4. POSTNÍ NEDĚLE B I - Milosrdný Bůh Evangelium nám v Ježíši Kristu zjevuje milosrdenství Boha vůči hříšníkům. Anděl to oznamuje Josefovi: „Dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů.“ (Mt 1,21) Totéž lze říci o eucharistii, svátosti vykoupení: „Neboť to je má krev nové smlouvy, která se prolévá za všechny na odpuštění hříchů.“ (Mt 26,28) Bůh, který nás stvořil bez nás, nechtěl nás spasit bez nás. Přijmout jeho milosrdenství od nás vyžaduje, abychom přiznali své viny. „Řekneme-li, že nemáme hřích, klameme sami sebe a pravda v nás není. Když však uznáme, že se dopouštíme hříchů, on nám hříchy odpustí a očistí nás od všeho špatného, protože věrně plní, co slíbil, a protože je spravedlivý.“ (1 Jan 1,8-9) Tak tvrdí i svatý apoštol Pavel: „Kde se však rozmnožil hřích, tam se v míře ještě daleko štědřejší ukázala milost.“ (Řím 5,20) Aby milost vykonala své dílo, musí odhalit hřích, aby se obrátila naše srdce a dala nám „ospravedlnění, které vede k věčnému životu skrze Ježíše Krista, našeho Pána.“ (Řím 5,21) Jako lékař, který vyšetřuje ránu, než ji začne léčit, tak Bůh vrhá svým Slovem a svým Duchem na hřích jasné světlo. Obrácení vyžaduje přesvědčení o hříchu, obsahuje v sobě vnitřní soud svědomí, a poněvadž ten je potvrzením působení Ducha pravdy v nitru člověka, stane se současně novým začátkem darování milosti a lásky? „Přijměte Ducha svatého.“ Takto objevujeme v usvědčení ze hříchu dvojí darování: dar pravdy ve svědomí a dar jistoty o vykoupení. Duch pravdy je Přímluvce. Z LITURGIE: VSTUPNÍ ANTIFONA Srov. Iz 66,10-11 Vesel se, Jeruzaléme! Jásejte nad ním všichni, kdo ho milujete. Zajásejte, neboť váš zármutek se promění v radost a budete nasyceni ze zdroje útěchy. Uvedení do bohoslužby Vesel se; jásejte; zajásejte, neboť váš zármutek se promění v radost! Jak by to bylo krásné, kdybychom uměli na výzvu, na rozkaz změnit své pocity, svou náladu a hned se rozveselit a zaradovat. Na rozkaz to nejde, ale na dobrý příklad to jde. Když někam přijde někdo mrzutý a nabručený, pokazí náladu všem. A naopak, když přijde někdo s veselou, s žertem, pomalu roztávají i zachmuřené obličeje. Takhle v nás působí i Duch svatý. Bůh nás chce mít radostné. Církev nás dnes proto vyzývá k radosti. Vzpomeňme si, jak často býváme mrzutí, a litujme toho. Nebo: Texty dnešní neděle nás uvádějí hlouběji do tajemství svatého křtu, vedou nás ke světlu víry a k novému životu podle ní. V rozhovoru Krista s Nikodémem přichází ke slovu hojně symbolika světla a radosti. Radostný charakter této neděle odvozují někteří liturgičtí odborníci od obřadu otevírání uší o následující
středě, který je součástí přípravy katechumenů. Mešní roucha růžové barvy obvyklá pro tento den a vytlačující vážnou barvu fialovou jsou zmíněna poprvé v 16. století a mohla by mít svůj původ v papežském obyčeji světit v tento den zlatou růži. Toto žehnání nesouvisí s křestní přípravou, nýbrž zřejmě s lidovým zvykem, jímž se v Římě už v 10. století oslavovalo vítězství jara nad zimou, a při této příležitosti se nosívaly květiny. Od 11. století užíval papež místo přírodních květů umělou drahocennou růži a tou obdarovával zpočátku své úředníky, později i významné osobnosti mimo Řím. Neříká se Sláva na výsostech Bohu VSTUPNÍ MODLITBA Bože, tys poslal na svět svého Syna a jeho prostřednictvím uskutečňuješ naše vykoupení; oživ víru svého lidu, abychom se s oddanou zbožností připravovali na velikonoční svátky. