A brány škol se opět pomalu otevírají

HUDEBNÍ ROZHLEDY

Ú V O D N Í K

9/2005

Měsíčník pro hudební kulturu Vydává: Společnost Hudební rozhledy, člen AHUV, za finanční podpory MK ČR, Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, Nadace Leoše Janáčka, Nadace OSA Šéfredaktorka: Hana Jarolímková Tajemnice redakce: Marcela Šlechtová Redakční rada: Jiří Hlaváč, Lubomír Brabec, Ivan Štraus, Jan Vičar, Roman Dykast, Dušan Neumahr Externí spolupráce: Jitka Slavíková Výtvarné řešení: Jiří Filip Adresa redakce: Radlická 99, 150 00 Praha 5 tel. (šéfredaktor): 251 554 088 tel. (redakce): 251 550 208, 251 552 425 tel. (sekretariát): 251 554 089 fax: 251 554 088 e-mail: [email protected] http://hudebnirozhledy.scena.cz Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Distribuci a předplatné v České republice provádí v zastoupení vydavatele firma SEND Předplatné, P.O.Box 141, 140 21 Praha 4, tel.: 225 985 225, fax: 267 211 305, SMS: 605 202 115, e-mail: [email protected], www.send.cz Distribuce a předplatné ve Slovenské republice: Magnet-Press Slovakia, s. r. o., Šustekova 8,P.O.Box 169 830 00 Bratislava Cena: 50 SK tel.: 67 20 19 21-22 – časopisy 67 20 19 31-33 – předplatné fax: 67 20 19 10, 20, 30 e-mail: [email protected] [email protected], www.press.sk Objednávky do zahraničí vyřizuje redakce a MEDIASERVIS, s. r. o., administrace vývozu tisku, Sazečská 12, 225 62 Praha 10, tel.: 271 199 255, fax: 271 199 902 Časopis Hudební rozhledy pro potřeby zrakově postižených zajišťuje prostřednictvím internetového serveru: www.braillnet.cz Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR, tel.: 266 038 714 Tisk: Dvořák & syn, Dobříš Sazba: Studio Domino Plus s.r.o., Beroun Cena: 30 Kč Odevzdáno do sazby: 5. 8. 2005 Evidenční číslo MK ČR E1244 ISSN 0018-6996 Na titulní straně Václav Neumann Foto Jaroslav Pondělíček

A brány škol se opět pomalu otevírají Vážení a milí čtenáři, je tu znovu září, měsíc jásavých barev na paletě Mistra Podzimu, malíře s nepřekonatelnou, lidské možnosti daleko přesahující obrazností a fantazií. Měsíc, kdy něco končí a něco začíná. Zatímco se příroda stejně jako každý rok pomalu, ale nezadržitelně připravuje k dlouhému zimnímu odpočinku, malým i větším školáčkům, školákům, žákům a studentům zasloužený dvouměsíční odpočinek končí a opět se před nimi doširoka otevírají dveře škol, ony magické brány vedoucí na cestu vzdělávání. Jeho význam, který je v poslední době stále zdůrazňován, ale přesto jakoby se kamsi propadal do nenasytného chřtánu konzumní kultury, si odnepaměti uvědomovaly osvícené hlavy všech dob. Jedním z nejvýstižnějších vyjádření jsou podle mého soudu slova Ciceronova, který kdysi prohlásil:„Studium vzdělává mládež, těší starce, krášlí šťastné chvíle a je útočištěm a útěchou v neštěstí.“ O něco méně optimističtěji, přesto však s dodnes pociťovanou naléhavostí zní hořké sdělení Jana Masaryka: „Pamatujte si, že dokud budeme generálům platit více než učitelům, nebude na světě mír.“ A není. A jak se platí učitelům, hudebníkům, lékařům a jiným… Jen málokdy se dočteme o úspěších talentovaných studentů, kteří sklízejí mezinárodní ceny ať již v oblasti umění či vědy. Jsou zastíněni tzv. celebritami většinou z řad politiků, umělců „lehčího“ žánru či zcela uměle vytvořených hvězd z různých, víceméně pochybných soutěží… Snad jediné, co poněkud uklidňuje, je neúprosná logika dějin. Rychle zazářivší „superstars“, o nichž se dnes pějí legendy, většinou zítra opět rychle pohasnou… Vše ale není ani dnes tak úplně beznadějné, jak to na první pohled vypadá. Důkazem jsou ty „opravdové“ celebrity, mezi nimiž najdeme i celou řadu slavných jmen z oblasti tzv. vážné hudby. Pravda, těch, kteří se dostali až mezi ty nejlépe placené hvězdy, zase až tak mnoho v porovnání s ostatními není, ale za to se o nich bude vědět i za mnoho a mnoho let…Pokud bychom chtěli uvést alespoň nějaké příklady ze současnosti, nemusíme chodit ani nijak daleko. Stačí si zajet kousek za hranice k našim sousedům, do Rakouska a Německa. Mám na mysli slavné festivaly v Salcburku a Bayreuthu, kde o takové „špičkové superstars“ vůbec není nouze. Letos se tu střídala totiž taková jména, jako např. Kent Nagano, Simon Rattle, Riccardo Muti, Nikolaus Harnoncourt, Claudio Abbado, Daniel Barenboim, Valery Gergiev, Christian Thielemann, Pierre Boulez či Thomas Hampson, Thomas Quasthoff, Michael Schade, Roberto Alagna, Karita Mattila, Cecilia Bartoli, Deborah Voigt,

1

Stephen Gould, Roman Trekel, v Praze díky Ringu již známí John Wegner a Alfons Eberz, Nina Stemme a všemi jako „operní pár snů“ nazývaná dvojice, kterou tvoří ruská sopranistka Anna Netrebko a mexický tenorista Rolando Villazón. Jejich umění, které je řadí mezi skutečnou elitu společnosti, přineslo posluchačům zážitky tak mimořádné, že mnozí z nich na ně budou zcela jistě vzpomínat po celý život. A navíc, v zahraničí taková návštěva La traviaty s Annou Netrebko a Rolandem Villazónem v hlavních rolích či Parsifala s Pierrem Boulezem za dirigentským pultem patří k neoddiskutovatelnému bontonu všech „výše postavených“ osobností. O poněkud jiném postoji k vážné hudbě tu hovoří i úsilí těch, kteří již vstupenky nedostali a ještě před představením, kde čekají i několik hodin, jsou za ně ochotni zaplatit jakoukoliv cenu! Vzhledem k tomu, že jsme od roku 1948 ve vývoji za vyspělejšími zeměmi neustále tak trošku pozadu a vrháme se do etap, které většina z nich má už dávno za sebou, je docela reálné, že k nám toto osvícené kulturní ovzduší rovněž jednou dorazí a získání finančních prostředků od bohatých firem či neustále vyprodaná abonmá na úkor sledovanosti komerčních televizí již nebudou patřit pouze k vytouženým snům… Samozřejmě, že alespoň o některých koncertech či představeních, které v Salcburku a Bayreuthu proběhly, se v příštím čísle dozvíte i Vy, naši čtenáři, pro které jsme v rubrice Zahraničí připravili i článek o velice nevšední Kouzelné flétně v madridském Teatro Real, kde se v roli Královny noci představila vynikající slovenská pěvkyně, s níž jsme otiskli rozhovor v únorovém čísle našeho časopisu, Ľubica Vargicová. Můžete se však těšit i na zhodnocení domácí letní scény, které v tomto roce vévodily festivaly Pražské hudební slavnosti, Prague Proms a již tradičně MHF Český Krumlov či na jistě zajímavé pokračování seriálu o českých operních divadlech, kde bude tentokrát věnována pozornost Slezskému divadlu Opava. A co byste si neměli nechat ujít na stránkách následujících? Tak určitě článek, věnovaný Václavu Neumannovi, studii o českém estetikovi a hudebním vědci Otakaru Hostinském či rozhovory s novým šéfdirigentem Pražské komorní filharmonie Kasparem Zehnderem a kytaristou Štěpánem Rakem. Hezké chvíle s Hudebními rozhledy Vám přeje

Hana Jarolímková, šéfredaktorka

Z F E OS BT SI VA AH LU Y ,

K O N C E R T Y

V

áclav Neumann, který stál v čele České filharmonie plných dvaadvacet let, to v životě neměl zrovna jednoduché. Svou kariéru zahájil jako violista Smetanova kvarteta, ale již na jaře roku 1948, tedy ve svých osmadvaceti letech, stanul poprvé na dirigentském stupínku v Rudolfinu a ještě na podzim téhož roku, pouhých pár týdnů po odchodu Rafaela Kubelíka do exilu, byl jmenován zástupcem uměleckého šéfa. Po dvou letech ale z České filharmonie odešel, aby se sem po Ančerlově emigraci v roce 1968, vrátil vybaven již rozsáhlými dirigentskými zkušenostmi. . . . . . . . . . . 3

L

etní slavnosti staré hudby, jenž představují jednu z nečetných výjimek prázdninové Prahy, která není zaměřena pouze na turisty, vstoupily letos již do svého šestého ročníku. Tak, jako i v letech minulých, byla jejich dramaturgie nápaditá a neotřelá, a vystupující umělci včetně zahraničních vesměs vynikající. Hlavním tématem jejich letošního ročníku, bylo Španělsko, odkud zde zněla nejenom díla renesančních skladatelů, ale i tvorba autorů století sedmnáctého, osmnáctého a devatenáctého. . . . . . . . . . . . . . 7

ROZHOVOR Deset let bez Václava Neumanna . . . . . . . . . . . . . . . 3

FESTIVALY, KONCERTY Letní slavnosti staré hudby pošesté . . . . . . . . . . . . 7 „Vyvolávač deště“ Ferguson čaroval v Krumlově. . . 9 Kdo zářil na Mladém pódiu? . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Bystřické zámecké slavnosti pojedenácté . . . . . . . 11 Klavírní soutěž Rudolfa Firkušného . . . . . . . . . . . 12 Zadáno pro Pražskou komorní filharmonii: Kaspar Zehnder – nový šéfdirigent PKF . . . 14 Zadáno pro Pražský podzim: Nejstarší britský orchestr na Pražském podzimu . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16

HORIZONT Hudba a film na jubilejním MFF Karlovy Vary . . 17

S

eriál Česká operní divadla pokračuje v zářijovém čísle Hudebních rozhledů již svým devátým dílem, který je věnován Severočeskému divadlu opery a baletu Ústí nad Labem, jenž sídlí v pseudobarokní budově, postavené počátkem 20. století podle projektu vídeňského architekta Alexandra Gráfa. Od roku 1945, kdy byla tato instituce převedena pod českou správu, je to již její jedenáctý název. Velice složitě se ale formovala i podoba divadla a jeho zřizovatelský model, který se několikrát zcela obměnil. . . . . . . 32

L

etos slaví své významné životní jubileum světově proslulý kytarista, skladatel a pedagog, profesor pražské HAMU, Štěpán Rak. Jeho umělecké začátky jsou sice na krátkou dobu svázány s houslemi, ale po vystudování Střední odborné školy výtvarné na Hollarově náměstí, se dostal do party trampů od Berounky a doživotní láska ke kytaře byla na světě. Po vystudování konzervatoře a AMU v Praze, kde k tomuto nástroji přibyla i skladba, se vydal na nelehkou dráhu sólisty, díky níž tak procestoval již kolem sedmdesáti zemí světa. . . . . . . . . 40

DIVADLO Oněgin na louce pod hradem . . . . . . . . . . . . . . . . 18 Zkouška na divadlo Pražské konzervatoře . . . . . 19

ZE ZAHRANIČÍ Mnichovské operní slavnostní hry 2005 . . . . . . . 24 Česká operní smršť v Německu . . . . . . . . . . . . . . . 26 Ring po polsku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 West Side Story ve Stralsundu . . . . . . . . . . . . . . . . 28 Mozart na rozhraní generací . . . . . . . . . . . . . . . . . 29

STUDIE, KOMENTÁŘE Česká operní divadla IX. Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32 Otakar Hostinský bez systému . . . . . . . . . . . . . . . 34

CO SI PŘEČTETE V PŘÍŠTÍM ČÍSLE

RECENZE KNIH

Z dalších koncertů MHF Český Krumlov – Pražské hudební slavnosti – Prague Proms – Rusalka před otáčivým hledištěm v Českém Krumlově –Kouzelná flétna v madridském Teatro Real – Z festivalů v Salcburku a Bayreuthu – Slezské divadlo Opava – „Báseň a pravda“ o Janu Zachovi

Leoš Janáček: Literární dílo . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37 Jiří Sehnal: Barokní varhanářství na Moravě . . . . 38

Zkrácenou verzi č. 9 najdete od 29. 8. na adrese

„Moje začátky hry na kytaru byly naprosto prozaické“, říká Štěpán Rak . . . . . . 40 Recenze CD . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44

http://hudebnirozhledy.scena.cz 2

GRAMOREVUE

F E S T I V A L Y ,

K O N C E R T Y

Deset let bez Václava Neumanna Petar Zapletal

D

irigent, který stál v čele České filharmonie plných dvaadvacet let, to v životě zrovna neměl jednoduché. Svou kariéru zahájil jako violista Smetanova kvarteta, ale již na jaře roku 1948 stanul poprvé na dirigentském stupínku v Rudolfinu; zástupcem uměleckého šéfa byl jmenován na podzim téhož roku, pár týdnů poté, co takřka na celý zbytek života odešel do exilu renomovaný šéf Rafael Kubelík. Neumann, v řízení žák Pavla Dědečka a Metoda Doležila a v houslích Josefa Micky, se sice už předtím s taktovkou uplatňoval občas v rozhlase, ale vedení České filharmonie převzal s minimem dirigentských zkušeností. Špičkoví členové filharmonie zažili ještě náročného Talicha a zdánlivě bohémsky rozevlátého, ale k tvrdé práci neúprosně soustředného Kubelíka. I když do podzimu 1950 osvědčil rychle rostoucí technickou jistotu a schopnost slohově adekvátní interpretace, přece se tehdy nikdo nemohl divit, že v denní praxi filharmonikové rozeznali Neumanovu nevyzrálost, a že mladý dirigent (nar. 1920) ani s pomocí osvědčeného Talichova spolupracovníka Karla Šejny Neumann napoprvé neuspěl... Ustoupil sice navenek skromně, ale jistě nerad do pozadí, a začal svou kariéru budovat jinde a s jinými tělesy: dirigentské, resp. šéfovské ostruhy získával v letech 1951 až 1953 v orchestru v Karlových Varech, v Symfonickém orchestru kraje brněnského (dnes Státní filharmonie Brno) (1954-1956), po boku Václava Smetáčka v orchestru FOK (1956-1963), pohostinsky ve Felsensteinově Komické opeře (1957-1960) a posléze v opeře a v orchestru Gewandhaus v Lipsku (1963-1968). Když se v roce 1968 (po Ančerlově odchodu do exilu v kanadském Torontu) Neumann do České filharmonie vrátil, bylo mu osmačtyřicet let; byl už vybaven nejen rozsáhlou zkušeností a hlubokými znalostmi repertoárovými, ale i velkou muzikantskou erudicí a z ní plynoucí přirozenou autoritou. Jako umělec byl lyrikem, jako člověk noblesním aristokratem; po Ančerlově věcnosti vnášel do interpretačního profilu České filharmonie romantičtější tóny. Tenkrát byl de facto jediným v úvahu přicházejícím kandidátem na funkci šéfdirigenta České filharmonie: Václav Smetáček byl pokrevním poutem spjat s orchestrem FOK, Ladislav Slovák patřil Slovenské filharmonii, Alois Klíma rozhlasovým symfonikům... Čas Neumannova působení v České filharmonii lze označit za léta stabilizace orchestru,

který byl v normalizačním období pověřován četnými úkoly tzv. státní reprezentace (Salcburk – 1971, Vídeň – 1972 atd.). Neumannovi se podařilo zachovat si ve filharmonii právo autonomního rozhodování. Uváděl díla Igora Stravinského, Albana Berga, Antona Weberna, Oliviera Messiaena i Arthura Honeggera; premiéroval Sommerovu Vokální symfonii, zařadil Osmou symfonii Miloslava Kabeláče i skladby Jana Hanuše, Otmara Máchy, Pavla Bořkovce, Luboše Fišera, Svatopluka Havelky, Jana Klusáka a dalších svých současníků. Významně přispěl Neumann k poznání odkazu Bohuslava Martinů a Leoše Janáčka a stal se rovněž uznávaným interpretem díla Gustava Mahlera... Takřka celá Neumannova umělecká kariéra se odehrála v době totalitní moci. Šéfdirigent České filharmonie řídil slavnostní koncerty, byl přijímán v oficiálních kruzích, sám přijal četné

pocty, uznání a čestné tituly. Získal ale pro Českou filharmonii a pro českou hudební kulturu mezinárodní uznání a posílil její renomé ve světě. Domácí posluchače oslovil charismatický šéfdirigent mj. i v televizním cyklu Česká filharmonie hraje a hovoří. Proti srpnové okupaci protestoval v roce 1968 demonstrativním odchodem z Lipska; než v září 1990 odešel do důchodu, stal se jedním z prvních umělců, kteří se ještě před zánikem totalitní moci odhodlali k jednoznačnému protirežimnímu protestu, a dokonce s sebou strhnul celý orchestr. Po Bělohlávkově abdikaci (1992) ještě znovu převzal vedení orchestru a pomohl tak překlenout dobu bezvládí do nástupu Gerda Albrechta. Zemřel sedmadvacet dní před svými pětasedmdesátinami (2. 9. 1995) ve Vídni. Stopa, kterou za sebou v historii české hudby zanechal, je stejně nesmazatelná jako stopa Talichova, Kubelíkova a Ančerlova.  Foto Jakub Waldmann

Stručné curriculum vitae

Dva velcí čeští dirigenti, od jejichž úmrtí letos uplynulo rovných deset let: Zdeněk Košler (2. července 1995) a Václav Neumann (2. září 1995).

3

F E S T I V A L Y ,

K O N C E R T Y

4

Václav Neumann v 80. letech na zájezdě s Českou filharmonií v USA Foto Jakub Waldmann

F E S T I V A L Y ,

K O N C E R T Y

Pár vzpomínek z Rudolfina Milan Slavický

K

dyž mne redakce HR požádala o pár vzpomínek v souvislosti s 10. výročí úmrtí Václava Neumanna, přišlo napřed překvapení (to je to už tak dlouho?) a pak se těch vzpomínek vyrojil hned celý gejzír. Měl jsem totiž příležitost s „panem šéfem“, jak se mu i v době všeobecného soudruhování po celou dobu říkalo, prožít v různých rolích a funkcích skoro dvě desetiletí, a to v dobách veselých i méně radostných, a poznat ho a jeho osobnost z různých úhlů a poloh. Ale, jak se sluší, od obecného ke konkrétnímu: jeho šéfovské období v České filharmonii bylo mimořádně dlouhé (22 let!) a krylo se s významnými zvraty v dějinách země – Neumann nastoupil po Ančerlově odchodu na podzim 1968 a svému nástupci Jiřímu Bělohlávkovi předal orchestr v roce svých 70tin po převratu v roce 1990; pod jeho vedením tedy orchestr prožil celou normalizační éru. Neumanna historie vždycky zajímala (nový sešit Dějin a současnosti býval na jeho pracovním stole) a historické dimenze svého konání si byl jistě vědom, na začátku (v létě 1968 rezignací na post lipského Generalmusikdirektora) i v závěru tohoto období (podzim-zima 1989/90) do ní i aktivně vstoupil. Nebyla to doba snadná a nelakujme si ji „vzpomínkovým optimismem“ narůžovo: neobešla se i bez osobních perzekucí včetně členů orchestru, kteří se angažovali v roce 1968 (byli potrestáni různě: od vynuceného odchodu po odsun do hloubi orchestrální anonymity), neobešla se bez dramaturgických úliteb a bez privilegovaného postavení straníků a „zpravodajů“, které se ne vždy krylo s jejich uměleckými kvalitami. To bylo ovšem převážně věcí jiných; Neumann sám se šarmem proplouval mezi nezbytnou daní placenou režimu a kritickou distancí, kterou dával při řadě oficiálních i neoficiálních příležitostí zřetelně najevo. Při různých obžalobách i obhajobách Furtwänglerova a Talichova jednání v nacistické éře často myslím na tuto paralelu – její historické zhodnocení nás teprve čeká. Včetně toho, co se zmíněným šéfům podařilo – uchránit lidi a kvalitu uměleckého provozu v těžkých časech; to se totiž podařilo i Neumannovi v jeho období: po počáteční generační obměně a jistém zakolísání v prvních letech se orchestr během 70. a 80. let stabilizoval, v koncertním i gramofonovém světě navázal na renomé z ančerlovské epochy a v tuzemsku televizními popularizačními pořady přispěl k oslovení dalších posluchačských kruhů. Dvořák, Mahler, Janáček, Martinů – to byly jeho hlavní repertoárové pilíře a zároveň autoři,

ke kterým měl silný a „slyšitelný“ vztah. Jeho Dvořák přirozeně zpíval a tančil (s mimořádným smyslem pro přirozená tempa!), Mahler viděný jeho očima měl spíš než konfliktní rozervanost určitý „c.k.šarm“ a tragický smutek, Janáček spíš zpěvnost a nostalgii než prudkost (Bystrouška) a u Martinů zdůrazňoval mužnou lyriku i tragické momenty hudby z válečných (Třetí!) i poválečných časů (Šestá symfonie). Mám-li být osobní – podstatnou část této doby jsem s ním měl příležitost prožít v nahrávací režijní místnosti Supraphonu a mohl tedy záznamy jeho výkonů nejen sledovat, ale vzrůstající měrou i spoluvytvářet. I v době, kdy převažovala péče věnovaná pečlivě vycizelovaným studiovým nahrávkám a éra live snímků se teprve klubala, Neumann bral totiž nahrávání spíše jako provozní nezbytnost a s úlevou se spolehl ve všech ostatních fázích práce (poslechy a výběry záběrů, schvalování snímků aj.) na tým osvědčených spolupracovníků. Je třeba říci, že byl velmi zaměstnán a že nahrávání bylo tehdy hodně; přínosem tehdejšího provozu bylo propojení dramaturgie Supraphonu a ČF – zkouškový týden byl provázán s nahrávacími frekvencemi, takže profitovala kvalita koncertů i nahrávek, protože obojímu se dostalo víc pracovního času. Rozsah tehdejšího gramofonového nahrávání i četnost koprodukčních nahrávek se západoevropskými a japonskými firmami ovšem vyplývaly z tehdejší nenormální politické a ekonomické situace: čs. koruna byla nekonvertibilní a deviz bylo málo, desky vážné hudby se tedy nedovážely a tuzemské gramofonové firmy si musely nahrát celý základní repertoár vlastními silami (situace, která se v normálních poměrech tuzemským interpretům už nikdy nezopakuje!). Pro zahraniční firmy bylo naopak zajímavé dodat své špičkové umělce (dirigenty, sólisty) a spojit je se zdejším orchestrem, sborem a nahrávacím týmem. Díky tomuto systému bylo po celé normalizační dvacetiletí Rudolfinum určitým ostrovem kvalitního a mezinárodně čilého provozu, jehož podmínkou ovšem byla umělecká, mentální (a u nahrávání i technická!) kompatibilita. Komplety Mahlerových, Dvořákových a Martinů symfonií, Janáčkovy opery (Bystrouška a Mrtvý dům) a celá řada dalších snímků jsou dokumenty nejen Neumannova interpretačního přístupu, ale i typu a úrovně tehdejšího tuzemského interpretačního světa. A je dobře dodat, že mu v tehdejším dobovém kontextu bylo rozuměno – řada Neumannových nahrávek dostala mezinárodní ceny, a ta evropsky nejvýznamnější (Grand Prix de l´Académie Charles Cros) za největší z těchto kompletů, konkrétně za největší a nejobtížnější jeho součást (za

5

Mahlerovu Osmou s přihlédnutím k celému kompletu symfonií) nás všechny zúčastněné (sólisty, orchestr, sbor, nahrávací tým) tehdy opravdu potěšila. Neumannova dráha ovšem nezačala nástupem k ČF a neomezovala se pouze na práci s ní, zkušenosti z berlínské Komické opery, z lipského Gewandhausu a opery, poté ze stuttgartské opery a z hostování u předních světových orchestrů a operních domů (včetně MET a vídeňské Státní opery) byly něčím, co Neumannovu pohledu a přístupu dávalo po celou dobu jeho vrcholné dráhy širší dimenzi; společně ovšem se šíří jeho hudebních i mimohudebních zájmů. Měl jsem příležitost se s ním o nich obšírněji bavit a uveřejnit pak rozsáhlé interview v knížce Rozhovory z Domu umělců, jeho vyprávění např. o spolupráci s režisérem Felsensteinem a řadou dalších stojí i po letech za osvěžení. Neumann byl šarmantní společník a vypravěč, jehož projev ovšem bylo velmi těžké převést do psané podoby – řadu vtipných point podtrhl gestem, větnou intonací, mimikou a řada jeho typických replik ze zkoušek, zájezdů či nahrávání dodnes putuje po rudolfínských kuloárech a vynořuje se v příslušných situacích. Nemohu opomenout i svůj autorský vděk šéfdirigentovi, který s ČF reprízoval mou symfonickou prvotinu (Poctu Saint-Exupérymu) a sezonu 83/84 zahajoval premiérou mé Země lidí, z níž Hamletianu pak provedl i na Pražském jaru. Z poválečné (nebo „pomartinůovské“, chcete-li) hudby měl Neumann už jen několik preferencí v tuzemské oblasti (Kabeláč, Klusák…) a světová poválečná hudba už nebyla příliš jeho světem, tím spíš jsem si vážil jeho podpory. K posledním chvílím, které nás svedly krátce před jeho smrtí dohromady, patřilo pak moje krátké dramaturgování ČF (přemluvil jsem ho mj. k zařazení Kabeláčovy VII. symfonie na jeden z jeho koncertů, k jejímu provedení už pak bohužel nedošlo) a nakonec společné členství ve správní radě ČF; tam už bohužel nešlo o hudbu, ale o zcela jiné zájmy a problémy a ve vztahu k nim jsme téměř vždycky nacházeli společnou řeč. A úplně naposledy jsem jej spatřil v Rudolfinu u vrátnice postranního vchodu – seděli tam na lavici společně s Rafaelem Kubelíkem, mile spolu rozprávěli a čekali na auto, které je mělo odvézt na nějakou společenskou akci. Oba už byli stářím a nemocí poznamenaní, ale vyzařovala z nich osobnost, důstojnost a lidský formát. „Ani nevíte, pánové, jak jsem rád, že vás takhle spolu vidím!“, řekl jsem jim tehdy. Snad jim to budu mít příležitost jednou zopakovat! 

F E S T I V A L Y ,

K O N C E R T Y

A co s Václavem Neumannem zažili Zuzana Růžičková a Ivo Medek Jana Vašatová

Z

Foto Jakub Waldmann

uzana Růžičková ve své vzpomínkové knize Královna cembala, kterou vydalo Ottovo nakladatelství, nadepsala kapitolu, věnovanou Václavu Neumannovi, Mistr tvůrčí fantazie, z níž jsme vybrali alespoň krátký úryvek: „Spolupráce s Václavem Neumannem byla v mém hudebním životě zkušeností zcela výjimečnou. Po prvním, velice intenzivním období zkoušek při vzniku Pražských komorních sólistů už nikdy nebylo třeba jakékoli domluvy, dokonce ani té obvyklé, téměř rituální zkoušky u klavíru před první zkouškou s orchestrem, kde si dirigent sólistu vyslechne, udělá si poznámky do partitury a sdělí mu své připomínky. ,Já jsem dost chápavý, paní Zuzano‘, odbýval mne Václav Neumann, když jsem se toho přece někdy dožadovala, ,a ostatně, já vás slyším myslet,‘ dodával. A vskutku, mohla jsem hrát zcela svobodně, artikulovat jakkoli netradičně, improvizovat ozdoby. Neumann byl vždy v dokonalé souhře, téměř nic jsme neopravovali, dokonce ani na nahrávkách. Ale to nebylo hlavní. Toho lze dosáhnout tvrdou prací a taky nám to šetřilo čas. Důležité a jedinečné bylo po mne to, že Neumann reagoval jako v komorní hře na každý můj podnět, rozvinul ho a vrátil zpět k nové replice jako při krásné hře míčem.

,Páni,‘ oslovil třeba orchestr, ,paní Zuzana je dnes o něco dramatičtější než jindy, zkusme jít s sebou.‘ Vytušil mou náladu dřív, než jsem si ji sama uvědomila. Mimochodem, nikdy jsme si netykali. Zprvu proto, aby nevznikl v souboru dojem nadřazenosti nás dvou nad ostatními, a potom už se nám to vžilo i zalíbilo.“… …„ Po dvě léta jsme vždy čtrnáct dní v létě účinkovali v Salcburku, na zámku Mirabelle. Když jsme přijeli poprvé, Neumann zjistil, že pořadatel škrtl z programu Kalabisovu Komorní hudbu pro smyčce. Na otázku, proč se tak stalo, pořadatel řekl, že by musel za žijícího skladatele platit autorské poplatky. ,Kolik?‘ zeptal se Neumann a beze slova vysázel na stůl požadovaný obnos.“ Rovněž Ivan Medek, svého času dramaturg České filharmonie, znal Václava Neumanna výborně. S krátkými přestávkami se stýkali už od studentských let až do Neumannovy smrti. Spolu s malířem Mikulášem Medkem vytvořili dokonce spolek pro moderní umění, který se – podle Medkových vlastních slov – zabýval pouze plány do budoucnosti. Po válce Neumann udělal jako houslista konkurs do České filharmonie, začal také hrát ve Smetanově kvartetu a vzájemné kontakty byly méně pravidelné. Setkali se opět, když po emigraci Rafaela Kubelíka stanul Neumann na rok v čele České filharmonie, a dále koncem 60. let, kdy se Neumann po letech působení v Karlových Varech, Brně, Stuttgartu, Lipsku, Berlíně aj. na protest proti

Václav Neumann v diskusi s Ivo Medkem v Pasekách nad Jizerou v roce 1990

6

okupaci Československa vrátil z Německa do Prahy a po krátké epizodě u FOK převzal po Karlu Ančerlovi šéfdirigentskou funkci v České filharmonii. „Po Ančerlově odchodu do Toronta zbýval Neumann jako jediný logický šéf České filharmonie, měl zkušenosti už z venku, něco uměl – uměl toho hodně – a pro filharmonii to byla vlastně jediná možnost. Oproti Ančerlovi, který stavěl svá dirigentská pojetí na precizním rytmu, opíral se Neumann o velké melodické a tektonické linie, které uplatňoval především v Sukovi, Brucknerovi a svém milovaném Mahlerovi. V zahraničí si Václava Neumanna velmi cenili pro jeho pohotovost a schopnost reagovat na přebírané i nově studované operní inscenace. Slavná je jeho spolupráce v berlínské Komische Oper s Waltrem Felsensteinem, především na Janáčkově Lišce Bystroušce. Felstenstein si ho oblíbil proto, že Neumann byl schopen a hlavně ochoten akceptovat jeho podmínky týkající se temp. Felsenstein měl totiž určitou představu o pohybu na scéně a tomuto pohybu musela odpovídat tempa hudby – obvyklý způsob je obráceně. Ovšem Neumann toto uměl akceptovat a tato představení byla prý velmi krásná. Je zajímavé, že Neumann svou nejslavnější zahraniční kariéru udělal ve Vídni, kde byl přijat bez jakýchkoliv výhrad. Byl to jediný dirigent, kterého akceptovala Vídeňská filharmonie, což je orchestr hrdý a naprosto nepřichází v úvahu, že by jim někdo radil, nebo že by se rozhodovali podle nějakých reklam. Kromě toho byl naprosto akceptován ve vídeňské opeře: tady dělal Fidelia a Pastorkyni, a především Rusalku, která se stala absolutním šlágrem. Na toto představení chodili lidé i několikrát. Byla to krásná inscenace, zvukově vypracovaná, dokonalá – jeden z největších úspěchů Státní opery v těch letech. Pak se Neumann vracel do Vídně častěji, měl veliký cyklus např. s Rozhlasovým orchestrem, který byl vyprodaný, přestože hrál třeba celý večer český repertoár s Martinů atd. Vídeňáci ho milovali a on miloval Vídeň: ulice, kavárny, měl přesnou představu o restauracích v centru města, bylo moc zajímavé tam s ním chodit. Neumann byl jediný z umělců, kteří přijížděli do Vídně v době komunismu a ke mně se hlásil naprosto otevřeně. V poslední fázi chodil i k nám do bytu a u nás také vydal prohlášení, které jsem okamžitě zveřejnil ve všech hlavních světových tiskových agenturách: že odmítá spolupráci s československými sdělovacími prostředky, pokud budou pronásledováni umělci, kteří podepsali ,Několik vět‘. Filharmonie, která byla v tu dobu na zájezdě v Německu, se k němu až na dva členy přidala – a na ústředním výboru strany prý zavládlo veliké zděšení. Do Vídně Neumann jezdil i po té, co už nedirigoval, a tady také v hotelu U krále uherského zemřel.“ 

F E S T I V A L Y ,

K O N C E R T Y

 P R A H A , K O N G R E S O V É C E N T R U M Č S O B , VA L D Š T E J N S K Ý PA L Á C , C O L L E G I U M M A R I A N U M , Z Á M E K T R O J A , B Ř E V N O V S K Ý K L Á Š T E R , K O S T E L S V. Š I M O N A A J U D Y, D I VA D L O P O D PA L M O V K O U

Foto Zdeněk Chrapek

Letní slavnosti staré hudby pošesté

Vystoupení Bartholda Kuijkena patřilo na festivalu k těm vskutku nejlepším.

B

ěhem prázdninových měsíců se pražský hudební provoz zpravidla orientuje na turisty. Jednou z nečetných výjimek je festival výlučně orientovaný na dobové nástroje – Letní slavnosti staré hudby. Letos vstoupily do svého šestého ročníku – se štítem a s vlajícími prapory. Tak, jako v předešlých letech byla jejich dramaturgie nápaditá, neotřelá a stejně svěží, jako tým, který festival připravuje (a v průběhu zimní a jarní koncertní sezony na vysoké úrovni organizuje dva cykly koncertů staré hudby). Hlavním tématem letošních Letních slavností staré hudby bylo Španělsko. Zahajovací koncert (2. 7.) nabídl možnost seznámit se s výtečným souborem Amarcord Ensemble z Německa, který vedle děl renesančních španělských skladatelů (J. del Encina, J. Vásquez, A. de Late Alba), uvedl tvorbu anglickou (T. Morley, J. Dowland, Jindřich VIII.), frankovlámskou a francouzskou (O. di Lasso, J. des Préz, J. Arcadelt, A. Willaert, P. Passereau, P. Certon), italskou (C. G. da Venosa, A. Banchieri, G. G. Gastoldi, B. Donati) a německou (L. Senfl, H. L. Hassler). Bez nadsázky lze říci, že se výkon tohoto mladého souboru plně vyrovnal

renomovaným anglickým tělesům The Hilliard Ensemble a I Fagiolini, která jsme měli v Praze možnost letos slyšet.

Foto Zdeněk Chrapek

Michaela Freemanová

Překvapení přinesla dramaturgie druhého festivalového koncertu (4. 7.), na kterém proslulá sopranistka Marta Almajano přednesla výběr z – i v její domovině málo známých písní španělských klasických a romantických skladatelů (V. Martín y Soler, M. del Aldalid, M. de Torres, M. /Rodrigues/ de Ledesma, R. Carnicer, M. Garcia, L. Nunez Robres). Měkký zvuk historického kladívkového klavíru, na který zpěvačku doprovázel Michel Kiener, se pojil s jejím hlasem v akvarelově jemných barevných odstínech, kterých nelze v kombinaci s moderním nástrojem dosáhnout. Třetí koncert (5. 7.) se uskutečnil v sídle pořadatele festivalu, souboru Collegium Marianum. Flétnové skladby J. S. Bacha a C. P. E. Bacha tu přednesl sólově a za doprovodu cembalisty Ewalda Demeyerea jeden z nejvýznamnějších světových specialistů ve hře na historické flétny, Belgičan Barthold Kuijken – způsobem, nad kterým se obecenstvu doslova tajil dech. Následující koncert (10. 7.) byl věnován komorní tvorbě L. Boccheriniho, s jehož dílem se měli možnost posluchači seznámit prostřednictvím výtečného souboru Quartetto Luigi Tomasini z Maďarska. Na dalším festivalovém večeru (13. 7.) představil soubor Accentus austria, hrající v typicky iberském obsazení (zobcová flétna, barokní harfa a kytara, viola da gamba), spolu se španělskou zpěvačkou Carmen Botella Galbis u nás dosud nepříliš známou španělskou hudbu renesance

Punc výjimečnosti mělo rovněž vystoupení německé sopranistky Moniky Mauch.

7

F E S T I V A L Y ,

K O N C E R T Y

a raného baroka (J. Marín, S. Durón, J. Lima de Serqueira, F. Guerau, M. Veana, A. de Cabezón, J. Lima de Serqueira, D. Ortíz, B. Selma y Salaverde, J. Hidalgo, R. Riuz de Ribayaz, G. Sanz). O den později (14. 7.) připravila svým posluchačům naprosto mimořádný zážitek francouzská gambistka Marianne Muller s ansámblem Spirale. Program, věnovaný variacím a suitám M. Maraise vynikal nejen virtuozitou, ale i pro francouzskou barokní hudbu charakteristickou elegancí. Punc výjimečnosti mělo i vystoupení německé sopranistky Moniky Mauch (27. 7.). Její pěvecká technika (zejména messa di voce a lehkost v nasazování výšek) a schopnost vyjádřit nejjemnější výrazové nuance textu jsou obdivuhodné; její podání kantát D. a A. Scarlattiho a S. Albera, za doprovodu Cadenza Ensemble patřilo k nezapomenutelným zážitkům.

Letní slavnosti staré hudby pravidelně zahrnují i jeden hudebně taneční projekt. Letos byl opět mezinárodní – vedle Collegia Mariana se na něm podílely soubory Aura Musicale (Maďarsko) a Solamente Naturali (Slovensko). Umělecký šéf posledního souboru, Miloš Valent, se ujal role koncertního mistra, lépe řečeno primáše. Krajní díly půvabné podívané, kterou letní slavnosti 31. 7. zakončil znamenitý polský soubor Ardente Sole, který se specializuje na historický tanec, tvořily instrumentální skladby J. J. Fuxe a G. P. Telemanna; vnitřní část byla sestavena z hungarik, hanatik, kurucik, polonéz, mazurek a cikánských tanců, jejichž doprovod Miloš Valent ozvláštnil autentickými prvky hudebního folkloru. Okouzlující závěr festivalu zřetelně naznačil, že i jeho budoucnost by měla být nepochybně skvělá. 

