Akademická a postakademická věda1
JOHN ZIMAN
Výzkum základní, orientovaný a aplikovaný Einstein bezpochyby patřil k největším postavám „základního“ výzkumu, jaké kdy žily, a přesto sotvakdo za jeho života takto jeho práci označoval. Letmé nahlédnutí do několika knih napoví, že se pojem základní výzkum začal běžně užívat až v sedmdesátých letech. Přitom si dnes už vůbec neumíme představit, jak jsme se bez tohoto termínu obešli. Většinou se místo něj používala prostě „věda“, podle potřeby doplněná přívlastky jako „čistá“, „fundamentální“ a občas i „akademická“. Slova přijdou do módy a zase vyvanou. Jen ten, kdo je citlivý k jemnostem jazyka, se bude znepokojovat tím, že tam, kde předtím bylo – pro vyjádření jemných rozdílů – výrazů několik, převládl výraz jediný. Skutečnou otázkou však zůstává, co se základním výzkumem rozumí. Cítíme, že představuje vyhraněný koncept, který pokrývá nejrůznější stránky vědy. Ladí však tyto stránky mezi sebou navzájem? Lze odvodit vlastnosti základního výzkumu z jediné definice? Co je základní výzkum? Financujeme ho, oslavujeme, sledujeme, chráníme, institucionalizujeme a politizujeme, bohatneme z něj, zatracujeme ho i odměňujeme, děláme mu publicitu, či ho naopak utajujeme, někteří mu dokonce věnujeme celý svůj život – avšak málokdy se doopravdy ptáme, o čem to vlastně mluvíme. Když zástupy dnešních mikro-, nano- a femtoeinsteinů prohlašují, že „dělají“ základní výzkum, jakou činnost to vlastně vyvíjejí? Bylo by to hezké téma na doktorandskou práci. Je dokonce možné, že už nějaký učenec zabývající se filozofií vědy provedl nemilosrdnou dekonstrukci pojmu. Avšak není mi o tom nic známo, a tak vás na krátkou exkurzi do této rozsáhlé a citlivé oblasti pozvu sám. Žádné značené turistické stezky zde nenajdeme, a tak se dáme ve směry šipky s nápisem „základní“. Budeme se držet orientačních bodů označených jako „fundamentální“, „čistá“ nebo „akademická“ věda. Ukáže se, že tato slova nejsou synonymní ani se slovem „základní“, ani mezi sebou navzájem. Každé z nich je důležitou složkou našeho konceptu, a přece se nám jeví jako sporné větší měrou, než jsme předpokládali. Když nakonec obhlédneme celou scenérii, zjistíme, že právě ty kontury, které jsme původně ostře rozlišovali, jsou nyní rozmazané. „Základní“ výzkum jako politická kategorie V Einsteinově době byla myšlenka vědecké politiky sotva představitelná; dnes se s ní setkáváme na každém kroku a základní výzkum je jednou z jejích operačních kategorií. Například Japonsko je kritizováno za to, že na základní výzkum vynakládá příliš málo peněz. Co tedy ten základní výzkum je? Sotvakdo z nás byl nucen číst Frascatiho manuál, kde najdeme úřední definici: Základní výzkum je experimentální nebo teoretická práce prováděná primárně za účelem získání nových znalostí o věcech stojících za jevy a pozorovatelnými fakty, aniž by zamýšleným výstupem této práce byla jakákoli aplikace.2 Celá definice je dost pochybným uzlíčkem metafyziky. Klíčový však v ní je poslední obrat, který lze méně šroubovaně říct takto: Základní výzkum je takové bádání, které děláte, aniž víte, k čemu je to dobré.
Takto negativně vymezený základní výzkum vlastně žádnou logiku nemá – je definován jen dalšími nejmenovanými entitami, o kterých se předpokládá, že ho obklopují, tj. jinými způsoby bádání, než je ten základní. Někdy také bývá označován jako „pokrok poznání“, ale i to je jen jakási reziduální kategorie, která je spíše siluetou na obzoru než zřetelným tvarem. Má-li nám politická definice vůbec dávat smysl, musíme se zorientovat v pojmovém univerzu, jehož je součástí. Tím rámcem je socioekonomická teorie nazvaná „lineární model technologické inovace“. Základní výzkum v ní stojí na počátku procesu, který vede prostřednictvím vědeckých objevů k bohatství, a tím zhodnocuje naše jinak politováníhodné a bídné životy. Jestliže výsledky výzkumu od tohoto kontextu oddělíme, zbude nám neuchopitelná hodnota, která nemůže přinášet zisk společnostem, nelze ji účetně vykázat, a proto mají ekonomové sklon vyčíslovat její hodnotu jako nulovou. Proto se sociologové vědy, vyznačující se oprávněným skepticizmem vůči čemukoli, co zavání lineárními modely, snaží odhalit falešné ledví celé představy základního výzkumu. Při tom však zase přehlížejí fakt, že laboratorní život nepochybně existuje, jakkoli může být jeho obraz relativizovaný nebo vykonstruovaný. Z definice je jasné jedno: nemáme zde co činit s věděním jako takovým, ale s výzkumem – vědomou aktivitou zaměřenou k získání určitého druhu vědění určeného k praktickým cílům. Toto konstatování nás chválabohu vysvobozuje z epistemických tenat a protimluvů. Jde o to, že výzkumná aktivita je zdrojem obrovského množství znalostí – jak „nevyslovených“ a „hluboce zabudovaných“, tak oficiálních, kodifikovaných. Tento tvůrčí proces nijak nezávisí na tom, zda získané vědění je, nebo není „pravdivé“ (ve smyslu „objektivní“). Je však třeba, aby nadšený badatel získanému poznatku věřil do té míry, že se pro něj stane sázkou do příštího pokusu. Z praktického hlediska je tedy klíčovým slovem pro naše zkoumání intencionalita, a přitom právě ona bývá často akademickými hodnotiteli vědy přehlížena. Romantický pohled na vědu jako producenta „objevů“ zamlčuje devět desetin pravdy. I ve svém nejvíce „průzkumnickém“ stadiu se výzkum odehrává podle promyšleného plánu. Plán je to velmi pružný – jeho platnost se může omezovat na týden, den či půlhodinu a také může vyžadovat miliardovou investici a léta navrhování a stavby přístroje, než dojde k samot1) Tato práce vychází z přednášky na konferenci „Einstein meets Magritte“, která se konala v r. 1995 u příležitosti 25. výročí Svobodné univerzity v Bruselu. Překlad A. Markoš, mírně kráceno. 2) OECD, 1980: The Measurement of Scientific and Technical Activities (Paris, OECD); orig. znění: Basic research is experimental or theoretical work undertaken primarily to acquire new knowledge of the underlying foundation of phenomena and observable facts, without any particular application in view.
