DEN PRVNÍ Jako kouzlem se nízké, podlouhlé ostrovy vznášely na opálovČ zbarvené moĜské hladinČ. Lehce se chvČjící, mihotavé souostroví pĜed nimi leželo jako fata morgana. Obrysy vČtších ostrovĤ se již daly rozpoznat pouhým okem, ale moc toho na nich vidČt nebylo. Stará, legendami opĜedená pevnost na Cigogne, vysloužilý maják na Penfretu, opuštČná farma na Prénecu a nČkolik zvČtralých domkĤ na Saint-Nicolasu, hlavním ostrovČ celého souostroví, seskupeného do témČĜ dokonalého kruhu. Tak tohle byly Îles de Glénan. Mýtus. Z Concarneau, nádherného modrého mČsta, jehož obyvatelé odnepamČti nazývají tyto ostrovy svými „ochránci“, to sem bylo deset námoĜních mil. Den co den tvoĜilo souostroví pevný, nemČnný, uklidĖující horizont. Podle toho, jak se jevilo – jasné a ostĜe konturované nebo rozmazané a zamlžené, pevné nebo mihotavé – lidé pĜedpovídali poþasí na pĜíští den a v nČkteré dny dokonce na celý další rok. Již po staletí se zde s bretaĖskou zarputilostí vedly spory o tom, kolik tČch ostrovĤ vlastnČ je. NejþastČji se udával poþet sedm, devČt, dvanáct nebo dvacet. Všeobecná shoda existovala pouze ohlednČ sedmi „velkých“ ostrovĤ. Velké pĜitom znamenalo dlouhé nČkolik set metrĤ – nanejvýš. Kdysi dávno tu byl pouze jeden opravdu velký ostrov, ale v prĤbČhu vČkĤ ho bČsnící moĜe 5
a rytmické stĜídání pĜílivu s odlivem rozložily na Ĝadu menších pevnin. PĜed nČkolika lety rozhodla speciálnČ k tomuto úþelu vytvoĜená komise pĜíslušného departementu, že podle úĜední deÞnice toho, co je ostrov (zemČ v moĜi, která trvale vyþnívá nad hladinu a je pokrytá stálou vegetací), sestává souostroví Glénan z dvaadvaceti ostrovĤ a ostrĤvkĤ. KromČ nich tu byl zdánlivČ nekoneþný poþet skalnatých výþnČlkĤ. Jejich množství se výraznČ mČnilo v závislosti na pĜílivu a odlivu a taky na vzájemném postavení Slunce, MČsíce a ZemČ. V nČkteré dny bylo moĜe za pĜílivu o tĜi, þtyĜi metry vyšší než v jiné dny; pĜi výrazném odlivu se velikost jednotlivých ostrovĤ tĜeba i znČkolikanásobila a nČkde se i dalo z jednoho na druhý pĜejít po mČlþinČ. NČco jako „normální stav“ tu vlastnČ neexistovalo. Celý útvar mČnil dennČ svoji podobu, takže se nikdy nedalo Ĝíct: Tohle jsou ony, to jsou Glénan, takhle vypadají. Souostroví vlastnČ netvoĜilo žádnou pevninu, byl to spíše jakýsi meziprostor, napĤl zemČ a napĤl moĜe. PĜi prudkých zimních bouĜkách se pĜes ostrovy nČkdy pĜehnaly obrovské vlny, které je na pár okamžikĤ zcela pohltily. „TémČĜ ztracené v nicotČ, v nedohlednu,“ tak ostrovy popisovali místní lidé. Bylo to nezvykle teplý kvČtnový den, který se niþím nelišil od letních dnĤ – ani teplotou, ani oslĖujícím jasem, ani nádhernými barvami. Také vzduch už byl letní, lehounký a ménČ prosycený solí, jódem, moĜskými Ĝasami a chaluhami. Zato v sobČ mČl tČžko popsatelnou atlantskou svČžest. Už teć, v deset hodin dopoledne, slunce vytváĜelo tĜpytivý horizont a pod ním stĜíbrný trychtýĜ, který se smČrem k pozorovateli zužoval. KomisaĜ Georges Dupin z policejního komisariátu v Concarneau tomu všemu nevČnoval pozornost. MČl vyslovenČ špatnou náladu. JeštČ pĜed chvílí sedČl v útulné kavárnČ hotelu Amiral, pĜed sebou deníky Le Monde, Ouest France a Télé6
