40 let od revolučního roku

Číslo 40. – Září 2008

www.revo.cz.tc

NEZÁVISLÁ ORGANIZACE MLÁDEŽE

Oběti antikomunismu: manželé Rosenbergovi čtěte na stránce 9!

Bursík ovládl sjezd azurových! více na stránce 10!

40 let od revolučního roku 1968

1

rok 1968 u nás

40. číslo

Ohlédnutí za Pražským jarem 40 let od revolučního roku 1968 V současné době je čtyřicátému výročí okupace vojsky Varšavské smlouvy věnována patřičná pozornost jako buď důkaz toho, jakých zločinů je schopen ,,komunismus“ nebo se o ní často hovoří v souvislosti s aktuální gruzínskoosetinskou kauzou (jak jinak, než scestně). Zato Pražské jaro 1968, v našich novodobých dějinách známé pokusem o logické spojení věci socialismu s věcí svobody, se již příliš podrobné reflexi netěší. Je to prosté. Pravicovými koncerny a politickými stranami ovládaná média i indiferentní občanskou společností

dost zatuchlý veřejný diskurz u nás zkrátka démonizují vše, co má jakoukoli souvislost s komunismem, respektive levicí, tudíž je nutné pošpinit nejen éru stalinismu a normalizace, nýbrž také období reforem v průběhu šedesátých let, vrcholící právě rokem 1968. Stručně řečeno – antikomunismem a neoliberalismem degenerovaní mediální panáci sice jsou ochotni přiznat, že pražské jaro bylo jistým uvolněním v časech ,,rudého zla“, avšak ve své podstatě se omezují na konstatování v tom smyslu (které patrně převzali od pravicových západních kruhů), že tehdy šlo hlavně o vnitropolitický konflikt mezi dvěma křídly v komunistické straně (té celkově ,,zločinné instituce“, jak by intelektuálně retardovaní antikomunističtí tlachalové se samozřejmostí dodali), že jim nešlo o žádné skutečně demokratické reformy, ale pouze o mocenské postavení, což nepřekvapivě vyvrcholí označením komunismu za zrůdnou, nelidskou a jinak pochybnou ideologii, který nemůže fungovat. Tyto ubohé a ničím jiným než pravicovou demagogií podložené závěry přebírají i mnozí údajně nezávislí historici (především silně zaujatí klauni z vládního Žáčkova Ústavu pro studium totalitních režimů), což má za následek i fakt, že valná většina knih a filmů týkajících se Pražského jara jsou na mizerné úrovni, tehdejší situaci se věnující stejně povrchně a politicky předpojatě, ve své podstatě tedy úplně stejnou metodou, jako stoupenci normalizace z řad kulturní fronty, v sedmdesátých letech tvořících šílená pamfletická díla, po všech stránkách očerňující odkaz Pražského jara. Pokud jde o zástupce z řad politické levice, jejich postoj k Pražskému jaru je spíše pozitivní, vidí v nich jednoznačně jeden z nejsvětlejších okamžiků české poválečné historie, jak jinak, když mnoho protagonistů reformního socialismu stále ještě

žije, bohužel, dnes už se k němu staví spíše jen z pozice nostalgicky vzpomínajících starců, kteří ideály komunismu již dávno opustili a spokojili se, byť s výhradami pro levici příznačnými, s kapitalistickou cestou po roce 1989. Dost smutné jsou ovšem názory některých představitelů Komunistického svazu mládeže (v naštěstí dost mizivém počtu i KSČM), kteří jsou kvůli svému poststalinistickému dogmatickému uvažování ochotni akceptovat i invazi sovětských vojsk. Chceme-li hodnotit Pražské jaro, musíme jedině co nejstřízlivěji. Jak se proces Pražského jara vyvíjel v průběhu času? Ve stručnosti řečeno – pomalu, ale jistě. Po éře tvrdého stalinismu let padesátých došlo po roce 1956, kdy byl na sjezdu Komunistické strany SSSR odhalen tzv. Stalinův kult osobnosti a začalo se hovořit o některých (nutno říci, že selektivně vybraných) největších zločinech z dob Stalina, a zejména v šedesátých letech ve všech zemích sovětského bloku k určitému uvolnění politických poměrů. Ještě předtím však muselo dojít k vzpourám pracujících proti stalinskému režimu, což se stalo v roce 1953 v Československu zejména v Plzni, kde se dělníci škodovky vzbouřili proti měnové reformě, která vedla k ochuzení většiny obyvatelstva (zatímco partajním šéfům ponechávala jejich úspory téměř nedotčené). Došlo i k nepokojům ve východním Německu stejného roku, které započaly jako protesty proti růstu cen a pracovních norem, a maďarská revoluce a bouře v Polsku roku 1956 dávaly jasný signál, že pracujícím se způsob vlády stalinských pohlavárů zrovna moc nezamlouvá.

V šedesátých letech byl u nás generálním tajemníkem strany a prezidentem republiky aparátčík Antonín Novotný. Byl osobou politicky poměrně nevýraznou, neměl žádný velký zájem na společensko-politických změnách, navíc byl známý svými nepříliš vřelými postoji vůči Slovákům a jejich otázce a chyběla mu vůle k progresivnějším změnám.

I když za éry Antonína Novotného došlo k výraznému politickému a kulturnímu oteplení, stále ještě měla moc v rukou byrokracie, represe z padesátých let byly sice utlumeny, ale nikoliv zrušeny.. K uvolňování zkostnatělého systému se odehrálo v polovičaté formě. Sílící hlas kritiky z řad intelektuálů, studentů, ale i řadových pracujících, prostě musel vyvolat tlak na demokratičtější funkcionáře KSČ k rozhodným činům. Například v roce 1967 došlo k otevřené kritice politiky strany na sjezdu čs. spisovatelů, což ovšem mělo za následek zákazy a sankce. Nebyl to tedy člověk nakloněný k otevřenější demokratizaci, víceméně se snažil za každou cenu udržet stávající stav. Ke konci roku 1967 však už probíhaly celkem ostré konflikty mezi zastánci Novotného konzervativního křídla a reformátory. Sám Novotný chystal proti svým odpůrcům razantní kroky, dokonce již byly k tomu zaúkolovány bezpečnostní složky, nakonec se nic nestalo. Při své tehdejší návštěvě v Praze generální tajemník ÚV KSSS Leonid Iljič Brežněv projevil ještě velkorysost a nezájem vměšovat se do vnitropolitického dění v Československo, ,,Éto vaše dělo“, tak zněla proslulá věta, kterou pronesl Novotnému. V lednu 1968 byla zahájena etapa jeho pádu. Na lednovém sjezdu KSČ byl zbaven funkce generálního tajemníka a vystřídán Alexandrem Dubčekem, dosud šéfem KS na Slovensku, který vedle Smrkovského, Kriegela, Císaře, Mlynáře a dalších patřil mezi nejvýraznější představitele reformního proudu.A Dubček a spol. byli opravdu slibnějšími osobnostmi než Novotného klub, lidé to neschopní i všehoschopní současně. Na tomto místě je nutné se zastavit nad osobou Alexandra Dubčeka. Předně není pravda, že by byl bojovníkem, který by usilovně bojoval za své ideály. Do čela strany se koneckonců dostal i díky tomu, že byl zcela kompromisním kandidátem, přijatelným pro Bilaka (jako Slovák – antislovakismus Novotného Bilaka pochopitelně deptal) i pro Smrkovského. Dubček rozhodně nebyl ani intelektuálním tahounem celého reformního období – tím byli spíše osobnosti jako Zdeněk Mlynář, autor Akčního programu KSČ. Dubček byl především maskotem reforem a nutno uznat, že svou úlohu plnil výborně. Už proto, že sám vlastnil opravdovou ,,lidskou“ a sympatickou tvář a měl bezprostřední styl chování, si získal nevídanou popularitu a pro reformní opatření podporu obyvatelstva. Dosáhl nakonec takového statutu, že dodnes patří ve světě mezi nejslavnější rodilé Slováky. Pravice mu s chutí vyčítá slabošské chování po srpnu 68 a podpis pod tzv. pendrekový zákon z následujícího roku. Jistě šlo o chyby, kterýma se nemohl pyšnit, ale je potřeba chápat, že tak činil už jako muž zlomený sovětským diktátem a domácí kolaborace. Určité slabošství Dubčekovi se musí přiznat, tuto vlastnost projevoval ostatně i po roce 89, kdy (snad kromě správného odmítnutí podpisu Lustračního zákona) poněkud pasivně přihlížel počínající klausovské devastace země a nepříliš úspěšně si počínal v řadách slovenské sociální demokracie (aniž by se sebevíc

září 08 pokusil navázat na ,,svůj“ projekt z roku 68). Dubček nebyl hrdinou ani revolucionářem. Byl spíše pragmatikem moci, který, když dostal příležitost, naplno pracoval pro dobrou věc, ale při nastolení krize náhle ustoupil (částečně pod tlakem, částečně z vlastního úsudku) do pozadí i za cenu následné absolutní likvidace všeho, co do té doby prosazoval. Nicméně za to, že umožnil během svého šéfování KSČ národu to nejlepší z možného, demokratický socialismus (byť v nedotažené formě), si tento nejznámější symbol Pražského jara si z historického hlediska zaslouží jistý vděk. V březnu 1968 byl Novotný vystřídán i na pozici prezidenta, tehdy zasloužilým generálem z druhé světové války, Ludvíkem Svobodou. To již bylo naplno odstartována vlna liberalizace poměrů ve společnosti, období, jež je označováno názvem jinak používaným pro tradiční hudební festival. Přestože již předešlé roky se nesly ve zcela jiném duchu než tvrdá léta padesátá, těch nejvýraznějších demokratizačních změn bylo dosaženo teprve v tomto roce. Pravděpodobně tím nejlepším činem Dubčekovců bylo zrušení cenzury, odpudivého nástroje předešlé byrokratické garnitury. Je dokonce přípustné prohlásit, že média za Pražského jara nebyla už nikdy tak svobodná – a to ani dnes, kdy jsou ovládána pravicovými koncerny ze zahraničí a co se těch údajně veřejnoprávních týče různými klikami propojených s politickokulturní klikou exprezidenta Havla. V tehdejších médiích se začalo mnohem více hovořit o problémech, které byly, docházelo k přehodnocování dosavadního fungování poúnorového režimu, více kriticky se také začalo pohlížet na celý sovětský blok včetně Sovětského svazu. Začalo se otevřeně mluvit o politických procesech z let padesátých a o jejich obětech, ostatně bývalí političtí vězni založili vlastní organizaci, zvanou K231, jež se zabývala apelováním na rehabilitace a měla vůbec hájit jejich zájmy ve společnosti. Lidé se začínali hlásit více o podíl na správě věcí veřejných, dělníci apelovali na tehdejší vedení aby skutečně řešilo jejich otázky a pouze si je nebralo do úst ve slavnostních prohlášeních a projevech. Reformy měly masovou podporu obyvatelstva, obyvatelé stáli poprvé za reformující se stranou tak pevně jako nikdy předtím od roku 1946. Pořádaly se podpisové akce na podporu reforem, chystala se dokonce obnova sociální demokracie. Spisovatel Ludvík Vaculík (který později propadl primitivnímu antikomunistickému bludu, což ho vedlo k tvorbě článků typu Komunismus je bití) sepsal prohlášení 2000 slov, ve kterém naléhal na tehdejší vedení, aby se v reformách nadále , ale ještě důrazněji pokračovalo. Tato situace se pochopitelně nelíbila jak skalním stalinistům v Československu tak moskevskému vedení. Obávali se totiž, že by podobná situace mohla nastat i v ostatních satelitech, což by vedlo k narušení stability sovětského impéria. Z pohledu roku 2008, kdy se ocitáme v pasti od trvale hnijícího kapitalismu, už není možné potvrdit, zda tehdejšímu vedení KSČ šlo skutečně o demontáž socialismu, jak se

hlavní téma domnívali stalinistické kreatury typu ,,vlastence – internacionalisty“ Bilaka či Brežněvem ovládané KSSS (kteří sami svým vládnutím k jistému nástupu kapitalismu dokonale přispěli). Je jistě legitimní si myslet, že kroky Dubček boys, především ekonomického reformátora Šika, jistý ústup od marxistického pojetí reálpolitiky naznačovaly. Jenže musíme si uvědomit, z čeho tito lidé vycházeli. Do roku 67 u nás nikdy skutečný socialismus nefungoval, lze zde hovořit o autoritářském byrokratickém režimu, navenek se možná vyznačujícím určitými socialistickými prvky, jako celku ovšem od představ na dělnické demokracii a samosprávě založeném socialismu silně vzdáleném. Podle průzkumu Ústavu pro výzkum veřejného mínění Čs. akademie věd z července 1968 bylo pro další rozvoj socialismu 89% lidí, pro návrat ke kapitalismu pouhých 5%. Reformní politice KSČ důvěřovalo 57% lidí a jen 16% ji nedůvěřovalo. Takže vyloženě prokapitalistické síly tvořily oproti reformně socialistickému, protibyrokratickému proudu nepatrnou menšinu. Jedním ze záměrů Šikova týmu ovšem byla větší liberalizace hospodářství, což je nepopiratelné. K žádným zásadnějším zaváděním tržních mechanismů však nedocházelo, bylo jen okrajově uvolněno drobné podnikání ve službách a omezené soukromé hospodaření v zemědělství, což samozřejmě dnešní pravice hlasitě kritizuje.

