24 /
Olšanské hřbitovy
/ 25
Bernard
Bolzano matematik, logik, filozof, kněz a pedagog * 5. 10. 1781, Praha; † 18. 12. 1848, Praha
GENIÁLNÍ A ZATRACOVANÝ MATEMATIK
V
ýrazné osobnosti se většinou nesetkávají s jednoznačným hodnocením. Pro jedny jsou géniové, pro druhé zatracenci. Pokud se vydáme ve stopách Bernarda Bolzana, jednoho z nejvýznamnějších matematiků našich krajů, budeme narážet na podobně rozkolísané soudy. Ačkoli se někdy uvádí, že byl největším „českým“ matematikem, ve spojení s jeho jménem to znamená jen tolik, že žil a pracoval na území Čech. Etnické či národnostní hranice mu byly cizí, jako mnoha jeho současníkům. Šířil myšlenky spolupráce Čechů a Němců a hlásal, že Čechy jsou jeho „rodná vlast“. Bernard Bolzano se narodil do rodiny obchodníka a starožitníka lombardského původu. Jeho otec, který se do Prahy dostal v dětském věku, pocházel z malého městečka Nesso na území dnešní severní Itálie. V Čechách se pak seznámil a později oženil s pražskou Němkou rakouského původu Cecilií Maurerovou. Pokud bychom měli napsat celé jméno jejich syna, muselo by znít Bernard Placidus
Johann Nepomuk Bolzano. Svá studia započal na piaristickém gymnáziu, které absolvoval v roce 1796. Pokračoval ve studiu matematiky a logiky v tříletém filozofickém kurzu, kde vyučoval známý matematik, pozdější rektor univerzity a český buditel STANISLAV VYDRA str. 121 (1741–1804). Ve školním roce 1799/1800 navštěvoval Bolzano přednášky z vyšší matematiky, které vedl neméně významný matematik a fyzik František Josef Gerstner (1756–1832) na pražské univerzitě. Následující čtyři roky ovšem místo matematiky studoval Bolzano na univerzitě teologii. Po úspěšném absolutoriu se ucházel o univerzitní místo, které se uvolnilo odchodem jeho učitele Stanislava Vydry do penze. Avšak neměl štěstí. Vydrovo místo připadlo pozdějšímu univerzitnímu rektoru, knězi a matematikovi JOSEFU LADISLAVU JANDEROVI str. 195 (1776–1857). O několik měsíců později (přesně 7. dubna 1805) byl Bolzano vysvěcen na kněze, za dalších
26 /
Bernard Bolzano
O Bolzanovi se traduje jedna zajímavost. Na počátku 19. století byl pro Prahu spisovatelem Josefem Hormayerem použit přídomek stověžatá. Bolzano byl pravděpodobně úplně prvním, kdo o několik let později věže skutečně spočítal a dospěl k číslu 103. Po Bolzanovi je pojmenován fond založený Matematicko-fyzikální fakultou UK, který každoročně odměňuje nejlepší studenty a mladé vědce fakulty. I řada dalších cen nese jeho jméno, např. medaile AV ČR Za zásluhy v matematických vědách.
10 dní byl promován doktorem filozofie, a stal se tak prvním univerzitním profesorem vyučujícím náboženské nauky a filozofii náboženství. Jeho přednášky poutaly pozornost originální interpretací skutečností a rozumovými rozbory. Jako pedagog byl mezi studenty velmi oblíbený, ale ze strany nadřízených se mu dostalo spíše ústrků. Ty však byly většinou důsledkem tlaku arcibiskupské konsistoře a dvorské studijní komise. Přesto mu akademici z pražské univerzity ještě v roce 1818 svěřili úřad děkana filosofické fakulty. O rok později mu císař František I. na základě podezření z šíření liberalismu a progresivní teologie dekretem zakázal pedagogickou činnost. Výnos, který vešel v platnost 19. ledna 1820, předal Bolzanovi, údajně na Štědrý den předcházejícího roku, nejvyšší purkrabí pražský a guberniální prezident v Čechách hrabě Jan Rudolf Chotek z Chotkova (1748–1824). Těžko si představit, jak setkání probíhalo, neboť Chotek byl v té době zároveň prezidentem Královské české společnosti nauk a Bolzano jejím předsedou. Jisté je, že i v této funkci skončil hned 26. prosince 1819. V letech 1805–1819 působil Bolzano také jako kazatel v kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze. Svým kázáním ovlivňoval smýšlení inteligence v době národního obrození.
UKRYTÁ NEJCENNĚJŠÍ DÍLA Další léta Bolzano věnoval především rozšiřování badatelské činnosti. Díky svému předchozímu působení na univerzitě zpřesnil v této době mnohé matematické pojmy, zejména z teorie funkcí a reálných čísel. Protože však nemohl po roce 1819 publikovat, zůstala řada matematických prací jen v rukopisech a vydání se dočkala až na přelomu 19. a 20. století. Velkou zásluhu na tom měl matematik KAREL RYCHLÍK str. 79 (1885–1968).
