Akce a reakce MODERNÍ DOBA:

5

Evangelický měsíčník | ročník 90/2014 | cena 25 Kč | www.ceskybratr.cz

MODERNÍ DOBA:

Akce a reakce Co dnes dělá takový anarchista, punker – prostě záškodník, když překročí třicítku? Pečuje o třešňovou alej – kterou dal kdysi vysázet šelma sedlák, předseda agrárníků. 

Dějiny se opakují, Tomáš Pavelka / 7

Rozhovor s idealistou, který rozmisťuje po městech klavíry Rozhovor o životě v jurtě uprostřed ovocného sadu Diakonie: Davide, děkujeme!

|9 | 21 | 36

Film VŠECHNY MOJE DĚTI Romské evangelium podle faráře Mariána Kuffy Česko­‑ slovenský dokumentární film o těžké cestě z bahna bídy a předsudků v romských osadách na východním Slovensku režie Ladislav Kaboš v kinodistribuci v ČR od března 2014 www.vsetkymojedeti.eu (foto: Mediafilm)

ÚVODNÍK Reakce na akci – D. Ženatá ŘEČ MÍST, KDE SE SCHÁZÍME Lavice – O. Macek BIBLICKÁ ÚVAHA Nanebevstoupení Páně – D. Ženatý TÉMA Dějiny se opakují – T. Pavelka Jsem idealista, který se drží při zemi. Rozhovor s O. Kobzou – O. Kolář OTÁZKA NA TĚLO

12 Po čem se vám stýská ze „starých dobrých časů“? CÍRKEV ŽIJE

21 Volnosti napospas. Rozhovor s V. Veselým – J. Plíšková

24 Herlíkovické setkání – V. Zikmund 26 Sboropění pod Hostýnem – J. Schneider 27 Luther je symbolem reformace a 2017 je symbolické datum. Rozhovor s M. Kässmannovou – D. Ženatá 28 Když je jedna kapsa prázdná a druhá vysypaná – studenti 29 V Bruselu o nezaměstnanosti – M. Jüptner Medková MOJE CÍRKEV

30 Žít podle zákona Kristova – D. Ženatá 32 Prohlášení 33. konventu Ústeckého seniorátu NOVÁ PÍSEŇ

34 Mnohorozměrný zpěv – L. Moravetz DIAKONIE

36 Davide, děkujeme! SLOVO

40 Psi a štěňata – L. Ridzoňová 41 Cesta církve VII – P. Hlaváč 42 Hledání cest přes „ošklivé příkopy“ – J. Kirschner

46 Evangelické kafe – J. Jandová Stehnová

ÚVODNÍK Reakce na akci

P

odle Třetího Newtonova zákona (vzpomeňme na hodiny fyziky) platí: „Každá dvě tělesa na sebe vzájemně působí stejně velkými silami opačného směru; jedné síle se říká akce, druhé reakce. Akce a reakce současně vznikají a současně zanikají.“ Ačkoliv by se mohlo zdát, že se tedy silové účinky obou těles vzájemně ruší, není to tak. Jednoduchý experiment nás o tom přesvědčí: když dostanete od někoho facku, na tváři se objeví červený otisk ruky, která facku dala. Obě síly se tedy nemohly vzájemně vyrušit – jak by jinak vznikl onen červený otisk? V širším než fyzikálním pojetí jsou právě reakce na nejrůznější akce to, co posouvá lidstvo kupředu. Snad i ta facka. Reakcí na příliš zkostnatělé poměry je anarchie, reakcí na sešněrované nepochopení a utiskování žen feminismus. Přísnou výchovu střídá liberální, a když se zjistí, že to je už moc, vracíme se v jakési spirále k některým opuštěným důrazům, jež vyvolávají zase novou reakci. V hlavním článku rubriky Téma se tuto zkušenost pokouší uchopit Tomáš Pavelka v článku s příhodným názvem Dějiny se opakují. Dva rozhovory v tomto čísle přinesou nekonvenční přístup k životu. V prvním zpovídal Ondřej Kolář idealistu a kavárníka, který se zabývá veřejným prostorem a proslavil se tím, že umisťuje na různá místa piana k veřejné produkci. Denně chodím kolem jednoho na hlavním nádraží v Praze a druhého v nádražní hale v Pardubicích. A vždy mně zvedne náladu, když u klavíru někdo sedí a hraje. Druhý rozhovor s alternativním revolucionářem Vojtou Veselým přináší Jana Plíšková. Znáte někoho, kdo bydlí v zimě v létě i s rodinou v jurtě? Prosím, seznamte se na straně 21. Určitá vzpurnost a nechuť podřizovat se autoritám nás evangelíky provází už od dob reformace. Nechť jsme schopni naše chování motivovat touhou po reakci na akci s objevováním nového a přínosného. Aby se reakce nestala jen zapšklým kverulantstvím. Inspirativní čtení v rozkvetlém máji přeje všem čtenářům Daniela Ženatá

3

ŘEČ MÍST, KDE SE SCHÁZÍME

Lavice Když je kázání dlouhé, nudné nebo než začnou bohoslužby, můžeme třeba přemýšlet o věcech, které nás v kostele obklopují. Když kázal apoštol Pavel, sedělo se i na oknech. Však také Eutychos, obtížen hlubokým snem, pak spadl z třetího poschodí (Sk 20,9). Až do konce třináctého století seděl na své katedře v katedrále jen biskup a kolem něho na nižších sedátkách (sediliích) kněží. Snad sem tam nějakému králi přinesli jeho trůn. Lid stál. Ve východních církvích se ostatně během několikahodinových bohoslužeb postává dodnes. Teprve když se začalo více a zdlouhavěji kázat, přibyly lavice. Nejprve pro věkem starší po stranách, pak pro bohatší a nakonec snad pro všechny. S lavicemi zas o něco více vzrostlo rozdělování lidí – členů sborů. Od oltáře nalevo (severně) ženy, vpravo muži, například. Dopředu bohatší. Dozadu chudina. A mládež na kruchtu. (V Nosislavi na konci 19. století ovšem házeli mladí nezvedenci na hlavy vážených členů sboru kukuřičné klasy a prováděli „i jiné nemravnosti“.) Lavice se předplácely, kupovaly a opatřovaly štítky. Všechno na tom špatné nebylo: i já se podílím, i já jsem odpovědný – záleží i na mně, bude­­­­­‑li tu stát „náš a můj“ kostel, bude­­­­­‑li se tu kázat. Moje místo v neděli bude prázdné, či obsazené. A proč? V lavicích si stoupáme. Třeba pro výraz úcty k čtenému Slovu. Odpovídá hnutí mysli pohybu páteře? Někde jsou lavice dosud vybaveny klekátky. Otlačeniny kolen se ozývají až vzadu v hlavě. Trochu z pokory – jak jinak předstupovat před Boha. Evangelíci si klekali v rámci přípravných modliteb před bohoslužbami (vyznání víry hříšníka, který se odvažuje před Boha vůbec předstupovat), při vyznání vin nebo při četbě slov ustanovení večeře Páně.

4

Občas někdo v lavici usnul. Nosívali se proto kdysi voničky. Sedící se ovívali květy natrhanými cestou, aby se lépe soustředili a nebyla ostuda. Vedle koho sedím v lavici? Ne vždycky vedle těch, se kterými bych si sedl v hospodě. Sedíme tu, jsme tu kvůli někomu Jinému. Ten však snad naše vztahy proměňuje.

Tabulka na lavici ve Skalici

Proč všichni chtějí sedět vzadu? Aby je někdo pozval dopředu? (Lk 14,8) Tu a tam se kostelní lavice prodávají. Mají jich moc prázdných. Kdo sedával vedle mě, za mnou, přede mnou? A už leží na hřbitově nebo ho do kostela nikdo zaživa nedostane. Proč? V toleranční modlitebně v Libiši je na jedné z lavic drobná cedulka, připomínající, že tam seděl jen několik dní před svým činem Jan Palach. Možná jsou kostelní lavice místem, kde v nás mohou zrát rozhodnutí. Lavice jsou k lepšímu soustředění, k pohodlí – zároveň jsou ovšem dost nepohodlné, protože to, co v kostele posloucháme, by moc pohodlné být nemělo, není. Mělo by nás to zvedat k nepohodlnému životu. Ondřej Macek, foto Marta Procházková

biblická úvaha

Nanebevstoupení Páně Ef 1,20–23

N

anebevstoupení je prohlášením Krista za pána a  krále vesmíru. Ten, jehož vzkříšení jsme o velikonocích slavili, je prohlášen vládcem světa i kosmu. Důležité věci je třeba vyhlásit. Veřejně. Jednoznačně. Jednak by se někdo mohl vymlouvat – já nic nevím, mně se nic neřekne. Dnes jsou zákony, úřední desky, věstníky, které říkají veřejně a pro všechny – je to tak a tak. Neznalost neomlouvá. Člověče, můžeš se radovat, můžeš se vztekat, ale je to tak, jak bylo vyhlášeno. A také by se na to mohlo zapomenout. Obecně s prohlášením Krista za pána a krále vesmíru křesťan souhlasí. To je přece jasné, že to tak je. Ale je dobré si to stále připomínat. Situace na východ od nás na jaře 2014 ukazuje, že stále existují ti, kdo by si na trůn v nebi chtěli sednout sami. Prohlášení Krista za pána a krále vesmíru vede k radosti. Když posel zvěstuje, že skončila strašná válka, vyjdou lidé do ulic. Začnou se objímat ti, kdo se rádi mají, i ti, kdo se rádi nemají. Otevřou víno schované pro vzácné příležitosti, děti nejdou spát v obvyklou dobu, lidé se usmívají a kroutí hlavou a vyprávějí zalykavě pořád dokola, jak si mysleli, že už se toho nedočkají. Nenechme si tu radost vzít! Je jasné, že dostane jinou podobu. Prvotní nadšení nutně vystřídá starost o všední den. Ale to neznamená, že je radost odklizena někam pryč jako nepotřebná. Radujme se z Krista Pána! I v církvi, i na synodu, který začíná na Vsetíně právě ve svátek Nanebevstoupení Páně. Synod bude jednat o financích. Jsou důležité. Jednejme o nich ze všech sil. A současně střežme, zda ještě pořád Krista vidíme. Nadějné je, že on pánem světa zůstane, i kdybychom se my zarovnali hromadou starostí.

Nanebevstoupení připomene, kdo je naším Pánem. Ten kdo trpěl, ten kdo zná život od A do Z, od narození po smrt. To je přece důležité! Vždyť není jedno, kdo se stane na pracovišti naším nadřízeným. Pokud je to člověk, který nikdy nic nezkazil, nemá za sebou žádnou krizi, pohybuje se jen ve svém světě, který dobře zná, a nic tak neriskuje, pak se život a práce pod jeho vedením může stát utrpením. Má jasné představy o tom, jak mají věci správně být. Nedokáže pochopit, jak může někdo dělat chyby. Tyto představy vytvářejí jen uzounký prostor pro život. Těžko se pak dýchá a těžko se s těmi jeho představami zápasí. Pokud je to ale někdo, kdo prošel krizí nebo utrpením, pak je většinou pokorný a dobrý. Rozumí životu a tuší, že věci mohou jít jinou cestou, než jsme plánovali. Dokáže být velkorysý i spravedlivý, přísný i laskavý. Dokáže dát opakovanou příležitost k nápravě. Tak známe Krista z evangelií, tak ho poznáme jako vzkříšeného. Neponižuje nás. Má zvláštní slabost pro ty, kdo se ocitnou v problémech nebo na šikmé ploše. Ti jej přitahují a on přitahuje je. Jim nabízí svou účinnou pomoc a oni v něm rozpoznávají toho, kdo pomůže. Bere je vážně, bez předsudků, bez odsuzování, jako vzácné originální Boží stvoření. Svátek Nanebevstoupení Páně nám jednou ročně řádně připomene: Pánem vesmíru je ukřižovaný a vzkříšený Kristus. Radujeme se z toho! Vládne ten, kdo zná život a rozumí mu. I nám. Daniel Ženatý, Pardubice (kresba Petra Fischerová)

5

Modlitba

Pane Bože prosím o Tvého Ducha abych byla strom co nese plody: lásku, radost, pokoj trpělivost, laskavost, dobrotu věrnost, tichost, sebeovládání prosím ať jsou moje akce reakcí na akci Tvého Ducha amen modlitba Lenky Ridzoňové výtvarné řešení Lydie Férové

Cyklus: Moderní doba Téma – Akce a reakce

POHLED MYSLITELE

Dějiny se opakují Akce a reakce

K

už mladší generaci nevzrušuje. Konec konců, už jezdí ve vlacích, tažených parním strojem, už se procházejí po širokých ulicích podle pravítka. Ukazuje se, že rozum je dobrý prostředek – ale dost nudný cíl. Novou generaci tak uhranou dvě síly, před kterými i rozum musí zůstat stát: Láska a smrt. Nejlépe obojí najednou: Když se pustíte do romantické poezie – ano, o romantismu mluAnarchisté a monarchisté Devatenácté století lze chápat jako reakci na víme – rychle pochopíte, že nejlepší nevěsta je Francouzskou revoluci. V roce 1814 si na Vídeň- mrtvá nevěsta. Že nejlepší je ta láska, kterou ani ském kongresu pod vedením Klemense Metter- nelze naplnit. Pochopíte, že člověk touží po něnicha mocnosti rozdělili Evropu tak, aby byli čem, co v tomto světě není dosažitelné. A ovšem všichni přibližně stejně silní. Aby se navzájem také, že člověkem povětšinou hýbou docela jiné vyvažovali a k žádné změně už pokud možno síly než rozum. Na konci toho klidného, ale zajímavého stonikdy nedošlo. Zejména ne k žádné revoluci. Ta francouzská měla samozřejmě mnoho mo- letí dojde tak trochu ke smíření všech těchto tivů; jeden z nepřeslechnutelných však slyšíme sil: anarchistického nadšenectví tlupy, pýchy i u pozdějších anarchistů: Ať nejsou žádní páni monarchů, nadšení z techniky i rytířského roa poddaní, žádná hierarchie. Ať se lidé sdružují mantismu lásky (k vlasti) a smrti; devatenácté spontánně. Tak ovšem funguje běžná dětská par- století trochu se zpožděním ukončí Velká válka. ta. A nakonec nikdy nezůstane bez „přirozeného“ A každému z těch duchovních proudů jde připsat vůdce, který do party přijímá a z party vylučuje. vinu a také mu už někým připsána byla. Který určuje terče posměchu i vyznamenává přízní. K takové „neformální“ autoritě vedou Naše doba „neformální“ cesty různých náznaků výhrůžek V našem čase se vlastně mnoho anarchistických a náznaků příslibů, různé předem připravené snů splnilo; vážnost má autorita neformální. situace. Takovou autoritu staví do čela věty Prezidenta či premiéra si dnes nikdo nebude typu: „My všichni kromě tebe si tady myslíme…“ vážit jen z titulu funkce – i kdyby ho sám zvolil. A tak i Francouzská revoluce končí jakobínskou Kdežto na populární „moudré“ herce, písničkáře diktaturou a pak brutálním tažením „císaře“ Na- a společenské komentátory mnozí přísahají. Trvá poleona. nechuť k organizovanému náboženství. I rodina To už je snad lepší, když jsou karty rozdány často funguje dosti neformálně, nesvazuje. Narovnou: Jsem vaším císařem, protože jsem cí- konec i velké korporace, údajně vládnoucí světu, sařského rodu. Protože Bůh mě jím ustanovil. jsou většinou „akciovky“, vlastněné „komunitou“ A tak se roku 1814–1815 ve Vídni zakládá na sto akcionářů – a pokud si třeba spoříme na důchod, let „pakárny“, kdy se toho v Evropě politicky moc kus z nich zřejmě sami vlastníme. Žádné vnější nemění. Ale také se moc neválčí, nevěší, nevysíd- autority, volná láska a  společné vlastnictví – luje. Občas se lidu dělají i nějaké ústupky. mnoho z anarchistického snu už je tu. O tom, kolik fascinující techniky nám přineslo posledních dvacet let a co všechno s ní jde prováRozum zůstává stát Zhruba ve stejném čase přichází reakce du- dět, netřeba se šířit. Spíše si všimněme, že dnešní chovní – aniž by ovšem většinou stála s mocnáři duchovnost je také spíše racionální, technická. a knížaty na jedné straně barikády. Kult rozumu Už převažující poselství církví by šlo označit ¥ dyž se s odstupem podíváme na onen čas před Velkou válkou, hranice pokroku a zpátečnictví, akce a reakce, se jeví jasná – jako se z dálky jeví jasné všechno. Pokrok, to je anarchista s bombou, reakce, to je starý monarcha a jeho knížata.

7

za „rozumné náboženství spořádaného občana“; u církví „konzervativnějších“ (má to slovo ovšem ještě svůj původní smysl?) je projevem duchovnosti nekouřit, nepít a nefetovat, u církví „liberálnějších“ podporovat tu správnou občanskou politiku a recyklovat. Ale i různá alternativní (vlastně už většinová) náboženství mají sklon tvářit se jako čistá věda; jde pouze o toky energií, o využití dosud nevyužitých 90 procent mozku, o léčebné terapie – a neopomene se dodat: rozhodně to není náboženství, chraň bůh! V konzervativnějších církvích je projevem duchovnosti nekouřit, nepít a nefetovat, u církví liberálnějších podporovat tu správnou občanskou politiku a recyklovat.

