A co takhle Egypt? ( )

A co takhle Egypt? (6.12. - 13.12.1981)

Pár slov úvodem: Jelikož jsme tuto cestu nepodnikli s českou cestovní kanceláří a neměli ani české cestovní příručky, tak se mnohá označení míst, památek a i jména osob vyskytují ve formách, jak jsem je získal např. z cizojazyčného Baedekera či Polyglotta. Není tudíž vyloučeno, že mnohá označení nejsou v češtině naprosto korektní. „A co takhle Egypt?“ Tahle nevinná otázka uvedla do pohybu celou lavinu příprav, které ještě zdaleka nebyly u konce, ani když už jsme seděli v letadle. A ted' by bylo záhodno všechny dojmy a zážitky vyjádřit pomocí slov. Celý popis cesty by se dal vyjádřit jednou větou: „Nedá se to popsat!" Přesto se ale pokusím popsat nepopsatelné, vylíčit nevylíčitelné a vyslovit nevyslovitelné. Cesta vlastně začala už měsíce předem, když se mi po dlouhé době dostala opět do ruky kniha „Zlatý faraon“, kterou napsal Karl Bruckner a pojednávající o Egyptě, hieroglyfech, bozích a hrobech. Přelouskal jsem ji a měl pocit, že vše vím. Pak přišly další knihy a já zjistil, že toho vím čím dál tím méně. Po přečtení Polyglotta jsem zjistil, že mohu začít úplně znova. Tudíž vše od začátku a systematicky. Nejdříve šlo o to, sestavit chronologickou tabulku veškerých dynastií. Od Staré říše (3100 př.n.l.), přes Střední a Novou říši až po Alexandra Velikého, Ptolemaiovce a dobu římskou (do 395 n.l.) a „zpestřením“ navíc bylo, že byly v každé knize udávány letopočty jinak a 100 let víc nebo míň nehrálo roli. Srovnávání časových údajů také nikam nevedlo a ještě větší problém byl s faraony, s jejichž jmény si dělal každý co chtěl. Převážně byla jejich jména pořečtěna, ale často byla používána i v “originále“. U Cheopse to ještě jde. To si člověl přeci jen vzpomene na jméno Chufu, které už někdy slyšel a Cheopse si pak s Chufu snadno ztotožní. Pak se ale dostane dál a zjistí, že se ve 4.dynastii dohadovali o moc ve stejném časovém období hned tři faraonové, přičemž titul farao v té době ještě nebyl. Byli to: Chafren, Rachef a Chaf-re, čímž je člověk v koncích. To snad vládli současně tři vládci, aby mohli hrát mariáš, či co? A ta záhada trvá pak tak dlouho, než se ukáže, že se jedná jen o tři různá podání jména jediného krále Chefrena. A to se pak s malýmu obměnami opakuje ve všech 31 dynastiích. Potom už je v tom jakýs takýs pořádek, ale jen tak dlouho, než se člověk pustí do doplňování údajů o příbuzenských vztazích. To pak přestává veškerá legrace a začíná sranda. Tak se třeba dozví, že Men-cheper-re (18.dyn.) byl synem Amenhotepa II, to byl zase děda krále Neb-maat-re, jehož syn Amenhotep IV. byl znám spíše jako kacířský faraon Echnaton. Tudíž je v tom trochu pořádek až na to, že přebývají nějaká jména, se kterými si člověk neví rady. Po delším listování, v několika knihách současně, přijde konečně to dlouho očekávané - „aha“. Ono to u faraonů bylo jako u papežů. Nejdříve bylo 1

jméno „civilní" a pak ještě jedno královské. Takže když se tohle všechno zjistí, tak už to pak není tak složité, jak to vypadalo zpočátku. Tak to byl nejdříve Amenhotep II., který byl otcem Thutmose IV. (Men-cheper-re), ten měl syna Amenhotepa III. (Neb-maat-re) a ten měl syna Amenhotepa IV. (Echnaton). O tom, že u faraonů nebyl problém, aby se bratr oženil se sestrou, se ví, ale důsledky (i) v příbuzenských vztazích jsou pak o to problematičtější. Kdo to byl třeba Tutanchamon? Jeden tvrdí, že syn Echnatona, druhý si myslí, že to byl jeho zeť a třetímu to je úplně jedno, protože prý byl obojí. Jednou se ale člověk přeci jen dostane přes Peršany, Kleopatru, Římany a Byzanc až k islámu a je spokojen, že to nakonec zvládnul, ale co dál? U Chefrena je zmínka, že od něj byli všichni panovníci synem boha Re, čímž bychom byli u bohů, kterých měli opravdu nepřeberné množství. Každý bůh byl na něco dobrý, navzájem si konkurovali a kde to bylo nutné, tak měli na jednu záležitost bohy hned dva. Je zajímavé, že vše začínalo jako boží trojice v Memfis, Dendeře a Karnaku, jen v Heliopolis měli svatou devítici. Od boha Atuma, jeho dětí Schu (vzduch) a Tefnut (vláha), kteří se navzajem vzali a měli potomky Nut (nebe) a Geb (země). Potomci Nut byli Osiris, Isis, Seth a Nephtys … a tak jich bylo devět. Problémy se jmény se opakují i u bohů. Osiris se objeví i jako Usire nebo Wsir, jeho sestra Isis se často skrývá pod jménem Eset a Nephtys je totožná s Nebthet, což jest ale zase něco úplně jiného než Nechbet a příbuzenské vztahy bohů doporučuji velkým obloukem obejít. Jen pro ilustraci: Osiris si vzal sestru Isis a měli syna Hora. Jejich bratr Seth a sestra Nephtys to udělali po nich a vzali se také. Věrni si ale moc nebyli. Osiris podvedl Isis, Nephtys s ním byla nevěrná svému bratromanželovi Sethovi a narodil se Anubis. Sethovi se to ale moc nezdálo a s Osirem to špatne dopadlo. Zabití svého otce ale Horus nenechal jen tak, tentokrát došlo na Setha a protože žádný bůh nemůže jen tak zmizet, tak dala Isis s Anubisem Osira opět do pořádku a stal se z něj potom bůh podsvětí. A protože je farao za života vlastně bohem (synem Re), tak musí zůstat bohem i po smrti. Proto se převtělí do boha podsvětí Osíra a vše je opět v nejlepším pořádku. Pochopitelně ale jen do té doby, než se tou boží houštinou začne prodírat nějaký zvědavý amatérský autodidakt. Tak jsem si ty bohy pěkně srovnal a i namaloval, abych je pak opět poznal někde na reliéfech a nakonec jsem si i napsal na co byli dobrý. Bohů jsem měl nakonec celkem 45 a to jsou jen ti nejdůležitější. Určité potíže byly také s tím, zjistit, že Harachte, Haroeris, Harsiesis, Re-Harachte a Harsomtus, mají původ v synovi Osíra a Isis – Horovi, ale když se ví, že bůh Ra-hu-rachti je totožný s Re-Harachte, tak už vše zdálo být jasné a "bez problému". Tudíž jsem se dostal přes faraóny a bohy až k památkám. Když se člověk podívá na nějaký reliéf, tak to první, co mu padne do oka, jsou hieroglyfy. Pěkné, ale nic neříkající obrázky. Tudíž následovalo rozhodnutí, že i s tím by se mělo něco udělat. Ano, mělo, ale kde začít? Champollion s tím začal stejně jako Young, kdy luštil nejdříve kartuše, což jsou oválné rámečky, obsahující jména vládců. Rozluštění hieroglyfů se mu podařilo v roce 1822 pomocí Rosetské desky, která 2

pochází z roku 196 př.n.l. a text v písmu hieroglyfickém, démotickém a v řečtině obsahuje poděkování kněží faraonovi Ptolemaiovi Epiphanovi za prokázaná dobrodiní. Takže jsem se pustil do malování kartuší a hledaní překladů. Nakonec jsem měl 136 kartuší, skoro všechny s překladem, takže byla převážná část jmen faraonů jak civilní, tak i královská. Přesně jako u papežů. Jenomže nápisy na chrámech se neskládají jen z kartuší. V každé knížce něco bylo, ale všude psali jen o tom, jak Champollin pomocí jmen Ptolemaios a Kleopatra vyluštil první. znaky. Tudíž to všechno skončilo ve slepé uličce. Pak ale došla objednaná kniha "Hieroglyfy bez záhad", ve které jsem se podle metody „Ema má mámu“ dostal dál. Od abecedy přes gramatiku, ideogramy a zkratky až ke krátkým větám a překladům. Naštěstí dříve používali stále stejné obraty a fráze, takže jsem s tou trochou znalostí přeci jen vystačil. A i když jsem nezvládl celý text, což byla většina, přeci jen měl člověk pocit, že není tak docela bezmocný. Doufal jsme, že s námi pojede někdo, kdo toho bude vědět víc a od koho bych mohl ještě něco pochytit. Bohužel se pak ale ukázalo, že jsem byl jednookým králem mezi slepými. A ne jen jako jednooký, ale jako "bystrozraký". Nevěřil bych, že může někdo dělat podobnou cestu a nic si předem nepřečíst. Naše průvodkyně opakovala jména bohů pořád dokola a to samé bylo u faraonů, ale bezvýsledně. Amenhotep / Amenemhet - hodinky jako holinky, neviděli rozdíl mezi střední a novou říší, prostě 1000 let nehrálo roli. A když přibyl ještě Mentuhotep a mne by bývalo zajímalo jestli Mentuhotep Sanchkare, Mentuhotep Nebhepetre nebo Mentuhotep Nebtawire, tak šla většina spoluturistů na kafe. Byla to škoda, ale nedalo se s tím nic dělat. Celý výklad u památek byl dělán pro lidi, kteří se s tím vším setkali poprvé. Prostě to byl jen malý "Polyglott“ a ještě v kostce. To, že si člověk o všem už něco přečetl, mělo tu výhodu, že byl od začátku až do konce schopen vnímat. Ti ostatní se přiznali, že po třech dnech sice ještě poslouchají, ale už jen na půl ucha, aniž by si pod jmény a názvy něco konkrétního v chronologickych souvislostech představovali. Já měl naštěstí mojí cestovní příručku doplněnou "taháky", které mi vždy vytrhly trn z paty, když jsem si to v hlavě někdy nedovedl srovnat. Takže jsme jeli vyzbrojeni vším, o čem jsme si mysleli, že by mohlo být prospěšné, co také víceméně bylo a jak se pak ale na místě ukázalo, tak spíše více než méně. Těmito přípravami jsem si celý výlet o nějaký ten měsíc prodloužil. Pak už s historií nebylo celkem co dělat, resp. by bylo, ale někde se skončit musí. Poslední dny před odjezdem šlo také o to, naučit se něco málo v arabštině. Alespoň pár slov, aby mohl člověk alespoň pozdravit, poděkovat a případně se i omluvit. Nakonec přišlo ještě překvapení v tom směru, že arabské číslice vůbec nejsou arabské v našem slova smyslu. Takže přibyly v poznámkách i první klikyháky. Na jejich abecedu jsem se sice podíval také, ale u podívání zůstalo. To bych býval musel se vším začít o nějaký ten rok dříve. Takže jsem měl vše pohromadě, na papíře pořádek, v hlavě zmatek, vědomí, že všechno někde mám a naději, že to pak najdu, až to budu potřebovat. Což se mi pak (skoro) vždycky

3

podařilo. A tak jsme v neděli 6.12. nasedli na rychlík do Mnichova, opakovaně kontrolovali jestli máme pasy a letenky a čekali, co se ze všeho vyklube. V Mnichově na nádraží jsem nebyl poprvé a jednou jsem měl před nádražím příležitost ukrátit si čekání pozorováním lidí nastupujících do autobusu s cedulí "Flughafen" a tudíž věděl, kam tam máme pak jít. Vlak přijel pár minut před polednem a chvíli poté jsme už dělali pětimarkovou okružní cestu autobusem směr letiště, kde jsme zjistili, že mají na letišti perfektní organizaci znemožňující něco poplést. Usadili jsme se se saky-paky poblíž východu k našemu letadlu a čekali co bude. Do startu chyběly asi 2 hodiny a tak jsme se v hlídání střídali a chodili na směny na procházku po hale. Okukovali jsme zastoupení všech možných leteckých a cestovních společností, sledovali jak se na odletovem terminálu pomalu ale jistě blíží let MS 3474 na Cairo (Káhira) a bloumali kolem obchodní části letištní haly, kde byly obchody schopné vybavit cestující vším možným. Od kartáčku na zuby, přes spodní prádlo až po smoking a kameru. U přepážky společnosti EgyptAir jsme se zbavili starosti o kufry. Starost, abychom je ale ještě někdy viděli, zůstala. Od buffetu vonělo kafe, kterému jsme neodolali a snědli k tomu „sendvič",který musel být - měřeno stupněm suchosti a nepoživatelnosti, právě dovezen z Anglie. Podle toho, kam letadla startovala, se dělaly u východů větší či menší hloučky, ale jen do doby, než byl hlášen let do Moskvy. Jediný, kdo se u východu objevil, byly tři švihácké tmavomodré uniformy se znaky Aeroflotu na čepicích a výložkách. Jinak tam ale nebyla ani noha. Bylo krátce po druhé hodině odpoledne, když se začínali u našeho východu shromažd'ovat cestující, kteří měli v ruce letenky s nápisem „JET reisen" a kterým vykukovaly z kapes informační prospekty o Egyptě. Přidali jsme se k nim a čekali na „check in“. Ukázat letenku a pas, příruční zavazadlo je mezitím prosvěcováno a „bystroočko" na obrazovce hledá ukrytý kulomet. O dva kroky dál stojí mladík a slečna v bílých rukavicích. Muži napravo, ženy nalevo, ruce vzhůru a během několika vteřin jsme prošacováni a zkontrolováni detektorem. Nikdo v kapse browning ani kudlu neměl, takže jsme se do země nikoho dostali. Mimo čekárny se tam nachází i Duty Free Shop - bezcelní El Dorado na nákup cigaret, alkoholu a parfémů. Cigarety, o polovinu lacinější než normálně v obchodě, jsme nacpali do kapes a začali se probojovávat k východu, podle metody - kdo je první v letadle, ten sedí u okna. Pak přijel autobus, který nás ale odvezl asi jen 100 m a místo u letadla jsme skončili v další hale, kde každý ukázal na jeho kufr, dohlédl na jeho naložení a opět nastoupil do autobusu. Po ujetí dalších l00m jsme u letadla. Boeing 737, kde mám první možnost upotřebit mé čerstvě nabyté znalosti. Vlastní jméno letadla je IBIS (posvátný pták) a znak Egypt Air je sokolí hlava boha Hora. Už zde je vidět, že nesrovnalosti v Egyptě, v souvislosti s atentátem na Anwara as-Sādāta, krátce před naším odletem, měly vliv na množství turistů v Egyptě. Boeing 737 je jedno z nejmenších letadel - ve srovnání třeba s Airbusem A300. Dveře u autobusu se otevírají a začíná civilizovaná strkanice o to, být v letadle co nejdříve. Vnitřek toho typu letadla je jako u autobusu, jen s tím rozdílem, že tam jsou po stranách místo dvou sedadel tři. Po zabrání jedné té trojice u 4

