Agromanuál. Jaroslav Štranc Přemysl Štranc Daniel Štranc. Praha 2013

Zásady správné agrotechniky chmele ®

Agromanuál

Profesionální ochrana rostlin

a analýza příčin velkého úhynu chmele na jaře roku 2012

Jaroslav Štranc Přemysl Štranc Daniel Štranc Praha 2013

Monografie byla vytvořena za podpory EU Evropský zemědělský fond pro rozvoj venkova: Evropa investuje do venkovských oblastí

Zásady správné agrotechniky chmele a analýza příčin velkého úhynu chmele na jaře roku 2012

Jaroslav Štranc Přemysl Štranc Daniel Štranc

Praha 2013

Monografie byla částečně zpracována na základě výsledků výzkumu řešeného na FAPPZ ČZU v Praze v rámci řešení výzkumného záměru MSM 6046070901.

Název:

Zásady správné agrotechniky chmele a analýza příčin velkého úhynu chmele na jaře roku 2012

Autoři:

Ing. Jaroslav Štranc, CSc. Ing. Přemysl Štranc, Ph.D. Daniel Štranc

Lektoři:

Prof. Ing. Vladimír Švachula, DrSc. Ing. Luděk Nový Ing. Petr Štěpánek, Ph.D.

Jazyková úprava: Ing. Jaroslav Urban, Ph.D. Ing. Pavel Procházka Vydal:

Kurent s.r.o. Vrbenská 197/23, 370 01 České Budějovice tel: +420 387 202 310, fax: +420 387 202 313 e-mail: [email protected], web: www.kurent.cz

Grafická úprava: Vydání Náklad: Počet stran: Rok vydání:

Jiří Dušek první 200 výtisků 34 2013

Kniha „Zásady správné agrotechniky chmele a analýza příčin velkého úhynu chmele na jaře roku 2012“ je schválena vědeckou redakcí vydavatelství Kurent, s.r.o. © Katedra rostlinné výroby, FAPPZ, ČZU v Praze a Zemědělská společnost při ČZU v Praze, 165 21 Praha 6 - Suchdol

ISBN 978-80-87111-39-0

Obsah I. Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 II. Zásady správné agrotechniky chmele . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6 1. Ekosystém chmelnice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6 2. Nároky chmele na stanovištní podmínky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 3. Zpracování půdy před výsadbou chmele . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8 4. Kvalita chmelové sadby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 5. Výsadba chmele . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 6. Vlastní pěstební technologie chmele . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 6.1. Řez chmele . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 6.2. Zavěšování chmelovodů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 6.3. Zavádění chmele . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 6.4. Zpracování půdy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 7. Sklizňová a posklizňová dekapitace chmelových rév . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25 III. Analýza příčin velkého úhynu chmele na jaře roku 2012 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26 1. K problematice poškození chmele mrazem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26 2. Lokalizace výskytu poškození chmele . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 3. Polyfaktoriální charakter poškození chmele . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 3.1. Zvýšená vlhkost půdy ve vegetačních obdobích let 2010 a 2011 . . . . . . . . 27 3.2. Výrazné zhutnění vlhké půdy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28 3.3. Extrémní počasí podzimu 2011, zimy a jara 2012 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28 3.4. Každoroční dekapitace chmele při sklizni a odřezávání zbytků rév . . . . . . 29 IV. Použitá literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31 V. Souhrn (ČJ, AJ, NJ, RJ) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33

3

I.

Úvod

České chmelařství, založené na pěstování Žateckého poloraného červeňáku (ŽPČ), historicky nejstaršího kultivaru kulturního evropského chmele, který je mezi ušlechtilými a jemně aromatickými světovými odrůdami chmele považován za světový standard jakosti, je v současné době ve velkém útlumu. Příčiny tohoto stavu spočívají v jednostranných, někdy snad neuvážených, často i spekulativních tendencích preferujících pěstování a využití tzv. vysokoobsažných i dalších odrůd chmele, které se vyznačují vysokým obsahem α-hořkých kyselin na úkor ostatních biochemicky velmi cenných látek. Tyto tendence opírající se pouze o hektarovou produkci zmíněných α-hořkých kyselin, která je u ŽPČ nižší a vzhledem k velikosti vynaložených nákladů na jejich produkci proto i dražší, jsou zavádějící. Naproti tomu je však objektivní skutečností, že současný systém pěstování našeho chmele v tradiční konstrukci je pracovně a finančně velmi náročný, přičemž výnosy hlávek jsou relativně nízké a v závislosti na průběhu počasí silně kolísají, podobně jako obsah zmíněných α-hořkých kyselin. Za účelem zlepšení současného stavu našeho chmelařství a dosažení potřebné úrovně prosperity v produkci chmele, tj. vyšší produktivity práce, větších a stabilnějších

Úvod

výnosů hlávek s vyšším obsahem hořkých látek, je třeba uplatňovat zpřesněné, příp. zcela nové a značně racionálnější pěstební postupy a opatření. Ty lze zdokonalit nebo nově vypracovat na základě dosažení nových poznatků ze studia biologie chmelové rostliny, zejména její ekofyziologie a biochemie, hlubšího poznání nároků chmele na prostředí a důkladného studia vztahů chmelové rostliny ke změnám a variabilitě pěstebního prostředí. Nám se podařilo některé i když jen dílčí poznatky ze zmíněné složité problematiky vztahů českého chmele a jeho domácího, rovněž českého, životního prostředí prohloubit a obohatit. Proto jsme je využili nejen k prezentaci, ale i k propracování některých pěstebních postupů, které pěstitelům českého červeňáku předkládáme prostřednictvím této publikace k posouzení a případnému praktickému využití. Pro úspěšné překonání současného kritického období přejeme našim pěstitelům dobré nervy a vysokou vitalitu, alespoň takovou, jakou se vyznačuje jejich „červeňáku“, a která je v porovnání s vitalitou ostatních odrůd chmele jeho velkou, bohužel ale dosud nedoceněnou a opomíjenou předností.

5

II.

Zásady správné agrotechniky chmele

1. Ekosystém chmelnice

Porost kulturního chmele jako klíčová součást ekosystému chmelnice je uměle vytvořené společenstvo jednodruhové populace (cenózy), jednoho kultivaru (odrůdy), pouze pestíkových, tj. samičích chmelových rostlin. Fytocenózy s Humulus lupulus L. jsou zakládány jen v agroekologicky příznivých lokalitách, na pečlivě vybraných stanovištích a po speciální úpravě půdního prostředí. Z dlouholetých i nově získaných poznatků vyplývá nutnost vysazovat chmelové rostliny ve vhodném sponu, aby nejen maximálně využily produktivity stanoviště ve prospěch vlastní produkční schopnosti, především k tvorbě výnosu a kvality hlávek, ale aby bylo možno zajistit jejich adekvátní a racionální ošetřování a sklizeň. Obecně lze uvést, že nejen mezi porostem rostlin a prostředím, ale i mezi jednotlivými rostlinami porostu, dochází v důsledku interakcí a působení zpětných vazeb k dynamické rovnováze, která porostu propůjčuje schopnost autoregulace (homeostáze). S tou pak souvisí nejen homogenita a stabilita porostu, ale i jeho odolnost proti rušícím (stresovým) vlivům a následná schopnost regenerace (MORAVEC a kol. 1994). V ekosystému chmelnice je však situace poněkud odlišná. Úzce specializovaná a dlouholetá fytocenóza chmelového porostu jednostranně ovlivňuje nejen ostatní subsystémy biocenózy, tj. zoocenózu a půdní mikroorganizmy (bakteriocenózu a mykoce-

6

nózu), ale i půdní prostředí. Ty pak zpětně, v některých případech i velmi negativně, působí na růst a produkční schopnost chmele. Zmíněné negativní působení je dále umocňováno často i značným stářím chmelových porostů (negativní vliv dlouholeté monokultury), jakož i stálým uplatňováním kultivace meziřadí v systému tzv. černého úhoru, zcela bez pěstování podplodin (bez „ozelenění“), čímž zpravidla dochází k intenzivnímu „spalování“ humusu v půdě, ke zhoršení jejích vlastností, a tím i úrodnosti. Absencí podplodin a jejich kořenových exsudátů je půda v meziřadí chmelnice ochuzena rovněž o mikroorganizmy vázané na rhizosféru těchto podplodin. Nepřítomnost slizovité vrstvy mucigelu rostlinného (mikroflórního) a bakteriálního původu na periferních částech kořenů podplodin tak nemůže pozitivně ovlivnit výměnnou sorpci kationtů, agregaci půdních částí a stabilitu půdní struktury. V důsledku chybějících rhizosferních mikrobů půda obsahuje i méně biologicky aktivních látek, např. auxinů, giberelinů, cytokininů, etylénu, vitaminů a dalších prospěšných látek výrazně ovlivňujících růst a vývoj rostlin (VANČURA 1980, ROB 1983). Změnou mikrobiálního složení půdy, většinou jejím ochuzením o prospěšnou mikroflóru (NOVÁKOVÁ 2001), nevhodným pH, zhoršenou půdní strukturou, jednostranným vyčerpáním živin a naopak hromaděním toxických látek, škodlivých mikromycet a bakterií, popř. háďátek a pesticidů tak dochází k únavě půdy.


Striktní monokultura chmele s absolutní absencí směsi vhodných podplodin silně narušuje i celé nadzemní prostředí chmelnice a přilehlé okolí jak v důsledku permanentního výskytu a škodlivosti chorob (peronospora, padlí) a škůdců (mšice, sviluška, lalokonosec aj.) chmele, tak i následkem aplikace pesticidů proti zmíněným patogenům. Většina užitečných organizmů (predátorů, parazitoidů apod.) je aplikací pesticidů zničena, přičemž se zvyšuje i možnost jak výskytu reziduí těchto pesticidů ve chmelových hlávkách, tak i kontaminace životního prostředí. Za těchto podmínek, při značné nestabilitě nejen fytocenózy, ale celého ekosystému chmelnice, je proto dosažení výše zmíněné rovnováhy (homeostáze) a následujících efektů problematické. Úspěšnost pěstování chmele proto velmi úzce souvisí jak s výše již zmíněným výběrem lokalit, jejichž agroekologické podmínky musí být v souladu s biologickými nároky chmelových rostlin, tak s realizací adekvátní pěstební péče permanentně zajišťující zmíněný soulad. Narušením těchto vztahů, např. výběrem méně vhodné polohy chmelnice, méně úrodné či nehomogenní půdy, její nevhodnou předvýsadbovou přípravou, nebo v důsledku uplatnění neadekvátní pěstební technologie, pak zákonitě dochází k poklesu vitality chmelových rostlin, ke snížení jejich životnosti a produkční schopnosti a následně k redukci výnosu i obsahu hořkých látek v hlávkách. Podobně i použití necertifikované chmelové sadby s nižší nebo nevyrovnanou biologickou hodnotou a nevhodnou či dokonce špatnou technologií její výsadby zase má negativní dopad nejen na vitalitu porostu, kdy předčasným odumíráním rostlin se dále snižuje jeho výkonnost. Je zcela samozřejmé, že produkční stav chmele, a to jak výnos hlávek, tak i jejich kvalitu zásadně ovlivňuje počasí. Silné anomálie v jeho průběhu vý-


razně ovlivňují ontogenezi chmelových rostlin, jejich výkonnost, ale i životaschopnost.

