AIRSOFT. Kluby Warriors. Recenze H&K MP5 R.A.S. Desert Eagle.50 AE. Akce MHD 4 Milovické Mogadišo

AIRSOFT č a s o p i s

p r o

v š e c h n y

p ř í z n i v c e

a i r s o f t u

Kluby Warriors

Recenze H&K MP5 R.A.S. Desert Eagle .50 AE

Akce MHD 4 Milovické Mogadišo

Historie 7. výsadkový pluk Úspěšné / neúspěšné operace

ročník I.

číslo 5

říjen/listopad 2003

cena 50Kč/70Sk

I. Airsoftová prodejna Melounová 2, Praha 2 Prodej Airsoftových zbraní, příslušenství a doplňků (Tokyo Marui, KSC, KWC, HEAD 1950, Classic Army, ICS, Maruzen) Splátkový prodej, záruční a pozáruční servis

Otevřeno: Po - Pá, 12.00 - 18.00

Organizace Airsoftových akcí Zajištění vhodných prostor a protivníků Půjčovna elektrických Airsoftových zbraní Pro jednotlivce, skupiny i firmy

Bližší informace na tel.: 224 94 13 52 email: [email protected]

obsah

ÚVOD Redakce: MTJ, Riggs, Witus, foto: Kosák, Riggs, grafická úprava a DTP: Witus. korektorka: Mgr. Helena Kučerová Email: [email protected], [email protected], [email protected] Kontaktní místo: I. Airsoftová prodejna, Melounová 2, Praha 2, 120 00, tel.: 224 94 13 52. Časopis vydává společnost Anareus CZ, s.r.o., Feřtekova 541, Praha 8, 181 00, IČ: 25779613, Krajský obchodní soud v Praze oddíl C, vložka 69519, datum zápisu 13. 7. 1999. Evidenční číslo : MK ČR E 14493. Rozšiřují společnosti PNS, a.s.

Tak už jste to také slyšeli? Posledním hitem letošního podzimu se stal nový způsob pořizování zbraní, případně výstroje. Je to levné (nestojí to nic), rychlé (pár minut strachu) a spolehlivé. Poprvé jsme se s tímto jevem setkali na AS 2003. Poté se začal pomalu šířit i na jiné akce. Další podstatný výskyt tohoto fenoménu byl zaznamenán (bohužel příliš pozdě), na oblíbeném místě pražských airsofťáků, na Točné. A netrvalo dlouho a navštívil i 1. airsoftovou prodejnu. Ano, už jste asi pochopili o co se jedná. KRADE SE!!! Na AS 2003 se klukům někdo hrabal v baťozích (naštěstí se nic neztratilo), ale na Točné se přitvrdilo. Jednomu z kluků během akce zmizela elektrika G3A3. A poslední třešničkou na dortu je událost z jedné říjnové sobotní noci. Vykradli nám krám. A to důkladně. Během několika málo minut (než přijela zásahovka a Policie) zmizelo přes 30 elektrických pušek a pár natahovaček. Dříve, když jsme jezdili na manévry, byli jsme parta kámošů. Všichni jsme se navzájem dobře znali a scházeli jsme se i mimo akce. Za poslední rok pozorujeme v našich krajích velký airsoftový rozmach. Všichni z toho máme radost, ale bohužel to s sebou přináší i stinné stránky. Jednou z nich jsou výše popsané události. Pár "vyčůránkům" se daří na našich akcích parazitovat. A proto: Pozor na ně!!! Nenechme se zaskočit několika nenechavci a nenechávejte svoje věci bez dozoru. Dokažme sami sobě i ostatním, že jsme možná podivná, ale férová a rovná parta. Text: MTJ

OBSAH Úvod

3

Obsah AIRSOFTu č.5

3

Kluby - Warriors

4

Historie - Sniper II. díl

5

Airsoft v LARPu

6-7

Historie - 7. výsadkový pluk

8-9

Vzor - Argentinské speciální jednotky

10

Historie - Povedené/nepovedené operace

11

Recenze - H&K MP5 R.A.S.

13

Recenze - Desert Eagle .50 AE

14

Recenze - Prokiller Mark II SVF5

16 - 17

Recenze - M1911 A1 Colt Government

18 - 19

Akce - MHD 4

22 - 23

Akce - Milovické Mogadišo

24 - 25

Novinky

26

3

kluby

WARRIORS Jsme volné sdružení airsoftových válečníků. To znamená, že nenapodobujeme žádnou reálnou jednotku, ať již soudobou nebo historickou. My prostě děláme airsoft. Na úpatí Krušných hor v malebném městečku Jirkov hned vedle Chomutova žije skupina lidí, která tvoří pevné jádro Warriors. V běžném životě byste je ani nepoznali, ale většinou jedenkrát za měsíc se s nimi začnou dít věci, nad kterými obyčejnému smrtelníkovi zůstává rozum stát. Z otců rodin a z mladých chlapců se v pátek odpoledne stávají zavilí gerilloví bojovníci. Naposledy políbí své ženy a matky, na záda si hodí alice nebo tuláčka, do ruky vezmou zbraň a vyrazí za dobrodružstvím. Cestují auty, vlaky a někdy i pěšky. Ještě než v pátek zapadne slunce za vrcholky Krušných hor, už většinou sedí u ohně a na roštu opékají steaky, pojídají olivy a popíjejí něco dobrého, samozřejmě vášnivě rozebírají bojovou situaci. Kulisu dotváří za jejich zády postavený hangár z rakouských celt. Nastal čas rozhlédnout se kolem ohně, kdo vlastně jsou. Kapitán Ferry - velitel jednotky. Airsoftem a vším, co je military, se zabývá od začátku devadesátých let minulého století. Je to starý harcovník a co ho známe, nosí americké hadry a svojí milenku M4. Dále Paty - politický komisař a duchovní vůdce jednotky. Rád se poslouchá, takže pozor, aby vám nedrnčela hlava. Co s námi jezdí, vypadá jako gerilla. Na sobě nosí, co chce, prostě jasná ukázka ustrojovací nekázně. Jeho zbraní je hekler. Sice nic moc, hlavně že to střílí. Jinak s oblibou používá zbraně zabitých protivníků. Seržant George - typickej amík, dobrej voják. S naší jednotkou vyrostl. Dá se říci, že jsme si ho dobře ukovali. Je sice zatím nejmladší, ale zato má z nás nejlepší kvér M4A1 CA. Babička je babička. Fotograf Hans - jediný válečný fotograf jakého známe. Na sobě nosí ameriku. Většinou ho uvidíte, jak má v ruce japonskej foťák a na zádech manuální ruskej kalach. Pozor, nikdy nevíte, jestli bude fotit nebo střílet. Magistr Turek - výsadkář tělem i duší, sběratel vojenských realií. Hlavně pak armády ČR. Nosí současnou českou výstroj. Jeho zbraní je mimo mnoha jiných Hekler CA. Easy - americký voják, kterého když potkáte, bude nejspíš vypadat, jako by se vrátil z hrozné bitvy ve Vietnamské džungli, nebo že právě vykouřil ubalenou cigaretu plnou sladké trávy. Prozatím má, jak on sám říká, klasiku manuální M16A1. Forest - jeden z mála, co u tohoto druhu zábavy zůstal. Na něm poznáte, že vydrží jen ti nejpevnější. Jemu samotnému se tento koníček stal i prací a dnes ho najdete v Táboře, u 42. mechanizovaného praporu. Zatím bez pořádné zbraně, ale už brzo se to změní. Mezitím se nám měsíc vyhoupl vysoko na nebe a naši bojovníci šli postupně spát. A vy, pokud máte zájem dozvědět se něco víc z naší

dlouhé historie, máte možnost, a to na našich internetových stránkách http://warriors.host.sk Sluneční paprsky a křik marabu pomalu probouzejí naše válečníky. Pouze Ferryho ne, ten je již dávno vzhůru. Toho budí malý skřítek slovy: „..Pojď chcát…. Tak ty nejdeš? No nevadí, tak pojď srát.“ No a Ferry jde. Už je cítit na pánvičce opékající se slaninu s vejci, vaří se voda na kávu. Jak vidíte, nenapodobujeme žádnou reálnou jednotku, ani se o to nesnažíme. My si prostě děláme airsoft. Jak kdysi uvedl jeden náš člen: „Vás zajímá akorát vystřílet si svých dvě stě kuliček a pak jít na pivo“. Neměl až tak docela pravdu - děláme občas i jiné akce, jako například slaňování paneláků v Ralsku, průzkum a přepady jiných klubů nebo pionýrskejch či skautskejch táborů apod. Hlavně nám jde o to, poznat nové lidi, nová místa naší vlasti a v první řadě pořádně si zasmečovat. Tak jsme posnídali. Jak sami říkáme, nejsme líní se pořádně nažrat. Po této královské snídani následuje BORO. Ano, Bojové Rozdílení. Kdo, kdy s kým a jak. Většinou v tuto dobu dorazí ti, co jezdí jen na sobotu, a ti, co přijedou jen na skok. Kdo to je? No kdokoliv, kdo má zájem se zúčastnit našich akcí. A co musí splňovat? Hlavně musí mít zájem a chuť dělat airsoft, vlastnit airsoftovou zbraň. Jakoukoliv, stačí klidně i od Vietnamců a nejsou to vůbec špatný kvéry za ty prachy. Hlavně když u nich vyměníte hlaveň a trochu si pohrajete s barvičkama. Dá se říci super kvéry pro začátečníky nebo pro ty, co do toho nechtějí investovat tolik prachů. Bezpodmínečně ochranné brýle a jakékoliv armádní hadry nejlépe zelené barvy, přeci jenom většinou se hraje v přírodě a tam se jaksi červená a modrá moc nehodí, ale proti vkusu a módě nemáme žádných námitek. A jak jsme se již zmiňovali, více podrobností najdete na našich stránkách, nebo přímo na akci. Přijeďte a uvidíte. Všichni jste srdečně zváni. Začíná boj. Do krve se vyplavuje adrenalin, zrychluje se tep, mlží se brýle, vzduchem létají kuličky. Všichni to žerou, jako kdyby jim šlo o život. Co vám to tu budeme vyprávět, jistě to všichni znáte. Boje probíhají celý den. Až teď se teprve pozná, jak se vyplatilo po ránu se královsky nasnídat, v průběhu bojů totiž na pořádné jídlo nebudete mít čas. Blíží se soumrak, mrtví jsou zahrabáni, ranění ošetřeni a ti, co přežili, si rozdělí věci padlých. Někdo si udělá zářezy na pažbu, jiný zas zápisky do deníčku. Jak se u nás říká: „Podle vkusu každého soudruha, že?“. Rozloučíme se s těmi, co jdou domů, a sami pomalu vyrážíme za zvukem nejbližšího větráku, je to totiž neklamný zvuk putyky. Zde je po bitvě každý generál. A tak se bilancuje, slaví vítězství a zapíjejí prohry. Jak už to tak bývá, v příjemné společnosti čas rychle ubíhá, no a je tu brzké nedělní ráno. Jednotka se v dosti pohrouženém stavu vrací na základnu, honem ještě něco dospat, než se začne balit a uklízet. Každý si ty chvíle strávené na akci snaží prodloužit jak se dá, ale čas je neúprosný. Pomalu se blíží konec. Nedělní soumrak je plný sentimentu. Hlavně zbraní již vychladly, slunce pomalu zapadá a po prašné cestě se vracejí znavení vojáci zpět domů z války, doprovázeni dlouhými stíny zapadajícího slunce. Za nás za všechny napsal Paty, malé korekce provedl Ferry. S pozdravem AHOJ a doufáme, že se někdy uvidíme. WARRIORS

4

historie

ODSTŘELOVAČ / SNIPER II. část Minule jsme se podívali na historii sniperů od počátků do války ve Vietnamu. V dnešním díle se podíváme na moderní historii. Konflikty této doby sice nejsou příliš známé, ale nejsou o to méně zajímavé. Jedním z nejhorších a také jedním z nejdelších konfliktů po Namu byla válka v Libanonu. Ta probíhala v letech 1976 - 1990. Došlo zde k nasazení mnoha odstřelovačů, a to snad se všemi typy pušek od obstarožních Mosin Nagant, Garand M-1 až po francouzské pušky FRF-1 v ráži 7,5 mm. Mírové kontingenty FINUL na jihu Sudánu a FMSB v Bejrutu používaly odstřelovače jako ochranu před infiltrací příslušníků různých místních milic a také proti neustálým útokům proti britským, francouzským, italským a americkým jednotkám. Francouzští výsadkáři ze 3. a 8. regimentu, kteří byli poprvé nasazeni v roce 1978, přivezli první kusy pušek FRF-1. S nočním zaměřovačem je používali proti palestinským radikálům. V roce 1982 sem dorazili ještě výsadkáři z 9. regimentu Col. Moschin vyzbrojení puškami HK G3 SG-1. Američtí snipeři zde byli zastoupeni Scout Snipers od USMC - ti byli vyzbrojeni standardní puškou M-40. Rychle však poznali potřebu něčeho silnějšího a tak rychle zavedli pušky Iver-Johnson a McMillan v ráži 12,7 mm. K největšímu nasazení došlo při rozsáhlé akci Mír v Galileji v roce 1982, kdy se spojilo několik různých kontingentů. Mezi nimi Israelci vybavení puškami M-14. Mezitím se událo několik dalších konfliktů. Mezi ty méně známé

a poměrně nevýznamné patří lokální konflikt v Kolwezi. Jednalo se o povstání v tehdy ještě francouzské kolonii. Francouzi vyslali na potlače-

ní povstání 2. REP (výsadkáři cizinecké legie). Operace trvala krátce a po chirurgicky provedeném zásahu krytém odstřelovači s puškami FRF-1 se vše urovnalo, rebelové byli zlikvidováni a pořádek znova nastolen. Ostrostřelci a snipeři odjížděli s dohromady 163 zásahy. Daleko významnějším konfliktem byla zajisté Falklandská válka nebo také válka na Malvínách - to podle toho z jaké strany se na to díváte. Ta se odehrála roku 1982, kdy Argentinci obsadili Falklandské souostroví a začali vyhánět anglické osadníky. Angličané na to odpověděli vojenskou akcí celkem velkého rozsahu a ostrov dobyli zpět. Do akcí se též zapojili odstřelovači a ve velkém též ostrostřelci. Snipeři byli na britské straně většinou vyzbrojeni puškou L42 v ráži 7,62 mm. Ostrostřelci používali pušky L1A1 se zaměřovači Trilux. Snipeři prokázali velkou službu mužům ze 2. a 3. Para Regimentu v bitvě u Goose Green a Longdonu. Oficiální zpráva o výsledcích sniperů v těchto bitvách sice není nebo se mi jí nepodařilo najít, ale podle svědectví to musí být slušné číslo. O rok později se do světového dění opět opřely USA, když v roce 1983 spustily operaci Urgent Fury na záchranu amerických občanů na ostrově Grenada, který byl obsazen rebely podporovanými Kubánci. Bylo obsazeno letiště v Port Salinas. Do této akce byly nasazeny 2. a 3. Ranger Bn. a s nimi se akce zúčastnilo mnoho střelců, mimo jiné z 82. výsadkové divize, kteří prokázali své výborné schopnosti. Ostrostřelci většinou používali pušky M-21. Jednou z hlavních akcí sniperů v operaci byla likvidace hnízda kubánských 120 mm minometů. Zde zaznamenal odstřelovač Patrick McFadden od USMC tři potvrzené zásahy a stal se tak nejúspěšnějším odstřelovačem od dob Vietnamu. Další operací, kde došlo k nasazení sniperů měla opět na starosti Amerika. V roce 1989 byly vyslány jednotky do Panamy, aby zatknuly místního diktátora Manuela Noriegu a předvedly ho před soud. V akci opět prokázali vysokou profesionalitu odstřelovači 82. výsadkové. Ti byli z velké části vyzbrojeni puškami M-21, ovšem některé jednotky už byly vyzbrojeny novými puškami M-24 SWS, které byly zavedeny do výzbroje v roce 1987. Při bojích v ulicích Panama City se kupodivu ukázala být výbornou zbraní M-16 s optikou a byla s oblibou používána v rychlých agresivních střetech na malou vzdálenost, kde nevadila menší průraznost munice 5,56 x 45 mm. Tedy zbyly nám ještě nějaké konflikty z opravdu moderní historie ale na ty se podíváme opět příště…. Text: Vietnam, Foto: archiv autora

