Harrier GR.7/9 BRITISH FIGHTER
1/48 SCALE PLASTIC KIT
#1166 ÚVODEM Vývoj přesných zbraní hromadného ničení si na počátku padesátých let minulého století vynutil zásadní změny ve vojenské strategii. Bylo například zřejmé, že tradiční letiště představují snadný cíl a jediným úderem mohou být zcela zničena. Francouzský letecký konstruktér Michel Wibault proto v roce 1955 zpochybňoval strategii budování zhruba stovky záložních letištních ploch (BOP - Basic Operation Platform) rozesetých podél hranic zemí NATO s Východním blokem. Namísto toho Wibault navrhoval vývoj kolmo startujícího letounu, který by žádná letiště nepotřeboval. První studie Letoun kategorie VTOL (Vertical Take off and Landing - svislý vzlet a přistání) nebyl novou myšlenou, několik projektů se objevilo již během druhé světové války. Nástup proudových motorů přinesl nové možnosti, které poprvé otestoval Rolls-Royce u svého zařízení nazývaného Bedstead. Do fáze stavby prototypu se dostal Short SC.1 se čtyřmi zdvihovými motory a jedním pro dopředný let, bylo však evidentní, že koncepce využívající svislé zdvihové motory je neefektivní. Wibault přišel namísto toho s návrhem jednomotorového letounu s turbohřídelovým motorem, který by poháněl čtyři prstencová dmychadla s pohyblivou výstupní tryskou. U Dassaultu neměli o tuto myšlenku zájem, ale zaujala vedoucího pařížské kanceláře MWDP (Mutual Weapons Development Program Program společného vývoje zbraní), plukovníka USAF Johnnyho Driscolla. Ten ukázal Wibaultovy plány slavnému fyzikovi Theodoru von Kármánovi, kterého myšlenka velmi zaujala. Z iniciativy MWDP bylo proto rozhodnuto ověřit ji v praxi. Nejprve bylo třeba najít vhodný motor. Pro první prototyp měl být použit Bristol Orpheus, ale šéfkonstruktér Bristolu Stanley Hooker považoval koncepci s hnacími hřídelemi a samostatnými dmychadly za příliš složitou a těžkou. Ve spolupráci s dalšími konstruktéry přišel s alternativním návrhem: Nahradit celé komplikované turbohřídelové ústrojí jedním proudovým motorem s velkým axiálním kompresorem, z něhož by byl odebírán proud pro vektorované trysky. Toto řešení bylo nakonec přijato. Na cestě k Harrieru Práce na projektu, který dostal označení P.1127, byly zahájeny v roce 1957 jako těsná spolupráce společností Hawker Aircraft, jejímž šéfkonstruktérem byl stále slavný Sydney Camm, a Bristol Engine Company, která rychle opustila myšlenku upraveného motoru Orpheus a pustila se do vývoje zcela nového motoru Pegasus. Obě společnosti musely překonat řadu technických, organizačních i politických překážek, aby projekt zdárně dovedly do konce. Velkou zásluhu na tom měla podpora od Američany vedeného MWDP, protože britské ministerstvo vojenských dodávek nejevilo o projekt zájem, nehledě na to, že ministr obrany Duncan Sandys právě psal svou „bílou knihu o obraně“, ve které se již s letectvem příliš nepočítalo. I z toho důvodu se nepodařilo dovést do konce vývoj prototypu dvoumachového, kolmo startujícího letounu P.1154 vyvíjeného souběžně s P.1127. Mimochodem, právě pro nadzvukový VTOL letoun bylo původně vyhrazeno jméno Harrier. První vzlet P.1127 proběhl 21. října 1960 a testpilot Bill Bedford měl plné ruce práce udržet stroj ve visu. Následovala řada vylepšení řídicího systému a poté první lety zahrnující postupný přechod do horizontálního letu. O rok poději se Velká Británie, USA a Západní Německo dohodly na společném financování devíti vývojových letounů postavených na základě prvních zkušeností s P.1127. Dostaly označení Kestrel FGA.1 a desítka pilotů