Rozhovor: 3 Milena Vicenová, česká velvyslankyně při Evropské unii
téma Zdraví žen
4-7
diskusE 8-9 Zaminovaná Kambodža 2010
ROZVOJOVKA 2
Zdraví žen
K
K A L E ID O S K O P
Střípky » V chudých zemích má mobil už každý druhý
ST R A N A
2
Mobilní telefon používaly loni ve světě 4,6 miliardy lidí. V rozvojovém světě si podle Mezinárodní telekomunikační unie platí mobilní služby už nadpoloviční počet obyvatel. K internetu se podle odhadů dostane už 1,7 miliardy osob, v chudých zemích ovšem jen každý pátý. Třetina internetové populace rozvojového světa se nachází v Číně. Obecně se přístup na internet, k telefonu a dalším technologiím zlevňuje.
HIV pozitivní již mohou do Číny Čínská vláda zrušila dvacet let trvající pravidlo, které zakazovalo cizincům infikovaným virem HIV, sexuálně přenosný mi chorobami či leprou navštívit zemi. I nadále však podle agentury Reuters platí zákaz vstupu pro „osoby se závažný m psychiat rick ý m onemocněním, infekční plicní tuberkulózou nebo jiný m infekčním onemocněním, které by mohlo představovat hrozbu pro veřejné zdraví“. Počátkem března v zbudila pozornost
informace, že do Číny nesmí přicestovat na mezinárodní literární festival jeden z nejznámějších australsk ých spisovatelů a nov iná ř ů Rober t Dessai x . Důvodem mělo být to, že je nakažený virem HIV. Několik desítek australských spisovatelů tehdy podepsalo protestní dopis, v němž žádalo čínské úřady, aby se za svůj postup omluvily. Sám Dessaix označil nařízení za „středověké“. Zdroj: Aktuálně.cz
Rozhlasové vysílání o AIDS
» V Sierra Leone ošetří lékaři zdarma matky a děti
text Kaleidoskop
Kateřina Gabrielová Člověk v tísni
foto Kaleidoskop
Ken Banks, kiwanja.net
foto titulní strana:
Ivana Poliačiková
Chudá Sierra Leone patří k zemím s nejvyšší dětskou úmrtností. Stát, který prochází obnovou po občanské válce, to chce změnit. Spustil plán bezplatné zdravotní péče pro těhotné, kojící matky a děti do pěti let věku, který sponzorují OSN a Velká Británie. Společně pomáhají se zlepšením kvality zdravotnických zařízení, dodávají léky a zajišťují platy zdravotníků.
» Každý školák v Gaze má svůj laptop
Do boje proti vysoké míře negramotnosti v rozvojových zemích v y razila americká nezisková organizace „One Laptop per Child“, Už v roce 2007 začala v yrábět speciální dotykové notebooky pro děti v rozvojových zemích. Notebooky jsou nezávislé na elektrické síti, nepotřebují žádný napájecí kabel, klávesnici, ani myš. Orientační cena je 75 dolarů (přibližně 1400 korun), Tyto notebooky teď dostalo 2100 dětí ve městě Rafah na jihu Gazy.
Přímo v Číně je však s tématem AIDS nakládáno poměrně otevřeně. Jak informoval server Ondamaris, v ysílá od ledna letošního roku čínský rozhlas pravidelně pořad týkající se tohoto onemocnění. „Pozitivní rozhovory“ si mohou posluchači a posluchačky pustit každou sobotu od 21 do 22 hodin. Podle moderátora pořadu, který je sám nakažen virem HIV, mají Pozitivní rozhovory přispět k lepšímu porozumění mezi lidmi infikovaný mi tímto virem a ostatními oby vateli. Počátkem roku zrušily zákaz vstupu HIV pozitivním také Spojené státy. Legisla-
Publikace je financo-
tivní úprava, která diskriminovala HIV pozitivní, zde vešla v platnost na konci osmdesátých let, kdy kvůli masivnímu šíření nemoci AIDS vypukla celosvětová panika. Mezi země, které přijaly stejná opatření jako Spojené státy, se řadí například Libye či Saúdská Arábie. Virus HIV, který AIDS způsobuje, je znám od roku 1981. Za téměř třicet let se vědcům nepodařilo objevit účinný lék, který by virus v těle zničil. Nemocí AIDS bylo dosud celosvětově nakaženo asi 33 milionů lidí a zemřelo již 25 milionů z nich. Zdroj: Aktuálně.cz
ROZVOJOVKA 2/2010
vána z fondů Evropské unie. Za obsah publikace nese plnou odpovědnost společnost Člověk v tísni, názory v ní obsažené
Publikace vznikla v rámci mezinárodního projektu To Act You Have to Know realizovaného společností Člověk v tísni.
nelze interpretovat jako stanovisko donora.
