3.Z MALÝCH ŽALUDŮ VYSOKÉ DUBY... Většina profesionálních fotbalových klubů by téměř jistě potvrdila, že ztělesňuje myšlenku vyjádřenou v názvu této kapitoly. Žádný z kubů založených v Británii v devatenáctém století nemohl předvídat, co se z fenoménu zvaného fotbal vyvine. Stejně tak průkopnické týmy, které začínaly ve Španělsku v posledních letech téhož století, zpočátku braly hru jako čistě amatérskou zábavu. Prvním společenstvím, které ve Španělsku oficiálně vytvořilo fobalový klub, byla Huelva, hluboko na jihu v Andalusii, a to večer 23.prosince 1989. Přinejmenším o devět let předstihla "velkou trojku", Athletic Bilbao, Barcelonu a Real Madrid (seřazenou podle data založení) - přičemž madridský klub ve skutečnosti vznikl až třináct let poté, co se objevila Huelva. V dějinách hry, která podle většiny historických zpráv měla tendenci šířit se jako lesní požár, je to dost dlouhá doba. Ale zakládací statut Huelvy se prozrazuje. Tajemník, pocházející z Anglie, jakýsi E.W.Palin, zaznamenává sedm různých bodů programu schůze, která se konala toho večera, a v žádném z nich nepadne slovo "fotbal". Je zřejmé, že klub přistěhovalců, vytvořený za účelem společenských setkání pro britské zaměstnavatele a zaměstnance měděných dolů v Río Tinto (prodaných po kalistických válkách zbídačelou španělskou vládou Britům za hubičku), se více zabýval okurkovými sendviči, sklenicemi zázvorového piva a elegantními holemi pro pozemní hokej než fotbalem jako takovým. Zdá se, že největší atrakcí byl tenis, ale abychom byli k Recreativo de Huelva (pod kterýmžto jménem vystupovali) spravedliví, týden po sepsání statutu sehráli fotbalový zápas proti posádce anglické lodi odstavené v přístavním doku. Recreativo de Huelva ve své sto třináct let dlouhé historii strávil pouhý jeden rok v nejvyšší španělské fotbalové soutěži, než se mu konečně podařilo postoupit do "Ligy", když na konci sezony 2001-2002 skončil na úctyhodném třetím místě ve druhé divizi "A" španělské ligy. I tak se o něm těžko dá říci, že z jeho žaludu vyrostl "vysoký dub". Strom, to ano, ale takový ten méně hodnotný. Má to pravděpodobně něco společného s faktem, že založení Huelvy bylo v podstatě náhodné. K vlastnímu prodeji dolů londýnské společnosti, která se ujala rozvoje projektu, došlo v roce 1870, a jak poukázalo několik fotbalových historiků, určitě se v okolí hrály zápasy mezi zahraničními dělníky a místními. Jinýmy slovy, fotbal se tu hrál, importovaný z Británie - ale dělo se to ve městě v jihozápadním koutě Španělska s ubohou dopravní infrastrukturou směrem na sever země. Bylo třeba se zachytit někde jinde a méně se zabývat okurkovými sendviči. Jako další figuruje na seznamu Bilbao, i když datum založení klubu v roce 1898 nikdy neneslo oficiální pečeť, jak tomu bylo v případě Huelvy. Snazší námořní spojení mezi tímto baskickým přístavem a místy jako Southampton usnadňovalo obousměrnou přepravu řady studentů ze středních vrstev studujících strojírenství, matematiku anebo účetnictví na univerzitách v Manchesteru, Oxfordu a Cambridgi, kde se samozřejmě se svými anglickými kamarády věnovali relativně zavedenému fotbalovému umění. Bilbao i další v pořadí Barcelona, to byla dvě vůdčí města druhé fáze industriálizace Španělska. Z toho vyplývaly významné styky s Británií, tehdy světovou průmyslovou velmocí číslo jedna. FC Barcelona vlastně založil mladý Švýcar Hans Kemper, kterého do Španělska poslal otec, aby pracoval v jedné společnosti, jež měla obchodní kontakty se Švýcarskem. Barcelona přitom byla dokonce předstižena svými katalánskými bratranci z Palamósu na Costa Brava, kde založil klub Gaspar Matas, který předtím studoval v Anglii - což je typičtější způsob vzniku. Ale Palamós zůstal skromnou partou a zcela jistě nefiguruje ve "velké trojce". Největší ze všech - což není radno tvrdit příliš často v ulicí Barcelony - byl založen 6. března 1902, ačkoli jako vždy i zde se vyskytují spory, zda je to skutečně to pravé datum. Může to sice vypadat jako malichernost, ale přesný den (a minuta!) má pro klub zásadní výnam kvůli charakteru oslav probíhajících kolem stého výročí, jako je tomu v případě Realu Madrid. Tento klub si vždy povšechně uvědomoval skutečnost, že dovolil Bilbau a Barceloně, aby se zapojily před ním, což bylo ovšem způsobeno souhrou historických okolností, nad kterými neměl kontrolu. Ale Real Madrid rád kontrolu má a jediný způsob, jak tuto historickou náhodu kompenzovat, je připravit oslavy stého