26. června 2006, náklad 200 výtisků

Slavnostní rozloučení s absolventy:  2. 6. 2006 od 16 hodin v Domě umění  Tentokrát přišel absolventy gymnázia pozdravit  primátor města Zlína Mgr. Tomáš Úlehla... 

... a společně s paní ředitelkou Mgr. Alenou  Štachovou jim předal maturitní vysvědčení. 

... předtím se  však hosté měli  nač dívat:  absolventka  Dominika  Lakomá se  svou sestrou  Milenou z primy  předvedla  ukázku břišního  tance.

5  26. června 2006, náklad 200 výtisků  Dvořáčku nešil vše se sekundou ukončili... 

redakční rada: Alena Adamíková (­aa­), Lukáš Buřič  (­káš­), Aleš Filip (­alf­), Petra Hubáčková (­ph­),  Zuzana Jandásková(­zuj­), Gabriela Píková (­gap­),  Petra Plevová (­ppl­), Kristina Románková (­kia­),  Regina Strachotová (­gin­), Klára Surovcová (­klas­),  Pavlína Svobodová (­pss­), Jana Viktorová (­vik­),  Lukáš Vyoral (­luv­), Barbora Zapletalová (­fif­),  fotografie: Mgr. Michal Mikláš,  původní comix: Zuzana Jandásková,  grafická úprava: akad. mal. Petr Faron,  redakční úprava a sazba: Mgr. Přemysl Šil (­pš­)  Tisk zajišťuje sponzor novin: firma HP Tronic. 

strana 1 

26. června 2006 

Galícký masakr  hlasitými reproduktory  Sedm...  je  nás  jenom  sedm.  Dva  chybí,  pomyslel  jsem  si,  když  jsem  stál  spolu  s  dalšími  spolužáky  na  zastávce  ČSAD  a  čekal  jsem  na  náš  spoj  do  Vsetína.  Někteří  (včetně  mě)  si  hned  začali  uvědomovat,  že  vlastně  nechápou,  proč  se  účastní  brigády  na  Galíku,  která  se  konala  z  důvodů  splácení  dluhů  sponzorovi našich školních novin, když nemají  v  lásce  děti.  Ty  totiž  měly  být  tím  hlavním  důvodem  našeho  dlouhého  putování.  Proč  jsem tu vlastně já, když nemám rád děti? Ony  budou určitě křičet a poletovat po hotelu a kdo  ví  co  ještě.  Takové  myšlenky  se  mi  honily  hlavou  hned  prvních  pár  minut  po  nástupu  do  autobusu.  Vše  bylo  však  horší,  než  mohl  kdo  očekávat...  „Do  Vsetína!“  „Taky.“  „Taky  do  Vsetína!“  Když  jsme  se  konečně  usadili,  autobus  se  pomalu  rozjel  a  hned  v  první  zatáčce  každý  zjistil,  co  zapomněl  doma.  Vpodstatě  nikdo  neměl  náhradní  boty  a  mezi  dalšími  věcmi  na  seznamu byl kupříkladu hřeben, či jelení lůj ­ v  obou  případech  velká  katastrofa.  Havní  bylo,  že  jsme  si  všichni  vezli  plné  batohy  rohlíků,  housek, jablek a kdo ví čeho stravitelného. Po  cestě jsme si pěkně poklábosili o škole, trochu  jsme  kritizovali,  ale  i  chválili  ...prostě  jsme  drbali.  Později  však  bylo  naším  hlavním  tématem něco úplně jiného.  Když  jsme  ve  Vsetíně  vystoupili  z  autobusu,  začali  jsme  hned  přemýšlet,  kam  bychom  vlastně  měli  jet.  Velké  Karlovice  jsou  totiž  poněkud  široký  pojem,  a  tak  jsme  ho  museli  trochu  zúžit.  Úkol  to  byl velmi  nelehký.  Někdo  chtěl  jet  totiž  tam,  jiný  by  zase  radši  jinam.  Trochu  nám  pomohl  jakýsi  maturant  (v  poněkud „lepší náladě“), který nám pověděl, že  máme  jet  k  nějaké  škole  a  odtamtud  že  nás  vyveze auto až nahoru na Galík. Prý že auto je  zdarma. Plán by to byl docela dobrý, až na to,  že  Galík  je  v  údolí,  a  že  v  Karlovicích  žádná  škola  po  cestě  není.  Nakonec  jsme  nějáký  vlastní plán vymysleli a v autobuse jsme místo  určení  nahlásili.  Autobus  se  rozjel  a  vezl  nás  vstříc našemu hrůznému osudu.  Veselý  maturant  se  s  námi  po  cestě  trochu  spřátelil,  sem  tam  něco  žbleptnul.  Když  vystupoval,  dokonce  nám  i  zamával.  My  jsme  vystoupili  někde  na  rozcestí.  Dříve  udělené  rady přišly opravdu vhod. „Přejděte přes cestu  a  jděte  rovně.  Je  to  pár  desítek  metrů.“  Galík  byl  tři  kilometry  daleko  a  my  se  museli  celou  cestu  tahat  s  našimi  zavazadly,  dokonce  s  deštníkem  v  ruce.  Pršelo.  Naše  strastiplná  cesta skončila asi po půl hodině a my byli rádi,  že  se  můžeme  ubytovat.  Byl  nám  přidělen 