Radikální levice, u nás tak málo reflektována, byla představována hlavně řadami některých studentů a některými pozdějšími významnými představiteli disentu, jako byl Petr Uhl, Egon Bondy nebo Vladimír Říha, kteří se sešli v iniciativě Nezávislé sdružení levice. Drželi si odstup od reformismu i stalinismu, avšak reformy přece jen kriticky podporovali jako perspektivnější záležitost, přestože nedokonalou. Radikální levici v roce 68 se budeme ještě podrobněji věnovat v jiném článku. A jakou roli sehráli za Pražského jara dělníci? Nutno říci, že spíše mizivou. Právě dělnická třída patřila tehdy k té oblasti, kterou se byrokraté jako Novotný neustále oháněli. Naštěstí tato korupce ze strany státní moci nebyla tolik účinná, a tak i dělníci nakonec byli ochotní podpořit proces demokratizace. Kupříkladu v létě 68 zakládají Výbory pro obranu svobody tisku jako gesto solidarity s tehdy nejviditelnějšími osobnostmi – intelektuály, konečně se probouzejí z letargie i odbory, které byly ochotné stávkovat za udržení předsedy Národního shromáždění Smrkovského ve funkci. Dělníci byli také velmi aktivní v

2 protestech proti invazi vojsk Varšavského paktu. Jenže i tehdejší Dubčekův tým zabraňoval dělníkům ve větší samosprávě v podnicích, což znamenalo, že hlas dělnické třídy nemohl být radikálnější. Dubček and company tak v této otázce zůstali zabřednuti v byrokratickém myšlení, popírali proto jeden z pilířů marxismu, kterým samosprávě nepochybně je. Bilakovské křídlo se pokoušelo dávat najevo, že dělníci stojí na jejich straně, nikoliv na Dubčekově. V červenci otiskla Pravda článek, ve kterém „99 dělníků“ z pražské pragovky žádalo sověty o pomoc proti „probíhající kontrarevoluci“. Ve skutečnosti šlo téměř výlučně o členy Lidových milic, stranické a podnikové byrokraty a jejich rodinné příslušníky. Před srpnem 1968 vznikly též tzv. zvací dopisy od stalinistů jako Bilak, Kolder či Indra, ve kterých žádali SSSR o pomoc. To však nebyl hlas naprosté většiny obyvatelstva, které stálo za Dubčekovým vedením. Avšak velmocenský zájem sovětů byl shledán důležitějším, a tak 21. srpna 1968 vtrhla přes naše hranice vojska varšavské smlouvy, pochopitelně s hlavní účastí SSSR a rozhodla se reformní proces ukončit. Za přihlížení Spojených států amerických, pro které byla invaze celkem vítaným krokem – diskreditace SSSR ve světě na sebe nemohla nechat čekat a USA, tehdy nenáviděné za válku ve Vietnamu, mohly být ve světle srpnových událostí vnímány světovou veřejnosti pozitivněji (nebo se alespoň nakrátko mohlo zapomenout na jejich hříchy). Vláda byla unesena do Moskvy, kde byla donucena podepsat souhlas s pobytem vojsk. Pak byl ještě učiněn pokus o Moskvou kontrolovanou stalinskou tzv. dělnicko-rolnickou vládu. Ten sice neprošel, ale přesto byl v dubnu 69 dosazen na pozici šéfa strany a vlády Gustáv Husák, který naděje na změnu v trouchnivějícím stalinismu dokonale pohřbil. Okupace si vyžádala okolo stovky obětí, přítomnost cizích vojsk na našem území prakticky až do roku 1991, opětovné zavádění nesvobody, degeneraci společnosti a úpadek KSČ, ve které bylo reformní křídlo úplně zlikvidováno. Byrokracie totiž nemá zájem na vybudování funkčního dělnického státu, sleduje pouze své mocenské cíle. Pro pracující je brzdou a vlastně i nepřítelem. Navíc akt okupace lze považovat za čin ryze imperialistického charakteru. Byla opravdovou ránou českému národu a pověsti Komunistické strany a hnutí celkově. Až příliš mnoho lidí kvůli této události zcela nesmyslně propadli bludu, že komunismus nefunguje a že nemůže být založen na demokracii. V roce 1968 byla naše země ze všech států sovětského bloku ta nejdemokratičtější. V 70. a 80. let naopak bylo Československo díky již totálně byrokratické KSČ pozadu, zatímco Polsko či Maďarsko byly přece jen blíže lepším časům (které pak vyvanuly do kapitalismu, ale o se týká i nás a to velmi tvrdě). Bylo Pražské jaro přínosem? Přes všechny výhrady k možnému kursu, kterým by se domácí události nebýt Brežněva a domácím vlastizrádcům řítily, je Pražské jaro 1968 důkazem (sice ne v takové podobě, v jaké bychom si představovali, ale přece jen), že svoboda a komunismus mohou působit ve vzájemné rovnováze. Ale jen tehdy, pokud jsou ve vzájemné komunistické rovnováze i všechny země světa, kde nehraje prim žádná velmoc. Tomáš a Vláďa, REVO Praha

3

rok 1968 ve světě

40. číslo

Rok 1968 a revoluční Francie! Rok 1968 byl jedním z nejrevolučnějších a na politické události pro dělnické a levicové hnutí nejsilnějších za desítky let předtím. Politicky vítězná ofenziva Tet zničila americkou vojenskou morálku v USA, stejně tak v USA začali propukat boje mládeže a černochů za práva a svobodu a svržení bílé rasistické vlády v mnoha státech USA. Ale asi nejrevolučnější byl v Paříži, kde se ukázala po dlouhé době síla dělníků ve spojenectví s dalšími pracujícími a mládeží.

Pompidoua se otřásla v základech. Jak řekl jeden z revolučních militantů, Daniel Cohn Bendith té doby: “Moc spadla doslova na ulici…“. Daniel Cohn Bendith byl zároveň jedním ze symbolů francouzské revoluce mládeže a pracujících, byl symbolem mladých, symbolem mládí a radikality. V jedné chvíli ovšem udělal chybu a

Květen - měsíc revoluce To, že je Francie revoluční zemí je všeobecně známé a po téměř sto letech od Pařížské komuny,hrdinného povstání pařížských řemeslníků a dělníků (1871) bylo jasné, že dojde k revolučnímu povstání mládeže a pracujících v době vlády tuhé Gaullistické pravice a omezování svobod v „boji proti komunismu“, tak jako dneska „proti terorismu“. Dne 2.května započali propukat mezi mládeží a autoritářským systémem škol ostré rozbroje. Dlouho trvající sociální krize mládeže a pracujících vyvrcholila povstáním studentů na univerzitě v Sorbonně, kde byl vyhlášen „Lidový výbor svobodné Sorbonnské univerzity“. Dne 6.května vyhlásila francouzský Národní svaz studentů nepřetržité demonstrace a manifestace na podporu práv mládeže, nezávislých umělců a nekonformní kultury. Sídlem těchto demonstrací a manifestací se stal právě Lidový výbor na Sorbonně, kde se v jedné řadě shromáždili studenti, mládež, umělci, ale i mnozí učitelé na něž dopadly pravicové reformy a finanční krize. Přes 20 000 studentů, učitelů a pracujících vešlo 6.května do ulic a chtěli obsadit Sorbonnu. Policie akci brutálně napadala a přes 400 zranila těžce i lehce. Revoluční akce francouzského lidu na sebe nenechala dlouho čekat. Nejenom, že se podařilo studentům obsadit a ubránit Sorbonnu, navíc i francouzští pracující, muži i ženy vyjádřili generální stávkou mládeži solidaritu. Dne 7.května přes 16 miliónů francouzských pracujících vešlo do generální stávky, aby odpovědělo na policejní násilí a pravicové deformy revoluční akcí. Odborové svazy CGT i jiné menší revoluční odbory vyhlásili jednodenní plnoprávnou generální stávku a pracující začali obsazovat Francii. Na mnoha místech vyvěsili rudé vlajky, mládež a studenti začali malovat srpy, kladiva i nápisy „Revolucion“na zdi, nebo vylepovali plakáty s Mao Ce Tungem či Lvem Trockým. Ulicemi při protestech zněla Internacionála. Následující týden, 13.května, CGT, další menší odborové svazy a anarchistické odbory vyhlásili znova celodenní generální stávku. Ten den byl dnem revoluce. Milión Pařížanů vešlo do ulic a pravicová vláda premiéra George

vycestoval do zahraničí, aby pomáhal shánět podporu pro revoluční Paříž. Když se chtěl vrátit, pravicová vláda mu zakázala vstup do země, až teprve po několika dnech v přestrojení překročil hranice Francie a dostal se do Paříže. To, že revoluce šla napříč všemi druhy práce a tvorby svědčí i to, že k revoluci se přidali i účastníci, režisérové a producenti jinak buržoazní sešlosti filmového festivalu v Cannes a po sjednocení většiny v Cannes byl filmový festival přerušen na podporu francouzské revoluce. O tři dny později, 16.května, se revoluce rozvinula do své další fáze, dělníci obsadili továrny. Více než 50 továren bylo obsazeno dělníky a byly vyhlášeny výbory volených zástupců, které měly řídit výrobu v továrnách. Do ulic Paříže spontánně vyšlo 200 000 lidí. 30.května se Paříž stala svědkem další mohutné manifestace síly francouzských pracujících, když více než 400 000 dělnických militantů, studentů, mladých lidí a pracujících skandovalo: „Adieu , de Gaulle“- „Sbohem de Gaulle“. Vyděšená policie hádala, že na demonstraci přijde maximálně 50 000 lidí. Tou dobou byl de Gaulle zbaběle schovaný v Německu, kde jak se později zjistilo dojednával vojenskou intervenci NATO proti Paříži, pokud by dělníci a mládež pozvedli zbraně k boji za svá práva. Všechny levicové síly tehdy značně posílily, odbory CGT se posunuli mnohem více doleva. Reformistická Komunistická strana Francie získala tisíce nových členů, anarchistické organizace také nabraly na síle. Mnohonásobně se zvýšila členská základna malých a radikálně levicových odborových svazů a federací. Ovšem, ač se tehdy mohla zdát jednota francouzského lidu silná a skutečně řadoví dělníci, komunisti, socialisti, odboráři, studenti, členové lidových výborů, anarchisti, mladí lidé a další pracující jednotní byli, jejich samozvaní vůdci jednotní nebyli.

Největší ranou do srdce revoluce zasadila Komunistická strana se svojí výzvou k tomu, aby se počkalo s „revolučními praktikami“ dokud neproběhnou řádné volby. De Gaulle jakmile uviděl, že situace je neudržitelná a že lid je v bodu varu, rozpustil Národní shromáždění a vyhlásil právě reformisty toliko požadované předčasné volby. Ovšem to byl smutný konec revoluce. I přes obrovskou jednotu a sílu francouzské lidu, pravicové organizace podporující de Gaullea drtivě zvítězili ve volbách a Gaullistická pravice získala ještě více síly v Národním shromáždění, než měla před revolucí. PCF tím sehrála tak jako vždy reformisti a stalinisti, ale i sektáři a jiní pseudo-revolucionáři, kteří se dostávají do řad pracujících, úlohu hrobníka revoluce. PCF se stala nástrojem pravice a obnoveného kapitalistického systému. Studenti, dělníci a pracující byli rozděleni, zvláště po násilnostech vyvolaných policejními provokatéry a poraženi zradou reformistů a tím, že se nechali ukolébat sliby „vůdců“. Poučení o nebezpečí odborové byrokracie a reformismu si musíme uvědomovat dnes jako ještě nikdy dříve! České odborové svazy se nezmůžou proti neoliberální deformě a snahám o zničení suverenity naší země ani o slabou stávku. Největší rekord, který odborová byrokracie zvládla, byla hodinová „výstražná“(stále se ale neví, koho měla „postrašit“) stávka. Odborový vůdci jsou slabí a svázaní s vládou kapitálu, proto jim nelze věřit! Lidé si musí uvědomit, že moc je v lidu a ne v parlamentu, ani v byrokracii, ani v policii a ani v armádě! Že moc nemají nevolení byrokraté, korupčníci a další politici, ale že skutečná moc je v lidu a lid nesmí být v klidu. Nesmí věřit odborovým zrádcům a musí změnit odbory v revoluční nástroj pracujících. Nesmí se ani ve chvíli, kdy vypukne revoluční povstání, paktovat s reformisty. Pokud by si masy lidí neuvědomily tyto poučení z minulosti, oběti padlých soudruhů a revolučních bojovníků od Pařížské komuny, přes ruskou bolševickou a německou socialistickou revoluci, až po květnové povstání francouzského lidu v roce 1968 by byly zbytečné.

Za generální stávku všech odborových svazů! Za obsazení továren a vytvoření samosprávných výborů! Za masovou akci pracujících! Proti kapitalismu revolucí utlačovaných! Adam, REVO Praha

září 08

proti radaru

4

REVO vniklo na kótu 718 v Brdech Poslední květnový den se pět členů Reva vydalo dobýt kótu 718. Místo, kde má stát americký radar, už 28.dubna osadili aktivisté Greenpeace. Den po našem odjezdu dokonce v okolí svého tábora vyhlásili vlastní stát Peaceland a odmítali se legitimovat při neustálých šikanách vojenské policie. Nejblíže místu určenému pro radar leží maličké obce Trokavec a Míšov. A právě z Míšova se Revo rozhodlo vydat se do vojenského újezdu podpořit Greenpeace. Autem jsme vyjeli v sobotu popoledni a naše cesta vedla na Příbram a dále po silnice přes Rožmitál pod Třemšínem až do Míšova. Auto jsme zaparkovali v Míšově u „Grilu“ – budky s občerstvením a snad jediným místem na parkování v této malinké obci. Výprava Reva čítala čtyři muže a jednu dívku. Do dvou batohů jsme si rozdělili lahve s pitím a lehkou svačinu. Jeden z nás byl vybaven mapou a kompasem, další zase fotoaparátem a celou cestu zaznamenával. Fotografie z dobytí kóty si tak všichni mohou prohlédnout na naší webové galerii revo.rajce. net. Všichni jsme také pro naši akci zvolili tmavší oblečení a dobrou obuv. K vojenskému prostoru vede přímo z Míšova silnice a k hranici újezdu je to přibližně půl kilometru. Vjezd ale blokuje závora a za stromy v zatáčce číhá auto vojenské policie a dva její příslušníci. Případné zájemce o vstup do prostoru ihned u závory zastaví, legitimují a pošlou zpět. Revo ale necestovalo tak daleko, jen aby nás první pán v zeleném (resp. v černém, ale příslušník vojenské policie, tedy armády) poslal zpátky domů. U vchodu jsme tedy odbočili na polní cestu vedoucí podél hranice vojenského prostoru. Tu lemovali výstražné cedule zakazující vstup do prostoru, ale po pár stovkách metrů se nám vzhledem k silnému porostu v těchto končinách zdál nepozorovaný průnik jako možný. A skutečně, povedlo se. Projít kousek lesa a hlavně rychle přeběhnout přes polní cestu s otisky pneumatik vojenských džípů a byli jsme tam. Kóta měla být zhruba kilometr od hranice prostoru severovýchodním směrem. Vzhledem k náročnému pohybu mezi stromy ale odhad vzdálenosti nebyl tak triviální záležitostí, jak jsme si mysleli. Prvních dvacet minut šlo všechno relativně dobře. Naše ostražitost, vzhledem k tomu, že jsme zatím neviděli žádnou hlídku, mírně polevila. A to se nám málem stalo osudným. Při postupu vysokým křovím jsme asi 30 metrů před sebou uviděli stát vojenské auto. Podařilo se nám ale hlídku nepozorovaně obejít. Octli jsme se na křižovatce lesních cest u dřevěného přístřešku s výmluvným nápisem „Brdy serou na amíky“. Jak jsme později zjistili, odtud už to na kótu za Greenpeace bylo necelých dvě stě metrů. Bohužel, hlavní navigátor našeho revolučního týmu vzhledem k náročné orientaci a nepřesným mapám udělal menší chybičku a Revo se tak na rozhodující křižovatce vydalo přesně opačným směrem. Po chvíli jsme narazili na asfaltovou cestu a pokračovali po ní. Dovedla nás až k louce s velkými cedulemi s nápisy „cílová dopadová plocha“. Napravo před námi se zpoza lesa objevili Padrťské rybníky. Ty nám posloužili jako výborný orientační bod a rozhodli jsme se chvíli jít podél nich, protože podle našich map se kóta pro radar měla nacházet nedaleko od nich směrem na jich. Zde nás ale nepěkně zaskočila kaluže bahna, které uvěznila botu našeho fotografa. Naštěstí jen na krátký čas, bota byla vysvobozena a my mohli pokračovat. A i když byla scenérie Padrťských rybníků úchvatná, postupující denní