5

LARP

AIRSOFT V LARPu Již několik let se v naší zemi odehrávají LARP hry (Live Action Role Playing) inspirované stolní hrou Dračí doupě, v níž hráči simulují postavy hrdinů, bojujících proti různým nepřátelům. Tyto hry se odehrávají v přírodě, hráči na sobě mají kostýmy a mezi sebou bojují dřevěnými napodobeninami mečů. Před dvěma roky vzešla mezi organizátory těchto her myšlenka, vytvořit hru na motivy jiné stolní hry, kterou byl Shadowrun. Airsoft se stal ideálním prostředkem pro tuto hru, hráči zde netvoří jednotky a většinou ani nenapodobují žádné military styly. Hráčský tým vypadá různorodě a spíš připomíná skupinku punkerů a rockerů, není vyjímkou na nich spatřit dlouhé kožené kabáty, tmavé brýle a podezřelé kufříky. Né všechny akce, do kterých tým jde, jsou čistě bojové, často je nutné vyjednávat, sledovat či nenápadně pozorovat podezřelé lidi, uplácet, nebo hledat informace v počítačovém systému nazývaném Matrix. Z hlediska organizačního bývají LARPy velmi náročné na přípravu. Prvním krokem bývá vymyslet zápletku, případně sled událostí, které hráči budou řešit. Následuje vypracování několika časových harmonogramů, jimiž se celá hra bude řídit, podle toho, kterým směrem se hráči vydají. Největším úskalím je sehnat dostatečné množství spolehlivých opozičních hráčů (takzvaných CP - cizích postav), kteří mají ve hře jiné cíle: zločinecké gangy, policie, zásahovka, dohazovači, deckeři… . Závěrem organizátorova snažení je výroba různých dokumentů či předmětů, tisk platidel, posílání motivačních e-mailů, nákup speciálních pomůcek… . Jak hra nakonec může vypadat pro hráče, si můžete přečíst v Hyperově reportu. Z pohledu pořadatelů můžeme říct, že jde občas o dost napnuté nervy ve chvílích, kdy se tým už tři hodiny nikde neobjevil, nebo když se zjevil o půl hodiny dříve. Na druhou stranu je dost uspokojující pozorovat hráče vtažené do víru událostí, vidět na nich radost, obavy, nebo touhu po odplatě. V minulosti jsme se podíleli na přípravě cca 5-6 LARP shadowrunů, pro 10 - 30 hráčů, plus jednu akci pro sólo tým, což nás obohatilo o značné poznatky, takže do budoucnosti plánujeme organizaci větší víkendové hry motivované světem známým z počitačové hry Fallout .. Rayla a Zvíře Report o Třebíčském Shadowrunu 25. - 27.4. ...hra začínala v pátek kolem osmé večer naším (Sendvič a já) příjezdem do Třebíče. Tam jsme byli vysláni naší agenturou NK a okamžitě po příjezdu měli sjednanou schůzku s Johnsonem (Zvíře), jenž nás měl dále informovat. Dostali jsme první zdánlivě jednoduchý úkol...firma provozovala nedaleký lom (oficiálně na hlínu, ve skutečnosti však na vltavíny), a ten jim obsadila ukrajinská mafie, odhadem čtyři lehce ozbrojení. Stačilo je vyhnat a do rána do osmi lom udržet, pak už se o to postará agentura... Na místo nás dopravila naše dohazovačka (Rayla). Pak už jen převlíct do bojovýho, vytasit kvéry, nabít a...vyrazili jsme do tmy vstříc mafii. Měli jsme jít podél cesty, až narazíme po pravé straně na šutrák a vlevo má být lom. Naší nevýhodou bylo, že mafiáni mohli potichu kempit a v klidu počkat, až jim vlezem do rány. Šli jsme proto pomalu, opatrně a často naslouchali. Už jsme si začínali myslet, že jsme lom přešli, když došlo k velice slabému kontaktu se dvěma Ukrajinci, které jsme zahnali na útěk. Chvíli poté jsme v dáli zahlédli světýlko, které pravděpodobně patřilo k Ukrajincům. Naším štěstím byla počáteční neschopnost mafiánů, kteří byli zdálky vidět naprosto nekryti. Chvíli jsme váhali, zda to nejsou pouzí civilové, ale za chvíli bylo vše jasné a po zahajovací palbě byli dva z nich brzy mrtví. Jenže zbytek zalezl do lomu a vyčkával. Stáhli jsme se tedy a chvíli vyjednávali, smrt jejich druhů však zamezila jakékoliv dohodě. Lom byl přístupný pouze z jedné strany, takže jsme jim museli minimálně krytí vyrazit vstříc. To se nám málem nevyplatilo, protože měli výhodu překvapení, díky tmě však netrefili nic než přečnívající batoh. Vypukla přestřelka, a protože jsme jejich pozice tušili jen matně, byli jsme chvíli přišpendleni jejich palbou, byť sporadickou. Naštěstí jsme zahlédli odlesk brýlí jedné Ukrajinky, během chvíle jsme slyšeli její umírání. Doteď šlo vše téměř hladce, ale z posledního mafiána se vyklubal tvrdý oříšek. Rozdělili jsme se, abychom mu

6

zmenšili úhel krytí, jenomže on už skoro nemluvil ani nestřílel, takže jsme nemohli určit, kde je a to se nám vymstilo. Neměli jsme žádné kryty, takže nezbývalo než se krýt palbou naslepo a pomalu postupovat. Jenže on pořád nic nedělal, takže to bylo vše naprd, vzhledem k tomu, že první kryty byly až přímo u něj. Nezbývalo než to risknout a přibližovat se nadále s krytím naslepo. To se vymstilo nejdřív mně, dostal jsem těžký zásah a nemohl nic dělat. Naše štěstí bylo, že mafiánovi došla munice, a i když svým posledním výstřelem trefil Sendviče, ten naštěstí ještě přežil, nezbývalo mu než se vzdát. Sendvič jej tedy vyhnal a rychle mě šel ošetřit, jinak bych jistojistě zemřel, ale takhle jsme mohli pokračovat. Jak úplní amatéři jsme vyčerpáni bitvou šli spát a nehlídali. Naštěstí jsem však byl vzhůru, když se kolem páté ráno přibližoval nějakej homelesák (Bruuk). Nechtěli jsme však střílet civily, tak jsme ho furt jen vyháněli, ale kvůli naší nepozornosti se mu podařilo sebrat nějaký ty vltavíny, naštěstí to nemělo následky na splnění úkolu. Do osmi už jsme lom uhlídali bez obtíží a čekali na další úkoly. ...na další sraz s Johnsonem nás opět hodila naše spolehlivá dohazovačka. Někdo vykradl firmě bankovní schránku, ve které byly vltavíny v obrovské hodnotě, kamera však zachytila SPZ podezřelého auta, firma zjistila komu patří, a ejhle, řidičem byl známý hacker (Stoupa). „Tady máte jeho jméno, fotku a adresu. Zajměte jej a vyslechněte, pak nám dejte vědět!“ dostali jsme příkazy od Johnsona... Již přestrojení v civilu jsme se dopravili do místa bydliště městskou dopravou. Byl to rodinný domek v klidné ulici, takže kdokoliv prošel okolo, byl okamžitě podezřelý, natož my dva, byť v civilu. Proto jsme kolem předního vchodu jen jednou prošli a pak se uklidili mimo dohled. Ještě jsme zkontrolovali zadní vchod, ale tam byly jen zahrádky a těžko by tam člověk normálně přelízal plot, aby se dostal ven. Všimli jsme si však, že osoba, kterou hledáme je na balkóně s dalšími přáteli. Odpadla tedy možnost sprostě zazvonit přímo u dveří a vylákat jej tak ven, ale aspoň jsme měli jistotu, že je doma. Uklidili jsme se tedy opodál tak, že jsme mohli skrz plot vidět na domovní dveře, ale přesto zůstat dostatečně nenápadní. Střídali jsme se v pozorování a netrvalo to dlouho, když konečně vyšel objekt ven. Měli jsme štěstí, šel si totiž do auta pro mikinu a auto měl zaparkované nedaleko nás. Automaty jsme měli pečlivě skryté v pouzdře na tenisové rakety, a tak stačilo vsunout ruku a zmáčknout spoušť. Pod pohrůžkou násilí jsme tedy odvedli hekra do nedalekého lesa, zkontrolovali identifikaci a začali výslech. Nehodlal však nic říct a dělal, že o ničem neví. Výstražně jsem tedy vystřelil, on si uvědomil, že jde do tuhého, rozkousl kapsli s jedem a byl na místě mrtev. Smůla, nemohli jsme nic dělat, prohledali jsme ho a našli mapu s vyznačeným bodem a časem 16:00. Bylo jasné, že jde o místo a čas schůzky pachatelů. Měli jsme však ještě dost času, a tak jsme podali hlášení. „...Provedeno, spáchal sebevraždu, ale našli jsme u něj mapu s vyznačeným místem setkání, půjdem tam.“ hlásili jsme. „Zatím ne, domluvil jsem vám schůzku s pracovnicí muzea vltavínu na půl druhou,“ rozhodl Johnson, „možná má pro vás důležité informace. Jděte tam, ale buďte obezřetní, pravděpodobně už po vás jde místní mafie!“... Do muzea jsme dorazili s předstihem opět s arzenálem ukrytým v pouzdře, pak jsme jen čekali a pozorovali okolí, probíhalo tam dost svateb, takže jsme předpokládali, že na nás nikdo nezačne zničehonic střílet. Pak přišla ta, se kterou jsme se měli setkat (Helča). Dozvěděli jsme se, že je asistentkou vědce, který dělal pokusy s vltavíny a zjistil, že s jejich pomocí se dá vytvořit látka, která značně prodlouží život. Onen vědec byl však unesen. Poté, co odešla, k nám ale přistoupily dvě podezřelé osoby, přičemž, jak si Sendvič všiml, jeden z nich držel v ruce ukrytou dýku. Udržovali jsme si tedy odstup několika kroků a měli ruce na zbraních. Představili se nám jako členové zdejší mafie (Anthony a Vašek, který byl právě přeživší z lomu), které se nelíbilo, že jí zabíjíme lidi a chtěli po nás peněžitou náhradu, aby nás nechali být. To však nepřipadalo v úvahu, a tak na nás vyhlásili hon. Nechtěli jsme na veřejnosti střílet, oni zjevně také ne, a tak jsme se dali na odchod, ti dva nás však nadále sledovali, takže jsme se museli ztratit v nepřehledných uličkách historického centra Třebíče. Cítili jsme

LAPR

sice naši palebnou přesilu, přesto jsme se radši snažili co nejrychleji ztratit. Na půl čtvrtou jsme si zavolali Dohazovačku, protože jsme si z auta potřebovali vytáhnout věci do boje, převlíkli se a vyrazili na místo srazu, co jsme našli na té mapě. Bohužel kvůli naší časové vytíženosti, jsme nemohli, jak jsme původně plánovali, dorazit na místo s předstihem a připravit jim léčku. Vzali jsme to trochu oklikou, abychom byli kryti lesem, protože samotný sraz byl na holé cestě u lesa, ale šlo se k ní přes pole. Když jsme dorazili zhruba do místa, kde měl být sraz, slyšeli jsme blízkou střelbu a po chvíli zjistili, že tam už boj probíhá a byli už první mrtví. Když jsme se zapojili do boje, už byl skoro u konce a právě padl poslední člověk jedné strany. Začali jsme tedy vyjednávat a zjistili, že je to ta asistentka doktora s ještě jednou, kterou jsme neznali, jejich druh padl. Prý tu mělo dojít k předání vltavínů, které chtěly. Prohledali jsme je, ale nic u sebe neměly (sice vltavíny padlým žoldákům už sebraly, ale když jsme je donutili vzdát se, tak je hodily do křoví, což jsme nevěděli). Vzhledem k tomu, že nám už k ničemu nebyly, tak jsme je obě propustili. Padlí žoldáci u sebe měli jen lísteček s kontaktem na nějakého doktora, jenž nabízí věčný život a na druhé straně byl nějaký kód. Kontaktovali jsme tedy Johnsona. ...pak jsme spěchali na sraz s ním do pizzerie. Přemýšleli jsme především nad významem toho kódu, hledali jsme souřadnice v mapě, čísla kót, až napadlo Johnsona, že by to mohlo být heslo k mailové schránce (jejíž adresa byla na papírku) onoho doktora. Šli jsme to tedy vyzkoušet do nedaleké i-net kavárny, ale smůla nevyšlo to. Čekali jsme tedy, co zjistí dohazovačka, a taky zjistila. Na papírku bylo totiž napsáno [email protected], ale mělo to být [email protected] - asi domluvená šifra. Zjistila tam, že onen doktor se svou sektou hodlá za účelem věčného života obětovat zajatého vědce tuto noc na jednom místě v nedalekém lese. Už se začalo šeřit, takže jsme neměli času nazbyt. Dohazovačka nás rychle odvezla pár kilometrů od místa s tím, že se tam už musíme nějak dopravit sami... Když jsme vyráželi, už zapadlo slunce. Cestou jsme měli očekávat tuhý odpor, a tak jsme se rozhodli, že je vezmeme obloukem, byli jsme přece jen dva. Za chvíli byla úplná tma a naší nevýhodou bylo opět, že na nás mohli potichu bez povšimnutí čekat, zatímco my museli jít vpřed a docela spěchat, takže jsme měli být spatřeni první. Šli jsme po cestě, protože okolo byl takový terén, že bychom nutně dělali docela kravál. Šli jsme opatrně, často naslouchali a brzy jsme zaslechli hlasy tak 40 metrů před námi, kudy jsme chtěli jít. Vydali jsme se tedy širší oklikou. Cesta teď vedla přes pole, takže jsme mohli zrychlit, protože terén byl přehledný. Jakmile jsme ale opět došli k pruhu lesíku napříč cesty, zahlédli jsme pohyb 30 metrů před sebou trochu napravo a zleva slyšeli hlasy. Zpět jsme nemohli a další oklika by byla zdlouhavá, což už jsme si nemohli časově dovolit. Prostě bylo jasné, že kontakt je již nevyhnutelný. Mezi těma dvěma místy, kde jsme je předpokládali, mohlo být tak 45 metrů, rozhodli jsme se tedy projít středem mezi nimi. Přesunovali jsme se rychlými přískoky a kryli se, co to šlo. Plán to byl dobrý, protože střílet nemohli, pravděpodobně by netrefili, a kdyby se pohnuli, tak bychom konečně věděli, na co mířit. Proto jsme bez výstřelu dorazili až nakonec lesíka a prchli přes pole ke vzdálenému valu u cesty napříč. Za námi se začala ozývat očekávaná střelba, ale už nemohli nic trefit, přesto jsme chvíli zůstali ležet, abychom jim sešli ze zřetele. Slyšeli jsme, jak se ve vzdálenosti okolo nás přemisťují a pomalu nás obkličují. Tušili jsme, že v lesíku před námi má proběhnout onen rituál a čas se pořád krátil. Museli jsme jim vyběhnout téměř vstříc, samozřejmě tak o 30 metrů vedle, abychom jim nenaběhli přímo do mířidel. Celou dobu na nás střílely automaty, my střelbu opětovali, ale jediná rána se díky tmě netrefila. Když jsme dorazili na kraj lesa, zalehli jsme a čekali, jestli něco neuslyšíme, ale nic. Museli jsme pokračovat. V dáli už jsme viděli probleskovat svíce rituálu. Pokračovali jsme tedy směrem ke kraji lesa,

museli jsme být slyšet, ale naštěstí nás přepadl až na kraji lesa jen jeden automat. Ve dvou jsme jej trochu obestoupili a čekali na příležitost. Usilovně střílel, ale trefil jen jednou lehce Sendviče a to hned na začátku, kdy nebyl krytý. V tu chvíli jsme uslyšeli krásné vzzzt zásobníku, když mu došla munice a byl jasnej. Světla rituálu byla vidět přes pole v malém hloučku stromů. Vzhledem k tomu, že jsme tušili někoho za sebou, tak jsme vyběhli na přehledné pole a zalehli, abychom si dobili zásobníky a rozvrhli plán. Z lesa odkud jsme před chvílí ustoupili jsme slyšeli čísi pohyb. Rozhodli jsme se tedy správně. Čekal na nás závěr, hlouček stromů hájili asi čtyři členové sekty a v zádech jsme měli asi dalšího. My jsme byli naprosto nekrytí, oni měli krytí dobré a už jsme je slyšeli odříkávat rituál. Vyběhli jsme tedy za mohutné střelby kruhem asi 90 stupňů okolo lesa s postupným přibližováním k jeho hranici. Stříleli jsme naslepo na zdánlivé pohyby ve světle svící, ale pravděpodobně jsme je zaskočili, protože jeden jejich automat padl a my se bez zásahu dostali do blízkosti hranice lesa. Uvnitř byli zmatení, a tak šla střelba mimo, ale my jsme pozapomněli na záda, a tak nám tam vběhl jeden člen sekty s brokovnicí. Dostal jsem tvrdý zásah, ale zatím jsem žil. Sendvič jej okamžitě zpražil dokud neuslyšel sténání. Považovali jsme jej za mrtvého, což se nám ke konci nevyplatilo, protože byl jen zraněný. Nezbylo než naběhnout do spárů lesa za silné střelby, v tu chvíli jsem už do zbraně hodil poslední nabitý zásobník. Nastal obrovský zmatek, já běžel přímo ke svíčkám, Sendvič mě kryl zezadu. Jak jsme se drali dopředu, uslyšeli jsme sténání dalšího umírajícího. Doběhl jsem ke svíčkám a postupně je sfoukl, abych nebyl vidět, jenomže v tu chvíli mi došla munice ve zbrani, odložil jsem ji a vytáhl záložní pistoli, ale ta selhala. Hnusná situace, musel jsem se plazit k Sendvičovi pro jeho záložní, jenže on taky přebíjel prázdný zásobník na poloprázdný. Naštěstí byla sekta ochromena nastalým zmatkem, takže skoro nestříleli. Když jsme měli konečně oba funkční zbraně, pokračovali jsme v boji. Za jedním stromem jsem viděl skrčenou siluetu, tak jsem zkusmo vystřelil a mou odměnou bylo zasténání. Než se stihla schovat, trefil jsem ji ještě jednou, ale když se ukryla přede mnou, tak tím vběhla přímo do rány Sendvičova SIGa 550 a dostala konečný smrtící zásah. Na poslední členku jsme už nespěchali, oba jsme měli kryty a jen sporadicky stříleli. Pak jsme se jen přesouvali z krytu do krytu, až mi došlo, že zvuk její střelby je takový nějaký...prázdný, měla už prázdný zásobník. Když jsem to Sendvičovi ohlásil, neváhal a rozběhl se jí vstříc a za hrozivého řevu ji sejmul. Pak jsme tam už jen tak nevěřícně postávali a ujasňovali si situaci, když jsme najednou znovu uslyšeli sténání a výstřely z brokovnice, dostal jsem smrtelný zásah, ale poslední přeživší ze sekty naštěstí také. Zachránili jsme tím tedy vědce a splnili úkol, no vlastně zachránil, splnil...Sendvič, já už ne... ...konečně jsme ukončili hraní postav a sdělovali si prvotní dojmy. Pak jsme se přesunuli k ohni a bavili se a odpočívali. Bylo to totiž, alespoň pro nás, velice náročné, ale všichni jsme se shodli, že jsme se skvěle bavili a ukončili tak hru... Je to trochu odlišné pojetí airsoftu, tady to byl pouze prostředek pro hru, ta se běžně hraje především papírově u stolu, a tak zde bylo velice podstatné hraní postav...umírání, sténání a vše okolo. Musím přiznat, že v tomhle jsme se Sendvičem docela zaostávali. Ale bylo to krásné slyšet, jak někdo po zásahu jen nezvedne ruce a neodejde, ale pěkně zasténá a zůstane ležet. Nebo skvěle zahraný homelesák, o kterém jsme si nejdřív mysleli, že je skutečný, nebo vyjednávání s mafií, která mluvila jakože rusky... prostě krása. Tímto bych chtěl poděkovat všem zúčastněným: Stoupovi, Vaškovi, Helče, Anthonymu, Bruukovi, ale PŘEDEVŠÍM RAYLE a ZVÍŘÁKOVI, kteří tuto hru pro nás připravili. DÍKY MOC!!! Text: Hyper

7

historie

7. VÝSADKOVÝ PLUK V každé armádě patří výsadkové a průzkumné jednotky a hlavně jejich příslušníci mezi elitu. Stejně tak jako armády zemí NATO mají svoje SAS, SEAL a jim podobné, byly i tyto jednotky v armádách zemí Varšavské smlouvy. O ruských SPECNAZ bylo napsáno již mnoho, ale speciální elitní jednotku měla i Československá lidová armáda. Jednalo se o vojenský útvar 7374 v Holešově - 7. výsadkový pluk. Tato složka ČSLA byla založena v roce 1947 v Sabinově na Slovensku. Její první příslušníci byli výsadkáři a průzkumníci, kteří prožili během 2. světové války s 1. československým armádním sborem krvavou cestu ze Sovětského svazu do Československa. Vznikla rota zvláštního určení, které velel npor. Klindera. Jednotka byla potom přesunuta do Prešova a zde vznikl průzkumný prapor pod velením mjr. Šediny. Umístění výsadkářů na východním Slovenku vyhovovala utajení a možnostem výcviku, ale bylo potřeba, aby byl pluk blíže pražskému velitelství. Proto došlo v roce 1960 k poslednímu přesunu jednotky do Prostějova, kde vznikla 22. výsadková brigáda a v Holešově vznikl 7. výsadkový průzkumný pluk. Speciální jednotky české armády zůstaly v Prostějově dodnes. 7. výsadkový pluk byl tvořen dvěma průzkumné prapory. Každý z nich se skládal ze tří průzkumných a jedné rádiové roty. Do složení útvaru dále náležely automobilní rota, hospodářská četa, balonová četa (od roku 1962 družstvo) a ošetřovna. Souhrnné počty osob útvaru činily při jeho zřízení téměř 600 osob. Později, v důsledku navýšení počtu čet v průzkumných rotách ze dvou na tři, přesáhly 700 plánovaných funkčních míst. Velitelem pluku byl nejprve pplk. Šedina, který odešel na Zpravodajskou správu a po něm pplk. Košan.

