RUBRIK
Odpustit vrahovi vlastní dcery? Poznámka redakce: ze str. 5.: Novinová zpráva „Dívka Schallstadtu byla zavražděna“ rger v německém vydání Freibu Zeitung. y: str. 7.: Štěpánčino vyznání vír věřím, „Vyznávám, že jsem hříšník a řel za že Pán Ježíš Kristus na kříži um pro moje hříchy a vstal z mrtvých ho ám náv mé ospravedlnění. Vyz nce.“ jako svého osobního Zachrá 4
ethos 4 I 2013
šestnáctiletá Štěpánka Na Nový rok 2000 byla tehdy achatelem zavražděna. P Linková brutálním způsobem rostředí. Její ého p byl muž ze sado-masochistick vuje o svém životě, matka, Uršula Linková, vypra byl, a o tom, proč se který vlastně ani životem ne hem své dcery. po devíti letech setkala s vra
ROZHOVOR
Co se v tu noc na rozhraní
tisíciletí stalo
cely tři a společně nai Nový rok 2000. Domů se vra am dk ará kam s lu spo rgu ič dívkám Štěpánka oslavovala ve Freibu autobusu, zastavilo auto. Řid od y zel chá od čné ne ko na tobusu. Když pánka sama se stoupily do nesprávného au směrem, kam muž jel, ale Ště tím ly dle by y dk ará kam ny Štěpánči že je to pro něho příliš nabídl, že je odveze domů. směrem. Řidič se omlouval, ým ačn op trů me kilo lik ko es není jaspotřebovala dostat domů ně leko,“ řekla Štěpánka. Dodn da ne y tad dlí by rá kte ce, půjdu k babič velká zajížď ka. „Dobře, tak já bo ne, ale ona ji neslyšela. rozmyslel, že ji vezme né, jestli k babičce došla, ne ič zase zastavil a řekl, že si to řid ní u yž kd le, dá e nic ves odbočil na polŠtěpánka byla už o dvě va, kam už nedorazila! Muž mo do od try me kilo a dv lo to asi jen lo to ještě horší než domů. Štěpánka nasedla, by hlo stát nic strašnějšího, by mo ne se ci no Té . dil raž zav sobem ní cestu a tam ji krutým způ zařízl. žem znásilnění, vyloženě ji no
Uršulo, jak ses dozvěděla, že tvoje dcera byla zavražděna?
Když druhý den nepřišla domů, šla jsem ji hledat, ale nikdo o ní nevěděl. Večer jsem šla přímo na kriminál ní policii a nahlásila, že je nezvěstná. Další den se před mými dveřmi obje vil policista a řekl, že Štěpánku našli – zavražděnou. Jak jsi to přijala? Co se dělo potom?
Bylo to hrozné. Můj svět i svět její mladší sestry Nadiny se zhroutil. Měla jsem šok. Prožívala jsem v sobě ob rovskou bolest a pocit, že už nemůžu
dál žít. Nemohly jsme spát. Nesnáše ly jsme lidi kolem sebe, nevěděly jsme, jak přežít obyčejný den. Navštěvova li nás přátelé a snažili se nám pomáhat. Po takových návštěvách to ale bylo ješ tě horší, protože jsem viděla, že jejich životy jsou normální, ale náš život je zničený, není v něm nic normálního. Byla jsem ochromená, pokoušela jsem se chodit do práce – ale tam byli lidi! Ty jsem nemohla snést. „Nejlépe“ jsem se cítila sama doma nebo s Na dinou. Je nepopsatelné, co všechno se v člověku může dít. Taková bolest vy plní každý koutek duše. Nikde nic ji ného než samá bolest.
Mluvíš o nevýslovné bolesti. Určitě jsi měla nesmírný vztek na člověka, který vaši Štěpánku krutě připravil o život…
Ne. Myšlenky mi pořád kroužily kolem Štěpánky, jak jí bylo, co všech no si musela prožít. Nesčetněkrát jsem si to v mysli přehrávala a po koušela jsem se to rekonstruovat. Tak jsem trpěla, trýznila se, dělala si ze života peklo a zbavovala se veške rých sil. Vraha se podařilo dopadnout poměrně brzy, protože ho ty druhé dvě dívky identifikovaly. Vzhledem ke krutosti činu byl odsouzen na do-
ethos 4 I 2013
5
životí a i kdyby ho propustili dříve, musel by být pod dohledem. Radili ti přátelé, aby ses postupně vracela do normálního stavu? Něco ve smyslu: „Tak a už dost smutku a bolesti!“?