2. Nároky chmele na stanovištní podmínky Pro dosažení vysokého výnosu a současně i potřebné kvality hlávek je třeba vybírat lokality, jejichž agroekologické podmínky co nejvíce odpovídají biologickým nároků chmele na prostředí. V ČR to jsou lokality v tradičních chmelařských oblastech, na Žatecku, Úštěcku a Tršicku. Kromě půdních vlastností má velký význam i reliéf pozemku budoucí chmelnice a jeho okolí, a to jak působením na mezoklima, tak i prostřednictvím sklonu pozemku, expozice apod. Velkou produkční schopnost a životnost mají chmelové porosty na homogenních, středně těžkých až těžších hnědých půdách, „permských červenkách“, v polohách Podlesí a Zlatého potoka. Obecně lze uvést, že vhodné jsou všechny hluboké a homogenní půdy v dobrém fyzikálním, agrochemickém a biologickém stavu (hnědozemě, rendziny a pararendziny, černozemě, ale i nezamokřené půdy nivní, event. lužní). Naopak značně menší životnost vykazují porosty chmele v otevřených, silně návětrných a tzv. polních polohách a na vysychavějších (lehčích) půdách. Na těchto stanovištích, zejména v sušších ročnících, jsou dosahovány nejen nižší výnosy, ale i malý obsah α - hořkých kyselin v hlávkách. Velkým problémem je nehomogennost půdy chmelnice jak ve vertikálním směru (v půdním profilu), tak i v horizontálním směru. V částech chmelnice s lehčí (písčitější, popř. kamenitější) půdou, a tudíž vysychavější, s malou sorpční kapacitou (pro vodu i živiny) lze pozorovat nejen slabší kondici chmelových rostlin, ale i jejich rychlé stárnutí a předčasné odumírání (úhyn). K brzkému odumírání, resp. k „vymáčení“ rostlin dochází

7

i v místech s výronem podzemní vody, v terénních depresích, jakož i ve chmelnicích s celkově zvýšenou hladinou podzemní vody. Značné obdobná situace nastává i na těžkých a těžších půdách na okrajích chmelnic, hlavně při vlhkém průběhu počasí, především v důsledku silného zhutnění půdy.

3. Zpracování půdy před výsadbou chmele Půda pro založení chmelnice musí mít hluboký fyziologický profil. To znamená, že musí vykazovat nejen v orniční vrstvě, ale i ve spodině příznivé fyzikální, chemické a biologické vlastnosti a hloubku podzemní vody cca 180 cm pod povrchem půdy, umožňující tvorbu mohutného a fyziologicky velmi aktivního kořenového systému chmelových rostlin. Do hloubky 60–70 cm, do níž zasahuje značně aktivní kořání chmele, by půda

měla být biologicky silněji oživená. Proto čím více jsou vlastnosti půdy pozemku vzdálené od optima, tím větší péči jí musíme věnovat. Jedná se o výsev vhodných plodin na zelené hnojení, hnojení minerálními a organickými hnojivy, vápnění a různé způsoby jejího mechanického zpracování. V rámci mechanického zpracování půdy je velmi důležitá rigolovací orba, která má zcela zásadní význam hlavně na půdách těžkých, výrazněji zhutnělých, s nízkým obsahem humusu a živin. Nelze opomenout ani její fytosanitární působení, neboť omezuje výskyt chorob a škůdců, snižuje zaplevelení apod. Nedostatky v péči o půdu negativně ovlivňují produkční potenciál chmelového porostu. Zejména hlubší a hluboké zpracování půdy v kratší době před výsadbou chmele, nebo při nevhodné vlhkosti (hlavně při zvý-

Silné a dlouhotrvající vymáčení chmele (20. 8. 2010 Číňov)

8


šeném obsahu vody) může působit i kontraproduktivně (porušení půdní struktury, zvýšení vlhkosti apod.). Mladé chmelové rostliny potom špatně zakořeňují (pomalu a mělce), pomaleji přirůstá jejich nadzemní biomasa, v době přísušku (při nedostatečném zásobení vodou a živinami) výrazně retardují dlouživý růst (jsou zakrnělé, popř. i zavadají) a předčasně ukončují vegetaci. Za těchto podmínek, kdy jsou zpravidla poškozeny všechny rostliny, resp. porost chmele je defektní na celé chmelnici, podstatně klesá nejen jeho produkční schopnost, ale i životnost.

4. Kvalita chmelové sadby Jedním z hlavních předpokladů vysoké produkční schopnosti a dlouhověkosti chmelového porostu je použití kvalitní certifikované sadby. Stává se však, že sadba je geneticky nejednotná (obsahuje příměsi

jiných odrůd), napadená škodlivými činiteli, nebo vykazuje zhoršené fyziologické a morfologické vlastnosti a znaky. V případě příměsi jiných odrůd je narušena homogenita růstu a vývoje porostu i finálního produktu, tj. hlávek. Proto je nutné cizí odrůdy z porostu neprodleně odstranit. Sadba napadená škodlivými činiteli často unikne pozornosti (není identifikovaná) jak při její přejímce (při nákupu) tak i při výsadbě. Mladý porost chmele je proto třeba pozorně sledovat a příčiny vyskytujících se abnormalit musíme identifikovat a co nejrychleji učinit adekvátní opatření. V případě viróz napadené rostliny okamžitě zlikvidujeme, při výskytu mykóz celý porost ošetříme vhodným fungicidem. Rovněž při výskytu škůdců je třeba ošetřit celý porost adekvátním pesticidem.

Mělká podzimní kultivace půdy v meziřadí při naprosto nevhodné vlhkosti půdy (24. 9. 2010 Hořesedly)


9

Příčinami nižší kvality chmelové sadby jsou nejčastěji její zhoršené morfologické a fyziologické parametry. Z morfologických znaků jsou to především menší celková hmotnost, nedostatečné vyvinutí jejich částí, nebo poškozený kořenový systém (malý počet kořenů, slabé a krátké kořeny, jejich silná lignifikace [tmavé zbarvení] a malé zastoupení či úplná, absence jemného kořání apod.). Dále to mohou být: příliš slabý kořenový krček, malý počet oček, jejich špatný vývin a stav apod. Fyziologickou hodnotu sadby významně ovlivňuje způsob, doba a zejména pak místo odběru (topofýza) řízků z matečné rostliny a v neposlední řadě i stáří samotné matečné rostliny. Při méně vhodných podmínkách odběru základního množitelského materiálu (řízků) se snižuje nejen jeho zakořeňovací schopnost, ale i další růst a kvalita řízkovanců vč. výtěžnosti a biologické hodnoty finálního produktu. Z fyziologických vlastností přichází v úvahu nejčastěji zhoršený vodní režim sadby (nízký obsah vody - zavadlá až zaschlá sadba), biochemický stav (množství zásobních energeticky bohatých látek, minerálních živin, hormonů apod.), stupeň dormance a růstový potenciál kořenů (v závislosti na růstovém stavu sadby - dormantním či plně vegetačním, probíhá rychlost jejího zakořeňování, resp. intenzita obnovy růstu kořenů a nadzemních částí po výsadbě do chmelnice). V případě, že celá partie chmelové sadby určená k založení chmelnice má sníženou kvalitu (biologickou hodnotu), pak je vcelku rovnoměrně zatížen celý porost chmelnice. Má nižší produkční schopnost, rychleji stárne a je třeba ho dříve obnovit. Jestliže je příslušná partie sadby kvalitativně nevyrovnává, potom v založeném porostu rostliny s nižší výchozí biologickou hodnotou mají

10

opožděný, příp. až zakrnělý růst, porost je nehomogenní, poškozené rostliny poskytují menší výnosy, dříve odumírají a je třeba provádět dosadbu chmelnice.

5. Výsadba chmele Výsadba chmele je často provázena celou řadou nedostatků a chyb, a to jak z hlediska termínu, tak i ve způsobu provedení. Na termín výsadby jsou podstatně citlivější prostokořenné kořenáče, u nichž je třeba upřednostnit podzimní, popř. časnou jarní výsadbu, tedy v období jejich dormance (ne však za mrazu a do zmrzlé anebo naopak do rozbahněné půdy). Kořínky chmele jsou poškozovány nejen mrazem, ale i vysokými teplotami, suchým a teplým vzduchem (hlavně při větrném počasí) a intenzivním slunečním zářením. Při aridním průběhu počasí proto vysazujeme ve večerních event. ranních hodinách, kdy je stresová zátěž nižší. Kořenáče chmele jsou často vysazovány bez náležité úpravy (bez zakrácení kořenů, odstranění kořenů mechanicky poškozených, infikovaných apod.), příliš mělce (horní okraj - hlava kořenáče by měla být pod povrchem půdy nejméně 10–12 cm v těžší půdě a 12– 15 cm v lehčí půdě), do malých a nevhodných jamek. Škodlivě působí čerstvý hnůj (zejména slepičí) a větší množství minerálních hnojiv v jamce (dochází k „popálení“ sadby). Jamky by měly mít minimálně 1,5krát větší rozměry než je velikost kořenového systému (u prostokořenných rostlin), nebo kořenového balu (u obalené sadby). Negativně působí hladké a zhutnělé stěny jamek a jamky celkově proschlé, vyhloubené delší dobu před výsadbou. Sadba je často značně zavadlá až zaschlá (obsah vody nesmí klesnout oproti čerstvému stavu o více než 10%, mírně zavadlou sadbu je třeba máčet


ve vodě nebo ještě lépe v roztoku stimulátorů zakořeňování). Při nežádoucím překořenění balu krytokořenné sadby (stísněné, spirálovité, uzlovité a z části zplstnatělé kořínky) odstraníme plsť, kořenový bal 2–3krát podélně prořízneme a kořínky urovnáme. Kořenový systém (bal) bývá při výsadbě často umístěný v nepřirozené poloze, deformovaný (kořeny musí být naopak rozmístěny pozitivně geotropicky, nesmí být deformovány nebo dokonce ohýbány směrem k povrchu půdy) a zasypaný suchou, nekvalitní zeminou a špatně utěsněný. K zasypání je třeba použít kvalitní vlahou zeminu, nebo ještě lépe organický substrát a jeho přiměřeným ručním utlačením musíme vyloučit vznik „vzduchové kapsy“, způsobující zasychání kořenů. Velmi vhodné je překrytí („namulčování“) hlavy kořenáče alespoň 3–5 cm vrstvou strukturní zeminy nebo substrátu (vhodná je i drcená kůra nebo štěpka). Na počátku vegetační doby a v jejím průběhu vysazujeme pouze kvalitní krytokořenné (obalené) kořenáče s délkou výhonů maximálně 10 (15) cm, a to ve večerních, event. ranních hodinách a za předpokladu možnosti využití závlahy. Tento způsob lze doporučit hlavně k dosadbě chmelnic, kdy dospělé rostoucí sousední chmelové rostliny vytvářejí poměrně příznivé mikroklima pro ujmutí a růst sadby. Všeobecným nedostatkem výsadby chmele je téměř úplná absence používání různých pomocných látek, zlepšujících jak zdravotní a fyziologický stav sadby, tak i okolní půdní prostředí.

