DISKUSE - INTERVENCE V SÝRII V pondělí 11. listopadu proběhla první diskuse Politologického klubu vysoké školy Cevro Institut na téma Intervence v Sýrii - Je v českém zájmu podpořit případnou intervenci? Jako hosté se diskuse zúčastnili JuDr. Cyril Svoboda a RNDr. Alexandr Vondra. První se slova ujal pan Svoboda, který je zastáncem intervence. Řešení vidí v dohodě s Ruskem a nastolení jasných podmínek pro Baršára Asada. Myšlenka, že válčící strany se postupně válkou unaví je podle pana Svobody mylná, proto je nutné vojensky zasáhnout.
OBSAH
3.č 26/11/ 2013
Křest knihy Pavla Žáčka..........................................................str.2 Akce listopad/prosinec 2013....................................................str.2 Předčasné volby do Poslanecké sněmovny 2013.....................str.3 Rozhovor - Daniel Kunštát......................................................str.4 Rozkol v ČSSD........................................................................str.6
Alexandr Vondra však zastává jiný názor, a to, že pokud by vůbec mělo dojít k intervenci, tak to mělo být na začátku konfliktu, kdy povstalci ještě neměli tak silnou pozici. Dále také poukázal na současnou krizi leadershipu západu a americkou reakci připomínající politiku dual containment.
17.listopad - odkaz, který si neseme všichni............................str.7 Volby v Kosovu a Metohiji......................................................str.7 Liberalizace Číny?...................................................................str.8 Děsy francouzské vlády...........................................................str.9 Systém IMI..............................................................................str.9 Dvě velké koalice bez iluzí......................................................str.9 Situation in Egypt....................................................................str.10
ROZHOVOR - DANIEL KUNŠTÁT
S Danielem Kunštátem o povolební situaci v České republice Jak byste charakterizoval výsledky letošních voleb do Poslanecké sněmovny? To je ta nejsložitější otázka. Je tam celá řada momentů. Volby byly zvláštní v tom, že v nich došlo ke křížení dvou dimenzí. První dimenze byla ta, že se přirozeně konaly na pozadí klasického pravo-levého konfliktu. Druhou dimenzí byl ale zvláštní konflikt, a to konflikt mezi etablovanými politickými stranami na straně jedné a řekněme nepolitickými hnutími nebo stranami na straně druhé, které se vymezují vůči stávající politice jako takové, způsobu politiky tradičních stran, zkrátka dosavadní politické elitě. To je myslím nejdůležitější věc, která se letošních voleb týká. Pokud jde o výsledky, mám pocit, že volby dopadly vcelku očekávatelně. Všechna předvolební šetření ukazovala na podobný konec. Přesto bych si dovolil roztřídit jednotlivé strany na vítěze a poražené. Poraženou je samozřejmě sociální demokracie, která oproti předpokladům získala méně hlasů než v posledních volbách, ba dokonce nejméně za posledních skoro dvacet let. Což bylo jedno z překvapení. Co naopak nebylo překvapením, byly výsledky obou stran pravice, tedy ODS a TOP 09. To jsou tři hlavní poražení. Jak můžeme vidět, všechny strany, které jsem jmenoval, jsou strany tradiční a není to náhoda. Tedy s jednou výjimkou a to jsou komunisté, kteří zaznamenali velmi slušný úspěch. Pokud jde o vítěze, tak na prvním místě je nutné zmínit samozřejmě hnutí ANO, jehož výsledek je druhým překvapením vedle neúspěchu ČSSD. Nejde zde ani tak o matematické výsledky zmiňovaných stran, ale spíše o kontext a interpretaci voleb, které jsou nakonec politicky mnohdy důležitější. Úspěch ANO byl přitom fenomenální. Dalšími vítězi jsou obě malé strany, které se dostaly do parlamentu – KDU-ČSL a Úsvit přímé demokracie. pokračování str.4
-1-
AKCE LISTOPAD/PROSINEC 2013 27.11. - přednáška mexického velvyslance 14:00 atrium VSCI 29.11. - Maškarní ples 2013 19:00 atrium VSCI 3.12. - konference „Brzdí úsporná rozpočtová politika hospodářský růst?“ 10.12. - Adventní koncert Spirituál kvintetu atrium VSCI 19.12. - Vánoční večírek
KŘEST KNIHY PAVLA ŽÁČKA
„Samizdatový“ křest knihy na půdě Vysoké školy CEVRO Institut Jarní změny ve vedení Ústavu pro studium totalitních režimů zastavily vydání druhého dílu publikace přinášející protokoly parlamentní vyšetřovací komise pro objasnění událostí 17. listopadu 1989. CEVRO – Liberálně-konzervativní akademie považuje uveřejnění dokumentů za důležitý veřejný zájem, proto je vydává ve své režii. ‚V podstatě od roku 1989 se v české společnosti vede spor o právo na pravdivý a objektivní pohled na naši minulost. Bohužel stále ještě mají v našem veřejném životě velký vliv politici, úředníci, ale i historici, ochotní podporovat svého druhu českou „osvětimskou lež“, bagatelizující a relativizující zločinnou praxi komunistického režimu. Pokud se takto nepřijatelně začíná chovat i Ústav pro studium totalitních režimů, jehož zákonné úkoly jsou v této oblasti stanovené právě naopak, nezbývá než zpozornět a podat pomocnou ruku,‘ říká o důvodech vydání publikace předseda správní rady CEVRO – Liberálně-konzervativní akademie Ivan Langer. Druhý díl publikace Vypovídat pravdu a nic nezamlčet editora