Aktuální otázky normotvorby. Právo na spravedlivý proces [CD PŘÍLOHA]

OLOMOUCKÉ DEBATY MLADÝCH PRÁVNÍKŮ 2008

Aktuální otázky normotvorby Právo na spravedlivý proces [CD PŘÍLOHA]

Iuridica Olomucensis, o. p. s. Olomouc 2008

Olomoucké debaty mladých právníků 2008

1

Sborník příspěvků z konference Olomoucké debaty mladých právníků 2008, pořádané ve dnech 8. až 10. září 2008 Právnickou fakultou Univerzity Palackého v Olomouci pod záštitou děkanky PF UP prof. JUDr. Milany Hrušákové, CSc.


2

Editor © Ondrej Hamuľák, 2008 ISBN 978-80-903400-2-2


3

OBSAH: OBSAH: ÚVODNÍ SLOVO DĚKANKY PRÁVNICKÉ FAKULTY UNIVERZITY PALACKÉHO V OLOMOUCI PROF. JUDR. MILANY HRUŠÁKOVÉ CSC......................................................................................................................................................... 8 Klára Bartoníčková: PRÁVO NA PŘÍSTUP K SOUDU JAKO INTEGRÁLNÍ SOUČÁST PRÁVA NA SPRAVEDLIVÝ PROCES ..........................................................................................................................................................................................9 Pavel Bureš: PRÁVO NA SPRAVEDLIVÝ PROCES V MEZINÁRODNÍM TRESTNÍM ŘÍZENÍ S DŮRAZEM NA ŘÍZENÍ PŘED MEZINÁRODNÍM TRESTNÍM SOUDEM ......................................................................................................................14 Jozef Čorba: SLOVENSKÝ ZÁKON O ORGANIZÁCII A PODPORE ŠPORTU AKO NEVYUŽITÁ ŠANCA?......................20 Ľubomír Čunderlík: AKTUÁLNE OTÁZKY NORMOTVORBY V OBLASTI FINANČNÉHO TRHU A JEHO REGULÁCIE30 Martina Ditmarová: KLÍČOVÉ ZMĚNY ŽIVNOSTENSKÉHO ZÁKONA ÚČINNÉ OD 1. ČERVENCE 2008 ANEB „KDYŽ NOVELA, CO NOVÉHO“............................................................................................................................................................41 Adrián Graban : PRÍNOS ZÁKONA Č. 568/2007 Z.Z. V OBLASTI VECNÝCH BREMIEN....................................................54 Daniel Grigeľ: PRÁVO NA OCHRANU KOMUNIKÁCIE ADVOKÁT-KLIENT A VÝHRADA SEBAUSVEDČOVANIA: PROCESNÝ POSTUP VO VECIACH OCHRANY HOSPODÁRSKEJ SÚŤAŽE.......................................................................62 Gabriela Halířová: ZÁSADA RYCHLOSTI ŘÍZENÍ VE VĚCECH DŮCHODOVÉHO POJIŠTĚNÍ ........................................68 Lenka Halouzková : NĚKTERÉ ASPEKTY NÁVRHU ZÁKONA O PŘIZNÁNÍ K MAJETKU................................................78 Juraj Hamuľák: ZÁKONODARNÝ PROCES NÁRODNEJ RADY SLOVENSKEJ REPUBLIKY – POHĽAD NA SÚČASNÝ STAV .............................................................................................................................................................................................83 Ondrej Hamuľák: ZAMYŠLENÍ SE NAD PRÁVNÍ (NE)ZÁVAZNOSTÍ LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV EU ......................91 Dušan Holub: AKTUÁLNA NORMOTVORBA SÚVISIACA S VÝSTAVBOU DIAĽNIC NA SLOVENSKU PROSTREDNÍCTVOM PPP PROJEKTOV. ..............................................................................................................................103 Milan Hulmák: SPOTŘEBITELSKÉ ÚVĚRY - REVIZE PRÁVNÍ ÚPRAVY ..........................................................................109 Lenka Chochúlová: PRÁVO NA SPRAVODLIVÝ PROCES V JUDIKATÚRE SLOVENSKÝCH SÚDOV V OBCHODNÝCH VECIACH....................................................................................................................................................................................118 Slavomír Kantor: EURÓPSKA NORMOTVORBA VS. ČLENSKÉ ŠTÁTY..............................................................................126 Michael Kohajda: ČESKÉ DAŇOVÉ PRÁVO VS. DYNAMIKA PRÁVA A ZÁSADA IGNORANTIA IURIS NEMINEM EXCUSAT....................................................................................................................................................................................132 Marek Kordík: O SCHENGENSKOM INFORČMAČNOM SYSTÉME ....................................................................................140 Ingrid Kovářová Kochová: NĚKOLIK POZNÁMEK K TZV. NEPŘÍPUSTNÉMU DŮKAZU VE SPORNÉM ŘÍZENÍ .......149


4

Radka Kunčíková: NOVELA ZÁKONA O OCHRANĚ SPOTŘEBITELE NA POZADÍ SMĚRNICE O NEKALÝCH OBCHODNÍCH PRAKTIKÁCH ................................................................................................................................................158 Andrea Mésárošová: PRÁVO NA SPRAVODLIVÝ PROCES NA EURÓPSKOM KONTINENTE ........................................165 Peter Molnár: PROCESNÉ ASPEKTY NÚTENEJ REALIZÁCIE ZÁLOŽNÉHO PRÁVA V SLOVENSKEJ REPUBLIKE ...174

Zdenka Papoušková: ZÁKON O STABILIZACI VEŘEJNÝCH ROZPOČTŮ – NOVELA NEBO REFORMA DAŇOVĚPRÁVNÍCH NOREM?................................................................................................................................................................181 Pavel Petr: ESSENTIALIA CAMBII VE SVĚTLE JUDIKATURY ............................................................................................187 Olga Pouperová: MŮŽE BÝT ROZHODOVÁNÍ NIKOLI NEZÁVISLÝCH SPRÁVNÍCH ORGÁNŮ SPRAVEDLIVÉ? .....194 Lucia Rentková: VÝHRADA VO SVEDOMÍ (LEN SLOVENSKÁ OTÁZKA?)......................................................................200 David Sedláček: PRÁVO NA SPRAVEDLIVÝ PROCES VE VZTAHU K OSOBÁM V (EKONOMICKÉ) NEVÝHODĚ A INGERENCE ADVOKÁTA........................................................................................................................................................211 Ondřej Svaček: STÁT A JEDNOTLIVEC: VZTAHY ODPOVĚDNOSTI V ROZHODOVACÍ PRAXI MEZINÁRODNÍCH SOUDNÍCH ORGÁNŮ...............................................................................................................................................................222 Juraj Vačok: PRÁVO NA SPRAVODLIVÝ SÚDNY PROCES V KONANÍ O PRESKÚMANIE ZÁKONNOSTI ROZHODNUTIA A POSTUPU SPRÁVNEHO ORGÁNU V SLOVENSKEJ REPUBLIKE ....................................................232 Mária Veterníková: PRÁVO NA SPRAVODLIVÝ PROCES A KONKURZNÉ KONANIE ...................................................240 Jan Vylegala: „OPRÁVNĚNĚ“ NEOPRÁVNĚNÁ DRAŽBA MOVITÝCH VĚCÍ DLE ZÁK. Č. 120/2001 SB., O SOUDNÍCH EXEKUTORECH A EXEKUČNÍ ČINNOSTI – TRESTNĚPRÁVNÍ ASPEKTY.......................................................................249 Radka Zahradníková: CULPA IN CONTRAHENDO A JEJÍ ZAKOTVENÍ V PRÁVNÍCH ŘÁDECH NĚKTERÝCH ČLENSKÝCH STÁTŮ EU VE SVĚTLE NAVRHOVANÉ ÚPRAVY V PŘIPRAVOVANÉ REKODIFIKACI OBČANSKÉHO PRÁVA........................................................................................................................................................................................256


5

ÚVODNÍ SLOVO DĚKANKY PRÁVNICKÉ FAKULTY UNIVERZITY UNIVERZITY PALAC PALACKÉHO V OLOMOUCI PROF. JUDR. MILANY HRU HRUŠÁKOVÉ CSC.

Tento sborník odborných prací je vydáván u příležitosti Olomouckých debat mladých právníků. Navazuje na první původně Monseho debaty mladých právníků. Jestliže první sborník z konference může být náhodou, druhý sborník z druhé konference již zakládá tradici. Tradici setkání mladých odborníků, kteří si mají navzájem co říci. Nespojujme slovo mladý právník s tím, že mladý rovná se začínající, což se rovná ten, kdo toho ví ještě málo a proto se nehodí pozvat ho na „velkou“ konferenci. Spojujme si toto setkání spíše s pojmem debata, tj. situací, kdy se názory vzájemně konfrontují, tříbí, prohlubují, získávají se nové cenné zkušenosti a rovněž i mnohá cenná přátelství, které přetrvají desetiletí. Ve svém úvodním vystoupení na zahájení konference jsem možná použila slovo diskriminační, protože se skutečně jedná o „diskriminaci“ věkem. Nechápejte to, prosím, špatně. Já Vám jenom trošičku závidím – mládí, entusiasmus a velké šance do budoucnosti. Nová přátelství, která mají nejenom odbornou, ale i lidskou stránku. Diskriminace věkem je objektivní kategorie, protože se týká nás každého. Možná, že za pár let se bude už jednat o debaty „starých právníků“ a ti mladší si budou organizovat vlastní konference (setkání, debaty, či jak si to nazvou) mladých právníků. Je třeba se setkávat se svými vrstevníky a ověřovat si své vědomosti a dovednosti nejenom ve srovnání s těmi staršími (kteří to tak v mládí také dělali), ale i s těmi, s nimiž jste „na stejné lodi“. To vše ovšem v duchu vzájemné tolerance a přátelství. I ti - nyní považovaní za starší - budou se zájmem číst publikované příspěvky, které svědčí o tvůrčím přístupu a někdy i nečekaně novým pohledům na známou problematiku.

Prof. JUDr. Milana Hrušková, CSc.


6

PRÁVO NA PŘÍSTUP K SOUDU JAKO INTEGRÁLNÍ SOUČÁST PRÁVA NA SPRA SPRAVEDLIVÝ PROCES

A right to the access to justice as an integral part of the right to a due process Klára Bartoníčková1 Recenzenti Doc. JUDr. Petr Hlavsa,CSc., katedra občanského práva a pracovního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. JUDr. Renáta Šínová, Ph.D., katedra občanského práva a pracovního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Klíčová slova Právo na přístup k soudu - právo na spravedlivý proces - čl. 6 Úmluvy - rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí - rozhodnutí katastrálního úřadu o zamítnutí vkladu práva do katastru nemovitostí odvolání - žaloba dle části páté občanského soudního řádu. Právo na soudní ochranu a spravedlivý proces patří mezi základní lidská práva a jako takové je zakotveno jak na vnitrostátní, tak i mezinárodní úrovni. Bez zajištění práva na soudní ochranu by ostatní základní lidská práva postrádala svého významu, náprava v případě porušení by byla soudně nevymahatelná a dříve či později by se stala pouze mrtvými ustanoveními. Právo na soudní ochranu proto nezahrnuje pouze určitý katalog procesních práv, která musí být zajištěná subjektům práva v probíhajícím soudním řízení, ale obsahuje i samotné a základní právo na přístup k soudu.. Ten pak musí danou věc spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednat. Jak uvádí i Svák, právo na spravedlivý soudní proces tak obsahuje dvě integrální součásti, které jsou vzájemně spjaté a podmíněné, a to právo na přístup k soudu a právo na spravedlivé soudní řízení. Právo na přístup k soudu jako první a nevyhnutelný předpoklad realizace práva na spravedlivý soudní proces znamená povinnost státu vytvořit soudní soustavu, která by splňovala požadavky kladené na soud čl. 6 Úmluvy a umožnit každému, jehož práva jsou porušena, aby je mohl uplatnit u těchto soudů.2 Stát tak musí všem zajistit, aby se mohli stanoveným postupem domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu (čl. 36 odst. 1 Listiny). V druhém výše zmiňovaném případě Listina stanoví, že ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. V případě rozhodování o občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění tak musí učinit v tzv. plné jurisdikci.

Mgr. Klára Bartoníčková, katedra občanského práva a pracovního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci.

1

2 Svák, J., Ochrana ľudských práv (z pohľadu judikatúry a doktríny štrasburských orgánov ochrany práv), II. rozšírené vydanie, EuroKodex, Bratislava 2006, str. 341.


7

V rámci mého článku bych svou pozornost zaměřila na jeden z aspektů práva na přístup k soudu, a to soudní kontrolu činnosti orgánů veřejné správy v oblasti práva soukromého, konkrétně ve věcech rozhodnutí katastrálních úřadů o vkladu práva do katastru nemovitostí. Soudní kontrola rozhodnutí správních orgánů ve věcech soukromoprávní povahy probíhá dle současné právní úpravy dle části páté občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) nazvané ,,Řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem“. Paragraf 244 o.s.ř. stanoví, že rozhodlli orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (dále jen "správní orgán") podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů (§ 7 odst. 1 o.s.ř.), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení. Odstavec dva tohoto ustanovení stanoví výjimky z takto vymezené pravomoci, další ustanovení části páté o.s.ř. kladou na rozhodnutí správního orgánu další nároky, aby tato mohla být pojednána v občanském soudním řízení, dle části páté o.s.ř. Současná právní úprava části páté, vložená do občanského soudního řádu novelou č. 151/ 2002 Sb. přinesla spolu se z. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní zásadní průlom do dosavadní úpravy soudní kontroly činnosti orgánů veřejné správy, která byla do té doby zcela nepostačující. Zároveň však přinesla do právní praxe i celou řadu nesrovnalostí a problémů. Jedním z nich je i otázka možnosti podání žaloby dle části páté o.s.ř. ve věcech vkladu práva k nemovitostem. Ty přitom jako jediné výslovně zmiňuje i občanský soudní řád v § 249 odst. 2 o.s.ř.3, 4 Vkladem se dle § 2 odst. 1 z. č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem rozumí jak vklad práva do katastru, tak i výmaz vkladu. Jak uvádí P. Hlavsa a J. Stavinohová, přezkum rozhodnutí katastrálního úřadu dle části páté o.s.ř. přichází v úvahu při zamítnutí vkladu práva k nemovitostem dle § 5 odst. 4 z. č. 265/1992 Sb.5 Ten stanoví, že v případě rozhodnutí o zamítnutí vkladu je přípustný opravný prostředek a v případě, že podanému opravnému prostředku není v plném rozsahu vyhověno, rozhoduje o podaném opravném prostředku soud. Uvedené znění ustanovení § 5 odst. 4 z. č. 265/1992 Sb., může znít při současném právním stavu podle části páté o.s.ř. (novelizovaném s účinností ke dni 1.1.2003 z. č. 151/2002 Sb.) poněkud nejasně. Zabýval se jím i zvláštní senát zřízený z. č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, a to ve svém usnesení č. 967 Sbírky rozhodnutí NSS 11/2006.6 Zvláštní senát v dané věci řešil kompetenční spor mezi Krajským soudem v Brně a Zeměměřičským a katastrálním inspektorátem v Brně. Katastrální úřad v Blansku zamítl návrh žalobkyně a žalovaných na vklad zástavního práva

3 § 249 odst. 2 o.s.ř.: Krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně ve věcech vkladu práva k nemovitostem. (z. č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem).

Kromě výslovně stanoveného postupu dle části páté o.s.ř. v případě rozhodnutí ve věcech vkladu práva k nemovitostem je takovýto postup výslovně stanoven i pro rozhodnutí o vyvlastnění dle § 24 odst. 2 z. č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění) (§ 24 odst. 3 písm. d) zákona o vyvlastnění).

4

5 Stavinohová, J., Hlavsa, P., Civilní proces a organizace soudnictví, MU a nakl. Doplněk, Brno 2003, str. 465. 6

Obdobně i usnesení zvláštního senátu ze dne 8.1.2007 sp. zn. Konf 17/2006-16.


8

pro zajištění budoucích pohledávek k nemovitostem. Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Brně dle části páté o.s.ř. Ten však řízení zastavil a postoupil věc katastrálnímu úřadu, který ji následně předložil jako odvolání k rozhodnutí Zeměměřičskému a katastrálnímu inspektorátu v Brně, který odvolání zamítl jako nepřípustné. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žaloba dle části páté je přípustná až poté, co žalobce využil v řízení před správním orgánem řádný opravný prostředek. Ten dle jeho názoru využit nebyl a proto postoupil věc nazpět katastrálnímu úřadu. Následně podané odvolání k Zeměměřičskému a katastrálnímu inspektorátu však bylo pro nepřípustnost zamítnuto. Podstata sporu v tomto případě tedy spočívá v tom, zda je možné proti rozhodnutí o zamítnutí vkladu do katastru nemovitostí podat opravný prostředek v linii správní či zda je možné se ihned obrátit s žalobou na soud dle části páté o.s.ř. Právní úprava části páté o.s.ř. do 1. 1. 2003 obsahovala v hlavě třetí právní části páté úpravu rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutím správních orgánů. Mezi ně patřila i rozhodnutí katastrálních úřadů o zamítnutí vkladu práva k nemovitostem (pokud podanému opravnému prostředku nebylo v plném rozsahu vyhověno katastrálním úřadem, kdy šlo v podstatě o institut autoremedury). Po velké reformě správního soudnictví se bylo nutné vypořádat se starou právní úpravou, k čemuž sloužilo mimo jiné i přechodné ustanovení čl. XXV bod 1 z. č. 151/2002 Sb., které řeší situace, kdy zvláštní zákony i nadále obsahují ustanovení o právu obrátit se na civilní soud s opravným prostředkem proti rozhodnutí správního orgánu.7 Paragraf 5 odst. 4 z. č. 265/1992 Sb. tak byl tímto přechodným ustanovením nepřímo novelizován. K soudu se tedy nepodává opravný prostředek, ale žaloba a účastník tohoto řízení nemá dle odůvodnění rozhodnutí zvláštního senátu8 ani povinnost nejprve se obrátit s opravným prostředkem na katastrální úřad.9 V případě, že katastrální úřad rozhodne o zamítnutí vkladu práva k nemovitostem, je možné se ihned bez dalšího obrátit s žalobou na civilní soud dle části páté o.s.ř.10,11 Ve věcech uvedených v § 244, v nichž zvláštní právní předpis svěřuje soudu rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutím správních orgánů podle části páté hlavy třetí občanského soudního řádu ve znění účinném k 31. prosinci 2002, lze ode dne účinnosti tohoto zákona podat žalobu podle části páté tohoto zákona za podmínek jím stanovených.

7

8 Rozhodnutí zvláštního senátu je však nutné vytknout jeho argumentaci, ve které stanoví: Takto pojímaná právní úprava přitom vylučuje odvolací řízení před správním orgánem, neboť i nový správní řád (zákon č. 500/2004 Sb.) obdobně jako jeho předchůdce (zákon č. 71/1967 Sb.) stanoví, že účastník může proti rozhodnutí podat odvolání, pokud zákon nestanoví jinak (§ 81 odst. 1). Zvláštní senát následně uvádí, že zákon však jinak nestanoví a nikde neupravuje řádný opravný prostředek, jímž by bylo možno ve správním řízení brojit proti zamítnutí vkladu. K chybě mohlo dojít pravděpodobně překlepem, kdy zvláštní senát zamýšlel, že zákon stanoví jinak, a to tím, že v § 5 odst. 4 se nezmiňuje o odvolání, ale o opravném prostředku, který jednak není nikde výslovně upraven, jednak se v souvislosti se zmiňovaným přechodným ustanovením jedná o žalobu dle části páté o.s.ř. 9 Takovému výkladu nebrání ani § 247 odst. 2 o.s.ř., které požaduje k podání žaloby dle části páté vyčerpání řádných opravných prostředků v řízení před správním orgánem. Analogicky s § 68 písm. a) z. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní.

Vzhledem k tomu, že rozhodnutí katastrálního úřadu nelze napadnout ve správním řízení řádným opravným prostředkem (viz předchozí výklad), nabývá toto rozhodnutí právní moci doručením stejnopisu jeho písemného vyhotovení účastníkům (§ 73 z. č. 500/2004 Sb.). Není tedy dle mého správný názor Vrchy a Vrchové, že podmínka dle § 244 odst. 1 o.s.ř., tedy že žalobu lze podat proti rozhodnutí správního orgánu, nabylo-li toto rozhodnutí právní moci, je v případě rozhodnutí o zamítnutí vkladového návrhu podmínkou nesplnitelnou, když nová právní úprava nic nezměnila na stavu, kdy rozhodnutí katastrálního úřadu o zamítnutí vkladu je do doby marného uplynutí lhůty pro podání opravného prostředku nepravomocné. Viz Vrcha, P., Vrchová, K., K problematice řízení o povolení

10


9

V souvislosti s rozhodnutím o zamítnutí vkladu práva do katastru nemovitostí je nutné zmínit i okamžik, kdy takové rozhodnutí katastrálního úřadu nabývá právní moci. Jak uvádí B. Kuba a K. Olivová, podle názoru Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního ze dne 29. ledna 2003 č.j. 217/2003-23 rozhodnutí o zamítnutí vkladu práva nenabývá právní moci doručením rozhodnutí účastníkům řízení, neboť podle § 5 odst. 4 z. č. 265/1992 Sb., je proti němu přípustný opravný prostředek, o kterém rozhoduje soud. Rozhodnutí o zamítnutí vkladu práva nabývá podle názoru Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního právní moci marným uplynutím dvouměsíční lhůty pro podání žaloby podle části páté o.s.ř.12, 13 S tímto názorem se však nemohu ztotožnit. Správní řád v § 73 odst.1 jasně stanoví, že rozhodnutí je pravomocné v případě, že bylo oznámeno a nelze proti němu podat odvolání (shodně i správní řád 71/1967 Sb. v § 52). Jak z výše uvedeného výkladu vyplývá, proti rozhodnutí o zamítnutí vkladu do katastru nemovitostí není odvolání přípustné. Opravný prostředek, o kterém se zmiňuje § 5 odst. 4 z. č. 265/1992 Sb. nelze považovat za odvolání, dle přechodných ustanovení z. č. 151/2002 Sb. jde o žalobu, kterou v žádném případě nelze s odvoláním ztotožňovat. Paragraf 244 odst. 1 o.s.ř. navíc stanoví jako jednu z podmínek konání řízení dle části páté o.s.ř. i právní moc rozhodnutí správního orgánu. Rozhodnutí o zamítnutí vkladu práva do katastru nemovitostí tak dle mého názoru, i přes komplikace a škody, které to může způsobit, nabývá právní moci doručením tohoto rozhodnutí účastníkům vkladového řízení.14 Nejasnou z hlediska možnosti podání žaloby se může zdát i situace, kdy katastrální úřad rozhodne, že se vklad povoluje. Paragraf 5 odst. 3 z. č. 265/1992 Sb. stanoví, že proti rozhodnutí, kterým se vklad povoluje, není přípustný žádný opravný prostředek, ani žaloba ve správním soudnictví. Jak uvádí P. Baudyš, až do účinnosti z. č. 151/2002 Sb. platilo, že ten, kdo nebyl spokojen s tím, že byl povolen a proveden určitý vklad do katastru nemovitostí, měl jedinou možnost, a to podat u soudu žalobu na určení, že tu právo vložené do katastru není, a že platný právní stav je jiný než takový, který je zapsán v katastru nemovitostí.15 Od 1. 1. 2003 se však tento stav výrazně změnil, a ten, kdo není spokojen s kladným vkladu práva do katastru nemovitostí, zdroj ASPI, interní číslo ASPI 21827. K okamžiku nabytí právní moci rozhodnutí o zamítnutí vkladu práva do katastru nemovitostí viz i výklad níže. K uvedenému srovnej i navrhovanou právní úpravu (tisk 460/0), která již počítala s výslovnou úpravou nemožnosti odvolání podle správního řádu a naopak s možností podání žaloby dle části páté o.s.ř. Navrhovaná úprava novely z. č. 265/1992 Sb. a z. č. 634/2004 Sb. však ve třetím čtení nebyla schválena.

11

Kuba, B., Olivová, K., Katastr nemovitostí České republiky, 9. aktualizované vydání podle právního stavu k 1.5.2005, Linde Praha, a.s. , Praha 2005, str. 103 – 104.

12

Obdobně i Trajer, V., Katastr nemovitostí, ASPI, Praha 2006, str. 92: Rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vklad nabývá právní moci dnem následujícím po marném uplynutí dvouměsíční lhůty pro podání žaloby počítané ode dne doručení rozhodnutí poslednímu účastníkovi, popřípadě právní mocí rozsudku soudu, kterým soud v řízení podle části páté o.s.ř. zamítl žalobu podanou proti rozhodnutí o zamítnutí vkladu práva v souladu s čl. XXV zákona 151/2002 Sb. namísto opravného prostředku.

13

I na tomto místě si dovolím odkázat na navrhovanou novelu z. č. 265/1992 Sb. (tisk 460/0). Ta nově počítala s podáním žaloby ve věci zamítnutí vkladu práva do katastru nemovitostí dle části páté o.s.ř. ve třicetidenní lhůtě, prostřednictvím katastrálního úřadu. Ten pak po tuto dobu, popř. do doručení pravomocného rozhodnutí soudu o podané žalobě, další řízení o povolení vkladu, týkající se týchž nemovitostí, neprovádí, resp. je přeruší. Navrhovaná právní úprava by tak vyřešila současnou právní nejistotu účastníků katastrálního řízení, která může být v současné době způsobena jak dlouhou lhůtou pro podání žaloby, ve které je možné s danou nemovitostí bez omezení disponovat, tak i možnou laxností soudů, týkající se informování katastrálních úřadů soudy o zahájení řízení dle části páté o.s.ř.

14

15

Baudyš, P., Žaloba proti vkladu práva do katastru nemovitostí, Právní rádce 2/2003, str. 20.


10

rozhodnutím katastrálního úřadu o povolení vkladu, má možnost obrátit se bez jakýchkoliv problémů na civilní soud dle části páté o.s.ř. Svůj názor odvozuje P. Baudyš mj. i z § 249 odst. 2 o.s.ř., který stanoví, že krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně ve věcech vkladu práva k nemovitostem, aniž by rozlišoval o jaké rozhodnutí katastrálního úřadu jde (zda o rozhodnutí, kterým se vklad práva povoluje či rozhodnutí zamítavé). Jedním z problémů, na který opět odkazuje P. Baudyš, by snad mohla být pouze skutečnost, že lhůta k podání žaloby k soudu rozhodujícímu v občanském soudním řízení, běží od doručení rozhodnutí. Paragraf 5 odst. 3 umožňuje provést rozhodnutí o povolení vkladu zápisem do spisu. Spis obsahující rozhodnutí katastrálního úřadu se účastníkům nedoručuje a doručuje se jim pouze listina, na základě které byl povolen a proveden vklad s vyznačenou doložkou o provedení vkladu do katastru nemovitostí. Soudy by proto měly k takovému postupu přihlédnout a lhůtu k podání žaloby počítat od doručení této listiny s doložkou o povolení a provedení vkladu.16 Pokud by však žalobu chtěla podat osoba, která nebyla účastníkem vkladového řízení, je pak otázkou, od kdy jí bude běžet lhůta k podání žaloby. Judikatura týkající se možnosti podání žaloby i ve věcech povolení vkladu práva do katastru nemovitostí však v této otázce není jednotná. Jedním z rozhodnutí, která nepřipouštějí podání žaloby dle části páté o.s.ř. je rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 681/06, ve kterém Ústavní soud dovodil, že čl. 36 odst. 2 Listiny sice zakotvuje generální přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy, ovšem toto ustanovení obsahuje zároveň i výjimku, když čl. 36 odst. 2 uvádí, že zákon může stanovit, že některá rozhodnutí jsou ze soudního přezkumu vyloučena a takto zákonem stanovená výjimka tedy není v rozporu s právem stěžovatele na soudní ochranu. Na uvedených závěrech nemění nic ani znění občanského soudního řádu účinné od 1. ledna 2003, kdy ustanovení § 5 odst. 3 z. č. 265/1992 Sb. je ve vztahu k občanskému soudnímu řádu i nadále lex specialis. Na daný případ nelze ani použít zásadu co není zakázáno, je povoleno, ale naopak pro státní orgán platí zásada upravená v čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a v čl. 2 odst. 2 Listiny, a to že státní moc lze uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud navíc konstatuje, že jiné možnosti soudní ochrany zůstávají i nadále zachovány, a pokud jsou zde pochybnosti ve vztahu k titulu, na jehož základě byl povolen vklad práva k nemovitostem, je možné domáhat se nápravy např. formou žaloby na určení její neplatnosti. Ve stejném duchu se nese i celá řada rozhodnutí Nejvyššího soudu i soudů nižších. Víceméně shodně uvádí, že z přechodných ustanovení z. č. 151/2002 Sb. lze dovodit, že řízení o žalobě podle § 244 a násl. o.s.ř. nahradilo dosavadní řízení o opravných prostředcích proti rozhodnutím správních orgánů dle znění části páté o.s.ř. účinného do 31. prosince 2002, a proto je-li proti příslušnému rozhodnutí správního orgánu podle zvláštního zákona vyloučena přípustnost oprav-

Baudyš, P., Žaloba proti vkladu práva do katastru nemovitostí, Právní rádce 2/2003, str. 20 – 21. K dalším problematickým aspektům právní úpravy řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem v souvislosti s vkladem práva k nemovitostem opět viz článek Baudyš, P., Žaloba proti vkladu práva do katastru nemovitostí, Právní rádce 2/2003, str. 20 – 23.

16


11

ného prostředku, není ve věci takového rozhodnutí správního orgánu přípustná ani žaloba dle § 244 a násl. o.s.ř.17 Proti výše uvedeným rozhodnutím a názorům v nich obsaženým však stojí i celá řada jiných rozhodnutí, ktera naproti tomu žalobu dle části páté o.s.ř. ve věcech povolení vkladu práva do katastru nemovitostí umožňují. Mezi jinými lze uvést rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě18, rozhodnutí Krajského soudu v Plzni19 či rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem20.21 Poslední jmenované rozhodnutí přitom odkazuje na skutečnost, že dosavadní judikatura Nejvyššího soudu vykazuje názor odlišný a že tento je (prozatím) ,,směrodatný“ pro soudní praxi, nicméně svůj názor dokládá rozsáhlou argumentací, především s odkazem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Výše zmíněné argumenty obou stran týkající se možnosti podání žaloby ve věci kladného rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí mají své pozitivní i negativní stránky. Po podrobném rozboru § 5 odst. 2 z. č. 265/1992 Sb. se však přikláním k prvnímu z výše jmenovaných názorů, tedy ke skutečnosti, že žaloba, dle § 244 o.s.ř. ve věci vkladu práva k nemovitostem, kdy katastrální úřad vklad práva k předmětné nemovitosti svým rozhodnutím povolil, není přípustná. Svůj názor bych přitom opřela o dvě skutečnosti. Pokud zákon č. 151/2002 Sb., kterým byla nahrazena dosavadní část pátá o.s.ř., zmiňuje v přechodných ustanoveních (konkrétně čl. XXV) situaci, kdy ve věcech uvedených v § 244, v nichž zvláštní právní předpis svěřuje soudu rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutím správních orgánů podle části páté hlavy třetí o.s.ř. ve znění účinném k 31. prosinci 2002, lze ode dne účinnosti tohoto zákona podat žalobu dle části páté o.s.ř. za podmínek jím stanovených, lze a contrario podle mého názoru jasně dovodit, že pokud zvláštní zákon stanoví, že proti rozhodnutí, kterým se vklad povoluje, není přípustný žádný opravný prostředek, myslí se tím za současné situace i žaloba podle části páté o.s.ř. Logickým se mi nezdá argument, že novelizované ustanovení § 244 o.s.ř. je pravidlem, skrze něhož je třeba interpretovat ustanovení § 5 odst. 4 z. č. 265/1992 Sb. a že opačný výklad by vedl k tomu, že by zmiňované přechodné ustanovení z. č. 151/2002 Sb. částečně vytěsňovalo věcný dosah ustanovení § 244 o.s.ř. Domnívám se totiž, že z. č. 265/1992 Sb., resp. § 5 odst. 3 tohoto zákona (ve světle přechodných ustanovení z. č. 151/2002 Sb.) je ve vztahu k části páté o.s.ř. lex specialis, a že výjimky z možnosti podání žaloby dle části páté o.s..ř zmíněné v § 244 odst. 2 o.s.ř. proto nejsou jediným vyjádřením nemožnosti podat žalobu (stejné vyplývá i z. čl. 36 odst. 2 Listiny).

Viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.7.2006, sp. zn. 30 Cdo 1721/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.4.2006, sp. zn. 30 Cdo 652/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.2.2005, sp. zn. 30 Cdo 85/2005. Nejvyšší soud v posledně zmiňovaném rozhodnutí zdůraznil, že přípustnost podání žaloby proti rozhodnutí o povolení vkladu nezakládá ani skutečnost, kdy katastrální úřad poučil účastníka řízení o možnosti opačné.

17

18

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17.3.2004, čj. 23 C 65/2003-37.

19

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8.6.2004, čj. 19 C 54/2003.

20

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 7. 2006, čj. 47 C 5/2004.

První dvě z výše jmenovaných rozhodnutí jsou čerpána z Kuba, B., Olivová, K., Katastr nemovitostí České republiky, 9. aktualizované vydání podle právního stavu k 1. 5. 2005, Linde Praha, a. s., Praha 2005, str. 107.

21


12

Nemožnost podání žaloby ve věci povolení vkladu práva do katastru nemovitostí není podle mého názoru ani v rozporu s čl. 6 Úmluvy upravující právo na spravedlivý proces, kdy se osoba, která se cítí být dotčená rozhodnutím katastrálního úřadu o povolení vkladu a prokáže svůj naléhavý právní zájem na této věci, může obrátit na civilní soud s žalobou na určení neplatnosti smlouvy, na základě které byl vklad povolen či s žalobou na určení, že zde vlastnické právo není, a to v klasickém sporném řízení dle části třetí o.s.ř. a v rámci plné jurisdikce, která je požadována čl. 6 Úmluvy tak docílit toho, že katastrální úřad provede výmaz tohoto vkladu. Jak z mých výše uvedených úvah vyplynulo, nedomnívám se, že by nemožnost podání žaloby ve věcech povolení vkladu práva do katastru nemovitostí odporovala mezinárodním závazkům, které na sebe Česká republika převzala. I přesto si však myslím, že ,,přezkumu“ rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu do katastru nemovitostí dle části páté o.s.ř. by nemělo být bráněno a novelizace § 5 odst. 3 z. č. 265/1992 Sb., která by tak rozšířila katalog možností soudní ochrany subjektů, by se mi proto jevila, i vzhledem k nejistotě, která v této otázce dosud panuje, jako více než vhodná. Resumé Právo na přístup k soudu tvořící společně s právem na spravedlivé soudní řízení integrální součást práva na spravedlivý proces je zabezpečeno nejen čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv, ale i Listinou základních práv a svobod. Právo na spravedlivý proces tvoří základ pro všechna ostatní lidská práva a bez něho by tyto postrádala svůj smysl. Stát má proto zabezpečit každému právo na přístup k soudu, aby se zde mohl domáhat ochrany svých porušených či ohrožených práv. Toto právo je každému zaručeno i v případě, že o jeho věci již rozhodl orgán veřejné správy, nestanoví-li zákon jinak. V rámci mého článku je pozornost zaměřena na konkrétní rozhodnutí správního orgánu, a to na rozhodnutí katastrálního úřadu ve věcech vkladu práva do katastru nemovitostí, a možnost jeho ,,přezkumu“ nezávislým a nestranným soudem.

This article is about one of the integral part of the right to a due process, right to the access to justice. The aim of this article is to find out the answer to the question, if it is possible to take an action against the positive and negative decision of the Land Register Office about the deposit of the right to the land register. The contemporary legal regulation is not explicit in this question and there are many problems with it among the lawyers. This article should response also the question, if the contemporary regulation is against the article 6 of the European Convention on Human Rights.


13

PRÁVO NA SPRAVEDLIVÝ PROCES V MEZINÁRODNÍM TRESTNÍM ŘÍZEŘÍZENÍ S DŮRAZEM NA ŘÍZENÍ PŘED MEZINÁRODNÍM TRESTNÍM SOUDEM

Right to a Fair Trial in International Criminal Procedure with an Emphasis to Interrnational Criminal Court Inte Pavel Bureš1 Recenzenti Prof. JUDr. Vladislav David, DrSc. Dr.h.c., katedra evropského práva a mezinárodního práva veřejného, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. JUDr. Václav Stehlík, Ph.D., LL.M., katedra evropského práva a mezinárodního práva veřejného, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Klíčová slova Právo na spravedlivý proces - mezinárodní trestní řízení - mezinárodní trestní soud - ad hoc trestní tribunály - presumpce neviny - právo nevypovídat - právo mlčet - právo být souzen ve své přítomnosti - právo být vyrozuměn o obvinění řízení in abstentia. Úvod Právo na spravedlivý proces je hlavním rysem moderního trestního řízení, ať již vnitrostátního či mezinárodního. Vychází z potřeby zajistit všem účastníkům trestního řízení (především žalobci a obžalovanému) nerušený výkon zásady rovnosti zbraní. Právo na spravedlivý proces byl zahrnut i ve statutech poválečných trestních tribunálů v Norimberku a Tokiu2. Je rovněž obsažen v tzv. Norimberských principech vypracovaných v roce 1950 Komisí pro mezinárodní právo3. Statuty ad hoc tribunálů pro bývalou Jugoslávii (Statut ICTY) a Rwandu (Statut ICTR) přiznávají obžalovanému právo na „spravedlivé řízení“4, které jako pojem obecnějšího charakteru v sobě zahrnuje několik specifických práv. Právo na spravedlivý proces implikuje především zásadu rovnosti zbraní.5 Tato zásada vychází z kontradiktorního systému trestního řízení, známému především v zemích s tradicí common law. Původně byly oba ad hoc tribunály založeny na této kontradiktorní perspektivě, i když později byla jak v senátech tak v plénu soudu posílena aktivní role soudců / soudních orgánů. (Došlo tedy k posunu ve směru k inkvizičnímu systému trestního řízení.) Ne vždy ale posun blíže k tomu či onomu typu trestního řízení znamenal před tribunály ad hoc zajištění procesní rovnosti stran (zásada rovnosti zbraní). Tak například v případě Mgr. Pavel Bureš, D.E.A., katedra evropského práva a mezinárodního práva veřejného, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci.

1

2 Sama skutečnost, že Norimberská a Tokijská charta obsahovala ustanovení o spravedlivém procesu ještě neznamená jeho faktické zajištění. Detailně nebyla propracována, nebo úplně chyběla ustanovení o vyloučení soudců, či o shromažďování nebo provádění důkazu o zproštění viny. Toto podporuje závěry, že poválečné tribunály a řízení před nimi nabyly z dnešního pohledu mezinárodních standardů spravedlivé. 3

Srov. Yearbook of the International Law Commission, 1950, vol. II, document A/1316, Zásada V.

4

Čl. 21 Statutu ICTY resp. čl 20. Statutu ICTR

5

Srov. rozhodnutí ESLP Bendedou v. Francie, Ruiz-Mateos v. Španělsko.


14

Tadić byl odvolací senát dotázán, zda nerovnost zbraní může vést k popření práva na spravedlivý proces. Argumentem obhajoby bylo tvrzení, že prvoinstanční senát nepomohl obhajobě v obstarání důkazů v Republice Srpska a tím došlo k nerovnováze ve prospěch obžaloby. Ve svém rozhodnutí se odvolací senát vyslovil, že zásada rovnosti zbraní má procesní charakter a nemůže pokrýt úkony, které jsou mimo kontrolu soudu. Zásada rovnosti zbraní znamená, že stranám musí být umožněno předložit své argumenty včetně provedení důkazů v takových podmínkách, které neznevýhodňují jednu stranu na úkor druhé.6 Na druhou stranu nelze v rámci zásady rovnosti zbraní požadovat naprostou symetrii mezi právy obhajoby a obžaloby. Tak samotná podstata této zásady – právo obžalovaného na spravedlivý proces – je imanentní pouze obhajobě a nenajde v procesních právech obžaloby žádný protějšek7. Stejně jako ve statutech ad hoc tribunálů obsahuje statut Mezinárodního trestního soudu („MTS“) ucelený článek, který je věnovaný právu na spravedlivé a nestranné řízení (čl. 67 MTS Statutu). Vlastní právo na spravedlivý proces však zahrnuje i další zásady, procesní záruky, než ty obsažené v článku 67. Jedná se především o zásadu presumpce neviny, zásadu legality, zásadu ne bis in idem, právo obviněného hájit se prostřednictvím obhájce.8 Tento příspěvek se zaměří hlavně na základní komponenty práva na spravedlivý proces ostatní pak budou rozpracovány pouze okrajově.

Presumpce neviny Zásada presumpce neviny je základním kamenem práva na spravedlivý proces. Je obsažena v čl. 11 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 14 MPOPP a ve statutech ad hoc trestních tribunálů našla je uvedena taktéž 9. Ve statutu MTS je ustanovení o presumpci neviny v čl. 6610. Právo „každého“ být pokládán za nevinného dokud není jeho vina před soudem prokázána je podepřeno několika samostatnými prvky trestních institutů. 1) Presumpce neviny se vztahuje na osobu, proti níž je vedeno trestní řízení ve všech jeho stádiích, ať se jedná o podezřelého, obviněného, obžalovaného, nepravomocně prvoinstančně odsouzeného11. Navíc by měla platit určitá přímá úměra, kdy čím blíže k rozsudku tím je uplatňování zásady presumpce neviny silnější. 2) Povinnost respektovat zásadu presumpce neviny se vztahuje pouze na orgány veřejné moci a nelze ji rozšiřovat na další činitele mající vliv na veřejné mí-

6

Tadić, Rozhodnutí odv. Senátu (IT-94-1), 15. července 1999, odst. 48.

7

Zappalà, S., Human Rights in International Criminal Proceedings, Oxford, 2003, str. 113.

8

Srov. čl. 14 Mezinárodního paktu a občanských a politických právech

9

Čl. 21 odst. 3 Statutu ICTY, resp. čl. 20 odst. 3 Statutu ICTR.

Komise pro mezinárodní právo (KMP) ve svém návrhu statutu uváděla presumpci neviny přímo v článku vztahujícím se k spravedlivému procesu. Přípravný výbor ale nakonec zařadil tuto zásadu do samostatného ustanovení.

10

KMP ve svém původním návrhu ustanovení o presumpci neviny uváděla termín „obžalovaný“, ten byl později přípravným výborem rozšířen na „každý“.

11


15

nění (např. média). Tento přístup podepřený rozhodovací praxí ESPL12 byl potvrzen i senátem ICTY ve věci Tadić13. 3) Zásada, že důkazní břemeno leží na straně žalobce, je pojímána jako obecné zásada právní14. Jako možné porušení této zásady se uvádí povinnost obžalovaného uvést důkazy ve svůj prospěch, i když pro vinu existují pouze nepřímé důkazy15. Ustanovení o důkazním břemenu je doplněno ustanovením, že obžalovaný nesmí být nucen převzít břemeno důkazu či jeho vyvrácení (čl. 67 odst. 1 písm. i). I když posledně jmenované ustanovení, tzv. klauzule reverse onus, doplňuje a uceluje zásadu presumpce neviny, v praxi trestních soudů může způsobit problémy tehdy, má-li žalobce dokazovat vše, co jde k tíži obžalovaného16. 4) Před vynesením rozsudku o vině musí být soud přesvědčen o vině obviněného nade vší pochybnost (beyond a reasonable doubt/ au-delà de toute doute raisonable). Co je to „rozumná pochybnost“ stanovil ICTY v případu Delalić17, kdy použil vymezení tohoto termínu pro porotu v trestním řízení. Zůstává otázkou zda podobné vymezení lze použít i pro soudce MTS.

Právo nevypovídat Právo nevypovídat je úzce spjato se zásadou presumpce neviny. Je obsaženo v čl. 14 odst. 3 písm. g Mezinárodního paktu občanských a politických právech a stejné znění uvádějí statuty ad hoc tribunálů18. Ustanovení čl. 67 odst. 1 písm. g Statutu MTS však jde za obvyklý rámec standardně uznávaného práva nevypovídat, když toto přímo váže na presumpci neviny. Obviněný má [totiž] právo nebýt nucen k výpovědi či přiznání viny a může odepřít výpověď, přičemž k odepření výpovědi nesmí být přihlíženo při rozhodování o vině nebo nevině obviněného. K rozšíření došlo vzhledem k výpovědi jako celku (právo odepřít výpověď) vedle „pouhého“ podání výpovědi proti sobě. Jedná se tedy o výpověď jako celek, včetně „svědecké“ výpovědi obviněného usvědčující jinou osobu z viny. Dále odepření výpovědi jako celku zajišťuje obviněnému, že se vyhne jakémukoli možnému výslechu ze strany žalobce nebo soudu. Původní koncept práva mlčet ve vztahu k přiznání viny (nemo tenetur se ipsum accusare) je tak rozšířen na celý průběh trestního řízení. Právo nevypovídat může být uplatněno vůči celému řízení, některého jeho části, či jen vůči některým otázkám žalobce či soudu19. Právo nevy-

12

Srov. rozsudek ESLP ve věci Minelli v. Švýcarsko.

V tomto případě byly zpochybňovány výpovědi svědků, které byly dle obhajoby ovlivněny mediálním obrazem. Soud ve svém rozhodnutí akceptoval možný vliv médií na soud i na svědky, nicméně prohlásil, že působení médií je obecným faktorem všech trestních řízení, který musí být brán v potaz při hodnocení důkazů . Viz rozsudek ICTY ve věci Tadić (IT-94-1) z 7. května 1997, odst. 544.

13

14

Viz rozsudek ICTYve věci Delalić (IT-96-21) z 16. listopadu 1998, odst. 599.

Schabas, W.C., The Right To a Fair Trial, in Lattanzi, F., Schabas, W.C. (ed.), Essays on the Rome Statute of the ICC, vol.II, il Sirente, 2004, str. 248.

15

16 V případu Čelebici jeden z obžalovaných namítal sníženou příčetnost, sníženou duševní schopnost. Senát ICTY rozhodl, že, pokud není žalobcem dokázán opak, je obžalovaný považován za duševně zdravého a je tedy na něm samotném dokázat opak. Otázkou je, jak by rozhodl v podobném případě MTS. V extrémním případě by totiž leželo břemeno dokazovat duševní zdraví obžalovaného na žalobci. 17

Viz rozsudek ICTYve věci Delalić (IT-96-21) z 16. listopadu 1998, odst. 600.

18

Obviněný nesmí být nucen svědčit proti sobě nebo přiznat vinu.

K odlišnému postoji ICTY srov. případ Blaškić (IT-95-14), Order for the Production of Documents Used to Prepare for Testimony, z 22. dubna 1999. 19


16

povídat není na újmu právu učinit bezpřísežné ústní či písemné prohlášení na svou obhajobu (čl. 67 odst. 1 písm. h Statutu MTS)20.

Právo být vyrozuměn o obvinění Klíčovým právem obviněného je být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, vyrozuměn o povaze a příčině obvinění. Toto právo je určitým psychologickým protipólem zásady presumpce neviny. Zásadou je, že dotyčná osoba je pokládána za nevinnou, dokud její vina není prokázána, na druhou stranu však musí být informována o skutečnostech, které se jí kladou za vinu. Význam tohoto práva potvrzuje jeho umístění v čl. 14 odst. 3 MPOPP na prvním místě pod písm. a. Stejně je tomu tak ve statutech ICTY a ICTR (čl. 21 resp. čl. 20). Statut MTS jde ve svém znění opět nad tento obecně přijímaný rámec, když uvádí, že obviněný má právo být vyrozuměn o povaze, příčině a obsahu obvinění. Co je přesně míněno „obsahem“ obvinění neuvádí ani Statut ani Pravidla o řízení a dokazování. Tyto ani neobsahují zvláštní ustanovení pro postup žalobce při sdělování obvinění. Přičemž způsob, jakým je obvinění sděleno, tedy i jeho obsah je základem obžalovaného pro přípravu své obhajoby21. Otázku obsahu obvinění může částečně zodpovědět koncept tzv. kumulativních nebo alternativních obvinění (otázka souběhu trestné činnosti). Tento koncept byl rozebírán ad hoc tribunálem pro Rwandu v případu Akayesu. Soud ve svém rozhodnutí uvádí, že je možné usvědčit obviněného ze dvou zločinů na základě stejných skutků třemi možnými způsoby: 1) zločiny obsahují rozdílné subjektivní stránky, 2) ustanovení tvořící skutkovou podstavu zločinu chrání dva rozdílné objekty/zájmy, 3) je nutné dosáhnout odsouzení pro oba zločiny, abychom zcela pokryli chování obviněného22. Takto není potřeba postupovat v případě materiální konsumpce a variace součinnosti (např. pachatel zločinu genocidia je jednou odpovědný za pomoc při spáchání, jindy jako pachatel hlavní).

Ad hoc tribunál pro bývalou Jugoslávii se k otázce kumulativního obvinění vyjadřoval nejprve lakonicky s tím, že otázka má pouze teoretický rozměr (případy Tadić a Delalić). Později ale našel ICTY pro tuto otázku i její praktickou dimenzi. V případu Kupreškić soud uvádí, že koncept kumulativních obvinění má dva praktické dopady - v oblasti hmotného práva, a v oblasti procesního práva. Odvolací senát však názor soudu prvního stupně nesdílel a rozhodl, že kumulativní obvinění na základě jednoho skutku lze použít pokud, před provedením všech důkazů nelze jednoznačně určit, které obvinění bude nakonec prokázáno. Takové řešení se může zdát procesněprávní správné, žádným způsobem však neposiluje ochranu procesních práv obviněného, když neodstraňuje pochybnosti v obsahu obvinění. Což má vliv jednak na přípravu samotné obhajoby, tak např. i na řízení o přiznání viny (čl. 65 Statutu MTS). Právo být souzen ve své přítomnosti

20 Právo učinit prohlášení na svou obhajobu pod přísahou vychází z právního systému common law. V kontinentálním systému mu odpovídá právo závěrečné řeči obžalovaného. Do Statutu MTS se však dostala možnost učinit prohlášení ústní či písemné bez přísahy, což do určité míry posiluje postavení obhajoby, není však zcela jasná důkazní hodnota takového prohlášení. 21 22

Zappalà, S., op.cit., str. 119. Rozsudek ICTR ve věci Akeyesu (ICTR-96-4) z 2. září 1998, odst. 468.


17

Srovnáme-li dikci čl.14 MPOPP, statutů ad hoc tribunálů a statutu MTS dojdeme k závěru, že dikce Římského statutu je překvapivě užší než ostatní texty. Ty totiž uvádějí právo obviněného být souzen ve své přítomnosti (to be tried in his presence), zatímco statut MTS právo být přítomen při hlavním líčení (to be present at the trial). Otázkou je, zda tato „zúžená“ dikce znamená rovněž sníženou ochranu procesních práv obviněného. Odpověď na tuto otázku je přímo spjata s otázkou, zda řízení in abstentia znamená porušení práv obviněného. Na „právo obviněného být souzen ve své přítomnosti lze pohlížet ze dvou úhlů. Z pohledu „politické volby, která je spíše spjata s obecnými cíly mezinárodního trestního soudnictví“23, kdy panuje názor, že nemůže proběhnout skutečné vyšetřování bez přispění obviněného nebo že je bez smyslu vést řízení proti osobě, která nakonec svůj trest nevykoná. Z druhého pohledu, pokud má obviněný zajištěny všechny záruky, že bude mít možnost své právo být přítomen vykonat a zasahovat do řízení, pak nelze považovat řízení in abstentia za porušení práv obviněného. Druhý přístup je totiž určitým vyvážením k zásadě rychlého soudního řízení. „Právo obviněného být přítomen hlavnímu líčení mu nedává práva zasahovat do činnosti soudu.“24 Vrátíme-li se k první otázce, tedy „zúžené“ dikci a jejímu vlivu na možné oslabení procesních práv obviněného, dojdeme k závěru, že znění čl. 67 odst. 1 písm. d je kompromisem mezi zásadou nerušeného průběhu soudního řízení a zásadou rovnosti zbraní, jíž přítomnost obviněného je projevem. To ostatně potvrzuje ucelená četba výše uvedeného ustanovení, které je potřeba zahrnout i do rámce čl. 63 resp. čl. 61 Statutu MTS. Obviněný totiž musí být přítomen hlavnímu líčení, na ostatní stádia řízení se toto ustanovení tudíž nevztahuje25, lze však i bez něj v hlavním líčení pokračovat, narušuje-li soustavně jeho průběh. S tím, že je mu umožněno dál sledovat líčení mimo prostor jednací síně. I když je tedy v určitých stádiích řízení umožněno řízení in abstentia, výsledkem na první pohled „zúžené“ dikce Statutu MTS práva být souzen ve své přítomnosti je zákaz vynesení kontumačního rozsudku.

Závěr Na výše uvedených čtyřech případech jednotlivých prvků práva na spravedlivý proces bylo ukázáno, že ačkoli úprava tohoto práva v mezinárodním trestním řízení je silně založena na znění čl. 14 MPOPP, jeho skutečná realizace je specifická pro mezinárodní proces. Dokazuje to hlavně judikatura ad hoc tribunálů pro bývalou Jugoslávii a Rwandu. Samostatným jevem je pak úprava práva na spravedlivý proces ve Statutu MTS. Ten totiž jde ve svých ustanoveních, s ohledem na specifika které s sebou mezinárodní trestní řízení nese, dále než „obecný“ čl. 14 Paktu. Obviněnému tak poskytuje pevnější základnu pro ochranu jeho procesních práv při zachování zásady rovnosti zbraní a zásady nerušeného průběhu trestního řízení. Úprava práva na spravedlivý proces obsažená ve Statutu MTS je prima facie dokonalejší než jsou úpravy ve statutech ICTY resp. ICTR.

23

Zappalà, S., op.cit., str. 126.

Abi-Saab, G., Droits de l’homme et juridictions pénales internationales, convergences et tensions, In: Dupuy, R.-J., (ed.), Mélanges en l’honneur de Nicolas Valticos: Droit et Justice, Perone, 1999, str. 250.

24

Což potvrzuje i čl. 61 Statutu MTS, který umožňuje obviněnému vzdát se svého práva být přítomen řízení o potvrzení obvinění před zahájením hlavního líčení.

25


18

Bibliografie ABI-SAAB, G., Droits de l’homme et juridictions pénales internationales, convergences et tensions, In: Dupuy, R.-J., (ed.), Mélanges en l’honneur de Nicolas Valticos: Droit et Justice, Perone, 1999. BERESFORD, S., The international Criminal Tribunal for the Former Yugoslavia and the Right to Legal Aid and Assistance, The International journal of Human Rights, vol. 2, No. 4., (Winter 1998), str. 49-65. CASSESE, A., The international Criminal Tribunal for the Former Yugoslavia and Human Rights, European Human Rights Law Review, Issue 4, 1997, str. 329-352. SCHABAS, W. A., The Right to a Fair Trial, Essays on the Rome Statute of the ICC, vol. II, Lattanzi, F., Schabas, W.A., (ed.), Sirente 1999. ZAPPALA, S., Human Rights in International Criminal Proceedings, Oxford, 2003 Resumé Článek rozebírá základní procesní právo obviněného před mezinárodními trestními soudy – právo na spravedlivý proces, přičemž akcentuje úpravu tohoto práva ve Statutu Mezinárodního trestního soudu. Autor poukazuje na skutečnost, že ochrana procesních práv v rámci práva na spravedlivý proces jde v mnohých směrech dále, než je tomu u ad hoc mezinárodních tribunálů pro bývalou Jugoslávii (ICTY) a Rwandu (ICTR). Základními kameny práva na spravedlivý proces jsou především zásada presumpce neviny, právo nevypovídat, právo být vyrozuměn o obvinění a právo být souzen ve své přítomnosti.

The article deals with the basic procedural rights of accused person before international criminal tribunals – the right to a fair trial, emphasizing the regulation of that right in International Criminal Court Statute. The author points out the fact that the protection of procedural rights in the framework of the right to a fair trial before ICC goes much further in certain fields than before ad hoc tribunals for the former Yugoslavia (ICTY) and Rwanda (ICTR). The corner stones of the right to a fair trial are the principle of presumption of innocence, the right to be silent, the right to be informed of the nature of the charge and the right to be tried in his presence.


19

SLOVENSKÝ ZÁKON O ORGANIZÁCII A PODPORE ŠPORTU AKO NEVYUNEVYUŽITÁ ŠANCA?

Slowakisches Gesetz über Organisation und Förderung des Sports als Ungenutzte Geleegenhiet? Gel Jozef Čorba1 Recenzenti Doc. JUDr. Ján Husár, CSc.,mim. prof., katedra obchodného práva a hospodárskeho práva, Právnická fakulta Univerzity Pavla Jozefa Šafárika v Košiciach. Mgr. Michal Černý, Ph.D. katedra obchodního práva a mezinárodního práva soukromého, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Kľúčové slová Šport - právo - legislatíva - profesionálny šport - postavenie športovcov - zmluvné vzťahy.

Úvod d Úvo Právo vo všeobecnosti reguluje spoločenské vzťahy. Spoločnosť a spoločenské vzťahy však nie sú konštantné, ale dynamicky sa vyvíjajú, menia sa. Právo sa tiež vyznačuje sa prvkom dynamiky, ktorý mu umožňuje reagovať na zmeny spoločnosti či spoločenských vzťahov. Vzhľadom na vývoj spoločnosti sú potom v rámci legislatívneho procesu niektoré právne predpisy zrušované, niektoré menené a prijímajú sa nové právne predpisy. Jednou zo spoločenských oblastí, ktorej sa v poslednom období u nás dotkli viaceré zmeny, a ktorá sa dynamicky vyvíja je šport. Šport je obrovský fenomén, ktorému sa venuje veľké množstvo ľudí v rámci svojho voľného času a odpočinku, ale ktorý sa zároveň v poslednom čase stal veľmi významným obchodným a priemyselným odvetvím, v ktorom množstvo ľudí našlo svoje profesionálne uplatnenie.2 Športové dianie v našich podmienkach dlho nebolo predmetom nejakých špeciálnych legislatívnych úprav. Tradične bol ponechávaný široký priestor tzv. športovej autonómii – športovým združeniam organizujúcim vykonávanie športu v tom ktorom športovom odvetví – na reguláciu otázok spojených s vykonávaním športu prostredníctvom vlastných neprávnych pravidiel, ktoré môžeme na účely tohto príspevku označovať ako športové normy. JUDr. Jozef Čorba, katedra obchodného práva a hospodárskeho práva Právnickej fakulty Univerzity Pavla Jozefa Šafárika v Košiciach.

1

Tento príspevok vznikol v rámci riešenia grantovej úlohy VEGA č. 1/4655/07 „Súčasnosť a perspektívy právnej regulácie obchodných zmlúv“ 2 Objavujú sa štatistické informácie, v zmysle ktorých je šport šiestym najväčším priemyselným odvetvím v EÚ a vytvára približne 3,5% HDP Európskej únie, resp. že v oblasti športu je zamestnaných až 5% zamestnancov v celej EÚ. K tomu ALLISON, L.: The Political Economy of Sport: Conceptual Problems and Regulatory Dilemmas. Sport, Politics and Public Policy, at the European Consortium for Political Research Joint Sessions of Workshops, Nicosia, Cyprus, 2006, dostupné na www.lincolnthinks.co.uk, VELASQUEZ, P.: The European Commission´s White Paper on Sport. Materiál z konferencie „The Future Of Sport in European Union“, Brusel, 6.12.2007


20

Každý šport má svoje pravidlá, ktoré sú upravené takýmito športovými normami. Ide o pravidlá konkrétnej športovej hry či konkrétnej športovej súťaže. Mnohé z týchto pravidiel sú tak špecifické, že nemôžu byť upravené vo všeobecne záväzných právnych predpisoch a ani neexistuje záujem na tom, aby právo takéto otázky regulovalo. Bolo by nerozumné, aby všeobecne záväzné právne predpisy určovali, čo sa považuje za faul pri futbale, ako má byť zakrivená hokejka alebo kedy si tenisti majú vymeniť strany kurtu. Autonómia športu nie je absolútna, ani nikdy za absolútnu nebola považovaná. Okrem športových noriem sa na šport vzťahujú aj normy právne, pretože šport nemožno spod aplikácie právnych noriem vylúčiť.

Šport a právo Skúmaním vzťahu športu a práva sa vo svojej judikatúre zaoberal aj Súdny dvor Európskych spoločenstiev (ďalej „ESD“), ktorý skúmal, či sa ustanovenia Zmluvy o Európskych spoločenstvách (ďalej „ZES“) vzťahujú aj na šport. Prvým rozhodnutím ESD, ktoré možno považovať za jeden z míľnikov pri formovaní vzťahu medzi komunitárnym právom a športovými normami bol rozsudok vo veci Walrave and Koch3 , v ktorom ESD uzavrel, že medzi ciele Spoločenstva spadajú aj športové aktivity, ale len pokiaľ sa dotýkajú hospodárskeho života v zmysle čl. 2 ZES. Uvedené pozície ESD ďalej potvrdil v rozsudku Doná v. Mantero.4 V týchto rozhodnutiach ESD správne poukázal na to, že šport nie je len spoločenskou a rekreačnou aktivitou, ale je aj ekonomickou aktivitou a nemožno oblasť športu vyňať spod pôsobnosti ZES. Významné na týchto rozhodnutiach je to, že ESD sa zaoberal súladom neprávnych športových noriem, ktoré prijímajú orgány športovej samosprávy, so znením ZES, uvedomujúc si, že tieto normy hoc nie sú prijímané kompetentnými štátnymi orgánmi ako vnútroštátne právne predpisy, majú veľký vplyv na športové dianie, pretože jednotlivé subjekty pôsobiace v oblasti športu sa dobrovoľne zaväzujú dodržiavať ich a dobrovoľne na seba preberajú záväzky strpieť sankcie, o ktorých rozhodujú orgány športovej samosprávy, a ktoré sú v konečnom dôsledku vynútiteľné i štátnou mocou. V uvedených rozhodnutiach ESD jasne deklaroval, že autonómia športových organizácií nie je absolútna a že aj nimi prijímané pravidlá, ktorými sa riadi vykonávanie športovej činnosti musia byť v súlade s právnym poriadkom, komunitárny právny poriadok nevynímajúc. Zároveň však akceptoval, že v športe možno pripustiť určité výnimky z aplikácie všeobecných právnych predpisov, ktoré však musia byť odôvodnené špecifickým charakterom športu či športových súťaží, nesúvisiacim s ekonomickou stránkou športu. To neznamená, že ESD by rozlišoval dva druhy športových pravidiel, pričom tie pravidlá, ktoré nesledujú ekonomický záujem, ale sledujú čisto športový záujem vybočujú mimo jurisdikcie európskeho práva. Súd v neskorších rozhodnutiach vysvetlil, že všetky športové pravidlá spadajú pod rozsah ZES, pravidlá športových asociácií teda vo všeobecnosti nie sú vyňaté z európskeho práva, ale športové asociácie môžu

3 Rozsudok ESD č. 36/74 vo veci B. N. O. Walrave a L. J. N. Koch proti Association Union Cycliste Internationale, Koniklijke Nederlandsche Wielren Unie a Federacion Espanola Ciclismo zo dňa

12.12.1974. [1974] ECR 01405 Rozsudok ESD č. 13/76 vo veci Gaetano Doná proti Mario Mantero zo dňa 14.07.1976 [1976] ECR 01333

4


21

ospravedlniť rozpor určitých športových pravidiel s európskym právom vďaka čisto športovému záujmu týchto pravidel5. Nastavený trend rozhodovania ESD sa niesol aj ďalšími rozhodnutiami, ktoré sa dotýkali právnych vzťahov v oblasti športu. Išlo napríklad o rozsudky vo veciach Bosman6, Reliéfe7 , Lehtonen8 či Meca-Medina a Igor Majcen9. Z odôvodnenia uvedených rozhodnutí jednoznačne vyplýva, že zmienené športové pravidlá nesmú byť v rozpore s pravidlami právnymi, pretože tie sa rovnako aplikujú na šport ako na každú inú oblasť spoločenských vzťahov, aj keď je potrebné pri aplikácii právnych predpisov vziať do úvahy špecifický charakter športu10 . V oblasti športu sa stretávajú dva regulačné systémy. Jedná sa o systém právny, ktorý predstavuje vnútroštátny, komunitárny i medzinárodný právny poriadok a systém autonómnej športovej regulácie vytváranej samosprávnymi športovými združeniami. Do právneho systému samozrejme popri všeobecne záväzných právnych predpisoch musíme zaradiť aj právne obyčaje a zvyklosti11. Vzťah medzi týmito regulačnými systémami sa dá vyjadriť ako vzťah dvoch množín so spoločným prienikom. Z tohto pohľadu by sme právne vzťahy v oblasti športu mohli rozdeliť do nasledujúcich sfér: a) sféra, ktorá je upravená výlučne športovými normami a je mimo záujmu práva (napr. pravidlá jednotlivých športových zápasov či hier, pravidlá zaraďovania športovcov a športových družstiev do športových súťaží, disciplinárne opatrenia pri porušení športových pravidiel); podľa Sluku ide o športové pravidlá v užšom zmysle, netvrdí však, že ide o výlučnú sféru športovej regulácie12, b) sféra, ktorú upravujú športové normy, ale aj právne normy ba) prijaté vyslovene na účely regulácie určitých javov v oblasti športu (možno hovoriť o oblasti dopingu, či diváckeho násilia na športových podujatiach, ale aj právne vzťahy medzi športovým klubom a športovcom) bb) právne normy všeobecného charakteru (zmluvné vzťahy pri prestupoch hráčov, vysielacie a reklamné práva, oblasť preskúmavania rozhodnutí športových orgánov)

5

HAMERNÍK, P.: Sportovní právo s mezinárodním prvkem. Praha: Auditorium, 2007, s. 38

Pozri ods. 69. až 87. rozsudku vo veci C-415/93 Union royale belge des sociétés de football association ASBL v. Jean-Marc Bosman; SA d´ économie mixte sportive de l´ union sportive du littoral de Dunkerque, Union royale belge des sociétés de football association ASBL a Union des associations europeénnes de footbal (UEFA) v. Jean-Marc Bosman [1995] ECR I – 4921 7 Rozsudok ESD vo veci C-191/97 Christelle Deliége v. Ligue Francophone de Judo et Disciplines Associeés ASBL [2000] ECR – I-2549 8 Rozsudok ESD vo veci C-176/96 Jyri Lehtonen and Castors Canada Dry Namur-Braine ASBL v. Federation Royale Belge des Societes de Basketbal ASBL (FRBSB) [2000] ECR – I-2681 9 Rozsudok ESD vo veci C-519/04 P David Meca – Medina a Igor Majcen proti Komisii Ú. v. EÚ 6

(2006/C 244/14) Z pohľadu vzťahu športu a komunitárneho práva o tom pojednáva napr. Pons; PONS, J.-F.: Sport and European Competiton Policy. 26th Annual Conference on International Antitrust Law & Policy 14.-15. October 1999, New York: Fordham Corporate Law Institute, s. 6

10

K tomu bližšie SUCHOŽA, J. – HUSÁR, J.: Obchodné zvyklosti a zásady obchodného práva. Právník, ročník 146, 2007 č. 11, s. 1189 a nasl.

11

SLUKA, T.: Profesionální sportovec (právní a ekonomické aspekty). Praha: Havlíček Brain Team, 2007 s. 19

12


22

c) sféra, ktorá je upravená výlučne právnymi normami vzťahujúcimi sa na určité otázky výkonu športu (daňové zvýhodňovanie športových organizácií, financovanie športu dotáciami zo štátneho rozpočtu, sponzorstvo).13 Špecifický charakter športu sa snažia jednotlivé krajiny zohľadňovať prijímaním špeciálnej športovej legislatívy, tak ako je to uvedené sub ba). Králík potom rozdeľuje jednotlivé štáty podľa toho, do akej miery regulujú oblasť športu prostredníctvom vlastnej legislatívy na štáty s liberálnym modelom zasahovania do oblasti športu a štáty s intervenčným modelom. Intervenčný model, ktorý sa podľa neho prejavuje aj v Slovenskej republike je charakteristický skutočnosťou, že hlavným garantom športu je štát, spravidla prostredníctvom vládnej inštitúcie, štát zodpovedá za rozvoj a podporu športu a spolupracuje pritom so športovými organizáciami14.

Aktuálny stav športovej legislatívy na Slovensku Čitateľ znalý aktuálnej slovenskej právnej úpravy športu by mohol zapochybovať o predchádzajúcich riadkoch, kde sa spomína intervenčný model vzťahu športu a práva uplatňujúci sa na Slovensku. Aktuálne platný zákon č. 288/1997 Z. z. o telesnej kultúre a o zmene a doplnení zákona č. 455/1991 Zb. o živnostenskom podnikaní (živnostenský zákon) v znení neskorších predpisov možno vzhľadom na jeho strohú úpravu len s veľkou dávkou fantázie označiť za základný zákon o športe, predstavujúci uplatnenie onoho intervenčného modelu, keďže väčšinu otázok, ktoré by mali zákony o športe riešiť, neupravuje. Jednako však z neho prvky štátneho intervencionizmu do oblasti športu vyplývajú. Spomenutý zákon vymenúva orgány štátnej správy na úseku starostlivosti o telesnú kultúru a vymedzuje ich právomoci. Ako jednu z úloh štátu vymedzuje štátnu podporu prípravy a účasti športovcov na reprezentácii Slovenskej republiky. Orgánom štátnej správy ukladá spolupracovať pri zabezpečovaní podmienok a prostriedkov na prípravu športovcov a ich lekársku starostlivosť, ako aj pri uvoľňovaní reprezentanta z výkonu služby v ozbrojených zložkách. Konkrétne ukotvuje aj finančnú podporu športu zo strany štátu, keď medzi zdroje financovania telesnej kultúry zaraďuje prostriedky štátneho rozpočtu najmenej vo výške 0, 5 percenta jeho ročného objemu alebo prostriedky štátneho rozpočtu ustanovené osobitným zákonom o podpore športu štátom. Zákon o telesnej kultúre teda sám predpokladal prijatie ďalšieho právneho predpisu, konkrétne zákona o podpore športu štátom. Zákonodarca si však uvedomoval, že každodenný praktický športový život sa borí s viacerými problémami než je podpora športu zo strany štátu a postavil si pred seba oveľa náročnejšiu úlohu, a to prijať zákon o športe, ktorý by komplexne upravil všetky právne vzťahy vznikajúce pri prevádzkovaní športovej činnosti.

Pôvodný návrh zákona o športe Pripájam sa k názorom, podľa ktorých najmä profesionalizácia športu priniesla so sebou širokú škálu nejasností, legislatívnych medzier, problémov a otáznikov, ktoré prechádzajú skrz celým právnym poriadkom15. Mnohé 13

Bližšie pozri: KRÁLÍK, M.: Právo ve sportu, Praha: C. H. Beck, 2001 , s. 12-15

14

Tamtiež, s. 179

15

KRÁLÍK, M.: Zamyšlení nad tzv. sportovním právem. Právní rozhledy, VI, 1998, č. 10, s. 491.


23

z týchto problémov boli nastolené už pri rozhodnutiach ESD vo vyššie spomínaných prípadoch. Jedná sa najmä o právne postavenie profesionálnych športovcov v kolektívnych a individuálnych športoch, právnu povahu zmluvných vzťahov medzi profesionálnym športovcom a športovým klubom, postavenie a mieru autonómie športových organizácií, otázky vysielacích práv zo športových stretnutí, sponzorstva a pod. Vláda Slovenskej republiky už v predchádzajúcom volebnom období pripravila odvážny a prelomový návrh zákona o športe16, v ktorom ponúkla riešenie mnohých z týchto otázok. Odvážny preto, lebo mal pomerne radikálnym spôsobom upraviť postavenie športovcov a ich vzťahov k športovým klubom. Návrh zákona o športe zohľadnil v rámci úpravy postavenia športovcov dve kľúčové delenia športu, ktoré majú na tieto otázky zásadný vplyv, a to rozlišovanie športu amatérskeho a profesionálneho a rozlišovanie kolektívneho športu a individuálneho športu. Napriek tomu, že sa zákonodarca vybral správnou cestou, nedošiel podľa môjho názoru do vytúženého cieľa. Rozlišovacie kritérium, ktoré zvolil pri delení športu na vyššie spomenuté oblasti, bolo nevhodné.

Profesionálny a amatérsky šport V zmysle § 2 ods. 2, písm. b) návrhu zákona o športe sa profesionálnym športovcom rozumela fyzická osoba, ktorá vykonáva šport v pracovnoprávnom vzťahu na základe športovej zmluvy alebo ako samostatne zárobkovo činná osoba a v zmysle písm. c) tohto ustanovenia sa amatérskym športovcom rozumela fyzická osoba, ktorá vykonáva šport na základe dohody o vykonaní športovej práce. Vymedzenie právneho postavenia amatérskeho športovca tak ako vyplývalo z návrhu zákona o športe však nezodpovedalo všeobecným predstavám o podstate amatérskeho športu. Takáto úprava je v rozpore s doterajším chápaním amatérskeho športu ako činnosti vykonávanej bezodplatne. Napr. čl. 29 bod 11 Prestupového poriadku futbalu pre amatérov schváleného SFZ 10. júla 1993 v znení neskorších predpisov za amatéra v súlade so znením Poriadku FIFA upravujúceho štatút a prestupy hráčov futbalu považuje takého hráča, ktorý za to, že hrá futbal, alebo za činnosť súvisiacu s týmto športom nikdy nedostal vyššiu náhradu, ako je suma skutočných nákladov, ktoré mu pri výkone tejto činnosti vznikajú. Podobne aj poľský zákon o telesnej kultúre vníma odplatnosť vykonávania športovej činnosti ako rozlišovacie kritérium medzi amatérskym športom a profesionálnym športom, pričom v zmysle art. 3 uvádza, že profesionálny šport sa vykonáva za účelom zárobku17. Isteže existujú prípady, keď amatérski športovci dostávajú určité plnenia z dôvodu vykonávania športovej činnosti, ale spravidla ide iba o plnenia, ktoré majú slúžiť na náhradu ich nákladov, ktoré im účasťou v športovej súťaži vznikli, nemali by im však poskytovať odmenu za účasť v športovej súťaži. Poskytovanie náhrady nákladov amatérskym športovcom má skôr právny základ v členskom vzťahu takéhoto športovca k niektorému športovému klubu alebo zväzu, nie však Paragrafové znenie tohto návrhu zákona na: http://www.rokovania.sk/appl/material.nsf/0/FE52238C945CF595C12571060048FC41/$FILE/Zdroj.ht ml (ďalej len „návrh zákona o športe“).

16

SOBCZAK, J.: Prawo sportowe (wybór aktów normatywnych), Toruń: Towarzystwo Naukowe Organizacji i Kierownictwa, 1998, s. 16

17


24

v dohodách o vykonávaní práce mimo pracovného pomeru, na základe ktorých by mal športovec okrem úhrady nákladov dostať aj odmenu.

Kolektívny a individuálny šport Pri definícii profesionálneho športovca rátal návrh zákona s dvoma odlišnými situáciami, a síce, že profesionálny športovec vykonáva svoju činnosť na základe športovej zmluvy alebo ako samostatne zárobkovo činná osoba. Rozdiel spočíva v tom, či profesionálny športovec vykonáva kolektívny šport alebo individuálny. V kolektívnom športe totiž športovec vystupuje v mene nejakého klubu, ku ktorému je vo vzťahu založenom športovou zmluvou, v individuálnych športoch pôsobí športovec samostatne. Kolektívnym športom sa v zmysle § 2 ods. 1 písm. c) návrhu zákona rozumelo športové odvetvie, v ktorom je šport vykonávaný najmenej dvoma fyzickými osobami, ktoré tvoria jedného účastníka športovej súťaže, ak v tejto súťaži nie je súťaž jednotlivcov. Definícia individuálneho športu sa neuvádza, znamená to zrejme, že ostané športy sa rozumejú ako športy individuálne. Problematicky môže vyznievať spojenie „ak v súťaži nie je súťaž jednotlivcov“. Ak mal zákonodarca na mysli, že kolektívne športy sú iba tie, kde existujú iba súťaže kolektívov a neexistujú súťaže jednotlivcov, nastane problém so zaradením niektorých športov ako sú napr. tenis, box, plávanie, atletika, kde existujú ako súťaže kolektívov tak aj jednotlivcov. Pritom ak súťažia športovci v mene nejakého športového klubu, mali by sa aj v týchto športoch na nich vzťahovať pravidlá o kolektívnych športoch, lebo vstupujú do určitého vzťahu so športovým klubom, ktorý má rovnaké prvky ako pri „čistých“ kolektívnych športoch. Takýto výklad by však skôr prichádzal do úvahy, ak by sa v spomenutej definícii nachádzalo spojenie „v športe nie je súťaž jednotlivcov“. Zákonodarca však použil formuláciu „v súťaži (zrejme mal na mysli súťaž kolektívov) nie je súťaž jednotlivcov“. V tomto zmysle by sa teda niektoré športové odvetvia, v ktorých sa uskutočňujú súťaže kolektívov aj jednotlivcov, mohli považovať aj za individuálne aj za kolektívne športové odvetvia. Interpretačný problém by mohol nastať napr. pri súťažiach Formuly 1, kde v rámci tej istej súťaže sa vyhodnocuje súťaž jednotlivcov i kolektívov (Pohár konštruktérov), čo by nasvedčovalo tomu, že motorizmus, prípadne iba Formula 1 je individuálnym športom, hoci evidentne je vzťah jednotlivých pilotov Formule 1 a ich tímov budovaný na princípe, na akom fungujú vzťahy – športovec a športový klub v kolektívnych športoch. Individuálne športové odvetvia sú a contràrio tie, ktoré nespĺňajú znaky kolektívnych športových odvetví. Ide o odvetvia, v ktorých sa konajú súťaže jednotlivcov. Podľa nášho názoru je potrebné chápať súťaž jednotlivcov ako súťaž, kde športovci ako fyzické osoby vystupujú vo svojom mene, vo svojom mene a na svoju zodpovednosť sa zúčastňujú športovej súťaže, teda vo svojom mene a na svoju zodpovednosť vstupujú do právnych vzťahov s organizátorom súťaže. V kolektívnych športových odvetviach budú potom v športových súťažiach štartovať športovci nie vo svojom mene, ale v mene a na zodpovednosť nejakej inej osoby, akou je napr. športový klub alebo nejaké združenie. Pritom by nemalo byť rozhodujúcim, či v konkrétnej súťaži je kolektív reprezentovaný iba jedným športovcom, alebo viacerými. Tak by sa mohli aj športy ako tenis, stolný tenis,


25

box, zápasenie a pod. považovať za kolektívne športy, ak by športovci súťažili v mene kolektívov a zároveň aj za individuálne športy, ak by športovci súťažili v mene svojom, tak ako je to napr. v profesionálnych tenisových súťažiach organizovaných ATP a WTA. Rozlišovacie kritérium by nemalo spočívať v tom, či v danom športe existuje súťaž jednotlivcov z hľadiska počtu športovcov vystupujúcich ako jeden účastník súťaže, ale kritériom by malo byť, či v daných športových odvetviach súťažia jednotlivci alebo kolektívy. Tak by sme možno dospeli k záveru, že v podstate neexistujú čisto individuálne športy, keďže v každom športe existuje aj súťaž kolektívov (nemáme však teraz na mysli reprezentačné kolektívy, kde je situácia zložitejšia). Správnejšie by bolo potom nehovoriť o individuálnych a kolektívnych športoch, ale o individuálnych a kolektívnych športových súťažiach, lebo rozdiel v právnych vzťahoch a v právnych následkoch spočíva práve v tom, či športovec súťaží v mene kolektívu alebo v mene svojom, a nie v tom koľko športovcov tvorí jedného účastníka súťaže. Kameňom úrazu bola skutočnosť, že podľa návrhu zákona sa mal športovou profesionálnou zmluvou založiť pracovný pomer. Následne v § 57 a nasl. návrhu zákona o športe je táto športová zmluva upravená, najmä pokiaľ ide o niektoré otázky jej uzavierania, doby trvania, práva a povinnosti zmluvných strán, zodpovednosti za ich porušenie i skončenia zmluvného vzťahu. Na právne vzťahy vznikajúce medzi športovým klubom a športovcom, ktoré nebudú upravené v zákone o športe bude zrejme potrebné aplikovať príslušné ustanovenia Zákonníka práce, aj keď táto doložka subsidiarity v zákone o športe chýba, z terminologického hľadiska i z logiky veci to tak vyplýva. Návrh zákona uvádza, že medzi športovým klubom a športovcom je pracovný pomer a ten sa predsa zakladá pracovnou zmluvou v zmysle Zákonníka práce. Pokiaľ však predmetom pracovnej zmluvy bude výkon športovej činnosti, bude potrebné na túto zmluvu použiť aj ustanovenia osobitného zákona (zákona o športe) upravujúce pracovnú zmluvu o športovej činnosti. Úprava športovej zmluvy v zákone o športe totiž obsahuje len určité odchýlky od pracovnej zmluvy, ktoré je potrebné vo vzťahu medzi športovým klubom a športovcom dodržiavať vzhľadom na charakter výkonu športovej činnosti a špecifiká vyskytujúce sa v oblasti športu. O tom, či tieto odchýlky sú v navrhovanom znení zakomponované šťastne, by sa dalo polemizovať dlho, v tomto texte na to však nie je priestor. Tieto ustanovenia návrhu zákona sa stretli s búrkou nevôle zo strany predstaviteľov športovej samosprávy. Pre športové kluby (a z hľadiska daní a sociálneho zabezpečenia aj pre niektorých športovcov) je výhodnejšie upravovať právny vzťah so svojimi športovcami obchodnoprávnymi či občianskoprávnymi zmluvami. Zákonodarca však podľa môjho názoru vychádzal s ustálenej a vyššie spomenutej judikatúry ESD, z ktorej vyplýva, že vzťah športového klubu a športovca je pracovnoprávny, ako aj z legálnej definície pojmu závislá práca podľa zák. č. 311/2001 Z. z. Zákonník práce, ktorá tento záver potvrdzuje. Prvok závislosti je napr. u profesionálnych futbalistov zrejmý. Futbalista nerozhoduje o sebe sám, či v sobotu nastúpi na zápas alebo nie, na akom poste bude hrať a akú taktiku zvolí. To všetko závisí od pokynov jeho klubu resp. trénera ako nadriadeného zamestnanca. Viac svetla sa snažil návrh zákona priniesť aj pokiaľ išlo o postavenie individuálnych športovcov. Možno konštatovať, že individuálny športovec vykonáva


26

športovú činnosť sústavne, samostatne18, vo vlastnom mene, na vlastnú zodpovednosť, za účelom dosiahnutia zisku19, takže vykazuje znaky živnosti. Živnostenský zákon (ŽZ) pri negatívnom vymedzení pojmu živnosť v ustanovení § 3 ŽZ výkon športovej činnosti neuvádza, a nevylučuje ju teda zo živnostenského podnikania, beztak sa však na výkon športovej činnosti živnosti ani iné podnikateľské oprávnenia nevydávajú a individuálny športovec je považovyný za akúsi samostatne zárobkovo činnú osobu sui generis. Návrh zákona o športe uvádzal, že profesionálny športovec, ktorý vykonáva športovú činnosť v profesionálnej súťaži alebo otvorenej súťaži a vystupuje samostatne vo svojom mene a na vlastnú zodpovednosť, sa považuje za samostatne zárobkovo činnú osobu podľa osobitného predpisu. Poznámka pod čiarou prezrádza, že týmto osobitným predpisom je ŽZ. Takýto športovec by mal byť teda podnikateľom v zmysle § 2 ods. 2 písm. b) ObchZ. Dôvodová správa k návrhu zákona o športe v tejto súvislosti uvádza, že ak výkon športovej činnosti nevykazuje prvky závislej činnosti, to znamená, že športovec z inštitucionálneho hľadiska vystupuje samostatne vo svojom mene a na vlastnú zodpovednosť, má takýto športovec postavenie samostatne zárobkovo činnej osoby. V dôsledku toho, právna úprava športovej činnosti vykonávanej samostatne spadá do režimu obchodného práva. Je iste potrebné presne stanoviť, či má byť niekto považovaný za podnikateľa, alebo len za inú samostatne zárobkovo činnú osobu, lebo potom pri úprave jej záväzkových vzťahov s organizátorom športovej súťaže, výrobcom športovej výstroje či televíznym vysielateľom má táto skutočnosť vplyv na aplikáciu obchodného alebo občianskeho kódexu. Nedôslednosť pri riešení tohto problému bolo možné návrhu zákona o športe vyčítať.

Zákon o organizácii a podpore športu Vyššie analyzovaný návrh zákona o športe sa nedožil ani prvého čítania v Národnej rade Slovenskej republiky, keďže po parlamentných voľbách v roku 2006 sa vytvorila nová vláda a nastalo nové rozloženie politických síl v parlamente. Ani nová vláda však neopustila cieľ prijať nový zákon o športe, ktorý by plnil úlohu základného predpisu o športe. Pracovná skupina, ktorá pripravila návrh zákona o športe v predchádzajúcom volebnom období, navyše ostala nezmenená. Kto však očakával, že pri pokračujúcich prácach na príprave návrhu zákona sa v novom volebnom období podarí odstrániť chyby, vytýkané predchádzajúcemu návrhu v predchádzajúcej kapitole tohto príspevku a podarí sa pripraviť kvalitnejšie legislatívne dielo, ostal nemilo prekvapený. Pod tlakom predstaviteľov športovej samosprávy, ktorí boli kategoricky proti tomu, aby bol vzťah medzi športovým klubom a profesionálnym športovcom upravený na princípe pracovného pomeru (s odchýlkami upravenými v zákone o športe), zákonodarca rezignoval na celú právnu úpravu postavenia profesionálSamostatnosť vykonávania činnosti môže byť pri niektorých individuálnych športoch sporná, čo súvisí s tým, že momentálne v našom právnom poriadku nemáme zadefinované kritéria rozdelenia individuálnych a kolektívnych športov a voči definícii v pripravovanej úprave možno mať výhrady. Nie vždy je možné na základe tejto definície posúdiť, ktoré športy sú individuálne a ktoré nie a aj v niektorých zdanlivo individuálnych športoch vystupujú športovci v rámci športových klubov a ich samostatnosť či vykonávanie činnosti vo vlastnom mene tu nie je úplne rozvinuté (napr. športová streľba, tenis).

18

Účel dosiahnutia zisku už v súčasnosti nemožno u profesionálnych individuálnych športovcoch podľa nášho názoru spochybňovať. Honoráre či finančné odmeny za výkon športovej činnosti sú pre nich ich hlavným zdrojom obživy.

19


27

nych a amatérskych športovcov. To, na čo celá odborná právnická obec čakala, sa teda do nového zákona nedostalo. Z tohto dôvodu ani nemožno dané legislatívne dielo vnímať ako zákon o športe a samotní tvorcovia nového zákona ho označili len ako zákon o podpore a organizácii športu. Tento zákon, ktorý nadobudne účinnosť 1. septembra 200820, sa totiž obmedzuje na úpravu úloh orgánov štátnej správy pri podpore športu, organizáciu športového diania, boj proti dopingu, úpravu rozhodovania sporov v športe, otázky športovej reprezentácie a informačného systému o športe. Nový zákon možno považovať iba za čiastočné splnenie cieľa, ktorý si vláda stanovila. Oproti predchádzajúcemu strohému zákonu č. 288/1997 Z. z. sme sa týmto zákonom posunuli dopredu iba pokiaľ ide o boj proti dopingu či presnejšie definovanie právomocí športových zväzov pri rozhodovaní sporov vznikajúcich pri organizácii a priebehu športových súťaží. V duchu politiky súčasnej vlády predstavuje zákon o organizácii a podpore športu krok späť, pokiaľ ide o postavenie športových klubov. V zmysle § 9 ods. 2 tohto zákona môže byť športový klub založený ako občianske združenie alebo ako obchodná spoločnosť založená na iný účel ako na účel podnikania. Zároveň v nasledujúcom ustanovení zákon určuje, ktoré platby predstavujú vlastné príjmy športového klubu. Vláda sledovala zámer, aby sa športové kluby venovali výlučne športu a nemali iné podnikateľské aktivity a aby negenerovali zisk, ale všetky príjmy investovali do svojej ďalšej činnosti. Takéto obmedzenie môže byť podľa môjho názoru kontraproduktívne. V čase, keď v okolitých krajinách pochopili, že prevádzkovanie športu je ekonomickou činnosťou, ktorá môže prinášať zisk a že sa športové kluby správajú na trhu ako dravé podnikateľské subjekty21, na Slovensku sa budeme zrejme tváriť, že situácia je iná a budeme viesť siahodlhé diskusie o aplikovateľnom právnom režime na tzv. nepodnikateľské obchodné spoločnosti. Naďalej budú športové kluby uzatvárať so svojimi hráčmi rôzne hybridné zmluvy o športovej činnosti a pod. predstierajúc, že športovci nie sú vo vzťahu ku klubu v pracovnom pomere, že si športovci sami majú plniť svoje odvodové povinnosti, že hádam pri cestách za svojimi športovými súpermi sa na nich nevzťahujú predpisy o cestovných náhradách a pod.

Záver Z vyššie uvedeného podľa môjho názoru vyplýva, že hoci sa v Slovenskej republike pripravovalo veľké a významné legislatívne dielo, ktoré malo byť akýmsi základným kódexom pre neustále sa dynamicky rozvíjajúcu oblasť športu, napokon z neho ostalo iba torzo. Základné problémy, ktoré trápia právnikov zaoberajúcich sa športom ostávajú nevyriešené a ponechané na často živelnú prax športových klubov či športových organizácií. Športová samospráva dosiahla vypustenie ustanovení o pracovnom pomere založenom profesionálnou športovou zmluvou a naďalej môžu žiť športové kluby a športové združenia v presvedčení, že ak svoj zmluvný vzťah so športovcom nenazvú pracovnou zmluvu, nemusia plniť povinnosti, ktoré zamestnávateľom ukladajú daňové predpisy a predpisy o sociálnom zabezpečení. Pokiaľ však Zákon20

Zákon č. 300/2008 Z. z. o organizácii a podpore športu a o zmene a doplnení niektorých zákonov

DI PIETRO, D.: The Dual Nature of Football Clubs and the Need for Special Legislation, The International Sports Law Journal, 2003, č. 2, s. 24 a nasl.

21


28

ník práce definuje závislú prácu a pokiaľ platí, že všetky zmluvy je potrebné hodnotiť podľa ich obsahu a nie podľa ich formálneho označenia, je toto ich presvedčenie krátkozraké a mnohí môžu pri najbližšej daňovej kontrole alebo kontrole zo Sociálnej poisťovne trpko precitnúť. Za súčasného stavu sa na právny vzťah medzi profesionálnym športovcom a športovým klubom vzťahuje len Zákonník práce. Návrh zákona o športe, ktorí predstavitelia športovej samosprávy zmietli zo stola mal obsahovať špeciálnu úpravu vo vzťahu k Zákonníku práce ako lex generalis, ktorá by zohľadňovala špecifiká právnych vzťahov v oblasti športu, krátkosť športovej kariéry, striedanie športových sezón a pod. Neprijatie komplexného zákona o športe a jeho oklieštenie na zákon o organizácii a podpore športu, vzhľadom na vyššie uvedené, vnímam ako nevyužitú šancu na skultivovanie právnych vzťahov v oblasti športu.

Použitá literatúra 1. ALLISON, L.: The Political Economy of Sport: Conceptual Problems and Regulatory Dilemmas. Sport, Politics and Public Policy, at the European Consortium for Political Research Joint Sessions of Workshops, Nicosia, Cyprus, 2006 2. DI PIETRO, D.: The Dual Nature of Football Clubs and the Need for Special Legislation, The International Sports Law Journal, 2003, č. 2, 3. HAMERNÍK, P.: Sportovní právo s mezinárodním prvkem, Praha: Auditorium, 2007 4. KRÁLÍK, M.: Právo ve sportu, Praha: C. H. Beck, 2001 5. KRÁLÍK, M.: Zamyšlení nad tzv. sportovním právem. Právní rozhledy 1998, č. 10. 6. SLUKA, T.: Profesionální sportovec (právní a ekonomické aspekty). Praha: Havlíček Brain Team, 2007 7. SOBCZAK, J.: Prawo sportowe (wybór aktów normatywnych), Toruń: Towarzystwo Naukowe Organizacji i Kierownictwa, 1998 8. SUCHOŽA, J. – HUSÁR, J.: Obchodné zvyklosti a zásady obchodného práva. Právník, ročník 146, 2007 č. 11 Resumé V predkladanom príspevku autor hodnotí stav právnej úpravy športu na Slovensku v súvislosti s prijatím nového zákona o organizácii a podpore športu. Tento zákon pritom porovnáva s predchádzajúcim návrhom zákona o športe, ktorý sa však do legislatívneho procesu nedostal. V rámci tejto analýzy autor poukazuje na problémy, ktoré bolo potrebné vyriešiť a vyjadruje sklamanie nad tým, že nová úprava k tomuto riešeniu neprispeje.

Im vorgelegtem Artikel Autor beurteilt den Stand der Regelung des Sports in der Slowakei im Zusammenhang mit Vorbereitung des neuen Gesetz über Oragnisation und Förderung des Sports. Er vergleicht dieses Gesetz mit dem vorherigen Vorschlag des Gesetzes über Sport, der sich aber nicht in legislativen Prozess geraten hat. In dieser Analyse, Autor zeigt daran, welche Probleme sollten gelöst sein und er ist entäuscht, dass es sich nicht gelingen hat.


29

AKTUÁLNE OTÁZKY NORMOTVORBY V OBLASTI FINANČNÉHO FINANČNÉHO TRHU A JEHO REGULÁCIE

Aktuelle Fragen der Normengestaltung im Gebiet des Finanzmarktes und der FiFinanzmark ktregelung nanzmar Ľubomír Čunderlík1 Recenzenti JUDr. Mgr. Tomáš Gábriš, PhD., MA, katedra právnych dejín, Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave. Mgr. Michael Kohajda, Ph.D., katedra finančního práva a finanční vědy, Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze. Kľúčové slová Finančný trh - regulácia finančného trhu - normotvorba - právna úprava finančného trhu - administratívne postihy subjektov finančného trhu - finančné a správne právo

Úvod Finančný trh je jednou z najdynamickejšie sa rozvíjajúcich oblastí spoločenských vzťahov, ktorých regulácia je podmienená viacerými celospoločenskými potrebami. Ide o vzťahy ekonomické, ktoré do značnej miery determinujú charakter a úlohy jednotlivých subjektov, ktoré na finančný trh vstupujú. Právna reglementácia týchto subjektov, ak vystupujú v postavení finančných sprostredkovateľov, a jednotných podmienok vstupu na trh, je viac ako nevyhnutná.2 Trh totiž nerieši všetko. Do popredia vystupuje v súvislosti s postavením finančných sprostredkovateľov a ich špecifickej podnikateľskej činnosti najmä otázka stability finančného trhu, ktorá má byť dosahovaná v záujme ochrany investorov, pri rešpektovaní pravidiel súťažného konania, dosahovaní a udržiavaní dôveryhodJUDr. Ľubomír Čunderlík, katedra obchodného, finančného a hospodárskeho práva, Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave.

1

Príspevok bol vypracovaný v súvislosti s riešením grantu Univerzity Komenského č.236/2008 s názvom „Regulácia finančného trhu a jeho administratívnoprávna a trestnoprávna ochrana – teoreticko-praktické aspekty slovenskej právnej úpravy v nadväznosti na právo ES a EÚ a jej komparácia s nemeckou právnou úpravou.“ V predkladanom článku sa zameriavam najmä na verejnoprávnu reguláciu finančného trhu. Regulácia finančného trhu sa tu rozumie v širšom slova zmysle, t.j. ako právna regulácia, nie iba ako regulácia v zmysle dohľadu nad finančným trhom. 2 S obdobným názorom sa možno stretnúť v ekonomickej literatúre. Pozri Pavlát, V. a kol: Kapitálové trhy. Druhé vydání. Praha: Professional publishing, 2005, s. 43-44. Regulácia ekonomických vzťahov vôbec podľa autorov nielenže nemá zhubné dôsledky, ale je pre kvalitu a rozvoj trhových vzťahov zcela nevyhnutná. Ďalej pozri Veselá, J.: Investování na kapitálových trzích. Praha: ASPI, a.s., 2007, s. 27. Autorka v uvedenej publikácii uvádza, že „podstata a charakter finančních trhů stejně jako zku-

šenosti z jejich fungování si vynucují, aby tyto trhy byly regulovány. Právě finanční trh se totiž vyznačuje určitými specifickými rysy a faktory, které nejsou-li regulací včas podchyceny a ošetřeny, mohou podstatným způsobem narušit hladké fungování finančního trhu, výrazně poškodit zájmy některých zúčastněných subjektů, ba dokonce napomoci rozšíření negativních dopadů do celé ekonomiky.“ Následne uvádza, že k „zabezpečení plynulého bezproblémového fungování finančního trhu je tedy nezbytné stanovit pravidla hry pro subjekty, ktoré se pohybují na tomto trhu, čož spočívá ve vymezení základních práv a povinností těchto subjektů, základních pravidel chování a vztahů mezi nimi.“


30

nosti a bezpečnosti finančného trhu.3 Prostriedkami dosiahnutia týchto nepopierateľných celospoločenských záujmov sú jednak a) právna regulácia ekonomických vzťahov na finančnom trhu ako stanovenie „pravidiel hry“ b) a kontrolná činnosť (štátny dohľad, resp. dozor) zameraná na dodržiavanie regulácie v písmene a) a vynucovanie jej presadzovania; „...na

regulatorní činnost plynule navazuje činnost kontrolní, jež napomáhá uvedení předpisů a pravidel v život a dbá na jejich dodržování.“4 Kontrolná činnosť na finančnom trhu je však vyjadrená v časti najmä právnych noriem upravujúcich finančný trh a pôsobí ako ochranná zložka. Keďže je kontrolná činnosť zakotvená prostredníctvom predpisov rôznej povahy, môžeme hovoriť o úprave finančného trhu a jeho kontroly sumárne ako o regulácii finančného trhu, t.j. usmerňovaní, upravovaní všetkých tých vzťahov na finančnom trhu, ktoré sú podstatné z hľadiska stability finančného trhu (a ďalších už vymenovaných záujmov).

Flexibilita a interpretácia regulácie V predmetnom článku oddeľujem reguláciu v oblasti finančného trhu od jeho normotvorby účelovo, hoci obe sa navzájom prelínajú a spolu bezprostredne súvisia. Právna regulácia finančného trhu je veľmi obsiahla a zároveň natoľko špecifická, že jej problematike dokáže porozumieť len odborná verejnosť, ktorá s ňou prichádza do styku prakticky každodenne (už len preto, že ide o skutočne veľmi často sa meniacu legislatívu) a má na jej zvládnutie dostatočnú odbornú kapacitu s dôrazom na právne a ekonomické vzdelanie, pričom práve správne pochopenie podstaty spoločenských vzťahov finančného trhu, t.j. ekonomických je východiskom pre ich optimálnu právnu úpravu s dosiahnutím cieľov už vyššie uvedených. „Príliš striktní, přísná a detailní úroveň regulace a dozoru zabraňují

vytvoření a fungování konkurenčního prostředí a naopak příliš nízká, nedůsledná a omezená úroveň regulace a dozoru je zase živnou půdou pro úspěšné provádění různých finančních machinací a podvodů.“5 V súvislosti s optimálnou mierou regulácie je potrebné zdôrazniť dve skutočnosti. Prvou je potreba kvalitatívne a kvantitatívne rôznorodej regulácie finančného trhu vzhľadom na rôznorodé subjekty finančného trhu a ich činnosti, druhou primeraný stupeň regulácie v závislosti od vývojového cyklu ekonomických procesov, ktorý je v rôznych obdobiach rozdielny. Z takejto konštrukcie právnej regulácie je potom možné správne a efektívne vykladať jednotlivé ustanovenia právnych noriem regulujúcich finančný trh. Ich rigidita a maximálne nasadenie sa musia aplikovať v období od ich vzniku a počiatočného rozvoja, aby sa tak mohla „náležite zakotviť“ správna interpretácia nových, dosiaľ málo známych ekonomických pravidiel. Táto rigidita a intenzita môže a musí byť uvoľňovaná v súlade s tým, ako sa táto

Porovnaj § 1 ods. 1 druhá veta zákona č. 747/2004 Z.z. o dohľade nad finančným trhom a o zmene a doplnení niektorých zákonov v znení neskorších predpisov, ktorá uvádza ciele dohľadu nad finančným trhom ako činnosti zameranej na kontrolu dodržiavania všeobecne záväzných právnych predpisov regulujúcich oblasť finančného trhu. Porovnaj aj Veselá, J.: Investování na kapitálových trzích. Praha: ASPI, a.s., 2007, s. 30. Autorka uvádza nasledovné ciele regulácie a dohľadu: konkurenčnosť, transparentnosť, dôveryhodnosť, stabilita, likvidita a efektivita finančného trhu a fungujúce mechanizmy ochrany investorov.

3

4

Veselá, J.: Investování na kapitálových trzích. Praha: ASPI, a.s., 2007, s. 94.

5

Veselá, J.: Investování na kapitálových trzích. Praha: ASPI, a.s., 2007, s. 29.


31

interpretácia pravidiel stáva súčasťou bežnej praxe všetkých zúčastnených subjektov.6 Domnievam sa, že príkladom správnej interpretácie legislatívy je práve výklad stručnej právnej úpravy manipulácie s trhom v § 131a zákona č. 566/2001 Z.z. o cenných papieroch a investičných službách a o zmene a doplnení niektorých zákonov (zákon o cenných papieroch) v znení neskorších predpisov, ktorá je strohým premietnutím európskej smernicovej úpravy. V odseku 1 tohto paragrafu je generálna klauzula manipulatívneho správania, ktorej príkladmé vyjadrenie sa nachádza v odseku 2. Nakoľko však ide o konanie, ktorého konkrétne prejavy sa neustále rozvíjajú a rozširujú tak, že už presahujú rámec odseku 2, je potrebné stanoviť kritériá posudzovania manipulatívneho správania. Takýmito kritériami sú indikátory manipulácie v odseku 3, ktoré však samy osobe manipuláciou nemusia byť. Napriek tomu musí každá trhová manipulácia spĺňať základné znaky v odseku 1. Pretože ide na pomery nerozvinutého slovenského kapitálového trhu o pomerne zriedkavý jav, z hľadiska orgánu regulácie a dohľadu je prospešnejšie vychádzať z rigidného výkladu a pridŕžať sa najmä už definovaných prejavov manipulácie v odseku 2. Pripustiť extenzívny výklad v nadväznosti na generálne ustanovenie odseku 1 v snahe postihnúť širší okruh manipulatívnych konaní by bolo v našich podmienkach vzhľadom na nedostatočné praktické skúsenosti riskantné a mohlo by viesť k rozporu s úmyslom európskej smernicovej úpravy.

Rozsah regulácie Regulácia finančného trhu sa zdá byť v porovnaní s inštitútmi dohľadu, resp. dozoru, ktoré sú pojmovo niekedy zameniteľné práve vďaka svojim vzájomným úzkym väzbám, jednoznačnejšie definovateľná. V Slovníku cudzích slov sa pre naše potreby pod reguláciou okrem iného chápe: „1. usmerňovanie, riadený zásah s cieľom usmerniť proces ... “7 Musíme však určiť, kto usmerňuje, resp. zasahuje, akými prostriedkami, aký proces a prečo. Aby sa dosiahla rovnosť šancí pri súčasnom rešpektovaní trhových princípov, nemal by regulátor súčasne byť súťažiteľom, účastníkom trhu. Pre jeho postavenie by malo byť charakteristické nestranné a nezávislé rozhodovanie od hlavných aktérov celého finančného trhu. Svoju pôsobnosť musí vykonávať v rozsahu a na základe zákona, nakoľko ňou obmedzuje podnikateľské prípadne iné ekonomické aktivity subjektov vstupujúcich na trh. Využíva teda prostriedky v súlade s právom a usmerňuje nimi trhový proces tak, aby sa zabezpečil udržateľný stav trhu s perspektívou budúceho rozvoja. Rovnako je dôležité rozlíšenie právnej a ekonomickej regulácie, nakoľko sa regulácia vyskytuje ako právna i ako ekonomická kategória, s príslušnými právnymi alebo ekonomickými nástrojmi usmerňovania. Mnohokrát je ekonomická regulácia výsledkom aplikácie právnych ustanovení, ktoré ju zakotvujú ako možnosť, oprávnenie, dispozíciu, nastupujúcu v prípade splnenia podmienok hypotézy právnej normy. Dochádza tak k prekrývaniu obidvoch, v dôsledku čoho sú vzájomne obidve previazané. Právnym regulátorom je v najširšom poňatí zákonodarný orgán štátu, ktorý spĺňa všetky vyššie vymenované náležitosti. Keďže je oprávnený právne regulovať všetky oblasti spoločenského života, nezostáva mu viac času na detailnejší „zásah“. Preto – tak ako v iných oblastiach – poveruje na základe zákona reguláciou iný, jeho kontrole podliehajúci štátny orgán alebo

6

Pavlát, V. a kol: Kapitálové trhy. Druhé vydání. Praha: Professional publishing, 2005, s. 44.

7

Piťová, M. - Piťo, V.: Slovník cudzích slov. Bratislava: KNIHA – SPOLOČNÍK, 2001, s. 551.


32

osobitnú verejnoprávnu inštitúciu, zriadenú na tento účel zákonom (resp. aj na plnenie iných úloh), pričom si sám originálnu právnu regulačnú právomoc ponecháva. Takýto orgán regulácie sa niekedy prekrýva s orgánom dohľadu, ktorý nad dodržiavaním tejto regulácie dohliada. Dosahujú sa tým efektívnejšie ciele regulácie, ktoré sú v podstate rovnaké s cieľmi dohľadu. Ďalším riešením je rozloženie regulácie na viacero od seba relatívne nezávislých orgánov, čím sa bremeno zodpovednosti za vývoj na finančnom trhu delí. V záujme maximálneho zohľadnenia požiadaviek jednotlivých segmentov finančného trhu sa pristupuje väčšinou aj k tretiemu riešeniu – podieľaniu sa na regulácii aj formou konzultácií, spolupráce (na štátnej i medzinárodnej úrovni) a pripomienok iných subjektov, často aj účastníkov finančného trhu, čím sa prehlbuje demokracia rozhodovania v štáte. Východiskom generálnej regulácie parlamentom je dostatočná informovanosť hlavného regulátora, preto sa priamo zákonom zvykne ustanoviť informačná povinnosť na strane orgánu regulácie a dohľadu voči zákonodarnému zboru.8 Zákonné vymedzenie dohľadu nad finančným trhom v Slovenskej republike do rámca dohľadu zaraďuje okrem iného i podzákonnú - sekundárnu normotvorbu (t. j. oprávnenie všeobecne záväznými právnymi predpismi právne regulovať), spoluprácu s príslušnými ústrednými orgánmi štátnej správy pri normotvorbe zákonnej i podzákonnej a všestrannú spoluprácu v rozsahu potrebnom na výkon dohľadu, vrátane zahraničia.9

Teoreticko--právne zaradenie právnej regulácie finančného trhu Teoreticko Z právno-teoretického hľadiska systémového zaradenia do právnych odvetví sa právna úprava finančného trhu a jeho dohľadu, resp. dozoru radí do odvetvia finančného práva, ktoré je samo vnútorne diferencované. Vychádzajúc z nového prístupu skúmania finančného práva podľa úsekov sa považuje za súčasť úseku peňažného obehu – a to konkrétne práva finančného trhu.10 Pritom „predmetom

práva finančného trhu sú spoločensko-ekonomické vzťahy, ktoré vznikajú v procese tvorby, fungovania a rozvoja sústavy finančného trhu, predovšetkým jeho mnohorakých nástrojov a početného množstva subjektov, ktoré ďalej existujú v procese orgánov regulácie finančného trhu, ako aj spoločenskoekonomické vzťahy, ktoré vznikajú v rámci regulácie finančného trhu ostatnými orgánmi štátnej správy, v záujme fyzických a právnických osôb, ako aj samotného štátu.“11 Objavujú sa však aj názory, ktoré označujú právo finančného trhu ako právo obchodné, ktoré nie je možné definovať ako pododvetvie finančného práva a že ide predovšetkým o ekonomickú kategóriu, nie o právne odvetvie, resp. pododvetvie finančného práva.12 V poslednom prípade však Pozri § 1 ods. 3 písm. e) zákona č. 747/2004 Z. z. o dohľade nad finančným trhom a o zmene a doplnení niektorých zákonov v znení neskorších predpisov.

8

Pre porovnanie pozri § 1 ods. 3 písm. b), c), d) zákona č. 747/2004 Z. z. o dohľade nad finančným trhom a o zmene a doplnení niektorých zákonov v znení neskorších predpisov.

9

Bližšie pozri Balko, L.-Králik, J. a kol.: Finančné právo. I. časť. Bratislava: VO PF UK, 2005, s. 36, 45., Balko, L.-Králik, J. a kol.: Finančné právo. II. časť. Bratislava: VO PF UK, 2005, s. 573, 628 a nasl.

10

11

Balko, L.-Králik, J. a kol.: Finančné právo, II. časť. Bratislava: VO PF UK, 2005, s. 575.

Šmátrala, M.: Kam zaradiť právo finančného trhu alebo zopár slov o predmete finančného práva. Obchodné právo, 2005, č. 12, s. 39-40. Autor uvádza, že „jediný súvis s právom finančným možno vidieť predovšetkým v kontrole subjektov finančného trhu.“ V zmysle článku ide teda o dohľad nad finančným trhom. Králik, J.-Jakubovič, D.: Aktuálny systémový problém teórie finančného práva. Elektronický zborník z konferencie Dny veřejného práva 2007. Brno: MU, 2007. Autori obdobne 12


33

potom nemožno vôbec o „práve finančného trhu“ ako súhrne právnych noriem upravujúcich finančný trh hovoriť; vhodnejšie by bolo azda označenie „finančný trh“, hoci sa domnievam, že takto by sme dospeli k prílišnému zovšeobecneniu, pričom by sme sa súčasne nevyhli riziku zúženého stotožňovania s finančným trhom ako takým. Preto je podľa môjho názoru adekvátne hovoriť o regulácii finančného trhu v zmysle platnej právnej úpravy (právna regulácia). Nemecká literatúra v oblasti právnej úpravy finančného trhu zachádza ešte ďalej. Pri vymedzovaní pojmu bankové právo (das Bankrecht) zavádza ako jeho časti: právo bankových obchodov (súkromné bankové právo), právo bankového dohľadu (verejné bankové právo) a právo bankových subjektov (kolízia verejného a súkromného práva, súbeh finančného a obchodného práva).13 Popri bankovom práve uvádza aj právo kapitálového trhu (das Kapitalmarktrecht)14, ktoré pokrýva ostatné subjekty finančného trhu (neberieme tu do úvahy poisťovacie subjekty, ktoré sú predmetom úpravy tzv. das Versicherungsrecht).15 Dôvodom takéhoto delenia je vysoký stupeň rozvoja finančného trhu v danom štáte (nejde len o Nemecko, ale aj o USA, Veľkú Britániu, Francúzsko, Taliansko a pod. na rozdiel od Slovenskej republiky, kde bola kontinuita vývoja prerušená až do roku 1989), ktorý si bezpodmienečne vyžiadal oddelenie bankovej podnikateľskej sféry ako „kolosu“ s najväčším objemom finančných prostriedkov na trhu od sféry ostatných sprostredkovateľov finančných služieb, pre ktorú sa zaužíval pojem subjekty kapitálového trhu, hoci pochopiteľne i banky vystupujú ako jeho účastníci (prostredníctvom investičného bankovníctva). Práve zložitosť sledovania činností bánk a ich rizík si vyžiadala osobitný prístup aj v podobe vlastnej bankovej regulácie. Podobnú diferenciáciu bankového práva uvádza aj staršia slovenská literatúra, ktorá rozlišuje bankové právo ústredných (ceduľových) bánk a bankové právo obchodných bánk, ktoré je podľa autorov často súčasťou obchodného práva.16 Mimo toho odkazuje na teoretické rozpracovanie poistného práva v medzivojnovej ČSR, pod ktorým sa rozumel súhrn zákonných ustanovení upravujúcich právne pomery v súkromnom vlastníctve, v členení na správne poistné právo (úprava štátneho dozoru nad súkromnými poisťovňami) a súkromné poistné právo (úprava zmluvných vzťahov medzi poisťovňou a poistníkom).17 Aj napriek teoretickým polemikám

uvádzajú, že „jedinú súvislosť týchto právnych noriem (rozumej právne normy regulujúce finančný

trh, pozn. autora) s finančno-právnymi reguláciami možno identifikovať výlučne pri právnej úprave kontroly subjektov finančného trhu.“ Bez problémov však pripúšťajú „existenciu právnej regulácie finančného trhu“ ako takej. Pozri Sethe, R.: Deutsches und Europäisches Bank- und Kapitalmarktrecht. Halle a. d. Saale: Juristische Fakultät/Martin-Luther Universität Halle-Wittenberg, 2005, s. 4. Chovancová, K.-Králik, J.: Bankové úverové zmluvy v Spolkovej republike Nemecko. In: Zborník z medzinárodnej vedeckej konferencie Financovanie verejnej správy (aktuálne problémy). Bratislava: APZ, 2007, s. 72.

13

Siller, Ch.: Bank- und Kapitalmarktrecht. Heidelberg: Müller C. F., 2008. Buck-Heeb, P.: Kapitalmarktrecht. 2. völlig neu bearb. Auflage. Heidelberg: Müller C. F., 2007.

14

Fahr, U.-Kaulbach, D.-Bähr, G.W.: Versicherungsaufsichtsgesetz (VAG): Kommentar. 4. neu bearb. Auflage. Beck juristischer Verlag, 2007.

15

16

Grúň, L.-Králik, J.: Základy finančného práva na Slovensku. Bratislava: MANZ, 1997, s. 160.

Grúň, L.-Králik, J.: Základy finančného práva na Slovensku. Bratislava: MANZ, 1997, s. 196. Bližšie pozri Marvan, M.-Chaloupecký, J.: Dějiny pojišťovnictví v Československu. 2. díl. 1918-1945. Bratislava: Alfa konti, 1993. Hovoriť o existencii správnoprávnych noriem na finančnom trhu je veľmi odvážne, no z hľadiska dnešného právneho vývoja skôr prežité, nakoľko už ide o právne normy finančného práva, ktoré bolo v minulosti súčasťou práva správneho. Otázne však naďalej zostáva zaradenie súkromnoprávnych noriem upravujúcich vzťahy na finančnom trhu do právneho odvetvia fi-

17


34

možno z naznačeného jednoznačne vyvodiť záver, že v každej skupine subjektov finančného trhu možno okrem súkromnoprávnych prvkov nájsť aj prvky verejnoprávne, ktoré reprezentuje najmä inštitút dohľadu, resp. dozoru ich podnikateľských aktivít. Tieto prvky sú konštruované najčastejšie ako informačné povinnosti dohliadaných subjektov, či už voči orgánu dohľadu alebo voči investorskej verejnosti, ktorým zodpovedá právo dohliadacieho orgánu tieto informácie vyžadovať.18 Je pomerne problematické striktne oddeliť tieto prvky v jednotlivých právnych pododvetviach, či už je to právo finančného trhu, bankové právo, poistné právo alebo právo kapitálového trhu.

