Publikováno na Inflow.cz (http://www.inflow.cz/cyberspace-2013-se-takhle-bavi-psycholog-filozofpravnik)
Cyberspace 2013: To se takhle baví psycholog, filozof a právník... 14. 12. 2013 Fryš Jakub
Ve dnech 22. – 23. 11. 2013 se konala v pořadí již jedenáctá mezinárodní konference Cyberspace. Spojuje odborníky z různých zemí a oborů při diskuzi nad tématy jako bezpečnost a právo na internetu, psychologické účinky virtuálního světa na člověka, nová média, e-commerce, právo, hry nebo třeba náboženství. Nabitý program patnácti tematických bloků vyvažovaly coffee breaky. Letošní ročník hostily Stavební fakulta VUT a Právnická fakulta MU v Brně.
Pátek: akademiků svátek Pro většinu lidí v pátek odpoledne končí pracovní týden, tlumí mozkovou činnost a čeká je odpočinek v pohodlí domova. Akademikům a studentům, jimž není lhostejný osud světa, vlastně kybersvěta, pátečním polednem skutečná práce teprve začíná. S výčitkami svědomí utíkám uprostřed přednášky metodologie a přesouvám se z fildy na stavebku, abych stihl začátek Cyberspace. Po cestě do sebe soukám něco málo k jídlu ve snaze vydržet s energií do první přestávky. U registrace potkávám kolegyni Ivu z právnické fakulty a společně zaujímáme strategickou pozici na místech v první třetině sálu. „Kdybych měl pouze hodinu na záchranu světa, 55 minut bych strávil definováním problému a až v posledních 5 minutách bych hledal řešení.“ Když tímto citátem Alberta Einsteina naznačila Naděžda Rozehnalová, děkanka právnické fakulty MU, že konference se ponese v duchu oněch pětapadesáti minut, vydechnul jsem si. Jsme tu správně. Témata shrnuje hlavní organizátor Radim Polčák: kyberprostor, regulace, změny, trendy, intelektuální vlastnictví a ochrana. Nepochybně chytá signál s nápovědou skrze pohyblivá králičí ušiska. Augmentace?
Budoucnost autorského práva v digitálním věku První keynote se týká budoucnosti autorského práva v digitálním věku. Axel Metzger v něm shrnuje historický postup přijímání jednotlivých právních dokumentů v rámci Evropy. Zdůrazňuje milníky, ve kterých dochází ke změnám chápání některých norem v souvislosti s rozvojem nových technologií. Celý proces vytváření a úprav legislativního rámce nad digitálním obsahem a internetem vidí jako snahu o harmonizaci vztahů mezi čtyřmi subjekty: autorem, koncovým uživatelem, trhem a konkurencí. Dnes má nejsilnější pozici trh a nejhorší autor a uživatel. S přijetím InfoSoc D[1] (evropská direktiva o informační společnost) v roce 2001 by měla být snaha o posílení pozice autorů. Když je poprvé vysloveno „informační společnost“, v sále se rozsvěcují světla. Mráz po zádech. Radim Polčák to okamžitě interpretuje jako přímou souvislost a dobré znamení. Prezentující pokračuje ve výkladu. Ztráta vyváženosti práv je patrná u databází, kde se tvoří tzv. smyčky právní ochrany a dochází ke kumulaci práv (joint ownership). Mě ale zaujal graf, mapující produkci databází mezi roky 1992 – 2004. Většinu času je zde jasný poměr 70 – 80 % Severní Amerika a 20 – 30 % západní Evropa. Od přelomu let 2002 – 2003 se graf láme a poměrová propast začíná dále růst ve prospěch amerického kontinentu. Chci požádat Ivu o vysvětlení některých právních termínů a smluv. Klimbá. Neruším jí z jejího rozjímání, také pociťuji únavu. Za nákladné a málo účinné považuje profesor Metzger vynucování autorských práv prostřednictvím částečného zplnomocnění ISP. Připomíná brněnské protesty proti ACTA v loňském roce. Na přiložené fotografii stojí pán s transparentem „ACTA do prdele!“. Nezbývá než se dohadovat, zda přednášející nápisu rozumí. Tématu se drží i následné dotazy. Odborníci diskutují netransparentnost procesu navrhování a schvalování podobných smluv. U nově odhalené TPP[2] se většina přítomných shoduje na povážlivé politické taktice připravovanou dohodu skrývat před veřejností. První keynote je zakončen všeobecným povzdechem nad složitostí sjednocování
autorskoprávních systému jednotlivých členských států pod křídla EU z důvodu rozdílných a dlouholetých tradic.