Pavla Žáčka přináší zbývajících 178 protokolů i dalších písemností soustředěných parlamentní vyšetřovací komisí Federálního shromáždění ČSFR pro objasnění událostí 17. listopadu 1989. Mezi těmito až dosud veřejnosti nepřístupnými dokumenty z let 1990-1991 se nacházejí výslechy vybraných nomenklaturních funkcionářů Komunistické strany Československa, předlistopadového vedení federálního ministerstva vnitra včetně generálporučíka Alojze Lorence, cca 100 výslechů bývalých příslušníků komunistické politické policie Státní bezpečnosti v čele s náčelníkem centrální Hlavní správy kontrarozvědky SNB plukovníkem Karlem Vykypělem a dalších představitelů totalitního mocenského aparátu i dalších organizací. Součástí publikace je DVD, obsahující kopie několika poznámkových sešitů vedoucích funkcionářů Státní bezpečnosti, záznam o radiovém provozu některých útvarů SNB zasahujících na Národní třídě dne 17. listopadu 1989 nebo např. zachované části videozáznamů operativního průzkumu II. a IV. správy SNB přímo z dění během klíčové demonstrace našich moderních dějin. Křest publikace proběhl ve čtvrtek 14. listopadu 2013 v sídle vysoké školy CEVRO Institut. Pavel Žáček Vypovídat pravdu a nic nezamlčet Protokoly parlamentní vyšetřovací komise pro objasnění událostí 17. listopadu 1989 Díl 2 Vydavatel: CEVRO – Liberálně-konzervativní akademie, o. s., formát B5, 1040 stran, knižní vazba + vložené DVD Prodejní cena vč. poštovného a balného: 490,- Kč PRO STUDENTY ŠKOLY SNÍŽENÁ CENA 399,- Kč Objednávky na www.cevro.cz nebo na
[email protected] -2-
PŘEDČASNÉ VOLBY DO POSLANECKÉ SNĚMOVNY 2013 Po volbách do norského Stortingu, německého Bundestagu, rakouské Národní rady a lucemburské Poslanecké sněmovny přišly na řadu také volby do dolní komory českého parlamentu. Výsledky Stejně jako v lucemburském případě byly volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky předčasné. Datum konání voleb připadl na prodloužený víkend, tedy dny 25. – 26. 10. 2013. Vítězem voleb se stala ČSSD, která obdržela 20,45 % odevzdaných hlasů, což ji v nové sněmovně zaručuje celkem 50 křesel. Druhé skončilo politické hnutí ANO 2011 podnikatele Andreje Babiše se ziskem 18,65 %, což je o pouhá tři poslanecké křesla méně. Třetí skončili komunisté, kteří jako jediná strana bývalé Poslanecké sněmovny získali více hlasů než v roce 2010 – KSČM obdržela 14,91 % hlasů (33 křesel). Následuje TOP 09 a STAN s 11,99 % (26 křesel), ODS 7,72 % (16 křesel), Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury 6,88 % (14 křesel) a KDU-ČSL s 6,78 % (14 křesel). V Poslanecké sněmovně zasedne celkem sedm stran. Zbylé strany, které nepřekročily volební práh pěti procent, získaly dohromady 12,4 % (téměř 1 milion hlasů). Na státní příspěvek na úhradu volebních nákladů (strany získaly alespoň 1,5 % hlasů) dosáhly kromě těch zastoupených ve sněmovně čtyři strany. Státní příspěvek na činnost strany, která přesáhla 3 % hlasů, získala Strana zelených (3,19 %). Co se týče výsledků podle územních celků, ČSSD zaznamenala nejlepší výsledek v Karviné (31,76 %) a ve Vyškově (28,56 %). ANO 2011 ovládlo severní část republiky, nejlepší výsledek hnutí Andreje Babiše zaznamenalo na Ústecku (23,23 %) a na Mostecku (23,40 %). V těchto oblastech lze vypozorovat zrcadlový zisk ANO a ztrátu ČSSD. Komunisté získali nejvíce hlasů v Lounech (24,02 %) a na Tachovsku 23,27 %. Zajímavý souboj se odehrál o hlavní město. Z celkem 57 pražských okresů TOP 09 triumfovala v 50 – pouze na Praze 11, 18, Vinoři, Lochkově a Přední kopanině vyhrálo hnutí ANO 2011. ODS zvítězila v jediném pražském okrsku – Praha 16, ČSSD v okrsku Praha – Královice. KDU-ČSL zaznamenala svůj nejlepší výsledek v Uherském Hradišti (16,01 %) a Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury bodoval nejvíce na Zlínsku, kde Okamura dříve získal senátorský post. Mandáty v Poslanecké sněmovně Jak již bylo zmíněno, jediná strana z předcházející Poslanecké sněmovny, která si polepšila v zisku mandátů, jsou komunisté – KSČM získala o 7 křesel více než v roce 2010. Největší ztrátu zaznamenala ODS, která v nové Poslanecké sněmovně bude mít o 37 mandátů méně. TOP 09 a STAN si pohoršili o 15 křesel. Také vítěz voleb ČSSD bude mít o 6 křesel méně než v roce 2010. Volební účast Volební účast byla v celé republice 59,48 %, což je nižší číslo než v roce 2010, kdy byla volební účast 62,60 %. Volební účast ve volbách do Poslanecké sněmovny byla nejvyšší v roce 1996, kdy k volbám přišlo 76,41 % občanů. Účast v roce 2013 patří k nejnižší vůbec. Největší volební účast byla tradičně v Praze (64,14 %) a v kraji Vysočina (63,37%). Naopak nejnižší účast byla v Karlovarském (51,57 %) a Ústeckém kraji (51,59%). Jak volili krajané v zahraničí? Tradiční otázka, jak dopadne hlasování v zahraničí, měla tradiční odpověď – Češi v zahraničí volili středo-pravicové strany. Mezi krajany ve světě volby vyhrála TOP 09 a STAN s 36,56 % hlasy. Druhá skončila Strana zelených s 14,14 % hlasy. Následuje ODS (10,46 %), KDU-ČSL (9,95 %), ANO 2011 (9,55 %), ČSSD (6,91 %), Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury (1,87 %). Celková volební účast zahraničních voličů byla 74,80 %. Největší byla v Evropě (81,38 %), naopak nejmenší na americkém kontinentu (44,47 %). V Evropě zaznamenalo pět států stoprocentní volební účast – Švýcarsko, Svatý Stolec, Moldavsko, Makedonie a Bělorusko. Bez zajímavosti není úspěch KDU-ČSL ve Vatikánu, kde křesťanští demokraté obdrželi 57,97 % všech hlasů. Ze všech 37 států Evropy triumfovala TOP 09 ve 30 zemích. Ve třech zemích vyhrála ČSSD (Bělorusko, Republika Kosovo a Černá hora), Strana zelených vyhrála v Estonsku (28,57 %) a překvapivě v Bosně a Hercegovině (48,28 %). ODS se umístila na prvním místě pouze v Litvě (22 %). Peněžní dotace od státu Politické strany mají právo na finanční dotaci ze strany státu. Každá strana, která přeskočí hranici 1,5 %, získá 100 korun za každý hlas. Strana, která přeskočí hranici 3 %, obdrží ročně na svou činnost 6 milionů korun a za každou další 0,1 % hlasů obdrží ročně 200 tisíc. Strany, které dosáhly hranice 5 %, obdrží jednorázově 10 milionů korun. Za každého zvoleného poslance pak strana obdrží ročně 855 tisíc korun. Nejvíce peněz získá ČSSD (kolem 102 milionů korun), hnutí ANO 2011 obdrží od státu asi 93 milionů korun, KSČM 74 milionů, TOP 09 a STAN 59 milionů, ODS 38 milionů, Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury 34 milionů, KDUČSL 34 milionů, Strana zelených 16 milionů, Pirátská strana 13 milionů, Strana svobodných občanů 12 milionů a SPOZ -3-
8 milionů. (Staro)noví Poslanci Celkem 82 poslanců obhájilo svůj mandát a vrátí se do Poslanecké sněmovny na další volební období. Přitom o znovuzvolení se ucházelo 122 poslanců. Celkově bude v Poslanecké sněmovně 36 nestraníků, což je nejvíce od roku 1996. Do sněmovních lavic zasednou členové rekordních 13 politických subjektů (ČSSD, KSČM, ANO 2011, TOP 09, ODS, KDU-ČSL, VV, Starostové a nezávislí, Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury, Severočeši.cz, Starostové pro Liberecký kraj, Občané 2011 a Východočeši). Nejmladším poslancem se stal 27letý Adam Rykala (ČSSD) z Moravskoslezského kraje. Nejstarším poslancem je opět Karel Schwarzenberg (TOP 09) z Prahy. Průměrný věk nově zvolených poslanců je necelých 50. Z 200 poslanců je 20 % žen. Lukáš Rieger Cevro Institut, PMV
ROZHOVOR - DANIEL KUNŠTÁT pokračování ze str. 1
Jak si vysvětlujete úspěch těchto malých stran? To opět odkazuje ke konfliktu tradičních stran a nových politických alternativ. Lidovci se dostali do parlamentu právě proto, že tradiční strany své voliče zklamaly a tak někteří z nich hledali alternativu nikoliv u nových stran, ale u strany s jistým politickým rodokmenem. V případě Úsvitu (a samozřejmě také hnutí ANO) to byli podobně zklamaní voliči. Ti ovšem zvolili jinou strategii a přiklonili se k variantě řekněme nového populistického hnutí. Úspěch obou stran je každopádně podložen tím, že nějakým způsobem čerpaly z nespokojenosti voličů dosavadních parlamentních stran. Co Vás napadlo jako první, když jste se dozvěděl konečné výsledky voleb? První myšlenkou bylo, že bude nesmírně složité sestavit vládu a zejména vládu stabilní, a to minimálně ze dvou důvodů. Prvním důvodem jsou důvody procedurální, systémové, primárně nijak politické. Vláda se vždy sestavuje lépe ve chvíli, kdy jedna strana vyhraje dominantně. Tady jsou však dvě strany téměř stejně silné – sociální demokracie a ANO. Každá koalice, kde jsou vyrovnaní hráči, se sestavuje obtížně a obtížně i funguje. To je první věc. Druhá věc souvisí s charakterem nových politických stran. Nebo přesněji hnutí, jak se záměrně nazývají. ANO i Úsvit chtě nechtě odkazují k fenoménu Věcí veřejných. Hrozí zde nebezpečí vnitřní diferenciace. Jsou to subjekty politicky i ideologicky nepříliš ukotvené, nepředvídatelné, bez straníků, direktivně řízené, vzniklé shora, s kandidátkami sestavenými tak trochu bez ladu a skladu z určitých více či méně proslulých osobností. Takže v tomhle jsem viděl druhý problém, vycházeje z předpokladu, že dříve či později dojde k nějaké diferenciaci a pnutí uvnitř ANO a tím pádem i k destabilizaci každé budoucí koalice, ve které bude ANO figurovat. Je zde teda reálný strach, že se hnutí ANO rozpadne? Strach? Já osobně nejsem příznivcem tohoto hnutí, není mi nijak blízké. Spíš mám strach o stabilitu vlády. Přiznejme si, že to, co Česká Republika potřebuje, je stabilní vláda. Ta předznamenává nejen politickou, ale také psychologickou, sociální i ekonomickou stabilitu celé společnosti. Je to její předpoklad. Co se týče ANO, jsem mírně optimističtější než u Věcí veřejných. Samozřejmě platí mé obavy z vnitřního štěpení a nedisciplinovanosti, ale v tomhle případě by to mohlo dopadnout lépe. Mám totiž pocit, že řada osobností v jeho vedení jsou lidé vyzrálejší, zkušenější, disponující určitou politickou erudicí i jistou elementární solidností. Je tedy docela možné, že budeme příjemně překvapeni. ČSSD nedosáhla svého cíle vytvořit jednobarevnou vládu s podporou komunistů. V těchto týdnech tedy budou jednat o možné koalici. Která varianta vládnutí je pro Vás nejpravděpodobnější? Myslím si, že v horizontu nejbližších měsíců se zatím nerýsuje jiná alternativa než koalice ČSSD, ANO a KDUČSL. Otázka je, jestli prezident nějakým způsobem nebude dělat problémy. Kdybych si tedy měl vsadit, vsadil bych na tuto koalici pod vedením Bohuslava Sobotky. Jak si vysvětlujete tak velký procentuální propad u vítězné strany ČSSD, když předvolební průzkumy jim dávaly 26 a více procent a někteří členové počítali i s překročením 30 % hranice? Prvním důvodem je to, že sociální demokracie udělala hrubou politickou chybu ve chvíli, kdy shodila pravicovou vládu. Pokud chce mít opoziční strana výhodnou strategickou pozici v předvolebním klání, musí mít -4-
