ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/4
ZAČAL TO NEPRAŠ Myslím si, že Karel Nepraš vedle své kreslířské tvorby zasáhl do moderního českého sochařského umění nesmazatelně svými skulpturami z netradičních materiálů. Nedávno jsem „objevil“ (omlouvám se všem Holešovičákům za svoji neznalost) kovové plastiky, které vedle soliterů vytvářejí dokonce celá poschodí. Jsou součástí Crossclubu. Nedaleko stanice Holešovické nádraží (metro i vlak) je v neutěšeném parku něco, co jinde v Praze nenajdete. Crossclub je multikulturním centrem, ve kterém si dávají dostaveníčko nejrůznější hudební žánry, samozřejmě nejen české, ale především zahraniční (názvy stylů ani neuvádím, bohužel mi nic neříkají, holt to stáří autora článku), alternativní mladé divadelní soubory, autorská čtení, cestovatelské besedy, klubový film atd. Ze všech dostupných materiálů vyplývá, že klub je určený mladým a jim odpovídají i ceny jídel a pití v místní kavárně. Také otevírací doba je jim příznivá. Mne ovšem přilákaly železné plastiky tvořené reálnými součástkami strojů, potrubí a dalších kovových zařízení. Dovolte citaci z letáčku: Cross Club je zároveň podnikem, který nabízí sám o sobě podívanou. (To je pravda.) Jeho fascinující futuristický design se spoustou podivuhodných předmětů vytvořil a stále znovu vytváří František Sádra Chmelík a jeho tým. A pokud Vás zajímá alternativní kultura, neměli byste klub minout… Text a foto ah
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTERA /4
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
OVERTÝRA NA PRAŽSKÉM
KULTURA 2014/4
HRADĚ
Je úterý 19. srpna roku 2014. Zvony chrámu svatého Víta odbíjejí jedenáctou hodinu dopolední a - už přijíždí… za zvuků fanfár přijíždí na Pražský hrad v kočáře taženém šestispřežím kladrubských běloušů císařovna římská a královna česká Marie Terezie (oděná v šatu barvy blankytné)! Kynouc zdravícímu lidu vystupuje po schodišti hradní Jízdárny, zastavuje se, přijímá květiny, hovoří: Vítám vás, milé dámy, milí pánové, vzácní hosté. S velikým potěšením jsem přijala pozvání na overtýru této významné události… A již – naslouchajíc výkladu doktora filozofických věd Jaroslava Sojky – prochází císařovna rozlehlým sálem i galerií Jízdárny, obdivuje rozmanitost a výzdobu vystavených kočárů, saní, nosítek, oceňuje um řemeslníků, se zájmem prohlíží koňské postroje, livreje sloužících, obrazy.
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/4
A teď… teď se Marie Terezie zastavuje před největší vzácností, před zlatem se třpytícím ceremoniálním kočárem prvního olomouckého arcibiskupa Antonína Theodora z Colloredo-Waldsee, svého současníka... Overtýra k velké spokojenosti Marie Terezie končí, císařovna za opětného jásání lidu vychází z Jízdárny Pražského hradu, nasedá do přistaveného kočáru, odjíždí…
Reportáž ze zahájení výstavy ZAPŘAŽENÁ KRÁSA Jiřina J. Hubáčková
Autoři fotografií: Dan Materna (MAFRA) Jan Gloc
FILMY
KULTURA 2014/4
FILMOVÉ PREMIÉRY Černobílý film nazvaný po hlavní hrdince Ida se odehrává v 60. letech v Polsku. Budoucí jeptiška Anna se ještě před definitivním zaslíbením Bohu a církvi musí seznámit se svou jedinou příbuznou Wandou. Od této chvíle se mladé ženě stává život nepřetržitým sledem překvapivých událostí a nečekaných situací. Britský režisér polského původu Pawel Pawlikowski obsadil do titulní role Anny-Idy neherečku Agatu Trzebuchowskou. Svou poslední práci režisér charakterizuje slovy: Ida je film o identitě, rodině, víře, vině, socialismu a hudbě. Film je morální, ale nesnaží se udělovat lekce. Příliv průměrných a podprůměrných amerických filmů neustává. Prvním takovým příkladem je Chraň nás od zlého. Obyčejný newyorský policista Ralph Sarchie (hraje ho Eric Bana) se na svém působišti v problematickém jižním Bronxu setkává se sérií případů, zdravým rozumem nevysvětlitelných. Proto se obrátí na volnomyšlenkářského kněze Mendozu (Edgar Ramírez), aby mu pomohl záhadné až děsivé události vysvětlit. Nevěřící policista postupně nabývá přesvědčení, že pachatelé hrůzných činů se stali sami oběťmi démonů. Kněz se nakonec ujme poslání exorcisty, aby zachránil město před zákeřnými mocnostmi. Kdo dodnes netušil co je exorcismus, má příležitost nechat se poučit, jak se doslova naturalisticky vymítá ďábel z posedlého člověka. Údajně se Sarchie s černou magií setkal a proto spolu s Lisou Collier Cool sepsal své zážitky, a kniha se stala podkladem filmového zpracování. Bohužel, autoři scénáře ani režisér Scott Derrickson neodhadli, zda v policejním thrilleru už nepřekročili hranici věrohodnosti z následků démonické sekty a obav o hlavní hrdiny. Divák si může užívat hororové scény jako trapné, strašidelné, až nechutné situace, většinou natáčené v pološeru až tmě, zvukově předimenzované, hýřící vulgarismy s překombinovanou zápletkou. Kdo je dychtivý poznat zákulisí vysoké školy, nechť zajde na snímek 22 Jump Street. Dva mladí policisté v utajení Schmidt (Jonah Hill) a Jenko (Channing Tatum) jako posluchači jedné vysoké školy mají za úkol zjistit, kdo vyrábí a prodává novou drogu. Z detektivky se stala nepříliš lichotivá sonda do života studentů, utržených ze řetězu rodičovského dohledu. Proto nemohou chybět honičky aut, drsné výrazy, sex, pařby, drogové mejdany, rvačky, americký fotbal a tu a tam i posluchárny, s lehce znuděnými studenty. Režie se ujali Phil Lord a Christopher Miller. Obvyklý happy end amerických filmů se samozřejmě koná.
