Dcery Eviny ženy v církvi

11 2

Evangelický měsíčník | ročník 86/2010 85/2009 | cena 25 Kč | roční předplatné předpatné 290 290Kč Kč

Dcery Eviny – ženy v církvi V materiálech 11. synodu najdeme i dopis synodní radě, který začíná a končí zvoláním: „Pane, zachovejž nás, hyneme!“ Pisatel argumentuje obecnou nedůvěrou k emancipaci žen, ptá se, co bude s muži, když na jejich místo přijdou ženy, hrozí se žen na kazatelně, je přesvědčen, že ženské kázání je jen bezmyšlenkovité povídání a ptá se, kam se poděla svatost a důstojnost ordinace. Ordinace žen v církvi jako otázka autority, Lýdie Mamulová | 7

Jak se žije farářkám na mateřské Kdo umí ušít talár a tabulky? Rozhovor o zápalu pro věc na školách EA Krize/vize: Jedni a ti druzí

| 10 | 14 | 26 | 30

Ordinace nových farářů – vyslání do služby v církvi Nové Město na Moravě 17. října 2010 foto: Benjamín Skála

EDITORIAL

3 Sloužit a vést – D. Ženatá

ÚVODNÍK

AKTUÁLNĚ

4 Na pražské Santošce bylo odhaleno pietní místo památce JUDr. Milady Horákové – M. Marešová

BIBLICKÁ ÚVAHA

5 Hospodin přišel – M. Medková TÉMA

7 Ordinace žen v církvi jako otázka autority – L. Mamulová

10 Jak se žije farářkám na mateřské – J. Mamula

12 Vědět o každé duši Rozhovor s Martou Tefrovou – D. Ženatá

14 Noemi Batlová – D. Ženatá 15 Marie Pyrchalová – D. Ženatá 16 Chránit, nebo poslouchat? – T. Pavelka 17 OTÁZKA NA TĚLO V čem je práce ženy farářky jiná než muže faráře?

CÍRKEV ŽIJE

23 Prix Irene 2010 Věře Lukášové – G. Fraňková Malinová

24 Ordinace nových farářek a farářů – D. Ženatá 24 A přece tu je – J. Voda 25 Písařov – R. Popelářová 26 ROZHOVOR S Janou Slámovou Objev, co vlastně v životě chceš a za tím si jdi – R. Špačková 28 Zbořené chrámy ve Svitavách – M. Medková 29 Řepský zázrak – G. Fraňková Malinová 30 Vděčná radost a poděkování – M. Zemánková 30 Jedni a ti druzí – I. Herold

EKUMENA ŽIJE

32 Bible, boty a buřty – S. Zálabová, M. Vymětal PŘEDSTAVUJEME

34 Ženy ve fair tradu – M. Jelínková GRATIAS AGIMUS

35 Haleluja – L. Moravetz DIAKONIE

37 Naděje má opravdu mnoho podob – M. Balcar SLOVO

39 Filmy ve znamení ryby – I. Benešová 40 Madony ve tři ráno – K. Frühbauerová 41 Dětem blíž – J. Plíšková

Sloužit a vést

V

šichni jsme buďto muž nebo žena, on nebo ona, Adam nebo Eva. V životě nás provázejí mužské a ženské role, mužské a ženské profese. Mezi tesaři, instalatéry a zedníky asi ženu nenajdeme, mezi ošetřovatelkami či učitelkami mateřských škol mužů také nemnoho. Jak je to ale u povolání, kde mužská a ženská role není zdaleka tak vyhraněná? Lékaři a lékařky, učitelé a učitelky, kuchaři a kuchařky, dojiči a dojičky krav, bankovní úředníci a úřednice… v těchto povoláních dnes vládne rovnoprávnost, i když v minulosti to tak nebylo a i dnes na některých postech pevněji sedí muž a je lépe placen než stejně schopná žena. Jak se v naší církvi prosazovaly ženy farářky a co všechno předcházelo přijetí ordinace žen, se dočtete v článku Lýdie Mamulové v rubrice Téma. Dále se dočtete o tom, jak se vede farářkám na mateřské i úvahu o přirozené ženské tendenci – sloužit a mužské roli – vést. Toto číslo Českého bratra je v něčem jedinečné. Běžně se tiskne v nákladu 3 400 výtisků. Číslo 11 jsme se rozhodli vytisknout ve vyšším nákladu a poslat je do sborů zdarma k propagaci a rozdávání. Do každého sboru putuje přibližně o polovinu vyšší počet kusů, než má sbor předplaceno. Prosíme vás čtenáře i vás farářky, faráře, presbyterky, presbytery a pastorační pracovníky: rozdejte čísla navíc, rozneste je na místa, kde mohou najít čtenáře, upozorněte mladší generaci, že Český bratr sice vychází už přes osmdesát let, ale že jeho obsah se proměnil od dob, kdy jej vídala na nočních stolcích svých prarodičů. Že aspiruje na moderní periodikum, které zaujme staré i mladé. S blížícími se vánocemi jsme připravili pro vás – naše čtenáře – dárkové předplatné. Můžete jím obdarovat někoho ze svých blízkých, komu chcete udělat radost. Na straně 42 je kupon k vystřižení, kde můžete vyplnit jméno a adresu toho, komu chcete darovat předplatné na rok 2011, a svoje údaje jako plátce předplatného. Zasláním kuponu do redakce na uvedenou adresu zajistíte obdarovanému 12 čísel Českého bratra, která vyjdou v příštím roce. Pěkné čtení přeje Daniela Ženatá



AKTUÁLNĚ

Zleva: synodní senor Joel Ruml, smíchovský farář Ivo Mareš a autor díla Olbram Zoubek. Foto: Petr Machan

Na pražské Santošce byl odhaleno pietní místo památce JUDr. Milady Horákové

D

ne 10. října odpoledne proběhlo v Bieblově ulici v Praze 5 slavnostní odhalení pietního místa na památku Milady Horákové. V roce, kdy uplynulo šedesát let od její popravy, si zdejší sbor ČCE připomíná i 75. výročí od chvíle, kdy se společně s manželem stala jeho členkou. Tyto skutečnosti, a především její osobní statečnost a trvání na svobodné vůli je třeba si připomínat co nejčastěji! Z životopisu JUDr. Milady Horákové většinou víme, že byla ve zmanipulovaném procesu odsouzena k trestu smrti a poté v pankrácké věznici popravena. Málokdo ovšem ví, že se Milada Horáková po svatbě se svým manželem stala členkou Českobratrské církve evangelické a až do svého uvěznění se pravidelně účastnila bohoslužeb v kostele na Smíchově. Staršovstvo zdejšího sboru se proto rozhodlo oslovit tři významné české sochaře s prosbou o návrh pietního místa k uctění její památky. V tajném hlasování byl vybrán návrh Olbrama Zoubka, který se zhotovení pietního místa ujal a k tomu, jak vznikalo, říká: „Při práci na tomto úkolu jsem myslel na vztah dnešních lidí k památce Milady Horákové. Myšlenky se mi soustřeďovaly do těchto slov: lítost, vzdor, rozhodnost, že se něco



takového nesmí opakovat. Symbolická postava ženy je ponořena do těchto myšlenek: je odvrácena od diváka a hledí na desku s textem, oprátkou a růží. Není jí vidět do tváře. Rozhodně na ní není nic portrétního. Vybízí diváka, aby přistoupil blíže po její bok, přečetl nápis a zamyslel se. K tomu také vedou diváka kamenné desky v trávě.“ Toto pietní místo, které svého autora v žádném ohledu nezapře, mohlo být vytvořeno jen díky obětavosti všech dárců. Tím prvním je rozhodně autor sám, který se za vytvořené umělecké dílo zřekl honoráře. Jeho odlití a instalace se uskutečnila za podpory Magistrátu hlavního města Prahy, Městské části Praha 5, sborů pražského seniorátu ČCE a mnoha jednotlivců. Všem jim patří dík za to, že na tomto místě od dnešního dne stojí důstojná připomínka odkazu výjimečné ženy pro současné i budoucí generace. Magdaléna Marešová O pietním místě: Materiál: Socha i deska jsou provedeny v bronzu. Detaily pozlaceny plátkovým zlatem. Kamenné desky jsou ze štokované žuly. Velikost: Postava je mírně nadživotní velikosti cca 2 m, aby působila v exteriéru jako velikost životní. Deska cca 50×50×12 cm. Kamenné dlaždice cca 30×30 cm. Umístění v terénu vpravo od přístupové cesty ke kostelu ČCE, Na Doubkové 8, Praha 5.

BIBLICKÁ ÚVAHA Hospodin přišel, stanul a zavolal jako předtím Mluv, Hospodine, tvůj služebník slyší (1 S 3,1–10)

S

amuel zná Boží přikázání, obecné směrovky, ale nezná Hospodinův hlas, protože je to prvně, co ho Hospodin volá k poslání, k úkolu. Promlouvá do konkrétní a velmi nepříjemné situace v chrámu. Samuel může neposlechnout, ale víc než to – může přeslechnout a málem by se mu to stalo, kdyby ho starší a zkušenější Elí nepoučil. Sám nerozpoznává to, co překračuje jeho dosavadní zkušenost. Je dobré mít zkušenějšího rádce. Ani ten nemusí rozpoznat Boží hlas napoprvé, teprve po opakované zkušenosti a zralé úvaze přichází Elího rada. Je dobré mluvit o voláních, která slyšíme. Je dobré mít rádce. Tichá noc. Hospodinův kahan ještě hoří a do tohoto ticha padne oslovení. Ideální podmínky pro důvěrný a důležitý rozhovor. Takové přece vždycky probíhají v tichu a v noci. A Samuel se jal běhat či chodit sem a tam. Toho chlapce nevolá práce, ale Hospodin – to on ale neví. Taková věc se přihodí tak snadno. Kolem nás je tolik věcí, které na nás něco volají. Běháme sem a tam, abychom to všechno obsloužili a stihli. Toužíme být užiteční, pochválení, na zavolání na místě. A paradoxně pak přeslechneme, že nás třeba oslovuje Někdo Podstatnější k něčemu důležitému – na místo, kde bychom byli vlastně nejužitečnější. Myslíme si totiž, že nás tak naléhavě volá práce. Že to ona sama o sobě oslovuje náš život v samé podstatě. Prací se stáváme osobnostmi a charaktery, jak říká T. G. Masaryk, ale zároveň pracujeme k nějakému cíli. A volání cíle je dobré nepřeslechnout. Nechceme přece, aby náš život ztratil směr a změnil se v bezhlavé pobíhání mezi prací a prací nebo prací a odpočinkem. Samuel je najednou s Bohem sám. Bez rádce Elího. Zdá se mi, že to je situace, které se člověk

může až bát. Co mi Bůh řekne? O mně. O druhých. On mi otevře oči a bude to bolet. Ale nemusíme Boha vyslyšet. Máme svobodnou vůli a ta nám umožňuje Boží hlas umlčovat, přehlušovat, vyhýbat se mu. A to taky mnozí využívají. Dotek jiného, dotek poslání, dotek spravedlnosti – může být tak pravdivý, až to jde proti srsti. A my většinou nemáme rádi, když to neladí. Proto se zdá, že je lepší radši nic neslyšet. Co kdyby to trhalo uši. To oslovení lze i promeškat. Bůh na nás nekřičí. Jen volá. Nejsou to jen naši sousedé, co se snaží přehlušit ten hlas. Nejsme to jen my, kteří na něj zapomínáme. Podobných příběhů je celá Bible. Proroci, učedníci, králové opakovaně bojují s nedůvěrou. Má smysl věřit Bohu? Jeho tvrdým soudům nad našimi chybami, jeho lásce a odpuštění? Mám dost odvahy zastavit se v běhu a nechat si ukázat sebe nebo své okolí z nadhledu? Vezmu tento risk jako příležitost? Dobrá zpráva. Samuel se nakonec zastaví v běhu. Odpoví Hospodinu: „Už vím, kdo mě volá. Jsi to ty – Bůh, můj Pán. Podle tvých směrovek se snažím žít. Jsem tady a poslouchám, co mi chceš říct. Budu se snažit to přijmout, jsem přece tvůj služebník a vím, že tvé slovo má nejvyšší váhu.“ Teprve když se člověk zastaví a ztiší, udělá prostor setkání s tím, který ho skutečně volá. Ten prostor přichází po: „Mluv, Hospodine, tvůj služebník slyší.“ Naslouchejte. Co vám odpoví?  Marie Medková



TÉMA

Tabulky ozdobené zuberskou výšivkou

DCERY EVINY – ŽENY V CÍRKVI

Ordinace žen v církvi jako otázka autority Zápas o ordinaci žen a živá současnost Z materiálů o ordinaci žen a z rozhovorů s ordinovanými ženami v ČCE vyplývá, že problémem přestala být otázka, zda je ordinace žen biblická či nikoli, ale zůstala otázka autority kněžského povolání ve společnosti.

Rovnoprávnost žen a první návrh volitelnosti za farářky První synod nově vzniklé ČCE, který zasedal v roce 1921, přijal Církevní zřízení, které obsahovalo mezi svými zásadami i  rovnost mužů a žen. Na Husově bohoslovecké fakultě, založené v dubnu 1919 studovaly ženy od roku 1922. Otázka ordinace bohoslovek přišla na pořad jednání hned na následujícím druhém synodu v roce 1923. Doktor Ferdinand Hrejsa na něm podal návrh, podle kterého by bohoslovky mohly dosáhnout volitelnosti za farářky. Rozhovor o ustavení žen farářek se v třicátých letech vedl po celé Evropě. Je známo, že mnohé protestantské církve v Americe ordinovaly ženy od začátku dvacátého století. První ordinovaná zvěstovatelka evangelia byla slečna Antoinette Brown, ordinovaná 15. září 1853. V našich sborech mohly bohoslovky kázat na základě licence ke kázání, která byla udělena první Růženě Novákové v roce 1925 a později i dalším ženám. Pro šestý synod (1932) připravila komise pověřená prozkoumáním otázky teologicky vzdělaných žen materiál, kde konstatovala, že většina baptistických a  metodistických církví ženy ordinuje a připouští k úřadům a do svých zákonodárných shromáždění. Podobně i kongregacionalisté, remonstranti, kvékři a Armáda spásy. Presbyterní, reformované a luterské církve mají různá řešení, někde ženy ordinují, někde konají výpomocnou službu a někde ordinaci odmítají. Josef L. Hromádka ve svém referátě o ordinaci žen po stránce teologické reaguje na námitky tehdejšího synodního kurátora Ferdinanda Kavky a uzavírá jej slovy: „Soudím, že naše církev může udělat krok k ordinaci žen, aniž se dopustí ukvapenosti nebo aniž se octne v nepředvídaných těžkostech.

Může napřed povolávat teologicky vzdělané ženy k pomocné službě duchovenské nebo ke zvláštní službě pro chudé, nemocné a vězněné a vybavit je k  tomu vším, čeho potřebují, tedy právem křtít, kázat a vysluhovat svatou večeři Páně. Úkoly jsou dnes zejména ve velkých městech tak naléhavé, mnohotvárné a stále rozmanitější, že by se církev octla v zákonické nesvobodě, kdyby z výroků apoštola Pavla vyčtla pro sebe zákaz, zřídit (ordinovat) ženy k jejich velikým a odpovědným úkolům. Praktický život pak určí míru i meze toho, co může být ženám přiřčeno v další budoucnosti.“ Komise nakonec usoudila, „že není možno povolávati ženu jako duchovního správce k samostatnému vedení sboru.“

Další zkoumání otázky ordinace žen Na základě žádosti tří bohoslovek podal Dr. A. Lukl návrh udělit bohoslovecky vzdělaným ženám dekret volitelnosti za farářky. Později komentoval synodní jednání, kde byl pozměněn návrh ordinace ženám místo na úřad farářský, za vikářský. „S vážností a porozuměním čteme (místa o napomínání žen k mlčení ve shromáždění), ale nevážeme se jimi slovně, poněvadž o žádné podstatné a spasitelné pravdě nejednají, ale týkají se věcí vedlejších. Církev Páně není věcí mužů. (...) Misionářek (svobodných) bylo v roce 1923 v celku 9000 (z nichž 6000 v Asii) – více nežli mužů.“ Dále A. Lukl říká, že jsou to spíš otázky technické a praktické, které vedou církve k tomu, že ženy neustavují jako vikářky a farářky. Naše církev už dala ženám licenci ke kázání, a jestli smějí kázat slovo Boží, proč by nemohly vést celý farářský úřad? „Vzdělání mají stejné, zkoušky mají stejné a způsobilost stejnou; proč nemají míti i práci a odměnu stejnou? (...) Nebojme se nevůle sborů; vždyť svobodná volba sama je zárukou, že proti přesvědčení většiny ve sboru nemohla by bohoslovka-bakalářka státi se farářkou, když by si ji sbor nepřál.“ Nakonec byl přijat pozměňující návrh, aby byla ustavena komise k dalšímu zkoumání této ¥ otázky.



Třicátá léta – debaty v Českém bratru V mezidobí šestého a sedmého synodu probíhala v Českém bratru intenzivní výměna názorů pro a proti. K odpůrcům ordinace žen patřili faráři i presbyteři. Své články napsali Miroslav Růžička, Ferdinand Kavka, Václav Blažek. Nejčastějšími argumenty proti ordinaci žen se v jejich pojednáních týkaly těchto důvodů: „církev má starobylé řády, které má vdechnuty Duchem svatým a ty nelze měnit; k duchovenské službě byli povoláváni výhradně muži; jsou to náboženské důvody, které nedovolují povolávat ženy; je to proti Ježíšovu duchu, Ježíš nepovolal ženu mezi své učedníky, patrně z hlubokých náboženských důvodů; církev to nikdy a nikde v historii nedělala; překážka je v původním určení ženy jako matky; co kdyby si vzala nehodného muže, který udělá ve sboru pohoršení; problém s administrací sboru v době mateřství farářky; žena je fyzicky slabší konstrukce a mateřstvím jí Bůh ukládá meze; překročit hranice dané Bohem je revoltou; žena nemá vládnout (nemá být podceňována, ale ani nadhodnocena – nemá mít nadvládu); žena, která ve sboru vládne, je v manželství poddána svému muži (zde hlavou a tam poddána); vrozené postavení ženy je, že muž má větší autoritu.“ Český bratr zaznamenal v roce 1933 při příležitosti oslav 50. výročí spolku evangelických akademiků Jeronym i názor T. G. Masaryka ze soukromé audience, při které se pan prezident ptal, jestli na Husově teologické fakultě studují také ženy a zajímalo ho, jak se ČCE staví k ordinaci žen. Když zjistil, že ordinace na synodu neprošla, řekl, že si myslí, že ženy jsou od nátury zbožnější a je to všeobecné mínění, tak proč jim nechceme dát možnost duchovenské práce? Dál řekl, že ve světě již ženy kazatelkami jsou a pokud si pamatoval, tak to bylo dobré. U nás to nechceme připustit, protože máme pořád strach před novotami. Jsme příliš zvykoví lidé, jsme byrokrati ve všem, i v náboženství. Jedinou ženou, která otevřeně vyjádřila svůj názor, byla MUDr. A. Schustlerová, sestra bohoslovky Julie Matouškové. Do ČB napsala: „fyzická slabost a neschopnost – s mnohým selským děvčetem by se ve fyzické zdatnosti mohl městský hoch sotva srovnávat. (...) Pozor, abychom si z lidských řádů nedělali Boží řády, místo naopak! (...) Ano, i neordinované ženy budou přes hlavy ordinovaných mluviti i pracovati, jak je bude Duch Boží ponoukati. (...) Je zvláštní, že je mnoho mužů, kteří se obracejí nejen



proti ordinaci žen, ale i proti různým intelektuálním povoláním žen s námitkou tělesné slabosti, ač právě kazatelské a podobná povolání nejsou z těch, jež by ukládala ženě více fyzických úkolů, než jich ukládá život ženě venkovské, dělnici, posluhovačce i služce! Proč neaspirují muži, oplývající fyzickou silou, na tato místa? (...) Jsou to vůbec Boží řády, které svět učinily, jakým je? ( ...) Pokud jde o rodinu, myslím, že jen dva rovnocenní lidé, muž a žena, tvoří ideální základ rodiny. Jako rovnocenní rozhodují spolu a ustupují pravdě a ne autoritě.“ Vedle těchto polemik však již mnohé bohoslovky v naší církvi pracovaly, kázaly a byly sbory přijímány i chváleny.

