(uveřejněno v časopise Equality between women and men č. 7/99, březen 1999; vydávaném Evropskou komisí, DG 5, jako zvláštní příloha) Článek vychází ze zprávy z roku 1998: "Working Time Patterns in the European Union - Policies and Inovations", zpracované pro Oddělení rovných příležitostí Evropské komise, DG-V autory, kterými jsou Francesca Bettio a Mark Smith (1998). Zkrácená verze je zpracována Matrkem Smithem a Jill Rubery z Europena Work and Research Centre v Manchestru, School of Management, UMIST Mínění vyjádřené v článku nemusí být ve shodě s míněním EK. Uvedené koncepční nástroje mohou mít vliv na aktivitu žen na trhu práce, a to v různé míře: počínaje znevýhodňováním některých forem zaměstnání, až po úplné vypuzení žen z trhu práce. Například: •
•
•
•
příspěvky zaměstnavatele do systémů sociálního zabezpečení mohou být konstruovány tak, že obsahují "podlahy" a "stropy", které podpoří zaměstnávání na velmi krátký pracovní úvazek nebo umožní i prodloužení pracovní doby k pokrytí dodatečné nebo speciální potřeby, národní nebo odvětvové předpisy o poskytování příplatků, případně limitující rozsah přesčasových hodin, mohou ovlivnit organizaci pracovní doby v podniku, daňové a příspěvkové systémy používající domácnost, jakožto jednotku pro stanovení nebo poskytování daňových úlev, mohou odradit ženu od účasti na trhu práce, případně mohou vyvolávat marginalizaci; systémy sociálního zabezpečení obsahující odvozené nároky, mohou též vyvolávat marginalizaci ženské zaměstnanosti, zatímco dávky vyplácené na úrovni domácností mohou ženy přimět, aby z trhu práce odešly úplně.
Příspěvky zaměstnavatele Ve všech zemích zaměstnavatel přispívá svým zaměstnancům na sociální zabezpečení. V některých případech se tento příspěvek stává významným nemzdovým výdajem a různost těchto výdajů podle rozsahu pracovní doby může podněcovat a odrazovat od zaměstnávání různých skupin zaměstnanců pracujících po různý počet pracovních hodin. Jestliže např. při minimu 15 hodin musí zaměstnavatelé zaplatit 20% příspěvku na sociální zabezpečení za každou hodinu navíc, je v systému zabudován podnět zaměstnávat zaměstnance v částečném pracovním úvazku (dále jen part-time) v rozsahu 14 hodin a méně. Obdobně, jestliže se neplatí žádné příspěvky do sociálního zabezpečení nad stropem, řekněme 38 hodin týdně, mzdové náklady se zaměstnavateli opět sníží, jakmile tento pracovník dosáhne 38 hodin. Tento strop podněcuje k využití přesčasů spíše, než použití další pracovní doby, po kterou by pracoval jiný pracovník. Obdobný efekt by mohl nastat při podlahách a stropech založených na průměrných výdělcích, a to spíše než při hodinových. Tento zjednodušený případ sice nezahrnuje další složitosti právní úpravy pracovní doby a kolektivního vyjednávání, ale jasně ukazuje, že struktura systému sociálního zabezpečení může mít dopad na typy zaměstnanců, které firma použije k zajišťování svých služeb. Ve většině členských států EU je v systémech sociálního zabezpečení zabudována směsice stropů a podlah; pouze ve Francii, Belgii, Itálii, Portugalsku, Finsku a Švédsku platí zaměstnavatelé stejné příspěvky, bez ohledu na výdělky a rozsah hodin. V UK, Řecku, Španělsku, Německu, Irsku a Nizozemsku jsou příspěvky zaměstnavatelů omezeny horními a dolními limity, a pouze v Německu, Španělsku a UK se nepřispívá na zaměstnance s velmi nízkými výdělky. V Lucembursku