Vydavatel Člověk v tísni, o. p. s., Sokolská 18, 120 00, Praha 2 Telefon +420 226 200 443, fax +420 226 200 401 E-mail
[email protected] Na přípravě publikace se podílely Michala Hozáková, Kateřina Gabrielová, Karel Vrána a Blanka Medková Design Pavel Lukšan, elements ds (www.elementsgroup.cz) Sazba Zoran Bonuš
zaregistrujte si novinky na www.rozvojovka.cz
Evropa chce zůstat ekonomickou velmocí
R
ROZHOVOR
Hospodářské problémy brání i navyšování rozvojové pomoci, říká Milena Vicenová, česká velvyslankyně při Evropské unii. Evropská komise nedávno představila návrh strategie Evropa 2020, která má vyvést Evropu z hospodářské krize a přivést ji do další dekády. Jedním z cílů je pokles osob ohrožených chudobou o 20 milionů. Jakým způsobem je vlastně Evropa ohrožena? Nynější hospodářská krize ekonomiku Evropské unie (EU) tvrdě zasáhla. Došlo ke zpomalení hospodářského růstu a následně i propadu do záporných čísel, nezaměstnanost se zvýšila na 10 % a stav veřejných financí se silně zhoršuje – v průměru je v EU deficit 7 % a dluh 80 %. Navíc Evropa čelí dlouhodobým složitým otázkám, jako je stárnutí populace, globalizace a klimatické změny. EU se nyní musí rozhodnout. Chce i nadále patřit mezi ekonomické velmoci? Bude schopná prosadit nezbytné strukturální reformy? Na tyto otázky má odpovědět právě Evropa 2020, nová desetiletá hospodářská strategie EU. Svůj postup chce EU měřit pomocí pěti hlavních cílů. U třech cílů již evropští lídři schválili i jejich číselné hodnoty. Jde o zvýšení zaměstnanosti (na 75 %), o investice do vědy a výzkumu (mají tvořit 3 % HDP) a o cíl využívání obnovitelných zdrojů energie (snížení emisí CO2, zvýšení energetické účinnosti a nárůst používání obnovitelných zdrojů, vše o 20 %). U dvou cílů – snížení chudoby a zvýšení počtu osob s vysokoškolským vzděláním – se evropští lídři prozatím na konkrétních číslech neshodli. Jak chce Unie snížení ohrožených lidí chudobou dosáhnout? To zatím není zcela jasné. Už při předběžném projednávání členské země upozorňovaly na nutnost podporovat příznivé podnikatelské klima zejména pro malé a střední podnikatele a vytvářet pracovní místa. Mnozí namítali, že chudoba obyvatel Evropy je jen stěží porovnatelná se skutečnou chudobou miliónů obyvatel rozvojových zemí. Závěry jarního summitu hovoří o tom, že cíl by měl být zaměřen na sociální začlenění prostřednictvím snižování chudoby. Jádrem strategie je i podpora zelené,
na zdroje šetrné ekonomiky a snižování emisí skleníkových plynů. Unie se v rámci Kodaňské dohody zavázala snížit emise o 20 % do roku 2020. Jak tohoto cíle chce dosáhnout? Evropská unie se zavázala jednostranně snížit emise skleníkových plynů o 20 % do roku 2020 už před jednáním v Kodani, na jednání Evropské rady v březnu 2007. Pokud se k podobnému závazku přihlásí i ostatní rozvinuté země, EU je odhodlána snížit emise skleníkových plynů ve stejném období dokonce o 30 %. Po politickém rozhodnutí z roku 2007 se konkrétní kroky ke snížení emisí skleníkových plynů o 20 % do roku 2020 promítnuly do unijní legislativy. Šlo hlavně o takzvaný klimaticko-energetický balíček, schválený na konci roku 2008. Průmyslový sektor v Evropské unii tak bude v rámci systému obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů mezi lety 2012 – 2020 snižovat tyto emise o 21 % oproti roku 2005. Emise skleníkov ých plynů mimo průmyslový sektor, například z domácností nebo dopravy, sníží Unie v průměru o 10 %. Toto snížení však bude probíhat v jednotlivých členských státech odlišně. Například České republice mohou v tomto období emise naopak narůst o 9 %. Lisabonská smlouva přináší novinku – ustanovení o solidaritě a vzájemné pomoci v případě přírodních a jiných katastrof. Jak by naplňování tohoto usnesení vypadalo v praxi? V Lisabonské smlouvě se vlastně poprvé objevují ustanovení o humanitární pomoci EU, která musí být prováděna v souladu se zásadami mezinárodního práva, nestranně a neutrálně. Ačkoliv evropská koordinace humanitární pomoci již v praxi funguje dobře, smlouva přinesla některé nové prvky posilující koordinaci a zdůrazňující význam humanitární pomoci ve vnějších vztazích EU. Například byla vytvořena nová pozice komisařky pro humanitární pomoc, kterou se stala Bulharka Kri-
ST R A N A
stalina Georgieva. Další novinkou je návrh zřízení Evropského dobrovolnického sboru humanitární pomoci.
3
Současné předsednictví se soustředí na prioritu, jejímž cílem je mimo jiné i podpora občanských iniciativ. O co konkrétně jde? Takzvaná občanská iniciativa, podle níž může nejméně jeden milion občanů EU pocházejících „z podstatného počtu členských států“ vyzvat Evropskou komisi, aby se zabývala v rámci svých pravomocí určitou problematikou, vychází z Lisabonské smlouvy. Účelem je zajistit účast občanů EU na veřejném unijním dění a stimulovat debatu o unijních záležitostech. Zbývá vyřešit několik velmi důležitých otázek. Stále se diskutuje o minimálním počtu zemí, z nichž musejí pocházet občané podporující určitou iniciativu, o minimálním počtu občanů podporujících iniciativu v každém jednotlivém státě, o systému kontroly přípustnosti iniciativ (tedy o tom, kdo, kdy a jak určí, že ta či ona konkrétní záležitost spadá do působnosti EU), a také například o kontrole totožnosti signatářů iniciativ. Letos v září se uskuteční mezinárodní summit zaměřený na zhodnocení úspěchů (či neúspěchů) v dosahování rozvojových cílů tisíciletí. Jak se staví EU k tomuto summitu a k naplňování rozvojových cílů tisíciletí obecně? EU se na summit, který se uskuteční 20. až 22. září v New Yorku, připravuje. Rozvojové cíle tisíciletí jsou z hlediska EU významné mimo jiné i proto, že představují unikátní příklad společného mezinárodní postoje a nabízejí vizi až do roku 2015. Situaci EU komplikují stávající hospodářské problémy, které pochopitelně znemožňují podstatnější navyšování rozvojové pomoci. Dosažení rozvojových cílů však není jen závazkem pro EU. Rozvojové země by na summitu měly jasně prokázat, jak plní své závazky, ať už jde o demokratické reformy, dobrou správu, mobilizaci vlastních domácích zdrojů a podobně.
text
Karel vrána
foto Archiv Mileny Vicenové
TÉM A
zdraví žen
T ST R A N A
4
Ženy v zajetí tradic Indie patří k zemím s nejvyšší mateřskou úmrtností na světě. Některé rodiny nemají na lékařskou péči peníze, často se brání odborné pomoci i kvůli předsudkům. Osudy žen tak berou do rukou porodní báby. Z místnosti se ozývá vzdychání a křik. Porodní bába tlačí mladé dívce na břicho a snaží se tak urychlit porod. Podobnou situaci lze u porodů v Indii zahlédnout běžně. Místní porodní báby se většinou drží zavedených postupů a pověr, které rodičkám spíše ubližují, než aby jim pomohly překonat možné komplikace. Pro mnoho žen, zejména na indickém venkově, je ovšem porodní bába jediná dostupná „kvalifikovaná“ pomoc při porodu.