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. - Amen. Uvedení do 1. čtení Pisatel starozákonní Knihy Kronik, ze které dnes bude 1. čtení, byl horlivým stoupencem Davidovy královské dynastie, a přece musel doznat, že judští králové za mnoho nestáli, že spoluzavinili ztrátu národní samostatnosti a zajetí pod cizí nadvládu, ale pisatel věří, že Boží odpovědí na lidskou pošetilost je milosrdná pomoc a záchrana. Nebo: Tento stručný souhrn dějin Izraele vystihuje dva konstantní prvky: lidskou nevěrnost vůči Bohu a Boží zájem o člověka. Jako protiklad hříchu se objevuje Boží milosrdenství a jeho sestupování k člověku. Bůh nechává znít své slovo napomenutí skrze proroky, ale i skrze bolestnou událost zničení chrámu a měst. I to je výrazem Božího milosrdenství, které chce takto přivést člověka k uznání jeho nevěrnosti a k obrácení. 1. ČTENÍ 2 Kron 36,14-16.19-23 Vyhnanstvím a vysvobozením lidu ukázal Hospodin svůj hněv i milosrdenství. Čtení z druhé knihy Kronik. Všechna knížata, kněží i lid se dopustili mnoha nevěrností. Napodobovali všechny hanebnosti pohanů a poskvrnili chrám, který si Hospodin posvětil v Jeruzalémě. Hospodin, Bůh jejich otců, posílal k nim bez ustání své posly, neboť měl soucit se svým lidem a se svým příbytkem. Ale oni se posmívali Božím
poslům, pohrdali jeho slovy a tupili jeho proroky, až se vznítil Hospodinův hněv proti jeho lidu, že už nebylo léku. Nepřátelé spálili Boží chrám, zbořili hradby Jeruzaléma, všechny jeho paláce vydali napospas ohni a zničili všechny jeho cenné předměty. Nabuchodonosor vystěhoval do Babylónu všechny jeho obyvatele, kteří unikli meči. Sloužili jemu a jeho synům jako otroci až do zřízení perského království, aby se splnilo Hospodinovo slovo pronesené Jeremiášovými ústy, dokud by země nedostala náhradu za nezachovávané soboty. Po všechny dny zpustošení odpočívala, až se naplnilo sedmdesát let. V prvním roce perského krále Kýra vzbudil Hospodin ducha Kýra, perského krále, aby se splnilo Hospodinovo slovo pronesené Jeremiášovými ústy, a on dal prohlásit - i písemně - po celém království: Tak praví Kýros, perský král: Všechna království země mi dal Hospodin, Bůh nebes. On mi přikázal, abych mu vystavěl chrám v Jeruzalémě, který je v Judsku. Kdo je mezi vámi ze všeho jeho lidu? Ať je Hospodin, jeho Bůh, s ním: Ať jde do Jeruzaléma! Slyšeli jsme slovo Boží. Žl 137,1-2.3.4-5.6 Odp.: Vyslyš nás, Pane, a vysvoboď nás! U babylónských řek, tam jsme sedali a plakali, - když jsme vzpomínali na Sión. - Na vrby toho kraje - jsme zavěsili své citery. Odp. Neboť tam od nás žádali písně ti, kdo nás odvlekli, - kdo nás sužovali, od nás žádali, - abychom se radovali: - "Zpívejte nám ze siónských písní!" Odp. Jak bychom mohli zpívat Hospodinovu píseň - v cizí zemi? - Kdybych měl na tebe zapomenout, Jeruzaléme, - ať mi zchromne pravice! Odp. Ať se mi přilepí jazyk k patru, - když na tebe nevzpomenu, - když nedám přednost Jeruzalému - před každou svou radosti. Odp. Uvedení do 2. čtení Také svatý apoštol Pavel ví, že Bůh je milosrdný. Poslyšme, jak krásná slova umí říci o Božím milosrdenství. Nebo: Svatý apoštol Pavel naléhavě zdůrazňuje danost nového života zdarma: Nekonečně milosrdný Bůh nás miloval svou velkou láskou; že jste zachráněni, máte co děkovat Boží dobrotě; tím chtěl ukázat nesmírné bohatství své milostivé