čitelného nepřítele. V souvislosti s touto nepopulární vládou mohli sociální demokraté vést předvolební kampaň opravdu tvrdě, s jasně identifikovatelným soupeřem. Toho ale náhle vlastní vinou ztratili. Tuto chybu udělala ČSSD už podruhé – nejdříve v roce 2009 a teď znovu. Chyba to byla letos o to větší, že posléze podpořili vládu Miloše Zemana, která veřejností není nijak zvlášť pozitivně vnímána a stali se tak vlastně vládní stranou. Část voličů ČSSD totiž nepatří mezi obdivovatele Miloše Zemana a pravděpodobně z těchto důvodů nakonec zvolili jiné varianty. Pokud zkrachují povolební vyjednávání, může to vést k novým předčasným volbám. Jaký vliv to může mít na voliče? A mohli bychom očekávat podobné výsledky? Za prvé si myslím, že k předčasným volbám nedojde, nebo alespoň ne k těm na jaře. Mám pocit, že politici mají poměrně dost možností k sestavení vlády, což v minulosti nebývalo zvykem. Aby se dohodli na předčasných volbách, musí mít nějaký důvod a já si nejsem jist, že ho většina politických stran má. Snad s výjimkou hnutí ANO. Tohle je čistě má spekulace, ale pokud by došlo k volbám na jaře roku 2014, tak jediný, kdo by na tom snad mohl vydělat, by bylo právě hnutí ANO – ovšem jen za předpokladu, pokud by nebylo veřejností vnímáno jako viník předčasných voleb. Ostatní strany potřebují čas. Sociální demokracie se musí vnitřně zkonsolidovat. Pravice potřebuje být v opozici, aby se nějakým způsobem obrodila. KDU-ČSL je, myslím si, ráda, že se do parlamentu vůbec dostala a bylo by pro ni riziko to znovu zkoušet. Jinak jsem si téměř jist, že kdyby k předčasným volbám přece jen došlo, volební účast by byla nižší – možná jen něco přes 50%. Volební účast letos činila 59,5%, což je o 3% méně než ve volbách v roce 2010. Čím si onen pokles vysvětlujete? Někteří politologové už před volbami poukazovali na to, že letošní kampaň byla vyprázdněná, že neměla nosná témata ani hlavní konfliktní linii A navíc politické strany neměly tolik peněz jako v minulosti. Čili nemohly vést masivní a hlavně efektivní politickou kampaň. To znamená, že nedokázaly voliče tolik oslovit, představit nějaký základní konflikt, který by je motivoval. Kampaně byly velice fádní, klidné. Očekával jsem, že budou mnohem konfliktnější, tvrdší, nekompromisnější. Ukazuje to negativní stránku klidné či pozitivní kampaně a to tu, že tolik nemotivuje méně politicky zúčastněné voliče jít k volbám. Jak se stavíte k výroku Andreje Babiše: „My jsme nešli do voleb proto, abychom byli ve vládě. My tam jdeme pracovat, měnit a předkládat zákony a vylepšit, co nefunguje.“ To jsou jen předvolební výroky. On si za tím ale i nadále stojí. Spíše bych to vnímal jako propagandistickou deklaraci. Hnutí ANO má zodpovědnost. Do politiky se chodí, aby se vládlo. Politické strany jsou organizace uzpůsobené k tomu, aby bojovaly o politickou moc, tu moc získaly a vykonávaly. Takže já dost dobře nechápu, proč by někdo vytvářel politické strany, kdyby nechtěl vládnout. Může si za tím stát, může to tvrdit, ale uvidíme za chvilku. Za pár dní nebo týdnů budou kandidáti ANO ve vládě. Pokud ale není politická strana ve vládě, tak toho moc měnit nemůže. Já to trošku považuji za takový reklamní trik. Tam jde spíše o to se nějakým způsobem vymezit vůči starým politickým elitám. Říct lidem, že pro ně chtějí dobro, že jsou jiní, že jim nejde o nějaká křesla, prebendy. I když samozřejmě víme, že už před volbami Andrej Babiš říkal, že by se obětoval jako ministr financí. Takže je to jasné (smích). Měl by Andrej Babiš před vstupem do vlády předložit lustrační osvědčení? Jestli měl nebo neměl, to není správná otázka. Spíše jestli musí nebo nemusí. Pokud se právníci shodnou na tom, že ministr musí mít lustrační osvědčení, tak ho mít bude. Tady nejde o můj subjektivní dojem. Jde hlavně o to, aby vše bylo v souladu s právním řádem. Jiná věc je, že to už není politické téma. Přece jenom máme větší problémy, které se týkají bohužel naší žité současnosti nikoli minulosti jednoho bohatého podnikatele, který se rozhodl založit politickou stranu. Obávám se, že českou společnost více trápí to, že dosavadní politické elity rozkradly, co mohly. A ještě u toho „chrochtaly“ – že politiku z veřejné služby degradovaly na podloudný byznys jinými prostředky. Netvrdím, že to je objektivní pohled, ale je to pohled široce sdílený. Čímž samozřejmě nechci říct, že bych jakkoliv sympatizoval s lidmi, kteří nemají čisté lustrační osvědčení. Nechci lustrační problém zlehčovat. Navíc se o tom i před volbami vědělo. Proti Babišovi se v tomto smyslu vedla negativní kampaň, která mu ale evidentně neuškodila. Je vidět, že lidé opravdu slyší na něco jiného než na StB a to, že Babiš je nový Berlusconi. Samozřejmě je to jen čiré konstatování faktu.