Ordinace žen k samostatné službě nedoporučena Pro sedmý synod v roce 1935 byl zpracován rozsáhlý přípravný materiál. Komise nakonec nedoporučila ženy ordinovat k samostatné duchovenské službě, ale synod udělil možnost ženě být slavnostně uvedena v úřad pro určitá odvětví práce v církvi. Rozhovor v církvi pokračoval až do rozhodujícího 11. synodu v roce 1953. Návrh synodní rady zněl: „Synod se usnáší přiznat ordinaci ženám a postavit je zcela na roveň mužů.“ Ale ještě nebylo vyhráno. V materiálech tohoto, pro církev významného synodu najdeme i dopis Bohumila Vavrušky synodní radě, který začíná a končí zvoláním: „Pane, zachovejž nás, hyneme!“ Argumentuje obecnou nedůvěrou k emancipaci žen, ptá se, co bude s muži, když na jejich místo přijdou ženy, hrozí se žen na kazatelně, je přesvědčen, že ženské kázání je jen bezmyšlenkovité povídání a ptá se, kam se poděla svatost a důstojnost ordinace.

Přesvědčivá teologická argumentace pro Zásadní slovo do rozhovoru o ordinaci žen v církvi vnesl materiál teologické komise vedené profesorem J. B. Součkem zveřejněném v Křesťanské revui 1950. Teologické vysvětlení biblických míst a vyvrácení představy, že podle Bible nelze ženy ordinovat za kazatelky bylo tak přesvědčivé, že argumenty proti ordinaci žen se soustředily na věci vnější a technické: „otázkou je praktické vedení sboru ženou, teologická otázka je vyřešena, ordinace žen nestojí v rozporu s Novým zákonem. Rozprava skončila návrhem Dr. Pellara: „Synod se usnáší přiznati ordinaci ženám.“ Synod schválil ordinaci žen téměř jednomyslnou většinou hlasů: 79 pro, 1 proti, 1 se zdržel. S vděč-

ností za jednomyslnost bylo jednání uzavřeno písní Tebe Bože chválíme.

První zkušenosti žen farářek Ptala jsem se některých žijících farářek, které se samostatnou službou jako farářky začínaly, ale na nějaké větší potíže se nepamatovaly. Vesměs hovořily o lidské vstřícnosti, pomoci a dobré odezvě na kázání. Opakovala se přiznání: ráda jsem to dělala, cítím, že jsem ke své službě byla povolaná. Na těžké životní podmínky si farářky nestěžovaly. Kromě sestry Aleny Šounové, která patřila mezi docela první ordinované ženy a svou práci dělala jako vdova, jen s podporou rodičů. Vzpomínala na potíže s bydlením, kdy měla jen jednu místnost pro bydlení i kancelář, společný záchod, musela sama skládat a nosit uhlí přes dvůr, kázání musela dělat po nocích, protože stále cestovala a přespávala u členů sboru. Zejména ze sborové práce měly farářky radost a vnímaly ze svého okolí přejnost. Nepříjemnosti přicházely spíše od vedení církve nebo ze státní správy. Všechny dotazované farářky působí velice skromně a vyjadřují svou vděčnost.

Dnešní výpovědi Nejmladší, současné farářky mluví otevřeněji. Vyjadřují své problémy: „S aktivním setrvávajícím farářem-předchůdcem na sboru. Problém ovšem spočívá spíš v členech sboru, kteří v dané situaci mají zmatek, kdo je tam farář atp. Rozhodně je to taková koule na noze mojí i sboru.“ „Pokud by to nebylo tak náročné spolupracovat a srovnávat se s ´druhým místem´ tak je to ideální stav. Pro mne: je toho hodně, nosit v hlavě rodinu, starosti, které se mě nějak dotkly a nedokážu na ně zapomenout nebo je odložit a věnovat se jim

později. Hovořit celý den s lidmi, soustředit se na ně, a pak už v podvečer mě moc nezajímá co dcerka, co manžel.“ „Když jsem hledala jako svobodná a bezdětná, ale zadaná, první sbor, byla jsem ráda, že jsem našla sbor, kde mě pak měli jako jedinou kandidátku. Asi bych v konkurenci několika kandidátů mužů neobstála.“ „V mém případě se potvrdilo to, že lidi mají dopředu obavy a předsudky. Ale je to tím, že na to nejsou zvyklí. A také, že mají nějakou zarytou představu o faráři, který dělá na sboru všechno. Potvrdilo se mi to, že lidi časem zjistí, že je to úplně normální. Chce to čas. O jednom starém pánovi jsem věděla, že hlasitě vystupoval ve sboru, že tu nechce ženskou. Je to takový typický sborový morous. A časem se ukázalo, že si mě hrozně oblíbil a má mě moc rád.“ „Taky jsem se přesvědčila, že je potřeba otevřeně mluvit a přiznat, že na něco nestačím. Jsem praktická žena, řadu věcí si dokážu udělat sama, ale opravy na budově fary a domlouvání řemeslníků mě už opravdu unavuje. Moc mužů tady nemáme, takže to musím zařizovat já.“ Jedním hlasem však z jejich odpovědí zní: „Ve sboru se změnilo klima, lidé oceňují můj otevřený lidský, milý přístup k nim. Vy jste to, paní farářko, v tom našem sboru tak hezky rozehřála, je tady živo a veselo. Dařilo se přitáhnout vrstevníky – třicátníky a mladé rodiny, někteří se nechali později pokřtít a nyní chodí do sboru. V tom je farářka jezdící s kočárkem a rozmlouvající s lidmi na hřišti a v jiných místech, kde se mladí sdružují, výhodou. Nastalo větší zapojení členů sboru do sborových aktivit; práce s rodinami a dětmi; propojení střediska diakonie se ¥ sborem; pastorační návštěvy.“



Jde o autoritu Obavou těch, kteří stáli proti ordinaci žen byl zhusta strach, že povoláním žen za vikářky a farářky ztratí farářský úřad a církev vážnost a autoritu. Ze své vlastní zkušenosti mohu potvrdit, jaká změna nastala od dob mého dětství, kdy jsem v souladu s obecným míněním považovala vzdělaného staršího muže za nejvyšší autoritu a k té jsem vzhlížela. Současně s rostoucí relativizací úcty k mužské autoritě v obecném životě i v církevní službě jsem si začala uvědomovat určitá specifika práce žen v řídící – farářské službě. Tato specifika však již v dnešní době ani specifika nejsou. Jde o vedení a práci s týmem, se staršovstvem a sborem v duchu rovnoprávnosti. O krok dál Domnívám se, že posun ve vnímání autorit je obecně platný a mají na něm nepopiratelnou zásluhu ženy, které vstoupily do různých odvětví vzdělané společnosti a účastní se na jejich řízení a ve výcho-

vě nové generace. Z pohledu hledání silné autority, která by mohla ostatní vést, byla charismatická, strhující a hluboce vzdělaná, obecně uznávaná a respektovaná lidmi, je dnešní doba v úpadku. Takové autority se ve společnosti hledají velice těžko a dle mého názoru už téměř vymřely. Skoro jsem náchylná říci, že je to v pořádku, že jsme tím o krok dál. A z hlediska autority Boží jdeme správnou cestou. Autorita autority nebo spíš autoritářství, dnes již ve společnosti neplatí, a pokud se nic zásadního nezmění ani platit nebude. Sem patří i ona vnější autorita, která je pokušením duchovenské služby. Dobře to předvídali předkové, když byli proti ordinaci žen, že padne autorita církve. Podle mého pozorování skutečně padla autoritativní autorita. V dnešní době zůstala církvi především vnitřní autorita, kterou lze přijímat jen z vlastního svobodného rozhodnutí.  Lýdie Mamulová (redakčně zkráceno a vloženy mezititulky)

Jak se žije farářkám na mateřské Těhotenství je pozitivní výzva pro všechny zúčastněné

Č

tenáři Českého bratra si možná vzpomenou, že jsem článek pod tímto titulkem oznamoval již přede dvěma lety. Nebyla však energie na zpracování odpovědí oslovených farářek a věc jsem odložil. Mezitím jsem měl příležitost na sboru spolupracovat s jednou z nich a rozhodl se svůj slib splnit. Farářky Drahomíra Dušková Havlíčková, Miloslava Hofmanová a Magdaléna Trgalová se nechaly přemluvit k navázání na původní odpovědi a vznikl téměř „časosběrný“ dokument o kazatelkách-matkách v církevní službě. Vždyť všem z nich stačily za tu chvíli přibýt další ratolesti.

V těžkostech služby Jaké to je být těhotná a muset vykonat třeba svatbu či pohřeb, řešit nepříjemnou úřední agendu a – samozřejmě vést bohoslužby? „Má první svatba byla docela komická – nevěsta byla těhotnější než já!“ vzpomíná Drahomíra Dušková Havlíčková. Zdravotní komplikace neměla a její

10

první reakce byla jednoznačná: „Nemám pocit, že by mě těhotenství nějak omezovalo. Asi proto, že jsem se cítila dobře a měla jsem hodně energie.“ Rozvrhnout si svou energií bylo důležité i pro Magdalénu Trgalovou. „Kromě rychlejší únavy se mi toho moc nestalo. V náročnějších situacích, jako byl pohřeb, těžký pastorační rozhovor nebo jednání na radnici, jsem se sice cítila určitým způsobem energeticky omezená, ale na druhou stranu jsem vnímala i pochopení a citlivější přístup z druhé strany.“ Citlivější odezva od okolí, na tom se jako daru svého těhotenství shodly všechny tři zpovídané farářky. Miloslava Hoffmanová si vybavuje jedno osobně nepříjemné setkání: „Právě v tu chvíli se mi kvůli těhotenství podařilo udržet si odstup a vnitřní klid. Opakovala jsem si, že nesmím přenášet na dítě nic nepříjemného, že za ně prostě mám odpovědnost. Zvláštní bylo, že ani útok na mou osobu mě nijak nezneklidnil, i když byl neoprávněný.“

Se sebou Miloslava ovšem ještě dodá další důležitý rys. „Zpětně si uvědomuji, že jsem se k sobě a možná i navenek začala chovat jinak, než bylo u mne do té doby obvyklé.“ Podobně Drahomíra: „Během těhotenství jsem se snažila více ,hlídat‘, abych nepřeceňovala své síly. Snažila jsem se práci ve sboru rozdělit, aby nespočívalo vše jen na mně. Pomohlo to budoucímu fungování sboru. Během své mateřské ,dovolené‘ (zvláště před porodem) jsem si užívala, že se mohu bohoslužeb účastnit, aniž bych je připravovala. Docela dlouho mi trvalo zbavit se přehnané odpovědnosti za dění ve sboru. Každou neděli jsem třeba trnula, zda farář nebo farářka přijede včas. Postupně jsem

Moment životního zlomu a profesního zrání s nástupem mateřství dýchá z odpovědí farářek na každém řádku. Schován pod úsměvy šťastné matky, nebývá na první pohled zřetelný, ale je dobrým příkladem i pro mužský farářský svět. Naučit se delegovat pravomoci a vědomě přerušit kariéru – to věru něco stojí. „Já se rozhodla dát nyní rodinu na první místo a ze služby zcela odejít až do doby, než i nejmladší z našich případných dalších potomků, dá-li je Pán Bůh, odroste alespoň do školkového věku. Pak si budu hledat nový sbor. Bylo to nesnadné rozhodnutí. Kdo bude chtít jednou za farářku matku třeba čtyř malých dětí po víceleté pracovní pauze? Nicméně necítila bych se teď schopna věnovat se práci i malým dětem naplno. Zvolila jsem

Drahomíra Dušková Havlíčková (32)

Miloslava Hofmanová (35)

Magdaléna Trgalová (33)

Hořovice od 2005, děti Jan 2,5 a Ema

Kostelec nad Orlicí 2004–2006, děti

Český Brod 2004–2010, děti Aloisie

1 rok – Moje těhotenství a mateřství

Luisa 4 a Sára 1 rok – Rozhodně nemám

2,5 roku a Ofélie 8 měsíců – Jsem

otevřelo nová témata v rozhovorech

žádnou negativní zkušenost s reakcí

přesvědčena, že věci přirozené, jako je

s lidmi. Myslím, že jsem se svým mateř-

na mé těhotenství. Snad jen zpočátku

těhotenství, porod a rodičovství, přece

stvím více přiblížila všem matkám

nebyl nikdo, kdo by mi poradil, jak

patří do života sborů i v podání farář-

a otcům a také dětem.

danou situaci papírově řešit.

ských rodin, se vším, co to obnáší.

se toho zlozvyku zbavila (vlastně s narozením Janečka). Začala jsem více spoléhat na Ducha, který vane, kam chce, a bylo to prima.“ Stejně tak Magdaléna, která zažila postupně spolupráci s kolegyní a kolegou na částečný úvazek, na sobě poznala zápas o vnitřní odpoutání od své práce. „Je pochopitelně také nesnadné pustit ,svůj‘ sbor ,z ruky‘ a nechat ho v péči kolegům, které vidíte zblízka pracovat jiným způsobem. Částečný úvazek jsem zvládala dobře, hlavně díky podpoře v rodině i sboru. Aktivity byly často navečer, kdy pohlídal manžel. Dopoledne jsem brala dceru Aloisii do domova důchodců s sebou, což tamní sestry vždy ocenily.“

odchod ze sboru a uvolnila faru,“ svěřuje se Magdaléna. Podobným způsobem preventivně ustoupila i Miloslava, když nechtěla ohrozit rozkvět sboru a snažila se vyjít vstříc práci svého muže. Energická Drahomíra na faře zůstává a zkouší s dětmi pracovat na půl úvazku. Takový zápřah má ale svá úskalí. „Skutečnou mateřskou jsem měla, až když jsem odjela na šest týdnů pryč.“

Se sborem „Je to jako v jiném zaměstnání. Měli by pomoci ostatní členové sboru. Jestli je rozdíl mezi sborem uprázděným a sborem s farářkou na mateřské? Určitě. Stále je tady někdo, kdo dohlíží na jeho

11

chod. A kromě toho s příchodem dítěte na faru je atmosféra ve sboru srdečnější,“ shrnuje své zkušenosti kurátorka z Hořovic Eliška Brochardová. Magdaléně zase kurátorka Lia Valková, dnes již kurátorka synodní, osobně chodila pohlídat starší dceru. Se sbory farářky problémy neměly, ani s církevními orgány. „Příchod Aloisie přinesl v Českém Brodě zpestření a ještě větší otevření života sboru, a současně posílení soudržnosti jádra sboru,“ hodnotí senior Miroslav Pfann a zdůrazňuje, že „podstatná je vzájemná komunikace mezi sborem (staršovstem) a kazatelkou; je třeba věcně a dopředu hovořit o podobě dalšího života sboru, včetně praktických otázek“. Uvedené tři příklady představují jen výsek dané problematiky a v popisu kladného vlivu mateřství farářek na chod sboru vyznívají možná až příliš ideálně. Ne všude se taková shoda podařila. Neznamenají ani popření významu mužské role na kazatelně. K životu víry přece patří i zdravá konfrontace názorů, mladí lidé se potřebují poprat s otcovskou náboženskou autoritou a zmíněná kultivující citlivost, jíž mateřství blahodárně přináší, dlouhodobě nemusí stačit. Co však tyto tři rozhovory s farářkami a jejich spolupracovníky jasně ukázaly, že mateřství své farářky se žádný sbor nemusí bát, ba právě naopak. „Když má sbor dost sebedůvěry na to, aby si zvolil mladou farářku – potenciální matku, má síly takovou situaci zvládnout,“ je přesvědčena Magdaléna. Vždyť v církvi jsme přece nastaveni na situace, kdy se lidem umenší síly, nejen ženám, ale i mužům, kdy lidé zažívají zdravotní omezení

a „těhotenství je jedna z takových situací, s tou výhodou, že jde o událost pozitivní“.

Pracovněprávně „Také mi vadí, že není dořešená situace farářek, které jsou na mateřské pauze a už nejsou zvoleny na žádném sboru. Nemají potom nárok na peněžitou pomoc v mateřství, buď se musí nechat zvolit na nějakém sboru (a tam mezitím nastoupí nový farář), nebo mají smůlu,“ popisuje nejslabší místo celé věci Drahomíra. Podobně reflektuje zranitelnost svého postavení Magdaléna. „Jsem ráda, že výše platu sice těsně, ale přece umožňuje volbu rodičovské na nejkratší dobu dvou let. Nastal i posun v postoji k mužům na rodičovské pauze. Jsme otevřeni možnosti, že by na ni šel na čas můj muž, pokud by to finanční situace dovolila. Nevím však, jak by na takovou variantu reagovaly sbory, o něž bych se ucházela.“ Zatím vše nasvědčuje tomu, že jednoznačný výklad napětí mezi oprávněným nárokem farářek v době mateřské vůči zaměstnavateli církvi a povolávací listinou založenou na nezbytném zvolení dosud nemáme. S jakou perspektivou na sebe potom mají farářky vztáhnout slova Jana Hellera, jimiž své období „nočníků, plínek a hádek mezi sourozenci“ shrnula Miloslava? „Bez oběti, rozumějme bez vnitřní obětavosti, bez hotovosti sám sebe se vzdávat a vydávat do služby matka nevychová dítě, přátelství zhasne, manželství se rozpadne a společnost se začne rozkládat.“ 

Jan Mamula

ROZHOVOR S Martou Tefrovou

Vědět o každé duši téměř dvacet let sborovou sestrou Marta Tefrová (1928) nastoupila jako placená sborová sestra v pardubickém sboru v roce 1950. S nasazením a obětavostí tuto práci, spíše službu, vykonávala do poloviny roku 1969, tedy bezmála dvacet let. Šestatřicet roků byla členkou staršovstva. Vychovala dvě děti, těší se z pěti vnoučat. Ačkoli po mozkové příhodě už jí zdraví neslouží jako dřív, zná téměř všechny členy sboru, mnohé navštěvuje a žije s nimi jejich osudy.

