4 Kultura a nestátní neziskové organizace

III Oblast rozvoje lidských zdrojů

III/4 Kultura a nestátní neziskové organizace Cíl kapitoly V této kapitole je věnována pozornost základním směrům kulturní politiky. Kulturní politika totiž v posledních letech doznala výrazných změn především v souvislosti se zánikem okresů, a tím souvisejícím přechodem pravomocí na nové vyšší územně samosprávné celky, tj. kraje, případně na obce s rozšířenou působností. Také stát v duchu principu subsidiarity delegoval celou řadu pravomocí, zodpovědnosti i zřizovatelských funkcí (a tím logicky i majetku) na kraje. Druhá část textu je věnována problematice nestátních neziskových organizací a jejich součinnosti s obcemi a kraji. Avšak dříve než bude pozornost věnována těmto tématům, je nutné vymezit pojmy kultura i kulturní politika, stejně jako další prvky ekonomického systému kultury. 4.1 Kultura a kulturní politika V odvětví kultury probíhají specifické procesy, jejichž důsledkem jsou specifické produkty (statky nebo služby). Tyto procesy probíhají z části ve specializovaných institucích, které jsou určitým způsobem uspořádány a jejichž činnost podléhá odbornému managementu. K základním prvkům ekonomického systému kultury lze zařadit kulturní procesy, kulturní instituce a kulturní produkty. Z ekonomického hlediska jsou kulturní procesy podmíněny určitými vstupy základních produkčních faktorů (práce, kapitálové statky, hmotné vstupy). Zvláštnost těchto procesů spočívá z hlediska vstupů ve vysoce specializované odborné práci, leckdy unikátního, tvůrčího rázu. Průběh kulturních procesů lze označit jednotlivými fázemi jako jsou tvorba, produkce, zprostředkování a distribuce, spotřeba a ochrana a udržování kulturních hodnot. Kulturní procesy probíhají buď v rámci odvětví kultury, kdy jde o tzv. institucionalizovanou kulturu, nebo spontánní formou. Hlavním úkolem odvětví kultury je produkce a realizace kulturních statků a služeb, resp. kulturních produktů. Naplnění této úlohy se uskutečňuje prostřednictvím kulturních institucí. V každé zemi, v každém časovém úseku jsou tyto kulturní instituce někým vlastněny, nějak uspořádány a někým řízeny. Tyto tři základní charakteristiky jsou vzájemně podmíněny - např. charakter vlastnictví je jedním ze základních faktorů ovlivňujících organizační strukturu odvětví. Nejtypičtějším vlastníkem kulturních institucí je stát, kraj nebo obce, které je zřizují jako své příspěvkové organizace. Kromě toho však kulturní instituce mohou být zřizovány i jinými subjekty jako nestátní neziskové organizace, nejčastěji jako občanská sdružení či obecně prospěšné společnosti (viz dále). Důležitým prvkem zabezpečení kulturního procesu je tzv. kulturní infrastruktura, jako pojem sloužící k označení zprostředkovávajících a zpřístupňujících poskytování kulturních statků a služeb. Jde o síť divadel, knihoven, muzeí, galerií, kin apod. To, jakou roli má stát plnit v kultuře, jaké priority vymezuje v odvětví kultury, se skrývá pod pojmem kulturní politika. Obecně je také přijímán názor Organizace spojených národů pro vzdělání, vědu a kulturu UNESCO, který zní: „Jako kulturní politiku označujeme cílevědomé působení na podmínky kulturního života a jejich prostřednictvím na samotnou kulturu.“1 Stávající kulturní politika České republiky se odvíjí od dokumentu „Kulturní politika: Funkce kultury, hlavní cíle a nástroje kulturní politiky“. 1

Krbová, J. Vybrané obory kultury a masmédií. 1. vyd., Praha: VŠE 2002. ISBN 80-245-0287-9, str. 13.

