3. DRAMATICKÉ METODY ÚVOD DO DIDAKTICKÝCH A KATECHETICKÝCH METOD Určeno pro katechetický kurz Ludmila Trochtová OBSAH DRAMATICKÉ METODY …………………………. 1 1. Aktivity pro soustředění a ztišení ………………… 1 2. Aktivity pro rozvoj obrazotvornosti ……………… 2 3. Metody a techniky dramatu ………………………. 3 4. Rozdělení dramatických her podle typu předlohy… 6 Použitá a doporučená literatura ……………………... 10
Odpověď na jakoukoli otázku může mít dvojí formu - buď informace, anebo přímé zkušenosti. První odpověď patří do kategorie akademického vzdělání, druhá do dramatu. Například odpověď na otázku "Kdo je slepec?" může znít: "Slepec je člověk, který nevidí". Jiná možná odpověď je: "Zavřete oči a zkuste najít východ z této místnosti". První odpověď obsahuje stručnou a přesnou racionální informaci. Druhá odpověď vede tazatele k přímé zkušenosti, překračující pouhou vědomost a obohacující jeho obrazotvornost. Může se dotknout srdce a duše stejně jako mysli. Přesně toto je - velmi zjednodušeně řečeno - funkcí dramatu. Existují dva druhy aktivity, které nelze zaměňovat - jednou je divadlo a druhou je drama. Největší rozdíl mezi těmito dvěma aktivitami lze vyjádřit takto: "Divadlo" se převážně týká komunikace mezi herci a diváky, "drama" se především týká zkušenosti zúčastněných, bez zřetele k jakékoli funkci komunikace s diváky. Obecně lze říci, že komunikace s diváky je mnohdy nad schopnosti většiny dětí a mladých lidí. Pokusy vnutit nebo uložit jim ji vede často k falešnému projevu a tím se pak ničí hodnota zkušenosti. Drama je v rámci celostní výchovy důležité pro všechny. Jeho cílem je přispět ke komplexnímu rozvoji člověka i vědomí jeho jedinečnosti. Drama prohlubuje originalitu člověka a pomáhá naplnění osobních aspirací. Tvořivá dramatika (neboli dramika), jejíž metody využíváme, poskytuje spektrum vzdělávacích i výchovných prvků působících na celou osobnost a oslovujících rozum smysly i cit. V hravých činnostech se děti pohybují, navazují spontánní dialog s ostatními, učí se spolupracovat, pěstují citlivost ke skupinovému dění. Hrami a cvičeními se rozvíjí schopnost dětí se soustředit, zcitlivět své vnímání, schopnost objevovat sebe sama i své okolí. Při dramice klademe důraz na dobrovolnost a nevyvíjíme na jedince nátlak. Hluboké obsahy, které předkládá křesťanská výchova, mohou být použitím metod dramatiky předávány cestou zážitků a zkušeností. Bohatý, vnitřně strukturovaný zážitek přináší člověku novou životní kvalitu, autentickou zkušenost. Jinými slovy: od hravé vnější aktivity lze pomocí tvořivé dramatiky přejít k vnitřnímu soustředění a k bohatému zážitku, který člověk může přetvořit v duchovní zkušenost. 1. Aktivity pro soustředění a ztišení Soustředění a ztišení je důležité pro každou chvíli, kdy chceme dětem něco sdělit. Tyto aktivity je proto vhodné cvičit už s malými dětmi. Začínáme se smysly. Sluch je pro začátek nejschůdnější. Naslouchání je zcela osobní činností. Zavření očí pomáhá odpoutat se od přítomnosti rušivých faktorů. Postupně můžeme zařadit cvičení v soustředění i pomocí dalších smyslů: zrak, hmat, čich, chuť. Celá skupina pracuje najednou a současně v klidné a nekritické atmosféře. Cvičení musí být vždy jednoduchá. Po každém skupinovém cvičení je 1