Normotvorba na finančnom trhu Normotvorba v oblasti finančného trhu je zjednodušene procesom tvorby noriem záväzných. Na finančnom trhu vystupuje množstvo subjektov, z ktorých práve podnikateľské subjekty (či už ako všeobecné podnikateľské subjekty, alebo špecifické podnikateľské subjekty – finanční sprostredkovatelia) na ňom zaujímajú dominantné postavenie.19 Podnikatelia – právnické osoby, uvedomujúc si možnosť efektívnejšieho riadenia celej svojej personálnej, duševnej a ekonomickej podstaty, prijímajú vlastné interne zväzujúce akty označované ako interné predpisy, vnútorné smernice a štatúty. Nejde však len o dobrovoľné prijímanie interných aktov. Viaceré právne predpisy (napr. Obchodný zákonník, zákon č. 483/2001 Z.z. o bankách a o zmene a doplnení niektorých zákonov v znení neskorších predpisov, zákon č. 594/2003 Z.z. o kolektívnom investovaní a o zmene a doplnení niektorých zákonov v znení neskorších predpisov a pod.) priamo vyžadujú ako zákonnú povinnosť prijať konkrétne prejavy záujmu o riadenie podnikateľského subjektu. Ide tak napríklad o stanovy, spoločenskú zmluvu, obchodný alebo obchodno-finančný plán, obchodnú stratégiu, vnútorné predpisy na riešenie kolízie (konfliktu) záujmov, vnútorné akty riadenia a postupy na zabezpečenie plnenia pravidiel obozretného podnikania a pravidiel činnosti (napr. vnútorné predpisy upravujúce pravidlá investovania pre členov štatutárneho a dozorného orgánu spoločnosti zamedzujúce insider tradingu), štatúty podielových fondov, predajné a zjednodušené predajné prospekty podielových fondov a pod.20 Práve tieto povinné podklady na činnosť osobitého podnikateľa - finančného sprostredkovateľa vyplývajú priamo zo zákona, a to pri viacerých skutočnostiach, najmä pri povinnosti splniť podmienky pri povoľovaní regulovaných finančných činností. Kvalita ich vypracovania je závislá od viacerých faktorov. Môže ísť o rôznu úroveň odbornej kvalifikácie zamestnancov nančného práva (ak by sme pomerne jednoznačne vylúčili záväzkové vzťahy spadajúce pod občianske, resp. pod obchodné právo, otázkou zostávajú korporátne ustanovenia upravujúce právne postavenie podnikateľských subjektov na finančnom trhu, t.j. finančných sprostredkovateľov). Ide napr. o ustanovenia § 35 zákona č. 747/2004 Z.z. o dohľade nad finančným trhom a o zmene a doplnení niektorých zákonov v znení neskorších predpisov, § 43 a § 48 zákona č. 8/2008 Z.z. o poisťovníctve a o zmene a doplnení niektorých zákonov v znení zákona č. 270/2008 Z.z., § 91 a § 93 zákona č. 594/2003 Z.z. o kolektívnom investovaní a o zmene a doplnení niektorých zákonov v znení neskorších predpisov.

18

Ďalšími subjektmi s menším podielom na finančnom trhu sú štát a domácnosti. Pochopiteľne štruktúra dominancie na finančnom trhu v tom ktorom štáte je individuálna, pretože je závislá od tradícií, politického režimu, legislatívy a úrovne rozvoja ekonomických vzťahov danej krajiny.

19

Pozri napr. § 12 ods. 2, § 39 zákona č. 594/2003 Z.z. o kolektívnom investovaní a o zmene a doplnení niektorých zákonov v znení neskorších predpisov, § 55 zákona č. 566/2001 Z.z. o cenných papieroch a investičných službách a o zmene a doplnení niektorých zákonov (zákon o cenných papieroch) v znení neskorších predpisov.

20


35

alebo právnych zástupcov spoločnosti, ich osobnú alebo finančnú motiváciu na úspešnom licenčnom konaní, ktorá presahuje cieľ iba prejsť posudzovaním splnenia podmienok na udelenie povolenia, ale autor má ambíciu vypracovať vnútorný predpis, ktorý by bol vzorovým pre ďalšie spoločnosti, ďalej je to rozsah regulovanej činnosti, ktorú mieni subjekt vykonávať. Príkladom faktora rozsahu regulovanej činnosti môže byť správcovská spoločnosť ako subjekt tej oblasti finančného trhu, ktorá sa nazýva kolektívne investovanie. Počet štatútov podielových fondov bude vždy závisieť od počtu podielových fondov, ktoré takáto spoločnosť vytvorí a bude spravovať. Obdobne aj systém kontroly alebo systém riadenia rizík (upravené najčastejšie formou vnútornej smernice) budú v správcovskej spoločnosti, ktorá spravuje menej fondov, prispôsobené počtu podielových fondov a rizikovosti ich zvolenej investičnej stratégie s ohľadom na nevyhnutné minimum, ktoré je potrebné na úspešné zvládnutie licenčného konania. Z uvedeného vyplýva jednoznačný záver, že miera komplikovanosti vnútorných predpisov je podmienená ekonomickou potrebou, ktorá sa premieta priamo buď do nákladov na vypracovanie týchto interných noriem, alebo nepriamo v „cene dobrého obchodného mena“ spoločnosti. Otázkou pochopiteľne zostáva minimálna úroveň, ktorá je potrebná napríklad na úspešné absolvovanie licenčného konania. Keďže zákony regulujúce oblasť finančného trhu nestanovujú striktne formu a obsah niektorých vnútorných predpisov, možno konštatovať, že účelom zákonodarcu tu bolo ponechať autoreguláciu na uvážení tvorcu predpisu.21 Obsahové minimum, ktoré v zákonoch nenájdeme, je ponechané na voľnom uvážení príslušného úradníka orgánu dohľadu, ktorý povolenie ako individuálny správny akt za splnenia zákonom určených podmienok vydáva. Aj v tomto prípade však možno tvrdiť, že vydávanie povolenia nastane na základe značne oklieštenej správnej úvahy úradníka, ktorý je povinný riadiť sa internou metodikou orgánu dohľadu (ak je vôbec vydaná), pokynmi vedúcich zamestnancov, konzultáciami so zástupcami trhu prípadne s ďalšími subjektmi (napr. ministerstvo financií, zahraničný orgán dohľadu pri vydávaní povolení pri cezhraničnom poskytovaní finančných služieb) a pochopiteľne postupovať tak, aby v rozhodovaní o skutkovo a právne zhodných prípadoch nevznikali neodôvodnené rozdiely.22 Orgán dohľadu tu musí postupovať jednotne vo všetkých fázach dohľadu, t.j. v priebehu dohľadu na mieste („on site“) nemôže konštatovať nedostatočnosť vypracovania vnútorných aktov dohliadaného subjektu, ak takéto akty v rámci licenčného konania už predtým posúdil a vyhodnotil ako postačujúce a na ich základe vydal rozhodnutie o udelení povolenia. Dodržiavanie tejto zásady u skutkovo a právne

V tejto súvislosti je nevyhnutné poukázať na skutočnosť, že základné obsahové prvky niektorých vnútorných predpisov sú v zákonoch rámcovo zakotvené (napr. opatrenia pri konflikte záujmov u obchodníka s cennými papiermi musia spĺňať podmienky v § 71m zákona č. 566/2001 Z.z. o cenných papieroch a investičných službách a o zmene a doplnení niektorých zákonov (zákon o cenných papieroch) v znení neskorších predpisov). Veľmi podrobne v úzkej nadväznosti na dikciu zákona sú vypracované predovšetkým burzové pravidlá, a preto sa zvykne právna úprava, ktorá vymedzuje vznik a pôsobenie búrz cenných papierov označovať v teórii a praxi ako „burzová legislatíva“ resp. „burzové zákonodarstvo“. Pozri napr. Veselá, J.: Investování na kapitálových trzích. Praha: ASPI, a.s., 2007, s. 93. Pavlát, V. a kol: Kapitálové trhy. Druhé vydání. Praha: Professional publishing, 2005, s. 59. 21

22 Posledné kritérium správneho uváženia orgánu dohľadu je súčasťou princípu právnej istoty pre subjekty finančného trhu a vyplýva z ustanovenia § 24 ods. 11 zákona č. 747/2004 Z.z. o dohľade nad finančným trhom a o zmene a doplnení niektorých zákonov v znení neskorších predpisov.


36

podobných prípadov je však pomerne komplikované už aj v medziach samotného licenčného konania, keďže takéto konania obvykle vedie viacero úradníkov. Právna normotvorba je charakterizovaná svojimi podstatnými znakmi, ktoré ju od „neprávnej“ normotvorby významne odlišujú. Ide najmä o: a) monopol na právnu normotvorbu, b) presne zakotvený právno-normotvorný proces c) a povahu výsledku tejto normotvornej činnosti. Monopol na právnu normotvorbu prináleží vždy zákonom stanoveným subjektom: zákonodarný zbor v prípade zákonov, ústredné orgány štátnej správy, prípadne ďalšie subjekty s právomocou vydávať sekundárne (vykonávacie) právne predpisy (napr. orgán dohľadu, centrálna banka). Právno-normotvorný proces je verejný postup, ktorého štádiá sú definované priamo zákonom. Jeho vyústením je právna norma, ktorá je všeobecne záväzná a štátom vynútiteľná voči všetkým subjektom finančného trhu. Nedostatky v procese právnej normotvorby badať vo všetkých menovaných podstatných znakoch. Monopol na prijímanie zákonov je zverený parlamentu, hoci v oblasti finančného trhu v tomto štádiu ide skôr o akceptáciu už pripravených legislatívnych návrhov, nakoľko - ako už bolo zmienené - ide skutočne o veľmi špecifickú oblasť. Riziko tohto štádia spočíva v nebezpečenstve vplyvu lobistických skupín, o to silnejších na finančnom trhu, ktoré sú schopné pretlačiť pozmeňovacie návrhy, ktoré narušia koncepciu pripravovanej právnej úpravy. Sekundárna legislatíva už podlieha menšiemu riziku takého ovplyvňovania, čo možno zdôvodniť nižšou atraktivitou takej úpravy, ktorá je vlastne dôsledkom úpravy zákonnej. Hoci ani tu nemožno vylúčiť tlak, najmä politický (nakoľko ide prevažne o štátnu správu), ktorý využíva absenciu neexistencie politickej opozície, ktorá by participovala na tvorbe sekundárneho právneho predpisu.

Autoregulácia Existujúca regulácia na finančnom trhu je veľmi rozsiahla a rôznorodá. Nachádzame tu tak právne predpisy, ako aj spomenuté interné akty zväzujúce konkrétny subjekt, ktorý ich prijal. Špecifikom je autoregulácia23 vzájomných vzťahov medzi subjektmi v určitom čase a priestore – na organizovanom trhu cenných papierov, ktorým je burza cenných papierov. Tento regulovaný subjekt prijíma vlastné burzové pravidlá, ktoré sú záväzné nielen voči nemu, ale aj vo vzťahu k jeho účastníkom. Ďalšou formou autoregulácie je záväznosť pre určitú uzavretú homogénnu skupinu subjektov, ktoré vystupujú na finančnom trhu pod nejakým identickým menovateľom. Ide o profesijné asociácie, ktoré prijímajú vlastné normy, obvykle označované ako „etické štandardy“, ktoré majú pôsobiť ako regulačné prvky nad zákonom požadovanú mieru regulácie. Vstup do asociácií je dobrovoľný, za podmienky prijatia záväzku dodržiavať tieto „nadštandardné“ štandardy. Ich nerešpektovanie by mohlo mať za následok vylúčenie z takéhoto prestížneho klubu. Naopak členstvo prináša so sebou vyššiu dôveru Regulácia, v ktorej je časť regulačných právomocí prenechaná tzv. samoregulujúcim inštitúciám (t.j. inštitúciám organizovaným na členskom princípe, ktoré voči svojim členom vykonávajú určité regulačné právomoci). In: Pavlát, V. a kol: Kapitálové trhy. Druhé vydání. Praha: Professional publishing, 2005, s. 47. Podľa autora je základným trendom postupné nahradzovanie regulácie práve samoreguláciou. S takým názorom možno súhlasiť len čiastočne, nakoľko určitá minimálna miera verejnoprávnej regulácie bude vždy nevyhnutná, už len preto, aby stanovila základné predpoklady existencie samoregulujúcich subjektov.

23


37

klientely vo finančné produkty ponúkané členskou spoločnosťou a zvyšuje hodnotu jej obchodného mena.

Nedostatky právneho trestania na finančnom trhu Práve aplikačnou činnosťou dohliadacieho orgánu sa presadzujú významné funkcie regulácie: výchovná a disciplinárna funkcia (sankčná rozhodovacia činnosť), rozvojové pôsobenie výsledkov regulácie (zdokonaľovanie regulácie v optike spoznávaných zmien na finančnom trhu v záujme ich efektívnejšieho fungovania)24, regulačná (sekundárna legislatíva) a preventívna funkcia (napĺňaním predošlých funkcií, hlavne výchovnej a disciplinárnej). Právny základ administratívnoprávnej sankčnej rozhodovacej činnosti je v Slovenskej republike značne problematický a pojmovo nejednotný a trestnoprávna ochrana finančného trhu všeobecná a nedostatočne rozpracovaná.25 Problémy právnej regulácie trestania na finančnom trhu možno preto podľa môjho názoru rozdeliť do nasledovných okruhov: 1. doteraz neboli administratívne delikty na finančnom trhu teoretickoprávne podrobne rozpracované a jednoznačne systematicky zaradené v rámci teórie správneho trestania do kategórie správnych deliktov právnických osôb postihovaných bez ohľadu na zavinenie, správnych deliktov fyzických osôb postihovaných bez/s ohľadom na zavinenie a iných správnych deliktov fyzických osôb, ktoré majú špecifické postavenie;26 už jednoznačnejšie oproti tomu vyznievajú správne poriadkové delikty v podstate kodifikované v zákone o dohľade, 2. nekodifikované správne trestanie na finančnom trhu a z toho vyplývajúca nejednotná právna úprava sankčných ustanovení (napr. pri podobných skutkových podstatách rôzne kritériá správnej úvahy pri ukladaní sankcií, široké rozpätia sadzieb peňažných pokút, neexistuje ani čiastočná kodifikácia systému sankcií, sankčné ustanovenia sa obmedzujú len na taxatívny výpočet sankcií, terminologická nejednotnosť v pomenúvaní určitej skupiny postihov), 3. trestnoprávne postihy sú na rozdiel od správnych deliktov na finančnom trhu „odtrhnuté“ od regulácie finančného trhu, a to nielen systematicky, ale aj pojmovo (aplikujú sa skutkové podstaty, ktoré nereflektujú na špecifické potreby ochrany finančného trhu).27

24

Pavlát, V. a kol: Kapitálové trhy. Druhé vydání. Praha: Professional publishing, 2005, s. 45.

Naopak v nemeckej odbornej literatúre sa možno stretnúť s výrazom das Kapitalmarktstrafrecht (trestné právo kapitálového trhu), ktoré vyplýva z potreby zdokonalenia trestných postihov spoločensky nežiaducich konaní na parciálnom, kapitálovom trhu. Nemecký prístup je veľmi špecifický, nakoľko prichádza s trestnoprávnymi ustanoveniami priamo v právnych predpisoch regulujúcich finančný, resp. kapitálový trh, a nie iba v Trestnom zákone (ide najmä o das Wertpapierhandelsgesetz a das Kreditwesengesetz). Napr. Schröder, Ch.: Handbuch Kapitalmarktstrafrecht. Köln-BerlinMünchen: Carl Heymanns Verlag, 2007. Ziouvas, D.: Das neue Kapitalmarktstrafrecht – Europäisierung und Legitimation. Köln-Berlin-München: Carl Heymanns Verlag, 2006.

25

Pozri Machajová, J. a kol.: Všeobecné správne právo. Žilina: Poradca podnikateľa, spol. s r.o., 2007. Škultéty, P. a kol.: Správne právo hmotné. Všeobecná časť. Bratislava: VO PraF UK, 2004. Ako možná príčina sa tu javí „negatívny kompetenčný konflikt“ medzi správnym a finančným právom.

26

Ako protiargument možno uviesť, že na finančnom trhu je relevantné najmä trestanie veľkých, inštitucionálnych finančných sprostredkovateľov, t.j. právnických osôb, pričom naše trestné právo nepozná trestnoprávnu zodpovednosť právnických osôb, a preto na postih drobných finančných sprostredkovateľov (fyzických osôb) postačujú široké skutkové podstaty trestných činov, uvedené v Trestnom zákone. Tento prístup je v ostrom kontraste s už vyššie spomenutou nemeckou konštrukciou das Kapitalmarktstrafrecht.

27


38

Vzhľadom na uvedené preto stojí za pozornosť odborná ekonomická literatúra, ktorá v tomto právnu vedu predbehla snahou o všeobecné teoretické členenie protiprávnych konaní na finančnom trhu tým, že vymedzila najznámejšie a najfrekventovanejšie tzv. nelegálne praktiky a obchody (pranie špinavých peňazí, insider trading, kurzová manipulácia, zámerné poškodzovanie klienta, ostatné nelegálne praktiky a obchody).28

literatúra:: Použitá literatúra 1. Balko, L.-Králik, J. a kol.: Finančné právo. I. časť. Bratislava: VO PF UK, 2005. 2. Balko, L.-Králik, J. a kol.: Finančné právo. II. časť. Bratislava: VO PF UK, 2005. 3. Buck-Heeb, P.: Kapitalmarktrecht. 2. völlig neu bearb. Auflage. Heidelberg: Müller C. F., 2007. 4. Chovancová, K.-Králik, J.: Bankové úverové zmluvy v Spolkovej republike Nemecko. In: Zborník z medzinárodnej vedeckej konferencie Financovanie verejnej správy (aktuálne problémy). Bratislava: APZ, 2007. 5. Fahr, U.-Kaulbach, D.-Bähr, G.W.: Versicherungsaufsichtsgesetz (VAG): Kommentar. 4. neu bearb. Auflage. Beck juristischer Verlag, 2007. 6. Grúň, L. – Králik, J.: Základy finančného práva na Slovensku. Bratislava: MANZ, 1997. 7. Králik, J.-Jakubovič, D.: Aktuálny systémový problém teórie finančného práva. Elektronický zborník z konferencie Dny veřejného práva 2007. Brno: MU, 2007. 8. Machajová, J. a kol.: Všeobecné správne právo. Žilina: Poradca podnikateľa, spol. s r.o., 2007. 9. Marvan, M.-Chaloupecký, J.: Dějiny pojišťovnictví v Československu. 2. díl. 1918-1945. Bratislava: Alfa konti, 1993. 10. Pavlát, V. a kol: Kapitálové trhy. Druhé vydání. Praha: Professional publishing, 2005. 11. Piťová, M. - Piťo, V.: Slovník cudzích slov. Bratislava: KNIHA – SPOLOČNÍK, 2001. 12. Schröder, Ch.: Handbuch Kapitalmarktstrafrecht. Köln-Berlin-München: Carl Heymanns Verlag, 2007. 13. Sethe, R.: Deutsches und Europäisches Bank- und Kapitalmarktrecht. Halle a. d. Saale: Juristische Fakultät/Martin-Luther Universität Halle-Wittenberg, 2005. 14. Siller, Ch.: Bank- und Kapitalmarktrecht. Heidelberg: Müller C. F., 2008. Buck-Heeb, P.: Kapitalmarktrecht. 2. völlig neu bearb. Auflage. Heidelberg: Müller C. F., 2007. 15. Škultéty, P. a kol.: Správne právo hmotné. Všeobecná časť. Bratislava: VO PraF UK, 2004. 16. Šmátrala, M.: Kam zaradiť právo finančného trhu alebo zopár slov o predmete finančného práva. Obchodné právo, 2005, č. 12. 17. Veselá, J.: Investování na kapitálových trzích. Praha: ASPI, a.s., 2007. 18. Ziouvas, D.: Das neue Kapitalmarktstrafrecht - Europäisierung und Legitimation. Köln-Berlin-München: Carl Heymanns Verlag, 2006.

28

Veselá, J.: Investování na kapitálových trzích. Praha: ASPI, a.s., 2007, s. 31-32.


39

Resumé V predmetnom článku sa zaoberám vybranými aktuálnymi otázkami regulácie finančného trhu a jej normotvorby v optike právnej praxe a materiálnych predpokladov ich existencie. Záverom sumarizujem v členení najdôležitejšie nedostatky trestania na finančnom trhu.

In diesem Artikel befasse ich mich mit ausgewählten aktuellen Fragen der Finanzmarktregelung und deren Normengestaltung in der Optik der Rechtspraxis und der materiellen Voraussetzungen deren Existenz. Am Ende des Artikels fasse ich in einer Gliederung die wichtigsten Mängel der Bestrafung am Finanzmarkt zusammen.


40

KLÍČOVÉ ZMĚNY ŽIVNOSTENSKÉHO ZÁKONA ÚČINNÉ OD 1. ČERVENCE 2008 ANEB „KDYŽ NOVELA, CO NOVÉHO“

Modifications--clés de la loi relative à l’artisanat prenant effet à partir du 1er Modifications juillet 2008 ou bien « si l’amendement veut dire nouveau, si nouveau - quoi de neuf » Martina Ditmarová1 Recenzenti Prof. JUDr. Ivo Telec, CSc., katedra občanského práva a pracovního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Mgr. Michal Černý, Ph.D. katedra obchodního práva a mezinárodního práva soukromého, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Klíčová slova Živnostenské podnikání -Živnostenský zákon -Živnostenský úřad -Živnostenský rejstřík -Výpisy ze živnostenského rejstříku -Informační systém veřejné správy Kontaktní místo veřejné správy -Centrální registrační místa (CRM) -Jednotný registrační formulář (JRF) -Živnost volá -Obory živnosti volné -Živnosti řemeslné -Živnosti vázané -Živnosti koncesované -Správní delikty na úseku živnostenského podnikání -Moderní technologie Úvod Přestože jádro právní úpravy podnikání má charakter soukromoprávní, souvisí s ní i řada norem z oblasti práva veřejného. Zjednodušeně lze tyto normy charakterizovat jako určitý rámec stanovený státem jednotně pro všechny podnikající subjekty v podobě příkazů, omezení a povinností, jež souvisejí s prosazením celospolečenských zájmů2 na určitém způsobu regulace, ochrany a vývoje podnikatelského prostředí, od nichž se nelze odchýlit. Takovou právní normou, tedy normou veřejnoprávní, je i živnostenský zákon. Živnostenské podnikání má v českých zemích více než stoletou tradici.3 A nebýt období mezi rokem 1945 a květnem roku 1990, během něhož bylo živnostenské podnikání fakticky znemožněno, jednalo by se o tradici o poznání delší. Současná platná právní úprava živnostenského podnikání je dána zákonem č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (dále též „ŽivZ“), ve znění pozdějších

1

Mgr. Martina Ditmarová, asistentka katedry obchodního práva a mezinárodního práva soukromého, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci.

Mezi tyto veřejné zájmy lze zařadit zájem na jednotných pravidlech soutěžení mezi konkurenty na trhu (ať již skutečnými či potenciálními), zájem na ochraně občana jako spotřebitele, zájem na ochraně národní ekonomiky před nekonkurenceschopnými podnikatelskými subjekt, zájem na zatížení podnikatelů finančními platbami (daně, odvody, poplatky) za účelem tvorby příjmů státního rozpočtu aj. 3 Toto období je počítáno od první právní úpravy živnostenského podnikání platné na našem území, kterou byl císařský patent č. 227/1859, živnostenský řád, platný v Rakousku (jehož součástí byly i české země) od 1. května roku 1860 do roku 1945, kdy počal proces znárodňování a potlačování soukromých podnikatelských aktivit všeho druhu, až do roku 1990, kdy byla znovu obnovena svoboda podnikání. 2


41

předpisů, a zákonem č. 570/1991 Sb., o živnostenských úřadech, ve znění pozdějších předpisů. Právní úprava živnostenského podnikání vychází z ústavního práva na podnikání,4 zaručeného každému subjektu, pokud splní podmínky stanovené zákonem. Živnostenský zákon upravuje podmínky podnikání pro fyzické i právnické osoby bez ohledu na právní formu, velikost či zemi původu.5 Ačkoliv byl živnostenský zákon za dobu své dosavadní účinnosti mnohokrát měněn,6 jeho „kostra“ zůstala v podstatě od začátku nezměněna; některá ustanovení přibývala, jiná byla měněna a doplňována, případně i rušena. Poslední zásadní velkou změnu přinesl zákon č. 130/2008 Sb. (dále jen „novela“),7 platný od 1. července 2008, který si klade za cíl8 ještě více usnadnit vstup do podnikání začínajícím podnikatelům i zjednodušit podnikání podnikatelům stávajícím.9 Nové trendy v živnostenském podnikání Vývoj posledních let je výrazně ovlivněn nástupem moderních technologií; způsob jakým se uplatňují ve všech složkách společnosti je převratný a závratný zároveň a promítá se i do oblasti živnostenského podnikání a do činnosti živnostenských a jiných úřadů státní správy a to následujícími způsoby: 1. Živnostenský rejstřík (dále též „rejstřík“) je veden v elektronické podobě a jelikož je veřejným seznamem, každá osoba má právo do něj nahlížet a pořizovat z něj prosté výpisy nebo požádat každý obecní živnostenský úřad (dále též „ž. úřad“) o výpis nejen v listinné, ale co více i v elektronické podobě, přičemž ověřený výpis a potvrzení10 lze získat nejen u ž. úřadu, ale i u dalších orgánů začleněných do informačního systému veřejné správy.11 Navíc tyto orgány označované jako kontaktní místa veřejné správy12 jsou také, vedle ž. úřadů, oprávněny Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb., kterým se mění Listina základních práv a svobod, stanoví v čl. 26 odst. 1): „…každý má právo podnikat …“ a dále v odst. 2): „zákon (jen zákon) může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností.“ 5 Srov. § 5 odst. 1 a 2, § 69a a § 70 ŽivZ. 6 Živnostenský zákon vstoupil v platnost dne 15. listopadu 1991 s účinností od 1. ledna 1992 a od této doby byl do dne „uzavření“ této práce (5. září 2008) novelizován celkem 108 x (slovy: jednostoosmkrát), což v průměru znamená přibližně šest novel na každý rok účinnosti tohoto zákona. 7 Zákon č. 130/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. 8 Tento cíl si vytyčil předkladatel zákona Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR, resp. jeho představitelé. 9 Tato novela platná od 17. dubna 2008 a účinná od 1.července 2008 byla do data účinnosti doplněna dalšími dvěma novelami živnostenského zákona, a to zákonem č. 189/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 18/2004 Sb., o uznávání odborné kvalifikace a jiné způsobilosti státních příslušníků členských států Evropské unie a o změně některých zákonů (zákon o uznávání odborné kvalifikace), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (platný od 2. června 2008, účinný od 1. července 2008) a zákonem č. 230/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (platný od 30. června 2008, účinný od 1. července 2008), které přinesly změny „méně výrazné“ a změny slovní - terminologické. 10 Podnikatel může také požadovat potvrzení ž.úřadu o určitém zápisu, popřípadě potvrzení o tom, že v rejstříku určitý zápis není. 11 Zákon č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy, ve znění dalších předpisů. 12 Kontaktní místo veřejné správy = český podací ověřovací informační národní terminál = Czech POINT. Kontaktními místy veřejné správy jsou notáři, krajské úřady, matriční úřady, obecní úřady, úřady městských částí nebo městských obvodů územně členěných statutárních měst a úřady městských částí hlavního města Prahy, jejichž seznam stanoví prováděcí právní předpis, zastupitelské úřady stanovené prováděcím právním předpisem, držitel poštovní licence a Hospodářská komora České republiky. 4


42

přijímat veškerá podání podle živnostenského zákona. Kontaktní místo přijaté podání neprodleně doručí obecnímu ž. úřadu, který si podatel zvolí. Pokud si podatel obecní ž. úřad nezvolí, doručí se podání obecnímu ž.úřadu příslušnému podle místa podání. Podání však může být učiněno i u zastupitelského úřadu; pak nezvolí-li si podatel obecní ž.úřad, určuje se jeho příslušnost podle správního řádu.13 Podání se doručuje v elektronické podobě způsobem umožňujícím dálkový přístup s využitím komunikační infrastruktury živnostenského rejstříku, pokud to dovoluje povaha podání. Kontaktní místo veřejné správy zašle neprodleně příslušnému obecnímu živnostenskému úřadu také listinnou podobu podání. Lhůta pro vyřízení podání začne běžet až okamžikem jeho doručení (včetně všech příloh) ž. úřadu.14 2. Údaje z rejstříku slouží nejen široké veřejnosti, ale využívají je při své činnosti i četné orgány státní správy,15 přičemž komunikace mezi nimi probíhá zásadně v elektronické podobě umožňující dálkový přístup.16 3. Živnostenský zákon počítá s tím, že veškerá podání bude možné činit také elektronicky za předpokladu, že podatel bude disponovat zaručeným elektronickým podpisem, avšak zatím to praxe neumožňuje.17 Změny živnostenského zákona po novele18 1. Živnostenské listy a koncesní listiny, které sloužily jako průkazy živnostenského oprávnění jsou nahrazeny výpisem z rejstříku, rejstříku popřípadě do vydání výpisu stejnopisem ohlášení s prokázaným doručením ž. úřadu, a to i prostřednictvím kontaktního místa veřejné správy nebo pravomocným rozhodnutím o udělení koncese.19 Živnostenský úřad vydává tři druhy výpisů, a to výpis po ohlášení živnosti ohlašovací nebo výpis po právní moci rozhodnutí o udělení koncese, který vydá, splní-li ohlašovatel zákonné podmínky, nebo je-li žadateli udělena koncese,20 úplný výpis21 nebo částečný výpis,22 který vydá na žádost podnikatele; dále může na žádost podnikatele vydat potvrzení o určitém zápisu, popřípadě potvrzení o tom, že v rejstříku určitý zápis není.23

Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Kontaktní místo za přijetí podání pro ž. úřad vybere správní poplatek 50 Kč, zastupitelské úřady 150 Kč. Pokud je podání učiněno na ž.úřadu, tento poplatek se nevybírá. Srov. příloha Sazebník správních poplatků, část I., položka 24 zákona a část XII., položka 155 zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. 15 Český statistický úřad, příslušný správce daně vykonávající správu daní z příjmů, příslušná správa sociálního zabezpečení, příslušný úřad práce, příslušná zdravotní pojišťovna a orgán nebo organizaci, která podle zvláštního zákona vede registr všech pojištěnců všeobecného zdravotního pojištění. Srov. § 45a odst. 4 a § 48 odst. 1 ŽivZ. 16 Dálkový přístup je přístup do informačního systému prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací např. s využitím internetu. 17 Lze očekávat, že elektronická podání by měla být umožněna na přelomu roku 2008/2009. Maximem, kterého lze podle současné praxe dosáhnout, je, že v podnikateli postačí, nevyhovuje-li mu činit podání v písemné formě, ústně poskytnout potřebné údaje k provedení konkrétního úkonu pracovníkovi ž. úřadu, který je přímo zadá elektronicky do systému; nejedná se o povinnost tohoto pracovníka, ale o projev jeho dobré vůle. 18 Změny, které přinesl zákon č. 130/2008 Sb., jsou pro přehlednější členění textu označeny tučně, původní znění živnostenského zákona je označeno kurzívou. 19 Srov. § 10 odst. 3 ŽivZ. 20 Srov. § 47 odst. 1 a § 54 odst. 1, § 60 odst. 4 písm. a) ŽivZ. 21 Srov. § 60 odst. 4 písm b) ŽivZ. 22 Srov. § 60 odst. 4 písm c) ŽivZ. 23 Srov. § 60 odst. 4 písm d) ŽivZ. 13 14


43

2. Podnikatel mohl provozovat více živností, měl-li pro každou z nich samostatné živnostenské oprávnění, tedy každá ohlášená živnost představovala jeden živnostenský list a každá koncese jednu koncesní listinu. Osvědčení nenahrazovalo živnostenský list nebo koncesní listinu, mělo k těmto dokumentům doplňkovou formu v tom smyslu, že podnikatel mimo uvedených dokumentů mohl v případě nutnosti k prokázání živnostenské oprávnění předložit osvědčení, které mohlo obsahovat výčet všech jeho jednotlivých živnostenských oprávnění. Kaž-

dé živnostenské oprávnění bylo samostatně zpoplatněno, byť podnikatel ohlašoval více živností současně. Správní poplatek za každé ohlášení živnosti činil 1000 Kč, za každou žádost o koncesi 2000 Kč. Možnost provozovat více živností zůstala zachována, avšak oprávněním ke všem provozovaným živnostem určitého podnikatele může být jediný průkaz živnostenského oprávnění, tzv. úplný výpis ze živnostenského rejstříku.19 Došlo ke snížení správních poplatků,24 neboť nově je ohlášení libovolného počtu živností a podání libovolného počtu žádostí o koncesi, pokud jsou učiněna současně při vstupu do živnostenského podnikání, zatíženo správním poplatkem 1000 Kč a další ohlášení živnosti nebo přijetí žádosti o koncesi správním poplatkem 500 Kč. Snížení se týká i dalších správních poplatků souvisejících se živnostenským podnikáním.25 3. Novela také odstranila provozování živnosti průmyslovým způsobem, které umožňovalo podnikatelům (v praxi se to týkalo velkých podniků provozujících výrobu, která spočívala ve složitém výrobním postupu zahrnujícím velké množství činností, přičemž každá z těchto činností samostatně naplňovala znaky některé živnosti a vyžadovala živnostenské oprávnění), aby četná živnostenská oprávnění byla nahrazena ke všem provozovaným činnostem jediným živnostenským oprávněním a tím bylo oprávnění provozovat živnost průmyslovým způsobem.26 Zavedením úplného výpisu ze ŽR a změnou poplatkové povinnosti (viz. výše pod číslem 2) se tento institut stal nepotřebným a byl překonán i v praxi. Odstranění tohoto institutu se promítlo i do obchodního zákoníku, kdy z ustanovení § 34 odst. 2 bylo odstraněno písmeno b), podle kterého byla fyzická osoba podnikatel provozující živnost průmyslovým způsobem povinna se zapsat do obchodního rejstříku. 4. S účinností od 1. srpna 2006 mohou podnikatelé využívat Centrálních registračních míst (dále též „CRM“), která jsou součástí projektu Ministerstva průSrov. příloha Sazebník správních poplatků, část I., pol. 24 zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. 25 „Podle odhadů Ministerstva průmyslu a obchodu ČR podnikatelé ušetří více jak 60% současných správních poplatků.“ Bohutínská, Jana. Novela živnostenského zákona: “Živnosťáky v koši neskončí [citováno 5. září 2008]. Dostupný z: http://www.podnikatel.cz/clanky/novela-zivnostenskehozakona/. „Podnikatelé ušetří 125 milionů Kč.“ Bartovský, Tomáš (tiskový mluvčí Ministerstva průmyslu a obchodu ČR). Římanova novela živnostenského zákona byla schválena [citováno 5. září 2008]. Dostupný z: http://www.mpo.cz/zprava40452.html. 26 Na získání oprávnění nebyl právní nárok, oprávnění bylo zpoplatněno vyšší sazbou, nebylo možno jej získat současně pro živnosti ohlašovací a koncesované, tzn. chtěl-li podnikatel provozovat průmyslovým způsobem vedle živností ohlašovacích i živnosti koncesované, musel mít pro jejich provozování průmyslovým způsobem samostatné oprávnění, průkazem živnostenského oprávnění byl živnostenský list nebo koncesní listina obsahující výčet oprávněných činností.Vydání živnostenského listu pro provozování živnosti průmyslovým způsobem bylo zpoplatněno 10 000 Kč; vydání rozhodnutí o udělení koncese včetně vydání koncesní listiny pro provozování živnosti průmyslovým způsobem 20 000 Kč. 24


44

myslu a obchodu ČR s názvem „Zjednodušení administrativních postupů při zahájení a v průběhu podnikání“. Centrálními registračními místy jsou obecní živnostenské úřady jejichž prostřednictvím a za pomoci jednotného registračního formuláře (dále též „formuláře“) mohou ohlašovatelé nejen ohlásit živnost ohlašovací nebo žadatelé o koncesi požádat o její udělení podle ŽivZ (dále též „ohlašovatelé“), ale také provést některé další úkony spojené s podnikáním,27 neboť jeli podnikateli (fyzické osobě) vydáno v pořadí první živnostenského oprávnění, je povinen podat přihlášku k daňové registraci nebo příslušné oznámení (platí i pro právnickou osobu), oznámit zahájení samostatné výdělečné činnosti, podat oznámení podle zákona o veřejném zdravotním pojištění a dále může podat přihlášku k silniční dani a oznámit vznik volného pracovního místa nebo jeho obsazení (platí i pro právnickou osobu). Formulář novelizací výrazně „zeštíhlel“. V původní podobě nebyl jednotný registrační formulář ničím jiným než souhrnem několika samostatných formulářů pro podání činěná vůči příslušnému živnostenskému a finančnímu úřadu, příslušné správě sociálního pojištění, úřadu práce a příslušné zdravotní pojišťovně; podnikatel musel vyplňovat základní a opakující se údaje v každém formuláři samostatně; formulář čítal přibližně dvacet stran s více než čtyřmisty kolonkami. Nový formulář je dvoustránkový s méně než stopadesáti kolonkami; sjednocuje a zpřehledňuje požadované náležitosti z jednotlivých úřadů a současně odstraňuje opakované vyplňování totožných údajů. Díky informačnímu systému veřejné správy, jehož je CRM součástí, má ž. úřad také možnost si ověřit některé skutečnosti, které jsou relevantní s ohledem na požadavek splnění všeobecných podmínek provozování živnosti28 a neexistenci zákonných překážek provozování živnosti,29 vlastním přičiněním. Může si tak obstarat např. výpis z rejstříku trestů. Stejný postup platí i pro oznamování změn.30 Využívání tohoto formuláře není povinné; pokud se rozhodne podnikatel z jakéhokoli důvodu postupovat klasickým způsobem, tj. komunikovat přímo s příslušnými správními úřady, může tak činit i nadále. Úkony učiněné prostřednictvím formuláře přijímají CRM jen tehdy, pokud se tato podání uskutečňují v souvislosti s podáním podle živnostenského zákona; následně předávají získané údaje jednotlivým dotčeným správním úřadům, avšak neposuzují jejich úplnost nebo věcnou správnost.31 Pracovník CRM nečiní registrační úkony za ohlašovatele, ale poskytuje základní informace o možnostech formuláře a součinnost; odpovědnost za věcnou správnost a úplnost vyplněných údajů ve formuláři nese ohlašovatel. CRM je povinno příslušné části formuláře zpracovat (tzn. u základní a živnostenské části kontroluje obsahovou a věcnou správnost, u ostatních částí kontroluje identifikační znaky, data podání, data podpisu, počet přiložených zvláštních částí a příloh) a doručit kopie částí formuláře, které jsou určeny jiným správním úřadům, těmto úřadům ve stanoveném termínu. Jednotný registrační formulář existuje ve verzi zvlášť pro fyzickou a právnickou osobu; tvoří jej Základní formulář pro fyzickou a právnickou osobu, Přílohy

Srov. § 45a ŽivZ. Srov. § 6 ŽivZ. 29 Srov. § 8 ŽivZ. 30 Pokud se změna, týkající se údajů uvedených v ohlášení živnosti či žádosti o koncesi, promítne i do údajů sledovaných dalšími správními úřady, může podnikatel takovou změnu oznámit prostřednictvím CRM, které následně opět předá údaje příslušným správním úřadům. 31 Srov. § 2 odst. 2 zákona č. 570/1991 Sb. 27 28


45

- Statutární orgán, Předmět podnikání, Odpovědný zástupce, Provozovny, Příloha pro Finanční úřad a správu sociálního zabezpečení, dále Seznam oborů činností náležející do živnosti volné, Prohlášení odpovědného zástupce, Organizační složka. Přílohové formuláře umožňují ohlašovateli ohlásit více živností, provozoven, odpovědných zástupců nebo statutárních orgánů v rámci jednoho podání, aniž by musel vyplňovat více základních formulářů. K tomu, aby mohl podnikatel fyzická či právnická osoba, která již je držitelem živnostenského oprávnění, ohlásit najednou změny vůči všem úřadům, kterých se formulář týká, slouží dvoustránkový Změnový list jednotného registračního formuláře, kterým lze ohlásit změny všech údajů nejen vůči ž. úřadu, ale i vůči příslušným správním úřadům. K usnadnění vyplňování Základního formuláře, Přílohy pro Finanční úřad a správu sociálního zabezpečení a Změnového listu slouží Pokyny k vyplnění, které jsou na ž. úřadech působících jako CRM k dispozici spolu s těmito formuláři nebo je lze získat i elektronicky.32 5. Výrazně byla zkrácena lhůta v níž musí ž. úřad provést zápis do rejstříku a vydat ohlašovateli nebo žadateli o koncesi průkaz živnostenského oprávnění za předpokladu, že byly splněny všechny podmínky stanovené zákonem pro ohlášení živnosti ohlašovací nebo pro udělení koncese, a to z 15 dnů na 5 dnů ode dne doručení ohlášení nebo ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o udělení koncese. 6. Místní příslušnost živnostenských úřadů byla zrušena. Veškerá podání podle ŽivZ lze učinit u kteréhokoliv ž. úřadu, tedy bez ohledu na příslušnost

ž. úřadu určenou předchozí právní úpravou podle bydliště fyzické osoby, sídla právnické osoby, místa povoleného pobytu nebo místa podnikání nebo umístění organizační složky podniku na území ČR zahraniční fyzické osoby, umístění organizační složky podniku na území ČR zahraniční právnické osoby. K postupu podle živnostenského zákona je příslušný ž. úřad, kterému bylo podání doručeno jako prvnímu. Živnostenský úřad, který provede úkon, v jehož důsledku je třeba provést zápis do rejstříku, je příslušný k provedení tohoto zápisu.33 Z tohoto liberálního způsobu určení místní příslušnosti však existují výjimky, a to a) v řízení o správních deliktech právnických osob a podnikajících fyzických osob podle ŽivZ a v řízení o zrušení živnostenského oprávnění nebo pozastavení provozování živnosti se místní příslušnost ž. úřadu určuje podle správního řádu,34 b) v řízení o přestupcích se místní příslušnost ž. úřadu určuje podle zákona o přestupcích,35

Dostupné např. z: http://www.mpo.cz/dokument20082.html. Např. tedy ohlašovatel živnosti (fyzická osoba), který má bydliště v Olomouci, předpokládané místo podnikání v Praze, může ohlášení učinit u ž. úřadu v Berouně; ten následně, jsou-li splněny všechny podmínky dle ŽivZ, provede zápis do rejstříku a vydá podnikateli výpis; o výpis může však ohlašovatel požádat i kterýkoliv jiný ž. úřad, stejně tak se může zastavit při cestě z Berouna do Olomouce, rozhodne-li se v ohlášení např. doplnit další obor živnosti volné, v Prostějově a učinit toto podání u ž. úřadu v tomto místě. 34 Srov. § 11 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů 35 Srov. § 55 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. 32 33


46

c) informační povinnost soudů a jiných orgánů vyplývající ze zvláštních právních předpisů se plní u ž. úřadu, který je místně příslušný podle písm. a) a b) a tento úřad je také příslušný k provedení zápis do rejstříku. 7. Podnikatel měl doposud povinnost oznámit všechny změny a doplnění týkající se údajů a dokladů, které jsou stanoveny pro ohlášení živnosti nebo jako náležitosti žádosti o koncesi a předložit doklady o nich do 15 dnů ode dne jejich vzniku. Stále se zdokonalující informační systém veřejné správy umožňuje, aby byl podnikatel zbaven povinnosti oznamovat skutečnosti, které ž. úřad může získat i jinak, tzn. bez přičinění podnikatele. Například změny a doplnění již zapsané do obchodního rejstříku,36 které se týkají všech údajů a dokladů stanovených pro ohlášení živnosti nebo pro podání žádosti o koncesi, nemusí podnikatel oznamovat také ž. úřadu, protože tyto změny jsou provedeny elektronicky v celém systému. Ohlašovatel nebo žadatel o koncesi také nově nemusí při ohlášení uvádět údaje,37 které jsou již evidovány v rejstříku, s výjimkou jeho identifikačních údajů. Totéž platí i pro žadatele o koncesi.38 Oznamovací povinnost pro ostatní změny a doplnění zůstala zachována a platí lhůta uvedená viz. výše. 8. Novela odstranila živnosti volné s jejich 125 obory činností a zavedla jedinou živnost volnou s tím, že v příloze č. 4 ŽivZ je uveden výčet oborů činností náležejících do této živnosti. Výčet oborů je taxativní, avšak obor č. 80 „Výroba, obchod a služby jinde nezařazené“ připouští i provozování činností v ostatních oborech nezařazených ovšem jen za předpokladu, že nejsou předmětem živnosti řemeslné, vázané nebo koncesované, anebo jejich výkon není upraven jiným právním předpisem.39 Jelikož je ohlašovatel povinen vymezit předmět podnikání uvedený v ohlášení s dostatečnou určitostí a jednoznačností,40 musí v ohlášení živnosti volné uvést obory činností (libovolný počet oborů, nejméně jeden, nebo také všechny), které bude v rámci svého podnikání provozovat. Předmět podnikání živnosti volné musí být ohlášen v souladu s názvem oboru činnosti uvedeným v příloze č. 4 k ŽivZ. Doplňování již ohlášené živnosti volné o další obory nebo naopak odhlašování oboru činnosti podnikatelem dále neprovozovaným, nepodléhá správnímu poplatku. Ačkoliv má podnikatel povinnost oznámit rozšíření nebo zúžení předmětu podnikání o daný obor živnosti volné, neučiní-li tak, není to podle nové právní úpravy posuzováno jako přestupek, jako neoprávněné podnikání.41 Na jednu stranu je tento postup pochopitelný vzhledem k faktu, že účelem zavedení jediné živnosti volné byla snaha zjednodušit podnikání pro oblast činností, které vzhledem k svému odborně nenáročnému charakteru nekladou zvýšené nároky na odbornou nebo jinou způsobilost svých provozovatelů, tak jak je tomu u ostatních živností. Na druhou stranu, není-li neoznámení změny provozovaného oboru činnosti sankcionováno, jeví se vnitřní členění živnosti volné jako nadbytečné, které bude navíc ztrácet skutečnou vypovídací hodnotu o činnostech, které konkrétní podnikatel skutečně provozuje nebo je oprávněn provozovat.

Např. změna obchodní firmy nebo sídla. Srov. § 27 až 38l obchodního zákoníku. Srov. § 45 odst. 2 a 3 ŽivZ. 38 Srov. § 50 odst. 2 ŽivZ. 39 Např. zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů. 40 § 45 odst. 4 ŽivZ. 41 Srov. § 61 odst. 1 a § 63a odst. 1 ŽivZ před novelou. § 62 odst. 1 písm.w) ŽivZ. 36 37


47

Nová koncepce jedné živnosti volné také vylučuje možnost přerušit provozování této živnosti co do konkrétního oboru; její provozování lze přerušit jen jako celek. 9. Slučování se dotklo i živností řemeslných, vázaných a koncesovaných; řada živností regulovaných byla také přeřazena do režimu živnosti volné. V důsledku těchto změn došlo nejen ke změně obsahových náplní jednotlivých živností, ale i ke zrušení nařízení vlády č. 469/2000 Sb., kterým se stanoví obsahové náplně jednotlivých živností, ve znění pozdějších předpisů s tím, že s účinností od 14. srpna 2008 jej nahradilo nové42 nařízení vlády č. 278/2008 Sb., o obsahových náplních jednotlivých živností. Toto nařízení odráží změny zavedené novelou a obsahuje čtyři přílohy, přičemž a) v příloze č. 1 jsou uvedeny v přehledné tabulce řemeslné živnosti v pořadí, ve kterém jsou uvedeny v příloze č. 1 ŽivZ. Obsahové náplně jednotlivých živností zahrnují jednak základní část vlastní náplně živnosti, tedy výčet činností, které jsou obsahem pouze této živnosti. Ve druhém odstavci jsou další činnosti, které lze v rámci uvedené živnosti vykonávat, představují však určitý přesah mezi jednotlivými živnostmi. Důvodem je, aby podnikatel tyto související činnosti, které nevyžadují přímo konkrétní odbornou způsobilost pro uvedenou živnost, mohl vykonávat, aniž by musel splnit podmínku ohlášení další živnosti řemeslné nebo živnosti volné, 43 b) obdobně jako v příloze č. 1 je v příloze č. 2 uveden výčet vázaných živností ve sloupci „Živnost“ tak, jak jsou tyto živnosti stanoveny v příloze č. 2 ŽivZ. U každé jednotlivé živnosti je stanovena její obsahová náplň.44 U vybraných živností (např. Oční optika) jsou uvedeny i další činnosti, které lze v rámci dané živnosti vykonávat, představují však určitý přesah mezi jednotlivými živnostmi. Důvodem je, aby podnikatel tyto související činnosti, které nevyžadují přímo konkrétní odbornou způsobilost pro uvedenou živnost, mohl vykonávat, aniž by musel splnit podmínku ohlášení další živnosti. Některé vázané živnosti (např. Činnosti, při kterých je porušována integrita lidské kůže) mají naopak v obsahové náplni uveden výčet činností, které nelze v rámci živnosti vykonávat, pokud tato skutečnost nevyplývá přímo z názvu živnosti.45 Obsahové náplně jednotlivých vázaných živností vycházejí z obsahových náplní uvedených v nařízení vlády č. 469/2000 Sb. a odrážejí změny provedené novelou, které spočívají ve sloučení některých živností (např. Diagnostické, zkušební a poradenské činnosti v ochraně rostlin s Ošetřováním rostlin, rostlinných produktů, objektů a půdy proti škodlivým organismům přípravky na ochranu rostlin nebo biocidními přípravky), v zařazení dvou koncesovaných živností do živností vázaných (Oceňování majetku pro věci movité, věci nemovité, nehmotný majetek, finanční majetek a podnik, Pořádání kurzů k získání znalostí k výkonu speciální ochranné Pro lepší orientaci podnikatelů v právní úpravě byla zvolena forma nového nařízení, nikoliv novelizace původního nařízení, které se právě vlivem časté novelizace stalo nepřehledným (srov. čl. 60 odst. 3 usnesení vlády č. 188/1998, legislativní pravidla vlády, ve znění pozdějších usnesení). 43 Obsahové náplně jednotlivých řemeslných živností věcně zcela korespondují s obsahovými náplněmi řemeslných živností uvedenými v nařízení vlády č. 469/2000 Sb., přičemž je zohledněna úprava daná novelou živnostenského zákona spočívající zejména ve sloučení některých živností. 44 Obsahové náplně jednotlivých vázaných nebo koncesovaných živností respektují v plném rozsahu vymezení předmětu činnosti, je-li upraven zvláštními právními předpisy, a zahrnují výčet činností, které lze vykonávat pouze na základě živnostenského oprávnění pro danou živnost. 45 Pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak, lze v rámci výkonu jednotlivých vázaných a koncesovaných živností vykonávat i poradenskou činnost přímo věcně s živností spojenou. 42


48

dezinfekce, dezinsekce a deratizace), v převedení řady živností do režimu živnosti volné (např. Provozování lyžařských vleků) a upřesnění názvu některých živností, c) v příloze č. 3 jsou v tabulce uvedeny taxativním výčtem koncesované živnosti v pořadí uvedeném v příloze č. 3 ŽivZ. Jejich obsahová náplň zahrnuje výčet činností, které jsou předmětem každé uvedené živnosti. U vybraných živností jsou uvedeny i další činnosti, které lze v rámci dané živnosti vykonávat, představují však určitý přesah do ohlašovacích živností (např.v rámci Provádění veřejných dražeb dobrovolných, nedobrovolných lze provádět i dobrovolné veřejné dražby věcí movitých, které jsou živností vázanou) a do živnosti volné. Důvodem je, aby podnikatel mohl v rámci koncesované živnosti vykonávat veškeré činnosti související přímo s předmětem činnosti, aniž by musel splnit podmínku ohlášení další živnosti. Obsahové náplně jednotlivých koncesovaných živností vycházejí z obsahových náplní uvedených v nařízení vlády č. 469/2000 Sb. a odrážejí změny provedené novelou spočívající zejména ve sloučení některých živností (např. Silniční motorové dopravy nákladní s dopravou osobní a Taxislužbou, Podniky zajišťující ostrahu majetku a osob se Službami soukromých detektivů) a v přesunu některých živností do režimu živností ohlašovacích (např. Směnárenská činnost), d) příloha č. 4 obsahuje jednotlivé činnosti živnosti volné s uvedením jejich pořadového čísla, v návaznosti na úpravu přílohy č. 4 ŽivZ a obsahové náplně jednotlivých činností, uvedené pro větší přehlednost také formou tabulky. U jednotlivých činností, kde to jejich charakter vyžaduje, je pro snazší orientaci podnikatelské veřejnosti v právním předpise uveden i výčet činností, které do nich nepatří, neboť jsou z režimu živnostenského zákona vyloučeny, nebo jsou obsahem některé živnosti řemeslné, vázané, koncesované, případně je vhodnější je podřadit jiné činnosti v rámci živnosti volné. 10. Další změna se týká úplného odstranění povinné praxe46 u živností řemeslných jako jedné z podmínek prokázání odborné způsobilosti47 za předpokladu, že zájemce o živnostenské oprávnění předloží doklad o odborné způsobilosti v příslušném oboru a dále zkrácením povinné doby praxe na jeden rok v případě, že zájemce předloží doklad o odborné způsobilosti pouze v příbuzném oboru nebo jej získá na základě rekvalifikace. Nově již také není možné nahradit doklad o odborné způsobilosti dokladem o vykonání kvalifikační zkoušky před komisí složenou ze zástupců ž.úřadu, střední odborné školy atd.48 11. A co se „starými“ živnostenskými listy a koncesními listinami? V koši neskončily, ale jen do času. Přechodná ustanovení umožňují podnikatelům pokračovat v podnikatelské činnosti na základě živnostenského oprávnění, které získali před účinností novely, a to po dobu jednoho roku ode dne její účinnosti, tzn. do 31. srpna 2009 (dále jen „lhůta“); po uplynutí lhůty tato oprávnění zani-

Prokazoval-li například zájemce o živnostenské oprávnění k provozování živnosti řemeslné svou odbornou způsobilost výučním listem z příslušného tříletého učebního oboru, musel se nad to prokázat dokladem o vykonání tříleté praxe v oboru. Srov. § 21 odst. 1 písm.a) ŽivZ před novelou. 47 Druhou podmínkou je doklad o odborné způsobilosti, tzn. o dosaženém vzdělání, např. výuční list. 48 Srov. § 22 odst. 1 písm. f) ŽivZ před novelou. 46


49

kají.49 Platí však odlišný režim pro fyzické osoby a právnické osoby v závislosti na druhu provozované živnosti, a to a) fyzickým osobám s živnostenským oprávněním k provozování živnosti volné nebo řemeslné zanikne toto oprávnění uplynutím lhůty a současně v témže okamžiku nabudou toto oprávnění znova. b) fyzické osoby s živnostenským oprávněním k provozování živnosti vázané a koncesované musejí předložit ž. úřadu ve lhůtě devíti měsíců ode dne účinnosti novely doklady prokazující, že splňují zákonné podmínky nebo že ustanovily odpovědného zástupce, který tyto podmínky splňuje, jinak živnostenské oprávnění nevznikne. c) právnické osoby s jakýmkoliv živnostenským oprávněním musí taktéž předložit ž. úřadu ve lhůtě devíti měsíců ode dne účinnosti novely doklady prokazující, že ustanovily odpovědného zástupce splňujícího zákonné podmínky, jinak živnostenské oprávnění nevznikne. Platné znění živnostenského zákona je však v této věci matoucí a snad i nedomyšlené, neboť v případech, kdy podnikatel splní povinnost uvedenou pod písm. b) nebo c), event. nemusí podle písm. a) splňovat ničeho, uvádí, že mu ž. úřad vydá živnostenský list nebo koncesní listinu,50 ačkoliv tentýž zákon v § 10 odst. 3 normuje: „Podnikatel prokazuje své živnostenské oprávnění výpisem ze živnostenského rejstříku … do vydání výpisu stejnopisem ohlášení … nebo pravomocným rozhodnutím o udělení koncese.“ Je otázkou, proč tato záležitost není řešena jiným způsobem, např. není přímo zakotveno, že ž. úřad i v těchto případech jakési „re-registrace“ vydá výpis.51 Dá se očekávat, že praxe ž. úřadů toto úskalí překoná; stejně tak nelze ani vyloučit další změny a doplnění živnostenského zákona. 12. Živnostenský zákon již nehovoří v hlavě II o „neoprávněném podnikání“ a v hlavě III o „porušení jiných ustanovení zákona“. Nově hovoří o „správních deliktech“, které jsou rozděleny na přestupky fyzických osob a správní delikty právnických osob a podnikajících fyzických osob. Změnila se také slovní dikce obsažená v příslušných ustanoveních. Dřívější dikce „ž. úřad může uložit pokutu …“ napovídala, že ž. úřad také pokutu uložit nemusel, bylo to na jeho správním uvážení. Nově je diktováno „za správní delikt se uloží pokuta …“. Zjistí-li tedy ž. úřad, že se jej podnikatel dopustil, „musí“ vyvodit důsledky; správní uvážení se však může projevit v rámci stanovení výše pokuty pod horní hranici stanovenou za konkrétní správní delikt živnostenským zákonem a dále v postupu ž. úřadu vůči fyzické osobě nepodnikateli, kdy zákonná dikce „za přestupek lze uložit pokutu …“ připouští méně striktní postup.

Ačkoliv jsou živnostenské listy a koncesní listiny považovány v této přechodné době za platné průkazy živnostenského oprávnění, i tak toto krátké období od účinnosti novely ukazuje, že v praxi podnikatelé mezi sebou při své podnikatelské činnosti již nyní vyžadují výpis z rejstříku, tedy z předstihem, což je vzhledem k případné dlouhodobosti vzájemného vztahu, který mnohdy přesáhne přechodné období, pochopitelné. 50 Ve lhůtě 60 dnů od předložení dokladů v případech podle písm. b) a c) a ve lhůtě jednoho roku od účinnosti novely. 51 Jako náhražka živnostenského listu nebo koncesní listiny se jeví jako nejvhodnější výpis podle ustanovení § 60 odst. 4 písm. a) ŽivZ, neboť výpisy podle písm. b) a c) citovaného ustanovení nesmějí obsahovat rodné číslo podnikatele. 49


50

13. Bylo zrušeno nařízení vlády č. 209/2001 Sb.52 - které ukládalo podnika-

teli provozujícímu některou živnost v něm stanovenou, pokud její výkon zajišťoval kromě své osoby i dalšími fyzickými osobami, že tyto osoby musejí splňovat odbornou způsobilost stanovenou tímto nařízením – a jeho obsah byl nově vtělen přímo do živnostenského zákona do přílohy č. 5. 14. Došlo také k výraznému zpřísnění dočasného poskytování služeb na území České republiky. Osoba, která je usazena v jiném členském státě53 a na území České republiky poskytuje dočasně nebo příležitostně služby (dále jen "poskytovatel služby"), jejichž součástí je výkon regulované činnosti, která je živností,54 je oprávněna vykonávat tuto činnost, aniž požádá o uznání odborné kvalifikace podle zákona o uznávání odborné kvalifikace a aniž ohlásí živnost nebo požádá o koncesi podle živnostenského zákona. Zda je regulovaná činnost vykonávána dočasně a příležitostně se posuzuje zejména s ohledem na dobu, trvání, četnost, pravidelnost a nepřetržitost výkonu činnosti na území České republiky. Nově musí tato osoba předkládat nejen zákonem požadované doklady, ale i písemně55 oznámit poskytování služeb uznávacímu orgánu, jímž je Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR.56 15. Novela přinesla i další změny a doplnění, o kterých však z důvodu limitace rozsahu této práce nelze pojednat. Resumé Právní úprava živnostenského podnikání, resp. živnostenský zákon, není co do interpretace za strany odborné veřejnosti dlouhodobě středem pozornosti; nepatří mezi vyhledávaná a už vůbec ne oblíbená témata odborných úvah či rozprav. Nechám-li ale hovořit fakta - statistické údaje zveřejněné k 31. prosinci 2007, podle kterých byly evidovány bez mála 4 miliony platných živnostenských oprávnění (nejvíce pro živnosti volné, nejméně pro koncese) vydaných pro přibližně 2 miliony podnikatelů (převažují fyzické osoby nad právnickými zhruba v poměru 7:1) z celkového počtu obyvatel přesahujícího 10 milionů 300 tisíc, tedy z 1000 obyvatel je přibližně 198 podnikatelů, přičemž na každého podnikatele připadnou téměř dvě živnostenská oprávnění - nelze pochybovat o tom, že živnostenský zákon hraje důležitou roli v právní regulaci a jeho vliv je celospolečenský. 57 Vyjdu-li z moudra, podle kterého se nelze zavděčit lidem všem, je pochopitelné, že novela živnostenského zákona má vedle nadšených zastánců, kteří ji označují za „převratnou“ i publikum, které ji považuje za pozitivní, ale ne „zázračnou“. Co však lze považovat za důležité je, že se nedostalo novele zásadnější kritiky z řad odborné veřejnosti a většina podnikatelů ji považuje za přínosnou,58 i když není pochyb o tom, že vždy lze něco vylepšovat. Záporně hodnotím přetrvávající neduh normotvorby v oblasti živnostenského podnikání, kterým je velmi častá novelizace živnostenského zákona. Přestože novela (zákon č. 130/2008 Sb.) byla předkládána se záměr, že by si živnostenský zákon neměl vyžádat další změny v horizontu alespoň jednoho roku,59 skutečnost je jiná, neboť tato novela byla 52 Nařízení vlády č. 209/2001 Sb, kterým se stanoví seznam živností, jejichž výkon je podnikatel povinen zajistit pouze fyzickými osobami splňujícími odbornou způsobilost stanovenou tímto nařízením. 53 § 69a odst. 1, 2 a § 70 odst. 1 ŽivZ. 54 Za regulované činnosti jsou považovány živnosti řemeslné, vázané a koncesované. 55 Prostřednictvím formuláře, který je vydán ve verzi zvlášť pro fyzickou a právnickou osobu. 56 § 69a odst. 4, 5 a 6 ŽivZ. 57 Statistika Ministerstva průmyslu a obchodu ČR. Dostupná z: http://www.rzp.cz/statistiky.html. 58 Dostupné z http://www.podnikatel.cz/clanky/senat-odklepl-novelu-zivnostenskeho-zakona/. 59 „Ministr také slibuje, že by se minimálně rok po schválení navrhované novely neměl živnostenský zákon novelizovat.“ Bohutínská, Jana. Novela živnostenského zákona:“Živnosťáky v koši neskončí


51

ještě do data své účinnosti (1. července 2008) následována dalšími dvěma novelami živnostenského zákona účinnými k témuž datu.60 Shrnu-li tedy nejvýznamnější změny - živnostenské listy a koncesní listiny nahradil jediný dokument, a to výpis ze živnostenského rejstříku, 125 volných živností s 622 předměty činností nahradila jediná volná živností s 80 obory, přičemž podnikatel pouze oznamuje obor činnosti, který bude v rámci této živnosti vykonávat, místní příslušnost živnostenských úřadů v případě úkonů směřujících od podnikatele k živnostenskému úřadu byla zrušena, oznamovací povinnost podnikatele vůči živnostenskému úřadu byla omezena jen na ty údaje, které nejsou živnostenské úřady schopny získat z databází, které má veřejná a státní správa k dispozici, výrazně se snížily nároky na povinnou praxi; snížil se celkový počet živností z 261 na 95, došlo k celkové restrukturalizaci živností - lze říci, s ohledem na historii živnostenského podnikání, charakter většiny předchozích novelizací a situaci v praxi, že se jedná o změny podstatné. Hodnotit je však, by bylo předčasné.

La réglementation régissant l’exercice des activités commerciales (et de l’artisanat), ou bien la Loi relative à l’artisanat (Živnostenský zákon – Loi relative à l’artisanat et au commerce – le terme qui n’existe pas en droit français et dont la traduction du contenu de ce terme est nécessaire, on utilise ci-après l’appellation courte Loi relative à l’artisant) n’est pas trop quand à son interprétation au centre d’intérêt du publique professionnel. Ce n’est pas un sujet recherché ni un sujet trop discuté. Mais si je laisse parler les faits - les statistiques publiés au 31 décembre 2007 où presque 4 million de licences valables d’activité (le plus pour les activités « libres », le moins pour les concessions) délivrés pour plus au moins 2 million d’entrepreneurs (les personnes physiques depassent les personnes morales 7 :1) du total des habitants dépassant 10 million 300 mille, donc, il y a approximativement 198 entrepreneurs pour 1000 habitants, alors pour chaque entrepreneur il y a deux licences d’activité. Sans doute, la Loi relative à l’artisanat joue un rôle primordial dans la réglementation et a beaucoup d’influence sur toute la société.61 Par la règle de prudence qui dit qu’on ne peut pas gagner la faveur de tout le monde, il est claire que l’amendement de la loi relative à l’artisanat retrouve à ses côté les partisants qui le trouve « révolucionnaire », mais aussi le publique qui le trouve positif mais pas « miraculeux ». Ce qui est considéré comme important, c’est le fait que l’amendement n’a pas subit trop de critique essentielle du côté du public spécialisé et que la plupart d’entrepreneurs le considèrent comme enrichissant,62 même s’il y a toujours, sans doute, quelque chose à améliorer. J’estime comme négative une infirmité de l’élaboration des normes dans le domaine des activités du commerce et de l’artisanat, qui se présente comme des amendements de la Loi relative à l’artisanat trop fréquent. Même si l’amendement – Loi n. 130/2008 Sb, a été présenté dans le but que la Loi relative à l’artisant modifiée par cet amendement, ne devrait pas présenter d’autres modification dans l’espace d’une année,63 la réalité est différente, parce que cet amendement, avant la date d’entrée en vigueur (le 1er juillet 2008), a été suivi deux autres amendements de la Loi relative à l’artisanat entrant en vigueur à la même date.64 [citováno 11. října 2008]. Dostupný z: http://www.podnikatel.cz/clanky/novela-zivnostenskehozakona/. 60 Zákon č. 189/2008 Sb. (platný od 2. června 2008, účinný od 1. července 2008). Zákon č. 230/2008 Sb. (platný od 30.června 2008, účinný od 1. července 2008). 61 La statistique du Ministère de l’Industrie et du Commerce de la République Tchèque. Accessible de : http://zzz:rzp.cz/statistiky.html. 62 Accessible de http://www.podnikatel.cz/clanky/senat-odklepl-novelu-zivnostenskeho-zakona/. 63 « Le Ministre a promis qu’au minimum une année après l’approbation de l’amendement présenté, la Loi relative à l’artisanat ne devrait pas être amendée. » Bohutínskám Jana. Amendement de la Loi relative à l’artisanat : « Licences de commerce ne finissent pas à la poubelle » [citation du 11 octobre 2008]. Accessible de : http://www.podnikatel.cz/clanky/novela-zivnostenskeho-zakona/. 64 Loi n. 189/2008 Sb. (en vigueur à partir du 2 juin 2008, prenant effet à partir du 1 juillet 2008).


52

Si je résume les modifications les plus importantes – les licences de commerce (Živnostenský list - La licence de commerce et d’artisanat) et l’acte de concession ont été remplacées par un seul document, l’extrait du registre d’artisanat, 125 d’activités « libres » avec 622 domaines d’objets d’activité, ont été remplacées par une seule activité « libre » avec 80 domaines, où l’entrepreneur ne notifie que le domaine de l’activité exploité dans le cadre de cette activité ; la compétence territoriale des Offices du commerce et d’artisanat dans le cas des actes venant de l’entrepreneur au Bureau d’artisanat a été abrogée. L’obligation de notification de l’entrepreneur vis-à-vis l’Office du commerce a été limitée aux données qui ne peuvent pas être extraites des bases des données à disposition de l’administration publique et d’État. Les exigeances concernant l’expérience obligatoire ont été diminuées, le nombre total d’activités d’artisanat a été diminué de 261 à 95. Il y avait aussi une totale restructuralisation des activités d’artisanat – on pourrait dire qu’en prenant l’histoire des activités d’artisanat, le caractère de la majorité des amendements et la situation dans la vie réele, il s’agit des modifications essentielles. Mais un jugement serait prématuré.


53

PRÍNOS ZÁKONA Č. 568/2007 Z.Z. V OBLASTI VECNÝCH BREMIEN

Z.z. Apport of law no. 568/2007 Z .z. in the area of easements Adrián Graban1 Recenzenti Prof. JUDr. Ivo Telec, CSc., katedra občanského práva a pracovního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Doc. JUDr. Jozef Sotolář, Ph.D., katedra ústavného práva a správneho práva, Právnická fakulta Univerzity Pavla Jozefa Šafárika v Košiciach. Kľúčové slová Vecné bremeno - súd - (priľahlý) pozemok - prístup - stavba - nehnuteľnosť vlastnícke právo - obmedzenie vlastníctva - oprávnený - povinný - stavebný zákon - vyvlastnenie - verejný záujem - ochrana vlastníctva - komunikácia - negatórny.

Úvod Zákon č. 568/2007 Z.z., ktorým sa mení a dopĺňa zákon č. 527/2002 Z. z. o dobrovoľných dražbách a o doplnení zákona Slovenskej národnej rady č. 323/1992 Zb. o notároch a notárskej činnosti (Notársky poriadok) v znení neskorších predpisov a o zmene a doplnení niektorých zákonov, uviedol do života nové ustanovenie §151o ods.3 Občianskeho zákonníka (ďalej len „OZ“) týkajúce sa zriaďovania vecných bremien rozhodnutím súdu: „Ak nie je vlastník stavby zároveň vlastníkom priľahlého pozemku a prístup vlastníka k stavbe nemožno zabezpečiť inak, súd môže na návrh vlastníka stavby zriadiť vecné bremeno v prospech vlastníka stavby spočívajúce v práve cesty cez priľahlý pozemok.“ Z hľadiska riešenia problému pri zriaďovaní vecného bremena rozhodnutím súdu slovenská aplikačná prax súdov nie je až natoľko detailná, zameral som sa na porovnanie právnych úprav a teoreticko-právnych východísk českej právnej spisby, a to najmä vzhľadom na skutočnosť, že rovnaké ustanovenie bolo zavedené do českého občianskeho zákonníka z.č.367/2000 Sb., ktorého predchodcom bol zákon č.140/1896 ř.z. o propůjčování nezbytných cest, ktorý bol zrušený stredným občianskym zákonníkom 141 /1950 Sb.2 Problematika vecných bremien je pomerne zložitá najmä z pohľadu hľadania hraníc aplikovateľnosti zákona v oblasti vecných bremien na konkrétny skutkový stav. O tom, že oblasť vecných bremien nie je vôbec jednoduchá, svedčia aj problémy publikované médiami pri špekulatívnych prevodoch vlastníckeho práva k nehnuteľnostiam smerujúce k pozbaveniu vlastníka užívať reálne svoju nehnuteľnosť napr. z dôvodu obmedzenia alebo pozbavenia prístupu k nehnuteľnosti cez priľahlý pozemok. Tento článok sa zameriava len niektoré fragmenty uvedenej problematiky a ich vzájomné súvislosti.

1 JUDr. Adrián Graban, katedra občianskeho práva, Právnická fakulta Univerzity Pavla Jozefa Šafárika v Košiciach. 2

Spáčil, J.: Občanský zákonník I, 1. Vydání, C.H.BECK, Praha, 2008, s.927


54

Po prvom prečítaní ustanovenia §151o ods.3 OZ sa môže zdať, že problémy súvisiace so zriaďovaním prístupu cez priľahlý pozemok rozhodnutím súdu sú dostatočne právne vyriešené. Avšak po bližšom a detailnom naštudovaní je zrejmé, že napriek úmyslu zákonodarcu vnímam výsledky jeho snahy ako trošku rozpačité. Nazdávam sa, že aj keď bol zámer zákonodarcu pomerne jasný, nemožno sa zbaviť dojmu, že ide len o akúsi prvú pomoc poskytovanú vlastníkom pozemkov bez reálneho prístupu k nim, avšak je na veľkú škodu, že nedošlo ku komplexnejšiemu spracovaniu vecných bremien. Nechcem, aby tento článok vyznel ako prázdna kritika (uvedomujúc si zložitosť a náročnosť tvorby právnych noriem), no nemožno obísť bez ďalšieho jednotlivé súvislosti novozavedeného ustanovenia §151o ods.3 OZ. Pre podrobnejšie úvahy v tomto duchu je potrebné sa zamerať na ochranu vlastníckeho práva nielen oprávneného z vecného bremena (nazvime ho tak pre účely tohto článku, napriek tomu, že sa jedná len o potenciálneho oprávneného, ak súd zriadi vecné bremeno), ale aj vlastníka priľahlého pozemku (ako povinného z vecného bremena). Bez potreby väčších právnych znalostí udrie do očí z predmetného ustanovenia vymedzenie okruhu povinných subjektov na jednej strane a na druhej strane okruh oprávnených subjektov. Každý z týchto subjektov v sebe nesie určité riziko možných pochybností pri aplikácii predmetného ustanovenia. Nie je mi celkom zrejmé, prečo sa zákonodarca obmedzil pri koncipovaní predmetného ustanovenia z pohľadu oprávnených subjektov len na vlastníka stavby. Pri takejto koncepcii to v sebe nesie riziko, že pokiaľ by išlo o vlastníka pozemku bez stavby na ňom stojacej, nie je možné aby sa domáhal zriadenia vecného bremena rozhodnutím súdu. Nedokážem štatisticky určiť, o akú veľkú skupinu subjektov môže ísť pri vlastníkoch stavby a pri vlastníkoch pozemkov bez stavby na ňom stojacej. Aj vlastné skúsenosti z advokátskej praxe ma však vedú k záveru, že vôbec nie zriedkavým javom je práve problém, kedy nemá vlastník pozemku bez stavby na ňom stojacej právo prístupu k stavbe. Zároveň ako vysokoškolský pedagóg pri konfrontácii s početnými skúsenosťami pololaickej verejnosti (študentov) môžem povedať, že práve naopak, sú to problémy s prístupom k pozemkom bez stavby, ktoré prevažujú. Samotná profesionálna zvedavosť ma núti konfrontovať svoje poznatky a skúsenosti s cieľmi právnej úpravy a spôsobmi ich realizácie. Ani po preštudovaní dôvodovej správy som sa však neposunul ďalej, pretože komentár k predmetnému ustanoveniu je veľmi vágny a k uvedenej problematike marginálny.3 Zriadenie vecného bremena vs vyvlastnenie Ak sa vrátime k druhej situácii – ak nemá zabezpečený prístup k pozemku jeho vlastník – právna prax zotrváva stále na možnosti aplikácie ustanovenia §108 ods.2 písm. d) zákona č. 50/1976 Zb. o územnom plánovaní a stavebnom poriadku - stavebný zákon (pre ČR upravené v identickom znení zákonom č.183/2006 Sb. v ustanovení § 170 ods.2) upravujúcej predmet a účel vyvlastne-

3 „Navrhovaná právna úprava vychádza z praktických potrieb a rozširuje zriadenie vecného bremena výrokom súdu popri už existujúcich možnostiach podľa § 142 ods. 3 a § 135c ods. 3 (OZ). Priľahlý pozemok je pozemok, cez ktorý sa má dostať vlastník stavby ku komunikácií prípadne k pozemku, z ktorého má oprávnenie dostať sa ku komunikácií.“


55

nia. V zmysle vyššie uvedeného je preto na mieste aplikácia § 108 ods.1 stavebného zákona, ktorý uvádza, že pozemky, stavby a práva k nim, potrebné na uskutočnenie stavieb alebo opatrení vo verejnom záujme, uvedených v odseku 2, možno vyvlastniť alebo vlastnícke práva k pozemkom a stavbám možno obmedziť rozhodnutím stavebného úradu, pričom jedna z možností uvedená v ods. 2 sa viaže na vytvorenie podmienok pre nevyhnutný prístup k pozemku a stavbe. Vyvstáva otázka, čo je verejný záujem v týchto súvislostiach a tiež, kedy je možné v rámci občiansko-právnych vzťahov aplikovať pre zriadenie prístupu k pozemku ustanovenie §151o ods.3 OZ ako normu súkromného práva a kedy stavebný zákon ako normu verejného práva? Ďalšou otázkou je možný súbežný spôsob uplatňovania nárokov a spôsoby jeho riešenia prostredníctvom verejnoprávnych alebo súkromnoprávnych nástrojov. Nie je možné nájsť zreteľnú deliacu čiaru medzi jedným a druhým riešením. Stavebný zákon uvádza pre možnosť vyvlastnenia vytvorenie podmienok pre nevyhnutný prístup k pozemku a stavbe. V tomto prípade (okrem všeobecných zákonných podmienok) stačí, že vlastník pozemku a stavby nemá k nim prístup, a to či už ide o samostatné vlastníctvo pozemku, samostatné vlastníctvo stavby alebo spoločný právny režim vlastníctva pozemku a stavby zároveň v jednej osobe alebo v rovnakom okruhu spoluvlastníkov. V zmysle naznačených tendencií je preto otázne, kedy má vlastník pozemku alebo stavby bez prístupu k nim využiť inštitút súkromného práva a kedy verejného práva (minimálne zrejme v prípade, kedy stavebný zákon spomína zabezpečenie prístupu aj k stavbe). A keď by malo ísť len o rozdiel v rozsahu a metodike obmedzenia vlastníckeho práva z titulu vyvlastnenia alebo zriadenia vecného bremena, potom by sa rovnaká možnosť zriadenia vecného bremena mala vzťahovať aj na pozemky (bez prístupu) bez stavieb. Nedokážem sa stotožniť s možným vysvetlením, že viacero riešení vytvorenia prístupovej cesty je daných vlastníkovi stavby len z dôvodu potreby silnejšieho verejného záujmu (a to ešte nezohľadňujúc problémy s posudzovaním verejného záujmu, primeranej náhrady, a pod., ktoré sú v silnej pozornosti aj európskych inštitúcií). Taktiež nemusí byť vždy ochota uskutočnenia vyvlastnenia v prospech obce alebo štátu z dôvodu následnej povinnosti sa o tieto komunikácie starať, čo vzhľadom na nemalé náklady môže byť problém pre jednotlivé rozpočty správcovských inštitúcií alebo obcí. Vymedzenie pojmu „verejný záujem“ môže spôsobovať určité problémy pri trvalom obmedzení vlastníctva povinného subjektu v prospech oprávneného subjektu. Verejný záujem právna prax nachádza najmä v skutočnosti, že pozemok alebo stavba bez možnosti ich užívania môže byť napr. zdrojom nákazy, imisií a pod.4 Avšak s poukazom na rozhodnutie KS v Českých Budějoviciach možno uzavrieť, že vyvlastnenie práva zodpovedajúceho vecnému bremenu pre vytvorenie podmienok pre zaistenie prístupu k pozemku a stavbe je vo verejnom záujme.5 V nadväznosti na to je potrebné doplniť aj ďalšie rozhodnutie, v zmysle ktorého „z ustanovenia §108 ods.2 písm. d) z.č.50/1976 Zb. vyplýva, že možno vyvlastniť i pre vytvorenie podmienok pre nevyhnutný prístup k pozemku a k stavbe, že je verejným záujmom podporovať prístup k pozemkom a k stavbám

4

Spáčil J.: Věcná břemena v občanském zákonníku, C.H.BECK, Praha, 2006, s.36

5

KS v Českých Budějoviciach sp. zn 10 Ca 65/1998


56

(...). Obvykle to však neplatí za situácie, keď niekto získal vlastnícke právo k pozemkom či stavbám v dobe, keď k nim prístup nebol zaistený.“6 Podľa Ústavného súdu SR7 verejný záujem na vyvlastnení sa preukáže vo vyvlastňovacom konaní, pričom vždy závisí od zisteného rozsahu "verejného záujmu", koľko a aké pozemky, stavby, prípadne ktoré práva k nim bude potrebné vyvlastniť alebo vlastnícke práva k nim obmedziť. Zároveň podľa Ústavného súdu SR8, podmienku verejného záujmu možno pokladať za splnenú len vtedy, ak účel zamýšľaný obmedzením práva vlastniť majetok nie je možné dosiahnuť prostriedkami, ktoré zasahujú miernejšie do ústavou chráneného vlastníckeho práva a ak verejný záujem je nadradený a objektivizovaný voči záujmom vlastníka.

Priľahlý pozemok Je potrebné sa zamerať aj na vymedzenie priľahlého pozemku, teda, či ním je potrebné rozumieť len pozemok bezprostredne priľahlý (priamo susediaci) alebo, či ide o všetky pozemky, cez ktoré vedie (alebo môže viesť) prístupová cesta k pozemku (z pohľadu zákonnej dikcie len ten, na ktorom sa nachádza stavba). Osobne sa nazdávam, že je potrebné v tomto prípade vykladať výraz „priľahlý pozemok“ omnoho širšie, než len ten, ktorý je bezprostredne susediaci pozemok. V tomto prípade je žiadúce použiť účelovoslovný výklad a sledovať zmysel zákona, aby sa minimalizovali aj možnosti obchádzania tohto inštitútu- mám na mysli najmä skutočnosť, aby sa špekulatívnym spôsobom neoddeľovali časti pozemkov bezprostredne susediacich s pozemkom (bez prístupu), v dôsledku čoho by bolo znemožnené rozhodnutím súdu naplniť zmysel zákona- zabezpečiť oprávnenému prístup k verejnej ceste.9 Na druhej strane nie je úplne bez právneho významu zaoberať sa rozsahom a obsahom takto zriadeného vecného bremena, aby v prípade viacerých alternatív bola realizovaná najjednoduchšia, tj. tá, ktorá čo najmenej bude zasahovať do vlastníckeho práva vlastníkov priľahlých pozemkov. Nie je možné paušálne povedať, že najjednoduchšia je tá, ktorá zasiahne do vlastníctva čo najmenšieho počtu vlastníkov, lebo je potrebné prihliadať vždy na konkrétne okolnosti prípadu (napr. môže viesť cesta cez viaceré menšie pozemky bez reálneho využívania ich vlastníkmi a naopak, bolo by nespravodlivé, ak by špekulatívne oprávnený žiadal právo prístupu cez mnohonásobne väčší pozemok s vysoko efektívnym využívaním napr. pre účely nemocnice alebo režimového pracoviska).10 Nevyhnutná cesta Taktiež rozhodovacia prax súdov zaujala jednoznačné stanovisko, pokiaľ ide o výklad pojmu nevyhnutnej cesty. V snahe vyhnúť sa špekulatívnym žalobám

KS v Hradci Králové sp. zn. 30 Ca 228/1997 In: Spáčil J.: Věcná břemena v občanském zákonníku, C.H.BECK, Praha, 2006, s.34, k tomu porovnaj aj nález ÚS SR č. 11/1995

6

7

Zbierka nálezov a uznesení ÚS SR, nález Ústavného súdu SR č. 3/1998

8

Zbierka nálezov a uznesení ÚS SR, nález Ústavného súdu SR č. 11/1995

9

SR, 2006, č.5 - KS v Brně sp. Zn 60 Co 171/2004

K tomu pozri aj Sou R NS č. C 2672- NS sp. Zn.22 Cdo 1274/2003 o nemožnosti zriadiť právo cesty cez budovu, PR, 2006, č.2 – NS sp. Zn 22 Cdo 2667/2004 definuje v práve cesty cez pozemok nielen prechádzať pešo, ale aj jazdiť cezeň; uvedenie prípadu obmedzenia rozsahu vecného bremena rozhodnutím súdu len na peší prechod

10


57

o zriadenie vecného bremena na zriadenie „pohodlnejšej cesty“, ako je tá, ktorú žalobca užíva, nemá právny význam pri posudzovaní nároku žalobcu zo strany súdu.11 Pre úplnosť treba uviesť, že v prípade pokiaľ súd rozhodne o zriadení vecného bremena, musí ísť o zriadenie obojstranne reálneho vecného bremena zaväzujúceho každého vlastníka nehnuteľnosti – stavby v rozsahu podľa geometrického plánu pripojeného k rozsudku12, zriadené vecné bremeno je za náhradu (aj keď to nebude v žalobe uvedené)13, žalobu na zriadenie vecného bremena je možné podať kedykoľvek, keďže nepodlieha premlčaniu (lebo ide o konštitutívne rozhodnutie).14 Vhodne dopĺňa Spáčil aj ďalšiu situáciu, keď sa môže oprávnený obrátiť na súd aj v prípade, že mu povinný nijako zmluvne negarantuje prístup cez pozemok s tým, že mu nebráni v prístupe k pozemku cez svoj pozemok. V tomto prípade z titulu právnej istoty môže oprávnený sa obrátiť na súd, aby sa dostal z neistoty, či mu niekedy v budúcnosti nebude povinný prístup znemožňovať.15 Pre ilustráciu uvediem skutočný prípad, kedy obchodná spoločnosť kúpila pozemok a neuvedomila si, že cesta k nej vedúca nie je verejnou komunikáciou, ale len účelovou súkromnou komunikáciou, v ktorej majú podiel jednotliví vlastníci okolitých pozemkov a nekúpila súčasne aj podiel v ceste (keďže sa nenachádzal na rovnakom liste vlastníctva pozemok ako predmet kúpy a pozemok pod cestou).16, So závermi Spáčila sa stotožňujem aj ja, pokiaľ ide o to, že by nebolo spravodlivé, keď by sa nemohol oprávnený obrátiť na súd len preto, že kúpil stavbu bez zabezpečeného prístupu alebo že sa prístupu zbavil z nedbanlivosti. Toto podielové spoluvlastníctvo vzniklo v čase, keď sa uvedená lokalita urbanizovala a jednotliví vlastníci pozemkov na základe zmluvy o združenej investícii vybudovali na novovytvorenom pozemku cestu a inžinierske siete, pričom podiely boli určené pomerom výmery jednotlivých pozemkov vo výlučnom vlastníctve k celkovej výmere určenej súčtom výmer jednotlivých pozemkov vo výlučnom vlastníctve. Takto vytvorené podielové spoluvlastníctvo zabezpečovalo podielovým spoluvlastníkom možnosť plnohodnotne využívať svoje pozemky vo výlučnom vlastníctve (ako pozemky priľahlé k pozemku v podielovom spoluvlastníctve). Došlo však ku situácii, kedy väčšinový podielový spoluvlastník odmietol dať súhlas s prevodom spoluvlastníckeho podielu v zmysle ustanovenia § 140 OZ z pôvodného vlastníka pozemku ako predávajúceho na kupujúceho. Samotný predávajúci (svojho pozemku vo výlučnom vlastníctve) mal záujem previesť svoj spoluvlastnícky podiel v ceste na kupujúceho, avšak zo subjektívnych dôvodov na strane väčšinového spoluvlastníka nebolo možné, aby bolo vlastnícke právo k spoluvlastníckemu podielu na kupujúceho prevedené, pretože dochádzalo

R 4/2007 NS ČR In: Spáčil, J.: Občanský zákonník I, 1. Vydání, C.H.BECK, Praha, 2008, s.927 Porovnaj Vážný 997 In: Spáčil J.: Věcná břemena v občanském zákonníku, C.H.BECK, Praha, 2006, s.34: „ Nevyhnutnú cestu možno žiadať len pre pozemok, ktorý úplne postráda nutné spojenie. Občasný nedostatok nutného spojenia alebo nepravidelná vadnosť verejnej cesty nestačí.“

11

12

R 28/1986 In: Spáčil J.: Věcná břemena v občanském zákonníku, C.H.BECK, Praha, 2006, s.79

13

Sou R NS č.C 3678 – NS sp. Zn 22 Cdo 1897/2004, R 32/2006

Porovnaj R 23/2003 NS ČR In: Spáčil, J.: Občanský zákonník I, 1. Vydání, C.H.BECK, Praha, 2008, s.927

14

15

Spáčil J.: Věcná břemena v občanském zákonníku, C.H.BECK, Praha, 2006, s.35

16

K tomu pozri Spáčil J.: Věcná břemena v občanském zákonníku, C.H.BECK, Praha, 2006, s.36


58

k využitiu predkupného práva zo strany väčšinového spoluvlastníka a akákoľvek dohoda smerujúca k možnosti získať prístup k svojmu pozemku zo strany kupujúceho bola nemožná. Napriek tomu, že nakoniec sa uvedené problémy preklenuli v prospech kupujúceho, v celej nahote sa ukázala podstata právneho problému – koho vlastnícke právo má byť požívať vyššiu ochranu - vlastníka cesty ako priľahlého pozemku alebo vlastníka samotného pozemku bez prístupu k nemu? Jednou z alternatív riešenia problému bolo zriadenie vecného bremena, no keďže akákoľvek dohoda bola nemožná, ostávala jediná možnosť (mimo vyvlastnenia)- zriadenie vecného bremena rozhodnutím súdu ako jediného orgánu oprávneného rozhodnúť o práve, ktorého sa subjekt domáha. Avšak, na prvý pohľad jednoduché riešenie nutne narazí na čl.2 Ústavy SR: „ Štátne orgány môžu konať iba na základe ústavy, v jej medziach a rozsahu a spôsobom, ktorý ustanoví zákon.“ V stručnosti uvedené, súd môže autoritatívne rozhodnúť o zriadení vecného bremena len v tých prípadoch, kedy mu to umožňuje zákon, čo ustálila aj súdna prax.17 Súd môže zriadiť vecné bremeno svojím rozhodnutím len v spojitosti so zrušením a vysporiadaním podielového spoluvlastníctva a len v spojitosti s rozhodovaním o neoprávnenej stavbe. Inak súd nemôže svojím rozhodnutím zriadiť vecné bremeno ani vtedy, ak by sa z okolností prípadu zriadenie vecného bremena javilo ako nevyhnutné východisko pri riešení prejednávaného prípadu. Z toho je zrejmé, že súdy striktne vylúčili akýkoľvek iný výklad ako ten, že okrem týchto dvoch uvedených prípadov nie je možné, aby súd mohol zriadiť vecné bremeno. Otvorenou ostáva otázka dobrých mravov prípadne možnosti domáhať sa ochrany podľa čl.46 ods.1 Ústavy SR, k tomu sa však vyjadrím neskôr. Pri riešení tejto kauzy som sa stretol s názormi, že vzhľadom na skutočnosť, že cesta v podielovom spoluvlastníctve je používaná verejnosťou (napr. zákazníkmi jednotlivých vlastníkov, ktorí majú pozemky hraničiace s cestou), ide o cestu verejnú, a teda umožňujúcu jej využívanie bez prekážok. V tomto treba súhlasiť so Spáčilom, ktorý s poukazom na staršiu judikatúru uvádza, že „pozemok, ktorý je v súkromnom vlastníctve možno uznať za verejnú cestu len vtedy, ak sú splnené dva predpoklady, a to jednak že pozemok bol venovaním buď výslovným alebo konkludentným činom vlastníka poznateľným k všeobecnému užívaniu určený; jednak, že toto užívanie slúži ukojeniu komunikačnej potreby.“18 „Pokiaľ vlastník pozemku uplatňuje negatórnou žalobou proti žalovanému, ktorý cez jeho pozemok prechádza pešo alebo autom a žalovaný sa bráni tvrdením, že ide o účelovú komunikáciu, posúdi súd otázku, či ide o takúto komunikáciu, ako predbežnú, pokiaľ však o nej nerozhodol správny orgán, z jeho rozhodnutia by bolo treba vychádzať.“19 V posledných rokoch je stále častejšie vidieť, ako súdy dotvárajú právo vypĺňaním právneho vákua pri použití materiálnej doktríny a teleologického výkladu právnej normy v záujme zabezpečenia elasticity práva v prospech účinnejšej 17

K tomu pozri R 37/1985 alebo R 47/1991

Spáčil, J.: Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákonníku, 2.doplněné vydání, Praha : C.H.BECK, 2005, s.135

18

Spáčil, J.: Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákonníku, 2.doplněné vydání, Praha : C.H.BECK, 2005, s.138

19


59

ochrany práv subjektov práva. Aj keď je možné pripustiť, že v určitých prípadoch pri zabezpečení účinnej kontroly za pomoci aj nadnárodných právnych mechanizmov má takýto postup význam, pri možnosti zriaďovania vecných bremien takto uvedený postup ustupuje doktrinálnemu výkladu. Napokon, nie je možné obísť ani dobré mravy v súvislosti s totuo problematikou. Z vymedzenia pozície dobrých mravov v aplikačnej praxi súdov je zrejmé, že snahy o o možnosť zriadenia vecného bremena v zmysle ustanovenia §151o ods.3 OZ pri pozemku (bez stavby) bez prístupu na základe dobrých mravov by boli príliš odvážnym počinom vo vzťahu k súdom. Na jednej strane takéto úsilie logicky narazí na ustanovenie čl.2 ods.2 Ústavy SR, a na druhej strane aj vzhľadom na nejednoznačnosť vymedzenia dobrých mravov, všeobecné súdy s odvolaním sa na ustálenú rozhodovaciu prax nebudú vystavovať riziku rozhodnutie, ktoré by z nej vybočovalo. Osobne sa nazdávam, že určitý priestor na rozšírenie korektívu dobrých mravov (aj za hranice ich súčasného postavenia) tu existuje a všeobecné súdy si postupne pripravili pôdu pre možné rozšírenie20 a bude záležať od miery sudcovskej úvahy, ako i spôsobu aplikácie práva súdmi, kedy k tomu dôjde a či bude tento stav trvalo udržateľný. Resumé Článok reaguje na zásadné zmeny vo viacerých oblastiach nielen verejnej správy, ale aj v oblasti súkromnej správy po roku 1989 a všíma si pojem vecných bremien v širších súvislostiach. Vecné bremená vo svojej podstate nie je možné ponímať výlučne ako súkromnoprávny nástroj riešenia určitej časti špecifických spoločenských vzťahov a preto ponúkam rozbor (ktorý si iste ešte v budúcnosti vyžiada hlbší záber autora) pojmu vyvlastnenie, pojmu priľahlý pozemok, pojmu nevyhnutná cesta – samozrejme všetko v prepojení na aplikáciu v súkromnom i verejnom práve. Bude vo viacerých smeroch záležať od miery sudcovskej úvahy, ako i spôsobu aplikácie práva súdmi pri rozhodovaní o zriadení vecného bremena súdmi, či tento stav bude udržateľný vyvoláva otázky o tom, či je alebo nie je potrebné právnymi predpismi stanovovať a určovať konkrétnejšie pravidlá správania sa. Polemický rámec a na viacerých miestach položené otázky ( vlastník stavby verzus vlastník pozemku, ako a kedy využívať verejnoprávne inštitúty a riešenia prostredníctvom orgánov verejnej správy a kedy inštitúty občianskeho práva, aký je medzi nimi vzájomný vzťah s využitím ústavných dimenzií č. 2 Ústavy SR, verejný záujem ako prostriedok na riešenie súkromnoprávnych vzťahov, diskriminácia koho voči komu nastáva pri rozhodovaní súdmi a jej európske dimenzie) sú impulzom na širšiu diskusiu v odborných kruhoch, ktorej výsledky by sa mohli premietnuť aj do zmien v právnej úprave.

The article reacts to fundamental changes in several areas not only in public administration, but also in the area of private administration after a year 1989 noticing conception of easements at broader nexus. Easements suapte natura are not able to be understood explicitly as private law instrument of solution of certain section of specific social relations and therefore I offer analysis (which will certainly require deeper view of the author in the future ) of term expropriation, term adjacent land, term necessary route - obviously everything linked with application in private and public law. At several directions it will depend on measure of judicial reflection, as well as on way of law application by judges in deciding about establishing the easements by them, whether this state shall be sustainable evokes questions whether it is or not needed legally to determine and define specific code of conduct. 20

(napr. NS ČR sp.zn.: 25 Cdo 2895/99)


60

Polemical scope and the questions put on several places ( the owner of the building versus freeholder, how and when to utilize statutory institutes and solutions through the organs of public administration and when the institutes of civil law, what is the mutual relation between them with the use of constitutional dimensions of article 2 of Slovak Constitution, public interest as a medium to solve private law relations, discrimination of whom towards whom occurs by the decision of the courts and its european dimensions) are impulse per broad discussion among professional authorities which results could also be reflected to changes in legal regulations.


61

PRÁVO NA OCHRANU KOMUNIKÁCIE KOMUNIKÁCIE ADVOKÁTADVOKÁT-KLIENT A VÝHRADA SEBAUSVEDČOVANIA: PROCESNÝ PROCESNÝ POSTUP VO VECIACH VECIACH OCHRANY HOSPO HOSPODÁRSKEJ SÚŤAŽE. Self--incrimination: Procedure in Compet CompetiLawyer/Client Privilege and Privilege Against Self iPro tion Pr otection Proceedings

Daniel Grigeľ1 Recenzenti JUDr. Ing. Filip Dienstbier, Ph.D., katedra správního práva a správní vědy, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. JUDr. Michal Petr, Ph.D., ředitel legislativně-právního odboru Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ČR Kľúčové slová Komunikácia advokát-klient - advokátske tajemstvo - sebausvedčovanie právo na obhajobu - ochrana hospodárskej súťaže - správny poriadok - ECHR všeobecné princípy společenstva - Orkem - Akzo.

Úvod Právo na ochranu privilegovanej povahy korešpondencie medzi podnikateľom - účastníkom konania vo veciach ochrany hospodárskej súťaže a právnym zástupcom, spoločne s právom na neusvedčovanie samého seba zo spáchania správneho deliktu na úseku ochrany hospodárskej súťaže, predstavujú dve kľúčové súčasti práva na obhajobu profilovaného v Európskom dohovore o ochrane ľudských práv a základných slobôd, ktoré zároveň tvorí súčasť všeobecných princípov komunitárneho práva.2 Procesným postupom vo veciach ochrany hospodárskej súťaže možno zásadne rozumieť postup jednak Európskej Komisie – Generálneho direktorátu pre súťaž (ďalej len „Komisia“) - pri uplatňovaní článkov 81 a 82 Zmluvy o založení Európskeho spoločenstva v zmysle Nariadenia Rady (ES) č. 1/2003 zo 16. decembra 2002 o vykonávaní pravidiel hospodárskej súťaže stanovených v článkoch 81 a 82 Zmluvy3 (ďalej len „Nariadenie 1/2003), a jednak postup Protimonopolného úradu Slovenskej republiky (ďalej len „Úrad“) vo veciach ochrany a podpory hospodárskej súťaže v zmysle zákona č. 136/2001 Z.z. o ochrane hospodárskej súťaže v znení neskorších predpisov (ďalej len „zákon“).4 Kompetencie uvedených inštitúcií v prípadoch ochrany hospodárskej súJUDr. Daniel Grigeľ, katedra správneho a environmentálneho práva, Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave.

1

Súdy Európskeho spoločenstva v súlade s čl. 6(2) Zmluvy o Európskej Únii už tradične pri definovaní týchto všeobecných právnych princípov spoločenstva rešpektujú základné práva garantované štrasburským dohovorom, nakoľko tieto práva vychádzajú z ústavných tradícií spoločných pre členské štáty EÚ.

2

3 V súlade s Nariadením Komisie (ES) č. 773/2004 zo 7. apríla 2004, ktoré sa týka vedenia konania Komisiou podľa článkov 81 a 82 Zmluvy o založení ES.

V účinnosťou od 1.mája 2004 došlo k explicitnému zakotveniu právomoci súťažných orgánov členských štátov ĚU uplatňovať vo vnútroštátnych kartelových konaniach alebo konaniach vo veciach zneužívania dominantného postavenia priamo články 81 a 82 Zmluvy, pričom v právomoci Úradu je zároveň presadzovanie § 4 resp. 8 zákona.

4


62

ťaže sú zásadne delené podľa rozsahu „európskej dimenzie“ možného porušenie súťaže,5 pričom pri porušení článku 81 alebo 82 Zmluvy6 môže v konkrétnom prípade konať Komisia, Úrad alebo Úrad paralelne s ďalším/ďalšími príslušnými súťažnými orgánmi členských štátov , v prípadoch porušenia zákona výlučne Úrad.7 Z hľadiska procesnoprávneho režimu postupu Úradu v prípadoch porušenia článkov Zmluvy je určujúcim § 2 ods. 3 zákona, podľa ktorého sa procesné ustanovenia zákona vzťahujú i na postup Úrad v takýchto, významovo a rozsahovo európskych, prípadoch. Zároveň je potrebné pripomenúť subsidiaritu aplikácie všeobecného správnoprocesného predpisu z oblasti verejnej správy na konanie Úradu vo veciach ochrany súťaže8, a to zákona č. 71/1967 Zb. o správnom konaní (správny poriadok) (ďalej len „správny poriadok“). Rovnako ako Komisia i Úrad disponuje širokými vyšetrovacími právomocami, ktoré je možné použiť už v osobitnom predprocesnom štádiu neskoršieho správneho konania – v prešetrovaní na relevantnom trhu, kedy pri zabezpečovaní podkladu na neskoršie rozhodnutie vo veci porušenia súťaže môže Úrad využiť právomoc žiadať od podnikateľov informácie a podklady nevyhnutné na svoju činnosť, a taktiež môže napríklad vykonať inšpekciu v podnikateľských alebo súkromných priestoroch podnikateľa. Podklad pre rozhodnutie pritom z rozhodujúcej časti tvoria písomné dokumenty získané Úradom jeho vyšetrovacími právomocami pod hrozbou vysokej peňažnej sankcie od podnikateľa, ktoré priamo alebo nepriamo dokazujú porušenie Zmluvy alebo zákona. Pritom pri uplatňovaní vyšetrovacích právomocí musia Komisia i Úrad rešpektovať súbor jednak tých základných práv, ktoré možno v skratke zhrnúť pod pojem „právo na obhajobu“, a kam patria aj vyššie uvedené právo na nedotknuteľnosť korešpondencie medzi podnikateľom a jeho externým právnym zástupcom a právo nevypovedať proti sebe, a jednak rešpektovať ďalšie práva resp. všeobecné právne princípy, predovšetkým princíp proporcionality pri využívaní svojich právomocí, prezumpciu neviny, princíp rovnakého zaobchádzania, ochrany dôvernosti niektorých informácií, právo na súkromie, prípadne ochranu legitímnych očakávaní. Z dôvodu ich osobitného významu v prípadnom konaní sú najdôležitejšími právo na ochranu komunikácie advokát-klient a výhrada sebausvedčovania.9

Ochrana komunikácie advokát - klient Podstatou priznania výhrady nedotknuteľnosti korešpondencie medzi právnym zástupcom a podnikateľom je v konečnom dôsledku napomáhať zachovávaJe rozhodujúce zistiť prípadný, čo aj len potenciálny, vplyv na obchod medzi členskými štátmi v zmysle Oznámenia Komisie – Pokyny pre určovanie vplyvu na obchod uvedeného v článkoch 81 a 82 Zmluvy (2004/C 101/07), pričom deľbu „európskych“ prípadov medzi Komisiu a súťažné autority členských štátov rieši následne Oznámenie Komisie o spolupráci v rámci siete súťažných autorít (2004/C 101/03), z angl. European Competition Network/ECN. 5

6

Nie je vylúčený i postup vo veci porušenia oboch článkov súčasne.

Pritom je potrebné uviesť, že správne konanie vo veci „európskeho“ porušenia súťaže, teda porušenia článkov 81 a/alebo 82 Zmluvy Úrad vedie súčasne i ako porušenie zákona, nakoľko paralelné aplikovanie európskeho a národného súťažného práva v tom istom prípade zásadne nie je Nariadením 1/2003 vylúčené, resp, je výslovne predvídané v Oznámení Komisie – Pokyny pre určovanie vplyvu na obchod uvedeného v článkoch 81 a 82 Zmluvy (2004/C 101/07); na vo všeobecnosti rozporuplne vnímaný opačný názor pozri rozsudok Krajského súdu v Brne z 25.júna 2008 č.k. 62 Ca22/2007.

7

8

Teda v prípadoch článkov 81 a/alebo 82 Zmluvy a prípadoch možného porušenia § 4 alebo 8 zákona.

9

Anglické terminus technicus: „right to legal privilege“, „protection against self-incrimination“.


63

niu práva. Podporovanie otvorenej komunikácie advokáta a klienta rešpektovaním dôvernosti ich vzájomnej písomnej komunikácie podnecuje klienta častejšie konzultovať s právnym poradcom to, ako pri svojom konaní zostať v rámci hraníc práva.10 Za účelom komplexného postihnutia obsahu tohto práva čerpá Úrad vo svojom predprocesnom a procesnom postupe významným spôsobom z praxe Komisie, a predovšetkým, rozhodovacej činnosti Súdu prvého stupňa, resp. Súdneho dvora Európskych spoločenstiev, a preto je na mieste ju priblížiť. V zmysle rozsudku Súdneho dvora z 1982 v prípade A.M.&S. v Komisia11 výhrada komunikácie advokát – klient znamená, že podnikateľ má právo odmietnuť predložiť Komisii určité písomné dokumenty adresované, resp. obdržané od, svojho externého advokáta, ktorých poskytnutie Komisia požaduje na základe žiadosti o informácie alebo počas prebiehajúcej inšpekcie u podnikateľa. Chránená je však výlučne písomná komunikácia medzi klientom a advokátom registrovaným v príslušnej advokátskej komore v niektorom členskom štáte, a to vtedy a len vtedy, ak boli tieto písomnosti vyhotovené (či už klientom alebo advokátom) za účelom využitia klientovho práva na obhajobu a získania právnej pomoci od advokáta vo vzťahu ku konaniu Komisie vo veci možného porušenie článkov 81 a/alebo 82 Zmluvy. V praktickom vyjadrení sa tak ochrana vzťahuje na dokumenty, ktoré vznikli po alebo i pred začatím konania Komisie, pokiaľ tohto konania vecne týkajú. Podnikateľ však nemôže namietať privilegovaný status napríklad príloh k žiadosti o právnu radu od advokáta, ktoré pozostávajú z dokumentov dokazujúcich prípadné porušenie Zmluvy podnikateľom, nakoľko tieto v čase ich vytvorenia neboli pripravené za účelom získania právnej rady. Vo vzťahu k internej komunikácii v rámci jednotlivých štruktúr podnikateľa Súdny dvor v prípade Hilti v Komisia12ozrejmil, že pokiaľ táto podáva správu o obsahu komunikácie s externým advokátom, je krytá výhradou korešpondencie advokátklient taktiež. Procedúra, ktorá musí byť v prípade namietnutia výhrady tajomstva korešpondencie advokát - klient rešpektovaná, bola podrobnejšie adresovaná v súčasnosti stále prebiehajúcich spojených prípadoch Akzo/Ackros v Komisia13.Vo všeobecnosti je potrebné si uvedomiť, že hoci namietnutie vyššie uvedeného práva podnikateľom neumožňuje Komisii podrobne preštudovať si príslušný písomný dokument, podnikateľ musí Komisii poskytnúť k nahliadnutiu aspoň niektoré jeho relevantné časti preukazujúce odôvodnenosť jeho námietky. Týmto sa štandardne rozumie zobrazenie pôvodcu alebo adresáta dokumentu, predmetu, nadpisov alebo podnadpisov obsiahnutých v dokumente, a tiež to, že k dokumentu nie sú pripojené žiadne prílohy v podobe už predtým existujúcich písomností. Pokiaľ Komisia napriek tomu nie je presvedčená o tom, že dokument je privilegovaný, musí ho umiestniť do zapečatenej obálky a je oprávnená ho napriek výhradám podnikateľa vziať po skončení inšpekcie so sebou. Ak Komisia aj po následnej formálnej žiadosti podnikateľa odmietne odňatý dokument vrátiť, proti takémuto negatívnemu rozhodnutiu sa podnikateľ môže odvolať pred Súd prvého stupňa, ktorý je oprávnený preskúmať, či dokument Porovnaj GIPPINI – FOURNIER: „Legal Professional Privilege in Competition Proceedings before the European Commission: Beyond a Cursory Glance“. In: Annual proceedings of the Fordham Institute, BE Hawk, 2005. 10

11

Prípad č. 155/79

12

Prípad č. T-30-89

13

Prípady č. T-125/03 R a T-253/03 R


64

v zapečatenej obálke je alebo nie je predmetom ochrany z titulu privilegovanej povahy. Analogická ochrana privilegovanej korešpondencie je poskytovaná aj v konaní pred Úradom, a to aj v predprocesnom štádiu samotného správneho konania – v prešetrovaní. Pritom je zásadne irelevantným, či úrad postupuje v národných alebo európskych prípadoch ochrany súťaže, nakoľko v oboch situáciách dochádza k aplikovaniu toho istého procesnoprávneho režimu pozostávajúceho zo špeciálnych procesných ustanovení zákone a ustanovení obsiahnutých vo všeobecnom správnoprocesnom predpise. Právny rámec tohto postupu možno z príslušnej právnej úpravy určiť nasledovne. Podľa § 37 správneho poriadku, „predloženie listiny nemožno žiadať alebo sa môže odoprieť z dôvodov, pre ktoré nesmie byť vyslúchnutý alebo je oprávnený odoprieť výpoveď svedok“. Tento podľa § 35, okrem iných, nemôže byť vyslúchnutý, pokiaľ by tým porušil zákonom výslovne uloženú alebo uznanú povinnosť mlčanlivosti, ktorou je v nadväznosti na § 23 zákona č. 586/2003 o advokácii v znení neskorších predpisov i povinnosť advokáta zachovávať mlčanlivosť o všetkých skutočnostiach, o ktorých sa dozvedel v súvislosti s výkonom advokácie. Uvedený postup úradu je však takto právne „ošetrený“ len pokiaľ ide o samotné správne konanie. Podklad pre rozhodnutie je však v prípadoch postupu vo veciach ochrany hospodárskej súťaže, predovšetkým v kartelových veciach, väčšinou v takmer rozhodujúcom rozsahu zhromažďovaný práve počas štádia predprocesného, teda počas prešetrovania na relevantnom trhu. Úrad v týchto prípadoch akceptuje privilegovaný status komunikácie externého advokáta a podnikateľa bez jasného právneho základu, len na základe analógie a do budúcnosti by bolo nepochybne potrebné upraviť túto otázku legislatívnej jednoznačnejšie.

Právo na ochranu pred poskytovaním sebausvedčujúcich infor informácií Druhým významným právom podnikateľov v procesnom postupe Komisie, resp. niektorých (nie nevyhnutne všetkých) súťažných autorít členských štátov je nárok na rešpektovanie ich „práva nevypovedať“, pokiaľ by mali poskytnúť informácie alebo podklady sebausvedčujúceho charakteru. Hneď na úvod je potrebné zdôrazniť, že v európskom súťažnom práve, presnejšie pri procesnom postupe Komisie, neexistuje právo podnikateľov nevypovedať vôbec, resp. absolútne odoprieť poskytnutie sebausvedčujúcich dokumentov. Podľa súdov Spoločenstva by absolútny rozmer tohto práva znamenal neodôvodnenú prekážku pre Komisiu pri plnení jej úloh zo Zmluvy a prekračoval by mieru toho, čo je nevyhnutné na zabezpečenie práva na obhajobu.14 Komisia výslovne uznáva výsadu ochrany pred sebausvedčovaním v preambule k Nariadeniu 1/200315, čím nasledovala výsledok judikačnej činnosti Súdneho dvora v prípade z roku 1989 vo veci Orkem v Komisia16, v ktorom súd uviedol, že Komisia nesmie prinútiť podnikateľa poskytnúť jej odpovede, ktoré môžu obsahovať priznanie porušenia súťažného práva na jeho strane, nakoľko preukázanie tohto porušenia zaťažuje Komisiu.

Porovnaj FAULL – NIKPAY: The EC Law of Competition. Second edition. New York : Oxford University Press, 2007, s. 863.

14

15

Recitál 23.

16

Prípad č. 374/87.


65

Uvedený limit má však právne zaujímavé nuansy. Podľa názoru Súdneho dvora v prípade z roku 2001 Mannesmannrohren-Werke AG v Komisia17, Komisia je oprávnená donútiť podnikateľa, aby jej poskytol všetky potrebné informácie týkajúce sa faktov, ktoré tomu podnikateľovi môžu byť známe, a ak je to potrebné, taktiež aj dokumenty vzťahujúce sa k týmto faktom, ktoré sú v dispozícii podnikateľa, a to aj ak by tieto dokumenty mohli byť použité proti tomuto podnikateľovi alebo iným podnikateľom za účelom preukázania protisúťažného správania sa. Ochrana pred sebausvedčovaním teda nepokrýva existujúcu písomnú dokumentáciu alebo informácie týkajúce sa faktov o minulých skutočnostiach, hoci by mali usvedčovali podnikateľa z porušenia súťažného práva. Súdy spoločenstva zároveň v prípade Limburgse Vinyl Maatschappij and Others v Komisia18 uviedli, výhrada sebausvedčovania v komunitárnom súťažnom práve v takejto podobe je zároveň kompatibilná v princípmi Dohovoru o ochrane ľudských práv a základných slobôd, ako i judikatúrou Európskeho súdu pre ľudské práva, a taktiež, že procesný postup Komisie je vo svojej podstate skôr administratívnoprávny ako trestnoprávny a konanie je vedené proti podnikateľom, nie súkromným fyzickým osobám. V tejto súvislosti je tiež potrebné uviesť, že podľa názoru súdu v prípade Orkem sa výhrada sebausvedčovania aplikuje len v prípade, ak je podnikateľ v konečnom dôsledku nútený priznať svoju účasť na porušení, a to v zmysle podania kvalifikovanej ústnej alebo písomnej odpovede na otázku Komisie. V prípade Mannesmann vyššie Komisia požiadala spoločnosť Mannesmann, aby opísala účel určitých presne identifikovaných stretnutí, čo spoločnosť s odkazom na výhradu odmietla. Súd prvého stupňa následné procedurálne rozhodnutie o sankcii zo strany Komisie čiastočne zrušil uvedúc, že niektoré otázky Komisie, ako tie „o účele niektorých stretnutí, uložili podnikateľovi povinnosť poskytnúť ex post kvalifikáciu udalostí, ktorá mohla indikovať priznanie porušenia súťažných pravidiel“. Na druhej strane súd v prípade Browerij Haacht v Komisia19 akceptoval otázku Komisie na „predmet“ stretnutí. Úradu vo svojom procesnom postupe zásadne rešpektuje i výhradu sebausvedčovania, avšak tento problém bol doposiaľ v konaniach Úradu adresovaný len limitovane. Ako právny základ je bezpochyby najviac relevantným čl. 6 štrasburského dohovoru a súvisiaca judikatúra týkajúca sa základných práv a ľudských slobôd20. Rešpektovanie práva na obhajobu (a práva nevypovedať proti sebe ako jeho súčasti) predstavuje tým predstavuje ústavne prednostný základný princíp, ktorý síce nie je explicitne vyjadrený v zákone alebo správnom poriadku, je však imanentnou súčasťou medzinárodnej zmluvy, a podľa článku154c Ústavy Slovenskej republiky č. 460/1992 Zb. preto i súčasťou právneho poriadku slovenskej republiky s aplikačnou prednosťou. Resumé

17

Prípad č. T-112/98

18

Prípad č. C-254/99P; (PVCII)

19

Prípad č. T-48/02

Porovnaj prípady č. A/256-A Funke v Francúzsko, č. 19187/91 Saunders v Spojené kráľovstvo alebo č. 31827/96 JB v Švajčiarsko

20


66

Základné práva, ktoré sú súčasťou všeobecných právnych princípov komunitárneho práva, majúce základ najmä v Európskom dohovore o ochrane ľudských práv majú v prípadoch administratívnoprávneho postupu Komisie a Úradu vo veciach ochrany hospodárskej súťaže právne vyjadrenie a interpretačný dosah vo viacerých právnych ustanoveniach regulujúcich tento postup. Osobitnou kategóriou práv je právo na obhajobu, pričom z dôvodu dôležitosti do popredia vystupuje predovšetkým právo na ochranu komunikácie advokát – klient a právo na ochranu pred sebausvedčovaním.

