Mohutný johanitský hrad Margat je dodnes dominantou přístavního města Banyas. Jeho západní bašty nyní shlížejí na strategickou ropnou rafinérii. (Foto autor.) Řádové ústředí na Blízkém východě si často stěžovalo, že nedostává dost peněz ze západních převorství, i když ta běžně odesílala na východ třetinu nebo i více svých výnosů. Rostoucí vojenská a hospodářská moc johanitů byla jedním z důvodů, proč byla církev ve 12. sto-
letí nakloněna posilování řádu a v roce 1154 papež povolil, aby řád měl vlastní kněze, podléhající stejné disciplíně jako bratři rytíři. Kněží na Blízkém východě podléhali konventnímu převorovi v sídle ústředí řádu, kněží v Evropě byli podřízeni místním převorům.
MOTIVACE A MORÁLKA Motivace mužů a žen, kteří vstupovali do Řádu špitálu sv. Jana Jeruzalémského, byla samozřejmě v první řadě náboženská. V době křížových výprav byla koncepce svaté války přijímána většinou západního křesťanstva. Podle církevních učenců účast ve svaté válce „Bůh nařizoval“, zatímco účast ve „spravedlivé válce“ pouze „Bůh dovoloval“. Avšak myšlenka, že se muži padlí na křížové výpravě stávají mučedníky, byla, zdá se, nová. Nově vzniklá třída rytířů stála před morálními problémy své každodenní role válečnické elity, zavázané poslušností světskému pánovi. To otvíralo pole pro teology 12. století, jako byl Štěpán z Muretu, který navrhoval, že rytíř, jenž nemůže
KHP0112_johanite.indd 19
odepřít feudální poslušnost, se může očistit tím, že Bohu sdělí, že chtěl být pouze křesťanským rytířem a „v budoucnu se bude snažit při každé příležitosti konat pouze dobro“. Řešení nabízel právě vstup do některého z rytířských řádů. Podle právníka z poloviny 12. století mistra Rolanda „zabití zlých osob za účelem nápravy a spravedlnosti je ve skutečnosti službou Bohu“. Jinak řečeno, takové násilí bylo formou křesťanského milosrdenství, jak to shrnul historik a akkonský biskup Jakub z Vitry: „Bratřím z rytířského řádu byl svěřen úkol obrany církve Kristovy proti nekřesťanům, jmenovitě Saracénům v Sýrii, Maurům ve Španělsku a pohanům v Prusku, Livonsku a Kumánii, ale na rozkaz
19
7.5.2010 13:50:00
A
B
C A – Avers olověné pečetě velmistra Rogera de Moulins. Zachycuje ho při modlitbě. B – Revers olověné pečetě Rogera de Moulins, zabitého roku 1187. C – Avers a revers velké pečeti velmistra Mikuláše Lorgneho, datované kolem roku 1282. D – Vosková pečeť velmistra Huguese Revela, datovaná kolem roku 1268.
D 20
KHP0112_johanite.indd 20
7.5.2010 13:50:01
svých nadřízených též proti schizmatikům v Řecku a proti heretikům kdekoli v obecné církvi.“ Náboženské zanícení johanitů, stejně jako ostatních křižáků, bylo podněcováno užíváním svatých relikvií, jako byly zbytky pravého kříže, jež na několika taženích doprovázely armády křižáckých států. V bývalém johanitském konventním chrámu v Jeruzalémě byl dokonce zakopán nádherný křišťálový relikviář v podobě biskupské mitry, zasazený do pozlaceného bronzového rámu a obsahující nepatrné úlomky pravého kříže a ostatky apoštolů a různých světců. Byl nalezen dělníky poblíž starého hlavního oltáře roku 1893. Bratři rytíři si zachovali též étos a mnohé postoje světských rytířů, pro které stále platilo, že „poustevník ve své cele, mnich ve svém ambitu a rytíř v domácnosti svého pána patří sice každý k jinému vojsku, ale pro každého z nich může být zápas tvrdý a dlouhý“. Mnozí z nich museli také milovat válku, jak to shrnul jihofrancouzský básník Petr z Bergeraku na počátku 13. století: „Rád slyším pleskání kroužkového odění o hrušku sedla… a zvonění a cinkání postroje, pak spěchám dál a vidím prošívanice navlékané přes pancíř, pleskání praporců pozvedá mého ducha.