ŽABOKUK
Ž A B O V Ř E S K É
K U K Á T K O
Nahlédnutí do života salesiánské farnosti a střediska mládeže
2/2011
Obsah
Významné dny
Zamyšlení ........................................................................3 –4
Křty: Adam Tomek * 28. 1. 2011, křest: 1. 5. 2011 Tomáš Mager * 8. 2. 2011, křest: 1. 5. 2011 Magdalena Gabriela Láčíková * 5. 3. 2011, křest 8. 5. 2011 Dominika Kristina Mazánková * 22. 11. 2010, křest: 8. 5. 2011 Lucie Anna Nesrstová * 20.10. 2011, křest 22. 5. 2011 Nikola Šůstková * 5. 6. 2010, křest 22. 5. 2011
Perly z našich kázání ........................................................5 Šedesátiny o. Josefa Daňka ..................................6 – 8 (Ne)obyčejní lidé naší farnosti ..........................9–11 Co proběhlo ve farnosti ....................................12 – 24 Co proběhlo ve středisku ..........................................25 Měřím metr, no a co! ....................................................26
Pohřby: Helena Studená Josef Kučera
Senior klub..........................................................................27
rozloučení v kostele: 6. 5. 2011 rozloučení v kostele: 2. 6. 2011
Máme se ještě rádi? ......................................................28 Svědectví..............................................................................29 Laskavý příběh..................................................................30 Od ucha k uchu................................................................31
Příspěvky pro další číslo časopisu podávejte prosím do uzávěrky 20. 8. 2011. Návrhy a připomínky k časopisu odevzdávejte do schránky v kostele nebo na farní úřad pod značkou „ŽABOKUK“. Název periodického tisku: Žabokuk. Periodicita vydávání: čtvrtletník. Evidenční číslo periodického tisku: MK ČR E 17501. Místo vydávání: vydává Římskokatolická farnost u kostela Panny Marie Pomocnice, Foerstrova 3088/2, 616 00 Brno-Žabovřesky, IČ: 265 212 70. Texty: Jan Šlachta, Milena Alday Delgado, Lucie Kučerová, Petr Polanský jako členové redakční rady, přispěvovatelé z farnosti a střediska mládeže. Grafická úprava a sazba: Markéta Nežerková, Honza Spružina. Fotografie: fotografie „Akce farnosti“ – Petr Polanský, archív středisko, farníci. Tisk: tiskem.cz. Redakce si vyhrazuje právo na úpravu příspěvků. Kontakty:
[email protected],
[email protected], www.brno.sdb.cz, tel.: 541 213 110 NEPRODEJNÝ, k vyzvednutí v kostele a na vrátnici střediska mládeže.
–2–
Zamyšlení Milí přátelé, bratři a sestry, když budete číst tyto řádky, budou již před vámi prázdniny a dovolené – pro naše děti a mládež to budou výlety a tábory, pro dospělé dny rekreace a odpočinku. Chtěl bych na konci školního roku poděkovat P. Bohu a Panně Marii Pomocnici za vše, co se letos podařilo. Uvádím slova zesnulého, již blahoslaveného, Jana Pavla II. z jeho encykliky „Redemptoris Mater“. Pro každého křesťana, pro každého člověka, je Maria ta, která první uvěřila. S touto snoubeneckou a mateřskou vírou touží působit na všechny, kdo se jí svěří jako její děti. Čím víc tyto děti setrvávají v takovém postoji a postupují v něm, tím blíž je přivádí Maria k „nevystižitelnému Kristovu bohatství“ (Ef 3,8). A tím lépe také poznávají v celé plnosti důstojnost člověka a poslední smysl jeho povolání. „Kristus plně odhaluje člověka člověku samotnému.“ (RM 46) Celou encyklikou Jana Pavla II. se prolínají dvě hlavní témata: Mariino vyvolení a Mariina víra. Vyvolení – dar Boží, víra – odpověď člověka na tento dar. A to vše v prostoru Boží milosti. To je základní situace každého křesťana. Mariina víra ukazuje na Ježíše a s Ježíšem k Otci. Je to ukazatel pro naši životní cestu. Maria, viděná bez své víry, by skutečně mohla být idolem, modlou. Maria viděná s její vírou, Maria jako část církve, Maria jako naše sestra ve víře, Maria, která ukazuje na svého Syna a říká jako v Káně „udělejte všechno, co vám řekne“, je pokladem církve. Pokladem, který není jen uložen, ale který stále působí. Vidíme-li Marii živou, vidíme víru, kterou musíme následovat. A vydáme-li se s ní na tuto cestu víry, objevujeme nevýstižné bohatství Kristovo. Dostáváme se do středu víry, do středu spásy – do Kristova tajemství. Objevujeme nově lásku nebeského Otce a můžeme s Marií, se svatými, s blahoslaveným Janem Pavlem II., s těmi, kdo mne přivedli k víře, s tebou i s tebou, který jsi teď vedle mne, začít z plného srdce zpívat, modlit se: „Velebí má duše Pána a můj duch plesá v Bohu, mém Spasiteli, že shlédl na svou nepatrnou služebnici:
–3–
Zamyšlení
(pokračování
Hle, od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení, že mi učinil veliké věci ten, který je mocný, jeho jméno je svaté a jeho milosrdenství trvá od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí. Prokázal sílu svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně, mocné svrhl s trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou. Ujal se svého služebníka Izraele, pamatoval na své milosrdenství, jak slíbil našim otcům, Abrahámovi a jeho potomkům na věky." Amen.