6. Vlastní pěstební technologie chmele Hlavním účelem pěstební péče je vytvářet neustálý (permanentní) soulad mezi


agroekologickými podmínkami daného stanoviště (chmelnice) a biologickými nároky chmelových rostlin v průběhu jejich roční ontogeneze, který umožňuje porostu chmele vytvořit velké množství hospodářsky prospěšné biomasy, tj. hlávek s potřebnou biochemickou hodnotou. Nedostatečné nebo nevhodné či dokonce chybné pěstební zásahy pak mohou nejen limitovat, ale i snížit produkční potenciál porostu, příp. i výrazněji poškodit chmelové rostliny a způsobit jejich odumírání.

6.1. Řez chmele V současné době je řez chmele uskutečňován výlučně mechanizovaným způsobem. Pro plynulejší a kvalitnější práci ořezávačů je před vlastním řezem půda povrchu chmelnice urovnávána v podélném a příčném směru k řadům chmelových rostlin. Často značně razantně, nejen bránami, ale i pérovými kultivátory, které zejména při práci v příčném směru silně poškozují relativně mělce uložené podzemní orgány chmele, především babky. Při jejich mělkém uložení, zejména na lehčích půdách, dochází i k jejich vytržení a ke vzniku prázdných míst ve chmelnici. Kromě velkých a nesporných přínosů pro pěstování chmele (hlavně Žateckého poloraného červeňáku) má mechanizovaný řez chmele řadu negativ. Odříznutím části babky dochází ke ztrátě nejen živin, ale řezem vzniklá velká (řezná) rána, při níž byla poraněna všechna vnější i vnitřní pletiva babky. Umožňuje ztrátu mízy a snadnější vstup různých patogenů do rostliny, čímž zvyšuje její stresovou zátěž. Obecně lze konstatovat, že v současné době uplatňovaný způsob mechanizovaného řezu chmele je často značně extenzivním a k rostlině chmele nešetrným zásahem. Velmi je rozšířený tzv. rovinný způsob řezu, při kterém jsou chmelové rost-

11

liny seřezávány prakticky v úrovni povrchu půdy chmelnice a jejich temena babek jsou více méně odkryta a téměř plně vystavena nepříznivému vlivu povětrnostních podmínek (slunečnímu záření, větru atd.). Přestože tato skutečnost je někdy považována za přednost (usnadňuje hlavně orientaci při zapichování chmelovodů), opak je pravdou. Procesy „hojení“ probíhají jen v malé míře, babky vysychají, jsou napadány dřevokaznými houbami, trouchnivějí, popř. zahnívají a postupně odumírají. Někdy je řez uskutečňován naopak příliš hluboko, při vyšší pojezdové rychlosti a s řeznými kotouči s malým počtem zubů. Řezná plocha na temeni babky potom není hladká, ale značně rozhoužvená (roztřepená), zvláště na okrajích, čímž se hojivé procesy ještě více narušují. Často dochází i k roztržení babek, ponejvíce ve vertikálním směru, příp. i jejich úplnému zničení.

Zmíněný extenzivní způsob řezu negativně ovlivňuje morfologii babky a architekturu kořenového systému rostlin. Špatně zhojené střední části temene babek přestávají být funkční, postupně odumírají, babky regenerují z okrajových částí, čímž se zvětšuje jejich velikost (zaujímají větší prostor) a okruh rašících výhonů. Postupně však segmentují, zastoupení vlků se zvyšuje (jednoletých i víceletých) a klesá množství skeletových vertikálních (kůlových) kořenů. Důsledkem je pak menší upevnění (ukotvení) rostlin v půdě, menší rezistence k přísuškům, snížená vitalita, nižší produktivita, výnosová stabilita i životnost. Nevhodný je samozřejmě i mělký (příliš nadsazený) řez, kterým původně hlouběji pod povrchem půdy uložené babky vymělčíme k úrovni povrchu půdy chmelnice a následně můžeme realizovat pouze již zmíněný „rovinný řez“ se všemi negativními dopady.

Jarní zátopa chmelnic (11. 2. 2011 Počedělice)

12


Negativně na ontogenezi a produktivitu chmele působí i nevhodná doba řezu. Velmi časný jarní či dokonce podzimní řez urychlují roční životní cyklus rostlin, a nepůsobí potřebné opoždění jarního rašení a následný růst výhonů. Rostliny fyziologicky rychleji stárnou, předčasně kvetou, hlávky jsou řidší, často přerůstají (a prorůstají listy), dříve zrají a výnos, zejména však jeho kvalita bývají nižší. V důsledku útlumu metabolizmu rostlin a s ním spojenými hojivými procesy lze hlavně po opakovaném podzimním řezu pozorovat větší zahnívání a odumírání babek. Pozdní řez zase příliš zpožďuje a zeslabuje růst chmelových rostlin a narušuje tak rovnováhu mezi jejich vegetativním růstem a plodností. Při něm dochází k silnému výronu mízy, a tím k další ztrátě výživných látek (na řezné ploše), čímž se vitalita a produktivita rostlin dále snižuje.

Zásady racionálního mechanizovaného řezu chmele by měly být co nejvíc v souladu s jeho účelem, který v novém pojetí lze obecně formulovat takto (ŠTRANC et al. 2005, 2007): - pokud možno šetrným, ekonomicky však přijatelným způsobem formovat podzemní orgány chmelových rostlin s cílem udržet je na původním (stejném) místě, v kulturní podobě a umožnit tak realizaci komplexní a racionální pěstební technologie chmele, - přispět k regulaci rovnováhy mezi růstem vegetativních orgánů a plodností chmelových rostlin (k regulaci jejich roční ontogeneze) a současně pozitivně působit na jejich zdravotní stav a růstovou kondici jako na hlavní předpoklady vysoké a kvalitní plodnosti a dlouhé životnosti chmelového porostu. Abychom co nejvíce vyhověli uvedeným požadavkům, musíme při řezu chmele přihlí-

Povrch půdy po sklizni chmele v extrémně vlhkých podmínkách (26. 8. 2011 Hořesedly)


13

žet nejen k průběhu povětrnostních podmínek a technologickému stavu půdy chmelnice, ale musíme i striktně dodržovat dnes již dostatečně prověřené a obecně známé zásady správné exploatace strojů pro řez chmele (ořezávačů). Připomínáme proto ty nejdůležitější: - vhodnou a šetrnou přípravou povrchu půdy chmelnic před řezem musíme zajistit ve směru chmelových řadů stejnoměrnou výšku zakrytí babek zeminou a vytvořit tím podmínky pro kvalitní řez chmele, - pracovní rychlost ořezávače nezvyšovat nad 3,5 (max. 4,0) km/hod, - dodržet sklon řezných kotoučů 2–3°, - zkušenosti ukazují, že na řezném kotouči by mělo být alespoň 34–40 zubů, přičemž šířka báze zubu by se měla zhruba rovnat rozteči mezi zuby; v zahraničí se však osvědčují i řezné kotouče hladké, vyrobené z kvalitní oceli, - praktické poznatky prokázaly, že funkci ořezávačů lze vylepšit jejich vybavením krojidly pro odřezávání postranních oddenků.

chy. V důsledku rovnoměrnějšího a hustšího nasazení hlávek a jejich dobrého dozrávání je potom dosaženo nejen relativně vysokého výnosu, ale i jejich uspokojivé kvality.

Pokud jde o dobu řezu, zdůrazňujeme, že ve většině případů je třeba využít jarního středně raného řezu chmele v období zhruba od konce 1. dekády dubna do poloviny jeho 3. dekády (LINHART 1949), kterým při povětrnostně normálním ročníku zpravidla docilujeme potřebnou rovnováhu mezi vegetativním růstem a plodností chmelových rostlin. Řez v tomto období působí příznivě na roční ontogenezi rostlin, resp. na utváření hospodářsky výhodné struktury nadzemních orgánů chmele. Tím je zpětně ovlivněno i mikroklima porostu, zlepšuje se světelný režim v jeho výškovém profilu, zejména v nižších patrech. Za této situace se zintenzivňuje přeměna a transport fotosyntátů z listů převážně do generativních orgánů (květů a hlávek) na úkor růstu (délky) pazochů a velikosti listové plo-

Hloubka řezu, přesněji velikost zahloubení ořezávacích kotoučů v půdě v řadech chmelových rostlin, je v podstatě limitována hloubkou uložení babek, resp. kolmou vzdáleností jejich temene od povrchu půdy chmelnice. Závisí proto na hloubce výsadby chmele, jež je obvykle doporučována na 12– 15 cm (podle našich poznatků je vhodnější vysazovat ještě hlouběji, o 3–5 cm, zejména v zrnitostně lehčích půdách; výsadba ve větší hloubce, nad 20 cm, je nejen vyrovnanější, a tím příznivější vláhový a teplotní režim půdy pro růst a vývin kořenového systému chmele, ale i jeho ukotvení je lepší).

14

Z našich sledování vyplývá, že ve vyšších a chladnějších polohách, zejména na těžších a vododržnějších půdách, umožňují-li to povětrnostní a půdní podmínky, je vhodné provést řez chmele na počátku uvedeného rozmezí, tj. do konce 1. poloviny dubna, kdežto v nižších a teplejších polohách, kde chmel raší dříve, nejlépe v rozmezí 16. 4.–25. 4. Z tohoto pohledu lze proto vyslovit následující obecný závěr: čím je chmelový porost ve slabší růstové kondici nebo ve vyšší nadmořské poloze a na celkově chladnějším stanovišti (vč. jeho severní expozice), tím raší později a růstově-regulační význam řezu je proto menší, a naopak je-li chmelový porost v nižší a celkově teplejší poloze, tím raší dříve a růstově-regulační význam řezu je větší (proto je vhodné chmel seřezávat později).

Důležitým kritériem pro vhodné seřízení hloubky řezu je růstový stav chmelového porostu.


Mladé porosty chmele - při prvním řezu (tzv. prvničky) jeho hloubku nadsazujeme cca o 3–5 cm (podle potřeby i více) nad horní okraj podzemních orgánů rostlin (tvořících se babek), a to z následujících důvodů: - abychom mladé rostliny příliš neopozdili a neoslabili v jejich růstu, - mladé rostliny v důsledku slabšího kořenového systému jsou v půdě méně „ukotveny“ a hlubším méně šetrným řezem může poměrně snadno dojít k jejich zničení vytržením, - určitou výškou nadsazení řezu, kterou jsme stanovili vzhledem ke konkrétním podmínkám, především k rovnoměrnosti hloubky výsadby, v podstatě vyrovnáváme hloubku temene babek příslušného porostu na stejnou úroveň.

plošin. Mimoto vzhledem k větší konstrukční šířce některých plošin (pro dosažení potřebné stability) pojezdová kola jedné strany plošin se velmi často pohybují pro chmelových řadech, a tím nejen zhutňují půdu v bezprostředním okolí chmelových rostlin, ale přímo poškozují chmelové babky. Zmíněné pojezdy chmelových řadů působí nejškodlivěji u nově založených chmelnic, zejména na těžších půdách, kdy mladá rostlina chmele jen velmi obtížně prorůstá zhutnělou půdou.

V následujícím roce je pak vhodné hloubku řezu u těchto chmelnic mírně zvýšit.

6.3. Zavádění chmele

Starší porosty chmele a porosty v celkově slabší růstové kondici seřezáváme rovněž mělčeji. V dalším roce však již řežeme hlouběji, abychom odstranili zbytky (pahýly) nového dřeva a nevymělčovaly tak chmelové babky. Porosty chmele ve vysoké produkční schopnosti řežeme jen s velmi mírným nadsazením, prakticky hladkým řezem. S jejich klesající produktivitou, se zvyšujícím se stářím, hloubku řezu snižujeme.

