Řád: Sudokopytníci (Artiodactyla)

Řád: Sudokopytníci (Artiodactyla)

Řád: Sudokopytníci (Artiodactyla) • zvláštní úprava končetin • dlouhé nohy se sudým počtem prstů, z nichž obvykle 3. a 4. bývají nejdelší a nejsilnější – nesou celou hmotnost těla • jsou opatřeny kopyty či kopýtky (vznikla přeměnou drápů) – slouží k ochraně prstů při pohybu na tvrdém podkladu • 2. a 5. prst zakrňují, posouvají se nahoru nebo do stran, zvířata na ně nenašlapují nebo jen částečně – mohou být také zakončeny kopýtky (paspárky) • 1. prst zcela vymizel

Řád: Sudokopytníci (Artiodactyla) • většina sudokopytníků jsou výluční býložravci • podle způsobu zpracování potravy se dělí na 2 podřády – přežvýkavci (Ruminantia) a nepřežvýkavci (Nonruminantia) • přežvýkavci mají složitější stavbu trávicího ústrojí – 4 oddíly žaludku • potrava se shromažďuje v bachoru, z něhož se v době klidu vrací přes čepec zpět do tlamy • po důkladném rozmělnění přechází do knihy • vlastní trávení začíná ve slezu a střevě • na trávení se podílejí bakterie rozkládající jinak těžko stravitelnou celulózu

Řád: Sudokopytníci (Artiodactyla) • u přežvýkavců došlo ke zjednodušení chrupu na úkor jeho zesílení • vymizely řezáky, zpravidla i špičáky v horní čelisti • mohutné stoličky s širokými žvýkacími plochami s podélnými lištami ze skloviny • nepřežvýkavci (u nás prasata) mají jednoduchý žaludek a úplný chrup s hrbolkatým povrchem stoliček (všežravý způsob obživy)

Řád: Sudokopytníci (Artiodactyla) • charakteristickým znakem řádu jsou parohy a rohy • parohy jsou kostěné útvary vyrůstající samcům na pučnicových výběžcích kosti čelní a každoročně se obnovují • zpočátku je paroh měkký, obalený plstěnou kůží (tzv. lýčím) a po určité době zkostnatí • po říji parohy odpadnou – přeruší se jejich spojení s pučnicí

Řád: Sudokopytníci (Artiodactyla) • rohy jsou kožní deriváty • rohy tvořené rohovinou, která v několika vrstvách obaluje rohový výrůstek kosti čelní • roh postupně dorůstá, je trvalým útvarem • rychlost růstu odpovídá mimo jiné i potravním podmínkám a při střídání ročních období vznikají tzv. vruby – přibližné určování věku • rohy často u obou pohlaví, u samic bývají menší

Řád: Sudokopytníci (Artiodactyla) • většinou sociálně žijící zvířata – velikost stád dána počtem samic a mláďat • dospělí samci obvykle samotářští nebo tvoří menší tlupy • společenská hierarchie ve stádech, vyplývá z věku i tělesné vyspělosti, je založena na hlavním principu respektování vedoucího samce nebo samice

Řád: Sudokopytníci (Artiodactyla) • k dorozumívání kromě zrakových a sluchových podnětů slouží i pachové signály – i ze žláz mezi kopýtky • mláďata kopytníků po narození dokonale vyvinutá, záhy po narození se samostatně pohybují a následují matku • poměrně dlouho jsou ale kojena • na našem území 1 zástupce nepřežvýkavců a 8 druhů přežvýkavců • 2 druhy u nás řadíme mezi vyhubené (pratur, zubr evropský)

Pratur – Heckův skot

Řád: Sudokopytníci (Artiodactyla) • čeleď: Prasatovití (Suidae) • čeleď: Jelenovití (Cervidae) • čeleď: Turovití (Bovidae)

Prasatovití (Suidae) • robustní tělo, krátké nohy • velká hlava protažená v rypák, malé oči • zejména u samců nápadně zvětšené špičáky vyrůstající v podobě obloukovitých klů • samice má 5 párů mléčných bradavek • u nás 1 druh

Prase divoké (Sus scrofa) řád: SUDOKOPYTNÍCI (Artiodactyla) čeleď: PRASATOVITÍ (Suidae) samec - kňour, samice - bachyně, mláďata – selata je rozšířeno téměř v celé Evropě; chybí jen ve vysokohorských polohách a v klimaticky nepříznivých severních krajích • vyskytuje se v teplých a lesnatých částech Asie a v S Africe • do 2. světové války byla černá u nás téměř jen oborní zvěří, poté se dostala i do volnosti a díky vysoké reprodukční schopnosti se značně rozmnožila

• • • •

Prase divoké (Sus scrofa) • dnes žije prakticky všude od nížin po horní hranici lesa • lužní lesy a lesy sousedící s polními kulturami (zejména lesy smíšené a listnaté s příměsí BK a DB) • všežravec – žaludy, bukvice, kaštany, obiloviny (oves, kukuřice), okopaniny, kořeny bylin, hmyz, obojživelníci, hlodavci, mláďata ptáků, násada, mršiny

Místa s bahnisky, kde se kaliští (bahno zaschne na osinách, otírá se o stromy, na nichž vznikají „malovánky“ (otěrky)