s nimi od 7. března 1964 do listopadu 1965 provedla 960 letů a 1366 zkušebních vzletů a přistání. Čtyři roky po úspěšném dokončení testů Kestrelu se první Harriery GR.1 objevily na základně RAF Wittering a o rok později, tedy v roce 1970, již sloužily dvě perutě na základně RAF Wildenrath v Německu. Pro potřeby Royal Navy byly vyvinuty námořní Harriery FRS.1 (zkratka pro Fighter, Reconnaisance, Strike), které se od GR.3, ze kterých vycházely, poměrně výrazně odlišovaly. Na rozdíl od nich nebyly určeny k útokům na pozemní cíle, ale sloužily pro vzdušnou obranu flotily, přestože se jednalo o podzvukové stroje. Harriery FRS.1 proto dostaly radar Ferranti Blue Fox a mohly nosit různé varianty řízených střel. Odlišovaly se i řadou dalších úprav nezbytných pro službu na palubách letadlových lodí, včetně vyvýšeného kokpitu a vypouklejšího překrytu kabiny. Americké AV-8A odpovídaly v zásadě verzi GR.1 s tím, že mohly na vnějších závěsnících nosit AIM-9 Sidewinder pro vlastní obranu. Další změny zahrnovaly především avioniku. Vývoj první generace Harrieru pokračoval verzí GR.3 s výkonnější verzí motoru Pegasus a řadou dalších vylepšení, Američané modernizovali své AV-8A na verzi AV-8C a Royal Navy vylepšilo své Sea Harriery na verzi FA.2. Tím se uzavřela vývojová kapitola první generace jednomístných Harrierů. Hledání doletu a nosnosti Již krátce po zavedení do výzbroje bylo evidentní, že je třeba vyřešit některé nedostatky Harrieru, zejména jeho malý dolet a nízkou únosnost. Proto byl již na počátku 70. let zahájen program dalšího vývoje s pracovním názvem Advanced Harrier. Britové z něj však v roce 1975 odstoupili a McDonell Douglas nebyl ochoten původní nákladný program financovat sám. Namísto toho provedl méně ambiciózní modernizaci a dosáhl v roce 1981 zahrnutí vývoje Harrieru II do pětiletého obranného plánu ministerstva obrany Spojených států. Následně se v srpnu téhož roku do projektu vrátili Britové s British Aerospace. Prototyp Harrieru II poprvé vzlétl 5. listopadu 1981. Základem modernizace byl především přepracovaný motor Pegasus Mk. 105 s tahem zvýšeným na 97 kN. Stroj dostal také výrazně upravené křídlo s plochou zvětšenou o 14 procent a dalšími dvěma podvěsy. Přepracován byl i trup, v jehož konstrukci byly hliníkové slitiny ve velké míře nahrazeny kompozitními materiály v zájmu úspory hmotnosti. Nosnost stroje se zvýšila o 3035 kg a díky zvýšení příčné stability a novému systému řízení se stal Harrier II snadněji ovladatelný. Námořní pěchota Spojených států později vybavila své letouny AV-8B Harrier v rámci modernizace na AV-8B+ radarem, britské Harriery II ale radar nedostaly na rozdíl od Sea Harrierů nikdy. Britské námořnictvo se již programu vývoje druhé generace neúčastnilo, nicméně po vyřazení Sea Harrierů FA.2 v roce 2006 se zapojilo do programu společných operací (tzv. Joint Force Harrier - JFH) a používalo sdílené letouny Harrier GR.7 a GR.9. Někdejší 800. námořní peruť Sea Harrierů obdržela letouny Harrier II od RAF v dubnu 2006, o rok později jimi byla vyzbrojena také 801. peruť. Obě byly později početně posíleny, čímž vzniklo námořní úderné křídlo (Naval Strike Wing). Letadlové lodě třídy Invincible prodělaly několik úprav, aby z jejich palub mohly Harriery GR.7 a GR.9 působit. Hlavní základnou pro síly JFH však byla základna RAF Cottesmore. Britské Harriery II První britská verze Harrieru II nese označení GR.5. Celkem vzniklo 41 sériových strojů. Letouny Harrier II měly podstatně delší dolet a odolnost v boji než stroje první