Odpor materiálu Jak jsem již zmínil v úvodu, rozum je mocný nástroj – ale dost nudný cíl. Totéž lze ovšem říci i o občanské svobodě. Tak. Už ji máte. A teď co? Přes internet pořídíte elektrickou kytaru za pár šupů – ale není o to více kapel. Stejně tak slušnou videokameru – ale nevznikají nějaká kvanta amatérských filmů. K tvorbě a tvořivému životu vůbec, jak soudím, potřebuje člověk odpor materiálu, nějaký protitlak. Zajímavěji se vyjádří, pokud ho „tlačí“ nějaké mantinely. Napsat slušnou báseň ve volném verši je těžší než báseň rýmovanou. Podstatnou část uznávaných maleb tvoří náboženské obrazy – u kterých se malíř musel nějak vejít do toho, že Maria má být cudná a že apoštolů má být dvanáct. Často si vzpomenu na větu I. B. Singerova Kajícníka, když je tázán na břemeno příkazů ortodoxního židovství: Víte, kolik zažiji dobrodružství, když mám třeba v neznámém městě sehnat košer jídlo, abych se navečeřel? Vyrovnávat se s pravidly nutí člověka k tvořivosti. V úplné volnosti tak trochu sedí před prázdným bílým papírem. Co dnes dělá takový anarchista, punker – prostě záškodník, když překročí třicítku? Pečuje o třešňovou alej – kterou dal kdysi vysázet šelma sedlák, předseda agrárníků. Snaží se oživit zpustlý zámek po baronovi von Trautemberg v Sudetech. Případně vyrábí podomácku pivo, včelaří, chová ovce, objevuje staré postupy

8

ze „zaostalých“ časů. Znám živé příklady všech takových činností. Dnešní anarchista (čti v nadsázce) je ten nejhorší reakcionář. Samozřejmě že nežije jako na venkově 19. století či v době kamenné – návratem do minulosti zpola nevědomky vytvořil něco nového. Je svobodný, a tak si může dělat věci složitější. Musí dodržet jisté postupy, jistá pravidla, musí překonat „odpor materiálu“. A tím žije progresivněji než jeho současníci, kteří se ho časem pokusí aspoň v něčem napodobit. (Kdo v uplynulých dvou letech nepekl domácí chleba, ať zvedne ruku.)

Jistota přesvědčení Nedávno jsem na předkřestní přípravě odpovídal na nepříjemnou otázku: Jak se srovnat s tím, že je křesťanských vyznání tolik – pravda přece musí být jedna. Kupodivu mě napadla odpověď. Pavel říká: „Každý nechť má jistotu svého přesvědčení… Kdo jí, dělá to Pánu ke cti, neboť děkuje Bohu; a kdo nejí, dělá to také Pánu ke cti, neboť i on děkuje Bohu. Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá.“ Přitom Pavel má jasno, že jíst se může všechno, že to je ta pravá víra a jediná pravda. Už v jeho čase však jsou vedle sebe protichůdné postoje. Opravdovost víry se pak ukazuje v tom, že se člověk přísně drží cesty, kterou si vybral. Minulé, 20. století bylo časem boje o  volnost. Jeho teologie je plná absolutních výpovědí – „Kristus jako ten jediný vyvolený a jediný zavržený“ atd. Hranice se posouvaly tak, aby uvnitř zůstalo co nejvíce prázdného prostoru, do kterého by se člověk vešel. Podobně v kultuře padla pravidla žánrů, aby bylo co nejvíc místa pro svobodné vyjádření. Jenže teď před námi, v budoucnosti, leží v podstatě bílá pláň. Starší generace čeká, že na ní někdo něco postaví. Nejsou už ale žádná pravidla, podle čeho stavět. A  tak bych řekl, že se naše doba obrátí k dávné minulosti. A začne stavět podle jejích vzorů. Tak to bylo v době karolinské, tak to bylo v renesanci i v 19. století (projděte se jen podle tak četných novogotických, novorenesančních, novobarokních domů z 19. století našich měst). Každý z těch návratů přitom, nevědomky, vytvořil něco nového, originálního. Budoucnost naší doby leží v minulosti. Tomáš Pavelka

ROZHOVOR s Ondřejem Kobzou

Jsem idealista, který se drží při zemi Chci vzbudit v lidech lidskost Ondřej Kobza (1979) bývá často označován za kulturního aktivistu, který oživuje veřejný prostor. Zní to trochu jako klišé, která on sám nemá moc rád. Jak ale jinak shrnout pod jednoho společného jmenovatele všechny jeho počiny? Tento bývalý student Evangelické teologické fakulty UK provozuje v Praze kavárny, fungující zároveň jako prostory pro nejrůznější kulturní akce a setkání. Spolu s dalšími nadšenci vybudoval Bajkazyl – místo na pražské náplavce, kde je možné posedět, popít a mezitím si dát opravit kolo. Po městě rozmístil klavíry, na které si může každý dle libosti zahrát. Zkusme to říci bez frází: je to člověk, který se stará o to, abychom se zdrželi venku na ulici, setkávali se, mluvili spolu a cítili se dobře. Třeba jako v Café Neustadt, kde jsme usedli (jak jinak než venku a za doprovodu jazzové kapely) ke stolku, který pan majitel sám přinesl. Jste katolík a přitom jste studoval evangelickou teologii. Proč jste se pro toto studium rozhodl? Od svých zhruba sedmnácti do jednadvaceti let jsem byl takový klasický idealista. Už jím tedy nejste? Tehdy jsem si myslel, že dosáhnu toho, co si usmyslím. To si vlastně myslím doposud, ale tehdy to bylo tak, že když jsem se rozhodl, že budu hrát basketbal, byl jsem přesvědčen, že se jednou dostanu do americké ligy. Když jsem začal studovat politologii, říkal jsem si, že za nějakých dvacet let budu pracovat třeba někde v OSN. Byl jsem tedy lehce trapný idealista. Idealistou jsem zůstal, ale jsem víc při zemi, víc spjat s realitou i s tím, čeho jsem opravdu schopen dosáhnout. Teologii jsem šel studovat proto, že jsem chtěl poznat moudrost. Proč jste nezvolil filozofii? Teologie vychází z toho, že si tu pár miliard

lidí – křesťanů – předává jakousi moudrost z otce na syna. Nechtěl jsem si říci: já budu filozofem, já si na tu moudrost přijdu sám nějakým rozumovým zkoumáním. Připadalo mi jako neúcta nechat stranou tuto tradici moudrosti, tu zkušenost, která vznikla někde v Kenaanu a přešla pak na křesťanství. Chtěl jsem do ní proniknout. Teologické studium jste nakonec nedokončil. Dá se říct, že si je teď dokončuju jinak, tvořím si svůj individuální studijní plán. Mě fascinují slova, a proto jsem teď poprosil kamaráda básníka Petra Borkovce, aby mi dával soukromé hodiny poezie. Libí se mi, že když tvořím verše, použiji někdy slovo, které jsem nikdy předtím nevyslovil, a z toho mám radost. Mám radost, že jsem tomuto slovu udělal radost. Mám také rád opuštěné kostely, do jednoho v Orlických horách jsem kdysi chodíval. Možná tomu kostelu udělá radost, že tam přijde poutník a pomodlí se. A takových věcí, co si zaslouží úctu, je mnoho. Ale abych se vrátil k studiu: teologii jsem nedostudoval, ale i ty nedokončené tvary, jak se říká v gestalt psychologii, jsou pro mě stále ve hře. Když vám amputují nohu, pracujete nějak i s její nepřítomností. Nerozumím lidem, kteří se v šestnácti letech rozhodnou studovat medicínu a pak v tomto oboru padesát let pracují. Já více spoléhám na to, že budu pokaždé nějak nově osloven. Vnímám, kudy mě Bůh, osud či život vede. Velkou roli pro mě hraje nevědomí. Takže to nedokončené studium je ve mně a v životě je nevědomky realizuju. A stále čekám na ještě větší oslovení. Co je hlavním motivem těch vašich nejrůznějších aktivit? Teď jsem kavárník a  zabývám se veřejným prostorem, ale za tím vším jsou vždy lidé. Prvním důvodem, proč dělám to, co dělám, je pozvedávat úroveň kavárenství v Čechách, ¥

9

hlavně toho, jak se barman staví k zákazníkovi. Je mi blízká barová škola, která vychází z japonské kultury a čajových obřadů. Nejlepší barmani se dnes učí v Japonsku. V rámci půlminuty, kterou má barman na zákazníka, ho skutečně vnímá a chce se mu dát. Mezi řádky mu říká: jsem tady pro tebe. Tak by to mělo být vlastně všude, v obchodech, na úřadech. Jde mi právě o tu půlminutu: člověk, který do kavárny přijde, se musí cítit jako přijatý, musí si odpočinout a nechat se nabít, aby mohl jít dál. Kromě toho se také snažím vytvářet silné události – aby se lidé setkali a dali dohromady. Věřím, že se mi daří vytvářet jakési jiskření ve vzduchu, ze kterého vznikají vztahy, nápady a projekty. Kdysi jsem chtěl rozmisťovat v krajině Boží muka, což byla vlastně obdoba toho, co se teď snažím dělat ve veřejném prostoru. Kdosi mi vyprávěl o knize Muž, který sázel stromy, a když mi bylo čtyřiadvacet, uvědomil jsem si, že strom je v symbolice často spojován s křížem. Napadlo mě, že budu takový potulný muž, který bude „sázet“ Boží muka. Nosil jsem ten nápad nějaký čas v hlavě, ale neoslovil mě natolik, abych se do toho pustil. Ale město je přece také krajina, a tak i ta piana jsou skoro jako socha, u které lidé spočinou. Není mnoho věcí ve veřejném prostoru, u nichž by lidé takto spočinuli. U klavírů se neustále někdo zastavuje, hrají na ně také Romové nebo bezdomovci, lidé jim zatleskají a mají dobrou náladu. Tím se odstraňují předsudky. Troufám si tvrdit, že vytvářím v prostoru něco, co v lidech vzbuzuje lidskost, která se pak přenáší dál. Jsou tedy vaše klavíry jakousi světskou podobou tradičních svatých míst? Jsem v tom trochu lstivý. Lidé jsou dnes alergičtí na křesťanské symboly, ale můžu jim cosi zvěstovat právě tímto způsobem. Jen bych slovo „Bůh“ nahradil slovem „lidskost“. Bylo úžasné, jak v Písku hrálo na piano asi deset romských dětí, které by se jinak možná jen potulovaly po parku. Jsem sice křesťan, ale zároveň jsem alergický na přehnané užívání křesťanských pojmů. Nemám rád, když má někdo plná ústa Ježíše, ale nestojí za ním činy. Jistě to není tak, že by mě Pán povolal

10

k tomu, abych vytáhl piana, ale spíš uvažuju, co já jako kavárník a podnikatel můžu udělat nebo zorganizovat, aby to mělo smysl. V tom je ta křesťanská optika. Velmi pravděpodobně za nějakých deset let budu chtít provozovat hospic. Nebo bych chtěl provozovat masérské studio, protože tělo je nástroj, který hodně zanedbáváme. To jsou věci, které jsou pro člověka. Jistě, pro člověka je také cement, ale prodávat jej by mě nebavilo.

Jako roli hrají podle vás církve ve společnosti? Jak je vnímáte? Po pravdě řečeno, v církvi moc nežiju. Je v ní několik lidí, které mám rád: Aleš Roleček, farář Pavel Michal, který žije na samotě a má koně, nebo František Hylmar, bývalý provinciál jezuitů. Krásným zážitkem jsou pro mě adventní roráty v katedrále, kde se každodenně sejde skupina lidí, kteří pak spolu chodí na snídani. To je pro mě intenzivní zážitek a nijak se do toho nemusím nutit, i když vstávám ráno o půl páté. Také si třeba neumím představit, že by

moje budoucí manželka nebyla věřící nebo alespoň nebyla víře velmi otevřena. Mám hodně blízko k jezuitům a dokonce jsem několikrát koketoval s tím, že do jejich řádu vstoupím, ale nakonec jsem se vždycky zalekl celibátu a hierarchie, i když myslím, že obojí je skvělé. To taky patří k tomu nedokončenému tvaru, u něhož stále uvažuju, jak ho naplnit. Fascinují mě příběhy svatého Ignáce, svatého Františka a Dona Quijota. V jistém okamžiku svých životů byli osloveni a udělali něco mimořádného. Nechávám jejich osudy na sebe působit. Jste pokládán za alternativního, ale zároveň se vracíte ke konzervativním hodnotám. Tyto nálepky se ovšem do značné míry vyprázdnily. Jak byste se sám zařadil? Když se mě někdo zeptá, jestli jsem levičák nebo pravičák, řeknu, že jsem katolík. Jsem levicový v tom smyslu, že jsem sice podnikatel, ale vadí mi dnešní oligarchizace, a proto se snažím dávat hlas neprivilegovaným. Ale kdybychom si teď procházeli různé politické směry, mohl bych u  každého z  nich uvést, v čem je dobrý: konzervativismus dává důraz na tradici, liberalismus zase na svobodu a tak by se dalo pokračovat. Zároveň ale nechci tvrdit, že si vybírám od všeho něco. Jsem v tom trochu bezradný. Nejblíž je mi asi přece jen levicový postoj typu Václava Bělohradského, který kriticky vnímá společnost a směr, kam se ubírá. Kritika z pravicových pozic se dnes zúžila jen na antikomunismus, který mě nebaví. Domnívám se, že jsou dnes mnohem důležitější problémy – například už zmíněná oligarchizace, automobilismus nebo reklama. Do aktivní politiky zatím vstupovat nechcete, nicméně říkáte, že vaše aktivity budují jakousi „paralelní polis“. Jsem přesvědčen, že jsem politik. Politik tvoří svoje prostředí, rozhoduje, jestli někde budou lavičky nebo jestli se postaví silnice. Tak trochu drze a po svém vstupuju do veřejného prostoru, takže v tomto smyslu se účastním politického procesu, byť v  menší míře než politik sám. Kdysi to bylo tak, že co jsem si vymyslel, to jsem sám také udělal. Když dnes

vymyslím projekt, mohu si pro něj najmout lidi a být jen jeho mozkem. Možná to pokládáte za samozřejmost, ale já jsem si na to musel postupně zvykat. Díky tomu, že mé projekty dnes můžou běžet samostatně beze mě, toho zvládám daleko víc. Čím to je, že se u nás lidé nechtějí moc zdržovat na ulicích? Je tu malá nabídka, anebo jsme spíš stále ještě navyklí uzavírat se do svých domovů, chat a chalup? Svou úlohu může hrát menší míra naší spontaneity, ale k tomu, aby lidé zústali venku, jednoduše potřebují mít nějakou záminku, například hrající hudbu. Pomohlo by jistě větší rozšíření zahrádek a kaváren. Lidé sice chodí ven, třeba na procházku s pejskem nebo se zastaví před obchodním domem, když tam hraje živá hudba, ale mně jde hlavně o to, aby se více potkávali. Takových příležitostí je už méně. Sám se snažím jít příkladem a chci ve svých projektech pokračovat – mám v plánu rozmístit šachové stolky, jukebox na poezii nebo veřejné grily. Nemyslím si, že bych sám všechno zachránil, spíše chci povzbudit ostatní. Co byste tedy poradil lidem, kteří nemají tolik energie a nápadů jako vy, přitom pro zlepšení veřejného prostoru by chtěli něco udělat? Když se řekne veřejný prostor, musíme si ujasnit, co je ona veřejnost. Pro mě to určitě nejsou naštvaní lidé, které nic nezajímá a kteří na všechno kašlou. Naopak jsou to lidé vnímaví, kteří třeba uklízejí po svém psovi, ale hlavně o svém okolí přemýšlejí – o tom, co by tam mělo a nemělo být. Podobně byli vnímaví stavitelé románských kostelíků, kteří si dokázali vybrat místo, kam prostě patřily. Toto by se asi mělo vyučovat i na školách, jakási „vnímavština“, schopnost pozorně se dívat. Důležité ale je, aby si lidé, kteří chtějí něco změnit, vybírali témata, která jsou realizovatelná a na která stačí. Matěj Hollan, který úspěšně bojuje proti hazardu, vždycky říká, že nechodí do prohraných bojů. Tedy být idealisty, ale držet se při zemi… Ano. Ptal se Ondřej Kolář, foto Anna Šolcová

11

OTÁZKA NA TĚLO

Po čem se vám stýská ze „starých dobrých časů“? Jana Nechutová, filoložka a vysokoškolská pedagožka Jsem z lidí, kteří si po starých časech nestýskají, dokonce o sobě říkávám, že trpím mírnou neofilií (mám ráda nové situace, možná, což je ovšem nepatřičné, i nové věci). Pokud se mi po něčem stýská, tak snad jen po tom, že jsem za „starých dobrých časů“ byla mladá. A také že znalost jazyka mého milovaného oboru (latina) kdysi, ještě dřív, patřívala k lepšímu vzdělání. Že už nepatří, je škoda, ne?