výročí velkolepěji, chulovštěji než oba kluby, jejichž party předcházely té jeho. V případě Bilbaa to byla překvapivě skromná záležitost, vezmeme-li v úvahu, že i u obyvatel tohoto města se projevuje chulería, třebaže jiného a ironičtějšího druhu než u Madriďanů. Je to komplikovaná záležitost! Ale Katalánci se do toho v roce 1999 pustili velkoryse a nepokrytě hodili rukavici, když v oné sezoně získali mistrovský titul. Naštěstí pro Madrid Barca toho roku vypadla v Lize mistrů už v základní skupině. Dobře že vypadla, protože finále se v tom roce hrálo na Camp Nou. Kdyby ho Barca vyhrála v roce svého stého výročí, navíc na svém vlastním stadionu, zastínily by emanace z takové symboliky nárok Realu Madrid na velikost přinejmenším na další tisíciletí. Bylo by to minimálně stejně vážné, jako kdyby si Kristus vybral Camp Nou za dějiště svého návratu. Madridská party musela být větší kvůli mnoha faktorům, ale pokud byste se zeptali některého představitele klubu na skutečný důvod, pravděpodobně by vám odpověděl, že je to proto, že Madrid je zkrátka El club de España (Klub Španělska). To je ta nejvíce hořká pilulka, kterou musí spolknout všechny provinční komunity, které odmítají madridský centralismus, faktor, o němž již byla řeč. Ale statistika nám znovu říká, že Florentino Pérez, prezident, pod nějž spadal mumraj stého výročí, tvrdil v interview pro Tele Madrid tři dny před finálovým zápasem o Králův pohár proti Deportivo de La Coruña, že 49 procent všech Španělů jsou del Real Madrid (příznivci Realu Madrid). To je samozřejmě nadsazené, odráží to však skutečnost, že úctyhodné množství Španělů považuje Real Madrid za svůj "první", nebo "druhý" tým. Chcete-li důkaz, můžete si zajet do těch nejzapadlejších oblastí Španělska, najít si tu nejzastrčenější vesnici a zeptat se kteréhokoli podezřívavě hledícího obyvatele, kterému mužstvu fandí, když nepočítá své místní (za předpokladu, že tam nějaké existuje). Odpověď bude téměř jistě obsahovat jméno jednoho z těch diametrálně odlišných klubů - Realu Madrid nebo FC Barcelona. Když Pérez v roce 2001 převzal otěže, pro všechny případy zadal průzkum, který měl zjistit, co tvoří, cituji, "jádro" klubu. Z dvou tisíc dotázaných po celé zemi odpovědělo 29,2 procenta, že jsou bílí, proti 18,5 procenta, kteří se přihlásili k barvám Barcy. V odpovědích se neprojevily hluboké rozdíly mezi oblastmi, ale ta čísla vzbuzují zájem. Jak k tomu došlo? Jak se tento klub, jehož první schůzky se konaly mezi látkami a plátnem obchodu s módní konfekcí zvaném El Capricho (Rozmar), který vlastnili dva Katalánci na madridské Calle Alcatá, stal takovým fenoménem? Na polích přiléhajících k řece Manzanares, venku u Moncloy nobe Puerta de Hierro, byla spousta místa, kde se dalo sehrát pár improvizovaných zápasů. Španělský urbanismus vždy dával přednost pohlcování veškerých dostupných městských ploch a okraje ponechával relativně nedotčené a rozlehlé. Někdy mezi rokem 1896 a 1897 se na jednom shromáždění přátel, které se stalo pravidelným každotýdenním rituálem "foot ballu", rozhodlo, že přijmou jméno "Foot Ball Sky", třebaže důvod tohoto pojmenování nebyl nikdy plně prozkoumán. Ví se jen, že v Madridu byla tato hra stále populárnější v podobných společenských kruzích jako v Bilbau a Barceloně. Ti, kteří ustavili Sky, byli tak či onak spojeni s Institución Libre de Enseñaza (Institut veřejného vzdělávání), jakousi technickou střední školou, která poskytovala řadu teoretických a praktických kurzů a která se, soudě podle množství studentů, jež vyhlásila do zahraničí na pracovně-studijní stáže, a z toho plynoucího vlivu, který prý měla na vzdělání v zemi vůbec, těšila jisté prestiže. Opět to může být madridistická propaganda - člověk nikdy neví - ale co se ví s určitostí, je to, že skupina studentů, kteří byli na ročním stipendijním pobytu v Cambridgi, se v roce 1895 vrátila a začala hrát. Jméno, které se často objevuje v souvislosti se založením Sky, patří jistému Luisi Bermejillovi, ale Ángel Bahamonde, historik klubu z novější