Olšanské hřbitovy
Nucený odchod do ústraní paradoxně umožnil vznik největších Bolzanových prací. Jmenujme např. Vědosloví, Paradoxy nekonečna či Knížku o nejlepším státě. Církevní proces proti Bolzanovi přitom trval až do roku 1825. Skončil díky zakladateli slavistiky Josefu Dobrovskému (1753–1829), který hrozil zveřejněním případu v zahraničí. Zmiňované Vědoslaví je svým rozsahem doslova vědeckým projektem. Jde o čtyřsvazkové dílo o rozsahu téměř 2 400 stran. Bolzano považoval zejména tehdejší matematický popis logiky za nedostatečný. A právě Vědoslavím položil jedny ze základů moderní vědy. Dílo vydal za pomoci svého žáka a jednoho z nejvýznamnějších příznivců stavby Národního muzea na Václavském náměstí Michala Josefa Fesla (1788–1864). Sám Bolzano si uvědomoval, že čtyřmi svazky sotva zaujme jinou obec, než čistě vědeckou. Proto označil 267 paragrafů hvězdičkami, a tak dal vlastně sám podnět k možnému výboru tohoto hlavního díla. Poslední prací, kterou dokončil, byly zmiňované matematicko-filozofické Paradoxy nekonečna, kde byl poprvé definován pojem nekonečná množina a nekonečné
/ 27
množství, které je větší, než množství konečné. Boha nazval Bolzano nekonečným. A dle názvu knihy se zabýval srovnáváním „různě velkého“ nekonečna. Knihu vydal v roce 1851 v Lipsku po autorově smrti absolvent univerzity František Příhonský (1788–1859). Bolzana můžeme právem zařadit mezi největší osobnosti matematiky světového formátu. Ocenění jeho díla přišlo sice až desítky let po smrti, ale jeho matematické objevy de facto nezávisle později publikovali jiní matematičtí velikáni 19. století: Karl Theodor Wilhelm Weierstrass (1815–1897), Augustin Louise Cauchy (1789–1857) a Georg Ferdinand Ludwig Philipp Cantor (1845–1918).
PROFESOR S CHATRNÝM ZDRAVÍM Bolzanovo zdraví bylo patrně po celý jeho život chatrné. Možnou příčinu můžeme hledat v rodinné anamnéze. Z jedenácti jeho sourozenců se dožil dospělosti pouze jediný. On sám se kvůli projevům tuberkulózy v rozmezí let 1813–1815 musel vzdát přednáškové činnosti. Smrt přišla před Vánocemi revolučního roku 1848. Počátkem prosince
POD OKNY HISTORICKÉ BUDOVY NÁRODNÍHO MUZEA V PRAZE je umístěno dvaasedmdesát jmen mužů, kteří vytvářeli historii naší země. Po boku Karla IV. zde najdeme například Václava II., Rudolfa II., STANISLAVA VYDRU str. 121, Johannese Keplera, Jana Amose Komenského, CHRISTIANA DOPPLERA* str. 28 nebo FRANTIŠKA ADAMA PETŘINU str. 69 a další. Ostatně, některé z nich v naší knize ještě zmíníme. Předlohou této netradiční připomínky významných osobností byla Eiffelova věž, na kterou nechal Alexandre Gustave Eiffel (1832– 1923) napsat příjmení 72 vědců jako gesto uznání vědě. Seznam byl však vícekrát kritizován pro vyloučení vynikající francouzské matematičky Sophie Germainové (1776–1831). Kritiky nebyl ušetřen ani seznam na fasádě Národního muzea, nikoli však pro „genderovou nevyváženost“, ale pro absenci jména mistra Jana Husa. Jeho připomínka byla nakonec na fasádu doplněna. Související události vedly až ke zrodu Husova památníku na Staroměstském náměstí. Čí jméno však bylo vyškrtnuto?
?