užitečné vést dialog o tom, co jsme si uvědomili, co jsme zažili. Může to být pomoc pro ty, kteří neumějí své smysly ještě dobře požívat. Cvičení nesmí být vedena v atmosféře soutěže. Tyto aktivity jsou vhodné i na úvod ke ztišení k modlitbě. Příklady jednotlivých cvičení: 1. sluch: - Poslouchejte zvuky mimo místnost. - Poslouchejte zvuky v místnosti, pokuste se zvuky rozlišit. - Poslouchejte vlastní dech (uvědomte si svoje normální dýchání). 2. zrak: - Rozhlédněte se po místnosti a přemýšlejte, kolik je tu různých barev, s výjimkou vašeho oblečení. (Zpočátku je rozumné vyloučit oblečení, protože by to mohlo vést spíše k rušivým efektům.) - Dívejte se na povrch lavice, opěradlo židle apod. a pozorujte čáry, znamení nebo vzory. - Podívejte se na čáry na vlastní dlani. 3. hmat (cvičení hmatu je lepší zpočátku zkoušet se zavřenýma očima, neboť citlivost jednoho smyslu často vzrůstá tím, že vyřadíme jiný): - Uvědomte si přesný pocit z toho, na čem máte konečky prstů (povrch lavice, ruka, tkanina apod.). - Pracujte ve dvojicích. Jeden má zavřené oči, druhý ho vede k řadě různých předmětů, které má "slepý" hráč poznávat hmatem. V průběhu cvičení se děti vymění. - Učitel popisuje dětem detailně pocity z určitých povrchů nebo předmětů, aniž je jmenuje. Děti se pak pokoušejí hmatem přesně zjistit, co jim bylo popisováno. - Hmat nemusíme zkoumat jen prsty. Efektní je např. procházka bosýma nohama v orosené trávě se zavázanýma očima. Provádět lze u starších dětí v bezpečném terénu, pracuje se ve dvojicích, „bosý nevidomý“ je voděn vidoucím doprovodem. Vidoucí je „němý“, přesto „ukazuje“ (tedy vodí partnera) k předmětům, rostlinám a věcem, které mu chce předvést. Nevidomý je poznává rukama i nohama. Po skončení aktivity popisuje své pocity a prochází místa i s doprovodem znovu. - Spojování smyslů. Zkombinovat více smyslů je možné až po jisté praxi s jejich izolovaným užíváním. Například můžeme jezdit rukou po nějakém povrchu nebo ťukat na něj a současně poslouchat jeho zvuk, detailně pozorovat povrch a uvědomovat si pocit z jeho struktury. Kombinováním dvou nebo více smyslů můžeme vytvořit nekonečně mnoho rozmanitých cvičení. 4. Chuť a čich (práce s těmito smysly vyžaduje už velké soustředění, proto je řadíme až na poslední místo): - Uvědomte si čichové vjemy, když procházíte školou, na cestě domů, nebo doma. - Vychutnejte každé sousto ze svačiny nebo oběda, místo abyste ho do sebe jen rychle "naházeli". - Uspořádejte s dětmi hostinu (různé druhy ovoce, zeleniny, chléb, čaje apod.) 2. Aktivity pro rozvoj obrazotvornosti Rozvíjení obrazotvornosti a důvěry v ni je pro zdravý rozvoj dítěte velmi důležité. Obrazotvornost je součástí života, zasahuje různé oblasti lidských vztahů, pomáhá vnímat radost, vede k citlivosti k druhým, je nezbytnou součástí iniciativy a tvořivosti, pomáhá objevit člověku jeho jedinečnost i nalézt místo ve společnosti. Příklady:
2
-
-
Představte si, že zvuky, které posloucháte, jsou součástí zvukové stopy filmu. Se zavřenýma očima si představte, co se děje na plátně, když slyšíte tyto zvuky. (Postupně rozvíjíme v jedinci důvěru, že jeho obrazotvornost má smysl. U teenagerů je třeba nejprve vytvořit vhodnou atmosféru, při které nedochází k posměškům, kde se hovoří tiše, bez překřikování. Zpočátku pracujeme raději jen ve dvojicích, později s celou skupinou.) Naslouchejte tichu v sobě. Na základě obrazové předlohy, přemýšlejte, co vám může daný obraz sdělit, co vám připomíná, jaké asociace ve vás vyvolává, např. i vzhledem k duchovnímu životu apod. Zkuste se vcítit do osoby, kterou vidíte na obrázku a vytvořte její životní příběh. Napište dopis díků obyčejné věci (propiska, papír, brýle apod.), kterou často berete do rukou, aniž si to uvědomujete. Vložte si do boty kamínek a zkuste objevit souvislosti se svým životem (co je kamenem v mém životě). Vezměte do rukou cizí střevíc. Přemýšlejte, co vypovídá o svém majiteli. Znáte-li ho, zkuste pochopit jeho život.