Fundamental rights, which are part of the general principles of Community law, having their basis epecially in the European Convention on Human Rights, permeat and influce the interpretation various provisions of law governing administrative proceedings of the Commission and the Office in the competition protection. Distinct category among thereof are the rights fo defence, and because of their particular importance, an exception is made namely for the right of legal privilege and privilege against self-incrimination.


67

ZÁSADA RYCHLOSTI ŘÍZENÍ VE VĚCECH DŮCHODOVÉHO POJIŠTĚNÍ (DNES A DŘÍVE)

The Principle of the Speed of Procedure in the Pension Insurance Systém (today and earlier) Gabriela Halířová1 Recenzenti JUDr. Ing. Filip Dienstbier, Ph.D., katedra správního práva a správní vědy, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. JUDr. Jana Zachovalová, Ph.D.. katedra pracovního práva a sociálního zabezpečení, Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně. Klíčová slova Zásada rychlosti řízení - správní řízení - lhůta pro rozhodnutí - prodloužení lhůty - dávka důchodového pojištění - Česká správa sociálního zabezpečení - rozhodné skutečnosti - zaměstnavatel - zahraniční nositel důchodového pojištění.

Úvod Rychlost řízení v České republice, tj. doba projednání konkrétní věci před soudem či správním orgánem, je předmětem časté kritiky domácí i mezinárodní. Přitom právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. v přiměřené lhůtě, jako jedno ze základních procesních práv vytváří s ostatními procesními právy2 obsah práva na spravedlivý proces. Celý komplex základních práv tvořící právo na spravedlivý proces je zakotven v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“)3, přičemž právo každého na projednání jeho věci bez zbytečných průtahů, tzn. právo na vydání a oznámení rozhodnutí v přiměřené lhůtě, je výslovně vyjádřeno v čl. 38 odst. 2 Listiny. Právo na spravedlivý proces rovněž upravuje čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“)4. Čl. 6 zakotvuje soubor procesních práv fyzických a právnických osob v řízeních, ve kterých se rozhoduje o jejich občanských právech nebo povinnostech či proti nim vznesených trestních obviněních.

JUDr. Gabriela Halířová, Ph.D., katedra správního práva a správní vědy, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci.

1

2 Zejména právo na soudní i jinou právní ochranu (právo na řízení), právo na veřejné projednání věci, právo na nestrannost a nezávislost soudu nebo správního úřadu, zásada rovnosti stran, právo na zákonného soudce, právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, právo na tlumočníka, právo odepřít výpověď. 3 Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.

V českém překladu vyhlášena jako sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8; čl. 6 odst. 1 zní: „Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projed-

4

nána nezávislým a nestranným soudem,…“


68

Práva na spravedlivý proces a jeho porušení je tedy možné se za splnění stanovených podmínek dovolat podáním stížnosti k Ústavnímu soudu ČR, resp. Evropskému soudu pro lidská práva.

Zásada rychlosti ve správním řízení Řízení ve věcech důchodového pojištění – rozhodování o důchodových nárocích pojištěnců – je zvláštním druhem správního řízení5, jež je upraveno zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění zákona č. 413/2005 Sb. (dále také jen „správní řád“). Procesní právní předpis, který upravuje řízení ve věcech důchodového pojištění, představuje zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o organizaci“), a to v části čtvrté hlavě druhé ustanoveních § 81 až § 90. Ke vztahu citovaného zákona a správního řádu ustanovení § 108 zákona o organizaci říká, že se na řízení ve věcech důchodového pojištění, pokud citovaný zákon nestanoví v některých věcech speciální právní úpravu, použije správní řád. Jelikož zákon o organizaci v základní rovině speciálně neupravuje lhůty pro vydání rozhodnutí, musíme se řídit příslušnými ustanoveními správního řádu. Samotná zásada rychlosti řízení je zakotvena v ust. § 6 odst. 1 správního řádu, v němž se říká: „Správní orgán vyřizuje věci bez zbytečných průtahů. Nečiní-li správní orgán úkony v zákonem stanovené lhůtě nebo ve lhůtě přiměřené, není-li zákonná lhůta stanovena, použije se ke zjednání nápravy ustanovení o ochraně před nečinností (§ 80).“ Toto jedno ze stěžejních pravidel řízení, povinnost správního orgánu vést řízení k závěru v co možná nejkratší době, je následně konkretizováno především v ustanovení § 71 a § 80 správního řádu. Z uvedeného je patrné, že vazby „bez zbytečných průtahů“, které používá Listina a „v přiměřené lhůtě“ dle Úmluvy jsou synonyma. Nakonec i z výše citovaného ustanovení § 6 správního řádu plyne, že povinnost správního úřadu vyřizovat věci bez zbytečných průtahů deklaruje jeho povinnost dodržovat zákonem stanovené nebo přiměřené lhůty. Zákonem stanovené lhůty jsou kogentní a prodloužit je lze jen postupem stanoveným v zákoně (viz dále). Tam, kde lhůty pro vyřízení věci či provedení úkonu nejsou stanoveny, určuje zákon jejich faktickou přiměřenost, která vychází ze zákonem stanovených lhůt v obdobných či typově shodných správních řízeních s přihlédnutím ke specifikám daného druhu správního řízení6. Povinnost projednat věc bez zbytečných průtahů nezabraňuje jakýmkoli průtahům v řízení, ale jen takovým, které jsou „zbytečné“, a tedy nepřiměřené vzhledem k obtížnosti a složitosti projednávané věci a míře součinnosti účastníků řízení. Při posuzování přiměřenosti však nelze brát v potaz případné problémy v přetíženosti a organizaci veřejné správy, jejím nedostatečném personálním obsazení či administrativním a technickém zázemí.7 5 Blíže Halířová, G.: Vybrané aspekty aplikovatelnosti správního řádu v sociálním zabezpečení. In: Debaty mladých právníků. Olomouc: Univerzita Palackého, 2007, s. 175-178. 6

Ondruš, R.: Správní řád, nový zákon s důvodovou zprávou a poznámkami. Praha: Linde, 2005, s. 43.

Srov. Svoboda, P.: Ústavní základy správního řízení v České republice: právo na spravedlivý proces a české správní řízení. Praha: Linde, 2007, s. 320. 7

Srov. taktéž rozhodnutí Ústavního soudu – III. ÚS 696/02 a I. ÚS 600/03.


69

Jak konkrétně tedy upravuje lhůtu pro rozhodnutí ustanovení § 71 správního řádu? Základní povinností správního orgánu je podle odst. 1 citovaného ustanovení vydat rozhodnutí bez zbytečného odkladu. V jeho odst. 3 je pak stanoveno, že pokud nelze rozhodnutí vydat bezodkladně, je správní orgán povinen vydat rozhodnutí nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení. Překročit tuto 30denní lhůtu je možné jen v zákonem stanovených případech, a to − až o 30 dnů, jestliže je zapotřebí nařídit ústní jednání nebo místní šetření, je-li třeba někoho předvolat, někoho nechat předvést nebo doručovat veřejnou vyhláškou osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat, nebo jde-li o zvlášť složitý případ, − dobu nutnou k provedení dožádání, ke zpracování znaleckého posudku nebo k doručení písemnosti do ciziny. Pro vyřízení věcí, které nelze rozhodnout bez zbytečného odkladu, má tedy správní orgán lhůtu 30 dnů. Dále vyjmenovává několik skutečností, na základě kterých lze lhůtu prodloužit, kam patří i rozhodování o zvlášť složitém případu – připočítá se lhůta dalších až 30 dnů, tj. celkem až 60 dnů od zahájení řízení. Tato lhůta my měla správnímu orgánu umožnit, aby i ve složitých případech byly provedeny všechny úkony potřebné k přesnému a úplnému zjištění stavu věci. Toliko o této okolnosti k prodloužení lhůty se zmiňuji s ohledem na téma tohoto článku (blíže níže), neboť další v § 71 odst. 3 písm. a) uvedené skutečnosti (nařízení ústního jednání, předvolání, předvedení atp.) v řízení ve věcech důchodového pojištění prakticky nepřicházejí v úvahu. Na rozdíl od předchozí právní úpravy není ve správním řádu výslovně stanoveno, že o prodloužení základní 30denní lhůty je správní orgán povinen informovat účastníky řízení. Tito však mohou v souladu s § 36 odst. 2 správního řádu8 kdykoliv využít svého práva informovat se o řízení a o konkrétních lhůtách probíhajícího řízení. Lhůty pro rozhodnutí před 1. 1. 2006. 2006. V předchozím procesněsprávním předpise, zákoně č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „předchozí správní řád“), byla zásada rychlosti společně se zásadou hospodárnosti formulována v ustanovení § 3 odst. 3: „Správní orgány jsou povinny svědomitě a odpovědně se zabývat každou věcí, která je předmětem řízení, vyřídit ji včas a bez zbytečných průtahů a použít nejvhodnějších prostředků, které vedou ke správnému vyřízení věci. Připouští-li to povaha věci, má se správní orgán vždy pokusit o její smírné vyřízení. Správní orgány dbají, aby řízení probíhalo hospodárně a bez zbytečného zatěžování občanů a organizací.“ Požadavek včasnosti vyřízení věci nalezl vyjádření především v úpravě obecných lhůt pro vydání rozhodnutí (§ 49), opatření proti nečinnosti správního orgánu (§ 50) a lhůty pro předání věci odvolacímu orgánu (§ 57 odst. 2). Podle ust. § 49 předchozího správního řádu měl správní orgán povinnost v jednoduchých věcech rozhodnout bezodkladně. V ostatních případech měl povinnost rozhodnout ve věci do 30 dnů od zahájení řízení, ve zvlášť složitých případech nejdéle do 60 dnů. Nešlo-li vzhledem k povaze věci rozhodnout ani

Účastníci mají právo vyjádřit v řízení své stanovisko. Pokud o to požádají, poskytne jim správní orgán informace o řízení, nestanoví-li zákon jinak.

8


70

v této lhůtě, mohl ji přiměřeně prodloužit odvolací orgán (orgán příslušný rozhodnout o rozkladu). O prodloužení lhůty nad 30, popřípadě nad 60 dnů, byl správní orgán povinen uvědomit účastníka řízení a uvést důvody toho, proč nerozhodl v zákonem stanovené lhůtě. Jak vidno, podle tehdejší právní úpravy bylo možné lhůtu pro vydání rozhodnutí prodlužovat nadřízeným orgánem prakticky bez omezení až „do nekonečna“ bez toho, že by byly zákonem přesně formulovány důvody, pro které se tak může stát.

Lhůty pro vydání rozhodnutí v řízení ve věcech důchodového pojištění Jak už jsem naznačila výše, v řízení o důchodu se správní orgán, tedy Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen „ČSSZ“), která rozhoduje o důchodových nárocích, řídí ust. § 71 správního řádu. Lhůta pro vydání rozhodnutí tedy činí 30 dnů od zahájení řízení, jelikož nepřichází v úvahu, aby o dlouhodobých dávkách, jako jsou důchody, bylo možno rozhodnout bezodkladně, jak to požaduje § 71 odst. 1. Navíc proces rozhodování o důchodech je často velice složitý a časově náročný, není výjimkou, že je třeba opatřovat další či nové listinné důkazy prokazující doby pojištění žadatele o důchod, resp. výši jeho výdělku, proto je k základní 30denní lhůtě možno připočítat dalších až 30 dnů. I dosavadní soudní praxe respektovala tvrzení nositele pojištění (ČSSZ), že rozhodování o dávkách důchodového pojištění je s ohledem na specifický charakter dokazování považováno za rozhodování ve složitých případech. Lhůta pro rozhodnutí proto činila v intencích tehdejší právní úpravy, ustanovení § 49 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, 60 dnů9. Není proto důvodu tuto praxi nezachovat a nadále nepovažovat řízení o důchodech za zvlášť složité případy, pro jejichž projednání a rozhodnutí je nutná až 60denní lhůta od zahájení řízení. Řízení o přiznání dávky důchodového pojištění se podle ustanovení § 81 odst. 1 zákona o organizaci zahajuje na základě písemné žádosti. Za den uplatnění nároku na tuto dávku se považuje den, kdy se oprávněný poprvé obrátil na příslušnou organizaci (zaměstnavatele) nebo na příslušný orgán sociálního zabezpečení se žádostí o její přiznání.10 Od tohoto dne se také začíná Brejcha, A., Šantrůček, V., Kalinová, L.: Zákon o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Komentář. Praha: CODEX, 1996, s. 294.

9

Bylo však běžnou praxí, že ČSSZ nerozhodla ani v zákonné 60denní lhůtě, aniž nadřízený správní orgán lhůtu prodloužil. Řízení o důchodu je sice řízením jednoinstančním – proti rozhodnutí ČSSZ se nepřipouštějí řádné opravné prostředky (odvolání), pojištěnec se může proti jeho rozhodnutí bránit podáním správní žaloby, avšak jako nadřízený správní úřad je jednoznačně třeba brát Ministerstvo práce a sociálních věcí (viz § 4 odst. 1 písm. b) zákona o organizaci: „Ministerstvo práce a sociálních věcí řídí Českou správu sociálního zabezpečení.“). Jako odvolací orgán působí v případech, kdy ČSSZ nevydala ve věci meritorní rozhodnutí, např. rozhoduje o odvolání proti zastavení či přerušení řízení. Řízení o přiznání důchodu se tak neúměrně protahovala (kupř. bylo nutné doplnit rozhodné skutečnosti od účastníka či zaměstnavatele) bez toho, že by o tom bylo MPSV informováno a lhůtu, i když sice formálně ale přece, prodloužilo. S tím úzce souvisí i věta druhá ust. § 49 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb. – pojištěnec tak nebyl informován o tom, že se a z jakého důvodu lhůta pro rozhodnutí prodlužuje. S účinností ode dne 1. 1. 2009 bude dnem zahájení řízení den, kdy se oprávněný poprvé obrátil na příslušný orgán se žádostí o přiznání důchodové dávky, tj. okresní správu sociálního zabezpečení.

10


71

počítat lhůta pro vydání rozhodnutí správním orgánem. Samotné žádosti o přiznání důchodové dávky s občany sepisuje na předepsaných tiskopisech okresní správa sociálního zabezpečení11 příslušná podle místa trvalého pobytu žadatele. V souvislosti s nově upravenými lhůtami pro rozhodnutí ve správním řízení a tedy skutečností, že již není možné často bezdůvodně a nepřiměřeně protahovat vydání rozhodnutí, bylo s účinností ode dne 1. 1. 2006 do zákona o organizaci včleněno nové ustanovení o prodloužení lhůty v řízeních ve věcech sociálního zabezpečení podle tohoto zákona.12 Podle ust. § 107a odst. 1 zákona o organizaci se lhůta pro vydání rozhodnutí kromě dob uvedených v § 71 odst. 3 správního řádu prodlužuje též o dobu, po kterou se došetřují rozhodné skutečnosti u zaměstnavatelů a dalších právnických nebo fyzických osob, správních úřadů, cizozemských nositelů nemocenského, důchodového, zdravotního nebo úrazového pojištění (zabezpečení), o dobu, po kterou zdravotnická zařízení plní povinnosti podle § 16 odst. 1 věty první ve lhůtě stanovené orgánem sociálního zabezpečení, a o dobu, kterou orgán sociálního zabezpečení stanovil tomu, kdo podání učinil, k odstranění nedostatků podání. Vyložíme-li si toto ustanovení, tak dojdeme k závěru, že základní 30denní lhůta pro vydání rozhodnutí se prodlouží o další dobu, jež je potřeba k tomu, aby ČSSZ došetřila významné okolnosti mající vliv na rozhodnutí ve věci samé. Domnívám se však, že dikce speciálního ustanovení § 107a zákona o organizaci je poněkud nešťastná, neboť velice vágně stanoví prodloužení lhůty pro vydání rozhodnutí o „dobu, kdy je třeba došetřovat rozhodné skutečnosti“. Dokonce není připojeno ani obvyklé adjektivum „přiměřená doba“, „doba nezbytně nutná“, „nezbytná doba“ apod., což v samém důsledku může znamenat, že se vracíme k předchozí praxi a neúměrným průtahům v řízení, i když je pravda, že v § 107a uvedeného zákona je na rozdíl od § 49 odst. 2 předchozího správního řádu (viz výše) alespoň uvedeno, na základě jakých důvodů se tak děje. Co tedy znamená „došetřování rozhodných skutečností u zaměstnavatelů a cizozemských nositelů důchodového pojištění“? Rozhodnými skutečnostmi jsou v tomto případě všechny skutečnosti, které mohou mít vliv na vznik nároku na důchod, stanovení dne vzniku nároku, výši důchodu a jeho výplatu. Proto je třeba požadovat zaslání veškerých listin (účetní a mzdové údaje, doklady, záznamy či dokumenty, potvrzení), které prokazují či nikoliv účast žadatele o důchod na důchodovém pojištění, tzv. dobu pojištění či zaměstnání, charakter tohoto pojištění13, délku jeho trvání, výši příjmů dosažených v zaměstnání za rozhodné období a vyloučené doby14.

11

V Praze Pražská správa sociálního zabezpečení, v Brně Městská správa sociálního zabezpečení.

Prodloužení lhůty bylo nejprve zakotveno v ust. § 86 odst. 4 zákona o organizaci a týkalo se tak pouze řízení ve věcech důchodového pojištění, od 1. 1. 2007 se již vztahuje na všechna řízení podle tohoto zákona.

12

Uvedené má význam zejména v případě členění zaměstnanců do tzv. pracovních kategorií podle druhu vykonávané práce, což platilo do 31. 12. 1992. Podle ust. § 14 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění platném do 31. 12. 1995, se jednalo o tři pracovní kategorie (např. zaměstnání v hornictví, pod zemí, v těžbě kamenů, zaměstnání leteckých posádek, posádek námořních lodí, zaměstnání vykonávaná s prokázanými chemickými karcinogeny apod.). Rozčlenění do I. až III. pracovní kategorie mělo a stále má vliv na dřívější odchod do starobního důchodu, použilo se při výpočtu důchodu podle dřívějších právních předpisů, tj. citovaného zákona –tito pojištěnci mají nárok na vyšší procento základní výměry důchodu za kratší dobu zaměstnání, vyšší procento za rok přičtený nad

13


72

Pokud jde o konkrétní důkazní prostředky v řízení ve věcech důchodového pojištění, speciální úprava je obsažena v ustanoveních § 84 a § 85 zákona o organizaci. Podle jeho § 84 lze k důkazu použít záznamy na technických nosičích dat, mikrografické záznamy, tištěné produkty optického archivačního systému a tištěné nebo fotografické produkty jiné výpočetní techniky místo originálu listiny, podle jehož obsahu byly pořízeny, pokud z povahy věci nevyplývá, že je třeba předložit originál nebo úředně ověřený opis listiny. Výčet konkrétních důkazních prostředků, jichž lze v tomto řízení použít, chybí. Jak však z citovaného ustanovení vyplývá, základním důkazem používaným při řízení ve věcech důchodového pojištění je listinný důkaz. Ustanovení § 84 se ovšem nezabývá tím, co je pro dokazování především relevantní, totiž obsahovými náležitostmi listinného důkazu. S ohledem na obecnou zásadu bezformálnosti právních úkonů požadavkům objektivního práva vyhoví takový listinný důkaz, který je způsobilý nepochybným způsobem objektivizovat tvrzené skutečnosti. Nemělo by tedy záležet na tom, jak je příslušná listina označena, ale na jejím obsahu, který jedině vyjadřuje její důkazní sílu.15 Uvedené rozhodné skutečnosti se tedy zjišťují, prověřují, ověřují čili prošetřují u bývalých zaměstnavatelů pojištěnce žádajícího o přiznání důchodové dávky, event. jiných právnických či fyzických osob, a správních úřadů (úřad práce, dříve ONV, vojenský úřad atp.), které mohou prokázat jeho účast na pojištění. Přitom se nemusí jednat jen o tuzemské subjekty, ale i o zaměstnavatele zahraniční. V tomto případě však nastupuje cizozemský nositel pojištění, protějšek ČSSZ v cizině, jehož úkolem je rozhodné skutečnosti u příslušných subjektů došetřit. Problematiku ověření a prokázání dob zaměstnání či jiných skutečností u zaměstnavatelů je třeba rozlišit podle toho, z jakého časového období se tyto skutečnosti zjišťují. Většinou není problém prošetřit tyto okolnosti za dobu bezprostředně předcházející datu přiznání důchodové dávky, neboť zaměstnavatelé (organizace) mají při provádění důchodového pojištění svých zaměstnanců celou řadu povinností stanovených v ustanoveních § 35a a násl. zákona o organizaci16. Předmětná právní úprava se však v minulosti dosti často měnila, také v reakci na některé problematické aspekty, jež se při dokazování rozhodných skutečností v řízení o důchodu objevily, a bylo tedy třeba postupem času v zákoně zakotvit další, resp. důkladnější, pojistky zachování a ochrany relevantních dokladů. Z toho plyne, že jejich zjišťování za delší časové období bývá často velice složité. základní výměru, zvýšení počtu procent přičtených celkem k základní výměře, zvýšení hranice nejvyšší výměry v pevných částkách. Vyloučenými dobami jsou zjednodušeně řečeno doby, kdy pojištěnec neměl v rozhodném období tzv. započitatelný příjem, jelikož mu v tom bránila určitá objektivní skutečnost (např. pobíral dávky nemocenského pojištění, pečoval o dítě do 4 let věku, vykonával vojenskou či civilní službu, byl evidován na úřadu práce, soustavně se připravoval na budoucí povolání studiem na střední či vysoké škole apod. – viz blíže § 16 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů).

14

Blíže Brejcha, A.: Dokazování v řízení o dávkách důchodového pojištění. Právo a zaměstnání 1996, č. 11, s. 18.

15

Vedení evidenčních listů, předkládání potřebných záznamů o rozhodných skutečnostech a podávání hlášení v určených lhůtách na výzvu orgánu sociálního zabezpečení, ohlašování změn rozhodných skutečností ve stanovené lhůtě, archivační povinnost apod.

16


73

Je třeba si uvědomit, že zákon o organizaci nabyl účinnosti dne 1. 1. 1992, a v té době zaměstnavatelé neměli zdaleka tolik povinností na úseku důchodového pojištění směřující k archivaci a každoročnímu zasílání evidenčních listů důchodového pojištění orgánům sociálního zabezpečení jako dnes, a to nemluvě o právní úpravě předcházející. Když se vedle toho zamyslíme i nad tím, že se pojištěncům hodnotí pro účely nároku a výše důchodu celá jejich předchozí pracovní aktivita, což kupř. u starobního důchodu činí i více jak 40 roků, tak zjistíme, že za tuto dobu se nejen podstatně trasformovala zmíněná právní úprava, ale rovněž vlivem společenských změn došlo k tomu, že mnohé bývalé zaměstnavatelské subjekty zanikly, přeměnily se, evidenční listy důchodového pojištění, záznamy o zaměstnancích či účetní doklady se ztratily, byly zničeny při stěhování nebo např. v důsledku povodní, požárů apod. To znamená, že stěžejní listiny, na základě kterých lze prokázat podstatné skutečnosti, je leckdy obtížné získat. Analýza jednotlivých povinností zaměstnavatelů a především jejich vývoj za dobu posledních několika desetiletí jde již nad rámec tohoto příspěvku. Účelem však bylo upozornit na fakt, že samotné obstarávání listinných důkazů a následné dokazování i nadále zůstává i s ohledem na současnou právní úpravu, jež se na tyto problematické aspekty snaží reagovat, značně komplikovanou záležitostí a týká se stále velkého počtu jednotlivých řízení o přiznání dávky důchodového pojištění. Pokud má tedy ČSSZ rozhodovat o důchodu takového pojištěnce, který tvrdí, že byl zaměstnán v různé době u různých zaměstnavatelů a chce tato období zohlednit pro důchodové účely, ač svá tvrzení většinou nemůže nijak doložit, je její povinností tato tvrzení došetřit u pojištěncem uvedených subjektů. Výše již bylo zmíněno, z jakých důvodů je to složité, ovšem nutno říci, že i časově náročné, neboť oslovené subjekty je nutno najít a vyzvat je ke sdělení relevantních skutečností. Může se stát, že buď vůbec nereagují (nutno žádosti urgovat) anebo se zpožděním, navíc např. nesdělí všechny požadované údaje a je třeba je vyzvat opakovaně. Tyto všechny okolnosti nepřispívají k tomu, aby věc byla co nejrychleji vyřízena, ovšem ani samotná ČSSZ není zákonem nucena k tomu, aby dožádané zaměstnavatele „motivovala“ k promptnímu a řádnému vyřízení žádosti. Ve smyslu ust. § 6 odst. 1 správního řádu má pouze povinnost dodržovat přiměřené lhůty pro tyto úkony v řízení. Je nezpochybnitelné, že došetřování rozhodných skutečností u zaměstnavatelů a především u zahraničních nositelů důchodového pojištění je velmi časově náročný proces. Ovšem i takové úkony je podle mého názoru nutno v rámci celého řízení ohraničit určitým časovým mantinelem, jinak může kompetentní instituce táhnout řízení „do nekonečna“, a dochází tak ke značným průtahům celého řízení. Postup ČSSZ jako kompetentní instituce a lhůty při došetřování rozhodných skutečností u cizozemských nositelů důchodového pojištění. pojištění. Pokud žadatel o důchod strávil část svého pracovního života v jednom či více členských států Evropské unie a byl tam pojištěn, je nutné při posuzování jeho nároku zejména na důchodovou dávku a její výši postupovat v souladu s tzv. koordinačními nařízeními Rady Evropské unie. Jedná se zejména o


74

• nařízení Rady č. 1408/71/EHS, o aplikaci soustav sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, samostatně výdělečně činné osoby a na členy jejich rodin, pohybující se v rámci Společenství (dále jen „Nařízení 1408/71)17, • nařízení Rady č. 574/72/EHS, stanovující postup při provádění nařízení č. 1408/71 (dále jen „Prováděcí nařízení“). Nařízení č. 1408/71 se vztahuje od 1. 1. 1995 i na Norsko, Island a Lichtenštejnsko (podepsaly dohodu o Evropském hospodářském prostoru – EEA) a od 1. 4. 2006 na Švýcarsko. Dle čl. 41 Prováděcího nařízení nároky na dávky prošetřuje instituce, které byly předloženy nebo zaslány podle ustanovení čl. 36 (většinou podle trvalého bydliště žadatele). Prošetřující instituce následně okamžitě oznámí nároky na důchod všem institucím, kterých se týkají, tzv. instituce dožádané, na zvláštním formuláři, tak aby tyto nároky mohly být prošetřeny současně a bez prodlení všemi těmito institucemi. Čl. 46 odst. 1 písm. a) bod i) Nařízení 1408/71 stanoví, že v případě splnění podmínek nároku na důchod podle předpisů jednoho státu bez nutnosti započítání dob pojištění získaných podle jiných předpisů kompetentní instituce vypočte důchod pouze podle předpisů, které sama provádí, tzv. národní důchod. V souladu s čl. 45 odst. 1 Prováděcího nařízení pak tento důchod začne okamžitě vyplácet jako prozatímní. Bezodkladně o tomto žadatele vyrozumí a výslovně jej upozorní na prozatímní charakter přijatého opatření (čl. 45 odst. 4 Prováděcího nařízení). Při zjišťování a prošetřování rozhodných skutečností u zahraničních nositelů pojištění kompetentní instituce používá předepsané formuláře, jejichž kopii zašle institucím provádějícím pojištění všech členských států, u nichž byla zaměstnaná nebo samostatně výdělečně činná osoba pojištěna. K formuláři přiloží, kde to přichází v úvahu, všechna potvrzení o zaměstnání poskytnutá žadatelem. Další postup zahraniční instituce či institucí je podrobně popsán v čl. 43 Prováděcího nařízení a odlišný podle toho, zda se jedná pouze o jednoho zahraničního nositele pojištění nebo více. Stanovené úkoly a povinnosti mají tyto instituce podle výslovné dikce jednotlivých ustanovení konat „bezodkladně“, „co nejdříve“, „okamžitě“ či „bez prodlení“. Celá procedura je velmi časově a administrativně náročná (např. i z důvodu zajištění překladů stěžejních dokumentů a listin). Ani v koordinačních nařízeních však nenajdeme, stejně jako v naší vnitrostátní úpravě, žádné lhůty, kterými by se jak prošetřující instituce tak instituce dožádaná měly řídit. V jednotlivých ustanoveních Nařízení 1408/71 či Prováděcího nařízení se objevují pouze výše uvedená slovní spojení, které sice znamenají, že instituce mají povinnost konat rychle, bez průtahů a tak, aby věc byla co nejdříve vyřízena, ovšem na druhou stranu také žádným způsobem netlačí příslušné orgány k tomu, aby ve stanovené konkrétní lhůtě jednotlivé úkony provedly. Tak se velmi často stává, že v řízení o důchodu dochází k velkým průtahům. Leckdy je to již na straně prošetřující instituce, která zasílá a postupuje žádosti o důchody zahraniční straně se značným zpožděním a tím ovlivňuje délku celého řízení. Anebo nereaguje rychle a flexibilně na korespondenci se zahraničním Nařízení č. 1408/71 nahradí nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 883/2004/ES, o koordinaci systémů sociálního zabezpečení. Použije se však až ode dne platnosti prováděcího nařízení k tomuto nařízení, k čemuž by mělo dojít v roce 2009.

17


75

nositelem pojištění obsahující žádosti o doplnění chybějících údajů a dokladů (výše příjmů za určité období, zaslání předepsaných formulářů) potřebných pro výpočet dílčího důchodu.

Závěr V souladu s právní a soudní praxí i současnou právní úpravou zakotvenou v zákoně o organizaci a správním řádu nelze zpochybnit, že řízení ve věcech důchodového pojištění je řízením značně složitým a zodpovědným, neboť se rozhoduje o dlouhodobých nárocích pojištěnců, a v jeho průběhu se hodnotí jejich leckdy pestrá celoživotní aktivita. Platí to obzvlášť v případech, kdy je ČSSZ povinna došetřovat stěžejní skutečnosti případu u zaměstnavatelů žadatele o důchodu či kdy je příslušný k rozhodnutí o důchodu také zahraniční nositel pojištění – rozhoduje o tzv. dílčím důchodu podle poměru dob zaměstnání získaných na svém území k celkové době pojištění dosažené ve všech státech, kde byl žadatel pojištěn. Všechna řízení v důchodových věcech je však na základě výše analyzované zásady rychlosti řízení nutno skončit vydáním rozhodnutí do zákonem stanovených lhůt, a to buď až do 60 dnů ode dne zahájení řízení, jedná-li se o zvlášť složitý případ, anebo do doby plynoucí po základní 30denní lhůtě, po kterou ČSSZ došetřuje rozhodné skutečností u zaměstnavatelů či cizozemských nositelů důchodového pojištění.

Seznam použité literatury 1. Brejcha, A.: Dokazování v řízení o dávkách důchodového pojištění. Právo a zaměstnání 1996, č. 11 2. Brejcha, A., Šantrůček, V., Kalinová, L.: Zákon o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Komentář. Praha: CODEX, 1996 3. Halířová, G.: Vybrané aspekty aplikovatelnosti správního řádu v sociálním zabezpečení. In: Debaty mladých právníků. Olomouc: Univerzita Palackého, 2007 4. Ondruš, R.: Správní řád, nový zákon s důvodovou zprávou a poznámkami. Praha: Linde, 2005 5. Svoboda, P.: Ústavní základy správního řízení v České republice: právo na spravedlivý proces a české správní řízení. Praha: Linde, 2007

Resumé Autorka se ve svém příspěvku zabývá zásadou rychlosti řízení a jejím uplatněním v řízení ve věcech důchodového pojištění, konkrétně v řízení o přiznání důchodové dávky. Řízení o důchodu bývá složitým procesem a obzvlášť to pak platí pro rozhodování o tzv. dílčích důchodech. Jedná se o dávky důchodového pojištění, které přiznávají a vyplácejí jednak česká kompetentní instituce a jednak jednotliví zahraniční nositelé pojištění (instituce) podle poměru dob zaměstnání (pojištění) odpracovaných na jejich území. The author deals with the quickness of procedure principle and its use in the pension insurance procedure, concretely in the confering allowances of the


76

pension insurance procedure. The pension procedure is a complicated process and especially it is complicated when deciding on the case of the partial pensions. The partial pensions are allowances from pension insurance, which are confered and pensioned by the czech institutions and also by the foreign institutions according to length of the employment (insurance) on their territory.


77

NĚKTERÉ ASPEKTY NÁVRHU ZÁKONA O PŘIZNÁNÍ K MAJETKU

Einige Aspekte des Gesetzentwurfs über die Vermögungserklärung Lenka Halouzková1 Recenzenti JUDr. Zdenka Papoušková, Ph.D., katedra finančního práva, národního hospodářství a ekonomie, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Mgr. Michael Kohajda, Ph.D., katedra finančního práva a finanční vědy, Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze. Klíčová slova Daň z čistého bohatství - daň - majetková daň - přiznání k majetku

Úvod Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky se v současné době projednává návrh zákona o majetkovém přiznání. Nakolik je tento zákon v našem právním řádu potřebný? Má šanci být přijat, když v roce 1999 byl propracovanější návrh téhož zákona zamítnut v 1. čtení? Může sloužit v České republice jako účinný nástroj proti praní špinavých peněz? Je nutné jej zavádět, když ve světě se od této formy zdanění ustupuje?

Daň z čistého bohatství2 Nebude zřejmě sporu o tom, že předmětem ocenění a zdanění mohou být vedle nemovitostí i jiné formy bohatství. V mnoha státech je ovšem zdaňován především majetek nemovitý. S ohledem na „daňovou spravedlnost“ by bylo ale vhodnější stanovit širší vymezení majetkových hodnot podléhajících dani Pomineme-li transfery s majetkem, nemovitostmi a dopravními prostředky, které jsou podrobeny své vlastní daňově-právní regulaci, můžeme se v daňových systémech jednotlivých zemí setkat s dvojím přístupem ke zdanění dalších majetkových hodnot. Jde o: daně z čistého bohatství, dílčí daňové předpisy vztahující se ke zdanění pouze jedné, přesně definované majetkové hodnoty. Obě tyto skupiny spojuje předmět zdanění, kterým bude především majetek co možná nejsnáze zjistitelný a ocenitelný V rámci daní z čistého bohatství jsou zdaňovány i další věci mající spíše cenu historickou, jako jsou sbírky obrazů a známek, starožitnosti apod. Majetkem ke zdanění mohou být také cenné papíry, životní pojistky, autorská práva, patenty atd. Pokud existuje jeden právní předpis, který stanoví, že ne jedna, ale několik z výše uvedených majetkových hodnot podléhá zdanění, pak mluvíme o dani z čistého bohatství. Pod daně z čistého bohatství řadí mnoho autorů i daně vztahující se k nemovitostem a dopravním prostředkům. Takové zjednodušení ovšem není možné, neboť jak v případě nemovitostních daní, tak i u daní z motorových voziMgr. et Mgr. Lenka Halouzková, Katedra finančního práva, národního hospodářství a ekonomie, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci.

1

2

Srov. Radvan M. Zdanění majetku v Evropě. 1. vyd. Praha : C.H.Beck, 2007. Str. 7-16, 323 - 329


78

del, se jako základ daně používá hrubá hodnota majetku. V případě daní z čistého bohatství je však třeba uvažovat o čisté hodnotě majetku, tedy do základu daně započítat i závazky. Daně z čistého bohatství se obvykle vztahují na majetek poplatníka nacházející se na území státu, který daň vybírá. V některých případech však může podléhat dani veškerý majetek bez ohledu na jeho polohu. Na právnické osoby se obvykle daně z bohatství nevztahují, neboť se dá očekávat, že každá právnická osoba je ve vlastnictví osob fyzických a zabraňuje se tak dvojímu zdanění téhož majetku.

Právní úpravy majetkových přiznání na českém území První zmínky o úmyslu zdaňovat přírůstek majetku na českém území nalezneme již na počátku existence samostatného státu. „V bývalém Československu byla v r. 1920 zákonem č. 309/1920 Sb., o dávce z majetku a dávce z přírůstku majetku, zakotvena povinnost zaplatit tyto dávky. Důvodem bylo ovšem to, aby stát získal prostředky na financování přeměny měny, vyrovnání závazků převzatých po Rakousko-uherské bance a financování dalších záležitostí nutných pro fungování nového samostatného státu. Dávka z přírůstku majetku pak postihovala ty fyzické osoby, které vykázaly přírůstek tohoto majetku v porovnání s rokem 1914, tedy zejména za dobu války. Dávka z majetku platila i pro právnické osoby.“ 3 Tento zákon byl bez náhrady zrušen v r. 1948. Další počin v této oblasti nalezneme po obnovení demokracie v našem státu, tedy po roce 1989, kdy zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, byl do našeho právního řádu zaveden institut „Přiznání k majetku“. V roce 1992 byla ustanovením § 42 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, zavedena povinnost podávat přiznání k majetku pro fyzické a právnické osoby, jejichž majetek v souhrnné hodnotě činil více než 1 mil. Kč. Přiznání mělo být podáváno správci daně místně příslušnému ke správě daně z příjmu na tiskopise vydaném Ministerstvem financí ČR a povinnost k jeho podání měl každý, komu by tato povinnost vznikla ze zákona nebo koho by k tomu finanční úřad vyzval. První přiznání k majetku mělo být takto podáno za rok 1993. Tento termín se ovšem několikrát novelizacemi měnil tak, že do zrušení tohoto ustanovení zákonem č. 255/1994 Sb., kterým se mění zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, nebylo provedeno. Právní úprava přiznání k majetku není v našem současném právním řádu zakotvena.

Návrh zákona4 Návrh nového zákona o přiznání k majetku vyplývá z neustálého zpochybňování majetkových poměrů občanů, včetně politiků na centrální, regionální či komunální úrovni.

3 Důvodová zpráva k návrhu zákona o majetkovém přiznání z 18.11.1999, částka 428, http://www.psp.cz

Srov. důvodová zpráva k návrhu zákona o majetkovém přiznání z 6.6.2008, částka 531, http://www.psp.cz

4


79

Zakládá zákonnou možnost dodatečného vyměření daně z příjmů fyzických osob, a to na základě majetkových přírůstků, u nichž poplatník neprokázal pořízení ze zdaněných příjmů, případně zdanění částek představujících rozdíl mezi celkovou přiznanou hodnotou majetku a mezi hodnotou majetku, u kterého nebyl způsob nabytí prokázán. Proto je součástí návrhu i novela zákona o daních z příjmů. Jedná se o jedno z opatření k omezení daňových úniků. Hranice minimální hodnoty majetku pro podání přiznání k majetku je stanovena na 10 mil. Kč. Cílem je postihnout vysoké nezdaněné příjmy a administrativně dále nezatěžovat poplatníky, kteří takový majetek či příjmy nemají a jichž je převážná většina. Tento limit zároveň odstraňuje hlavní nevýhodu původní již zrušené úpravy přiznání k majetku, a to její technickou a administrativní náročnost. K tomu navíc přispívá i poměrně jednoduché a nenáročné stanovení ceny majetku při zachování dostatečné míry její objektivnosti. Navrhovaná úprava by rovněž měla přispět k omezení možnosti legalizovat příjmy z trestné činnosti. Náklady na zavedení přiznání k majetku nelze dle důvodové zprávy jednoznačně vypočítat s ohledem na nemožnost objektivního odhadu počtu osob povinných přiznat majetek. Je však nutné předpokládat, že souhrnné výdaje budou činit přibližně 60 mil. Kč ročně. Co se týká přínosu zavedení majetkových přiznání, očekává se, že přiznání k majetku bude mít zejména preventivní účinek a bude svým významem minimálně přiměřený nebo i vyšší, než prostředky vynaložené ze státního rozpočtu na realizaci této právní úpravy. Je možné si všimnout, že návrh nového zákona o přiznání k majetku, č. sněmovního tisku 531, je pouze přepracovaný návrh předchozího návrhu téhož zákona, který byl předložen vládě v roce 1999 a který byl v prvním čtení zamítnut. Tento nový návrh pouze vypouští některé pasáže z předchozího návrhu, a je nutné přiznat, že je to spíše ke škodě nového návrhu. Veškeré takto nepřevzaté pasáže jsou mu již vytýkány ve stanovisku vlády k tomuto návrhu zákona. Pozitivní na novém návrhu je, že byla snížena daň z nezdaněného přírůstku ze 40 % na 30 %. Minimální výše pro zdanění přírůstku majetku byla snížena z původního návrhu 250 tis. Kč na nový návrh 50 tis. Kč. Odhad nákladů na zavedení a udržení této daně není v návrhu vyčíslen realisticky, ani vzhledem k tomu, že v předchozích návrzích byly tyto náklady několikanásobně vyšší a jejich odůvodnění bylo také mnohem podrobněji rozpracováno, proto je možné souhlasit se stanoviskem vlády, že tato otázka je v návrhu zákona nedostatečně rozpracována. Co se týká výchozí úrovně majetku, dle předcházejícího návrhu nebyla pro první přiznání k majetku požadována žádná záruka jeho zdanění, je v novém návrhu požadováno alespoň čestné prohlášení, že dosud nabytý majetek je pořízen ze zdaněných příjmů. Zde se můžeme setkat s prvním opatřením proti „praní špinavých peněz“ tak, aby již při prvním přiznání nebylo počítáno s možností nadhodnotit majetek oproti skutečnosti a nevytvořit si tak dostatečnou rezervu. Nový návrh neřeší ani otázku společného jmění manželů, nedefinuje některé použité výrazy a v některých případech si důvodová zpráva dokonce odporuje s textem návrhu zákona.

Stanovisko vlády


80

Vláda ve svém stanovisku vyjádřila názor, že koncepci předloženého návrhu nelze považovat za účinný nástroj v boji proti daňovým únikům; návrh zákona například nepostihuje výchozí úroveň majetku, ale až jeho přírůstky, což může navodit představu o případné „legalizaci“ majetku nabytého přede dnem nabytí účinnosti zákona, nehledě na to, že se návrh zákona má vztahovat pouze na fyzické a nikoliv i na právnické osoby, vytváří prostor pro jeho obcházení. Návrh zákona neúměrně zatěžuje občany, ale i správní orgány a při absenci potřebného finančně-ekonomického rozboru v předloženém návrhu se lze důvodně domnívat, že zvýšené výdaje, které by byly s uplatňováním tohoto zákona spojeny, nebudou kryty ani jeho případnými přínosy. Skutečností je, že již současná právní úprava týkající se správy daní poskytuje dostatečné právní prostředky k postihování případných daňových úniků.5 Ve světě ovšem ztrácejí daně z čistého bohatství s postupem času na významu a jsou nahrazovány jednotlivými daněmi vztahujícími se ke konkrétním majetkovým hodnotám. Důvod je jednoduchý,: pro jejich administrativu nemusí ani správce daně, ani daňový subjekt vyvíjet nadměrnou námahu, jejich předmět je obecně velmi snadno zjistitelný a také základ daně není obtížné určit.6 Navržený limit 10 mil. Kč k podání přiznání k majetku se jeví jako nízký, zejména s ohledem na aktuální ceny nemovitostí, takže okruh povinných osob by byl oproti názoru předkladatelů, příliš široký. Návrh zákona je v předložené podobě v praxi neaplikovatelný, neboť je neúplný, zmatečný a vykazuje množství věcných i legislativních nepřesností.7

Použitá literatura Radvan M. Zdanění majetku v Evropě. 1. vyd. Praha : C.H.Beck, 2007, 385 s. ISBN: 978-80-7179-563-6. Návrh zákona o přiznání k majetku, sněmovní tisk 531, ze dne 6.6.2008; http://www.psp.cz ze dne 15.7.2008 + důvodová zpráva Návrh zákona o přiznání k majetku, sněmovní tisk 428, ze dne 18.11.1999; http://www.psp.cz ze dne 15.7.2008 + důvodová zpráva Důvodová zpráva k zákonu 255/1994 Sb., ze dne 21.9.1994 Stanovisko vlády k návrhu zákona sněm. tisku č. 531, http://www.psp.cz ze dne 9. 7. 2008 Resumé Článek se zabývá návrhem zákona, který upravuje povinnost fyzické osoby podat přiznání k majetku, jehož výše přesahuje 10 mil. Kč. V úvodu se zaobírá teoretickými aspekty o dani z čistého bohatství, následuje historický přehled této úpravy na českém území od vzniku samotného státu. Dále je nastíněn nový návrh zákona o přiznání k majetku a v závěru zmíněno stanovisko vlády.

Der Aufsatz befasst sich über dem Gesetzvorschlag, der die Pflicht der juristischen Personen, die Vermögenserklärung einzureichen hinsichtlich des Vermögens, dessen betrag über 10 Mil. Kč geht, betrifft. Am Anfang werden theoretische Aspekte der Nettovermögenssteuer behandelt, dann folgt die historische Einsicht dieser Regelung auf dem

5

Stanovisko vlády k návrhu zákona o přiznání k majetku ze de 6.6.2008, http://www.psp.cz

6

Srov. Radvan M. Zdanění majetku v Evropě. 1. vyd. Praha : C.H.Beck, 2007. Str. 328

7

Stanovisko vlády k návrhu zákona o přiznání k majetku ze dne 6.6.2008. http://www.psp.cz


81

tschechischen Gebiet von Beginn des unabhängigen Staates. Folglich wird der neue Gesetzentwurf über die Vermögenserklärung und abschließend die dementsprechende Regierungsstellung erwähnt.


82

ZÁKONODARNÝ PROCES NÁRODNEJ RADY SLOVENSKEJ REPUBLIKY – POHĽAD NA SÚČASNÝ STAV

Legislative Process Process in the National National Council of the Slovak republik Descrition of the Actual Situation Juraj Hamuľák1 Recenzenti Prof. JUDr. Ľubor Cibulka, CSc., katedra štátneho práva, Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave. JUDr. Michal Bartoň, Ph.D., katedra ústavního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Klúčové slová Normotvorba - NR SR - zákonodárny proces - postup pri prijímaní zákonov

Úvod NR SR je v SR v zmysle deľby moci a teórie parlamentarizmu reprezentantom jednej z troch mocí a to tej zákonodarnej. Parlament, teda aj NR SR je zastupiteľský zbor národa2, ktorý vyjadruje a reprezentuje jeho vôľu, teda vôľu väčšiny, pretože parlament je zostavený z reprezentantov politických strán, či štruktúr, ktoré reprezentujú široké spektrum obyvateľstva a ako to býva, rozhoduje ten, koho podporuje väčšia časť voličov. Termínom parlament sa označuje ústredný štátny orgán, ktorý má vlastnosti celoštátneho reprezentatívneho orgánu, čiže zhromaždenie, či zbor volených reprezentantov občanov.3 Napriek faktu, že parlament vo väčšine prípadov riadi to politické zoskupenie, ktoré získalo vo voľbách najviac hlasov, parlament nie je reprezentantom iba tejto skupiny obyvateľstva, ale má povinnosť reprezentovať celé občianstvo, teda všetkých voličov.4

Zmeny v postavení NR SR, ktoré priniesol vstup do spoločenstva štátov vyspelej Európy Slovenská republika sa stala členom EÚ v roku 2004. Pričleňovací proces, ale nebol vôbec jednoduchý. Ba práve naopak po rôznych peripetiách s pozastavením rokovaní a integračného procesu sa napokon ukázalo ako nevyhnutné pre „starých“ členov únie, prijať SR medzi seba ako rovnocenného partnera. Aspoň takto to deklaruje právny systém EÚ, aj keď o rovnocennosti by bolo nepochybne možné dlhšie polemizovať. Po vstupe do tohto obrovského kolosu (niekedy aj posmešne nazývaného kolos byrokracie) sa museli krajiny a teda aj SR, vzdať nie malej časti svojich právomocí.

Mgr. Juraj Hamuľák, katedra štátneho práva, Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave.

1

2

Baxa B.: Parlament a parlamentarism, Praha 1924

3

Pavlíček V.: Ústavní právo a státověda, Linde, Praha 1998

4

Hollander, P.: Základy všeobecné státovědy, Praha 1995


83

SR sa po vstupe vzdala časti právomocí5, a aj tých v oblasti normotvorby, v prospech Európskej únie a Európskych spoločenstiev. A tak to bolo aj s našim jediným ústavodarným a zákonodarným orgánom – Národnou Radou Slovenskej Republiky. Novela Ústavy SR z roku 2001 upravila jej postavenie tým, že sa do Ústavy vložil článok 7, ktorý „uprednostňuje“ právne záväzné akty Európskych spoločenstiev a Európskej Únie pred zákonmi Slovenskej republiky. To znamená okrem iného, že NR SR stratila dominantné postavenie v oblasti normotvorby v SR, pretože sa do nášho právneho poriadku implementujú právne predpisy EÚ, ktoré vydávajú orgány EÚ, či spoločenstiev. Otázne je tiež jej v Ústave zakotvené postavenie jediného zákonodarného a ústavodarného orgánu v SR6. Totiž vstup do EÚ si vyžiadal v našom právnom systéme vytvorenie nového prameňa práva a to tzv. aproximačných nariadení vlády SR. Na jednej strane je pravdou, že aproximácia práva ako záväzok zbližovania práva, bola jedným z nevyhnutných krokov, ktoré musela SR spraviť v procese integrácie do EÚ, no na strane druhej vystavil NR SR do úlohy štatistu. Tento záväzok zbližovania práva vyplýval pre SR z čl. 69 Európskej dohody o pridružení, uzatvorenej medzi Európskymi spoločenstvami a ich členskými štátmi a SR7. V súvislosti s týmito skutočnosťami je potrebné spomenúť euro novelu Ústavy SR č. 90/2001 Z. z., ktorá vytvorila predpoklady potrebné na zbližovanie (čl. 7 ods. 2., čl. 120 ods. 2.8). Tento nový prameň je „zastrešený“ zákonom č. 19/2002 Z. z., ktorým sa ustanovujú podmienky vydávania aproximačných nariadení vlády SR v znení zákona č. 207/2002 Z. z. Ide teda o výsledok činnosti vlády, ktorú na to splnomocňuje priamo Ústava v čl. 120 ods.1.9 Keďže, ale v demokratickej spoločnosti nemôže existovať oblasť spoločenského života, ktorú by parlament nemohol upraviť zákonom, aj táto tzv. delegovaná právomoc vlády vydávať nariadenia je determinovaná „vôľou“ parlamentu – NR SR. Ak táto neprejaví vôľu, aby vláda vydala nariadenie, tak potom môže vláda uplatniť svoje splnomocnenie na vydanie nariadenia podľa čl. 120 v plnom rozsahu úpravy danej zákonom, no ak sa NR SR v splnomocnení rozhodne vládu zaviazať, aby nariadením vykonala zákon, alebo jeho časť, je vláda viazaná v rozsahu ustanovenom NR SR. Vláda, ani ministerstvá, ani iné orgány štátnej správy nemôžu vydať všeobecne záväzný právny predpis upravujúci spoločenské vzťahy, ktoré NR SR neupravila zákonom10. Ak sa na problematiku aproximácie práva pozeráme z pohľadu zákona č. 19/2002 Z. z., musíme konštatovať, že práve ním si NR SR sama obmedzila svoje postavenie v oblasti normotvorby v prospech iného orgánu a to v prospech vlády. Pôsobnosť NR SR je v tomto zákone upravená v § 4 a to tzv. informačnou povinnosťou vlády voči NR SR, ako aj v oprávnení NR SR žiadať od vlády, aby navrhovanú úpravu

5 V zmysle čl. 7 ods. 2) preniesla SR iba výkon časti svojich právomocí, ale kým bude členom EÚ tak ich nebude vykonávať a teda sa ich „de facto“ vzdala. 6

Čl. 72 Ústavy SR.

Oznámenie Ministerstva zahraničných vecí SR o podpísaní Európskej dohody o pridružení, uzatvorenej medzi Európskymi spoločenstvami a ich členskými štátmi na jednej strane a SR na strane druhej, č. 158/1997.

7

8 „Slovenská republika môže medzinárodnou zmluvou, ktorá bola ratifikovaná a vyhlásená spôsobom ustanoveným zákonom, alebo na základe takej zmluvy preniesť výkon časti svojich práv na Európske spoločenstvá a Európsku úniu. Právne záväzné akty Európskych spoločenstiev a Európskej únie majú prednosť pred zákonmi Slovenskej republiky. Prevzatie právne záväzných aktov, ktoré vyžadujú implementáciu, sa vykoná zákonom alebo nariadením vlády podľa čl. 120 ods. 2.“ 9

„Na vykonanie zákona a v jeho medziach môže vláda vydávať nariadenia“

10

Nález Ústavného súdu SR, sp. zn. PL. ÚS 7/96.


84

v aproximačnom nariadení predložila do NR SR ako vládny návrh zákona11. SR je štát s parlamentnou formou vlády. Dominantné postavenie v systéme najvyšších štátnych orgánov ma NR SR, ktorej postavenie primárne upravuje Prvý oddiel Piatej Hlavy Ústavy SR, a ktorej pôsobnosť môžeme rozdeliť do niekoľkých skupín. Tá najdôležitejšia je bezpochyby ústavodarná a zákonodarná pôsobnosť12. V tejto súvislosti sa pred nami vynára otázka, či sa v oblasti vydávania aproximačných nariadení, teda v oblasti euro legislatívy vlády nedostáva NR SR iba do pozície pozorovateľa a štatistu, či nedochádza k obmedzeniu výkonu štátnej moci jej pôvodných nositeľov, občanov. Ak však sa na túto problematiku pozrieme z pohľadu vývoja v ostatných členských štátoch, musíme konštatovať, že trend prehlbovania delegovania euro legislatívy na vládu je nevyhnutným javom.13 No napriek týmto faktom, je potrebné skonštatovať, že je pozícia NR SR v oblasti zákonodarstva neodškriepiteľná. Nielen v súvislosti so vstupom do EÚ zohral tento reprezentatívny orgán veľmi dôležitú úlohu a naďalej ju zohráva.

Pôsobnosť NR SR NR SR je jediným ústavodarným a zákonodarným orgánom v SR, t.j. vykonáva tzv. zákonodarnú právomoc. Napriek faktu, že ide o najdôležitejšiu funkciu, plní NR SR aj iné funkcie - kreačnú, kontrolnú a pôsobnosť vo vzťahu k zahraničiu. Výsledkom kreačnej pôsobnosti je vytváranie Výborov NR SR, ktoré plnia tak vnútroštátne, ako aj funkcie zahraničné.14 Tieto výbory NR SR zriaďuje z poslancov ako svoje iniciatívne a kontrolné orgány. Napríklad Ústavnoprávny výbor, ktorý okrem iného prerokúva všetky návrhy zákonov, najmä z hľadiska ich súladu s ústavou, ústavnými zákonmi, medzinárodnými zmluvami, ktorými je Slovenská republika viazaná, zákonmi Slovenskej republiky a s právom Európskej únie15 je tým výborom, ktorý plní kontrolnú funkciu na úseku harmonizácie slovenského právneho poriadku s európskym. Vzťahy NR SR so zahraničím, teda aj zástupcami európskeho spoločenstva spadajú do pôsobnosti Zahraničného výboru, ktorý je akýmsi reprezentantom NR SR pri rozhodovacom procese v oblasti zahraničnej politiky Slovenskej republiky. Okrem iného tento výbor rokuje o medzinárodných zmluvách, o zahraničných vzťahoch NR SR a organizačne zabezpečuje prijatia zahraničných návštev. Ostatné výbory, ktoré si NR SR zriaďuje podľa všeobecnej potreby sa takisto podieľajú na vzájomnej spolupráci s EÚ. Organizujú medzirezortné stretnutia s predstaviteľmi ob11

Znenie § 4.:

Ods. 1) Vláda Slovenskej republiky informuje Národnú radu Slovenskej republiky polročne o aproximačných nariadeniach vydaných podľa tohto zákona v uplynulom období a o ďalšom zámere ich prijímania. Ods. 2) Informácia podľa odseku 1 musí byť písomná, musí obsahovať zoznam vydaných aproximačných nariadení, prehľad aproximačných nariadení podľa ďalšieho zámeru ich prijímania a musí byť doručená Národnej rade Slovenskej republiky do konca mesiaca nasledujúceho po skončení príslušného kalendárneho polroka. Ods. (3) Národná rada Slovenskej republiky môže po prerokovaní informácie podľa odseku 1 požiadať vládu Slovenskej republiky, aby právnu úpravu navrhovanú vo forme aproximačného nariadenia predložila ako vládny návrh zákona. 12

Posluch, M. – Cibulka, Ľ.: Štátne právo Slovenskej republiky, 2. vyd. Šamorín: Heuréka, 2006.

Balog. B.: Aproximačné nariadenia vlády Slovenskej republiky. Justičná revue, 55, 2003, č. 2, s. 125135.

13

14

Posluch, M. – Cibulka, Ľ.: Štátne právo Slovenskej republiky, 2. vyd. Šamorín: Heuréka, 2006

15

Zákon č. 350/1996 Z. z. o rokovacom poriadku NR SR, § 59 písmeno b).


85

dobných výborov z krajín EÚ a vymieňajú si vzájomne poznatky z oblastí svojej pôsobnosti. Okrem toho majú výbory právomoc podávať návrhy stanovísk k návrhom právne záväzných aktov a iných aktov Európskych spoločenstiev a Európskej únie.16

Právne predpoklady zákonodarného procesu v NR SR Zákonodarná pôsobnosť NR SR je upravená vo viacerých právnych predpisoch, no najdôležitejšie sú Ústava SR, zákon č. 350/1996 Z. z. o rokovacom poriadku NR SR a legislatívne pravidlá17. Ústava ako základný zákon štátu vo svojej 5 hlave pod názvom zákonodarná moc upravuje postavenie Národnej Rady Slovenskej Republiky v prvom oddiele pod rovnomenným názvom. Druhý oddiel sa venuje referendu. Ústava upravuje postavenie NR SR značne všeobecne a to popisom jej pôsobností, zloženia, náčrtu organizačnej štruktúry a popisom postavenia poslancov ako reprezentantov občanov. Zákon o rokovacom poriadku NR SR, teda Rokovací poriadok je oveľa podrobnejší. Okrem ustanovení o pôsobnosti NR SR, o ustanovujúcej schôdzi, vytváraní orgánov, ustanovení o schôdzach, ich vedení, priebehu a podobne, o funkcionároch NR SR, poslaneckých kluboch a výboroch sa vo svojej desiatej časti, pre našu problematiku najdôležitejšej, venuje rokovaniu o návrhoch zákonov. Zákon o rokovacom poriadku prešiel od svojho vzniku v roku 1996 prirodzene mnohými zmenami, spolu bolo novelizovaný až 12 krát. Z nášho pohľadu je v prvom rade potrebné spomenúť najmä tieto novely: Zákon č. 86/2000 z. z., ktorý zmenil: - § 72, ktorým sa v podstate upravila pôsobnosť Predsedu NR SR v oblasti zaradzovania návrhov zákonov do programov schôdzí NR SR, - § 80 až 83, ktoré rozšírili dovtedy stroho upravenú pôsobnosť spoločného spravodajcu výborov, ako aj upravili podmienky vyjadrovania písomného súhlasu poslanca s pozmeňujúcim, resp. doplňujúcim návrhom, ako aj možnosť vziať súhlas s pozmeňujúcim, resp. doplňujúcim návrhom späť, pretože táto možnosť tu dovtedy nebola a prinášala množstvo problémov v praxi, - a z hľadiska priebehu zákonodarného procesu je významná zmena v § 85, ktorý sa týka tretieho čítania. Novela vsunula do textu ods. 4) „V opakovanom

druhom čítaní sa rokuje o návrhu zákona v znení doteraz schválených pozmeňujúcich a doplňujúcich návrhov. Tieto možno ďalej meniť a dopĺňať; to sa vzťahuje aj na ustanovenia, ku ktorým neboli doteraz schválené pozmeňujúce a doplňujúce návrhy. Na návrh predsedu národnej rady sa národná rada bez rozpravy uznesie o tom, že a) návrh zákona opakovane prerokujú všetky výbory, ktorým bol pridelený (§ 74 ods. 1), alebo b) návrh zákona opakovane prerokuje len gestorský výbor, alebo c) návrh zákona sa opakovane prerokuje len na schôdzi národnej rady.“, ktorým sa upravili podmienky priebehu opakovaného druhého čítania, stanovil sa rámec konania, pretože dovtedy to bolo zdĺhavé a celý kolobeh druhého čítania by sa takto opakoval. 16

Zákon č. 350/1996 Z. z. o rokovacom poriadku NR SR, § 46 odsek 4.

Uznesenie NR SR č. 19/1997 Z. z. ( Legislatívne pravidlá tvorby zákonov) a Uznesenie vlády SR č. 150/2000 Z. z. ( Legislatívne pravidlá vlády.).

17


86

- Z hľadiska postavenia, teda úlohy Prezidenta SR v zákonodarnom procese je významná zmena v § 90 zákona: V prvom rade je nutné poznamenať, že novela 1) zúžila právomoc prezidenta o možnosť vrátiť s pripomienkami aj ústavný zákon a tým si uplatniť svoju tzv. skrytú zákonodarnú iniciatívu18 aj na oblasť ústavného zákonodarstva. Do toho času mal prezident právo vrátiť okrem „obyčajného“ zákona aj zákon ústavný19, 2) a po druhé novela zmenila postavenie prezidenta ako navrhovateľa zákona, tým že bola do zákona ustanovená možnosť, aby prezident mohol byť v odôvodnených prípadoch zastúpený na schôdzi národnej rady vedúcim kancelárie prezidenta SR, - a napokon zákon č. 86/2000 Z. z. priniesol úpravu v spoločných ustanoveniach pre „našu“ desiatu časť, a to v úprave techniky zasielania návrhov zákona na vyhlásenie v Zbierke zákonov a v práve navrhovateľa udeliť súhlas návrhom, ktorý rozširuje jeho návrh najneskôr pred začiatkom hlasovania. V súvislosti so zákonodarným procesom je potrebné ešte spomenúť novelu č. 77/1998 Z. z., ktorou sa zrušil § 92, ktorý dovtedy znel takto: „1) Zákon podpisuje predseda národnej rady do siedmich dní po jeho schválení. Po podpísaní ho zašle predsedovi vlády a prezidentovi republiky na podpis tak, aby každému zostali štyri dni na ich rozhodnutie. 2) Ustanovenie odseku 1 druhej vety neplatí, ak vláda postupuje podľa čl. 87 ods. 4 ústavy.“ Teda ako bolo už v predchádzajúcom texte spomenuté, zákon o rokovacom poriadku upravuje priebeh zákonodarného procesu vo svojej desiatej časti. Tá je rozdelená do deviatich častí pod názvami: 1. návrh zákona 2. prvé čítanie 3. druhé čítanie 4. tretie čítanie 5. rokovanie o návrhu zákona o štátnom rozpočte 6. rokovanie o medzinárodnej zmluve 7. skrátené legislatívne konanie 8. vrátenie zákona prezidentom republiky 9. spoločné ustanovenia k desiatej časti. 1. časť definuje subjekty legislatívnej iniciatívy, upravuje podmienky podávania návrhov zákonov, no čo je najdôležitejšie upravuje formálne a obsahové náležitosti návrhov zákonov, teda podmienku, že návrh musí obsahovať paragrafové znenie, z ktorého je jasné a zrozumiteľné, čo sa má návrhom dosiahnuť a dôvodovú správu, ktorá musí obsahovať zákonom a legislatívnymi pravidlami

Kráľ J. a kol.: Legislatíva: Teória a prax, vydavateľské oddelenie Právnickej fakulty UK v Bratislave, s. 74.

18

Články 87 ods. 2. a 102 písm. o) Ústavy SR upravujú možnosť prezidenta vrátiť zákon s pripomienkami takto:

19

„Čl.87 ods. 2) Ak prezident Slovenskej republiky vráti zákon s pripomienkami, Národná rada Slovenskej republiky zákon opätovne prerokuje a v prípade jeho schválenia musí byť taký zákon vyhlásený.“ „Čl. 102 ods. 1. písm. o) môže vrátiť Národnej rade Slovenskej republiky zákon s pripomienkami do 15 dní od doručenia schváleného zákona“.


87

predpísanú obsahovú aj formálnu stránku20. Tieto náležitosti posudzuje z titulu svojej funkcie Predseda NR SR, môže odporučiť navrhovateľovi, aby nedostatky odstránil, no a ak sa dostane do „sporu“ s navrhovateľom v tvrdení o splnení podmienok rozhoduje plénum NR SR, či návrh spĺňa predpísané podmienky. Z hľadiska praxe je aj dôležité ustanovenie § 70 ods. 2), podľa ktorého ak návrh zákona podajú výbory alebo poslanec a ak návrh zákona spĺňa ustanovené náležitosti, predseda národnej rady doručí návrh zákona vláde a požiada ju o zaujatie stanoviska v lehote do 30 dní. Vláda zašle stanovisko predsedovi národnej rady. Ak vláda v 30-dňovej lehote nezaujme stanovisko, rokuje sa o návrhu zákona aj bez tohto stanoviska. Ak vláda doručí stanovisko dodatočne, možno ho zohľadniť. Totiž v praxi občas nastane situácia, keď vláda stanovisko nedodá a poslanec v domneni toho, že jeho zákon je asi zlý, keďže ho vláda svojím vyjadrením neodobrila a jednoducho nevie, či ho má ďalej obhajovať na výboroch. A práve preto je toto ustanovenie § 70. bolo by totiž poprením Ústavy ako takej a zároveň poprením práva zákonodarnej iniciatívy ak by mohla vláda takto zabraňovať poslancom pri uplatnení ich základného práva. 2. časť upravuje postup pri prvom čítaní, v ktorom ako hlavný koordinátor vystupuje Predseda národnej rady, ktorý zabezpečuje doručenie návrhu zákona poslancom (pričom minimálna lehota na doručenie je 15 dní pred schôdzou), pridelí ho jednotlivým Výborom podľa povahy veci a súčasne navrhne výbor, ktorý je pre tento návrh zákona gestorský. Táto časť určuje postup, ktorým sa riadi NR SR pri rokovaní o návrhu, pričom môže Národná rada rozhodnúť trojako a to tak, že buď a) vráti návrh zákona jeho navrhovateľovi na dopracovanie, alebo b) nebude pokračovať v rokovaní o návrhu zákona, alebo c) ho prerokuje v druhom čítaní. 3. V druhom čítaní stojí značná časť práce na pleciach výborov21, ktoré o danom návrhu rokujú. Samozrejme, že iba tie, ktorým bol pridelený. Nebolo by účelné, aby sa výbory zaoberali každým návrhom, preto sa rozdeľujú podľa povahy činností. Návrh zákona vo výboroch obhajujú jeho navrhovatelia. Ak ide o vládny návrh tak člen vlády alebo vedúci ústredného orgánu štátnej správy, ktorý bol touto úlohou poverený, a ak ide o návrh výboru alebo skupiny poslancov, návrh zákona odôvodní nimi poverený poslanec, a ak ide o návrh poslanca, navrhujúci poslanec.22 e návrhu zákona určí výbor na návrh predsedu výboru zo svojich členov spravodajcu, ktorý vystúpi po navrhovateľovi zákona. Táto časť upravuje celý postup činnosti výborov, cez spoločného spravodajcu, správu o prerokovaní, odporúčania, pozmeňujúce a doplňujúce návrhy a podobne, až po postup pri prerokovaní návrhu v pléne, kedy aj samotní poslanci, ktorí neboli pri prerokovaní návrhu vo výboroch, môžu podávať pozmeňujúce a doplňujúce návrhy ( najmenej 15 poslaneckých podpisov ), pričom je presne určený postup pri hlasovaní o jednotlivých bodoch. 4. Časť pod názvom Tretie čítanie upravuje postup záverečnej fázy schvaľovania návrhov zákonov, teda upravuje finálnu časť zákonodarného procesu ako takého. Ak neboli schválené nijaké pozmeňujúce ani doplňujúce návrhy, pristúpi sa v treťom čítaní k hlasovaniu o návrhu zákona ako o celku, pričom ale ak boli Kráľ J. a kol.: Legislatíva: Teória a prax, vydavateľské oddelenie Právnickej fakulty UK v Bratislave, s. 62-63.

20

To je tá časť práce poslancov, ktorú verejnosť nevníma a preto dochádza k častým nedorozumeniam v súvislosti s prácou poslancov ( pozn. autora ).

21

22

§ 76 zákona o rokovacom poriadku NR SR


88

schválené, koná sa tretie čítanie najskôr na druhý deň po ich schválení, skôr sa môže konať, ak o tom na návrh gestorského výboru alebo spoločného spravodajcu rozhodne národná rada bez rozpravy23. Poslanci tento postup využívajú veľmi často a nie je neobvyklé, že sa v treťom čítaní pokračuje hneď po druhom. Keďže ani poslanec nie je tvor neomylný, myslel zákonodarca pri tvorbe rokovacieho poriadku aj na možnosť opravy možných chýb. Nemyslím tým teraz možnosť opravy jazykových a legislatívno-technických chýb, ale na možnosť za účasti 30 poslancov, ktorí sa pod návrh podpíšu, vrátiť prerokovávaný návrh opäť do druhého čítania. V tomto opakovanom druhom čítaní sa rokuje o návrhu v znení dovtedy schválených pozmeňujúcich a doplňujúcich návrhov, pričom i tieto možno ďalej meniť a dopĺňať. Napokon celý tento proces končí vtedy ak už v treťom čítaní neboli schválené nijaké opravy, pozmeňujúce ani doplňujúce návrhy, pristúpi sa k hlasovaniu o návrhu zákona ako o celku. 5. Ďalšie časti upravujú osobitné spôsoby konania ako je Rokovanie o návrhu zákona o štátnom rozpočte a Rokovanie o medzinárodnej zmluve ( tie patria do zákonodarného procesu, pretože sú schvaľované vo forme zákona, resp. uznesením, ale vyžadujú si osobitný postup 24), ako aj postup pri tzv. skrátenom legislatívnom konaní, ktoré NRSR, resp. vláda dosť často používa na presadenie návrhov, na ktorých má eminentný záujem, pretože výklad dôvodov je veľmi obsiahly a umožňuje veľkú flexibilitu a možnosť „napasovať“ niektorý z dôvodov na konkrétny návrh25. V tejto časti je upravené aj už spomínané právo zákonodarnej iniciatívy Prezidenta SR. Zákon ju nazval vrátenie zákona prezidentom republiky. Ide o fakultatívnu etapu zákonodarného procesu, pretože ak hovoríme o práve tak toto prezident môže, ale nemusí využiť. Ak sa na tento inštitút pozrieme z pohľadu histórie jeho využívania, musíme konštatovať, že nebolo neobvyklé jeho zneužívanie na politický boj medzi Prezidentom a vládou, keď Prezident aj zjavne vyhovujúce zákony nepodpísal a sťažil tak ich prijatie, pretože na prelomenie tohto jeho „veta“ je potrebný súhlas nadpolovičnej väčšiny poslancov NR SR.

Záver Aj keď sa Slovensko vstupom do EÚ vzdalo značného množstva svojich oprávnení a muselo sa podriadiť celku, ešte stále má táto mladá krajina aj svoje „relatívne“ nezávislé orgány, ktoré ovplyvňujú dianie v krajine. A medzi ne patrí aj Národná Rada SR, ktorá napriek obavám, že po vstupe do spoločenstva vyspelých krajín Európy dôjde k prílišnému oslabeniu vnútorných orgánov štátu v prospech európskej byrokracie, si zachovala veľkú časť svojich právomocí. Z časti sú tieto tvrdenia pravdivé, ale aj tak NR SR stratila dominantné postavenie v oblasti normotvorby v SR, keďže sa do právneho poriadku SR musia zapracovávať aj právne predpisy EÚ. No keďže je to realita, ktorou museli prejsť všetci členovia únie, musela a musí si tým prejsť aj SR. Ale aj tak zohráva NR SR dôležitú úlohu v mocenských štruktúrach SR. Napriek povinnosti implementácie práv23

§ 84 zákona o rokovacom poriadku NR SR

Kráľ J. a kol.: Legislatíva: Teória a prax, vydavateľské oddelenie Právnickej fakulty UK v Bratislave, s. 77-78

24

Kráľ J. a kol.: Legislatíva: Teória a prax, vydavateľské oddelenie Právnickej fakulty UK v Bratislave, s. 72-73:

25

Dôvody na skrátené legislatívne konanie: ak môže dôjsť k ohrozeniu základných ľudských práv a slobôd alebo; bezpečnosti; alebo ak hrozia štátu značné hospodárske škody.


89

nych aktov do právneho poriadku SR je jediným ústavodarným a zákonodarným orgánom v SR, až na spomínané aproximačné nariadenia, ktorých vydávanie leží na pleciach Vlády SR. No aj tak zákonodarný proces je výlučným právom NR SR a tento fakt nemôžeme uprieť. Je prirodzené, že aj právna úprava tohto procesu prešla viacerými nevyhnutnými zmenami, musíme ale konštatovať, že proces prijímania a schvaľovania zákonov v súčasnej úprave slovenského právneho poriadku je na vysokej úrovni a vytvára harmonický rámec pre prijímanie nových právnych predpisov nevyhnutých na ďalší rozvoj slovenskej spoločnosti v podmienkach Európskej únie.

Použitá literatúra 1.

Poluch M., Cibulka Ľ.: Štátne právo Slovenskej republiky, Šamorín, Heuréka, 2006.

2.

Höllander P.: Základy Všeobecné státovědy, Praha 1995

3.

N. Pavlíček, Ústavní právo a státověda, Linde Praha, 1998.

4.

B. Baxa, Parlament a parlamentarism, Praha 1924.

5.

Kráľ J. a kol.: Legislatíva: Teória a prax, vydavateľské oddelenie Právnickej fakulty UK v Bratislave, 2006.

6.

Balog. B.: Aproximačné nariadenia vlády Slovenskej republiky. Justičná revue, 55, 2003

7.

Ústava Slovenskej republiky a zákon č. 350/1996 Z. z. o rokovacom poriadku Národnej rady Slovenskej republiky.

Resumé V tomto príspevku som sa snažil poukázať na problematiku aké miesto zaujíma NR SR v prostredí normotvorby v Slovenskej republiky po vstupe do EÚ. Vo forme vysvetlenia podstaty a zákonných predpokladov som sa pokúsil objasniť jej postavenie v systéme tvorby slovenského práva vo väzbe na tvorbu a aproximáciu práva EÚ. Tiež som sa snažil vysvetliť právne predpoklady priebehu zákonodarného procesu v SR tým, že som popísal právnu úpravu tohto procesu tak v Ústave ako aj v hlavnom zákone upravujúcom zákonodarný proces a to Rokovací poriadok NR SR, bližšie časť desať, ktorá priamo upravuje postup pri prijímaní zákonov. Metódou komparácie som chcel poukázať na priebeh vývoja právnej úpravy zákonodarného procesu v SR a porovnať, či poukázať na plusy a mínusy vtedajšej a dnešnej úpravy

At this short report I try to advance a sight at the NRSR position in background of law making in Slovak Republic after integration into EU. In the form of explanation of the bankrupt's estate and legal assumption I try to illustrate its position in the Slovak system of law making in connection with law making and approximation in EU. And also I want to explain legal premises of law making process in Slovak republic in the form of description of its legal position in Slovak Constitution and Parliamentary law Act. And I also want to describe historical development of law making process in Slovak legal system and I present the positives and negatives of those innovations.


90

ZAMYŠLENÍ SE NAD PRÁVNÍ (NE)ZÁVAZNOSTÍ LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV EVROPSKÉ UNIE

Some thoughts on (non) binding legal character of the Charter of Fundamentals Rights of the European Union Ondrej Hamuľák1 Recenzenti Doc. JUDr. Naděžda Šišková, Ph.D., katedra evropského práva a mezinárodního práva veřejného, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. JUDr. Václav Stehlík, Ph.D., LL.M., katedra evropského práva a mezinárodního práva veřejného, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Klíčová slova Lisabonská smlouva - Listina základních práv Evropské unie2 - závaznost Listiny EU- obsah Listiny EU - aplikace a vymahatelnost Listiny EU - výklad Listiny EU

Úvod Listina základních práv Evropské unie představuje unijní pokus o katalogizaci lidských práv, který se rovná nekončícímu příběhu hledání a boje za její závaznost3. Optimismus a naděje, které do ni byly vkládány na přelomu milénií, následovalo zklamání v podobě krachu konstitučního procesu i v podobě opatrného postoje Evropského soudního dvora k aplikaci textu Listiny EU „zadními vrátky“ obecných zásad právních. Evropský soudní dvůr (dále ESD) jen pomalu a se zdráháním reflektoval existenci Listiny EU ve své rozhodovací činnosti. Do dnešní doby (říjen 2008) se podle našich informací odkaz (nebo lépe řečeno zmínka) na Listinu EU objevuje jenom v 10 (!) rozhodnutích ESD4. Ve své judikatuře ale ESD pracuje s Listinou EU vesměs jenom jako se subsidiárním pramenem poznání, vyhýbá se přímé odpovědi na otázku ohledem jejího statusu a právní povahy a lidskoprávní kauzy rozhoduje podle ustálené doktríny základních práv jako součásti obecných zásad právních5. Jinou kapitolu představuje reflexe Listiny EU v činnosti Generálních advokátů (dále AG) a Soudu prvního stupně. Na tomto místě není prostor pro obsáhlý rozbor této otázky a proto jenom pro ukážku uvádíme jedno z nejcitovanějších stanovisek, které v mnohém odráží obecný přístup AG k otázce povahy a významu Listiny EU. AG Léger ve svém stanovisku k případu Heidi Hautala připomíná, že: „[...] povaha práv obsažených v Listině

Mgr. Ondrej Hamuľák, katedra evropského práva a mezinárodního práva veřejného, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci.

1

Dále (i vzhledem k potřebě odlišení od zažitého označování českého lidskoprávního katalogu) označovaná jako Listina EU.

2

3 Osm let od přijetí Listiny EU v roce 2000 možná nepředstavuje až tak zásadní období, ale ve spojitosti s lidskoprávní dokumentem, který měl (má) ambici stát se závazným právním nástrojem, je každé další prodlení nežádoucí a má na projekt unijního katalogu poněkud degradující účinek.

Nejznámější jsou C-540/03 Evropský parlament vs. Rada [2006] SbSD I-5769, C-432/05 Unibet [2007] SbSD I-2271, C-303/05 Advocaten vor de Wereld [2007] SbSD I-3633.

4

K této zásadě viz více in: Šišková, N.: Dimenze ochrany lidských práv v EU, 2. rozšířené a aktualizované vydání. Linde, Praha 2008. 5


91

základních práv vylučuje, aby se na ni [Listinu] hledělo jako na seznam pouhých morálích principů bez následků. [...].“6 a tato slova jsou dokonalou ukázkou odlišného (v porovnání s ESD méně opatrného) přístupu AG k Listině EU7. Koncept unijního katalogu lidských práv vyvolával a stále vyvolává diskuze nad otázkami jeho postavení v hierarchii pramenů evropského práva, jeho vztahu k národním lidskoprávním úpravám i ve vztahu k elementárnímu pramenu evropské lidskoprávní regulace, k Evropské úmluvě na ochranu lidských práv a základních svobod. Tématem setkání právnických nadějí v Olomouci byla obecně pojatá problematika práva na spravedlivý proces. Text, který čitateli předkládáme, je skromným příspěvkem autora k dané problematice a jeho sepsání bylo vedeno jednoduchou premisou, kterou je otázka míry spravedlnosti a efektivity právní ochrany v právním systému bez existence závazného lidskoprávního „kodexu“. Jazykovou hříčku (ne)závaznost jsme zvolili záměrně a to pro zvýšení zájmu o současné i potencionální budoucí problematické konotace, jenž může unijní katalog i celý koncept ochrany lidských práv v EU vyvolávat. Toto slovní spojení nemá, a ani nemůže, označovat jenom absenci oné koherentní vlastnosti práva, kterou je jeho vymahatelnost, ale ve smyslu tohoto pojednání poukazuje extenzivně i na mnohé další slabé stránky, a to jak Listiny EU samotné, tak formy a procesu jejího „zezávazňování“, které jako celek mohou představovat výrazné oslabení proklamované závazné povahy Listiny EU. Problematické aspekty, u kterých bychom se rádi pozastavili, můžeme rozdělit do tří skupin, a to na: a)

problémy spojené s procesem „zezávazňování“ Listiny EU, tedy s její metamorfózou v právní dokument,

b) problémy materiálního práva Listiny EU, tedy jejího obsahu, c)

a problémy, řekněme, „formálního“ práva Listiny EU, tedy otázku její vymahatelnosti, aplikace a výkladu.

Listina EU jako závazný pramen evropského práva? Za první problematický aspekt procesu stanovování právní závaznosti Listiny EU je možné označit téměř druhotnou politickou důležitost, jenž jí byla přiřazena v rámci posledních snah o reformu primárního práva ES/EU. Vyčkávání evropských politiků a řešení otázky závaznosti Listiny EU jenom ve spojitosti s přijímáním generální reformy smluvního rámce8 poukazuje na neochotu hledat možné cesty autonomního „zezávaznění“ Listiny EU nebo také na nedostatek politické odvahy k předložení tohoto dokumenty k ratifikaci vnitrostátními mechanizmy, za předpokladu, že by byl text Listiny EU přijat jako samostatní 6

AG Opinion, C-353/99 P Council v. Heidi Hautala [2001] ECR I-9565, bod 80.

Více k přístupu AG i Soudu prvního stupně k Listině EU viz například: Weiler, J. H. H. , Kocjan M.: Principles of Constitutional Law: The Protection of Human Rights, NYU School of Law, UNIT 7 (Teaching material on the Law of EU), dostupný [online] na: http://www.jeanmonnetprogram.org/eu/Units/index.html, nebo také: Morijn, J.: Judicial Reference to the EU Fundamental Rights Charter, E.Ma Thesis 2002, dostupné [online] na: http://www.fd.uc.pt/hrc/working_papers/john_morjin.pdf. 7

Tak jak jej přinesl dnes již přežitý koncept evropské ústavy v podobě Smlouvy zakládající Ústavu pro Evropu (podepsané v Římě 29. října 2004) a v současnosti stagnující proces reformy smluvního rámce ES/EU v podobě Lisabonské smlouvy (podepsané v Lisabonu 13. prosince 2007).

8


92

smluvní dokument doplňující (a nutně pozměňující) primární právo ES/EU. Realita recentního vývoje v podobě problémů ratifikace Lisabonské smlouvy9, ale odkrývá slabinu takového konceptu a hrozba v poradí již druhého neúspěchu navázání Listiny EU na reformní dokument jistě znovu otevírá otázku hledání originálního a hlavně samostatného řešení „zezávazňování“ unijního katalogu lidských práv10. Připustíme-li možnost pokračování a úspěšného ukončení ratifikace Lisabonské smlouvy, můžeme se pozastavit nad další vadou současného konceptu jimž je vágní, až nešťastná forma „zezávaznění“, zvolená autory lisabonského textu. Jeden z nedostatků spatřujeme v různorodosti jazykových (překladových) mutací smlouvy11 a z toho vyvstávajícím nejasném významu navrhovaného znění čl. 6 odst. 1 SEU12. Anglická a francouzská verze tohoto ustanovení přiznává Listině EU stejnou „právní hodnotu“ (ang. legal value, fran. valeur juridique) jakou vy-

V dosavadním vývoji ratifikace Lisabonské smlouvy je nejzávažnějším zakopnutím negativní výsledek referenda konaného o této otázce 13. června 2008 v Irsku, ve kterém 53,4% irských voličů odmítlo přijetí lisabonského textu. [Zdroj: http://www.guardian.co.uk, navštíveno dne 18.9.2008]. V tomto ohledu není možné opomenout ani tacitní „odpor“ Senátu Parlamentu ČR, který byl vyjádřen v rozhodnutí Senátu předložit věc Ústavnímu soudu ČR k posouzení souladu Lisabonské smlouvy s ústavním pořádkem ČR (usnesení Senátu č. 379 ze dne 24. 4. 2008 dostupné na:

9

http://www.senat.cz/xqw/webdav/pssenat/original/46813/39761). Předloženou otázku do doby ukončení prací na textu tohoto příspěvku Ústavní soud nerozhodl. Možností, jak docílit dosažení právní závaznosti Listiny EU, jinak než její inkorporací do textu smluv, je hned několik. Pro vytvoření obrazu o těchto variantách uvádíme několik příkladů:

10

Jednou z cest je jistě eventualita přijetí samostatného smluvního dokumentu. Mezinárodní smlouva uzavřená mezi členskými zeměmi by mohla být součástí primárního práva ES/EU, stát tak po boku zřizovacích smluv a v nutných oblastech tyto prameny také novelizovat (cíle ES/EU, pravomoci institucí v lidskoprávní oblasti, kontrolní mechanizmus apod.), nebo by mohla být přijata jako tzv. subsidiární smlouva, jejíž přijetí nutně doplňuje politiku ES/EU a stát se tak součástí tzv. terciárního práva ES/EU. Jinou variantou je inkorporování materie Listiny EU do textu pramene sekundárního práva (za předpokladu nezbytného rozšíření pravomocí ES/EU také na lidskoprávní oblast uskutečněného doplněním smluv). V tomto případě by byl cíl vytvořit vlastní, unijní katalog lidských práv, lépe dosažen přijetím Listiny EU ve formě nařízení. Dalším návrhem, který v této otázce zazněl, bylo dosažení právně relevantní podoby Listiny EU pomocí tzv. otevřené metody koordinace (Open Method of Coordination). Tento návrh prezentuje profesor Olivier De Schutter ve své práci The Implementation of the EU Charter of Fundamental Rights through the Open Method of Coordination (Jean Monnet Working Paper 07/04, NYU School of Law. Dostupné online na: [http://www.jeanmonnetprogram.org/papers/04/040701.html]. Jako alternativu výše zmiňované možnosti transformace Listiny EU do podoby primárního práva ES/EU, navrhuje cestu koordinace národní lidskoprávní politiky členských zemí vhodnými doporučeními, které by neměly harmonizační dopad na vnitrostátní právo a které by se pohybovali v mezích kompetencí národních orgánů. Otevřená koordinace by pracovala s Chartou jako se zdrojem inspirace při tvorbě právní regulace a nikoliv při aplikaci práva vycházejíce při tom ze zkušeností všech zúčastněných států. V posledním řadě musíme opět připomenout možnost dosažení faktické závaznosti Listiny EU jejím použitím v judikatuře ESD, kde by se mohla postavit na roveň všech tradičných inspiračním zdrojů (společné ústavní tradice a ústavní právo členských zemí, mezinárodní právo lidských práv) při vytváření doktríny základních práv jako obecných zásad právních. 11

Jednotlivé jazykové mutace Lisabonské smlouvy dostupné např. na:

http://www.consilium.europa.eu/showPage.asp?lang=en&id=1296&mode=g&name= 12

Čl. 6 odst.1 SEU v lisabonském znění (česká verze):

„Unie uznává práva, svobody a zásady obsažené v Listině základních práv Evropské unie ze dne 7. prosince 2000, ve znění upraveném dne 12. prosince 2007 ve Štrasburku, jež má stejnou právní sílu jako Smlouvy.“


93

kazují Smlouvy13. Česká, slovenská a polská podoba textu čl. 6 hovoří o stejné právní síle (slov. právna sila, pol. moc prawna) Listiny EU14. Německá verze čl. 6 SEU pak stanoví, že Listina EU i Smlouvy jsou právně rovnocenné (něm. sind rechtlich gleichrangig)15. Tyto odlišnosti mohou být považovány za další důkaz obezřetného přístupu k procesu „zezávazňování“ Listiny EU. Na tomto místě nelze opomenout fakt, že jednotná a jasná forma odkazu na Listinu EU nebyla přijata i navzdory politickým proklamacím. Popsaná ambivalentnost je ještě nepochopitelnější, když vezmeme v potaz různá znění Prohlášení o Listině základních práv Evropské unie, které je součástí Závěrečného aktu k Lisabonské smlouvě16. Toto prohlášení bez dalšího stanoví, že Listina EU je právně závazná (slov. má právne záväzný charakter, pol. jest prawnie wiążąca, ang. has legally binding force fran. juridiquement contraignante, něm. Rechtsverbindlich). Vzhledem k tomuto jednoznačnému přístupu k právní povaze Listiny EU v politickém prohlášení opět vyvstává otázka, proč se k přiznání naznačené vlastnosti nepřikročilo i v samotném textu Lisabonské smlouvy jednodušší a jasnější formulací např. prostou větou „Unie uznává práva, svobody a zásady obsažené v Listině základ-

ních práv Evropské unie ze dne 7. prosince 2000, ve znění upraveném dne 12. prosince 2007 ve Štrasburku, jež je právně závazná.“ Nehledě na tradiční překladové nejasnosti je nutno poznamenat, že problematickým se jeví vůbec samotný odkaz na sílu (nebo též hodnotu, povahu, postavení) Smluv. Tento odkaz vyvolává otázku řešení možných střetů ustanovení Smluv a Listiny EU a v neposledním řadě je v souvislosti s odkazem na „hodnotu (sílu)“ Smluv potřebné poukázat i na fakt, že vlastnosti evropského práva, tak jak je známe v současné podobě, jsou ve velké míře výsledkem judikatorní činnosti Soudního dvora, kterou lze jenom stěží považovat za uzavřenou17. Vynořuje se tak otázka, zda měli tvůrci rozebíraného odkazu v úmyslu odkázat na „hodnotu“ smluv na stávající úrovni, nebo zda se jedná o generální odkaz ex nunc a pro futuro zahrnující také budoucí „výdobytky“ case-law ESD? Na závěr rozboru uvedeného odkazu je nutné poukázat ještě na jeden problém, kterým je fakt, že se v novém čl. 6 SEU odkazuje na dokument, který dopoI když je používání termínu právní hodnota netradiční, můžeme se, zejména v anglo-americkém právním prostředí, setkat s výkladem tohoto pojmu poukazujícím na závaznost, resp. vymahatelnost určitých právních norem. I navzdory tomuto tvrzení se domníváme, že jasnější a výstižnější by v tomto případě bylo použití formulace „legally binding“, resp. „juridiquement contraignante“.

13

Což je, za předpokladu, že právní síla vyjadřuje vlastnost právního předpisu determinující jeho pozici v určitém hierarchickém uspořádání, dalším úkrokem stranou od významu slova právní závaznost ve smyslu této inherentní vlastnosti práva jako takového.

14

Tato variace „křížového“ odkazu na Listinu EU snad nejlépe vyjadřuje záměr, který jistě (!?) sledovali tvůrci textu Lisabonské smlouvy. I navzdory tomu, ale jednoznačně nevymezuje právní povahu Listiny EU.

15

16

Dostupný na: http://www.consilium.europa.eu/showPage.asp?lang=en&id=1296&mode=g&name=

I když samotný Soudní dvůr v mnohém respektuje svou předešlou judikaturu (a v zásadním otázkách „ústavního významu“ pak ještě víc) není možné jednohlasně tvrdit, že je svými „precedenty“ bezvýjimečně vázán a nemůže se od nich odchýlit. Příkladem může být notoricky známé rozhodnutí ve spojených věcech C-267/91 a C-268/91 Keck and Mithouard [1993] ECR I-6097, ve kterém Soudní dvůr zmírnil, a tedy ustoupil od své předešlé judikatury v otázce zákazu omezení volného pohybu zboží (vypracovanou ve věcech 8/74 Procureur du Roi v Benoît and Gustave Dassonville [1974] ECR 837 a 120/78 Rewe-Zentral AG v Bundesmonopolverwaltung für Branntwein [1979] ECR 649 - známý jako případ Cassis de Dijon). K otázce vázanosti Soudního dvora vlastní judikaturou viz více in: Stehlík, V.: Účinky rozhodnutí Evropského soudního dvora v řízení o předběžné otázce. Právny obzor. 4/2005; nebo též Stehlík, V.: Řízení o předběžné otázce v komunitárním právu. Vydavatelství Univerzity Palackého. Olomouc, 2006. S. 110-123.

17


94

sud existoval jako evropské „neprávo“18, z čeho vyvstává otázka, zda je vhodné aby se odkazem na politickou deklaraci, která není výsledkem práce legitimizovaného „právotvorného“ tělesa a která neprošla řádným ratifikačním procesem, obcházela ve smlouvách stanovená procedura revize (a doplňování) primárního práva EU19. K procesu metamorfózy Listiny EU v právně závazný dokument se nabízí ještě další poznámka poukazující na ústupek tvůrců lisabonské reformy vůči požadavkům Polska a Velké Británie. Podle protokolu (č. 30) o uplatňování Listiny základních práv Evropské unie v Polsku a ve Spojeném království dochází k jistému druhu opt-outu v aplikaci ustanovení Listiny EU v právním řádu uvedených zemí20. Tato výhrada jistě nezvyšuje symbolickou povahu Listiny EU jako unijního katalogu lidských práv, poukazuje na reálnou podřazenost lidskoprávních materie politické vůli členských států a představuje nezanedbatelnou formu zásahu do tvrdého jádra unijní „ústavnosti“21.

Závazný obsah Listiny EU? Mezi nezřídka uváděné nedostatky unijního katalogu patří i tzv. tripartice lidskoprávní materie na tradiční práva, svobody a (pro Listinu EU specifické) zásady22. Problematickým aspektem je samozřejmě zařazení zásad do katalogu lidListina základních práv EU byla přijata jako politická deklarace tří základních institucí ES/EU (Rada, Komise a Parlament) a slavnostně podepsána 7. prosince 2000 v Nice. V souvislosti s reformním procesem probíhajícím v roce 2007 došlo i k menším modifikacím textu unijního katalogu, který byl opětovně slavnostně podepsán předsedy zmiňovaných institucí dne 12. prosince 2007 ve Štrasburku. I tato „nová“ podoba zůstává po formální stránce politickou deklarací, bez právních účinků.

18

Procedura revize primárního práva, tak jak ji upravuje čl. 48 Smlouvy o Evropské unii, předpokládá, že text revize přijme k tomu ad hoc svolaná konference zástupců vlád členských států a návrh změny nebo doplnění primárního práva ES/EU posléze projde ve všech členských státech ratifikací v souladu s jejich ústavními předpisy. V případě Listiny EU se nic z toho neuskutečnilo, což hází další stín pochybnosti na legitimitu projektu unijního katalogu lidských práv.

19

20

Článek 1 Protokolu č. 30 stanoví, že:

1. Listina nerozšiřuje možnost Soudního dvora Evropské unie ani jakéhokoliv soudu Polska či Spojeného království shledat, že právní a správní předpisy, zvyklosti nebo postupy Polska či Spojeného království nejsou v souladu se základními právy, svobodami nebo zásadami, které Listina potvrzuje. 2. Zejména, a aby se předešlo jakékoliv pochybnosti, nic v hlavě IV Listiny nezakládá soudně vymahatelná práva platná v Polsku či ve Spojeném království, pokud tato práva nejsou stanovena ve vnitrostátním právu Polska či Spojeného království. Uvedené ustanovení v prvním odstavci v podstatě vylučuje aplikaci Listiny EU jako referenčního rámce jednání polských a britských veřejných orgánů, což v případě těchto zemí modifikuje budoucí povahu Listiny EU z právně závazného dokumentu opět jen na deklaratorní politické prohlášení. Pozitivem zůstává, že k této degradaci nedošlo i u horizontálních lidskoprávních situací a Listina EU se tak bude moci užít jako pramen práva v řízeních mezi jednotlivci. Posléze uvedené tvrzení ale není absolutní, protože s přihlédnutí ke znění druhého odstavce platí, že sociální a ekonomická práva stanovená ve čtvrté hlavě Listiny EU („Solidarita“), v případě jejich výlučně unijního základu, nebudou aplikovatelná v řízeních před národními soudy uvedených zemí vůbec, a to bez ohledu na povahu (horizontální nebo vertikální) lidskoprávní situace. Podobnou úvahu vyslovila na diskusním střetnutí České společnosti pro evropské a srovnávací právo (konaném 12. 3. 2008 v Brně) také místopředsedkyně Ústavního soudu ČR, doktorka Eliška Wagnerová a byla to právě její slova, která pohnuly autora této statě k tomu, že ve svém pojednání ostrakizuje popsaný polský a britský „defenzionismus“.

21

Podle vysvětlení k Listině EU jsou příklady zásad uznaných Listinou EU obsažené například v článcích 25 (práva starších osob), 26 (začlenění osob se zdravotním postižením) a 37 (ochrana životního prostředí). V některých případech mohou články Listiny EU obsahovat prvky práva i zásady, například články 23 (rovnost žen a mužů), 33 (rodinný a pracovní život), a 34 (sociální zabezpečení a sociální pomoc).

22


95

ských práv aspirujícího na právní závaznost a vyhodnocení jejich povahy a významu. Polemika ohledně zásad a jejich charakteru směřuje k vyjasnění otázky, zda se jedná o lidskoprávní oprávnění z pohledu jednotlivců, nebo zda-li jsou zásady jenom pobídkami k další legislativní aktivitě nebo konečně zda mají být použity jenom jako výkladové návody pro orgány aplikující Listinu EU. Jasné vyřešení těchto otázek nepřináší ani vysvětlení k čl. 52 odst. 5 Listiny EU23, ze kterého je možné vyčíst následující:

1. Práva mají být respektována a zásady dodržovány24. U tohoto bodu musíme poznamenat, že se nejedná o výklad vypracovaný autory vysvětlení, ale přímo o znění Listiny EU (čl. 51 odst. 1). Ve vysvětlení se toto ustanovení doslovně přebírá bez toho, aby se rozlišila míra působení práv na jedné a zásad na druhé straně, na subjekty, které Listina EU povinuje. Rozdíl tak zůstává neobjasněný.

2. Zásady mohou být prováděny legislativními a exekutivními akty (Unie i členských států). Podle textu vysvětlení pak až v souvislosti s těmito prováděcími akty získávají zásady význam v aplikační praxi soudů, když se stávají vzorem resp. rámcem pro přezkum a výklad toho práva, které je provádí. Vysvětlení se však k rozdílu mezi zásadami a právy ani v této části nevěnuje. Nejasnou tak zůstává skutečnost, zda je povoleno přijímání prováděcích aktů také ohledně práv, nebo naopak zda lze z mlčení Listiny EU i Vysvětlení a za použití argumentu a contrario dovodit, že u práv je přijímání prováděcích aktů vyloučeno.

3. Na základě zásad nemohou být podávány přímé žaloby požadující činnost orgánů Unie nebo členských států. Ani tato část vysvětlení neodlišuje práva a zásady dostatečně jasným způsobem. Problém vyvstává především v souvislosti s výše uvedenými články Listiny EU (např. čl. 23, rovnost žen a mužů), které mají podle Vysvětlení ambivalentní povahu. Vše tak naznačuje, že konečné zodpovězení otázky aplikovatelnosti těchto ustanovení Listiny EU bude ponecháno na soudech (unijních i vnitrostátních), což zadává příčinu pro vznik obav nad nejednotností aplikace Listiny EU. Za nedostatek materiálního práva Listiny EU je možné považovat i zařazení hospodářských a sociálních práv do jejího textu (hlava IV nazvaná „Solidarita“ a další články obsahující práva této kategorie např. čl. 15 Právo svobodné volby povolání a právo pracovat nebo čl. 26 Začlenění osob se zdravotním postižením a další). Byť bylo toto zařazení vedeno úmyslem vytvořit jediný, kompaktní lidskoprávní dokument, v konečném důsledku znamenalo oslabení Listiny EU jako celku. Tento krok nerespektuje tradiční evropský koncept autonomní kodifikace sociálních práv25 a zdá se, že nebere v potaz podmíněnou povahu lidských práv Vysvětlení k Listině základních práv Evropské unie bylo vypracováno již samotným Konventem, který vytvořil text Listiny EU. V upravené verzi (přečíslování a oprava nepřesností a doplnění) byl tento text zveřejněn společně s Listinou EU dne 14. prosince 2007 (ÚV 2007/C 303/02). Dostupný také [online] na: http://eur-lex.europa.eu/cs/treaties/dat/32007X1214/htm/C2007303CS.01001701.htm.

23

Pro ilustraci uvádíme také anglickou, francouzskou, německou a polskou verzi daného rozlišení, které znějí následovně:

24

(ang.) [...] subjective rights shall be respected, whereas principles shall be observed [...]. (fran.) [...] les droits subjectifs doivent être respectés, tandis que les principes doivent être observés [...]. (něm.) [...] sind subjektive Rechte zu beachten, während Grundsätze einzuhalten sind [...]. (pol.) [...] respektuje się prawa subiektywne, a zasad przestrzega [...]. Důkazem kterého je samostatná existence Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (1950) a Evropské sociální charty (1961).

25


96

sociální povahy, která je závislá na ekonomické úrovni té které společnosti a „jsou mnohem více závislá na konkrétní povaze situace, než tradiční práva první generace“26. I proto právě tato část textu Listiny EU zavdává příčinu pro obranářské reakce se strany některých států (britský a polský opt-out27) a je spojována s otázkou vymahatelnosti ustanovení Listiny EU jako celku28. Výčet ustanovení a částí Listiny EU, které postrádají jasně vymezitelný právní status doplňují také ta její ustanovení, která odkazují na (a realizaci v nich obsažených práv tak podřizují) vnitrostátní zákony a zvyklosti, regulující dané oblasti29. Takovým odkazem se jednak podlamuje jednotná aplikace a jednotná úroveň ochrany lidských práv napříč Unií a také se některá ustanovení (a v nich obsažená práva) vystavují nebezpečí, že v případě neexistence vnitrostátní úpravy či dokonce v případě existence odporující národní úpravy, se stanou obsoletními. Snad nejvíce rozebíranou částí Listiny EU, která doznala v průběhu existence tohoto dokumentu také největších změn, je hlava VII obsahující obecná ustanovení „horizontální“ povahy. Za nedostatek těchto ustanovení je možné považovat hned znění čl. 51, který vymezuje pasivní adresáty norem Listiny EU. Nositeli povinností „respektovat a dodržovat“ ustanovení Listiny EU jsou orgány, instituce a jiné subjekty Unie a členské státy „výhradně pokud uplatňují právo Unie“. Tady považujeme za nedostatek právě ono omezení aplikovatelnosti Listiny EU pouze na unijně podmíněné chování členských států (k tomu viz také Prohlášení ČR k Listině základních práv Evropské unie připojené k závěrečnému aktu Mezivládní konference, která přijala Lisabonskou smlouvu, bod 1: „... ustanovení [Listiny] jsou určena členským státům pouze tehdy, pokud provádějí právo Unie, a nikoli tehdy, když přijímají nebo provádějí vnitrostátní právo nezávisle na právu Unie“). I když bylo toto znění přijato s náležitým přihlédnutím k zásadě subTomuschat, C.: Human Rights Between Idealism and Realism. Oxford University Press, New York 2003, s. 28.

26

Opt-out uváděných zemí je obsažen v Protokolu o uplatňování Listiny základních práv Evropské unie v Polsku a ve Spojeném království, který má být podle Lisabonské smlouvy připojen ke Smlouvě o EU a Smlouvě o fungování EU. Podle čl. 1 odst. 1 tohoto protokolu nebude Listina působit jako referenční rámec pro posuzování činnosti polských a britských orgánů před unijními nebo národními soudy („Listina nerozšiřuje možnost Soudního dvora Evropské unie ani jakéhokoliv soudu Polska či Spojeného království shledat, že právní a správní předpisy, zvyklosti nebo postupy Polska či Spojeného království nejsou v souladu se základními právy, svobodami nebo zásadami, které Listina potvrzuje.“), podle druhého odstavce pak platí, že práva obsažená v hlavě IV Listiny EU (Solidarita) budou v uvedených zemích představovat pouhou politickou deklaraci bez právních účinků („[...] nic v hlavě IV Listiny nezakládá soudně vymahatelná práva platná v Polsku či ve Spojeném království, pokud tato práva nejsou stanovena ve vnitrostátním právu Polska či Spojeného království.“). Čl. 2 protokolu pak doplňuje podřízenost Listiny EU vnitrostátním pravidlům Polska a Spojeného království („Tam, kde ustanovení Listiny odkazuje na vnitrostátní právní předpisy a zvyklosti, vztahuje se toto ustanovení na Polsko či Spojené království pouze v tom rozsahu, v jakém jsou práva nebo zásady v dotyčném ustanovení obsažené uznávány v právních předpisech nebo zvyklostech Polska či Spojeného království.“) 27

Jiný a zajímavý pohled na práva druhé generace podtrhující jejich nezávislou povahu a rovnocenné postavení v poměru k základním právům první generace podává ve své práci Jan Kratochvíl. Více viz např.: Kratochvíl, J.: Sociální aspekty práva na život. In: Hamuľák, O. (eds.): Debaty mladých právníků 2007, Sborník z konference. Vydavatelství Univerzity Palackého, Olomouc 2008, s. 115-120, nebo Kratochvíl, J.: Sociální práva: navždy chudý příbuzný ostatních lidských práv? In: Sborník z konference Lidská práva v teorii a praxi, konané v Košicích ve dnech 18. a 19. března 2008, (v tisku).

28

Jako příklad mohou sloužit ustanovení čl. 9 (Právo uzavřít manželství a právo založit rodinu), čl. 16 (svoboda podnikání) nebo čl. 30 (Ochrana v případě neoprávněného propuštění).

29


97

sidiarity a odráží také přístup ESD k této otázce30, z lidskoprávního pohledu ho nelze považovat za vhodné. Separace jednání orgánů členských států, které jistě představuje potencionální hrozbu pro lidskoprávní oprávnění jednotlivců, neodpovídá univerzální povaze lidských práv a jejich přirozeně-právnímu základu. Když má Listina EU představovat kodifikaci všech práv, které již jsou na území členských států dodržována, když má být symbolickým završením tvorby unijní lidskoprávní koncepce, a když má být právně „závazná“31, není možné aby zároveň sebe sama omezovala na pouhý determinant Unií vyvolaného resp. stanoveného chování členských států. Tento závěr opíráme o premisu, že samotná lidskoprávní oprávnění přiznaná Listinou EU jednotlivcům představují autonomní závazek členských států a každý zásah do těchto práv (bez ohledu na právní regulaci jednání orgánů státu) je nutno považovat za jednání porušující Listinu EU. Podkladem pro výše uvedené může být také dodržování principů právní jistoty, legitimního očekávání a víry v katalogizovaný lidskoprávní dokument. Jak velký význam by jinak měly proklamace, že Listina EU má být dalším nástrojem přibližujícím Evropu jejím občanům, kdyby se tyto nemohly spolehnout na to, že každé jednání veřejné moci může probíhat jenom v rozmezí mantinelů stanovených Listinou EU. V souvislosti s uvedeným horizontálním ustanovením se naskýtá také poznámka o tom, do jaké míry představuje Listina EU jenom katalog zakázaných jednání států (zákazů porušování lidských práv) nebo zda stanovuje i pozitivní závazek32 členských států k aktivnímu jednání a za porušení lidských práv bude považovat i pasivitu či laxnost na straně orgánů státní moci. V případě posléze zmiňované možnosti pak musíme znění čl. 51 odst. 1 Listiny EU (… pokud uplatňují právo Unie), považovat za nešťastné a nedostačující.

Vymahatelnost Vymahatelnost Listiny EU? Největší ranou pro závaznost Listiny EU je nevyjasněná otázka její soudní ochrany a s tím spojená absence vlastního procesního režimu. Lisabonská smlouva (stejně jako Smlouva o Ústavě pro Evropu) i přes výše zmiňované nedostatky, jasně deklarovala ochotu přetransformovat Listinu EU na součást unijního práva. Ani jedna se smluv ale náležitě nereagovala na potřebu následné kontroly a vymáhání plnění závazků, které Listina EU stanovuje. Na tomto místě se nebudeme zabývat různými navrhovanými variantami řešení této otázky (novelizace řízení o neplatnosti aktu, návrh na zavedení nového řízení před ESD o tzv. ústavní stížnosti apod.33), a zaměříme svoji pozornost na možnosti, které se naskýtají za Lisa30

Například rozhodnutí ESD ve věci 5/88 Wachauf [1989] ECR 2609.

„Listina základních práv Evropské unie, jež je právně závazná, [...].“ První věta Prohlášení o Listině základních práv Evropské unie které je součástí Závěrečného aktu Mezivládní konference, která přijala text Lisabonské smlouvy. 31

Princip pozitivního závazků států k aktivní ochraně a zabezpečování lidských práv představuje jeden ze základních pilířů judikatury štrasburského Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) a je odrazem rozšiřujícího výkladu lidskoprávních závazků. Státy tak jsou podle této doktríny povinovány nejen závazkem zdržet se zásahů do lidských práv, ale také zabezpečovat jejich ochranu před zásahy jiných subjektů, z čehož plyne, že porušení Úmluvy může spočívat také v nečinnosti orgánů státu. Nejzřetelnějším příkladem takového přístupu ESLP je jeho judikatura k čl. 2 Úmluvy (Právo na život), viz např.: rozhodnutí ESLP ve věci L.C.B. proti Spojenému království ze dne 9. 6. 1998, č. stížnosti 23413/94. 32

Více k těmto možnostem viz například: Šišková, N.: Dimenze ochrany lidských práv v EU, 2. rozšířené a aktualizované vydání. Linde, Praha 2008, s. 219-230.

33


98

bonskou smlouvou navrhovaného stavu evropského práva. Když má být Listina EU součástí pramenů práva Evropské unie, stává se tak referenčním rámcem pro jednání jak unijních orgánů, tak orgánů členských států. Otázkou zůstává, v jakých formách se má konformita jednání s tímto rámcem vymáhat? U kontroly jednání orgánů EU se k řešení této otázky nabízí použití čl. 263 SFEU (dnes čl. 230 SES) o žalobě na neplatnost, které ale není bez vad. Není naším cílem vracet se k mnohokrát diskutovaným otázkám locus standi jednotlivců k podávání této žaloby a povahy aktů (nebo jiných forem jadnání institucí), vůči kterým můře směřovat34. Zaměříme se proto na další problém použití této žaloby, kterým je skutečnost, že Smlouva mezi „indikátory“ platnosti jednání orgánů EU Listinu EU vůbec neuvádí. Otázkou zůstává, zda pak můžeme tento dokument podřadit pod termín „smlouva“ nebo „předpis ji provádějící“, se kterými operuje uvedené ustanovení, nebo zda má být dodržování obsahu Listiny EU chráněno tak, jak jsou chráněna lidská práva v současné podobě, tedy jako součást obecných právních principů, které zavazují i orgány a instituce EU35. V případě uznání posledně uváděné varianty, se vynořuje otázka, jaký význam pak vykazuje katalogizování těchto práv do jediného dokumentu? Když budeme předpokládat, že Listina EU z pohledu Společenství (i států) není jenom katalogem zakázaných zásahů do lidských práv a že tedy práva v ní obsažena je zavazují také k aktivnímu jednání (ochraně, zabezpečování), objevuje se další problematický bod, a to otázka, jak se mají jednotlivci bránit v případě nečinnosti orgánů Unie. Je více než zřejmé, že stávající právní úprava žaloby na nečinnost (čl. 365 SFEU, dnes čl. 232 SES), použitelná jenom při pasivitě spočívající v nepřijetí aktu, nebude na tyto případy postačující. Otázka vymáhání Listiny EU vůči státům vykazuje dvě dimenze. Za prvé je nutné vyřešit otázku, jak bude zajišťována konformita jednání orgánů státu na úrovni komunitárních soudů a za druhé, zda je možné aby se jednotlivci domáhali Listinou EU přiznaných práv také na národní úrovni. Když vyjdeme z premisy, že dodržování Charty patří mezi základní povinnosti států, je prvně uvedená otázka řešitelná tzv. dozorčími žalobami vůči státům na porušení závazků vyplývajících se smluv (Čl. 258-260 SFEU, dnes články 226-228 SES). V případě závažných porušení jistě nemůžeme vyloučit použití čl. 7 SEU o řízení o tzv. suspenzívní klauzuli. Otázka vymáhání Listiny EU na národní úrovni je nutně spjata s problematikou přímého účinku ustanovení Listiny EU. Vycházeje z toho, že Listina EU má napříště požívat stejné právní síly (hodnoty, vlastnosti) jako Smlouvy, je neoddiskutovatelné, že za splnění podmínek stanovených judikaturou ESD36 mohou vykazovat tuto aplikační vlastnost také ustanovení Listiny EU. Kromě poukázání na odkaz na Listinu EU v navrhovaném znění čl. 6 odst. 1 SEU

Blíže k této otázce viz Craig, P., de Búrca, G.: EU Law, text cases and materials, 4th edition. Oxford University Press, New York 2008, s. 521-527; Šišková, N., Stehlík,V.: Evropské právo I – Ústavní základy EU. Linde, Praha 2007, s. 210-215; nebo také Šišková, N.: Dimenze ochrany lidských práv v EU, 2. rozšířené a aktualizované vydání. Linde, Praha 2008, s. 219-230.

34

„The European Community is, however, a community based on the rule of law in which its institutions are subject to judicial review of the compatibility of their acts with the Treaty and with the general principles of law which include fundamental rights.“ Bod 38 rozhodnutí ESD ve věci C-50/2000 P Unión de Pequeños Agricultores [2002] ECR I-6677. 35

Notoricky známé podmínky stanovené rozhodnutím ESD ve věci 26/62 Van Gend en Loos [1963] ECR 3.

36


99

opíráme závěr o existenci přímého účinku ustanovení Listiny EU také o následující argumenty. Podle čl. 52 odst. 5 Listiny EU a vysvětlení tohoto ustanovení platí, že na základě zásad není možné podávat přímé žaloby k národním soudům, z čeho se dá a contrario dovodit, že žaloby, ve kterých jsou uplatňované práva naopak vyloučeny nejsou. Za druhé z obsahu polského a britského optoutu vyplývá mimo jiné, že vylučuje poměřování jednání orgánů těchto států Listinou EU v řízení před národními soudy, z čehož opět a contrario vyplývá, že u ostatních států by takový postup mohl být umožněn. Uplatňování práv obsažených v Listině EU jako i poměřování jednání orgánů členských států Listinou EU neznamená nic jiného, než že konkrétní ustanovení Listiny EU vykazují přímý účinek. Vzhledem k uvedenému nevidíme žádné překážky pro to, aby se nositelé práv obsažených v Listině EU obraceli v případě zásahu přímo na národní soudy. Kromě otázek spojených s aplikací Listiny EU se vynořují také problematické aspekty jejího výkladu. V této souvislosti je potřebné se pozastavit nad několika otázkami. První je otázka možnosti výkladu Listiny EU v řízení o předběžných otázkách podle čl. 267 SFEU (bývalý článek 234 Smlouvy o ES). Při evaluaci možnosti konání řízení o předběžné otázce na výklad Listiny EU musíme opět zmínit (možná trochu formalistickou) výtku, poukazující na to, že Smlouva o fungování EU ve výčtu možných „objektů“ výkladu opomíjí Listinu EU. Druhým aspektem je pozastavení se nad významem a povahou vysvětlení, která byla vypracována konventem a připojena k Listině EU. V souvislosti s používáním vysvětlivek se nabízí otázka míry jejich závaznosti pro aplikující orgány, zvláště, když různé odkazy na tyto komentáře nedávají jasnou odpověď ohledně jejich povahy a významu37. Poslední otázka vyvstávající v souvislostí s výkladem Listiny EU je problematika hranice, rozsahu a podoby výkladů (a koneckonců i aplikace) konkrétních ustanovení s přihlédnutím ke zdrojům, ze kterých vycházejí resp. kterými jsou inspirovány. Podle znění preambule Listiny EU jsou těmito zdroji ústavní tradice a mezinárodní závazky členských států, EÚLP, sociální charty přijaté EU a Radou Evropy a judikatura ESD a ESLP. Jako pomůcka určení toho kterého zdroje inspirace při „vložení“ konkrétního ustanovení do Listiny EU, by měl sloužit opět text vysvětlení vypracovaných konventem. Tato vysvětlení jsou však omezená pouze na stanovení „mezinárodněprávních“ a „nadnárodních“ zdrojů inspirace a podrobnému rozboru ústavních tradic členských zemí se vyhýbají. Článek 52 Listiny EU (Rozsah a výklad práv a zásad) pak ve druhém resp. třetím odstavci ukládá aplikujícím orgánům povinnost respektovat jak „pohled“ Úmluvy tak „pohled“ ústavních tradic k jednotlivým právům. Nikde však není stanovena hierarchie uvedených zdrojů ani postup v případě, že by se tyto

Článek 6 odst. 1. pododstavec 3. SEU stanoví, že: „Práva, svobody a zásady obsažené v Listině se vykládají v souladu s obecnými ustanoveními v hlavě VII Listiny, jimiž se řídí její výklad a použití, a s náležitým přihlédnutím k vysvětlením zmíněným v Listině, jež uvádějí zdroje těchto ustanovení.“

37

V preambuli Listiny EU je uvedeno, že: „Tuto listinu budou v této souvislosti soudy Unie a členských států vykládat s náležitým zřetelem na vysvětlení vyhotovená pod vedením prezídia Konventu, jež vypracovalo tuto listinu, a doplněná pod vedením prezídia Evropského konventu.“ V horizontálních ustanoveních čl. 52 odst. 7 Listiny EU je stanoveno, že: „Soudy Unie a členských států náležitě přihlížejí k vysvětlením vypracovaným jako pomůcka pro výklad této listiny.“ Úvod aktuálních vysvětlení k Listině EU (2007) uvádí, že: „Ačkoliv sama [vysvětlení] nemají právní závaznost, jsou cenným výkladovým nástrojem pro vyjasnění ustanovení Listiny.“ Podle úvodu k originálním vysvětlením k Listině EU (2000) „ [vysvětlení] nemají žádní právní význam a jsou určený jenom k vyjasnění ustanovení Listiny (They have no legal value and are simply intended to clarify the provisions of the Charter.)