doba, rostoucí únava a dosavadní neúspěchy při hledání tábora Greenpeace pomalu nahlodávaly morálku našeho družstva. Někteří psychicky méně odolní jedinci si dokonce dovolili naznačovat, že by výprava mohla skončit i neúspěchem. Ale najednou jeden z nás uviděl mezi stromy na kopci před námi natažená lana. Tentokrát se to povedlo! Revo dorazilo na kótu. Připsalo si tak podle rozhovorů se členy Greenpeace dokonce rekord, protože více než tři hodiny Brdskými lesy zatím žádná jiná výprava nebloudila. Na základně Greenpeace bylo v době naší návštěvy celkem šest aktivistů a dva psi. Pod kopcem je velký stan s vybavením a zásobami, vedle ještě menší stan na spaní. U hlavního stanu je improvizovaná plotna. Překvapila nás přítomnost tří solárních panelů, díky kterým je možné nabíjet počítač a dobíjet mobily. Nedaleko za stanem je vykopané WC. A pár metrů od tábora, když vylezete na kamenitý kopec, uvidíte nahoře mezi stromy roztaženou plachtu s obrovským terčem. Pod ním je na jinak nezajímavé vyvýšené mýtince uprostřed lesa postavený tzv. Most přátelství, který zde Greenpeace zbudovali ze spadaného dřeva. Na mostě jsme se vyfotili i s vlajkami Reva. Také jsme se zapojili do fotoblokády Greenpeace. Aktivistům jsme předali drobné zásoby potravin, knihu a naše časopisy a nálepky, protože se při našem focení s vlajkou Reva ptali, co že jsme to vlastně přesně zač. Hodně nás potěšilo, že naše samolepka s Bushem už na kvótě byla. Někdo ji nalepil na létající talíř, který pak členům Greenpeace daroval pro kratochvíle v Brdských lesích. Létající talíř prý ale používali častěji jako talíř. Spolu s námi na kótě byl ještě jeden starší člověk, jinak jsme prý ten den byli jedni z mála návštěvníků. Po prvních čtrnácti dnech, kdy denně chodili zástupy místních lidí, až si prý Greenpeace připadali jako atrakce v ZOO, zájem obyvatel okolních vesnic polevil. Zásob prý měli zpočátku až nadbytek, místní jim nosili tolik jídla, až nevěděli co s ním, v době naší návštěvy se ale museli uskromňovat a zásobování tábora se stává čím dál větším problémem. Aktivisté také vyprávěli, jak v ten den, sobotu ráno, nedaleko kóty 718 otvírala Vlasta Parkanová za přítomnosti amerického velvyslance novou cyklostezku skrze nepoužívanou část vojenského prostoru. Akci se pokusili narušit, resp. upozornit na skutečnost, že zatímco z jedné cesty se udělá cyklostezka, jiná část újezdu se má stát nedobytnou pevností prominentního válečného zařízení americké armády. České represivní složky byly ale připraveny a jeden z Greenpeace, aktivista Zbyšek, dokonce skončil na služebně až v Příbrami. Odpoledne, v době naší návštěvy, už byl ale zpátky a celou záležitost bral spíše jako veselou historku. Po vyjádření naší podpory a popřání hodně štěstí jsme se s aktivisty rozloučili. Díky jejich instrukcím a nasměrování nám cesta zpět trvala asi dvacet minut. Ani během ní jsme vojenskou policii nepotkali. Terénní auto nás míjelo až v Míšově, ale chlapci z armády se na nás pouze zamračili přes okénko a odjeli. Průnik na místo plánované americké radarové základny považujeme za jednu z našich nejpodařenějších akcí poslední doby. A pokud se armáda rozhodne kótu násilím vyklidit, navrhujeme jako příští místo pro občanskou okupaci ministerstvo obrany! Roman, REVO Praha

Smutný dodatek: už zase nové dráty! 9. června se po šesti týdnech protestů Greenpeace na kótě 718 rozhodla státní moc zakročit. Protesty Greenpeace přitahovaly pro vládu nežádoucí pozornost veřejnosti, některých liberálních médií i nevládních organizací, včetně zahraničních. Do oblasti vojenského újezdu se také vydala řada lidí; mnoho místních vyjádřilo utábořeným aktivistům solidární i přímou, materiální podporu. Vyhlášení „samostatného státu“ Peaceland (Země míru), na začátku června, bylo pro vládu poslední kapkou. Proti utábořeným aktivistům proto zasáhla na rozkaz vyšších míst armáda. Aktivisté byli zatčeni vojenskou policií, která se na místo dostavila v počtu desítek lidí, sundáni ze svých „hnízd“ v korunách stromů a odvezeni na služebnu policie v Příbrami. Ačkoliv samotný zásah proběhl vcelku pokojně, vojáci zabavili a dosud zadržují všechny věci, které aktivisté Greenpeace na tábořišti používali, a účastníkům protestu vyměřili pokuty ve výši 3000 Kč. Zelené mozky následně argumentovaly i tím, že tyto pokuty mohou jednotlivcům dávat opakovaně (i do výše desetitisíců korun), neboť prý své protesty přerušovali (odchody na nákupy apod.) a znovu zahajovali, takže se přestupku dopustili vícekrát! Každopádně vláda a armáda nelenily, a aby se zamezilo budoucím protestům na tomto citlivém místě, nechaly jej prakticky okamžitě obehnat pro běžného člověka téměř nepřekonatelným tzv. žiletkovým drátem. Dráty tak již zase mají sloužit obraně nesvobody a panství okupantů. Chudák brdská zvěř, která na tom všem má tu nejmenší vinu, tím teď trpí nejvíce. Od postavení plotu v něm zahynulo už několik desítek zvířat. Armáda tuto „nepříjemnost“ hodlá řešit typicky vojensky – postaví kolem další plot s elektřinou! Jak humánní a ekologické – a Bursíkovští zelení mohou mít zase úsměv na tváři.

5

proti radaru

40. číslo

Demonstrace proti smlouvě o radaru Americká ministryně zahraničí Condoleezza Rice dorazila do Česka podepsat smlouvu o umístění amerického radaru. Už tu měla být v jiné dva termíny předem ale její veliká pracovní vytíženost jí to nedovolila. A tak se nám vlastizrádná smlouva stvrdila až 8.7. 2008 a odezva na sebe nenechala dlouho čekat. První již dopoledne skupina greenpeace postavila na Letné svůj terč z Brd a šířila mezi lidi letáčky a pokračovala ve svoji fotoblokádě. V době podepsání smlouvy se před ministerstvem zahraničí sešla skupinka šílenců okolo provokatéra Šinágla a teroristy Paumera. Jejich akce opěvující radar trvala kolem půl hodiny. Bez žádných úspěchů ale hlavně s protiakcemi z řad anarchistů. Při odchodu byl ministr zahraničí Karel Schwarzenberga a jeho ochranka zasaženi rajčetem a český kníže dostal co proto za prosazování bílé koule v Brdech proti vůli většiny národa.

člen ligy starostů proti radaru a starosta brdské obce Trokavec Jan Neoral. Hovořil také chartista novinář Petr Uhl. A k závěru zpěvák skupiny Dragon Jiří Hurych zazpíval již dobře známou protiradarovou hitovku “Kuš, mr. Bush”, kterou obohatil o novou sloku věnovanou Condoleezze Rice. Poté se průvod protestujících vydal k Hrzánskému paláci, kde měla americká ministryně obrany slavnostní večeři s Topolánkem. Pochod byl jeden z největších z dob demonstrací proti radaru v pochodu šla i celá výprava Reva se svými vlajkami. Na konci pochodu před Hrzánským palácem ale průvod zastavil kordon policistů. No holt se Condoleezza nesmí rušit při večeři. A tak pochod skončil na Hradčanském náměstí. Iniciativa měla připravený pro paní ministryni dopis, ovšem zástupcům iniciativy bylo zabráněno se dostat přes kordon policistů. Pochod nakonec v poklidu skončil, ale naše úsilí stále bojovat proti radaru stále žije. Podpisem smlouvy nic nekončí! Teď přijde na řadu schvalování smlouvy v českém parlamentu a v americkém senátu. A v našem v parlamentu je vše stále nejisté. Velkým pravicovým médiím a hrstce proradaristů dochází racionální argumenty a začínají nám sprostě nadávat. Zato proti radaru jsou stále nové a ty staré se mám konečně

Naše nálepky proti Bushovi slavili mezi demonstranty úspěch. Někteří si je nalepili i přímo na sebe...

i písemně potvrdily zveřejněním smlouvy. Ke všemu se nám tradičně ztrapnila Vlasta Parkanová s výrokem z návštěvy americké raketové základny Fort Greely na Aljašce. Kolem základny se procházejí losi jen kvůli té základně a bez ní by už tam dávno nežili.

Zakončeme slovy Jana Neorala k premiérovi Topolánkovi z demonstrace Potřetí Vás vyzývám: Podejte demisi a vraťte správu této země zpět lidem. Vraťte nám ukradenou demokracii! Jste lhář, který lhaním a ohrožením svých občanů ztratil právo vykonávat funkci premiéra. Nechceme demokracii která funguje jen jednou za čtyři roky u voleb a dále se musíme být zticha. Chceme referenda v důležitých otázkách. A tím téma radaru darování území cizí mocnosti, ohrožení naší bezpečnosti a další vzrůstání zbrojení bezpochyby je! Vojta, Revo Praha

Najdi si Revo Naše fotogalerie: www.revo.rajce.net

Na demonstraci pár jedinců pro radar nemohl chyběl ani Šinágl a Paumer ... Největší akci k radaru uspořádala v den podpisu iniciativa Nezákladnám. Na Václavském náměstí v Praze sešlo kolem tří tisíc osob, aby společně demonstrovaly proti podpisu takzvané hlavní smlouvy o radaru. Už před demonstrací se sházeli lidé a hledali zajívavé materiály na stáncích. Na svém tradičním místě mohli najít stánek Reva, u kterého se od jeho vzniku tvořili fronty. Na odbyt šly hlavně poslední čísla našeho časopisu, odznáčky Nezákladnám a také liž tradiční protiBushovská samolepka. A zachvíli prodej polevil. To už nám začala samotná demonstrace a projevy. Za iniciativu Nezákladnám první hovořili její mluvčí Jan Májíček a Jan Tamáš dále již znám svými výbornými projevy

Napiš nám na ICQ: 494-438-907 videa na YouTube: www.youtube.com/ organizacerevo na MySpace: www.myspace.com/ organizace_revo Revo na wikipedii: cs.wikipedia.org/ wiki/REVO

září 08

proti radaru

6

Česká pravice ostře pro radar! Máme zde další vydání sebraných blábolcitátů české pravice. Tentokrát se tak či onak vztahují k okolnostem kolem příjezdu americké ministryně Riceové a podepsání vlastizrádné smlouvy o americkém radaru. Tato směska neuvěřitelně stupidních pseudoargumentů, nevybíravých útoků vůči odpůrcům americké militaristické koule a vyložených nepravd vypovídá o tom, že českým radaromilům zdá se schází Klvaňa, jenž po svém debaklu v roli propagátora radaru se opět činí jako tabákový lobbista. Projevuje se to tím, že jako kdyby každý z nich hrál souboj s jiným radaromilem o to, kdo je největším bojovníkem pro radar, kdo je nejproamerištější rektální alpinista, kdo je nejrusofóbnější, kdo dokáže co nejpoklesleji pomluvit iniciativu Ne základnám i 70% občanů odmítajících radar. Věřte, že bylo z čeho vybírat, jestliže už v minulém období z úst či z pera našich pravicových politických (j)elit, jejich mediálních prodloužených pák, za každého režimu provládních celebrit a nevýznamných internetových žvanilů zaznívala hromada nehorázností, podpis smlouvy (pro radaromily znamenající téměř jakýsi magický stimul) jejich počet viditelně zmnohonásobil. ,,Potřebujeme radar podle dvou pádných důvodů. Ten první je vojenský, že je potřeba monitorovat hrozby z východu a z jihu, já jsem o tom hluboce přesvědčen a ukazuje naše celá historie, že před tou východní stranou bychom měli být opatrní. Druhý důvod je plná integrace naší republiky do euroatlantických bezpečnostních struktur. Když zde ten radar bude, nemůže se v případě nějaké světové krize opakovat to, co se stalo v 38., kdy se na nás západ vykašlal. Přítomnost radaru…nás z toho vytáhne.“ J. X. Doležal, Dobré ráno s Českou televizí, 8. 7. 2008 Aneb ,,argumentace“ hodná hladovkáře Doležala, milovníka konopí a ,,poučeného“ rasistického skinheada – dnes antifašisty. Kdyby si alespoň pro své trapné mediální exhibice trochu doplnil znalosti historie i zeměpisu. Pak by kupříkladu zjistil, že v minulém století (o těch předchozích nemluvě) byl náš stát asi nejcitelněji postižen konáním nacistického Německa, které leží od nás nikoliv na východ nebo na jih, ale na západ. Pokud jde o ,,hrozbu z východu“, kterou Doležal bezpochyby myslí Rusko (a pomineme-li pro radaromily typickou iracionální rusofobii), tak to si nás ještě jako stalinistický Sovětský svaz získalo pod svůj vliv díky intenzivním dohodám se západními angloamerickými ,,osvoboditeli“ na jednáních v Postupimi, Teheránu a na Jaltě. Když už nás v roce 1968 okupovala vojska Varšavské smlouvy, byly jsme již dlouhodobě pevnou součástí sovětského bloku (američtí zachránci tehdy pro nás nevykonali ani ň). A není náhodou Rusko naším ,,spojencem v boji proti terorismu“, proti kterému radar ,,nemůže být v žádném případě namířen“? To je záhadné. Co se týče euroatlantických bezpečnostních struktur, nezapomíná Doležal na to, že od roku 1999 jsme členy imperialistického přežitku