generace a velký důraz bylo proto kladen na působení v operacích hluboko za nepřátelskými liniemi. Za tím účelem bylo třeba dalších vylepšení. Proto vznikla verze GR.5A (21 letounů, z toho 19 nových a tři přestavěné z GR.5), na níž přímo navázala další modernizace s označením GR.7. Získala především vybavení pro noční mise se systémem nočního vidění FLIR montovaným na přídi a s brýlemi nočního vidění. Doplněny byly také prostředky elektronického boje a nové víceúčelové displeje (MFD) v kokpitu. První GR.7 vzlétl v květnu 1990, o tři měsíce později byly první stroje u jednotek. Na tuto verzi pak byly po dodání 34 Harrierů GR.7 upraveny i všechny do té doby vyrobené GR.5 a GR.5A (53 strojů). Dvacet letounů bylo později vybaveno vylepšenými motory Rolls-Royce Pegasus Mk 107 s tahem 106 kN a přeznačeno na GR.7A. Další vylepšení Harrierů GR.7 v rámci programu JUMP (Joint Upgrade and Maintenance Programme) vedlo ke vzniku finální verze GR.9. V několika krocích byla podstatně vylepšena avionika a komunikační systémy, rozšířilo se významně i spektrum zbraní a vybavení, které mohly Harriery používat jako AGM-65 Maverick, řízené pumy Paveway nebo průzkumné digitální kontejnery DJRP (Digital Joint Reconnaissance Pod). V roce 1996 byly vyřazeny poslední letouny Harrier první generace a letouny Harrier II převzaly všechny jejich úkoly v rámci RAF. Byly nasazeny v řadě konfliktů od Bosny přes Kosovo, Irák a Afghánistán. Očekávalo se, že Harriery GR.9 zůstanou ve službě alespoň do roku 2018, ale 19. října 2010 bylo oznámeno, že budou vyřazeny již v dubnu 2011. Bylo to kontroverzní rozhodnutí, jímž přišla Velká Británie o jediný letoun s pevnými křídly, schopný operovat z palub letadlových lodí. V listopadu 2011 odprodalo britské ministerstvo obrany 72 zbývajících Harrierů II spolu s náhradními díly námořní pěchotě Spojených států za 180 milionů dolarů. Tyto letouny však slouží pouze jako zdroj náhradních dílů pro americké stroje AV-8B Harrier II.
1166 - NAV1
ATTENTION
UPOZORNĚNÍ
INSTRUCTION SIGNS
BEND OHNOUT
OPTIONAL VOLBA
ACHTUNG
INSTR. SYMBOLY
PARTS
INSTRUKTION SINNBILDEN
SYMETRICAL ASSEMBLY SYMETRICKÁ MONTÁŽ
OPEN HOLE VYVRTAT OTVOR
DÍLY
D>
SYMBOLES
REVERSE SIDE OTOČIT
REMOVE ODŘÍZNOUT
TEILE
A>
B>
ATTENTION
APPLY EDUARD MASK AND PAINT POUŽÍT EDUARD MASK NABARVIT
PIECES
PLASTIC PARTS
W>
2 pcs.
E>
C>
F>
G>
X>
V>
T>
J>
Y>
P>
K>
Z>
PE - PHOTO ETCHED DETAIL PARTS RP - RESIN PARTS
R5
R8
R6 2 pcs.
R16
R7 2 pcs.
R15 FILM
R10 2 pcs.
R9
eduard
COLOURS
R14
BARVY
R18
1166 Harrier GR Mk.7/9
FARBEN
PEINTURE AQUEOUS
GSi Creos (GUNZE)
2
R17
Mr.COLOR
AQUEOUS
Mr.COLOR
H 86
C68
RED MADDER
H8
C8
SILVER
H 309
C309
GREEN
H 12
C33
FLAT BLACK
H 312
C312
GREEN
H 25
C34
SKY BLUE
H 316
C316
WHITE
H 76
C61
BURNT IRON
H 317
C317
GRAY
H 77
C137
TIRE BLACK
H 320
C320
DARK GREEN
H 79
C39
SANDY YELLOW
H 331
C331
DARK SEAGRAY
H 80
C54
KHAKI GREEN
H 335
C335
MEDIUM SEAGRAY
H 82
C31
C127
COCKPIT COLOR
DARK GRAY
H 317 C317
PE37
PE40
GRAY
PE40
OPTIONAL: decal 97 H 317 C317 GRAY
PE21
F7
H 12 C33 FLAT BLACK
film A H 317 C317
PE18
GRAY
A2
PE24 PE15
PE17 OPTIONAL: PE14 decal 102 OPTIONAL: decal 101
PE37 PE26
H 317 C317 GRAY
PE27
A2 OPTIONAL: decal 93
PE28
H 12 C33
OPTIONAL: decal 94, 95, 96, 100
PE20
PE12
FLAT BLACK
H 317 C317 GRAY
film A
film B
PE23
PE22 OPTIONAL: decal 98 PE13
PE25 PE12, PE25, film B MARKINGS
H 12 C33 FLAT BLACK
OPTIONAL: PE16 decal 99
H 12 C33
A ,F
ONLY
A
FLAT BLACK
X7 H 317 C317
B
GRAY
H 12 C33
X2
H 12 C33
FLAT BLACK
FLAT BLACK
X9
X5 A2
C X4
B1 X1 do not glue! P1
P1
C B
do not glue!