KA
28 /
Bernard Bolzano
Bernard Bolzano byl jedním ze šesti posluchačů dnes slavné přednášky CHRISTIANA DOPPLERA (1803–1853) O barevném světle dvojhvězd, proslovené dne 25. května 1842. Dopplerova stěžejní pražská přednáška ještě v témže roce vyšla v Pojednáních Královské české společnosti nauk, což byl všeobecný, z dnešního pohledu spíše regionální časopis. To byl důvod, proč se o jevu vědecká obec v podstatě nedozvěděla. Bolzano si však už tehdy, jako jeden z mála, Dopplerových myšlenek velmi cenil. Ostatně jeho slova citoval prof. Čeněk Strouhal v roce 1903 ve svých zápiscích: „Čtenář a zejména astronom nalézá tu na dvou arších více látky k přemýšlení a k pozorováním, jež by mohl konati, než v mnohých objemných knihách.“ Je velká škoda, že Doppler v Praze jako vědec a pedagog výrazně neuspěl (i když zde publikoval 35 prací). Christian Doppler s rodinou opustil město na konci roku 1847, když byl jmenován profesorem matematiky a mechaniky na Báňské a lesní akademii v Banské Štiavnici. Toto období je velmi málo zdokumentováno a k historickým omylům přispívá také v řadě encyklopedií tradovaná chyba, že Doppler v roce 1847 působil v německém Chemnitz. Německé označení Banská Štiavnice totiž zní Schemnitz. Jedno písmenko a dokáže způsobit tolik omylů. Jeho tamní pobyt záhy skončil v revolučním roce 1848. Na lepší časy se začalo blýskat o necelé dva roky později. Vrchol Dopplerovy kariéry přišel, když císař František Josef I. (1830–1916) podepsal 17. ledna 1850 dekret o založení Fyzikálního ústavu na Císařské univerzitě ve Vídni a jmenoval Dopplera nejen profesorem experimentální fyziky, ale i prvním ředitelem ústavu. Doppler by dnešním pohledem byl spíše fyzik teoretický, než experimentální, ale stál u zrodu ústavu, jehož věhlas se později dostavil v mezinárodním měřítku. Působila zde řada budoucích nositelů Nobelových cen, jak z oblasti teoretické, tak experimentální fyziky. Výsluní si však dlouho neužil. V roce 1852 musel rezignovat ze zdravotních důvodů a v listopadu odjel na zotavenou do Benátek. Odtud se již nevrátil. Slavný fyzik je pohřben na hřbitovním ostrově San Michele, který slouží Benátčanům již více než 200 let jako místo posledního odpočinku. Pokud budete jako turisté hledat útěk z přeplněných Benátek, navštivte kromě slepých uliček i tento unikátní ostrov. Hrob Christiana Dopplera byl po desetiletích zapomnění dne 6. března 1988 znovuobjeven rakouským fyzikem zabývajícím se historií dr. Peterem M. Schusterem (*1939). O putování po hrobech v Itálii se můžete více dočíst na portále matfyz.cz, také prostřednictvím QR kódu.
Hrob Christiana Dopplera na hřbitově San Michele, Benátky, Itálie, srpen 2014
Olšanské hřbitovy
nastydl. 18. prosince zemřel v domě svého bratra v Celetné ulici (čp. 590) na ochrnutí plic. Je trochu ironií osudu, že hned ve vedlejší budově zemřel o 44 let dříve jeho učitel Stanislav Vydra. Na rozdíl od Bolzana však do dnešní doby tento fakt nepřipomíná žádná pamětní deska. O učencově skonu zpravovaly veřejnost Pražské nowiny (č. 98, s. 4) takto:
/ 29
FRANTIŠEK SCHNEIDER * 1. 10. 1794; † 16. 2. 1858 kněz, pedagog a filozof Působil jako sekretář pokrokového litoměřického biskupa Josefa Františka Hurdálka (1747–1833), který podporoval šíření Bolzanových myšlenek. Schneider uplatnil některé Bolzanovy postoje také
„Bernard Bolzano, býwalý professor náboženstwí na filosofické fakultě Pražských wysokých škol, zemřel dne 18. t. m. o 10té hodině před polednem w 68. roku wěku swého, následkem ocháblosti plícní. Úmrtím jeho ztratily náboženstwí a wěda jednoho z nejhorliwějších, nejswobodnějších a nejučenějších zástupců a wzdělawatelů, wlast i člowěčenstwo jednoho z nejšlechetnějších a nad mnohé jiné maudřejších synů a milowníků.“
jako vychovatel v rodině Františka Palackého (1798–1876) a Františka Ladislava Riegra (1818–1903). Působil coby profesor teologie na technice a stal se prvním ředitelem stavovské reálky v Praze. Schneider také zařídil v roce 1834 vydání Bolzanovy Učebnice náboženské nauky, kde jsou uvedeny zásady celé Bolzanovy etiky. Tato kniha vyvolala bouři v nejvyšších církevních kruzích. Policii se tehdy ne-
Bolzanovo místo posledního odpočinku nalezneme na III. hřbitově, oddělení 9, hrob č. 107 (poblíž zdi mezi II. a III. hřbitovem). V roce 1980 bylo při exhumaci zjištěno, že se zde nacházejí ostatky dalších jedenácti členů rodiny Bolzanů, které byly převezeny ze zrušeného hřbitova u kostela Panny Marie Na Louži. Tento kostel stál na Starém Městě na rohu dnešní Husovy ulice a Mariánského náměstí. V průběhu josefínských reforem byl spolu s přilehlým hřbitovem zrušen a v roce 1791 zbořen. V hrobě je také pohřben Bolzanův žák a přítel, filozof FRANTIŠEK SCHNEIDER * str. 29 (1794–1858). Pomník prošel v nedávné době obnovou, což je patrné především na vyzlacených nápisech. Nutno však kriticky podotknout, že hrob významného matematika 19. století začíná zarůstat břečťanem.
podařilo naštěstí viníka vydání najít.