100

ve výkladu a stanovování rozsahu konkrétního lidského práva rozcházely. Jaký rozsah ochrany má v tomto případě poskytnout orgán aplikace práva a zároveň neporušit požadavky uvedené v čl. 52 Listiny EU zůstává nevyjasněnou otázkou, kterou pravděpodobně vyřeží až budoucí reálné zkušenosti s aplikací Listiny EU.

Použitá literatura: Craig, P., de Búrca, G.: EU Law, text cases and materials, 4th edition. Oxford University Press, New York 2008 De Schutter. O.: The Implementation of the EU Charter of Fundamental Rights through the Open Method of Coordination. Jean Monnet Working Paper 07/04, NYU School of Law. Dostupné online na: [http://www.jeanmonnetprogram.org/papers/04/040701.html]. Kratochvíl, J.: Sociální aspekty práva na život. In: Hamuľák, O. (eds.): Debaty mladých právníků 2007, Sborník z konference. Vydavatelství Univerzity Palackého, Olomouc 2008, s. 115-120. Kratochvíl, J.: Sociální práva: navždy chudý příbuzný ostatních lidských práv? In: Sborník z konference Lidská práva v teorii a praxi, konané v Košicích ve dnech 18. a 19. března 2008, (v tisku). Morijn, J.: Judicial Reference to the EU Fundamental Rights Charter, E.Ma Thesis 2002, dostupné [online] na: http://www.fd.uc.pt/hrc/working_papers/john_morjin.pdf. Stehlík, V.: Řízení o předběžné otázce v komunitárním právu. Vydavatelství Univerzity Palackého. Olomouc, 2006. S. 110-123. Stehlík, V.: Účinky rozhodnutí Evropského soudního dvora v řízení o předběžné otázce. Právny obzor. 4/2005. Šišková, N.: Dimenze ochrany lidských práv v EU, 2. rozšířené a aktualizované vydání. Linde, Praha 2008. Šišková, N., Stehlík,V.: Evropské právo I – Ústavní základy EU. Linde, Praha 2007. Tomuschat, C.: Human Rights Between Idealism and Realism. Oxford University Press, New York 2003. Weiler, J. H. H. , Kocjan M.: Principles of Constitutional Law: The Protection of Human Rights, NYU School of Law, UNIT 7 (Teaching material on the Law of EU), dostupný [online] na: http://www.jeanmonnetprogram.org/eu/Units/index.html, Resumé Listina EU představuje dokument, který je pln rozporů a nejasností. Na jedné straně (ještě stále) vyvolává nadšení, protože představuje završení demokratizačního úsilí evropských integračních seskupení a nabízí moderní a komplexní katalog lidských práv, který nemá ve světě konkurenci. Na druhé straně však tento projekt výrazně pokulhává za proklamovanou ambicí (či dokonce sliby) stát se právně závazným dokumentem po stránce legislativně technické ale i (což je více problematické) po stránce materiální. Množina nedostatků Listiny EU nebyla přijetím Lisabonské smlouvy ztenčena, ale naopak, tento milník ve vývoji evropského „konstitualismu“ přinesl nové otazníky a problémy. Úkolem tohoto příspěvku není vysvětlit všechny nedostatky a nabídnout jejich definitivní řešení. Autor si kladl za cíl hlavně poukázat na tyto „vady“ (jako jsou nejasná po-


101

vaha „křížového“ odkazu na Listinu EU v navrhovaném textu SEU, zařazení nové lidskoprávní kategorie v podobě „zásad“, nevyjasněná otázka vymahatelnosti Listiny EU a další) a vyvolat diskusi, která by mohla vést k jejich odstranění nebo k lepšímu pochopení unijního lidskoprávního konceptu.

The EU Charter presents the document connected with a multitude of contradictions and unclear points. On the one hand big enthusiasm is rising in connection with this project because it is the outcome and result of democratization efforts within the EC/EU and because its content means the most modern and complex catalogue of human rights in the world. On the other hand this project is limping behind the proclamations and its ambition to become a legally binding source of law. Its deficiency includes not only the problems with the process of its transformation to the legally binding source of EU law but (and that point is much more important) also the problems with material law, content and enforcement of the human rights contained therein. The goal of this contribution is not to solve all abovementioned problems and to give clear and final solutions. The author principally would like to point out to some of the defects and ambiguities (e.g. cross reference on the Charter in the draft of the new TEU, the scope and character of the “principles”, which were included into the Charter, the question of the enforcement of the Charter etc.) and to commence a discussion on these topics, which is now essential for a better understanding of the EU human rights project.


102

AKTUÁLNA NORMOTVORBA SÚVISIACA S VÝSTAVBOU DIAĽNIC NA SLOVEN SLOVENSKU PROSTREDNÍCTVOM PPP PROJEKTOV.

Actual legislature relates with building building up of highways in Slovakia through PPP pro projects. Dušan Holub1 Recenzenti Doc. JUDr. Mikuláš Sabo, CSc., katedra obchodného práva, Obchodná fakulta Ekonomickej univerzity v Bratislave. Mgr. Michael Kohajda, Ph.D., katedra finančního práva a finanční vědy, Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze. Kľúčové slová PPP projekty - diaľnice - cestná dopravná infraštruktúra - tender - vyvlastňovanie - verejný záujem - náhrada za výkup -Ústavný súd - tender - mimoriadne opatrenia v stavebnom konaní - vybrané úseky diaľnic - verejno-súkromné partnerstvá - legislatívne zmeny -vlastnícke právo.

Úvod Vláda Slovenskej republiky prijatím uznesenia vlády č. 704/2007 schválila zámer vytvoriť podmienky na urýchlenie výstavby vybraných úsekov diaľnice D1 medzi Žilinou a Košicami a rýchlostnej cesty R1 medzi Nitrou a Tekovskými Nemcami s využitím PPP projektov. Do roku 2010 by sa na Slovensku bez PPP projektov malo odovzdať celkovo 148,23 km diaľnic a rýchlostných ciest. S PPP projektmi by to malo byť celkovo 216,28 km diaľnic a rýchlostných ciest. Naplnenie tohto programu tak závisí od úspešnosti realizácie PPP projektov. Kritériami pre výber úsekov pre PPP projekty bola najvyššia intenzita dopravy a výkonnosť cestných úsekov. Prijatím uznesenia č.753/2007 schválila vláda SR postup výstavby nadradenej cestnej dopravnej infraštruktúry formou PPP. Prostredníctvom PPP projektov by sa malo na Slovensku do roku 2010 vystavať v plnom profile bez tunelov a náročných trás 68,05 km diaľnic a rýchlostných ciest. Do roku 2013 by mali koncesionári postaviť na Slovensku prostredníctvom PPP projektov celkovo 151,12 km diaľnic a rýchlostných ciest v hodnote stavebnej časti projektu 105,7 mld. SK. Celková zmluvná cena za bežný PPP projekt býva v porovnaní so samotnými stavebnými nákladmi dva až trikrát vyššia a tak kontrakty na výstavbu diaľnic, ktorých súčasťou bude aj oprava, údržba a financovanie môžu dosiahnuť dvoj až trojnásobok hodnoty stavebných nákladov, čiže zhruba 200 až 300 mld. SK. Predpokladaná cena, ktorú bude štát víťazom tendrov počas 30 rokov splácať sa tak pohybuje na úrovni jedného celého štátneho rozpočtu Slovenskej republiky.

1 JUDr. Dušan Holub, katedra obchodného práva, Obchodná fakulta Ekonomickej Univerzity v Bratislave.


103

PPP /public private partnership/ alebo verejno-súkromné partnerstvo, prináša oproti tradičnému spôsobu zabezpečovania verejných služieb prostredníctvom zadávania verejných zákaziek niekoľko nezanedbateľných výhod: kvalitnejšie, rýchlejšie a efektívnejšie služby, zníženie výdavkov na štátny aparát, prenesenie niektorých rizík na súkromný sektor, zvyšovanie podielu súkromných investícií v krajine, a ekonomický rast. Skutočnou a najväčšou výhodou PPP projektov je fakt, že súkromný investor si s niektorými vybranými rizikami dokáže poradiť lepšie ako štát a naopak, štát si s niektorými rizikami dokáže poradiť lepšie ako súkromný investor. Kombinácia preberania jednotlivých rizík je tak hlavným dôvodom, prečo môžu byť verejno-súkromné partnerstvá výhodnou formou realizácie veľkých projektov verejného záujmu. O tom, či vláda SR vlastne využije PPP projekty pri výstavbe úsekov diaľnice D1 a rýchlostnej komunikácie R1 majú rozhodnúť až tendre. Vláda SR zaujme stanovisko k dopadom PPP projektov na štátny dlh a štátny rozpočet až po vyhodnotení ponúk. Vláda SR bude teda o stavbe diaľnic rozhodovať, až keď budú známe reálne ceny, ktoré vzídu z tendrov na jednotlivé úseky a nároky na štátny rozpočet. Pôvodne malo o otázke, či tieto úseky diaľnic budú realizované prostredníctvom PPP projektov rozhodnúť Ministerstvo financií SR po analýze a zhodnotení rizík vplyvu projektov na verejné financie. Keďže táto analýza ukázala, že stavať v objeme, ktorý presadzuje Ministerstvo dopravy je riskantné, vláda SR sa rozhodla prejsť priamo k tendrom. Víťaz tendra diaľnicu nielen postaví, ale aj zaplatí a počas 30 rokov sa na svoje náklady bude starať aj o opravy a údržbu. Štát mu potom počas 30 rokov bude tento dlh splácať, pričom v splátkach bude zahrnutá aj údržba, opravy, ale aj financovanie či inflácia. Plánovaná realizácia PPP projektov si vyžiadala vykonanie niektorých legislatívnych zmien, ktorých podstatou je vytvorenie osobitného právneho režimu aplikovaného na výstavbu, prevádzkovanie a údržbu koncesných ciest súkromným investorom na základe koncesnej zmluvy uzavretej s Ministerstvom dopravy pôšt a telekomunikácií SR. Novela zákona o pozemných komunikáciách č. 664/2007 Z.z., tzv. cestný zákon, ktorý nadobudol účinnosť 1.1.2008 zakotvuje vlastníctvo štátu ku koncesným cestám, /diaľnice a cesty pre motorové vozidlá a cesty I. triedy, ktorých obstarávateľom je Slovenská republika na základe koncesnej zmluvy/, upravuje správu týchto ciest koncesionárom, zabezpečuje prechod vlastníckych a iných potrebných práv súvisiacich s koncesnými cestami v súčasnosti obstarávanými Národnou diaľničnou spoločnosťou. Novela umožňuje poveriť Národnú diaľničnú spoločnosť plnením úloh pre SR pri obstarávaní koncesionára, správe zmluvných vzťahov s koncesionárom, prípadne plnením úloh v prípravnej fáze PPP projektov, ako napr. akvizícia pozemkov, zabezpečenie potrebných povolení a prípravy dokumentácie. Národná diaľničná spoločnosť bude určovať aj výšku úhrady za užívanie diaľnic a ciest, ktorú doteraz stanovovala vláda, pričom uvedené poplatky budú príjmom štátneho rozpočtu a bude sa z nich čiastočne uhrádzať platba koncesionárovi podľa podmienok koncesnej zmluvy. Od 1.1.2008 je účinná nová právna úprava, jeden z najspornejších zákonov, aké boli u nás od roku 1989 prijaté, zákon č. 669/2007 Z.z. o jednorazových opat-


104

reniach v príprave niektorých stavieb diaľnic a ciest pre motorové vozidlá. Zákon č. 669/2007 Z.z. bol prijatý na administratívnu prípravu diaľnic a rýchlostných komunikácií a má umožniť urýchlenie výstavby diaľnice D1 a rýchlostnej cesty R1 . Účelom zákona v zmysle dôvodovej správy je umožniť mimoriadnymi opatreniami v stavebnom konaní tak, aby mohli byť uzavreté zmluvy s dodávateľmi a mohli sa začať stavebné práce na výstavbe diaľnic. S tým, že podľa dôvodovej správy k zákonu, administratívna a majetkoprávna príprava výstavby stavieb základnej infraštruktúry obyčajnými postupmi je komplikovaná a zdĺhavá, čo predražuje výstavbu a odďaluje želaný efekt z ich prevádzky. Uvedená právna úprava sa vzťahuje len na vybrané úseky diaľnic a ciest, takže sa jedná o jednorazové opatrenia a zákon č. 669/2007 Z.z. nepredpokladá, že by sa mali použiť inde. Ide o úseky: D1 Hričovské Podhradie – Ivachnová, D1 Jánovce – Jablonov, D1 Fričovce – Svinia a R1 Nitra západ - Hronský Beňadik. Na všetkých navrhovaných PPP trasách je cca 13 000 pozemkov s 32 800 vlastníkmi. Na zmluvách pracuje 26 právnických kancelárií. Podľa vyjadrenia generálneho riaditeľa Národnej diaľničnej spoločnosti zmluvy s vlastníkmi majú byť uzavreté do 1.6.2008. Výdavky na náhradu za výkup a vyvlastnenie pozemkov a stavieb určených na asanáciu na úseku D1 sa odhadujú na 2,144 miliardy SK. Zákon je zvláštny aj tým, že má slúžiť len na to, aby štát mohol vyvlastniť konkrétnych 48 stavieb, z toho 24 rodinných domov, ktoré stoja v ceste plánovaným komunikáciám. Dotkne sa teda iba presne vybraného počtu vlastníkov vo vyše 50 obciach. Ministerstvo dopravy pôšt a telekomunikácií chystá rozšírenie zákona o ďalšie úseky. Podľa pripravovanej novely k pôvodným úsekom majú pribudnúť úseky diaľnice D1 Jablonov-Behárovce, D3 zo Žiliny do Poľska, diaľnice D4 Jarovce-Stupava-hranica s Rakúskom. Tiež úseky rýchlostných ciest R1 Banská Bystrica-Ružomberok, R2 križovatka s D1 Trenčín-Košice a R8 z Nitry cez Topoľčany a Patrizánske s napojením na R2. Navrhovaný zákon vylučuje štátnu expertízu v tých prípadoch, keď bude vláda rozhodovať o investícii na základe ekonomického posúdenia v rámci prípravy zmlúv s dodávateľmi v rámci verejno-súkromného partnerstva. Ďalej zákon umožňuje a na účely vypracovania znaleckých posudkov a výkupu a vyvlastnenia pozemkov použitie geometrického plánu bez jeho overenia katastrálnym úradom a novelizuje katastrálny zákon, aby bolo možné evidovať v katastri geometrické plány na žiadosť stavebníka. Zákon skracuje lehoty v konaniach tak, že lehoty na rozhodnutie v územnom konaní a v stavebnom konaní sú 30 dní a lehota na odvolanie, na podanie rozkladu a na postúpenie spisového materiálu odvolaciemu orgánu je sedem dní. Na oznamovanie a výzvy verejnou vyhláškou je lehota sedem pracovných dní. Zákon umožňuje poskytnúť náhradu za výkup alebo vyvlastnenie stavby na bývanie aj vo forme obstarania bytu alebo rodinného domu kúpou alebo výstavbou. Obstaraný byt alebo rodinný dom musí svojou veľkosťou, vybavením, úžitkovou hodnotou a umiestnením byť primeranou náhradou za vykúpený alebo vyvlastnený byt alebo rodinný dom. Takáto náhrada nesmie byť vo finančnom vyjadrení nižšia ako náhrada v peniazoch za ich vyvlastnenie. Ak je náhradou obstaranie bytu alebo rodinného domu kúpu alebo výstavbou, nadobúdateľ vykúpenej nehnuteľnosti uhrádza osobe z asanovaného bytu alebo rodinného domu nájomné alebo podnájomné za dočasné bývanie až do presťahovania do obstaraného bytu alebo rodinného domu, najdlhšie však 18 mesiacov. Náhrada v peniazoch sa poskytne aj vtedy, ak sa osobe z asanovaného bytu alebo rodinné-


105

ho domu, ktorej patrí náhrada, zabezpečí umiestnenie a starostlivosť v zariadení sociálnych služieb alebo sprostredkuje bývanie v nájme alebo podnájme. Účelne vynaložené náklady na výkup alebo vyvlastnenie pozemkov a stavieb na nich znáša nadobúdateľ týchto pozemkov a stavieb. Za účelne vynaložené náklady sa okrem nákladov na presťahovanie považujú aj náklady znaleckého posudku, správne a notárske poplatky. Zákon umožňuje, aby získanie vlastníckych práv a iných práv k všetkým pozemkom nebolo nevyhnutné dokumentovať stavebnému úradu už v stavebnom konaní, ale až ku kolaudačnému konaniu, takže bude možné stavať na pozemkoch súkromných vlastníkov ešte pred ich definitívnym vyvlastnením. Zatiaľ, čo pred účinnosťou tohto zákona musel byť vyvlastňovací proces ukončený ešte pred vydaním stavebného povolenia na stavbu diaľnice, pričom dochádzalo k značným prieťahom, bude teraz stačiť, aby sa vyvlastňovací proces skončil pred konečnou kolaudáciou. Zákon predpokladá, že štát vyvlastní parcelu, ak jej vlastník s predajom pozemku nebude súhlasiť. Znovurozdelenie pôdy pri uspokojovaní potrieb spoločnosti sa nemôže diať iba zmluvnou formou, ale v nevyhnutnom rozsahu na vopred stanovené účely a vo verejnom záujme je potrebná intervencia štátu. V takomto prípade štát zasahuje do vlastníctva práv k pôde a prostredníctvom inštitútu vyvlastnenia túto prerozdelí. Tendencia zasahovania štátu do vlastníctva pôdy má svoju históriu. Jej prvopočiatky možno datovať do obdobia ranného kapitalizmu, keď vznikol inštitút vyvlastňovania ako nevyhnutný dôsledok boja buržoázie proti feudálnemu monopolu pozemkového vlastníctva. Zabezpečenie pôdy na rozvoj priemyslu a dopravy, ale aj rozvíjajúcich sa nových osídlení bolo natoľko významné, že tomuto účelu museli ustúpiť aj záujmy súkromných vlastníkov pôdy bez ohľadu na nedotknuteľnosť a posvätnosť súkromného vlastníctva. Vyvlastnenie je jednostranný správny akt, ktorý má buď konštitutívny alebo deklaratórny charakter a je upravený v Uhorsku prvým vyvlastňovacím predpisom a to základným článkom XLI/1881. Tento článok je základným vyvlastňovacím predpisom, pretože okrem neho platili aj ďalšie zákonné ustanovenia, ktoré pripúšťali túto formu straty (zániku) vlastníctva. Podľa toho článku vyvlastnenie bolo možné iba vo výnimočných prípadoch, ak sa jednalo o využitie pôdy vo verejnom záujme a uskutočňovalo sa za náhradu. Otázka výšky náhrady bola ponechaná na dohodu dotknutých strán. Ak k dohode nedošlo, o náhrade rozhodol súd. V súčasnosti má inštitút vyvlastnenia tzv. „trojrozmernú právnu úpravu“. Základom je zakotvenie tohto inštitútu v Ústave SR a to v článku 20 ods. 4, ktorý pripúšťa zásah štátu do vlastníctva formou vyvlastnenia. Ústava SR považuje stratu alebo zánik vlastníctva touto formou za výnimočné opatrenie, ktoré je možné použiť za určitých kumulatívnych podmienok: • vo verejnom záujme •

na základe zákona

•

v nevyhnutnej miere

•

len na určitý účel

•

za primeranú náhradu

Podľa Ústavy Slovenskej republiky je "verejný záujem" jednou zo štyroch podmienok prípustnosti vyvlastnenia. Pojem "verejný záujem" však nie je v legislatíve nikde definovaný. Súčasná právna úprava vyvlastnenia nepripúšťa odňatie vlastníctva zo zákona (znárodnenie), ale len na základe zákona, Preto vyvlast-


106

nenie iba na základe Občianskeho zákonníka je neprípustné. Na tento účel je potrebný osobitný zákon, ktorý záväzne vymedzí účel, pre ktorý je možné pozemok vo verejnom záujme vyvlastniť, ktorý ďalej určí orgán oprávnený o vyvlastnení rozhodnúť, ako aj procedurálny postup zisťovania účelu vyvlastnenia, rozsahu verejného záujmu a výšky náhrady za odňatý pozemok. Teda okrem ústavnej úpravy je vyvlastnenie ako právny inštitút zakotvené aj v Občianskom zákonníku a v ďalších právnych predpisoch osobitného – špeciálneho charakteru. Občiansky zákonník obsahuje všeobecnú vyvlastňovaciu klauzulu, ktorá vyplýva z ustanovenia § 128, podľa ktorej je možné vo verejnom záujme vec vyvlastniť, alebo obmedziť vlastnícke právo, ak účel nie je možné dosiahnuť iným spôsobom. Vyvlastnenie je možné len na základe zákona, len na daný účel a za náhradu. Všeobecným predpisom s ucelenou úpravou vyvlastnenia je zákon č. 50/1967 Zb. o územnom plánovaní a stavebnom poriadku v znení neskorších predpisov. Podľa stavebného zákona je možné pozemok vyvlastniť v nevyhnutnom rozsahu na vopred stanovený účel vo verejnom záujme v súlade so zámermi územného plánovania rozhodnutím stavebného úradu vydaného na základe vyvlastňovacieho konania a to za náhradu. Vlastníctvo vyvlastňovanej veci prechádza spravidla na štát, ale zákony upravujúce tento spôsob prechodu vlastníctva nevylučujú aj iného nadobúdateľa. Možnosť začať stavbu diaľnice na súkromnom pozemku bez toho, aby došlo k riadnemu vyvlastneniu a bez toho, aby mal vlastník efektívnu možnosť brániť sa uskutočňovanej stavbe je sporná, čo sa týka jej súladu s ústavne zaručenou ochranou vlastníckeho práva. Vyvlastňovacie konanie prebiehajúce v dobe, kedy je už na pozemku umiestnená stavba diaľnice, by malo len formálny charakter. Preto je na Ústavnom súde SR návrh skupiny poslancov na zrušenie sporných ustanovení tohto zákona. O možnosti stavať na súkromných pozemkoch pred ukončením vyvlastňovacieho konania Ústavný súd dodnes nerozhodol a ani nepozastavil jeho účinnosť. Výstavba diaľnic tak až do rozhodnutia Ústavného súdu môže prebiehať aj na pozemkoch, ktoré stavebníkom nepatria a po prijatí novely zákona č. 669/2007 Z.z. sa počet dotknutých vlastníkov ešte rozšíri. Bude sa môcť stavať na cudzích pozemkoch. V snahe postaviť čo najrýchlejšie diaľnice, vláda riskuje porušenie ústavy a mnohé súdne žaloby.

Záver Riešenie každého problému treba hľadať v rámci ústavy. Nemožno povedať, že ochrana vlastníckeho práva je dobrá vec, ale v prípade diaľnic ide bokom. Ak Ústavný súd účinnosť zákona nepozastaví a bude sa postupovať podľa neho, nie je to možné nejako relevantne napadnúť. Stavať sa tak bude môcť bez súhlasu majiteľa alebo pred skončením vyvlastňovacieho konania. Keďže vlastnícke práva bude treba získať až ku kolaudačnému konaniu, môže sa stať, že súdy budú riešiť vlastníctvo pozemkov, na ktorých už bude prebiehať výstavba. Medzi rizikami PPP projektov tak stále ostáva rizikom spor na Ústavnom súde. Ak by zákon zastavil Ústavný súd SR, škody, ktoré vzniknú stavebných firmám, by musel znášať štát. Najmä v prípade, že práce na stavbe by sa museli zastaviť .

Použitá literatúra 1. Zákon č. 664/2007 Z.z., ktorým sa mení a dopľňa zákon č.135/1961 Zb. o pozemných komunikáciách /cestný zákon


107

2. Zákon č. 669/2007 Z.z. o jednorazových opatreniach v príprave niektorých stavieb diaľnic a ciest pre motorové vozidlá a o doplnení zákona NR SR č. 162/1995 Z.z. o katastri nehnuteľností v znení neskorších predpisov 3.

Občiansky zákonník, zákon č. 40/1964 Zb. v znení neskorších predpisov,

4.

Ústava Slovenskej republiky

5.

Stavebný zákon , zákon č. 50/1976 v znení neskorších predpisov

6.

Uznesenie vlády SR č. 704/2007

7.

Uznesenie vlády SR č. 753/2007

8. Politika pre realizáciu projektov verejno-súkromných partnerstiev, Ministerstvo financí SR, 2005 9.

Kódex riadenia prípravy PPP projektu, Ministerstvo financií SR,2007

10. Sabo, M.: Možnosti výstavby a prevádzky infraštruktúrnych projektov v podmienkach verejno-privátneho partnerstva v Slovenskej republike po prijatí zákona č. 25/2006 Z.z. Zborník z 1. ročníku medzinárodnej vedeckej konferencie „Veřejné zakázky a PPP projekty – potřebnost změny právní úpravy v EU a v ČR.“, Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, Provozně ekonomická fakulta, 2007 11. Jurčík R.: Zadávání veřejných zakázek a udělování koncesí v ČR a v EU, 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2007 Resumé Vláda SR schválila zámer vytvoriť podmienky na urýchlenie výstavby vybraných úsekov diaľnice D1 a rýchlostnej cesty R1 s využitím PPP projektov. Od 1.1.2008 je účinný zákon č. 669/2007 Z.z. o jednorazových opatreniach v príprave niektorých stavieb diaľnic a ciest pre motorové vozidlá, ktorý má umožniť urýchlenie výstavby diaľnice D1 a rýchlostnej cesty R1. Zákon umožňuje, aby získanie vlastníckych práv a iných práv k všetkým pozemkom nebolo nevyhnutné dokumentovať stavebnému úradu už v stavebnom konaní, ale až ku kolaudačnému konaniu, takže bude možné stavať na pozemkoch súkromných vlastníkov ešte pred ich definitívnym vyvlastnením. Možnosť začať stavbu diaľnice na súkromnom pozemku bez toho, aby došlo k riadnemu vyvlastneniu a bez toho, aby mal vlastník efektívnu možnosť brániť sa uskutočňovanej stavbe je sporná, čo sa týka jej súladu s ústavne zaručenou ochranou vlastníckeho práva.

Government of the Slovak republic ratified the contemplation about accelerated building up of chosen legs of highway D1 and drive way R1 with PPP projects application. From 01.01.2008 is effective statute No. 669/2007 about one shot orders in development of some highways and drive way R1 for acceleration of this process. By statute is possible that the acquest of property and another rights for parcels is not necessary part of building documentation during procedure about building permit, but this documentation is needed for final permit of start of interest entitlement. A savoir that is possible to build on the parcels of private owners before final legal deprivation. In this context there is possibility to start to build highway on the private parcel without legal deprivation and possibility for apology against this building up too. This advance is disputable in context with right for property protection in the Constitution.


108

SPOTŘEBITELSKÉ ÚVĚRY - REVIZE PRÁVNÍ ÚPRAVY

Creditss - Revision of the Legal R Regulation Consumer Credit egulation Milan Hulmák1 Recenzenti: JUDr. Petr Bezouška, Ph.D., katedra občanského práva, fakulta právnická Západočeské univerzity v Plzni. JUDr. Blanka Tomančáková, Ph.D., LL.M., katedra občanského práva a pracovního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Klíčová slova: Spotřebitel - spotřebitelský úvěr - plná harmonizace - leasing - hypoteční úvěr předluženost - odpovědné půjčování -odstoupení od smlouvy.

Úvod Spotřebitelské úvěry jsou hitem posledních let. Spotřebitelé se díky nim mohou radovat z nákupů bez peněz, ekonomové z růstu hrubého domácího produktu, sociologové a psychologové zkoumají proč tak činí2, sociální pracovníci řeší důsledky předlužení. Předmětem zájmu právníků v České republice se spotřebitelské úvěry staly v důsledku jejich legislativního vymezení přijetím zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru. Tímto zákonem byla provedena do českého právního řádu směrnice Rady č. 87/102/EHS, o sbližování zákonů a dalších právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru, ve znění směrnice č. 90/88/EHS a směrnice č. 98/7/ES (dále jen „směrnice o spotřebitelských úvěrech“). Výkladovým a aplikačním problémům spojených s touto úpravou byla již věnována pozornost.3 Rovněž analýza souladu zákona s prováděnou směrnicí byla již provedena.4 Smyslem tohoto článku je přiblížit připravovanou novou směrnici o spotřebitelských úvěrech a zároveň se pokusit i o zhodnocení jejího významu pro řešení těchto problémů.

1

JUDr. Milan Hulmák, Ph.D., Ústav státu a práva Akademie věd České republiky.

Příspěvek byl vypracován v rámci grantu Grantové agentury ČR č. 407/06/1467. Srov. např. Tokunaga, H. The use and abuse of consumer credit: Application of psychological theory and research. Journal of Economic Psychology, 1993, č. 14, s. 285.

2

Např. Farská, P., Novotný, P. Je finanční leasing spotřebitelským úvěrem? Právní rozhledy, 2002, č. 6, s. 274.

3

Broad Economic Analysis of the Impact of the Directive on Consumer Credit, s. 108. Dostupné na http://www.europarl.europa.eu/comparl/imco/studies/0704_consumercredit_en.pdf. Některé závěry však mohou být zpochybněny, např. neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru pro nedodržení písemné formy (§ 40 obč. z.), když je přehlížen § 6 zákona o některých podmínkách sjednávání spotřebitelských úvěrů, i forma smlouvy je totiž její náležitost podle § 4 tohoto zákona. 4


109

Revize směrnice Směrnice o spotřebitelských úvěrech byla přijata již v roce 1986. V současné době patří k nejstarším dosud aplikovaným směrnicím v oblasti ochrany spotřebitele. Již 11. září 2002 předložila Evropská Komise návrh revize směrnice o spotřebitelských úvěrech (dále jen “Návrh 2002”). Jeho primárním cílem měla být podpora příhraničních spotřebitelských úvěrů. Směrnice měla upravovat také ručení, hypoteční úvěry, byly omezeny výjimky z aplikace směrnice. Důraz se kladl na vzájemnou informační povinnost. Věřitel měl nést povinnost odpovědného půjčování (responsible lending). Spotřebitel měl mít nově možnost odstoupit od smlouvy bez uvedení důvodů ve stanovené lhůtě po uzavření smlouvy.5 Původní návrh nové směrnice byl podroben kritice v Evropském Parlamentu.6 Následně byl v souladu s připomínkami podstatně přepracován. V říjnu 2004 byl pak formálně předložen upravený návrh.7 V roce 2005 byly provedeny další modifikace.8 Evropská Komise se podrobně zabývala dopady tohoto návrhu. Byla zpracována rozsáhlá ekonomická analýza dopadů návrhu směrnice o spotřebitelských úvěrech.9 Samostatně si posuzovaly eventuální dopady směrnice i různé zájmové organizace.10 Diskuse o budoucí podobě nové směrnice vyústily dne 23. dubna 2008 v přijetí směrnice Evropského Parlamentu a Rady 2008/48/ES o spotřebitelských úvěrech a zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Směrnice musí být provedena do českého právního řádu s účinností nejpozději do 12. května 2010.

Charakter harmonizace Současná směrnice o spotřebitelských úvěrech je založena, stejně jako většina směrnic na ochranu spotřebitele, na minimální harmonizaci.11 Podle čl. 15 směrnice o spotřebitelských úvěrech tato směrnice nebrání členským státům, aby

Návrh směrnice je rozebrán v článku Nemeth, K., Ortner, H. The Proposal for a new Directive concerning Credit for Consumers, 4 German L. J. No. 8 (1 August 2003). Dostupné na http://www.germanlawjournal.com/pdf/Vol04No08/PDF_Vol_04_No_08_80113_european_Nemeth_Ortner.pdf. 5

6 European Parliament legislative resolution on the proposal for a European Parliament and Council directive on the harmonisation of the laws, regulations and administrative provisions of the Member States concerning credit for consumers (COM(2002) 443 – C5-0420/2002 – 2002/0222(COD)).

Pozměněný návrh Směrnice Evropského parlamentu a Rady o harmonizaci právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelských úvěrů a o zrušení směrnice 87/102/ES a změně směrnice 93/13/ES (KOM(2004)747 v konečném znění - 2004/0222 (COD)). Dostupné na http://ec.europa.eu/consumers/cons_int/fina_serv/cons_directive/credit_cons_cs.pdf

7

Pozměněný návrh Směrnice Evropského parlamentu a Rady o harmonizaci právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelských úvěrů a o zrušení směrnice 87/102/ES a změně směrnice 93/13/ES (KOM(2005)483 v konečném znění - COD 2005/0222).

8

9

Broad Economic Analysis of the Impact of the Directive on Consumer Credit.

Veřejně jsou dostupné například analýzy dopadů, které si nechali k jednotlivým verzím návrhu provést poskytovatelé spotřebitelských úvěrů v Británii. Dostupné na http://www.bba.org.uk/content/1/c4/87/59/Oxera%20report%20on%20CCD%20April%202007.pdf 10

Jak upozorňuje Micklitz, ne vždy však je jasné, co přesně minimální harmonizace znamená in Micklitz, H. W. An Expanded and Systematized Community Consumer Law as Alternative or Complement? EBLR, 2002, s. 589.

11


110

zachovaly nebo přijaly přísnější ustanovení na ochranu spotřebitele v souladu s jejich závazky vyplývajícími ze Smlouvy. Otázka, zda harmonizace v oblasti ochrany spotřebitele má být i nadále založena na tomto principu, je součástí mnoha debat. Ukazuje se, že princip minimální harmonizace brání rozvoji přeshraničních transakcích a tedy zvýšení konkurence na trhu, na druhou stranu umožňuje zachovat národní vyšší ochranu spotřebitele. Plná harmonizace má opačný efekt. Určitý kompromis představuje kombinace principu minimální harmonizace s vzájemným uznáváním, kdy státy mají možnost přísnější úpravy, ale nesmí ukládat dodavatelům situovaným v jiných členských státech vlastní přísnější požadavky způsobem, kterým by se vytvářely neodůvodněné překážky volného pohybu zboží nebo volného pohybu služeb.12 V současné době převažuje tendence k plné harmonizaci.13 Preference plné harmonizace je zajímavá i při srovnání s textem Smlouvy o založení Evropského společenství. V kapitole o ochraně spotřebitele (čl. 153 SES) je možné přijímat opatření k dosažení vnitřního trhu (čl. 95 SES) nebo k podpoře, doplňování a sledování činnosti členských států při ochraně spotřebitelů . Článek 153 odst. 4 SES obsahuje přitom vyjádření principu minimální harmonizace, ovšem nikoliv ve vztahu k opatřením podle čl. 95 SES. Debaty o požadavku plné harmonizace se projevily i při přijímání směrnice o spotřebitelském úvěru. Už Návrh 2002 byl založen na principu plné harmonizace (čl. 30). Přestože Evropský Parlament tento princip původně odmítl a požadoval pouze minimální harmonizaci, názor Komise nakonec převážil. Přijatá směrnice proto na rozdíl od zrušené směrnice o spotřebitelských úvěrech vychází z plné harmonizace. Plná harmonizace je obhajována potřebou dosažení vnitřního trhu a tedy i stejné ochrany spotřebitele v rámci Evropské unie. Členské státy nemohou zavést přísnější úpravu a musí upravit i úpravu stávající. To se týká ale pouze úpravy, která je ve směrnici harmonizována. Například směrnice neupravuje problematiku platnosti úvěrových smluv. Členské státy mohou také stanovit solidární odpovědnost prodávajícího a věřitele nebo zrušení kupní smlouvy či smlouvy dodávce služeb při odstoupení od úvěrové smlouvy. Uzavřený není ani rozsah aplikace směrnice. Členské státy musí respektovat definice směrnice, není však vyloučeno při dodržení práva Evropského společenství rozšíření aplikace směrnice i na případy jinak směrnicí vyloučené, např. vyloučit finanční limity pro aplikaci. Na druhou stranu v případě úvěrů, které mají ve směrnici zvláštní úpravu, členské státy nemohou aplikovat další ustanovení směrnice. Dopad požadavku plné harmonizace je tak omezený.

Rozsah úpravy Směrnice o spotřebitelských úvěrech dopadá v zásadě na všechny spotřebitelské úvěry. V tomto se nová úprava neliší od té dosavadní. Velice podobná je

Revize spotřebitelského acquis je na programu již poměrně dlouho. V roce 2006 byla vydána Zelená kniha o přezkumu spotřebitelského acquis (KOM/2006/0744 v konečném znění). Výsledky byly shrnuty a analyzovány in Report on the outcome of the public consultation on the Green paper on the review of the consumer acquis. (dostupné na http://ec.europa.eu/consumers/cons_int/safe_shop/acquis/acquis_working_doc.pdf).

12

Srov. např. Report on the outcome of the public consultation on the Green paper on the review of the consumer acquis, bod 4.3.1, Loos, M. B. M. Review of the consumer acquis. Centre fot the Study of European Contract Law, 2008, č. 3, bod 3. 1.

13


111

i definice úvěrové smlouvy, nově se explicitně vylučuje kromě průběžného poskytování služeb i dodávání zboží stejného druhu. Obdobný je i seznam výjimek z působnosti směrnice. Zachovány zůstaly finanční limity. V současné době jsou ze směrnice vyloučeny úvěry do částky 200 ECU nebo přesahující 20 000 ECU. Návrh 2002 minimální limit neobsahoval. Pro úvěry do 300 EUR stanovil zvláštní pravidla. V průběhu dalšího sjednávání došlo k opuštění této koncepce, limity byly obnoveny. Úvěry do 200 EUR jsou z působnosti směrnice vyloučeny, stejně jako úvěry přesahující částku 75 000 EUR. Oproti Návrhu 2002 došlo k omezení působnosti směrnice pouze na spotřebitelské úvěry. Představa, že by směrnice měla upravovat také dohody o ručení či dokonce jiné formy zajištění, byla opuštěna.

Leasing V souvislosti se současnou úpravou vznikala v praxi otázka zahrnutí leasingovou smluv mezi spotřebitelské úvěry. Na tomto místě nemá smysl detailně rozebírat druhy leasingu.14 Podle již zrušené směrnice [čl. 2 odst. 1 písm. b)] byly z její působnosti vyloučeny nájemní smlouvy s výjimkou těch, které stanoví, že vlastnické právo v konečném důsledku připadne nájemci. V zákoně o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru byla tato výjimka provedena v § 1 odst. 2 písm. b), který z působnosti zákona vylučuje nájemní smlouvu, která po uplynutí určité doby nezaručuje převod vlastnického práva nebo práva obsahově obdobného vlastnickému právu. Nová směrnice výslovně zmiňuje leasingové smlouvy, když podle čl. 2 odst. 2 písm. d) jsou z působnosti směrnice vyloučeny smlouvy o pronájmu nebo leasingové smlouvy, u kterých není stanovena povinnost odkupu předmětu smlouvy ani ve smlouvě samotné, ani v jiné samostatné smlouvě; má se za to, že povinnost existuje, pokud o tom rozhoduje jednostranně věřitel. Je zjevné, že na rozdíl od zrušené směrnice se nová úprava explicitně pokouší problém leasingu řešit. Obecně leasing spotřebitelským úvěrem je. V odborné literatuře byl tento závěr sporný.15 Judikatura se k této otázce ale staví jednoznačně. Leasingová smlouva je v ní chápána jako jedna z forem poskytnutí spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 písm. a) zákona o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru se všemi důsledky z toho vyplývajícími.16

Např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 2033/2002 – „V praxi se rozlišují dva základní druhy leasingu – leasing finanční a leasing operativní. Operativní leasing obvykle nezakládá právo na následné odkoupení věci, cílem finančního leasingu je konečný převod vlastnictví k předmětu leasingu. Finanční leasing je specifický soukromoprávní institut; leasingová smlouva je nepojmenovanou smlouvou. Práva a povinnosti jejích účastníků se řídí především ustanoveními leasingové smlouvy.“

14

Farská, P., Novotný, P. Je finanční leasing spotřebitelským úvěrem? Právní rozhledy, 2002, č. 6, s. 274, podle nichž leasing není odloženou platbou. Podobně Kofroň, M. Spotřebitelský úvěr a leasing. Právní zpravodaj, 2001, č. 11.

15

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2005, č. j. 10 Ca 5/2004-27 (R NSS 821/2006), rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. listopadu 2007, sp. zn. 6 As 19/2006. Dostupné na www.nssoud.cz. 16


112

Jako rozhodující se jeví především formulace výjimky z působnosti směrnice. Z ní vyplývá, že tradiční formy leasingu jako spotřebitelský úvěr chápány být mají. Ať už jde ale o operativní leasing nebo finanční leasing, v praxi by na ně ustanovení nové směrnice o spotřebitelských úvěrech dopadat neměla, když nezahrnují povinnost spotřebitele ke koupi věci, ale v případě finančního leasingu často pouze právo na odkup věci. Jde-li o současný zákon o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, závěry jsou odlišné. Je rozdíl mezi smlouvou, která nezaručuje nabytí vlastnického práva [§ 1 odst. 2 písm. b) zákona o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru], která nezakládá povinnost nabýt vlastnické právo [čl. 2 odst. 2 písm. d) přijaté směrnice] nebo která nestanoví, že vlastnické právo připadne spotřebiteli [čl. 2 odst. 1 písm. b) zrušované směrnice]. Navíc zrušovaná směrnice o spotřebitelských úvěrech, jakož i provádějí zákon vylučují z působnosti pouze smlouvy o nájmu, což finanční leasing není. Již výše bylo však naznačeno, že nejde a nepůjde o nesprávnou implementaci (čl. 15 zrušované směrnice o spotřebitelských úvěrech), praktické problémy to ovšem neřeší.

Hypoteční úvěry Zrušovaná směrnice i zákon o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru vylučují ze své působnosti obecně řečeno úvěry určené k pořízení nebo investicím do nemovitosti [čl. 2 odst. 2 písm. a)]. Návrh 2002 zahrnoval i hypoteční úvěry, ale pouze v případech, kdy takto získané prostředky byly získávány za účelem spotřeby, nikoliv výlučně za účelem pořízení nebo opravy majetku. Účel hypotečního úvěru ovšem nemusí být jeho poskytovateli zjevný, nehledě na jeho problematické rozlišení. V průběhu projednávání návrhu směrnice byla tato idea opuštěna. Hypoteční úvěry jsou z působnosti směrnice o spotřebitelských úvěrech vyloučeny [čl. 2 odst. 2 písm. a)], a to dokonce ve větším rozsahu než nyní. Současná právní úprava vylučuje veškeré, tedy nejenom hypoteční, úvěry získané za účelem pořízení nebo investice do nemovitosti [čl. 2 odst. 1 písm. a)], nová směrnice s ohledem na obtížné zkoumání účelu úvěru vylučuje jakékoliv úvěry zajištěné nemovitostí, ať už zástavním právem nebo jiným obdobným právem, např. pozemkovým dluhem [čl. 2 odst. 2 písm. a)]. Ačkoliv hypoteční úvěry zůstaly i nadále vyloučeny z rámce spotřebitelských úvěrů, zájem evropských orgánů směřuje k zajištění ochrany spotřebitele i v této oblasti. Primárním cílem je ovšem zajištění volného trhu s hypotečními úvěry na území Evropské unie. To znamená především překonání lokální omezenosti vyvolané vazbou na úpravu věcných práv v jednotlivých členských státech, jejich registry nemovitostí, odlišnou úpravu úvěrové smlouvy, oceňování nemovitostí i zajišťovacích prostředků včetně jejich realizace. Pro hypoteční úvěry se proto připravuje samostatná právní úprava. Za účelem její přípravy již byla Komisí vydána Zelená kniha o hypotečních úvěrech.17

Ochrana spotřebitele Cílem směrnice o spotřebitelských úvěrech není pouze dosažení vnitřních trhu, ale také zajištění odpovídající ochrany spotřebitele na tomto trhu. S růstem 17

Green paper Mortgage Credit in the EU (COM(2005) 327 final).


113

zadluženosti domácností roste i riziko předlužení. Směrnice o spotřebitelských úvěrech měla přinést určitá preventivní opatření, která toto riziko snižují.18 Zajímavé jsou v tomto výzkumy, které se zabývají příčinami předlužení. Je zřejmá například přímá úměra mezi množstvím kreditních karet a množstvím a velikostí nákupů. S kreditními kartami je také spojena tendence k nákupu dražších věcí a ke kratšímu přemýšlení o těchto nákupech. Bylo prokázáno, že držení karty vede k iracionální ochotě utrácet. Předlužení často souvisí s budováním domova a zakládáním rodiny. Kempson poukazuje na růst rizika předlužení s narozením dítěte. Obecně je pak většinou příčinou předluženosti následná událost, která vede ke ztrátě příjmů. Takovou události nejčastěji bývá nemoc, ztráta zaměstnaní, rozpad soužití.19 Osoby bez problémů se spotřebitelskými úvěry mají s větší pravděpodobností dokončené vysokoškolské vzdělání a jejich rodiče s větší pravděpodobností neměli problémy se spotřebitelskými úvěry. Osoby s problémy měly vůči úvěrům více negativní vztah než osoby bez těchto problémů, používaly také méně forem úvěru. Oproti všeobecnému vnímání je tak zjevné, že tyto osoby nepochází z prostředí, které je nakloněno úvěrům. Tyto osoby méně věří své schopnosti ovlivňovat vnější svět a překonávat problémy, peníze vnímají jako zdroj moci a prestiže, ohledně finančních záležitostí jsou méně úzkostlivé. Překvapivě však byl zjištěno, že vyhledávají riziko méně než osoby bez problémů.20 Ukazuje se navíc, že tyto osoby často nerozumějí matematickým konsekvencím úrokování, podmínkám úvěru. Kempson poukazuje na výsledky výzkumu, který prokázal, že většina spotřebitelů (v závislosti na charakteru úvěru 63-75%) dokonce ani neznala úrokovou míru svého úvěru. Výsledky v roce 2002 byly přitom horší než v roce 1989.21 Od toho se odvíjí doporučení pro jednání s těmito osobami. Trpělivost a porozumění. S ohledem na orientaci těchto osob ve finančních věcech by zvláštní pozornost měla být věnována poradenství ohledně tvoření jejich rozpočtu, úspor s důrazem na jejich odpovědnost za vlastní finanční situaci.

Informační povinnost Podstatná část nové směrnice reguluje informační povinnost v souvislosti s uzavíráním smlouvy (čl. 4-7, 10). Původní představa úpravy procesu uzavření úvěrové smlouvy, která se objevovala v Návrhu 2002, byla sice opuštěna, přesto jde o rozsáhlé a detailní výčty. Cílem je dosažení plné informovanosti spotřebitele o podmínkách úvěru. Pouze informovaný spotřebitel je schopen využívat výhod vnitřního trhu.

Lze odkázat například na usnesení Rady (Council Resolution of 26 November 2001 on consumer credit and indebtedness (Official Journal C 364 , 20/12/2001 P. 0001 – 0001)), podle něhož směrnice měla zavést určitá preventivní opatření týkající se informační povinnosti , odpovědnosti poskytovatelů úvěrů, náhrad a nákladů v případě neplnění smlouvy a postavení úvěrových zprostředkovatelů a agentů.

18

Např. Kempson, E. Over-indebtedness in Britain. 2002, s. 50. Dostupné na http://www.pfrc.bris.ac.uk/Reports/Overindebtedness_Britain.pdf. Broad Economic Analysis of the Impact of the Directive on Consumer Credit, s. 53. 19

20

Srov. Tokunaga, H. The use and abuse of consumer credit: Application of psychological theory

and research. Journal of Economic Psychology, 1993, č. 14, s. 285an. 21

Kempson, E. Over-indebtedness in Britain. 2002, s. 48.


114

Pouhá informační povinnost však k ničemu nevede. Důraz by měl být kladen na kvalitu informací a nikoliv na množství. Ukazuje se, že spotřebitel není mnohdy schopen vstřebat a pochopit všechny informace, které jsou mu poskytovány. Povinnost je pak plněna poskytovateli úvěrů formálně a stejně tak je k získaným informacím přistupováno spotřebiteli. Nová směrnice proto klade v souladu s výše uvedenými závěry důraz na poradenství a asistenci. Členské státy musí zajistit, aby věřitelé u úvěrových produktů, jež nabízejí spotřebiteli, takovou pomoc poskytovali. Příslušné předsmluvní informace a základní charakteristiky nabízených produktů by měly být případně spotřebiteli vysvětleny individuálně tak, aby mohl pochopit možné dopady těchto produktů na svou ekonomickou situaci (srov. čl. 5 odst. 6).

Odpovědné půjčování Návrh 2002 přišel oproti původní směrnici s ideou odpovědného půjčování (responsible lending). Podle čl. 9 mělo být předpokládáno, že věřitel v případ uzavírání smluv o úvěru a ručení, případně zvyšování dlužné částky, zhodnotil dostupnými prostředky, zda spotřebitel, případně ručitel, je schopen splnit svůj dluh ze smlouvy. V návrhu z roku 2005 byl tento princip přesunut do povinností věřitele před uzavřením smlouvy upraveným v čl. 5. Proti této paušální a velice vágní formulaci byla vznesena řada námitek. Každý věřitel při zvažování zda poskytnout úvěr a za kolik musí posoudit riziko nesplacení takového úvěru. Zde se tato povinnost objevovala osamoceně, aniž by byly řešeny důsledky a aniž by se zohledňovala odpovědnost spotřebitele. V průběhu dalších úprav byl tento princip ze směrnice vypuštěn, respektive byl nahrazen konkrétními povinnostmi věřitele při uzavírání smluv o spotřebitelském úvěru. Ty jsou v přijaté směrnici shrnuty v čl. 8. Věřitel takto musí před uzavřením úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Pokud již členské státy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Směrnice také nově upravuje databáze dlužníků a přístup věřitelů k těmto informacím, a to i přes hranice (čl. 9). Stranou zůstává spotřebitel. Důraz se klade na věřitele. Problémy s předluženosti nelze ovšem vidět pouze v nezodpovědném půjčování (to je v rozporu s principy podnikání za účelem zisku), ale často v nezodpovědném vypůjčování (irresponsible borrowing).

Odstoupení od smlouvy Zrušená směrnice o spotřebitelských úvěrech neobsahovala obecné právo spotřebitele odstoupit od úvěrové smlouvy. V zákoně o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru se připouští odstoupení od smlouvy v případě, kdy spotřebitelský úvěr poskytuje dodavatel a spotřebitel odstoupí od smlouvy o dodání zboží nebo služeb. V takovém případě mu dodavatel splacený spotřebitelský úvěr (§ 8 odst. 1).


115

Po vzoru jiných směrnic na ochranu spotřebitele, zejména směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/65/ES ze dne 23. září 2002 o uvádění finančních služeb pro spotřebitele na trh na dálku, se zavádí právo spotřebitele odstoupit od smlouvy ve lhůtě 14 dnů od uzavření smlouvy, nebo později od obdržení smluvních podmínek (čl. 14). Je třeba připustit, že toto obecné právo odstoupit od smlouvy o spotřebitelském úvěru bylo upraveno již v některých právních řádech, např. v Německu. Spotřebitel má právo odstoupit od smlouvy bez uvedení důvodů a bez jakékoliv sankce. Je však povinen zaplatit úrok za dobu mezi čerpáním úvěru a splacením jistiny. V souladu s českou úpravou bude trvat i zajištění například zástavním právem (§ 155 odst. 5 obč. z.). Jistinu musí splatit nejpozději do třiceti dnů po oznámení odstoupení. Odstoupení od úvěrové smlouvy má účinky i ve vztahu ke smlouvám o doplňkových službách, např. smlouvě o běžném účtu nebo pojistné smlouvě. Jestliže spotřebitel odstoupí od kupní smlouvy nebo od smlouvy o dodávkách služeb, zrušuje se zároveň vázaný úvěr. To pouze, jestliže dochází k odstoupení na základě práva Evropských společenství (čl. 15). Jestliže však dochází k odstoupení od smlouvy o úvěru, kupní smlouvy nebo smlouvy o dodávkách služeb se to v zásadě nedotýká.

Závěr Předmětem tohoto příspěvku bylo poukázat na některé tendence v úpravě spotřebitelských úvěrů, jakož i na nově přijatou směrnici. Příspěvek může zároveň sloužit jako základ hlubší analýzy dopadů směrnice, zejména při určení nakolik stačí k provedení nové směrnice pouhá novelizace stávající právní úpravy či zda je nutné přijmout nový zákon. To je do značné míry politická otázka. Z hlediska věcného nová směrnice nepřináší natolik zásadní novosti, aby to vyžadovalo novou právní úpravu, rozsah formulačních změn jakož i důraz na plnou harmonizaci však odůvodňují přijetí úpravy nové. Důraz na úplnou harmonizaci bude vyžadovat pečlivější přístup k provedení. Výše bylo poukázáno na některé novinky, které se ve směrnici objevují. Jako zásadní, alespoň z pohledu ochrany spotřebitele, se jeví asistenční povinnost věřitele, jeho rozsáhlá informační povinnost, povinnost posuzovat úvěruschopnost a oprávnění spotřebitele odstoupit od smlouvy. Skutečně choulostivé otázky, například výše úroků, lichva, odpovědnost spotřebitele však zůstaly neřešeny. Seznam literatury Farská, P., Novotný, P. Je finanční leasing spotřebitelským úvěrem? Právní rozhledy, 2002, č. 6, s. 274an. Kempson, E. Over-indebtedness in Britain. 2002. Dostupné http://www.pfrc.bris.ac.uk/Reports/Overindebtedness_Britain.pdf

na

Loos, M. B. M. Review of the consumer acquis. Centre fot the Study of European Contract Law, 2008, č. 3. Micklitz, H. W. An Expanded and Systematized Community Consumer Law as Alternative or Complement? EBLR, 2002, s. 589 Nemeth, K., Ortner, H. The Proposal for a new Directive concerning Credit for Consumers, 4 German L. J. No. 8 (1 August 2003). Dostupné na


116

http://www.germanlawjournal.com/pdf/Vol04No08/PDF_Vol_04_No_08_80113_european_Nemeth_Ortner.pdf. Tokunaga, H. The use and abuse of consumer credit: Application of psychological theory and research. Journal of Economic Psychology, 1993, č. 14, s. 285an. Broad Economic Analysis of the Impact of the Directive on Consumer Credit. Dostupné na http://www.europarl.europa.eu/comparl/imco/studies/0704_consumercredit_en.p df. Resumé Článek se pokouší o stručnou analýzu nově přijaté směrnice o spotřebitelských úvěrech. Zaměřuje se zejména na novinky, které tato směrnice přináší ve srovnání se zrušovanou směrnicí a se zákonem o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru. Novinkou je zejména princip plné harmonizace. Dochází k drobným změnám při vymezení působnosti směrnice. Ochrana spotřebitele je posílena asistenční povinností věřitele a povinností prověřovat úvěruschopnost spotřebitele. Spotřebitel bude mít také po uzavření úvěrové smlouvy možnost od ní odstoupit. Věcné změny nejsou sice natolik zásadní, vzhledem ke změnám ve formulacích a požadavku plné harmonizace bude však jednoduší přijmout k provedení nový zákon. Nabízí se možnost nového zákona společného i k provedeních dalších směrnic na ochranu spotřebitele.

The article deals with the new directive on consumer credits. The directive is briefly analysed on the basis of comparison with the older one and its implementing act. Emphasis is given to novelties, particularly to a principle of full harmonisation, changes in applicability and promotion of consumer protection by creditor’s duties to assist, to assess creditworthiness and by consumer’s right to withdraw from credit contract. Although novelties are not as huge as in first proposals, the principle of full harmonisation and changes in formulations would require detailed review of contemporary regulation. It would be easier to adopt new act, preferably common for other directives on consumer directives as well.


117

PRÁVO NA SPRAVODLIVÝ PROCES V JUDIKATÚRE JUDIKATÚRE SLOVENSKÝCH SÚDOV V OBCHODNÝCH VECIACH

Right to Fair Trial in Judgements of Slovak Courts in Commercial Matters Lenka Chochúlová1 Recenzenti

Doc. JUDr. Mikuláš Sabo, CSc., katedra obchodného práva, Obchodná fakulta Ekonomickej univerzity v Bratislave. Mgr. Michal Černý, Ph.D. katedra obchodního práva a mezinárodního práva soukromého, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Kľúčové slová Právo na spravodlivý proces podľa § 46 ods. 1 Ústavy Slovenskej republiky - judikáty Ústavného súdu Slovenskej republiky a Najvyššieho súdu Slovenskej republiky - zmluva o uzavretí budúcej zmluvy podľa § 289 a nasl. Obchodného zákonníka - vylúčenie spoločníka zo spoločnosti podľa § 149 Obchodného zákonníka. Právo na spravodlivý proces je súčasťou čl. 6 ods. 1 Dohovoru o ochrane ľudských práv a základných slobôd. V Ústave Slovenskej republiky (ústavný zákon č. 460/1992 Zb. v znení neskorších predpisov) právo na spravodlivý proces nie je priamo pomenované, je však obsiahnuté vo viacerých ustanoveniach. Konkrétne v siedmom oddieli druhej hlavy (Základné práva a slobody) pod názvom Právo na súdnu a inú právnu ochranu, v článkoch 141 – 144 (siedma hlava Súdna moc, druhý oddiel Súdy Slovenskej republiky). Nájdeme ho vyjadrené aj v procesnoprávnych predpisoch.2 Nález Ústavného súdu Slovenskej republiky II. ÚS 71/97 uvádza:

,,Predpokladom uplatnenia práva na spravodlivý proces, ktoré sa zaručuje čl. 6 ods. 1 Dohovoru o ochrane ľudských práv a základných slobôd, je nezávislosť a nestrannosť súdu. Formuláciou uvedenou v čl. 46 ods. 1 ústavodarca v základnom právnom predpise Slovenskej republiky vyjadril zhodu zámerov vo sfére práva na súdnu ochranu s právnym režimom súdnej ochrany podľa Dohovoru o ochrane ľudských práv a základných slobôd.“3 Vo svojom príspevku by som sa rada venovala ústavnému zneniu práva na spravodlivý proces, konkrétnejšie čl. 46 ods. 1 Ústavy Slovenskej republiky (ďalej len ”ústava“). Ako už vyplýva zo samotného názvu, rozoberiem 2 judikáty slovenských súdov, Ústavného súdu Slovenskej republiky (ďalej len “ústavný súd“) a Najvyššieho súdu Slovenskej republiky v obchodných veciach. Čl. 46 ods. 1 ústavy znie: ,,Každý sa môže domáhať svojho práva na nezávislom a nestrannom súde a v prípadoch ustanovených zákonom na inom orgáne Slovenskej republiky.“ Týchto práv uvedených v čl. 46 ústavy sa možno domáhať Mgr.Lenka Chochúlová, katedra obchodného práva, Obchodná fakulta EkonomickejUniverzity v Bratislave.

1

2

Hanzel, M.: Právo občana na spravodlivý súdny proces. In: Právny obzor. 1998, roč. 81, č. 5

3

Drgonec, J.: Ústava Slovenskej republiky: Komentár. 2. vyd. Šamorín: Heuréka 2007


118

len v medziach zákonov, ktoré tieto ustanovenia vykonávajú v zmysle čl. 51 ods. 1 ústavy. Článkom 46 ods. 1 sa zaručuje ochrana viacerých záujmov: práva na prístup k súdu, práva na spravodlivý proces a ďalších oprávnení obsiahnutých v práve na prístup k súdu.4

Právo na prístup k súdu Podľa nálezu ústavného súdu II. ÚS 143/02 ,,...Účelom citovaného článku ús-

tavy je zaručiť každému prístup k súdnej ochrane, k súdu alebo inému orgánu právnej ochrany.“ Nález ústavného súdu II. ÚS 14/2001 uvádza: ,,...Zmyslom práva na súdnu ochranu je umožniť každému reálny prístup k súdu a tomu zodpovedajúca povinnosť súdu o veci konať. Ak osoba uplatní svoje právo v súlade so zákonom ustanovenými podmienkami, orgány súdnej moci majú povinnosť umožniť každému, aby sa uplatnením práva zaručeného čl. 46 ústavy stal účastníkom súdneho konania.“ ,,...Podľa právneho názoru ústavného súdu je preto súčasťou základného práva podľa čl. 46 ods. 1 ústavy nielen oprávnenie ,,každého“ domáhať sa zákonom ustanoveným postupom ochrany svojho práva na nezávislom a nestrannom súde, ale aj rozhodnúť (rozhodovať) o tom, že tento spôsob ochrany svojho práva účastník súdneho konania už naďalej nepovažuje za vhodný.“ v zmysle uznesenia ústavného súdu I. ÚS 30/97. 5

Právo na spravodlivý proces V Slovenskej republike vykonávajú súdnictvo nezávislé a nestranné súdy podľa čl. 141 ods. 1 ústavy. V zmysle čl. 144 ods. 1 ústavy sú sudcovia pri výkone svojej funkcie nezávislí a pri rozhodovaní viazaní ústavou, ústavným zákonom, medzinárodnou zmluvou podľa čl. 7 ods. 2 a 5 a zákonom. „Účelom týchto ustanovení je zabezpečiť výkon

súdnej moci takými štátnymi orgánmi (súdmi), ktoré nie sú podriadené iným zložkám štátnej moci. Ak o práve osoby rozhodol súd nepodriadený iným zložkám štátnej moci a na súde konal sudca, ktorý tiež nebol podriadený iným zložkám štátnej moci, ústavou zaručené právo na prerokovanie veci nezávislým súdom nebolo porušené.“ (II. ÚS 71/97)6 K dôležitým prvkom právnej ochrany zaručenej čl. 46 ods. 1 ústavy patrí právo na rozhodnutie veci nestranným sudcom, ktoré je implikované v záruke nestrannosti súdu. ,,Základné právo na prejednanie a rozhodnutie veci nestran-

ným súdom podľa čl. 46 ods. 1 ústavy je v občianskom súdnom konaní garantované prostredníctvom vylúčenia sudcu z jej ďalšieho prejednávania a rozhodnutia pre zaujatosť (§ 12 až 16 Občianskeho súdneho poriadku.“(I. ÚS 73/97)7

4


5


Drgonec, J.: Základné práva a slobody podľa Ústavy Slovenskej republiky: Zväzok 2. 1. vyd. Bratislava: MANZ, 1999 6

7 Drgonec, J.: Základné práva a slobody podľa Ústavy Slovenskej republiky: Zväzok 2. 1. vyd. Bratislava: MANZ, 1999


119

Ďalšie oprávnenia obsiahnuté v práve na prístup k súdu Ústavný súd vymedzil v rámci rozhodovacej praxe aj viaceré obsahové princípy uplatňovania práva podľa § 46 ods. 1 ústavy: právo na reálny prístup k súdu, ktoré automaticky neznamená právo na bezodplatný prístup k súdu, právo na prerokovanie veci, ale nie na úspech vo veci (rozoberiem o chvíľu v judikáte ústavného súdu č. 259/2004), právo na vzdanie sa súdnej alebo inej právnej ochrany, právo na vykonanie súdneho rozhodnutia, napr. nález ústavného súdu sp. zn. I. ÚS 5/00: „Výkon vykonateľného rozhodnutia súdu sa musí považovať za

integrálnu časť “súdnej ochrany“ v zmysle čl. 46 ods. 1 Ústavy Slovenskej republiky, inak záruky, ktoré toto ustanovenie ustanovuje a ktoré v spojení s ostatnými článkami siedmeho oddielu druhej hlavy Ústavy Slovenskej republiky vyjadrujú záujem na ochrane “práva na spravodlivý proces“, by stratili svoj dôvod na existenciu v Ústave Slovenskej republiky.“ právo na nezávislý a nestranný súd.8 Medzi ďalšie oprávnenia patria: „Súčasťou základného práva podľa čl. 46 ústavy je aj to, aby súd rozhodoval

o práve toho, kto sa na neho obrátil podľa práva platného v Slovenskej republike alebo podľa noriem, ktorých použitie právny poriadok Slovenskej republiky umožňuje...“ (III.ÚS 64/2000) „Podľa právneho názoru ústavného súdu rozhodovanie a rozhodnutie o návrhu na predbežné opatrenie v súdnom konaní možno predovšetkým považovať za súčasť základného práva na súdnu ochranu podľa § 46 ústavy (II. ÚS 37/00, I. ÚS 46/00).“ (II.ÚS 222/2004) ,,Ústavný súd uznáva, že súčasťou obsahu základného práva na spravodlivé konanie podľa čl. 46 ods. 1 ústavy a čl. 6 ods. 1 dohovoru je aj právo účastníka konania na také odôvodnenie súdneho rozhodnutia, ktoré jasne a zrozumiteľne dáva odpovede ne všetky právne a skutkovo relevantné otázky súvisiace s predmetom súdnej ochrany, t.j. s uplatnením nárokov a obranou proti takému uplatneniu....Preto odôvodnenie rozhodnutia všeobecného súdu (prvostupňového, ale aj odvolacieho), ktoré stručne a jasne objasní skutkový a právny základ rozhodnutia, postačuje na záver o tom, že z tohto aspektu je plne realizované právo účastníka na spravodlivý proces (napr. IV. ÚS 115/03, II. ÚS 44/03).“ (III. ÚS 209/04)9

Judikatúra Uznesenie Ústavného súdu Slovenskej republiky sp. zn. I. ÚS 50/04 (č. 259/2004)10

,,Právo na spravodlivý súdny proces podľa čl. 46 ods. 1 Ústavy Slovenskej republiky neznamená právo na to, aby bol účastník konania pred všeobecným sú8 Svák J., Cibulka Ľ.: Ústavné právo Slovenskej republiky: (Vybrané otázky teórie, výučby a praxe). 1. vyd. Bratislava: Bratislavská vysoká škola práva, 2006 9


10

http://jaspi.justice.gov.sk/jaspiw1/htm_zak/jaspiw_maxi_jud_fr0.htm, citované 16. 5. 2008


120

dom úspešný, teda aby bolo rozhodnuté v súlade s jeho požiadavkami, resp. s jeho právnymi názormi. Z opačného pohľadu možno povedať, že neúspech v súdnom konaní nie je možné považovať za porušenie základného práva. Je v právomoci všeobecných súdov vykladať a aplikovať zákony. Pokiaľ tento výklad nie je arbitrárny a je náležite zdôvodnený, Ústavný súd Slovenskej republiky nemá dôvod doň zasahovať.“ Ústavný súd Slovenskej republiky na neverejnom zasadnutí senátu predbežne prerokoval sťažnosť Ing. P.Č. – Agrochemix, B., zastúpeného advokátkou JUDr. J. P.,B., ktorou namietal porušenie základných práv vyplývajúcich z čl. 20 ods. 1 a z čl. 46 ods. 1 Ústavy Slovenskej republiky v konaní vedenom na Najvyššom súde Slovenskej republiky a rozhodol, že sťažnosť Ing. P. Č. – Agrochemix odmieta pre zjavnú neopodstatnenosť. Z odôvodnenia: Podaním doručeným Ústavnému súdu Slovenskej republiky (ďalej len “ústavný súd“), označeným ako ústavná sťažnosť podľa čl. 127 ods. 1 ústavy Ing. P. Č.- Agrochemix, B. (ďalej len “sťažovateľ“), zastúpený advokátkou JUDr. J. P., B., namieta porušenie základných práv vyplývajúcich z čl. 20 ods. 1 a z čl. 46 ods. 1 Ústavy Slovenskej republiky(ďalej len “ústava“) v konaní vedenom na Najvyššom súde Slovenskej republiky (ďalej len “najvyšší súd“). Sťažovateľ podal žalobu proti spoločnosti Istrochem, a.s., Bratislava (ďalej len “žalovaný“) o náhradu škody spôsobenej porušením záväzku uzavrieť zmluvu. Rozsudkom Krajského súdu v Bratislave (ďalej len “krajský súd“) bolo žalobe vyhovené a žalovaný bol zaviazaný zaplatiť sťažovateľovi 1 791 108 Sk a náhradu trov konania. Na základe odvolania žalovaného rozsudkom najvyššieho súdu bol rozsudok krajského súdu zmenený tak, že sa žaloba zamietla. Podľa názoru najvyššieho súdu dohoda o uzatvorení budúcej spoločenskej zmluvy o založení spoločnosti s ručením obmedzeným je obsahovo nedostatočná a jej obsah by nemohol určiť ani súd. V dohode chýbali niektoré podstatné náležitosti budúcej zmluvy. Na základe podnetu sťažovateľa generálny prokurátor Slovenskej republiky (ďalej len “generálny prokurátor“) podal proti odvolaciemu rozsudku najvyššieho súdu mimoriadne dovolanie, ktoré zdôvodnil nesprávnym právnym posúdením veci v odvolacom konaní, keďže ustanovenie § 289 ods. 1 Obchodného zákonníka stanovuje odlišné podstatné náležitosti dohody o budúcej zmluve ako § 50a Občianskeho zákonníka. Podľa názoru generálneho prokurátora odvolací súd posunul vec do občiansko-právnej roviny, keď trval na podstatných náležitostiach vyplývajúcich z občianskeho práva, ktoré obchodné právo nevyžaduje a bolo vecou sťažovateľa, či bude po žalovanom požadovať na súde uzavretie spoločenskej zmluvy alebo náhradu škody, ktorá nesplnením povinnosti uzavrieť zmluvu vznikla. Rozsudkom najvyššieho súdu bolo mimoriadne dovolanie generálneho prokurátora zamietnuté, pričom dovolací súd sa v plnom rozsahu stotožnil s dôvodmi uvedenými v rozsudku odvolacieho súdu. Najvyšší súd poukazuje na náležitosti spoločenskej zmluvy vyplývajúce z ustanovenia § 110 ods. 1 Obchodného zákonníka a dospieva k názoru, že sťažovateľ a žalovaný uzavreli dohodu o budúcej zmluve v zmysle § 289 a nasl. Obchodného zákonníka v súvislosti s § 105 a nasl. Obchodného zákonníka. Napriek tomu však účastníci dohody o uzavretí budúcej spoločenskej zmluvy (pactum de contrahendo) žiadnym spôsobom nešpecifikovali podstatné náležitosti spoločenskej zmluvy vyplývajúce z ustanovenia § 110 ods. 1 Obchodného zákonníka, hoci ide o náležitosti, ktoré


121

nemôže nahradiť súd podľa ustanovenia § 290 ods. 2 Obchodného zákonníka v spojení s ustanovením § 161 ods. 3 Občianskeho súdneho poriadku. Podľa čl. 127 ods. 1 ústavy ústavný súd rozhoduje o sťažnostiach fyzických osôb alebo právnických osôb, ak namietajú porušenie svojich základných práv alebo slobôd, alebo ľudských práv a základných slobôd vyplývajúcich z medzinárodnej zmluvy, ktorú Slovenská republika ratifikovala a bola vyhlásená spôsobom ustanoveným zákonom, ak o ochrane týchto práv a slobôd nerozhoduje iný súd. Ústavný súd podľa § 25 ods. 1 zákona NRSR č. 38/1993 Z. z. o organizácii Ústavného súdu Slovenskej republiky, o konaní pred ním a o postavení jeho sudcov v znení neskorších predpisov (ďalej len “zákon o ústavnom súde“) každý návrh predbežne prerokuje na neverejnom zasadnutí bez prítomnosti navrhovateľa, ak tento zákon neustanovuje inak. Pri predbežnom prerokovaní každého návrhu ústavný súd skúma, či dôvody uvedené v § 25 ods. 2 zákona o ústavnom súde nebránia jeho prijatiu na ďalšie konanie. Podľa názoru Ústavného súdu, sťažnosť je zjavne neopodstatnená. Podstatou námietok sťažovateľa je odlišné právne posúdenie veci najvyšším súdom oproti právnemu názoru, ktorý zastáva sťažovateľ a ktorý si osvojil aj generálny prokurátor v podanom mimoriadnom dovolaní. Túto skutočnosť vníma sťažovateľ ako porušenie práva na spravodlivý proces v zmysle čl. 46 ods. 1 ústavy, čo v konečnom dôsledku má zároveň znamenať aj porušenie práva vlastniť majetok podľa čl. 20 ústavy, keďže sťažovateľom uplatnený nárok v konaní pred všeobecnými súdmi je majetkovej povahy. Podľa môjho názoru je rozhodnutie najvyššieho súdu, či už ako odvolacieho alebo dovolacieho súdu vo veci samej správne. V zmluve o budúcej spoločenskej zmluve o založení spoločnosti s ručením obmedzeným chýbali podstatné náležitosti ako vymedzenie výšky základného imania a výšky vkladu každého spoločníka, pri nepeňažných vkladoch aj určenie ich predmetu a určenie prvých konateľov spoločnosti, ako aj spôsob, akým budú za spoločnosť konať. V uvedenej zmluve v zmysle § 289 ods. 1 nie je teda dostatočne určito vymedzený predmet plnenia.11 Rozsudok Najvyššieho súdu Slovenskej republiky z 25. februára 2004, sp. zn. Obdo V 56/2002 (rozhodnutie č. 58/2004)12

Neúčasť spoločníka obchodnej spoločnosti s ručením obmedzeným na valnom zhromaždení, na ktoré bol riadne pozvaný, nemožno považovať za porušenie povinnosti spoločníka podľa ustanovenia § 149 Obchodného zákonníka. Krajský súd v B. rozsudkom žalobu zamietol a rozhodol o náhrade trov konania. V odôvodnení rozsudku uviedol, že predmetom konania je vylúčenie žalovaného z obchodnej spoločnosti žalobcu podľa ustanovenia § 149 Obchodného zákonníka (ďalej len “ObZ“) z dôvodu, že žalovaný sa aktívne nezúčastňuje na riadení spoločnosti ani konaní valných zhromaždení spoločnosti, na ktoré je pravidelne pozývaný. Žalovaný listami poskytoval nepravdivé informácie o spoločnosti a spôsobil spoločnosti škodu (napr. neposkytnutie úveru spoločnosti, znemožnenie uzatvorenia zmluvy na základe zmluvy o budúcej zmluve). Žalobca 11

Kolektív autorov: Zmluva o uzavretí budúcej zmluvy. In: Zo súdnej praxe. 2004, 9. roč., č.1

12

Systém ASPI – stav k 6. 5. 2008 do čiastky 67/2008 Z. z.


122

listom upozornil žalovaného na závažnosť jeho konaní vedených proti spoločnosti. S návrhom na vylúčenie žalovaného vyslovili spoločníci súhlas na valnom zhromaždení. Súd prvého stupňa podanie žalovaného, ktoré formuloval ako informácie, eventuálne oznámenie, žiadosti adresované peňažným, štátnym orgánom nekvalifikoval ako konanie v rozpore s ustanovením § 122 ods. 1 ObZ a znením spoločenskej zmluvy, a preto žalobu zamietol. Na odvolanie žalobcu Najvyšší súd Slovenskej republiky (ďalej len “najvyšší súd“) rozsudkom rozsudok súdu prvého stupňa zmenil tak, že žalovaný ako spoločník sa vylučuje z obchodnej spoločnosti žalobcu a rozhodol o náhrade trov konania. Podľa názoru odvolacieho súdu je spoločník oprávnený kontrolovať činnosť spoločnosti podľa § 122 ObZ. Právo spoločníka zúčastňovať sa na riadení a kontrole spoločnosti môže však spoločník vykonávať na valnom zhromaždení, kde hlasuje o návrhoch týkajúcich sa spoločnosti, ktoré predloží konateľ, prípadne spoločník. Žalovaný sa nezúčastňuje na zasadnutiach valného zhromaždenia, naopak, využíva možnosť domáhať sa vyhlásenia neplatnosti uznesenia prijatého valným zhromaždením súdom podľa § 131 ods. 1, takže doposiaľ podal 21 žalôb. Proti rozsudku odvolacieho súdu podal žalovaný dovolanie a navrhol ho zrušiť a vec vrátiť tomuto súdu na ďalšie konanie. Na zdôvodnenie dovolania uviedol, že právne posúdenie veci odvolacím súdom je nesprávne, pretože nie je v súlade so znením ustanovení §149 prvá a druhá veta, § 122 ods. 1, 2, § 131 ods. 1 ObZ, čl. 14 bod 2 písm. b) spoločenskej zmluvy a príslušnými ustanoveniami ústavy. Vylúčením spoločníka zo spoločnosti dochádza k zásahu do jeho základného práva vlastniť majetok. Rozsudok o vylúčení spoločníka zo spoločnosti podľa § 149 musí byť v súlade s ustanovením ústavy o ochrane základných práv a slobôd. (I. ÚS 56/01) Spoločník môže byť podľa § 149 ObZ vylúčený iba vtedy, ak spoločnosť preukáže, že závažným spôsobom porušuje svoje povinnosti spoločníka voči spoločnosti. (rozsudok Vrchného súdu v Prahe, sp. zn. 7 Cmo 89/94) Spoločník v žiadnom prípade nie je povinný zúčastniť sa valného zhromaždenia a podieľať sa tak na riadení a kontrole spoločnosti, vyžadovať od konateľov informácie o záležitostiach spoločnosti, alebo nahliadať do dokladov spoločnosti. Z ustanovenia § 122 ods. 1, 2 ObZ vyplýva, že ide o výlučné právo spoločníka a nie o jeho povinnosti. (Dědič J. a kol.: Obchodní zákonník – Komentár, Prospektrum 1997, rozsudok Krajského súdu v Brne, sp. zn. 29/10 Cm 33/93) Z ustanovenia § 131 ObZ vyplýva, že právo podať žalobu je právom spoločníka. Jej účelom je súdna ochrana porušených alebo ohrozených práv spoločníka. Účelom realizácie práv podľa § 122 ods. 1, 2 ObZ vo vzťahu ku kontrolným oprávneniam spoločníka je najmä získanie informácií o záležitostiach spoločnosti. Žalovaný teda riadne a v súlade so zákonom využíval svoje subjektívne právo podľa §131 ObZ. Žalovaný iba využíval svoje základné právo na súdnu ochranu garantované čl. 46 ods. 1 ústavy, podľa ktorého sa každý môže domáhať zákonom ustanoveným postupom svojho práva na nezávislom a nestrannom súde a v prípadoch ustanovených zákonom na inom orgáne Slovenskej republiky. Právo na súdnu ochranu poskytuje ústava každému právu, ktoré je v právnom poriadku Slovenskej republiky upravené a ktorého sa možno zákonom ustanoveným postupom domáhať na súdnom orgáne Slovenskej republiky. (PL. ÚS 38/99)


123

Žalovaný voči spoločnosti podal viacero žalôb. So svojimi žalobami bol čiastočne úspešný a čiastočne neúspešný. O výkon základného práva na súdnu ochranu ide aj vtedy, ak žalobca nie je úspešný. Čl. 46 ods. 1 ústavy nakoniec negarantuje úspech vo veci, ale dodržanie určitých ústavno-procesných princípov a fair proces pre všetkých účastníkov konania, bez ohľadu na to, ktorý z nich je vo veci úspešný.( II. ÚS 3/97) Je zrejmé, že ústavným a zákonným právom účastníka konania je, aby bolo súdne rozhodnutie riadne odôvodnené. (rozsudok Európskeho súdu pre ľudské práva vo veci Delcourt z roku 1970) Nedostatok odôvodnenia je vadou konania. Bez náležitého odôvodnenia nemôže preskúmavací orgán preskúmať správnosť právneho posúdenia veci (R 37/1995). Výrok rozhodnutia je neurčitý. Nevyhnutnou vlastnosťou výroku súdneho rozhodnutia musí byť pritom jeho určitosť, od ktorej sa odvodzuje aj jeho vykonateľnosť (napr. R 15/1966, R V/1968). Dovolateľ v podanom dovolaní okrem samotného nesprávneho právneho posúdenia veci odvolacím súdom, namieta aj nepreskúmateľnosť rozsudku odvolacieho súdu, a to pokiaľ ide o jeho výrok, ako aj jeho odôvodnenie. Dovolací súd sa s týmto tvrdením čiastočne stotožňuje. Základného pochybenia sa odvolací súd dopustil v tom, že rozsudok súdu prvého stupňa nezrušil podľa ustanovenia § 221 ods. 1 písm. c) pre jeho nepreskúmateľnosť a nedostatok dôvodov. Dovolací súd dospel k záveru, že rozsudok odvolacieho súdu správny nie je, a preto ho spolu s rozsudkom súdu prvého stupňa zrušil a vec vrátil súdu prvého stupňa na ďalšie konanie. Právny názor dovolacieho súdu pre súd prvého stupňa je záväzný. Súhlasím so stanoviskom dovolacieho súdu, že žalovaný svojou neúčasťou na valných zhromaždeniach spoločnosti, na ktoré bol riadne pozývaný (§ 122 ods. 1), ani podávaním žalôb proti uzneseniam valného zhromaždenia (§ 131) neporušoval povinnosti spoločníka, ale uplatňoval, prípadne sa zdržal uplatňovania svojich práv zaručených zákonom i ústavou. Ako som už v úvode naznačila, právo na spravodlivý proces podľa čl. 6 ods. 1 Dohovoru o ochrane ľudských práv a základných slobôd nachádzame aj v čl. 46 ods. 1 Ústavy Slovenskej republiky. Existenciu práva na spravodlivý proces podľa § 46 ods. 1 ústavy som sa pokúsila demonštrovať na judikátoch slovenských súdov – Ústavného súdu Slovenskej republiky a Najvyššieho súdu Slovenskej republiky v obchodných veciach.

Zoznam použitej literatúry Drgonec, J.: Ústava Slovenskej republiky: Komentár. 2. vyd. Šamorín: Heuréka 2007 Drgonec, J.: Základné práva a slobody podľa Ústavy Slovenskej republiky: Zväzok 2. 1. vyd. Bratislava: MANZ, 1999 Hanzel, M.: Právo občana na spravodlivý súdny proces. In: Právny obzor. 1998, roč. 81, č. 5 Svák J., Cibulka Ľ.: Ústavné právo Slovenskej republiky: (Vybrané otázky teórie, výučby a praxe). 1. vyd. Bratislava: Bratislavská vysoká škola práva, 2006


124

Kolektív autorov: Zmluva o uzavretí budúcej zmluvy. In: Zo súdnej praxe. 2004, 9. roč., č.1 http://jaspi.justice.gov.sk/jaspiw1/htm_zak/jaspiw_maxi_jud_fr0.htm, 16. 5. 2008

citované

Systém ASPI – stav k 6. 5. 2008 do čiastky 67/2008 Z. z. Resumé Autorka sa zaoberá právom na spravodlivý proces vyjadreným v čl. 46 ods. 1 Ústavy Slovenskej republiky. Rozoberá obsah čl. 46 ods. 1 ústavy, aj za pomoci judikátov Ústavného súdu Slovenskej republiky, a právo na spravodlivý proces sa snaží ukázať na judikatúre slovenských súdov – Ústavného súdu Slovenskej republiky a Najvyššieho súdu Slovenskej republiky v obchodných veciach.

The author deals with the right to fair trial indicated in Article 46 paragraph 1 of the Constitution of the Slovak Republic. She is analysing the content of the Article 46 paragraph 1 of the Constitution with the help of judgements of the Constitutional court of the Slovak Republic. She's trying to show the right to fair trial on the decisions of the Slovak courts – the Constitutional court of the Slovak republic and the Supreme Court of the Slovak Republic.


125

EURÓPSKA EURÓPSKA NORMOTVORBA VS. ČLENSKÉ ŠTÁTY

Law--making Process v Member states European Law Slavomír Kantor1 Recenzenti: Recenzenti: Prof. JUDr. Ľubor Cibulka, CSc., katedra štátneho práva, Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave. JUDr. Václav Stehlík, Ph.D., LL.M., katedra evropského práva a mezinárodního práva veřejného, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Kľúčové slová Komunitárne právo - pramene práva - sekundárne právo

Úvod Na účely tohto príspevku rozumiem pod európskou normotvorbou hmotné právo komunitárneho právneho poriadku, ktoré je často vyjadrené v špecifických formách a ktorého aplikácia na území členských štátov je ovplyvňovaná zásadami komunitárneho práva, ktoré vznikli či už na základe Zmluvy o založení ES alebo na základe konštantnej judikatúry Súdneho dvora Európskych spoločenstiev. Aj napriek skutočnosti, že štáty založili tri Európske spoločenstvá ako klasické organizácie medzinárodnoprávnej povahy, možno im priznať určité špecifiká a to predovšetkým vytvorenie právneho systému Európskych spoločenstiev, ktorý nemožno zaradiť ani pod medzinárodné právo verejné ani pod právo vnútroštátne. Tento právny systém možno považovať za účelový súbor právnych nástrojov s fragmentálnymi prvkami, ktorý je zameraný na vznik a správne fungovanie spoločného trhu.2 V týchto intenciách sa vyjadril aj Súdny dvor Európskych spoločenstiev, ktorý vyslovil stanovisko, že „... spoločenstvo vytvára nový právny poriadok medzinárodného práva, v prospech ktorého štáty obmedzili, hoci vo vymedzených oblastiach, svoje zvrchované práva...“3 Avšak už o 15 mesiacov neskôr Súdny dvor v prípade Costa4 konštatoval, že „... na rozdiel od bežných medzinárodných zmlúv si Zmluva o založení ES vytvorila svoj vlastný právny poriadok, ktorý sa od platnosti Zmluvy o založení ES stal súčasťou právnych poriadkov členských štátov a je záväzný pre ich súdy.“ Koexistencie, resp. vzťah týchto rôznych právnych poriadkov je v podmienkách Slovenskej republiky riešený v Ústave. Práve Ústava v článku 7 ods. 2 ustanovuje, že Slovenská republika môže medzinárodnou zmluvou, ktorá bola ratifikovaná a vyhlásená spôsobom ustanoveným zákonom, alebo na základe takej zmluvy preniesť výkon časti svojich práv na Európske spoločenstvá a Európsku

Mgr. Slavomír Kantor, katedra medzinárodného práva a európskych štúdií, Právnická fakulta Unicerzity Komenského v Bratislave.

1

2

Nováčková, D.: Základné zásady práva ES. Justičná revue, 52, 2000, č.10, s. 1055.

3

Pozri prípad 26/62 Van Gend & Loos

4

Prípad 6/64 Costa v. ENEL


126

úniu. Podľa toho istého článku ústavy majú potom právne záväzne akty Európskych spoločenstiev a Európskej únie prednosť pred zákonmi Slovenskej republiky.5 Takouto medzinárodnou zmluvou je práve zmluva o pristúpení Slovenskej republiky a ďalších deviatich krajín k Európskej únii. Samotný právny poriadok Európskych spoločenstiev je veľmi dynamický celok reflektujúci najmä spoločenské, hospodárske a politické zmeny. Okrem právnych noriem obsiahnutých už v tradičných prameňoch práva ako napr. v medzinárodných zmluvách, v právnej obyčaji, pri rešpektovaní základných ľudských práv a slobôd (patriace do tzv. primárneho práva európskych spoločenstiev) vytvorili zakladajúce zmluvy aj špecifické pramene práva, ktoré právna veda označuje ako sekundárne pramene. Sekundárne komunitárne právo tvoria normatívne právne akty zamerané na ďalšie rozpracovanie materiálu obsiahnutého v primárnych prameňoch práva, teda najmä v zakladajúcich zmluvách.6 Konkrétne je to upravené v článku 249 Zmluvy o založení ES, ktorý medzi sekundárne pramene práva zaraďuje: nariadenia, smernice, rozhodnutia, odporúčania a stanoviská.7 Vo vzťahu k primárnemu právu platí, že akty sekundárneho práva, ako právne akty nižšej právnej sily, s ním musia byť v súlade. Na rozdiel od primárneho práva nebadať v oblastiach prijímania, platnosti a účinnosti sekundárnych aktov prvok medzinárodného práva verejného. Akty sekundárneho práva sú vydávané orgánmi Spoločenstiev a otázka ich platnosti je viazaná na publikáciu v Úradnom vestníku Európskej únie, resp. na doručenie dotknutým stranám a účinnosť nadobúdajú najskôr po uplynutí 20 dní od ich uverejnenia.8 Na ich formálne náležitosti odkazoval čl. 15 ods. 4, dnes už neexistujúcej, Zmluvy o založení ESUO, ktorý splnomocňoval Komisiu vydať vykonávací predpis. Na základe jej rozhodnutia (E 22/60) sa vytvorilo obyčajové právo určujúce formu právnych aktov, ktoré sa aplikovalo i na vydávanie sekundárnych aktov v zmysle ustanovení ostatných zakladajúcich zmlúv.

Nariadenie Nariadenie, ako jeden z najpoužívanejších sekundárnych aktov, by sme podľa terminológie vnútroštátneho práva mohli nazvať aj „európskym zákonom.“ Zmluva o založení ES v článku 249 ods. 2 hovorí, že „Nariadenie má všeobecnú pôsobnosť. Je záväzné vo všetkých svojich častiach a priamo uplatniteľné vo všetkých členských štátoch.“ To znamená, že všetky orgány štátu, či už správne alebo súdne, sú ho povinné uplatňovať a dodržiavať. Podobne ako zákon vo

5 Svitana, R.: Problémy pri aplikácii komunitárneho práva vnútroštátnymi orgánmi. In: Európska únia v kontexte s právnym sytémom Slovenskej republiky. Bratislava. Nadácia profesora Karola Planka, 2005. 6 Čorba, J.: Európske právo na Slovensku. Právny rozmer členstva Slovenskej republiky v Európskej únii. Bratislava, Nadácia Kalligram 2003, s. 92. 7 V odbornej literatúre sa niekedy uvádzajú aj tzv. atypické akty sekundárneho práva, ktoré nie sú vymenované v čl. 249 Zmluvy o založení ES ako napr. opatrenia, hlavné smery. Bližšie pozri. Tichý, L., Arnold, R., Svoboda, P., Zemánek, j., Král, R. Evropské právo. 2 vydání: C. H. Beck. 2004. str. 233 a 239 a nasl. 8

Pozri čl. 254 Zmluvy o založení ES.


127

vnútroštátnom ponímaní obsahuje pravidlá všeobecnej povahy, ktoré priamo upravujú práva a povinnosti fyzických a právnických osôb. Aplikácia nariadenia nie je v žiadnom prípade viazaná na implementáciu do vnútroštátneho práva. Európsky súdny dvor dokonca v jednom svojom rozhodnutí stanovil, že akákoľvek implementácia nariadenia do vnútroštátneho právneho poriadku, ktorá ho obmedzuje, pozmeňuje alebo oslabuje, je v rozpore s článkom 249 Zmluvy o založení ES a je porušením zmluvy.9 Nariadenie sa stáva bezprostredne použiteľným po tom, čo nadobudne platnosť a účinnosť. Stáva sa tak dvadsiatym dňom od jeho uverejnenia v Úradnom vestníku Európskej únie, pokiaľ v jeho texte nie je uvedený neskorší dátum. Systematicky môžeme nariadenia deliť na základné a vykonávacie. Základné obsahujú iba všeobecné princípy určitej úpravy a sú vydávane predovšetkým Radou na rozdiel od vykonávacích ktoré sú vydávane Komisiou, na ktorú Rada v zmysle článku 202 Zmluvy o založení ES preniesla právomoc. Všeobecná právna záväznosť nariadení, ich priama použiteľnosť na území všetkých členských štátov bez potreby vykonania ďalších legislatívnych opatrení zo strany členských štátov, z nich robí účinný nástroj regulácie spoločných politík Európskeho spoločenstva.

Smernica Smernica, ako sekundárny prameň, je špecifikom komunitárneho práva a jej ekvivalent by sme márne hľadali ako v práve medzinárodnom, tak aj v práve vnútroštátnom. Jej pôvod môžeme nájsť v odporúčaniach, ktoré sú charakteristické pre právo medzinárodných organizácii. Od svojho pôvodcu sa vzdialila práve tým, že svojou povahou sa približuje skôr koncepcii federálnej ako medzinárodnej.10 Jej podstata, ako to definuje článok 249 ods. 3 Zmluvy o založení ES, spočíva v záväznosti pre každý členský štát, ktorému je určená, pokiaľ ide o výsledok, ktorý sa má dosiahnuť, pričom voľba foriem a prostriedkov sa ponecháva na vnútroštátne orgány. Záväznosť smerníc má pre členské štáty dve polohy. Prvá pozostáva z povinnosti štátu vykonať jej transpozíciu do vnútroštátneho práva formou právneho aktu. Druhá poloha spočíva v obsahu tohto právneho aktu, ktorý musí vo svojej podstate korešpondovať s obsahom smernice. Obsah smernice môže byť rôzny, počnúc iba rámcovými úpravami, ktoré sú obsahovo doplňované členskými štátmi, až po smernice, ktorých obsah je na európskej úrovni veľmi podrobný. V takom prípade zostáva členským štátom často iba možnosť prevziať celý obsah smernice a pretransformovať ho do podoby platného práva v súlade s vnútroštátnym predpismi. Na rozdiel od nariadenia nie je smernica všeobecne záväzná. Z hľadiska osobnej pôsobnosti sa nariadenie vzťahuje aj na fyzické a právnické osoby, ktoré môžu vystupovať ako povinostné tak aj oprávnené subjekty. Smernica zaväzuje iba členské štáty a to buď všetky alebo iba niektoré.

9

Bližšie pozri prípad 34/73, Variola v. Amministrazione delle Finanze, dostupný na

Winter, G.: The Directive: problems of construction and directions for reform. In. Sources and Categories of European Union Law: A Comparative and Reform Perspective. Baden-Baden, 1. Auflage, Nomos Verl.-Ges. 1996 p. 487 – vlastný preklad autora.

10


128

Pri smerniciach možno badať určitú hierarchiu, aj keď nie v zmysle ich právnej sily, ale publikácie. Smernice, prijímané podľa článku 251 Zmluvy o založení ES11 a smernice adresované všetkým členským štátov sa publikujú v Úradnom vestníku Európskej únie a ich účinnosť je viazaná na 20 dňovú lehotu od uverejnenia, resp. na neskorší dátum v nich uvedený. Ostatné smernice sa iba oznamujú, na základe čoho sa stávajú aj účinnými.

Rozhodnutie Rozhodnutie je individuálny právny akty záväzný pre toho, komu je určené. Podobne ako smernica sa doručuje adresátovi, s výnimkou rozhodnutia prijatého v súlade s článkom 251 Zmluvy o založení ES, ktoré sa publikuje v Úradnom vestníku Európskej únie. Rozhodnutie nie je všeobecne právne záväzné, nakoľko sa vzťahuje na konkrétne subjekty (fyzické osoby, právnické osoby alebo štáty) a týka sa určitého prípadu. Vo svojej podstate teda nie je objektívnym prameňom práva a skôr pripomína správne akty charakteristické pre vnútroštátne právo. V praxi býva niekedy ťažko rozlíšiť rozhodnutie od nariadenia. Môže sa stať, že akt označení ako nariadenie je vo svojej podstate rozhodnutie. Nerozhoduje však jeho názov, ale obsah a predmet úpravy, o čom v konečnom dôsledku rozhoduje Súdny dvor. Ten napríklad vo svojej judikatúre uvádza, že nariadenie nestráca svoju všeobecnú záväznosť tým, že právne subjekty, pre ktoré v určitom období platí, možno určiť podľa počtu alebo dokonca možno určiť ich totožnosť, pokiaľ platí, že toto riešenie vyplýva z takéhoto právneho aktu, ktorý všeobecne a objektívne popisuje právne a skutkové okolnosti.12 To platí aj keď v okamžiku vydania takéhoto aktu sa nariadenie v skutočnosti týka iba jediného subjektu.13 Na výkon svojich funkcií vydávajú orgány Spoločenstiev aj rozhodnutia, ktoré nie sú rozhodnutiami v zmysle ustanovenia čl. 249 Zmluvy o založení ES. Ide o rôzne organizačné akty smerujúce predovšetkým do vnútra organizácie, ale aj akty Komisie v oblasti dopingu, štátnej pomoci, rozdelenia fondov. Ako deliace kritérium týchto rozhodnutí je ich záväznosť. Rozhodnutia záväzného charakteru sú formálne akty, spĺňajúce procesné požiadavky, ktoré boli prijaté kompetentnými orgánmi v súlade s ustanoveniami Zmluvy o založení ES, zakladajú práva a povinnosti určeným adresátom a sú predmetom kontroly Súdneho dvora.14 Na druhej strane potom stoja nezáväzné rozhodnutia ako neformálne akty nepodliehajúce súdnej kontrole, ktoré sa vytvorili praxou inštitúcii Európskych spoločenstiev.

Čl. 251 Zmluvy o založení ES upravuje spolurozhodovací proces Rady a Európskeho parlamentu, ktorý sa používa pre prijatie aktov upravujúcich významné oblasti komunitárneho práva.

11

12

Prípad 242/81 Roquette Freres.

13

Prípad 250/86 RAR

14

Strážnická, V.: Základy práva Európskej únie I. Bratislava, JUGA 2003, s. 69.


129

Odporúčania a stanoviská Odporúčania a stanoviská, na rozdiel od vyššie spomenutých prameňov sekundárneho práva, nie sú právne záväzné. Nemôžu teda zakladať konkrétne práva a povinnosti, ktoré by boli vynútiteľné Súdnym dvorom. Najčastejšie ich vydáva Komisia za účelom vyjadrenia svojho názoru na určité skutkové alebo právne otázky a to vo všetkých oblastiach pôsobnosti Spoločenstiev. Ustanovenie článku 249 ods. 4 Zmluvy o založení ES o nezáväznosti odporúčaní a stanovísk, nemôžeme vnímať absolútne. Podobné stanovisko zaujal aj Súdny dvor, keď konštatoval, že vnútroštátne súdy sú povinné prihliadať k odporúčaniam.15 Môžeme teda povedať, že aj odporúčania majú za určitých okolností právne účinky, najmä pri interpretácii komunitárnych právnych aktov.

Použitá literatúra Craig, P., DeBúrca, G.: EÚ law, text, cases and materials. Oxford, Third edition Čorba, J.: Európske právo na Slovensku. Právny rozmer členstva Slovenskej republiky v Európskej únii. Bratislava, Nadácia Kalligram 2003. Kalesná, K., Hruškovič, I., Ďuriš., M.: Základy Európskeho práva. VO PraF UK 2006. Karas, V., Králik, A.: Európske právo. 2. doplnené a prepracované vydanie Bratislava – Trnava: Iura Edition 2007. Mazák, J., Jánošíková, J.: Výber rozhodnutí Súdneho dvora ES pre právnu prax. Bratislava: Iura Edition 2007 Nováčková, D.: Základy európskeho práva a vnútorný trh Európskej únie. Bratislava, Eurounion 2004. Nováčková, D.: Základné zásady práva ES. Justičná revue, 52, 2000, č.10, Siman, M., Slašťan, M: Primárne právo Európskej únie. Bratislava 2004 Strážnická, V.: Základy práva Európskej únie I. Bratislava, JUGA 2003. Svitana, R.: Problémy pri aplikácii komunitárneho práva vnútroštátnymi orgánmi. In: Európska únia v kontexte s právnym sytémom Slovenskej republiky. Bratislava. Nadácia profesora Karola Planka, 2005. Winter, G.: The Directive: problems of construction and directions for reform. In. Sources and Categories of European Union Law: A Comparative and Reform Perspective. Baden-Baden, 1. Auflage, Nomos Verl.-Ges. 1996. Resumé V tomto príspevku som sa zaoberal sekundárnymi prameňmi komunitárneho práva podľa Zmluvy o založení ES, v ktorých obsiahnuté právne normy majú v závislosti od svojej povahy špecifický účinok na právne poriadky členských štátáov. Pri charakteristike jednotlivých prameňov som sa snažil poukázať na ich vlastnosti a vplyv na vnútroštátne právo.

15

Prípad C-322/88 Grimaldi


130

This contribution dealt with secondary sources of comunity law under Treaty establishing European communities. Their specific nature and influence on national law is shown through characterising some several sources of secondary law.


131

ČESKÉ DAŇOVÉ PRÁVO VS. DYNAMIKA PRÁVA A ZÁSADA IGNORANTIA IURIS NEMINEM EXCUSAT

Czech tax law vs. Dynamism of law and Ignorantia Iuris Neminem Excusat principle Michael Kohajda1 Recenzenti JUDr. Zdenka Papoušková, Ph.D., katedra finančního práva, národního hospodářství a ekonomie, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. JUDr. Pavel Matoušek, katedra finančního práva, národního hospodářství a ekonomie, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Klíčová slova Daňové právo – dynamika práva – ignorantia iuris neminem excusat - rezervy na opravy hmotného majetku – daně z příjmů – zákon o daních z příjmů – zákon o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů

Úvod Daňové právo je právní oblastí, jejíž regulace dopadá na jednání snad všech subjektů ve státě, a také oblastí, ve které se právo silně prolíná s ekonomií. Bohužel je též oblastí práva, která se mění nejčastěji. A právě vlivem složitosti a častých změn se české daňové právo změnilo v hustou džungli ustanovení, ve které se obtížně orientují nejen běžní občané, ale i odborníci. Při řešení daňověprávních otázek proto často přichází na mysli otázka, zda je české daňové právo kvalitní. Zda je dobré, či dokonce spravedlivé.

právaa Negativní dynamika práv Podle mého názoru je příčinou složitosti českého daňového práva a jeho neuchopitelnosti pro adresáty právě jeho častá změna. Daňové právo má totiž tu „smůlu“, že úzce souvisí s politikou a odráží relativně časté politické změny, které v České republice vedou nemálo i ke střídání krajních názorů. Nedochází však ke komplexním a uceleným, systematickým změnám, ale jen k částečným změnám některých ustanovení tak, aby politických cílů bylo co nejrychleji a nejjednodušeji. Proto je často narušena systematika daňově-právních norem a tyto se stávají nepřehledné a někdy ztrácejí svůj smysl. Je samozřejmé, že právo musí odrážet vývoj ve společnosti. Je též oprávněné požadovat, aby daňové právo odpovídalo představám občanů, jež je dají najevo ve volbách. Mohu zde ale, ba i musím uvést citát z monografie Tvorba práva a její pravidla, že s požadavkem dynamiky práva se snáší i požadavek jeho stability, tj.

požadavek, aby nebylo měněno zbytečně, aniž to bylo zdůvodněno objektivními

Mgr. Michael Kohajda, Ph.D., katedra finančního práva, národního hospodářství a ekonomie, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci.

1


132

potřebami vývoje společnosti. Subjektivistické změny snižují autoritu práva a oslabují zákonnost a právní jistotu občanů2. Tato přílišná dynamika práva právo samotné znehodnocuje. Důsledky tohoto procesu pak dopadají na adresáty práva. Daňové právo se v České republice mnohdy stalo tak složité, že je pro své adresáty (a z nich zejména pro „obyčejné lidi“) zcela nesrozumitelné. Z tohoto stavu pak plyne mnoho otázek. Tou hlavní je, jak může takové právo zavazovat subjekty, jejichž schopnosti jim částečně nebo úplně neumožňují právu porozumět a pochopit pravidla, která právo vytváří. A je pak logickým důsledkem, že subjekt, který pravidlu chování nerozumím, nechápe, co od něj pravidlo žádá, jej nemůže ani respektovat. Jedná se zde tedy o otázku srozumitelnosti práva. Pokud je adresátem právní normy laik, musí tato norma umožňovat, aby ji i laik pochopil. Aby si mohl vytvořit jasnou představu, jaké jednání je v souladu s právem a jaké jednání je v rozporu s ním. Bohužel se domnívám, že některá ustanovení českého daňového práva požadavek srozumitelnosti práva nerespektují.

Ignorantia iuris neminem excusat? V takovém případě je pak nutné zamyslet se nad zcela principielní otázkou vztahující se k zásadě ignorantia iuris neminem excusat. Může platit princip, že neznalost zákona neomlouvá, pokud je zákon pro průměrného adresáta nepochopitelný? Odpověď není jednoduchá. Jen pokud bych na tuto otázku nahlížel takzvaným „selským rozumem“, odpověď by jednoduchá byla – takovéto právo adresáta nezavazuje. Jestliže bychom ale přijali tento jednoduchý argument a tuto jasnou odpověď, sebrali bychom jeden ze základních kamenů pyramidy práva, což by bezpochyby skončilo její destrukcí. Odpověď proto musí být nepřímá. Není možné dopustit, aby se právní norma stala nesrozumitelnou. Je úkolem legislativy, aby na čistotu, jednoduchost a jasnost normy dohlédla. A mohu jen poznamenat, že laiků se v legislativním procesu pohybuje dost a dost na to, aby mohli kvalifikovaně odhadnout, zda konkrétní právní norma tyto kvality má. Avšak negativní dynamika práva má v daňové oblasti i další důsledky. Ne každé vztahy, skutečnosti v hospodářském životě subjektů existují krátkou dobu – například jednoho zdaňovacího období. Často je nutné dlouhodobé finanční plánování. Pro takové plánování je ale nutné stabilní prostředí. Prostředí, ve kterém se neustále mění „pravidla hry“, rozumné plánování znemožňuje.

Praktický příklad Abych uvedl konkrétní příklad, který by zdůvodnil, proč hovořím o negativní dynamice práva, použiji příklad ze své nedávné praxe. Finanční ředitelství zamítlo odvolání nejmenované firmy proti rozhodnutí finančního úřadu ve věci dodatečného vyměření daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období. Finanční úřad doměřil této firmě daň za toto zdaňovací období ve výši přes 2,5 mil. Kč.

2

Šín, Z., Knapp, V., Král, K., Běhan, P.: Tvorba práva a její pravidla. Praha: Quartus, 1996. str. 6


133

Předmětem sporu byla skutečnost, že finanční úřad v rámci provedené daňové kontroly neuznal celkovou částku téměř 10 mil. Kč proúčtovanou žalobcem na účet 552 – Tvorba zákonných rezerv, jako daňové náklady ve smyslu ustanovení § 24 odst. 2 písm. i) zákona 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „ZDP“), z důvodu, že žalobce přesně nespecifikoval charakter oprav podle jednotlivého majetku, čímž neprokázal výši a odůvodněnost tvorby rezerv na opravy hmotného majetku ve smyslu ustanovení §§ 3 a 7 zákona 593/1992 Sb., o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů (dále jen „ZR“). Je nutné se nejprve zamyslet nad podmínkami, které ZR klade na tvorbu rezerv. Premisou, jež určuje, zda je poplatníkem vytvořená rezerva daňově uznatelná, je totiž pouze to, zda a jak vyhovuje vytvořená rezerva zákonným definicím. ZR ve svém ustanovení § 7 odst. 4 uvádí, že výše rezervy na opravy hmotného majetku se stanoví podle jednotlivého hmotného majetku určeného k opravě a charakteru této opravy, dále pak, že výše rezervy ve zdaňovacím období je rovna podílu rozpočtu nákladů na opravu a počtu zdaňovacích období, která uplynou od zahájení tvorby rezervy do předpokládaného termínu zahájení opravy. Podrobnější definice ZR neuvádí. Vymezeny jsou tedy tři základní podmínky, na nichž posouzení zákonnosti tvorby rezervy na opravy hmotného majetku závisí – identifikace jednotlivého hmotného majetku určeného k opravě, charakter opravy a předpokládaný termín zahájení opravy. Identifikace jednotlivého hmotného majetku určeného k opravě je obvykle v praxi bezproblémová, stejně tak tomu bylo i v tomto konkrétním případě. Vzhledem k tomu, že ZR nevymezuje pojem „oprava“ (vyjma negativním vymezením v § 7 odst. 2, kdy se za opravu nepovažuje technické zhodnocení věci), je nutné vycházet z obecně známého významu tohoto slova, nebo lépe z významu, jež v souvislosti s daňově uznatelnými rezervami v pojmu „oprava“ spatřují soudy při aplikaci ZR3. ZR pak vylučuje, aby byla rezerva tvořena v případě hmotného majetku, u něhož jde o opravy, které se pravidelně opakují každý rok (§ 7 odst. 3 písm. c)) – tedy obdoba údržby majetku. ZR také nijak nelimituje druh příčin závad a poškození, jež mají být opraveny. V předmětném případě správce daně nezpochybnil, že se jedná o opravu majetku ve smyslu ZR. Výše rezervy pak má odrážet hodnotu hmotného majetku určeného k opravě a rozsah této opravy. ZR nijak blíže nespecifikuje, jakou podobu by měl mít rozpočet, jímž je výše rezervy určena. Jako dostatečný podklad pro určení výše rezervy je proto možné považovat rozpočet, jenž vyhotoví firma, jejímž předmětem podnikání je provádění oprav předmětného hmotného majetku, a z něhož je zřejmý zejména rozsah opravy, materiálové, technické a personální požadavky na provedení opravy, použitý technologický postup a časová náročnost opravy. Vzhledem k tomu, že se jedná ve své podstatě o plán opravy, která bude zahájena a provedena až za relativně dlouhé časové období, a že není možné vědět, jakou přesnou závadou či poškozením v této budoucí době bude hmotný majetek trpět, není možné rozumně požadovat, aby byl rozpočet zcela přesný.

3

Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 22.března 2007, č.j. 7 Afs 108/2006-153, konstatuje, že opravou je odstranění závad hmotného majetku, tedy činnost směřující k uvedení věci v předchozí stav, tj. stav před závadou či poškozením (na rozdíl od údržby, která má za cíl předcházet zhoršení stavu, a na rozdíl od technického zhodnocení, které znamená zlepšení původního stavu).


134

Nakonec i povinnost, která je poplatníkům uložena účetními zákony i ZR v ustanovení § 7 odst. 6 směřuje k tomu, aby tím jak poplatník s blížícím se časem opravy bude znát konkrétnější požadavky, jež si oprava vyžádá, zpřesňoval finanční plán opravy a prováděl úpravu výše rezervy, která bude pro financování opravy potřebná. Z těchto důvodů by správce daně měl v rozumné míře tolerovat nepřesnosti v rozpočtu určujícím výši rezervy, zejména s ohledem na časovou vzdálenost k okamžiku zahájení opravy. Související otázkou jsou i okolnosti vyplývající z inflace. I pokud se rozsah opravy hmotného majetku nemění, je povinností poplatníka, aby právě v souladu s ustanovením § 7 odst. 6 ZR pravidelně upravoval výši rezervy o inflaci. K tíži poplatníka pak nemůže být bráno, pokud při zahájení tvorby rezervy pro určení její výše použije rozpočet splňující výše uvedená kritéria, který byl vytvořen v období před zahájení tvorby rezervy, pokud je náležitě upraven právě s ohledem na inflaci. Poslední podmínkou, která má vliv na určení zákonnosti vytvářené rezervy, je určení zdaňovacího období, ve kterém má být oprava zahájena. Toto je významné pro určení výše části rezervy, která má být v tom kterém zdaňovacím období vytvořena. Další důsledky určuje ZR v § 7 odst. 5, když stanoví postup, pokud s opravou hmotného majetku není započato ani ve zdaňovacím období následujícím po zdaňovacím obdobím, ve kterém se při výpočtu výše rezervy předpokládalo zahájení oprav. Na druhou stranu judikatura vymezila, že je možné zahájit provádění oprav ještě před příchodem předpokládaného zdaňovacího období, pokud je to nutné či vhodné4. V návaznosti na předchozí text je nutné zabývat se možnostmi a povinnostmi poplatníka v případě, že se rezerva v průběhu času stane nedostatečnou, nebo naopak nadbytečnou. Důležitá je také otázka postupu v případě, že opravu, na kterou je rezerva vytvářena je nutné provést dříve, než v zamýšlené zdaňovací období, nebo naopak později, nebo ji není možné či žádoucí provést vůbec. ZR ve svém ustanovení § 7 odst. 4 stanoví, že nebude-li oprava zahájena nej-

později ve zdaňovacím období následujícím po zdaňovacím období, ve kterém se při výpočtu výše rezervy předpokládalo zahájení opravy, rezerva se zruší v tomto následujícím zdaňovacím období. Toto ustanovení tedy určuje jasný časový limit a postup pro případ, že oprava, na kterou rezerva byla vytvořena nebyla zahájena v příslušném zdaňovacím období. Judikatura pak určila (viz předchozí text a odkaz), že je s opravou možné začít před určeným zdaňovacím období ještě v průběhu tvorby rezervy, pokud to situace a stav hmotného majetku vyžaduje. Ustanovení § 7 odst. 6 ZR stanoví, že zjistí-li poplatník daně z příjmů skutečnost odůvodňující změnu výše rezervy, musí provést úpravu její výše počínaje zdaňovacím obdobím, v němž tuto skutečnost zjistil. Tyto skutečnosti mohou mít různé důvody – zejména zjištění závady hmotného majetku jiného rozsahu, než bylo známo dříve; a dopad inflace na předpokládaný rozpočet. ZR pak stanoví v § 7 odst. 7, odst. 8 minimální a maximální dobu, po kterou je možné rezervu vytvářet.