Zdenka Pagáčová, kurátorka českého sboru v Bjeliševci, Chorvatsko Nejvíc mi chybí společenský život. Nebyla televize, počítač, tak jsme se mohli víc družiti a věnovat svým příbuzným a bližním. Iva Benešová, někdejší tisková mluvčí Ze „starých dobrých časů“? Snad po levném vstupném do galerií a na kulturu vůbec. Ve společnosti pak mně chybí radost z maličkostí, z úžasu nad hvězdami. Lia Ryšavá, učitelka Po „starých dobrých časech“ se mi nestýská. Ano, rodinným a sborovým životem jsme žili naplno, vážila jsem si a vážím si hodnot, které jej určovaly. Ale obklopovala nás doba nejistoty, dvojakosti a lživé ideologie. Tak po těchto časech se mi opravdu nestýská a děkuji Pánu Bohu, že jsou za námi. Jan Chroust, farmář a kurátor Ani bych neřekl, že bych z minulé společnosti něco postrádal. A na té současné mi hodně vadí, že pojem rodina jako základ společnosti

12

ztrácí na významu a lumpům a darebákům procházejí jejich činy docela v klidu. Ivan Binar, spisovatel Uplynulé mládí se vrátit nemůže, nestýská se mi po ničem. Jindřich Halama, děkan ETF UK Stýskává se mi po lidech, kteří už tu nejsou. Marta Kellerová, výtvarnice Snad akorát po mládí, ve kterém jsme měli přistřižená křídla a ve stáří už nám moc nedorostla, a teď si říkáme, co všechno bychom bývali mohli, kdyby. Pavel Hlaváč, farář Že by ty staré časy byly dobrými časy, se mi moc nezdá. Raději bych ty dobré časy, ač se to též nezdá, viděl před sebou. Stýská se mi po solidaritě a obětavosti – kterých možná bylo více než dnes. Jan Keřkovský, farář a senior Asi se mi tak moc nestýská. Leda snad po tom, že jsem byl výrazně mladší než dnes a dělal jsem si krásné iluze, co všechno v životě stihnu a zvládnu. Těšil jsem se, až komunistický režim s tou svou nablblou ideologií vezme za své a když to přišlo, prožíval jsem popřevratovou euforii v centru dění malého městečka a jednoho okresu. A vlastně: stýská se mi po pár skvělých lidech, kteří tehdy ještě žili a já se s nimi mohl setkat. DaZ

NÁSTĚNKA

synodní rada

Na zasedáních dne 18. 3. a 1. 4. projednala synodní rada 72 titulů. Z nich vybíráme:

Vyznání a život církve Synodní rada souhlasí s předběžným programem slavností k výročí mistra Jana Husa 2015 včetně bohoslužeb 6. 7. na Staroměstském náměstí v Praze. Sbory a pracovníci Synodní rada udělila Davidu Sedláčkovi dispens od setrvání na místě faráře farního sboru v Krouně do konce jeho doby povolání na sboru. Synodní rada si váží ochoty Josefa Kejře i nadále podle potřeby sloužit v církvi a souhlasí se zachováním způsobi‑ losti k ordinované službě faráře ČCE, ačkoli musel ze zdravotních důvodů ukončit svou kazatelskou činnost ve sboru v Kovánci. Nabídky rekreace od partnerských církví (saské a maďarské) pro rok 2014 byly využity církevními pracovníky, synodní rada vysílá na rekreaci zájem‑ ce podle navrženého seznamu. Fakulta a bohoslovci, vikariát Kandidáti služby v církvi Michael Pfann a Juliana Rampich­‑Hamariová předložili SR zprávy o činnos‑ ti na sborech v roce 2013, jež vzala SR na vědomí. Správa církve SR vzala na vědomí zprávy ze zasedání seniorát‑ ních výborů Chrudimského, Moravskoslezského (2x), Královéhradeckého (2x), Jihočeského, Ústec‑ kého, Brněnského (2x) a Poděbradského seniorátu. Na vědomí vzala SR zprávy o vizitacích příslušných seniorátních výborů ve sborech v Praze­‑Braníku, Nikolčicích a Břeclavi.

Synodní rada jmenovala novými členy Poradního odboru evangelizačního a misijního (POEM) Luďka Korpu, Marka Zikmunda, Alexandru Hause‑ rovou, Kwang­‑ Hyun Ryu, Sylvii Rosenovou, Pavola Bargára a Janu Horákovou. SR uložila Poradnímu odboru pro společenské a mezinárodní záležitosti (POSM) zabývat se problematikou sociálně vyloučených a zpracovat toto téma do dokumentu s podněty, které by inspirovaly sbory k činnosti v této oblasti. Hospodaření Synodní rada vzala na vědomí rezignaci Martina Féra na členství v platové komisi s odůvodněním, že byl do komise vyslán jako zástupce Spolku evangelických kazatelů, kde mu nyní skončilo funkční období. SR souhlasí s poskytnutím půjčky na profinan‑ cování projektu „Obnova evangelického kostela“ v Moravči ve výši 424 592 Kč na základě předlo‑ žené dohody o poskytnutí dotace z Programu rozvoje venkova ČR, podepsané se Státním země‑ dělským intervenčním fondem. Ekumena Delegáti valného shromáždění Světové rady církví v Busanu M. Balahura a A. Hauserová podali zprávu z pobytu v Koreji. Seznámili se mj. s prací obrovského sboru v Gwacheonu, kde pracuje na plný úvazek 21 farářů. Ekumenické oddělení podalo zprávu o návštěvě delegace Polské refor‑ mované církve, se kterou byla projednána témata oslav k výročí mistra Jana Husa 2015, setkání křesťanů ve Vratislavi v tomto roce a výhled spolupráce po odchodu Petra Brodského z místa kazatele pro české sbory v zahraničí. O půlročním postgraduálním studiu ve Frankfurtu (Německo) podal zprávu doktorand ETF UK Jonáš Plíšek. SR vzala zprávy na vědomí.

13

Synodní rada deleguje Pavlu Queisnerovou na květnový ekumenický studijní kurz v německém Josefstalu. Za poslance Leuenberského synodu navrhuje SR Jana Roskovce, Filipa Susu (za kazatele), Jindřicha Halamu, Janu Hofmanovou (jako náhradníky), Pavla Stolaře, Jana Matějku (za laiky) a Evu Zadražilovou, Liu Valkovou (jako náhradnice). Na ekumenické pracovní setkání církví nizozemské, maďarské a Českobratrské evangelické vysílá SR v květnu do Nizozemí J. Rumla, L. Valkovou, G. Frey­‑ Reininghause, D. Ženatou, E. Benešovou, R. Žárského a P. Bar‑ gára. SR pověřuje G. Frey­‑ Reininghause, aby zastupoval ČCE na říjnové setkání Luterského světového svazu v Římě, a pověřuje Jana Mamu‑ lu, aby referoval o supervizi v ČCE a vedl na setkání workshop k tomuto tématu. Na setkání protestantských muzeí v Evropě, které se koná v květnu v Nyonu (Francie), deleguje SR Richarda Vlasáka z muzea v Táboře.

církevní hudba Letní varhanní kurzy v Olešnici a Jimramově Kurzy jsou určeny varhaníkům a doprovázejícím bohoslužebný zpěv ze sborů ČCE. Srdečně zveme jak začínající, tak pokročilé mladší i starší ama‑ térské varhaníky (klavíristy), kteří se této službě věnují a potřebují získat nové podněty a zkuše‑ nosti pro praxi. Kurzy budou probíhat v Olešnici na Moravě a v Jimramově, kde jsou k dispozici varhany výborné kvality. Ubytování je rezervová‑ no v penzionu Kadeřávek ve Věcově u Jimramova. Cena kurzu je 1000 Kč, zahrnuje nocleh, snídaně a večeře v penzionu.

SR souhlasí s pokračováním vydávání společné‑ ho čtení Na každý den v rámci Leuenberského společenství. Souhlasí s konáním Dne pro Kubu 2015 v Plzni. Hymnologie Synodní rada souhlasí s časovým harmonogra‑ mem prací na novém evangelickém zpěvníku do roku 2018, s přehledem předložených textových částí a ustavuje pro přípravu textových částí nového zpěvníku pracovní skupinu ve složení Daniel Heller, Ondřej Macek a Radmila Včelná. Různé SR vzala na vědomí zprávu o jednání Pavla Hlavá‑ če s ředitelem nakladatelství Academia J.  Pade‑ větem, který projevil zájem o knižní vydání pamětí F. Laichtera. Na vědomí vzala SR průběh přípravných prací na sérii knih o seniorátech. Synodní rada souhlasí s plným příspěvkem vdovcům a vdovám po farářích na rekreaci v Chotěboři v letošním roce, který činí 145 Kč na osobu a den. Financování je zajištěno z fondu pro vdovy.  DaZ

Termíny: 1. kurz: 7.–9. července 2014 2. kurz: 9.–11. července 2014 Přihlášky: do 15. června 2014 (jméno, věk, sbor, adresa, telefon) na moravetz@e­‑cirkev.cz Každý účastník obdrží podrobné informace, materiály a pokyny k samostatné přípravě. Ladislav Moravetz, celocírkevní kantor Ester Moravetzová, lektorka hry na varhany

14

jubilanti

Zveřejňování kulatých narozenin Milí čtenáři, po dlouhých debatách a vznesení dotazu k Ústavu pro ochranu osobních údajů jsme dospěli k závěru, že nemáme­­­­­‑li porušovat zákon o ochraně osobních údajů (č. 101/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), jsme nuceni se zveřejňováním jmen a věku býva‑ lých a současných pracovníků v církvi, kteří dosáhli kulatého životního jubilea, dočasně přestat. S rub‑ rikou „Jubilanti“ se tedy nebudete v Českém bratru nadále setkávat. Oznámení o úmrtí církevních pracovníků a vdov po farářích, pokud se o nich dozvíme, publikovat budeme. Došlé smuteční ozná‑ mení budeme považovat za vyjádření souhlasu pozůstalých se zveřejněním. redakce

Svět akademiků

Petr Pokorný vedl po dlouhá léta katedru Nového zákona Evangelické teologické fakulty UK a byl ředitelem Centra biblických studií Karlovy univerzity a Akademie věd ČR. Svoje učitelské působení na fakultě utlumil, i když ne docela. Loňské osmdesátiny oslavil svěží a stále činorodý.  DaZ

Evangelická teologická fakulta

Jiří Mrázek kandidátem na funkci děkana ETF UK Kandidátem na funkci děkana Evangelické teo‑ logické fakulty Univerzity Karlovy se stal v úterý 1. dubna docent Jiří Mrázek, Th.D. Na jeho jménu se shodla většina Akademického senátu fakulty. Docent Mrázek je proděkanem pro vědu a post‑ graduální studium a vedoucím katedry Nového zákona ETF UK.

Předsednictví profesora Petra Pokorného v Učené společnosti ČR končí Přední český biblista prof. ThDr. Petr Pokor‑ ný, DrSc. odchází po uplynutí dvouletého man‑ dátu z předsednického postu Učené společnosti České republiky. V květnu 2003 byl jako první teolog v historii zvolen členem této společnosti, která zastupuje Akademii věd ČR ve vztahu

k zahraničním sborům akademiků. Na období 2012–2014 byl zvolen jejím předsedou. Z Evan‑ gelické teologické fakulty UK je členem Učené společnosti od jejího založení v roce 1993 rovněž filozof prof. PhDr. Ladislav Hejdánek.

„Kandidáta docenta Mrázka jsme zvolili osmi hlasy z osmi přítomných,“ informoval předseda Akademického senátu ETF UK Jan Kranát, Ph.D. Fakultní senát má deset členů, dva z nich se nemohli volby zúčastnit, protože jsou v zahra‑ ničí. Návrh na jmenování docenta Mrázka děka‑ nem Evangelické teologické fakulty UK v nejbliž‑ ší době předloží Akademický senát fakulty rek‑ torovi UK profesoru Tomáši Zimovi. Jiří Mrázek by měl ve funkci nahradit současného děkana docenta Jindřicha Halamu, Dr. Úřadu by se měl ujmout 1. června letošního roku. iForum/DaZ

15

z domova

Nový člen Rady Ústavu pro studium totalitních režimů Na zasedání Rady Ústavu pro studium totalit‑ ních režimů (ÚSTR) 20. března se představil nový člen Rady Mgr. Zdeněk Bárta, kterého den před‑ tím zvolili senátoři a který se hned zapojil do činnosti. Na programu bylo schválení volebního řádu pro volbu nového ředitele ÚSTR a harmono‑ gram volby.

těž na téma „Staň se pozorovatelem!“ Výtvarná soutěž je určena dětem, soutěže fotografické se může zúčastnit kdokoliv bez ohledu na věk. Bližší informace jsou k dispozici na webových stránkách Ekumenické rady církví http://www.ekumenickarada.cz/ popř. na internetové adrese http://jiri_necas.jetmouse.cz/akce/ VyhlaseniSouteze_2014.pdf JNe

YMCA

Ymce je už 170 let!

Zdeněk Bárta (1949) je farářem evangelického sboru v Litoměřicích a zástupcem ředitelky místní Diakonie. V minulosti ztratil za podpis Charty 77 souhlas k vykonávání duchovenské práce, po revoluci zakládal v Litoměřicích Občanské fórum, byl poslancem České národní rady a v letech 2004–2010 senátorem. V Českém bratru 3/2014 jsme s ním přinesli obsáhlý rozho‑ vor o jeho životní cestě, demokracii a naději.DaZ

Dny vděčnosti

Pozvání k soutěži Při příležitosti podzimních Dnů vděčnosti za stvoření vyhlašuje Ekologická sekce České křes‑ ťanské akademie výtvarnou a fotografickou sou‑

16

YMCA je název největší světové mládežnické organizace, která letos oslaví 170. výročí svého působení. Pražské oslavy se uskuteční 5. 6. na Jungmannově náměstí a večer v Music baru Futurum na Smíchově. Akce s názvem „YMCA – 170 důvodů k oslavě“ nadchne mladé lidi i rodiny s dětmi. V čase od dvou do pěti hodin odpoledne si na Jungman‑ nově náměstí budete moci zdarma vylézt na lezeckou stěnu, hodit si na basketbalový koš, posedět v „teepee“ a mnoho dalšího. Mimo jiné se také dozvíte o akci „World Challenge 2014“ a jak se zapojit jako dobrovolník či účastník do aktivit YMCA. Na tento odpolední happening bude navazovat večerní „Koncert pro YMCA“, který začne v 19.30 v Music baru Futurum. Těšit se můžete na dvojici výstředních hudebníků s názvem Vasilův Rubáš a také na známou brněnskou turbo­‑šansonovou formaci Poletíme? Výtěžek ze vstupného půjde přímo na financová‑ ní pobytů s ohroženými dětmi.

Přijeďte 5. června 2014 slavit do Prahy: 14.00–17.00 „YMCA – 170 důvodů k oslavě“, Jungmannovo náměstí, vstup zdarma 19.30–23.30 Koncert pro YMCA, Music Bar Futu‑ rum, vstup 150/100 Kč (ZTP, studenti, důchodci). Eliáš Molnár [email protected], 737 496 084, www.ymca.cz

Setkání mladých Taizé

kvalifikaci pedagoga volného času a asistenta pedagoga.

Pouť důvěry na zemi – 35. ročník bude v Praze Pořadatelé Evropského setkání mladých Taizé, které se bude konat od 29. 12. 2014 do 2. 1. 2015, prosí věřící z Prahy a okolí, aby zvážili možnost ubytování účastníků tohoto setkání. Očekává se několik desítek tisíc mladých křesťanů z Evropy i jiných částí světa. Účastníci přijíždějí každý rok do vybraného evropského města, aby tam strá‑

KOMU JE STUDIUM URČENO? Pedagogické lyceum je studijní obor, který stojí svým charakterem na pomezí všeobecného gymnaziálního a odborného pedagogického vzdělávání, je určen žákům se zájmem o huma‑ nitní obory. Sociální činnost se zaměřením na vychovatelství

vili čtyři dny setkáním s dalšími mladými napříč všemi církvemi, a očekávají v rodinách pouze skromné ubytování a jednoduchou snídani. Dal‑ ší program setkání je potom zajištěn na jiných místech, v prostorách sborů a modliteben. V září bude spuštěn registrační systém pro hostitele přes webové stránky www.taizepraha. cz, ale zvažte prosím již nyní, zda byste mohli ubytování poskytnout. Přihlašovací formuláře budou od září také v kostelích a sborech v Praze a okolí. 