doby, tvrdí, že když mluvil krátce před jeho smrtí s penzionovaným učitelem Manuelem Cossiem, nechal se tento slyšet, že to byl on sám, kdo se zasloužil o zahájení a organizování fotbalových zápasů v institutu. Zdá se, že ve Španělsku bylo mezi mužskou populací na konci devatenáctého století hodně populární heslo "ve zdravém těle zdravý duch", a to především v nových středních vrstvách, pro něž to mohl být způsob, jak se typově odlišit. Athletic Bilbao vyrůstal kolem docela parádní městské tělocvičny, stejně jako Barcelona, a fotbal byl prostě jenom dalším sportem připojeným k těm, které už byly k dispozici pro všestranný rozvoj gentlemana. Existují svědectví, zvláště z Barcelony, že první kopání do míče vyvolalo mezi klevetníky ohromení a zděšení, ale veškeré pohoršené pomlaskávání velmi rychle ustalo. Fotografie z prvních zápasů v Madridu na přelomu století zobrazují mládence, kteří ukazují pouze kousíček kolenou a které k sobě poutá zdravý duch unavené dobromyslnosti. Nic, kvůli čemu by měly dámy omdlévat. Archiv je pak poněkud vágní, pokud jde o vztach mezi Sky a "Madridským Foot Ball Clubem", kterýžto název se nejčastěji vyskytuje jako přímý předchůdce týmu, jehož má být Real Madrid dědicem. Existuje dokument z roku 1900, který se zmiňuje o "New" Football Sky jako o jediném přiměřeném soupeři Madridského Foot Ball Clubu a přimlouvá se, zda by proti sobě nemohli každý týden hrát, "jak to dělají v Barceloně". Původ Madridského Foot Ball Clubu je méně jasný, ale zdá se, že někteří absolventi institutu, jakmile učinili první kroky ve svých zvolených profesích, narazili na další fotbalové nadšence z jiných částí města. Julián Palacios je další jméno, které se často objevuje, a zdá se, že tento muž představoval spojovací článek mezi oběma kluby. Historie jej považuje za prvního prezidenta Madridského FC (před oficiálním založením) a je zaznamenáván jeho výrok, že v době "zvolení" již Sky prakticky neexistoval. Je to všechno poněkud vágní, ale čteme-li mezi řádky, uhádneme, k čemu došlo. Některé z původních hráčů Sky to přestalo bavit nebo se odstěhovali a otěžě převzala jiná parta, méně spjatá se starým institutem. Jenom pro upřesnění tohoto jinak trochu mlhavého stadia musíme uvést, že existuje fotografie z konce roku 1900, která zpodobuje mužstvo "El New Foot-Ball Club" v plné slávě. Na snímku je jedenadvacet hráčů, z nichž jedenáct má na sobě červený dres s diagonálním bílým pruhem (podle všeho pravděpodobní neboli užší výběr), zatímco případní (neboli náhradníci) se museli spokojit s obyčejnými tričky. Tento tým byl nepochybně nástupcem "New Foot Ball Sky" a krátké období jeho existence spadá do období jednoho roku před důležitějším vznikem Madridského FC. Aby to bylo ještě spletitější, vyskytoval se tu ještě jeden tým jménem Español de Madrid, obskurtní parta, která by byla odsouzena na smetiště dějin, nebýt toho, že klub zřejmě založil Palacios. Ale nezůstal v něm příliš dlouho, poněvadž v období směřujícím k roku 1902 se o něm vždy hovoří jako o "prezidentovi" Madridského FC. Byl zároveň jejich centrforvardem, neměl hustý vous, zato však knír více než adekvátní. Palaciosovým přítelem byl jistý Arthur Johnson, anglický podnikatel sídlící ve Španělsku, který hrával za Corinthians. Johnson je uváděn jako hlavní spojovací článek s Realem Madrid a měl na starosti trénink a taktiku, nebo, jak se uvádí v něktrých knihách, "ukazoval hráčů základy hry". Je snadné tropit si posměšky, ale anglická hra tehdy již poměrně silně zapustila kořeny a rozvinula se. Johnson mohl být docela dobře nápomocný jednosuše tím, že předváděl kopací techniku, ukazoval, jak využít prostor, útočit, bránit a podobně. Tyto základy nejsou v žádném případě samozřejmé, a o čemž nás přesvědčí běžný pohled na kterýkoli chaotický klukovský zápas. Johnson vlastně zanechal příštím generacím dokument, v němž sepsal španělsky čtyři zásady, které považoval za klíčové pro efektivnější hru. Ta první - že každý tým by měl mít kapitána - není žádný radikální objev, ale druhá už je docela zajímavá. Měl za to, že "... hráči by vždy měli hrát ve stejném postavení, aby se každý naučil znát postavení svých spoluhráčů a jejich tendence". Potom přichází úder proti jakýmkoli raným projevům totálního fotbalu: "Systém, jakým se teď hraje, kde každý hráč neustále mění postavení, není FOTBAL", poslední slovo je v originálu zvýrazněno hůlkovým písmem. Jeho třetí přikázání chtělo říci, že hráči by měli svědomitěji běhat pro míč, když se dostane ze hry, takže by se zápasy mohly zkrátit "přinejmenším o půl hodiny" a následkem toho by se "méně pokuřovalo a klábosilo". Tvrdá kritika. Za čtvrtou zásadu Johnson považuje to, že by hráči měli věnovat více pozornosti umění KOMBINACE (psáno hůlkovým písmem a anglicky) - objasňuje, že toto pojetí obsahuje "...přihrávání míče mezi hráči dopředu i dozadu, což se v současné době prakticky