7. výsadkový pluk nebyl řízen generálním štábem armády, ale spadal pod velení Zpravodajské správy ministerstva národní obrany a podle toho taky vypadaly úkoly, pro které byli vojáci cvičeni. Jednalo se o provádění diverzní a průzkumné činnosti hluboko v týlu nepřítele. To znamená až 500 km v Německu. To je tam, kde je asi Mnichov nebo

Norimberk. Zde měli výsadkáři vyhledávat a ničit velitelská a komunikační centra a hlavně jaderné zbraně a jejich nosiče. Vojáci byli cvičeni pro likvidaci raket Pershing a Sergeant, dále letadel, která sloužila jako nosiče jaderných zbraní. V případě války ze západem měl 7. výsadkový pluk zajišťovat jižní křídlo ve směru Berlín - Paříž. K tomuto účelu používali speciální vybavení a výzbroj. Jednalo se zejména o samopal vz. 58 se sklopnou pažbou, univerzální kulomet vz. 59, pistole vz. 52, odstřelovačská puška SVD Dragunov, samopal vz 61. "škorpion" (speciálně pro 7. výsadkový vytvořila zbrojovka ČZ verzi s tlumičem), protitanková střela RPG 7, uniforma se speciálním maskovacím vzorem, radiostanice několika různých typů, prostředky pro noční vidění, mapy tištěné na voděvzdorný materiál, dálkově odpalované nálože, naváděcí zařízení pro letadla, prostředky pro neutralizaci pachových stop, dále byl pro potřeby specialistů vyvinut nový typ padáku. Pracovníci na okresních vojenských správách pečlivě vybírali budoucí výsadkáře již při odvodu. Jednalo se o muže s vysokou inteligencí a fyzickou kondicí, kteří byli dále prověřováni a museli být opravdu velmi spolehliví. Ti, co sloužili v Holešově, byli opravdu na své zařazení hrdí, i když nesměli nikde o svém útvaru vykládat. V rámci výcviku se vojáci učili cizí jazyky a nebyla to ruština jako ve škole. V jazykových učebnách zvládli němčinu, angličtinu nebo francouzštinu, a to i s lokálními přízvuky a běžnými hovorovými výrazy. Dále byl výcvik ve střelbě. Výsadkáři museli všichni trefit dávkou na čtvrt kilometru z padesátomičky samopalu terč velký 20 x 100 cm. To bylo potřeba proto, že dávkou na takto velký terč bylo možno zlikvidovat raketu Pershing, která byla připravena na mobilním nosiči. Pokud se dávka několika nábojů ráže 762 umístila do středu rakety došlo k jejímu zneškodnění, aniž by se musela za místo přikládat nálož a voják se přibližovat nebezpečně blízko. Nijak nebyl zanedbáván ani výcvik v sebeobraně a technikách boje beze zbraně, dále pyrotechnická činnost, maskování a zpravodajská činnost. Vojáci operovali v osmičlenných týmech. 21. srpna 1968 obsadila vojska všech členských zemí Varšavské smlouvy, kromě Rumunska, Československou republiku. V jednu hodinu v noci byl o invazi vyrozuměn velitel 7. výsadkového pluku. Dozorčí na rotách vzbudili vojáky, kterým velitel při nástupu oznámil skutečnosti o obsazení Československa. Do města byli vysláni v civilních šatech a

8

historie

soukromých vozidlech průzkumníci, kteří měli ihned oznámit velitelství příjezd sovětských vojáků. Dále z kasáren vyjel náklaďák, který se dvakrát otočil na cestě do Dobrotic, kde z muničního skladu dovezl ostrou munici a trhaviny. Velitelství výsadkářů dále vyslalo ven rádiový vůz, který v okolí zabezpečoval šíření signálu pražského rozhlasu. Vůz byl maskován v okolí a měnil pozice, aby nebyl odhalen sovětskou armádou. Okupační vojska dorazila ke kasárnám odpoledne. Jednalo se o průzkumné výsadkové jednotky, které přijely od Bystřice pod Hostýnem. Jely najisto. Vůbec nebloudily a jejich úkol zněl jasně: obsadit kasárna 7. výsadkového pluku. Velitel pplk. výs. Košan vyšel branou před kasárna s pistolí u pasu, což se zjevně nelíbilo sovětskému veliteli. Ten žádal okamžité umožnění obsazení kasáren a vyzval pplk. Šedinu, aby nedělal žádné hlouposti, že mají tanky. V té chvíli již na sovětské tankisty a jejich stroje mířili z oken pancéřovky a kulomety výsadkářů, kteří byli rozhodnuti základnu Rusům nenechat. Skupina výsadkářů byla vyslána do Holešova na žádost městského a poštovního úřadu a jako ostraha jejich objektů zůstala až do odchodu sovětských vojsk z města. Výjezd ze základny byl hlídán a nebylo možné, aby výsadkáři kasárna opustili. Z brány vyjelo nákladní auto a rychle vyrazilo do centra Holešova. Sovětský obrněný transportér před branou vyjel za ním. Řidič náklaďáku Rusa povodil asi půl hodiny po městě a pak se vrátil zpět. Mezi tím vyjely z kasáren „vétřiesky“ a na jejich korbách bylo asi 60 výsadkářů. Byli vyzbrojeni samopaly, odstřelovačkami a protitankovými zbraněmi. Ukryli se v lesích na úpatí Hostýnských vrchů. Tento prostor všichni dobře znali, protože zde probíhal výcvik. Pro jistotu byli všichni vojáci, kteří opustili základnu, vyřazeni z evidence útvaru a jejich záznamy zničeny. V lesích postavili hlídky a začali dělat úkryty - bunkry a okopy pro kruhovou obranu. Jejich rozkaz byl provádět skrytě rozvědnou činnost a být připraveni k bojovému poplachu. Vojáci byli připrave-

ni rozpoutat v okolí partyzánskou válku a proto byla zničena jejich dokumentace. Druhá skupina v kasárnách se začala připravovat na obranu základny. Rozmístili nástrahy, v oknech kulomety a RPG, na střechách odstřelovači. Rusové měli z RPG opravdu respekt a radši se stáhli půl kilometru od základny mimo jejich dostřel. Z vedení Zpravodajské správy přišel rozkaz vypátrat, kde se nachází vedení státu, a zajistit podmínky pro případný zásah vedoucí k jejich osvobození. To měl být úkol pro skupinu ukrytou v lesích. Jeden z prvních plánů počítal s napadením Sovětské ambasády v Praze, ale bylo zjištěno, že zde se Dubček a další politici nenacházejí. To bylo dobře, protože sovětské velvyslanectví byla jedna velká pevnost. Další informace byla, že Dubček je v Polsku. Bylo rozhodnuto vysadit na padácích skupinu, která ho osvobodí a malým sportovním letadlem ho v nízké letové hladině dopravit zpět. 24. srpna 1968 byla vyslána z kasáren spojka k vojákům v lesním úkrytu. Rozkaz: ukončit akci, vrátit se do kasáren, základnu předat Rusům. Zpravodajská správa akci na osvobození zrušila, protože se včas nepodařilo Dubčeka lokalizovat. O pomoc požádala i strategickou vojenskou rozvědku, ale její velitel, soudruh, který byl z bratrské pomoci vojsk Varšavské smlouvy očividně nadšen, odmítl. V roce 1969 v srpnu byla 7. výs. pluku odňata bojová zástava, což mělo vojáky ponížit a na podzim byla radši celá jednotka zrušena. Mnoho vojáků bylo z armády vyhozeno, další vojáci byli rozptýleni do mnoha posádek a čekala je politická převýchova. Torzo pluku bylo přesunuto do Prostějova a sloučeno s tamní jednotkou. Vojáci za trest museli bydlet ve stanech na letištní ploše v nevyhovujících hygienických podmínkách. V okolí Hostýnských vrchů nad železniční tratí jsou dodnes patrné zbytky opevnění, které tam výsadkáři zanechali. Text: Tom, Foto: archiv redakce

9

vzor

ARGENTINSKÉ SPECIÁLNÍ JEDNOTKY Chceš mír? Připrav se na válku! Ezeiza, předměstí Buenos Aires. Už první sluneční paprsky ukázaly, co dokáže jihoamerické léto, když teploměr překročí 35° C. Najednou vzduch prořízne výstřel ze samopalu Heckler & Koch MP5 a terče vzápětí zasáhnou tři rány s pistole SIG P226 9 mm. Rytmická španělština zavelí k větší pečlivosti a koncentraci při střelbě. Po čele stéká pot. Vítejte ve světě argentinských superpoldů speciální zásahové jednotky státní police. V Argentině, která je známá svými obrovskými hranicemi, krásou místních žen a bohužel i častou politickou nestabilitou, se mají dvě rozdílné speciální policejní jednotky co ohánět. Jsou však zárukou, že kritické situace budou efektivně, rychle a účinně zvládnuté. Jako první je Brigada Halcon, protiteroristický tým na záchranu rukojmí, založený ministerstvem vnitra a schopný reagovat na jakýkoliv incident, kdy jsou ohroženi neviní rukojmí (specializací jednotky je záchrana rukojmí v autobusech, vlacích, letadlech a lodích). Dále jednotka poskytuje konzultace v oblasti vnitřní bezpečnosti, ochrany VIP, a může být umístěna i na Argentinských ambasádách a konzulátech v zámoří, aby tyto objekty chránila před teroristickými útoky. Operační zónou Brigády Halcon jsou městské lokace. Druhou jednotkou je Seccion Fuerzas Especiales. Jedná se o paramilitantní jednotku pod velením Ministerstva obrany, jejíž úkoly jsou obdobné jako italských Carabinierů GIS a nebo francouzské Gendarmerie GIGN. Operační působnost je zaměřená na zalesněné prostředí. Ve většině zemí jsou často dvě nebo dokonce tři jednotky, které se zaměřují na záchranu rukojmí a potírání teroristické činnosti. Většinou se jedná o jednotky spadající pod armádní velení a v menším měřítku pod policejní velení. Tyto mezi sebou soupeří o získání většího vlivu. Díky tomu, že jako primární ohnisko zodpovědnosti je venkov, lesy, může se SECCION FUERZAS ESPECIALES těšit velké různorodosti akcí a výcviku a jako málo policejních týmů se opravdu dostane do kontaktu s teroristy tak říkajíc tváří v tvář. Jednotka byla vytvořena v roce 1986. Stalo se tak na popud stále se zvyšujících operací teroristů Hizbaláhu na bolívijských a paraguajských hranicích. Dalším popudem byly také stále častější přechody obchodníků s drogami a částečná neschopnost pravidelné armády tyto situace řešit. Příroda Argentiny je krásná na pohlednicích, ale umí být i velmi zrádná pro nezkušené vojáky. Příslušníci těchto jednotek jsou vysoce profesionálními vojáky a policisty, kteří jsou díky odpovědné politice dílčích ministerstev celkem dobře vybaveni a zásobování nezbytnou výstrojí a výzbrojí. Každé ráno, ještě před vlastním zahájením dne, jsou podrobováni náročnému střeleckému tréninku, kde musí prokázat svou připravenost. Příslušníci útočných skupin jsou vyzbrojeni samopaly Heckler & Koch MP5 ráže 9 mm různých modifikací, pistolemi Sig Sauer P226 ráže 9 mm a odstřelovači jsou vybaveni smrticí puškou SSG 2000 ráže .308. Nesmí nikdy minout cíl! Neustále se cvičí v několika základních taktikách, a to: záchrana rukojmí důrazným průnikem, boj v džungli, manévrování, jízda a střelba z vysoce rychle jedoucích vozidel, vysazení z vrtulníků a letadel, hloubkové průzkumy, obojživelné operace a zpravodajské činnosti. Pokud by na území Argentiny došlo k únosu letadla a nebo k přistání takového stroje, je jednotka Halcon připravena k okamžitému nasazení. Jako druhá v pořadí je na pohotovostním stanovišti připravena Seccion Fuerzas Especiales. Velká část praktických zkušeností pochází z roku 1994, kdy v Marseilles bylo napadené letadlo teroristy. Z těchto praktických zkušeností čerpají instruktoři Brigady Halcon dodnes. Zde v pro-

10

sinci 1994 malá část členů jednotky Halcon mohla přihlížet akci, kdy příslušníci francouzských GIGN, kteří zaútočili na letadlo Airbus A300 unesené alžírskými teroristy a zachránili 150 rukojmích v brilantní ukázce taktického postupu. Jednotka má uzavřené smlouvy s leteckými společnostmi, a tak může trénovat na letadlech typu Boeing 747 a Fokker 27 praktické nácviky zásahu proti letadlu. Jednotka skvěle spolupracuje s francouzským GIGN a Seccion Fuerzas Especiales udržuje také kontakty se španělskými GEO. Být členem SECCION FUERZAS ESPECIALES je nepochybně jeden nejobtížnějších cílů jaký si může kterýkoliv policista dát. Být jeden z elity, jeden ze čtyřicetičtyř příslušníků elitní speciální jednotky, musí být zkušený policejní úředník s hodností seržanta, který má za sebou přinejmenším 5 let příkladné služby. Musí se jednat o dobrovolníka, který má vynikající tělesný a psychický stav. Dále musí projít sadou testů, které zahrnují plavání, závod v běhu, bojovou střelbu. Po splnění všech požadavků uchazeč prochází šestiměsíčním kurzem, kde se učí pracovat s lany, maskování, taktiku hloubkového průzkumu, pohyb v džungli, parašutismus, práci s výbušninami a sebeobranné techniky. Čtyřicetčtyři lidí v jednotce je rozděleno na dvě provozní sekce. Každá sekce má 22 příslušníků, včetně dvou odstřelovačů, a vlastní personál pro logistické operace. Jednotka je vybavena standardním zbraním, ale i kušemi, a v její výzbroji by jsme našli i minomety. Přeprava oddílů je zajištěna menší flotilou terénních automobilů a letecká doprava je svěřena přepravním letadlům C 130 a vrtulníkům HUEY Argentinských vzdušných sil. Pohotovostní letadla jsou připravena 24 hodin denně. Pokud chcete pracovat v jedné z jednotek, tak se musíte zavázat, že budete bydlet do 2 km od mateřské základny, a musíte být neustále na příjmu pomocí mobilních telefonů a pagerů. Velitelé státní policie chápou potřebu jednotek zvláštního určení a proto v roce 1986 přistoupilo ke kroku, který nemá u ostatních států obdoby. Poskytlo možnost zapojení domorodých indiánů do jednotky, kde se staly velice úspěšnými pro svou přirozenost při pohybu v džungli a stali se z nich výteční bojovníci. Bombardování izraelského velvyslanectví a židovského kulturního střediska v Buenos Aires předložilo důkaz, že Argentina není k hrozbám mezinárodního terorismu imunní, a proto jsou tyto jednotky nutností. A musím říci, že tito superpoldové jsou opravdu dobří. Text: Vandemark Foto: archiv autora

historie

POVEDENÉ / NEPOVEDENÉ OPERACE Datum: Místo: Nasazená jednotka: Protivník:

13. - 18. října 1977 Mogadišo, Somálsko GSG 9, SAS RAF - Frakce rudé armády, PFLP - Lidová fronta osvobození Palestiny

Boeing 737 společnosti Lufthansa byl unesen na pravidelném letu z Mallorky do Frankfurtu se 79 pasažéry na palubě, mezi nimi i německé královny krásy, dvěma teroristy z RAF a dvěma Araby z PFLP, jejichž specialitou byly právě únosy letadel. Za sebou měli nedávno unesený stroj TWA, který nechali přistát v Jordánsku v poušti a tam ho vyhodili do povětří. Unesené letadlo společnosti Lufthansa přistálo v Dubaji a potom odletělo do Jemenu, který terorismus podporoval. Zde začalo vyjednávání a německá vláda byla ochotná zaplatit výkupné 15 milionů dolarů. Místem předání mělo být somálské Mogadišo. Velitel německé GSG 9 Ulrich Wegner požádal o pomoc britskou SAS, protože akce na záchranu rukojmí měla proběhnout v Dubaji, což byl bývalý britský protektorát. Britové zde stále měli kontakty, které jim měli ulehčit průběh akce. Teroristé ale opustili Dubaj dříve, než k nějaké akci došlo, a odletěli do Somálska. Tam se za nimi vypravil i protiteroristický tým. Spolu s příslušníky GSG 9 do Somálska přiletěli i dva vojáci z SAS a to mjr. Alistair Moron a sgt. Barry Davies, kteří s sebou přivezli krabici s překvapením. Jednalo se o granáty flashbang „hromy-blesky“, které v té době SAS jako jediná jednotka používala. Únosci požadovali kromě výkupného ještě propuštění jedenácti teroristů vězněných v Německu a dvou v Turecku. Vyjednavači se snažili co nejdéle prodlužovat vyjednávání, ale po uplynutí dvou lhůt na propuštění vězněných teroristů únosci zastřelili pilota letadla, který během letu podával informace o teroristech a jejich záměrech. Jeho mrtvé tělo bylo vyhozeno na ranvej letiště. Zásahový tým ihned zahájil přípravy k útoku na letadlo. Letištní dělníci zapálili na ranveji oheň a tímto odlákali pozornost únosců. Mezi tím se zásahová jednotka nepozorovaně dostala k letadlu. Za použití gumových žebříků, které nezpůsobovaly žádný hluk, se tým dostal na křídlo. Tam se rozdělil na dvě skupiny, z nichž každá vnikla do letounu jiným vchodem. Obě skupiny za použití výbušniny odpálily nouzové dveře a současně vnikly do letounu. Jako první vnikali do letadla příslušníci britské SAS, kteří použili flashbangy . Za nimi okamžitě pronikli členové GSG 9 se samopaly MP5 v rukou a zabili dva teroristy a třetího vážně zranili. Zraněný terorista byla žena. Poslední z teroristů se schoval na toaletě. Když muži z GSG 9 zjistili, že jsou dveře toalety zamčeny, že všichni rukojmí jsou již v bezpečí a že chybí poslední z teroristů, nechtěli riskovat. Jeden ze zasahujících vyprázdnil zásobník své MP pětky do

dveří toalety. Za nimi pak našli posledního rozstříleného arabského teroristu. Při akci byla zraněna letuška, jeden z příslušníku zásahového týmu a teroristka. Po neúspěchu akce tři z vězněných teroristů, jejichž propuštění se únosci dožadovali, spáchali ve vězení sebevraždu. Přeživší teroristka byla odsouzena v roce 1996 v Německu k 12 letům vězení.