John Ziman je emeritním profesorem fyziky na Univerzitě v Bristolu. Autor knihy Real science. What it is, and what it means (Cambridge UP 2000, 320 stran). http://vesmir.cts.cuni.cz l VESMÍR 82, leden 2003
47
sbírku návrhů možných aplikací? Vždyť širší definice „strategických cílů“ ve smyslu „možných aplikací“ nutně obsáhne celou biologii, chemii i vědy geologické, a v kolonce skutečného základního výzkumu nám zbudou snad už jen fyzika částic a kosmologie. Celý problém je takto zamlžen právě kvůli financování moderní vědy. Náš Dr. X, nadšený zoo-fyziomikro-molekulo-etolog, prosadil svůj podnětný projekt jakožto příspěvek k základnímu výzkumu ve svém podoboru. On sám však pracuje pod vedením profesora Y, který šéfuje interdisciplinární skupině zaměřené na orientovaný základní výzkum týkající se chování hlodavců v prostředí vytvořeném člověkem. Tato skupina pobírá část prostředků od Společnosti pro ochranu malých savců (SOMS), jejíž předseda kníže Z se domnívá, že jde o výzkum aplikovaný, zaměřený na vývoj nových technologií. A příjemce peněz už asi vůbec netuší, že většina financí přitéká do SOMS oklikou od Milosrdné smrti, s. r. o., která se už přehoupla do stadia vývoje ještě humánnějších pastiček. Všechny obrázky v článku J. Zimana © František Mizera
nému měření. Nikdy však základní výzkum není bezcílným těkáním, nadšenou improvizací či uměleckou sebeprezentací postrádající jakékoli logické odůvodnění. Právě proto může být základní výzkum často financován jakožto projekt. Vypracovat plán výzkumu, který by mohl nějakého bohatého dárce pohnout k tomu, aby to celé financoval, je pro badatele zajisté smysluplná aktivita. Slibovat specifický výstup by bylo protismyslné, avšak projekt sám by postrádal smysl, kdyby nedokázal naznačit, k čemu by jeho výsledky mohly být dobré. A tak praktické aplikace, které jsou „na dohled“, bývají v návrhu projektu a podobných dokumentech obzvlášť zdůrazněny. „Cílem tohoto výzkumu je objevit vábivější druh návnadového sýra, což umožní vývoj větších a lepších pastí na myši… atd.“ Nebo se návrh může odvíjet od podstaty problému, který se má příslušným výzkumem vyřešit, například „Záhada problému, proč sýr přitahuje myši do pastí, je už léta v centru zájmu rodentologů… atd“. Potíž s těmito účelovými prohlášeními je v tom, že jde o sliby, které nikdy nebudou vymáhány. Jistěže byly učiněny v dobré víře, ale jde o figury rétorické, nikoli potvrzující. Jsou určeny vybrané skupině čtenářů, aby sloužily určitým zájmům. Jestliže žádáte o grant u společnosti Milosrdná smrt, s. r. o., naznačte, že patent je už na dohled. Pokud je donorem Společnost pro ochranu malých savců, je dobré zmínit, že výzkum možná povede k vývoji olfaktorní vakcíny, která myším pomůže vyhýbat se pastičkám. Grantová agentura pro obecnou biologii bude zase očekávat, že – u stejného projektu – předvedete, jaký pokrok v pochopení jistých zoo-fyzio-mikro-molekulo-etologických jevů lze očekávat. A tak dále. Skeptičtí sociologové vědy si v dekonstrukcích takových ohebných a samoúčelných výplodů vybíjejí svůj cynizmus. Jak proboha mohou být podobné bláboly brány vážně – například jako podklady pro vládu, aby je mohla evidovat jako jednu z položek státního rozpočtu (a přesvědčit opozici, že doopravdy pečuje o rodinné stříbro národní vědy)? Kdybychom se chtěli dobrat skutečných pohnutek, které vedly k formulování výzkumných projektů, narazíme obvykle na pestrou změť navzájem nesrovnatelných motivů. Jak vskutku hodnotit tu
48
VESMÍR 82, leden 2003 l http://vesmir.cts.cuni.cz
„Fundamentální“ výzkum jako kognitivní kategorie V Einsteinových obdivuhodných pracích z roku 1905 není o aplikacích ani slovo, odůvodněním existence těchto prací je sám jejich obsah. Vědecké práce tohoto druhu jsou základním výzkumem v pravém smyslu slova. Řeší problémy, které jsou naprosto fundamentální. Poznání, které přinášejí, je na první pohled zvláštní a lze je ocenit, vykázat, aniž je nutno odvolávat se na možné aplikace. Když tedy tvrdíme, že jistý druh výzkumu je „základní“, znamená to také, že si myslíme, že je nebo chce být „fundamentální“ v tomto smyslu? Slovo „fundamentální“ je v běžném jazyce synonymem slova „základní“ (basic), a v diskusích o vědní politice se takto obě slova často používají. Jde o metaforu lidského poznání jako mnohopatrové budovy. Metafora předpokládá, že se výsledky vědy dají racionálně uspořádat do vrstevnaté struktury, jejíž „hlubší“ vrstvy poskytují podporu těm, které jsou „nad“ nimi. Ale v jakém smyslu jsou jedny znalosti „podkladem“ pro znalosti jiné? Nutně musí existovat „podloží“, na kterém závisí pevnost a soudržnost celé