Psychoterapeutická léčba herní a internetové závislosti Během přestávky mě kamarádka Iva opouští. Voda s mlékem z automatu namísto horké čokolády jí zrovna nepřidala. Na druhý keynote zůstávám sám. Internetová a herní závislost – teď tomu budu snad i rozumět. Sedám si více dopředu, abych mohl fotit. Protisvětlo a vlaječky ČR a EU, zakrývající každá po jedné hlavě přednášejících, mi práci neulehčují. Klaus Wölfling představuje průběh a výsledky svého pilotního výzkumu. V různých státech přistupují výzkumníci k měření závislostí odlišnými způsoby, a proto se i výsledky liší a jsou obtížně porovnatelné. Kritéria pro určení nemoci nebo poruchy zpracovává WHO. V současné době je vytvářena ICD-11[3], která by měla být oficiálně představena v roce 2015 a bude v sobě zahrnovat také klasifikaci mentálních a behaviorálních poruch. Wölfling u internetové herní poruchy zmiňuje až devět takovýchto kritérií. Ještě že jich není více, už jsem se začínal retrospektivně v některých nacházet. Ve studii STICA[4] mají za cíl vytvořit efektivní behaviorální terapii. Mezi zkoumanými lidmi byli jedinci v klinické péči, kteří sami vyhledali odbornou pomoc. Mezi nimi bylo 30 % závislých, 36 % těch, kteří s přístupem ke hrám zacházejí špatně, 23 % je vystaveno riziku a pouze 11 % z nich nevykazují patologické znaky. Věkové rozpětí je značné: 13 – 67 let. Více než polovinu tvoří žáci či studenti. Všichni jsou zástupci mužského pohlaví. V průběhu terapie se pacienti účastní odborných sezení (jednotlivě s lékařem i skupinových). Zaujalo mne, že při jednom z takových sezení jsou pacienti konfrontováni s jejich avátarem ze hry. Z pouštěné videoukázky bylo zřejmé, že hraní je pro ně velmi emotivní a důležitou záležitostí. Participant zde popisuje do detailu výhody herních mechanismů, svou fascinaci, možnosti komunikace a kooperace s jinými lidmi. Zároveň si uvědomuje negativní důsledky v reálném životě (uvádí hádky s rodiči, nezaměstnanost) a úpadek sociálního života. Úspěšnost léčby je zatím kolem 70 %, což je dobrý výsledek.
Půlpanelová diskuze Plynule navazuje poslední část pátečního programu, panelová diskuze, ve které se k doktoru Wölflingovi přidává jeho kolega Michael Dreier, psychologové z FSS MU Lukas Blinka a David Šmahel, vídeňský filozof Herbert Hrachovec a kolem levituje také Radim Polčák se svou odborností práva. Pravděpodobně charakter dotazů způsobil, že někteří diskutéři se dostali ke slovu méně než jiní. A pravděpodobně kombinace únavy, rychlého přecházení mezi mluvčími (nestíhám si zvyknout na přízvuk) a vyšší úroveň užité angličtiny způsobují, že si ode mne občas odsedne i základní myšlenka.
Hrachovec srovnává současné a minulé návyky ve chvilkách volného času: „Dříve si člověk šel zapálit. Dneska vytáhne z kapsy telefon.“ Šmahel připomíná, že kromě odlišného pohledu vědců na internetovou závislost, podle některých tato vůbec neexistuje. Z publika zaznívají dotazy: o smysluplnosti regulace času stráveného na internetu; na (ne)existenci závislosti na přispívání do Wikipedie; o rozdílech a shodách mezi stimulovanými částmi mozku drogou a hraním her. Vyzdvihuji názor panelu na srovnání nebezpečnosti herní závislosti se závislostí drogovou. Podle odpovídajících jsou závislosti sezónní a v průběhu času se mění. Rizikoví lidé lnou k té či oné závislosti podle historického období k těm, které jsou „aktuálně dostupné“. Na konci diskuze se pánové zamýšlejí nad tím, zda je sociální izolace možnou příčinou herní závislosti. Nemůže být sociální izolace naopak projevem herní závislosti? Po cestě k šatně a ven do potemnělých ulic Brna ještě zdravím několik známých tváří. Cítím se společensky unaven, jedu domů.