6.2. Zavěšování chmelovodů Na přelomu 20. a 21. století se ve chmelařské praxi ČR začalo široce uplatňovat zavěšování chmelovodů z pojízdných plošin, často rozdílné konstrukce, tažených traktory. V důsledku zpravidla vyšší jarní vlhkosti půdy dochází proto ke zvýšenému zhutnění půdy jak pod koly traktorů, tak i vlastních


K dalšímu poškozování chmelových rostlin dochází při zapichování (kotvení) chmelovodů do půdy. Tím je nejen narušován kořenový systém rostlin, ale často je silně poškozována i vlastní babka. K největším škodám může opět dojít u výsazu chmele.

Zavádění výhonů chmele, které je dosud odkázáno výhradně na ruční práci, výrazně ovlivňuje produktivitu chmelových rostlin jak z hlediska kvantity, tak i kvality hlávek. Počátek růstu, velikost okruhu i počet rašících výhonů, rychlost růstu a doba jejich zavádění závisí nejen na produkční schopnosti stanoviště, průběhu počasí, stáří a kondici rostlin (event. odrůdě), ale i na způsobu regulace jejich jarního růstu (doba, hloubka a způsob mechanického popř. chemického řezu, event. úplné vynechání řezu). Obecně lze uvést, že optimální doba pro zavádění chmele je 2. dekáda května, těsně po období tzv. ledových mužů, přičemž je třeba vybírat výhony dobře vyvinuté, zdravé, nepoškozené, nepolehlé (nepřerostlé), cca 50 max. 70 cm dlouhé, se štíhlými vegetačními vrcholy, především (pokud možno) ze středové části babky. S ohledem na tuto skutečnost je proto třeba ontogenezi chmele účelně regulovat hlavně řezem (dobou, způ-

15

sobem atd.). Příliš časné zavádění urychluje ontogenezi, a tím i senescenci zavedených rév, což má negativní dopad na výnos, hlavně však na kvalitu (konduktometrickou hodnotu - KH) hlávek. Pozdní termín zavádění snižuje především výnos, v některých případech (např. při vyšším stáří a slabší kondici porostu, nepříznivém průběhu povětrnostních podmínek, nižší úrovni pěstební péče apod.) i kondici a životnost rostlin (porostu). Velmi efektivní je zavádění výhonů o délce cca 50 cm, které je nejen časově méně náročné, ale zpravidla i kvalitnější (révy se po chmelovodu snadněji a pevněji ovíjejí). Výrazně negativně na produkční schopnost i životnost chmelových rostlin působí zavádění výhonů z periferních částí babky a z podzemních oddenků (vlků). Tento stav nastává hlavně při opožděném termínu za-

vádění, zejména však po v současné době značně rozšířeném tzv. rovinném řezu. Do určité míry obdobně působí i tzv. chemický řez chmele, který z hlediska současné kultury chmele, zejména u odrůdy ŽPČ, lze hodnotit jako jednoznačně extenzivní pěstební zásah. Nepříznivě nejen na výnos (v daném roce), ale i na následnou produkční schopnost a životnost chmelových rostlin působí snížený počet zavedených rév z jedné babky (méně než 4). Proto je třeba důrazně odmítnout doporučení k zavádění pouze jedné či dvou rév z každé babky, realizovaná v posledních dvou letech. Rovněž je třeba upozornit, že se zmenšujícím se úhlem sklonu (větší šikmosti) chmelovodů s révami se zvyšuje množství odkloněných vegetačních vrcholů, a tím pracnost jejich zavádění. Skutečností je, že odrůdy s nižší ovíjivou schop-

Devastovaný povrch půdy po sklizni chmele v extrémně vlhkých podmínkách (31. 8. 2011 Radovesice)

16


ností, mezi něž náleží ŽPČ, se vyznačují větší četností odklánění vegetačních vrcholů zavedených rév. S ohledem nejen na výši sklizně, ale i jednotnost zrání hlávek je pro plné a rovnoměrné zapojení chmelového porostu nutné včas provést i tzv. opravné (2.) zavádění výhonů. Totéž platí pro zavádění odkloněných vegetačních vrcholů. Při zavádění je častým negativním jevem neúplné odstranění tzv. přebytečných výhonů, které v důsledku odběru vody, živin a dalších látek konkurují zavedeným výhonům a zeslabují tak jejich růstovou schopnost. Kromě toho z dalších (již polehlých) přebytečných výhonů se po jejich zahrnutí zeminou, zejména po opožděné přiorávce, vytvářejí mělce kořenící vlky, které půso-

bí nežádoucí vzrůstání chmelových rostlin s negativními důsledky jak na jejich produktivitu, tak i na pěstební technologii. Za účelem výrazného útlumu růstu konkurenčních (nových) výhonů je proto třeba v krátké době po opravném zavádění provést kvalitní přiorávku řadů. Pokud jde o praktické využití „samozavádění“ výhonů chmele, lze tento způsob hodnotit jako velmi extenzivní. Při něm dochází k zavedení (uchycení) především nejranějších (nejdříve rostoucích) výhonů, vyrůstajících z oček umístěných ve vrcholové (horní) části babky, resp. z její okrajové části, která nejdříve raší. V důsledku odlišné topofýzy mají tato očka nejen kratší (a zřejmě i slabší) dormanci, ale obvykle i nižší biologickou hodnotu, jejíž negativní efekt se projeví v dalším průběhu vegetace menší intenzitou

Devastace půdy v meziřadí i v řadech po sklizni v extrémně vlhkých podmínkách (31. 8. 2011 Radovesice)


17

růstových procesů, a tím i nižší produkční schopností. Při opakovaném „samozavádění“ vyrůstá abnormálně velký počet výhonů, které se nejen často splétají a vytvářejí příznivé mikroklima pro šíření peronospory, ale umožňují nežádoucí rozrůstání babek. Samozavedení (uchycení) výhonů je velmi nerovnoměrné, 15–30 % chmelovodů je zcela bez výhonů, téměř stejné množství chmelovodů je pouze s jedním výhonem a na zbývajících chmelovodech je uchyceno po dvou a více výhonech obvykle nestejné délky. V případě ručního nedozavedení je potom chmelový porost velmi nevyrovnaný. Neobvykle velké množství přebytečných výhonů je potom třeba urychleně a důkladně odstranit. Při „samozavádění“, častěji než při klasickém ručním způsobu zavádění, se na chmelovod navinou (uchytí) i výhony z vlků. Přestože očka vlků mají dobrou biologickou hodnotu a výhony z nich vyrůstající zpočátku vykazují intenzivní dlouživý růst, postupně, vzhledem ke slabému kořání vlků a značně složitému a oslabenému transportu vody a živin z kořenového systému chmelové rostliny přes babku, jejich růstová aktivita se výrazně snižuje, fyziologicky rychleji stárnou a často nedorůstají stropu chmelnicové konstrukce. 6.3.1. Zavádění odkloněných vegetačních vrcholů chmelových rév Provádí se v době intenzivního dlouživého růstu rév (od cca 20. května do konce června), soustavně, zejména u ŽPČ, který se vyznačuje nižší ovíjivou schopností. Toto opatření je třeba realizovat včas (nesmí dojít k velkému přírůstku odkloněné révy), nejlépe v teplejších částech dne, při menším turgoru pletiv (nedochází k výraznějšímu poškozování rév). Opomenutí tohoto opatření způsobuje významný propad ve výnosu hlávek.

18

Z dosavadního šetření vyplývá, že aplikace některých biologicky aktivních látek (obsahujících především auxiny) zlepšují ovíjivou schopnost chmelové révy. 6.3.2. Zavádění náhradních vegetačních vrcholů chmelových rév Po ulomení či jiném poškození vegetačního vrcholu révy (větrem, krupobitím, okusem zvěří, event. mrazem apod.) v kratší době po zavedení, resp. při její malé výšce (do výšky 1,0–1,5 m, kalendářně do cca 20. max. 25. 5.) je vhodné tuto révu zcela odstranit a provést zavedení náhradní révy. Při větší výšce révy s ulomeným vegetačním vrcholem posečkáme na růst axilárních výhonů (rév) z nejblíže nižšího nodu (úžlabí révových listů), nejvitálnější z nich zavedeme na chmelovod a ostatní šetrně odstraníme. V této době neaplikujeme přípravky s obsahem cytokininů, které silně podporují větvení hlavní révy a brzdí apikální dominanci, a tím i dlouživý růst a zřejmě i ovíjivou schopnost nově zavedeného axilárního výhonu. Naopak je vhodné provést ošetření přípravky s obsahem auxinů, které podpoří apikální dominanci a růst nově zavedeného výhonu. K zamezení okusu chmele, především spásání vegetačních vrcholů rév krátce po zavedení, doporučujeme ošetření chmelového porostu vhodnými repelentními přípravky.

6.4. Zpracování půdy Zpracování půdy ve chmelnici je značně široký soubor operací, realizovaný od podzimu, resp. od sklizně chmele (tzv. podzimní zpracování půdy), přes počátek jara (příprava půdy k řezu chmele) až k nové sklizni chmele (tzv. letní kultivace půdy). Těmito operacemi upravujeme buď jen povrch půdy chmelnice, nebo vlastnosti orničního horizontu, příp. vlastnosti hlubšího profilu půdy


tak, aby půdní prostředí co nejvíce odpovídalo biologickým nárokům chmele a současně aby i zvýšilo efektivnost ostatních pěstebních zásahů (řez chmele, hnojení, odplevelení apod.). Zpracováním půdy regulujeme především její fyzikální a hydrofyzikální vlastnosti. Tím měníme vnitřní stavbu půdy, její pórovitost, objemovou hmotnost (ulehlost), strukturnost apod., které podstatně ovlivňují i její termodynamické vlastnosti, fyzikální, chemické a biologické procesy a všechny půdní režimy. Kromě zmíněných účinků a regulace plevelů má zpracování půdy i fytosanitární efekty, jako je redukce některých chorob a škůdců, rychlejší degradace pesticidů apod. (ŠTRANC et al. 2008a,b). Velmi důležité je, aby zpracování půdy bylo šetrné, a to nejen k vlastní půdě, zejména k její struktuře, která výrazně ovlivňuje produktivitu chmelových rostlin, ale aby bylo co nejvíce minimalizováno mechanické poškození samotných rostlin. Půdu nesmíme zpracovávat zejména při její zvýšené vlhkosti, při níž dochází k narušení její drobtovité struktury (velmi příznivé pro půdní úrodotvorné procesy, a tím pro růst rostlin) a k následnému zhutnění. To primárně zhoršuje aeraci půdy, resp. její vzdušný a vodní režim a návazně i ostatní půdní režimy. Zhutnění, neboli zvýšená objemová hmotnost půdy omezuje (při hodnotách nad 1,45– 1,55 g/cm3), event. zastavuje (při hodnotách nad 1,65–1,75 g/cm3) růst a celkovou aktivitu kořenů chmele. Velmi vysoké hodnoty objemové hmotnosti půdy (nad 1,75 g/cm3) působí na rostliny chmele škodlivě i při relativně příznivé vlhkosti půdy. Škodlivý vliv takto vysokého zhutnění příliš nezmírňuje ani pro chmel vhodná zrnitost půdy a vyšší obsah humusu.