grame, a zrovna si objednal tĜetí šálek café, když ho vyrušilo jeþivé vyzvánČní mobilu. Na souostroví Glénan byly nalezeny tĜi mrtvoly. Nic bližšího se zatím nevČdČlo. TĜi mrtvoly. KomisaĜ se okamžitČ zvedl k odchodu. Jeho oblíbená kavárna, v níž zpravidla zaþínal svĤj pracovní den, se nacházela pĜímo v pĜístavu, takže jen o pár minut pozdČji vstoupil na palubu policejního rychlého þlunu. Na Glénan byl Dupin zatím pouze jednou, pĜed rokem; konkrétnČ na ostrovČ Penfret nacházejícím se na východním okraji souostroví. Byli na cestČ dvacet minut a urazili asi polovinu vzdálenosti. Dupin by uvítal, kdyby za sebou mČli už více. Plavba v þlunu na otevĜeném moĜi, to nebylo nic pro nČj. MoĜe sice miloval, nicménČ byl PaĜížan každým coulem (žil v PaĜíži až do doby, než ho pĜed necelými þtyĜmi roky „pĜeložili“ sem), takže pro nČj láska k moĜi znamenala píseþnou pláž, vĤni vzduchu, výhled na nekoneþnou vodní plochu, nanejvýš ještČ koupání. Cestování na lodi ho nelákalo a jízda v jednom ze dvou rychlých þlunĤ, které vodní policie obdržela po nČkolika letech zarputilého boje s byrokracií, už vĤbec ne. Šlo o plavidla nejnovČjší generace, impozantní zázraky moderní technologie vybavené desítkami pĜístrojĤ pro všechny možné úþely. Po hladinČ letČly jako stĜely. Jeden ze þlunĤ, na nČž byli neskonale hrdí, pojmenovali Bir, což je bretaĖský výraz pro „šíp“; druhý þlun dostal jméno Luc’hed þili „blesk“. Dupin byl toho názoru, že lodČ by mČly dostávat jiná jména; ale významovČ se tČmto oznaþením nedalo nic vytknout. K dovršení všeho komisaĜ trpČl nedostatkem kofeinu, což u nČj zásadnČ vyvolávalo špatnou náladu. Dva šálky vypité ráno v Amiralu nestaþily ani zdaleka pokrýt jeho potĜebu. Dupin mČl mohutnou postavu; nebyl pĜímo tlustý, ale ani štíhlý, a už od mládí mČl neuvČĜitelnČ nízký krevní tlak. Do þlunu nastoupil komisaĜ s velkou nechutí. A vlastnČ jen proto, že se nechtČl blamovat – a inspektor Riwal, jeden 7
z jeho mladých komisaĜĤ, který k nČmu vzhlížel s úctou (což Dupin obecnČ nesnášel), byl na palubČ taky. Za normálních okolností by Dupin radČji zajel k nedalekému letišti v Quimperu (pĤl hodiny jízdy autem), odkud by ho na ostrovy dopravil policejní vrtulník. Malý, kĜehký stroj pro dvČ osoby, ale poĜád lepší než rychlý þlun. Jenže zrovna dnes nebyl vrtulník k dispozici, vzal si ho prefekt, kvĤli „pĜátelskému setkání“ s prefekturou britských ostrovĤ Guernsey, Jersey a Alderney. Deklarovaným cílem FrancouzĤ i AngliþanĤ bylo prohloubit spolupráci policejních orgánĤ obou zemí. „Zloþin nesmí dostat nejmenší šanci, bez ohledu na to, jaké je národnosti.“ Dupin svého nadĜízeného, prefekta Locmariaquera, pĜímo nesnášel; a ani dnes, po témČĜ þtyĜech letech, ještČ stále neumČl správnČ vyslovit jeho jméno. Nutno ale pĜiznat, že mČl k autoritám obecnČ složitý vztah – a to plným právem, jak sám vČĜil. Prefekt ho nČkolik týdnĤ nervoval a trápil telefonáty, jelikož „shánČl nápady“, o þem by mČl pĜi tom veledĤležitém setkání se svými protČjšky mluvit. Paní Nolwennová, Dupinova skvČlá a neúnavná asistentka, dostala od Locmariaquera za úkol vyhledat v místním policejním archivu všechny „neobjasnČné pĜípady“ z posledních deseti let, jejichž stopy „možná, pĜípadnČ a nČjakým zpĤsobem“ vedly ke zmínČným normanským ostrovĤm v Lamanšském prĤlivu. PĜípady, které mohly být „snad, pĜípadnČ a nČjakým zpĤsobem“ objasnČné, kdyby již dĜív existovala užší spolupráce mezi francouzskou a britskou policií. Bylo to naprosto smČšné. Nolwennová se tomu bránila. Nechápala, proþ by se policie tady „na jihu“ mČla zabývat prĤlivem nČkde na severu, kde v moĜi plují ledovce a celý rok tam prší. Nakonec se ale stejnČ musela prokousat stohem šanonĤ, v nichž ovšem nenašla jediný relevantní pĜípad. Prefekta tím rozhodnČ nepotČšila.