Prase divoké (Sus scrofa) • délka těla 110-150 cm, ocas (pírko) 15-25 cm, v kohoutku 85-95 cm • velké rozdíly ve váze (někteří dospělí jedinci váží sotva 150 kg, jiní přes 300 kg) • zimní srst tmavohnědá až černá; konečky štětin světlejší, v letním období převládá šedohnědá barva, někdy s rezavějšími tóny • barevné odchylky nebo skvrny (většinou výsledek zkřížení s domácími prasaty)

Protáhlá hlava s pohyblivým rypákem, jehož oporou je rypáková kost

Prase divoké (Sus scrofa) • vrchní strana těla je pokrytá tuhými štětinami, osinami, na konci rozdvojenými (tvoří na hřbetě tzv. hřeben), pod nimi je v zimě hustá vlna • letní srst je krátká a téměř bez vlny • černé pírko je dosti dlouhé, ukončené chvostkem z dlouhých černých chlupů

Selata mají na tmavohnědém podkladu světle žluté podélné pruhy (ztrácí se do první podzimní výměny srsti, kdy dorůstají tmavé štětiny)

Prase divoké (Sus scrofa) • trvalý chrup (44 zubů) je dokončen ve stáří 2124 měsíců • špičáky kňoura v horní čelisti – klektáky, ve spodní čelisti páráky • dohromady se nazývají zbraně • špičáky bachyně se zvlášť nepojmenovávají – souhrnně se nazývají háky

Prase divoké (Sus scrofa) • žije v různě organizovaných tlupách • základem rodu je tlupa vedená silnou bachyní, se kterou chodí její selata a dcery ve věku lončáků • počátkem léta se často spojuje několik vodících bachyní do společných velkých tlup • odstřelení vodící bachyně počátkem zimy nemá negativní vliv na vývoj selat • odstřel vedoucí bachyně je nevhodný, neboť vede k destrukci tlupy a jejímu rozpadu

Prase divoké (Sus scrofa) • kontaktní tvor – často vyhledává dotyk a ostatními (společně spí, drbou se, vzájemně se čistí) • starší kňouři vytvářejí někdy samostatné, méně početné tlupy • samotářský život vedou pouze staří kňouři

Prase divoké (Sus scrofa) • k samičí zvěři se připojují pouze v době chrutí • převážně noční zvěř, přes den zalehlá v hustých úkrytech; za potravou vychází až pozdě večer a do zálehů se vrací za rozbřesku • potravu získává převážně rytím • nejednotná doba chrutí - hlavní období v listopadu a prosinci, ale bachyně může být oplodněna v kteroukoli jarní nebo letní dobu • stejně staří kňouři mezi sebou bojují

Prase divoké (Sus scrofa) • chrutí se zpravidla účastní kusy starší jednoho roku, ale výjimkou nejsou ani letošáci, zejména bachyňky (je – li narušena věková skladba populace) • bachyně bývá březí 108-120 dní, selata jsou kladena (metána) zejména v březnu • počet selat v jednom vrhu se pohybuje od 2 do 10 i více kusů (starší bachyně mívají více selat) • bachyně cca 14 dnů pečuje o selata v zálehu vystlaném mechem a suchou travou

Prase divoké (Sus scrofa) • selata opouštějí s bachyní záleh, ještě asi 2 měsíce jsou kojena • po odstavení se s bachyní zdržují do příštího metání, pak je od sebe bachyně odhání • tělesně dospívají ve 3.-4. roce, mnohem později, než dosáhnou pohlavní dospělosti (kňourek je pohlavně dospělý v 8.-11. měsíci, bachyňka v 6.-8. měsíci) • vytrvalý rychlý běžec, dobře plave • v mírném poklusu během noci urazí až 40 km • výborný čich a sluch, slabší zrak • v zajetí se dožívá 15-20 let • predátorem prasete je u nás rys a vlk

Prase divoké (Sus scrofa)

Stopa prasete divokého

Jelenovití (Cervidae) • • • • •

pohlavní dvojtvárnost samci nosí parohy a jsou větší dlouhé štíhlé nohy krátký nebo chybějící ocas samice 2 páry mléčných bradavek

Srnec obecný (Capreolus capreolus) • řád: SUDOKOPYTNÍCI (Artiodactyla) • čeleď: JELENOVITÍ (Cervidae) • je naší nejrozšířenější teritoriální spárkatou zvěří • nejoblíbenějším stávaništěm jsou stále honitby s dlouhou hranicí tvořenou lesem a poli • je u nás původní zvěří • hlavní oblastí rozšíření evropské srnčí zvěře je v současné době střední Evropa

Srnec obecný (Capreolus capreolus) • je nejmenším druhem jelenovitých žijících v Evropě • z potravního hlediska je zařazena mezi tzv. okusovače spásající především dvouděložné byliny, letorosty, prýty a pupeny • žije teritoriálním způsobem života (obývá v rámci svého sociálního uspořádání určitá území, která si hájí a neopouští je bez závažného důvodu) • pouze v zimním období se srnčí zvěř často z důvodu větší bezpečnosti shlukuje do stád 10-100 jedinců, která se potulují po polích • vede je nejčastěji starší samice • leckde tomuto způsobu přivykl celoročně, jinde se společenstva rozpadají zjara