Ano, mysleli to dobře, ale strašně to bolelo. Myslela jsem si: Jak to lidé mohou posoudit? Pro ně všechny šel život dál, ale já jsem přemýšlela, jak umřít. Před tím mě chránila Nadina (a asi i Bůh). Nemohla jsem ji opus tit, cítila přece stejnou bolest jako já, postavila si kolem sebe tlustou zeď. Chtěla jsem tady být pro ni – ale žít normálně jsem nedokázala. Jak dlouho to trvalo?
Po třech letech, kdy jsem nemohla spát a trpěla i hroznými fyzickými bo lestmi, jsme s Nadinou byly na konci. Už jsme nemohly dál. Nadina se v důsledku toho poku sila o sebevraždu, ale p odařilo se ji zachránit, pak se dostala na psychia trické oddělení pro děti a mládež. Společně jsme prošly terapií. Ale ani ta nám příliš nepomohla. Obě jsme
dospěly do bodu, kdy jsme unavené, vyčerpané a usoužené bolestmi leže ly na dně a neměly sílu vstát. K tomu se přidaly i finanční problémy. Vzpo mínám si, že nám jedna paní n abídla pomoc. Byla doslova naší poslední nadějí… Bylo mi to trapné a stálo mě to hodně přemáhání. Sama neměla na růžích ustláno, nemohla nám pomoct finančně. Ale během rozhovoru pro nesla: „Vám může pomoct jedině Je žíš.“ Co tím myslela? Co jste si pod tím tehdy představily?
Byla jsem úplně vyhořelá. Spolu s Nadinou jsme toho už tolik vyzkou šely, a nic nepomohlo. Přesto jsem si pomyslela: Proč bychom to s Ježíšem nezkusily? Byla to naše jediná a po slední možnost. Jedna kamarádka mi navrhla, že se se mnou bude modlit. „Samy se mů žete rozhodnout, jestli k tomu řekne te ano,“ komentovala to. A tak jsme 24. října 2002, zhruba tři roky po Ště pánčině smrti, opakovaly to, co nám
předříkávala: „Ježíši, já vím, že jsem hříšník a že jsi za mé hříchy umřel na kříži. Vstup prosím do mého života a ode dneška buď Pánem mého živo ta.“ Řekly jsme na to Ano a Amen. V tu chvíli jsme tomu rozuměly jen pramálo. Prostě jsme se mu jen vrh ly do náruče. Chytily jsme se ho, jako se tonoucí chytá stébla. Potom jsme se vrátily domů, ale něco bylo jiné. Pocí tila jsem naději a moje srdce bylo jak si lehčí. Potom jsme se u této kamarádky setkávaly častěji. Modlily jsme se a ona nám četla Bibli. Ukazovala nám, co to znamená žít s Ježíšem jako křesťan. Modlila se i za naše uzdravení. První, co jsem po dlouhé době prožila, byla úleva od depresí. Do té doby jsem bra la silné léky, protože jsem bez nich ne dokázala zvládnout všední den. Není to tak, že čas léčí rány? Jak víš, že s tím měl Ježíš něco společného?
Předtím jsem vyzkoušela už mno ho jiného včetně ezoteriky. Teď
, závisí „Na Panovníku, našem Bohu l 9,9 slitování a odpuštění.“ Danie
Představujeme: Uršula Linková Rok narození: 1955 cko Bydliště: Freiburg, Něme ntka Povolání: Chemická labora , miZáliby: Má doma dva psy čer na zky chá pro luje u. uch stvém vzd
6
ethos 4 I 2013
Oblíbené biblické verše: také Stále mě provází Žalm 23 a modlitba Otče náš. Jan 10,10 zabí„Zloděj přichází, jen aby kradl, aby jel a ničil. Já (Ježíš) jsem přišel, “ ti. nos hoj v ho měly život a měly naší do mo Tento verš mluvil pří do situace. Štěpánka byla zabita e my slova jako ovce. V Ježíši jsm – otě živ to tom i ona našly – už v plnou hojnost.