Lékař není pro chudé Porodní báby mnohdy nemají ani základní znalosti a hygienické návyky, které mohou snížit zdravotní rizika při porodu. I to je jeden z důvodů, proč je v Indii podíl matek, které zemřou v souvislosti s těhotenstvím a porodem, jeden z největších na světě. „Většinu žen by bylo možné zachránit, protože trpí banálními gynekologickými a jinými zdravotními problémy. Pomohla by včasná pomoc nebo také jen jejich lepší informovanost a vzdělání,“ tvrdí paní Patel z indické nevládní organizace Chetna. K dalším příčinám nepříznivé situace patří i nízká dostupnost zdravotní péče. Lékaře navštíví v průměru jen asi každá čtvrtá těhotná žena, v některých venkovských oblastech se musí bez lékařské péče obejít i 90 % budoucích matek. Odbornému dohledu nebrání pouze velká vzdálenost od nemocnice, ale často i nechuť rodiny a manžela poskytnout ženě lékařskou péči. Mnoho rodin si také nemůže lékařskou péči dovolit finančně. V neposlední řadě hrají roli předsudky a strach, že léčba bude bolestnější a nebezpečnější než samotné zdravotní obtíže. text
Rodina chce syna
Ladislav Kudláček
Předsudky, obavy a finanční situace pak vženou těhotné dívky do rukou porodních bab. Tyto asistentky se ale často dopouštějí zásadních pochybení, která mohou vést u matek ke zdravotním komplikacím a někdy zapříčiní i jejich úmrtí. Řadě potíží lze přitom ale jednoduše předejít, například dodržováním správné hygieny. „Proto naše organizace školí porodní báby ve správných hygienických návycích,
Autor je spolupracovník Člověka v tísni
foto
Ladislav Kudláček
jako je používání dezinfekce, rukavic nebo dodržování vhodného postupu při porodu. Učíme je také poskytovat správné a včasné informace o další poporodní péči či kojení,“ doplňuje Patel. Význam školení potvrzuje skutečnost, že devět z deseti porodů se v indických venkovských oblastech uskuteční v domácím prostředí. Také poporodní odborná péče je využívána velmi málo. Přitom na venkově trpí nějakými gynekologickými obtížemi velká část žen. Prostě se stydí nebo nemají peníze jít k doktorovi. Další problémy nastávají, pokud se ženě narodí holčička. Místo aby mohla věnovat své dcerce odpovídající péči, čekají ji jen další povinnosti. Indické rodiny a komunity tradičně preferují mužské potomky. V opačném případě se předpokládá, že žena opět otěhotní, aby dostála svým společenským povinnostem. Taková situace se může opakovat, dokud se nenarodí syn. Okolnosti pak mají významné zdravotní dopady i na matku a její holčičku. Matka je často vyčerpaná z dalšího porodu, který následuje krátce po předchozím. To dále zvyšuje zdravotní rizika a nepříznivě ovlivňuje úmrtnost žen během dalšího těhotenství a porodu. Žena rovněž nemůže z důvodu rychlého otěhotnění nadále kojit. „Dcera pak nemá odpovídající výživu, což se podepisuje i na vysoké úmrtnosti holčiček do 5 let života,“ vysvětluje Patel.
Porod z práce neomlouvá Zdravotní potíže a další rizika čekají ženy i bez dalšího rychlého otěhotnění. Ženy na indickém venkově musejí těžce pracovat, většinou si neodpočinou ani v těhotenství či po samotném porodu. V lepším případě si mohou oddychnout během šestinedělí, ale často jim v tom brání ekonomická situace rodiny. Následky jsou pak často velmi závažné. Není náhodou, že nejvíce úmrtí žen před nebo těsně po porodu se soustředí právě do období sklizně a nejtěžších prací na poli. V tomto období se rovněž vyskytuje nejvyšší počet předčasných porodů či náhodných potratů. Velmi paradoxním jevem v zemědělství je fakt, že technologický pokrok,
který má lidem usnadnit otrockou práci na polích, má pro ženy opačný důsledek. Muži často převezmou činnosti s traktory a stroji a na ženách pak zůstává jen těžká, fyzicky náročná práce. „Tento fenomén rozhodně nenapomáhá k zlepšení zdravotní situace žen,“ komentuje trend Patel.
Poslední ke stolu Chudoba a náročná práce značně podlamují celkový zdravotní stav žen a dívek, nezávisle na jejich věku. Například až 70 % žen v Indii trpí chudokrevností a dalšími přidruženými zdravotními potížemi. K příčinám této situace lze přičíst i kulturní zvyky, tradice a postavení žen ve společnosti. Žena běžně ke stolu a jídlu zasedá jako poslední. Často se může najíst jen toho, co na stole zůstane po muži. Tradiční pořadí strávníků je totiž následující: První jí muž, pak děti a nakonec žena. Zbytky na již tak chudě prostřeném stole nemohou zabezpečit sytou a nutričně vyváženou stravu. Této zvyklosti se musí bez výjimky podrobit i těhotná žena. Chudokrevná budoucí matka ale ve většině případů porodí dítě, které rovněž trpí chudokrevností. „Je to začarovaný kruh, který se opakuje už po staletí. Samozřejmě to má i neblahé důsledky na výši úmrtnosti žen a dětí,“ upozorňuje Vibhuti z UNICEF. Evropana může až zaskočit, jaké množství indických nevládních organizací nabízí školení zaměřená na správné návyky při stolování či obliba studijních oborů týkajících se vhodné výživy. Cílem organizací, jako je například zmiňovaná Chetna, není jen rodinám a ženám vysvětlit správnou skladbu jídelníčku. Především se snaží komunity přesvědčit, jak je důležité změnit staletou tradici stolování, která odsouvá ženu na poslední místo. Taková prevence je totiž výrazně účinnější než další nákladné zdravotnické programy, které mají důsledky chudokrevnosti řešit. I drobná změna postoje by mohla zachránit životy mnoha žen. Není tedy náhodou, že už legendární bývalý premiér Indie Jawaharlal Nehru prohlásil: „Stav národa poznáte podle životní úrovně jeho žen.“
TÉM A
zdraví žen
T ST R A N A
6
Kambodžské ženy rodí doma Novopečená matka nemůže podle tradice v prvních dnech kojit, zakázanou má i hygienu. Zatímco se na Západě rozmáhá trend porodů v přirozeném prostředí, kambodžské ženy sní o porodnici. Paní Sokha je pohledná kambodžská žena. Ani se nechce věřit, že do svých čtyřiceti čtyř let stihla porodit sedm dětí. Dle tradice je všechny porodila doma. „Když to na mne přišlo, zavolali jsme porodní bábu. Ta byla u porodu, pak mimino omyla vodou a položila ho vedle mne. Poté odešla a já ji viděla až u dalšího porodu,“ v ypráví s úsměvem Sokha o svých zkušenostech.