Společně se svými spolubratry salesiány vám všem děkujeme za vaši pomoc, spolupráci službou ve farnosti, středisku mládeže, stejně tak i za vaše modlitby a oběti, kterými celé naše salesiánské dílo v Žabovřeskách provázíte. Pěkné prázdniny a hezkou dovolenou všem přejí Salesiáni Dona Boska. připravil: otec Josef Daněk
–4–
Perly z našich kázání Perly z našich kázání P. Josef Daněk (1. 4. 2011) „Známkou inteligentního člověka je, že si před každým rozhodnutím položí otázku: Co je méně a co více důležité?“ P. Vít Dlapka (3. 4. 2011) „V Ježíši vidí toho, kdo o něj má zájem…“ P. Josef Daněk (21. 4. 2011) „Učme se za všechno děkovat!“ P. Pavel Tichý (1. 5. 2011) „Nejrychleji ze všeho nás zabije strach. Ježíš je však vítěz nad vším. I nad naším strachem.“ P. Pavel Tichý (1. 5. 2011) „Všechny prosby dáváme do Tvých probodených rukou…“ P. Vít Dlapka (8. 5. 2011) „Hledejme Krista v Písmu svatém. Otevření se Kristu nás otevírá druhým lidem.“ P. Pavel Tichý (15. 5. 2011) „Ježíš je strážce naší duše.“ P. Petr Chovanec (29. 5. 2011) „Ať přijímáme dary Ducha svatého a jsme k nim citliví.“
–5–
Šedesátiny o. Josefa Daňka Jestli Josefa Daňka chcete potěšit, zeptejte se ho na jeho pěstitelské úspěchy. Zvíte, že salesiánskou komunitní kuchyni zásobuje léto co léto vlastnoručně vypěstovanými okurkami, paprikami i rajčaty a že v květináči na balkoně mu dozrávají i fíky. Gratulanti vědí. A tak dostal k nedávným 60. narozeninám tři keře citrusů, dva oleandry a několik orchidejí. Jak to bude u nováčků s plody, nevím. Ale ty fíky prý dozrávají každý rok v srpnu… Šedesátiny jsou vhodnou příležitostí se faráře zeptat, na to, co vám o něm uniklo. S Josefem jsme v onom odpoledni mluvili o jeho předcházejících působištích, kondici žabovřeské farnosti i o tom, dá-li se na jubilejích druhé půlky života najít něco pozitivního. Dá. Ale o tom později. Josef šel do semináře hned po maturitě a navzdory tehdejší situaci byl napoprvé přijat. Pomohlo mu prý možná to, že nikoho z rodiny ani známých neměl v emigraci, tak nebyl podezřelý. Josef byl jediným synem svých rodičů a tak se nabízí otázka, jestli ho od rozhodnutí ve vidině vnoučat nezrazovali. Prý mu nikdy neřekli, aby po této cestě nešel. I když to pro ně bylo potom mnohokrát těžké. Otec třeba přišel kvůli synově studiím o dobré místo. „Můj táta totiž chtěl být knězem. Já věřím v dar kněžství, že Bůh dává tento dar pro určitý rod, určitou rodinu, a pokud to v jedné generaci člověk nenaplní, že se to přenáší do druhé generace. Mám takovou zkušenost z více rodin. Pokud v rodině dar je, pak někdo službu přijme a naplní ji,“ popsal Josef. Ve své kněžské kariéře se Josef stěhoval od Dačic na hranici s jižními Čechami po Brno. Vzpomíná na Újezd u Brna i Slavkov, kam utíkal za duchovním životem i mladými lidmi ze své vesnické farnosti v Kobeřicích a Nížkovicích. Za komunismu krátce zkusil i to, jak je knězi bez státního souhlasu, a na růzých farách i v kostelích prostřídal manuální práce nejrůznějšího druhu. Třeba hodnotu takového výcviku se sbíječkou v rukou prý nejvíc kněz docení, když má stát večer u otáře s rozpaženýma rukama. Dnes se v Žabinách nepodřezává vlhké zdivo, zato máme zvonky a telefony. Jen za dobu našeho ani ne dvouhodinového povídání zazvonil Josefův mobil třikrát, dál bylo třeba otevřít kostel muzikantům, rozloučit se s návštěvou opouštějící areál a v mezičase vybavit minimálně jeden další rozhovor. V očekávání Josefova příjezdu byli tou dobou salesiánští spolupracovníci v Senetářově na Blanensku.
