ŽABOKUK
Ž A B O V Ř E S K É
K U K Á T K O
Nahlédnutí do života salesiánské farnosti a střediska mládeže
3/2011
Obsah Zamyšlení ..............................................................................3 (Ne)obyčejní lidé naší farnosti..............................4–5 Perly z našich kázání ........................................................6 Světové setkání mládeže v Madridu ............7–14 Co proběhlo ve farnosti ....................................15 – 22 Co proběhlo ve středisku ..................................23–25 Měřím metr, no a co! ....................................................26 Senior klub..........................................................................27 Máme se ještě rádi? ......................................................28 Laskavý příběh..................................................................28 Vzpomínka na pana Oldřicha Buráně ................29 Svědectví..............................................................................30 Od ucha k uchu................................................................31
Příspěvky pro další číslo časopisu podávejte prosím do uzávěrky 20. 11. 2011. Návrhy a připomínky k časopisu odevzdávejte do schránky v kostele nebo na farní úřad pod značkou „ŽABOKUK“. Název periodického tisku: Žabokuk. Periodicita vydávání: čtvrtletník. Evidenční číslo periodického tisku: MK ČR E 17501. Místo vydávání: vydává Římskokatolická farnost u kostela Panny Marie Pomocnice, Foerstrova 3088/2, 616 00 Brno-Žabovřesky, IČ: 265 212 70. Texty: Jan Šlachta, Milena Alday Delgado, Lucie Kučerová, Petr Polanský jako členové redakční rady, přispěvovatelé z farnosti a střediska mládeže. Grafická úprava a sazba: Honza Spružina. Fotografie: fotografie „Akce farnosti“ – Petr Polanský, archív středisko, farníci. Tisk: tiskem.cz. Redakce si vyhrazuje právo na úpravu příspěvků. Kontakty:
[email protected],
[email protected], www.brno.sdb.cz, tel.: 541 213 110 NEPRODEJNÝ, k vyzvednutí v kostele a na vrátnici střediska mládeže.
–2–
Zamyšlení Milé čtenářky a čtenáři Žabokuku, srdečně vás všechny zdravím na začátku tohoto školního roku. Věřím, že jste všichni mohli prožít hezké prázdniny nebo dovolenou. Mnozí z vás máte před sebou nový začátek v podobě školního roku, nového zaměstnání nebo něčeho jiného, co vás staví do nové role. Se všemi z vás soucítím, protože něco podobného rovněž zažívám. Chtěl bych vás na začátku tohoto nového školního roku povzbudit, i když začátky bývají mnohdy těžké, jak to uvádím na několika následujících příkladech: Kim Linehanová, držitelka světového rekordu v plavání žen na 1 500 m volným stylem, denně uplavala 12 až 20 kilometrů. Co bylo pro ni nejtěžší? Skočit do vody. Když si velký polský klavírista Ignác Paderewski jako chlapec poprvé sedl za klavír, jeho učitelka hudby mu řekla, že má příliš malé ruce na to, aby zvládl hru na tomto nástroji. Když byl velký italský tenorista Enrico Caruso na první hodině zpěvu, učitel mu řekl, že jeho hlas zní jako meluzína. Henry Ford zapomněl u svého prvního auta namontovat zpátečku. Thomas Alva Edison utratil dva miliony dolarů za vynález, který se nakonec ukázal jako úplně bezvýznamný. Albert Einstein napoprvé neudělal přijímací zkoušky na vysokou školu. Ani Ty se nevzdávej, když se Ti první pokus nevydaří nebo ti hned něco nevyjde.
Přeji a vyprošuji všem dobrý start do nového školního roku a to i těm, kteří již opustili školní lavice. P. Radek Gottwald
–3–
(Ne)obyčejní lidé naší farnosti Naši milí spolufarníci, tentokrát uděláme v naší rubrice výjimku a představíme vám rovnou tři nové bratry v naší farní rodině. Jsou jimi salesiáni Radek Gottwald, Jan Stuchlík a Václav Jiráček. Těšíme se, jak se vzájemně obohatíme a pomáhejme jim, ať se co nejdřív cítí u nás jako doma. Dobro došli na Jadran. Pardon, do Brna! M. A. Delgado
Byl jsem požádán spolubratrem P. Josefem Daňkem, abych se představil místnímu společenství. Věřím, že se s mnohými z vás postupně seznámím osobně, což je mnohem důležitější, než písemné představení. Mé jméno – Radek Gottwald (tedy hlavně příjmení), jak rád uvádím, se bude dobře pamatovat zvláště těm dříve narozeným. V italštině mé příjmení zní podstatně lépe – Bosco di Dio. Jsem knězem 13 let. Jáhenské svěcení jsem přijal tady v Žabovřeskách a kněžské svěcení pak v Ostravě, kde jsem strávil bezmála 8 let. Pak následovalo mé druhé působiště v Sebranicích u Litomyšle. Zde jsem měl na starosti 6 let náš salesiánský aspirantát a přednoviciát. Pocházím ze Slovácka. Má rodná vesnice Zlechov se nachází tam, kde se setkávají písně „Ej od Buchlova větor věje“ a „Když jsem šel z Hradišťa z požehnání“. Se salesiány jsem se setkal ve svých 15 letech díky salesiánskému knězi, který přišel do naší farnosti a postupně nám nabízel chaloupkové pobyty. Těch jsem se nejprve zúčastňoval a později je začat vést. Během studií tady v Brně jsem se rozhodl, že se vydám na tuto životní dráhu: pracovat po příkladu Dona Boska. Během posledního roku studia na technice jsem začal dělat noviciát. To byl právě přelomový rok 1989, díky kterému mohla tato činnost začít být legální, což z dobře známých důvodů dříve nebylo možné. Pro případné zájemce o podrobnější informace se můžete obrátit přímo na mě. Srdečně Vás zdraví a přeje všem, kteří čtou tyto řádky hojnost Božího požehnání. P. Radek Gottwald, SDB, ředitel komunity