neděje". Skoro jako by mluvil o dnešní anglické Premier League. Některé praktiky, které se Johnson pokoušel vykořenit, stejně jako samotná povaha tohoto Angličana, jsou zřejmě z následujícího vyprávění Juliána Palaciose, citovaného v archivu klubu: Když jsem hrál ve středu útoku, snažil jsem se co nejvíc znepříjemnit hru obráncům, ale i oni se na mně samozřejmě podepsali. Někdy jsme měli rozhodčí, ale málokteří se shodli na pravidlech. Každý z nich měl svou vlastní verzi hry a upřímně řečeno bylo jednodušší hrát bez nich. A spoustu času jsme promrhali kouřením a pitím. Sky měl brankáře, který sedával na židli před brankovou čárou, popíjel limonádu a prostě relaxoval. Když jsme útočili, vždycky vyskočil, odhodil židli za čáru a nasadil ten správný seriózní výraz. Jediný, kdo tehdy věděl, co dělá, byl ten Angličan Johnson. Byl to milý chlapík, ale bral hru příliš vážně. Jednu sobotu se tady v Madridu ženil a druhý den ráno nastoupil k utkání. Nevím, co si o tom myslela jeho nevěsta. Palacios bohužel neříká, jak nebo proč převzali vedení klubu zničehonic starší bratři Padrósové, Carlos a již dříve zmíněný Juan s hrůzostrašně zarostlým obličejem. Není dokonce ani jasné, jak se znali, ale historie Realu Madrid měla být od té doby navždy spojována s těmito dvěma Katalánci, oběma narozenými v Barceloně blízko pověstné ulice Rambas. Juanovi bylo dvaatřicet a spoluvlastnil obchod s módní konfekcí El Capricho v čísle 48 na Calle Alcalá, tehdy rušné obchodní ulici plné kaváren a barů, nyní výstavné dopravní tepně lemované bankami, která protíná Avenidu Castellana v bodě, kde fontána Cibeles - která se později stala shromáždištěm k oslavě mistrovského titulu či poháru - chrlí bílou vodu proti pozadí Španělské banky a burzy. Někteří naznačují, že se stali užitečnými prostě díky zadní místnosti svého obchodu. Právě tam pořádali prvotní hybatelé klubu své pravidelné týdenní schůze, kde plánovali sled událostí, který povede k vytvoření nejslavnějšího fotbalového klubu světa. To, že bratři Padrósové byli Katalánci, má význam pouze ve vztahu ke kulturnímu postoji toho, kdo tuto skutečnost komentuje. Pro catalanistas jsou oba bratři buď zrádci, nebo hrdinové, ale pro mnohé madridské zastánce je přítomnost těchto dvou mužů u prvního kormidla pozitivním důkazem, že už tehdy se projevovala madridská tolerance a akceptování každého, kdo přichází odjinud. Z trapného faktu se stává ctnost, jako důkaz, toho, že madridismo představuje širší církev, než by někteří byli ochotní věřit. Je to hezká myšlenka, i když ne úplně přesvědčivá, vzhledem k rychlému nárůstu svárů mezi Madridem a Barcelonou. Ti, kdo tvrdí, že nepřátelství začalo až za Franka, ignorují fakt, že Katalánci se bolševizovali už od počátku dvacátého století a měli spoustu důvodů nemít v lásce a odmítat vzrůstající centralismus Madridu zhruba ve stejnou dobu, kdy kluby vznikaly. Ať už je pravda jakákoli, další zřejmou věcí, kterou mohli bratři obstarat, byla výstroj, nebo přinejmenším měli kontakty, díky nimž mohli sehnat materiál se slevou. To bylo důležité, neboť rozšířenost jednobarevných triček nebo pruhů na zádech u prvních hráčů byla svědectvím toho, jaké náklady obnášelo vlastnictví celobarevné výstroje. Umělá barviva existovala teprve nějakých třicet let a stále ještě byla spíš drahá. Nicméně na důkaz užitečnosti bratří Padrósů hráli členové "party" rok před založením proti sobě navzájem jako dvě mužstva, červení proti modrým. V té době se již přestěhovali ze svého prvního travnatého působiště poblíž Moncloy na Campo de Estrada, blízko dnešní ulice José Ortegy y Gasset - pojmenovaném "Estrada", protože patřil kameníkovi téhož jména, kterému, přestože považoval fotbal za směšnou zábavu, docela lichotilo, že ti mladí frajeři ze střední vrstvy pojmenovali, prostranství po něm. Jeho jméno vskutku vešlo do historie, ale hřiště, které hraničilo s jeho dílnou, brzy přestalo odpovídat potřebám Madridského FC a bylo rozhodnuto přestěhovat se na prostranství přiléhající ke staré býčí aréně, dnes na Calle Felipe II, velmi blízko k Alcalá a obchodu Padrósů. Ačkoli to znamenalo, že si mohli zahrát a potom se sejít na schůzi nebo naopak, výběr tohoto prostranství měl význam i pro vzrůst zájmu o klub, zápasy totiž vidělo víc náhodných kolemjdoucích, kteří tudíž mohli