Srnec obecný (Capreolus capreolus) • s nástupem vegetace se rozchází na svá teritoria • velikost teritoria je dána potravními možnostmi a autoregulační systémy v populaci nedovolí její přemnožení, jako je například možné u jelení zvěře, která je schopna zničit biotop • u teritoriálních druhů dochází při neúměrném nárůstu jedinců v populaci ke snížení přírůstu, případně až k jeho zastavení, po vyrovnání počtu jedinců a potravní příležitosti dojde opět k reprodukci

Srnec obecný (Capreolus capreolus) • běhy dlouhé a velmi štíhlé, zadní běhy delší než přední - daleké i vysoké skoky • hlava krátká, kuželovitá, světla velká a tmavá, slecha poměrně dlouhá • srnci nosí na pučnicích rostoucích z čelní kosti poměrně nízké, málo členěné, ale tvarově velmi proměnlivé paroží

Srnec obecný (Capreolus capreolus) • tělo není přizpůsobeno k vytrvalému běhu na velké vzdálenosti • umí sice prudce a rychle odskočit velkými skoky, ale při pronásledování rychle ztrácí síly, takže ji psi snadno uštvou a strhnou • obtížně se pohybuje v měkké půdě nebo v hlubokém sněhu, dobře plave • v létě je tělo kryto kratší, přiléhavou, rezavě červenohnědou srstí (individuální barevné odstíny, jako plavožluté, zlatožluté, světle červené, tmavě červené až šedočervené)

Srnec obecný (Capreolus capreolus) • v zimním období je zbarvení méně výrazné, převládá šedohnědá barva • zimní srst je delší, hustší a hrubší, má sice poměrně málo podsady, zato je podstatně silnější než letní srst (izolační obal) • srst právě narozených srnčat je hnědá až žlutohnědá s bílými - žlutobílými okrouhlými skvrnami (po měsíci pozvolna mizí a asi ve 2 měsících se ztratí docela)

Srnec obecný (Capreolus capreolus) • dvakrát do roka mění srst – přebarvuje • na jaře a na podzim línáním dochází k postupné výměně staré srsti za novou • jarní přebarvování probíhá od dubna do června, podzimní v září a v první polovině října (mladá zvěř přebarvuje dříve)

Srnec obecný (Capreolus capreolus) • průměrná délka těla (od větrníku až po konec páteře) evropské srnčí zvěře měří 110 cm, průměrná výška v kohoutku 72 cm • váha 20-32 kg • srny mají vážit o 5-10 % méně • srnci ze západní části Ruska 28-30 kg a srnci ze severního Švédska 25-35 kg

Srnec obecný (Capreolus capreolus) • ve vegetačním období spásá dvouděložné byliny, listy a letorosty listnáčů • v zimě okusuje letorosty, pupeny, staré listy, maliní, ostružiní • celkem spásá okolo 100 druhů, přičemž traviny spásá velmi omezeně • denní spotřeba potravy se v závislosti na pohlaví, hmotnosti a roční době, pohybuje od 3,5 do 5,5 kg zelené hmoty

Srnec obecný (Capreolus capreolus) • odpovídá to relativně malému bachoru, který dosahuje u srnčí zvěře 3-6 litrů v závislosti na roční době, hmotnosti a pohlaví • pastevní cyklus ve vegetačním období nejméně 12x denně, v zimním období maximálně 7x denně

Srnec obecný (Capreolus capreolus) • zjara samci vytloukají paroží a osamostatňují se • bekavým hlasem varuje před nebezpečím i soka před vstupem do teritoria • hranice teritoria značí výměšky několika typů pachových žláz • k vlastní říji dochází v létě a od října do listopadu samci shazují paroží • utajená březost 40-41 týdnů, vlastní vývoj zárodku trvá asi polovinu doby • někdy dojde k náhradní říji v listopadu a prosinci – klidové stadium odpadá • 1-2 mláďata se rodí na přelomu května a června • matku následují po dvou týdnech, mateř.mlékem se přikrmují až do zimy • pohlavně dospívají ve 2. roce

Srnec obecný (Capreolus capreolus)



Jelen lesní (Cervus elaphus) • řád: SUDOKOPYTNÍCI (Artiodactyla) • čeleď: JELENOVITÍ (Cervidae) • vývoj předchůdců jelení zvěře - střední Asie (odtud se rozšiřovala na východ a na západ) • rod jelenů se rozšířil po celé Evropě, v Asii a Severní Americe • v Evropě je hl. představitelem jelenů jelen lesní, v Asii jelen maral a v Severní Americe jelen wapiti

Jelen lesní (Cervus elaphus) • nejpočetnější stavy jelení zvěře v Evropě jsou dnes na území bývalé Jugoslávie, v Bulharsku, Rumunsku, Maďarsku, České republice, Slovenské republice a Polsku • je původní středoevropskou zvěří a vyskytuje se již od pradávna na celém našem území • nejvhodnějším životním prostředím jsou rozsáhlé komplexy smíšených lesů obklopené pastvinami