krásný  a  útulný  konferenční  sál  kdesi  hluboko  pod  zemí  a  my  ho  s  velkými  díky  přijali  jako  své bydlo.  Než  dorazila  druhá  polovina,  jenž  se  měla  dostavit  v  devět  hodin,  stihli  jsme  něco  pojíst,  podívali jsme se na Julii Lescautovou a zahráli  jsme  si  také  stolní  tenis,  u  kterého  jsme  navíc  rozvíjeli  své  znalosti  z  matematiky,  literatury,  fyziky a dějepisu. Když jsme zjistili, že dvakrát  šest  je  osmnáct,  a  že  ef je  há  krát  ró  krát  gé,  radši  jsme  si  šli  odpočinout.  Poté  nám  bylo  dovoleno  prohrábnout  se  ve  starobylých  kostýmech  a  my  se  mohli  stát  pohádkovými  bytostmi.  Zatímco  na  svět  vzešlo  mnoho  princezen,  loupežníků  a  čertů,  já  zestárnul  o  mnoho  desítek  let  a  stal  jsem  se  odpornou  bradavičnatou  ježibabou.  Kostým  byl  tak  sugestivní, že se mě bály i mé spolužačky.  Kolem deváté jsme se šli najíst. Původně měly  být  na  večeři  špekáčky,  kvůli  dešti  nám  však  byly  přiděleny  jakési  pláty  grilovaného  masa,  které  však  bylo  více  než  dobré.  Náhle  bylo  dvacet  jedna  hodin  a  dvacet  minut,  ale  druhá  polovina  stále  nikde.  Zjistili  jsme,  že  jeli  asi  také  na  rozcestí,  jenže  zastávku  přejeli.  Pan  profesor  Horčic,  který  zde  byl  jako  dozor  po  boku  pana  profesora  Šila,  se  zhostil  úkolu  nalezení  pohřešovaných  osob  a  hbitě  vyrazil  na  cestu.  Byl  zpět  asi  za  deset  minut,  pohřešované naštěstí našel. Druhá polovina se  také  najedla  a  pustila  se  do  ohledávání  šatů.  Všichni  společně  jsme  pak  poseděli  v  naší  ložnici a uspořádali jsme si schůzi.  Po  schůzi  přišla  jedné  spolukrotitelce  dětí  esemeska,  ve  které  stálo:  „Tak  v  kolik  hodin  zítra  odjíždíme  do  těch  Velkých  Karlovic?“  Záhada  byla  vyřešena.  Ještě  nám  skupinka  2  povykládala  zážitky  z cesty  ­  jak  bylo  veselé,  že  jsou  náhle  v  autobuse  sami,  a  jak  veselé  bylo,  že  jsou  tam  sami,  protože  už  jsou  na  konečné, to je o několik zastávek dál, než měli  vystoupit.  Ráno,  když  jsme  vstali  a  nasnídali  se,  začali  jsme  chystat  program,  nebo  jsme  se  spíše  začali  zhošťovat  vedení  různých  předem  připravených  úkolů.  Jízda  na  koloběžce,  skákání  v  pytlích,  házení  koleček  z  plastu  na  tyče,  kuželky,  stavění  poslepu  a  chůze  na  dřevech.  Pak  jsme  se  ale  dozvěděli  velmi  děsivou věc. Pro děti zde bylo totiž připravené  karaoke.  Když  jsme  to  slyšel,  omyl  mě  horký  pot  a  málem  jsem  zkolaboval.  Naštěstí  jen  málem. Ještě jsme si vymysleli příběh, který by  se  vázal  na  naší  disciplínu  a  zašli jsme  si  pro  odměny  dětem  (což  byly  všelijaké  koláčky  a  sladkosti)  a  akce  mohla  začít.  Ze  mě  mělo  několik  dětí  trochu  strach,  ale  ne  moc  velký,  protože  mi  byla  hrůzná maska  zabavena.  Vše  probíhalo hladce, dokud jsem neuslyšel z

strana 2 

26. června 2006 

reproduktorů  vycházet  melodii  písně  „Skákal  pes“­ předzvěst katastrofy.  Dítě  začalo  zpívat  asi  o  dvě  vteřiny  později,  než  mělo.  Dokážete  si  představit,  jak  to  bylo  libozvučné.  Ještě  že  je  Skákal  pes  tak  krátká  písnička.  Když  jsme  ztratili  zájemce,  protože  už  bylo  skoro  poledne,  šli jsme  se  naobědvat.  Přiznám  se,  že  horší  obědvání  jsme  ještě  nezažil.  Skákal  pes  a  Prší  prší  jsem  za  ten  krátký  oběd  slyšel  nejmíň  stokrát,  pokaždé  v  jiné  tónině  a  pokaždé  jinak  rychle,  přestože  hrála  hudba  pořád  stejně.  Ještě  kolem  nás  pořád  běhaly  a  vřískaly  nějaké  děti.  Za malou  chvíli jsem si v záchvatu naprostého zoufalství  rozdrásal  obličej  až  do  krve.  Mé  utrpení  však  mělo brzy skončit.  Chvíli poté, co jsme dojedli, karaoke skončilo a  já  si  dlouze  oddechnul.  Nastalo  několik  minut  božského klidu, pak někdo zapnul mikrofón a z  něj  se  ozvalo:  „Vyhlašujeme  další  kolo  karaoke.“  Vše  náhle  potemnělo  a  já  nemohl  dýchat.  Naštěstí  jsme  už  byli  u  konce  našeho  úkolu,  šli jsme  si  sbalit  a  poté  nás  pan  Horčic  poodvážel  na  autobusovou  zastávku.  Kromě  toho,  že  nám  jel  bus  až  asi  za  půl  hodiny,  probíhalo  vše  hladce.  Do  dvou  hodin  jsem  seděl  doma  v  teple  a  začal  jsem  přemýšlet  o  tom,  jestli  bych  neměl  jet  do  léčebny  v  Bohnicích, poněvadž jsem byl z toho hrůzného  dne  plného  dětského  vřískotu  vyšinutý.  Náhle  mi  zazvonil  telefon  a  když  jsem  ho  zvedl,  ozvalo  se:  „Ahoj  Luky.  Můžeme  přijít  se  Šimonem na návštěvu?“ Byla to moje teta. Její  syn, Šimon, má tři roky...  ­káš­ 

Kulturní tržiště  Labutí jezero  Dne 14. března tohoto roku jsme měli možnost  zhlédnout  klasický  balet  Labutí  jezero  v  Janáčkově  divadle  v  Brně.  Do  Brna  se  nás  vydaly  tři  autobusy  a  myslím  si,  že  ti  z  nás,  kteří  od  baletu  příliš  neočekávali,  byli  představením příjemně překvapeni.  Labutí  jezero  patří  k  nejslavnějším  baletním  titulům  a  je  součástí  repertoáru  všech  světových  scén.  Je  to  původem  německá  pohádka  o  princezně  Odettě  proměněné  v  labuť,  o  černokněžníku  Rudovousovi  a  o  nešťastném  princi,  který  zapomene  na  svou  přísahu.  Je  to  romantický  balet  s  bohatou  výpravou  a  se  strhujícími  tanečními  výkony  předních solistů souboru.  Labutí  jezero  je  baletem  o  dvou  dějstvích  a  čtyřech  obrazech.  Snoubí  v  sobě  lehkost,  eleganci,  noblesu,  rytmickou  přesnost  a  výraznou melodiku.  Tento  balet  si  získal  svou  nesmrtelnost  jistě  i  díky hudbě P. I. Čajkovského. Jeho melodická  vynalézavost  umožňuje  vzletnost  pohybů  a  zásadním  způsobem  dotváří  taneční  příběh.  Všechny  solové  role  jsou  technicky i výrazově  velmi náročné, ale stejný díl náročnosti byl jistě  kladen na celý soubor.  Je  známo,  že  zatančit  si  v  Labutím  jezeře  některou z rolí potká tanečníky pravděpodobně  za  jejich  umělecký  život  jen  jednou.  A  proměnit se v Bílou labuť je snem snad každé  začínající tanečnice.  Ale každý  z nás,  obyčejných 

smrtelníků,  teď může  představení  zhlédnout a  vžít se tak  do té role,  která se mu  líbí nejvíce. 