8
Dupinovu náladu nijak nezlepšila ani malá „nehoda“, k níž došlo záhy po vyplutí. UdČlal chybu, jaké se dopouštČjí jen ty nejhloupČjší suchozemské krysy. PĜi vysoké rychlosti a ostrém vČtru z levé strany pĜešel k levoboku, odkud chtČl vyhlížet ostrovy, zatímco inspektor Riwal a dva þlenové posádky zĤstali stát opatrnČ u pravého boku þlunu. SamozĜejmČ to netrvalo dlouho a komisaĜe zasáhla vysoká vlna. BČhem vteĜiny byl mokrý až na kĤži. Bunda, jako vždy nezapnutá, triþko i džíny (jeho služební oblek pro období od bĜezna do Ĝíjna), všechno bylo do poslední nitky nasáklé slanou vodou a pĜilepilo se mu nepĜíjemnČ na tČlo. Jen ponožky a boty zĤstaly jakžtakž suché. JeštČ víc však Dupina znechucovala skuteþnost, že o pĜípadu nemČl žádné další informace než prostý fakt, že u jednoho z ostrovĤ nČkdo našel tĜi mrtvoly. KomisaĜ nepatĜil k trpČlivým lidem. To ani trochu. Kadeg, jeho druhý inspektor, s nímž byl po vČtšinu þasu na váleþné stezce, mu mohl jen po telefonu sdČlit to, co sám vyrozumČl z rozrušeného telefonátu od „muže se silným anglickým pĜízvukem“, který krátce pĜedtím zavolal na policejní stanici. Totiž, že mrtvá tČla leží na severovýchodní pláži nejvČtšího ostrova souostroví, což byl Le Loc’h. „NejvČtší“ znamenalo v tomto pĜípadČ délku zhruba þtyĜ set metrĤ. Le Loc’h byl neobydlený, nacházely se na nČm jen ruiny nČkdejšího kláštera, hĜbitov, polorozpadlá fabrika na sodu a – jako nejvČtší atrakce – lagunové jezero. Kadeg musel svého nadĜízeného ujistit nejménČ desetkrát, že k pĜípadu skuteþnČ nemá žádné další informace. Dupin, notoricky známý svým pĜímo fanatickým zájmem o zdánlivČ i zcela bezvýznamné detaily, ho marnČ bombardoval pĜívalem otázek. TĜi mrtví, aniž by kdokoli cokoli vČdČl – to na prefektuĜe pochopitelnČ vyvolalo poĜádný rozruch. SkuteþnČ mimoĜádná událost tady ve Finistère, na malebném konci svČta, 9
který takto pojmenovali staĜí ěímané. Pro Galy a Kelty, za jejichž potomky se místní obyvatelé považují, tomu pochopitelnČ bylo právČ naopak: zde se nacházeli na zaþátku, nikoli na konci svČta; tady byla „hlava svČta“, penn ar bed, nikoli Þnis terrae. ýlun mezitím zpomalil, teć již pluli jen prĤmČrnou rychlostí. Posádka musela obtížnČ navigovat, jelikož moĜe bylo v tČchto místech mČlké a plné skalnatých útesĤ, z nichž nČkteré vyþnívaly nad hladinu, ale jiné se ukrývaly pod ní. A zvláštČ nyní, za odlivu, pĜedstavovaly velké nebezpeþí. „Vjezd“ mezi Bananecem a velkou mČlþinou pĜed Penfretem byl nejschĤdnČjším pĜístupem k souostroví, do takzvané komory, la chambre, jak tu Ĝíkali tomu kousku moĜe, jenž se nacházel mezi ostrovy, které ho alespoĖ þásteþnČ chránily pĜed bČsnícími pĜírodními živly. Bir suverénnČ manévroval, elegantnČ proplul mezi skalisky a zamíĜil k ostrovu Le Loc’h. „Blíž už se nedostaneme,“ konstatoval lakonicky kapitán policejního þlunu, vysoký mládenec v high-tech uniformČ. Oznámil to klidným hlasem ze svého vyvýšeného místa, aniž by se na nČkoho podíval. PlnČ se soustĜedil na navigaci. Dupin z toho mČl stísnČný pocit – ke bĜehu to bylo ještČ nejménČ sto metrĤ. „Vlna pĜílivu. KoeÞcient 107.“ I to prohodil kapitán zcela neutrálnČ, jaksi do prázdna. Dupin se nejistČ podíval na svého inspektora. Po nepĜíjemném incidentu s vlnou pĜešel k ostatním na pravou stranu paluby a už se od nich nehnul. Riwal se k nČmu naklonil, aby pĜehlušil motor þlunu, který teć pracoval na nízké obrátky, pĜesto však vydával ohlušující rámus. „Teć máme velký rozdíl hladiny mezi pĜílivem a odlivem, pane komisaĜi. Ve dnech skoþného pĜílivu je hladina pĜi odlivu ještČ výraznČ nižší než pĜi bČžném odlivu. Skoþný pĜíliv je…“ 10