148

III/4 Kultura a nestátní neziskové organizace

Mezi hlavní cíle kulturní politiky patří zejména: • garantovat ochranu svobody tvorby umělců a tvůrců a vytvářet podmínky pro využívání této svobody, • vytvářet podmínky pro realizaci kulturních aktivit občanů zejména na základě občanského sdružování (spolčování), • vytvářet podmínky pro decentralizaci rozhodování v celém kulturním systému a pro přenášení rozhodovacích procesů mimo ingerenci orgánů státní správy a jejich nezávislost i ekonomickou („umělci rozhodují sami o sobě“), • garantovat rovnost přístupu občanů ke kulturnímu bohatství a usnadňovat tento přístup znevýhodněným společenským skupinám (menšiny, osoby se zdravotním postižením), • garantovat ochranu kulturního dědictví a podporovat péči o ně, • garantovat svobodný přístup občanů k informacím, podporovat výměnu informací uvnitř systému kultury, mezi systémem kultury a vnějším prostředím bez ohledu na jazykové a administrativní hranice, • podporovat výchovu a osvětu v systému tvorby i užívání kulturních statků, • brzdit negativní vlivy komercionalizace kultury. Rozvoj české kultury však bude životaschopný pouze v podmínkách účinné spolupráce mezi obcemi, kraji a Ministerstvem kultury. 4.2 Rozvoj kultury na úrovni státu, kraje a obce Rozvoj kultury na úrovni státu je reprezentován aktivitami Ministerstva kultury České republiky. Ministerstvo kultury podle § 8 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, je ústředním orgánem státní správy pro • umění, • kulturně výchovnou činnost, • kulturní památky, • pro věci církví a náboženských společností, • pro věci tisku, včetně vydávání neperiodického tisku a jiných informačních prostředků, • pro přípravu návrhů zákonů a jiných právních předpisů pro oblast rozhlasového a televizního vysílání, • pro provádění autorského zákona, • pro výrobu a obchod v oblasti kultury. MK ČR se v důsledku reformy veřejné správy vzdalo podstatné části svých zřizovatelských funkcí. Ponechalo si ve své působnosti zřizování takových kulturních institucí, které mají celospolečenský kulturní dopad, jsou reprezentanty kultury českého národa. Kromě toho si ministerstvo zachovává významné postavení v souvislosti s podporou různých neziskových kulturních aktivit prostřednictvím každoročního vypisování grantových programů MK ČR, stejně jako provozováním dvou státních fondů, a to Státního fondu kultury ČR a Státního fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie, v jejichž čele stojí ministr. V tabulce jsou uvedeny výdaje kapitoly MK ČR na kulturu od roku 1991 až do roku 2002. Tabulka je rozšířena též o údaje okresních úřadů, které se autorce v souvislosti s jejich plánovaným zrušením za poslední tři roky nepodařilo zjistit.

149


Tabulka 2 Výdaje veřejných rozpočtů vykazované na kulturu v letech 1991- 2002 v tis. Kč. Rok

Skutečnost kap.334

1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002

2 490 419 1 844 068 2 405 635 2 971 808 3 320 429 3 529 776 3 776 307 4 397 465 5 244 078 5 059 556 5 157 053 4 879 882

Skutečnost kap. 716, resp. 700 (od r. 1997) 3 324 899 3 380 571 3 955 984 5 187 325 6 400 000 7 500 000 7 648 087 8 018 091 8 576 663 údaje nedostupné údaje nedostupné údaje nedostupné

Celkem 5 815 318 5 224 639 6 361 619 8 159 133 9 720 429 11 029 776 11 424 394 12 415 556 13 820 741 x x x

Pramen: Informační a poradenské středisko pro místní kulturu. Dostupné na [cit.dne 4.7.2002]

V souvislosti s reformou veřejné správy jsou obce i kraje stále více angažovány v rozvoji kultury v daném regionu, a to jak v rámci své samostatné působnosti, tak i působnosti přenesené. Při své činnosti jsou však limitovány především stránkou legislativní, ekonomickou a v neposlední řadě také institucionální. V rámci reformy veřejné správy se na územní samosprávu přenáší nejen zřizovatelské funkce k příspěvkovým organizacím v oblasti kultury, ale i příslušný majetek. Jedním z cílů regionální politiky je podpora rozvoje kultury, a to jak ve sféře ochrany kulturních památek, tak v oblasti rozvoje společenského života, který je ovlivňován mimo jiné množstvím konaných kulturních akcí, dostupností kulturních zařízení, jako jsou např. kina, divadla, knihovny apod. Kulturní politika na regionální úrovni by měla odrážet následující základní linie: • péče o movité a nemovité kulturní památky, • péče o rozvoj knihoven, muzeí a galerií (každý kraj má povinnost provozovat jednu knihovnu, muzeum i galerii, aby se tak zajistila „síť „ základních kulturních institucí), • podpora ostatních činností v oblasti kultury. 4.3 Nestátní neziskové organizace Kromě příspěvkových organizací zřizovaných státem, kraji a obcemi působí v odvětví kultury i nestátní neziskové organizace (dále také NNO). Nestátní neziskové organizace mají podle amerického sociologa profesora Lestera Salamona2 pět charakteristických rysů: • Jde o organizace, resp. skupiny, které jsou do určité míry institucionalizovány. • Mají soukromou povahu, tj. jsou institucionálně oddělené od státní správy. Neziskové organizace nejsou součástí státní správy a ani nejsou řízeny orgány, v nichž převládají státní úředníci.