Sobota: prohraná sázka do loterie V sobotu ráno začínáme všichni zčerstva, tentokrát na právnické fakultě MU naproti přes ulici. Na jednotlivých blocích je proti pátečnímu odpoledni vyšší zastoupení mladých lidí. Podle zaslechnuvších komentářů se jedná převážně o studenty práv. Pro jejich černobílé stejnokroje se zauzlovanými krky jsou k nerozeznání od svých vyučujících. Uvědomuji si, že jsem pravděpodobně jediným přítomným na konferenci, kdo přišel v triku. Aspoň si mě nikdo nesplete. Po čtvrtečním několikahodinovém louskání abstraktů si do programu vyznačuji, kam půjdu. Na probuzení volím blok Soukromí a osobní data.
Soukromí a osobní data První hovoří Gergely László Szőke o změně paradigmatu v evropské ochraně a regulaci dat. Od roku 1983 platí princip, že subjekt, jehož se týkají osobní údaje, by měl mít právo a možnost nějakým způsobem kontrolovat jejich zpracování. I když podle doktora Szőke by bylo moudré u tohoto principu zůstat, uznává, že v dnešní době je nezbytné, aby došlo ke vzniku některých institucí či změně zákonů do takové podoby, aby tato data mohla být skutečně efektivně zpracovávána a spravována. Zmiňuje trend posilování práv datových subjektů (např. datová přenositelnost), povinnosti a nároky kladené na správce dat a rostoucí roli supervize. V závěru shrnuje, že většinu potřebných změn splňuje návrh Evropské komise z ledna roku 2012. Hlavní myšlenkou je tzv. „neviditelná ochrana“ zaměřená na jedince, kdy je uživatel chráněn bez jeho vědomí, podobně jako to funguje v případě spotřebitelského trhu. Tento návrh zároveň znamená větší nároky na zabezpečení big data ve firmách. Druhou hovořící je Eva Fialová. Téma příspěvku zní Datová přenositelnost a informační sebeurčení. Právě přenositelnost by měla zajistit, že uživatelova data budou moci být ve strukturované podobě a vhodném formátu použita dále (např. při změně poskytovatele) a to vždy pouze na žádost osoby, o jejíž údaje se jedná. Tím se zvyšuje svoboda uživatelů nakládat se svými daty nebo je nechat odstranit. Přenositelnost tak může způsobit hlubší personalizaci služeb, přilákat vyšší počet uživatelů a paradoxně snížit jejich soukromí. Fialová vychází z dokumentu Data Protection Regulation[5]. Dalším podrobnostem příliš nerozumím. Neumím právnicky. Škoda, že tu není Iva, třeba by mi to vysvětlila. Blok končí. Co? Člověk, kterého jsem si chtěl nejvíce poslechnout (veřejné vnímání kyberdohledu po aféře Snowden), se zřejmě nedostavil. Přišel jsem o pět minut později, ale pochybuji, že by to v té době odříkal a zmizel. První zklamání.