Daniel Marek, koordinátor setkání Taizé za ČCE

Evangelická akademie

Vyšší odborná škola sociální práce a střední odborná škola Praha otevírá ve školním roce 2014/2015 studijní obory: NA STŘEDNÍ ODBORNÉ ŠKOLE Pedagogické lyceum ABSOLVENT – Pedagogické lyceum připravuje žáky ke studiu na vysokých školách, zejména v oborech pedagogika, psychologie, speciální pedagogika, sociální pedagogika a sociální práce. Absolventi lycea získávají zároveň odbornou

ABSOLVENT – Vzdělání připravuje specializované pracovníky pro sociální činnost obzvláště v oblasti pomoci sociálně a zdravotně handica‑ povaným lidem, pro pedagogickou práci s dětmi v sociálních zařízeních. Po ukončení střední školy mohou absolventi ve stejném prostředí navázat studiem naší vyšší odborné školy, a to v oboru sociální práce, nebo pokračovat ve studiu na vysoké škole. KOMU JE STUDIUM URČENO? Denní středoškolské studium nabízíme mladým lidem s ukončeným základním vzděláním, kteří se zajímají o sociální problematiku a chtějí se realizovat ve společensky užitečné práci. Sociální činnost v prostředí etnických minorit (pětileté dálkové středoškolské studium ukončené maturitou) ABSOLVENT – Vzdělání připravuje specializované pracovníky pro sociální činnost, obzvláště v oblasti soužití romské menšiny se společen‑ skou většinou. Připravuje pro práci terénní pracovníky a romské koordinátory. CO JE NA TOM ZVLÁŠTNÍHO? V tomto typu studia se vzdělává mnoho Romů, poměr mezi společenskou menšinou a většinou je ve třídách jiný než v běžných školách, takže samo studium „naživo“ zprostředkovává oběma skupinám multikulturní zkušenost. Majoritní skupina má možnost bezprostředně zažívat srdečný romský naturel a všichni mohou přiro‑ zeně navazovat kolegiální a přátelské vztahy s romskými i neromskými spolužáky z celé ČR.

17

KOMU JE STUDIUM URČENO? Dálkové studium nabízíme dospělým, kteří se zajímají o sociální problematiku a chtějí si dopl‑ nit středoškolské vzdělání. NA VYŠŠÍ ODBORNÉ ŠKOLE Sociální práce (denní a kombinované studium ukončené abso‑ lutoriem)

a její obhajobou a zkouškou z cizího jazyka. Absolvent získává titul diplomovaný specialista DiS. – sociálně právní činnost. Podrobné informace o přijímacím řízení najde‑ te na http://eabrno.cz. Přihlášky pro 1. kolo přijímacího řízení mohou uchazeči posílat do 31. května 2014. Zveme všechny zájemce o studium. Hana Svobodová, ředitelka

ABSOLVENT – Absolvent vyšší odborné školy je diplomovaným specialistou v oboru sociální práce (DiS.). Uplatní se ve funkci kvalifikovaného sociálního pracovníka v různých typech institucí poskytujících sociální služby. Absolventi Evangelické akademie mají mož‑ nost pokračovat ve studiu na Evangelické teolo‑ gické fakultě UK ve studijním oboru Pastorační a sociální práce a získat titul bakalář (Bc.)

OZNÁMENÍ

Podzimní pobyt pro seniory v Chotěboři Odbor křesťanské služby Chrudimského seni‑ orátu vás zve na tradiční podzimní pobyt pro seniory v Evangelickém středisku v Chotěboři.

KOMU JE STUDIUM URČENO? Ke studiu přijímáme všechny absolventy střed‑ ních škol, kteří mohou a chtějí pomáhat potřeb‑ ným a chtějí pracovat v sociální oblasti. Škola zajišťuje studentům zahraniční stáže v Rakousku, Německu a Velké Británii. KDE SE DOZVÍME VÍC? Na webových stránkách www.eapraha.cz. Nebo neváhejte přijít na školní bohoslužby, zahradní slavnost nebo na dny otevřených dveří nasát naši příjemně rodinnou atmosféru. Jitka Jarošová, ředitelka školy

Evangelická akademie, Vyšší odborná škola sociálně právní v Brně, nabízí pro školní rok 2014/2015 studium v oboru Sociálně právní činnost. Studium je ve srovnání s vysokou školou zamě‑ řeno více na praxi. Studenti se připravují na to, aby byli schopni samostatně řešit různé sociální situace, a při svých mnohahodinových praxích si ověřují na příslušných pracovištích své schop‑ nosti. Studium je ukončeno teoretickou zkouškou z odborných předmětů, absolventskou prací

18

Termín: od soboty 30. srpna do soboty 6. září 2014 Cena pobytu: 2200 Kč Uzávěrka přihlášek: 30. 6. 2014

Připravujeme zajímavý program i autobusový výlet. Informace předá a přihlášky přijímá Hana Capoušková, Pardubice, na adrese: [email protected], tel.: 777 877 080

Hostem bude celocírkevní kazatel Petr Brodský. Příležitost ke společným i individuálním pro‑ cházkám – terén je dostupný i pro ty, kteří mají pohybové potíže. Cena je příznivá – 2 800 Kč na osobu. Další informace: Dana Rotkovská, FS Libčice n. Vlt., tel.: 233 930 823, 776 798 580, [email protected]

Seniorská dovolená Chotěboř Pobyt pořádá Pražský seniorát ČCE, vítáni jsou účastníci z ekumeny i všichni další, kteří chtějí strávit čas ve společenství věřících.

Nabídka bydlení Farní sbor Českobratrské církve evangelické ve Vilémově u Golčova Jeníkova nabízí k pronájmu byt 4 + 1 ve Vilémově ve svém sborovém domě. Pokud by se zájemci chtěli o bytu dozvědět více, mohou se obrátit na faráře sboru Vojena Syrovát‑ ku; tel.: 604 634 918, e­‑mail: [email protected].

Nabídka rekreace na chalupě v Moravči u Pelhřimova Jedna místnost (20 m2 – 3 lůžka) s vlastní kuchyňkou a koupelnou + společenská místnost (40 m2 – 2 lůžka) s kuchyňským koutem a vlastní koupelnou. Uzavřený dvorek, zahrada, blízko do lesa. V obci je živý evangelický sbor, možnost houbaření, koupání, tenisu, cyklovýletů, nákupu i stravování. Více na: www.obecmoravec@cz., [email protected], 728 227 404.

Termín: od soboty 14. června do neděle 22. června Doprava: autobusem z Prahy – přímo do středis‑ ka a zpět, pro mimopražské nabízíme odvoz od vlaku nebo autobusu v Chotěboři. Ubytování: v rekonstruovaných pokojích s vytá‑ pěním (k dispozici invalidní WC a koupelna). Stravování: domácí strava – plná penze včetně diet. Program: ranní a večerní pobožnosti, nedělní bohoslužby, nabídka večerních programů.

19

CÍRKEV ŽIJE

Vojtěch Veselý, Valeč 3. března 2014: Člověk, který šije indiánské stany, nám poradil, jak udělat střechu, a specifický prvek jurty, takzvanou korunu, udě‑ lal truhlář. Vedle je domeček na zpracování zemědělské produkce.

foto: Jaromír Plíšek

ROZHOVOR s Vojtou Veselým

Volnosti napospas O životě uprostřed ovocného sadu a přitažlivosti barokní krajiny Vojtěch Veselý má v jurtě za sebou už pátou zimu. Dostat se k nim z obce Valeč není, pravda, s ohledem na stav cesty zrovna snadné, ač je to pár set metrů. Místo samo ale vypadá rajsky. A bydlení je zaopatřeno, možná překvapivě, celkem dobře. Voda teče ze studny nahoře v lese, do jurty proudí elektřina. Vaří na propan­‑butanu, a ač i perou v pračce, v článku v Respektu je prý zařadili do kolonky „otužilci a bezdomovci“ (!). Vojtěch vystudoval evangelickou teologickou fakultu; je mu 34 let, „na louce“ žije s ženou Lenkou a dvouletou dcerou Hedvikou. Co vás to sem dovedlo? Co jste hledal? Určitý způsob života. Pamatuji si takové sny už z dětství. A Valeč znám zdávna, trávil jsem tu různě dlouhá období už jako malý kluk. Když jsem se tedy rozhodoval sny začít plnit, Valeč byla nejvíc po ruce. A nějaký jasnější impulz, stimul? Vrátil jsem se po roce z Irska, bylo mi 27 let, to byl takový zásadní moment. Ve Valči jsme bydleli nejdřív na návsi v chalupě, kterou kdysi koupil táta; strejda Střížek později přikoupil tady ten hektarový ovocný sad. Když jsme odešli sem, žili jsme nejdřív pár měsíců ve stanu. V baráku jsem se necítil dobře, ale tady mi bylo báječně. Nazval byste vy sám to své žití reakcionismem? Reakcionismus to je. Ve Valči, když to přeženu, je „normální“ bydlet v domě, kterému padá střecha, chodit skoro denně na pivo, hádat se se ženou nebo ji už ani nemít. Kdybych žil „po jejich“, budou se se mnou v  hospodě bavit. Takhle se baví míň. Mladé lidi, kteří sem nicméně přicházejí, láká ta krásná barokní krajina, italské barokní stavby; ale tím konkrétním podnětem, který

je ve vzduchu, je začít to baroko „používat“. A to děláme my. V barokní době se krajina takhle nepoužívala, večer se z ní rychle vraceli do svých domů, strašilo v ní. Kdyby byl měl barokní člověk technické možnosti, co máme dnes my, myslím, že by byl tu přírodu pěkně zpackal. My jsme na tom už jinak. Máme povědomí o tom, co přírodě škodí a co ne. A co s tím? Kultivovat ji, aby se nějak zhodnotila. Harmonicky v  ní bydlet. Něco pěstovat, žít v příbytku, který nebude moc vidět, nechat vyvrtat studnu… A kvůli tomu se s vámi v hospodě moc nebaví? Co by na tom mělo být špatného? Jeden z místních je třeba přesvědčen, že pobyt ve Valči si člověk musí zasloužit. Takže když jsem sem přišel, opravdu mi dával zabrat, bylo to dost peklo. Byli jsme noví, nejezdili jsme každý den někam do práce, jezdily za námi spousty známých… A lidi tady ze vsi se s námi prostě nestýkali; vysvětlit jim, co chceme a co a jak myslíme, jsme tím pádem ani nemohli, vůbec nám to neumožnili. Koho myslíte těmi „lidmi ze vsi“? Přece to není celá Valeč? Dalo by se říct, že to je určitá skupina lidí. Možná by i o to, co tady děláme, zájem měli, jenomže my se to nedozvíme. A někdy se tenhle „zájem“ projevuje tak, že nás pomlouvají. Když si vzpomenu na ty začátky, říkám si, že jsem byl úplně nezaviněně nějakou obětí, a mám opravdu pocit určité ukřivděnosti. Ale přitom dnes je to krásné, líbí se nám tu, chodí za námi lidi v dobrém smyslu slova zvědaví, kteří se tu třeba i nějak inspirují; pak se doslechneme, že někde založili malou farmu… To mě těší. Ty místní taky určitě dráždí, že se kamarádíme s Němci, možná i v tom je od nás kus toho reakcionismu – jezdí sem rodáci, i když je jich žel méně a méně, ale jsou senzační! Když ¥

21

mluvíte s paní, která v osmadvacátém roce tady ten sad sázela se svým dědou a napsala nám seznam odrůd, které tady tehdy vysázeli… Je úplně jisté, že ve vesnici jsou lidé, kteří tohle nemůžou vystát. A jak jste přišli zrovna na tu jurtu? My jsme zkrátka hlavně chtěli odejít z domu do přírody. A tohle byl nejsnazší způsob, tady ten pozemek jsme měli ve vlastnictví. Sad vedle patří tetě, tam jsem postavil stodolu, ale je daleko lepší bydlet v místě, které opravdu patří vám. Starat se o stromy, které jsou vaše. A chtěli jsme něco, co bude hotové rychle. Jurta sama ale myslím není to hlavní, co lidi dráždí. Spíš celkový způsob života; jistě by je víc dráždilo, kdyby věděli, že se večer modlíme. A hlavně by kopli do zadku ty, kteří mají dostat zpátky církevní majetek.

daruji. Dobrá zpráva je, že po jehněčím už se ptají i místní. To dřív nebylo. Mám ale pocit, že když budou vědět, za kolik to prodávám, začnou mě nesnášet. Asi bych jim řekl, že jim to jehněčí radši daruji. Mám jim dávat maso levněji, když jsme sousedé? Ode mě by bylo přátelské dát jim maso levněji, a od nich by zase bylo přátelské dát mi za ně víc!

Jak dlouho potom trvalo, než jste tu mohli začít bydlet? V srpnu v roce 2009 jsme odvezli dřevo na pilu. Nařezalo se, v září se přivezlo sem a začali jsme natírat; a tamhle nahoře jsme měli velký kempinkový stan, kde jsme spali, věci jsme měli ve stodole. V říjnu jsem zatloukl kolíky, pak jsme dostali dřevo na podlahu, potom jsme začali shánět vlnu na izolaci, ta je z Valašska. Člověk, který šije indiánské stany, nám poradil, jak udělat střechu, a specifický prvek jurty, takzvanou korunu, udělal truhlář. Od listopadu jsme tu už bydleli. Tamhle vedle je domeček na zpracovávání zemědělské produkce, ten má izolační vlnu až z Jižní Ameriky. Uživíte se dobře? Co je vám hlavním zdrojem obživy? Ovce? To taky. Já na to neumím moc odpovědět, protože se na to ani neptám. Je mi jasné, že kdybych seděl někde v kanceláři u počítače, máme peněz víc. Tamhle je krabička, kasička, do ní dávám peníze, když je za něco dostaneme, a beru je, když na něco potřebuji. Teď jsme prodávali štěňata, byla draze zaplacena – ohlídat fenu, aby se jí nenarodili nějací podvraťáci… Peníze za štěňata jsem dával do kasičky. Myslíte, že bych to měl nějak „papírovat“? Za med buď dostanu peníze nebo něco jiného. Nebo jej

22

Uživíte se tedy dobře, nebo ne? Máme neziskovou organizaci asi s patnácti členy, AREA viva, která mě zaměstnává; Lenka je ředitelka, já jsem její zástupce. Zabýváme se zemědělstvím a ekologií. Jde o dobrovolnictví na ekofarmách, o vzdělávání, o zdravou výživu do škol, o dobrovolnictví seniorů. Máme i partnery v cizině, jezdíme za nimi i oni k nám, vidíme, co v téhle branži dělají druzí. Teď zrovna

jsme byli v Dánsku. Trochu jsme se vzdělávali, byli jsme na farmě, kde melou mouku, vyrábějí olej, kde mají i krám, slyšeli jsme přednášku o čerstvých moštech… No a protože Evropská unie usoudila, že něco z toho, co děláme, je správné, vyhráli jsme nějaké grantové peníze. Takže se uživíme. Samostatnou kapitolou je sociální zemědělství – zemědělci otevřou svůj provoz lidem, kteří mají nějaký handicap. Byli tady u nás na pracovní terapii kluci z výchovného ústavu ve Žluticích. Stavěli pec na chleba. Pak jsme s nimi šli pochod s ovcemi napříč Karlovarským krajem. Poukazovali jsme na to, jak je krajina v Čechách neprůchodná. A teď spolu ještě s dvěma dalšími farmami začneme působit jako jakási pomocná síť pro jednoho chlapce, který má Aspergerův syndrom. Sociální zemědělství je na vysoké úrovni například v Holandsku nebo v severských zemích. Prostředí farmy, to s čím se tam zachází – hlína, semínka, může dobře působit jako nástroj rehabilitace, ale i socializace, a to nejen pro handicapované, ale taky třeba pro seniory. My sami jsme se lecjakých takovýchto sezení v zahraničí účastnili a teď totéž pořádáme sami tady v Čechách. To je ale spíš na samostatný článek, je to myslím výzva i pro Diakonii.

Prostě jsme tu chtěli být a tohle byla nejlepší alternativa. Lepší než maringotka; asi proto, že jsme ji tvořili sami.

Kdybychom my sami měli někoho, kdo by se nám zdál pro práci takhle formovanou vhodným adeptem? Mně sem teď takovýchto „typů“ chodí docela dost, možná je to i tím, že když se podíváte na sociální zemědělství na internet, vypadne tam kontakt právě na mě. A já mám pak zařídit, aby ten kluk pracoval tady u mě nebo někde na jiné farmě v okolí. Což má samozřejmě své limity. Rád bych, aby na internetu vznikl portál, kam by se zanesl příslušný region a dejme tomu diagnóza a ukázaly by se organizace, které by pro toho potřebného připadaly v úvahu.

Nemáte při té své nekonvenčnosti nějaké potíže s místním úřadem? Těm je všechno úplně jedno. Tady třeba bývá každoročně festival Povaleč, přijedou čtyři tisíce lidí, pořádá to parta lidí hlavně z Prahy; místní, až na výjimky, se na té organizaci nijak nepodílejí. Úřad k tomu neříká absolutně nic. Z místních pomáhá zdejší kastelán, festival je částečně v zámeckém areálu. A jeden místní, který mi zrovna dnes tady oral pole, má na festivalu svůj stánek, prodává tam klobásy, guláš, to je skvělé. Stánek s jídlem tam máme i my se ženou, navíc v místě festivalu, v tom sadu, sekáme trávu.

Na začátku jste mimoděk zmínil, že už se těšíte, až nebudete bydlet takhle, že vás už leccos štve. To jde jen o jurtu samu. Myslím, že už tak po třech letech jsme věděli, že by to mohlo stačit; nepředstavovali jsme si, že v ní budeme furt.