Jelen lesní (Cervus elaphus) • žije převážně v horských oblastech našeho státu • nejpočetnější stavy: Šumava, Krkonoše, Jeseníky • Třeboňsko, Písecko, Brdy, Křivoklátsko, lesnaté části jižní Moravy a lužní lesy kolem řek Moravy a Dyje • podmínkou je celoroční dostatek vody a příležitost ke kalištění • jelení zvěři se říká zvěř vysoká, nebo jenom vysoká (někdy se mluví též o zvěři červené a o zvěři královské nebo ušlechtilé

Jelen lesní (Cervus elaphus) • přebarvuje dvakrát v roce (zimní, delší, hustší a teplejší srst vyměňuje za kratší, řidší, letní srst a naopak) • jarní přebarvování probíhá od konce dubna do začátku června a podzimní přebarvování od září do října (starší zvěř obojího pohlaví ukončuje přebarvování později než mladá zvěř) • v letní srsti převládá červenohnědá, v zimní srsti šedohnědá barva (u jelena s tmavou hřívou)

Jelen lesní (Cervus elaphus) • nejtmavěji bývá zbarven hřbet a vnější strany běhů, nejsvětleji břicho a vnitřní strany běhů • váha a výška kolísá (závisí na věku a tělesné vyspělosti zvěře, zda jde o samce či samici, na individuální dispozici jedinců a na lokalitě, z které zvěř pochází) – 80-250 kg • délka těla 190-245 cm a výška v kohoutku 120150 cm

Jelen lesní (Cervus elaphus) • kolouši mají výrazné bílé skvrny • ztrácejí je na podzim při první výměně srsti

Jelen lesní (Cervus elaphus) • potrava: travní a bylinná složka, listy a výhony dřevin (přednost dává listnáčům), plody a semena lesních dřevin, hlízy, plodnice hub, kůra • k úplnému naplnění žaludku potřebuje jelen cca 16 kg a laň 11 kg čerstvé zelené hmoty

Jelen lesní (Cervus elaphus) • pastevní cyklus je dán kapacitou předžaludků, specializací bakterií a nálevníků a relativně dlouhou dobou zpracování přijaté paše • významnou roli hraje též klid v honitbě • v letním období se paství nejméně 5x denně, přičemž ranní a večerní periody jsou nejdelší • v zimě přibližně 3x denně

Jelen lesní (Cervus elaphus) • typický stádový druh, kde základ populace tvoří mateřské stádo složené z vedoucí a zároveň vodící laně a jejích několika dcer a vnuček do stáří přibližně 4 let s jejich kolouchy • odstřel vedoucí laně je hrubou chybou, která způsobí rozpad rodinného stáda a chaotické chování osiřelých kusů • samotářsky žijí nemocné a velmi staré kusy

Jelen lesní (Cervus elaphus) • říje začíná v polovině září a trvá do poloviny října (počátek a délku ovlivňuje říjnost laní) • před říjí jelení zvěř přechází na říjiště (často vzdálená), hlavní jelen svádí říjné laně dohromady a hájí je před soky • počet laní u jelena závisí na poměru pohlaví a početnosti zvěře (nejčastěji 2-8)

Jelen lesní (Cervus elaphus) • říjištím zůstávají laně věrné (nepříliš zarostlé paseky, řídké porosty, volná prostranství) • za jasných a chladných nocí se jeleni ozývají troubením – říje je rušná, halasná • při teplém nebo deštivém počasí je říje tichá – jeleni se ozývají zřídka • průběh říje závisí i na poměru pohlaví (při větším počtu bývá říje tichá) • jeleni pokládají laně podle toho, jak postupně přicházejí do říje

Jelen lesní (Cervus elaphus) • je-li počet jelenů a laní shodný, obcházejí mladí (2-4letí) jeleni kolem říjiště (boční jeleni – ministranti, krejčíci) a jsou od laní odbíjeni hlavním jelenem • hl. jelen se během říje téměř nepaství, pouze pije vodu, častěji se kaliští (ztratí i 30-40 kg) • boční jeleni hubnou méně • laň je těžká 33-34 týdnů, koncem května a v červnu klade 1 koloucha, kterého 6-8 týdnů kojí • poté začíná přijímat rostlinnou potravu, ale je stále kojen (asi do listopadu)

Jelen lesní (Cervus elaphus)



Stopa jelena lesního

• http://www.youtube.com/watch?v=3aSWG SB1vMg

JELENEC BĚLOOCASÝ (Odocoileus virginianus) řád: SUDOKOPYTNÍCI (Artiodactyla) čeleď: JELENOVITÍ (Cervidae) pravlastí je S Amerika vysazen byl na Novém Zélandu, Kubě a různých oblastech Evropy (dobře se aklimatizoval ve Finsku) • k nám byl poprvé dovezen v pol. 19.st. na dobříšské panství Colloredo-Mansfeldů do obory Královská Stolice • dnes v Brdech, na Jičínsku, Benešovsku, Zlínsku, Prostějovsku aj.