12

V pardubickém sboru bylo zřízeno placené místo sborové sestry v roce 1946. Od kdy jste tuto práci začala dělat vy? První sborovou sestrou byla Míla Bártová, později paní farářová Rychetská. Ona se na Silvestra roku 1949 vdávala, to byl poslední den, kdy mohly být církevní sňatky. Pak už to nešlo. A tak za ni hledali pardubičtí náhradu. To k nám přijeli dva presbyteři, byli to příbuzní mojí maminky. Znali mě, už mě asi měli vytipovanou. Maminka

byla nemocná s roztroušenou sklerózou, ale toho posledního možného dne se ženil také můj bratr a přivedl k nám nevěstu. Věděli, že budu moct odejít z rodné Luže, a o maminku bude postaráno. Tak to projednali a 7. února 1950 jsem nastupovala. Bylo mně něco málo přes dvacet. Rozmýšlela jste se, zda tu práci přijmout? Já jsem měla sbor za druhý domov. V Luži jsem nechala maminku a tři bratry. Měli jsme hospodářství. Taky u nás žila maminčina sestra a ta mně měla trochu za zlé, že jsem odešla do Pardubic. Ale já jsem se domů do Luže vracela. Když se maminčin zdravotní stav zhoršil, tak často a pravidelně. Ze začátku byly ještě pracovní soboty. To jsem mívala v kanceláři skupinu dětí. Hráli jsme, povídali, někdy šli ven. V neděli jsem musela být ve sboru, ale úterky jsem mívala volné, to jsem jezdila do Luže. Jak dlouho jste sborovou sestru dělala? Vlastně skoro dvacet let. Mateřská tehdy byla jen šest měsíců, tak to jsem se vždycky brzy vrátila a děti jsem si pak nechávala hlídat, když to bylo potřeba. Sborový dům nebyl blízko kostela, ale v Sakařově ulici, kde se konaly biblické, mládež tam měla své schůzky, prostě všechna menší shromáždění. Tam jsme chodili. A měli jsme hodnou uklízečku, která mně někdy děti hlídala. Kolik farářů se mezitím vystřídalo? Nejdřív pan farář Smolík. Povolávací listinu mně napsal rukou, všechno na jednom listě. Pak odešel na fakultu. A mezitím zde sloužili vikáři Miroslav Brož, Jiří Doležal a Jan Šimsa. Bydleli ve vikárce, to byla jedna místnost nad schody na faře. Doležal se pak stal pardubickým farářem. Co všechno bylo náplní vaší práce? V povolávací listině jsem měla, že se budu starat o veškerou práci v kanceláři a vedle toho navštěvovat staré a nemocné a pečovat o ně. V té době ještě nebyla síť pečovatelek, takže jsem nejednou posluhovala i v rodinách, nebo i dosloužila ke smrti, když lidé nikoho neměli. Vzpomínám si, že jednou byla i jedna maminka špatná po porodu, tak jsem u nich týden bydlela a pomáhala. To jsem byla pak od sboru uvolněná z jiných povinností a sloužila lidem. Jinak jsem bývala každý den dopoledne v kanceláři, lidi přicházeli platit salár, něco vyřídit, projednat. V týdnu

přicházíval také pan účetní, já jsem spravovala jen pokladnu. On vedl účetnictví, psal výkazy apod. Dnes se mnoho věcí vyřídí telefonem nebo e-mailem, ale tehdy byli lidi zvyklí přijít. Taky jsem chodila do nemocnice. Tehdy v padesátých letech se na příjmu uváděla církevní příslušnost. Já jsem mohla do těch přijímacích papírů nahlédnout, a pak jsem podle toho chodila evangelické pacienty navštěvovat. Byli třeba i ze vzdálenějších vesnic, nebyli přímo členy našeho sboru. Pravidelně každou neděli odpoledne jsem chodila taky do domova důchodců, to jsem se snažila přinést něco upečeného.

To jste byla víc než vytížená, ne? Měla jsem moc hodného manžela, on za mě všecko doma dotahoval. Pracoval na dráze na směny. Odpoledne, když jsem byla na návštěvách, zaopatřil děti, někdy zas byl doma dopoledne, tak uvařil. V neděli jsem musela být první v kostele, po bohoslužbách jsem zas odcházela poslední, až jsem všechno pozamykala. A on zastal všechno, co bylo potřeba. Vděčně vzpomínám, že mi Pán Bůh dal právě takového člověka. On byl tichý a moc hodný. Já jsem se vdávala až v pětatřiceti, děti jsem měla až před čtyřicítkou. Ale dočkali jsme se oba i vnoučat. Za to jsem moc vděčná. Někdy jste také musela být k dispozici dlouho do večera? No, někdy ano. Pak jsem chodila pozdě večer přes Vinici a kolem Chrudimky domů, ale nikdy se mi nic nestalo. Třeba jsme cyklostylovali sborové dopisy, měli jsme takový strojek na kliku. Až později byl elektrický, to pak šlo rychleji. Tisklo se dvanáct set kusů. Pak chodila pomáhat s expedicí ¥ mládež, skládali listy a dávali do obálek.

13

Učila jste taky náboženství? Krátce po mně nastoupila do sboru jako katechetka Jiřina Ditrychová, tehdy ještě Procházková. Hodiny ve městě přebrala po mně, já jsem jezdila spíš na kole do okolních vesnic. Asi na pět míst. To ale dlouho netrvalo. Pak začaly známé obstrukce, rodiče museli děti přihlašovat a už se náboženství učilo čím dál míň. Byl vůbec nějaký člen sboru, kterého byste neznala? Myslím, že ne. Že jsem znala opravdu všechny. Po vesnicích jsem objížděla členy sboru, zejména před nějakou akcí, když bylo potřeba něco napéct. Byly velice ochotné rodiny, na které

jsem se vždycky obracela. Dvakrát do roka jsme také sváželi lidi z vesnic na bohoslužby k večeři Páně. Aut bylo ve sboru jen pár, tak se svoz musel domlouvat. To jsem měla také na starost. A dnes? Už mně zdraví neslouží, špatně slyším. Na bohoslužby si beru sluchátka, a když farář mluví na mikrofon, slyším v nich všechno výborně. Ale v  rozhovoru s  lidmi špatně rozumím. Z  toho vyplývají potíže v komunikaci. Takže mám okruh svých známých a přátel, ale ty mladé už všechny neznám. Děkuju Pánu Bohu, že jsem se zotavila z mozkové příhody a že ještě mohu být platná tam, kde na to stačím. Ptala se Daniela Ženatá

NENÁPADNÉ ŽENY V CÍRKVI

Noemi Batlová Šije taláry již dvanáct let Pastorační pracovnice olomouckého sboru Noemi Batlová vystudovala oděvnictví na dnešní Technické univerzitě v Liberci. Mnoho let nechodila do práce, protože pečovala doma o dceru, která trpěla těžkým ekzémem. Ve volných chvílích šila. Jednou se zmínil bývalý synodní senior Pavel Smetana, že hledají někoho, kdo by šil taláry. A tak to vlastně vzniklo. „Šití talárů je náramná věc. Ani ne tak pro tu práci samu, jako pro kontakty, které člověk naváže a získá. S každým vikářem či farářem se musím setkat aspoň dvakrát. Jednou beru míry, i když to se dá i po telefonu nebo mejlem, ale není to ono, a jednou na zkoušku. Na zkoušce se zjistí, jak rozešitý talár sedí, doladí se délky a podobně. Tyto zkoušky mi vynesly mnoho cest za faráři a mnoho úžasných setkání. Vyrostla jsem na faře a ráda po farách jezdím. Potřebuju s farářem mluvit, nasát atmosféru. Často na jednotlivé faráře při práci na taláru taky myslím a mám dojem, že oni to cítí. Často mi se stejným pocitem volají,“ vyznává se Noemi Batlová. Od té doby, co pracuje jako pastorační pracovnice, má na šití bohužel mnohem méně času. Rezervuje si soboty, ale nejde to vždycky.

14

Po večerech se šít nedá, protože na šití z černé látky je potřeba denní světlo. Vzor, podle kterého se šije, je z roku 1937, kdy byla odsouhlasena délka a šířka, řasení a některé detaily. Dámský a pánský talár se liší jen zapínáním na pravou nebo levou stranu a bohatostí řasení. „Ušila jsem tehdy jeden talár na ukázku a pak už se spolupráce rozjela. Nejdřív dobrovolně, teď už mám mnoho let regulérní smlouvu,“ říká dvorní švadlena evangelických farářů. A jak je to se střihem? „Střih jsem si postupem času trochu upravila. Šila jsem taláry se švy na boku, poslední dobou jsem se ale vrátila k původnímu střihu s jediným švem vzadu. Někdy dělám místo řasení sklady, většinou na přání silnějších figur nebo žen farářek. Aby v hrudní partii nebyl talár příliš mohutný. Límec se dělá ze sametu. Někdo chce spíš stojáček než límec, tak vyhovím. Na přání dělám i sametové manžety. To jsou detaily. Základní střih je ale v podstatě pořád stejný.“ Taláry se šijí z kvalitní vlněné látky. Noemi si vybírá nejraději materiál sama, nyní používá dovoz z Itálie. Na našem trhu se dlouho nedařilo najít kvalitní látku, která by byla skutečně černá. Proti černému sametu vypadalo všechno šedé. Talár přijde zhruba na pět tisíc, z toho tisíc tři sta stojí materiál. Ušití zabere dvacet až pěta-

dvacet hodin. „Nemůžu šít taky v jednom kuse, takže talár mívám rozešitý tak čtrnáct dní. Někdy i měsíc, když farář nemá čas přijet na zkoušku. Nejpracnější je řasení na filc v pěti řadách, na to je potřeba mít rezervované celé sobotní odpoledne,“ vysvětluje švadlena. Náklady na ušití taláru hradí farářům jednou za deset let církev. Jak se taková práce u  šicího stroje snáší s ostatními pracovními povinnostmi? Aby to s přehledem zvládala, byl by ideální počet k ušití asi deset talárů za rok. Letos bylo šest absolventů

vikariátu, kterým šila první taláry, a dva starší faráři, to prý byl dobrý počet. V minulosti šila do roka i dvacet. „Teď při práci pastorační pracovnice už by takový počet nebyl možný. Jsem šťastná, že tu práci ve sboru mám, hrozně mě to baví, ale šití talárů je tím samozřejmě omezeno,“ přiznává Noemi. Talár se nedá prát, měl by se občas dát do čistírny. K péči o bohoslužebný oděv Noemi Batlová říká: „Jsem ráda, když uživatel talár dobře opatruje. Když talár dokončím a nažehlím a odběratel přijde a strčí ho do batohu, to se mi moc nelíbí. Ale s tím nic nenadělám, to je podle povahy. Nyní chci s novými taláry dávat i kartáč na šaty, protože by se talár měl ošetřovat mokrým kartáčem, jak k tomu všechny nabádám. Ale málokdo má dnes doma kartáč na šaty. Talár by měl viset ve skříni, ne na ramínku v kanceláři, kde se práší.“ Za dvanáct let nenápadné práce o sobotních odpoledních ušila Noemi na 230 talárů. Někdo má možná ve skříni historický kousek po dědečkovi, ale dá se říct, že většina farářů v činné službě má dnes talár z její dílny. Daniela Ženatá

Marie Pyrchalová Jemná výšivka na bělostných tabulkách

Z

uberská výšivka se vyšívá bíle na bílé pláténko. Dnes už tuto pracnou techniku ovládá velice málo žen. „Tabulky jsem vyšívala několikery,“ říká Marie Pyrchalová, povoláním učitelka. „Přišli za mnou, jestli bych neudělala tabulky pro evangelického faráře ze Stříteže. Možná to měl pro někoho jako dárek, nevím.“ Jak se zuberská výšivka šije? Vyšívá se na batist, to je jemňoučké bavlněné plátno. Nitě musí být také bavlněné, aby se výšivka nesrážela. Hotové výrobky se vyperou a vyžehlí, ale neškrobí, aby nežloutly. Nejdřív se motivek vyšije, pak se vnitřek vystřihne. Vznikne obšitá dírka či kapka, podle tvaru výšivky. Každá dírečka se vyšívá zvlášť. Vystřihuje se až po vyprání. Často se šije tzv. sítko. To se z osnovy látky vytahají podélné i příčné nitky a vzniklé dírky se v pravidelných řadách obšijí. Kde bere Marie inspiraci? Ze starých zuberských vzorů, které si upravuje podle sebe. „Vezmu motivek, ale pracuji na něm. Pro zuberskou

15

výšivku jsou typické kapky tvořící kraj výšivky, tzv. zuby – to jsou motivy vyšívané do rohu, a sítko,“ prozrazuje. Paní Pyrchalová přináší několik výšivek na ukázku: „Z drobnějších věcí vyšívám často křestní kapesníčky na památku. Vyšije se nějaký motivek a monogram, někdo tam chce datum narození nebo

křtu. Tabulek pro evangelické faráře jsem zase tak moc nedělala. Jen na konkrétní objednávku,“ dodává. Práce je to náročná na čas i na oči. Na jedny tabulky je třeba 20 až 25 hodin práce, podle toho, kolik je tam sítka a jak složitý motiv se vyšívá. Přijde to i s ušitím tak na pět šest stovek.“ Daniela Ženatá

Chránit, nebo poslouchat? Paradoxy ordinace žen

V

 různých ohlédnutích za přijetím ordinace žen v ČCE v roce 1953 se setkáváme s hlasy proti jen zprostředkovaně – když s nimi autoři, kteří jsou pro, nesouhlasí. A jsou to téměř vždy jen hlasy staromilské a předsudečné, jaké bych sám nebral. Biblicky přitom proti ordinaci žen argumentovat jde. Nejčastěji citovaný pokyn apoštola Pavla „Učit ženě nedovoluji“ (1 Tim 2,12) se často vykládá jako místně a dobově podmíněný. (Vzato důsledně, takový výklad se nemusí zastavit ani před „Pravá a čistá zbožnost před Bohem a Otcem znamená pamatovat na vdovy a sirotky v jejich soužení“ – dnes, na rozdíl od Jakubovy doby, na ně pamatují sociální dávky a sociální zařízení.) Pavel však svou argumentaci opírá o obecný biblický náhled na člověka, což by si mohl ušetřit, kdyby opravdu šlo jen o místní problém. Odkazuje jednak na lidi před pádem „první byl stvořen Adam a pak Eva“, jednak po pádu „nebyl to také Adam, kdo byl oklamán, ale žena byla oklamána“. Opět můžeme namítnout: Je to dobový pohled. S jinými biblickými náhledy na stvoření (svět je stvořen jako dobrý, děti jsou dar od Hospodina, Bůh nemá zalíbení ve svalech muže atd.) ovšem problém nemáme. Nemusíme mít ani zde: Žena přichází jako „vylepšení stvoření“ a pomoc, protože Adam je sám. Koho nutně potřebuji jako pomoc, má můj respekt automaticky. Největší je v Kristu ten, kdo slouží, kdo je pomocí. Ne nadarmo se žena přirovnává k andělům, protože ji přirozeně bereme jako útočiště a z části pro nás zůstává tajemstvím. Žena, na rozdíl od muže, je vybavena automatickou autoritou, jaksi „shůry“. V každé lze vidět matku, babičku nebo manželku, a je jedno jestli jimi doslova jsou. Prostě od nich očekáváme laskavost, útěchu, mateřskost. A to je přirozená

16

moc. Pokud se ale k této moci přidá ještě jiná moc „shůry“, moc pastýřská a kazatelská, je té moci najednou příliš. Jak můžeme ženy zároveň chránit jako své útočiště a zároveň poslouchat? A po pádu? Často zaznívá, že ženy se obecně více než na nauku zaměřují na budování vztahů. Myslím, že je to trefné. Přínos práce duchovního je především v tom, že přináší hlas odjinud. Hlas nadosobní nauky, která přináší úlevu od vztahů a na jejímž základě lze vztahy budovat znovu. Evu, o které mluví Pavel, oklamal právě její sklon starat se – viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost ... dala také svému muži, který byl s ní. Ordinací stavíme ženy do situací, kde mnohdy musí své vztahové založení potlačovat. Dovedou to, ale soudím, že je to musí daleko více bolet. Pavlův příkaz jistě neleží ve středu Písma. Církev, ani naše církev, tím nestojí a nepadá. Je to spíše praktická rada a nám se asi nikdy nepodaří řídit se všemi dobrými radami Písma. Nezpochybňuji zde úřad žen, které byly již ordinovány, protože ordinace je od Boha. (Sám jsem získal veškeré základy své víry od jáhenky V. Lukášové, od které jsem byl i pokřtěn, které si nikdy nepřestanu vážit, dodnes beru jako „svou farářku“, tj. pastýřskou autoritu E. Plzákovou.) Ale zdá se mi, že Bůh přistupuje k ordinaci žen v jen době vážných krizí mužství (Debora a bázlivý Bárak, Chulda a téměř nezletilý Jošijáš). Mám nepříjemný pocit, že ženy nastrkujeme před sebe. Problém není úplně na straně žen. Jejich historicky téměř vždy převažující počet v církvi i dnešní stav, ve kterém se farář/ka na některých sborech může opřít pouze o ženy, je spíše soudem nad muži. Ordinace žen není něco na chlubení, nějaký krok vpřed. Tomáš Pavelka

OTÁZKA NA TĚLO V čem je práce ženy farářky jiná než muže faráře? Odpovídají farářky a faráři, jejichž partneři jsou ve většině případů také duchovní

Jan Roskovec Rozdíly se zmenšují jako ve všech ostatních povoláních, sotva co lze ještě prohlásit za typické. Ani církev, alespoň v evangelických verzích, už není nijak výrazně patriarchálně uspořádané společenství. Nicméně: jsou-li faráři i farářky povoláni k tomu, aby sloužili a vedli, zdá se mi, že ženy mají přece jen blíž k tomu prvnímu a dál ke druhému. Drahomíra Havlíčková Farářka může kázat s dítětem v břiše. Jinak nevím, myslím, že spíš než na pohlaví záleží na osobnosti faráře či farářky a také na sboru.

Magdaléna Trgalová Práce je stejná, ale působení každého jednotlivce odlišné. Kdybych to však přece jen měla zobecnit, u kolegyň mám dojem, že ty, které své ženství někam nezašantročily, jsou zajímavější na pohled, srdečnější, mateřštější a leckdy srozumitelnější než muži faráři. Možná se jim také snadněji svěříte. Mužní faráři si zase rychleji naštípou dřevo na topení nebo vytlačí auto z příkopu. Snáze získávají respekt a mají přirozeněji autoritu, i kdyby o to nestáli. A pro děti zvyklé na naše feminizované školství se šikovný farář stane nutně hvězdou. Lýdie Mamulová Zdá se mi, že už ani vlasy o rozdílech nic neříkají. Kateřina Roskovcová Myslím si, že žádný zásadní rozdíl mezi mužem a ženou ve službě sboru není. O čem se však stále silněji ujišťuji, je to, že službu muže či ženy ve sboru velmi ovlivní ta nebo ten, kterou/kterého si vezme a s níž/nímž na faře žije. To má totiž velký dopad na časové možnosti jednoho nebo druhého v době, kdy je potřeba vedle práce pro sbor pečovat také o rodinu. Jsem přesvědčena, že každý sbor po čase přestane vnímat primárně to, jestli má ordinovaného muže nebo ženu. Daleko víc si všímá, jak on nebo ona sboru prospívá a jak je jim spolu dobře.

