AIRSOFT. Kluby Sayeret NAHAL 104 VDV. Recenze AK 47 Glock 18C L85A1. Akce Operace Calderon. Novinky Colt M1911 HK G3 SAS

AIRSOFT č a s o p i s

p r o

v š e c h n y

p ř í z n i v c e

a i r s o f t u

Kluby Sayeret NAHAL 104 VDV

Recenze AK 47 Glock 18C L85A1

Akce Operace Calderon

Novinky Colt M1911 HK G3 SAS

ročník I.

číslo 6

leden/únor 2004

cena 50Kč/70Sk

I. Airsoftová prodejna Bělehradská 24, Praha 2 Prodej Airsoftových zbraní, příslušenství a doplňků (Tokyo Marui, KSC, KWC, HEAD 1950, Classic Army, ICS, Maruzen) Splátkový prodej, záruční a pozáruční servis

Otevřeno: Po - Pá, 12.00 - 18.00

Organizace Airsoftových akcí Zajištění vhodných prostor a protivníků Půjčovna elektrických Airsoftových zbraní Pro jednotlivce, skupiny i firmy

Bližší informace na tel.: 224 94 13 52 email: [email protected]

obsah

ÚVOD Redakce: MTJ, Riggs, Witus, foto: Kosák, Riggs, grafická úprava a DTP: Witus. korektorka: Mgr. Helena Kučerová Email: [email protected], [email protected], [email protected] Kontaktní místo: I. Airsoftová prodejna, Melounová 2, Praha 2, 120 00, tel.: 224 94 13 52. Časopis vydává společnost Anareus CZ, s.r.o., Feřtekova 541, Praha 8, 181 00, IČ: 25779613, Krajský obchodní soud v Praze oddíl C, vložka 69519, datum zápisu 13. 7. 1999. Evidenční číslo : MK ČR E 14493. Rozšiřují společnosti PNS, a.s.

Tak, a máme tady šesté číslo našeho časopisu. Kdo by to byl před rokem tušil že se do něčeho takového opravdu pustíme, a že nám to tak dlouho vydrží... Doufám, že těch dvanáct předcházejících měsíců ukázalo, že Vám přinášíme skutečně aktuální novinky, pokud možno kvalitní a nestranné recenze, něco o tom, jak to ve skutečnosti chodí v opravdovém military světě, a snad i zajímavé reportáže z uskutečněných akcí. Možná by nebylo od věci si trošku zavzpomínat na ten uplynulý rok a na akce, kterými jsme prošli. Udělat si takovou menší bilanci toho co nás pobavilo i naštvalo. Popřemýšlet o tom, co bychom rádi v dobrém zachovali a čeho bychom se měli pokud možno pro příště vyvarovat. Udělat si takovou malou osobní inventuru. Myslím, že před tou nadcházející airsoftovou sezónou by to nebylo od věci. Každý z nás asi prožil nejedny povedené a skvělé manévry, na které bude vždycky rád vzpomínat. Ale určitě i ty horší, nebo vyloženě špatné, ze kterých si snad vezme ponaučení pro příště. Za zmínku taky určitě stojí mnoho povedených „kulturních“ akcí, které se nedávno, ale i dříve během roku, uskutečnily nejen v Praze, ale i jinde po republice. Je fakt, že na tohle číslo jste si docela dlouho počkali a taky nám to dáváte hlasitě najevo, ale všechno má svůj čas. A navíc, kdo si počká, ten se dočká. Doufám, že se Vám to čekání vyplatilo a že jste za tu dobu na svůj oblíbený časopis nezanevřeli. Takže pokud možno zajímavé a přínosné čtení... ...Vám všem za celou redakci přeje Mamut. Totiž Witus....

OBSAH Úvod

3

Obsah AIRSOFTu č.6

3

Kluby - Sayeret NAHAL (Praha)

4

Vzor - Izraelské speciální jednotky

6-7

Kluby - 104. VDV

8-9

Historie - Válka o Falklandy

12 - 15

Rozhovor - RAFák Andy

16 - 17

Recenze - AK 47, AK 47S

18 - 19

Recenze - Glock 18 (KSC)

20

Recenze - L85A1 (HFC)

21

Encyklopedie - DPM

20 - 23

Akce - Operace Calderon

24 - 25

Novinky

26

Konverze - HK G36 K

27

Film - SWAT

28

3

kluby

SAYERET NAHAL, PRAHA Vznik naší jednotky se datuje někdy od jara 2001, kdy jsme se já a můj kamarád doslechli o airsoftu, a našli tak způsob, jak dát průchod svým (do té doby utlačovaným :-) militaristickým choutkám. Velmi nám imponovala země Izrael, její dějiny a v neposlední řadě pak její skvělá armáda. Srdcem i duší bylo tedy rozhodnuto, že naše jednotka bude izraelská. Protože jsme v té době začínali od nuly, výstroj i výzbroj tomu odpovídala. Řekli jsme si proto, že si nebudeme dávat název nějaké konkrétní izraelské jednotky, a začli si tedy říkat slovem, kterým se v hebrejštině označují Special Forces: SAYERET. Tehdy jsme okusili, jak těžké je dělat jednotku pořádně - s informacemi o izraelské armádě se nestkáte na každém kroku; obnáší to hodiny strávené na internetu, dopisování s nejrůznějšími lidmi, četbu knih, studium historie. Ještě horší je to s výstrojí: kdybychom dělali US, BW, CZ, …, tak to máme svým způsobem jednoduché. Základní výbavu (řekněme uniformu, batoh, nosný systém, helmu) s trochou námahy za pár týdnů seženeme, ale zkuste přijít do kteréhokoliv armyshopu, jestli nemají něco izraelského. Povětšinou budou prodavači tento dotaz brát jen jako dobrý vtip. Sem tam se objeví něco na burzách, sem tam něco v Annonci, ale na to, aby se vybavil byť jen jediný člověk, to zcela nepochybně nestačí. V průběhu let 2001-2002 jsme se dokázali akorát sjednotit na olivových uniformách (pouze kopie) a do týmu se nakoupily první AEG. V průběhu těchto let hodně lidí přicházelo a odcházelo (včetně mého kamaráda, se kterým jsem jednotku založil), takže z úplně původní sestavy jsme zbyli 3. Zlomový se pro nás stal rok letošní, 2003. Podařilo se nám získat v Izraeli spřátelenou duši, s jejíž pomocí brzy dorazila první zásilka tolik vytoužených originálních uniforem. Následovala další výstroj: vesty, insignie, psí známky… S hrdostí mohu říci, že všichni máme dnes téměř 100% stejnou výstroj, skoro vše originály. Chtělo to notný kus práce a samozřejmě peněz, ale o to větší radost máme z každé získané drobnosti. Bohužel, třeba v případě přileb, kdy jeden kevlarový originál stál 300 USD (známý v Izraeli nám pouze zprostředkoval prodej), jsme byli nuceni koupit jen jeden kus. Podle ní si pak zbytek týmu udělal vlastní laminátové kopie. Na první pohled jsou ale k nerozeznání. Ovšem rok 2003 nebyl zlomový jen co se vybavení týče, ale především co do stylu naší jednotky a pojetí airsoftu vůbec. Po určitých „personálních“ změnách, které všemu předcházely, se náš počet ustálil na 7 členech. Dostali jsme takříkajíc nový dech a začali se ubírat novým, jistě lepším směrem. Stali jsme se o hodně víc vojenští. Zvolili jsme si konkrétní jednotku, která nám nejvíce imponovala a sklízela náš obdiv a za kterou teď „jezdíme“. Vybrali jsme si průzkumnou jednotku z Nahal Infantry Brigade - Sayeret NAHAL (Palsar 374). Začali jsme klást důraz na tréninky a fyzickou přípravu. Navigace v terénu, průzkum, dlouhé pochody, atd. Samozřejmě to muselo být na úkor „střílecích“ akcí, ale poté, co jsme zakusili, jak skvělá dokáže být i akce bez jediného výstřelu, jaké je to sáhnout si na dno svých fyzických sil, rozhodně nelitujeme. Jít si odpoledne zastřílet na plácek za Prahou a pokecat s kamarády ve zbrani může být pěkné jako odreagování, ale není to důvod, proč jezdíme za Izrael. Airsoft se nám stal vlastně jenom takovým doplňkem, i když důležitým. U nás má každý pevně stanovenou funkci a tomu je přizpůsobena jeho výstroj (především konfigurace vesty) i typ zbraně (v této chvíli máme

4

5 AEG, další jsou na cestě). Do naší základní bojové výstroje patří kromě taktické vesty především helma, batoh, protistřepinová vesta, protiplynová maska a taktické brýle. Často se setkáváme s tvrzením ostatních airs o f ť á k ů , že je zbytečnost „tahat“ s sebou tolik výstroje, ale my jsme toho názoru, že nosí-li to vojáci, my budeme také (pro názornost: každý z nás s sebou nosí v průměru přes 15Kg základní výstroje + zbraň). Další nošená výbava se mění dle typu mise. V jednotce jsou po vzoru izraelské armády přítomni i medici (máme dva, jeden je dokonce skutečný lékař). Jejich výbava je rovněž autentická a stoprocentní - najdete v ní všechno možné, včetně anesteziologických prostředků, infuzních vaků a nosítek. V rámci tréninků se proto snažíme simulovat i situace s raněnými, včetně jejich evakuace z „horké zóny“ a následného ošetření. V technikách první pomoci jsou naším lékařem pravidelně školeni všichni členové jednotky. Členové jednotky: CityShark, Mad Dog, Mike „Cowboy“, Lucy, Outer Scar, Řepa, Xaint. Text: CityShark + kolektiv, Foto: Riggs

výstroj

CO NOSÍME S SEBOU - SAYERET

Voják na obrázku je oblečen do standardní IDF bojové uniformy (povšimněte si malé kapsy na levé nohavici, těsně nad kolenem - typická pro IDF). Obut je do kožených bot určených pro izraelskou pěchotu; jsou i zavázány po stylu IDF včetně vynechání prostředních dvou dírek. Na hlavě má voják kevlarovou přilbu, na ní je navlečen speciální potah, tzv. Mitznefet. Jeho primární funkcí je rozostřovat pravidelnou konturu přilby a zlepšovat tak maskovací vlastnosti vojáka. V tomto případě je Mitznefet desertový; je však plně reverzibilní, takže po obrácení naruby je na něm woodlandový vzor. Potah je vyroben ze speciální, plně ventilované látky, tudíž přispívá i k menšímu zahřívání hlavy/přilby v extrémních vedrech. V Izraelské armádě je pro tuto vlastnost natolik oblíben, že se nosí na hlavě i samotný, jako klobouk. Voják má dále taktické brýle ESS Tactical Goggles Profile NVG, jejichž skla vydrží i zásah z brokovnice na 9 metrů; tvar těchto brýlí navíc umožňuje použít přístroj pro noční vidění bez nutnosti tyto brýle sejmout. Na těle má oblečenou protistřepinovou vestu olivové barvy a přes ní taktickou vestu. Na levém rameni je nad hodnostními proužky vidět tzv. „visačka“ - značení příslušnosti k jednotce. Krátce k vestě: Vepředu v úrovni pasu jsou na vestě čtyři kapsy na třicetiranné zásobníky do pušky M16. Každá kapsa pojme 3 tyto zásobníky. Po každé straně mají zásobníkové kapsy jednu etuji (celkem 8). Do nich se vejdou např. kamuflážní barvy, zásobníky do pistole, náboje do granátometu M203, chemická světla a podobně. Vlevo na prsou jsou vidět dvě granátové kapsy, vpravo jsou dvě kapsy

určené pro munici do M203. Vedle těchto kapes je nůž, zasunutý za zásobníkovou kapsu. Levá přední zásobníková kapsa má na sobě speciální výklopné pouzdro na ID kartu, mapy, poznámky atd. Na pravém boku vesty (není vidět) jsou ještě dvě kapsy na slzné nebo dýmové granáty. Vedle nich je pověšeno krátké horolezecké lano s karabinou. Na levém rameni je kapsa na kompas, v tomto případě je v ní vysílačka. Na pravém stehně má voják upevněno pouzdro na záložní zbraň. U klasické pěchoty je standardní pistolí Sig Sauer P226, u SF pak bývá nahrazen kvalitnějším Glockem 17, jako je tomu i v tomto případě. Na levém stehně je pak zřejmá taška na protiplynovou masku. Při pohledu zezadu si povšimněte „batůžku“ na vestě, do kterého se dává náhradní dávka nábojů, MRE, vysílačka, případně další potřebné věci. V tomto případě je do něj upevněna i LAW. Přes batůžek je natažen gumový popruh ve tvaru písmene A, který slouží k uchycení přilby při transportu v nebojových podmínkách. Pod batůžkem je další kapsa na velkou světlici, vespod pak dvě kapsy na polní láhev a lékárna. Vedle levé ruky je patrná svítilna. Voják je vyzbrojen útočnou puškou Colt M4A1 s podvěšeným granátometem Colt M203. K pažbě zbraně je připevněno přídavné pouzdro na zásobník - takto uchycený zásobník je výhodný, zejména pokud voják střílí vleže a nemůže si sáhnout do vesty. Za zmínku ještě stojí taktický popruh na zbraň s rychlovypouštěčem, který umožňuje rychle zkrátit nebo prodloužit popruh, vyžaduje-li to bojová situace. Text: CityShark, Foto: Riggs

5

vzor

IZRAELSKÉ SPECIÁLNÍ JEDNOTKY Speciální jednotky v období před vyhlášením státu Izrael V letech 1920 - 1945, kdy bylo území Izraele pod britským mandátem, docházelo k častým střetům mezi židovským a arabským obyvatelstvem. Britové jednoznačně stranili Arabům - těm bylo mimo jiné dovoleno nosit zbraně, zatímco Židé toto právo, a tím ani možnost účinné obrany před útoky, neměli. V důsledku toho vzniká několik podzemních hnutí odporu s cílem uchránit židovské osadníky před teroristickými nájezdy arabských tlup. Největší a nejsilnější z těchto ozbrojených skupin byla „Hagana“ („obrana“), která později položila základy pro vznik samostatné izraelské armády (angl. IDF, hebr. ZAHAL). Z řad „HAGANA“ se vyčleňuje oddíl „Palmach“ („úderné družstvo“), první izraelská speciální jednotka své doby, zahrnující například „arabskou četu“- oddíl Židů, kteří, vydávajíc se za Araby, zajišťovali přesuny zbraní a vojenského materiálu. Po roce 1948 tyto oddíly zanikají, potřeba infiltračních týmů vyvstává znovu až po vypuknutí palestinského ozbrojeného povstání, intifády, v roce 1987. V roce 1943 vznikají oddíly „PALYAM“ jako odpověď na potřebu obojživelných a podvodních demoličních týmů - tyto se vznikem IDF mění na jednotku „SHAYETET 13“.

vzniká první izraelská pěší brigáda. Její součástí je i speciální průzkumná četa, schopná vykonávat kromě běžného průzkumu i komplexnější mise, jako je demoliční nebo zpravodajská činnost (tato průzkumná četa je de facto první oficiální izraelskou SF - dnes nese název „SAYERET GOLANY“ a patří mezi nejelitnější útvary v IDF). Ve stejném roce je zalo-

Období 1948 - 1974 V roce 1948 se všechna podzemní hnutí odporu sdružují a vznikají tak izraelské ozbrojené síly (Israel Defense Forces - Zava Hagana Leisrael). V té době jsou položeny základy ke vzniku první oficiální izraelské speciální jednotky, z řad hnutí „HAGANA“, nesoucího název „GOLANY“,

žena výsadková jednotka „T'ZANHANIM“. Počátkem padesátých let podnikají palestinští teroristé za podpory arabských armád tisíce dělostřeleckých a minometných útoků, v drtivé většině zaměřených proti izraelskému civilnímu obyvatelstvu. Protože odvetné akce nespadají do kompetencí konvenčních jednotek IDF, je za tímto účelem v roce 1951 zřízena „Jednotka 30“, jejíž malé a dobře vycvičené týmy nepozorovaně pronikají na území okolních států a spolehlivě likvidují tábory teroristů i vojenské základny. „Jednotka 30“ a část „T'ZANHANIM“ jsou v roce 1953 sloučeny a vzniká tak nová „Jednotka 101“ (pod velením pozdějšího ministra a ministerského předsedy Ariela Šarona), plnící i nadále komplexní mise hluboko na nepřátelském území. Vznik „Jednotky 101“ je považován za jeden z hlavních milníků v historii izraelských speciálních sil, neboť její taktika založená na činnosti malých týmů je v IDF užívána dodnes a „Jednotka 101“ tak velkou měrou ovlivnila současné pojetí vedení nekonvenčního boje. Zároveň byla první jednotkou podřízenou přímo nejvyššímu velení izraelské armády. „Jednotka 101“ existovala pouze pět měsíců, byla rozpuštěna po fiasku během odvetné operace v Jordánsku, kdy bylo zabito několik arabských civilistů omylem považovaných za teroristy. Poté byla přeznačena na „Prapor 101“ a sloučena se zbytkem „T'ZANHANIM“, nově přeznačeným na „Prapor 869“. Koncem padesátých let bylo patrné, že se jednotka „T'ZANHANIM“ pomalu proměnila spíše v jednotku pěchoty. IDF tak znovu řeší absenci speciální jednotky, a tak vzniká po vzoru britských SAS a na základě bojových zkušeností „Jednotky 101“ nový tým „SAYERET MATKAL“, úzce spolupracující s též nově vzniklou první vrtulníkovou jednotkou. Jako odpověď na vznik „SAYERET MATKAL“ a tím i jistou ztrátu prestiže vytváří v roce 1958 brigáda „T`ZANHANIM“ svou vlastní speciální jednotku „SAYERET T`ZANHANIM“) Koncem šedesátých let vznikají autonomní speciální jednotky podřízené oblastním velitelstvím „SAYERET SHAKED“ a „SAYERET SHOUALEY SHIMSHON“ pro velitelství JIH, „SAYERET HAROUV“ pro velitelství STŘED a „SAYERET EGOZ“ pro velitelství SEVER. Pro nákladnost jejich fungování (bez schopnosti jejich vzájemné spolupráce) jsou záhy tyto „divoké“ oblastní jednotky rozpuštěny.