„okna“ zjišťuji, že je to jen taková špehýrka, kudy by se snad ani hlava neprostrčila. Sedíme u zadní části křídel s výhledem na klapky a "výfuk" motoru. Podařilo se nám uskladnit batůžky pod sedadlo před námi, péřovku do fachu nad námi a uvelebit se na sedadle, které bylo krásnou ilustrací toho, jak se v letadlech šetří místem a váhou. Naproti měla jedna paní menší problémy s uložením dvou obřích jedlových větví, které měly zřejmě nahradit vánoční stromeček. Na člověka blikají světélka „Nekouřit“ a „Připoutejte se“, letušky pobíhají a utahují či povolují lidém pásy a člověk si ani neuvědomí, že mezitím odjely schody a letadlo se pomalu kolébá na startovní plochu. První myšleka byla: „Ještě jsme dole, ještě je to dobrý.“ A pak už jen krátké zastavení, zhoupnutí a už je člověk vmáčknut do opěradla, motory a podvozek duní a za chvíli žaludek hlásí, že stoupáme. O výšce informuje opatrný pohled z okna a pak už jen malá zatáčka, zhoupnutí a gong, oznamující, že se smí kouřit a vzápětí další gong dovoluje se odpoutat. Následuje celkové ulehčení a člověk má pocit že je pašák a jen slabé chvění a zvuk motorů mu vyvrací názor, že to, že se ten divný autobus vznesl a letí tak vysoko nad Alpami, není výlučně jeho osobní zásluhou. Než se ale stačí rozkoukat a seznámit s luftováním a lampičkami, už se na nás sype příval zvuků z cockpitu, ve kterých převládá "ch" a „r". To nás vítá kapitán letadla, jak se pak z anglického překladu dovídáme. Chvíli nato nám vykládají letuška a „letušák" jak v případě nouze použít kyslíkové masky a záchranné vesty, což nám víc než konkrétně připomene možnost nouzového přistání na moři. Netrvá to dlouho a už se opět něco děje - krmení dravé zvěře. Jídlo se vším všudy v balení jak pro panenky a člověk to sní spíše jen ze zvědavosti, než že by měl hlad. Pak ještě líznout koňaku a netrvá to dlouho a začínáme se nudit. Louskáme noviny, ve kterých píší o Údolí králů, kde nejsou obvyklé fronty u pozoruhodností, památek a hrobů a o tom, že jsou obavy z nepokojů v Egyptě zcela bezpředmětné. Je to vydání novin z domova, takže by tomu tak mohlo být. Novinám v letadle bych tak nevěřil. Kapitán nás pak ještě informoval, že letíme ca. 10 km vysoko, rychlost máme 900 km/h, že je to do Káhiry asi 2100 km, venku že je -64 °C a že letíme trasu Salzburg – Záhřeb – Saloniky – Athény Kréta - Káhira. Pak se bůh Re kýčovitým způsobem vydal na cestu podsvětím (slunce zapadlo), kapitán nás potom ještě upozornil na osvětlený přístav Pireus, na přelet Kréty a v 18:30 h i na to, že jsme nad Afrikou. Pár světélek měla být Alexandrie a další světélka na stropu kabiny připomínala, že bychom měli přestat kouřit a připoutat se. Bylo krátce před 19:00 h, když žaludek zvěstoval, že klesáme. Světel přibývalo a kapitán nepřestával tvrdit, že to je Káhira. Při cestě na WC jsem měl možnost mu v cockpitu chvíli koukat přes rameno a podle toho množství budíků, co tam měl, mohl celkem vědět, kde je. S tím klesáním to začal brát dost vážně, hluk byl čím dál tím větší, pak náraz a z křídel čouhaly na všechny strany kusy plechu, které nevypadaly nijak důvěryhodně. Každý má ale nějaké brzdy a nejdůležitější bylo, že nás ty „střepy“ nakonec zastavily. Pak už jen přidat 1 hodinu navíc, je 20:00 hod a jsme v Africe. První cestu letadlem máme za sebou a žijeme. Ahlan wa sahlan - bud'te vítáni.

5

Chvíli se nic neděje, ale pak dorazil autobus a vystupujeme do prachu a překvapivého chladna. Ve srovnání s Mnichovem je to ale přesto krásné teplo. Jako první se objevila přesná kopie dobrého vojáka Švejka. Tmavý kabát až na paty, helma a obstarožní flinta. Letiště jsou hlídaná všude a tam ted' speciálně. Jako další už na nás čeká pár Arabů s různými barevnými cedulemi v rukou. Na jedné čteme „Spring tours“, hlásíme se k němu a mimo nás ještě asi 40 jiných. Procedůra s vízem byla spíše fraška. Spravilo to razítko a klikyhák, jsme propuštěni a čekáme na kufry a celní prohlídku. Kufry dorazily vzápětí, ale celňáci už asi měli padla, protože se o nás nikdo nezajímal. Letištní hala byla skoro prázdná až na několik vyjevených turistů, spěšně se soukajících z teplých svršků a srovnávajích letiště v Mnichově s tím káhirským, kde vládnou místo zřízenců zřejmě jen kočky, kterých tam byly houfy. Arab s cedulí „Spring tours“ si své stádečko turistů pěkně srovnal a už mažeme k autobusu. Procházíme uličkou dotírajících taxikářů a to, že jsme v Orientě, poznáváme podle prvních turbanů a nočních košilí - tzv. galabejí. Arab s úspěchem nahnal své stádečko do autobusu, autobusák se mezitím postaral o kufry a mohlo se jet. Mohlo, ale nejelo, protože byl autobus ze všech stran zaklíněn taxíky. Tudíž se řidič opřel o klakson a čekal. Mezitím přistoupila i zástupkyně společnosti v prošívané vestě a stěžovala si, jaká je ten večer hrozná zima. Pro Evropana to byl ale spíše takový teplý květnový podvečer. Taxikáři kolem autobusu mezitím neochotně udělali trochu místo, autobusák si to prohlédl a zřejmě ten autobus musel nějak přenést, protože projet tou nepatrnou uličkou snad ani nemohl. Cesta z letiště byla menší okružní jízdou večerní Káhirou. O provozu nelze ani psát. Nepopsatelné nelze popsat. Projeli jsme od letiště k Midan-Ramses (náměstí Ramsese II.), kde bylo první setkání s klasickým Egyptem. Od roku 1957 tam stojí 10 m vysoká a 70 t těžká socha Ramsese II., kde byla průvodkyně moc spokojená, že není velký provoz. Normálně prý trvá průjezd tou křižovatkou i 2 hodiny. Provoz musel být tudíž opravdu minimální, protože jsme těch ca. 300 m jeli „pouze" půl hodiny. Autobusák (Ali) dělal dojem, že jede na mopedu a vůbec první dojem byl ten, že je barvoslepý a že zná zaklínadla umožňující mu nadjet, předjet, podjet a hlavně nepřejet tu pestrou směsici všeho, co se mu dostalo před nárazník. Dojem barvosleposti dělal tím, že nebral ohledy na červenou na semaforech, což průvodkyně vysvětlila tak, že světla platí jen tehdy, když stojí na křižovatce policajt. Do smrti prý nezapomene na ten koncert, když jela poprvé sama a zastavila na červenou. Na každé křižovatce se všechno zastaví, každý se opře o klakson a začne se hlemýždím tempem cpát tam, kam má namířeno. Jedinou roli hraje pouze velikost auta, pevnost nervů, když se k sobě sunou dvě auta, jejichž řidiči houkají a dívají se upřeně jeden druhému do očí tak dlouho, až jeden několik centimetrů od druhého nakonec ustoupí a vůbec největší roli hraje síla klaksonu. Ali vlastnil klaksony hned dva. Jeden „normální“ - síly hasičské sirény a druhý, ještě lepší, na obzvláště dotěrné "protivníky", který by byl určitě silnou konkurencí jakékoliv lodní siréně a byl hlasitostí schopen snad i okna vyrazit. Po cestě jsme u hotelu Victoria nechali vystoupit něco přes polovinu autobusu, což byli ti, kteří nedělali po Egyptě okružní cestu a zůstali celou dobu v Káhiře a teprve 6

pak jsme pokračovali k hotelu Admiral, kde zůstalo zbývajících 20 lidí, chystajících se na okružní cestu „Pharao". Hotel měl jedenáct pater a stál přímo u Nilu. Nejdříve jsme odevzdali na recepci pasy a letenky, dostali klíče a mohlo se jít na pokoj. Hotel byl prazdný - alespoň dělal ten dojem. Dostali jsme pokoj v 10. patře s číslem 1001. Jediné, co tam bylo hrozné, byly tapety. Jinak to bylo se vším všudy. Koupelna, balkon, klimatizace - se kterou jsme si zpočátku nevěděli rady - a balkon s výhledem na minarety a Nil. Číslo pokoje nejlépe popisuje nejen 1. den naší cesty, ale i vše, co následovalo potom. Bylo to opravdu jako 1000 a 1 noc. Jako první jsem se pustil do opravování splachování, ale bez výsledku. Splachovali jsme tudíž tak, že se naplnil vodou plastikový odpadkový koš. Fungovalo to dobře a reklamací jsem se ani nezdržoval. V 11. patře byla jídelna, kde se celá výprava nakonec sešla. Čekali jsme jaké to bude s jídlem, ale bylo to všechno evropské. Nudlová polévka a sekané potrubí s masem a hráškem. Po jídle přišla vedoucí zájezdu a měla menší přednášku o tom, co na nás všechno čeká. Pak jsme si s ní mohli trochu popovídat co a jak, vyměnit peníze a přihlásit se na pondělí večer na výlet do Sahara City do beduinského stanu na břišní tanec. Tím byl první den u konce, my pak stáli na balkoně, čichali káhirský smog a snažili si v hlavě nějak srovnat, že jsme v Africe. Na místě dnešní Káhiry existovala už v dobách předdynastijních malá osada Khere-Ohe "Místo boje". Zde, u Heliopolis (On), se utkali syn Osíra Horus a Seth. Staří Řekové znali On pod jménem Babylon, což jest zkomolenina jména Per-Hapi-On, nilského ostrova Roda. Přičemž se tento Babylon nesmí zaměnit za Babylon s tou věží. To je jiný Babylon! Roku 30 př.n.l. se celého uzemí zmocnil Augustus a On se stal základnou jeho legií. Tento Babylon dobyl roku 641 n.l. kalif Omar I. a na místě, kde stál stan jeho vojevůdce Amr ibn el-As, byla postavena mešita. Město, vzniklé kolem, dostalo jméno Fustat (Stan) a bylo centrem dynastie Omaijdů. Roku 750 byl Misr el-Fustat zničen Abbasidy a novým centrem moci se stal severněji postavený Al-Askar. V letech 868 - 905 se zmocnil moci první vladce dynastle Tulunidů, Ahmed Ibn Tulun, který město rozšířil o Al-Katai. V roce 969 dobyl Egypt vojevůdce Gohar a k moci se dostal kalifa Al-Muizz el-Din-Allah a dynastie Fatimidů. Při pokládání základního kamene při rozšíření města, procházel Mars meridiánem nového města a od arabského označení Marsu - El Kahior (vítězný) pochází jméno Al-Kahira - Káhira. Za dynastie Ajubidů byly jednotlivé části Káhiry spojeny, opevněny a roku 1176 postavil Salah ed-Din (Saladin z křížových tažení) káhirské „Hradčany“ - Citadelu. Pak náledovalo období plenění, drancování a morových epidemií - doba mameluckých sultánů. Z té doby pochází mešita sultána Hasana. Po vítězství osmánského sultána Selima I. byla Káhira ca. 250 let centrem turecké provincie. Pak přišel 21. červen 1798, kdy došlo k bitvě Napoleona I. s mameluckými vojsky Murada Beje u pyramid. Z té bitvy pochází Napoleonova slova: „Vojáci! 40 století na vás hledí.“ Za poslední egyptské dynastie Mohammeda Aliho (1805 - 1848) začíná období moderního Egypta a tím i Káhiry. Masr el-Kahira je město rozporů. Moderní mrakodrapy, televizní věž a 7

hotely na jedné straně a na druhé straně křivolaké uličky, slamy a mešity. Oficiálně se udává, že v Káhiře žije 10 milionů obyvatel. S těmi, kteří žijí bez přihlášení v hliněných domcích a chatrčích z vlnitého plechu a plastikových fólií, celkový počet ale stoupá na ca. 14 milionů. Je to město historie, kultury a univerzit, ale i město nepředstavitelné špíny, smogu a velmi často i bídy …. Noc skončila přesně s východem slunce a chvíli to trvalo, než si člověk uvědomil, že se mu to všechno jen nezdá. Volání muezina z blízké mešity bylo ale nezvratným důkazem, že to opravdu sen není. Muezínův „Allah akbar...“, patřičně zesílený elektronikou, která se nezastavila ani před islámem, byl nezvratný důkaz, že jsme opravdu v orientě. První snídaně byla menším rozčarováním. Místo housek přišly na stůl takové divné vdolky, které si někdo mazal fíkovou marmeládu, jiný je obložil sýrem, ale nehodilo se k tomu ani jedno a ani druhé.K pití byla bud' "kahva“ nebo „šaj“. Což byla jediná dvě arabská slova, která mi nedělala potíže ani v nejmenším. Nakonec se celá společnost sešla u autobusu. Všichni až na dědu, který opět předváděl jeden z jeho oblíbených triků, jak beze stopy zmizet, ale naštěstí se vzápětí objevil. Takže jsme byli nakonec komplet včetně řidiče Aliho a arabské průvodkyně Soheir. Ali nejdříve provedl před odjezdem důkladnou technickou kontrolu autobusu. Tzn., že vyzkoušel houkačku a vyrazil, resp. se začal tvrdošíjně prohoukávat ranní Káhirou. Když srovnávám naší noční jízdu z letiště s tím, co se dělo na ulicích za dne, tak se odvažuji tvrdit, že když jsme jeli z letiště, tak bylo město liduprázdné. Od náklad'áků přes auta všech velikostí a stáří, taxíky, mopedy, oslí káry, kola, tříkolky, pouliční prodavače novin a všeho možného, až po nepřehledné množství galábijí a turbanů, bylo na ulicích úplně všechno a všichni pochopitelně ve vozovce, protože chodníky se vidí jen v lepších čtvrtích a do těch jsme namířeno neměli. Historická Káhira je historická v pravém slova smyslu. Pro káhirský provoz je typické i to, že si musel Ali několikrát couvnout, aby se prodral. Při jednom couvání se zřejme vzadu někomu opřel do auta a ten mu to přišel okamžitě říci. Ali ale nemohl reagovat tak, jak asi bylo očekáváno. Jen se usmál, rozhodil ruce a pravil „maléš“, což jest něco jako „no, vždyť se nic nestalo“, čímž pro něj byla celá věc vyřízená. Ono zaklínadlo „maléš“ se používá i jako promiň, ale často i jako vlez mi na záda. To prostě podle situace a nálady, to už si pak musí každý přebrat sám. To, že se nerespektuje na semaforech červená, mne už nijak nepřekvapovalo. Spíše mne překvapovalo, že to v tom mumraji nikdo neodskákal. V celé té vřavě se vesele proháněly motorky, a z deseti jich devět mělo značku Jawa, kterým tam říkají „Džava“. Opravdu rušné to začalo být tam, kde se k provozu přidaly ještě tramvaje a autobusy. Nejnarvanější autobus, jaký jsem do té doby viděl, byl poloprázdný ve srovnání s tím, co jezdí tam a ti, kteří se už nevejdou dovnitř, visí v hroznech na stupátkách, jen vypadnout. Nemuseli jsme dlouho čekat a Alimu spadla z autobusu babka přímo pod kola. Následovala blesková reakce skřípajících brzd a na fleku stojíme. Babka se zvedla, oprášila se, následovalo pohození rukou a - maléš, … přeci se nic nestalo a můžeme jet dál. Jeli jsme, ale přeci jen chvilku trvalo, než se mi trochu zklidnil tep ...