studené války NATO? A že by podle mnoha studií nevýkonný militaristický nesmysl, stálli by u nás v Brdech, zabránil nástupu nového Hitlera? A že by v jiných zemích, kde mají USA své základny, byl pouze mír a svoboda? Že by třeba v Turecku, kde se vraždí jeden Kurd za druhým? A co Izrael, Filipíny, Saudská Arábie? Souhrnně řečeno – šaška Doležala nelze brát vážně. Je však smutné, že ve svých stupidních názorech a výkladech není toliko osamocený. ,,Jsou zde radikální skupinky, co drží ty pseudohladovky, tak někteří jdou po ulici, něco kváknou zrovna slyšeli… Ne všech těch 70% lidí to má promyšlený.. .to jsou lidi, co odpovídaj povrchně, jde odbornou otázku, veřejné mínění není kompetentní…Otázky bezpečnosti považuji za důležitou, nevěřím tomu, že ten radar je škodlivej, kdyby byl škodlivej, nestál by už v mnoha jiných zemích…Téměř všechny skupinky, co bojují proti radaru, jsou proruský a protiamerický. Mám velké podezření, že plynou velké peníze ze zahraničí, třeba z Ruska…Jára Cimrman byl velký vlastenec a já myslím, že by byl pro to, aby se o té otázce rozhodlo pro náš národ co nejlíp. To znamená, že musíme dbát o svou bezpečnost.“ Ladislav Smoljak, Dobré ráno s Českou televizí, 8.7. 2008 K této krkolomné snůšce hloupostí, doplněnou o tradiční lež o financování protiradarových skupin Ruskem snad jen dvě poznámky: ,,Radikálové“ Tamáš s Bednářem nedrželi žádnou pseudohladovku, ale zcela regulérní hladovku. A že radar v ostatních zemích není škodlivý, je také lež – stačí si přečíst údaje o tom, jaký negativní vliv měly americké radary v Lotyšsku nebo v americkém Cape Cod na okolní přírodu i obyvatele. „Z radaru se stala vnitropolitická kafilerie, jakési mlecí zařízení, které všechny české chamberlainovce semlelo s komunisty, ekology, arabofily a rusofily v jednu jedinou Národní frontu.“ Karel Steigerwald, Proti základně nasadili i ruského generála, MF Dnes, 9.7. 2008 Co lze čekat od (post)normali¬začního klausovského lokaje? Škoda, že proti odpůrcům radaru nedovedl přijít s nějakou novou pohádkou – tak jako od něj je i od ostatních slyšet stále totéž. Hlavně srovnání odpůrců radaru, kteří jsou proti vazalství vůči jakékoli mocnosti, k Chamberlainovi, je opravdu zoufale pitomé. ,,No ne ale to skutečně vypadá, že někdy ČSSD dneska nebo aspoň část zní je řízena ruskou vojenskou rozvědkou, dokonce do té míry, že generál mluví na jejich tiskové konferenci, v jejich Lidovém domě.“ Vicepremiér Alexandr Vondra v Událostech, komentáře, 8.7. 2008 Je s podivem, jak je možné, že představitelé ČSSD nepodali na Vondru žalobu za pomluvu? Cožpak lze takovou míru hnusu jen tak přecházet?!

,,Venku bylo pěkně, smlouva v Černínském paláci právě podepsána, oblékl jsem oblíbené tričko s nápisem Fuck the KSČM! a hurá na protiradarovou demonstraci na Václavák. Neboť audiatur et altera něco, jak víme my, kteří jsme měli z latiny na gymnáziu čtyřku. Přišel jsem sice později, leč shledal lid, pln protiamerické nenávisti, jaká čiší ze stránek Haló novin a Britských listů. Lid? Známý komparzní rejstřík, asi tisíc psanců této země, všichni, jež hlad zhnět, a mají dojem, že duní právo v jícnu temně a výbuch zahřmí naposled. A ač ničím nejsou, rádi by byli vším. Staří soudruzi vytáhli z milicionářských šatníků zelené bundokošile a barevně ladili s mladými sympatizanty Hizballáhu…. Když „černý den pro demokracii“ začal rozebírat Petr Uhl, řekl jsem si, že tohle teda poslouchat nemusím, a odebral se na zmrzlinu. Vrátil jsem se včas. Hřímal žrec antiradaristů, starosta Jan Neoral z Trokavce. Oč má chudší slovní zásobu, o to úpěnlivěji vyzývá vládu k demisi. Když se z davu ozvalo: „Neoral na Hrad!“, pochopil jsem, že jsou přítomni agenti Balbínovy poetické strany. Dočkal jsem se i hudební vložky, žel bez křidélek talentu. Kytarista tancovačkové kapely Dragon Jiří Hurych předvedl smělou píseň, v níž si na prezidenta USA vyskakuje, jako by okřikoval u nich v Lanškrouně na zábavě místního otrapu: „Ale kuš, mistr Bush. Máme pro vás větu strohou, trhněte si nohou. Mr. Bush… My tu hrajem Yankee go home“ – Jan Vyčítal překonán! Hned se mi vybavily pádné karikatury Jiřího Žentela v Rudém právu a sovětských Kukriniksy z Krokodýla, kteří léta mistrovsky kreslili tlustého strýčka Sama s doutníkem, jak sedí na žoku s dolary. Abych snaživému Hurychovi nekřivdil, možná má v repertoáru taky jinou s refrénem „Mlč, taváryšč Medveděv, pění se mi z tebe krev“…. V Událostech, komentářích mě Jiří „Podívejte, paní redaktorko“ Paroubek uklidnil, že část členů sociální demokracie není řízena ruskou vojenskou rozvědkou. Sláva! A generál Bužinskij se v Lidovém domě náhodou stavil na boršč.“ Jan Rejžek, Na demonstraci, Lidové noviny, 10. 7. 2008 A pak jaký si člověk má udělat obrázek o Lidových novinách, když otiskují takovýto paskvil od autora, proslulého zakyslým antikomunismem (který jaksi ale neprojevoval v dobách, kdy zatímco Petr Uhl seděl v kriminálu, Rejžek bezproblémově publikoval, a to i v Jihočeské pravdě) a napumpovaným amerikanismem. Ani tohle nestojí za delší komentář. Ufff, to by bylo pro tentokrát vše. Četba mouder amerikanistické pravice není jednoduchá, jenže nedá se nic dělat – pokud by neovládala veřejný prostor, svět by neovládal kapitalismus. Vybral Vláďa, REVO Praha

aktuálně

7

40. číslo

Konflikt v Gruzii Dne 8.srpna 2008 vypukla první válka 21.století iniciovaná ruským imperialismem proti suverénnímu státu – Gruzii. Tato válka ovšem nebyla vyvolána přímo Ruskem, nýbrž jí předcházely vojenské akce gruzínské armády proti Jižní Osetii. Jižní Osetie je území o něco menší než pardubický kraj obývané sotva 80 000 obyvateli, ovšem už od rozpadu SSSR počátkem 90. let se Jižní Osetie snaží spolu s dalším neklidným regionem, Abcházií, odtrhnout od Gruzie.

vlády proběhly v polovině 90.let dvě občanské války vedené abchazskými povstalci (Abcházie je další z oblastí odmítající svazek s Gruzií) proti tbiliské vládě, za přičlenění k Rusku. Separatisté z Abcházie a Osetie porazili vládní gruzínská vojska a důsledkem toho pak obě tyto oblasti fungovaly nadále jako de facto samostatné a na ústřední vládě nezávislé „státy“, aniž by byly kýmkoliv mezinárodně uznány.

dní po návštěvě Condoleezi Riceové, americké ministryně zahraničních věcí, v Gruzii. Při útoku gruzínských jednotek, k němuž došlo na rozkaz buď gruzínského vrchního velení nebo přímo Saakašviliho, jenž očekával pomoc Západu, bylo zabito několik příslušníků ozbrojených sil neuznané osetinské vlády prezidenta Edvarda Kokojeva a 5 vojáků ruské armády tvořících mírové bezpečnostní síly.

Rok 2004 byl znova zlomový. Při Západem a různými pseudodemokraty opěvované „revoluci růží“ byl svržen Eduard Ševarnadze a na jeho místo se dostal prozápadníprotiruský liberál Michail Saakašvili. Ten okamžitě rozvázal spojenectví s Rusy, navázal naopak blízké kontakty s EU a administrativou prezidenta Bushe a tím vyprovokoval nové nepokoje u abchazských a osetinských separatistů. Po mnoha měsících bojů byl 7.srpna 2008 vyhlášen klid zbraní mezi gruzínskou armádou, separatisty a ruskými „mírotvornými jednotkami“, které strážily hranice mezi Jižní Osetii a Gruzií.

Ráno 8.srpna překročila gruzínská armáda hranice Jižní Osetie a „vítězně“ vstoupila do hlavního města Jižní Osetie, Cchinvali, odkud pár hodin předtím prezident Kokojev a jeho kabinet uprchli na sever k ruským hranicím. Kolem 11.hodiny se již v nejbližší vojenské základně ruské armády, tedy na vrchním velitelství Severokavkazského vojenského okruhu ve Vladikavkazu shromáždily ozbrojené síly ruské armády, tvořící první vlnu útoku. Šlo o 150 tanků, obrněných vozů, nákladních vozů s pěchotou a zásobovacími vozy. Mezi 13.a 14. hodinou udeřil na město Cchinvali 4. prapor osetinské armády, který „vyhnal“ gruzínské jednotky. Gruzie ovšem ještě o 15.hodině hlásila, že Cchinvali je v jejich rukou. Tou dobou ovšem již ruské jednotky podporující 4. prapor pronikaly do středu města

Historický konflikt Boje na Kavkaze, mezi kavkazskými národy jako jsou Gruzínci, Arméni a Azeři se vedou už od dob carského impéria. Tehdy Gruzínci, Arméni, Azeři a Čečenci bojovali proti Rusku za nezávislost svých zemí. Jako rezignované národy stáli právě Abcházané a Osetinci. Říjnová revoluce v roce 1917 představovala zlomový okamžik. Osetínci podporující bolševiky se již tehdy dostali do konfliktu s Gruzínci, kteří podporovali menševickou vládu (drženou u moci jen díky pomoci britských intervenčních sil). Represe menševické vlády proti Osetincům si vyžádaly kolem 5000 obětí (nepočítaje oběti hladu a nemocí). Tento konflikt se táhl do roku 1921, kdy se rudé armádě s pomocí gruzínských komunistů podařilo svrhnout menševickou vládu. Tehdy byla Osetie stále jednotným autonomním územím silně podporujícím nový bolševický režim v Rusku. V době vlády „velkorusa“ a poruštělého nacionalisty Josefa Vissarionoviče Stalina (který se narodil ve smíšené gruzínskoosetinské rodině ve městě Gori) došlo, jak známo, k masovému útlaku mnoha národů, jako byli Čečenci, Kalmyci, samotní Gruzínci, Osetinci a další. Již v roce 1921, v době kdy Stalin zastával funkci lidového komisaře pro národnostní otázky, byla Osetie rozdělena na jižní a severní. Severní (kde žila početná ruská a ingušská menšina) se stala součástí tzv. Horské sovětské republiky a později autonomní oblastí v rámci RSFSR, ale Jižní Osetie (kde žila početná gruzínská menšina) byla přičleněna k Zakavkazské SSR a po jejím rozdělení v roce 1936 ke Gruzínské Sovětské Svazové Republice. Tak došlo k rozdělení Osetinců do dvou různých územně správních celků. Pak nastal rok 1989 a v Gruzii propukla proti-sovětská revoluce, která sice dala lidem nezávislost na Sovětském Svazu, ale k moci se po krátké vládě prozápadního nacionalisty Gamsachurdii dostal Eduard Ševarnadze, gorbačovský byrokrat sovětské éry. Po dobu jeho

Ovšem v noci z 7.srpna na 8.srpna propukl útok gruzínských jednotek proti osetinským jednotkám, jen pár hodin po uzavření příměří a pár

září 08 a čistili ho od gruzínských jednotek. V tu chvíli již v Cchnivali znova zasedla vláda prezidenta Kokojeva a zároveň v Jižní Osetii a okolí propukla humanitární katastrofa. Více než 30 000 Osetinců uprchlo do Ruska a další tisíce byly zabity dělostřeleckými útoky gruzínské armády. Jako odpověď na to proběhl stejně brutální letecký útok ruské armády na město Gori, Stalinovo rodiště, o které se v následujících hodinách začala vést krvavá bitva. 9.srpna v odpoledních hodinách pak gruzínský parlament odhlasoval vyhlášení „válečného stavu“, tedy téměř války vůči Rusku. Prezident Saakašvili nařídil s americkou pomocí stáhnout téměř 1000 vojáků gruzínské armády z Iráku (mimochodem 3.největší kontingent!) a poslat na frontu proti ruským jednotkám. A 10.srpna definitivně do boje vstoupila i Abcházie, která otevřela 2.frontu proti Gruzii. V časných ranních hodinách 11.srpna ruské jednotky definitivně překročily na rozkaz prezidenta Medvěděva, který je v podstatě loutkou exprezidenta/premiéra Putina, hranice Gruzie a po dlouhém bombardování Gori, při kterém se město změnilo částečně v zbořeniště a prchli z něj jednotky gruzínské armády, do něj vstoupili ruští a osetinští vojáci. Kolem 17.hodiny odpolední ruští tankisté doslova zaparkovali jako symbol svého „úspěchu“ celou tankovou četu na Stalinově centrálním náměstí, kde se stále nachází velký pomník sovětského diktátora. Mezitím ještě došlo k mnoha hrůzným zločinům jak ze strany Rusů a Osetinců, kteří vraždili gruzínské obyvatelstvo a zajaté gruzínské vojáky, tak ze strany Gruzínců, kteří neustále dělostřelectvem ostřelovali civilní cíle v Osetii.