FILMY
KULTURA 2014/4
FILMOVÉ PREMIÉRY Černobílý film nazvaný po hlavní hrdince Ida se odehrává v 60. letech v Polsku. Budoucí jeptiška Anna se ještě před definitivním zaslíbením Bohu a církvi musí seznámit se svou jedinou příbuznou Wandou. Od této chvíle se mladé ženě stává život nepřetržitým sledem překvapivých událostí a nečekaných situací. Britský režisér polského původu Pawel Pawlikowski obsadil do titulní role Anny-Idy neherečku Agatu Trzebuchowskou. Svou poslední práci režisér charakterizuje slovy: Ida je film o identitě, rodině, víře, vině, socialismu a hudbě. Film je morální, ale nesnaží se udělovat lekce. Příliv průměrných a podprůměrných amerických filmů neustává. Prvním takovým příkladem je Chraň nás od zlého. Obyčejný newyorský policista Ralph Sarchie (hraje ho Eric Bana) se na svém působišti v problematickém jižním Bronxu setkává se sérií případů, zdravým rozumem nevysvětlitelných. Proto se obrátí na volnomyšlenkářského kněze Mendozu (Edgar Ramírez), aby mu pomohl záhadné až děsivé události vysvětlit. Nevěřící policista postupně nabývá přesvědčení, že pachatelé hrůzných činů se stali sami oběťmi démonů. Kněz se nakonec ujme poslání exorcisty, aby zachránil město před zákeřnými mocnostmi. Kdo dodnes netušil co je exorcismus, má příležitost nechat se poučit, jak se doslova naturalisticky vymítá ďábel z posedlého člověka. Údajně se Sarchie s černou magií setkal a proto spolu s Lisou Collier Cool sepsal své zážitky, a kniha se stala podkladem filmového zpracování. Bohužel, autoři scénáře ani režisér Scott Derrickson neodhadli, zda v policejním thrilleru už nepřekročili hranici věrohodnosti z následků démonické sekty a obav o hlavní hrdiny. Divák si může užívat hororové scény jako trapné, strašidelné, až nechutné situace, většinou natáčené v pološeru až tmě, zvukově předimenzované, hýřící vulgarismy s překombinovanou zápletkou. Kdo je dychtivý poznat zákulisí vysoké školy, nechť zajde na snímek 22 Jump Street. Dva mladí policisté v utajení Schmidt (Jonah Hill) a Jenko (Channing Tatum) jako posluchači jedné vysoké školy mají za úkol zjistit, kdo vyrábí a prodává novou drogu. Z detektivky se stala nepříliš lichotivá sonda do života studentů, utržených ze řetězu rodičovského dohledu. Proto nemohou chybět honičky aut, drsné výrazy, sex, pařby, drogové mejdany, rvačky, americký fotbal a tu a tam i posluchárny, s lehce znuděnými studenty. Režie se ujali Phil Lord a Christopher Miller. Obvyklý happy end amerických filmů se samozřejmě koná.
FILMY
KULTURA 2014/4
Do kategorie komedií by se měl zařadit nedávno uvedený film Sex Tape. Herec Jason Segel spolu s producenty a scenáristkou hledali další námět na volné pokračování Zkažené úči. Tenkrát i nyní se stejným tvůrčím obsazením - Cameron Diaz (Annie), Jason Segel jako její manžel Jay a režisér Jake Kasdan. Segela napadlo, co by se stalo, kdyby si manželé natočili domácí erotické video, které se do rána ztratí. A základní námět byl na světě. Teď už jenom kostru obalit dalšími situacemi a postavami při hledání a zneškodnění choulostivého videa. Pokud možno velmi humornými a samozřejmě i originálními. Režisér Kasdan, který se po americku rozplývá nad ohromně vtipným nápadem, se dále v rozhovoru přiznává, že zbožňuje spolupracovat s Jasonem a Cameron, že trefit správné vyznění celé komedie nebylo lehké, ale jemu se líbí, když se natočí velice bláznivé situace. Budiž, co se líbí panu režisérovi se ještě nemusí zamlouvat divákům. Alespoň těm soudným. Literární předlohy mnohdy pomůžou jako odrazový můstek dalším adaptacím. Podle románu Larryho Browna Joe natočil stejnojmenný snímek (scénář Gary Hawkins) režisér David Gordon Green. Do titulní role obsadil zkušeného, zralého herce Nicolase Cagea. Nerudný, drsný předák dřevorubců, také lidí na okraji společnosti jako on sám, si drží od ostatních odstup. I zevnějšek tomu odpovídá. Zarostlá tvář, pochmurný, neuhýbavý pohled spíš odrazuje než láká k bližšímu přátelskému seznámení. To trvá do chvíle, kdy ho naléhavě žádá o práci patnáctiletý kluk, tyranizovaný otcem-alkoholikem, živící rodinu a pokud to jde, chránící matku a sestru před surovostmi opilého táty. Joe si prožil podobný život a tak má pro chlapce pochopení. Syrový příběh tří lidí postupně nabývá na síle, dramatické situace se vrší, až se vystupňují do okamžiku, kdy nenávist vůči násilnickému otci jeho syna Garryho (hraje ho přesvědčivě Tye Sheridan) přivádí k pomstě a pouze Joe nevyhnutelnou tragédii může odvrátit nebo k ní souhlasně přihlížet. Sociální příběh se odehrává v zapadlém koutě na jihu Spojených států, kde se jakoby čas zastavil. Na filmovém festivalu v Benátkách byl loni oceněn režisér Green i začínající talentovaný Tye Sheridan. Dvě české novinky, nedávno uvedené v kinech, představují odlišné žánry. Pohádkám fandí malí i velcí diváci, pohádky rádi točí mladí i starší režiséři. Základní téma je dané, dobro vítězí nad zlem, jen kulisy, herci a kostýmy se mění. Otec a syn Svěrákovi a skladatel Uhlíř se podepsali pod nejnovější pohádku Tři bratři. Za předlohu posloužily banálně známé vyprávěnky - Šípková Růženka, Červená Karkulka a Dvanáct měsíčků. Spojovacím motivem se stali tři sourozenci žijící dosud na statku svého otce (Oldřich Kaiser), který je pošle do světa, aby se zbavili špatných vlastností. Pepa (Vojta Dyk) zbrklosti, nepozorný Jan (Tomáš Klus) své nesoustředěnosti a nejmladší Matěj (Zdeněk Piškula) váhavosti.