Co vám na ní dnes vadí? Nebaví nás, že to je celé jeden prostor, že do postele lezeme po žebříku, že sem začalo kapat, takže si musíme pomáhat igelitem, že když fouká, vzdouvá se plachta a já pak nemůžu spát. A přece ji nebudeme každých čtrnáct dní předělávat, opravovat. Co se tedy děje teď? Stavíte už něco? Tady v jurtě chceme opravit podlahu a dáme na ni novou plachtu. Aby do ní třeba mohl přijet na zkoušku nadšenec, který žije v bludu, jak báječné je jurtu obývat. A vy budete kde? Tamhle v tom domě výš. Dole je sýrárna – nerezová kuchyň, šatna, sprcha, záchod, sklad a tak dále. V podkroví budeme bydlet. Vada je, že to nebude kruhové, to se nám v jurtě líbilo. Bydlet v podkroví nad pracovním prostorem napořád ale nechceme, zásadní představa je postavit si tady na louce kruhovou hrázděnku. Pořádný barák, který si z velké části uděláme sami.

Vaše žena o takový život stála stejně jako vy? Lenka je nesmírně trpělivá, na životě v přírodě a na té volnosti se shodneme. To se uchová, i když vyměníme jurtu za hrázděnku. Bude to pohodlnější; už nás nebaví mít jen stude- ¥

23

nou vodu… Když si Lenka nad chybějící teplou vodou posteskne, mrzí mě to a beru to na sebe. Vystudovala v Praze tropické zemědělství a má pedagogické minimum. To se tady hodí, pořádáme i pedagogické pobyty pro děti, různé exkurze.

Přijedou, naobědvají se s námi, bohoslužby jsou ve dvě hodiny. V  dubnu přijede Mirek Erdinger, v květnu Zdeněk Susa – máme tady ve vesnici jednoho slavného rodáka, Josefa Škrábka, píše o Němcích a Češích a Zdeněk Susa mu ty knihy vydává.

Kam budou chodit do školy vaše děti? Škola je tady, ve Valči. Moc se nám ale nelíbí, což je škoda, je to „malotřídka“, osobní přístup pedagoga se nabízí; dokonce je dohromady se školkou, je tam tak pětadvacet dětí. Ale děti se tam netěší. Když venku slyším, jak s nimi učitelky mluví, je to dost bída. „Neber ten kámen do ruky, okamžitě slez z toho stromu…“

Když jedete pryč, kdo se stará třeba o ovce? Musíme být s někým domluveni; máme tady dobrovolnici. Ovce jsou většinou nahoře na pastvě, vodu tam mají, jedí trávu nebo si vytahují seno z jeslí… Je to zařízeno dobře.

Chodíte někam do kostela? Ano, jezdíme na různá místa a  někdy jsou bohoslužby tady. Valeč je kazatelská stanice sboru v Podbořanech. A jednou měsíčně sem přijede Radek Matuška z Chodova. Zveme i jiné kazatele, byl tu například Honza Kupka, Tomáš Pavelka, jezdívají sem Burešovi z Chomutova…

Zpátky do města byste tedy nešel. Takhle vyhraněně bych to neřekl. Ale asi bych se tam nedokázal věnovat aktivitám, ze kterých bych měl radost, a zároveň nehynul hlady nebo nežil na ulici. Venkov mi skýtá lepší životní kulisu. A kdybych se na to díval teologicky – když Milan Balabán tak pěkně líčí Hebrejce na pastvinách, kteří jsou „vydáni“ – bez téhle vydanosti já žít neumím. Ptala se Jana Plíšková

O radostech i starostech církve

Herlíkovické setkání Pro morální posilu, inspiraci i poučení

Z

ačátkem dubna se v přívětivém prostředí Horského domova v Herlíkovicích uskutečnilo víkendové setkání seniorů, seniorátních kurátorů s členy synodní rady a Ústřední církevní kanceláře ČCE (ÚCK). Tato jarní setkání se konají již po několikáté. Začala s nimi na začátku svého působení již předchozí synodní rada a za těch přibližně deset let se jen trochu měnila délka a místo těchto setkání. A také se trochu vyměnily tváře těch, kdo se setkají. Ale stále si z odtamtud vozím něco nového. Někdy poučení, inspiraci nebo jen morální posilu od druhých, které tíží podobné problémy a posilují podobné radosti jako mě.

24

Po úvodní pobožnosti byl páteční večer věnován moderovanému rozhovoru o radostech a starostech církve. Jak může člověka církevní funkce změnit a jak může tato práce změnit pohled na církev? Většinou slyším, že přináší obohacení. Někdy ale jako prostředníci řešíme spory. Jak potom zůstat nestranný? Být vždycky s každým kamarád vnáší do vztahů určitou povrchnost a to nikomu neprospívá. Ale abychom nezůstali u těch horších zážitků. Radostných pocitů i při této práci bývá dost. Většinou zjišťujeme, že práce v církvi je mnohem pestřejší, než jsme si představovali. Vážíme si demokratického způsobu rozhodování. Poslední otázkou k zamyšlení

v rámci tohoto tématu je dělení času laických pracovníků mezi zaměstnání, církev a rodinu. Která z těchto oblastí bývá asi nejčastěji brána zkrátka? Sobotní program byl již především v režii synodní rady a ÚCK. Pavel Stolař shrnul průzkum o samofinancování a budoucnosti našich sborů. Rozhovory byly v některých sborech nadějné, jinde mírně rozpačité. Jen 15 sborů uvedlo, že je odhodláno přejít co nejrychleji k samofinancování a získané restituční náhrady věnovat na

v úvahu ubývající počet členů, ale je to nezbytné? Co děláme pro to, aby se tento trend obrátil? Vyhledáváme a povzbuzujeme dostatečně ke studiu nové perspektivní bohoslovce? Jak čelit krizím v práci ve sborech, kde zavedená stereotypní práce slábne? Když nezapomeneme dobře kázat evangelium a provádět pastoraci, nemusíme se o budoucnost bát! Odpolední program byl věnován novinkám z Ústřední církevní kanceláře, v jehož rámci byli také představeni noví pracovníci – náměstek pro

rozvojové projekty. Je to rozhodnutí víry, nebo neobjektivní zhodnocení situace? Z výsledků dotazníkového šetření v celé církvi vychází, že na rozvojové projekty jsme připraveni věnovat v  průměru asi jednu čtvrtinu z  restitučních náhrad. Asi jedna třetina sborů uvažuje o určité míře restrukturalizace, vedoucí ke snížení úvazků kazatelů. Další diskuse se týkala otázky solidarity sborů i způsobu financování různých projektů a investičních akcí. V následujícím programu jsme diskutovali o  vzdělávání a  růstu požadavků na kazatele i  o  tom, jak se projevují různé důrazy laiků a kazatelů v rámci práce seniorátních výborů. Při pohledu na budoucnost většinou bereme

personální práci Jiří Tregler a farář pro mládež Pavel Jun. Závěr dne byl věnován rozhovoru o námětech zaslaných ze seniorátních výborů. Týkaly se například zkušeností z vizitací, vzdělávání presbyterů k ordinaci, společné ekumenické příručky Na každý den, účasti náhradníků na schůzích seniorátních výborů nebo využívání grantů a různých dotačních programů. Kromě uvedeného programu byl čas i  na krátkou procházku jarní přírodou a na řadu neformálních rozhovorů s dlouholetými i novými přáteli. A skončili jsme nedělními bohoslužbami. Vladimír Zikmund, seniorátní kurátor Brněnského seniorátu

25

CÍRKEVNÍ HUDBA

Sboropění pod Hostýnem Od lidové písně po gregoriánský chorál

O

 kurz pro sbormistry, který vedl celocírkev- objevil výraz „sboropění“. Však se také naše ní kantor Ladislav Moravetz ve středisku neumělé „skoro­‑pění“ s Laďovým přispěním Sola Gratia v Bystřici pod Hostýnem ve dnech občas zázračně proměnilo ve „sboro­‑ pění“, 14.–16.  března  2014, byl opět velký zájem. k  němuž se pak přidávali i  ptáci za okny. Z Čech, Moravy i Slezska přijeli sbormistři A v duchu zněla slova zmíněné Máchovy básně, i zpěváci, nechyběli posluchači Semináře cír- která je mottem sbírky: „V důl stříbrozvuky kevní hudby Evangelické akademie (SCHEA) linou, až se i čistým v ráji anjelům slzy řinou“. Průběh kurzu měl obvyklý rytmus daný ani jeho loňští absolventi, sdružení ve Spolku evangelických církevních hudebníků (SECH). večerními a ranními modlitbami a nedělními Je velkým obohacením a  ekumenickým po- bohoslužbami, při nichž zaznělo přes tucet vzbuzením, když se ke kmenové skupině nacvičených písní. U dirigentského pultu, sópravidelných účastníků jarních a podzimních lových partů a u klavíru se vystřídali mnozí. kurzů připojují i  další, nejen členové ČCE Oporou nácviku pak byla trpělivá a spolehlivá korepetitorka Ester Moravetzová. a nejen evangelíci. Víkendové soustředění – již 23. v  pořadí – mělo tentokrát obzvláště slavnostní ráz, přestože se nezúčastnil žádný domácí či zahraniční host. Setkání bylo ve znamení premiéry sbírky skladeb a  úprav Ladislava Moravetze, kterou letos pod názvem Zlínské sboropění vydalo nakladatelství Kalich. Když jsme ji z rukou autora na přivítanou dostali, ještě voněla tiskem. Sbírka obsahuje bohatou tvůrčí úrodu posledního desetiletí, výsledek úctyhodné činorodosti bratra kantora, našeho vpravdě „předního zpěváka“. Mnohé jeho skladby nebyly pro pravidelné účastníky bysByli jsme rádi, že slovem opět sloužil farář třických kurzů novinkou, některé už vešly ve známost na sjezdech mládeže, jiné prostřed- Lubomír Kabíček. Vyvrcholením sbormistrovského kurzu byl nictvím nahrávek na vánočních CD přílohách Českého bratra. Po sbírce originálních var- nedělní závěrečný koncert v kostele sv. Jiljí hanních doprovodů „Chvalčovské miniatury“ v Bystřici pod Hostýnem. K účastníkům kurzu a po samostatně vydané „Podhostýnské mši“ se tam připojil Evangelický chór (ECHO) ze Zlídostávají církevní hudebníci do rukou v pr- na. Program koncertu ozvláštnili svátečním votřídním řemeslném provedení pestrý výběr slovem Jiří Pejla a  brilantními varhanními úprav i  původních kompozic pro liturgické improvizacemi Zdenka Hřibová a Daniela Vali jiné užití. Řečeno s autorem, jde o výběr na chařová, studentky Konzervatoře P. Vejvanovochutnání z jídel prostých i dosti kořeněných, ského v Kroměříži. Nevím jak ostatní, já jsem od lidové písně po ozvuky hudební avantgardy, v nich dřevnické jezy, o nichž básnil Jiří Pejla, od gregoriánského chorálu po inspiraci Jiřím opravdu slyšel. Kéž by se to bystřické sboropěPavlicou či Vlastou Redlem. Zhudebněné texty ní a muzicírování šířilo po církvi a všech jejích Bible kralické i současného autora Jiřího Pejly. jednotách a sborech k větší slávě Boží! Právě on, Moravetzův dvorní textař, pro sbírku Jiří Schneider, sborový kantor v Praze­‑Střešovicích

26

KRÁTKÝ ROZHOVOR s Margot Käßmannovou

Luther je symbolem reformace a 2017 je symbolické datum Co přinesla reformace světu a co znamená pro 21. století Na pozvání německy mluvícího sboru a synodní rady ČCE přijela do Prahy zvláštní vyslankyně Rady evangelické církve v Německu pro výročí reformace v roce 2017 prof. Dr. Margot Käßmannová, Dr. h. c. (1958). Po studiu teologie a farářské praxi byla deset let biskupkou Hannoverské zemské luterské evangelické církve. V roce 2009 se stala předsedkyní Rady evangelické církve v Německu (EKD), ani ne po roce ale z této funkce z osobních důvodů odstoupila. Poté vyučovala jako hostující profesorka ekumenickou teologii a sociální etiku na univerzitě v Bochumi. Za dobu svého působení vybojovala mnoho zápasů jak v ekumenickém hnutí, tak v německé evangelické církvi i osobním životě, o čemž podává svědectví řada knih, které napsala. Je rozvedená a má čtyři dospělé dcery. Čeští evangelíci vás znají spíše jako generální sekretářku Německého evangelického Kirchentagu, kde jste šest let působila. Co je náplní vaší práce jako zvláštní vyslankyně Rady evangelické církve v Německu pro výročí reformace v roce 2017? Moje poslání se naplňuje ve třech oblastech: Jednak mám toto pětisetleté výročí zviditelňovat v  Německu, neboť reformace má pro celou společnost kulturní a historický význam. Objíždím zemi s kázáními, přednáškami, podporuji vydávání knížek a publikací. Nikoli však jenom v církevním prostředí, ale i v civilním. Při setkání starostů, profesních skupin – například právníků, ekonomických expertů, na různých konferencích, kongresech a podobně. Teď nedávno jsem například byla na kongresu paliativní medicíny, tedy mezi lékaři. Dále navštěvuji partnerské církve, abychom domluvili body, kde se naše zájmy a představy o zviditelnění reformačních výročí protínají. Letos jsem navštívila Švédsko, Velkou Británii, Rumunsko, loni Itálii, Francii a některé další

země. Nyní jsem zde u vás v Praze. Luther je symbolem reformace a rok 2017 je symbolické datum. Samozřejmě jsou i další jména jako Melanchton či Zwingli, ale symbolicky nás všechny spojuje Luther a rok 2017. A třetí oblastí je příprava konkrétních oslav. Stojím v čele týmu, který tento ohromný pro-

jekt vymýšlí, připravuje a realizuje. Hlavní oslavy v roce 2017 plánujeme ve Wittenbergu a okolí, kde bude na 95 místech po 95 dní probíhat 95 akcí. Chceme ukázat, co znamenala reformace pro Brazílii, pro Českou republiku, pro Indii, prostě pro celý svět, a jaký význam má pro jednadvacáté století. Chystáme výstavy, přednášky, koncerty na místní úrovni, v obcích a sborech. Zkrátka – v roce 2017 musí do Wittenbergu přijet všichni! ¥

27

Co máte na programu během návštěvy v Praze? Jaké poselství přinášíte? Neslaví se jenom jubileum Lutherovo, připomínáme celou reformaci. To považuji já osobně i jako vyslankyně Rady EKD za důležité. Začalo to Janem Husem, jednáním koncilu před šesti sty lety, a Luther byl pokračovatelem. Oba reformátoři měli stejné důrazy: zpět k Písmu, kázání v mateřské řeči posluchačů, vysluhování chleba i vína všem. Všimla jsem si, že kalich je u vás důležitým symbolem, že jej má ve znaku například i Evangelická teologická fakulta. Reformace je to, co Evropu tehdy spojovalo, a dnes chceme ukázat Evropě celé, že tyto společné kořeny jsou stále nosné a důležité. Nejen na církevní půdě, ale i v sekulární Evropě. Včera jsem kázala při bohoslužbách v německy mluvícím evangelickém sboru v Praze u Martina ve zdi, dnes večer budu mluvit na německém velvyslanectví, zítra budu mít přednášku na univerzitě. To jsou praktické příklady mého poslání jako vyslankyně reformace.

Na závěr jedna aktuální otázka: Co říkáte situaci na Krymu a na Ukrajině? V Německu je to v těchto dnech tématem číslo jedna. Nejsem odbornice na zahraniční politiku a konflikt na Krymu je velice čerstvý. Co k tomu mohu dnes, 24. března 2014, dodat? Moje rodina pochází z východního Pomořanska, nyní toto území patří Polsku. Na konci války utíkali všichni před Rudou armádou. Pak jsme prožívali vpád sovětských vojsk do Československa v roce 1968. V naší paměti jsou obě tyto události hluboce zakořeněny. A u vás v Česku to prožíváte samozřejmě mnohem emotivněji. Na druhou stranu doufám, že s Ruskem dialog vedeme, že nebudou hovořit zbraně, ale diplomaté. Dívala jsem se dnes ráno na zprávy, kde byl zrovna průzkum – co si o konfliktu na Krymu a jeho řešení lidé myslí. Přes padesát procent dotázaných řeklo, že je třeba vést s Ruskem dialog a v žádném případě neřešit situaci vojensky. Otázky kladla Daniela Ženatá

ZE ŠKOL EVANGELICKÉ AKADEMIE

Když je jedna kapsa prázdná a druhá vysypaná Polévkový den na zdravotnické škole v Brně­‑Líšni

D

ovedete hospodařit s penězi? Máte platební kartu, bankovní účet, internetové bankovnictví a znáte možná rizika jejich použití? Jak se nezadlužit a jak případné problémy s financemi řešit? Dokázali byste zabezpečit celodenní stravování domácnosti s minimem finančních prostředků? Odpovědi na tyto otázky a mnoho dalších užitečných informací zazněly v rámci projektového dne na Střední zdravotnické škole Evangelické akademie v Brně v pátek 28. března 2014. Proběhl tam totiž již pátý Polévkový den, tentokrát na téma finanční gramotnosti. Nejdříve jsme absolvovali přednášky a besedy s odborníky: bankovní specialistkou Jaroslavou

28

Balvínovou, sociální pracovnicí Diakonie ČCE Lenkou Svobodovou, exekutorem Stanislavem Molákem a finančním analytikem Tomášem Menčíkem. Po načerpání teoretických informací následovaly interaktivní dílny. Skupinky studentů dostaly zajímavé zadání – sestavit celodenní jídelníček pro domácnost, která má na den k dispozici jen velmi nízký obnos (několik desítek korun), daný její momentální finanční situací (např. dlužník, samoživitelka s malými dětmi apod.). Kolik utratíme za těstoviny, rýži, cibuli nebo rajčata? A co pečivo? Zbude nám na vajíčka nebo trojúhelník sýra? Tyto problémy řešili studenti v improvizo-

vaném školním obchůdku, kde mohli nakoupit vše potřebné, aby jimi zvolené jídlo připravili (a pak zkonzumovali). Všichni si vyzkoušeli, jak se s omezenými finančními prostředky hospodaří. To nejlepší na konec! Na všechny čekal společný oběd s nabídkou tří druhů polévek. Tak jsme si připomněli historii budovy naší školy, ve které byla ve 30. letech minulého století z iniciativy hraběnky Belcrediové a sester Boromejek líšeňským dětem rozdávána teplá polévka. Pro nás byly polévky vítaným zpestřením a chutnou tečkou za zajímavou akcí. Takže příští rok na Polévkovém dni zase na shledanou! Studenti třídy A2

V Bruselu o nezaměstanosti

„J

sem vzdělaný, kvalifikovaný, schopný, ale jsem nezaměstnaný a cítím víc a víc, že jsem k ničemu.“ Taková je dnes realita mnoha absolventů. Proto se na konci března v Bruselu konala

konference „Nezaměstnanost mladých v Evropě – výzva pro církve?“ Akci pořádala Konference evropských církví (KEK), respektive její komise Church Action on Labour and Life.