Pražská konzervatoř bude slavit

Foto Zdeněk Chrapek

Jan Trojan

P

ražská konzervatoř je jednou z nejstarších škol svého druhu a v roce 2011 bude slavit 200 let od svého založení. Zdá se to být daleko, ale nedejme se mýlit. Mají-li se oslavy zdařit, je třeba již nyní pracovat na jejich přípravách. Proto se od loňského roku schází a pracuje Přípravný výbor pro oslavy výročí v roce 2011. Základní scénář oslav zahrnuje řadu koncertních a divadelních vystoupení, výstavu, publikaci o historii školy, televizní a rozhlasové pořady atd. Pražská konzervatoř ale nežije jen historií. Dnes sídlí, jak známo, vedle Rudolfina v budově Na Rejdišti a v Pálffyho paláci na Malé Straně. Část výuky se také zatím uskutečňuje v Křižovnické ulici v budově Taneční konzervatoře. Paradoxně v době, kdy nemálo škol má nadbytek učeben a nouzi o žáky, Pražská konzervatoř zápasí s nedostatkem prostoru pro svoje početné studenty. Má nejen málo tříd, ale chybí např. i orchestrální a divadelní sály. A tak nejlepší „oslavou“ výročí by bylo zlepšení tohoto stavu. Plány a úvahy v tomto směru již také vznikají. Škola má symfonický orchestr, smyčcový orchestr, několik větších dechových těles, stálý divadelní soubor (Divadlo konzervatoře, zkráceně DIK, které našlo v posledních letech pěkné zázemí v Žižkovském divadle Járy Cimrmana), pěvecký sbor a desítky komorních ansámblů. 

Zajímavou rozmanitost dodal festivalu i již na jeho program tradičně zařazovaný hudebně-taneční projekt, na němž mj. účinkovali Krzysztof Antkowiak a Justyna Rzybarz.

8

O aktuálním dění ve škole, koncertech a představeních či záměrech do budoucna se budete moci nyní pravidelněji než doposud seznamovat na stránkách Hudebních rozhledů. Necháme se rádi inspirovat i vašimi otázkami, které lze zaslat e-mailem na [email protected] nebo na adresu Pražské konzervatoře či Hudebních rozhledů.

F E S T I V A L Y , 

Č E S K Ý

K R U M L O V,

P I V O VA R S K Á

K O N C E R T Y

Z A H R A D A

Foto Libor Sváček

„Vyvolávač deště“ Ferguson čaroval v Krumlově Vladimír Říha

L

etošní 14. ročník Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov se konal od 15. 7. do 27. 8., a tak se rozprostřel do rekordních šesti týdnů. Od loňského roku se však jeho součástí staly i dva dříve samostatné festivaly. Varhanní Organum hydraulicum, který vedle Klášterního kostela Rytířského řádu křižovníků s červenou hvězdou letos proběhl v Klášterním kostele ve Vyšším Brodě, Klášterním kostele Obětování Panny Marie v Českých Budějovicích a v Klášterním kostele ve Zlaté Koruně a klavírní, pořádaný v Maškarním sále, na němž tentokrát kromě jiných vystoupil např. i Ivan Moravec. Festival, letos zahájený vystoupením slavného violoncellisty Mischy Maiského, houslistky Min-Jung Suh a Symfonického orchestru Českého rozhlasu řízeného Petrem Altrichtrem, se však podobně jako v minulých letech i tentokrát obracel rovněž na folkové, rockové i jazzové publikum a vedle klasiky připravil kupř. vystoupení Spirituál kvintetu a hned o třetím víkendu skutečnou lahůdku pro jazzové fanoušky. Do České republiky se po delší odmlce vrátil skvělý kanadský trumpetista Maynard Ferguson a se svým Big Bop Noveau Bandem zahrál na jediném koncertu u nás pod širým nebem v sobotu 30. 7. v Pivovarské zahradě. Můžeme jen litovat, že to byl zatím jediný koncert festivalu, který byl nakonec přerušen v nejlepším obrovskou průtrží mračen s bouřkou. Takže kapela se svým leadrem hrála „jen“ hodinu a čtvrt, což ale posluchačům, kterých při hrozícím dešti nepřišlo, bohužel, tolik, kolik by si koncert zasluhoval, úplně stačilo. Již sedmasedmdesátiletý trumpetista známý nejen z působení u Stan Kentona, ale i spoluprací s Gustavem Bromem v šedesátých letech, je stále ve skvělé formě a i když se v něčem již věk projevuje (zavalitější 

K A R L O V Y

VA R Y, L Á Z N Ě

I ve svých sedmasedmdesáti letech stále skvělý Maynard Ferguson postava, bílé vlasy, chůze s doprovodem, dušnost při řeči), hudebně je stále mladý, takže bílé kalhoty a barevná košile byly zcela na místě. Šéfuje již od devadesátých let bandu složenému z protřelých amerických a kanadských hráčů, nejsou to žádní zajíci a některá sóla byla stejně kvalitní jako Fergusonova. Ten má stále „stratosférické“ výšky jako dříve i když se více šetří a přenechává hodně prostoru mladším, trumpetistovi Patricku Hessionovi, trombonistovi Rogeru Watkinsovi a barytonsaxofonistovi Dennisu DiBlasiovi, ten zazářil i bezchybným scatem. Jako šéf desetičlenné kapely (tvoří ji tříčlenná rytmika a sedmičlenné žestě a dechy se čtyřmi trumpetisty!) uvádí Ferguson jednotlivá čísla, hraje kratší sóla a po každém sólu kolegů jim podáním ruky poděkuje. Což by někomu mohlo připadat teatrální, ale naznačuje vztah učitele

I I I ,

K L U B

PA D E R E W S K I ,

Kdo zářil na Mladém pódiu? Jiří Kopecký

33.

ročník hudebního festivalu Mladé pódium proběhl v Karlových Varech ve dnech 29. 7.– 5. 8. Organizační tým se pozměnil (Veronika Hyksová předala „ředitelování“ Vladislavě Borkové, jinak je stále jednou z hlavních postav festivalu), ideje zůstaly stejné: namířit světlo slávy na naděje české (ne-li světové) hudební inter-

G A L E R I E

pretační scény. Na Mladém pódiu se opět soutěžilo o tři ceny, o cenu Společnosti Bohuslava Martinů, o cenu Fóra mladých a o cenu Karlovarského symfonického orchestru. Týdenní akce se letos zaměřila na kulturu Polska, a tak měli návštěvníci možnost shlédnout v Klubu Paderewski filmy Krzysztofa Kieslowského (1. 8.) a Andrzeje Wajdy (3. 8.), setkat se s básníky Bartołomiejem Majzlem a Maciejem Meleckim (31. 7.) atd.

9

a legendy k ostatním. „Vyvolávač deště“, tak prý mu říkali v Newportu, kde rovněž často nedohrál pro déšt, připravil v program průřez různými styly od swingu až po popjazz a jakoby nebesa jeho trubku již nemohla rouhačsky poslouchat, ukončila koncert právě při směsi jeho slavných hitů (Maria, Gonna Fly Now z Rockyho aj.). Nádherný koncert a po loňském Morrisonovi další trubková senzace – Ferguson hrál většinou na trubku a jen jednou na křídlovku. Jak oznámil, po koncertě rovnou z Čech odjížděl s kapelou hrát do londýnského Ronnie Scott klubu. Dvojnásobná škoda, že Českou republikou prošel s výjimkou České televize za tak malého zájmu médií. Teď už můžeme být jenom zvědavi, čím nás překvapí dramaturg festivalu Zbyněk Mikuláš a jeho ředitel Jaromír Boháč příští rok (Marsalis, Sandoval?)  U M Ě N Í

Na zahajovacím koncertu v Lázních III předstoupil před Karlovarský symfonický orchestr dirigent Marko Ivanović. Symfonická báseň Orawa zapůsobila především díky skladatelskému mistrovství Wojciecha Kilara, koordinace sólových smyčců zpočátku drhla (příliš „lidově“ nepřesné violy!). Velkou symfonicky rozevlátou plochu Druhého houslového koncertu Karola Szymanowského zvládl Ivanović velmi dobře, vůbec nenastal problém s vyvažováním zvuku mezi

Vynikajícího mladého basistu Zdeňka Plecha (vlevo) na klavír doprovázel Jan Král. polymetricky rozbouřeným orchestrem a průrazným sólem Romana Patočky. Tento houslista si navíc sám uhlídal přesné nástupy, hrál lehce a naprosto čistě. Druhou polovinu večera naplnil Koncert pro hoboj a komorní orchestr H. 353 Bohuslava Martinů a Suita A dur, op. 98b Antonína Dvořáka. Hobojista Vilém Veverka sice předvedl suverénní show (hra zády k publiku, utírání potu do rytmu, záklony postavy a šoupání podrážek), ale když jsem zavřel oči, slyšel jsem rovný a lahodný tón a především virtuózní hru. Dvořák zněl místy jako kutálka, místy elegicky niterně. Ivanović má daleko do dirigenta-usurpátora, chybí mu zdravá dávka agrese. Nechává hudbu plynout, jak si sama žádá, ale bez pevnějších kontur (odtud i nepovedený nástup po Veverkově kadenci ve třetí větě). Na prvním koncertě, umístěném do Galerie umění, vystoupila klavíristka Jaroslava Pěchočová (30. 7.). Hrála s vlastním názorem na hudbu, kterou interpretovala, a i když mi tento názor ne vždy vyhovoval, musel jsem uznat jeho možnost i velikost. Ze skladeb první řady cyklu Po zarostlém chodníčku Leoše Janáčka vytvořila drobné monumenty, nikoli zatěžkané momentky. Pěchočová dávala pozor na celkové obrysy, výrazné motivy se občas ztrácely, postavila však vedle sebe bezbarvou asentimentalitu a měkkost impressionismu. Tři z Českých tanců Bedřicha Smetany (Slepička, Medvěd, Dupák) zahrála s přehledem, rozšafně a vitálně. Druhá – chopinovská – polovina

recitálu jen potvrdila, že Pěchočová je nejsilnější ve faktuře, kde má plné ruce práce, kde je maximálně vytížena ve směru motorické koordinace; kantilény trpěly romantickým klišé v nepatrně opožděných nástupech vůči doprovodu (Balady č. 2, 4, prvních deset preludií z opusu 28). Další skvělý sólista se na Mladém pódiu objevil ve středu 3. 8. Basista Zdeněk Plech rezonoval se všemi prostorami galerie (několikavteřinový dozvuk!), díky svému rozsahu si mohl dovolit i písně pro střední hlas, jeho operní a muzikálová zkušenost se odrazila jen v efektních skocích na držené tóny. Vedle dobře dynamicky odstíněných Písní z Těšínska a nedotažených Písní k loutně Petra Ebena zazpíval s náležitou dávkou pokory i výhružného apelu Biblické písně Antonína Dvořáka. V Písních a tancích smrti Modesta Petroviče Musorgského rozvinul celou škálu výrazových poloh, v Trepaku se po hrůzostrašné gradaci okamžitě uklidnil do ztichlého pianissima, v přízračném Vojevůdci se bez zaváhání přenesl přes vysoké tóny. Na dokonale prožitém výkonu se podílel doprovazeč, který umí dýchat s doprovázeným – Jan Král. Z komorních souborů si zasloužený respekt získal Fiatus kvintet (Helena Mochanová – flétna, Markéta Dvořáková – hoboj, Jan Tihelka – klarinet, Jan Dvořák – fagot, Kateřina Matlosová – lesní roh). Žádný z pětice hráčů nevyčnívá, těžká místa interpretují s představou čerstvě nahozené skici (např. první věta Dechového kvintetu na témata lidových melodií Václava Trojana), pracují s barvou (např. druhá „varhanní“ věta Divertimenta č. 1 Josepha Haydna), nebojí se bu-

Klavíristka Jaroslava Pěchočová získala za svůj výkon cenu Karlovarského symfonického orchestru.

10

Foto Jiří Kopecký

K O N C E R T Y

Foto Jiří Kopecký

F E S T I V A L Y ,

jarých temp a prodýchávají skoky (např. čtvrtá věta kvintetu Wojciecha Kilara). Večer s Ornitologickým triem v úterý 2. 8., přes zajímavý program (Lukáš Matoušek, Krzysztof Penderecki, Witold Lutosławski, K. Szymanowski, Igor Stravinskij), nevyšel kvůli příliš slyšitelné disproporci v kvalitě hráčů – výbornou houslistku Adélu Štajnochrovou doplňovala dobrá klarinetistka s průhledným tónem Anna Ptáková a amatérský (byť muzikální) klavírista Jan Pták. Kaprovo kvarteto přivezlo do Karlových Varů svůj typický repertoár (K. Penderecki, W. Lutosławski, Jan Kapr, L. Janáček). Janáčkovy Listy důvěrné hráli jeho členové expresivně až šíleně, bohužel nevyužívali pianissimové dynamiky. Nepřirostla mi k srdci ani jejich mechanická souhra „na povel“ (hlasité nádechy, významné pohledy atd.), a dost mi byl proti mysli i nejednotný stupeň jejich zanícení (do sebe uzavřená Anna Veverková – první housle, nejistý Alexej Aslamas – druhé housle, vlažný František Jelínek – viola, bezvadný Jan Žďánský – violoncello). Hudbu související s územím Polska v období baroka zahrál Hipocondria Ensemble 1. 8. v pobořeném kostele sv. Lukáše (A. Vivaldi, G. P. Telemann, J. I. Brentner, A. Jarzębski, S. S. Szarzyński). Samotný prostor svojí vlhkostí nepřál choulostivému ladění, soubor zůstal ve snaze o historicky poučenou interpretaci na půli cesty (proč basso continuo realizují violoncellem, když je dnes dobře dostupná gamba? proč se vedoucí souboru houslista Jan Hádek „bojí“ virtuózních pasáží?…). Jako host Hipocondria Ensemblu vystoupila sopranistka Irena Houkalová, která rozpačitý dojem koncertu ještě zdůraznila. Z Houkalové byla cítit velká snaha a radost z hudby, ale neovládala celý rozsah ve vyrovnané barvě a dynamice. Závěrečný koncert festivalu se uskutečnil v Grandhotelu Pupp a představil se na něm Komorní orchestr Quattro s dirigentem Markem Štilcem, jenž hýří energií a svými neunavitelnými gesty doslova „rve“ náležitou rychlost do orchestru, dobrou hudbu lze však dělat i bez naučených póz (byla by škoda, kdyby Štilcův talent překryla „hra na dirigenta“). Vedle skladeb Josefa Suka a Wolfganga Amadea Mozarta zaznělo dobře napsané Concerto dei fiori Sylvie Bodorové (houslista Jakub Sedláček si také vychutnal polyfonii v pomalém tempu i účinné kadence). Vrchol koncertu tvořila náročná a interprety zvládnutá Komorní symfonie (resp. 8. smyčcový kvartet) Dmitrije Šostakoviče. Rozhodování poroty (Zdeněk Pachovský, Tomáš Hejzlar, Veronika Vejvodová, Vladislava Borková, Jiří Kopecký) bylo tento ročník neobvykle klidné a přímočaré: V. Veverkovi připadla cena za interpretaci skladby B. Martinů, J. Pěchočovou čeká koncert s Karlovarským symfonickým orchestrem, Z. Plech získal cenu Fóra mladých. 

F E S T I V A L Y , 

B Y S T Ř I C E

P O D

H O S T Ý N E M ,

K O N C E R T Y

Z Á M E K

Bystřické zámecké slavnosti pojedenácté Foto Barbora Janečková

Dvořákův Americký kvartet op. 96, to byla hudba úplně jiná. Plročník Bystřických ná života a jeho těžkostí a radoszámeckých slavtí, stesků a naděje, tak ji Wihanoností má tři spoluvo kvarteto předneslo, tak ji asi organizátory: Město Bystřici pod Hojeho členové prožívají při svých stýnem, Bystřický kulturní nadační cestách po světě. Hudba plynula fond a Českou kulturu s. r. o. V průrytmicky i intonačně úžasně, přiběhu tří týdnů měla bystřická veřejrozeně, zkrátka dokonale. nost možnost shlédnout vystoupení Druhou polovinu jejich vyprvotřídních interpretů různých žástoupení tvořily čtyři ze 24 capnrových zastoupení. riccií N. Paganiniho v úpravě W. Celý festival zahájila japonská Zinna. „Wihanovci“ objevili tuto pěvkyně Michyiko Keiko, která za „prskavku“ při hledání přídavpřispění klavíristky Jaroslavy Pěkových skladeb. Když 24. capchočové přednesla vynikající češtiriccio nastudovali a zahráli na nou ozdobené písně českých autokoncertě přenášeném přímým rů. Její nádherný soprán se snoubil rozhlasovým přenosem v USA, s citovým prožíváním obsahu děl B. slyšel je i autor aranže. Byl naMartinů, B. Smetany a A. Dvořáka. tolik nadšen, že se prostřednicPěvecký sbor Slovanského tvím agentury s Wihanovci spogymnázia v Olomouci za řízení Sojil a požádal je o natočení celého ni Vidličkové předvedl průřez cekompletu. Technicky brilantní lým svým repertoárem. Na zámechudba se strhujícím partem prvkém nádvoří s ojedinělou akustikou ních houslí dává dostatek prozazněly písně z období renesance, storu i ostatním hráčům. V probaroka, ale i písně lidové, etnické gramové brožuře k tomuto kona zastoupena byla rovněž soudobá certu je právem konstatováno, tvorba. Hudebnost některých členů že „Paganini vtěsnal do partu dokumentovalo i využití různých násólových houslí tolik hudby, že strojů. Tento podvečer měl naprosto celé smyčcové kvarteto má co bezprostřední atmosféru a byl posluhrát“. I zde bych rád konstatoval chači velmi dobře přijat. imponující souhru všech členů Do oblasti vyššího populáru zakvarteta. sáhl koncert dechové hudby MájoKoncert, v závěru odlehčevák. Největší hornický dechový anný provedením úprav některých sámbl navazuje na slavnou tradici skladeb Beatles v úpravě L. Krtiččeské dechové hudby. I tento „proky, byl bezesporu uměleckým menádní“ koncert vyslechli posluBystřické zámecké slavnosti zahájila svým vystoupením japonská pěvkyně vyvrcholením celého festivalu. chači na zámeckém nádvoří. Michyiko Keiko. Ani závěrečné vystoupení CaFlétnista Jan Riedelbauch vedl meraty Janáček z Ostravy však v úterý 21. června workshop se žáky v ZUŠ. S ky- herních aktovek R. Andersona Víš přece, že ne- rozhodně nepatřilo k nezajímavým. Program, taristou Miloslavem Klausem a recitátorkou Ve- slyším, když teče voda v podání P. Nárožného, J. který předvedla, sestával z děl B. Martinů. W. A. ronikou Riedelbauchovou představili publiku Brejchové, K. Fialové a dalších. Mozarta, L. Janáčka a Josefa Suka, jehož Meditace komponovaný večer hudby a poezie. Veronika RieVečer svrchované hudební krásy přineslo na staročeský chorál Sv. Václave zaznamenala mezi delbauchová přednesla verše Fráni Šrámka a Jana do Bystřice Wihanovo kvarteto. Jeho drama- posluchači největší ohlas. I ostatní díla však vyRiedelbaucha. V pořadu zazněly skladby G. Fauré- turgie byla vskutku jedinečná. Večer zahájili zněla ve vzácné zvukové vyrovnanosti. ho, J. Iberta, F. Schuberta, W. A. Mozarta, A. Dvo- „Wihanovci“ jedním z vrcholů kvartetní tvorby, Bystřické zámecké slavnosti, jejichž dramařáka. B. Smetany a dalších v aranžmá pro flétnu Haydnovým kvartetem op. 76 č. 3 „Císařským“ turgii připravil Jan Páleníček ve spolupráci s Měsa kytaru. Některé z nich – jako např. zcela jinak se slavným „Gott erhalte“. Zcela zaplněný zá- tem Bystřice pod Hostýnem a které se staly nedílfrázované skladby z Janáčkova klavírního cyklu Po mecký sál doslova ani nedýchal. Naprosto oje- nou součástí kulturní nabídky obyvatelstvu cezarostlém chodníčku, tak vyzněly velmi zvláštně. dinělá souhra čtyř muzikantů vyvolávala po- lého Podhostýnského regionu i Zlínského kraje, Dramaturgickou pestrost Bystřických slav- cit odosobnění, jakoby hudba nezněla jejich navíc provázela i velice inspirující výstava děl maností dokumentovalo rovněž zařazení tří čino- přičiněním. líře Radoslava Valeše nazvaná Krajina.  Pavel Malének

11.

11

F E S T I V A L Y ,

K O N C E R T Y 

P R A H A ,

K L E M E N T I N U M

Klavírní soutěž Rudolfa Firkušného Jaroslav Smolka

V Dita Hradecká

„Ze tmy lesa vystupuje skála, na skálu vystoupil bojovník Záboj. Obzíral krajiny na všech stranách, rozjitřil se nad všemi krajinami a zavzlykal pláčem holubičím.“

A

tmosféru starých bájí navodí úvodní koncert České filharmonie, který má podtitul Pocta české hudbě. Co na tom, že Rukopis Královédvorský, z něhož pocházejí úvodní verše a který posloužil Zdeňku Fibichovi jako námět jeho symfonické básně Záboj, Slavoj a Luděk, je padělek. Postavám tohoto dramatického obrazu z českých dějin to na síle neubírá. Tarase Bulbu má Česká filharmonie na repertoáru už osmdesát let: pražskou premiéru dirigoval v roce 1924 Václav Talich. Leoš Janáček sáhl při kompozici své rapsodie pro orchestr po díle svého oblíbeného ruského klasika Nikolaje Vasiljeviče Gogola. Taras Bulba je příběh vypjatých emocí – což skladateli vždy vyhovovalo. Konflikt otcovské lásky proti vlastenecké povinnosti Janáček mistrně vystihl. Jeho originální orchestrace pracuje s názvuky slovanských lidových písní, s dramatickými výbuchy ohně… Z díla cítíme jakousi primární energii, jaká, doufejme, filharmonikům vydrží po celou 110. sezonu, sezonu s pečetí. 

Foto archív

Bájní hrdinové ožívají

Zrcadlové kapli Klementina v Praze se konal ve dnech 24.–30. 6. 2. ročník Mezinárodní klavírní soutěže Rudolfa Firkušného. Byla tu zřetelná kontinuita s předloňským 1. ročníkem. V porotě s týmž předsedou prof. Peterem Toperczerem zasedla většina týchž porotců, soutěžní repertoár, ve volbě povinných i výběrových titulů sice obměněný, byl však zaměřen k týmž cílům: ke konfrontaci interpretace nejvýznamnějších děl světové a české klavírní hudby ze všech epoch, které daly světu dnes živou klavírní tvorbu až po novátorsky vyhraněná díla soudobá. Nejnápadnější změnou soutěžních podmínek bylo zrušení kategorií podle věku: rovnocenně tu soutěžili klavíristé, kteří do 1. 1. 2005 dosáhli věku nanejvýš 26 let. Dolní hranice nebyla určena, účastnili se však vesměs posluchači konzervatoří a vysokých škol. Soutěž pořádalo Smetanovo hudební sdružení Brandýs nad Labem – Stará Boleslav, jejíž spiritus agens ing. Jan Flemr se znovu osvědčil jako spolehlivý organizátor. Hrálo se na zapůjčený nový klavír firmy Petrof, generálního partnera soutěže. Přihlásilo se 43 klavíristů z dvaceti zemí světa, soutěžit jich přijelo a v I. kole hrálo 31. Do II. kola postoupilo 19 uchazečů a do finále 9. Všem finalistům byly uděleny ceny: především tři hlavní v hodnotách 75, 50 a 25 tisíc Kč: I. dostala Anastasyia Naplekova, jednadvacetiletá studentka University umění v Charkově na Ukrajině u prof. N. Melny-

kové; II. Jakub Uhlík, odchovanec prof. Magdy Štajnochrové v Českých Budějovicích a dnes posluchač Hudební fakulty AMU v Praze a III. Ilze Zvaigznekalne, posluchačka Jurise Kalnciemse na Lotyšské akademii hudby v Rize. Vedle toho byly uděleny i ceny různých institucí a osobností. Nejatraktivnější z nich, cenu University Florida, spojenou s pozváním ke koncertům v USA, získala vítězka soutěže Anastasyia Naplekova. Další věnovali Prof. Jiří Hlinka, člen poroty, klavírista českého původu působící nyní v Norsku, ředitel Národní knihovny, děkan Hudební fakulty AMU v Praze, Hudební nadace OSA, Nadace Bohuslava Martinů, Velvyslanectví Lotyšské republiky, podniky DURABO a GESTAV a Smetanovo hudební sdružení. Vedle jmenovaných laureátů s třemi hlavními cenami je získali – v pořadí podle výše bodového ocenění – Martin Levický, posluchač prof. Petera Toperczera na Hudební fakultě AMU v Praze, Julia Okruashvili, studentka L. Roščiny na Moskevské státní konzervatoři, Anna Volovitch z Kazaňské státní konzervatoře v Rusku, Alicia Witarsa, Indonézanka, studující na Královské konzervatoři v Haagu, a Andreas Donat, Rakušan, studující na Barrat – Due institutu hudby v Oslo u prof. Jiřího Hlinky. Cena Nadace Bohuslava Martinů byla vázána na nejlepší interpretaci hudby Bohuslava Martinů; toho ve finále nikdo nehrál, a tak porota cenu přiřkla výkonu z II. kola, Magdě Flemrové, posluchačce Konzervatoře v Praze u prof. Jana Novotného, za výkon v kompletním 2. svazku cyklu Etu-

Na tomto místě, hlouběji než je obvyklé, můžete nahlížet do dění v České filharmonii. Při psaní příštích textů se rádi necháme inspirovat i vašimi otázkami, které lze zaslat e-mailem na sekretariat@cfmail. cz, nebo poštou na adresu České filharmonie či Hudebních rozhledů.

Rudolf Firkušný, jehož jméno soutěž nese…

12

F E S T I V A L Y , dy a polky. Vynikající úroveň měl koncert vítězů před téměř zaplněným parterem Dvořákovy síně v pátek 30. 6. večer. Z Bedřicha Smetany tu hrál skvěle nejen Martin Levický Slepičku z Českých tanců, ale i Polku g moll z Poetických polek Indonézanka Alicia Witarsa, 3 větu z Janáčkova cyklu V mlhách Hlinkův rakouský student



Z L A T É

H O R Y,

Z U Š

Andreas Donat, pozoruhodně zralá a stylová byla Uhlíkova interpretace Debussyho Obrazů I, Ilze Zvaigznekalne překvapila překrásnou skladbou lotyšského soudobého skladatele E. Ešenvaldse Přímořská krajina, nápaditě využívající klavírních možností Nové hudby. Výtečně zahráli Julia Okruashvili Preludium a fugu Des dur

F R A N Z E

S C H U B E R T A ,

P O U T N Í

ze slavného op. 87 Dmitrije Šostakoviče a Martin Levický Etudu op. 2 č. 3 Sergeje Prokofjeva. Nakonec zazněla hudba pro můj vkus romanticky přeslazená a přepatetizovaná: dvě věty Sonáty b moll Sergeje Rachmaninova; vítězka Anastasyia Naplekova je však zahrála suverénně, s nejlepšími pianistickými kvalitami 

M Í S T O

M A R I A

Mezinárodních mistrovské klavírní kurzy Antonína Kubálka Jarmila Pohlová

P

od záštitou místopředsedkyně poslanecké sněmovny ČR Miroslavy Němcové a starosty Zlatých Hor Milana Ráce se v malebném městečku v těsné blízkosti polských hranic uskutečnilo další setkání zájemců o studium klavírní hry a angličtiny. Třetí ročník odstartoval klavírní recitál Antonína Kubálka, který kurzům propůjčil své jméno. Experimentálně byla do rozvrhu zařazena výuka techniky klavírní hry. Od příštího ročníku, jež ve Zlatých Horách proběhne od 3. do 24. 7. 2006, se hodiny klavírní techniky s profesorem Janáčkovy akademie múzických umění v Brně Zdeňkem Hnátem stanou samozřejmostí. Další novinkou bude „přírůstek v pedagogickém sboru“. Naší žádosti vyhověl vítěz Mezinárodní klavírní soutěže 2004 Pražské jaro Ivo Kahánek. Z původně 17 přihlášených se setkání ve Zlatých Horách zúčastnilo nakonec 12 uchazečů se zájmem o prohloubení nejen vyspělosti klavírní hry ale i znalostí angličtiny, kterou tu vyučovala rodilá Kanaďanka, profesorka angličtiny a historie Patricie Kubálková. Kromě úvodního vystoupení Antonína Kubálka jsme mohli obdivovat precizní interpretaci Zdeňka Hnáta, umocněnou prostředím svatyně Maria Hilf u Zlatých Hor. Závěrečným koncertem účastníků kurzů, který měl vysokou uměleckou úroveň, skončilo další setkání mladých klavíristů ve Zlatých Horách. Jako nejvyzrálejší pianista byl jmenován Robertas Šiurys z Litvy, jenž obdržel plné stipendium pro rok 2006. Příští ročník se bude konat ve znamení Wolfganga Amadea Mozarta a to počínaje úvodním recitálem, kdy se představí interpreti České republiky a USA. V jejich podání zazní skladatelův klavírní kvartet g moll. Zájemcům o účast v kurzech studovat díla W. A. Mozarta doporučujeme, neboť jejich nejlepší interpret obdrží v roce 2007 cenu v podobě

úvodního sólového recitálu. Více na www.kubalekpianocourses.com. Samozřejmě bez mecenášů by se tento zajímavý projekt neuskutečnil, a tak patří dík Ministerstvu kultury, Fenix Group a. s., Městu Zlaté Hory,

K O N C E R T Y

H I L F

Olomouckému kraji, Sdružení měst a obcí Jesenicka, Řetězárně Česká Ves, Mlékárně Olešnice, Rona Zábřeh, Řádu svatého Lazara Jeruzalémského, časopisu Hudební rozhledy, Českému rozhlasu a České televizi Ostrava. 

Několik otázek pro jednoho z účastníků kurzu, Miroslava Míče

S

tuduješ Státní konzervatoř v Brně. Kromě výuky klavíru máte také předměty, kde vás učí teorii, a tak předpokládám, že o Antonínu Kubálkovi jsi se dozvěděl právě v těchto hodinách? Měl jsem to štěstí poznat pana Kubálka osobně již před III. ročníkem kurzů. Nejprve to bylo v rámci jeho nezapomenutelného klavírního recitálu v Brně v Besedním domě a den poté na konzervatoři, kde byl přivítán jako host jejím vedením a zástupci klavírního oddělení. Strávil jsem s ním tehdy příjemné dopoledne a navíc jsem měl možnost zahrát si i na jeho Master Class – veřejné hodině. Proč jsi se rozhodl právě pro tyto kurzy, když již několik let jezdíš studovat klavírní hru do Mikulova? Klavírní kurzy v Mikulově pro mě byly vůbec prvními kurzy, které jsem kdy navštívil a musím říci, že mě velice obohatily. Účastnil jsem se dokonce jejich pěti ročníků, které dnes vnímám jako celek. Po první větě však přichází druhá… Kurzy ve Zlatých Horách slibovaly nové prostředí, pedagogické vedení, přátele. Zaujal mě kurz angličtiny a také nás bylo postupně více – prostě pár přátel, kteří do toho společně chtěli jít. Máš pocit, že Tě kurzy ve Zlatých Horách nezklamaly? Pokud je to tak, proč? Kurzy zde byly skvělé. Když nastal jejich poslední večer a seděli jsme společně v sále, řekl jsem (v angličtině), že nikdy na zážitky a pocity,

13

které jsem zde prožil, nezapomenu a s vděčností na ně budu vždy vzpomínat. Co si myslíš o výuce klavírní techniky, kterou jsme experimentálně zařadili tento rok a chceme ji nabídnout zájemcům o kurzy jako studijní předmět? Myslím, že výuka klavírní techniky, kterou zde naprosto jedinečným způsobem „provozoval“ pan prof. Hnát, by se měla platit zlatem. A jaký názor máš na to, že Zlaté Hory mají v průběhu prázdnin další vzdělávací akci podobnou té naší, ale zaměřenou především na komorní hru? Ano, o kurzech komorní hry jsem se doslechl. Skutečnost, že se konají zde, hovoří o tom, že Zlaté Hory mají nejen prostředky a podmínky k jejich realizaci, ale také jistě – pro kurzy vůbec – vhodné a příjemné prostředí. Nezbývá než jim popřát mnoho úspěchů. Jsme zřejmě jediný klavírní kurz, kde máš možnost studovat také angličtinu. Myslíš, že je to pro jeho účastníky přínosné a atraktivní? Myslím si, že je to báječný nápad. Po celou dobu kurzů jsem angličtinu aktivně slyšel a používal ji. Stala se běžnou záležitostí. Ani nechci říci „výuka“, jelikož to pro mě bylo spíše Setkání s úžasnou paní Patricií Kubálkovou, která angličtinu představila z té nejhezčí stránky. Co bys uvítal, abychom Ti v příštích letech nabídli? Řekl bych, že asi o něco slunečnější počasí. 

Z A D Á N O

P R O

Kaspar Zehnder

nový šéfdirigent Pražské komorní filharmonie Foto archív

Ve Švýcarsku o něm říkají, že je maniak české hudby

P

ražská komorní filharmonie má po desetileté éře svého zakladatele Jiřího Bělohlávka nového šéfdirigenta. Od podzimu se jím stal – zatím na tři sezony – pětatřicetiletý Švýcar Kaspar Zehnder. Novým stálým dirigentem je Jakub Hrůša a Francouz Michel Swierczewski zůstává hlavním hostujícím dirigentem. Podle profesora Bělohlávka, ponechávajícího si funkci čestného dirigenta, přichází do čela tělesa umělec v plném rozletu tvůrčích sil, který povede filharmonii v dosavadním duchu a bude rozvíjet její bohatý potenciál. Jiří Bělohlávek, od roku 2006 šéfdirigent Symfonického orchestru BBC v Londýně, původně myslel, že povede „svůj“ pražský orchestr, založený roku 1994, pět let. Po deseti letech už je podle něj opravdu načase, aby přišly další umělecké síly. Kaspar Zehnder, školený flétnista a dirigent, nastoupil profesionální dráhu jako asistent Charlese Dutoita v pařížském Orchestre National de France, přičemž zároveň působil ve funkci hudebního koordinátora Evropské mozartovské akademie. V roce 1997 byl jmenován uměleckým ředitelem orchestru Hudební akademie v Bernu, v roce 1999 se stal uměleckým ředitelem Murtenského festivalu klasické hudby, od roku 2002 pak je hlavním hostujícím dirigentem Filharmonie Sibiu. Od roku 2004 je i hudebním ředitelem bernského Centra Paula Kleea. Pravidelně pohostinsky spolupracuje s některými orchestry, například v Moskvě, Bratislavě, Krakově, Bernu a Lausanne. Od roku 2003 se věnuje i opeře. PKF dirigoval poprvé v létě roku 2001. „Jsem schopen syntézy mezi oběma,“ prohlašuje na adresu přístupů Jiřího Bělohlávka a Michela Swierczewského. Petr Veber Máte novou práci v Praze. Jaké si pro ni kladete hlavní cíle? Nástroj zvaný Pražská komorní filharmonie je – automobilovou terminologií – Rolls Royce a jako o takový je potřeba se o tento nástroj starat. Protože jsem ale reprezentantem mladé generace, užívám možná občas kousek motoru z Porsche… Mým hlavním uměleckým cílem je vyvolat obecnou aktuální diskusi o hudbě: vždyť hudba je vynikajícím vyslancem pozitivní energie – a to se musí ukazovat při každé příležitosti. Hudba může dávat odpovědi na – někdy příšerné – denní zprávy. Hudba nezná hranice mezi náboženstvími, mezi politickými a etickými vyznáními. Hudba nepotřebuje překlad do žádného jiného jazyka. Hudební interpretace dává základ současnému a celosvětovému uvažování o lidství. Hudba je krásná, ale také bývá vzrušující… Bude velkou částí naší společné práce zvyknout si na sebe navzájem v tom, co je za notami, tedy v tom, co společně považujeme za umění. A protože ne-

lze oddělit umění a ekonomiku, tak dám také veškeré své schopnosti do služby tomu, aby měl orchestr stabilní finanční základnu. Jak důležité je pro vás pražské dědictví šéfdirigenta Jiřího Bělohlávka? Tak na to musím odpovědět ve třech bodech. Maestro Bělohlávek je jedním z mých nejoblíbenějších dirigentů, a to už od počátků mých studií. Je pro mě tedy patrně tou největší možnou poctou být u jakéhokoli orchestru jeho nástupcem. Praha je jedním z mých nejmilejších měst, velmi osobně. Cítím se v Praze jako doma, tak jako stěží kde jinde. A Pražská komorní filharmonie je nejen jedním z nejlepších orchestrů v rámci České republiky a v rámci Evropy, ale je výzvou pro mě osobně. Když jsem ji poprvé dirigoval, cítil jsem, že jsem našel něco, co jsem dlouho jako dirigent hledal: svůj vlastní hlas. Mohu mít spoustu krásných koncertů s mnoha různými soubory, ale nikdy jsem necítil tak silné přání pohroužit se mnohem víc do společné práce. Jedním slovem – pražské dědictví Jiřího

14

Bělohlávka je pro mě důležité jak ve smyslu osobním, tak profesionálním. Co z toho by podle vás mělo pokračovat, co by mělo být nové či jiné? Před několika lety, po provedení Beethovenovy Eroiky, jsem Jiřímu Bělohlávkovi napsal dopis s poděkováním za to, že mi svůj nástroj půjčil. Měl jsem dojem, že oproti jiným provedením tito hudebníci znali partituru o tolik víc v komorním slova smyslu, že mi stačilo hrát na klaviaturu a pohrávat si s rejstříky, že nebylo potřeba zkoušet skladbu jako konstrukci. Orchestr zněl nicméně odlišně. Je těžké uvěřit, že by pouhá přítomnost dirigenta mohla změnit zvuk. Určitě zvuk pozměním, ale doufám, že ho nikdy neponičím. A ovšem, že se nebudu zaměřovat především na repertoár, hraný často Jiřím Bělohlávkem, ale naopak, že budu objevovat nové oblasti, které budou pro naše publikum také zajímavé. Jak hodláte spolupracovat s Michelem Swierczewským?

Z A D Á N O On je expertem v hudbě dvacátého století, stejně tak jako v hudbě klasicismu. Seznámil orchestr s moderním stylem klasické interpretace. Je úžasné diskutovat s ním o programech a koncepcích. Těším se na plodné partnerství a přátelství. Já nejsem expertem v ničem – šéfdirigent ostatně musí být otevřený a připravený na všechny úkoly – od abonentních koncertů přes aktivity pro děti a rodiče nebo zvláštní akce pro sponzory až po turné po světě. Zprvu bych chtěl dělat tak mnoho různých věcí, jak jen to bude možné, abych zjistil, co orchestru a co mně sedí nejlépe, případně co vůbec. Jak často dovolíte – a to myslím samozřejmě v uvozovkách – dirigovat Jiřímu Bělohlávkovi? Jak často mi dovolí ho požádat… Ale vážně. To je samozřejmě především otázka termínů, ne otázka umělecká. Skutečnost, že Jiří Bělohlávek odchází od orchestru v přátelství, dává samozřejmě velice dobrý základ tomu, aby se společně s PKF objevil, kdykoli to bude možné. Jaké jsou mezi vámi podle vašeho názoru odlišnosti? Jiří Bělohlávek je nebo byl původně hráčem na smyčcový nástroj, já hráčem na dechový nástroj. Vede orchestr s balíkem zkušeností, je také profesorem, zato já sbírám nové zkušenosti každý den a můj baťoh je ještě poloprázdný. Je pro mě osobou hodnou respektu, mohl by být můj učitel a rádce, dokonce můj otec. Pokud bychom byli podobní nebo stejní, což není možné, byl bych jeho kopií. Já ale musím jít svou vlastní cestou a respektovat přitom rady svých přátel a kolegů a být za ně vděčný. Máte nějaké zvláštní představy o nových teritoriích, kam byste mohl PKF přivést? Vidíte nějaké šance na nahrávání? Mou speciální doménou určitě bude vídeňský klasicismus, nejdříve Haydn a Mozart, Beethoven možná o něco málo později, potom Schubert, který obzvláště potřebuje objevovat, co je za notami, Schumann, Brahms a Dvořák – proč to nedělat velmi zřetelně s orchestrem střední velikosti? Protože je pro mě důležité náboženství a víra v Boha, třebaže neakceptuji ani nechápu jakékoli náboženské konflikty, rád bych uváděl oratoria od Bacha po Pendereckého. Mám rád hudbu dvacátého století se speciálním zaměřením na francouzskou a českou tvorbu, myslím, že znám naprosto dobře lehčí repertoár, jako jsou operety a salonní šlágry, blízký je mi jazz, také řecká, arménská, cikánská, rumunská, sardinská a arabská hudba… Můj bože, svět hudby je tak bohatý! Budeme natáčet to, co je nejlepší a v čem budeme společně nejlepší. Jsem proti větám typu – je dobré mít nahrávky.