8

Míříme podél Nilu, hotelů a stavenišť do starého města. U všech budov, které mají nějaké veřejné poslání, je vidět, že to není od atentátu na Anwara as-Sādāta dlouho. Všude kulometná hnízda obložená pytli s pískem a na každé větší křižovatce vojáček s obstarožní flintou. Všechno ale dělalo dojem, že je to jen tak pro forma. Průvodknyně Soheir nám ukazuje různé pozoruhodnosti z doby starší i nejnovejší, jako třeba televizní věž a hotel Hilton. Její typicky arabské podání vzbuzuje dojem, že se stále jen s něčím vytahuje. Je to ale opravdu jen zdání, jak jsme později zjistili. Blížíme se k Citadele, která se ale opravuje a není přístupná. Pod jejími hradbami je mešita sultána Hasana, která je snad nejhezčí z celé Káhiry a původně to bylo vysoké učení islámu. Centrem islámu je Mekka, kde se roku 570 narodil Abu `l Muhammad ibn Abd Allah (Mohamed) a která je cílem každého muslima, tzn. devadesát procent Egypťanů. Profet Mohamed, řídící se božím přikázáním: "vstaň a varuj“, zde založil se sedmdesáti přívrženci nové náboženství. Byla ale nucen odejít do Mediny, odkud se roku 630 vrátil a Mekku dobyl. Po jeho smrti, roku 632, převzal učení islámu jeho zastupce (arabsky - chalífa), Abu Bekr. Roku 636 se za kalífa Omara dostal islám do Persie, 638 do Sýrie a roku 642 do Egypta. Učení islámu sepsal Mohamed ve 114-ti částech sůrách, které dohromady dají korán - „přednáška“ a každý muslim věří, že korán existoval už před vznikem světa. Islám neznamená nic jiného, než bezmeznou oddanost Allahovi, který má osud (kismet) každého člověka ve svých rukách. Zakladem učení islámu je pět částí. 1) Shada - Aš hadu anna la ilaha, illa-llahu wa Muhammedun rasulu-llahi - není Boha mimo Allaha a Mohammed je jeho prorok. Přičemž to může být jinde formulováno i jako: Ešhedu an lá iláhe ille Lláh we ešhedu anna Muhammedan ‘abduhu we resúluhu - vyznávám, že není božstva kromě Boha a Muhammed je jeho služebník a posel) 2) Salat (modlitba) a sice původně 6x denně. Před východem slunce, ráno, v poledne, pozdě odpoledne a před a po západu slunce. Dnes ale těch modliteb zůstalo již „jen“ 5. Muslim se modlí na modlitebním koberečku s tváří obrácenou směrem do Mekky. 3) Sakat - 14-tý díl výdělku, jako daň pro chudé, což je dnes bráno ale jako příspěvek na dobročinné účely, nebo spíše almužna. 4) Ramadán - velký svátek, kdy se mohamedáni přes den postí a po západu slunce pak všechno dohánějí. 5) Hadž - cesta da Mekky. Cílem každého mohamedána je alespoň jednou v životě vykonat cestu do Mekky k posvátnému kamennému bloku - Kaaba. Poutnící jsou poznat podle zelené šňůry na turbanu, zelená je svatá barva islámu. Islám není církev v pravém slova smyslu, je to pouze náboženské společenství bez kléru a sakramentů. Jejich kostelem je mešita (madschid), místo neděle slaví pátek, přičemž páteční mešita 9

je „dschama“ a celá procedůra "mše" je velmi demokratická. Místo faráře je iman, což jest spíše jen předříkávač. Jejich kazatel (chatib) ani moc nekáže a jediný, kdo muslima všude provází, je muezin, který z minaretů svolavá k modlitbám a budí s východem slunce vykulené turisty. Prakticky vzato, byl dříve muezin i někdo, kdo lidem zvěstoval i kolik je hodin. Mešita sultána Hasana byla postavena v letech 1356 - 1362. Stavba připomíná spíše pevnost a mohutné zdi s cimbuřím mohly i jako tvrz sloužit. Celé stavbě vévodí 2 minarety, z nichž je jeden s jeho 81 metry nejvyšší ze všech 400 minaretů Káhiry a po Kutubiji v Marakeši i druhým nejvyšším minaretem v severní Africe. U brány, jako do hradu, se dostáváme poprvé do styku s náboženskými zvyky islámu. Zout se sice nemusíme, ale každý dostane plátěné galoše. Procházíme na nádvoří, kde uprostřed stojí kašna s kopulí - hanafija, kde musí před modlitbou každý muslim provést rituální očistu. Kašna je zdobená mramorem, dřevem a citáty z koránu v mramoru a dřevě působí jako paličkované. Uprostřed nápisu jsou první znaky které poznávám ١٣٣٥ - letopočet 1335. V postranních křídlech byla učení všech čtyř islámských směrů - Hanafitů, Hanbalitů, Malekitů a Schafiitů. Takže byla tato mešita zároveň i madrasou – islámskou univerzitou. Obrovskou branou se z nádvoří dostáváme do modlitební haly, kde je ve zdi kibla výklenek mihráb, ozdobený reliéfy listů vinné révy, který ukazuje směr do Mekky a před kterým imán předříkává sůry z koránu. Hned vedle je kazatelna minbar pro kazatele chatiba, kde jsou dveře z bílého mramoru vykládané bronzem, zlatem a stříbrem. V kibla-zdi je vchod do mauzolea sultana Hasana. Vyřezávaná mříž kolem náhrobku je rarita sama pro sebe. Na místě sultána Hasana zde byl pohřbenn roku 1386 jeho syn El-Chahab Ahmad. Další pozoruhodností je stojan na korán (kursi) a sedátko pro imána, které je nejstarší v Egyptě a je to krásná řezbářská práce vykládaná slonovinou. Mešita se s normálními kostely nedá srovnavat. Chybí oltář i obrazy a celková výzdoba je poměrně sparťanská. Pouze zdi a klenby jsou zdobeny štukováním, zlatem a citáty z koránu. Vše je ale zašlé, učouzené a působí dojmem, že je vše už dávno opuštěné. V poznámkách jsem si to popsal jako "špinavou nádheru“, což to celkem dobře vystihuje. Opouštíme Hasanovu mešitu a dostáváme se do styku s jakýmsi národním zvykem orientu - bakšíš. Byly nám zuty "opánky“ a už se ze všech stran natahují ruce a chtějí bakšíš, … bakšíš... a člověk zjišťuje, že kdyby ho všechny ty ruce obouvaly a zouvaly, tak že by musel být nejméně stonožkou. Jsme venku a hned naproti je mešita Er-Rifai. Díváme se směrem k citadele, kterou jsme už okukovali zamřížovaným oknem z Hasanova mauzolea, ale moc toho ale vidět není, protože je to přesně proti slunci a jeden se jen diví, co tam prosincové slunce všechno nedovede. Neporadila si s ním ani automatika kamery a ani manuální nastavení. Stále to bylo, jako kdyby se člověk snažil fotit rozžhavené vlákno rozsvícené žárovky. Mešita Er-Rifai byla postavena roku 1912 nad hrobem Schech Ali er-Rifai a nedělá už dojem pevnosti a i výzdoba je bohatší. Mramor, slonovina a cedrové dřevo, kam se jen člověk podívá a vše 10

bylo zachovalé, upravené a hezké na koukání. Byla to hrobka Ismailitů, kde byl v roce 1936 pohřben král Fuad a v nepřístupné části mešity má hrobku i perský šach Rezá Pahlaví. Po zaplacení výkupného - vyslov bakšiš, za pohlídání bot, jsme spadli do spárů prodavačů pohlednic a suvenýrů. Tvorové to nadaní neobyčejnou neodbytností. Nikdo si s nimi nevěděl rady a přitom to byla jen celkem nesmělá nabídka zboží ve srovnání s tím, co nás čekalo na jihu. Jsme opět v autobuse a míříme k muzeu. K našemu štěstí byli ostatní členové naší skupiny poněkud těžkopádní, takže se nám podařilo pokaždé obsadit první místa v autobuse. Tudíž jsme to měli přeci jen tak trochu jako kdybychom tam jeli sami v autě. Díky Alahovi jsme ale sami jet nemuseli, protože to by nám v budoucnu asi posílali důchod na některou z káhirských křižovatek. Opět jedeme natřískanými uličkami, nacpanými koncertem klaksonů. Přednost mají velká auta a oslí a mulí povozy, které jsou ještě nevypočitatelnější než domácí řidiči. Zajímavý je i způsob získání řidičáku. Adept řidičského umění - v Káhiře to umění opravdu je - si najde známého, který ho někde v poušti naučí jezdit a pak jde ke zkoušce. Teorie se tam moc nevede, ta je „maléš“ a praxe se skládá z projetí úzké uličky, kterou strážce zákona postaví někde na parkovišti, které z toho důvodu předtím vyklidil a uzavřel. Ona testovací ulička je postavena z pneumatik a plechovek, stáčí se do oblouku, každý autoškolák musí onu uličku projet jednou tam a zpátečkou zase zpět a běda, když nějaká plechovka spadne. V tu ránu ten dotyčný propadnul. Takže to zas tak jednoduché není a posledně ze 40 adeptů propadlo 30 – jak nám zvěstovala průvodkyně. Celé umění udělat zkoušku spočívá v tom, si na ni sehnat co nejmenší auto. Ali řidičák vlastnil, navíc to byl opravdu autobusový umělec, takže nás nakonec nás bez nehody vyklopil u muzea. Káhirské muzeum založil roku 1857 francouzký archeolog Auguste Mariette, známý ve spojitosti s objevením Sarapea v Sakkaře. Exponáty z více než 4500 let je muzeum přímo narvané, přesto se většina věcí ještě nachází ve skladištích. Exponáty jsou vystavené v chronologickém pořadí, takže máme možnost procházet sály od staré, až po novou říši a dál k době řecko-římské. V sálech staré říše většinu věcí poznává člověk podle fotografií z knih. Např. Mykerina mezi bohyní Hathor a jednou její kolegyní, kousek dál je statue sedícího Chefrena a další, jako dřevěná socha "starosty", světoznámý písař - kolega toho z Louvre, prinz Rahotep a Nofret, měděná socha Piose I, která byla dříve plná klenotů a i trpaslík Seneb s rodinou, který byl hlídačem klenotnice u Cheopse. To potom jeden málem přehlédne i tak zajímavě věci, jako třeba alabastrové pitevní stolky na mumifikování vnitřností. Mezi exponáty střední říše, kde vévodí statue králů Mentuhotepa, Amenemheta III. a Sesostrise I., dominovala sfinga faraóna Amenemheta. Granitová sfinga, černá jako uhel, připomínala onu v Louvre, ale v káhirském muzeu neměla tak efektní osvětlení. Z nové říše se všechno soustředilo kolem královny Hatschepsut (sfinga), svatyně bohyně Hathor a její podoba v krávě, statue boha Chonce s obličejem Tutanchamona a potom hlavně na

11

dobu „kacířského“ krále Echnatona. Reliéfy, sochy, části hrobů a chrámů s krásnými reliéfy králů a bohů a celou mozaikovou podlahou z Tell-el Amarny, Echnatonova hlavního města Achet-aton. Kolem obřích soch Ramsese II. se dostáváme do doby pozdní, s nálezy z doby Řeků a Římanů. Po schodech, kde na odpočívadlech návštěvník obdivuje tří- až čtyřmetrové svitky z knihy mrtvých, se dostaváme do prvního patra, kde je celé oddělení zaplněné jen nálezy z hrobu Tut-anchamona. Jeho hrob nalezl 4.11.1922 Howard Carter v době, kdy už prakticky s hledáním Tutanchamonova hrobu skončil, jelikož celá záležitost přeci jen něco stála a peníze začaly pomalu docházet. Zde převládá zlato. Nejdříve čtyři skříně, masívně zlacené a plné hieroglyfů, kolem skříní s pečetnímy prsteny a skarabei, až k sálu s jeho posmrtnou maskou z ryzího zlata. Rakev je ze zlatého plechu o síle 3 mm a další rakev je dřevěná a vykládaná zlatem a drahokamy. Třetí rakev je v jeho hrobě v Údolí králů. Maska i rakve jsou vykládané modře (lapiz lazuli), červeně (karneol) a zeleně (malachit). Pozoruhodná je ještě i vitrína s odznaky jeho moci. Prsteny a pektorále a zlatá - a jako velká rarita i železná dýka, sandály a zlaté kanopy na mumifikované vnitřnosti. Kolem sálu s jeho vozy, lůžky a sedačkami se dostáváme kolem ušebtis - figurky sluhů, kterých je celkem 365, až k alabastrovým průsvitným vázám, šperkovnicím a 1000+1 maličkostem, které měly faraónovi zpříjemnit život na onom světě. Poslední duševní síly nás stála prohlídka skulptur, kde jsem poznal už jen manželku Amenhotepa III. - Teje. To byla taková mouřenínka, že se nedá s nikým jiným splést. K mumiím faraonů jsme se nedostali, ty roku 1980 přestali z důvodu piety vystavovat. To jediné, co k obdivování zůstalo, jsou mumie kněží a dvořanů. To už jsme toho ale měli taky dost a byli docela rádi, když jsme opět seděli před muzeem na vyhřátém obrubníku. V muzeu se nesmí fotit a proto není divu, že se u východu z muzea všichni vrhli na pohlednice a diapozitivy. Duševní potravy tam bylo až až a tudíž bylo na čase i na něco světštějšího. Jíst se musí, tudíž se vezmou turisté do typické orientální restaurace. Jak ale popsat orientální hospodu. Číšníci v galabejích a fezech, samá zákoutí a sedí se v pološeru (asi aby nebylo vidět co je na talíři), protože filigránový mříž v okně moc světla nepropouští. Sedí se u nízkých stolečků z části na jakýchsi gaučích a z části na štokrlatech. Ty stolky jsou velmi praktická, ale zároveň i záludná věc. Rám z tmavého dřeva je vykládaný perletí a na něm leží mosazný talíř jako kolo od vozu. Není k rámu nijak přidělaný a je docela problém, ho kolenem neshodit, protože člověk nemá kam kolena dát. Výhoda je ale v tom, že když se něco rozlije, tak to zůstane pěkně na stole, protože to přes rantl stolu nic nemůže stéci na koberec, který pochopitelně nemohl chybět. Další stolečky na odkládání věcí a různé skřínky s nedefinovatelným účelem by se hodily spíše do harému, než do restaurace. Harém připomínaly i zdi a strop. Vše vyřezávané a vykládané perletí a kde to jen trochu šlo, tak pozlacené, nebo přinejmenším pomalované. A co bylo k jídlu? Tak to byl šiškabat, salata baladi, ajš a tihina. Ze šiškabatu se vyklubaly skopové čevapčiči s rizotem obsahujícím kde co a salata baladi byl salát. Ajš je takový divný chleba v podobě bramborových placek a chutí je i vzdáleně připomíná. Tihina je omáčka ze sezamových zrníček, která se tam podává snad ke všemu. Zpočátku 12

to bylo docela dobré, ale když to trochu vychladlo, tak už to moc nejelo. Takže jsem se v Káhiře nacpal "bramborovymi plackami" a bylo to. Na závěr přišel ještě obligátní pomeranč a kahva, což není nutné překládat. Při čekání na náš otobies (autobus) jsme trochu okukovali obchody a měl jsem dojem, že tam prodávají jen boty a tašky. Průvodkyně nás varovala, že je to všechno sice kožené, ale šité horkou jehlou a strašně fórove. Čímž dala pánské části skupiny do ruky ohromný argument, jak zabránit event. nákupním choutkám. Ali s autobusem sice po chvíli "přitroubil“, ale na druhou stranu ulice. V duchu jsem si prolistoval všechny životní a úrazové pojistky a vyrazili jsme. Přežili to všichni a ani jsem se při tom fofru nedostal k použití "maléš". Jedeme na Khan el-Khalili - káhirský bazar. Slovo bazar pochazí z perštiny a v Egyptě trhům říkají souk. Všem, až na tenhle, kterému zůstalo označení bazar. Fofrem vystupujeme v zákazu zastavení a přes můstek se dostáváme přímo do středu orientálního hemžení. Krámek vedle krámku a všude směsice pachů tabáku, špíny, ryb a voňavek. Na jedné straně prodávají koberce, záclony a látky, hned vedle jsou řezbáři dřeva, perleti a slonoviny, naproti jsou klenotníci a zlatotepci a mezitím pochopitelně i obchůdky s kůží a s měděnými a mosaznými džbánky, vázami a talířky, všechny krásně zdobené vtepavaným stříbrem. Kolem krámků s alabastrovými soškami se dostáváme k obchodníkům s ovocem a dalším, kteří se jako všude jinde živí prodáváním nejrůznějších suvenýrů - kýčů. Bloumáme bez cíle uzoulinkými uličkami a snažíme se nezabloudit. Dámy valí oči do výkladů zlatníků, pánové se modlí, aby se odtamtud dostala jejich peněženka bez „zhubnutí“, děda kouká aby se neztratil a já přemýšlím, jak si to tam všechno vyfotit, protože mi připadá trochu nemístné, cvakat kamerou do obličeje majiteli obchodu, kouřícímu před krámkem krásnou vodní dýmku - šišu. Výzvy obchodníků, podívat se na nabídku uvnitř těch „kvelbů“, jsou sice lákavé, moc se nám to ale nezdálo, chvíli odolávali, ale nakonec jednoho přeci jen vlezli. Obchůdek spíše připomínal skladiště a byl nacpaný vším možným. Byl to takový obchodní dům v miniatuře. Snad ze všech krámků, které jsme tam doposavad zahlédli, tam něco měl. Prostě bazar na bazaru. Prohlíželi jsme, ptali se na ceny (bi kam), dohadovali se, jestli máme něco vzít, ale protože to bylo všechno docela ketir felus (moc peněz) za cetky, tak jsme se nakonec odporoučeli. Kramář si z toho ale nic nedělal, bylo to prostě maléš. Hemžení v uličkách je tam nepředstavitelné. Všude galabije a turbany, mámy se zahaleným obličejem nosí děti rozkročmo na jednom rameni a na hlavě přitom ještě balancují velký balík nějakého zboží. Mezi tím se prodírají oslí káry a občas i nějaká dodávka a je zajímavé, že se netroubí. Ono by to tam taky mohlo třeba spadnout všechno a ne jen omítka. Bylo už pozdě odpoledne, když se vracíme do hotelu. Jede se opět krokem a máme tudíž zase možnost sledovat život na ulicích, kde se nejen všude obchoduje, ale i žije. Hned vedle vozovky spí na dece děcko, o kus dál klečí na koberečku modlící se muslim, mezitím běhají prodavači pohlednic a čističi bot a k rámusu provozu se nakonec přidalo i volání muezina z minaretu, kde se v přívalu 13