­gap­

strana 3 

26. června 2006 

A hrdý buď !   „ Včera  byl  důležitej  den.  Včera  jsem  ve  školním rozhlase slyšela krásnou básničku  o  jednom  pánovi.  Jmenoval  se  Hrdý  Budžes, byl velice statečnej a vytrval, i když  měl všelijaký potíže.“   Tak  to  jsou  slova,  kterými  začíná  nejen  kniha  od  Ireny  Douskové  Hrdý  Budžes,  ale  také  stejnojmenné  představení  příbramského  divadla.  Knížka  se  čte  pěkně,  ale  představení  v hlavní  roli  Helenky  Součkové  s  Bárou  Hrzánovou  je  prostě  fantastické!  Pamětníci  husákovské  doby  normalizace  si  sice  možná  zavzpomínají  na  svoje  dětství,  ale  jak  je  možné,  že  představení  milují  všichni  bez  rozdílu věku?  Nejspíše  proto,  že  se  autorce  podařilo  přesně  vykreslit  dětský  svět,  svět  konfrontace  dětského  idealismu  s reálným  světem  dospělých,  kde  se  někdy  dějí  pro  malého  člověka málo pochopitelné události, se kterými  je třeba se srovnat.  V příběhu  se  odvíjí  události  Helenčina  života,  jejíž  rodiče  jsou  herci  místního  divadla.  Právě  tahle  neobvyklá  práce  rodičů  a  jejich  nepříliš  vřelý  vztah  ke  komunistické  straně  přidávají  Helence  na  problémech.  A  pak  to  poněkud  drsné prostředí základní školy, kde vyhrává jen  ten nejsilnější a ostatní jsou na posměch.  Malá  Helenka  s problematickou  hmotností  a  chutí k jídlu je tak vhodným objektem. Helenka  se  snaží  vytrvat,  aby  byla  jak  ten  pán  Hrdý  Budžes.  Bohužel  život  je  tvrdý  a  nakonec  se  ukáže,  že  není  ani  čert  s Mikulášem,  ani  Ježíšek  a  ten  „…  Hrdý  Budžes  nebyl  ani  indián, ani partyzán. Hrdý Budžes nebyl vůbec.  Hrdý  Budžes  je  jen ­ hrdý buď, žes.“  Asi  nás  přitahuje  vzpomínka  na  vlastní  probuzení  z pohádky.  Sama  Bára  Hrzánová  přiznává  stejné  zkušenosti  jako  autorka,  která  prakticky  popisuje  s mírnými  úpravami  své  vlastní  dětství.  Divadelní  komedii  jste  mohli  zhlédnout  28.4.  2006 ve zlínském divadle v čele s již zmíněnou  Bárou Hrzánovou, dále pak Jarmilou Vlčkovou  a  Liborem  Jeníkem.  Přesto  nečekejte  na  další  příbramské turné a přečtěte si nenáročnou, ale  vtipnou českou beletrii.  ­aa­ 

Starej dobrej… Divokej Bill  Nastal  11.  duben  a  já  mířím  ke  zlínské  Novestě,  jež  se  stává  dalším  přístavem  v  nekonečné  koncertní  plavbě  Divokýho  Billa  Poštovní spořitelna Tour 2006.  Po  šoku  uštědřeném  dvěma  drsně  vyhlížejícími  chlapíky  u  vchodu,  kteří  se  zajímali  o  můj  batoh  (Co  kdybych  tam  měla  bombu, že?), se s kamarádkami rozhlížíme po  hale,  kam  bychom  na více jak  hodinku  čekání 

a  následných  přibližně  50  minut  věnovaných  předkapele,  složily  svá  zkřehlá  těla  (venku  je  fakt hnusně).  Konečně  se  dočkáváme,  na  pódium  už  vystoupala kapela Prohrála v kartách  a snaží  se  nás  zaujmout  svými  starými  i  nejnovějšími  songy. Jak říkám, jen snaží, lidi se nijak zvlášť  nebaví.  Holt  to  nejsou  naši  Billové...  V přestávce  se  už  dereme  do  středu  placu  před  jevištěm,  přímo  do  vařícího  kotle  fanoušků, pro nejlepší zážitek. To už ale halou  znějí  první  tóny  skladbičky  Divokej  Bill  hulí,  nadává…  A  začíná  ta  pravá  show.  Pobízení  „duše“  skupiny  Vaška  Bláhy  „Packáme!  Packama  se  packá!“  je  docela  zbytečné,  dav  po  pár  hitech  jako Šibenice, Brouk  nebo Kvůli holkám  paří  o rozervání plic i odpadnutí končetin.  Klít a snít tady můžeš akorát…  Kapela ovšem představuje také skladby ze své  čtvrté  a  zatím  poslední  desky  Divokej  Bill,  například  Čmelák ,  Než  bys  řekl  švec   nebo  Alkohol ,  což  je  reakce  na  Tabáček  od  Chinaski.  To  už  zlínské  publikum  zpívá  oblíbené  „ Toužila,  kroužila…“,  údajně  poslední  skladby  tohoto  večera.  Muzikanti  pochopitelně nemohou odejít jen tak, přídavek  v podobě  Znamení  a  Pocitu   vyvolává  bouři  nadšení.  Všichni  společně  si  ještě  zapějeme  „Láska  je  tu  s nami,  buď me  s ňou! “,  kapela  odehraje  Rozárku ,  vydupanou  fanoušky  a  po  úžasných  dvou  hodinách  se  s bolavýma  nohama a uslzenýma očima od kouře a světel  valíme domů. Jeden veselej, druhej je smutnej.  ­vik­ 

Pár  veršů  o  autorce  následujícího  textu...  Znal jsem ji  Hrála na nejmocnější hudební nástroj  Její zvuk týral všechny, kdo poslouchali  Každý, kdo si ji poslechl, ji chtěl mít  Jen pro sebe  Každý, kdo ji měl  pak musel jít sám 

Filip Horák   Srdce mnou bije skrz na skrz, slyším ho, cítím  ho,  žiji  s ním  a  ono.  Ono  se  jednou  zastaví  a  pryč  se  uchýlí.  Namísto  dechu  zbude  jen  průzračná pára. Pára která neznamená nic, ani  život, ani víc. Odcházíme a přicházíme, jak se  nám  to  hodí.  Času  je  málo,  myšlenek  mnoho,  staňme  se  tedy  součástí  někoho.  Někoho  s časem a dlouhým vlasem.  Když  Ti  zemře  kamarád,  po  těle  zamrazí  Tě  chlad. U člověka blízkého, srdce půl kila

strana 4 

26. června 2006 

křehkého.  Myšlenka  na  smrt  vloudí  se,  kamarád  pomalu  ztrácí  se.  Vzpomínky  slza  ukápne, ostatní myšlenky ukradne. 