-5-
Myslíte si, že straně SPOZ uškodilo, když v čele jejich volební kampaně stál prezident Miloš Zeman? Zcela jistě. Otázka ale není, co udělala špatně strana, ale co udělal špatně Miloš Zeman. Protože, co si budeme povídat, voliči zemanovců jsou vlastně voliči Miloše Zemana. A je zjevné, že Miloš Zeman šlápl v průběhu předvolební kampaně několikrát vedle. Jak byste Vy prohloubil zájem lidí o politiku, či co byste doporučil politickým stranám? Politické strany by se měly především otevřít. Měly by najít cestu ven z ghetta, jak bych tak řekl. Měly by být v neustálém kontaktu s tím, co nazýváme občanskou společností – navazovat kontakty s nestraníky, s běžnými lidmi, se zájmovými a profesními skupinami, stranicky neangažovanou odbornou veřejností. Měly by mít pružnější stanovy například vzhledem k umožnění přidruženého členství nebo přiznání statusu sympatizantů. V politických stranách se zkrátka musí začít dělat politika nikoliv politické podnikání. Myslíte si, že po aféře kolem tzv. lánské schůzky má Bohuslav Sobotka větší šanci získat post premiéra? Dobrá šance to zcela jistě je. Asi ho i získá. Kdyby jeho oponenti neudělali tuhle strašlivou politickou chybu, třeba by to dopadlo jinak. Ukázalo se, že to skutečně jsou politici bez formátu. „ emanovi“ paradoxně vlastně vytáhli Bohuslava Sobotku z hrobu. Jejich cílem bylo odstřelit ho, ovšem výsledkem je, že z něj znovu učinili relevantní politickou personu. Podle mě byl krátce po volbách Sobotka mužem bez politické budoucnosti. Dříve nebo později. Objektivně byl volební výsledek ČSSD hrůzostrašný a Bohuslav Sobotka se navíc zatím neprojevoval jako pravý lídr vlivné politické strany. Nedokážu si představit, že by člověk podobného typu byl vůdcem velké sociálnědemokratické strany kdekoli na Západě. Kdybychom se podívali na lídry dánské, britské, německé či jiné sociální demokracie, viděli bychom charismatické osobnosti, sebevědomé a zkušené řečníky, skutečné politiky. Nic proti Bohuslavu Sobotkovi nemám, ale k politice musíte mít určité dispozice a já si nejsem jist, jestli on je rozeným vůdcem. „Pučisté“ ho znovu politicky vzkřísili. Vytáhli ho hrobníkovi z lopaty. Druhá věc je, že je to dost možná vyhraná bitva Bohuslava Sobotky, ale ne válka. To, že se příznivci Miloše Zemana uvnitř sociální demokracie vzdali svých funkcí, ještě neznamená, že umřeli. Myslím si, že mu ještě budou dělat problémy. Veronika Barešová Cevro Institut, PMV
POVOLEBNÍ SITUACE
Rozkol v ČSSD Sociální demokraté se po utrpěném vítězství ve volbách do PSP ČR štěpí. Bohuslava Sobotku se někteří členové v čele s Michalem Haškem pokoušejí svrhnout z funkce. Taková byla donedávna politická realita všedního dne. Souboj dvou křídel ČSSD se však datuje do mnohem starší historie, kdy byl odvolán Miloš Zeman a nahrazen Vladimírem Špidlou v čele strany. Tehdy se sociální demokracie, poprvé v polistopadové historii, rozštěpila. Tato nejednota je patrná i na pozvolna upadajících volebních výsledcích ČSSD v celostátních volbách do Poslanecké sněmovny PČR. Klesající tendence těchto výsledků byla jen chabou výmluvou Michala Haška pro sesazení předsedy. Každému se zdravým rozumem muselo dojít že tento poslední souboj se vede jen o moc a o post budoucího premiéra. Dvoukolejnost vedení, jak tuto situaci popsal sám Bohuslav Sobotka, se projevila i v poslední kampani a to i přesto, že byla centrálně řízena právě předsedou strany. Místo horlivých povolebních vyjednávání jsme tedy byli svědky sebevražedných křečí socialistů, kteří vyzvali jménem vedení strany Bohuslava Sobotku k rezignaci a zvolili Haškova souputníka Jeronýma Tejce předsedou svého poslaneckého klubu. Zdálo se tedy, že první housle v ČSSD přebírá její statutární místopředseda Michal Hašek. Proč tedy vše skončilo rezignací pánů Haška, Tejce a dalších? Řešení je jednodušší, než se na první pohled zdá. Prvním faktorem jsou tehdejší prohlášení o tzv. Lánské schůzce den po volbách a to z úst všech jejích aktérů. Druhým faktorem je neschopnost socialistických „pučistů“ získat na svou strany širší podporu v členské základně a veřejnosti. Třetím (a nejdůležitějším) faktorem je netrpělivost, kterou Michal Hašek projevil. A právě netrpělivost se v politice trestá nejtvrději ze všeho. Tato politická situace vyhovuje ze všeho nejvíce panu prezidentu Miloši Zemanovi, jehož vláda vládne spokojeně dál a možná ještě nějakou dobu vládnout bude. Pokud bych měl předikovat nějaký další vývoj v ČSSD, vsadil bych se, že tento „puč“ není ani první, ani poslední a že se ještě v budoucnu můžeme podobných excesů ve spojení se sociální demokracií dočkat. Jan Pleskač Cevro Institut, PMV -6-
HISTORIE
17. listopad – odkaz, který si neseme všichni V dnešní době je samozřejmostí, že děti chodí do školy. Hlásí se na střední a někteří dále pokračují na vysokou školu. Kromě přijímacích zkoušek a finančních záležitostí nám prakticky nestojí nic v cestě za vysněným vzděláním. Naše svoboda byla ale tvrdě vykoupena. Životní pouť generace, která zažila listopad 1939, už končí. Ohlíží se zpět, hodnotí, jak obstáli, jak se vyrovnali s životními zkouškami. Naší generaci předávají štafetu v podobě jejich odkazu, který budeme předávat našim dětem a ti pak dál. Je důležité nepřetrhnout tuto linii! Celý příběh 17. listopadu začíná o pár dní dříve. Březnová okupace se stala podnětem k rostoucí nepřátelské náladě Čechů. Vše vyvrcholilo 28. října 1939 na 21. výročí první republiky. Několika tisícovou demonstraci rozehnaly jednotky SS těžkou střelbou. Byl zabit mladý pekař Josef Sedláček a smrtelně zraněn student medicíny Jan Opletal. Po dvoutýdenním boji ho nakonec prohrál. Studentské organizace uspořádaly 15. listopadu smuteční pochod Prahou. V čele s rakví šli od Patologického ústavu na Albertov a přes celé město až na nádraží, odkud putoval za rodinou na Moravu. Následné demonstrace v pražských ulicích opět končí přestřelkou s policií. Hitler reaguje výbušným prohlášením: „Měli jsme s Čechy naložit stejně jako s Poláky. Nezasluhují si jiný osud. Nařizuji proto uzavření českých vysokých škol na tři roky. Jakékoli demonstrace potlačit. Do ulic postavím klidně děla. Do každého hloučku se bude střílet kulomety. A bude-li ještě nějaká demonstrace, srovnám Prahu se zemí.