FILMY
KULTURA 2014/4
Sloučit tři dramatické příběhy do jednoho celovečerního filmu znamená seškrtat expozici na minimum, vynechat vedlejší motivy a vytvořit jednoduché situace, přímočaře vedoucí ke splnění úkolu. Naši hrdinové mají bohužel úzký dramatický prostor, aby přemohli zlo, ať jde o kletbu, vlka-lidožrouta nebo nenávistnou macechu. Například - stačí, aby udatný mladík jednou dvakrát máchnul mečem a trní, obrůstající zámek, zmizí. U Dvanácti měsíčků se divák může ptát, proč je hrdina přítomen, když Marušce nepomůže splnit tři úkoly uložené macechou. Proto si Zdeněk Svěrák pro sebe napsal roli kronikáře, který dětem vysvětlí a částečně odvypráví co, kdy a proč se stalo, případně stane. Režisér si pomohl tzv. brechtovským zcizovacím efektem. Vypravěč se obrátí do publika, znázorněného dětskými hlavami a rukama, a vyzve malé diváky, aby poslouchali jeho slova. Neodpustím si poznámku na okraj. Zdeněk Svěrák, původní profesí učitel češtiny, sklouzne do klišé, tak často dnes používaného. Místo adekvátního „naslouchat" vysloví zprofanované a významově odlišné sloveso „poslouchat". Svěrákovy texty a Uhlířovy melodie na sebe strhávají větší pozornost než mluvený a hraný skromný trojitý příběh. Údajně výpravná pohádka stála 42 milionů, z toho za kostýmy se zaplatilo víc než jeden milion. Výtvarnice Simona Rybáková navrhla 28 originálních obleků a doplňků z drahých materiálů a kombinovala je těmi, uchovávanými v barrandovském fundusu. Pokud tvrdí, že se snažila „o celkový atraktivní a věrohodný vizuální dojem", stačí si vybavit například skvělé kostýmy ze seriálu Arabela a její tvrzení je spíš zbožným přáním než faktem. Spolupráce otce a syna Svěrákových doznává sestupnou uměleckou tendenci. Už se to zřetelně projevilo ve Vratných lahvích. Pokud má Zdeněk Svěrák volnou ruku a píše scénář pro zkušeného režiséra (Jiřího Menzela), pak spolu stvoří vtipný, laskavý a humornými situacemi vrchovatě naplněný film, jako je Vesnička má středisková, v němž lidské osudy působí věrohodně a stále současně. Nejnovější premiérou v českých kinech je životopisný dokument Století Miroslava Zikmunda. Rok přesvědčoval režisér a scenárista Petr Horký svého přítele a také protagonistu zamýšleného snímku, než řekl: Tak jo, a když už, tak pořádně. Takže tady máte přístup ke všem mým soukromým deníkům a pusťte se do práce. Práce to musela být perná, přečíst všechny deníky psané sedmdesát let, zhlédnout archivní i rodinné filmy, natočit třicet hodin rozhovorů... Horký věnoval tomuto projektu tři a půl roku života a doufal, že stěsnat do půldruhé hodiny celovečerního filmu to nejpodstatnější, aby objevil, představil, vykreslil ojedinělou osobnost, jakou Miroslav Zikmund je, se mu nakonec přece jen podaří. Z filmu jasně vyplývá, že je to neuvěřitelně skromný, laskavý, pracovitý, moudrý a vzdělaný člověk. Domnívám se, že režisér a scenárista v jedné osobě stál před nesmírně těžkým rozhodováním, co ponechat a co pominout, a doufat, že diváky neochudí o to podstatné co prožil i prožili spolu s Hanzelkou, jaká rozhodnutí musel udělat a v čem se nezpronevěřil sám sobě. Protože materiálu natočeného i použitého z dokumentárních záznamů je tolik, televizní stanice ZOOM, která projekt spolufinancovala, během podzimu odvysílá tři pokračování životopisného dokumentu dnes pětadevadesátiletého cestovatele, spisovatele, novináře, filmaře, fotografa a především výjimečného člověka inženýra Miroslava Zikmunda. Inka Ciprová, foto ah
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/4