Štěpánka několik měsíců před smrtí
jsem se však zabývala pouze Ježí šem a nebrala jsem žádné léky, ne radila se s žádnými psychology. Čet la jsem Boží slovo, Bibli a cítila, jak se všechno mění. Celé roky jsem ne mohla usnout, protože se mi v mys li pořád jako ve filmu promítaly horo rové záběry toho, co se stalo Štěpánce. Poprvé jsem dokázala usnout poté, co jsem několik hodin četla Bibli. Byl to spánek, ve kterém jsem si oprav du odpočinula. Nechápala jsem to, ale bylo to opravdu jiné! Měla jsem a dosud mám obrovský hlad po Kni ze knih. Pořád čtu dokola především evangelia. Chtěla jsem o Ježíši vědět všechno a potom jsem prožila, že ke mně skrze své Slovo mluví přímo. Po malu se můj vztah s ním prohlubo val. Mám k němu velkou důvěru. Do té doby jsem nikdy neslyšela a nedo vedla si představit, že by bylo možné s Bohem „mluvit úplně normálně“, už nemusím číst předtištěné modlitby.
Štěpánčin Nový zákon, který dostala od Gedeonů Vyprávěla jsi, že to bylo hrozné nevědět, kde Štěpánka teď je. Ježíš to určitě viděl, protože ti dal jasnou odpověď…
Izajáš 61,1 je „Duch Panovníka Hospodina ponade mnou. Hospodin mě mazal k tomu, abych nesl ralal dostnou zvěst pokorným, pos ch ený ouš mě obvázat rány zkr srdcem, vyhlásit zajatcům svo bodu a vězňům propuštění.“ Tento verš mě připravoval l na práci ve věznicích, rozšíři mi. říže moje srdce pro lidi za m noho Oni sami často prožili m puštěod jí bu tře utrpení a po é oni tak ale ní nejen pro sebe, it jako oběti musí odpust dru hým.
Ano, ze čtení Bible jsem věděla, že Ježíš od nás vyžaduje jasné rozhodnu tí – buď pro něho, nebo proti němu. Do nebe přijde jen ten, kdo svůj život vloží do jeho ruky, jen takový strá ví věčnost u Boha a nepřijde na soud. Proto jsem se stále Ježíše ptala: „Co je se Štěpánkou? Nadina a já budeme u tebe v nebi, ale co ona?“ Když jsem jednou zase byla tak zoufalá, jako by mě Bůh vzal za ruku a vedl ke skříni v obýváku. S áhla jsem tam rukou a vytáhla malý Nový zákon, jaký rozdávají Gedeoni. Už jednou jsem ho měla v ruce, když jsem uklízela její pokoj. Tentokrát můj pohled ulpěl na mís tě, kde ve svých jedenácti letech pode psala modlitbu, kterou jsem se pozdě
ji modlila já i Nadina. Jako by mi tím Pán řekl: „Vidíš, Štěpánka je moje, je tady u mě. O všechno je postaráno, daří se jí dobře.“ V tom okamžiku mě zaplavila obrovská radost. Štěpánka je v bezpečí u Pána. Všechno to zlé, co se stalo, ze mě spadlo. Najednou jsem měla hlubokou jistotu – se Štěpán kou je to v pořádku, má se dobře! Ten malý Nový zákon dostala Štěpánka od Gedeonů. A co tvoje pocity týkající se vraha?