„Já vím, co je skoþný pĜíliv,“ pĜerušil ho Dupin. A nejradČji by dodal: Protože v Bretani žiju skoro þtyĜi roky a pár jsem jich tady už zažil. VČdČl ale, že to nemá smysl. Navíc si musel pĜiznat, že tu vČc s koeÞcientem mu sice už mnohokrát vysvČtlovali, ale on si to dodnes poĜádnČ nezapamatoval. Pro Riwala a všechny BretaĖce bude i po nČkolika desetiletích ještČ stále „cizinec“ (což ale nebylo ani v nejmenším hanlivé oznaþení). Navíc cizinec té nejhorší sorty, totiž PaĜížan (což klidnČ mohlo být hanlivé oznaþení). VysvČtlovali mu to stále dokola: Když se Slunce, MČsíc a ZemČ ocitnou v jedné linii, dojde ke znásobení vlivu gravitaþních sil, takže… Motor náhle zmlkl. Oba þlenové posádky (Dupin si teprve teć uvČdomil, že se až legraþnČ podobají svému kapitánovi, mají stejnČ vysokou a hubenou postavu, pohublé tváĜe a stejnou uniformu) zaþali nČco kutit na pĜídi. „Blíž k ostrovu se už nedostaneme. Voda je pĜíliš mČlká.“ „Co to znamená?“ „Musíme vystoupit tady.“ Trvalo nČkolik vteĜin, než Dupin zareagoval. „Musíme tady vystoupit?“ KomisaĜ mČl velmi silný dojem, že se ještČ poĜád nacházejí pĜíliš daleko od ostrova. „Není to tady hluboké, nanejvýš pĤl metru.“ Inspektor Riwal poklekl a zaþal si zouvat boty. „Ale máme tady pomocný þlun.“ Po pravdČ Ĝeþeno si toho Dupin všiml až teć. Hned se mu ulevilo. „To se nevyplatí, pane komisaĜi. O moc blíž ke bĜehu bychom se nedostali ani s tím þlunem.“ Dupin se naklonil pĜes zábradlí a nedĤvČĜivČ zkoumal hladinu pod sebou. Zdálo se mu, že hloubka je tu mnohem vČtší než pĤl metru. TyrkysovČ modrá voda byla prĤzraþnČ þistá, takže zĜetelnČ vidČl každou mušli, každý kamínek na 11
dnČ. Kolem se prohnal roj malinkých, svČtlezelených rybek. Severní pláž ostrova Le Loc’h tvoĜil oslnivČ bílý písek a bĜeh navíc zdobilo nČkolik kokosových palem; opravdu v niþem se to zde nelišilo od Karibiku. Nikoho na svČtČ by nenapadlo spojovat tuto scenérii s Bretaní. Stovky pohlednic, které nádheru tohoto místa dokumentovaly, skuteþnČ nepĜehánČly. Riwal si mezitím sundal už i ponožky. Posádka spustila kotvu, bez sebemenšího zaváhání obratnČ seskoþila do moĜe a zaþala þlun otáþet tak, aby smČĜoval zádí k pláži. Na zádi byl totiž tČsnČ nad úrovní hladiny dĜevČný schĤdek, takže se tudy dalo snadnČji vystoupit. Riwal obleþený do svČtlých kalhot skoþil do moĜe, jako by to byla naprostá samozĜejmost. Šlachovitý kapitán šel hned za ním. Dupin váhal. UvČdomoval si absurditu té scény. Riwal, oba mladí policisté i kapitán stáli ve vodČ a þekali. Vypadalo to, jako by vytvoĜili þestný špalír. Všechny oþi se upĜely na nČj. KomisaĜ skoþil. Ani si nesundal boty. V pĜíštím okamžiku už stál ve vodách Atlantiku, jehož hladina mu sahala kousek nad kolena. Teć, zaþátkem kvČtna, mČla voda nanejvýš þtrnáct stupĖĤ. Dupin nedĤvČĜivČ zkoumal moĜské dno pod sebou. SvČtlezelené rybky, jejichž poþet podezĜele vzrostl, zvČdavČ kroužily kolem jeho dolních konþetin. Pohledem sledoval jejich rej – a pak ho spatĜil. Mohutného kraba, dlouhého dvacet, možná dokonce tĜicet centimetrĤ. Opravdový tourteau, kterého zde na pobĜeží tak rádi jedli, a Dupin si na nČm taky rád pochutnal. Ale tenhle tady zaujal útoþnou pozici a upĜel na nČj vyzývavý pohled. KomisaĜi se podaĜilo potlaþit obojí: výkĜik prozrazující úlek i výkĜik vyjadĜující kulináĜské nadšení. Když zvedl hlavu, zjistil, že všichni ostatní ještČ stále nehybnČ stojí a pozorují jeho chování. Dupin se energicky napĜímil a zamíĜil ke bĜehu. Dával pĜi12
tom bedlivý pozor, aby se jeho pohled nestĜetl s pohledem Riwala nebo nČkterého z ostatních kolegĤ. Ti byli rychlejší, takže ho pĜedešli z levé i pravé strany. Dupin dorazil na bĜeh jako poslední.