Fotograf František Dostál Fotograf a teoretik Andreas Müller-Pohle říká: … do každé fotky autor vkládá svůj subjektivní pohled, takže ji nemůžeme považovat za objektivní dokument… S tím souhlasím a myslím si, že pokračování té myšlenky spočívá v tom, co autor nakonec nabídne „světu“. Kdyby tomu tak nebylo, nebyli by ani fotografové, jen samotné fotografie. Právě „subjektivním pohledem“ se fotografové od sebe liší. Dokonce to dosvědčuje sám František Dostál v knize Život je prevít, ale krásnej…, když říká: Když už si člověk nechal říkat fotograf, přestože mu tahle činnost byla po celý život pouhopouhou zábavou a prostředkem k poznávání vrstevníků, měl by sestavit ze svých obrázků knížku mluvící jeho řečí. Mezi FOTOGRAFY patří i František Dostál, kterému je věnované deváté číslo časopisu Fotořečiště. Stačí si jen časopis prolistovat a pochopíte, že je autor „dokumentarista“, ale svůj, svým trochu humorně laděným pohledem zaznamenává svět, ve kterém se pohybuje. Fotografie uvedené v časopise nejsou průřezem dosavadní tvorby, jsou autorovým výběrem, s nímž nás oslovuje. František Dostál se narodil v Praze, letos oslavil 76. narozeniny. Vyrůstal v okrajové části Prahy, ve Vršovicích. Na průmyslové škole strojnické v Masné ulici se mimo studia věnoval lehké atletice. Byl dokonce držitelem českoslo-venského rekordu ve štafetovém běhu. S fotografováním začal později, přesto již vydal několik knih. Je jich více než třicet. Může se pochlubit publikací, která získala titul Nejkrásnější kniha roku. Dostál fotografie řadí do souborů. Známými jsou, například, Letní lidé nebo Psi a lidé. Soubor Letní lidé vznikal v průběhu třiceti let ve Zlenicích na Sázavě a z něho jsou převzaté fotografie. ah
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/4
ZLÍCHOVSKÝ KOSTELÍK
Ať jdete či jedete od Braníka nebo Smíchova nemůžete přehlédnout malý kostelík na levém břehu Vltavy, stojící vysoko na skále. Kostel je zasvěcený svatému Filipovi a svatému Jakubovi. Při kostele je dnes zřízena římskokatolická farnost. První zmínky o vsi Zlíchov pocházejí z roku 1088. Na vápencovém vršku, kde kostel stojí, stála původně románská kaple sv. Štěpána zmíněná roku 1257 za vlády Přemysla Otakara II. V průběhu času kaple nesla i jméno sv. Václava, protože ve správě nad ní se vystřídalo několik církevních řádů. Koncem 14. století byla původní stavba goticky přestavěná. Bohužel v srpnu 1418 kostel i faru husité zničili, když napadli Smíchov. Obnovy se později ujali utrakvisté, od nichž roku 1624 obec i duchovní správu koupili jezuité. Ti v roce 1713 kostel zbořili a na jeho základech postavili barokní stavbu, kterou známe dnes my. Zasvětili ho svatým apoštolům Filipovi a Jakubovi. Fara na Zlíchově byla obnovena roku 1873. Opravy kostel prodělal například v roce 1885 nebo 1901, kdy byly obnoveny i oltáře. Generální oprava probíhala v letech 1991-1993. Filipa i Jakuba si vybral Kristus mezi své apoštoly. Bývají tradičně uctívaní společně, přestože jejich cesty se po smrti a zmrtvýchvstání Ježíše rozešly. Filip hlásal evangelium v Malé Asii, kde byl ukřižován a na kříži ukamenován. Proto, jako všichni svatí mají své atributy, těmi Filipovými jsou kříž a kámen. Jakub mladší (v družině Krista byli dva Jakubové), ten se stal prvním biskupem v Jeruzalémě, ale židovský velekněz jej nechal shodit z chrámové zdi a ubít kyjem a kamením. Proto jeho atributy umučení jsou kyj a kámen. Kostel je zajímavý i svou atypickou orientací, je totiž směrován k severu. Chrá-mová loď je obdélníková s rovným stropem. Hlavní oltář zdobí obraz obou patronů z roku 1875 od Viléma Kandlera.
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/4
Originály dřevořezbářské výzdoby oltáře pocházející z let 1520-1525 jsou dnes uloženév Národní galerii. Od Viléma Kandlera jsou v kostele ještě tři obrazy – sv. Václav, sv. Ludmila a sv. Anna. Vnitřní prostor zdobí i velká dřevěná barokní socha Panny Marie a ještě několik plastik. Přestože je kostel malý, má své varhany postavené Karlem Schiffnerem z roku 1883. Zvonice kostela obsahuje dva zvony. Na přilehlém hřbitově se již nepohřbívá od roku 1897. Před kostelem Jana Nepomuckého Na cestě pod kostecový sloup, na němž Svatohorské.
stojí barokní socha sv. z 2. poloviny 18. století. lem se nachází pískovje socha Panny Marie
Celé vyvýšené pohled na část Prahy
místo nabízí a je oázou klidu.