Něco málo o sportu  Frishbee 

Srdce  bije,  žije  na  pohon,  protože  on.  On  ve  stínu světla záře, potí kapky potu z tváře. On je  spasitelem bití, on je spasitelem žití. Stráže se  střídají  po  letech,  ztráty  jsou  velké  na  dětech.  Oběti  nic  netušící  padají  –  padají  k zemi  do  pekel či k nebi.  Stále  se  na  nás  dívá  někdo  druhý,  a  my  se  tudíž stále chováme jako někdo třetí.  Jsme tím, co se nám přihodí.  Proplétají  mě  odumírající  a  hnijící  naděje  a  ideály.  Místy rostou mi listy, místy dlaždice.  Místy jsem dubová palice. 

Nikol Marcoňová 

Představujeme:  Eliška Půčková (kvinta)  Každý z nás by chtěl mít jednou zajímavé a  skvěle placené místo, nejlépe v tvrdé měně.  Mohou být různé cesty, jak toho dosáhnou,  a  možná  jednu  z nich  našla  naše  spolužačka,  která  míří  na  tři  roky  za  studiem do sladké Francie.  ■ Jak dlouho se učíš francouzsky?   Letos je to třetím rokem.  ■ Tak nám prozraď , na kterou školu a jak jsi  se vlastně dostala?   Na  Carnetovo  gymnázium  v Dijonu.  Moje  učitelka  francouzštiny  mi  nabídla  možnost  zúčastnit  se  soutěže  o  stipendium  na  této  škole.  Konala  se  pod  záštitou  Ministerstva  školství. Já to zkusila a vyšlo mi to. 

■ Kolik účastníků dostalo stejnou možnost  jako ty?   Celkem sedm. Čtyři kluci a tři holky.  ■ Těšíš na Francii?   Momentálně nevím, co od toho mám čekat, ale  rozhodně jsem ráda, že jsem se tam dostala! 

■  A  co  v budoucnosti?  Chystáš  se  na  Sorbonu?   Na  Sorbonu?  (smích)  Ráda  bych,  ale  nevím,  jestli  se  mi  to  povede.  Asi  bych  chtěla  zkusit  mezinárodní  vztahy  a  diplomacii  nebo  egyptologii.  ■Chtěla bys závěrem něco vzkázat?   Strašně bych chtěla poděkovat paní profesorce  Holíkové  a  paní  profesorce  Törökové,  že  mi  celou dobu pomáhaly!  připravila ­aa­ 

Hra ultimate frisbee k nám přišla ze Spojených  států amerických, kde se již několik desítek let  aktivně hraje především na univerzitách. U nás  se tento sport rozvíjí od počátku devadesátých  let  díky  nadšení  vysokoškolských  studentů  na  ČVUT.  Jde  o  bezkontaktní  sport  hraný  bez  rozhodčích,  kde  vítězí  tým,  který  získal  více  bodů.  Ultimate  se  hraje  s  létajícím  diskem  americké  výroby  discraft,  který  je  jediným  oficiálním  diskem  mistrovských  soutěží  po  celém  světě.  Originální  discraft  však  v  našich  sportovních  prodejnách  těžko  seženete,  ale  můžete  se  obrátit  na  některý  z  českých  týmů,  které si disky nechávají dovážet.  Většinou se hraje na fotbalovém hřišti, na které  se podélně vejdou dvě hřiště na ultimate. Hrací  doba  se  pohybuje  od  50  minut  do  2  hodin  v  závislosti na počtu odehraných zápasů za den  a důležitosti turnaje, kdy zápas české ligy trvá  v průměru 50 minut.  Pokud  po  uplynutí  hrací  doby  je  stav  nerozhodný  nebo  bodový  rozdíl  roven  jedné,  hra  pokračuje  a  vítězí  tým,  který  jako  první  dosáhne rozdílu dvou bodů. Existují i další hry  s  létajícím  diskem,  jako  například  guts,  freestyle, discathlon, double disc court a další.  Více  o  těchto  hrách  se  můžete  dozvědět  na  www.cald.cz.  ­gap­ 

Česká  házenkářská  naděje,  sportovec  s největším ročním výkonnostním růstem…  Ale  taky  ctižádostivá,  sebevědomá,  pohledná… 

Pavla Poznarová  Jak dlouho se věnuješ házené?   Asi 10 let.  Dělala jsi ještě aktivně nějaký jiný sport než  házenou?   Začínala  jsem  sportovní  gymnastikou,  pak  to  bylo plavání, tenis a volejbal.  Jaké máš v házené ambice?   Svůj cíl jsem si vlastně splnila, tedy to, že jsem  v reprezentaci  žen.  Chtěla  bych  se  tam  také  udržet, to je pro mě nejvyšší meta. 

Přednost má pro tebe házená, nebo škola?  (nestihla jsem ani dokončit otázku)  Určitě házená.  Zvládáš skloubit školu s házenou?   Popravdě,  moc  to  nezvládám.  Je  to  hodně  složité,  ale  nějakým  způsobem  se  to  snad  „dokope“.

strana 5 

26. června 2006 

zatímco  my  máme  jen  lavičky  a  toaleťák  si  musíme kupovat sami. 

Jak  probíhaly  na  Slovensku  Velikonoce?  Máte taky tradice jako pomlázku, vajíčka…?   U  nás  se  tomu  říká  „šibačka“  anebo  taky  „oblévačka“,  když  se  nás  kluci  snaží  polévat  vodou,  což  je  v těchto  měsících  zvláště  příjemné. Proto se také chce většina holek této  naší  tradici  vyhnout,  což  se  mi  letos  úspěšně  podařilo. 

Znáš  třeba  nějaké  české  sportovce  nebo  muziku?   No  jasně,  třeba  Šebrleho,  Jandu  a  taky  toho  pěkného… Baroše.  Jinak  z české  hudby  mě  nejvíce  zaujala  dechovečka,  country  a  nestárnoucí  hvězda  Helenka Vondráčková… 

Když  jsme  u  té  hudby,  co  říkáš  na  naši  největší Czech star… Káju Gotta?   No,tak  to  je  jasná  jednička…  to  je  můj  idol  již  od tří let! 