3. Metody a techniky dramatu Drama je založeno na jednání zúčastněných osob, které mohou vstupovat a vystupovat z rolí a problém, který řeší, řeší právě "teď a tady" (v tomto čase a v tomto prostoru) a už ho nelze nikdy ve stejné podobě opakovat. Fáze přípravy dramatu: 1. Hledání a formulace tématu, námětu a cíle (o čem a proč budeme hrát, co chceme, aby se děti naučily). 2. Určení základního dějového obsahu (jak se bude děj vyvíjet, jaké bude jeho řazení). 3. Výběr metod a technik (jaké metody a techniky použijeme ke strukturování dramatu). 3. 1 Metody expozice Každé drama musí mít svůj úvod, jehož úkolem je drama otevřít a poskytnout zúčastněným základní informace, vzbudit jejich zájem a nabídnout dostatek podnětů pro další práci. Používané techniky expozice: 1. Uvedení dramatu textem (např. vyprávěním příběhu, četbou biblického textu, úryvkem z deníku, dopisu, citováním zprávy z novin apod.). 2. Uvedení dramatu výtvarnými prostředky (např. fotografií, ilustrací, obrazem, kresbou, karikaturou, ale i mapami vztahujícími se k příběhu). 3. Uvedení dramatu reálnými předměty a věcmi vztahujícími se k příběhu (např. pšeničné zrno a půda). 4. Uvedení dramatu učitelem v roli (např. učitel přijde oblečený jako Abrahám). 3. 2 Metody vytváření kontextu Podstatou této metody je doplnění a dotváření předchozích nebo i zcela nových informací. Může být zaměřena i na posílení příběhu či určité situace, přiblížení nebo upřesnění postav, na dotváření prostředí apod. Používané techniky: Domýšlení děje (může být obdobou brainstormingu) skupinami nebo jednotlivci. Jejich představy se pak vyhodnocují a volí se nejpřijatelnější varianta. Domýšlení postav:
3
-
živým obrazem (1. Statický obraz postav vyjadřujících svým postojem a gestem určitou situaci nebo svůj vztah k této situaci, kterou zadal učitel. Jeden hráč začíná tím, že zaujme příslušný postoj a ostatní se k němu postupně přidávají. Z jejich postoje je zřejmý jejich vzájemný vztah i vyjádření dramatické situace. Obraz může být výsledkem domluvy celé skupiny, nebo naopak vzniká bez této možnosti, a to tak, že každý její účastník má právo zaujmout v tomto seskupení postoj a gesto vyjadřující jeho vlastní představu a vztah k dané problematice. 2. Vytvoření kratičké akce, která začíná nejprve statickým sousoším. Na daný povel (např. lusknutím prsty) předvedou hráči krátký děj, na jehož konci "strnou" opět v jiné pozici). - kresbou (nakreslit hlavní postavu podle vlastní představy). - zástupnou rekvizitou můžeme nahradit jakoukoliv postavu dramatu (např. Jidáš měšec s penězi) - zástupným znakem sami sebe proměňujeme v někoho jiného a prostřednictvím něhož vstupujeme do role (např. Mojžíš - hůl) Horká židle je aktivitou, při níž ten, kdo na ní sedí, by měl pravdivě odpovídat na všechny otázky, které jsou mu předkládány vzhledem k vybrané roli. Rozhovor s imaginární postavou je dialogem, při němž kdokoliv z přítomných může imaginární postavě položit otázku a opět kdokoliv z přítomných na ni může za imaginární postavu odpovědět. Role odborníků je technikou, při níž hráči přebírají role odborníků, např. historiků, zákoníků apod., kteří se ze své pozice vyjadřují k určité události. Možnost "být odborníkem" jim dává právo o určitém problému rozhodovat, ale současně je nutí prokazovat i určité znalosti a schopnosti a přejímat zodpovědnost za svá rozhodnutí. Časový okamžik ze života hlavní postavy. Jde o techniku, která nám umožňuje přiblížit určitou část ze života hlavní postavy a případně doplnit chybějící informace. Skupiny si mezi sebe rozdělí jednotlivé časové úseky, které pak postupně znázorňují. Tato technika nám také umožňuje iluzi návratu do minulosti, nebo naopak nahlédnutí do budoucnosti jednotlivých postav. Vytvoření prostředí - účastníci sami a podle svých představ vytvářejí prostředí, v němž se odehrává děj (stavba scény, shromáždění předmětů vztahujících se k ději, kresba mapy, popisování krajiny z imaginárního dopravního prostředku, zvukové záznamy z prostředí děje tržnice, rozbouřené moře apod.). 3. 