MZUNGU NA MATEŘSKÉ „Dependent on whom?“1 upřel na mě voják na letišti v Nairobi pohled zvící několika atomových kilotun. Věděl jsem, že jediná možná odpověď je špatná odpověď, ale měl jsem snad na výběr? „On my wife, officer.“2 A už je to tady. Mohutné černé obočí se pomalu nevěřícně zvedá a červená bělma se výhružně otevírají. „Step aside, sir, please.“3 Aha, tak tenhle tutově sleduje americké kriminálky, takže místo nějakého přímočarého pouličního poníženíčka mě čeká vysoce formalizovaný výslech, no nazdar hodiny. „Víte, že v Keni nemůžete být jako muž závislý na ženě? „Eeee, no víte, já jenom, jsem doma s děckama, víte, důstojníku, jsou malý, úplný mimina, jo? A ženě prostě firma zařídila tohleto pracovní vízum a pro mě ten dependent pass, takže já jako nevím vlastně přesně, jak to chodí. Řekli mi, že si můžu udělat výlet do Etiopie a zase se vrátit, trošku si jako odfrknout, jo?! Děcka jsou fakt malý, to máte děsně práce, určitě mi rozumíte, důstojníku, že jo?!“ „A ty máš keňskou lejdy?“ spiklenecky na mě zamrká a mně na vteřinu prolétne hlavou, že bych z Moniky udělal pořádnou africkou mama a ze sebe evropskou kavku, která si nemůže pomoct, protože prostě zbožňuje černý ženský, protože… no však víte, důstojníku. To by ho možná potěšilo. Ale ne, kdepak, lež má krátké nohy, budu raději pokračovat v roli blbečka. „Ne, ne, mám bílou madam, přijeli jsme jen na chvíli, jen roční pracovní projekt. Jsem doma s děckama, malejma miminama a…“ „Taky mám malý děti,“ přerušuje moje zajíkání, a když mi půlmetrovým obloukem hází orazítkovaný dependent pass, dodá: „Ale živím je já!“ No hlavně, že nedošlo na těch deset tisíc šilinků, které jsem měl připravené v kapse jako úplatek. Bělouši, kteří zůstávali v Keni na turistická víza jako já, byli častým terčem šikany ze strany keňských imigračních úředníků. Expatská fóra na internetu se jen hemžila historkami a návody, jak na tuhle úřední zvůli vyhrát, protože získat jiné než turistické vízum byl heroický výkon, který se neobešel bez úplatků a především bez známostí, a i když jste je měli, mohli jste si být jistí, že na dlouhodobé povolení k pobytu budete čekat déle než tři měsíce, po které vám platilo turistické vízum. 1
Na kom jste závislý? Na manželce, důstojníku. 3 Pane, postavte se na stranu, prosím. 2
Já jsem sice záhy získal díky Moničině firmě tzv. dependent pass, který nahrazoval povolení k dlouhodobému pobytu, problém byl v tom, že typickým nositelem tohoto pasu byly ženy nebo děti závislé na manželích a rodičích. Ale chlap závislý na manželce? Ufon? Terorista? Homosexuál? Příslušné zákony samozřejmě výslovně žádné pohlaví nediskriminují, ale v praxi bylo běžné, že bílí muži měli se získáním dependent pasu docela problémy a na hranicích si je imigrační úředníci často vychutnali jako mě. Moničina firma měla naštěstí na vyřizování veškerých víz paní Mary, tzv. nezávislou konzultantku, která se jako bývalá zaměstnankyně imigrační správy živila tím, že do země „pašovala“ expaty. Voják z nairobského letiště byl ukázkovým příkladem namachrovaného mača, které najdete na hranicích po celém světě. Když jsem keňským sousedům v našem apartmánovém komplexu vysvětloval, že tu jsem na mateřské, většinou díky vrozené slušnosti reagovali více či méně nechápavým úsměvem. Chlap, co je doma s dětma? A žena vydělává? Nemají vůbec žádnou posluhu! Vynáší odpadky! Tuhle jsem od nich slyšela lux a představte si, že perou prádlo v pračce! Chápete, že