Nehybné tČlo leželo na bĜiše, trochu bokem, pravé rameno nepĜirozenČ zkroucené pod trupem, takže to vypadalo, jako by mrtvému chybČla pravá paže. Levá paže byla podivnČ ohnutá a zjevnČ zpĜelámaná. Hlava se opírala þelem o písek, takže to témČĜ pĤsobilo dojmem, jako by ji tak nČkdo schválnČ naaranžoval. TváĜ nebylo vidČt. Modrá bunda a svetr byly roztrhané na cáry, takže policisté zĜetelnČ vidČli rozsáhlé a hluboké rány na zádech, krku, zátylku a levé paži. Od pasu dolĤ se tČlo zdálo být témČĜ nepoškozené, kolem nohou se jen omotaly moĜské chaluhy. Pevné jachtaĜské boty, které mČl mrtvý na nohou, vypadaly jako nové. Mužovo stáĜí se vzhledem k rozsáhlým poranČním dalo jen tČžko odhadnout. Mohl by být o nČco starší než já, Ĝekl si v duchu komisaĜ, tak kolem padesátky. Spíše malé postavy. Dupin k mrtvému poklekl, aby si ho prohlédl dĤkladnČji. PĜíliv vynesl tČlo hodnČ daleko, témČĜ až k místu, kde konþil bílý písek a zaþínala zelená vegetace. „Tam vzadu leží další dva, tČsnČ u sebe. Oba jsou v podobném stavu.“ Riwal ukázal rukou k místu vzdálenému asi sto metrĤ, kde jejich kolegové od vodní policie stáli nad jakousi masitou hroudou. Dupin úplnČ zapomnČl, že tu není sám. RiwalĤv ponČkud tenký hlas mu to pĜipomnČl. „Ty mrtvoly vypadají hroznČ.“ To se nedalo popĜít. „Který soudní lékaĜ pĜijede?“ „Doktor Savoir tu bude každým okamžikem. Je ve druhém þlunu, spoleþnČ s Kadegem.“ 13
„SamozĜejmČ. To se dalo þekat.“ Nebylo žádným tajemstvím, že si komisaĜ Dupin a doktor Savoir nejsou sympatiþtí. „Doktor Lafond odjel dnes ráno do Rennes, má tam nČjaké povinnosti.“ Obvykle to Nolwennová dokázala v zákulisí zaĜídit tak, aby byl k pĜípadĤm komisaĜe Dupina pĜivolán doktor Lafond, starý bruþoun, ale velkolepý. Rázným krokem k nim pĜispČchal kapitán Biru. „Jsou to tĜi muži, všichni zĜejmČ kolem padesátky,“ nahlásil vážným, ale klidným hlasem. „Jejich identitu zatím neznáme. S velkou pravdČpodobností sem tČla vyplavil poslední pĜíliv. Všichni jsou hodnČ daleko od bĜehu. Tady jsou moĜské proudy hodnČ silné, a ve dnech skoþného pĜílivu to platí dvojnásobnČ. Všechno vyfotíme a zdokumentujeme.“ „Je teć nejnižší hladina odlivu?“ „Skoro.“ Kapitán se podíval na hodinky. „Nejnižší stav byl pĜed hodinou a pĤl. Teć už se hladina zase pomalu zvedá.“ Dupin poþítal. „Nyní máme 10 hodin 45 minut. To znamená, že poslední odliv byl…“ „Poslední nejnižší stav byl dnes v 9 hodin 15 minut, ten pĜedcházející vþera veþer ve 20 hodin 50 minut. O 12 hodin a 25 minut dĜív. Nejvyšší stav bČhem pĜílivu nastal v noci ve 3 hodiny a 3 minuty.“ Kapitán to ze sebe vysypal bČhem tĜí vteĜin a pak se podíval na Dupina bez sebemenšího náznaku triumfu. „Máme nČjaká hlášení o pohĜešovaných osobách? Tady u nás nebo u záchranáĜĤ?“ „Ne, pane komisaĜi. Pokud je nám známo, zatím nic. Ale to ještČ mĤže pĜijít.“ „Tenhle ostrov je neobydlený, mám pravdu?“ 14
„Ano. Saint-Nicolas je poslední obydlený ostrov celého archipelu. Ale i tam bydlí jen pár lidí. Nanejvýš deset, v létČ patnáct.“ „To znamená, že v noci na Le Loc’hu nikdo není?“ „PĜenocovat tady je pĜísnČ zakázáno. Ale v létČ to obþas nČjací dobrodruzi pĜesto dČlají. Ostrov dĤkladnČ prohlédneme. Je taky možné, že zde kousek od bĜehu v noci kotvilo pár þlunĤ, je to tady oblíbené kotvištČ. PĜešetĜíme to.“ „Jak se jmenujete?“ KomisaĜi se klidný a peþlivý mladý policista zalíbil. „Mé jméno je Kireg Goulch, pane komisaĜi.“ „Kireg Goulch?“ Dupinovi ta otázka mimodČk vyklouzla. „PĜesnČ tak.“ „To… je tedy hodnČ… chci Ĝíct, že je to bretaĖské jméno.