6

vzor

1974 - počátek formování protiteroristických jednotek a týmů na záchranu rukojmí Ještě počátkem sedmdesátých let mají izraelské speciální jednotky pouze omezené možnosti boje proti terorismu a prakticky žádné zkušenosti se záchranou rukojmí. Přispívá k tomu jednak dosavadní pojetí speciálních sil (ty jsou považovány za elitní průzkumné jednotky určené především pro získávání zpravodajských informací a vedení bojové činnosti v poli), jednak nedostatek zkušeností a v neposlední řadě i omezení rozpočtu. Navíc v té době byla činnost policie zaměřená pouze na potírání kriminality a stejně tak „MAGAV“ (pohraniční stráž) nevybočovala nad rámec ostrahy hranic. Světu však svou brutální tvář odkrývá organizovaný terorismus, a přestože je v drtivé většině namířen proti izraelským cílům, charakterizuje toto období celková nepřipravenost řešit podobné situace, jako bylo například zajetí a následný masakr izraelské olympijské výpravy na OH

v Mnichově (1972), spáchaný palestinskou teroristickou organizací Černé září (jedinou světlou výjimkou je operace „Isotop“, úspěšné osvobození rukojmí z letadla společnosti Sabena pod velením pozdějšího ministerského předsedy Izraele Ehuda Baraka v roce 1972). Poslední kapkou v příslovečném poháru byl známý masakr v Mahalot, spáchaný v květnu 1974 třemi po zuby ozbrojenými palestinskými teroristy na zdejší střední škole. Pro záchranu rukojmí byl určen tým „SAYERET MATKAL“, jehož malé zkušenosti s bojem v budovách i nedostatečný výcvik odstřelovače ve střelbě na malou vzdálenost (vyzbrojeného navíc zastaralou puškou Mauser 98) vedly k tragickému konci, kdy těžce zraněný terorista střelbou a ručními granáty povraždil dvacet pět rukojmí, z nichž většinu tvořily právě děti. Tato neúspěšná akce následně vedla velení izraelských ozbrojených sil (pod tlakem veřejného mínění) k třem zásadním rozhodnutím: - k založení zcela nové civilní protiteroristické jednotky „YAMAN“ po vzoru německé GSG 9, - k intenzivnímu nácviku taktiky protiteroristického boje v drtivé většině izraelských SF, - k vyčlenění dvou týmů z řad „SAYERET MATKAL“ a „S` 13“, přímo specializovaných na boj proti terorismu s možností využití nejmodernějších zbraní a nejlepších specialistů obou těchto mateřských jednotek (podobně jako u Developement Group v U.S. Navy Seals). Byl tak zahájen intenzivní trénink protiteroristického boje pod vedením instruktorů z SAS, Navy Seals a jednotky Delta za současného využití vlastních poznatků, takže už v roce 1980 jsou "SAYERET MATKAL" a "S` 13" schopny plnit nejsložitější úkoly v rámci boje proti terorismu. V následujících letech dokonce izraelské jednotky určují směr (techniky obsazení letadel, vyvinuté specialisty „SAYERET MATKAL“ a jednotky „YAMAN“, jsou dodnes celosvětově používány). Při záchraně rukojmí v kibucu Misga Vham jsou poprvé proti teroristům operačně nasazeni cvičení psi (z jednotky „OKET`Z“). V roce 1985 je na základně Mitkar

Aadam založena škola odstřelovačů a škola protiteroristického boje (pod vedením „Jednotky 707“), dochází ke sjednocení postupů a tréninkových metod, v roce 1990 je vypracován plán „T`ZVA ŠAMAYIM“ (Armáda nebe) přesně koordinující spolupráci jednotlivých protiteroristických jednotek a rozdělující rozsah jejich zaměření. Současnost V současné době je vojenská docházka povinná u každého občana Izraele staršího 18-ti let; u mužů je délka služby 3 roky, u žen 1,5 - 1,75 roku. V Izraelské armádě tedy ženy sice slouží, ale nároky na ně kladené jsou samozřejmě daleko menší. Ženy fungují dokonce i u některých SF jednotek, ale jedná se většinou o nebojující SF, případně vojensko-policejní oddíly (jednotky se psy, airborne paramedics a podobně). Ženám v IDF se budeme detailněji věnovat v nějakém z našich dalších článků. U většiny armád světa bývá obvyklým postupem, že členové Special Forces se rekrutují z řad profesionálních vojáků nebo policistů, obvykle až od nějaké hodnosti a délce praktické služby, přičemž služba u SF je dobrovolná. V IDF je situace zcela opačná. Jednotlivé SF jednotky si „draftují“ své členy již v době jejich studia na školách před dovršením jejich plnoletosti, přičemž již celý základní výcvik prodělávají u té SF, která si rekruta zvolila. Kdokoliv může být odvelen k SF proti své vůli, avšak je to pouze teorie, v praxi je o službu u SF takový zájem, že se toto nestane. Každý rekrut SF musí prodělat základní výběrový kurz, tzv GIBUSH. Každá jednotka ho má jinak koncipovaný, jinak dlouhý (3 - 5 dní) a jinak náročný; některé ho dokonce ani nemají. Na konci GIBUSHe bývají i písemné testy a ústní pohovor s psychologem. Z několika set rekrutů jich projde GIBUSHem 50 - 100, z nich si velení vybere 20 - 25. Ti se stanou členy jednotky, ostatní putují k regulérní pěchotě, pohraničníkům apod. Těchto 20 - 25 „vyvolených“ podstupuje v následujících 20 měsících speciální trénink, tzv. MASLUL. Ve světě je obvyklé, že noví členo-

vé Special Forces doplňují volná místa v již existujicích týmech. V IDFSF se týmy od začátku MASLULU až do konce celé operační služby vůbec nemění. Do jednotky tedy přibude celý nový tým, jež je tedy homogenní v mnoha ohledech: věk, zkušenosti, stejní instruktoři atd. Protože skoro 2/3 základní služby zabírá u SF MASLUL, zbývá tedy pouze jeden rok na bojové nasazení. Proto se u těch nejelitnějších SF (u nichž je výcvik zpravidla velmi nákladný) podepisuje příslib dalších 2-3 let aktivní bojové služby. Po dobu této službu je už voják placen. U policejních SF oddílů je situace podobná jako ve světě: pro členství zde je nutná základní vojenská služba u SF, nebo být alespoň důstojník u pěchoty. 572646232 Text: Mad Dog, CityShark Zdroj: Martin Gilbert - Historie Státu Izrael, www.isayeret.com (s laskavým svolením autora)

7

kluby

104. VDV proto, že bychom chtěli ale proto, že nebylo možné sehnat více jak 2 komplety od jednoho druhu. Dohromady se zaměřením na Sovětskou armádu začala sháňka po odpovídajících zbraních, tedy AK-47, a po různých publikacích, jenž nám měly pomoci proniknout více a hlouběji do současné problematiky a také historie sovětských (resp.ruských) ozbrojených sil. Mě osobně se výsadkové operace u Vjazmy či v Dukelském průsmyku a v bitvě u Kursku (kde výsadkáři z nedostatku lidských zdrojů plnili roli pěchoty) nesmazatelně vryly do paměti.

Jsme airsoftová jednotka zabývající se v současnosti moderní ruskou (resp.sovětskou) armádou. Jako takoví používáme výstroj a výzbroj daných ozbrojených sil. Jsme jedním ze zakládajících členů CASA a účastníme se akcí po celé republice. V tomto článků Vám přiblížím historii jednotky, její současnost i budoucnost a možná řeknu něco málo i o jejích jednotlivcích. Jak to vše začalo … … asi jako u vetšiny z Vás. V 94. se kámoš vrátil z Itálie a přivezl si první natahovačku. A tím to vlastně všechno začalo. Zahodili jsme vyřezávané klacky i surová dřeva a vrhli se na shánění nečeho, co bylo schopno dopravit střelu k cíli jinak než použitím úst a rychlého výdechu. Z bandy teplákovců s klackama se stala banda teplákovců s natahovačkama. Ti největší maséři se vzmohli i na nějaký ten hadřík od asijských spoluobčanů, prý zaručený originál. Airsoft ? … asi tak v 96., kdy jsme už byli "excelentně" vybaveni a vlastnili jsme již nějaké plynovky a dlouhé natahovačky, jsme narazili v Benešovském Armyshopu na inzerát od p. Šulce (tehdy 173rd ABN), že hledá nové jednotky na vzájemné soupeření. Po telefonickém hovoru, při kterém jsem byl ujištěn, ze elektriky (tehdy bylo toto slovo vyslovováno s modlitbou na rtech) nemají, jsme souhlasili s utkáním na domácí půdě. Co nastalo pak si jistě dovedete všichni představit. Odpor jsme kladli tuhý ale deště plastu byly mnohem tužší. Zakrátko - naše několik víkendů budovaná - základna padla. Tehdy jsem se seznámil s MTJ (pro neznalé Martin "Tygrisko" Jirsa) a díky němu jsme se dostali do "velkého" airsoftu. Také jsme se již začali profilovat z bandy sprasků na něco "víc", stali se z nás teroristi. Většina výstroje se skládala z výstrojních součástek US Army doplněné dle potřeby vším možným. Říkali jsme si MARS (možná si vzpomenete spíš na tento název než na 104.VDV). V roce 1997 jsme pořídili první AEG´s a také trochu vylepšili výstroj a začali jsme se hojně zúčastňovat všemožných akcí (Plzeň, Doupov, Turnov, Mokrovrata atd…..), kde jsme potkali spoustu skvělých lidi a jednotek, s kterými udržujeme kontakty (čistě profesní J ) do dneška. 104.VDV, Sovětská armáda Na přelomu roku 1998 a 1999 jsme našli zalíbení v ozbrojených silách Sovětského Svazu. Jelikož vybavení je cenově na mnohem přijatelnější úrovni (ne však novodobé vybavení, to je cenově úplně jinde) než vybavení západních armád, jeho pořízení bylo spíše otázkou času a dostupnosti. Pokud máte aspoň zevrubný přehled o ústrojové kázni (což je spíš otázka mnoha druhů uniforem do určitých prostředí), mělo by Vám být jasné, že i my máme skoro každý jinou uniformu (maskování i dobu). Ne

8

Současnost Poslední dobou a hlavně v příštím roce se doufám úspěšně pokusíme "překlopit" na novodobou Ruskou armádu, tzn. nové uniformy, taktické vesty, batohy, sumky atd… Zatím to jde pomalu ale díky obchodní činnosti p. Chlíbka se daří čím dál více. Veškeré nové ruské vybavení je velmi drahé, některé části se musí (resp. budou muset) dovézt z Kanady či Anglie (kde jsou velkosklady vybavení od několika pro armádu vyrábějících ruských firem, např. firma Splav). Pevně věřím, že na ASS2004 (pokud budeme pozváni) se předvedeme již v novém kabátě. Rok 2002 a 2003 pro nás znamenal jakýsi přelom, související s boomem airsoftu v ČR. Zúčastnili jsme se mnoha akcí a pitek, potkali jsme spoustu nových lidí a navštívili nové lokace. Namátkou celoroční kampaň Iron Fist, ASS 2002 a 2003, Protektor, "MokréDišo", MilMog, nějaká MHD atd.. Airsoftový boom zasáhl i obce kolem nás a vznikla nová jednotka. Bohužel (pro ně :o) )jsme byli první a nějakou dobu jediní, koho znali, vzali si z nás příklad a rovnýma nohama skočili do Ukrajinských ozbrojených sil. Díky stejné lokalitě, podobnému zaměření a osobním shodám s nimi úzce spolupracujeme a pořádáme společné tréninky zaměřené na výcvik taktiky, boje a komunikace. Když už jsem narazil na komunikaci, tak komunikační prostředky jsme ujednotili na PMR v rámci jedno-

kluby

tlivců a RF-10 (přetaktovaná na civilní frekvenci) mezi družstvy. V tomto směru též úzce spolupracujeme s 1.Průzkumnou skupinou Praha. Také se trochu zmíním o současném vybavení: - v minulosti jsme používali (a ještě používáme) širokou škálu uniforem, nyní se snažíme přejít na uniformy BEKAS s maskováním "Les". K tomu taktické vesty řady Pioneer a jako doplněk "opasek odstřelovače".

Na úplný závěr bych chtěl tímto popřát všem airsofťákům, obzvláště 173rd ABN, 1.PSP, 1st Recon USMC, 2nd Recon USMC, všechny možný Seal Teamy (kdo se v nich má vyznat), KVH CMU Royal Marines, URNA Pardubice, Riggsovým Němcům a spoustě dalších jednotek, které se na mě určitě nebudou zlobit, že je nenapíšu, ale zaplácal bych tím 2 stránky, co možná nejlepší letošní rok.

Budoucnost Co říci o budoucnosti ? Nevím. Snad jen to, že v současné době změn a nejistoty se nic o budoucnosti téměř říct nedá. Každopádně dál budeme koncipovat jednotku jako 104.VDV (i když bůh ví, avšak sovětům zůstaneme věrni).

P.S. Na některých fotkách jsou vidět nášivky Morskaja Pekota. Nenechte se tim zmást, mám jednu blůzu ošitou jimi. Text: Igor Foto: Igor, Riggs

historie

POVEDENÉ / NEPOVEDENÉ OPERACE Datum Místo Nasazená jednotka Protivníci

27.června 1976 Entebe, Uganda výsadkáři izraelské armády teroristická skupina Bader-Meinhoffová, Lidová fronta organizace pro osvobození Palestiny

27. června 1976 odstartovalo z Paříže letadlo Air France. Jednalo se o let 139 a jeho cílovým letištěm byl Tel Aviv. Na palubě letadla bylo 258 cestujících různých národností, ale převážná část pasažérů byla z Izraele. V letadle byly ale také členové teroristické skupiny BaderMeinhoffová a ti se okolo poledne zmocnili letadla. Po patnáctihodinovém letu přistál stroj v Ugandě na letišti v Entebe, kde je přivítal prezident Ugandy Idi Amin Dada. Uganda byla zemí podporující terorismus. Pro prezidenta Idi Amin Dada to nebyli teroristé ale bojovníci za svobodu, tak proč by jim neposkytl pomoc. Teroristé přednesli další den ráno své požadavky. Chteli propuštění 53 vězňů v Izraeli, Švýcarsku, Francii, Německu a v Keni. Pokud by jejich požadavky nebyly splněny, začnou střílet jedno rukojmí po druhém. Představitelé zemí, jejichž občané byli na palubě, chtěli s teroristy vyjednávat. To se změnilo poté, co únosci propustili všechny zajaté pasažéry, kteří nebyli Židé. V zajetí si ponechyli pouze občany Izraele. Izraelský generál Šomron připravil odvážnou akci na záchranu rukojmí, kterou izraelská vláda odsouhlasila. Velitelem zásahu byl pověřen Jonathan „Yoni“ Netanyahu, bratr pozdějšího premiéra. Z Izraele odstartovaly čtyři dopravní letadla C130 Hercules s výsadkáři na palubě. Jeden ze strojů byl s nemocničním vybavením. Ve 23.01 hod dosedlo na letiště v Entebe první izraelské letadlo. Bylo ale bez označení izraelského letectva. Výsadkáři osvětlili ranvej za pomoci přenosných reflektorů a druhá skupina mezitím obsadila řídící věž. Na ranveji přistál druhý Hercules a z něho vyjeli vojáci ve vozidlech a v doprovodu černého mercedesu, který byl označen jako osobní vůz prezidenta Ugandy. Tento tah měl zmást stráže. Tato skupina měla rychle dojet k místu, kde byli drženi rukojmí a osvobodit je. Při příjezdu ke kontrolní bráně jeden z ugandských stráží poznal, že jde o léčku a chtěl vozidlo zastavit. Velitel Netanyahu muže okamžetě z projíždějícího mercedesu zastřelil. Jednotka rychle vyčistila budovu,kde byli zajatci. Vedoucí teroristů se nechtěl vzdát a několikrát na izraelské vojáky vystřelil. Byl okamžitě zastřelen. Zajatci byli evakuováni do letadel. Velitel Yoni osobně evakuaci řídil a pomáhal lidem při nastupování do letadla. Právě to se mu stalo osudné. Nějaký přeživší ugandský voják vypálil z nedaléké letištní budovy a jeho střela zasáhla Yoniho. Byla to jediná ztráta izraelské armády během akce. Při střelbě bylo zabito 20 ugandských vojáku a asi stovka jich byla zraněna. Všichni teroristé byli zastřeleni. Rukojmí byla zachráněna až na tři, kteří byli zabiti v Ugandě, při přestřelce v letištní budově. Čtvrtý z cestujících zemřel později. Na počest padlého velitele této velmi úspěšné akce stojí v Izraeli socha, která přopomíná hrdinství výsadkářů. Zobrazuje Yoniho Netanyahu, jak s puškou v ruce odnáší malé děvčátko. Jeden z faktorů, který přispěl ke zdárnému konci mise bylo to, že letištní komplex v Entebe pro Ugandskou vládu stavěla izraelská stavební firma a ta dala výsadkářům k dispozici přesné plány letiště. Datum Místo Nasazená jednotka Protivníci