Datum: Místo: Nasazená jednotka:

18. února 1978 letiště Nicosia, Kypr Force 777

V roce 1978 bylo během letu z Káhiry uneseno letadlo kyperských aerolinií. Na palubě uneseného stroje bylo mnoho cestujících egyptské národnosti. Teroristé přistáli na letišti v Nicosii na ostrově Kypr. Egypťané vyslali na pomoc zásahovou jednotku Force 777, která měla za úkol teroristy zlikvidovat a osvobodit unesené cestující. Unesené letadlo bylo odstaveno stranou letištní plochy a bylo hlídáno kyperskou národní gardou. Egyptská Force 777 přilétla letadlem na nicosiijské letiště a zde přistála. Vzhledem k tomu, že kyperské úřady nebyly o záchranné akci vůbec informovány, nastal na letišti zmatek. Když přistál v blízkosti uneseného letadla další stroj a z něho začala vystupovat skupina po zuby ozbrojených a maskovaných mužů ze zásahového egyptského oddílu, kyperští příslušníci národní gardy se domnívali, že se jedná o další teroristy, kteří přiletěli jako posila únoscům letadla. Na letišti se strhla ostrá přestřelka, při které zahynulo 15 příslušníků Force 777 a mnoho dalších bylo zraněno. Vysoké ztráty utrpěla i národní garda. Letadlo se bohužel nepodařilo osvobodit. Datum: 24.listopadu 1985 Místo: letiště Luqua, Malta Nasazená jednotka: Force 777 Protivník: prolybijská palestinská skupina Abu Nidal Teroristé ze skupiny Abu Nibal unesli v Aténách letadlo Boeing 737-266 společnosti Egyptair s 98 osobami na palubě. Únosci se strojem přistáli na letišti na ostrově Malta. Egypt vyslal na místo opět jednotku Force 777, která měla osvobodit rukojmí. Tentokrát dokonce získala od maltských úřadů povolení k záchranné akci, takže se bohudík neopakoval masakr na Kypru. Plán byl takový, že pyrotechnik odpálí výbušninou dveře, útočný tým pronikne do letadla, použije dýmovnice a zlikviduje teroristy. Ostřelovači boudou krýt útočný tým a případně budou eliminovat teroristy, kteří by se pokusili utéct. Při pokusu odpálit výbušninou dveře nákladového prostoru zahynulo 20 cestujících . Útočný tým vhodil do kabiny letadla dýmovnice, na které teroristi odpověděli ručním granátem. Na palubě letadla vypukl požár a značný zmatek. Egypťané začali střílet po všem, co se začalo hýbat. Několik rukojmí, kteří se pokoušeli opustit letadlo, bylo zastřeleno egyptskými ostřelovači. Celkem zahynulo 62 osob. Všichni, kteří přežili, utrpěli nějaká zranění. Bez úhony vyvázlo 11 žen, které byly propuštěny před samotným útokem. Čtyři z pěti teroristů byli zastřeleni. Maltský vyšetřující soudce později ze zabití všech mrtvých rukojmí až na dvě obvinil příslušníky egyptské zásahové jednotky. Terorista, který přežil, byl odsouzen k 25 letům vězení za únos a v únoru 1993 byl propuštěn. O půl roku později byl zatčen agenty FBI v Nigérijském Lagosu a v USA odsouzen na doživotí za vraždu dvou cestující. Text: Tom Foto: archiv autora

11

konverze

H&K G36 K Na jedněch manévrech jsem byl svědkem činnosti jedné poměrně malé jednotky. Musím říct, že mne jejich způsob boje velmi zaujal. Takhle nějak bych si představoval, aby fungoval náš tým. Nás je ale jak psů, navíc někteří spolubojovníci by byli proti. Takže v rámci jednotky vytvoříme menší skupinu, která bude operovat samostatně. Tuto myšlenku jsem prezentoval pár jedincům, se kterými by to mohlo fungovat. Takže skupina je sestavena a bude to chtít nějakou pořádnou zbraň na palebnou podporu. Od té doby, co mám G36C tak nevezmu do ruky nic jiného (krom kalacha, když jedu na akci ve vietnamovým

nebo za Somálce). Takže jsem se rozhodl udělat z G36 kulomet. Jako upgrade jsem se rozhodl pro pružinu SP170. S tím ovšem souviselo vyměnit v podstatě kompletní střeva pušky. Takže pružinu, ložiska, ramínko podavače, trysku, píst a hlavu pístu dodal Guarder, motor (ten nejsilnější - Super torgue-up) a kvalitnější kola (nejpevnější - Super torgue-up) jsem volil Systemu. Z obavy, že mechabox tuto pružinu již nevydrží jsem se rozhodl jej vyměnit. Rozhodl jsem se pro zpevněný mechabox Jet Custom se 7mm ložisky. Bohužel byl problém s dodáním toho-

to mechaboxu. Jelikož se blížily manévry, na kterých jsem chtěl svoji novou pušku předvést, rozhodl jsem se, že se spokojím „pouze“ s pružinou SP150, pro kterou je standardní trojkový mechabox vyhovující. Z původní G36C mi tedy v postatě zbylo pouze tělo a mířidla. Dostatečné napájení měla zajistit baterie Sanyo 12V / 2400mAh. Aby zbraň nejen střílela jako kulomet, vybral jsem si pár věciček, aby i designově působila našlapaně. Základ byl konverzní kit pro G36KE od GRS. Po první akci jsem však usoudil, že se mi míří lépe se standardními mířidly. Proto jsem madlo s mířidly odmontoval a namontoval standardní mířidla zpět. Použil jsem tedy jen prodloužené předpažbí, prodlouženou vnější hlaveň a oříšek. Dalším dílem, pro který jsem se rozhodl byla prodloužená precizní pažba pro G36KE od Boom Arms. Jakmile jsem poprvé zahlédl dvojbubnový točný zásobník na 3.000 kuliček, bylo mi okamžitě jasné, z čeho bude kulomet dostávat papání.Všechny díly jsme nahrnul na Willa a on si s montáží samozřejmě bravurně poradil. Zbraň je tedy hotová a střílí opravdu skvěle. Oproti střelbě s pružinou SP130 (měl jsem ji namontovanou v pušce dočasně, zatímco jsem čekal na dodání zpevněného mechaboxu) se dostřel příliš nezvětšil, přibližně o dalších 5 až 10 m. Účinný dostřel se pohybuje okolo 50 m. Co se však podstatně zvýšilo byla

rychlost a razance vystřelené kuličky. Už se mi na pár manévrech povedlo vyvést pár nepřítel z omylu, že se mi za křovím schovají. Musím také říci, že střelba z takto upravené zbraně má i silné psychologické účinky, protože zvuk při střelbě je oproti ostatním elektrikám značně odlišný. Provedl jsem ještě pro jistotu destrukční test brýlí MAX M2 a z pěticentimetrové vzdálenosti do nich vystřelil jak jednotlivě, tak i dávkou. Brýle vydržely a nebyla na nich ani prasklinka. Kuličky však na brýlích vytvořily jakési šmouhy, takže byly dále nepoužitelné. Zrak však bez problémů ochrání. Je mi jasné, že zbraň není určená pro boj v budovách, nicméně ve venkovních prostorech pro ni budu mít určitě dostatek využití. Text a foto: Riggs

recenze

H&K MP5 R.A.S. (TOKYO MARUI)

Před necelým rokem uvedla Tokyo Marui na trh novou zbraň ze série HM MP5 a to samopal H&K MP5 R.A.S. (Rail Adapter System). Zbraň je na první pohled hodně podobná modelu HM MP5K A4 PDW. Zdání samozřejmě klame a RASka má oproti PDW a ostatním "empicím" několik podstatných vylepšení. Hlavní předností je plná nůše nadstandardního vybavení doplňky. Hlavním doplňkem je originální taktický R.A.S. kolejnicový systém. Kolejnice o šířce 20 mm jsou umístěny na obou bocích zbraně a také zespodu. Součástí balení jsou také dvě krytky těchto kolejnic. Pro snadnější instalaci kolimátorů či optik je RASka oproti jiným MP5 vybavena na horní straně těla další 20mm kolejnicí. V základní výbavě je také kolim á t o r P R O SIGHT III, který je na této kolejnici umístěn. Kolimátor obsahuje třístupňovou regulaci intenzity nasvětlení záměrného bodu, má pevný tubus a antireflexní úpravu průhledu. Sklopná pažba, která se již objevila u výše zmiňovaného PDW dostála podstatné vylepšení. Nevím jak vy, ale já jsem již měl možnost vidět několik PDWček, které byly po havárii se sklopkou. Šířka těla, která je mezi koncem zbraně a nýty, které pažbu přidržují u těla, je nedostatečná. Z toho důvodu docházelo k vylamování pažby (při pádu zbraně). Pak už zbývalo buď sklopku nepoužívat, nebo ji pomocí šroubu chytit přímo k mechaboxu. To však ztěžovalo výměnu baterky. Tento problém byl u RASky neměl nastat, protože celá patka těla je zesílená a tím je omezeno i viklání pažby. Další novinkou je nová úsťová brzda (společně s krytem pro instalaci tlumiče) a svislá přední rukojeť. Stejně jako u ostatních zbraní ze série H&K MP5 se pod tělem z tvrdého ABS plastu ukrývá standardní motorek EG 700 a také veškeré

další vnirřnosti jsou s "empíčkovou" řadou naprosto shodné. Nová je pohyblivá napínací páka závěru, zesílený válec napínací páky a kovová zadní mířidla (stejně jako u High Grade verzí samopalů HK MP5 A5 a HK MP5 A4). Zásobník je v základní sestavě použit tlačný 50-ti ranný. Model je poháněn NiCd baterií MINI. Takže baterie s největší kapacitou bude 1000mAh. RASka je tedy v podstatě standardní MP5 s řadou zajímavých vylepšení a hromadou nadstandardního příslušenství. RAS systém a kvalitní kolimátor se podstatným způsobem podílejí na ceně a řadí tuto zbraň mezi nejdražší zbraně Tokyo Marui.

Text: Riggs, Foto: Kosák délka hmotnost délka hlavně kapacita zásobníku náboje úsťová rychlost střely kadence

Airsoftová H&K MP5 R.A.S Skutečná M H&K MP5 R.A.S 732/502 mm 732/502 mm 2.600 g 2.934 g 229,5 mm 225 mm 50 nábojů 30 nábojů 6mm kuličky 9 x 19 mm 90 m/sec. 400 m/sec. 750 až 850 ran/min. 800 ran/min.

13

recenze

DESERT EAGLE .50 AE (TOKYO MARUI)

Desert Eagle je asi každému militaristovi dostatečně známá zbraň. Je hodně velká a hodně výkonná. Vždyť nejmenší ráže je .357 Magnum. Krátké střelné zbraně v této ráži tvoří u většiny zbrojovek vrchol jejich výroby, ale tam kde ostatní končí, tam Desert Eagle začíná. Další ráže, ve kterých se tento ruční kanón vyrábí jsou .44 Magnum, .50 AE, .400 Cor-Bon a ještě se chvíli vyráběla ráže .40 Magnum, ale tato byla pro malé prodejní úspěchy zrušena. A pro nás airsofťáky je to ještě ráže 6 mm BB, ale to už je trochu jiná zbraň. Desert Eagle byl vyvinut americkou firmou Magnum Research.Inc v Minneapolisu v Minnesotě. Firma byla založena pány J. Lindigem, J. Skildamem a H. Z. Skildamem v roce 1979. Jejich první pistolí v roce 1981 byl Magnum Eagle, který byl v ráži .357 Magnum. Zbraň byla určena pro sportovní střelbu na kovové figury. Se zbraní byly ale problémy a firma potřebovala obchodního partnera, kterého našla v Izraelské zbrojovce I.M.I - Israel Military Industry, která vyrábí takové legendy jako UZI nebo Galil. Společně v roce 1983 představili pistoli Desert Eagle v revolverové ráži.357 Magnum. Brzy potom se objevil Eagle v ráži .44 Magnum a v roce 1991 přišla lahůdka v ráži .50 AE (12,7mm). Nejnovější ráže je .400 Cor Bon . Jedná se o vysokorychlostní náboj, který vznikl tak, že se vzala nábojnice .50 AE, zaškrtil se krček a osadil se střelou .44 Magnum. Další zajímavostí na této pistoli je její samonabíjecí mechanismus. Samonabíjecí funkce u pistolí funguje na principu zpětného rázu, ale Desert Eagle používá systém, který je běžný u pušek nebo samopalů. Jak správně tušíte, jedná se o odběr plynů, kdy po výstřelu je část plynů hnána kanálkem pod hlavní. Tlak plynů stlačí pružinu, která posune závěr dozadu. Airsoftová verze od Tokyo Marui je plynová a je vybavena Blowbackem nové generace, který se nazývá Hard Kick. Pro ty, kteří nerozumějí to znamená „tvrdý kop“, takže je asi jasné, že pistole bude s rukou střelce pěkně dovádět. Co po vyndání z krabice každému učaruje, je úctyhodná velikost a hmotnost. Vždyť tento „drobeček“ váží v AS verzi 1,11 kg a je dlouhý 270 mm. Ostrá verze je stejně dlouhá, ale váží 1,99 kg. Pistole je vyrobena z černého plastu, vnitřní součástky jsou kovové, stejně tak jako závěr, který je celý z kovu, a na něm je nalisovaný vnější plast. Hlaveň, na rozdíl od ostré verze není pevná, ale při rozborce jí lze vyjmout. Na její horní části je montážní lišta, na kterou lze připevnit optiku nebo kolimátor. Toto se používá v Americe, kde je povolen lov zvěře krátkou střelnou zbraní. Na levé straně závěru je nápis Desert Eagle a název firmy I.M.I, na levé straně je jméno firmy Magnum Research. Zadní část závěru je zdrsněna příčnými drážkami, dále je zde dvoupolohová pojistka. V poloze