tuto aktivitu napodobovat a podporovat. Primát býčích zápasů ještě nebyl vážně ohrožen, ale důkazem rostoucího zájmu o novou hru v hlavním městě byla skutečnost, že se objevily (a následně zmizely) různé týmy hrající s Madridským FC - dříve zmíněný Español de Madrid, Club Retiro (který hrál ve slavném parku Retiro), Moncloa, Moderno a Asociation Sportiva Francesa. Ale byl to Madridský FC, který se konečně rozhodl skočit do toho rovnýma nohama i formálně a zvolil "ve chvíli, když se začalo šeřit", ve čtvrtek večer 6.března 1902 výbor v čele s Juanem Padrósem Rubió a jakýmsi Enriquem Varelou jako jeho zástupcem. Na téže schůzi byli zvoleni ještě tajemník, pokladník a pět členů výboru a tento večer se dnešní Real Madrid rozhodl před nějakým časem ctít jako datum založení klubu. O sto let později, ve středu 6.března 2002, prohrál Real Madrid, dosud v čistě bílých dresech, které navrhl Johnson ještě v roce 1901, v jasné záři elektrického osvětlení na Bernabéu, půl míle severně od starého obchodu Padrósů, s Deportivem de La Coruña 1:2. Finále Králova poháru, v němž Real nastoupil od roku 1902 po pětatřicáté, se opíralo o přítomnost pěti set policistů, dvou set městských strážníků, čtyř set pořadatelů a hlídačů, stovky dobrovolníků Červeného kříže, šesti set dvanácti novinářů, osmdesáti šesti fotografů, o vyprodaném stadionu s osmdesáti tisíci diváky nemluvě. Opravdu vysoké duby. Člověk by si přál oživit Palaciose, Padróse a Johnsona a ukázat jim, co spustili, aby viděl jejich reakce, aby viděl, jestli alespoň začínají chápat výsledky toho, co tak bezelstně uvedli do pohybu. Dost možná, že by se zhrozili, a určitě by byli ohromeni. A co teprve následujícího dne, kdy vlajka Realu visela na půl žerdi a celé město truchlilo. Co by si z toho všeho vybrali? My to chápeme docela snadno - po sto letech triumfů skvrna na největším symbolickém večeru ze všech, večeru, kdy obrovitost příležitosti, započatá onoho vlahého večera o století dřiv, svázala hráčům nohy a podlomila jim kolena. Ubohý Madrid nedokázal fungovat a jeho galicijský soupeř si vychutnával zkažení oslav. Zátky šampaňského mohly klidně bouchat i v Barceloně na oslavu okleštění samolibé touhy Realu vyhrát v roce svého stého výročí ligu, Ligu mistrů i Králův pohár - orgie bílého triumfalismu, která na místě skonala. Padrós by se pravděpodobně zlobně mračil do vousu a požadoval by své callos a cocido, připadně butifarru* a Johnson by určitě želel skonu ducha Corinthians, jehož se tu snažil implantovat. *butifarra je katalánská tlačenka nebo uzenina vůbec Spor týkající se data založení vychází ze skutečnosti, že dokument podepsaný Padrósem byl předán městskému úřadu a orazítkován teprve 18.března, ale nikdo se nidky neobtěžoval tím, že by přesně definoval, jaký dokument se požaduje k určení faktického vzniku nějakého fotbalového klubu, a když na to přijde, ani jakékoli jiné sportovní instituce. Jak poukázal Oscar Wilde, "naší povinností vůči historii je přepsat ji". Nicméně díky rozhodujícímu kroku, naplňujícímu organizační záměr z 6.března, přestal být klub pouhou skupinou přátel a přešel do stavu organizovaného subjektu, což zcela jistě znamenalo určitý předěl ve vývoji Realu Madrid. Skutečnosti, že úřady obdržely výsledný dokument o dvanáct dní později, nemá žádnou váhu. Duch klubu sídlí v oné schůzi v zadní místnosti obchodu El Capricho, a navíc pokud by historie od klubu vyžadovala, aby sehrál finále poháru při stém výročí 18.března, konalo by se v pondělí, což není nijak skvělý večer pro zápas takového významu. Tři dny poté, co byli zvoleni členové výboru, sehrál Madridský FC první "oficiální" zápas své nové existence, i když vlastně šlo o interní záležitost, která měla vyřešit, kdo bude hrát za první tým a kdo bude pouze členem mužstva. To byla také první příležitost, kdy museli hráči zaplatit členské příspěvky - knížecí sumu dvou peset měsíčně. Všechny peníze byly předávány Josému Gorostizagovi (o tři dny dríve zvolenému pokladníkem klubu) v baru La Taurina přes ulici, naproti novému hřišti u býčí arény. Hráči se směli převlékat na toaletách, pokud souhlasili, že budou bar využívat k občerstvení po zápasech. Úřední péči věnovanou placení měsíčních příspěvků dosvědčuje archiv na Bernabéu, v němž lze spatřit stvrzenku z roku 1905, na níž nový pokladník krasopisně podepsal a datoval platbu od hráče Julia Chulilly. Onen první zápas mezi "modrými" a "červenými" skončil vítězstvím "modrých" 1:0 a gól vstřelil muž s nádherným jménem Spottorno (A). Jeho bratr hrál v soupeřícím mužstvu. V reportáži, který se objevila v El Heraldo de Sport, se objevila jména všech dvaadvaceti