Naděje Čejková V tom, že je žena. Někdy je to výhoda, někdy nevýhoda. Rozdíly v práci farářek a farářů jsou podle mne určeny osobností člověka, způsobem jeho práce a typem lidí ve sboru, kde pracuje. Miroslav Čejka Paní farářka na rozdíl od pana faráře nemá paní farářovou, která napravuje to, co pan farář pokazí. Miroslav Pfann Farářky to mají trochu náročnější podobně jako matky v jiných profesích. Složitější to je ještě o to, že práce faráře/ky je úzce spojena s bydlením na faře a to je s mateřskou obtížnější zařídit. Farářky však často zvládnou více než faráři. Jejich práce je pak o to důvěryhodnější. Dočasné přerušení farářské práce a odskočení do života s dětmi jim navíc pomáhá vidět život i svět barevněji. Znám případ farářského páru, kde měli lidé paní farářku velmi rádi. Když příšli žádat o pohřeb, jednal s nimi, jak už to bývá, pan farář. Lidé mu, nápadně nenápadně, jak to někdy lidé na vesnici umějí, říkali. „A pane faráři, kdybyste vy nemohl, tak může kázat paní farářka!“ Bylo jasné, že věděli, že ona jim bude rozumět a oni jí také. 

DaZ

17

   

NÁSTĚNKA SYNODNÍ RADA

Na svých zasedáních dne 21. 9. a 5. 10. 2010 projednala synodní rada celkem 78 titulů. Z nich vybíráme: Prodejní cenu synoptických Biblí určila synodní rada pro sbory 450 Kč pro Bible v tvrdých deskách a 580 Kč pro vazbu v průmyslové kůži (+ poštovné 50 Kč). Při odběru deset a více kusů se poskytuje sleva ve výši 20 Kč na kus. Propagační komise připravila k  vydání rodinný kalendář na rok 2011. Na jeho tvorbě se podílela Bratrská škola v Praze Holešovicích obrázky svých žáků. Výtěžek z prodeje kalendáře podpoří práci škol Evangelické akademie. Personálie: Místo pastorační pracovnice FS ČCE v Přešticích Jany Golonkové na poloviční úvazek a prodloužení místa Martiny Dvořákové ve sboru v Novém Městě na Moravě na 75% úvazek schválila synodní rada do 31. 12. 2012. Synodní rada udělila pokyn k opakované volbě Jana Tkadlečka na místo seniorátního faráře Horáckého seniorátu na 50% úvazek, Marty Židkové a Jiřího Šimsy na místo seniorátní farářky/seniorátního faráře Brněnského seniorátu, oba na 50% úvazek. Bratra Mariana Šustáka pověřila synodní rada k  duchovenské službě v  Krajské zdravotní, a. s. – Nemocnici Most, o. z. Vzala na vědomí informaci emeritního faráře Miloslava Vašiny o ukončení jeho pastoračního působení ve Vězeňské duchovenské službě a vyjádřila mu poděkování za dlouhou, téměř dvacetiletou službu. Členem kuratoria tábora J. A. Komenského v Bělči nad Orlicí jmenovala synodní rada Zdeňka Šorma. Synodní rada vyzvala sbory (prostřednictvím personálního oddělení ÚCK), aby předkládaly své

18

žádosti o zřízení či prodloužení místa pastoračního pracovníka nejpozději do 15. listopadu 2010. Příspěvek farního sboru na úhradu nákladů souvisejících s místem pastoračního pracovníka stanovila na rok 2011 ve výši 26 tisíc korun. Správa církve: Na vědomí přijala synodní rada zprávy ze zasedání seniorátních výborů: – Poděbradského seniorátu ze dne 14. 6. 2010 a 3. 9. 2010 – Brněnského seniorátu ze dne 30. 8. 2010 – Chrudimského seniorátu ze dne 6. 9. 2010 – Západočeského seniorátu ze dne 20. 9. 2010 SR schvaluje zapojení ústředí církve do fairtradového programu, který se bude týkat především nákupu čaje a kávy pro potřeby ústředí a poradních odborů. Podpora grantového financování: Na základě usnesení synodu č. 61 je možné poskytnout volné finanční prostředky umístěné ve fondech na krátkodobé půjčky farním sborům, které obdrží investiční dotace z fondů EU, popřípadě z fondů SFŽP. Synodní rada souhlasí s poskytnutím půjčky na financování projektu FS Proseč u Skutče z finanční rezervy deponované na spořícím účtu ČSOB. Ekumena: Komise pro Kubu připravuje projekt, který přiblíží lidem z Brněnského seniorátu situaci na Kubě. Zahrnuje putovní výstavu, přednášky a diskuzní setkání s lidmi, kteří na Kubě byli a mají osobní zkušenosti. Vyvrcholením bude ekumenická bohoslužba, pochod městem a komponovaný večer. Synodní rada s navrženým projektem i s žádostí o grant na MZV ČR souhlasí a je připravena se na něm podílet částkou do deseti tisíc Kč. Na valné shromáždění Ekumenické rady církví (10. 11. 2010) deleguje SR synodního seniora Joela Rumla, synodní kurátorku Liu Valkovou a náměstka pro ekumenu Gerharda Frey-Reininghause. Na mezinárodní teologický seminář Luterského světového

    svazu ve Wittenbergu (30. 10.–13. 11. 2010) vysílá faráře Boba Ogolu. Na ekumenickou pouť na Říp s názvem Modlitba za domov (28. 10. 2010) deleguje synodní kurátorku Liu Valkovou. Církev a stát: Byl jmenován nový generální ředitel Vězeňské služby ČR. Rovněž po volbách je vhodné obnovit pozvání politických a veřejných činovníků, zejména v rezortech, kde slouží duchovní ČCE jako kaplani. SR ukládá připravit a odeslat dopis s žádostí o setkání generálnímu řediteli Vězeňské služby ČR, premiérovi vlády ČR, ministrům kultury, zdravotnictví, obrany a práce a sociálních věcí. Hospodaření: Valorizace nájemného v  bytech ve vlastnictví povšechného sboru (jedná se o osm bytů v domě v ulici Dr. Zikmunda Wintra v Praze 6): SR souhlasí se zvýšením regulovaného nájemného na rok 2011 ve výši 75% zákonného maxima. Počítačový program Bible Works, který nabízí komplexní práci s biblickým textem, patří ke špičkovým produktům, což se projevuje i v jeho ceně. Kromě textu Bible v mnoha jazycích nabízí slovníky, encyklopedie, konkordanční vyhledávání a řadu překladů Písma. SR souhlasí se zakoupením multilicence Bible Works pro ústředí církve. DaZ

EVANGELICKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA

Imatrikulace studentů prvních ročníků ETF UK Dne 29. září 2010 proběhla v aule Karolina v Praze imatrikulace studentů prvních ročníků Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Za přítomnosti šestnácti univerzitních učitelů promluvil ke studentům prorektor univerzity pro studijní záležitosti doc. ThDr. Martin Prudký. Podle jeho slov si někteří studenti splní svůj sen a budou studovat, co si vybrali, jiní se možná spíš ze sna probudí. Rozhodně budou všichni společně tvořit akademickou obec, kde by měla vládnout zvídavost, důvěra a vzájemná pomoc. Také obraz univerzity navenek netvoří jen vyučující a náročnost studijních programů, ale především studenti, jejich přístup ke studiu a výsledky. Svou řeč orientovanou na biblický text poté pronesl ke studentům děkan ETF doc. ThDr. Jindřich Halama.

Proděkan ThDr. Ladislav Beneš přečetl imatrikulační slib a studenti slovem „slibuji“ na pedelovo žezlo a rukoudáním děkanovi tento slib stvrdili. Prostředí staroslavného Karolina má svou atmosféru a důstojnost. Právě v letech 1410–1411, tedy přesně před šesti sty lety, zde jako rektor univerzity působil Mistr Jan Hus. Na ETF UK je možné studovat bakalářské i magisterské programy v oborech evangelická teologie, teologie křesťanských tradic a ekumenika, pastorační a sociální práce a křesťanská pastorační a sociální práce – diakonika. Imatrikulační slib složilo na počátku akademického roku na sto studentů.



DaZ

Sympozium ke stému výročí narození Miloše Biče Ve dnech 4. a 5. listopadu 2010 uspořádala Evangelická teologická fakulta Univerzity Karlovy v Praze ve spolupráci s Českobratrskou církví evangelickou a Českou biblickou společností sympozium ke 100. výročí narození Prof. ThDr. Miloše Biče. Ve čtvrtek 4. listopadu zahájil sympozium ve Vlasteneckém sále Karolina vedoucí katedry starého zákona ETF a prorektor UK Martin Prudký a připomenul život a dílo profesora Biče. Následovaly proslovy představitelů Českobratrské církve evangelické, České biblické společnosti a spolupracovníků na Ekumenickém překladu Bible. V pátek 5. listopadu pokračovalo sympozium ve velké posluchárně Evangelické teologické fakulty UK. Ústředním tématem bylo dílo profesora Miloše Biče v perspektivě dějin biblistiky 20. století. Svými odbornými referáty přispěli M. Prudký, P. Sláma, F. Čapek, J. Rückl a J. Dušek. DaZ

19

    ÚMRTÍ Po naplnění svého života odešel do věčnosti Jiří Veber, evangelický farář v Domažlicích a Šumperku a řidič sanitky v šumperské nemocnici. Zemřel dne 29. 9. 2010 ve věku 88 roků.

JUBILANTI V měsíci listopadu slaví kulaté nebo půlkulaté narozeniny (od padesáti let výše) tito současní a bývalí pracovníci v církvi: Miloslav Nekvasil 80 let Luděk Korpa 50 let Pravdomil Brchaň 85 let Jaroslav Vetter 75 let Daniel Tomeš 55 let Jana Šimerová 70 let Jan Hudec 60 let

PROJEKT

Zachování památek reformace a jejich zpřístupnění široké veřejnosti Ve středu 29. září 2010 se uskutečnila prezentace projektu Zachování památek reformace a  jejich zpřístupnění široké veřejnosti, která byla spojena s tiskovou besedou a otevřením informačního centra projektu v Praze. Úvodní slovo pronesl synodní

senior Joel Ruml. Projekt představila koordinátorka celého projektu Janka Haluková. Kromě zřízení pěti informačních center a vytištění množství informačních a turistických materiálů

20

vyjde reprezentační publikace s bohatou fotodokumentací Dědictví reformace v České republice. Autorka knihy Mahulena Čejková nabídne čtenářům zhruba 120 památek spojených s reformací. Připravuje se také německá, anglická a francouzská mutace. Publikace Praktický kapesní průvodce dědictvím reformace a mapa památek pomohou zájemcům v širší orientaci. Vedle tištěných materiálů jsou výborným informačním zdrojem již spuštěné webové stránky www.pamatky-cz.eu, které představil webmaster Tomáš Najbrt. Daniela Ženatá

Ještě jednou projekt Zachování odkazu památek reformace a jejich zpřístupnění široké veřejnosti V informaci z minulého čísla došlo k omylu, pokud jde o výčet informačních center. Ta jsou ve skutečnosti na pěti místech: v Praze, Brně, Mariánských Lázních, Telči a Herlíkovicích. Některá z nich mají přitom i své pobočky (např. Telč má pobočku ve Velké Lhotě u Dačic). K nim se vztahují také propagační letáčky, které byly připraveny v předstihu už k otevření prvního z center v Telči včetně jeho pobočky ve Velké Lhotě na počátku září 2010.  Dana Kameníková, Petr Melmuk

Z DOMOVA 

Sdružení evangelické mládeže v České republice Sdružení evangelické mládeže v České republice (SEM v ČR) vzniklo v roce 2006 jako občanské sdružení, které navazuje na Sdružení českobratrské mládeže evangelické, které fungovalo od počátku 20. století a mělo na starosti práci s církevní mládeží. Smyslem činnosti SEM je rozvoj a podpora aktivit pro děti a mládež, ale také otevírání nových možností, témat a forem práce, misijní podněty. SEM úzce spolupracuje s ČCE, některé aktivity realizuje ve spolupráci s oddělením mládeže, např. sjezd, kurzy. V současné době má SEM v ČR více než sto členů. Vznikly čtyři organizační jednotky; regionální působnost mají Moravskoslezský SEM, Pražský SEM a Ústecký SEM a zájmovou jednotkou s ekologickým zaměřením je SEM Slunečnice. Informace o  činnosti o. s. SEM naleznete na www. semcr.cz.  Miriam Richterová

    ZE SVĚTA

Starobylá univerzita nechce být katolická Lovaň. Nejstarší univerzita v Belgii a vůbec nejstarší dosud existující katolická univerzita, sídlící v Lovani, se rozhodla, že vyškrtne ze svého názvu přívlastek „katolická“. Zprávu podal belgický deník De Standard. Univerzita se tak chce distancovat od Vatikánu po skandálech sexuálního zneužití a kritikách, které zazněly od některých vatikánských exponentů proti udělení Nobelovy ceny vynálezci umělého oplodnění in vitro Robertu Edwardsovi. Univerzita chce vyjasnit svůj postoj jak vůči Svatému stolci, tak vůči vlastním studentům. Rektor univerzity Mark Waer se měl vyjádřit v tom směru, že titul katolický dnes nejen neprodává, ale prý diskredituje celý „univerzitní podnik“. Podle profesora Waera je tedy lepší se tohoto titulu zbavit. Univerzita byla založena v roce 1425 jako jedna z  nejstarších univerzit na světě, mj. přičiněním vévody Jana IV. z Brabantu. Oficiálně byla univerzita založena jako Studium Generale (studium obecné) skrze dokument vydaný papežem Martinem V. dne 9. prosince 1425. Dějiny univerzity jsou spjaty s mnoha významnými osobnostmi Evropy. Pracovali nebo vyučovali na ní Erasmus, Jansen, Vesalius, Mercator, papež Hadrián VI. a další. Kněz Georges Lemaître zde navrhl svou teorii velkého třesku. Christnet/(MiH)

Britští anglikáni chtějí plné společenství se Svatým stolcem Londýn. Anglikánský biskup John Broadhurst oznámil své rozhodnutí vstoupit do plného společenství katolické církve podle podmínek, které Benedikt XVI. nabídnul anglikánům v apoštolské konstituci Anglicanorum coetibus. Oznámil to na celonárodním shromáždění anglikánského hnutí Forward in Faith v Londýně. Toto hnutí, jehož je biskup Broadhurst předsedou, tvoří věřící anglikánských tradicionalistů, kteří se mimo jiné stavějí proti rozhodnutí přijatém na nedávném synodu v Yorku a týkajícím se udělování biskupského svěcení ženám. Biskup John Broadhurst je dosud sufragánem londýnské anglikánské diecéze, kde je pověřen pastorací ve farnostech, kde se většina věřících staví proti svěcení žen. Kromě toho působí také v tradicionalistických farnostech Southwark a Rochester.

Plné společenství se uskuteční vznikem zvláštních ordinariátů, které se však teprve formují. Biskup Broadhurst vyjádřil naději, že „jeho žádost o vstup do katolické církve bude přijata“. Na nedávném synodu anglických anglikánů v Yorku navrhnul anglikánský primas, aby v budoucnu žena, která bude zvolena pro hodnost biskupa, měla možnost pověřit jiného biskupa – muže – který by se věnoval pastoraci těch farností, které odmítají ženy ve funkci biskupa. Návrh canterburského arcibiskupa Rowana Williamse byl však nakonec odmítnut, což vyvolalo pohyb uvnitř anglikánské církve v samotné Anglii. Další rozhodnutí o vstupu do plného společenství katolické církve přijala den po biskupovi Broadhurstovi také čtyřicetičlenná anglikánská kongregace v Folkstone. Zprávu přinesl vatikánský deník Osservatore Romano. Christnet/ (MiH)

OZNÁMENÍ

Bohoslužba na památku obětí dopravních nehod Už potřetí se v neděli 21. listopadu 2010 od 15 hodin uskuteční u dálniční kaple na obchvatu Plzně (na odpočívadle dálnice D5 poblíž Šlovic u 83. km ve směru na Prahu) ekumenická bohoslužba „Na památku obětí dopravních nehod“. U příležitosti Světového dne obětí dopravních nehod ji společně s plzeňskými duchovními pořádají Psychosociální intervenční tým ČR, České sdružení obětí dopravních nehod, Terénní krizová služba Diecézní charity Plzeň a Centrum SOS Archa Diakonie ČCE – střediska v Plzni. Karel Šimr

Geoparky Ekologická sekce České křesťanské akademie zve na besedu na téma Geoparky. Úvodní slovo přednese Ing. Martina Pásková, PhD., z Ministerstva životního prostředí ČR. Beseda bude v úterý 9. listopadu 2010 od 17.30 v přízemí kláštera Emauzy v Praze 2, Vyšehradská 49. Jiří Nečas

Jarky v Herlíkách Horský domov v Herlíkovicích nabízí pobyty pro rodiny s dětmi nebo jednotlivce v době jarních prázdnin za zvýhodněnou cenu. Jednotlivé týdny povede vždy některý farář či farářka naší církve a nabízí také nepovinný program, který by měl přispět k hezkému společenství a aktivnímu setkání účastníků. Více najdete na www.horskydomov.cz.