–4–
Pocházím ze Zlína. Narodil jsem se 29. 1. 1958. Po 5letém studiu informatiky a kybernetiky v Brně na Přírodovědecké fakultě v letech 1977–1982 jsem 8,5 roku programoval v Kancelářských strojích ve Zlíně. V roce 1984 jsem složil tajně první řeholní sliby jako salesián. Po 9 letech tajných teologických studií jsem po sametové revoluci 2 roky studoval v Olomouci na Teologické fakultě. Na kněze jsem byl vysvěcen 5. 6. 1993 ve Zlíně. To už jsem působil v Praze-Kobylisích jako salesián a zde jsem prožil téměř 19 let. Byl jsem 6 let osobním sekretářem provinciála Benna Beneše a téměř 13 let sekretářem provinciální rady SDB. Zároveň více let farním vikářem u sv. Terezie od Dítěte Ježíše v Praze-Kobylisích a dlouhá léta delegátem ASC Podblanicko. P. Jan Stuchlík, SDB
Jmenuji se Václav Jiráček. Pocházím z východních Čech, z malé vesnice jménem Doubravice nedaleko Litomyšle. Vystudoval jsem průmyslovku, obor elektro. Nějaký čas jsem se tomuto povolání věnoval, dnes ho mám už jen jako svůj koníček. Salesiány a Dona Boska jsem poznal v Sebranicích, když jsem se od dětství účastnil různých akcí, které tamní komunita pořádala. Později jsem tam také prožil rok aspirantátu a rozhodl se vykročit na cestu zasvěceného života a přípravy ke kněžství. Většinu této přípravy jsem prožil v Českých Budějovicích, kde jsem studoval teologii. Dva roky asistence jsem strávil v Praze-Kobylisích. V tyto dny se připravuji na jáhenské svěcení, které budu mít spolu s dalšími spolubratry 17. září v 11.00 h v kostele Panny Marie v Žabovřeskách. Václav Jiráček, SDB
–5–
Perly z našich kázání Perly z našich kázání P. Jiří Baláš (22. 5. 2011) „Nebojme se vypínat mobil. Pán Bůh se k nám dovolá i tak!“ P. Josef Daněk (29. 5. 2011) „Skrze Ducha sv. vidíme Krista ne jako vzdáleného, ale přítomného v nás.“ P. Petr Chovanec (19. 6. 2011) „Buďme shovívaví a milosrdní! Tak se budeme dotýkat tajemství Nejsvětější trojice. Boha, který je shovívavý a milosrdný.“ P. Pavel Tichý (23. 6. 2011) „Až se nám otevřou cesty do věčnosti, po celou dobu u nás bude stát Ježíš. To je naše jistota, radost, pokoj!“ P. Josef Klinkovský (7. 8. 2011) „Bůh od nás bere to málo, co máme a používá to k uskutečnění svých záměrů.“ P. Pavel Tichý (14. 8. 2011) „Bůh nám nabízí přátelství. Takže i když máme prázdné ruce, jsme bohatí, protože máme přátelství s Bohem!“ P. Josef Daněk (4. 9. 2011) „Měl bych doprovázet toho, na kom mi záleží, modlitbou. Nést ho ve svém srdci…“
–6–
Světové setkání mládeže v Madridu 2011 Putování na Světové dny mládeže 2011 v Madridu (1. příspěvek) Letos v létě se po 2 letech opět chystalo světové setkání mládeže s papežem Benediktem XVI. Byla to velká věc a mnoho z nás by se rádo zúčastnilo, kdyby tato pouť nebyla tak vzdálena a finančně náročná. Jednou za námi přišel otec Pavel Tichý a zeptal se, jestli bychom chtěli jet do Madridu na setkání. Plánoval totiž, umožnit mladým animátorům z našeho střediska tuto cestu, aby byla finančně dostupná a přesto přínosná. Odpověď byla samozřejmě, ano. Tak se velký sen stal skutečností. Začali jsme již v květnu s přípravami cesty, neboť jsme volili vlastní dopravu a účast až na hlavních dnech setkání. Společně s námi mělo vyjíždět také auto animátorů z Líšně a to přinášelo nové poznání se mezi sebou. Tyto informačně plánovací schůzky následovaly ještě 2 před samotným odjezdem a jak se později ukázalo, byly velmi důležité, ačkoliv se na nich nevyřešilo úplně vše. ☺ Naši cestu jsme zahájili 15. 8. modlitbou v kostele Panny Marie v Žabovřeskách a dvě plně obsazená devítimístná auta se vydala na cestu. Řidiči byli 2 salesiáni na každé auto (pro nás Pavel Tichý s Jirkou Balášem), dále 8 animátorů ze Žabin a 6 z Líšně. Tak byl jeden z nás střídavě hostujícím v líšeňském autě. Cesta do Madridu byla rozložena do 4 dnů, ve kterých jsme navštívili nejrůznější zajímavá místa a poznali pohostinnost zdejších lidí. První noc jsme strávili v klášteře františkánů v Ingolstadtu, kde nás moc pěkně přijali, ukázali nám město a naplnili hladová břicha. Každé ráno jsme začínali mší svatou a rozloučením s díky lidem, co nám poskytli ubytování. Druhý den jsme dojeli do Francie. Prohlédli si Strasbourg a přespali ve škole v Mulhouse. Začalo se výrazně oteplovat a v našem autě přestávalo být příjemně. Teď vyhrál ten, kdo jel zrovna v líšeňském autě, protože tam měli klimatizaci. 3. den jsme byli u salesiánů v Lyonu. Byla tu zrovna jen jedna sestra, ale ta nám poskytla tak skvělé zázemí, že na ni rádi vzpomínáme. Hned brzy ráno jsme vyjeli směr Barcelona, od které nás dělil pěkný kus cesty. Byl však velmi příjemný tím, že jsme jeli nedaleko pobřeží a tak jsme v největším horku skočili do chladivých vln středozemního moře. K večeru jsme zastavili k přespání v jednom z campů a tak si užili i noční vlny. Další den jsme zahájili ranní mší svatou na malém útese a vyrazili do Barcelony. Zde jsme strávili, ač horké, tak nezapomenutelné odpoledne. Navštívili jsme baziliku Sagrada Família (Svaté rodiny), nejznámější ze staveb Antonia Gaudího a poté i fotbalový stadion Barcelony. –7–