–6–
Šedesátiny o. Josefa Daňka K šedesátinám Josef řekl, že v mládí zvládal všechno s větší energií. Ale zase cítil často samotu. Dnes je to v komunitě jiné. Jako každý druhý „sátník“ prý samozřejmě někdy od čtyř ráno nespí a o slovo se začíná hlásit cukrovka. Deset kil proto nedávno zhubl. Jinak jsou ale prý výhodou zkušenosti, ať už jde o pastorační práci nebo zeleninu. Víte, jaké metody použít, a jak to asi po nich poroste. Když bude mít někdy v neděli odpoledne Josef volno, nejspíš ho najdete na procházce v Bystrci u přehrady. Jinak je ale s nadsázkou řečeno Žabiňákem odmalička. Narodil se v porodnici U Šilhanů. Popsal to tak, že jako novorozeně byl nedochůdče a když si ho maminka přivezla domů, měl navíc klubko pěstiček přitisknuté pod bradou. Babička dítě zhodnotila lapidárně. „Buď ti umře, nebo z něj bude panáček.“ Infobox Josef Daněk se narodil 6. května 1951 v Brně. Na kněze byl vysvěcen v roce 1977, působil postupně v Jaroměřicích nad Rokytnou, Dačicích, Novém Městě na Moravě, Kobeřicích, Kunštátě, Újezdě u Brna a v Brně. Se salesiány se setkal za studií, první sliby složil ještě před kněžským svěcením. Pochází z Jiříkovic. Necelou polovinou jeho kněžského působení ho doprovázeli rodiče, maminka-účetní zemřela v 90. letech, tatínek-agronom na počátku nového milénia.
–7–
Šedesátiny o. Josefa Daňka Milý otče Josefe, už šestý křížek na svých zádech máš, kolikrát ses za ta léta modlil „Otče náš“? Za rodiče, komunitu, za farnost i za přátele, v tichu a důvěře se dáváš Bohu cele. Z dědinky povolán jsi byl k nám do velkoměsta, víme, že nebyla to lehká cesta, však přijal jsi tento úkol v pokoře. Hluk a davy lidí místo pejska na dvoře
Klobouček je z pravé slámy,
a místo polí, kde tahají pluh koně,
ať jsi dlouho mezi námi.
teď v Žabinách pěstuješ rajčata na balkoně.
A zástěra pro radost,
Někdy ti možná snad hýbem žlučí,
ta přikryje hněv a zlost.
to Pán sám tě skrze nás trpělivosti učí.
K tomu všemu lopatku –
Věř, že přesto máme tě tu rádi,
od soboty do pátku
jsi dobrý pastýř, co své ovce hladí.
můžeš šlechtit zahrádku.
Slyšíme dobře tvůj známý hlas Jan Šlachta
a chce ti dnes popřát každičký z nás. Narodil ses v měsíci Panny Marie, ať plaštěm svým před zlým tě ukryje. A svatý Josef, dělník to pravý, vyprosí u Boha pro tebe zdraví. Andělé na cestě ať tě vždy chrání, Pán – ten rád přidá ti svoje požehnání.