21

CÍRKEV ŽIJE

Díkčinění za úrodu foto: Pavel Capoušek

Prix Irene 2010 Věře Lukášové

P

rix Irene je cena za přínos k tvorbě míru mezi lidskými skupinami, pojmenovaná po Irene Bloomfieldové (1918-2001), britské psychoanalytičce, která v Praze vychovala skupinu žáků. V Londýně vedla výcviky v psychoterapii pro rabíny a duchovní různých církví a pro takové společenství založila mezinárodní Asociaci pastorální péče a poradenství. Posledních sedm let života navštěvovala Prahu, kde vedla workshopy pro psychoterapeuty. Cena se uděluje každoročně za počiny v oblasti sociální i za díla literární, vědecká a umělecká prohlubující lidský étos. Od roku 2003 ji získali Kumar Vishwanathan, Jana Křišťanka Hradilková, Igor Blaževič, Milena Šimsová, Karel Holomek, Rudolf Battěk a Václav Trojan. Letošní cenu získala Věra Lukášová (*1929). Narodila se ve Zlíně, kde vystudovala Baťovu akademii a do roku 1953 pracovala ve filmových ateliérech, kde se seznámila s cestovateli Hanzelkou a Zikmundem a tím také s třetím světem. V roce 1953 se provdala za evangelického faráře Jana Lukáše, s nímž patnáct let žila v Kroměříži. V roce 1968 byl Jan zvolen farářem v Praze na Jarově, kam se stěhovali 21. srpna. V Praze pracovala jako produkční na Barrandově a z větší části živila rodinu. Pomáhala nám členům jarovského sboru zprostředkováním možnosti účinkovat v komparsu. Spoustu aktivit jsme tenkrát na Jarově dělali společně a rádi. Do sborového domu jsme nechodili jen na bohoslužby, po kterých jsme ještě byli na kávě u Lukášů v pokoji, ale chodili jsme společně za kulturou, jezdili na výlety i na dovolenou. Když v roce 1988 Jan Lukáš zemřel, rozhodla se Věra na přání lidí ze sboru doplnit si teologické vzdělání a převzít manželovu práci. Krátce před listopadem 1989 se stala jáhenkou a byla farářkou sboru téměř do svých sedmdesáti let. Brzy po začátku její farářské práce zvolili kolegové Věru do obnoveného farářského spolku, kam šla ze sentimentu, protože Jenda rád jezdil na farářské kurzy. V Německu se na přípravě Světového modlitebního dne žen inspirovala „obchůdkem“ tenkrát „třetího světa“ a podílela se na vzniku nadace, později obecně prospěšné společnosti Jeden svět. V roce 1993 vzniklo Věřiným přičiněním občanské sdružení Ekumenická

setkání s hudbou a uměním. Donedávna předsedala výboru a moderovala program. Monika Žárská ve své laudatio na Věru Lukášovou zdůraznila, že všechno, co Věra v posledních dvaceti letech vykonala dobrého, chvály-hodného (laudabilis), souvisí s její nezdolností. Také připomněla, že Věra je nejvýznamnější osobností českého fairtradového hnutí a že všechny akce, na jejichž počátku stála, jsou spojeny s osvětou. Ať se lidé zamyslí nad tím, co je vlastně chudoba a jestli musí pořád a všude být. A není-li lepší solidarita než zavírání očí. Věra v poděkování za cenu Prix Irene skromně pravila, že vše vzniká z nenápadných začátků a každý na planetě může něco udělat. Dodala také, že již rozumí citátu „sklízí, kdo nesel“, který dříve chápala jako výrok o zlodějně, zatímco nyní vidí, jak všichni vstupujeme do díla svých předchůdců. foto Luboš Kotek

Při příležitosti předání ceny jsem Věře Lukášové položila několik otázek. Co pro vás znamená dnešní den a cena Prix Irene, kterou jste dostala? Musím říct, že když mi řekli, že mě hodlají takovým způsobem vyznamenat, můj pocit byl a myslím ještě přetrvává, že jsem neudělala nic, za co bych měla zvláštní ocenění dostat. Všechno, co dělám, jsou úplně obyčejné věci. Zvláštní na tom je, že můžou mít přece jen nějaký význam. Obdivuji vaši energii a dobré nápady. Máte ještě nějaké další? Nemám. Setrvávám ještě v obchůdku Jeden svět, chodím tam prodávat. Budu se angažovat v Ekumenických setkáních s Biblí a uměním, ale už ne ve výboru a při koncipování. Máme ve sboru na Jarově krásné malé shromáždění, kde se každé ¥

23

pondělí scházejí pamětníci. Ty úžasné věci, které si někde přečtu a které mě osloví, tam mám komu říct a ráda se o nì podělím. Co byste vzkázala našim čtenářům? Mně se Český bratr líbí, ráda ho čtu, jsou v něm

zajímavá témata. Ať jsou čtenáři rádi, že je pořád lepší a lepší a že vůbec naše církev takový časopis má. Dříve člověk nemohl napsat cokoliv kdykoliv kamkoliv. Teď když se mu něco nelíbí, má možnost to zkritizovat.  Gabriela Fraňková Malinová

Ordinace nových farářek a farářů Slib, požehnání a vyslání do práce v církvi

H

laholem zvonů začala v neděli 17. října odpoledne ordinace farářek a farářů Českobratrské církve evangelické. Do kostela v Novém Městě na Moravě, zaplněného zástupci sborů, kam mladí faráři nastupují, rodinnými příslušníky, přáteli i místními, vstoupilo na čtyřicet farářů. Nově ordinované přišli podpořit kolegové, mentoři z vikariátu a představitelé církve i teologické fakulty. Ordinováni byli: Debora Hurtová, Pavlína Lukášová, Debora Rumlová, Richard Dračka, Jonatan Hudec, Tomáš Mencl a Pavel Hejzlar. Slib složili do rukou synodního seniora Joela Rumla a náměstkyně synodní kurátorky Evy Zadražilové. Ordinací se stvrzuje, že společenství církve u  kazatele rozpoznalo potřebná obdarování a přimlouvá se za jejich zachování a rozhojnění. Ordinovaný vyznává, že přijímá pověření jako povolání od Pána církve. Vkládáním rukou pak byl dovršen ordinační akt a  noví faráři byli s požehnáním vysláni do služby v církvi.

Bohoslužby vedli sami ordinovaní, kteří také vysluhovali večeři Páně pro všechny přítomné věřící. Nově ordinované farářky a faráře pozdra-

vil vedoucí vikariátní komise Zvonimír Šorm, za Evangelickou teologickou fakultu Martin Prudký a za mentory Zdeněk Šorm. Daniela Ženatá

A přece tu je! Nová modlitebna v Mikulůvce

D

louho se o ní jen mluvilo. Kdysi se už začaly konat přípravy ke stavbě, ale před čtyřmi desetiletími všechny naděje zase zhasly a zmenšoval se i počet těch, kteří o tu modlitebnu velice stáli. Zůstala tu ke shromažďování stará chalupa, jenže ta pomalu chátrala, až bylo zřejmé, že už nutně potřebuje důkladnou přestavbu. Ta by však byla složitější a nákladnější než skromná novostavba. Znovu tedy ožila myšlenka na posta-

24

vení malé modlitebny. Stálo za tím pár odhodlaných jedinců spolu se staršovstvem prženského sboru, zatímco většina vyčkávala a často pochybovala, když se jednání protahovalo. Ještě v září loňského roku nám nebylo jasno, jak a kdo bude stavbu realizovat, a teď už tu je! Ani poté, co jsme se pro stavbu rozhodli, nešlo hned všechno snadno a rychle. Napřed jsme uvažovali o víceúčelovém objektu, který

bychom vybudovali ve spolupráci s  obcí, ale tato cesta se brzy ukázala jako neprůchodná. Proto jsme zvolili stavbu malé modlitebny, jejíž náklady a provoz by nepřesahovaly naše možnosti. Manžel naší kurátorky, Ing. arch. Jaroslav Palát nám vytvořil projekt, jehož uskutečnění pak provázel svou radou a vedením od počátku až do konce. Před rokem, 28. října, jsme stáli nad vybetonovanými základy a na začátku letošního podzimu už jsme byli zhruba hotovi. V neděli 17. října jsme se odpoledne shromáždili za přítomnosti náměstka synodního seniora Daniela Ženatého k posvěcení modlitebny. Spolu s ním jsme se radovali ze všech, kteří k této příležitosti přijeli zblízka i zdaleka. Zatímco o nedělích bývá připraveno třicet míst, bylo nás teď šestkrát tolik. Měli jsme radost z toho, že přijeli bývalí faráři prženského sboru: nejen Daniel Heller, který stačil vyjednat stavební povolení, ale i Martin Zikmund, který vedl dopolední bohoslužby, i faráři Tomáš Jirků a Tomáš Holeček. Přijel i dřívější administrátor Bronislav Czudek spolu s kurátorem vsetínského Dolního sboru. Tento sbor přispěl na naši stavbu jedním procentem z plánovaného stavebního nákladu. Sestra kurátorka přivítala i seniora Jana Krupu a seniorátního kurátora Vladimíra Buzka i další faráře a všechny hosty a přítomné a vyslovila vděčnost stavebním firmám a členům sboru, kteří byli při stavbě nápomocni. Autor projektu nám

přiblížil vznik díla a spolu s námi se radoval, že „dobrá věc se podařila, věrná láska zvítězila“. Jemu a celému prženskému sboru pak poděkoval místokurátor Pavel Ježík, který připojil i ohlédnutí do mikulůvecké minulosti a připravil panel s fotografiemi. S radostí jsme si připomínali všechny, kteří přiložili srdce, ruce i mysl k tomto dílu, i četné dárce a velkou pomoc Jeronymovy jednoty. Potěšil nás i pěvecký sbor, vedený Evou Ježíkovou, k jehož zpěvu se připojilo celé shromáždění. Nedovedeme vypočítat a vyjmenovat všechny, jimž za účast na tomto díle patří naše vděčnost, vždyť se v nich osvědčují dary Boží milosti, které jsou nesčíslné. Ať tedy tato vděčnost za nesčíslné dary Boží milosti provází všechny, kteří se zde budou shromažďovat.  Jaroslav Voda

Písařov

P

rvní říjnovou sobotu jsme v kazatelské stanici Písařov, patřící pod FS ČCE v Letohradě, oslavili již 80. výročí položení základního kamene evangelického kostela. Dnes se zdá zcela neuvěřitelné, do jak velkého díla se malý vesnický sbor pustil a s jakou obětavostí a úsilím ho v poměrně krátké době vybudoval. Charakteristická hranatá budova s barevnými okny a kalichem na věži stojí na výšině a je tak dominantou této části obce. A obec na ni ani v dnešní době nezapomíná a přispívá na její údržbu. Celá řada dříve kvetoucích vesnických sborů vymizela, ale to není případ Písařova, který zůstal místem, kde se lidé každou neděli scházejí k bohoslužbám. Sboreček malý, ale dosud živý, a v sobotu to při oslavě bylo vidět.

Písařovští doufali, že pozvání přijme stovka hostů, a k jejich radosti se pečlivě připravený

kostel zaplnil do posledního místa. Jistě k tomu přispělo i krásné počasí, které v jinak drsném kraji

25

ukázalo svou podzimní vlídnou tvář, ale i návštěva patnácti hostů z partnerského sboru presbyterní církve v Annapolisu z amerického státu Maryland. Letohradští se spolu s americkými přáteli vypravili do Písařova autobusem a s radostí se připojili zpěvem i modlitbami k slavnostní bohoslužbě, kterou vedla sestra farářka Jiřina Kačenová. Po ukončení oficiální části jsme všichni poseděli v sále obecního úřadu, kde bylo připraveno bohaté

občerstvení. Domů jsme se začali rozcházet až ve večerních hodinách. Vždyť toho bylo tolik, co jsme si všichni potřebovali sdělit. V roce příštím budeme zase zvát my do Letohradu, neboť si připomeneme 90. výročí počátku sboru a 55. výročí ustavení samostatného farního sboru. Doufáme, že se nám podaří prožít podobně krásné odpoledne, jako bylo to písařovské.  Renata Popelářová

Z CÍRKEVNÍCH ŠKOL

Objev, co vlastně v životě chceš a za tím si jdi Rozhovor s Janou Slámovou Zakládající ředitelka škol Evangelické akademie v Brně Ing. Jana Slámová (1944) je obdarovaná neuvěřitelnou dávkou energie. Je obklopena vnoučaty, pečuje o potřebné lidi kolem sebe, ve sboru je aktivní. O svých pedagogických zkušenostech a vzpomínkách na školu hovoří s nadšením. Říká o sobě, že k ní patří přísnost a já dodávám pokora. Učit druhé ji vždy bavilo a sama se stále ráda něco nového učí. Když se vrátíme do roku 1990. Co bylo impulzem k tomu, že jsi se vrhla do dobrodružství zakládání a vedení školy? Školu připravoval celý tým lidí, každý s jinou motivací. V Rýmařově, kde jsme čtrnáct let bydleli, jsme se při cestách vlakem často potkávali s učňovskou mládeží, kde obzvláště dívky překvapovaly drsnou mluvou i celkovým chováním. Posteskla jsem si tehdá manželovi, jaká škoda, že právě tyto dívky s nižším vzděláním, zpravidla z dělnických profesí, budou už brzo přivádět na svět děti, aniž by věděly, jak je vychovávat. Později už jsem měla za sebou též dvouletou pečovatelskou éru v Brně, kam jsme se v létě roku 1989 s rodinou přestěhovali. Při ní jsem si uvědomila, že pečovat o člověka musí mít nějaký přesah, nedělat to jenom z vlastních sil. A jako ve snu jsem si představovala, jak by to věřící mládežníci zdařile provozovali. Když jsme se pak v roce 1990 dozvěděli, že ministerstvo školství umožňuje zakládání církevních škol a sbor Brno I dostal v restituci zpět budovu bývalé německé

26

školy, bylo náhle více důvodů i možností usilovat o vznik církevní školy. Jaké byly největší problémy a co bylo radostí v samých začátcích školy? Byl docela fofr s  přestavbou budovy školy a s potřebnými povoleními, která jsme dostali až v dubnu 1991, a od září téhož roku se školní rok měl rozjet. Velmi intenzivně jsme pracovali na dokumentech, na stavebních věcech, na zbudování internátu. Báječným způsobem nám pomáhali ostatní lidé. Třeba ženy z olomouckého sboru nám ušily povlečení na postele do internátu. Hnacím motorem při přípravě školního roku byl zájem studentů, kterých se k přijímacím pohovorům dostavilo víc než dvojnásobek oproti možné kapacitě tříd. Dopingem pro nás byli studenti, ochotní podílet se na závěrečných úklidových pracích. Školou prošlo mnoho studentů a učitelů, slyšela jsi jejich životní příběhy. Mohla bys charakterizovat jací to byli lidé? Společným znakem většiny bylo, že chtěli nějakým způsobem pomáhat lidem, což říkali u přijímacích pohovorů. Při vytváření toho nižšího cyklu jsem si říkala, že ne každý musí být nabystřený ke studiu, ale má dobré srdce a laskavé ruce a v tomto zaměstnání se najde. Avšak tento můj odhad neodpovídá už dnes realitě. Když se hlásí studenti se špatným prospěchem na ošetřovatelský obor, je to většinou proto, že na ZŠ „kašlali“ na prospěch. Většinou za to

mohly špatné rodinné poměry. Potom vstřícnost ze strany školy je na místě, ale systém musí mít určité hranice. Někdo má tendenci se na neutěšené rodinné poměry vymlouvat pořád. A teď má ve škole nabídnuté místo na internátě, má lepší podmínky, ale výkon nepodává. A to vyžaduje speciální péči ze strany třídního učitele, která jde sice nad rámec jeho povinností, ale měla by být specifikem církevní školy. Ve „služebních povoláních“ mají být lidé pilní a pracovití, a proto studenti s nedostatečnou zodpovědností by neměli být k výkonu povolání ve zdravotnictví doporučeni. Pak uspokojivým cílem může být, že se škola snaží dívky přeformovat do solidnějšího způsobu života, než by si samy zvolily. Vede je k uvážlivější volbě životního partnera a později snad své vzdělání využijí při výchově vlastních dětí. Jsi v kontaktu s některými absolventy? Někteří se hezky hlásí, povídají mně o rodinném životě, o dětech, případně o zajímavých zkušenostech ze sociální práce. Zúčastňuji se srazů a dělá mi radost, když slyším, jak dívky, zvlášť z těch prvních let, dnes vzpomínají třeba na ranní společné biblické zahájení a na zpívání před jídlem na internátě. Některé z nich začaly chodit v Brně do sboru. Věřím, že když se seje dobro, tak i když v člověku nevypučí viditelně nějaké ratolesti, něco pozitivního zůstává natrvalo. Jací učitelé se hlásili do školy? Přáli jsme si, aby kantoři byli ovlivněni křesťanstvím. Měli jsme učitele z různých denominací nebo alespoň sympatizanty křesťanství, kteří respektovali požadavek být mládeži příkladem a školních křesťanských akcí se zúčastňovali. Vedle ředitelování jsi také učila. Co je podle tebe krásné na učitelském řemesle? Je krásné učit děti a mladé lidi, kteří se na člověka jaksi otevřeně podívají a je u nich patrný nějaký zájem o to, co se bude dít. Ráda hodinu udělám živou a zábavnou, ale chci, aby měli studenti sešity a z probírané látky si dělali záznam. Mám ráda určitou společenskou úroveň, nebaví mě mentorské zákazy. Baví mě improvizovat, nechat si v hodině prostor na to, co bych chtěla říci podle aktuální situace, uchopit náladu třídy a reagovat na ni. V tom vidím přínos živého učitele oproti moderní výuce s promítáním, která

nedokáže předat zapálení pro věc. Pro studenty je dobré chodit do školy a ne studovat jenom dálkově z knih. Je dobré, že se vidíme a že se ovlivňujeme. A co je těžké na učitelském povolání? Škola je nucena řešit problémy z rodin, kde se rodiče vykašlali na výchovu.

Jednu cestu vidím. Nespokojit se s tím, co nám studenti o svém způsobu života a důvodech své absence říkají, protože často je to úplně jinak. Je potřeba navštívit prostředí, v kterém žijí, a pak hlubším a zainteresovaným rozborem se pokusit zjednat nápravu. Je to velmi náročné na čas, ale jsem přesvědčená, že to má šanci na pozitivní odezvu. Mladí lidé strádají nezájmem o svou osobu, a to je vrhá do negace vůči všem povinnostem. Současný učitel musí napřed žáka „vnitřně uspořádat“ a pak na něj chrlit nové poznatky, to vše za trvalého zájmu o jeho osobu. Pro studenty je také důležité naučit se učit. Mnoho dětí vůbec nevzalo učebnici do ruky, nepřečetlo si odstavec, z kterého by řeklo nosnou větu, případně si ji zapsalo do sešitu. Je důležité naučit se rozpoznávat kostru, potom se může dětem zadávat, aby si látku dočetly doma a ve škole se mohlo více besedovat. Co si myslíš, že je důležité pro člověka, který chce být učitelem? Asi to vyplývá už z předchozí odpovědi. Předpokladem je být tolerantní, pardonovat osobitosti studentů a mít je rád. Být sám také v nějakém řádu. Studenti chtějí, aby člověk šel vzpřímeně před nimi, aby měl myšlenkově věci ujasněné, aby byl zapálený pro věc, kterou jim chce sdělit. Na poradách jsem kantorkám říkávala, ¥

27

musíme studenty „uspořádat“. To znamená vést je k tomu, aby celoživotně nefňukali nad tím, co jim v životě bylo odepřeno a co už nelze změnit. Místo toho, aby si uvědomili, co všechno získali nezaslouženě a je to k dobrému. A pak si zodpo-

věděli otázku: co sami oni, už bez vlivu rodiny, chtějí v životě dokázat? Aby si udělali seznam tužeb a svých schopností. Takto vést mladého člověka bych očekávala od středoškolského kantora.  Ptala se Romana Špačková

SJEZD MLÁDEŽE PODVACÁTÉ

Zbořené chrámy ve Svitavách „I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce.“

P

oslední zářijový víkend výrazně snížil věkový průměr města Svitavy. Město totiž hostilo setkání nejen evangelické mládeže. Dvacátý porevoluční ročník jsme oslavili vypouštěním lampionů s modlitbami za jemného deště, výstupy během úvodního večera a výstavou „Sjezd (nejen) evangelické mládeže – podvacáté“. Ta proběhla už ve čtvrtek ve sboru ČCE za přítomnosti pana starosty, místního tisku a členů sboru. Poté byla výstava přemístěna přímo do centra dění.

s Vírou a imaginací u Tolkiena a Lewise, Vyhnat mládež ze sboru s Romanem Mazurem, Zbořit chrám zážitků s Jirkou Klimešem, Postavit si svůj sbor s Hanou Chroustovou a mnohé jiné. Taková šíře programu by nebyla možná bez vydatného zapojení samotných mládežníků. Srdcem akce bylo kulturní centrum Fabrika, rekonstruovaná a technicky dobře řešená budova. Navzdory našemu tématu se bratři katolíci nebáli zapůjčit dva kostely pro bohoslužby, chvá-

„Zbořené chrámy“ a plakát s černým pozadím. Anebo jinak. „Zbořené chrámy“, které obepíná rostlinka, nový život. Tématem letošního setkání byly různé krize a cesty z nich. Co nabízel program? Každodenní zamyšlení, provázející tématem, dílny, přednášky, zpěvy, divadla, koncerty, bohoslužby, sport, bazárek šatstva, posezení s přáteli v PUBu do pozdních nočních hodin. Mohli jste potkat Pavla Hoška

ly, zpívání z Taizé a jednu příjemnou Stodolu na nealkoholický PUB. Využili jsme možnost dozvědět se víc o místním rodáku Oskaru Schindlerovi a použili jsme prostory Červené knihovny. Na setkání dorazilo 553 hlášených účastníků. Doufám, že si všichni ze setkání odvezli posilu, naději, inspiraci a potěšení. Marie Medková

28

Více o sjezdech mládeže najdete na http://sjezd-mladeze. evangnet.cz, fotografie na http://mladezcce.rajce.net.