slov pravidlně opakovalo „Allah akbar“ – Bůh je veliký. Přestože se to zdá být absolutně nemožné, tak byl provoz čím dál tím hustší a nakonec se všechno kompletně ucpalo. To už bylo asi moc i našemu řidiči Alimu, protože mu po tváři stekla kapka potu. Připomínám, že byl prosinec a domácí se i v tom, pro nás příjemném teple, tetelili zimou. Mluvíme o zážitcích v bazaru a dohadujeme se, čím to asi bylo, že si tam jednu ze skupiny tak prohlíželi a že jí mladé hoky občas i sáhly na vlasy. Nejdříve jsme mysleli, že má někde rozpáranou sukni, ale pak nám došlo, že to budou spíše její světlé vlasy. Takže jsme si byli s Araby raritou navzájem. Rozdíl byl asi jen v tom, že si nás tam domácí nefotili. V hotelu jsme se stačili dát trochu dopořádku, snědli večeři (plněná okurka a paprika) a už zase sedíme v autobuse a jedeme do Sahara City na břišní tanec, což byl výlet, který nebyl v ceně cesty, ale dal se objednat až tam. Dostali jsme se na západní stranu Nilu, kde jsou čtvrtě bohatších lidí a je to tam opravdu na první pohled vidět. Široká ulice nás zavedla do Gizeh a než se stačíme rozkoukat, tak jedeme kolem osvětlených pyramid. Každý, kdo tam jede, by měl jet k pyramidám nejdříve za tmy a podívat se na ně teprve tehdy, až když je přímo u nich. Nedefinovatelný první pocit byl něco mezi leknutím, hrůzou a strachem. Tolikrát jsem už pyramidy viděl na obrázku či ve filmu, nikdy jsem ale netušil, že je to ve skutečnosti něco tak obrovského a příkrého. Chystáme se k nim ale až příští den, takže pokračujeme ještě asi 12 km do pouště. Vystupujeme u beduinského stanu, velikosti středně velkého cirkusu a překvapuje nás zima jako v morně - moc nad nulou tam opravdu nebylo. O to útulnější to ale bylo v onom beduinském „hangáru“. Kolem vyvýšeného podia byly opět gauče, štokrlata a stolky s mosazným talířem místo stabilní desky. Netrvá to dlouho a přináší pití a jídlo. Bylo to v ceně a měli jsme možnost vyzkoušet jak místní pivo, tak i silné červené víno a i víno bílé, které ale bylo jako mošt. Jídlo se skládalo z vegetariánských karbanátků, salátu a nějaké oblohy, "bramborovyých placek“ a nezbytné tihiny. Jídlo tam bylo ale daleko lepší než oběd. Ještě jsme s tím ani pořádně nezačali a už spustlila kapela. Zvuky, které vydávaly nespočetné bubínky, jednostrunné miniaturní basy a všelijaké drnkací nástroje, byly ohlušující a pak se na jevišti objevilo ztělesnění arabské krásy, tzn. slečna úctyhodných rozměrů a váhy. Všechno na ní vlálo a zběsilé komíchání beder a pupíku působilo málem závrať. Tanec skončil a tanečnice začala chodit mezi obecenstvem, opona rozpuštěných vlasů na chvíli zahalila některého diváka a přítomný fotograf dělal snímek za snímkem. Netrvalo to dlouho a hotové snímky byly k mání. Je to obrázek k pohledání a jako suvenýr opravdu jedinečný. Pak následovali akrobati, potom předváděli nějaké válečné tance černoši odění do "banánových slupek", muzikanti by z nás jejich instrumentálkami málem vytloukli duši a pak přišel zlatý hřeb večera. Tanec limbo, kdy černoch podlézá pod stále nižší laťkou, připomínající laťku na skok do výšky. S tím podlezením by to šlo, kdyby se nepodlézalo tak, že se nejdříve musel udělat most a teprve pak se pod onou laťkou podsoukat. Břišní tanec, který přišel na závěr, stál už sám o

14

sobě za celou návštěvu toho podniku. Bordové závoje, havraní vlasy a nepředstavitelný fofr tance královny večera. Ta ženská snad ani nemohla mít klouby. Byla už skoro půlnoc, když se kolem neosvětlených pyramid vracíme nočním městem do hotelu a zážitky narvaný den byl u konce. Na zpáteční cestě byla taková zima, že i ti, kteří se poněkud usmívali, když viděli, že mířím do Afriky s prošívanou péřovou bundou, mi tam po ní pak celkem mlsně pokukovali, protože šla pára od úst a bylo jen pár stupňů nad nulou – pokud vůbec. Po snídani, kdy jsme dostali opět ony vdolky, které dědovi připomínaly kladenské bud'áky, jedeme do Gizeh. Výpadovka, která byla včera večer vroubena neóny nočních barů je poloprazdná a pyramidy za světla už hrůzu nenahánějí. Spíše jen budí úctu a zvědavost. Velká, Cheopsova (Chufu) pyramida, pochází ze 4. dynastie, kdy si kolem roku 2690 př.n.l. nechal postavit faraon jeho hrobku. Údajně ji 20 let stavělo ca. 100.000 lidí. Celkem je v ní kolem 2,5 milionů kvádrů o váze až 2,5 t. První vrstvy jsou ca. 1,5 m vysoké a ty horní tak 50 – 60 cm. Z původních 146 m výšky zbylo už „jen“ 137 m. Délka strany, které jsou orientovány přesně podle světových stran, je 230 m, čímž by vycházela plocha, pyramidou zastavěná, na ca. 53.000 m² a obsah by dosáhl 2.600.000 m³. Původně byla celá pyramida krytá deskami granitu a na špičce prý zářila zlatá koule, jako bůh Ra. O tom, jak to vůbec stavěli, je několi teorií, z nichž nejpravděpodobnější bude ta, že materiál transportovali na saních po rampách a místo sněhu posloužilo bláto. Kolem pyramid je ještě plno jiných dohadů. Podle Dänikena ji měli postavit „Marťané“, podle jiných se z jejích rozměrů dá vypočítat i π, vzdálenost na měsíc a plno jiných věcí. To jsou ale všecho jen zajímavé výstřednosti. Zajímavější je poznámka cestovatelů Hanzelky a Zikmunda, že by se z materiálu pyramidy dala postavit kolem celé CSSR zed', dosahující při tloušťce 30 cm, výšky téměř 2 metry. Původní vchod na severní straně je zasypán a my se dostáváme dovnitř vchodem, který prorazili lupiči, slídící bezvýsledně po všech koutech pyramidy. Asi 1.20 m vysokou chodbičkou sestupujeme 20m k ohybu, odkud se 38 m zase stoupá do 8,5 m vysoké haly, ze které se pak dostáváme do vlastní hrobky. Hrobka má rozměry 5,8 x 10,5 x 5,2 m a je vyložená granitem. Je ale prázdná a zbyl tam jen poškozený sarkofág velikosti 2,3 x 0,9 x 1,0 m. Mumie faraona nebyla dosud nalezena. Ve zdech si prohlížíme otvory, které mohly sloužit jako klimatizace, dle někdejších kněží to ale byly cesty pro faraonovu duši do ráje. V roce 1972 se podařilo objevit další komoru, ležící 20 m nad vlastní hrobkou, takže není vyloučené, že se v pyramidě ještě něco najde. Má to ale být velmi nepravděpodobné. Galerií, jejíž stěny jsou krásně hlazené a prakticky bez škvír, se kolem chodby do hrobek královen a první, nedokončené hrobky, vracíme ze zatuchlého a petrolejem čpícího příšeří hrobky opět na denní světlo. Venku si snažíme představit, kde asi stál chrám mrtvých, který byl spojen s chrámem v údolí, sloužícímu k mumifikování a rituálnímu „otevření úst“. Kolem Cheopsovy pyramidy se v blízkosti nacházejí pyramidy královen a teprve nedávno

15

nalezené lodě mrtvých. Nemáme ale moc času, což jest velká škoda a autobusem jedeme mezi Cheopsovou a Chefrenovou pyramidou ke Sfinx. Chefren, syn Cheopsův, se i ve velikosti jeho pyramidy snažil předčít otce. Jeho pyramida, přestože je svými 136,5 m (z původních 143,5 m), nižší než Cheopsova, dělá celkově daleko vyšší dojem, protože si ji nechal postavit na vyšší náhorní plošině. Na špičce se zachovaly ještě i zbytky vápencového a granitového obložení. Třetí pyramida, Mykerinova, je se svými 62 metry trpaslík mezi obry. Mykerinos byl synem Chefrena, všichni vládli s Cheopsem ve 4. dynastii, takže je zde pohromadě celé příbuzenstvo. U všech pyramid byl stejný systém příslušných chrámů. Chrám v údolí s pohřební cestou mrtvých a vlastní hrobka – pyramida. Poměrně zachovalé jsou zbytky chrámů v okolí pyramidy faraona Chefrena. Jednoduchá granitová stavba, vše je stavěno v přímých liniích a podle architektů staré říše rozděleno na haly a sloupové síně. Hned vedle je, mimo pyramid, nejznámější egyptská památka – sfinga, ležící lev s hlavou krále. Údajně to má být Chefren, což ale není dokázáno. Velikost je opravdu úctyhodná. 73 m dlouhá, 20 m vysoká, obličej je přes 4 m široký a ústa měří skoro 2,5 m. Z obličeje toho moc nezachováno nezůstalo, protože sfinga sloužil(a) – v arabštině je sfinx mužského rodu, jako cíl pro dělostřelce. Má se za to, že to byla socha boha Hora. Arabové jí říkají Abu el-Hol (Otec hrůzy) a měl to být hlídač u brány do říše mrtvých. Je vytesána z jednoho kusu kamene a jen některé části jsou přistavěny. Mezi prackami je deska Thutmose IV., který měl v jejím stínu usnout a mít živý sen. Sfinga byla dříve zavátá pískem a ve snu ho žádal jeho otec o vyproštění. Hieroglyfický nápis celou událost komentuje slovy: „Mne, tvého otce Harachtej Cheper Re Atum, tísní písek pouště. Vyprostíš-li mne, staneš se jedním z největších vládců“. Tu příležitost si nenechal Thutmosis ujít, sfingu nechal z písku vykopat a patřil pak opravdu k nejvýznamnějším faraonům 18. dynastie. Přímo k sfinze jsme se nedostali, protože v chrámu, který k ní patří, prováděli vykopávky. Sfinga není poničena jen od děl mameluků, ale i od sond, kterými ji archeologové navrtávali, protože v ní hledali další hrobku. Bloumáme kolem, snažíme se vnímat a objektivy zachytit vše kolem a máme legraci z turistů na velbloudech. Egyptští „velbloudi“ mají ale jen jeden hrb a jedná se tudíž o dromedáry. Děda je zaměstnán prcháním před obchodníky s pohlednicemi a tretkami, ale nemá ani tu nejmenší naději, protože jsou opravdu neodbytní. Jednoduché odmítnutí formou „la’a, mutašake, la’a“ (ne, děkuji, nechci) zdaleka nestačí. Jediné, co občas trochu zabere, je rázně pronesené: „jalla, jalla emší“, což je něco jako „proboha, už dej pokoj a zmiz“. Často jsem tam pak vzpomínal na cestopis „Afrika snů a skutečností“, kde jsem si to „zaklínadlo“ opsal a byl za něj velmi vděčný, protože bylo nezřídka velmi účinné. U pyramid končíme a jedeme se podívat do manufaktury na papyrus. Nejdříve jsme vyslechli malou přednášku o výrobě, včetně praktické ukázky a dovídáme se, že je papyrus jediný materiál, 16

na který se může psát a malovat vším, nač si člověk vzpomene. Ze stvolu papyru se seřezávají úzké proužky, které se nejdříve delší dobu máčí ve vodě a pak se pokládají vedle sebe na desku tak, aby se trochu překrývaly. Na první vrstvu potom přijde napříč druhá, vše se přikryje utěrkou a dá na 6 dní do lisu. Podle toho, jak pečlivě se papurus vyrábí, se rozděluje do různých kvalit, přičemž ten královský je velmi čistý a papyrus pro normální smrtelníky obsahuje větší či menší množství nahnědlých proužků. A to ted' pominu „papyrus“, který místní šibalové vyrábějí z banánových slupek, pomalují ho a pak prodávají na ulicích nevědomým turistům jako originální papyrus. To ale není papyrus, to je jen „banana“. Také tam měli výstavu a nabídku papyrů pomalovaných a popsaných hieroglyfy. Pochopitelně žádné historické originály, ale přesto velmi zajímavé. Moc se nám líbil papyrus s kartuší Ramsese II., ale neobešlo se to bez problémů. Ramses se celým jménem jmenuje Ramese, milovaný Amonem a v tom byl ten problém, protože znak pro „milovaný“ chyběl. Dost divně na mne sice koukali, ale opravdu v tom měli botu. Tak jsme si nakonec vybrali jiný papyrus - Neb-cheperu-Re, což jest druhé jméno Tutanchamona. Opouštíme Gizeh, míříme podél Nilu směrem na jih a po ca. 25 kilometrech se dostáváme do starého centra egyptské kultůry – Memfis. Jedeme podél vodních kanálů a dostáváme se na místní venkov, kde zmizely i ty poslední známky moderní doby. Hliněné domky, vaří se na otevřených ohništích na „zápraží“ a od oslů, koz a vepřů, až po psi a kočky, všichni žijí pohromadě s majitelem v jeho domku. Voda v kanálech připomíná spíše břečku, kde se často vidí i nafouklá mršina. Za kanálem se střídají palmové háje s pomerančovníky a citroníky a políčka zeleniny. Dopravními prostředky je osel, velbloud, nebo mezek, náklady nesou opravdu obří a musí to být pro takového oslíka asi opravdu úleva, když nese ze školy jen dvě děti a jejich tašky. Děcka ted' ve školách začínají mít 9 povinných tříd. Jedeme vesničkami, kde má člověk málem špatné svědomí, když to srovnává s vesnicemi v Evropě a opravdu nesvůj je, když se autobus zastaví u sákije na čerpání vody a umouněné holčičky si přijdou vyprosit bakšíš. Chvíli mi to trvalo, než jsem pak sáhl po kameře. Připadal jsem si tam jako vetřelec. Jako pěst na oko v tom středověku působí stožáry dálkového vedení a transformační stanice. Tam se teprve pozná, co to znamená, když se řekne, že tam vedle sebe existují různá století. Rozbitá asfaltka nás zavedla do Memfis, která leží na hranici mezi Dolním a Horním Egyptem, na místo, kde si faraon Menes (1. dynastie, ca. 3000 př.n.l.) nechal postavit „Krásné město“ – Mennefr. Svého významu pozbyla Memfis roku 350 n.l., kdy ji zničil císař Theodosius. Ze staveb, které pak sloužily již jen jako kamenolomy na stavbu mešit a paláců v Káhiře, se nedochovalo skoro nic. Z Memfis pochází kolosální 10-ti metrová socha socha Ramsese II. z růžového granitu, stojící od roku 1957 na Midan Rames v Káhiře. Její dvojče mělo původně 13.5. m a ono torzo jsme si mohli prohlédnout přímo na místě. Koruna a nohy jsou uražené, ale přesto dělá dojem nepředstavitelné mohutnosti. Krásně zachovalé kartuše na opasku a ramenou nenechávají nikoho na pochybách o kterého vládce jde. 17