Co česká hudba? Když jsem před deseti lety viděl v Národním divadle Prodanou nevěstu, hluboce mě to oslovilo a poznamenalo. Nebo to mám už z předchozího života? Každopádně jsem začal shromažďovat českou hudbu – partitury, desky… Nyní znám velkou část děl Dvořáka, Janáčka, Smetany a Martinů, ale taky se hodně zajímám o málo nebo vzácně hraný repertoár. Ve Švýcarsku o mě hovoří jako o maniakovi české hudby. Když jsem dával dohromady program svého Festivalu Murten Classic 2004 s českou hudbou jako hlavním tématem, ponořil jsem se znovu velmi hluboko a objevoval české barokní a předklasické skladatele, českou hudbu z doby druhé světové války, zvláště takzvané terezínské skladatele, i hudbu z období socialismu. Podnikám nyní rozsáhlý výzkum současné české hudby. Potřebuje to svůj čas, ale je to spolu s francouzskou hudbou moje hlavní oblast. Mnoho českých děl je psáno pro velký orchestr a zdaleka jich není tolik pro naše menší klasické obsazení – ale právě to by třeba mohla být příležitost pro hledání nových děl. Jak důležité je pro vás zázemí instrumentálního hráče? Jakožto flétnista jsem zvyklý dýchat a posilovat, což je důležité pro všechny muzikanty, nejen pro zpěváky a dechaře. Ještě stále na nástroj hraji, vystupuji velice sebekriticky, ale zoufale to potřebuji. Coby instrumentalista účinkuji bez kompromisů. Cokoli se stane, je prostě má chyba. Pro dirigenta je obecně bez znalosti hry na klavír těžké pronikat do partitur. Já sám nejsem dobrý pianista, ale při hraní na klavír se dovídám mnoho o hudbě, o instrumentaci, o orchestrálních barvách. Všichni velcí skladatelé psali pro klavír. Dokonce i z menších skladeb lze získat bezprostřední dojem o osobnosti autora. Můžete přiblížit plánovaný rozsah své umělecké činnosti a povinností v Praze? Kontrakt mám na šest až osm koncertů – v sezoně v abonentním cyklu A dva, v abonentním cyklu O jeden až dva, stejně tak v cyklu S a dva koncerty v cyklu D/E. Rád bych dělal hodně mimořádných akcí – festivalová vystoupení, koncerty pro sponzory, speciální galakoncerty a podobně. Jsem odpovědný za uměleckou stránku programů – za výběr děl, sólistů a dirigentů. Udělám, co budu moci, pro propagaci orchestru v ekonomické sféře. Pojedu s tělesem do ciziny – a jsem si jistý, že pak budu každého hudebníka znát lépe. Vedle toho bych chtěl začít dialog s médii a v kulturně-politické oblasti, abych poznal lépe naše partnery. Líbí se vám zvuk a profil tělesa? Chcete na tom něco měnit?

15

P R O Jak už jsem řekl, obojí se mi velice líbí. Myslím, že zvuk se bude rozvíjet automaticky, pokud na něm nezapomeneme pracovat. Profil orchestru má dvě stránky – velikost a repertoár. Velikost nechci měnit, ale možná bych šel dál do oblastí, které ještě nejsou tak prozkoumány a kterým se v České republice často věnují větší orchestry. Ve všem, co děláme, musí být na prvním místě kvalita. Zachováte pro Pražskou komorní filharmonii ještě stále typický nižší věkový průměr, nebo bude orchestr stárnout? Na prvním místě je kvalita, teprve pak otázka věku. Naši hudebníci nemají celoživotní smlouvy, teoreticky mohou být měněni každý rok. Jak budou stárnout, budou zkušenější, ale někdy se může ztrácet jejich motivace, čemuž dovedu rozumět. Respektuji osobnost, charakter, názory, problémy, umělecké priority každého jednotlivce, ale současně požaduji jeho nejlepší možnou profesionalitu a kvalitu. Pokud naši hudebníci zůstanou schopni soupeřit s přicházející mladou generací, pak jejich věk nebude důležitý. Jaká je vaše nejoblíbenější hudba? Dobrá hudba, dobře interpretovaná. Všechna, která nenudí. Ať je to v klasice, jazzu, rocku, nebo folku a podobně. A co je pro vás typické vedle hudby, vedle vaší práce? Velmi hluboce lnu ke své rodině – ke své ženě, k rodičům, sestře a bratrům i k přátelům, kteří většinou nepatří mezi hudebníky. Mám rád klasické jazyky – řečtinu a latinu a etymologii. Jsem vášnivý čtenář veškeré literatury, momentálně zrovna asi nejvíc španělské. Rád obdivuji středověkou architekturu, tedy románskou a gotickou, a malířství všech epoch. Rád chodím po přírodě, lyžuji nebo jsem rád na malém ostrově ve Středozemním moři. Mám rád dobré víno a ovšemže také české pivo. PKF nebude vaším jediným pracovištěm. Kde vás ještě bude možné vídat? Praha bude pro nadcházejících několik let mým hlavním pracovištěm. Zůstávám ovšem ve Švýcarsku v uměleckém vedení hudební domény Centra Paula Kleea v Bernu a Festivalu Murten Classic. Protože jsem hodně pracoval s filharmonií v rumunském městě Sibiu, zůstávám s nimi v kontaktu pro projekt Sibiu – kulturní metropole Evropy roku 2007. Pokud se týká dalších míst, koncertů a orchestrů, zeptejte se, prosím, mého agenta. Není pro mě tak důležité být slavný nebo dělat co nejdříve velkou kariéru. Jen bych rád dělal dobře to, oč jsem žádán. 

H AO DR ÁI ZN OO N PT R O Z

P R A Ž S K Ý

P O D Z I M

Vladimír Říha

N

a 15. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Pražský podzim budou v září hostovat dva britské orchestry – známý Royal Philharmonic Orchestra z Liverpoolu, který u nás vystoupil již několikrát, a Bournemouth Symphony Orchestra. Ten sice v tehdejším Československu byl v roce 1965, ale od té doby naší zemi nenavštívil, přestože patří k nejlepším orchestrům na britských ostrovech. Jeho letošní návštěva bude magnetem hned ze dvou důvodů: oba koncerty bude dirigovat v Rudolfinu 20. a 21. 9. současná šéfdirigentka orchestru Američanka Marin Alsopová a sólistou prvního bude i náš klavírista Martin Kasík. Ten přednese Chopinův Klavírní koncert č. 2. Nejstarší symfonický orchestr ve Velké Británii existuje již od roku 1896 a sídlí na jižním pobřeží Anglie ve městě Bournemouth. Měli bychom říci sídlil, protože v současnosti se posunul jen o několik kilometrů dále do města Poole, které tvoří s Bournemouthem jeden celek a kde vyrostlo nové moderní sídlo orchestru i s krásným sálem. Bournemouth je známý především milovníkům literatury, v tomto oblíbeném přímořském letovisku s nejteplejším počasím v Anglii jsou několik kilometrů dlouhé pláže a rádi sem jezdili literáti a herci stejně jako příslušníci královské rodiny. Ze spisovatelů jmenujme například R. L. Stevensona, Th. Hardyho, J. R. Tolkiena či Oscara Wildea, dosud tu také ukazují bývalou vilu Johna Lennona či smutné místo – hotel, kde za války po jediném bombardování města zahynulo několik desítek kanadských letců při přímém zásahu. Mimochodem za války byl zdejší přístav jedním z výchozích bodů při Dni D – invazi. Město je sice zároveň i nejdražším místem v Anglii, což by mělo znamenat určitý konzervatismus, ale není tomu tak. Dokazuje to, že místní radní schválili bez problémů v roce 2002 jmenování Američanky Marin Alsopové šéfdirigentkou orchestru, čímž se stala jedinou ženou v Británii na takovém postě. S Marin Alsopovou a výkonným ředitelem orchestru Michaelem Hensonem si malá skupinka pražských novinářů povídala v Lighthouse Poole, sídle orchestru, při nedávné návštěvě. „Postavení BSO je dost výjimečné, je to totiž rezidenční orchestr, který není vázán pouze k jedinému místu, ale k celé oblasti jihozápadní Anglie,“ říká Henson. „Jsme povinni hrát ještě na dalších devíti místech poblíž jako např. v Portsmouthu, Southamptonu, Exeteru či Weymouthu, takže během roku hodně cestujeme. Máme také specifické publikum, které nám dost fandí, členové Klubu přátel orchest-

Foto archív

Nejstarší britský orchestr na Pražském podzimu

Americká dirigentka Marin Alsopová nad Bournemouthem ru s námi dokonce jezdí i do ciziny a přijedou v září rovněž do Prahy,“ vysvětluje. „To vázání k více místům nám ale ulehčuje i financování, kromě základní dotace od British Council of Arts a obecní rady v Bournemouthu na nás přispívají i další města poblíž a máme také podporu jedné velké stavební firmy a velké banky,“ pokračuje. Na otázku po složení orchestru říká: „Jsme typickým britským orchestrem složeným z Britů a pár Australanů, cizince z Asie či východní Evropy nemáme žádné.“ Ostříhaná Američanka – při koncertech v kalhotovém kostýmu působí spíše chlapecky – Marin Alsopová vypráví o tom, jak se dívka z New Yorku dostala do Anglie:„Často jsem vedle USA dirigovala jako host i ve Velké Británii, BSO poprvé v roce 1997. Když orchestr hledal po odchodu Yakova Kreizberga náhradu, vybrali si od podzimu 2002 mne. V USA jsem dirigovala v Oregonu, působím dále v Denveru v Coloradu a v Cabrillu v Kalifornii, kromě toho diriguji další americké i evropské orchestry,“ říká žena, která se hudbě snad musela věnovat. Její oba rodiče jsou totiž muzikanti, hráli (matka prý ještě hraje) v New York City Ballet Orchestra, otec působí jako houslista (koncertní mistr), matka jako cellistka. Na ožehavou otázku o postavení žen – dirigentek v povolání dosud vyhrazeném převážně mužům odpovídá:„Rozdíl mezi USA a Anglií je dost velký, tady jsem žádnou formu sexismu nepoznala, nakonec v zemi s královnou a v níž dlouho žena byla i premiérkou, to ani nepřekvapuje. V USA ale stále trvá představa, že v čele orchestru má být muž, který má u převážně mužských orchestrů respekt a dovede i zvýšit hlas. A přestože je dnes v orchestrech již hodně žen, dirigentek je stále málo a chvíli to ještě potrvá, než si veřejnost zvykne.“

16

V jejích muzikantských začátcích ji nejvíce ovlivnil příklad Leonarda Bernsteina. „Pamatuji se, že jako dítě jsem byla s rodiči na jeho výchovném koncertě pro mládež a zapůsobil na mne tak, že jsem se rozhodla, že budu dirigentem jako on.“ Že byla nadanou žákyní dokazuje fakt, že po studiích houslí a dirigování na Yale a Julliard School of Music vyhrála dvě soutěže Stokowského a Kusevického a začala studovat soukromě u Bernsteina. Několik let s ním spolupracovala, byla s ním i v Japonsku. „Obdivovala jsem i jeho vztah k jazzu, muzikálu a filmu, to vše souznělo s mou představou, sama jsem měla ráda jazz, hrála jsem postupně ve dvou kapelách, tu druhou jsem dokonce vedla a hodně jsem se tam jako dirigentka naučila,“ vypráví. Jak dopadá srovnání amerických a britských orchestrů? „Vyhrávají to u mne Britové, v USA je všechno organizačně mnohem složitější, úřednější, je tam mnoho lidí ve vedení, do toho ještě mluví odbory. Tady stačí, když promluvím s výkonným ředitelem Michaelem Hensonem a vše je zařízeno, hráči v orchestru berou své povolání jako poslání a nemusím se s nimi dohadovat o každou maličkost.“ S českou hudbou se s výjimkou Dvořáka ještě nesetkala, ale má zájem o Janáčkovy opery a o soudobou hudbu, kterou favorizuje. V květnu doprovázel BSO v Anglii pod jejím vedením mladého českého pianistu Lukáše Vondráčka. Snaží se více prorazit i na nahrávacím trhu a v rozhlase. Pod jejím vedením se to podařilo, BSO vychází více CD (naposledy s Bernsteinovou hudbou k filmům a Chichesterské žalmy). „Mrzí mne jen, že nemám více času na operu, v USA jsem nastudovala třeba v St. Louis operu Johna Adamse Nixon v Číně, scénicky i Bernsteinovu Mši. Tady v Bournemouthu se dostanu jen ke koncertním či poloscénickým provedením. Dává se zde přednost různým efektním koncertům open air v létě, třeba s lasery jako u Holstových Planet, ale u toho být nemusím,“ uzavírá dirigentka, jejíž koncerty často přenáší BBC. Pro nás je zajímavé, že v roce 2003 získala britskou cenu Umělec roku, kterou opakovaně obdržela i letos (viz. HR č. 6/05). Poznamenejme ještě, že v Praze zazní pod její taktovkou skladby Strausse, Rachmaninova, Chopina, Gershwina, Elgara a Stravinského. 

H O R I Z O N T  K A R L O V Y VA R Y, D I VA D L O K A R L O V Y

H O T E L T H E R M A L , G R A N D H O T E L P U P P, D I VA D L O H U S O V K A , VA R Y, K I N O Č A S , L Á Z N Ě I I I , PA N A S O N I C , R I C H M O N D

Hudba a film na jubilejním MFF Karlovy Vary Foto archív

videoklipy 2005 nebo snímkem o britské postpunkové scéně 80. let Made in Sheffield (režie Eve Woodová, Nizozemsko). Trochu překvapivě letos nebylo žádné hudební téma v samostatné sekci Dokumentární film, takže další hodnotný dokument obsahovala až sekce Fórum nezávislých. Snímek americké režisérky Ondi Timonerové Dig! portrétoval přátelství dvou undergroundových postav americké alternatívní scény Antona Newcomba a Courtney Taylora a postavil řadu otázek o sebedestruktivní síle současného showbusinessu. Největší hudební událostí letošního festivalu se ale stal film, jenž měl za sebou již Zlatého medvěda z letošního festivalu v Berlíně. Jihoafrická Carmen z Knayelitshe britského divadelního režiséra Marka Dornforda-Maye uvedená v sekci Horizonty je jakousi Carmen po africku natočenou se souborem Dimpho di Kopane a není ani tak další verzí známé Bizetovy opery jako spíše dokumentem o etnické skupině Xhosa v jejím jazyce s mnoha mlaskavými souhláskami, kde herci civilně bez operního patosu podávají známé árie upravené pro ně Charlesem Hazlewoodem. Jen se vše odehrává na sídlišti takřka pod širým nebem, místo krásných Španělek vidíme zavalitější černošky a vojáky nahradili jihoafričtí policisté. Kupodivu toreador, i když černý, zůstal. Ve stejné sekci byl uveden i americký hraný snímek Poslední dny režiséra Gusa Van Santa, jenž je inspirován v hlavní postavě rockového hudebníka Blakea životem a hlavně posledními dny Kurta Cobaina. Rocková hudba je důležitým prvkem děje i snímku Devět písní (V. Británie, režie Michael Winterbottom), jehož hlavní hrdinové kromě nevázaného sexu holdují i koncertům v londýnské Brixton Academy, kde se objevují skupiny jako Primal Scream, Franz Ferdinand či dokonce i Michael Nyman. Pokud jde o samotnou filmovou hudbu, lze letošní festival nazvat návratem již zavedených autorů. Tak se objevily snímky s hudbou Miche-

Pauline Malefane, která je i spoluautorkou scénáře filmové úpravy, v hlavní roli jihoafrické Carmen Vladimír Říha

Foto archív

D

alší článek našeho „seriálu“ o hudbě na každoročním filmovém festivalu v Karlových Varech se již v názvu oproti loňsku zúžil o jedno slovo. Vypadl z něj termín tanec, který letos překvapivě neměl samostatnou sekci. Snad proto, že přibylo několik dalších Poct a sekcí, takže tanec přišel zkrátka – zůstala však sekce nejdůležitější: 2005: Hudební odysea. Kromě ní však festival opět přinesl další hudební zážitky, jež spolu s ostatními nehudebními tvořily i scénář jubilejního 40. ročníku MFF Karlovy Vary. Ten se konal od 1. do 9. července a přinesl rekordních 242 celovečerních a 36 krátkých filmů v 517 představeních, počet diváků dle zakoupených vstupenek se zvýšil až na 142 506. Žádná ze 17 sekcí a poct včetně hlavní soutěže si nemohla ztěžovat na nezájem a na počátku festivalu se dokonce podařilo dovést i mimořádné hosty prvního kalibru – hvězdy Roberta Redforda, Sharon Stoneovou a Liv Ullmanovou. Vraťme se ale k hudbě – zmíněnou sekci 2005: Hudební odysea letos připravil již potřetí za sebou Pavel Klusák a jako v předchozích ročnících poskytla rozporuplný obraz hlavně současné populární scény v jejích spíše alternativnějších podobách, což asi ne každému padlo do noty. Vedle prvotřídních dokumentů, jakými byly nizozemský snímek Lovec písní Alan Lomax (režie Rogier Kappers) o legendárním americkém sběrateli lidových písní, jenž ovlivnil hudbu 20. století jako málokdo (blues, folk, etnická hudba) či americký dokument o freejazzovém klavíristovi Cecilu Taylorovi Veškeré noty (režie Christopher Felver) nabídla i dost „ujetá“ pásma těch okrajových subkultur typu Sonic Fiction či Radiohead TV. Že ale i tady lze nalézt nové poklady a hodnoty, dokázal Klusák skvělým výběrem klipů nekomerčních písničkářů současnosti u nás vesměs neznámých nazvaným Les & tuš:

17

la Legranda (Kavalkáda, Fr. Steve Suissa), příběhu nepohyblivého muzikanta po nehodě, dále starších klasiků jako Bob Dylan (Pat Garett a Billy the Kid) a Jerry Fielding (Strašáci) v retrospektivě režiséra Sama Peckinpaha či Ennio Morriconeho v novém maďarskoitalském Člověku bez osudu (rež. Lajos Koltai) podle románu Imre Kertésze. Jen o něco mladší autority filmové hudby zastupují Brian Eno v americké Svěrací kazajce (režie John Maybury), Rus Eduard Artěmjev v Řidiči pro Věru (režie Pavel Čuchraj) a Jocelyn Pooková v dokonale natočené nové verzi Shakespearova Kupce benátského s Al Pacinem v roli Shylocka (rež. Michael Radford, V. B:). Sem by mohla patřit i hudba polského Zygmunda Konieczného využívající maďarských folklorních motivů v decentně natočeném maďarském Nepohřbeném muži až dokumentárně zachycujícm poslední měsíce života popraveného vůdce povstání v roce 1956 Imre Nagye (režie Marta Meszárosová). Velkou popularitu mezi publikem získaly dva snímky nehudební ale se silnou hudební složkou. První byl soutěžní kanadský Můj život s otcem, který si odnesl diváckou cenu, o vztahu syna a stárnoucího otce, jenž si ztrátu sexuální aktivity vynahrazuje mj. i poslechem oblíbených operních árií (režie Sébastien Rose). Druhým byl brazilský koprodukční Motocyklové deníky (opět Horizonty) režiséra Waltera Sallese o mladém Ernestu Che Guevarovi, který ještě jako neznámý student medicíny absolvuje s kamarádem cestu na motocyklu Jižní Amerikou, hudbu charakterizující jednotlivé státy i situace napsal Jorge Drexler. A přestože taneční sekce letos chyběla, jeden slavný taneční snímek jsme přece jen viděli. V sekci Zaostřeno na kanadský film byl promítnut Dracula: stránky z deníku panny (režie Guy Maddin) zachycující taneční verzi známého horroru v provedení kanadského Royal Winnipeg Balletu. Jen autorům katalogu uniklo, že snímek zvítězil přede dvěma lety na televizní Zlaté Praze. A to nejdůležitější na závěr – kdo vyhrál? Letos to byli Poláci, jejichž snímek Můj Nikifor (režie Krzysztof Krauze) získal hned několik cen. Tento biografický příběh naivního malíře 60. let Nikifora doprovodila hudba u nás neznámého Bartlomieje GliCecil Tailor niaka. 

D I V A D L O 

L O K E T,

A M F I T E Á T R

Oněgin na louce pod hradem

P

ošesté se pod siluetou hradu konalo Loketské kulturní léto, které spolu s městem Loket a dalšími organizacemi a sponzory pořádá umělecká agentura JAN. Její majitel, pěvec Jan Ježek, se snaží obnovený prostor areálu technicky stále vylepšovat a každoročně připravit novou premiéru. Letošní nový titul byl vzhledem k prostoru překvapivý, operu, či přesněji „lyrické scény“ Eugen Oněgin P. I. Čajkovského, si lze spíše představit v komornějším prostředí. Jan Ježek doufal, že titul sblíží festival s ruskými obyvateli blízkých Karlových Varů, festival tohoto typu se o sebe musí finančně postarat a divácký zájem je doslova existenční. A potom – nelze hrát jen opery z hradu a podhradí, tedy ty, které do loketské scenérie patří jaksi z popisného hlediska. Základem nové produkce se tentokrát stala úspěšná inscenace Severočeského divadla opery a baletu Ústí nad Labem, včetně většiny sólistů. Jitka Burgetová je stále lepší Taťánou, s touto rolí se potkala ideálně stejně jako Aleš Briscein s postavou Lenského. V titulní roli se k nim pro loketská dvě provedení přidal neméně inspirovaně Vladimír Chmelo a už tato trojice by zajistila úspěch. A to je výtečně podpořila v roli Olgy ještě Veronika Hajnová Fialová. Pěvecky, jak je tu dobrým zvykem, vyzněla premiéra v daných podmínkách bezchybně, orchestr vedl Norbert

Baxa precizně, jen bych osobně uvítal více dynamiky ve zvuku i v temporytmu. A také dvě přestávky v tomto prostoru představení neúnosně prodlužují, končilo se před půlnocí. Inscenace však z těch dosavadních byla nejméně přizpůsobena možnostem loketského amfiteátru. Scénické prvky, jakými jsou např. v posledním jednání sloupy plesové síně u knížete Gremina, tu vyznívají skoro humorně. U vloni premiérovaného Rigoletta jsem pochyboval o hraní intimních výstupů daleko od diváků, to jsem netušil, že stejně Otava umístní dopisovou scénu Taťány! Podle mne by nebylo od věci vyzkoušet tu také jiného režiséra, Martin Otava nakládá s loketským prostorem pořád stejně, což jednak dokládá, že málo vychází z daností konkrétního titulu, a hlavně to stálé diváky může časem omrzet. Dobře vyzněly scény s využitím bryčky, která přivážela Oněgina, také scéna souboje a nakonec i árie Lenského na úpatí zdejšího krásného skaliska. Vcelku však inscenace za předchozími zaostala. Kromě dvou představení Eugena Oněgina festival nabídl po dvou představeních Rigoletta (22.–23. 7.) a zde pochopitelně nejpopulárnější Rusalky (29.–30. 7.).  Loketské kulturní léto – P. I. Čajkovskij: Eugen Oněgin. Dirigent Norbert Baxa, režie Martin Otava, scéna a kostýmy Jana Zbořilová, choreografie Vladimír Nečas, sbormistr Pavel Baxa. Premiéra 15. července 2005 v amfiteátru Loket.

Soumrak opery v Čechách Zbyněk Brabec

N

ení tomu tak dávno, co dozněly poslední tóny slavnostního závěrečného koncertu 7. ročníku festivalu Opera, který jako bienále pořádá Jednota hudebního divadla. V rušné době společenských proměn před čtrnácti lety byl tento festival založen, aby zachránil v našich divadlech operu, která se tehdy, jako poměrně nákladná záležitost, cítila v ohrožení. Opera onu kritickou dobu přežila a patnáct let po sametové revoluci můžeme říci, že nezanikl jediný operní soubor a dokonce byla dána možnost nejrůznějším soukromým produkcím. Zdálo by se tedy, že vše je v nejlepším pořádku. Jenže, jak se říká, zdání mnohokrát klame. V souvislosti s budoucností opery v českých a moravských divadlech se mi stále častěji na mysl vkrádá řada znepokojujících otázek. Především si myslím, že operní divadla jsou v ohrožení i nadále a to hned z několika důvodů: je

to především stále nedořešené financování divadel, úplná absence vůdčích uměleckých osobností a obava o budoucí publikum. Podívejme se na jednotlivé body trochu podrobněji. Co se týká financí, můžeme konstatovat, že většina našich divadel je podfinancovaná – není dostatek prostředků na výrobu dekorací a kostýmů, na honoráře kvalitních umělců, na neustále se zvyšující poplatky za provozování některých děl. Naše vláda by se měla zastydět, protože kultuře poskytuje stále méně prostředků. V Evropě jde na kulturu běžně 1% státního rozpočtu, u nás to bylo loni něco málo přes 0,5%, letos to bude dokonce pod 0,5%. Jistě to souvisí s celkovým morálním úpadkem společnosti, která stále méně potřebuje kulturu k životu a vítězí jen vše ziskové a komerční. Právě z ekonomických důvodů jsou počty zaměstnanců v divadlech sníženy na minimum a vedení divadel jsou i nadále nucena k restriktivním opatřením.

18

Foto Oldřich Pernica

Josef Herman

Jitka Burgetová (Taťána) a Vladimír Chmelo (Eugen Oněgin) Počty operních sólistů klesly většinou o třetinu, potřebný zbytek se nahrazuje hostujícími umělci. Nastávají tak paradoxní situace, že některý pěvec zkouší i ve třech divadlech, vzdálených od sebe minimálně 100 km, současně, což samozřejmě ke kvalitě studovaných inscenací příliš nepřispívá. Nejhorší však na tomto jevu je, že si na to někteří pěvci zvykají a ani pak do stálého angažmá nechtějí, protože jim jde především o rychlý výdělek a nemyslí na budoucnost. V čele operních divadel postrádám umělce, kteří by soubory profilovali. Postrádám dirigenty, kteří mají smysl pro operu, rozumí zpívání a s pěvci na roli pracují. Na menších scénách by pak mladé umělce vedli pedagogicky a obsazovali do vhodných rolí. Nemáme operní režiséry s osobitým rukopisem (výjimky jen potvrzují pravidlo). Proto stále v některých divadlech vidíme bezduchá konvenční aranžmá v kašírovaných dekoracích. Nebo naopak úlety od experimentátorů, kteří pod zástěrkou moderního pohledu zakrývají svou neznalost řemesla. Je jistě potěšitelné, že se v poslední době u nás objevila řada mladých, velice perspektivních operních

D I V A D L O 

P R A H A ,

K O N Z E R VA T O Ř

Foto M. Tomič

Zkouška na divadlo Josef Herman

N

a pěveckém oddělení Pražské konzervatoře vědí, jak je pro adepty operních jevišť důležité vyzkoušet si divadelní prkna a všechno praktické, co k přípravě operní inscenace patří a co se nedá názorně vysvětlit ve školní učebně. E. F. Burian blahé paměti předpokládal, že mladý divadelník se jen z poloviny učí ve školních škamnách, z druhé důležitější poloviny pak v divadle formou asistování, malých roliček, okukování těch starších. Potíž však u nás je nejen v penězích, ale také v zastaralých představách, že hrát divadlo se mladý pěvec naučí až v praxi. Pražská konzervatoř naštěstí má Reginu Szymikovou, která učí studenty vskutku moderním základům herectví (a ty jsou stejné pro činoherce jako pro operní zpěváky, ať už hodně píchnu do vosího hnízda!) a snaží se alespoň jednou za rok s nimi nastudovat inscenaci. Vlastní jeviště nemají, což je absurdní (představte si jakéhokoli řemeslníka, který by se neučil v dílně!), proto si pronajímají pro operu ne zrovna vhodné Divadlo Solidarita. Na druhou stranu těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Na orchestr tentokrát nebylo (nerozumím tak zcela argumentům, proč školní operu nemůže doprovázet školní orchestr), dvě méně frekventované, ale pro studijní účely výtečně vybrané aktovky, se tedy hrály za spolehlivého klavírního doprovodu Martina Rady. Zkouška na operu Gustava Alberta Lortzinga je pěvců. Co je čeká? Když nedostanou stálé angažmá, budou putovat od divadla k divadlu a brát vše, aby se uživili, včetně pochybných komerčních podniků některých našich agentur, určených pro cizí publikum u nás i v zahraničí. Zde vzniká nebezpečí, že jejich talent bez systematického odborného vedení brzy zplaní a zcela zapadne. V zahraničí existují u velkých operních domů tzv. operní studia, která tvoří jakýsi mezistupeň mezi školou a praxí. Ostatně i přes některé úspěšné jednotlivce není v pořádku ani naše umělecké školství. Na konzervatořích i vysokých školách stále učí někteří pedagogové, kteří léta nemají žádné výsledky. Když potom studenti z vyšších ročníků předzpívají v divadlech, je tristní, s jakými nedostatky tito mladí lidé předstupují před šéfy a dirigenty: často zpívají naprosto nevhodný repertoár (ve 20 letech Tosku!), árie mají nenastudované po hudební stránce, mají intonační a technické problémy, nezvládají výslovnost v mateřském, natož v cizím jazyce, často neumí ani přijít na jeviště a pozdravit. Je jejich vzdělání systematické a koncepční?

Z inscenace Zkouška na operu – zleva Dana Vaculíková (Hraběnka), Dušan Růžička (Baron Adolf), Michal Křístek (Johann), Ladislava Šindelková (Žaneta) a Veronika Némová (Louisa) takřka operní groteskou o dvou podvodnících, kteří se vetřeli do přípravy operního představení hudbymilovného hraběte, čímž způsobí různá nedorozumění a zápletkové situace. Právě ty hrají studenti fyzicky uvolněně, což dokládá dobré rozvíjení jejich psychofyzických schopností. Szymiková zjevně dbá i na mluvenou řeč, byť ještě je co vylepšovat. Hlavně že mladí pěvci dokážou udržet svůj herecký projev ve věcných akcích a mají smysl pro dramatický charakter postavy. A vesměs na svůj věk dobře zpívají, takový Adam Plachetka či Michal Křístek, oba dobří herci. Portrét Manon Julese Masseneta je naopak lyrickou hříčkou o stárnoucím

rytíři Des Grieux, který dopomůže k lásce mladým milencům, a vážná poloha opery i stylové požadavky zpěvu už studentům tolik nesvědčily. Vydatně v obou aktovkách vypomáhal Tomáš Křovina. Škoda, že jsem nestihl alternace v druhém představení o den později. A škoda, že se hrálo jenom dvakrát, vždyť hodně se dá naučit právě reprízováním. 

Velmi znepokojující je i absence výchovy dětí a mládeže k hudbě a umění vůbec. Vždyť již učí generace učitelů, kteří v drtivé většině sami o opeře nic nevědí a vůbec ji k životu nepotřebují. Je pak zákonité, že pro ni nemohou ani mladé lidi nadchnout. Ve školách se nezpívá, je málo dětských sborů (o amatérských sborech dospělých ani nemluvě), přirozená dětská muzikalita se nerozvíjí. Děti také stále méně chodí se školou do divadla. Když titul pro mládež vybírají učitelé, jdou s dětmi raději na muzikál než na operu. Pokud už se děti na operu dostanou, přicházejí naprosto nepřipravené a o opeře nemají ani základní vědomosti. V Německu je v každém divadle tzv. divadelní pedagog, který systematicky pracuje s mládeží i s učiteli, kteří musí jako součást dalšího vzdělávání povinně absolvovat divadelní semináře. Tito pedagogové navíc organizují v divadlech různé workshopy, děti se účastní nejen představení, ale i zkoušek, kde si uvědomí, jak je práce operního pěvce náročná a jak složité je vůbec operní inscenaci vytvořit. Jistě není cílem, aby všechny děti šly studovat na konzervatoř, jde především o to, aby se mládež pro divadlo nadchla

a aby i v budoucnu bylo pro koho v našich divadlech hrát. Ostatně i divadla v cizině, např. v Curychu či ve Vídni, pravidelně vytvářejí repertoár či speciální pořady pro děti. Myslí na publikum budoucnosti. Již není naštěstí nemožné zajet na operní představení do zahraničí. A někteří naši operní fandové tuto možnost využívají. Jezdí za kvalitou. Uvědomme si také, že i ceny vstupenek v některých našich divadlech, jakkoli jsou oproti západní cizině levné, absolutně neodpovídají kvalitě představení. Nechci psát o finančním ohodnocení divadelníků, ale je fakt, že právě ono podhodnocení jejich práce (často pod průměrným celostátním platem) nutí dirigenty a sólisty brát další „přivýdělky“, podobně i členy orchestru a sboru. Pracovat v opeře nemá žádnou prestiž. Zodpovědnost za tento stav pochopitelně nese kulturní politika státu. Ministerstva školství a kultury by měla mít jasný program, jak pečovat o výchovu mládeže v této oblasti a jak umění podporovat a přibližovat občanům. (Autor je sólistou a dramaturgem plzeňské opery a členem výboru Jednoty hudebního divadla). 

19

Pražská konzervatoř – Gustav Albert Lortzing: Zkouška na operu. Jules Massenet: Portrét Manon. Režie Regina Szymiková, hudební nastudování Robert Jindra, scéna Zbyněk Simčišin a Regina Szymiková, kostýmy Patre Vlachyňská a Lenka Valevská, klavírní doprovod Martin Rada, Divadlo Solidarita 10. června 2005.

Z P R Á V Y

Z

TKEM LEM ČO7. 2005 V A P A Z 0. 1922–2 12. 3.

Ve věku 83 let zemřel po krátké těžké nemoci 20. 7. významný olomoucký hudební skladatel a vysokoškolský pedagog docent Pavel Čotek. Narodil se 12. 3. 1922 ve Fryšavě pod Žákovou horou, okres Žďár nad Sázavou, studoval na Pražské konzervatoři a vysokoškolské vzdělání v oboru kompozice získal na brněnské JAMU (1965). Svou záslužnou pedagogickou a organizační činnost vyvíjel zpočátku ve východních Čechách – na hudebních školách ve Slaném, Poličce, Litomyšli, a zejména jako ředitel hudební školy v Chocni. V roce 1958 přesídlil do Olomouce a pracoval zde nejprve jako metodik na Krajském vojenském osvětovém středisku. Z podnětu Roberta Smetany nastoupil v roce 1960 na Katedru hudební vědy a výchovy Filozofické fakulty Univerzity Palackého a zde se také v roce 1974 habilitoval. V osmdesátých letech vyučoval na Pedagogické fakultě, odkud odešel v roce 1987 do důchodu. Pro potřeby nově ustavené Katedry muzikologie Filozofické fakulty byl v roce 1991 reaktivován a dalších dvanáct let znovu vyučoval harmonii a kontrapunkt. V šedesátých a sedmdesátých letech působil i jako příležitostný hudební recenzent olomouckého hudebního života pro Hudební rozhledy. Olomouc jako významná kulturní metropole Pavlu Čotkovi poskytla mnohé tvůrčí inspirace. Postupně tu rozvinul skladatelskou spolupráci nejen s nejrůznějšími sólisty, komorními soubory či pěveckými sbory, ale i se všemi olomouckými hudebními institucemi a festivaly Moravskou filharmonií počínaje

Hudba v Praze ČESKÁ KOMORNÍ FILHARMONIE uspořádala v Rytířském sále Valdštejnského paláce (3. 8.) mimořádný koncert nazvaný Procházka hudební Evropou (Bizet, Offenbach, Brahms, Schumann, Mozart, Strauss, Rossini, Albinoni, Glinka, Čajkovskij, Dvořák ad.). Vystoupení dirigované a slovem provázené V. Spurným bylo součástí komorního cyklu Koncertů ze Sená-

D O M O V A ní. Při stejné příležitosti tam vystoupilo (23. 7.) norské ženské kvarteto Sprunk, provozující hravé improvizace s nástroji, přístroji a předměty. Tento soubor slaví letos deset let existence.

a Podzimním festivalem duchovní hudby konče. Podílel se také na aktivitách krajské pobočky Svazu českých skladatelů a koncertních umělců v Ostravě, která pořádala každoroční skladatelské přehlídky Hudební současnost, a v devadesátých letech na činnosti Tvůrčího centra Olomouc. Pavel Čotek napsal více než osmdesát orchestrálních, komorních, sborových i jiných skladeb. Mnohé z nich byly vydány tiskem, nahrány rozhlasem nebo na gramofonové desky a získaly kritické uznání doma i v zahraničí. Připomeňme alespoň Symfonické etudy pro velký orchestr (1965), Koncert pro dva hráče na bicí nástroje a orchestr (1967), melodram na Prévertovu báseň Podobizna ptáka (1963), dětské sborové Solfeggi s vitálním Jubilosem (1979) či Olomoucí inspirované Olomoucké barokní ozvěny (1993) a desítku znělek a fanfár k olomouckým slavnostním akcím a hudebním festivalům. Za sborový cyklus Všemi hlasy (1975) získal v roce 1977 Cenu Svazu českých skladatelů a koncertních umělců. Po tradicionalistických začátcích se v šedesátých letech vyvinul v avantgardního skladatele a konstruktivistu, vypracovávajícího své koncízní a graficky úhledné partitury do nejjemnějších podrobností. Se stejnou noblesou a elegancí působil i jako člověk a pedagog. Ač byl nestraník a žil mimo rozhodující centra české hudební kultury, bylo mu v roce 1982 uděleno vyznamenání Za vynikající práci. Byl rovněž nositelem Zlaté medaile Univerzity Palackého a Ceny Olomouce. Jeho osmdesátiny byly před třemi lety připomenuty dvěma autorskými večery, konferencí a sborníkem Hudba v Olomouci. Historie a současnost I. In honorem Pavel Čotek. Jan Vičar

MEZINÁRODNÍ VARHANNÍ FESTIVAL přivede do Prahy v desátém ročníku (4. 8.–22. 9.) interprety z Nizozemska, Belgie, Polska, Německa, Itálie a Švýcarska. Dva z celkového počtu osmi koncertů byly svěřeny českým varhanicím. V každém z programů, které se konají vždy ve čtvrtek večer v chrámu sv. Jakuba na Starém městě, zní hudba J. S. Bacha, velký prostor má česká a francouzská tvorba. Titulární varhanice tohoto katolického chrámu a zakladatelka a umělecká ředitelka festivalu Irena Chřibková uvede mimo jiné na závěr přehlídky s komorním orchestrem Koncertantní symfonii Jana Hanuše. MEZINÁRODNÍ FESTIVAL SMYČCOVÝCH KVARTET (21.–28. 8.) se letos konal 12. rokem. Byl věnován poctě Antonína Dvořáka. Jedním z hlavních důvodů vzniku této akce je skutečnost, že se česká smyčcová kvarteta od počátku 20. století řadí mezi absolutní špičku oboru v celosvětovém měřítku. Cílem festivalu, zaměřením v Evropě ojedinělého, je prezentace tuzemských i zahraničních souborů a možnost porovnávání různého interpretačního a stylového pojetí komorní hudby. V uplynulých ročnících účinkovala na festivalu kompletní domácí špička, ale i řada vynikajících souborů a sólistů ze zahraničí. Pořadatelé dávají příležitost také mladým nastupujícím souborům, které se tak snaží prosadit na domácí i zahraniční scéně. Dramaturgie festivalu zahrnuje díla skladatelů od klasicismu až po současnost, ale její základ tvoří dílo Antonína Dvořáka. Spolupořadateli letošního ročníku byly Rakouské kulturní fórum, Národní knihovna a Obecní dům.

tu. Uskutečnilo se u příležitosti 100. výročí založení organizace Rotary International. SKUPINA PARANEURO (tvořená tuzemskýni a norskými hráči na žesťové nástroje, perkuse a violoncello) se od vzniku v roce 1998 zaměřuje na čistě improvizovanou hudbu napomezí free jazzu, elektronické hudby a industriálních projevů. Hrála (19. 7.) ve Veletržním paláci v rámci programu k Mezinárodnímu bienále současného umě-

NOVÝ FESTIVAL THREE RINGS ARTS, který se konal v Praze od 2. do 12. července, měl za úkol spojit tři kultury – křesťanskou, židovskou a islám. V Rudolfinu, Španělské synagoze a kostele sv. Šimona a Judy se konalo 21 koncertů a představení. Zahajovala Severočeská filharmonie Teplice (dir. Charles Olivieri-Munroe), v dalším programu zaujaly koncerty vokálního kvarteta Q VOX, orchestru Berg a hlavně dvě operní inscenace: jednoaktová opera Bílá růže Udo Zimmermanna a operní monodrama Grigorije Frida Deník Anny Frankové. (vla)

20

KOČÍ VIKTO0R– 9. 8. 2005

192 25. 12.