“. Ve snaze zlikvidovat českou inteligenci bylo 17. listopadu zavřeno deset vysokých škol. Dvanáct set vysokoškoláků v Praze, Brně a Příbrami bylo odvlečeno do koncentračního tábora Sachsenhausen. Jako výstrahu bylo devět funkcionářů v Ruzyni zastřeleno – mezi nimi byli i tací, kteří s nacisty otevřeně sympatizovali. Touha Němců ukázat, že žádný Čech si již nemůže být v ničem jistý, byla obrovská. Studenti, kterým se podařilo uniknout, obnovili v zahraničí vrcholnou studentskou organizaci ÚSČS. Ihned začali usilovat o to, aby 17. listopad byl prohlášen Mezinárodní dnem studentstva. I přes jisté překážky se nakonec podařilo získat podporu studentů čtrnácti národů. Dne 16. listopadu 1941 v londýnské Caxton Hall pod záštitou prezidenta Edvarda Beneše a československé vlády byl 17. listopad oficiálně prohlášen za MSS. „My, studenti Velké Británie, jejích dominií a Indie, Severní a Jižní Ameriky, Sovětského svazu, Belgie, Československa, Francie, Řecka, Číny, Holandska, Norska, Polska, Jugoslávie a všech svobodných zemí, abychom uctili památku popravených a umučených studentů, kteří jako první zvedli svůj hlas na znamení odporu proti nacistickým utlačovatelům roku 1939, prohlašujeme 17. listopad Mezinárodním dnem studentstva…“ Člověk by si myslel, že příběh končí, jenže o půl století později přišlo pokračování. Dne 17. listopadu 1989 se uctívala památka Jana Opletala. Zároveň to byl i protest proti komunistickému režimu. Pochod započal na Albertově, ovšem na Národní třídě byl policií zastaven. Začíná již známý boj. Příběh 17. listopadu 1989 je příběh o tom, jak studenti po padesáti letech pomohli konečně pro Československo získat svobodu. Naší možnosti studovat na vysoké škole si važme. Byli to právě dva velcí představitelé našeho národa – František Palacký a T. G. Masaryk –, kteří vzdělání přikládali velký význam. Prohlásili, že náš národ, malý svým počtem, může vítězit silou ducha a že vzdělanost je vzácné bohatství národa. Veronika Barešová Cevro Institut, PMV
BALKÁN
Volby v Kosovu a Metohiji Dne 3.11.2013 proběhlo první kolo komunálních voleb v Kosovu a Metohiji, které mají rozhodnout otázku integrace severní části, která je obývána převážně srbským obyvatelstvem. Tato část je považována za „stát ve státě“, odmítající vedení Srbska i KosMetu. Dle Bruselského paktu jsou souhlas s volbami a jejich konání součástí podmínek jednání Srbska o přístupu k Evropské Unii. EU tímto také podporuje dialog mezi Prištinou a Bělehradem. Zapojeno mělo být 1,8 milionu voličů v celkem 39 obcích a vybíráni byli starostové a radní. Počet voličů, kteří přišli k volbám, nepřesáhl 46 %. Viditelný byl především rozdíl mezi albánskou a srbskou účastí. Zatímco se ve zbytku KosMetu účast pohybovala mezi 50-60 %, v severní části nepřekročila 13 %. Jednou z možných interpretací toho, co způsobilo takto nízký zájem a velký rozdíl mezi albánským a srbským zájmem, jsou hrozby vůči srbskému obyvatelstvu ze strany extrémních srbských nacionalistů. Často docházelo k vyhrožování, verbálním útokům -7-
na voliče, kteří již přišli k urnám. Několik dní před začátkem voleb se také, zejména v Kosovské Mitrovici, objevily plakáty vyzývající k bojkotu voleb. Na druhou stranu, Srbové z KosMetu byli vyzváni i Bělehradem, aby se voleb zúčastnili a rozhodli tak o své budoucnosti. Výsledky voleb budou mít vliv na případné vedení oblasti, která by sice měla být podřízena kosovským úřadům, ale zároveň by si měla zachovat určitý stupeň autonomie. Další negativní dopad na volby měly také incidenty, které se odehrály ve čtyřech srbských okresech na severu země. Výtržníci vtrhli do volebních místností a narušili tak klidný průběh. Incident byl odsouzen Evropskou unií i generálním tajemníkem NATO. Volební účast byla i bez incidentů v inkriminované oblasti velmi nízká, zhruba 7 %. Opakování voleb bylo podruhé hlídáno vojenskými jednotkami NATO a policejními jednotkami EU. V posledním okresu se budou volby opakovat až v průběhu druhého kola voleb, tedy 1. prosince 2013. Ve všech srbských okresech se má rozhodnout mezi srbskými kandidáty, kteří taktéž incidenty odsoudili a nabádají ke zvýšení počtu voličů ve druhém kole. Odsuzují kriminální živly působící negativně na potencionální účastníky svými hrozbami a násilnickým chováním. V oblastech s albánskou většinou se dle očekávání rozhoduje mezi albánskými kandidáty. Kampaň pro druhé kolo voleb má probíhat po dobu pěti dní, od 25. do 29. listopadu 2013. Pozitivním faktem zůstává transparentnost voleb pozorovaných mnoha zástupci EU a také malý, přesto ale ne nezanedbatelný, vliv útoků radikálních skupin. KosMet zůstává i nadále citlivým tématem, jak bylo incidenty prokázáno. Mnoho Srbů ze severu Kosova uznalo, že k volbám nešli, protože se cítili být zrazeni Srbskem. Jejich hlavním argumentem je zaprodání této oblasti výměnou za přístupové rozhovory s EU. Bělehrad odmítá tuto skutečnost a nadále neuznává jednostranně vyhlášenou nezávislost KosMetu. Anja Burlica Cevro Institut, PMV