14

nahoře je vidět červená tečka, zbraň je odjištěna. Při posunutí páčky dolů se zbraň zajistí. Rám zbraně na levé straně má v prostoru lučíku tři ovládací prvky, a to v pravém dolním rohu lučíku je tlačítko vypouštění zásobníku a v levém horním rohu je tlačítko pro rozborku zbraně. V pravém horním rohu je uchycena páka záchytu závěru. Pažba je na obou stranách zdrsněna pro lepší držení, na střenkách je symbol I.M.I. Zdrsnění pažby je i na hřbetu v zadní části. Kohout lze napnout do dvou poloh. Rozborka se provádí tak, že vyndáme zásobník. Po zmáčknutí tlačítka na levé straně rámu odjistíme páku pro rozebírání, která je na opačné pravé straně rámu. Páku posuneme do přední polohy, ale během toho musíme stále držet tlačítko na levé straně. Potom stáhneme závěr dopředu a sundáme ho i s hlavní ze zbraně. Pistoli zkompletujeme opačným způsobem. Při rozebrání každého jistě zaujmou dvě vratné pružiny, kterými tato zbraň disponuje. Obyčejné pistoli totiž stačí jen jedna. HOP UP seřídíme tak, že ho zachytíme v zadní poloze. V zadní části hlavně posuneme lehce válcovitou část směrem dozadu a pod ní je skryt váleček regulace HOP UP systému se stupnicí. Zásobník je kovový a pojme 27 kuliček. Reálná zbraň má kapacitu 7 nábojů .50 AE. Ve spodní části zásobníku je hrdlo pro plnění plynem. Na jedno naplnění lze vystřílet asi dva a půl zásobníku, a to proto, že zásobník plynu je opravdu velký. Dostřel pistole je srovnatelný s běžnou elektrikou. Asi nejlepší se jeví kuličky 0,23 g, které představují slušný kompromis mezi dostřelem a průrazností. Pro střelbu na kratší vzdálenosti okolo 25 m, například v budovách, lze vřele doporučit kulivo 0,25 g. Střelba je opravdu zábavná záležitost. S Hard Kick Blowbackem pistole pěkně kope, zpětný ráz zbraně se při střelbě přibližuje chování malorážkové pistole. Pro ty z vás, kterým učarovaly velké zbraně a agenti z Matrixu, je tato pistole to pravé. Text: Tom, Foto: Riggs

recenze

KOVOVÁ TĚLA HURRICANE

Mnoho lidí, kteří mají Colty, mi dá zapravdu, že kovové tělo je vcelku potřeba. Naštěstí modernáři patří k těm šťastným, na jejichž miláčky se kovová těla dělají. Až donedávna bylo ovšem pořízení kovového těla problémem, jelikož se dala sehnat buď velice kvalitní těla od ZM nebo od Systemy, jejichž cena ovšem nezřídka dosahuje 8 - 10000 korun, nebo těla CA, která jsou sice levná, ale nevynikají nijak zvláštní kvalitou, a jsou známá především poměrně problematickou montáží, se kterou mají i zkušenější z nás problémy. Teď je tu další možnost, těla Hurricane. Byl jsem ke koupi v podstatě donucen, jelikož plastové tělo nedrželo pohromadě, a pánové v Anareu mi nabídli tohle tělo. Za cenu 6000 takhle hezké tělo, to se neodmítá. Dosti historie a podívejme se, jak tělo vypadá a co umí. Za svoje peníze dostanete tělo a nový HOP-UP. Bohužel horní sundavací rukojeť, doraz závěru ani dvířka vyhazovacího okénka nedostanete. To musíte přehodit ze starého těla. Montáž je vcelku bezproblémová, ale POZOR! Tělo se nezaklápí jako plastová a některá kovová těla, ale nasouvá

zepředu stejně jako Systema. Stejně jako tělo od Systemy je řešen i vnitřek. Nejsou tam žádné přepážky, takže při montáži T - Hopu nemusíte nikde nic vybrušovat a podobně. Montáž je vcelku bezproblémová, a když tělo zavřete dostaví se krásný pocit - ta zbraň vypadá že by mohla něco vydržet. Musím uznat že zatím s tělem nejsou sebemenší problémy. Nevrže, nehýbe se, předek na něm sedí jako přibitý a hlaveň se nehne ani o milimetr. Tělo celkově působí velice robustně už jen tloušťkou stěn. Barvu má o něco tmavší než standardní Marui a nápisy jsou v něm kvalitně a čitelně vyryté a barvené na bílo. Popisky odpovídají originálu a nikde nenajdete podpis firmy a podobně. Celkově bych vzhled hodnotil dost kladně. Sice ze začátku nevypadá jako kovové, ale když se trochu ohmatá tak chytne tu správnou patinu. HurricanE v současné době produkuje kovová těla pro M4 ve verzích Bush Master, Marine, Colt a Knights. Dále pak kovové tělo pro Colt M16A2. Shrnutí… Každopádně dobrý poměr cena / užitek. Pokud někdo potřebujete nebo chcete kovové tělo a nemáte na něj moc peněz nebo se vám je za něj nechce dávat, je tohle velice dobré řešení. Text: Vietnam Foto: Riggs

recenze

PROKILLER MARK II SVF5 (WESTERN ARMS) Taktické automatické pistole jsou osvědčeného konceptu po nějaký čas a nebyly reprezentovány v dřívějších dobách lepším modelem než Tanio Koba USP, která umí využít výhod dlouhého zásobníku, různých druhů tlumičů jak zvukových tak i světelných, což z ní ve výsledku tvořilo spíš malý samopal. S použitím technologií nové generace KSC později vydává na trh pistoli Beretta 93R s přepínačem střelby a vestavěnou přední skládací rukojetí. Zatímco tyhle byly hitem konce devadesátých let, firma Western Arms (WA) vydala na trh sérii Hi-Cap, která postupně přitahovala

a s různým bočím ražením, a to buď jen z účelu estetického a nebo z důvodu snadnější manipulace. Například hrubější nebo delší zubovaní na závěru pro snadnější natažení. Při použití těchto závěrů se také setkáte s anglickým názvem slide. Vzhledem k vyšší hmotnosti závěru počítejte s větší spotřebou plynu a menší kadencí při plně automatické střelbě. Ovšem za ten krásný zvuk a vzhled to určitě stojí. Jak bylo řečeno obě mířidla jsou z kovu a obě mají zvýraznění viditelnosti pro střelbu za horších podmínek, či proti t m a vému pozadí.

zájem zákazníka, jakožto výkonné velké revolvery nabízející solidní zpětný ráz a malý, ba přímo mizivý odběr plynu. Firma WA u nás až tak známa není, a to hlavně díky poměrně značným cenám jejích pistolí, ovšem majitele pak potěší a odmění ho velice autentickým dojmem, vahou a takřka reálnými vlastnostmi. Potom, co znovuoživení plně automatických pistolí rojících se po vydaní KSC Glock 18C začátkem roku 2001, mělo WA oči pro pláč, zejména proto, že prodej KSC plynových pistolí dosáhlo nebývale nízké úrovně. S plně automatickým systémem plynového zpětného rázu tak tvoří návrat do dob slavných KSC 93R a M11 od WA, většina výrobců tvrdě pracuje na prosazení svých vlastních verzí se systémem plně automatického přebíjení plynem na trh. Mnozí dokonce začali předělávat své úspěšné modely v plynových pistolích do třídy samopalů, pro příklad známý KSC M11A1 založený na stejném designu jako jejich Glock 18C. A i Maruzen dokončuje finální model své plně automatické zbraně s plynovým přebíjením MP5K. S popularitou svých Hi-Cap Infinity SV pistolí firmy WA, byl přirozený tah firmy vyrobit plně automatickou verzi této oblíbené řady. Přezdívaná Infinity Mk-II SVF5, poslední model od WA, je v podstatě pozměněná Infinity Hi-cap s dvoudílným závěrem. Na první pohled Mk-II SVF5 vypadá úplně jako jakákoliv jiná hi-cap pistole, při bližším zkoumání však nalezneme podstatné změny. Celková váha zbraně je na srovnatelné úrovni s jinými pistolemi firmy SV, ačkoliv je závěr znatelně lehčí než obvykle. Jeden z nejvýraznějších znaků této zbraně je velmi zdařile proveden závěr, který je vytvarován tak, že vrchní část je plochá, na rozdíl od zakulaceného tvaru většiny modelů od SV. Pozorný čtenář si jistě už všiml označení zbraně SVF5, toto označení, protože pouze závěr měří 5". Jinak katalogové označení je WA Prokiller Mk-II SVF5. Dále existuje předchůdce SVF3.9 a jedna z prvních verzí SV6. Kovových části je dost a patří mezi ně celý rám pistole, vnější hlaveň a přední závit hlavně, pojistka závěru, uvolňovací knoflík zásobníku, pojistka, uložení pružiny zákluzu, muška a hledí, kohoutek, zadní část rukojeti, přepínač volby střelby. Díky velkému obsahu kovových částí získala pistole vysokou pevnost a vyváženost. Závěr zbranš je vyroben z tvrdého ABS plastu. Jeho nízká váha umožňuje SVF5 velmi rychlé opakování cyklů a tudíž i poměrně rychlou střelbu. Nicméně mám pocit, že závěr je možná až příliš lehký. Samozřejmě se vyrábí i závěr z litiny nebo hliníku. Dokonce v několika barvách

16

Asi tak jediná věc která se dá SVF5 vytknout, je absence rozumného přístupu k hopu, který samozřejmě nechybí a je štelovatelný. Pro jakékoliv štelování je třeba udělat rozborku, a pak až následně imbusem poštelovat. Toto řešení je dosti nepochopitelné vzhledem k tomu, že starší model SVF3.9 má toto elegantně vyřešeno dírou na imbus v rámu v kohoutkové oblasti. Tudíž naprosto bez jakékoliv nutné rozborky. Další mechanické funkce jsou naprosto identické s ostatními modely až na přepínač semi - auto, který se nachází na pravé straně přesně oproti klasické bezpečnostní pojistce. Když je nahoře, je zvolena plně automatická střelba, když je dole, je klasická semi. Vzhledem k poměrně malému otisku páčky není přepínání zrovna pohodlné a dost špatně se zvládá bez porušení střeleckého gripu. U praváků je často nezbytná asistence druhé ruky. Nebylo by na škodu, kdyby byl přepínač barevně značený pro letmou vizuální kontrolu stavu, ve kterém se nachází. Jak je asi známo z reálné řady pistolí Colt, kam SVF série patří, jde přeci jen o přetvořený 1911, mají tyto reálné pistole dvě pojistky proti výstřelu, jednu klasickou boční a druhou tzv. zadní, která se nachází v horní části zadní části pažbičky. SVF ovšem toto pravidlo porušuje a WA tuto pojistku má nefunkční, ovšem zásadní problém v tom neshledávám, klasická boční ovládaná palcem postačuje. A funguje jen ve stavu, pokud je zbraň natažená. Další výhodou je, že SVF5 má na spodní straně rámu tj. pod hlavní klasickou kolejnici pro montáž třeba laseru, SureFire svítilny, nebo dokonce RIS držadla. Jedna kolejnice oproti původním třem u SVF3.9 (jedna dole a pak na každé straně další) je trochu málo, ale u SVF5 toto není možné. SVF3.9 byla konstrukčně řešena trochu jinak, měla přední část

recenze

pevně uchycenou k rámu, což umožňovaly tyto kolejnice po stranách v přední části, a až pak byl nasazen odskakující závěr. Dále na těchto zbraních na hlavni nechybí 14mm pravotočivý závit pro našroubování tlumiče nebo zášleháku, dále pak 50ti rané dlouhé zásobníky či dokonce montáž pro kolimátor, ba dokonce sklopná loketní opěrka, kde ve finále vám z pistole vznikne mini samopal, pro vyznavače a příznivce CQB naprosto ideální. Tato plynová pistole je v základu schopna fungovat jak na HFC134a, tak na silnější HFC22. Nárůst síly při použití HFC22 je dosti viditelný, ovšem jeho časté používání bez předchozího upgradu na k tomu uzpůsobeným dílům výrobce s dlouhodobější odolností nedoporučuje. Stejně jako u naprosté většiny zbraní se plyn plní do zásobníku a vzhledem k tomu, že se jedná ve skutečnosti o .45, je dosti veliký a samozřejmě ocelový, tak aby přežil automatický režim. Jak bylo řečeno SVF patří do Hi - cap série, čímž je míněno hi-capacity neboli česky velká kapacita, samozřejmě tím míněno zásobníku, do standardního se vejde 30 kuliček + 1 do komory, zásobníky SVF Hi - cap se od normálních WA liší pevností a tím, že v něm jsou kuličky cik cak. Poznáte je podle modrého zobáčku, který tlačí kuličky vzhůru. Standardní zásobníky na 15 + 1 BBS by podle výrobce měli fungovat stejně. Jelikož je to tedy .45, tudíž v reálu velké náboje, je to znát na velikosti zásobníku (pro nás + , vejde se více plynu) a s tím spojené pažbičce, takže na pohodlné

držení resp. sednutí zbraně je potřeba trochu větší ruka, doporučují aspoň 10ku. Při semi modu SVF střílí stejně jako ostatní Infinity pistole. Při testu (převzato Redwolf) s plynem HFC134a byla trefena postava na 30 m ale přesnost rapidně upadá po 15 metrech. Odchylky přesnosti byly naměřeny +/- 3 mm na 3,3 m , +/- 10 mm na 6,6 m. Enegrie střely 0,6 J při teplotě 30° C s 0,2 g BB. Úbytek výkonu byl znatelný až při 4. sérii (zásobníku). Při použití silnějšího plynu byla síla 0,9 J a s mnohem větším kopáním zbraně. Závěrem jen to, SVF5 je už na pohled krásná a bytelná zbraň, výkonově na standardními u nás hojně rozšířenými KSC nadprůměrná, nejvíce srovnatelná s G18C, který má tu výhodu, že od začátku je konstruován na použití HFC22. Díky možnosti a množství „ověšení“ a základním 31 kulím je SVF víceúčelová pistole, ze které bez problémů postavíte mini samopal. Finálně skončím jedním moudrem. „Obyčejně to co je krásné, je i drahé“. A toto platí i o zbraních Western Arms. Výrobce: Western Arms - Japonsko, model: Prokiller MkII SV5, váha: 1 kg, délka: 222,5 mm, délka hlavně: 120,5 mm, kapacita: 30+1, materiál: ABS plast / kov, GBB Full auto Text: SKY, Foto: Riggs

GLOCK 34 (KSC) Glock 34 je nová rakouská pistole kalibru 9 x19 mm uvedená na trh v roce 1998, ale o tom já tady psát nechci. Můj zájem je napsat recenzi na jeho airsoftového brášku. Nově ho právě vyrábí firma KSC jako plynovku s blow-backem. Jako téměř každá plynovka má štelovatelnej HOP-UP, který se dá seřídit v okénku závěru po natažení a zajištění. Tělo zbraně je z černého plastu (ostatně to i skutečné glocky), na pravé straně je vyraženo logo Glock, číslo 34, ještě země původu originálu, tedy AUSTRIA a kalibr 9 x19. Na druhé straně závěru je menší logo a sériové číslo CKS947. Toto číslo je ještě na několika místech zbraně (na kovovém proužku na tělo pod závěrem…). Závěr je charakteristický dírou v přední části, u které jsem ale nepřišel nač zde je, nejspíš nějaká funkce u reálného bratra. Na rukojeti jsou pouze dva vyražené nápisy, Made in Austria atd. a druhý číslo patentu. Na první pohled jsou pod hlavní vidět kolejnice na upevnění svítilny nebo laseru. Nevýhodu bych viděl v tom, že pojistka je použita k rozborce zbraně a jediná zbylá pojistka je jazýček na spoušti, který když se nestiskne, tak se nedá stisknout spoušť, což se nezdá dostačující. Když se mi tahle zbraň dostala prvně do ruky, zaujala mě především glockovskou jednoduchostí rozborky a celého systému zbraně. Rozborka se provádí tak, že se vyjme zásobník a výše zmiňovaná pojistka se po obou stranách zatlačí a drží dole, potom se závěr vytáhne dopředu. Dostaneme tak dvě části, tělo a závěr. Ze závěru se pak dá vyndat vratná pružina, hlaveň a plastový kryt hlavně. Obdobným způsobem se dá pistole opět dohromady. Když jsem pistoli testoval, tak jsem s kuličkami 0,25 Excel na 20 metrů nastřílel do mezinárodní figury všechno, při 25 - 30 metrech jsem musel mířit mnohem déle, na 35 metrů jsem se už do terče téměř nestrefil. Při zkoušce síly jsem střílel do polystyrenu silného 6 cm ze vzdálenosti 20 cm. Kuličky se zastavily přesně u konce polystyrenu. Zásobník je standardní glock na 23 kuliček a plyn vydrží v létě zhruba na 3 plné zásobníky kuliček. Dá se však přikoupit i zásobník na 50 kuliček, který však pažbu

znatelně prodlouží (nevhodné pro nošení v pouzdře), a proto je vhodný až jako záložní zásobník. Pružina v zásobníku se dá ostatně jako v každém glocku zaseknout dole a bez obtíží nasypat plnou. Nevím jak by se měla odborně ta součástka nazvat, ale ten čudl co pouští plyn do zbraně, je docela dobře řešený, protože se nezmáčkne sám v sumce, čímž by ušel veškerý plyn. Pistole váží i se zásobníkem 670 g což je jenom o 50 g méně než u skutečného glocku. Velice podstatnou součástí váhy tvoří právě zásobník. Při střelbě zbraň skvěle padne do ruky a velice kladně musím hodnotit zvýrazněná mířidla. Pro ty, kterým se líbí glocky, a 17 se zdá být moc malá je 34 ideální spolehlivá zbraň. Ještě jeden zajímavý postřeh. Možná to byla jenom náhoda, ale v balení se zbraní byl i pytlíček s kuličkami, které nebyly vůbec navoskované, ba naopak povrch měly jako ze šmirgl papíru. Zásobník je proto ani nedokázal vytlačit do pistole. Na závěr ještě shrnutí kladů a záporů: + realistické zpracování a váha + realistická rozborka + kapacita zásobníku + délka hlavně + síla + množství náhradních dílů - nevejde se do běžných pouzder - nefunkční pojistka - cena Text: KoMar Foto: Kosák

17

recenze

COLT GOVERNMENT (TOKYO MARUI) Když jsem poměrně brutálně na jaře zničil mojí hodně oblíbenou SIG P228 (taky od Marui) a sehnal peníze na novou pistoli, měl jsem jasno ve výběru firmy, a sice Marui. Jenže kterou zbraň? Vlastenecky mě to táhlo k ČZ 75, ale byly tu taky pistole jako Ruger P85, H&K USP, H&K SOCOM mk. 23 a také další. Vzhledem k tomu, že nosíme woodlandy, zvolil jsem zbraň používanou v US Army. Pak jsem se rozhodl do budoucna koupit manuální M16A1 a bylo rozhodnuto. K M16A2 by se hodila Beretta 92, ale takto jsem se nakonec rozhodl pro Colt M1911. Teď něco k originálu: Není pochyb o tom, že Colt M1911 je jednou z nejúspěšnějších a nejslavnějších zbraní v historii. Když Američané zjistili, že náboje ráže .38 nemají potřebnou zastavovací schopnost a účinek v cíli, začali vyvíjet novou zbraň na výkonnější ráži. Tak vznikl Colt M1911, zbraň z dílny Johna M. Browninga. US Army ji brzy přijala jako novou služební pistoli. Američtí vojáci tak do zákopů 1. světové války vstoupili s vynikající pistolí (jinak ale jejich armádní zbraně tak dokonalé nebyly -

např. kulomet Chauchat). V roce 1926 vznikla modernizovaná verze M1911A1. Zbraň získala obrovskou oblibu a dosáhla velkých prodejních úspěchů kvůli své jednoduchosti, výkonu a spolehlivosti. V armádě Spojených států vydržela neuvěřitelných 80 let (podobnou zbraň nenajdete), prošla oběma světovými válkami, džunglemi ve Vietnamu a její oblíbenost stále neklesala. V osmdesátých letech ale konkurence získala před Coltem náskok, a to hlavně dvojčinnou spouští a velkokapacitními zásobníky. Na přelomu 80. a 90. let proto US Army vyhlásila konkurz na novou služební pistoli. V soutěži se porovnávalo 10 pistolí. Američané nechtěli připustit, aby vyhrála jiná než americká zbraň, přesto se do finále dostaly švýcarsko - německá SIG P226 a italská Beretta 92F. SIG prokazoval o něco lepší výsledky a cena za kus byla levnější, ale se všemi náhradními díly vyšla levněji Beretta 92 a bylo rozhodnuto (jako smířlivé gesto proti protestům Američanů založila Beretta filiálku v USA). Ještě během (první) války v Zálivu, kdy byly problémy s dodávkami nových pistolí, si však někteří vojáci nechali své věrné Colty. „Devatenátsetjedenáctka“ je jednočinná samonabíjecí pistole (před prvním výstřelem musí být kohout natažený) s uzamčeným závěrem a poklesem hlavně. Zásobník je jednořadý na 7 nábojů ráže .45 ACP. Colt (mimochodem civilní sektor výroby je v úpadku) představil mnoho dalších variant, hlavně soutěžních a obranných v několika rážích 9 x 19mm luger, .380 ACP (9 x 17mm) a další. Poslední snahou bylo představení nové verze Coltu pod jménem M1991. Od té doby se Colt zaměřil na výrobu dvojčinných pistolí (Colt Z40 z dílny české zbrojovky, Double Eagle…), ale příliš úspěchů to nevyneslo. Mnoho dalších výrobců totiž přišlo s konverzemi nebo prostě s vlastními zbraněmi. Příkladem za všechny je Kanadská Para - Ordnance, která vylepšila vnitřní ústrojí, přidala velkokapacitní zásobníky až na 16 nábojů ráže .45 ACP (!!!) a získala si velkou oblibu mezi střelci IPSC (combat střelba). Zkrátka v Severní Americe si konstrukce Coltu získala všeobecnou oblibu a dodnes se podle slavného vzoru posuzují všechny ostatní pistole. Teď proberu AS verzi: Zbraň i s krabicí nevybočují ze standardu Marui (šedivá krabice a polystyren barvy třtinového cukru). Po otevření na nás (překvapivě) vykoukne zbraň, vedle zásobník a 200 ks pytlík 0,25g