Světové setkání mládeže v Madridu 2011 Závěrečná cesta auty nás přivedla až do Ankary, předměstí Madridu. Tady se nás již ujali salesiáni, ubytovali nás a seznámili s nadcházejícím programem. Dostali jsme batůžky a mapy, jízdenku a průvodce poutníků v 5 jazycích (bohužel čeština se mezi nimi neumístila ☺). Po horké noci nás čekalo setkání s ostatními salesiány z celého světa, co sem přijeli, tak jako my, aby se setkali se Svatým otcem. Společně, všichni v modrých tričkách, jsme šli k madridskému letišti, kde pro nás byl připraven sektor C2. Teploměr ukazoval 40 °C ve stínu a všichni vyzbrojeni klobouky a láhvemi s vodou kráčeli ulicemi, nesouce vlajku své země, z oken nás pozorovali lidé a kropili vodou. Na letišti již byly tisíce lidí a my jen s úžasem sledovali spektrum tváří, jazyků a vlajek, co nás obklopovaly. V našem sektoru jsme našli místa, rozbalili si karimatky a prohlíželi okolní sektory. Na pódiu hrály různé kapely a pořadatele informovali o stavu programu a příjezdu papeže. Noční vigilie byla stanovena na 9 hodinu a my jsme měli 6 hodin čekat. Kolem 17. hodiny došla pitná voda a začalo nám být najednou nějak víc horko. Mezi sektory projížděly sanitky s kolabujícími a odváželi je na okraje letiště do stanice rychlé pomoci. Na užitkovou vodu, záchody a umývárny se stály dlouhé fronty. Začaly jezdit hasičské vozy a stříkaly vodu na rozpálené kloboučky poutníků. Po úmorném odpoledni nastal večer a očekával se příjezd papeže. Na všech obrazovkách se objevil papamobil a davy začaly jásat. Když Benedikt vystoupil na pódium a pozdravil mládež, začala bouřka. Všichni se snažili schovat před deštěm pod deštníky, karimatky, kam se dalo. Vypadlo veškeré audio a jedné z letištních kaplí uletěla střecha. Jediné, co Svatému otci zbylo, bylo vystavit Nejsvětější svátost a čekat v modlitbě, až se bouřka utiší. 2 miliony lidí tedy zaklekly a setrvaly v tiché modlitbě, než se bouřka přežene. Byly to silné okamžiky, ačkoliv bez slov. Když se počasí zlepšilo, papež pronesl svou řeč a popřál nám dobrou noc. Tak se 2 miliony lidí uložily ke spánku a s nadějí, že celá noc neproprší, usínaly v prachu letiště. Rádo nás probudil hlas pořadatelky s ohlasem, že se našly všechny děti, co se za noc ztratily. V 10 h začala mše svatá se Svatým otcem, doprovázená sborem. Když na konci mše zněla píseň Kristus vítězí, slzy nám stoupaly do očí. Každý ve své rodné řeči, svou barvou hlasu a pěveckým fondem zpíval oslavnou píseň Hospodinu. Po oznámení příštího setkání v Rio de Janeiru 2013 nebral jásot Brazilců konec. Po skončení všech ceremonií jsme se vydali nejkratší cestou z letiště a úspěšně se prodrali do metra, které rozptylovalo návštěvníky do všech částí Madridu. Večer jsme se s díkem rozjeli vstříc posledním dnům naší cesty. Po celonoční jízdě jsme s přestávkami dojeli až do Turína, kde byla naše poslední noc. Prošli jsme si dílo Dona Boska a měli mši v jeho první kapli. Být v domě našeho zakladatele s vámi udělá svoje, tak jsme rozjařeně sháněli nějaké občerstvení na jeho oslavu, ačkoliv neúspěšně, bylo již pozdě večer. Rádo jsme naposledy sbalili naše spacáky, naskládali vše do aut a nastoupili do neklimatizovaného Tranzitu. Po náročné cestě, s tachometrem ukazujícím přes 5 300 km a úplně mokrými tričky, jsme kolem 23. hodiny rozrazili bránu našeho salesiánského střediska. A s myslí zcela naplněnou nádhernými zážitky jsme se rozešli do tichých domovů. Iveta Juřenčáková (Podrobnější líčení cesty do Madridu proběhne 4. 10. v 19 hodin na projektu Izidor)
–8–
Putování na Světové dny mládeže 2011 v Madridu (2. příspěvek) Světové dny mládeže (česky SDM, anglicky WYD a španělsky JMJ), tradiční setkání mládeže z celého světa se Svatým otcem založené Janem Pavlem II., jsou vždy nezapomenutelným zážitkem pro všechny poutníky, kteří se vrací domů nadšeni, duchovně obohaceni a plni nové energie do života. Také jsme toužili se tohoto setkání zúčastnit, ale naši situaci zkomplikoval fakt, že se v pořadatelství pravidelně střídá Evropa s ostatními kontinenty. WYD 2008 v australském Sydney by pro nás byly příliš finančně náročné, a proto jsme své naděje upírali k letošnímu setkání v Madridu. Naše doufání naštěstí nebylo marné a když jsme se dozvěděli o akci Madrid pořádané žabovřeským Salesiánským střediskem mládeže, neváhali jsme ani minutu a okamžitě se přihlásili. Měsíce rychle ubíhali a než jsme se nadáli, čas odjezdu byl tu. V pondělí 15. 8. ráno jsme od našeho Střediska společně s mladými z Líšně vyrazili na 2 500 km dlouhou cestu do Španělska, země vína, koridy a fotbalu, ale hlavně pořadatelské země JMJ 2011 Madrid.