–8–
(Ne)obyčejní lidé naší farnosti
ROZHOVOR S OLGOU LANDROVOU
Tento letně naladěný rozhovor tentokrát věnujeme naší milé salesiánce Olze Landrové FMA. Není to náhoda, neboť Olinka od nás putuje na své životní pouti zase o pár kroků dál, ale kam to bude, zatím ani ona sama netuší. Oli, pověz nám, odkud pocházíš? Jsem z Mladé Boleslavi, kde tatínek dělal jako spousta jiných ve Škodovce, konkrétně v oddělení propagace. S maminkou se seznámili v učení v Liberci, kde se ona učila na kuchařku a on na písmomalíře, profesi, kterou provozoval jeho tatínek. Ale tatínek si pak ještě dodělal vzdělání na lidové konzervatoři, v oboru animovaný film a fotografie, měl i nabídku do televize, ale musel by jít pracovat do Prahy, tak nakonec zůstal v Boleslavi. A maminka? Maminka je celý život silně slabozraká, teď už skoro nevidí, takže byla v invalidním důchodu. My s bratrem jsme od sebe jen rok a půl. Naši začínali manželství ve starším domku, ve kterém měl původně dědeček písmomalířskou dílnu. Nebyla tam ani voda, ani podlaha, služební byt v paneláku tatínek dostal, až když mi byly 4 roky. Maminka to zpočátku neměla jednoduché. Když studna na zahradě vyschla, musela chodit pro vodu s kýblem až na náves, vařila a vyvařovala plínky na kamnech, všechno statečně zvládala. Dodnes i přes svou nevidomost je obdivuhodně celkem samostatná, po smrti tatínka bydlí v bytě sama. Poslouchá audiokazety, pere, žehlí, vaří, sbírá recepty, bráchovi přebaluje miminko, s další vnučkou hraje karty, všude pomáhá jak může. Zatím ještě jezdí i sama autobusem na návštěvy k bratrovi a sestře, která je o 7 let mladší než já. A jsou aspoň někde blízko ní? Právě že ne, bratr Václav bydlí v Praze a sestra Zdislava v Karlových Varech, no a já v Brně, každý na jinou stranu. Ale často pobývá u sourozenců, mají oba děti, sestra už školáky a brácha půlroční miminko. S bráchou jsme vyrůstali jako dvojčata, maminka hodně dbala na to, abychom měli mezi sebou pěkné vztahy. Na tvoji neteř Amálku se bratr s manželkou dost načekali, že? Deset let. První roky tomu nevěnovali nijak zvýšenou pozornost, ale pak už jim to vrtalo hlavou, švagrová podstupovala různá vyšetření, pořád jim tvrdili, že je vše v pořádku. Nakonec jí ale doktor ironicky řekl, že jestli čeká, že otěhotní přirozenou cestou, tak by si měla asi počkat na zázrak… A ona ještě měla sílu mu odvětit, že si na něj tedy počká. Když už mu pak nesla pozitivní výsledek, tak musel ten zázrak připustit.
–9–
(Ne)obyčejní lidé naší farnosti
ROZHOVOR S OLGOU LANDROVOU
Pocházíš z věřící rodiny? Naši byli oba pokřtění, ale do kostela moc nechodili. Všechno se zlomilo, až když jsme šli s bratrem k prvnímu sv. přijímání. Můj tatínek se z mládí znal se salesiány a měl hluboký vztah k salesiánovi Láďovi Vikovi, který pro něj byl takřka druhý otec. Tehdy se příprava na přijímání v Boleslavi nekonala, někdo doporučil rodičům, aby s námi jeli do Prahy. A tak maminka, přestože skoro neviděla a navíc čekala mojí sestru, nás každý týden vozila autobusem k P. Kohlíčkovi, je to od nás asi 60 km. Po přijímání jsme se rodičů začali ptát na spoustu věcí a někdy jsme je uváděli do rozpaků. Tatínek si zvolil za biřmovacího patrona Dona Boska a taky mu tak nějak přišel salesiánský výchovný systém ideální pro výchovu dětí. Začal být jako věřící víc aktivní, a pak se stal i prvním salesiánským spolupracovníkem v ČR. Doma jsme měli cyklostyl, potají se u nás kopírovala náboženská literatura, svaté obrázky, tatínek množil i vázal první salesiánské modlitby v češtině. Po určité době začal být sledovaný a muselo se to všechno schovávat u dědečka. Měli jste jako děti nějaké věřící kamarády? Měli jsme štěstí, že já jsem jezdila od 12 let na chaloupky a brácha zase byl napojený na skupinu kluků okolo Káji Herbsta, se kterým se jezdilo taky během roku na různé výlety. Když jsem byla střední škole, měli jsme i spolčo, scházeli jsme se po rodinách, jezdili jsme na různé společné akce, bylo to ale všechno tajně, protože boleslavští kněží o něm nesměli vědět, patřili do Pacem in Terris. Co jsi dělala po gymnáziu? Čtyři roky jsem učila hru na klavír, u toho studovala, napřed na konzervatoři varhany, a pak i později na teologické fakultě teologii. Vždycky jsem měla nějakou známost, ale s tím posledním, Tomášem, se kterým jsme přes rok chodili, mi začalo docházet, jestli moje cesta nemá vést náhodou jinudy. Nakonec jsme se rozešli a já začala pomalu přemýšlet o zasvěceném životě, líbila se mi představa života v komunitě a práce s dětmi a mládeží. Dozvěděla jsem se o salesiánkách, pak ony kontaktovaly mě a v září roku 1990 jsem odešla do první zakládané komunity v Praze. Pak jsem absolvovala noviciát v Itálii, po prvních slibech jsem odešla do Hradce Králové, kde jsem na našem internátu dělala vychovatelku, po Hradci přišla Plzeň, kde jsem 3 roky vedla v oratoři kroužky. Pak jsem se zase přemístila do Říma, tam jsem studovala na univerzitě misiologii, protože už v noviciátě jsem podala žádost do misií. Po návratu vedly mé kroky zase do Plzně, tentokrát jsem pracovala i pro Papežská misijní díla, což byla nesmírně rozmanitá práce, rozhovory do rádia, besedy po školách, přípravy misijní neděle, například tam existuje i velmi živoucí seniorský misijní klub, který se schází na celé dopoledne každý týden.