Narodil se 25. prosince 1920 v Praze. Zpěv studoval soukromě v letech 1942-45 u Jana Berlíka a poté od roku 1946 u Marie Langové. V roce 1951 se stal členem operního sboru Národního divadla. V témže roce byl přijat jako sólista do operního souboru v Plzni, kde působil až do roku 1955, kdy se stal sólistou opery Národního divadla. Po dlouhá desetiletí patřil k nejvýraznějším osobnostem české operní interpretace. Na jevišti Národního divadla vytvořil desítky rolí českého i světového repertoáru. Ke každému svěřenému úkolu přistupoval s velkou pokorou a láskou k řemeslu, kterému se rozhodl zasvětit celý svůj aktivní umělecký život. Mezi jeho nezapomenutelné jevištní kreace v českém repertoáru patřil například Jeník ve Smetanově Prodané nevěstě, Jiří v Dvořákově Jakobínu, Michel v Martinů Juliettě nebo Števa Buryja v Janáčkově Její pastorkyni. S velkým úspěchem zpíval také v operách Giuseppe Verdiho (Alfréd Germont, La traviata; Vévoda mantovský, Rigoletto), Wolfganga Amadea Mozarta (Don Ottavio, Don Giovanni; Ferrando, Così fan tutte; Belmonte, Únos ze serailu) nebo Petra Iljiče Čajkovského (Lenský, Evžen Oněgin). V letech 1961–65 pravidelně hostoval v Komische Oper v Berlíně (Rudolf, Bohéma), kde spolupracoval s legendárním režisérem Walterem Felsensteinem. V sedmdesátých letech se Viktor Kočí začal věnovat charakternímu oboru, v němž vytvořil řadu psychologicky promyšlených kreací (Benda, Jakobín; Jurodivý, Boris Godunov). Díky svým mimořádným hereckým schopnostem byl vyhledávaným interpretem rolí také v televizních operních inscenacích. V Národním divadle působil až do konce sezony 1990/91. S Viktorem Kočím odchází nejen vynikající umělec, ale také laskavý člověk a vstřícný kolega. Jeho umělecký odkaz zůstane navždy spjat s operou Národního divadla! Daniel Jäger

FESTIVAL JAZZ BRIDGE FROM PRAGUE TO EU 2005 měl jako předposlední koncert (28. 7.) pražské vystoupení zúčastněných hudebníků. O den později putovní přehlídka skončila v Mnichově. Festival, který předtím začal v Karlových Varech, navázal na loňskou akci uspořádanou u příležitosti vstupu Česka do Evropské unie. Význam festivalu jeho organizátoři spatřují v setkání jazzových hudebníků všech generací a jejich publika za účasti české a zahraniční veřejnosti. V pražském Mánesu se vystřídalo na koncertě na 70 muzikantů – Trio Petra Kořínka, mnichovský soubor Bavarian „First Herd“ Big Band s dívčím vokálním kvartetem, Mazačův orchestr Kentonmania, jazzoví houslisté z Prahy a další sólisté. * Vedle saxofonů, trubek, trombonů, tuby a rytmické skupiny je v orchestru Kentonmania i osm hráčů na lesní roh. Hraje na něj také Mazač. Soubor nese jméno po Stanu Kentonovi, progresivním jazzovém skladateli a pianistovi, který v 50. a 60. letech jako první ve svém orchestru lesní rohy obsadil.

Hudba v Čechách VELKOLHOTECKÉ KULTURNÍ LÉTO v evangelickém tolerančním areálu ve Velké Lhotě na Jindřichohradecku uzavřely (30. 7.) dvě slovenské varhanice – Olga Jackuliaková a Lívia Teigiszerová, studentky JAMU v Brně. K programu 3. ročníku Festivalu řemesel a vyznání přispěje Velká Lhota (10. 9.) koncertem pěveckého sboru Cordia z Telče a pak (17. 9.) vystoupením dívčího souboru barokní hudby Musica Puella. Uskuteční se také (11. 9.) varhanní seminář, který u památkově chráněných varhan v takzvaném horním kostele povede tamní varhanice Jitka Plánská. * V červnu se díky benefičním koncertům a díky mnoha drobným příspěvkům podařilo tyto varhany, postavené roku 1874 Františkem Svítilem z Nového Města na Moravě, nově naladit. Organizátoři přehlídky to pak oslavili (16. července) varhanním koncertem. HORNOVÉ OKTETO České filharmonie vystoupilo (4. 8.) v Praze na Bertramce a o den později při zahajovacím koncertu kursů Hornclass v Novém Strašecí. Na podzim (18. 10.) chystá soubor společný koncert se sólisty (A. Shikolperem, M. Kejmarem a K. Malimánkem) v Rudolfinu. Soubor tvoří hráči na lesní rohy O. Vrabec, J. Vobořil, S. Suchánek, P. Čermáková, J. Kolář, P. Duda, Z. Divoký a L. Korec). Účinkovali také (23. 7.) na zahajovacím koncertě letního festivalu ve Strattonu v Anglii.

Foto archív

Z P R Á V Y

Z

D O M O V A

ANDREA BOCELLI opět zavítá do Prahy. Letos vystoupí tento vynikající tenorista, který prohlašuje, že věci, které nevidí, cití srdcem, 2. 10. v Sazka Aréně. Příběh jednoho z nejslavnějších zpěváků světa začal v Toskánsku, na venkově. V místě, které často zachycují malíři, kde se odehrává řada nádherných oper. Pochází z vesnice Lajatico nedaleko Pisy. Narodil se s nevyléčitelnou oční chorobou, která způsobila, že ve dvanácti letech oslepl. V současnosti má doma malé nahrávací studio, klavír a rozsáhlou sbírku desek s vážnou hudbou. Vystudoval sice práva na univerzitě v Pise, nicméně hudba ho přitahovala stále víc a víc. „Inspirovaly mě operní árie z Pucciniho a Verdiho tvorby. Jsou nádherné,“ říká Andrea Bocelli a dodává: „Tehdy jsem byl také fascinován hlasem italského tenoristy Franka Corelliho. Moje matka na to dnes moc nevzpomíná, ale tenkrát nebyla ráda, že mě přitahuje hudba. Chtěla, abych dostudoval univerzitu. Život zpěváka jí připadal nejistý. Chápu ji. Na drsném toskánském venkově by tahle profese nikoho pořádně neuživila.“ Po absolutoriu univerzity pracoval rok jako právník. Jednoho dne však zjistil, že jeho idol, tenor Franco Corelli, dává nedaleko jeho bydliště soukromé hodiny zpěvu. Andrea k němu začal chodit. Po večerech si vydělával hrou na piano v pisánských barech (hrál melodie od Sinatry, Aznavoura…), přes den se učil správně zpívat. Rodiče však byli proti. „Byl jsem pevně rozhodnutý. Pochopi1 jsem, že zpívání je pro mě obrovsky důležité. Neměl jsem ale odvahu říci to svému otci do očí. Napsal jsem mu proto dopis. Byla to doba, kdy jsem měl neustále dojem, že se rodiče až příliš strachují o moji budoucnost.“ Superhvězda jménem Bocelli se zrodila v roce 1992. Od barového piana se v průběhu několika měsíců vyšvihl na mezinárodní pěvecké nebe. Vše začalo tím, že italskému zpěvákovi Zuccherovi poslal Andrea svou nahrávku. Zucchero tehdy potřeboval druhý hlas do duetu Miserere, do písně, která se dodnes zpívá po celé západní Evropě při různých slavnostních příležitostech. „Zucchero mi zavolal, nabídl mi spolupráci a já byl v sedmém nebi,“ vzpomíná Bocelli. Druhý velký úspěch přišel o dva roky později, v roce 1994. Andrea byl pozván na písňový festival v San Remu. Dosáhl absolutně nejvyššího počtu bodů v historii této soutěže a suverénně vyhrál první cenu. Objevil se ze dne na den a svým krásným hlasem smetl všechny své evropské konkurenty. Brzy nato nahrál své debutové album „Il mare calmo della sera“. Pořádá šňůru úspěšných koncertů. Jeho školený hlas v pop písničkách se rázem zalíbil italskému publiku. A nejenom italskému. Alba Romanza nebo (nejnovější) Sacred Arias s nenapodobitelně zazpívanou vánoční písní Tichá noc mají obrovský úspěch v Německu, Francii, Británii, Nizozemsku… Bocelli se stal jedním z nejvýraznějších pěvců. Natočil řadu duetů s hvězdami jako Luciano Pavarotti, Bryan Adams, Celine Dion, Sarah Brightman nebo Eros Ramazzotti. Velice rád objevuje nepoznané. Není to tak dávno, co přijal pozvání do jednoho parašutistického klubu. Bez jakýchkoli předchozích příprav se ještě téhož odpoledne vrhl střemhlav z letadla letícího několik tisíc metrů nad zemí. Sám říká:„Vždy jsem měl rád maximálně aktivní život a nesnáším čekání. Má profese mě trochu omezuje. Posuďte sami: letiště, hotelový výtah, vybalit kufr, pódium a zase letiště, další hotel… Pokud jste na výsluní, musíte cestovat po světě, zpívat v divadlech a bojíte se, že byste mohli jednoho dne ztratit kontakt s obyčejným životem. Proto si pokaždé vychutnávám chvilky, kdy jsem zase zpátky doma, v Toskánsku, a mohu sedět za pianem a zpívat jen tak pro radost několika přátelům,“ dodává skromně zpěvák, jehož nádherný hlas obdivují miliony lidí po celém světě. Jako tenorista je Andrea Bocelli v nejlepších letech a jeho výkony na jevištích měst nejrůznějších kontinentů jsou famózní. Naposledy mu v Praze vstoje aplaudovala vyprodaná T-Mobile Arena. Pokud jste tam nebyli máte co dohánět, pokud ano, pak víte, že tento zážitek si nenecháte ujít. Více o umělci na www.andreabocelli.com. Vstupenky v cenových kategoriích 750, 990, 2000, 3000, 4500, a gold za 7000 a platinum za 9000 Kč v prodeji na všech prodejních místech Sazka a. s., online na www.sazkaticket.cz a telefonicky na callcentru 266 121 122.

21

Z P R Á V Y

Z

D O M O V A

Foto Zdeněk Chrapek

MĚSTO JINDŘICHŮV HRADEC A STÁTNÍ HRAD A ZÁMEK V JINDŘICHOVĚ HRADCI ve spolupráci s Národním divadlem v Praze připravují mimořádnou kulturní událost. V podání předních umělců Národního divadla v Praze uvádějí operu W. A. Mozarta Figarova svatba. Toto jediné představení pod širým nebem se koná v sobotu 3. září na III. nádvoří Státního hradu a zámku v Jindřichově Hradci. Půjde o jednu z vrcholných kulturních akcí Jihočeského kraje, která svým významem přesahuje rámec regionu a potěší nejen milovníky operního umění z jižních Čech, ale i z přilehlého Euroregionu, zejména Rakouska. „Jsem rád, že Mozartova opera Figarova svatba zazní na Jindřichohradeckém zámku, jehož III. nádvoří je ideální scenérií pro tuto operu,“ uvedl sólista Národního divadla Vratislav Kříž, iniciátor projektu Opera Jindřichův Hradec. „Navazujeme na slavnou tradici zdejších operních představení, která se v tomto unikátním prostředí konala s velkým úspěchem v polovině minulého století,“ dodal Vratislav Kříž. Tato pozoruhodná kulturní tradice byla obnovena v loňském roce, kdy bylo u příležitosti 100. výročí úmrtí skladatele Antonína Dvořáka uvedeno nastudování opery Jakobín se sólisty Národního divadla Evou Urbanovou a Vratislavem Křížem. Více informací je možné získat na internetových stránkách www.operajindrichuvhradec.cz.

Rugierro Ricci v Rudolfinu Na pozvání Společnosti Jana Kubelíka zavítal 18. července do pražského Rudolfina slavný americký houslista Rugierro Ricci. Byl slavnostně uveden do Kubelíkovy síně, kde převzal od předsedy Společnosti Jana Kubelíka, koncertního mistra České filharmonie Miroslava Vilímce, čestné členství. Společnost Jana Kubelíka tím ocenila nejen jeho celoživotní interpretační dráhu, ale i konkrétní přínos pro dílo Jana Kubelíka – nahrávku jeho kadence k Brahmsově houslovému koncertu. Rugierro Ricci vystoupil v Praze několikrát ve spolupráci s ČF, v r. 1958 tu např. provedl Čajkovského koncert D dur. Vzpomněl však i na své dřívější vystoupení v Praze s orchestrem a dirigentem Szellem v r. 1932. Jeho recitály na Pražském jaru v 80. letech zůstaly již v živé paměti jeho současných příznivců. Památnou událostí bylo též souborné provedení 24 capricií N. Paganiniho v r. 1982. R. Ricci se proslavil právě skladbami Paganiniho a zásadně ovlivnil způsob interpretace těchto děl. Účastníci milého setkání v Rudolfinu ocenili i Ricciho nadhled a smysl pro humor. Po vstupu na pódium Dvořákovy síně na informaci, že od jeho vystoupení před 18 lety byl sál opraven a zrenovován, reagoval s úsměvem:„To je škoda, že byl zrenovován pouze sál, bez tehdejšího interpreta“. Navzdory svým 87 letům se však těší dobrému zdraví i fyzické kondici. Svoji energii uplatňuje při četných pedagogických aktivitách. V průběhu července např. vyučoval v rámci Mezinárodní hudební akademie v Plzni, kterou tu pořádala konzervatoř.

11. ROČNÍK FRANCOUZSKO-ČESKÉ HUDEBNÍ AKADEMIE se konal v Telči od 1. do 11. července. Mistrovských kursů pro studenty hudebních škol se účastnilo 70 studentů z Čech, Francie, Slovenska, Polska, Švýcarska, Belgie a Koreje. Mezi vyučujícími byli čtyři francouzští profesoři (mj. i André Cazalet, horna, Michel Raison, klarinet) a naši Jan Talich (housle), Vladimír Bukač (viola) a Petr Prauze (cello). V Telči i Kostelním Vydří se konaly koncerty profesorů a studentů, proběhla i výstava fot Portrét Francie. Akademii pořádá město Telč a Francouzský institut v Praze. (vla) JAZZOVÝ FESTIVAL NAZVANÝ JAZZFE se uskutečnil (15.–17. 7.) třetím rokem v zámeckém parku v jihočeské Bechyni. Uspořádala jej společnost Panství Bechyně. Mezi účinkujícími byl kontrabasista Marcus Miller, altsaxofonista Henryk Miskiewicz, Jana Koubková, Roman Holý, František Kop, Petr Malásek, Jan Spálený a několik formací. V jednom z programů

22

dostaly prostor i mladé začínající kapely. KARLOVY VARY se 8. července staly svědkem dramaturgicky zajímavého koncertu. Účinkoval na něm PiKap Quartet, jehož členy jsou houslisté Martin Kaplan a Lenka Šimandlová, violista Miljo Milev a violoncellista Petr Pitra. Za tři roky pečlivé přípravy vyspělo kvarteto v kvalitní komorní soubor vyváženého zvuku a bohaté dynamiky. K úspěchům ansámblu patří jarní hostování na Islandu, kde jeho partnerem byla vynikající hobojistka Eydís Franzdóttir. Islandská umělkyně účinkovala i na karlovarském koncertu v Mozartově Kvartetu F dur, Šesti studiích R. V. Williamse a nové skladbě Karla Šimadla „Peccata mundi“ pro hoboj a smyčcový kvartet. Dílo karlovarského skladatele využívá

Vladimír Strnad, Martin Sedlák a Lucie Sedláková Hůlová v souvislosti s uzavřením Dohody o narovnání vztahů uveřejňují: „Omlouváme se panu Miroslavu Matějkovi, že jsme šířili v říjnu 1998 nepravdivou informaci o tom, že ENSEMBLE MARTINŮ ukončil svou činnost. A omlouváme se rovněž za to, že jsme neoprávněně užili označení a ochrannou známku MARTINŮ PIANO ENSEMBLE, a to při koncertech konaných v říjnu 1998 ve Španělsku. Na svou omluvu uvádíme, že název de facto užila španělská agentura, a to umístěním dřívějšího názvu na plakáty bez respektování nového jména tria, které jí bylo, bohužel, českým zástupcem sděleno po výrobě plakátů a koncertní ročenky. Nebylo nám známo, že uvedený název je chráněnou registrovanou známkou pana Matějky. Avšak současně k tomuto výslovně uvádíme, že jsme si vědomi, že taková neznalost nemůže být naši omluvou. Vladimír Strnad, Martin Sedlák, Lucie Sedláková Hůlová.“ Vladimír Strnad, Martin Sedlák, Lucie Sedláková Hůlová potvrzují, že v souvislosti s uzavřením Dohody o narovnání vztahů upustili od žalobního návrhu z titulu nároku na náhradu škody proti panu Miroslavu Matějkovi způsobené neoprávněným jednáním pana Miroslava Matějky jménem a na účet sdružení ENSEMBLE MARTINŮ.

Z P R Á V Y PRAŽSKÝ STUDENTSKÝ ORCHESTR A SBOR NEW JERSEY CHORAL SOCIETY spoluúčinkovaly na koncertu česko-amerického přátelství konaném 4. července ve Dvořákově síni Rudolfina. K sólovému vystoupení dostali v první části koncertu příležitost mladí čeští hudebníci: houslista Stanislav Lukš ve Dvořákově Mazurku a dále Tomáš Jamník, Jakub Mayer a Zuzana Virglerová v Popperově Requiem pro tři violoncella a orchestr. Tomáš Jamník sklidil zasloužené ovace za velmi zdařilé provedení Saint-Saënsova Violoncellového koncertu. Za dirigentským pultem se vystřídali Eric Dale Knapp, Marko Ivanović a teprve sedmnáctiletá Nikol Ščerbová. Ve druhé polovině programu provedly pěvecký sbor The New Jersey Choral Society a Pražský studentský orchestr pod taktovkou Erika Dale Knappa rozměrné Gloria Antonia Vivaldiho a Antiphon

DEN OTEVŘENÝCH DVEŘÍ V INSTITUTU BOHUSLAVA MARTINŮ v Praze se koná 12. října. U příležitosti 10. výročí založení institutu zpřístupníme návštěvníkům kopie nově objevených rukopisů skladeb Bohuslava Martinů, databáze skladatelovy korespondence, ohlasů v dobovém tisku či obrazových materiálů (dobové fotografie skladatele a jeho přátel, snímky z operních a baletních inscenací, pohlednice). Představíme vám knihovnu institutu zaměřenou na hudbu 20. století, dále rozsáhlý fond nahrávek děl Bohuslava Martinů včetně historických snímků, VHS a DVD inscenací skladatelových oper a baletů. Seznámíme vás s našimi hlavními projekty, provedeme vás institutem a dostanete propagační materiály o B. Martinů včetně Newsletteru, který vydáváme. Institut bude otevřen od 11 do 17 hod. Více informací vám rádi poskytneme na adrese [email protected], info rovněž na www.martinu.cz. Adresa: Institut Bohuslava Martinů, Náměstí Kinských 3, Praha 5 Telefon: 257 313 104, 257 320 076. Všichni zájemci jsou srdečně zváni!

moderních racionálních postupů, které mu dávají přehlednou formu, ale zároveň je podloženo hudebním a emocionálním zaujetím. Setkalo se s neobyčejně vřelou odezvou u posluchačů. Ti nabyli dojmu, že kdyby „hříchy světa“ měli podobu Šimadlova opusu, byl by pravý ráj na zemi. V programu zazněl ještě Smyčcový kvartet islandského skladatele Jóna Leifse, absolventa lipské konzervatoře. Kvartet s názvem „Smrt a život“, jehož ponurými partiemi prosvítají tóny naděje, má expresivní a pozdně romantické zabarvení. Nahlédnutí do hudební kultury Islandu bylo poučné a zajímavé. (ZP)

Hudba na Moravě a ve Slezsku XIV. MEZINÁRODNÍ KYTAROVÝ FESTIVAL a kursy v Brně zahájila (7. 8.) andaluzská flamenková skupina Javier Conde y grupo vystoupením na nádvoří Špilberku. Skupinu vede šestnáctiletý kytarista Conde, „Zázračné dítě flamenka“. K hvězdám festivalu patřily Španěl Rafael Andia (de Falla), Boris Gaquere z Belgie v duu s brazilským hráčem na perkuse Renatem Martinsem, letošní osmdesátník Jiří Jirmal, švýcarsko-chilské duo cembalo – kytara, které tvoří Daniel Thomas a Alexander Tapia, kytarové duo z Mexika Raul a Daniel Olmos (otec a syn) a Ital Stefano Palamidesi. Představil se rovněž loutnista Hopkinson Smith. * V rámci programu byl ojedinělým projektem večer Vídeňských koncertů pro kytaru a orchestr (Haydn, Mozart, Kohout, Pesec), v jehož rámci účinkovali Gabriel Guillen z Venezue-

Z

ly, Vladislav Bláha a Heinz Irmler, profesor univerzity ve Štýrském Hradci. * V konventu milosrdných bratří se také představilo (9. 8.) kytarové duo Jiří Jirmal a Miroslav Klaus s hráčem na bicí Vladimírem Žižkou. ČESKÉ KLARINETOVÉ KVARTETO a duo ze Senegalu – Sadio Cissokho Brothers – uvedly multimediální koncert (29. 7.) v rámci festivalu Prázdniny v Telči. PETER DVORSKÝ připravil pro sedmý ročník svého mezinárodního hudebního festivalu v Jaroměřicích nad Rokytnou (13.–27. 8.) vystoupení řady známých osobností a souborů – Ľubici Vargicové, Geghama Grigoryana, donských kozáků atd. Závěr festivalu byl koncipován jako multimediální vizuální projekt přibližující Mozartovo dílo.

Divadlo MUZIKÁL KAZATEL připravený (5. 7.) do Divadla O. Nedbala v Táboře, napsal Zdeněk Plech k 590. výročí upálení Mistra Jana Husa. Do hlavních rolí obsadil sebe, Ditu Hořínkovou, Romana Říčaře, Danielu Šinkorovou a další interprety.

Různé JIŘÍ STÁREK je od 1. 6. šéfdirigentem Karlovarského symfonického orchestru. Do funkce ho jmenoval ředitel KSO Miloš Formáček. (veb)

23

D O M O V A Ralpha Vaughana Williamse. Koncert věnovaný americkému „Dni nezávislosti“ měl sympatickou atmosféru internacionální vzájemnosti, pořádající agentuře Kingsway International se první prázdninové pondělí podařilo zaplnit pražské Rudolfinum skutečně mezinárodním publikem. LETNÍ FILMOVÁ ŠKOLA V UHERSKÉM HRADIŠTI proběhla letos od 22. do 31. 7. a jejím hlavním tématem byla irská kultura –film, literatura a hudba. Přijely i desítky kapel a sólistů z Irska mj. i Glen Hasard. Jiný Ir (i když amerického původu) Michael Fletley, tanečník, stepař a flétnista připravoval na 12. 7. světovou premiéru nového programu Keltský tygr pro stadion E. Rošického na Strahově. Na poslední chvíli byla premiéra odvolána, přesunuta na 27. 8. a poté i zrušena. (vla)

Hudební nakladatelství

EDITIO BÄRENREITER PRAHA, spol. s r. o. V Á M

N A B Í Z Í

N O V I N K U

Antonín Dvořák

SLOVANSKÉ TANCE op. 46 první řada

V úpravě pro tři nástroje a klavír První řadu Slovanských tanců op. 46 Dvořák původně zkomponoval pro čtyřruční klavír. Ještě v roce jejich vzniku (1878) tance zinstrumentoval také pro velký symfonický orchestr. Novinka v podobě aranžmá určeného pro univerzální obsazení typu klavírního kvarteta vychází vstříc hudební praxi a nabízí až 12 možných nástrojových sestav. Klavír slouží jako harmonicko-rytmický základ, nad kterým hrají tři melodické nástroje, ať už dechové (flétna, klarinet, fagot) nebo smyčcové (první housle, druhé housle /popř. viola/, violoncello), a jejich vzájemné kombinace. Autorem úpravy Slovanských tanců pro univerzální obsazení je Martin Hybler.

H 7836, ISMN M-2601-0337-5 počet stran 100 (partitura) + 24/24/24/24 (hlasy), cena 600 Kč Slovanské tance op. 46 nabízíme dále: – v původní čtyřruční verzi (H 592, ISMN M-2601-0135-7, rozsah 92 stran, cena 210 Kč) – v úpravě pro dvě ruce (H 1359, ISMN M-2601-0314-6, rozsah 52 stran, cena 180 Kč) Kontaktujte nás na adrese:

Editio Bärenreiter Praha, spol. s r. o. – Zákaznické centrum Běchovická 26, 100 00 Praha 10 tel.: 274 001 932, 274 001 933, fax: 274 001 920, GSM: 603 179 265 e-mail: [email protected], www.noty-knihy.cz, www.editio-baerenreiter.cz

Z E

Z A H R A N I Č Í

 M N I C H O V, T H E A T E R )

B A Y E R I S C H E

S T A A T S O P E R

( N A T I O N A L

T H E A T E R ,

P R I N Z

R E G E N T

Mnichovské operní slavnostní hry 2005

J

Zbyněk Brabec

Foto archív

iž od roku 1875 se v Mnichově na závěr operní sezony pořádají Mnichovské operní slavnostní hry, které jsou vrcholnou přehlídkou nejúspěšnějších operních inscenací Bavorské státní opery s mnoha špičkovými světovými operními pěvci. Operní inscenace jsou doplňovány celou řadou dalších akcí – koncerty, přednáškami či celým cyklem Festpiele+, většinou věnovaným moderní hudbě. Během 37 dnů se konalo 74 pořadů, které zhlédlo 82 200 diváků (návštěvnost byla 95 %). V letošním roce byly Mnichovské operní slavnostní hry zahájeny 27. června hostováním Státní opery ze Stuttgartu s inscenací K. A. Hartmanna Simplicius Simplicissimus a zakončeny tradičně vyprodaným uvedením Wagnerových Mistrů pěvců norimberských 31. července. Návštěvníci z celého světa mohli tak vidět celkem 18 operních inscenací počínaje díly Cavalliho a konče tvorbou Brittena a Hartmanna, 2 baletní představení a řadu dalších koncertů včetně pěti písňových, na

nichž vystoupili Diana Damrau, Ian Bostridge, Magdalena Kožená (její recitál byl mimochodem vysoce oceňován odbornou kritikou), Kurt Moll a Felicity Lott. Festival je též otevřen široké veřejnosti – již tradičně pod heslem Opera pro všechny pořádá zdarma přenos jednoho představení na velkoplošnou obrazovku před budovu Národního divadla (velice diskutovaná inscenace Verdiho Rigoletta) a koncert (letos s díly Richarda Strausse pod taktovkou Zubina Mehty). 5. července byl několika pěvcům propůjčen titul Bavorský komorní pěvec (např. Vesselina Kasarova), 23. července byla významnému německému barytonistovi Dietrichu Fischeru-Dieskauovi u příležitosti jeho životního jubilea (80 let) udělena tzv. Meistersinger-Medaille. Připomeňme, že tento pěvec v Mnichově zpíval v letech 1952/92. Festivalové publikum je nesmírně náročné a vzdělané a pokud je výkony umělců nadšeno, nešetří voláním bravo a bouřlivým aplaudováním (po opeře Billy Budd trval aplaus celých 22 minut).

José Cura (Otello)

24

Repertoár Mnichovských slavnostních her je velice pestrý. Pochopitelně nemohou chybět opery Giuseppa Verdiho – letos přibyla ke starším inscenacím Otella a Falstaffa ještě Síla osudu. Otello byl v obou představeních špičkově obsazen: titulní roli zpíval José Cura, Desdemonu Barbara Fritolli a Jaga Sergej Leiferkus. Lepší obsazení dnes ve světě určitě nenajdeme a přestože všichni tři protagonisté podali vynikající výkony, nelze si nevzpomenout nejen na Placida Dominga, ale zejména Ramóna Vinaye a Maria del Monaca, Renatu Tebaldi a Mirellu Freni, Leonarda Warrena a Piera Cappuccilliho. Pěvci této úrovně prostě dnes nikde nejsou. Působivou inscenaci vytvořila světově uznávaná režisérka Francesca Zambello, skvěle dirigoval Zubin Mehta. Síla osudu zaujala především hudebním nastudováním Fabia Luisiho, v jehož interpretaci již předehra zazněla v neuvěřitelné plasticitě. Opera byla hrána bez škrtů a tak, jak ji Verdi napsal, což ukázalo určité dramaturgické slabiny díla a položilo otázku, zda dnes v operách škrtat či nikoli. V režii Davida Aldena jakoby se pěvci postupně rozezpívávali, což platí zejména o tenoristovi Frankovi Farinovi, jehož výkon dominoval zejména v druhé části opery, podobně jako výkon Violety Urmany v roli Leonory. Spolehlivé výkony podali Kurt Moll (Guardiano) a Franz-Josef Kapellmann (Melitone), naopak výkon barytonisty Marka Delavana (Carlo) se zdál hluboko pod obvyklou mnichovskou úrovní. V obou inscenacích vystoupily i české mezzosopranistky – Hannah Esther Minutillo zpívala Emílii v Otellu a Dagmar Pecková byla temperamentní Preziosillou. Velkému zájmu publika se těšila dvě představení rok staré inscenace Donizettiho opery Roberto Devereux, v nichž dominoval výkon slovenské sopranistky Edity Gruberové, jejíž koloratury mají neuvěřitelnou lehkost, výšky jsou naprosto spolehlivé, hlas je schopný vyjádřit lyrickou něhu, vzrušený dramatismus a v závěrečné árii i zoufalé šílenství. Její výkon byl naprosto dokonalý! Ostatně Gruberová měla i spolehlivé partnery v mezzosopranistce Jeanne Piland (Sara), tenoristovi Zoranu Todorovichovi v titulní roli a v neposlední řadě v barytonistovi Albertu Schagidullinovi. Představení dirigoval znalec italského belcanta Friedrich Haider a velice působivou režii vytvořil Christof Loy. Poslední premiérou letošní mnichovské sezony byla inscenace Händelovy opery Alcina v Divadle prince regenta. Nastudoval ji v Mnichově dobře známý specialista na barokní operu ang-

Z A H R A N I Č Í

Foto archív

Z E

Dagmar Pecková (Preziosilla) ve Verdiho Síle osudu lický dirigent Ivor Bolton, režii měl opět Christof Loy. Operu nastudovali bez škrtů (představení trvalo se dvěma pětadvacetiminutovými přestávkami čtyři hodiny a dvacet minut) a divák se ani na okamžik nenudil. Zde se ukázalo, že pokud pěvci své party skvěle zazpívají a režisér dokáže jednotlivé scény naplnit, i sebedelší opera ani dnes nemusí být nudná. Alcina je sice většinou sledem jednotlivých árií, ale ty jsou součástí větších výstupů, takže na jevišti bylo vždy více postav, které vyhrávaly a dokreslovaly děj této zápletkové a převlekové opery v druhých plánech. Všichni pěvci podali suverénní pěvecké výkony, i při nejtěžších koloraturách nepřestávali hrát divadlo, prakticky nic jim nebylo nemožné. Režisér Loy je vedl velice citlivě, maximálně reagoval na Händelovu citovou barokní hudbu, celé představení působilo jako jeden organický celek. Stalo se jistě vrcholem letošní mnichovské operní sezony. Z vyrovnaných pě-

veckých výkonů si zcela určitě prvenství odnesla Anja Harteros v titulní roli, která dokázala dát této kouzelnici bohatou výrazovou škálu, lyrickou něhu i potřebný dramatismus. Její rovnocenou partnerkou byla Vesselina Kasarova v roli Ruggiera, z dalších pěvců jmenujme Veroniku Cangemi, Soniu Prinu, Deborah York a Johna Marka Ainsleyho. Myslím, že vedení Bavorské státní opery může být na letošní Mnichovské operní slavnostní hry právem hrdo.  Giuseppe Verdi: Síla osudu – Národní divadlo Mnichov – premiéra 28. června 2005, recenzované představení 1. července 2005; Giuseppe Verdi: Otello – Národní divadlo Mnichov – premiéra 1. července 1999, recenzované představení 2. července 2005; Gaetano Donizetti: Roberto Devereux – Národní divadlo Mnichov – premiéra 19. ledna 2004, recenzované představení 8. července 2005; Georg Friedrich Händel: Alcina – Prinz Regent Theater – premiéra 17. července 2005, recenzované představení 30. července 2005.

25

Z E

Z A H R A N I Č Í

 N Ě M E C K O , F R A N K F U R T

S T A D T H E A T E R

H E I D E L B E R G ,

S T A A T S O P E R

S A A R B R Ü C K E N ,

O P E R A

Česká operní smršť v Německu Pavel Horník

T

ři operní tituly našich největších skladatelů v bezprostředně následujících dnech v různých městech u našich sousedů. Zní to jako pohádka, ale je to skutečnost. Po šestihodinové jízdě vystupuji z auta před nevelkou, ale pěknou klasicistní budovou městského divadla ve starobylém univerzitním městě Heidelbergu. Silný vítr lomcuje velikým látkovým poutačem s nápisem Rusalka a alespoň trochu zmírňuje nepředstavitelné vedro sobotního červnového dne. Divadlo je zaplněno do posledního místa. Dirigent Volker Christ velmi kvalitně až téměř snivě zahrál s místním orchestrem předehru, ale tím sen skončil. Celá plocha jeviště byla pokryta řadami stříbrných závěsů do výše asi metru a úhlopříčně procházel scénou ve středové ose se točící kmen stromu, na kterém se odehrávala většina hereckých akcí. Mezi stříbrnými závěsy znázorňujícími jezero se občas vynořoval vodník a také tři žínky, které ovšem musí na pohybující se kmen vylézat a zase seskakovat, což jim dělalo nemalé obtíže. Žádné pohádkové bytosti, žádná princova lovecká družina, žádný zpěv lovce za scénou. Režisér a zároveň scénograf Thomas Schulte-Michels se pokoušel o jakýsi komorní a jednoduchý výklad díla, ale zřejmě šlápnul vedle. Hudební stránka byla lepší, dobrý výkon odvedla představitelka hlavní role hezká Steffi Stieber a také Bulharka Gergana Geleva jako cizí kněžna. Wilfried Staber podal vodníka dosti nevýrazně a Michael Putsch jako princ dobře vypadal, ale jeho výkon byl značně nevyrovnaný. U publika obrovský úspěch. Z Heidelbergu jsou do Saarbrückenu dvě hodiny pohodlné jízdy po dálnici, a tak nebylo žádným problémem v klidu dorazit na odpolední představení Dalibora v tamním velkém operním domě. Divadlo převzalo loňskou inscenaci z vídeňského divadla Theater an der Wien, ale sólisté byli úplně jiní. O této inscenaci režiséra Torstena Fischera a scénografa Herberta Schäfera situované do dnešní doby se již v loňském tisku psalo. Je to sice trochu extravagantní, ale zároveň velmi působivé a akceptovatelné pojetí. Hlavním vkladem této koprodukční inscenace, kterou řídil dirigent Michelle Carulli, bylo vynikající obsazení některých rolí a báječný výkon sboru. Největším překvapením byl ovšem představitel Dalibora, rakouský pěvec Rudolf Schasching, který od nové sezony přechází do opery v Curychu, kde řadu let s úspěchem hostoval. Pěvecky je to téměř ideální představitel

Dalibora. Krásný hrdinný tenor s bezproblémovými výškami, který se umí ztišit do vroucího pianissima, výborná dikce. Zpívalo se německy ve Wenzigově překladu. Výbornou partnerkou mu byla Jayne Caselmann, která je obdařena velkým dramatickým hlasovým fondem. Bohužel někdy jí nebylo dobře rozumět, ale odpustil jsem jí to, protože při dvojzpěvu Milady a Dalibora mi běhal mráz po zádech, což na našich jevištích bohužel neprožívám. Krále Vladislava zpíval pěkně polský basbaryton Tomasz Konieczny. Tohoto pěvce nebývalého hlasového rozsahu jsem slyšel v Lipsku zpívat výborně Kecala v Prodané nevěstě. Samozřejmě to nebyla ta nádherná kantiléna Václava Bednáře, na kterého nemohu zapomenout. Ani žalářník Patrika Simpera nebyl nikterak výrazný. Zklamala mne představitelka Jitky Ukrajinka Oxana Arkajeva, ověnčená dle životopisu vavříny v různých pěveckých soutěžích. Její hlas je sice pěkný a má zářivé výšky, ale zcela chybí střední polohy, ve kterých není vůbec slyšet. Celkově ale vyzněla inscenace velmi

sugestivně. Škoda, že prostorné hlediště nebylo na odpoledním představení zcela zaplněno. Další den jsem se pohodlně přesunul do Frankfurtu, kde se hrála druhá repríza nového nastudování Janáčkovy Jenůfy v češtině. Inscenace Tilmana Knabeho a výtvarníka Alfreda Petera je posazena do současnosti. Dekorace je tvořena řadou realistických architektonických folklorních prvků, tomu ale neodpovídají leckdy ne moc vkusné kostýmy. Velkým problémem byla scéna postavená do dvoumetrové výšky nad úrovní jeviště, takže ze čtvrté řady nebylo vidět celé postavy, hlasy se nesly nad diváky v parteru a nebylo dobře slyšet. Bohužel ignorance některých současných inscenátorů vůči zpěvákům a divákům se snahou prosadit za každou cenu svoje představy je dnes častá. S Janáčkovou hudbou si velmi dobře rozuměl dirigent čínského původu Shao-Chia Lü. Měl k dispozici několik výborných sólistů. Jenůfku ztvárnila velmi přesvědčivě mladá Ann-Marie Backlund a hlasově vynikající byl Australan Stuart Skelton jako

VELKÁ SOUTĚŽ

Hudebních rozhledů Vážení čtenáři, děkujeme za četné odpovědi, které byly tentokrát všechny správné. Vedle svých sedmdesátin oslaví v tomto roce Vladimír Válek i dvacet let u Symfonického orchestru Českého rozhlasu, kde byl v roce 1985 jmenován šéfdirigentem. Blahopřejeme všem a výhry posíláme do Chotěboře, Havlíčkova Brodu a Včelné trojici soutěžících:

12 3

Mgr. Milan Moc, Chotěboř Jaroslav Pecina, Havlíčkův Brod Ing. Milan Pokorný, Včelná

A máme tu první otázku v novém školním roce: V jaké roli se Václav Neumann objevil v České filharmonii poprvé? Své odpovědi zasílejte do 16. září na adresu Hudební rozhledy, Radlická 99, 150 00 Praha 5 nebo na e-mailovou adresu [email protected] Pravidelnou soutěžní otázku najdete i na našich webových stránkách http://hudebnirozhledy.scena.cz, kde je zkrácená verze každého čísla uveřejněna již o pět dnů dříve, než se objeví v prodeji nebo ve vašich schránkách.