2

Salamon, Lester M., Anheier, Helmuth K., Sokolowski, W. and Associates: The Emergigng Sector. Baltimore. Institute for Policy Studies, the Johns Hopkins University, 1996.

150


• Nerozdělují zisk, to znamená, že své zisky nerozdělují mezi své vlastníky nebo vedení organizace. Neziskové organizace mohou v určitém období dosáhnout zisku, ten však musí být opětovně použit na cíle dané posláním organizace, nikoli převeden na vlastníky organizace nebo její řídící orgán. • Jsou samosprávné, autonomní, tj. jsou schopné řídit svou vlastní činnost. Neziskové organizace mají svá vlastní interní pravidla řízení a nejsou ovládány zvenčí. • Jsou dobrovolné, tj. zahrnují určitý významný prvek dobrovolné činnosti, ať již formou účasti na konkrétních aktivitách nebo ve vedení organizace. Podle právního řádu České republiky splňují tyto podmínky čtyři typy organizací, a to: • Občanská sdružení a jejich organizační jednotky (spolky, svazy, kluby), které se řídí zákonem č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů. V srpnu 2003 Český statistický úřad evidoval 50 972 občanských sdružení. • Obecně prospěšné společnosti, které se řídí zákonem č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech, ve znění pozdějších předpisů. V srpnu 2003 Český statistický úřad evidoval 849 obecně prospěšných společností. • Nadace a nadační fondy, které se řídí zákonem č. 277/1998 Sb., o nadacích a nadačních fondech, ve znění pozdějších předpisů. V srpnu 2003 Český statistický úřad evidoval 346 nadací a 856 nadačních fondů. • Církevní právnické osoby, které jsou zřizovány církvemi podle zákona 3/2002 Sb., o svobodě víry a postavení církví a náboženských společností. Jsou určeny k realizaci církevních charitativních a humanitárních záměrů. Zdroj Ministerstva kultury udává, že v srpnu 2003 provozovaly registrované církve 4 712 církevních právnických osob. V souvislosti se vstupem ČR do EU se v posledních několika letech často hovořilo o účelnosti oboustranně vzájemné spolupráce institucí veřejné správy (státní správy a samosprávy) a nestátních neziskových organizací jako představitelů občanské angažovanosti na veřejném životě. Podle Listiny základních práv a svobod, která je nedílnou součástí Ústavy ČR, musí být rozhodující část výdajů státního rozpočtu směřována na zajišťování tzv. funkcí státu. Jedná se o služby, které veřejná správa (tj. státní správa a samospráva) musí pro občany zajišťovat. Jde tedy především o školství, kulturu, dopravu, obranu a bezpečnost, soudnictví, vězeňskou službu, oblast důchodového zabezpečení, zastupitelské úřady v cizině a celou řadu dalších funkcí, se kterými se občané denně setkávají. Na zajišťování těchto veřejných služeb stát (kraj, obec) v první řadě zřizuje své příspěvkové organizace či organizační složky bez právní subjektivity (bývalé rozpočtové organizace). Touto cestou jsou za přímého řízení zřizovatele naplňována jednotlivá ustanovení Ústavy z hlediska funkcí státu. Další možností, jak tyto služby zajistit, je právě spolupráce s nestátními neziskovými organizacemi, která se realizuje především poskytnutím finančního příspěvku (např. prostřednictvím dotační politiky státního rozpočtu) na produkci těchto služeb. Právě dotace z veřejných zdrojů představují nejvýznamnější zdroj příjmů NNO. 4.4 Finanční zdroje nestátních neziskových organizací3 Financování nestátních neziskových organizací má tzv. vícezdrojový charakter. Zdroje financování lze rozdělit do dvou základních skupin:

3

Detailní informace o financování NNO jsou zpracovány v Škarabelová, S. a kol. Když se řekne nezisková organizace. Příručka pro zastupitele měst, krajů a obcí. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2002. ISBN 80210-3031-3.