Rusko a jeho motivy Od nástupu Vladimíra Putina, explukovníka KGB a nacionalistického vůdce, se začal obnovovat ztracený velmocenský vliv Ruska. V roce 1995 mělo Rusko sotva 300 000 aktivních vojáků, dnes jich má víc než 1 milión a má rozsáhlý vliv na zbrojní obchody v Eurasii a politické dění na Kavkaze, východní Evropě a na Blízkém východě. A právě Kavkaz, který se proti Rusům bouří odnepaměti, se nyní stal možností nového růstu ruské vojensko-politické moci. Ruští nacionalističtí generálové podporující Kreml a tvořící „starou gardu“ ruské armády a ruského militarismu s nadšením vítají útok ruské armády na Gruzii. Ruští ekonomové to již nevidí tak růžově a obávají se rapidního ekonomického a finančního poklesu Ruska. Ovšem nacionalistické vášně

aktuálně velkorusa Putina, jeho nohsleda Medvěděva a ruských „starých gard“ jsou silnější než „ekonomický pragmatismus“ liberálních analytiků, a tak velkorusové užijí veškerých možností pro další rozšíření vlivu (udržují u moci diktátora Lukašenka, podporují Janukovyče na Ukrajině a nyní útočí pod záminkou pomoci Osetincům na Gruzii).

Gruzie a její snahy Hlavním, ovšem slabým opěrným bodem gruzínské pravicové proamerické vlády je právě „podpora“ ze strany Západu, které se ale, až na logistickou pomoc Američanů při přepravě gruzínských vojáků z Iráku a dodávky zbraní z Ukrajiny, vůbec nedostalo. Gruzínská armáda byla proto velmi rychle porážena, Gori bylo během pár hodin dobyto, ruská černomořská flotila zničila již část gruzínské flotily a Gruzínci se stahují k Tbilisi s tím, že poslední zprávy hovoří o tom, že ruská armáda se nachází 40–50 kilometrů od Tbilisi. Prezident Saakašvili podlézá Západu tak, jako jeho předchůdce Ševarnadze podlézal Rusku. Saakašvili odřízl všechen kontakt s Rusy a usiloval o vstup Gruzie do EU a NATO. Také chtěl vydat ropu gruzínského lidu místo ruským americkým a západoevropským imperialistům, ovšem naivně si myslel, že pro něho Západ obětuje obrovské riziko konfliktu s Ruskem. Ovšem, i když nechci zabíhat do různých „spekulací“, je podivné a nelogické, že gruzínské jednotky započaly 7.srpna nové konflikty s Osetínci, když muselo být všem jasné, že Západ nebude schopen (resp. ochoten) pomoci Gruzii z vojenského hlediska. Saakašvili se nachází v extrémně špatné politické i vojenské situaci: Nemá šanci vzdorovat vojensky ani politicky Rusům, obyvatelstvo Jižní Osetie a Abcházie bojuje s Rusy proti jeho vládě a navíc čelil rapidnímu poklesu popularity. V lednu 2004 po revoluci růží dostal 95% všech hlasů. Letos v lednu „pouhých“ 52%, ztratil tedy více než 40% podpory obyvatelstva.

8 Soupeření velmocí Rusko si za cíl vytyčilo jednak obnovit vojensko-politický vliv z dob sovětské éry a jednak získat kontrolu nad ropovody z Ázerbájdžánu přes Gruzii do Turecka, které zásobují Evropu včetně ČR 10% ropy. Američani naopak skrze Saakašviliho chtějí za každou cenu udržet ropovody v rukou Západu. Ropa, ač zatím nebyly ropovody poškozeny ruskými ani osetinskými popřípadě ustupujícími gruzínskými jednotkami, značně podražila opět na „rekordních“ 120 dolarů za barel. Jako revoluční antiimperialisté odsuzujeme vojenskou agresi Rusů proti Gruzii, která pod záminkou pomoci malým utlačovaným národům ve skutečnosti sleduje imperiální zájmy, kontrolu nad tokem ropy z polí u Baku a oslabení (či přímé svržení) silně proamerického režimu u svých hranic (Gruzie je třetí největší příjemce americké „pomoci“ v euroasijské zóně po Ukrajině a protektorátu Kosovo). Ruské jednotky pryč z Gruzie! Stejně tak ovšem odsuzujeme vpád gruzínských jednotek do Jižní Osetie, za níž stála (chybná) kalkulace gruzínské vlády o podpoře ze strany západních vlád. Gruzínsko-osetinský spor je fakticky v zastoupení vedeným konfliktem mezi slabším ruským a silnějším, ofenzivnějším americkým imperialismem. První chce zastavit pronikání toho druhého do oblasti, kterou považuje za tradiční oblast svého vlivu. Americký imperialismus naopak usiluje o přerozdělení vlivových sfér v tomto regionu (jak se mu to již podařilo ve střední a východní Evropě) na úkor oslabeného soupeře. V tomto konfliktu samozřejmě nepodporujeme žádnou stranu. Odmítáme i vydávání gruzínského národního bohatství do rukou západních, stejně jako ruských, nadnárodních koncernů, které praktikují loutkoví vládci Gruzie. Jako bojovníci za práva utlačovaných národů podporujeme právo na sebeurčení obyvatel Osetie a Abcházie, které ovšem musí respektovat práva menšinového gruzínského obyvatelstva na těchto územích. Etnické čistky z jakékoliv strany jsou naprosto nepřijatelné, nemluvě o tom, že tyto konflikty pouze dále zbídačují pracující a vedou k snazšímu ovládnutí oblasti velmocemi. Adam, REVO Praha

z historie

9

40. číslo

Manželé Rosenbergovi – známé oběti antikomunistů Dne 19. června tomu bylo 55 let co došlo k jedné z nejznámějších justičních vražd v historii, popravě Juliuse a Ethel Rosenbergových. Tento manželský pár se stal obětí antikomunistické kampaně a špionománie ve Spojených státech koncem 40. a počátkem 50.let. Ačkoliv se na obranu tohoto páru před popravou utvořila široká mezinárodní koalice zahrnující tak různorodé postavy jako byl Albert Einstein, Pablo Picasso, Frida Kahlo a papež Pius XII, nepodařilo se popravě zabránit.

k procesu s Miladou Horákovou, která byla zavražděna československou stalinistickou garniturou. Svoji úlohu v procesu s Rosenbergovými nepochybně sehrál i nenávistný antisemitismus, zejména při budování nepříznivého veřejného mínění vůči obžalovaným. Antikomunistická kampaň Proces byl zároveň jedním z vrcholů zuřivé antikomunistické kampaně rozjížděné sněmovním Výborem pro

Kdo byli Julius a Ethel Rosenbergovi? Julius a Ethel Rosenbergovi byli oba potomci židovských přistěhovalců v USA. Julius se narodil v roce 1918 v New Yorku, v mládí byl členem komunistických mládežnických hnutí, z čehož měl později největší problémy. Do KS USA vstoupil se svojí ženou až v roce 1941, kdy byla KS USA nejen zcela legální stranou, ale také stranou plně podporující americkou vládu a prezidenta a zuřivě schvalující použití antikomunistického Smithova zákona proti trockistické Socialistické dělnické straně. Rosenberg nicméně už v roce 1943 z Komunistické strany odešel. Ethel Rosenbergová se narodila 25.září 1915 v USA. S Juliusem se potkala v „Lize Komunistické Mládeže“ v roce 1935 a o tři roky později se vzali. Když skončila 2.světová válka, „stará spojenectví“ se rozpadla a vypukla studená válka mezi „komunism em“(sta¬linismem) a imperialistickým západním blokem, dostali se Julius i Ethel do velkých problémů, stali se obětí ostrakismu ze strany celé společnosti. Julius ztratil práci jako technik v malé elektrotechnické firmě a už nikdy žádnou nenašel. V létě 1950 byli Julius a Ethel Rosenbergovi zatčeni na základě „obvinění“ ze špionáže pro Sovětský Svaz, konkrétně „atomové špionáže“. Ve skutečnosti byl do skutečné atomové špionáže zapleten bratr Ethel Rosenbergové, David Greenglass, který byl sovětskými agenty KGB zlákán v roce 1947 na Svátku práce.Tam se pokusili zlákat i Juliuse Rosenberga, právě přes švagra Davida. Celý monstrproces s Rosenbergovými začal v březnu 1953. Americká vláda potřebovala obětní beránky, protože chtěli Davida Greenglasse vyměnit do SSSR za některého ze svých agentů zajatých MGB (Ministerstvo státní bezpečnosti). Tento proces se dá přirovnat snad jen

neamerickou činnost a republikánským senátorem Josephem McCarthym, jehož paranoia vyvrcholila, když nepřímo obvinil exprezidenta Trumana, “že je zakuklený komunista“. Teprve po napadání prezidenta, armády a protestantských církví ze sympatií ke komunismu byla antikomunistická kampaň utlumena a samotný McCarthy odsunut z politiky na vedlejší kolej vedoucí až k jeho smrti na cirhózu jater z nadměrného chlastu Ale to již bylo pozdě. Pozdě pro Juliuse Rosenberga, Ethel Rosenbergovou i mnoho dalších lidí. Mezi oběťmi antikomunistických kampaní byli především liberálové,význační a slavní umělci, kteří se nebáli říct co si myslí, mnozí dělníci, odboráři, učitelé a další pracující účastnící se levicových a komunistických akcí, ale i bojovníci za práva černochů a menšin. Všichni tito lidé byli „rudí“. Tehdy se bohužel do amerického národa vžilo i neblaze proslulé heslo „lepší mrtvý než rudý“. Odhaduje se, že téměř 14 miliónů lidí bylo prověřeno FBI, včetně asi 2,3 milionu federálních úředníků. Statisíce lidí muselo složit přísahu, že nejsou komunisty. Tisíce lidí přišlo o práci. Umělci jako třeba Charlie Chaplin, Paul Robeson, Arthur Miller, Dalton Trumbo, Leonard Bernstein, Richard Wright, Bertolt Brecht a stovky dalších, nebo

vědci včetně Alberta Einsteina, Linuse Paulinga a Roberta Oppenheimera byli obvinění z komunismu nebo sympatií k němu, šikanováni, zbaveni možnosti pracovat ve své profesi, nebo i fyzicky napadáni a vyhnáni z USA. Lidé, kteří třeba i prošli „prověrkami“ byli stejně vyhazováni z práce, nebo nedostávali část platu. Další byli vyobcováni na úplný okraj společnosti. Do celé kampaně se jako úderná pěst reakce zapojily i ultrapravicové „polovojenské“ oddíly texaských „rančerů“ – Rednecks, veteráni z Americké legie a katolických spolků a také Ku Klux Klan. Organizované hlídky před kinosály, napadání koncertů a schůzí, zastrašování liberálně smýšlejících lidí, levičáků, odborářů i antirasistů – to byly metody, které si američtí antikomunisté vypůjčily jako již dobře odzkoušené z arzenálu fašismu. Antikomunistická kampaň senátorů McCarthyho a McCarrana, Výboru pro vyšetřování neamerické činnosti, FBI a desetitisíců dobrovolných antikomunistů (nezřídka zhrzených bývalých členů KS USA), profesionálních udavačů a reakcionářů zničila mnoho lidských životů, třeba že ne přímo popravou, ač i takové případy, jako právě Rosenbergovi, byly. Na konci procesu, pár dní před popravou ještě Julius Rosenberg přímo před soudem a médii prohlásil: “Jsme první oběti amerického fašismu…“, což bylo nepochybně hrdinské prohlášení a přes svoji nadsázku poměrně výstižné, vzhledem k tomu, co celý soudní případ provázelo. Přestože tento proces a antikomunistická kampaň nemohou, jak si asi řekne každý člověk, ani po kolena sahat strašlivým stalinským monstrprocesům s komunisty, důstojníky Rudé armády a „starými bolševiky“ a pracovním lágrům na Sibiři, chci tímto článkem poukázat, jak se věci měly v oné „nejdemokratičtější a nejsvobodnější zemi“. Nezakrýváme zločiny byrokracie, vytvořené a vedené Stalinem v SSSR nebo reprezentované Gottwaldem v ČSSR. Chceme ale ukázat v celé její holé zrůdnosti, v co může vyústit nenávistná antikomunistická kampaň. Domníváme se, že připomínat mccarthysmus, štvanice proti umělcům a intelektuálům a útoky proti levici a odborům konané ve jménu „boje za zachování svobody“ je v dnešní antikomunismem nasáklé společnosti více než aktuální. Adam, REVO Praha