ZDROJ: MÚA AV ČR
III.
MÍSTO POSLEDNÍHO ODPOČINKU
Bolzanův hrob na fotografii z 1. pol. 20. století
/ 65 ZDROJ: WIKIMEDIA/THE VOYNICH GALLERY
Olšanské hřbitovy
Dvojlist zachycující astronomické úkazy
ZÁHADNÁ KNIHA V závěru svého života měl Marci v držení jednu z nejpodivuhodnějších knih lidstva – záhadami opředený tzv. Voynichův manuskript (rukopis). Ten získal z pozůstalosti alchymisty Georgia Baresche (Jiří Bareš – Barschius, zemřel snad 1665). Podle jedné teorie se rukopis objevil na dvoře Rudolfa II. Ten snad i věřil, že autorem je významný středověký teolog a vědec Roger Bacon (1214–1294). Není vyloučeno, že knihu na rudolfínský dvůr přivezl John Dee (1529 – snad 1609), alchymista a poradce poslední Tudorovny Alžběty I. (1533–1603), či další známý anglický alchymista Edward Kelley (1555–1597). Ale důkazy pro to nejsou. Každopádně, Marci tuto záhadnou knihu psanou neznámým jazykem poslal odborníku na koptštinu (jazyk, kterým hovořili egyptští křesťané od počátku letopočtu do přibližně 17. století, jeho písmo vycházelo z řecké alfabety), jezuitu Athanasiu Kircherovi (1601 či 1602–1680). Zachoval se průvodní dopis datovaný rokem 1665 nebo 1666. O výsledku Kircherova rozboru se nedochovaly žádné zmínky. Je otázkou, zda si s rukopisem nevěděl rady, považoval jej za podvrh, nebo si jeho tajemství vzal s sebou do hrobu. Kniha se pak dostala do Říma, kde zůstala uložena po dlouhá desetiletí v knihovně Papežské univerzity Gregoriany. Dnes je v archivu americké univerzity v Yale.
FOTO: L. FILIPENSKÁ
Olšanské hřbitovy
/ 135
V říjnu 1872 odjel Eduard Weyr studovat na univerzitu do Göttingenu, navštěvoval přednášky matematika Ernsta Ch. J. Scheringa (1824–1897). Ten mimo jiné setřídil některé nedokončené či nevydané práce slavného matematika a fyzika Carla Friedricha Gausse (1777–1855). Oba našli svůj klid právě na hřbitovech v Göttingenu. Když Eduard Weyr přijel do tohoto slavného univerzitního města, možná tehdy nejslavnějšího centra matematiky vůbec, působil na univerzitě jiný známý matematik Alfred Clebsch (1833–1872). Ten se právě v roce 1872 stal rektorem univerzity, ale záhy, 7. listopadu, zemřel na záškrt. Z dostupné literatury nevyplývá, zda se Weyr s tímto výrazným matematikem vůbec setkal. Zajímavé však je, že se právě na jeho pohřbu Weyr sešel s jiným významným německým matematikem Felixem Kleinem (1849–1925). Clebsch našel své poslední místo odpočinku na göttingenském Bartholomäusfriedhof. Felix Klein na Clebschově pohřbu pozval Weyra k sobě do Erlangenu, kde se právě v pouhých 23 letech stal profesorem, avšak Weyr odmítl. Felix Klein se po působení v Erlangenu a Lipsku za několik let vrátil do Göttingenu a zůstal tady až do své smrti. I díky němu se stala místní univerzita doslova středoevropským centrem matematiky. Po Kleinovi, kromě jiného, zůstal „jeho“ věhlasný geometrický útvar, známý pod názvem Kleinova láhev. Jde o uzavřené těleso s jedním povrchem, které nemá vnitřek ani vnějšek a jehož ohebné hrdlo se vrací zpět do těla, kde se z vnější strany hrdla stává vnitřek láhve. Nepopisuje se to úplně snadno. Zhmotněná matematická idea, tedy skleněná Kleinova láhev, se stala jedním z prestižních dárkových předmětů Matfyzu pro výjimečné příležitosti. Na linku http://youtu.be/4vOyFxVicLE se můžete podívat, jak se takový předmět vyrábí. Nebo stačí ofotit QR kód. Kleinova láhev, exkluzivní dárkový předmět MFF UK