18

Marui kuliček. V krabici je ještě vyražené logo Colt. Zbraň působí celkově pěkně, je celá z černého matného plastu (docela dobře imitující kov), střenky jsou taky z plastu (imitace dřeva). Na levé straně závěru je vyražen „koníček“ (logo Colt firearms), data patentování atd., na druhé straně je "MODEL OF 1911. U.S. ARMY". Na závěru je pak výrobní číslo no. 702171, nápis TOKYO MARUI MADE IN JAPAN a logo ASGK. Tyhle dva nápisy ale nejsou moc dobře vidět, takže dojem není ničím narušen. Zásobník je taky typický pro TM (žádný rychlonabíječ, pěkně ručně napáskovat, pak zase ručně vypáskovat, ale zase je to věrnější a v zásobníku nejsou žádná táhla ani nic podobného). V manuálu je uvedena kapacita zásobníku 25 kulí, ale po asi dvacáté kuličce to jde dost ztuha a není příjemné rvát kuličku do zásobníku OPRAVDU pod tlakem. Pokud jde o ovládací prvky, zbraň má dvě pojistky - páčkovou (která zablokuje spoušť a zároveň zapadne do závěru, takže s pistolí nesvedete vůbec nic) a tzv. „bobří ocas“ (prosím žádné dvojsmysly), to je jednoduše dlaňová pojistka pod ko h o u te m ,

takže abyste vystřelili, musíte zbraň pevně držet (což se hodí, prot o ž e spoušť má asi dvoumilimetrový chod). Kohout je pohyblivý a po jeho natažení uvidíme kovovou destičku s plastovým výstupkem (pěkně napodobený úderník). Zbraň nemá záchyt závěru, takže musíte odpočítávat, pořád dobíjet nebo se modlit, ale páčka záchytu je funkční, protože zároveň funguje jako rozborný čep. Jednoduše zatlačíte, otočíte a vytáhnete. V ruce vám zůstane rám zbraně a můžete se pořádně podívat za závěr zevnitř. Všude jsou uložena malá závažíčka, hlaveň i vodítko vratné pružiny jsou kovové, ale zklamáním rozhodně je neseřiditelný hop up. Protože než se zbraň trochu ochodí, budou kuličky lítat nepříjemně nahoru. Zbraň se smontuje tak, jak se rozebrala (samozřejmě v opačném pořadí kroků). Ještě dvě věci mě potěšily při prohlížení zbraně. Pouzdro závěru je odlité z jednoho jediného dílu, takže se nedočkáte světlé škvíry v mušce (jak to obvykle po čase bývá) a „osmička“, která drží ústí hlavně (teprve když se na zbraň podíváte zepředu pochopíte, jak mohutný je náboj .45) a vodítko vratné pružiny je z kovu, takže při natahování jednou rukou o něco hranatého (stůl atd.) se vytvoří hezká patina, žádný poškrábaný plast. Výhozní okénko taky funguje, zkrátka věrnost je velká přednost téhle zbraně. Na závěr to nejdůležitější, vydal jsem se testovat ven vlastnosti zbraně

recenze při střelbě. Mířidla Coltu patří k těm lepším, třeba u Beretty 92 můžete mušku zasadit do docela velké „díry“ v hledí. Natahování je pohodlné, spouštění je díky typické spoušti pro M1911 a jejímu krátkému chodu opravdu lehké, akorát si musíte dát pozor na stisknutou dlaňovou pojistku, ale dá se na to rychle zvyknout. Dostřel zbraně je téměř rovných 50 metrů, ale skoro nic se na tu vzdálenost nedá trefit (tedy: kdybych na tuto vzdálenost viděl někoho, kdo o mě neví a nefoukal by vítr, asi bych ho trefil, ale když nepřítel bude vědět, že po něm střílím, prostě uhne), takže účinný dostřel je takových 20 metrů. Na tuto vzdálenost jde s trochou štěstí udělat nástřel tak 50 cm. Na 10 metrů je to (logicky) asi 25 cm a na 5 metrů lze klidně udělat díru o průměru 10 cm. Velikou výhodu shledávám ve funkčním vyhazovacím otvoru. Kromě toho, že to zbrani dodá na věrnosti, lze také velmi rychle odstranit nějakou drobnou závadu (při testovací střelbě mi kulička vyskočila ze zásobníku a vzpříčila se, takže závěr nešel dovřít, stačilo ho stáhnout do zadní polohy a kulička vypadla) nebo si pohledem

rychle zkontrolovat, zda není kulička v komoře, protože dívat se z druhé strany je proti všem předpisům. Zkrátka Colt M1911 Government je výborná AS záložní zbraň vyrobená podle skutečně slavného vzoru, kterou by měli mít ve sbírce všichni ortodoxní vyznavači vietnamského konfliktu nebo prostě každý vyznavač US Army od 1. světové války až po Pouštní

bouři. V Tokyo Marui vytvořili asi nejlepší AS verzi, takže nemůžu nedoporučit i přes trochu vyšší cenu (asi 1500Kč), která je ovšem vyvážena celkově výbornou kvalitou. + Úroveň zpracování, kapacita zásobníku, funkční prvky, dostřel a přesnost, věrný vzhled - Plnění zásobníku, neseřiditelný hop up Text: Prcek Foto: Kosák

WALTHER P99 (KWC) Walthera P99 zná asi každý, kdo se aspoň trochu zajímá o zbraně. Zbraň proslavilli hlavně poslední dvě „Bondovky“. Walther si však získává podporu a mnoho příznivců jak v ostré, tak i v airsoftové verzi. No není se čemu divit, vždyť dostřel je prostě paráda, ale nepředbíhejme. Začneme tedy od začátku. Zbraň pořídíte za cenu okolo 1250 Kč. Myslím, že to je dobrá cena. Ale pozor, prodává se i HW verze, která se odlišuje opravdu pouze váhou. Já jsem si koupil standardní verzi. Po rozbalení krabice na vás koukne krabička 100 nábojů 0,20 g a samozřejmě zbraň. Na zbrani mne hned uchvátila váha. Když jsem chtěl ozkoušet sílu zbraně, tak jsem vytáhl zásobník a sakra, katastrofa, ona váha se najednou zmenšila asi o 350 g. Takže mi v ruce zůstala jen asi 150 g (možná ještě lehčí) vážící pistolka. No dobrý, váha teda nic moc, tak co dál. Naplnil jsem zásobník a nemohl jsem věřit vlastním očím: „ono se tam vejde fakt jen 12 kuliček“. Takže prakticky to vylučuje jiné použití pistole než jako sekundární zbraň. Zbraň má matný povrch a zdálky se možná podobá reálné předloze, ale z blízka je patrné, že se jedná o plast. Zbraň má však samozřejmě i své světlé stránky. Walther P99 má např. white-dot (bíle tečky na mířidlech). Dále má zbraň slide-lock, závěr zůstane po poslední kuličce natažený. Tedy tak by to mělo fungovat. Realita je však jiná. Závěr sice zůstane

vzadu, ale už při předposlední kuličce. Někomu se to možná líbí, možná na to dostanete pár lidí, ale lidem, co chtějí od zbraně realitu, se to asi líbit moc nebude. Další věcí, kterou jsem od zbraně čekal, byla rozborka. Když jsem se snažil zbraň rozebrat, tak jsem zjistil, že pojistka rozborky funguje jen na blokace spouště. Další chyba na vás čeká po vyjmutí zásobníku s kuličkami. Zásobník se totiž zachová ošklivě a min. 1 kulička vypadne ven. To byla technická stránka zbraně, no a teď se podíváme na dostřel. Zbraň jsem testoval na 50 m dráze a mohu říci, že to co mě čekalo po prvním výstřelu, bylo fakt neuvěřitelné. Totiž kulička letěla rovně neuvěřitelných 40 m a spadla až na 50 m. Konec dráhy letu je silně zaoblený, ale těch posledních 10 m nikomu neublíží. Walther P99 má kinetickou energii dokonce vyšší než D.E. a činí 0,5 J. Celkový verdikt zbraně říká, že jde o nadprůměrnou záložní zbraň, nebo o výbornou zbraň do začátku. Text: Feeder Foto: Kosák

19

recenze

COLT XM177E2 (TOKYO MARUI) Pokud někdo začíná s airsoftem, jeho první zbraň asi bude manuální pistole. Není to špatný typ zbraně, dobrý model dokáže střílet přesně a rovně, kromě toho při CQB se s pistolí skvěle "vytáčí", když běžíte někam za roh. Jenže s jídlem roste chuť a prostě to není ono, když nemáte nějakou pořádnou pušku nebo alespoň samopal. Pistole má navíc jednu nevýhodu. Při natahování ji musíte sklonit, takže se nedá moc kropit a navíc musíte pokaždé znovu zamířit. A tak si člověk začne shánět nějaký ten dlouhý manuál. Nabídka těchto zbraní od TM, narozdíl od nabídky AEG, není moc pestrá. Na výběr je škorpion, MP5, UZI, MPL, G3A3, M16 a XM177E2. Právě tu posledně jmenovanou zbraň jsem se rozhodl zrecenzovat, tak hurá do toho: XM177E2 je kompaktní verze M16, stej- ně jako M4 nebo starší CAR 15. CAR 15 asi nemusím rozebírat, ale uvedu základní rozdíly mezi XM177E2 (dále jen XM) a M4. Ten první je v zařazení. M4 je karabina, ale XM je kompaktní útočná puška. Základ obou zbraní je v pušce M16, se kterou mají tyto zbraně kromě rozměrů všechno společné. Jejich součásti jsou zaměnitelné, stejně jako na M16, i na XM a M4 lze upevnit granátomet M203 nebo podvěsná brokovnice. XM se na první pohled od M4 liší mohutným kompenzátorem a chybějícím výčnělkem na rukojeti mezi prostředníčkem a prsteníčkem. U M4 lze odmontovat transportní rukojeť, místo ní lze na weawer lištu umístit jakýkoliv zaměřovač (weawer lišta je dokonale univerzální řešení, takže žádné kroužky na optiku, u verze R.I.S. jsou na předpažbí umístěny 4 tyto lišty). Musíte ovšem odmontovat mušku, abyste něco viděli. U XM je transportní rukojeť napevno, takže jedinou možností je namontovat zaměřovač na ni. K samotné XM: Vznikla zkrácením M16 pro jednotky, které dávají přednost menším zbraním se zachováním velkého výkonu a možností střelby dávkou. Porovnáme - li rozměry XM s M16A1, zjistíme, že XM je o 192 mm kratší (s vysunutou pažbou, se zasunutou činí rozdíl 438 mm). Váhový rozdíl není nějak výrazný. Hlaveň je u M16A1 o celých 140 mm delší. M16 má vyšší úsťovou rychlost a větší účinný dostřel, kadence obou zbraní je podobná, asi 750 ran za minutu. Dostáváme se k airsoftovému provedení zbraně. Cena podle dovozce Pospa je 4970Kč, v 1. airsoftové prodejně ji seženete o 413 korun levněji. Zbraň je zabalena ve větší krabici, než byste očekávali, ta má sejné provedení a design jako pistole (béžová krabice, velké logo HOP UP, japonská hatmatilka a polystyren barvy třtinového cukru). Zbraň dostanete s malým pytlíkem 0,25 g kuliček Marui a s vytěrákem hlavně. Záruka je na 2 roky. První, čeho si všimnete, je plastový vzhled zbraně. Je to tak, někde se stala chyba. Že je ta zbraň kovová by prostě neřekl ani chlápek s bílou hůlkou. Vyndáte zbraň z krabice. Na levé straně zbraně nad šachtou zásobníku je vyraženo Colt AR - 15, property of U. S. govt., XM177E2, cal. 5,56 mm a výrobní číslo 3095882. Nechybí ani známý, vzpínající se kůň. Nad přepínačem režimu střelby je vyraženo Colt´s firearms division, colt industries, Hartford, conn., USA. Na pravé straně u natahování závěru nechybí logo ASGK a nad spouští nápis Made in Japan. „Tokyo marui“ jsem nikde nenašel. Nemyslím si, že bych musel složitě rozebírat prvky zbraně, protože asi každý si někdy prohlédl něco z řady M16, tak tedy v rychlosti: Pevná transportní rukojeť, dioptrická mířidla na menší a větší vzdálenost nastavitelná stranově, muška je výškově nastavitelná. Natahování "téčkem" za transportní rukojetí, ale protože by se s tím nedalo moc kropit, vymysleli v Marui super zlepšovák - do předpažbí zabudovali malou pažbičku, kterou si při akci vyklopíte a jen za ni taháte a kropíte. Při trošce cviku dosáhnete slušné kadence při zachování velké přesnosti. Předpažbí jako u M4, pažba teleskopická. Přepínač režimu střelby je třípolohový SAFE, SEMI a AUTO. AUTO asi moc nevyužijete, ale co se dá dělat. Jen je škoda, že zbraň nelze rozmontovat (bez šroubováku) a že některé

20

ovládací prvky, například tlačítko uvolnění závěru, nejsou funkční. Zásobník je dvoukomorový na 33 kuliček, ale pokud nechcete mít zásobník přímo ve zbrani, musíte jich tam dát maximálně 30. Alespoň je to realistické. Pokud ho chcete naplnit, musíte zatáhnout za páčku na spodní straně, nasadit sypátko a sypat. Až budete mít plno, sypátko sundáte a už se nemusíte starat. Po 15 nábojích ale musíte tlačítkem přepnout na druhou komoru. Výhodné je si koupit druhý zásobník a spojit je (sponou nebo kusem dřeva a izolepou). Bohužel náhradní zásobník stojí asi 500 korun, což podle mě neodpovídá jeho hodnotě. HOP UP je dimenzován na 0,25 g kuličky, ale s 0,20 g střílí zbraň skoro stejně. K samotné střelbě: Zklamání. Je pravda, že přesnost zbraně je v e l m i dobrá (ale kdyby se nedala mířidla seřídit, kdoví jak by to dopadlo), ale dostřel je opravdu slabý. Zkoušel jsem střelbu na rovině za bezvětří a můj Colt M1911 střílí o 10 metrů dál. Je to normální? Žádná sniperka to tedy není, ale na kratší vzdálenost je to výborná zbraň. Na 5 metrů dosáhnete rozptylu do 50 mm. Abych to tedy shrnul, XM177E2 je celkově dobrá zbraň, výborné manuální kropidlo, ideální zbraň pro boje na kratší vzdálenosti. Dostřel není úplně ideální, na druhou stranu kuličky se na konci dráhy letu nezvedají. Osobně jsem čekal trochu víc. Alespoň za tu cenu. Na závěr chci poděkovat Pepovi S. z 82. výsadkové divize za půjčení zbraně, trpělivost, než ji dostal zpátky a za 20 mnou vystřílených zásobníků. + Mířidla, natahování na předpažbí, zásobník, přesnost. - Výkon, plastový vzhled, cena, nefunkční ovládací prvky. Text: Prcek, Foto: Kosák

příběh

STŘÍLET SE DÁ I PO ČTYŘICÍTCE aneb Arnošt’s story Většina kluků si na vojáky hraje, někdo víc, někdo míň, někdo začne dřív, někdo později, někdo u toho vydrží a někdo ne. Jsme různí a i na vojáky jsme si začali hrát a hrajeme z různých důvodů. Jako kluci jsme hltali válečné filmy a seriály opěvující hrdinství Rudé armády a jejích spojenců (jiné nebyly) - Čtyři z tanku a pes ( kdo měl psa, pojmenoval ho Šarik), třídílné Osvobození z nás udělalo seržanty Cvětajevy, jindy jsme byli bezejmenní partyzáni z Dumky o Kovpakovi. Když jsme nestříleli z dřevěných samopalů (onehdy jsem našel na chalupě svého již rozpadlého Špagina), měli jsme v ruce praky nebo jsme stavěli Lavočky či Šturmoviky ze Směru… V roce 1975 jsem na prázdninách u dědy v Rokycanech potkal Amíky z 2. pěší divize, kteří prošli za války z Francie až k nám a v pětačtyřicátém byli u dědy ubytovaní. Připomínali si svoji cestu Evropou a nezapomněli ani na dědu. Dostal jsem od nich přívěšek s jejich znakem (nosím ho dodnes) a „postižení“ na celý život bylo na světě. Drželo mě to dál, takže i na vojnu jsem šel svým způsobem rád a hrál si tam dál. Bylo to „takové věrohodnější“. Při výjezdech na cvičení jsme v rámci možností lítali po lese, v Sa58 nasazený (samozřejmě prázdný) zásobník a „bojovali“ jsme. Vojna utekla, zůstaly vzpomínky na dobrodružná cvičení na Slovensku nebo v SSSR, na noční hlídky a přesuny, na ostré střelby z kulometu... Po vojně jsem začal dělat a bydlet v Praze. Hrál jsem házenou, volejbal a fotbal a v mém okolí nebyl žádný „voják“ Nosil jsem sice džípovku s indiánem a amerického kulicha, ale „bojování“ se omezilo na slepování letadýlek nebo tanků po večerech. Občas jsem někde potkal kluky v parádní americký výstroji, v helmě, s puškou, baťohem, ověšený sumkami a tiše jsem jim záviděl a přál si tak vypadat. Pak přišla éra horských kol a já se začal věnovat biku tak intenzivně, že jsem opustil i modelaření, nosil mikinu s Cannondalem, viděl se v sedle, jak projíždím singletracky ve Vancouveru, řešil jsem problém, jestli je lepší Sram nebo Shimano. Zblbnul jsem i rodinu, tahal ji s sebou do terénu a v hlavě jsem měl poměry řazení, zdvihy vidlic a kudy jsem jel