čala vždy až po třech dnech. První mléko není pro dítě dobré,“ pokračuje Sokha. Tak jako mnoho jiných kambodžských žen i ona uvěřila pověře o tom, že nažluklé kolostrum – první mléko – je jedovaté a pro dítě škodlivé. Kolostrum je ale naopak pro dítě nesmírně důležité, zejména pro budování jeho imunity. Pokud matka nezačne kojit hned po porodu, riskuje také, že nebude mít mléko vůbec. „Víte, my v Kambodži vždy po porodu zapálíme pod postelí oheň. V takové hliněné nádobce, na které obvykle vaříme čaj. První tři dny musí oheň hořet plným plamenem a pak další čtyři ještě udržujeme malý plamínek. Pro miminko je u ohně moc teplo, tak ho většinou vezmou pryč. Nevím, proč se to tak dělá. Mně to přikázala porodní bába,“ snaží se Sokha vysvětlit, proč s dětmi v prvních dnech nebyla.
Rituální oheň místo mýdla
Kojení je zakázáno
text
Ivana Poliačiková Autorka je koordinátorka projektů společnosti Člověk v tísni v Kambodži
foto
Ivana Poliačiková
Tradiční porodní asistentky v Kambodži opravdu asistují pouze při porodu. Nejsou to školené zdravotnice, ale ženy z vesnice, které se podle zvyklostí věnují porodnictví tak, jak je to naučily jejich mámy a babičky. Sokha nev y padá, že by jí porod doma nějak vadil. Její povídání vyvolává pochybnosti, jestli nejsou tradiční porody doma přece jen přirozené a náš „západní“ způsob není vlastně horší. Konec konců v Evropě se matky snaží vracet zpět k přírodě a žádají alternativní porody doma. Další vyprávění ale podobné úvahy vyvrací. „S děťátkem jsem prvních pár dnů moc nebyla. Kojit jsem za-
Většina kambodžských žen přijímá tradiční rituály, aniž by pátrala po jejich důvodech i následcích, které jejich dodržování může přinést. Místní porodní expertka Ou Sominea se mezi ženami snaží šířit osvětu a přibližovat rizika tradičního porodnictví. „Rituální oheň se zapaluje, protože místní lidé věří, že ženu po porodu očisťuje a uzdravuje. Já si ale nemyslím, že je to dobré. V Kambodži je už i tak dost teplo a ležení na ohni ho ještě znásobuje. Matka je pak dehydrovaná a naopak se po porodu zotavuje pomaleji,“ říká Ou Sominea. „Tradiční porodní asistentky odeberou matce dítě a řeknou jí, že má sedm dní ležet a o dítě se má starat někdo jiný. Matka by se prý neměla vůbec hýbat, neměla by se mýt ani česat a příbuzní by ji měli dokonce i krmit. A dítě prý nemá kojit, ale krmit sladkou vodou nebo vývarem z rýže. To je naprostý nesmysl! Dítě potřebuje mateřské mléko hned od začátku. Také každodenní kon-
takt s matkou je důležitý,“ pokračuje v kritice tradičního porodu. Matky čelí kvůli dodržování tradičních rituálů nátlaku ze strany porodních asistentek. Pokud by ženy zvyklosti nedodržovaly, přišly by prý o svoje zdraví a krásu. Poprvé se tak mohou omýt až po uplynutí oněch sedmi dní od porodu, a to čajem z různých bylin. Je evidentní, že tento způsob léčení poporodních ran nepřispívá. Tradiční porodní techniky také nejsou bezpečné. Pomocnice porodní báby tlačí matce na břicho, aby se děťátko rychleji dostalo na svět. Pupečník odřezávají běžným nožem bez předešlé sterilizace. Ránu pak dezinfikují pavoučími sítěmi a zámotky různého hmyzu. Dětem se rána obvykle zanítí a může dojít i k rozsáhlým infekcím. Pokud se porod zkomplikuje, nejsou porodní asistentky schopny zasáhnout. Není-li matka včas převezena do nemocnice, tak většinou umírá. Jelikož ve vesnici byste auto hledali marně a převážet krvácející matku na motorce nebo na kole nelze, jsou úmrtí při porodu stále běžná. Kambodžská mateřská úmrtnost patří k nejvyšším v regionu a pěti let života se nedožije až 8,3% dětí. Většina dětí umře již v prvním roce života a u poloviny z nich je jedním z důvodů úmrtí podvýživa, která začíná nízkou porodní váhou a pokračuje špatnou výživou v raném dětství.
Porodnice jako alternativa „Proto doporučují všem matkám chodit na předporodní a poporodní prohlídky a rodit v zdravotním centru nebo v nemocnici. Mnoha rizikům se tak dá předejít. Těší mne, že pořád více žen už tohle chápe,“ uzavírá své povídání paní Sominea. Porod v nemocnici či porodnici je pro ženy v rozvojové zemi, jako je Kambodža, vlastně alternativou. Až když se úmrtnost matek bude blížit nule tak, jak je tomu například v Česku, budou si matky moct dovolit opět se vracet k tradičnějším praktikám.
Církev: Kondomy jsou nástroj ďábla Filipíny řeší otázku antikoncepce už dvacet let. Téma vyvolává v zemi silné emoce a leckdy i rozděluje rodiny. Pro většinu obyvatel ostrovního státu je antikoncepce téměř nedosažitelná. Zákon, kter ý by zajistil přístup k informacím o plánovaném rodičovství a také dostupnost antikoncepčních prostředků pro všechny filipínské rodiny bez rozdílu, je pro zdejší katolickou církev zcela nepřijatelný. Rozdávání kondomů zdarma v květinářstvích v den Sv. Valentýna, jež prosadila ministryně zdravotnictví Esperanza Cabralová, proto církevní představitele velmi popudil. „Je nemorální, aby ve vládě působil někdo, kdo prosazuje kondomy, když my všichni víme, že kondomy jako prevence proti šíření nákaz viru HIV/AIDS nefungují,“ prohlásil biskup Ramon Argulles z manilské diecéze Lipa. „Ministerstvo zdravotnictví má mít na paměti zdraví národa, církev její morálku,“ hájila se proti útokům vlivné katolické církve Esperanza Cabralová.
netoleranci potratů přiděluje, se s nimi nese celý život. A tak v zemi vznikají nevládní organizace, nejčastěji mezinárodně dotované, které mají velmi specifickou agendu – post-potratová péče.