26

Z A H R A N I Č Í Foto Pavel Horník

Z E Laca. Dnes je žádaným představitelem wagnerowských rolí. Na podzim bude v Paříži zpívat prince v Rusalce. Z postavy Kostelničky vytvořila známá americká pěvkyně Nadine Secunde výtečnou pěvecko hereckou kreaci. Števu ztvárnil docela přesvědčivě Belgičan Yves Saelens. Působivě vyznělo hlavně po hudební stránce druhé dějství, kde byla na jevišti posunutém již o metr níže postavena malinká světnička jako vystřižená z historického skansenu. Jediným prvkem připomínajícím současnost byl ošklivý elektrický radiátor. V posledním obraze je světnička postavena do reálu nádvoří statku. Musím ale pochválit orchestr, který zahrál závěrečné tóny tak, že všichni zůstali sedět jako opaření a teprve po delší chvíli propukl aplaus. Bohužel hlediště opět nebylo plné. Toho jsem byl při uvádění Janáčka v zahraničí svědkem málokdy. A. Dvořák: Rusalka, Stadtheater Heidelberg, režie a scéna Thomas Schulte-Michels, dirigent Volker Christ. Premiéra 18. 12. 2004 (psáno z reprízy 25. 6. 2005). A. Dvořák: Dalibor, Staatsoper Saarbrücken, režie Torsten Fischer, scéna Herbert Schäfer, dirigent Michelle Caruli. Premiéra 11. 6. 2005 (psáno z reprízy 26. 6. 2005). L. Janáček: Jenůfa, Opera Frankfurt, režie Tilman Knabe, scéna Alfred Peter, dirigent Shao-Chia Lü. Premiéra 19. 6. 2005 (psáno z reprízy 27. 6. 2005).



W RO C L AV,

H A L A

Ann-Marie Backlund (Jenůfa), Stuart Skelton (Laca), Lisa Wedeking (Karolka) a Yves Saelens (Števa)

LU D OWA

Ring po polsku Pavel Horník

Z

atím co letošní uvedení Wagnerova Ringu v Praze prezentovalo vedení Národního divadla téměř jako událost století, menší a méně slavná Wroclaw potichu představila předposlední díl Wagnerovy tetralogie Siegfrieda. Příští rok pak uvede Soumrak bohů a celé dílo provede kompletně. Soubor wroclawské opery byl z důvodu rozsáhlé rekonstrukce starobylé divadelní budovy nucen hrát v různých náhradních prostorách. Jedním takovým místem je Hala ludowa, zajímavá kruhová stavba postavená v roce 1912 k veletržním účelům. Pojme až šest tisíc diváků a dnes je přizpůsobena k velkým hudebním a divadelním produkcím. Wroclavský operní soubor zde již uvedl monstrózní projekty Carmen, Trubadúra, Fausta, Giocondy, Carminy burany a také prvních dílů Wagnerova Ringu. Velké operní produkce uskutečňované na velkých stadionech a v halách mají výhodu v efektních scénografických možnostech, představení může sledovat velký počet diváků a přitáhne i ty, kteří by v kamenném di-

vadle operu třeba ani nenavštívili. Oproti tomu velikým problémem může být umělá akustika. Mikrofony a mikroporty jsou velikým nebezpečím a mohou v případě špatného vyvážení celé dílo degradovat. Playback není v případě živého orchestru možný. Dokonalý zvuk má například amfiteátr v Bregenzi. Ve Wroclavi byly hlasy zpěváků bohužel příliš zesílené a překrývaly zvuk orchestru. Inscenací díla byl pověřen německý režisér Hans-Peter Lehmann, a ten volil zlatou střední cestu, ani vyslovená moderna, ale také ne těžká klasika. Scéna Poláka Waldemara Zawodzińského byla zajímavá, využívala projekcí a různých světelných efektů. Bočně umístěné kamery snímaly během představení detaily zpěváků a ty se pak promítaly na boční plátna. Zajímavě byl pojat souboj Siegfrieda s drakem vypadajícím jako obrovitá plechová housenka, která se pak rozpadne na mnoho článků. Hudebně dílo nastudovala šéfka opery, známá polská dirigentka Eva Michnik, která je žákyní významného dirigenta Hanse Swarowského ve Vídni a má k německé hudbě velmi blízko. Operní orchestr byl značně rozšířen, harf bylo dokonce

27

šest. Pěvecké obsazení bylo mezinárodní, a přesto, že se nejednalo o hvězdy první velikosti, byla úroveň vysoká. Vzhledem k tomu, že se dávají po sobě čtyři představení, byly role obsazeny dvojmo. Já jsem navštívil premiéru, kde byla titulní role Siegfrieda obsazena ruským tenoristou Leonidem Zakhozajevem, členem Gergievova souboru v Petrohradě; stejný part zpíval při hostování ruské opery v Baden Badenu. Má ovšem nastudovány i jiné wagnerovské role. I přes zkreslující mikroporty bylo poznat, že se jedná o poměrně velký dramaticky zabarvený hlas, který neměl ani problémy s německou výslovností. Umělec je štíhlé urostlé postavy a má pochopení pro živý herecký projev. S ním alternuje známý americký pěvec Louis Gentile. Nejvýraznější postavou večera byl Mime v podání nesmírně komediálního Němce Uweho Eiköttera. To, co na jevišti prováděl, bylo fantastické a pěvecky dokonalé. Problematický byl ale Poutník významného polského pěvce Boguslava Szynalského. Tento muž mohutné postavy a velkého hlasu sice hodně zpívá na německých scénách a má s Wagnerem zkušenosti, ale jeho hlas zněl tentokráte ploše bez větší dynamičnos-

Z A H R A N I Č Í Foto Pavel Horník

Z E

ti. Role Albericha se zhostil pěvecky i herecky výborně na skřeta až příliš vysoký Thomas Jesatko z Národního divadla v Mannheimu, kde s úspěchem zpívá například Bludného Holanďana. Fafnera představoval Vladimír Pinčuk, Brünnhildu přesvědčivě ztvárnila Brigit Schneider Hofstetter. Do role Erdy byla obsazena polská pěvkyně Alžběta Kaczmarzyk-Janczak. Zajímavě byl pojat Waldvogel. Jeho představitelka, mladá a pohledná Alexandra Buczek nezpívala za scénou, jak je obvykle zvykem, ale prováděla baletní kreace přímo na jevišti. Má k tomu pěknou postavičku, pohybový talent a hezký hlas. A abych nezapomněl, autorkou vkusných kostýmů byla Malgorzata Sloniowska. Obecenstvo, jehož velkou část tvořili němečtí návštěvníci, odměnilo umělce velikým aplausem a o volání bravo nebyla nouze. Ještě malá poznámka. Byl jsem překvapen, jak perfektně bylo publikum oblečeno. Jednalo se sice o premiéru, ale v halách se na bonton zase tolik nedbá.  Richard Wagner: Siegfried, Wroclaw, Hala ludowa. Režie Hans-Peter Lehmann, scéna Waldemar Zawodzińsky, kostýmy Malgorzata Sloniowska, dirigentka Eva Michnik. Premiéra 18. 6. 2005.



S T R A L S U N D ,

Zleva Uwe Eikötter (Mime) a Leonid Zakhozhaev (Siegfried)

S E E B Ü H N E

West Side Story ve Stralsundu Lenka Šaldová

T

heater Vorpommern je vícesouborové divadlo, které střídavě hraje ve dvou přímořských městech na severu Německa, ve Stralsundu a v Greifswaldu. Od sezony 2005/ 2006 má nového intendanta: Antona Nekovara. Ano, režiséra, jehož české publikum dobře zná – připomeňme alespoň libereckého Otella, který získal cenu za nejlepší inscenaci na festivalu OPERA 2001, nebo jeho zatím poslední inscenaci u nás, Lucii z Lammermooru ve Státní opeře Praha. Sezonu v září zahájí Giordanovou operou Andrea Chénier (a přizval si také interprety, se kterými titul nastudoval v Liberci: Michaela Reniéra, Dagmar Žaludkovou a Anatolije Orla), nicméně jako režisér slavil ve Stralsundu úspěchy již před svým nástupem: na tzv. Seebühne, přímořské scéně před dvěma lety inscenoval Lortzingova Cara a tesaře a letos West Side Story. V malebném, někdejším hanzovním městečku na břehu Baltského moře již po třetí vyrostla tribuna pro více jak šestnáct set diváků. Na lodi Uršula postavila Susanne Thomasberger jednoduchou kovovou konstrukci a 9. července, kdy

pršelo snad v celé střední Evropě, včetně většiny německého území, se tu pod modrým nebem odehrála premiéra Bernsteinova muzikálu. Kolem tu a tam projela lodička, poletovali rackové, zapadající slunce zabarvilo mráčky do červena… Ostsee Festspiele jsou každopádně velmi příjemná letní atrakce. Ale zdaleka nejen to: inscenátoři k produkci přistoupili s velkou vážností, s ambicí nabídnout i ve ztížených podmínkách opravdu dobré divadlo. Jejich West Side Story je intenzivním příběhem lásky Marie (zvláště když ji hraje křehká, droboučká Bini Lee) a Tonyho (urostlý, ramenatý blonďáček Tillmann Schnieders) i hořkou výpovědí o rasové (a vůbec jakékoli lidské) nesnášenlivosti. Sympatie při tom nejsou jednoznačně na straně „Portorikánců“ v koženém nebo „Amerikánů“ v džínsovině (uvozovky proto, že oblečení a některé punkové účesy odkazují spíše k současným skupinám v Německu). Jsou všichni lehkomyslní a nedospělí. A plní strhující energie – při tanci, při rvačkách. Je jen otázka času, kdy vzájemné potyčky někdo nepřežije – a je ironií osudu, že poté, co Bernardo (Ramesh Nair, krásný tmavooký herec a choreograf indického původu) vlastně náhodou zabije Riffa, stává se vrahem Tony,

28

který už z války gangů vyrostl a dospěl v milého pracovitého kluka. Na konci nepřipustil režisér žádný happy end – ani smrt Tonyho a Mariin nářek dva gangy nemůže usmířit, jen se všichni otočí, aby Marii v jejím smutku nerušili. Až při děkovačce přeci jen zazní naděje v písni Somewhere. Sen Tonyho a Marie o místě pro jejich lásku patří k nejpůsobivějším scénám – na jevišti se gangy promísí ve vespolném tanci, společně pak hledí vstříc krásné budoucnosti, jakoby naslouchaje písni, kterou zpívá žena v bílém na zádi (rozpřáhne ruce a vypadá jako anděl). A pak se všechno zvrtne, v chumlu gangy demolují panny, které stály v krejčovství, až všichni skončí na jedné hromadě s utrženými umělohmotnými kusy těl. Přes tu spoušť se ženou mraky kouře – a jen Tony s Marií to nevidí, v pokojíčku se drží za ruce a sní o budoucnosti. Příští léto patrně ožije přístav ve Stralsundu velkolepou operní podívanou: Anton Nekovar totiž chystá inscenaci Verdiho Aidy. Kdo se chystá na písečné pláže na Rujáně, neměl by si ji nechat ujít.  L. Berstein: West Side Story, Stralsund, Seebühne. Režie Anton Nekovar, scéna Susanne Thomasberger, choreografie Ramesh Nair. Premiéra 9. 7. 2005.

Z E 

V Í D E Ň ,

T H E A T E R

A N

D E R

Z A H R A N I Č Í

W I E N

Mozart na rozhraní generací

V

e víru všedních událostí došlo koncem uplynulé sezony ve Vídni celkem nenápadně k vrcholné akci mezinárodního významu. V operním Divadle na Vídeňce byl nastartován jubilejní rok 250. výročí narození Wolfganga Amadea Mozarta. Skladatelova tvorba a životní osudy budou v příštích týdnech a měsících zaměstnávat celý umělecký svět. K závažnému výročí je koncipován na široké bázi velkolepý projekt, který přinese v tradičním i moderním pojetí řadu ojedinělých událostí a uměleckých počinů. Naplní ho domácí i zahraniční sólisté a soubory, kteří chtějí demonstrovat své uznání a obdiv k tvůrci, jehož dílo zakotvilo jako trvalé dědictví v povědomí a dějinách umění. Projekt Mozart 2006 se rodí v širokém operním, dramatickém i koncertním spektru. Po stránce odborné a vědecké má umožnit znovu nahlédnout do obdivuhodného odkazu, který se stal majetkem generací. Mozartovský jubilejní akcent zazněl poprvé ve Vídni. Bude se odtud šířit do dalších osmi zemí, spjatých s legendárním tvůrcem, skladatelem a interpretem, který tyto země navštívil. V čele odkazu zaznamenáváme také populární téma Mozart a Praha, které budeme nyní častěji slyšet v iniciativě patnácti různých institucí, jež spojily své úsilí se jménem Mozart. Vídeň uspořádala jako startovní program mozartovského projektu galapremiéru raného skladatelova operního díla Lucio Silla. Autor je vytvořil na italský popud ve svých šestnácti letech, krátce po prvním scénickém díle Mithridate. Dílo bylo poprvé uvedeno v historickém Divadle na Vídeňce. Ve zcela mimořádném obsazení a novém nastudování Nikolause Harnoncourta je nyní připravila pro slavnostní okamžik Vídeň v tomtéž historickém prostředí jako před 180 lety. Byla to hudební lahůdka, kterou musí divák a posluchač ocenit jako božský umělecký dar. Inscenace totiž splňovala všechny ideální aspekty, které návštěvník od výjimečného operního večera očekává. Fulminantní hudební nastudování Nikolausem Harnoncourtem, citlivě vybraná homogenní šestice skvělých sólistů, mezi nimiž figurovala i sebejistá sopranistka Martina Janková, vynalézavá moderní scéna, jemně modelovaná jednoduchými složkami, které chytře rozehrávala režie Clause Gutha – to byl výsledný dojem magicky působivého čtyřhodinového představení, jež můžeme pokládat za jeden ze základních kamenů očekávaného Mozartova slavnostního roku 2006. Dílo samo je ukázkou autorova vrozeného operního talentu,

na kterém nemohl mnoho změnit ani další pokročilý věk. Cit pro dramatickou látku, plnou obsahových erupcí, střídají v sólových partech nádherně melodické kreace a koloratury, které citlivě tlumočí Harnoncourtův orchestrální doprovod. Mezi vzorné sólové partie lze rozhodně zařadit výkon Bernardy Finkové a Patricie Patybon, která převzala svou roli po někdejším triumfálním výkonu Edity Gruberové. Mezinárodní projekt Mozart 2006 bude ve Vídni pokračovat v lednu příštího roku novým nastudování oper Kouzelná flétna, Zaida a Così fan tutte. Vídeňská státní opera se chystá nastudovat operu Idomeneo, La Clemenza di Tito a Don Giovanni ve spolupráci s frankfurtskou operní scénou. Hamburk připraví pro zmíněný projekt taneční kreaci Mozartova Requiem. Jak nás informoval generální sekretář Mezinárodního hudebního centra Franz Patay, rakouská metropole rozdělila mozartovské oslavy do sedmi kategorií a tematických okruhů, na nichž bude jako partner participovat i naše země. V plném proudu jsou již přípravy k otevření rekonstruovaného Divadla na Vídeňce, jež má v budoucnu fungovat výhradně jako scéna pro Mozartův repertoár a ke koncertnímu vystupo-

vání výjimečných sólistů a dirigentů. Počítá se tu i s hostováním zahraničních souborů. V závěrečné fázi rekonstrukce je ve Vídni dům s někdejším Mozartovým bytem, kde bude zřízeno skladatelovo muzeum, neboť zde komponoval svou operu Figarova svatba. Kolem 400 uměleckých pořadů zazní ve vídeňských koncertních sálech jako Mozartovský maratón. V paláci Albertina se shromažďuje materiál pro soubornou výstavu pozdní romantiky 18. století, související s Mozartovou dobou, režisér Peter Selars koncipuje osobitý pořad New Crownid Hope, který zachytí moderní tvář Mozarta a jeho hudby. V rámci bilaterálních iniciativ se spojí Vídeň a Salcburk s Prahou na uspořádání Mozartova festivalu pod širým nebem v Praze na Ovocném trhu v srpnu 2006 před Stavovským divadlem, který má přinést mnohá překvapení. Projekt v Praze, na jehož realizaci se má podílet patnáct rozličných institucí, se stane nejmohutnější akcí hudebního roku, jež spojují naše země s odkazem velkého hudebního génia.  W. A. Mozart: Lucio Silla, Theater an der Wien. Hudební nastudování Nikolaus Harnoncourt, režie Claus Gutha, scéna a kostýmy Christian Schmidt. I. premiéra 12. 5. 2005 (psáno z reprízy 14. 5. 2005). Foto archív

Jiří Vitula

Zleva Patricia Petibon (Giunia) a Kurt Streit (Lucio Silla)

29

Z P R Á V Y

Z E

Festivaly

které získaly Pulitzerovu cenu. Psal také balety a dirigoval opery. V roce 1977 založil v USA Charleston-Spoleto Festival jako protějšek původního italského festivalu.

Divadlo LA SCALA neplánuje zatím žádného nástupce po Richardu Mutim, který milánskou operu opustil po 19 letech, a za dirigentským pultem se v sezoně 2005/06 objeví mladí umělci i světově proslulí Mistři taktovky. Sezona bude tradičně zahájena 7. 12. 2005 na svátek sv. Ambrože, patrona města Milán, a to Mozartovým Idomeneem pod taktovkou devětadvacetiletého britského dirigenta Daniela Hardinga. Riccardo Chailly a Lorin Maazel budou dirigovat Rigoletta a Tosku a v závěru sezony se ujme Dona Giovanniho teprve čtyřiadvacetiletý venezuelský dirigent Gustavo Dudamel, vítěz Mahlerovy dirigentské soutěže v Bambergu v roce

2004. Na tradičním vánočním koncertě bude Beethovenovu Devátou symfonii řídit Daniel Barenboim, který se do La Scaly vrátí i v prosinci 2007 k dirigování Tristana a Isoldy. Umělecký ředitel La Scaly Stephane Lissner prohlásil, že s jmenováním nového šéfdirigenta nikterak nepospíchá: „Nemůžete nahradit někoho, jako je Muti“, řekl na tiskové konferenci k plánu tří dalších sezon. Dodal, že najít umělce stejné úrovně nějaký čas potrvá. Zároveň řekl, že chce obnovit někdejší slávu La Scaly, které se v uplynulé době nedařilo angažovat špičkové pěvce ani elektrizovat hudební svět novými produkcemi. Mezi možnými Mutiho nástupci jmenoval Richarda Chaillyho, Daniela Barenboima a Lorina Maazela. FRANZ WELSER-MÖST, dosavadní šéfdirigent Curyšské opery, byl jmenován od září 2005 generálním hudebním ředitelem tohoto švýcarského operního domu, a to do roku 2011. O rok déle,

tj. do roku 2012, trvá jeho kontrakt na místo hudebního ředitele Clevelandského orchestru. EVANS MIRAGEAS, bývalý viceprezident firmy Decca, se stane od 1. 9. uměleckým ředitelem Cincinnati Opera. Od roku 1999 byl Mirageas nezávislým uměleckým poradcem dirigentů, instrumentalistů, pěvců, orchestrů a operních společností. Před působením ve firmě Decca byl uměleckým administrátorem Bostonského symfonického orchestru a Seiji Ozawy. ANTHONY FREUD byl jmenován generálním ředitelem Houston Grand Opera. Freud, který se narodil v Londýně, byl 10 let generálním ředitelem Velšské národní opery. Nového ředitele na místo Pamely Rosenberg hledala HGO plných pět měsíců a jmenování Freuda se shodou okolností kryje s oslavami 50. výročí existence HGO. Ta od roku 1973 uvedla 33 světových a 6 amerických premiér. Foto archív

SPOLETO A POCTA GIAN CARLO MENOTTIMU. Letošní ročník Festivalu dvou světů v italském Spoletu v kraji Umbria vzdal poctu svému zakladateli, skladateli Gian Carlo Menottimu, který letos oslavil 94. narozeniny. Menotti založil festival v roce 1958 a pojmenoval ho Festival dvou světů jako symbol svého záměru přivést dohromady umělce z Evropy a Ameriky. Festival ve městě Spoleto, vzdáleném kolem 130 kilometrů severně od Říma, se stal výkladní skříní pro mladé talentované umělce z celého světa a pro novátorskou netradiční hudbu, tanec, poezii a ostatní umění. V roce 1997 převzal řízení festivalu skladatelův syn, Francis Menotti. Rodák z města Cadegliano u Milána, Gian Carlo Menotti začal skládat už ve věku 6 let a ve 12 letech napsal svou první operu. V roce 1928 odešel do USA a záhy se proslavil na Broadwayi s díly jako například The Consul a The Saint of Bleecker Street,

Z A H R A N I Č Í

ÚSPĚCH PRAŽSKÉHO FILHARMONICKÉHO SBORU V IZRAELI. Pěvecké umění PFS je v Izraeli přijímáno s nadšením a ovacemi. Své kvality tu sbor potvrdil již po dvanácté – tentokrát na prestižních letních koncertech, které jsou vyvrcholením izraelské hudební sezony a kde vystoupil společně se špičkovými sólisty a Izraelským filharmonickým orchestrem řízenými Zubinem Mehtou. Na 14 koncertech tu ve vyprodaných sálech v Tel-Avivu, Haifě, Jerusalémě a v Kibucu Emec Ysrael předvedl díla, která patří k jeho kmenovému repertoáru – Verdiho Requiem a Beethovenovu 9. symfonii. Od počátku devadesátých let do dnešní doby se mezi sborem a orchestrem vytvořily nadstandardní vztahy. Jak bylo napsáno v jedné z recenzí:„…Pražský filharmonický sbor je v sále Man Auditoria v Tel Avivu již jako doma“ (Ha’Aretz, Noam Ben Zeev, 14. 7. 05). Vzájemná sympatie mezi sborem a Zubinem Mehtou byla tentokrát korunována společnou večeří v indickém restaurantu v Tel Avivu, kam po závěrečném koncertu maestro Mehta pozval všechny jeho členy. Výkon PFS byl oceněn nejen spontánním izraelským publikem, ale vyzdvižen i odbornou kritikou: „…především bych upozornil na fantastický Pražský filharmonický sbor, povznášející Izraelskou filharmonii a dirigenta Zubina Mehtu, který vedl obrovský ansámbl k takové interpretaci, která obsahovala vše, co by si člověk mohl přát.“ (The Jerusalem Post, Omer Shomrony, 13. 7. 2005). „…Verdiho Requiem jsem slyšel v podání Izraelské filharmonie bezpočtukrát, poprvé ve dvacátých letech v Tel-Avivu v ZOA House, některá provedení byla skvělá, některá méně. Tento koncert patřil k těm nejlepším: výteční sólisté, skvělý Pražský filharmonický sbor a samotný Izraelský filharmonický orchestr úžasně vedený Zubinem Mehtou.“ (Izrael Radio, Danny Bloch, 14. 7. 05)

30

Z P R Á V Y JEFFREY TATE nastoupil po zemřelém Gary Bertinim do funkce hudebního ředitele Teatra di San Carlo v Neapoli. Britský dirigent Jeffrey Tate je znám zejména jako vynikající interpret francouzské opery a operních děl Mozarta, Richarda Strausse a Wagnera. Původním povoláním lékař (pracoval v Nemocnici sv. Tomáše v Londýně), se ale nakonec rozhodl cele věnovat hudbě. Kariéru začal v londýnské Covent Garden jako korepetitor, poté sbormistr a posléze asistent sira George Soltiho a sira Colina Davise (do roku 1977). Byl rovněž asistentem Pierra Bouleze v Bayreuthu (1976, kompletní Prsten Nibelungův), Herberta von Karajana v Salcburku, Jamese Levinea v Metropolitní opeře a Johna Pritcharda v Kolíně nad Rýnem. Jako dirigent debutoval v roce 1978 v Göteborgu (Carmen). V roce 1983 již hostoval v Metropolitní opeře (Don Giovanni), v roce 1984 v Paříži (Ariadna na Naxu) a v dalším roce v Salcburku (Monteverdi/Henze: Odysseův návrat do vlasti). Od roku 1991 byl hlavním hostujícím dirigentem Covent Garden, diriguje v Bayreuthu, Teatro Colón v Buenos Aires, La Scale ad., četná je jeho spolupráce se symfonickými orchestry (Londýnští symfonikové, Berlínská a Los Angeleská filharmonie, Bostonský symfonický orchestr, Clevelandský orchestr, Izraelská filharmonie ad.).

Osobnosti PAMELA ROSENBERG, generální ředitelka San Fransciské opery, bude první ženou a prvním americkým občanem v historii Berlínské filharmonie na postu intendanta. Její jmenování vřele uvítal umělecký ředitel Berlínské filharmonie, sir Simon Rattle. Dnes šedesátiletá Pamela Rosenberg se narodila v Los Angeles a než se v roce 2001 stala generální ředitelkou opery v San Francisku, působila na ředitelských místech v Evropě, včetně Deutsche Schaulspielhaus v Hamburku, Frankfurtské opery a Stuttgartské opery. V červnu 2004 oznámila, že již neprodlouží svůj kontrakt v San Francisku a že chce pracovat v Evropě. V San Francisku ji vystřídá David Gockley, který od roku 1972 řídil Houston Grand Opera. Místa v Berlíně se Rosenberg ujme od srpna 2006. PLÁCIDO DOMINGO by rád jednou stanul za dirigentským pultem Wagnerova festivalu v Bayreuthu. „Už jsem tu zpíval. Proč bych i nedirigoval“, prohlásil slavný čtyřiašedesátitelý španělský

tenorista, který se stále více věnuje dirigování. Z Wagnera má zatím v jiných operních domech v plánu Lohengrina a Valkýru a poté celý Prsten.

Z E

Z A H R A N I Č Í

z roku 1976 a názvem „Music, a Joy for Life“ se stala bestsellerem. PIERO CAPPUCCILLI, nazývaný králem barytonů, zemřel 12. 7. ve věku 75 let. Během své šestatřicetileté kariéry proslul zejména jako verdiovský pěvec (Boccanegra, Germont, Renato, Macbeth, Rigoletto ad.), řadu z těchto rolí natočil i na desky. K legendárním nahrávkám patří zejména jeho Nabucco pod taktovkou Giuseppe Sinopoliho, Rigoletto (Carlo Maria Giulini), hrabě Luna, markýz Posa a Amonasro (Herbert von Karajan), Macbeth a Simon Boccanegra (Claudio Abbado). Nezapomentulná byla i jeho ztvárnění Cavaradossiho v Tosce a Enrika v Lucii di Lammermoor, 23. 7. nám ČRo3-Vltava ve svých sobotních operních večerech zprostředkovala jinou jeho parádní roli, Franceska ve Verdiho Loupežnících. Cappuccilli se narodil 9. 11. 1929 v Terstu. Debutoval poměrně pozdě, v roce 1956 v Miláně (Tonio v Komediantech). Vystupoval na největších operních scénách včetně Metropolitní opery, Covent Garden a Salcburského festivalu. V roce 1992 opustil v důsledku automobilové havárie operní jeviště a věnoval se pedagogice.

SIR CHARLES MACKERRAS byl jmenován prvním nostitelem Hudební ceny královny Alžběty II., a to za „obrovský přínos pro hudební život Británie“. Předseda poroty pro udílení této ceny, skladatel Sir Peter Maxwell Davies, řekl, že Mackerras je „jedním z nejrespektovanějších a nejoblíbenějších hudebníků naší doby“. Dodal, že i když Siru Charlesovi je už 80 let, stále má tolik energie a uměleckých závazků, jako hudebníci o polovinu let mladší. Dnes čestný dirigent Skotského komorního orchestru převezme stříbrnou medaili na soukromé audienci u královny 22. 11., v den sv. Cecílie, patronky hudby. VASILY PETRENKO byl jmenován šéfdirigentem Royal Liverpool Philharmonic Orchestra. Nastoupí po Gerardu Schwarzovi, jehož pětileté období provázely hluboké spory s hudebníky. Vedení RLPO prohlásilo, že jmenování Petrenka bude znamenat pro orchestr nový začátek. Devětadvacetiletý Petrenko se stane prvním ruským šéfdirigetem ve 160leté historii orchestru. Souběžně se svým novým postem bude nadále vykonávat funkci šéfdirigenta Státní akademie v Petrohradě, kterou zastává od roku 1994. Petrenko prohlásil, že chce na koncerty přivést mladé publikum, mj. i tím, že rozšíří repertoár za hranice klasické hudby o skladby například Beatles. Hráči přivítali Petrenkovo jmenování s nadšením a již po první společné zkoušce vysoce oceňovali jeho klidnou a milou povahu, nepochybné hudební kvality, otevřenost a energii.

Různé PRÁVNÍ SPOR O VIVALDIHO OPERU. Operu Montezuma od Antonia Vivaldiho (1678–1741) plánoval uvést tento rok německý Festival Altstadtherbst. Proti tomu protestoval berlínský sbor Sing-Akademie, který vlastní autorská práva. Rukopis opery, poprvé provedené roku 1733, byl považován téměř 250 let za ztracený. Teprve v únoru 2002 objevil hamburský muzikolog Steffen Voss kopii partitury v archívu Sing-Akademie. I když sbor dal svolení ke koncertnímu provedení opery v červnu 2005 v Rotterdamu, rozhodl poté, že další provedení smí být výhradně scénické, a to pouze v operním domě mezinárodního významu. Organizátoři Festivalu Altstadtherbst plánovali uvedení Montezumy v koprodukci s italským festivalem ve městě Barga, kde měla být opera inscenována v červenci, a poté v Düsseldorfu v září. Proti tomu se Sing-Akademie vzhledem k výše uvedenému rozhodnutí odvolala u düsseldorfského soudu a ten vydal zákaz provedení. Organizátoři festivalu s tím nesouhlasí a poukazují na to, že Sing-Akademie vlastní pouze kopii partitury, a tudíž její autorská práva na origi-

SIR EDWARD HEATH, někdejší britský premiér v letech 1970–74, zemřel 17. 7. ve věku 89 let. Edward Richard George Heath se narodil v Broadstairs, přímořském městě v jihovýchodním anglickém hrabství Kent, 9. 7. 1916. Jako malý chlapec se začal učit hrát na klavír, studoval i hru na varhany a dirigoval školní orchestr. Hudba se stala jeho celoživotním zájmem. V době, kdy byl premiérem, se zařadil k významným hudebníkům – amatérům a často pohostinsky řídil London Symphony Orchestra. Natočil rovněž několik LP. S tehdejším německým kancléřem Helmutem Schmittem hrál Mozartův koncert pro dva klavíry, KV 365. Vlastnil dvě křídla Steinway, jedno ve svém domově v Salisbury a druhé v londýnském bytě v Belgrave. Jeho biografie

31

nální dílo jsou neplatná. Vivaldi je znám především svou rozsáhlou instrumentální tvorbou. Přesto byl značný i jeho zájem o operu – podle vlastního vyjádření jich napsal 94. Opera Montezuma byla inspirována podrobením aztécké říše španělským dobyvatelem Hernánem Cortésem v 16. století a odborníci ji považují za jedno z nejvýznamnějších děl posledního Vivaldiho tvůrčího období. V berlínské kopii chybí prvních sedm scén. HAMBURK DOSTANE NOVÝ KULTURNÍ KOMPLEX. Druhé největší německé město a nejhlavnější přístav bude mít nový kulturní dům, která zahrne koncertní síň pro Hamburskou filharmonii, ale také hotel a luxusní byty. Stavba – podle plánů značně futuristického komplexu – na břehu Labe má být zahájena na jaře 2007, dokončena koncem roku 2009. Náklady jsou odhadovány na 186 milionů euro.

Česká hudba v zahraničí ENSEMBLE MARTINŮ byl ministerstvem zahraničních věcí jako jediný zástupce ČR vybrán na představení středoevropské Šestky (Polsko, Slovinsko, Maďarsko, Rakousko, Slovensko) na koncert v rámci prestižního festivalu v Zakázaném městě v Pekingu. Po loňském představení a uvedení české kultury v Číně, kdy reprezentovala republiku Česká filharmonie pod vedením Zdeňka Mácala, je to další významné uvedení české hudby a českého souboru v Číne. Ensemble Martinů vystupující pod uměleckým vedením flétnisty Miroslava Matějky ve vynikajícím obsazení (violoncellista Bledar Zajmi – koncertní mistr skupiny violoncell orchestru Opery ND v Praze, klavíristka Markéta Janáčková – progresivní představitelka moderní české klavírní školy a houslistka Radka Preislerová) uvede v Číně skladby B. Martinů, A. Dvořáka, J. Haydna a Václava Riedlbaucha, který je zde dosud znám a respektován zejména jako ředitel České filharmonie. SMETANOVO TRIO (Jitka Čechová – klavír, Jana Nováková – housle, Jan Páleníček – cello) se vrátilo z úspěšného turné po Japonsku, kde vedle řady koncertů, na kterých prezentovalo hudbu českých autorů (Suk, Dvořák, Smetana), vystoupilo v rámci Týdne české hudby na světové výstavě EXPO – Aichi. (sla)

S T U D I E ,

K O M E N T Á Ř E

Česká operní divadla Foto archív

IX. Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem

Lenka Šaldová

S

everočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem sídlí v pseudobarokní divadelní budově, postavené začátkem dvacátého století podle projektu vídeňského architekta Alexandra Gráfa. Od roku 1945, kdy byla instituce převedena pod českou správu, je to již její jedenáctý název. Podoba ústeckého divadla a jeho zřizovatelský model se po válce velmi složitě formoval: v roce 1945 zřízený činoherní soubor byl po roce rozpuštěn a divadlo pod názvem Ústecko-Karlovarská zpěvohra v zimě působilo v Ústí nad Labem, v létě zajíždělo do Karlových Varů. Vedle operního tu existoval ještě soubor operetní a baletní – po reorganizaci v roce 1948 byl operetní přestěhován do Teplic, baletní zrušen, ale záhy znovu založen. V roce 1949 bylo divadlo administrativně sloučeno s teplickým a mosteckým pod jedno ředitelství – osamostatnilo se až na začátku sezony 1952/1953. Vysídlením původního německého obyvatelstva divadlo po roce 1945 ztratilo původní divácké zázemí – a nové obyvatele města se vlastně nikdy nepodařilo získat úplně, ať byla úroveň souborů a inscenací lepší či horší. Problém přetrvává dodnes, i proto soubor pravidelně hostuje v mnoha dalších českých městech (v Teplicích,

Mostě, Děčíně, Jablonci nad Nisou, Mladé Boleslavi, Karlových Varech, Hradci Králové, Táboře ad.) i v zahraničí (především v Německu, Belgii a Holandsku – v roce 2003 uskutečnil ústecký soubor premiéru Netopýra přímo v Haagu) – na zájezdech v současné době odehraje téměř třetinu svých představení. Významná období ústeckého operního souboru jsou spojena se jménem ředitele a šéfa Josefa Bartla (1946--1952, 1956--1960), který s dirigentem a dramaturgem Václavem Noskem vybudoval v krátké době výborný soubor (na přelomu 50.--60. let zde působili např. Alena Miková, Naděžda Kniplová, Lubomír Havlák, Václav Zítek či Vilém Přibyl, do angažmá vstoupila Květa Koníčková). Do historie ústeckého divadla se poté (v letech 1962--1973) významně zapsal dirigent František Vajnar se svými spolupracovníky: dirigenty Miroslavem Homolkou a Jaroslavem J. Wolfem, výtvarníky Vladimírem Landou a Růženou Brychtovou a režisérem Norbertem Snítilem, který byl hlavním inscenátorem také za šéfovské éry dirigenta Pavla Vronského (jedním z jejích vrcholů je uvedení Donizettiho Roberta Devereux) a poté se šéfem sám stal. Z osobností, které určovaly profil divadla v osmdesátých letech, jmenujme alespoň dirigenta Petra Jonáše (šéf 1984--1990, ředitel do 1994 a opět od roku

32

1998) a režiséra Josefa Nováka. Vedle klasických titulů (Rusalka, Hoffmannovy povídky či Bohéma) se na repertoáru objevili také Verdiho Loupežníci či Donizettiho Marie Stuartovna (obojí v československé premiéře). Po listopadu 1989 prošel soubor mnoha peripetiemi, do roku 1999 se v jeho čele vystřídalo osm šéfů (Petr Jonáš, Jaroslav J. Wolf, Václav Urban, opět Jaroslav J. Wolf, František Babický, Paul Maffray, Trevis Hatton, Lubomír Havlák) – průměrná doba jednoho šéfovského období tak činila pouze něco přes rok! Situaci komplikovala rekonstrukce divadelní budovy, která začala v roce 1987 – soubor hrál v provizorních podmínkách divadelního sálu Domu kultury. Znovuotevření divadla, plánované na počátek sezony 1992/1993, se navíc zdrželo (spor, který se kolem něho odehrával, skončil odvoláním Petra Jonáše z funkce ředitele), nájem v kulturním domě v prosinci skončil, a tak po zbytek sezony, ve které se neodehrála žádná premiéra, bylo divadlo odkázané pouze na zájezdy. Navíc: v druhé půli osmdesátých let sice souborem prošli pěvci jako Zdena Kloubová, Hana Jonášová, Dalibor Tolaš, Vojtěch Nalezenec či Ladislav Mlejnek, v této sezoně se ale soubor opět ztenčil jen na deset interpretů převážně střední či starší generace. V nových společenských podmínkách musel soubor intenzivně bránit svou existenci v diskusích s radnicí, patřil k nejohroženějším v republice. Zřejmě také vědomí nedostatečného diváckého zázemí se v devadesátých letech jasně projevilo na dramaturgii, která byla ještě opatrnější nežli v ostatních divadlech – na repertoár tak přibyly jen světové hity: Rigoletto (tři inscenace v průběhu sedmi let!), La traviata, Tosca (dvě inscenace), Madame Butterfly, Bohéma, Carmen, Faust a Markétka, Maškarní ples, Trubadúr, Komedianti (pravda, v kombinaci se Sestrou Angelikou, u nás uvedenou poprvé), obnovené premiéry Figarovy svatby a Dona Giovanniho a několik klasických českých titulů: Hubička, Tajemství, Čert a Káča, Jakobín. V sezonách 1994/95 až 1996/97 nastudoval soubor po dvou operetách (v sezoně 1995/96 tak opereta tvořila dokonce dvě třetiny premiér) – spočteme-li reprízy, operety od této chvíle vlastně tvořily základ repertoáru (v sezonách 1998/1999 a 1999/2000 kolem čtyřiceti procent): např. takový Orfeus v podsvětí se ve třech sezonách hrál celkem 29krát.