151


Systém veřejného financování, na kterém se podílejí instituce veřejné správy, tj. státní správy a samosprávy, Finance z neveřejných zdrojů (tuzemských i zahraničních), kam patří: • nadace tuzemské i zahraniční, • podnikatelská sféra, • individuální dárci tuzemští i zahraniční, • příjmy z vlastní činnosti, • členské příspěvky (týká se především členských korporací, tj. hlavně občanských sdružení), • část příjmů z loterií a her, • daňová a poplatková zvýhodnění. Prolínaní funkcí veřejné správy a nestátních a neziskových organizací Většina neziskových organizací v České republice má dnes již poměrně jasnou představu o svém místě a fungování ve společnosti. Nelze pochybovat o tom, že v celkovém důsledku tyto představy postupně vedou k vytváření celkové identity neziskového sektoru v ČR. Součástí této identity je přesvědčení většiny představitelů neziskových organizací, že jejich organizace jsou efektivnější a více inovační než srovnatelné organizace státní správy. Vymezování identity neziskových organizací vůči veřejné správě vyznívá velmi pozitivně a působí sebevědomým dojmem. Neziskové organizace totiž své služby nabízí v místě, kde je služba poptávána, tudíž znají nejlépe skutečnou poptávku a jsou schopny pružně reagovat na její změny. Příjemci služeb (tj. klienti neziskových organizací, které veřejné služby poskytují) mohou také okamžitě kontrolovat jejich kvalitu, čímž nutí neziskové organizace k vysoké kvalitě poskytovaných služeb. 4.5 Stát, kraje a obce a nestátní neziskové organizace Stávajícím nejvýznamnějším orgánem, který koordinuje spolupráci mezi ústředními orgány státní správy a spolupracujícími kraji v oblasti podpory NNO (včetně dotační politiky z veřejných rozpočtů), je Rada vlády pro nestátní neziskové organizace (dále RNNO). RNNO je poradním orgánem vlády, byla založena roku 1992 jako Rada vlády pro nadace, od roku 1998 působí pod stávajícím názvem. Radě předsedá ministr bez portfeje, který jmenuje její členy z řad zástupců ústředních orgánů státní správy a ze zástupců všech typů nestátních neziskových organizací. Rada má 36 členů, kterými jsou zástupci NNO, kteří tvoří vždy nejméně polovinu všech členů Rady, zástupci ústředních orgánů státní správy, do jejichž kompetence patří výkon státní politiky vůči NNO, a zástupci spolupracujících krajů. Nestátní neziskové organizace navrhují své zástupce za obory i kraje samy na svých regionálních konferencích. Veškeré aktuální informace o Radě vlády pro nestátní neziskové organizace lze nalézt na www.vlada.cz/vrk/vrk/htm. Kraje i obce mohou obdobně jako stát spolupracovat s nestátními neziskovými organizacemi při poskytování veřejných služeb, mezi které patří i služby z odvětví kultury. V souvislosti s reformou veřejné správy došlo k narušení struktury spolupráce budované 10 let na úrovni státu a obcí. Očekávalo se, že kraje převezmou principy RNNO a budou je dále rozvíjet. V zásadě k tomu také došlo s tím, že kraje logicky upřednostňují vlastní programy rozvoje kraje před prioritami státní dotační politiky vůči NNO. Právě na téma možné spolupráce krajů,