“ Vzdor náboženské motivaci neposlouchal řád papežství vždy bez výhrad, zvláště když někteří papeži v průběhu 13. století chtěli, aby johanité zasahovali do vnitřních záležitostí křižáckých států. Některá papežská kritika na adresu johanitů možná byla ve skutečnosti vyvolána snahou vyvinout na řád morální nátlak, jako když v březnu 1238 papež Řehoř IX. napsal, že slyšel, jak si johanitští bratři drží ve svých vesnicích hampejznice, vlastní soukromý majetek a jsou dokonce podezřelí z hereze. Ještě méně byli johanité ochotni zapojit se do evropských válek a papežové věděli, že kdyby v tom smyslu na rytířské řády naléhali, byli by obviňováni ze zpronevěry jejich zdrojů. Pokud jde o johanity samotné, ti na sebe i na konkurenční templáře pohlíželi jako na hlavní křesťanskou vojenskou moc ve Svaté zemi, a dokonce nebyli ani ochotni zapojit se do záležitostí křižáckých států v Řecku. Z johanitů se sice stali uznávaní odborníci na blízkovýchodní záležitosti, přesto nikdy nepřekonali kulturní propast, dělící je od ortodoxního křesťanství, a nikdy plně neakceptovali skutečnost, že přežití křižáckých států závisí na koexistenci
KHP0112_johanite.indd 21
Relikviář z kostela Mar Hanna, bývalého johanitského konventního chrámu, který byl nalezen roku 1893 dělníky kopajícími poblíž hlavního oltáře. V zemi byl pravděpodobně ukryt v neklidných letech 1242 nebo 1244. (Poklad řeckého patriarchátu chrámu Božího hrobu, Jeruzalém.) s islámem. Domnělá tolerance muslimů rytířskými řády ve skutečnosti pouze odrážela pragmatické postoje lidí žijících na nábožensko-kulturní hranici. Templářská řehole dokonce umožňovala službu v armádách rumských (anatolských) Seldžuků, ale johanitská pravidla v této záležitosti naneštěstí neznáme. Na druhé straně hranice z mnoha arabských pramenů jasně vyplývá obětavá oddanost johanitů. Tak smrt johanitského kastelána Kraku des Chevaliers roku 1170 byla mezi muslimy důvodem k rozsáhlým oslavám. Jak napsal Ibn al-Athír: „Muž, který pro svou statečnost zaujímal výjimečné postavení a vězel muslimům v krku jako kost.“ Podle al-Athíra Saláh ad-Dín nechal po bitvě u Hattínu pobít zajaté johanity a templáře „kvůli zuřivé nenávisti, kterou chovali vůči muslimům, a kvůli jejich udatnosti“. Al-Haráwí radil Saláh ad-Dínovu nástupci, že se „má mít na pozoru pře válečnickými mnichy… protože nemůže svých cílů dosáhnout skrze ně, poněvadž jsou vášniví ve víře a nevěnují pozornost věcem tohoto světa. Nemůže jim zabránit v zásazích do politických záležitostí.
21
7.5.2010 13:50:07
Qala´at Yahmur na syrském pobřeží (podle H. Kennedyho). A – první podlaží. B – průřez. C – přízemí. D – věž a opevněný komplex; f – původní dřevěná podlaha; g – terasa na západní straně komplexu; s – schodiště; x – pilíř u severní zdi.
22
Rozsáhle jsem je studoval a nenašel jsem nic, co by tomu odporovalo“. Téměř o sto let později Abú l-Fida oslavoval dobytí velkého johanitského hradu Margat: „V tomto pamětihodném dni bylo pomstěno zlo způsobené domem johanitů a jas dne zaplašil stíny.“ Johanitskou disciplínu uznávali stejně přátelé jako nepřátelé. Na druhé straně zvláštní výnos, vydaný v roce 1283 a stanovující, že žádný johanitský hrad nesmí kapitulovat bez vědomí velmistra, naznačuje, že k něčemu takovému již došlo. Několik mužů z řádu odešlo – za všeobecného opovržení. Panovalo také pnutí mezi bratry rytíři a služebnými bratry ve zbrani, kteří prvně jmenované považovali za arogantní, přičemž ve 13. století statut služebných bratří trvale upadal. Jedním z rysů křižáckých válek se brzy stali křesťanští váleční zajatci, kteří přijali islám a bojovali proti svým bývalým druhům, ale jen málokdo z nich byl dříve členem vojenského řádu a nevíme o žádném, který by byl v minulosti johanitou. Je také jasné, že popravy zajatých bratří rytířů muslimy nebyly obecnou praxí a do poloviny 13. století se vyvinul systém výměny zajatců. V posledních letech křižáckých států padl do rukou mamlúků velký počet johanitů. Tito bratři se stali
KHP0112_johanite.indd 22