Z ústecké premiéry Händlova Xerxa v titulní roli s Denisou Hamarovou, 2003 Oživení dramaturgie přinesla pouze spolupráce se zahraničními partnery –Tajné manželství Domenika Cimarosy spolunastudovali (v roce 1994) díky iniciativě Josefa Nováka mladí finští sólisté, inscenace opery Ezio J. A. Hasseho vznikla (v roce 1998) – z iniciativy režiséra Martina Otavy – v koprodukci s barokním divadlem v Bayreuthu. Otavova inscenace barokní opery Ezio má také z divadelního hlediska v ústeckém kontextu zvláštní postavení, stejně jako jeho o pět let pozdější inscenace Händlova Xerxa (v koprodukci s Alber Concert München a Komorní operou Praha): spolu s výtvarníkem Jánem Zavarským do divadelně konzervativního prostředí přinesli osobitou jevištní poetiku vzdálenou tradicionalistickému inscenačnímu stylu, který zde i v devadesátých letech formovali převážně režiséři starší a nejstarší generace: Rudolf Málek, Alexej Nosek, Martin Dubovic a především Josef Novák. S protitradičním výkladem klasického díla se v sezoně 1996/97 příliš neprosadil režisér a choreograf Peter Maťo: z Rigoletta učinil kustoda orchestru, z Gildy harfenistku a z Vévody zhýralého dirigenta. Spíše nežli o nový koncízní výklad šlo ale o vnějškové ozvláštnění, které se poněkud sráželo s reáliemi díla. Zvláště Xerxes je naproti tomu ukázkou jedné z inspirativních podob moderního operního divadla: jednoduchá symbolická scéna, sugestivní plošné, barevné svícení a precizně rozehrané situace, v nichž se dávné postavy stávají lidmi veskrze dnešními.

Xerxes spadá již do šéfovské éry dirigenta Norberta Baxy, který stanul v čele souboru v roce 1999 ve svých 25 letech, rok po svém absolutoriu HAMU, a vede ho dosud. Na repertoáru nadále přibývají osvědčené tituly české i světové, nicméně kromě nich i vícero titulů dramaturgicky odvážných – k nejvýznamnějším premiérám patří Martinů Hry o Marii (v roce 2001) a česká premiéra opery R. Warda Hon na čarodějnice (v témže roce). Na inscenaci Her o Marii (v režii Josefa Nováka) se jedním obsazením podílela pražská HAMU, s níž ústecké divadlo navázalo rozhodně oboustranně přínosnou spolupráci již v roce 1999 při nastudování Fibichovy Helgy: studenti HAMU mají možnost zapojit se do studia inscenace a vystoupit v regulérním divadelním prostoru (který škole chybí) a ústečtí diváci mají možnost poslechnout si mladé operní hlasy. Premiéra Honu na čarodějnice byla zase výsledkem spolupráce s The University of British Columbia z kanadského Vancouveru: na rozhraní května a června se již šestým rokem konají pěvecké kurzy, přičemž zahraniční studenti pod vedením českých a kanadských inscenátorů připraví vlastní představení a vstupují do běžných repríz dalších titulů – na repertoár ústeckého divadla takto přibyly Mozartovy opery Zahradnice z lásky a Così fan tutte a Massenetova Manon. Převážná část ústeckých inscenací nadále vychází z vyhroceně tradicionalistických představ, což na jedné straně patrně souvisí s obavami, aby divadlo neztratilo diváky, na druhé straně jistě s divadelní vizí vedení divadla (ředitelem je Petr Jonáš) i souboru. K režii se nicméně dostávají i mladší inscenátoři (Jaroslav Brych či Karla

K O M E N T Á Ř E

Štaubertová-Sturm) a na místo svých začátků se (inscenacemi Kouzelné flétny, Rusalky a Prodané nevěsty) vrátil také Ladislav Štros, který sice dnes už nepatří k nejinspirativnějším domácím tvůrcům, ale od šedesátých let se výrazně podílel na inscenačním stylu pražského Národního divadla. Mnohé ústecké inscenace z posledních let jsou, bohužel, spíše více či méně obratným aranžmá nežli třebas tradičním, ale poutavým výkladem díla – ten představuje např. Evžen Oněgin režiséra Martina Otavy a výtvarnice Jany Zbořilové (inscenace získala cenu laické poroty na 6. ročníku Festivalu hudebního divadla Opera 2003) nebo Plášť/ Gianni Schicchi v režii Josefa Průdka. Je to škoda také proto, že se Norbertu Baxovi daří přilákat do Ústí tvárné interprety, kteří by jistě dokázali dostát i vyšším požadavkům, nežli na ně inscenátoři často patrně kladou. Základ souboru na přelomu tisíciletí tvořili interpreti angažovaní převážně v 90. letech: sopranistky Jarmila Mrkusová (nyní Baxová) a Ivana Hybešová, altistka Věra Páchová, tenorista Michael Klamo a barytonisté Damir Bassyrov a Petr Matuszek. V poslední době v angažmá či jako stálí hosté vystupují interpreti jednak zahraniční (Alexandr Proklov, Nikolaj Nekrassov, Jordanka Derilova, Igor Ján), jednak nedávní absolventi našich uměleckých škol (Anna Janotová, Martin Matoušek, František Zahradníček, Jitka Burgetová, Klára Novotná, Eliška Weissová ad.). Pod částí premiér posledních sezon je podepsán původem chorvatský dirigent Tvrtko Karlovič, nicméně za dirigentským pultem kraluje především sám šéf opery, který již v Ústí nad Labem nastudoval na 20 (!) operních a baletních děl a směřování souboru tak má pevně v rukou.  Foto archív

Foto archív

S T U D I E ,

Z inscenace Čerta a Káči s Hanou Peškovou (Káča) a Daliborem Tolašem (Čert), 2004

33

S T U D I E ,

K O M E N T Á Ř E

Otakar Hostinský bez systému Jiří Kopecký

I. Vyznání Dne 17. září 1902 napsal Otakar Hostinský Zdeňku Nejedlému: „Že já sám na systematické knihy nekladu váhu tam, kde běží o pokrok vědy, víte sám nejlépe, ale většina lidí, také odborníků, přece jinak na to pohlíží. Ale ani to by nerozhodovalo, spíše jiná, docela subjektivní, osobní, chcete-li: intimní otázka. Byl jsem totiž opět jednou přiveden k tomu, že jsem pohlédl na bilanci své práce a neshledal ji takovou, jakou jsem kdysi míti chtěl, a jakou jsem snad i míti mohl. V službě okamžitých, namnoze příležitostných potřeb literárních ztrácel jsem tolik času, vyplýtval tolik práce, že ve vážném oboru vědeckém vznikaly mi mezery, které asi již nikdy nevyplním; nejeden totiž z těch systematických spisů, na jichž zhotovení jsem ještě před desetiletím pevně počítal, musil jsem ze svých plánů škrtnouti.“ (citováno podle Pečman 1982, s. 35). Rozptyl aktivit Otakara Hostinského (1847– 1910) byl jistě způsoben potřebami doby, na které Hostinský živě reagoval. Ovšem nejen to. Hostinský se – ke svému prospěchu – dogmaticky neuzavřel do žádného filozofického či estetického systému a celý život hledal pevnou půdu pod nohama na poli empirického výzkumu. To ho vedlo k velmi pozornému sledování a kritice soudobých teorií, na druhé straně mohla určitá „bezsystémovost“ vést k bezbřehému těkání od myšlenky k myšlence. Teze o „bezsystémovosti“ je samozřejmě nadsazená, Hostinský se po stránce metody jeví jako velmi solidní badatel, tato teze má pouze zdůraznit Hostinského nezávislost a otevřenost, neustálou připravenost reagovat na pozoruhodné výsledky jakéhokoli vědního oboru. Hostinský se jakoby držel z jedné strany svého předmětu a ze strany druhé pouze neodvolatelného, descartovského fundamentu. Hostinský si byl nepopiratelně vědom nepřekonatelné omezenosti poznání, nepřeceňoval možnosti člověka vůči světu, zároveň se ale houževnatě pídil po všem novém, neobvyklém, okrajovém. Elegance, střízlivost a skromnost byla nutným protikladem „… vzletu a ohně profesora Hostinského;…“ (Hoffmeister 1936, 20).

II. Herbart a formalismus, obsah a forma. Systematika?

Johann Friedrich Herbart (1776--1841) nenapsal žádný speciální spis o estetice, přesto založil estetickou školu, která zapustila silné kořeny právě v našem prostředí. K herbartismu patřil

i Hostinský, ačkoliv jeho poměr k této škole byl značně kritický, ne-li protikladný. Pokud Nejedlý velebil hegelianismus, proti dožívajícímu a škodlivému herbartismu druhé poloviny 19. století, neznamenalo to nutně kritiku Hostinského. Jaké rozdíly panovaly uvnitř tohoto směru, ukáže stručné srovnání Durdík – Hostinský. Spekulativní duch Josefa Durdíka vedl tohoto myslitele k tzv. abstraktnímu herbartismu. Přijal aplikaci pěti Herbartových etických idejí na estetiku (idea dokonalosti, vnitřní volnosti a blahovůle, dobrotivosti, práva, slušnosti a odplaty), přestože sám Herbart zdůrazňoval různý počet principů pro jednotlivé vědní obory. Hostinský zase podnikl cestu „ad fontes“ a z Herbartových spisů vybral názory týkající se estetiky. Vznikl spis Herbarts Aesthetik (1891), ve kterém Hostinský zjistil značné rozdíly mezi Herbartem a Zimermannnem. Hostinský tuto situaci výstižně okomentoval: „… držím se více ducha Herbartova než jeho – školy.“ (citováno podle Jůzl 1980, s. 100). Tzv. konkrétní herbartismus poskytoval Hostinskému dostatečný teoretický základ a umožňoval rozsáhlý empirický výzkum, i když se Hostinský určitému napětí neubránil. Hostinského dílo jasně ukazuje, že jeho tvůrce potřeboval ke své práci impuls silné myšlenky (Hanslick a hudební krásno, Darwin a drama, Fechner a experimentální estetika, Wagner a hudební drama). Tyto autory ale dokázal zpracovat a dále rozvíjet, polemizovat s nimi. Hostinského dílo dále ukazuje, že byl především autorem menších studií, přednášek atd. Hostinský jakoby měnil přístupy podle předmětu, kterým se zabýval. Každá studie je zvládnutá. Vystihnout Hostinského pozici však znamená zůstat někde „mezi“. Určitá rozpornost je dána tím, že Hostinský nemohl „vyskočit“ sám ze sebe (ze svých zkušeností kritika a umělce), aby bezvýhradně přijal Herbarta. To, na co neustále narážím, dokonale vystihl Jaroslav Volek: „Hostinský teoreticky a vědomě nikde půdu herbartovského formalismu neopustil. Průběžně však v praxi formalismus zrazuje, není si toho však vědom a nevyvozuje z toho důsledky.“ (Volek 1985, s. 216). Proč Herbart tolik Hostinského přitahoval? Opomíjím nepopiratelný vliv vídeňských vládnoucích kruhů. Z takového pohledu by se Hostinský jevil jako vězeň, který má rád svoji celu, protože mu nic jiného nezbývá. Herbartismus Hostinskému vyhovoval, i když mu byl trochu těsný. Herbartovci sice nevyloučili spekulaci, ale otevřeli dveře empirii, čehož Hostinský jako dítě své doby, a tedy člověk přírodovědně orientova-

34

ný, bohatě využil. Metoda pak byla předpokladem k vymezení estetiky jako samostatné vědy. Estetický princip označovaný jako herbartovský formalismus zformuloval Hostinský takto: „Všechno krásno je složeno z většího nebo menšího počtu představ a jenom způsob tohoto složení, tedy vzájemné poměry a vztahy představ, čili forma celku, nikoli povaha jednotlivých představ samotných čili látka, rozhoduje o kráse a nekráse předmětu, o estetické zálibě a nelibosti naší … A jelikož shledali jsme býti první úlohou moderní estetiky, aby po příkladě věd přírodních složitější celky rozkládala v jich prvky, stopujíc zákony krásy ve zjevech nejpřístupnějších, tj. nejméně složitých, přisvědčíme zajisté tomu bez váhání, že těmito estetickými prvky mohou býti opět jenom poměry, jenom formy, a sice formy nejjednodušší, základní. Od těchto pak postupovati zase nazpět ku zjevům vždy složitějším a vždy rozsáhlejším jest účelem dalšího bádání krasovědného.“ (podle Jůzl 1980, s. 102). Nebude jistě na škodu připomenout, že Herbart byl považován za kantovce, přestože popřel význam poznávajícího subjektu, který mu přisuzoval Kant, a naopak „… obnovil názor, že poznání je závislé na vnějších objektech, …“ (Neff 1993, s. 134). Pro Hostinského byla nejautoritativnější větou Herbartova estetického formalismu věta první: „Jen o poměrech, ne o jednoduchém (jen o složení, ne o materiálu) může se provésti estetický soud.“ (Jůzl 1980, s. 103). Kniha Otakara Hostinského Esthetika (vydána roku 1921 péčí Z. Nejedlého) se nám dnes zdá velmi vzdálená kvůli poněkud vypreparovaným estetickým prvkům (resp. vztahům) a marné snaze vytvořit z nich smysluplnou syntézu. Pokud se chtěl Hostinský dostat k uměleckému dílu jako celku, musel hledat jinou cestu. Našel ji – alespoň z části – v semperovsky pojaté filozofii dějin umění. Do jakých svízelných situací vedlo Hostinského jeho formalistické hledisko, je možné ukázat na jeho habilitačním spisu Hudební krásno a souborné umělecké dílo z hlediska formální estetiky. Na důležitých místech textu (úvody, závěry) Hostinský jasně deklaruje své stanovisko: „Naše zkoumání nás všude vedlo k jednomu výsledku: že totiž jen poměry mezi tóny, tedy hudební tvary, mohou být tím, co je na nějaké skladbě esteticky účinné.“ (Hostinský 1961, s. 60). Zásadní obrat v polemice s Hanslickem nastává, když Hostinský říká: „V jedné z dalších otázek se sice nejprve postavíme na stanovisko vytčené Hanslickem s výstižnou bystrostí, ale vzápětí dospějeme dalším vyvíjením jeho názorů ke zcela opačným výsledkům. Hanslick pra-

S T U D I E , Ve shodě s Herbartem, a jak je patrno z předchozího odstavce, i s cítěním doby, usiloval Hostinský o samostatnou estetiku s vlastními metodami (hlavní význam měla srovnávací metoda, vyplývající ze samotné látky estetiky). Nebránil se samozřejmě vlivu jiných vědních oborů (s rozplynutím estetiky v interdisciplinárních kooperacích by Hostinský zřejmě nesouhlasil, ale vlastně se v tomto bodu nezmýlil), vědecký přístup však musel vycházet především ze samotné teorie umění: „Nám nezbývá než pozorovati a na základě pozorování toho klasifikovati umělecká díla samotná.“ (citováno podle Smejkal 1982, s. 90).

Foto archív

ví: ,Jen to, co lze vypovídat o nástrojové hudbě, platí též o hudbě jako takové. – … Sdružení s básnictvím rozšiřuje moc hudby, nikoli však její hranice.‘ Je-li tomu skutečně tak – a nelze o tom pochybovat ani v nejmenším –, pak je zřejmé, že jakýmkoli uměleckým sdružením hudby s poesií vzniká nový umělecký druh, jenž má svůj vlastní, nový sloh a jemuž nesmíme měřit stejným loktem jako ryzí, nástrojové hudbě.“ (tamtéž, s. 68). Odtud už vede přímá cesta k tomu, co Hostinský chtěl: obhájit Wagnerovo hudební drama i Lisztovu programní hudbu. Hostinský akcentoval obsahová hlediska, ve shodě s Herbartovým názorem pracoval s představou formy nabývajícího obsahu, ať již tento přístup Hostinský prozrazuje odkazy na okolnosti, účel, smysl či pravdivost (viz Volek 1985, s. 220). Tolik k otázce forma – obsah. Pokud ještě připomenu nemožnost pojmout celek z herbartovských pozic a současné hlásání o prioritě celku před částmi v Epištolách o krátkozrakosti, lze bez rozpaků přijmout Hostinského zařazení k nedůslednému, umírněnému estetickému formalismu. Že tato nedůslednost měla pozitivní dopad, se pokusí demonstrovat následující – na první pohled nemístná – fenomenologická poznámka. Miloš Jůzl poukázal na citlivost pro materiál jako na klad herbartismu (viz Jůzl 1980, s. 113). Hostinskému můžeme přičíst i citlivost pro možnosti metody. Nadšeně sice přijal Fechnerovy experimenty, rozhodně ale nepřepínal jejich hranice. Jinými slovy řečeno, Hostinský chtěl pomocí experimentu zkoumat to, co se pomocí experimentu zkoumat dá (viz Hostinský 1900, s. 9). Pro oblast umění Hostinský požadoval důkladnou znalost historického materiálu, tedy uměleckých děl, význam experimentální estetiky viděl v maximálním otevření pomyslného vějíře myslitelných prvků (tamtéž, s. 13). Myslím, že taková myšlenka už je předznamenáním Husserlova pojmu eidos (eidetická variace). Centrem Hostinského pozorování je (pokud se týká umění) umělecké dílo samotné: „… estetické nazírání a tudíž i estetické bádání jakožto vědecký výraz jeho nejenže vychází ze zkušeností, ono ji také beze změny přijímá, bere zjevy její tak, jak se nám samy podávají.“ (Hostinský 1982, s. 14). Připomenout na tomto místě fenomenologický imperativ „Zu den Sachen selbst!“ znamená uznat, že Hostinský dobře vycítil tzv. Zeitgeist (podobně lze uvažovat o Hugo Riemannovi v intencích Heinricha Besselera; viz Vysloužil 1997).

Na závěr tohoto oddílu zbývá ještě poznámka o způsobu Hostinského práce. Z Nejedlého úvodu ke knize Otakara Hostinského Esthetika je patrné, že určitá témata Hostinský začal promýšlet velmi brzy a s přibývajícími zkušenostmi je neustále rozvíjel; kroužil kolem nich. Není tedy podivné, že Antonín Sychra „objevil“ dvě téměř shodné studie (viz Sychra 1961, s. 14). Při pokusu o rozčlenění Hostinského statí vyšel Jaroslavu Volkovi úctyhodný seznam oborů, do kterých Hostinský zasáhl, ale při důkladnějším pohledu na jednotlivé texty zjistíme jejich blízkou příbuznost (Volkova posedlost tříděním na

35

K O M E N T Á Ř E

tomto místě spíše zamlžuje, než odkrývá; viz Volek 1985, s. 217). Obdobně lze narušit myšlenku o systematice estetiky. Otakara Hostinského Esthetika rostla už od roku 1867 a jednalo se o jakýsi pracovní podklad k přednáškám. Je otázkou, jestli postupným přepracováváním a obohacováním osnovy přednášek vznikla skutečná systematika oboru…

III. Umění, společnost. Filozofie dějin umění

Jako uměnovědec zasáhl Hostinský do všech druhů umění. Kromě toho skládal (v roce 1871 byl žákem Bedřicha Smetany), psal básně, je autorem libret k Fibichově Nevěstě messinské a Rozkošného Popelce, kreslil, fotografoval. Přes Hostinského mnohostrannost lze najít určitou specializaci. Nejobecněji ji lze charakterizovat jako zájem o „mezní“, „přechodové“ jevy. Konkrétně šlo především o hudební drama jako syntézu problematiky hudby a divadla. Hostinský pochopil důležitost interpreta. Jestliže se ještě Hanslick domníval, že hudební dílo je dáno svým zápisem, Hostinský věděl, že „notami popsaný papír je němý a mrtvý“ (citováno podle Zich 1987, s. 14). Věděl, že reprodukční umělec skladbu podstatně dotváří. Pochopil, že – řečeno slovy Jaroslava Zicha – „… o pravé existenční formě hudebního díla můžeme mluvit teprve tehdy, zazní-li v přísné časové vazbě.“, že „také v dramatickém umění platí, pravou existenční formou díla není text činohry nebo partitura opery, nýbrž teprve divadelní představení.“ (tamtéž). Tím, že položil důraz na to, co zní, se přiblížil myšlence, že znějící artefakt je nutnou podmínkou hudebního díla, které je intencionálním předmětem. Další myšlenka, kterou Hostinský celý život „obkružoval“, je ukotvení umění ve společnosti, resp. národě. Již v roce 1867 si Hostinský poznamenal: „… má-li se umění dařiti, musí mezi umělcem a obecenstvem býti jakási živá vzájemnost, ta však jen tenkráte se vyskytne, když umělec se uchopí takových forem, jež odpovídají vkusu obecenstva, tj. když se postaví na stanovisko národní a pak národ k vyšším ideálům povznáší. Nestane-li se tak, můžeme míti jednotlivá výtečná díla umělecká, nikoli však umění.“ (Hostinský 1921, s. XXVIII). Podobně pak ve studii O významu průmyslu uměleckého z roku 1887 vyjádřil přesvědčení, že umělecký průmysl bez velkého umění ztrácí pružnost a vynalézavost a naopak monumentální umění bez umě-

S T U D I E ,

K O M E N T Á Ř E

leckého průmyslu postrádá ohlas v nejširších vrstvách národa (viz Hostinský 1887, s. 9). Je nutné připomenout, že Hostinský kladl daleko větší váhu na ono povznášení k vyšším ideálům než na přiblížení ke vkusu obecenstva. Hostinského velmi zajímalo „sledovat nejstarší stopy umělecké“ (Hostinský 1877, s. 47). Tento zájem ho vedl k průzkumu mnoha různorodých jevů. Cenil umělecký průmysl, všímal si nejnovějších výzkumů pravěkých výtvarných projevů, zajímal ho život tzv. přírodních národů, uplatnění Haeckelovy myšlenky o provázanosti fylogeneze a ontogeneze se odráží v docenění dětských uměleckých pokusů. Okruh všech těchto otázek úzce souvisí s vlivem Gottfrieda Sempera, který na Hostinského vedle Herbarta a Wagnera nejvíce zapůsobil. Semperovsky pojatá filozofie dějin umění, rozvíjející se již od přelomu šedesátých a sedmdesátých let 19. století, je jakýmsi protipólem herbartismu a vedla – jak tvrdí Jůzl – k metodologickému dualismu. Zjednodušeně řečeno, Hostinský na tomto poli řešil konkrétní uměnovědné otázky s důrazem na problematiku zrodu umění a jeho postupné vyvazování z praktických účelů. Odůvodněně se lze spolu s Jůzlem domnívat, že se Hostinský postupně propracoval k celkovému a historickému uchopení uměleckého díla a že si „… ke konci svého života začal uvědomovat, že i estetické soudy podléhají historickým proměnám!“ (Jůzl 1980, s. 247).

IV. Poznámka na závěr Hostinský snad ani nemohl zůstat bez následovníků. Reagoval na nejrůznější podněty, kte-

rých se mnohdy jen dotknul. Neříkal poslední slovo, ale ukazoval směr. Uměnovědná problematika Hostinskému „nabujela“ tak, že se stala pro jednoho člověka nezvladatelnou. Nebál se mezních jevů, které mu jakoby na oplátku samy od sebe nově osvítily tradiční problémy estetiky. Není nic divného na tom, že se Vladimír Helfert ve studii o periodizaci dějin hudby opřel o Hegelovu fenomenologii ducha, i když Hostinský měl vůči Hegelovi zřejmou averzi, a zároveň ho jeho důraz na hudební dílo a jeho analýzu spojuje s fenomenologickou estetikou. Je dobré si uvědomit, že právě Otakar Zich mluvil o „metodách estetiky komplexních jevů“, uplatnil experiment, při kterém „…nenechával posuzovat jednotlivé prvky, ale celé úryvky uměleckých děl.“ (Jůzl 1980, s. 243). Jak Helfert tak především Zich podstatně zasáhli do hudební psychologie. Nenásilně působí pokus O. Zicha o „… ustavení dramatického umění jako samostatného a soběstačného umění, …“ (Zich 1931, s. 9). Nejedlý v mnohém reprezentuje onu negativní stránku Hostinského ve smyslu spojení vědy s kritikou i politikou, to však nesmí vést k nedocenění jeho historiografické práce. Styčné body lze vést mezi Hostinským a tzv. aktivovanou analýzou Karla Janečka, dvěma konotacemi J. Volka, které rozhodují o zařazení zvukového jevu k hudbě. Také Volkovo vymezení přechodů od umění k oblastem ležících mimo tuto sféru upomínají na Hostinského úvahy. Svůj „druhý život“ našly Hostinského myšlenky i v díle Jana Mukařovského. Otakar Hostinský věnoval snad až příliš mnoho sil „službě okamžitých, namnoze příle-

žitostných potřeb“, avšak sepětí s životem, napětí mezi – kriticky – přejatou estetickou tradicí a vlastními zájmy a závěry, houževnaté překonávání polemik i své nespokojenosti ho dovedli od pozitivistických východisek a branám fenomenologie. Je podivuhodné, že se Hostinský „propadl“ ze scientistického směru ke směru antiscientistickému. Bibliografie: Hoffmeister, K.: Vzpomínky, in: Hudební výchova, únor 1936, č. 2–3, s. 19–23. Hostinský, O.: Šest rozprav z oboru krasovědy a dějin umění, Praha 1877. O významu průmyslu uměleckého, Praha 1887. O esthetice experimentální, in: Česká mysl, 1900, č. 1, s. 3–15. Otakara Hostinského Esthetika (k vydání připravil Z. Nejedlý), Praha 1921. O hudbě, Praha 1961. Úvod do estetiky, in: Pocta Otakaru Hostinskému, Brno 1982, s. 11–21. Jůzl, M.: Otakar Hostinský, Praha 1980. Neff, V.: Filosofický slovník pro samouky neboli Antigorgiás, Praha 1993. Pečman, R.: Hostinský anno 1980, in. Pocta Otakaru Hostinskému, Brno 1980, s. 29–36. Smejkal, Z.: Hostinského klasifikace umění, in: Pocta Otakaru Hostinskému, Brno 1982, s. 89–93. Sychra, A.: Badatelský odkaz Otakara Hostinského a dnešek, in: O hudbě, Praha 1961, s. 5–22. Volek, J.: O. Hostinský, in: Kapitoly z dějin estetiky I, Praha 1985, s. 215–226. Vysloužil, J.: Fenomenologie, in: Slovník české hudební kultury, Praha 1997, s. 215–216. Zich, J.: Kapitoly a studie z hudební estetiky, Praha 1987. Zich, O.: Estetika dramatického umění, Praha 1931.

Vzpomeňme stého výročí narození ROBERTA BROCKA

N

Ludmila Vrkočová

arodil se před sto lety (27. května 1905) v Rakovníku a prožil mnohotvárný tvůrčí umělecký život dirigenta, skladatele a překladatele. Jako žák Václava Talicha byl po studiích korepetitorem u opery v Bernu, dirigentskou dráhu začal v Rostocku a Brémách, v roce 1932 se dokonce zapsal ke studiu hudební vědy na brněnské universitě. Po roce však studií zanechal, neodolal nabídce Jaroslava Ježka a stal se dirigentem Osvobozeného divadla. Roku 1935 v dirigentské kariéře pokračoval tentokrát v SSSR, stal se šéfdirigentem rozhlasového orchestru a filharmonie v Charkově a pak se stal šéfem rozhlasové stanice v Archangelsku. Do Československa se vrátil krátce před vypuknutím II. světové války, ale tady ho zle postihla rasová persekuce.

Pracoval jako dělník a roku 1944 byl transportem převezen do Terezína. Tam se intenzívně zapojil do hudebního života, v této přestupní stanici na cestě do vyhlazovacích táborů nacisté vězňům kulturní aktivity trpěli. Robert Brock tu například zkomponoval a s improvizovaným orchestrem provedl hudbu k inscenaci Karafiátových Broučků. Po osvobození a návratu z Terezína byl dva roky dirigentem brněnské opery, když se však v Praze otevřela Velká opera 5. května, přijal místo dirigenta a později šéfa opery. Spojením této scény s Národním divadlem přešel do naší přední operní instituce jako dirigent a zástupce ředitele. V té době byl povolán na AMU, aby učil dirigování. Jeho žáky jsou naši významní dirigenti, např. Jiří Bělohlávek, Jiří Stárek a Jiří Kout. Robert Brok nastudoval mnoho oper, ale nejmilejší mu byl klasický repertoár, především ope-

36

ry Mozartovy. Miloval však i díla českých autorů (rád pracoval třeba na Janáčkově opeře Věc Makropulos), které mnohokrát nastudoval i v zahraničí – Smetanovy Dvě vdovy ve Schwerinu, pro berlínský rozhlas Dvořákovu Rusalku, v Linci Prodanou nevěstu a v Lipsku uvedl dokonce Zichovu operu Malířský nápad. Měl pochopení pro hudební experimenty svých současníků, velmi se přátelil s Aloisem Hábou. Sám také komponoval a překládal operní libreta z češtiny do němčiny, čímž se často zasloužil o jejich uvedení v zahraničí. Robert Brock zemřel 2. prosince 1979. Jeho mnohostranná umělecká činnost velmi pozvedla poválečný vývoj české hudby jak v oblasti opery, tak pedagogiky. Byl zásadový, nekompromisní, pracovitý a hudbě nekonečně oddaný. Z jeho uměleckého odkazu vlastně žijeme dodnes. 

S T U D I R E ,E C K E ON MZ EE N K T Á N ŘI HE

Leoš Janáček: Literární dílo (1875--1928)

Fejetony, studie, kritiky, recenze, glosy, přednášky, proslovy, sylaby a skici Řada I / svazky 1--1 a 1--2, Editio Janáček, Souborné kritické vydání děl Leoše Janáčka, editorky Theodora Straková a Eva Drlíková, jazyková revize Dušan Šlosar, Brno 2003

J

Jaroslav Smolka

anáček – literát není fenomén v českém a dnes ani světovém měřítku neznámý. Mnohokrát byly publikovány jeho jednotlivé fejetony a v několika vydáních téměř kompletní fejetony, často byly přetiskovány jednotlivé texty o jeho dílech a tvůrčích východiscích, o nápěvcích mluvy, leccos z jeho prací hudebně teoretických, folkloristických aj.; péčí Jiřího Vysloužila vyšel objemný svazek souboru jeho textů o lidové písni a lidové hudbě a péčí Zdeňka Blažka značná část plánovaného kompletu jeho díla hudebně teoretického. Mohlo by se tedy zdát, že edice ostatních Janáčkových literárních výtvorů bude jen nějakým doplňkem. Pravý opak je však pravdou. Vydané dva svazky o celkovém rozsahu 1137 tiskových stran výmluvně svědčí o obrovské aktivitě skladatele i na poli literární tvorby. A nejen o aktivitě, ale i originalitě, obrovské invenci také spisovatelské a o vyhraněně osobitém literárním slohu. Vyšlo už několik studií a úvah o zvláštních podobnostech a společných rysech Janáčkova slohu hudebního a literárního. Vydaný soubor to jen potvrzuje a je dokladem skutečnosti, že jeho prvky, pramenící v koncisnosti a semknutosti skladatelova rodného lašského nářečí, byly dány jeho verbálnímu vyjadřování už od začátku. Je ovšem také patrné, že podobně jako Janáčkova hudební řeč se jeho literární projev časem tříbil a přibližně s novým stoletím dosáhl plné zralosti. Tuto skutečnost podtrhuje uspořádání textu, jaké zvolily editorky Theodora Straková a Eva Drlíková. V prvním svazku, kde shromáždily všechny Janáčkovy tištěné texty, zachovaly striktně chronologické řazení bez ohledu na souvislosti žánrové, obsahové apod. Tím se zároveň projevily i zajímavé trendy v Janáčkově volbě literárních žánrů. Je to ovšem obraz vždy velmi pestrý, převažuje však směřování od časopiseckých referátů a glos k fejetonům, charakteristikám a výkladům vlastních skladeb i obecnějším proklamacím estetického dosahu. Už ona žurnalistika mladého Janáčka je však obdivuhodná. Zřejmě v časopisech neměl na komentování brněnského hudebního života mnoho místa, a tak převažují pouhé glosy. Udivuje množství zmíněných a kriticky pojednaných hudebních událostí. Byly doby, kdy Janáček zřejmě téměř všechny večery trávil na koncertech nebo operních představeních. A je obdivuhodné

i vášnivé zaujetí, jaké svým stručným komentářům dává. To se týká nejen postojů a soudů, ve kterých už poznáváme zárodky zralého Janáčka, ale i stop raného konzervativismu např. při odsudcích příliš častého modulačního vzdalování od hlavní tóniny (i když v rozboru introdukce ke Gounodovu Faustovi a Markétce náhlé tóninové skoky trochu zdráhavě obdivuje), kritice některých harmonických postupů ve Wagnerově

Tristanu a Isoldě, či moravským separatismem vyvolaného kritického přístupu k některým vrcholným dílům Bedřicha Smetany (jak o tom pojednal a okolnosti, jež stály za texty Janáčkových kritik, vysvětlil Vladimír Helfert v I. svazku nedokončené monografie Leoš Janáček V poutech tradice). Ohňostroj krásných literárních projevů a jejich prostřednictvím i průhledů do Janáčkovy skladatelské duše přináší ovšem jeho práce z doby zralosti. V Hlídce 1897 a 1898 uveřejnil skvělé analýzy Dvořákových symfonických básní na balady z Erbenovy Kytice, které jsou vzorovým příkladem aktivního rozboru skladeb: hudba se tu nejen popisuje, ale i domýšlí, text je dotvořen s osobitou fantazií a téměř kongeniálním porozuměním skladateli. Nádherná jsou horoucí vyznání nejvýznamnějším českým předchůdcům – Za Antonínem Dvořákem z Hudební revue 1911 a Tvůrčí mysl, fejeton ke 100. výročí

37

narození Bedřicha Smetany 2. 3. 1924. Málokterý skladatel dokázal podat na krátké ploše nemnoha slov tak sugestivní výklad vlastních skladeb, jako Janáček ve fejetonech Moje město a Glagolskaja missa z Lidových novin 1927. Vedle těchto i jiných často přetiskovaných a známých tu najdeme i výklady jiných děl, např. původně pro časopis Pult und Taktstock 1927 německy psaný článek o klavírním Concertinu s uvedením překvapivých programových souvislostí aj. Mimochodem: edice cituje původní německý text, ale připojuje i petitem tištěný český překlad. Tak je tomu u všech Janáčkových jinojazyčných textů: několika německých a jednoho polského (Moje vzpomínky na Polsko z roku 1926). Pozoruhodný je i méně obsáhlý druhý svazek, do kterého editorky zahrnuly texty, jež zůstaly netištěny či ani nebyly dokončeny, sloužily jako opora pro Janáčkovy přednášky apod. I tady je mnoho cenného. Ne náhodou jsou v čele výklady a reflexe Janáčkových vlastních děl: líčení vzniku a uměleckého záměru při tvorbě kantáty Amarus z roku 1897, v literatuře už několikrát citované poznámky o jednotlivých klavírních skladbách cyklu Po zarostlém chodníčku, o prvním znění mužského sboru Sedmdesát tisíc a později glosy k dalším skladbám. Jsou tu rozsáhlé texty o řeči, typech české mluvy, o nápěvcích mluvy, několik článků o opeře, dva rozsáhlé texty o fonetice. Obsáhlý je i poslední oddíl Supplementi, do kterého jsou zahrnuty zlomky i pouhé seznamy a poznámky, hesla do různých pamětních spisů, z nichž bylo častěji už citováno ono o opeře Výlety pana Broučka „Držím se kořenů života našeho lidu“. Dále tu najdeme různé poznámky a přehledy k analýzám, např. pro srovnání Requiem Mozartova, Berliozova a Dvořákova, pod názvem Naturalism popis průběhu a výpisky motivů ze Smetanových oper Hubička, Tajemství a Čertova stěna, dále nedokončený nástin koncepce konzervatoře hudby v Brně, zlomky různých hudebně teoretických spisů, náčrtky nepublikovaných fejetonů. Poslední je text zvláštní povahy: ucelený zápis Janáčkovy přednášky Formace hudební, kterou někdo z posluchačů zapsal – nejspíš z náslechu – a Leoš Janáček do tohoto cizího rukopisu později vlastní rukou doplnil své poznámky, opravy a vpisky. Souborné vydání literárního díla potvrzuje skutečnost, že

R E C E N Z E

K N I H

Leoš Janáček byl v úvahách o hudbě, její teoretické reflexi a promýšlení vzájemných vztahů mezi ní a životními podněty stejně vířivě fantazijním ohňostrojem invence, jako v samé hudební tvorbě. Edice je doplněna poznámkami jednak za každým z jednotlivých textů, jednak rejstříky, seznamy atd. Editorky pracovaly velmi pečlivě a vnitřní struktuře edice daly ne sice úplně přehledný, ale přece jen – poté, když čtenář pronikne do systému – praktický pořádek. Chyb tu zůstalo málo, ale bez těch se tak rozsáhlá publikace asi ani nemůže obejít. A tak se třeba na str. 109 dočteme, že Pitch ve sbírce Museum für Orgelspieler otiskl skladby řeckých kontrapunktiků Seegra, Zacha, Brixiho, Černohorského a Kopřivy (i podprůměrně vzdělaný čtenář se zajisté dovtípí, že tam nepatřilo slovo řeckých, ale českých). Za největší chybu musím považovat brnocentrismus ve věci, která by měla být ve všech ohledech objektivní: v bibliografii. Uvádějí se až na malé výjimky, jež nebylo možné neuvést (Šourkovy práce o Dvořákovi, Šourkův-Burghauserův katalog, Kunovo vydání Dvořákovy korespondence, Rektorysovy edice), jen práce brněnských autorů. Není tu ani zmínka o monografiích, kde se o Janáčkově literárním díle pojednává nemálo (jméno Šeda najdete např. jen ve jmenném rejstříku druhého svazku, ale ne jako příjmení Janáčkova monografa, jde o dělníka Šedu z dřív nepublikovaného fejetonu Pinkava to byla, jméno Jaroslav Vogel najdete jen v souvislosti s cizojazyčnými překlady jeho prací o Janáčkovi, základní česká monografie zůstala čtenáři zatajena. Přitom obdobně zaměřená kniha Bohumíra Štědroně tam je. A chybí poukazy na další práce nebrněnských (respektive nemoravských) autorů, kde se pojednává o Janáčkově literárním díle, stylu, principu nápěvků mluvy či navazování na ně apod. Jejich autorům to jistě ublíží málo, ale pro věc samu – informaci o dosavadním bádání a vůbec reflexi Janáčkova literárního díla – je to škoda. 