září 08

aktuálně

10

Žádné překvapení ve straně azurových Žádné překvapení se nekoná, předsedou Strany zelených se stal podle očekávání opět Martin Bursík, který ve volbě proti své hlavní rivalce, Daně Kuchtové, získal hlasy asi dvou třetin delegátů sjezdu. Jeho zvolení jenom potvrzuje pomalu dokončovanou proměnu Strany zelených z levicově liberální, k „velké politice“ kritické strany na nový parlamentní klon Unie Svobody. Už samotný přehled sjezdových hostů ostatně více než výstižně ilustroval, co je současná Strana zelených zač a na jaké straně politického spektra se nachází: přišli předseda ODS Topolánek, místopředseda KDU-ČSL Macek, senátor za SZ (nečlen) Štětina a kandidát na „zeleného“ senátora Kocáb a dokonce i americký velvyslanec v ČR, Richard Graber. Na sjezdu naopak nebyl přítomen nejen nikdo z vedení ČSSD, ale – a to není náhoda – ani žádný zástupce jakékoliv „sesterské“ strany zelených ze zahraničí. Program Bursíkovy squadra azura má totiž s programem téměř všech dalších zelených stran málo co společného. Posun Strany zelených doprava ovšem začal již dávno, v roce 2005, kdy byl po několikaletých vnitrostranických rozporech svržen vedoucí tandem Beránek-Patočka. Vedení se s pomocí Petra Štěpánka, Dany Kuchtové, bývalého republikána Roberta Gruzovského, Stanislava Pence a Petra Uhla chopil Martin Bursík (dříve Svobodní demokraté a KDU-ČSL), kterému se jako favoritovi vlivného neformálního politicko-mediálního seskupení kolem exprezidenta Havla dostalo jak důležitých sponzorů, tak mimořádné podpory, zejména na „veřejnoprávní“ televizi a v některých novinách. Pod Bursíkovým vedením strana uspěla v parlamentních volbách v roce 2006, kde kandidovala se sociálně liberálním a hospodářsky neoliberálním programem (včetně sociálních škrtů, poplatků u lékaře, privatizace nemocnic apod.), ale těžila především ze své mediální image nové strany dělající „jinou politiku“. Bursík od začátku táhl stranu do vod spolupráce s ODS, což mu také s pomocí politických korupčníků a zrádců programu ČSSD Pohanky a Melčáka vyšlo. Vláda, na které se Zelení až dodnes podílejí, přišla s programem masivního přesouvání daňového břemene od bohatých k chudým (včetně Bursíkovy tzv. ekologické daně, která má fakticky protiekologický charakter), sociálními škrty, zaváděním poplatků ve zdravotnictví, prodlužováním věku odchodu do důchodu a dalšími neoliberálními opatřeními (chystá se rovněž zavést školné a změnit zákoník práce podle potřeb kapitalistů). V zahraniční politice předvedla bezprecedentní vazalství k vládnoucí třídě Spojených států, včetně boje za výstavbu americké vojenské základny na našem území a diplomatického uznání a následného financování amerického protektorátu Kosovo. V tom se horlivě angažoval ministr zahraničí, navržený – ač nečlen- Stranou zelených, Karel Schwarzenberg. Strana zelených je a vždy byla buržoasní stranou – stranou hájící především zájmy podnikatelů, maloburžoasie včetně příslušníků svobodných povolání, části více méně prosystémové mládeže (zejména vysokoškolských studentů z bohatých rodin), znechucené nicméně korupcí a verbálními souboji v rámci velkých politických stran,

a liberálních intelektuálů. Její pokračující posun doprava, jak k neoliberalismu, tak k politickému pragmatismu, daný především rolí sekundantů v Topolánkově vládě, byl nicméně natolik prudký, že vyvolal, resp. obnovil staré politické spory uvnitř strany, která je skrze svůj historický vývoj i sociální základnu mimořádně fragilní. Rostoucí rozpory mezi vedením strany a částí členské/voličské základny zejména v otázce podpory amerického vojenského radaru vedly některé dřívější skalní bursíkovce k vyjádření nesouhlasu i odchodu ze strany (P.Uhl). Tato zvolna se formující opozice však od začátku projevovala politickou plytkost, omezovala se na rétorická protestní cvičení a podbízení pravicovým médiím a nikdy nevytvořila vážnou alternativu neoliberálnímu vedení strany. Republiková rada SZ, v níž zastával (používám již minulý čas – dovolím si předběhnout těch pár hodin zbývajících do jeho odvolání) místopředsednickou funkci asi nehlasitější Bursíkův kritik, Matěj Stropnický, se v „opozici“ proti radaru zmohla jen na zcela kapitulantské stanovisko, kdy vyjádřila souhlas s americkým vojenským zařízením, bude-li integrováno do struktur NATO tj. vojenského paktu pod vedením USA, které má za sebou agrese v Jugoslávii a Afghánistánu. Také další osoby, které se k protibursíkov¬skému křídlu pozvolna přidávaly – např. poslankyně Zubová a Jakubková, formulovaly své výhrady k vládní politice a postojům vedení SZ jen zdrženlivě, pakliže tak už vůbec činily.

jako kandidátka na předsedkyni strany Bursíkovi postavit (Ještě v červnu 2008 odmítala návrhy protibursíkovského křídla na svolání mimořádného sjezdu). Prohra opozice vycházela především ze sociálního složení členstva strany, které do strany vstoupilo zejména po volbách v roce 2006 (a které ve většině inklinovalo k pravicovému liberalismu), ale byla dále zajištěna také její neschopností představit alternativní koncept k Bursíkově strategii dalšího setrvání v Topolánkově koaliční vládě a akcentu „věcné“, „konstruktivní“ politiky pojídání drobtů z hostiny modrých ptáků. Kuchtová opakovaně prohlásila, že její zvolení do čela SZ neznamená odchod z vlády a že pokračování jako součást stávající koalice je její politickou prioritou. Charakteristické bylo i to, jak oba kandidáti definovali svůj a protivníkům směr. Zatímco Bursík řekl, že chce udržet Stranu zelených v politickém středu proti levicovému obratu Kuchtové a Stropnického, Kuchtová zase prohlásila, že chce stranu vrátit do politického středu, když ji Martin Bursík zavedl příliš doprava. V obou

Vágní charakter opozice byl nakonec podtrhnut (a budoucí neúspěch ve volbě zajištěn) neformálním zvolením nevýrazné Dany Kuchtové do jejího čela. Kuchtová patřila dříve k nejvýznamnějším spojencům Martina Bursíka (už v době boje jeho křídla proti Beránkově vedení), a protože nikdy nezformulovala jakoukoliv souvislou a zásadní kritiku jeho kurzu, dalo se předpokládat, že její opozice má více co dočinění s jejím rychle ukončeným angažmá na ministerstvu školství, než s programem strany. Po celou dobu předsjezdového boje se ona i celé protibursíkovské křídlo chovalo pasivně, politicky a programově hrálo mrtvou myš a pouze se zpožděním reagovalo na politické i organizační tahy Bursíkovy frakce. Bursík si dobu konání sjezdu dokonale načasoval a jako správný azurový Machiavelli si pro jistotu předpřipravil hned několik nových, jemu samozřejmě loajálních základních organizací. Jako bonus a pojistku od Topolánka představil Bursík dar sjezdu v podobě pátečního omezení jízd kamionů (fakticky ovšem trvajícího jen tři hodiny během odpoledne).

případech stejný důraz na střed – tj. jinými slovy klasické (malo-)buržoasní politické bláto kapitalistického systému. Kuchtová a její skupina nebyla schopna využít nespokojenosti existující v některých krajských organizacích a její kandidatura na předsedkyni strany skončila poměrně jednoznačnou porážkou.

Naopak Dana Kuchtová nebyla schopna chopit se výrazně jakéhokoliv společenského tématu a rozvinout kolem něj politickou bitvu a dokonce nebyla zprvu ani s to se otevřeně

Výsledek sjezdu může být potěšující pro předsedu vlády Topolánka a hojnou modrou příměs v azurovém mužstvu Strany zelených, jíž by více slušel název FC ODS B, nicméně z dlouhodobějšího pohledu sotva povede k odstranění rozporů uvnitř strany, jejíž jádro má podobně nestálý základ jako svého času Občanské fórum (Bursík, Penc a další byli mimochodem významnými členy OF). Strana zelených s useknutou „druhou hlavou“ Republikové rady tak definitivně převezme místo a štafetový kolík po zesnulém Havlovském projektu Unie Svobody, který se nepodařilo předat žádné z mnoha ministran, které se o to pokoušely (včetně strany Naděje, kterou vedla Monika Pajerová, sestra Kateřiny Jacques). S tímto štafetovým kolíkem, jak známo, se ale nikdy daleko nedoběhlo a hned nadcházející volby do krajských zastupitelstev a Senátu ukážou, jak si na tom Strana azurových opravdu stojí. Nikola, REVO Praha

11

ze světa

40. číslo

Íránští dělníci a studenti statečně čelí státní represi O dění v dělnickém hnutí v Íránu přináší REVO informace poměrně často. Je to především proto, že v této zemi existuje jedno z nejsilnějších dělnických hnutí na Blízkém východě, s bohatou zkušeností masových a militantních třídních bojů, které se během 20. století několikrát dostalo do situace, kdy mělo získání moci revoluční cestou na dosah ruky. Toto dělnické hnutí čelí i v současnosti vlně soustavných represí, které nemají za cíl jen zabránit politické činnosti dělnické levice, ale také systematicky zhoršit sociální postavení pracujících a vytřískat z nich větší porci nadhodnoty pro parazitickou reakční vládnoucí vrstvu muslimských kleriků a jí sloužící represivní aparát. Vládnoucí třídě přitom hoří situace na celé řadě jejích „front“ proti dělnictvu. Organizované proklínání „Velkého Satana“ a pálení izraelských vlajek zjevně nestačí k umlčení nespokojenosti hladových a k udušení odporu stále bezohledněji vykořisťovaných pracujících. K nejpalčivější situaci asi došlo ve městě Shush na jihozápadě země, kde byl vyhlášen výjimečný stav a došlo k bití a zatýkání. Vše začalo již na podzim minulého roku, kdy vešli do stávky dělníci z místní plantáže cukrové třtiny a státem vlastněného cukrovaru Haft Tapeh. Dělníci protestovali proti několikaměsíčnímu nezaplacení mezd, které přerůstalo v hladovění jich i jejich rodin, a rovněž proti hospodaření továrny, kterou podle nich ovládala „cukrová mafie“ – čerpající všechny zisky do svých kapes, neplatící dluhy státním společnostem (elektrárnám, vodárnám), mrhající majetkem továrny a zcela opomíjející jakékoliv inovace nemluvě o zlepšování pracovních podmínek dělníků. Dělníci několikrát vyšli do ulic podat pokojný protest guvernérovi (starostovi), ale kromě prázdných slibů se nedočkali žádné nápravy. Když v květnu 2008 bylo navíc pět cukrovarských dělníků obviněno za stávkování a postaveno před soud, výbušná atmosféra znovu eskalovala do přímého konfliktu. 6. května vypukla nová stávka, které se zúčastnilo na 3000 pracovníků společnosti. Požadovali zaplacení nezaplacených mezd za dva předešlé měsíce, konec stíhání pracujících soudy a propuštění šéfa společnosti, muláha Yaghooba Shafieeho, správní rady firmy a vedoucího podnikové bezpečnosti, který se provinil bitím, vyhrožováním, špiclováním a udáváním dělníků. Netrvalo ani pár dní a počet stávkujících dělníků vyrostl na 5000. Lidé se shromažďovali před budovou generálního guvernéra města a poté pochodovali centrem a kolem bazaru, kde se k nim masově přidávali stánkaři a mládež. 17. května bylo v ulicích již deset tisíc lidí, skandujících hesla: „odbory jsou naše právo!“ a „jsme připraveni zemřít ale nevydržíme další strádání!“ Tehdy již zaútočila policie, která použila obušky a slzný plyn. V následujícím týdnu, když protesty nepřestávaly, obsadily město zvláštní jednotky vyslané z Khoramabadu, Ahvazu a Dezfulu, zaujaly strategická místa

v centru, na tržišti, hlavních třídách a při vstupech do města a začaly se zatýkáním. Navzdory tomu se 16. června, po 42 dnech stávky shromáždilo na 2000 dělníků, aby v továrně založili svoje nezávislé odbory. Jejich vedení tvoří nejbojovnější dělníci, kteří měli kvůli svým radikálním postojům zakázáno členství v islamistické pracovní radě. Mnoho dalších dělníků, stejně jako radikální mládež, poslalo zaměstnancům cukrovaru v Shush solidární dopisy, mezi nimi i dělníci z továrny na čerpadla v Ahvazu, kteří rovněž několik měsíců nedostali vůbec žádnou mzdu. Protesty a nepokoje vypukly i v jiných továrnách. Dělníci v továrně na pneumatiky ve městě Kian nedostali zaplaceno za pět měsíců nemluvě o slíbených novoročních a mimořádných prémiích. Proto šli do stávky proti vedení továrny, načež proti nim zasáhla speciální jednotka, která nařídila hasičům, aby proti protestujícím nasadili požární hadice a stříkali na ně vroucí vodu. Šest hasičů tento zločinný požadavek namířený proti jejich třídním spolubojovníkům odmítlo vykonat, načež byli zatčeni a odvlečeni do zadržovacího střediska. Dělníci v továrně pak byli násilím přinuceni podepsat „vyrovnání“, které jim přiznalo nezaplacenou mzdu pouze za dva uplynulé měsíce. V polovině května šli do stávky pracovníci z loděnic v Bušéru. Šlo vesměs o dělníky, kteří v loděnicích dlouhodobě pracovali, ale nyní měli být z „úsporných důvodů“ propuštěni a nahrazeni levnější, na krátkodobý kontrakt pracující námezdní silou. A to v době, kdy neměli doplaceny mzdy a jejich rodiny trpěly hlady. Bojovní dělníci se nenechali zastrašit útoky policie v předchozích měsících, které si vyžádaly několik těžce zraněných. Jejich bojovnost se projevila v tom, že dokázali vypnout přísun elektřiny pro blízké ropné plošiny, což polekalo místní potentáty, kteří sami navrhli jednání s dělníky. Zde prozatím vládnoucí třída musela ustoupit. V mnohem horší situaci se zato ocitl Mansour Osanloo, vůdce řidičů z autobusové společnosti Vahed, kteří rovněž bojovali „pouze“ za své mzdy a lepší pracovní podmínky. Po návratu z Británie, kde se setkal se solidarizujícími britskými odboráři, byl zatčen, týrán a mučen strážemi, kteří mu způsobili zranění hlavy a poškodili zrak. Následně byl operován s želízky na rukou a řetězy na nohou přímo na operačním stole. Jeho zdravotní stav se prudce zhoršil a nyní skončil na koronární jednotce. Avšak íránská vláda nemá problémy jen s dělníky. Na pedagogické univerzitě v Pardis Karaji asi 20 kilometrů na západ od Tehránu

vyšlo protestovat až pět tisíc studentů, z velké části ženy. Vypukla zde studentská stávka, kdy většina zabránila menšině studentůstávkokazů a vyučujících ve vstupu do tříd a vyhlásila požadavky na radikální zlepšení mizerné úrovně zdejší kantýny, zvětšení počtu lůžek na koleji a ženy navíc zvláště zdůraznily odpor proti jejich šikanování a ponižování. Skoro 150 studentů se uchýlilo k hladovce a zopakovalo slogan dělníků z cukrovaru Haft Tapeh – raději zemřít ale ne více trpět! Vedoucí pracovník Univerzity, muláh Mabsharí, vyhlásil proti studentům džihád a kolem Univerzity se začaly shromažďovat zásahové jednotky. Na stranu stávkujících se zase okamžitě připojily tisíce studentů z jiných vysokých škol. Íránští pracující a mládež se stejně jako jejich kolegové a soudruzi v ostatních zemích Blízkého východu a světa stále více bouří proti globálnímu neoliberálnímu kurzu současného kapitalismu. Vládnoucí íránská teokracie, která je pevně spjata se zájmy vykořisťovatelů, státních kapitalistů, byrokratů a reakce, sotva najde ve svém skladu dostatek duchovní kořalky a řetězů, aby mohla spoutat a umlčet hrdinné hnutí íránských pracujících. - Plnou solidaritu s íránskými pracujícími v jejich boji za vyšší a pravidelně vyplácené mzdy, proti krátkodobým „flexibilním“ pracovním smlouvám, proti šikaně úředníků, slídilů, muláhů a fízlů! - Za právo na založení nezávislých, demokraticky a zdola kontrolovaných dělnických odborů na všech pracovištích! - Za okamžité propuštění všech vězněných dělníků a odborářů! - Za zřízení obranných stávkokazům a policii!