24.dubna 1980 Teherán, Irán US Army Rangers, Delta, USAF, US NAVY iránská armáda

4. listopadu 1979 skupina iráců kteří se vydávali za studenty vnikla do budovy americké ambasády v Teheránu a zajala 53 lidí, kteří se zde nacházeli. Rukojmí drželi v zajetí 444 dní. Američtí představitelé začali jednání s únosci. Problém byl s komunikací a chaosem , který v Iránu vládl. Další problém představovala velká vzdálenost od amerických vojenských

10

základen v zámoří. Byl sestaven plán operace a realizací byl pověřen plukovník Beckwith a nová jednotka Delta, které velel. Plán byl složitý a akce měla trvat dva dny. První noc měly z ománského letiště Masirah odstartovat tři letouny MC-130 se 139 muži na palubě . Jednalo se o příslušníky Delty, průzkumníky, tlumočníky a řidiče. Letouny poletí na dopředu zvolené místo v íránské poušti Dasht-e Kavir mezi pobřežím a Teheránem, které bylo pojmenováno Desert One . Jeden z letounů dorazí na místo s hodinovým předstihem, prozkoumá okolí systémem FLIR a pak vysadí průzkumníky a pracovní skupinu, která připraví přistávací zónu a uvede do chodu radar taktické vzdušné navigace. Po příletu zbytku skupiny Delta se dva z letounů vrátí zpět na základnu. Dalšími letadly, která přistanou na provizorním letišti Desert One, budou tři stroje EC-130, od Velitelství taktického letectva a které pilotovaly posádky jednotek pro zvláštní operace. Každý z letounů poveze dvě nádrže s palivem o objemu 13 500 litrů k dotankování vrtulníků. Osm vrtulníků RH-53 odstartuje z letadlové lodi Nimitz, která bude kotvit ve vodách Ománského zálivu osmdesát kilometrů od íránského pobřeží. Patnáct minut po příletu posledního EC-130 přistanou vrtulníky, které po natankování naloží Deltu a poletí na místo výsadku, 80 kilometrů od Teheránu. Agenti působící v Íránu pak povedou údernou jednotku do úkrytu, kde počká do dalšího večera. Vrtulníky poletí dalších osmdesát kilometrů na jiné místo, kde posádky stroje zamaskují a počkají na signál skupiny Delta následující večer. Letoun MC-130 a tři letouny EC-130 se vrátí na ománské letiště Masirah. Druhou noc opustí stočlenná skupina Rangers na palubě čtyř letounů MC-130 letiště Wadi Kena v Egyptě za doprovodu tří bojových letounů AC-130 Spectre . Skupina za podpory jedné AC-130 přepadne a obsadí letiště Manzariyeh, na kterém pak přistanou dva tryskové dopravní letouny C-141, které poletí ze Saudské Arábie a později odvezou Deltu a rukojmími. Druhá AC-130 bude podporovat útok na budovu velvyslanectví a třetí bude potírat případnou bojovou činnost na nedalekém letišti. V nákladních vozech které Delta získá na místě se bude pokračovat až na velvyslanectví v Teheránu. Jedna skupina osvobodí rukojmí držená na Ministerstvu zahraničních věcí a druhá skupina zaútočí na ambasádu. Akce bude trvat maximálně 45 minut. Po skončení se vrtulníky spolu s útočnou skupinou a rukojmími přepraví na letiště Manzariyeh, kde všichni nastoupí do letadel C-141 a budou dopraveni do bezpečí. Toto byl plán akce, jehož příprava trvala pět měsíců. Dnes, když už vrtulníky umí tankovat za letu, by plán byl značně jednodušší. Plán mise byl připraven, ale celá akce se vyvíjela úplně jinak. Vše začalo 24.dubna 1980 a už po dvou stech kilometrech letu začaly problémy. I přesto, že podle předpovědi mělo být dobré počasí narazil první z letounů na písečnou bouři. Pro posádky, které letěly za tmy s pomocí zařízení pro noční vidění, to bylo to nejhorší co si mohly přát. Piloti MC-130 se mohli slespoň orientovat pomocí radaru kopírující terén . Bouře pokračovala a sílila. Viditelnost klesla na minimum. Jako první přistál na Desert One letoun MC-130 a když se to dověděli piloti vrtulníků pokračovali kromě jednoho na sever. Posádku porouchaného vrtulníku, která zjistila ,že nebude schopna dalšího letu naložil jiného vrtulníku, který měl poruchu a pokračovaly na sever. Při letu se oddělil od zbytku formace další vrtulník, který měl potíže s přístroji a proto se rozhodl vrátit se na letadlovou loď Nimitz, která kotvila v zálivu. Počet helikoptér pro akci klesl na šest. První tři dorazily na Desert One s hodinovým zpožděním a po patnácti minutách dorazil zbytek skupiny. Po přistání na Desert One byla zjištěna porucha na další helikoptéře, a protože pro zdárné dokončení mise bylo třeba šest vrtulníků, velitelství akci na záchranu rukojmí odvolalo. Při odletu z pouště jeden vrtulník v bouři narazil do tankovacího letadla a došlo k výbuchu. Zemřelo při něm pět vojáků z 8. zvláštní operační perutě spolu s třemi členy jedné z vrtulníkových posádek z řad námořní pěchoty. Zbývající letouny naložily jednotku Delta spolu s posádkami vrtulníků a vrátily se zpátky do Egypta. Tak neslavně skončila první akce Delty. Text: Tom

historie

ODSTŘELOVAČ / SNIPER III. část V dnešním díle se probereme historií velice nedávnou a přítomností. Minule jsme skončili v době obsazení Panamy. Rok po této operaci vypukla velmi známá operace Pouštní štít a Pouštní bouře neboli strhla se první válka v Perském zálivu (1990 - 1991). Poušť a rozlehlá prostranství přímo vyžadovaly nasazení sniperů. Američané zde kromě pušek nakupovaných v malých sériích (jako například M-25, kterou vyvinuli zbrojaři ve spolupráci s 10 SFGA a SEALs) a M-24 SWS používané armádou poprvé nasadili pušky Barret M-82 A1. Dostala se nejdříve do výzbroje USMC Scout-Sniper jednotek. Ihned se začaly šířit různé případy, kdy účinek této zbraně dokázal víc než trefit člověka. Dvojice sniperů od USMC zastavila celý konvoj. Když řidiči viděli účinek zásahu, zastavili a začali utíkat od aut. V této válce dosáhlo mnoho odstřelovačů dosti vysokého „skóre“: Franck Griezi:15, Michael Hines:14, Jeffrey Tucker 13. Angličané v této operaci používali vynikající pušky L96A1 a L42 - vcelku nové pušky vynikajících kvalit. Někteří odstřelovači preferovali staré pušky Lee Enfield. Francouzi toho moc nezměnili a stále používali stejné pušky FR F2. Dalším konfliktem byly konflikty na Balkáně (1992 - 2002). Vzhledem k mixu národností a možnostem jednotlivých států je v podstatě nemožné udělat výčet všech zbraní používaných v tomto konfliktu. Snipeři tu nepůsobili jako útočná síla, ale spíše jako strážní, a jako obrana proti sniperům povstalců. Ve výzbroji místních armád, tvořené povětšinou zbraněmi východní provenience se samozřejmě co se pušek týče vyskytovala SVD Dragunov. Ač celá balkánská krize bylo několik oddělených konfliktů, jedno měly, co se týče vývoje sniperů, společné. Všeobecně docházelo k rychlé modernizaci, přechodu na vyšší ráže a lehkým změnám v taktice. Američané začali hojně používat pušky McMillan M-87, M-87R a M93, stejně jako Francouzi, kteří tyto pušky používali v mezičase, kdy čekali na vlastní pušku v ráži 12,7 mm. Výsledkem vývoje firmy PGM je puška Hécate právě v této ráži. Byla zařazena ke všem jednotkám a nahradila americké pušky. Jen u námořní pěchoty a GIGN pušky zůstaly ve službě. Speciální jednotky všech států samozřejmě neodolaly možnosti vyzkoušet pušky nejnovější generace jako například PGM Commando II, SR-25 nebo HK MSG90 a hledaly nejvhodnější pušku pro svoje operace. V dobách tohoto konfliktu se též uplatnily různé chytré hlavy, které se zabývaly technikami pro odhalení sniperů. Zkoušelo se všechno radar, infrahledy, lasery, akustická detekce. Zkusilo se vše, aby se dalo neutralizovat nebezpečí hrozící od odstřelovačů. V Afghanistánu došlo samozřejmě vzhledem k terénu k velkému nasazení odstřelovačů. Bohužel o této etapě se toho zatím moc neví, jelikož mnoho údajů a fotek je stále předmětem utajení. Každopádně se dá odhadnout i podle fotek jaké jsou používané zbraně a taktika. CO stojí za zmínku je, že do výzbroje řadových jednotek se dostala zpět puška M-14 neboli dnes nazývaná Springfield Armory M1A1. Již

v Afghanistánu jí byl vybaven vždy jeden muž na úrovni družstva nebo čety s funkcí „designated marksman“ - tedy ostrostřelec. V Afghanistánu byl též zlomen rekord ve vzdálenosti zásahu. Odstřelovač od SF zasáhl na cca 2600 metrů. Co se týče války v Iráku, tak se asi ještě dlouho nic moc nedozvíme každopádně a hlavně oproti posledním konfliktům asi k nějak zásadnímu posunu nedošlo. Takže to je zatím ze seriálu o sniperech vše. Snad budu mít ještě někdy tu čest do časopisu něco napsat. Text: Vietnam Foto: archiv autora

11

historie

VÁLKA O FALKLANDY Falklandy mají rozlohu 11 960 km2 a skládají se z 200 menších a dvou hlavních ostrovů, oddělených úžinou Falkland Sound; západní, West Falkland měří 5278 km2 a východní, East Falkland 6682 km2. Leží asi 600 km od argentinských (patagonských) břehů a přes 13 000 km od britských ostrovů. Ačkoli poloha Falkland odpovídá co do vzdálenosti od rovníku zhruba zeměpisné šířce severnímu pobřeží Německa, je na nich vlivem studeného oceánského proudu poměrně chladné podnebí s průměrem pouhých 5,9 °C roční teploty. Pěstuje se zde oves, brambory a asi 680 000 ovcí. Lesy chybí. Počet obyvatel se pohybuje kolem 2000; jsou vesměs (až asi na 30) britského původu. Argentinská vojenská junta generála Galtieriho se na počátku roku 1982 dostala do krize díky katastrofální hospodářské i vnitropolitické situaci - zahraniční dluh ve výši více než 36,5 miliardy amerických dolarů a rozsáhlé porušování lidských práv. Argentinské generály nenapadlo nic pošetilejšího než vojensky obsadit britskou korunní kolonii Falklandské souostroví. Snad sehrál v kalkulaci Argentinců roli mylný předpoklad, že Britové na Falklandy rezignují. Počínaje fiaskem v Suezu v roce 1956, totiž britská zahraniční politika připomínala jeden dlouhý ústup. Británie začala být vnímána jako národ, který nemá vůli a sílu bránit své zájmy v době míru, natož pak za války. Zhruba v letech 1974 - 1976 nalezli prospektoři v pevninském šelfu rozprostírajícím se mezi argentinským pobřežím a Falklandami několik bohatých ložisek ropy, s předpokládanou těžbou až 2 miliony barelů ropy denně po dobu deseti let, což by třeba umožnilo Argentině zotavit její katastrofální stav ekonomiky. Jádrem a rozbuškou konfliktu se na jaře 1982 stala událost v souostroví Jižní Georgie. Událost připomínající spíše zinscenovanou provokaci, která měla dát juntě záminku k zásahu. Argentinský obchodník Davidoff projevil zájem o koupi bývalých velrybářských faktorií na Jižní Georgii. Uzavřel smlouvu o koupi a po určité době se vyrazil na svůj majetek podívat. Zapomněl ovšem požádat o povolení vstupu na půdu britské koruny. Vylodil se asi se čtyřiceti dělníky, a po krátké prohlídce faktorií následovalo vztyčení argentinské státní vlajky doprovázené salvou z pušek. Proběhl i krátký střet se správními úředníky, kteří o všem informovali guvernéra. Následoval příjezd „mariňáků“ z Falkland, kteří vetřelce vypudili. Tento zásah RMC na Jižní Georgii měl v několika dnech další pokračování. K vyvrcholení došlo v ranních a dopoledních hodinách 2. dubna, kdy došlo k vylodění prvních Argentinských vojáků. Na Falklandech sídlil oddíl Royal Marines (Naval Party 8901) čítající 67 mužů. Dalších 12 se nacházelo na Jižní Georgii. Guvernér vyhlásil mobilizaci místní domobrany. Do kasáren v Moody Brook dorazil i bývalý desátník RM, který se po ukončení služby na Falklandech usadil, a se slovy „neexistuje bývalý mariňák“ se dožadoval zbraně. To všechno však bylo zoufale málo. Vojáci mohli dosáhnout jen dílčích úspěchů. Zajali oddíl, který měl obsadit rezidenci guvernéra, ale proti přesile neměli šanci. Na Jižní Georgii, při vyloďování Argentinců v Grytviken, dokázali skvěle zamaskovaní marines střelbou poškodit dva vrtulníky, které se poté rozbily při nouzovém přistání. V této situaci vplula do zátoky fregata Guerrico, aby podpořila vyloďování přímou palbou z děl. Po přiblížení ke břehu na ní mariňáci zahájili palbu. Loď byla zasažena palbou z pancéřovek LAW a Carl Gustav. Jeden granát prorazil trup nad vodní linií, exploze poškodila elektrické vedení, v důsledku čehož byla zablokována dělostřelecká věž se 100mm dělem. Další granát zasáhl odpalovací zařízení protilodních raket Exocet. Obsluha 40mm rychlopalných kanónů byla z paluby zahnána palbou kulometů a pušek. Poškozená loď byla nucena otočit

12

a opustit zátoku. Pak se ale museli vzdát i oni. Zatímco v Buenos Aires a dalších velkých argentinských městech probíhaly nacionalistické oslavy, na druhé straně Atlantiku se schylovalo k pořádné bouři. V řadě britských pozemních, leteckých i námořních jednotek byl vyhlášen bojový poplach, který svědčil o tom, že vláda Jejího Veličenstva Spojeného Království Velké Británie a Severního Irska, královny Alžběty II. a její ministerské předsedkyně Margareth Thatcherové, se rozhodla situaci řešit silou. Jedním z účastníků bojů se měl stát i Lieutenant RN Andrew, vévoda z Yorku, královnin druhorozený syn, který létal jako pilot vrtulníku Sea King. Byly zformovány dva taktické svazky na základě existujících lehkých brigád - 3. Brigády Námořní Pěchoty a 5. Pěší Brigády. V rámci mobilizačních opatření byly pronajaty nebo zabaveny lodě, jako např. zaoceánské Queen Elisabeth II a Canberra na přepravu vojsk, kontejnerové lodě pro přepravu letounů, cisternové, atp. V průběhu války v jižním Atlantiku převzala Royal Navy po dobu jejího trvání více než 70 civilních plavidel. 5. dubna vyplouvá většina britské Task Force 317 z přístavu Portsmouth do jižního Atlantiku. Velením je pověřen kontraadmirál Woodward a cílem „Corporate“, jak byla tato operace nazvána, je znovuobnovení britské svrchovanosti nad Falklandami a Jižní Georgií. Tvoří ji 36 plavidel. Byly to jednak bojové jednotky, a také pomocné a servisní lodě. Těchto šestatřicet plavidel představovalo všechny námořní jednotky, které bylo možno uvolnit bez nebezpečí oslabení závazků, které mělo Spojené království vůči paktu NATO. Jádro TF 317 tvořily dvě letadlové lodě, HMS Hermes a HMS Invincible. Nejednalo se o velké letadlové lodě jako má USA, ale o menší typ, z jejichž palub operují letouny s kolmým startem a přistáním Sea Harrier FRS 1, a vrtulníky Sea King. První zastávkou po několikadenní plavbě se stal ostrov Ascension ve středu Atlantiku. Zde se Task Force 317 zastavila a několikadenní přestávka v plavbě byla využita k doplnění materiálu, pohonných hmot, střeliva a také ke cvičným a kondičním letům pilotů letounů Sea Harrier, neboť kvůli jejich nedostatku nastoupili i piloti, kteří ještě neměli dokončený výcvik. Na ostrov je také letecky dodáváno množství potřebných zásob a posily. Argentinci zahájili posilování vojsk na Falklandech. Během necelého týdne přepravili letecky na ostrovy dalších 12 000 vojáků, četníků a civilních policistů. V Port Stanley tedy bylo umístěno asi kolem 8 000 vojáků. V Darwinu a Goose Green bylo asi 1 600 mužů. Na západním Falklandu ve Fort Howard a Fox Bay dalších 1 600. Na ostrově Pebble a na souostroví Jižní Georgie bylo soustředěno kolem 500 vojáků. Argentinci vybudovali tři letecké základny: Malvinas v Port Stanley (Puerto Argentino), Condor v Goose Green a Calderón na Ostrově Pebble (Barbón). 8. dubna byla Británií vyhlášena námořní blokáda Falkland v pásmu 200 námořních mil. 2. května pak britská ponorka HMS Conqueror torpédovala argentinský křižník General Belgrano, podle hesla že účel světí prostředky, protože se tvrdí, že tuto hranici nepřekročil. Psychologický účinek se cíle neminul. Argentinské vojenské námořnictvo natrvalo zakotvilo na svých základnách z obav před britskými jadernými ponorkami. Po přestávce na Ascensionu se TF 317 rozdělila na tři operační skupiny. Předvoj, Task Unit 319.7, hlavní údernou skupinu Task Group 317.8 s letadlovými loděmi, a Task Unit 319.9, jejímž cílem se stala argentinská posádka na Jižní Georgii. Přípravy na znovuobnovení britské svrchovanosti nad Jižní Georgií