dobroty vůči nám; té záchrany docházíte z Boží dobroty, je to Boží dar. Dokonce i dobré skutky jsou Božím dílem, které Bůh předem připravil! 2. ČTENÍ Ef 2,4-10 Byli jsme mrtví pro své hříchy. Milostí jste spaseni! Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům. Bratři a sestry! Nekonečně milosrdný Bůh nás miloval svou velikou láskou, a když jsme byli mrtví pro své hříchy, přivedl nás k životu zároveň s Kristem. Milostí jste spaseni! Když vzkřísil Krista Ježíše, vzkřísil zároveň s ním i nás, a když vykázal jemu místo v nebi, vykázal je zároveň i nám, protože jsme s ním spojeni. Tím chtěl v budoucím čase ukázat nesmírné bohatství své milostivé dobroty vůči nám, a to pro Krista Ježíše. Milostí jste tedy spaseni skrze víru. Není to vaší zásluhou, je to dar Boží! Dostáváte ho ne pro skutky, aby se nikdo nemohl chlubit. Jsme přece jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům. Bůh je předem připravil, abychom je pak uskutečňovali ve svém životě. Slyšeli jsme slovo Boží. ZPĚV PŘED EVANGELIEM Jan 3,16 Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna; každý, kdo v něho věří, má věčný život. Uvedení do 3. čtení Radostná zvěst dnešního Božího slova vrcholí v evangeliu: i když náš svět je světem hříšníků, Bůh jej má přesto rád. Nebo: Boží láska k člověku vyvrcholila v daru jediného Božího Syna; víra v něho je pak již teď vstupem do věčného života. Kdo věří v Syna, má život věčný, a proto není souzen. Takový člověk se totiž otevřel k přijetí Božího života: přešel ze smrti do života – nestojí už proti Bohu, ale je v Bohu. Je-li někdo přesto odsouzen, tj. definitivně vyloučen z věčného života, je to následek jeho vlastního rozhodnutí. EVANGELIUM Jan 3,14-21 Bůh poslal Syna, aby skrze něho byl svět spasen. Slova svatého evangelia podle Jana. Ježíš řekl Nikodémovi:
"Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný. Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Soud pak záleží v tomto: Světlo přišlo na svět, ale lidé měli raději tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Každý totiž, kdo páchá zlo, nenávidí světlo a nejde ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. Kdo však jedná podle pravdy, jde ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu." Slyšeli jsme slovo Boží. DIVNÁ BOŽÍ LÁSKA Ježíš Kristus chce dnes nám, všem Nikodémům, vysvětlit, že je tu Bůh Otec, který svět miluje a že tento svět je dílem jeho podivuhodné lásky. My ten náš svět poznáváme prostřednictvím svých smyslů a vnímáme jej jako hmotný. Naše fantazie si umí sice představit i jiný svět, svět nadpřirozena, ale ten se nám zdá být méně reálný, méně skutečný. Někteří jej proto odmítají a propadají materialismu, hmotařství a živočišnosti. Takový jednolitý, vrcholně reálný svět mají asi zvířata: svět smyslů a pudů: znají, co vidí. To nadpřirozené, třebaže reálné, musí každý člověk objevovat svou osobní zkušeností. Setkání s nadpřirozenem a zažití Boha, uvěření v něj, to je nezapomenutelný zážitek. Je to nahlédnutí do jiné dimenze jsoucna, ne ve které žijeme jako živočichové. Svatý apoštol Pavel při tomto setkání oslepl a dál už nežil on, ale Kristus v něm. Svatý František prohlédl a opustil domov, a svatému Ignáci se zprotivilo zamilované vojákování. Po setkání s Bohem v uvěření každý člověk přestává být starým člověkem. Neměli bychom proto být spokojeni se svou vírou, jestliže nás neudělá jiným člověkem, jestliže podivuhodné Boží věci