on sám řídí auto, zatímco ona se vozí drožkou? Pro Keňany od nás z domu jsem byl prostě příslušník nějaké tajemné, nejspíš mimozemské civilizace, a kdykoli přišla řeč na mou mateřskou, bylo to podobné, jako když domorodci z Papuy Nové Guinei vysvětlujete, že jste z Čech, a on kývá a kývá, ale vám je jasné, že absolutně neví, která bije (ne že by většina Čechů dokázala na mapě najít Papuu Novou Guineu). Chápejte, většina našich keňských sousedů měla na děti a domácnost služebnictvo, tzn. řidiče, který zajišťoval celodenní logistiku do a ze školy, chůvu, která se starala o výchovu, a k tomu často také kuchařku. Z domu odjížděli obvykle před sedmou, aby se vyhnuli ranní zácpě, a vraceli se po osmé, aby se vyhnuli večerní zácpě. Chůvy, kuchařky, řidiči a strážní, kteří v našem komplexu bydleli v přízemních kamrlících 1+0, byli většinou migranti ze západní Keni, kde zanechali svoje rodiny, partnery a děti. Každá druhá služka v našem komplexu se celý den starala o děti svých domácích, zatímco o ty její se v rodné vesnici starala matka nebo sestra. Zkrátka takový ukázkový sociální paradox, jen to nechat nafilmovat nějakého rozhořčeného mladého filmaře. Proč někdo, kdo má ruce, nohy a hlavu, nevydělává prachy? Odpověď, že Monika už nechtěla zůstávat čtvrtý rok s dětmi doma, zatímco já jsem naopak měl chuť to zkusit, a že jsme toužili poznat Afriku jinak než jen jako turisté s baťohem, jsou koncepty natolik vzdálené životní realitě Keňanů, že jsem další vysvětlování po pár neúspěšných pokusech vzdal. Většina služebnictva měla přes den stejně úplně jiné starosti, než se mne pořád dokola vyptávat na mou mateřskou. S bohatými keňskými sousedy jsme pak měli tak odlišné životní rytmy, že jsme se takřka nepotkávali, pominu-li bizarní setkání, jako když mě jednou soused odnaproti načapal, jak v devět večer vleču po schodech vyprané peřiny, abych je pověsil na zahradě. Lekl se tak, že málem ztratil svůj kufřík z krokodýlí kůže. Mzungu Filip večer na schodech zabalenej do mokrejch prostěradel? Proč?! Co je to za zlé znamení u všech rohatých??!!
Postupně jsem jako ten „mzungu with gals“4 byl znám v celém širém okolí, což znamenalo Nakumatt a kavárnu Java Cafe ve Valley Arcade, která oplývala jediným dětským hřištěm široko daleko. Prodavačky a askariové se postupně přestali ptát „where is mama?“ 5 a už je nešokovalo, když jsem při hledání peněženky nejdříve na stůl vysázel hrst sponek a dudlíků. Moje zkušenost s výchovou dětí v Africe byla samozřejmě velmi omezená. Přesto jsem získal dojem, že ve vztahu Keňanů k vlastnímu potomstvu hraje roli jistý fatalismus. Děti jsou vnímány jako specifické penzijní připojištění a počítá se se ztrátami. Dětská úmrtnost je v Keni pořád ještě zhruba desetkrát větší než v Evropě. K tomu si připočtěte riziko AIDS, malárie a dalších tropických nemocí a perspektivu života bez záchranné sociální sítě na hranici chudoby, který se týká minimálně poloviny keňské populace. Je proto lepší mít dětí víc a zvýšit tím šance, že se o vás alespoň jedno z nich na stará kolena postará. Naše známá Marta, která vede sociální centrum v nairobském slumu Mathare, nám popisovala typickou situaci, kdy se některé z žen, jejichž dětem ve slumu pomáhali, ptala, proč má další dítě, když není schopná uživit ani ty tři stávající. Odpovědí jí prý obvykle bylo absolutní nepochopení otázky. Ona snad neví, jak děti vznikají? Plánované rodičovství? Děti přeci přicházejí na svět jako boží