Řepský zázrak Odsouzené ženy rozdávají perličky radosti

Ř

epským zázrakem nazývá vězeňský kaplan Daniel Pfann skutečnost, že se po čtyřiceti letech vrátily odsouzené ženy do péče sester Boromejek a spolu s nimi pečují o staré lidi. Říká: odsouzené ženy v klášteře a v péči o nejpotřebnější – to je řepský zázrak. Vše ostatní přichází díky tomu. Třeba pěvecký sbor Řepský kvítek, který před několika lety převzal bratr Pfann v Domově sv. Karla Boromejského v Řepích od farářky husitské církve. Ženy v Oddělení výkonu trestu se nejdříve učily hře na klavír, pak začaly společně zpívat. Sbor zpočátku vystupoval „jen“ pro klienty-pacienty Domova, postupně byly koncerty častější a přicházeli si je poslechnout také zaměstnanci Vězeňské služby z Řep, pak i z Ruzyně. Přibývali i hosté „z venku“. Řepský kvítek, jehož název vymyslel právě Daniel Pfann, má vystoupení čtyřikrát ročně: vánoční, velikonoční, letní a podzimní. Ve sboru zpívá dvacet žen a vystupují pouze v Domově, výjimečně zpívaly v Ruzyni k 75. výročí věznice. I v jiných věznicích mají různá hudební tělesa, ale jsou to spíše kapely provozující moderní hudbu. V letošním podzimním koncertu v Domově zazpívaly ženy, které jsou pro pacienty „sestřičkami“: Po starých zámeckých schodech, Je po dešti, Slunečnice, Růže kvetou dál, Panenka, Sluníčko, Nocí temnou, Připravujte cestu, Odpusť, Tři oříšky, Kdybych byla vlaštovkou, Hříbě, Bon soir Mademoiselle Paris, Yesterday, Ta naše písnička česká a Čechy krásné, Čechy mé. Vedoucí sboru Daniel Pfann by rád, aby pěvecký sbor zpíval vícehlasně a klasičtější věci, což nemá jinde obdobu. Říká: „Já jsem potěšen, že mohu dělat jako vězeňský kaplan kromě např. biblických hodin ještě něco jiného pro odsouzené ženy, co by je bavilo, těšilo, přineslo odreagování od běžného života a nakonec se mohlo uplatnit i jako veřejné vystoupení – pro ty, o které pečují i pro další. Cvičení-zkoušky jsou dost náročné – konají se po skončení služby většiny účastnic, abychom se sešli v co největším počtu většinou večer. To jsme již všichni unaveni. Členkám se účast a vystupování ve sboru také objeví v běžném hodnocení chování vězně. Před časem jsem byl

s vybranými ženami několikrát na tzv. společné vycházce – navštívili jsme bohoslužby v našem nuselském sboru a poseděli u kávy. Proto mám velikou radost, když na koncert přijede někdo z nuselského sboru a další hosté. Práce se sborem mi přináší pocit, že konáme něco smysluplného, jsem rád a vážím si i toho, když je to oceněno (stejně tak si toho váží zpěvačky) – nadřízenými a také přicházejícími hosty.“ Také toto podzimní vystoupení bylo oceněno nejen potleskem obyvatel domova, ale i poděkováním předsedkyně vězeňské péče Renaty Balcarové, která inspirována slovy z Té naší písničky české o perličkách, řekla, že zpěvačky

svými písničkami rozdaly všem perličky radosti. Koncert navštívil také zástupce hlavní kaplanky Vězeňské služby ČR Bohdan Pivoňka a rovněž poděkoval členkám souboru. Tak jsme mohli být v Domově sv. Karla Boromejského svědky zázraku, jak odsouzené ženy přinášejí radost nejen starým a nemocným obyvatelům Domova, slovy Daniela Pfanna řepského zázraku. Gabriela Fraňková Malinová

29

Vděčná radost a poděkování k 75. narozeninám faráře Jaroslava Vettera

T

ento měsíc oslaví své 75. narozeniny bratr farář Jaroslav Vetter. Pro mne byl a je farářem, který mnoho vykonal, koná a tím méně o  tom mluví. Stopy a  ovoce jeho služby není možné přehlédnout. Měla jsem tu čest, že jsem s ním mohla pracovat ve sboru Praze-Střešovi-

cích. Pro mne byl především velkým učitelem na počátku mé nesmělé služby v církvi. Učitelem, který nepoučuje a nedává najevo, že toho ví víc.

Ve svých zkušenostech a moudrosti konal svou službu tak, že jsem se z ní naučila mnohému. Dovedl se spravedlivě hněvat, dovedl povzbudit, podepřít, stát docela tiše a na modlitbách při všech těch, kteří mu byli svěřeni, s velkým osobním nasazením a odpovědností. A tak to zůstává až doposud. Již deset let není farářem v činné službě, a přesto je tolik činný. Ale opět v tichosti a pokoře. Ti, kteří mohli a mohou jeho přítomnost zakoušet, vědí své. Jsem vděčná a děkuji, že nám Pán Bůh takové služebníky a svědky o sobě daroval, obdaroval, vede a zachovává. Jsem vděčná, že bratr farář se svou manželkou Pavlou mohli zůstat bydlet v blízkosti střešovického sboru a žít dále v jeho společenství. Mám dobrou naději, že z toho mají mnozí potěšení, radost a užitek. Bratře faráři Jardo, děkuji Ti za Tvoje svědectví života, za Tvoji službu. Přeji Ti k tvým narozeninám vše dobré. Prosím, ať je Ti Pán Bůh stálým průvodcem do všech dní a let, které Ti budou z jeho milosti přidány. 

Marta Zemánková

KRIZE / VIZE

Jedni a ti druzí

B

yl by to zajímavý soutěžní úkol, ke slovům jako kazatel, farář, pastýř, kněz, teolog, reverend (důstojný, dvojctihodný), vysluhující... vybrat správná párová slova jako posluchač (činitel už ne?), laik, ovečka (ovce, beran, stádo?), návštěvník, účastník, přistupující, člen sboru (významný, živý, praktikující, velkopáteční, matrikový, bývalý, mrtvý...?) a snad i další. Všechna ta slova vyjadřují ovšem základní rozdělení našich společenství na jedny a ty druhé. Rozdělení prvotně pracovní a funkční – nutně však i společenské a vztahové –, provázené souběžně i rozmanitým přístupem k víře a zbožnosti. Toto rozdělení navíc ukazuje na rozmanitost postojů a situací nejen vzájemných, ale i uvnitř jak těch jedněch, tak i těch druhých. Jako by se nám křížila ježíšovská výzva o jednom mistru a vzájemném bratrství s objektivní realitou konkrétního

30

života. Takže když jsme měli při posledním uvažování o možné krizi naší církve hovořit o službě laiků ve sboru, uvízli jsme již na samotném slovu „laik“. Přemýšlet bychom asi měli o trojím: Předně, jak omezit vnitřní strukturalizaci a profesionalizaci našich sborů. Aby se například již presbyteři nestávali presbytery především pro svou odbornou použitelnost. Zadruhé, jak rozšiřovat vnitřní i vnější záběr a konkrétní službu sboru o témata, činnosti a práce často opomíjené, ačkoli i biblicky žádoucí – a jak k tomu využívat iniciativy, nadání a schopnosti těch, které jsme často ochotni chápat jen jako posluchače. Zatřetí, jak dát proklamované presbyternosti naší církve skutečný obsah tak, aby zajímat se, navrhovat a podněcovat bylo vítané a smysluplné, a ne jen pro všechny únavné. Na tom trojím bychom se alespoň teoreticky

mohli shodnout. Skutečný problém začíná tam, kde se dostáváme k jádru věci. O kterém jsme na svých schůzkách již také hovořili, ale které se nám stále vrací: K čemu je sbor... proč a jak zvěstovat... co zvěstovat. Kdy odpověď může vyrůst pouze ze vzájemného ztotožnění nad evangeliem (ne tedy jen dohody a ne jen nad Písmem). A kdy o toto ztotožnění jde. Víme, že živé náboženství nemusí být to s plnými kostely. Živé náboženství však není ani radostná nálada. Živé náboženství odpovídá na životní otázky a situace, a odpovídá na ně živě, pravdivě i prakticky. Podstatou víry proto není potlačování nepříjemných otázek, ale nalézání smysluplných odpovědí. Které mohou být básnické, ale přesto nebo právě proto pochopitelné, srozumitelné, živé, dobré a praktické. A které sjednocují pohled na svět a jeho rozpory. To znamená ovšem dívat se, myslet a hovořit. Kdesi jsem četl, že ke ztotožňování nedochází tam, kde hovoříme jen o tom, co jsme, ale tam, kde hovoříme o tom, co bychom být chtěli a měli: ve světě a společnosti, v životě, ve svých tušeních, touhách a nadějích. Říkává se také, že odcizení se zbavujeme a svět si přisvojujeme prací. Vždyť i sám sbor se stává „naším“ i „mým“ jen naší a mou vlastní prací, a stejně jen prací a sdílením stáváme se přáteli a druhy. Takže teprve společným zaujetím a zápalem zbavujeme se odcizenosti a stáváme se bratry, přáteli a druhy. My však ve svých sborech málo mluvíme, málo přemýšlíme a málo tvoříme. Není to zvykem... nemáme čas a prostor.... nemáme však ani vhodný slovník. A co horšího, nemáme ani touhu a potřebu... a nemáme ani společná nebo sdílená reálná východiska. Naše církev je důsledně středostavovská. Nezná a nechce znát skutečnost. Zavírá oči před situací, potřebami, ohrožením a výhledy světa. A hlídá si svou vnitřní bezproblémovost: Což to není sám Hospodin, který se o nás stará a postará? A což se málo modlíme o zaslíbený nám prý pokoj a klid? Kdo se odchýlí, narušuje zavedené vztahy. A proto není snadné být v církvi nespokojencem, heretikem, šetřílkem, fantastou, komunistou, štouralem... stejně ovšem jako fanatikem, o jakém se říkává, že „má hřebík v hlavě“. Je daleko příhodnější občas přijít, popovídat si o ničem a odejít. Jde tu jakoby především o věci společenské, vtíravě politické a politicko-ekonomické. Jsou to ovšem otázky propojení evangelia s reálným a konkrétním životem. A jde o starosti a problémy

člověčí. A zde si nejsem jist, zda se naše teologie vůbec nechává těmito otázkami oslovit a zda je ochotna se jimi nejen angažovaně zabývat, ale také je odborně, zasvěceně a odpovědně řešit. Z praktických důvodů jsme odmítli biblické časové představy o uspořádání společnosti a říkáme, že Písmo otázky politické a ekonomické neřeší. Není to pravda. Písmo nám pouze nedává pragmatická řešení bezprostředně vhodná pro naši současnost. Ale zůstává evangeliem. A tedy podnětem, orientací a úbežníkem našich tušení, tužeb a nadějí. Kolik svobody rozhodování zde máme, kolik příležitostí k hledání, kolik možností osvědčit se a sloužit. A kolik odpovědnosti! Ale zkuste si ve sboru popovídat: Co si myslíme o bezdomovcích, nezaměstnaných, Vietnamcích a  Romech? Co dělat se složenkami na pomoc v zahraničí? Jak je to s církevními restitucemi? A faráři: trpěli nevinně za komunistů, nebo jen donášeli, jak se dá číst v tomtéž náboženském tisku? A mají malé platy, nebo nemají? Husité pak byli vrahové a vyvrhelové, nebo nebyli... a byl Hus především katolík? A jsou křesťané demokraty, nebo monarchisty? A Pán Bůh skutečně všechno režíruje a věda je sebeklam? A co je to zisk a jak vzniká bohatství? A koho jste volili a proč? Nejde o to, že právě o těchto věcech bychom měli hovořit. Jde o to, že bývají předkládány a předpokládány jednostranně a nekompromisně a že uvést neobecný názor se vymyká církevnímu bontonu bez zřetele na reálnou i známou skutečnost. Vrací nás to k oné prvotní otázce po službě laiků ve sboru. Tedy těch druhých. Ve sboru ale nelze sloužit. Ve sboru se má naslouchat, hledat, myslet, mluvit a pracovat... a tím sborem být. Sbor jsme MY. Se vztahem vyjadřovaným slovy bratrství a sesterství, a tedy potvrzujícím blízkost až ztotožnění. Nejde pak o ztotožnění místem, prací, vzděláním, společenským postavením, politickými názory, osobním obdarováním, životními osudy. Ale o základní pochopení světa, člověka, společnosti a toho bližního. Závěrem: Laici nejsou sborové publikum, laici nejsou sborové služby. Laici spolu s farářem sbor jsou. A v něm se ptají, naslouchají, myslí, hovoří, pracují a slouží. A někdy se i hádají. Ale to vše sobě navzájem, svému společenství, církvi svatých, svému okolí, těm, co to potřebují, všem. Doufanlivě v poslušnosti evangelia a věrni svému tušení, touze a naději... kterým se obvykle říkává víra. Ilja Herold, [email protected]

31

EKUMENA ŽIJE

MEZI SPIRITUALITOU A TURISTIKOU

Bible, boty a buřty o poutnictví „Protestantismus mezi spiritualitou a turistikou – církev na cestě a poutnické cesty“ – na toto téma uspořádala letos v dubnu Evangelická pracovní skupina pro otázky konfesí v Evropě (EAKE) nedaleko finského města Tampere své již 47. studijní setkání. V Tampere se sešlo kolem 35 delegátů ze všech koutů Evropy.

Během setkání jsme si ujasnili, že poutnictví a náboženská turistika se staly nepřehlédnutelnými elementy vlastně v celé Evropě. Stará poutní místa zažívají rozkvět, vznikají také nová, mezi nimi ekumenická i čistě protestantská – např. Lutherova cesta v Německu či Cesta knihy sledující cesty tajných evangelíků v Rakousku. V letní sezóně vyrážejí davy poutníků a turistů buď na cestu po své vlasti (skandinávská tradice) nebo do ciziny, často i tam, kde místní obyvatelé vlastní poutní tradici příliš nepěstují (Němce a Holanďany potkáme ve Španělsku, v Rumunsku i v Čechách). Poutě se znovu objevují i v nekatolickém prostředí také u nás – například Církev československá husitská pořádá každoročně Sázavskou pouť, evangelíci zase některá svá seniorátní setkání nazývají Seniorátní pouť. Proč lidé vyrážejí na poutě? Snad proto, že svět, ve kterém žijeme, je skoro dokonalý, pohodlný – ale také nudný. Člověku začne připadat, že je to všude stejné – na celém světě lze nalézt stejné sítě hotelů i totožné rekreační služby. Místa, kam se člověk nedostane fyzicky, může navštívit virtuálně pomocí internetu. Volného času bychom mohli mít mnohem více než naši předkové, jenže náš čas se zrychlil natolik, že to bere dech. Jsme zavaleni takovým množstvím informací, že už je nejsme schopni

32

přijímat. Následkem toho je stres, který doléhá na mnoho lidí. Všechny zmiňované odcizující vlivy ovšem vyvolávají také touhu po znovunalezení jak vlastních duchovních tradic, tak i svého těla, s jeho potřebami i možnostmi. Při pouti si lidé připomenou – a zažijí – své vlastní duchovní kořeny i své vlastní tělo s jeho bolavýma nohama, schopností pohybovat se pomalu, naslouchat tichu místo telefonování mobilem, potkávat spolupoutníky namísto chatování po internetové síti. Putuje se na místa starobylá a známá – do Jeruzaléma, Říma, Santiaga de Compostely, Wittenberku, na Wartburg, ale i na místa nově objevená a regionální – na Ionu, do Taizé. Putují lidé všech generací, nejvíce z poutníků jsou však ženy mezi 40 až 50 lety. Na náboženské poutě vyrážejí věřící i nevěřící. Jak se k fenoménu poutnictví mohou postavit evangelíci? Reformace vystoupila proti poutní praxi, ba dokonce v určité době některé evangelické státy poutě zakázaly, protože poutnictví bylo spojováno s cestami k relikviím či hrobům svatých a se souvisejícím odpustkově-záslužnickým pojetím víry. Jaký může mít tedy pouť pro poutníka duchovní přínos? Při putování člověk zažívá nečekanou vnější svobodu – je osvobozen od povinností a tlaků všedního dne, od situace ve svém domově, od závislosti na počítači, užívá si dálek, prostoru a času, setkání s druhými lidmi. Přitom se člověk učí také koncentrovat na to podstatné. K cestě toho totiž nepotřebuje mnoho, jen ruksak, boty, pláštěnku, zubní kartáček. Při pouti člověk objeví, že vnější cíl cesty nemá takový význam jako cíl vnitřní – setkání s Bohem ve svém srdci, mezi lidmi, na cestě. Jak ale může tyto nové poutnické touhy využít

církev? Především tak, že je vezme vážně a pomůže pro ně připravit podmínky. Pro poutníky je důležité, aby cestou potkávali otevřené kostely, kde najdou na chvíli spočinutí tělesné i duchovní. Tělesné znamená, že je dobré, když si mohou v kostele na chvíli odpočinout, napít se alespoň vody, použít WC. Takto otevřené kostely budou využívat zpočátku především turisté. V každém turistovi je také skrytý poutník, a tak otevřený kostel může turistovi pomoci objevit v sobě poutníka. K duchovnímu spočinutí patří poskytnutí tichého prostoru, kde se poutník může soustředit na modlitbu, ale také má možnost rozhovoru s duchovním nebo jiným křesťanem. K poutnictví mohou napomoci dobré informační materiály, podle nichž se dá opravdu nalézt cesta. Co nás zaujalo z referátů z jednotlivých zemí? I  kritičtěji zaměření přednášející mluvili pozitivně o pouti do Svaté země. Při cestě po stopách Ježíšových si totiž člověk uvědomí a prožije historičnost a konkrétnost Božího zjevení, což může povzbudit a posílit jeho víru. Poutnictví ve Švédsku představuje dnes veliké hnutí s dlouhou tradicí. Putování bylo velice rozšířené, takže bylo v souvislosti s reformací roku 1544 zakázáno, a to na více než 400 let. K obnově poutnictví došlo až roku 1958, kdy byla také obnovena stará poutní cesta ze Švédska do norského Trondheimu. V současné době působí ve Švédsku poutnické sdružení Pilgrimstid, jehož název bychom mohli přeložit jako čas k putování. Jeho cílem je propagace a konání poutních cest ze Švédska do norského Trondheimu. Ve Švédsku najdeme i další zajímavé poutní cesty, například mezi dvěma moři od východního k západnímu pobřeží napříč Švédskem, nebo tzv. cestu svatých (Helgonleden), která vede přes místa spojená se sv. Birgittou či sv. Erikem. Putování ve Švédsku se účastní katolíci i evangelíci. Poutnictví ve Švýcarsku je těsně spojeno se svatojakubskou poutní cestou, která je evropským kulturním dědictvím, spojuje evropské země a nabízí jim možnost spolupráce při zajištění služeb pro poutníky. Ve Švýcarsku má poutnictví také ekumenický rozměr, protože na správě jednotlivých úseků cesty se v rámci kantonu podílejí jak katolíci, tak protestanti. V Rakousku vytvořili evangelíci před nedávnem svou vlastní poutní cestu Cestu knihy. Ta sleduje trasu, kudy se v dobách, kdy byl v Rakousku zakázán protestantismus, pašovaly evangelické

knihy z Německa. Tajní evangelíci je tehdy platili především v naturáliích – např. Bible měla cenu dvou krav. Dnešní poutní cesta vede čtyřmi spolkovými zeměmi v Rakousku a je rozdělená do 29 etap pro pěší putování a asi týdenní trasy pro jízdu na kole. Zpočátku si nebyli pořadatelé jistí, jak se k jejich plánům postaví představitelé obcí, jejichž územím poutní cesta prochází a římskokatolická církev. Byli však překvapeni oboustranně vstřícnou reakcí. Představitelé obcí vidí v tom, že přes jejich obec vede poutní cesta, pracovní příležitosti pro

jejich obyvatele, a představitelé římskokatolické církve zařadili Cestu knihy do seznamu poutních cest, protože slovo „ekumenický“ platí v rakouském církevním prostředí jako obzvláště přitažlivé. Itálie je oblíbený cíl turistů z chladné protestantské části Evropy. Při návštěvách katolických kostelů zažívají někdy italsky vřelé ekumenické přijetí místními katolíky. V Itálii díky jejímu příjemnému ovzduší i společenské atmosféře můžeme potkat také mnoho důchodců ze severu, kteří v ní prožívají větší část roku a spolu se zaměstnanci mezinárodních firem a smíšenými manželstvími tvoří návštěvníky zahraničních evangelických sborů (např. evangelická církev Německa má v Itálii patnáct sborů). Evangelíků v Itálii přibývá také díky imigraci z Afriky – např. evangeličtí křesťané z Ghany posilují Valdenskou evangelickou církev Itálie. Sandra Zálabová a Mikuláš Vymětal (redakčně kráceno)

33

PŘEDSTAVUJEME

Ženy ve Fair Tradu a Fair Trade ve sborech „Nebudete bez chudých v zemi vaší… proto přikazuji tobě… abys ochotně otvíral ruku svou chudému a nuznému svému“ (Dt 15,11).