Náboženství
Spěšně se přesouvám na blok o náboženství, abych tentokrát nic nepropásl. Do místnosti se před začátkem hrne skupina známých lidí z oboru. Nebudu obědvat sám. Vít Šisler, který úsek moderuje, hned v úvodu avizuje nepřítomnost jedné z přednášejících. Jako fakt? Bude prý náhrada. Tomáš Gal prezentuje myšlenku technologické singularity, kterou určité skupiny lidí pojímají jako jistý druh ideologie (často ve formě kolektivní iracionální víry). Zmiňuje transhumanismus, univerzalismus a technokratický systém řízení. Rozebírá možné dopady na vnímání tohoto fenoménu. Kladně se dá vnímat augmentace člověka až k extrému jeho zbožštění (volný pohyb v prostoru, nesmrtelnost), organizace a rozhodování ve společnosti na základě datové analýzy a relativně přesných předpovědí v reálném čase. Z pesimistického pohledu se dá výše zmíněné démonizovat. Člověk dospěje za určitou hranici vylepšování svého těla, ze které už nebude návratu a rod homo sapiens sapiens zmizí. Známá je také orwellovská představa velkého bratra, koncepce globálních válek nebo ekologických katastrof. V neposlední řadě se s rostoucí globalizací a technologickým pokrokem snižuje kulturní diversita. V krajním případě může být transhumanismus vnímán jako nová vize apokalypsy. Náhradní téma Náboženské motivy a mytické struktury ve hře Starcraft[6] nám představil Robert Michalič. Starcraft na odborné konferenci v bloku náboženství? Tak to bych nečekal. Podle něj je příběhová linie hry založena na bipolárním pohledu na svět: boj chaosu (stálé změny) a řádu (jasná struktura, beze změn). Představiteli chaosu jsou Zergové, kteří ničí vše na co přijdou, devastují planety a vyvražďují cizí rasy. Řád zpodobňuje rasa Protossů. Ti mají jedno náboženství, jednotná pravidla, chrání ostatní planety a druhy. Tyto motivy jsou podle Michaliče přenesením starých kreacionistických mýtů do herního světa. Starcraft. Zvláštní formou života, reprezentující dualitu, je Xel Naga. Jedná se o genetický experiment, spojení Zergů a Protossů. Xel Naga vyvažuje oba protipóly původních ras. V průběhu prezentace máme možnost shlédnout několik videí přímo ze hry. V závěru příspěvku ilustruje vývoj interpretací těchto extrémů v příběhové linii celé herní série. Uvádí analogii s reálnou historií a jednotlivými obdobími, kdy v každém z nich lidé nazírají na tuto problematiku optikou své doby. Fakt mám chuť si zahrát Starcraft... V následujícím vstupu hovoří Vít Šisler o rostoucí videoherní produkci v arabském světě optikou výsledků svého výzkumu. Projekt Československo 38-89 znám z letní školy, tak jsem zvědavý, jestli to trumfne. Geografickou oblastí výzkumu je Írán a okolní arabský region. Charakteristické pro místní herní průmysl je tlak na nízké ceny, což je nutná reflexe kupní síly obyvatel. Vývoj je z velké části financován ze soukromých zdrojů. Producenti se snaží do her vložit více emocí a oslovit mladé lidi. Stát určitým způsobem kontroluje média a veškerou kulturní produkci. Výzvou pro místní herní trh je implementace náboženské citlivosti, kulturních komunikačních vzorců a také arabské a národní identity. Zpráva Národní nadace počítačových her ve své zprávě z roku 2011 kritizuje hry ze západních společností pro jejich vulgaritu, explicitní zobrazování sexuálních a násilných scén. Zároveň se v těchto hrách arabské státy ocitají v roli „toho zlého“ a hráč útočí na své digitální reprezentace sousedů nebo ničí místní kulturní prostředí. Vývojáři tak u svých her kladou důraz na herní detaily a právě architektura, charaktery a existující místa jsou mistrně propracovány. Hra Quest of Persia disponuje herním prostředím téměř identickým s reálným světem. Osoba proroka Mohameda, vystupující ve hře, nikdy není zobrazena jako model osoby; hráč se vždy kouká jejíma očima. Quest of Persia zažívá prodejní úspěchy. Prodáno bylo na více než 50 000 kopií. Celkově mají místní hry snahu o neutrální tón a zaměřují se spíše na etiku, morální hodnoty a vzdělávací účely. Také Šisler pouští videoukázky z her. Závěrem nás navnazuje na další jeho projekt Palestine in Pixels[7], ve kterém se vizualizuje budoucnost konfliktu. Přestože
tímhle příspěvkem končí blok o náboženství, mám nesmírnou chuť si zahrát nějakou ze zmiňovaných her. Podle komentářů ostatních nejsem sám.