Zhutnění snižuje infiltraci srážkové či závlahové vody, na chmelnici v rovinné poloze způsobuje zamokření povrchové vrstvy půdy, na svahu zase v důsledku povrchového odtoku vody dochází k půdní erozi a ke splachu (odnosu) živin a zbytků pesticidů do povrchových vod. Zhutnění půdy působí nejen jako mechanická bariéra bránící růstu kořenů, ale redukcí přístupu vzduchu do půdy je tlumena až zastavena její biologická činnost i sorpční aktivita kořenů chmele. Anaerobní podmínky výrazně omezují příjem živin, narůstají ztráty minerálního dusíku denitrifikací apod. Ve zhutnělé půdě se zvyšuje i koncentrace oxidu uhlíku, jeho uvolňování do prostoru chmelnice je tak výrazně omezeno (nedochází k žádoucí stimulaci intenzity fotosyntézy chmelových rostlin) a naopak vznikající kyselina uhličitá okyseluje půdu a dále narušuje příjem živin, čímž se produkční potenciál chmele podstatně snižuje. Náchylné ke zhutnění jsou těžší a těžké půdy, především při nižším obsahu humusu (který má v současné době silně klesající trend) a s nižší zásobou vápníku a dále i hořčíku. Ne příliš vhodné je i zpracování půdy ve vyšším stupni aerace (nadměrně provzdušené - kypré) a suché, i když v porovnání s vlhkou půdou je méně škodlivé. V tomto případě dochází k intenzivní mineralizaci organické půdní hmoty, k jejímu urychlenému snižování, k velké ztrátě půdní vláhy, rozpadu půdních agregátů, silné hrudovitosti apod. Obdobně působí i velmi intenzivní zpracování půdy, např. rotační orba. Při realizaci mechanických zásahů do půdy musíme vycházet z jejích technologicky nejvýznamnějších vlastností, tj. vlhkosti a obsahu jílnatých částic (I. kategorie zrnitosti). Přesné kritérium vhodnosti zásahu

19

lze určit jako interval vlhkosti půdy v rozpětí dolní meze plasticity a meze spojivosti, kdy je půda drobivá a umožňuje dosáhnout maximální účinnosti a efektivnosti mechanického zásahu. Pro praktické účely postačuje pokusit se v dlaních vyválet kousek půdy, kterou chceme zpracovávat. V případě, že ji nelze vyválet do ruličky, ale drobí se, pak je vhodná k okamžitému zpracování. Jestliže se odebraná půda vyválí, pak je vlhčí než je stav vlhkosti vhodný pro její zpracování a chystaný zásah musíme odložit. Jestliže se půda maže a lepí k dlaním (dlaně jsou silně vlhké až mokré) a nelze ji vůbec vyválet, pak je příliš vlhká a naprosto nevhodná ke zpracování a zásah musíme na relativně delší dobu odložit. Lze tedy uvést, že každý zásah musíme zvolit ve vhodnou dobu, aby odpovídal jak

stavu půdy, tak i nárokům chmele. Konkrétnímu účelu zásahu musí odpovídat i výběr nářadí (techniky), jeho seřízení a exploatace. Zamýšlenému druhu mechanického zásahu musí být adekvátní hlavně konstrukce pracovních orgánů a způsob jejich rozmístění (vč. rozteče) na nosném rámu nářadí. Použitím nevhodného kultivačního nářadí, jeho špatnou exploatací, nebo při nestejné vzdálenosti chmelových rostlin mezi řady, dochází často k jejich mechanickému poškozování nebo i zničení. Při podzimním zpracování půdy (vláčení, kypření meziřadí, orba meziřadí, odorávka chmelových řádů, hloubkové kypření) jsou poškozeny jak chmelové babky, tak i kořenový systém rostlin. Poškození babek působí výrazně škodlivěji než poškození kořenů, které zejména při dobré kondici rostlin a vhodných

Části odumřelé chmelové babky v důsledku působení stresových faktorů (29. 5. 2012 Liběšice)

20


růstových podmínkách poměrně snadno regenerují. Za určité situace je částečné poškození (hladký řez) kořenů prospěšné, neboť ve svém důsledku působí „omlazení“ chmelových rostlin. Na počátku a v průběhu vegetace dochází při zpracování půdy (při urovnání povrchu půdy chmelnice před mechanizovaným řezem, plečkování a kypření meziřadí, přiorávce řadů) k poškozování nejen chmelových babek a kořenů rostlin, ale i jejich nadzemních částí (mechanické poškozování zavedených rév, jejich strhávání od stropu chmelnicové konstrukce apod.). Škodlivost menších mechanických poškození rostlin v době vegetace je sice v důsledku jejich intenzivního metabolizmu (vysoká aktivita kambia, přísun potřebných asimilátů - intenzivní hojivé procesy) nižší než např. v podzimním období, ale na produkci hlávek daného roku působí velmi negativně.

6.4.1. Letní zpracování půdy 6.4.1.1. Kultivace půdy v meziřadí Hlavním cílem zpracování půdy v meziřadí chmelnic v době vegetace je ochrana půdní vláhy, regulace plevelů, event. zapravení minerálních hnojiv. Půdu kypříme jen mělce (max. 10–15 cm), zejména v době květu chmele (5–8 cm), v dostatečné vzdálenosti od chmelových rostlin (minimalizace jejich poškození), bez jejího obracení a mísení, nejlépe za využití nářadí s šípovými plochořeznými pracovními orgány. Tím dochází ke spolehlivému podřezání plevelů, rozrušení ulehlejší povrchové vrstvy půdy, příp. půdního „škraloupu“ (velmi prospěšné je tzv. „mulčování půdy půdou“), zvýšení infiltrační schopnosti půdy a zapravení hnojiv, přičemž je jen minimálně narušen kořenový systém chmelových rostlin. Pro tyto účely je vhodné, aby povrch meziřadí nebyl příliš hladký, jem-

Odumřelé (ztrouchnivělé) staré dřevo po působení stresových faktorů (29. 5. 2012 Liběšice)


21

ný, ale naopak mírně zvlněný, hruběji strukturovaný (ŠTRANC et al. 2008a). 6.4.1.2. Přiorávka řadů Přiorávkou řadů podporujeme tvorbu jednoletého (letního) kořání, omezujeme růst přebytečných výhonů chmele (po zavedení) a plevelů ve chmelových řadech a zčásti odstraňujeme podzemní oddenky (vlky) chmele, přičemž nesmí dojít k narušení ostatních podzemních i nadzemních částí chmelových rostlin. Prvně přioráváme po zavedení výhonů, a to velmi šetrně, do výšky cca 15 cm (pozor na hroudy, nesmí dojít k poškozování a odklánění zavedených výhonů), potom ve 3. dekádě června do výšky max. 25 cm. Větší výšku hrůbků nedoporučujeme s ohledem na zvýšenou ztrátu půdní vláhy neproduktivním výparem a technologickou náročnost na jejich urovnání v následujícím období. Obdobně ani šířka (základna) hrůbků by neměla být příliš velká (max. 60 cm). Pro větší využití srážkové a závlahové vody a lepší přístup vzduchu k podzemním orgánům chmele je vhodné hrůbky formovat s dvojitým zaobleným hřebenem a rýhou (prohlubní) uprostřed. Pro podporu tvorby a funkčnosti „letního“ kořání musí být nahrnovaná zemina relativně kyprá, drobivá. Nesmí docházet ke zvýšené hrudovitosti, k rozprašování půdních agregátů, nebo naopak k tvorbě tzv. lavic a ke zhutňování spodních vrstev půdy. Plevele i rašící podzemní oddenky (vlky) chmele musí být spolehlivě odříznuty. Nově rostoucí (nadbytečné) výhony chmele musí být přiorávkou zahrnuty, a tím retardovány v růstu. 6.4.2. Podzimní zpracování půdy Podzimní zpracování půdy spočívá zpravidla ve vláčení, mělkém kypření meziřadí,

22

orbě meziřadí se současnou odorávkou řadů a periodickém hloubkovém kypření meziřadí. Tyto operace jsou realizovány až po sklizni chmele a po posklizňové dekapitaci zbytků rév (viz kap. 7.). 6.4.2.1. Mělké zpracování půdy Účelem vláčení je úklid chmelnice, částečné prokypření a urovnání povrchu chmelnice, a tím ochrana půdní vláhy a usnadnění následujících operací. Mělké kypření meziřadí (do hloubky 10–15 cm) musí především urovnat větší nerovnosti půdního povrchu, ničit plevele a usnadnit orbu, event. hloubkové kypření. V případě, že po mělkém kypření následuje hloubkové kypření, pak současně s mělčím kypřením provedeme odorávku chmelových řadů a zapravení základní dávky minerálních hnojiv (P, K, event. Ca, Mg). 6.4.2.2. Orba meziřadí Orbou do hloubky 18–20 cm musíme zajistit rovnoměrné prokypření, obrácení a promísení zpracované vrstvy půdy, zapravení minerálních a organických hnojiv a vyrovnání povrchu meziřadí. S ohledem na ochranu půdní vláhy a usnadnění jarních prací není vhodná větší hřebenitost povrchu meziřadí. Velkou pozornost věnujeme kvalitě odorávky chmelových řadů, ať je již prováděna současně s mělčím kypřením meziřadí (před hloubkovým kypřením), anebo s orbou. Odorávkou do hloubky max. 20 cm (v závislosti na hloubce uložení podzemních orgánů chmele) snižujeme množství zeminy v blízkosti chmelových rostlin (zúžení podřádku a provzdušení půdy), čímž usnadňujeme jarní přípravu půdy pro mechanizovaný řez. Současně omezujeme rozšiřování chmelových babek do meziřadí tím, že od-


řezáváme a odklápíme podzemní oddenky (vlky) chmele, přičemž se musíme vyvarovat poškození vlastních babek. Výskyt tohoto poškození je častý, umožňuje infekci babek (hlavně dřevokaznými houbami) a jejich postupné odumírání. 6.4.2.3. Hloubkové kypření půdy v meziřadí Současnou nedostatečnou péčí o půdu (organické hnojení, vápnění apod.) a používáním stále těžších mechanizačních prostředků, dochází nejen ke zhoršování fyzikálních vlastností půdy (zejména ke zvýšenému zhutnění a špatnému hospodaření s půdní vláhou), ale k její celkové degradaci (vč. poklesu biologické aktivity, zhoršení agrochemických vlastností, zejména pH a sníženému využití živin), která negativně ovlivňuje fyziologické procesy a produkční schopnost chmele. Za této situace nabývá

podzimní hloubkové kypření meziřadí stále větší důležitosti (ŠTRANC 1974). Navzdory této skutečnosti zůstává jeho prospěšnost nedoceněna. V závislosti na stavu půdy tento zásah provádíme až do hloubky 50 event. 60 cm a ve vzdálenosti od podélné osy řadů chmelových rostlin 55–70 cm (izolační vzdálenost) jednou za 3–5 let. Jeho účelem je v podstatě regenerace půdy, resp. obnova půdních vlastností, které byly dosaženy rigolovací orbou při zakládání chmelnice. Jedná se zejména o rozrušení zhutnělého podbrázdí, zvýšení aerace a propustnosti půdy a následné zlepšení agrochemických a biologických vlastností půdy. Kypřením vzniklé zasakovací pásy usnadňují lepší využití srážek, na svazích výrazně omezují vodní erozi a naopak v rovinatých polohách a te-