4

Srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13.června 2007, č.j. 2 Afs 210/2006/70


135

Poplatní je takto při vytváření daňově uznatelné rezervy silně limitován a ZR mu stanoví jasné postupy pro jednotlivé situace. Správce daně by tedy měl kontrolovat, zda nastala ta která podmínka, kterou zákon předpokládá, a zda se poplatník zachoval dle příslušného zákonného ustanovení a zda o všech těchto operacích řádně účtoval. Z hlediska účtování správce daně v předmětném případě neshledal nedostatky. Nekonstatoval také pochybení v situacích, kdy žalobce neprovedl opravu v určeném zdaňovacím období a z tohoto důvodu rezervu zrušil a zahrnul ji do příjmů v příslušném zdaňovacím období. ZR neobsahuje žádné (ani pozitivní, ani negativní) ustanovení o postupu tvorby rezervy na tentýž hmotný majetek v případě, kdy bylo postupováno dle § 7 odst. 4 ZR a rezerva byla zrušena. Nejpodstatnějším problémem v předmětném případě tedy bylo, že prvoinstanční i druhoinstanční správní orgán učinily na základě svých skutkových zjištění závěr, že žalobce spekulativně odkládal svou daňovou povinnost ve vazbě na klesající sazbu daně z příjmů právnických osob tím, že opakovaně vytvářel rezervy na tentýž majetek, které následně zrušil a zahrnoval do svých následujících příjmů v obdobích s příznivější daňovou sazbou. Z tohoto úhlu pohledu bylo tedy rozhodující posoudit, zda se jednalo o jednání firmy, které bylo protiprávní či nikoliv. Ústavněprávní zásada obsažená v ustanovení čl. 2 odst. 3 zákona 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, zní, že každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo

nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Toto ustanovení je nutno brát v úvahu, pokud hovoříme o daňové optimalizaci. Pod pojmem daňová optimalizace spatřujeme zejména činnost, jejímž cílem je využít všech možností, jež právní řád umožňuje, aby poplatník zaplatil jen takovou výši daní, jež stát ukládá. V daňových zákonech je mnoho ustanovení, jež poplatník využít může, ale nemusí, jimiž je možné snížit výslednou daňovou povinnost. Snižování výsledné daňové povinnosti takovýmto způsobem, je činností, jež je v souladu se zákonem a nemůže být postihována. Na tomto místě je pak nutné zopakovat, že jakýkoliv správní orgán může na činnost subjektů pohlížen jen z úhlu pohledu plnění či neplnění zákonných povinností a tak jediným kritériem je, zda ta která činnost odpovídá či neodpovídá zákonným definicím a požadavků. Správní orgán nemůže v rámci svého rozhodování dotvářet zákon, byť by byl nedokonalý, špatný. Finanční ředitelství se v předmětném případě odvolávalo na smysl a účel zákona, i když zákon přímo ustanovení zakazující postup, který použila firma nezakazuje. Domnívám se, že obecně je pro zjištění účelu zákona vhodné použít teleologický výklad (e ratione legis), úskalím této metody je ale to, že se často ve výsledku jedná o výklad rozšiřující, což je v daňové oblasti (jež je ovládána zásadou obsaženou v ustanovení čl. 11 odst. 5 LZPS) nebezpečné a nepřípustné. V předmětném případě bylo proto dle mého názoru lepší nacházet východisko metodou historickou, která může zřejměji objasnit úmysl zákonodárce. Argumenty nacházím v důvodové zprávě k návrhu změny ZR5 provedené zákonem 211/1997 Sb. s účinností od 1.ledna 1998. Zde jasně vyplývá, že zákonodárce tuto 5

dostupná z http://www.psp.cz/eknih/1996ps/tisky/t014800.htm


136

změnu ZR provedl s vědomím, že v některých případech docházelo ke spekulativní tvorbě rezerv a že chtěl tento faktický stav do budoucna měnit. Zde je jednoznačně uvedeno, že cílem navrhované úpravy je eliminovat spekulativní tvor-

bu rezerv na opravy hmotného majetku, kdy jediným cílem její tvorby je odložení daňové povinnosti, a dále zpřesnění některých ustanovení pro zcela jednoznačný výklad zákona. S tímto cílem proto zákonodárce vytvořil oproti předchozí úpravě celou řadu přísných podmínek (zejména pak tzv. časový test). Důležité je ale poznamenat, že soubor těchto podmínek považoval za dostatečný pro plnou eliminaci tohoto jednání, více limitů nenastavil. Proto je možné při daňové správní činnosti pouze posuzovat plnění či neplnění podmínek uvedených v ustanovení § 7 ZR a jen na jejich základě rozhodnout o správnosti či nesprávnosti vytvoření rezerv. Další podmínky si sám správce daně stanovovat nemůže. V rozhodnutích obou správců daně bylo uvedeno, že oba orgány učinily závěr, že odvolatel spekulativně odkládá daňovou povinnost ve vazbě na klesající sazbu daně z příjmů právnických osob. Z odůvodnění rozhodnutí správců daně vyplývalo, že správce daně nejprve učinil závěr vztahující se k údajnému spekulování s klesající daňovou sazbou a až následně vyhledal důvody spočívající v údajně nepřesné specifikaci charakteru jednotlivých oprav hmotného majetku. Tomu by napovídalo též to, že neuznal tvorbu rezerv u žádného z hmotných majetků firmy (takřka paušálně). Právě otázka údajné spekulace tak nabývá na významu. Každý podnikatel, který chce úspěšně pokračovat ve svém podnikání (což můžeme předpokládat i u žalobce), musí počítat s možností poruch a závad svého hmotného majetku. Proto je žádoucí, aby podnikatel jako řádný hospodář vytvářel pro tyto případy finanční rezervy, zvlášť když tento postup umožňují i daňové zákony. Zní tedy pochybně, že by takto nečinila předmětná firma a že by veškeré své finanční plánování potlačila s cílem využít možnost, že ušetří své prostředky díky možnosti, že bude klesat daňová sazba daně z příjmů právnických osob. To by od mí bylo dle mého názoru v delším časovém horizontu krátkozraké. Navíc když v České republice, vzhledem nadměrné nestálosti daňové legislativy, neexistuje ani jistota, že daňová sazba opravdu klesne. Z odůvodnění rozhodnutí správců daně tedy vyplývalo, že právě údajná spekulace bylo důvodem pro neuznání tvorby rezerv a doměření daně, spíše než to, že by rozpočty, podle kterých byly rezervy tvořeny, trpěly takovými vadami, že by byly absolutně pro tento účel nepoužitelné. Správce daně by ale měl zkoumat, zda jsou splněny zákonné podmínky tvorby rezerv (jak jsou uvedeny v předchozím textu). Rozhodující je totiž jen to, zda a jakým způsobem vyhovuje tvorba rezerv zákonným definicím. Pokud jsou splněny podmínky určené zákonodárcem (a to zvláště v tomto případě, kdy zákonodárce určitě projevil svou vůli, když přijal novelu ZR právě s cílem eliminovat spekulativní tvorbu rezerv a určil tak limitní podmínky, které mají být splněny), je nutné, aby správce daně uznal takový postup poplatníka při tvorbě rezerv za správný. V některých aspektech bylo rozhodování správců daně v tomto případě velmi restriktivní. Eliminovalo svobodné rozhodování podnikatelů. Je zcela možné vytvořit fiktivní příklad, kdy podnikatel dlouhodobě plánuje opravu svého hmotného majetku a na tuto opravu vytváří v souladu se zákonem rezervy, ale před zahájením opravy se vzhledem k aktuálním stavu majetku rozhodne, že pro


137

něj není ekonomicky výhodné majetek opravovat, že je například ekonomicky výhodnější koupit nový, efektivnější stroj. V tomto případě je to jeho svobodné a i pochopitelné rozhodnutí. Pokud pak s vytvořenými rezervami naloží v souladu se ZR, nelze v tomto jednání spatřovat nezákonnost. Celý problém, jenž byl předmětem tohoto případu, by nevznikl, kdyby se české daňové právo tak rychle neměnilo. V případě, že by byla konstantní daňová sazba, nebylo by možné ani podezření, že by firma z tohoto případu chtěla nějak spekulovat. Naopak i v případě, že spekulace nebyla cílem jednání subjektu, a v tomto případě to cílem jednání této firmy jistě nebylo, způsobovala změna sazby daně problémy v hospodářském plánování společností.

Závěr České daňové právo trpí bezpochyby příliš vysokou (a proto negativní) dynamikou. Díky častým změnám se právní normy této oblasti stávají nesystematické až nesrozumitelné. Lékem na tento stav je pečlivější a rozvážnější rozhodování o změnách a krocení politických ambicí, které jsou většinou původní příčinou tohoto stavu. Domnívá se, že by bylo také vhodné, aby větší důraz na jednoduchost a srozumitelnost norem a jejich jednotlivých ustanovení byl kladen alespoň u právních norem, jejichž adresáty jsou fyzické osoby (pokud to nejí možné u všech norem obecně). Na úplný závěr pak musím vyřknout svůj názor, že i přes tyto negativní kvality české daňové novotvorby není možné ustupovat ze zásady ignorantia iuris neminem excusat.

judikatura:: Použitá literatura a judikatura Šín, Z., Knapp, V., Král, K., Běhan, P.: Tvorba práva a její pravidla. Praha: Quartus, 1996. str. 6 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.března 2007, č.j. 7 Afs 108/2006-153 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13.června 2007, č.j. 2 Afs 210/2006/70 Resumé České daňové právo trpí negativní dynamikou. Velmi často se mění, tyto změny jsou jen částečné, nesystematické. Cílem je rychlá změna zákona, nikoli změna kvalitní. Toto dlouhodobé chování české politické scény způsobilo, že se české daňové právo stalo džunglí, která je nepochopitelná nejen pro běžné občany, ale i pro mnohé odborníky. Ve svém příspěvku jsem uvedl i praktický příklad, který představuje, jak jsou české daňové subjekty poškozovány neustálou změnou, zvláště, když těchto změn chtějí využít správci daně k jejich postihu. Zamýšlím se zde i nad teoretickou otázkou, do jaké míry mohou takto „kvalitní“, někdy až nesrozumitelné zákony zavazovat své adresáty. Zejména, pokud jsou jimi občané bez odborných znalostí.

The biggest problem of the Czech tax law is a negative dynamism. The Czech tax law is very often changed and these changes are usually only partial ones (non-systematic). The aim of the changes is a quick change of an act, not a quality change. This long time behaviour of the Czech politics has caused that the Czech tax law become a jungle which is not understandable for common people, nor for the most of specialists.


138

In the article an example from practise was mentioned that illustrates the damages caused by the permanent changes. Especially in the case when tax administrators were using the changes to harm addressees of the acts. In the article the author thinks about theoretical questions relating to these problems as well. Mainly with the question if addressees of these „high quality“ acts are bound by them and what would be the best way how to solve the situation.


139

O SCHENGENSKOM INFORČMAČNOM SYSTÉME

About Schengen information system Marek Kordík1 Recenzenti Doc. JUDr. Jozef Čentéš, PhD., Generálna prokuratúra Slovenskej republiky, katedra trestného práva, kriminalistiky a kriminológi, Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave. JUDr. Václav Stehlík, Ph.D., LL.M., katedra evropského práva a mezinárodního práva veřejného, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Kľúčové slová Schengen, informačný systém, SIRENE, priestor, schengenské acquis, osoby, veci, ochrana osobných údajov.

údaje,

Úvod Čo je a čo obsahuje Schengenský informačný systém? Začiatky schengenského2 priestoru možno datovať do roku 1985. 14.07. 1985 bola podpísaná tzv. Schengenská dohoda (ďalej len „Dohoda“). Tento prelomový dokument obsahuje iba 33 článkov, avšak obsahuje jasný záväzok zmluvných strán v zmysle čl 1. Dohody, že „Od vstupu tejto dohody do platnosti a až do úpl-

ného zrušenia všetkých kontrol sa formality na hraniciach medzi štátmi Hospodárskej únie Beneluxu, Spolkovou republikou Nemecko a Francúzskou republikou pre štátnych príslušníkov členských štátov Európskych spoločenstiev spravujú ďalej uvedenými podmienkami.“ Dohoda taktiež obsahuje veľmi rámcové ustanovenie o záväzku začať diskusiu, ktorej hlavné body by mali byť v zmysle čl. 18 Dohody:

a) vypracovanie dojednaní o policajnej spolupráci v oblasti prevencie trestnej činnosti a v oblasti pátrania; b) preskúmanie všetkých ťažkostí, ktoré môžu vzniknúť pri uplatňovaní dohôd o medzinárodnej právnej pomoci a o vydávaní s cieľom nájsť najvhodnejšie riešenia na zlepšenie spolupráce medzi zmluvnými stranami v týchto oblastiach; c) hľadanie prostriedkov na spoločný boj proti trestnej činnosti, okrem iného, zvážením prípadného zavedenia práva prenasledovania pre policajtov, s prihliadnutím na existujúce prostriedky komunikácie a medzinárodnej právnej pomoci. JUDr.Marek Kordík1, katedra trestného práva, kriminalistiky a kriminologie, Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave.

1

Dohoda bola podpísaná v meste/dedinke (1527 obyvateľov z toho Schengen 425 obyvateľov- sčítanie v roku 2005) Schengen, ktorá sa nachádza v juho-východnej časti Luxemburského vojvodstva, distrikt Gravenmacher, kanton Remich, táto sa stala svetoznámou len vďaka Schengenskému acqius, obec samotná leží na luxembursko- nemecko- francúzskej hranici. Schengen ako taký je iba časťou obce, ktorá sa celkovo skladá z troch častí (Schengen, Remerschen a Wintrange). Práve kvôli tejto okolnosti požiadali miestni municipální zástupcovia o možnosť premenovať celu obec na Schengen a tak sa od 03.09.2006 celá obec nazýva.

2


140

Dňa 19.06.1990 bol v Schengene podpísaný Schengenský dohovor, ktorý je implementáciou Dohody a konkretizuje jej jednotlivé ustanovenia. Dôležitosť a vôľa jednotného postupu štátov EÚ v oblasti voľného pohybu osôb bola vyjadrená aj podpisom Amsterdamskej zmluvy, kedy bola celá oblasť schengenského acquis, týkajúca sa prekračovania hraníc, začlenená do „I. piliera“ EÚ tzv. schengenským protokolom. Slovenská republika (ďalej len „SR“) sa už počas rokovaní o vstupe do EÚ zaviazala prevziať a uplatňovať celé schengenské acquis, čo bolo nakoniec vyjadrené v Zmluve o pristúpení z roku 2003. Celý proces prípravy na prevzatie schengenského acquis sa však začal oveľa skôr, a to už v roku 2001 schválením „Schengenského akčného plánu SR“ (ďalej len „SAP“).3) SAP vo svojom pôvodnom obsahu vychádzal zo štvorstupňového modelu ochrany hraníc s analýzou schengenského acquis týkajúceho sa ustanovení Schengenského dohovoru. . Pred vstupom do EÚ musela SR prijať a aplikovať schengenské acquis uvedené v prílohe č. 1 Aktu o pristúpení. Táto oblasť sa týka najmä oblasti vykonávania hraničnej kontroly osôb na vonkajších hraniciach, ktoré musela SR začať plne aplikovať už odo dňa vstupu do EÚ a je vyjadrená v čl. 3 Aktu o pristúpení. Oblasť týkajúca sa spoločnej vízovej politiky, SIS a zrušenia hraničných kontrol na vnútorných hraniciach bola zaradená do tzv. „II. kategórie schengenského acquis“ a je uvedená čl. 3 ods. 2 Aktu o pristúpení.4 Tým, že SR podpísalo dňa 16.apríla 2003 Zmluvu o pristúpení k EU (tzv. Prístupová zmluva), stalo sa jednak zmluvnou stranou všetkých zmluv ktoré boli podpísané pred jej vstupom v zmysle čl 1 ods 1 až 3 Aktu o pristúpení, ale taktiež prijala záväzok harmonizovať a implementovať ďalšie normy, postupy, ktorými sa naplní duch jednotlivých zmlúv, ku ktorým SR pristúpila.

SR ako jeden z desiatich nových členských štátov EÚ prehlásením ministra vnútra SR zo dňa 20. decembra 2004 deklarovala svoju pripravenosť na začatie procesu hodnotenia splnenia požiadaviek pre uplatňovanie schengenského acquis a schengenských štandardov potrebných pre integráciu SR do schengenského priestoru. Podľa stanoveného harmonogramu sa v SR v roku 2006 uskutočnili návštevy schengenských hodnotiacich komisií pre oblasť ochrany osobných údajov (30. januára – 3. februára 2006), policajnej spolupráce (27. – 31. marca 2006), vzdušných hraníc (11. – 14. mája 2006), víz (zastupiteľský úrad SR v Kyjeve 26. júna 2006 a zastupiteľský úrad SR v Belehrade 20. septembra 2006) a pozemných hraníc (9. – 13. októbra 2006). Na základe záverov zo správ schengenských hodnotiacich komisií v oblastiach pozemných, vzdušných a morských hraníc, policajnej spolupráce, ochrany osobných údajov, víz, SIS a Národnej ústredne SIRENE a po odporúčaní parlamentu EÚ prijala Rada JHA na svojom zasadnutí dňa 6. decembra 2007 „Rozhodnutie o úplnom uplatňovaní schengenského acquis v Českej republike, Estónskej republike, Lotyšskej republike, Litovskej republike, Maďarskej republike, Maltskej republike, Poľskej republike, Slovinskej republike a SR“

3) 4

SAP schválený uznesením vlády SR č. 836 z 5. septembra 2001 Schengenský akčný plán SR pre 2008-2009.


141

(2007/801/ES).5) Rada JHA prijala uvedené rozhodnutie na základe článku 3 ods. 2 Aktu o pristúpení z roku 2003. Po splnení všetkých vyššie uvedených podmienok mohol byť stanovený dátum úplného uplatňovania schengenského acquis vyššie uvedenými členskými štátmi EÚ, teda aj SR, to znamená dátum, od ktorého majú byť zrušené kontroly na vnútorných hraniciach. Podľa vyššie uvedeného rozhodnutia boli dňom 21. decembra 2007 zrušené kontroly na vnútorných hraniciach deviatich nových členských štátov EÚ. Zrušenie kontrol osôb na vnútorných vzdušných hraniciach sa bude uplatňovať až od 30. marca 2008. Posun termínu zrušenia kontrol na vnútorných vzdušných hraniciach súvisí zo zmenou zimného letového poriadku na letný letový poriadok. Od 21. decembra 2007 boli zrušené všetky obmedzenia týkajúce sa využívania SIS dotknutými členskými štátmi. Na vykonanie rozhodnutia Rady č. 2007/801/ES vydal minister vnútra SR rozkaz č. 39 z 20. decembra 2007, ktorým uložil všetkým príslušníkom PZ služobne zaradeným na oddeleniach hraničnej polície PZ dňom 21. decembra 2007 od 0000 hod ukončiť vykonávanie hraničnej kontroly na hraničných priechodoch a vykonávanie hraničného dozoru na štátnej hranici SR s Českou republikou, Maďarskou republikou, Poľskou republikou a Rakúskou republikou. Týmto rozkazom im zároveň uložil povinnosť plniť nové úlohy, ktoré vyplývajú SR z jej plnoprávneho členstva v schengenskom priestore6. Dôsledkom toho je nielen „voľný“ cezhraničný styk ale i prístup a využívanie Schengenského informačného systému(ďalej len „SIS“). a s ním úzko súvisiaceho systému SIRENE. V zmysle čl. 93 Schengenského dohovoru (ďalej len „Dohovor“ ) „Schengenský informačný systém si kladie za cieľ zaručenie bezpečnosti verejnosti a poriadku na území zmluvných strán vrátane bezpečnosti štátu a zaručenie používania ustanovení tohto dohovoru na základe informácií získaných pomocou tohto systému v oblasti osobnej dopravy.“ Ďalším cieľom SIS v zmysle čl. 92 druhá veta je, že „pomocou Schengenského informačného systému sa evidujú a poskytujú formou automatizovaného prenosu údajov skutočnosti slúžiace k vyhľadávaniu osôb a vecí, a to orgánom, ktoré boli určené zmluvnými stranami k vykonávaniu hraničných kontrol podľa vnútroštátneho práva, iným policajným a colným kontrolám vo vnútrozemí. Tieto skutočnosti môžu slúžiť pri kategórii definovanej v článku 96 ako podklad pri udeľovaní víz alebo udeľovaní povolení k pobytu a používaniu cudzineckého práva v rámci účinnosti tohto dohovoru v oblasti osobnej dopravy.“ SIS je spoločným európskym informačným systémom, na prevádzke a využívaní ktorého sa podieľajú príslušné orgány Európskej komisie a jednotlivé štáty zmluvné strany Dohovoru o SIS. Pozostáva z centrálnej časti C-SIS (centrálnej databázy a komunikačnej infraštruktúry) za ktorú zodpovedá Európska komisia a národných častí N-SIS, ktoré sú v kompetencii príslušných členských štátov. Centrálna časť SIS je uložená Štrasburgu (Francúzsko) a zálohovaná časťidentická kópia je uložená v Rakúsku, aby mohla byť centrálna časť SIS plnohod-

5) 6

Úradný vestník Európskych spoločenstiev, L 323 z 8. decembra 2007 Schengenský akčný plán SR na rok 2008-2009.


142

notne nahradená a okamžite mohla vykonávať operácie, ktoré sa od nej očakávajú v prípade zničenia alebo poškodenia. Celá databáza centrálnej časti je tvorená pomocou tzv. pomocnej technickej jednotky, ktorá v sebe obsahuje údaje, ktoré dodali jednotlivé národné ústredne do centrálnej časti SIS, tieto údaje sú prístupné všetkým zmluvným štátom a sú identické s údajmi, ktorými disponuje národná ústredňa, avšak do ktorej nemajú iné členské štáty prístup. Členské štáty majú prístup len do centrálnej časti SIS Dozor nad touto časťou vykonáva tzv. Spoločný dozorný orgán, v ktorom sú zastúpení vždy dvaja zástupcovia národnej dozornej autority, ktorou je v prípade SR Úrad pre ochranu osobných údajov. Druhou časťou SIS je tzv. národná zložka. I túto má na starosti SIRENE, ktorá zodpovedá za jej aktuálnosť a pravdivosť. Národná časť systému však okrem údajov, ktoré sú zhodné s centrálnou časťou obsahuje i ďalšie údaje, ktoré sú poskytnuté zmluvnej strane na požiadanie vždy prípad od prípadu (viď. ďalej) a nie automaticky. Ťažisko legislatívnej úpravy SIS tvoria čl. 92-119 Dohovoru. Článok 94 až 100 následne výslovne uvádza ktoré kategórie osôb a vecí obsahuje SIS. V zmysle čl. 94 ods.1 dohovoru „SIS obsahuje výlučne tie kategórie údajov dodané každou zmluvnou stranou7, ktoré sú potrebné pre účely vymenované v článkoch 95 až 100. Zmluvná strana vyhlasujúca pátranie odôvodňuje zaznamenanie do Schengenského informačného systému.“ Z uvedeného teda vyplýva, že ide o informácie o osobách a veciach, ktoré sú uvedené v SIS a teda podliehajú špecifickým atribútom (viď. nižšie). Odôvodnenie zaznamenania do SIS sa v praxi najčastejšie deje uvedením konkrétneho rozhodnutia orgánu činného v trestnom konaní resp. súdu. Podľa čl. 94 ods. 2 Dohovoru „Kategóriu údajov (v SIS) tvoria -hľadané osoby -veci uvedené v čl. 100 a automobily uvedené v článku 998.

Kto sú hľadané osoby a aké údaje o nich obsahuje SIS? Tak ako bolo naznačené vyššie, SIS zhromažďuje informácie o tzv. hľadaných osobách. Hľadaná osoba, môže byť z viacerých dôvodov, ktoré Dohovor špecifikuje v čl. 95 až 99 (viď. nižšie). Hľadané osoby teda možno rozdeliť do nasledujúcich kategórii. 1. Osoby, ktorých zatknutie sa žiada v súvislosti s ich vyhostením (čl. 95 Dohovoru) 2. Cudzinci, z tretích krajín, po ktorých bolo vyhlásene pátranie s cieľom zamietnutia vstupu (čl. 96 Dohovoru), 3. Nezvestné osoby, alebo osoby, ktoré vo vlastnom zaujme ochrany bezpečnosti alebo odvrátenia nebezpečenstva, musia byť predbežne vzaté do väzby. (čl. 97 Dohovoru). Pozn. V zmysle čl. 97, 2. veta „Toto platí najmä pre neplnoleté 7 Belgicko, Francúzsko, Nemecko, Luxembursko, Holandsko, Portugalsko, Španielsko, Taliansko Rakúsko, Grécko, Dánsko, Fínsko, Nórsko, Švédsko, Island, Česká republika, Estónsko, Maďarsko, Lotyšsko, Litva, Poľsko, Slovensko, Slovinsko, Malta. 8

K veciam uvedeným v čl. 100 pozri bod 4 tohto príspevku.

K Čl. 99 Dohovoru pozri bod 3 tohto príspevku.


143

osoby a osoby, ktoré na základe nariadenia príslušného orgánu musia byť internované. U plnoletých nezvestných osôb podlieha oznámenie súhlasu dotyčnej osoby.“ 4. Svedkovia, alebo osoby, ktoré sa majú v rámci trestného konania dostaviť pred súd v súvislosti s činmi pre, ktoré budú stíhané, alebo ktorým má byť doručený rozsudok alebo povolanie k nástupu trestu (čl. 98 Dohovoru9) V zmysle čl. 94 ods. 3 Dohovoru „sa pri osobách uvádzajú maximálne tieto

údaje: -priezvisko a meno, prípadne iné ďalšie meno v inom dátovom súbore, -zvláštne nemenné fyzické znaky, -prvé písmeno druhého mena -miesto a dátum narodenia, -pohlavie, - štátna príslušnosť, - upozornenie k osobe „ozbrojený“ -upozornenie k osobe „násilný“ -dôvod vyhlásenia pátrania - predpokladané opatrenia Z uvedeného by sa mohlo zdať, hlavne vzhľadom na údaj: zvláštne a nemenné fyzické znaky, že SIS obsahuje FOTOGRAFIU danej konkrétnej osoby, avšak nie je tomu tak, vzhľadom na to, že fotografia je dátovo veľmi náročná a zahlcovala by tak SIS. Avšak pri pilotnom spúšťaní a skúšaní SIS II, sa uvažuje i o tom, že by do SIS boli vkladané i fotografie a odtlačky prstov. Z tohto dôvodu má význam členenie SIS na centrálnu časť (C-SIS) a národnú časť (N-SIS), národná časť obsahuje informácie, ktoré v centrálnej časti zaznamenané nie sú a tvorí teda širšiu databázu, ako centrálna časť.

Osoby a veci podliehajúce zvláštnemu režimu. V zmysle čl.99 ods.1 Dohovoru osoby alebo vozidlá, po ktorých je vyhlásené pátranie, podliehajú tzv. zvláštnemu režimu, t.j. údaje o týchto osobách sa zhromažďujú za účelom vykonania tzv. cielenej kontroly v zmysle čl. 99 ods. 5 Dohovoru (viď. nasledujúci odsek). Podľa čl. 99 ods.2 Dohovoru „Pátranie tohto druhu

je prípustné pre trestné stíhanie alebo pre odvrátenie nebezpečenstva pre bezpečnosť obyvateľstva, ak sú dané konkrétne dôvody k predpokladu, že dotyčná osoba v značnom rozsahu plánuje alebo sa dopustila obzvlášť závažných trestných činov alebo z celkovej charakteristiky dotyčnej osoby, najmä na základe doteraz spáchanej činnosti možno očakávať, že sa táto osoba i v budúcnosti dopustí obzvlášť závažných trestných činov. Článok 99 ods. 4 Dohovoru upravuje kategóriu informácii, ktoré ma právo žiadať orgán pri hraničných, colných a policajných kontrolách a tieto informácie môžu byť úradu, ktorý pátranie vyhlásil, odovzdané. Podľa článku 99 ods. 5 Dohovoru je prípustné vykonať prehliadky osoby, vozidla alebo prevážaných pred-

V spojení s § 3 ods. 1, písm e) a § 5 ods. 2 zákona 403/2004 Z.Z. o Európskom zatýkacom rozkaze a o zmene a doplnení niektorých zákonov v platnom a účinnom znení (ďalej len „zákon o eurozatykači“)

9


144

metov pri vykonávaní cielenej kontroly. Prehliadky sa spravujú ustanoveniami vnútroštátnych predpisov.10 Ide o nasledovné informácie: -

zadržanie hľadanej osoby alebo vozidla,

-

miesto, čas alebo dôvod kontrolného opatrenia

-

cesta, ktorú dotyčná osoba absolvovala a jej cieľ,

-

spolucestujúce osoby alebo pasažieri,

-

použité vozidlo,

-

prevážané veci

-

okolnosti počas zadržania osoby alebo vozidla

Osobitosť tohto zvláštneho režimu je, že „pri zisťovaní týchto údajov treba dbať nato, aby nedošlo k ohrozeniu operatívneho charakteru daného opatrenia.“ V praxi to znamená, že i keď určitá osoba je dotknutou osobou v zmysle zákona 428/2002 Z.z. o ochrane osobných údajov, a teda má nárok vedieť či Policajný zbor o nej zhromažďuje informácie, údaje o tom, že táto konkrétna osoba je v SIS sa jej neposkytnú a to práve s poukazom na hore uvedené, t.j., že takáto informácia by totiž zmarila účel tohto opatrenia.

Veci, ktoré sú evidované v databáze SIS. V zmysle čl. 100 ods.1 dohovoru „ Údaje, ktoré sa požadujú k zaisteniu alebo k dôkaznému zaisteniu v trestnom konaní, sú zadávané do SIS“ V zmysle čl. 100 ods.2 „opatrenia zmluvnej strany, ktorá osobu zdrží budú vykonané podľa predpisu vnútroštátneho práva.“ V zmysle čl. 100 ods. 3 sa jedná o nasledovné veci -

ukradnuté, spreneverené alebo skryté motorové vozidlá s obsahom válcov väčším ako 50cm3,

-

ukradnuté, spreneverené alebo skryté prívesné vozíky a obytné prívesy s celkovou hmotnosťou nepresahujúcou 750 kg,

-

ukradnuté, spreneverené alebo skryté strelné zbrane,

-

ukradnuté, spreneverené alebo skryté tlačoviny,

-

ukradnuté, spreneverené alebo skryté vydané identifikačné doklady (pasy, identifikačné karty, vodičské preukazy)

-

bankovky

Vzhľadom na to, že v súčasnosti sa intenzívne testuje SIS II (Databáza obsahujúca väčšie množstvo údajov) je na mieste úvaha de lege ferenda, či by súčasťou tejto databáze nemali byť napr. i údaje o mobilných telefónoch, SIM kartách, umeleckých dielach resp. chránených druhoch zvierat a rastlín. Uvedené informácie by tak mohli zefektívniť boj proti organizovanému zločinu, ktorý sa zaoberá predajom umeleckých diel resp. chránených zvierat a živočíchov, práve tieto aspekty organizovaného zločinu sú veľmi ťažko postihnuteľné a objem ziskov z nich plynúcich neustále narastá.

Kto má prístup do SIS? Napr zákon 301/2005 Z.z. Trestný poriadok v platnom a účinnom znení, zákon 171/1993 Z.z. o Policajnom zbore v platnom a účinnom znení, zákon 199/2004 Z.z. Colný zákon v platnom a účinnom znení a iné.

10


145

1/Primárne je samozrejme SIS vytvorený a aktualizovaný pre potreby polície resp. zložiek ktoré sa zaoberajú vyšetrovaním trestných činov a odhaľovaniu ich páchateľov a taktiež pre útvary, ktoré zabezpečujú ochranu hraníc. Tieto osoby majú prístup do SIS bez individuálnej žiadosti, a to operatívnou formou cez dispečera. 2/Vzhľadom na to, že sa údaje v SIS sa týkajú tretích osôb, tieto osoby majú právo vedieť, aké informácie sú o nich vedené, kto ich zhromažďuje a za akým účelom. Tieto osoby sa nazývajú i dotknutou osobou. Problematika práv dotknu-

tých osôb je upravená zákonom č. 428/2002 Z.z. o ochrane osobných údajov v znení neskorších predpisov a taktiež osobitným zákonom č. 171/1993 Z.z. o Policajnom zbore v znení neskorších predpisov (ďalej len „zákon o Policajnom zbore“), nakoľko spracúvanie osobných údajov vedených v policajných informačných systémoch si vyžaduje špecifickú právnu úpravu. Dotknutou osobou je každá fyzická osoba, o ktorej sa spracúvajú osobné údaje a v zmysle §69c zákona o Policajnom zbore má právo písomne požiadať Ministerstvo vnútra Slovenskej republiky o poskytnutie informácií, aké osobné údaje o jej osobe spracúva. Zároveň je prevádzkovateľ Schengenského informačného systému povinný dotknutej osobe bezplatne odpovedať do 30 dní od doručenia písomnej žiadosti. Ak má dotknutá osoba podozrenie, že jej osobné údaje sa neoprávnene spracúvajú, v zmysle § 20 ods. 6 zákona o ochrane osobných údajov môže podať oznámenie priamo Úradu na ochranu osobných údajov Slovenskej republiky, ktorý následne preverí, či sú porušené práva dotknutej osoby pri spracúvaní a využívaní údajov vedených v Schengenskom informačnom systéme. Podávanie oznámení upravuje § 45 zákona o ochrane osobných údajov11 3/Vstup do SIS majú taktiež zaručený i obhajcovia resp. právni zástupcovia obvinených. Musia sa však preukázať splnomocnením resp. dokladom o tom, že sú oprávnení v mene svojho klienta konať. V takom prípade, obhajca resp. právny zástupca koná tak, ako pri štandardnom procesnom úkone počas výkonu obhajoby resp. pri poskytovaní právnej služby.

Čo je SIRENE? SIRENE predstavuje skratku pre Supplementary Information Request at the National Entries. Národná ústredňa SIRENE najmä12: plní funkciu koordinačného centra v oblasti spracovávania údajov a dožiadaní pre Schengenský informačný systém (SIS), pričom dbá na to, aby pri tejto činnosti nedochádzalo k porušovaniu právnych noriem EÚ, právneho systému Slovenskej republiky a ďalších platných noriem, ako aj medzinárodných zvyklostí; zabezpečuje výmenu informácií s úradmi SIRENE členských krajín v rozsahu príslušných článkov Schengenského dohovoru; na národnej úrovni stanovuje postupy konzultácie SIS, postupy v prípade pozitívnej lustrácie a postupy v prípade vkladania národných záznamov; vkladá a kontroluje správnosť národných záznamov podľa príslušných článkov Schengenského dohovoru a v zmysle Manuálu SIRENE, pričom zodpo-

11

www.minv.sk/schengen

12

Tamtiež.


146

vedá za správnosť, presnosť, aktuálnosť a právnu validáciu údajov vkladaných do SIS; zabezpečuje prenos doplňujúcich informácií policajného a justičného charakteru na základe dožiadania od koncových užívateľov na národnej úrovni v prípade pozitívnej lustrácie v SIS alebo zo strany ostatných pracovísk SIRENE; spolupracuje s centrálou SIS vo Francúzsku a ostatnými centrálami SIS a SIRENE členských krajín pri vytváraní spoločných postupov a stratégií; zúčastňuje sa pracovných rokovaní pracovísk SIRENE členských štátov Schengenu; pre svoju činnosť využíva informačné systémy prevádzkované ministerstvom vnútra podľa pôsobnosti stanovenej Schengenským dohovorom; v spolupráci s Úradom na ochranu osobných údajov SR a odbornými pracoviskami ministerstva vnútra rieši problematiku ochrany údajov a systémov SIS – SIRENE. 13 V praxi to znamená, že útvar národná ústredňa SIRENE ma na starosti databázu SIS, a do tejto vkladá záznamy na základe rozhodnutí vnútroštátnych orgánov činných v trestnom konaní.14 SIRENE teda zodpovedá i za aktuálnosť poskytnutých údajov za slovenskú stranu v technickej pomocnej jednotke15. Avšak to čo je v praxi zmyslom SIS je súčasne i jeho nevýhodou. Aktuálnosť SIS, ako databázy databáz, je v plnej miere závislá od aktuálnosť čiastkových databáz, ktoré poskytujú jednotlivé zmluvné strany (prostredníctvom SIRENE) a ktoré ich dostávajú opäť od konkrétnych útvarov16. Ako bolo naznačené vyššie, SIS síce obsahuje určité údaje, ktoré sú dôležité pre stotožnenie a zadržanie konkrétnej osoby, avšak ďaleko detailnejšiu databázu ku konkrétnej osobe resp. veci obsahuje práve SIRENE. Tieto údaje si SIRENE potom vymieňa distribuuje už nie plošne, ale adresne s konkrétnymi ústredňami, kde došlo, resp. dôjde k zadržaniu konkrétnej osoby. Tento samostatný komunikačný kanál následne obsahuje okrem iného i fotografiu príp. iné údaje SIRENE taktiež posudzuje, či údaj ktorý má byť zaznamenaný v SIS spĺňa požiadavku v zmysle čl. 94 ods. 1, t.j. či dôležitosť prípadu dostatočne odôvodňuje zaznamenanie do Schengenského informačného systému. SIRENE v zmysle § 3 ods. 1, písm e) a § 5 ods. 2 zákona o eurozatykači zodpovedá taktiež za vnesenie záznamu na vykonanie európskeho zatýkacieho rozkazu do SIS. Ako dlho môžu byť údaje v SIS?

13

Tamtiež.

14

V zmysle čl. 105 dohovoru tzv. Vypisujúca zmluvná strana

V zmysle čl. 112 ods.1 dohovoru: „Osobné údaje, prijaté pre pátranie po osobách v SIS sa hromadia len k sledovanému účelu. Najneskôr 3 roky po ich uložení je žiaduce overiť ďalšie ukladanie údajov zmluvnou stranou, ktorá vykonáva zápis. Pre záznam podľa čl. 99 (osoby a veci v zvláštnom režime) je táto lehota jeden rok“ Pri preklade dohovoru, však zákonodarca nebol dôsledný pretože v texte 15

dohovoru slovenskej jazykovej mutácie (záväznej) sa zamieňajú slová záznam a zápis ako jedno. Databáza hľadaných osôb, aktualizácia k 29.01.2008, databáza nezvestných osôb, aktualizácia k 29.01.2008, register stratených a odcudzených dokladov, aktualizácia: neudáva sa.

16


147

V zmysle článku 113 ods.1 Dohovoru „ Ostatné údaje ako v článku 11217 ne-

budú uchovávané dlhšie ako 10 rokov, údaje týkajúce sa vystavených identifikačných dokladov a bankoviek nie dlhšie ako na dobu 5 rokov a údaje týkajúce sa vozidiel, prívesov a obytných prívesov nie dlhšie ako 3 roky po prijatí.“ V zmysle čl. 113 ods. 2 „Vyškrtnuté údaje sa ešte na jeden rok uložia v technicko pomocnej jednotke. V tomto období sa však môžu využiť len na to, aby sa overila neskoršia správnosť alebo zákonnosť ich vyškrtnutia. Potom musia byť zničené.“ Resumé V úvode autor charakterizuje legislatívne pozadie a stav, ktorý vznikol do 21.12.2007, kedy sa SR spolu s ďalšími krajinami stala súčasťou Schengenského priestoru. Následne uvádza legislatívny rámec platný v súčasnosti. V ďalšej časti autor rozoberá obsah Schengenskeho informačného systému a národnej ústredne SIRENE a ich vzájomný vzťah. Jednotlivo rozoberá údaje, ktoré sú v systému obsiahnuté, ako dlho môžu byť v systéme zaznamenané a uvádza inštitúcie, ktoré sa zaoberajú kontrolnou činnosťou vo vzťahu k osobným údajom. Taktiež uvádza kto všetko má k uvedeným údajom prístup. Vychádza pritom z dikcie Schengenského vykonávacieho dohovoru.

The author characterizes legal background dated to 21.12.2007 when Slovak republic became a member, together with other countries, of Schengen area. The legal framework, valid nowadays is followed. The next part is dealing with Schengen information system and national unit SIRENE content. An attention is given separately to information included in the system, how long they can be warehoused and name the institution, they are taking supervision under the system in the relation to the personal data and who is authorized to access the date, sourcing from the Schengen acquis.

1. Osobné údaje prijaté pre pátranie po osobách v Schengenskom informačnom systéme sa hromadia len k sledovanému účelu. Najneskôr 3 roky po ich uložení je žiadúce overiť ďalšie ukladanie údajov zmluvnou stranou, ktorá vykonáva zápis. Pre záznam táto lehota činí podľa článku 99 jeden rok. 17

2. Každá zmluvná strana vykonávajúca záznam stanoví prípadne kratšie overovacie lehoty podľa opatrení jej vnútroštátneho práva. 3. Technická pomocná jednotka Schengenského informačného systému odkazuje zmluvnú stranu, vykonávajúcu záznam mesiac vopred, automaticky na systém programovaného vyškrtnutia. 4. Zmluvná strana vykonávajúca záznam si môže v rámci preverovacej lehoty ponechať ešte záznam, ak je to hlavný účel záznamu. Predĺženie záznamu možno zaviesť do technickej pomocnej jednotky. Ustanovenia ods. 1 sú aplikovateľné na predĺžený záznam.


148

NĚKOLIK POZNÁMEK K TZV. NEPŘÍPUSTNÉMU DŮKAZU DŮKAZU VE SPORNÉM ŘÍZENÍ

Some notes to the so called incompetent evidence pro ocedure in contradictory civil law pr Ingrid Kovářová Kochová1 Recenzenti Prof. JUDr. Jan Hurdík, DrSc., katedra občanského práva, Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně. Doc. JUDr. Petr Hlavsa,CSc., katedra občanského práva a pracovního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Klíčová slova Důkaz, tzv. nepřípustný důkaz, právo na spravedlivý proces.

Příklad. Předmětem řízení je žaloba na zaplacení peněžité částky jako náhrady škody za to, že žalovaný způsobil žalobci škodu poškozením jeho výrobní linky. Ke škodě došlo tak, že do výrobní linky byl nasypán písek. V průběhu řízení navrhl provedení důkazů výslechy pěti svědků – svých zaměstnanců, substancovaný tak, že tito svědci žalovaného při poškozování výrobní linky viděli, že jiné osoby přítomny tehdy na daném místě nebyly, dále provedení důkazu znaleckým posudkem o stanovení výše škody jako rozdílu mezi obvyklou cenou výrobní linky v době poškození a cenu téže výrobní linky po poškození. Je tedy na žalovaném, aby podle ust. § 420 odst. 3 z.č. 40/1964 Sb občasnkého zákoníku v platném a účinném znění prokázal, že škodu nezavinil. Žalovaný toto tvrdil a označil důkaz k prokázání svého tvrzení, a to videonahrávku, kterou sám pořídil, tvrdí, že na této nahrávce je zachycena skupina pěti žalobcem navržených svědků, kteří společně do výrobní linky písek sypou.2 Lze takový důkaz provést? Má soud postupovat tak, jak vykládá ust. § 125 z.č.99/1964 S, občanského soudního řádu v platném a účinném znění ( dále jen „o.s.ř.“) tzv. ustálená soudní praxe v R 39/19993 a důkazní návrh zamítnout bez

1 Mgr. Ingrid Kovářová Kochovám, katedra občanského a pracovního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, soudkyně Okresního soudu v Olomouci, doktorandka katedry občanského práva Masarykovy Univerzity v Brně.

Autorka si je vědoma, že v prvním plánu může být namítáno, že mohou existovat další skutkové okolnosti, další důkazy, které mohou naznačený problém „vyřešit jinak“, bez toho, abychom byli nuceni řešit naznačený problém. Nejčastěji půjde o námitky existence dalších důkazních prostředků. Proč ale neponechat tento příklad tak jak je?

2

Pravděpodobně lze najít i případ daleko výstižnější, např. statusový spor – rozvod manželství, popření rodičovství apod. Uváděný příklad byl zvolen, neboť se snaží minimalizovat emoční stránku věci. R. NS ČR sp.zn. 21Cdo 1009/99, publikované jako R 39/1999: Navrhne-li účastník řízení občanského soudního řízení k prokázání svých tvrzení důkaz, který byl pořízen nebo účastníkem řízení opatřen v rozporu s obecně závaznými právními předpisy a jehož pořízením nebo opatřením došlo k porušení práv jiné fyzické nebo právnické osoby, soud takový důkaz jako nepřípustný neprovede. Nepřípustným důkazem je proto i záznam telefonického rozhovoru, který byl takto pořízen bez vědomí hovo-

3


149

dalšího jako nepřípustný? Má soud vést dokazování k přijetí závěru, zda navrhovaný důkaz je nepřípustný, tj. ověřovat, zda skutečně jde o nepřípustní důkaz, tj. nahrávka byla pořízena bez souhlasu na záznamu zachycených osob a dospěje-li ke kladné odpovědi na tuto otázku, důkazní návrh zamítnout ? Má soud tento důkaz provést a následně všechny v řízení provedené důkazy pak volně zhodnotit podle ust. § 132 o.s.ř.?

Teoretické aspekty Soudní dokazování je nejdůležitější fází a těžištěm civilního procesu. Postup dokazování je upraven občanským soudním řádem tak, aby skutečnosti důležité pro rozhodnutí ve věci mohly být jednoznačně a přesvědčivě zjištěny. Plnění důkazní povinnosti je zcela v dispozici dokazující procesní strany. Procesní strana sama volí, zda a jakým způsobem bude dokazovat skutečnosti, které ve sporu tvrdí. Jde o projev zásady dispoziční. Vedle tohoto chápání důkazní povinnosti jako práva dotčené procesní strany je třeba současně toto právo vnímat i jako povinnost vůči druhé straně sporu a soudu. Hovoříme právě z tohoto důvodu o důkazní povinnosti. Důkazní povinnost je jednou ze základních povinností účastníka řízení v rámci sporného řízení před soudem prvého stupně. Důkazní povinnost je zakotvena v několika ustanoveních občanského soudního řádu: jako obecná povinnost označit důkazy v rámci sepsaného podání( ust. § 42 odst. 4 o.s.ř.), v podané žalobě ( ust. § 79 odst. 1 o.s.ř.), v průběhu řízení pak v ust. § 101 odst. 1 pís. b) o.s.ř, zvláště v průběhu řízení je specifikována v ust. § 120 odst. 1 o.s.ř., při neplnění této povinnosti nastupuje poučovací povinnost soudu a povinnost důkazní v návaznosti na výzvu – poučení ze strany soudu ( ust. § 118a odst. 3 o.s.ř., resp. i ust. § 118a odst. 2 o.s.ř.), konečně pak i poučení - upomenutí soudu na plnění této povinnosti ( ust. § 119a odst. 1 o.s.ř. ). V rámci sporného řízení je plnění této povinnosti zcela v dispozici účastníka řízení, je na něm, zda svoji procesní povinnost splní, nebo ji plnit omítá ( projevem jeho vůle je neprokazovat svá tvrzení), nebo ji neplní, neboť opomíná ji plnit, případně si ji není vědom. Pro tyto tři posední případy pak právě nastupuje poučovací povinnost soudu. Neboť cílem soudního procesu, potažmo činnosti soudu je projednání a rozhodnutí věci; soud rozhodne a projedná věc, i když jsou účastníci řízní nečinní ( ust. § 101 odst. 3 o.s.ř.) Zde se uplatňuje zásada projednací. Prof. Macur ve své práci Dělení důkazního břemene4 hovoří o objektivním důkazním břemenu, které dává návod jak má soud postupovat, jestliže vešker vykonané dokazování neumožnilo zjistit podstatné skutkové okolnosti a skutkový stav zůstal neobjasněn. Výsledná nejistota „non liquet“ nemůže mít za následek nejistotu o právních vztazích. Pravidla o důkazním břemenu umožňují, aby soud vydal rozhodnutí ve věci samé, i když se mu nepodařilo překonat vnitřní nejistotu o skutkovém stavu. Tato pravidla se netýkají hodnocení důkazů a nemají nahradit, případně vyvolat určité vnitřní přesvědčení soudu o existenci či neexistenci právně významných skutečností. Tomuto důkaznímu břemenu vždy odpovídá abstraktní subjektivní důkazní břemeno; jde o rozvržení důkazního řících osob. ( publikován např. v Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář, I.díl, 7. vydání, Praha: C.H.Beck, 2006, 1066 s, ISBN: 80-7179-378-7, str. 586 ) 4 Macur, J.: Dělení důkazního břemena v civilním soudním sporu, Brno: Masarykova univerzita, 1.vydání, 160 s. ISBN: 80-210-1403-2. str. 7


150

břemen dle žalobních tvrzení v relaci na konkrétní hmotněprávní normy, na které žalobce staví svůj žalobní nárok. Dále pak hovoří o subjektivním důkazním břemenu, které zatěžuje procesní stranu nepříznivými následky (neúspěchem ve sporu), pokud se jí nepodaří dokázat skutečnosti, ohledně kterých nese důkazní břemeno. Konkrétní subjektivní důkazní břemeno pak v průběhu sporu kyvadlovitě přechází z jedné strany na druhou a může zatěžovat i procesní stranu, která abstraktní subjektivní břemeno nenese; tedy v případě obrany žalovaného prezentované v rovině existence jiného závazkového vztahu než tvrzeného žalobcem, může právě v tomto rozsahu dokazovaných skutečností zatěžovat žalovaného. Důkazní břemeno je současnou judikaturou definováno jako procesní odpovědnost účastníka řízení ta to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto ve věci samé v jeho neprospěch.5 Prof. Macur uzavírá, že dokazování se uplatňuje a rozvíjí pouze v rámci procesu, teprve v rámci soudního řízení se ukáže, zda určité skutečnosti byly či nebyly dokázány a zda jsou tedy dokazatelné. Soud plní svou funkci „nalézání práva“ tím lépe, čím výrazněji a přesněji si uvedený rozpor uvědomuje a snaží se jej překonat. „Nalézání práva“ se tak nestává rutinní aplikací právních norem, ale vede k všestrannému iniciativnímu úsilí o pravdivé zjištění skutečnosti. K ideálnímu stavu a dokonalým výsledkům se může činnost soudu za předpokladu trvale vynakládaného úsilí pouze přiblížit. Tomuto cíli slouží i procesní teorie dokazování a důkazního břemena, obracení důkazního břemena Jde o instituty výlučně procesní povahy.6 Proces dokazování je proces značně obtížný. Soudce hodnotící důkazy, je však v složité situaci. Soudci hodnotícímu důkazy není známá skutečnost, která je předmětem dokazování, je jeho úkolem zjistit, zda tato skutečnost nastala nebo nenastala.7 Pravdivé objasnění skutkového stavu je předpokladem náležitého zjištění a prosazení subjektivních práv. Zárukami spolehlivosti skutkových zjištění soudu pak jsou: subjektivní odpovědnost stran sporu ( viz výše citovaná zákonná ustanovení o.s.ř.) i soudu (ust. § 120 odst. 3 o.s.ř.) za objasnění skutkového stavu, dotazovací, poučovací a vysvětlovací povinnost soudu. 8 Česká právní úprava důsledně vychází ze zásady volného hodnocení důkazu zakotvené v ust. § 132 o.s.ř., soudce respektuje při své hodnotící činnosti pouze pravidla logického myšlení, případně obecné zkušenostní poznatky, není-li jejich uplatnění v konkrétním řízení provedeným dokazováním zpochybněno, řídí se dále zákonem stanovenými, či ze zákona vyvoditelnými pravidly o důkazním břemenu.9 Ústavní soud se opakovaně vyjádřil k přezkumu postupu dokazování obecných soudů a uzavřel, že z ústavního principu nezávislosti soudů ( čl. 82 Ústavy ČR), vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů ( ust. § 132 o.s.ř.); jestliže Usnesení NS ČR ze dne 8.8.2007 sp.zn. 30 Cdo 2675/2006. Tato definice koreluje s definicí subjektivního důkazního břemene uváděnou prof. Macurem. Mám za to, že nevystihuje podstatu věci, hovoří o odpovědnosti, tedy vztahu, který blíže neobjasňuje. Přitom neunesení důkazního břemen je následkem konkrétního stavu, definice tak nevystihuje přesně podstatu věci.

5

6 Macur, J: Právo procesní a právo hmotné, Brno: Masarykova univerzita, 1993, 1. vydání,158 s., ISBN: 80-210-0740-0, str. 56 7 Macur, J.: Postmodernismus a zjišťování skutkového stavu v civilním soudním řízení, Brno: Masarykova univerzita, 2001, 1. vydání, 219s, ISBN: 80-210-2539-5., str. 103. 8

Dílo citované sub 6), str. 195

9

Dílo citované sub 6) str. 107


151

obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením § 132 o.s.ř., nespadá do pravomoci ústavního soudu „hodnotit“ hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.10 Dále ústavní soud uzavřel, že nezávislost rozhodování soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném rámci, tj. ust. čl. 36 a násl Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Ústavy ČR a vylučuje tak libovůli při rozhodování. Proto je povinností soudů své rozsudky odůvodnit ( § 157 odst. 1 o.s.ř.) způsobem stanoveným v ust. § 157odst. 2 o.s.ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za rozporné s citovanými ústavními normami.11 Ústavní soud uzavřel, že při hodnocení důkazů v rámci občanského soudního řízení platí, že soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Přitom má pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o.s.ř.). Uvedená zásada hodnocení důkazů znamená, že závěr, který si soudce učiní o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností vzhledem ke zprávám získaným z provedených důkazů, je věcí vnitřního soudcova přesvědčení a jeho logického myšlenkového postupu.12 Ústavní soud uzavírá, že ústavněprávní relevanci mají pochybení soudu v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu spočívající v případech, kdy jsou důkazy získávány v rozporu s procesními předpisy, opomenutí důkazů, a svévolné hodnocení provedených důkazů.13 Pokud obecný soud neprovede navrhovaný důkaz, ani ve svém rozhodnutí neodůvodní, proč navrhovaný důkaz neprovedl, porušuje právo na spravedlivý soudní proces.14

Odlišný názor Nejvyššího soudu ČR. Vedle rozhodnutí nejvyššího soudu, na něž je odkazováno v pozn. č.2 tu však je i rozsudek NS ČR sp.zn. 30 Cdo 1224/2004, který řeší naznačený problém odlišně. Důkazem, o jehož přípustnost šlo, byla magnetofonová nahrávka záznamu telefonického hovoru. V rámci podaného dovolání bylo namítáno, že takový důkaz je nepřípustný a neměl být proveden, neboť byl pořízení bez souhlasu nahrávaného, proto takový důkaz nemá žádnou důkazní hodnotu. Na sporném zvukovém záznamu byla zaznamenána jak strana sporu důkaz navrhující, tak i protistrana. Nejvyšší soud nevyhodnotil tento důkaz jako nezákonný a dospěl k následujícím závěrům: 1.Souhlas zaznamenávaného subjektu ( podle ust. § 12 odst. 1 o.z. )může být dán i mlčky, konkludentně, pokud zaznamenávaný subjekt ví, že je zaznamenáván, a současně neprojevuje vůli, nebýt zaznamenáván. 2. Je obecně známou skutečností, že existují telefony, mobilní telefony a nahrávací zařízení, která mají obvyklou funkci hands free, případně funkci nahrá10

Nález ÚS ČR ze dne 1.2.1994 sp.zn. III. ÚS 23/93

11

Nález ÚS ČR ze dne 20.6.1995 sp.zn. III. ÚS 84/94

12

Usnesení ÚS ČR ze dne 22.4.1999 sp.zn. I. ÚS 17/98

13

Nález ÚS ČR sp.zn. II. ÚS 1437/07

14

Nález ÚS ČR sp.zn. II. ÚS 881/08


152

vání, aby volaný mohl pořídit záznam hovoru. Pokud jsou dány takové obecně známé skutečnosti a zaznamenávaným je volající, pak tento konkludentně souhlasí s tím, že může být pořízen zvukový záznam. 3. Existuje tzv. zákonné licence, tj. netřeba souhlasu zaznamenávané osoby, je –li záznam pořizován k úředním účelům na základě zákona, musí mít vždy bezprostřední věcný vztah k předmětu úředního řízení a jeho účelu ( ust. § 12 odst. 2 o.z.).15 Dále v tomto rozhodnutí poukázal na to, že pokud je argumentováno např. nálezem ÚS ČR sp.zn. II. ÚS 502/2000, pak předmětné rozhodnutí je rozhodnutím, kde předmětem přezkumu bylo trestní řízení, resp. postup při získávání důkazního prostředku – záznamu odposlechu ze strany státních orgánů, a tato argumetace proto na projednávaný případ nedopadá.16 Rozhodnutí bylo napadeno ústavní stížností. Ústavní soud toto rozhodnutí zrušil nálezem sp.zn. I. ÚS 191/2005 dne 13.9.2006. Ústavní soud konstatoval, že závěry nálezu sp.zn. II. ÚS 502/2000 jsou pro danou věc použitelné, tj. i v občanskoprávních vztazích je zásah do osobnostních práv možný pouze výjimečně, výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a na tom, aby takové činy byly zjištěny a potrestány.17 V posuzovaném případě se o takový zájem na ochraně demokratické společnosti před trestnými činy nejednalo. Proto je třeba posoudit, zda jde v souzené věci o zásah v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných osob a zda tento zájem převažuje nad zájmem na ochraně tajemství dopravovaných zpráv. K omezení základních práv či svobod, i když jejich ústavní úprava omezení mnohdy nepředpokládá, může dojít i v případě jejich kolize. Základní je v této souvislosti maxima, podle které základní právo či svobodu lze omezit pouze v zájmu jiného základního práva či svobody. Při úvaze o prioritě jednoho ze dvou v kolizi se ocitajících základních práv je nutno zkoumat, zda byly využity všechny možnosti minimalizace zásahu do základního práva druhého. Při střetu základních práv, které stojí na stejné úrovni, bude vždy věcí nezávislých soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla neodůvodněně dána přednost před právem druhým. Tak to ostatně stanoví i čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo, aby při této aplikaci šetřily podstatu a smysl základních práv. Pro projednávanou věc úsatvní soud uzavřel, že magnetofonový záznam telefonického hovoru fyzických osob je záznam projevů osobní povahy hovořících osob a takový záznam může proto být použit (i jako důkaz v občanském soudním

Text ust. § 12 o.z.: (1) Písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy smějí být pořízeny nebo použity jen s jejím svolením. (2) Svolení není třeba, použijí-li se písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky nebo obrazové a zvukové záznamy k účelům úředním na základě zákona. (3) Podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy se mohou bez svolení fyzické osoby pořídit nebo použít přiměřeným způsobem též pro vědecké a umělecké účely a pro tiskové, filmové, rozhlasové a televizní zpravodajství. Ani takové použití však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby.

15

16 17

Rozsudek NS ČR ze dne 21.12.2004 sp.zn. 30 Cdo 1224/2004 publikován na www.nsoud.cz Nález ÚS ČR ze dne 22.1.2001 sp.zn. II. ÚS 502/2000


153

řízení) zásadně jen se svolením fyzické osoby, která byla účastníkem tohoto hovoru.18

Jak se nahlíží na tzv. nepřípustný důkaz v zahraničních právních úpravách?19 V Německu je zakázáno používat důkazy v případech, kdy by provedením důkazu došlo k porušení práv jednotlivce, která jsou chráněna ústavou a kdy jejich využití nelze výjimečně ospravedlnit vyvážením souvisejících zájmů. Nelze využít tajnou zvukovou nahrávku, dále minivysílače, mikrofony, zvukové systémy k odposlechu rozhovor nebo nezákonně získaných osobních dokumentů jako jsou deníky a důvěrné dopisy. Ve všech těchto případech je dána možnost soudu, aby rozhodl, že i takový důkaz může být použit, pokud to nezasáhne podstatnou oblast soukromého života. Provedení takového důkazu je odvodněno vyvážením protichůdných práv v jednotlivých případech rozhodnout o tom, že nezákonně získané důkazy mohou být použity, pokud to nezasáhne podstatnou oblast soukromého života. V Rakousku jsou nepřijatelné nezákonně získané, které negativně ovlivnily povinnost soudu stanovit pravdu, čímž oslabily záruku pravdy a přesnosti rozsudku. Jestliže účastník při získávání důkazu poruší smluvní závazky, ustanovení soukromého práva, dobré mravy, aby získal důkaz, může soud tento důkaz provést, odpovědnost účastníka za případnou škodu tím není dotčena (příp. vyloučena). Poruší-li ustanovení norem trestního práva chránících základní práva a svobody garantované ústavou( např. nutí svědka podat výpověď), jsou důkazy nepřípustné, v ostatních případech nepřípustné nejsou. V Nizozemí je vždy na volném uvážení soudu, zda za daných okolností případu bude považovat důkazy za nezákonné. V anglickém právu jsou nepřípustné důkazy o obsahu sdělení zasílanými prostřednictvím telekomunikačních prostředků, pokud tato sdělení, např. dopis, bylo nezákonně zadrženo. Jiné omezení se neuplatňuje. Soud však má právo vyloučit i důkazy, které by byly přípustné. Soud přitom porovnává důležitost důkaNález ÚS ČR ze dne 13.9.2006 sp.zn. I. ÚS 191/2005. Ústavní soud dále podrobil kritice právní argumetaci nejvyššího soudu. Na tomto místě se tato argumetace dále uvádí. Nikoli proto, že by byla nevýznamná, důvodem je pouze limitace rozsahu článku.: „Jinak je však třeba posuzovat úvahy obecných soudů, že provedení důkazu v občanském soudním řízení takovým záznamem telefonického hovoru - proti vůli jednoho z volajících - je odůvodněno zákonnou úřední licencí podle § 12 odst. 2 občanského zákoníku. Citované ustanovení totiž stanoví výjimku ze zásady, kdy je třeba svolení fyzické osoby k pořízení anebo k použití písemností osobní povahy, podobizny, obrazového snímku a zvukového záznamu. Svolení není třeba, použijí-li se písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky nebo zvukové záznamy k účelům úředním na základě zákona (tzv. úřední licence). Za projev úřední licence však nelze považovat každé řízení nebo jednání před soudem či jiným orgánem státu, ale jen případy, které výslovně upravuje zákon. Takovým zákonem je zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, který v této souvislosti upravuje odposlech a záznam telekomunikačního provozu v trestním řízení. Občanskoprávní předpisy nic podobného nestanoví. Jestliže soudy připustily provedení důkazu přečtením záznamu telefonických hovorů proti výslovnému nesouhlasu jednoho z účastníků hovoru, došlo tím k zásahu do jeho základního práva na ochranu tajemství zprávy podávané telefonem podle čl. 13 Listiny – a důsledně vzato i do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny - a důkaz jako takový je třeba považovat za nepřípustný.“

18

Informace o opatřování a provádění důkazů v jednotlivých členských zemích uváděné na http://ec.europa.eu/civiljustice, dle které jsou uváděny. Z této adresy jsou vedeny dále odkazy na konkrétní procesně právní předpisy jednotlivých států. 19


154

zu se závažností nepatřičného jednání. Ve skotském právu je výlučně na soudu, zda konkrétní důkaz vyloučí. Jediným kriteriem jeho rozhodnutí, je aby bylo dosaženo cíle soudního procesu, tedy vydání spravedlivého rozhodnutí. Ve Francii jsou důkazy získané podvodným způsobem ( skrytá kamera, záznam telefonického hovoru bez vědomí účastníka hovoru), nebo zasahující do soukromí osob nepřípustné. Ve všech právních řádech se uplatňuje zásada volného hodnocení důkazů.

Závěr Naznačený příklad má tedy, zdá se, v českém právním prostředí jednoznačné řešení. Soudce by měl uzavřít, že jde o tzv. nepřípustný důkaz. Z naznačených tří variant řešení však zřejmě nepřichází v úvahu varianta první. Soudce nemůže bez dalšího, pouze na základě tvrzení protistrany uzavřít, že důkaz je tzv. nepřípustný. Měl by být dán prostor straně takový důkaz navrhující, aby prokázala, že navrhovaný důkaz takový charakter nemá, tj. prokázat, že záznamem zachycený subjekt poskytl souhlas s pořízením takového záznamu a v tomto směru provést případně dokazování. Tento závěr do jisté míry koresponduje s postupem dokazování listinou soukromé povahy. Je-li zpochybněna, je na osobě listinu předkládající, aby prokázala její pravost a obsah. Soud v tomto směru zřejmě má i poučovací povinnost s ohledem na ust. § 5 o.s.ř. Poté bude na soudu, aby o daném důkazním návrhu rozhodl, a to formou usnesení, odůvodnil, proč hodnotí navržený důkaz jako tzv. nepřípustný, a tyto své závěry uvedl i v odůvodnění svého konečného rozhodnutí tak, aby neporušil práva účastníku řízení na spravedlivý proces tak jak bylo rozhodnuto v řízeních označených v pozn. 12) a 13). Tedy by mělo být rozhodnuto variantou řešení uváděnou v pořadí jako druhou. Je ale varianta třetí proto nesprávná? Je v rozporu s právem, ústavním pořádkem? Mám za to, že odpověď dává sám Ústavní soud v citovaném nálezu sp.zn. I. ÚS 191/2005 dne 13.9.2006, když odkazuje na princip poměřování v případě kolize základních práv či svobod, i když jejich ústavní úprava omezení mnohdy nepředpokládá. V takové situaci může dojít k omezení základních práv či svobod, ovšem pouze v zájmu jiného základního práva či svobody. Při úvaze o prioritě jednoho ze dvou v kolizi se ocitajících základních práv je nutno zkoumat, zda byly využity všechny možnosti minimalizace zásahu do základního práva druhého. Při střetu základních práv, které stojí na stejné úrovni, je věcí nezávislých soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla neodůvodněně dána přednost před právem druhým. Řešení problematiky kolize principů vychází v kontinentálním kontextu z díla Roberta Alexyho, který k právním principům ( právním zásadám) řadí i veřejná dobra, např. ochrana veřejného pořádku, ochrana státní bezpečnosti. Zdůrazňuje proporcionalitu, tedy dojde-li ke kolizi dvou principů, je nutné je aplikovat (rozhodnout) tak, aby oba aplikované principy byly uplatněny v maximální možné míře. Pro Alexyho jsou principy příkazy k optimalizaci. Princip je definován schopností poměřování v kolizi a svým aproximativním a nikoli absolutním charakterem. Klíčovým principem v důsledku nutnosti poměřování v kolizi stojících norem je princip proporcionality.20

20

Holländer, P.: Filosofie práva.Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, str. 145 a násl.


155

V naznačeném příkladu totiž koliduje právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 Listiny majícím své zákonné vyjádření v ust. § 1 z.č. 99/1963 Sb.21 a čl. 13 Listiny22, resp. čl. 10 Listiny23s právem na ochranu osobnostních projevů, jež má zákonné vyjádření v ust. § 12 o.z. Dle čl. 4 odst. 4 Listiny totiž při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Pro vyřešení naznačeného příkladu jsou tedy údaje v něm uvedené nedostatečné. Bude na rozhodujícím soudu, aby zvážil se zřetelem ke všem souvislostem, zda skutečně nastala kolize dvou ústavních principů a dojde-li ke kladné odpovědi na položenou otázku, aby uzavřel, že jde o důkaz dle ust. § 125 o.s.ř., následně jej provedl a skutková zjištění z něj získaná vyhodnotil dle ust. § 132 o.s.ř. Pasáž odkazující stručně na právní úpravu některých států se uvádí pouze podpůrně. Není argumentem v pravém smyslu slova. Jejím účelem je ukázat, že nejde o otázku jednoznačně vyřešenou ani jednoznačně řešitelnou. Za jednoznačný lze považovat pouze závěr, že cílem práva ve všech jeho možných odvětvích je spravedlnost.

Seznam použité literatury 1. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář, I.díl, 7. vydání, Praha: C.H.Beck, 2006, 1066 s, ISBN: 80-7179-378-7 2. Holländer, P.: Filosofie práva, Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, 1. vydání, 303 s., ISBN: 80-86898-96-2. 3. Macur, J.: Dělení důkazního břemena v civilním soudním sporu, Brno: Masarykova univerzita, 1. vydání, 160 s. ISBN: 80-210-1403-2 4. Macur, J.: Postmodernismus a zjišťování skutkového stavu v civilním soudním řízení, Brno: Masarykova univerzita, 1. vydání, 2001, 219s, ISBN: 80-210-2539-5. 5. Macur, J: Právo procesní a právo hmotné, Brno: Masarykova univerzita, 1. vydání, 1993, 158 s., ISBN: 80-210-0740-0 6. Rozhodnutí NS ČR : usnesení ze dne 8.8.2007 sp.zn. 30 Cdo 2675/2006, rozsudek ze dne 21.12.2004 sp.zn. 30 Cdo 1224/2004 7. Rozhodnutí ÚS ČR: nález ze dne 1.2.1994 sp.zn. III. ÚS 23/93, nález ze dne 20.6.1995 sp.zn. III. ÚS 84/94, usnesení ze dne 22.4.1999 sp.zn. I.ÚS 17/98, nález ze dne 22.1.2001 sp.zn. II. ÚS 205/2000, nález sp.zn. II. ÚS 1437/07, nález sp.zn. II. ÚS 881/08 dostupny na www.nalus.usoud.cz 8. Informace o opatřování a provádění důkazů v jednotlivých členských zemích uváděné na http://ec.europa.eu/civiljustice Podle ust. § 1 o.s.ř. občanský soudní řád upravuje postup soudu a účastníků v občanském soudním řízení tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k zachovávání zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob.

21

Podle čl. 13 Listiny nikdo nesmí porušit listovní tajemství ani tajemství jiných písemností a záznamů, ať již uchovávaných v soukromí, nebo zasílaných poštou anebo jiným způsobem, s výjimkou případů a způsobem, které stanoví zákon. Stejně se zaručuje tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením.

22

Podle čl. 10 Listiny (1) Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. (2) Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. (3) Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.

23


156

9. právní předpisy: Ústava ČR ú.z. 1/1993 Sb., Listina základních práv a svobod u.2/1993 Sb, z.č. 40/1964 Sb.občanský zákoník, z.č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád Resumé Článek se zabývá problematikou tzv. nepřípustného důkazu v občanském soudním řízení, a to konkrétně tzv. nepřípustnými důkazy, kterými byl způsoben zásah do osobnostních práv dle ust. § 12 o.z. Nastiňuje teoretické aspekty dané problematiky. Zabývá se dokazováním vycházeje z teorie analýzy norem, dělením důkazního břemene. Dále je podán stručný přehled rozhodovací praxe Ústavního soudu ČR ve vztahu ke zkoumání ústavnosti dokazování. Je věnována pozornost obsahu odůvodnění rozsudku NS ČR sp.zn. 30 Cdo 1224/2004 a argumentaci Ústavního soudu ČR v rámci kasačního nálezu sp.zn. sp.zn. I. ÚS 191/2005 ze dne 13.9.2006. Dále je stručně shrnuta aktuální právní úprava tzv. nepřípustných důkazů v některých zemích Evropy. V návaznosti na podané argumenty pak dospívá k závěru, že by vždy mělo být vždy na konkrétním rozhodujícím soudu, aby zvážil se zřetelem ke všem souvislostem, zda skutečně nastala kolize ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny a dojde-li ke kladné odpovědi na položenou otázku, aby uzavřel, že jde o důkaz dle ust. § 125 o.s.ř., následně jej provedl a skutková zjištění z něj získaná vyhodnotil dle ust. § 132 o.s.ř. V opačném případě je namístě provést dokazování ve vztahu k tomu, zda jde o tzv. nezákonný důkaz, pokud odpověď na tuto otázku bude kladná, pak je namístě důkazní návrh zamítnout. Nelze bez dalšího důkazní návrh zamítnout na základě tvrzení jedné z procesních stra, že jde o tzv. nepřípustný důkaz.

Abstract handle with problems of so called incompetent evidence in civil law procedure, be specific about so called incompetent evidences, which broke into the personal rights in compiance with par. 12 code of civil law. Otlines the theoretical aspects of the problem. Deal with validation procedure appearing from norm- analysis theory, burden of proof-division. Furher is given a synopsis of Constitutional Court of Czech Republic decision praxis in concerning to the researche of the constitutionality of the validation procedure. Attention is pay to the content of the statements of the reasons of the supreme Court decision no. 30 Cdo 1224/2004 and the Czech Republic´s Constitutional Court argumentation in the light of the decision no. I. ÚS. 191/2005, 13.9.2006. Further is a short summary of nowadays law amendment of some european states. In accordance to given arguments it comes to a conclusion, that it shoul always be given to specific deciding court to consider, in view of all facts, whether a collision occured in the meaning of par. 4 sec. 4 Bill of Rights and should the answer be positive, only the court could close, that it is really the evidence a posteriori par. 132 civil law procedure, than it shoul realized it and the facts shoud be judged in accordance to par. 132. Without anything else the evidence can not be refused only on a statement of one party, which tells taht it is a incompetent evidence.


157

NOVELA ZÁKONA O OCHRANĚ SPOTŘEBITELE NA POZADÍ SMĚRNICE O NEKALÝCH OBCHODNÍCH PRAK PRAKTIKÁCH

The Novel of the Consumer protection law against the Unfair business practises Directive Radka Kunčíková1 Recenzenti JUDr. Blanka Tomančáková, Ph.D., LL.M., katedra občanského práva a pracovního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Mgr. Michal Černý, Ph.D. katedra obchodního práva a mezinárodního práva soukromého, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Klíčová slova Směrnice o nekalých obchodních praktikách - Zákon o ochraně spotřebitele Nekalé obchodní praktiky - Klamavé obchodní praktiky - Agresivní obchodní praktiky -Průměrný spotřebitel-

Úvod Prostřednictvím novely zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, z 12. února 2008 byla do českého právního řádu implementována Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnice Rady 84/450/EHS, směrnic evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, 98/27/ES a 2002/65/ES a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 (dále jen „Směrnice o nekalých obchodních praktikách“). Před účinností zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, se ustanovení o ochraně spotřebitele nalézala v jiných právních předpisech. Od roku 1918 do roku 1948 tvořila tato ustanovení součást občanského zákoníku, obchodního zákoníku a předpisů nižší právní síly. V letech 1949-1990, tedy v období centrálně řízené ekonomiky, byla vytvořena nerovnovážná situace mezi prodejci a spotřebiteli. Stát zajišťoval ochranu spotřebitele prostřednictvím státních orgánů, ovšem jedinou možností, jak se mohl spotřebitel přímo dovolat svých práv byly tzv. „Knihy přání a stížností“ a „Reklamační řády.“ Na konci roku 1990 vznikl na Federálním ministerstvu kontroly odbor ochrany spotřebitele. V rámci jeho působení došlo k vytvoření návrhu zákona zabývajícího se ochranou spotřebitele. Návrh byl přijat jako zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a po vzniku České republiky recipován do jejího právního řádu. Poprvé v historii České republiky, od roku 1918, stanovil jednoznačně povinnosti podnikatelů ve vztahu ke spotřebitelům.2 1 Mgr. Radka Kunčíková, katedra obchodního práva a mezinárodního soukromého práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci.

Viz anonymní: Ochrana http://64.233.183.104/search?q=cache:cbw7ybi7m0gJ:www.fyto-

spotřebitele,


158

2

Zákon prošel za dobu své účinnosti více než 20 novelizacemi. Důvodem poslední novely byla povinnost České republiky, stejně jako ostatních členských států Evropské unie, implementovat do právního řádu Směrnici o nekalých obchodních praktikách. Jejím prostřednictvím se podnikatelům i spotřebitelům stanovila pro celé území Evropské unie jednotná pravidla, která mají za cíl vyjasnit práva spotřebitelů ve všech členských státech a usnadnit tak volný pohyb zboží a služeb napříč vnitřním trhem. Pro futuro by již nemělo docházet k situacím, kdy musí podnikatelé a spotřebitelé v rámci své přeshraniční činnosti řešit národní odlišnosti, což je jistě příznivým krokem k naplnění jedné z hlavních myšlenek Společenství. Avšak do budoucna je třeba ještě sjednotit na komunitární úrovni procesní stránku věci, a to z důvodu snadnější realizace hmotněprávní stránky věci. K tomu by mělo dojít prostřednictvím nařízení Evropského parlamentu a Rady o právu rozhodném pro mimosmluvní závazky (Řím II), které bylo přijato dne 31. července 2007. Platnosti pak nabývá 11. ledna 2009.3

Nekalé obchodní praktiky Zákon o ochraně spotřebitele (dále jen „ZOS“), je veřejnoprávním předpisem, který stanoví některé podmínky podnikání významné pro ochranu spotřebitele, úkoly veřejné správy v oblasti ochrany spotřebitele a oprávnění spotřebitelů, sdružení spotřebitelů nebo jiných právnických osob založených k ochraně spotřebitele. Již ustanovení § 1 ZOS zakotvuje požadavek Směrnice vyjádřený v čl. 19. Ten stanoví, že předpisy přijaté členskými státy k ochraně spotřebitele musí obsahovat odkaz na Směrnici o nekalých obchodních praktikách, popř. musí být takový odkaz učiněn při jejím úředním vyhlášení. Prostřednictvím novely byl do českého právního řádu nově zaveden pojem nekalé obchodní praktiky (unfair commercial practices)4. Nekalé obchodní praktiky se dále v souladu se Směrnicí dělí do dvou skupin, a to na klamavé obchodní praktiky a agresivní obchodní praktiky. Obě skupiny se posuzují s ohledem na dopad, který takové jednání má nebo bude pravděpodobně mít na průměrného spotřebitele.5 Obchodní praktika je podle ustanovení § 4 odst. 1 ZOS nekalá, je-li jednání podnikatele vůči spotřebiteli v rozporu s požadavky odborné péče a je způsobilé podstatně ovlivnit jeho rozhodování tak, že může učinit obchodní rozhodnutí, které by jinak neučinil. Odbornou péči následně zákon o ochraně spotřebitele definuje v § 2 odst. 1 písm. s) jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

prague.cz/pdf/100011_no_1_con_prot.pdf+historick%C3%BD+v%C3%BDvoj+ochrany+spot%C5%99ebit ele&hl=cs&ct=clnk&cd=9&gl=cz, 20.8.2008 3 4

S výjimkou čl. 29. který je účinný od 11.července 2008 Viz § 4 odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů

Viz Generální ředitelství zdraví a ochrany spotřebitele : Směrnice o nekalých obchodních praktikách, http://ec.europa.eu/consumers/cons_int/safe_shop/fair_bus_pract/ucp_cs.pdf, 2006

5


159

K definici první skupiny, tj. klamavých obchodních praktik (misleading commercial practices) dochází v nově formulovaném ustanovení § 5 ZOS. Zde je stanoveno, že obchodní praktika je klamavá, a) je-li při ní užit nepravdivý údaj, b) je-li důležitý údaj sám o sobě pravdivý, ale může uvést spotřebitele v omyl vzhledem k okolnostem a souvislostem, za nichž byl užit, c) opomene-li podnikatel uvést důležitý údaj, jenž s přihlédnutím ke všem okolnostem lze po podnikateli spravedlivě požadovat; za opomenutí se považuje též uvedení důležitého údaje nesrozumitelným nebo nejednoznačným způsobem, nebo d) vede-li způsob prezentace výrobku či služby, včetně srovnávací reklamy, nebo jejich uvádění na trh k záměně s jinými výrobky či službami, nebo rozlišovacími znaky jiného podnikatele e) není-li dodržen závazek obsažený v kodexu chování, k jehož dodržování se podnikatel zavázal, jde-li o jednoznačný závazek, který lze ověřit, a podnikatel v obchodní praktice uvádí, že je vázán kodexem. Za klamavou obchodní praktiku se považuje také nabízení nebo prodej výrobků nebo služeb porušujících některá práva duševního vlastnictví, jakož i skladování takových výrobků za účelem jejich nabízení nebo prodeje a dále neoprávněné užívání označení chráněného podle zvláštního právního předpisu6 v obchodním styku (§ 5 odst. 2 ZOS). Klamavá obchodní praktika může spočívat jak v jednání, tak v opomenutí. Kritéria pro určení toho, zda jde o klamavou obchodní praktiku jsou objektivní, tzn., že není třeba prokazovat, že byl spotřebitel skutečně klamán. Agresivní obchodní praktiky (aggressive commercial practices) jsou upraveny v ustanovení § 5a ZOS. Obchodní praktika je podle zmíněného ustanovení agresivní, pokud s přihlédnutím ke všem okolnostem svým obtěžováním, donucováním, včetně použití síly nebo nepatřičným ovlivňováním výrazně zhoršuje možnost svobodného rozhodnutí spotřebitele. Při posuzování, zda je obchodní praktika agresivní se přihlíží zejména k : a) načasování, místu a době trvání obchodní praktiky, b) způsobu jednání, jeho výhružnosti a urážlivosti, c) vědomému využití nepříznivé situace spotřebitele, d) nepřiměřeným překážkám pro uplatnění práv spotřebitele, nebo e) hrozbě protiprávním jednáním. Za klamavou nebo agresivní obchodní praktiku je třeba považovat rovněž chování, které je uvedeno v příloze č. 1 nebo v příloze č. 2 ZOS. V nich nalezneme taxativní výčet obchodních praktik, které jsou za všech okolností klamavé (příloha č. 1), popř. agresivní (příloha č. 2). Pouze tyto obchodní praktiky lze pokládat za nekalé, aniž by bylo třeba provádět hodnocení jednotlivých případů, jak je tomu u ostatních jednání naplňujících podle zákona, popř. Směrnice, znaky nekalých obchodních praktik. Výčet uvedený v přílohách platí ve všech členských státech. Změněn může být pouze revizí Směrnice. 6 Viz zákon č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochranných známkách), ve znění pozdějších předpisů


160

U ostatních jednání bude záležet na rozhodnutí příslušných úřadů a soudů, které v jednotlivých případech samy určí, zda došlo k porušení zákona či nikoli. Rozhodnutí Evropského soudního dvora v nejasných a složitých kauzách se časem jistě stanou pro oblast ochrany spotřebitele vzorem pro rozhodování národních soudů nebo úřadů. Doufejme, že do té doby budou zmíněné orgány rozhodovat podle zákonem stanovených zásad a bez obav řešit nejasnosti ve formulacích některých ustanovení zákona.7 Pro případy, které nejsou přímo uvedeny v přílohách zákona nebo Směrnice, obsahuje Směrnice i ZOS kritéria, díky kterým by měly úřady, popř. soudy rozeznat jestli se jedná o nekalou obchodní praktiku. Jako první hodnotící kritérium můžeme uvést zjištění, zda je jednání v rozporu s požadavkem profesní péče. Pojem profesní péče je v ustanovení § 2 odst. 2 písm. s) ZOS definován jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Druhým hodnotícím kritériem je způsobilost jednání podstatně ovlivnit rozhodování spotřebitele tak, že by spotřebitel mohl učinit obchodní rozhodnutí, které by jinak neučinil.

Průměrný a zvlášť zranitelný spotřebitel Ustanovení § 4 odst. 2 ZOS zavádí do českého právního řádu další nový pojem, a tím je „zvláštní okruh spotřebitelů, kteří jsou z důvodu duševní nebo fyzické slabosti nebo věku zvláště zranitelní.“ Nekalost obchodních praktik se v těchto případech posuzuje z hlediska průměrného člena této skupiny. Je s podivem, že prostřednictvím novely nebyl do našeho právního řádu zahrnut pojem průměrný spotřebitel (average consumer), který je ve Směrnici o nekalých obchodních praktikách zakotven a je podle mého mínění klíčovým pojmem právní úpravy oblasti ochrany spotřebitele. Jeho absence v české právní úpravě je podle mého názoru nedostatkem, který lze samozřejmě překlenout eurokonformním výkladem. Odborníkům v oblasti práva jistě nebude činit žádné obtíže při nalezení tohoto pojmu ve Směrnici o nekalých obchodních praktikách8, na kterou odkazuje již zmiňované ustanovení § 1 ZOS. Ovšem pro laiky by bylo jistě lepším řešením, kdyby se pojem „průměrný spotřebitel“ stal součástí zákona, a to hlavně s ohledem na ústavní princip „jednoduchého práva“,,, stejně

7

Viz např. v § 4 odst. 1 ZOS spojení „podstatně ovlivnit“

Viz bod 18, kde je stanoveno, že v souladu se zásadou proporcionality a pro zajištění účinné ochrany, vychází z pojmu průměrného spotřebitele, který má dostatek informací a je v rozumné míře pozorný a opatrný, s ohledem na sociální, kulturní a jazykové faktory, jak je vykládán Evropským soudním dvorem. (Např. rozhodnutí Evropského soudního dvora C-210/96 Gut Springenheide GmbH a Rudolf Tusky versus Oberkreisdirektor des Kreises Steinfurt-Amt für Lebensmittelüberwachung)

8

Vlivem této definice by se neměly stávat případy, na které pohlížíme s úsměvem, když se nám zvěst o nich „donese“ ze zámoří, a to, že by snad spotřebitelé mohli uspět ve sporu, ve kterém by např. žalovali společnost na výrobu mikrovlnných trub za absenci informace, že se v mikrovlnné troubě nesmí sušit kočky, a to v případě, kdy v této troubě kočku sušili a ona „míca“ tento „páníčkův zásah“ nepřežila.


161

jako je tomu v právu rakouském nebo v připravovaném návrhu zákona v právu německém9.

Dozor nad ochranou spotřebitele Další změnou, kterou přinesla novela ZOS je oblast dozoru nad ochranou spotřebitele a správní trestání (část třetí ZOS nazvaná Úkoly veřejné správy). Dozor nad užíváním nekalých obchodních praktik provádí především Česká obchodní inspekce a Stání zemědělská a potravinářská inspekce. Ustanovení § 23 obsahuje výčet dalších orgánů, které se podílí na dozorové činnosti v rámci své věcné příslušnosti (Státní veterinární správa, krajské veterinární správy, Městská veterinární správa v Praze, obecní živnostenské úřady, celní úřady, krajské hygienické stanice, Český úřad pro zkoušení zbraní a střeliva, Česká národní banka, Státní ústav pro kontrolu léčiv). Při výkonu dozoru v oblasti reklamy se postupuje podle zákona o regulaci reklamy, v němž se nachází další úřady oprávněné k dozoru (např. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, Úřad pro ochranu osobních údajů). V otázce počtu orgánů, které mají posuzovat nekalost konkrétních praktik, naprosto souhlasím s názorem veřejného ochránce práv, který ve svém příspěvku zveřejnil JUDr. Pavel Koukal, Ph.D.10, že „tato roztříštěnost vede ke značné právní nejistotě a negativním kompetenčním konfliktům.“

Správníí trestání Správn V souvislosti s implementací Směrnice došlo také ke změně v úpravě sankcionování. Směrnice v čl. 11 předpokládá, že členské státy zajistí, aby v zájmu spotřebitelů existovaly vhodné a účinné prostředky pro boj proti nekalým obchodním praktikám, což je samozřejmé, neboť bez odpovídajících postihů by jen těžko nastala změna v chování subjektů. Dozorové orgány jsou podle ZOS oprávněny vydávat závazné pokyny k odstranění zjištěných nedostatků. V případě bezprostředního ohrožení života, zdraví nebo majetku jsou oprávněny pozastavit prodej výrobků nebo poskytování služeb anebo uzavřít provozovnu. Dále mohou uložit povinnost stáhnout výro-

9 Na Německo podala Evropská komise žalobu pro nedodržení doby určené k implementaci Směrnice o nekalých obchodních praktikách do národních právních řádů členských zemí Evropské unie (ve stejné situaci se ocitlo také Španělsko, Švédsko, Itálie). Němečtí zákonodárci již mají vypracovánu novelu „zákona proti nekalé soutěži“ (Änderung des Gesetzes gegen den unlauteren Wettbewerb), prostřednictvím které do právního řádu zakotví ustanovení Směrnice, mj. ustanovení o průměrném spotřebiteli – § 3 odst. 2 novely v souvislosti s pojmem průměrný spotřebitel stanoví: …“Přitom je nutno posuzovat obchodní jednání ve vztahu k průměrnému spotřebiteli nebo pokud je obchodní jednání činěno vůči určité skupině spotřebitelů, posuzuje se toto jednání ve vztahu k průměrnému členu takové skupiny.“

Podobnou úpravu problematiky nalezneme také v právu rakouském, kde tvoří ustanovení implementovaná ze Směrnice o nekalých obchodních praktikách součást „zákona proti nekalé soutěži“ (Bundesgesetz gegen den unlauteren Wettbewerb). V ustanovení § 1 odst.1 je stanoveno: „Kdo v obchodním styku použije nekalou ochodní praktiku, která odporuje požadavkům odborné péče a je způsobilá ohledně příslušného výrobku podstatným způsobem ovlivnit hospodářské jednání průměrného spotřebitele….“ Ustanovení § 1 odst. 2 mj. stanoví: „Pokud je nekalá obchodní praktika zaměřena na skupinu spotřebitelů, rozumí se průměrným spotřebitelem průměrný člen této skupiny.“ Viz Koukal, P.: Zkušenosti s ochranou spotřebitele v činnosti veřejného ochránce práv, Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, 18.1.2008

10


162

bek nebezpečný svou zaměnitelností s potravinou z trhu (§ 23a ZOS)11. Nemohou však vstupovat do smluvních vztahů sjednaných mezi stranami a rozhodovat spory. Dozorové orgány jsou dále oprávněny k uložení pokuty, tedy sankčního opatření. Nejvyšší možnou pokutou, kterou lze za správní delikt podle ZOS uložit, je 50 000 000,- Kč (§ 24 odst. 9 písm. d)). Při stanovení její výše se přihlíží k povaze protiprávního jednání a k rozsahu jeho následků. Resumé I přes zmiňovanou novelu zůstává česká právní úprava ochrany spotřebitele roztříštěná. Určitou část spotřebitelských pravidel lze sice nalézt v zákoně o ochraně spotřebitele, s nimi úzce propojená pravidla pro reklamu jsou však obsažena v samostatném zákoně o regulaci reklamy. Obchodní zákoník pak obsahuje úpravu nekalé soutěže včetně pravidel pro srovnávací reklamu (§ 50a ObchZ). Dalším zákonem, který se zabývá zmiňovanou problematikou je např. zákon o elektronických komunikacích. Není pochyb o tom, že implementace Směrnice o nekalých obchodních praktikách byla nutná, a to hlavně ohledem na cíl, který představuje. Tím je samozřejmě ochrana spotřebitele, ale také odstranění překážek volného pohybu na vnitřním trhu prostřednictvím harmonizace předpisů týkajících se ochrany spotřebitele ve všech členských státech. Na první pohled ovšem novela působí jako by byla „šita horkou jehlou“. Zákonodárci jistě měli snahu transponovat Směrnici tak, aby v rámci českého právního řádu došlo k posílení postavení spotřebitele a k větší právní jistotě v oblasti, která je zaměřena na jeho ochranu. Podle mého soudu by však bylo vhodnější implementovat Směrnici do soukromoprávního předpisu, a to do obchodního zákoníku, neboť v zákoně o ochraně spotřebitele působí nesystematicky. V rámci obchodního zákoníku bych ustanovení o nekalých obchodních praktikách zařadila k ustanovením o nekalé soutěži.12 Podle tohoto právního předpisu je možné se domáhat ze strany spotřebitele ochrany a nároků vzniklých z porušení práv soudní cestou. Za současné situace je sice spotřebitel oprávněn dát podnět úřadu k zahájení řízení, avšak i když úřad ve věci rozhodně, v případě uplatnění soukromoprávního nároku se musí spotřebitel stejně vždy obrátit na soud. Podle mého názoru by byla na základě rozhodování sporů soudem usnadněna spotřebiteli cesta k jeho právům. Díky řízení před soudem by došlo také ke sjednocení zmiňované problematiky prostřednictvím judikatury, což by bylo jistě považováno za krok správným směrem.

Despite of the mentioned nouvelle the legal regulations of consumer protection remain comminuted. There are also certain parts of consumer rules to be found in the consumer protectin law, however the linked rules for advertisment are included in the control advertising law. The commercial code then coprises the corection of unfair competition including rules of comperative advertising (§ 50a ObchZ). The next law, which referes to the later issue is for instance the electronic communications law. There are no doubts, that the implementation of Unfair Commercial Practices Directive was necessary, primarily respecting the purpose which it presents. The purpose is indeed the consumer protection as well as an elimination of free movements in the

11

Např. svíčky ve tvaru zákusků nebo magnety ve tvaru ovoce

Jejich umístění v rámci systematiky obchodního zákoníku by mohlo vypadat např. takto: § 44 odst. 3 - nekalé obchodní praktiky jsou nekalou soutěží. Ustanovení § 44a nekalé obchodní praktiky, ustanovení § 44b – klamavé obchodní praktiky. Ustanovení § 44c - agresivní obchodní praktiky. Přílohy bych zachovala jako přílohy obchodního zákoníku.

12


163

domestic market through a harmonization of the regulations relevant to the consumer protection law in all member states. At first sight the nouvelle appeals as it was a slapdash work. Legislators strove to transpose the directive so that the position of a consumer and the peace in the area for his protection strengthens within our legal order. In my opinion it would be more suitable implement the directive into a private recipe, namely into the commercial code for it acts unsystematically in the consumer protection law. In terms of the commercial code I would classify it into provisions of unfair competition. In terms of the code it is possible, on the side of a consumer, to sue per curiam the protection and rights caused by the infringement of rights. The present circumstances allow the consumer to stimulace the authority to initiate a procedure, but it depends on the autority whether the trial commences or not. In case of claiming the private title the consumer will always have to refer to the court of justice. From my point of view to meet the consumer’s rights would be easier with the resolutions of disputes by the autority. The resolution of disputes by the authority would lead to an integration of the mentioned problems through practice of the courts, which would certainly be considered as a step towards improvements.


164

PRÁVO NA SPRAVODLIVÝ PROCES NA EURÓPSKOM KONTINENTE

Right to a fair trial in continental law Andrea Mésárošová1 Recenzenti Doc. JUDr. Jozef Čentéš, PhD., Generálna prokuratúra Slovenskej republiky, katedra trestného práva, kriminalistiky a kriminológie, Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave. JUDr. Ing. Filip Dienstbier, Ph.D., katedra správního práva a správní vědy, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Kľúčové slová Právo - súd - spravodlivosť - spravodlivý proces - európske právo - komunitárne právo - medzinárodné dohovory - európska charta - európsky súd - ľudské práva a základné slobody.

K pojmu Právo na spravodlivý proces vyjadruje oprávnenie každého jednotlivca predložiť svoju vec na rozhodnutie nezávislému a nestrannému tribunálu vo verejnom a spravodlivom konaní. Na druhej strane tomuto právu zodpovedá povinnosť štátu vytvoriť, realizovať a chrániť výkon tohto práva, predovšetkým prostredníctvom súdnej sústavy nezávislej od ostatných zložiek štátnej moci. Každé iné garantované práva by bez tohto základného práva nemali zmysel. Žiaden z prameňov, ktorý obsahuje ustanovenie o práve na spravodlivý proces neobsahuje jeho definíciu.2 Obsah tohto pojmu ale môžeme vyvodiť z judikatúry pôvodného Európskeho súdu pre ľudské práva (ďalej len „ESĽP“), Európskej komisie pre ľudské práva (ďalej len „EKĽP“) i súčasnej judikatúry ESĽP, Európskeho súdneho dvora (ďalej len „ESD“) a Súdu prvého stupňa (ďalej len „SPS“).3 Podľa ustálenej judikatúry znamená právo na spravodlivý proces možnosť ktoréhokoľvek jednotlivca predložiť vec k rozhodnutiu nezávislému a nestrannému orgánu za podmienok, ktoré výrazným spôsobom nezvýhodňujú jednu stranu sporu voči druhej. Aby sme mohli hovoriť o práve na spravodlivý proces, musia byť naplnené tieto garancie: právo na prístup k orgánu (súdu), nezávislosť a nestrannosť orgánu, verejnosť konania v primeranej lehote, zákonná úprava rozhodujúcich orgánov, prezumpcia neviny, právo na tlmočníka, právo na

1 JUDr. Andrea Mésárošová, externý doktorand katedry trestného práva, kriminalistiky a kriminológie PraF UK v Bratislave. 2 Právny poriadok SR taktiež neobsahuje definíciu práva na spravodlivý proces, iba stanovuje podmienky, aby toto právo bolo dôsledne dodržiavané. Je tomu tak v Ústave Slovenskej republiky i v Trestnom poriadku, ktorý v § 1 hovorí: „Trestný poriadok upravuje postup orgánov činných v trestnom konaní a súdov tak, aby trestné činy boli náležite zistené a ich páchatelia podľa zákona spravodlivo potrestaní, pričom treba rešpektovať základné práva a slobody fyzických osôb a právnických osôb. Následne je to i v základných zásadách trestného konania i v ďalších ustanoveniach Trestného poriadku.

Napr. Čapek, J.: Evropský soud a evropská komisie pro lidská práva: přehled judikatury a nejzávažnejších případů. Praha: Linde Praha a.s., 1995. s. 37, 42.

3


165

obhajobu, právo na osobnú účasť na konaní, právo na preskúmanie rozhodnutia, právo na dôkaz, ako aj právo byť oboznámený s obvinením.

Systém ochrany Ochranu práva na spravodlivý proces realizujú jednotlivé štáty primárne pomocou svojich vlastných katalógov ľudských práv4. Avšak jednotlivé štáty a ich právne normy nemusia mať v ochrane práv vždy posledné slovo. Na európskom kontinente v súčasnosti vedľa seba koexistujú tri právne systémy, ktoré poskytujú ochranu právu jednotlivca na spravodlivý proces. Tento právny stav mal svoj niekoľkoročný vývoj. 1. Členské štáty Európskych spoločenstiev (ďalej len „ES“) najprv sledovali len čisto ekonomické a sčasti politické ciele. Ľudské práva vrátane práva na spravodlivý proces sa stali všeobecnými princípmi komunitárneho práva až neskôr. 2. Na úrovni Rady Európy bol vypracovaný Európsky dohovor o ochrane ľudských práv a základných slobôd (ďalej len „Dohovor“)5 vrátane mnohých protokolov6, ktorý poskytuje ochranu aj tomuto právu na medzinárodnej úrovni. 3. V neposlednom rade je to už aj spomínaná vlastná právna úprava základných ľudských práv v právnych poriadkoch jednotlivých štátov.

Právna úprava V rámci právneho systému Slovenskej republiky je právo na spravodlivý proces jedna zo súčastí základných ľudských práv a slobôd zakotvené v Ústave Slovenskej republiky7. Toto právo je ďalej rozvinuté v ďalších právnych normách, konkrétne v Trestnom zákone8 a v Trestnom poriadku9. V rámci právneho systému ES/EÚ je toto právo ako súčasť ľudských práv chránené na niekoľkých úrovniach; úprava v rámci primárneho práva, sekundárne právne akty EÚ/ES, judikatúra a akty sui generis - Charta základných práv a slobôd (ďalej len „Charta“). Kľúčovým ustanovením na ochranu práva na spravodlivý proces v primárnom práve je čl. 610 Zmluvy o Európskej únii11 (ďalej len „ZEÚ“).

Zakotvené v ústavách, ústavných zákonoch, zákonoch, predovšetkým trestných kódexoch i judikatúre súdov.

4

Európsky dohovor podpísali 4. 11. 1950 všetky členské štáty Rady Európy a do platnosti vstúpil 3. 9. 1953. 5

K Dohovoru bolo prijatých 13 dodatkových protokolov, 13. mája. 2004 bol podpísaný Protokol č. 14 k Dohovoru o ochrane ľudských práv a základných slobôd o zmene kontrolného systému Dohovoru, ktorý mení najmä Hlavu II Dohovoru a tým reformuje procesné postupy ochrany práv priznaných Dohovorom. Protokol č. 14 však zatiaľ nevstúpil do platnosti.

6

V druhej hlave, siedmom oddieli v článkoch 46 až 50 pod názvom: „Právo na súdnu i inú právnu ochranu“.

7

8

Napr. § 8-30 zákona č. 300/2005 Z. z. (Trestný zákon) v znení neskorších predpisov

9

§ 2 zákona č. 301/2005 Z. z. (Trestný poriadok) v znení neskorších predpisov

10

Článok 6

1. Únia je založená na zásadách slobody, demokracie, dodržiavania ľudských práv a základných slobôd a právneho štátu, ktoré sú spoločné členským štátom. 2. Únia rešpektuje základné ľudské práva, ktoré zaručuje Európsky dohovor na ochranu ľudských práv a základných slobôd podpísaný v Ríme 4. novembra 1950 a ktoré vyplývajú z ústavných tradícií členských štátov, ako základných princípov práva spoločenstva.


166

Rovnako v prípade druhého a tretieho piliera sú v ZEÚ zakotvené určité ustanovenia týkajúce sa základných ľudských práv a to v čl. 1112 a čl. 2913. V sekundárnom práve existuje celý rad noriem všetkých troch pilierov EÚ. Tieto akty sú prostriedok na konkretizáciu primárneho práva a zároveň pre harmonizáciu vnútroštátnych predpisov členských štátov. Takýmito aktmi sú napr. Rokovací poriadok Súdneho dvora Európskych spoločenstiev z 19. júna 1991 v znení neskorších predpisov14. Ustálená judikatúra súdov je významným a nezastupiteľným zdrojom interpretácie a aplikácie práva na spravodlivý proces. Aj keď rozhodnutia Súdneho dvora európskych spoločenstiev nie sú formálnym prameňom, sú však prameňom z obsahového hľadiska. Judikatúra v tejto oblasti je veľmi rozsiahla a rozmanitá, je prostriedkom interpretácie právnych noriem v primárnom a sekundárnom práve. V medzinárodnej oblasti zastáva svoje významné miesto Dohovor vrátane všetkých jeho protokolov, ktorý vychádza zo Všeobecnej deklarácie ľudských práv. Okrem európskej ochrany práva na spravodlivý proces je nemenej dôležitá aj úprava prijatá na pôde OSN. Je ňou Všeobecná deklarácia ľudských práv, Medzinárodný pakt o občianskych a politických právach, Deklarácia práv dieťaťa a pod.15.

Európsky dohovor o ochrane ľudských práv a základných slobôd Právo na spravodlivý proces upravuje Dohovor v čl. 6 . K tomuto článku sa viaže aj článok 13 o práve na účinné prostriedky nápravy a čl. 2 až 4 Protokolu č. 7 k Dohovoru. Úprava práva na spravodlivý proces nasleduje hneď po najdôležitejších materiálnych právach. Protokol č. 7 rozšíril pôvodné ustanovenia Dohovoru o nové hmotnoprávne a procesnoprávne ustanovenia Dopĺňa články 2, 3 a 4. Článok 2 garantuje právo každého, kto bol uznaný vinným zo spáchania trestného činu, dať preskúmať výrok o vine a treste súdom vyššieho stupňa. Článok 3 zaručuje právo osobe, na ktorej bol vykonaný trest, na odškodnenie v prípade, že táto osoba svojim jednaním, či opomenutím nezapríčinila a to ani z časti vznik justičného omylu. A článok 4 stanovuje právo každého nebyť stíhaný a trestaný dvakrát za rovnaký trestný čin. Podľa čl. 6 ods. 1 Dohovoru sa právo na spravodlivý proces neuplatní vo všetkých sporoch, ale len v sporoch Úradný vestník Európskej únie SK 29.12.2006 C 321 E/1 [online]. Dostupné na internete:

11

12

Článok 11

1.Únia vymedzuje a uskutočňuje spoločnú zahraničnú a bezpečnostnú politiku zahŕňajúcu všetky oblasti zahraničnej a bezpečnostnej politiky, ktorej cieľom je: - rozvíjať a upevňovať demokraciu a právny štát, a rešpektovať ľudské práva a základné slobody. Bez toho, aby boli dotknuté právomoci Európskeho spoločenstva, je cieľom únie poskytnúť občanom vysokú úroveň ochrany v oblasti voľného pohybu, bezpečnosti a práva rozvojom spoločných postupov členských štátov v oblastiach policajnej a justičnej spolupráce v trestných veciach a bojom proti rasizmu a xenofóbii.

13

14

Dostupné na internete:

Dostupné na internete: , ,

15


167

o „občianske práva a záväzky“ (okrem konaní o neplatnosti ukončenia pracovného pomeru štátneho zamestnanca, ak subjektom konania sú vojaci, členovia diplomatického zboru, osoby vykonávajúce politický mandát, konania týkajúce sa volieb alebo vyhostenia, konania o predbežných otázkach podľa čl. 234 ZES) alebo pri „trestnom obvinení“. ESĽP vylúčil z pôsobnosti čl. 6 Dohovoru daňové spory s výnimkou prípadov, kedy je v rámci týchto sporov ukladaná pokuta majúca trestnoprávny charakter.

Protokol č. 7 Článok 2 Protokolu 7 garantuje právo každého, koho súd uzná vinným z trestného činu dať preskúmať výrok o vine a treste súdom vyššieho stupňa. V prípade menej závažných trestných činov sú podľa odseku 2 tohto článku prípustné výnimky. Tretí článok upravuje otázku odškodnenia za nezákonné odsúdenie v prípade, že došlo k justičnému omylu, v dôsledku ktorého bol konečný rozsudok v trestnej veci zrušený, alebo ak bola osobe udelená milosť. Naplnená musí byť aj podmienka, že k včasnému odhaleniu neznámej skutočnosti nedošlo úplne alebo čiastočne vinou tejto osoby. Procesnou podmienkou k tomu, aby sa ESĽP mohol sťažnosťou na porušenie tohto článku zaoberať je ako u všetkých ostatných sťažnostiach, vyčerpanie vnútroštátnych právnych prostriedkov nápravy. A posledný článok 4 Protokolu č. 7 zaručuje právo každého nebyť opakovane súdený alebo trestaný t. j. trestno-procesná zásada ne bis in idem.

Charta základných práv Európskej únie16 Charta je aktom sui generis, heterogénny akt, ktorý existuje v nejednotnej forme, je prijímaný rôznymi orgánmi a rôznym postupom s odlišnou povahou. Jej text je inšpirovaný ústavami členských štátov, Dohovorom a právom ES/EÚ, t. j. predstavuje prvý ucelený, systematizovaný a transparentný katalóg práv jednotlivcov na komunitárnej i úniovej úrovni. Charta rieši otázku rozsahu svojej pôsobnosti ako aj vzťahu k právam obsiahnutým v Dohovore17. Najpodstatnejší článok je článok 51 (alebo článok II-112), podľa ktorého sú ustanovenia Charty určené inštitúciam a orgánom ES/EÚ, členským štátom a ich orgánom, ak uplatňujú európske právo, ak ide o národné záležitosti, členské štáty ňou nie sú viazané. Hoci je Charta nezáväzná, odkazy na jej ustanovenia sú pomerne časté u generálnych advokátov, podľa ktorých je Charta vyspelý dokument ochrany ľudských práv a teda plní úlohu doplnkového prameňa. Odkazom na Chartu sa vo svojich rozhodnutiach nevyhýba ani SPS, kde sa najčastejšie odkazuje na ustanovenia čl. 47 až 50 (Hlava VI Spravodlivosť). SPS síce prijíma Chartu ako zdroj ochrany základných práv vrátane práva na spravodlivý proces, ale nechce pokračovať ďalej skôr, ako nezaujme obdobný postoj ESD. V prípade riešenia otázky budúceho postavenia Charty môžu nastať tri možné situácie: 1. Charta bude prehlásená za právne záväzný dokument, 2. ESD svojou judikatúrou Chartu nepriamo inkorporuje, Charta základných práv európskej únie bola slávnostne vyhlásená 7. decembra 2000 počas konania Midzinárodnej konferenice v Nice,

16

Dostupné na internete: 17

Hlava VII: Všeobecné ustanovenia upravujúce výklad uplatňovania Charty


168

3. Charta zostane ako právne nezáväzný dokument aj naďalej a ES pristúpi k Dohovoru ako zmluvná strana. Ďalšou dôležitou otázkou bude vymedzenie právomocou ESĽP vo vzťahu k sťažnostiam voči ES/EÚ, aby nedošlo k neúmernému preťaženiu ESĽP, otázka zastúpenia ES/EÚ v Rade Európy. Prístup ES k Dohovoru by znamenal zapojenie inštitucionálne i právne odlišného systému ľudských práv. Obojstranné prepojenie by viedlo k veľkej zmene filozofie Dohovoru nakoľko by ju Spoločenstvo aplikovalo čisto z komunitárneho hľadiska. Na druhej strane prehlásením Charty za právne záväzný dokument by došlo k vytvoreniu úniového štandardu základných práv, ktoré nebudú môcť štáty prekročiť a vybuduje sa systém, ktorý na úrovni ES/EÚ bude účinne zaisťovať ľudské práva. Dá sa očakávať, že záväznosťou Charty sa ESD začne správať ako „súd pre ľudské práva“, čím sa vplyv ESĽP značne oslabí, najmä v krajinách ES/EÚ. ESD by tak pravdepodobne dával prednosť komunitárnemu textu a Charta by tak nahradila v jeho judikatúre prevládajúci vplyv Dohovoru. V Európe by tak vznikli dva súbežné systémy. Z pohľadu práva na spravodlivý proces, však nie je rozhodujúce, ktorou cestou sa ES/EÚ vydá. Úprava obsiahnutá v oboch dokumentoch je porovnateľná a najpodstatnejšie je, že tomuto právu bude poskytovaná ochrana súdnych orgánov ES/EÚ za každých okolností.

Dohovor Európsky Doho vor a Charta EÚ Obidva dokumenty zaoberajúce sa aj problematikou práva na spravodlivý proces boli vypracované v 20. storočí. V roku 1950 to bol Dohovor a o päťdesiat rokov neskôr, v roku 2000 Charta. Dohovor je právne záväzný pre všetky signatárske štáty, má ale subsidiárnu povahu, t. j. možno ho aplikovať len po vyčerpaní všetkých vnútroštátnych opravných prostriedkov. Na jeho dodržiavanie dohliada ESĽP. Charta nie je právne záväzná, je však nesmierne dôležitá, odkazy na jej ustanovenia sa v praxi využívajú najmä u generálnych advokátov, na SPS, na rozdiel od ESD, ktorý sa takémuto „počinu“ doteraz zdráha, pretože by sa tak zaistila záväznosť i Charty. Vzájomný vzťah Dohovoru a Charty je ustanovený v čl. 6 ods. 2 ZEU aj v čl. 52 ods. 3 a čl. 53 Charty. Právne záväzný čl. 6 ods. 2 ZEU odkazuje na práva zaručené Dohovorom bez odkazu na Chartu, čl. 52 právne nezáväznej Charty stanovuje rovnosť práv v oboch dokumentoch tým, že zabraňuje poskytovaniu rozsiahlejšej ochrane právom Spoločenstva. Pri tvorbe Charty sa jej tvorcovia do veľkej miery nechali inšpirovať Dohovorom, t. j. aj pri kapitole VI., ktorá hovorí o spravodlivosti. Vo vzťahu k Dohovoru hovoríme o tzv. „zrkadlových ustanoveniach“, no nájdu sa aj rozdiely. Tak napríklad články 47 až 50 Charty priamo vychádzajú z čl. 6 až 13 Dohovoru, čl. 2 až 4 Protokolu č. 7 k Dohovoru. Zásadný rozdiel je v prvej vete čl. 6 ods. 1 a čl. 47. Jedná sa o vymedzenie okruhu adresátov. Kým čl. 6 Dohovoru garantuje právo na spravodlivý proces každému jednotlivcovi bez rozdielu, v doslovnom výklade čl. 47 Charty vyplýva, že právo na spravodlivý proces je garantované len tomu, koho práva a slobody zaručené právom Únie boli porušené, t. j. nevzťahovalo by sa však na osoby bez štatútu rezidentov – zužovala by okruh subjektov, ktorým sa právo na spravodlivý proces garantuje. Na druhý


169

pohľad v čl. 47 slovo „každý“ a v druhej časti vety „za podmienok stanovených týmto článkom“ navodzuje skôr dojem, že ide o nedostatok precíznosti vo formulácii ako úmysel vylúčiť z toho práva občanov tretích krajín – nerezidentov. Ďalší rozdiel je predmet konania. Podľa čl. 6 Dohovoru, predmetom konania sa môže stať občianske práva a záväzky a oprávnenosť akéhokoľvek trestného obvinenia. Naproti tomu v Charte (v kapitole VI) žiadne takéto obmedzenia nenájdeme. Charta tak neobmedzuje právo na prístup k súdu len v civilných a trestných veciach ako Dohovor. Ďalšia odlišnosť v tejto veci spočíva aj vo vymedzení orgánov, ktoré sú oprávnené vec prejednať a rozhodnúť. Charta hovorí o súde, kým Dohovor o tribunáli. Z tohto vyplýva, že podľa Dohovoru sa osoba nemusí vždy domáhať ochrany svojich práv len pred orgánom súdneho tipu, ale ako vyplýva z čl. 6 a judikatúry ESĽP, aj pred iným orgánom, ktorý spĺňa požiadavky nezávislosti a nestrannosti. Čl. 47 zaručuje právo na bezplatnú právnu pomoc osobám, ktoré nedisponujú dostatočnými finančnými prostriedkami. Takéto ustanovenie v ESĽP výslovne nenájdeme, avšak v judikatúre sa spomína, že bez možnosti poskytnutia právnej pomoci by v určitých prípadoch nemohla byť zaistená spravodlivosť, pretože dotknutá osoba nedisponuje dostatočnými finančnými prostriedkami, aby sa vo svojej veci, mohla obrátiť na súd. Článok 48 Charty má rovnaký význam a obsah ako právo garantované Dohovorom, úprava je zhodná. Článok 49 Charty taktiež korešponduje s úpravou obsiahnutou v čl. 7 Dohovoru, jediným drobným rozdielom v texte je slovo „civilizovaný“, avšak zmysel sa nemení. Rozdiel môžeme nájsť v ustanovení čl. 50 Charty a čl. 4 Protokolu 7 k Dohovoru. Tieto články sa týkajú zásady ne bis in idem. Rozdiel spočíva v teritoriálnom uplatnení, podľa Dohovoru sa tento princíp uplatňuje v rámci jurisdikcie jedného štátu, kým podľa Charty je aplikácia rozšírená na územie celej Únie, teda na všetky členské štáty. Z pohľadu odbornej verejnosti je úprave práva na spravodlivý proces v Charte vyčítané, že neobsahuje ustanovenie o náhrade škody v prípade nezákonného odsúdenia, ktoré je upravené v čl. 3 Protokolu 7 k Dohovoru.

Pomer k európskemu právu Keďže Dohovor nie je na úniovej úrovni záväzný, ES nie sú zmluvnou stranou Dohovoru, má však osobitné postavenie vyjadrené v čl. 6 ZEU, ktorý sa chápe ako zmluvná väzby ES/EÚ k Dohovoru, ktorú ESD využíva pri svojej rozhodovacej činnosti ako doplnkový prameň práva, ktorého použitie závisí len na rozhodnutí ESD. Vynútiteľnosť práva na spravodlivý proces podľa Dohovoru pred orgánmi ES/EÚ neexistuje, závisí len na orgáne ES/EÚ rovnako ako aj pred ESĽP domáhať sa ochrany pred nespravodlivým postupom orgánu ES/EÚ. Z historického hľadiska ESD vytváral si svoj vlastný postoj voči základným ľudským právom, t. j. aj voči právu na spravodlivý proces od úplne odmietavého postoja až po dnešný relatívne uspokojivý stav. V počiatkoch ESD dbal silne na písané komunitárne právo, no vzhľadom na to, že chýbala úprava základných ľudských práv v základných zmluvách, to znamenalo, ako keby na jeho úrovni neexistovali. Ďalší posun vo vzťahu Dohovoru a ES/EÚ sa črtal v 90. tých rokoch minulého storočia, kedy ES intenzívne zvažovalo pristúpenie k Dohovoru.


170

Z posudku, ktorý si dal vypracovať ESD však vyplynulo, že takéto pristúpenie nie je možné. Na to, aby sa táto otázka mohla opätovne otvoriť bude nutná revízia zakladateľských zmlúv, kde by došlo k presunu právomocí zo strany štátov na Spoločenstvo. Aj samotný Dohovor o takejto možnosti pristúpenia neuvažoval. Zmenu mal priniesť až Protokol 14 k Dohovoru. Čl. 1718 Protokolu 14 pripája nový odsek k čl. 59 Dohovoru, v ktorom je vyjadrená eventualita pristúpenia ES k Dohovoru ako signatár. Pristúpenie sa realizuje formou ďalšieho protokolu, t. j. na jeho platnosť je nutná ratifikácia všetkými signatármi Dohovoru a až tým následne dôjde k revízii súčasne platného Protokolu č. 11.

Európske mechanizmy ochrany práva na spravodlivý proces a ich vzájomný Európsky súd pre ľudské práva Dohovor sa organizácií a konaním pred ESĽP zaoberá v II. Hlave, čl. 19 až 51. Koná len na základe iniciatívy, oznámenia zmluvnej strany za údajné porušenie ustanovení Dohovoru zo strany inej zmluvnej strany, alebo na základe individuálnych sťažností. Podať podnet súdu na začatie súdneho konania je právom na prístup k súdu a t.j. realizáciou práva na spravodlivý proces. Subjekty oprávnené podať sťažnosť sú vyjadrené v čl. 34 Dohovoru. Zásadnou požiadavkou na rozhodujúci orgán (ESĽP) je nezávislosť, nestrannosť a zriadenie na základe zákona (v prípade ESĽP je to Dohovor, Protokol č. 11). Nezávislosť a nestrannosť garantujú sudcovia vystupujúci ako súkromné osoby, ktoré neprijímajú žiadne pokyny alebo nesmú byť nijakým spôsobom ovplyvňované zo strany štátnych autorít, nesmú vykonávať činnosti nezlúčiteľné s ich nezávislosťou a nestrannosťou počas ich šesť ročného funkčného obdobia.