stavby? Touto metaforou se hlásíme k redukcionistické doktríně; ta předpokládá, že jakákoli znalost je v jednosměrném vztahu k jinému druhu znalosti a je v něm v principu obsažena. Vědci se většinou k redukcionizmu hlásí, i když jde spíš o metafyziku než o vědu. Redukcionizmus – ani jako abstraktní princip – však žádnou oblast znalostí jako obzvlášť fundamentální nevyčleňuje. Tradiční hierarchie věd klade na vrchol sociální a humanitní vědy a redukuje je přes psychologii, biologii a chemii k fyzice a matematice. My ovšem víme, že matematiku nelze redukovat na logiku, aniž bychom vzali v potaz přirozené jazyky a sociální instituce. A tak nejenže jsou základy celé budovy nepevné, ale budova sama se vznáší ve vzduchoprázdnu. Ukazuje se, že pomocí znalostí získaných v jedné oblasti nikdy nemůžeme obsáhnout vše, co lze získat vědeckým zkoumáním v jiné oblasti. Sen o finální teorii, jež by vysvětlila všechno, je stejně pošetilý v mezích vědecké poddisciplíny, jako je pošetilý pro celý kosmos. Výzkum se často považuje za „fundamentální“, pokud se týká věcí obecných spíše než specifických, teoretických spíše než empirických, konceptů spíše než faktů. Pozitivním ukazatelem fundamentálnosti jsou postupy, které z pozorovatelných věcí přírod-
ních i lidských vyvozují existenci skrytých mechanizmů zahrnujících neviditelné entity (kvarky, molekuly, geny, psychické struktury). Negativním ukazatelem je naopak objasňování vztahů mezi jevy, pracný sběr a klasifikace dat nebo vývoj vědeckých přístrojů. V ideálním případě se fundamentální výzkum orientuje na objekty v přírodě, jako jsou hvězdy, horniny a organizmy. Proto se tento termín pociťuje jako nepříhodný ve vědách sociálních, protože ty pojednávají o věcech, jež jsme (jak nás upozornil Giambattista Vico už skoro před 300 lety) nedostali od Boha, ale vytvořili sami. Ze stejných důvodů není snadné rozhodnout, zda studium chování umělých systémů (například plazmy uvězněné v magnetickém poli) má být pokládáno za fundamentální výzkum. V praxi obvykle označujeme jako „fundamentální“ takovou oblast výzkumu, která poskytla (nebo tvrdí, že poskytla, popř. slibuje poskytnout) „důležitý“ objev. Tím se myslí například neočekávané propojení mezi různými vlastnostmi studované věci, zobecnění vnášející řád do změti doposud záhadných pozorování nebo průnik do nové neprobádané oblasti. Tato ušlechtilá kvalita je však neobyčejně závislá na kontextu. Celá léta, která často uplynou mezi objevem a Nobelovou cenou, jsou demonstrací toho, že kvalita může být rozpoznána a oceněna teprve post factum. Slova „fundamentální“ a „základní“ mohou být vskutku synonyma, ale pouze ve vztahu k velmi pochybné metafoře s velmi omezeným operačním dosahem. Musíme proto zaměřit pozornost k humanističtějším charakteristikám výzkumného procesu. „Čistá“ věda jako individualistická ideologie Badatelé se ovšem příliš nestarají o to, jestli jde o základní výzkum, ale požadují, aby byl čistý. Vědecká politika mluví o „čistě základním“ výzkumu a míní tím, že tento výzkum je prost strategických záměrů, že neexistují snahy aplikovat jeho výsledky na praktické problémy, ba ani je přenést do oblastí, které se takovými aplikacemi zabývají. Jinými slovy „čistý“ je sice totéž co „základní“, ale znamená víc. Analýzy pak provádějí veletoče kolem otázky, zda lze „kulturní“ roli přiznaně neužitečného zkoumání připsat nějakou kvaziekonomickou hodnotu. Nejzajímavější stránkou „čistého“ výzkumu je jeho stránka psychologická. Přivádí nás k vědci nikoli jako k typickému sociálnímu činiteli zastávajícímu typickou profesní roli, ale jako k osobnosti. Romantický stereotyp, líčící čistého vědce jako „osamělého hledače pravdy“, vyvolává představu člověka, který se zaslíbil družině hledačů Svatého grálu, neboli člověka oddaného věci, která přesahuje všechny jeho ostatní zájmy a ohledy. Tento svatý cíl by byl kontaminován duchovně i intelektuálně, kdyby snad dotyčný zatoužil získat za své objevy hodnotnou cenu, či dokonce na nich vydělávat. Ideální čistý vědec je tedy amatér, který posedle hraje vědeckou hru, aniž by jen pomyslel na svůj osobní prospěch, snad kromě vědomí, že něčemu porozuměl lépe než jiní. Možná ještě stojí o trochu uznání. Toto zavrhování profesionalizmu zavání snobizmem a sobectvím. Živí také nezodpovědné postoje typu „Pracuji na vývoji chemických zbraní, což je v pořádku, protože koneckonců mám díky tomu prostředky potřebné k chemickému výzkumu nejvyšší kvality!“ Podobné elitářské nároky byly vždy podezřelé a „netáhnou“ ani dnes. Profesoři angažovaní v základním výzkumu se také příliš velké vážnosti netěší. V klasifikaci povolání spadají pod