historie

začaly dlouho předtím. Fakticky představovala Jižní Georgie „zápolí“ operace Corporate, kdyby náhodou u Falkland něco „nevyšlo“. 5. dubna odstartoval z Ascensionu letoun Hercules, na jehož palubě se nacházelo dvanáct vojáků Special Boat Squadron (SBS, zvláštní jednotka Royal Navy pro průzkumné a diverzní operace v týlu protivníka - britská obdoba US Navy SEAL). Ti seskočili na místě, kde je očekávala ponorka HMS Onyx. 20. dubna se vylodili na gumových člunech Gemini poblíž osady Grytviken. Úkolem SBS bylo zjistit obranná postavení a počet argentinských vojáků na Jižní Georgii. O den později přicházejí na řadu jejich „soupeři“, muži z útvaru SAS (Special Air Service, jednotka k plnění úkolů speciálního určení, boj proti terorismu, sabotážní a diverzní činnost, průzkum v týlu protivníka atp.). Tři vrtulníky Westland Wessex HU.5 se pokusily o neúspěšný výsadek v oblasti zátoky Fortuna Gletscher. Ve strašlivých meteorologických podmínkách, kdy souostroví Jižní Georgie dostálo svému přízvisku „ráj a peklo Antarktidy“, dva ze tří vrtulníků havarovaly. Zbylý vzal trosečníky na palubu a vrátil se zpět. Další pokus následujícího dne už byl úspěšný. Ale i přesto se SAS dostali do obrovských potíží. V noci z 21. na 22. dubna se rozpoutala prudká sněhová bouře s rychlým poklesem teploty a orkán o rychlosti přes 80 km/h rozerval všechny stany výsadku. Muži SAS uvyklí čemukoliv byli náhle v nebezpečí zmrznutí. Naštěstí se jim podařilo zabivakovat a následující ráno jim měli vyrazit na pomoc „žabáci“ od SBS. Z pěti člunů však dorazily jen tři. Jeden po poruše motoru driftoval na volné moře, kde ho našla po pár hodinách loď, druhý zanesl proud do Zátoky Bouří, kde se SBS vylodili. Po třech dnech průzkumu je evakuoval jeden z Wessexů. 22. dubna došlo k dalšímu pokusu z paluby lodi. Dvě skupiny SBS v člunech Gemini chtěly proniknout do fjordu Cumberland. Proud však vrhl čluny na skály a muži zůstali bez zásob. Také je zachránil Wessex. 23. dubna zachytil odposlech hlášení argentinské ponorky Santa Fé. Ta se v té době nacházela 100 mil od Jižní Georgie. Plavidla Task Unit 319.9 byla okamžitě posílena. 25. 4. bylo zjištěno, že ponorka je již ve fjordu Cumberland poblíž Grytvikenu. Z palub TU 319.9 vzlétly vrtulníky k „lovu“. Ponorka se pokouší ukrýt pod hladinou fjordu, ale na scéně se objevuje protiponorkový vrtulník Wessex HAS.3 s kresbou myšáka na přídi a jménem „Humphrey“, který ponorku poškodí hlubinými náložemi. Dílo dokonávají Sea Lynx HAS.2 a Waspy HAS.1. Poškozená ponorka najíždí u Grytvikenu na břeh. Do fjordu vplouvají válečné lodě a zahajují ostřelování břehu. Vrtulníky Wessex HU.5 nejdříve vysazují třicítku příslušníků SAS a SBS, která provádí průzkum bojem a vzápětí nato vrtulníky vysazují ve 14:45 celou rotu Royal Marine Corps. Argentinci kladou spíše symbolický odpor a v 17:15 vyvěšují bílou vlajku. Do zajetí se dostává 137 argentinských vojáků a 83 námořníků z potopené ponorky. Admirál Woodward může odeslat britské panovnici následující depeši - „S potěšením hlásím Vašemu Veličenstvu, že nad Jižní Georgií znovu vlaje naše vlajka“. Výstřely dozněly. Argentinci jsou letecky deportováni na jihoamerický kontinent. Opuštěným Grytvikenem se ozývají pouze kroky patrolujících výsadkářů jdoucích po namrzlém a vrzajícím sněhu. První dějství dramatu skončilo a opona druhého se pomalu zvedá. A jen tak na okraj - po skončení války přibyl do sbírek muzea královského námořního letectva

v Yeoviltonu Wasp HAS.1 s číslem XS528 a pochopitelně i Wessex HAS.3 XP142 „Humphrey“. 28. dubna, kdy se britské síly dostávají do oblasti Falkland, je změněna proklamace z 8. dubna na celkovou blokádu. 1. května je provedena operace „Black Buck - 1“, během které po několikerém tankování ve vzduchu přilétá nad leteckou základnu Malvinas strategický bombardér RAF Vulcan B.2, aby bombardoval její 1 250 metrů dlouhou vzletovou dráhu. Třicet vteřin předtím útočí devět Sea Harrierů vyzbrojených kontejnerovými pumami na protiletecká postavení, další trojice útočí na základnu Condór a jiná na Barbón. V 04:46 místního času dopadá 21 tisíciliberních pum na letištní dráhu a vyřazuje ji z provozu. Tento nálet má však ještě jeden účinek - psychologický. Argentinci si po této demonstraci síly uvědomují, že ani Argentina není v bezpečí a musí proto udržovat část letectva v pohotovosti na kontinentu, místo aby mohlo operovat nad ostrovy. Před Argentinci vyvstal problém „jak si poradit s Harriery“. Neměli totiž žádné zkušenosti s letouny této koncepce, s možností rychlé změny trajektorie letu pomocí vektorování tahu pohonnou jednotkou. Předpokládalo se, že si řízené střely s Harriery poradí. Argentinští letci však získali v boji se Sea Harriery draze zaplacené bojové zkušenosti. Skutečnost byla totiž úplně jiná. Porovnáme-li si také početní stavy leteckých složek TF 317 a toho co mohli na bojiště v květnu 1982 vrhnout Argentinci, mohl by se vnucovat závěr, že Brity čeká u Falkland krvavá lázeň. Opak však byl pravdou. Vojenské letecké síly Argentinské republiky čítaly v květnu 1982 celkem 737 letadel a vrtulníků. Z toho bylo do bojových operací nasazeno zhruba 170 až 190 letadel. Většina výkoných letounů však nemohla operovat z travnatých letišť na Falklandách. Z obou letadlových lodí operovalo celkem 28 letounů Sea Harrier FRS.1. Válka dorazila na Falklandy již 18. dubna, kdy se první průzkumná skupina SBS vylodila na Západním Falklandu s úkolem zmapovat argentinská postavení. Tyto poznatky byly nutné, vzhledem k tomu že na konec třetího květnového týdne se připravovalo vylodění britských jednotek v zátoce Ajax (San Carlos) v průlivu Falkland Sound. Ve stejné době došlo k prvnímu kontaktu mezi argentinským vojenským letectvem a Harriery TF 317. Od 18. až do 26. dubna se nad britským svazem pravidelně objevovaly letouny Boeing 707 provádějící průzkum. Tyto „vyhlídkové“ lety však 26. dubna skončily, když se TF přiblížila do dvousetmílového vyznačeného pásma. Tehdy byl vydán rozkaz dvojici hlídkujících Sea Harrierů aby vetřelce vytlačila. Vzduchem zahřměly dávky z kanónů Aden. Poté Argentinci pochopili, že už jde do tuhého, Boeing rychle otočil a nad TF 317 se již neobjevil. Na konci dubna byla vyhlášena pro piloty ostrá bojová pohotovost 8/8 - 8 hodin služby a 8 hodin odpočinku. Tento systém byl vyvolán nedostatkem pilotů Sea Harrierů. Nálet Vulcanu 1. 5. byl pověstnou rozbuškou na sudu s prachem. Boje o znovuobnovení britské suverenity nad Falklandami začaly. Lodě HMS Hermes a Invincible se v té době pohybovaly severovýchodně od Falkland ve vzdálenosti kolem 200 km. To umožňovalo pilotům Sea Harrierů FRS.1 vést efektivně boje s argentinskými letouny, zatímco pro

13

historie

Argentince to bylo na samé hranici doletu. Nebezpečí představovala pouze Argentinská letadlová loď ARA 25 de Mayo. Po potopení křižníku „Belgrano“ (bývalý USS Phoenix) 2.5. však byla stažena. V 07:45 startuje ze základny Rio Grande první dvojice Daggerů (Izraelské Mirage 5) k letu nad ostrovy. V době, kdy tyto prolétají ve velké výšce nad archipelangem, vzlétly z letadlové lodě HMS Hermes tři vrtulníky Westland Sea King HC.4, aby vysadily muže speciálních průzkumných skupin na třech hlavních ostrovech - Soledad (Východní Falkland), Grand Malvina (Západní Falkland) a Calderón (Pebble). Nejsložitější úkol dostala speciální průzkumná skupina SAS, která byla vysazena v oblasti zátoky Ajax (San Carlos). Toto komando mělo zjistit pozice polního a protiletadlového dělostřelectva argentinské armády na Východním Falklandu, prověřit hlídkové trasy, rozkrýt systém obrany polních letišť a ochrany centrálních skladišť. Speciální skupina SBS, vysazená ve stejné oblasti o něco později, měla za úkol zjistit podmínky pro výsadek na plážích v zátoce Ajax, především zda podklad unese těžká obrněná vozidla. Aktivita britských vrtulníků Argentincům neušla. Kolem 13:00 startují ze základny Calderón tři cvičné Turbo Mentory s podvěšenými kulomety a neřízenými raketami k honu na vrtulníky. Nad prostorem však hlídkují Sea Harriery, a ty vetřelce zahánějí. O pár hodin později se však již začínají rozbíhat první vzdušné boje. Mirage II. EA provádějí tento první den vzdušných bojů celkem 12 operačních letů nad Falklandy, a kolem 15:10 je Sea Harriery jeden letoun sestřelen a druhý poškozen, ale při pokusu o nouzové přistání na ostrovech se stává cílem vlastních dělostřelců. Poté jsou stíhačky Mirage staženy z bojových operací k zabezpečení protivzdušné obrany Buenos Aires a oblastí Patagonie. K bojovým akcím se vracejí až 21. května, kdy doprovázejí bombardéry při náletech na britská postavení. V odpoledních hodinách startují také argentinské Daggery. Britové reagovali na velké množství argentinských letounů ve vzduchu vysláním většího počtu hlídek Sea Harrierů. Došlo k lehkému poškození několika britských lodí a sestřelu jednoho Daggeru a jednoho bombardéru Canberra B.62. 2. května došlo k potopení křižníku „Belgrano“. Z posádky 1 091 mužů se zachránilo 770 námořníků. Letecký průzkum TF 317 objevil také 180 mil severně od Falkland dva špionážní trawlery. Dva vrtulníky Sea Lynx HAS.2 útočí protilodními raketami Sea Skua, jeden potápí a druhý poškozený odplouvá. Bojové operace se tento den ve vzduchu pro špatné počasí neodehrávaly. Britové sice prováděli obvyklou hlídkovou činnost, ale ke kontaktu nedošlo. Hustá mlha znemožnila akce i následující den a byla příčinou havárie lehkého bitevníku Aermacchi MB-339A na letišti v Puerto Argentino. Jeho pilot zahynul. V noci ze 3. na 4. května byla uskutečněna operace „Black Buck - 2“. Vulcan B.2 znovu bombardoval dráhu letiště v Port Stanley. Z výšky 4 877 metrů svrhl 21 tisíciliberních pum na dráhu a objekty letiště - bez výraznějších efektů. V ranních hodinách 4. 5. pak zaútočila čtveřice Sea Harrierů kontejnerovými pumami na letiště Condór (Goose Green). Jeden letoun byl sestřelen a britský pilot zahynul. Tento den se i přes špatné počasí dostali „k ráně“ i Argentinci a podařil se jim „revanš“ za potopení Belgrana. Letecký průzkum Lockheed SP-2H Neptune ohlásil dvě velká plavidla, která považoval za letadlové lodě. Ve skutečnosti však šlo o předsunutá plavidla tvořící ochranu britského svazu, fregaty HMS Sheffield a HMS Glasgow. V 09:35 odstartovaly tři letouny Super Etendard. Po doplnění paliva dva pokračují v cestě. V 11:24 odpalují ze vzdálenosti 23 mil (42,6 km) dvě protilodní střely AM-39 Exocet. Druhá loď zahájila rušení, takže se jí střela vyhnula, ale Sheffield tolik štěstí

14

neměl. Raketa letící ve dvoumetrové výšce zasáhla rychlostí 1 100 km/h levobok a explodovala. Zahynulo 20 námořníků, dalších 24 utrpělo různá zranění. Loď zachvátil požár a po šestidenní agónii se potopila. Další den je opět špatné počasí znemožňující bojové operace letounů. 6. května ráno startuje k hlídce dvojice Sea Harrierů z paluby Hermesu. Nikdy se již nevrátí a ani nebyla nalezena těla či trosky. Dodnes se má za to, že se letouny v husté mlze srazily. 5. května vysadily vrtulníky Sea King HC.4 z Chile tři skupiny průzkumníků SAS v oblasti leteckých základen Rio Gallegos, Rio Grande a Comodoro Rivadavia. Výsledky průzkumu byly předány na velitelství jednotek SAS, nacházející se na palubě Hermesu. V ranních hodinách 8. května je z paluby ponorky HMS Onyx vysazena velitelská skupina SAS a speciální bojový oddíl. V noci z 8. na 9. 5. zaútočí na leteckou základnu Rio Gallegos, kde pomocí trhavin poškodí vzletovou a přistávací dráhu a pět Super Etendardů. Po ukončení akce se beze ztrát opět nalodí na Onyx. (Podle některých nových zdrojů se zdá, že tato verze je příkladem dezinformace prováděné britskou stranou bezprostředně po ukončení činnosti. Ve skutečnosti prý 17. května odstartoval vrtulník Sea King z HMS Invincible, operující západně od ostrovů, a na území Argentiny vysadil osmičlenný tým SAS. Jejich úkolem bylo hlásit starty Argentinských letounů. SAS zůstali na kontinentu až do pádu Stanley (?), kdy byli evakuováni ponorkou Onyx. Vrtulník přistál v Chile - byla to jednosměrná cesta - kde ho posádka vyhodila do povětří.) V době, kdy tato ponorka evakuovala z jihoamerického kontinentu údernou skupinu SAS, objevili piloti hlídkujících Sea Harrierů podezřelé plavidlo. Jednalo se o špionážní trawler Narval. Letouny na loď zaútočily a poté přivolaly pomoc. Na místo přilétají tři vrtulníky Sea King HC.4 s příslušníky SBS. Ti zneškodní argentinskou posádku a náložemi Narvala potopí. Stejný den připlouvají do Atlantiku další plavidla, posilující TF 317, a také dorážejí zásoby spolu s náhradními díly na letouny a vrtulníky. I přes špatné počasí se argentinské letectvo pokouší o další útoky. Výsledkem je ztráta dvou Skyhawků A-4P nad Západním Falklandem. Podle Argentinců havarovaly, zatímco Britové tvrdí, že byly sestřeleny. 10. května se potápí vyhořelý Sheffield. I v následujících dnech počasí téměř znemožňuje bojové operace letectva. V pozdních večerních hodinách 11. května vysadil vrtulník Sea King osmičlenný výsadek SBS na severním pobřeží Západního Falklandu. Úžinu o šíři 800 metrů překonávají na člunech Gemini, ale díky nepříznivým meteorologickým podmínkám se akce nedaří a musí být opakována až o dva dny později. 12. května opět vyráží do útoku argentinské letectvo. Daggery cíle nenajdou a s piloty Skyhawků to dopadne špatně. Jeden je sestřelen vlastní protiletadlovou palbou a další tři zabíjí superfregata třídy „22“ HMS Broadsword. 13. května Britové odvolávají pro špatné počasí operaci „Black Buck - 3“. V noci 13. 5. 1982 se podařilo průzkumníkům SBS konečně proniknout na ostrov Pebble do blízkost letiště Barbón. Muži SBS provedli průzkum a v noci 14. května vytýčili přistávací plochu pro vrtulníky Sea King. Tři vrtulníky přistávají v pozdních hodinách 14. 5. a vykládají 45 plně vyzbrojených příslušníků eskadry D SAS, kteří spolu s komandem SBS zaútočí na letiště. Krátce po druhé hodině v noci připlouvá k pobřeží torpédoborec třídy County, HMS Glamorgan. V 02:30, kdy spojený výsadek SAS a SBS zaujímá výchozí čáru, zahajuje palbu. Výsadkáři vtrhnou na letištní plochu a vyvolávají dojem daleko většího útoku. Speciální komando rozmisťuje nálože na řadu argentinských bojových letadel a výsledkem je zničení šesti bitevních IA-58A Pucará, jednoho dopravního Skyvanu 3M, a dvou Turbo Mentorů. Britský výsadek také vyhodí