MEZINÁRODNÍ SMETANOVSKÁ ˇ KLAVÍRNÍ SOUTEŽ 27. ročník ˇ 5. - 12. brezna ˇ Plzen, 2006 www.piano-competition.com ˇ ˇ uzáverka prihlášek 15. 12. 2005 ˇ KONZERVATORˇ PLZEN, Kopeckého sady 10, 301 00 Plzenˇ tel.+fax.: 377 226 387 [email protected] e-mail: Kontakt:

Jiří Sehnal: Barokní varhanářství na Moravě, 1. a 2. díl. Vydavatel: Muzejní a vlastivědná společnost a Univerzita Palackého v Olomouci Brno 2003 a 2004 Pavel Malének

V

průběhu dvou let vydala Muzejní a vlastivědná společnost v Brně ve spolupráci s Univerzitou Palackého v Olomouci rozsáhlou, objevnou a zásadní práci v oblasti moravského varhanářství věnovanou pouze období baroka. Autor knihy Barokní varhanářství na Moravě prof. Jiří Sehnal rozčlenil práci do dvou samostatných dílů, které spolu úzce souvisejí a navazují na sebe. Prof. Sehnal patří mezi naše největší znalce všeho, co se varhanářství a varhan týká. Dlouhá léta se věnuje jejich dokumentaci, ale také popularizaci mezi jejich milovníky, poučenými laiky a všemi, které tento hudební nástroj nějakým způsobem oslovuje. Barokní varhanářství na Moravě se staví vedle dříve publikovaných

prací, ať jsou to Němcovy Pražské varhany nebo Historické varhany v Čechách Tomšího, Lukeše, Tomíčka a Uhlíře. Troufám si také konstatovat, že v mnohých ohledech tyto práce dokonce převyšuje. V prvním díle své práce autor objasňuje některé prameny k dějinám varhan na Moravě. Velkou část tohoto dílu pak tvoří kapitola objasňující a dokumentující životní a pracovní podmínky moravských varhanářů. Považuji za nutné vyzvednout detailnost Sehnalova přístupu k problematice moravského varhanářství a využiji k tom názvy některých kapitol jako např. Sociální postavení varhanářů, Záruční doba a kolaudace, Investoři a dobrodinci, Stěhování varhan po josefínských reformách, Jak označovali varhanáři své práce a mnoho dalších.

38

Nejrozsáhlejší část prvního dílu knihy tvoří Lexikon varhanářů na Moravě do konce 19. století. V něm se dozvíme jména varhanářů, jejich nacionálie a nejdůležitější rodinné a profesionální údaje. U velké většiny z nich najdeme i seznam jimi vystavěných nástrojů, včetně jejich velikosti, počtu manuálů, roku dokončení stavby, ale také následných prací na těchto nástrojích. Kapitola obsahuje také návrhy nástrojových skříní, autografy varhanářů nebo např. rukopisy smluv o zhotovení díla. Kniha rovněž obsahuje seznam lokalit, v nichž působily varhanářské dílny. V prvním dílu také najdeme velmi obsáhlý a případné zájemce o problematiku plně uspokojující seznam použité literatury. Druhý díl knihy traktuje prof. Sehnal do dvou částí. V obecné předkládá informace o všem, co

R E C E N Z E se týká barokních (ale nejen jich) varhan. Seznámí nás s jejich vývojem od r. 1600 až do poloviny 19. století, poučí nás o materiálech používaných k jejich stavbě, umístění v chrámech, různých technických zařízeních, ladění, zvuku, výzdobě a mnoha dalších podrobnostech. V části dokumentační pak autor velmi podrobně referuje o historii a osudech jednotlivých nástrojů, technických podrobnostech, dispozicích jednotlivých varhan a většinu nástrojů dokumentuje fotografiemi. Tato kapitola je rámována barevnými fotografiemi nejcennějších nástrojů. Jsou zachyceny nástroje od regálů, přes portativy a positivy až po třímanuálové varhany. Hluboce smekám před metodikou a didaktickým umem prof. Sehnala. Každá kapitola je uvedena řádným poučením čtenáře, problematika je vysvětlena do posledního detailu, připojeny jsou seznamy případných zkratek. Obě knihy jsou doplněny jmenným a místním rejstříkem a s ohledem na provázanost s německým prostředím také o německý souhrn. Nedovedu si představit podrobnější a ucelenější publikaci. Neumím si však také představit nezměrnou práci autorovu při vyhledávání pod-

K N I H

kladů, objíždění míst výskytu varhan, jejich dokumentaci, zjišťování technického a uměleckého stavu a jednání se zainteresovanými osobami, správci farností a kostelů, varhaníky a dalšími odpovědnými lidmi. Oběma editorům – brněnské Muzejní a vlastivědné společnosti i Palackého univerzitě v Olomouci – patří uznání za zajištění a poskytnutí prostředků k napsání a vydání této knihy. Publikace je velmi pěkně vyrobená a má velmi slušnou grafickou úpravu. Pro své kvality by neměla chybět v žádné knihovně uměleckých vzdělávacích institucí /včetně ZUŠ/. Jediné, co kniha postrádá, je případná zvuková nahrávka vybraných barokních varhanářských skvostů. A profesor Jiří Sehnal? Jeho úsilí bylo korunováno krásným dílem. Vedle ocenění čtenářů by mu zcela jistě slušela některá z prestižních cen, např. Magnezia litera. 

HUDEBNÍ VELETRH Praha 2005 22. –25. 9. 2005 Vážení čtenáři, pořadatelé Hudebního veletrhu Praha 2005 agentura AC EXPO a nakladatelství Muzikus vás zvou již potřetí k návštěvě Veletržního paláce v Praze 7 v Holešovicích ve dnech 22. – 25. 9. 2005. Co nabízí pořadatelé letos? Téměř 100 vystavovatelů, kteří zastupují na 400 českých i světových značek, představí hudební veřejnosti na jednom místě svoji produkci. Ve velké dvoraně, která tvoří jádro veletrhu, návštěvníci naleznou především dovozce elektronických i akustických hudebních nástrojů a příslušenství. Přilehlá pasáž, hala A a nově otevřená galerie A představí nejnovější techniku v oblasti „světlo a zvuk“, v hale B se mohou seznámit s nahrávací i reprodukční techniku a hudebním software, také zaměřeném na výuku hudby. V malé dvoraně vystavují výrobci a dovozci akustických hudebních nástrojů a vydavatelé hudební literatury. Malé firmy dotvářejí nabídku veletrhu a jsou soustředěné v galerii haly B. Vedle agentur či malých hudebních vydavatelství zde naleznete výrobce akustických nástrojů na zakázku, příslušenství, speciální doplňky, a další. Pořadatelé nabízejí jako nedílnou součást veletrhu bohatý doprovodný program, který představí řadu forem a žánrů. Na venkovní scéně, která slouží jako upoutávka, se představí sólisté či kapely jazzového typu či ve stylu world music a etno, v kinosálu se budou prezentovat jak renomované kapely naší rockové scény, tak bude dán prostor mediálně neznámým, ale hudebně zdatným skupinám, v malé dvoraně proběhnou vystoupení klasických interpretů a souborů, to vše po celou dobu veletrhu. Ve spolupráci s Českou televizí připravujeme v pátek „Poprask“, v sobotu večer se uskuteční přímý přenos koncertu z kinosálu v rámci pořadu „Noc s Andělem“. Od pátku do neděle proběhnou koncerty na scéně v garážích Veletržního paláce, více však naleznete na webových stánkách veletrhu od 1. září. Otevřeno čt–so 10–18, ne 10–17. Vstupné 100 Kč. Tak jako každý rok nezapomínáme na pedagogy a studenty hudebních škol – je možné registrovat se na stránkách www.huvel.cz v menu „učitel“, kde je možné si objednat volné vstupenky na veletrh. Pro pedagogy připravujeme ve spolupráci s vystavovateli překvapení – každodenní slosování o věcné ceny od jednotlivých vystavovatelů v malé dvoraně na akustické scéně. Více podrobností a podmínky slosování se dozvíte na www.huvel.cz mp

39

„Moje začátky hry na kytaru byly naprosto prozaické“ říká

Foto Vanda Peroutková

Štěpán Rak L

Julius Hůlek

etos slaví své významné životní jubileum světově proslulý kytarista, skladatel a pedagog, profesor pražské HAMU, Štěpán Rak (1945). Náš rozhovor začal poněkud kuriózním způsobem. Vzpomněl jsem si totiž, jak někdy před dvaceti a možná i více lety jsem v pražské restauraci „U Synagogy“ bezděčně zaslechl od vedlejšího stolu útržek rozhovoru Štěpána Raka s jakýmsi redaktorem, myslím, že z Mladého světa, a sice o tom, jak začínal na kytaru mezi trampy. Zeptal jsem se: Byly vaše začátky opravdu tak prozaické a nebo svým způsobem poetické? Naprosto prozaické. Moje hudební začátky obecně však nejsou spojeny s kytarou. Původně jsem začínal na housle, to bylo někdy v devíti až deseti letech, kdy jsme spolu s mým kamarádem Ferdinandem Löffelmannem chodili na hodiny k Janu Kozákovi, koncertnímu mistru České filharmonie. Měl s námi dalekosáhlé záměry, i co se týče konzervatoře, byl však, bohužel, dost nemocný a zemřel. Potom jsme chodili na normální základní hudební školu, ale paní učitelka se nám příliš nevěnovala, a tak jsme toho nechali. Já jsem se tenkrát dal na výtvarné umění, které mě už odmalička zajímalo, a ve čtrnácti jsem začal studovat na Střední odborné škole výtvarné na Hollarově náměstí. Studium nebylo bez problémů, a protože tam byly předměty jako třeba chemie nebo matematika, prosperoval jsem mezi trojkou až čtyřkou a nakonec jsem přece jen absolvoval v roce 1963 s tím, že jsem nevěděl, co dál. Mezitím se ve mně opět začala probouzet moje dávná láska - hudba. Nejdříve tak, že trampové u Berounky, v Radotíně a okolí mě vzali do party a na trampských evergreenech jako je Niagara a další mě začali učit první akordy. Takže tohle všechno jsem pochytil u Berounky a na kytaru jsem začal skutečně jako tramp.

40

G R A M O R E V U E A co umělecké začátky? Někdy v té době jsem viděl v televizi Jiřího Jirmala. Hrál Vzpomínku na Alhambru Franciska Tárregy, do toho jsem shlédnul film o André Segoviovi a nakonec mě jeden můj kamarád vzal do Rudolfina na koncert Milana Zelenky, kde mimo jiné hrál Variace na téma z Mozartovy Kouzelné flétny Fernando Sora. Já jsem se tak nadchnul pro sólovou kytaru, že jsem neváhal dát tomu všechno. Navštívil jsem pana Jiřího Köhlera na hudební škole v Praze 1 a když jsem mu zahrál, tak mi řekl: „Raku, ty máš olšový ruce, dělej něco jiného“. Ale když viděl mou zarputilost a neskutečnou pracovitost, přece jen se rozhodl mě přijmout do své třídy. Za rok a půl mě připravil k přijímací zkoušce na konzervatoř. Vzal mě na náslechy k profesoru Štěpánovi Urbanovi, což byla naprosto klíčová osobnost v mém životě. Tenkrát jsem mu zahrál Preludium č. 1 Heitora Villy Lobose, takovou slovutnou skladbu. Hrál jsem podle svého tehdejšího soudu bravurně a čekal, jakou mi pan profesor složí poklonu. Jenže ten byl jiného názoru, dal mi herdu do zad a řekl: „Když už umíš starou belu, tak alespoň seď rovně!“ V té chvíli mě to pořádně naštvalo, ale byla to zcela zásadní rada na celý můj další život. Pakliže něco učím své studenty na AMU, tak je to sedět rovně. Zkoušky na konzervatoř jsem nakonec udělal, kytaru jsem vystudoval u profesora Urbana a skladbu jako druhý obor u profesora Zdeňka Hůly a obojí jsem absolvoval veřejným provedením své kompozice Vodní znamení pro kytaru a smyčcový orchestr. Potom jsem se rozhodl, že budu studovat dál, na AMU. Můj pozdější příznivec, profesor Václav Dobiáš, tenkrát poznamenal, že je to vůbec poprvé, kdy kytarista udělal přijímací zkoušky na skladbu tak, že předvedl své kompozice nikoli na klavír, jak bylo běžně zvykem, ale na kytaru. Hrál jsem tam i svou Symfonii a byl přijat na studium kompozice do třídy profesora Jiřího Dvořáčka, jenž se stal mým velkým kamarádem. Máte kromě svých trampských začátků zkušenosti s něčím, co by se snad dalo nazvat alternativní kytara? Zajisté. Po konzervatoři jsem dva až tři roky hrál po různých barech, kavárnách a nočních podnicích beatovou a rockovou hudbu, různé šlágry, evergreeny a já nevím, co ještě. Řekli mi: „Raku, je to v B dur a hraj!“ Nikoho nezajímalo, že nemám noty, že B dur vůbec není kytarová tónina, musel jsem se chytat jen podle sluchu. To byla obrovská škola, jedna z největších v mém životě, kterou bych vřele doporučil nejen každému kytaristovi, ale i každému muzikantovi.

Vraťme se ještě do doby vašich studií na pražské konzervatoři. Zvláště o svém profesorovi, panu Štěpánu Urbanovi, vždy mluvíte v superlativech. Ano, ale i to je málo. Profesor Urban nebyl jen stěžejní osobností historie naší kytary, ale i velký člověk. To on mě naučil skutečné lásce k hudbě, lásce k nástroji, ale i takové všelidské lásce, pokoře a umění poděkování. Když už se člověku dostalo požehnání, že může předávat krásno dál, měl by děkovat tím, že skládá účty celou svou činností. Hlavní vklad, kterým mě profesor Urban na mé umělecké i životní cestě obdařil, bylo sebepoznání. Profesor Urban kdysi na pražské konzervatoři založil obor hry na kytaru. Jak to bylo s ustavením tohoto oboru na Hudební fakultě AMU v Praze a jakou roli jste při tom sehrál? Jak už jsem řekl, mým příznivcem byl i skladatel Václav Dobiáš. Mimochodem - jeho politická příslušnost mi naprosto nevadila. Byl to kvalitní, skutečně poctivý člověk a velký muzikant, který když může, nezištně pomůže. Hru na sólovou kytaru na AMU konečně prosadil profesor Josef Ceremuga ze své tehdejší pozice děkana a v roce 1982 jsem se tam stal profesorem tohoto oboru. Shodou okolností se tak stalo po mém několikaletém působení ve Finsku, kde jsem na Konzervatoři Středního Finska zakládal kytarové oddělení a vyučoval tam v letech 1975 až 1980. Moji tehdejší studenti jsou dnes profesory na konzervatořích po celém Finsku. Letos, v roce mých šedesátin, mě zvou na velké turné po svých tamějších působištích, což je pro mne nesmírně dojemné. Finsko v mém životě vůbec znamená strašně moc, a to nejen ve zkušenostech rázu pedagogického. Třeba pro Vladimíra Mikulku, jednoho z nejlepších kytaristů na světě, svého spolužáka a přítele, jsem tam napsal řadu skladeb, například Finské slunce pro sólovou kytaru, dále Romanci pro kytaru a violoncello, kterou měli na repertoáru bratři Večtomovové, Sonatu Moraviu, kterou pak natočili, dále tam vznikla nahrávka mého Smyčcového kvartetu, Finská pověst, Čas jezera a lidé pro kytaru a dechové kvinteto a jiné, začal jsem tam psát i některé symfonické skladby. Ve Finsku se také narodili oba moji synové. Narodili se tak jinde, než kde potom žili, stejně jako já, takže jako by se „potatili“, kdo ví, kde se narodí jejich děti. Jan-Matěj (27) je vynikající kytarista, zvláště v technice je daleko. V příštím roce uplyne sto let od narození Jaroslava Ježka a on jako vůbec první adaptoval Ježkovy písně a některé skladby, včetně Buggati-stepu, pro sólovou kytaru. Mladší Štěpán je zase vědec, peleontolog, možná pokračovatel Barrandův.

41

Ve vaší aktivitě - i mimohudební - je zřetelně patrný výrazný duchovní rozměr. Především on činí vaše skladby nadané nevšedním a bohatým obsahem. Do jaké míry si to uvědomujete? Důležitá otázka. I já sám jsem si ji kladl, třeba když jsem komponoval první Smyčcový kvartet inspirovaný rokem 1968 a posléze se stejným záměrem komponovanou Klavírní sonátu. Prvotní dojem, ze kterého jsem vycházel, byl vztek, zuřivost a bezmocnost. Snažil jsem se napsat devastující skladby, které by měly charakter postupného odchodu, úplného zmizení až likvidace. Nebo naopak z radosti a entuziasmu si jen tak cvičím nebo improvizuji na kytaru a stane se, že najednou přijde zajímavý nápad, na něco myslím, představuji si něco, nějakou situaci a improvizuji dál. A najednou to zajiskří. Takhle vzniklé intonace jsou pro mě naprosto prioritní.. Vzniklo tak mnoho mých skladeb. Další možnost je zcela triviální: přesně vymezená zakázka, dokdy a jak to musí být napsáno. To je pro mne také inspirace, zejména pro hudbu k filmům, divadelním hrám a rozhlasovým inscenacím. Pod tlakem jsem také napsal Vzpomínku na Prahu, která má, počínaje sólovou kytarou, různé instrumentální verze. Tahle skladba mě přivedla až na druhý konec světa, do Austrálie, kde jsem byl šestkrát a kde jsem získal tu nejlepší kytaru na světě. Také vliv prostředí je u mne velice silný, takže na některé země často reaguji nějakou skladbou nejen pro kytaru, ale i pro jiné nástroje. O Finsku jsme již mluvili. O Austrálii jsem napsal vůbec nejdelší skladbu pro sólovou kytaru na světě, stodvacetiminutovou Terru Australis. Bilancujeme-li nyní dílčím způsobem vaši dosavadní kariéru, nemůžeme pominout její koncepční soustředěnost a kosmopolitní, přímo celosvětový dosah. Výslednice toho všeho je veskrze pozitivní. Máte také nějaké trápení, něco, co zrovna radostné není? Doposud jsem procestoval asi sedmdesát zemí světa. Snad až na Carnegie Hall se mohu pochlubit účinkováním v nejslavnějších koncertních sálech na světě, ale jednu bolest přece jen mám. Nikdy jsem nebyl pozván, ani v roce svých šedesátin, k účinkování na Pražském jaru. Už tam vystupovali moji žáci, ať to byl například Pavel Steidl nebo Pražské kytarové kvarteto a další. Vypadá to, jako kdybych neměl šanci, jako kdyby tam bylo něco zablokováno. Konec konců i tenhle rozhovor v Hudebních rozhledech bude mou svého druhu opožděnou premiérou. Nebyl jsem dosud pozván ani na Pražský podzim, nedaří se mi s dalšími velkými festivaly u nás, snad kromě Českého Krumlova, kde jsem hrál už čtyřikrát, nedaří se mi - až na výjimky - ani s Kruhy přátel hudby, ani s podporou našich kmenových institucí. Člověk opravdu nemusí být ve své vlasti prorokem ... 

OD FIRMY K FIRMĚ  Digitální přepisy archivních sním-

ků firmy SUPRAPHON jakoby zvedaly oponu nad českou (především pražskou) hudební scénou 2. poloviny XX. století. CD s názvem Ida Haendel v Praze připomíná hostování slavné anglické houslistky polského původu v české metropoli v letech 1959, 1963 a 1965. Ida Haendel byla zázračným dítětem (na varšavskou konzervatoř byla přijata v sedmi letech, na pařížskou v deseti a jako třináctiletá debutovala v Londýně v Brahmsově koncertu). Naděje do ní vkládané nezklamala a vyspěla v umělkyni, která byla v roce 1991 za své zásluhy vyznamenána titulem Commander of the British Empire. Na snímku hraje dva proslulé romantické houslové koncerty, Glazunovův a moll, op. 82 a Wieniawského d moll, op. 22, za spoluúčinkování Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK a dirigenta Václava Smetáčka, Tartiniho známou Sonátu g moll „Ďáblův trilek“ a Stravinského Divertimento. V obou skladbách je jejím vzorným partnerem klavírista Alfréd Holeček. Stravinského Divertimento vzniklo v roce 1927 na počest 35. výročí úmrtí P. I. Čajkovského jako baletní hudba k „Polibku víly“ choreografky Idy Rubinsteinové. Stravinsky je později upravil jako orchestrální svitu a v roce 1947 jako duo pro housle a klavír. Nahrávka Supraphonu připomíná houslistku, která jako jedna z prvních vstoupila s úspěchem do světa houslových virtuózů, ovládaného především muži. (ZP)

 Duchovní skladby z pařížské kated-

rály Notre Dame, které nastudoval soubor Tonus Peregrinus, vycházejí u firmy NAXOS (CLASSIC). Soubor vedený Antony Pittsem se v poslední době stává velice uznávaným tělesem v oblasti interpretace převážně staré hudby, někdy ale neméně úspěšně zavítá i do tvorby současné – např. jeho nahrávka Pärtových Pašijí se před časem stala CD měsíce časopisu Gramophone. Nabízená novinka obsahuje vedle Perotinových skladeb (1180 – 1225) Viderunt omnes a Sederunt principles mj. i nahrávky dvou děl Leonina (1163 – 1190), Beata viscera a Viderunt omnes, které patří k jedné z nejstarších zapsaných skladeb v historii.

 DvěvýznamnéMozartovysymfonie

– č. 35 „Haffnerova“ D dur a č. 36 „Linecká“ c moll pocházejí z let 1782 a 1783. Pro

HARMONIA MUNDI FRANCE (CLASSIC) je před nedávnem nastudoval Jiří Bělohlávek, který řídí Pražskou komorní filharmonii (s níž a s Isabelle Faust vloni natočil velice úspěšnou nahrávku Dvořákova Houslového koncertu oceněnou RTL D´Or), a který se od roku 2006 stane dirigentem BBC Symphony Orchestra.

 Druhé pokračování rozsáhlé série

Schubert Lieder Edition (celkem 10 CD) vydává v podání barytonisty Thomase Bauera (vycházející hvězdy specializující se na německý písňový repertoár, s nímž koncertuje na prestižních festivalech Evropy, Izraele a Japonska) a sopranistky Susanne Bernard, které na klavír doprovází Uta Hielscher, firma NAXOS (CLASSIC). Nahrávka obsahuje výběr z cyklů Lieder und Gesänge „Wilhelm Meister op. 98a“ podle J. W. Goetha, Minnespiel op. 101a Gedichte aus „Liebesfrühling“ Friedricha Rückerta, představujících jeden z nejúspěšnějších cyklů německé milostné lyriky 19. století.



Kvalitně remasterovaná edice Beethovenových klavírních skladeb v podání rakouského klavíristy Artura Schnabela (1882 – 1951), který se řadil k nejlepším beethovenovským a schubertovským interpretům (33 variací na valčík Antona Diabelliho C dur op. 120, Bagatelly op. 126, Rondo a capriccio G dur op. 129 „Rage over a lost penny“), vydává již ve svém 11. svazku firma NAXOS HISTORICAL (CLASSIC).

 Třetí symfonie reflektující utrpení

vězňů v koncentračním táboře Osvětim je nejznámějším dílem Henryka Góreckého. Novou nahrávku, vydávanou firmou NAÏVE (CLASSIC), doplňuje text spisovatele Imre Kertésze, nositele Nobelovy ceny za literaturu z roku 2002 a bývalého vězně v Osvětimi a Buchenwaldu. Canticum Graduum, op. 27, které symfonii doplňuje, je na hybridním SACD (v ceně CD!) uvedena ve světové premiéře. Účinkují Ingrid Perruche (soprán) a Sinfonia Varsovia, řízená Alainem Altinoglem.

 Živá nahrávka Mahlerovy Páté sym-

fonie, jejíž Adagietto použil Visconti ve filmu Smrt v Benátkách, vychází díky Radiu France u firmy NAÏVE (CLASSIC) v podání nejlepšího francouzského orchestru, Orchestre National de France, který při této příležitosti v Théatre des Champs-Elysées řídil Bernard Haitink. Jejich společné nahrávky Mahlerovy Šesté symfonie (V 4937) a Debussyho opery Pélleas et Mélisande (V 4923) s Anne Sophií von Otter patří dnes mezi referenční. (jar)

Chvála DVD

J

Zbyněk Brabec

iž celé generace našich předků si uvědomovaly pomíjivost interpretačního umění. Mnozí si jistě přáli zážitek z koncertu či divadelního představení uchovat nejen v paměti, ale ve zvukové či obrazové konzervě. Proto vědci usilovali o splnění těchto přání. Koncem 70. let 19. století Ch. Cros v Paříži a na něm nezávisle T. A. Edison v USA dokázali zvuk zaznamenat. První gramofonové desky ovšem vytvořil až o deset let později Emil Berliner. Tím byl položen základní kámen ke gramofonovému průmyslu, který si získával stále více příznivců a bouřlivě se rozvíjel. Procházka tímto vývojem by byla dlouhým a jistě zajímavým seriálem. Připomeňme si některé nejdůležitější body tohoto vývoje. V roce 1925 nahradily elektrické nahrávky stávající akustické, na přelomu 40. a 50. let minulého století nastoupila dlouhohrající deska, která prodloužila hrací dobu jedné strany ze 4 a půl minuty až na půl hodiny a především významně odstranila šum starých desek. Od roku 1958 se začalo nahrávat stereo, o deset let později nastoupila kvadrofonie, která se ovšem příliš neujala. Na konci 70. let pak přišel digitální záznam zvuku, vedoucí k vynálezu CD. Kromě digitálně zaznamenaného zvuku se začal tímto způsobem později nahrávat i obraz a DVD byla na světě. Dnes, kdy je na našem trhu množství kvalitních DVD přehrávačů za přístupnou cenu, je toto nejnovější médium dostupné opravdu každému milovníku hudby. Nahrávání a vydávání DVD se chopila většina renomovaných gramofonových firem. Pochopitelně na tomto novém nosiči najdeme i filmy, neboť DVD nahradila do té doby běžné videokazety. Nás bude nyní zajímat, jak je na DVD dostupná hudba. Nebudeme se zde zabývat hudbou populární a jazzem, ale především operními nahrávkami. Podívejme se proto na profily jednotlivých vydavatelství zastoupených na našem trhu. V současné době má český operní milovník možnost obrovského výběru: 17 labelů nabízí celkem 407 různých operních nahrávek! Jedná se o nejnovější záznamy z operních divadel z celého světa, ale i o historické operní snímky z 50. let minulého století. Pochopitelně mají různou technickou úroveň. Nejvyšší zvukovou kvalitu mají snímky nejnovější, které již vznikly digitální technologií. Ale i ty starší jsou zvukově upravovány a znějí často neuvěřitelně dobře. Divák pak má doma vlastní volbu, pro jaký typ zvuku se rozhodne (nebudeme zde unavovat technickými podrobnostmi). Na výběr má také volbu titulků až v šesti jazycích – nejčastěji italština, němčina, angličtina, francouzština, španělština i čínština. I přes vzrůstající jazykovou gramotnost našeho obyvatelstva lze litovat, že nikde nenajdeme češtinu. Možná by o to měly usilovat firmy, které u nás jednotlivá vydavatelství zastupují. DVD mají samozřejmě různou délku – většinou do 180 minut. Delší opery pak bývají nahrány na více discích. Nemohu se zbavit pocitu, že některé nahrávky by se vešly na jedno DVD, ale jsou rozloženy na dvě, což se samozřejmě projevuje v celkové ceně opery (např. Straussův Růžový kavalír je dostupný v pěti nahrávkách – u firmy Deutsche Grammophon vždy na dvou, na Sony a RCA na jednom DVD, kde hrací doba jediného disku je přes 190 min.). V některých případech je nahraný disk výrazně delší než opera sama, protože bývá doplněn rozhovory s inscenátory, dokumenty o skladateli a díle a o vzniku inscenace, portréty umělců atd., což bývá mnohokrát velice zajímavý doplňující materiál. Prostřednictvím DVD snímků se v pohodlí obývacího pokoje můžeme přenést do nejvýznamnějších operních divadel: La Scala, Metropolitní opera, Covent Garden, Mariinské divadlo, Operní dům v Zürichu, Národní opera v Paříži, Státní opera ve Vídni, Aréna ve Veroně, Festival v Glyndebourne aj. Stále častěji se objevují i snímky z dalších divadel. Firmy většinou nemají divadla mezi sebe rozdělená, takže záznamy z jednoho najdeme i na několika značkách (snad s výjimkou Metropolitní opery, kterou prezentuje pouze Deutsche Grammophon).

42

G R A M O R E V U E Podívejme se nyní na jednotlivé firmy zastoupené na našem trhu (v závorce uvádíme jejich webové stránky) a zalistujme jejich katalogem operních nahrávek. Absolutní prvenství v počtu nahrávek má firma Arthaus (www.arthaus-musik.de). V jejím katalogu najdeme 109 operních nahrávek (některé firmy vydávají také klasické operety a v nepatrné míře i muzikály, což započítáváme do tohoto součtu). Její katalog je opravdu pestrý, neboť zahrnuje řadu barokních oper (Händel, Monteverdi), celý běžný repertoár i díla klasiků 20. století (Britten, Poulenc, Henze, Janáček) včetně nejnovějších oper (Glass, Previn). Celou řadu tvoří záznamy z festivalu v Glyndebourne zejména s Mozartovými operami (v tzv. midprice cenové kategorii). Pro nás budou jistě zajímavé tři nahrávky Janáčkových oper – Káťa Kabanová a Její pastorkyňa z Glyndebourne (dir. A. Davis, rež. N. Lehnhoff) a Liška Bystrouška z Paříže (dir. Ch. Mackerras, rež. N. Hytner). Najdeme zde i Boitova Mefistofela ze San Franciska s báječným výkonem Gabriely Beňačkové (tu ostatně můžeme vidět i v Dresenově inscenaci Beethovenova Fidelia z Covent Garden). 61 operních inscenací nabízí firma TDK (www.tdk-mediactive.com). Milovníky historických nahrávek jistě budou zajímat dva záznamy z festivalu v Salcburku – Straussova Ariadna na Naxu (1965) a Mozartova Figarova svatba (1965), v nichž pod taktovkou K. Böhma účinkují dnes již legendární pěvci S. Jurinac, R. Grist, J. Thomas, C. Watson, I. Wixell a další. Katalog obsahuje i dvě zcela moderní inscenace českých oper – Dvořákovu Rusalku z Paříže (dir. J. Conlon, rež. R. Carsen s Evou Urbanovou) a Káťu Kabanovou ze Salcburku (dir. S. Cambreling, rež. Ch. Marthaler s Dagmar Peckovou). Milovníky klasické operety jistě potěší Straussův Netopýr z Vídně s okouzlující L. Popp a E. Gruberovou v legendární inscenaci O. Schenka (1980). Významně se rozrůstá i katalog firmy Deutsche Grammophon (www. deutschegrammophon.com). V současné době nabízí operním milovníkům na šedesát operních inscenací, z nichž přesná polovina jsou záznamy z Metropolitní opery v New Yorku. Většinu z nich řídí J. Levine, častým protagonistou je P. Domingo. Byť jde většinou o inscenace z dnešního pohledu muzeální, jejich hudební kvalita a pěvecké výkony jsou na špičkové úrovni (Giordanova Fedora, Verdiho Nabucco, Aida, Síla osudu a Otello, Wagnerovi Mistři pěvci norimberští). Další skupinu tvoří snímky německé firmy Unitel, mezi nimiž najdeme jak divadelní představení (vynikající Kupferův Bludný Holanďan z Bayreuthu, Růžový kavalír a Únos ze serailu z Mnichova), tak filmová zpracování oper, byť často vzniklá na základě divadelních inscenací (Karajova Carmen a Otello, Tosca v Římě, Zeffirelliho Sedlák kavalír a Komedianti). Katalog obsahuje i dva historické snímky – Lazebníka sevillského v němčině z Mnichova z roku 1959 s vynikajícím F. Wunderlichem a H. Preyem a Dona Giovanniho ze Salcburku z roku 1953 nastudovaného W. Furtwänglerem s C. Siepim v titulní roli. V katalogu jsou také dva rozdílné snímky Wagnerovy tetralogie Prsten Nibelungův – z Metropolitní opery (dir. J. Levine, rež. O. Schenk) a z Bayreuthu (dir. P. Boulez, rež. P. Chéreau). Milovníci rarit jistě přivítají Alfanova Cyrana z Bergeraku s R. Alagnou v titulní roli, Saariahovu operu L´Amour de loin a operu Tea, kterou napsal čínský skladatel Tan Dun. Z Vídně jsou záznamy oper Židovka (s báječným N. Shicoffem) a Andrea Chénier (s P. Domingem a G. Beňačkovou). Deutsche Grammophon dnes tvoří spolu s Philipsem a Deccou koncern Universal. Také pod značkou Decca (www.deccaclassics.com) najdeme 16 oper vesměs ve vynikající interpretaci. Z Mariinského divadla jsou záznamy oper ruských klasiků (nejnověji Prokofjevovy Zásnuby v klášteře), tři Mozartovy opery na Da Ponteho libreto v moderní režii P. Sellarse, vynikající je Straussova Žena bez stínu ze Salcburku (dir. G. Solti, rež. G. Friedrich) a La Traviata z Covent Garden (dir. G. Solti, rež. R. Eyre s A. Gheorghiu v titulní roli). Janáčkovu Věc Makropulos z Glyndebournu (dir. A. Davis, rež. N. Lehnhoff s A. Siljou v titulní roli) najdeme v katalogu firmy Warner Classics (www.warnerclassics.de) vedle dalších 39 oper, často z festivalu v Glynde-

bournu či z milánské La Scaly. Katalog nejnověji rozmnožila série záznamů z veronské Arény s předními světovými pěvci v hlavních rolích. 39 oper obsahuje i katalog firmy Opus Arte (www.opusarte.com), kde najdeme řadu vynikajících inscenací barokních oper (Monteverdi, Rameau) i záznamy z milánské La Scaly (Vilém Tell, Jezerní paní, Attila, Adriana Lecouvreur, Lucia di Lammermoor). Milovníky oper R. Wagnera jistě potěší záznam tetralogie Prsten Nibelungův z Barcelony (dir. B. de Billy, rež. H. Kupffer) či koprodukční inscenace několika divadel opery Parsifal (dir. K. Nagano, rež. N. Lehnhoff). Stále ambiciózněji se prosazuje italská firma Dynamic (www.dynamic. it) s řadou snímků méně známých oper (Schubertův Alfonso a Estrella, Massenetova Thais, Verdiho Korzár, Marschnerův Hans Heiling) zaznamenaných ve středních italských divadlech často v režii P. L. Pizziho. Její katalog zatím obsahuje 13 oper. Záznamy oper na DVD se také stále častěji objevují v katalogu renomované firmy EMI (www.emiclassics.com). Vedle Gershwinovy opery Porgy a Bess jsou to jednak snímky z Zürichu (Růžový kavalír, Tannhäuser, Mistři pěvci norimberští), z Barcelony (Hamlet, Lady Macbeth Mcenského újezdu) a Don Carlos z La Scaly s L. Pavarottim. Toť zatím vše. Milovníky italských operních pěvců minulého století jistě potěší label Video Artists International (www.vaimusic.com), kde najdeme exkluzivní snímky (často i černobílé) s A. Moffem, M. Oliverem, R. Scottem, C. Bergonzim, M. del Monakem a dalšími. Vynikající je filmová adaptace Giordanova Andrea Chéniera s C. Casapietrou a F. Corellim. Firma Sony (www.sonyclassical.cz) vydala v báječné zvukové kvalitě čtyři Karajanovy operní inscenace (Růžový kavalír, Don Carlos, Don Giovanni, Falstaff). Bohužel k osmi titulům z londýnské Covent Garden v katalogu firmy Pioneer (www.pioneer.es) nic nepřibývá. Přesto např. snímky oper Romeo a Julie či Salome by neměly chybět v žádné sbírce operních DVD. Unikátní záznam Straussova Růžového kavalíra s E. Schwarzkopf a H. v. Karajanem najdeme v katalogu firmy RCA (www.bmgclasics.de). Dosud jediné DVD má v katalogu firma Naxos (www.naxos.com) – záznam inscenace opery Joseph Merrick Laurenta Petitgirarda s naší Janou Sýkorovou v hlavní roli. Dvě finské opery jsou v katalogu firmy Ondine (www.ondine.fi): Luther (K. Tikka) a velice úspěšná opera Rasputin (E. Rautavaara). Pět oper vydala firma Euroarts (www.euroarts.com) a dvě firma Virgin (www.virginclassics.com). Tristní je ovšem katalog Supraphonu (www.supraphon.cz), obsahující pouze televizní inscenaci Dvořákovy Rusalky (se škrty), která je klasickým příkladem naší praxe, kdy někdo zpíval a jiný hrál. V archívu ČT je několik kvalitních záznamů z Národního divadla, které by možná stály za vydání, např. Krombholcova a Kočího inscenace Prodané nevěsty se skvěle disponovanou G. Beňačkovou. Většina firem dále ve svém katalogu obsahuje také řadu baletů a koncertů, velice zajímavé jsou i zkoušky světových dirigentů, dokumenty a recitály. Kromě výše zmíněných firem se čas od času objeví i jednorázové dovozy (nezahrnuté v přehledu), např. celá edice z Velkého divadla z Moskvy, málo známé opery z Théâtre Impérial de Compiègne (Saint-Saënsův Jindřich VIII., Thomasův Sen letní noci) či DVD firmy Bel Air z festivalu v Aix-en-Provence (La Traviata, Korunovace Poppey). DVD je nový nosič s velkou budoucností, protože obraz i zvuk zaznamenává v prvotřídní kvalitě a je poměrně cenově dostupný. Přesto mezi cenami jednotlivých firem jsou značné rozdíly. Poměrně draze se u nás prodávají DVD firmy VAI, Opus Arte (s výjimkou edice z La Scaly) a Euroarts, naopak příjemnou cenou budou překvapeni kupující DVD firem Deutsche Grammophon, Decca a Warner Classics. Solidní cenu mají i DVD firem TDK a Dynamic. Jak je vidět, je z čeho vybírat. 