3 Metoda hry v roli a metoda simulace Hra v roli znamená převzetí role někoho jiného, a to s vlastní představou odpovídajícího chování. Navenek to zdůrazní tím, že si přehodí např. šálu. Tato metoda umožňuje hráčům, aby si skrze ni vyzkoušeli nejrůznější životní situace, hledali jejich řešení, a získali tak zkušenost založenou na vlastním prožitku. Simulace je transformací sama sebe do určité fiktivní situace - "já v této situaci". V obou případech jde o sebeprojekci do fiktivních situací, v nichž i záporná role a negativní reakce mají svůj význam. Hra v roli i simulace jsou podmíněny svobodnýma spontánním jednáním bez obav z možných postihů. Používané techniky přejímání rolí: - Rozdělení rolí podle vlastního výběru. - Přidělení rolí učitelem, losováním apod. - Převzetí zástupného znaku. - Prostřednictvím loutky či oživením jiné zástupné rekvizity. 3. 4 Metody řešení krizového okamžiku
4
Krizový okamžik většinou není možné zahrát (např. fyzické napadení, úraz apod.). Postupujeme proto zástupným způsobem, abychom se vyhnuli nebezpečí pouhého přehrávání. Používané techniky: - Převyprávění či přečtení krizového okamžiku příběhu. - Použití zvukového záznamu. - Použití zástupné rekvizity. - Simulace, tj. představa sama sebe v krizovém okamžiku, zkoumání vlastních pocitů a myšlenek s možností je vyslovit nahlas, slyšet sám sebe i pocity svých spoluhráčů. - Živý obraz (viz metody 3.2). 3. 5 Metody řešení dramatického konfliktu (rozporu) Tato metoda má v dramatu velký význam, protože učí (podobně jako hra v roli) hledat řešení a formulovat postoje a názory. Používané techniky: Názorové spektrum je technika umožňující vyjádřit své stanovisko k určitému problému tak, že se hráči rozmístí na pomyslné imaginární přímce mezi dvěma protichůdnými názory. Vnitřní hlasy (alej, ulička) je technikou, při níž klíčová postava prochází mezi svými spoluhráči, a ti nahlas sdělují její myšlenky a pocity. Lze provádět i tak, že hlavní postava sedí se zavřenýma očima a kolemstojící spoluhráči nahlas vyjadřují své kladné i záporné argumenty. Většinou se tak děje před závažným rozhodnutím. Význam této techniky spočívá v tom, že se k problému vyjadřují všichni, a stávají se tak jakýmsi kolektivním svědomím. Vyslovenými názory mohou ovlivnit rozhodnutí nejen uvedené postavy, ale skrze ni i další vývoj událostí. Zpomalený film je technikou, která se používá v případě, když se jedná o problematickou situaci, jejíž řešení je značně složité nebo ho dokonce hráči nemohou najít. Podstata aktivity spočívá v tom, že skupina zpomaleně a rozfázovaně začne problematický úsek děje rozehrávat. Zastavování a následná diskuse nad právě odehranými fázemi příběhu a jejich možné další modelování nabízí nejen možnost dalšího posunu, ale současně zamezuje tomu, aby byl nějaký detail, který se posléze může ukázat jako podstatný, přehlédnut. Rozehrání ve dvojicích či skupinách. Tato technika je založena na rozehrání pouze určité části dramatické situace, ať už ve dvojicích nebo v menších skupinách. Důvodem je najít nejoptimálnější řešení. Práce ve dvojicích a menších skupinách nabízí možnost lepšího soustředění a hlubší analýzy, z více variant je pak možné vybrat tu nejvhodnější. Živý obraz (viz Metody 3.2). 3.6 Metody vedení a řízení dramatu Boční neboli souběžné vedení je způsob, při němž učitel řídí hru "zvenčí". Může být prováděno formou námětů, které hráčům předkládá, přerušením hry, poskytnutím nových informací apod. Vedení zevnitř je způsob, při kterém učitel vstupuje do role, a stává se tak partnerem. Svým jednáním pak může posouvat děj, odkrývat další problémy a podněcovat k hledání nových a tvořivějších možností jejich řešení. 3.7 Metody a techniky reflexe a hodnocení Reflexe a hodnocení jsou přirozenou součástí každého dramatu. Reflexí rozumíme bezprostřední sdělení pocitů, prožitků a reakcí. Hodnocení je zaměřeno na posouzení prožitého ve smyslu jeho kvality. Reflexe a hodnocení se často vzájemně prolínají. Zařazujeme je i v průběhu hry, např. po skončení nějaké složité situace nebo když jsme dospěli k určitému předělu v dramatu.