krásný
Informace z materiálů farnosti. Foto a text ah
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/4
JAK JSEM POTKAL TOULOUSE-LAUTRECA První a druhé setkání V rámci festivalu BONJOUR Plzeň se koná výstava plakátů nejznámějších současných grafiků, které vznikly k oslavě a poctě Henryho de Toulouse-Lautrec (1864-1901), pod názvem 100x Hommage à Toulouse-Lautrec. Na výstavě se podílejí pod záštitou děkana doc.ak.mal. Josefa Mištery… Fakulta umění a designu Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni Galerie Ladislava Sutnara, Riegrova 11, Plzeň Výstava potrvá do 3. října 2014 Úvodní slovo k výstavě zajistila: Fakulta umění a designu Amandine Salmon, Alliance Française de Plzeň Pořadatelé: Fakulta umění a designu Alliance Française de Plzeň Plzeň - hlavní město kultury 2015 Vystavený soubor z majetku ak.mal Jana Rajlich, Sdružení Bienále Brno
Plakáty oslavující Henryho de Toulouse - Lautrec (2001) Blížilo se 100. výročí úmrtí legendami opředeného francouzského malíře Henryho de Toulouse-Lautrec (1864-1901), proslaveného nejen svými obrazy a grafickou tvorbou, ale i originálními plakáty, zejména pro pařížský šantán Moulin Rouge. … Mezinárodně známý holandský grafik-designér, tvůrce četných plakátů Anton Beeke v té době přemýšlel, jak Toulouse-Lautrecovo výročí oslavit a hlavně jak je světové veřejnosti výrazně připomenout. Pojal úmysl uspořádat výstavu a vydat kolekci současných plakátů nejznámějších současných světových grafiků – afišistů, kteří by svými návrhy život a dílo Lautrecovo oslavili. Jako člen mezinárodní výběrové grafické organizace AGI se se svým záměrem obrátil na své kolegy v Alianci. Vyhlásil Toulouse-Lautreca za patrona všech plakátistů, za zakladatele jejich „rodiny“, a dnešní afišisty za Lautrecovy dědice, za jeho „vnuky“. Záměr byl získat 100 nejvýznamnějších grafiků z celého světa, kteří by vstoupili do vyhlášené toulosovskolautrecovské rodiny a na počest svého „předka“ zakladatele vytvořili oslavný plakát. Práce měli signovat svým podpisem rozšířeným o doplňující jméno „Toulouse“. Tedy například Anton Toulouse Beeke, Piere Toulouse Bernard, Raymond Toulouse Savignac, atd., atd. Beeke zapojil do práce své studio, získal sponzory a spolupracovníky v Paříži. Se svou koncepcí seznámil vydavatelství Editions Odyssée, tiskaře Escourbiaca a teoretika plakátu a známého účastníka soutěžních porot Alaina Weilla. Ve spolupráci s nimi a pod patronací Centre National des Arts Plastiques v Paříži i samotného Toulouse-Lautrecova muzea v Albi, v umělcově rodišti, se akce rozjela. Z původně uvažovaných 225 jmen vybrali organizátoři po dosti složitém jednání konečný soubor 100 umělců. Výstava – reminiscence na historický „Salon des Cent“ – mohla být zahájena. Autoři rezignovali na finanční honoráře, jako odměnu však dostali obsažnou knihu – katalog výstavy a zejména celý soubor jednoho sta vytištěných plakátů v originální velikosti. Z ČR byl pozván Jan Toulouse Rajlich st., který svou kolekci zapůjčil Sdružení Bienále Brno – a díky tomu se mohla tato unikátní výstava uskutečnit také v Plzni. –sv-
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/4
PROČ SE USMÍVAJÍ…? „Záhadný“ úsměv Mony Lisy… ? Žena (i když o tom se někdy pochybuje), tedy žena, mladá, půvabná, proč by se neusmívala, zvlášť když ji maluje věhlasný umělec. Ale proč se usmívají bojovníci – a ještě k tomu hlinění? Usmívaly se snad jejich živé „předobrazy“, byla to jakási vojenská strategie k oklamání nepřítele? Nebo se usmívají právě jen ti hlinění, má to nějaký tajemný, symbolický význam? Nebo se snad usmívají, že měli tu čest být pohřbeni spolu se svým vládcem Čchin Š´-chuangti (259-210 př.n.l.), prvním císařem dynastie Čchin sjednotitelem Číny? A usmívají se mnozí z mnoha-tisícové armády terakotových bojovníků nebo jen dva z nich, pěšák a lučištník, a to proto, že právě oni byli vy-bráni, aby v daleké České republice, v Císařské (!) konírně Pražského hradu, střežili vzácné exponáty pětitisícileté čínské historie, aby střežili POKLADY STARÉ ČÍNY… ?!
Jiřina J. Hubáčková (Foto ze skládačky Poklady staré Číny)
Foto Vít Šimánek, ČTK
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/4 Fotografie převzaté z brožury Nové divadlo
VÝSTAVA NOVÉ DIVADLO V PLZNI Výstava „Stavba Nového divadla v Plzni 2012-2014 - Historie divadelních budov v Plzni“ před Studijní a vědeckou knihovnou Plzeňského kraje je uspořádaná k jedinečné příležitosti: k otevření nového plzeňského divadla. Fotografie, rozvržené na dvaceti panelech, rozdělují expozici na dva tematické celky, které na sebe chronologicky navazují. První část se věnuje historickým divadelním budovám v Plzni a mapuje jejich dějiny od prvních dochovaných zmínek z roku 1798. Provádí nás pozoruhodnou etapou historie plzeňského divadelnictví, jejíž první představení se konala v hostincích a domech, které dnes míjíme bez povšimnutí. Připomíná nám i ty budovy, které už dávno pohltil čas. Zavádí nás také do Velkého divadla v Plzni a přibližuje nám jeho příběh, který započal stavbou v roce 1899. A nakonec výstava umožňuje nahlédnout i do nedávno uzavřeného Komorního divadla, jež symbolicky završuje první část výstavy a umožňuje nám plynule přejít do současnosti. Dnešek se před námi otevírá ve druhé části výstavy věnované Novému divadlu v Plzni, jeho výstavbě a zatím nedlouhé historii. Fotografie, uspořádané do tohoto celku, nás provázejí zrodem budovy od prvních krůčků, architektonického návrhu a poklepu základního kamene, přes budování základů a výstavby obvodových zdí, až po instalaci složitých divadelních technologií a vybavování interiéru. Na závěr se divákovi výstavy Nové divadlo představuje v plném lesku již dospělé, připravené na slavnostní otevření. –sv-
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/4
NEŠLAPAT !!! Určitě tu „pověru“ znáte: Na kanály se nešlape! Přináší to smůlu! Ona to není pověra, ale mnoholetá zkušenost. Mnozí by mohli vyprávět, a ani by nemuseli přehánět, o zkušenostech s potměšilými kanály a dalšími poklopy na chodnících a vozovkách. V minulém čísle jsem vám představil mozaikové chodníky. Takové, jaké máme v Praze. Nepřímo jsem vás vyzval k pohledu pod nohy.
Dnes budu ve vyprávění pokračovat o zajímavostech, které většinou každý den jen nevědomky překračujeme. Pokusím se poukázat na zajímavé kovové části chodníků a cest. Na kryty, pod kterými se nacházejí dráty, kabely, trubky, roury, kanály i velké tunely.