historie

do vzduchu palivové nádrže, muniční sklad a radiolokační stanici. Po tomto útoku již nebylo letiště používáno k bojovým akcím. S tichým souhlasem Britů zde pouze přistávaly sanitní vrtulníky argentinské armády a mezi ostrovem a kontinentem pravidelně pendloval letoun DHC-6 Twin Otter. Počínaje 14. květnem zahajují Britové útoky Sea Harrierů na pozemní cíle v okolí Port Stanley, aby utvrdili Argentince v přesvědčení, že to je skutečným cílem invaze. 18. květen byl ve znamení tří událostí. V době evakuace výsadku SAS z oblasti letecké základny Rio Grande dochází k havárii vrtulníku Sea King HC.4 u jihochilského letiště Tierra del Fuego. Záležitost se rychle vinou tisku a televize provalí. V průběhu dne odstartovaly z paluby kontejnerové lodi Atlantic Conveyor letouny Sea Harrier FRS.1 a Harrier GR.3, aby doplnily letecký kontingent na palubách Hermes a Invincible. Další zásobovací plavba, tentokrát s vrtulníky na palubě, se stane pro Atlantic Conveyor osudná. A konečně v noci z 18. na 19. 5. došlo ve vzdálenosti 200 mil od průlivu Falkland Sound k přesunu výsadkových invazních jednotek z dopravních plavidel na vyloďovací. 20. května Argentinci věděli, že vylodění je na spadnutí - ale kdy a kde? V noci z 20. na 21. 5. byly provedeny další diverzní akce. Po ostrovech se pohybovaly malé jednotky SAS, které Argentince značně znepokojovaly. Pozdě večer vysadily dva vrtulníky Sea King asi šest kilometrů jižně od Goose Green 40 SAS s plnou polní. Ti ostrým pochodem v ledovém dešti dosáhli cíle v průběhu jedné hodiny a zaútočili na leteckou základnu Condór. Vytvořili dojem útoku mnohem větší jednotky a na ústupu zničili sklady munice a paliva. Zhruba ve stejnou dobu provedlo komando SBS průzkum přistávacích ploch v zátoce Ajax (San Carlos). Mimo to vyhodilo do povětří radiolokační stanici střežící plavební koridor do zátoky. Argentinská obrana oslepla. Mezitím vplula invazní flotila do průlivu z jihu. V době kdy vyletěla radiolokační stanice do vzduchu, nacházela se asi 45 mil od zátoky Ajax, kam měla dorazit kolem druhé hodiny ranní 21. 5. Podmínky nebyly nejlepší, ale po krátké poradě se velení rozhodlo vylodění zahájit. Přistání zajišťovali v cílovém prostoru muži SAS a SBS. Pod ochranou děl fregaty Yarmouth se vylodili příslušníci 2. Para, následováni o pár minut později 40. praporem RM. 3. Para naráží po vylodění na lehký odpor Argentinců v síle asi půl roty. Ti se však urychleně stahují. Do rozednění se vylodilo více jak dva tisíce britských vojáků. Ženisté rychle vybudovali výjezdové komunikace a na kopcích kolem zátoky byly rozmístěny baterie PLŘS Rapier. Ráno lokalizoval místo vylodění argentinský průzkumný letoun. Z Port Stanley odstartovala čtveřice bitevních letounů Pucará. Jeden byl sestřelen PLŘS FIM-92M Stinger a druhý padl za oběť hlídkujícímu Sea Harrieru. Poplach je vyhlášen také na kontinentálních základnách. V 10:25 útočí na lodě v zátoce trojice letounů Dagger. Superfregata Broadsword inkasuje několik zásahů 30 mm kanónem a jeden Dagger je zásahem PLŘS Sea Wolf rozmetán na kusy. Následuje útok tří Skyhawků A-4Q doprovázených dvěma Aermacchi MB-339. Zasahují fregatu Argonaut. Trojice Daggerů poškozuje torpédoborec Antrim. V 10:51 přilétá trojice Daggerů která palbou 30mm kanónů zasahuje superfregatu Brillant. Další vlna náletů následuje po poledni. Skyhawky a Daggery podnikají tři vlny náletů. Ve vzduchu jsou ale na hlídce Sea Harriery. Pět Skyhawků je zničeno a jeden přiznán jako „pravděpodobný sestřel“. Masakr argentinských pilotů ale pokračuje. Ve 13:50 startuje z Rio Grande další vlna. Jeden Dagger je sestřelen hlídkujícími letouny asi dvacet km západně od Port Howard. Ostatní letouny nalézají v průlivu Grantham Sound osamocené plavidlo - fregatu Ardent. Ta je několikrát těžce zasažena. Další letouny útočí na superfregatu Brillant. Ta inkasuje několik zásahů 30mm střelami. Na místo doráží hlídka Sea Harrierů, která zachycuje další trojici Daggerů a likviduje ji. V dalších bojích jsou sestřeleny ještě čtyři Skyhawky, jejichž piloti zahynuli. Během útoku na postavení Argentinců v Port Howard je také sestřelen Harrier GR.3 RAF, jehož pilot, poručík Glover, se stal jediným britským válečným zajatcem Argentinců v průběhu bojů o Falklandy. Jeho kolegové mají větší štěstí, když večer ničí tři argentinské vrtulníky vykládající zásoby - jeden

Chinook a dvě Pumy. Další Pumu zasahují námořní piloti. Nejrušnější den bojů končí. Mezi Argentinskými piloty zavládl smutek nad ztrátou kamarádů. Přesto je jejich morálka plně na výši. O několik dní později může tento fakt potvrdit Pierre H. Clostermann - francouzské eso z II. světové války, který navštívil Argentinu. Clostermann označil argentinské letce „za kamarády ve zbrani, které je nutno v jejich úsilí podpořit“. Toto prohlášení mu v Británii, kde působil za války v RAF, mnoho sympatií nepřineslo. V Argentině byl dojednávat dodávky nových raket a letounů Super Etendard a Mirage III.E. Druhý den nad zátokou Ajax proběhl klidněji. O útok se pokusily pouze dva stroje Skyhawk, ale bez úspěchu. Následující den se kolem 15:00 objevují nad Falklandami dva Daggery, ale po útoku na plavidla jsou zachyceny hlídkou Sea Harrierů a jeden je sestřelen. Námořní piloti sestřelují také jeden Chinook a jednu Pumu. Ve 14:05 osamocený Skyhawk zasahuje fregatu Antelope. Letoun je sestřelen, ale zasažená fregata jde nakonec ke dnu. Ve stejnou dobu útočí trojice Skyhawků na Glamorgan. Dva jsou sestřeleny a třetí pilot umírá v troskách letounu při přistání. Znovu je zasažen Antrim, fregata Brillant a poškozeny výsadková plavidla Sir Galahad a Sir Lancelot. 24. května při startu hlídky z paluby Hermesu havaruje Sea Harrier a pilot umírá. V bojích jsou sestřeleny tři Daggery a jeden Skyhawk. Dva piloti se zachraňují katapultáží. 25. 5. je Argentinský státní svátek a piloti se snaží přinést své zemi dárek v podobě potopených lodí. Při útoku na superfregatu Coventry jsou sice sestřeleny tři Skyhawky, ale osud HMS Coventry se naplnil. Další těžkou ztrátou britského námořnictva je zasažení kontejnerové lodi Atlantic Conveyor. Na její palubě shoří deset vrtulníků a loď sama se po pětidenní agonii pohrouží do vln. Tímto dnem končí další fáze, nazývaná „Bitvou o San Carlos“. Britské jednotky se již kompletně vylodily a vyrážejí několika směry na další postup. 85 % letounů ztracených v průběhu konfliktu ztrácí argentinské letectvo v průběhu těchto pětidenních bojů. 26. května vyráží 3. Para a 45. prapor RM po levém křídle směrem na Douglas a Teal Inlet, středem postupuje 42. prapor RM, a na pravém křídle směrem na Goose Green a Darwin 2. Para. Argentinské letectvo přenáší aktivitu na pobřežní cíle. 27. 5. zasahují Harriery GR.3 od RAF a na zemi je zničena jedna Puma. Jeden GR.3 je sestřelen. Jednotky 2. Para zahajují 28. května v 02:00 útok na Goose Green. Narážejí však na silný odpor. Obránci jsou dobře zakopáni a mají asi dvojnásobnou převahu. V 09:30 se velitel 2. Para podplukovník Jones rozhoduje, že osobně povede další útok. Pár minut nato je smrtelně raněn dávkou z kulometu. Za pomoci raket LAW však začínají parašutisté pomalu získávat převahu. Nad San Carlos je sestřelen jeden Dagger a u Goose Green jeden Aermacchi. Oba piloti zahynuli. Téhož dne dosahují Argentinci jediného vzdušného vítězství v celé válce. Bitevní Pucará sestřeluje v 10:30 vrtulník Westland Scout AH-1, který údajně převážel raněné. Červeným křížem však označen nebyl. Zahynul pouze pilot. Argentinec se však dlouho neradoval. V 16:30 provádí čtveřice Pucará útok na britská postavení u Goose Green. Jeden letoun je sestřelen pozemními jednotkami, a „úspěšný“ letoun padá za oběť kanónům Harrieru Gr.3. V průběhu dne pak ztrácí Argentinci ještě dva Skyhawky. 29. dubna po těžkých bojích obsazují britští výsadkáři z 2. Para Goose Green a vyčišťují terén od min. První osvobození obyvatelé osad Goose Green a Darwin vítají vojáky horkým čajem a zákusky. Jak pro civilisty tak pro parašutisty to je vzrušující chvíle. Zahynulo asi 150 Argentinců, 140 bylo zraněno. Asi 1 050 putuje do zajetí. 2. Para má 18 mrtvých (z toho čtyři důstojníci a osm poddůstojníků, což nejlépe svědčí o tom jak osobní příklad určuje výsledky boje) a 35 raněných. Jones je posmrtně vyznamenán nejvyšším Britským vyznamenáním - Viktoriiným Křížem. Parašutistům padl do rukou mírně poškozený bitevník IA-58A Pucará, a další dva letuschopné ukořistili britští vojáci v Port Darwin. V Goose Green nalezli Britové téměř 34 000 litrů napalmu. Na letiště v Goose Green se z paluby HMS Hermes přesunují „pozemní“ letouny Harrier GR.3. pokračování příště... Text: Hřebík Foto: Archiv redakce

15

rozhovor

NĚKOLIK OTÁZEK PRO... Cestou na jednu velmi vyvedenou víkendovou akci jsem měl možnost zhlédnout jednu velmi zajímavou sbírku. Je nás mnoho, co v mládí slepovalo modýlky spitfirů a četlo Fajtlovy knížky, ale to, co jsem viděl v bytě Andyho - jinak též airsofťáka příslušníka Regimentu - mě vyrazilo dech. Mě i ostatní sbírka nadchla natolik, že jsme se u ní při zpáteční cestě zastavili ještě jednou kvůli fotkám. Bylo téměř povinností majitele vyzpovídat a já měl tu čest tak učinit. Andy, co vlastně sbíráš? Sbírám a obecně pátrám a zajímám se o všechno, co souvisí s našimi letci za 2.sv. války na západní frontě. Ať jsou to dokumenty, fotografie, uniformy, vyznamenání, výstrojní součástky, navigační pomůcky, palubní přístroje či jakékoli jiné části letadel atd. Jak dlouho už se tomuhle koníčku věnuješ a co Tě k němu přivedlo? Začal jsem v roce 1988, to mi bylo šestnáct, sbírám tedy už šestnáctý rok čili vlastně polovinu života. Původně jsem stavěl plastikové modely a četl tehdy dostupnou literaturu, postupem času jsem se začal víc a víc zajímat o tyto lidi, kteří byli mezi námi, ale moc se o nich nemluvilo. O osudy těch, o kterých jsem četl v knížkách. Co jsou Tvoje zdroje, kde všude sháníš? Exponáty do sbírky sháním v armyshopech, na burzách, na internetu (Ebay apod.), část věcí jsem získal od samotných letců či z pozůstalosti od jejich rodinných příslušníků. Kolik to stálo a stojí času a peněz ani nemá cenu počítat :)))

16

Čeho si ve své sbírce vážíš nejvíc, co má pro Tebe největší cenu? Nejvíce si cením věcí, které jsem získal přímo po konkrétních letcích, např. po S/Ldr O. Kučerovi DFC, F/Lt. A. Macenauerovi, F/Lt. K. Vykoukalovi, F/O S. Huňáčkovi a dalších.

rozhovor

RAFÁKA ANDYHO riky, kluby vojenské historie. Oni mi pomáhají v pátrání a shánění, a já na oplátku pomáhám jim při organizování různých akcí. Pořádal či spolupořádal jsem několik výstav, první v roce 1994 v Technickém muzeu v Brně k 50. výročí vylodění Spojenců v Normandii. Teď pracuji na přípravě výstavy na vsetínském zámku, a na vytvoření síně tradic v obci Hošťálková u Vsetína. Jak se na Tebe tváří lidé, na které se obracíš - příbuzní či pozůstalí pilotů a mechaniků? Navazování kontaktů a shánění informací skutečně není jednoduché, někdy si příbuzní už téměř nic nepamatují, jindy si pamatují ale nechtějí hovořit. Nemají dobré vzpomínky na dobu, kdy se jim strana mstila za to, že člen jejich rodiny byl hrdinou. Jindy jsou ale naopak překvapeni a rádi, že se o to někdo z dnešní generace vůbec zajímá. Nějaká perlička ze shánění? Jistě se dobrodružnými historkami jenom hemžíš… No to jsme jednou dostali takovej úkol….Ne, vážně. Jednou se mi podařilo získat část pozůstalosti po pilotovi z 311. bomb. perutě jen díky malinkatému inzerátu v novinách. Kdybych si ho nevšiml… Největší úspěch a zklamání? Úspěchem je, že si tenhle náročný koníček pořád ještě můžu časově i finančně dovolit. Velkým zklamáním bylo, že jsem se nedostal do Tmavomodrého světa. Bylo to pro mě i kamarády předjednané, ale spolehli jsme se asi na špatného člověka… Andy, díky za rozhovor a hodně úspěchů při rozšiřování sbírky. Andyho sbírání a shánění samozřejmě pokračuje, proto si dovoluje požádat touto cestou, pokud má kdokoli z čtenářů cokoli na prodej či výměnu, či jakékoli informace či kontakty na československé letce působící v Anglii či na jejich příbuzné či známé, ať se Andymu ozve na tel. +420 728 260 972 Spolupracuješ s někým při svém úsilí? Snažím se naše letce prezentovat na veřejnosti co nejvíce, proto spolupracuji s řadou organizací. Jsem členem Českého svazu bojovníků za svobodu a Svazu letců ČR, spolupracuji s řadou muzeí, s archivy, histo-

Ptal se a článek smolil LCpl. Dráp, 22nd SAS Reg. A Sqdn Odpovídal SSgt. Andy, 22nd SAS Reg. B Sqdn. Foto: Riggs

17

recenze

RUSKÁ LEGENDA

V létě loňského roku se mi konečně povedlo dát dohromady alespoň nějaký vietnamový obleček, a abych mohl vyrazit z vietnamákama na manévry, musel jsem se ještě rozhodnout pro zbraň. Přeci jen si myslím, že by někteří namaři mohli mít proti mojí krásné G36 určité námitky. Musel jsem tedy vybrat něco jiného. Jelikož můj obleček má nejblíže

závěru atd. Její největší předností je však mimořádná spolehlivost v drsných přírodních podmínkách, levná a jednoduchá výroba, snadná obsluha. V současné době nepředstavuje AK 47 zbrojní špičku, ale vyrobených více než 30 milionů kusů různých variant AK hovoří za své… Je to prostě legenda. (1) První sériově vyrobenou útočnou puškou na zkrácené puškové náboje je „druhoválečný“ německý MP 43 (Sturmgewehr 44). Podle některých odborníků byla právě tato zbraň předlohou pro AK 47. (2) V současnosti používá modernější AK 74 střelivo ráže 5,45x39 mm.

k speciálním jednotkám, rozhodl jsem se pro kalacha s pádlem. A rozhodně jsem neprohloupil. Takže tohle je moje cesta ke kalachu. Ale teď již k samotné zbrani. Práce sovětských zbrojířů (1) na zdokonalení samopalů byla hlavním základem, z něhož vznikla časem možnost vytvořit novou zbraň, odpovídající všem současným požadavkům. Byla to především snaha o zvýšení účinnosti samopalů, tj. o zvětšení dostřelu a zlepšení seskupení střelby. Náboj, který byl pro novou zbraň vybrán, vznikl zkrácením a překonstruováním standardního sovětského puškového náboje 7,62x54 mm. Nové střelivo vzor 1943 mělo tak ráži 7,62x39 mm (2) a vyplnilo mezeru mezi pistolovými a puškovými náboji. První zbraň pro novou ráži sestrojil již v roce 1944 konstruktér A. I. Sudajev. Brzy se však ukázalo, že tato zbraň nevyhovuje novým požadavkům a tak byla v roce 1946 vybrána konstrukce M.T. Kalašnikova, tehdy mladého a obzvláště talentovaného zbrojíře. Jeho systém byl do výzbroje přijat již v příštím roce a sériová výroba začala v Iževsku 20. února 1947. Nová puška dostala název AK 47 - Avtomat Kalašnikova obrazca 47 goda. AK 47 je asi neslavnější útočnou puškou současnosti a používají ji armády, partyzánská hnutí a teroristické organizace více než jakoukoliv jinou zbraň. Na první pohled vypadá AK 47 jako sotva průměrná zbraň. Nijak zvlášť přesná, dost těžká (4,3 kg), účinná jen na střední vzdálenost, náboj o sníženém výkonu a jen hrubě opracovaná. Má však silné stránky jako např. chromovaný vývrt hlavně, precizně obrobenou hlavu

18

Klasického kalašnikova jsou v současné době k dispozici dvě airsoftové verze. S pevnou pažbou (AK 47) a se sklopnou pažbou (AK 47S). Kalachy jsou dodávány ve standardní polystyrenových krabicích a naleznete v ní kromě samotné zbraně i tlačný zásobník na 70 kulí, čištění zbraně, ládovačku, červenou záslepku hlavně, klíč na seřizování mířidel, 200 kuliček 0,25 g, katalog Marui a český a japonský manuál (s báječně senilním sovětským námořníkem na titulní straně). Pušku tedy vyndáme z krabice a první co nás určitě zaujme je výborné zpracování zbraně. Především díly, které jsou z imitace dřeva vypadají opravdu realisticky. Kovová vnější hlaveň, sklopná pažba u „S“ verze, mířidla (plně funkční) a další kovové části realističnost dokreslují. Přepínač střelby je umístěn na pravé straně zbraně a má tři polohy: zajištěno (bez popisku), poloautomat - střelba po jedné ráně (popisek v azbuce „AD“, čili „adin“ neboli rusky „jedna“) a automat (popisek v azbuce „AB“, čili „avtamat“). Pokud se rozhodneme natáhnout závěr

recenze

AK 47 / AK 47S

zbraně, objevíme seřizování hop-up systému. Dle mého názoru je seřizování hop-up u kalachů vyřešeno mnohem lépe než u ostatních zbraní. Nemůže se stát, že by došlo k rozštelování hopu omylem při manipulaci se zbraní, a také se nestává, že by se hop rozšteloval sám. Díky posuvné páčce na seřízení hopu je seřizování navíc velice přesné.