Křesťané se mě občas ptají: „Do kážeš odpustit i vrahovi své dcery?“ – „Ne, to nedokážu,“ odpovídala jsem vždycky. Ale Bůh mi při čtení svého Slova ukázal, že vlastně nemám nárok na odpuštění pro sebe, pokud nechci odpustit svému bližnímu. Ale že by vrah mé dcery byl můj bližní? Tehdy jsem znovu měla před očima Ježíšovu velkou lásku, lásku, kterou ethos 4 I 2013
7
mi denně v tolika věcech projevoval – například v tom, že mi dal jistotu, kde teď Štěpánka je! Nakonec jsem řekla: „Ano, Pane Ježíši, z lásky k tobě mu chci odpustit.“ Napřed to bylo rozhodnutí jen z rozumu, ale později jsem k tomu dospěla i srdcem a dokázala jsem vrahovi z celého srdce odpustit. Po tomto vysvobození jsi šla ještě o krok dál. Začala ses jako dobrovolník angažovat ve vězení prostřednictvím křesťanské organizace Černý kříž, která pomáhá odsouzeným.
Už při první návštěvě ve věznici mě dojímal pohled na ty lidi. Chtěla jsem s nimi mluvit o Boží lásce, Bůh jako jediný dokáže odpustit i ty nej horší zločiny. Aniž bych jejich jedná ní ospravedlňovala, pozorovala jsem, že většina odsouzených potřebuje ne jen odpuštění, ale musí odpustit i oni sami, protože často jsou oběti. Věděla jsem, že v tomto vězení sedí také Štěpánčin vrah. Poté, co jsem mu odpustila, rostla ve mně touha ho vi dět. V únoru 2009 došlo k našemu se tkání. Vzhledem k tomu, že nechodil na schůzky Černého kříže, nebylo to jednoduché. Věděla jsem, že má rako vinu a že už nebude dlouho žít. Potom se stalo několik zázraků, díky kterým mi Bůh umožnil setkání s vrahem mé dcery. Byla jsem si jista, že Ježíš si toto setkání přeje. Byla u toho vrahova manželka, sociální pracovnice, která
se o ni starala, a vězeňský pastorační pracovník. Vedení věznice mě nechtě lo pustit samotnou. Báli se, abych se nemstila, abych mu nějak neublížila. Dotyčný muž věděl, jaká návště va ho čeká. Podal mi ruku a řekl. „Je mi líto, co jsem udělal. Napáchal jsem v životě mnoho zla, moc mě to mrzí.“ Pak jsem ho vzala za ruku, za ruku, kterou před lety zabil mou dceru, a řekla jsem mu: „Jsem tady, proto že vám chci říct, že jsem vám odpusti la. A že existuje ještě někdo, kdo chce odpustit vám, je to Ježíš Kristus. Ne chtěl byste mu také svěřit svůj život?“ „A jak?“ Navrhla jsem, že se s ním budu modlit. Souhlasil s tím: „Ano, modlete se, prosím.“ Během modlitby jsem ho držela za ruku a on moji ruku stále hladil. Vysvětlila jsem mu, že Je žíš, Boží Syn na kříži zaplatil za naše viny a dává svobodu tomu, kdo svo je hříchy vyzná a lituje jich. Vnímala jsem, jak mi Bůh pro vraha mé dcery dává ta správná slova, která ho vedou ke spasení. Odevzdal svůj život Ježíši a stal se Božím dítětem. Modlila jsem se za něho nahlas. Cítila jsem v místnosti Boží slávu. Byl to zázrak! Cítila jsem lásku vůči to muto muži, který teď bezmocně ležel v posteli a hladil mi ruku. V místnosti bylo naprosté ticho. Lidé za mnou byli hluboce dotčeni. Sociální pracovni ce přerušila mlčení jako první: „Jsem tak ráda, že jsem u toho mohla být. Nikdy bych nevěřila, že je něco tako vého možné!“ Pak jsem se manželky vraha a sociální pracovnice zeptala: „Nechcete se i vy stát Božími dětmi, získat odpuštění a věčný život?“ Pán Ježíš se dotkl i srdcí těchto žen, i ony mu odevzdaly svůj život. Nedá se slo vy popsat, co se dělo v ty chvíle tam ve vězeňském pokoji vraha mé dcery. Žádný hněv, nic? Všechno pryč? Mluvíš dokonce o lásce…
Ano, opravdu necítím žádný hněv, jen hluboký pokoj, hluboké smíření se vším, co se stalo, a velkou vděčnost, že mě na to Ježíš připravil a že jsem to 8
ethos 4 I 2013
Štěpánka se svou mladší sestrou Nadinou.
směla udělat. Opravdu prožívám vel kou radost! Ten muž čtrnáct dní nato zemřel. Věděla jsem, že je společně se Štěpánkou u Ježíše. Nepochopitel ná milost! Štěpánka a její vrah jsou spolu?