Máš nějaký rituál před zápasem?   Před  zápasem  ani  ne,  mám  spíš  po  zápase.  Celá se svléknu a nechám si jenom boty ­ to je  takový  můj  rituál.  Holky  se  mi  smějí,  že  jsem  magor...  Co plánuješ po škole?   Hlavně  bych  chtěla  dodělat  školu  a  ráda  bych  se  věnovala  sportu.  Vím,  že  to  nejde  pořád,  takže  asi  nějakou  výšku.  Něco  se  zaměřením  na sport nebo třeba management. 

Řekni  jednu  jakoukoliv  věc,  kterou  bys  změnila, kdybys mohla...  Jednu  věc…  (přemýšlí)  Jednu  konkrétní  věc  nedokážu  říct.  Já  bych  toho  změnila  strašně  moc. Hlavně věci, které nemůžu nějak ovlivnit.  Tak  třeba,  nechtěla  bych,  aby  byly  války.  Chtěla  bych,  aby  se  k sobě  chovali lidi  pěkně,  taky bych změnila své chování v minulosti.  Tvoje nejoblíbenější věc?   Plyšáček, který mi nosí štěstí, a moje nejbližší  rodina, která mě ve všem podporuje.  ptala se Martina Velčovská, 2.D 

Výměnné pobyty  Rozhovor s Levičankou   Jak se ti u nás líbí?   Moc se mi tu líbí, protože jsem tu byla už dříve,  a  cítím  se  tu  jako  doma.  Všichni  jsou  k nám  milí ­ aspoň zatím. 

Myslíš  si,  že  se  v něčem  odlišují  naše  „ ústavy“ , popřípadě v čem?   Ve  výuce  nemůžu  posoudit,  ale  velikostně  je  vaše škola mnohem větší a prostornější. Máte  „vreckovky“  na  WC  a  taky  skříňky  na  chodbě, 

A teď  taková „ jazyková prověrka“ …  Ptám se já:  Začneme něčím lehkým… co je  to asi želva?   Ona: Korytnačka... to je jasné.  A šufánek?   Ona: Že by osmý trpaslík ze Sněhurky?  Hmm... Asi ne, nevadí. Tak futra?   Ona: Nějaký hřející kus oblečení  No,  tak  nebudu  tě  už  trápit…  Výměna.  Ptá  se ona:   Čo je to asi bocjan?  Já:  Netuším,  zkratka  pro  baculatého  kluka?  (spr. řešení: čáp)  No, dobre, tak idem dalej? Spln?  Já: nevím, sopel? (spr. řešení: úplněk)  A kapun?

strana 6 

26. června 2006 

Já:  Druh  ryby?  (spr.  řešení:  vykastrovaný  kohout) 

L.Ch.  Pro  mě  byl  asi  největším  zážitkem  Stockholm ­ hlavně Vasa muzeum. 

Co  říkáš  na  program,  je  dostačující,  nebo  bys navrhla nějaké změny?  

■  Co  tě  nejvíc  překvapilo  na  švédských  rodinách? Jak na tebe rodina působila?  

První  den  byl  výborný,  ale  druhý  den  jsme  museli  brzy  vstávat  a  z nedostatku  spánku  jsme  si  nemohli  užít  prohlídku  hradu  Buchlov,  na kterém byla děsná zima.  A  na  závěr,  kteří  kluci  se  ti  líbí  víc,  Češi  nebo Slováci?  No,comment, jsem vlastenka.  rozhovor s Bárou vedla ­gin­ 

P.S.  Že  jsou  hodně  otevření,  hodně  mezi  sebou  komunikují  a  mají  přátelský  vztah.  Rodiče  se  v  některých  oblastech  tak  moc  nestarají  o  své  děti  ­  jsou  mnohem  samostatnější než my.  L.Ch.  Byli  strašně  v pohodě,  přátelští.  A  souhlasím  s Peťou,  že  spoustu  věci  tak  nějak  neřešili, a o to to bylo příjemnější.  ■ A co se ti naopak nelíbilo?   P.S.  Nejvíc  mě  naštvalo,  že  první  večer,  kdy  jsme měli oslavit náš šťastný příjezd na místní  diskotéce,  tam  naše  sedmnáctileté  kamarádky  nepustili.  L.Ch.  Na  všechno  bylo  strašně  málo  času.  Hlavně ve Stockholmu a na nakupování. 

■ Co bys po vzoru leksandského gymnázia  změnila na naší škole?   P.S. Úplně všechno!!!  L.Ch.  Souhlasím.  Kdybych  to  neviděla,  nevěřila bych. 

■  Co  ti  nejdůležitějšího  výměnný  pobyt  přinesl?   P.S.  Určitě  mi  to  přineslo  spoustu  krásných  zážitků  a  zkušeností.  Není  zrovna  nejlehčí  žít  týden  v  cizí  rodině  a  komunikovat  s  ní  jen  anglicky.  Taky  jsem  poznala  místní  život  a  samozřejmě  švédskou  přírodu,  která  je  moc  krásná. 

Malý rozhovor  o výměnném pobytu ve švédském  Leksand   Výměnný  program  mezi  žáky  naší  školy  a  Gymnasiem Leksand existuje od roku 2004 a  věříme,  že  bude  úspěšně  pokračovat  i  v dalších letech.  Projekt Evropanství nevylučuje vlastenectví  byl  finančně  podpořen  grantem  Zlínského  kraje  v oblasti  mezinárodní  spolupráce  škol  a  školských zařízení.  Týdenní  výměnné  pobyty  10  –  12  švédských  studentů  v českých  rodinách  probíhají  v září,  pobyty našich studentů ve Švédském Leksand  pak  v dubnu.  Doprovod  zajišťují  dva  pedagogové.  Hlavními  činnostmi  programu  oboustranné  výměny je prohlídka škol (s účastí ve výuce) a  měst,  žákovská  prezentace  měst,  exkurze  do  turisticky  atraktivních  míst  –  Kroměříž,  Luhačovice, Falun, Borlange, Stockholm. 