nás neudivují, jestliže se nám jeví samozřejmé. Bůh miluje svět viděno z našeho pohledu nelogicky. Miluje svět, který na něj nemyslí ani nedbá. Miluje hříšníka, který se od něj odvrací. Miluje Magdalénu stejně jako spravedlivého Šimona. Cení jako štědrý dar nicotný krejcar vdovy stařenky. To nejsou věci logické ani samozřejmé, zdají se být zcela nerozumné. Romano Guardini vypravuje v poslední a snad nejkrásnější své knize o Ježíši, jak mu jako mladíkovi všechny tyto paradoxy a nelogičnosti evangelia dělaly těžkou hlavu. Proč je u Boha větší milosrdenství než spravedlnost? Kde je tu logika? Hovořil o tom se starým knězem a ten mu řekl: „Takovéhle věci umí dělat velká láska, která se neptá po logice, ale která miluje.“
Hlavním znakem lásky je, že nemyslí na sebe, ale na druhé. Nehledá spravedlnost pro sebe, nemá čas starat se o sebe, nepočítá své zásluhy, ale potřeby druhých. Obraz počítající zbožnosti podává Jean Anhouil v jednom svém dramatu: Chystá se Boží soud. Spravedliví stojí už před branou nebe, zásluhy jsou už spočítané. Výsledek jasný. Soud, to bude jen vyhlášení vítězů, fanfáry a udělení medailí. Najednou nastává rozruch: Kristus chce dát zlaté i tamtěm, co pracovali jen poslední hodinu; i těm, co probendili otcovský podíl, všem, co absolvovali celý běh, třeba nedoběhli první. Mnoho zlatých! A v tom nastane mezi těmi prvními vzrušení: „Takový nesmysl! Nač jsme se honili, kde je spravedlnost? S těmi špiteráky nechceme být pohromadě! A kdy vlastně soud začne?“ Tu zazní hlas: „Soud už skončil. Sami jste se odsoudili, neboť nemáte lásku.“ Prosme tedy dnes, abychom uměli myslet víc na jiné než na sebe, abychom měli lásku, která je mostem od živočicha k Božímu dítěti, která je průhledem z hmotného světa do světa jiného: do náruče Boží. PROVĚRKA VÍRY Právě jsme slyšeli, že Bůh náš svět miluje. Miluje jej tak, že za něj dal svého Syna. Vzali jsme ten výrok na vědomí jako něco samozřejmého, vždyť jsme jej už tolikrát slyšeli, ale toto prohlášení je všechno jiné, než samozřejmé. Kolik představ o Bohu si lidstvo kdy vytvořilo a všechny byly jinačí než tato. Kolik jiných představ o Bohu panuje i dnes, jen mezi námi, křesťany! Jsou jedni, kteří považují za nesmyslnou představu, že by Bůh, tvůrčí síla celého vesmíru, se zajímal o kdejakého človíčka, o jednotlivce. Bůh určuje zákony atomů v plazmě, zákony života v buňce, zákony kosmických sil ve vesmíru, kdepak by se ten staral o člověka. Člověk tu má přece také své zákony jako buňka i atom, zákony morální, přírodní, ať se podle nich řídí, nebo na to doplatí, to je vše. Jiní si představují Boha přesně naopak. Jako neúnavného hlídače, dozorce a mstitele každého křivého šlápnutí. Jejich Bůh je přísný soudce všech hříšníků, který hříšné trestá a spravedlivé zastrašuje, aby se báli hřešit. Rozšířená bývala i představa Boha - obchodníka, který si o každém vede přesné účty: má dát - dal. Na člověku je, aby nezanedbal žádný povinný Otčenáš, žádnou pobožnost, aby si pečlivě plnil své náboženské povinnosti. Neboť to je u ctitelů Boha obchodníka to hlavní: aby sis plnil své náboženské povinnosti. Pak je Bůh totiž zase povinen plnit své závazky vůči tobě. Ale vůbec nejrozšířenější je asi představa „milého a dobrého Pána Boha“, takového toho dobráčka, který nakonec stejně vždycky přivře oko, který straší, ale jen tak. Starosti si k vůli němu dělat nemusíš, on nebere nic tak vážně.