V nedalekém palmovém háji byla roku 1912 objevena alabastrová sfinga. Pravděpodobně to měl být faraon nové říše Amenhotep II. Socha je 8 m dlouhá a 4,25 m vysoká a jejím propracováním a umístěním uprostřed palem působí málem kýčovitým dojmem. Memfis byla akropolí, východně položeným městem živých a hlavním městem mnoha dynastií. Její význam dokumentují i pyramidy na zápak od Memfis v nekropoli – městu mrtvých. Na západě proto, protože tím směrem sestupuje každý den slunce do podsvětí, aby se ráno na východě opět znovu narodilo. Celkem 11 pyramid leží mezi Dahschurem a Sakarou. Vracíme se podél nilských kanálů a míříme do Sakary. Stačí se jen trochu vzdálit od vody a jsme v poušti. Rozbitá asfaltka končí u stupňovité pyramidy, správněji mastaby, faraona Djosera (3. dynastie, ca. 2675 př.n.l.). Je starší než pyramidy v Gizeh a jejím architektem byl Imhotep. Politik, architekt a lékař, který byl později prohlášený za boha. Z něj si pak Řekové udělali jejich Aeskulapa. Mastaba má 6 stupňů a je celkem 60 m vysoká. Stojí uprostřed zbytků chrámu (555 x 278 m), který byl obklopen 10-ti metrovou zdí. Kolonádami se dostáváme na nádvoří, kde je zapotřebí velké obrazotvornosti k tomu, představit si původní rozlohu a formu celého chrámu. Vlastní hrob se nacházel v 7,5 x 7,5 m velké a 28 m hluboké šachtě bez sarkofágu. Hrob byl pouze vyložen růžovým granitem. Z kolonád, kaplí a vládních paláců zůstaly již jen žalostné trosky, ale přesto vše působí svou rozlehlostí a mohutností. Všude kolem je plno větších či menších pyramid. Směrem na jih se uprostřed pouště objevuje jedna silueta za druhou a mezi nimi i ona známá lomená pyramida faraona Snofru (4.dyn.). Celkový dojem ještě umocňuje karavana velbloudů mezi dunami a s pyramidami v pozadí. Vše vypadá jako kulisa k filmu. Od Djosera jedeme dál k hrobu Mereruka. Řidič Ali po cestě s autobusem zapadl do písku, ale bylo vidět, že to není poprvé a že si s tím ví rady. Mereruka byl ministr u faraona Tetiho (6.dyn.) a o jeho moci svědčí rozlehlá podzemní hrobka, kde je 30 místností zdobených reliefy, zobrazující ministra nejen třeba při malování, ale i v ložnici … Část jeho hrobky byla určena jeho manžece Hert-Wated-Chet a jednomu z jeho pěti synů – Meri-Teti. Cesta v poušti končí a dál to jde už jen pěšky, na oslu, koni, drožkou či na velbloudu. Jelikož se návštěva Egypta bez jízdy na dromedárovi neobejde, tak volíme tu poslední možnost – živočich s nevypočitatelnými pohyby a míříme k Serapeu. Roku 1850 objevil Mariette (zakladatel káhirského muzea) tuto podzemní galerii se sarkofágy posvátných býků – Apisů, symbolu plodnosti. 350 podzemních klenutých chodeb (3 x 5,5 m) s výklenky po stranách se sarkofágy, vážícími 60 – 70 t. Se stavbou Serapea započal už Ramses II. (19.dyn.). Psametich I. ve stavbě pokračoval a dokončené bylo Serapeum za Ptolemaiovců. Je záhadou, pomocí čeho tam ty sarkofágy vůbec dostali, protože se jejich velikost pohybuje kolem 4 x 2,3 x 3,3 m a ve výklencích moc místa nezbylo. I tyto hroby byly vyloupeny, ale jak lupiči nadzvedli víka, se neví. Jediný nepoškozený sarkofág, který Mariette našel, vzdoroval všem technickým vymoženostem, takže jej nakonec „otevřeli“ náloží střelného prachu, přičemž byl 18

pochopitelně poněkud poničen. Moc jsme toho ale neviděli, protože tam neměli světlo a průvodce chodil s plynovou lampou a kdo měl, tak s baterkou. Takže se na vše budeme moci podívat až dorazí diapozitivy, protože jsem tam k hrůze hlídače použil blesk. Fotit se tam nesmělo, ale to já „nevěděl“ a jen doufal, že snímek vyjde, protože se ve tmě špatně zaostřuje. Vyšlo to! Dromedár se s námi pak dokolébal zpátky k autobusu, děláme ještě poslední záběry okolí a beduinů a opouštíme Sakaru. Vracíme se opět podél zavodňovacích kanálů a políček rýže. Netrvá to dlouho a sedíme pod palmami v zahradní restauraci. Slíbená ryba nebyla, tak nezbylo než se spokojit s kuřetem. Musela to být ale nějaká zvláštní gigantická rasa kuřat, protože velikost stehna připomínala spíše krocana. Připálená místa byla důkazem, že to pekli na ohni, ale bylo to dobré, přičemž nevím, jestli to nebylo hladem. To, že jsme dostali kuře, nadchlo zřejmě nejvíce veškeré psi a kočky z celého okolí. Vyhladovělí to tvorové nedefinovatelných ras pak schroupali kdejaký zbytek. Toho, že se ostatní společnost pak vzpamatovávala u kafe, jsme využili k procourání nedaleké neudržované zahrady. Alespoň dělala takový dojem. Možná to ale byla jen egyptská metoda „udržování“ zahrady. Ticho, klid a možnost sedět pod oranžovníkem a fotit beduina na oslíku, nám bohatě vynahradily požitky, které druzí spojovali spíše s kafem a buchtou. Po neudržované asfaltce se pak vracíme do Káhiry. Posledním zpestřením dne byla ještě zastávka v bazaru u cesty. Opět bloumáme tím „skladištěm“ s prodavačem v patách, který ostřížím zrakem sleduje, jestli si něco nebudeme prohlížet déle než pár vteřin. To je pak pro něj znamením, nám to začít vychvalovat a vnucovat. Má ale smůlu, protože pod dojmy dne jeho zboží pomalu ani nevnímáme. O to zajímavější je to ale před krámkem. Hemžení lidí a zvířetstva a nesčíslněkrát opakované „bakšiš“, se mísí s hlukem provozu, kde převládá klapot kopyt oslíků a mezků. Je už dost pozdě odpoledne, když se dostáváme opět do blízkosti pyramid v Gizeh. Pohled na siluety těch jehlanů s palmami v popředí a západem slunce v pozadí, jsme si sice vyfotili, ale ve skutečnosti je to přeci jen daleko působivější a snažit se to popsat, je prostě neuskutečnitelné. Ucpaným městem se dostáváme do hotelu k zasloužené sprše a večeři. K mému milému překvapení je ryba a opravdu výborná. Hlavou mi běží film celého dne se vším co se událo a byly mezi tím i věci, kdy člověk jen kroutil hlavou. Jako když v Sakaře přišel prodavač mandarinek. Za čerstvě natrhané mandarinky, velikosti pomeranče, ještě s větvičkami, chtěl 5 piastrů za kus, přičemž se 25 piastrů dává jako běžný bakšiš. Jeden ze skupiny se na něj utrhl, že mu špatně vrátil a když mu průvodkyně vysvětlila, že dostal zpátky správně, tak se do ní pustil stylem: „Jestli máte zájem mít ještě alespoň hodinu práci, tak se do toho nemíchejte!“. Bylo na ní vidět, že byla sice na pokraji výbuchu, ale turista je tam pán. Sice někdy hodně praštěný, ale pán. Ten trouba nebyl schopen si od neděle uvědomit, že jsou peníze v Egyptě kapitola sama pro sebe. Špinavé cáry papíru a bankovky stejné hodnoty mohou mít i 3 různé velikosti a provedení. Se čtením číslic problém mít nemohl, jelikož mají na jedné straně číslice arabské – ve formě klikyháků a na druhé straně „arabské“ – v našem 19

slova smyslu. Docela jsme se za toho „kolegu“ styděli, měli názorný obrázek o jeho kulturní úrovni a nakonec to ještě dorazil tím, že na naší průvodkyni vyžadoval, aby ho oslovovala pouze „pane doktore“. Nějak jsem si pak ale nevšimnul, že by ho vůbec kdy oslovila. Ale třeba to byl někdo, po kom se doma vozí šéf a kdo si pak jinde snaží tenhle, nebo jiný mindrák, nějak vykompenzovat. Následně ale ale měla průvodkyně radost z mého „an iznak“, což je něco jako omluva, ale v téhle souvisloti to bylo myšleno spíše jako že on za to asi nemůže, že je tak blbej, což ona pochopila. Při večeři máme možnost podrobně prodiskutovat nepochopitelnost cen tekutin. Malá rovnice pro srovnání. Cena litru vody = 6,25 l benzinu = 33,3 l nafty. Litrová láhev vody stojí 1 LE, což jest při momentálním kurzu ca. 2,50 DM. Ona je sice voda v poušti dost vzácná, přesto je ale pro mne rozdílnost těch cen jednou z největších záhad orientu. Sotva jsme pak usnuli, už zase vstáváme. Je 2:30 h ráno, nepřítomně se nimráme v bud'ácích a naši spolucestující mají také trochu nepřítomný výraz ve tváři. Dokonce i dědova snaha, zlepšit nám náladu, se naprosto míjí účinkem. Odlétáme totiž dál na jih a proto to brzké vstávání. V 5:00 h už sedíme zase v letadle ve vzduchu. Jestli byla nějaká kontrola ani nevím, ale určitě byla. Nejspíš jsem ji nějak „prospal“. Teprve až východ slunce nad pouští nám dal na vědomí, že se rozespalost v Egyptě nevyplácí, protože by mohl člověk třeba i něco propásnout - např. ten východ slunce. Netrvá to dlouho a letušky začínají roznášet snídani. Omeletu s masovými kuličkami, máslo, fíkovou marmeládu, kafe, čaj, džus, sušené mléko, sůl, pepř a pochopitelně i bud'áky a nechybělo ani párátko. Vše bylo v balení jak pro panenky, jen ten bud'ák měl již známou velikost a bohužel i chuť. Po ca. 950 km přistáváme v Asuánu a není přistání jako přistání. Bylo to stejné letadlo jako z Mnichova a tentokrát pilot letadlo posadil tak, že jsme o tom pomalu ani nevěděli. Určitě dříve létal s bombardérem, jinak to snad není vysvětlitelné. Většina pasažérů pak letadlo opustila a jen malá společnost, včetně nás, pokračovala dál v letu do Abu Simbelu. Pilot opět předvedl ukázkový start a už jsme opět nad Nilem, jeho katarakty a ostrůvky. Mimo proužku zeleně u vody, byla na dohled už jen vyprahlá a nevlídná poušť. Nemáme srovnání velikostí věcí na zemi a proto se nám zdá, že je to jen zčeřený písek a teprve po zjištění, že kolem Nilu nerostou jen chomáčky trávy, ale že jsou to palmové háje, zjišťujeme, že v té poušti to nebyl jen písek, ale že to mohly být i pěkně vysoké kopce. Průvodkyně nám dala na cestu tip, že se krátce před přistáním na levé straně objeví Ramsesův chrám a tak pak máme co fotit. Doufal jsem jen, že z obrázků něco bude, protože přes plexisklo okna kabiny se zdálo být vše zamlžené. Dopadlo to ale nad očekávání dobře a obrázky jsou opravdu pěkné. Přijít o ty záběry, by mne fakt strašně mrzelo. Přistání bylo zas jak do peřin a chvíli poté vystupujeme uprostřed pouště u malého domku s přijímací halou. Rozvrzaný autobus s „Chironem“ za volantem s námi vysušenou vesničkou a vyprahlou pouští doburácel k vodní nádrži, kde stojí dva chrámy, které nechal postavit Ramses II. Jeden chrám byl zasvěcen bohu Amon Re a známá fasáda se sochami faraona, měřícími 20 m, je nahoře orámována modlícími se opicemi. Vítají slunce, které 20

20.2. a 20.10. svítí až do nejvnitřnější svatyně. Sloupovou halou s desetimetrovými sloupy, u kterých stojí sochy faraona, se dostáváme hlavním a příčným sálem až k vlastní svatyni. Vedle sloupoví jsou malé postranní haly, kterých se celkem 8 a kde jsou reliefy válečného tažení Ramsese II. proti Hethitům. Ve vlastní svatyni, kam měl přístup jen bůh (faraon), stojí sochy bohů Ptah, Amon a Re-Harachte a mezi nimi je opět socha faraona. Umění architektů staré doby umožnilo, že se 20.10. (20.10.1230 př.n.l. se Ramses narodil) a 20.2. slunce dostane všemi halami až do nejzazší části 55 m dlouhého chrámu, kde ozáří právě sochu faraona. Druhý chrám, kterým jsme vlastně celou prohlídku začali, stojí nedaleko a je zasvěcen bohyni Hathor a manželce Ramsesa II., Nefertari. Fasádu tvoří celkem šest soch krále a jeho manželky, stojící ve výklencích. U nohou soch jsou jejich děti, kterých měl Rarmses se všemi jeho manželkami asi 200. Vnitřek chrámu je podobný jako u předchozího. Sloupová hala o šesti sloupech s malými postranními sály, příčná hala a vlastní svatyně s reliefem bohyně Hathor v podobě krávy. Náměty z bitev, jak jsme je viděli v chrámu Ramese, zde vystřídaly reliefy krále a královny, jak obětují bohům. Chrámy, které před více než 3000 lety nechal postavit Ramses II. na věčné časy, měly na kahánku, když se začala plnit asuánská přehrada. Sbírky peněz ale nakonec umožnily jejich přesun o 180 m dál od vody a o 64 metrů výše. Z několika projektů byl nakonec zvolen plán německé firmy Hochtief z Düsseldorfu. Chrámy byly rozřezánay na 20 - 30 t těžké bloky, převezeny na nové místo a opět sestaveny. Původně byly chrámy vytesány ve skále a byl problém s tím, jak to udělat, aby zůstal původní dojem zachován. Skála kolem vlastního chrámu byla nejdříve odstraněna (bez jediného výbuchu) a poté, co byl chrám rozřezán, přestěhován a opětně sestaven, nad ním byla postavena železobetonnová kopule, kterou zamaskovali pískem a kamením, takže dojem, že je chrám nadále vytesán ve skále, zůstal zachován. Teprve když jsme nahlédli do vnitřku onoho betonového pláště, tak jsme poznali, že z celého prostoru toho betonového „hangáru“ zabírá vlastní chrám jen malou část. V té kopuli vypadá „negativ“ chrámu jako tři zmenšující se kamenné kvádry, položené v řadě za sebou. Vše ostatní už je jen „kamufláž“ a přesně to samé udělali i s chrámem královny Nefertari. Chodíme kolem obrovitých soch podél srázu nad zálivem, kde chrámy dříve stály a louskáme nápisy na všech volných plochách svatyně. Zima, která nás uvítala na letišti, začala být už jen halucinací a v nastávajícím vedru působila kožišinová čepice našeho nubijského průvodce trochu komicky. Ranní brzké vstávání se ale vyplatilo. Ještě nebylo ani 9 hodin a my už zase seděli v rozhrkaném autobusu a vraceli se na letiště, kde na nás letadlo stále ještě čekalo. Tentokrát jsem si bezpečnostní kontrolu uvědomil velmi dobře, protože jsem měl v kapsách vesty věci na focení včetně objektivů a detektor se mohl upípat. Po zjištění, že ale ve vestě opravdu nepašuji bombu, dostáváme místo místenek jen zelené kartičky se znakem EgyptAir, opravňující jít k letadlu. Pilota 21