• • • •

JELENEC BĚLOOCASÝ (Odocoileus virginianus)

• jeho většímu rozšíření u nás pravděpodobně brání potravní konkurence ostatních jelenovitých • zdržuje se v lesích, optimální je krajina prostoupená poli a loukami, kam vychází od jara do podzimu za potravou • v zimě spíše uvnitř porostů, kde okusuje pupeny, větve, kořeny a sbírá lesní plody

JELENEC BĚLOOCASÝ (Odocoileus virginianus)

• pastevní cyklus - v letním období bere paši přibližně 10x denně a v zimě asi 5x denně • jelenci žijí teritoriálním způsobem života podobně jako srnčí zvěř • základní jednotkou je mateřské stádo tvořené laní, letošními kolouchy a loňskými laňkami

JELENEC BĚLOOCASÝ (Odocoileus virginianus) • je útlý, má dlouhý krk a dlouhou hlavu • košíčkovitý tvar paroží se 4 i více nahoru směřujícími výsadami • v kohoutku měří 90-105 cm, délka těla130-150 cm, slecha jsou vysoká 15 cm a kelka je dlouhá až 30 cm • 40-100 kg

JELENEC BĚLOOCASÝ (Odocoileus virginianus) • bíle je zbarvena spodní strana dolní čelisti, hrdlo, vnitřní strany běhů, břicho a typická skvrna v dolním koutku slecha • v létě jsou stejnoměrně žlutočervení, na hřbetě tmavší, v bocích světlejší

Zimní srst je šedohnědá.

Při úprku míří kelka kolmo vzhůru a zvětšuje tak podstatně bílou "varovnou" plochu obřitku

JELENEC BĚLOOCASÝ (Odocoileus virginianus) • kelka je nahoře tmavohnědá s černým tónem, po stranách a dole jasně bílá • hlava tmavší, brada je ozdobena příčným černým páskem • mláďata tmavohnědá, bíle nebo žlutobíle skvrnitá • říje probíhá převážně v listopadu, někdy ještě v prosinci • na rozdíl od většiny jiných jelenovitých bojují spíše symbolicky • po vyjasnění sociálního postavení se samci obvykle začnou pastvit

JELENEC BĚLOOCASÝ (Odocoileus virginianus) • starší jelenci říjí dříve než mladší zvěř • laň je plná 26-28 týdnů, klade v květnu až v červnu • poprvé většinou 1 mládě, později zpravidla 2, někdy i 3 mláďata • matka se stará o mláďata pečlivě, kojí je až do pozdního podzimu • teritoriální druh, tvoří rodinná stáda, která obývají určitá území (velikost závislá na úživnosti honitby) • lze je přirovnat z hlediska způsobu života k naší domácí srnčí zvěři • jsou dobrými plavci, do vody vstupují dobrovolně, aby se chránili před hmyzem

JELEN SIKA (Cervus nippon) • řád: SUDOKOPYTNÍCI (Artiodactyla) • čeleď: JELENOVITÍ (Cervidae) • u nás sika ve 2 poddruzích – sika japonský (C. nippon nippon) a sika Dybowského (C. nippon dybowskii) • původní vlastí siky japonského jsou japonské ostrovy Hondo a Hokkai • původní vlastí siky Dybowského Korea, severovýchodní Čína a některé části východní Sibiře • křížení mezi oběma poddruhy • v našich volných honitbách převládá sika japonský • dorůstá velikosti slabého jelena lesního • zbarvením se podobá daňčí zvěři, zvláště letním šatem

JELEN SIKA (Cervus nippon)

JELEN SIKA (Cervus nippon) • původně chován pouze v oborách a parcích, ale velmi dobře se aklimatizoval i ve volných honitbách • u nás ve volnosti ve 2 hlavních oblastech • a) západočeská populace mezi Manětínskem, Touškovem a Teplou, odkud proniká do Krušných hor, Slavkovského a Českého lesa a západního Pošumaví • b) populace na Moravě mezi Zábřehem, Litovlí a Svitavami • dále se sika v menší míře vyskytuje např. na Českomoravské vrchovině, Mladoboleslavsku, Rakovnicku a Přibramsku

JELEN SIKA (Cervus nippon) • v kohoutku měří 81-86 cm a dlouhý bývá asi 120 cm • jelen váží kolem 55 kg a laň kolem 45 kg • srst červenohnědá, v létě posetá bílými skvrnami uspořádanými do podélných řad

JELEN SIKA (Cervus nippon) • v zimním šatě převládá jednobarevný tmavohnědý až šedohnědý tón, skvrnění nebývá tak výrazné nebo chybí

JELEN SIKA (Cervus nippon) • sika má velký bílý obřitek, po stranách a nahoře skoro černě lemovaný • hlava a krk jsou jednobarevné a shodují se se základní barvou těla • na hřbetě je typický černý pruh sahající až na konec kelky • typické pro siku je také bílé zbarvení horního a spodního pysku, které se jasně odráží od černé špičky větrníku • bílý je také spodek kelky

JELEN SIKA (Cervus nippon) • jednoduché paroží zpravidla po 4 výsadách • menší sika japonský má paroží s max. 4 výsadami • větší sika Dybowského má paroží s více výsadami, někdy vytváří i korunu • zhruba v 10 měsících začínají samcům růst první nevětvené parohy • v místech společného výskytu se také kříží s jelenem lesním • nenáročný druh, přizpůsobí se různým podmínkám • listnaté lesy parkového typu do 500 m n.m., ale žije i v jehličnatých lesích vrchovin a hor • poměrně nesnášenlivý, ze stanovišť vyhání jiné kopytnatce – zejména daňky a srnce

