestačil bránit, jak byl tím náhlým atakem překvapený. Jakub pak zaútočil na Lucii. A rozhodně se neslitoval nad tím, že je žena. I její tělo pocítilo moc ledového ostří. Dál už Karolína nic nevnímala, neboť ji pohlcovaly plameny. Bolest byla tak neuvěřitelná, že její přidušený křik byl slyšet i přes roubík. To už ale u ní stál Honza a několika ostrými tahy dýkou ji zbavil pout. Popadl ji do náruče a položil na zem nedaleko hranice. Okamžitě ze sebe strhl košili a uhasil smrtící oheň dřív, než jí mohl způsobit ještě větší utrpení. Karolína sebou zmítala, jak její bolest stále vzrůstala. Vytáhla si kus smotané látky z úst a prudce se nadechla. Z očí se jí řinuly slzy bolesti i úlevy, že ji nakonec přece jen zachránili. Honza spěchal ke studni pro vědro vody. Dbal při tom na to, aby zbytečně neztrácel čas a vrátil se ke Karolíně co nejdřív. Vychrstl vědro na její rozpálené nohy a pak se rozhlédl kolem sebe. „Je tu ještě jeden muž. Musí být uvnitř,“ vydechla Karolína a pokusila se posadit.

65

Palčivou bolest na krátký okamžik zmírnila ledová voda. Přesto se neodvažovala vstát a dojít k manželovi, který ležel nehnutě na zemi. Je mrtvý? Nebo jen upadl do mdlob? Honza se okamžitě vydal do stavení. O několik vteřin později bylo slyšet, jak se tam strhla potyčka. Karolína přivřela oči, zapřela se rukama do země a pokoušela se přiblížit k Petrovi. Nedaleko od něj ležela Lucie i se svým manželem, oba mrtví v kaluži krve, která se pomalu rozšiřovala směrem ke hranici. Když už konečně byla Petrovi na dosah, uklidnila se, neboť zjistila, že žije. Jeho hruď se pravidelně vzdouvala a ona děkovala Bohu za to, že ho ušetřil. Posadila se vedle něj a položila si jeho hlavu do klína. Co mu to udělali s obličejem? Měl nateklé obě oči, tváře samou ránu a krev... Skoro ho nepoznávala. Zasypala ho polibky a šeptala mu, aby se probral. Nebezpečí už je zažehnáno, nepřátelé jsou mrtví. Tito nepřátelé jsou mrtví, dodala sama pro sebe v duchu. Ale co další? Kdo se jí ještě bude chtít pomstít? Bude se vůbec kdy cítit v bezpečí? Jindřich s Jakubem zmizeli v čeledníku, odkud zanedlouho vycházeli i s vyděšenými pacholky a děvečkami. Nikdo nechápal, co se stalo, proč je ti tři přepadli a spoutali. Pohlédla na Jindřicha a střetla se s jeho očima. I v záblescích ohně mu z nich mohla vyčíst úlevu, že dorazili právě včas. Za pár minut už by bylo pozdě. Krátkým přikývnutím mu poděkovala, na úsměv nenašla dostatek sil. Ve dveřích domu se objevil Honza s dětmi a otcem Matheidem. Co s nimi vůbec provedli poté, co upadla do