P1
do not glue!
B4
P1
A1
H 316 C316 WHITE
A5 H8 C8 SILVER
3
D
E
F
open canopy PE43
open canopy H 12 C33
PE44
D
FLAT BLACK
H 12 C33 FLAT BLACK
C1
C1 PE19 C8 H 12 C33 FLAT BLACK
E
H 317 C317 GRAY
H 317 C317
A
PE34
GRAY
PE32
H 317 C317 GRAY
PE36
C8
PE33
H 317 C317 GRAY
G
H
I
J
V4
G10
W14
W12
A3
G11
K
G9 G9
V3 V5
W11
A4
W13
V5
L
M
PE50
PE59 PE47 3 pcs.
PE52
PE53 V3, V4 V3, V4
PE45
H 76 C61
H 76 C61
BURNT IRON
D5
BURNT IRON
K J H8 C8 SILVER
H
do not glue! D2
H 316 C316
H 76 C61
WHITE
BURNT IRON
L G F Z4 4
K
do not glue!
M
H 316 C316
H8 C8
WHITE
SILVER
I
J
H 76 C61 BURNT IRON
F9 D3 T9
E3 J1, J2 - MARKINGS
N
J1
F8
J2
T8
B,F
ONLY
K5
K4 E2
B3
N
H 12 C33 FLAT BLACK
C7
O
K2
O
P
K1
P D1 G1 F2
PE31 PE30
PE42
PE30 PE31 D4
Z8 T5
T7
T4
B2
2 pcs. PE58
T1
PE60
H8 C8 SILVER
PE54
H8 C8 SILVER
PE57 PE49
H8 C8 SILVER
5
2 pcs.
RP6
RP5
H 77 C137
RP7 H 77 C137
H 316 C316
TIRE BLACK
WHITE
H 77 C137
TIRE BLACK
TIRE BLACK
H 316 C316
RP9
WHITE
F6
PE39
RP8
X24 H 316 C316
WHITE
H 316 C316 WHITE
X21
H 316 C316
H 316 C316
RP10
decal 146 WHITE
WHITE
H 316 C316
H 77 C137
H 316 C316
WHITE
TIRE BLACK
WHITE
F5
Y4
PE38 Y3
decal 147
F3
H 316 C316
decal 150
decal 147
WHITE
H 316 C316 WHITE
decal 146
C3 decal 151 CAMOUFLAGE COLOR
C3
W4
H8 C8
C6
SILVER
X10
C5
H 316 C316
CAMOUFLAGE COLOR
H 316 C316 WHITE
H 316 C316
WHITE
WHITE
G8
X12
C4
H8 C8
H 316 C316
SILVER CAMOUFLAGE COLOR
WHITE
H 316 C316
G5
F10
F11
WHITE
F10
H 316 C316 WHITE
CAMOUFLAGE COLOR
H 316 C316 WHITE
H 316 C316 WHITE
CAMOUFLAGE COLOR
R
S
T W1
T14
T17
W19 T16
T15 W7
U
V
W5
W
2 pcs.