– 10 –
Takže představa stát se misionářkou není žádná novinka. Není, ale v noviciátě mi tehdy bylo doporučeno, že se mám vrátit do vlasti, složit věčné sliby, a až pak vyjet, ne z ciziny do ciziny. Za ta léta se to různě oddalovalo, byla jsem potřeba i na jiných místech, až letos na sv. Valentýna mi volala naše představená Majka Tkadlecová, že má žádost byla přijata, a že generální představená mě na podzim očekává v Římě. Už víš rámcově, co se bude dít? Mám na konec srpna koupenou letenku, v září se nás tam sejde skupina asi 10 salesiánek z celého světa a celý podzim budeme absolvovat individuální přípravu. Já jsem zvědavá, co budu dělat, protože misiologii mám už vystudovanou a italsky se domluvím, tak uvidím. Asi kolem Vánoc se dozvíme, kam nás pošlou. Může to být jak Evropa, třeba Maďarsko, tak i jiný kontinent. Je mi jedno, kam se dostanu, věřím, že tam, kde bude potřeba. Víš, na jak dlouho? Časově je to neomezené, takže možná, že i do konce života. Umíš si představit život v cizině s cizinci? Na život v mezinárodních komunitách jsem si už zvykla, žila jsem v nich celkem přes 7 let, 2 roky jsem sdílela i pokoj s Afričankou z Kamerunu. Je to velké obohacení, protože prostřednictvím těch lidí poznáváš jednotlivé země. Krom toho, odlišnosti najdeš i v rámci jednoho národa, srovnej si u nás farnost na jižní Moravě a v západních Čechách. Děkuji Olince za rozhovor a za celou naši farnost jí přeji, aby na nových působištích byla šťastná a spokojená, aby neztrácela optimismus a všechny těžkosti překonávala i s vědomím, že se také my všichni v naší farnosti připojujeme v modlitbě za zdar misijního díla a činnost obětavých misionářů. Doufejme, že se nám pak z nového domova ozve, jak by se naše farnost mohla v budoucnu konkrétně zapojit do misijní pomoci, když už tam budeme mít naši důvěryhodnou spojku! rozhovor připravila: Milena Alday Delgado
– 11 –
Co proběhlo ve farnosti Farní den (21. května 2011)
FARNÍ DEN
Co proběhlo ve farnosti Dětský den (29. května 2011)
DĚTSKÝ DEN
Co proběhlo ve farnosti 1. sv. přijímání (15. května 2011)
1. SV. PŘIJÍMÁNÍ
Co proběhlo ve farnosti Biřmování (4. června 2011)
BIŘMOVÁNÍ
Co proběhlo ve farnosti Novéna k Duchu Svatému
NOVÉNA K DUCHU SVATÉMU
Co proběhlo ve středisku
AKTIVITY PRO NEJMENŠÍ
Aktivity pro nejmenší Upřímně se přiznávám, že jsem tvor nezodpovědný a nedržím dané slovo. Někdy před dvěma roky jsem slíbila exkurzi do všech sekcí střediska, leč plánovaná trasa je stále nedokončena – stihla jsem zatím popsat pouze dvě. Kromě nich jsem sice zkoušela odbočit, kam se dalo, a popsat kdeco jiného, ale svědomí mi nedá a čas se krátí (nevím jistě, jestli budu v psaní Žabokuka pokračovat i příští rok). Pokračuji tedy ve svém vyznání. Všechny tyto odbočky měly jediný důvod: nechce se mi psát o Klubu maminek. Důvodem ovšem nejsou moje osobní antipatie vůči tomuto skvělému uskupení, jen prostý fakt, že s ním nemám žádnou osobní zkušenost, nepočítám-li fakt, že čas od času snažím něco o něm napsat do nejrůznějších novin či materiálů o středisku. Co tedy obvykle udávám je, že se jedná o program určený rodičům s malými dětmi, že tito mají možnost účastnit se společně nejrůznějších výtvarných a pohybových aktivit, přednášek a příležitostných akcí a že mimo kroužky určené registrovaným účastníkům jsou nabízeny i aktivity volně přístupné i ostatním např. volné dopolední hraní „Mámo, pojď si hrát“ nebo středeční setkávání „Klubko“. Poměrně suché, uznejte sami. Můžu ještě přidat pár střípků, které se mi vybaví dále, i když se obávám, že tím trochu zkreslím obraz. V hlavě mi totiž zůstávají spíše kuriozity typu: děti nám (údajně jakýmisi kladívky) otloukly nově natřenou stěnu v herně, čímž se jim podařilo předběhnout naše oratorní puberťáky, u kterých jsme se toho celou dobu tak trochu obávali. Maminky spojenými silami v září jako obvykle dočasně vyřadily z provozu náš systém Salesiániválí, protože energii, s jakou se registrují do všemožných kroužků, prostě nelze odolat. za Salesiánské středisko: Klára Maliňáková
– 25 –
Měřím metr, no a co !