5
Používané techniky: Volná reflexe je založena na spontánním projevu účastníků sdělováním jejich bezprostředních prožitků a pocitů (nejčastěji ústně, ale i písemnou nebo výtvarnou formou). Řízená reflexe je vedená a strukturovaná otázkami učitele a může být rovněž provedena též v písemné a výtvarné formě. Reflexe a hodnocení by se nemělo týkat pouze žáků, stejně důležitá je i vlastní reflexe pedagogické práce: Splnila hra svůj cíl? Co nového dětem přinesla? Co se jim nepovedlo a proč? Co je nutné dále rozvíjet? Jak se skupina projevovala jako celek? Jak se projevovali jednotliví hráči? 4. Rozdělení dramatických her podle typu předlohy 4. 1 Hra plně strukturovaná Jedná se o hru podle předem připraveného textu. Tato dramatizace je vhodná pro mladší školní věk. Obsah příběhu, který má být zdramatizován, musí děti dobře znát. Pro dramatizaci jsou vhodné biblické příběhy, události ze života světců i reálné životní situace. Učitel musí každého dobře seznámit s jeho rolí a nechat děti, aby postavu samy dotvořily včetně rekvizit. Do jedenácti let hrají děti příběhy rády. Mají i zajímavé nápady při přetváření příběhů na scénku. Děti pubertálního věku mají zábrany a nechtějí se často ve hře projevovat. Přidají se jen tehdy, když je ve skupině, farnosti či škole určitá divadelní tradice. Adolescenti začnou s chutí hrát, když mohou uskutečňovat vlastní nápady, kriticky se vyjadřovat a aktualizovat hraný příběh. Používané techniky a metody: Rozhlasová reportáž nebo pásmo. Připravené materiály k danému tématu zpracujeme formou rozhlasového shrnutí. Pro realizaci potřebujeme komentátora a různé hlasy pro citáty a dialogy. Pro reportáž využijeme původní šumy a hluk, u pásma můžeme použít proložení vhodnou hudbou nebo písněmi.Tato zvuková díla se hodí nejen ke zpracování sociálních a církevních problémů, ale i biblicko-teologických, církevně-dějepisných a etických témat. Žáci mohou například vytvořit portrét významné osobnosti církevních dějin. Antropologická a duchovní témata jako láska, manželství, rodina, povolání, štěstí a smrt je možné zpracovat ve formě zvukové koláže, skládající se z různých básní, písní, hovorové řeči, biblických textů a úryvků teologických textů. Rozhlasová hra. Nastudování rozhlasové hry vyžaduje rozsáhlé přípravy pro celou skupinu. Žáci mohou napsat dialogy, v nichž zpřítomní určitý konflikt nebo situaci. Tím se mladým lidem předkládá možnost poznat různá hlediska a názory. Pokusí se je zformulovat a vnést do nich vlastní zkušenost, např. napětí s rodiči, vztah mezi chlapcem a dívkou, falešný konformismus a správnou přizpůsobivost, postoje lidí k povolání, štěstí, manželství a smrti. Připravený scénář pak nastudují a nahrají. Čtení podle rozdělených úloh je nejjednodušší formou strukturovaného scénického zobrazení. Text musí být dramatický. Účastníci vyhledají v textu jednotlivé osoby. Učitel rozdělí obsazení osob. Příběh je čten účastníky, kteří vystupují už jako osoby děje (podle potřeby se mohou použít i zvukové efekty). Cílem metody je umožnit hlubší vstup do textu. Hrané příběhy podporují spontánní prožitek a kreativitu účastníků. Jedná se o příběhy, které už předtím někdo vyprávěl nebo četl. Skupina účastníků nejprve vyhledá dramatické vyvrcholení příběhu. Potom se celý příběh znovu vysvětlí s ohledem na tento vrchol, jednotlivé osoby tak dostanou určité představy o své osobě. Účastníci musí vědět, s jakým zaměřením mají svou roli ztvárnit. Přípravný rozhovor nemá být usměrňováním ze strany učitele, ale rozhovorem, při němž může každý říci svůj názor. Po této přípravě lze začít s vlastní dramatizací. Pokud více podskupin převzalo jednotlivé scény, je potřebné zachovat sled těchto scén, které se vzájemně doplňují a posouvají děj dopředu. Je však možné přidělit
6