Zanechme už model, těch je mnoho, a položme si raději otázku nejdůležitější: Jak představoval světu Boha Pán Ježíš? Bůh, kterého hlásal Pán Ježíš, neodpovídá žádné z našich lidských představ. Není to lhostejná síla přírody, není to mstitel, není to účtující obchodník, není to ani dobromyslný dobráček. Je to Bůh, který se o člověka osobně zajímá. A ještě mnohem víc: je to Bůh, který má člověka rád otcovskou láskou. A otcovská láska je láska starostlivá a pečující. Jaké úkony zbožnosti po nás tento Bůh žádá? Neklade si jiné podmínky, nemá jiné požadavky, než tento jeden: abychom přijali s vírou jeho Syna a jeho poselství, abychom Pánu Ježíši uvěřili. Nám, dětem své doby, která staví vše právě na osobním výkonu, není snadné pochopit, že u Boha žádné zbožné předhánění neplatí, takové to: já víc než ty. Bůh žádá jen uvěření, ale takové uvěření, které nese s sebou změnu celého smýšlení, obrácení, proměnu celého člověka, cosi jako nové zrození. Je těžké tuto proměnu člověka skrze uvěření v Ježíše popsat, je těžké si to představit, musí se to prožít. Jako když květiny po zimě vynesou na sluníčko, a teď teprve ožijí, rozvíjí se a zavoní květem. Podobně se děje s člověkem, který uvěří, bytostně uvěří v Ježíše. Starý člověk, sužovaný strachem, slepým osudem, ten se přerodí v nového a prožívá radost a bezpečí. Kdysi to vyjádřil básník: „V náručí Božím, kdo by se bál?“ Život věřícího zkrásní, protože má smysl, má cíl, má jistotu a směr. Bůh nechce člověka soudit, ale zachránit, tak to hlásal Pán Ježíš. Není tedy žádný soud? Ale je, jenže v ruce člověka samého. Kdo Boha s jeho nabídkou lásky odmítne, kdo chce být mermomocí jen sám svým pánem, ten se odsuzuje, sám se odsuzuje, do temnot svého egoismu. Ten „nepřijde k světlu“, jak to vyjádřil v dnešním evangeliu svatý Jan. A ještě se ptejme, jak se ta opravdová víra prověřuje? Když někde postaví nový most, nejprve jej podrobí zatěžkávací zkoušce, pak teprve může spolehlivě sloužit. Když se v někom zrodí víra v Boha Otce, musí také projít zatěžkávací zkouškou, je-li to víra opravdová. Bylo by lehké a laciné, věřit v otcovského Boha, kdyby se člověku vedlo pořád jen dobře. Trápení a těžkosti zde plní funkci zatěžkávací zkoušky. Zde ti napadnou otázky malověrných: jak mohl dobrý Pán Bůh dopustit něco zlého, proč to dopustil zrovna na mne, věřícího, kterého má přece naopak chránit? Teprve, když věřící člověk dokáže ve zlých chvílích místo výčitek Bohu pohlédnout na kříž, postavit se vedle Ježíše na jeho křížové cestě, vždyť proto máme kříž v příbytku, křížovou cestu v kostele, teprve ten věřící zažije osvobození a vykoupení: Když Bůh svého Syna nechal podat nejvyšší svědectví o lásce, já po jeho boku, s ním, také přece něco unesu! Zde se už víra stává bezpečným mostem přes propasti života. A tato víra pak působí, že věřící dělá dobré skutky, modlí se, koná své pobožnosti. Ne už proto, aby si za ně koupil a zajistil spásu. On ví, že vykoupen už je. Dělá dobré, protože tak odpovídá na