Ahoj děti, tajenka pro prázdninové číslo vás skoro vůbec nebude nutit číst, a jen minimálně nutit psát. Když vyluštíte následující řádky, dozvíte se, co slyšely ženy, když třetího dne přišly k Ježíšovu hrobu. Zkuste si třeba s rodiči říct, co ta zpráva znamená pro nás všechny. Hezké prázdniny.
– 26 –
11
10 9
8
7 6
5
4
3
2
1
připravila: Lucie Kučerová
Senior klub Milí čtenáři, i letní rubrika nese hlavičku Senior club, ale tentokrát je čtení určeno i těm, kdo se na seniorský věk zdaleka necítí. Možná právě jim. Seniorům je vyhrazena výsada, jíž mladý člověk nemůže dosáhnout, byť se snažil sebevíc. Je to moudrost. Mladý člověk může mít rozvahu, hloubku osobnosti, empatii, zdravý úsudek, může stát nohama pevně na zemi a vědět, kým je. Moudrým ale být nemůže. Nikdo neví, jestli se v 50 nezblázní a od své životní dráhy neodkloní. Za moudrého taky nikdo nemůže označit sám sebe. Všichni si ale asi přejeme být naladěni tak, aby nás druzí jako moudré vnímali. Američan John Izzo si dal za svůj životní úkol setkávat se s lidmi, které druzí označovali za moudré. Zkoumal, proč právě oni mají obdiv okolí. Chtěl zjistit, zda lze nějak zobecnit pravidla cesty k moudrosti a také pravidla cesty k životu, na jejímž konci je člověk s prožitým spokojen a nelituje. Natáčel proto příběhy lidí, kteří druhé vnímali jako moudré. Mluvil s učiteli, podnikateli, spisovateli, duchovními i vyznavači různých životních směrů a náboženství. Výstup z toho, co prožil i slyšel, vtělil nakonec do knihy. Jestli budete hledat na letošní léto nějaké čtivo, zkuste sáhnout po ní. Nese titul Pět tajemství, která musíte objevit, dříve než zemřete. Co Izzo radí, lze vystopovat už z titulní strany. Hlavní je podle něj toto: 1. Buďte sami sebou. 2. Nezanechávejte za sebou nic, čeho byste museli litovat. (To podle něj platí o tom, co jsme udělali, ale mnohem spíš o tom, co jsme neudělali. Nesmířili jsme se třeba s příbuzným, s nímž deset let nemluvíme. Neriskovali jsme dost.) 3. Proměňte se v lásku. 4. Žijte v přítomnosti. 5. Dávejte víc, než berete. Není to kniha náboženská, ale při čtení se křesťan mnohokrát neubrání asociacím na Bibli a Ježíšova doporučení. Kupodivu i zkušenost a slova indiánských šamanů, hinduistů i buddhistů odpovídají často přesně tomu, co radil Kristus. Závěrem dovolte pár vět z Izzova textu: Znát tajemství nestačí. Všichni známe některé dobré věci, které neděláme. Víme, že bychom měli cvičit, že našemu zdraví prospívá zdravá strava, že kouření nám škodí, že vzahy jsou důležitější než věci – a tak bychom mohli pokračovat. Ano, mnozí z nás se každodenně prohřešují proti „moudrosti“, kterou již známe. V této knize hledám odpověď na dvě otázky: Na čem záleží – jaká jsou tajemství naplněného a smysluplného života? Jak se můžeme v životě řídit podle těchto tajemství, abychom směřovali ke svému cíli? Jedna věc je tedy, co víme, druhá, kam jdeme. Vědět je důležité, nicméně je to málo. připravila: Lucie Kučerová
– 27 –