JELEN SIKA (Cervus nippon) • doba říje, za které se jeleni ozývají dlouhým a dosti pronikavým pískáním, probíhá ke konci října až v listopadu • samec se páří se 3-4 samicemi • laně jsou plné 30-32 týdnů a kladou převážně v květnu a červnu po jednom kolouchu, vzácně dvou • matka kojí koloucha 3-4 měsíce • mladá zvěř se osamostatňuje asi ke konci prvního roku života a pohlavně dospívá přibližně ve 2.-3. života • zvěř poměrně skromná, v pastvě nevybíravá, patří do skupiny tzv. spásačů trav s vysokým obsahem hrubé vlákniny, • pastevní cyklus ve vegetační době nejméně 4x denně a v zimním období přibližně 2x denně

Poškozování jehličnatých monokultur je nouzovým pokrýváním potřebného objemu hrubé vlákniny v potravě, v důsledku znemožnění pravidelné pastvy na travních porostech.



LOS EVROPSKÝ (Alces alces) • řád: SUDOKOPYTNÍCI (Artiodactyla) • čeleď: JELENOVITÍ (Cervidae)

LOS EVROPSKÝ (Alces alces) • oblast výskytu začíná v Polsku a zabírá území všech evropských severských zemí, území Sibiře a lesnaté části Asie až po severní stromovou hranici • u nás na Jindřichohradecku, okolí Lipna a Nymbursku • migrující zvířata, mohou být zastižena kdekoliv, kde je více lesů • náš největší savec v dospělosti velikosti koně • tělo dlouhé 200-290 cm a kelka asi 10 cm • samci jsou v kohoutku vysocí 180-210 cm a váží 320450 kg • samice jsou vysoké 150-170 cm a jejich váha se pohybuje od 275 do 375 kg • široká a roztažitelná kopyta umožňují pohyb v bažinatém terénu

LOS EVROPSKÝ (Alces alces) • zbarvení tmavohnědé, šedé až černé se světlou lysinou na hlavě a bělošedými končetinami • parohy dospělého losa mohou mít buď bidlovitý, nebo lopatovitý charakter • u bidlovitého typu vyrůstají z krátké lodyhy dlouhé prsty, kdežto u lopatovitého typu paroží vyrůstá z lodyhy lopata trojúhelníkového tvaru a z ní teprve vyrůstají výčnělky – prsty • nejvhodnější životní prostředí losů jsou rozsáhlé lesy prostoupené jezery, rašeliništi a močály v nížinách a pahorkatinách • pohybuje se rychle a je velmi vytrvalý

U nás žijící losi mívají bidlovitý tvar paroží.

LOS EVROPSKÝ (Alces alces) • s výjimkou samic s mláďaty vede přes léto samotářský způsob života • teprve na podzim se spojuje do menších stád od 3 do 10 zvířat • koncem léta a na podzim podniká až stokilometrové potulky • aktivní hlavně po východu a před západem slunce • v hustěji obydlených oblastech noční aktivita • typický okusovač - vyhledává hlavně tzv. měkké listnáče (vrby a topoly, břízy, olše, jasany, různé keře a vřes) • listy, výhonky, větve, kůra • vodní a vlhkomilné rostliny (hledá je i pod vodou) • denní spotřeba potravy 10-30 kg • pastevní cyklus – v letním období se paství asi 10x denně a v zimě přibližně 5x denně

LOS EVROPSKÝ (Alces alces) • říje losů probíhá podle geografické polohy od srpna do října (příp. listopadu) • trvá asi 4 týdny • samci svádějí o samice urputné souboje a vydávají se za nimi na dlouhé cesty • losice je březí 35-38 týdnů a ke konci dubna nebo na začátku května vrhá mláďata • poprvé pouze 1, v dalších vrzích zpravidla 2 losíčata • losíče po narození váží 10-16 kg, ale již za půl roku okolo 100 kg • plné výšky dosahují až v 6. roce života • ve stáří 2,5 roku jsou losi pohlavně dospělí • nemá přirozeného nepřátele, občas kolize s auty

LOS EVROPSKÝ (Alces alces)





Daněk evropský (Dama dama) • řád: SUDOKOPYTNÍCI (Artiodactyla) • čeleď: JELENOVITÍ (Cervidae)

Daněk evropský (Dama dama) • pochází zřejmě z V Středomoří a Malé Asie • vysazováním se rozšířil v Evropě, J Africe, Austrálii, na Novém Zélandu a v S a J Americe • ve střední Evropě však není novým druhem, vyskytoval se zde již v teplejších meziledových obdobích pleistocénu • první zprávy o jeho chovu v ČR již z poloviny 15.st. z Vyškovska • dnes se krom obor vyskytuje ve volnosti např. na Domažlicku, Příbramsku, Českolipsku, Kroměřížsku, Olomoucku, Opavsku a Jindřichohradecku

Daněk evropský (Dama dama) • menší než jelen lesní • rozvětvené lopatovité paroží • v létě červenohnědý s tmavším hřbetním pruhem a bílým skvrněním • nažloutlý obřitek je černě lemovaný • v oborách se chovají i různé barevné odchylky (černá, bílá, hnědá)