Světové setkání mládeže v Madridu 2011 První větší zastávkou a zároveň místem přespání byl německý Ingolstadt, město proslavené ropovodem, automobilkou Audi a také nejstarší univerzitou v Bavorsku, kde nás velice vlídně přijali místní kapucíni. V úterý jsme navštívili Strasbourg s krásnou gotickou katedrálou Notre Dame a noc strávili v tělocvičně školy ve vesničce Blotzheim na hranicích Francie a Německa. Středeční putování nás zavedlo do Lyonu, kde jsme mimo jiné navštívili baziliku Notre Dame de Fourviere, která je díky své pozici na pahorku dominantou města a na-
bízí úžasný výhled. Ve čtvrtek nám poskytlo osvěžení koupání na francouzské riviéře a také v kempu blízko Barcelony, kde jsme si na vlastní kůži vyzkoušeli sílu mořského příboje. Páteční ráno bylo ve znamení netradiční mše svaté, kterou jsme sloužili na skále vybíhající do moře. Silný zážitek ještě umocnilo vycházející slunce postupně zaplavující svým svitem okolní scenérii a neustálý hukot mořských vln neúnavně se tříštících o skálu pod námi. Během dne nás čekala návštěva Barcelony, kde jsme měli možnost prohlédnout si exteriér i interiér Sagrady Familie, skvostu moderní křesťanské architektury, a také slavný fotbalový stadion Nou Camp, do jehož nitra jsme se ale nedostali kvůli nekřesťansky vysokému vstupnému. Poslední díl cesty, 600 km dlouhý úsek španělským vnitrozemím, rychle uběhl a v noci jsme dorazili do salesiánského střediska v Alcale blízko Madridu. Po vřelém přivítání od místních dobrovolníků jsme každý dostali batůžek, který obsahoval tričko, katechismus YOUCAT a další užitečné drobnosti jako například klobouček nebo vějíř. Poté byla na řadě sprcha a krátký spánek. V sobotu jsme jeli do Madridu a směřovali k místu, kde se shromažďovali všichni salesiáni. Jako směrovky sloužili místní dobrovolníci, kteří byli v určitých intervalech rozmístěni po cestě. Po úspěšném shromáždění vyrazila celá obrovská skupina k letišti Quatro Vientos, kde se mělo konat setkání s papežem. Slunce začínalo nemilosrdně pálit a tak všichni nakonec nasadili slušivé kloboučky. Lidé z okolních domů se zájmem vyhlíželi z oken a někteří dokonce stříkali na masu poutníků z výšky vodu, což vždy vyvolalo hlasité výkřiky spokojenosti z řad pokropených. Po hodině dorazil průvod na letiště, kde se začal rozcházet do sektorů. Naše skupinka si rozložila karimatky a začalo několikahodinové čekání na papeže. Během této doby se sektor postupně zaplňoval a žhavé slunce, před kterým se nedalo schovat, si postupně vybíralo svou daň. Mnoho lidí omdlévalo, často bylo slyšet houkání sanitek a situaci ještě zhoršil akutní nedostatek vody na letišti. Skleslou náladu zlepšovali jen hasiči, kteří projížděli mezi koridory a obětavě kropili vodou dav skandující nadšením. Naše skupinka ale dlouhé hodiny nemilosrdné výhně přečkala bez závažnějších zdravotních potíží, což vidím jako malý Boží zázrak. Večer dorazil papež a celé zaplněné letiště ho zdravilo slogany „Benedicto“, „Vivat Papa“ a zpěvem hymny setkání „Firmes en la Fe“. Zdálo se, že všechny těžkosti už jsou za námi, ale opak byl pravdou. Letiště Quatro Vientos, česky Čtyři větry, dostálo svému jménu a po chvíli přišel silný vítr následně doprovázený deštěm.
– 11 –
Světové setkání mládeže v Madridu 2011 V důsledku této divoké bouře odletěla střecha provizorní kaple, přestala fungovat technika a Benedikt XVI. byl nucen se ukrýt za deštníky svých spolupracovníků. Celé dvoumilionové shromáždění ztichlo, ukrylo se pod deštníky či karimatky a jedinou zvukovou kulisu tvořilo zběsilé kvílení větru a dunění hromu. Tento do velké míry děsivý zážitek měl ale i velice pozitivní stránku, protože posloužil jako silný duchovní impuls: na vlastní kůži jsme mohli pocítit naši lidskou malost a bezmocnost a jediné, co nám zbývalo, byla víra, že bouře ustane a setkání s papežem bude moci pokračovat. Nelze si nevšimnout podobnosti s našimi životy, kdy se také často dostáváme do krizí, jejichž konec je v nedohlednu, ale jako křesťané máme silnou zbraň, se kterou můžeme vše překonat, víru. V takových situacích se slova hymny Firmes en la Fe, česky Pevni ve víře, stávají velice aktuálními… Bouře skutečně po nějaké době ustala, následovala tichá adorace a poté nám Benedikt XVI. popřál dobrou noc. Déšť už se nevrátil, a tak jsme mohli strávit poklidnou noc obklopeni poutníky z Portugalska a Paraguaye. V neděli následovala slavnostní mše svatá. Benedikt XVI. hned na začátku poděkoval všem za to, že se i přes nepříznivé počasí nevzdali a vytrvali, což vyvolalo velký aplaus. Při homilii rozebíral Svatý otec evangelium o Petrově vyznání a nakonec zdůraznil, že my – mladí, jsme vlastně noví apoštolové, kteří mají svědčit o Kristu kdekoliv, kam se dostanou, protože
budoucnost církve závisí na nás. Po odchodu z letiště následoval noční přesun Španělskem a Francií do Turína, kde jsme měli v pondělí večer možnost prohlédnout si Valdocco, místo, kde Don Bosco založil první středisko mládeže, dále Pinardiho kapli a také kostel Panny Marie Pomocnice křesťanů, kde je pohřben stejně jako Marie Dominika Mazzarelová a Dominik Savio. V úterý jsme brzo ráno vyjeli, po cestě obdivovali krásné scenérie Dolomit a rakouských Alp a pozdě večer dorazili do Brna. Celá pouť do Madridu byla naprosto úžasná akce, ze které si odnášíme mnoho neobyčejných zážitků, zajímavých zkušeností a nových poznatků. Velice příjemně nás překvapil přístup lidí, kteří nám s velkou laskavostí a obětavostí poskytnuli nejen ubytování, ale třeba i nachystali jídlo či nabídli provedení městem. Celkově vše až neuvěřitelně dobře vycházelo, za což patří velký dík organizátorům, všem, kteří se za nás modlili a také Bohu za Jeho ochranu a požehnání, které nás po celou dobu provázely. V úterý 4. 10. vás všechny srdečně zveme do našeho Střediska mládeže, kde bude v 19 hodin přednáška v rámci programu Izidor o našem putování do Madridu. Za všechny poutníky do Madridu Pavel Fráňa.
– 13 –
Co proběhlo ve farnosti
TÁBOR RODIN
Tábor rodin 2011 – Poříčí u Litomyšle Tábor rodin se uskutečnil pod vedením Jirky Baláše. Na táboře si všichni užívali. Rodiče si odpočívali od svých dětí a děti si hráli na hřišti, trampolíně a ve vypuštěném bazénu. Mezi nejoblíbenější zábavu dětí patřilo skákání na trampolíně, podomácku vyrobený bungee jumping a vytesávání různých věcí sekyrou. Tábor si všichni užili a velmi nás bavil. (Dan P.)