kolonku „kvalifikovaní vědci a inženýři“ a jako kdokoli jiný musejí snášet potupu, že jsou ztraceni v davu. Rozdíl je v tom, že pro vědce je jeho práce obvykle velkým zadostiučiněním, a to nejen proto, že rádi řeší náročné technické problémy, ale také proto, že se tomuto řešení zcela oddávají, což je něco víc než jen vykonávat společensky oceňovanou práci. Toto zadostiučinění je úzce propojeno s individualizmem, který je vlastní stereotypu „osamělého hledače“. O tom, kdo se zabývá čistou vědou, se soudí, že je motivován „zvláštnostmi“, a takovou vlastnost lze vypěstovat jen u toho, komu je dovoleno svobodně zvláštnosti vyhledávat, uvažovat o nich a zkoumat je do hloubky. Jinými slovy podstatou „čisté“ vědy je to, že ji provádějí badatelé, kteří si své výzkumné projekty určují sami a vytyčují si své vlastní cíle podle vlastních kritérií. Jde tedy o lidi, kteří chtějí sami rozhodovat o tom, co budou dělat. Ovšemže jde o autonomii, a nikoli o etickou nebo intelektuální korektnost! Tento význam, který vědec připisuje své osobní svobodě ve vědě a pro vědu, nelze docenit. Jde daleko za běžnou touhu být sám sobě pánem. (Popravdě ne každý pro sebe požaduje strategickou autonomii, tj. svobodu volby řešeného problému, ovšem technická autonomie, tj. svoboda rozhodnout jak k problému přistupovat, je naprosto zásadní.) Proto ten hlad po stálých profesorských místech. Soutěž o podobná místa je zároveň testovacím polem pro řadu osobních kvalit, jako jsou odhodlanost, originalita, technická zdatnost a samozřejmě zvídavost. Právě tyto vlastnosti se vyžadují od klíčových postav na scéně vědy bez ohledu na to, jaký je jejich vztah k možným aplikacím. Není už však jasné, zda by tou nejlepší cestou k pokroku lidského poznání bylo dát volnou ruku davu jedinců, z nichž každý by poctivě hledal pravdu v oblasti, která by ho zajímala, a o ostatní badatele by se nestaral. Takto pojatý „čistý výzkum“ by byl zcela jistě nedotažený. Je to podobné jako v ekonomice. Ideálem je dokonalá soutěž na volném trhu, avšak odpojená od institucionálního rámce a jeho regulačních funkcí se stává nesmyslnou. I kdyby se badatelé podobné autonomii těšili, nebylo by zaručeno, že by ji využívali právě k tomu druhu výzkumu, který je v příručkách označován jako „základní“. Je přece nesmyslné předpokládat, že by si nezačali vybírat problémy, jejichž řešení slibuje možnost aplikace, a tudíž i možnost výdělku. Dobře přece víme, že osobní potěšení (a také rozčarování), které přináší vědecký objev, se moc neliší od podobných pocitů zakoušených při práci na technologických vynálezech. Sám Albert Einstein, ten vzor čisté vědy, byl vlastníkem několika patentů. To je poněkud překvapující – vždyť čistá věda je často definována jako přímý protiklad aplikované, a tudíž i protiklad veškeré technologie. Podobný názor snad tkví v přesvědčení, že vědecký zájem je primárně orientován na svět přírody, a nikoli na svět lidských artefaktů a institucí. Je vybuzen pravidelnostmi, či naopak odchylkami od pravidelností u přírodních objektů a pídí se po „fundamentálních“ vysvětleních. S tím souvisí i názor, že základní výzkum vděčí za svůj úspěch serendipitě, neboť – a to je nutno dodat – „náhoda přeje připravené mysli“. Představa vědce zabývajícího se čistou vědou jako člověka izolovaného a zcela pohlceného vlastní vizí je výplodem fantazie. Přinejlepším jde o zobecněnou a zjednodušenou verzi historek, které vyprávějí sami badatelé, když se své počínání pokoušejí vysvětlit. http://vesmir.cts.cuni.cz l VESMÍR 82, leden 2003
49
Podobné povídačky jsou naprosto upřímné – až na to, že si vůbec nevšímají, do jakého sociálního prostředí jsou posazeny. „Akademická“ věda jako sociální kategorie Sociální prostředí, které „čistou vědu“ obklopuje a pěstuje, je prostředí akademické. To přichází tvůrcům vědecké politiky velmi vhod. Jsou-li dotázáni, jak základní výzkum podporují, vytasí se s daty o tom, že „vláda subvencovala výzkum a vývoj v ústavech univerzitního typu“ a podpořila výzkum „v dalších podobných organizacích, které jsou s těmito ústavy těsně spjaty“. Vymezit charakteristické vlastnosti akademické vědy není – k velkému štěstí nalepovačů cedulek – tak těžké, a to ani když se věda provozuje v ústavech, které nejsou zapojeny do výuky studentů. Akademická věda není sociologickou kategorií proto, že organizačně spadá pod univerzity, ale proto, že se sociálně strukturuje do jednotlivých disciplín. Akademičtí vědci a jejich práce mají své místo na podrobné mapě nesčetných specializací. Počet různých vědních oborů jde do tisíců a všechny jsou v myslích svých zasvěcenců pečlivě vymezeny oproti ostatním. Nejde