a Rakousku jsou sice pro nízkopříjmové skupiny zaměstnanců stanoveny spodní limity, ale zaměstnavatelé navíc přispívají z celkových mzdových nákladů. V Dánsku platí zaměstnavatelé nízké plošné sazby příspěvků na sociální zabezpečení spolu se zaměstnanci, dotujíce příslušný systém z nezdaněných prostředků. Příspěvky na sociální zabezpečení se v současné době v mnoha členských zemích mění, a to různými směry a s různými dopady na zaměstnávání žen. V UK zvýšení dolního limitu (pro stanovení povinnosti platit příspěvky) ze 62 liber v letech 1997/98 na 81 liber vyloučí ze sociální ochrany mnohem více zaměstnanců s nízkým výdělkem. Ve Španělsku se nyní platí příspěvky za všechny zaměstnance, čímž se zruší dosavadní podnět zaměstnávat part-time zaměstnance na méně než 12 hodin týdně. V Německu se nižší výdělkový práh redukuje, a tím se sníží podnět zaměstnávat pracovníky na méně než 15 hodin týdně a pracovníky s výdělkem méně než 620 DM měsíčně. Příspěvky zaměstnavatelů a marginální1 zaměstnání V Řecku platí zaměstnavatelé nižší příspěvky za zaměstnance v režimu part-time s vyšším rozsahem pracovních hodin, a vyšší při nižším rozsahu pracovních hodin (tzv.marginální). Systém se snaží omezit rozšiřování marginálních part-time zaměstnání. V Německu zaměstnavatelé neplatí příspěvky na sociální zabezpečení za zaměstnance, který pracuje méně než 15 hodin týdně a vydělává méně než 620 DM měsíčně (540 DM v bývalém Východním Německu). V UK platí zaměstnavatelé příspěvky do sociálního zabezpečení při výdělcích nad 62 liber týdně (v r. 1997/98), čímž podněcují k vytváření pracovních míst jak pro nízko placené profese, tak pro zaměstnance pracující v krátkém part-time. Před rokem 1998 neplatili zaměstnavatelé v Rakousku žádné příspěvky, pokud výdělek nepřesáhl 3 740 ATS měsíčně. Přesáhl-li 5 740 ATS, platili za zaměstnance s "modrými límečky" 28,9% a za "bílé límečky" 28,05 %. V Irsku se za zaměstnance s výdělky do 30 liber platí 0,5% a při výdělcích mezi 30 a 80 librami 8 %. Ve Francii jsou podle Loi Robien platby sociálního zabezpečení nižší pro zaměstnance pracující 15 - 32 hodin než pro ty, kteří pracují po kratší nebo delší dobu. Tento zákon byl zaveden v r.1996, aby se vypořádal s vysokou úrovní nezaměstnanosti ve Francii tím, že podnítí k redukci počtu pracovních hodin, resp. k vytváření nových pracovních míst. Ve Španělsku byli do roku 1998 zaměstnanci pracující méně než 12 hodin týdně vyloučeni z plateb sociálního zabezpečení, jakož i z ochrany poskytované tímto systémem. Ženy a příspěvky do sociálního zabezpečení Systém odvozených nároků manželů/manželek zaměstnaných osob v Rakousku způsobuje, že ženy přijímají okrajová zaměstnání, která nepodléhají povinnosti přispívat do systému sociálního zabezpečení ani zaměstnavatelem, ani zaměstnancem, aniž by se tím ztrácelo právo na přístup ke zdravotnímu a sociálnímu zabezpečení. V Německu jednotlivci s odvozenými nároky, což jsou ženy s pracujícími partnery a studenti, mohou vstupovat do part-time zaměstnání kratších než 15 hodin týdně nebo s nižším výdělkem než 620 DM měsíčně bez ztráty přístupu k sociálnímu zabezpečení a zdravotní péči. Příspěvky zaměstnanců