43

TELARC Petr Iljič Čajkovskij: Swan Lake, The Sleeping Beauty – Suites from the Ballets (Labutí jezero, Spící krasavice – suity z baletů), Royal Philharmonic Orchestra, dirigent Sir Charles Mackerras Jaroslav Someš

V

baletní literatuře 19. století nenajdeme (snad s drobnou výjimkou Delibesovy Coppélie) žádné dílo, jehož hudba by měla takové kvality, aby obstála sama o sobě, ne jako pouhý doprovod tance. Jediným skladatelem, který takovým nárokům odpovídá, zůstává Petr Iljič Čajkovskij – jeho Labutí jezero, Spící krasavice a Louskáček nejenže završují linii velkých klasických baletů předminulého století, ale po hudební stránce patří ke špičkovým opusům svého tvůrce, takže mají oprávněný nárok i na samostatnou existenci. Výběr orchestrálních pasáží z Labutího jezera existuje ve více podobách, suita ze Spící krasavice se hraje v tradiční verzi, jejímž autorem je ruský dirigent a klavírista, Čajkovského přítel Alexander Siloti. Nahrávka, která se k nám nyní dostává, je staršího data – americká firma Telarc ji natočila už v roce 1987 – pozornost si však zaslouží plným právem. Vždyť na ní Čajkovského hudba zní v podání tak skvělého tělesa, jakým je londýnská Královská filharmonie (Royal Philharmonic Orchestra), a u dirigentského pultu stojí Sir Charles Mackerras. Z každého taktu cítíme, jak byl v té době evidentně plný síly a vitality. Jak si vychutnával Čajkovského křehkou hudební kresbu nálad (např. v pohádkové atmosféře „labutích“ scén) anebo prudké rytmické kontrasty (třeba v případě vláčného adagia a břeskné cody v pas de deux z Labutího jezera). I notoricky tak známá čísla jako valčíky z obou baletů znějí v tomto provedení velmi působivě. Děj Spící krasavice (kterou u nás často uvádíme pod názvem Šípková Růženka) Siloti ve svém výběru nesledoval. Svou suitu sice otevřel introdukcí, po níž logicky následuje tzv. Růžové adagio princezny Aurory (Růženky) a jejích čtyř nápadníků, ale pak už s dalšími pěti čísly

pracoval ve volném pořadí. Při výběru se evidentně soustředil na závěrečné jednání, na Aurořinu svatbu, které se v hudebně i choreograficky vděčných pas de caractére účastní postavy z dalších Perraultových pohádek. Protože ne každá inscenace zařadí tyto vstupy všechny, je dobře, že tu můžeme slyšet vedle miniatury Kocour v botách také často vypouštěný Ruský tanec (dnes nazývaný Tři Ivani) a holdovací polonézu. Ani Labutí jezero nemá v historii své existence podobu ustálenou do všech detailů. K podstatným zásahům do partitury došlo už za Čajkovského života a dodnes se pořadí některých čísel mění, zatímco zařazení jiných zůstává otevřeno. Výběr čísel na nahrávce se vcelku drží nejustálenější verze. Po valčíku z 1. dějství a podstatné části z 2. dějství (tance labutí) následuje téměř celé č. 5, pas de deux, oproti původnímu rozvrhu nejčastěji zařazované do 3. dějství. Závěr suity tvoří finále baletu (bez Burmeistěrových dodatků). Dík kouzlu Čajkovského melodií i kvalitám jejich orchestrálního provedení může celá nahrávka udělat radost nejen milovníkům baletu, ale krásné hudby vůbec. TELARC CD-80367 Mozart: Horn Concerti, Eric Ruske – horn, Scottish Chamber Orchestra – Sir Charles Mackerras Petr Pokorný

C

elkový počet koncertantních skladeb, které Wolfgang Amadeus Mozart věnoval lesnímu rohu, se s největší pravděpodobností rovná šesti. Některé ovšem jsou dnes dostupné pouze jako fragmenty. Recenzované CD obsahuje všechny čtyři koncerty, které se obvykle objevují

na programech symfonických večerů, tedy koncerty D dur K. 412, Es dur K. 417, Es dur K. 447 a Es dur K. 495. Navíc je zařazeno i koncertní rondo K. 371 a fragment koncertu E dur K. 494a. Byl to Mozartův starší přítel Joseph Ignaz Leutgeb (1732--1811), výborný hornista, kdo skladatele vytrvale žádal o napsání skladeb pro lesní roh. Dva koncerty (K. 417 a K. 495) jsou přímo Leutgebovi věnovány, rukopis ronda dvouvětého koncertu K. 412 nese řadu poznámek, adresovaných také Leutgebovi, v nichž si Mozart často nevybíravým způsobem dobíral interpretovu patrně prostší povahu. Koncert K. 447 se od ostatních liší většími nároky na sólový part. To vedlo Tomislava Volka k domněnce, že snad tato skladba byla psána pro Václava Jana Sticha-Punto, jehož hru Mozart obdivoval.

Americký hornista Eric Ruske nastudoval a v pouhých dvou dnech (4. až 5. prosince 1993) také nahrál všechny tyto skladby. Je to umělec vynikajících kvalit, svůj nástroj ovládá naprosto virtuózně jak z hlediska tónové kvality, tak i z hlediska nástrojové techniky. Obdivuhodná je i dynamická škála, kterou ovšem mohl plně uplatnit pouze v kadencích, které si všechny sám napsal. Zvuk Scottish Chamber Orchestra pod taktovkou Sira Charlese Mackerrase je totiž poněkud robustní a brání sólistovi v uplatnění nižších dynamických hladin. Hra orchestru je přesná, rytmická, ovšem poněkud jí chybí fantazie. Autorem rekonstrukce koncertu D dur K. 412 a koncertního ronda K. 371 je John Humphries, který také napsal text bookletu. Udivující je přídavek: Michael Flanders a Donald Swann připravili vokální verzi finální věty kon-

44

certu Es dur K. 495. Barytonista Richard Suart zpívá sólový part této věty s orchestrálním doprovodem na žertovný text o tom, jak si ve vetešnictví koupil lesní roh a jaké osudy ho dále potkaly. Je to vysloveně kabaretní číslo, které rozhodně nepatří ani jako přívažek k seriózní nahrávce Mozartových hornových skladeb. TELARC CD-80095 Sibelius: Symphony No. 2 in D, Finlandia, The Cleveland Orchestra, Yoel Levi – conductor Petr Pokorný

J

ean Sibelius (1865–1957) je patrně nejznámější finský skladatel vůbec a vlastní zakladatel finské národní hudby. Jeho hudba se dosud u posluchačů těší velké oblibě. Mezi nejoblíbenější a nejčastěji na koncertech hrané skladby patří vedle virtuózního houslového koncertu (Sibelius sám byl houslista a nástroji dokonale rozuměl) jeho druhá symfonie in D a symfonická báseň Finlandia. Jako většina jeho vrcholných děl vznikly i tyto dvě skladby na přelomu 19. a 20. století. K pozoruhodnostem Sibeliova života patří i to, že se skladatel ve 20. letech 20. století zcela vzdal další tvorby a téměř tři desetiletí života prožil v poklidu stáří, aniž by se vrátil ke kompoziční práci. Sibelius byl celým svým založením romantik, navíc se aktivně účastnil jak snah o obrození finské kultury, tak hnutí „pasivní resistence“ proti carskému útlaku. Tím se do jeho tvorby promítlo i mnoho patosu, hraničícího někdy až s prázdnou frázovitostí. Příkladem pro to je právě Finlandia. Ta původně vznikla jako součást hudby k slavnosti, na níž bylo předvedeno sedm historických tableau s vlasteneckou a protiruskou tematikou. Předehru k poslednímu obrazu Sibelius o rok později přepracoval do symfonické básně Finlandia. Její vlastenecká hudba je patetická, místy s náznakem pochodu a s lyrickým středním dílem. Úvodní věta druhé symfonie exponuje řadu krátkých témat či motivů, takže celkově působí poněkud rozevlátě. Následuje široce založená pomalá věta. Scherzo, které přechází

G R A M O R E V U E attacca do finale, je přes závratné tempo svým charakterem spíš seversky těžkopádné. Jeho hybnou část dvakrát přeruší lyrická mezihra s hobojovým sólem. Závěrečná věta pak přináší opět mnoho patetické hudby.

Milovníci Sibeliovy hudby těžko najdou skvělejší provedení obou skladeb, než je dvacet let stará nahrávka Clevelandského orchestru s Yoelem Levim u dirigentského pultu. Vedle naprosté technické brilance hry je nahrávka obrovsky zvukově barevná a plná energie, energie, která se přenáší během poslechu na posluchače. Dirigent staví nádherné dynamické oblouky (např. ve větě Tempo Andante, ma rubato), plasticky vyzdvihuje jednotlivé, pro Sibeliův způsob instrumentace typické zvukové roviny a nebojí se ani břeskného zvuku fanfárovitých míst. Booklet obsahuje jakousi nesoustavnou sibeliovskou studii z pera Marka Mandela ve třech světových jazycích (anglicky, francouzsky a německy) a technické údaje o nahrávce. O interpretech ani slovo! Marně bychom očekávali také nějakou jejich fotografii. Celkově se zdá, že firma TELARC podceňuje význam informací, které lze kupujícímu v bookletu sdělit a které mohou současně fungovat jako reklama na další snímky s týmiž umělci. TELARC DIGITAL STEREO CD-80291 Dmitrij Šostakovič, Symfonie č. 8 c moll, op. 65, Atlanta Symphony Orchestra, řídí Yoel Levi Jaroslav Smolka

J

ako vzácné obohacení repertoáru vrcholných děl světové hudby 20. století na našem trhu vítám CD

americké firmy TELARC s výtečnou nahrávkou Osmé symfonie Dmitrije Šostakoviče. Je to vzácný monument: jakoby předjímka skladatelovy rezignované a bolestné beznaděje plné pozdní tvorby. O díle se ovšem ví. Do doby, kdy město – slavné dějiště bitvy, jež zásadně obrátila průběh druhé světové války – dostalo už třetí jméno Volgograd, byla často titulována jako Stalingradská. Na tisku partitury a zřejmě ani na skladatelově rukopisu takový titul není. Dnes je vnímána jako výraz bolesti nad strašlivými a nesmyslnými obětmi války i stalinských represí. V tomto smyslu vyznívá i studie Williama C. Baxtera v bookletu tohoto nosiče: vypočítává i kritiky a bezmála výhrůžky Stalina i Tichona Chrennikova, generálního tajemníka Svazu sovětských skladatelů a cituje údajný skladatelův výrok, zachovaný v jeho pamětech: Stalin mne chtěl školit, ale kolegové skladatelé zničit. V tom výroku jakoby byla prolongována ona trpká bolest, koncentrovaná v Osmé: už druhé válečné Šostakovičově sym-

fonii, jíž však na rozdíl od předchozí Sedmé, tzv. Leningradské, zcela chybí tóny vítězné naděje. V chmurném výrazu bolesti, jaký potom mají zejména tvůrcova pozdní díla, zřejmě spočívá první důvod, proč se dnes Osmá málo hraje. Požitkářské publikum má u Šostakoviče – a nejen u něj – raději napětí mezi tragikou a vítěznou útočností a ještě víc groteskní ironii. A je i důvod, proč se do Osmé nechce interpretům: jsou tu krajně náročné virtuosní nároky na hráče, jež vyžadují mnoho práce a přípravy. Po celých 6 let dramaturgování v České filharmonii jsem marně hledal velkého světového dirigenta, který by u nás toto dílo nastudoval.

Všichni chtěli První, Pátou, Sedmou, Desátou. Osmá je však tvůrcovou nejhlubší výpovědí, asi první z jeho skladeb, jež dosahují až na dno skladatelova nitra. Dirigent Yoel Levi a Atlantský symfonický orchestr pojali symfonii plně v tomto smyslu. Znamenitě zvládli její monumentální architektoniku s nevšedně řešeným třívětým rozvrhem: velkolepě stupňovaný téměř 27minutový gradační oblouk vstupní věty Adagio, úchvatný projev Šostakovičova osobitě přetvořeného a širokodechou polyfonií obohaceného mahlerovství, spádné a pohybu plné Allegretto, jež má úlohu scherza, a skoro 38minutový celek, který tvoří attacca spojené tři další věty. Ty spolu zásadně kontrastují: III. Allegro non troppo má povahu druhého scherza, IV. Largo volné věty, navazující na tematický materiál začátku symfonie, V. finální Allegretto má nejstrmější gradaci k vrcholu a pokles do pianissima závěru. Dílo jsem kdysi slyšel v Moskvě na festivalu Ruská zima 1966, kde na koncertě i zkouškách byl skladatel osobně přítomen. Tam zaznělo s velkolepým patosem, s důrazem na bicí nástroje a vůbec oslňující vrcholy vpravdě rusky bombastickými, což zřejmě mělo působit heroicky. Dovedu si představit i pravděpodobné české pojetí této hudby, vedené snahou vykřesat z jejích linií zpěvnou, citově angažovanou melodiku. Americký orchestr v nahrávce podal dílo co možná objektivně, uměřeně a bez posunu skladatelova hudebního textu do jakékoliv „své“ roviny. Je to zřejmě nejadekvátnější možný přístup: Atlantský symfonický orchestr s Yoelem Levim hraje kvalitně a přesně. To samo stačí k tlumočení otřesného obsahu díla. VLASTNÍM NÁKLADEM Saxcriptions – Bernstein, Martinů, Dvořák, Milhaud, Gershwin, Saxofonové kvarteto Bohemia Petr Pokorný

S

axofonové kvarteto je dnes v oblasti vážné hudby stejně standardní soubor jako dechové kvinteto nebo smyčcové kvarteto. Ustavilo se ovšem o mnoho desetiletí později. Vždyť v době, kdy Adol-

45

phe Sax nový nástroj teprve sestrojil, existovala už velmi bohatá literatura jak pro smyčcové kvarteto, tak pro dechové kvinteto. I když současní skladatelé pro saxofonové kvarteto skladby píší, pociťují interpreti trvale určitý nedostatek repertoáru klasického i romantického období. To je jeden důvod, proč právě saxofonová kvarteta často uvádějí transkripce skladeb, původně napsaných pro jiné nástrojové obsazení. Druhým důvodem je jistě i to, že dnešní postmoderní doba obecně přestala mít výhrady proti transkripcím, výhrady, které rostly s rozvíjejí-

cí se reprodukční technikou, neboť se tvrdilo, že není třeba přepisovat skladby pro jiné nástroje, jsou-li posluchačům dostupné v dokonalém provedení v originální verzi. Dnes se naopak oceňuje zvláštní zvukové kouzlo různých přepisů. Čtveřice saxofonů (sopránový, altový, tenorový a barytonový) má poměrně velký tónový rozsah. Barevný rejstřík není pochopitelně tak přepestrý jako u dechového kvinteta, ovládají-li však hráči různé techniky hry a jsou-li schopni dosáhnout poměrně velkých dynamických rozdílů, je i jejich hra překvapivě barevná. A tak je tomu u nového snímku Saxofonového kvarteta Bohemia v plné míře. Velkou výhodou recenzovaného snímku je, že všechna aranžmá jsou nápaditá, vypracovaná s naprostou profesionální jistotou. Jejich autorkou je členka kvarteta, hráčka na barytonový saxofon Kateřina Stupková. Dalšími členy Saxofonového kvarteta Bohemia jsou Pavel Fiedler – sopránový saxofon, Antonín Mühlhansl – altový saxofon a Pavel Škrna – tenorový saxofon.

Kateřina Stupková dokázala ve svých transkripcích velmi věrně zachovat poezii jednotlivých skladeb a ducha hudby jednotlivých skladatelů. Také celková dramaturgie snímku je podle mého názoru zdařilá. Na úvod zazní osm vět Suity z West Side Story Leonarda Bernsteina. Osm krátkých vět, každá přináší jinou náladu, všechny jsou zcela brilantně zahrány. Následuje původně klavírní cyklus Bohuslava Martinů Film en miniature. V tomto případě se mi zdá, že transkripce a skvělé provedení dokonce daleko předčí originál. Zejména úvodní tango je ve své barevné rozmanitosti zcela podmanivé. Nikoliv způsobem aranžování či kvalitou provedení, ale dramaturgicky se jeví zařazení tří Slovanských tanců Antonína Dvořáka (čísla 8, 10 a 15) jako problematické. Vím, že už za Dvořákova života se upravovaly Slovanské tance např. pro kvarteto flétny, houslí, violoncella a klavíru a Dvořák tuto úpravu dokonce autorizoval. Přesto mi připadá, že hudba Slovanských tanců zní daleko lépe v orchestrální verzi, případně v originální verzi čtyřručního klavíru. Poměrně velké plochy opakovaných čtyř– či osmitaktí působí v komorních úpravách přece jen poněkud stereotypně. Velkým úspěchem je transkripce cyklu Scaramouche Daria Milhauda. Skvělá třídílná skladba dostává v saxofonové verzi jakoby další, nový rozměr, novou zvukovou kvalitu. Závěrečnou část – Brazileiru – hrává kvarteto Bohemia na svých koncertech v ještě živějším tempu. To si mohli dovolit i na tomto celkově velice zdařilém snímku. Závěr patří jedné z nejpopulárnějších skladeb 20. století – Gershwinově Rhapsody in Blue. I toto dílo vyznívá v úpravě Kateřiny Stupkové a v provedení kvarteta Bohemia naprosto přesvědčivě a posluchače zcela zaujme. Technická úroveň snímku je dobrá. Booklet přináší výstižný text Zdeňka Bednáře v češtině a angličtině a řadu fotografií z činnosti kvarteta. Výtvarné řešení je vtipné a v barvách příjemné. SUPRAPHON SU 3851--2 Soňa Červená – Ostrčil, Vycpávek, Janáček, Eben (Osiřelo dítě,

Chvála houslí, Zápisník zmizelého, Šestero písní milostných), Alfréd Holeček, Josef Válka, Břetislav Bakala, Petr Eben, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, dirigent Václav Smetáček (archivní nahrávky z let 1953--8) Jaroslav Someš

K

nihu vzpomínek Stýskání zakázáno, v níž mezzosopranistka Soňa Červená vypráví o svých nelehkých životních osudech a o svých mezinárodních uměleckých úspěších, doprovázelo CD s nahrávkami operních árií z let 1954 až 1961. Tedy z dob zpěvaččina působení doma a později v tehdejší NDR. Nechyběla mj. ani její slavná Carmen a nezapomenutelný Cherubín. Protože hned od počátku pěvecké dráhy dělila umělkyně své působení rovnoměrně mezi operní scénu a koncertní sál, je dobře, že nové CD Supraphonu je věnováno neméně vzácným záznamům jejích mladistvých úspěchů právě na koncertním pódiu. Do výběru byla zařazena čtyři díla českých skladatelů, a protože přinejmenším se dvěma z nich se nesetkáváme tak často, je poslech o to

větším zážitkem. Jde o Ostrčilovu baladu Osiřelo dítě – jedno z nejmahlerovštějších děl v české hudební tvorbě – a o Vycpálkovu Sonátu in D „Chvála houslí“. Pak následují Zefčiny scény z Janáčkova Zápisníku zmizelého a pět čísel z Šestera písní milostných od Petra Ebena. Umění Soni Červené, v němž se pěvecká technika vždy snoubila s dramatickým výrazem, je tu představeno v plné šíři a záři. Hlubokým zážitkem je její podání hned prvého díla, Ostrčilovy balady. Skladatel řeší odlišení promluv čtyř jednajících osob, vypravěče, malého sirotka, otce a zemřelé matky,

velkým hlasovým rozsahem, což klade na interpreta mimořádné nároky. Soňa Červená polohy sahající od čistého mezzosopránu až ke kontraaltu zvládá ve všech místech s naprostou suverénností a navíc dodává přednesu hereckou sugestivitu (při vstupech mrtvé matky až mrazí a prosby dítěte dojímají vroucností). Téměř vizuální dojem navozuje její Zefka ze Zápisníku zmizelého – dravá, svůdná, osudová. Dokonalé ztělesnění sexuality pouhým hlasem. Její tři scény jsou výběrem z mimořádně cenné rozhlasové nahrávky. Vznikla v brněnském studiu v roce 1953 s Janáčkovým žákem Břetislavem Bakalou u klavíru. A protože Janíčka zpívá Josef Válka, který patřil k vůbec prvním interpretům tohoto cyklu a to ještě za skladatelova života, má celé provedení punc janáčkovské autenticity, jaké už později nemohlo být dosaženo. Ano, podání Beno Blachuta či Viléma Přibyla dnes dáme jistě přednost před výkonem Válkovým, ale i z úryvků je znát, že hodnota rozhlasového snímku zdaleka není jen archívní. Takže je možná škoda, že se cyklus nedostal na CD celý. Už proto, že zařazení Vycpálkovy Chvály houslí lze pokládat za sporné. Dramaturgicky jde bezpochyby o pozoruhodný titul. Svým rozsahem však zabírá plnou polovinu disku (36 minut!), a přitom jde o skladbu pro sólové housle, kde spoluúčast i doprovodného klavíru, natož zpěvu, je značně omezená. Je problematické, zda taková nepoměrnost na CD tohoto typu patří. Na druhé straně Janáček je skladatel, kterému cupování na úryvky nesvědčí, takže když se zčistajasna ozve „Vítaj, Janíčku“, je to přece jen poněkud „kách“. Ebenovo Šestero písní milostných na slova středověké evropské poezie jsou drobné komorní šperky a přesně tak k nim Soňa Červená přistupuje. Svým přednesem je cizeluje, dodává jim lesku a zároveň jedinečnosti. S každým z nich si doslova vyhrává. Vychutnává si zpěvnost a jazykovou barevnost středověké němčiny, češtiny, angličtiny i francouzštiny (takže si dokážeme představit, jak dokonale později zvládala své slavné operní role v tolika světových jazycích).

46

BMG – RED SEAL 872876 54343-2 Ramón Vargas, Between Friends, Bizet, Rossini, Verdi, Puccini (56:08), Orchestra Sinfonica di Milano Giuseppe Verdi, Vjekoslav Šutej Zdeněk Pachovský

„T

outo nahrávkou bych rád oslavil přátelství, onen božský cit a vznešený stav, jak je nazývali Cicero a Wagner…“ Těmito slovy uvádí Ramón Vargas snímek s duety, v nichž se přátelství zrcadlí v různých podo-

bách, radostné i tragické, vážné i komické, vždy tryskající z hloubi duše a vyjádřené s hlubokým citovým zaujetím. K realizaci CD pozval proslulý mexický tenorista své přátele: barytonistu Vasilly Bečela (v Bizetových Lovcích perel a Verdiho Donu Carlosovi), sopranistku Barbaru Levarian a mezzosopranistku Vesselinu Kasarovou (v Rossiniho takřka neznámém Mohamedu druhém), barytonisty Leo Nucciho (v Donizettiho Nápoji lásky), Roberta Frontaliho (ve Verdiho Síle osudu a Pucciniho Bohémě) a Manuela Lanzu (v Rossiniho Lazebníku sevillském) a konečně sopranistku Miriam Gauci a basisty Alberta Rotu, Davida Baroncholia a Emila Guidottiho (v závěrečné velké scéně z Verdiho Dona Carlose). Ramón Vargas je duší celého podniku, ale nikde to nedává okázale najevo, jeho projev je vždy v souladu s postavou, kterou představuje i kreací svých přátel. Nahrávka je přehlídkou krásných hlasů opírajících se o dokonalou pěveckou techniku a schopných přesvědčivého výrazu. Volba duet a malých ansámblů italské provenience jim k tomu dává ideální pří-

14. mezinárodní festival duchovního umûní G R A M O R E V U E ležitost. Dirigent Vjekoslav Šutej je Vargasovým stálým partnerem (doprovázel jej i na jarním koncertu v Praze) a milánský orchestr vede ve vyvážené a inspirující souhře s pěvci. Titulní stranu bukletu o 40 stránkách zdobí snímek Vargasův, na poslední straně se usmívají všichni jeho přátelé. Úvodní slovo napsal sám protagonista nahrávky, autorem stati o hudbě je Luci E. Gross. Texty jsou ve třech jazycích (A, N, F), a slova všech duetů navíc v italském originálu. To vše za cenu miniaturního písma a absence informací o interpretech. Vydavatel patrně spoléhal na internet. Skvělá nahrávka potěší příznivce opery a hudby vůbec. TELARC DIGITAL STEREO CD-80543 Francis Poulenc, Gloria pro soprán sólo, smíšený sbor a orchestr, Koncert g moll pro varhany, smyčce a tympány, Igor Stravinskij, Žalmová symfonie, Sylvia Mc Nair – soprán, Michael Murray – varhany, sbor a orchestr Atlanta Symphony Orchestra, řídí Robert Shaw Jaroslav Smolka

V

ýznamným pólem tvorby Francise Poulenka jsou závažná koncertantní, sborová a kantátová díla, jimiž začal koncem třicátých let překvapovat tento dosavadní hudební humorista a jeden z nejdůslednějších zastánců civilistického programu Pařížské šestky. Tváří v tvář nebezpečí, které z nacistického Německa začalo hrozit jeho milované Francii, přešel od klavírních, komorních a vokálních drobností k velkým a závažným uměleckým výpovědím, často motivovaným i nábožensky. Dvě z těchto děl, jež se u nás nedávají zdaleka často, nahráli sólisté s Atlantským symfonickým orchestrem a jeho sborem v letech 2002 a 2003 pro firmu Telarc. Koncert pro varhany, smyčce a tympány z roku 1938 je z nich zvlášť tragicky vypjatý, plný kontrastů mezi jakoby pozdně romanticky útočnými obrazy a ztišeným výrazem proseb. Souhra varhaníka Michaela Mur-

Praha 14.–28. záfií Pod zá‰titou Miloslava kardinála Vlka, primátora hl. m. Prahy Pavla Béma a pfiedsedy KDU-âSL Miroslava Kalouska

KONCERTY

POLEDNÍ VARHANNÍ

KONCERTY

V CHRÁMU MATKY BOÎÍ P¤ED T¯NEM

âtvrtek 15. záfií, 19.30 Kostel sv. ·imona a Judy

zaãátky koncertÛ ve 12.15

VELCÍ âE·TÍ JUBILANTI

J. D. Zelenka: Responsoria pro hebdomada sancta (v˘bûr) J. J. Ryba: Stabat mater sólisté: L U D M I L A V E R N E R O V Á V E R O N I K A H A J N O VÁ J A R O S L AV B ¤ E Z I N A VLADIMÍR CHMELO Ensemble Inégal PraÏsk˘ komorní sbor A D A M V I K T O R A – dirigent

� 19. 9. � J. I. Linek, J. F. Seger, J. C. Simon, G. Frescobaldi, J. Haydn, G. Muffat M I C H A E L A P O L Á · K O VÁ � 20. 9. � J. S. Bach v úpravû J. F. Segera, J. J. Ryba MICHAL NOVENKO

2005

Sobota 17. záfií, 11.00 V˘let RoÏmitál pod Tfiem‰ínem

Foto: Jan Rendek

JAKUB JAN RYBA NEZNÁM¯

vstupenky

J. J. Ryba: M‰e C dur (z cyklu Tres missae serio stylo) Responsoria pro Zelen˘ ãtvrtek a Velk˘ pátek Novae et liberae cogitationes

Collegium 419 M I C H A L N O V E N K O – varhany M A R I K A P E â E N Á – umûlecká vedoucí V cenû vstupenky je zahrnuta doprava autobusem z Prahy a zpût, prohlídka Muzea s pamûtní síní J. J. Ryby, mohyly J. J. Ryby nad Voltu‰í, hrobu a koncert ve farním kostele Pov˘‰ení sv. KfiíÏe ve Starém RoÏmitále v 16 hodin.

Nedûle 18. záfií, 19.30 Kostel U Salvátora

DUCHOVNÍ SBORY NùMECKÉHO ROMANTISMU

F. M. Bartholdy, P. Cornelius, J. Brahms Camerata Vocale Freiburg (Nûmecko) W I N F R I E D T O L L – sbormistr

Pondûlí 19. záfií, 19.30 Chrám Matky BoÏí pfied T˘nem

VARHANNÍ RECITÁL

B. M. âernohorsk˘, J. F. Seger, J. K. VaÀhal, J. K. Kuchafi, J. Pachelbel, G. Muffat A L E · B Á R T A – varhany

Úter˘ 20. záfií, 19.30 Katedrální chrám sv. Cyrila a Metodûje

PRAVOSLAVNÁ TRADICE V HUDBù M. Leontoviã, P. âesnokov, K. ·vedov, A. Pärt, M. Balakirev, R. Jacineviã Oreya (Ukrajina) A L E X A N D E R V A C E K – umûleck˘ vedoucí

SPOLEâNOST PRO DUCHOVNÍ HUDBU

� 22. 9. � J. Zach, J. S. Bach, J. G. Walther L U K Á · P E T ¤VA L S K ¯

TICKET ART PRAHA

� 23. 9. � J. K. Kerll, J. Spaeth, F. P. Rigler, J. K. VaÀhal, D. Buxtehude PAV E L K O H O U T

Kolejní 4, Praha 6 Tel./Fax: 220 181 710 e-mail: [email protected] Po–Pá 9.00–16.00 hodin

Politick˘ch vûzÀÛ 9, Praha 1 prodejní síÈ Ticket Art, vãetnû v‰ech CK âedok Po–Pá 9.00–17.00 hodin Tel.: 222 897 264, 551–2 Fax: 222 897 550 e-mail: [email protected] Internetov˘ online prodej: www.ticket-art.cz

VIA MUSICA

Staromûstské nám. 14, Praha 1 Tel: 224 826 440 Tel./Fax: 224 826 442 e-mail: [email protected] Dennû 10.00–20.00 hodin Malostranské nám. 13, Praha 1 (Lichten‰tejnsk˘ palác) Tel.: 257 535 568 e-mail: [email protected] Dennû od 10.30–19.30 hodin

BOHEMIA TICKET INTERNATIONAL

Malé námûstí 13, Praha 1 Tel.: 224 227 832 Fax: 224 218 167 e-mail: [email protected] 00 Po–Pá 10. –17.00 hodin • So 9.00–13.00 hodin Zmûny v programu i úãinkujících jsou vyhrazeny.

PO¤ÁDÁ SPOLEâNOST PRO DUCHOVNÍ HUDBU Kolejní 4, Praha 6, Tel./Fax: 220 181 710, e-mail: [email protected] Informace získáte v síti Internet: www.sdh.cz

HLAVNÍ SPOLUPO¤ADATEL

HLAVNÍ MùSTO PRAHA

SPOLUPRÁCE

Zahradnictví Koãí

Stfieda 21. záfií, 19.30 Toskánsk˘ palác – MasarykÛv sál

ZA FINANâNÍ PODPORY Ministerstva kultury âR

PÍSE≈ PÍSNÍ

MEDIÁLNÍ PARTNE¤I

Marion Monika Îáková, Jan-Matûj Rak, Michal Zpûvák, recituje Alfréd Strejãek

47

� 21. 9. � H. L. Hassler, J. K. Kerll. Ch. Erbach, J. J. Froberger, G. Frescobaldi E VA B U B L O VÁ

âtvrtek 22. záfií, 19.30 Bazilika sv. Jifií

UNIVERSI POPULI

Discantus – Ïensk˘ sbor (Francie) B R I G I T T E L E S N E – umûlecká vedoucí

Pátek 23. záfií, 18.00 Bio Illusion Carlos Saura

TEMNÁ NOC

Film spojen˘ s pfiedná‰kou Doc. PhDr. Vladimíra Suchánka, Ph.D.

Nedûle 25. záfií, 18.00 Chrám sv. Mikulá‰e na Malé Stranû

SPIRITUÁLY A GOSPELY

Spirituál kvintet J I ¤ Í T I C H O T A – umûleck˘ vedoucí

Pondûlí 26. záfií, 19.30 Kostel sv. Jana Nepomuckého

DIALOG V HUDBù

H. Schütz, M. Praetorius, G. Gabrieli, L. Marenzio, J. Handel-Gallus, J. Ockeghem, T. Tallis PraÏsk˘ filharmonick˘ sbor J A N R O Z E H N A L – sbormistr

Úter˘ 27. záfií, 19,30 âernínsk˘ palác – Velk˘ sál

ZÁVùREâN¯ KONCERT

J. Suk: Meditace na svatováclavsk˘ chorál P. Hindemith: Symfonie „Mathis der Maler“ Severoãeská filharmonie Teplice C H . O L I V I E R I - M U N R O E – dirigent

P Ř E S A Z B A raye s orchestrem je skvělá a také rejstříkování s účinnými kontrasty drtivých plén a jemných pianissim působivě spoluutváří celkovou konfliktní výstavbu díla. Zcela jinou povahu má vokálně symfonické Gloria z let 1959--60. Je výrazem vnitřního vyrovnání a radostného přitakání božím chválám. I tady jsou patrné kontrasty, ale mnohem smířlivější: mezi jásavými hudebními obrazy a ztišenými chvílemi kontemplace. Zajímavá je vazba této hudby na tvorbu ze skladatelova bouřlivého a humorně bezstarostného mládí. Invence většiny ze šesti vět Gloria má písňový základ s koncisními nápady, výrazně vyjadřujícími obsah zhudebňovaných liturgických textů. Vrcholem tohoto CD je ovšem Žalmová symfonie Igora Stravinského. Ve srovnání jeho slavného díla z přelomu 20. a 30. let s jistě sympatickým Gloria Poulenkovým je patrná svrchovanost a vyšší posvěcení jeho

hudby. Je to dílo nejen s originální invencí, ale i vystavěné se skutečným symfonickým tahem. Z jakoby matného příšeří se vyvíjí v jednolité gradaci ustrašená a před přísností boží se chvící sborová orace I. věty, se zmnoženým účinkem působí sborové exklamace, v II. větě vpadající do proudu širokodeché stavby výrazně „nebarokní“ fugy orchestru, velkolepý tah nejen hudební stavby, ale i postupného zjasňování výrazu božských chvalozpěvů prostupuje finální větu, zjasňovanou vždy znovu návraty prostého a osvobozujícího Alleluja. I toto nesnadné dílo interpretuje orchestr a sbor z Atlanty pod taktovokou Roberta Shawa skvěle, dokonce lépe, než Poulenkovo Gloria. Tam vyposloucháme

v oslavných písňových exklamacích náběhy k snaze některých sborových pěvců – zejména tenoristů – o sólové vyniknutí, sborové skupiny se plně barevně nepojí. V Žalmové symfonii zní sbor kompaktněji a v celkovém zvukovém obrazu organičtěji souzní s orchestrem. To jsou však malé rozdíly: celkově jsou to překrásné snímky významných děl moderní duchovně inspirované hudební tvorby. SUPRAPHON SU-3806-2 Jan Dismas Zelenka, Responsoria k Velkému pátku z cyklu Responsoria pro hebdomada sancta ZWV 55, František Ignác Antonín Tůma, Sinfonie B dur, Sonata a moll, Sonata e moll, chlapecký sbor Boni pueri, sbormistři Pavel Horák a Jakub Martinec, Musica Florea, umělecký vedoucí a dirigent Marek Štryncl

lený čtvrtek a následujících 9 pro Bílou sobotu) začátkem 19. století tak, jak se kdysi v Evropě často dávala renesanční i starší polyfonie: s liniemi všech hlasů zdvojenými nástroji. Interpreti tohoto snímku zvolili tuto praxi s tím, že při zvukové realizaci nahrávky zdůraznil nahrávací tým (hudební režisér Radek Rejšek) v prvním plánu zpěv a zdvojující nástroje pojal jako pouhou podpůrnou složku. Z hlediska daného stylu je to řešení možné a má výhodu, že zvýhodňuje znamenitý výkon sboru, který je k interpretaci Zelenkových děl z jeho ranějších drážďanských let zvlášť indikován. Tam je totiž zpívali tzv. Kapellknaben, sbor chlapců

Jaroslav Smolka

S

polupráce českého chapeckého sboru Boni pueri z Hradce Králové a severočeského souboru Musica Florea, která se skvěle osvědčila v koncertním provedení i mezinárodně oceněné nahrávce svatováclavské hry Jana Dismase Zelenky Sub olea pacis et palma virtutis, má další úspěšný výsledek v nahrávce významného vokálního cyklu tohoto skladatele; Musica Florea tu vedle něj nahrála i tři instrumentální díla Františka Ignáce Antonína Tůmy. Vzácnou premiéru na trvalém nosiči zvuku tady má devítidílný cyklus Zelenkových Responsorií pro Velký pátek, střední část ze sedmadvacetidílného celku Responsoria pro hebdomada sancta ZWV 55. Skladatel tady s oporou v kompozičních postupech tzv. stile antico, tj. renesanční a manýristické vokální polyfonie, zhudebnil latinské texty podle líčení evangelistů, jak byl Kristus obviněn, jat, mučen a ukřižován. Skladatelův autograf z roku 1723 notuje jen sborový zpěv a basso continuo; jsou však dochovány zprávy o tom, že hudebníci, kteří mohli ještě poznat Zelenku osobně, provozovali toto dílo (všech 27 sborů, tedy i předchozích 9 pro Ze-

převážně z Čech, kteří u drážďanských jezuitů za stravu, ubytování a vzdělání zpívali i jinak účinkovali při bohoslužbách. Jinak tam ovšem nepochybně zněl zpěv tenorů a basů: v Drážďanech to tehdy byli zralí italští pěvci, na snímku však ještě stále pueri (tj. chlapci) s měkkými témbry záhy po mutaci – i když nepochybně muzikalitou svých výkonů boni. Na instrumentálních skladbách Františka Ignáce Tůmy je patrné, že to byl skladatel z epochy slohového přelomu: v obou Sonátách, třívěté a moll i dvouvěté e moll, ještě převládá živá polyfonie a další slohové postupy vrcholného baroka; mají tak blízko k šestici Sonát J. D. Zelenky. Tůmova Sinfonia in B už má jednodušší raně klasické hudební výrazivo, ale přece jen bez jiskry a vytříbeného stavebného nadhledu, které tu a tam zazáří třeba u Josefa Myslivečka a plně se prosadí u vídeňských klasiků. Musica Florea s Markem Štrynclem v čele podává všechna

48

tři díla přesně a s důrazem na úsilí o autentickou stylovost, zejména v pomalých větách však přece jen hodně odměřeně. Mnohem víc jím žije a dýchá imitační polyfonie i další projevy barokního stylu. SUPRAPHON SU 3777 – 2 Smetana, Dvořák, Suk (79:30), Josef Suk, housle, Alfréd Holeček a Jan Panenka, klavír Zdeněk Pachovský

S

metanova dua Z domoviny stejně jako Dvořákovu Sonatinu G dur, op. 100 a Romantické kusy, op. 75 či Sukovy Čtyři skladby pro housle a klavír, op. 17 nahrála řada českých houslistů. Přesto je snímek, obsahující v digitálním přepisu Sukovy nahrávky z let 1962 až 1971, stále aktuální. Josef Suk je umělcem, který jako sólista České filharmonie a zakladatel Sukova tria obnovil světovou slávu české houslové školy. Mimořádná mezinárodní uznání obdržel i za nahrávky Bachových koncertů a sonát, koncertů Mozartových a sonát Beethovenových. Se stejnou odpovědností, s níž tlumočil tato hudební veledíla, přistupuje Josef Suk i k české houslové literatuře. Dává jí do služeb své nástrojové umění, vytříbené v náročné škole Jaroslava Kociána, i muzikálnost, podloženou dědičným spřízněním s génii české hudby Antonínem Dvořákem a Josefem Sukem. Sukova interpretace se vyznačuje hlubokým citovým zaujetím, dokonalou intonací a bohatým dynamickým rejstříkem. Snímek je doplněn ještě Sukovou Baladou d moll, op. 3, dílem sedmnáctiletého skladatele a Slovanským tancem č. 2 e moll v úpravě A. Dvořáka. Všechna díla jsou komorního rázu a klavírní part je v nich rovnocenný s hlasem houslovým. Díky kongeniálnímu projevu Sukových partnerů, pianistů Alfréda Holečka ve skladbách Dvořákových a Jana Panenky ve skladbách Smetanových a Sukových, je nahrávka dokonalá. Vynikající je také práce režijní a technická jak u původních nahrávek, tak při digitálním remasteringu. Je to snímek, nad nímž se posluchači mohou radovat a interpreti také zamýšlet.