Európsky súdny dvor a Súd prvého stupňa Základ úpravy ESD a SPS je obsiahnutý v čl. 220 až 245 ZES a nadväzujúci Protokol o štatúte ESD a rokovacie poriadky oboch súdov. V konaní pred ESD musia byť fyzické a právnické osoby povinne zastúpené advokátom. Na základe žiadosti ESD poskytuje bezplatnú právnu pomoc. ESD rozhoduje prípady priamych žalôb (žaloby na neplatnosť aktu Spoločenstva podľa čl. 230 ZES, žaloby na nečinnosť podľa čl. 232 ZES, žaloby na náhradu škody podľa 235 ZES), nepriame žaloby (žaloby neaplikovateľnosť aktu podľa čl. 241 ZES. ESD rozhoduje aj o opravných prostriedkoch vo veciach rozhodnutia SPS, v merite veci sú neprípustné. Taktiež aj v tomto prípade z pohľadu práva na spravodlivý proces musí byť orgán nezávislý, nestranný a zriadený na základe zákona. ESD bol zriadený na základe štatútu, ktorý je súčasťou primárneho („ústavného“) práva, nezávislosť a nestrannosť je zaisťovaná sudcami, generálnymi advokátmi, ktorí sudcom napomáhajú (čl. 222 ZES). Významným 18

Článok 17 Protokolu 17 k Dohovoru

Článok 59 dohovoru sa mení a dopĺňa takto: 1. Vkladá sa nový odsek 2, ktorý znie: "2. Európska únia môže pristúpiť k tomuto dohovoru." 2. Doterajší odsek 2 sa označuje ako odsek 3, doterajší odsek 3 ako odsek 4 a doterajší odsek 4 ako odsek 5.


171

článkom je čl. 18 štatútu, podľa ktorého sa ani sudca ani generálny advokát nemôže zúčastniť rozhodovania vo veci, v ktorej predtým vystupoval ako zmocnenec, poradca, advokát alebo ako člen súdu či člen vyšetrovacej komisie alebo akomkoľvek obdobnom postavení. Aj na SPS sa môžu obracať jednotlivci v rovnakých prípadoch ako pri ESD. Sudcovia musia spĺňať rovnaké podmienky ako sudcovia ESD, t. j. nezávislosť a nestrannosť, avšak tu nepôsobia generálni advokáti

Vzájomný vzťah Rada Európy a Európske spoločenstvo, obe tieto integračné zoskupenia majú odlišné zakladajúce dokumenty, ciele činnosti a orgány. Spoločnú majú tzv. základňu, čo je spôsobené tým, že všetci členovia ES/EÚ sú členmi Rady Európy, u niektorých členov tak vzniká povinnosť dvojitej lojality, čo neznamená zásadný problém. Ich vzájomný vzťah môže nastoliť jednotlivé situácie: 1. oddelený vývoj oboch štandardov ochrany práva na spravodlivý proces 2. procesná „bitka“ o silnejšie postavenie vo vzájomnom vzťahu 3. vzájomné obohacovanie tvorbou judikatúry 4. pristúpením ES k Dohovoru, t. j. podrobenie rozhodnutí ESD kontrole súdneho orgánu inej medzinárodnej organizácie – ESĽP Vzájomná koexistencia oboch súdnych systémov nie je ani kritická, ale ani ideálna. Od konca osemdesiatych rokov sa začali doručovať pred ESĽP prvé sťažnosti na porušenie Dohovoru zo strany orgánov ES/EÚ, ktoré ESĽP odmietalo ako neprípustné s odôvodnením, že ES/EÚ nie je zmluvnou stranou Dohovoru a tak nemôžu namietať jeho porušenie. Až v deväťdesiatych rokoch sa pred ESĽP (EKĽP) dostala sťažnosť subjektu, ktorý sa neúspešne domáhal nápravy pred vnútroštátnymi súdmi i ESD, v ktorej sa namietalo porušenie čl. 6 Dohovoru. Sťažnosť však nebola prijatá, pretože EKĽP by ju preskúmala len v prípade, že by nebola tomuto právu poskytovaná ochrana porovnateľná s úrovňou ochrany podľa Dohovoru. V dnešnej dobre je ESĽP schopný zaoberať sa sťažnosťami, ktorých predmetom je porušenie Dohovoru na základe aktov ES/EÚ. Tento záver vyplýva z rozhodnutia vo veci Matthews19, kde ESĽP skonštatoval, že má právomoc rozhodovať o porušení Dohovoru aktmi sekundárneho práva v prípade, že jednotlivec nemal možnosť dovolať sa súdnej ochrany v rámci ES/EÚ. Neúspešná strana pred ESD sa môže obrátiť na ESĽP a naopak. Je dôležité poznamenať, že pôsobnosť ESĽP sa vzťahuje len na otázky porušenia práv zaručených Dohovorom, kým právomoci ESD sú rozsiahlejšie, preto v praxi nenastane mnoho prípadov, ktoré by prejednával ESD a ESĽP by o nich už raz rozhodol. Je zrejmé, že ESD by rešpektoval rozhodnutie ESĽP.

Záver Právo na spravodlivý proces je bezo sporu základným pilierom modernej justície. Dáva možnosť predložiť vec k rozhodnutiu nezávislému a nestrannému súdu vo verejnom a spravodlivom konaní. V súčasnosti je ochrana práva na spravodlivý proces na európskom kontinente miltidimenzionálna. Cieľom článku je Dostupné na internete:

19


172

porovnať úpravu práva na spravodlivý proces v Dohovore, Charte i vo vnútroštátnom právnom poriadku SR, vyvodiť záver, aký význam majú tieto dokumenty v oblasti úniového práva a ako sa k celej problematike stavajú najvýznamnejšie súdne tribunály v Európe – ESĽP, ESD a SPS.

Zoznam použitej literatúry 1. Zákon č. 460/1992 Zb. Ústava Slovenskej republiky 2. Zákon č. 300/2005 Z. z. Trestný zákon 3. Zákon č. 301/2005 Z. z. Trestný poriadok 4. Charta základných práv Únie, Úradný vestník Európskej únie C310/41 5. Európsky dohovor o ľudských právach v znení protokolu č. 11 6. Protokol č. 7 k Dohovoru o ochrane ľudských práv a základných slobôd v znení protokolu č. 11 7. Protokol č. 14 k Dohovoru o ochrane ľudských práv a základných slobôd, ktorým sa mení a dopĺňa kontrolný systém dohovoru 8. Čapek, J.: Evropský soud a evropská komisie pro lidská práva: přehled judikatury a nejzávažnejších případů. Praha: Linde Praha a.s., 1995. 9. Kmec, J.: Evropské trestní právo, Praha: Beckova edice právní instituty 2006. 10. Ministerstvo spravodlivosti SR: Justičná revue, časopis pre právnu prax, Judikatúra európskeho súdu pre ľudské práva, Bratislava: MS SR, ročník 59, 4/2007, 6-7/2007 príloha. 11. Ministerstvo spravodlivosti SR: Justičná revue, časopis pre právnu prax, Judikatúra súdov SR Trestné právo, Bratislava: MS SR, ročník 59, 5/2007 príloha. Resumé Úvod je venovaný všeobecnému, základnému vymedzeniu pojmu spravodlivý proces a jeho jednotlivým čiastkovým garanciám z teoretického hľadiska. Ďalšia časť sa zaoberá jednotlivými prameňmi, na vnútroštátnej, úniovej a medzinárodnej úrovni, v ktorých nachádzame úpravu práva na spravodlivý proces. Následne sú podrobnejšie rozoberané právne vymedzenia spravodlivého procesu v Dohovore a Charte, ich vzájomný vzťah a pomer týchto dokumentov k ES/EÚ. Na záver sa autor zaoberá procesnými ustanoveniami tribunálov poskytujúcich ochranu spravodlivému procesu – ESĽP, ESD a SPS.

Introduction is dedicated to general and basic theoretical describe of a fair trial and its particular guaranties. Following part deals with particular sources on internal, union and international level of right to a fair trial. Legal definitions of the right to a fair trial in the European Convention on Human Rights and in the Charter of fundamental rights of the European Union and their mutual relation are analyzed in more detail. At the end author deals with procedural legal definitions of the tribunals guaranteeing protection of right to a fair trial – European Court of Human Rights, European Court of Justice and Court of First Instance.


173

PROCESNÉ ASPEKTY NÚTENEJ REALIZÁCIE ZÁLOŽNÉHO PRÁVA V SLOVENSKEJ REPUBLIKE

Procedural Aspects of of Forced Realisation Realisation of Lien in the Slovak Republic Peter Molnár1 Recenzenti Prof. JUDr. Peter Vojčík, CSc., katedra občianskeho práva, Právnická fakulta Univerzity Pavla Jozefa Šafárika v Košiciach. JUDr. Renáta Šínová, Ph.D., katedra občanského práva a pracovního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Kľúčové slová: Záložné právo - záloh - exekúcia - možnosť vykonania exekúcie na záloh - súhlas záložného veriteľa - právo na súdnu a inú právnu ochranu - doktrína Ústavného súdu SR.

Úvodné pozn poznámky ámky Kvalitu právneho vzťahu v nadväznosti na kvalitu právnej normy ovplyvňuje aj (ne)použitie dispozitívnych ustanovení právnej normy účastníkmi právneho vzťahu pri konštituovaní právneho vzťahu, a teda pri vytváraní jeho obsahu, či už voľbou obsahu právneho vzťahu, alebo využitím zabezpečovacích inštitútov (hmotnoprávna prevencia). Za jeden z najvýznamnejších zabezpečovacích prostriedkov považujeme práve záložné právo. Hmotnoprávny vzťah, v ktorom si účastníci vzťahu plnia svoje právne povinnosti a ich práva nie sú ohrozované (ohrozením práva rozumieme také správanie subjektu alebo taký stav, na základe ktorého dôjde, alebo dôvodne možno predpokladať, že môže dôjsť, k porušeniu práva) 2 ani porušované, si „vystačí“ bez práva procesného. Pre prípad ohrozenia alebo porušenia práva účastníka právneho vzťahu garantuje Ústava Slovenskej republiky (články 46 až 51 Ústavy SR, najmä však článok 46 ods. 1),3 ale aj Dohovor o ochrane ľudských práv a základných slobôd (článok 6) 4 každému subjektu právo na súdnu a inú právnu ochranu, ktoré je na1 JUDr. Peter Molnár, katedra občianskeho práva, Právnická fakulta Univerzity Pavla Jozefa Šafárika v Košiciach 2

Vojčík, P. et al.: Občiansky zákonník. Stručný komentár. Bratislava, Iura Edition 2008, s. 37

„Každý sa môže domáhať zákonom ustanoveným postupom svojho práva na nezávislom a nestrannom súde a v prípadoch ustanovených zákonom na inom orgáne Slovenskej republiky.“

3

4 „Každý má právo na to, aby jeho záležitosť bola spravodlivo, verejne a v primeranej lehote prejednaná nezávislým a nestranným súdom zriadeným zákonom, ktorý rozhodne o jeho občianskych právach alebo záväzkoch alebo o oprávnenosti akéhokoľvek trestného obvinenia proti nemu. Rozsudok musí byť vyhlásený verejne, ale tlač a verejnosť môžu byť vylúčené buď po dobu celého, alebo časti procesu v záujme mravnosti, verejného poriadku alebo národnej bezpečnosti v demokratickej spoločnosti, alebo keď to vyžadujú záujmy maloletých alebo ochrana súkromného života účastníkov, alebo v rozsahu považovanom súdom za úplne nevyhnutný, pokiaľ by, vzhľadom na osobitné okolnosti, verejnosť konania mohla byť na ujmu spoločnosti.“


174

zývané tiež právom na spravodlivý proces. 5 Právo na spravodlivý proces je samostatné subjektívne verejné právo voči štátu na poskytnutie právnej ochrany v procese, ktorý maximálne garantuje spravodlivý výsledok, nie však výsledok priaznivý. 6 Pre naplnenie tohto základného práva musí štát konštituovať postupy na dosiahnutie ochrany práva a garantovať ich riadne fungovanie. Realizácia záložného práva je možná aj bez použitia noriem procesného práva. Keďže predmetom tohto príspevku je realizácia záložného práva tými spôsobmi, ktoré „používajú“ aj normy civilného procesu, zaoberáme sa v ďalšom bližšie len nimi.

Možné spôsoby realizácie záložného práva Ak nie je zabezpečená pohľadávka riadne a včas splnená, môže záložný veriteľ začať výkon svojho záložného práva (§ 151j ods. 1 OZ). Záložné právo možno realizovať spôsobmi, taxatívne uvedenými v ust. § 151 ods. 1 zákona č. 40/1964 Zb. Občiansky zákonník v znení neskorších predpisov (ďalej aj „OZ“): 1. spôsob určený v zmluve; 2. predaj zálohu na dražbe podľa zákona č. 527/2002 Z.z. o dobrovoľných dražbách v znení neskorších predpisov; a 3. domáhanie sa predaja podľa Exekučného poriadku, to všetko za predpokladu, že Občiansky zákonník alebo osobitný predpis neustanovuje inak (napríklad § 53b zákona č. zákon č. 566/2001 Z.z. o cenných papieroch a investičných službách v znení neskorších predpisov (ďalej aj „ZCP“). Tento výpočet na prvý pohľad dáva záložnému veriteľovi skutočne viac možností výkonu záložného práva. Spôsob určený v zmluve o zriadení záložného práva môže byť akýkoľvek spôsob, neodporujúci zákonu, alebo zákon neobchádzajúci, teda aj priamy predaj, na realizáciu ktorého bude oprávnený priamo záložný veriteľ, alebo iná splnomocnená osoba. Pre ochranu záložcu je v záložnej zmluve vhodné dohodnúť minimálne štandardy ochrany záujmov záložcu (najmä napr. minimálnu cenu, za ktorú sa má záloh predať). Realizujúci záložný veriteľ nesmie poškodzovať ani záujmy ostatných záložných veriteľov (napríklad priamym predajom zálohu hlboko pod cenu, čím bude znemožnené uspokojenie záložných veriteľov s poradím nasledujúcim po realizujúcom záložnom veriteľovi, pozri aj § 151m ods. 8 OZ). Procesné aspekty realizácie záložného práva (v zmysle civilného procesu) možno v platnej právnej úprave skúmať jedine v konaní podľa zákona č. 233/1995 Z.z. o súdnych exekútoroch a exekučnej činnosti (Exekučný poriadok) v znení neskorších predpisov (ďalej aj „EP“).

Domáhanie sa predaja podľa ustanovení exekučného poriadku Domáhaním sa predaja zálohu postupom podľa Exekučného poriadku je treba rozumieť iniciovanie exekučného konania proti záložcovi (ktorý, samozrejme, môže byť buď priamym dlžníkom, alebo osobou odlišnou od dlžníka), predmetom ktorého bude predaj presne identifikovanej časti majetku záložcu – zálohu. Predmetom exekúcie teda nebude, a ani nemôže byť, iný majetok povinného. Keďže takéto exekučné konanie je iniciované na základe dohody záložného veri-

5

Winterová, A. et al.: Civilní právo procesní. Čtvrté vydání. Praha, Linde 2006, s. 214

6

Idem, s. 214


175

teľa a záložcu o spôsobe výkonu záložného práva, možno ho nazvať dobrovoľnou exekúciou. Je treba konštatovať, že tento spôsob realizácie záložného práva nie je bez ďalšieho možné vykonať tak, ako to predpokladá Občiansky zákonník. Exekučný poriadok reaguje na ust. § 151j ods. 1 OZ v dvoch svojich ustanoveniach: § 57 ods. 1 písm. j), podľa ktorého je jedným z dôvodov na zastavenie exekúcie predajom zálohu skutočnosť, že zaniklo záložné právo a oprávnený bol záložným veriteľom (táto predpokladaná situácia prichádza do úvahy vtedy, ak povinný, čiže záložca je osobou odlišnou od dlžníka; v prípade zániku záložného práva takto bývalý záložný veriteľ stráca akékoľvek právo smerujúce k predmetu exekúcie a ostatný majetok povinného, samozrejme, predmetom exekúcie nie je) a v § 61a ods. 3, podľa ktorého sa na exekúciu predajom zálohu primerane použijú ustanovenia o exekúcii predajom hnuteľných vecí, nehnuteľností alebo cenných papierov podľa povahy zálohu. Zákonodarca však opomenul dôležitú skutočnosť – vykonanie akejkoľvek exekúcie, a teda aj exekúcie predajom zálohu tak, ako ho predpokladajú citované ustanovenia, je podmienené existenciou spôsobilého exekučného titulu. Podľa platného znenia ust. § 41 EP, ktorý obsahuje taxatívny výpočet exekučných titulov, záložná zmluva spôsobilým exekučným titulom nie je. Dohoda, ktorej súdnu exekúciu pripúšťa zákon, bola súčasťou výpočtu exekučných titulov, avšak len do 31. augusta 2005. Ani pri ostatných spôsoboch zriadenia záložného práva nemožno naplniť požiadavku spôsobilého exekučného titulu.7 Preto musíme konštatovať, že de lege lata záložný veriteľ môže realizovať záložné právo domáhaním sa predaja zálohu prostredníctvom súdneho exekútora jedine za predpokladu, že získa exekučný titul. Ak je záložca dlžníkom, môže záložný veriteľ získať exekučný titul na peňažné plnenie. Ak je však záložca osobou odlišnou od dlžníka, záložnému veriteľovi ostáva, podľa nášho názoru, žaloba voči záložcovi na peňažné plnenie zabezpečenej pohľadávky s tým, že žalobca je oprávnený uspokojiť sa jedine predajom zálohu. Žaloba na strpenie predaja zálohu by totiž smerovala k exekučnému titulu na nepeňažné plnenie, na základe ktorého by súdny exekútor nemohol vykonať exekúciu predajom zálohu (išlo by o exekučný titul na nepeňažné plnenie podľa § 192 EP). De lege ferenda preto bude vhodné, aby bol výpočet exekučných titulov v ust. § 41 EP rozšírený o listiny, na základe ktorých bolo zriadené záložné právo, a to tak, že budú výslovne charakterizované ako exekučné tituly na vykonanie exekúcie predajom zálohu.

7 Osvedčenie o dedičstve alebo uznesenie dedičského súdu, ktorými sa schvaľuje dohoda dedičov o vyporiadaní dedičstva (konkrétne výrok o zriadení záložného práva), exekučný príkaz súdneho exekútora na vykonanie exekúcie zriadením exekučného záložného práva, rozhodnutie správneho orgánu o zriadení záložného práva, alebo zákonné ustanovenie, na základe ktorého sa zriaďuje záložné právo, nie sú v žiadnom prípade exekučnými titulmi. Prípadná exekúcia v týchto prípadoch prebieha na podklade exekučného titulu na peňažné plnenie (výrok dedičského rozhodnutia o povinnosti dediča plniť ostatným dedičom; exekučný titul, na základe ktorého prebieha exekučné konanie, v ktorom bolo zriadené exekučné záložné právo; rozhodnutie správneho orgánu o povinnosti zaplatiť peňažnú sumu – napr. platobný výmer, výkaz nedoplatkov; súdne rozhodnutie smerujúce voči vlastníkovi bytu, deklarujúce jeho povinnosť uhradiť dlžné sumy, na ktoré sa vzťahuje zákonné záložné právo podľa § 15 zákona č. 182/1993 Z.z.). Exekučné konanie teda neprebieha na podklade listiny, ktorou (na základe ktorej) bolo zriadené záložné právo, ani na základe samotného zákonného ustanovenia.


176

Predaj záložným právom zaťaženého majetku povinného v priebehu exekučného konaania kon Tento postup je potrebné odlíšiť od domáhania sa predaja zálohu tak, ako bol charakterizovaný vyššie (v rámci tzv. dobrovoľnej exekúcie). Pri štandardnom exekučnom konaní môže byť predmetom exekúcie (teda exekúcii podlieha) celý majetok povinného, okrem tej jeho časti, ktorá je podľa zákona z exekúcie vylúčená. Na majetku (resp. na časť majetku, na určitú vec, alebo právo) povinného však môže byť zriadené záložné právo, a to buď na zabezpečenie vymáhanej pohľadávky, alebo inej pohľadávky. V prípade, že majetok povinného je zaťažený záložným právom, je možné exekúciu na tento majetok viesť len za alternatívneho splnenia predpokladov, uvedených v § 151h ods. 6 OZ, resp. § 61a ods. 2 EP, t.j. len ak je oprávnený záložným veriteľom, alebo ak záložný veriteľ s exekúciou súhlasí. Ak ani jedna z týchto podmienok nebude splnená, exekúciu na takto zaťažený majetok povinného nie je možné vykonať, a teda takýto majetok povinného je voči exekúcii imúnny. Táto právna úprava je podľa zákonodarcu prejavom zvýšenej ochrany záložného veriteľa, v ktorého prospech je majetok dlžníka (povinného) založený. S touto koncepciou nemožno celkom súhlasiť. Účelom záložného práva predsa nie je znemožnenie jeho realizácie iným (ďalším) záložným veriteľom, ale zvýhodnenie pri realizácii, a hlavne, pri rozvrhu výťažku. Pre porovnanie, v hmotnoprávnej úprave je tiež riešená otázka začatia realizácie záložného práva na záloh, ktorý už je zaťažený skorším záložným právom (§ 151ma OZ), avšak silnejšie postavenie prednostného záložného veriteľa 8 sa prejaví v tom, že môže realizujúceho záložného veriteľa „zastaviť“ z dôvodu, že hodlá sám realizovať svoje záložné právo. V prípade neudelenia súhlasu na vykonanie exekúcie zálohu existujúcim záložným veriteľom je predsa len možné vykonať procesné úkony smerujúce k predaju majetku povinného, a to postupom uvedeným v ďalšom bode príspevku, avšak de lege lata je to možné len pri nehnuteľnostiach.

Zriadenie exekučného záložného práva na nehnuteľnosti povinného Exekútor môže v priebehu exekučného konania na výslovný návrh oprávneného zriadiť exekučné záložné právo na nehnuteľnosti vo vlastníctve povinného. Zriadenie exekučného záložného práva na nehnuteľnosti povinného nie je možné považovať za spôsob vykonania exekúcie v pravom zmysle slova, a to z dvoch dôvodov: týmto úkonom exekútora sa nedosahuje výťažok na uspokojenie vymáhanej pohľadávky oprávneného (má len zabezpečovaciu funkciu) a Exekučný poriadok zriadenie exekučného záložného práva ako spôsob vykonania exekúcie ani neuvádza (taxatívny výpočet spôsobov vykonania exekúcie je uvedený v § 63 EP). Na zriadenie exekučného záložného práva na nehnuteľnosti povinného sa preto podľa nášho názoru nevzťahuje režim § 151h ods. 6 OZ. Touto činnosťou exekútora sa záložné právo nerealizuje, ale zriaďuje. Občiansky zákonník na 8 Tu pod prednostným záložným veriteľom rozumieme nielen prvého záložného veriteľa, ale aj ktoréhokoľvek ďalšieho záložného veriteľa so skorším poradím záložného práva v porovnaní so záložným veriteľom, ktorý začal realizovať svoje záložné právo.


177

vznik ďalšieho záložného práva nevyžaduje súhlas existujúceho záložného veriteľa. Zmyslom uvedeného ustanovenia je ochrana záložného veriteľa, avšak pri realizácii záložného práva záložným veriteľom, nie pri jeho zriadení. Vzťah § 151h ods. 6 OZ k zriadeniu exekučného záložného práva nie je riešený expressis verbis. Podľa nášho názoru úmyslom zákonodarcu nebolo chrániť existujúceho záložného veriteľa tým, že bez jeho súhlasu nebude možné zriadiť na zálohu ďalšie záložné právo. Takýto výklad by porušoval práva tretích osôb (iných veriteľov záložcu, a v danom prípade oprávneného v exekučnom konaní) neprimeraným a neodôvodneným spôsobom, pretože posilnenie právnej pozície tretích osôb by neopodstatnene záviselo od súhlasu záložného veriteľa, ktorého právne postavenie sa však zriadením ďalšieho (za ním nasledujúceho) záložného práva nijako nezmení. Zriadenie ďalšieho (napr. zmluvného) záložného práva na zaťaženej nehnuteľnosti podmienené súhlasom existujúceho záložného veriteľa nie je. Aj keby sa záložca a záložný veriteľ zmluvne dohodli na tom, že záložca nemôže zriadiť ďalšie záložné právo bez súhlasu záložného veriteľa, takáto dohoda by bola voči tretím osobám ex lege neúčinná (§ 151d ods. 6 OZ). Podľa platnej hmotnoprávnej úpravy teda pri zriaďovaní ďalšieho záložného práva (pričom zákon nešpecifikuje spôsob zriaďovania ďalšieho záložného práva) nie je existujúci záložný veriteľ, pokiaľ ide o prípustnosť zriadenia ďalšieho záložného práva, v žiadnom právnom vzťahu s budúcim (v poradí ďalším) záložným veriteľom. Posudzovanie otázky možnosti zriadenia ďalšieho záložného práva preto môže byť podľa hmotnoprávnej úpravy len predmetom právneho vzťahu medzi existujúcim záložným veriteľom a záložcom, bez účinkov voči tretím osobám. Pre prípustnosť zriadenia ďalšieho záložného práva je preto súhlas, alebo nesúhlas existujúceho záložného veriteľa právne irelevantný. Z uvedeného vyvodzujeme, že ani v exekučnom konaní nemôže byť a ani nie je prípustnosť zriadenia exekučného záložného práva podmienená súhlasom existujúcich záložných veriteľov. V opačnom prípade by bol oprávnený, ako už bolo uvedené, neodôvodnene znevýhodnený oproti iným tretím osobám (povinný by mohol zriadiť ľubovoľný počet ďalších zmluvných záložných práv v prospech iných veriteľov bez ohľadu na to, či s tým existujúci záložný veriteľ súhlasí, ale oprávnenému by dosiahnutie zriadenia záložného práva bolo znemožnené, ak by s tým nesúhlasil ktorýkoľvek z existujúcich záložných veriteľov). Pri prípadnej následnej realizácii záložného práva oprávneným však platí plne režim Občianskeho zákonníka. Podstata ochrany záložného veriteľa podľa Občianskeho zákonníka je v určení jeho postavenia voči záložcovi, jasných pravidiel pre realizáciu záložného práva (a v tomto štádiu spočíva ochrana záložného veriteľa aj v určení jeho postavenia voči ostatným záložným veriteľom), jasných pravidiel pre uspokojovanie záložným právom zabezpečených pohľadávok a jasných pravidiel ďalšieho právneho života záložného práva po prevode alebo prechode zálohu na nadobúdateľa. Z právnej úpravy záložného práva však nevyplýva právo záložného veriteľa brániť vzniku ďalších záložných práv k zálohu. Iným výkladom ustanovenia § 151h ods. 6 OZ by preto nebolo možné naplniť základný účel občianskeho súdneho konania (a teda aj exekučného konania, ako jeho osobitného druhu) – zabezpečenie spravodlivej ochrany práv a oprávnených záujmov účastníkov konania (§ 1 OSP). Nemožno preto súhlasiť s názormi Ústavného súdu SR na otázku ústavnosti ustanovenia § 151h ods. 6 OZ (Nález č.k. PL. ÚS 20/05-35 zo dňa 13. decembra


178

2006) 9 a na otázku aplikácie tohto ustanovenia a ust. § 61a ods. 2 EP (Nález č.k. III. ÚS 20/08-30 zo dňa 23. apríla 2008). 10 Ústavný súd SR síce pripustil čiastočné obmedzenie práva tretích osôb na súdnu a inú právnu ochranu, avšak toto obmedzenie je podľa názoru orgánu ochrany ústavnosti legitímne. Podľa môjho názoru v tomto prípade zásah zákonodarcu do práva ostatných veriteľov záložcu na súdnu ochranu neplní legitímny cieľ. Legitimita zásahu je zdôvodňovaná potrebou zvýšenej ochrany prednostného záložného veriteľa, ktorý má mať najsilnejšie postavenie pri uspokojovaní svojich pohľadávok, a tiež tým, že oprávnený môže exekvovať ostatný majetok povinného, čo má znamenať, že v tomto rozsahu je prístup oprávneného k súdnej ochrane plne zabezpečený a nie je ničím obmedzený. K tejto argumentácii Ústavného súdu je treba konštatovať, že prednostný záložný veriteľ má najsilnejšie postavenie pri uspokojovaní svojej pohľadávky bez ohľadu na ustanovenie § 151h ods. 6 OZ, a bez tohto ustanovenia by sa jeho postavenie pri uspokojovaní pohľadávky žiadnym spôsobom nezmenilo. Taktiež argument o neobmedzení práva na súdnu ochranu nad mieru vďaka možnosti viesť exekúciu na ostatný majetok povinného neobstojí, pretože v praxi je v prospech existujúceho záložného veriteľa založený všetok hodnotný majetok dlžníka, a teda možnosť uspokojiť sa z iného majetku povinného spravidla nebýva reálna. V druhom z uvedených rozhodnutí Ústavný súd považuje aj zriadenie exekučného záložného práva na nehnuteľnosti za vedenie exekúcie na záloh, a teda aj zabezpečenie majetku povinného podmieňuje súhlasom záložného veriteľa. K tomu je treba uviesť, že takýto záver je možný skutočne len pri gramatickom výklade uvedeného ustanovenia bez hľadania a nájdenia skutočného zmyslu a významu právnej úpravy , nie však pri výklade logickom. Pre riadnu realizáciu záložného práva vo sfére procesného práva v SR je potrebné rozšíriť exekučné tituly o tituly, na základe ktorých vzniká záložné právo.

Záver So záložnými právami a procesným právom úzko súvisí zriaďovanie záložného práva súdnym exekútorom. Tu je treba (a to napriek odlišnému právnemu názoru Ústavného súdu SR na výklad a aplikáciu ust. § 151h ods. 6 OZ) jednoznačne rozlíšiť zriadenie a vznik záložného práva od jeho výkonu a nediskriminovať exekučné záložné právo potrebou súhlasu existujúceho záložného práva s jeho zriadením. De lege ferenda by bolo vhodné, aby súdny exekútor mohol zriadiť exekučné záložné právo na akomkoľvek majetku povinného.

Zoznam literatúry

Týmto nálezom Ústavný súd SR rozhodol tak, že nevyhovuje návrhu generálneho prokurátora SR na vyslovenie nesúladu ustanovenia § 151h ods. 6 OZ s článkom 46 ods. 1 Ústavy SR

9

Konanie sa začalo na základe ústavnej sťažnosti záložného veriteľa, ktorý tvrdil, že v exekučnom konaní (v ktorom súdny exekútor zriadil exekučné záložné právo na už zaťaženej nehnuteľnosti a neskôr túto nehnuteľnosť predal na exekučnej dražbe) bolo porušené jeho základné právo na súdnu ochranu podľa článku 46 ods. 1 Ústavy rozhodnutím exekučného súdu o schválení príklepu udeleného na dražbe, pretože zriadenie exekučného záložného práva, aj následná dražba nehnuteľnosti boli v rozpore s ust. § 151h ods. 6 OZ. Ústavný súd dal sťažovateľovi za pravdu vyslovením porušenia jeho základného práva a predmetné uznesenie exekučného súdu zrušil.

10


179

Mazák, J.: Exekučný poriadok. Komentár. Tretie vydanie. Bratislava, Iura Edition 2006 Mazák, J. et al.: Základy občianskeho procesného práva. Tretie vydanie. Bratislava, Iura Edition 2007 Vojčík, P. et al.: Občiansky zákonník. Stručný komentár. Bratislava, Iura Edition 2008 Winterová, A. et al.: Civilní právo procesní. Čtvrté vydání. Praha, Linde 2006 Resumé Autor pojednáva o aplikačných problémoch realizácie záložného práva vo sfére procesného práva, t.j. pri exekučnom konaní. Identifikuje základné nedostatky právnej úpravy a navrhuje ich možné riešenia. Poukazuje aj na nevhodnú doktrínu Ústavného súdu SR v týchto otázkach, ktorá obhajuje nelegitímne obmedzenie práva na súdnu a inú právnu ochranu veriteľa, ktorý vystupuje v exekučnom konaní ako oprávnený.

The author deals with the aplication problems of the realisation of lien in the field of procedural law, e.g. execution proceedings. He points basic problems in present legal regulation of the theme and gives suggestions de lege ferenda for legislation. He also focuses on the doctrine of The Constitutional Court of The Slovak republic, related to the theme, which defends illegitimate reduction of the right to judicial protection of the creditor, who is actor during executional proceedings.


180

ZÁKON O STABILIZACI VEŘEJNÝCH ROZPOČTŮ – NOVELA NEBO REREFORMA DAŇOVĚDAŇOVĚ-PRÁVNÍCH NOREM?

The Act of Stabilisation of Public Budgets – Novel or Revision of the Tax Rules of Law Zdenka Papoušková1 Recenzenti Mgr. Michael Kohajda, Ph.D., katedra finančního práva a finanční vědy, Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze. JUDr. Pavel Matoušek, katedra finančního práva, národního hospodářství a ekonomie, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Klíčová slova Novela - daňová reforma - zákon o stabilizaci veřejných rozpočtů - daň.

Úvod Již delší dobu se v daňovém právu setkáváme s instituty jako daňová reforma, reforma veřejných financí apod. Podle mého názoru jde především o politickou záležitost, přičemž ne každý z politiků pravděpodobně zná obsah pojmu reforma. Tento fakt se již projevil v účinném zákoně č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů (dále jen zákon o stabilizaci veřejných rozpočtů), o kterém se hovoří jako o reformě veřejných financí, resp. o daňové reformě. Zda se jedná opravdu o další reformu daňového systému či o „pouhou“ novelu, sice vícero právních odvětví a předpisů, bude možno, podle mého názoru, fundovaně odpovědět po následující analýze.

Novelizace Novelizace je jednou z možných změn právního předpisu. V daňovém právu jsou novelizace velmi časté – za zmínku stojí zejména zákon o daních z příjmů (viz dále), který je novelizován dokonce několikrát do roka. Podle Madarova Slovníku českého práva2 je novelizace legislativní činnost,

která vede k tomu, že pozdější právní předpis a) změní určitou část právního předpisu dřívějšího, tj. změní určitou právní normu v něm obsaženou; b) doplní do dosavadního právního předpisu právní normu, která v něm dosud nebyla; c) zruší (deroguje) některou právní normu obsaženou v dosavadním právním předpisu, aniž zrušil právní předpis celý. V posledním případě jde o derogaci určité právní normy a novelizaci právního předpisu. 1 JUDr. Zdenka Papoušková, Ph.D., katedra finančního práva, národního hospodářství a ekonomie, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. 2

Madar, Z. Slovník českého práva. 1. díl A-O. Praha : LINDE Praha, a.s. 1995, s. 584


181

Podle Knappa3 je novela samostatným právním předpisem, i když je obsahově vázána na právní předpis novelizovaný. Má totiž svou vlastní platnost a svou vlastní účinnost. Ode dne své účinnosti se však její obsah stává obsahem právního předpisu novelizovaného – je do něj inkorporována. Právní předpis najdeme pod původním číslem, avšak již ve změněné podobě. V případě, že takový právní předpis potom citujeme, používáme dovětek „ve znění novely č. XY“, je-li u předpisu novel více, dopíšeme „ve znění pozdějších předpisů (zákonů)“, „ve znění pozdějších novel“, „v platném znění“. Kromě jiných pravidel, která se u novelizací používají, lze konstatovat, že novelizace by se měla přidržet systematiky právního předpisu novelizovaného, nemá být příliš rozsáhlá, nemá zasahovat příliš hluboko do novelizovaného právního předpisu a zejména nemá měnit jeho koncepci. Od novelizace je nutno odlišit zrušení právního předpisu – derogaci4 .

Daňové Daňo vé reformy v ČR Zatímco novel daňových zákonů vyjde každoročně několik, daňové reformy od vzniku samostatného Československého státu a posléze České republiky proběhly pouze tři. Jsou spojeny samozřejmě s určitou situací příslušnou danému především politickému vývoji. Definici pojmu reforma – daňová reforma jsem v žádné mně dostupné publikaci nenašla. Na internetu se dala nalézt pouze jedna definice, a to na dvou místech, nicméně byla naprosto stejná.5 Jak uvádí Jakubský: Daňovou reformou ro-

zumíme zásadní změny daňového systému. Daňovou reformou nejsou tedy pouze dílčí změny některých daní, aniž by se měnil jejich princip, k takovým dílčím změnám dochází každoročně.6 Ve vývoji samostatného státu lze hovořit o daňových reformách v letech: a) 1927 (tato reforma je spojována se jménem prof. K. Engliše – ministra financí ČSR), b) k 1. lednu 1953 a c) k 1. lednu 1993. Hlavními důvody daňové reformy k 1. lednu 1993, kterou byl zaveden současný daňový systém, byly: - dosavadní daňová soustava měla své kořeny v daňové reformě provedené v roce 1953, tedy v plánovité, direktivní ekonomice, s monopolem zahraničního i vnitřního obchodu a se státní regulací cen. Přes všechny změny, které v průběhu let byly provedeny (např. v šedesátých letech a poté po roce 1989) už tento daňový systém nevyhovoval požadavkům tržní ekonomiky, brzdil další rozvoj podnikání, 3

Knapp, V. Teorie práva. 1. vydání. Praha : C.H.Beck. 1995, s. 114

Podle Madara znamená derogace výslovné zrušení právního předpisu právním předpisem stejné nebo vyšší právní síly. Ustanovení, který se ruší právní předpis nebo jeho část se nazývá derogační klau4

zule. Viz http://www.sagit.cz/pages/lexikonheslatxt.asp?cd=157&typ=r&levelid=da_067.htm – ke dni 20. 8. 2008

5

a viz http://www.daneaucetnictvi.com/ekonomicke-pojmy/danova-reforma.htm - ke dni 20. 8. 2008 Jakubský. R. Výklad pojmu daňová reforma. http://www.daneaucetnictvi.com/ekonomickepojmy/danova-reforma.htm - ke dni 20. 8. 2008

6


182

- vzhledem k tomu, že daňový systém nebyl adekvátní rozvoji tržní ekonomiky, umožňoval rozsáhlé daňové úniky, - dosavadní daňový systém nebyl spravedlivý, zejména proto, že v něm byly zakotveny ideologické a politické prvky, - bylo nutno přizpůsobit daňový systém České republiky evropským zvyklostem, ať už z toho důvodu, že dlouhodobým cílem bylo přijetí České republiky do Evropské unie, tak i proto, že zcela odlišný daňový systém, ať již svou strukturou nebo výší zdanění by bránil pohybu kapitálu, zboží i osob. Lze říci, že v současné době – zejména v souvislosti se vstupem ČR do EU – dochází stále ke změnám v daňové soustavě, nicméně mám za to, ačkoliv to tak na první pohled asi nevypadá, nejedná se zatím o další daňovou reformu.

Charakter zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů Podle mého názoru je a asi vždy bude nejvíce novelizovaným právním předpisem zákon o daních z příjmů, který vystupuje pod číslem 586/1992 Sb. a ke kterému bylo od 1. ledna 1993 do dnešního dne vydáno přes 90 novel. Přičemž ve zdaňování příjmů dochází, počínaje rokem 2008 ke zcela zásadním změnám, které co do rozsahu a dopadu nemají obdoby od roku 1993. Tyto změny jsou obsaženy v části první, čl. 1 zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů.7 Co se zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů týče, jeho celková koncepce i předpokládaný způsob přijímání byly podrobeny kritice již v době, kdy vznikal, a to zejména pro své politické pozadí. Z odborného hlediska pak kvůli tomu, kolik právních odvětví, resp. kolik změn právních odvětví, včetně nových zákonů (myšleno zavedení tzv. ekologických daní) v sobě zahrnuje. Již krátce po jeho účinnosti se musel Ústavní soud zabývat několika stížnostmi, které napadly mnoho faktorů tohoto zákona. Podíváme-li se do nálezu Ústavního soudu Pl.ÚS 24/07 – týkajícího se zrušení daňové části zákona, nalezneme mezi argumenty navrhovatelů stížnosti následující, cituji:

Navrhovatelé vytýkají přijatému zákonu závažné legislativní chyby. Zdůrazňují, že zákon není obvyklou novelou nebo právní normou, ale souborem dílčích úprav, představujících jednak novely několika desítek zákonů, jednak úpravy, které by obstály jako samostatné zákony. Jsou jimi např. změny v oblasti právní úpravy daní, včetně zavedení tzv. ekologických daní, právní úpravy téměř všech sociálních systémů, především systému státní sociální podpory, životního a existenčního minima, systému nemocenského pojištění, úpravy platové základny pro stanovení výše platu ústavních činitelů a státních zástupců, zaměstnanosti a právní úpravy veřejného zdravotního pojištění, pojistného na toto zdravotní pojištění, změn působnosti ministerstev aj. Přičemž s výše uvedeným argumentem se Ústavní soud vypořádal takto, cituji:

Ústavní soud se k ústavnosti tzv. „sběrných novel“ vyslovil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/01(Sbírka rozhodnutí, svazek 25, nález č. 14, vyhlášen pod č. 95/2002 Sb.). Konstatoval, že „praxe, kdy jedním zákonem je současně novelizováno několik různých zákonů, je v legislativní praxi relativně častá … tato Hladký, J. Hlavní změny zákona o daních z příjmů týkající se fyzických osob a platných pro rok 2007 a 2008 in Marková, H. Daňové zákony – úplná znění platná k 1. 1. 2008. Praha : GRADA Pub-

7

lishing, a.s., 2008, s. 3


183

praxe je v zásadě ústavně konformní, leč pouze tehdy, jestliže novelizované zákony vzájemně meritorně souvisí. Naopak za nežádoucí jev, nekorespondující se smyslem a zásadami legislativního procesu, je nutno označit situaci, kdy jedním zákonem jsou novelizovány zákony vzájemně obsahově bezprostředně nesouvisející, k čemuž dochází např. z důvodu urychlení legislativní procedury, a to začasté formou podaných pozměňovacích návrhů. Takový postup totiž neodpovídá základním principům právního státu, mezi které patří zásada předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a zásada jeho vnitřní bezrozpornosti. Jestliže totiž jedním zákonem (ve formálním smyslu) je zasahováno do materie upravované několika zákony jinými a tyto zákony spolu nejsou obsahově a systematicky provázány, vzniká nezřídka značně nepřehledný právní stav, který princip předvídatelnosti, srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti zákona již nerespektuje.“. Ústavní soud připomíná, že v dané věci rozhodl zamítavým výrokem, a tudíž požadavek vnitřní obsahové konzistentnosti „sběrné novely“ obsažený v předmětném nálezu nelze hodnotit ve smyslu k derogaci směřující argumentace. Obdobně se vyslovil k praxi „sběrných novel“ v nálezu ze dne 16. března 2001 (G 150/00-12) Ústavní soud Rakouské republiky. Na adresu „běžné zákonodárné praxe přijímání sběrných novel“ uvedl, že je „nanejvýš škodlivá pro poznatelnost práva“. Nicméně i v tomto případě uvedená výtka nepředstavovala derogační důvod, nýbrž toliko obiter dictum. Podíváme-li se do tisku, odborných časopisů i na webové portály, všude na nás vyskakuje pojem „daňová reforma 2007“ nebo „daňová reforma 2008“. Všechny články pod těmito názvy skrývají pojednání o změnách prováděných právě zákonem o stabilizaci veřejných rozpočtů. Nikdo z autorů – a jak jsem si mohla všimnout, jsou to vesměs daňoví odborníci – se nad pojmem daňová reforma nepozastavuje. Všichni svorně mají za to, že změny, které tento zákon přináší způsobují daňovou reformu bez ohledu na podstatu věci. Já si myslím, že opak je pravdou. I když je zákon velmi obsáhlý, nepřehledný a svým rozsahem tudíž velmi nepraktický, protože mění řadu právních předpisů různých právních odvětví veřejného práva, je „jen“ další novelou, která spatřila světlo světa ve velmi krátké době a za poněkud zvláštních politických okolností (nicméně tento fakt mi nepřísluší soudit). I zavedení tří nových daní označovaných jako ekologické daně, které jsou svou povahou daněmi spotřebními, nemění nic na faktu, že zákon o stabilizaci veřejných rozpočtů novelizuje konkrétní ustanovení jednotlivých daňových zákonů.8 Po prostudování změn daňových předpisů se nedomnívám, že by se jimi měnil podstatným způsobem jejich charakter. I když je změn mnoho, týkají se, zaměřím-li se na zákon o daních z příjmů, osvobození od daně z příjmů fyzických osob, sazby daně, základu daně z příjmů, výdajů (nákladů), atd. Uvedené komponenty daně z příjmů jsou podle mého názoru měněny s cílem ovlivnit výši vybírané daně z příjmů, resp. zvýšit příjem do veřejných Část první – změna zákona o daních z příjmů; část čtvrtá – změna zákona o dani z přidané hodnoty; část pátá – změna zákona o dani z nemovitostí; část šestá – změna o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí; část osmá – změna zákona o správě daní a poplatků; část jedenáctá – změna zákona o spotřebních daních; část čtyřicátá pátá – daň ze zemního plynu a některých dalších plynů; část čtyřicátá šestá – daň z pevných paliv; část čtyřicátá sedmá – daň z elektřiny.

8


184

rozpočtů, i když se tváří jako vstřícný krok vůči daňovým poplatníkům – zejména zaměstnancům. Změny nejsou zaměřeny na podstatu daně z příjmů, nemění její charakter, výrazným způsobem nezasahují ani do koncepce ani systematiky právního předpisu, tak jak je to běžné u novely (viz výše). Dovolím si tvrdit, že i nové ekologické daně jsou spíše doplňkem daňové soustavy ČR, a to poměrně dlouho očekávaným. Již zákon č. 212/1992 Sb., o soustavě daní, ve znění pozdějších předpisů, obsahoval pojem daně k ochraně životního prostředí. Myslím, že ekologické daně a daně k ochraně životního prostředí můžeme považovat, s ohledem na jejich podstatu, za pojmy obdobné. Ačkoliv byl tento zákon již zrušen, a to s účinností od 1. 1. 2004, nemyslím si, že by právě zavedené ekologické daně způsobovaly další daňovou reformu a podstatným způsobem měnily daňový systém ČR. Pro tento fakt, podle mého názoru, také hovoří to, že jde o daně svým charakterem spotřební. A spotřební daně naše daňová soustava již rovněž obsahuje. Že byly tyto daně zavedeny právě zákonem o stabilizaci veřejných rozpočtů považuji za výsledek politických machinací. Nicméně, vycházím-li z komentáře Roberta Pelka9, dovolím si říci, že kdyby nebyly tyto ekologické daně zakotveny zákonem o stabilizaci veřejných rozpočtů, upravovaly by je samostatné zákony, neboť mají natolik odlišný systém zdaňování, že je nebylo možné začlenit do zákona o spotřebních daních, ale bylo nutno vytvořit zvláštní právní úpravu.

Závěr Na základě výše uvedeného se pokusím dovodit základní rozdíly mezi novelou a reformou, a to s ohledem na zákon o stabilizaci veřejných rozpočtů. Jak bylo výše zmíněno, novelizace se týká změny určitého právního předpisu, popř. jeho části. Naopak reforma se týká celého právního odvětví, proto musí docházet k tak podstatným změnám daného odvětví, aby ovlivnily ráz více právních norem, které jsou jeho obsahem. Toto však podle mého názoru zákon o stabilizaci veřejných rozpočtů nečiní. Na závěr mohu shrnout, že zákon o stabilizaci veřejných rozpočtů je novelou, která někdy mění konkrétní ustanovení určitého daňového zákona, někdy ho doplňuje a jinde ho ruší. Přesto ovšem nezasahuje do daňového systému, a to ani zavedením tří tzv. ekologických daní, takovým způsobem, aby podstatně měnila jeho charakter. Myslím si, že reforma – ačkoli se o zákonu takto často mluví – nebyla ani politickým úmyslem. Šlo spíše o to, učinit takové kroky, které by, podle mého názoru alespoň naoko, „zalichotili“ daňovým poplatníkům – viz daňová sazba daně z příjmů fyzických osob.

Seznam použité literatury: Hladký, J. Hlavní změny zákona o daních z příjmů týkající se fyzických osob a platných pro rok 2007 a 2008 Iin Marková, H. Daňové zákony – úplná znění platná k 1. 1. 2008. Praha : GRADA Publishing, a.s., 2008 Jakubský. R. Výklad pojmu daňová reforma.

Pelka, R. Vybraná ustanovení zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů – „Ekologické daně“ in Marková, H. Daňové zákony – úplná znění platná k 1. 1. 2008. Praha : GRADA Publishing,

9

a.s., 2008, s. 3


185

http://www.daneaucetnictvi.com/ekonomicke-pojmy/danova-reforma.htm - ke dni 20. 8. 2008 Knapp, V. Teorie práva. 1. vydání. Praha : C.H.Beck. 1995 Madar, Z. Slovník českého práva. 1. díl A-O. Praha : LINDE Praha, a.s. 1995 Resumé Článek se zabývá problematikou novel právních předpisů a problematikou reforem, resp. přímo daňových reforem, a to na pozadí zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů, který je v současné době označován za reformu veřejných financí nebo dokonce za daňovou reformu „2007“ či „2008“. Autorka se na základě teoretických poznatků snaží podpořit svůj názor. Nedomnívá se totiž, že jde o daňovou reformu, nýbrž o velmi rozsáhlou a svým způsobem nepřehlednou a nepraktickou novelu mnoha právních odvětví a právních předpisů – z jejího pohledu zejména daňového práva.

The article deals with novel issues of law and reform, more precisely with direct tax reforms on background of the Act on the stabilization of public budgets, which is currently called the reform of public finances or even a tax reform "2007" or "2008". The author, on the basis of theoretical knowledge, aims to support her view that it is not the tax reform, but a very large, confusing and impractical amendment of many legal segments and legislations - in her view, in particular the tax law.


186

ESSENTIALIA CAMBII VE SVĚTLE JUDIKATURY

The Essentials of Extraneous Drafts Pavel Petr1 Recenzenti JUDr. Ing. Igor Kotlán, Ph.D., Ekonomická fakulta, Vysoká škola báňská Technická univerzita Ostrava Mgr. Michael Kohajda, Ph.D., katedra finančního práva a finanční vědy, Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze. Klíčová slova Směnka - cizí směnka - essentialia cambii

Úvod Cenné papíry se staly běžnou součástí ekonomického života české společnosti po roce 1989. Stejně jako byly vztahy mezi podnikateli upraveny novým předpisem v podobě obchodního zákoníku, tak právo cenných papírů bylo (a je) upraveno zákonem č. 591/1992 Sb., o cenných papírech (dále jen CeP). Tento, ve svém úvodním ustanovení2 definuje (demonstrativním výčtem) okruh cenných papírů. Řadí mezi ně i směnku, přičemž odkazuje na zvláštní právní předpis. Tím je zákon č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový (dále jen ZSŠ). Byl přijat Národním shromážděním republiky Československé v roce 1950 a účinnosti nabyl dne 1.ledna 1951. Nahradil tak zákon směnečný z r.19283 a sjednotil válkou roztříštěnou4 úpravu směnečného a šekového práva. Zákon je pozoruhodný netradičně nízkým počtem novelizací5, ale i zvláštní systematikou – je rozčleněn do tří článků6 (směnka (I.), šek (II.), společná ustanovení (III.)), přičemž každý z článků začíná vždy § 1. Směnky se staly oblíbeným nástrojem obchodu díky své jednoduchosti. V současnosti jsou stále velmi frekventované. Směnečné právo je přes svou zdánlivou jednoduchost relativně komplikované. Proto jsme zvolili, s ohledem na požadovaný rozsah článku, jen náležitosti směnky cizí.

Cíle práce

1 Mgr. Pavel Petr, katedra společenských věd, Vysoká škola báňská - Technická univerzita Ostrava, katedra občanského práva a pracovního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. 2

§1 odst. 1 zákona č. 591/1992 Sb.

3

Zákon č. 1/1928 Sb.z. a n., zákon směnečný.

Zákon č. 84/1906 ř. z., o šeku; zákon směnečný č. 1/1928 Sb.z.a n.; zákon směnečný č. 255/1941 Sl. z.; zákon šekový č. 256/1941 Sl. z. 4

5

Pouze jedna – zákon č. 29/2000 Sb. Navíc se nejednalo o zásadní změny.

Proto je nutné při citaci ustanovení ZSŠ vždy uvádět číslo paragrafu včetně článku (např. čl.II. § 3 ZSŠ).

6


187

Směnky jsou součástí právních řádů evropských zemí již od středověku. Přestože se jedná, co do obsahu, o nejjednodušší cenné papíry vůbec (vždyť postačí jen odstavec textu, aby byly schopny plnit své poslání) není jejich problematika nikterak simplicitní. Naopak, směnky, které jsou doprovázeny archaickou terminologií, vyvolávají v kancelářích právníků nejeden povzdech, nejednu otázku. Práce je zaměřena na právní podstatu směnek jako cenných papírů. Těžiště práce je věnováno problematice směnky cizí, resp. náležitostem tohoto typu. Autor byl veden snahou o postihnutí všech relevantních skutečností (byť s jistou

dávkou zjednodušení pro text tohoto rozsahu – opomíjíme zcela vědomě např. problematiku cizích směnek na vlastní řad výstavce nebo zastřené směnky vlastní apod.), které mají vliv na platnost, resp. neplatnost směnky cizí. Závěry jsou vyvozovány zejména z platného znění právních předpisů upravujících danou oblast a především hojnými odkazy na judikaturu soudů, které fádnímu textu právních předpisů vdechují život.

Rozbor problému Historická geneze. geneze. Cizí směnka, někdy též nepřesně7 označovaná jako trata (event. assegno) se objevila později než směnka vlastní. Bylo to pravděpodobně koncem třináctého století. Stejně jako u směnky vlastní je výskyt zasazen do italských městských republik, kde v té době vzkvétal obchod. S ohledem na skutečnost, že se směnečné obchody odehrávali především mezi tzv. kampsory8, vyvstával problém jak zajistit výplatu částky uvedené na směnce vlastní ve městech, kde kampsor neměl své zastoupení. To vedlo ke vzniku neformálního (ryze interního) dokumentu, který doprovázel vlastní směnku, přičemž vyzýval protějšek (jiného kampsora) k proplacení uvedené částky. Soudy následně začaly postihovat výstavce již z tohoto dokumentu. Spolu s rozvojem zbožněpeněžních vztahů v té době, přešlo těžiště směnečných obchodů od kampsorů k široké obchodní veřejnosti, zejména díky možnosti směnečné indosace.9 Ta představuje převoditelnost tzv. indosamentem tj. rubopisem uvedeném, jak vyplývá z názvu, na rubu cenného papíru. Právní povaha směnky. směnky. Směnka (vlastní i cizí) je ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 CeP, cenným papírem. V obecné rovině je právní úprava obsažena v citovaném zákoně. Legem specialis je pak zákon ZSŠ. Cenný papír je doktrínou10 popisován jako listina, event. listinu nahrazující záznam, které inkorporují soukromé právo a toto právo je se svým nosičem těsně spjato. U směnky jde definice dále neboť ji chápe jako tzv. skripturu11, tj. dokona7 Váž. 9812; shodně též CHALUPA, R. Zákon směnečný a šekový. Komentář. Praha : Linde, 2006, s.9. ISBN 80-7201-570-2. 8

Bankéř.

Kotásek, J. in KOTÁSEK, J.; POKORNÁ, J.; RABAN, P. a kol. Kurs obchodního práva – Právo cenných papírů. 4.vyd. Praha : C.H.Beck, 2005, s.471-472. ISBN 80-7179-855-X. 9

BEJČEK, J.; KOTÁSEK, K.; MAREK, K. Nástin obchodního práva II. Brno : MU, 2006, s. 92. ISBN 80-210-3604-4.

10

11 KOVAŘÍK, Z. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 4.dopl.vyd. Praha : C.H.Beck, 2005, s. 2. ISBN 80-7179-347-7.


188

lý cenný papír. Práva a povinnosti vyplývající ze směnečných vztahů jsou definována jen touto listinou a mohou existovat jen spolu s ní. Je tedy hmotným substrátem, bez kterého nemůže směnečný vztah existovat. Podoba a forma směnky. směnky. Z hlediska podoby je směnka listinným cenným papírem, do kterého je vtělena abstraktní peněžitá pohledávka. Tzn. není uveden důvod jejího vzniku.12 Případná dematerializace směnky není možná. Jedná se totiž zároveň o cenný papír individuální, ale i nezastupitelný. Z hlediska formy13 je směnka cenným papírem na řad (ordre papíry) (což je obvyklejší) nebo na jméno (au nom papíry). Směnka na doručitele je nepřípustná. Důvodem je ustanovení čl.I §§ 1a 2 ZSŠ, kde se jako podstatná náležitost uvádí jméno prvního oprávněného. Podstata směnky cizí. cizí. Cizí směnka představuje směnečný vztah na němž se účastní tři osoby – výstavce14 (postihový směnečný dlužník), smě směnečník (latentní hlavní směnečný dlužník)15 a tzv. remitent (věřitel). Směnka obsahuje platební příkaz – výstavce přikazuje směnečníkovi, aby remitentovi zaplatil směnečnou sumu. Směnečník vstupuje do směnečného vztahu až přijetím směnky, čímž se zavazuje splnit výstavcův platební příkaz a zaplatit směnečnou sumu. Výstavce ručí za splnění příkazu. Směnečník přijímá svůj závazek podpisem na určeném místě. Jde o tzv. akceptaci. Pro směnečníka, pak používáme výrazu akceptant. ceptant

Obr.1.: Schéma směnečného vztahu

Řešení problému Náležitosti směnky cizí. cizí. Ustanovení čl I. § 1 ZSŠ určuje náležitosti směnky cizí taxativním výčtem. Cizí směnka obsahuje: • označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny vyjádřené v jazyku, v kterém je tato listina sepsána; • bezpodmínečný příkaz zaplatit určitou peněžitou sumu; • jméno toho, kdo má platit; Srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11.2.1997, sp. zn. 5 Cmo 11/96. (…nedostatek kauzálního vztahu není důvodem neplatnosti směnečného závazku).

12

13

§ 3 zákona č. 512/1992 Sb., o cenných papírech.

14

Také označován jako trasant.

15

Tento má dočasně neutrální postavení.


189

• údaj splatnosti; • údaj místa, kde má být placeno; • jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno; • datum a místo vystavení směnky; • podpis výstavce. Jak uvádí Chalupa16 uvedené náležitosti nelze, jen z pouhého konstatování citovaného paragrafu, chápat jako essentialia cambii. Pojmové náležitosti lze dovodit až z ustanovení paragrafu 2 citovaného článku zákona. Ten totiž stanoví výjimky. Lze si tedy např. představit jako platnou takovou směnku, která postrádá údaj splatnosti. Nastupuje totiž nevyvratitelná právní domněnka stanovující, že není-li uveden, pak platí, že je splatná na viděnou, tj. při jejím předložení k zaplacení. Takto vystavená směnka se nazývá absenční vistasměnka. Označení, že jde o směnku. směnku. Listina17 musí být jako směnka označena. Nejde o pouhé nadepsání (např. odlišným písmem), že se jedná o směnku, nýbrž o uvedení slova směnka do vlastního textu listiny. Jedná se o tzv. směnečnou klauzuli.18 Tento požadavek je logický, protože jinak by bylo možné dodatečně, na listinu jinak splňující formální náležitosti, slovo směnka dopsat. Slovo směnka musí v textu zaznít. Není na závadu je-li napsáno odlišným písmem (tučně, podtrženo, kurzívou apod.).19 Jedná-li se o jiné označení směnky, byť často užívané např. trata, směnečný list, směnečná listina, směnečný úpis, nepůjde o platnou směnku.20 Naopak bude-li o označena jako sekundasměnka, krycí směnka, vistasměnka, cizí směnka apod. pojaté do vlastního textu, pak se bude jednat o platnou směnku. Uvedené je opět projevem vysokého formalismu směnečného práva. Bezpodmínečný příkaz zaplatit určitou peněžitou peněžitou sumu. sumu. Směnka musí obsahovat bezvýhradný příkaz (asignaci) zaplatit určitou peněžitou sumu. Bez uvedení platebního příkazu je směnka neplatná.21 Asignace je adresována směnečníkovi. Příkaz bývá zpravidla uvozen slovem: „..zaplaťte..“ Chalupa22 uvádí jako další možné způsoby např.: „ za tuto směnku laskavě zaplaťte“; „ za tuto směnku požaduji zaplatit“. Dále je zapotřebí dostát určitosti peněžité sumy. Nelze tedy odkazovat na aktuální finanční možnosti směnečníka (zaplaťte kolik můžete). Stejně tak musí být suma uvedena (slovně nebo číslem) v platné měně.23 To způsobovalo problémy zejména v době přechodu z československé koruny (Kčs) na koruny české. Byla-li 16

CHALUPA, R. Zákon směnečný a šekový. Komentář. Praha : Linde, 2006, s.8. ISBN 80-7201-570-2.

Listinný charakter směnky nelze zaměňovat s požadavkem na vyhotovení směnky na papíře. Text může být pořízen jakýmkoliv způsobem garantujícím jeho dostatečnou viditelnost a trvalost (na dřevě, umělé hmotě, látce, skle, kameni apod.).

17

18

Op. cit. 8 str. 492.

19

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.5.2003, sp. zn. 29 Odo 430/2002.

20

Váž. 9812.

21

Váž. 2132.

22


R 31/1997; obdobně Rozsudek Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 29.4.1994, sp. zn. 5 Cm 51/94; event. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13.6.1995, sp. zn. 5 Cmo 527/94.

23


190

totiž po datu měnové odluky (8.2.1993) vystavena směnka v Kčs jednalo se o absolutně neplatnou směnku.24 Naopak byla-li splatnost směnky vystavené v Kčs před datem odluky nebyla tato stižena vadou právního úkonu. Jen bylo zapotřebí přepočíst směnečnou sumu dle pravidel přepočtů peněžitých závazků. Faktem však zůstává, že nelze ze směnky platit jinak než penězi např. drahými kameny. Čl. I.§ 1 ZSŠ mimo jiné uvádí i povinnost uvést celý text listiny v jednom jazyce. Je přípustné, aby na směnce bylo užito více jazyků, nicméně požadavky na platnost musí obstát, alespoň v jednom jazyce. Jméno toho, kdo má platit. platit. Jak vyplývá z textu výše, je onou osobou hlavní dlužník, tedy směnečník neboli trasát. Je-li tento údaj uveden, pak se jedná o platnou směnku cizí (bez ohlednu na skutečnost, zda je posléze akceptována či nikoliv).25 Osoba nemusí být nutně označena slovem: „směnečník“. Postačí, je-li na směnečném formuláři uvedena na obvyklém místě, tj. v levé dolní části líce směnky.26 Samozřejmě z listiny musí být patrné, že k osobě směřuje směnečný příkaz. Údaj splatnosti, splatnosti, Jde o jedlinou nepodstatnou náležitost směnky cizí. Lze tedy jako platnou považovat i takovou směnku, kde tento není vůbec uveden. Platí pak, že se jedná o absenční vistasměnku (viz výše). Údaj místa, kde má být placeno. placeno. Zákon ponechává relativně široké pole působnosti pro určení platebního místa. Údaj nesmí vzbuzovat pochybnost o tom, že se skutečně jedná o údaj platebního místa. Údaj musí být pochopitelně určitý. Nelze tedy akceptovat určení místa slovy „kdekoliv“ aj. S ohledem na skutečnost, že zákon nevyžaduje jméno platebního místa, postačí i zprostředkované označení platebního místa např. splatné v místě vystavení směnky. Splatnou lze směnku učinit i u třetí osoby např. banky, pak jde o tzv. domicilaci. Jako vhodné se bude jevit použít minimální standard při označení údaje o místu, daný judikaturou27 tj. uvedením alespoň města, kde má být placeno. Kovařík28 demonstruje možnost užití i velmi přesného určení místa, kdy kromě přesné adresy lze uvést dokonce i konkrétní místnost. Naopak není možné uvést, i přesné, ale alternativně znějící údaje (např. v Brně nebo v Praze). Jméno toho komu má být placeno a datum a místo vystavení směnky. směnky. Remitent (někdy také asignatář) je prvním směnečným věřitelem29. Tedy osobou jíž má být, resp. na jejíž řad má být placeno. Označení remitent sice nezní příliš česky, nicméně jiné krátké označení není k dispozici. Postačí je-li uvedeno jméno, resp. obchodní firma nebo název subjektu. Datum a místo je podstatnou náležitostí směnky. Tímto údajem zpravidla začínají směnečné formuláře. Není nutné dostát všem požadavkům formulářů tj.

24

SR 3/1995.

25

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25.6.1995, sp. zn. 5 Cmo 531/95.

26

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4.5.1999, sp. zn. 5 Cmo 657/98.

27

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11.11.1997, sp. zn. 5 Cmo 551/96.

28


29

Prvorepubliková juristika znala výraz (byť nepřesný) první majitel, event. odeslatel.


191

uvedení např.slovního vyjádření měsíce. Postačí vžité zkratky, resp. číselná označení, která ovšem nevzbuzují pochybnost. Není nutné, aby datum bylo uvedeno dle skutečného stavu. Musí však být možné. Neplatná je např. směnka vystavená 29.2.2006. Podpis výstavce. výstavce. Trasant musí směnku podepsat vlastnoručně. I když je například celý text směnky napsán strojově, podpis musí být nutně napsán rukou. Není možné k tomu použít mechanických prostředků, přestože to naše právo dovoluje30, nicméně jen tam, kde je to obvyklé. Z hlediska prostorového je nutné podpisem opticky uzavřít text na listně uvedený. Vlastnoruční podpis výstavce nesmí být umístěn např. napříč směnkou.31 Na druhou stranu postačí je-li podpis uveden na líci směnky pod textem, a to i v případě, že je před ním umístěn podpis směnečníka, resp. akceptanta.32 Podpis může ovšem být zcela nečitelný. To v praxi způsobuje nemalé problémy. Proto se doporučuje (a směnečné formuláře tak činí), aby u podpisu bylo uvedeno i celé jméno a adresa výstavce. Toto doporučení není projevem formalismu nýbrž čirého pragmatizmu. Trasant je postihovým dlužníkem ze směnky. Proto je nezbytné, aby byl dostatečným způsobem identifikovatelný. Směnka neobsahující tyto informace nebudí důvěru.33

Závěr Směnečné právo má v našem právním řádu své pevné místo. Směnky jsou upraveny zákonem směnečným a šekovým, který potvrdil své kvality a obstál v souboji s naší turbulentní legislativou. V předkládaném textu jsme se zaměřili na náležitosti směnky cizí jako cenného papíru. Přes zdánlivou jednoduchost vyžaduje problematika značnou pozornost. Náležitosti směnky cizí upravuje taxativním výčtem čl.I § 1 ZSŠ. Z následujících paragrafů, pak vyplývá, že mezi podstatné náležitosti (essentialia cambii) nepatří jen údaj splatnosti. Jeho absence je pak nahrazena konstatováním nevyvratitelné právní domněnky. V textu hojně uváděná judikatura dokresluje složitost a ryzí formalismus užívány ve směnečném právu. Přes možnou kritiku nezbývá než tento (rozuměj formalismus) chápat v případě směnek jako nezbytný. Umožňuje snadné nakládání se směnkou (nejen cizí), protože nový nabyvatel při nakládání s ní vystačí jen s tím co lze z listiny samé vyčíst. Listina, která by zákonem stanovené znaky nenaplňovala by nebyla platná jako směnka cizí. Významným vodítkem při zkoumání náležitostí směnek je, více než u jiných institutů, judikatura. S ohledem na tradici směnečného práva je vhodné vycházet nejen z recentní judikatury Nejvyššího soudu, ale i z rozhodovací činnosti soudů prvorepublikových.34

30

§ 40 odst. 3 OZ.

31

Váž. 3112.

32

Váž. 3011.

33


34

Zde je neocenitelným pomocníkem tzv. Vážného sbírka.


192

I když jsou uvedeny všechny podstatné náležitosti, jak požaduje zákon, nemusí jít nutně o platnou směnku cizí. A to v případě, když některé z nich nemohou vedle sebe platně obstát, protože se vylučují.35 Údaje, dále nemusí být nutně pravdivé, podstatné je, aby byly možné. Neplatnou tedy bude směnka obsahující jako datum vystavení den, který následuje po smrti trasanta. Praxe hojně využívá směnečné formuláře. Ty jsou určeny jak pro směnku vlastní, tak pro cizí. Zde nezbývá než doporučit využívání osvědčených typů. Některé by totiž při striktně formálním výkladu (který je u směnek spíše pravidlem) mohli být chápany jako neúplné např. s ohledem na nestandardní umístění podpisu trasanta.36

Seznam použitých zdrojů a literatury CHALUPA, R. Zákon směnečný a šekový. Komentář. Praha : Linde, 2006, s.623. ISBN 80-7201-570-2. KOVAŘÍK, Z. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 4.dopl.vyd. Praha : C.H.Beck, 2005, s. 421. ISBN 80-7179-347-7. KOVAŘÍK, Z. Přehled směnečné judikatury. 3. vyd. Praha : ASPI, 2005, s.140. ISBN 80-7357-107-2. CHALUPA, R. Základy směnečného práva. Praha : Linde, 2003, s. 227. ISBN 807201-382-3. MARČANOVÁ, J. Kapitoly ze směnečného a šekového práva. Praha : VŠE, 1996, s.210. ISBN 80-7079-894-7. KOTÁSEK, J.; POKORNÁ, J.; RABAN, P. a kol. Kurs obchodního práva – Právo cenných papírů. 4.vyd. Praha : C.H.Beck, 2005, s.728. ISBN 80-7179-855-X. BEJČEK, J.; KOTÁSEK, K.; MAREK, K. Nástin obchodního práva II. Brno : MU, 2006, s. 122. ISBN 80-210-3604-4. Resumé This article deals with the problemacy of extraneous drafts. We put emphasis on the legal reguirements on validity of the draft. We show the validity of drafts in light of the rececent judiciary of czech higher courts. According to our historical legal backround we show several judgments from the era of first Czechoslovak Republic (1918-1938). The problemacy of draft law is regulated by the act No. 591/1992 Coll as well as No. 191/1950 Coll. which has several special features. Firstly it has a specific systematics. The act is divided into three parts (drafts, cheques and shareable appointments). Secondly it was just once upgraded (which is really unbelievable in our legal order). The draft has several essential requirements e.g. the exact name of person who is legally bind to pay it; an exact order to pay; exact name of person to whom should be payed; the exact amount of money in valid currency etc. This legal institute is quite simple but according to court rulings and legal doctrine its not easy to generate a valid draft. Mainly because of high level of formalism of its. In spite of this fact it is very popular mainly among businessman.

35

Váž. 5350.

36



193

MŮŽE BÝT ROZHODOVÁNÍ ROZHODOVÁNÍ NIKOLI NEZÁVISLÝCH SPRÁVNÍCH ORGÁNŮ SPRAVEDLIVÉ?

Kann das Entscheiden der nicht unabhängigen Verwaltungsbehörden fair sein? Olga Pouperová1 Recenzenti JUDr. Ing. Filip Dienstbier, Ph.D., katedra správního práva a správní vědy, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. JUDr. Monika Horáková, Ph.D., katedra správního práva a správní vědy, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Klíčová slova: Spravedlivý proces - správní řízení -nezávislost.

Několik poznámek na úvod Spravedlnost vystupuje jako etický postulát a morální ctnost. Přestože však je spravedlnost především kategorií etickou, je také uznávaným pojmem normativním. Ve smyslu spravedlnosti se existující stav věcí charakterizuje jako něco přípustného, žádoucího, co odpovídá podstatě práv člověka v kontextu určité lidské společnosti, co je v souladu s požadavkem obecného blaha. Známým vymezením spravedlnosti je Hartova definice, podle níž je třeba se stejnými případy nakládat stejně a s různými různě.2 Tento princip je vyjádřen zásadou legitimního očekávání a předvídatelnosti, ve správním řádu3 již výslovně zakotvenou, jejímž smyslem je eliminovat zdroje právní nejistoty. Zásada předvídatelnosti konkretizuje ústavní princip rovnosti v právech a důstojnosti, rovnosti před zákonem a zákazu diskriminace. Právo na spravedlivý proces znamená garanci práva na řádné právní řízení, v němž budou zachovány všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.4 Přestože ve vztahu k rozhodování správními orgány jsou problematické i některé další atributy spravedlivého procesu, jako například předmět rozhodování („občanská práva a závazky a oprávněnost trestního obvinění“) nebo požadavek veřejného projednání, zaměřuje se tento příspěvek pouze na jeden z oněch problematických aspektů výkladu ust. čl. 6 odst. 1 Úmluvy,5 potažmo ust. čl. 36 a ná-

JUDr. Olga Pouperová, katedra správního práva a správní vědy, Právnická fakulta Univerity palackého v Olomouci.

1

2

Srov. Madar, Z.: Slovník českého práva, P – Z, II. díl, Linde, Praha, 1999, 2. vyd., s. 1355.

Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění (v textu dále jen „správní řád“), § 2 odst. 4 správního řádu. 3

4

Srov. usnesení ÚS ze dne 11. 12. 2001, sp. zn. I. ÚS 530/01.

Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (v textu dále jen „Úmluva“). 5


194

sl. Listiny,6 v souvislosti s rozhodováním ve veřejné správě – požadavek nezávislosti a nestrannosti rozhodujícího orgánu. Zakotvení práva na spravedlivý proces Ust. čl. 6 odst. 1 Úmluvy stanoví atributy práva na spravedlivý proces a dílčí požadavky na řízení, které musí být splněny, aby řízení mohlo být podle daného měřítka považováno za spravedlivé. Listina právo na spravedlivý proces vymezuje prostřednictvím dílčích práv postupně v několika ustanoveních, počínaje ust. čl. 36 odst. 1 a ust. čl 38. odst. 2 konče. Podstatou práva na spravedlivý proces není právo na subjektivně příznivý výsledek řízení, nýbrž zachování právně stanovených požadavků. Zvolená koncepce vychází z normativního, pozitivistického pojetí spravedlnosti, že spravedlivé je to, co je legální. Co je objektivně spravedlivé, určit neumíme, co je v souladu s právem, však posoudit umíme. Úkolem zákonodárce tedy je nastavit onen minimální právní standard tak, aby se etické kategorii morálky co nejvíce přiblížil. V právním státě je nezbytné zaručit nejen dodržování stanovených procesních pravidel, aby řízení mohlo být označeno za spravedlivé nebo řádné,7 nýbrž také zaručit, že řízení bude moci být vůbec zahájeno, neznemožňovat ani neztěžovat přístup k orgánům, které mají poskytovat ochranu subjektivních práv, tzn. neodpírat přístup k spravedlnosti. Ust. čl. 36 odst. 1 Listiny, které garantuje právo na právní ochranu vůbec, tak na úrovni národního práva tvoří základ práva na spravedlivý proces, neboť prvotním předpokladem jeho realizace je garance přístupu k orgánu veřejné moci příslušnému k poskytnutí ochrany. Listina na rozdíl od Úmluvy, resp. jejího úředního překladu výslovně zmiňuje také řízení před jiným orgánem než soudem a zaručuje tak ve srovnání s Úmluvou širší standard. Ústavní soud ČR navíc obohatil interpretaci ust. čl. 36 Listiny judikaturou Evropského soudu pro lidská práva s argumentací, že je nutné ust. čl. 36 Listiny vykládat šířeji a v přímé spojitosti s ust. čl. 6 Úmluvy, neboť Česká republika se zavázala k její přímé aplikaci.

Nezávislý a nestranný orgán zřízený zákonem Ačkoli to dikce ustanovení, která v českém úředním překladu pro originální výraz „tribunal“ používá český „soud“, zcela přesvědčivě nenaznačuje, v přiměřené podobě se ust. čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy vztahuje i na rozhodování ve veřejné správě.8 To ostatně vyplývá i z judikatury Evropského soudu,

6 Usnesení předsednictva ČNR, č. 2/1993 Sb. o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky (v textu dále jen „Listina“). 7 Překlad výrazu „fair“ jako spravedlivý je zavádějící, neboť „fair“ odpovídá v českém jazyce více adjektiv. 8 Anglické znění ust. čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy: „In the determination of his civil rights and obligations and of any criminal charge against him, everyone is entitled to a fair and public hearing within a reasonable time by an independent and impartial tribunal established by law.“ Úřední český překlad ust. čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy: „Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.“


195

podle níž má být ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy aplikováno nejen na řízení před orgány, které jsou zařazeny do soudní soustavy daného státu. „Soudem ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy nemusí nutně být pouze jurisdikční orgán klasického typu, integrovaný do struktury obecných soudů daného státu… Při rozhodování o tom, zda orgán může být pokládán za nezávislý tribunál, nezávislý zejména na exekutivě a na stranách daného případu, je nutno přihlédnout ke způsobu jmenování jeho členů, k délce jejich funkčního období, existujícím předpisům upravujícím jejich odvolání nebo záruky jejich neodvolatelnosti, k zákonům zakazujícím udělovat jim instrukce exekutivou při jejich rozhodování, k existenci právních záruk proti vnějším tlakům a k otázce, zda se orgán jeví jako nezávislý.“9 Začneme-li od konce prvotního požadavku uvedeného v ust. čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy, že rozhodovat má nezávislý a nestranný soud/orgán zřízený zákonem, je možné říct, že požadavek zřízení orgánu příslušného k rozhodování o subjektivních právech zákonem je samozřejmý i pro případ, že orgánem v konkrétní věci příslušným k vydání rozhodnutí je orgán správní a nikoli soud. Toto pravidlo má zamezit libovolnému rušení a vytváření procesních orgánů a manipulování jejich kompetencemi.10 Ústava požadavek zřízení zákonem výslovně stanovuje pro ministerstva a jiné správní úřady (čl. 79 odst. 1 Ústavy). Tento požadavek je však třeba chápat nejen jako součást práva na spravedlivý proces, ale zejména jako součást zásady vázanosti veškeré státní moci, resp. veřejné moci zákonem (čl. 2 odst. 3 Ústavy). Z uvedené ústavní zásady tedy vyplývá, že každý orgán státní moci může být zřízen jedině zákonem a jen zákonem může být stanovena jeho působnost (respektive příslušnost, hovoříme-li o spravedlivém procesu) a pravomoci. V tomto ohledu se správní orgány od orgánů soudních neliší. Pro oblast rozhodování ve veřejné správě je však třeba modifikovat onu předcházející část požadavku, aby věc rozhodoval nezávislý a nestranný soud. Úřední překlad originálního znění Úmluvy, v němž je použit pojem soud, navozuje dojem, že o aplikovatelnosti ustanovení o „fair trial“11 na rozhodování správního orgánu, není třeba vůbec uvažovat, neboť prostě nespadá do vymezené kategorie („soud“). Pojem „tribunal“ se skutečně používá převážně pro orgány soudního typu.12 Minimální procesní standard však musí být v právním státě zaRozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Campbell a Fell v. Spojené království ze dne 28. 6. 1984, stížnost č. 7819/77, 7878/77: “…the word "tribunal" in Article 6 para. 1 (art. 6-1) is not necessarily to be understood as signifying a court of law of the classic kind, integrated within the standard judicial machinery of the country (see, mutatis mutandis, the X v. the United Kingdom judgment of 5 November 1981, Series A no. 46, p. 23, para. 53)… . In determining whether a body can be considered to be "independent" - notably of the executive and of the parties to the case (see, inter alia, the Le Compte, Van Leuven and De Meyere judgment of 23 June 1981, Series A no. 43, p. 24, para. 55) -, the Court has had regard to the manner of appointment of its members and the duration of their term of office (ibid., pp. 24-25, para. 57), the existence of guarantees against outside pressures (see the Piersack judgment of 1 October 1982, Series A no. 53, p. 13, para. 27) and the question whether the body presents an appearance of independence (see the Delcourt judgment of 17 January 1970, Series A no. 11, p. 17, para. 31).” 9

Klíma, K. a kol.: Komentář k Ústavě a k Listině, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, Plzeň, 2005, s. 904.

10

Zkrácené označení „right to fair trial“ Evropský soud pro lidská práva použil poprvé v rozhodnutí ve věci Golder versus Spojené království ze dne 21. 2. 1975, stížnost č. 4451/70.

11

Srov. Webster’s Encyclopedic Unabridged Dictionary of the English Language, Gramercy Books, New York, 1994, s. 1511. Collin, P. H.: Dictionary of Law, Bloomsburry, London, 2004, s. 302. Creifelds, C. a kol.: Creifelds Rechts-wörterbuch, C. H. Beck, München, 2004, s. 1325. Například D. Hen-

12


196

ručen ve všech případech, kdy orgán veřejné moci formalizovaným postupem vrchnostensky zasahuje do právních poměrů občanů. Nezávislost a nestrannost spolu souvisí, význam těchto pojmů se však beze zbytku nepřekrývá. Nestrannost je sice jedním z předpokladů nezávislosti, sama o sobě však k naplnění požadavku nezávislosti nestačí. Nestrannost implikuje jak nestrannost subjektivní,13 tedy nepředpojatý osobní postoj soudce, respektive ve správním řízení oprávněné úřední osoby (§ 15 odst. 2 správního řádu), tak nestrannost objektivní, tedy jakési obecné záruky profesionality rozhodujícího orgánu. Zkráceně se dá říci, že je dána tehdy, když chybí důvodné pochybnosti o podjatosti. V rozsahu záruky nestrannosti u rozhodujícího soudce a oprávněné úřední osoby není důvod dělat rozdíly, což reflektuje i pozitivní právní úprava. Za nestrannou zákonodárce považuje oprávněnou úřední osobu tehdy, je-li nepodjatá, není-li racionální důvod pochybovat o její nepodjatosti z důvodu vztahu k subjektům řízení, k věci či z důvodu účasti na rozhodování v předcházejícím stupni (§ 14 správního řádu).14 Nestrannost tedy je ve správním řízení prostřednictvím institutu vyloučení správního orgánu zajištěna. U vykonavatelů soudní moci se uvádějí zejména tyto aspekty nezávislosti: nepodjatost soudce, samostatnost soudní moci a její nezávislost na ostatních složkách veřejné moci, sociální a vnitřní svoboda soudce, vznik a zánik soudcovské funkce, právní úprava soudní moci apod.15 Nezávislost orgánu může mít několik rovin. Může být systémová, když orgán je vyčleněn jako samostatná složka státní moci nebo je dokonce vyčleněn ze soustavy tří klasických složek státní moci16 a je na nich i fakticky nezávislý. Funkční nezávislost pak spočívá v tom, že orgán není podřízen žádnému jinému orgánu, není vázán pokyny jiného orgánu a není ani jinému orgánu odpovědný. Další rovinou nezávislosti je pak nezávislost finanční. Jde-li o orgán vykonávající státní moc, bude sice financován ze státního rozpočtu, nicméně určitou nezávislost poskytuje samostatná rozpočtová kapitola. Personální nezávislost je limitována tím, jakým způsobem je orgán utvářen a personálně obsazován. Zásadním omezením personální nezávislosti je možnost odvolání z funkce. Pro splnění požadavku nezávislosti v ust. čl. 6 odst. 1 Úmluvy je podstatná především ona nezávislost ve smyslu „Weisungsfreiheit“, absence vztahů subordinace. Oprávnění nadřízeného udělovat pro podřízeného závazné pokyny včetně pokynů jak v konkrétní věci postupovat nebo jak věc rozhodnout i možnost odvolání úřední osoby je s požadavkem nezávislosti podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy v příkrém rozporu. drych v originálním textu Úmluvy použitý pojem „tribunal“ překládá jako (nezávislý a nestranný) „orgán“, neboť podle něj stanovené podmínky mohou splňovat i jiné orgány než soudy ve smyslu našeho ústavního vymezení (viz Hendrych, D. a kol.: Správní právo. Obecná část, C. H. Beck, Praha, 2003, s. 358). Srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Cubber v. Belgie ze dne 26. 10. 1984, stížnost č. 9186/80.

13

Zákonodárce ve správním řádu v této souvislosti používá pojem nepodjatost, nikoli nestrannost. Nestrannost vyžaduje od správního orgánu v rámci základních zásad činnosti správního orgánu pouze ve vztahu k dotčeným osobám (§ 7 odst. 1 věta druhá správního řádu).

14

15

Klíma, K. a kol.: Komentář k Ústavě a Listině. Aleš Čeněk, Plzeň, 2005, s. 905.

Jako například Nejvyšší kontrolní úřad, „nezávislý orgán“, jemuž je v Ústavě věnována samostatná hlava pátá.

16


197

Požadavek nezávislosti rozhodujícího orgánu je v oblasti veřejné správy nesplnitelný, neboť ono hierarchické uspořádání veřejné správy a z toho vyplývající vztahy nadřízenosti a podřízenosti jsou pro veřejnou správu, respektive správu státní, definičním znakem.17 Má-li být ust. čl. 6 odst. 1 Úmluvy na rozhodování správního orgánu vůbec aplikováno, pak pouze přiměřeně. Na řízení před správním orgánem tedy lze s úspěchem požadovat splnění jen těch požadavků, které nejsou už ze samotné povahy správního řízení nebo postavení příslušného správního orgánu v systému organizace vykonavatelů státní správy vyloučeny. Ty komponenty spravedlivého procesu, které z objektivních důvodů nelze zaručit již ve správním řízení, musí být pak ale zajištěny v řízení, v němž bude rozhodnutí správního orgánu vydané v řízení nesplňujícím všechny požadavky uvedené v ust. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, přezkoumáváno. Nejde o to, aby v každém stupni o věci rozhodoval nezávislý a nestranný soud, nýbrž aby existovala možnost přezkoumání rozhodnutí „závislého“ (správního) orgánu orgánem nezávislým, který věc posoudí v plné jurisdikci.18 Tento přístup ostatně potvrzuje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva: „Pokud rozhodnutí správního orgánu, který rozhodoval o občanských právech a závazcích, samo požadavky ust. čl. 6 odst. 1 Úmluvy nesplňuje, je nezbytné, aby taková rozhodnutí podléhala následné kontrole soudního orgánu s plnou jurisdikcí, který záruku ochrany ve smyslu ust. čl. 6 odst. 1 Úmluvy poskytuje.“19 Résumé V odpovědi na otázku položenou v nadpise je tedy možné říct, že rozhodování správního orgánu samo o sobě už ze své podstaty všechny požadavky spravedlivého procesu tak, jak jsou nastaveny v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, beze zbytku splnit nemůže. Nezávislost rozhodujícího orgánu je jedním z nich. Přesto však je třeba na určitých požadavcích „fairness“ (spravedlnosti, řádnosti) trvat i v řízeních správních, neboť taková pravidla je třeba vyžadovat všude tam, kde se autoritativně zasahuje do právních poměrů adresátů veřejné moci. Má-li být adresát rozhodnutím vázán, musí mu být poskytnuta záruka, že rozhodnutí a případné z něho vyplývající povinnosti nejsou výsledkem svévole. Katalog takových minimálních pravidel je na úrovni obyčejného práva zakotven ve správním řádu, a to jednak v rámci základních zásad činnosti správních orgánů (§ 2 - § 8 správního řádu), jednak průřezově v celém správním řádu v rámci zásad správního řízení. Zbylé požadavky spravedlnosti (respektive toho, co jsme si stanovili, že budeme považovat za spravedlivé), které ve správním řízení objektivně naplněny být nemohly, musí být, už bez pardonu uskutečněny v navazujícím soudním řízení, v němž nezávislý soud (v klasickém významu slova) přezkoumá práci správního orgánu, jak po stránce formální, tak materiální s ohledem na soulad s právními předpisy i s ohledem na věcnou správnost.

17

Srov. Hendrych, D. a kol.: Správní právo. Obecná část, C. H. Beck, Praha, 2003, s. 6.

Garance přezkumu rozhodnutí v plné jurisdikci je tématem na samostatný příspěvek. Srov. ust. čl. 36 odst. 2 Listiny, které zakotvuje požadavek přezkoumávání (pouhé) zákonnosti rozhodnutí veřejné správy, jímž byl jednotlivec zkrácen na svých právech. K tématu blíže viz např. Pomahač, R.: Plná jurisdikce správních soudů, Soudní rozhledy, 3/2002, s. 77-81; Svoboda, P.: Čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech a nová úprava správního soudnictví. In Vopálka, V.: Nová úprava správního soudnictví, Praha: ASPI Publishing, 2003, s. 113-119. 18

Volně podle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Albert a Le Compte versus Belgie ze dne 10. 2. 1983, stížnost č. 7299/75 a 7496/76: „… the Convention calls at least for one of the two following systems: either the jurisdictional organs themselves comply with the requirements of Article 6 para. 1 (art. 6-1), or they do not so comply but are subject to subsequent control by a judicial body that has full jurisdiction and does provide the guarantees of Article 6 para. 1 (art. 6-1).“

19


198

Auf die im Titel gestellte Frage kann man antworten dass, das Entscheiden der Verwaltungsbehörden kann nicht restlos „fair“ im sinne der Art. 6 Abs. 1 EMRK sein, denn die Weisungsbindung ist ein wesentliches Merkmal der Staatsverwaltung. Aber trotzdem können wir auf bestimmte Forderungen der Gerechtigkeit („Fairness“) nicht verzichten, denn die Gerechtigkeit muss in allen Fällen gewährleistet sein, in den ein Organ der öffentlichen Gewalt autoritativ in subjektive Rechte eingreift. Für den Adressat ist die Entscheidung ein verbindlicher Akt und deshalb soll er eine Garantie haben, dass die Entscheidung und in der Entscheidung bestimmte Pflichten ein Ergebnis eines ordentlichen Rechtsverfahrens und nicht einer Mutwilligkeit sind. Ein Katalog der minimalen Prozessregel wird im Gesetz Nr. 500/2004 Sb. im Rahmen der Grundsätze der Verwaltungstätigkeit (§ 2 - § 8) sowie auch im Querschnitt des ganzen Gesetzes als Grundsätze des Verwaltungsverfahrens umfasst. Die übriggebliebene Forderungen der Gerechtigkeit gemäß Art. 6 Abs. 1 EMRK, die im Verwaltungsverfahren auf objektive Gründe garantiert nicht werden können, müssen auf jeden Fall in dem Verfahren erfüllt werden, in dem das wirklich unabhängige Verwaltungsgericht die Entscheidung der Verwaltungsbehörde überprüfen wird.


199

VÝHRADA VO SVEDOMÍ (LEN SLOVENSKÁ OTÁZKA?)

Conscientious objection (just a slovak question?) Lucia Rentková1 Recenzenti Recenzenti JUDr. Michal Bartoň, Ph.D., katedra ústavního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. JUDr. Maxim Tomoszek, katedra ústavního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Kľúčové slová Výhrada vo svedomí - ústava ČR - právo na odpor - sloboda svedomia - medzinárodné právo - cirkevné normy - cirkvi a náboženské spoločnosti - odmietnutie vojenskej služby.

Úvod Fenomén výhrady vo svedomí nie je v českej (ani slovenskej) odbornej literatúre uspokojivo popísaný. S problémom výhrady vo svedomí sme sa mohli stretnúť v nedávnej dobe hlavne na Slovensku, kde vyvolala vlnu protichodných názorov a každý sa akosi logicky domnieval, že má k téme čo povedať. Na základe prísevkov v dobovej tlači je možné si urobiť jednoduchý obrázok o tom, ako veľmi slovenská verejnosť a médiá mnohokrát „nevedeli o čom hovoria“, ak hovorili o výhrade vo svedomí. Ak sa možnosť výhrady vo svedomí spolitizuje, je možné ju vnímať ako celospoločenský, sociologický problém. Výhrada je však hlavne právnym problémom. Tento článok si nekladie za cieľ osvetliť celú širokospektrálnu problematiku výhrady vo svedomí. Zameriam sa v ňom len na základné vymedzenie pojmu, názvoslovia a vymedzenie konkrétnych prípadov, kedy o výhrade vo svedomí môžeme hovoriť, kedy nie a prečo.

Pojem, znaky a ústavné zakotvenie Základnou pre pochopenie podstaty výhrady vo svedomí je odpoveď na otázku, čo znamená spojenie slov „výhrada“ a „svedomie“ a ako tieto dve slová treba spájať. „Namiesto správneho výrazu ‚výhrada vo svedomí‘ sa v literatúre používa niekedy ako synonymum výraz ‚výhrada svedomia‘. Táto zámena nie je správna, pretože môže ísť práve o opačnú interpretáciu významu týchto slov. Výhrada vo svedomí znamená presvedčenie, že určité správanie je v rozpore s konkrétnymi zásadami náboženstva, a preto svedomie vyhradzuje toto správanie ako nedovolené a vnútorne odmietnuté. Naopak, výhrada svedomia by sa mohla interpretovať ako vylúčenie z hľadiska zásad náboženstva nedovoleného

Mgr. Lucia Rentková, katedra správního práva a správní vědy, Právnická fakulta Univerzity palackého v Olomouci.

1


200

správania zo sféry svedomia, čím by sa toto správanie stalo dovoleným; išlo by teda o konanie proti svedomiu a svedomie by sa v danej veci neuplatňovalo.“2 Svedomie je vnútorným „výkričníkom“ v človeku, ktorý mu prikazuje konať alebo nekonať určitým spôsobom. Napriek tomu, že občianska spoločnosť sa snaží reflektovať do zákonov základné morálne hodnoty väčšinovej spoločnosti, vždy ide o postoj „len“ väčšiny, nie o postoj absolútne celej spoločnosti. To by sme ani od nej nemohli očakávať, hlavne v dnešných časoch, predstavovaných kultúrnou, náboženskou a tým aj hodnotovou roztrieštenosťou a rôznorodosťou spoločnosti. Niet sa preto čo čudovať, keď morálne hodnoty jednotlivca3 (skupiny) sú niekedy v hrubom protiklade s tým, čo od neho požaduje pozitívne právo. Má takýto jednotlivec právo riadiť sa vlastnou hierarchiou hodnôt a svojím svedomím, alebo má uposlúchnuť jemu sa priečiace celospoločensky uznané normy? Podľa Listiny základných práv a slobôd občan má právo na odpor (čl. 234). Právom na odpor skupina ukazuje svoj nesúhlas s nespravodlivým právom, ktoré porušuje základné práva a právne princípy. Ak však jednotlivec prejavuje svoju výhradu vo svedomí, ukazuje na to, že právne normy sú voči väčšine spravodlivé, ale nie voči nemu. Na rozdiel od revolucionára (prejavujúceho právo na odpor) majúci výhradu neprotestuje proti celkovému platnému právnemu poriadku, ale proti jednotlivej norme obsiahnutej v právnom poriadku, ktorá sa prieči jeho svedomiu. V právnom štáte môže nastúpiť niekoľko možností: Ak bude jednotlivec jednať protizákonne a spoločnosť nebude ochotná mu toto jednanie tolerovať, pôjde o protiprávne konanie klasifikované ako priestupok alebo až trestný čin. Hovoriť tu o výhrade vo svedomí by znamenalo priečiť sa jej zmyslu. Ak však jednotlivec nebude konať v súlade s právnym predpisom, pričom však nebude konať ani protizákonne, pretože taký právny predpis (zákon) neexistuje, tu práve nastupuje inštitút výhrady vo svedomí. Výhradu vo svedomí je možné definovať nasledovne: ide o „odmietnutie splniť povinnosť, ktorej vykonanie vyžadujú úradné orgány alebo právne normy, s odvolaním sa na požiadavku svedomia, priečiacu sa vykonaniu danej činnosti, pričom toto odmietnutie chce podčiarknuť nadradenosť morálneho zákona nad právnym“5. Prvým znakom výhrady vo svedomí teda je, že jednotlivec jedná nie v súlade so zákonom6, neriadi sa normou v ňom obsiahnutou. Pre právny štát je však neudržateľný stav, kedy by jeho občania nedodržiavali právne normy, pretože by tvrdili, že ich nedodržiavanie sa z rôznych viac či menej konkrétnych dôvodov prieči ich vnútornému morálnemu chápaniu sveta. Preto je potrebné uvedomiť si 2 Šmid, M. K podstate a zmyslu slobody svedomia a slobody náboženstva. In Výhrada vo svedomí – Constientious Objection. Moravčíková, M. (ed.), Ústav pre vzťahy štátu a cirkví, Bratislava 2007, str.

389 3

Je dôležité poznamenať, že výhrada vo svedomí je zásadne prejavom minoritnej časti spoločnosti.

„Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.“ 4

5 Proeschel, C. Výhrada vo svedomí a sociálna súdržnosť. In Výhrada vo svedomí – Constientious Objection. Moravčíková, M. (ed.), Ústav pre vzťahy štátu a cirkví, Bratislava 2007, str. 145 6 Treba podotknúť, že sa nemusí jednať iba o zákon, ale môže ísť aj o jednanie proti predpisu podzákonnému, prípadne vnútornej inštrukcii.


201

dva momenty: rozpor medzi svedomím a vykonaním určitej povinnosti musí byť dostatočne silný a musí prameniť z presvedčenia alebo náboženstva toho, kto si uplatňuje výhradu. A po druhé, spoločnosť musí byť ochotná takúto výhradu tolerovať, nesmie preto ísť o výhradu, ktorá sa prieči základným hodnotám väčšinovej spoločnosti. V tejto súvislosti sa natíska zaujímavá otázka, čo v prípade, ak jednotlivcovo „náboženstvo“ respektíve presvedčenie mu bude zakazovať poskytnúť pomoc človeku zranenému a ohrozenému na živote, pretože bude tvrdiť, že život človeka patrí do rúk osudu (bohu) a nie je možné sa mu priečiť. Na jednej strane tu bude stáť povinnosť občana poskytnúť pomoc (a prípadný trestný postih za jej neposkytnutie) a na druhej strane možný konflikt jeho svedomia s takýmto konaním. Riešení by mohlo byť niekoľko: Prvá možnosť spočíva v zhodnotení postavenia a záväznosti „cirkevných“ noriem a noriem „štátnych“. Ak povieme, že Česká republika deklaruje svoju laickosť v čl. 2 odst. 1 Listiny7, potom hodnota respektíve záväznosť „cirkevných“ noriem nemôže prevážiť nad záväznosťou noriem prijatých štátnou mocou. Potom by člen nami vykonštruovanej extrémistickej sekty musel byť trestne sankcionovaný za neposkytnutie pomoci. Druhá možnosť spočíva práve v určitej tolerancii spoločnosti voči majúcemu výhradu. Pre väčšinovú spoločnosť nie je v tejto dobe morálne prípustné, aby nebola potrebnému poskytnutá pomoc z náboženských dôvodov. Na rozdiel napríklad od výhrady spočívajúcej v odmietnutí vykonať interrupciu z náboženských dôvodov, ktorú spoločnosť toleruje. Rozdiel medzi neposkytnutím pomoci a nevykonaním interrupcie v tomto prípade môže spočívať aj v nahraditeľnosti úkonu (čo je ďalším znakom výhrady vo svedomí). Ak lekár odmietne vykonať interrupciu, existuje (a musí existovať) spravidla niekoľko ďalších (a dostupných) lekárov, ktorí sú úkon schopní a ochotní vykonať. Pri neposkytnutí pomoci napríklad pri dopravnej nehode, kedy majúci výhradu by bol jediným svedkom nehody a tým pádom tým jediným, kto by pomoc poskytnúť mohol, nám určite pripadá ako vysoko nemorálne pomoc neposkytnúť. Ako z vyššie uvedeného vyplynulo, pri uplatňovaní výhrady vo svedomí vždy pôjde o odopretie povinnosti niečo konať. Výhradu nie je možné uplatniť takým spôsobom, že uplaňujúci výhradu bude konať, čo mu prikazuje svedomie. Výhradu je možné uplatniť si len negatívne, teda nekonaním. Spoločnosť na to reaguje zakotvením povinnosti konať náhradnú činnosť, aby sa naplnila povinnosť rovnosti a zákaz diskrimináce. Z mnohých strán zaznieva, že možnosť uplatňovať si výhrady vo svedomí je prejavom diskriminácie. S tým nie je možné súhlasiť. Výhradu si môže uplatniť ktokoľvek, bez ohľadu na to, či je členom cirkvi alebo náboženskej spoločnosti, ktorej normy výhradu zakotvujú alebo jej členom nie je. Ak by sa štát rozhodol skúmať, či je požiadavka majúceho výhradu postavená na reálnych základoch (či existuje príslušná norma cirkvi či náboženskej spoločnosti, ktorej sa prieči právom vyžadované chovanie, prípadne, či uplatňujúci si výhradu je členom tej ktorej cirkvi), jednalo by sa o neprípustný zásah do forum internum slobody svedomia.

„Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání.“

7


202

Súčasťou Listiny základných práv a slobôd (čl. 158) je i sloboda svedomia, „ktorá neznamená len slobodu mať svedomie, ale ho aj používať a správať sa podľa neho; inak by išlo o ústavné deklarovanie fiktívneho základného práva bez možnosti jeho aplikácie9.“ „Sloboda svedomia sa prejavuje v rozhodnutiach jednotlivca učinených v určitých situáciách, teda „tu a teraz“, pociťovaných ako hlboko prežitá povinnosť. Štrukturálnym znakom svedomia je okrem vzťahu k norme a zároveň k situácii aj osobný prežitok bezpodmienečnej povinnosti.“10 Sloboda svedomia je v Listine uvedená popri ďalších dvoch slobodách, a to slobode myslenia a náboženského vyznania. Sloboda svedomia sa tak radí medzi tzv. absolútne slobody, kedy nie je možný akýkoľvek nátlak alebo ovplyvňovanie svedomia. Slobodu svedomia tak nie je možné obmedzovať obyčajným zákonom. Ich vonkajší prejav (forum externum) však je možné obmedziť za predpokladu, že sú splnené nasledovné podmienky: obmedzenie výkonu slobody svedomia je stanovené zákonom a ide o opatrenie, ktoré je v demokratickej spoločnosti nevyhnutné pre ochranu verejnej bezpečnosti a poriadku, zdravia a mravnosti alebo práv a slobôd druhých.11 „Ide tu však pritom o možnosť obmedzenia výkonu týchto práv, nie ich úpravu štátom.“12 Potom v prípade konfliktu právnej normy s konkrétne uplatňovanou slobodou svedomia je potrebné vážiť, či presadenie sa slobody svedomia nezasiahne do základných práv tretích osôb, alebo či presadenie slobody svedomia nebráni iné hodnoty či princípy obsiahnuté v ústavnom poriadku ČR.13 Práve zaradením slobody svedomia medzi slobodu myslenia (ktorá nemá primárne náboženský charakter) a slobodu náboženského vyznania dostáva sloboda svedomia i náboženský i sekulárny charakter. Pretože je zrejmé, že svedomie nemusia mať iba vyznávači určitého náboženstva, ale aj ľudia nehlásiaci sa ku konkrétnemu náboženskému smeru. Popretím tohto tvrdenia by sme nadraďovali slobodu náboženského vyznania nad slobodu myslenia a tým, ktorí nevyznávajú žiadne náboženstvo by sme upierali právo na svedomie, čo nie je prípustné. Výhradu vo svedomí ako súčasť slobody svedomia si potom môžu uplatniť ako členovia cirkví, ktorých vyznanie sa nezlučuje s konkrétnym úkonom, tak aj tí, ktorí do žiadnej cirkvi nepatria, ale ich viera (presvedčenie)14 im “Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.“ Čl. 15, odst. 1 Listiny

8

Šmid, M. K podstate a zmyslu slobody svedomia a slobody náboženstva. In Výhrada vo svedomí – Constientious Objection. Moravčíková, M. (ed.), Ústav pre vzťahy štátu a cirkví, Bratislava 2007, str.

9

394 10

Nález ÚS č. 42, Sb. n.a u. ÚS, svazek č. 29, str. 389, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, 106/2003 Sb.

11

Čl. 16 Listiny.

Forejtová, M. Svoboda vyznání. In Klíma K. a kol. Encyklopedie Ústavního práva. ASPI. 2007, str. 643

12

13

Nález ÚS ze dne 11. března 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01

Zaujímavou otázkou v tomto smere je, prečo Listina používa tri druhy pojmov na jednom mieste (čl. 15, odst. 1 Listiny): „náboženské vyznanie“, „náboženstvo“ a „viera“. Podľa jazykového a logického výkladu by pojem náboženské vyznanie bolo širším pojmom, zahŕňajúcim jednak náboženstvo, jednak vieru. (Viď druhá veta čl. 15, odst. 1: „Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.“) Dovolím si tvrdiť, že text Listiny v tomto prípade nepracoval s vhodným názvoslovím. Ako v texte tohto príspevku vidno, jednotlivé medzinárodné „ľudskoprávne“ dokumenty pracujú buď s pojmami náboženstvo alebo náboženské vyznanie na jednej strane a pojmami viera alebo presvedčenie na druhej strane, ale nezamieňajú ich. Rozbor jednotlivých pojmov by si vyžiadal väčší priestor, ktorý na tomto mieste nemám k dispozícii.

14


203

bráni taký úkon vykonať. Nastáva samozrejme problém, či daná viera (presvedčenie) musí byť v určitej miere rozšírené (a potom v akej miere) a ako sa má táto početnosť prívržencov viery (presvedčenia) posudzovať a skúmať. K tomuto problému sa vyjadrovala Európska komisia pre ľudské práva v prípade Arrowsmith v. Spojené Kráľovstvo, „v ktorom uviedla, že pacifizmus spadá do pôsobnosti slobody myslenia a svedomia, v dôsledku čoho môže byť považovaný za presvedčenie.“15 Európsky súd pre ľudské práva potom zdôrazňuje, že „presvedčenie“ sa vzťahuje výlučne na názory, ktoré dosiahli určitý stupeň sily, závažnosti, súdržnosti a dôležitosti. Na to, aby sme mohli hovoriť o „presvedčení“, je potrebná určitá miera intelektuálnej a morálnej súdržnosti, nemôže sa jednať o obyčajný názor. Súd a Komisia potom za presvedčenie uznali pacifizmus, vegánstvo, komunizmus, alternatívnu medicínu, nesúhlas s povinným členstvom v komore architektov, nesúhlas s povinným očkovaním detí alebo pozitívny postoj k eutanázii. Naproti tomu odmietli poskytnúť ochranu želaniu sťažovateľa, aby jeho popol bol rozptýlený vo vlastnej záhrade sťažovateľa. Vidno tu istý rozpor a nejednotnosť v tvrdeniach Súdu a Komisie.16 Pojem „presvedčenie“ sa objavuje v dohovore ako v jedinom základnom medzinárodnom dokumente, ktorý zakotvuje slobodu svedomia. Texty ďalších medzinárodných dokumentov (aj text Listiny) používajú namiesto neutrálneho slova „presvedčenie“, nábožensky zafarbené slovo „viera“. Pozrime sa na spomínané texty: Európsky dohovor o ochrane ľudských práv a základných slobôd a k nemu prijatý Protokol č. 7. Článok 9 Európskeho dohovoru stanoví, že: Každý má právo na slobodu myslenia, svedomia a náboženského vyznania; toto právo zahŕňa slobodu zmeniť svoje náboženské vyznanie alebo presvedčenie, ako aj slobodu prejavovať svoje náboženské vyznanie alebo presvedčenie sám alebo spoločne s inými, či už verejne alebo súkromne, bohoslužbou, vyučovaním, vykonávaním náboženských úkonov a zachovávaním obradov. Sloboda prejavovať náboženské vyznanie a presvedčenie môže podliehať len obmedzeniam, ktoré sú ustanovené zákonmi a ktoré sú nevyhnutné v demokratickej spoločnosti v záujme verejnej bezpečnosti, ochrany verejného poriadku, zdravia alebo morálky alebo ochrany práv a slobôd iných. Článok 18 Medzinárodného paktu o občianskych a politických právach stanoví: Každý má právo na slobodu myslenia, svedomia a náboženstva. Toto právo zahŕňa v sebe slobodu vyznávať alebo prijať náboženstvo alebo vieru podľa vlastnej voľby a slobodu prejavovať svoje náboženstvo alebo vieru sám alebo spoločne s inými či už verejne alebo súkromne, vykonávaním náboženských úkonov, bohoslužbou, zachovávaním obradov a vyučovaním. Nikto nesmie byť podrobený donucovaniu, ktoré by narušovalo jeho slobodu vyznávať a prijať náboženstvo alebo vieru podľa svojej vlastnej voľby. Sloboda prejavovať náboženstvo alebo vieru sa môže podrobiť len takým obmedzeniam, aké predpisuje zákon a ktoré sú nevyhnutné na ochranu verejnej bezpečnosti, poriadku, zdravia alebo morálky alebo základných práv a slobôd iných. 15 Poláček, P. Výhrada vo svedomí v judikatúre Európskeho súdu pre ľudské práva. In Výhrada vo svedomí – Constientious Objection. Moravčíková, M. (ed.), Ústav pre vzťahy štátu a cirkví, Bratislava

2007, str. 172 16

Poláček, P. Cit. dielo v poznámke č. 14, str. 174 – 175


204

Štáty, zmluvné strany paktu, sa zaväzujú rešpektovať slobodu rodičov a tam, kde je to vhodné, poručníkov, zabezpečiť náboženskú a morálnu výchovu svojich detí podľa vlastného presvedčenia rodičov alebo poručníkov. Článok 18 Všeobecnej deklarácie ľudských práv uvádza: Každý má právo na slobodu myslenia, svedomia a náboženského vyznania; toto právo zahŕňa slobodu zmeniť svoje náboženstvo alebo vieru, ako aj slobodu prejavovať svoje náboženstvo alebo vieru sám alebo v spoločenstve s inými a súkromne alebo verejne, vyučovaním, vykonávaním náboženských úkonov, bohoslužbou, zachovávaním (obradov). Ústavný súd zdôrazňuje, že česká republika je podľa čl. 1 ods. 1 Ústavy ČR demokratickým právnym štátom založeným na úcte k právam a slobodám človeka a občana. Z uvedeného princípu vyplýva, že Ústavný súd musí vychádzať z právnej úpravy, ktorá poskytuje vyšší štandard ochrany základných práv a slobôd. Ak teda Listina obsahuje vyššiu ochranu práv, než medzinárodné zmluvy, musí sa použiť ustanovenie Listiny.17 Tento prípad sa vzťahuje primárne na právnu úpravu odopretia výkonu vojenskej služby, ktorej možnosť nie je upravená medzinárodnými zmluvami vôbec.

Konkrétne prípady výhrady Na úvod tejto časti treba poznamenať, že nie je možné oboznámiť čitateľa so všetkými možnými prípadmi výhrady vo svedomí. Preto uvediem aspoň výpočet možných výhrad a podrobnejšie sa budem venovať výhrade voči vojenskej službe. Jednou z výhrad je výhrada voči potratu, ktorú si môžu uplatňovať jednak lekári vykonávajúci potrat, jednak zdravotnícky personál, ktorý má plniť úlohy s vykonaním potratu súvisiace. Ďalším prípadom môžu byť výhrady v oblasti bioetickej, konkrétne pôjde o výkon sterilizácií, asistovanej reprodukcie, zmeny genetického kódu, eutanáziu, klonovanie atď. Iným typom výhrad môžu byť výhrady voči prísahe, výhrady voči práci v cirkevný sviatok, výhrady voči povinným zdravotníckym ošetreniam, v zahraničí možná výhrada voči účasti v porote, výhrada voči sobášeniu homosexuálov. O „novodobú“ výhradu potom môže ísť v prípade výhrady voči spotrebe, to by však musela existovať povinnosť kupovať tovar, čo sa ale prieči chápaniu výhrady vo svedomí, ako bola definovaná vyššie.18 Najznámejšiu a v ČR zatiaľ „najpoužívanejšiu“ výhradu vo svedomí predstavuje výhrada proti vojenskej službe. Táto výhrada je taktiež jedinou výhradou upravenou na ústavnej úrovni v čl. 15 ods. 3 Listiny19. Tým, že je právo nevykonávať vojenskú službu zakotvené v Listine daným spôsobom, jedná sa o právo „absolútne s vnútorným rozmerom, ktoré nie je možné obmedzovať zákonom.“20 Opäť je príležitosť vrátiť sa k vyššie uvádzaným úvahám. Listina stanovuje možForejtová, M. Svoboda vyznání. In Klíma K. a kol. Encyklopedie Ústavního práva. ASPI. 2007, str. 643 - 644

17

18 Bližšie pozri: Turci, V. Všeobecný pojem „výhrada svedomia“. Talianska právna skúsenosť s odvolaním sa na porovnávacie právo. In Výhrada vo svedomí – Constientious Objection. Moravčí-

ková, M. (ed.), Ústav pre vzťahy štátu a cirkví, Bratislava 2007, str.19 - 143 „Nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním. Podrobnosti stanoví zákon.“ V konkrétnom prípade ide o branný zákon č. 585/2004 Sb.

19

20 Forejtová, M. Svoboda vyznání. In Klíma, K. a kol. Encyklopedie Ústavního práva. ASPI. 2007, str. 631


205

nosť uplatniť si výhradu voči vojenskej službe v prípade, ak sa to prieči svedomiu alebo náboženskému vyznaniu jednotlivca. Čo z tejto dikcie vyplýva? Jednoznačne záver, že ak sa výkon vojenskej služby prieči náboženskému vyznaniu jednotlivca, je od jej výkonu oslobodený. Z toho ďalej vyplýva, že dokonca sa tento výkon nemusí priečiť ani jeho svedomiu, stačí, ak cirkevné normy stanovia, že výkon vojenskej služby je pre členov tej ktorej cirkvi zakázaný. Na druhej strane z neho vyplýva, že je možné uplatniť výhradu voči vojenskej službe na základe svedomia, ale nie z náboženských dôvodov. Takým výkladom by sme dospeli k veľmi pokrokovej a voľnej právnej úprave výhrady voči vojenskej službe. Otázkou i naďalej ostáva, či sa dá možnosť výhrady voči vojenskej službe analogicky použiť aj pre iné životné situácie. Problém nastáva s právnou úpravou. Ako bolo spomínané vyššie, možnosť výhrady voči vojenskej službe je ako jediná upravená na ústavnej úrovni. Používať preto analógiu pre prípady, ktoré nie sú upravené ani ústavne, ani obyčajným zákonom je púšťanie sa na tenký ľad. Aj keď od roku 2005 už nie je vojenská služba vykonávaná prezenčne, všetci občania majú brannú povinnosť v dobe ohrozenia štátu alebo v dobe vojnového stavu. Výhrada voči vykonávaniu vojenskej služby preto nestratila ani dnes na svojom význame. Branný zákon21 vo svojom § 6 stanoví podrobnosti, ku ktorým ho oprávňuje Listina. V prvom odseku uvádza, že vojak v zálohe môže odmietnuť vykonávať mimoriadnu službu z dôvodov svedomia alebo náboženského vyznania, stanovuje však pre toto odmietnutie lehotu 15 dní buď odo dňa odovzdania rozhodnutia o schopnosti občana vykonávať vojenskú činnú službu vydaného pri odvodnom konaní alebo odo dňa účinnosti vyhlásenia stavu ohrozenia štátu alebo vojnového stavu. Je možné sa pýtať, či uvedením lehoty 15 dní ide o stanovenie podrobností, alebo o obmedzenie tohto práva. Tým, či stanovenie lehoty pre uplatnenie ústavného práva výhrady voči vojenskej službe je v súlade s Listinou sa vyjadroval Ústavný súd vo svojom náleze22 – vzťahujúcom sa síce ku vtedy platnému zákonu o civilnej službe, avšak principiálne išlo stále o prejavenie tohto práva v určitej lehote – kedy konštatoval, že v prípade práva odoprieť výkon vojenskej služby z dôvodov svedomia alebo náboženského vyznania ide o právo, v rámci ktorého treba rozlišovať jeho vnútornú a vonkajšiu stránku, „tj. výkon tohoto práva navenek je naopak regulovatelná a může být i omezena za určitých stanovených podmínek. Pro vnější projev práva nevykonávat vojenskou službu je možnost jeho regulace zákonem navíc samostatně stanovena přímo v čl. 15 odst. 3 věta druhá Listiny. Skutečnost, že vnější projevy svědomí, náboženského vyznání s cílem odmítnout vojenskou službu, nemají "autonomní" charakter a od jiných projevů náboženského vyznání či svědomí oddělený (odlišný) právní režim, plně potvrzuje i dosavadní judikatura Evropské komise pro lidská práva. I když v Úmluvě o lidských právech a základních svobodách není možno najít základní právo odmítnout vojenskou službu z důvodů svědomí nebo náboženského vyznání a čl. 4 odst. 3 písm. b) Úmluvy ponechává smluvním stranám volnost uznat nebo neuznat důvody svědomí pro odmítnutí vojenské služby, stížnosti jednotlivců přicházející komisi ze států, v nichž se uznává právo odmítnutí vojenské služby z důvodů svědomí, jsou pravidelně zařazovány do celkového rámce práva na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání podle čl. 9 Úmluvy. Pokud se jedná o omezení vnějšího projevu náboženského vyznání nebo přesvědčení (čl. 9 21

Zákon č. 585/2004 Sb.