(lhostejno zda autem či vlakem), hledal jsem ideální stopu pro mého horského býka. Sice jsem si stále četl ATM, koukal na válečné filmy nebo dokumenty a na počítadle nejradši hrál střílečky nebo letadla, přesto však kolo suverénně vedlo a já myslel, že už to tak zůstane. Náhoda (nebo to byl osud?) zapůsobila a já se prostřednictvím manželky seznámil s Martinem Jirsou a airsoftem. Když jsem byl prvně u něj v obchodě a viděl „vopravdickou“ M16 a vystřelil si první dávku z MP5, málem jsem se z toho po… Zasuté vzpomínky vyrazily na povrch a já okamžitě věděl, že tohle je ono! Přestal jsem si přát celopéro od GT nebo Garryho Fishera (jenom trochu) a zatoužil jsem po Marui. Manželka mi vehnala slzy do očí, když mi k narozeninám koupila M16 v elektrice. No a pak mi dal důvěru (nebyl to soucit?) Capt. M.T.Jirsa a přijal mě na má stará kolena do své jednotky a vzal mě na manévry. Jel jsem se smíšenými pocity. Na jednu stranu jsem se hrozně (ale opravdu hrozně moc) těšil, na druhou jsem se trošku styděl a říkal si, jak mě asi ostatní „mazáci“ přijmou. Dopadlo to výborně (jen trochu v šoku byli ti mladší). Dneska - ve dvaačtyřiceti jezdím válčit druhým rokem, za pomoci přátel a díky pochopení rodiny (DÍKY, DÍKY, DÍKY) si doplňuji výstroj, výzbroj a znalosti. Ti mladší si na mě - staříka - snad už zvykli, ostatně vojáka by nemělo nic zaskočit (a taky se do mě líp trefuje…). Získal jsem spoustu nových kamarádů (hodně kluků jsem s manželkou „adoptoval“), se kterými se cítím dobře a taky spoustu nových zážitků. Dneska místo ideální stopy hledám ideální útočnou či obrannou pozici (přestože jsem na kolo nezanevřel). A když jdeme jako jednotka lesem s puškou, navlečení v zeleném a ověšení všemi těmi „super věcmi“, nevím jak Vy, ale já si připadám moc dobře, jak opravdový voják - hrdina z Bratrstva neohrožených nebo Čety a v takové chvíli vím, že v minulém životě jsem určitě válečníkem byl! P.S. Asi u toho hraní na vojáky vydržím ještě dlouho. Text: Arnošt Foto: Jarin von Benešov

21

akce

MHD 4 Poslední srpnový víkend pořádala 1. mechanizovaná Milovice již čtvrté pokračování manévrů s názvem MHD (Milovická Hromadná Doprava). Jak již název pořadatelů napovídá, odehrávaly se manévry v Milovicích a opět byla akce celovíkendová. První účastníci se začali sjíždět už v pátek. Základní tábor nebyl tentokrát na Kozích vrších, ale přímo na tankodromu. Pro ty, kteří se do Milovic dopravili vlakem byl poslán vůz, aby je do tábora dopravil. V samotný pátek žádné manévry neproběhly. Naplánován byl pouze útok na Milovickou diskotéku. Celá kulturní akce měla vysokou úroveň a všichni se znamenitě bavili. Dozor měl Žoldák, který soustavně vybízel všechny přítomné k dodržování pitného režimu. Abychom byli druhý den schopni bojových operací, odebrali jsme se v 1.00 zpět na základnu. Málem jsme na v kulturáku zapomněli Igora ze 104 SVD, ale zaplaťpánbůh si někdo všimnul spící postavy na galerii a tím pádem byl zachráněn. Druhý den jsme dostali scénář. Byly vybrány tři menší skupiny, které měly ve vymezených prostorech provádět průzkumnou a případně i sabotážní činnost. Hlavním úkolem bylo zjistit, po kterých komunikacích se nepřítel pohybuje. V odpoledních hodinách se měly všechny tři skupiny spojit poblíž Mordové rokle a uzavřít přístupové cesty, aby konvoj, který se u Mordové rokle nacházel, nemohl projet ven. Jako tyto skupiny byly vybrány 1. FJR, KSK a Piranha's Royal Marines. Každá skupina měla přibližně 6 až 8 členů. Protivníků bylo podstatně více, odhaduji okolo 50 mužů. Co se týká pravidel, každý bojovník měl k dispozici 3 životy. Navíc se v prostoru nacházely obálky, v kterých byly uloženy další životy. Životy bylo možné si v rámci jednotky darovat. Ráno jsme byli vysazeni poblíž prostoru, který nám byl určen, a začali

22

jsme provádět průzkum. Asi hodinu jsme procházeli náš prostor a zahlédli pouze několik vozidel, které se pohybovaly na jeho hranici. Při krátké přestávce jsme byli překvapeni hlídkou Navy Seals 6. Naštěstí byla tato hlídka naší přítomností zaskočena obdobným způsobem, takže jsme stihli rozmístit. Následovala krátká přestřelka, při které nám Sky vysvětlil, že mu odstřelovačka střílí opravdu daleko a opravdu přesně. Dva z naší jednotky byli zasaženi, a to byl podle našeho předem dohodnutého scénáře pokyn k ústupu. Stáhli jsme se přibližně 100 m od nepřátel a zaujali kruhovou obranu. Asi 15 min. jsme vyčkávali, jestli se nám nepřítel pokusí pronásledovat, ale nikdo se neobjevil. Pokračovali jsme v průzkumu a podle zvuku vozidel jsme brzy lokalizovali hlavní komunikaci, kde se nepřítel pohyboval. Přiblížili jsme se k silnici, v jejíž blízkosti byla i jedna budova. Náš předvoj se dostal do kontaktu s nepřítelem. Začal přestřelka, která trvala přibližně hodinu. Ač jsme ze začátku soupeři odolávali a neměly ani jednu ztrátu, povedlo se soupeři nás dokonale rozdrolit. V naší skupině nás bylo šest a rozpadli jsme se do dvojic. Až do konci přestřelky se nám nepodařilo přeskupit do obranyschopné formace. I když jsme působili soupeři nemalé ztráty, bylo jasné, že tudy cesta nevede. Většina z nás přišla v této přestřelce minimálně o jeden život, a proto jsme se rozhodli na sebe počkat na mrtvolišti a až bude jednotka „kompletní“, vyrazit znovu do prostoru. Zbyl jsem z celého týmu sám a vyzkoušel si, jaké to je, když se vás pokouší zastřelit něco okolo 20 lidí. Docela jsem si zastřílel a zabil 6 nepřátel. Nakonec jsem i já padl a připojil se ke zbytku své jednotky. Naštěstí se Worllovi podařilo najít obálku se životy, a to vrátilo některé spolubojovníky zpět do boje.

akce

Při pohledu na hodinky nám bylo jasné, že se budeme muset začít přemisťovat k Mordovce, abychom se spojili s ostatními skupinami. Z doslechu vím, že KSK si vedli v boji s přesilou velmi slušně a způsobili nepříteli velké ztráty, což při minimálním počtu elektrik, které v týmu měli nebylo jednoduché. Angličané se vyhýbali boji jak jen to šlo a strávili v podstatě celý den na útěku, protože kam se vrtli, tam narazili na nepřítele. Než jsme se připojili k ostatním týmům, prozkoumávali jsme okolí příjezdové cesty. Společně s Cow jsme se pohybovali asi 50 m za zbytkem jednotky, právě když velmi ostražitě konzumovala ostružiny. Zaslechli jsme střelbu. Dva to dostali, dva stačili zalehnout. Rozhodli jsem se pro obchvat zleva. Jak jsme vyrazili, stačil jsem ještě periferním viděním zahlédnout postavu, jak se s namířenou zbraní zvedá z křoví. Sky. Vybral jsem si ve zlomku sekundy největší úkryt v okolí a ladnou šipkou za něj zaplul. Pokusil jsem se co nejvíc vyrovnat a doufal, že Sky prvním výstřelem mine a já ho pak stihnu eliminovat. No neminul. Nepřátele se stáhli a my jsme se spojili s ostatními. Angláni měli životy téměř kompletní, KSKčka měla většinou poslední život, stejně jako my. Rozmístili jsem se podél cesty a čekali na nepřátelský útok. Na silnici jsme umístili také několik zátarasů, abychom donutili případná projíždějící vozidla k zastavení. Když přišel útok, začal opatrně a jeho intenzita se zvětšovala. Nepřátelské síly na nás tlačili ze všech stran a nás postupně ubývalo. Bylo docela ke vzteku, když člověk někoho odstřeli a za 5 minut ho tam měl zpátky. S postupujícím časem jsme byli přečísleni a rozprášeni. Poslední bránící se dvojící byla KSK. Jeden z nich si po mém zabití ode mne vzal moji G36 a společně se svým parťákem ještě trošku pročistili soupeřům řady. Byli schováni v kopřivách kousek od cesty a byli opravdu velmi špatně vidět. I oni byli nakonec zlikvidováni. Cesta byla volná. O čem jsme však nevěděli, byl fakt, že z Mordovky vede ještě jedna přístupová cesta. A právě po té opustil konvoj cestu pod ochranou Jabloneckých Rangerů. Sobotní akce skončila a my jsme byli odvezeni zpět do základního tábora. V neděli byl na programu boj v okolí hangárů a v zákopech na tankodromu. V zákopech proběhly tři poměrně hodně rychlé akce. Při prvních dvou akcích se obránci rozdělili do menších skupin a bránily jednotlivé zákopy. Toho útočníci využili a likvidovaly hnízda odporu jedno po dru-

hém za poměrně malých ztrát. Třetí akce byla úplně jiná. Obránci se zakopali v jednom křoví a v jeho přilehlém okolí. Velmi důsledně si roz-

dělili palebné sektory a nedali útočníkům šanci. Křoví bylo velmi husté a postava, která se nepohybovala nebyla z bezprostřední blízkosti téměř vidět. Obránci tedy zvítězili. Poslední akcí byl boj o hangáry s technikou. Poprvé ten den jsme byli vybráni do skupiny, která bránila. Vylezli jsme na střechu jednoho z hangárů. Paráda, konečně náležitě využiji většího dostřelu pušky. Přibližně po 100 ranách a dvou zabitých nepřátelích přestala střílet. Výborně, musím do auta pro náhradní zbraň. Sešplhal jsem ze střechy vyzbrojen pouze plynovkou a přeběhl k autu. Zde jsem v klidu odstřelil Milana, který mě považoval za mrtvého. Aby bylo spravedlnosti učiněno za dost, dohodli jsem se a on se vzdálil, abych si mohl vyndat zbraň z auta. Vracet se zpět na střechu nemělo smysl, rozhodl jsem se proto, že budu trochu škodit v okolí. Útočníci se již dostali do jednoho z hangárů a připravovali se na zteč i do druhého. Podařilo se mi vpadnout soupeři do boku a zastřelit 4 nepřátele. V těchto okamžicích panoval na bojišti slušný zmatek a naši soupeři si sami způsobili nejednu ztrátu. Kulička si našla i mne a já si mohl alespoň udělat několik fotek z akce. Útočníci likvidovali poslední zbytky odporu a vnikli do posledního hangáru, kde eliminovaly poslední obránce. Hangár však čistili ze dvou stran a tím pádem opět padlo několik lidí zbytečně. Bohužel se po manévrech nemohlo z technických důvodů jezdit ve slibovaném tanku, ale pouze v BVP jako na posledních manévrech v Milovicích. Zúčastněné jednotky: 1st Ranger bn, 1. FJR, 1. Mechanizovaná brigigáda, 1. průzkumná skupina, 4th Psyops Group, 104. SVD, Aliance, KSK, Navy Seals 6, Piranhas (Royal Marines Commando), Rudé Barety Praha, SIS Sokolov další. Text: Riggs Foto: Riggs

23

akce

MILOVICKÉ MOGADIŠO Hned na začátku bych Vám chtěl napsat, že veškeré postřehy, které níže napíšu, jsou pouze z toho, co jsem viděl kolem hotelu Olympik, a z videa, které jsem shlédnul. V pátek po příjezdu do Milovic a následném odvozu na Kozí hřbety, jsem se jal prozkoumávat „základní tábor“. Zjistil jsem, že je tam pár lidí, které mám celkem rád, i těch, co moc nemusím. Nálada byla na obou stranách (bubáci i US) dobrá. Kuchyně byla taky dobrá (hlavně můj kolega, somálskej kuchař). Večer proběhla kratší porada pořadatelů (já, mjr. Píšťalka a Milan), na které, jak už to bývá, jsme se nic nového nedozvěděli. Po té byl všeobecný průzkum města, kde se mělo hrát. Večerní „kulturní program“ radši popisovat nebudu, stejně tak jako návrat „nad ránem, křížem krážem, aneb poznáváme krásy naší vlasti“. V sobotu ráno proběhl všeobecný brífink, na němž se všichni účastníci dozvěděli „co a jak“. Dojem z toho jen trochu kazila neustále mezi lidmi projíždějící Tatra s hlínou nějakých lesáků či koho. Po nutné ranní modlitbě k Alláhovi se veškerý „personál“ přesunul do města. Vzhledem k tomu, že jsem měl, jakožto generál Mohhamed Farrah Aidíd, za úkol být v hotelu, aby mě mohli US hoši zajmout, tak nevím, co se kde dělo kolem hotelu, ale je fakt že asi do 15 hodin jsem nikoho z „amíků“ neviděl. Teda pokud nepočítám mrtvoly. Už v té době se začaly odehrávat podivné věci jako hádání, sprostý nadávání atp., což se protáhlo až do neděle. Kolem 15.hodiny se před Olympikem objevil mjr. Píšťalka, aby si pro svoje kluky vyjednal lepší podmínky. Dohodli jsme se, že stáhnu svoje lidi, kteří v té době útočili na US štáb, zaženu je do baráků (posléze se ukázalo, že né všichni to pochopili), aby měli US hoši volnou cestu k hotelu. Po jejich příjezdu se rozjela asi nejlepší a nejakčnější přestřelka z celého víkendu. Útočilo na nás 12+1 obránce hotelu cca 35 + 35 (recyklace) Američanů. Hotel se jim dobít nepovedlo. Do večera se už toho moc neudálo, tak jsme se přesunuli zpět na Kozí hřbety. Večer proběhl již klasicky jako na většině podobných akcí…oheň, pokec, český pivko, pokec, německý pivko (fuj), pokec, moravský vínko (hmmm.....) a pak zase pokec. Jo a ještě bych zapomněl na německou „porno vodku“ (šumák + vodka), ale tu jsem neochutnal. Neděle proběhla celkem stejně. Snad jen s tim rozdílem, že US hochů bylo víc, nás bubáků bylo míň, měli jiné velení a víc na nás tlačili než v sobotu. Vše probíhalo v relativním klidu až do doby, kdy bubákštáb napadla infiltrační jednotka, postřílela mojí ochranku, napadla mě (což nebylo úplně kosher - bylo dohodnuto, že po pobití mojí stráže se dobrovolně vzdám) a vytáhla před hotel. Tam však byli pobiti. Samotné provedení mojí likvidace mě natolik „nakrklo“ že jsem za sebe a svojí jednotku akci ukončil. Přidalo se spousta dalších bubáků. Při odjezdu jsem se dozvěděl, že „amíci“ vyhráli - dobili skoro prázdný město… Myslím že to nakonec skončilo nějak celkově nerozhodně. Celkově shrnuto: akce se moc nepovedla, i když na to, myslím, měla

24

aby byla dobrá. Sešlo se hafo lidí, jsem rád, že jsem poznal pár lidí, co znám jen z portálu, anebo jen mimo boj. Ponaučení pro příště z toho taky vzešlo, jako třeba dělat menší akce, jen pro zvané a "vyhovující" týmy. Text: Mohhamed Farrah Aidíd Globus