Co proběhlo ve farnosti
TÁBOR BANDITI
Tábor Banditi – Čučice 2011 O letošních prázdninách se uskutečnil už 3. tradiční a oblíbený tábor, který vedla již velmi zkušená vedoucí Barča Svobodová. Tábor se vydařil, počasí nám kromě jednoho dne přálo. Jednoho dne jsme měli celodenní výlet, který byl plný různých úkolů. Tábor se všem líbil, doufáme, že to Barča nevzdá a příští rok pojedeme zas. (Dan P.)
– 16 –
Co proběhlo ve farnosti
SALAŠ PSTRUŽÍ
Dovolená rodin – Pstruží 2011 Již tradiční dovolená poslední týden prázdnin v Beskydách. Z chaty je krásný výhled na Lysou horu. Okolo chaty je obří zahrada. A my jsme si dovolenou jak se patří užívali. Měli jsme pravé mléko přímo od krávy, poctivou smetanovou zmrzlinu, jeli do krásného dřevěného kostelíka v Ostravě, byli na koupališti v Ostravě, zkrátka jsme si užívali. Vše se vydařilo a my doufáme že příští rok pojedeme znovu. (Dan P.)
Co proběhlo ve farnosti Jáhenské a kněžské svěcení – Brno, 17. 9. 2011
JÁHENSKÉ A KNĚŽSKÉ SVĚCENÍ
Co proběhlo ve farnosti Mše na zahájení školního roku (4. 9. 2011)
MŠE NA ZAHÁJENÍ ŠKOLNÍHO ROKU
Co proběhlo ve středisku
VÝLET DO KLUBU MAMINEK
Výlet do Klubu maminek (tentokrát už doopravdy) Začnu zcela upřímně: když jsem v červnu namátkou otevřela poslední číslo Žabokuku, které mi padlo do ruky, pouze jsem nevěřícně vytřeštila oči a zadoufala, že mě jenom šálí zrak. Leč bohužel, vyděšené mžitky před mýma očima se rozplynuly a text podepsaný mým jménem zůstával stále stejný. Černé na bílém, tři odstavce, které dohromady nedávaly žádný smysl (kromě sdělení, že nevím, o čem psát). Přiznávám se, že jsem v duchu začala svolávat hromy blesky na celou redakci Žabokuku, protože jediné vysvětlení, které mě napadlo bylo, že článek, který jsem pracně sesmolila, někdo kvůli nedostatku místa tak zkrátil, že zůstalo jen nesmyslné torzo. Střídavě bledá a rudá jsem si vzpomněla na vedoucí Klubu maminek, ze kterých jsem celý týden dolovala nejrůznější informace a které si teď jistě budou myslet, že mi úplně přeskočilo, stejně jako zbytek farnosti. Vlastně mi toto spravedlivé rozhořčení vydrželo až do chvíle, kdy do mé mysli nesměle pronikla ještě horší myšlenka, a to že jsem v pracovním kalupu přiložila k e-mailu špatný soubor. Což se potvrzuje ve chvíli, kdy otevírám odeslanou poštu. Tak tedy dobrá, hezky zpátky na zem. Kajícně zvedám telefon a vysvětluji: ne, toto opravdu nebyla verze, která měla spatřit světlo světa. Jednalo se jen o první tři odstavce rozepsaného článku, hrubý nástřel, který jsem si ve volné chvíli rozepsala (a zbytek pak uložila pod jiným názvem). Dostávám celkem rozumnou radu, a to přiložit do příštího čísla původní článek. A tak tedy činím…
Někdy před dvěma roky jsem slíbila exkurzi do všech sekcí střediska, leč nezodpovědně jsem dosud popsala pouze dvě. Kromě nich jsem sice zkoušela zmínit kdeco jiného, ale svědomí mi nedá a čas se krátí (nevím jistě, jestli budu v psaní Žabokuku pokračovat i příští rok). Pokračuji tedy ve svém vyznání. Všechny tyto odbočky měly jediný důvod: nechce se mi psát o Klubu maminek. Důvodem ovšem nejsou moje osobní antipatie vůči tomuto skvělému uskupení, jen prostý fakt, že s ním nemám žádnou osobní zkušenost, nepočítám-li skutečnost, že se čas od času snažím něco o něm napsat do nejrůznějších novin či materiálů o středisku. Obvykle udávám, že se jedná o program určený rodičům s malými dětmi, že tito mají možnost účastnit se společně nejrůznějších výtvarných a pohybových aktivit, přednášek a příležitostných akcí a že mimo kroužky určené registrovaným účastníkům jsou nabízeny i aktivity volně přístupné i ostatním např. volné dopolední hraní „Mámo, pojď si hrát“ nebo středeční setkávání „Klubko“. Poměrně suché, uznejte sami. Přesto, není možné ve středisku fungovat a s Klubem maminek se nepotkat, přemýšlím tedy, při jakých příležitostech si jeho existenci uvědomuji nejsilněji. Na mysli mi tane jediné: slunné zářijové dny, kde se zdá, že nic nenarušuje idylickou atmosféru, ale ve středisku vrcholí přípravy jako před bitvou. A taky že nás jedna čeká. Její krycí název je Registrace do kroužků a spočívá v tom, – 23 –
Co proběhlo ve středisku
VÝLET DO KLUBU MAMINEK
že se za jediný týden snažíme zvládnout administrativu všech aktivit v rámci Kroužků i Klubu maminek. Naštěstí máme silného pomocníka v podobě informačního systému Salesiániválí, přes který se účastníci zaregistrují a na středisko potom dojdou „pouze“ zaplatit. Na to mají týden, potom se registrace automaticky vymažou, což by mělo napomoci efektivnímu zaplnění míst v kroužcích a zabránit jejich blokování naprázdno. Nebudu vás déle napínat, zažila jsem zatím ve středisku dvě vlny těchto registrací a obě měly nápadně podobný začátek: náš nezničitelný systém se složil pod náporem registracechtivých účastnic z Klubu maminek. Co se toho týče, jsem nakloněna věřit, že zde působí i jiné faktory než pouhý počet zároveň přihlášených maminek, třeba že i systém sám musí být zdrcen z poptávky, kterou nemůže uspokojit, a tak se raději, zcela nezodpovědně kolabujíc, zříká zodpovědnosti. Druhá etapa následuje, když se systém, stále ještě otřesený, konečně uvolí ke spolupráci a na půjčovnu začnou proudit davy maminek, ale i tatínků, babiček