22

Nález ÚS č. 82, Sb. n.a u. ÚS, svazek č. 14, str. 181, sp. zn. Pl. ÚS 18/98.


206

odst. 2 Úmluvy) komise pro lidská práva v případu Grandrath (stížnost 2299/64) zdůraznila: "Každý z článků 8 až 11 garantuje ve svém odstavci 1 určitá práva, ale ve svém odstavci 2 současně smluvní strany zmocňuje k jejich omezení za předpokladu splnění určitých podmínek. V případě, že strany tato práva omezí, jsou stále vázány ustanoveními čl. 14 Úmluvy. Stanovení omezení diskriminačním způsobem vede k porušení článku 14 Úmluvy ve spojení s čl. 9 Úmluvy." Jinými slovy řečeno, komise pro lidská práva respektuje omezení vnějších projevů náboženského vyznání nebo přesvědčení, včetně těch, jejichž cílem je odmítnutí vojenské služby, ale zkoumá, zda takováto omezení stanovená zákonem a "nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky anebo ochrany práv a svobod druhých" nemají diskriminační charakter. Na základě výše uvedených rozborů a úvah lze částečně shrnout tak, že právo odmítnout výkon vojenské služby pro rozpor se svědomím nebo náboženským vyznáním je vnějším projevem práva na svobodu myšlení, svědomí, náboženského vyznání a víry včetně práva nekonat vojenskou službu, pokud je s nimi v rozporu, a jako vnější projev může být také zákonem omezeno v souladu s obecnými principy zakotvenými Ústavou ČR a Listinou. Jádrem předmětné věci je otázka, zda omezení práva odmítnout výkon vojenské služby pro rozpor se svědomím nebo náboženským vyznáním může mít i podobu časového omezení, tj. stanovení časového prostoru, v němž toto právo může být vykonáno. Jestliže připustíme, že právo odmítnout výkon vojenské služby pro rozpor se svědomím nebo náboženským vyznáním je vnějším projevem svobody myšlení, svědomí, náboženského vyznání a víry, pak je jednoznačně dána možnost jeho omezení v hranicích čl. 15 odst. 3 věta druhá, čl. 16 odst. 4 a čl. 17 odst. 4 Listiny. Vzhledem k vnitřnímu základu těchto práv i při využívání ústavního práva změnit svoje náboženské vyznání nebo víru nikdo nebrání (a ani nemůže bránit) oprávněné osobě, aby svoje náboženské vyznání nebo víru změnila. Pokud však jde o veřejný projev takto změněného náboženského vyznání nebo víru ve smyslu zákona o civilní službě, je důvodem k odmítnutí vojenské základní (náhradní) služby nebo vojenských cvičení jen ten, který je uplatněn v zákonem stanovených lhůtách a způsobem zákonem rovněž určeným. Časová neomezenost tohoto práva by mohla vážně narušit bezpečnost státu a ohrozit plnění jeho úkolů souvisejících s jeho obranou nejen uvnitř ale i navenek v rámci mezinárodních smluv přijatých ČR. (…) Základní otázkou ve světle již uvedených skutečností je tedy právě to, zda je rozumné a ústavně akceptovatelné stanovení doby právě oněch 30ti dnů, v rámci kterých lze učinit prohlášení o odmítnutí vykonat vojenskou základní službu (z důvodů svědomí či náboženského vyznání) a také to, zda je rozumné a ústavně akceptovatelné, že tato lhůta počíná běžet od stanovení určité události (tedy ukončení odvodního řízení). Zde je snad na místě připomenout, že právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání (které je nepochybně zaručeno) se v určitém časovém okamžiku váže (vztahuje) k určité skutečnosti, kterou je právě výkon vojenské základní služby. Tedy služby, která je službou veřejnou, směřující ve prospěch státu a jeho občanů, přinejmenším z hlediska jeho obrany (pochopitelně včetně obrany všech zásadních demokratických hodnot, na kterých je Česká republika vybudována). (…) lze mít za to, že současná právní úprava je ústavně akceptovatelná, když je v ní dostatečně obsažena možnost


207

v rozumné době a za rozumných okolností se svobodně a odpovědně rozhodnout a své přesvědčení vyjádřit.“23 K stanoveniu a povinnosti dodržať lehotu sa Ústavný súd vyjadril ešte v inom uznesení24, z ktorého bude namieste zacitovať: „Ústavní soud nespatřuje ve stanovení (této) lhůty porušení práva na odepření vojenské služby podle čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Je nepochybně v zájmu státu a celé společnosti, aby lhůty k odmítnutí vojenské služby byly pevně stanoveny, (…). V daném případě zákonodárce podle názoru Ústavního soudu zvolil správně poměrně krátkou lhůtu k uplatnění jednoho ze zákonných práv občanů – odmítnutí vojenské služby – aby nedocházelo k nežádoucím průtahům při odvodním řízení a nástupu vojenské nebo civilní služby občanů. V žádném případě tedy není toto ustanovení v rozporu s čl. 15 odst. 3, ani s čl. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť uvedené časové omezení uplatnění tohoto základního práva rozhodně neznamená, že by bylo zneužíváno k jiným účelům, než pro které bylo stanoveno.“ Ďalšie podrobnosti, stanovené branným zákonom spočívajú v zakotvení náležitostí prehlásenia o odmietnutí výkonu mimoriadnej služby: musí byť písomné, podáva sa príslušnému krajskému vojenskému veliteľstvu, uvádzajú sa v ňom základné osobné údaje odmietajúceho a musí byť odôvodnené. Ak odmietajúci splní požadované náležitosti prehlásenia, má právny nárok na to, aby mu branná povinnosť zanikla. Správny orgán teda nemá možnosť nijako rozhodovať o tom, či odmietnutie uzná, alebo neuzná po vecnej stránke. Dá sa preto predpokladať, že odôvodnenie nemusí byť nijako konkrétne, stačí jednoduchá veta „z náboženských dôvodov“.25 Odmietnutím vykonávať mimoriadnu službu však vojakovi v zálohe nezaniká pracovná povinnosť za stavu ohrozenia štátu alebo za vojnového stavu.26 Pracovná povinnosť v tomto kontexte teda úplne nenahrádza civilnú službu, ktorá v minulosti slúžila ako „náhradný úkon“ pre tých, ktorí voči vojenskej službe prejavili výhradu. Civilnú službu vykonávali len tí, ktorí z dôvodov svedomia alebo náboženského vyznania odmietli vykonať základnú (náhradnú) vojenskú službu. Pre nikoho iného teda výkon civilnej služby určený nebol. Naproti tomu, majúci výhradu nie sú povinní vykonávať pracovnú povinnosť namiesto vojenskej služby, ale aj napriek tomu, že výkon vojenskej služby odmietli. To navádza k myšlienke pripustiť, že zánikom civilnej služby zanikla tiež povinnosť „náhradného plnenia“, ktorá je podstatná pri uplatňovaní výhrady vo svedomí, aby nedochádzalo k diskriminácii. V konečnom dôsledku – ako bolo popísané vyššie – právo na odopretie vojenskej služby má každý. Pracovná povinnosť 23

Nález ÚS, citovaný v pozn. č. 21

24

Usnesení ÚS č. 38, Sb. n. a u. ÚS, svazek č. 11, sp. zn. I. ÚS 149/98.

V podobnom duchu sa nesie aj úvaha Ústavného súdu, ktorý uvádza – síce v trochu iných súvislostiach - , že „úprava v Českej republike je oproti iným krajinám nesmierne liberálna predovšetkým v tom, že nestanoví žiadne overovanie či komisionálne preskúmanie žiadosti o civilnú službu a teda o tom, či vojenskú službu splní alebo nesplní, si rozhoduje de facto povinný občan sám. Vierohodné preukázanie dôvodov odmietnutia sa teda nevyžaduje, rovnako ako nie je možné toho, kto odmietol vykonať základnú vojenskú službu, k tejto službe povolať, ak svojím chovaním jednoznačne preukazuje, že tvrdené dôvody svedomia boli smiešne a nepravdivé.“ Nález ÚS č. 50, Sb. n. a u. ÚS, svazek č. 4, od str. 41, sp. zn. IV. ÚS 81/95. Na inom mieste však Ústavný súd tvrdí (v súlade so zmyslom čl. 15. ods. 3 Listiny), že „až ak sa stane výkon vojenskej služby zásadným mravným konfliktom vlastného svedomia, môže intenzita tohto vnútorného konfliktu založiť ochranu ústavného subjektívneho práva slobody svedomia voči stanoveným zákonným povinnostiam.“ Nález ÚS č. 19, Sb. N. a u. ÚS, svazek č. 13, od str. 131, sp. zn. Pl. ÚS 19/98.

25

26

Právna úprava je obsiahnutá v zákone č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky.


208

nevykazuje žiadne znaky násilia, takže by mala byť pre majúcich výhradu prijateľná. Existujú však náboženské spoločnosti, ktoré programovo odmietajú všetky aktivity súvisiace s vojenskou službou. Tu sa však objavuje otázka, či ide stále o výhradu vo svedomí, alebo skôr o snahu „robiť niečo iné, odlišovať sa, šokovať“.27

Zoznam použitej literatúry Hrdina, A. I. Náboženská svoboda v právu České republiky. Eurolex Bohemia, Praha 2004. ISBN 80-86432-67-X Klíma K. a kol. Encyklopedie Ústavního práva. ASPI. 2007. ISBN 978-80-7357295-2 Klíma K. a kol. Komentář k Ústavě a Listině. Aleš Čeněk, Plzeň 2005. ISBN 8086898-44-X Moravčíková M. (ed.) Výhrada vo svedomí - Constientious Objection. Ústav pre vzťahy štátu a cirkví, Bratislava 2007. ISBN 80-89096-28-X Listina základních práv a svobod ve znění pozdějších předpisů Ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 585/2004 Sb., o branné povinnosti a jejím zajišťování (branný zákon) ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky ve znění pozdějších předpisů Nález ÚS č. 42, Sb. n. a u. ÚS, svazek č. 29, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, 106/2003 Sb. Nález ÚS č. 50, Sb. n. a u. ÚS, svazek č. 4, sp. zn. IV. ÚS 81/95. Nález ÚS č. 19, Sb. N. a u. ÚS, svazek č. 13, sp. zn. Pl. ÚS 19/98. Nález ÚS č. 82, Sb. n.a u. ÚS, svazek č. 14, str. 181, sp. zn. Pl. ÚS 18/98. Usnesení ÚS č. 38, Sb. n. a u. ÚS, svazek č. 11, sp. zn. I. ÚS 149/98. Resumé Výhrada vo svedomí je iste aktuálnym problémom, či už ju sledujeme ako príčinu rozpadu minulej slovenskej vlády, alebo nám pripadá ako možný problém súvisiaci s prijatím Turecka do EÚ. Výhrada vo svedomí má niekoľko základných charakteristických znakov: majúci výhradu svojím negatívnym postojom voči vykonaniu právom stanovenej povinnosti protestuje voči norme, ktorá je v jeho konkrétnom prípade nespravodlivá, priečiaca sa jeho svedomiu alebo náboženskému presvedčeniu. Tento postoj jednotlivca musí byť verejne prejavený. Výhrady môžu byť právom upravené celkom podrobne, prípadne nemusia byť v právnom poriadku zahrnuté vôbec. Záleží od miery, v akej sa spoločnosť rozhodne tú ktorú výhradu tolerovať. Nie je však znakom výhrady to, že by musela byť právom upravená; znakom je skôr to, že spoločnosť túto výhradu viac či menej akceptuje a výhrada sa neprieči väčšinovému názoru na spoločenské hodnoty. Aby nedochádzalo k diskriminácii v prípade, že jedna skupina ľudí bude oprostená od splnenia povinnosti z dôvodov výhrady vo svedomí, druhá skupina však bude musieť povinnosť

V tejto svislosti ide hlavne o členov náboženskej spoločnosti Svedkovia Jehovovi. Bližšie viď Přibyl, S. Etické souvislosti oficiálního uznání náboženské společnosti Svědkové Jehovovi v ČR. In Výhrada vo svedomí – Constientious Objection. Moravčíková, M. (ed.), Ústav pre vzťahy štátu a cirkví, Bratislava 2007, str. 646 - 696 27


209

plniť, objavuje sa tzv. náhradná povinnosť pre majúcich výhradu. Táto povinnosť nahrádza plnenie primárnej odmietnutej povinnosti. Sloboda svedomia je v Listine zakotvená v čl. 15 a predstavuje tzv. absolútne právo, ktoré má vnútornú a vonkajšiu stránku. Forum internum tejto slobody je neobmedziteľné „obyčajným“ zákonom. Vonkajší prejav slobody svedomia však môže byť obmedzený za podmienok stanovených v čl. 16 odst. 4 Listiny. Sloboda svedomia je upravená aj v niektorých medzinárodných dokumentoch: v Medzinárodnom pakte o občianskych a politických právach, vo Všeobecnej deklarácii ľudských práv a v Európskom dohovore o ochrane ľudských práv a základných slobôd a k nemu prijatom Protokole č. 7. Konkrétny a jediný ústavne zakotvený typ výhrady vo svedomí je upravený v čl. 15 odst. 3 Listiny a ide o právo odoprieť vojenskú službu z dôvodov svedomia alebo náboženského vyznania. Podrobnosti potom stanoví branný zákon (zákon č. 585/2004 Sb.), ktorý počíta s lehotou 15 dní na využitie tohto práva odo dňa odovzdania rozhodnutia o schopnosti občana vykonávať vojenskú činnú službu vydaného pri odvodnom konaní alebo odo dňa účinnosti vyhlásenia stavu ohrozenia štátu alebo vojnového stavu. Občan, ktorý odoprie vykonať vojenskú službu však je povinný podrobiť sa pracovnej povinnosti. V praxi existujú i ďalšie typy výhrad vo svedomí, ktoré však v Českej republike nie sú upravené na ústavnej úrovni, prípadne nie sú právom upravené vôbec. Jedná sa napríklad o výhradu lekárov a zdravotníckeho personálu vykonávať potraty, výhrady voči eutanázii, klonovaniu, asistovanej reprodukcii, výhrady voči prísahe a ďalšie.

Conscientious objection is an actual problem as we can see in the disintegration of Slovak government or in the problems caused by accession of Turkey into European Union. There are several hallmarks of the conscientious objection: the one who has an objection protests against an unfair law in the particular case. Such a law must be abhorrent to one’s conscience or religion. The one’s attitude has to be manifested. Objections could be regulated in detail or they could not be regulated at all. However, regulation is not the main attribute; that is acceptation of community as an admissible opinion. A compensatory obligation appears so as no to discriminate ones who are not allowed to apply an conscientious objection or in case that they do not want to apply it. Freedom of conscience is embodied in the Charter in article no. 15 and represents so called absolute law, which has an internal and external aspect. The internal aspect is irrestrictible by simple law. The external aspect could be restricted under the conditions stated in article no. 16, par. 4 of the Charter. Freedom on conscience is also set up in various international treaties such as the International Covenant on Civil and Political Rights, the Universal Declaration of Human Rights and the European Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms. The concrete and the only type of conscientious objection embedded on constitutional level is the objection on military service. It is stated in the article no. 15, par. 3 that one has right to refuse the military service on the basis of conscience or religion. Details are set up by military act (act no. 585/2004 Coll.), which construes this right in 15 days tenancy. The one, who refuses military service, is not free from working obligation. There are other types of objection not embedded on constitutional level in Czech Republic or not regulated by law at all. We can name some of them: objection of medicine doctors or paramedics on abortions, objections on euthanasia, cloning, objections on oath and the others.


210

PRÁVO NA SPRAVEDLIVÝ PROCES VE VZTAHU K OSOBÁM V (EKONO(EKONOMICKÉ) NEVÝ NEVÝHODĚ A INGERENCE ADVOKÁTA

Recht auf ein gerechter Prozess in Bezug auf Bürger mit wirtschaftlichen Nachhwirtschaftlichen Nac teil und die Ingerenz des Rechtsanwalts David Sedláček1 Recenzenti Doc. JUDr. Vladimír Plecitý, CSc., Policejní akademie České republiky v Praze. JUDr. Renáta Šínová, Ph.D., katedra občanského práva a pracovního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci.

Klíčová slova Advokát - právní pomoc - právní služba - bezplatné zastoupení - ex offo rovnost - ustanovení advokáta - určení advokáta - opatrovník - nutná obhajoba.

Předmluva Právo na spravedlivý proces je svým významem resp. obsahem dalekosáhlé. Pokud se tento příspěvek týká jeho souvislosti k osobám v určité, typicky ekonomické nevýhodě a vztahu advokáta k těmto osobám, jde již o téma, které je únosně zpracovatelné z hlediska požadovaného rozsahu příspěvku. Vztah advokáta a klienta je svou podstatou založen na poskytování právních služeb resp. právní pomoci ze strany osob, které svou odborností k tomuto mají předpoklady a zákonné zmocnění, byť nejde o bezvýjimečnou pozici jen advokátů. Výkon advokacie, jak zákon o advokacii poskytování právních služeb definuje, je podnikatelskou činností a jako takový má především svou ekonomickou stránku, i když nelze nevidět ve vztahu poskytovatelů těchto služeb a jejich klientů jistá specifika. Tento vztah s řadou zvláštností ve vzájemných právech a povinnostech, jak vyplývají z aktuálních právních a stavovských předpisů, ve vztahu k některým skupinám příjemců právních služeb, zahrnuje ještě další aspekty, jež vyplývají z postavení těchto příjemců. Cílem příspěvku je poskytnout náhled na povinnosti i práva, jež vyplývají ze vztahu advokáta a osob ve specifickém postavení, obecně pak v aspektu práva na spravedlivý proces. Postavení advokáta, ať již jde o osoby v nevýhodě či běžné příjemce právních služeb, ho přitom samozřejmě zavazuje více, čemuž odpovídá i rozsah povinností.

Právní úprava výkonu advokacie Právní úpravu výkonu advokacie, povinnosti a práva advokáta jakož i další podmínky související s výkonem advokacie upravuje především zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, v platném znění (dále jen „ZA“) podstatně novelizovaný záko1

Mgr. David Sedláček, doktorand, Fakulta právnická Západočené univerzity v Plzni.


211

nem č. 79/2006 Sb., jež např. zpřesňuje podmínky určení advokáta ČAK bezplatně či za sníženou odměnu (viz. dále). Zmínit lze dále v této souvislosti vyhlášky vydávané Ministerstvem spravedlnosti ČR, především Vyhlášku č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) a Vyhlášku č. 244/1996 Sb., kterou se podle zákona o advokacii stanoví kárný řád (advokátní kárný řád). Přitom je nutno zmínit také právní úpravu obsaženou ve stavovském předpisu České advokátní komory, totiž usnesení představenstva ČAK ze dne 31. října 1996 č. 1/1997 Věstníku, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (etický kodex), v platném znění. V souvislosti s mezinárodní činností advokáta v rámci Evropské unie je nutno zmínit Kodex chování advokátů Evropských společenství (Etický kodex advokátů v Evropské unii - zkr. CCBE – Counsil of the Law Societes of the European Continent) přijatý 28.10.1988 a posledně novelizovaný 6.12.2002 na plenárním zasedání Rady advokátních komor států Evropských společenství ve Štrasburku, přičemž etický kodex ČAK v čl. 2 odst. 2 zmiňuje v tomto smyslu jeho přednostní použití.

Základní vymezení vztahu advokáta a klienta Vztah advokáta, jak bylo již zmíněno, není běžným vztahem poskytovatele a příjemce určité služby. Služba, kterou advokát poskytuje je zvláštní především tím, že zakládá vyšší stupeň důvěry. Je to především důvěra klienta v advokáta, důvěra, která na advokáta klade výrazně vyšší stupeň odpovědnosti, když advokát může být např. jedinou osobou, s níž jeho klient rozebírá svou životní situaci. Služby, které advokát poskytuje, jsou proto službami sui generis. Svou podstatou je i vztah advokáta a jeho klienta založen zpravidla1) smlouvou dle soukromoprávních kodexů. Obsahem takto vzniklého vztahu je zároveň úplatnost poskytovaných právních služeb, jak vyplývá z ust. § 1 odst. 2 ZA, přičemž specifikace odměny advokáta bývá součástí smlouvy o poskytování právní pomoci. Obecně se rozsah práv a povinností ve vztahu advokáta a klienta řídí ustanovením advokátních předpisů, přičemž advokát nesmí zneužívat smlouvy uzavřené s klientem k omezení rozsahu svých povinností vůči klientovi.

Základní etické principy vvztahu ztahu advokáta a klienta Základní principy vztahu advokáta a klienta vycházejí ze skutečnosti, že tento vztah není založen výhradně jen na soukromoprávní povaze, když i veřejná moc do tohoto vztahu ingeruje. Tato ingerence samozřejmě není samoúčelná, vychází z ústavní povahy práva na právní pomoc, jak upravuje čl. 37 Listiny základních práv a svobod jakožto součásti ústavního pořádku České republiky, přitom ovšem vlastním právním důvodem vzniku takového vztahu je zásadně smlouva. Etické principy advokacie reagují na různorodost vztahů advokáta, tj. především ke klientům, k protistraně klienta, jakož i k soudcům a jiným advokátům atp. Etická profesní pravidla jsou charakteristická svou univerzalitou a i přes odlišnosti jednotlivých právních řádů lze tyto principy jistým způsobem zobecnit. Tak již zmíněný Kodex chování advokátů Evropských společenství je založen V případě určení advokáta ČAK dle § 18 odst. 2 nahrazuje toto rozhodnutí ČAK smluvní vztah mezi advokátem a klientem. Přitom však dle téhož § 18 odst. 2 ZA určení advokáta Komoru nenahrazuje plnou moc k obhajobě či zastupování klienta.

1)


212

na principech především nezávislosti advokáta, důvěryhodnosti osobní a profesionální, preference zájmů klienta či povinnosti mlčenlivosti. Obdobně tyto principy vyplývají i z uvedených právních a stavovských předpisů v ČR.

Pojmové vymezení právní pomoci, právní služby a výkonu advokacie – výlu výluččadvo okacie nost adv Při vymezení pojmu právní pomoci je možné vycházet z povahy činnosti osob, které tuto pomoc poskytují. Takové osoby, ať již jde o advokáty či i osoby jiné, vykonávají odbornou činnost, přičemž odbornost je zde dána znalostí příslušného právního odvětví resp. práva obecně. Právní pomoc ze strany advokáta může spočívat ve všech těch činnostech, které zákon o advokacii definuje jako poskytování právních služeb (§ 1 odst. 2). Jen advokáti přitom poskytují právní pomoc ve všech věcech. Při vymezení pojmu právní služba a výkon advokacie je tedy nutno opět vycházet z úpravy, jak jí stanovuje zákon o advokacii. Rozlišení pojmů poskytování právních služeb a výkon advokacie lze vysledovat z ust. § 1 ZA, v jehož odst. 1 je obsažen pojem výkon advokacie jako legislativní zkratka. Pod pojem výkon advokacie je zákonem o advokacii podřazeno jak vlastní poskytování právních služeb, tak i podmínky, za nichž mohou být tyto právní služby poskytovány. Advokáti proto musí poskytování právních služeb provádět pouze způsobem (tedy nikoliv libovolnou formou) stanoveným zákonem tj. ZA a za zmiňovaných podmínek, které tento zákon uvádí. Vlastní definice poskytování právních služeb je potom obsažena v ustanovení § 1 odst. 2 ZA, podle něhož se poskytováním právních služeb rozumí „...zastupování v řízení před soudy a jinými orgány, obhajoba v trestních vě-

cech, udělování právních porad, sepisování listin ... a další formy právní pomoci, jsou-li vykonávány soustavně a za úplatu.“ Tímto ustanovení ZA tak lze zároveň právně definovat i výše rozebíraný pojem právní pomoci. Poskytování právní pomoci resp. právních služeb je tedy charakteristickou činností advokacie. Advokáti přitom, jak již bylo s odkazem na úpravu v ZA zmíněno, poskytují právní služby (právní pomoc) v rozsahu celého právního řádu, resp. slovy zákona ve všech věcech. Výlučnost advokacie přitom nespočívá v této skutečnosti (určitý rozsah právních služeb-právní pomoci poskytují i jiné profese – např. notáři, daňoví poradci, soudní exekutoři aj.), ale v nezastupitelnosti advokacie při poskytování právní pomoci v celém rozsahu právního řádu. Jak v této souvislosti uvádí Macková2), je tato výlučnost při poskytování právní pomoci někdy chápána jako monopol na právní pomoc, což je ovšem zároveň nutno popřít s ohledem na existenci dalších subjektů poskytujících právní pomoc od notářů až třeba po soudní exekutory. Navíc novelou ZA č. 79/2006 Sb. bylo provedeno rozšíření dalších subjektů oprávněných poskytovat v mezích jejich pracovního či služebního poměru právní služby.

Kvalita a dostupnost právní pomoci Právní pomoc by měla být zajištěna v celém rozsahu právního řádu a všem. Zajištění právní pomoci v tomto rozsahu je nejenom úkolem advokacie, ale též i státu, když tuto pomoc ústavně zajišťuje. Stát proto zároveň musí umožnit exis2)

Macková, A. Právní pomoc advokátů a její dostupnost. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 34


213

tenci a činnost svobodné právnické profese. Právě tato povinnost státu souvisí s dostupností právní pomoci, kdy je vyloučeno aplikovat pro advokáty jakožto osoby poskytující právní pomoc princip numerus clausus. Samozřejmě to neznamená umožnit výkon komukoliv, nicméně po splnění zákonem stanovených požadavků pro výkon advokacie, musí být přístup k této profesi umožněn. S tím zároveň souvisí právě kvalita poskytované právní pomoci. Zajistit kvalitu je přitom důležitá okolnost, neboť důsledky právních záležitostí jsou pro život příjemce právní pomoci zpravidla mimořádné a dlouhodobé. Požadavky na odbornou kvalitu poskytovatelů právní pomoci tj. především advokátů jsou upraveny primárně zákonem o advokacii. Jde tu především o požadavky na vzdělání, praxi a další. Přitom ale kvalitu právní pomoci obecně zajišťuje i potírání pokoutnictví jakožto nedovoleného poskytování právní pomoci resp. poskytování právních služeb neoprávněným subjektem (trestný čin neoprávněného podnikání dle § 118 trestního zákona či přestupky na úseku podnikání dle § 24 zákona o přestupcích). Potírání pokoutnictví tak – kromě zájmů advokacie a zisků advokátů – chrání i veřejnost před nekvalitou takto poskytovaných služeb.

Povinnosti advokáta vůči osobám v nevýhodě Základní právní úprava v právu ústavním, mezinárodním, v kodexech. kodexech. Listina základních práv a svobod (usnesení předsednictva ČNR 2/1993 Sb.) – dále jen LZPS, jakožto součást ústavního pořádku ČR, stanovuje v čl. 37 odst. 2 právo každého (tj. ústavní právo) na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. Právní pomoc ve všech věcech tedy zajišťují advokáti, částečnou právní pomoc poskytují notáři, daňoví poradci, patentoví zástupci či soudní exekutoři, tedy nikoliv ve všech věcech, nýbrž v rozsahu stanoveném příslušným zákonem. Z hlediska mezinárodněprávních pramenů vyplývají pro ČR závazky především ze Všeobecné deklarace lidských práv (1948) vyhlášené v rámci Valného shromáždění Organizace spojených národů, dále z Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (1966), jakož i z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod přijaté v rámci Rady Evropy r. 1950. Především z posledně jmenované pak vyplývají obecné zásady v podobě práva na spravedlivý proces a z něj vyplývajícího práva na právní pomoc resp. v rámci trestního řízení práva na obhajobu. Zmínit lze dále také judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále ESLP), který za součást zmíněného práva na spravedlivý proces pokládá také právo každé strany procesu mít stejnou možnost hájit své zájmy. Evropský soud pro lidská práva v této souvislosti hovoří o rovnosti zbraní, kterou lze chápat rovnost stran v procesu. Tomuto principu odpovídá i ustanovení čl. 37 odst. 3 LZPS zaručujícím všem účastníkům řízení rovnost. Taktéž i Ústava ČR (zákon č. 1/1993 Sb.) stanovuje v čl. 96 odst. 1 všem účastníkům řízení před soudem rovná práva. Výše zmíněnou rovnost stran jakožto ústavní princip dále obsahují i procesní kodexy. Tak zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád zakotvuje v § 18 odst. 1 účastníkům v občanském soudním řízení rovné postavení, přičemž dle věty třetí je soud povinen zajistit účastníkům stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Dále zákon č. 500/2004 Sb., správní řád zaručuje v § 7 všem dotčeným osobám rovné procesní postavení – práva i povinností. Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správ-


214

ní zaručuje v § 36 odst. 1 rovné postavení účastníkům řízení, přičemž soud je povinen jim poskytnout stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) – dále TrŘ vyjadřuje princip rovnosti stran v trestním řízení nikoliv přímo, když jej vyvozuje, jak doplňuje Macková3), z ust. § 2 odst. 8 TrŘ vyjadřujícím zásadu obžalovací. Také i při řízení o ústavních stížnostech dle hlavy druhé oddílu třetího zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu lze uplatnit princip rovnosti stran. Není zde sice přímo vyjádřen, nicméně lze jej vyvozovat z § 63 zák. o Ústavním soudu, který vyjadřuje pro řízení před ÚS podpůrnou resp. přiměřenou použitelnost občanského soudního řádu. Veškerá výše přiznaná procesní práva mají proto i osoby nemajetné, které si nemohou dovolit v řízení před soudem, kde je povinnost nutné obhajoby, právní pomoc smluvně zajistit z vlastních finančních prostředků, tak jako i v případech řízení před jinými státními orgány a orgány veřejné správy. Přestože do současné doby neexistuje v ČR jednotná úprava kritérií pro splnění podmínek nároku na bezplatné právní zastoupení a rozsahu poskytované právní pomoci, je i za současného stavu právní úpravy možné, aby občané v ekonomické nevýhodě mohli svá práva před soudem uplatnit. Ustanovení advokáta soudem v rámci civilního a trestního řízení. řízení Především je nutno zmínit úpravu v § 30 OSŘ, podle níž, jestliže je to zapotřebí k ochraně zájmů účastníka řízení a tento podal žádost (přičemž o možnosti jejího podání je předseda senátu povinen účastníka poučit) resp. jde-li o řízení, v němž je povinné zastoupení advokátem (notářem), ustanoví mu na jeho žádost předseda senátu zástupce resp. advokáta a to za okolností, kdy jsou u účastníka předpoklady, že bude osvobozen od soudních poplatků dle § 138 OSŘ. Takto ustanovený zástupce resp. advokát má dle § 31 odst. 2 OSŘ stejné postavení jako advokát, kterému účastník udělil plnou moc. Právo účastníka řízení na ustanovení advokáta, po splnění podmínek v § 30 odst. 2 OSŘ, je ovšem poměrně omezeno, když tento účastník nemá možnost volby advokáta (zástupce) resp. OSŘ v uvedeném ustanovení tuto otázku neřeší. V takovém případě je proto rozhodnutí o výběru advokáta ponecháno plně na předsedovi senátu, když ten ani případným návrhem účastníka vázán není. Ust. § 30 odst. 2 OSŘ hovoří direktivně pouze o povinnosti předsedy senátu (za splnění podmínek, jak byly uvedeny výše) zástupce z řad advokátů ustavit. Dále je nutné uvést, že ust. § 138 odst. 1 OSŘ vychází při osvobození od soudních poplatků resp. ustanovení advokáta kromě odůvodněných poměrů na straně žadatele také zároveň z předpokladu, že nejde „o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva“. K tomu je nutno zmínit i ustanovení zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, resp. jeho § 11 upravující věcný a osobní rozsah osvobození od soudních poplatků. Ohledně hodnocení odůvodněných poměrů na straně účastníka lze vycházet z Instrukce Ministerstva spravedlnosti (sdělení MS z 21. dubna 1999), která tyto poměry odůvodňuje na základě účastníkem řízení předloženého „Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce ve věci“. Přitom i etický kodex advokátů stanovuje v čl. 6 odst. 2 povinnost advokáta postupovat (i) ve věcech, v nichž byl soudem ustanoven nebo určen Českou advokátní komorou, se stejnou svědomitostí a péčí jako ve věcech 3)

Macková, A. Právní pomoc advokátů a její dostupnost. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 113


215

ostatních klientů (roz. platících). Tedy ani při poskytování právních služeb advokátem ex offo by neměla mít tato skutečnost sama o sobě vliv na poskytnutí služby v nedostatečné kvalitě. Samozřejmě jde o subjektivní pojetí, nicméně pokud již advokát poskytuje i právní služby ex offo, musí je poskytovat tak, aby splňoval hledisko odbornosti vyplývající z cit. ustanovení kodexu. Ustanovení advokáta podle OSŘ běžně nastává i dle ust. § 29 OSŘ, totiž účastníkovi, který kupř. není schopen samostatně jednat, jehož pobyt je neznámý, nedaří se mu doručit na adresu v cizině aj. Tu se pak hovoří o advokátovi jako o opatrovníkovi účastníka. V tomto směru je nutné zmínit, že praxe soudů bývá značně odlišná. Tak zatímco některé okresní soudy ustanovují opatrovníkem advokáty se sídlem v jejich obvodu, jiné naopak ustanovují opatrovníkem své zaměstnance (vyšší soudní úředníky, asistenty). I zde platí zákonná fikce, že ustanovený advokát jako opatrovník vystupuje v pozici zmocněnce účastníka, bez existence plné moci. Jak vyplývá z ust. čl. 40 odst. 3 LZPS, ustanovování advokáta probíhá též v trestním řízení. Advokát, tu označený obhájce, vykonává právní pomoc v trestním řízení tj. v rámci práva obviněného na obhajobu. Trestní řád pro účely ustanovování obhájce zakotvuje povinnost soudů vést pořadník advokátů, jež mají sídlo v obvodu soudu a jež souhlasí s ustanovováním pro účely vedení obhajoby. Ustanovování pak probíhá abecedně. K trestnímu řádu již bylo zmíněno, že zde výslovná úprava práva na právní pomoc chybí. Činili-li a doposud někdy stále činí s tím související obtíže ve vztahu k obviněnému, pak tím spíše se tyto mohou vyskytnout ve vztahu k zúčastněným osobám (zejm. svědkům). Přesto i tu platí ústavní klauzule a i v tomto případě musí soud či již orgány činné v trestním řízení v tomto smyslu postupovat. Typický spor tu býval o účast advokáta právě např. při výslechu svědka policií. Určení advokáta Českou Českou advokátní komorou. komorou. Již na jiném místě bylo zmiňováno také ustanovení § 18 odst. 2 zákona o advokacii, podle něhož může ČAK advokáta také určit, a to v případě, že se občan nemůže poskytnutí právních služeb domoci. Takto určený advokát je dle cit. ustanovení ZA povinen poskytnout právní služby dle podmínek stanovených v určení. Co se povahy takového určení advokáta týká, mohou vznikat otázky, zda i toto určení ze strany ČAK má stejnou povahu a právní důsledky, jako ustanovení advokáta dle § 30 odst. 2 OSŘ resp. dle ustanovení obhájce soudem dle § 38 TrŘ. Lze tu uvést, že zatímco ustanovený advokát podle občanského soudního řádu a trestního řádu se stává právním zástupcem (obhájcem) již tímto ustanovením, aniž by bylo zapotřebí dalšího projevu vůle ze strany zastoupeného účastníka řízení ani ze strany zástupce, tak při určení advokáta ČAK jej toto určení samo o sobě neopravňuje kupř. k zastupování klienta, obhajobě obviněného, čili advokát určený Komoru zároveň musí mít od klienta plnou moc, což ostatně vyplývá i z § 18 odst. 2 ZA zásadně novelou č. 79/2006 Sb. doplněného. K tomuto lze zmínit též Stanovisko představenstva ČAK ze dne 18.4.2000 k otázce skončení zastoupení advokátem, který byl určen ČAK podle § 18 odst. 2 zák. o advokacii uveřejněné v Bulletinu advokacie č. 9/2000, podle kterého rozhodnutí ČAK o určení advokáta „pouze

nahrazuje smluvní vztah (mandátní smlouvu) mezi advokátem a klientem a zakládá jen povinnost doložit takto vzniklý smluvní vztah procesní plnou mocí“, čímž ovšem není dotčeno, jak ve stanovisku Komora dále vyjadřuje, oprávnění


216

advokáta tento vztah založený určením odmítnout aplikací ust. § 19 odst. 1, 2 resp. odstoupit od smlouvy dle § 20 odst. 2, 3 ZA. Přitom je možno odkázat i na usnesení Vrchního soudu (VS) v Praze ze dne 19.6.2002, sp. zn.: 7 To 65/02, podle jehož právní věty: „Obhajobu může vykonávat advokát jen na základě plné

moci nebo byl-li ustanoven obhájcem opatřením soudu. Samotné určení advokáta rozhodnutím České advokátní komory podle § 18 odst. 2 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, jej neopravňuje k výkonu povinností a práv obhájce uvedených v § 41 tr. ř.“ Tento judikát VS byl uveřejněn i v Bulletinu advokacie č. 3/2004, když Česká advokátní komora k tomuto rozhodnutí doplňuje poznámku, že výše uvedená právní věta „platí nepochybně obdobně pro zastoupení advokátem i v jiném

právním řízení, zejména občanskoprávním ... a též pro zastoupení poškozeného v trestním řízení“. I s ohledem na výše uvedené instituty tak nelze jednoznačně říci, že by přístup k právní službě pro osoby nemajetné byl vždy bezproblémový. Navíc ani pojem bezplatného zastoupení (resp. obhajoby) nelze takto chápat absolutně, neboť v případě obviněného zastoupeného advokátem ex offo bude stát při neúspěchu v řízení vynaložené náklady na odměnu a hotové výdaje ustanovenému obhájci dodatečně na odsouzeném vymáhat, o čemž rozhoduje dle § 155 odst. 1 TrŘ předseda senátu soudu prvního stupně. Z toho zároveň vyplývá i skutečnost, že odměnu ustanovenému advokátovi hradí stát. Z jiného úhlu pohledu na bezplatné poskytnutí právních služeb (zastoupení) je třeba konstatovat, že advokát má dle ust. § 30 odst. 1 ZA povinnost platit příspěvky na činnost Komory a odvody do sociálního fondu ČAK. Přitom právě z tohoto sociálního fondu jsou advokátovi, který byl určen ČAK náklady tohoto zastoupení hrazeny. K této skutečnosti proto nelze dodat jinak, než že v současné době advokát určený ČAK poskytuje právní služby z části zdarma, byť má teoreticky nárok na příspěvek na úhradu vynaložených nákladů (viz. dále). Ust. § 18 odst. 2 ZA přitom stanovuje povinnost určeného advokáta poskytnout právní služby za podmínek stanovených v určení. Komora tak může např. určit, že běžné administrativní práce spojené s poskytnutím právních služeb budou advokátem poskytnuty bezplatně. V souvislosti se sociálním fondem je nutné zmínit také stavovský předpis – usnesení sněmu ČAK ze dne 8. listopadu 1999 č. 5/1999 Věstníku, o sociálním fondu České advokátní komory. Podle čl. 10 zvláštních ustanovení tohoto usnesení může být advokátovi poskytnut zmíněný příspěvek na úhradu nákladů spojených s bezplatným poskytnutím právních služeb. Lze tak poskytnout i jednorázový příspěvek ve výši 150,- Kč za jeden úkon právních služeb na úhradu běžných administrativních prací spojených s poskytnutím právních služeb, pokud v podmínkách poskytnutí právních služeb Komora stanovila, že budou advokátem poskytnuty bezplatně (čl. 10 odst. 1 zvláštních ustanovení usnesení). Na úhradu nákladů spojených s bezplatným poskytnutím právních služeb může ČAK advokátovi poskytnout také jednorázový příspěvek na úhradu hotových výdajů na vnitrostátní poštovné, místní hovorné a místní cestovné či i další jednorázový příspěvek na úhradu jiných hotových výdajů účelně a prokazatelně v souvislosti s poskytováním právních služeb vynaložených (např. výdaje na pořízení znaleckého posudku, na pořízení kopií a opisů, na tlumočníka atp.). ČAK neurčuje advokáta z vlastní vůle, nýbrž je předpokladem pro takové určení, že byla podána včasná žádost a to osobou, která se nemůže domoci poskytnutí právních služeb, což je taktéž stanoveno v § 18 odst. 2 ZA. Podmínka nemožnosti domoci se poskytnutí právních služeb bude splněna, pokud neúspěšný


217

žadatel byl advokátem (advokáty) odmítnut např. právě z nedostatku finančních prostředků, kdy příkladně nemůže složit přiměřenou zálohu, o níž byl advokátem požádán (§ 22 odst. 1 resp. § 20 odst. 3 ZA), ale možným důvodem odmítnutí může být také složitost věci resp. věc, v níž advokát (nebo i více advokátů) nemá zkušenosti resp. speciální znalosti (čl. 8 odst. 3 etického kodexu) aj. Zákon o advokacii ani etický kodex však konkrétní důvody, které lze pokládat za „nemožnost domoci se poskytnutí právních služeb“ (právní pomoci) neuvádí. Advokátovi (obhájci), který byl ustanoven soudem, potom jsou hrazeny náklady obhajoby státem (byť za dnešní situace často i se zpožděním mnoha měsíců od vyúčtování). Přitom ovšem vůči klientovi (obviněnému), kterému byl advokát soudem ustanoven, má stát právo požadovat náhradu za zaplacené náklady obhajoby v případě odsouzení. Nelze tak z pohledu tohoto účastníka řízení potom hovořit o bezplatném zastoupení (obhajobě). Nutná obhajoba v trestním řízení. řízení. Předně je třeba zmínit, že institut nutné obhajoby nemusí nutně souviset s ekonomickou nevýhodou účastníka. Nutnou obhajobu upravuje § 36 a § 36a TrŘ, jakož i ustanovení § 38 TrŘ, které je ve spojitosti s výše uvedeným podstatné v tom smyslu, že obviněnému je soudem stanovena lhůta ke zvolení obhájce, pokud jej dle podmínek § 36 a § 36a mít musí a dosud nemá. Přitom pokud v této lhůtě nebude obhájce obviněným zvolen, ustanoví mu ho soud, a to na dobu, kdy trvají důvody nutné obhajoby. K povinnostem advokáta, jak vyplývají z právě uvedeného lze konkrétně uvést, že povinnost advokáta převzít věc klienta (zastoupení), byl-li usnesením soudu ustanoven, jak upravuje především občanský soudní řád a trestní řád, vyplývá ze zákona o advokacii nepřímo, když § 18 odst. 1 ZA stanovuje, pokud není důvod k odmítnutí poskytnout právní služby (především při střetu zájmů), povinnost advokáta převzít zastupování klienta, byl-li ustanoven dle zvláštních předpisů resp. určen ČAK. Advokát má také povinnost dle čl. 10 odst. 10 etického kodexu klienta informovat, zda mu případně vznikl podle zvláštního zákona (tj. dle § 30, § 138 odst. 3 OSŘ a § 33 odst. 2, § 151 TrŘ) nárok na bezplatnou právní pomoc.

Závěr Nedostatečnost současné úpravy poskytování bezplatné právní pomoci spočívá zejména v její nekomplexnosti, roztříštěnosti. To by mělo vést k přijetí zvláštního zákona, který by obsahoval podmínky poskytnutí bezplatného právního zastoupení resp. právních služeb obecně (přesné vymezení majetkových poměrů žadatele), jejich rozsah a především financování, které by měl nést, s ohledem na ústavně garantované právo na právní pomoc, stát a nikoliv samospráva. Vzhledem k okolnosti, že odměna advokáta za poskytování právních služeb je i v současnosti při použití mimosmluvní odměny v podstatě státem regulovanou cenou, i případný zákon upravující bezplatné poskytnutí právních služeb by mohl advokátovi v této souvislosti stanovit paušální odměny. Z hlediska osob bezplatné právní služby poskytujících asi ani do budoucna nemůže být pochyb, že by těmito měli být nadále především advokáti a v rozsahu své působnosti také notáři, daňoví poradci event. soudní exekutoři, tedy asi nikoliv občanská sdružení, nadace atp. s minimální odpovědností za odbornost, jakož i za mlčenlivost. Osobně nemám pochyb ani o tom, že bezplatná právní pomoc se nebude vztaho-


218

vat na obchodně-právní záležitosti, i když je pravdou, že se lze vcelku nezřídka setkávat i se snahou podnikatelů o osvobození od soudních poplatků. Jistě lze chápat eventuální rizika druhotné platební neschopnosti, nicméně se domnívám, že dále než formou částečného prominutí soudních poplatků by stát ve vztahu k právnickým osobám jít neměl. Samozřejmě otázek, které by uvažovaný zákon o bezplatné právní pomoci upravoval, by bylo daleko více, např. i otázka práva žadatele zvolit advokáta. Snad by se také dalo eventuelně uvažovat o povinnosti příjemce bezplatné právní pomoci splácet náklady na tuto pomoc vynaložené z veřejných prostředků resp. tyto i zpětně uhradit, pokud by se v následujícím období jeho majetkové poměry zlepšily. K závěru lze zmínit, že Česká advokátní komora se snaží alespoň z části zajistit právní pomoc i pro sociálně slabší občany tím, že již od roku 1992 organizuje v Praze resp. od r. 1997 i v ostatních regionech bezplatnou poradenskou službu (bezplatné poradny), kde advokáti dobrovolně poskytují občanům krátké informativní porady (tedy nikoliv právní pomoc ve vlastním slova smyslu) s cílem nápomoci občanovi v tom, zda jím přednesený nárok lze po právu uplatnit a jakými způsoby. Alternativou v současnosti jsou i jiné typy „občanských poraden“ či například i internetové poradenství, vždy však pochopitelně vše bez záruky kvality tj. pravdivosti a výhodnosti poskytnutého poradenství pro konkrétního žadatele. Je bohužel pravdou, že ČR zůstává jednou z posledních zemí Evropské unie, kde problém bezplatné právní pomoci není řešen právní úpravou komplexně. Tak jako v mnoha směrech v posledních letech (kupř. v exekučním právu) by Slovenská republika v tomto ohledu mohla být vzorem. Ve SR již od r. 2005 je činné Centrum právní pomoci rozdělující svou působnost do čtyř regionálních center. Jinde ve světě (USA, Velká Británie) funguje, velmi zhruba řečeno, obdobná činnost, jakou zprostředkovává ČAK formou svých bezplatných poraden. Jedná se o tzv. pro bono (publico) aktivity tzn. právní pomoc nemajetným jako „PR“ marketingový nástroj kupř. velkých právnických firem (kanceláří), někdy je tak chápan i výkon funkce státního úředníka (kupř. státního zástupce). Ale to je již mimo oblast mého zájmu resp. cíle tohoto příspěvku, neboť tu jde o zaměření na ústavní právo občana na právní pomoc. Dovolím si závěrem citovat z rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 734/04 ze dne 8.3.2005: „... právo (na

právní pomoc) přísluší každému občanu bez ohledu na jeho postavení v řízení či na charakter řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy.“ Ústavní soud přitom dovozuje, že „lze připustit, že by obecná úprava mohla toto právo omezit, pokud by jeho absolutní výkon vedl k eliminaci jiných práv garantovaných ústavním pořádkem, avšak samotný fakt, že toto právo není v obecné úpravě ... výslovně upraveno, nemůže vést k závěru, že (občan) nemá právo na právní pomoc.“ Použitá literatura Právní a stavovské předpisy: •

Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky

•

Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky

•

Zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii

•

Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád


219

•

Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád

•

Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní

•

Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon

•

Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)

•

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu

•

Vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)

•

Vyhláška č. 244/1996 Sb., kterou se podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, stanoví kárný řád (advokátní kárný řád)

•

Usnesení představenstva České advokátní komory ze dne 31. října 1996 č. 1/1997 Věstníku, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (etický kodex)

•

Usnesení představenstva ČAK ze dne 24. června 2003 bylo změněno usnesení představenstva ČAK č. 1/1997 Věstníku, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů

•

Usnesení sněmu ČAK ze dne 8. listopadu 1999 č. 5/1999 Věstníku, o sociálním fondu České advokátní komory

Knižní a časopisecká: •

Macková, A. Právní pomoc advokátů a její dostupnost. Praha: C. H. Beck, 2001

•

Schelle, K., Schelleová, I. Právní služba. Praha: Eurolex Bohemia, 2003

•

Schelleová, I. Organizace notářství, soudnictví a advokacie. Praha: Linde, 1997

•

Čermák, K. Advokacie & úvahy související. Praha: Linde, 2000

•

Bulletin advokacie. Praha: Česká advokátní komora

•

Právní rádce. Praha: Economia

Jiné zdroje: •

Pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky. Text s komentářem JUDr. Karla Čermáka. Praha: Česká advokátní komora, 2000

•

www.cak.cz

•

www.pravniradce.ihned.cz

Resumé Právo na spravedlivý proces ve vztahu k osobám v ekonomické nevýhodě v podobě rovnosti stran je standardem většiny moderních ústav a mezinárodních smluv o lidských právech. Faktickým realizátorem tohoto práva v ČR jsou – prostřednictvím státního zmocnění – zejm. advokáti resp. advokátní stav. Přestože vztah advokáta a jeho klienta je založen typicky na smluvním základě, v případech poskytování právní pomoci, právní služby osobám nemajetným, je tento vztah častokrát nejen vztahem spíše distančním (opatrovnictví), ale především vztahem založeným zákonným zmocněním, fikcí. V ČR doposud volba advokáta i pro osoby v nevýhodě není právem zakotvena. V celkovém náhledu na českou právní úpravu se naskýtá závěr, že právní úprava je sice v principu


220

dostačující, avšak roztříštěná, nekomplexní a nezřídka krkolomná. Ze strany zákonodárce jde též o léta opomíjenou oblast. Lze ovšem předpokládat ve střednědobém horizontu několika let přijetí zvláštního zákona, jež bude zakotvovat principy výše uvedené, a nepochybně principy a instituty nové. Vzorů a podnětů je v okolních zahraničních úpravách dostatek.

Das Recht bzw. das Anrecht auf gerechter Prozess in Sinne der Egalität haben alle Bürger, also auch die Bürge, die sich im wirtschaftlichen Nachteil geraten. Dieses Jus geht aus Volks-Verfassungen, ebenso aus völkerrechtlichen Verträge. Oben gesagt v.a. die Advokaten besorgen im Rahmen der Ermächtigung direkt aus dem Gesetz. In Tschechien geht es nicht z. Z. um komplexe rechtliche Regelung – im Gegenteil ist sichtbar der Zersplitterung in der Gesetze, Bekanntmachungen und Standesvorschriften. Die Vereinigung hätte es ïm Vorhaben.


221

STÁT A JEDNOTLIVEC: VZTAHY ODPOVĚDNOSTI V ROZHODOVACÍ PRAXI MEZINÁRODNÍCH SOUDNÍCH ORGÁNŮ

State and Individual: Responsibility Relations in DecisionDecision-Making of International Judicial Bodies Ondřej Svaček1 Recenzenti ti Recenzen Prof. JUDr. Vladislav David, DrSc. Dr.h.c., katedra evropského práva a mezinárodního práva veřejného, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. JUDr. Václav Stehlík, Ph.D., LL.M., katedra evropského práva a mezinárodního práva veřejného, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Klíčová slova Odpovědnost státu - odpovědnost jednotlivce - Mezinárodní soudní dvůr - genocida - agrese - zločiny proti lidskosti - válečné zločiny.

Vymezení problematiky 26. února 2007 vynesl Mezinárodní soudní dvůr (dále jen ICJ) rozsudek v kauze Aplikace Úmluvy o předcházení a trestání zločinu genocidia (dále Bosna a Hercegovina v. Srbsko a Černá Hora).2 Ačkoliv se ICJ zabýval primárně otázkou odpovědnosti státu, nevyhnul se ani řešení komplikované problematiky vztahu mezi odpovědnostmi státu a jednotlivce, které lze na poli zločinů podle mezinárodního práva oddělovat mnohdy jen velmi nesnadno. Pokud jsou totiž zločiny podle mezinárodního práva páchány osobami v úředním postavení, se souhlasem nebo alespoň tichým souhlasem státu, je jenom logické, že oba odpovědnostní režimy musí být nutně úzce propojené.3 Uvedené platí i přesto, že jsou obě kategorie odpovědností zcela odlišné.4 K prolínání režimů dochází v případech, kdy je institut odpovědnosti státu, primárně reagující na „každodenní a běžné“ porušení mezinárodního práva, povolán k řešení porušování kogentní normativity – např. A. Cassese uvádí, že 1 Mgr. Ondřej Svaček – Katedra evropského práva a mezinárodního práva veřejného Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.

Příspěvek vychází z tezí disertační práce Stát a jednotlivec: vztahy odpovědnosti v rozhodovací praxi mezinárodních soudních orgánů zpracovávané na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. 2 Case Concerning the Application of the Convention on the Prevention and Punishment of the Crime of Genocide (Bosnia and Herzegovina v. Serbia and Montenegro), Judgment of 26 February 2007 (dále jen Bosnia and Herzegovina v. Serbia and Montenegro). 3

GAETA, Paola. ICJ Judgment on Genocide in Bosnia: A Missed Opportunity. Journal of

International Criminal Justice. 2007, vol. 5, no. 4, s. 827. Odpovědnost jednotlivce je pojímána jako odpovědnost za zločin podle mezinárodního práva (crime under international law), z čehož vyplývá její výrazně represivní obsah. Jednotlivec může být odsou-

4

zen pouze tehdy, pokud svým jednáním nade vší pochybnost naplnil objektivní a subjektivní stránku konkrétní skutkové podstaty zločinu podle mezinárodního práva. Naproti tomu odpovědnost státu, která si uchovává svůj reparační obsah, je odpovědností za mezinárodně protiprávní chování (wrongful act), které lze státu přičíst. Z uvedeného vyplývá, že k založení odpovědnosti státu není potřeba dohledávat subjektivní složku (zavinění) např. u hlavy státu, nebo u pachatele konkrétního zločinu podle mezinárodního práva.


222

v situacích, kdy je iniciováno řízení před mezinárodním soudem, jež se má vyjádřit k odpovědnosti státu např. za genocidu, je tento soud povinen dohledávat rovněž psychickou složku (mens rea) typickou pro trestní odpovědnost.5 Případ Bosna a Hercegovina v. Srbsko a Černá Hora navíc ukazuje, že stát může být odpovědný, byť v soukromoprávním slova smyslu, rovněž za jednání, které má čistě trestněprávní charakter.6 Poslední desetiletí navíc vneslo na pole mezinárodního práva případy, kdy žaloby dovolávající se odpovědnosti státu za porušení norem ius cogens byly doprovázeny iniciací trestního postihu pachatelů zločinů podle mezinárodního práva, právě jejichž jednání při splnění podmínky přičitatelnosti založilo rovněž odpovědnost kolektivní, respektive odpovědnost státu. Vzorovým případem je akt genocidia na území bývalé Jugoslávie, který byl projednáván jak před ICJ, tak v celé řadě kauz vedených před Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (dále jen ICTY). Uvedená konstatování však vyvolávají celou řadu otázek, které vymezuje, případně velmi opatrně zodpovídá, předkládaný příspěvek. Oprávněně se lze ptát, zda může závěr o individuální trestní odpovědnosti ovlivnit rozhodnutí o protiprávním chování státu a naopak? Souvisí spolu individuální odpovědnost a odpovědnost státu? Jaké jsou jejich podobnosti a v čem se naopak liší? Stanoví mezinárodní právo stejnou primární povinnost vůči státu i vůči jednotlivci? Je důkazní standard v řízení před mezinárodním trestním soudem odlišný od důkazního standardu aplikovaného v případě rozhodování o vážném porušování kogentní normativity před ICJ? Jsou závěry ICJ konzistentní se závěry mezinárodních trestních tribunálů? Ačkoliv je rozhodovací praxe mezinárodních soudních orgánů v případech souběžně přičítaných odpovědností prozatím omezena pouze na zločin genocidia, nabízí se otázka, jak by byla tato konkurence řešena u dalších kategoriích zločinů podle mezinárodního práva (agrese, zločiny proti lidskosti, válečné zločiny, mučení), případně otázka, zda lze predikovat určitý obecný rámec vztahu mezi odpovědnostmi jednotlivce a státu. Nutno ale zdůraznit, že sledovaná problematika prozatím nabízí spíše celou řadu otazníků a jen málo odpovědí, z judikatury ICJ a mezinárodních trestních tribunálů lze proto vyvodit pouze předběžné závěry – předkládaný příspěvek proto slouží spíše jako úvod do problematiky.

Obecná část Základním východiskem příspěvku je existence souběhu dvou odpovědnostních režimů, tedy situace, kdy jedno jednání je přičítáno současně jednotlivci i státu. Se dvojí přičitatelností se lze setkat pouze u závažného porušení mezinárodního práva (z pohledu jednotlivce u zločinů podle mezinárodního práva), konkrétně pak u genocidy, agrese, zločinů proti lidskosti, válečných zločinů a mučení.7 Nabízí se charakteristika těchto norem s ohledem na jejich povahu ius cogens a erga omnes. Dá se hovořit o neexkluzivním charakteru odpovědností jednotlivce a státu, což dokládá např. rozsudek ICTY vynesený v kauze 5

CASSESE, Antonio. International Law. 1st edition. Oxford : Oxford University Press, 2001. s. 211.

JØRGENSEN, Nina. The Responsibility of States for International Crimes. 2nd edition. Oxford: Oxford University Press, 2003. 325 s.

6

7 NOLLKAEMPER, André. Concurrence Between Individual Responsibility and State Responsibility in International Law. International and Comparative Law Quarterly. 2003, vol. 52, no. 3, s. 618-619.


223

Furundžija (1999), kde Tribunál konstatoval, že v rámci současného mezinárodního práva může vedle individuální trestní odpovědnosti vzniknout i odpovědnost státu vyplývající z účasti státních činitelů na mučení. Stejně se vyjádřil ICJ v rozhodnutí o předběžné námitce v rámci případu Bosna a Hercegovina v. Srbsko a Černá Hora, když uvedl, že „čl. IV Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia nevylučuje odpovědnost státu za jednání státních orgánů, i když předpokládá spáchání genocidy veřejnými činiteli8 (tj. jednotlivci). Ke konstatování souběhu odpovědností ve výše uvedených rozhodnutích však vedla dlouhá cesta, jež je úzce spojená s etablováním odpovědnosti jednotlivce za zločiny podle mezinárodního práva. Ještě v roce 1943 zastával H. Kelsen názor, že „osoba, která se ve službách státu dopustila porušení mezinárodního práva, není odpovědná.“9 Podle Kelsena bylo možno hovořit pouze o kolektivní odpovědnosti státu – k založení odpovědnosti jednotlivce vyplývající z obecného mezinárodního práva mohlo dojít pouze výjimečně (např. institut pirátství, pašování zboží, válečné zločiny), případně mohla být individuální odpovědnost založena smluvně. Lze konstatovat, že jednotlivec byl pro mezinárodní právo po dlouhou dobu zcela neviditelný, těžil z ochrany poskytované mu státem, což změnila až tzv. norimberská revoluce, v jejímž důsledku lze definitivně hovořit o zdvojení odpovědnostních principů.10 Klíčovým prvkem se jeví odstranění imunit představitelů státu dopouštějících se páchání zločinů podle mezinárodního práva. Uvedené konstatování dokládá znění čl. 25 odst. 4 Statutu Mezinárodního trestního soudu, případně čl. 58 Návrhu článků o odpovědnosti států za mezinárodně protiprávní chování (dále jen Návrh článků). Dalším východiskem příspěvku je skutečnost, že pachateli zločinů podle mezinárodního práva jsou ponejvíce osoby zastávající funkce ve státním aparátu, což vede k zásadní míře podmíněnosti mezi oběma typy odpovědností v mezinárodním právu.11 Stát odpovídá přímo zejména za jednání státních orgánů, případně dalších entit uvedených v čl. 5 až 10 Návrhu článků. V jiných případech stát odpovídá pouze nepřímo, a to za nesplnění povinnosti prevence a represe na území pod jeho svrchovaností, přičemž se může liberovat s poukazem na splnění požadavku náležité opatrnosti (due diligence). Z uvedeného vyplývá, že stát v takových případech neodpovídá za porušení primárního závazku kogentní povahy (např. spáchání genocidy). Na druhé straně jednotlivec, který zastává určitou státní funkci, využívá či zneužívá svého postavení, a je schopen nařizovat i taková jednání, která naplňují znaky zločinů podle mezinárodního práva, případně ze svého úředního postavení spáchání uvedených zločinů podněcuje, podporuje či poskytuje jejich pachatelům beztrestnost. Uvedené konstatování nicméně neznamená, že zločiny podle meziBosnia and Herzegovina v. Serbia and Montenegro, Judgment on Preliminary Objections of 11 July 1996, para 32. ICJ v dalších letech konstatoval, že zdvojení odpovědnostních režimů představuje pevný prvek mezinárodního práva, srovnej Bosnia and Herzegovina v. Serbia and Montenegro, para 173.

8

9 KELSEN, Hans. Collective and Individual Responsibility in International Law with Particular Regard to the Punishment of War Criminals. California Law Review. 1943, vol. 31, no. 5, s. 537.

DUPUY, Pierre-Marie. International Criminal Responsibility of the Individual and International Responsibility of the State. In CASSESE, Antonio, GAETA, Paola, JONES, John R.W.D. The Rome Statute of the International Criminal Court : a commentary. 1st edition. Oxford : Oxford University Press, 2002. s. 1086. 10

ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2002. s. 15.

11


224

národního práva mohou být spáchány pouze osobami v úředním postavení – tento přístup je vlastní pouze typicky vůdcovskému zločinu v podobě agrese, s čímž počítá rovněž návrh Zvláštní pracovní komise k zločinu agrese (SWGCA). Opět se nabízí možnost srovnání z historické perspektivy. Těsná provázanost se státem byla patrná zejména v počátcích individuální trestní odpovědnosti. Stačí zmínit čl. 6 Statutu IMT, který projednával a rozhodoval pouze případy jednotlivců, kteří jednali jménem nacistického Německa. Čl. 6 Statutu IMT tak pokrýval pouze jednání de iure či de facto orgánů státu.12 A. Cassese v této souvislosti hovoří o „norimberském schématu“ postihu pachatelů zločinů podle mezinárodního práva.13 Na druhé straně statuty ICTY, Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu (dále jen ICTR) a Mezinárodního trestního soudu (dále jen ICC) už vazbu na stát výslovně neuvádějí – místo pozice pachatele zdůrazňují povahu protiprávního jednání (např. čl. 1 Statutu ICTY hovoří o osobách, které se dopustily závažného porušení mezinárodního humanitárního práva). Výše uvedená problematika vyvolává podstatnou otázku, zda zločiny podle mezinárodního práva spáchané osobou zastávající státní funkce lze považovat za akty učiněné v soukromé dispozici (private capacity), nebo naopak za akty učiněné při výkonu úřední funkce (official capacity). Poněkud nešťastně se k této problematice vyjádřil ICJ v kauze Demokratická republika Kongo v. Belgie.14 Soud totiž uvedená závážná porušení norem mezinárodního práva v daném sporu interpretoval jako jednání, k nimž dochází mimo rámec výkonu úřední funkce, což sice nevyloučilo uplatnění trestní jurisdikce nad jednotlivcem, závěr soudu však současně znemožnil přičtení chování jednotlivce státu. Kontroverzní rozhodnutí ICJ bylo mnohými komentátory označeno za jsoucí v rozporu s rozhodovací praxí na poli mezinárodního práva trestního.15 I z tohoto důvodu rozsudek ICJ z února 2007 nastolený trend nepotvrdil, ale naopak naznačil, že pokud jsou zločiny podle mezinárodního práva páchány jednotlivcem v pozici státního orgánu, nemůže se jednat o akt učiněný ve sféře soukromé dispozice. Stěžejní otázkou zůstává rozbor primárních povinností, které z mezinárodního práva vyplývají jednotlivci a státu. Výše bylo naznačeno, že zločiny podle mezinárodního práva jsou současně protiprávním chováním státu, pokud k jejich spáchání dojde osobami v postavení státního orgánu.16 Uvedené tvrzení nicméně předpokládá, že jak státu tak jednotlivci vyplývají z mezinárodního práva stejné primární povinnosti, konkrétně pak povinnosti nedopouštět se porušování norem sloužících k ochraně základních zájmů mezinárodního společenství jako celku (z pohledu jednotlivce zločinů podle mezinárodního práva). V teorii se nicméně prosazuje i zcela opačný přístup, dle kterého se obsah povinnosti nepáchat zločiny podle mezinárodního práva značně liší od povinnosti státu nedopouštět se chování, které porušuje kogentní normativitu. 12

DUPUY, P.-M. c. d., s. 1087.

CASSESE, Antonio. International Criminal Law. 2nd edition. Oxford : Oxford University Press, 2008, s. 344.

13

Case Concerning the Arrest Warant of 11 April 2000 (Democratic Republic of the Congo v. Belgium), Judgment of 14 February 2002.

14

SPINEDI, Marina. State responsibility v. individual responsibility for international crimes : tertium non datur. European Journal of International Law. 2002, vol. 13, no. 4, s. 895-899. CASSESE, Antonio. When may senior state officials be tried for international crimes? Some comments on the Congo v. Belgium Case. European Journal of International Law. 2002, vol. 13, no. 4, s. 853-875. 15

16

DUPUY, P.-M. c. d., s. 1088.


225

Podle P. Gaety jednotlivec odpovídá za každý úmyslný akt, jehož znaky naplňují skutkovou podstatu zločinu podle mezinárodního práva, nicméně odpovědnost státu může vyvstat pouze v důsledku existence „státní politiky“, jež zakládá určitý obecný vzor násilí.17 Z uvedeného vyplývá, že stát nemůže být odpovědný např. za izolovaný válečný zločin jednoho svého vojáka, případně ani za genocidu, byť by byla spáchána např. hlavou státu. Odpovědnost státu a odpovědnost jednotlivce tak jsou odlišné nejenom ve svých důsledcích, ale jsou na sobě zcela nezávislé již od samotného počátku.18 S konkurencí mezinárodních odpovědnostních režimů souvisí i otázka, zda si institut mezinárodní odpovědnosti státu zachovává svou platnost i v éře dynamicky se rozvíjející mezinárodní trestní odpovědnosti jednotlivce. Je zřejmé, že trestní postih jednotlivce nenahrazuje odpovědnost státu, byť s ní může v určitých situacích splývat jako forma satisfakce19, ale naopak odpovědnost státu doplňuje. Přesto je možné vymezit situace, kdy „hromadění“ obou druhů odpovědností není účelné, čehož se dovolávali rovněž někteří soudci podílející se na rozhodování sporu mezi Srbskem a Bosnou a Hercegovinou.20 Souběh odpovědností konečně implikuje další otázku zásadního významu, a sice fragmentaci mezinárodního práva, respektive proliferaci mezinárodních soudních institucí. Jestliže se na mezinárodní scéně objevily vedle tradičních soudních orgánů určených k řešení mezistátních sporů rovněž tribunály povolané k rozhodování o trestní odpovědnosti jednotlivců, reálně zde hrozí nebezpečí vzniku případů tzv. konfliktní jurisdikce.21 Termínem konfliktní jurisdikce (conflicting jurisdiction) se označují situace, kdy různé instituce přijímají ve stejných věcech různá rozhodnutí. Nejčastěji zmiňovaným případem je spor o kritérium kontroly nezbytné pro přičitatelnost jednání nestátního aktéra vůči státu, jenž je prezentován dvojicí rozhodnutí ICJ a ICTY Nikaragua s Tadič.22 Vztah odpovědnosti jednotlivce a státu tak otevírá vrátka dalšímu velkému tématu mezinárodního práva, a sice otázce centralizace soudních institucí. Z uvedeného je zřejmé, že souběh odpovědností státu a jednotlivce je otázkou značně komplexní.

Zvláštní část

17

GAETA, Paola. On What Conditions Can a State Be Held Responsible for Genocide? European

Journal of International Law. 2007, vol. 18, no. 4, s. 641. A. Loewenstein a S. Kostas s odvoláním na sledovaný rozsudek ICJ tvrdí, že existence státního plánu či politiky není předpokladem odpovědnosti za genocidy ani u jednotlivce ani u státu. LOEWENSTEIN, Andrew B., KOSTAS, Stephen A. Divergent Approaches to Determininig Responsibility for Genocide. Journal of International Criminal Justice. 2007, vol. 5, no. 4, s. 839-857.

18

Např. R. Maison obhajuje tezi, že trestání zločinů podle mezinárodního práva není ničím jiným, než obsahem odpovědnostní povinnosti státu. MAISON, Rafael. La responsabilité individuelle pour crime d'état en droit international public. Bruxelles : Ed. de l'Université de Bruxelles 2004. 547 s. 19

20

Srovnej Joint Declaration of Judge Shi and Judge Vereshchetin, ICJ Rep 1996, para 632.

OELLERS-FRAHM, Karin. Multiplication of International Courts and Tribunals and Conflicting Jurisdiction – Problems and Possible Solution. Max Planck Yearbook of United Nations Law. 2001, vol. 5, s. 70. 21

Srovnej např. CASSESE, Antonio. The Nicaragua and Tadic Tests Revisited in the Light of ICJ Judgment on Genocide in Bosnia. European Journal of International Law. 2007, vol. 18, no. 4, s. 649668.

22


226

Jak tedy vyřešit konkrétní případy souběhu odpovědnosti státu a odpovědnosti jednotlivce? Obecně je možné rozlišit mezi dvěma skupinami zločinů podle mezinárodního práva:23 a) zločiny, jejichž povaha implikuje účast státního aparátu (agrese, genocida, zločiny proti lidskosti). b) zločiny, které sice mohou souviset s aktem státu (válečný konflikt), jsou však přičítány pouze jednotlivci (válečné zločiny).24 Totéž, bez spojitosti s válečným konfliktem, platí o zločinu mučení. Pro tuto kategorii je společné, že odpovědnost státu nastupuje pouze tehdy, pokud k páchání zločinů dochází ve větším rozsahu (in a large scale), jako součást státem podporované politiky, čímž se má vyloučit odpovědnost státu za jeden izolovaný akt.25 Zcela jednoznačné je spojení odpovědnosti státu a odpovědnosti jednotlivce u zločinu agrese. Jak uvádí Dupuy, v případě agrese se jedná o typický „dvojitý zločin“ (státu a jednotlivce). Dle E. Wilmhurst se v případě agrese uplatní pravidlo „není odpovědnosti jednotlivce bez odpovědnosti státu“.26 K analýze se nabízí jednak srovnání rozsahu primárních závazků, jež vyplývají z obyčejového mezinárodního práva jednotlivci a státu. Otázkou zůstává, jestli každý akt agrese státu (užití síly) nutně musí vést k trestní odpovědnosti jednotlivce. Jak bylo řečeno výše, klíčovým se v rámci sledované problematiky jeví rozbor mezinárodní rozhodovací praxe vztahující se k otázce odpovědnosti státu a jednotlivce za zločin genocidia. Podkladem je bohatá judikatura ICTY a ICTR, která stojí vedle rozsudku ICJ ve sporu mezi Bosnou a Hercegovinou a Srbskem a Černou Horou. V potaz by měl být brán rovněž před ICJ souběžně řešený spor mezi Chorvatskem a Srbskem, který je nicméně po devíti letech stále ve své počáteční fázi řešící příslušnost soudu k projednání věci. Jako v případě aktu agrese je žádoucí porovnat rozsah primární závazků státu a jednotlivce, případně rozlišit rozsah závazků vyplývajících z partikulárního či obecného mezinárodního práva. Např. Gaeta uvádí, že z Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia (dále jen Úmluva) státu vyplývá ve vztahu ke zločinu genocidia pouze závazek působit preventivně a represivně, nikoliv však závazek nepáchat zločin genocidia, čímž se autorka zásadním způsobem vymezuje vůči závěru ICJ.27 Dle Gaety závazek nepáchat zločin genocidia vyplývá pouze z obecného mezinárodního práva, kterého se však Bosna a Herzegovina ve svém 23

DUPUY, P.-M. c. d., s. 1088.

Uvedené rozčlenění je však nutně schématické a je nutno jej podrobit detailnějšímu rozboru. Předně je nutné brát v úvahu skutečnost, že je obecně přijímán názor o možnosti páchání zločinů podle mezinárodního práva i bez propojení se státním aparátem (např. kauza Nikolič). Vazba na stát tedy není explicitním znakem skutkových podstat (s výjimkou agrese), nicméně kolektivní charakter těchto zločinů vazbu na širší systém, kterým může i nemusí být stát, implicitně vyžaduje, s čímž pracuje Dupuy. Nabízí se další kontroverzní otázka, zda je možné spáchat zločiny podle mezinárodního práva (zejména genocidu) samostatně bez vazby na širší kolektivní organizaci. Závěr ICTY ve věci Jelišič, který se v tomto směru vyjádřil pozitivně, byl následně podroben kritice. Rovněž je vhodné podotknout, že i mezi válečnými zločiny je možné nalézt případy, které pojmově vyžadují účast státu – např. čl. 8 odst. 2 písm. b) (viii) Římského statutu vymezuje skutkovou podstatu spočívající v přemístění obyvatelstva na okupované území. 24

25

GAETA, P. On What Conditions Can a State Be Held Responsible for Genocide?, s. 641.

WILMHURST, Elizabeth. Definition of the Crime of Aggression: State Responsibility or Individual Criminal Responsibility?. In POLITI, Mauro, NESI, Giuseppe. International Criminal Court and the Crime of Aggression. Aldershot : Ashgate, 2001. s. 93.

26

27

GAETA, P. On What Conditions Can a State Be Held Responsible for Genocide?, s. 635.


227

podání nedovolávala. Uvedené konstatování má zásadní význam pro posouzení souběhu obou odpovědností, protože z něj vyplývá, že stát a jednotlivec by nemohli odpovídat souběžně za jedno a totéž jednání, protože by se jednalo o dvě různé primární povinnosti – alespoň ve vztahu k samotné Úmluvě. Stejný názor zastává rovněž Cassese, dle kterého zašel ICJ v interpretaci Úmluvy až příliš daleko, což ostře kontrastuje s jeho neochotou a zdrženlivostí akceptovat test efektivní kontroly pro přičitatelnost jednání nestátního aktéra na úkor státu. Dle ICJ je odpovědnost státu založena tehdy, když je u osoby, jejíž jednání se státu přičítá, prokázán specifický úmysl spáchat genocidu (dolus specialis). Odpovědnost jednotlivce tedy vystupuje jako předpoklad odpovědnosti státu. Na druhé straně stojí již výše zmiňovaná argumentace Gaety, která tvrdí, že stát odpovídá pouze za systematické a masové protiprávní chování. K založení odpovědnosti státu postačí, pokud se uvedeného chování dopustí osoba, jejíž jednání se státu přičítá – není proto nutné hledat úmysl, není nutné předem konstatovat individuální odpovědnost. Další problematický aspekt, který je vyjádřením vzájemného proplétání se odpovědnosti státu a jednotlivce, je užívání typicky trestněprávních institutů v rozhodování činnosti ICJ. Soud při interpretaci Úmluvy dospěl k závěru, že stát, stejně jako jednotlivec, může být odpovědný nejenom za spáchání genocidy, ale v intencích čl. III Úmluvy rovněž za spolčení, veřejné a přímé podněcování, pokus a účastenství, což jsou typicky trestněprávní kategorie.28 Současně se soud odchýlil od zavedeného trestněprávního přístupu, když např. konstatoval, že spáchání genocidy zahrnuje podněcování ke spáchání genocidy, což je přístup, který je mezinárodnímu právu trestnímu, vzhledem k institutu předčasně dokonaných zločinů (inchoate crimes), zcela cizí.29 Při rozboru případu Bosna a Hercegovina v. Srbsko a Černá Hora lze dále narazit na uplatňování institutu „předběžných otázek“ ve vztahu mezinárodních trestních tribunálů (v budoucnu ICC) a soudu povolaného k řešení mezistátních sporů (nejčastěji ICJ). ICJ ve sledované kauze konstatoval, že je oprávněn rozhodovat nejenom o odpovědnosti státu za spáchání genocidy, ale rovněž o trestněprávní odpovědnosti jednotlivce30, což je v rozporu se zárukami vyplývajícími z práva na spravedlivý proces. Jak řešit podobné otázky v budoucnu? Stačí zohlednit předchozí rozhodnutí trestních tribunálů? Případně, jak postupovat v situacích, kdy zde prozatím chybí meritorní rozhodnutí o individuální trestní odpovědnosti? Měl by se soud pro řešení mezistátních sporů obrátit s předběžnou otázkou na trestní tribunál? Ve vztahu ke genocidě se nabízí rovněž zhodnocení relevance „státní politiky“ sledující spáchání genocidy, která byla zvýrazněna ve zprávě Mezinárodní vyšetřovací komise pro Dárfúr. Požadavek „státní politiky“ bude patrně klíčový u odpovědnosti státu za zločiny proti lidskosti, které se ve sféře trestního práva kriminalizují pouze jsou-li součástí širokého a systematického útoku (widespread and systematic attack). 28

Bosnia and Herzegovina v. Serbia and Montenegro, para 167.

Srovnej CASSESE, Antonio: On the Use of Criminal Law Notions in Determining State Responsibility for Genocide. Journal of International Criminal Justice. 2007, vol. 5, no. 4, s. 875-887. Autor dospívá k závěru, že důsledné uplatňování trestněprávního přístupu, tak jak byl interpretován především v rozhodovací činnosti ICTY a ICTR, by nutně vedlo ke konstatování odpovědnosti Srbska za spáchání genocidy. 29

30

Bosnia and Herzegovina v. Serbia and Montenegro, para 181.


228

Co se týče kategorie válečných zločinů, respektive mučení lze konstatovat následující.. Jak bylo naznačeno výše, zatímco odpovědnost jednotlivce vyplývá i z izolovaného aktu, odpovědnost státu předpokládá určitý širší rámec protiprávního chování, což potvrdil ICTY v kauze Furundžija.31 Jednotlivé dílčí akty, pokud nejsou výsledkem státem podporované politiky, nemohou zakládat odpovědnost státu za spáchání válečných zločinů či zločinu mučení – stát by odpovídal pouze za nesplnění povinnosti prevence či represe. Odpovědnost jednotlivce tudíž nemusí nutně vést k odpovědnosti státu - nabízí se tak srovnání s přístupem ICJ ke zločinu genocidia. K otázce odpovědnosti státu za porušení mezinárodního humanitárního práva se ICJ vyslovil např. v kauze Demokratická republika Kongo v. Uganda32 Pro srovnání s rozhodovací praxí ICTY se nabízí rovněž relevantní části rozsudku vyneseného ve sporu Bosny a Hercegoviny a Srbska, kde ICJ konstatoval, že určitá jednání zakládají válečné zločiny či zločiny proti lidskosti, nicméně nevyjádřil se k otázce odpovědnosti Srbska, protože k tomu nebyl povolán.

Závěr Předkládaný příspěvek vychází z teze, že zločiny podle mezinárodního práva (agrese, genocida, zločiny proti lidskosti, válečné zločiny, mučení) představují rovněž mezinárodně protiprávní chování státu, což vyvolává souběh odpovědnosti jednotlivce a odpovědnosti státu vyplývajících z „jednoho jediného aktu“.33 Na předchozích stránkách byly nastíněny problémy, které s sebou souběžné uplatňování odpovědností přináší. Záměrem autora příspěvku, který nezapře svůj původ v tezích disertační práce, není zodpovězení všech předložených otázek, cílem je i samo vymezení problematických aspektů sledovaného tématu. Poněkud sebevědomě však snad lze vyslovit opatrné závěry stran samotné podstaty problematiky souběhu odpovědnosti státu a odpovědnosti jednotlivce: a) odpovědnost jednotlivce za zločin agrese předpokládá předchozí konstatování odpovědnosti státu b) s ohledem na rozsudek ICJ ve sporu Bosna a Hercegovina v. Srbsko a Černá Hora lze vyslovit závěr, že odpovědnost státu za spáchání genocidy předpokládá předchozí konstatování odpovědnosti jednotlivce c) v ostatních případech zločinů podle mezinárodního práva je odpovědnost jednotlivce zcela nezávislá na odpovědnosti státu – jedná se o dva samostatné instituty mezinárodního práva, o nichž lze rozhodovat nezávisle na sobě, bez zohledňování závěrů soudního orgánu povolaného rozhodovat o protiprávním chování státu, respektive o vině jednotlivce.

Použitá literatura

Na určitou „disproporci“ v odpovědnosti státu a jednotlivce poukazuje ve vztahu k válečným zločinům např. FLECK, Dieter. Individual and State Responsibility for Violations of the Ius in bello: an Imperfect Balance. In HEINEGG, Wolff H. von, EPPING, Volker. International humanitarian law facing new challenges: symposium in honour of Knut Ipsen. Berlin : Springer, 2007. s. 171-206. 31

32

Democratic Republic of the Congo v. Uganda, Judgment of 19 December 2005, para 181-221.

MILANOVIČ, Marko. State Responsibility for Genocide. European Journal of International Law. 2006, vol. 17, no. 3, s. 561.

33


229

CASSESE, Antonio. International Criminal Law. 2nd edition. Oxford : Oxford University Press, 2008. 455 s. CASSESE, Antonio. International Law. 1st edition. Oxford : Oxford University Press, 2001. 469 s CASSESE, Antonio. On the Use of Criminal Law Notions in Determining State Responsibility for Genocide. Journal of International Criminal Justice. 2007, vol. 5, no. 4, s. 875-887. CASSESE, Antonio. When may senior state officials be tried for international crimes? Some comments on the Congo v. Belgium Case. European Journal of International Law. 2002, vol. 13, no. 4, s. 853-875. CASSESE, Antonio. The Nicaragua and Tadic Tests Revisited in the Light of ICJ Judgment on Genocide in Bosnia. European Journal of International Law. 2007, vol. 18, no. 4, s. 649-668. CRAWFORD, James. The International Law Commission's articles on state responsibility : introduction, text and commentaries. 1st edition. Cambridge : Cambridge University Press, 2002. 387 s. CREß, Claus. The International Court of Justice and the Elements of the Crime of Genocide. European Journal of International Law. 2007, vol. 18, no. 4, s 619629. DRUMBL, Marc. Looking up, down and across : the ICTY's place in the international legal order. New England Law Review. 2003, vol. 37, no. 4, s. 10371057. DUPUY, Pierre-Marie. International Criminal Responsibility of the Individual and International Responsibility of the State. In CASSESE, Antonio, GAETA, Paola, JONES, John R.W.D. The Rome Statute of the International Criminal Court : a commentary. 1st edition. Oxford : Oxford University Press, 2002. s. 1085-1099. FLECK, Dieter. Individual and State Responsibility for Violations of the Ius in bello: an Imperfect Balance. In HEINEGG, Wolff H. von, EPPING, Volker.

International humanitarian law facing new challenges : symposium in honour of Knut Ipsen. Berlin: Springer, 2007. s. 171-206. GATTINI, Andrea. Breach of the Obligation to Prevent and Reparation Thereof in the ICJ´s Genocide Judgment.European Journal of International Law. 2007, vol. 18, no. 4, s. 695-713. GAETA, Paola. ICJ Judgment on Genocide in Bosnia: A Missed Opportunity.

Journal of International Criminal Justice. 2007, vol. 5, no. 4, s. 827-828. GAETA, Paola. On What Conditions Can a State Be Held Responsible for Genocide? European Journal of International Law. 2007, vol. 18, no. 4, s. 631648. JØRGENSEN, Nina. The Responsibility of States for International Crimes. 2nd edition. Oxford: Oxford University Press, 2003. 325 s. KELSEN, Hans. Collective and Individual Responsibility in International Law with Particular Regard to the Punishment of War Criminals. California Law Review. 1943, vol. 31, no. 5, s. 530-571. LOEWENSTEIN, Andrew B., KOSTAS, Stephen A. Divergent Approaches to Determininig Responsibility for Genocide. Journal of International Criminal Justice. 2007, vol. 5, no. 4, s. 839-857.


230

MAISON, Rafael. La responsabilité individuelle pour crime d'état en droit international public. Bruxelles : Ed. de l'Université de Bruxelles 2004. 547 s. MILANOVIČ, Marko. State Responsibility for Genocide. European Journal of International Law. 2006, vol. 17, no. 3, s. 553-604. MILANOVIČ, Marko. State Responsibility for Genocide : a Follow Up. European

Journal of International Law. 2007, vol. 18, no. 4, s. 669-694. NOLLKAEMPER, André. Concurrence Between Individual Responsibility and State Responsibility in International Law. International and Comparative Law Quarterly. 2003, vol. 52, no. 3, s. 615-645. OELLERS-FRAHM, Karin. Multiplication of International Courts and Tribunals and Conflicting Jurisdiction – Problems and Possible Solution. Max Planck Yearbook of United Nations Law. 2001, vol. 5, s. 67-104 SHABTAI, Rosenne. War Crimes and State Responsibility. Israel Yearbook on

Human Rights. 1994, vol. 24, s. 63-102. SPINEDI, Marina. State responsibility v. individual responsibility for international crimes : tertium non datur. European Journal of International Law. 2002, vol. 13, no. 4, s. 895-899. ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní trestní soud a stíhání mezinárodního práva. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2002. 312 s.

zločinů

podle

TRIFTERER, Otto. Prosecution of States for Crimes of State. Revue

internationale de droit pénal : bulletin de l'Association Internationale de Droit Pénal. 1996, vol. 1-2, s. 345-364. WILMHURST, Elizabeth. Definition of the Crime of Aggression: State Responsibility or Individual Criminal Responsibility?. In POLITI, Mauro, NESI, Giuseppe. International Criminal Court and the Crime of Aggression. Aldershot : Ashgate, 2001. s. 93-96. Resumé Předkládaný příspěvek se zabývá problematikou vzájemného působení mezi instituty odpovědnosti jednotlivce a odpovědnosti státu v mezinárodním právu veřejném, kterou s sebou přinesly tzv. souběžné případy, kdy nejznámějším z nich je odpovědnost státu/jednotlivce za genocidu v bývalé Jugoslávii. Příspěvek v obecné části vymezuje předpoklady souběhu odpovědností a problémy z toho vyplývající (rozsah primárních závazků, pozici pachatele zločinu podle mezinárodního práva, požadavek centralizace mezinárodních soudních orgánů), ve zvláštní části se pak zabývá především rozborem rozsudku ICJ v kauze Bosna a Hercegovina v. Srbsko a Černá Hora a jeho významem pro institut odpovědnosti jednotlivce.

Submitted paper deals with the issue of interaction between the concepts of state responsibility and individual responsibility in public international law, which is connected with so called concurrent cases, from which the best known is the question of state/individual responsibility for genocide in former Yugoslavia. In the general part the paper specifies the premises of responsibility concurrence and problems resulting from it (range of primary obligations, position of offender of crimes under international law, centralization of international judicial bodies), in its special part, the paper deals primarily with analyse of ICJ judgment in the case Bosnia and Herzegovina v. Serbia and Montenegro and its meaning for criminal responsibility of individual.


231

PRÁVO NA SPRAVODLIVÝ SÚDNY PROCES V KONANÍ O PRESKÚMANIE ZÁKONNOSTI ROZHODNUTIA A POSTUPU SPRÁVNEHO ORGÁNU V SLOVENSKEJ REPUBLIKE (Právo na prístup k súdu)

Right to fair trial in proceedings about the lawfulness of decission and process of admin nistrative authority in Slovak republi republicc admi (Right to access to the court) Juraj Vačok1 Recenzenti: JUDr. Pavol Zloch, CSc., katedra správneho a environmentálneho práva, Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave. JUDr. Ing. Filip Dienstbier, Ph.D., katedra správního práva a správní vědy, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Kľúčové slová: Právo na prístup k súdu - právo na spravodlivý súdny proces - negatívna enumerácia - súdny poplatok - správny orgán - správne konanie - súdne konania. Správne konanie a súdne konanie sú nesporne dvomi samostatnými druhmi konaní. Každé z nich plní iné úlohy, má osobitnú funkciu a preto sú svojou podstatou principiálne odlišnými procesmi. V porovnaní so správnymi konaniami v súdnych konaniach až na malé výnimky súd nie je bezprostredne zainteresovaný na prezentovaní verejných záujmov vo vzťahu k posudzovaniu výsledku veci samotnej. Vzhľadom na funkcie, ktoré jednotlivé konania plnia a právnu úpravu garancia základných práv a slobôd môže byť v súdnom a právnom konaní rôzna. Som toho názoru, že správne orgány v porovnaní so súdmi vo viacerých prípadoch dôsledne nespĺňajú najmä podmienky nezávislosti a nestrannosti2 vyžadované nie len Ústavou SR v účinnom znení3 (ďalej len Ústava), ale aj viacerými medzinárodnými dokumentmi4. V dôsledku nedostatočných záruk na spravodlivý proces v správnom konaní, právny poriadok dáva zásadne možnosť preskúmavať správne rozhodnutia súdmi. Jednou z týchto možností je preskúmanie právoplatných rozhodnutí a postupov správneho orgánu súdmi. Táto skutočnosť bola zjavná už v prvopočiatku vývoja správneho práva, čo viedlo k zavedeniu inštitútu správneho súdnictva

1 Mgr. Juraj Vačok, katedra správneho a environmentálneho práva, Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave.

Napríklad v prípade monokratických správnych orgánov, správnych orgánov, ktoré nemôžu byť vylúčené pre pomer k veci, účastníkom, či právnym zástupcom, ...

2

Zákon číslo 460/1992 Zb. ÚSTAVA SLOVENSKEJ REPUBLIKY v znení ústavného zákona číslo 244/1998 Z. z., ústavného zákona číslo 9/1999 Z. z., ústavného zákona číslo 90/2001 Z. z., ústavného zákona číslo 140/2004 Z. z., ústavného zákona číslo 323/2004 Z. z., ústavného zákona 463/2005 Z. z., ústavného zákona číslo 92/2006 Z. z., ústavného zákona číslo 210/2006 Z. z.

3

Napríklad Medzinárodný pakt o občianskych a politických právach uverejnený pod číslom 120/1976 Zb.

4


232

v európskom kontinentálnom systému, zatiaľ, čo v anglo-americkom systéme sú súdmi tradične preskúmavané všetky rozhodnutia. Pri písaní tohto článku som si položil otázku, ako je to s právom na spravodlivý súdny proces vo vzťahu k správnym rozhodnutiam. Zameral som sa na konanie o preskúmanie zákonnosti právoplatných rozhodnutí a postupov správnych orgánov súdmi. Napriek tomu, že i v toto konaní sú garancie práva na spravodlivý proces, som toho názoru, že sú tu i inštitúty, ktoré neposkytujú dostatočné záruky. V tejto súvislosti som chcel poukázať na negatívne vymedzenie pôsobnosti súdu a povinnosť navrhovateľa v konaní zaplatiť súdny poplatok. Oba tieto inštitúty podľa môjho názoru do určitej miery obmedzujú právo na prístup k súdu ako neodmysliteľnú súčasť práva na spravodlivý súdny proces. Napriek skutočnosti, že mnou pre túto konferenciu zvolený druh súdneho konania je pomerne špecifický, som toho názoru, že problematika súdnych poplatok i spôsob negatívnej enumerácie pôsobnosti súdov pri inštitúte žalôb v správnom súdnictve, sa premietajú i v iných druhoch občianskoprávnych konaní. Je preto mojim cieľom pripojiť sa k odbornej diskusii, ktorá je k týmto inštitútom dlhé roky vedená. Tiež je mojím cieľom zamerať sa na možnosť ich právnej úpravy tak, aby bolo čo najmenej zasiahnuté do práva na prístup k súdu a s ním spojeného práva na spravodlivý súdny proces, a prispieť tak k tomu, aby boli tieto práva permanentne posilňované.

V krátkosti k právu na spravodlivý súdny proces Pokiaľ by sme v Ústave hľadali slovné spojenie „právo na spravodlivý súdny proces“, bolo by toto úsilie márne. V článku 46 je však uvedená požiadavka na prístup k súdu a následne nestranný i nezávislý súd5. Nemenej dôležitým je článok 126, ktorý vyjadruje rovnosť v právach. Som toho názoru, že zhrnutím týchto priznaných práv môžeme dôjsť k záveru, že vytvárajú podmienky spravodlivého súdneho procesu. Pojem spravodlivý súdny proces explicitne zakotvuje článok 6 odseku 1 Európskeho dohovoru o ochrane ľudských práv a základných slobôd.7 Podľa prvej vety tohto ustanovenia “každý má právo na to, aby jeho záležitosť bola spravodli-

vo, verejne a v primeranej lehote prejednaná nezávislým a nestranným súdom zriadeným zákonom, ktorý rozhodne o jeho občianskych právach alebo záväzkoch alebo o oprávnenosti akéhokoľvek trestného obvinenia proti nemu.“ Uvedomujem si, že obsah práva na spravodlivý súdny proces je veľmi široký. Som toho názoru, že toto právo v sebe subsumuje viac práv. Sú to okrem iných právo na prístup k súdu, rovnosť, nezávislosť a nestrannosť. „V zmysle judikatúry

Európskeho súdu pre ľudské práva (ďalej len „ESĽP“) právo na spravodlivý proces znamená, že obe strany sporu musia mať možnosť predložiť svoju vec nezávislému a nestrannému súdu za rovnakých podmienok. V uvedenom kontexte princíp rovnosti zbraní, ktorý je jedným z atribútov práva na spravodlivý proces, znamená, že každá strana civilného procesu má rovnakú možnosť prezentovať

Každý sa môže domáhať zákonom ustanoveným postupom svojho práva na nezávislom a nestrannom súde a v prípadoch ustanovených zákonom na inom orgáne Slovenskej republiky.

5

6

Podľa prvej vety článku 12 Ústavy ľudia sú slobodní a rovní v dôstojnosti i v právach.

Oznámenie číslo 209/1992 Zb. Federálneho ministerstva zahraničných vecí v znení neskorších predpisov.

7


233

svoju vec súdu za podmienok, ktoré ju nepostavia do podstatne nevýhodnejšej situácie v porovnaní s postavením odporcu (protistrany v konaní).“8 Ku konaniu o preskúmanie zákonnosti rozhodnutia a postupu správneho orgánu v Slovenskej republike Pre informáciu kolegov, ktorí nie sú hlbšie oboznámení s problematikou správneho súdnictva v Slovenskej republike, iba v stručnosti uvádzam základné postuláty v mnou zvolenom konaní. Konanie o preskúmanie zákonnosti rozhodnutia a postupu správneho orgánu systematicky zaraďujeme do správneho súdnictva. Nazýva sa Rozhodovanie o žalobách proti rozhodnutiam a postupom správnych orgánov. Právna úprava predmetného konania sa nachádza v druhej hlave piatej časti zákona číslo 99/1963 Zb. Občianskeho súdneho poriadku v účinnom znení (ďalej len „OSP“)9. V rámci systematiky uvedeného zákona je piata časť venovaná správnemu súdnictvu. Pre úplnosť podotýkam, že v Slovenskej republike OSP obsahuje všeobecnú úpravu v konaniach patriacich do správneho súdnictva. Samotné konanie sa začína na návrh. Ten môže podať osoba, ktorá bola účastníkom správneho konania, respektíve osoba, ktorá tvrdí, že bola ukrátená rozhodnutím alebo postupom správneho orgánu na svojich právach10. V zákonom určených prípadoch môže podať návrh aj prokurátor. OSP obsahuje aj negatívnu enumeráciu. Vymenúva rozhodnutia, ktoré v konaní nemôžu byť preskúmané súdom. Sú to napríklad rozhodnutia predbežnej povahy.11 V konaní sa navrhovateľ nazýva žalobcom, správny orgán, ktorého rozhodnutie alebo postup sa napáda, žalovaným a návrh žalobou. V skrátenej forme sa toto konanie označuje konaním o žalobách. Konanie je spoplatnené súdnym poplatkom. Príslušnosť na konanie je v OSP upravená diferencovane vo vzťahu k jednotlivým stupňom všeobecných súdov. 8 Nález Ústavného súdu SR III. ÚS 66/06-11 (http://www.concourt.sk/rozhod.do?urlpage=dokument&id_spisu=48683&slovo=právo%20na%20spra vodlivý%20proces, 22. 7. 2008)

Zákon číslo 99/1963 Zb. Občiansky súdny poriadok v znení zákona číslo 36/1967 Zb., zákona číslo 158/1969 Zb., zákona číslo 49/1973 Zb., zákona číslo 20/1975 Zb., zákona číslo 133/1982 Zb., zákona číslo 180/1990 Zb., zákona číslo 328/1991 Zb., zákona číslo 519/1991 Zb., zákona číslo 263/1992 Zb., zákona číslo 5/1993 Z. z., zákona číslo 46/1994 Z. z., zákona číslo 190/1995 Z. z., zákona číslo 232/1995 Z. z., zákona číslo 22/1996 Z. z., zákona číslo 58/1996 Z. z., zákona číslo 281/1996 Z. z., zákona číslo 211/1997 Z. z., zákona číslo 359/1997 Z. z., zákona číslo 124/1998 Z. z., zákona číslo 144/1998 Z. z., zákona číslo 169/1998 Z. z., zákona číslo 187/1998 Z. z., zákona číslo 225/1998 Z. z., zákona číslo 233/1998 Z. z., zákona číslo 318/1998 Z. z., zákona číslo 235/1998 Z. z., zákona číslo 331/1998 Z. z., zákona číslo 46/1999 Z. z., zákona číslo 66/1999 Z. z., zákona číslo 166/1999 Z. z., zákona číslo 185/1999 Z. z., zákona číslo 223/1999 Z. z., zákona číslo 303/2001 Z. z., zákona číslo 501/2001 Z. z., zákona číslo 215/2002 Z. z., zákona číslo 232/2002 Z. z., zákona číslo 424/2002 Z. z., zákona číslo 451/2002 Z. z., zákona číslo 620/2002 Z. z., zákona číslo 480/2002 Z. z., zákona číslo 75/2003 Z. z., zákona číslo 353/2003 Z. z., zákona číslo 530/2003 Z. z., zákona číslo 589/2003 Z. z., zákona číslo 204/2004 Z. z., zákona číslo 371/2004 Z. z., zákona číslo 382/2004 Z. z., zákona číslo 420/2004 Z. z., zákona číslo 428/2004 Z. z., zákona číslo 613/2004 Z. z.. zákona číslo 757/2004 Z. z., zákona číslo 36/2005 Z. z., zákona číslo 290/2005 Z. z., zákona číslo 341/2005 Z. z., zákona číslo 24/2007 Z. z., zákona číslo 84/2007 Z. z., zákona číslo 273/2007 Z. z., zákona číslo 335/2007 Z. z., zákona číslo 643/2007 Z. z. 9

Podľa § 247 odseku 1 OSP § 247 podľa ustanovení tejto hlavy sa postupuje v prípadoch, v ktorých fyzická alebo právnická osoba tvrdí, že bola na svojich právach ukrátená rozhodnutím a postupom správneho orgánu, a žiada, aby súd preskúmal zákonnosť tohto rozhodnutia a postupu.

10

11

Pozri § 248 OSP.


234

Pre podanie návrhu je stanovená dvojmesačná lehota, ktorá má prekluzívny charakter. Navrhovateľ musí byť v konaní zastúpený advokátom okrem prípadu, ak by mal on alebo jeho zastupujúci zamestnanec právnické vzdelanie. K tomu by som rád povedal, že i táto povinná obhajoba navyšuje náklady, čo môže predstavovať pre žalobcu ďalšie obmedzenie v práve na prístup k súdu. V konaní je potrebné nariadiť pojednávanie okrem prípadov, že účastníci konania súhlasia aj s rozhodnutím bez nariadenia pojednávania. Rozhodovanie sa v zásade riadi kasačným princípom. Čiastočne bol prelomený revíznym princípom. Súd môže v konaní rozhodnúť uznesením alebo rozsudkom. Uznesením súd rozhoduje vtedy, ak vec postúpi z dôvodu miestnej nepríslušnosti alebo konanie zastaví v taxatívne stanovených prípadoch.12 Rozsudkom môže súd návrh zamietnuť v prípade zákonného rozhodnutia a postupu správneho orgánu. V prípade nezákonného rozhodnutia alebo postupu správneho orgánu môže súd rozhodnutie zrušiť alebo čiastočne nahradiť. V prípade zrušenia vec vráti správnemu orgánu alebo konanie zastaví. Čiastočne môže rozhodnutie správneho orgánu nahradiť napríklad v časti náhrady škody.13 V taxatívne stanovených prípadoch je možné sa odvolať na súd vyššieho stupňa.

Negatívna enumerácia správnych rozhodnutí, ktoré nemôžu byť preskúmané preskúmané vo vzťahu k právu na prístup k súdu Podľa § 248 OSP súdy nepreskúmavajú rozhodnutia správnych orgánov predbežnej povahy a procesné rozhodnutia týkajúce sa vedenia konania. Rozhodnutia, ktorých vydanie závisí výlučne od posúdenia zdravotného stavu osôb alebo technického stavu vecí, ak samy osebe neznamenajú právnu prekážku výkonu povolania, zamestnania alebo podnikateľskej alebo inej hospodárskej činnosti. Rozhodnutia o nepriznaní alebo odňatí odbornej spôsobilosti právnickým osobám alebo fyzickým osobám, ak samy osebe neznamenajú právnu prekážku výkonu povolania alebo zamestnania. Rozhodnutia správnych orgánov, ktorých preskúmanie vylučujú osobitné zákony. Každé zúženie pôsobnosti súdov vo vzťahu k preskúmavaniu správnych rozhodnutí je zásahom do práva na prístup k súdu a teda aj do práva na spravodlivý súdny proces. V tejto súvislosti je treba akceptovať subsidiárnu príslušnosť Ústavného súdu Slovenskej republiky na ochranu základných ľudských práv a slobôd ako aj existenciu európskych súdnych inštitúcií. Výpočet, ktorým sa negatívne vymedzuje kompetencia súdu musí byť prijímaný veľmi citlivo, aby neznamenal zásah do základných ľudských práv. Pokiaľ sú z konania o preskúmanie zákonnosti rozhodnutia a postupu správnych orgánov súdom vylúčené taxatívne stanovené rozhodnutia, treba brať zreteľ na to, aby sa v prípade nezákonnosti mohla osoba tvrdiaca, že je dotknutá na svojich právach a povinnostiach, domáhať na súde v inom konaní respektíve, iným spôsobom. Považujem za správne, že z konanie o preskúmanie právoplatného rozhodnutia a postupu správneho orgánu súdom sú vylúčené rozhodnutia predbežnej povahy a procesné rozhodnutia týkajúce sa vedenia konania. Nezákonne 12

Napríklad ak sa žaloba podala oneskorene (§ 250d odsek 3 OSP).

13

Pozri § 250j OSP.


235

vedené správne konanie sa totiž musí odraziť v konečnom rozhodnutí, ktoré podlieha preskúmaniu súdom. Navyše právny poriadok pozná aj iné inštitúty na ochranu zákonnosti konania. Je to napríklad žaloba o nečinnosť alebo žaloba o náhradu škody za škodu spôsobenú pri výkone verejnej moci. Dovolím si teda tvrdiť, že napriek vylúčeniu uvedených rozhodnutí ostáva právo na prístup k súdu zachované. Rozhodnutia, ktorých vydanie závisí výlučne od posúdenia zdravotného stavu osôb alebo technického stavu vecí, ak samy osebe neznamenajú právnu prekážku výkonu povolania, zamestnania alebo podnikateľskej alebo inej hospodárskej činnosti i rozhodnutia o nepriznaní alebo odňatí odbornej spôsobilosti právnickým osobám alebo fyzickým osobám, ak samy osebe neznamenajú právnu prekážku výkonu povolania alebo zamestnania by podľa môjho názoru mali patriť do preskúmavania právomoci súdov. Každé rozhodnutie o zdravotnom stave, technickom stave a odbornej spôsobili totiž zasahuje alebo v budúcnosti môže zasiahnuť do práv a povinností osôb, ktorých sa toto rozhodnutie týka. Z vlastnej skúsenosti viem, že aj rozhodnutia napríklad posudkových lekárov sa môžu odchýliť od zákona. Každé rozhodnutie správneho orgánu prináša so sebou určité práva a povinnosti alebo ich autoritatívne deklaruje. Zastávam názor, že nie je dostatočne odôvodnené vylúčenie niektorých rozhodnutí s jednoduchým odôvodnením „o nič nejde“ formulkou „neznamená prekážku výkonu ...“. Pokiaľ vydaný akt správneho orgánu nie je vyjadrením práv a povinností osôb, ktorých sa týka, nemožno ho za rozhodnutie považovať. S možnosťou osobitného zákona vylúčiť z právomoci súdu preskúmanie akéhokoľvek rozhodnutia správneho orgánu vyjadrené v § 248 OSP je možné do určitej miery súhlasiť. Správne právo je dynamicky vyvíjajúca sa oblasť práva, charakteristická častými zmenami. Z tohto dôvodu by OSP musel byť často menený v dôsledku vylúčenia rôznych rozhodnutí správnych orgánov z pôsobnosti súdov. Dovolím si poznamenať, že takýto právny stav v OSP bol pri začiatkoch formovania správneho súdnictva v Slovenskej republike. Je však vždy potrebné dôkladne zvažovať, ktoré rozhodnutie sa má z prieskumu súdom vylúčiť. Som toho názoru, že by malo ísť len o také rozhodnutie, ktorého prieskum je možne následne zabezpečiť v iných súdnych konaniach ako je to napríklad v prípade rozhodnutí procesnej povahy alebo pred inými súdnymi inštitúciami.

právu prooSúdny poplatok za podanie žaloby vo vzťahu k práv u na spravodlivý súdny pr ces v Slovenskej republike Konanie o preskúmanie zákonnosti rozhodnutia a postupu správneho orgánu súdom podlieha poplatkovej povinnosti. Podľa položky 10 písmena a) zákona číslo 71/1992 Zb. o súdnych poplatkoch a poplatku za výpis z registra trestov v znení neskorších predpisov14 z návrhu na preskúmanie zákonnosti rozhodnutia Zákon číslo 71/1992 Zb. o súdnych poplatkoch a poplatku za výpis z registra trestov v znení zákona číslo 89/1993 Z. z., zákona číslo 150/1993 Z. z., zákona číslo 85/1994 Z. z., zákona číslo 232/1995 Z. z., zákona číslo 12/1998 Z. z., zákona číslo 457/2000 Z. z., zákona číslo 162/2001 Z. z., zákona číslo 418/2002 Z. z., zákona číslo 531/2003 Z. z., zákona číslo 215/2004 Z. z., zákona číslo 382/2004 Z. z., zákona číslo 420/2004 Z. z., zákona číslo 432/2004 Z. z., zákona číslo 341/2005 Z. z., zákona číslo 621/2005 Z. z., zákona číslo 273/2007 Z. z., zákona číslo 24/2007 Z. z., zákona číslo 330/2007 Z. z., zákona číslo 511/2007 Z. z.

14


236

orgánu verejnej správy na základe žaloby sa platí 2 000,- Sk; ak sa rozhodnutím uložila pokuta, 6% z pokuty, najmenej 2 000,- Sk, najviac 500 000,- Sk. Nezaplatenie poplatku má za následok podľa § 10 odseku 1 uvedeného zákona zastavenie konania.15 Poplatok môžeme charakterizovať ako platbu za úkony súdu. „Súdne poplatky sa vyberajú za činnosť súdov a ich orgánov. Čiastočne pokrývajú náklady na výkon súdnictva a prokuratúry.“16 Poplatok má v každom konaní svoj význam. Je určitou protihodnotou za úkony súdu. Navyše je preventívnym opatrením voči potenciálnym účastníkom konania, aby sa dohodli mimosúdne a ušetrili tak na súdnom poplatku, ktorý bude musieť v konečnom dôsledku neúspešná strana sporu uhradiť. Som presvedčený, že poplatok v konaní o preskúmanie zákonnosti rozhodnutia a postupu správneho orgánu súdom plní vyššie špecifikované úlohy. Pokiaľ by v konaní nebol, mám za to, že nespokojní účastníci správneho konania by sa vo väčšine prípadov na súd obracali vždy po skončení správneho konania s nádejou, že na súde budú úspešní. Išlo by o pokus, ktorý by týchto účastníkov nič nestál, okrem vlastného času a iných trov spojených s konaním. Tu treba pripustiť ako určitú brzdu povinnú obhajobu. Požiadavka súdneho poplatku môže však znamenať prekážku v práve na prístup k súdu a teda aj v práve na spravodlivý súdny proces. Pre mnohé sociálne skupiny môže byť súdny poplatok vo výške 2 000,- Sk príliš vysoký, nehovoriac o súdnom poplatku v prípade preskúmavania správneho rozhodnutia, súčasťou ktorého je pokuta. Je pravdou, že podľa účinnej právnej úpravy v Slovenskej republike účastník konania môže byť oslobodený od povinnosti zaplatiť súdny poplatok. Musia byť však kumulatívne splnené dve základné podmienky. Prvou je, že to odôvodňujú pomery účastníka. Druhou, že nesmie ísť o svojvoľné alebo zrejme bezúspešné uplatňovanie alebo bránenie práva.17 O oslobodení od súdneho poplatku rozhoduje súd na základe žiadosti a nie je tu právny nárok. Účastník správneho konania, ktorý nebude mať dosť finančných prostriedkov na zaplatenie súdneho poplatku, teda nemusí byť od povinnosti zaplatiť súdny poplatok oslobodený. Nebude mať tak možnosť podať žalobu na súd bez toho, aby sa zadlžil. Proti povedanému stojí argument, že v súdnom konaní neúspešná strana bude povinná nahradiť trovy, vrátane súdneho poplatku. Pri tomto argumente si však treba uvedomiť, že neúspešná strana je povinná nahradiť trovy konania až Ak nebol zaplatený poplatok splatný podaním návrhu na začatie konania alebo dovolania, prvostupňový súd vyzve poplatníka, aby poplatok zaplatil v lehote, ktorú určí spravidla v lehote desiatich dní od doručenia výzvy; ak aj napriek výzve poplatok nebol zaplatený v lehote, súd konanie zastaví. O následkoch nezaplatenia poplatku musí byť poplatník vo výzve poučený. Súd vyzve poplatníka na zaplatenie poplatku splatného podaním návrhu na začatie konania predtým, ako nariadi pojednávanie tak, aby lehota od zaplatenia poplatku do pojednávania, vydania platobného rozkazu alebo rozhodnutia bez nariadenia pojednávania nebola dlhšia ako dva mesiace; túto lehotu môže predseda súdu z dôležitých dôvodov predĺžiť.

15

Škultéty, Peter a kolektív: SPRÁVNE PRÁVO HMOTNÉ, OSOBITNÁ ČASŤ, 2. aktualizované a rozšírené vydanie, Vydavateľské oddelenie Právnickej fakulty Univerzity Komenského v Bratislave, Bratislava 2008, strana 248

16

Podľa § 138 odseku 1 prvej vety OSP na návrh môže súd priznať účastníkovi celkom alebo sčasti oslobodenie od súdnych poplatkov, ak to pomery účastníka odôvodňujú a ak nejde o svojvoľné alebo zrejme bezúspešné uplatňovanie alebo bránenie práva.

17


237

po právoplatnosti rozhodnutia vo veci, avšak poplatková povinnosť vzniká podaním žaloby. Určite by som nesúhlasil so zrušením inštitútu súdneho poplatku za konanie o preskúmanie zákonnosti rozhodnutia a postupu správneho orgánu súdom. Dôvody, o ktorých som vyššie hovoril sú z môjho pohľadu v prospech zachovania súdneho poplatku veľmi dôležité. Na druhej strane sú tu argumenty, ktoré hovoria o tom, že súdny poplatok môže za určitých okolností znamenať prekážku v práve na prístup k súdu. Bol by som preto zástancom toho riešenia, aby poplatková povinnosť vznikla neúspešnej strane v spore až po vydaní právoplatného rozhodnutia vo veci. Pred vydaním právoplatného rozhodnutia vo veci by žiadna zo strán povinnosť zaplatiť súdny poplatok nemala. O aktuálnosti posledne uvádzanej otázky svedčí i skutočnosť, že v poslednej dobe sú vyvíjané aktivity Ministerstva spravodlivosti Slovenskej republiky za účelom pomôcť slabým sociálnym skupinám v práve na prístup k súdu oslobodením od trov právneho zastúpenia.

Záver Právo na spravodlivý súdny proces by malo v každom právnom systéme zastávať významné miesto. Právo sa dá aplikovať vtedy, ak sa ho bude mať každý za rovnakých podmienok a jednakým spôsobom možnosť domáhať. Právo na prístup k súdu preto musí byť v každom štáte čo najmenej obmedzované, aby bolo možné zaručiť právo na spravodlivý súdny proces. Vo svojom článku som sa zameral na vybrané súdne konanie v správnom súdnictve, na ktorom som chcel poukázať na niektoré inštitúty obmedzujúce práva na prístup k súdu. Týkajú sa zúženia právomoci správneho súdu prostredníctvom negatívneho vymedzenia a poplatkovej povinnosti za návrh na súd. V svojom článku som poukázal na význam práva na spravodlivý súdny proces. Na druhej strane som sa pokúsil naznačiť, že ani právo na prístup k súdu nemôže byť bez limitov a obmedzení. Pokiaľ by sme v ľubovoľnom konaní zaviedli bezplatný súd a pôsobnosť vymedzili zbytočne široko, zaznamenali by sme zbytočné spory, ktoré by nespôsobovali problémy len v zvýšení počtu vecí na súdoch, ale aj v vzraste finančných nákladov, nakoľko výkon súdnictva je tiež veľmi drahý. Som toho názoru, že každé jedno súdne konanie by malo mať také garancie, aby osoba cítiaca sa ukrivdená na svojich právach, sa ich mohla domáhať. Na druhej strane každé konanie by malo v sebe obsahovať také záruky, aby osoba namietajúca porušenie svojich práv nemohla konanie zneužívať na dosiahnutie svojho cieľa, aj keď vie, že nie je v práve. Zhrnúc uvedené je na nás právnych teoretikoch, ale aj právnej praxi, a dovolím si tvrdiť, že aj v budúcnosti vždy bude, nájsť také riešenie, ktoré by v čo najväčšej miere garantovalo právo na prístup k súdu za pomoci inštitútov pôsobiacich proti jeho zneužitiu. Tieto inštitúty musia byť však upravené tak, aby právu na spravodlivý súdny proces nebránili. Na záver by som rád poďakoval za možnosť vystúpiť na tomto fóre a prispieť tak do diskusie k právu na prístup k súdu ako súčasti práva na spravodlivý súdny proces. Rád by som poďakoval i svojím kolegom z katedry za možnosť konzultovať s nimi niektoré odborné otázky k téme a Univerzite Komenského


238

v Bratislave, nakoľko na tejto konferencii som sa zúčastnil v rámci plnenia úloh, na splnenie ktorých mi bol poskytnutý grant UK/137/2008.

literatúry: y: Zoznam použitej základnej literatúr 1. http://www.concourt.sk/rozhod.do?urlpage=dokument&id_spisu=48683&slovo =právo%20na%20spravodlivý%20proces, 22. 7. 2008 2. Škultéty, Peter a kolektív: SPRÁVNE PRÁVO HMOTNÉ, OSOBITNÁ ČASŤ, 2. aktualizované a rozšírené vydanie, Vydavateľské oddelenie Právnickej fakulty Univerzity Komenského v Bratislave, Bratislava 2008 3. Vrabko, Marián a kolektív: SPRÁVNE PRÁVO Procesná časť, Vydavateľské oddelenie Právnickej fakulty Univerzity Komenského v Bratislave, Bratislava 2007 4. Drgonec, Ján: ÚSTAVA SLOVENSKEJ REPUBLIKY, HEURÉKA, 2007, strana 555

Šamorín

Resumé: Autor sa v článku zaoberá právom na prístup k súdu ako súčasťou práva na spravodlivý súdny proces v konaní o konaní o preskúmanie zákonnosti rozhodnutia a postupu správneho orgánu súdom v Slovenskej republike. Poukazuje na inštitúty, ktoré podľa jeho názoru toto právo obmedzujú, respektíve tomuto právu bránia. Načrtáva možnosť ich úpravy tak, aby ochrana práva na prístup k súdu bola čo najväčšia. V článku autor upozorňuje, že predmetné inštitúty nie sú charakteristické len pre vybrané súdne konanie, ale aj pre iné súdne konania.