jen o dočasné základny pro výzkum. Zavedená disciplína je dobře vymezenou institucí, která je určena těžko postižitelnou, avšak působivou sociální praxí. Členství v takovém spolku je privilegium zasloužené pracným zasvěcováním a udržované celoživotním závazkem. Příslušenství ke klanu se udržuje tím, že jeho člen publikuje výsledky svého bádání. Veřejná publikace výsledků je tím nejvýraznějším puncem akademické vědy. Ovšemže jsme všichni na vlastní kůži poznali, že právo publikovat výsledky akademického výzkumu zdaleka není absolutní. Je ořezáno názory redaktorů, recenzentů a jiných povolaných kritiků, a to obvykle bez odvolání. Recenze publikací (peer review) jsou jednou z forem, jimiž se akademickým badatelům vtiskují obecně uznávané normy vědecké komunity. Mnohé z těchto norem, jako například udělování cen, mají už dlouhou a úctyhodnou tradici. Jiné, například soutěž o financování formou projektů, jsou poměrně nové a nejsou vždy tak objektivní, jak se tvrdívá. Některé tradiční praktiky se zase uskutečňují uhlazeně – cestou sítě osobních vztahů a patronací. Další, například
50
VESMÍR 82, leden 2003 l http://vesmir.cts.cuni.cz
výpočet bibliometrických indikátorů výkonnosti, se postupně formalizovaly ad absurdum. Všechny tyto postupy jsou propojeny ve výkonný sociální mechanizmus, který stanovuje standardy a bdí nad kvalitou akademického výzkumu, ať už jde o výzkum základní nebo aplikovaný. Obdivuhodnou vlastností tohoto mechanizmu je to, že je citlivě nastaven tak, aby se nedostal do konfliktu s výše zmíněnou představou individualizmu. Od vědců často slýcháváme, že „dělají svou vlastní práci“, čímž se míní výzkum, který publikují pod svým jménem. Přitom ten výzkum byl prováděn v univerzitní laboratoři, v pracovních dnech a za plat, a často i rukama asistentů a studentů. Jde tedy o sebestylizaci do jisté sociální role, a legitimita této role je potvrzována právě ideologií „osamělého hledače pravdy“. Kvalita vědce je tedy definována v každé disciplíně zvlášť podle toho, co v dané disciplíně odpovídá společně sdílené představě dobré vědy. Bezpochyby k tomuto obrazu patří i široce sdílený ideál pravdy a hledání principů, které spojují velké oblasti poznání. V mnoha oborech je tento obraz systematicky izolován od jakýchkoli odkazů na praktickou užitečnost. Obraz je však zkreslen tím, že se musí upínat k řešení problémů považovaných určujícími osobnostmi oboru za důležité. V důsledku toho se často výzkumné programy akademických badatelů omezují na „hlavní proud“, který momentálně v oboru vládne. Naděje, že zažijí okamžik serendipity, je tím drasticky redukována, přirozená zvědavost dostává klapky na oči a smutně známé tunelové vidění, pro akademizmus tak charakteristické, jim neumožňuje víc než občasný letmý pohled na volnou oblohu, která je pro rozlet nespoutané inteligence nezbytná. Vzestup postakademické vědy Původně jsme se vydali hledat „základní“ výzkum, o kterém jsme soudili, že je z poznávacího hlediska „fundamentální“ a posláním „čistý“. Skončili jsme u vědy „akademické“, která je až příliš často pedantská, sektářská a zaneřáděná kariérizmem. Slova jsou to příkrá, ale odrážejí rozčarování těch, kdo se snaží vypracovat racionální politiku podpory vědy. Stále od nich slyšíme, jak si základního výzkumu považují a jak spoléhají na to, že si vědecká komunita své věci uřídí sama. Teprve neschopnost akademické vědy vyhovět tomuto očekávání prý nutí politiky, aby do běhu věcí stále více vstupovali. Některá očekávání politiků jsou samozřejmě dost nereálná. Rádi by vnutili praktické cíle oblasti, která je z definice mít nemůže, plánovali by neplánovatelné a předem vyčíslovali nevyčíslitelné. Rádi by prodávali patentová práva na objevy, které ještě nebyly učiněny, a složité dlouhodobé cykly objevů a komerčního využití zkratují tím, že se pokoušejí sloučit vědu s průmyslovým výzkumem a vývojem. Přesto přese všechno však existuje i skutečné rozčarování z rozporu mezi tím, co společnost dnes od akademické vědy získává, a ideálem spolehlivého, nezaujatého zdroje originálního, univerzálního, všeprostupujícího, a konečně i užitečného poznání. Důležitým indikátorem této nespokojenosti je, že se objevil zcela nový způsob provozování vědy. Šest ctihodných autorů jej ve své práci The new production of knowledge3 nazvalo „modus 2“ (v protikladu k tradičnímu „modu 1“ vědy akademické). Modus 2 se soustřeďuje více na problémy než na disciplíny. Tyto problémy jsou v typických případech formulovány pro specifické a lokalizované kontexty a jsou řešeny různorodou skupinou badatelů, kteří jsou ke spolupráci propojeni jen dočasně a poměrně volně.