Setkání účastníků pestré věkové i národnostní škály začalo u příběhů nezaměstnaných – o své zkušenosti a pocity se podělili Italka, Maďarka a Brit. Osobní rovina byla doplněna obrazem situace v třech různých zemích (VB, ČR, Itálie). Program byl pojat jako příspěvek řečníků spojený s diskusí, což byl šťastný způsob, jak uvést účastníky do širšího rámce problematiky, jak nechat zaznět otázky a rozevřít téma do šíře. Dalším blokem programu byla diskuse s osobami, které připravují materiály pro Evropský parlament a Radu Evropy: Max Uebe, Jürgen Klute, Sari Essayah a Giorgio Zecca. Na řadu se též dostalo představení úspěšných projektů boje s nezaměstnaností mládeže a metodologie. Posledním blokem byla diskuse nad tématy: Jaké jsou plusy a minusy vytvoření celoevropské církevní sítě „zaměstnanosti“, co chtít od církve, co chtít od státu (popř. EU) a konkrétní nápady aktivit, které lze uskutečnit ve sboru. Z těchto diskusí vzešel výstup konference, který komise použije při jednání v parlamentu EU a při své další práci. 

Marie Jüptner Medková, účastnice konference

29

mOJE CÍRKEV

600. VÝROČÍ PODOBOJÍ

Žít podle zákona Kristova Kalich byl symbolem náboženské důstojnosti, dnes se stává symbolem ekumenického smíření a překonávání předsudků Letos uběhne přesně 600 let od obnovení vysluhování podobojí v několika pražských kostelích. Požadavek, aby bylo také nekněžím podáváno s chlebem i víno v kalichu, se stal symbolem husitství. Na kořeny a souvislosti jsme se zeptali ThDr. Pavla Keřkovského z katedry teologické etiky Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Co bylo příčinou touhy po obnovení vysluhování kalicha i laikům před 600 lety? Slavíme letos kulaté výročí, nesmíme však zapomenout, že rok 1414 je vyvrcholením zápasu nejméně dvou desetiletí o nápravu života církve. Čeští reformátoři chtěli jinak strukturovat církev a vlastně i celou tehdejší společnost. Usilovali o to, aby lidé žili podle zákona Kristova. Proto odmítali tehdejší církevní praxi vysluhování laikům podjednou, pouze chléb. Příčinou obnovení vysluhování kalicha byla snaha po poslušnosti Kristova slova. Kdo zejména se o vysluhování chleba a vína všem zasazoval? Iniciátory byli univerzitní vzdělanci v Praze. Ti byli krizí církve znepokojeni. Nezapomeňme, že od poloviny 14. století mnozí univerzitní učenci a biskupové po celé Evropě usilovali o nápravu církve koncilními nařízeními a tresty pro tzv. nepravověrné (Kostnice, Basilej). Čeští reformátoři šli opačným směrem, usilovali o nápravu poměrů zdola a sem náleželo i uznání důstojnosti laiků. Proto se stal kalich symbolem laické důstojnosti náboženské i společenské.

30

Jaké poměry tedy tehdy ve společnosti vládly? Středověká společnost fungovala díky rozvinutému právnímu systému církevnímu, zemskému i městskému. Lidé žili v přísně hierarchizované společenské struktuře a nikdo nesměl opustit svůj stav – to byl řád, který si prý Bůh přál. Společnost měla panskou, kněžskou a poddanskou vrstvu a k tomu musíme připočíst rozvinutou městskou kulturu, s  městskými žebravými řády, školami a univerzitami. Také vládl pevný řád křesťanské asymetrické spravedlnosti. Křesťanská společnost byla společenstvím privilegovaných a právně znevolněných. Co bylo úkolem církve? Církevní hierarchie pokládala za církev sebe sama a vedla druhé ke spáse. Disponovala monopolem náboženským, kulturním i společenským. Nad pravověrností věřících bděla inkvizice. Na papežem zřizovaných univerzitách se pozvolna vytvářel duch svobodného bádání a  disputování. Teologičtí učenci hledali pravdu, pravdu Kristovu, která se stala rozhodující autoritou, jak vyhlásil bakalář teologie Jan Hus ve svém „Odvolání ke Kristu“. Právě v Praze se zrodilo přesvědčení, že věroučnou úroveň laického živlu nemá hlídat nějaký úřad; směrodatným se má stát zákon Kristův. Veškeré církevní učení má být v souladu se slovy tohoto mistra, jinak není pravdivé a přestává být autoritou. Kde došlo poprvé k obnovenému vysluhování podobojí v roce 1414?

Nejde o prvenství. Kdy přesně, kým a na kterých místech v Praze se na podzim roku 1414 za přispění univerzitního mistra Jakoubka ze Stříbra vysluhovat podobojí začalo, bude osvětleno odborníky při přednáškách ze tří našich největších církví. Slavnost 12. října 2014 bude tedy v pravdě ekumenická. Program bude bohatý, takže se máme na co těšit.

Jaké další požadavky byly později formulovány českými reformátory? Skutečně nezůstalo jen u  požadavku vysluhování podobojí. Hus vyzval těsně před svou smrtí dopisem svého nástupce v Betlémské kapli kazatele Havla k neposlušnosti zákona vydaného koncilem týden předtím, který vysluhování kalicha pro laiky zakazoval. Hus tím vlastně vyzýval i k občanské neposlušnosti, protože žádal Havla o neposlušnost, i kdyby kvůli tomu měl snášet nějaké utrpení. Hus byl přesvědčen, že nařízení a zákony, které odporují zákonu Kristovu, se nemají poslouchat. V tomto duchu pokračovali Husovi následovníci vyhlášením Čtyř pražských článků (1420). Společensky nejdůležitějším článkem byl ten, který požadoval, aby za stejný přečin byl všem vyměřen stejný trest podle jednoho

zákona, protože všichni mají stejnou důstojnost. Spravedlnost se měla stát symetrickou, stejnou pro všechny. Jak do tohoto kontextu zapadá dnešní debata o lidské důstojnosti a lidech sociálně vyloučených? Slavnost 12. října 2014 by se neměla stát jen rozpomínkou na dávné události. Podaří­­­­‑li se vyjádřit aktuální rozměr české náboženské reformace 15. století pro dnešní postsekulární společnost, pak objevíme její teologický i společenský rozměr. Budeme hovořit o úloze věřících ve společnosti, o lidské důstojnosti, o občanské neposlušnosti, o odmítání nařízení dnešních magistrátů, vykazují­­­­‑li diskriminační či segregační rysy. Proto se uskuteční také panelová diskuse o sociálně vyloučených. Bude se hledat, jak lze sociálně vyloučeným pomáhat. Jakou roli mohou v této souvislosti sehrát církevní restituce? Jsme součástí státního společenství a můžeme pokračovat v tom, co se rozvinulo po roce 1989, a k tomu máme využít i těch peněz, které přijdou od státu. Máme rozvíjet: 1) život církve a 2) aktivity neziskového charakteru – vyučování, poradenství, sociální služby, diakonii, nízkoprahová zařízení pro sociálně vyloučené (viz  Český Brod  aj.). Naším nejdůležitějším problémem tedy není, zda přežijeme samofinancování církve, ale zda chceme sloužit této společnosti, nejen sobě. Od roku 1781 do roku 1918 naši předchůdci žádné peníze od státu nedostávali. Ty jsme začali dostávat po roce 1918 a pak znovu po roce 1948. Peníze, které od státu přijdou, můžeme využívat dle svého uvážení, aniž bychom se museli bát, že odluku církve a státu nepřežijeme. Čeho je kalich symbolem dnes? Očekávám, že slavnost podobojí na vámi položenou otázku odpoví. Sám doufám, že je symbolem ekumenického smíření a překonání předsudků, týkajících se druhořadosti jakékoli skupiny našich spoluobčanů. Jsme všichni jedno stvoření, což tvrdí již Bible. Otázky kladla Daniela Ženatá

31

SYNODU, SYNODNÍ RADĚ A SBORŮM ČCE

Prohlášení 33. konventu Ústeckého seniorátu Konvent ústeckého seniorátu zve tímto prohlášením povšechnou církev k dalšímu rozhovoru o základních premisách Cesty ČCE k samofinancování. Vědomí sounáležitosti Naše presbyterní zřízení moudře vyvažuje volnost k tvořivému dílu, volnost, ve které sbory mohou rozhodovat v mnoha svých záležitostech samy – s ohledem na místní prostředí, složení sboru i místně převažující zbožnost. A na druhé straně zdůrazňuje vědomí sounáležitosti s celou církví, které se výrazně projevuje v tom, že kazatel sboru je zaměstnancem celé církve a celá církev ho také platí. Každý obětavý člen církve tak zároveň přispívá na plat každému kazateli církve, i proto se tak může v každém sboru církve cítit doma. A každý člen církve zároveň přijímá službu kazatele, na jehož plat přispívají všechny ostatní sbory. Každý je tak dárcem i dlužníkem, jeden úd slouží druhému. Základní premisu Modelů cesty ČCE k samofinancování vnímáme jako od tohoto zřízení odlišnou. Chápeme ji takto: Každý sbor nese náklady na svého kazatele. Na základě této premisy hrozí nebezpečí posunu církve ke kongregačnímu zřízení, kde žádný sbor nemá komu jinému být vděčen za své trvání než sám sobě. Silný důraz na ekonomické uvažování může u sborů vést až k pokušení ušetřit na celocírkevní „režii“ a přejít k přímému financování „svého“ kazatele podle vlastních představ a možností, tedy k oddělení od celku církve.

Vliv na pastorační a kazatelskou práci Oslabuje se tím zřetelně i vědomí kazatelů, že jsou povoláni celou církví. V presbyterním zřízení za sebou cítí kazatel podporu obecné církve. I ve chvílích, kdy dojde k neshodám se sborem, mu toto vědomí dodává důstojnosti a základní důvěry k církvi, díky níž se nemusí cítit zatlačen do kouta, do obranné pozice, a může tak řešit neshody a nedorozumění s větší velkorysostí a otevřeností. Hůře chráněna bude i svoboda kázání slova Božího. Kazatel je ve větším pokušení brát ve svém kazatelském i pastýřském úkolu ohledy na

32

bohaté mecenáše sboru, na kterých může záviset trvání jeho kazatelského místa. Podobným situacím již církev čelila v potolerančních dobách. Hrozí i sklon finanční otázky příliš zdůrazňovat v kázaném slovu a v pastoraci, jak se často již děje v prostředí letničních církví.

Vliv na misijní a diakonické poslání církve Zcela přímá souvislost ekonomického složení sboru s jeho soběstačností svádí k většímu misijnímu či pastoračnímu zaměření na movitější část společnosti. Ztrácí se vědomí „volných rukou“, které má sbor, nesený celkem církve, k tomu, aby se misijně a pastoračně věnoval především těm nejchudším. To opět již nyní nezřídka sledujeme v prostředí letničních církví a v neblahé teologii prosperity. Úpadek misijního a diakonického rozměru církve popíšeme na příkladu našeho seniorátu. I při přijetí nejmírnějšího z modelů této cesty k samofinancování je časem reálná možnost, že stávajících čtrnáct sborů seniorátu uživí pouhé

tři kazatele. Sbory navíc nejsou stejně ekonomicky silné a chudší sbory se budou muset sdružit do větších celků než silnější. Územní velikost a tedy i dopravní obslužnost těchto sdružených sborů bude tedy velmi nestejnoměrná. V některých oblastech kazatel možná nebude přítomen dvě ze tří nedělí. Lze čekat pokles zájmu o slabě zajištěné sborové dění – to ovšem povede i k dalšímu poklesu obětavosti. Nízká investice do malých sborů bude mít nízkou návratnost. Nelze tak očekávat, že sloučení sborů vyústí v prostý součet jejich současných příjmů. Příjmy spíše poklesnou a ze dvou sborů chudých vznikne sbor dále soustavně chudnoucí. Ústecký seniorát tak může za tři desítky let zcela zmizet z mapy. A církev zůstane bez výchozích bodů a existující sítě mezilidských vztahů, na kterých by mohla stavět. V našem regionu, který je „bohatý“ na lidi potřebné útěchy evangelia a pastoračního zájmu, pak bude časem nucena znovu budovat své výchozí body „na zelené louce“, pokud bude mít vůbec síly se regionu věnovat.

oznámení

Výběrové řízení na místo učitele Bratrská škola – církevní základní škola prvního stupně se sídlem v Praze 7 hledá od září 2014 učitele pro 5. třídu. Nezbytným předpokladem je kladný vztah ke křesťan‑ ským hodnotám, ochota sdílet atmosféru školy rodinného typu, být otevřený novým trendům ve vzdělávání (např. znalost mate‑ matiky p. Hejného, práce s interaktivní tabu‑ lí). Máme zájem o dlouhodobou spolupráci. Požadavkem pro uchazeče je aprobace pro 1. stupeň základní školy.

Naše stanovisko Místo premisy „Každý sbor nese náklady na svého kazatele“, kterou považujeme v podstatě za kongregační, navrhujeme jako základ modelů cesty církve k samofinancování premisu „Celá církev společně nese náklady na všechny své duchovní“, kterou považujeme za presbyterně­ ‑synodní. Při tomto základním stanovisku plně uznáváme praktickou nutnost zachovat pro sbory jistou paušální část odvodu jako hrubé měřítko jejich obsaditelnosti. Odmítáme však, aby financování kazatelů bylo postaveno /pouze/ na této, pro všechny sbory bez ohledu na jejich situaci stejné, paušální částce. Tímto prohlášením zveme církev k rozhovoru o základních premisách. Konkrétní návrhy řešení projednává konvent odděleně a nejsou přímou součástí tohoto prohlášení. Prosíme správní orgány i shromáždění povšechného sboru, senioráty i jednotlivé sbory, aby naši výzvu k dalšímu rozhovoru přijali a věnovali laskavou pozornost našemu stanovisku. Prohlášení bylo jednomyslně přijato zasedáním 33. konventu Ústeckého seniorátu dne 29. března v Litoměřicích.

Svůj životopis a motivační dopis zasílejte na email: [email protected] do 12. květ‑ na 2014. Po tomto termínu budete pozváni na 1. kolo výběrového řízení. Pavlína Radová, ředitelka školy

Hledáme školního kaplana/ spirituála pro olomouckou konzervatoř Synodní rada Českobratrské církve evange‑ lické vyhlašuje výběrové řízení na školního kaplana – spirituála Konzervatoře Evangelic‑ ké akademie v Olomouci. Předpokládaný nástup od 1. 8. 2014, uzávěrka přihlášek je 16. 5. 2014. Jaké poža‑ davky je třeba splnit, jaké doklady předložit a co nabízíme, najdete na www.e­‑ cirkev.cz v sekci Výběrová řízení/Pozice nebo o ně požádejte na sklenarova@e­‑ cirkev.cz, tel.: 224 999 223. Martina Sklenářová, 

ředitelka Evangelické akademie

33

Nová píseň

Mnohorozměrný zpěv Pánu Bohu, lidem a vlastnímu nitru

B

ohoslužebný zpěv je forma komunikace, která se odehrává v několika rozměrech: zpíváme Pánu Bohu, lidem, svému nitru. Duchovní zpěv je zvláštní také tím, že přesahuje hranice naší současnosti. Zpěv staré písně nám může připomínat projevy víry těch, kteří tu píseň zpívali před námi. Nejen při zpěvu duchovních písní, ale také při interpretaci a poslechu hudby různých epoch se vnitřně někam posouváme. Takový prožitek odkazů a poselství z minulosti, když jsme schopni vnímat, může být obohacující pokaždé.