jsme našli v jeho ošoupané kožené bundě sedět na schůdcích do letadla. Usadili jsme se kdo kde chtěl, za chvíli hučení hydrauliky oznámilo, že schůdky zmizely v břiše letadla, letuška zabouchla dveře a pak už jen drnčení podvozku po betonové rozjezdové dráze, kde ze spár vykukovala nějaka vyprahlá vegetace, zhoupnutí a jsme opět ve vzduchu. Používáme ubrousky napuštěné kolínskou, které pravidelně na palubě letadla dostáváme, děláme si legraci z toho, že už 5 minut letíme a ještě nebylo něco k jídlu a navzájem se ujišťujeme, že se nám to všechno opravdu jen nezdá, ale že to šedožluté pod námi je nubijská poušť a to modré skutečně Nil. Jídlo při tak krátkém letu nebylo, dostali jsme jen džus z manga. Vzpomněl jsem si, že někde musíme přeletět obratník Raka a ptám se na to stewarda. Ale bezvýsledně, neví si rady a posílá mne do cockpitu, zeptat se kapitána. Jelikož mi v mé poněkud chatrné angličtině chyběl výraz „obratník“, tak jsem ho nakonec propásnul. O to zajímavější tam ale bylo sledovat to „hodinářství“ na palubní desce. Po ca. půlhodině letu na nás opět blikají světélka „Nekouřit“ a „Připoutejte se“, 300 km z Abu Simbelu je pro letadlo jen skok a my opět přistáváme v Asuánu, kde je obdobné polní letiště jako v Abu Simbelu, obehnané dvojitým ostnatým drátem. Pytle s pískem a ostnatý drát je tam pro všechny letiště asi společným jmenovatelema, na každém rohu stojí vojáček a všude jsou důkladné kontroly. Zpočátku jsme na to sice divně koukali, ale on nikdo nemá zájem, aby se s letadlem nakonec něco semlelo a nějaký turista přišel k úrazu. Autobus nás z letiště odvezl do hotelu Kalabscha. Naše kufry „vystupovaly“ při cestě dolů a už na nás čekaly. Pokoj byl sice s koupelnou a i balkonem, ale jinak nic moc. Převážná část skupiny se odebrala na kutě dohánět spánek, mně nejdříve zůstaly v ruce posuvné dveře od skříně, které jsem pak vystěhoval na chodbu a protože bylo celé odpoledne volno a jít spát mi bylo škoda času, tak jsem se vydal k přístavišti feluk (nilské plachetnice), kde jsem si připadal jak ve středověku. Všude jen hliněné domky s haldou harampádí a dřeva na střeše. Teprve později jsem zjistil, že je to něco na způsob „klimatizace“ a zároveň i kůlna na dřevo. Seděl jsem pak na zídce, pozoroval život na vodě a ve vesnici. Otrhané galábije, zakuklené obličeje, mezi tím kozy a oslíci a jako doplněk palmy a Nil, plný zákrutů s ostrůvky a s plachetnicem všech velikostí, s oněmi typickými cípatými plachtami. Netrvalo to dlouho a jeden Nubijec přišel loudit cigaretu. To byl ale teprve začátek. Po chvilce jsem se s ním a jeho dvěma kamarády domlouval rukama – nohama, lámali jsme i angličtinu a povídali o všem možném. Od Alaha, přes přehradu a „počasí“ až k tomu, jak se dívají na turisty, kteří si je prohlíží a fotí jako v Zoo. Ať jsem se ho ale ptal nač jsem chtěl, vše bylo dobré a v pořádku. Takže jsem se nikam nedostal, protože nevím, jestli to myslel vážně, nebo ne. Možná si to u mne jen nechtěl nějak rozházet. Jen jedna věc mu vůbec nešla do hlavy. Prostě nedovedl pochopit, že by mohl mít kluk světlé vlasy. Jinak se ale už nepozastavil nad ničím. Asuán byl už dříve centrem obchodu a hlavně dodavatelem růžového granitu pro stavbu chrámů v dobách faraónů. Zde byla i křižovatka obchodních cest a karavan a cesty to musely být opravdu špatné, protože zde, kousek za přehradou, zapadli poprvé do písku s Tatrou H&Z, při jejich 22

cestě do Wadi Halfa na hranici Sudánu. To jim pak nepomohl ani suchý vzduch, kvůli kterému si tam jezdí lidi léčit asthma. Z dřívějších lázní toho ale už moc nezůstalo, protože se tam začínají roztahovat železárny a fabriky na dusík, které kvalitě ovzduší nijak nepřidají. Po návratu do hotelu „obědvám“ z vlastních zásob. Suchý salám, trojúhelníček sýra od snídaně a „knekebrot“. Nakonec se ale i ostní probrali z bezvědomí spánku a netrvalo to dlouho a celá společnost seděla v zahradní restauraci, pila „kahvu“ a čekala na odpolední program. Kousek od přístaviště, kde jsem seděl dopoledne, je ještě jedno, odkud nás dvě feluky – bylo nás 20, odvezly na druhou stranu Nilu. Po dnech v Káhirském procozu, shonu na letištích a harcování v prachu pouště kolem vyprahlých památek, působila plavba po Nilu jako balzám. Proplétáme se mezi malebnými ostrůvky a scenerie na břehu s hliněnými domky, palmovými háji i moderními stavbami, by nás sama o sobě stála celou zásobu filmu. Přistáváme na protějším břehu a šlapeme do kopce kolem bílé vily paní Begum, k mauzoleu jejího manžela - Agha-Khana. Kopulovitá stavba z asuánského granitu, jehož tmavá barva kontrastuje s bělostí sarkofágu z italského mramoru. Jemně propracované citáty z koránu budí dojem, že je to slonovina. V závěti si Agha-Khana přál mít na hrobě každý den čerstvou růži, což jest nápad, na který mohl přijít pouze někdo, kdo měl takových podivných nápadů víc. Každý rok se např. nechal vyvážit zlatem a drahokamy. Agha Sir Sultan Mohamed Schach žil v letech 1877 – 1957 a byl „papežem“ ismailitské sekty Hodsha. V mauzoleu byl pohřben 20.2.1959 a vybral si opravdu moc pěkné místo. Od mauzolea je krásný pohled na Simeons klášter a Nil. Z toho pohledu ale asi nic nemá, takže je jeho mauzoleum jen další turistickou atrakcí. V mauzoleu se pochopitelně nesmělo fotit a ani švindlovat se tam nemohlo, protože tam bylo absolutní ticho a cvaknutí zrcadlovky by tamní hlídač okamžitě slyšel. Ale pro podobné situace jsem vybaven starým sklápěcím měchovým foťákem na kinofilm Voigtländer Vito II, jehož uzávěrka funguje naprosto tiše, takže jsem si snímek odnesl i odtamtud. Kolem prodavačů koření a růženců z koření se vracíme k čekající feluce. Opět chvíle šplouchajícího ticha na vodě, kdy i ten největší křikloun začíná mluvit šeptem. Jedeme kolem ostrova Elefantine se zbytky opevnění a chrámu boha Chnuma z dob od 18. dyn. až po Ptolemaiovce a Římany a přistáváme u ostrova lorda Kitchenera. Byl to Angličan, který původně přišel udělat „pořádek“ mezi „barbary“, který ale při pohledu na Asuan a jeho ostrovy na vše ostatní zapomněl, na ostrově si postavil něco jako letní byt a kolem zřídil botannickou zahradu s nejrůznějšími botanickými raritami. Bylo to tam sice hezké, ale bylo tam trochu moc anglického pořádku. Nějak mi to celkovou úpravu stále připomínalo ostrov Mainau na Bodamském ježeře. Opouštím společnost, která se mezitím usadila v zahradní kavárně, courám mezi tou vegetací, sleduji feluky na vodě, jejichž plachty, vykující nad tím exotickým „křovím“, pomalu míjí domky, připomínající stavbou, položením a i materiálem, vlaštovčí hnízda, přilepená na protějším břehu ke svahu s hájem datlových palem. 23

Od prodavače klobouků dostávám po troše dohadování za 100 DM celých 44 LE, přičemž oficiání kurz v bance je jen 37 LE. Okukuji pak nabídku prodavačů koření a divím se, že tam není šafránu jako „šafránu“, ale že ho tam jsou hromady. Koupili jsme tam pak ten mletý a i ten originální, což jsou vlastně prašníky květů. Ted' už se nedivím, že je to tak drahá záležitost, protože je „sklizeň“ šafránu dost pracná záležitost. To už musí být pořádná hlada kytek, než se těmi nitkami naplní alespoň jeden malý sáček a těch pytlíků tam měli haldy. Společnost nacházím opět v kavárně, prodrbali zřejmě kde co a snad to jediné, o čem nemluvili, bylo počasí. To je tam stále stejné - slunečné a teplé. Bylo tam i veselo a už v autobuse jsme se ptali průvodkyně, proč se s řidičem Alim stále mlátí smíchy. Oni tam totiž o mrtvých dělají vtipy a Anwar as-Sādāt, na kterého byl krátce předtím spáchán atentát, jim dal zase jednou příležitost. Nakonec v kavárně skončili u vtipů, jako třeba: Mrtvého Anwara as-Sādāta měli umýt a nevěděli čím. Studenou vodu neměl rád, horkou vodou by mohl zfilcovatět a tak jeden navrhl ho umýt kolínskou vodou. Načež se druhý zhrozil a jen vyhrkl: „Jen ne kolínskou, on by se mohl zase probudit.“…. Cucám kolu a zjišťuji, že ani v hospodě není nouze o nové poznatky. Např. rozdělení na pána a kmána. Číšník, který vypadal jako když louská šváby, roznášel hostům pití a peníze (včetně zpropitného) nosil Arabovi v nažehlené galabii, který tam seděl v koutě a chodil si k němu i pro drobné. Co byl ten Arab zač to nevím, ale asi majitel toho kafáče. Svědčilo by o tom i zlato, které měl na všech prstech levé i pravé ruky a ty prsteny velikosti vlašského ořechu. To mi opět připomnělo způsob, jak si tam lidé ukládají peníze. Vše do 21 (i 24) karátového zlata a není vzácné vidět Arabku, která má na sobě sice otrhanout košili, ale na zápěstí řadu těžkých zlatých náramků. Při dnešní ceně zlata je dost nepochopitelné, jak je možné chodit v šestákovém oblečení a nosit na prstech či zápěstí zlato v ceně několika tisíc US $. Do hotelu se vracíme za bezvětří, ale majitele feluky to nevyvedlo z míry. Netrvá to dlouho a u asi tak pětimetrových vesel sedí jeho čtrnácti letý synovec a 7 - 8 metrů dlouhá feluka se pomalu šine kataraktem. Mám tisíc chutí mu jít pomoci a i ostatní se na to dívají divně. Pro místní je ale zřejmě úplně normální, že tam děti pracují. Byl jsem mu pak přímo vděčný, když po přistání vytáhl tamburinu a začal vybírat bakšiš. S bakšišem jsme se tak trochu zbavili i onoho určitého druhu provinilosti. Naše průvodkyně se na onoho „galejníka“ místo bakšiše ale jen usmála, takže zase nevím, co si o tom myslet. Ono je tam často všechno jen „divadlo“. Na terase hotelu dopisuji poznámky, rozebíráme zážitky dne a čekáme na večeři. Pak už se musím jen trochu zcivilizovat pod sprchou a překontrolovat nejdůležitější část našich věcí – kamery. H&Z psali o problémech s pískem, který jemné mechanice moc nesvědčí. Problém to opravdu je, protože písečný prach se dostane všude a zbavit se ho je prakticky nemožné. Předkrm u jídla byl pro dědu zklamáním – byla ryba. To ale bylo moje štěstí, protože jsem tak získal druhou porci. Pak jsme ještě dostali takový ten jejich divný karbanátek a jako moučník byla 24

„krupicopudinková“ kaše s kokosem. Z balkónu pak ještě chvíli sledujeme ruch kolem hotelu, kýčovité drožky čekající na zákazníky a život v nubijské vesnici a na vodě. Netrvá to pak dlouho a jsme - následkem vstávání uprostřed noci, v říši snů. Je čtvrtek 10.12. a dopoledne máme volno. Včerejší dopoledne jsme věnovali prohlídce Abu Simbelu a to dnešní využíváme k prohlídce Asuanu (Aswan). Odmítáme drožku před hotelem a jdeme podél vody do staré části města a pár kroků od hotelu jsme opět v Orientu. Podloubí ve zdi kolem silnice jsou nacpaná krámky a člověk ani nestačí vnímat vše co vidí. Ušmudlaný krámek s harampádím vedle zlatnictví, fasáda na spadnutí vedle leštěného granitového průčelí banky a hlavně lidi. Od dvouřadového obleku (chyběla jen buřinka a deštník – pochopitelně zbytečný) až po seprané a otřepané pyžamo, tam člověk viděl opravdu vše. A jak popsat obrázek Arabky se zahaleným obličejem v černém burnuse s miminem, jak sedí na mramorových schodech banky a kolem ní do banky vchází a vychází broušeným sklem dveří se zlatou ořízkou ti, kteří na to mají. Také jeden z mnoha obrázků, které jsem nebyl schopen vyfotit. Dostáváme se na místní souk a je to bazar jiného rázu než v Káhiře. Prakticky žádní turisté a obchůdky se suvenýry zde vystřídaly krámky košíkářů, provazníků, prodavačů látek, hrnčířů a „drotárů“. Vedle fošen, prohýbajících se po pyramidami mandarinek, pomerančů a hromady zelí, kde bych měl potíž vzít do náručí dvě hlávky, sedí na zemi, mezi nepředstavitelným množstvím nejrůznějších odpadků, stařešina, nabízející na cáru papíru nějaké hlízy. Nikdo se nás tam nesnaží do jeho krámku zatáhnout, spíše jsou to jen taková nesmělá upozornění, že kdybychom měli zájem, tak že nakouknout můžeme. Uličky jsou čím dál tím užší a nakonec jsme došli na prostranství s měšitou na pahorku. Mešita jak z pohádky, bělostná stavba s růžovozlatým nádechem a jehlany minaretů. Děda zůstává venku a my si zouváme boty a vstupujeme na koberce uvnitř mešity. K velkému uspokojení muezina zmizela holá ramena pod svetrem a my si můžeme prohlédnout interiér, zdobený citáty z koránu, kašnu na postranním nádvoří a krásně propracovaný mihrab a minbar. Po schodech minaretu vystupujeme na ochoz mešity a město i Nil máme jako na dlani. To se pochopitelně neobejde bez focení a všudypřítomný mufťa jeví o focení velký zájem. Vyfotili jsme se s ním oba a on pak pospíchá do kanceláře, kde nám píše jeho adresu, na kterou mu máme ony fotky poslat. Píše arabské klikyháky zprava nalevo a já si nejsem jistý, jestli to budu moci opsat na obálku a pro jistotu si to před ním hned zkouším. Má z toho velkou legraci a ujišťuje mne, že se to dá číst. Na oplátku mu dávám moji adresu, aby dal vědět, až fotky dorazí. Dostává pak ještě bakšiš nejen on, ale i jeho kumpán, který nám mezitím „hlídal“ boty. Hlídal je tam celkem zbytečně, protože se boty u mešit nekradou. Alespoň je nekradou domácí. Vyčerpal jsem tam celou zásobu mojí arabštiny a měl na jazyku za to focení i „bakšiš anazaju“, jako že bych chtěl bakšiš i od něj, ale tuhle legrácku jsem pak radši vynechal, aby to nakonec nepochopil špatně.