N

a tuto výzvu slyšeli Židé i prvotní církev. Vynalézavost, s jakou pečovali o své „sirotky a vdovy“, jim přinesla uznání a respekt tehdy ještě pohanského Říma. Je tedy přirozené, že právě církev přijala výzvu k pomoci chudému a nuznému rozvojovému světu. Ta výzva dostala jméno FAIR TRADE a její konkrétní podoba má jméno příležitost, nabídka: nabídka transparentního, poctivého partnerského obchodního vztahu s rozvojovými zeměmi. Prodej produktů na evropských trzích vzali do rukou především dobrovolníci: farnosti, sbory, nadšené skupiny žen a mládeže. Myšlenka se ujala, dnes jsou do projektu zapojeny snad všechny rozvojové země a viditelný užitek z něj mají miliony lidí. Ani u nás není fair trade neznámý pojem a snad se i můžeme pochlubit tím, že jej do Česka přinesla právě ČCE, a to už před šestnácti lety. O.p.s. Jeden svět provozuje dva Obchůdky jednoho světa: v Praze v Korunní a v Klimentské. V obou prodávají dobrovolnice – všechny ženy – většinou členky našich sborů, důchodkyně. Ač dobrovolnice, pracují dnes už profesionálně. A tak se náš Obchůdek, náš fair trade, stal naším ženským světem. Fair trade je ale více než prodej. Jde o osvětu, o informovanost, proto se především vzděláváme my ženy-obchůdkářky. Je samozřejmé, že musíme znát své dodavatele a jejich firmy, ale hlavně musíme umět představit ty, kteří naše atraktivní zboží vyrábějí. Každý prodej se tak proměňuje v intenzivní setkání. Angažovat se jako dobrovolnice znamená prodávat několik hodin týdně v Obchůdku. Je pozoruhodné, že takovouto dlouhodobou angažovanost si mohou dovolit důchodkyně, nebo dokonce jen důchodkyně? Napadlo by vás to? Pracovat jako dobrovolnice znamená pracovat zadarmo. „Zadarmo“

34

však neznamená, že ta práce nemá cenu. Být dobrovolnicí je vážný závazek, ale pro ty, kdo ho přijmou, je to dar. Všechny „obchůdkářky“ vám řeknou, že je fair trade baví a že dostávají mnohem více, než samy investují. Našly náplň pro svůj volný čas a cítí, že jejich práce je důležitá a smysluplná. V rámci projektu Fairtradové sbory (ČB č. 10) se může zapojit i váš sbor. Stačí

vaše nadšení, odhodlaná vytrvalost několika zapálených lidí a v obchůdek můžete proměnit třeba velkou skříň s mnoha zásuvkami. Vydáte se na dobrodružnou cestu do exotického světa. Ale pozor: podáte prst a fair trade vám chytne celou ruku. Ze zkušenosti víme, že ji na štěstí hned tak nepustí. Jestli jste dostali chuť se zapojit, ať již v Praze, v Čechách, na Moravě či Slezsku, bez váhání se na nás obraťte a už teď se na vás těšíme. Vaše „obchůdkářky“ Věra Lukášová a Magdalena Jelínková – www.jedensvet.org

GRATIAS AGIMUS

Haleluja

C

írkevní zpěvník je bez chvalozpěvů nemyslitelný. Chválící písně a jiné liturgické zpěvy, starší i novější, jednohlasé či vícehlasé, nejlépe vystihnou poslání zpěvu v církvi, jehož primárním cílem je oslava Hospodina. Zpěv má svou nezastupitelnou úlohu právě ve chvalozpěvech. Při jejich správném užívání se zpravidla ihned dostavuje také vedlejší účinek, způsobující v lidských srdcích zvláštní pocit radosti: „V sjití tomto pravme sobě, jaká radost v Páně domě“ (EZ 399). Při takovém zpěvu se prostor kostela naplní libým zvukem „obětí díků“ (Ž 50,14), jejichž „vůně“ stoupá směrem nahoru, tam, kam naše modlitby směřují.

V návaznosti na zpívané Haleluja vznikaly v době raného středověku tzv. sekvence, což byly jásavé, bohatě kolorované a velmi oblíbené melodie, z nichž později vznikaly známé sváteční písně. Reformace tuto pěveckou praxi částečně převzala v silně zjednodušené formě. V pravoslavné církvi se Haleluja zpívá také v postní době a zaznívá na různých místech liturgie. V současné liturgické praxi je Haleluja používáno jako odpověď, jako zpívaná aklamace na čtení (pokud to snese charakter textu).

Význam v křesťanské tradici Zpěv Haleluja je chválící zvolání „par excellence“ (M. Jenny). Pochází z židovské bohoslužby a znamená: chvalte Hospodina nebo chvalte Pána. Toto hebrejské slovo nám připomíná židovské kořeny křesťanské bohoslužby. Některé sváteční žalmy (Ž 113–118) začínají či končí tímto imperativem. V knize Zjevení (Zj 19,1–19) se toto zvolání objevuje čtyřikrát ve formě jásavého refrénu pozvání k svatbě Beránkově. Stejně tak jako v nebeské liturgii, tak i v křesťanské bohoslužbě toto slovo symbolizuje vítězství zmrtvýchvstalého Krista, čímž se také stává výrazem velikonočního jásotu. To je také důvod, proč mnohé velikonoční písně končí slovem nebo refrénem „Haleluja“ (např. EZ 343). Toto slovo však dostane mimořádně slavnostní charakter, když se zpívá ve sváteční době, nikoliv v době postní či v adventu. Tradice zpěvu Haleluja ve svátečním období vychází z římského ritu a dodržuje se v některých evangelických církvích. Němečtí evangelíci jej zpívají po čtení z epištoly. Zpěv Haleluja, pokud to jeho hudební struktura dovolí, má být zpíván střídavě, jednou knězem (nebo sborem) a podruhé shromážděním. Je osobním pozdravením a zároveň projevem živé víry a oddanosti přítomnému Kristu (A. Adam).

Projev radosti a nadšení Někteří odborníci na liturgii mají výhrady k mluvenému provedení tohoto zvolání. Mluvené Haleluja by se dalo přirovnat ke slabému, spíše šeptavému výkřiku „gól“ při fotbalovém zápasu (M. Jenny). Ve zpívané formě vynikne radost a nadšení, pocity, jež jsou s tímto slovem extatického charakteru spojeny. Zpěv je radostná mluva; je to výraz, kdy duše je ve zvláštním rozpoložení, kdy se ze zpívajícího člověka stává živý hudební nástroj. Když

35

zpíváme, máme expresivní vyjádření. Energie směřuje z našeho nitra ven. Při zpěvu se spojují slova s tóny, duch se zvukem, a naše mysl a srdce jsou vnímavější. Zpěv je vždy něco slavnostního, něco mimořádně vznešeného, povznášejícího. Zpívat Haleluja (klidně i vícekrát) je přirozenější způsob projevu nadšení, než když se toto slovo opakovaně vsouvá za každou větu.

Hudební „regrese“ Evangelické i reformované zpěvníky dnešní doby obsahují několik zpěvů Haleluja z různých tradic: (neo)gregoriánské jednohlasy, kánony, vícehlasé adoračně-meditativní nebo triumfálně-jásavé refrény. Tento hymnologický trend rádi převez-

OZNÁMENÍ Teologické osobnosti a Jednota bratrská Ochranovský sbor při Českobratrské církvi evangelické v Praze pořádá cyklus přednášek na téma: teologická osobnost a Jednota bratrská podzim 2010 – jaro 2011 Místo konání: Praha 3, Čajkovského 10, 1. patro Začátek: v 19.00 hod. M. Luther a Jednota bratrská 14. prosinec 2010

36

meme. Zpěvy z Taizé a z Iony, hudba A. Pärta, O. Messiaena, J. Krčka, J. Pavlici a jiné mystickoextatické formy ukázaly, že hudba, která se vrací k některým zapomenutým (a přitom přirozeným) praktikám, má svou šanci. Takovou hudbu označuje P. Bubmann jako regresivní (regrese = návrat, opak progrese; pozitivní pojem v hudbě a psychologii). V církevním zpěvu je zapotřebí stále hledat a zkoumat nové (nebo prastaré) formy zpěvu, které by na lidi měly pozitivní terapeutický vliv, aby člověk na sobě poznal, že zpívat Hospodinu je aktivita těla i duše, pomocí které se může vnitřně posilnit a nabrat energii do dalších dnů, vždyť „Hospodin je síla má i moje píseň; stal se mou spásou“ (Ž 118,14).  Ladislav Moravetz

Na téma promluví doc. ThDr. M. Wernisch Teologická fakulta Univerzity Karlovy P. Melanchton a Jednota bratrská 25. leden 2011 Na téma promluví Mgr. J. Just Teologická fakulta Univerzity Karlovy F. D. E. Schleiermacher a Jednota bratrská 22. únor 2011 Na téma promluví J. Kranát Ph.D. Teologická fakulta Univerzity Karlovy 

Eva Šormová

DIAKONIE

Naděje má opravdu mnoho podob Povodňový monitoring Diakonie ČCE

J

eden můj dobrý přítel z Nizozemí kdysi prohlásil: Není těžké peníze vybrat, je těžké je rozdělit… Diakonie ve spolupráci s ČCE vybrala během dvou letošních povodňových vln na sbírkách přes 2,5 milionu korun. V první den vyhlášení srpnové sbírky přišlo i díky prezentaci v mnoha médiích přes 5500 dárcovských SMS. V září proto došlo k dohodě s některými dalšími neziskovými organizacemi o rozdělení území, kde bude kdo lidem finančně pomáhat. Další spolupráce proběhla při sběru dat, abychom byli schopni společně pomoci různě postiženým lidem odpovídající částkou peněz. Pro tento tzv. monitoring bylo třeba získat a proškolit několik lidí, kteří šetření v zasažených rodinách provedou. Za Diakonii jich nakonec vyjelo na sever Čech třináct. Diakonie ČCE dostala na starost monitoring a finanční pomoc v obci Višnová ležící severozápadně od města Frýdlant. Jde o jednu z nejpostiženějších obcí při srpnových povodních a smutným paradoxem je, že povodeň v této obci nepamatují žádné historické dokumenty. Višňová na povodeň nikdy připravena nebyla a také proto byla intenzita škod tak rozsáhlá. V září a říjnu tohoto roku jsme prošli přes 120 domácností. V každé bylo třeba projít strukturovaný dotazník, který zaručuje, že o škodách získáme základní údaje, stejně jako o schopnostech rodin domy opravit a vrátit se k jakžtakž normálnímu životu. Tato část dotazníků nás osobně všechny dosti tížila – ptali jsme se na příjmy, závazky, finanční situaci. Je velký rozdíl mezi pomocí tam, kde zdroje a možnosti jsou, a tam, kde se bez naší pomoci nemůže změnit takřka nic. Obraz v domech a příběhy lidí byly všude takřka stejné – holé otlučené stěny, místnosti bez zničeného nábytku, který již dávno odvezla armáda, stav určité rezignace

mísící se s černým humorem, rozhodnost i jistá bezradnost co dál. A k tomu každý se svým příběhem, který u každého začal stejně – klidným večerem před bouří tráveným tu na zahradě, tu na rybách či v práci. Pak už jen zmar, zachraňování životů, věcí a následné týdny likvidací a oprav, které v žádném případě nekončí touto zimou. Snad každý vyslovuje zbožné přání, aby ta letošní nebyla krutá, hlavně kvůli statice domů. Zažili jsme různá setkání. V hlavě mi dodnes ulpívá návštěva v domě u manželů, kdy pán bez okolků a vytáček vypráví syrovým jazykem a tak trochu s nadhledem o tom, jak je všechno „někde“, celou dobu mně mimoděk žoviálně tyká a já se proto cítím nějak víc uprostřed děje, jako bych tu bydlel. Sám si říkám, že bych těch nespisovných slov trousil asi mnohem víc a asi bych byl i daleko více beznadějný. Při rozhovorech dochází na vzácnou shodu ohledně toho, co člověk k životu potřebuje. Pohled na lidi bez movitého majetku často v darovaném oblečení působí jako velmi drsné zrcadlo mým steskům a obavám o to, jaké si zítra mám koupit boty. Při přecházení mezi domy si též uvědomuji paradox absolutně uklizené obce s totálním chaosem, který povodeň vnesla do životů lidí tady ve Višňové. Skutečně, na ulicích ani v zahradách nevidíte stopy nepořádku – žádné klacky, žádné hromádky nepořádku, všude čisto, vymydleno. Peníze, které byly ve sbírce Diakonie vybrány (cca 2,6 milionu korun) budou v říjnu rozděleny na základě návrhů z monitoringu humanitární komisí přímo zasaženým rodinám. Smyslem je, aby peníze doputovaly k lidem ještě před začátkem zimy. Půjde o částky v řádu několika desítek tisíc korun pro každou rodinu. Především na omítky, betony, spotřebiče. V rámci monitoringu byly striktně preferovány ty rodiny, které mají

37

AKTUALITY

Diakonie ČCE pomáhá obětem povodní Diakonie Projekt ČCENese násilí opět aktivně a trenažér zapojila jízdydo pomocina těm, invalidním které postihly vozíku květnové povodně na Moravě. Pomocbohatém byla ve programu spolupráciSjezdu s dalšími V tradičně nejen evanhumanitárními gelické mládeže, organizacemi který se organizována konal letos koncem přízáří mo v konkrétních vodou zasažených oblastech. práce ve Svitavách, nechybělo ani představení Diakonie. V odpolední s názvem „Může se Kromě toho vyhlásila Diakoniedílně veřejnou sbírku povodňové pomoci a nově také možnost přispět to stát dnes mně zítra tobě“ se účastníci seznámili s projektem Ne-násilí, který pomáhá zneužívaným prostřednictvím dárcovské SMS. a obchodovaným lidem. V předsálí byl potom přiDiakonická střediska v oblastech zasažených záplavami praven monitorovala elektronický situaci trenažer ve jízdy spolupráci na invalidním s pražským krizovým štábem. Stovka diakonicvozíku, kde si zájemci mohli vyzkoušet, jak se asi jede těm, pomohla kteří majímnohým o něco těžší výchozí podmínkých vysoušečů postiženým domácnostem. V zaplavených působili ky. Jelikož se jelo na čas,oblastech který si mohli „závodníci“ jako koordinátoři zapisovat,ředitelé strhla se diakonických během dvoustředisek. sjezdových dnů solidní bitva.monitoroval Finále se pak „jelo“ Situaci na Ostravsku také Janv neděli Keller, večer v hlavním sále a promítalo se na velké plátno, který objížděl starosty obcí a zjišťoval aktuální potřeby.vítězka V zálozesibylo připraveno okamžité za potlesku sálu odneslavyslápěkné keraní dobrovolníků. mické hodiny – výrobek litoměřické diakonické Po opadnutí chráněnévod dílny. byly desítky vysoušečů ve spolupráci se sesterskou polskou Diakonií předány našim severním sousedům. V Polsku měla povodeň Diakonie ještě tragičtější je součástí důsledky. Myslibořic S využitím zkušeností mise z let Také na tento faktz humanitární chce upozornit stejnojmenná 2002, 2006 a dalšíchlistina je nynízaměstnanců Diakonie ČCEa klientů připra- myslikandidátní bořické Diakonie. Klienti střediska vena soustředit síly zejména naa zaměstnanci dlouhodobější podporu obětem záplav. „V řádu následujících totiž tvoří téměř čtvrtinu voličů obce na Třebíčsku, v místním zámku po létaII. sídlí velký domov pro týdnů ažkde měsíců budeme realizovat monitoring seniory Diakonie ČCE. státu, A podle všeho by na jejich v době, kdy budou již subvence místní samosprávy i nasazení prvníobec pomoci potřeby mohla vícevyčerpány,“ pamatovat.sdělil Volby nakorozhodly, že v devítičlenném zastupitelstvu vedoucínec krizového štábu Pavel Kalus. Diakonie ČCE přispěje tak jako v  minulosti obce bude mít Diakonie dvě křesla. Předvolební situace v Myslibořicích si všimla postiženým domácnostem na náklady energií spojených s vysoušením, na rekonstrukce a vybavení také média. Televize Nova odvysílala reportáž a regionální Deník publikoval článek s odstrašudomácností. Pomoci jícím postiženým titulkem „Důchodci živelními válcují katastrofami politikuseve vsi na DČCE aktivně Třebíčsku“. věnuje Odkazy již od roku na tyto 1997 a další a do zajímavé dnešní- mediálnírozdělila výstupy více o seniorech najdete na stránkách ho dne zde než 63 milionů korun. Je www.otevrenoseniorum.cz v sekci Odkazy. Sekci zapojena do Integrovaného záchranného systému ČR, který Projemédia zřizován bychom Ministerstvem mohli zase doporučit vnitra ČR.autorce Zároveňonoho dlouhodobě článku vzdělává s bulvárním a zajišťuje titulkem.dobroV oddílu Šest volníky,bodů kteří pro jsounovinářskou na zasaženápraxi místaa marketing vysíláni. se totiž dočtete, jak psát o seniorech a nepočínat si při jako „slon v porcelánu…“ ph KAMtom SE OBRÁTIT O POMOC Pro informace ohledně materiální a technické pomoci může veřejnost poslat dotaz na e-mail [email protected] nebo volat na mobilní číslo 724 515 408.