66

bezvědomí? Snad je jen spoutali, snad se na nich nedopustili žádného násilí. Ale Markéta s Honzíkem museli vidět, jak mučí jejich otce. Kvůli ní. Nebýt Karolíny, nikdy by se nic podobného nestalo. Odpustí jí to někdy? Doufala, ale nevěřila v to. Lidé nechtějí zapomínat. Živí v sobě nenávist a zášť, aby se jednoho příhodného dne mohli pomstít bez ohledu na to, zda jsou vůbec v právu. Děti okamžitě spěchaly k otci. Poklekly vedle něj a vyděšeně pohlédly na Karolínu. „Je mrtvý?“ zeptal se Honzík chvějícím se hlasem. „Ne, jen spí,“ ubezpečila je Karolína a snažila se nevnímat bolest, jež nabírala na síle a zatemňovala jí myšlenky. „Teď?“ podivil se Honzík a Karolína byla vděčná otci Matheidovi, když došel až k nim a odvedl je do domu. „Tohle není nic pro vás,“ říkal jim. „Otec bude v pořádku, nemusíte mít o něj starost.“ Tu ovšem měla Karolína. Hladila Petra po tvářích a uvědomila si, že Jindřich došel až k ní. Okamžitě poklekl vedle jejího manžela, který se konečně začal probírat. „Petře! Petře!“ vykřikla Karolína a dokonce se usmála samým štěstím, že přichází k sobě. Petr Sýkora se rozkašlal a pohlédl na Karolínu, která se nad ním skláněla. „Jsme... zachráněni?“ zeptal se s námahou a znovu zakašlal. „Ano, jsme,“ ubezpečovala jej Karolína a vtiskla mu polibek na čelo. Cítila se tak šťastná, jako ještě nikdy v životě. Tentokrát za její prokletí nikdo z jejích blízkých nezaplatil životem. Bůh se nad ní slitoval.

67

Petr se posadil. Karolína se mu snažila pomoci, ale našel v sobě dostatek sil, aby to zvládl sám, přestože mu do celého těla vystřelovala bolest. „Musíme k felčarovi,“ prohlásil najednou Jindřich a Petr se na něj otočil. Kvůli ranám ve své tváři ho neviděl příliš zřetelně. Vidění mu navíc znesnadňoval žár ohně, který už začínali hasit Honza s Jakubem. Hned se k nim také připojili pacholci i děvečky, stále v šoku z předchozích událostí. Ještě aby se tak oheň rozšířil mimo hranici a pohltil i dům a pak celou vesnici! „Budu v pořádku,“ prohlásil Petr a nemohl se přimět, aby Jindřichovi poděkoval za jejich záchranu, i když si přál ta slova díků vyslovit. Bránila mu v tom však žárlivost. „Vy ano, ale Karolína ne,“ pokračoval Jindřich bez ohledu na jeho tón, ve kterém neshledal žádné znamení vděčnosti. Petr na Karolínu vyděšeně pohlédl. Myslel si... Pak ale spatřil, kam míří Karolíniny oči, a pochopil. Zachvátila ho taková panika, že rázem nevěděl, co si vůbec počít. „Čím dřív vás oba dostaneme k felčarovi, tím lépe se zranění budou hojit,“ dodal ještě Jindřich a musel se hodně ovládat, aby Karolínu nepopadl do náruče a neodnesl ji ze statku. „K felčarovi se dostaneme včas, ale se mnou,“ ozvalo se za nimi náhle. Všichni se prudce otočili. Až do té chvíle si nikdo nevšiml, že na statek dorazila i hraběnka Stradová se svou tříčlennou suitou. Jindřich okamžitě uskočil stranou a vytasil z pochvy dýku.

68

„Přece mě nehodláte ohrožovat, Jindřichu! Chci Karolíně pomoci, nic víc,“ prohlásila hraběnka Stradová a Jindřichovu pozici napodobili i její pochopové. „Nikam s vámi nepůjde!“ vykřikl Jindřich a byl odhodlán znovu bojovat na život a na smrt, aby ji dostal ze spárů dalšího nepřítele. „Bude muset. Už jsem se rozhodla,“ řekla hraběnka ledovým tónem a kývnutím hlavy naznačila svým mužům, aby se mladé ženy chopili. Před Jindřicha se náhle postavili Honza s Jakubem. „Zmizte,“ zašeptal Jakub Jindřichovi, když ho míjel. A Jindřich ho velice dobře pochopil. Zatímco se Honza s Jakubem postarají o tři hraběnčiny muže, on získá náskok a odveze Karolínu do bezpečí. Jakub s Honzou zatarasili hraběnčiným pochopům přístup k Jindřichovi a Karolíně. Petr jen šokovaně sledoval, jaký obrat události znovu nabraly. Myslel si, že už jsou v bezpečí. Jak moc se mýlil! Jindřich okamžitě přiskočil ke Karolíně a Petrovi. „Musíš jít se mnou! Když neodejdeš, budeš muset následovat hraběnku na Hrad a bůh ví, co se pak může stát!“ „Ne, nemohu odsud odejít. Nemohu tu nechat Petra a děti!“ vykřikla, zatímco před nimi už řinčely zbraně. „Oni je zabijí, Karolíno! Pokud jim budou stát v cestě, pokud bude někdo z nich vědět, kde se ukrýváš, nic těm bídákům nezabrání v tom, aby se to dozvěděli! Tihle lidé se neštítí ničeho, ani zabít dítě!“ naléhal na ni Jindřich. „Jindřichu, tohle přece nemusí skončit…“