“ Ani tento komentáĜ nevyvedl mladého muže z míry. KomisaĜ si rozpaþitČ odkašlal a vrátil se k vČci, kvĤli které tu byli. „Inspektor Riwal mi sdČlil, že tČla našel nČjaký Angliþan, který jel kolem v kánoi.“ „HodnČ návštČvníkĤ tu jezdí v moĜských kajacích, je to tady velmi oblíbená atrakce. I když jich tady v téhle roþní dobČ není mnoho, nČjací se již najdou.“ „Už ráno? ProjíždČjí se takhle brzy?“ „Ze všeho nejradČji. V poledne pálí slunce, a to je na moĜi znát ještČ víc než na pevninČ.“ „Ale ten muž nevystoupil na bĜeh a nešel se na ta tČla podívat, nebo ano?“ „Pokud víme, tak ne. V písku ani nebyly žádné stopy.“ Na to komisaĜ nepomyslel. SamozĜejmČ! VždyĢ každý pĜíliv smazal veškeré stopy, takže pláž vypadala zase jako panensky netknutá. „Kde ten Angliþan je?“ „Na Saint-Nicolasu. ýeká u pĜístavištČ. Náš druhý þlun 15
tam doveze jednoho z kolegĤ, aby ho vyslechl. Tak to naĜídil inspektor Kadeg.“ „Inspektor Kadeg to naĜídil?“ „Ano, on…“ „To je v poĜádku.“ Teć nebyl vhodný þas na projevování emocí. Dupin namáhavČ vylovil z kapsy ještČ stále mokré bundy jeden ze svých þervených sešitkĤ, do nichž si už tradiþnČ dČlal poznámky. Byl naštČstí témČĜ suchý, nehoda s vlnou ani nestandardní výstup ze þlunu na nČm nezanechaly výraznČjší stopy. Z druhé kapsy vyndal jednu z laciných propisovaþek znaþky Bic – ty kupoval vždy ve vČtším množství, do zásoby, protože se mu z nepochopitelných dĤvodĤ ztrácely jedna za druhou. „Ztroskotala nČkde nČjaká loć?“ Dupin si sám ihned uvČdomil, že je to zbyteþná otázka. O neštČstí na moĜi by už všichni dávno vČdČli. Mladý policista však reagoval se shovívavou vstĜícností. „Ani o tom zatím nic nevíme, pane komisaĜi. Ale pokud mČl vþera veþer nebo bČhem noci na dnešek nehodu nČjaký menší þlun, mĤže to chvíli trvat, než o tom budeme informováni. V závislosti na velikosti þlunu, jeho technickém vybavení, místČ, kde k neštČstí došlo, kam þlun smČĜoval, kdo ho oþekával…“ Dupin si bez nadšení þmáral do sešitku poznámky. „Bylo tu vþera veþer špatné poþasí? NČjaké pĜeháĖky, prudký vítr?“ „Nedejte se zmást tím, jaké poþasí máme teć. Vþera veþer se nad pobĜežím pĜehnala bouĜka. Centrála nám dodá pĜesné informace o její intenzitČ a smČru. V Concarneau nebyla moc cítit, ale to nic neznamená. O poþasí si vedeme pĜesné záznamy. MoĜe je i dnes ještČ trochu neklidné, i když tady v komoĜe se to neprojevuje. Ale cestou sem jste se o tom sám pĜesvČdþil.“ 16
Bylo to neutrální konstatování, bez jakéhokoli podtónu. KomisaĜovy sympatie ke Goulchovi ještČ vzrostly. „Nebyla to stoletá bouĜka, ale podle všeho dost silná,“ ukonþil kapitán svĤj výklad. Dupin nemČl dĤvod o tom pochybovat. Žil v Bretani už dost dlouho na to, aby vČdČl, že blankytnČ modrému nebi bez jediného obláþku se nedá vČĜit. Nolwennová mu opakovanČ vysvČtlovala, že BretaĖský poloostrov, jeho rozeklaný poslední výbČžek, Finistère, leží vlastnČ uprostĜed Atlantiku. „Jako pravČká nestvĤra natahuje Armorika svoji rozeklanou hlavu, jako drak, z jehož tlamy šlehají plameny.“ To pĜirovnání se mu líbilo – pĜi pohledu na mapu skuteþnČ rozpoznal hlavu draka. BretaĖ je vystavena nejen útokĤm nejdivoþejšího ze všech svČtových moĜí, ale i vrtochĤm poþasí s jeho neustále se mČnícími frontami, které se vytváĜejí mezi východním pobĜežím Spojených státĤ a Kanady, Grónskem, Arktidou a západním pobĜežím Irska, Anglie a Francie. Poþasí tu mĤže pĜejít bČhem velmi krátké doby z jednoho extrému do druhého. „ýtyĜi roþní období bČhem jediného dne“, jak to s jistou hrdostí výstižnČ popisují sami BretaĖci. „TĜeba tu ani nejde o neštČstí na moĜi,“ ozval se Riwal už pevným, uklidnČným hlasem. „Mohl je pĜekvapit pĜíliv, když lovili kus od bĜehu nebo sbírali ústĜice. ZvláštČ, pokud jde o turisty. PĜi mimoĜádnČ výrazném odlivu jich tu bývá hodnČ.“ Na tom nČco bylo. Dupin si udČlal poznámku. „A proþ nemají záchranné vesty? NehovoĜí to ve prospČch domnČnky, že nebyli na žádné lodi ani þlunu?“ „To si nemyslím,“ odpovČdČl Goulch pevným hlasem. „Místní lidé si pĜi výjezdu na moĜe vČtšinou záchranné vesty neberou. A když k tomu pĜipoþtete vliv alkoholu… Tomu bych nepĜikládal žádný význam.“ 17