Úroveň příspěvků placených zaměstnanci s nízkými výdělky a zaměstnanci pracujícími po kratší pracovní dobu může být zároveň nepříznivě ovlivnit vytváření okrajových zaměstnání, které nejenže poskytují nízký příjem a nejistotu v zaměstnání, ale mohou současně tyto jednotlivce vyloučit z dávek poskytovaných mimo zaměstnání. V zaměstnáních, kde zaměstnanci neplatí žádné příspěvky, nemusí být zaměstnanci oprávněni k dávkám podmíněným placením příspěvků, čímž bude jejich čistý výdělek vyšší, než kdyby tyto příspěvky platili. Avšak v těch zemích, kde manželé/manželky a osoby závislé odvozují nároky na sociální zabezpečení z pracovní minulosti svého partnera, nepůsobí podněty přijmout zaměstnání s individuálním nárokem na sociální zabezpečení potud, pokud tyto osoby setrvávají ve společné domácnosti. Takový systém nepůsobí ve prospěch ženské ekonomické a sociální nezávislosti a znovu utvrzuje model mužského živitele rodiny v systému organizace domácnosti. Zdaňování Zdaňování rovněž může ovlivnit pracovní nabídku. V EU je daňový systém individualizován v osmi zemích. Ve zbývajících sedmi existuje systém na bázi domácnosti, přičemž ve dvou s rodinnými podíly, ve třech s agregací a ve dvou je příjem rozdělen. Systémy založené na domácnosti mohou odradit od účasti na práci nebo od práce po delší pracovní dobu nositele sekundárních příjmů, a tím znovu obnovit jejich postavení rodinných pečovatelů, stojících na okraji trhu práce. Tabulka č.1 ukazuje klíčové elementy daňových systémů v členských státech EU. Zdaňování založené na jednotlivci a s vysoké úrovni progresivity daňových sazeb podněcuje domácnosti k tomu, aby se nositelé rodinných příjmů podíleli na pracovním trhu vyrovnaněji. Avšak většina daňových systému obsahuje překážky plné účasti žen na trhu práce a/nebo nepodněcuje k intenzivní a aktivní účasti muže. Daňové systémy založené na domácnosti nebo rodině mohou stanovovat vysoké daňové sazby pro manželé s vysokými výdělky, jestliže platí daně ve stejné daňové sazbě jako jejich vysoce příjmový manžel/manželka, dokonce i když sami vydělávají velmi málo. V systému daňové agregace je příjem domácnosti sloučen, a poté je na něj užita jedna daňová sazba. Rodinný podílový systém daní také slučuje rodinné příjmy, ale vyčleňuje příjem dětí a bere v úvahu počet závislých osob v rodině. Oddělení příjmů rozděluje u dvoupříjmových domácností daň stanovenou podle agregovaných výdělků na dvě části. Ve většině zemí, kde platí daňový systém podle domácnosti, si lze zvolit individuální zdanění. To ale vede k vyššímu daňovému zatížení domácnosti, a to dokonce i tehdy, kdy je daň sekundárního nositele příjmu nižší. Avšak ve Francii a Lucembursku nemají manželé šanci volby a musí se nechat zdanit podle rodinného podílového systému. Krom toho, individualizované zdanění může být v některých zemích nevýhodné; např. v UK se navrhuje poskytovat zaměstnaneckým rodinám daňové úlevy ve formě daňových kreditů nízkopříjmovým rodinám s dětmi a v Rakousku se v současnosti vede parlamentní debata o návratu ke zdaňování na základě příjmu domácnosti. Avšak i tam, kde daňový systém vytváří silné překážky participace žen na trhu práce, se ženy pracovně uplatňují ve stoupající míře. V rámci EU existují údaje, že daňové sazby, kterým jsou ženy vystaveny, nejsou dobrým determinantem jejich účasti na trhu práce. Avšak stav, kdy ženy platí extremně vysoké daňové sazby při nízkých příjmech jenom proto, že jsou vdané, neredukuje pouze jejich odměnu za účast na trhu práce, ale navíc je v rozporu s principy rovnosti a omezuje ekonomickou nezávislost žen uvnitř rodiny. Daně a zaměstnanost žen