hráčů. Juan Padrós byl mezi vítěznými modrými, jeho neoficiální předchůdce ve funkci Palacios hrál za červené. Angličan Johnson kuriózně nefiguruje v žádné sestavě. Možná že poté, co tehdy ráno po svatbě nastoupil k zápasu, nechtěl v dalším roce svoje štěstí pokoušet přespříliš. Noviny uvádějí, že část obecenstva si dovolovala různé vtipné poznámky, z nichž jedna byla zamířena na vousatého prezidenta: "Mira aquél con barba - se parece a San Pedro." (Podívej se na toho s tím vousem - vypadá jako svatý Petr.) Ale alespoň to lidé zaregistrovali a příští neděli se tam pravděpodobně zase vydali, aby byli svědky odvety červených se skórem 5:2. Zasetí semínek ústředního jevu španělského fotbalu, to jest, že kluby jsou v zásadě vlastnictvím příznivců - socios (členů), jak se jim říká, mělo velký význam při růstu jak Athletiku Bilbao a FC Barcelona, tak posléze Realu Madrid. V případě Bilbaa se do roku 1913 sešel dostatek členů, aby financovali výstavbu prvního stadionu v zemi vybudovaného speciálně na fotbal - "katedrály" San Mamés, která se rychle rozrůstala až na kapacitu 10 000 diváků. Její výstavba stála 89 000 peset, což byla značná suma. Madrid postavil O´Donnellův stadion o rok dřív, v roce 1912. Ten měl dřevěnou tribunu pro 200 diváků a stál 13 000 peset - což se dá stěží srovnávat s investicí Bilbaa do svého nového poutního místa - je to však významné z toho hlediska, že i tento stadion financovalo 450 členů, kterými se klub tehdy chlubil. V případě Madridu bylo pořád ještě více členů než míst v hledišti (!), ale smysl je v tom, že podle těchto lidí bylo zaplatit klubové zařízení z vlastní kapsy hodnotnou investicí, jak z finančního, tak z duchovního hlediska. Fotbal se už v té době dostal do stadia, odkud nevedla cesta zpátky, ale bez koncepce otevřeného členství by se této skutečnosti nedostalo tak doslovně konkrétního vyjádření. Divák, který tehdy v roce 1902 po straně přičinil vtipnou poznámku, možná o pár měsíců později platil své členské příspěvky - pořád ještě o víkendech chodil na býčí zápasy, ale teď už se začínal zajímat i o něco jiného. A to něco jiného se nemuselo vyvinout úplně stejně, kdyby to právě toho roku nezapustilo kořeny v hlavním městě. Neboť pouhé dva měsíce po onom zkušebním zápase mezi modrými a červenými se v hlavním městě konal první národní turnaj, událost, která znamenala začátek španělského fotbalu jako výrazu národní kultury, jako potvrzení regionální identity. Jakmile k tomu došlo, nebylo už cesty zpět. Luis Bermejillo, o němž již padla zmínka v souvislosti s Foot Ball Sky, měl zajímavé celodenní zaměstnání jako tajemník a účetní hraběte de la Quinta de la Enrajada, který se nedávno vrátil z oxfordských hřišť jako dědic aristokratického rodu a zabýval se chovem koní a dostihovým sportem. Bermejillo, třebaže již v roce 1902 neměl přímé spojení s Madridským FC, byl právě tím člověkem, který přesvědčil svého zaměstnavatele, aby ohraničil provazy madridský Hipodrom a využil jeho velké rozlohy pro fotbalový turnaj na počest korunovace Alfonse XIII. dne 17.května 1902. Zdálo se, že je to stejně dobrá příležitost jako kterákoli jiná, jak přivábit k nové hře pozornost veřejnosti hlavního města země. O osmnáct let později král Alfons oficiálně propůjčil klubu svou královskou pečeť, ale královské a vládní styky madridského klubu v zásadě začaly už tehdy na prostranství, kde hrabě de la Enrajada opatroval své ušlechtilé stádo. K události, která proběhla ve dnech 13. a 14.května a jejíž finále se mělo hrát třetího dne, dva dny před korunovací, se dostavilo pět mužstev. Madridský Foot Ball Club, Foot Ball Club Barcelona, další katalánské mužstvo Club Español de Foot Ball, Vizcaya (v podstatě Athletic Bilbao, v němž se objevilo několik dalších hráčů z Baskicka) a New Foot Ball Club, rovněž z Madridu, v němž hráli někteří hráči starého Sky a několik hráčů, kteří se nevešli do první jedenáctky Madridského FC. Turnaj měl velký úspěch a jeho význam v historii rozvoje španělského fotbalu je neoddiskutovatelný. Bermejillova iniciativa, jíž se dychtivě chopila dvě nejlepší mužstva v zemi, Bilbao (Vizcaya) a Barcelona, zaplnila Hipodrom do takové míry, že pro lidi musely být přistavěny další dřevěné tribuny. Turnaj se konal pouhé dva měsíce po oficiálním založení madridského klubu a byl důkazem, že tento nastupující sport přitahuje. Naneštěstí pro Johnsona a jeho svěřence přisoudil los Madridu za soupeře Barcelonu, tým, který měl o tři roky delší zkušenosti a pobral podstatně víc fotbalového rozmu. A tak se 13.května 1902 stalo, že