Dupin udČlal rukou rezignované gesto. Tak to prostČ je, taková je situace. Nic nevČdí, nic není jisté, už vĤbec ne tady venku. „Alkohol hraje na moĜi obecnČ velkou roli. ZvláštČ tady na ostrovech,“ poznamenal Goulch. „Lidé Ĝíkají, že na Glénanech jsou láhve o nČco menší – a proto rychleji prázdné,“ doplnil ho Riwal. Dupinovi chvilku trvalo, než mu došla pointa toho žertu. Pokud to byl žert – jeho podĜízený to pronesl neutrálním tónem, jako vČcnou informaci. Goulch navázal na své pĜedchozí úvahy: „MoĜe unášelo tČla zĜejmČ delší dobu, jen tak si lze vysvČtlit þetnost a hloubku poranČní. Pokud to byla nehoda, k nČkterým úrazĤm mohlo dojít už na palubČ.“ „Mohli zemĜít daleko odsud? Tím chci Ĝíct, jak daleko je mohl moĜský proud odnést?“ „To záleží zcela na tom, jak dlouho byli ve vodČ. Možná byli ještČ nČjakou dobu naživu a snažili se zachránit. Teprve potom utonuli. RozhodnČ to nevypadá, že tČla byla v moĜi nČkolik dní. Takové mrtvoly vypadají jinak. Co se moĜských proudĤ týþe, ty mohou být rĤznČ rychlé. NČkteré i osm kilometrĤ za hodinu, takže tČla mohla bČhem jediné noci pĜekonat pomČrnČ velkou vzdálenost. Ale hodnČ záleží na tom, kde k neštČstí došlo. Taky se mohli toþit víceménČ v kruhu, protože moĜský proud þasto mČní smČr v závislosti na pĜílivu a odlivu, poþasí, roþní dobČ.“ „Rozumím: zatím se nedá nic konkrétního Ĝíct.“ „Je zvláštností tohoto souostroví, že pĜi urþité konstelaci Slunce, MČsíce a ZemČ vede hodnČ moĜských proudĤ právČ k ostrovu Le Loc’h. Ve všech dobách sem moĜe vyplavovalo mrtvá tČla námoĜníkĤ ze ztroskotaných lodí. Pokud šlo o velké lodČ, ležely na pláži tĜeba i desítky mrtvol. Taky proto tu byl v 19. století zbudován hĜbitov, hned vedle kapliþky. 18
Aby se mrtví nemuseli stále pĜevážet na Saint-Nicolas, kde byl do té doby jediný hĜbitov archipelu. Potom se už mrtví pohĜbívali pĜímo zde. Našly se tu ostatnČ i hroby z raného keltského období.“ „Všechny pĜinášel proud právČ sem?“ zeptal se pĜekvapenČ Dupin. Trochu ho pĜitom zamrazilo. „Po dlouhá staletí lidé vČĜili, že právČ na legendami opĜedeném Le Loc’hu sídlí Groac’h, þarodČjnice zodpovČdná za všechny námoĜní katastrofy. MČla být neskuteþnČ bohatá, bohatší než všichni králové dohromady. A své poklady skrývala v jezeĜe, které je tajnou podzemní chodbou spojené s moĜem. Tudy jí magické moĜské proudy pĜinášely všechny poklady ze ztroskotaných korábĤ. A na dnČ jezera mČla mít také palác.“ Když Goulch pĜerušil svĤj výklad, Riwal se usmál, ale byl to ponČkud strojený úsmČv. Goulch pak pokraþoval: „ěíká se, že Groac’h s chutí požírá mladé muže; svede je, promČní v ryby a pak si je opeþe a pochutná si na nich. HodnČ opovážlivcĤ se vydalo hledat ten poklad, ale žádný z nich se už nevrátil. Koluje o tom hodnČ pĜíbČhĤ.“ Tak to bylo v Bretani. Pod povrchem obyþejného a všedního pĤsobily skryté temné síly. I když si z toho sami BretaĖci dČlali legraci (a Dupin neznal nikoho, kdo by si dokázal dČlat tak velkolepČ legraci sám ze sebe, jako to umČli oni), v situacích jako byla tato, jim úsmČv zmrzl na rtech – najednou byly ty staré pĜíbČhy dČsivČ reálné. VČzelo to v nich, v hloubi jejich duše, vždyĢ po celá tisíciletí bylo v tČchto konþinách nadpĜirozeno tou nejpĜirozenČjší vČcí na svČtČ. NČco takového se nezmČní jen proto, že dnes jsme v 21. století. „Chci se podívat na ty zbylé dva.“ Dupin šel po pláži, Goulch a Riwal ho následovali. První a rozhodující otázkou v dané chvíli bylo: Stali se ti mrtví 19