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/4
Ty malé litinové poklopy používají elektrické rozvodny, větší plynaři a vodaři, největší pak kanalizační služby. Mimo ně na chodnících nebo v jejich blízkostech jsou kovové rozměrné plotny, pod nimiž jsou šachty, výtahy nebo vstupy do sklepů. Mnohými podobnými zakrytými otvory se dříve do sklepů sypalo uhlí, do restaurací spouštěly sudy s pivem atd. To by mohlo stačit. Věřím, že víte, o čem mluvím. Mně jde však o takové, které vypadají jako velké mince, medaile či plakety. Jsou umělecky zpracované. Jejich design se město od města liší a dokonce se mění jejich vzhled i v průběhu desetiletí. Kanály-vpustě, kam stéká voda, jsou většinou zakryté hranatou mřížkou, ale nejsou všude shodné. Vstupy do podzemí bývají kulaté i hranaté s jednoduchým, složitým i zdobným dekorem. Pokud si je prohlédnete, budou vám některé opravdu připomínat rub našich mincí, protože mají uprostřed lva, ale většinou v Praze převažuje na jejich středu část městského znaku. Jiné mají jen ozdobný reliéf bez písmen a nějaké symboliky. Všechny však musel někdo navrhnout, někdo v železárnách udělat pro ně formu a pak je odlít.
Vpustě
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/4
Uváděné ukázky poklopů a vpustí jsou jen výběrem z mého „archivu“. Pocházejí například z Prahy Libuše, Prahy Petrovic, Starého Města, Jižního Města, Smíchova.
Mezi rarity patří například tento poklop, na kterém je VODOVOD MĚSTA SMÍCHOVA
Text a foto ah
NABÍDKA Ještě jsem se s podobnou akcí na své e-mailu nesetkal – jak mi přišla, tak ji předávám. Vážení přátelé a sběratelé drobné grafiky, výtvarník Oldřich Jelen nabízí k předobjednání před tiskem 2 grafiky, které budou k prodeji pouze v nákladu 50 ks od každé. Pokud budete mít zájem napište. Vyobrazení grafik naleznete v příloze mailu. Karel Scherzer CENY:
Litografie Sedící a Bastet
Jedná se o malé grafiky formátu tisku 13 x 20 cm, formát listu bude A4. Termín dokončení: říjen 2014 Cena /stejná pro obě grafiky/: a)
Oficiální prodejní cena po vytištění ….1200 Kč
b)
při objednání před zahájením tisku cena za 1 kus … 700 Kč
c) d)
množstevní sleva při objednání 2 kusů před zahájením tisku, 1 kus … 600 Kč množstevní sleva při objednání 3 kusů před zahájením tisku, 1 kus ... 500 Kč
Scherzer G-DESIGN (
[email protected]) nová grafika od Oldřicha Jelena - SEDÍCÍ a BASTET
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/4
OBLASTNÍ GALERIE LIBEREC V utorok 26. augusta 2014 navštívila Liberec skupina členov Klubu kultury ČSN a v rekonštruovanom objekte niekdajších „místních Lázní“ sa oboznámila s priestormi, v ktorých sú umiestnené zbierky Oblastnej galérii v Liberci. Vzhľadom na význam Libereckej galérie, v dnešnom čísle bulletinu Kultura 2014 uvedieme len informácie týkajúce sa budovy a prestavby a priblížime príležitostné výstavy. K histórii zbierok, galérie a k stálym expozíciám sa vrátime v ďalšom čísle. O nových priestoroch pre galériu v Liberci sa uvažovalo vzhľadom na rozsah jej zbierok už dávnejšie. Galéria vznikla po roku 1945 oddelením výtvarných zbierok, ktoré boli súčasťou Severočeského múzea. Toto múzeum vzniklo v roku 1873 ako prvé múzeum svojho druhu v českých krajoch. Galéria bola umiestnená do budovy bývalého Liebigovho paláca v tesnej blízkosti Libereckého zámku. Tieto priestory slúžili galérii šesťdesiat sedem rokov až do konca februára 2014. V priebehu rokov prešla budova niekoľkými rekonštrukciami. Významné obdobie bolo počas riaditeľovania PhDr. Hany Seifertovej, ktorá pôsobila vo funkcii v rokoch 1958-1970. Úpravy budovy, vybudovanie cennej zbierky holandského maliarstva 16. a 17. storočia, rozšírenie výstavnej činnosti zvýšili záujem o činnosť galérie. Občianske postoje riaditeľky boli príčinou jej odvolania začiatkom normalizácie. Významné bolo obdobie riaditeľovania PhDr. Věry Laštovkovej po roku 1989, ktorá galériu posunula medzi najvýznamnejšie inštitúcie svojho druhu v Českej republike. Stavbu budovy niekdajších „městských lázní“ financovala inštitúcia Reichenberger Sparkasse. V roku 1898 k päťdesiatemu výročiu panovania Františka Jozefa I. bola stavba tomuto výročiu dedikovaná. Pripomína ju dodnes pamätná tabuľa na priečelí budovy. Stavba bola postavená podľa projektu viedenského architekta Petra Paula Branga (1852-1925) v rokoch 1899-1902. Pre zaujímavosť Peter Paul Brang bol architektom aj kúpeľnej budovy v Ústí nad Labem, divadla v Děčíne a v Žatci a kolonády v Janských Láznich. Brang navrhol aj viacero administratívnych budov na viacerých miestach Rakúsko-Uhorskej monarchie. Cisár dokonca pri návšteve Nemecko-českej výstavy v Liberci v roku 1906, aj budovu „městských lázní“ navštívil. Po zmene režimu v roku 1989, na začiatku transformácie budova „mestských lázní“ prešla kupónovou privatizáciou, menila viackrát majiteľa a po skoro dvadsiatich rokoch budovu, ktorá bola vo veľmi zlom stave, odkúpilo mesto. V roku 2009 bola uzatvorená dohoda medzi mestom, Libereckým krajom a Oblastnou galériou o využití „lázní“ ku galerijným účelom. Liberecký ateliér Sial vypracoval projekt revitalizácie kúpeľov na galerijné účely v rokoch 2009-2010. Vlastné stavebné práce začali v septembri 2011 a boli dokončené za dva roky. Projekt rekonštrukcie bol ocenený hlavnou cenou Grand Prix Obce architektov ČR za rok pripomenula významnú2013. Novostavba depozitára získala hlavnú cenu Klubu za starú Prahu ako najpodarenejšia novostavba v historickom prostredí realizovaná na území Českej republiky v roku 2013. Náklady na rekonštrukciu dosiahli vrátane DPH výšky tristo šesťdesiat miliónov korún . Výstava Mary Duras (1898-1982) pripomenula azda najvýznamnejšiu nemecky hovoriacu umelkyňu v Československu. Bez preháňania patrí k niekoľkým výnimočným ženám, ktoré zažiarili na pražskej umeleckej scéne prvej polovice dvadsiateho storočia. Povedomie o jej tvorbe nebolo nikdy na rozdiel od jej nemecky hovoriacich súčasníkov a súčasníčok tvoriacich v medzivojnovom Československu nikdy celkom vymazané z príbehu českých dejín umenia.