Daněk evropský (Dama dama) • v zimním šedohnědém zbarvení nebývá skvrnění tak výrazné

Daněk evropský (Dama dama) • listnaté a smíšené lesy s bohatším keřovým podrostem a s prostoupenými poli a loukami • většinou do 500 m n.m. • přes den v houštinách, paství se se setměním • v nerušených oblastech i denní aktivita • patří sice do skupiny tzv. potravních oportunistů, ale při braní paše preferuje trávy před listím a letorosty (spásá asi 60 druhů trav) • dále se živí listy keřů a stromů, kapradinami, mechy, houbami, v zimě též jehličím. • ve vegetační době se pase minimálně 5x za den a v zimním období zhruba 3x

Daněk evropský (Dama dama) • nevyhledává kaliště, místo bahnité lázně vyhrabává mělké prašné dolíky v suché zemi • během roku žijí odděleně stáda holé zvěře složená z vodících daněl, včetně špičáků, vedená vedoucí a současně vodící danělou • dále jsou v populaci početná stáda mladých daňků a menší stáda daňků starších

Daněk evropský (Dama dama) • samci shazují parohy v dubnu-květnu a nové jim narůstají koncem srpna a v září • jako ostatní jelenovití se orientuje hlavně čichem a zrakem • říje vrcholí na přelomu října a listopadu, doprovází ji méně nápadné troubení samců • březost 225-234 dní • většinou 1 mládě (dvojčata v méně než 1 % vrhů), rodí se v červnu • 6-9 měsíců saje mateřské mléko • pohlavně dospívá ve 2. roce života • v téže době také mladí samci poprvé vytloukají paroží jednoduché stavby • náznak lopatovitého zakončení až ve 3. roce života

Daněk skvrnitý (Dama dama)

Daněk skvrnitý (Dama dama)

Turovití (Bovidae) • nejpočetnější čeleď přežvýkavců většinou s rohy u obou pohlaví • v současnosti u nás žijí 2 vysazené druhy • 2 původní druhy (pratur a zubr evropský) byli vyhubeni ve středověku

Kamzík horský (Rupicapra rupicapra) • řád: SUDOKOPYTNÍCI (Artiodactyla) • čeleď: TUROVITÍ (Bovidae)

Kamzík horský (Rupicapra rupicapra) • u nás nepůvodní druh • horská zvěř • ve střední Evropě žije v Alpách, menší forma kamzíka v Karpatech (Rumunsko - nejsilnější trofeje na světě), na Balkáně, na Kavkaze a v Malé Asii • zajímavý je výskyt kamzíka horského na Novém Zélandě, který se zde aklimatizoval • v ČR a na Slovensku se vyskytuje ve 3 hlavních oblastech, ve Vysokých Tatrách (zde je nejpočetnější, původní zvěří), v Jeseníkách a u České Kamenice

Kamzík horský (Rupicapra rupicapra) • do Jeseníků a na Českokamenicko byl dovezen z Alp • zatoulává se např. na Kralický Sněžník, Děčínskou a Českomoravskou vrchovinu • neúspěšné pokusy o aklimatizaci proběhly v Krkonoších, na Křivoklátsku, Liberecku a Karlovarsku • tělo měří 110-130 cm, výška v kohoutku 70-80 cm • letní zbarvení červenohnědé, od hlavy až po kořen kelky se táhne tmavohnědý až černý pruh • v zimě hnědočerné až černé zbarvení se světlým břichem • obličejová část a hrdlo plavé, od boltců se táhnou přes světla k větrníku 2 tmavé pruhy

Kamzík horský (Rupicapra rupicapra) • kamzíci i kamzice mají na vysokých kostěných násadcích tmavohnědé až černé rohy, nazývané kamzičími růžky (10-20 cm dlouhé) • pohlavní dvojtvárnost není ve velikosti ani zbarvení výrazná, pouze kamzice mají menší a méně zahnuté růžky • pravým životním prostředím jsou horské louky a skalnaté terény (u nás Hrubý Jeseník) • v nižších polohách se přizpůsobili i k životu v lesním prostředí (Lužické hory)

Kamzík horský (Rupicapra rupicapra) • společenská zvěř, tvoří početné tlupy skládající se z kamzic, mláďat a mladých kamzíků do věku 2-3 let (až 30 jedinců) • stáda vodí stará zkušená kamzice • staří samci žijí mimo období říje individuálně nebo v malých skupinách • ostražitá zvěř, v případě nebezpečí se kamzík ozývá ostrým hvizdem (vzniká vyfouknutím vzduchu nozdrami) a dupe běhy

Kamzík horský (Rupicapra rupicapra) • skáče a obratně šplhá i v těch nejexponovanějších horských partiích • převážně denní aktivita; v noci většinou odpočívá • potrava: přízemní druhy rostlin, letorosty, v zimě suché trávy, lišejníky, jehličí • v letním období se paství přibližně 8x denně a v zimě zhruba 4x • říje v listopadu a na začátku prosince, k tlupám přicházejí staří samci, odhánějí mladší kamzíky, svádějí souboje • v době rozmnožování jsou v plné činnosti pachové žlázy (fíky) umístěné u obou pohlaví na hlavě za růžky • výměšky fíků otírají samci i samice o kosodřevinu, rostliny, trávy…