dobrotu Boží. Tohle asi měl na mysli svatý Jan, když napsal: „My jsme poznali, jakou lásku má Bůh k nám, a uvěřili jsme v ni.“ (1 Jan 4,16) Abychom si dnešní slovo Boží vryli do srdce a mysli, prosme Boha v denních modlitbách i společně už teď, zde: abychom Boží lásku nebrali nikdy jako něco samozřejmého, abychom si uchovali víru v Boží lásku i v těžkých chvílích života, a aby se naše víra stále projevovala v dobrém jednání. PROROCI VOLAJÍ K NÁPRAVĚ Starozákonní čtení nás dnes zavedlo do středu jedné z velkých tragédií vyvoleného národa. Začala tak jako vždy odpadem od Boha: státníci, kněží, lid, všichni začali jednat bezbožně. Izrael měl v té době celou řadu špatných králů a národ od nich kdeco špatného učenlivě odkoukal. Až král Joziáš si dává říci od proroka, odvrací se od pohanství a chce napravit i národ. Začátkem 6. století před Kristem zahajuje velké celonárodní aggiornamento, nápravu. Kniha Božího zákona je znovu nalezena, veřejně se předčítá v chrámě, obnovuje se zachovávání svátečního dne. Lidé musí zanechat pohanských model, které se jim zdály modernější než prastarý Hospodin. Přichází na pomoc dějinná Boží prozřetelnost, aby převýchova byla účinná. Celý národ má zblízka a na vlastní kůži poznat, po čem stále pošilhával. Celý národ je deportován, přesazen do čistě nevěreckého světa, který zná jen modly. Ať si to Boží lid zkusí, jak se žije tam, kde místo Bohu se slouží modlám. Výsledek tohoto školení je jedinečný a trvalý. Ti, co se vrátí po sedmdesáti letech ze zajetí, jsou zcela vyléčeni z obdivu k pohanství. Zdá se, že dnešní křesťanská Evropa musí prodělat stejnou léčebnou kúru, aby dokázala objevit pravou velikost svého Boha. Teprve, když Izraelští sedávali u vod babylónských a plakali steskem po domově, teprve, když žili ve světě nedotčeném milosrdenstvím smířlivostí a odpouštěním, když žili ve světě, který šel bezohledně za svými cíli a bez milosti drtil a šlapal jednotlivce i národy, co se mu dostali pod nohy; teprve, když tento národ zajatců zaséval slzy, seménka obrácení a nové věrnosti Bohu, teprve potom znovu objevil nad sebou Hospodina, který nabízel záchranu tomu, kdo v něj uvěří. Je to stejná situace, stejný předobraz jako had na poušti v dnešním evangeliu. Izraelští jsou v kraji plném jedu, plném zla. Věřit už zapomněli, jen reptat umějí. A teprve v této beznadějné situaci uslyší Hospodinův hlas, který nabízí záchranu: Pohlédni s důvěrou na kříž a uvěř. Co se tím evangeliem radí nám? Totéž co Izraelitům: Chceš-li se zachránit před smrtelným uštknutím hada, pokušitele ke zlému, pohlédni na kříž. Teď je Ježíš Kristus tím měděným hadem. Všichni jsme vyhnaní synové Evy, všichni občas sedíme při řekách babylónských a pláčeme po světě spravedlivém, po vlasti našich otců, jíž je nebe. Kéž i nás tento zážitek exilu přivede k nové pevné víře: k víře, že svět není