hlídek

proti

- Továrny nevyplácející mzdy dát pod dělnickou kontrolu, manažery propouštějící dělníky vyhnat! Rozjet výrobu pro potřeby hladovějících, bosých a živořících komunit. - Plnou solidaritu s iráckými studenty bojujícími za lepší životní podmínky, proti šikaně a útlaku ze strany civilních i náboženských autorit, za svobodnější prostor na univerzitách i v celé společnosti! - Za socialistický Írán, který bude moci být skutečným vzorem a centrem antiimperialistického a antikapitalis¬tického boje na Blízkém východě! Nikola, REVO Praha

ze světa

září 08

12

Masové stávky v Peru: zvoní neoliberalismu umíráček? Dne 9. července se v ulicích Peru objevily desetitisíce dělníků a rolníků coby součást národní stávky. Stávka byla svolána na protest proti pravicové hospodářské politice prezidenta Alana Garcíi. Navzdory šestiletému ekonomickému boomu (hospodářství rostlo v roce 2007 o 9%) žije 50% obyvatel stále pod hranicí chudoby a z politiky Garcíovy vlády prosperují jen nadnárodní společnosti plundrující přírodní bohatství země, zejména doly. Stávka byla rovněž svolána na protest proti vysokým životním nákladům a kruté represi používané vládou a úřady proti celé řadě masových hnutí, která v několika posledních měsících otřásala zemí.

Garcíovi prohlásit, že tato stávka skončila neúspěchem a že nebude odpovídat na „nedemokratické“ požadavky lidu, který chce jen „svrhnout demokracii podle pokynů z Bolívie a Venezuely“. Tento příklad ukazuje na slabost vedení. V diskusích během přípravy stávky trvali vůdcové CGTP a Komunistické strany na tom, že nejsou podmínky pro pozvednutí hesla „Pryč s Garcíou“,

Příznakem výbušné situace třídního boje v Peru je nedávné hnutí v Moquegua. V červnu lidé z tohoto jižního, na nerostné suroviny bohatého regionu rozjeli protestní hnutí požadující, aby v oblasti, která patří navzdory svému bohatství k těm nejchudším, zůstával větší podíl z příjmů z dolování. Tyto demonstrace, které zmobilizovaly desetitisíce lidí, se setkaly s vážnou represí ze strany policie.

Stávky se zúčastnily rovněž rolnické organizace, které vyhlásily 48 hodinový protest proti novému dekretu, který umožňuje výprodej rolnické a domorodé půdy, která je vlastněná jejich komunitami. Tento dekret měl sloužit k sjednocení legislativy země s nedávno podepsaným ujednáním o volném obchodu mezi Peru a USA. V regionu Amazonie měla stávka podobu třídenního protestu s masovými demonstracemi proti novému zákonu, který umožňuje využívání velkých částí amazonského deštného pralesa dřevařskými společnostmi. Na jihu a v centrálních oblastech země, kde míra souhlasu s Alanem Garcíou dosahuje stěží 10%, bylo stávkové hnutí nejsilnější. Právě v těchto regionech došlo v roce 2002 k masovým povstáním proti privatizaci elektřiny a odborové a rolnické organizace zde vytvořily Oblastní fronty obrany. V hlavním městě Lima pochodovalo 20 tisíc pracujících včetně povolání jako jsou dopraváci, učitelé, zaměstnanci univerzit a studenti, údržbáři a další. Desetitisíce pochodovaly v Piura a Trujillo na severu a podobné demonstrace byly k vidění ve většině nejdůležitějších měst po celé zemi. 15 000 pochodovalo také v Huancayo (Junín). Bohužel, politické požadavky tohoto mimořádného hnutí byly velmi omezené. Vůdcové odborů CGTP prohlásili, že jde pouze o první kolo a že hnutí bude pokračovat se svoláním Národního lidového shromáždění … v listopadu! To umožnilo Alanu

které obhajovali marxisté z FIS. Nic nemůže být dál od pravdy. Od svržení Fujimorovy diktatury masami v roce 2000 prožívá Peru velmi bouřlivé období. Toledova vláda před Garcíem byla zvolena pouze na základě slibů programu reforem a ústupků masám, hrajíc na skutečnost, že Toledo „byl Indián“. Ale tyto iluze rychle vyprchaly a vznikla masová hnutí, která na jihu země dosáhla úrovně povstání. Pak přišel ve velmi těsném souboji ve volbách, mnohými považovaných za zfalšované, k moci García, který opět uspěl ve zvolení na základě toho, že se distancoval od „neoliberální“ politiky svého předchůdce. Krátce po jeho zvolení začaly znovu stávky a masové demonstrace, jeho popularita spadla a byl nucen uchýlit se k nejtvrdší represi, aby se udržel u moci.

To byla jiskra, která zažehla současný požár. Dělníci, horníci, rolníci, ženy a mládež se sjednotili, ozbrojili a zaútočili na policejní stanice, kde vzali policejní důstojníky jako rukojmí. Vláda, tváří v tvář regionálnímu povstání, které hrozilo rozšířením do okolních oblastí, musela učinit ústupky a hlava policie a 60 policejních úředníků muselo pokleknout na kolena a omluvit se zástupu desetitisíců demonstrantů. To je konkrétní znamení o náladě v zemi a připravenosti mas stávkovat a dokonce vítězně čelit státní represi, a to i za polovičatého vedení. Je dost pravděpodobné, že masy nebudou na další akci čekat až do listopadu. Jeviště pro revoluční události je v Peru připraveno. Článek Jorge Martina byl přeložen z webových stránek www.marxist.com

13

zprávy z lokalit

40. číslo

Kozí dráha – další oběť modré mafie? Dráha č. 132 z Oldřichova u Duchcova do Děčína byla pro veřejnost slavnostně otevřena 2. října 1871. Po mnoho desetiletí sloužila přepravě osob a také nákladů, zejména uhlí z dolů kolem Litvínova, Duchova a Teplic do labského přístavu v Děčíně. Ačkoliv její původní název byl Dráha duchovno-podmokelská, již po generace ji místí označují jako Kozí dráhu, neboť pasoucí se kozy v okolí tratě prý v minulosti mnohokrát způsobily nucené zastavení vlaku. Svérázná lokálka, jejíž trasa překonává neobvykle velké převýšení, je od konce minulého roku bez osobní dopravy. Na jejím místě chtějí postavit dálniční přivaděč. Přežije? O „život“ Kozí dráhy je usilováno již několik posledních let, zejména však od začátku roku 2007. Krajský úřad Ústeckého kraje, ovládaný ODS, patří ve vztahu k železniční dopravě k těm nejvíce nepřátelským. REVO již informovalo o počinu ústeckých krajních radní, kteří odmítnutím dotací rozhodli o likvidaci osobní dopravy na 59 km železničních tratí ke konci roku 2006. Jeden z nejznečiště¬nějších krajů republiky s vysokým výskytem nemocí dýchacích cest a rakoviny zjevně nemá zájem podporovat cestování železniční dopravou, natož usilovat o jejím systematickém zlepšování a zpřístupňování veřejnosti. Možnost zatočit s další tratí, samozřejmě pod „pádným důvodem“ její nerentabilnosti, který má v dnešní době ještě silnější váhu než mělo kdysi papežovo uprdnutí, se naskytla v souvislosti s potřebou najít vhodnou trasu silničního spojení Děčína s nově vybudovaným úsekem dálnice D8 z Prahy na Drážďany. Ačkoliv byla navržena a schválena řada variant trasování silnice včetně obchvatu kolem Děčína pro transitní a kamionovou dopravu, vyšla z iniciativy krajského a děčínského radního za ODS, Milana France (možná si jej pamatujete z jeho vulgárního výstupu proti Paroubkovi na posledním sjezdu ODS) a primátora Děčína Vladislava Rašky (ODS), tzv. pátá varianta stavby, která počítá právě s využitím tělesa tratě číslo 132. Ta by pak samozřejmě měla být zrušena. K této variantě je nutné dodat, že kromě vynuceného zrušení trati je také sama o sobě mimořádně ekologicky necitlivá – pomocí ní by se proud aut a kamionů dostával přímo do středu Děčína, nemluvě o vedení přivaděče v údolí, kde by docházelo k hromadění výfukových zplodin. S touto trasou se přitom přišlo jen chvíli po komunálních volbách 2006, kde se likvidace dráhy v zásadě neřešila. Jsou zde všechny důvody předpokládat, že plán likvidace dráhy byl účelově před volbami utajen kvůli obavám z odporu občanů. Kolem dráhy se mezitím odehrávala velice nestandardní rozhodnutí. Poté, co byla 9.12.2007 na trati zastavena pravidelná osobní doprava, podnikla řada obcí v okolí trati

s velkou podporou místních obyvatel kroky, aby na trati zůstaly v provozu přinejmenším mimořádné turistické vlaky, s tím, že by se osobní doprava, placená z rozpočtu těchto obcí, postupně obnovila. Tři turistické vlaky byly objednány na březen a květen, přičemž o prázdninách 2008 byla plánována „pravidelná“ turistická-osobní doprava o sobotách. Např. na 30. srpna byly objednány hned dva páry vlaků. Ačkoliv samozřejmě nešlo o zásadní průlom do záchrany trati, byla tu solidní naděje, že provoz na Kozí dráze nezanikne, udrží se a postupně se bude dále rozvíjet. Jenže…

Hned na začátku června, pár dní po bezproblémovém provozu turistického vlaku, ale vydala Správa železničních dopravních cest (SŽDS, kterou fakticky vedou ministr dopravy Řebíček a jeho náměstek Hodač – oba za ODS) prohlášení, že železnice je v havarijním stavu, nezpůsobilá pro provoz. Důvodem prý je stav pražců dvou mostů v úseku Jílové u Děčína – Libouchec. Toto rozhodnutí je velice podivné, především tím, že trať byla předtím využívána bez jakýchkoliv problémů a u obou mostů nebyl při kontrole v roce 2007 shledán ani takový stav opotřebovanosti, který by vedl k předepsanému omezení rychlosti jízdy (což je běžný postup u ČD). Prostě ze dne na den si někdo na ministerstvu vzpomněl, že Kozí dráha je naprosto nesjízdná! Zarážející rovněž bylo, že na trať byla uvalena výluka do 31. 8. 08, ačkoliv oprava mostů/výměna pražců by nemohla trvat déle než týden, a koleje byly z mostů ihned odstraněny. Budiž. Obce, které mají o provoz tratě velmi silný zájem, rozhodly, že vlaky pojedou alespoň v úseku dráhy mimo oba inkriminované mosty. Ten byl přece shledán v pořádku, takže se dalo předpokládat, že problém bude alespoň takto vyřešen. Ale ouha! Od 1. července, pár dní před začátkem jízd, rozhodla SŽDS o další výluce – a to právě v úseku, kde měl jet vlak. Důvodem byla tentokrát špatná geometrická poloha koleje, tedy vcelku běžná záležitost odstranitelná v řádu dnů. Leč výluka byla opět stanovena na jeden celý měsíc! Pokud jsme předchozí prohlášení o havarijním stavu označili za podivné, jaká slova použít pro tyto nové obstrukce? Je třeba vzdát hold mimořádné houževnatosti vedení několika obcí, které přes tuto šikanu dokázaly 5. července vypravit vlak, byť v super-zkrácené trase! Je nepochybné, že někdo se snaží zničit železnici stůj co stůj, a sled uvalených výluk považuje za dobrou cestu. Aktivitou překypující radní Franc a primátor Raška za její likvidaci

lobovali přímo u SŽDS a na ministerstvu dopravy již od konce roku 2006, zejména u vlivného náměstka a spolustraníka Jiřího Hodače. Ten rovněž aktivně bojuje za stavbu dálničního přivaděče podle varianty 5, a to, že přitom zcela porušuje současnou platnou koncepci dopravní politiky ČR slibující podporu železnici, ho zjevně netrápí a v našem modro-státě ani trápit nemusí. Náměstek Hodač dokonce nedávno osobně intervenoval na ministerstvu životního prostředí, aby bylo pozdrženo zveřejnění studie o dopadu stavby přivaděče na životní prostředí (EIA), která již proběhla. Ministr Bursík byl na výsledky studie opakovaně tázán, a to i ombudsmanem Motejlem, ale jeho ústa by neotevřeli ani heverem. Celá tato výlukovězdržovací taktika má za cíl počkat až do úplného zrušení tratě. To již bylo plánováno, ale nemohlo být zrealizováno, neboť trať byla letos použita a jako taková nemůže být nyní dle drážního zákona zrušena. Ale položme si otázku: proč ta urputná snaha dráhu zlikvidovat? Je zatím jen projev antidrážní vakcinace, která probíhá v sídle ODS na Jánském Vršku spolu s preventivním podáváním Automilu® a Dálnicinu® (patentováno Říman, Řebíček a spol.)? Nebo jde opravdu o upřímně míněný názor, že právě zrušení dráhy a právě tento dálniční přivaděč směřovaný do středu Děčína jsou pro místní občany to nejlepším? No, asi ne tak docela. Věc se má totiž tak, že primátor Raška je členem předsednictva občanského sdružení HSRD (předsedou je nezávislý senátor Josef Zoser), jehož členy je také řada podnikatelů se zájmem o dobré investice. A mezi tyto investice nepochybně patří obchodní, zábavné a průmyslové zóny, které byly vedením města připraveny a předjednány s investory, přičemž jeden z těchto projektů již přímo vycházel ze stavby dálničního přivaděče a zrušení tratě. Šlo o obchodně-zábavní centru Podmokly (představené veřejnosti primátorem Raškou), kde investorem měla být společnost Reiffeisen-Leasing Real Estate. V této souvislosti již bylo Občanským sdružením pro ekologickou dopravu na Děčínsku podáno trestní oznámení na zneužití informací v obchodním styku, neboť je zde důvodné podezření, že investor byl o stavbě silnice informován dříve, než byla tato stavba posuzována podle EIA a byla o ní informována veřejnost. Primátor Raška je ovšem sám také členem dozorčí rady společnosti Labská investiční a.s., která usilovala o investice v průmyslové zóně, plánované opět zrovinka vedle trasy přivaděče podle varianty 5. Za snahou zlikvidovat železnici jsou tedy, zdá se, pragmatické obchodní zájmy. Zdravý les kácený kvůli golfovému hřišti, železnice rušená kvůli stavbě dálničního přivaděče – toť zjevy, jichž se člověk může dočkat právě jen v systému orientovaném na zisky a moc menšiny vlastníků, ovládaném silou různých lobbistických podnikatelských skupin. Doufejme jen, že nadcházející krajské volby, ale zejména pak protesty místních občanů a další aktivní kroky obcí za záchranu dráhy a obnovení provozu (navzdory šikaně Řebíčkova „ministerstva pro likvidaci železnic“ a Bursíkově alibismu) udělají modré družině ve složení Franc, Raška, Hodač a Řebíček pořádnou čáru přes rozpočet. Nikola, REVO Praha