stejnou scénu více podskupinám. Tímto způsobem lze ukázat, že různá pojetí hry vyjadřují zároveň vysvětlení, interpretaci hraného příběhu. V závěrečném rozhovoru se jednotlivé způsoby interpretace vzájemně porovnávají. Pantomima s textem (recitace, zpěv) se využívá při závěrečných fázích práce s textem jako je shrnutí a zakončení. Po intenzivní přípravě, která zahrnuje rozbor textu, předvádějí účastníci pantomimou, co katecheta (nebo účastník) vypráví či zpívá. Na rozdíl od mluvené hry, vyžaduje pantomima přítomnost publika. Tato metoda má výhodu, že se jí mohou zúčastnit i ti, kteří mají problémy s vyjadřováním. Příklady: - Katecheta vypráví text podle Lk 4,31-41. Účastníci přitom pantomimicky ztvárňují Ježíšovy posluchače, muže posedlého nečistým duchem, uzdravení Petrovy tchýně, přinášení nemocných, kteří trpí různými neduhy, k Ježíšovi. - Katecheta vypráví dlouhý příběh (nebo jeho části) o Josefovi a jeho bratrech (Gn 37,2 50,26). Účastníci ztvárňují žárlivé Josefovy bratry, jejich dohadování se o osudu Josefa, Josefa na trhu s otroky, Josefa v Putifarově domě, Josefa ve vězení, Josefa jako vykladače snů, setkání s bratry, nalezení stříbrného kalicha, Josef se dává poznat atd. Pantomimou hrané příběhy jsou vhodné i pro katechezi o svatých (sv. Mikuláš, sv. Alžběta, sv. Maxmilián Kolbe apod.). Stínohra navozuje prostřednictvím intenzivního účinku světla a stínu slavnostní ráz. Je pro ni potřebné velké plátno, za nímž je umístěn silný zdroj světla. Herci, kteří se pohybují mezi světelným zdrojem a plátnem, vytvářejí stíny. Stínohra dává širokou možnost hlubokého prožitku za pomoci jednoduchých prostředků. Je jí možné použít při vážné katechetické práci (katecheze o svatých, biblické katecheze) i pro předvedení humorných skečů. Loutkové divadlo používá výrazových prostředků několika druhů umění najednou. Vedle mluveného slova využívá i specifického pohybového projevu loutek, musí tedy skloubit text s pohybem, což vyžaduje určitou zručnost a nácvik. Spolu s výpravou jednotlivých scén vede k probuzení fantazie a bohaté obrazotvornosti diváků. Cílem je působit na cit, myšlení, utvářet vědomí, charakter a vztah k okolnímu světu i transcendentní skutečnosti. Loutky se tak stávají důležitým výchovným prostředkem. S velkým úspěchem se loutky používají u dětí předškolního nebo mladšího školního věku. Starší děti rády s loutkami manipulují samy. Podle techniky ovládání se loutky dělí na závěsné(marionety), spodové a stínové. Nejběžněji používané jsou loutky spodové, tedy loutky ovládané zdola. Patří sem maňásci na jednu nebo obě ruce, ale i loutky na jednotlivé prsty, loutky hůlkové (javajky) či velké loutky, do nichž je vodič zpola oblečen. Maňásci mohou jako očití svědkové zažít nějakou biblickou perikopu, pohovořit o ní dětem a začít s dětmi rozmlouvat o tom, co se událo. Je třeba citlivě rozhodnout, zda Ježíše a apoštoly budou představovat maňásci nebo ne. Děti nemají žádné zábrany v rozmlouvání s maňásky. Hry s maňásky jsou vhodné i pro řešení situací s etickým problémem. Po společném hledání správného postoje je možné zahrát scénu s maňásky ještě jednou. Loutky na paličkách či vařečkách (javajky) jsou nepohyblivé figurky, které vedeme zespodu paličkou. Pomáhají těm, kteří mají zábrany, volněji hovořit. Nejsou vhodné pro rozhovory s diváky, protože působí neživě. Dají se však použít ke vzájemnému rozhovoru. Marionety, závěsné loutky ovládané pomocí drátku nebo niti, jsou uměleckými díly, se kterými je práce technicky náročná. V katechezi se dají využít jako "partneři", s nimiž katecheta (nebo dítě) rozpráví. V poslední době si nacházejí oblibu mimické loutky, které mají pohyblivý obličej ovládaný všemi prsty loutkářovy ruky vložené do hlavy. Také drobný symbolický předmět (např. kapesník, balónky, pingpongový míček) lze využít jako loutku. Hra v písku. V první fázi se pod katechetovým vedením postaví na pískovišti scéna. Ve druhé fázi se vypráví příběh a děti vodí své figurky na ta místa, kde se děj odehrává.
7
Pískoviště lze použít i k opakování příběhu, kdy vyprávějí děj děti samy a pohybují přitom figurkami. V písku je možné postavit scénu pro vyprávěný příběh (příběh o Zacheovi, Lk 19,1-10: město Jericho, ulice, strom, dům vrchního celníka; pašije, Lk 22,39-23,56: Getsemanská zahrada, dům velekněze, Pilátův palác, Herodův palác, křížová cesta, hora Golgota, hrob atd.). Jako postavy lze využít jednoduché dřevěné nebo papírové figurky. 4. 