25

Obcházím ten asuánský „madschid“, dělám jeden snímek za druhým a nakonec se bazarem vracíme k Nilu. Uprostřed všeho toho zmatku jsme se sice cítili trochu jako vetřelci, ale nakonec jsem přeci jen neodolal a nenápadně si vyfotil Arabku, nesoucí na hlavě stařičký šicí stroj, protože není jisté, jestli ještě někdy něco takového uvidím. K hotelu se vracíme podloubím a zastavujeme u zlatníka. Byli jsme opět ujištěni, že je všechno pod státní kontrolou a že to tam se zlatem není jako třeba v Itálii na parkovištích, kde jsou věci v nejlepším případě pouze pozlacené. Ve výkladu měl přívěsky na krk v podobě kartuší se jmény faraonů a tak jsme vstoupili, ale měli smůlu, protože byla právě přejímka zboží. Přečkali jsme to na nábřeží proti krámku a nakonec se tam vrátili. Vybrali jsme kartuši, obráceným objektiven jako lupou jsem kouknul na punc a jde na placení. Zlato tam prodávají „by weight“, tzn. na váhu a požadovaná cena 100 DM sice váze odpovídala (10 - 12 LE/g), ale handlování ke koupi patří. Nakonec jsme se dohodli platit v LE s tím, že si u něj nejdříve vyměníme marky na LE. Ale za 100 DM nabízí výměnou jen 40 LE a chvíli to pak trvalo, než jsme se přeci jen dohodli na „oficiálním“ černém kurzu 44 LE, takže si pak odnášíme nejen kartuši, ale navíc ještě i 4 LE. Pro nás je to výhodné, protože doma jeden zlatník prodává pozlacené stříbrné kartuše zhruba za dvojásobnou cenu a pro onoho asuánského zlatníka určitě také, protože jsme jistě zaplatili víc, než by mu dali domácí. Kartuše je krásně propracovaná, hieroglyfy jsou jako vypouklý filigrán nad zlatou destičkou a obdobnou jsme pak již nikde neviděli. Navíc se jednalo o zlato „750“, protože na zlato, které má jen 14 karátů (585), se tam dívají skoro skrz prsty. Děda se mezitím vypařil a my jen doufali, že ho najdeme v hotelu. Byl tam, už na nás čekal a cestou ho nějaký podnikavý obchodník „obohatil“ a stříbrem tepaný talíř. Ten den jsme také zjistili, co je nutné s sebou vzít jako pozornost na bakšiš. Děti škemrají žvýkačky, školáci propisovačky a dospělí zapalovače. To jsou ale věci, které se člověk dozví až když je už pozdě. To se v žádné příručce člověk předem nedočte. Odpoledne nás pak vyzvedl autobus a jedeme opět na letiště. Pvní zastávku jsem ale udělali v lomu granitu, kde zůstal jeden nedokončený obelisk. Nedokončený proto, protože byly během práce objeveny praskliny. Je to opravdu parádní kousek. 41.75 m dlouhý, šířka základny je 4,20 m a váha ca. 1170 t. Je prakticky celý opracovaný až na spodní stěnu, která ještě není oddělana od skály. Na obelisku je vidět technika, kterou byly tyhle monolity opracovávány. Nejdříve byla skála ohněm rozžhavená a vzápětí vodou ochlazena. Začala se na to konto drobit a tím bylo umožněno opracovat horní stěnu ležícího obelisku. Pak byly označeny liniemi celkové rozměry a ranami diorytových koulí byly vylámány ¾ m široké příkopy podél bočních stran do hloubky 5 - 6 m a obdobně byla udělána i špička. Po opracování uvolněných tří stěn se pustili do oddělení obelisku od skály. Diorytovými koulemu jej „podemleli“ tak, že zůstal jen úzkým proužkem spojen se skálou, do prostoru pod obeliskem naskládali suché dřící, které pak polévali vodou. Dřevo nabobtnalo a vzniklý tlak obelisk nadzvedl (utrhl) od skály. Na kamenných válcích byl po konečném opracování 26

obelisk dopraven k vodě a umístěn tak, aby pod něj mohla vplout lod', zatížená pískem. Písek pak začali vykládat a lod' se vynořovala tak dlouho, až nadzvedla obelisk ležící napříč. Tím byl naložen a mohli jej transportovat. Takže je to v teorii hrozně jednoduché, jestli to bylo tak jednoduché ale i v praxi, tak to opravdu nevím. Kolem hřbitova, připomínajícího svými stavbami italské „truli“ a Apulii, jedeme k přehradě. Jedeme k té z roku 1902, která byla svého času největší na světě. Granitová hráz, mající u základny 51 m a u koruny 11 m, je celkem 2141 m dlouhá. Jdeme po hrázi, posloucháme výklad o nedalekém chrámu na ostrově Philae s chrámem faraona Nektaba I. (30.dyn.) a mně se vybavuje snímek Tatry „osmičky“ Hanzelky a Zikmunda, stojící na této hrázi s ostrůvky a úskalími v pozadí pod přehradou. Asfaltka nás místy, kde se už H&Z pomocí „sandchanels“ potýkali s pískem, dovedla k té druhé přehradě, proti které byla ta první úplný trpaslík. Koruna hráze, 40 m široká, je 111 m vysoko nad původním korytem a je 3,6 km dlouhá. Materiál hráze by stačil na 17 Cheopsových pyramid a přehradní jezero, u kterého jsme stáli již v Abu Simbelu, je 500 km dlouhé. Posloucháme výklad o tom, že byly plány vypracovány v NSR a že to postavili Rusové. Překvapuje nás, že bylo přehradou způsobeno víc škody než užitku. Sice se zamezilo povodním a je tam hydrocentrála, ale povodně znamenaly už od nepaměti hnojivo pro políčka felahů a jelikož již povodně nejsou, tak se musí hnojit uměle. V deltě je navíc nutné zavodňovat v daleko větší míře, což má vliv na spodní vodu. Důsledkem je stále větší procento soli v půdě, čímž se snižuje úrodnost. Vodní nádrž má vliv i na podnebí a tam, kde se dřív místo pohádek vyprávělo, jak kdysi pršelo, je dnes déšť „velmi“ častý. Dříve prý měli třeba po dobu dvou let jen několikaminutový deštík a ted' již začínají poznávat rozdíl (několikastupňový) mezi jarem, létem, podzimem a zimou. Poslední dobou jsou deště nejen delší, ale i prudší a právě v tom je problém. Poslední desetiminutový liják měl na svědomí 1500 hliněných domků, postavených z nepálených cihel „bačkor“, které dešti moc nevzdorují a hned se mění v původní materiál – nilské bahno, drobky slámy a úlomky větviček. Dalšími důsledky jsou epidemie a větší rozšíření bilharzie i v horním Egyptě, odkud byly zárodky (vnikající do kůže) dříve odplaveny vodou, takže se s bilharzií člověk setkal jen v kanálech stojaté vody v nilské deltě. Z hráze byl výhled na celkem tři památky. První, na poloostrově v přehradním jezeře, byl chrám Ptolemáiovců – Kalabscha, který byl svého času „přestěhován“ obdobně jako Ramsesův chrám v Abu Simbel. Dalším památníkem byla betonová brána u přehrady z doby moderní a třetím byl monument velikosti televizní vysílací věže v podobě lotosového květ. Státní znak obřích rozměrů u základny zcela jednoznačně informoval o tom, která „dynastie“ má ten přehradní kolos na svědomí – ta moskevská. Kontrola na letišti byla ta nejdůkladnější, jakou jsme doposavad zažili. Trochu jsme se tomu divili, ale vysvětlení přišlo vzápětí – právě došlo k únosu lybijského letadla. Let ale proběhl hladce a jen jsme stačíli dopít šťávu a zastrčit do kapsy ubrousek s kolínskou, už jsme po ca. 200 km 27

přistáli v Luxoru. Autobus nás kolem palmových hájů a políček cukrové třtiny odvezl do města, do hotelu Savoy. K hotelu patří i řada bungalovů v zahradě, kam se stěhují nejdříve naše kufry a po nich i my. Měníme s dědou domek a stěhujeme se do 1.patra s lepším výhledem. Bylo to tam daleko lepší než v hotelu v Asuánu. Předsíň, koupelna a ložnice, kde dokonce fungovaly i posunovací dveře v zabudovaných skříních a v neposlední řadě i balkon s výhledem do zahrady. Následovala pak sprcha, výměna trika a už jsme opět na obhlídce okolí. Hotel stojí přímo u řeky s felukami a mezi palmami jsou v dáli vidět thébské (luxorské) nekropole s Údolím králů. K večeři byl opět „karbanátek“, který dovedou upravit na nesčíslný počet způsobů s oblohou a jako velké překvapení přišel – žlutkový řez. Chutnal výborně, úplně jako kdyby ho tam dováželi přímo od mojí babičky. Ani citronová poleva nechyběla. Dovídáme se co bude na programu příští den a zjišťujeme, že máme luxorský chrám hned za rohem. Už byla skoro tma, když u chrámu rozkládám stativ a kamery, abych si vyfotil a nafilmoval tu rozložitou mohutnost. „Dlouhou chvíli“ mi tam krátili kolemjdoucí, pozastavující se nad tím, že mohu filmovat i v noci. Zřejmě jim ale nedošlo, že člověk nemá, při pohledu na osvětlené sloupové síně chrámu, chuť vykládat o dlouhodobé expozici jednotlivých obrázků filmu. Nakonec jsem ale všechno zvládnul a zbyl i čas na docela obyčejně koukání na tu osvětlenou nádheru. Po zkušenostech s ranní zimou, taháme ze skříně i rezervní deky a snažíme se uložit v posteli s nepraktickým systémem prostěradel a dek, kde je vše zastrkané pod matraci a člověk má dojem, že stlaní převzali od knězů, kteří dříve prováděli mumifikacil. Ráno, při ca. 5°C, jsme si nemohli vynachválit nápad s rezervními dekami. S použitím klimatizace, puštěné na topení, se dala ta zima docela dobře vydržet. Pospícháme na snídani a doufáme, že se bude opakovat ranní bufet z Asuánu, kde jsem chodil s talířem podél stolů plném různých marmelád, sýrů, paštik a pomazánek a nevěděl co dřív zkusit a jenom litoval, že se nesnídá v poledne nebo večer, abych z toho vůbec něco měl. Ale chyba lávky, čekaly na nás zas jen bud'áci, marmeláda a sýr, takže jsem byl se snídaní celkem rychle hotov. Pak už jen musíme přes silnici k přístavišti a jedeme přes Nil do luxorské nekropole. Po cestě jsem se ještě domluvil s průvodkyní, že tam zůstaneme déle, protože má být odpoledne volno. Kupujeme si proto vstupenky navíc a k mému milému překvapení se dozvídám, že celou projížd'ku obrátí a začne se koncem, abychom se nemuseli vracet, ale mohli autobus opustit na šikovném místě. Autobus nás pak odvezl kolem třtinových plantáží k Memnonovým kolosům. 18 m vysoké pískovcové sochy Amenhotepa III. stály původně u jeho chrámu, ze kterého ale již nic nezbylo. Sochy působí mohutně, přestože jim do původní velikost 21 m přeci jen něco chybí. Jsou vytesány z jednoho kusu kamene, který sem dopravili až od Káhiry. Reliéfy znázorňují bohy spojující symboly horního a dolního Egypta a zobrazují tím poslání panovníka obou zemí. Zemětřesení sochy hodně poničilo a zároveň je učinilo známými už ve starověku. Jižní socha začala vydávat při východu slunce táhlé zvuky a podle pověsti je socha podobou krále Memnona, který byl zabit 28

Achilem u Troje. Memnon tak vítal každé ráno jeho matku Eos, bohyni ranních červánků, která roní slzy (ranní rosa) nad osudem jejího syna. Císař Severus chtěl udělat dobrý skutek, nechal sochy opravit a zpěv ustal. Tak přišli na to, že to byly zvuky vydávané chvěním vzduchu v puklinách sochy při změně teploty. Od kolosů pak jedem do Medinet Habu, kde je první „klasický“ chrám, který si můžeme prohlédnout. Postavil ho Ramses III. (20.dyn.), jako pokračování chrámů, které stavěli Hatschepsut, Tutmosis III., Haremhab a Sethos I. Fasádu s vchodem tvoří hlavní pylon, což jest něco mezi zdí a věží, kde jsou reliéfy krále v boji s Lybijci. Po vítězství pak klečí farao před bohem Amonem a přijímá palmovou ratolest, symbol dlouhé vlády. Prvním dvorem, s podobnými reliéfy bojů a bohů Min a Ptah, se dostáváme druhým pylonem do dalšího nádvoří a k troskám vlastního paláce slupové síně a svatyně. Všechna volná místa na zdech jsou zaplněna reliéfy a hieroglyfickými nápisy. Víceméně zachovalé sloupy a sochy dávají jakous takous možnost si všechno představit v originální podobě. V neposlední řadě i pomocí zachovalých zbytků barevné výzdoby chrámu. To je další problém s přehradou na jihu u Asuánu, protože častější deště ted' nenávratně ničí barevnou výzdobu historických památek, které překonaly věky. Houfem Arabů, nabízejících pohlednice, granitové busty a sošky z alabastru, se prodíráme k autobusu, projíždíme kolem vesničky el-Kurna a vystupujeme u Deir el-Bahari. Terasovitý, posmrtný chrám královny Hatschepsut, je svou architekturou a polohou v Egyptě jedinečný. Tři terasy, které jsou částečně vtesány do kamene pohoří Djebel el-Kurna, jsou spojeny rampami. Zasvěcen byl chrám bohům Amon, Hathor a Anubis. Řada sfing, po kterých už dnes není ani stopy, vedla dříve k první terase s prvním pylonem. Ale ani ten se nezachoval. Ukončení teras tvoří sloupové haly. Nalevo je hala puntská a napravo hala narození. Obrazy a reliefy v puntské hale dokumentují cestu do země kadidla – Puntu, na pobřeží Somálska. V druhé hale je zobrazeno narození Hatschepsut. Kaple bohů Anubis a Hathor tvoří ukončení hal. Poslední část chrámu, se zničenými sloupovými síněmi a halami, připomíná spíše rumiště. Postavená lešení ale svědčí o snaze dát vše opět do původního stavu. Hatschepsut to jako královna neměla lehké. Byla spoluvládkyní jejího synovce a zárovň i nevlastního syna Thutmose III. Musela to být asi správná Amazonka, protože se nechávala často zobrazovat jako muž, včetně vousů. Thutmosis to s ní asi také neměl lehké a po její smrti se jí pomstil tím, že nechal zničit nejen reliéfy s jejím zobrazením, ale i její kartuše a místo nich nechal všude vytesat jeho vlastní jméno. Pouze tam, kde se o jeho tetě mluvilo jako o bohyni – byla dcerou boha Re - zůstalo vše zachováno, protože zničit bohyni si netroufnul ani faraon. Vracíme se od chrámu kolem prodavačů suvenýrů a kolem zběsile cvakajícího místního fotografa. Kdo si tam ty fotky pak koupil je mi docela záhadou, protože tam každý turista kameru měl. Netrvá to pak dlouho a zastavujeme ve vesnici el-Kurna u manufaktury na opracování alabastru. Pod přístřeškem z rákosu tam sedělo několik chlapíků, kteří metodami jejich 29

prapradědečků kouzili z beztvárného materiálu vázy, talíře a nádoby. Uvnitř domku pak máme možnost si výrobky prohlédnout a i koupit. Prohlížíme si průsvitné vázy proti světlu, jsme na vahách zda koupit či nekoupit a nakonec nekoupili. Zas tak zvláštní to nebylo. To se spíše venku díváme, jak to všechno vyrábí pomocí rašple, takových divných „kolovrátků“ na vrtání a hloubení a jak to nakonec hladí smirkem a pemzou. Poslední lesk tomu dodal v něčem namočený hadr. Je to podobná metoda, jako když se hotové kraslice vyleští špekovou kůží. Pod nohama se nám motají děti škemrající o bonbóny, ale mají smůlu. Poslední sladkosti jsme rozdali už v Asuánu u přístaviště, kde jsme čekali na odjezd k přehradě, ale děda pak přeci jen něco našel a děcka byla spokojená. Naši průvodkyni jsme našli u stolku s bochníkem ještě horkého chleba a mísy s omáčkou. Chléb byl výborný, ale s omáčkou naši chuť moc netrefili. Jedna byla z rajských a druhá jen z různých druhů koření a jinak byly už jen horké a mastné. Tam jsme poznali, že jsme u jiných lidí než jen u obchodníků. V prvé řadě pohostinnost a opravdu upřímná přívětivost a Arabka přímo zářila, když jí průvodkyně přeložila, že tak dobrý chléb jsem ještě v žádném hotelu nejedl. Automaticky hledámě něco, kam položit bakšiš, ale nic takového tam nebylo. Byli jsme jejich hosty, hosta je nutné pohostit a tak člověk nikdy neví na čem tam je. Jednou se tě pokouší šejdíř ošidit a vzápětí se člověk setká s něčím podobným, jako tam. V tomhle směru je to na jihu Evropy daleko lepší, protože tam potká jen šejdíře. Někdy větší, jindy menší, ale na hůl se člověka snaží vzít (skoro) všichni. Vyjíždíme z el-Kurny, silnice se zakusuje do rozervaných skal a když se na pravé straně objevuje domek Howarda Cartera, tak vím, že jsme v Údolí králů. U domku jsem postrádal jen pod stromy přivázaného oslíka, ale jinak to tam bylo jako před šedesáti lety, jak to bylo popsáno v knize „Zlatý faraon“ a i jiných knihách. Projíždíme serpentinami a jsme u cíle. Zde, uprostřed vápencových skal v pohoří Djebel elKurna, si stavěli hrobky vládci po více než 1000 let po Cheopsovi. Poučili se z vyloupených pyramid, které lupiče přímo lákaly a mohutné pyramidy vyměnili za chodby a ukryté kobky vytesané ve skále. Celkem 62 hrobů bylo nalezeno v Údolí králů, kde byli pohřbíváni pouze panovníci. Hrobky šlechta a královen byly v dalších údolích. Ale ani zde nebyli hrobky před lupiči v bezpečí. Hrobky známých faraonů byly objeveny již vyloupené a jediné, co zůstalo zachováno, byla jejich výzdoba. Archeologická světová elita byla přesvědčena, že je nemožné v údolí ještě něco objevit a jediný, kdo tvrdošíjně onen názor odmítal, byl Howard Carter, který - finančně podporován lordem Carnavonem - 4.11.1922 nakonec objevil Tutanchamonovu hrobku. Tutanchamon byl jako celkem bezvýznamný panovník brzy zapomenut a jeho jméno nebylo ani na listině se jmény panovníků a ani na památkách se jeho kartuše nedochovaly, protože jeho následník Harenhab s ním naložil stejně jako Thutmosis III. s Hatschepsut. Význam také mělo to, že si nad jeho hrobem po asi 200 letech postavili přístřešky 30