DÁLNÝ VÝCHOD
Liberalizace Číny? V září 2013 byl vynesen rozsudek nad 62-letým Bo Xilaiem, jenž byl obviněn z korupce a zneužití pravomocí. Tento dříve velmi populární politik, aspirant na vedoucí úlohu ve straně i v zemi zažil náhlý pád, když byl obviněn z rozsáhlé korupce (údajně měl ukrást majetky v celkové hodnotě až 4,4 milionu dolarů), a ze zneužití pravomoci v případě zavraždění britského obchodníka z roku 2011, kde byla jedním z podezřelých dokonce i Boova žena Gu Kailai. Bo Xilai byl guvernérem provincie Čongčching, a jeho pád začal v roce 2012, když jeho pomocník a zástupce Wang Lijun požádal o azyl na americké ambasádě a uveřejnil dokumenty, kde potvrzuje nátlak Bo Xilae na něj (v době vyšetřování byl Wang Lijun šéfem policie v Čongčchingu), aby od vyšetřováni upustil. Dle interních zpráv totiž viděl čínský prezident Boa Xilae jako politického oponenta, a proto přivítal zprávy o jeho úplatnosti hlavně v rámci vládou vyhlášeného boje proti korupci. Oči světa se upíraly na tento proces z jiného důvodu. Jednalo se o fakt, zda se Čína posunula od „monstrprocesu“ z padesátých let k více právnímu státu, čímž by byla více prozápadní a jasně demokratičtější. Tyto naděje se ale nevyplnily. Bo Xilai byl souzen v pětidenním procesu, byly proti němu použity svědectví všech jeho známých, dokonce jeho manželky, která byla mezitím usvědčena z vraždy britského byznysmena. Bo Xilai nazval tyto výpovědi velkou lží. Rozsudek pro Bo Xilaie zněl jasně - doživotní žalář. Tím Čína ukázala, že se svých starých zvyků nehodlá vzdát. Jedním z hlavních důvodů doživotního žaláře byl i fakt, který soudce označil jako nedostatek sebekritiky ze strany obžalovaného. Tím se opět vrací ke staré maoistické tradici kritiky a sebekritiky, kdy je po členech komunistické strany vyžadováno jednou za určitou dobu poukázat na to zlé kolem nich i na vlastní zlé stránky. Korupce je v Číně závažným problémem. V roce 2008 přijal ústřední výbor strany akční program na vymýcení korupce. Komunistická strana ji dokonce označila za nejhoršího nepřítele, jenž je schopen zničit samotný stát. Kdokoli usvědčen z korupce je tvrdě trestán, prověřováni jsou hlavně milionáři, na které se v rovnostářském komunistickém státě hledí s nelibostí. Naděje Západu na liberalizující se Čínu se po procesu s Bo Xilaiem na delší dobu opět rozplynuly. Na druhou stranu by mírnější trest ukázal na slabost Číny v okamžiku jejího dohadování s Japonskem, kdy na obou stranách dokonce řinčí zbraně. Jedná se o spor o skupinu ostrovů ve Východočínském moři s rozsáhlým nalezištěm ropy, ve kterém je dokonce Čína obviňována Japonskem z úmyslného vyvolávání konfliktů. Daniel EidiHakimii Cevro Institut, PMV
-8-
EVROPA
Děsy francouzské vlády
Systém IMI
Francouzský prezident François Hollande má velký problém. List „Journal du Dimanche“ napsal, že je nejméně oblíbeným prezidentem od založení V. republiky. Dle výzkumu veřejného mínění je s prací prezidenta spokojeno pouhých 20 % Francouzů. Trochu lépe si vede pouze premiér Jean-Marc Ayrault. Důvodů k nespokojenosti mají Francouzi mnoho - nezaměstnanost v zemi se aktuálně pohybuje nad 11 % a 0,3% ekonomický růst je více než symbolický. Socialistické vládě dochází i peníze. Schodek rozpočtu dávno dosáhl přes 4 %. Nebylo tedy překvapující, když ratingová agentura S&P nedávno snížila rating na AA „a to kvůli neuspokojivému vývoji v zavádění a naplňování ekonomických reforem, které by měly uzdravit veřejné finance.".
Kolik z nás již pomyslelo na možnost žít a pracovat v zahraničí. Donedávna nám ale v cestě stálo mnoho překážek (např.: hranice, víza, různá povolení a nakonec i samotná kvalifikace). Díky Evropské unii mnoho z těchto překážek – aspoň v rámci Evropy – zmizelo. Hranice už nejsou problém víza v rámci Evropy nejsou potřeba a často je jedinou překážkou uznání školy nebo kvalifikace. Dokonce díky Schengenu už není ani uznaní školy nutné - v rámci EU je uznána každá škola, pokud splňuje normy, jež školy musí splňovat tak či tak. Zbývá poslední překážka - kvalifikace. Běžný automechanik ze střední Evropy musí čekat na uznání kvalifikace ve Švédsku šest až dvanáct měsíců, a ani tak nemá uznání jisté. A proto vznikl z iniciativy Evropské komise systém IMI. Tento systém uvádí kvalifikaci jednotlivých povolání podle různých kritérií. Poprvé byl spuštěn v roce 2008 pro čtyři celoevropsky uznávaná povoláni (lékař, farmaceut, fyzioterapeut, účetní), načež byl postupné rozšiřován pro další. Tento systém výrazně zlepšil a zrychlil komunikaci mezi mezistátními orgány, byť si člověk pořád musí počkat, tentokráte ovšem pouze pár týdnů. Evropská komise ale přišla s dalším zlepšením, které by mělo už naprosto zrušit jakákoli omezení pohybu a práce osob s určitou kvalifikací. Tím se má stát komplexní databáze, monitorující ne už pouze povolání, ale i jednotlivé občany EU. Zde se bude zaznamenávat profil každého z nás, naše bývalá zaměstnání a náš výkon v nich. Tím by se pro poctivého občana o mnoho zlepšila možnost práce kdekoli v evropském prostoru, zatímco nepoctivcům se zákazem vykonávání určitě činnosti se zkrátí možnosti podvodu. Co to znamená pro automechanika z úvodu článku? Po příjezdu do Švédska se zaeviduje u příslušného úřadu, zažádá o uznání kvalifikace, kde v momentě švédský úředník získá přehled o automechanikových znalostech, schopnostech a zkušenostech, načež bude moci automechanik vykonávat svou profesi téměř okamžitě.