W19
H 316 C316
W6
WHITE
V2 H 12 C33 FLAT BLACK
W15 H 12 C33 FLAT BLACK
6
W6
V1 H 316 C316
W1
W5
WHITE
W7
F11
C127 YELLOW GREEN
S
E1
E1
R
E4
T6
E4
T6
T13 X16 PE48 X14
PE51
X13
U T V
X15
T2
T6
G3
F4 F1
W
T3
U
G4
V
T2 T3
Y
X
Z
decal 152 Y2
Y1
Y7
H 12 C33 H 12 C33 FLAT BLACK
FLAT BLACK
H 12 C33
Y2
FLAT BLACK
PE56 PE55
PE29
H 12 C33
H8 C8 SILVER
PE41
C2
Y6
FLAT BLACK
H 12 C33
FLAT BLACK
7
decal 145 H 12 C33
PE7
FLAT BLACK
RP15 RP16
PE1
H 12 C33
decal 141 H 80 C54
FLAT BLACK
wire - 0,3 mm
decal 142
KHAKI GREEN
H 79 C39
H 80 C54
SANDY YELLOW
decal 143
H 12 C33
KHAKI GREEN
PE63
PE2
FLAT BLACK
PE61
RP18 RP17 PE6
PE9 H 12 C33
PE9
FLAT BLACK
H 12 C33 FLAT BLACK
RP14
H8 C8 SILVER
wire - 0,2 mm
RP14 MARKINGS
Y
A ;B;E;F
PE46
2 pcs.
PE62 PE3
a
H 12 C33
W10
FLAT BLACK
X18 W9
PE4
PE35
Z
W8
PE10 W8
H 12 C33
PE10
X
FLAT BLACK
G12
Y5 PE5 PE8
decal 144
a
Z2
PE11
8
Z8
A Harrier GR.9, ZD 406, Royal Navy Naval Strike Wing, základna RAF Cottesmore, 2009 Rok 2009 byl stým výročím založení britského námořního letectva a v rámci oslav byla celá svislá ocasní plocha Harrieru ZD 406 opatřena atraktivním tříbarevným schématem a nápisem „Fly Navy 100“ 1909 - 2009 připomínajícím toto výročí. Jinak je celý letoun v barvě Medium Sea Grey, pouze odsuvná část překrytu má rámování v odstínu Dark Sea Grey. Také tento stroj skončil jako zdroj náhradních dílů pro USMC.
ČESKOU VERZI TEXTU NALEZNETE NA www.eduard.com/s/1166
RED DARK SEA GRAY
H86 DARK CAM. GRAY H82 31 68 H331 331
MEDIUM SEA GRAY
H335 335
BLACK
H12 33
YELLOW GREEN
127
DARK GREEN
H320 320
WHITE
H316 316
eduard 9
Harrier GR. 7, ZG 479/69A, IV (AC) Squadron, operace Telic, základna Ahmed al Jaber, B Kuvajt, jaro 2003 V této podobě s malou žraločí tlamou sloužil letoun během operace Telic v Iráku v rámci speciálně vytvořené IV. squadrony zahrnující stroje ze všech čtyř pravidelných squadron RAF (1., 3., 4. a 20.). Na levé straně trupu pod kabinou se postupně objevily symboly sedmi útoků laserem naváděnými pumami řady Paveway a dva útoky standardní municí. Kromě nich byla pod kabinou také malá silueta MiGu-29, ale není známo proč. Také tento stroj skončil v leteckém hřbitově v Arizoně jako zdroj náhradních dílů.
ČESKOU VERZI TEXTU NALEZNETE NA www.eduard.com/s/1166
DARK SEA GRAY
10
H331 DARK CAM. GRAY H82 331 31
BLACK
H12 33
YELLOW GREEN
127
DARK GREEN
H320 320
WHITE
H316 316
eduard
C Harrier GR.7, ZD 464/54, 20 (R) Squadron, základna RAF Wittering, 2002 Tento stroj sloužil u 20. squadrony, která v letech 1992 až 2010 sloužila jako přeškolovací (OTU) jednotka na Harriery GR. 9 a T.12. Stroje určené pro ukázky na leteckých dnech byly opatřeny modrou směrovkou s římskou číslovkou 20 a znakem jednotky (černý orel na pozadí vycházejícího slunce). ZD 464 byl zničen během leteckého festivalu v Lowestoftu 2. srpna 2002, kdy se přímo před zraky diváků na pláži zřítil po ztrátě tahu ve visu z výšky zhruba 30 m do moře. Pilot se katapultoval a přistál na troskách letounu na hladině, přičemž si zlomil kotník. Vrak byl z moře vytažen šest dní po havárii.