38

domy určeny k bydlení a zároveň nemají možnost žít jinde. Byť je po povodních ve Višňové mnoho smutku, vnímají lidé pomoc radostně a s velkými díky. Někteří zasažení lidé dokonce peníze odmítli s tím, „že jsou na tom jiní lidé daleko hůř“. Rádi bychom všem vám, kdo jste na sbírku přispěli, tento dík i tuto naději tlumočili. Peníze ze sbírky opravdu pomáhají, a děkujeme za ně jménem svým i jménem těch, kterým pomohou. P.S.: Asi v půl deváté večer po návratu zvoní telefon s neznámým číslem. Na druhém konci volá onen pán, co mi tak laskavě tykal a mezi větami prohazoval nespisovná slova, která ale k situaci skutečně vhodně pasovala. „Dobrý den, pane Balcar, vite co se stalo? Večer přišla žena a my jsme si jako četli ten vaš letaček, a vy jste z církve, že jo?“, povídá tak trochu nesměle. „To máte pravdu, je v tom nějaký problém?“ ptám se trochu nejistě. „Vite“, odpovídá opravdu smutně pán, „ja sem vám tykal a mluvil jsem sprostě jako nějakej kanál, odpustite mi to?“, ptá se a ze sluchátka slyším i jeho manželku, jak ho trochu hecuje, aby se mi omluvil. Těžko sbírám slova a snad abych pána ujistil, že mi to opravdu nevadí, odpovídám: „Ne, prosím vás, neomlouvejte se, být na vašem místě, asi bych použil ještě silnějších slov, třeba, že to je na ….“. Na druhém konci slyším neuvěřitelnou úlevu: „Takže vám taky někdy ujede sprostý slovo?“ Naděje má opravdu mnoho podob… Martin Balcar

Jak pomáhají peníze z povodňové sbírky Diakonie ČCE Humanitární organizace si rozdělily postižená území. Monitoring Diakonie ČCE proběhl ve 130 domácnostech. Finanční pomoc směřuje do 96 domácností v oblasti Višňové na Frýdlantsku: Filipovka, Poustka, Předlánce, Višňová, Víska a Minkovice. Přiděleno bylo celkem 2 590 000 Kč. Finanční pomoc schválila komise pro humanitární pomoc ČCE. Na jednu domácnost vychází průměrně cca 27 000 Kč, skutečně přidělené částky se pohybují od 10 000 do 50 000 Kč, rozhodující je rozsah škod a sociální situace konkrétní rodiny. Největší částky směřují k obyvatelům obce Víska, která byla nejpostiženější z uvedených lokalit.

SLOVO

OHLÉDNUTÍ ZA NEVŠEDNÍM FESTIVALEM

Filmy ve znamení ryby Na přelomu září a října se v Olomouci konala opět filmová přehlídka „Film ve znamení ryby“. Devátý ročník této ojedinělé akce, nad níž přijal záštitu olomoucký arcibiskup Jan Graubner a synodní senior Joel Ruml, nabídl širokou škálu snímků s duchovní a křesťanskou tematikou. Šlo bez nadsázky o opravdové filmové lahůdky. V Arcidiecézním Mozarteu byly k vidění nové filmy FAMU, slovenský film režiséra Tomáše Straky Dráteník za kamerou, výtečný maďarský dokumentární snímek Generace, v němž režisér Gergely Hajnal, zachycuje autentické návštěvy starých, osamělých žen studenty jezuitského gymnázia. Z dalších filmů promítaných v Mozarteu, ať to byly české snímky Znaky, režiséra Přemysla Havlíka, Proměna a Laická služba Lubomíra Hlavsy, Tři dny s Benediktem režiséra Jana Hellera a další, vyzdvihuji mimořádný polský snímek Dekalog 89+. Jde o nový cyklus inspirovaný starozákonním Desaterem a interpretující jej v kontextu moderní doby, natočený deseti studenty filmových škol. Jedinečný polský filmový projekt vznikl dvacet let po uvedení legendárního Dekalogu Krzystofa Kieślovského. V Olomouci se promítalo z deseti dílů pouze pět a stály za to. Letošní filmy spojovalo téma jedince a společnosti – osamění a solidarity. V tomto duchu se odvíjela také díla promítaná večer v kině Metro-

pol. Přehlídka byla zahájena francouzským filmem Hadewijch – mezi Kristem a Alláhem režiséra Bruno Dumonta, pokračovala slovenským snímkem režisérky Pauly Siskové Myslím, že se nevrátím a polským experimentálním hraným filmem Piotra Dumala Les, který režisér do Olomouce osobně přivezl. Dlouho očekávaná premiéra povídkového filmu z dnešní Olomouce, režiséra Martina Müllera s názvem Bloudím, přilákala obrovské množství diváků. Rozlehlé kino Metropol doslova praskalo ve švech, diváci s povolením pořadatelů stáli i seděli v přilehlých uličkách. Snímek, natáčený dlouhých šest let „vyprávějící ve snové realitě o velmi tichých věcech“, doprovázený vynikající hudbou Emila Viklického zachycuje ve čtyřech povídkách příběh studentky Julie, bloudící městem svého hledání. Ve filmu si zahráli známí čeští i slovenští herci. Hlavní ženskou roli ztvárnila charismatická Slovenka Silvie Antolová, která v roce 2007 podlehla rakovině a režisér jí film dedikoval. Jsem tu pro lásku je název dokumentu manželů Müllerových, o dětské psycholožce žijící v Německu, Jiřině Prekopové. Její terapie je spojována s pojmem „Pevné obětí“. Autoři provázeli známou odbornici a podařilo se jim zachytit vzácné momenty z rodinné terapie autistických dětí. I tento snímek se právem setkal s mimořádnou diváckou odezvou. Dalším zahraničním hostem přehlídky byl ruský režisér Dmitrij Mamulija. Ten představil svůj film Jiné nebe. Snímek zachycuje příběh muže, který se

39

vydá ze středoasijské stepi do Moskvy hledat se svým malým synem ztracenou manželku. Metropole jim nabídne jen těžký úděl gastarbeitrů. Nezaujaté vyprávění ukazuje divákovi existenci uzavřeného muže v cizorodém prostředí s nímž komunikuje převážně intuitivně. Místy trochu zdlouhavý snímek nabízí příběh hluboce duchovní pouti. Filmový debut si odvezl z letošních Karlových Varů nejen zvláštní uznání, ale i ocenění ekumenické poroty. Na závěr přehlídky byly uvedeny snímky Každý pro sebe a Bůh proti všem výtečného německého režiséra Wernera Herzoga o osudech nalezence

Kašpara Hausera a snímek Bílá stuha vyprodukovaný Rakouskem, Francií a Itálií vyprávějící o  zlu, které zachvátilo malou vesničku před vypuknutím první světové války. I letos, v době finančně složité pro nekomerční kulturu, nabídli organizátoři, v čele s Veronikou Müllerovou, divákům mimořádně kvalitní kolekci filmů, které nabízejí otázky po smyslu lidského života, potřebnosti víry, naděje a hodnotě lásky. A to není málo. Držme jim palce pro příští, desátý ročník festivalu. Patří jim obdiv a díky. Ivana Benešová

RECENZE

Madony ve tři ráno Cesta za naplňujícím mateřstvím

M

ůže se vyznat těhotná žena ve změnách, které odstartuje pozitivní těhotenský test? Naměřené hodnoty těhotenských hormonů vysvětlují, proč je člověku fyzicky i emocionálně divně, ale jak toto „divně“ snášet, neporadí. Lze se vyznat sama v sobě a i díky emocionálním turbulencím v těhotenství dozrávat v celistvou osobnost? Lze se naučit žít s vlastním, přesto najednou cizím tělem, které divně reaguje, nesymetricky se zvětšuje a v němž jiná lidská bytost cvičí útok na branku? Lze najít sílu pro vyčerpávající dny prvních tří měsíců těhotenství? Lze najít sílu pro noci prochozené s novorozenětem, které únavou pláče, ale ne a ne a nebude spát? Jak najít svůj potenciál k radosti, i když je těhotenství a mateřství spojeno s těžkostmi? Na záložce obálky knihy Rachel Bartonové Madony ve tři ráno je obraz Madony. Madona z ikon se svatozáří – ale tento obraz v katedrálách a na ikonostasech nenajdete. Nevyspalá, téměř plačící Madona, za ní stydne v konvici čaj, na šňůře se suší Ježíškovy oblečky, budík ukazuje čtyři hodiny ráno anglického času – a Ježíšek (se svatozáří) ne a ne a nebude spát! Madona by chtěla jen chvilinku spát... Jen chvilinku... Vskutku živý obraz, který občas vídám v reálu... Kde vzít sílu a nesesypat se? Kde najít svoji vlastní cestu k mateřství podle svého gusta, mateřství, které by naplnilo ženu radostí? Lze najít krásu mateřství, i když je mateřství náročné?

40

S porozuměním matky dvou synů předkládá Rachel Bartonová možné cesty k takovému mateřství. Čerpá z tradic, které jsou jí blízké – křesťanská, obecně lidská i moudrost inspirativních lidí, především matek. Díky tomu je kniha srozumitelná ženám všech křesťanských tradic i nevěřícím maminkám. Spíše než traktát teoložky o mateřství je to něžné povídání ženy k ženám o zkušenosti těhotenství, porodu a mateřství z pohledu každodenního křesťanství, psychologie, teologie, sociologie. Kniha nepředpokládá žádné předchozí znalosti z těchto oborů – díky tomu je srozumitelná ženám téměř jakékoliv úrovně vzdělání. Výhodné jsou i kraťoučké smysluplné celky – knihu lze číst i při kojení (zkušenost maminky tehdy třítýdenní dcery). Kniha je psána velmi lehce, srozumitelně, jakoby něžně. Český překlad si dává práci s ženskými koncovkami sloves v množném čísle. To posiluje dojem přímého kontaktu ženy, která knihu napsala, a čtenářky, která ji čte. A ještě více zvyšuje šanci na předávání zkušenosti od ženy k ženě, včetně zkušenosti duchovního hledání. Jako pomoc v hledání vlastní duchovní cesty za mateřstvím radosti je kniha velmi nápaditá. Nesešněrovaně nápaditá. Už jste zkusily najít rovnováhu, když s vámi cloumají emoce a hormony? Pomocí vám může barevný deník, tvořivé kreslení, objevitelský deník, poezie vlastní výroby, koláže, spontánní kresby, modlitba smysly...

Co vše nám malé dítko říká o Bohu? Jak žít své křesťanství, když v  kolotoči nakrmit–odříhnout–přebalit–uspat–nakrmit... nemusí být čas na tiché soustředění? Co nám o mateřství mohou říci velké ženské postavy Bible? A co se děje ve vztazích páru, když do nich vstoupí malinké dítě? A druhé? A třetí...? Hledání vlastní cesty za mateřstvím, které naplňuje radostí, má mnoho stránek – včetně té duchovní. Knihu půjčuji maminkám, ke kterým jsem zvána jako neoficiální pomoc s problémy s kojením (tedy ne jako farářka). Kniha představuje právě to navíc, co mohu jako farářka po hodince strávené praktickou pomocí a rozhovorem přinést příště. Z knihy měly užitek i ženy-matky dospělých dětí na kurzu meditace.

A budu ji dávat jako dárek kamarádkám, které otěhotněly nebo porodily. Informací o početí, těhotenství a porodu je na internetu dost a dost. Tato kniha byla pro mě odpovědí na moje otázky ohledně mateřství, které by i mě naplnilo radostí. Pro tuto osobní zkušenost knihu doporučuji. I mužům ji doporučuji. Část se bude hodit i jim, mužům-otcům osobně, část může představovat sondu do možného dění v duši jejich ženy, matky jejich dětí.   Kateřina Frühbauerová Rachel Bartonová: Madony ve tři ráno. Z anglického originálu 4 a.m. madonnas přeložila Radka Kolebáčová. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 2009

Dětem blíž ...když někdo umře...

T

erénní hospicová služba Cesta domů nabízí nedocenitelnou pomoc. V domácím prostředí se stará o ty, kteří spějí ke konci života, a dělá to o hodně jinak, než bývá zvykem v nemocnici. Pomáhá nejen tomu, kdo z naší časnosti odchází, ale notně i těm, kteří si troufnou doma svého umírajícího mít; dovede vyčerpávající péči těch nejbližších podpořit. Tamní lékaři, zdravotní sestry i  dobrovolníci umějí ztlumit sužující bolesti a  spoustu dalších příznaků ke konci

života často patřících, a tak uleví nejen umírajícímu člověku, ale i jeho blízkým. A také vědí, jak s nimi se všemi mluvit, mají dost empatie na to, aby rodinu podepřeli a dodali jí sílu, a jejímu blízkému pomohli umírat smířeně a bez utrpení. K tématu péče o lidi na konci života Cesta domů sama vydává také knihy. Tenká knížka o otázkách s umíráním spojených, jejíž dlouhý název vidíte níže, patří především dětem, smysl má ale zrovna tak pro jejich rodiče, kteří jsou ostatně svojí bezradností nad tak zásadními věcmi dětem často blízko. Nevíme, jaké to naše umírání bude, nevíme, co nás po smrti čeká; ano, máme naději… Navzdory našemu tápání je ovšem jistě dobré takové téma neodsouvat. Něco si o tom všem přece jen myslíme, máme názor na to, co by se nemělo, a co by se naopak mělo. A že by malé děti měly vědět o skutečnosti smrti a umírání víc, než že se týká křečků a andulek, je očividné. Laurie a  Marc Brownovi se tohoto úkolu zhostili snad vcelku zdárně: Jak dítěti může být, když se setká se smrtí, jak důležité je se s tím, kdo umírá, rozloučit, jak podstatně nám mohou pomoci ti kolem nás. Nevědomost toho, jak to s umíráním ale nakonec je a co bude po něm – víc otázek a víc názorů na věc stojí na stránkách

41

vedle sebe – „mrtví budou vzkříšeni, dědeček je v nebi, ale kde to je?, podruhé se narodíme jako někdo jiný…“ Tato tak trochu všehochuť možná může mást. Jistě bude lepší, když malé dítě nebude s knížkou samo, ale bude si v ní listovat právě s mámou nebo s tátou. Textu je v  ní ostatně minimálně. Je plná obrázků; proč v ní ale vypadají děti i dospělí jako dinosauři, když mluví o bytostně lidských otázkách, když jsou normálně civilně oděni, jsou obklopeni normálně vyhlížejícími zvířaty

a hračkami a žijí v normálních domech, to mi uchází. Mají zelené, trošičku zvířecí čumáky, zelené ocasy, zelené tlapy. Proč ta podbízivost? Aby byla knížka pro děti přijatelnější? Její sepsání je ale stejně dobrý počin. Tabuizované téma se má předestřít, s mluvením o něm přichází úleva. I když nejasno zmizet nemůže. Jana Plíšková Laurie Krasny Brown a Marc Brown: Když Dinosaurům někdo umře Malá knížka o velkých starostech pro malé i velké Praha: Cesta domů, 2010, 32 s., 90 Kč

Milí čtenáři, chcete někomu udělat radost a nevíte, co mu koupit pod stromeček? Předplaťte mu Českého bratra! Předplatné na rok 2011 je 290 Kč. Vyplňte kupon, vystřihněte jej a zašlete do redakce. Zakřížkujte, komu zaslat potvrzení o zaplacení. Uveďte adresu toho, kdo předplatné zaplatí a adresu toho, komu chcete, aby časopis chodil. Od ledna bude obdarovaný dostávat Českého bratra na svou adresu. Vaše redakce

Tragédie ve Vumbě

43

OZNÁMENÍ Nabízíme nástěnný kalendář pro rok 2011.

Náhled celého kalendáře najdete na http://www. e-cirkev.cz/produkt/936-Rodinny-kalendar-2011/index.htm. Objednávat můžete na adrese [email protected] nebo přímo na našich stránkách www.e-cirkev.cz v e-shopu.

Vánoční trh FS ČCE Vinohrady v Praze 2, Korunní 60 vás zve na vánoční trh, který se bude konat v neděli 5. prosince od 11.00 do 16.00 hodin ve vstupní hale sborového domu. Ve 14 hodin zahrají Buchty a loutky oblíbené představení Andělíček Toníček. Koupí dárků a občerstvení podpoříte chráněné dílny, občanská sdružení a přispějete středisku Diakonie ve Stodůlkách na nákup velkokapacitní pračky. 

FS ČCE v Berouně hledá kazatele/ku Kalendář vznikl ve spolupráci s dětmi z Bratrské školy v Praze Holešovicích. Doufáme, že vás potěší nejen kresby, ale bude pro vás také každodenním průvodcem a pomocníkem při plánování času všech členů rodiny. Texty uvedené na jednotlivých listech mohou sloužit jako návod k rozhovoru s dětmi o různých obdobích liturgického roku. Bílé políčko je pak určeno pro vlastní obrázek, barevné lístečky na poznámky. Výtěžek z prodeje podpoří práci škol Evangelické akademie.

Nástup 1. 10. 2011, bližší údaje sdělíme při osobním jednání. Kontakt: D. Ondříčková, farářka – mobil 737 86 44 75, pevná 222 320 550, e-mail [email protected], M. Stehlíková, kurátorka – mobil 731 471 575, pevná 311 685 798.

Seznámení Hledám věřícího muže do 35 let k upřímnému seznámení. Mám všestranné zájmy, např. knihy, divadlo. Je mi 28 let. Zn.: Nejlépe Pardubický kraj

Evangelický měsíčník

vydává synodní rada Českobratrské církve evangelické REDAKČNÍ RADA šéfredaktorka: Daniela Ženatá redaktorka: Gabriela Fraňková Malinová členové: Šárka Grauová, Pavel Hanych, Jiří Hoblík, Jan Kirschner, Jan Mamula, Tomáš Pavelka, Jana Plíšková, Romana Špačková, Lenka Ridzoňová NA OBÁLCE foto: Daniela Ženatá REDAKČNÍ UZÁVĚRKA redakční uzávěrka prosincového čísla je 19.11.2010. Vyhrazujeme si právo nevyžádané příspěvky krátit.

TISKNE M.I.B. production service s.r.o., Papírenská 1, 166 11 Praha, 6 (ev. č. MK ČR E810), vychází 12x ročně, jednotlivá čísla 25 Kč, předplatné 290 Kč, do zahraničí 790 Kč. Informace o předplatném podá, objednávky rozšiřuje (i do zahraničí) redakce ADRESA REDAKCE A ADMINISTRACE Jungmannova 9, p. p. 466, 111 21 Praha 1, tel.: 224 999 236, e-mail: [email protected], http://www.e-cirkev.cz, Český bratr

ISSN 1211-6793

Chystáme: Hudba