3) Gibbons, M., Limoges, C., Nowotny, H., Schwartzman, S., Scott, P., & Trow, M.: The New Production of Knowledge: The Dynamics of Science and Research in Contemporary Societies (London: Sage 1994). 4) Pozn. překl.: k této problematice viz S. Komárek: Příroda a kultura. Vesmír, Praha 2000.
Požadované změny jsou natolik pronikavé, že se vynořuje otázka, zda jsou oba mody vědecké práce institucionálně slučitelné. Zmínění autoři v tom nemají jasno a nechávají řadu otázek nezodpovězených. Osobně se přikláním k názoru, že bychom současný stav měli nazývat „postakademický“, což naznačuje, že se akademická věda buď transformovala, nebo byla nahrazena. Jedna věc je naprosto jasná: pojem „základní výzkum“ se stává ještě zamlženějším, než byl doposud. V situaci, kdy multidisciplinární týmy pracují na směsi problémů, jejichž kontext se dá pružně předefinovat podle toho, od koho se žádá podpora (zda od vlády, charitativní organizace či průmyslu), je Frascatiho definice bezobsažná. Rozpadá se, protože už nelze rozlišit mezi hledáním základních principů a zkoumáním v rámci specifických kontextů, mezi teorií a praxí, mezi formulováním abstraktních pojmů a sběrem dat. Představa, že jisté obory jsou z principu základní, ztrácí opodstatnění tam, kde má „měkká“ antropologie podporovat přihlášky z oblasti „tvrdé“ molekulární biologie, tam, kde fyzikální lvi musí líhat vedle ekologických jehňátek. Také čistě pragmatický přístup ztotožňování „národní vědecké základny“ s výzkumem prováděným na akademických pracovištích přestává mít opodstatnění. Postakademické týmy jsou rozkročeny napříč celým světem výzkumu. Není proto příliš moudré organizovat vyšší vzdělání tak, jako by o základním výzkumu ještě stále platilo, že v podstatě jde o záležitost čistě akademickou. Principy, podle nichž se sestavovaly všechny ty výsledkové tabulky o národních výdajích na základní výzkum, byly vždy poněkud podezřelé; v dnešní době se stávají nesmyslnými. A tak se nám jaksi nepodařilo zaostřit na ty neohrožené pionýry s otevřenou myslí, kteří svou přirozenou zvídavost ukájejí tím, že „posouvají hranice vědění“. I když o jejich existenci nepochybujeme a bezesporu bychom takovou osobu poznali na první pohled, nedaří se nám přesně určit, co jsou zač a co vlastně dělají. Víme, že pokrok poznání není z hlediska společnosti zanedbatelný, a přesto nevíme, v čem se vlastně odlišuje od jiných druhů řešení problémů. Avšak navzdory této sémantické mlze obklopující pojem „základní výzkum“ jde bezesporu o něco, co zasluhuje naši péči – okamžitý prospěch nesmí zastínit kultivaci idejí. o JOHN ZIMAN: Real science. What it is, and what it means Cambridge UP 2000, 320 stran
Lidé, kteří se chtějí poučit o postavení vědy v současné civilizaci, by si tuto knihu měli určitě přečíst. Autor, známý a úspěšný fyzik, jenž se sociologii vědy začal věnovat až v druhé polovině své kariéry, jistě nemůže být jednoduše odbyt přívlastky „postmodernista“, „filozof“ apod. Chce ukázat, co má organizace vědy společného s jinými podobnými („ekleziomorfními“, jak by řekl S. Komárek) institucemi a čím se od nich liší. Kniha začíná charakteristikou „legendy“, která se o vědě traduje jak prostřednictvím vědců samých, tak – částečně – filozofií vědy. Její ambicí je rozlišit vědecké a nevědecké poznání, přičemž v silné podobě legendy je sám výraz „nevědecké poznání“ protimluvem; není reality mimo vědu. Podobné názory se mohly udržovat jen naprostým ignorováním toho, že vědu provozují lidé a existuje v jistém historickém, kulturním a jazykovém kontextu. Cílem knihy proto je věnovat se vědě vědecky, tj. sestrojit model, který lze rozebrat a opět složit. Tento „naturalistický“ model má pak nahradit legendu. http://vesmir.cts.cuni.cz l VESMÍR 82, leden 2003
51
NAD KNIHOU
Věda se tak stává aktivitou kooperativní, soutěživí jedinci se musí podřídit týmové práci a jejich individualizmus se může projevit jen tím, že popřípadě daný projekt (nebo jeho část) vedou. Tato kolektivizace však nemusí mít formu organizační. Trendy ukazují spíš k tržní struktuře s výzkumnými týmy, které soutěží o granty a smlouvy, podobně jako to dělají malé firmy. Nový modus se vypracoval především v praktických situacích, když bylo třeba zvládat technologické, environmentální, medicínské nebo společenské problémy, ale skutečnost, že se věda modu 2 „poskvrňuje“ řešením praktických problémů, není to hlavní, co ji odlišuje od vědy tradiční, akademické. Kladení rovnítka mezi základní výzkum a dění v akademických ústavech je přece anachronizmem již dlouho. Univerzity jsou už dávno místy, kde se uskutečňuje i výzkum strategický a aplikovaný, byť je rozškatulkován mezi fakulty a katedry. Hlavní rozdíl spočívá v tom, že se většina praktických problémů nevynořuje v hotové formě z lůna existujících oborů. Vyvstávají z bzukotu či reje žitého světa a nepřijde se na ně, dokud nejsou spatřeny z mnoha různých úhlů. Definující kvalitou nové vědy je multidisciplinarita. Propojuje zkušenosti badatelů, kteří vyrostli v různých vědeckých tradicích, a je hodnocena podle své schopnosti řešit důležité problémy – tedy nikoli podle kritérií „dobré