Ježíš zemřel na kříži za k aždého člověka. „Nikdo není spravedlivý, není ani jednoho,“ říká Bůh ve svém Slově. A stejně tak platí i jeho odpuš tění pro každého, kdo je přijme, i pro vraha. To zní „nadlidsky“. Jak se dá něco takového odpustit? Už to nebolí?
Lidsky se to nedá vysvětlit. Když však člověk prožije v životě tolik Boží lásky jako já, pak můžu říct: Ano, je to možné. Ne, už mi to nepůsobí bolest! Vím, že Štěpánka se má dobře. Je tam, kde to krásnější už být nemůže. Ať mám svá děvčata sebevíc ráda, nemůžu jim dát to, co teď má Štěpánka. Bible se mi stala živou knihou, skrze kterou ke mně Ježíš mluví do každé situace všedního života. V době, kdy byla Štěpánka zavražděna, jsi už řadu let se svým bývalým manželem nežila. Jak to všechno zpracovával on? Podporoval vás nějak? Nakolik ti ostatní příbuzní pomáhali?
Otec děvčat na ně celé ty roky vý živné neplatil, nestaral se o ně. Mu sela jsem pořád chodit do zaměstná ní. Štěpánka pečovala o Nadinu jako maminka, hlídala ji, když jsem byla v práci. Velmi brzy musela na sebe brát velkou zodpovědnost, vždycky byla ochotná, zajímala se, jak může pomoct. Dodnes si dobře vzpomínám, jak už v patnácti chodila celý týden pra covat na dvě hodiny jako uklízečka. Z výdělku si nechala jen něco málo, jinak mi všechno odevzdala – s vy světlením, že tatínek nic neplatí. Ta ková byla Štěpánka! Večer předtím, než byla zavraždě
vo – co pro tebe znamená? Uršulo, odpuštění je silné slo
zapomene na to, co se Neříkám, že se tím jednoduše á. něn zra být vu prá m své Teprve pak je možuž netrvat na k osvobozuje mě samotnou. kro Odpustit znamená pustit a to Ten du. bo svo na ele mená pustit pachat stalo. Odpustit zároveň zna aví. í, ten se nikdy vnitřně neuzdr né uzdravení. Kdo neodpust důležité dva principy: nkách vracet k té noci, kdy Pro mě osobně jsou přitom že se pořád nebudu v myšle la, hod roz a sam se ch aby o to, r a říkám: odpustila 1. Ukázněnost v myšlení. Šlo ě mu k tomu nedávám prosto om Věd y. rán ré sta at rýv roz e stále se stala vražda. Nepřítel chc sím se ale vždy stále ím! ust řip jsem a už to nep situace. Já jsem ji dostala. Mu tní kré kon ité urč tí enu om nabízí svou pomoc. o milost k zap í je na mě, ale on mi k tomu 2. Člověk může prosit Ježíše nut hod roz o Tot r. sto pro šlenkám dám spokojit, ale měli byznovu rozhodovat, jakým my S tím bychom se však neměli e. lép tím v, dří čím stí, pu konce mu projevit , když člověk od a sílu vrahovi odpustit a do dal Je dobré a je velkou úlevou mi rá kte ka, lás va íšo Jež eli žehnat. Byla to chom chtít něco víc – pachat nikdy nedokázala. to lásku. Já sama za sebe bych
na, jsem jí ještě říkala, aby mi zavola la, když bude potřebovat, že bych pro ni přijela. Štěpánka ale věděla, že hod ně pracuji a bývám unavená. Když bylo tak pozdě (vlastně brzy ráno), nechtěla mě budit a raději šla domů pěšky. Když se pak stala ta hrůza, její ho tatínka trápily pocity viny. Moje tchyně, Štěpánčina babič ka celé roky plakala a také ji sužova ly výčitky svědomí, protože je možné, že Štěpánku v tu noc tehdy neslyše la. Když jsem babičku zvala na Váno ce 2007 k nám, zeptala se mě, odkud beru sílu. Na mé svědectví o odpuš tění a Ježíšově lásce v mém životě mu i ona odevzdala svůj život a mohla se radovat. Co ta dvě děvčata, která jela se Štěpánkou v autě?