Odumírající chmelová babka po působení stresových faktorů (30. 5. 2012 Smilovice)


23

rénních depresích snižují výskyt povrchového zamokření půdy. Velkým přínosem tohoto zásahu je i současný řez kořenů chmele a jejich následné zmlazení (nejintenzivněji probíhá v jarním období příštího roku), které příznivě ovlivňuje vitalitu a produkční procesy chmelových rostlin. Je třeba zdůraznit, že pozitivní působení hloubkového kypření dále významně zvyšuje současné zapravení minerálních hnojiv (ŠTRANC et al. 2008a). Efekty hloubkového kypření závisejí na aktuálním stavu půdy, zejména výskytu, stupni a dislokaci zhutnění v půdním profilu, vlhkosti půdy, na volbě vhodného nářadí (konstrukce kypřících těles, jejich rozmístění), jeho seřízení k daným podmínkám a celkové exploataci. Je třeba vzít v úvahu i stáří a celkový stav chmelového porostu, vč. mohutnosti a vývinu podzemních orgánů chmelových rostlin. Nejsou-li plně akceptovány tyto podmínky, pak se finální efekt snižuje, příp. může dojít k ještě většímu narušení půdy (např. při její větší vlhkosti), a tím ke zhoršení produkční schopnosti chmelových rostlin, nebo i k jejich mechanickému poškození (např. při malé izolační vzdálenosti krajních kypřících těles od řadů chmele).

na opět hloubkového kypření) by se u většiny těžkých půd (u nichž je uvedený zásah nejaktuálnější), měla pohybovat v rozmezí 18–22 % hm. Při vyšších hodnotách vlhkosti je zpravidla dosahováno větších plošných výkonů (za předpokladu, že nedojde k prokluzu traktoru), ale kvalita zásahů se snižuje, popř. kypření může působit i škodlivě (poškození půdní struktury, malý kypřící efekt - půda je často kypřícími orgány jen „proříznutá“ a může dojít ke zvýšení ulehlosti půdy apod.). Naopak při nízké vlhkosti půdy se zvyšuje nakypřovací efekt, často dochází nejen k tvorbě velkých hrud, k nadměrné ztrátě půdní vláhy, ale i k podstatnému nárůstu potřeby energie (vysoká spotřeba PHM). Dále poznamenáváme, že řez horizontálně uložených kořenů chmele musí být pokud možno hladký, nesmí docházet k jejich trhání a drcení, což předpokládá opatřit přední části kypřících těles poměrně ostrými břity. Graf 1. Vhodný rozsah vlhkosti pro kypření v závislosti na obsahu I. kategorie zrn (<0,01 mm) půdní vlhkost % hm 50 doporučená vlhkost pro hloubkové kypření pásmo vhodné vlhkosti pro mechanické zpracování

40

Za účelem eliminovat riziko vzniku zhutnění půdy spodních vrstev půdy při mechanickém zpracování, zejména právě při hloubkovém kypření meziřadí, nesmíme uvedený zásah realizovat při vlhkosti půdy na hranici nebo těsně pod hranicí její dolní meze plasticity. Pro daný záměr doporučujeme využít nomogramu LHOTSKÉHO et al. (1981, graf 1). Jestliže neznáme přesné mechanické složení půdy, pak alespoň pro hrubou orientaci uvádíme, že vlhkost půdy, která umožňuje potřebnou účinnost zpracování půdy (zejmé-

24

30

20

10

0 20

30

40

50

60

70

80

90

obsah částic <0,01 mm 1. kategorie zrn


7. Sklizňová a posklizňová dekapitace chmelových rév Kořenový systém chmele se nejintenzivněji vyvíjí v prvních dvou až třech letech po výsadbě. V dalších letech se kořeny prodlužují, tloustnou a větví. Z našeho sledování vyplývá, že kořeny chmele se nevyznačují výraznou zimní dormancí, neboť v případě příznivých vnějších podmínek vykazují růstovou aktivitu téměř v průběhu celého roku. Nejintenzivněji však rostou na jaře, zpravidla od poloviny dubna (v závislosti na dostatku půdní vláhy, živin, zejména však na teplotě půdy) do počátku květu chmele a dále pak koncem léta a na podzim (hlavně při dostatku vláhy), zhruba od poloviny srpna do konce listopadu, event. do poloviny prosince (nedojde-li k výraznějšímu poklesu teploty půdy).

nické (technologické) zralosti hlávek, tj. při nejvyšším obsahu hořkých látek, kdy již dochází k intenzivnějšímu „stahování“ asimilátů do podzemních orgánů. V žádném případě nelze doporučit předčasnou sklizeň především porostů mladých a ve slabší kondici. Rovněž je třeba révy odstřihovat co nejvýše od povrchu půdy, pokud možno až k nasazení významnějšího množství “normálně“ vyvinutých hlávek a zbytky těchto rév pak odřezávat co nejpozději, po fyziologickému odumření, a tím i maximálním „stažení“ asimilátů do podzemních orgánů. Těmito opatřeními posilujeme integritu ve sklizni dekapitovaných rostlin chmele, jejich odolnost vůči stresovému působení vnějších podmínek a též jejich produkční schopnost v následujícím vegetačním období.

Dekapitací chmelových rév (při jejich mechanizované sklizni) dochází k narušení ontogeneze chmelových rostlin. Na rozdíl od ruční sklizně hlávek je výrazně časově omezen transport asimilátů z nadzemních (fotosynteticky aktivních), částí rostlin do jejich podzemních orgánů, kde jsou využívány k růstu kořenů ještě v daném roce a tvorbě zásob (k akumulaci živin, polyfenolů a energetického materiálu, hlavně škrobu) pro lepší přezimování (po hydrolýze na glycidy), ale i k počátečnímu růstu na jaře příštího roku (WHITE 1973, CHAPIN et al. 1990, ČÍŽKOVÁ, BAUER 1998, KLIMEŠ et al. 1999, WYKA 1999, BELL, OJEDA 1999, JANEČEK 2001, BEWLEY 2002, LJAŠENKO et al. 2004, KAVANOVÁ, GLOSER 2005, SOSNOVÁ 2006, ŠERÁ 2012). Za účelem alespoň zčásti zmírnit nepříznivý vliv sklizňové dekapitace rév na produkční stav chmelových rostlin je proto vhodné (spíše nutné) uskutečnit sklizeň až v době tzv. tech-


25

III.

Analýza příčin velkého úhynu chmele na jaře roku 2012

Na jaře roku 2012 byl ve chmelnicích ČR zaznamenán mimořádně velký úhyn chmelových rostlin. Příčiny tohoto stavu šetřili pracovníci CHI Žatec. Zprávu z uvedeného šetření se nám nepodařilo získat, ale všeobecně je konstatováno (v odborném tisku, z ústního podání chmelařů, kde jmenovaný průzkum byl uskutečněn), že zmíněné extrémní odumírání chmele bylo způsobeno silnými mrazy v zimě 2011/2012. Zcela jednoznačně prezentovaný závěr, že chmel v důsledku zimních mrazů vymrznul je třeba na základě našich poznatků odmítnout.

1. K problematice poškození chmele mrazem ZÁZVORKA a ZIMA (1956) uvádějí, že nízké extrémní teploty chmelovým rostlinám neškodí. Chmel nebyl poškozen ani v dosud nejstudenějších zimních měsících v historii Klementina, v roce 1929, kdy únorová odchylka od normálu dosáhla -11,4 °C (ČERVENÝ a kol. 1984) a absolutní minima v Žatecké oblasti se pohybovala od -11 do -35 °C (ZÁZVORKA, ZIMA 1956). Chmel nepoškodily jak relativně časné prosincové mrazy při absolutním minimu -29 °C v letech 1927 a 1946, tak ani pozdnější březnové mrazy extrémně studené a dlouhé zimy roku 1929, rovněž s absolutním minimem -29 °C. ZÁZVORKA a ZIMA (1956) připouštějí, že pouze nově vysázený chmel může při velkých mrazech vymrznout (některé případy na Žatecku v zimě 1939/1940). Škody mrazem na chmelu nebyly zaznamenány ani po silně mrazivém předjaří roku

26

1956. Podobně ani s nástupem změn v agrotechnice chmele (počátek pěstování chmele v širokých sponech, náhrada ručního řezu chmele řezem strojovým), zhruba od poloviny 60. let minulého století až do jmenované zimy 2011/2012, nebylo registrováno výraznější poškození chmelových rostlin mrazem. Přestože jako kritické zimy, které způsobily značné škody na porostech ozimých polních plodin, byly v uplynulých padesáti letech označeny zimy 1962/1963, 1966/1967, 1978/1979, 1981/1982, 1995/1996 a 2002/2003 (PETR 2012), škody tohoto charakteru ve chmelnicích nebyly pozorovány. Rovněž ani po dlouhodobějších a silných mrazech v letech 1963, 1985 a 1986, s většími zápornými únorovými odchylkami od normálu, než která byla zaznamenána v roce 2012 (v rámci ČR -4,1 °C, VRÁBLÍK 2013), nebyly ve chmelnicích evidovány škody mrazem. Je třeba poznamenat, že mrazy v zimě 2011/2012 významně nepoškodily ani vinnou révu (nejen kořeny, ale ani kmínky s dvouletým a jednoletým dřevem s očky), která je v porovnání s chmelem vůči mrazům podstatně méně odolná. Větší škody na vinohradech však způsobilo výrazné podzimní sucho, které rostlinám neumožnilo vytvořit dostatek zásobních látek pro jarní růst (PAVLOUŠEK 2012). Domníváme se, že při posuzování vlivu nízkých záporných teplot v průběhu zimy na případné poškození chmele, resp. jeho podzemních orgánů, je nutné brát v úvahu


(kromě stáří a kondice chmelových rostlin) především celkovou dynamiku teplot v tomto období (doba a rychlost nástupu záporných teplot, absolutní minima, výkyvy teploty - vč. střídání období se zápornými a kladnými teplotami, délka mrazového období apod.) a hloubku promrznutí půdy. Ta pak úzce souvisí s obsahem vody v půdě, její texturou, obsahem humusu a v neposlední řadě se způsobem jejího zpracování. V této souvislosti je třeba uvést, že první část zimy 2011/2012 byla velmi mírná, suchá. Silné mrazy, zpravidla bez sněhové pokrývky půdy, nastaly po cca týdenním postupném ochlazování (nástupu) až od 1. 2. 2012 a trvaly do 13. 2. 2012. Působily tedy relativně krátkou dobu. Průměrné denní teploty (v Žatci) se pohybovaly od -7,7 °C do -12,6 °C a přízemní absolutní minima od -9,8 °C do -18,6 °C (12. 2. 2012). Odchylka průměrné teploty od dlouhodobého průměru za celý měsíc únor v rámci Ústeckého kraje, kde se nachází většina plochy chmelnic ČR, činila -3,1 °C. Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem proto nepředpokládáme, že zimní mrazy v 1. polovině února 2012 měly významný vliv na úhyn chmelových rostlin zjištěný na jaře téhož roku, resp. že došlo k vymrznutí chmele. Negativní působení zmíněného silně mrazivého období, i když marginální, však nelze zcela vyloučit, neboť zřejmě pouze završilo škodlivost předchozích, podstatně významnějších stresorů (nadměrné srážky ve vegetačních obdobích let 2010 a 2011 s následným zamokřením a vysokou ulehlostí půdy, velmi teplý a mimořádně suchý podzim 2011 a počátek zimy 2011/2012 atd.).