vůle a požehnání a je tak trochu v rukou božích, jak to s nimi nakonec dopadne. Francouzka Karen od nás z domu mi jednou vyprávěla o dětství svého burundského manžela Paula. Když vypukla v Burundi na začátku devadesátých let občanská válka, což byla vlastně předehra následující genocidy v sousední Rwandě, Paulův otec sebral ženu a čtyři děti a utekli za hranice do uprchlického tábora v Tanzanii. Jak už to ovšem v afrických válkách bývá, rebelové záhy napadli také uprchlické tábory v Tanzanii včetně toho, kde byli Ntibantunganyovi. Útok to prý byl tak nečekaný, že nebyl čas na nic jiného než okamžitý útěk. V nastalém zmatku však sedmiletý Paul začal utíkat na opačnou stranu než zbytek rodiny. A tak zatímco rodiče a sourozenci skončili v jiném uprchlickém táboře v Tanzanii a po pár měsících se vrátili do Burundi, Paul po měsících útrap doputoval až do uprchlického tábora v Zambii. Ntibantunganyovi patřili v Burundi k elitě. Oba vystudovali univerzitu, žili ve velkém domě se služebnictvem a měli dobrou práci na ministerstvu školství. Protože o Paulovi nedostali žádné zprávy, předpokládali, že nežije. Po dvou letech je ale zničehonic kontaktoval Červený kříž s tím, že Paul žije v uprchlickém táboře v Zambii. Proč Ntibantunganyovi okamžitě nesedli do letadla a pro Paula neletěli, se dá možná vysvětlit tím, že veškeré dokumenty, které dokazovali, že je skutečně jejich syn, vzali za své v průběhu války a jednání se zambijskými úředníky předpokládalo tučné úplatky. Proč však Paul v uprchlickém táboře strávil dalších jedenáct let, vystudoval zde střední školu, získal práci u UHNCR (agentura OSN pro uprchlíky) a rodiče uviděl, až když mu bylo dvacet let, když za nimi poprvé přijel do Bujumbury? Na to už Karen nikdo z rodiny nebyl schopen odpovědět. Rodiče zdůrazňují, že o 4 5
Mzungu with girls – běloch s holkama. Kde je máma?
něj bylo v táboře v Zambii skvěle postaráno, vystudoval vlastně zadarmo, naučil se výborně anglicky, což se ve frankofonním Burundi cení, a nadto získal lukrativní práci u OSN. Karen, kterou mnoho let života v Burundi a v Keni obdařilo pochopením pro vše africké, rodiče neodsuzovala. Když to vypadalo, že Paul po útoku na tábor zemřel, rodiče jej oplakali a žili dál, měli na krku další tři děti. Ve chvíli, když Paul jako zázrakem vstal po dvou letech z mrtvých, byli rádi, že je o něj v táboře dobře postaráno, a ve chvíli, kdy získal dobrou práci a peníze, přivítali ho zase rádi doma. Protože za sebou nemám pět let života s Ntibantunganyovými v Bujumbuře jako Karen, rozhodně nemohu říci, že bych jejich chování rozuměl. Na druhou stranu jejich pragmatičnost a fatalismus ve vztahu k dětem mi po roce stráveném na mateřské přijde vlastně přirozenější než přecitlivělá pozornost, kterou my, bílí rodiče, často upínáme na naše „jedináčky“ a na sebe samé. Jednou mi náš švédský soused Olaf poklepal u bazénu na rameno a uznale poznamenal: „Víš, je vážně skvělé, že jdeš těm Keňanům svojí mateřskou tak pěkně příkladem. Možná se někdo z těch patriarchálních keňských mačů chytne za nos a začne přemýšlet!