A co se týká vnitřností? Mechabox je použit verze 3, motorek je Marui EG700. Dále baterie. Do AK 47 se používá baterie typu „L“. Použít můžete baterii od 7,2 V do 8,4 V bez jakýchkoli úprav. Pokud se rozhodnete pro upgrade a budete potřebovat silnější baterii, můžete po drobných úpravách připojit i 9,6 V. Kapacita baterií se pohybuje v rozmezí 1300 až 3300 mAh. Baterie se umisťuje do pevné pažby. Do AK 47S se používá baterie typu „AK“ neboli „tužka“. V současné době jsou na trhu dostupné baterie 7,2 V a 8,4 V s kapacitou 600 a 1000 mAh. Po drobné úpravě můžete použít i 9,6 V se stejnou kapacitou jako předešlé baterie. Baterie se umisťuje do horní části těla zbraně. Ani baterie 9,6 V/1000 mAh nebude na silnější upgrady stačit (nad pružinu 110), a pokud se pro takový upgrade rozhodnete, budete muset baterii přichytit ke zbrani zvenku. Pokud tedy lačníte po silně up-gradované zbrani doporučuji sáhnout spíš po verzi s pádlem. A teď se podíváme na příslušenství. Zásobníky se kromě tlačáku na 70 ran dají použít velkokapacitní točáky na 250 a 600 ran. Kratší 250 ranný zásobník využijete především při střelbě vleže, kdy dlouhý 70 či 600 ranný zásobník trochu vadí. Pro spojení dvou zásobníků k sobě můžete použít sponu na zásobníky. Ne úplně standardní je elektrický točný zásobník značky DTP na 1000 ran, který vypadá jako dva dlouhé zásobníky spojené sponou. Jeho cena je však oproti jiným zásobníkům velmi vysoká. Dalším oblíbeným příslušenstvím jsou tlumiče. Při jejich

výběru je však dávat pozor, neboť závit pro montáž tlumiče je 14 mm -. Mínus znamená, že je závit levotočivý, a proto nemůžete použít stejné tlumiče, jako například na Colty. Pokud chcete použít optiku, pravděpodobně nejrealističtěji bude vypadat montáž optiky, která se připevňuje pomocí šroubů na spodní část těla zbraně. Pokud budete chtít svého kalacha odlišit od ostatních, máte na výběr z celé řady kitů, setů či kovových těl. Kovových těl se vyrábí několik a jejich cena je poměrně příznivá. Jmenujme například HM Make (pouze pro AK 47, 2.600 Kč) nebo DTP (3.500 - 3.700 Kč). Pokud někomu nebude imitace dřeva dost dobrá, může sáhnout po dřevěném setu značky Guarder (AK 47 - 5.000 Kč, AK 47S - 4.000 Kč). Z konverzních setů jmenujme alespoň konverzi na odstřelovací pušku - SVD Dragunov a na lehký kulomet - RPK. Obě tyto konverze vyrábějí Guarder a AC. Jejich cena začínáná téměř na 10.000 Kč a stoupá výš. Tyto konverzní sety se montují na sklopku. Pod RPK by se určitě hodil bubnový zásobník, bohužel žádná firma takový zásobník nevyrábí. Jste-li však zruční a máte-li potřebné nástroje, můžete si jej vyrobit. Stačí mít tlačák do AK a bubnový zásobník od TOPu pro M16. Takže co říci závěrem? Kalachy bezesporu patří mezi jedny z nejlepších zbraní, které Marui vyrábí. Jsou bytelné, spolehlivé, výborně vypadají. Takže pokud zaměření vaší jednotky použití kalachů nevylučuje, nebo nemáte k těmto zbraním vrozený odpor, nemůžete jejím výběrem v žádném případě udělat chybu. Text: Riggs, MTJ Foto: Kosák, Riggs

délka hmotnost délka hlavně kapacita zásobníku náboje úsťová rychlost střely kadence

Airsoftová AK 47 870 mm 2.900 g 455 mm 70 nábojů 6mm kuličky 90 m/sec. 750 až 850 ran/min.

SkutečnáAK 47 870 mm 3.900 g 416 mm 30 nábojů 7,62 x 39 mm 710 m/sec. 600 ran/min.

délka hmotnost délka hlavně kapacita zásobníku náboje úsťová rychlost střely kadence

Airsoftová AK 47S 642/880 mm 2.800 g 455 mm 70 nábojů 6mm kuličky 90 m/sec. 750 až 850 ran/min.

SkutečnáAK 47S 842/880 mm 3.850 g 417 mm 30 nábojů 7,62 x 39 mm 710 m/sec. 600 ran/min.

19

recenze

GLOCK 18C (KSC) Jednou z prvních plynovek od taiwanské firmy KSC, která se mi dostala do rukou, byl Glock 18C. Učaroval mi hned na první pohled. Tedy ne na pohled, ale na střelbu. Ale popořádku. Glock 18 a 18C jsou automatické pistole kalibru 9x19mm Luger, které byla vyvinuty rakouskou firmou Glock pro potřeby rakouské zásahové policejní jednotky Kobra. Tyto dva typy Glocků samozřejmě nejsou prodejné v běžné obchodní síti. Označení "C" znamená, že zbraň je vybavena kompenzátorem zdvihu. V horní části závěru a hlavně jsou vyfrézovány podélné drážky, kterými uniká plyn po výstřelu směrem nahoru.

Tím pádem tlačí pistoli dolů. Při střelbě dávkou tak nedochází ke zdvihu zbraně a střelba je přesnější. V airsoftovém provedení značky KSC se vyrábí pouze verze 18C. Zatím všechny Glocky, které jsou vyráběny ve verzi "C", jsou plně automatické. Po rozbalení krabice provedení nalezneme v krabici kromě zbraně jeden kus zásobníku, páčku na seřizování systému hop-up, trychtýř na plnění zásobníku kuličkami a manuál v češtině a také v čínštině. Pistole je téměř celá z tvrdého ABS plastu. V zadní části závěru, na jeho levé straně, je umístěn přepínač střelby. Má tři polohy: střelba dávkou (nahoře), zajištěno (uprostřed) a střelba po jedné ráně (dole). Druhá pojistka je umístěna na spoušti. Zbraň má stejně jako většina ostatních plynovek od KSC blow back a seřizovatelný hop-up. Obě tyto vlastnosti spolu velmi úzce souvisí. Aby jsme se dostali k seřízení hop-up, musíme natáhnout závěr do zadní polohy a nechat ho natažený. Okénkem, kterým u ostré zbraně vylétávají při střelbě nábojnice se dostaneme k seřizovacímu mechanismu. Pomocí páčky, kterou jsme dostali v krabici, hop-up pohodlně seřídíme. Na spodní straně vnější hlavně je umístěna drážka pro instalaci laserového zaměřovače nebo světla. Světelné zaměřovače je však v ČR bohužel na zbraních zakázáno používat. Rozborka je téměř stejná jako u ostré zbraně. Je potřeba vyndat zásobník a přidržet pojistku v dolní poloze. Píšu sice pojistku, ale funkci pojistky má tento výstupek pouze u ostré verze pistole. U airsoftové verze je výstupek vhodný pouze pro rozborku. Držíme tedy pojistku v dolní poloze, natáhneme závěr do zadní polohy a směrem dopředu závěr vysuneme. Při pohledu do závěru můžete vidět pružinu. Dá se sehnat jiná pružina, s jejímž použití Glock kope ještě o něco více a střelba je tedy více realistická. Standardní zásobníky jsou na 23 nábojů, lze však použít i dlouhý 50 ranný zásobník. Ten je však poměrně nešikovný na nošené v pouzdře a proto jej doporučuji použít jako druhý a do zbraně zasunout až po vystřílení prvního zásobníku. Plnění zásobníku kuličkami je velmi pohodlné. Nejdříve musíte stáhnout dolů pružinu, která tlačí kuličky do zbraně, a pružinka se zablokuje. Nyní naplníme zásobník kuličkami. Můžeme sice použít speciální trychtýřku, ale já jsem jej použil pouze párkrát. Plnění zásobníku s ním mi nepřišlo jako nějaká obrovská výhoda. Po naplnění zásobníku kuličkami uvolníme zablokovanou pružinku. Nyní stačí do zásobníku napumpovat plyn a zásobník je připravený ke střelbě Oba

20

typy zásobníků mají na své spodní straně krytku, která zakrývá ventilek pro plnění zásobníku plynem. Zásobníky proto vypadají velmi realisticky. Když naplníte zásobník plynem na maximum, vystřílíte z něj přibližně dva zásobníky kuliček. Jako u všech ostatních plynovek je množství vystřílených kuliček závislé na teplotě. A teď střelba. Zbraň střílí opravdu skvostně. Doporučuji používat střelivo 0,25 g, protože je znatelně přesnější. S touto gramáží kuliček se dá dosáhnout slušné přesnosti přibližně na 20 až 25m. Pro venkovní použití tedy není zrovna ideální, ale v budovách si ji dozajista nebudete moct vynachválit. Kadence je vyšší než u elektrik, takže při střelbě si člověk musí d á v a t pozor na d é l k u dávky. Není p r o b l é m vyprázdnit celý zásobník během pár vteřin. Je to fakt "nářez". Pokud budete chtít zvýšit realističnost s v é h o Glocku, můžete vyměnit plas t o v ý závěr za ko v o v ý. Součástí kovového závěru je i kovová hlaveň. Jeho cena je oproti ceně zbraně poměrně vysoká, 2500 Kč. Musíte navíc počítat s tím, že kovový závěr zvýší množství plynu potřebného pro jeho pohyb, a tím pádem nastřílíte na jedno naplnění plynem menší množství kuliček. Zbraň mohu doporučit buď jako ideální sekundární zbraň, případně i jako slušnou primární. Nevýhod moc nemá, jedná se především problém většiny plynovek, a to o unikání plynu ze zásobníku. Jestli hledáte do své výzbroje plynovku, máte šanci dostat slušnou zbraň, která navíc střílí dávkou. A cena 4.400 Kč. To jde, ne? Technické parametry: Délka: 202 mm Výška: 137 mm Váha: 665 g Délka hlavně: 98 mm

Text: Riggs Foto: Kosák

recenze

L85A1 (HFC)

Na začátku sedmdesátých let minulého století začalo velení britských ozbrojených sil hledat náhradu za dosavadní standardní útočnou pušku L1A1 (jedna z variant belgické FN,vyráběné ve Velké Británii) ráže 7,62 mm NATO. Po zkušenostech Američanů s M16 ve vietnamské válce, se rozhodlo přejít na menší ráži. Jak je však pro ostrovní království typické, začala se vyvíjet úplně nová zbraň. První zhotovené prototypy z roku 1976 jsou sestrojeny podle schématu "bull pup" a mají ráži 4,85 mm (náboj 4,85x49). V průběhu zkoušek se u této ráže projevily některé nedostatky, a proto bylo rozhodnuto přijmout do výzbroje zbraň na standardní ráži (v zemích NATO) .223 tzn. 5,56 mm. Vznikl tak komplet SA80,který byl do výzbroje britských ozbrojených sil zaveden v roce 1987. Je znám také pod názvem Zbraňový systém firmy Enfield a tvoří jej dva základní typy: IW-individuální zbraň (útočná puška) L85A1 (známá i jako Endeavour) a LSW-větší lehká podpůrná zbraň L86A1 Engager (lehký, nebo spíše ruční kulomet). Útočná puška L85A1 má zásobník a závěrový mechanismus přesunutý až za pistolovou rukověť se spouští (tzv. koncepce "bullpup"). Proto je zbraň ve srovnání s klasickými typy kratší, kompaktnější a snadněji ovladatelná. Je opatřena optickým zaměřovačem (kolimátorem) SUSAT. Verze, které nejsou určeny pro pěchotní jednotky, mají klasická otevřená mířidla s hledím v držadle nad pouzdrem závěru. Jak IW, tak i LSW využívají pro zajištění automatické funkce principu odběru prachových plynů. Celý systém SA-80 vyrábí firma Royal Ordnance v Nottinghamu (Velká Británie).

kého množství kovových částí. Asi nejvíce mne potěšila kovová hlaveň i s tlumičem ohně, neboť právě s tlumičem ohně jsem měl u mé staré M16 docela potíže, když jsem ho v zápalu boje ulomil o strom. Zbraň dále obsahuje i jiné kovové prvky jako např. spoušť, úchyty na popruh, držák na základní mířidla a pojistka na zásobník. Zbytek je vyroben z matného zeleného a černého plastu, který vypadá docela pevně a realisticky. To by bylo něco ke vzhledu, teď se mrkneme na střelecké vlastnosti. Já jsem vlastníkem verze s optikou. Optika je jedním z mála slabých článků zbraně. Je vyrobena z ne moc kvalitního plastu a jelikož jsou čočky z plexiskla, tak nemá žádné vlastnosti reálné optiky. Nejlepší by asi bylo optiku odmontovat a zbraň osadit kolminátorem nebo nějakou kvalitní optikou. Zkrátka jednoduše řečeno se základní optikou se budete trefovat docela těžce, ale dá se na to časem zvyknout. Zbraň sama o sobě střílí zhruba stejně jako Vz.61 Škorpión nebo Mp5 A3 od Marui. Já používám střelivo 0,25 g a střílí to asi kolem 40 metrů a na 25 - 30 metrů je přesnost velice slušná. Střelivo o váze 0.20 g bych raději nepoužíval, není to tak přesné. Ze začátku zbraň vydává poměrně velký hluk a dostřel je o něco menší, ale když se zbraň zachodí, tak je to v pohodě. Jelikož se zbraň nezvykle natahuje pravou rukou, tak nedosáhnete tak velké kadence. Ale to vám ani nemusí vadit vzhledem k tomu, že zásobník pojme pouhých 26 BBček. Zásobník je vůbec zajímavý, neboť se láduje odlišně, než jak je zvykem. Pružinu musíte stáhnout pomocí tyčinky, která je umístěna v zásobníku. Tyčinku musíte nejprve vytáhnout a strčit do komory zásobníku, čímž stáhnete pružinu, která se dole zasekne. Nyní už můžete nabíjet kuličky - jak jednoduché :-) . Z detailů mě potěšilo, že se na zbrani neobjevují žádné vyražené značky HFC a MADE IN THAIWAN. Naopak tam můžeme nalézt různá technická data jako u reálné zbraně. Trochu zamrzí nefunkční reálná pojistka, která je nahrazena jinou umístěnou nad spouští. Celkově bych řekl, že tato zbraň není tak špatnou volbou i přes nějaké ty netypicky řešené věci jako např. zásobník. Dostřelově se sice nevyrovná M16 od Marui, ale v jedné věci HFC firmu Marui určitě překonalo, a tou je počet kovových částí a vůbec celkovou pevností zbraně. Technická data AS verze:

Technické parametry L85A1 Původ: Ráže: Délka: Hmotnost Rychlost střelby: Účinný dostřel:

Velká Británie 5,56 mm 705 mm (délka hlavně 518 mm) 4,98 kg (teoretická) 650-800 ran/min. do 400 metrů

Použité materiály: - PERSKÝ ZÁLIV - Zbraně a Technika 1998 nakladatelství Jan Vašut - A.B.Žuk - Pušky a samopaly (Naše vojsko) 1992 - Manuál k obsluze L85A1 (1988)

Délka: Délka hlavně: Hmotnost: Kapacita zásobníku: Režim střelby: Provedení:

780 mm 450 mm 2,00 kg 26 BB jednotlivě manuál Text: Xyxao Foto: archiv autora a redakce

Text: MTJ

První dlouhý manuál od HFC, který jsem viděl byla UZI. Moc mě nenadchlo její plastové zpracování, ale dostřel nebyl tak špatný a za tu cenu ... Ale kromě UZI vyrábí firma HFC i jiné dlouhé manuální zbraně, které nedělají ostatní firmy. K těmto zbraním patří i britská útočná puška L85A1. Tato zbraň se mi zalíbila a proto jsem se rozhodl, že si ji koupím. S koupí jsem ještě chvilku váhal, neboť jsem neznal nikoho kdo by s ní měl nějaké zkušenosti. Ale moje zvědavost byla silnější a jednoho krásného podzimního dne jsem ji objednal. Když mi zbraň došla byl jsem docela mile překvapen. Na první pohled si u ní jistě všimnete docela vel-

21

encyklopedie

BOJOVÉ UNIFORMY Podobně jako jiné, má i britská armáda rozličné uniformy a vybavení pro celou škálu úloh. Například výstroj a oblečení příslušníků SAS pro městský boj se velmi liší od vybavení vojáků MAW (horské a arktické válčení) v horách Norska. Nicméně mezníkem pro vzhled většiny britských vojáků bylo zavedení Disruptive Pattern Material (látky s rušivým vzorem) kamufláže DPM v roce 1969. Do 60-tých let byla hlavní uniformou britských vojáků obyčejná khaki (vzor 1950/1960) bojová uniforma. Právě uniforma vzor 1960 byla také prvně vyrobena s kamuflážním potiskem DPM s černou, hnědou, zelenou a khaki. Od roku 1969 se fasuje společně s khaki protějškem jako standard. Koncem 70-tých let má již každý voják DPM výstroj a tak se toto maskování stává vizuální signaturou britských vojáků. DPM maskované bojové uniformy rozlišujeme (podle publikace Ministerstva obrany Material

Regulations for the Army) na tyto: Number 8 Dress: Temperate Combat Uniform, dobře známý DPM bojový oděv určený do oblastí s mírným klimatem. Je jich několik vzorů, ale i speciální blůza pro parašutisty, SAS nebo nepromokavá DPM bunda a kalhoty. Number 9 Dress: Tropical Combat Uniform, DPM tropický bojový oděv tvořený kloboukem, halenou a kalhotami. Tři soupravy jsou fasovány na muže k nošení v poli v oblastech s teplým podnebím. Number 9 Dress „Desert Combats“: pouštní DPM varianta, která se objevuje na konci 80-tých let. Existují dvě různě zbarvené verze, lišící se (krom zbarvení) jen nepatrnými rozdíly. V polovině 90-tých let byla uniforma DPM úplně modernizována jako součást nového bojového vybavení Combat Soldier 1995. Toto má lehčí bojovou výstroj a podle podmínek je možno zvolit tropickou či impregnovanou úpravu. Součást uniformy CS 95 je tričko, lehká bojová halenka, svetr,

22

Tropická blůza vzor 95 kamuflovaná vlněná bunda, nepromokavá bojová bunda a svrchní nepromokavá Gore-texová bunda. Hlavním rozlišovacím znakem jsou knoflíky přišité tkalounem.