2. Lokalizace výskytu poškození chmele Největší úhyn chmelových rostlin jsme zjistili ve starých chmelnicích a v poros-

tech v celkově slabé kondici, v ekologicky méně vhodných lokalitách a při nižší úrovni agrotechniky. Zcela výjimečně, do určité míry kontraproduktivně, působilo i hluboké podzimní zpracování půdy, kdy zřejmě její větší provzdušení a proschnutí (při existenci mimořádně suchého a teplého počasí), způsobilo intenzivnější prodýchání nedostatkových zásobních látek až dílčí zasychání podzemních orgánů chmele. Naopak v porostech mladých, v dobré kondici, jsme zaznamenali minimální ztráty. Podobně v kořenáčové školce s obalenou (kontejnerovou) sadbou zakrytou 3–5 cm vrstvou štěpky byl úhyn rostlin jen minimální (do 3%), což potvrzuje, že únorové mrazy měly na poškození chmele jen marginální vliv.

3. Polyfaktoriální charakter poškození chmele Z našeho sledování vyplývá, že úhyn chmelových rostlin na jaře roku 2012 byl polyfaktoriálního charakteru, resp. byl způsoben synergií celé řady stresových faktorů. Podílely se na něm zejména zvýšená vlhkost až zamokření půdy ve vegetačních obdobích předchozích dvou let (2010, 2011), silné zhutnění převlhčené půdy v důsledku jejích přejezdů technikou při ochraně a sklizni chmele a extrémní počasí během podzimu 2011, zimy a jara 2012. V některých případech spolupůsobila i předčasná sklizeň chmele spolu s odstříháváním rév nízko od povrchu půdy vč. brzkého odstříhávání jejich zbytků, čímž byla výrazně narušena akumulace zásobních látek v podzemních orgánech chmele. 3.1. Zvýšená vlhkost půdy ve vegetačních obdobích let 2010 a 2011 Hlavní vegetační období chmele v obou letech předcházejících jeho úhynu bylo vlh-


27

ké až mimořádně vlhké. V roce 2010 srážky v měsících květen až srpen převýšily normál o 183 mm (tj. 165 % N) a v roce 2011 o 156 mm (tj. 156 % N). Nadbytek vody vytěsnil z půdních kapilár (pórů) vzduch, v důsledku čehož došlo k přechodné, místy i dlouhodobější, absenci kyslíku v půdě, nezbytného pro dýchání kořenů chmelových rostlin (hypoxie až anoxie). Biochemické a metabolické změny ve stresovaných rostlinách (např. zvýšená tvorba etanolu, kyseliny mléčné, alaninu, narušení transportních procesů, syntéza stresových proteinů) byly provázeny změnami anatomickými a morfologickými (SLOVÁKOVÁ, MISTRÍK 2007). Chmelové rostliny v nadzemní části žloutly a chřadly, redukovaly a vymělčovaly kořenový systém, a to zejména ve druhém vegetačním období s nadměrnými srážkami (v roce 2011). Již v důsledku samotného lokálního „vymáčení“, resp. „zadušení“ rostlin bylo proto reálné předpokládat jejich zvýšený úhyn. 3.2. Výrazné zhutnění vlhké půdy Podél řadů chmelových rostlin, ve stopách kol mechanizačních prostředků, došlo k silnému až extrémnímu zhutnění půdy (pro ilustraci uvádíme hodnoty ulehlosti půdy zjištěné penetrometricky na jednom ze sledovaných stanovišť, kde byl zaznamenán velký úhyn chmelových rostlin - Smilovice, 30. 5. 2012). V řadě případů jsme zjistili až vysoce nadlimitní hodnoty ulehlosti půdy (penetrometricky v některých případech až nezměřitelné), které nejen dále (spolu s vysokým obsahem vody v půdě) narušily základní režimy půdy (vodní, vzdušný, teplotní, živinný), ale i její biologickou aktivitu, a tím i rozhodující životní procesy chmelových rostlin (kořenové dýchání, příjem vody a živin, růst kořenů, tvorbu nadzemních orgánů rostlin apod.).

28

Tab. 1. Penetrační odpor půdy v MPa na stanovišti, kde byl zaznamenán velký úhyn chmelových rostlin (Smilovice 30. 5. 2012) Hloubka v mm

Měřeno v řadu chmele

Měřeno v meziřadí chmelnice kultivovaný střed

kolej

40

4,8

0,2

neměřitelný

80

4,5

2,5

neměřitelný

120

4,4

3,3

neměřitelný

160

3,2

3,7

neměřitelný

200

2,9

3,3

neměřitelný

240

2,5

3,0

neměřitelný

280

2,7

2,9

neměřitelný

320

2,7

3,1

neměřitelný

360

2,4

3,4

neměřitelný

400

2,2

4,1

neměřitelný

440

1,4

3,3

neměřitelný

480

1,6

3,2

neměřitelný

520

1,9

3,8

neměřitelný

560

2,5

3,8

neměřitelný neměřitelný

600

2,2

1,4

640

1,3

1,5

neměřitelný

680

1,4

1,1

neměřitelný

Poznámka: penetrační odpor byl zjišťován při vlhkosti půdy 15–17 % hm.

Koly mechanizačních prostředků byla silně deformována nejen půda, ale i kořenový systém chmele. Často byly mechanicky poškozovány jak kořeny (trháním), tak i chmelové babky (tlakem, třením, smykem). Podobné poškození u lesních dřevin zjistili NERUDA et al. (2005) a další autoři. Zmíněné negativní procesy se tak výrazně podílely na snížené produkční schopnosti a odumíraní chmele v následujícím období, především v roce 2012. 3.3. Extrémní počasí podzimu 2011, zimy a jara 2012 Po sklizni chmele v roce 2011, zejména v poslední dekádě září, nastal velmi výraz-


ný pokles srážek (např. v Žatci došlo k jejich úplné absenci) a následoval velmi teplý, abnormálně suchý a dlouhý podzim. Průměrné hodnoty teploty a srážek v jednotlivých podzimních měsících byly tyto: v říjnu 10 °C a 14,5 mm, v listopadu 3,4 °C a 0,3 mm, v prosinci 3,7 °C a 37,9 mm (v Žatci).

ní příjmu živin a vody a následně ke snížení suchovzdornosti. Dlouhodobě nepříznivé vnitřní i vnější poměry chmelových rostlin a deficit sacharidů v jejich podzemních orgánech vyvolaly zřejmě i zvýšenou a nežádoucí oxidaci bílkovin a tuků a dále tak zhoršily jejich stav.

Nedostatek vody v půdě se podstatně prohloubil hlavně listopadu, který ve svém celku byl mimořádně podnormální a stal se nejsušším v celé historii měření srážek na našem území. Nadnormální teploty pokračovaly až do 23. ledna 2012. V první dekádě ledna dosáhla průměrná denní teplota 4,9 °C a ve 2. dekádě 2,3 °C (v Žatci), což je oproti teplotnímu normálu (-1,1 °C) výrazný vzestup. Podzemní orgány chmele (babka, kořeny) se proto zřejmě vyznačovaly slabší dormancí a v podstatě prodýchaly podstatnou část z již tak malé zásoby rezervních látek, kterou po sklizni hlávek měly k dispozici, což je v souladu se zjištěními dalších autorů u jiných druhů rostlin (STEEN, LARSSON 1986, CUNNINGHAM, VOLENEC 1998, LANDHÄUSSER, LIEFFERS 2003). Respirace (dýchání) podzemních orgánů, resp. její intenzita byla nepochybně ovlivněna nejen aktuální teplotou půdy, ale i vnitřními faktory chmelových rostlin, resp. jejich kondicí, hlavně hladinami ATP, ADP, NAD(P) a množstvím primárního substrátu. Lze se domnívat, že za dané situace nízký poměr ATP/ ADP v podzemních orgánech chmele stimuloval některé glykolytické enzymy a přenos elektronů v dýchacím řetězci, a tím celou respiraci (SLOVÁKOVÁ 2012). Při nedostatku ATP u rostlin ve slabé kondici a pravděpodobně i nedostatečně hnojených fosforečnými hnojivy, tak zřejmě došlo k rychlejšímu vyčerpání energetických rezerv a hromadění produktů fermentace (alkoholu a kyseliny mléčné), v době jarního rašení pak k omeze-

Na přelomu ledna a února 2012, kdy byla v podstatě ukončena hluboká dormance chmele a zmenšila se jeho přirozená mrazuvzdornost, již tak nepochybně oslabená výše zmíněnými vnitřními a vnějšími příčinami, nastalo období silných mrazů (většinou bez sněhové pokrývky půdy), které dále zhoršilo fyziologický a zdravotní stav chmelových rostlin. Zmíněný pokles odolnosti rostlin k suchu a mrazu, v synergii s pokračujícím, místy i narůstajícím deficitem vody v půdě (hlavně na lehčích, méně vododržných půdách a celkově více exponovaných a vysychavějších polohách) v předjaří a na jaře 2012, tak působily velmi negativně. Došlo k silné retardaci růstu, lokálně i k odumírání chmelových rostlin. 3.4. Každoroční dekapitace chmele při sklizni a odřezávání zbytků rév Je všeobecně známé, že sklizňová dekapitace rév limituje tvorbu podzemních orgánů chmele vč. ukládání zásobních látek potřebných pro jeho lepší přezimování a jarní růst. K zvýšenému úhynu chmelových rostlin na jaře roku 2012 nepochybně přispěla nejen jejich předčasná sklizeň (při silném výskytu svilušky či peronospory), ale i jejich odřezávání nízko od povrchu půdy, stejně jako odřezávání zbytků rév před fyziologickým odumřením. V případě kumulace všech zmíněných negativních zásahů a jevů tak došlo jen k minimálnímu uložení asimilá-


29

tů do podzemních orgánů (které byly ještě v průběhu mimořádně teplého a suchého podzimu a první části zimy do značné míry prodýchány), a tím ke zhoršenému přezimování a růstu chmelových rostlin v roce 2012. Závěrem poznamenáváme, že výše jmenované stresové jevy a zásahy (stresory) působily na špatný růst, odumírání a úhyn chmelových rostlin na sledovaných stanovištích rozdílnou intenzitou. Ve chmelnicích na těžkých půdách, v údolích a terénních depresích byl velmi výrazný negativní vliv nadbytku vody v půdě současně s její vysokou ulehlostí. Na poněkud lehčích půdách, ve vysychavějších polohách a v agroekologicky celkově méně příznivých stanovištích převládal naopak negativní vliv extrémně suchého a teplého průběhu počasí na podzim

2011 a v zimě 2012. Všeobecně nejvíce byly poškozeny porosty chmele ve slabé kondici, především na méně vhodných stanovištích pro jeho pěstování. Dále vyslovujeme hypotézu, že na odumírání a úhynu chmelových rostlin, jakož i na celkově slabším růstu rostlin na jaře 2012 analyzovanými stresovými podmínkami zjevně nepoškozených (tedy rostlin v relativně dobré kondici) se podílelo neobvykle husté nasazení a následný vývin generativních orgánů v letech 2010 a 2011, resp. převažující atrakční schopnost generativních orgánů nad uvedenou schopností kořenů. Tvorba velkého množství hlávek, a tím jejich zvýšená sklizeň (větší výnos) se proto uskutečnila na úkor tvorby podzemních orgánů.