tento zápas, který se později měl stát snad tím nejproslulejším ve světovém fotbale, skončil vítězstvím Katalánců 3:1 - což nebyl pro Madrid špatný výsledek vzhledem k tomu, že v té době měl jejich soupeř slavnější historii. Kroniky však budou navždy hlásat onen fakt nepříjemný pro všechny madridistas, že století trvající, téměř psychotická rivalita se začala katalánským vítězstvím. Sestavy prozrazují kosmopolitický charakter vítězů se třemi Angličany a švýcarským prezidentem v mužstvu, zatímco na druhé straně teď za Madrid nastoupil Johnson. Nejen to, ve druhém poločase málem zvrátil vývoj hry, kdy za stavu 0:2 obdržel přihrávku od Giralta a "bombou" překonal soupeřova brankáře. Palacios pak neproměnil šanci, a když už bylo elegantně oděné obecenstvo na mrtvici, zahodil náš známý Spottorno penaltu, kterou Katalánci na druhé straně řádně proměnili. Stejně zní podivně, že prvním mužstvem, který skóroval v oficiálním zápase za Real Madrid, byl Angličan. Mezitím to silná Vizcaya nandala madridským náhradníkům, odloženým do "New", politováníhodným skóre 8:1 a na Madrid zbylo třetí místo, když porazil Español 3:1. Carlos Padrós rozhodoval finále mezi Vizcayou a Barcelonou, které vyhráli Baskové 2:1. Laťka byla nastavena. Madrid, jako hlavní město i jako fotbalový tým, teď měl jasnější představu o tom, co je třeba dělat, aby se vyrovnal se svou tří až čtyřletou ztrátou, zaviněnou relativně nevinnou nečinností. Nevedl si nijak zle a zničehonic se od hraní zkušebních zápasů před hrstkou zevlounů na nedělní procházce přensel do ovací stovek, by tisíců platících diváků. To, že Bermejillo stanovil vstupné (buď 10, nebo 25 centavos), lidi od návštěvy neodradilo. Vidět zblízka prince bylo pro obdivovatele královské rodiny evidentně atrakcí, ale ať už se lidé dostavili z jakéhokoli důvodu, Madridský FC především a fotbal vůbec se daly do pohybu. Sala de Exposiciones na Bernabéu ve svém druhém poschodí vítá návštěvníka velkou, poněkud křiklavou nástěnnou malbou hráčů oslavujících v roce 2000 v Paříži osmé vítězství klubu v evropském poháru. Text, který se vine kolem malby, nás ujišťuje, že Real Madrid byl největším klubem Španělska nejen na počátku dvacátého století, stal se také prvním vítězem Ligy mistrů v novém tisíciletí a prvním vítězem španělské ligy. To poslední je trochu zavádějící, poněvadž striktně řečeno mistrovský titul na konci sezony 1999-2000 získal Deportivo de La Coruña, ale člověk v tom tvrzení vidí básnickou licenci, neboť následující titul vyhrál Madrid v sezoně, která těmi nulami začínala. Přitom ovšem bezesporu aplikuje obě hlediska, když totéž tvrdí o vítzství v Lize mistrů nad Valencií v sezoně 1999-2000, ale ve skutečnosti na tom nezáleží.* *Autor mylně považuje rok 2000, a nikoli rok 2001 za první rok nového tisíciletí. Ale ve skutečnosti na tom opravdu nezáleží. Takové nepodstatné nevinné lži tváří v tvář faktům jsou nedílnou součásti legendy. Autor instruoval grafika, aby uprostřed textu zvýraznil větším hůlkovým písmem následující větu... Y SOBRE TODO, EL MADRID ES UN EQUIPO GANADOR (A PŘEDEVŠÍM, REAL MADRID JE MUŽSTVO VÍTĚZNÉ) ... čistě pro případ, že bychom to z bohaté kořisti získané v průbehu století a vystavené o poschodí níž nepochopili. Svým způsobem je extrémně nebezpečné propagovat takovou myšlenku, neboť klade na instituci nároky, občas zcela jistě nerozumné, aby tuto filozofii realizovala do slova a do písmene a bezustání ohromovala všechny návštěvníky s takovou pravidelností, jež by stačila k tomu, aby podstatu podobného vychloubání udržela. Zdá se však, že problém spočíval spíše v tom, že zbytek země nejevil přílišnou ochotu akceptovat ohňostroj pyšných tvrzení Realu. Jak uvidíme, od podpisu Di Stéfana a od padesátých let se statistiky na Real přívětivě culí. Není tu v podstatě oč se přít, kromě velmi zřídkavého selhání a příležitostného planého období. Ale i tehdy, kdy pole odpočívalo v přípravě na příští žně, našly si jedna či dvě trofeje cestu do prohýbajících se skleněných vitrín na Bernabéu. Jiné kluby snad stavějí svoje tradice na jediné zlaté éře, na několika vynikajících hráčích a na něčem, co je pro jejich komunitu specifické, jako třeby Grimsby a jeho ryby nebo Hartlepool a jeho opice - nebo přeměňují svůj klub ve výraz jakési politicko-kulturní entity, jako například Barcelona či Glasgow - ale podíváme-li se do záznamů Realu