■  Určitě  jsi  za  ten  týden  aspoň  trochu  poznala  život  ve  Švédsku.  Chtěla  by  ses  tam  ještě  někdy  vrátit  nebo  dokonce  tam  žít?   L.Ch.  Určitě  bych  se  tam  ráda  ještě  někdy  podívala.  Ale  žít  tam?  To  asi  ne.  Já  bych  chtěla spíš někam víc na jih.  P.S.  Možná  někdy  časem  bych  se  tam  jela  ještě  někdy  podívat,  je  to  moc  hezká  země.  Škoda,  že  jsme  tam  byli  v  tak  špatném  termínu, kdy tam byla ještě zima. 

ptala se Lucie Chalánková  (sebe a Petry Slováčkové)

■  Jaký  je  tvůj  největší  zážitek  z celého  pobytu ve Švédsku?   P.S. Že jsem poprvé letěla letadlem. 

strana 7 

26. června 2006 

Život, láska, smrt   Tereza Mrákotová 

Školní šepoty 

Život je past, když se pravdy bojíš.  Život je slast, když o lásku stojíš.  Život je na nic a všude jen prach,  Život je touha, pokud nemáš strach. 

☺  Přijde  agresivní  muž  domů  z  hospody  a  začne vyhazovat večeři ven z okna. A žena mu  povídá:  ,,To  jsi  nemohl  říct,  že  chceš  večeřet  venku?"  ☺ Víte, proč jsou tygři v ZOO v kleci?  Protože se jim v akváriu nelíbí. 

Láska je zrádná, když nemá v nás být.  Láska je krásná, chceš­li jen snít.  Láska je pavučina, co plete síť,  Láska je cit, co musí v nás být. 

☺  ,,Sousede,co  jste  to včera večer  zakopával  u vás na dvoře?"  ,,Ále, bratranec mi řekl, že mám dát peníze do  pozemku." 

Smrt je jen ortel, co čeká nás.  Smrt je spravedlnost, a jde z ní mráz.  Smrt je ta poslední, co polibek dá.  Smrt je tak blízko, když se umírá. 

☺ Kamarád se ptá kamaráda: ,,Viděl jsi to, ten  kůň mě chtěl kousnout do hlavy.“  Druhý odpoví: ,,Má dobrý čich, cítil seno." 

Zabij mě něžně 

­pss­ 

Tereza Mrákotová 

Ve sněhu   Tak vezmi nůž a zas mě bodni,  Udělej to tak jak včera i jak vloni.  Doufám že už podaří se ti mě zabít,  Pro jistotu mi dej jedu nalít. 

Tereza Mrákotová  Ve sněhu vidím kapičky krve,  Které tu nebyly před chvílí – prve.  Z čeho ta krev jen může být?  Že by mé srdce už nechtělo žít? 

Já chci už oči své navždy zavřít  A už nikdy to, co jsem prožila, znovu zažít.  Nechci už nikdy pohlédnout do tvé tváře:  Do tváře toho největšího lháře! 

Ve sněhu bloudím v samotě,  Pomalu se ztrácím v tajemné nicotě.  Vlčí smečka začala výt,  Mohla by snad chuť po krvi mít? 

Lhal jsi mi, že láska je věčná.  Ta slova byla jako zbraň sečná.  Vždyť si mě zranil a nechal žít.  Tak dovol mi jedno přání mít: 

Ve sněhu hledám prázdná slova,  Která bych neřekla nikdy znova.  Začínám v ústech divnou pachuť mít:  Mně už se vážně nechce dál žít!  Ve sněhu ztrácím svůj nejcennější dar,  Minutek života mi zbývá pár.  Do sněhu od krve píšu vzkaz  A vlčí smečka bloudí tu zas. 

Upírka  Tereza Mrákotová  Ze mě upírka se stává,  Toužím po krvi čím dá tím víc.  Už není nikdo, kdo se mě zastává,  Už není při mně vůbec nic.  Zas pít krev potřebu mám:  Musím pít, abych měla klid.  Já pocit smrti dobře znám:  Musím pít, abych mohla dále žít.  Tak koho dnes zabiju?  Ano, na tvou krev chuť mám.  To tobě dnes krev vypiju.  To tobě dnes klíč od smrti dám! 

Navždy ve své rakvi klidně snít... 

Štěstí  Jakub Studený   Mějme  před  sebou  v  mysli  vyobrazenu  nezaměnitelnou  mozaiku  sestávající  z  mnoha  rozličných  kamínků,  jež  v  celistvosti  obraz  vytvářejí.  Prapodivnou  mozaiku,  jíž  by  nebylo,  nebyl­li  by  pouhý  jeden  kamínek  pečlivě  v  ní  uložen.  A  nebyl­li  by  v  ní,  vše  sesypalo  by  se  na  hromádku nesmyslnosti a bez přísné kauzality  sdílelo  by  toto  „smetí"  vzájemně  a  přeci  příliš  samostatně  své  individuální  bytí.  Mějme  tedy  před  očima  umělecký  model  lidských  myslí  a  jejich  osobitých myšlenek.  Jak  každý  kamínek  od jiných se liší, ačkoliv i sebevíc nepatrně, tak  i  ony  myšlenky  lidských  rozumů  od  sebe  navzájem  se  odlišují,  i  když  společné  je  mezi  nimi mnoho.