Téměř odumřelá chmelová babka po působení stresových faktorů (18. 6. 2012 Svojetín)

30


IV.

Použitá literatura

BELL, T.L., OJEDA F. (1999): Underground starch storage in Erica species of the Cape Floristic Region - differences between seeders and resprouters, New Phytol. 144: 143–152. BEWLEY J.D. (2002): Root storage proteins, with particular reference to taproots. Canadian Journal of Botany 80: 321–329. CUNNINGHAM, S.M., VOLENEC, J.J. (1998): Seasonal carbohydrate and nitrogen metabolism in roots of contrasting alfalfa (Medicago sativa L.) cultivars. Journal of Plant Physiology 153: 220–225 . ČERVENÝ, J. a kol. (1984): Podnebí a vodní režim ČSSR. 1. vydání, Státní zemědělské nakladatelství, Praha, 416 s. ČÍŽKOVÁ, H., BAUER, V. (1998): Rhizome respiration of Phragmites australis: effect of rhizome age, temperature, and nutrient status of habitat. Aquat. Bot. 61 : 239–253. CHAPIN, F.S., SCHULZE, E.D., MOONEY H.A. (1990): The ecology and economics of storage in plants. Annu. Rev. Ecol. Syst. 21: 42 –447. JANEČEK, Š. (2001): Sezónní změny kompetičních a růstových vlastností klonálního druhu Molinia coerulea, Magisterská práce, Biologická fakulta Jihočeské univerzity, České Budějovice, 40 s. KAVANOVÁ, M., GLOSER, V. (2005): The use of internal nitrogen stores in the rhizomatous grass Calamagrostis epigejos during regrowth after defoliation. Annals of Botany 95: 457–463. KLIMEŠ, L., KLIMEŠOVÁ, J., ČÍŽKOVÁ, H. (1999): Carbohydrate storage in rhizomes of Phragmites australis (Cav.) Trin. ex Steud.: the effects of altitude and rhizome age. Aquatic Botany, 64: 105–110. LANDHÄUSSER, S.M., LIEFFERS, V.J. (2003): Seasonal changes in carbohydrate reserves in mature northern Populus tremuloides clones. TREES Structure and Function 17: 471–476. LHOTSKÝ, J., VÁCHAL, J., EHRLICH, P. (1981): Hodnocení účinnosti a životnosti hloubkového melioračního kypření a vylehčování těžkých a zhutnělých půd. Sborník ÚVTIZ, Meliorace, 17, 2: 81–94. LJAŠENKO, N. I., MICHAJLOV, N. G., RUDYK, R. I. (2004): Fyziologija i biochimija chmelja. Žitomir „Polissja“, 405 s. LINHART, V. (1949): Řez chmele, Český chmelař, č. 16. MORAVEC, J. a kol. (1994): Fytocenologie. Academia, nakladatelství AV ČR, první vydání, Praha, 403 s. NERUDA, J., ULRICH, R., VALENTA, J. (2005): 4. Metody hodnocení vizuálně zjistitelných škod způsobených těžbou na lesním prostředí. s. 15–25 - In NERUDA, J. a kol. (2005): Metody pro zlepšení determinace poškození kořenů stromů ve smrkových porostech vyvážecími traktory I. Výběr a ověření metod. Monografie, LFD MZLU, Brno, 176 s.


31

NOVÁKOVÁ, J. (2001): Únava půdy (s. 545) - In Zahradnický slovník naučný 5 R - Ž. Vydání první, ÚZPI, Praha, 685 s. PAVLOUŠEK, P. (2012): Ústní sdělení. PETR, J. (2012): Jaká jsou rizika letošní zimy. Zemědělec 20, 9: 26–27. ROB, H. (1983): Vztah kořenového systému a aktivity mikroorganismů k úrodnosti půdy. Stud. Inform., ÚVTIZ, Praha, 64 s. SLOVÁKOVÁ, Ľ. (2012): Ústní sdělení. SLOVÁKOVÁ, Ľ., MISTRÍK, I. (2007): Fyziologické procesy rastlín v podmienkach stresu. - 1. vyd. - Bratislava : Univerzita Komenského, 238 s. SOSNOVÁ, M. (2006): Úloha zásobních asimilátů ve vegetativní regeneraci druhu Rorippa palustris, Magisterská práce, Biologická fakulta Jihočeské univerzity, České Budějovice, 29 s. STEEN, E., LARSSON, K. (1986): Carbohydrates in roots and rhizomes of perennial grasses. New Phytologist 104: 339 – 346. ŠERÁ, B. (2012): Ústní sdělení. ŠTRANC, J. (1974): Studium možnosti využití podzemního hloubkového kypření půdy v technologii obdělávání chmelnic, Kandidátská dizertační práce, VÚCH, Žatec, 137 s. ŠTRANC, P., ŠTRANC, J., ŠTRANC, D. (2005): Řez chmele (2), Agro 10, 3: 101–103. ŠTRANC, P., ŠTRANC, J., JURČÁK, J., ŠTRANC, D., PÁZLER, B. (2007): Řez chmele odrůdy Žatecký poloraný červeňák v podmínkách ČR, První vydání, Kurent s.r.o., České Budějovice, 56 s. ŠTRANC P., ŠTRANC J., ŠTRANC D., LEDVINA R. (2008a): Zpracování půdy ve chmelnicích. První vydání, Kurent s.r.o., České Budějovice, 152 s. ŠTRANC P., ŠTRANC J., ŠTRANC D., PETRLÍK Z. (2008b): Fytosanitární význam zpracování půdy ve chmelnicích, Agromanuál 3, 5: 86–88. VANČURA, V. (1980): Metabolické interakce rostlin a mikroorganismů v půdě. Autoreferát disertační práce. Mikrobiologický ústav ČSAV, Praha, 39 s. VRÁBLÍK, T. (2013): Ústní sdělení. WHITE, L.M. (1973): Carbohydrate reserves of grasses: a review. J. Range Management. 26: 13–18. WYKA, T. (1999): Carbohydrate storage and use in an alpine population of the perennial herb, Oxytropis sericea. Oecologia 120: 198–208. ZÁZVORKA, V., ZIMA, F. (1956): Chmelařství. Praha 279 s.

32


V.

Souhrn

Souhrn

Abstract

V úvodu práce jsou charakterizovány zvláštnosti ekosystému chmelnice. Jejich poznání spolu s důkladnou znalostí biologie a ekologie chmele umožňuje formovat a optimalizovat pěstební technologii chmele, jeho agrotechniku, výživu a hnojení i ochranu. Autoři se zaměřují hlavně na klíčové oblasti agrotechniky, hlavně na kvalitu sadby, zakládání chmelnic, regulaci produkčního potenciálu chmelových rostlin řezem, zavádění a formování jejich podzemních orgánů při zpracování půdy. Zpracování půdy autoři hodnotí i z dalších aspektů. Zdůrazňují význam podzimního hloubkového kypření půdy v meziřadí chmelnic. Upozorňují na velký význam vhodné doby a způsobu dekapitace chmelových rév. V samostatné kapitole jsou analyzovány příčiny extrémního úhynu chmelových rostlin na jaře 2012.

The introduction of the article gives the characteristics of the hop field’s ecosystem. Their knowledge, along with a thorough knowledge of biology and ecology of hops allows shaping and optimizing the technology of growing hops, the plant husbandry, nutrition and fertilization and plant protection. The authors focus mainly on key areas of agricultural technology, especially the quality of planting material, establishment of plantations, the regulation of the production potential of hop plants by cutting, shaping and implementing their underground organs during tillage. Authors also evaluate tillage on the basis of other aspects. They rate the importance of autumn deep soil loosening in inter-row plantations. They emphasize the great importance of appropriate time and method of decapitation hop vines. In a separate chapter there are analyzed the causes of extreme mortality hop plants in the spring of 2012.

Klíčová slova: chmel (Humulus lupulus L.), biologie chmele, agrotechnika, stresory

Keywords: hop (Humulus lupulus L.), hop biology, agrotechnics, stressors

Souhrn

33

Zusammenfassung

Резюме

In der Einführung dieses Artikels sind die Seltenheiten des Systems von Hopfenfeldern charakterisiert. Ihre Kenntnisse zusammen mit gründlicher Kenntnis von Biologie und Ökologie von Hopfen ermöglicht zu gestalten und optimieren die Technologie der Anbau von Hopfen, die Pflanze Haltung, Ernährung, Düngung und Schutz. Die Autoren konzentrieren sich hauptsächlich an die wichtigste Bereiche der Agrotechnik, besonders an die Qualität des Pflanzenmaterials, die Gründung von Plantagen, die Regulierung des Produktionspotenzials von Hopfen durch Schneiden, Einführung und Formierung ihrer unterirdischen Organen während der Bodenbearbeitung. Die Bodenbearbeitung bewerten Autoren auch nach anderen Kriterien. Sie unterstreichen die Bedeutung von herbstlicher Tiefenlockerung des Bodens zwischen den Reihen in Plantagen. Sie betonen die große Bedeutung einer angemessenen Zeit und Methode der Dekapitation von Hopfen. In einem separaten Kapitel sind die Ursachen der extremen Sterblichkeit von Hopfen im Frühjahr 2012 analysiert.

В введении работы приведены характеристики особенностей экосыстемы хмельника. Их познание, вместе с глубокими знаниями биологии и экологии хмеля позволяет формировать и оптимизировать технологию выращивания хмеля, его агротехнику, питание, удобрение и защиту. Авторы сосредотачиваются прежде всего на ключевые области агротехники, главным образом на качество саженцев, основание хмельников, регуляции продуктивного потенциала хмелевых растений обрезом, заведением и формированием их подземных органов при обработке почвы. Авторы оценивают обработку почвы и с дальнейших аспектов. Они подчёркивают значение осеннего глубокого рыхления почвы в междурядье хмельников. Авторы обращают внимание на большое значение подходящего времени и способа декапитации хмелевых побегов. В самостоятельной главе анализированы причины экстремального засыхания хмелевых растений весной 2012г.

Schlüsselwörter: Hopfen (Humulus lupulus L.), Hopfenbiologie, Agrotechnik, Stressoren

Ключевые слова: хмель (Humulus lupulus L.), биология хмеля, агротехника, cтресса

34

Souhrn

Další publikace

Specializovaný časopis

®

Agromanuál

Profesionální ochrana rostlin

       

Manuál - tabulkové přehledy Aktuality, nové registrace Atlas škodlivých činitelů Ochrana rostlin Výživa a stimulace Osivo a sadba Technologie pěstování rostlin Zemědělská mechanizace

Jak jednoduše zařídit předplatné Přes internet www.agromanual.cz E-mailem [email protected] Faxem 387 202 313 Telefonicky 9-14 hod. 387 202 310

Monografie byla vydána při příležitosti chmelařských seminářů 2013 Semináře byly realizovány v rámci projektu č. 12/015/1310a/110/000161 (Zvyšování efektivnosti rostlinné produkce a konkurenceschopnosti zemědělských podniků) z opatření I.3.1 Další odborné vzdělávání a informační činnost Programu rozvoje venkova ČR na období 2007–2013 ISBN 978-80-87111-39-0

Agromanuál. Jaroslav Štranc Přemysl Štranc Daniel Štranc. Praha 2013

Recommend Documents