obČtí nehody? Utopili se? Existují jakékoli náznaky toho, že by se mohlo jednat o nČco jiného než neštČstí? TČla ležela na boku, obrácená k sobČ a paže natažené pĜed sebe, jako by se v posledních okamžicích života, ve smrtelné agónii, chtČli ti dva obejmout. DČsivý dojem této scény ještČ umocĖovala Ĝada velkých mušlí, které ležely kolem mrtvé dvojice, jako by je tam nČkdo naaranžoval, a tĜpytily se duhovými barvami. Goulchovi kolegové kleþeli u tČl, jeden z nich poĜizoval snímky digitálním fotoaparátem. NovČ pĜíchozí zĤstali beze slova stát a prohlíželi si oba mrtvé. Po pár okamžicích zamyšleného pozorování Dupin nČkolikrát pomalým krokem obešel tČla a stále znovu se sklánČl, aby si je dĤkladnČ prohlédl. Objevil stejnČ tČžká zranČní jako u prvního muže a také odČv tČchto dvou (bavlnČné kalhoty, košile s krátkým rukávem, ßaušové bundy, pevná obuv) byl roztrhaný na cáry. NechybČly ani chaluhy, na ranách i v nich. Policista s fotoaparátem se pomalu zvedl. „StejnČ jako ten mrtvý o kus dál nevykazují ani tihle dva jiná poranČní než ta, která mohou zpĤsobit ostré, špiþaté skály, když tČla unáší pĜíliv.“ „Na moĜi nemusíte nikomu zpĤsobit zranČní, abyste ho zabili. Staþí lehce postrþit, aby dotyþný spadl do moĜe. PĜi bouĜce a vysokých vlnách nemá ani zdatný plavec sebemenší šanci. A dokažte nČkomu takové malé postrþení.“ Goulch mČl pravdu ve všem, co Ĝekl. Tady venku se musí uvažovat jinak. „Už je tu druhý þlun.“ Dupin sebou trhl. Goulch ukazoval rukou na moĜe. Luc’hed se blížil velkou rychlostí, a teprve když byl témČĜ u Biru, zpomalil. Pak zastavil hned vedle nČj a spustil kotvu. Dupin sledoval proceduru, kterou pĜed chvílí sám zažil. Už rozeznával jednotlivé postavy – Kadega, doktora Savoira, 20
kapitána a ještČ jednoho policistu, který stál ve vodČ a otáþel þlun zádí ke bĜehu. Pak se všichni vydali smČrem k nim, Kadeg jako první. SamozĜejmČ. „Jednoho kolegu jsme vysadili na ostrovČ Saint-Nicolas, aby tam vyslechl toho Angliþana, který tČla našel. Pak nám podá zprávu. TĜi mrtví, to je závažný pĜípad.“ Kadeg spustil ještČ dĜív, než došel ke bĜehu, svým pilným a snaživým hlasem, který komisaĜ Dupin tak nesnášel. „JeštČ ani nevíme, zda to vĤbec je nČjaký pĜípad, inspektore,“ namítl. „Co tím chcete Ĝíct, pane komisaĜi?“ „Zatím všechno nasvČdþuje tomu, že šlo o nehodu.“ „A to znamená, že není potĜeba zjišĢovat všechno, co se zjistit dá, abychom si udČlali obraz o tom, co se tu doopravdy stalo?“ PozoruhodnČ idiotská otázka, pomyslel si Dupin. ZároveĖ si uvČdomil, jak je podráždČný. Mohlo za to celé nevydaĜené ráno, a k tomu ještČ pĜíjezd druhého þlunu s Kadegem a tím nešikovným soudním lékaĜem, Savoirem. Ten tu bezpochyby ihned pĜedvede show ve stylu seriálu CSI. PĜitom ten chlap pracoval jako zpomalený Þlm a nikdy nemluvil k vČci. Teprve teć si Dupin všiml, že druhý policista vleþe obrovský a zjevnČ tČžký kufr – nepochybnČ Savoirova hightech výzbroj. Dupin vČdČl, že se musí soustĜedit na danou situaci. TĜeba se ta záležitost bČhem nČkolika hodin objasní a pak už to nebude jeho vČc. „Ach! Pan komisaĜ!“ V doktorovČ hlasu zaznČl absurdní nádech hrdosti, jako by tím, že Dupina poznal, zvládl první nároþný úkol. „Máme už nČjaké poznatky? Jaká fakta jsou k dispozici?“ Zatímco vystĜeloval tyto zdĤraznČnČ úseþné otázky, prošel doktor Savoir kolem Dupina, aniž by zvolnil krok. 21