Author deals with the right to the access to the court as a part of the right to the fair trial in court proceedings about the lawfulness of decission and process of administrative authority in Slovak republic. He shows to the institutes which according to him restrain this right or more precisely defend to this right. Author drafts the possibilities to adjust these institutes so that the protection of right to access to the court would be at full fart. Author notices that institutes in question are characterized not only for chosen proceedings but also for other judicial proceedings.


239

PRÁVO NA SPRAVODLIVÝ PROCES A KONKURZNÉ KONANIE

The Right to a Fair Trial and Bankruptcy Proceedings Mária Veterníková1 Recenzenti Doc. JUDr. Mikuláš Sabo, CSc., katedra obchodného práva, Obchodná fakulta Ekonomickej univerzity v Bratislave. JUDr. Renáta Šínová, Ph.D., katedra občanského práva a pracovního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Kľúčové slová Právo na spravodlivý proces - konkurzné konanie - zásada rovnosti konania - zásada verejnosti - zásada rýchlosti konania - právo na nestranný súd - právo na účinný opravný prostriedok - rozhodnutia Ústavného súdu Slovenskej republiky.

Úvod Právo na spravodlivý súdny proces je jedným zo základných práv a slobôd garantovaných Dohovorom o ochrane základných práv a slobôd i Ústavou Slovenskej republiky. Podľa čl. 6 ods. 1 Dohovoru o ochrane ľudských práv a základných slobôd (ďalej aj „Dohovor“): „Každý má právo na to, aby jeho záležitosť bola spravodlivo, verejne a v primeranej lehote prejednaná nezávislým a nestranným súdom zriadeným zákonom, ktorý rozhodne o jeho občianskych právach alebo záväzkoch alebo o oprávnenosti akéhokoľvek trestného obvinenia proti nemu. ...“2 Podľa čl. 46 ods. 1 ústavného zákona č. 460/1992 Zb. v znení neskorších predpisov (ďalej aj „Ústava SR“): „Každý sa môže domáhať zákonom ustanoveným postupom svojho práva na nezávislom a nestrannom súde a v prípadoch ustanovených zákonom na inom orgáne Slovenskej republiky.“ Ústavný súd SR uviedol: „Predpokladom uplatnenia práva na spravodlivý proces, ktoré sa zaručuje čl. 6 ods. 1 Dohovoru o ochrane ľudských práv a základných slobôd, je nezávislosť a nestrannosť súdu. Formuláciou uvedenou v čl. 46. ods. 1 ústavodarca v základnom právnom predpise Slovenskej republiky vyjadril zhodu zámerov vo sfére práva na súdnu ochranu s právnym režimom súdnej ochrany podľa Dohovoru o ochrane základných práv a základných slobôd.“3 Z tohto právneho názoru možno odvodiť, že právo na spravodlivý proces sa nezaručuje iba čl. 6 ods. 1 „Dohovoru“, ale že je implikované aj v siedmom od-

JUDr. Mária Veterníková, katedra obchodného práva, Obchodná fakulta Ekonomickej Univerzity v Bratislave.

1

2

Flegl, V.: Významné mezinárodní dokumenty k ochraně lidských práv. Praha: C.H.Beck, 1998, s. 58.

II. ÚS 71/97. Nález z 15. októbra 1998. Zbierka nálezov a uznesení Ústavného súdu Slovenskej republiky 1998. Košice: Ústavný súd Slovenskej republiky, 1999, s. 424.

3


240

diely Druhej hlavy ústavy.4 Našlo svoj výraz v čl. 46 až 50, ale aj čl. 141 a čl. 144 Ústavy Slovenskej republiky a tiež v príslušných procesných predpisoch.5 Pojem spravodlivý proces v sebe zahŕňa viacero čiastkových práv, ktoré spoluvytvárajú jeho obsah. Patrí medzi ne právo na prístup k súdu, právo na nezávislosť a nestrannosť súdu, právo na verejnosť konania v primeranej lehote, právo na osobnú účasť na konaní, právo na odôvodnenie súdneho rozhodnutia, právo na účinný opravný prostriedok.

Charakteristika konkurzného konania Konkurzné konanie je relatívne samostatný druh občianskeho procesu, čo vyplýva z podstaty tohto konania, ktorá je zhodná s pojmovým vymedzením občianskeho procesu. Aj konkurzné konanie definujeme ako postup súdu a ostatných subjektov konania, predovšetkým jeho účastníkov, pri ktorom na základe ich procesných úkonov medzi nimi vznikajú procesnoprávne vzťahy zamerané na dosiahnutie cieľa konkurzného konania.6 Každý konkrétny civilný proces má popri zhodách a paralelách svoje osobitné črty dané predmetom, subjektmi, cieľom a i.7 Primárnym cieľom konkurzného konania je speňaženie úpadcovho majetku a kolektívne uspokojenie jeho veriteľov z výťažku speňaženého majetku. Konkurzné konanie je zložito štrukturovaný právny postup (proces) upravený v Slovenskej republike v zákone č. 7/2005 Z.z. o konkurze a reštrukturalizácii v znení neskorších predpisov (ďalej aj „ZKR“ alebo „Zákon o konkurze a reštrukturalizácii“), ktorý nadobudol účinnosť dňa 1. januára 2006. Zákon obsahuje nielen procesné ustanovenia, ale aj normy hmotného práva (odporovateľnosť právnych úkonov, vyporiadanie bezpodielového spoluvlastníctva, započítanie pohľadávok). Konkurzné konanie tvorí síce samostatný druh civilného procesu, ale čiastočne patrí aj do sporového konania (konanie o určení popretej pohľadávky), a do nesporového konania (napr. rozvrh výťažku zo speňaženia aktívnej konkurznej podstaty). Nájdeme v ňom aj znaky charakteristické pre exekučné konanie, preto sa v literatúre objavili názory, že konkurz môžeme označiť za akúsi univerzálnu (generálnu) exekúciu.8 Tieto názory však nevystihujú podstatu vzťahu a rozdielov medzi konkurzom a civilnou exekúciou. V civilnej exekúcii ide zásadne o dvojstranné procesné vzťahy medzi oprávneným a povinným, ktorých základom vzniku a existencie je exekučný titul. Konkurz naproti tomu predpokladá viacstranné procesné vzťahy, ktoré pri ich vzniku zásadne nie sú podmienené exekučnými titulmi (z tohto platí výnimka podľa § 11 ods. 3 ZKR, podľa ktorej predpokladom vyhlásenia konkurzu z dôvodu platobnej neschopnosti je to, že dlžník je viac ako 30 dní v omeškaní s plnením aspoň dvoch vykonateľných alebo písomne uznaných peňažných po-

4

Drgonec, J.: Ústava Slovenskej republiky. Komentár. Šamorín: Heuréka, 2004, s. 310.

Pozri Hanzel, M.: Právo občana na spravodlivý proces. In: Justičná revue. Bratislava: Ministerstvo spravodlivosti SR, č. 2/1993, s. 471.

5

6

Mazák, J. a kol.: Základy občianskeho procesného práva. Bratislava: IURA EDITION, 2007, s. 627.

Ficová, S. a kol.. Občianske právo procesné. Základné konanie. Bratislava: Vydavateľské oddelenie Právnickej fakulty UK v Bratislave, 2008, s. 36. 7

Pozri napr. Heilmann, H. – Smid, S.: Grundzüge des Insolvenzrechts. Eine Einführung in die grundfragen des Insolvenzrechts und die Probleme seiner Reform. München: C.H.Beck, 1994, s. 14.

8


241

hľadávok, aspoň dvoch veriteľov), a exekučné tituly nie sú predpokladom jeho ďalšej existencie a fungovania. Cieľom exekúcie je priame vymoženie určitého, spravidla peňažného, ale aj nepeňažného plnenia. Účel konkurzu je diametrálne odlišný. Spočíva v usporiadaní majetkových pomerov dlžníka, ktorý je v úpadku. Významný rozdiel je aj v tom, že v exekúcii platí princíp priority, ktorý určuje predstih veriteľov, a tým ich nerovné postavenie pri uspokojovaní pohľadávok. V konkurze majú veritelia zásadne rovné postavenie, ktoré nie je, ako pri exekúcii, ovplyvniteľné časom, kedy uplatnili svoje práva. To platí za predpokladu, že veritelia včas prihlásili svoje pohľadávky v konkurze. Treba tiež zdôrazniť, že v civilnej exekúcii platia iné procesné zásady než v konkurze, resp. rovnaké zásady sa prejavujú odlišne.9 Aké sú teda základné predpoklady na vyhlásenie konkurzu, ako špecifickej formy majetkového vyporiadania? Základným hmotnoprávnym predpokladom vyhlásenia konkurzu je úpadok dlžníka. Ide o krízový hospodársky stav v majetkovej oblasti dlžníka. Zákon o konkurze a reštrukturalizácii rozlišuje dve formy úpadku, a to platobnú neschopnosť (insolvenciu) a predlženie. Dlžník je platobne neschopný, ak: -

má viac ako jedného veriteľa a zároveň,

-

nie je schopný plniť 30 dní po lehote splatnosti viac ako jeden peňažný záväzok.

Nie je rozhodujúce, či je dlžníkom fyzická alebo právnická osoba, či je ním podnikateľ alebo nepodnikateľ. Dlžník je v úpadku aj vtedy, ak je predlžený. Predlžený je ten, -

kto je povinný viesť účtovníctvo podľa zákona č. 431/2002 Z.z. o účtovníctve,

-

kto má viac ako jedného veriteľa a hodnota jeho splatných záväzkov presahuje hodnotu jeho majetku.

Ďalším hmotnoprávnym predpokladom vyhlásenia konkurzu je dostatok majetku dlžníka. Aby mohol byť vyhlásený konkurz, dlžníkov majetok, ktorý sa stáva predmetom konkurzného konania a tvorí konkurznú podstatu, musí postačovať aspoň na úhradu nákladov konkurzu. Tento predpoklad sa skúma počas celého konkurzného konania. Na základe analýzy judikatúry Komisie pre ľudské práva alebo Súdu pre ľudské práva [rozhodnutie z 10. marca 1981 v prípade sťažnosti 8988/80, X. v. Belgium, Decision and Reports 24, str. 198 (202-203), rozhodnutie Komisie z 10. októbra 1980 v prípade sťažnosti 8610/79, X v. Federal Republic of Germany (nepublikované), rozhodnutie komisie zo 6. októbra 1980 v prípade sťažnosti 8475/79, X. v. the Netherlands (nepublikované), resp. rozhodnutia Komisie z 10. decembra 1984 v prípade sťažnosti 10259/83, ANCA v. Belgium, Decisions and Reports 40, str. 177 (177)], možno konštatovať, že: „nakoľko v konkurznom konaní sa rozhoduje o dlžníkových občianskych právach a záväzkoch, spadá pod čl. 6 ods. 1 Dohovoru.“ Z tohto dôvodu možno aj v rámci takéhoto konania pred

9



242

štrasburskými súdmi namietať napríklad jeho dĺžku, porušenie zásady „rovnosti zbraní“, verejnosť konania a iné.10

konania ia a právo na spravodlivý proces Zásady konkurzného konan Ako bolo uvedené, konkurzné konanie je osobitným druhom občianskeho procesu, v ktorom si veritelia vymáhajú pohľadávky voči dlžníkovi, ktorý je v úpadku. Vzťah medzi základným občianskym konaním a konkurzným konaním je vyjadrený v § 196 ZKR, podľa ktorého na začatie konkurzného konania a na konkurzné konanie sa primerane použijú ustanovenia Občianskeho súdneho poriadku, ak ZKR neustanovuje inak. Z týchto dôvodov sa na konkurzné konanie vzťahujú zásady, ktorými sa spravuje občianske súdne konanie, aj keď niektoré sa uplatňujú v obmedzenom rozsahu alebo ich uplatňovanie sa prejavuje odlišne. Na obsah procesných zásad v konkurznom konaní pôsobia najmä: 1.

osobitosti konkurzného konania, vyjadrené predovšetkým v procesných postupoch, z ktorých niektoré majú aj znaky sporového konania, nesporového konania a exekučného konania,

2.

existencia nerovného postavenia účastníkov konkurzu, ktorá vyplýva z nevyhnutnosti obmedziť dlžníka (úpadcu) v jeho práve disponovať majetkom počas trvania konkurzného konania, a tak poskytnúť procesnú ochranu spoločným záujmom jeho veriteľov.11

Vzhľadom na tému príspevku sa budeme zaoberať iba niektorými zásadami konkurzného konania. Zásada rovnosti účastníkov. účastníkov. Zásada rovnosti účastníkov sa všeobecne chápe v civilnom procese, ako jeden z hlavných predpokladov jeho spravodlivosti i toho, že bude mať ďalšie znaky požadované čl. 6 ods. 1 Dohovoru, hoci sa v ňom výslovne neuvádza.12 Zásada rovnosti strán sa prejavuje vytváraním rovnakých procesných podmienok a rovnakého procesného postavenia subjektov, o ktorých právach a povinnostiach rozhoduje občianskoprávny súd.13 Táto zásada je v konkurznom konaní silne prelomená. Účastníkom konkurzného konania je vždy dlžník (úpadca) a veritelia. Dlžník má zvláštne procesné postavenie, ktoré je dané aj tým, že môže byť navrhovateľom konkurzného konania a v zákonom ustanovených prípadoch je povinný podať návrh na vyhlásenie konkurzu na svoj majetok. Vyhlásením konkurzu sa z dlžníka stáva úpadca. Úpadca je len „trpeným“ účastníkom konania, ktorého procesné práva, ak ZKR neustanovuje inak, vykonáva správca.14 Avšak aj dlžníkovi (úpadcovi) musí súd umožniť uplatnenie práv stanovených zákonom. MožUvedenú analýzu uviedol Ústavný súd Slovenskej republiky v odôvodnení nálezu PL. ÚS 38/1999 z 23. júna 1999. Zbierka nálezov a uznesení Ústavného súdu Slovenskej republiky 1999. Košice: Ústavný súd Slovenskej republiky, 2000, 119.

10

11


Ficová, S. a kol.. Občianske právo procesné. Základné konanie. Bratislava: Vydavateľské oddelenie Právnickej fakulty UK v Bratislave, 2008, s. 65.

12

13

PL. ÚS 43/95, II. ÚS 121/02, IV. ÚS 35/02.

Ďurica, M. Konkurzné právo na Slovensku a v Európskej únii. Žilina: Poradca podnikateľa, 2006, s. 40.

14


243

no však konštatovať, že úpadca má v konkurznom konaní v prevažnej miere povinnosti. Naproti tomu veritelia majú v konkurznom konaní v prevažnej miere práva. Veritelia s rovnakými právami majú pri riešení úpadku dlžníka rovné postavenie. Veritelia s rovnakými právami sú veritelia, ktorí majú pohľadávky rovnakého druhu z pohľadu ich uspokojenia, napr. zabezpečené pohľadávky, pohľadávky proti podstate, pohľadávky z prevádzkovania podniku a pod. Veritelia majú napr. rovnaké právne postavenie v možnosti uplatniť si svoju pohľadávku v konkurznom konaní po vyhlásení konkurzu, rovnakú možnosť domáhať sa určenia popretej pohľadávky, rovnakú možnosť uspokojenia medzi pohľadávkami rovnakého druhu a pod. Súd je povinný zabezpečiť im rovnaké možnosti na uplatnenie ich práv.15 Zásada verejnosti. verejnosti. Zásada verejnosti vyplýva z článku 48 ods. 2 Ústavy SR, podľa ktorého má každý právo na to, aby jeho vec bola verejne prerokovaná bez zbytočných prieťahov a v jeho prítomnosti a aby sa mohol vyjadriť ku všetkým vykonaným dôkazom. Verejnosť možno vylúčiť len v prípadoch ustanovených zákonom. Táto zásada vyplýva aj z čl. 6 Dohovoru. V konkurznom konaní je zásada verejnosti na jednej strane obmedzená, pretože súd rozhoduje zásadne bez pojednávania, pojednávanie súd nariadi len vtedy, keď to sudca považuje za potrebné (§197 ods. 1 ZKR). Na druhej strane je zásada verejnosti v konkurznom konaní oproti iným druhom civilného procesu rozšírená tým, že v zákonom ustanovených prípadoch sa rozhodnutia alebo písomnosti súvisiace s konkurzným konaním zverejňujú v Obchodnom vestníku. Týmto sa zabezpečí informovanosť účastníkov konania a iných procesných subjektov a tiež informovanosť verejnosti. Zásada rýchlosti konania. konania. Požiadavka na rýchlosť konania je vyjadrená v citovanom článku 46 ods. 2 Ústavy SR a tiež v čl. 6 Dohovoru ako právo na prejednanie veci v primeranej lehote.16 Zásada rýchlosti konania sa prejavuje v konkurznom konaní v množstve krátkych procesných lehôt, ktoré sú stanovené zákonom pre súd, účastníkov konania a iné procesné subjekty. Je vyjadrená aj pri speňažovaní majetku, keď ZKR požaduje, aby speňaženie bolo uskutočnené v čo najkratšom čase.

Právo na nestranný súd a jeho uplatnenie prostredníctvom námietky zaujatosti

Obsah práva rovnosti ako jedného z určujúcich ústavnoprávnych princípov občianskeho súdneho konania spočíva v tom, že všetci účastníci občianskeho súdneho konania majú rovnaké práva a povinnosti, ktoré uplatňujú a plnia za rovnakých procesných podmienok bez zvýhodnenia alebo diskriminácie niektorej z procesných strán. IV. ÚS 159/05 z 1. júna 2005. Zbierka nálezov a uznesení Ústavného súdu Slovenskej republiky 2005. Košice: Ústavný súd Slovenskej republiky, 2006, s. 874.

15

Ústavný súd Slovenskej republiky si pri výklade „práva na prerokovanie veci bez zbytočných prieťahov“ garantovaného v čl. 48 ods. 2 Ústavy Slovenskej republiky osvojil judikatúru Európskeho súdu pre ľudské práva k čl. 6 ods. 1 Dohovoru o ochrane ľudských práv a základných slobôd, pokiaľ ide o „právo na prejednanie veci v primeranej lehote“, preto v obsahu týchto práv nemožno vidieť zásadnú odlišnosť.

16

I. ÚS 28/2001 z 13. decembra 2001. Zbierka nálezov a uznesení Ústavného súdu Slovenskej republiky 2001. Košice: Ústavný súd Slovenskej republiky, 2002, s. 482.


244

Jedným z práv, ktoré tvoria obsah práva na spravodlivý proces je aj právo každého domáhať sa svojho práva na nestrannom súde. Pojmovou zložkou tohto práva je nestrannosť sudcu. Aj v konkurznom konaní má účastník právo na prejednanie a rozhodovanie veci nestranným sudcom. Zákon o konkurze a reštrukturalizácii priznáva účastníkovi právo podať námietku zaujatosti. Účastníci môžu namietať nielen zaujatosť sudcu, ale aj zaujatosť zapisovateľa, vyššieho súdneho úradníka, iného pracovníka súdu, znalca, tlmočníka a tiež správcu a predbežného správcu. Námietku zaujatosti môže účastník konkurzného konania uplatniť najneskôr do uplynutia lehoty na prihlasovanie pohľadávok. Veritelia sú oprávnení prihlásiť svoje pohľadávky do 45 dní od vyhlásenia konkurzu. Na neskôr doručené námietky súd neprihliada. Účastník môže namietať zaujatosť sudcu už od momentu ako mu je vec pridelená. Uplatnenie zaujatosti sudcu do skončenia lehoty na prihlasovanie pohľadávok sa samozrejme týka len tých dôvodov, ktoré nastali do skončenia uvedenej lehoty. ZKR nemá žiadne ustanovenia o tom, za akých podmienok je možné namietať sudcu v dôsledku dôvodov, ktoré nastanú po skončení lehoty na prihlasovanie pohľadávok. Súhlasíme s názorom Ďuricu,17 že nie je prijateľný záver, že po uplynutí lehoty na prihlasovanie pohľadávok nie je možné zaujatosť sudcu namietať, ak dôvody, pre ktoré je možné mať pochybnosti o nezaujatosti sudcu, vznikli po uplynutí lehoty. (Napr. po uplynutí lehoty na prihlasovanie pohľadávok dôjde k zmene veriteľa alebo jeho právneho zástupcu a v dôsledku vzťahu sudcu k nim, je možné mať pochybnosti o jeho nezaujatosti.) Takýto záver by bol v rozpore s čl. 46 ods. 1 Ústavy SR, ako aj čl. 6 ods. 1 Dohovoru, ktoré každému zaručujú rozhodovanie nestranným a nezávislým súdom. Podľa Ďuricu sa musí primerane aplikovať § 14 až 17 Občianskeho súdneho poriadku. Každý účastník konania má právo namietať sudcu alebo iné uvedené osoby najneskôr do 15 dní, od kedy sa mohol dozvedieť o dôvode, pre ktorý sú vylúčené.18

Právo na účinný opravný prostriedok Veľmi dôležitou súčasťou práva na spravodlivý proces je právo na preskúmanie rozhodnutia súdu. V konkurznom konaní súd rozhoduje len uznesením. Ak to Zákon o konkurze a reštrukturalizácii výslovne pripúšťa, opravným prostriedkom proti uzneseniu je odvolanie, ktoré nemá odkladný účinok. To znamená, že Ďurica, M. Konkurzné právo na Slovensku a v Európskej únii. Žilina: Poradca podnikateľa, 2006, s. 28.

17

Ústavný súd sa v tejto súvislosti zaoberal sťažnosťou správcu konkurznej podstaty, ktorý namietal porušenie svojho základného práva zaručeného čl. 46 ods. 1 Ústavy SR. Správca konkurznej podstaty vzniesol proti konkurznému sudcovi v konkurznom konaní na krajskom súde, v ktorom bol konkurzný sudca konajúcim sudcom a sťažovateľ ustanoveným správcom konkurznej podstaty, námietku zaujatosti. Najvyšší súd konanie vo veci rozhodnutia o podanej námietke zastavil s odôvodnením, že „...správca konkurznej podstaty nie je účastníkom konania a nie je oprávnený podať námietku zaujatosti“. Sťažovateľ namietal, že postupom konkurzného sudcu, ako aj rozhodnutím najvyššieho súdu bolo porušené jeho základné právo domáhať sa zákonom ustanoveným postupom svojho práva na nezávislom a nestrannom súde. Ústavný súd v uznesení sp. zn. III. ÚS 284/05 z 12. októbra 2005 konštatoval: „Postavenie správcu konkurznej podstaty v konkurznom konaní mu neumožňuje, aby prostredníctvom námietky zaujatosti dosiahol vylúčenie konajúceho sudcu z prejednávania a rozhodovania merita veci.“ Zbierka nálezov a uznesení Ústavného súdu Slovenskej republiky 2005. Košice: Ústavný súd Slovenskej republiky, 2006, s. 981. Zákon dáva právo vzniesť námietku zaujatosti voči sudcovi iba účastníkovi konania a nikomu inému. Správca nie je účastníkom konkurzného konania, je osobitným subjektom konkurzného konania - osobou zúčastnenou na konkurznom konaní.

18


245

riadny opravný prostriedok (odvolanie) zásadne nie je prípustný. Prípustný je len vtedy, ak to výslovne ustanovuje zákon. Mimoriadne opravné prostriedky, a to obnova konania, dovolanie a mimoriadne dovolanie sú v konkurznom konaní vylúčené. Mimoriadne opravné prostriedky sa väčšinou nepripúšťajú z toho dôvodu, že právne dôsledky niektorých rozhodnutí, napr. uznesenia o vyhlásení konkurzu, sú nezvratné. Podstatou a zmyslom použitia opravných prostriedkov je docieliť zmenu rozhodnutia vo veci. Akýkoľvek mimoriadna opravný prostriedok by však vzhľadom na samotný účel konkurzného konania vzniknutý stav už nebol schopný zmeniť.19 To neplatí pre súvisiace konania (napr. pre konanie o určenie popretej pohľadávky, pre konanie o odporovacej žalobe, pre konanie o vylučovacej žalobe), ktoré sa považujú za samostatné občianske konania – sporové konania, a netvoria teda súčasť konkurzného konania. Preto v týchto konaniach sú mimoriadne opravné prostriedky zásadne prípustné podľa príslušných ustanovení Občianskeho súdneho poriadku.

Právo na spravodlivý proces v konkurznom konaní v rozhodovacej praxi ÚstavÚstavného súdu SR Ústavný sú SR sa v súvislosti s konkurzným konaním zaoberal viacerými podaniami, v ktorých bolo namietané porušenie práva na spravodlivý proces. Vo väčšine prípadov, však podania odmietol, resp. im nevyhovel. Zmienime sa o dvoch podaniach. Ústavný súd Slovenskej republiky rozhodoval o návrhu , v ktorom navrhovateľ namietal nesúlad § 4 ods. 7 zák. č. 328/1991 Zb. v znení neskorších predpisov (ďalej aj „ZKV“) s čl. 46 ods. 1 Ústavy SR. Porušenie práva na prístup k súdu navrhovateľ videl v tom, že ustanovenie § 4 ods. 7 ZKV ukladá navrhovateľovi, t.j. osobám ktoré sa voči navrhovateľovi domáhajú vyhlásenia konkurzu, finančný poplatok vo forme preddavku na úhradu odmeny predbežného správcu.20 Ústavný súd návrhu nevyhovel a uviedol: „1. Hoci čl. 6 ods. 1 Dohovoru o ochrane ľudských práv a základných slobôd zaručuje každému právo na prístup k súdu, ako aj konkrétne procesné garancie v konaní pred ním, nezaručuje mu aj právo na bezplatné súdne konanie. V nesúlade s dohovorom o ochrane ľudských práv a slobôd preto nie je taká právna úprava, ktorá pre súdne konanie, v ktorom sa rozhoduje o občianskych právach alebo záväzkoch, stanovuje súdne alebo iné poplatky. 2. Ústava Slovenskej republiky vo svojom článku 46 ods. 1 negarantuje právo na bezplatné súdne konanie, a preto za nesúlad s týmto článkom Ústavy Slovenskej republiky nemožno považovať takú právnu úpravu, ktorá podmieňuje súdnu alebo inú právnu ochranu uhradením súdneho alebo iného poplatku.“21

Právnu istotu vytvorenú už nezmeniteľnosťou právoplatných súdnych rozhodnutí je treba považovať za súčasť základného práva na súdnu ochranu podľa čl. 46. ods. 1 Ústavy Slovenskej republiky a v širšom kontexte za súčasť právneho štátu podľa čl. 1 Ústavy Slovenskej republiky. PL. ÚS 38/1999 z 23. júna 1999. Zbierka nálezov a uznesení Ústavného súdu Slovenskej republiky 1999. Košice: Ústavný súd Slovenskej republiky, 2000, s. 114.

19

Zákon č. 328/1991 Zb. bol zrušený zák. č. 7/2005 Z.z. Tento zákon upravuje povinnosť navrhovateľa zaplatiť preddavok na úhradu odmeny a výdavkov správcu v § 13.

20

PL. ÚS 38/1999 z 23. júna 1999. Zbierka nálezov a uznesení Ústavného súdu Slovenskej republiky 1999. Košice: Ústavný súd Slovenskej republiky, 2000, s. 114.

21


246

Ústavný súd Slovenskej republiky rozhodoval o sťažnosti, v ktorej navrhovateľka namietala porušenie práva na prerokovanie veci bez zbytočných prieťahov v konkurznom konaní. Sťažovateľka namietala, že krajský súd svojim nedostatočne razantným postupom a nečinnosťou porušil jej právo zaručené v čl. 48 ods. 2 ústavy. Sťažovateľka namietala nedostatky v postupe konkurzného súdu k správcovi konkurznej podstaty. Súd sťažnosť odmietol ako zjavne neopodstatnenú a uviedol: „1. O zbytočných prieťahoch v konkurznom konaní možno hovoriť vtedy, ak súd vôbec nevyužije vo vzťahu k správcovi konkurznej podstaty tie prostriedky, účelom ktorých je zabezpečenie účinnej a rýchlej ochrany práv účastníkov konkurzného konania, prípadne ak k ich použitiu siahne až vtedy, keď je ich účinok na dosiahnutie účelu minimalizovaný alebo vylúčený. 2. Úlohou Ústavného súdu Slovenskej republiky nie je stanovovať namiesto konkurzného súdu najoptimálnejší postup v danej veci, ale posúdiť, či ním prijaté opatrenia a zvolený postup sú vzhľadom na okolnosti prípadu akceptovateľné z pohľadu Ústavou Slovenskej republiky garantovaného práva na konanie bez zbytočných prieťahov, teda či postup konkurzného súdu nebol v tomto smere zjavne neodôvodnený alebo arbitrárny.“22

Záver Konkurzné konanie vzhľadom na jeho predmet, špecifickú skutkovú a právnu povahu je veľmi zložité. Celé konkurzné konanie od podania návrhu na vyhlásenie konkurzu až do jeho skončenia je upravené v zák. č. 7/2005 Z.z. o konkurze a reštrukturalizácii v znení neskorších predpisov. Účelom konkurzného konania je riešenie úpadku dlžníka speňažením jeho majetku a kolektívnym uspokojením veriteľov. Pre konkurzné konanie je typické speňaženie konkurznej podstaty, t.j. prechod vlastníckych práv z úpadcu na iné subjekty, pričom výťažok z takéhoto speňaženia slúži na úhradu úpadcových dlhov voči jeho veriteľom. V priebehu konkurzného konania tak dochádza k zániku alebo k výraznému poklesu majetku úpadcu. Dĺžka konkurzného konania je v podstate určovaná časovým obdobím, v ktorom sa podarí predať všetok speňažiteľný majetok úpadcu. Berúc do úvahy špecifiká konkurzného konania možno konštatovať, že právo na spravodlivý proces sa môže v konkurznom konaní uplatniť do istej miery len obmedzene.

Zoznam použitej literatúry DRGONEC, J.: Ústava Slovenskej republiky. Komentár. Šamorín: Heuréka, 2004, ISBN 80-89122-05-01 ĎURICA, M.: Konkurzné právo na Slovensku a v Európskej únii. Žilina: Poradca podnikateľa, 2006 ISBN 80 88931-42-8 FICOVÁ, S. a kol.: Občianske právo procesné. Základné konanie. Bratislava: Vydavateľské oddelenie Právnickej fakulty UK v Bratislave, 2008, ISBN 978-807160-256-9 FLEGL, V.: Významné mezinárodní dokumenty k ochraně lidských práv. Praha: C.H.Beck, 1998, ISBN 80-7179-204-7 III. ÚS 199/02 zo 17. decembra 2002. Zbierka nálezov a uznesení Ústavného súdu Slovenskej republiky 2002 II. polrok. Košice: Ústavný súd Slovenskej republiky, 2003, s. 1017.

22


247

HANZEL, M.: Právo občana na spravodlivý proces. In: Justičná revue. Bratislava: Ministerstvo spravodlivosti SR, č. 2,1993 HEILMANN, H. – SMID, S.: Grundzüge des Insolvenzrechts. Eine Einführung in die grundfragen des Insolvenzrechts und die Probleme seiner Reform. München: C.H.Beck, 1994, ISBN 3-406-37737-8 MAZÁK, J. a kol.: Základy občianskeho procesného práva. IURA EDITION, 2007, ISBN 978-80-8078-145-3 Zbierka nálezov a uznesení Ústavného súdu Slovenskej republiky 1998. Košice: Ústavný súd Slovenskej republiky, 1999 ISBN 80-967396-4-6 Zbierka nálezov a uznesení Ústavného súdu Slovenskej republiky 1999. Košice: Ústavný súd Slovenskej republiky, 2000 ISBN 80-967396-5-4 Zbierka nálezov a uznesení Ústavného súdu Slovenskej republiky 2001. Košice: Ústavný súd Slovenskej republiky, 2002 ISBN 80-968708-0-7 Zbierka nálezov a uznesení Ústavného súdu Slovenskej republiky 2002 II polrok. Košice: Ústavný súd Slovenskej republiky, 2003 ISBN 80-968708-2-3 Zbierka nálezov a uznesení Ústavného súdu Slovenskej republiky 2005. Košice: Ústavný súd Slovenskej republiky, 2006 ISBN 80-968708-7-4 Resumé Dohovor o ochrane základných práv a slobôd a Ústava Slovenskej republiky garantujú právo na spravodlivý proces ako jedno zo základných práv a slobôd. Toto právo sa vzťahuje aj na konkurzné konanie, ktoré je druhom civilného procesu, v ktorom si veritelia vymáhajú svoje pohľadávky voči dlžníkovi, ktorý je v úpadku. Vzhľadom na účel a cieľ konkurzného konania sa princípy spravodlivého procesu môžu uplatniť v tomto konaní len v obmedzenej miere.

The Convention on Human Rights and Fundamental Freedoms and the Constitution of the Slovak Republic guarantee a right to a fair trail as one of the fundamental rights and freedoms. This right also applies to bankruptcy proceedings which is a kind of a civil proceedings in which creditors enforce their receivables from the debtor who is in failure. With respect to the purpose and aim of the bankruptcy proceedings the principles of a fair trail can be used only to a limited extent in the proceedings.


248

„OPRÁVNĚNĚ“ NEOPRÁVNĚNÁ DRAŽBA MOVITÝCH VĚCÍ DLE ZÁKONA Č. 120/2001 SB., O SOUDNÍCH EXEKUTORECH A EXEKUČNÍ ČINNOSTI („EXEKUČNÍ ŘÁD“) – TRESTNĚPRÁVNÍ ASPEKTY

“Legally” illegal distressed sale of the personal property under the Distraining Law – criminal law aspects Jan Vylegala1 Recenzenti Prof. JUDr. Vladimír Kratochvíl, CSc., katedra trestního práva, Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně. JUDr. Renáta Šínová, Ph.D., katedra občanského práva a pracovního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Klíčová slova Odpovědnost - trestní odpovědnost - protiprávní úkon - soupis movitého majetku - dražba movitého majetku - vykonavatel exekutora - soudní exekutor (exekutor) - zneužívání pravomoci veřejného činitele - poškozování cizích práv - podvod. Úvod Příspěvek je zaměřen na trestní odpovědnost soudního exekutora („exekutora“). Pro pochopení problematiky je však nutné zmínit okolnosti, které jsou příčinou trestněprávního jednání exekutora a jeho trestní odpovědnosti. Vykonavatel exekutora dle současného právního stavu (judikatury)2 nesmí provádět soupis movitého majetku. Pokud tak učiní, nejedná se o úkon podle práva (intra legem). Pokud je tomu tak, pak podle mého názoru nelze ani konat dražbu movitých věcí, které byly bez dalšího jím sepsány. V tomto příspěvku nebudu rozebírat a polemizovat se stávající judikaturou ani komparovat příslušné úpravy3, neboť pro to zde není prostor, ale zaměřím se na „protiprávní“ úkon vykonavatele exekutora jako dílčí úkon zvoleného způsobu exekuce (rozuměj exekuci prodejem movitých věcí), která je završena dražbou movitých věcí. Na úvod ještě zmíním důležitou poznámku o zásadní novelizaci exekučního řádu a aktuálním právním stavu vzhledem k oprávněním vykonavatelů exekutora, neboť v této oblasti došlo k rozšíření jejich pravomocí4 (v některých fázích

1

Mgr. Jan Vylegala, doktorand, Právnická fakulta Masarykovy Univerzity v Brně. Příspěvek je kratší

verzí textu plánovaného k uveřejnění v Časopisu pro právní vědu a praxi. 2 K tomu srovnej například rozhodnutí NS ČR 4 Tz 32/2006, 5 Tdo 478/2004. 3 Zejména zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („OSŘ)“, vyhl. MS ČR č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, instrukce MS ČR č. 1360/95-OOD, kterou se vydává řád pro soudní vykonavatele.

Oprávnění vykonavatele exekutora jsou obsažena v § 27 exekučního řádu, který odkazuje na oprávnění soudního vykonavatele při soudním výkonu rozhodnutí. Kde je v textu uveden pojem soudní vykonavatel, je tento autorem zvýrazněn z důvodu snazší orientace v textu.

4


249

exekučního řízení mají dokonce i více oprávnění než právně vzdělaní exekutorští koncipienti5).

Rozdíly v právních úpravách exekučního řádu: Do novely exekučního řádu zákonem č. 347/2007 Sb. – účinnost do 31.12.2007. Od novely exekučního řádu zákonem č. 347/2007 Sb. – účinnost od 1.1.2008 („uzákonění“ vykonavatele exekutora) („novela exekučního řádu“). Od novely exekučního řádu do účinnosti stavovského předpisu Exekutorské komory upravujícího kvalifikační zkoušky vykonavatelů exekutorů předpokládaného novelou (stavovský předpis v současnosti neexistuje), respektive do složení kvalifikační zkoušky.

Právní úprava do 31.12.2007: • zásadní spor zejména v činnosti (oprávněních) vykonavatelů exekutora (oproti činnostem soudních vykonavatelů), • vykonavatel exekutora řazen do tzv. dalších zaměstnanců exekutora, kteří smí provádět pouze jednoduché úkony související s exekučním řízením, do nichž nelze řadit soupis movitého majetku, • trestní odpovědnost exekutora a vykonavatele exekutora za neúřední výkon exekuční činnosti (zejména při provádění soupisů movitého majetku vykonavatelem exekutora)6.

Právní úprava od 1.1.2008: • výslovně zakotvena skupina zaměstnanců „vykonavatelé exekutora“ (§ 27 exekučního řádu)7, • výslovná úprava oprávnění vykonavatele exekutora (vykonavatel exekutora je oprávněn k takovým úkonům, k jakým je oprávněn soudní vykonavatel ve výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu), • beztrestnost za jednání trestná do 31.12.2007 (ve vztahu k soupisům movitého majetku; derogace rozhodnutí NS ČR 5 Tdo 478/2004, 4 Tz 32/2006).

Právní úprava od 1.1.2008 do účinnosti zkušebního řádu pro exeepro vykonavatele ex kutora, respektive do vykonání kvalifikační zkoušky vykonavatelem exekutora: • fakticky stav jako před účinností novely exekučního řádu zákonem č. 347/2007, tj. stav jako do 31.12.2007, • vykonavatel exekutora, byť je do této pracovní pozice zařazen, se jím de facto nemůže stát, neboť nemůže složit kvalifikační zkoušku (jeden ze zákonných požadavků).

5 Srovnej § 21 exekučního řádu a § 27 exekučního řádu ve spojení s občanským soudním řádem a jednacím řádem pro okresní a krajské soudy. Ve vztahu k tématu například dražba movitých věcí. 6

K tomu srovnej rozhodnutí v pozn. ad. 1 4 Tz 32/2006.

Vykonavatelem exekutora může být občan České republiky, který a) má plnou způsobilost k právním úkonům, b) je bezúhonný, c) má úplné středoškolské vzdělání, d) je v pracovním poměru u exekutora po dobu nejméně 1 roku a e) složil kvalifikační zkoušku vykonavatele exekutora.

7


250

Současnost: • není schválen zkušební řád pro vykonavatele exekutora; jinými slovy vykonavatel exekutora nemůže složit kvalifikační zkoušku, jak předpokládá novelizovaný exekuční řád, tj. jednu z podmínek pro výkon funkce vykonavatele exekutora a tudíž platí stav jako do 31.12.2007. Tato práce popisuje právní stav ke dni zpracování příspěvku, tj. ke dni 5.6.2008 (současnost).

byly--li tyto sepsány bez dalšího vykonavatelem exekutora Dražba movitých věcí, byly Pokud tedy soupis movitého majetku vykonavatelem exekutora není úkonem v souladu s právem8, nemůže být takový „vadný“ úkon konvalidován ani pozdějším provedením dražby byť dle exekučního řádu a byť k tomu oprávněnou osobou9. Jinými slovy je-li předchozí úkon protiprávní (contra legem), nemůže být takový úkon zhojen následným úkonem v souladu s právem. Proto podle mého názoru nelze konat dražbu „vadně“ (vykonavatelem exekutora) sepsaných movitých věcí. V případě, že by soudní exekutor tyto movité věci dražil, odpovídá toliko za své jednání, a to přinejmenším za škodu tím způsobenou, tj. formou peněžní náhrady10 odpovídající prodané věci. Dále může jít o kárné provinění exekutora a lze mít za to, že by svým jednáním naplnil i skutkovou podstatu trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 trestního zákona („TZ“), poškozování cizích práv dle § 209 TZ, popřípadě podvodu dle § 250 TZ. Následující text pojednává o trestněprávních následcích.

III. Trestní odpovědnost Zneužívání pravomoci veřejného činitele. činitele. Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 TZ se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch mj. vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu11. Exekutor tím, že provedl dražbu movitých věcí, před tím sepsaných svým vykonavatelem, tj. nesepsaných v souladu se zákonem, ale sepsaných protiprávně, a nejde tak o výkon úřední moci v souladu se zákonem, vykonává svou pra8 Rozhodnutí NS ČR 4 Tz 32/2006. Srovnej dále shodnou argumentaci NS ČR v rozhodnutí 5 Tdo 478/2004 a naopak rozdílný postoj Vrchního soudu v Olomouci v rozhodnutí 6 To 89/2003, tyto ve vztahu k vykonavateli exekutora a dále rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích Rt 49/2001 ve vztahu k soudnímu vykonavateli, ačkoli tyto subjekty se nacházejí v totožném postavení. Autoritativní výklad Nejvyššího soudu musí mít, s ohledem na vázanost nižších soudů rozhodnutími vyšších soudů, logicky dopad. 9 Vykonavatel exekutora dle aktuálního právního stavu oprávněnou osobou zatím není. Srovnej poznámky v úvodu.

Institut naturální restituce neboli uvedení v předešlý stav je v exekučním řízení výslovně vyloučen (§ 57 EŘ). Odpovědnost exekutora je objektivní (§ 32 EŘ). Solidární odpovědnost přísluší i státu (zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem). Není vyloučena ani odpovědnost za bezdůvodného obohacení z neplatného právního úkonu (§ 451 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), kdy neplatnost je způsobena protiprávním úkonem (§ 39 občanského zákoníku).

10

11

§ 158 odst. 1 písm. a) TZ.


251

vomoc způsobem odporujícím zákonu12. Zavinění připadá v úvahu ve formě nepřímého úmyslu, kdy soudní exekutor si je vědom porušení právních předpisů a způsobení tak neoprávněné škody povinnému (ztenčení majetku povinného, ke kterému by jinak došlo), respektive opatření sobě (ve formě nákladů exekuce, ačkoli za jiných okolností by byly oprávněné) nebo jinému (vymáhaný dluh, i když za normálních okolností by vymožení bylo také v souladu s právem) neoprávněného prospěchu13, a pro ten případ je s tím srozuměn, tj. neučiní nic, co by takovému následku zabránilo (například soupis v souladu se zákonem, nekonání dražby apod.); jinými slovy je k relevantnímu trestněprávnímu následku lhostejný14. Obdobně například je-li exekucí postižen vyloučený majetek15, nelze tento v exekuci realizovat, tj. uspokojovat z něj vymáhanou povinnost. Pokud by exekutor přesto jednal a činil úkony směřující k uspokojení oprávněného, jde o výkon pravomoci způsobem odporujícím zákonu, respektive o překroční pravomoci exekutora jako veřejného činitele.

práv.. Otázka trestného činu poškozování cizích práv dle Poškozování cizích práv § 209 TZ16 je spíše teoretická. Toto ustanovení chrání nemajetková práva. U tohoto trestného činu by s největší pravděpodobností chyběla příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem jeho jednání. Vykonavatel exekutora (protiprávně) sepíše movitý majetek - movitý majetek je pak zajištěn do exekučního skladu – následně je konána dražba movitých věcí. Mezi dražbou sepsaných movitých věcí a způsobením vážné újmy na nemajetkových právech využitím omylu při provedení soupisu majetku (ačkoli omyl může a bude zřejmě do dražby přetrvávat)17 chybí kauzální nexus. Příčinná souvislost by byla dána totiž hned při provedení soupisu majetku vykonavatelem exekutora18, kdy by ovšem bylo

Pokud své vykonavatele pověří k provádění soupisu, překračuje i svou pravomoc (§ 158 odst. 1 písm. b) TZ).

12

Pokud soupis movitého majetku byl úkonem provedeným v rozporu s právem (contra legem), pak i následný prodej majetku povinného v dražbě je úkonem contra legem a následkem je způsobení škody jinému (ztenčení majetku povinného) ve smyslu ustanovení tohoto trestného činu, respektive nemůže jít v žádném případě o oprávněný prospěch, ačkoli za jiných okolností by k takovým protiprávním (trestněprávním) následkům nemohlo dojít.

13

Lhostejnost, zda následek nastane či nenastane, vyjadřuje kladné stanovisko pachatele k oběma těmto možnostem (k tomu srovnej např. rozhodnutí NS ČR 5 Tdo 337/2002 nebo rozhodnutí KS v Plzni 7 To 286/94). Prof. Kratochvíl v této souvislosti hovoří o nepravé lhostejnosti (viz Kratochvíl, V. a kol.: Trestní právo hmotné – obecná část. 3. přepracované a doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 257). Ke srozumění srovnej např. rozhodnutí NS ČR 8 Tdo 1161/2005.

14

§ 267 OSŘ a excindační žaloba. Ust. § 321 a násl. OSŘ dále vypočítává majetek, který nelze exekucí vůbec postihnout. V případě, že by exekutor takový majetek postihl, jde zcela evidentně o překročení jeho pravomoci. 15

16

Kdo jinému způsobí vážnou újmu na právech tím, že b) využije něčího omylu…,

§ 209 odst. 1 písm. b) TZ. K uvedení někoho v omyl (písm. a)) by nedošlo, neboť soudní exekutor (stejně tak jako vykonavatel exekutora při provádění soupisu movitého majetku) by spíše využil omylu povinného o neznalosti judikatury (nikoli právních předpisů), která nedává oprávnění provádět soupisy movitého majetku vykonavatelům exekutora. Povinný tedy neví, že vykonavatel exekutora de facto nemá dle exekučního řádu oprávnění provádět soupis movitého majetku a mylně se domnívá, že takové oprávnění má. Soudní exekutor tedy při konání dražby movitých věcí využije omylu povinného.

17

S ohledem na teorii umělé izolace jednání pachatele a teorii gradace příčinné souvislosti. K tomu blíže Kratochvíl, V. a kol.: Trestní právo hmotné – obecná část. 3. přepracované a doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 214 až 217. Proto při dražbě movité věci, která nebyla zajištěna tak, jak předpokládá zákon, ačkoli by omyl povinného o souladném zajištění movité věci se zákonem mohl do dražby přetrvat, bude exekutor spíše vykonávat svou pravomoc způsobem odporujícím zá-

18


252

třeba zkoumat, zda soupis majetku byl v konkrétním případě způsobilý vyvolat vážnou újmu na nemajetkových právech (například právo na informace o exekučním řízení a o tom, kdo jej provádí; povinný by měl k prodané věci úzký citový vztah, což by se mohlo trvaleji projevit například i v jeho psychice).

Podvod.. Kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede něPodvod koho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, naplní skutkovou podstatu trestného činu podvodu dle § 250 TZ. Ke škodě cizího majetku, k obohacení sebe nebo jiného, k využití omylu srovnej výklad výše. Exekutor využije omylu povinného, který je v mylném domnění, že soupis movitého majetku byl proveden v souladu se zákonem, ovšem ve skutečnosti se tak nestalo a v tomto mylném přesvědčení exekutor povinného ponechá, respektive svými dalšími úkony jen utvrzuje. Pokud by exekutor snad v tomto případě neměl využít omylu povinného, musí minimálně zamlčet podstatné skutečnosti (o neoprávněnosti provádět soupis movitého majetku vykonavatelem exekutora19), jimiž autoritativní interpretace exekučního řádu Nejvyšším soudem ohledně neoprávněnosti soupisů movitého majetku vykonavateli exekutora jistě je. Exekutor tedy nemůže vykonat dražbu takovýchto movitých věcí (srovnej výklad výše). Pokud dražbu přesto vykoná, tím že zamlčí podstatné skutečnosti (využije omylu povinného), způsobí na cizím majetku škodu (tím, že ztenčí majetek povinného, k čemuž by ovšem za jiných okolností stejně došlo, což však nezbavuje exekutora trestnosti) a sebe (ve vztahu k nákladům exekuce, které takto vymožené, nejsou vymožené oprávněně) nebo jiného (oprávněného, v jehož prospěch je pohledávka vymáhána, kdy takové vymožení není taktéž vymoženo v souladu se zákonem) obohatí, ačkoli za jiných okolností, v případě oprávněného soupisu, by k tomu nemohlo dojít. Obohacení spočívá v tom, že exekutor (částečně) vymůže dluh, pro který byla nařízena exekuce, avšak takové vymožení není v souladu s právním řádem (neboť soupis movitého majetku byl v rozporu se zákonem a následná dražba tedy nemůže proběhnout v souladu se zákonem). Protiprávní úkon nemůže být později konvalidován ani právním úkonem. Výše uvedeným jednáním však musí být způsobena ještě škoda, kdy sice postačí škoda nikoli nepatrná20, ovšem je otázkou, zda by při exekučním dražení movitých věcí byla alespoň tato škoda způsobena21. Trestných činů podvodu

konu (k tomu srovnej i výklad v kapitole III.1. Zneužívání pravomoci veřejného činitele) nebo bude páchat trestný čin podvodu (k tomu srovnej následující výklad v kapitole III.3. Podvod). 19

Nebo nesouladným provedením zajištění movitého majetku z pohledu zákona obecně.

20

Ke škodě nikoli nepatrné srovnej ust. § 89 odst. 11 TZ.

Nebývá totiž výjimkou, že se draží „bezcenné“ movité věci, protože povinný je nemajetný, respektive draží se jen jeho několik málo movitých věcí, které ve svém souhrnu nedosahují výše škody nikoli nepatrné. Na druhou stranu je však třeba říci, že dražby movitých věcí jsou většinou prováděny hromadně (z důvodu zájmu dražitelů a jejich nalákání, z ekonomických důvodu, z časových důvodu apod.), tj. že se draží více položek více povinných (mnohdy i desítky či stovky) a zde lze jen sotva uvažovat pouze o škodě nepatrné, právě naopak. V této souvislosti ovšem poukazuji i na institut pokračování v trestném činu (§ 89 odst. 3 TZ), kdy trestný čin podvodu může být spáchán i jednotlivými dílčími útoky v jejich souhrnu a kdy jednotlivým dílčím útokem ani nemusí být způsobena škoda nikoli nepatrná, jestliže v rámci pokračování celková výše škody této hranice dosáhne (k tomu srovnej např. rozhodnutí 3 T 62/90). Lze tedy shrnout, že i škodu nikoli nepatrnou by exekutor způsobil.

21


253

a zneužívání pravomoci veřejného činitele by se pak exekutor dopouštěl v jednočinném souběhu.

Shrnutí Příspěvek má poukázat na možné trestněprávní následky při exekuci prodejem movitých věcí, ať si je účastníci exekučního řízení či dokonce sám exekutor uvědomují či nikoli. V žádném případě nechť tento příspěvek není chápán jako brojení vůči soudním exekutorům, když tito jsou v současnosti pod větším dohledem veřejnosti, a ani nepředpokládám, že by příspěvek měl za následek razantní změnu v praxi soudních exekutorů. Trestněprávní následky neoprávněné dražby movitých věcí pro exekutora jsou uvedeny výše. Pro úplnost uvádím následky neoprávněné dražby movitých věcí pro vydražitele. Vydražitel se stane vlastníkem vydražených movitých věcí i přes neoprávněnost dražby. Soudní exekutor udělí příklep dražiteli, který učinil nejvyšší podání. Vydražitel se stane vlastníkem vydražené věci tím, že zaplatí nejvyšší podání a věc si převezme22. Potom tedy co vydražitel zaplatí nejvyšší podání a věc si převezme, stane se originárním vlastníkem vydražené věci se všemi vlastnickými právy. Původní vlastník movitých věcí vůči němu nemůže uplatňovat žádné nároky. Tyto může uplatňovat jen vůči exekutorovi, případně vůči státu podle zákona o odpovědnosti státu za škodu, či vůči bezdůvodně obohacenému23. Jakmile bude schválen zkušební řád pro vykonavatele exekutora a tito splní veškeré podmínky uložené jim exekučním řádem (§ 27 EŘ), výše uvedené bude platit s tomu odpovídajícími následky jen z části, a to tehdy, kdy dojde k dražbě například neoprávněnou osobou. V této souvislosti toto zmiňuji zejména proto, že vykonavatel exekutora bude moci konat dražbu, zatímco exekutorský koncipient nikoli. Lze tedy říci, že se pak bude jednat pouze o případy, kdy by dražbu movitých věcí vedl exekutorský koncipient24. Literatura: Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.: Občanský soudní řád, komentář., 7. vydání. Praha: C.H.Beck, 2002. Kasíková, M. a kol.: Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), komentář. Praha: C.H.Beck, 2007. Kratochvíl, V. a kol.: Trestní právo hmotné – obecná část. 3. přepracované a doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita. 2002. Šámal, P., Púry, F., Rizman S.: Trestní zákon, komentář. II. díl. 6. doplněné a přepracované vydání. Praha: C.H.Beck, 2004. Srovnej § 329 odst. 2 OSŘ a dále například Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.: Občanský soudní řád, komentář., 7. vydání. Praha: C.H.Beck, 2002, s 1614.

22

V exekuci to bude zpravidla oprávněný, neboť v jeho prospěch se vymáhá, ačkoli o tom, že se bezdůvodně obohatil, vůbec nemusí vědět. Bezdůvodně obohaceným může být i exekutor, a to v případě, že by výtěžkem z dražby hradil náklady exekuce. Je dost dobře možné, že bezdůvodně obohacenými budou oba současně.

23

Ačkoli právně vzdělaný koncipient je k tomu kvalifikovanější než vykonavatel exekutora. Je proto otázkou proč zákonodárce vykonavatelům exekutora dražbu movitých věcí umožnil, zatímco exekutorským koncipientům nikoli. Domnívám se, že tato úprava není příliš šťastná.

24


254

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 478/2004. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 4 Tz 32/2006. Resumé Exekuce se čím dál více stávají tématem odborných i laických diskuzí a předmětem kontroly. Vzhledem k současnému trendu každoročního nárůstu exekucí se tomu nelze ani divit. Příspěvek reaguje na vybrané aktuální právní problémy a nastínil některé z následků vznikajících při exekuci formou prodeje movitých věcí. Příspěvek je zaměřen na trestní odpovědnost exekutora, především na trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele a trestný čin podvodu. Tyto následky jsou zde konkrétně způsobeny dražbou movitých věcí, které byly sepsány vykonavatelem exekutora a kdy soupis movitých věcí vykonavatelem exekutora je považován za protiprávní úkon. Není-li, byť jen některý úkon v souladu s právem, nelze provádět další úkony na protiprávní úkon navazující (ačkoli tyto jsou v souladu s právem), neboť ani ty pak nemohou být v souladu s právem. Proto exekutor za současného právního stavu nemůže konat dražbu movitých věcí sepsaných svým vykonavatelem, a pokud by tak konal, páchá již zmíněnou trestnou činnost.

This contribution reacts to selected current legal problems and describes some of the results of the distress of the personal property, especially criminal liability of the distrainer and the Crime of Abuse of Powers of a Public Official and the Crime of Fraud. The distressed sale of the personal property which was listed by the distraining enforcers, causes this criminal liability of the distrainer, because the making of the list of the personal property by the distraining enforces is illegal. In general, act contrary to law cannot be convalidate by act under the law. The own distressed sale (the distressed sale itself) can be under the law. But if particular act is contrary to law (the making of the list of the personal property), the following act (the distressed sale of this personal property) must be also contrary to law. So if the distrainer make the distressed sale of the personal property which was listed by distraining enforcers, commits especially the Crime of Abuse of Powers of a Public Official and may commit the Crime of Fraud.


255

CULPA IN CONTRAHENDO CONTRAHENDO A JEJÍ ZAKOTVENÍ V PRÁVNÍCH ŘÁDECH NĚKTE KTERÝCH ČLENSKÝCH STÁTŮ EU VE SVĚTLE NAVRHOVANÉ ÚPRAVY V PŘIPRAVOVANÉ REKODIFIKACI OBČANSKÉHO PRÁVA

Culpa in contrahendo und ihre Ausführung in den Rechtsordnungen einiger Mitgliedsstaaten der EU im Zusammenhang mit der Angleichung des privaten Rechts Radka Zahradníková1 Recenzenti Prof. JUDr. Ivo Telec, CSc., katedra občanského práva a pracovního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. JUDr. Blanka Tomančáková, Ph.D., LL.M., katedra občanského práva a pracovního práva, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Klíčová slova Culpa in contrahendo - předsmluvní jednání - precontractual lability Bananenschalenfall - Teppichrollenfall - neminem leadere - letters of intent deliktní odpovědnost - quasi-delikt.

Úvod Soukromoprávní odpovědnost je sekundární právní povinnost, která vzniká především v důsledku porušení primární právní povinnosti (tzv. smluvní kontraktní odpovědnost) nebo z důvodu porušení mimosmluvní povinnosti (tzv. deliktní odpovědnost, extra contractual responsibility). Již při uzavírání smlouvy může však vzniknout vztah mezi zúčastněnými, který vybízí k tomu, aby smluvní strany byly podrobeny podobné odpovědnosti jako je ta smluvní. Tomu odpovídá institut „culpa in contrahendo“. V tuzemských vztazích je zvykem posuzovat předkontraktační projevy jakožto svobodné a nezávazné až do okamžiku uzavření smlouvy. Při obchodech zejména se zahraničními partnery s použitím cizího práva je nutno být obezřetnější. Svobodu vůle mohou nepříznivě ovlivnit určitá předsmluvní jednání, označovaná někdy jako „punktace“2 nebo „předsmlouvy“, z nichž může partner vyvozovat a soudně vymáhat plnění určitých povinností jakožto povinností smluvních. Je nebezpečí, že soud uzná, že došlo k dohodě a že smlouva byla uzavřena. Proto se doporučuje uvádět v zápisech z jednání a podobných dokumentech výslovnou výhradu, že dokument je pouze projektem a že strana neměla v úmyslu se zavázat. Tento opatrnější přístup zdůvodňuje právě existence institutu culpa in contrahendo, zavedeného v některých právních řádech. Pokud se druhá strana odůvodněně spoléhá anebo mohla spoléhat na splnění určité povinnosti ve stadiu přípravy smlouvy, vznikne jí nárok na náhradu škody vzniklé porušením takové povinnosti. Jde o druh vzniku závazkového odpovědnostního vztahu ze zákona, který obvykle předpokládá předchozí závazkový vztah ze záJUDr. Ing. Radka Zahradníková Ph.D. LL.M, Západočeská univerzita, Právnická fakulta, soudkyně OS Praha západ.

1

2

Bejček, J., Předsmluvní stadium, Pra. 94, 1 : 10


256

kona při bezprostředním obchodním kontaktu, porušení z toho vyplývajícího pravidla chování, vznik škody odvratitelné při splnění porušené povinnosti a zavinění. Culpa in contrahendo (latinsky zavinění při uzavírání smlouvy, často také ve zkratce c.i.c.) tedy znamená zaviněné porušení povinností vyplývajících z předsmluvního závazkového vztahu. Jako objevitel tohoto právního institutu je označován Rudolf Jhering.3 Po objevení tohoto institutu Jheringem byl institut známý také francouzské právní teorii prostřednictvím Salleilla.4 Jednalo se přitom o odpovědnost za mimosmluvní škodu. Ovlivněn německým právem, ale také francouzskou doktrínou upravil také italský zákonodárce v rekodifikaci Codice civile v roce 1942 předsmluvní odpovědnost na základě zásady dobré víry v článku 1337 Codice civile.5 Jako abstraktní obdobu určitých věcných otázek lze nalézt tzv. precontractual liability také v americké literatuře.6 Toto pojetí institutu culpa in contrahendo však nabízelo pouze omezenou pomoc při zodpovězení otázky, které věcné otázky mají být tímto institutem uspokojivě řešeny. Culpa in contrahendo bylo tak pouze teoretickým konceptem, zatímco řešení praktických případů bylo ovládáno jinými právnětechnickými instrumenty, např. ustanoveními o deliktní odpovědnosti, kde generální klauzule deliktní odpovědnosti v zásadě zahrnovala také porušení majetkových zájmů nebo odpovědností v důsledku uvedení v omyl.(misrepresentation) V současném německém právu již vyplývá odpovědnost za mimosmluvní škodu vzniklou v důsledku culpa in contrahendo ve zvláštních případech obchodních kontaktů, kdy dochází k navození určité důvěry v uzavření smlouvy, z konstrukce zákonného závazkového odpovědnostního vztahu, který nevyplývá ze smlouvy nebo z jiných zákonných ustanovení. Tento kontakt může vyplývat ze zahájených jednání o vzniku smlouvy, nezávisle na tom, zda-li nakonec k uzavření smlouvy dojde či nikoliv. Právnědogmatické zdůvodnění institutu culpa in contrahendo je takové, že již v předsmluvní fázi přichází v úvahu zvýšená možnost působení na oprávněné zájmy smluvních partnerů. Proto se vychází z toho, že v této fázi existují povinnosti zvýšené ochrany těchto zájmů a zajištění poctivosti obchodního styku, jejichž porušení má za následek vznik odpovědnosti. Pokud je např. poradci podnikatele svěřeno potencionálním zájemcem – jiným podnikatelem během fáze akvizice obchodní tajemství, avšak k uzavření smlouvy nedojde a poradce podnikatele zveřejní následně obchodní tajemství tohoto zájemce, je nastolen případ odpovědnosti z culpa in contrahendo. (obdoba § 271 obchodního zákoníku, viz. dále) Ale i v každodenních situacích nabývá tento právní institut na významu: např. pokud se osoba zraní při nakupování v obchodním domě, protože povinnosti úklidové služby nebyly řádně plněny (tzv. Bananenschalenfall, tedy případ uklouznutí na slupce od banánu během pochůzce v nákupním domě) nebo proPruské všeobecné zemské právo (Preussisches Allgemeine Landrecht) obsahovalo obdobu institutu culpa in contrahendo, konkrétně odpovědnost za porušení povinností při uzavírání smlouvy v § 284 odst. 1 č. 5 a násl.

3

Sallerilles, De la responsabilité précontractuelle, Rev.trim.dr.civ. 1907, str. 697 a násl., z novější doby Viney, Traité de droit civil, Paris 1982, str. 196 až 200

4

článek 1337 Codice civile stanoví, že strany musí jednat v dobré víře v průběhu jednání o uzavření smlouvy.

5

6

Kessler, Sbírka Caemmerer 1978, str. 873 a násl.


257

tože prodejní personál umístil zboží nevhodně do výškového regálu (tzv. Teppichrollenfall), přičemž zde samozřejmě může následně vzniknout i smluvní odpovědnost obchodního domu za škodu.

Současná česká právní úprava Současný český obchodní zákoník ani občanský zákoník obecně institut předsmluvní odpovědnosti, tedy odpovědnosti za škodu vzniklou porušením předsmluvní povinnosti neupravují. Výjimkou je dílčí ustanovení o ochraně důvěrných informací sdělených si smluvními stranami při kontraktačním jednání v § 271 platného obchodního zákoníku.7 Tato kogentní úprava předsmluvní odpovědnosti byla užitečným přínosem obchodního zákoníku v době jeho vzniku. Problém předsmluvní odpovědnosti byl předmětem pozornosti četné zahraniční literatury a byl dokonce námětem mezinárodního kongresu srovnávacího práva v Montrealu již na přelomu osmdesátých a devadesátých let. V rámci předsmluvních jednání dochází totiž k poskytnutí významných informací, jejichž zneužití může způsobit jedné ze stran škodu. K uzavření smlouvy přitom nemusí vůbec dojít. Vzhledem k tomu, že v období předsmluvních jednání nejsou strany vázány smlouvou, nemohou ani porušit smluvní povinnost a chybí tak právní základ odpovědnosti. Náš kodex na tuto skutečnost reagoval a právní základ případné odpovědnosti vytvořil. Poskytnuté informace přitom nemusí tvořit obchodní tajemství - potud je ochrana širší, než jak vyplývá z § 17 an. obchodního zákoníku. Obchodní zákoník ovšem váže vznik odpovědnosti na určité podmínky. Jednou z nich je i nezbytnost, aby sdělující strana dala jasně najevo, že informace jsou důvěrné. Pro toto upozornění není předepsána určitá forma. Odpovědnost za škodu se bude řídit § 373 an. obchodního zákoníku, což se týká nejen rozsahu a způsobu náhrady, ale také možnosti liberace. Zvláštní je tedy jenom úprava protiprávního úkonu. Pouze obdobná aplikovatelnost §373 an. obchodního zákoníku vyplývá z deliktní povahy odpovědnosti. Předpokladem jejího vzniku bude vznik škody v příčinné souvislosti s prozrazení nebo použitím informací označených jako důvěrných v předsmluvních jednáních. Poškozený bude muset tyto předpoklady prokázat. Musí tedy vyčíslit a prokázat vzniklou škodu, příčinnou souvislost, poskytnutí informací i jejich označení jako důvěrných. Otázkou však zůstává, jakou sekundární povinnost bude mít za následek porušení primární povinnosti spočívající v tom, že jednání o uzavření smlouvy byly náhle bezdůvodně ukončeny. Jelikož povinnost, která by mohla eventuálně vyplývat, z toho, že např. předpokládaná smlouva nebyla uzavřena,8 nemá smluvní „Jestliže si strany při jednání o uzavření smlouvy navzájem poskytnou informace označené jako důvěrné, nesmí strana, které byly tyto informace poskytnuty, je prozradit třetí osobě a ani je použít v rozporu s jejich účelem pro své potřeby, a to bez ohledu na to, zda dojde k uzavření smlouvy, či nikoli. Kdo poruší tuto povinnost, je povinen k náhradě škody, obdobně podle ustanovení § 373 a násl.“

7

takovýto případ byl řešen v rámci dovolacího řízení Nejvyšším soudem v Brně pod sp.zn. 29 Odo 1166/2004, které lze považovat za průlomové v tomto směru, kdy dovolatelka nastolila otázku, zda porušení vztahu důvěry a dobré víry ve stadiu sjednávání smlouvy, tj. před jejím uzavřením, zakládá nárok na náhradu škody a jaké jsou základní předpoklady pro úspěšné uplatnění tohoto nároku. Ve sporu šlo o úpravu nákladů vzniklých v souvislosti s vypracováním úvěrové a zajišťovací dokumentace za účelem poskytnutí úvěru ve výši asi 143 mil. Kč k žádosti žalované; k uzavření smlouvy o úvěru a smluv souvisejících přitom nedošlo z důvodů na straně žalované

8


258

povahu, nejde totiž o porušení smluvní povinnosti, je nutné se zabývat otázkou, zda, vzhledem k absenci výslovné právní úpravy v tomto směru, odpovědnost za (neoprávněné, resp. bezdůvodné) ukončení jednání o uzavření smlouvy vůbec přichází v úvahu a pokud ano, o které ustanovení občanského či obchodního zákoníku lze vznik takové odpovědnosti opřít. V úvahu přichází aplikace ustanovení § 415 občanského zákoníku, kterého se drží ve zmiňovaném případě i Nejvyšší soud, které však nezná represivní složku, tedy na základě kterého nelze uložit náhradu škody. Toto ustanovení vyjadřuje obecnou prevenční povinnost (neminem laedere), jež se vztahuje na všechny účastníky občanskoprávních vztahů. Jde o závaznou právní povinnost každého dodržovat nejen povinnosti uložené právními předpisy a povinnosti převzaté smluvně, ale – i bez konkrétně stanoveného pravidla chování – počínat si natolik obezřetně, aby jednáním či opomenutím nevznikla škoda jiným ani jemu samotnému. Není žádný důvod, pro který by se zákonná povinnost vyplývající z ustanovení § 415 občanského zákoníku neměla vztahovat i na chování potencionálních smluvních partnerů při jednání o uzavření smlouvy, tedy i v rámci obchodních závazkových vztahů, což vyplývá z § 1 odst. 2 obchodního zákoníku. Tato obecná občanskoprávní prevence je sankcionována instituty odpovědnosti a vydání bezdůvodného obohacení, přičemž odpovědnost za škodu způsobenou nejednáním v dobré víře lze uplatnit pouze v rámci institutu bezdůvodného obohacení. V takovém případě musí být splněny základní předpoklady subjektivní (což odpovídá pojmu culpa) odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 420 občanského zákoníku. Totéž platí i v rámci obchodnězávazkových vztahů, kdy nelze použít úpravu odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 373 obchodního zákoníku s odkazem na ustanovení § 757 obchodního zákoníku, neboť došlo k porušení povinnosti stanovené občanským a ne obchodním zákoníkem. Byla-li porušena povinnost vyplývající ze zákona bez vazby na závazkový vztah, stačí odkaz na takovou povinnost a prokázání podmínek její aplikace (naplnění hypotézy normy). I v tomto případě ovšem musí být prokázáno chování odpovědného porušující povinnost. Zbývá tedy pouze posoudit, za jakých podmínek lze jednání eventuálního smluvního partnera považovat za rozporné s ustanovením § 415 občanského zákoníku, tedy za protiprávní úkon. Přijmemeli obecnou platnost povinnosti neminem laedere pro každého bez ohledu na existenci nějakého právního vztahu, bude protiprávní úkon vždy dán, protože ten, kdo způsobil jinému škodu, přinejmenším porušil tuto nejobecnější povinnost. Ze zásady smluvní volnosti vyplývá, že každá osoba si může zvolit s kým a ohledně čeho zahájí jednání a dále okamžik, ve kterém bude chtít pokračovat v jednání. Proto jsou v zásadě osoby oprávněny ukončit jednání, kdykoliv chtějí, aniž by v důsledku toho vznikla jejich odpovědnost. Svoboda ukončit jednání však není absolutní. Čl. 2.15 zásad mezinárodních obchodních smluv UNIDROIT vydaných Mezinárodním ústavem pro sjednocení soukromého práva, UNIDROIT se sídlem v Římě v roce 19949 stanoví, že strana, která ukončí jednání ve zlé víře, je odpovědná za škodu vzniklou tím druhé straně. Podle důvodové zprávy blíže viz. Boele – woelki, K. die Anwendung der UNIDROIT – Principles auf internationale Handelsverträge, Praxis des Internationalen Privat- und Verfahrensrechts, Köln 1996, str. 70 a násl.; Larišová, M. – Tomaščínová, J. – Pauknerová, M.: Zásady mezinárodních obchodních smluv Unidroit. Codex Bohemia, Praha 1997 aj.

9


259

k tomuto ustanovení se vychází z toho, že jednání mohou dosáhnout určitého bodu, po kterém jednání již nemohou být neočekávaně a bez zdůvodnění ukončena. Kdy je dosažen tento bod, závisí v prvé řadě na rozsahu, ve kterém druhá strana má důvod spoléhat na pozitivní výsledek v důsledku chování první strany. Zadruhé záleží na množství bodů, na kterých se strany již shodly. Předsmluvní odpovědnost tedy vzniká tam, kde jsou jednání o uzavření smlouvy ukončena neočekávaně a bez zdůvodnění. Při respektování zásady smluvní volnosti je nutný pokládat za první předpoklad odpovědnosti skutečnost, že konkrétní osoby zahájily jednání o uzavření určité smlouvy, přičemž “tato jednání dospěla do stadia, kdy jedna ze stran kontraktačního procesu byla v důsledku chování druhé potencionální smluvní strany v dobré víře, že předpokládaná smlouva bude uzavřena“10. Dalším nezbytným předpokladem je, že k ukončení jednání o uzavření smlouvy druhá strana přistoupila, aniž k tomu měla legitimní důvod. Jde-li o majetkovou újmu spočívající ve vynaložení nákladů v souvislosti s jednáním o uzavření smlouvy a přípravou návrhu smlouvy, Nejvyšší soud akcentoval, že potencionálním smluvním partnerům (zájemcům o uzavření smlouvy) zpravidla vznikají náklady, jejichž povaha a výše závisí na typu předpokládané smlouvy, s jejichž vynaložením musí počítat bez ohledu na to, zda zamýšlená smlouva bude nakonec uzavřena či nikoliv. Vynaložením těchto „obvyklých“ provozních nákladů přitom za odškodnitelnou majetkovou újmu ve smyslu ustanovení § 420 občanského zákoníku považovat nelze. Oproti tomu v případě vynaložení nákladů, které lze považovat za – pro uzavření smlouvy konkrétního typu – běžné (obvyklé) a jejichž potřeba vyvstala v důsledku specifických požadavků druhé strany, nelze vyloučit možnost jejich posouzení jako škody podle ustanovení § 420 občanského zákoníku. V případě, že předpoklad existence protiprávního úkonu (porušení prevenční povinnosti) a vzniku škody bude naplněn, mezi takovým jednáním a vznikem škody bude příčinná souvislost a škůdce neprokáže, že škodu nezavinil, bude dána i odpovědnost za škodu ve smyslu § 420 občanského zákoníku. Nejistotu a proměnlivost ekonomické situace nicméně dokáže skloubit se závazností smluvního ujednání např. smlouva o uzavření budoucí smlouvy, ať už podle § 50a občanského zákoníku nebo § 289 obchodního zákoníku. Přičemž obě zákonné úpravy obsahuji i tzv. doložku „clausula rebus sic stantibus“ (doložka nezměněných okolností), neboť přípravné smlouvy jsou uzavírány v určitém předstihu a je nutné, aby právo reagovalo na eventuální změny situace. Podle této doložky, jestliže se okolnosti, z nichž strany při uzavření přípravné smlouvy zřejmě vycházely, změnily do té míry, že nelze na zavázané straně spravedlivě nebo rozumně požadovat, aby uzavřela konečnou smlouvu a jestliže strana zavázaná bez zbytečného odkladu tuto změnu okolností oznámila straně oprávněné, pak zaniká závazek uzavřít budoucí smlouvu i závazek doplnit chybějící obsah smlouvy. Jde však opět jen o dispozitivní úpravu, umožňující odchylné řešení ve smlouvě. Podobný závazný účinek má samozřejmě i veřejný návrh na uzavření smlouvy nebo obchodní veřejná soutěž v úpravě obchodního zákoníku.11

Letters of intent

10

viz odůvodnění rozhodnutí NS, sp.zn. 29 Odo 1166/2004

11

§ 276 a § 281 a následující obchodního zákoníku


260

V mezinárodním obchodu se při sjednávání různých druhů smluv vyskytují velmi často tzv. dopisy o záměru (letters of intent)12. Jedná se přitom o dokumenty psané formou dopisu, které většinou nezávazně stanoví podmínky navrhované transakce. Tyto dopisy se pořizují v průběhu jednání mezi stranami jako důkaz toho, co již bylo ujednáno. Okamžik sepsání takového dokumentu v podstatě závisí na účelu, pro který se použije. Obvykle to bývá na počátku transakce, jakmile se strany dohodnou na předběžných podmínkách. Tímto dopisem strana vlastně odkazuje na podmínky navržené v průběhu jednání a vyjadřuje s nimi souhlas. Dopisy o záměru jsou často nedílnou součástí většin velkých obchodních případů, vyskytují se např. při sjednávání fúzí, při převodech obchodních podílů, privatizaci, financování projektů, nejčastěji se pak vyskytují v mezinárodním obchodě. Jejich forma a účel však dosud nebyly dány do vzorové podoby. Formát těchto dokumentů se může značně lišit, mohou to být jak obyčejné dopisy, tak formální listiny opatřené pečetí a podpisem. Dopisy o záměru obsahují ve většině případů tyto náležitosti : a) nezávazný přehled podmínek, za kterých se obě strany dohodly, tj. písemné potvrzení o jednotlivých bodech, na kterých se strany v principu shodly; takový dopis pak může sloužit jako rámcové východisko pro budoucí jednání; b) časový výhled a povinnosti stran během jednání; c) stanovení rámcového východiska pro celou řadu závazných ustanovení; d) potvrzení závaznosti dohody stran o určitých bodech jednání. Sepsání tohoto dokumentu se považuje za morální závazek dodržovat podmínky, na kterých se strany dohodly. I když tento dokument není právně závazný, je poměrně složité prosadit během jednání něco, na co nebylo v tomto dokumentu pamatováno. Tento dopis zakládá mimosmluvní odpovědnost, která by se dala jinak charakterizovat jako jednání v dobré víře. Právní předpisy většiny evropských zemí upravují jednání v dobré víře. Tento závazek se obvykle opírá o blízkost vztahu mezi stranami a o to, co mohou očekávat jedna od druhé. Dopis o záměru je důkazem existence takového vztahu mezi stranami a může posílit šance na úspěšné protiopatření poškozené strany v případě přerušených jednání. Dopis o záměru je rovněž dobrým způsobem, jak definovat svůj vztah s druhou stranou a uvědomit si své „předsmluvní“ právní povinnosti. Povinnost jednat v dobré víře ukládá stranám mimo jiné povinnost informovat se vzájemně o všech důležitých otázkách, které by druhá strana jinak nezjistila; dodržovat v rozumné míře zásady pečlivosti a opatrnosti při výkonu předsmluvních a smluvních závazků a konečně zachovávat morální a etická pravidla chování. Povinnost jednání v dobré víře se vztahuje na všechny fáze obchodního vztahu, tedy i na předsmluvní ujednání. Povinnost jednat v dobré víře je ve většině zemí vymahatelná, avšak žaloba na náhradu škody pro porušení povinnosti jednat v dobré víře je omezena tzv. „negativním zájmem“ (negative interest), což je jinými slovy taková náhrada škody, jejímž účelem je dát poškozenou stranu do předsmluvní pozice, tj. pozice, ve které tato strana byla, než došlo k jednáním, na tyto dokumenty se vyskytují pod různými názvy. Mohou se jmenovat dopisy o záměru, memoranda o vzájemném porozumění nebo dokonce záhlaví smlouvy. Různé země mají pro jejich názvy různé varianty, např. v Rusku se jim zpravidla říká Protokoly. Jejich názvy ale nemají obvykle žádný právní význam; blíže viz. k tomuto pojmu Claude Gonthier and coll. : Cross – border Study Letters of Intent (Dopisy o záměru Studie překračující hranice jednotlivých států). Interní studie Rady Evropské unie, European Counsel, březen 1997, str. 34

12


261

jejichž základě škoda vznikla. Náhrada škody tedy nebude zahrnovat možný zisk, kterého by poškozená strana dosáhla, kdyby došlo k uzavření smlouvy na základě dopisu o záměru. Bude však zahrnovat nejen výdaje, které byly marně vynaloženy, ale také náhradu za ztracenou příležitost uzavřít jinou smlouvu se třetí osobou. V právním řádu České republiky není ujednání v dobré víře podrobněji upraveno. Vyskytují se zde pouze odkazy či zmínky na jednání v dobré víře. 13 Ani náhrada škody v souvislosti s porušením dobré víry zde není zakotvena. Nicméně jak již bylo výše řečeno, nachází se odkaz v souvislosti s jednáním v dobré víře v ust. § 458 a 459 občanského zákoníku upravujících bezdůvodné obohacení, kde je mimo jiné stanoveno, že „s předmětem bezdůvodného obohacení musí být vydány i užitky z něho, pokud ten, kdo obohacení získal, nejednal v dobré víře“.

Culpa in contrahendo v německé úpravě Na rozdíl od České Republiky je v Německu, jak již bylo řečeno výše, institut culpa in contrahendo upraven v § 311 BGB, kam byl vtělen novelou BGB z roku 2002 (tzv. Schuldrechtsmodernisierungsgesetz)14 a postupem času se stal centrálním právním institutem civilního práva. Jak vyplývá z německé úpravy neumožňují široký rozsah aplikace a rozmanitost povinností, které by měly být v rámci odpovědnsoti z culpa in contrahendo zohledněny a rozdíly v zájmech chráněných těmito povinnostmi legislativně upravit tento institut ve všech jeho detailech. Proto si německý zákonodárce vybral cestu abstraktní úpravy, která umožní rozlišení a další rozvoj prostřednictvím judikatury. Ve shora uvedených případech Bananenschalenfall nebo Teppichrollenfall nastupuje kromě následné smluvní odpovědnosti škodu i deliktní odpovědnost za škodu, ale na rozdíl od smluvní odpovědnosti za škodu se může podnikatel podle deliktní odpovědnosti za škodu za určitých okolnosti zprostit odpovědnosti za nesprávné počínání svých zaměstnanců. Tato okolnost může být významná, pokud nemůže být odpovědný zaměstnanec konkrétně zjištěn nebo pokud sám nedisponuje finančními prostředky, aby nahradil škodu. Culpa in contrahendo je tedy vždy tehdy zvláště významná, kdy smluvní odpovědnost nabízí oproti jiným druhům odpovědnosti zvláště oproti deliktní odpovědnosti, rozsáhlou ochranu. Výhoda spočívá především, pokud se týká fikce zavinění, kterou musí protistrana poté vyvrátit (převrácení důkazního břemene). Také je nutné zdůraznit, že se nahrazují pouze majetkové škody. Výjimečně mohou také třetí osoby požít ochrany dané institutem culpa in contrahendo. K tomu dojde v případě sjednaného ochranného účinku ve prospěch třetích osob.

na jednání v dobré víře je odkazováno v ust. § 32 odst. 3, § 35 odst. 3, dále pak již zmiňovaný § 459. Ust. § 39 pak říká, že neplatný je ten právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází nebo se příčí dobrým mravům. Obchodní zákoník obsahuje odkaz na jednání v dobré víře např. v § 446.

13

Již před tím existovala v německém právu řada jednotlivých ustanovení, která odkazovala na základní myšlenku předsmluvních povinností, jejichž porušení vyvolávalo vznik nároku z odpovědnosti za škodu, avšak chyběla obsáhlejší úprava. Zavinění při přípravě smlouvy bylo uznáváno jako právní institut. Tak např. předvídal tehdejší § 11 č. 7 ABGB odpovědnost za culpa in contrahendo, aniž by však formuloval obsah tohoto právního institutu. Literatura a judikatura usilují o kvalifikaci určitých povinností v předsmluvním stádiu a (nebo) o konkretizaci skupin případů culpa in contrahendo v praxi.

14


262

§ 311 BGB (Závazkové vztahy vzniklé z právních úkonů a úkonům úkonům podobných právním úkonům) 1) Ke vzniku závazkového vztahu na základě právního úkonu rovněž jako ke změně obsahu závazkového vztahu je nutná smlouva mezi zúčastněnými, pokud zákon nestanoví jinak. 2) Závazkový vztah s povinnostmi uvedenými v § 241 odst. 2 vzniká také 1.

zahájením jednání o uzavření smlouvy,

2.

přípravou smlouvy, při které jedna strana poskytne vzhledem k možným dalším právním vztahům druhé straně možnost působení na jeho práva, právní zájmy nebo jemu tyto svěří nebo

3.

obdobné obchodní kontakty.

3) Závazkový vztah s povinnostmi podle § 241 odst. 2 může vzniknout také ve vztahu k osobám, které se samy nemají stát smluvní stranou. Takový závazkový vztah vzniká zvláště, pokud třetí osoba požije v mimořádné míře důvěry a tím značně ovlivní jednání o uzavření smlouvy nebo uzavření smlouvy. § 241 odst. 2 BGB (Povinnosti ze závazkového vztahu) 1) Na základě závazkového vztahu je věřitel oprávněn vyžadovat od dlužníka plnění. Plnění může spočívat i v opomenutí. 2) Závazkový vztah může podle svého obsahu každou stranu zavazovat k dodržování ohledu na práva, právní zájmy a zájmy druhé strany. § 280 BGB (Náhrada škody v důsledku porušení povinností) 1) Poruší-li dlužník povinnost ze závazkového vztahu, může věřitel požadovat náhradu škody tak vzniklé. To neplatí, pokud dlužníku nelze porušení povinnosti přičíst. 2) Náhradu škody v důsledku prodlení při plnění může věřitel požadovat jen za předpokladu §286. 3) Náhradu škody namísto plnění může věřitel požadovat jen za předpokladu § 281, §282 nebo § 283.

§ 311 odst. 2 BGB upravuje předpoklady pro vznik předsmluvního závazkového vztahu. O obsahu a rozsahu zde zakotvených povinností však neobsahuje toto ustanovení žádnou úpravu. To vede k tomu, že např. otázka, za jakých okolností vede přerušení jednání o uzavření smlouvy nebo uzavření obsahově nevý-


263

hodné smlouvy, zůstávají vědomě z úpravy vynechány. To, že však nastupuje odpovědnost, pokud jsou pro to splněny nutné podmínky, vyplývá z odkazu na § 241 odst. 2 BGB. Tato situace opět tvoří jeden z případů, kdy dlužník odpovídá podle § 280 BGB za škodu, k jejíž náhradě je povinen. Poměr nároků z culpa in contrahendo k nárokům na plnění smlouvy nebo z porušení smluvních povinností je velmi rozdílný a není také zcela vyjasněn. Culpa in contrahendo často zahrnuje případy, ve kterých později nedojde k uzavření smlouvy, které byla zamýšleno. Jinak je to upraveno v případě porušení povinností při jednání, zvláště povinnosti poskytnout informace v předsmluvním stádiu, které vede k formulování nevýhodného obsahu smlouvy pro pozdějšího smluvního partnera. Také zde lze hovořit o odpovědnostní funkci zahájení jednání o uzavření smlouvy. Škoda v takovém případě vznikne formálně platným uzavřením smlouvy. Odpovědnost přitom plyne ve všech případech z § 280 BGB. Na základě tohoto ustanovení existuje v každém případě odpovědnost za škodu. Zda-li postačí, pokud poškozený požaduje na tomto základě za použití ust. § 249 BGB rozvázání smlouvy jako naturální restituci nebo zda-li také přichází v úvahu modifikace závazků, které byly převzaty na základě smlouvy, zůstává otevřené a je přenecháno judikatuře. Culpa in contrahendo předpokládá vztah podobný smluvního vztahu založený na dobré víře. První a klasický vztah tohoto druhu je právní vztah vyplývající z jednání o uzavření smlouvy. Takovýto závazkový vztah vzniká zahájením smluvních jednání. Končí tehdy, pokud dojde k ukončení jednání nebo pokud smlouva, o které bylo jednáno, je uzavřena. Poté nastupují smluvní povinnosti. Závazkový vztah vzniklý zahájením jednání o uzavření smlouvy je charakterizován tím, že nezakládá žádné primární povinnosti k plnění. Existují pouze povinnosti dodržovat ohleduplnost, péči a loajalitu. Jak daleko tyto povinnosti sahají, se určí podle okolností jednotlivého případu. Jejich stanovení se jako jejich bližší charakter vyhýbá zákonné úpravě a je přenecháno judikatuře. Toto platí rovněž pro právní následky, jejichž základ však tvoří § 241 odst. 2 BGB v souvislosti s § 280 BGB. Podle těchto ustanovení je nutné nahradit škodu, pokud druhé straně porušením předsmluvních povinností při zahájených jednáních o uzavření smlouvy škoda vznikla a pokud za ní dlužník odpovídá. Druhým klasickým případech odpovědnosti z culpa in contrahendo je příprava smlouvy. Zde nedochází k žádným jednáním. V těchto případech otevře např. podnikatel svoji prodejnu veřejnosti, aby dal potencionálním zákazníkům možnost navázat kontakt a dal příležitost uzavřít smlouvu. Zde se jedná potencionálně o právní vztah. Pokud jedna strana umožní druhé straně s ohledem na takový právní vztah působení na jeho práva, právní zájmy a další zájmy, především majetkové, ale rovněž volnost při rozhodování, vzniknou podobné prevenční povinnosti jako v případě prvním. Rovněž v tomto případě vznikají právní následky předvídané § 280 BGB. V judikatuře je uznáváno, že nároky z culpa in contrahendo nevznikají pouze při jednáních o uzavření smlouvy nebo při přípravě smluv, nýbrž také při podobných obchodních kontaktech. To jsou kontakty, při kterých např. ještě není připravována žádná smlouva, ale jako taková připravena být má. Předpokladem pro odpovědnost je, že se jedná o potencionální zúčastněné na smlouvě. Ne vždy jsou zahrnuty i třetí osoby, které jsou v blízkém vztahu k budoucím smluvním stranám. Tyto jsou však chráněny, pokud se na ně aplikují ochranná ustanovení závazkového vztahu. Tuto otázku je nutné rozhodnout podle zásad smluv


264

s ochranným účinkem ve prospěch třetích osob, které se použijí také bez dalšího na předsmluvní závazkové vztahy. § 311 odst. 3 věta první BGB stanoví, že závazkový vztah podobný smlouvě může vzniknout také mezi osobami, které nemají být vůbec samy smluvními stranami. To jsou zvláště případy vlastní odpovědnosti zástupce nebo asistenta při vyjednávání. Právě v této oblasti odpovědnosti z culpa in contrahendo není vývoj ještě ukončen. Proto platí také pro odstavec 3, že v zákoně je možnost odpovědnosti třetích osob také zmíněna, ale má být upravena obecně tak, aby umožňovala další rozvoj tohoto právního institutu praxí a vědou. Nejdůležitějším skupinou případů jsou případy, ve kterých někdo využije sám pro sebe zvláštní důvěru. Tuto skupinu případů zmiňuje věta druhá příkladmo. Zvláštní důvěra musí přecházet přes běžnou vyjednávací důvěru. Proto nestačí, pokud někdo odkáže na vlastní odbornou způsobilost nebo je mluvčím. Postačuje však např. prohlášení, že se někdo zaručuje za smluvního partnera nebo podobná prohlášení. Zmíněna je tím také odpovědnost zmocněnce z culpa in contrahendo. Jedná se přitom také o odpovědnost znalce nebo jiné osoby poskytující informace, která sama nemá vlastní zájem na uzavření smlouvy, přesto však vlastními prohlášeními přispívá rozhodujícím způsobem k uzavření smlouvy, protože se některý budoucí smluvní partner spolehne na její objektivitu a neutralitu. Takovéto případy nejsou obecně chápány v současnosti jako případy aplikace odpovědnosti z culpa in contrahendo. Částečně se akceptuje odpovědnost, pokud mezi znalcem nebo osobou poskytující informace a jedním ze smluvních partnerů (nebo oběma) byla uzavřena smlouva o poradenství nebo smlouva o poskytnutí informací, která může být uzavřena i konkludentně. Zčásti bývají však i tyto případy považovány za případy aplikace odpovědnosti z culpa in contrahendo. Ty totiž nepředpokládají smluvní vazbu, které lze v těchto případech těžko přisvědčit. Při aplikaci odpovědnosti culpa in contrahendo záleží na tom, zda-li došlo k využití důvěry či nikoliv. Při zakotvování institutu culpa in contrahendo do německého právního řádu se zákonodárce zabýval tím, zda a případně jaký byl mohl mít účinek odst. 3 na případy tzv. due-diligence analýz sestavovaných advokáty v souvislosti s převzetím podniků. Zákonodárce neshledal přitom žádné negativní účinky. Advokát odpovídá podle platného práva za odborný posudek, který pro svého klienta vyhotoví, vůči třetí osobě však odpovědnost nemá. Advokát totiž požívá zvláštní důvěry svých klientů, ne však zvláštní důvěry smluvního partnera jeho klientů. Jinak se však jeví situace tzv. „third party legal opinion“, který je určený k tomu, aby byl předložen třetím osobám a o který tato třetí osoba může opřít své rozhodnutí o případném uzavření smlouvy. 15

Culpa in contrahendo v jiným právních řádech EU V některých dalších právních řádech EU je strana, která neočekávaně a bezdůvodně ukončí jednání, při kterých vzbudila v druhé straně očekávání, že smlouva bude uzavřena, odpovědná za negativní smluvní zájem (viz. výše), tedy škoda bude zahrnovat nejen výdaje, které byly marně vynaloženy, ale také ná-

Blíže viz. Adolff, Die zivilrechtliche Verantwortlichkeit deutscher Anwälte bei der Abgabe von Third Party Legal Opinions, 1997, str. 118 a násl.

15


265

hradu za ztracenou příležitost uzavřít jinou smlouvu se třetí osobou, avšak nebude zahrnovat ušlý zisk v důsledku neuzavření smlouvy, jak již bylo uvedeno výše. Italské právo v článku 1337 Codice civile obsahuje zvláštní ustanovení upravující předsmluvní odpovědnost. Strany musí jednat v dobré víře v průběhu jednání o uzavření a tvorby smlouvy. Strana, která ukončí jednání bezdůvodně a která vzbudila očekávání, že smlouva bude uzavřena, je odpovědná za negativní smluvní zájem. Takový negativní smluvní zájem bude zahrnovat kromě výdajů i ztrátu příležitosti uzavřít smlouvu. Pozitivní smluvní zájem tak není odškodňován, tj. druhá strana nemusí být uvedena do situace, ve které by se ocitla, kdy k uzavření smlouvy skutečně došlo. Zákonný požadavek, který není v daném případě dodržen za situace, že dojde k náhlému ukončení jednání, směřuje k tomu, aby druhá strana neutrpěla škodu jako výsledek skutečnosti, že je vtažena do jednání a ne protože jednání nakonec nevedla k uzavření smlouvy. Zavinění se nevyžaduje. Francouzské právo nemá ustanovení týkající se předsmluvních jednání a uzavírání smluv. Předsmluvní odpovědnost je založena na zásadě zneužití práv ve spojení s přiměřeností a poctivostí. Vzniká, pokud strana náhle ukončí jednání bez přiměřeného důvodu v době, kdy druhá strana mohla oprávněně očekávat, že smlouva bude uzavřena. Dokud nebyla smlouva uzavřena, je škoda vzniklá z předsmluvního vztahu považována za vymahatelnou podle práva upravujícího občanskoprávní delikt (tort) nebo quasi-delikt. Škoda vzniklá druhé straně musí být nahrazena. Je nejisté, zda-li škoda zahrnuje i ušlé příležitosti (perte d´une chance), protože není zjištěno, zda-li smlouva se třetí osobou nakonec byla uzavřena. Francouzské soudy se však zdráhají prohlásit, že došlo ke vzniku předsmluvní odpovědnosti, neboť nechtějí omezovat zásadu smluvní volnosti. Nizozemské právo je však odlišné. Odpovědnost je možná v případě, kdy druhá strana může oprávněně očekávat, že smlouva bude uzavřena. Podle nizozemské práva může totiž být dosažena určitá úroveň jednání, na které jednání již nemohou být ukončena. Kde však k tomu přesto dojde, přichází v úvahu odpovědnost i za pozitivní smluvní zájem. Rozlišují se přitom tři fáze jednání. V prvé fázi mohou být jednání ukončena bez vzniku odpovědnosti. Na tuto fázi navazuje fáze, ve které mohou být jednání ukončena, ale musí být nahrazeny náklady vzniklé druhé straně. Konečně ve třetí fázi, ve které dochází k uzavření smlouvy, nemohou již být jednání ukončena. Této fáze je dosaženo v případě, že druhá strana může oprávněně očekávat, že smlouva bude uzavřena a neexistují zde jiné okolnosti, které by odůvodňovaly ukončení jednání. Pokud některá ze stran ukončí v této fázi jednání, může být odpovědná i za ušlý zisk. Nizozemské odborné kruhy dokonce tvrdí, že v této fázi jednání je nutné vztah mezi stranami posuzovat již za vztah smluvní a to z důvodu těsnosti vazeb, které mezi stranami vznikly. Odpovědnost vzniklá při jednáních, které byly ukončeny, není již odedávna ve Velké Británii uznávána. Riziko, že strana ukončí jednání před uzavřením smlouvy, je považováno za podnikatelskou ztrátu. Kontinentální pojetí předsmluvní dobré víry není samo o sobě známé ve Velké Británii. Není zde žádná povinnost vést jednání v souladu s požadavky přiměřenosti a poctivosti. Žádná z těchto skutečností však neznamená, že zde neexistují žádná pravidla upravující chování v průběhu předsmluvní fáze jednání. Např. odpovědnost může být založena na tom, že některá ze stran byla uvedena v omyl. V souladu s tímto pojetím nemůže jedna strana odvolat své předchozí tvrzení, pokud druhá strana utrpěla


266

škodu jako výsledek tohoto tvrzení. Toto pojetí je tedy, ačkoliv není identické, srovnatelné s pojetím v kontinentálním právu, jako je např. ochrana dobré víry a oprávněná očekávání. Konečně je nutné poznamenat, že pokud vznikne škoda jako výsledek jednání, které bylo ukončeno, je tato uplatnitelná žalobami na náhradu škody vycházejícími z deliktní odpovědnosti. Je tedy nutné odlišovat takovouto odpovědnost a odpovědnost v důsledku neplnění smluvních povinností. Lze shrnout, že v některých státech jsou nároky na náhradu škody v důsledku porušení předsmluvní povinnosti (culpa in contrahendo), např. v Německu postaveny na roveň smluvním nároků a v jiných státech, např. ve Francii jsou postaveny na roveň nárokům z deliktní odpovědnosti za škodu.

Právo rozhodné pro předsmluvní odpovědnost Podle článku 12 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II), které se použije se ode dne 11. ledna 2009, s výjimkou článku 29, který se použije ode dne 11. července 2008 platí, že rozhodným právem pro mimosmluvní závazkové vztahy, které vznikají z předsmluvního jednání, je bez ohledu na to, zda došlo ke skutečnému uzavření smlouvy, právo, které se použije na smlouvu nebo které by se na ni použilo, kdyby byla uzavřena. Nemůže-li být rozhodné právo určeno podle odstavce 1, je jím a) právo země, ve které škoda vznikla, bez ohledu na zemi, v níž došlo ke skutečnosti, jež vedla ke vzniku škody, a zemi nebo země, ve kterých nastaly nepřímé následky uvedené skutečnosti, nebo b) mají-li strany obvyklé bydliště ve stejné zemi v okamžiku, kdy došlo ke skutečnosti, jež vedla ke vzniku škody, právo této země, nebo c) vyplývá-li ze všech okolností případu, že je mimosmluvní závazkový vztah, který vzniká z předsmluvního jednání, zjevně úžeji spojen s jinou zemí, než je země uvedená v písmenech a) a b), právo této jiné země.

Úprava v novém občanském zákoníku Jak již bylo zmíněno výše, dosavadní česká soukromoprávní úprava citelně postrádá ustanovení o předsmluvní odpovědnosti. Výjimkou je dílčí ustanovení o ochraně důvěrných informací sdělených si smluvními stranami při kontraktačním jednání v § 271 platného obchodního zákoníku, které osnova také přejímá. Jak již bylo vysvětleno výše, význam předsmluvní odpovědnosti je však širší a její úpravu nelze omezit na jedno kusé ustanovení. Úprava navržená v novém občanském zákoníku vychází z návrhu Evropského zákoníku o smlouvách. (čl. 6 až 8) 16 a de facto kopíruje francouzskou úpravu vyjma možnosti žádat i ušlý zisk z nerealizovaného obchodu.

16

Gandolphi, G. et al., Code europeen des Contrats. Avant-projet, Milano: Dott. A. Giufre editore,

2002.


267

Předně se vychází ze zásady smluvní svobody. Každý může svobodně jednat s druhou osobou o uzavření smlouvy a rozhodnout se, zda s druhou osobou smlouvu uzavře, čili nic. Zároveň musí být chráněna i dobrá víra osoby, se kterou je jednáno. Z toho důvodu je namístě stanovit následky porušení poctivosti v právním styku v případech, kdy někdo zahájí jednání o smlouvě s jiným jen na oko nebo v takovém jednání pokračuje, aniž má úmysl smlouvu uzavřít, anebo když jednání o smlouvě téměř uzavřené bez příčiny přeruší. Stejně tak je třeba pamatovat i na případy výměny informací směřujících k uzavření smlouvy stvrzujících, že výsledkem kontraktace bude smlouva, a osvědčujících zájem smlouvu uzavřít. Výměna informací, často důvěrné povahy, však zavazuje stranu, které byly sděleny, k udržení důvěrnosti tak, aby informace nebyly zneužity k tíži toho, kdo je poskytl. Porušení zásad poctivého jednání při jednání o uzavření má vést k povinnosti nahradit škodu z toho vzniklou, případně k vydání bezdůvodného obohacení. Ustanovení v novém občanskoprávním kodexu věnovaná předsmluvní odpovědnosti jsou následující : § 1527 (1) Každý může svobodně vést jednání o smlouvě a neodpovídá za to, že ji neuzavře, ledaže jednání o smlouvě zahájí nebo v takovém jednání pokračuje, aniž má úmysl smlouvu uzavřít. (2) Při jednání o uzavření smlouvy si smluvní strany vzájemně sdělí všechny skutkové a právní okolnosti, o nichž ví nebo vědět musí tak, aby se každá ze stran mohla přesvědčit o možnosti uzavřít platnou smlouvu a aby byl každé ze stran zřejmý její zájem smlouvu uzavřít. § 1528 (1) Dospějí-li strany při jednání o smlouvě tak daleko, že se uzavření smlouvy jeví jako vysoce pravděpodobné, jedná nepoctivě ta strana, která přes důvodné očekávání druhé strany v uzavření smlouvy jednání o uzavření smlouvy ukončí, aniž pro to má spravedlivý důvod. (2) Strana, která jedná nepoctivě, nahradí druhé straně škodu, nanejvýš však v tom rozsahu, který odpovídá ztrátě z neuzavřeného obchodu v obdobných případech. § 1529 (1) Poskytnou-li si strany při jednání o smlouvě údaje a sdělení, má každá z nich právo vést o tom záznamy, i když smlouva nebude uzavřena. (2) Získá-li strana při jednání o smlouvě o druhé straně důvěrný údaj nebo sdělení, dbá, aby nebyly zneužity, nebo aby nedošlo k jejich prozrazení bez zákonného důvodu. Poruší-li tuto povinnost a obohatí-li se tím, vydá druhé straně, oč se obohatila; právo na náhradu škody tím není dotčena.


268

Úprava v připravovaném evropském soukromoprávním kodexu Předsmluvní odpovědnost je v připravovaném Evropském soukromoprávním kodexu17 upravena v 2. knize, kapitole 3., oddílu 3. nazvaném jako Jednání povinnost zachovávat mlčenlivost, přičemž zahrnuje dvě následující ustanovení upravující jednak porušení povinnosti mlčenlivosti, jednak porušení povinnosti jednat v souladu s požadavkem dobré víry a se zásadou poctivého obchodního styku, která v podstatě rovněž kopírují francouzskou úpravu :

bchodního Jednání v rozporu s požadavkem dobré víry a se zásadou poctivého oob styku (1) Osoba může vstupovat do jednání, přičemž není odpovědná za nedosažení dohody. (2) Osoba, která zahájila jednání, je povinna jednat v souladu s požadavkem dobré víry a se zásadou poctivého obchodního styku. Tato povinnost nemůže být dohodou vyloučena ani omezena. (3) Osoba, která jednala nebo přerušila jednání v rozporu s požadavkem dobré víry a poctivého obchodního styku, je odpovědná za škodu vzniklou druhé straně, se kterou jednání vedla. (4) V rozporu s požadavkem dobré víry a poctivého obchodního styku je zejména vstoupit a pokračovat v jednáních bez opravdového úmyslu dosáhnout dohody s druhou stranou.

Porušení povinnosti mlčenlivosti (1) Pokud byly předány jednou stranou v průběhu jednání důvěrné informace, druhá strana je povinna zachovávat mlčenlivost ohledně těchto informací nebo je použít ve svůj vlastní prospěch, ať již dojde k uzavření smlouvy či nikoliv. (2) Pro účely tohoto článku se „důvěrnými informacemi“ rozumí informace, o kterých buď vzhledem k jejich povaze nebo okolnostem, za kterých byly získány, strana, která informace získala ví nebo by měla rozumně předpokládat, že jsou důvěrné. (3) Strana, která důvodně předpokládá porušení povinností mlčenlivosti druhou stranou, může žádat soud, aby to druhé straně zakázal. (4) Strana, která poruší povinnost mlčenlivosti, je povinna nahradit škodu druhé straně vzniklou porušením povinnosti a může jí být nařízeno vydat druhé straně ušlý zisk získaný tímto porušením.

Seznam použité literatury Bejček, J., Předsmluvní stadium, Pra. 94, 1 : 10

17

Blíže viz. Raban, P. Unifikace soukromého práva v EU a u nás, Právní rozhledy 2008, č. 11


269

Sallerilles, De la responsabilité précontractuelle, Rev.trim.dr.civ. 1907, str. 697 a násl., z novější doby Viney, Traité de droit civil, Paris 1982, str. 196 až 200 Kessler, Sbírka Caemmerer 1978, str. 873 a násl. Boele – woelki, K. die Anwendung der UNIDROIT – Principles auf internationale Handelsverträge, Praxis des Internationalen Privat- und Verfahrensrechts, Köln 1996, str. 70 Larišová, M. – Tomaščínová, J. – Pauknerová, M.: Zásady mezinárodních obchodních smluv Unidroit. Codex Bohemia, Praha 1997 aj. Claude Gonthier and coll. : Cross – border Study Letters of Intent (Dopisy o záměru Studie překračující hranice jednotlivých států). Interní studie Rady Evropské unie, European Counsel, březen 1997, str. 34

Gandolphi, G. et al., Code europeen des Contrats. Avant-projet, Milano: Dott. A. Giufre editore, 2002.

Raban, P. Unifikace soukromého práva v EU a u nás, Právní rozhledy 2008, č. 11 Resumé Je možné shrnout, že culpa in contrahendo (cic) obecně znamená porušení určité povinnosti ve stádiu přípravy smlouvy. Pokud se druhá strana odůvodněně spoléhá nebo mohla spoléhat na splnění takové povinnosti, vznikne jí nárok na náhradu škody vzniklé porušením takové povinnosti (např. bezdůvodným přerušením slibně se rozvíjejících a ve vysokém stupni rozpracovanosti se nacházejících rozhovorů o uzavření smlouvy). Jde o druh vzniku závazkového odpovědnostního vztahu ze zákona, který obvykle současně předpokládá předchozí závazkový vztah ze zákona při bezprostředním obchodním kontaktu, porušení z toho vyplývajícího pravidla chování, vznik škody odvratitelné při splnění porušené povinnosti a zavinění. Předsmluvní odpovědnost se obecně dovozuje z neplnění zákonné povinnosti a ne z neplnění smluvních povinností. Je tomu tak proto, že zde ještě není uzavřena žádná smlouva. Za určitých okolností může neplnění takových zákonných povinností založit delikt nebo quasi delikt. Negociační proces je přitom možné rozdělit do nejméně dvou fází.18 Průběh první fáze ovládá svrchovaná zásada smluvní volnosti a strany mohou ukončit jednání, aniž by založily odpovědnost. V průběhu druhé fáze již však náhle jednání ukončit nemohou. Očekávání, která byla vzbuzena v jedné ze stran a škoda, kterou tato strana utrpí, protože jednání byla ukončena, dává vznik deliktní odpovědnosti. V každém případě zahrnuje odpovědnost za škodu negativní smluvní zájem, tedy vynaložené výdaje a ztrátu příležitosti uzavřít smlouvu. Obecně nejde tato odpovědnost dále než aby umožnila druhé straně žádat, aby smlouva byla přesto uzavřena. V některých právních řádech (např. nizozemském) je však možné odlišit i třetí fázi, ve které vazby mezi stranami jsou tak úzké, že může být uplatněn i pozitivní smluvní zájem. Ten zahrnuje buď, aby smlouva byla přesto uzavřena a nebo ekvivalentní kompenzaci. V této fázi lze z okolností jednání dovozovat, že strany na sebe převzaly závazky. Tyto okolnosti spočívají v tom, že bylo dosaženo shody ohledně hlavních bodů smlouvy, byl např. navržen koncept smlouvy a byla stanovena cena, jednání však ohledně dalších podmínek smlouvy pokračují. Je rovněž možné, aby některé ze stran zahájila na základě připravované smlouvy plnění, neboť bylo možné dovodit z jednání druhé strany, že má v úmyslu smlouvu uzavřít. V našem právním řádu předpoklady pro uplatnění tak vysokého standardu odpovědnosti dosud vytvořeny nejsou, ale v rámci europeizace našeho práva vytvářeny patrně buK tomuto názoru dospěl i Evropský soudní dvůr při řešení předběžné otázky vznesené italským soudem Corte Suprema di Cassazione v případě C-334/00 Fonderie Officine Meccaniche Tacconi Spa v Heinrich Wagner Sinto Maschinenfabrik GmbH.

18


270

dou. (Viz. výše Úprava v novém občanském zákoníku) S ohledem na rozmanitost povinností vznikajících v předsmluvním stádiu a s ohledem na velké rozdíly v oprávněných zájmech, které jsou chráněny těmito povinnostmi, se však bude nejprve nabízet otázka, zda by byla kodifikace institutu „culpa in contrahendo“ vůbec možná a smysluplná. Dále je nutné odlišit, kam v případě jeho zakotvení do právního řádu by měla být odpovídající právní norma zařazena. Nakonec by mělo být s ohledem na jeho obsah rozhodnuto, zda by měl být takový právní institut formulován jako generální klauzule (tedy všeobecné ustanovení) nebo zda-li mají být upraveny nejdůležitější případy jeho aplikace nebo konečně zda by generální klauzule měla být konkretizována demonstrativně takovými jednotlivými případy. Potíže působí předpoklady odpovědnosti z culpa in contrahendo vyplývající z generální klauzule především ve vztahu k ostatním právním institutům, např. odpovědnosti za škodu při námitce právního úkonu učiněného v omylu podle § 42 občanského zákoníku ve spojení s § 49a občanského zákoníku. Opomenuté poučení nebo nesprávné informace poskytnuté v nabídkové dokumentaci mohou za určitých okolností vést k odpovědnosti z culpa in contrahendo, ale také k jiným druhům odpovědnostních závazků (např. odpovědnost za vady v dokladech ke zboží), na které se mimo jiné aplikuje i jiná promlčecí doba.

Aus dem Grundsatz der Vertragsfreiheit folgt, dass jedermann frei wählen kann, mit wem und worüber er in Verhandlungen treten und bis zu welchem Punkt er die Verhandlungen fortsetzen will. Daher steht es den Beteiligten grundsätzlich frei, die Verhandlungen abzubrechen, wann immer sie es wollen, ohne dafür haftbar gemacht werden zu können. Die Freiheit, die Verhandlungen abzubrechen, gilt aber nicht absolut. Die UNIDROIT-Prinzipien bestimmen in Artikel 2.15: [A] party who negotiates or breaks off negotiations in bad faith is liable for the losses caused to the other party." Nach den Erläuterungen zu diesem Artikel können die Verhandlungen an einen Punkt gelangen, an dem sie nicht mehr abrupt und ohne Rechtfertigung abgebrochen werden dürfen. Wann dieser Punkt erreicht ist, hängt erstens davon ab, inwieweit der Verhandlungspartner aufgrund des Verhaltens des anderen Partners auf ein positives Ergebnis vertrauen durfte. Zweitens hängt es davon ab, über wie viele Verhandlungsgegenstände die Parteien bereits Übereinstimmung erzielt hatten. Bricht doch eine Partei die Verhandlungen abrupt und ohne Rechtfertigung ab, hat sie den der anderen Partei hierdurch entstandenen Schaden zu ersetzen. Die vorvertragliche Haftung wird also dann ausgelöst, wenn Verhandlungen über einen Vertrag ohne Rechtfertigung abgebrochen werden. Es gibt in den Mitgliedstaaten zur Frage der vorvertraglichen Haftung umfangreiche Lehrmeinungen, und zwar auch im Rahmen des internationalen Privatrechts. Die Lehre weist nicht in allen Mitgliedstaaten in dieselbe Richtung. In den meisten Rechtssystemen gilt, dass die Partei, die die Verhandlungen ohne stichhaltige Gründe abbricht, nachdem sie bei der anderen Partei Erwartungen darauf geweckt hat, dass ein Vertrag zustande kommen werde, auf das negative Vertraginteresse haftet. Dieses negative Interesse umfasst im Allgemeinen nicht nur den Kostenaufwand, sondern auch den entgangenen Gewinn, der sich daraus ergibt, dass nicht mit einem Dritten ein Vertrag geschlossen wurde. Bei abgebrochenen Verhandlungen steht die Erwartung darauf im Vordergrund, dass die Verhandlungen zu irgend einem Ergebnis führen werden. Ich gehe hier kurz auf einige dieser Rechtssysteme ein. Diese kurze Darstellung des Rechts der vorvertraglichen Haftung soll gewiss kein umfassendes Bild vom Rechtszustand in den Mitgliedstaaten geben, sondern dient nur der Veranschaulichung. Man kann also zusammenfassen, dass die Schadenersatzforderungen aus einem vorvertraglichen Verhältnis (culpa in contrahendo) in einigen Mitgliedstaaten (z.B. Deutschland) den vertraglichen Ansprüchen und in anderen der Deliktshaftung (z.B. Frankreich) zugerechnet werden.


271

OLOMOUCKÉ DEBATY MLADÝCH PRÁVNÍKŮ 2008 Aktuální otázky normotvorby Právo na spravedlivý proces [CD PŘÍLOHA] Sborník příspěvků z konference Olomoucké debaty mladých právníků 2008, pořádané ve dnech 8. až 10. září 2008 Právnickou fakultou Univerzity Palackého v Olomouci Editor sborníku Mgr. Ondrej Hamuľák Výkonný redaktor Phdr. Ludmila Novotná Odpovědný redaktor Mgr. Michal Černý, Ph.D. Technická redakce Mgr. Ondrej Hamuľák Technická supervize a návrh obálky Lukáš Walek

Text neprošel redakční jazykovou a typografickou úpravou. Za obsahovou správnost jednotlivých příspěvků odpovídají autoři. Vydalo Iuridicum Olomucensis, o. p. s. Tř. 17. listopadu 8, 771 11 Olomouc Vytiskla Česká reprografická, s.r.o. Kopečná 324/44, 602 00 Brno-Staré Brno http://www.ceska-reprograficka.cz/ Olomoc 2008 1. vydání ISBN 978-80-903400-2-2 Neprodejné


272

Aktuální otázky normotvorby. Právo na spravedlivý proces [CD PŘÍLOHA]

Recommend Documents