Máme se ještě rádi? Takovou lásku bych chtěl v životě mít Bylo půl deváté, pracovní dopoledne už v plném proudu, když dorazil postarší pán, osmdesátník, k odstranění stehů z prstu. Řekl, že spěchá, že má už na devět něco dalšího domluveno. Viděl jsem, jak je nervózní, a řekl mu, aby si sedl; věděl jsem, že se na něj sotva kdo podívá dřív než za hodinu. Sledoval však pořád hodinky a já zrovna neměl pacienta, tak jsem se rozhodl se na jeho ránu podívat. Zjistil jsem, že je dobře zhojená, proto jsem si promluvil s jedním lékařem a obstaral si vše potřebné k odstranění stehů a převázání rány. Zatímco jsem byl takto zaměstnán, zeptal jsem se jej, spěchá-li snad tolik kvůli další návštěvě u jiného lékaře. Odvětil, že nikoliv, že potřebuje jít do sanatoria, aby posnídal se svou ženou. Zeptal jsem se tedy na její zdraví. Řekl, že tam už nějakou dobu je a že má Alzheimera. A jak jsme si povídali, otázal jsem se, vyvedlo-li by ji z rovnováhy, kdyby přišel trochu později. Opáčil, že jeho žena už dlouho neví, kdo je a jeho že už pět let nepoznává. To mne překvapilo a ptám se: „A vy tam přesto docházíte každé ráno, i když vaše žena neví, kdo jste?“ Usmál se, poklepal mi na ruku a pravil: „Ona mne nepozná, ale já pořád vím, kdo je ona!“ připravil: Jan Šlachta
– 28 –
Svědectví Pan Slavík „Teda, to je jáma!“ Zvedl jsem hlavu od práce a uviděl na okraji výkopu štíhlou dámu v letech s nákupní taškou. „To jste vykopali za tak malou chvilku?“ Ta otázka patřila panu Slavíkovi. Byl už taky plnoletý, letos si prý zažádá o důchod, ale rozhodně nebyl štíhlý. V kabině minibagru působil komiksově. „Paní, to nic není,“ hlaholil, „než byste řekla švec, měl bych jámu pro dům.“ „Opravdu? Neříkejte.“ „A víte, že mám tady ve Lhotě kamaráda? Jirka Novotný, znáte ho?“ „Jsem tady už šedesát let, ale to jméno jsem neslyšela.“ „Bydlí nad obchodem, v té zatáčce. A dělá u Telekomu…“ Paní kroutila hlavou, ale pak ji něco napadlo: „Jdu teď do obchodu, já se tam zeptám.“ „Mají před domem takové velké stromy, asi ořechy,“ nevzdával se pan Slavík. „Nevím, ale zeptám se v obchodě.“ „Počkejte, on se sem vlastně přiženil. Ale jeho manželka se tu narodila, tu musíte znát.“ „A jak se jmenovala za svobodna?“ „No Helenka…, a dál nevím. Ale já mám jeho číslo v mobilu, já mu zavolám a zeptám se ho.“ „Nemusíte volat, já se zeptám v obchodě.“ „Počkejte, počkejte, to je hned,“ pan Slavík už mačkal klapky, „už to zvoní, počkejte.“ „Ahóóój, kamaráde! Hádej, kde jsem? U vás, kousek od koupaliště. Jak žiješ?“ Nechtěně jsem vyslechl cizí telefonní hovor a dověděl se, manželka Jirky Novotného se jmenovala za svobodna Toufarová. „Helenka Toufarová!“ halekal pan Slavík radostně. „No tak už vím,“ smála se paní, „Toufarovi bydleli až nahoře nad trafačkou. Víte, já tam na ten konec moc nepřijdu, je to daleko. Já jdu tak do obchodu a dál jedeme s manželem autem.“ „Hlavně, že jsme se domluvili,“ zářil pan Slavík. A paní, také s úsměvem na tváři, vyrazila k obchodu. Už dlouho jsem neviděl dva tak šťastné lidi. „Tak, pane Slavík, jsem hotov, můžeme zahrnovat.“ Pak mě ještě napadlo: „Kdo byla ta paní? Vy se znáte?“ „Nevím, nikdy předtím jsem ji neviděl. Ale máme společné známé.“ Argus Guttenstein
– 29 –
Laskavý příběh Okno Byli jednou dva muži, oba vážně nemocní, v malém pokoji nemocnice. Pokojík měl malé okno, vyhlížející do světa. Jeden z mužů měl jako součást léčby povoleno jednu hodinu odpoledne sedět na posteli (souviselo to s odtokem tekutin z plic). Postel měl hned u okna. Druhý muž ale musel strávit celou dobu ležením na zádech. Každé odpoledne, když muže u okna na hodinu zvedli do sedu, krátil si čas tím, že popisoval, co vidí venku. Okno se zřejmě nacházelo nad parkem, kde bylo jezero. Na jezeře plavaly kachny a labutě, děti jim chodily házet chleba a pouštěly na něm lodičky. Mladí milenci se drželi za ruce a procházeli