Kyberbezpečnost, kyberzločin Po rychlém obědě, kdy ještě při zpáteční cestě na fakultu dojídám druhou půlku pizzy z blízké menzy, se opět rozdělujeme podle osobních programových preferencí. Mířím sám na bezpečnost. Opravdu velký zájem byl o příspěvek Davida Kosaře o sextingu. Místnost byla tak přeplněná, že jsem téměř celý blok seděl v koutě na zemi s laptopem na klíně. Obsah přednášky je zaměřen na legislativní možnosti či výzvy ke stíhání mladistvých. Problémem sextingu a šíření jeho produktů není jen ztráta soukromí pro člověka, jenž je na nich zachycen, ale zahrnuje také nelegální šíření z pohledu autorských práv, pomluvy a další. V USA je sextingu vystaveno 12 – 17 % mladistvých, přičemž primární sexting nemusí být vůbec nátlakový a často je tak činěno z vlastní vůle. Adolescenti mají navíc proti svým rodičům velký náskok při používání technologií, rodičovská kontrola zde často úplně chybí. Vyhledávače jako Google dnes naleznou i služby, kde sexting probíhá ve velkém, což ještě zvyšuje rizikový faktor. Ačkoliv existuje mnoho argumentů proti kriminalizaci sextingu, je nutná. Zároveň Kosař dodává, že samotná kriminalizace ale není dostatečná a sama o sobě je problematická. Zmírnit negativní následky může důraz na digitální gramotnost nebo zavedení tzv. „červených tlačítek“ na sociálních sítích, která by umožnila blokovat šiřitele a hromadně odstranit nežádoucí obsah.
Prezentaci Tomáše Hudečka o mezinárodních nástrojích pro boj proti počítačové kriminalitě a její implementaci u nás jsem pro množství právnických termínů a různých smluv nezkousl. O čem to mluví...? O to víc jsem zklamán, když zjišťuji, že tento příspěvek měl zaznít až v dalším časovém bloku a hlavní příspěvek zahraničního hosta, na který jsem přišel (USA, Snowden, NSA, PRISM) se opět nekoná. Měl jsem takovou smůlu na výběr příspěvků jen já? Bezpečnostní blok uzavírá Jakub Harašta. Líbí se mi jeho styl výstupu, kdy teoretickou část doplňuje dostatečným množstvím srozumitelných příkladů. Nebojí se použít nekyber pomůcku a kreslí fixou na tabuli. První přednášející, kterému leží na srdci, aby celé publikum pochopilo jeho výklad. Povídání začíná srovnáním úrovně anonymity na internetu v době jeho vzniku a v dnešních dnech. Dříve se mohl člověk vydávat na někoho jiného, v současnosti je to téměř nemožné. Po kauze PRISM začíná ve společnosti docházet k přehodnocení názoru na to, co je a není možné v oblasti špionáže a sledování. Aneb když se konspirační teorie stane reálnou praxí. Harašta uvádí případy Stuxnetu nebo schopnost velkých obchodních řetězců předpovídat díky analýze zákaznických dat těhotenství. Budoucnost kyberdohledu vidí ve schopnosti zpracování big data. Podle amerických výzkumů jsou všichni lidé na světě v online prostředí vzdáleni pouhé 4,74 kroku. 12
Již nyní je NSA schopna nacházet vzory chování lidí z dat přesahujících 35.10
GB, což odpovídá
asi třem krokům v sociálních sítích (já – kamarád – jeho kamarád – kamarád jeho kamaráda). Tyto tři kroky tvoří kombinace 27 milionů lidí. Aby toho nebylo málo k zamyšlení, přednášející v závěru nechá ve vzduchu viset zásadní otázku: „A teď si prosím představte, že existuje dokonalý ‚posluchač‘, který sleduje 100 % vaší činnosti na internetu, aniž by tuto znalost zneužíval. Jak se to projeví na vaší komunikaci, chování, pocitech?“ Válka je mír, svoboda otroctví, nevědomost síla.
Představy o kybersvětě: zajímavé myšlenky a nápady Místnost 109 vypadá jako stvořená pro schůzky společenství mrtvých básníků. Stoly postavené do čtverce s volným místem uprostřed. Další židle kolem stěny po obvodu – zde už sedí dva známí, nicméně já zaujímám místo u stolu. Potřebuji nabít notebook. Bartosz Wojciechowski má netradiční styl projevu. Svůj příspěvek čte. Je o přístupu k internetu jako lidském právu. Po chvilce čtení se ztrácím. Vizuální doprovod chybí. Nemám se čeho chytnout. Rezignuji. Raději si čtu abstrakt. Alespoň diskuze je zajímavá. Herbert Hrachovec, který sekci moderuje, přispívá s názorem, že v případě práva na internet by lidé museli mít právo na elektřinu nebo na to se najíst. Ostatní kontrují tím, že se nemusíme řídit jen podle stovky let starých zákonů, ale je třeba reflektovat současné společenské potřeby.