“ Ach, ten naiva Olaf nevěděl, že za mým odchodem na mateřskou nebyly nějaké vznešené feministické motivy, ale docela sobecká touha po změně spojená s potřebou vidět děti víc než jen večer při koupání a ráno při snídani. Jako obyvatel prvního sociálního státu na světě se Olaf nejspíš domníval, že otce na mateřské vynalezli v Ikee a cítil vlasteneckou povinnost mi pogratulovat. Nechtěl jsem kazit ten posvátný okamžik a tak jsem mu neřekl, že mým rodičovským ideálem není po roce na mateřské kojící švédský muž, ale izraelský kibuc. Čím déle jsem na rodičovské, tím více jsem přesvědčen, že z evolučního hlediska prostě ženy (a tím méně muži) nejsou na full time6 mateřskou v délce několika let stavěny. Jistě, existují i výjimky, kterým rok či dva s dětmi doma nestačí a prosí o nášup, ale mám pocit, že většina rodičů se po dvou letech s dětmi doma už těší zpátky do práce. Prckové, ty nemluvňata pokakaný, přeci staletí trávila na zádech matek, okopávajících brambory, sbírajících oříšky kola nebo zapřažených za žentour. A tátové? Ti tahali mamuty za ocas a večer se tím doma chlubili. Jasně, dnes je to jiné, emancipovanější, genderově vyváženější. Tátové místo mamuta honí kariéru a mámy koupí oříšky v Tescu. V každém případě trávit den co den na koberci hraním rozvojových her, případně venku na pískovišti, nejde praktikovat příliš dlouho. Po hodince štěkání, mňoukání a dělání koníčka už jsem jen těžko přemáhal spánek. „Tati, když jseš unavenej, tak teda nemusíš dělat koně, ale můžeš dělat třeba hada. Ten taky pořád leží na zemi. Ale musíš přitom syčet!“ Óóó, jak jsem si zamiloval domácí práce, na jejichž konci člověk vidí jasný výsledek – umyté nádobí, vyluxovaný koberec, průzračně čisté okénko na záchodě! Když jsem večer pověsil prádlo, ráno vedly mé kroky vždy nejdříve na balkón, kde jsem se takřka mateřsky přivítal s
6
Na plný úvazek.
trenkami a podprsenkami, abych vzápětí jemným hmatem prozkoumal, zda chudáčci tu tropickou noc přežili v pořádku a alespoň trochu uschli. Nadto jsem přesvědčený, že atavistický pocit bezpečí z blízkosti matky okopávající políčko neopustil ani nejnovější generaci iPhone batolat, která domácí práce prostě milují. Lela si oblíbila lopatku, smetáček i houbičku na nádobí a zdatně mi při úklidu asistovala rozmetáváním již smetených hromádek a olizováním čerstvě umytých oken. Automatické zasouvání šňůry od vysavače nebo vylití plného kbelíku špinavé vody do záchodu vždy doprovázela blaženým uuuuáááááá. Je krásné vidět své dítě takhle šťastné. A víte co? Já bych skoro řekl, že ta děcka s vámi kolikrát ani netouží být od rána do večera. Bez ohledu na kreativitu mých animačních aktivit stačilo, aby Lela zmerčila na zahradě Florise nebo Chloe od sousedů, a už se jak pyšná koňadra nakrucovala před svými keňskými vrstevníky a tatínek byl zapomenut. Já jsem ale svou pozornost vypnout nedokázal. Většina batolat z našeho komplexu si totiž odmítala spořádaně hrát na zahradě u bazénu, ale milovala metr a půl hluboký drenážní příkop plný červené africké hlíny a volně ložených cihel. Ano, slyšíte dobře, milé maminky, metr a půl hluboké nebezpečí plné jemného prachu, případně bahna (v závislosti na ročním období). Fatalistické keňské chůvy sice nechali Florise i Chloe v tomhle rumišti svobodně se rochnit bez dozoru, ale moje přecitlivělá evropská protektivnost mi většinou nedovolila aspoň zpovzdálí nedohlížet, jak naše jemné princezny stěhují se svými keňskými kamarády hlínu a kamení. Na druhou stranu Adinu jsem první čtyři roky jejího života viděl půl hodiny ráno a půl hodiny večer a někdy o víkendu, nebyl-li zrovna korporátní teambuilding. Takže je vlastně skvělé vidět Lelu každý den od rána do večera! Když poprvé řekla „tatinka“, byl jsem u toho, stejně jako když udělala první tři kroky úplně sama. A byl to samozřejmě milionkrát větší