Na akci Milovické Mogadisho 2003 (zkráceně MilMog) jsem jel ze dvou důvodů, a to, abych pomohl Danovi (major Píšťalka) s velením US jednotek a abych vyzkoušel, jak mi sluší tříbarevné pouštní maskáče (dělám totiž Nam…). Nemálo jsem byl taky zvědav na slibovanou techniku včetně SKOTů a pro pakistánskou divizi dokonce (!) i modré přilby… Celá akce byla víkendová - sobota a neděle - já však s spolu jinými US týmy mohl dorazit až v neděli. Již v sobotu večer začaly docházet první znepokojivé SMSky od kluků, kteří zde válčili celý den. Pravá jobovka přišla, když vrchní velitel US jednotek Dan alias major Píšťalka musel z rodinných důvodů jet domů a mne určil jako svého zástupce. Kdo mne zná ví, že mám vysoké ego a tak jsem s tímto „rozkazemprosbou“ souhlasil. V neděli jsem dorazil na místo konání a už vše jelo na plné obrátky. Hlavní organizátor mne a můj štáb seznámil ve stručnosti s pravidly a plánem nedělní akce. Nedbali jsme posměšných pokřiků somálské mládeže a vyrazili na místo, kde mělo být velení US jednotek (po menší slovní roztržce s hlavním pořadatelem jsme obhájili, aby kluci ve woodlandech byli na naší straně a vytvořili tím pakistánskou divizi). Velitelstvím se stal takovej docela hezkej baráček. V přízemí a prvním patře se zabydlela naše ochranka (tvořilo ji šest pečlivě vybraných amíků), na půdě pak velení - tzn. já, Cpt. Jones od 10. SFG a naši dva RTO. Ti měli za úkol rádiové spojení s našimi jednotkami, ale i odposlech nepřátelských vysílaček. Na malé poradě s veliteli jednotlivých týmů jsme si stanovili prioritní cíl celé operace -nalézt a zajmout vůdce Somálců (nebo ho zneškodnit) a zabezpečit ukradenou humanitární pomoc OSN. Na poradě bylo též sděleno, že již od soboty operuje v týlu nepřítele skupina agentů CIA (převlečená za Somálce), která má na heslo BAKARA zajmout vůdce Somálců a dostat ho k nám. Musím napsat, že být na štábu a nezúčastnit se bojů byl taky docela hustej adrenalin. Slyšet ve vysílačkách jednotlivé US týmy jak postupují, naslouchat rady Somálců a navíc skoro každou půlhodinu mluvit mobilem s agenty CIA o tom, jak se pomalu dostávají k nepřátelskému vůdci, stálo za to. Asi po hodině a půl jsem dostal SMS, že CIA je v bezprostřední blízkosti svého cíle. SMSkama a vysílačkami bylo potvrzeno heslo BAKARA. Tím byl dán i pokyn pro US a pakistánské jednotky, aby zaútočily na hotel Olympic, kde se nacházelo velení nepřítele…. A tím začala nedorozumění a problémy. Somálský vůdce byl zajat (možná trošku ostřeji - za což se mu omlouvám…) a dopravován hotelem ven. Tam se strhla hádka, že taková záškodnická akce je nečestná a nesportovní. Ve vysílačce byl ze somálské strany dán pokyn, že celé nedělní manévry touto „sviňárnou“ díky Amíkům končí. Nedbali jsem hloupých nadávek

akce

protivníka a dále pokračovali v operaci. Pro jistotu jsem však odvolal CIA. Ta svůj úkol splnila na výbornou. Vůdce Somálců však při eskortě z hotelu zastřelili vlastní lidé. Při odposlechu nepřátelských vysílaček naši RTO zjistili, že určitý počet Somálců odjíždí domů, ale že docela početná skupina se chystá na sebevražedný útok na naše velitelství. Proto byl dán rozkaz některým US jednotkám ke stáhnutí se a zabezpečení obrany velitelství. Pro jistotu jsme s Jonesem rozhodli, co nejrychleji přemístit štáb do jiné budovy a nečekat tak jako „tele na jatka“… (později nám bylo toto jednání Somálci vytýkáno, že je to proti pravidlům). Tím však pro mne začala nej… akce dne. Vše probíhalo naprosto koordinovaně a já se cítil jako opravdovej VIP. Celkem mne, Jonese a dvě RTO doprovázelo asi 12 vojáků plus čtyři jako nejbližší ochranka. Za necelých deset minut byl štáb jinde a my zase u vysílaček poslouchali, co se zrovna děje na bojišti. Radostná zpráva přišla asi hodinu před stanoveným koncem MilMog 2003. Jedna naše US jednotka nalezla a zachránila humanitární pomoc. Protože tímto náš úkol skončil, odvolali jsme US a pakistánské jednotky zpět na základnu. Tam jsem jménem štábu a jménem majora Píšťalky (který byl stále telefonicky informován o průběhu operace) poděkoval všem účastníkům na straně US za perfektně odvedenou práci a ukončil tak účast na MiMog ze strany US. Ještě asi hodinu jsme v přátelské atmosféře kecali, nenechali se vyprovokovat trapnými urážkami Somálců, potom se loučili a pomalu rozjížděli domů. A jak bych osobně ohodnotil celé Milovické Mogadisho? + perfektní ústrojová kázeň na straně US i Somálců

pěkné počasí zajímavé prostředí a terén perfektní a kamarádská atmosféra na straně US jednotek profesionálně odvedená práce US jednotek nebolelo mne moje nemocné koleno :-) jak si pan Skřivan kleštěma pěkně našil US vlaječku na neprůstřelku špatná organizace ze strany hlavního pořadatele jako např. absence psaných scénářů a pravidel hloupé osočování ze strany Somálců, že hrajeme „nefér“ jako např. odposlech jejich vysílaček a již zmiňovaní agenti CIA a přemístění US štábu atd. při výběru 200Kč na osobu od hlavního pořadatele n a z a j i š t ě n í te c h n i k y … Slibované SKOTy nebyly, modré přilby nebyly, „Hamry“ nebyly, vrtulníky nebyly… A v neděli jenom jeden starej UAZ (kterej skoro vůbec nejezdil) na čtyřicet Amíků je trapně málo, navíc s přiopilým řidičem :-) nadávky a zbytečné osobní osočování používání nedovolené pyrotechniky a NEairsoftových zbraní - vzduchovka v rukou opilých řidičů UAZů !!!!!!!!!!!!!!!!!!!! trošku osobní překvapení, že někteří Amíci jeli za Somálce (!!!!)…viď Rangere Jurčíku… Co napsat na závěr… Ani já a ani většina US týmů do Milovic na podobné akce už nepojedeme, protože za hodně peněz to bylo ze strany hlavního pořadatele opravdu málo muziky… Ale na druhou stranu jsme některým rejpalům ukázali, že nejsme slečinky v US uniformách. Text: MTJ, Foto: Riggs

25

novinky

G&P tlačný zásobník na 100bb pro HK MP5 Tlačný zásobník na 100 kulí. Druhý velkokapacitní tlačák je na světě. Jaké budou následovat? Nechme se překvapit. Cena: 1.000Kč (2ks za 1.800Kč)

Marui tlačný zásobník pro SIG na 43bb Společně s ládovačkou byl do volného prodeje uvolněn i průhledný tlačák pro SIGy s imitacemi nábojů na 43bb. Váha 200 g. Cena: 1.000Kč

G&G zásobník pro Colt na 450bb Točák o obsahu 450 kuliček je o něco delší než klasické tříkylo. A za stejnou cenu jako tříkilo od Marui. Cena: 1.823Kč

G&P taktický tříbodový popruh G&P má ve své nabídce i řadu výstrojových doplňků, které jsou však většinou finančně náročnější. Nyní je k dispozici třibodový popruh pro M4, M16 a MP5 za poměrně příznivou cenu. Cena: 650Kč

KSC pažba a tlumič pro Berettu M93 Pro majitele nových automatických Berett přináší KSC toto příslušenství. Tlumič je užitečný pouze z hlediska estetického, sklopná pažba je však šikovná a její použití je velmi pohodlné. Cena tlumiče: 1.800Kč, cena sklopky: 1.600Kč

Marui ládovačka Lehké zemětřesení, které způsobilo představení této ládovačky u SIG 552 SEAL konečně opadá. Marui uvolnila ládovačky k volnému prodeji. Ládovačka má tvar zásobníku do pistole a je univerzální pro všechny AEG. Ale použít se samozřejmě dá i pro jiné zbraně. Do ládovačky se vejde 115 kuliček. Cena: 400Kč

Text a foto: Riggs

26

encyklopedie

BOJOVÉ UNIFORMY Mezi nejrozšířenější maskáče, které se u nás (v airsoftu) používají, patří maskovací uniformy současné německé armády Bundeswehr. Německo zůstává po válce věrno své tradici a zavádí opět do výstroje bojové a pracovní uniformy v šedé barvě Feldgrau (tzv. polní šeď). Pracovní uniformy, kombinézy, této barvy se s oblibou používají dodnes. Na přelomu 60. a 70. let začínají nejdříve výsadkové a posléze i ostatní útvary fasovat další „profláknutý“ maskáč tzv. Lámanou skálu. Ten se nepoužívá příliš dlouho a v polovině 80. let ho začíná nahrazovat maskovací vzor nápadně se podobající maskování Waffen SS tzv. Hracháčům (1944 getarnter Drillichanzug). Protože se Německo účastní misí OSN v různých klimatických podmínkách, je k dispozici pouštní varianta Hracháčů (oblíbená i u speciálních jednotek USA v Afgánistánu). Samozřejmostí jsou bílé převlekáče, s občasnými tmavě zelenými fleky, do zasněžené krajiny. Zároveň se zavádí nové kevlarové helmy a ochranné vesty, nový moderní nosný systém. Německý Bundeswehr se tak znovu dostává na pomyslnou špičku výstroje jednotlivých armád světa, tak asi jako za II.svět. války… Právě maskáče typu Hrách jsou u nás populární nejen pro jejich finanční dostupnost, ale protože jsou na naše lesy „jak dělaný“. PS: Americká námořní pěchota začíná používat maskování MARPAT, které se strukturou Hracháčům podobá. Text: MTJ, Foto: Riggs

Fleck Desert, blůza.

Fleck Tarn - německého Bundeswehru. Takzvaný „hracháč“.

Zimní převlečník.

27

film

SLZY SLUNCE V říjnu se na pultech obchodů a videopůjčoven objevil film režiséra Antoina Fuguy Slzy Slunce, v originále Tears of the sun. Film vychází na VHS a DVD. Představitelé hlavních rolích jsou Bruce Willis a Monica Bellucci. Pro ty z vás, kteří film neznají, krátce uvedu děj. Po vojenském převratu v Nigérii je poručík Watters (božský Bruce) vyslán společně se svojí zvláštní jednotkou amerického námořnictva SEALs evakuovat doktorku Kendricksovou. Zajištění proběhne bez problémů. Lékařka však odmítne evakuaci bez svých pacientů, kterých je okolo sedmdesáti. Poručík Watters jí slíbí evakuovat všechny civilisty. Při příletu helikoptér však evakuuje pouze samotnou lékařku. Po odletu se ve Wattersovi pohne svědomí, nařídí návrat helikoptér, vystoupí se svými muži a dá volná místa k dispozici ženám a dětem. Jelikož situace v nigerijském vzdušném prostoru je značně nestabilní, je vydán zákaz jakýchkoli dalších letů a Watters se svými lidmi a zbytkem vesničanů musí postupovat ke Kamerunské hranici. A problémy na sebe nedají dlouho čekat…. Pro navození atmosféry by to myslím stačilo. Teď se pojďme trochu blíže podívat na „tuleně“. Celkem osmičlenný tým (ke konci filmu postupně ubývající). Výstrojově se mi opravdu líbili. Různě upravená výstroj vypadala realisticky. A co se týká zbraní, tak jsem si také žádného významnějšího „kixu“ nevšimnul. Co se mi líbilo, bylo poměrně velké množství detailů, které realističnost filmu dokreslovaly (jídlo z M.R.E., přístroje pro noční vidění, kořistní kalach na zádech atd.). Bruce si svůj tým zvolil opravdu dobře. Žádný zvlášť známý herec kromě něj. A vůbec to nevadí. Myslím, že kdyby hned na začátku Bruce odletěl vrtulníkem

28

a nechal tam jen svoje lidi, mohl být film zajímavější. Kdyby nepůsobil jako největší tvrďák na světě, byl by jeho výkon rozhodně přesvědčivější. Ohledně bojových scén. Nejlepší scénou pro mě zůstal přepad a čištění vesnice, kde právě probíhala etnická čistka. Už kvůli této scéně se film dostává nad průměr. Začátek závěrečné přestřelky je také ještě OK, ale úplný závěr je už hodně přehnaný. V průběhu filmu jsou většinou jednotliví členové týmu rozmístěni poměrně logicky a kryjí různé strany. Při začátku poslední přestřelky jsou ještě k vidění zajímavé přesuny či krytí jednotlivých členů týmu. Úplný závěr filmu je už hodně „americký“, takže se kvalita bojových scén postupně vytrácí. A teď co se týká DVD verze. Disk obsahuje film v českém a anglickém jazyce v Dolby Digital 5.1. Stejná kvalita dabingu je i v maďarštině a ruštině, ale to pravděpodobně většina z nás neocení. Z menu jsem měl dobrý dojem a výborně navozovalo atmosféru filmu. Bonusový materiál je zastoupen nepoužitými scénami (žádný div, ve filmu mi rozhodně nechyběly), film s komentářem režiséra a scénáristy. Dále pak 7 kinotrailerů (mimo jiné i na film SWAT, na který se chci zaměřit v příštím čísle časopisu). A nakonec film o filmu a dokument o Africe. Nakonec musím říci, že si myslím, že film rozhodně patří lepší polovinu válečných filmů a v mé sbírečce rozhodně nebude chybět. Určitě ho neuvidím tak často jak Black howk down, ale svoje klady rozhodně má. Text: Riggs Foto: Falcon

komiks

SEZNAM AS JEDNOTEK 1. Mechanizovaná brigáda 1. Taktická rota - Olomouc 1st AVN brigade 1st Bn 10. SFGA 1. Průzkumná takt. jednotka 1st Ranger bn Army club 1st Recon BN USMC 10. divize BERSERKER 11. zpravodajská brigáda 104. VDV CCCP 173rd Abn. Bde. U.S.Army 2. prapor RANGERS 22nd SAS Reg./ A Comp. 22nd SAS Reg./ B Comp. 22nd SAS Reg./ B Comp. 25th Inf. Div. „Nam Ghosts“ 25th Tropic Lightning Club 2nd Ranger bn. 4. Brigáda Rychlého Nasazení 4th Infantry Division 4th PSYOPS Group 43. mechanizovaný prapor 45. Commando Royal Marines 45th Royal Marines Commando 5. DOČR 5th SFG 5. SS Panzerdivision „Wiking“ 6. Spec. Brig. „gen. Moravce“ 61st Infantry Troop: Team BETA 75th Ranger Reg. 2nd Bn. 82nd Abn. Div. 9th Infantry Division „Wild Ones“ 96th SpecialOperationForce Aliance ČR Alpha Team, 5th SFG B Comp. 1st Bn. 12th SFGA Black Hunters Blesk CAMU - formation of KSK C Comp. 1/75 Ranger Reg. CLAT Vipers DDT Delta force

Milovice Olomouc, Šternberk Praha Praha Jaroměř Jablonec n N. Praha, Kolín, HK Most Střední Čechy Bystřice u Benešova Praha Praha Praha Teplice Brno Praha Praha Trutnov Praha Olomouc Praha Olomouc Praha Karviná Brno Sokolov Praha 4 Frýdek-Místek České Budějovice Praha Brno Unhošť Liberec Praha Roudnice n/L Černilov Opava Holice Praha Česká Lípa Kralupy n/Vltavou Frýdek-Místek

604 71 57 24 605 74 66 95 602 64 24 61 777 34 87 54 607 13 84 31 603 57 59 47 777 23 65 13 603 14 02 38 605 17 99 40 724 00 37 90 777 67 62 12 723 38 10 03 606 34 02 79 606 91 47 73 728 26 09 72 603 88 62 26 777 94 29 74 603 84 31 27 723 53 02 42 605 42 99 95 608 23 71 11 728 76 99 79 737 36 95 62 723 26 86 00 732 72 78 22 604 20 29 96 732 87 44 35 724 22 27 24 728 12 98 89 604 64 89 74 728 58 47 12 732 68 07 76 723 61 63 46 736 53 95 34 608 05 41 09 724 08 45 24 605 86 64 79 607 57 51 64 721 90 75 37 737 44 20 32 737 83 28 99 777 72 80 66 605 55 45 43

Detachment disposal terorist Devil’s brigade Divoké husy DRAGON FORCE Eagle Team Fallschirmjäger div. „Red Devils“ Fox digomon attack patrol FUS Force Ghost Recon GIGN GSG 9/1 Fallschirmjäger reg. Headhunters Hraničáři 1938 JPP (Jednotka průzkumu Plzeň) Klub Vojenské Historie C.M.U. KSK Legie slezsko Navy Seals Velké Hamry Navy Seals CZ OMON Poděbrady Panzergrenadier div. - Nibelungen PREDATOR Red Berets Rudé barety Praha (AČR) S.K.O.R.P.I.O TEAM S.O.T. -ALPHA S.T.A.R.S. SAYERET - Israeli Special Forces S.E.A.L. team 3 SEAL team 4 SEAL TEAM 6 Shadow commando Shadows of trees Sharpshooters Skull Hunters Spec Ops SPECNAZ Specnaz SSSR Tango Force Piranha T.E.T.(Taktický eliminační tým) T.N.T. (Taktický neutralizační tým) USMC Recon Vietnam WARRIORS

Kralupy Praha České Budějovice Žamberk České Budějovice Brno Kladno Brno Praha Praha Ostrava Plzeň Praha Praha Ostrava Velké Hamry, okr. Jabl. n. N. Praha Poděbrady, Nymburk Pardubice, Přelouč BUDWEIS Brno Praha Mariánské Lázně Brno Aš Praha Praha Praha Praha 4 Slaný Praha 4 - Kunratice Roudnice nad Labem Praha Varnsdorf Praha 4 Ml. Boleslav Praha Havířov Kladno Sokolov Chomutov, Jirkov

607 57 96 69 603 82 74 61 603 92 82 25 606 63 67 60 728 91 45 72 604 26 13 60 732 43 47 58 723 05 65 52 777 89 88 78 728 91 45 72 608 47 40 01 606 51 17 96 604 15 95 51 606 15 36 25 723 87 88 04 607 70 16 01 604 16 30 59 776 59 09 17 604 11 20 99 603 21 86 44 603 79 88 47 776 20 34 40 728 05 41 96 603 27 00 01 606 28 70 66 603 30 06 95 607 66 26 02 605 54 32 75 728 10 69 83 776 26 03 99 737 53 34 71 605 52 34 35 607 75 40 24 602 95 25 29 603 58 33 05 606 13 84 77 602 86 14 45 605 90 20 71 776 69 94 84 605 48 10 24 737 70 43 56 603 58 29 94 607 73 64 76

Pokud máte zájem o zveřejnění názvu a kontaktu na Vaší AS jednotku, kontaktujte naší redakci na tel.: 777 67 62 12 Zdroj: Internet

29

příště...

V PŘÍŠTÍM ČÍSLE NAJDETE... Kluby: 104. VDV CCCP

Kluby: Sayeret Nahal

Sniper III. díl

Reportáž: Pebble Island

Recenze: Kovová těla HurricanE

Recenze: AK 47 / 47S

Film: SWAT

R OČNÍ PŘEDPLATNÉ ČASOPIS AIRSOFT Pokud si předplatíte časopis Airsoft, budete jej pravidelně dostávat poštou zdarma. Vyplněný formulář zašlete na adresu Anareus CZ, s.r.o., Melounová 2, Praha 2, 120 00. Platba poštovní poukázkou (složenkou): částka 300kč (6 čísel), jako příjemce vyplňte Anareus CZ, s.r.o., Melounová 2, Praha 2, 120 00. Platba bankovním převodem: částka 300kč (6 čísel), číslo účtu 579716103 / 0300 ČSOB, variabilní symbol rodné číslo / IČO Jméno, příjmení

Firma

RODNÉ ČÍSLO / IČO (var. symbol při platbě bankovním převodem)

DIČ

Ulice

Město, PSČ Telefon:

od čísla: 1 2 3 4 (označte, od kterého čísla chcete časopis předplatit)

30

5

6