strana 8 

26. června 2006 

Takto  vidím  a  vnímám  lid  a  jeho  pofiderní  pojem  „štěstí",  jenž  se  opírá  o  pomíjivosti  materiálního  světa.  „Pane  Bože,  dej  mi,  prosím,  peníze,  auto,  dům  a  krásnou  ženu,  bych  uvěřil v  Tebe  a  pak  se  Ti  dvakrát  denně  oddal  skrze  modlitbu,  skrze  Písmo  svaté."  Vězte ale všichni, že vše to, co rádoby štěstím  lid  nazývá,  a  pro  což  se  plně  oddává,  je  pouhou  pomíjivostí,  jen  lehounkým  vánkem,  jenž mizí za obzorem; a i když  tak lehounkým,  ničí  vše,  co  stojí  mu  v  cestě,  jen  spoušť  zůstává za ním. Nyní jen sklidit ruiny a připravit  se k stavbě, nové a stejně labilní jako ta první?  Materie z nás dělá otroky!  Je  právě  problém  v  obyčejných  lidech?  Či  ve  mně,  že  takto  se  ptám  a  vyptávám,  čímž  bourám  pomyslné  zdi  jednostranné  rozumnosti?  Je  to  problém...  pro  svět  i  pro  člověka?  Lid  chrochtá,  dnes  obzvláště,  nechutným,  prasečím  altem:  „Tohle  se  má,  a  proč? Tak je to účelné ­ pro člověka?"  Lid  je  indiskrétní  i  tím  svým  tichem,  když  nechrochtá.  Vždy  bude  pro  toho  a  každý  ten,  nechce­li  být  mluvkou  a  mluvčím  prasat,  se  musí  stáhnout  a  uzavřít  a  zešílet;  o  samotě  či  po  boku  stejně  smýšlejících  „bratří"  být.  Svoboda, vůle,  síla  jsou  jedno,  jeden  pojem  a  jeden  proces.  Svobodný  je  jen  člověk  pln  svobodné  vůle  a  síly  brát  si  svobodu;  kdo  krade  svobodu  zákonům  a  státům  a  žije  v  chlívku, může být jen blahobytný.  Ptáte se tedy stále naivně?: „Co má se dělat?",  anebo ptáte  se takto: „Co má se počít?" Tu je  vidět,  že  celý  ten  materialismus  vpravdě,  jak  někteří  tvrdí,  ovládl  lid  a  jejich  malé  rozumy,  jejich  „kolektivní  nadrozum".  Není  lepších  slov  než  veselé:  „Co  na  tom  záleží?"  Jako  by  se  mělo žít znovu, tisíckrát dokola tentýž život; má  se  žít,  byť  i  z  pouhé  hrdosti,  z  čistoty,  v  hygienickém  stavu  svém,  lidskosti  lidu  prostého života.  Opusťme  proto  spáry  nestálého  světa,  jenž  naplnil, ba dokonce přeplnil naši čistou mysl již  dávno,  pro  níž  je  toto  zhoubným  nádorem,  po  němž následuje jen potupná smrt. Ale je jen na  každém, zda se zbaví tohoto parazita, jehož s  otevřenou  náručí  vítáme  dennodenně...  to  je  centrální  režim  kontroly...  udělat  z  nás  patetické,  malé,  abychom  se  ochotně  zbavili  naší suverenity, svobody.  Není  tedy  každodenní  monotónnost,  stereotypní  žití,  jemuž  tak  zběsile  podléháme,  jen  líbivým  zdáním, jímž  se  odívá lidský  život,  aby zakryl svou nahotu?  „Musíme se proto stát členy velkého světového  hnutí a v tomto hnutí usilovat, aby nezůstalo při  pouhém  pohybu,  nýbrž  abychom  se  dostali  k  říši  tvůrčího  života  a  věčné  pravdy...,  čímž  našli opravdové štěstí..." (Rudolf Eucken) 

Znáte svého učitele?  Mgr. Hana Kubinová  V tomto  čísle  vám  představuji  mezi  studenty  oblíbenou  paní  profesorku  Hanu  Kubinovou.  Přepadla  jsem  ji  takřka  na  poslední chvíli a maličko nahlédla do jejího  soukromého života: 

■ Jak prožijete letošní prázdniny?   Budu  hrozně  moc  odpočívat,  pojedeme  do  jižních Čech na kola a na to se už moc těším,  protože jižní Čechy miluju.  ■ Učíte raději vyšší nebo nižší ročníky?   To  je  těžké…asi  vyšší,  protože  na  ty  jsem  zvyklá.  Ale  na  druhou  stranu  ti  malí jsou  zase  hrozně milí… Takže obojí. 

■  Kdybyste  se  podruhé  měla  rozhodnout,  čím byste chtěla být?   Učitelkou, baví mě to.  ■ Který cizí jazyk je podle Vás důležitý pro  budoucnost?   Angličtina  je  na  prvním  místě,  ale  jako  němčinář  musím  dodat,  že  je  důležité  určitě  i  studium německého jazyka.  ■ Jaký máte pocit z letošních maturit?   Určitě  dobrý,  že  už  je  to  za  námi.  Ale  smutné  je,  že  dva  studenti  si  to  budou  muset  zopakovat v září.  ■ Jaká je Vaše nejoblíbenější knížka?   Je  jich  víc  –  asi  Egypťan  Sinuhet  nebo  Řeka  bohů…  Ráda  čtu  knížky  s historickou  tématikou.

strana 9 

26. června 2006 

■  Kterou  cizí  zemi  byste  chtěla  navštívit  a  proč?   Moc  se  mi  líbí  pobřeží  v Chorvatsku,  ale  ráda  bych jednou navštívila nějakou exotickou zemi.  Miluji  moře  a  mým  vysněným  místem  je  Thajsko. 

■ Kdybyste ulovila zlatou rybku a mohla si  splnit tři přání, která by to byla?   Aby byli všichni kolem mě šťastní, zdraví a aby  ze světa zmizela závist.  ■ Jaký film Vás v poslední době oslovil?   Dlouho jsem v kině nebyla, ale nejvíc se mi líbí  Tom Hanks ve filmu Forrest Gump.  ■ Šla byste do Vily Vyvolených?   Ne! Asi bych měla problém tam přežít a ostatní  by mě určitě vypískali hned první den. 

Jste  ráda,  že  jste  žena,  nebo  byste  raději  byla mužem?   Jsem  určitě  ráda,  že  jsem  žena  –  můžu  být  matkou a ráda si užívám galantnosti mužů.  ■ Snědla byste živého červa za 5000 Kč?   Ne! …Ale za 1 milion ano. 

■  Jsou  studenti  rok  od  roku  hůře  zvladatelnější?   Jsou jiní ve srovnání s dobou, kdy jsem začala  učit, ale určitě nejsou horší. Mají více svobody  a volnosti… 

Děkuji za rozhovor.  připravila –gap– 

Cestování  aneb  cestování skrze myšlenky a sen  

Jakub Studený   Slunce  se  ztratilo  již  dávno  za  obzorem,  jenž  lemován  je  krajinou  neprostupných  lesů  a  nekonečných  polí,  a  přenechalo  svou  vládu  „ikoně  noci",  měsíci.  Kostelní  hodiny  odbíjejí  jedenáctou a jejich zvuk se rozléhá po krajině i  do  těch  nejméně  prostupných  míst  jako  osvícení  lidským  rozumem.  Odkládám  rozečtenou knihu, jež plností nejvznešenějších  myšlenek je přeplněna. Zhasínám lampičku na  nočním  stolku,  bych  splynul  s  neprostupnou  tmou,  naposledy  vydechl  a  nadechl  se  před  spánkem,  jenž  do  krajin  pohádek  a  snů  přenese  mě  jistě;  opět,  zas  a  znovu,  jak  mnohokrát předtím.  Mnohé  lidské  rozumy,  dnešních  i  již  těch  dávno  prožitých  dní,  nám  přenechaly  odkaz  svého  bytí  ve  formě  rozsáhlých  myšlenek  hovořících o duši, smrti, „světě duší" atd. Jejich  subjektivní  postulát  založený  na  společností  popřených  myšlenek  se  ovšem  ve  sféře  „společenského  jarmarku"  stal,  doslova  lusknutím  prstu,  nesmyslnou  hypotézou  založenou  na  pomatenosti  a  blouznivosti  iracionální  mysli.  Pokusme  se  přesto  alespoň 