Pěchotní blůza model 90 Výstroj v bitvě o Falklandy Spěch, se kterým britské síly zahájily kampaň v Jižním Atlantiku, vedl k použití rozmanitých bojových oděvů. Nehledě na osobně získané civilní položky, překvapivě často spatřené na fotografiích z kampaně, bylo hlavní vybavení následující: 1. Windproof suits (Úbor odolný větru). Vyvinutý z druhoválečné blůzy a převlečných kalhot zpopularizovaných u SAS, tento úbor nosili muži RM 3rd, Cdo.Bde., 2 a 3 Para, a pravděpodobně i oddíly SAS a SBS. Rozpoznatelný podle „pytlovitých“ kapes u blůzy, pevně přišité kapuce a chybějících nárameníků. Má dva vzory: RM vzor s kapucí vystuženou drátem a s epoletami k navlečení hodnostního označení na prsou a na zádech; a to co můžeme nazývat „SAS vzor“, bez návlečných pruhů na hodnosti a nevyztuženou kapucí.

encyklopedie

Oba mají zapínání na suchý zip na manžetách a kotnících. Oficiální označení zní „Arctic windproof combat smock and trousers“. Zbarveny v obvyklé britské DPM kamufláži v kombinaci světle zelená, žlutá, světle červenohnědá a černá. 2. Cold Weather (CW, chladné počasí) úbor složený z parky a převlečných kalhot, obojí s prošívanou vložkou, občas nošenou navrch, tmavě zelená vesta s rukávy a kalhoty. Tento se používal u 5th Inf.Bde., a je občas ke spatření na parašutistech. Rozpoznatelný podle výložek, vyztužené kapuce, zašitých kapes na prsou, pytlovitých kapes na suknici a propínacího popruhu na parce. Též v DPM. Oba úbory, windproof i CW, mají velké knoflíky a pytlovité kapsy na stehnech obou nohavic. Oděv do špatného počasí, základní, tenký a nepromokavý, se objevil

Klobouk a potah na střepinovou vestu v pouštní kamufláži nejméně ve třech variantách: DPM nepromokavá blůza a kalhoty, obdobná olivově zelená varianta a zvláštní olivově zelená nepromokavá blůza s bílou vnitřní vložkou, snad oboustrannou, ke spatření na obou Commandos a Para praporech. Čas od času byly ke spatření ponča, což je v britské armádě většinou neobvyklý pohled. Pokrývky hlavy zahrnovaly nejméně pět variant přileb, většinou s potahem s pytloviny, síťoviny. Nová parašutistická laminátová, stará parašutistická ocelová, ocelová 1943, ocelová RAC používaná u RN a některým personálem RM, a laminátová posádek AFV. CW beranice v DPM

kamufláži byla velmi rozšířená, stejně jako vojskové barety, polní čepice DPM, „sešitý rukávec“ atd. Pokud byly použity kovové odznaky, tak v matné verzi. Obuv zahrnovala standartní boty DMS, tzv. severoIrské a ohromnou sbírku civilních kožených bot roztroušenou mezi fasovanou Arktickou obuv u Marines. Ve velkém množství byly použity gumové galoše nebo přezůvky, ale ke spatření byly také rozmanité vodovzdorné civilní legíny. Fotografie ukazují, že většina jednotek, které provedly dlouhý pochod napříč East Falkland, tento dokončila ve standartních botách DMS a kotníkových ovinovačkách. Výstroj tvořil základní fasovaný vzor 1958 ve všech jeho variacích, ale s přídavkem různých batohů. Významně byl zastoupen olivový nylonový GS, fasovaný SAS a parašutisty, vybavení Bergen a různé civilní ruksa-

Bunda do deště - převlekáč ky, zřejmě zakoupené v síti dodavatelství sportovních a pracovních pomůcek, některé mnohdy nevojenské barvy! Na závěr, v této kampani nebyly příliš ke spatření „věnce“ z muničních pásů GPMG, většinou byly přenášeny v brašnách nebo v bandalírech. Text: Hřebík, MTJ Foto: Riggs

23

akce

OPERACE CALDERON - RAID Prostor: polní letiště na ostrově Pebble, Falklandy, reálně bývalé vojenské letiště Hradčany u Mimoně a jeho okolí Datum akce: 14. 5. 1982, reálně 31. 10. - 1. 11. 2003. Účast: cca 90 lidí Za Brity: 22nd SAS Regiment: A Company Praha (5), B Company Teplice (1), B Company Brno (3), D Company Hradec Králové (4). Dále 23rd SAS Regiment (TA) Žilina (4), 45th Royal Marine Commando Praha (4), K.V.H. CMU RMC (7), SBS M Squadron (3), RGJ - Royal Green Jackets (3), 6. skupina speciálních sil Kralupy n/Vlt. (3), Green Devils Žatec (2), a dále nezařazení jednotlivci bojující za královnu (1). Čili přesně 40. Za Argentince: 1. Fallschirmjäger regiment (cca 10), 173rd Airborne + 101st Airborne (cca 20), Němci a Rakušané mjr. Píšťalky (cca 15), Sokolov + Karlovy vary (4). Čili celkem cca 50. Akce začala v pátek 31.10. u muničních skladů na letišti srazem většiny účastníků. Oheň hořel, buřty se pekly, skotská a irská whisky „tekla proudem“ stejně jako argentinský tuzemák, moravská slivovice a jiné ušlechtilé nápoje. Ráno však byli všichni střízliví. Kolem 22:30 se Britové odebrali vozy a pěškobusem na svou základnu, kde se nafukovaly lodě a konala se válečná porada. Za celonoční hlídkování u raftů patří dík skupině RGJ. První scénář - Vylodění. Úkol pro Brity zněl: držet po skončení časového limitu invazní pláž a mít na ní všechny muže živé. Argentinci jim v tom měli zabránit. Argentinci měli jeden život, Britové se reloadovali návratem na svůj břeh. I tak to vůbec neměli lehké. V 04:00 se začala připravovat předsunutá skupina složená z 22nd SAS B Company Brno a SBS M Sqdn. Přesun k vodě nočním lesem s raftem nad hlavou a poté nekonečně dlouhé, naprosto tiché nervy drásající pádlování k nepřátelskému břehu, to vše bude určitě navždy nesmazatelně zapsáno do paměti všech zúčastněných. Ačkoli jsme při přepravě SAS z chování Argentinců měli pocit, že jsme prozrazeni a jdeme vstříc okamžité smrti, byli SAS vysazeni bez kontaktu s nepřítelem a první dávky padly až v okamžiku, kdy byl již člun napůl cesty pro druhou skupinu. Bohužel výsadek SBS proměnila jediná dobře mířená dávka ze

24

břehu v jatka. Zato SAS pronikli do týlu a dokud nebyli jeden po druhém odhaleni a zlikvidování, podávali cenné zprávy o nepříteli. Tak to můžu jedině potvrdit. Doteď nemůžu pochopit jak mohli klukům z Mnichova proklouznout a vylodit se v jejich sektoru pláže. Úplný začátek akce byl dost hustej. Poslouchali jsme každej šplouchanec, dobrý psycho. V 05:00 vstal zbytek Britů a v 05:45 už skoro za plného denního světla začalo vyloďování hlavních sil. Překvapivě snadno bylo vytvořeno předmostí, které cca dvě hodiny vázalo značné argentinské síly, a umožnilo tak nadvakrát nenápadně vysadit malou skupinu (22nd SAS B Company Brno a D Company HK) opodál, ty poté pronikly do vnitrozemí a z týlu způsobovaly překvapeným obráncům těžké ztráty. To se nedivím, že se předmostí podařilo zajistit snadno. Když bylo domluvený, že vás necháme vystoupit z lodí a dáme vám ještě pár vteřin :o) Z předmostí byl pod dýmem podniknut neúspěšný pokus o postup do vnitrozemí, proto bylo založeno druhé dál po břehu, a z něj se již podařilo Argentince tlačit od břehu pryč. První předmostí bylo postupně opouštěno, jeho zbývající obránci vázali na sebe Argentince co to šlo až do posledního muže a padli jako hrdinové. Čest jejich památce. Bitva zde svedená měla vysokou úroveň. Nejvíc si zabojovali kluci z KSK a Sokolováci. Většina pokusů o průlom byla právě přes jejich pozice. Těsně před vypršením limitu (08:30) patřilo již celé invazní pobřeží britským jednotkám. Následovala pauza pro sbalení člunů a přesun do prostor konání další-

akce

D ON PEBBLE ISLAND 2003 ho scénáře. V něm měli Britové za úkol v prostoru kolem 12 hangárů najít a zničit většinu z 8 argentinských letadel (kartonové krabice s výsostnými znaky Fuerza Aerea Argentina) a dobýt řídící věž. Refresh měla každá strana na svém parkovišti (tak se dosáhlo téměř stálého hlídkování u aut, o která měla řada účastníků celkem oprávněné obavy.) V 10:15 vyrazily 4 skupiny Britů (Andy, Belfast, Dublin a Stanley) po cca 10 lidech. Do časového limitu (13:00) se jim sice podařilo ovládnout cca polovinu prostoru, ale pouze na povrchu. Proniknout do dobře bráněných skoro zavřených hangárů, odkud obránci stříleli jen malými štěrbinami, bylo téměř nemožné, takže celkové skóre obnášelo 2 zničená letadla, a to na vítězství Britů ve scénáři nestačilo. U tohoto scénáře musím poděkovat všem zúčastněným „argentiským“ týmům za výbornou spolupráci. Myslím si, že pokud by se Britové nerozdělili a zaútočili jako jeden celek, mohli dobýt velitelství a řekl bych, že i minimálně 4 letadla. Před posledním scénářem se konalo krátké společné fotografování všech účastníků a potom se již šlo na závěrečný boj o bývalé sídlo argentinského guvernéra, kde se na začátku Falklandské války zuřivě bránily zbytky britské posádky. Začalo se cca v 14:30. Argentinci měli za úkol v časovém limitu (16:30) získat sadu dokumentů uloženou v sejfu v jedné z místností. Arties měli jeden refresh v 15:30, Britové žádný. Arties se povedlo splnit svůj úkol zejména díky originálnímu (avšak pravidlům nijak neodporujícímu) vstupu do budovy horním patrem pomocí žebříku. Dobytí zbytku velmi členité budovy bylo potom vlastně již nepovinným, dobrovolným pokračováním a díky kleštím sevřeným z tohoto směru a z přízemí to bylo jen otázkou času. Při dobíjení rezidence měli útočící argentinské jednotky jednu recyklaci v pevně stanovený čas. Pokusili jsme se o hromadný útok těsně před časovým limitem pro recyklaci. Útok skončil poměrně nekompromisním masakrem našich jednotek. Na druhý pokus přišli kluci ze Sokolova s nápadem použít žebřík, který jsme minuli při cestě k rezidenci. KSK společně s nimi při útoku vylezli na žebřík a podařilo se jim zajistit část patra. Z druhé strany objektu se povedlo probít Vietnamákům a tlačili na obránce v patře, takže dokumenty mohly být v klidu odneseny. Cca v 16:30 přestal lehký déšť, přes celou oblohu na západě se roztáhl moc pěkný západ slunce, a to byl signál k oficiálnímu ukončení této velkolepé akce. Neoficiálně se zakončovalo do pozdních večerních hodin

v předem zamluvené restauraci v Doksech, kam postupně dorazilo téměř osmdesát účastníků. Pod britskou vlajkou na zdi se pil nejen čaj… Za pořadatele musím vyslovit zejména spokojenost s chováním a dodržováním pravidel všech účastníků. Nebyl snad jediný problém, který by se musel řešit. Naopak bylo často (alespon na straně Britů) vidět vzájemné půjčování baterek, zásobníků i celých zbraní, a to i přesto, že se jednalo o lidi, kteří se viděli poprvé v životě. Rovněž důraz kladený na jednotnost uniforem (DPM x khaki ) splnil účel, a tak nebyly snad žádné problémy s identifikací friend x foe. A navíc to vypadalo fakt moc pěkně. Díky všem! Za nás taky díky všem! A hlavně organizátorům! Byla to naprosto super akce. Nápad uspořádat takovou akci byl výbornej. Až jsme začali uvažovat, že by jsme udělali něco podobného pro německé týmy. Tak uvidíme… Zda a jak akce splnila svůj cíl - seznámit se s dalšími lidmi „dělajícími“moderní britskou armádu, rozšířit svoje znalosti o výstroji a možnostech jejího získání atd., a dobře si zahrát, to musí posoudit její účastníci, nikoli pořadatelé. Snad se to povedlo… Za pořadatele pvt. Dráp, 22nd SAS regiment A Company Praha Mobility Troop A Team. Text: Riggs Foto: Riggs, Alena, IQ

25

novinky

Tokyo Marui HK G3 SAS Těsně před koncem roku 2003 uvedla Marui na trh jako další novinku zatím nejkratší verzi pušky HK G3. Oproti jiným „gétrojkám“ má však ve svých útrobách motor EG1000 a mechabox verze III. Jako jediná G3 má též na předpažbí připravenou taktickou lyžinu. Navíc je puška v základu dodávána s velkokapacitním zásobníkem na 500 ran. V ČR bude k dostání začátkem roku 2004. Cena: 11.245 Kč

Eagle. M1911 je s blowbackem, ale bohužel nemá hop up. Ten je naštěstí poměrně jednoduchou úpravou zbraně dodělat. Cena: 3.200 Kč

KSC H&K USP Compact Je další zajímavou plynovkou, která byla trh uvedena v prosinci. Nutno říci, že USP v nabídce KSC určitě chybělo. Blow back a štelovatelný hop up jsou u plynovek KSC naprostou samozřejmostí, zásobník je na 21 nábojů. Zbraň váží 710 g a je dlouhá 173 mm. Cena: 4.300 Kč

Tokyo Marui VSR-10 A aby nebylo novinek od Maruiky málo, připravili pro nás Japonci dvě verze manuální odstřelovací pušky VSR-10. Jedná se o první počiny Marui v této kategorii airsoftových zbraní. Jedno provedení je v policejní verzi a má černou barvu - Sniper Version. Druhé je v provedení imitace dřeva - Real Shock Version. Zásobník dodávaný ke zbrani má kapacitu 30 nábojů. Puška váží 1923 g, je dlouhá 1075 mm a délka hlavně je 430 mm (u obou verzí). A zbraň je navíc za slušnou cenu. Společně se zbraní se na trhu objevil samostatný zásobník, montáž optiky, montáž pro popruh a adaptér pro montáž tlumiče. Cena VSR-10 Sniper version: 8.400 Kč Cena VSR-10 Real Shock version: 8.400 Kč Cena zásobníku: 500 Kč Cena montáže optiky: 700 Kč Cena adaptéru pro tlumič: 550 Kč Cena montáže pro popruh: 550 Kč

ICS Colt M4A1 Na začátek roku 2004 je plánován nástup nové řady AEG od ICS. Jako první budou na trh uvedeny dva typy pušek Colt M4A1. Jedná se o Colt M4A1 Carbine (výsuvná pažba) a Colt M4A1 Rifle (pevná pažba). Jako u ostatních zbraní ICS bude samozřejmostí kovové tělo a velkokapacitní zásobník. U Coltů to bude zásobník na 400BB. Zbraň bude mít v základu stovkovou pružinu a také bude osazena slibovaným revolučním mechaboxem. Předpokládaná cena: 11.000 až 12.000 Kč

Tokyo Marui M14 A nakonec Vás ještě nechám trošku „namlsat“… Na rok 2004 Marui připravila vydání legendární M14. Zbraň bude samozřejmě elektrická. Pokud bude její provedení alespoň na takové úrovni jako AK47 či Thompson, máme se opravdu na co těšit. Doposud se dala sehnat jen plynová, nebo elektrická verze, která je však cenově podstatně náročnější a také velmi těžko sehnatelná. Bohužel informace, které Marui zatím uvolnila jsou velmi kusé, takže nám nezbývá než čekat. Cena: ???? KWC Colt Government M1911 Dobrá zpráva pro všechny vietnamáře. Konečně je k dostání „plynovej gavroš“. Na našem trhu se od KWC zatím objevil především Desert