pod stromy, rostly tam květiny a na travnatých paloučcích se hrál softbal. A vzadu, za hradbou stromů, se rýsovalo krásné panorama města. Člověk na zádech poslouchal všechna líčení sedícího a velice se jimi těšil. Slyšel, jak nějaké děcko málem spadlo do jezera a jak krásná děvčata chodí v letních šatech. Jeho přítel uměl vše popsat tak, že ležící téměř viděl, co se venku děje. Pak ho jednoho krásného odpoledne napadla myšlenka: proč by všechna ta rozkoš vidět, co se děje, měla patřit jen muži u okna? Proč by to neměl zažít i on? Zastyděl se, ale čím víc se na to snažil nemyslet, tím víc po tom toužil. Udělal by pro to cokoliv! Jedné noci, když zíral do stropu, se druhý muž najednou probudil, rozkašlal se a začal se dusit, rukama šmátral po zvonku, po jehož zazvonění měla přiběhnout sestra. První muž to sledoval bez hnutí – i když zvuk dýchání už ustal. Ráno sestra našla druhého muže mrtvého a tiše tělo odvezla. Jakmile se to zdálo vhodné, požádal muž, jestli by se nemohl přestěhovat na postel u okna. A tak ho přestěhovali a pěkně přikryli, aby se cítil pohodlně. Ve chvíli, kdy všichni odešli, napřímil se bolestivě a pracně na loktech a podíval se z okna. Naproti němu byla holá zeď. Z knihy Slepičí polévka pro duši Napsali a sesbírali Jack Canfield a Mark Victor Hansen připravil: Jan Šlachta
– 30 –
Od ucha k uchu O cestování Emil jede po městě nepřiměřenou rychlostí. Policista ho přísně zastaví: „Neviděl jste dopravní značení omezení rychlosti?“ „Cože? V takový rychlosti?“ Běží chlápek po silnici a honí autobus. Lidi na zastávce na něj křičí: „Pane, to nemůžete stihnout, počkejte si na další!“ A chlápek zvolá: „Nemůžu, já jsem řidič!“ Přeplněný autobus. Všichni chlapi sedí a vejde starší paní, nikdo se ani nehne. Paní se vyčítavě ptá: „To tu není ani jeden gentleman?“ „No, gentlemanů by bylo dost,“ říká jeden, „jen místo není.“ „Prosím Vás, tady v tom hotelu se spí dobře?“ „Myslím, že moc dobře. Už hodinu tu tluču a nikdo neotvírá.“
Ve vlaku sedí paní s malým chlapečkem na klíně a naproti nějaký pán. Chlapeček se vyptává: „Kolik je ti, pane?“ Muž s úsměvem odpoví. „A máš ženu?“ Muž trpělivě odpoví na všechny zvídavé otázky. Chlapeček se nakonec obrátí k mamince: „Je to všechno, co jsi chtěla vědět?“ Vypráví námořník po ztroskotání: „A až když jsme byli na šírém moři, zjistili jsme, proč byla při nákupu ta loď tak levná.“ „Paní, platila jste za psa?“, ptá se revizor paní v autobuse. „Ne, já ho dostala darem.“ Nastupuje dáma do letadla a ptá se starostlivě letušky: „Zřítí se často takové letadlo?“ „Nikoli, madame, jen jednou.“
Stařičký profesor odešel ze svého kupé do jídelního vozu a když se chtěl vrátit, nemohl najít své kupé. Průvodčí: „A pamatujete si alespoň číslo vašeho kupé?“ „To ne, ale vzpomínám si, že než jsem odešel, byl před oknem takový malý rybník.“
– 31 –
BOŽÍ ŘÁD Zachovej BOŽÍ ŘÁD a řád zachová tebe, jen tak můžeš zakusit už na zemi nebe. Vždyť BŮH chce pro tebe jenom to nejlepší, PARTNERA dal ti jako dar největší. A DĚTI dal vám jako své požehnání jak prázdný život bez nich, nemáš ani zdání. Taky SPOLEČENSTVÍ našich sester, bratří, abychom se milovali, jak se na křesťany patří. Též PRÁCI, aby důstojně jsme žili, a ODPOČINEK, bychom načerpali síly. Tento řád je dán nám samým Pánem, aby každý z nás byl před zlem světa chráněn. Na Božím díle pracujte s chutí, vždy správná ať jsou vaše rozhodnutí. Jan Šlachta