152


resp. obcí a NNO proběhlo již několik průzkumů, na základě kterých lze navrhnout možná opatření, která by mohla v průzkumu identifikované problémové okruhy odstranit, a tím posloužit krajům při hledání cest možné efektivnější spolupráce. Patří mezi ně: 1. Principy informování veřejnosti o činnosti veřejné správy, a to jak pasivní (dostatečné poučení osob, které přicházejí do styku s její činností, o jejich právech a povinnostech), tak i aktivní (informovat veřejnost o záměru zpracovat určitý dokument, přizvat ji ke zpracovávání analytické části dokumentu i ke zpracovávání celkového návrhu). Tato spolupráce již úspěšně započala, a to formou účasti NNO na tvorbě strategických dokumentů kraje, resp. Programů rozvoje kraje, tzv. PRK, nebo podáním a akceptováním návrhu radě na základě oprávnění, které mají právnické osoby ze zákona, např. „Návrh způsobů komunikace kraje s veřejností, financování NNO a jejich zapojení do poradních orgánů kraje“, navržený ze strany Centra pro komunitní práci západní Čechy, který byl na základě jednání s krajskými představiteli transformován do „Koncepce zapojování veřejnosti do rozhodovacích procesů“. Podobné principy se začaly uplatňovat i v Olomouckém a Jihočeském kraji. 2. Vznik sítě informačních center, která by kromě distribuce informací z kraje do vymezeného území plnila úlohu kontaktního místa kraje s veřejností a neziskovými subjekty. Tuto roli např. V JMK plní Brněnská asociace nestátních neziskových organizací BANNO. 3. Zavedení funkce koordinátora pro spolupráci s NNO na KÚ a rozšíření gesce jednoho z radních o odpovědnost za NNO v kraji a nabídnutí představitelům NNO členství ve vybraných odborných pracovních skupinách kraje. Kontrolní otázky 1. Co jsou kulturní procesy, kulturní instituce a kulturní produkty? 2. Definujte kulturní politiku podle UNESCO. 3. Co patří mezi hlavní cíle kulturní politiky státu v ČR? 4. Vyjmenujte a charakterizujte typy nestátních neziskových organizací, které působí v odvětví kultury. 5. Identifikujte opatření, která by mohla odstranit doposud existující problémové okruhy v kulturní politice krajů a obcí. Použitá a doporučená literatura BARTOŠKOVÁ, J., RYLICHOVÁ, J., TYLOVÁ, P. Spolupráce krajské samosprávy a neziskového sektoru. Praha: Fakulta sociálních věd UK - Spiralis 2001. Dostupné na [cit. dne 7.10.2003]. Bílá kniha. Interní materiál Ministerstva kultury ČR. Praha, 1996. FRIČ. P. Neziskové organizace a ovlivňování veřejné politiky. 1. vyd. Praha: AGNES, 2000. Gabal Analysis & Consulting.- Centrum pro komunitní práci. Neziskovky a regionální rozvoj. Spolupráce NNO a veřejné správy při tvorbě strategických dokumentů. 165 s. Dostupné na [cit. dne 7.10.2003]. HÁVA, P. Analýza procesů rozhodování ve veřejné politice v České republice. In: PURKRÁBEK, M. a kol. Rozhodování, financování a komunikace ve veřejné politice v České republice. Praha: FSV UK, Institut sociologických studií, 1997. JURNÍKOVÁ, J. Rozvoj kultury a památkové péče na komunální a regionální úrovni. In REKTOŘÍK, J., ŠELEŠOVSKÝ, J. a kol. Sociální a technická infrastruktura. Rukověť územní samosprávy. díl III. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2002. KRBOVÁ, J. Vybrané obory kultury a masmédií. 1. vyd. Praha: VŠE, 2002. 153


Kulturní politika v České republice. Praha: Ministerstvo kultury ČR, 2001. Podkladový dokument pro Mezivládní konferenci o kulturních politikách pro rozvoj, konanou ve dnech 30.3.-2.4.1998 ve Stockholmu. Prohlášení vlády o podpoře kultury č. 344 ze dne 7. dubna 2003. Dostupné na [cit.dne 4.11.2003]. REKTOŘÍK, J. a kol. Organizace neziskového sektoru. Základy teorie, ekonomiky a řízení. 1. vydání. Praha: Ekopress, 2001. SALAMON, Lester M., ANHEIER, Helmuth K., SOKOLOWSKI, W. and Associates: The Emergigng Sector. Baltimore: Institute for Policy Studies, Johns Hopkins University, 1996. ŠKARABELOVÁ, S. a kol. Když se řekne nezisková organizace. 1. vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2002.

154

4 Kultura a nestátní neziskové organizace

Recommend Documents