a dědečků, kteří jdou zaplatit roční poplatek a vyřídit pro své ratolesti průkazky. Ratolesti je navíc často potřeba vyfotit, protože ačkoliv mají fotku z loňského roku, rostou obvykle jako z vody a za tu chvíli byste je už ani nepoznali. V této fázi občas dojde k drobnému zádrhelu, když jinak spokojené a usměvavé dítě dostane záchvat pláče, sotva spatří v mých rukou fotoaparát. Uklidňující řeči o tom, že se mají usmívat, protože vyletí ptáček, jsou obvykle naprosto k ničemu, to už u některých malých slečen více zabere, když jim člověk vysvětlí, že když nepřestanou brečet, budou mít škaredou fotku. Ale většinou v těchto případech nezabere nic a drobnou útěchou je mi v tom pouze fakt, že nepomůže, ani když vezme foťák do ruky maminka. Začínám už si totiž připadat jako zlobr, lidožrout a tyran malých dětí. Zlatým hřebem bývá, když foťák zlomyslně vypoví službu zrovna ve chvíli, kdy se dítě konečně usměje, anebo ještě hůře, když se je po několika minutách podaří vyfotit, maminka opět zmizí v davu a já chci těžce vydřenou trofej přenést do počítače. Jakousi záhadou už totiž po ní není na kartě ani stopy… Jak jsem už psala, osobních zkušeností mnoho nemám, co však jasně vidím je, že o Klub maminek je opravdu zájem, a to ne malý. V rámci psaní článku se tedy rozhoduji přijít na kloub jeho atraktivitě a vydávám se na malou dopolední obchůzku po středisku. Dveře do onoho trochu vzdáleného světa, který se skrývá za nápisem „Herna Klubu maminek“ v prvním patře, otevírám s jistou bázní, ta ale rychle vyprchává. Nacházím se v příjemné místnosti s veselými barvami, kterou sice znám, ale zároveň poprvé vidím v plném provozu. Zuzka s Lídou zrovna hrají nějakou pohádku, kterou napjatě sledují maminky (při bližším pohledu si mezi nimi všimnu i jednoho tatínka) i děti na jejich klíně. Bohužel přicházím zrovna na konec, takže vzápětí se toto uspořádané seskupení rozpadne v neorganizované loučení a odcházení, nicméně získávám pocit, že to asi byla hezká hodina. Jak zpětně zjišťuji, byly to Zpívánky, jedna z hudebních aktivit. Kromě nich probíhají i kroužky tvořivé, pohybové či všelijaké jiné (dokonce i angličtina). Do všech chodí děti se svými rodiči, mají tak možnost společně něco prožít a zároveň se seznámit s dalšími účastníky kroužku. Když ve středu ráno zaregistruji pohyb a halas dole na baru, nedá mi to, abych nenahlédla ještě tam. Zrovna zde probíhá Klubko, jedna z aktivit, která je přístupná i bez registrace. Tentokrát jsou to maminky, na které je zaměřena pozornost, připraveny bývají nejrůznější tvořivé aktivity i přednášky. Hlídaní dětí je přitom zajištěno v sousední herně. Dnes je na programu malování na hedvábí a je vidět, že maminky si tento čas opravdu užívají. Společnými silami stloukají rámy na napnutí šátků, – 24 –
přičemž si stíhají vyměňovat nejrůznější postřehy a novinky. Jsou navíc opravdu milé a družné a ochotně se nabízejí, že jeden rám připraví i pro mě. S lítostí musím odmítnout, jelikož nemáš šátek, čas, ani dítě (i když to prý není podmínkou), ale musím uznat, že za malou chvíli jsem byla opravdu vtažena do dění a že atmosféra je zde velmi příjemná. Navíc docela chápu, že maminky na mateřské nemají podobných příležitostí tolik a tyto chvíle jsou pro ně vítanou změnou (nejmenovaný interní zdroj dodává, že je to i příležitost vrátit se do dětských let a že např. opičí dráha pro maminky se setkala s tak velkým ohlasem, že ji budou muset zopakovat). Nu vida, než jsem se propsala ke konci, stal se Klub maminek mému srdci podstatně bližší. Když jdu ráno do práce, dokonce mezi hloučkem před střediskem poznávám „ty svoje“ maminky. A co se týče registrace, uvidíme v září. Přípravy na tuto bitvu u nás započaly již nyní, takže musím říci, že jsem sama zvědavá, jestli i tentokrát zvítězí živelná mateřská síla nad pečlivými plány a technickými vymoženostmi. Ať tak či onak, jsem si ale jistá, že celkový výsledek bude ve znamení oboustranné vstřícnosti a spolupráce, tak, jak to nakonec hezky funguje po celý rok… Co dodat? Využívám časového odstupu a přidávám letošní rozuzlení napínavého klání. Jeho výsledek byl stejný jako v předchozích letech, s jediným rozdílem, že tentokrát jsme byli opravdu poraženi na hlavu. Maminky totiž složily nejen samotný systém, jak jsme již byli zvyklí z předchozích let, ale rovnou i celý server, na kterém je provozován, takže stránky Salesiániválí pro celou republiku na půl dne úplně zmizely ze světa a další den a půl jen potupně hlásily, že systém je dočasně mimo provoz. Inu, salesiáni válí, ale Klub maminek asi válí víc. A za sebe… Měla jsem původně chuť jít se zahrabat někam pod oněch 12 tun písku na našem pískovišti, ale jaksi se ukázalo, že to není nutné. Svět se točil dál, žádná shnilá vejce ani rajčata mi na hlavě nepřistála a kolegyně z Klubu maminek mě namísto toho ještě mateřsky utěšovaly, ať si to tak neberu. Tak už si to tedy neberu a raduji se z toho, že můžu pracovat v příjemném a tolerantním kolektivu a že i když všechno zrovna nevalí a neválí podle našich představ, společně jsme schopni to s úsměvem ustát. A jsem zvědavá na příští rok a novou vlnu registrace ☺. Za salesiánské středisko Klára Maliňáková
– 25 –
Měřím metr, no a co !