jen silovým polem náhod a pudů; k víře, že člověku nestačí ke štěstí modly, jak je módy v různých dobách vynášejí. Kéž uvěříme, že Ten na kříži je náš Vykupitel. Kéž uvěříme, že Bůh tak miloval svět, že poslal k naší záchraně svého Syna. Bože, věřím, pomoz mé nedůvěře. Říká se vyznání víry. Přímluvy Postavme se před Boha jako pokorní prosebníci a volejme: Bože, my tě prosíme: Probouzej nová kněžská povolání a dej, ať v našich rodinách jsou dobré podmínky pro jejich vznik a růst. Abychom Boží lásku nebrali jako něco samozřejmého a povinného. Abychom si uchovali důvěru v Boha v těžkých chvílích života. Abychom nespoléhali pyšně jen na vlastní síly, ale uměli prosit Boha o pomoc. Abychom se dobře připravili k slavení velikonočních svátků. Aby všechny děti našich farností poznaly Pána Ježíše jako učitele života. Aby se letošní prvokomunikanti dobře připravili na první svaté přijímání. Věčný Bože, zachraň nás, svůj lid, když tě pokorně prosíme o pomoc ve jménu Ježíše Krista, našeho Pána. - Amen. MODLITBA NAD DARY Bože, přinášíme s radostí tyto dary a pokorně tě prosíme: dej nám účast na oběti, která je trvalým zdrojem naší síly a přináší spásu celému světu. Skrze Krista, našeho Pána. - Amen. PREFACE 2. POSTNÍ Čas obrácení a vnitřní obnovy V: Pán s vámi. O: I s tebou. V: Vzhůru srdce. O: Máme je u Pána. V: Vzdávejme díky Bohu, našemu Otci. O: Je to důstojné a spravedlivé. Vpravdě je důstojné a spravedlivé, dobré a spasitelné, svatý Otče, všemohoucí, věčný Bože, abychom ti vždycky a všude vzdávali díky, skrze našeho Pána, Ježíše Krista. Neboť skrze něho nám dáváš čas spásy a očišťuješ
naše srdce: když nás hřích zavádí na scestí, ty nás vždy znovu k sobě obracíš, abychom se neuzavírali ve svém sobectví, ale otvírali se tobě, Bože, protože jenom v tobě je naše budoucnost. A proto tě chválíme a s anděly a všemi svatými zpíváme píseň o tvé slávě a voláme: Svatý, svatý, svatý… ANTIFONA K PŘIJÍMÁNÍ Žl 122,3-3 Jeruzalém je vystavěn jako město, spojené v jeden celek. Tam vystupují kmeny, kmeny Hospodinovy, aby chválily Hospodinovo jméno. MODLITBA PO PŘIJÍMÁNÍ Bože, ty osvěcuješ každého člověka na tomto světě; osvěcuj naše srdce světlem své milosti, abychom vždy poznávali, co odpovídá tvé vůli, a dovedli tě opravdově milovat. Skrze Krista, našeho Pána. - Amen. K ZAMYŠLENÍ Nyní už známe Syna člověka povýšeného na dřevo kříže, je Synem, který miluje bratry a sestry tak, jak sám je milován Otcem. V tomto okamžiku jeho vrcholné lásky se rodíme jako Církev, jeho snoubenka. První žena Eva byla stvořena z otevřeného boku spícího Adama, Církev má svůj původ v otevřené ráně v Srdci svého Pána. Uvědomujeme si však, že pouhá znalost nestačí, Eva chtěla znát ovoce stromu; teprve ten, kdo věří, má věčný život, ten, kdo jedná podle pravdy, jde ke světlu.