vědy“ ustanovených v mateřské disciplíně. I klasický akademický výzkum v principu multidisciplinaritu vítá. Často slyšíme obšírné výklady o ctnostech interdisciplinarity, kde se čaruje s barvotiskovými obrazy učenců kráčejících v jednom šiku pod praporem finální teorie. Skutečný trend je však opačný. Oblasti akademického výzkumu jsou stále více specializované, rozrůzněné a roztříštěné. Odpověď na tradiční metafyzickou otázku po tom, jak nejlépe „rozbourat“ tělo přírody podle její anatomie, se tak stále víc ztrácí v nedohlednu. Podobně se stírají rozdíly mezi teoretickými principy a praktickými procedurami i mezi přírodními jevy a artefakty.4 Spolu s tím, jak se bude věda stále víc zaměřovat na obsáhlé „problémy“ (bez ohledu na to, zda budou pocházet ze „základní“, nebo z „aplikované“ oblasti), si nutně bude muset osvojit interdisciplinární přístup. Univerzity kdysi stanovily kritéria pro to, co je „věda“ ve své „čisté“, „základní“ a do jisté míry i „aplikované“ podobě. To vše se ztotožnilo s pravidly akademického výzkumu a tato pravidla se šířila do jiných oblastí společnosti. Dnes se – mimo akademická pracoviště – objevuje nový modus produkce poznání a prosakuje zpět do vědecké základny. Zdá se, že jej nelze zastavit. Pokud mají univerzity zůstat hlavním místem výzkumu, budou muset nový modus přijmout – systematicky a s nadšením. Jde o mnohem radikálnější změnu, než se na první pohled může zdát. Jak jsme viděli, akademická věda je vysoce individualistická aktivita, odvíjející se v rámci specializovaných vědních oborů, které samy jsou vlivnými sociálními celky. Multidisciplinární týmová práce tuto organizační strukturu ohrožuje z mnoha stran; mění se definice osobní autonomie, kariérní vyhlídky, výkonnostní kritéria, role vedoucích pracovníků, autorská práva apod.
NAD KNIHOU
Výchozím postojem autorovým je konstatování, že předmětem legendy je vlastně něco anachronického – věda takzvaně akademická, která se ustavila v polovině 19. století na německých univerzitách, byla jako norma přejata celou západní civilizací a přestala existovat zhruba v padesátých letech století 20. Kultura této vědy se dá nejlépe charakterizovat Mertonovými pravidly.1 Jsou to: l komunalizmus – výsledky bádání patří celé komunitě, nikoli badateli, l univerzalizmus – výsledky jsou hodnoceny jen a jen kognitivními kritérii – ne podle toho, kdo je jejich autorem, l nezaujatost – vědec hledá pravdu, nikoli prestiž nebo peníze, l originalita – výsledky nejsou plagiátem ani přežvykováním známých pravd, l skepticizmus – výsledky a interpretace jsou podrobeny odosobněnému zkoumání pomocí empirických a logických kritérií. Ziman důkladně, a přitom velmi vtipným a přístupným slohem provádí analýzu a „dekonstrukci“ tohoto pojetí vědy a přiklání se k obrazu vědy jako složitého sebeorganizujícího se sociálního systému, který se pružně přizpůsobuje měnícím se historickým podmínkám. Této analýze a její konfrontaci s mertonovskými pravidly jsou věnovány kapitoly 3–9. Dozvíme se, jaký druh vědění věda poskytuje, co jsou empirická fakta atd. Ne každý vědec, zejména pokud je jeho obraz předmětem víry, bude z této analýzy nadšen. Podívejme se například na tuto ukázku: Věda zkoumá objekty přírody vytržené z jejich normálního prostředí. V praxi tedy je vědecké poznání většinou orientováno na to, co se děje s pečlivě sestrojenými artefakty v umělém prostředí. [...] Pokus je strategie jak vyprodukovat empirická „fakta“, která jsou vědeckou komunitou uznávána za relevantní. [...] Empirická vědecká „fakta“ jsou produktem a majetkem vědeckého společenství. Vznikla ale jako produkt zkušenosti izolovaných jedinců – včetně našich předků – a jsou přijímána na základě jejich svědectví. Pozitivisté jsou touto skutečností znechuceni: Pro vědecká svědectví požadují absolutní kritéria. Teorie práva však už před mnoha staletími ukázala, že hledání absolutních kritérií skončí v džungli, ve které každá cestička nakonec vyústí v slogan typu „vždy se mu dalo věřit“ nebo „tak mi to řekli“. Jinými slovy: přijaté konzistentní, ucelené a hodnověrné svědectví od respektovaných a nezaujatých svědků je nezbytnou součástí každého praktického soudu. Vědět jak hodnotit svědectví je základním požadavkem pro členství v kterékoli kultuře. V knize najdeme i nádherné postřehy o matematizaci poznání, tvorbě pojmů, bezrozporné komunikaci apod. V této souvislosti je velmi názorně rozvinuta metafora vědeckých teorií jako map. Mapa, jak známo, není skutečností samou, zdůrazňuje vždy jen jisté její aspekty, a co je možná nejdůležitější, je téměř nemožné ji popsat slovy, natož matematickým výrazem. Každá mapa je teorií, která vyžaduje interpretaci, teorie je generalizace prováděná za určitým účelem. Myšlení o vědě, říká Ziman, bylo až do 60. let v zajetí legendy, která popisuje vědeckou činnost jako „objevování“. Široké intelektuální hnutí, které se někdy označuje jako konstruktivizmus, tento jednostranný pohled zpochybnilo a ukázalo, že vědu lze 1) Merton R. K.: The Normative Structure of Science, republished in The Sociology of Science, Chicago University Press, Chicago 1973, s. 267–278.