Maminka jedné z nich mi po vraž dě volala, chtěla ode mě nějakou útě chu. To jsem pro ni neměla. Byla jsem zklamaná, zuřila jsem, že děvčata ne chala jít Štěpánku v noci samotnou. O děvčatech jsem celé roky nic ne slyšela. Teprve loni na podzim jsem se s jednou z nich, jmenuje se Kate řina, spojila. Seznámila se se Štěpán kou tehdy na Silvestra. Ta druhá Ště pánčina kamarádka chtěla u Kateřiny přespat. Seděla vzadu v autě pozděj šího vraha a Štěpánce řekla: „Pojď s námi, určitě budeš moct taky u Ka teřiny přespat.“ Ta to slyšela, ale Ště pánku nepozvala. Štěpánka tedy řek
la, že ne a že půjde sama domů. Od té doby Kateřinu trápily deprese. Cíti la svůj podíl viny na tom, že Štěpánka přišla o život. Kateřina našla na internetu moje svědectví. Ozývala se a já jsem jí za volala. Během rozhovoru mi pozdě ji řekla: „Můžeš se se mnou modlit? Chtěla bych mít to odpuštění, kte ré nabízí Ježíš. Chci, aby od nynějška byl mým Pánem a Zachráncem.“ Spo lečně jsme plakaly radostí. Dnes je i ona osvobozena od duševního trápe ní, chodí do živého křesťanského sbo ru a čte Bibli. Teď doufám, že Kateřina najde ces tu i k té druhé Štěpánčině kamarádce. Ta podle Kateřiny tehdejší noc vytěs nila a vůbec o ní nechce mluvit. V čem vidíš smysl, cíl svého života?
Chtěla bych co nejvíce lidem říct o tom, že je Ježíš má rád. Čeká, až se svými hříchy přijdou k němu a při jmou od něho odpuštění, které ho stá lo život. Chce je osvobodit a dát jim nový, věčný život. Budu je pořád zvát, jsem ochotna ten svůj příběh vyprávět na veřejnosti, každou takovou příleži tost ráda využiju. Také jsem moc vděčná Gedeonům. Byli to oni, kdo kdysi dali Štěpánce malý Nový zákon, díky kterému jsem později došla klidu ohledně toho, kde Štěpánka teď je. Ráda mluvím na set káních této organizace, a ngažuji se v práci ve věznicích a modlím se za další otevřené dveře.
Dalo by se o tvém životě napsat: „Hořké utrpení a hluboká bolest se proměnily v překypující radost“?
Určitě. Můj život je tak boha tý! Bůh mě tak obdarovává svou lás kou a dobrotou. Po Štěpánčině smrti byl můj život samé trápení. Nakolik si vzpomínám, pořád jsem chtěla umřít. Měla jsem těžké dětství, prahla jsem po lásce a bezpečí. To jsem však po znala teprve tehdy, až jsem přijala Je žíše. On mi dal všechno, co jsem tolik postrádala. Nebylo to ze dne na den, ale moje oddanost vůči němu rost la. Proměňoval mě a od mnohého mě uzdravil. Něco takového žádný člověk nedokáže. Takový zázrak mohl udělat jen živý Bůh. Žít pod jeho vedením je opravdová svoboda. Milá Uršulo, moc ti děkuji za rozhovor. Tvou motivací pro to, abys vyprávěla co nejvíce lidem o tom, co jsi prožila, je ukázat jim velikost Ježíšovy lásky. Také naším přáním a modlitbou je, aby k tomu přispěl i tento rozhovor. Ať ti Bůh dále v životě žehná. n
Daniela Wagnerová
ethos 4 I 2013
9