Ahoj děti, na podzim vždycky začíná škola, kroužky, život se rozbíhá v novém kolotoči vstávání a usínání. V dnešní tajence proto najdete přání do příštích dní a týdnů. Přeju vám kamarády, kterým můžete věřit, kteří jsou dobří a je s nimi legrace. Přeju, ať se každé ráno máte na co těšit. Přeju vám elán, který strčí do kapsy každou lenost, pohodlnost a pesimismus. Nenuďte se, nenuťte rodiče do velkého rozčilování a buďte veselí. A hlavně: Moravské náměstí Fra nt i š k á n s k á Petrov Jakubské náměstí Čejkovice náměstí M í ru
! V nápovědě dnešní tajenky můžete číst adresy. Co skrývají? Kde nebude stačit hlava, pomůže internet! připravila: Lucie Kučerová
– 26 –
Senior klub Je neděle, 35 minut před začátkem mše. Vcházím do kostela a sedám na židli vzadu za lavicemi. Vnímám atmosféru téměř prázdného chrámu. Po chvíli cítím, že kdosi položil ruku na opěradlo mé židle. Nato se ozve: Promiňte, ale na tomto místě sedávám každý týden já. Stojí tam drobný starší muž s velkými brýlemi, celý v šedém. Pustila jsem ho a stoupla jsem si pár kroků za něj. Tak jsem se stala svědkem scénky, která se asi na tomtéž místě opakuje týden co týden. Do okolí muže přicházeli další starší pánové. Postupně obsazovali další místa, zřejmě podle přesného zasedacího pořádku. Ale než dosedli, vždycky obešli své známé v „pánské sekci“, podali si ruce a pozdravili se. Obětovali kroky navíc a natahovali přes řady židlí k sobě ruce nadváha–nenadváha, klouby–neklouby a berle–neberle. Zaujal mě ten rituál. Přišli nejmíň o 25 minut dřív, než museli, aby se pozdravili navzájem. Věděli o sobě… Své stálé místo v kostele má i švagrova babička. Chodí ve svých téměř 90 letech na mši týden co týden, ačkoli prý ani slovu nerozumí. Slyší, ale nerozumí. Slyší špatně. „Hlavně, že se zúčastním,“ řekla mi. A můj muž, jinak nekostelovec, jí nejspíš správně opáčil, že to hlavní se při mši stejně odehrává uvnitř. Musí to být hrozná samota v takovém tichu. Ale možná, že se mýlím, že starý člověk odkázaný na to neslyšet čtení, kázání ani modlitby prožívá svou neděli na nějaké vyšší hladině. Neslyší to povrchní, a tak jde hloub. Přeji vám, ať teď na počátku podzimu, kdy se noci dlouží a tma prodlužuje, kdy se bude ochlazovat a cesty klouzat mokrem, listím i náledím, objevíte v sobě tento pramen a toto světlo. Ať hledáte a nacházíte. připravila: Lucie Kučerová
– 27 –
Máme se ještě rádi? „Sme sví, Včeličko.“ Spíš než ve významu slova si dědeček liboval v jeho zvuku a v tom, jak ho kdo vysloví. Říkal, že lidi, dyž vyslovujou jednotlivý slova, můžou mít stejnej pocit, jako dyž poslouchaj zvuky hudby. Babička s ním v téhle věci souhlasila, protože právě tak nějak spolu mluvili. Babička se jmenovala Včelička. Věděl jsem, že když jí někdy pozdě v noci říkal: „Sme sví, Včeličko,“ že jí vlastně říkal: „Miluji tě,“ protože tak se to dalo z těch slov vycítit. Nebo když si spolu někdy povídali a babička řekla: „Taky si to myslíš, Walesi?“ a dědeček odpověděl: „Taky,“ a myslel tím „Chápu tě“. Láska a pochopení byly pro ně jedna a táž věc. Babička říkala, že není možné milovat lidi ani Boha, když ani lidem, ani Bohu nerozumíš. Dědeček a babička se chápali, a proto se i milovali. Babička říkala, že s přibývajícími léty se chápání prohlubuje a že může být tak hluboké, že si to smrtelník neumí ani představit, natož vysvětlit, a tak tomu říkali: „Sme sví.“ Převzato z knihy „Škola malého stromu“ Napsal: Forrest Carter; připravil: Jan Šlachta
Laskavý příběh Lék proti zármutku Starý čínský příběh vypráví o ženě, které zemřel jediný syn. V hlubokém zármutku navštívila svatého muže a zeptala se ho. „Existuje nějaká modlitba nebo kouzelné zaříkadlo, jež by přivedly mého syna zpět k životu?“ Svatý muž ji neodmítl, ale aniž by cokoliv vysvětlil, řekl jí: „Přines mi hořčičné semínko z toho domu, kde nikdy nepoznali zármutek. Pomůže ti zahnat žal tvého života.“ Žena se tedy vydala hledat ono kouzelné hořčičné semínko. Nejdříve zamířila do nádherného bohatého domu. Zaklepala na dveře a řekla: „Hledám dům, kde nikdy nepoznali zármutek. Jsem tady správně? Je to pro mě velmi důležité.“ Místní lidé jí odpověděli: „Tady jste na špatném místě,“ a začali popisovat všechny tragické události, které se jim v poslední době přihodily. Žena si řekla: „Kdo by těmto nebohým lidem mohl lépe pomoci než já, která jsem sama nešťastná?“ Zůstala u nich, utěšovala je, a po čase se opět vydala hledat dům, kde nikdy nepoznali zármutek. Obcházela domy i chatrče, ale všude jí vyprávěli o neštěstí. Nakonec byla tolik zaneprázdněna utěšováním druhých, že na kouzelné hořčičné semínko zapomněla. Ani si neuvědomila, že toto semínko vyléčilo její hluboký žal. Převzato z knihy Brian Cavanaugh Malé příběhy Připravil: Jan Šlachta
– 28 –