2 Hra polostrukturovaná Polostrukturované hry představují situaci s nedořešeným problémem. Řešení navrhují účastníci dramatizace. Tyto hry dávají "hercům" možnost svobodně se rozhodovat. Podněcují také následnou diskusi: "Tak bych to neudělal." "Nedalo by se to udělat jinak?" "To se stává vždycky mně." Situace ve hře musí být přiměřená věku, zralosti a zkušenostem účastníků. V polostrukturované hře je třeba nalézat různá řešení a umožnit účastníkům, aby se mohli skutečně svobodně rozhodnout pro jedno z nich. Není správné dopředu určovat, které je nejlepší. Učitel musí unést, jestliže žáci předvedou egoistické řešení. V následném rozhovoru lze pak nalézt vhodnější variantu. "Mohlo by se to takto stát?" "Jak jste se cítili?" "Je toto skutečně řešení?" "Existují i jiné cesty?" "Který z návrhů by byl nejlepším řešením problému?" Používané techniky a metody: Diskuse po prvním aktu. První akt je informací o postavách, popisem dané situace a života postav. Obsahuje též rámcovou strukturu dalšího děje. Tato část může být dramaticky předvedena, může se ale také jen vyprávět nebo číst. V místě, kde dochází ke konfliktní situaci, se přeruší. Pak dochází k rozhovoru nebo diskusi. Jak tato situace může skončit? Jaká řešení jsou možná? atd. Řešení navržené a předvedené účastníky se nakonec porovná s autorovým řešením dramatu. Hrané příběhy. Biblické perikopy je možné zahrát i tak, že jejich děj objasníme z jiného úhlu pohledu. Příklady: - Ex: Unavení Izraelité sedí společně po práci a rozmlouvají o Egypťanech, kteří je vykořisťují; Ž 137: Odsouzení sedí u babylónských řek a vzpomínají na šťastné dny v Jeruzalémě; - Lk 10: Samaritán donese do útulku muže, kterého přepadli zbojníci a vysvětluje hostinskému, co se stalo; - Mt 21: Prodavači vyhnaní z chrámu vycházejí rozhněvaní a vykládají si o této události). 4. 3 Hra nestrukturovaná Jedná se o hru, jejíž strukturu udává celá skupina. Na začátku obdrží každý účastník jen ty informace, které jsou pro rozvinutí hry potřebné. Ostatní informace o spoluúčastnících si musí získat sám v průběhu hry. Střet s problémem, úvahy, výměna názorů a rozhodnutí se uskutečňují v průběhu hry. Hráči jednají svobodně. Vnášejí do hry vlastní přesvědčení, vlastní slova i postoje a vyberou si to řešení, které sami považují za správné. Používané techniky a metody: Hrané příběhy. Pro hry jsou vhodné i příběhy a epizody ze všedního života. Účastník se volně vyjadřuje a sám se rozhoduje (V rodině, kde matka musí odcestovat na léčení se rozdělují úlohy na následující čtyři týdny. - Tři přátelé sedí u stolu a přemýšlejí nad tím, čím by chtěli být. V rozhovoru popisují výhody a nevýhody různých povolání.)
8
Dopisová hra. V tomto typu hry jsou hráči v písemném styku. Mohou psát i vymyšleným osobám. Ve velkých hrách představují dopisy strukturu celého dění. Dopisy jsou nápomocné i pro následující rozhovor, umožňují přesnou rekonstrukci. Příklady: Smíšené manželství. Mladý evangelík se chce oženit s katoličkou. Oba dva se ve své církvi velmi angažují. Každý účastník dostane některou roli: snoubenec, snoubenka, jejich rodiče, teta, strýc, sourozenci, přátelé, katolický a evangelický farář atd. Úkolem je napsat dopis osobě (nebo více osobám), kterou si vyberou na dané téma. Nakonec se dopisy v daném pořadí přečtou nahlas. Téma je vhodné pro 9.třídu. Apoštol Tomáš. Děti si přečtou biblický příběh o apoštolu Tomášovi (Jn 20,24-29). Potom každý účastní napíše Tomášovi dopis a vyjádří v něm své stanovisko vůči jeho postoji k víře. Do následující hodiny přinese katechety dopis, v němž Tomáš "odpovídá" na dopisy dětí a děkuje jim za jejich stanoviska. Téma je vhodné i pro nižší školní věk. Rozhodovací hra. Každý hráč dostane popis výchozí situace a základní charakteristiku své postavy. Výchozí situace musí umožňovat různá řešení. Scénky mohou být krátké, ale mohou se rozvinout i v celovečerní nebo celodenní rozhodovací hry. Ve druhé etapě nastupuje hodnotící rozhovor, ve kterém se shrnou názory získané ve hře. Téma her může být různé, je ale vhodné, když je zaměřeno na určitý problém (např. těžkosti mladých lidí v rodině, problémy mezilidských vztahů, vztah k vrstevníkům, vztah chlapce a dívky, vztah k autoritě, vztah k Bohu, tj. Jak to Bůh může dopustit?, uvědomění si viny atd.). Pro rozhodovací hry jsou vhodná i neutrální témata: Jak se naše rodina připravuje na Vánoce? Jaké zkušenosti máme se mší sv.? Vychovali