26

Text: Riggs Foto: Riggs, Kosák, TM

konverze

H&K G36 K - PUŠKA NA VETŘELCE Zbraň G36 nahradila ve výzbroji Bundeswehru pušku G3. G36 je zbraňový systém s několika modifikacemi, jedná se o útočnou pušku, útočnou pušku s granátometem, kulomet, karabinu a nejkratší verzi commando. Airsoftové provedení je poslední zmiňovaná verze commando a vyrábí ji Tokyo Marui. Když se mi poprvé dostala do ruky, bylo mi jasné, že moje MP5 půjde z domu a nahradí ji tato její mladší a výkonnější sestřička. Zbraň se mi už od začátku moc líbila, ale ihned mě napadlo, že by to chtělo trochu upravit. Přemýšlel jsem, jak začít, a napadlo mě, udělat z verze commando karabinu. Jsem přeci fallschirmjäger, a ti mají karabiny. Rozdíl mezi karabinou a commandem je v počtu chladicích otvorů v předpažbí. Commando má na každé straně dva otvory vedle sebe, karabina čtyři. Pár lidí z naší jednotky si koupilo větší předpažbí na velké baterie, ale to se mi moc nelíbilo. Problém byl v tom, že toto předpažbí je stejně dlouhé, vlastně krátké, jako to původní, akorát je širší a vyšší. Ještě bych rád podotknul, že v době, když jsem zbraň předělával, nebyl ještě k dostání konverzní kit na G36 K, ale to nevadilo. Řešení jsem našel v tom, že spojím dohromady dvě původní předpažbí. Sehnal jsem druhý kousek od spolubojovníka, který se stal šťastným majitelem výše zmiňovaného velkého předpažbí, a původní mu již bylo k ničemu. Odříznul jsem zadní část tak, že mi zůstal jen kus s dvěma chladicími otvory. Pak už jenom stačí lepidlo, modelářský kyt a brusný papír a několikrát kytovat a brousit a znovu kytovat a brousit. Po prodloužení původního předpažbí už jen zbývalo vše stříknout černým matným sprejem a bylo hotovo. Další věcí, kterou je potřeba upravit, je hlaveň, jejíž ústí po prodloužení předpažbí zůstalo schované uvnitř. Nechal jsem si z duralu vytočit nástavec, v podstatě se jedná o trubku, která se našroubuje na ústí hlavně, a na její druhý k o n e c s e našroubuje tlumič výšlehu. D a l š í úpravou byla instalace granátometu M203. Vždy se mi líbily šestnáctky s granátometem, tak proč si neudělat radost a nenamontovat dvěstětrojku pod G36? Vždyť výrobce ostré verze granátometu uvádí, že jeho výrobek lze zamontovat v podstatě pod každou standardní útočnou pušku. Viděl jsem M203 pod kalašnikovem, pod Steyer Aug, pod Gallilem nebo i pod G3, tak proč to nezkusit? Líbil by se mi plynový granátomet, ale to je trochu mimo moje finanční možnosti. Naskytl se mi však ke koupi manuální M203 od Marui, a to za solidní cenu, ale plyn stejně časem přijde. Samotný granátomet, jak jistě víte, tvoří trubka, která je na jakési nosné liště. Lišta je v místě nad spouští ohnutá nahoru, aby se granátomet dal upevnit pod M16/M4. Tuto ohnutou část stačilo odříznout bruskou. Tím vznikla rovná lišta, pod kterou je přišroubována 40 mm hlaveň. Granátomet jsem zkusmo přiložil pod předpažbí a zjistil jsem, že pod G36 sedí úplně perfektně. Velkou výhodou předpažbí G36 bylo, že má v sobě otvory s vyříznutými závity k uchycení montážních lišt R.I.S. Stačilo proto jen odměřit vzdálenost děr a vyvrtat díry do nosné lišty granátometu a oba díly k sobě sešroubovat dohromady. Granátomet pod G36 drží výborně i díky tomu, že na

spodní straně předpažbí je rovná ploška, na kterou si přesně sedne nosná lišta granátometu. Nad předpažbí jsem přišrouboval mířidla pro granátomet a bylo hotovo. Zbraň vypadala opravdu monstrózně, ale ještě to něco chtělo. To něco byl kolimátor. Ten se usadil na nosné liště, která zůstala původní. Jedná se o kolimátor s průměrem 40 mm a s regulovatelným svitem záměrného bodu. K němu jsem si ještě dopředu koupil žlutou krytku optiky jako ochranu proti kuličkám. Na boční lištu R.I.S. jsem chtěl připevnit ještě svítilnu. Nejprve jsem uvažoval o Mag Lite, ale nakonec mě napadlo, použít svítilnu z pistole MK 23 Socom, kterou používám jako sekundární zbraň. Kamarádovi jsem popsal, jak by měla montáž vypadat, ten udělal výkres a pak už jenom zbývalo, aby celou věc vyrobil šikovný soustružník, kterého bohudík známe. No a když už jsem měl v ruce Socoma, napadlo mě zkusit

namontovat na G36 i jeho tlumič, ale ouha, tlumič pistole má jiný závit než puška. Zanadával jsem na Japonce, a spěchal k panu Červenkovi, to je ten náš soustružník šikula, a ten mi vyrobil redukci, se správným závitem. Montážní lišta na svítilnu z Mk. 23 se opravdu povedla, a G36 teď i výborně svítí a s tlumičem ze Socoma je i daleko tišší. Když byla zbraň poskládaná, stále jsem přemýšlel nad nosnou rukojetí, jaká je na karabině. V té době se na trhu objevil konverzní kit. Jeho plastová rukojeť mě ale nijak neuspokojila, a tak opět po řádném odměření a obkreslení putoval její výkres do dílny pana Červenky, kde už se v současné době pracuje na její duralové verzi, která bude ještě trochu upravená. Úprava spočívá v tom, že v horní části nosné lišty je drážka, která bude oproti originálu o několik mm širší, takže do ní půjde přišroubovat lišta R.I.S. Druhé místo pro namontování R.I.S. bude na zadní snížené čísti nosné lišty. Sem na tuto R.I.S. se přestěhuje kolimátor. Úpravy zaznamenaly i vnitřnosti zbraně. Pružina je M110, výměny se dočkala i ložiska. Baterie je uvnitř předpažbí, jedná se o 1500 mAh. Předpažbí je pro tuto baterii třeba trošku zvětšit vyštípáním několika vnitřních plastových zbytečností. V případě potřeby lze přidělat jakoukoliv velkou baterii, po vytažení kabelů otvorem v předpažbí, nad montážní lištu svítilny. Puška váží asi 4,5 Kg a je dlouhá 90 cm - bez tlumiče Úpravou si prošel i zásobník. Moc se mi líbí, že v tlačáku jsou vidět náboje .223 Rem. Rozebral jsem zásobník, atrapu nábojů jsem prohnal scanerem a po úpravě vytiskl na barevné tiskárně. Pak už jen stačilo obrázek vystřihnout a vlepit na vnitřní strany točáku. Za G 36 K s M203 by se nemuseli stydět ani vesmírní mariňáci nebo hvězdná pěchota, je to zkrátka „allienobijka“ - puška na vetřelce. Tex: Tom Foto: Riggs

27

film

SWAT Někdy v létě se ke mně dostal první zpráva o chystaném filmu SWAT. Zpráv bylo poskromnu a já jsem se začal pomalu těšit. O nějaký ten pátek později se začali v metru objevovat první plakáty a na internetu jsem si stáhnul první trailer k filmu. Ukázky vypadaly opravdu dobře. Těšil jsem se o něco víc. A jakmile se mi podařilo zjistit datum premiéry, nesměl jsem u toho samozřejmě chybět. Posbíral jsem většinu naší jednotky a vyrazili jsme společně do kina. Takže film má na svědomí u nás nepříliš známý režisér Clark Johnson, který se doposud věnoval především seriálům z prostředí policie. V hlavních rolích uvidíme Samuel L. Jacksona (Dan „Hondo“ Harrelson) a Colina Farrella (Jim Street). A teď k samotnému filmu. Hned na začátku jsme vrženi přímo do akce. Při přepadu banky dojde k obklíčení zločinců, kteří zajmou několik rukojmí. Na místo je přivolána jednotka SWAT (Specialist Weapons And Tactics). Proti zločincům, kteří drží rukojmí, zasáhnou policisté Street a Gamble. Útok však podniknou přes výslovný zákaz velícího. Zbytek zločinců je zlikvidován druhým týmem před bankou. Jedna z rukojmí je zraněna. Street a Gamble jsou hnáni k odpovědnosti. Gamble od policie odchází, Street přijímá podřadnou práci ve skladu zbraní a čeká na další šanci. Po čase se k jednotce SWAT vrací důstojník „Hondo“ Harrelson. Začne dávat dohromady nový tým. A ač nás to určitě všechny překvapí, vybere si mimojiné i degradovaného Streeta. Začíná náročný výcvik. Hlavní dějová linie začíná náhodným zatčením drogového bosse Alexe Montela. Ten stačí před svým převozem do federální věznice oznámit

28

přes televizi, že tomu, kdo jej dostane z vězení vyplatí 100 milionů dolarů. To samozřejmě přiláká hromadu zájemců o přilepšení svého životního standardu. A jednu ze skupin, která se pokusí Montela z vězení dostat, vede dokonce bývalý člen jednotky Gamble. Show může začít … O ději by to myslím stačilo, nemůžu vám přeci prozradit všechno. Teď něco k záběrům na zásahovou jednotku. Nejlepší scénou z celého filmu pro mne zůstává úvodní přestřelka v bance. Zajímavé jsou také některé záběry z výcviku po vytvoření jednotky. Za zmínku stojí určitě i závěrečné cvičení před nasazením do akce. Realisticky také působí zmaření prvního útěku Montela z vězeňského autobusu, ke kterému se jednotka připlete. Jakmile se však Montelovi podaří uprchnout, můžeme se zajímavými záběry rozloučit. Od tohoto okamžiku je film již naprosto akční záležitostí. Sice hodně vydařenou (ne zas tak jako Bad Boys 2), ale "pouze" akční podívanou. Ohledně výstroje a výzbroje si tvůrci film dali záležet. Měli také k dispozici technického poradce Randyho Walkera, který v týmu SWAT působil po dobu 16 let. Pro ulehčení herců byli použity vesty s pěnovou výplní namísto kevlarové, která váží okolo 15kg. To jim ale určitě odpustíme. Jednou z mála výtek, které bych k výstrojovému vybavení měl, je nepoužívání kukel a v některých scénách dokonce i helem. Kazí to zbytečně celkový dojem. Sečteno a podtrženo, SWAT je dobrý akční film, s několika světlými "taktickými" momenty. Myslím si, že se téma SWAT dalo využít podstatně zajímavěji a nápaditěji. Text: Riggs Foto: Falcon

komiks

SEZNAM AS JEDNOTEK 1. mechanizovaná brigáda 1. taktická rota - Olomouc 1st Avn. brigade 1st Bn. 10th SFGA 1. průzkumná takt. jednotka 1st Ranger Bn. Army club 1st Recon Bn. USMC 10. divize Berserker 11. zpravodajská brigáda 104. VDV CCCP 173rd Abn. Bde. U.S.Army 2. prapor Rangers 22nd SAS Reg./ A Comp. 22nd SAS Reg./ B Comp. 22nd SAS Reg./ B Comp. 25th Inf. Div. „Nam Ghosts“ 25th Tropic Lightning Club 2nd Ranger Bn. 4. brigáda rychlého nasazení 4th Infantry Division 4. průzkumný prapor 4th PSYOPS Group 43. mechanizovaný prapor 43. výsadková jednotka 45. Commando Royal Marines 45th Royal Marines Commando 5. DOČR 5th SFG 5. SS Panzerdivision „Wiking“ 6. spec. brig. „gen. Moravce“ 61st Infantry Troop: Team BETA 75th Ranger Reg. 2nd Bn. 82nd Abn. Avalanch WW II. 82nd Abn. Div. 9th Infantry Division „Wild Ones“ 96th Special Operation Force Aliance ČR Alpha Team, 5th SFG B Comp. 1st Bn. 12th SFGA Bigoši Black Hunters Blesk CAMU - formation of KSK C Comp. 1/75 Ranger Reg. CLAT Vipers DDT

Milovice Olomouc, Šternberk Praha Praha Jaroměř Jablonec n N. Praha, Kolín, HK Most Střední Čechy Bystřice u Benešova Praha Praha Praha Teplice Brno Praha Praha Trutnov Praha Olomouc Brno Praha Mladá Boleslav Olomouc Praha Karviná Brno Sokolov Praha 4 Frýdek-Místek České Budějovice Loket nad Ohří Praha Brno Unhošť Liberec Praha Roudnice n/L Olomouc Černilov Opava Holice Praha Česká Lípa Kralupy n/Vltavou

604 71 57 24 605 74 66 95 602 64 24 61 777 34 87 54 607 13 84 31 603 57 59 47 777 23 65 13 603 14 02 38 605 17 99 40 724 00 37 90 777 67 62 12 723 38 10 03 606 34 02 79 606 91 47 73 728 26 09 72 603 88 62 26 777 94 29 74 603 84 31 27 723 53 02 42 605 42 99 95 728 05 41 96 608 23 71 11 728 76 99 79 736 70 94 30 737 36 95 62 723 26 86 00 732 72 78 22 604 20 29 96 732 87 44 35 724 22 27 24 728 12 98 89 604 64 89 74 776 38 53 69 728 58 47 12 732 68 07 76 723 61 63 46 736 53 95 34 608 05 41 09 724 08 45 24 776 20 62 00 605 86 64 79 607 57 51 64 721 90 75 37 737 44 20 32 737 83 28 99 777 72 80 66

Delta force Detachment Disposal Terorist Devil’s Brigade Divoké husy Dragon Force Eagle Team Fallschirmjäger div. „Red Devils“ Fox digomon attack patrol FUS Force Ghost Recon GIGN GSG 9/1 Fallschirmjäger reg. Headhunters Hraničáři 1938 Chameleon 1 JPP (Jednotka průzkumu Plzeň) Klub Vojenské Historie C.M.U. KSK Legie Slezsko MACV/SOG CCC RT Maryland Navy Seals Velké Hamry Navy Seals CZ OMON Poděbrady Panzergrenadier div. Nibelungen Predator Rudé barety Praha (AČR) S.K.O.R.P.I.O Team S.O.T. -Alpha S.T.A.R.S. Sayeret NAHAL S.E.A.L. team 3 SEAL team 4 SEAL TEAM 6 Shadow commando Shadows of trees Sharpshooters Spec Ops SPECNAZ Special Forces Specnaz SSSR Tango Force Piranha T.E.T.(Taktický eliminační tým) T.N.T. (Taktický neutralizační tým) USMC Recon Vietnam Warriors Zásahová jednotka

Frýdek-Místek Kralupy Praha České Budějovice Žamberk České Budějovice Brno Kladno Brno Praha Praha Ostrava Blažim/Bn Plzeň Praha Praha Ostrava Praha Velké Hamry, okr. Jabl. n. N. Praha Poděbrady, Nymburk Pardubice, Přelouč BUDWEIS Praha Mariánské Lázně Brno Aš Praha Praha Praha Praha 4 Slaný Praha 4 - Kunratice Roudnice nad Labem Varnsdorf Praha 4 Ml. Boleslav Praha Havířov Kladno Sokolov Chomutov, Jirkov České Budějovice

605 55 45 43 607 57 96 69 603 82 74 61 603 92 82 25 606 63 67 60 728 91 45 72 604 26 13 60 732 43 47 58 723 05 65 52 777 89 88 78 728 91 45 72 608 47 40 01 606 51 17 96 604 15 95 51 604 71 50 55 606 15 36 25 723 87 88 04 607 70 16 01 604 16 30 59 603 58 33 05 776 59 09 17 604 11 20 99 603 21 86 44 603 79 88 47 776 20 34 40 603 27 00 01 606 28 70 66 603 30 06 95 607 66 26 02 605 54 32 75 728 10 69 83 776 26 03 99 737 53 34 71 605 52 34 35 607 75 40 24 602 95 25 29 606 13 84 77 602 86 14 45 732 56 62 12 605 90 20 71 776 69 94 84 605 48 10 24 737 70 43 56 603 58 29 94 607 73 64 76 607 25 86 72

Pokud máte zájem o zveřejnění názvu a kontaktu na Vaší AS jednotku, kontaktujte naší redakci na tel.: 777 67 62 12 Zdroj: Internet

29

příště...

V PŘÍŠTÍM ČÍSLE NAJDETE... Kluby: 4th PSYOPS Group

Historie: Bitva o Takur Ghar (Afganistán)

Recenze: HK G3 SAS (Tokyo Marui)

Recence: Beretta M92 HW (KSC)

Recenze: Colt M4A1 (ICS)

Film: Bonusové DVD Blackhawk Down

ROČNÍ PŘEDPLATNÉ ČASOPISU AIRSOFT Pokud si předplatíte časopis Airsoft, budete jej pravidelně dostávat poštou zdarma. Vyplněný formulář zašlete na adresu Anareus CZ, s.r.o., Melounová 2, Praha 2, 120 00. Platba poštovní poukázkou (složenkou): částka 300kč (6 čísel), jako příjemce vyplňte Anareus CZ, s.r.o., Melounová 2, Praha 2, 120 00. Platba bankovním převodem: částka 300kč (6 čísel), číslo účtu 579716103 / 0300 ČSOB, variabilní symbol rodné číslo / IČO Jméno, příjmení

Firma

RODNÉ ČÍSLO / IČO (var. symbol při platbě bankovním převodem)

DIČ

Ulice

Město, PSČ Telefon:

od čísla: 1 2 3 4 (označte, od kterého čísla chcete časopis předplatit)

30

5

6