Sirotčinec i pro znásilněné Pro ty, co nechtějí zákon překračovat a o dítě se přece jen nemohou postarat, zůstávají jako jediná mož-
Nelegální služby Podle ministerstva zdravotnictví se každým rokem na Filipínách narodí přes 3 miliony nechtěných dětí. Chybějící plánované rodičovství nevede jen k většímu počtu dětí, zejména u nemajetných, ale také k nelegálním potratům. Látky v y volávající potrat si lze načerno pořídit například v manilských ulicích v blízkosti známé baziliky Ježíše Nazaretského ve čtvrti Quiapo. „Podávám jim tabletku Cytotec. Jednu spolknou a dvě jim vložím do vagíny,“ prozradila agentuře IRIN pod podmínkou zachování anonymity žena, jež potraty provádí. „Vždycky jim ale říkám, že musí mít dost peněz na hospitalizaci, pokud nastanou nějaké komplikace.“ Potraty lze vyvolat také agresivní masáží. Masérkám, které tyto služby provádí, se místně říká hilotky. Ženy, jež nakonec končí v nemocnicích, se při prozrazení pokusu o potrat setkávají s předsudky jak v místě bydliště, tak i u nemocničního personálu. Stigma, které jim společnost kvůli
nost sirotčince. A protože zákony na Filipínách nepovolují ani potraty v případě znásilnění či incestu, manilsk ý sirotčinec Good Shepherd posky tuje přístřeší i těmto případům. „Přijdou několik měsíců před porodem, aby okolí nic nepoznalo, a odchází jeden měsíc po porodu. Děti jdou poté k adopci,“ v ysvětluje řádová sestra Suzanne systém, který sirotčinec praktikuje už od roku 1953.
Mocné samosprávy Kvůli blokaci celoplošného zákona o plánovaném rodičovství je v současnosti regulace počtu potomků
v rukou místních samospráv. Ty se ve většině případů snaží vyjít vstříc tlakům církve, která hraje v životech Filipínců důležitou roli, ne-li tu hlavní. Zákaz antikoncepce v městské části Manila (Manila je část metropolitní Manily, která se skládá ze 14 městských částí – pozn. aut.) má na svědomí bý valý starosta Lito Atienza, zapřisáhlý nepřítel potratů. Za svého působení v deseti státních zdravotních střediscích zakázal antikoncepci i jiné typy regulace rodičovství, jako je sterilizace či podvazování vaječníků. Ne všechny samosprávy však k problému přistupují tak konzervativně. V jiné městské části, Quezon City, jsou běžně k mání všechny možné antikoncepční prostředky. „Filipíny jsou 12. nejlidnatější zemí na světě a v Quezon City populace roste o 1,92 procent ročně. To má samozřejmě velký dopad na distribuci veřejných prostředků,“ vysvětlil progresivní politiku této městské části agentuře IRIN Joseph Juico. Od církve si za své liberální názory vůči antikoncepci vysloužil přezdívku „následovník ďábla“. Církev nenechává nic náhodě a k šíření svých konzervativních myšlenek neváhá používat nejnovějších moderních prostředků – powerpointové prezentace. V nich se mluví o škodlivosti užívání antikoncepce nebo riziku rakovinného onemocnění. Moderní přístup k plánovanému rodičovství Quezon City již přinesl ovoce. Od roku 1997 v této městské části klesl počet úmrtí při porodu ze čtrnácti na 100 tisíc oby vatel na tři v roce 2006, zatímco v Manile zemřelo ve stejném roce sedm žen na 100 tisíc obyvatel. I tak podle zprávy Stav dětí ve světě, kterou vydává Dětský fondu OSN, na Filipínách ročně na 100 tisíc porodů zemře 230 rodiček. Rozvojový cíl tisíciletí 55 – 60 úmrtí při porodu na 100 tisíc porodů nebude podle všeho do roku 2015 splněn.
TÉM A
zdraví žen
T ST R A N A
7
text
Naďa Straková Autorka je novinářka
foto archiv Člověka v tísni
D DIS K US E
ST R A N A
8
Zemi čekají častější záplavy i větší sucho Otázky vlivu globálních změn podnebí na vodu a vodní zdroje nedávno rozvířil objev několika chyb ve zprávě Mezivládního panelu pro klimatickou změnu (IPCC). Přestože himálajské ledovce budou ubývat skutečně o něco pomaleji, obyvatele měnící se planety čeká i tak v budoucnu řada problémů. Některé z nich ovlivňují lidské životy už dnes. Bude pršet, nebude pršet? „Pokud chceme slyšet o nejvážnějších dopadech změn podnebí, bavme se o vodě,“ řekl letos v únoru Zafar Adeel, předseda skupiny OSN pro vodu. Další oteplování atmosféry přinese podle vědců z IPCC více srážek, ale není to dobrá zpráva. Vydatnější deště budou trápit místa, kde je již teď hodně vody. V suchých oblastech bude naopak pršet méně. Množství srážek poroste v obdobích dešťů a poklesne mimo ně. Výsledkem tedy budou častější povodně, více regionů bude naopak trpět výraznějším suchem. Například v Africe je úroda zcela závislá na přízni počasí na 90 % polí. A dopady lze sledovat již dnes. Podle čtvrté hodnotící zprávy IPCC se od 70. let minulého století rozloha velmi suchých území zvětšila až dvojnásobně. Za stejnou dobu se na většině míst na Zemi zvýšila četnost přívalových dešťů.
Ledové zásobárny vody V teplejším podnebí budou dál tát horské ledovce. Autoři hodnotící zprávy odhadují, že hladiny velkých asijských a afrických řek budou v nejbližších desetiletích stoupat. Protrhávání horských jezer přeplněných vodou z ledovců ohrozí údolí nenadálými povodněmi.
text
Jiří Koželouh Autor pracuje v Hnutí DUHA
foto
Tomáš Drobný
Zmenšující se ledovce pak v určitém okamžiku nebudou schopny trvale živit dnes mohutné toky. Asijské veletoky Ganga či Brahmaputra by se tak mohly stát sezónními řekami. Podobný scénář se už odehrává například v Peru, které za posledních 35 let ztratilo více než pětinu svých ledovců. Změny tak přímo ohrožují přístup téměř dvou třetin tamních obyvatel k pitné vodě.