69

„Co když tě císař nepřijme?! Co když Stradová lže a chce se tě navždy zbavit?! Přece jí nemůžeš důvěřovat víc než mně! Nemáme žádnou jistotu, že sem ty muže a ženu neposlala Stradová, že tě někde v lese nezamorduje!“ „Odejdi se mnou, Karolíno! Budeš v bezpečí! Ty i tvá rodina! Skončeme to šílenství!“ zaslechla Karolína křik hraběnky Stradové, která se k ní marně pokoušela dostat přes bojující muže. „Mohla to mít všechno v plánu, Karolíno! Zabít tebe, možná i tvého manžela a děti! Kdo je ona, že bychom jí měli důvěřovat? Už tvé matce jen škodila!“ nepřestával naléhat Jindřich. Petr se náhle vložil do jejich pře. Nemohl uvěřit, co se chystá říct, ale Jindřichova slova ho nadobro přesvědčila. Pokud mu na Karolíně skutečně záleží, musí to udělat. Aby zachránil ji, aby zachránil jejich nenarozené dítě. „Uteč s ním, Karolíno! Jiná možnost není…“ řekl chvějícím se hlasem. Karolína nemohla uvěřit, že to promluvil právě Petr. Její Petr… Přece ho nemůže opustit! A odejít s Jindřichem, jehož se její manžel tolik obává! „Ne, to přece…“ namítla, jenomže náhle se ozval výkřik. Jakub byl zraněný. Protivníkova zbraň ho zasáhla. „Odvez ji odsud! Ochraň ji!“ zakřičel Petr z plných plic a Jindřich už neváhal ani vteřinu. Zvedl bránící se Karolínu do náruče a spěchal s ní kolem zuřivé bitky. Třetí hraběnčin muž se už už chystal následovat je, když se z boku vynořil jeden z pacholků a kamenem v ruce ho udeřil do hlavy. Rázem se sesunul k zemi.

70

„Petře! Petře!“ křičela Karolína a vší silou bušila pěstmi do Jindřichových zad. Ale Petr jí neodpovídal a Jindřich ji nemínil pustit. Přehodil ji přes svého koně, který na něj poslušně čekal za vraty, a pak se sám hbitě vyhoupl do sedla. Nečekal na nic. Mizel s Karolínou v temném lese a zkázu na Sýkorově dvoře nechal za sebou. Ochrání ji! Položí za ni i vlastní život, pokud to bude třeba. A už nikdy nedopustí, aby se ocitla v rukou nepřítele! Na to přísahá samotnému Bohu! Konec ukázky třetího dílu osudů tajné dcery Rudolfa II., který pod názvem Krásná Karolína – Nebezpečné město vyjde v roce 2014

71

Alexander Stainforth KAROLÍNINA VOLBA Ukázka třetího dílu osudů tajné dcery Rudolfa II. (pod názvem Krásná Karolína – Nebezpečné město vyjde v roce 2014) Jako e-knihu vydalo Nakladatelství ČAS, Řitka 2013 Odpovědný redaktor: Josef Pepson Snětivý Rámeček na obálce: Fotobanka Imagio.cz (TAK spol. s r.o.) Návrh obálky: Alena Laňková ISBN 978-80-7475-018-2 Knihy Nakladatelství ČAS si můžete výhodně objednat na stránkách www.nakladatelstvicas.cz, e-mailové adrese [email protected] či poštou na adrese Nakladatelství ČAS s.r.o., Slepá 246, 252 03 Řitka.

72