válečnými zajatci a mohli očekávat, že budou dlouhá léta živořit ve špatných podmínkách nebo těžce pracovat na stavbách. Anglický johanita Roger ze Stanegrave byl v roce 1318 stále ještě v mamlúckém zajetí a snažil se od přátel a příbuzných získat ohromné výkupné ve výši 12 000 zlatých florinů. Ostatní řádový klérus na rytířské řády pohlížel jako na podřadné, protože prolévaly krev a nebyly vždy schopny dodržovat všechny řeholní hodinky. Naopak johanitům záleželo na udržování dobré pověsti, k čemuž využívali pozoruhodně propracované propagandy. Bratři vydávající se na cesty byli vybízeni k důstojnému chování, skandály se před okolním světem tutlaly a řád měl brzy stálé zástupce u papežské kurie v Římě i u nejvýznamnějších světských dvorů. Johanitské ústředí také do Evropy odesílalo pravidelné zprávy. I když byly běžně adresovány konkrétním osobám, bylo jasné, že jsou určeny pro širokou veřejnost. Stejnému účelu sloužily hmotné formy „propagandy“, jako pamětní plastiky, fresky a okrouhlé kostely, jež napodobovaly velký chrám Božího hrobu v Jeruzalémě. Zvláště užitečné byly pečetě, protože se přivěšovaly k dokumentům rozesílaným do celého křesťanstva. Na reversu johanitských pečetí byl obvykle vyobrazen muž ležící na
7.5.2010 13:50:10
Fragment fresky z kaple na johanitském hradě Krak des Chevaliers zobrazuje „malého Ježíše uváděného do chrámu“. (Historické muzeum, Tartus, Sýrie.) matraci nebo na márách. Představoval nemocného poutníka, o něhož pečoval některý z řádových špitálů. S tím, jak ochabovalo nadšení pro křížové výpravy, se též obtížněji hledali donátoři. Někteří za své dary požadovali nákladné náboženské služby, jako vydržování kněží, kteří za ně měli po smrti pravidelně sloužit mše. Avšak obyčejní lidé ke konci 13. století na rytířské řády často pohlíželi jako na nejlepší část církve
a vzdor skepticismu se johanité mezi evropskými panovníky stále těšili široké podpoře. V roce 1274 král* Rudolf Habsburský potvrdil jejich práva a privilegia v Římské říši a řekl přitom o nich: „Vzdorují ve světovém konfliktu, nebojácně pochodují proti vojskům pohanského moru, skrápějí vítězné křesťanské standarty a vlastní rytířské korouhve krví slavného mučedníka, bojují udatně proti barbarským národům a nebojí se čestné smrti.“ Řád se sám dával do souvislosti s oblíbenými světci a připomínal, že jeho první dva velmistrové byli blahoslaveni. Johanité i templáři chtěli, aby se na ně pohlíželo jako na „starobylé“, nikoli „nové“ instituce. Proto johanité tvrdili, že existovali už v době apoštolů, když byli založeni v Jeruzalémě za vlády římského císaře Augusta. Další příběhy posouvaly řád ještě hlouběji do minulosti, prohlašovaly, že židovský hrdina Juda Makkabejský byl patronem špitálu v Jeruzalémě, že v něm pracovali rodiče Jana Křtitele, že jej navštívil sám Kristus, že byl prvním místem, v němž se Kristus objevil po svém vzkříšení, a že prvomučedník sv. Štěpán byl mistrem tohoto starodávného špitálu. Po pádu křižáckých států se soupeření mezi oběma vojenskými řády vyostřilo a hlavním hrdinou velmi čteného vyprávění o pádu Akkonu se stal bratr Matouš z Claremontu, johanitský maršál. „Hnal se středem vojsk jako zuřivec… prošel Bránou sv. Ondřeje poslední z celé armády. Svými údery srazil mnoho umírajících nevěřících k zemi. Bezhlavě před ním prchali, jako utíkají ovce před vlkem.“ Matouš měl údajně dojet až do středu města, kde přišel o vyčerpaného koně a bojoval, dokud ho nesrazila k zemi nepřátelská kopí. Katastrofa z roku 1291 Řád sv. Jana Jeruzalémského viditelně demoralizovala, a když padl i malý pobřežní ostrov Ruad, johanitům i templářům hrozilo, že zcela přijdou o důvod své existence. Bylo třeba jej znovu najít, a to zabralo mnoho let sebezpytování a úvah. * V originále mylně císař. Pozn. překl.
23
KHP0112_johanite.indd 23
7.5.2010 13:50:12