Jako pára nad hrncem Klimatické projekce celkem pochopitelně vypočítávají, že v teplejším prostředí se bude voda rychleji vypařovat. V důsledku se zvýší koncentrace soli ve vodních zdrojích, ale i v půdě. Zemědělci v Bangladéši mají problémy již nyní. „Nedostatek vody a příliš slaná půda ohrožují pěstování rýže na našich polích,“ svěřili se místnímu deníku The Daily Star. I podzemní voda ustoupí hlouběji pod povrch. Teplejší podnebí samozřejmě ovlivňuje i teplotu vody. V teplejší vodě se méně rozpouští kyslík, který potřebují ryby, zato řasy rostou rychleji. Některé vodní zdroje přestanou být vhodné k pití a když tak jen s rizikem onemocnění. Panel IPCC na základě souhrnu vědeckých prací do roku 2007 předpokládá, že v budoucnu stoupne hla-
dina oceánu o 20 až 40 centimetrů. Pokud by vzrostla například o 30 centimetrů, voda by v Číně zaplavila území o velikosti přesahující Česku republiku. Vyšší hladina by znamenala pro pobřežní oblasti neustálou hrozbu záplav, slaná voda by také znečisťovala zdroje pitné vody. Zkušenost s podobným vývojem už má Kolumbie, kde rozvodněné řeky na jihu země loni vyhnaly z domovů přes 30 000 obyvatel a zničily šest desítek vesnic. Venkovské rodiny nyní čelí útlaku v kriminalitou prolezlém městě Tumaco.
Velká výzva pro Česko Česká republika patří k relativně velkým producentům skleníkových plynů, které jsou považovány za jednu z příčin globálních teplotních změn. Zatímco v Evropě se průměrně za jeden rok vypustí do vzduchu 10 tun emisí na osobu, v Česku je to ještě o 4 tuny víc. Země, které jsou klimatickými změnami více ohroženy, přitom znečisťují prostředí poměrně méně. Na každého Číňana připadá 5 tun, Inda 2 tuny a obyvatele Keni pouhá 1 tuna. Česká republika má, podobně jako další průmyslové země, dluh vůči rozvojovému světu. A dluhy je potřeba splácet. Podpora rozvojových zemí by měla být jak přímá – poskytnutí prostředků na adaptace na dopady globálních změn, tak i nepřímá – investice do rozvoje obnovitelných zdrojů a moderních ekologických řešení. Ale především je nezbytné začít důsledně snižovat emise skleníkových plynů. Například tak, jak navrhuje Hnutí DUHA ve své iniciativě Velká výzva: o 2 % ročně po dobu 40 let. Dostojíme tak své odpovědnosti a využijeme zároveň i příležitosti pro chytrá moderní, hospodárná a ekologická řešení: zateplování domů, čistá elektřina, rychlá a pohodlná veřejná doprava, recyklace odpadů či lokální jídlo.
Zaminovaná Kambodža Nášlapné miny stále ohrožují životy a zdraví ve více než 70 státech světa. Jejich odstraňování je zdlouhavé a finančně náročné. Poslední dobou přibývá zejména civilních obětí. Chrámov ý m komplexem A ngkor Wat v Kambodži se rozléhá zvuk bubínků a cimbálu. Tři muži a malý chlapec, usazení pod plátěným přístřeškem, zpříjemňují návštěvníkům prohlídku tradičními khmerskými melodiemi. Před sebou mají položené protézy. Šlápli na minu. Hraním si v ydělávají na živobytí, jiné možnosti nemají.
D DIS K US E
ST R A N A
9
Třetina obětí jsou děti Kambodža patří k nejvíce zaminovaným zemím na světě. Množství min v zemi, které po sobě zanechali Rudí Khmerové, se odhaduje na miliony. Za posledních třicet let nášlapní zabijáci zmrzačili nebo připravili o život asi 60 000 lidí. Polpotův režim, který v 70. letech vyhubil podle odhadů až dva miliony oby vatel, tak ničí životy dodnes. Miny si nevybírají, koho zraní nebo zabijí. Podle kambodžského informačního systému, který shromažďuje údaje o počtech obětí min, na ně v roce 2008 doplatilo 251 civ ilistů z celkového počtu 296 případů. Až třetinu z nich tvořily děti. „Netušil jsem, že kolem našeho domu jsou miny. Hrával jsem si tady každý den po škole. Když jsem jednou sbíral odpadky, vybuchla mi mina v ruce. Přišel jsem o tři prsty a zrak,“ vypráví Meoun Sopha, kterému tehdy bylo osm let. Již pět let nechodí do školy a nemůže ani pomáhat rodičům.
Likvidace min je drahá Ve světě se zvedla proti používání nášlapných min vlna odporu, která vedla až k ratifikaci Mezinárodní úmluvy o zákazu použití, uskladňování a transferu protipěchotních min v roce 1997. Do dnešního dne tzv. Ottawskou dohodu podepsalo 156 států. Kambodža se připojila v roce 1999. V zemi v současnosti působí několik místních i zahraničních organizací, které se na odstraňování min podílejí. Pomáhají také zraněným obětem a informují obyvatelstvo o rizicích spojených s minami a pohybem v zaminovaných oblastech. „Stát sa-
motný nemá peníze. Proto přijímáme pomoc z Evropy, Severní Ameriky nebo z Japonska,“ v ysvětluje Chuon Rattanak, zaměstnanec kambodžského ministerství financí. Zlikvidovat protipěchotní minu je i stonásobně nákladnější, než ji vyrobit. Už jen pouhá lokalizace je složitá, protože mapy téměř neexistují. Mnoho min je sestrojených z plastu, a tak je detektor kovů nezachytí. Každá mina se pak musí odstranit samostatně. Práce hledače min je velice zdlouhavá a vyžaduje opatrnost.