ČESKOU VERZI TEXTU NALEZNETE NA www.eduard.com/s/1166
WHITE DARK SEA GRAY
H316 316
SKY BLUE
H25 34
H331 DARK CAM. GRAY H82 331 31
BLACK
H12 33
YELLOW GREEN
127
DARK GREEN
H320 320
eduard 11
D Harrier GR.7, ZD 379/27, 1(F) Squadron, Barduffoss, Norsko, leden 2004 V této podobě sloužil letoun během cvičení Snow Falcon v Norsku v lednu 2004. Stroj nesl arktické kamuflážní schéma tvořené poli Dark Sea Grey a Dark Camouflage Grey přestříkané bílou barvou. Stroj byl později přestavěn na verzi GR.9 a patří k těm, které byly po vyřazení Harrierů z výzbroje RAF a Royal Navy odprodány USMC. Skončil u 39th Maintenance and Regeneration Group (AMARG) na „leteckém hřbitově“ nedaleko Tucsonu v Arizoně.
DARK SEA GRAY
12
H331 DARK CAM. GRAY H82 331 31
BLACK
H12 33
YELLOW GREEN
127
DARK GREEN
H320 320
WHITE
H316 316
eduard
E Harrier GR7, ZG 501, SAOEU, základna Boscombe Down, 1996 Jeden ze strojů sloužících v roce 1996 v Boscombe Down v rámci Strike Attack Operation Evaluation Unit (SAOEU). Stroj byl původně opatřen kamufláží složenou ze zelených odstínů NATO IRR Green a Medium (Lichen) Green. V modrém klínu na směrovce nesl znak SAOEU, meč s trojitým okřídlením. Stroj původně sloužil u 4. squadrony, v roce 2010 byl přesunut k 41. squadroně, kde dostal standardní zbarvení šedou Dark Sea Gray a kód EB-Q. Také prošel modernizací na standard verze GR.9. Po vyřazení skončil na „pohřebišti“ v Arizoně jako zdroj náhradních dílů pro Harriery AV-8B.
RED DARK GREEN
H86 DARK CAM. GRAY H82 31 68 H309 LICHEN GREEN H312 309 312
WHITE
H316 316
BLACK
H12 33
YELLOW GREEN
127
DARK GREEN
H320 320
eduard 13
F
Harrier GR.9A, ZG 478/68, No. 41 (R) Squadron, základna RAF Coningsby, březen 2006
Tento stroj náležel 41 (R) squadroně dislokované v Coningsby a v roce 2006 nosil výroční schéma připomínající 90 let od založení squadrony. Na bílé (některé prameny uvádějí stříbrné) směrovce s černou náběžnou hranou byl červený lotrinský kříž - symbol jednotky. Letoun byl zničen v Afghanistánu při přistání 14. května 2009 na letišti v Kandaháru. Pilot klesal příliš rychle kvůli pokynu co nejrychleji přistát. Rychlost klesání se mu nepodařilo snížit ani pokusem o přistání do visu s plným vertikálním tahem. Stroj narazil do země ještě před prahem dráhy, urazil podvozek, začal hořet a smýkal se i s neodhozenými podvěsy zhruba 1300 m po dráze. Pilot jej ještě před katapultáží nasměroval mimo čtveřici ke vzletu připravených strojů. Vrak byl odkoupen soukromým vlastníkem a prochází rekonstrukcí do stavu statického muzejního exempláře.
RED DARK SEA GRAY
14
H86 68 H331 DARK CAM. GRAY H82 331 31
BLACK
H12 33
YELLOW GREEN
127
DARK GREEN
H320 320
WHITE
H316 316
eduard
Harrier GR.7/9
STENCILING POSITIONS 109
57
117 122
110 111 111
91
77
65 70 65
107
118
71
123
53
83
92
70
115
124
128 128 118 80
80 91
38
71 128
128 128
112
80 113 128
80
74
91 128 118
80
91 119 84
91
120
119
126
80
128 125
111
84
74
121 126
108 91
57
111 110
79
117
92
70 65 70
69
83 111
71
76
65
114
eduard 16
© EDUARD M.A. 2016
www.eduard.com
Printed in Czech Republic