Vzpomínka na pana Oldřicha Buráně Oldřicha Buráně jsme blíže poznali v době přípravy první pastorační rady farnosti v roce 2006, a poté v celém tříletém období práce této rady. Byl nespornou autoritou a to nejen díky svému věku a rozhledu, ale zejména svou neúnavnou snahou poznávat souvislosti v otázkách víry a poznané předávat dál. O to víc nás mrzelo, že z důvodu vážné nemoci nemohl kandidovat do pastorační rady pro další období. Stal se však alespoň odborným poradcem. Když nám, akolytům naší farnosti, Olda Buráň, sám akolyta, v lednu letošního roku přednášel svou úvahu na téma „Služba akolytů“ a o 14 dní později hovořil na téma služby lektorské k lektorům a poté obnovil „Rozhovory nad otázkami víry“, měli jsme pocit, že jeho zdravotní stav se vrací k normálu. Pak jsme ještě naplánovali úvahu o křtu na odpoledním programu dne farnosti, ale v té době již zlá choroba připravila Oldu o řeč. Měli jsme vzácnou příležitost s ním prožít i jeho poslední chvíle na tomto světě, které díky své obětavé manželce Slávce, mohl i přes všechny těžkosti svého onemocnění, strávit doma. Neměl strach ze smrti a často, jak nám říkal, zvláště v noci, kdy nemohl spát, rozmlouval s Ježíšem, tentokrát o posledních chvílích života a umírání, které mohou i hodně bolet. To byla také i jeho poslední úvaha na téma „Proč toho, i my křesťané, o umírání víme tak málo ?!“ V tom má, na rozdíl od nás, snad už jasno. Je symbolické, že Oldřich Buráň odešel z tohoto světa ve čtvrtek ráno 23. 6. 2011 na slavnost Těla a krve Páně a rozloučili jsme se s ním v našem kostele při mši svaté v den slavnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Eva a Laďa Kociánovi
– 29 –
Svědectví Kubík Tak se mladí v pátek odstěhovali do svého. Naložili všechny věci a kluky a byli pryč. Je pravda, že odjeli jen kousek od Brna a ne na konec světa, ale přesto je zde po nich náhle prázdno. Hned v sobotu jsem poznal, že je něco jinak – nacházím věci tam, kam jsem je položil, voda v sudu na zalévání je zcela čistá, neplavou v ní hračky a na dně sudu nejsou naházené kameny. Není potřeba zamykat skříně a některé místnosti a nemusím dávat pozor, jestli náhodou nechce Kubík skočit z balkónu. A taky mi nikdo neřekne: „Ahoj, dědo, co děláš?“, nikdo se mě nechytne malou ručkou a nezašeptá: „Dědo, neboj se!“ Kubík je kluk – neposeda. Pořád je v pohybu, bez jediného gramu tuku. Pochovat se nedá. Člověk musí mít oči jako ostříž a neustále se modlit, aby jej uhlídal. Ve vteřině dokáže udělat spoušť. Ale taky má kouzelný úsměv a pořád dobrou náladu. Jsem rád, že je mladá rodina konečně ve svém. A taky snad trochu lépe chápu, jak bylo našim rodičům, když propouštěli nás. Přesto bych chtěl zase někdy najít pár kamenů v sudu. Pavel Hranáč
– 30 –
Od ucha k uchu Vtipy o škole „Tati, přeložili mě do zvláštní školy.“ „Výborně synku, když na to máš, tak studuj.“ Student skládá zkoušky. Profesor se ptá: „Co nejvíc způsobuje pocení u člověka?“ „Vaše otázky“ – odpovídá student. Učitel hudby varuje žáka: „Jestli mě budeš dále takhle zlobit, tak namluvím tvé matce, že máš velký talent.“ „Pepíčku, řekni dvě zájmena.“ „Kdo, já?“ „Výborně, Pepíčku.“ „Nechci vás strašit pane učiteli“, říká student pedagogovi, „ale tatínek říkal, že jestli nezačnu nosit lepší známky, dostane někdo pěknej výprask.“ Jirkovi se v žákovské knížce objeví poznámka: Váš syn nemá žádné znalosti. Otec připíše: Proto chodí do školy. Dítě s provinilým výrazem ve tváři přijde večer do ložnice: „Tati, umíš psát ve tmě?“ „No, myslím, že jo. Co mám napsat?“ „Svoje jméno do mojí žákovské knížky.“
Učitel na hodině počtů se ptá: „Kdybych měl v levé ruce sedm pomerančů a v pravé ruce osm pomerančů, co bych měl?“ Pepíček se hned hlásí: „Velké ruce!“ Chlapec ve třetí třídě dostal za úkol napsat krátké pojednání o rození dětí. Zeptal se doma, jak se narodil, a rodiče mu řekli, že ho přinesl čáp. Ptal se tedy, jak se narodili oni, a oni zase, že je přinesl čáp.Stejnou odpověď dostal i na narození babičky a dědečka. O pár dní později předal chlapec učiteli pár stránek papíru. Učitel se zmateně zarazil, když přečetl úvodní větu: Napsat tuto zprávu bylo velmi obtížné, neboť v naší rodině nedošlo k normálnímu narození dítěte za poslední tři generace. Žák: „Pane učiteli, zapomněl jsem si žákovskou.“ Učitel: „To už je potřetí. Dej mi ji na stůl, napíšu ti do ní poznámku!“ Zloděj poučuje svého syna před odchodem do školy: Nezáviď spolužákům, když se chlubí, co všechno doma mají. Raději si zapamatuj kde bydlí… „Maminko, mě se do té školy nechce. Děvčata ze mě mají srandu, kluci mi podráží nohy, učitelé mě nemají rádi, já tam nepůjdu!“ „Musíš, jednou jsi tam ředitel…“
„Domácí úkol mě zabral pět hodin – z toho jednu hodinu na hledání podkladů a samotné psaní, a čtyři hodiny na to, abych dostal pryč od počítače mou sestru.“
– 31 –
Sedím a pozoruji list, jak třepotá se v něžném vánku, tento jarní posel už má na kahánku, když tlačil se ven z pupene, byl zelený a svěží i jemu čas však neúprosně běží. Celé léto zdobil svého pána, rosa často kropila ho zrána a vítr, když ho polechtal, tu celý strom se rozesmál. Podzim, ten známý filuta pomalu barví list můj do žluta, až celá koruna je jako ze zlata, jak jenom příroda dokáže být bohatá. Brzo už přijdou první mrazy, co zbyde potom z té vší krásy? Poslední slova šeptá list, když k zemi pad’: „Buďte tu sbohem, já mám vás všechny rád.“ Jan Šlachta