Bez nohy hledá miny Humanitární organizace MAG, která kromě Kambodži působí i v dalších zemích, zaměstnává jako hledače min téměř výhradně místní obyvatele. Součástí projektů je také pomoc obětem min, kterým nejen zabezpečí protézy, ale především je podpoří v zařazení do každodenního života a pracovního prostředí. „Nemám žádné vzdělání, takže by pro mě bylo těžké najít jinou než fyzickou práci. Bez nohy bych tedy zřejmě zůstal nezaměstnaný,“ vysvětluje jeden z pracovníků Chea Sia. O dolní končetinu přišel, když sloužil jako voják pro Khmerskou lidovou národní osvobozeneckou frontu. „Střežil jsem tábor, jako obvykle,
když jsem stoupl na minu nastraženou Rudými Khmery. Neuvědomoval jsem si, že by tam mohly být miny,“ vzpomíná bývalý voják. K nehodě došlo v provinci Battambang při hranicích s Thajskem, která patří mezi nejnebezpečnější. Chea Sia ošetřili a převezli do utečeneckého tábora na thajských hranicích, kde se o něj postarali pracovníci Červeného kříže. V táboře pak žil dalších deset let. „Když jsem se vrátil zpět, neměl jsem nic, jen nějaké peníze ještě z kempu. Bojovali jsme s manželkou o přežití,“ popisuje Kambodžan situaci před tím, než začal pracovat pro MAG. „Pro člověka s umělou nohou je odminování těžší, chodí se nám hůř. Ale taky se po nás nevyžaduje, abychom pracovali stejně rychle jako zdravý člověk,“ říká Chea Sia. Ottawská úmluva se kromě podpory likvidace min soustředí i na vzdělávání obyvatel ohrožených oblastí. Častou příčinou nehod je totiž podle výpovědí obětí skutečnost, že o minách nevěděli. V Kambodži se kromě vzdělávacího programu, který podporuje místní Ministerstvo vzdělávání, mládeže a sportu, zaměřují na školení učitelů, přípravu vzdělávacích podkladů, ale i zabezpečení základních podmínek pro výuku či výstavbu škol.
text
Magdaléna Vaculčiaková Autorka je studentka mediálních studií a žurnalistiky
foto
Makréta Kutilová
POHLED ZE Z A H R A NIČÍ
P ST R A N A
10
Ta druhá, radostnější Afrika
text
Mo Ibrahim Autor je zakladatel a předseda Nadace Mo Ibrahima. © Project Syndicate/ Europe’s World, 2010. www.projectsyndicate.org www.europesworld.org Z angličtiny přeložil David Daduč
foto archiv Člověka v tísni
LONDÝN – Afrika se obvykle vykresluje jako kontinent uvízlý v konfliktech a špíně. Takový obrázek, založený na nejprohnilejších režimech Afriky, je ale nespravedlivý a zavádějící – jako kdyby se tvrdilo, že kvůli tomu, co se odehrálo v bývalé Jugoslávii, se všichni Evropané provinili „etnickým čištěním“. Ano, v Africe jsou rozvrácené státy, ale většina z tamních 53 zemí patří velkou měrou mezi poklidná, příjemná místa. Každoroční Ibrahimův index africké správy, sestavovaný mou nadací, loni ukázal, že ve dvou třetinách afrických zemí se správa věcí veřejných zlepšila. A podíváme-li se na politiky, jako jsou bývalý prezident Mosambiku Joaquim Chissano či bývalý prezident Botswany Festus Mogae, a dále třeba na Kofiho Annana a Nelsona Mandelu, velký formát afrického vůdcovství je jasný. Jde o důležitou věc, protože dobrá správa je úhelným kamenem rozvoje. Vlády musí zajistit příznivé prostředí pro soukromý sektor, aby vytvářel pracovní místa, a úředníci nesmí k veřejným prostředkům přistupovat jako k účtu v soukromé bance. Vláda je zodpovědná za zajišťování služeb, ale být ostražitý a zajistit,
aby úředníci usilovali o dosahování těchto cílů, to je úkolem občanské společnosti. Pro zlepšování správy věcí veřejných je v Africe zcela zásadní právě silná občanská společnost, která na své lídry dohlíží a žádá od nich víc. Platí, tak jako v ekonomice, že poptávka podněcuje nabídku. Každoroční Ibrahimův index africké správy sleduje výkon vlád napříč subsaharskou Afrikou a nabízí tak nástroj, s jehož pomocí mohou občané a skupiny občanské společnosti dohlížet na pokrok své vlády. Sledujeme téměř sto ukazatelů a správu věcí veřejných nově definujeme – jako veřejné statky a služby, které by se pro občany měly zajišťovat. Vstupy – včetně externí pomoci či příjmů z přírodních zdrojů – ani sliby a závazky vlád nezjišťujeme; namísto toho jsme se rozhodli poměřovat dopady vládních aktivit na životy občanů. Vedle této soustředěnosti na zlepšování africké správy musíme také na své lídry vyvíjet tlak, který povzbudí regionální integraci. Řada malých pevninských zemí v Africe se bez zesílení spolupráce v rámci regionů nikdy nestane významným hráčem globální ekonomiky. Dnešní nahodilá, překrývající se regionální
integrace se ukazuje jako značně neefektivní, což silně podvazuje konkurenční schopnost afrických zemí na mezinárodních trzích. Jedním z důsledků nedostatku spolupráce mezi 967 miliony obyvatel Afriky je byrokratické bujení a komplikace se směnou deviz, jež rozčleněnost na 53 států obnáší. Čína, domov 1,3 miliardy lidí, je jedna země a Evropská unie, kde žije asi 500 milionů lidí, funguje jako jednotný hospodářský trh, přičemž většina členů sdílí jednotnou měnu. Pokud malé a různorodé africké státy nespojí síly, do světové ekonomiky se nikdy důkladně nezapojí, a nebudou tudíž těžit z přínosů globalizovaného světa. Hospodářská integrace se musí opírat o posílený obchod uvnitř regionu; mezi africkými zeměmi probíhají méně než 4 % afrického obchodu, což se velmi liší od 70 % v Evropě a více než 50 % v Asii. Mezinárodní měnový fond pokládá asijský vnitroregionální obchod za hlavní faktor, z něhož vychází tamní exportní boom a silný hospodářský růst posledních let. Afrika, typická rozsáhlými a často nevyužitými trhy, se musí vydat toutéž cestou.