V Německu volba společného zdanění manželů znamená, že žena vdaná za manžela s výdělkem vyšším, než dosahuje sama, platí daň ve vyšší sazbě, než kdyby byla svobodná. Znamená to, že ženy jsou trestány tam, kde existuje velký rozdíl mezi příjmy členů domácnosti. Nová německá vláda zamýšlí restrikce v zájmu domácnostní s vysokými příjmy. V Lucembursku je uplatňován rodinný podílový systém zdanění, přičemž daňové zatížení se rozkládá rovnoměrně mezi oba manžele bez ohledu na rozdíly v jejich příjmech. V Itálii je daňový systém individuální, ale daňové úlevy podněcují přetrvávání modelu mužského živitele rodiny v organizaci domácnosti. Systém poskytuje daňové kredity za závislé děti a příbuzné, které však jsou velmi nízké ve srovnání s kredity za závislé manželky/manžele. V Nizozemsku jsou zavedeny daňové úlevy pro zaměstnané osamělé rodiče, ale ne pro dvoupříjmové manželské páry s dětmi. Ostatní srážky a úlevy Tyto analýzy komplikují další dodatečné srážky a úlevy. Dokonce i tam, kde je uplatňován individuální systém zdaňování, může mít vzájemné působení dalších daňových úlev nebo přístup k dávkám nepříznivý účinek na zaměstnanost žen. Daňové úlevy na závislé manželky/manžele znovu upevňují model jediného nositele příjmu s tím, že ženy se specializují na domácí neplacenou práci. Navíc, tam kde jsou k daňovým úlevám oprávněny nízkopříjmové manželské páry, nedochází pouze ke znovuupevnění ženské posice v domácnosti, ale posiluje se též spojení s okrajovým působením na trhu práce. Pokud je přístup k dávkám na úrovni rodiny testován, mají manželky nezaměstnaných manželů zábrany účastnit se trhu práce, neboť domácnost může přijít o vysoké dávky. Tabulka č.1: Daňový systém v Evropské Unii v roce 1997 Individuální Rodinný Rodinný podílový B DK
X
X
pouze částečné dělení přijmu úlevy převoditelné na partnera
X
X X
X
X
IRL
-
F
LUX
Úlevy a modifikace
X
E
I
Individuální (nepovinný)
X
DE GR
Dělení přijmu
X
podílový systém poskytuje úlevy na manžela a děti X
X
úlevy na vyživovaného partnera a děti
manželské úlevy daňový kredit pro vyživované partnery, děti a vyživované příbuzné
X
podílový systém
poskytuje úlevy na manžela a děti
NL
X
úlevy převoditelné na partnera
OE
X
úlevy na vyživovaného partnera a děti
P
X
X
-
FIN
X
-
SV
X
-
UK
X
nízké manželské úlevy
Úpravy pracovní doby Úpravy pracovní doby zřejmě ovlivňují rozhodnutí o uspořádání pracovních kolektivů v podnicích, ovlivňují mezní náklady na další pracovní hodiny, zvláště pak na přesčasy. Pro přesčasové hodiny, standardní plnou pracovní dobu, variabilní pracovní dobu, úroveň odměn a definici zaměstnance pracujícího po kratší pracovní dobu existuje v členských státech široká škála vymezení a definic. Další důležitý faktor různých modelů pracovní doby v různých zemích se týká zacházení s part-time zaměstnanci. Zvláště tam, kde neplatí žádná omezení dodatečných pracovních hodin, které smí part-time zaměstnanec odpracovat a kde jsou přesčasy placeny pouze pokud počet odpracovaných hodin přesáhne počet hodin, stanovených pro zaměstnance s plnou pracovní dobou, působí jasné podněty využít part-time zaměstnance k zajištění levné flexibility pracovní doby. Neznamená to pouze, že part-time zaměstnanec pracuje v nerovnoměrné pracovní době, což může negativně přispět k práci v part-time, jestliže se jí zaměstnanec pokouší vyrovnávat pracovní a rodinný život, ale zároveň mu není kompenzována ztráta jeho soukromého času. V Německu, UK, Řecku, Irsku, Rakousku, Finsku, Švédsku a Nizozemsku jsou parttime zaměstnancům placeny přesčasy pouze tehdy, pokud pracují déle než po stanovenou plnou pracovní dobu. Platné úpravy pracovní doby V UK nebyly stanoveny žádné limity přesčasů nebo