V druhém výstupu je řeč o problematice získávání a kumulaci osobních údajů. Nicholas J. Gervassis podezírá (nejen) právníky, že jsou lapeni v pozitivistickém pohledu, nesoustředí se na samou podstatu informací a vše se snaží naroubovat na jim známý systém. Jako paralelu uvádí příklad člověka narozeného v ČR, jenž by byl nucen naučit se čínsky. Soukromí v západním světě spojuje s individualismem. Vlastnictví informací posiluje ekonomiku, intelektuální vlastnictví chrání integritu díla. Z této rovnice je dnes vyvozováno, že vlastnictví informací obecně je legitimní, s čímž Dr. Gervassis úplně nesouhlasí. Přichází s názorem, že západní systém je celý postaven na právu něco vlastnit, což považuje za chybu. V diskuzi se objevuje zajímavá informace: V Německu je prý k jednání návrh, podle něhož by se za kumulaci osobních informací mělo platit. Čím více údajů by datový správce schraňoval, tím vyšší poplatek by musel odvést. Tím se zabránilo zbytečnému a nezodpovědnému hromadění osobních údajů. Jenže na druhou stranu by tím byly zvýhodněny bohaté tržní subjekty. Robert Kutiš mluví na téma Bitcoinu a kyberlibertariánů. Hlavní výhody kryptoměn z jejich pohledu je nezávislost na kontrolních orgánech a možnost anonymního předávání financí v online prostředí. Mělo by se jednat o náhradu možnosti hotovostních plateb, které do budoucna budou pomalu upadat. Dlouhá debata se vede o zabezpečení, rizicích a negativních aspektech. Kutiš upozorňuje, že podobné obavy zaznívaly v devadesátých letech při vzniku webu.
Teoretická filozofka Nadiya Zudilina představuje svůj koncept ontologického statusu kyberprostoru ve vztahu k některým typům virtuální reality. Ačkoliv dobře rozumím jejímu pomalejšímu tempu výkladu a jednoduché angličtině, nezvládám tento koncept zpracovat intelektuálně. Radim Polčák, který se v průběhu bloku mezi námi zhmotňuje, velmi oceňuje fundamentálnost příspěvku. Údajně je to poprvé za deset let, kdy se na této konferenci řeší takováto základní problematika. Škoda, že nerozumím. Přesouvám se o patro výš. Na blok o nových médiích a společnosti přicházím ve chvíli, kdy oba
přednášející zodpovídají dotazy publika. Vzali to hopem, skončili o půl hodiny dřív. Balíme se tedy k odchodu. Na cestu nás organizátorky u cateringu vybaví zbylým jídlem. Cestou ven stačím zahlédnout filozofa Hrachovce, jak se potutelně usmívá a vyráží vstříc víru brněnských podniků. Pro zahraniční účastníky večer teprve začíná.
Konec dobrý, všechno dobré Cyberspace 2013. Značka: smíšené pocity. První den, ačkoliv startovní, měl pochybnou účast. V sobotních blocích chyběli (alespoň z mého pohledu) klíčoví zahraniční hosté. Na druhou stranu se objevila celá řada zajímavých příspěvků a nečekaných příjemných momentů. Dostatek přestávek, dobré jídlo a mezioborový přístup hodnotím na výbornou. Organizace působila jednoduše a funkčně. Problém s porozuměním považuji za běžnou praxi na každé mezinárodní konferenci a beru to jako osobní výzvu pro příště. Některé příspěvky mne oslovily natolik, že o nich uvažuji ještě několik dní po skončení konference. Celkově hodnotím Cyberspace 2013 kladně a napřesrok doporučuji se zúčastnit.
[1] http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2001:167:0010:0019:EN:PDF [2] http://www.zive.cz/clanky/sopa-a-acta-pokracuji-wikileaks-odhaluje-dohodu-tpp/sc-3-a-171320 [3] http://en.wikipedia.org/wiki/ICD-11#ICD-11 [4] http://www.stica.de [5] http://ec.europa.eu/justice/data-protection/document/review2012/com_2012_11_en.pdf [6] http://is.cuni.cz/studium/dipl_st/index.php?id=&tid=&do=main&doo=detail&did=138656 [7] http://www.digitalislam.eu/article.do?articleId=2515
Štítky: doporučené, hry, internet, kyberprostor, právo, soukromí, výzkum, účast na konferencích