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/4
Už vlaňajšia ostatná výstava Oblastnej galérie Liberec pred presťahovaním do nových priestorov, „Mladí lvi v kleci“, čo boli umelecké skupiny nemecky hovoriacich výtvarníkov z Čiech, Moravy a Sliezska v medzivojnovom období bola priam senzáciou. Uviedla mená a diela umelcov, ktorých politické pomery zmiatli z pamäti kultúrnej verejnosti. Na výstave sa opätovne objavili aj práce Mary Duras. V sprievodnom letáku k jej samostatnej výstave, ktorá prebiehala od 12. júna do 31. augusta tohto roku sa píše, že nemecký jazyk, a dve emigrácie ju však voľky–nevoľky napriek tomu odsunuli na okraj. Vytesniť ju nebolo možné, lebo jej väzby na česky hovoriace prostredie rovnako ako nespochybniteľné medzinárodné úspechy a renomé jednoducho sa nedali prehliadnuť a to ani v dobách, keď sa tvorba nemecky hovoriacich umelcov a umelkýň stala v Československu nežiaducou a zamlčovanou témou. Podľa názoru kurátora výstavy Ivo Habána sochárka mala len tú smolu, že bola žena, hovorila nemecky a tvorila veľmi podceňovanom realistickom neoklasicistickom duchu. Bola jednou z prvých žien – umelkýň na pražskej akadémii. Aj v britskom exile prejavovala lojalitu k československému štátu, čoho svedectvom sú jej portréty Jana Masaryka a Edvarda Beneša. Na profilovej výstave sú popri jej sochách vystavené aj diela spolužiačok z ateliéru Jana Štursu Gabriele Waldert, Marty Jiráskovej a Hany Wichterlovej. Spolu s nimi aj medzivojnové diela ďalšch nemecky hovoriacich sochárok Helene Scholz Železny, Mary Schöpflin a Ilse Pompe. Monografická výstava Mary Duras sa koná v Oblastnej galérii Liberec po osemdesiatich rokoch. Jej posledná výstava v Československu sa konala v roku 1934 v Prahe v Galerii Hugo Feigl. Do 19. storočia nás privádza ďalšia príležitostná výstava Josef Führich (18001876) Z Chrastavy do Vídně“ Führichova mladosť bola spojená so severočeským nemecky hovoriacim prostredím. Kresliarske a maliarske začiatky sú spojené s činnosťou jeho otca Wenzela, ktorý v Chrastave a v okolí sa živil ako maliar–remeselník. Spolu so synom vytvorili viacero cirkevných diel, napríklad v kostole v Raspenave a v okolí. Nadaný chlapec bol podporovaný grófom Clam–Gallasom, ktorý mu umožnil štúdium na pražskej Akademii. V tomto prostredí začala Führichova kariéra výtvarníka, považovaného v dvadsiatych rokoch 19. storočia v Prahe za významného vlasteneckého maliara a za najnadanejšieho z domácich umelcov. České dejiny Václava Hanka, ktoré ilustroval Josef Machek a ďalší pražskí výtvarníci, ku ktorým patril Josef Führich boli toho svedectvom. Na druhej strane mu boli blízke nové smery v nemeckom umení, spájané objavovaním stredovekého umenia i novým prístupom k náboženskej téme. Ambicióznemu Josefovi Führichovi sa podarilo vo Viedni získať od kniežaťa Metternicha prostriedky k študijnej ceste do Ríma, ktorá v tej dobe bola považovaná za vrchol umeleckej prípravy. Po dvoch a pol roka pobytu v Ríme sa vrátil do Prahy, ale z rôznych dôvodov odmietol ponuku na miesto riaditeľa Akademie. V roku 1834 odišiel definitívne do Viedne. V revolučnom roku 1848 žil u švagra v Krásnej Lípe pri Rumburku. Výsledkom tohto pobytu je aj oltárny obraz v tamojšom kostole. Na výstave je viacero obrazov s cirkevnými motívmi zo severných Čiech, napríklad krásna Immaculata z kostola sv. Mikuláša z Mikulášovic v Šluknovskom výbežku. Führichova výstava približuje dielo maliara, z hľadiska umeleckého vývoja v Čechách, do ktorého podstatným spôsobom zasiahol, najmä v mladosti. Grafické reprodukcie Josefa Führicha boli svojho času v Čechách sa tešili veľkej obľube.. Vojtech Čelko Foto převzaté
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE Čerpáno z knihy Domovní znamení staré Prahy, autorka Lydia Petráňová
Malebná znamení na domech staré Prahy, která současný člověk vnímá především jako dekorativní prvek v architektuře, kdysi zcela účelně sloužila v každodenním životě. Zrodila je středověká kultura měst v době, kdy se pro množství ulic a domů stala orientační pomůcka nezbytností. Domovní znamení měla tedy praktický účel informovat chodce a vypovídat o domě, ale jejich symbolika často tajila hluboký smysl. Během staletí se symbolické významy pozměnily nebo dokonce naprosto upadly v zapomenutí. Ale ke středověkým obyvatelům města promlouvala znamení stejně srozumitelnou řečí, jakou k nám dnes hovoří třeba orientační a dopravní značky.