zážitek, než když jsem vyšplhal po dvacetimetrovém laně do skalního kláštera Debre Damo v Etiopii nebo když nám v Aberdare skočil přímo před auto zničehonic obrovitý sloní samec. Když jsem Lelu po měsíci tréninku naučil mňoukat jako kočička, byl jsem na sebe stejně pyšný jak úderník. Mateřská vám navíc umožní užívat si exkluzivní přízně vašeho prcka v míře více než vrchovaté. A láska takového dvouročáka, ta je absolutní a nekonečná jak oceán, cynik by řekl, že je až psí. No jo, jenže když ležíte už třetí den po sobě zase na tom stejném koberci a po osmdesáté spojujete a rozpojujete dvě kostičky lega, všechna tahle láska a první
krůčky a slova vám zas tak nepomůžou a chce se vám spát, číst nebo koukat na facebook, prostě všechno jiné než pokračovat ve spojování a rozpojování dvou kostiček lega. Jste-li doma jen s jedním dítětem, je to sice vyčerpávající, ale víc psychicky než fyzicky. Zato když jsem Adinu přivezl okolo třetí ze školky, začala mi teprve ta pravá show. „Tati, tati, ty budeš jako Miss Suza a budem jako ve školce a plyšáci budou děti – Nyangara, Tchitchi, Kabui, Barack a Jason, jo? A ty budeš dělat jejich hlásky, jo? Jo? Tatíííí?!“ „Počkej, musím sundat Lelu ze skříně.“ „Uuuuáááá.“ „Aha, takže Lela už se sundala sama.“ „Tak jo, jsem Miss Suza a budu dělat hlásky.“ „Děti, Baraku, Kabui, Nyangaro, půjdeme spát.“ „Ježíš, Lelo, počkej, nejez tu Niveu!“ „Tak jo, takže děti, kdo ještě nespí?!“ „Áďo, proč brečíš?!“ „Protože ty neděláš ty hlásky!“ „Aha, klid, už je dělám.“ „Miss Suzo, Barak mě bouchá!“ „Ne, ne, ne, počkej, tati, Barak je hodnej, ten nikdy nikoho nebouchá.“ „Jasně, Barak je hodnej. Šmarjá, Lelo, nech už tu Niveu na pokoji!“ „Teda, tati, tebe režírovat, to je opravdu lahůdka!“ Když se Monika okolo sedmé vrací z práce, cítím se obvykle jako pekelně neseřízený chameleón, který nemá dvě, ale několik vzájemně se překrývajících mozkových hemisfér, deset očí a končetin jak indická bohyně. Neustále fragmentovaná pozornost, od rána do večera, je asi ta největší zátěž, které rodič na mateřské čelí. Pořád po očku sleduji dvouletou
Lelu, jestli se necpe hřebíky či nestrká hlavu do trouby, a zároveň se snažím „dělat hlásky“ Adinčiným plyšákům a přitom ještě vařím a kontroluju facebook. A tohle všechno zkombinovat je překvapivě docela dost vyčerpávající. A tak když se Monika někdy vrátila krapet později, třeba v 19:10, místo mnou preferovaných 18:30, měnil jsem se ve fúrii v mužském těle, jak z nějakého hospodského vtipu o hysterických manželkách. „Proč jdeš zase tak pozdě?! Copak nevíš, kolik práce je s dětma večer?! Každopádně večeři máš už úplně studenou!“ Psychologové nedávno vyzkoumali, že pobyt na facebooku prý činí lidi více nešťastnými. V případě expatů na mateřské bych tomu docela věřil. Představa, že volné chvilky, které vám robátka nadělí, vyplníte kvalitní četbou nebo psaním nějakých zásadnějších mailů, vezme poměrně rychle za své (komu byste taky psali z mateřské zásadní maily, že jo). Přesto mě překvapilo, že nejsem na mateřské často schopen vykonávat ani tak pasivní činnost, jako je poslech hudby! Já, který si ve čtrnácti nandal na uši prvního walkmana a dodnes ho nesundal, jsem si tedy v tomhle smyslu musel vážně takříkajíc utrhnout od úst. Chápejte, nečekal jsem, že budu přebalovat Lelu se sluchátky na uších, prostě jsem si jenom tu mateřskou maloval s takovým pěkným hudebním podkresem. On ale ten roční hlásek konipásek dokáže být pěkně pronikavý, a