Kamzík horský (Rupicapra rupicapra) • kamzice kladou zhruba po 6 měsících, v květnu, někdy i v červnu, 1-2 kamzíčata (výjimečně až 3) • mláďata jsou porostlá hustou, vlnitou, plavě červenou srstí, jsou schopna brzy po vykladení doprovázet matku v obtížném horském terénu • rychle rostou, ve třetím měsíci jim začínají růst růžky; tělesný růst ukončují ve 3. roce života • stáří zvěře se nejpřesněji určuje podle ročních vrubů na růžcích, ohraničujících každoroční přírůstky (do 5 let jsou přírůstky zřetelné, později často splývají)

Kamzík horský (Rupicapra rupicapra) • v žaludcích některých kamzíků lze najít tzv. bezoárové kameny

Kamzík horský (Rupicapra rupicapra) • kromě kamzičích růžků je velmi ceněnou trofejí kamzičí vous • kamzičí vous je dlouhá vlasová srst vyrůstající na hřbetě zvěře až 20 cm dlouhá – nepochází tedy z brady • pouze v zimním šatě obou pohlaví (samci ji mají delší)

Kamzík horský (Rupicapra rupicapra)



Muflon (Ovis musimon) • řád: SUDOKOPYTNÍCI (Artiodactyla) • čeleď: TUROVITÍ (Bovidae)

Muflon (Ovis musimon) • původní oblast výskytu ve Středomoří • s přispěním člověka se dostal do různých částí světa • od 18.st. byl vysazován v Evropě (Německo, Francie, Rakousko, Slovensko, Maďarsko, Bulharsko), JZ Asii, Americe, Havaji a dalších ostrovech • uvádí se, že v Čechách poprvé chován v 50.letech 19.st. v oboře u Hluboké nad Vltavou • současný výskyt ostrůvkovitý po celém území (SZ, Z a J Čechy, Orlické hory, Hrubý Jeseník, Českomoravská vrchovina, S Morava, Slezsko)

Muflon (Ovis musimon) • samci nosí mohutné, srpovitě zahnuté rohy 50-90 cm dlouhé • podle počtu přírůstků na rozích lze přibližně určovat stáří • neplatí ale 1 vrub = 1 rok • samice jsou většinou bez rohů nebo mají vzácněji krátké růžky • letní krátká srst rezavohnědá, v zimě zhoustne a je hnědočerná až černá s bílou kresbou na hlavě a žlutobílým spodkem těla • u samců se objevují i velké světlé skvrny na bocích – sedlo • muflon byl dlouho považován za předka ovce domácí, výzkumy ale prokázaly, že vznikl zpětným zdivočením domácích ovcí

Muflon (Ovis musimon) • listnaté a smíšené lesy s kamenitým podkladem • pahorkatiny a podhůří • vyhýbá se vlhkým a podmáčeným terénům s měkkou půdou – neumožňuje obrušování kopýtek • od jara do podzimu tvoří oddělené tlupy podle pohlaví do 20-30 jedinců • tlupu samic s mláďaty vede stará samice (i v zimě, kdy se někdy připojují i dospělí samci) • stáda se pohybují po stálých ochozech, bývají věrná stanovištím

Muflon (Ovis musimon) • potrava: rostliny, listy, letorosty, plody, kůra • rozeklaným horním pyskem spásá vegetaci těsně u země (jako všechny ovce) • v letním období se paství nejméně 3x denně, přičemž ranní a večerní pastevní perioda je nejdelší • díky dlouhé době trávení a průchodu potravy zažívacím traktem se muflon v noci nepase • denní dávku potravy u běžného muflona pokryje přibližně 5 – 15 kg zelené hmoty • v zimě se většinou pase 2-3x denně kratší dobu

Muflon (Ovis musimon) • ostražitý, před nebezpečím varuje ostrým hvízdnutím nebo zasyknutím • říje od října do prosince, samice se jí zúčastňují již ve 2. roce života • březost 150-170 dní, v březnu-květnu se rodí obvykle 1 mládě (vzácně dvojčata) • muflončata začínají přijímat zelenou potravu již po 2 týdnech od narození, ale mateřské mléko sají téměř půl roku

Muflon (Ovis musimon)

Muflon (Ovis musimon)

KOZA BEZOÁROVÁ (Capra aegagrus) • řád: SUDOKOPYTNÍCI (Artiodactyla) • čeleď: TUROVITÍ (Bovidae) • u nás nepůvodní druh • je předkem kozy domácí • byla vysazena v roce 1953 na návrh doc. Kostroně na Pálavu

KOZA BEZOÁROVÁ (Capra aegagrus) • důvodem pro jejich vysazení do naší přírody byla nejen jejich exotičnost, ale především skutečnost, že na ostrově Kréta, kde se vyskytovaly původně, byly existenčně ohroženy • od roku 1994 stádo převezeno do obory Vřísek u České Lípy

KOZA BEZOÁROVÁ (Capra aegagrus)

Řád: Sudokopytníci (Artiodactyla)

Recommend Documents