S těmito záležitostmi se musí vypořádat sami Afričané, ale významnou roli musí sehrát i naši mezinárodní partneři. Debata nad tím, že mezinárodní pomoci se nedaří vyvolat rozvoj, společně se současnou finanční krizí přidává váhu argumentům proti rozvojové pomoci. Jenže polemika by se neměla vést nad tím, zda pomoc poskytovat nebo ne – nikdo nemůže zpochybnit řadu úspěchů, k nimž pomoc vedla, ani význam záchranné sítě pro ty, kdo by jinak bez pomoci strádali. Debata by se spíš měla zaměřovat na to, jak ze zahraniční pomoci vytěžit co nejefektivnější v ýsledky, a to jak pro příjemce pomoci, tak pro daňové poplatníky v dárcovské zemi. Jsem přesvědčen, že pomoc je nejlepší soustředit na infrastrukturu – mosty, silnice, internetové kabely a elektrárny, které našim ekonomikám pomohou růst a umožní nám snáze mezi sebou obchodovat. Vedle toho je třeba dbát na „software“ rozvoje – zdravotnictví a školství. Pokud zahraniční pomoc prosadí základní nároky na správu věcí veřejných a bude nasměrována do těchto
zásadních oblastí, Afrika bude mít mnohem větší naději na pokrok. Už velice dlouho panuje mezinárodní zděšení nad stavem vlády v Africe; vina za veškeré africké neduhy se přičítá korupci a občas naprosté absenci zodpovědnosti. Je to sice velkou měrou pravda, ale nikdo nemůže tvrdit, že Afričané mají na správní neúspěchy monopol. Dokonalý příklad nabízí současná finanční krize, neboť to bylo právě žalostné řízení v sektoru bankovnictví, co řadu předních ekonomik světa srazilo na kolena. Navíc mezinárodní společenství sice bez váhání peskuje africké lídry za správní neúspěchy, ale pro úvahy nad svou vlastní úlohou v únicích afrických aktiv už projevuje menší nadšení. Evropa i Amerika jen pomalu zaváděly legislativu, která jejich firmám zakazuje uplácet představitele zahraničních vlád oplátkou za těžební koncese či jiné výhody, a dodržování těchto norem se vymáhá jen v omezené míře. Obdobně platí, že evropské a americké banky přechovávají prostředky rozkradené v Africe.
Dále je tu nevyřešený problém obchodních bariér. Jsou-li afričtí výrobci nuceni do konkurenční soutěže na trzích pokřivených ve prospěch evropských a amerických producentů, Afričané nemají férové šance na rozvoj. Problematika obchodních bariér je výmluvným ukazatelem toho, zda existuje nefalšované mezinárodní odhodlání pomoci africkému rozvoji. Konečně je tu problém omezených prostředků pro mezinárodní operace udržující v Africe mír – vždy s katastrofálními důsledky. V mé vlasti, Súdánu, a v jejím západním státě Dárfúru se jednotky Africké unie (AU) snaží chránit civilisty. Vojáky dohlížející na bezpečnost sice dodává AU, ale zajišťováním finančních prostředků, výstroje a výzbroje byla pověřena Organizace spojených národů a mezinárodní společenství – a právě ty se všeobecně pokládají za nedostatečné. Nikdo nepopírá, že Afrika má mnoho problémů. Neměli bychom ale dovolit, aby tyto problémy zakrývaly řadu úspěchů kontinentu – natož aby samotnou Afriku definovaly.
Aktuality z projektů Člověk v tísni v Afghánistánu vybuduje protipovodňové zdi i nové cesty, dá práci více než dvěma tisícům lidí Nové přístupové cesty do odlehlých vesnic, protipovodňové zdi nebo vodní nádrže vybuduje společnost Člověk v tísni v těžce dostupných oblastech severního Afghánistánu. V provincii Balch tak v rámci půlročního projektu financovaného Evropskou komisí (ECHO) přinese práci zhruba dvěma a půl tisícům lidí a pomůže jim překlenout nejtěžší období do letošní sklizně. Vylepšená infrastruktura usnadní život dalším 35 000 obyvatel vesnic, ve kterých budou jednotlivé stavby realizovány. Do veřejně prospěšných prací se zapojí lidé s nízkým příjmem, kteří by jinak museli migrovat a živořit na předměstích velkých měst. „Projekty lidé vnímají velice pozitivně. Nejchudší obyvatelé vesnic dostanou díky nim práci a uniknou tak osudu žebráků ve městech. Navíc jednotlivé komunity postaví ve svých vesnicích infrastrukturu, která zmírní dopady příštích, stále častějších, klimatických výkyvů,“ řekl projektový manažer Člověka v tísni Gul Rahman. Společnost má s organizování podobných veřejně prospěšných prací zkušenosti i z jiných oblastí Afghánistánu.
Obyvatelé horských regionů severního Afghánistánu jsou v důsledku přírodních katastrof lokálního charakteru dlouhodobě sužováni nedostatkem zdrojů obživy. Kvůli opakujícím se obdobím sucha či naopak jarním záplavám místní lidé přicházejí o zdroje příjmů a živoří tak pod hranicí chudoby. Společnost Člověk v tísni v Afghánistánu pracuje už od roku 2001. Zaměřuje se především na dlouhodobé řešení problémů týkajících se vzdělávacího systému, dostupnosti pitné vody, zdrojů obživy a rozvoje venkovských komunit. Pomáhá také v oblastech postižených ničivým suchem a nedostatkem potravin. Ročně zde realizuje pomoc v objemu zhruba sedmdesáti milionů korun. Odolnější pšenice od ČvT přinese farmářům v Afghánistánu lepší úrodu Člověk v tísni předal více než tisíci farmářů v severním Afghánistánu odolnější semena obilí a hnojiva. Pomohou jim pěstovat pšenici v místních náročných klimatických podmínkách a přispějí k lepší dostupnosti potravin v oblasti. Distribuce kvalitního osiva jsou součástí širokého dvouletého programu podpory zeměděl-
ského sektoru a způsobů obživy, který Člověk v tísni v Afghánistánu zahájil na konci minulého roku. Balení certifikovaného osiva a hnojiv, navrženého speciálně do místních zemědělských podmínek, dostane v několika vlnách celkem dva a půl tisíce farmářů v obtížně dostupných oblastech provincie Balch. Semena pšenice jsou odolnější proti suchu a přináší vyšší výnosy. V rámci distribučního programu jimi farmáři osejí přes dva a půl tisíce hektarů půdy a lze očekávat, že produkce se na těchto polích díky použití kvalitních odrůd zvýší o více než třetinu oproti stávajícímu stavu. Na polích farmářů by se tak mělo vypěstovat po dobu trvání projektu téměř čtyři tisíce tun pšenice. Efekt zvýšení produkce by však měl být dlouhodobý. Farmáři dostávají balení jako půjčky, které po sklizni následně vrací do rukou komunity. Komunitní rada starších pak na základě stanovených kritérií poskytuje nové půjčky kvalitního osiva dalším zemědělcům a rozšiřuje tak dále jeho používání. Zvýšení produkce přinese nejen větší okamžitý výdělek jednotlivým farmářům, umožní také vytváření zásob na pokrytí horších zemědělských sezón.
POHLED ZE Z A H R A NIČÍ
P ST R A N A
11