52
VESMÍR 82, leden 2003 l http://vesmir.cts.cuni.cz
nahlížet jako sociální instituci organizovanou tak, aby poskytovala sociální produkty: Nelze popřít, že teorie jsou „konstruovány“ s cílem sloužit lidským potřebám. To neznamená automaticky, že vědění, které představují, není důvěryhodné. Znamená to jen, že musíme brát v úvahu také zájmy jejich tvůrců. Hlavním posláním této knihy je přesvědčit, že teorie konstruované vědeckými komunitami mají být hodnoceny v první řadě z tohoto hlediska – jako něco, co primárně slouží potřebám a zájmům a celé je to zaobaleno ve vědeckém étosu. Kniha je prodchnuta srovnáváním takzvané akademické a postakademické vědy; kdo však nemá čas ani chuť studovat 320 stran textu, měl by si přečíst alespoň poslední, desátou kapitolu, která je shrnutím autorových myšlenek. Celou knihu, která nešetří vtipnými metaforami, bonmoty a vůbec je psána velmi přijatelným jazykem, vřele doporučuji všem, kdo rádi přemítají o tom, co je poznání, jak se ho dobereme a jak s tím souvisí věda. V rozporu s legendou není věda jedinou privilegovanou cestou k pochopení věcí, nadřazenou všem ostatním. Její základy nejsou o nic pevnější ani hlubší než základy kteréhokoli druhu lidského poznání. Anton Markoš RÜDIGER GLASER: Klimageschichte Mitteleuropas Wissenschaftliche Buchgesellschaft, Darmstadt 2001, 227 stran
Dokud se hurikány a záplavy vyskytovaly jen hodně daleko a v televizních zprávách, měly „klimatické změny“ v běžné řeči zhruba takový statut jako třeba neutrina: nějak to asi je, nikdo se v tom moc nevyzná a nás se to zřejmě netýká. Tak to bylo až do 12. srpna 2002. Kdo ale zažil srpnový liják a viděl následující pohromu, musel získat dojem, že je právě zažil na vlastní kůži: tohle tu přece jakživo nebylo. Co k tomu řekne věda? V důsledku povodní se odborná monografie R. Glasera stala v Německu skoro bestsellerem. Oficiálně se zabývá klimatickými dějinami střední Evropy, ve skutečnosti spíše jen Německa. Klimatických změn si začali historikové všímat už před pár desetiletími, protože se ukázalo, že třeba velká vedra mohla mít vliv na průběh Francouzské revoluce nebo zhoršení podnebí na průběh reformace. Od osmdesátých let 20. století vyšla řada monografií o „dějinách klimatu“, začaly se shromažďovat jednak spousty přímých dat o počasí z kronik, archivů, pamětí a novin, jednak tzv. „proxy“ údajů o úrodě, kvalitě vína, plavbě lodí apod. a dávat dohromady s dendrologickými údaji pro celý středověk a novověk. Od roku 1670 pak už existují porovnatelné řady měření, dnes rovněž zpracované a přístupné. Spoluprací řady univerzit a vědeckých ústavů vznikla v Německu databáze dějin klimatu (HISKLID), o jejíž data se opírá i Glaserova monografie. Pro období 1000 až 1500 jsou k dispozici roční průměry teplot i srážek, mezi roky 1500 až 1700 měsíční a od roku 1700 většinou už denní měřené údaje – přirozeně místní a mezerovité. Kromě toho existuje i přesný přehled různých katastrof a povodní: daleko největší byla zřejmě v srpnu roku 1342, která odnesla i pražský Juditin most, na druhém místě jarní povodeň z roku 1784 (a patrně letní povodeň z r. 2002, aspoň pro Čechy). Co říkají historická data o dlouhodobých klimatických změnách? Téměř nic, nebo aspoň velice málo. Kromě jistého poklesu průměrných teplot v období 1550 až 1750 (v malé ledové době) sice počasí v širokých mezích kolísalo, žádné dlouhodobé změny v období 1000 až 2000 se ale v Evropě doložit nedají. Jan Sokol