nás rodiče dobře? Jaké představy o Bohu nám rodiče zprostředkovali? Kdy jsme pocítili, že se musíme modlit? Kdy jsme zažili spravedlnost, jednotu, upřímnost, odvahu vyjádřit své vlastní mínění? Kdy jsme si uvědomili svou odpovědnost za své povolání? Pro tyto hry jsou vhodné i některé biblické příběhy. Podobenství o dělnících na vinici. Katecheta vypráví příběh Mt 20,1-8. Vyprávění mění v hru a sám přebírá roli majitele vinice. Postupně přivede do vinice ty, kteří zahálejí a nemají práci. Zavolá správce a přikáže mu, aby odměnu vyplatil tak, jak se píše v evangeliu. Každý z dělníků zvlášť i dohromady celá skupina se vyjadřuje k tomuto způsobu odměňování. Tanec. Tak jako při pantomimě použijeme k tanci hudbu a rytmus. Tanec napomáhá hlubšímu prožití textu a jeho přijetí. Nejde zde o nastudování určitých pohybů, ale o ponoření celého těla např. do radosti, smutku aj. Učitel musí žákům pomoci překonat zábrany tím, že se tance sám zúčastní. Při práci s malými dětmi můžeme využít pohybových písniček (např. Andělé, Muž moudrý apod.). Mládež může pohybem vyjadřovat text žalmů či jiných vhodných zpěvů (např. Taizé, Koinonia apod.). Mimicko-dramatické vyjádření. Úkolem je pantomimicky vyjádřit (řečí vlastního těla) podstatný aspekt daného tématu a tak do něj vniknout hlouběji. Mimicko-dramatické vyjadřování nezačíná špičkovými výkony, ale úplně malými cvičeními, která mají vzbudit radost ze schopnosti vyjadřovat se vlastním tělem (vyjadřování radosti beze slov, mimické vyjádření strachu nebo hrůzy, dvojice mohou zkusit vytvořit písmena abecedy, předvedení chůze starého člověka, který se už těžko pohybuje, zpodobení člověka s ochrnulou rukou, atd.). Podmalování pantomimického ztvárnění hudbou odbourává psychologické zábrany při vyjadřování témat. Aby se účastníci mohli lépe vžít do druhé osoby a vyjádřit její emoční stav, je vhodné jim ukázat např. některé plastiky nebo obrazy. Mimicko-dramatické vyjádření je vhodné použít v následujících tématech: - strach a důvěra, - život (přechod od nehybnosti k pohybu a soužití), - svoboda (brány vězení se otvírají),
9
-
hledání smyslu života (nuda - krize - usebrání - nový cíl), pokoj (nejdříve hádka, potom porozumění), smíření (nechat dary před oltářem, odejít a smířit se se svým bratrem - viz. Mt 5,23-24), - světlo světa (přechod od života ve tmě ke světlu, které se šíří), - vykoupení (motýl, který se chytil do síťky, je zase na svobodě), - stárnutí (v pohybech se člověk stává nemotornějším a nemohoucnějším, vyhlíží někoho), - smrt, - Boží království je podobné hořčičnému zrnu (ze semena vyroste strom, který rozkvete. Každý květ znovu zemi odevzdá semena, z nichž vyrostou stromy), apod. Hra na sochaře. Katecheta uvede téma nebo problém a krátce o něm se skupinou diskutuje. Jeden účastník katechetické skupiny je "sochařem". Jiní představují "hlínu a mramor". Sochař je "zpracovává", tj. dává je do takové polohy, která něco vyjadřuje. Zformovat může i sám sebe a stát se součástí svého díla. Zbytek skupiny odhaluje, co sochař vyjádřil. Příklady: "Jak mě proměnilo naše společenství?" Sochař postavil účastníky do řady za sebou tak, že první byl úplně skrčený a zahloubán do sebe, druhý byl velmi shrbený, třetí už byl trochu vyrovnanější. Další postavy stály vzpřímeně, poslední v radostném postoji přijetí sebe sama. "Jeremiáš v cisterně" (Jer 38,1-13). Několik účastníků představovalo stěny cisterny, která se směrem dolů zužovala. Na jejím dně seděl schoulený Jeremiáš. Skupina nesmí ustrnout na dobře sehrané pantomimě. Symbolicky ztvárněné musí znovu vyjádřit slovy, aby se řeč symbolů přenesla do každodenního života. Následný rozhovor může nastolit podobné situace a zkušenosti, které napomáhají poznat lépe skutečnost.
Použitá a doporučená literatura: CENTRUM PRO KATECHEZI OLOMOUC. Kdo si hraje, nezlobí. Olomouc, 1998. GROM, B., FRIEMEL, F.G. Katechetické metody. Olomouc 1996. KOŤÁTKOVÁ S. A KOL. Vybrané kapitoly z dramatické výchovy. Praha, 1998. MUCHOVÁ, L., SLAVÍKOVÁ, J. Vidět zavřenýma očima. České Budějovice, 1998. ŠUDOMA, M., ŠPAČKOVÁ, M. Katechetická metodika. Brno 1997. TROCHTOVÁ, L. Úvod do didaktiky. Olomouc 2002. WAY, B. Rozvoj osobnosti dramatickou improvizací. Praha, 1996.
10