pracovní doby, dokud nebyla do právního řádu UK implementována směrnice o pracovní době. Mužští zaměstnanci patří mezi ty, kteří v Evropě pracují po nejdelší počet pracovních hodin. Je zde současně vysoký podíl žen pracujících po velmi krátkou pracovní dobu, čímž se upevňuje polarizace genderového dělení v práci i v domácnosti. Ve Finsku jsou přesčasové hodiny limitovány 320 hodinami ročně. Ve Španělsku a Francii je rozsah pracovních hodin odpracovaných navíc u parttime zaměstnanců omezen podílem k nasmlouvaným hodinám. Tím se limituje rozsah hodin odpracovaných navíc, ve kterém příslušná úhrada představuje nižší náklady. V Itálii jsou přesčasy zákonem zakázány, ale kolektivní smlouvy mohou stanovovat výjimky, pokud ovšem platí, že part-time zaměstnancům jsou přesčasové příplatky placeny jakmile výkon práce přesáhne sjednanou pracovní dobu. V Belgii a Lucembursku se part-time zaměstnancům přesčasové příplatky platí, jakmile počet odpracovaných hodin přesáhne počet sjednaných hodin. Jsou zde však
některé smlouvy, podle kterých prvních 12 hodin v měsíci není považováno za přesčas. Seskupení zemí Analýza informací o uvedených třech koncepčních opatřeních ukazuje, že země mohou být seskupeny do 3 skupin, a to podle vlivu na náklady práce, hrazené do systému sociálního zabezpečení, daně a úpravu pracovní doby. 1. Německo, Irsko a UK Tyto země sdílejí následující rysy: •
•
relativně nízký výskyt příspěvků placených zaměstnavateli, fakticky nižších než příspěvky placené zaměstnanci, a to pouze s jedinou výjimkou Německo. Zde jsou příspěvky zaměstnavatelů a zaměstnanců poměrně vysoké; časté spodní limity příspěvků, které v zásadě pomáhají krátkým úvazkům a stropy, které mohou podporovat velmi dlouhou pracovní dobu. Žádné příplatky, nebo omezení přesčasových hodin pro part-time.
2. Švédsko, Řecko, Finsko, Portugalsko a Belgie Těchto 5 zemí je uznáváno pro: • •
•
úměrně vysoký podíl příspěvků placených zaměstnavateli, zatímco příspěvky placené zaměstnanci jsou přiměřeně nižší; žádné spodní limity, což svědčí kratším pracovním úvazkům a žádné horní limity sociálních příspěvků, s významnými důsledky pro modely úprav pracovní doby. V Řecku působí vůči part-time zaměstnancům spodní limity regresivně, jsou pro ně trestem. žádná omezení nebo příplatky za přesčasy pro part-time zaměstnance pracující po kratší dobu, než kolik činí plný pracovní úvazek.
3. Itálie, Francie a Lucembursko Tyto země se podílejí na následujících rysech: • • •
relativně vysoké příspěvky zaměstnavatelů; žádné spodní limity napomáhající krátkým úvazkům nebo horní limity natolik významné, aby mohly ovlivnit pracovní dobu; zábrany přesčasové práce u part-time zaměstnanců, včetně jejího zákazu nebo stropování maximálním rozsahem přesčasových hodin. Pokud je přesčasová práce povolena, je vždy kompenzována příplatkem - i když jisté, ne však časté, výjimky existují.
Rakousko a Nizozemsko si udržují střední posici mezi skupinami 1. a 2. Dolní limit pro platby sociálního zabezpečení řadí Rakousko částečně do skupiny 1. Ačkoliv v Nizozemsku působí současně jak dolní, tak horní limity pro příspěvky do sociálního zabezpečení, dolní limity ovlivňují změny v hodinových nákladech jen nepatrně a strop je nastaven relativně vysoko. Španělsko je smíšený případ, neboť sdílí nejméně jeden rys se zeměmi v každé z uvedených skupin: horní limit v sociálním zabezpečení, rozumně vysoké příspěvky zaměstnavatelů a přesčasové limity pro part-time zaměstnance.