U Tří zlatých seker (Úvoz 6, Praha 1 – Hradčany) Sekera značí sílu, moc anebo přemožení omylu, oběť, oporu či pomoc. Nejde tudíž jenom o nástroj ke kácení stromů, ale odvěký symbol. Často boží symbol. Může představovat blesk vržený bohem nebes, anebo přímo hromovládce. V antice byla sekera emblémem nebeských bohů, dvojitá sekera pak spojením boha oblohy a bohyně země. U mnoha národů nabývá tento symbol magického významu, například u afrických Jorubů, kde je hromoklínem boha bouře. V Číně znamená spravedlnost, rozsudek anebo trest, obětní sekera pak smrt neosvíceného člověka, připoutaného ke smyslům. Hinduisté přisoudili sekeru společně se dřevem a měchem jako atribut bohu ohně. Višnu drží v ruce sekeru, s níž podtíná strom. Keltové i Skandinávci sekerou označovali bojovníka, náčelníka anebo božskou bytost. Minojská kultura nám zanechala symbol dvojité sekery jako znamení moci. A pro křesťanskou symboliku znamenala sekera mučednictví, anebo rovnou zkázu. V Úvozu na pražských Hradčanech nalezneme na jednom z domovních znamení sekery hned tři. Podle heraldické symboliky lze usuzovat na přítomnost tesaře v domě. O žádném konkrétním řemeslníkovi tohoto řemesla se ale důkazy nedochovaly. Škoda. Dost možná, že to byla právě jedna z jeho seker, která oddělila hlavu od těla Švédovi, který tudy utíkal směrem ke Strahovu, jak praví dávná pověst… Ke konci třicetileté války došlo i na obléhání Prahy švédskými vojsky. Švédové obsadili také Strahovský klášter, kde ubytovali mnoho svých vojáků, kteří v menších i větších skupinkách často vyráželi do města, aby plenili nač přišli. Jeden z nich neměl úctu ani před Bohem, a tak jednoho dne vyloupil dokonce chrám sv. Mikuláše na Malé Straně. Obtěžkán lupem zamířil Úvozem vzhůru ke Strahovu, kde byl ubytován jeho vojenský oddíl, když vtom se na něj vrhla horda rozhořčených obyvatel. Drzého Švéda srazili z koně, vzali mu kořist a nakonec mu pro všechny případy, kdyby chtěl mluvit, uťali hlavu. Takto ho vysadili zpátky do sedla a popohnali koně směrem ke Strahovu. Hlavu švédského vojáka zakopali na neznámém místě a církevní majetek prý vrátili do kostela. Švédové ztracenou hlavu nějaký čas hledali, aby mohli svého druha řádně pochovat, ale nakonec toho museli nechat a odtáhnout domů. Zůstalo jen tělo bez hlavy, jež se prý často zjevovalo v místech, kde drzý Švéd přišel o kořist, za kterou musel krvavě zaplatit. Možná, že přízrak ještě stále hledá svoji hlavu, možná kořist z chrámu sv. Mikuláše, se kterou se nedokázal rozloučit ani po smrti. –sv-
Kultura 2014 Bulletin Klubu kultury Syndikátu novinářů ČR Vydává výbor Klubu kultury Syndikátu novinářů ČR pro své členy Redakce časopisu KULTURA Šéfredaktor: PhDr. Aleš Holub (ah) Redaktoři:
PhDr. Vojtech Čelko (čel) Mgr. Jiřina J. Hubáčková (jjh) Eva Kubátová (eku) PhDr. Milena Nyklová (ny) Jaroslava Světlíková (-sv-)
Redakční rada webových stránek KK
Dále do čísla přispěli: Mgr. Bedřiška Terezie Brůhová Mgr. Inka Ciprová ak.mal. Alena Hoblová Emil Münzberg Vladimír Pechar MgA. Květoslava Šamajová Dita Šimánková Mgr. Hana Tayerleová-Pešková Jana Ulipová
Šéfredaktorka: Ing. Maria Vašáková Redaktoři: PhDr. Vojtech Čelko (čel) Mgr. Jaroslava Smolová (Sm) Ing. Romana Velčovská (vel)
Na titulní a zadní straně: Kresby akademického malíře Zdeňka Světlíka
Grafická úprava čísla: PhDr. Aleš Holub Počítačová úprava fotografií a obrazů - ah
Evidováno u Ministerstva kultury ČR pod číslem: E 11045 Tisk a distribuce: Press Print, s.r.o. Uzávěrka rukopisů 8.9.2014, k tisku 25.9.2014 Klub kultury Syndikátu novinářů České republiky Senovážné náměstí 23 110 00 Praha 1
[email protected] http:// www.syndikat-novinaru.cz /klub-kultury
*********************** Schůze výboru Klubu kultury SN ČR 6. října 20. října 3. listopadu (UZÁVĚRKA RUKOPISŮ) 24. listopadu - 8. prosince - 15. prosin
Podávání novinových zásilek povoleno Ředitelstvím pošt Praha Č.j. NP 1327/1993 ze dne 13.7.1993
NOVINOVÉ VÝPLATNÉ Placeno hotově
U Tří zlatých seker