když se k němu přidá pláč, tak můžete na poslech Toma Waitse nebo Svěcení jara zapomenout, i když za oknem zrovna raší bledule. Dítě si nepřeje žádné disonance a vy vlastně taky ne, chcete klid. Nic, zpátky k facebooku. Zvlášť na mobilu nebo tabletu je to ideální vyplňovač volného času, tzn. několikaminutových mezer v jinak nepřetržitém proudu požadavků, kterými vás dítko zahlcuje - žvatlání, mručení, ukazování, sahání, zvedání, lehání, utírání, přebalování, prdění, kakání, čůrání, papání, cumlání, žužlání… Facebook se mezi to všechno krásně vmezeří a vy zvládáte víceméně všechny oblíbené funkcionality – šmírování, lajkování, hejtování, komentování, chytračení, ponižování, podlézání, vysmívání, očumování… On je ale ten facebook dobrý sluha a zlý pán. Nezapomeňte, že po počátečním obdivu okolí k vaší mateřské dovolené (zejména jste-li muž a nadto v Africe), se dostaví dosti všední a ubíjející rutina. Neumyjete-li zrovna okénko na wc a jídlo máte navařené na dva dny dopředu, může se vám docela dobře stát, že si večer řeknete cui bono, potažmo quo vadis, nebo prostě „no do prkýnka dubovýho, co jsem dneska vlastně dokázal?“ A včera? A před týdnem? Protože mezi tou všudypřítomnou pěnou dní na facebooku také vidíte, jak je vaše okolí úspěšné. Ten objevil zapomenutou železnici na Sibiři, druhý uvedl film na zahraničním festivalu, tomu tleskala Lucerna v přímém přenosu… A vy? Vy jste spálil předevčírem kuře, postavil dva hrady z lega, stokrát zaštěkal, vyměnil desetkrát plíny a sehnal u Inda v Diamond Plaza krém na opruzeniny. Což je teda mimochodem vážně úspěch! Půl roku nikde v Nairobi nebyl a ten jihoafrický Johnson&Johnson nestojí za nic. Jenže kolik lidí vám tohle na facebooku olajkuje? No jen si to zkuste! „Ahoj, dneska sem sehnal Sudocream v Diamond
Plaza. To je takovej vážně skvělej krém na opruzeniny na dětskejch prdelkách. Přikládám fotku opruzenin před a po aplikaci. Všechny vás zdraví, Filip.“ Takže prostě opatrně s tím facebookem, protože při srovnávání té vaší rodičovské robinsonády s životy ve světle reflektorů, které vedou vaši přátelé, na vás často může padnout chandra a splín. To pak nezbývá než se uchýlit k drobnému sebeukájení výčtem vašich životních úspěchů. Vždyť kolik chlapů absolvovalo mateřskou? A na rovníku k tomu? Kdo si to celý vymyslel a zorganizoval? Kdo sehnal během půl roku pro vlastní ženu práci ve Vídni, Dubaji a Nairobi? Kdo relokoval rodinu na rovník? Našel bydlení? Procestoval za půl roku v Keni víc než průměrný expat za deset let? Kdo se nebál somálských pirátů na Lamu? Projel po vlastní ose Samburu? Koho obdivují všichni expaté, protože jezdí po Nairobi v matatu? Já, já, já jenom já! Prostě, i když máte někdy pocit, že se z těch plín, splínů a lega nevyhrabete, nezapomeňte, že nikdy není pozdě na trochu té sebechvály. Co trošku?! Házejte ji na sebe lopatou! Člověk zkrátka vždycky chce něco, co nemá. Když je každý den v kanclu v korporaci, touží být s dětmi, a když s nimi konečně je, chce být v kanclu. A jste-li mzungu na mateřské v Africe, chcete být zas český táta s dětmi v Čechách, a je vám jedno, jestli při tom budete v kanclu nebo na koberci s legem. Prostě doma, kde večer můžete děti šoupnout babičce a jít na pivo s kámošema, pěšky, parkem, na zahrádku. Ne se nechat převážet taxíkem od jedné ozubené brány s askarim k jiné ozubené bráně, za kterou je bar plný běloušů a černých číšníků ohnutých samou úslužností až někam do sklepa.