na  chvíli  přijmout  jednu  z  oněch  mnoha  hypotéz,  spojenou  s  téměř  každodenní  zkušeností,  snem,  a  „rozleťme  se  do  nebezkých výšin; výše, než ptáci  jsou  schopni  vzlétnout svépomocí.  Naším předmětem disputace se nyní stane, na  několik  málo  okamžiků,  duše,  jež  se  loučí  s  tělem při aktu smrti, při němž se odpoutává od  zemské  přitažlivosti  a  přemístí  se  do  „světa  duší". Mnoho bylo psáno o tomto jevu a mnoho  se  sobě  podobalo,  stejně  jako  si  navzájem  protivilo, ale nyní si před zraky vyobrazme onu  tezi těchto pánů hovořících o časovém rozptylu  onoho aktu... 7­12 minut, tvrdí oni.  Ukládám  zcela  rozlámané  tělo  ze  shonu  každodenní  monotónnosti  do  ustlané  postele,  na níž pro dnešek naposledy otvírám oči, bych  rozvířil  nerozvířitelnou  tmu,  v  níž  naleznu  již  tak známé obrysy mého pokoje, a přece jen je i  zavřel  kvůli  gradující  únavě,  jež  již  tak  dlouho  se  hlásí  o  slovo,  by  pronesla  každodenní  monolog.  Tímto  jsem  se  stal  obrazem  svému  vlastnímu tichu, v němž nalézám kreativitu, jež  přerušena  je  „probuzením",  „probuzením"  ve  snu, v němž společně s neznámým kráčím po  ulici  přeplněné  lidmi  a  slyším  i  slova  jeho:  „Tisíc  roků  je  jen  okamžik.  Nic  není  nové,  nic  se  nezměnilo.  Stejná  šablona  pořád  dokola.  Stejné  mraky,  stejná  hudba,  hodina  nebo  věčnost  zpět,  cítíš  stejný  pohled.  Teď  tu  pro  mě nic není, vůbec nic. Už si vzpomínám. Toto  se mi stalo již dřív, proto jsem odešel. Začal jsi  hledat  odpovědi;  jakkoliv  se  to  zdá  obtížné,  odpovědi  budou  ohromné.  Cvič  svou  lidskou  paměť,  jak  je  to  jen  možné;  vadí,  že  je  to  jen  cvičení.  Buduj  krásné  výrobky,  řeš  otázky,  prozkoumej problémy fyzického světa. Přivoň k  informacím  ze  všech  smyslů.  Pociť  radost  a  smutek,  smích,  empatii,  lítost  a  nos  si  citové  vzpomínky  v  cestovní  tašce.  Pamatuji  si,  odkud jsem přišel, jak jsem se stal člověkem a  proč  jsem  se  zde  toulal.  A  teď  mám  naplánovaný  poslední  odchod.  Toto  je  cesta  ven,  rychlý  únik.  Nejen  věčnost,  ale  nekonečnost..."  „Buch!" Náhle jsem se probudil do temné noci  v naprosté disorganizaci myšlení, zcela nesvůj.  Pohledem  rozespalých  očí  se  pokouším  zbystřit  zrak  na  hodinky,  před  nimiž  se  mi  zobrazuje  „červená  mlha",  přes  níž  čísla  nevidím.  Jako  mávnutím  kouzelného  proutku  ona  rozmazanost  zcela  vymizela;  nuže  to,  co  vidět jsem chtěl, již vidím.. 2:15.  Již ani nepociťuji ony nepochopitelné přechody  mezi  sněním  a  bděním,  jen  výsledný,  ačkoliv  matný  obraz,  vnímám.  Nyní  celý  den  jsem  prožil,  den  v  čistém  snění,  skrze  spánek  a  únavu.  Jen  střípky  záblesků  si  pamatuji,  o  zbytku mohu polemizovat a celou myšlenkovou  skládanku jen falzifikovat. Přeci jen i slova

strana 10 

26. června 2006 

utkvěla  mi  v  paměti  a  to  ve  chvíli,  kdy  trávil  jsem  nekonečný  a flexibilní  čas, jehož  konec  i  začátek  mizel  v  nekonečné  dáli,  v  čekárně  u  doktora.  Tu  přistoupil  ke  mně  malý  kluk  v  modrém  tričku,  na  němž  byl  vyobrazený  prst  ukazující  na  mě,  pod  nímž  stál  nápis:  „Ty  to  víš!",  a  zelené  kšiltovce.  Šibalsky  se  usmál  a  pravil  tichým  hláskem:  „Největší  chybu,  jakou  můžeš  udělat,  je  myslet  si,  že  žiješ...  ve  skutečnosti jsi zaspal v čekárně života...!"  Procitnul  jsem;  celý  spocený  a  rozpálený  po  těle  jsem  byl.  Pohledem  rozespalým,  přes  mlžný  opar  před  hodinkami,  spatřil jsem  čas...  2:16!!!  Jen  minuta,  jen  jedna  minuta  odkrojila  se  z  těch všech minut celého dne, jenž teprve bude.  A v té minutě zobrazil se mi celý den...  Proč  nemůže  se  nám,  tedy  naší  duši  při  odchodu  z  těla  do  „světa  duší",  za  těch  7­12  minut  zdát  celý  náš  život?...  a  my  jen  sníme.  Pak mohl bych všem lidem tohoto světa říct: 

PÁTÁ ROČENKA V PRODEJI!  Členové  redakční  rady  našich  školních  novin  připravili  u  příležitosti  Slavnostního  rozloučení  s absolventy  v Domě  umění  v pořadí již čtvrtou Ročenku gymnázia.  Ta  letošní  nabízí  kromě  fotografického  ohlédnutí  za  uplynulým  školním  rokem  2005/2006  navíc  fotografie  a  krátké  „zpovědi“  všech našich letošních maturantů.  Přestože  je  Ročenka  určena  jen  pro  reklamní  účely,  rozhodli  jsme  se  na  základě  zájmu  uvolnit  limitované  množství  výtisků  do  prodeje:  Za symbolických 20,­ Kč si Ročenku můžete  koupit u paní Fröhlichové ve školní  knihovně. Neváhejte – nebudou!!!

„Svět je mou iluzí!" 

Kreslený humor  „ Výměnný pobyt.“  

Veronika Závadová 

COMIX 

strana 11 

26. června 2006