Madrid, nemůžeme se ubránit podezření, že ty jiné, méně obvyklé rysy, které mu zbytek fotbalového světa připisuje, jsou tak nějak kompenzační, ať už těm, kdo se stali jejich dědici, připadají atraktivní či bezvýznamné. Ve světě prakticky neexistuje jiný velkoklub, který může veškerou svou kulturu zakládat kolem slova "vítězný" a přitom mu to naprosto projde. To je ovšem příčina, proč člověk hluboce ocení menší vyjádření nestrannosti, když se pídí po názorech na Real Madrid. Ve Španělsku ho v nejrůznější míře milují i nenávidí. Žádný fotbalový příznivec se zde neomezí na prosté pokrčení rameny, když je dotazován ohledně Realu Madrid, a dokonce i většina lidí trvdících, že je fotbal vůbec nezajímá (takoví jsou zde velmi vzácní), nicméně poskytne nějaký názor na Real a všechno, co představuje. To proto, že pojem "prostě ten nejlepší" není prázdný - je to fakt, ktrerý zastrašuje. Průvodní holedbání je pro vkus některých lidí přílišné a z čistě politického hlediska je představa permanentního "vítězení" poněkud jalová, neboť zřejmě protiřečí samotné podstatě sportu. Rozumnější náhled může být ten, že sport přínáší opravdovou rozkoš svými zvraty - vítězství se cení tím výše, čím víc je chápána trýzeň porážky. Jorge Valdano, fotbalový ředitel klubu v současné Pérezově éře, byvalý vynikající hráč a trenér a také příležitostný "filozof" (jeho přezdívka v jeho rodné Argentině), vyjádřil ve své Libro de dichos (Knize přísloví) spíše pohled nevěřícího Tomáše, když napsal, že "ganar queremos todos, pero solo los mediorces no aspiran a la belleza. Es como pretender elegir entre un imbécil bueno o un inteligente malo..." (Vyhrávat chceme všichni, ale jenom průměrní neusilují o krásu. Je to jako předstírat volbu mezi dobrým imbecilem a špatným inteligentem.) Ale od muže přímo ze srdce Realu Madrid je to neobvyklá poznámka, v klubu nepříliš sdílená. Real považuje styl za samozřejmost. Na Bernabéu se nečiní rozdíl mezi vítězícím mužstvem a atraktivním mužstvem. Vítězství, a je jich nepřeberné množství, jsou sama o sobě výrazem krásy. Na Valdana hledí jako na jakéhosi intelektuála, jakéhosi podivína, který nicméně klubu propůjčuje svou armaniovskou uhlazeností a vytříbenou výmluvnou španělštinou jistou auru důstojnosti. Ale jen málo hráčů by se ztotožnilo s touto formulací, charakteristickou spíše pro barcelonskou posedlost stylem. Praví madridistas hlásjí filozofii vítěze do mikrofonů, které jim nastrčí pod nos, a na hřišti tyto samolibé předpovědi realizují. Něco menšího se toleruje jen zřídka. Když se ohlížíme za historií klubu, je zajímavé pokusit se prozkoumat počáteční hlubiny a proč a za jakých okolností se toto triumfální sebevědomí zrodilo - vzhledem k tomu, že to s velkou pravděpodobností vyplývá ze specifických rysů madridské povahy. Rozvržení Trofejního sálu je vskutku zaměřeno tak, aby vyzařovalo právě ten dojem, že duch klubu je od samého začátku prostoupen úspěchy. To je zcela evidentní, když kráčíte modrou klenutou chodbou do zšeřelého předsálí, kde vás oči nejdříve vedou kolem první dlouhé dřevěné skříně s řadou různých méně významných "zahřívacích" pohárů a medailí k jasněji osvětlenému místu po levé straně. Zde, v elegantním světle bodových reflektorů, v důstojném tichu, spočívá ve čtyřboké skleněné skříňce první trofej klubu, velký leštěný stříbrný pohár. Realu ho věnoval v roce 1908 Alfons XIII. a připomíná první čtyři vítězství v Králově poháru dosažená za sebou v letech 1905 až 1908. K smůle opatrovníků trofeje je u paty poháru krasopisnou kurzivou vyryto jméno prvního vítěze - "Athletic Bilbao", i když v době, kdy ho vyhrál, se vlastně ještě jmenoval FC Bilbao. Od založení klubu to Madridu trvalo tři roky, než v tomto významném turnaji zvítězil (oficiálně se poprvé hrál v roce 1903, rok po korunovačních zápasech), ale jakmile se mu to podařilo, předvedl první nepřerušenou šňůru ve své historii, kterýžto jev se měl stát významnou součástí jeho legendy v následujících obdobích. Na Real čekaly dvě řady pěti po sobě jdoucích mistrovksých titulů v šedesátých a osmdesátých letech, souvislá royal flushová pětice vítězství v Poháru mistrů v padesátých letech a k tomu několik parádních trojiček sebraných jen tak mimochodem. Španělé si tyto série akutně uvědomují a přikládají jim velký význam, ať už Real Madrid podporují, či
nikoli. Jako by představovaly znamení doby, jako by sloužily coby historické ukazatele společenských a politických událostí oněch dob.