Graf č.1: Krátký pracovní úvazek a daňové podněty
Účinek na marginální zaměstnání Jeden ze způsobů analýzy dopadů uvedených koncepčních opatření na výsledky v oblasti trhu práce je prozkoumat, zda existují spojení mezi nastavením různých dolních limitů a horních limitů systému sociálního zabezpečení, charakterem zdanění a úrovní úpravy pracovní doby ve vztahu k výskytu nějakého modelu pracovní doby, který má obzvláště škodlivý vliv na postavení ženy na trhu práce, jinými slovy, zda má vliv na marginální part-time zaměstnání. Země označily výsledky uvedených dimenzí následujícím způsobem: • •
•
•
•
Zdanění - pokud je daňový systém individualizovaný a progresivní, je označen "0", kde je neindividualizovaný, je dán bod "1". Prahy příspěvků - pokud existují spodní limity redukující zaměstnavatelovy nebo zaměstnancovy příspěvky pod 20 hodin, připisuje se hodnota "+1". Hodnota "-1" se připisuje tehdy, pokud se příspěvky při práci pod 20 hodin zvedají. Tam, kde limity stanoveny nejsou, připíše se "0". Stropování příspěvků - pokud stropy redukují příspěvky zaměstnavatelů a zaměstnanců při příjmech nepřesahujících 1,8 násobek průměrného hrubého výdělku, přidělí se hodnota "+1"; hodnota "-1" pak tehdy, když se příspěvky zvyšují. Kde nejsou žádné limity, přidělí se "0". Úprava přesčasů - kde u part-time zaměstnání nejsou žádné limity nebo příplatky za hodiny navíc, značí se hodnota "0"; nejsou -li žádné limity, dává se "+1". Ostatní - hodnotou "-1" jsme označili u Finska stav, kdy náklady na bydlení jsou tak vysoké, že si vynucují dvoupříjmovou domácnost a u Řecka toutéž hodnotou stav, kdy je part time zakázán ve veřejném sektoru.
Uvedené hodnoty obsahují jistou rezervovanost a nezahrnují účinky předchozích úprav a modelů práce, které mohou v zemích ovlivnit modely part-time práce. Např. nedávno zrušený zákaz part-time ve veřejném sektoru v Itálii by měl mít index "-1". Podobně není indexem ohodnocena podpora a rozvoj part-time práce v Nizozemsku. V grafu č.1 je skóre, načtené do indexu vyhodnocováno proti podílu žen zaměstnaných v jednotlivých zemích v režimu part-time. Index a podíl žen pracujících na part-time ukazuje výrazný vzájemný vztah, což je demonstrováno
blízkostí k přímce. V jednom extrému je Řecko s nejnižším podílem žen pracujících v part-time režimu, a s velmi nízkým celkovým skóre, zatímco druhým extrémem je UK a Německo s vysokým podílem žen pracujících na part time a s vysokou hodnotou indexu. Uvnitř škály 10 - 15% žen pracujících v part time se nejblíže k přímce nachází Dánsko, Švédsko, Rakousko, Itálie a Belgie. Mezi zeměmi pod 10% žen v režimu part time jsou Francie, Finsko a Lucembursko, které ač pod přímkou, jsou u ní blízko. Nizozemsko se nachází mimo, s vysokým podílem žen pracujících po velmi krátkou pracovní dobu, ale se středním skóre indexu, které je možná důsledkem předchozího rozvoje part-time práce v Nizozemsku, a to prostřednictvím daňových podnětů, které však už neexistují. Vyčleněním Nizozemska ze zkoumání vzroste korelační koeficient z 0,66 na 0,83. Hypotetický příklad působení daňových podnětů Ukázali jsme, že uvedené koncepční nástroje mohou mít takové dopady do oblasti zaměstnanosti žen, které jsou často negativní. Z toho vyplývá, že je možné využít systémy daní, sociálního zabezpečení, pracovní doby a legislativu k vymodelování přijatelnějšího rozdělení práce mezi muži a ženami, a to i v domácnosti. Systémy daní, sociálního zabezpečení, pracovní doby mohou být užity ke zlepšení a vyrovnanějšímu rozdělení pracovní doby mezi muži a ženami tím, že se podnítí vytváření zaměstnání v dlouhých částečných úvazcích a v krátkých plných úvazcích. Tyto tři nástroje mohou být například užity k rozvoji pracovního týdne v délce mezi 26 - 32 hodinami, a to zavedením podnětů pro práci v tomto rozmezí a znevýhodněním práce mimo tento rozsah. Takové schéma