Napojení na nebeskou bohoslužbu Bohoslužebný zpěv, stejně jako celé bohoslužby, je napojením na věčně trvající nebeskou bohoslužbu, kterou jednou, doufáme, také zažijeme. To nám také připomíná děkovná modlitba preface, jež v bohoslužbách otevírá část služby stolu Kristova: „proto zpíváme s anděly a s nebeskými zástupy chvalozpěv slávy“. Po těchto slovech pak zaznívá chvalozpěv Sanctus (Svatý), v němž se zpívá o Boží svatosti a slávě. Je to mimořádný okamžik, který nám připomíná zaslíbené Boží království. Je to anticipace něčeho, co nám Bůh slíbil a co se jednou stane. Utrpení našeho Pána Ježíše Krista nám otevřelo nebeskou bránu a my smíme vědět, tušit nebo i slyšet ozvěnu andělského zpěvu, který se rozléhá po celém kosmu. K této nebeské bohoslužbě jsme zváni také my, abychom se hlasitým zpěvem a hrou na hudební nástroje připojili. Je to jeden z nejkrásnějších momentů v bohoslužebné liturgii a je nejlépe vystižen vícehlasým zpěvem, jako je například efektní dvojsborová úprava zpěvu Sanctus a Benedictus od významného holandského autora Willema Vogela (1920–2010), která bude také

34

v novém církevním zpěvníku. I na této skladbičce se potvrzuje, že skladatelé, pokaždé když tento prastarý text zhudebňovali, dali si velmi záležet na tom, aby se jim alespoň zčásti povedl náznak perspektivy Boží věčnosti, kterou nelze rozumem ani hudbou vystihnout.

Výstupy nebo účast? Slavnost evangelické bohoslužby žije stejnou měrou vystoupením jednotlivců i účastí všech přítomných. Slovo bohoslužba může mít dvojí význam: Pán Bůh slouží lidem a lidé slouží Pánu Bohu a bližním. Každý člen shromáždění může mít účast na Boží lásce, jeho blízkosti a pravdě. Službu lidí Pánu Bohu shromáždění zažívá ve většině liturgie v rozmanitých formách: něco se dělá společně, něčemu se naslouchá, něco se vykonává. Slavení bohoslužeb znamená přijímat a dávat. Každé bohoslužby mají svou nabídku, z které si člověk něco může vzít, aby pak dál šířil dary, kterými byl obohacen. Členové shromáždění jsou v pozici aktivních posluchačů, kteří nejenže přijímají, co bylo připraveno, ale také se sami na liturgii podílejí a vše mohou vnitřně prožívat. Je ideální, když je vnímání těch, kdo se podílejí na bohoslužbách aktivně (farář, lektor, zpěváci, hudebníci), a těch ostatních „na stejné vlně“. Někdy se stane, že pěvecký sbor přednáší zpěv, který do celkové dramaturgie bohoslužeb zapadne dobře a má pozitivní efekt nejen na členy pěveckého sboru, ale také na posluchače. Jsou ale také výstupy, které mohou na někoho působit nedobře. Je problém na straně účinkujícího, či na straně posluchače? Důležitou roli sehrává kvalita, délka příspěvku a také zkušenost posluchačů s konkrétní formou a žánrem.

Liturgická funkce a kvalita Každá liturgie má svůj pořad, rytmus, který vychází z délky čtení, textů, modliteb, kázání, písní a zpěvů, hudebních skladeb. Naše bohoslužby mívají jednoduché pořady, jejich strohost však nabízí veliký prostor ke kreativitě a také pro hudební iniciativu těch, od kterých se očekává konkrétní nabídka. Písně, zpěvy a hudba jsou konstitutivní součástí liturgie. Každá součást má nějaký význam, nějaké poselství. A každá hudební položka (preludium, interludium, postludium, písně a liturgické zpěvy) by měla být shodná s kontextem liturgie, kde sehrává svou funkci jako oslava Boha,

vyznání, vzývání, prosba a děkování, chvála, nářek či meditace. Každá bohoslužba může mít specifické akcenty, které se mohou projevovat v některých hudebních položkách. Přitom je důležité, aby obsah a forma korespondovaly, což znamená hledat mezi obsahem, formou a průběhem liturgie tak dobré proporce, aby byly jednotlivé výstupy sledovatelné. To vyžaduje znalost (cvičení, školení, studium), zkušenost (volba dobré míry) a flexibilitu (otevřenost). Vysoké hudební výkony nejsou díky své kvalitě důležitější než příspěvky shromáždění, ale kdybychom o ně neusilovali, byla by to škoda. Ladislav Moravetz

35

DiAKONIE

OHLÉDNUTÍ ZA ŠESTI LETY PRÁCE

Davide, děkujeme! Diakonie prošla mnoha turbulencemi a posunula se o kus dopředu

V

 minulém čísle jsme přinesli rozhovor s novým ředitelem Petrem Haškou. Řeč byla o budoucnosti a dalším směřování Diakonie. Chceme se však také ohlížet zpět a k tomu patří vděčnost. David Šourek, který řídil Diakonii v posledních šesti letech, ji provedl nelehkým obdobím a věnoval jí velký kus práce a života. Toho si vážíme a za to chceme poděkovat. To nejdůležitější shrnují příspěvky několika bývalých Davidových kolegů. David Šourek při svých vystoupeních často říkal, že žijeme v turbulentní době. Podmínky pro fungování organizace, jakou Diakonie ČCE je, se mění takřka ze dne na den. A tomu je třeba se nějak přizpůsobovat; vidět do budoucna, ptát se, co může zítra nastat, a nebát se už nyní se na to dobře připravit. Jen taková organizace, která toto dělá, může obstát, může dobře plnit své úkoly. A Davidovi nešlo nikdy jen o to, aby organizace obstála v  turbulentních dobách, aby obstála v nelítostném konkurenčním boji. Nikdy neztratil základní povědomí, oč v Diakonii jde především. Totiž že nás k této službě povolává sám Ježíš Kristus, náš Pán, a že tehdy, když budujeme silnou organizaci, sloužíme Jemu. Že zkrátka ve všech našich diakonských aktivitách jde o službu Pánu Ježíši Kristu, který k nám přichází v potřebných lidech. Jim co nejlépe sloužit, to je poslání od Pána Boha, od Pána Ježíše Krista. David měl myslím trochu problémy s  církevní institucí. Neměl vždy dost trpělivosti čekat, až se v církvi rozhodne. Mechanismy rozhodování jsou v ní složité, všechny důležité věci je nutno řádně prodiskutovat. Ale jak jsem

36

napsal – i když měl někdy problémy s církví, nikdy neměl problémy s Ježíšem Kristem. Jemu chtěl vším, co dělal, sloužit. Často se vracel k tomu, že by Diakonie ČCE měla mít svého duchovního, a prosazoval, aby farář Diakonie byl členem správní rady.

David byl vizionář a dokázal o svých vizích většinu ředitelů přesvědčit. V tom byl velmi silný. Jeho síla se projevovala i v tom, že vedle sebe dokázal snést jako spolupracovníky i osobnosti s jiným názorem. Vzpomínám na jeho výrok při

výběru náměstka ředitele. Na otázku, zda může spolupracovat s Mílou Běťákem, který je v mnohých věcech jeho oponentem, řekl: jistě, správní rada by měla být složena z těch nejvýraznějších a nejlepších lidí. David Šourek měl své veliké přednosti i svá omezení, ale podle mého soudu je nesporné, že za své funkční období provedl Diakonii mnoha turbulencemi a posunul ji o kus dopředu. I jeho zásluhou je nyní mezi organizacemi poskytujícími sociální služby Diakonie hned po Charitě druhou nejvýznamnější. David měl Diakonii rád a věnoval jí kus života. Za to mu patří dík. Petr Hudec, farář ČCE a člen dozorčí rady Diakonie ČCE

D

avida jsem poprvé zažil u výběrového řízení, když jsem se ucházel o práci v Diakonii. Komise se sešla ve Stodůlkách. Jeho vystupování nebylo ani povýšené a  pro mě ani nikterak stresující. V tu chvíli mě napadlo, že by se mi ve středisku s tímto kolegou dobře spolupracovalo. Od té doby jsem názor nezměnil. Když jsem potřeboval, poradil mi, ve většině požadavků vyšel vstříc. Anebo je alespoň neshodil hned ze stolu, ale dal najevo, že lze o nich jednat. Když jsme pořádali něco pro veřejnost, na pozvání vždycky rád přišel. Pokud jsem dostával zpětnou vazbu, tak veskrze pozitivní.

Pro mě samotného je inspirací rétorická obratnost, kterou David disponuje, a v duchu si občas říkám – chtěl bych to také tak umět.  

Jakub Suchel, ředitel střediska Diakonie v Praze­‑Stodůlkách

N

a Davidovi jsem oceňoval dovednost pokládat důležité otázky. Mnohé z nich jsem si sám kladl již dříve v pozici statutárního zástupce středně velké nestátní neziskové organizace. Byly to otázky, s nimiž jsem se setkal v roce 2004 v Holandsku, kde některé velké organizace z důvodu přežití přistoupily ke slučování do ještě větších celků. David kladl tyto klíčové a  inspirativní otázky: Jak zajistit, aby Diakonie ČCE přežila v konkurenčním prostředí? Co může Diakonie ČCE unikátního nabídnout? Jak zajistit stejnou kvalitu všech jejích součástí? Jak vybudovat organizaci, která bude fungovat ve stále se měnících podmínkách? Toto nás nutilo hledat společné odpovědi a cesty, jak se s těmito nároky vyrovnat. Hledání smyslu, vize, kladení silných otázek a snahu o jejich řešení jsem považoval za důležitou součást inspirativní osobnosti bývalého ředitele. Milan Černý, ředitel speciální školy



Diakonie ČCE v Praze­‑Stodůlkách

37

Aktuality

Dar s velkým D pomohl lidem s duševním onemocněním Březnová sbírka Dar s velkým D vynesla 20 tisíc korun. Můžeme tak v plné výši pokrýt náklady na úpravu zahrady pro klienty chrá‑ něného bydlení Ovečka v Brně. Zahradní tera‑ pie bude sloužit klientům s různými formami psychotických, afektivních a úzkostných poruch. V rámci pracovní terapie budou moci pěstovat květiny, zeleninu nebo ovoce. Věříme, že to vše jim pomůže, aby mohli žít kvalitněj‑ ším životem. I díky vaší pomoci. Sbírka Dar s velkým D podporuje v rámci Diakonie každý měsíc jedno středisko či pro‑ jekt. Každý měsíc tak můžete přispět na jiný účel, vždy smysluplný a garantovaný Diakonií ČCE. Chcete se přidat k mnoha velkým i malým dárcům? Podrobnosti najdete na www.diako‑ nie.cz/pomahejte. Děkujeme!

naplňování. Nebo svého partnera, jehož práci vidíte jako smysluplnou, teprve hledáte. K vám konktrétně směřuje naše nabídka partnerství: nabízíme vám touto cestou mož‑ nost aktivně se začlenit do konkrétní pomoci bližnímu, podpořit službu postavenou na křes‑ ťanských principech a v podstatě podpořit Valašsko samo. Vaše finanční podpora umožní zajišťovat námi provozované sociální služby a my se staneme vaší prodlouženou rukou lidem, kteří ji potřebují. Společně tak budeme naplňovat velké přikázání lásky našeho Pána Ježíše Krista. Budeme vděčni, když nás v případě zájmu o partnerství budete kontaktovat. Více o nás na www.diakonievsetin.cz Marta Vodáková / vodakova.vsetin@diako‑ nie.cz

Kupte cihlu nebo střešní tašku, pomůžete Mirandii Výzva ze Vsetína Obracíme se vás s nabídkou spolupráce a part‑ nerství mezi vámi a Diakonií ČCE – střediskem na Vsetíně. Jsme sociální nezisková organi‑ zace, působící na Valašsku, v nejvýchodnější části republiky. Staráme se o sociálně potřeb‑ né rodiny s dětmi a seniory v celém spektru poskytovaných služeb.

Středisko Diakonie BETLÉM staví v Brumovi‑ cích na Břeclavsku chráněné bydlení. Nový domov Mirandie bude poskytovat pobytovou sociální službu dvanácti dospělým lidem s mentálním nebo kombinovaným postižením. Projekt výstavby je z 85 % hrazen z evrop‑ ského projektu, abychom však Mirandii mohli postavit, sami musíme zajistit 15% finanční spoluúčast. Chcete pomoci? Můžete třeba tak, že koupíte cihlu nebo střešní tašku na dár‑ covském portálu. Vše vyřídíte za pár minut od počítače a peníze poputují na stavbu Mirandie. Cihla k cihle, taška k tašce – stavíme domov, důstojné místo pro život. Lidem s těžkým zdra‑ votním postižením a jejich rodinám Mirandie splní sen o soběstačnosti. Přidejte se. www.mnoho ­‑tvari­‑pomoci.cz/mirandie ph

Možná jste křesťanským společenstvím, které má rozvinutou sociální práci. Možná se však, přes vědomí její potřebnosti, vašemu společenství nedostává potenciálu k jejímu

38

39

SLOVO

BIBLICKÝ ZVĚŘINEC

Psi a štěňata Drobečky požehnání

A

nežka je ráda první. První ve dveřích, první v závodech, ráda první dostane na talíř jídlo. Hlavně nebýt poslední, odstrčená na konci řady. Anežko, někdy se to tak stane. Stojíš poslední a doufáš, že něco zbude. Jsi jako štěně pod stolem, co čeká, jestli lidem u stolu něco upadne na zem. Jako v tom příběhu o holčičce ze země Týr. Maminko, jak to bylo s  těmi psy? ptá se holčička vždycky znovu. A maminka vždycky znovu a ráda vypráví. Vždyť – na to se nedá zapomenout. Byla jsi tenkrát hodně nemocná. Nemluvila jsi, mívala jsi ošklivé záchvaty, přitom jsi o sobě nevěděla. Měli jsme o tebe strach. Pak jsme se dověděli, že tady do jednoho domu přišel Ježíš. Prý tam přišlo hodně lidí, viď? Bylo tam úplně plno. Někdo říkal, ať už tam nechodíme, že se ani dovnitř nedostaneme. Šla jsem sama. Musela jsem to zkusit. Protlačila jsem se mezi lidmi až k Ježíšovi a klekla si k jeho nohám. Prosím, moje dcerka je hodně nemocná, uzdrav ji. A co on? Díval se na mě. A pak řekl to o těch psech. Nech, aby se nejdřív najedly děti. Psi dostávají najíst až potom. Jsme přece cizinci. Bylo mi z toho smutno, tedy – měla jsem vztek! Ale pak jsem chvíli přemýšlela. Vždyť já bych taky dala nejdřív najíst tobě a pak teprve někomu cizímu. Tak jsem ho poprosila ještě

40

jednou. Vždyť i ti psi přece dostanou aspoň to, co spadne dětem pod stůl. A dál už to vím, říká holčička. Pak už jsem byla zdravá. Ano. To setkání s Ježíšem bylo zvláštní. Já jsem najednou věděla, že od teď bude všechno jinak. Že má Pán Bůh rád i nemocné děti a stará se o ně. Přišla jsem domů, ty sis hrála s panenkou a zpívala jí. To jsi nikdy předtím nedělala.

Maminka pohladí holčičku po hlavě. Ještě tam cítí jizvu po tom, jak jednou, když byla ještě nemocná, ošklivě spadla. Anežka chvíli přemýšlí. Vždycky se člověk uzdraví? Vždycky ne. Někdy člověk zůstane nemocný. Někdy to trvá dlouho. Ta paní možná taky nevěděla, jestli se její dcera uzdraví, ale věřila, že stojí za to za Ježíšem přijít. I kdyby měla dcera zůstat nemocná.

Psi v Bibli Psi byli známí a domestikovaní už mnoho staletí před Kristem. Využívali se k lovu a k hlídání stád, měli také důležité místo v mytologii a náboženství mnoha národů. Pro židy byl pes zvířetem nečistým. Ve městech byly někdy smečky potulných psů. Označení za psa byla nadávka. Zlá královna Jezábel byla po smrti sežrána psy a psi taky chlemtali krev zlého krále Achaba. Podle našeho příběhu se zdá, že lidé v domácnostech někdy psy měli. Lenka Ridzoňová

Doporučujeme: Pod článkem o  zvířatech doporučujeme nějakou knížku, časopis nebo CD pro děti. Vět-

šinou je to bez souvislosti s článkem. Dnes je to zpěvník Já jsem tady a zpívám. Soubor 192 písniček ve třech sešitech. Části: 1. Nám, 2. Bohu, 3. Světu. Součástí publikace je i CD s nahrávkami písní. Autorem většiny písní je Franz Kett, do češtiny je převedla Eva Muroňová. Písně jsou vhodné zvláště pro menší děti. Do textů písní můžeme doplňovat jména přítomných dětí, některé písně se mohou spojit s ukazováním. Zpěvník užijete ke zpěvu doma nebo na setkání maminek s dětmi, některé písně se hodí ke zpěvu s dětmi při bohoslužbách. Vydalo Karmelitánské nakladatelství v roce 2010.