září 08

zprávy z lokalit

14

Kauza Klánovický les: zvítězí zájmy občanů nebo modrá golfová lobby? Již více než devět měsíců uplynulo od našeho posledního článku upozorňujícího na snahu firmy Forest Golf Resort (FGR) vykácet cca 20 tisíc vzrostlých stromů v největší pražské souvisle zalesněné ploše Klánovický les (Vidrholec) kvůli stavbě devítijamkového golfového hřiště. Dlouhou dobu se ve věci nic nedělo, což není až tak překvapivé, vzhledem k tomu, že věc byla v kompetenci pražského magistrátu. Právě na něm bylo, aby případné stavbě golfového hřiště zabránil tím, že by změnil určení pozemků vymezené v územním plánu z rekreačněsportovního na lesní. To se bohužel nestalo a v květnu 2008 FGR požádal vlastníka pozemků o jejich pronájem.

o tom budu hlasovat, já myslím, že ta lokalita je nádherná, myslím si, aby tam byl jenom les, je to škoda.“ Zajímavé také je, že jeden z nejvýznamnějších ústavních činitelů a členů ODS, předseda Senátu Přemysl Sobotka, převzal záštitu nad připravovanou konferencí „Golfová hřiště v krajině“. Organizátorem této konference jsou přitom právě lidé z okruhu FGR, kteří touto cestou lobují za stavbu hřiště. K úplnému složení skládačky tak vlastně chybí jenom nějaký další „osvícený“ komentář od pana prezidenta Klause – věnoval by se nepochybně boji za „svobodu podnikání“ a mohl by se třeba jmenovat Modré, ne zelené Klánovice…

72 jamkami (včetně obřího areálu Sekyra Golf Resort ve Vinoři s 27 jamkami) je rozhodnutím, které jde proti zájmům většiny neprivilegovaných lidí, kteří mají rádi les a „neprivatizovanou přírodu“. Jde jen o byznys malé skupiny modrých podnikatelů určený zase převážně podnikatelům a „smetánce“

REVO celou kauzu kolem Klánovického lesa dlouhodobě sleduje. Zúčastnili jsme se protestů proti hrozbě kácení lesa a narušení chráněných přírodních areálů, a to nejenom proto, že považujeme stavbu golfového hřiště na místě ekologicky cenného, rekreačně hojně a přitom šetrně využívaného lesa za směšnou a šílenou myšlenku. V celé věci vidíme především další příklad bezohledné arogance politické elity a absolutní ignoraci plně legitimního postoje většiny lidí, v tomto případě obyvatel Klánovic, sousedního Újezda, Úval a dalších míst v okolí. Tito lidé podali proti firmě FGR v minulých třech letech již několik desítek stížností kvůli jejímu chování – na stávajících pozemcích vlastněných FGR například probíhaly hlučné firemní večírky, noční ohňostroje (v chráněném území plném zvěře a ptactva!), objekt klubovny byl načerno přestavován atd… Všechny tyto stížnosti kamsi zapadly! Stavba golfového hřiště na místě lesa – v místě, od něhož se ve vzdušném okruhu deseti kilometrů přitom nachází hned čtyři další funkční či budovaná golfová hřiště se

České republiky s.p. o budoucím pronájmu ploch s tím, že by na nich provozovala hřiště. Poslední úřední překážkou výstavbě hřiště se tak stalo posouzení o dopadu připravované stavby na životní prostředí (tzv. EIA), které probíhá na Ministerstvu životního prostředí. To ovšem neznamená, že musíme zůstat pasivními diváky dramatu, nebo se dokonce vzdát. Naopak, je třeba pokračovat v boji a stejně jako před rokem přejít opět k akcím – ať již k protestním koncertům a výstavám, či přímým politickým protestům v ulicích proti pánům z radnice. Stejně tak je stále možné podepsat výzvu proti kácení Klánovického lesa a posílat dopisy politikům, nejlépe v otevřené formě, která by se případně dala umístit na webové stránky Újezdský strom. Každý z nás může lesu pomoci tím, že o výzvě a aktivitách na jeho záchranu bude informovat své okolí, spolužáky a kolegy z práce. Zachovat živý, celistvý les pro potěchu a odpočinek příštím generacím přece stojí za trochu námahy!

Bohužel, současný vývoj optimismu zrovna nepřeje. Poté, co magistrát odmítl jednat o návrhu zastupitelstva Klánovic o změně v územním plánu popsaného využití ploch v Klánovickém lese z rekreačně-sportovních na lesní, se FGR dohodla s vlastníkem pozemku, Lesy

Jak jsme již informovali v článcích z minulého roku, problém s případným golfem v Klánovicích je v zásadě ten, že investor FGR uvažuje o stavbě uprostřed souvislého lesního území, které jako přírodní park a rezervace patří k častým oblíbeným výletním a rekreačním místům Pražanů a navíc částečně spadá i do celoevropsky významné biosférické lokality Natura 2000. Nejen výstavba devíti golfových drah, které by padly za oběť tisíce zdravých stromů, ale i nutnost vytvořit patřičné zázemí a infrastrukturu (mj. parkovací místa pro 200 aut, příjezdové cesty, nový multifunkční objekt) a pravidelná údržba hřiště (např. ošetřování trávníku pesticidy) vedla většinu ochránců přírody a místních lidí k vážným obavám o osud Klánovického lesa a k jasně deklarovanému nesouhlasu s plánem firmy FGR. O formách tohoto nesouhlasu jsme vás již rovněž informovali: v Klánovicích se v létě minulého roku konala veřejná beseda, hudební koncert a mladými lidmi organizovaná benefice za les. V září 2007 dále proběhla větší protestní akce s účastí nejméně 400 lidí přímo před budovou magistrátu, na jejíž organizaci se podílela zejména strana zelených a sociální demokracie. Této akce se zúčastnili mimo dalších také starosta Klánovic, Ladislav Hrabal, lídr kapely Divokej Bill, Václav Bláha, a bývalá prorektorka Univerzity Karlovy, Jaroslava Svobodová. Kromě protestních akcí vznikla také petice na záchranu Klánovického lesa, kterou k začátku června 2008 podepsalo přes 22 tisíc občanů. Bohužel přes tento jasně projevený hlas většiny obyvatel Klánovic a mnoha dalších Pražanů i Středočechů, magistrát vedený ODS odmítl jednat o změně územního plánu, který začátkem 90. let s golfem v Klánovicích počítal. O důvodech lze samozřejmě spekulovat. Jisté nicméně je to, že zástupci FGR kandidovali v Klánovicích v minulých komunálních volbách právě na kandidátce ODS, kde dopadli na pražské poměry velmi špatně – získali jen 16% hlasů (proti 54% v Praze jako celku). Pražský zastupitel za ODS, Jiří Janeček o Klánovickém lese prohlásil: „Já jsem se tam byl podívat, protože když

Nikola, REVO Praha

Revokemp 2008 proběhl úspěšně! Tak jak je v REVOLUTION již dobrou tradicí, proběhlo i letos mezinárodní setkání našich členů a sympatizantů známé pod názvem REVOkemp. Letos se jej zúčastnilo více než 40 mladých lidí z Německa, Česka, Švýcarska a Rakouska. I letos jsme si užili přes pět dní politických seminářů, diskusí a pracovních kroužků (workshopů), prokládaných simulační hrou, kvízem, promítáním filmů, výletem na Ještěd, koupáním a další zábavou všeho druhu, zpravidla končící až hluboko po půlnoci. Počasí bylo začátkem srpna nádherné a hrálo našim plánům skvěle do noty.

témata úvodu do marxismu, nové formy neonacistického hnutí, Kosovo, subkultury, sexismus a také co do obsahu i doby konání (začal ve dvě hodiny v noci) dosti netradiční seminář o číslech a interpretaci dat, který nikoho nenechal lhostejným a rozdělil zainteresované na nadšence i ostré kritiky takto „menšinově“ a matematickyodborně zaměřené diskuse. Zajímavým byl rovněž mítink o Kubě o posledním vývoji na tomto ostrově, který probíhal paralelně mezi Čechy a německy mluvícími účastníky se společným závěrečným shrnutím. V této

Ovšem nejen vstřebáváním informací a politickými diskusemi živ je člověk a pro mladé lidi to platí zejména. Proto byl vyhrazen dostatek času i jiným aktivitám. Na kempu byl každý den připravován kempový časopis s informacemi o tom, co se zajímavého dělo. Ve čtvrtek večer jsme se pobavili nad vtipným kvízem, který zkombinoval záludné otázky z drbů o marxistech, z oblasti boje za práva žen a z událostí roku 1968 s otázkami na levičácké rysy seriálu Simpsonovi. Boj byl vyrovnaný do poslední chvíle, nicméně cenu pro vítěze – knihu o revolučních bojích po roce 1945 –

Vzhledem k složení účastníků i pracovnímu plánu jsme kemp rozdělili na tři části. Pondělí a středa patřily svými mítinky a diskusemi především německojazyčné části kempu, zatímco čtvrtek a pátek si udělali své vlastní mítinky i Češi, kteří středu strávili poctivým pěším výšlapem na horu Ještěd. Úterý pak mělo mimořádný charakter, neboť bylo celé věnováno mezinárodní konferenci REVOLUTION. Jejím obsahem byla především diskuse a schvalovací proces ohledně našeho nového dokumentu „Naše základní pozice“, který by měl sloužit k oslovování a komunikaci s našimi kontakty a potencionálními zájemci o vstup do REVO. Vedle tohoto tématu jsme rovněž diskutovali vyhlídky pokračující a prohlubující se spolupráce mezi naší organizací a revoluční organizací RSO z Rakouska.

debatě jsme dospěli k poměrně zajímavě rozdílnému hodnocení: zatímco mezi zahraničními skupinami převládal názor, že současné kubánské vedení se již definitivně vydalo tzv. čínskou cestou otevírání trhu ke kapitalismu, v naší jazykové skupině jsme vedle těchto tendencí přikládali velký význam i opačně působícím trendům a silám (např. pozitivní ideový vliv daný mezinárodním vývojem v Latinské Americe, rostoucí sila protineoliberálních hnutí a odborů v celém regionu) umožňujícím debyrokratickou reformu kubánského režimu. Vedle tohoto úvodu Revokemp přinesl i další mezinárodní semináře v angličtině – naši členové vystoupili s úvodem o roku 1968 v Československu a o zákazu KSM, zatímco člen REVO Berlín, Wladek Flakin, přinesl postřehy ze své cesty do Venezuely a také z tábora baskické radikální mládežnické organizace SEGI, která čelí ze strany Španělska značné státní represi. Novinkou letošního kempu bylo použití projektoru, který umožnil promítat na zeď počítačové prezentace. Využili jej zejména naši švýcarští soudruzi při sérii přednášek o marxistické ekonomii.

si nakonec odnesl jeden z německých týmů. Páteční večer byl zase věnován promítání filmů a dokumentů. Ostatní večery pak patřily především neformálním debatám a zábavě u stolu a při kulečníku.

Pokud jde o semináře a diskuse, výběr byl velmi různorodý, zaměřený převážně na současná zásadní politická témata zajímavá pro mladé lidi. Z diskusí vedených v češtině lze zmínit otázku drog, kde jsme došli k nutnosti částečně poopravit naši pozici z Manifestu „Cesta k revoluci“. Dále zazněla

Revokemp přinesl ještě řadu pěkných chvil a inteligentní zábavy, leč ani jemu se nevyhnula některá negativa. K těm patřila v prvé řadě poměrně vysoká cena pro německé soudruhy, daná především nízkým kurzem eura vůči koruně. Jako nepříliš šťastné se také ukázalo zařazení konference uprostřed programu. Stanovený rozvrh agendy se bohužel nepodařilo dokončit v určeném termínu a konec konference se nám natáhl do dalších dní, což nám místy narušilo jiné plány. Pro příště jsme zajedno, že konference a kemp musí být odděleny. Tyto malé nepříjemnosti ani organizační náročnost a vytíženost organizátorů v prvních dnech kempu ale nemohly překrýt skvěle prožitý týden prázdnin a dovolené a vydařené setkání se soudruhy z ostatních sekcí REVOLUTION. Revokemp proto má a nadále bude mít v naší tradici své pevné a nezastupitelné místo. Nikola, REVO Praha

Vadí ti lži dnešních politiků? Najdi si Revo na MySpace: www.myspace.com/organizace_revo Odmítáš války a okupace?

videa na YouTube kanálu Reva: www.youtube.com/organizacerevo Revo na wikipedii: cs.wikipedia.org/wiki/REVO

Naše fotogalerie: www.revo.rajce.net Napiš nám na ICQ: 494-438-907

Štve tě šikanování mladých? Hnusí se ti fašisté a rasisté? A chceš s tím něco dělat?

Tak se přidej k REVO!

[email protected]

http://www.revo.cz.tc