by mohlo redukovat dopady na marginalizaci velmi krátkých part- time zaměstnání, zatímco by zároveň příznivě působilo k tomu, aby zaměstnanci na plný úvazek nepracovali příliš dlouho. Při redukci hodinových příspěvků zaměstnavatelů a zaměstnanců do sociálního zabezpečení na pracovní dobu v délce mezi 26 - 32 hodin týdně, a při konstantní sazbě mimo tento rozsah, by mohly působit podněty k zaměstnávání občanů právě v tomto rozsahu pracovních hodin (graf č.2). Nadto, v součinnosti s progresivní a individualizovaným daňovým systémem by předmětný systém poskytoval více podnětů oběma členům domácnosti, aby pracovali po uvedený rozsah pracovních hodin spíše, než aby se jeden specializoval na dlouhou pracovní dobu a druhý pracoval po krátkou pracovní dobu a kombinoval ji s plněním domácích povinností. Schéma jako je toto, funguje v jisté míře ve Francii na základě Loi Robien, přičemž tento zákon podporuje redukci pracovní doby v rozmezí 16 až 32 hodin. Potvrzuje se, že tento zákon působí na zaměstnanost nárůstem part-time zaměstnání, zvyšujícím se počtem mužů pracujících v částečném úvazku a u značného počtu podniků odvrátil propouštění z důvodu nadbytečnosti (viz Bulletin 12 o Genderu a zaměstnanosti 1998). Avšak toto schéma se též projevilo jako nákladné pro stát, a to v důsledku dotování sociálního zabezpečení zaměstnanců, pracujících po kratší pracovní dobu. Kratší pracovní úvazky u mužů mohou přispět k vyrovnanějšímu rozdělení domácích prací mezi muži a ženami a potlačit ženskou roli primárního pečovatele.
Graf č.2: Grafické zobrazení dopadu daňových podnětů k podpoře kratších pracovních úvazků na hodinové pracovní náklady
Pokud by toto schéma bylo zavedeno v celé Evropě, dal by se očekávat nárůst zaměstnanců pracujících v rozsahu 26 - 32 hodin týdně. V roce 1996 pracovalo po tento rozsah hodin 11% žen a 3% mužů ve srovnání s 9,6% žen pracujících po 15 hodin a méně a 23% mužů, pracujících více než 40 hodin týdně. Účinek redistribuce obvyklého rozsahu pracovní doby při zavedení nové normy 26 - 32 hodin týdně se dá předvést na jednoduchém příkladu. Posunutím části marginálních zaměstnání a zaměstnání konaných po velký počet pracovních hodin do tohoto nového rozsahu pracovních úvazků zjistíme, že redistribuce zaměstnání z krátké pracovní doby směrem k jejímu prodloužení by mohla mít negativní vliv na úroveň zaměstnanosti potud, pokud by byla pracovní doba distribuována mezi menším počtem zaměstnanců. Avšak opak je pravdou, jestliže je redistribuována pracovní doba těch, kteří pracují dlouho. Navíc snížení počtu marginálních zaměstnání na trhu práce bude mít positivní dopad na úroveň posice žen a v mnoha případech sníží podzaměstnanost, a to dokonce i tehdy, kdy změny v zaměstnanosti vykazují sestupné tendence. Účinek přerozdělení pracovních hodin u poloviny zaměstnanců v marginálních úvazcích (méně než 15 hodin) a u poloviny těch, kteří pracují dlouho (více než 40 hodin) při novém pracovním úvazku 26 - 32 hodin, a při předpokladu konstantního rozsahu pracovních hodin, by měl zvýšit počet zaměstnanců ve všech zemích s výjimkou Nizozemska, kde by ho měl snížit, a Švédska, které by zůstalo beze změny. Při úvazku 26 - 32 hodin týdně by se tyto pracovní hodiny měly rozdělit mezi mužské a ženské zaměstnance v souladu s podílem ženských a mužských zaměstnanců v každém z členských států. Snížení počtu zaměstnanců v Nizozemsku vyplývá z vysokého podílu krátkých part-time zaměstnání, který není kompenzován počtem zaměstnání, ve kterých muži pracují déle. V zemích EU by mělo dojít ke 4% nárůstu celkového počtu zaměstnanců, u žen o 5,7% a u mužů o 2,8% (graf č.3). Počet mužských zaměstnanců se zvýší ve všech zemích s výjimkou Nizozemska, Švédska a Dánska; s nárůstem mezi jedním a dvěma procenty v Rakousku, Belgii, Německu, Francii a Lucembursku a více než 6% v Řecku a Portugalsku.