Cesta církve VII

Z

  dílny komise, pověřené synodem ČCE, která mapuje cestu církve za vlády jedné státostrany, právě vychází nová publikace – Cesta církve VII. Hned v prvém příspěvku o posledních dvou letech života profesora i děkana KEBF a prezidenta KMK J. L. Hromádky čerpá autor z dosud nepřístupného, leč velmi významného fondu, jímž je „Pozůstalost J. L. Hromádky“. V této souvislosti upozorňuji, že se rovněž můžeme těšit na podrobnou studii o církevní politice v  letech 1945 –1969 z  pera dvou členů naší komise, která má vyjít v brzké době v nakladatelství EMAN. Také další studie, medailony a články tohoto sedmého vydání Cesty církve se převážně týkají časového období kolem let 1968/1969/1970. Nedaří se, a vlastně to ani nejde, postupovat při naší práci přísně chronologicky. Vždy se něco stalo předtím, jiné se stane potom a něco se táhne pořád. Pokračování pohnuté historie farářského bratrstva SČED zachycuje delší období, roky 1952–1974. Nakonec byl SČED

režimními pochopy přece jen zaškrcen. Můj příspěvek má podtitul „Se štítem, nebo na štítě“ a představuje zápas tehdejších členů výboru SČED s přesilou státní moci. Oni neprohráli, ale zvítězili v zápase solidarity, když odmítli zprostřed farářského bratrstva vyloučit své pronásledované a  postižené druhy. Byla to neohroženost a statečnost tváří v tvář rádoby všemocné a arogantní režimní moci. Nájezdy úředních, veřejných i tajných násilníků proti SČED vrcholily již v prosinci 1971 zatčením předsedy Vlastíka Slámy. Píšeme zde o tomto již dvanáctém vězněném faráři. Předtím, v padesátých letech, bylo u nás vystaveno perzekuci mnoho nevinných lidí pracujících v zemědělství. Dočtete se o tom v pokračování článku z předchozí publikace. Komunistickým kriminálem a mnohostrannou perzekucí prošel i Josef Volf, o němž vydává svědectví jeho spolužačka z gymnázia a členka mládeže v témže sboru. Režimní represe za „normalizace“ nabíraly na síle. Známé farářské trojici přátel KA- ¥

41

VERO – Kalus – Veber – Rodr byl na různých místech, ale přibližně ve stejné době odebrán státní souhlas. Do konce totality bylo pak těch odebraných souhlasů více než šedesát. Někte-

rým farářům byl dříve či později státní souhlas navrácen, jiní zůstali až do pádu režimu v civilním zaměstnání. Jedná se zejména o Jaromíra Dusa, Jana Z. Dusa, Jana Šimsu a Sváťu Karáska, kteří dokonce okusili komunistický kriminál. Jejich medailony budou v příštích dílech. V této publikaci se dočtete o Miroslavu Rodrovi a v příští o Vladimíru Kalusovi.

O Alfredu Kocábovi, Jakubu S. Trojanovi a Miloši Rejchrtovi, kteří byli (ze starší a nejstarší generace) počátkem 70. let rovněž zbaveni státního souhlasu, jsme v naší komisi zatím nepsali, ale právě oni sepsali své zajímavé memoáry. (Alfred Kocáb. Cestou necestou. Středokluky: Zdeňek Susa, 2007; Jakub S. Trojan. Rozhovory s pamětí I. a II. Středokluky: Zdeněk Susa, 2010 a 2011; Miloš Rejchrt. O něco svobodnější. Praha: Kalich, 2002.) Paní profesorka PhDr. Božena Komárková a PhDr. František Laichter jsou jména dvou úctyhodných laiků, dávných přátel z Akademické YMCA, o nichž si jistě rádi v této publikaci počtete. Anoncuji zde, že byly vydány sebrané spisy Boženy Komárkové, 1.–6., EMAN 1997–1998. Čerstvou zprávou je, že se chystá vydání dvou obsáhlých dílů Pamětí právě od Františka Laichtera pod názvem: Kronika nakladatelské dílny Jana Laichtera – O umlčené kulturní epoše. Cestu církve VII (i všech osm publikací Cesty církve – ve výhodném balíčku, nebo i jednotlivé publikace) si můžete zakoupit v ústřední církevní kanceláři na sekretariátě u  Moniky Voženílkové nebo si je můžete objednat v e­‑shopu. Pavel Hlaváč, editor HLAVÁČ, Pavel; MORÉE, Petr. Cesta církve VII. Praha: ČCE 2014. 127 s. 90 Kč ISBN 978-80-87098-37-0

RECENZE

Hledání cest přes „ošklivé příkopy“ Teologie Starého zákona od osvícenství až po postmodernu

P

řed vánocemi se na pultech knihkupectví objevila hutná antologie teologií Starého zákona pod názvem Nové teologie Starého zákona a dějiny z pera starozákoníka Petra

42

Slámy. Autor v úvodu krátce zmiňuje reflexi studia Starého zákona od novozákonních dob přes patristiku, středověk, reformaci a humanismus renesance až po nástup osvícenectví.

Vlastní základ práce je pak věnován starozákonním teologiím 20. století se stručným představením nejdůležitějších mezníků 19. století. Bez toho by následující rozvoj bádání nebyl možný. 19. století postavilo proti tradičnímu obrazu světa nezávislý obraz vědecký. Vznik moderny je determinován právě touto dobou. Vědecké přístupy postupně zpochybnily představu o biblickém obrazu vzniku světa a pro biblické vyprávění se vžilo označení dějeprava. Vztah biblické dějepravy a moderní historické rekonstrukce minulosti Bible i proto představuje ústřední osu Slámovy práce, a to zejména hledání cest přes „ošklivé příkopy“, jak autor označuje rozpory vzniklé mezi církví a světem od nástupu osvícenství. Kniha prezentuje i ekumenický pohled na věc. Sláma připomíná, že se ještě na počátku 20. století katolická a protestantská biblistika podobaly dvěma zcela odlišným kontinentům. Odlišné bylo především postavení studia Bible v celku teologie. Zatímco v protestantismu je Bible východiskem teologie, na katolické straně bylo měřítkem pravověří pouze magisterium (učitelský úřad církve). Paradoxem tohoto vztahu je podle Slámy to, že v protestantismu, který se k historicky­‑kritickému studiu Bible stavil mnohem vstřícněji, jde o mnohem více než v  katolictví. Pokud toto studium vede ke zpochybnění věrohodnosti Bible, má víra postavená výlučně na Bibli vážný problém. Sláma upozorňuje, že se neškolení věřící na protestantské straně s akademickou biblistikou vždy nevyrovnali a v důsledku převzetí osvícenectví v teologii vzniká laická pietistická až fundamentalistická opozice. Katolickou scénu pro české čtenáře ve své práci obsáhle zmapoval biblista Tomáš Petráček. V Slámově interpretaci sleduje vztah katolické teologie 20. století k moderní biblické kritice od naprostého odmítnutí až po velkorysé přijetí. Sláma mimo jiné připomíná okřídlenou větu kněze a  hebraisty Alfreda Loisyho o tom, že „Ježíš přišel hlásat Boží království a vznikla církev“. Věta, jejímž záměrem bylo spíše popsat vztah mezi Kristovou zvěstí a  rozmanitými formami církevního života, byla později mnohokrát vytržena z kontextu. Loisyho exemplární exkomunikace v roce 1907

je příkladem zásadního odmítání kritického studia Bible katolickou církví v první polovině 20. století. K uvolnění došlo podle Slámy až v době druhé světové války, kdy se mnozí konzervativci zdiskreditovali svými sympatiemi k fašismu, a definitivně pak na Druhém vatikánském koncilu. Druhý, zásadní zvrat ve studiu Bible během 20. století způsobila postmoderna, když zpochybnila objektivitu soudobé historiografie. Sláma s nadsázkou říká, že osvícenství rozevřelo nůžky mezi skutečnými dějinami a  biblickou dějepravou a  postmoderna pak tyto nůžky opět zavřela, když rezignovala na všeobecnou dostupnost, rekonstruovatelnost, a tedy „platnost“ objektivních dějin. Poválečné postmoderně ještě předcházel pokus o vyma-

nění z „tyranie dějin“, který připomenul, že úkol starozákonních badatelů není jen historický a religionistický, ale též teologický. Autor přístupy ke studiu Písma poutavě řadí dle teologií jednotlivých osobností, jejichž prameny má velmi dobře prostudovány. Čtenář se seznámí s přístupem Órigéna nebo Augustina, Luthera s jeho polemikou s humanismem Erasma Rotterdamského a s mnoha dalšími pohledy autorů 19. a 20. století, z nichž jen namátkou můžeme jmenovat některé Slámovy předchůdce na Katedře Starého zákona Evangelické teologické fakulty v Praze, kde Slá- ¥

43

ma přednáší (např. Slavomila Daňka, kterého popisuje i s humornou nadsázkou, nebo Miloše Biče, autora obsáhlé encyklopedie o dějinách Palestiny). Zajímavé jsou i postoje na straně židovské, kterým je věnována celé kapitola. S překvapením můžeme v knize najít i myšlenky zakladatele moderní psychoanalýzy, asimilovaného Žida Sigmunda Freuda, který se podle Slámy v závěru svého života obrátil k údajnému zakladateli židovství, biblickému Mojžíšovi. Autor však představuje i Freudovo dílo Totem a tabu, ve kterém se Freud snažil formulovat teorii o vzniku náboženství jako kolektivního bludu.

Na závěr téměř čtyřsetstránkové knihy se Petr Sláma pokouší o jakousi syntézu, téměř matematické zatřídění společných souřadnic jednotlivých cest ke studiu Bible navzdory originálnímu pojetí každého badatele. V celé knize je barevnost přístupů ke studiu Starého zákona poutavě popsána a kniha s graficky pěkně zpracovanou obálkou s  ilustracemi Marca Chagalla by v knihovně žádného zájemce o studium Bible neměla chybět. Jan Kirschner SLÁMA, Petr. Nové teologie Starého zákona a dějiny. Praha: Vyšehrad, 2013. 394 s. ISBN 978-80-7429-353-5

UPOUTÁVKA

Cvičebnice biblické hebrejštiny Martin Prudký

P

rvní vydání této cvičebnice před dvaceti lety bylo limitováno tehdejšími možnostmi elektronického zpracování textu, nedostupností elektronické edice hebrejského textu Bible, a  zejména po grafické stránce nedopadlo příliš dobře.

Předkládané druhé vydání nenabízí jen lepší čitelnost a opravy chyb, nýbrž také výraznější doplnění. Text byl celkově upraven na základě zkušeností učitelů i studentů. Doplňky se dotkly jak lekcí, tak přehledů a tabulek. Ze-

44

jména byly v lekcích připsány stručné anotace probírané látky. Tyto anotace sice nemohou nahradit ani výklad látky při kontaktní výuce ani studium pomocí standardních učebnic či gramatik, uvádějí však alespoň nejdůležitější pravidla, jež jsou pro probíranou látku podstatná. Mohou sloužit k opakování studované látky. Pojetím gramatických jevů v  biblické hebrejštině staví tato cvičebnice na přístupu, který jako první představil ve své učebnici biblické hebrejštiny Wolfgang Schneider. Tato cvičebnice je psána „na míru“ konkrétní podobě výuky biblické hebrejštiny, jak je již dlouhodobě pěstována na ETF (čtyřtýdenní intenzivní jazykový kurz a dvousemestrové cvičení). Svým materiálem i způsobem zpracování však samozřejmě může sloužit všem dalším zájemcům o studium tohoto biblického jazyka.

Kalich PRUDKÝ, Martin. Cvičebnice biblické hebrejštiny. Praha: Kalich, 2014. Druhé, přepracované vydání. 408 stran. 370 Kč, v e­‑ shopu 296 Kč. ISBN 978-80-7017-200-1

oZNÁMENÍ

Ubytování hostům Farní sbor ČCE v Broumově nabízí ubytování pro hosty. Dvou a tří lůžkový pokoj, koupelna se sprchou, kuchyňka, jídelna, terasa. V okolí Broumovské stěny, pískovcová skalní města Adršpach, Ostaš, Teplické skály, Kladsko. Cyk‑ lotrasy, lyžařské vleky (při dobrých podmín‑ kách). Kontakt: [email protected].

Na Špicberky s polárníkem a ekologem Ekologická sekce České křesťanské akademie zve na úterý 13. května 2014 do přízemí praž‑ ského kláštera Emauzy (Praha 2, Vyšehrad‑ ská 49) na besedu „Jak se žije v Longyearbyen,

(Hukvaldy, Helfštýn, Kunín, Štramberk). Kontakt: tel. 732 638 517, 731 664 545

Nabídka pronájmu bytu v Přelouči Farní sbor ČCE v Přelouči nabízí k pronájmu velký byt 5 + KK (cca 140 m2). Byt je umístěn v přízemí a mezipatře farní budovy, která je v blízkosti centra města. V přízemí se nachází velká místnost s kuchyňským koutem vybaveným kuchyň‑ skou linkou, dále tři pokoje, koupelna s vanou, sprchovým koutem a WC. V mezipatře je další pokoj a WC. Rozloha pokojů je cca 97 m2. Vytápění je ústřední plynové s vlastní regulací a odpočtem (po rekonstrukci). K dispozici je garáž a zahrada, která poskytuje maximální soukromí a bezpečnost. Vítáme pozitivní vztah k církvi s aktivním zapojením do sboro‑ vého života. Bližší informace u kurátora sboru na tel. 466 958 928 nebo 724 919 222, e ­‑mail: [email protected]

Bohoslužba za krajinu na Sedleckých skalách

největším městě na Špicberkách“. Na toto téma promluví biolog a polárník Jakub Žárský. Začátek je v 17.30 hodin, předpokládaný konec kolem 19 hodin. JNe, foto: genercey.cz

Rekreace ve sborovém domě v Novém Jičíně Sbor ČCE nabízí k letní rekreaci dva pokoje v podkroví, k dispozici je kuchyňka, hygienické zařízení, zahrada s možnosti parkování. V blízkosti CHKO Beskydy, CHKO Poodří, několik hradů a zámků, řada jiných památek

Ekologická sekce České křesťanské akademie ve spolupráci s městskou částí Praha Suchdol a s několika občanskými sdruženími ze severu Prahy zvou na ekumenickou bohoslužbu za krajinu v sobotu 24. května 2014 v 15 hodin na louce na Sedleckých skalách v Praze 6 – Suchdole (nedaleko ulice Na Rybářce; doprava od metra A Dejvická autobusy 147 do stanice Budovec nebo 107 do stanice Kamýcká). Kázat bude P. Matúš Kocian, který je pověřen duchovní správou České zemědělské univer‑ zity. Po bohoslužbě uvede Jiří Sádlo z Botanic‑ kého ústavu AV ČR besedu na téma Chráněná území v Praze. Bližší údaje jsou na webu http://jiri_necas. jetmouse.cz/akce/NejblizsiAkce.htm  JNe

45

POSLEDNÍ SLOVO

Evangelické kafe

M

otto: „Káva po bohoslužbách byla dost slabá, já nevím, že ti evangelíci nejsou schopni uvařit pořádné kafe. A přesto funguje návykově.“ Já piji evangelické kafe se starostou, advokátem, uklízečkou, učitelkou, s  elektrikářem, farářem, truhlářem, statikem, zdravotní sestrou a mnohými dalšími. Všichni dohromady bychom mohli z fleku odložit pěknou hromádku nectností. Takže bychom si tu svou nedokonalou víru se všemi chybami navrch mohli hezky zabalit, zamknout kostel a jít domů pustit si seriál.

Jenže mně se na těch normálních lidech ze sboru líbí, že na to většinou nekašlou. Své chyby vnímají. A nekašlou ani na druhé, když potřebují odněkud vyzvednout své děti, když se stěhují, rozvádějí, hledají práci, stárnou a umírají. Počítají s tím, že se život nedá spočítat, že být je víc než mít, že existuje ještě něco nad stranami, vládami, a dokonce i nad vlastním egem. Že by do toho kafe něco dávali? Jitka Jandová Stehnová, Kateřinice

Evangelický měsíčník

vydává Českobratrská církev evangelická

NA OBÁLCE foto: Pavel Capoušek REDAKČNÍ UZÁVĚRKA Redakční uzávěrka červnového čísla je 18. května 2014. Vyhrazujeme si právo nevyžádanépříspěvky krátit.

DISTRIBUCE PRO ZRAKOVĚ POSTIŽENÉ elektronicky a ve zvukové podobě: Diakonie ČCE, Klimentská 18, 110 05 Praha 1, tel.: 222 316 306, e­‑mail: [email protected] TISKNE OPUS v.d.i. Janáčkovo nábřeží 1075/27 150 00 Praha 5 (ev. č. MK ČR E810), vychází 12x ročně, jednotlivá čísla 25 Kč, předplatné 290 Kč, do zahraničí 790 Kč. Informace o předplatném podá, objednávky rozšiřuje (i do zahraničí) redakce.

Chystáme: v cyklu Moderní doba pro číslo 6/2014 téma Vanutí

46

ADRESA REDAKCE A ADMINISTRACE Jungmannova 9, p. p. 466, 111 21 Praha 1, tel.: 224 999 236, e­‑mail: ceskybratr@e­‑cirkev.cz, www.e­‑cirkev.cz, sekce Publikace, časopis Český bratr www.ceskybratr.cz

ISSN 1211-6793

REDAKČNÍ RADA šéfredaktorka: Daniela Ženatá redaktorka: Gabriela Fraňková Malinová členové: Adam Balcar, Romana Čunderlíková, Šárka Grauová, Pavel Hanych, Jiří Hoblík, Jan Kirschner, Ondřej Kolář, Tomáš Pavelka, Jana Plíšková, Lenka Ridzoňová

47