Dalším problémem pro Hollanda je i současná situace v Bretani. Již několik dnů tamní obyvatelé stávkují a bouří se proti vládním návrhům na zavedení nové ekologické daně, kterou Paříž „prodávala“ jako mýtné. A není to ledajaká maličkost. Bretaňci se už přirovnávají ke Skotsku a požadují větší autonomii, hlavně finanční. Bude tedy velice zajímavé sledovat, jak François Hollande bude řešit vnitrofrancouzský rozkol. Na příjmové stránce rozpočtu už nelze moc měnit - Francouzi by se pravděpodobně vzbouřili, čemuž se nelze divit při horní sazbě TVA (DPH) 19,6 % a francouzských cenách potravin. Socialisté tedy nebudou mít možnost dalšího subvencování pracovních míst. Současná vládní rétorika a pracovní morálka totiž jistě stačit nebude. Philip Hainz Cevro Institut, PMV
Daniel EidiHakimii Cevro Institut, PMV
Dvě velké koalice bez iluzí „Wirtschaftlich gute Zeiten sind für einen Finanzminister normalerweise schlechte Zeiten, weil er die Ausgabenwünsche seiner Kollegen nicht bremsen kann.“ Německý spolkový ministr financí, jinak průbojný Wolfgang Schäuble (CDU), má problém. Plány vznikající velké koalice v Německu mají totiž stát až 60 miliard EUR. Během koaličního vyjednávání mezi Unií a SPD se jasně ukazuje, že obavy a strach z krize se vytrácejí. Zrovna tak už Německo neplánuje splácení svých starých dluhů. Pouze vyrovnaný rozpočet pro rok 2015 prý nadále platí – uvidíme, jak dlouho. Sama CDU přišla s názorem, že snížit celkové zadlužení z 81 procent na 60 procent dle Maastrichtu lze i ekonomickým růstem. Plánují se nové výdaje na infrastrukturu, snížení věku odchodu do důchodu v 63 letech, což vyjde na cca 5 miliard EUR. Dále „mateřská penze“ pro matky s dětmi narozenými před rokem 1992 za 10 miliard EUR nebo zvýšení minimálního důchodu za 15 miliard EUR. Za krátký konec by nemělo táhnout ani školství, kde se hovoří o řádových investicích za 18 miliard EUR. Velkým oříškem diskuze je i mýtné pro auta, které požaduje CSU. Nepanuje totiž konsensus, zda jej zavést a jak. Někteří němečtí politici si totiž přejí vyšší investice do infrastruktury, jako například Carius (CDU). „Die Welt“ však přišel s informací, že příjmy z dopravy činí 47 miliard EUR ročně. Což znamená, že spolková -9-
vláda přesměrovává 42 miliard EUR do jiných rezortů. Je tedy třeba udělat otazník nad smysluplností takového projektu, který vynese řádově stovky milionů. Co nakonec z šetření a snižování dluhu zbude, není zcela jasné. I přání na vytvoření rozpočtové rezervy pro všechny případy pravděpodobně nebude vyslyšeno. O 520 km jižněji se ve Vídni jedná o podobě staronové velké koalice. Díra v rozpočtu, 34 miliard EUR, která se očekává do roku 2018, již není tématem. Vídeňský deník „Der Standard“ ve svých komentářích připomíná jakousi bezobsahovost jednání pracovních skupin a hlavně fakt, že nikdo neřeší financování. To může být zpráva hrůzy. Hlavně poté, co se ukázalo, že vláda pracuje s falešnými čísly rozpočtu již od jara. Kancléř Faymann (SPÖ) má však jasno: úsporná opatření budou zcela jistě. A nepochybně se budou financovat zvyšováním daní. Velkých reforem se tak zřejmě nedočkáme. Chybí vůle a budou chybět finance. Proč? Velká koalice musí vzniknout téměř za každou cenu, jinak se oba pánové Faymann a Spindelegger (ÖVP) budou muset začít obávat o své pozice předsedů. Philip Hainz Cevro Institut, PMV
AFRIKA
Situation in Egypt Dr. Mohamed Morsi: "Send my greetings to steadfast Egyptian people, and tell them that their faithful brother Morsi will keep resisting too, and he will never accept degradation for his country nor his religion." So far the theory. Mohamed Morsi, the first democratic elected president of Egypt is detained behind bars. After the takeover of the military forces the citizens are split into three groups. The pro military forces, the pro Muslim brotherhood and the people who just gave up hope for a democratic future. While brotherhood supporters are still waiting for the wonder of Dr. Mohamed Morsi returning to rule the hospital, the military supports entitle them of being Egyptians and calls them terrorists. After the US cut the military aid following to the coup, most military supporters accused the US of supporting the brotherhood, in especial Barack Obama would be a terrorist of the brotherhood. Anyway the US still support the military counter terrorism and border security on Sinai towards the Gaza stripe, as that is a major Isralei security issue. But which camp is right? Maybe non of them. An ousted president, back to rule the country, after millions demonstrated against him, is not a very blooming future for a country, so deep in poverty and debt like Egypt. And to be ruled by the military forces, which don’t leave freedom of opinion to the people, is not bushy tailed either. Anyway Egypt is in the worst economic crisis since the 1930´s. Economic low growth rates will increase social frustrations, the needed jobs and opportunities for the three quarters of unemployed Egyptians between 15 and 30 are let a matter of rest. Egypt is gambling, going into billions of debts by its allies, to keep the streets calm, economy going somehow, and hopes for investors and tourists to return. “Now we are living on a ventilator, with aid from neighboring countries and that is understandable in the middle of a meager tourism industry and reluctance of direct foreign investment,” said Sherif Samy, the head of Egypt’s Financial Supervisory Authority. "The Morsi government worked out an agreement with the IMF that would have included austerity measures, higher taxes and a reduction of subsidies that eat up a quarter of the budget. It was never implemented." What is totally wrong, is to forbid the brotherhood totally, and take the voice from all the people which lost people during the sit ins in Rabaa square. Morsi will be probably charged with the death penalty, because he said "we will fight until the last drop of blood". And Al Sisis ordered to shoot thousands of civilians and rules the country? Sounds familiar? A strange fact as well is, that the dictator Hosni Mubarak, which not only oppressed the people for decades, but also brought the economy to hit rock bottom, is set free again. Officially the remand time goes only over two years, which is over, but of course the brotherhood sees the affirmation of what they already preached: the military still follows Hosni Mubarak. How this conflict might end? The Egyptians will tell you allahu a3lam, which means only God knows. But for sure, as long as repression rules a country, there is no place left for democracy. Philip Hainz Cevro Institut, PMV
- 10 -