U žen by se měl počet zaměstnaných zvýšit ve všech členských státech s výjimkou Nizozemska, s nárůstem nejméně 2 % v devíti členských státech. Ve Francii, Řecku a Irsku by se měl počet zaměstnaných žen zvýšit o 5 - 10%, v Portugalsku a UK o více než 15%, bude-li vysoký počet pracovních hodin odpracovávaný muži spravedlivě rozdělen mezi ně a ženy. A znovu: Nizozemsko se se svým snížením zaměstnanosti žen na 9,6% ocitá mimo. Důsledkem redistribuční politiky by mělo být otevření segregovaných částí pracovního trhu jak mužům, tak ženám, a to tak, že zkrácením plných pracovních úvazků se mužské typy zaměstnání více otevřou ženám a delší part-time zaměstnání se více otevřou mužům. Nadto by se redukcí počtu marginálních zaměstnání a růstem počtu delších part-time zaměstnání mohla kvalitativně zvýšit nabídka zaměstnání na trhu práce. Podíl žen zaměstnaných v EU v rozsahu 26 - 32 hodin týdně by se mohl zvýšit z 11% o něco méně než čtvrtinu (grafy č.4a & b), zatímco podíl pracujících na 15 a méně hodin a více než 40 hodin, by se mohl snížit o polovinu. Měl by se objevit i vysoký podíl mužů pracujících 26 - 32 hodin, a to ve výši 18% (z původních 3%) s tím, že se podíly pracujících po dlouhou dobu a po krátkou dobu sníží na polovinu.
V zemích by redistribuce měla vést asi tak ke pětině žen pracujících mezi 26 - 32 hodinami týdně v Německu, Španělsku, Francii, Itálii a Švédsku a asi ke čtvrtině žen v Dánsku, Řecku a Irsku. V Portugalsku, kde mnoho zaměstnanců pracuje po dlouhou pracovní dobu, a v UK, kde vysoké podíly zaměstnanců pracují po velmi dlouhou týdenní dobu i po velmi krátkou pracovní dobu, by redistribuce pracovní doby mohla představovat, že dvě pětiny ženských zaměstnanců budou pracovat 26 32 hodin týdně. Naproti tomu nižší podíl zaměstnanců pracujících v marginálních úvazcích a po dlouhou pracovní dobu, který existuje v Belgii, Rakousku, Lucembursku a Finsku, způsobuje, že po redistribuci pracovní doby bude v úvazku 26 - 32 hodin zaměstnáno méně než 15% žen. V Německu, Dánsku, Itálii a Španělsku by mělo 12 - 14% mužů pracovat 26 - 32 hodin týdně a v Řecku a v Irsku asi pětina mužů. Avšak UK a Portugalsko zase stojí mimo se svými 37% a 36% mužských zaměstnanců pracujících po tuto dobu, jakmile by byla redistribuce provedena. Tato kalkulace samozřejmě neobsahuje žádné úvahy spojené s nárůstem produktivity při redukci pracovní doby a s nevítanou reorganizací úpravy pracovní doby, ke které by v mnoha případech muselo dojít. Ale ukazuje, že by účinky na zaměstnanost v EU jako celku mohly být rozsáhlé a ve prospěch toho, aby ženy pracovaly po delší pracovní dobu a muži po kratší pracovní dobu. Škála systémů sociálního zabezpečení, daní a úprav pracovní doby v EU je rozdílná, ale jsou v nich některé podstatné podněty a překážky, které mohou ovlivnit vytváření takové zaměstnanosti, která ženám nevyhovuje. Ty jsou soustředěny v krátkých part-time zaměstnáních, která nejenom že umožňují mužům specializovat se na dlouhé part-timy a na zaměstnání v plném pracovním úvazku, ale též způsobují, že ženy přebírají hlavní odpovědnost za plnění domácích povinností. Účinky shora uvedených koncepčních nástrojů ukazují, že mohou být využity k úpravám, které více přispějí k vytváření ženám přátelských zaměstnání a k vyrovnání dělby práce mezi muži a ženami jak v práci, tak v domácnosti.
Poznámky 1) okrajové, netypické, resp. nahodilé zaměstnání, které - jak dále vyplývá z textu - je konáno po méně než 15 hodin týdně