řemeslníci, stavějící hrobku Ramese VI. Také se mělo za to, že byl Tutanchamonův hrob již objeven, když bylo v jedné skalní proláklině nalezlo několik věcí s jeho jménem. Carterovi se jeho tvrdošíjnost tudíž vyplatila a tak stál nakonec před vchodem do hrobky s neporušenými, resp. obnovenými, pečetěmi. Lupiči se kdysi dostali i sem, protože v chodbě, vedoucí k vlastní hrobce, Carter po lupičích stopy opravdu našel, ale byli zřejmě vyrušeni a kněží pak hrobku znova uzavřeli a zapečetili. Do hroky se dostal po probourání zdi a jako první našel místnost, plnou obětního náčiní, potravin, amfor, zlatých ozdob, zbraní a mimo jiné tam byl i faraonův trůn. Mezi sochami dvou strážců byl náznak dveří a po proražení zdi stál Carter před další zdí ze zlata. Byla to ve skutečnosti zlatá skříň, vyplňující celý prostor. Obsahovala další tři skříně zdobené tepaným zlatem a teprve v té poslední byl kamenný sarkofág. V něm byly tři rakve a v té vnitřní, která byla z ryzího zlata, ležela mumie. Spousty špeků byly korunovány nálezem zlaté posmrtné masky krále. Dnes v hrobce zůstala pouze mumie v jedné z pozlacených rakví a kamenný sakofág. Vše ostatní skončilo v muzeu v Káhiře. Skleněným víkem se díváme do rakve a při pohledu na faraonovu mumii máme opět pocit vetřelců, kteří tam nepatří. „Tut“ byl celkem bezvýznamný faraón, který umřel, nebo byl umřen, když mu bylo asi 19 let, celková velikost a výzdoba hrobu jeho postavení odpovídala a když se i u něj našlo tolik věcí nepředstavitelné ceny, tak jaká musela být posmrtná výbava u skutečně významných a mocných faraonů? Carter Tutanchamonův význam popsal větou: „Jediné, čím byl Tutanchamon významný, je to, že umřel a byl pohřben.“ Kolem hrobů faraonů je plno dohadů a nejvíce je jich snad v souvislosti s tzv. „kletbou faraonů“, kde je psáno, že: „Bohyně smrti zahalí svými černými křídly toho, kdo posmrtný faraonův klid vyruší“. Jestli se jako důkaz dá vzít i skutečnost, že lord Carnavon zemřel 6.4.1923 na infekci po bodnutí moskytem krátce po objevení hrobky a v příštích letech zemřela ještě celá řada lidí majících s Tutanchamonem něco společného, to nevím. Všichni ale zemřeli na nějakou nehodu. Pouze Carter s kletbou faraonů problémy neměl a působí i dost strašidelně, když se ve výčtu všeho, co bylo na palubě Titanicu, objeví i mumie - ve zvláštní kajutě na kapitánském můstku ... Představy o tom, jaké poklady musely být v hrobech opravdu významných faraonů, jako byl třeba Ramses VI. a Sethos I. získáváme v jejich hrobech. Hrob Ramsese VI. je hned vedle. Není to pouhá kobka, ale celý systém třech koridorů, předsálí a předhal, dalších dvou koridorů, sálu a nakonec vlastní pohřební komory se zbytky granitového sarkofágu. Stěny chodem a sálů, jakož i sloupy, jsou přeplněny reliefy a tesanými nápisy. Třetím hrobem v Údolí králů, který jsme navštívili, byla hrobka Sethose I. Byl to otec legendárního Ramsese II. a s výzdobou jeho hrobky se nemůže rovnat žádná. Tři koridóry, s bohem Re v sedmdesátipěti podobách a bohyněmi Isis a Nephtys, končí u propasti a slepé stěny. To byly jedny z mnoha pastí, které měly faraonovu hrobku chránit. Přes dřevěný můstek se dostáváme do sloupové haly, kde je zobrazeno slunce při jeho cestě podsvětím. Je tam zobrazen i král, kterého 31

vede bůh Horus k Osirovi a Hathor. Prošli jsme další sloupovou halou a sestoupili koridorem k vlastní hrobce, kterou tvoří klenutá hala a sloupová síň a kde je vše zdobené množstvím reliefů a fresek. Stále se opakují motivy rituálního otevření úst a putování slunce z říše živých (den) do říše mrtvých – podsvětí (noc). Postranní komora sloužila k uložení posmrtných darů a výbavy, zajišťující králi jeho postavení odpovídající život v říši boha Osira. Opouštíme hroby s vědomím, že jsme viděli jen nepatrnou část Údolí králů a kroutíme hlavou nad nepochopitelnými výroky lidí z naší skupiny, kteří na cestě k Sethovi uvažovali o tom, že na nás v kiosku u piva počkají, protože podle nich „... jsou stejně všechny hroby stejné ...“. Autobus pak s námi míří k přístavišti a my (k údivu ostatních) po cestě vystupujeme. Ptám se ještě průvodkyně jak se arabsky řekne „přívoz“, kam chceme dorazit pěšky nebo na oslu a řidič, který pochopil oč jde, nám nabídl, že pro nás za dvě hodiny přijede autem. Na průvodkyni bylo vidět, že měla docela radost, že je v našem hloučku i pár lidí, kteří jsou nadšeni a stále ještě nemají dost. Prach po autobusu se usadil a jsme sami. Ale jen chvíli. Ze všech stran se k nám sbíhají „průvodci“, nabízející jejich služby. Mám sice mlžnou představu, kde tam jsou hrobky šlechty, ale nakonec se domlouvám s malým klukem, že nás povede. K mému překvapení tvrdí, že mne zná. To je ale také jen jejich dost známý a poměrně otřepaný vtípek ... Vystupujeme po příkré stezce k vesnici, kde jsou ve svahu vytesány hrobky šlechty a jednou z nich je hrobka astronoma Nachta, který byl na dvoře Thutmose IV. Mířím k hrobu a zapomínám, že je s námi děda. Egyptské prosincové polední vedro kolem 30°C a pálící slunce ho donutilo udělat si z kapesníku čepičku jak na pionýrském táboře. Nachtův hrob je malinkatý ve srovnání s těmi, které jsme viděli předtím. Pouze jedna příčná chodba a kobka pro sarkofág. Výzdoba není tesaná, ale pouze malovaná a motivy nejsou z říše bohů, ale lidí. Při hostině, žních, oslavách, lovu a i při výjevech z denního života. Hrob to není nejkrásnější, ale určitě nejroztomilejší, pokud se tak dá o hrobu vůbec psát. Druhá hrobka v podobném provedení byl hrob úředníka přes katastry. Tam byla malovaná i sarkofágová komora, barvy jsou krásně zachovalé a motivy znázorňují jeho život při strastech i slastech. Zde máme možnost prohlédnout si výzdobu při originálním osvětlení. Ve hrobech faraónů jsou zářivky a lampy a zde jsou hroby osvětleny „prasátky“ systému zrcadel. Přesně tak tomu bylo už v dobách, kdy se vše stavělo. Tím bylo umožněno pracovat za „denního světla“ a navíc tam nebylo nic očouzeno pochodněmi, loučemi, nebo olejovými lampami. Rozdíl byl jen v tom, že dříve jako zrcadlo sloužila vyleštěná měděná deska. Na zpáteční cestě máme menší „nedorozumění“ s průvodcem, který dostal slíbenou půllibru za odvedení k hrobu Nachta. Druhý hrob, Menenův, leží hned vedle, tam jsem trefil už sám a jako průvodce ho proto už nepotřeboval. Šel ale s námi a pak měl nějak „dojem“, že ho chci ošidit. Prostě se na turistech zkouší kdejaký trik. Nakonec se spokojil s malým bakšišem navíc a spokojenost byla na obou stranách. 32

Od hrobů jsme pak pospíchali k Rameseu a ze všech stran na nás dotírali potomci legendárních vylupovačů hrobů Abd er-Rasůla z El Kurny, kteří nám nabízeli ke koupi „zaručeně pravé“ vykopávky - olejové lampičky, části sošek a malované úlomky s hieroglyfickými nápisy. Na to jsme si už zvykli, ale dost mě vyvedlo z míry, když se objevily holčičky škemrající o bonbony a nabízející na prodej jejich panenky. Prohledáváme kapsy, hlavou mi mihne představa, že si doma nemůžeme dlouho vybrat z pytlíků bonbonů a tabulek čokolády a není mi u toho moc dobře. Do Ramesea pak spíše prcháme než jdeme. Rameseum, chrám Ramsese II., byl zasvěcený bohu Amonovi a sloužil mimojiné i jako škola malířů a písařů. Ze staveb, postavených z nepálených cihel, tam zbyly už jen žalostné zbytky, ale o to zachovalejší jsou kamenné paláce Ramsesa a jeho otce Setha I. I zde se opakuje typické schema staveb té doby. Vstupní pylon, první a druhé nádvoří, hala, sloupová síň, předsálí a vlastní svatyně. 67 m široký pylon s reliéfy z války s Hetity a zachovalé sloupy s Osirovými statuemi dělají opravdu impozantní dojem. Jsou tam ale i trosky, mezi kterými leží zničená monumentální socha faraona. 700 let přetrvala, než byla zničena v době Peršanů králem Kambysem. I s korunou byla socha vysoká 23 m a vážila kolem 1000 t. To pokaždé člověku zůstane rozum stát při pomyšlení, jak takový kolos třeba transportovali. Procházíme mezi sloupy podobné svazkům papyru a se znázorněním astronomických fází měsíce, hvězd a neustále se opakujícími výjevy ze života faraona a bohů. Vyhledáváme co nejhezčí záběry a hlavně vychutnáváme ticho, klid a skutečnost, že jsme tam sami. Rameseum není příliš frekventované cestovkami a pouze občas potkáváme nějakého turistu, který je tam také na vlastní pěst. Každý má snahu být sám, není problém se jeden druhému vyhnout a vše je tam takové daleko uvolněnější. Nakonec se usazujeme na obřím podstavci jednoho sloupu, z batohu vyndaváme salám a „suchary“, děda si maže bud'áky a obklopeni duševní potravou tisíciletých staveb konzumujeme i stravu podstatně novější. S hlídačem, který nedovolil dědovi odnést z chrámu ani písek, se dělíme o pomeranče a nakonec při menším gestikulačním „klábosení“ zjišťujeme, že jsou to lidé, se kterými se dá vyjít a i přes bariéru řeči se domluvit o všem. Není mi celkem jasné, jak je možné, aby s nimi měl kdokoliv nějaké nedorozumění nebo dokonce hádku. Ať už jako turista, nebo politik. Ze zajetí prodavačů suvenýrů nás před Rameseem vysvobodil slíbený taxík, který přivezl i v autobuse zapomenutý svetr. U převozu dostává řidič slíbený dvoulibrový bakšiš a hvízdnutím přivolává lod', která je už na cestě na druhý břeh. Vrátila se pro nás, platíme každý asi 30 feniků za převoz a získáváme další zkušenosti s ochotou místních lidí a o oficiálních cenách. Jinak za nás všechno platil náš andělíček strážníček – průvodkyně Soheir. Na terase hotelu jsme potkali zbytek společnosti u kafe. Otázky se na nás jen sypou, ale je to stejné jako vyprávět tučňákovi o rovníku. Kdo neviděl, ten si jen těžko dovede představit. Konzumujeme „kahvu“ s lógrem, který jemností připomíná nastrouhanou tuhu a nechybí ani 33

sklenice minerálky, připomínající vídeňské kavárenské zvyky. Dáváme se trochu do pucu a opět vyrážíme do ulic. Hned naproti kupujeme pohledy a za zbytek do libry kupuji i žvýkačky jako bakšiš pro děcka. Jdeme známou cestou k luxoskému chrámu a cestou stavíme v obchůdku, kde děda kupuje pro babi vánoční dárek – zlatou kartuši a kde se nás prodavač zeptal, jestli jsme z ČSSR. Poznal to podle řeči a česky uměl počítat do pěti. Ptáme se na čsl. turisty a dovídáme se, že jich do roku 1968 bylo hodně, ale pak došlo k „odlivu“. Kousek dál se na nás sesypalo celé potomstvo babky kořenářky a nová zásoba žvýkaček se rychle tenčila. Klučina se mi snažil vysvětlit, že potřebuje ještě jednu pro bratra, táhnul mne k jeho mámě, kde se z bratra vyklubalo několikaměsíční mimino. Kousek vedle si děda ještě koupil zoufalou arabskou dečka na hlavu se zátěží šňůr a korálů a to už musíme mazat zpět do hotelu na večeři, přičemž vedle nás neustále zastavují drožky nabízející jejich služby. Za stále opakovaného: „la’a, čokran, la’a“, doplněné neustálým úsměvem, při kterém mne po chvíli začaly brát křeče do čelisti, jsme dorazili do hotelu. Večeři - rajská polévka, roláda z lískového těsta a žebírko, vše zakončené pudinkem - do sebe jen tak naházíme a upalujeme k autobusu před hotelem. Jedeme na večerní představení v karnackém chrámu, „Ton et Lumiere“ – hra zvuku a světel uprostřed tisiciletých kulis. U chrámu není skoro nikdo a chvíli to trvalo, než se sešlo 30 diváků, což jest minimum. Tón v němčině byl už včera, ale to časově nevyšlo. Dnes je to v angličtině, ale průvodkyně lidi ujišťovala, že to stojí za zhlédnutí i když se třeba nebude úplně všemu rozumět. Měla pravdu, protože sytá angličtina celý účinek ještě umocnila. Zastavujeme se u osvětlené aleje sfinx před prvním pylonem a čekáme co bude. Netrvá to dlouho a reflektory začínají vykusovat jednotlivé části chrámu ze tmy. Tichá hudba zesiluje, záblesky světla jsou čím dál tím působivější a nás se zmocňuje první pocit nejistoty. Procházíme chrámem po částech. Jednotlivé svatyně chrámu, vylámané světlem ze tmy, omračující hudba a působivý text z nás dělají bezmocné oběti všech těch efektů. Ze tmy se vynořují jednotlivé sochy bohů, obelisky a haly a rafinovaně udělaný text a zvuk působí dojem, že vše ožívá a bohové promlouvají. Ozářené hlavice sloupů nad našimi hlavami žijí hudbou a oslňujícím světlem. Zmocňuje se nás pocit bezmocnosti a malosti. Hra světel ve sloupoví, těžká elektrofonická hudba s nepopsatelnými efekty stereofonie a slova pronášená bohy, nás nechávají zapomenout kde jsme. Všude kolem se lidem po tváři koulí slzy jako hrachy a i já, který byl vždy přesvědčen, že něco podobného je sice pěkné, ale nic to s člověkem neudělá, zjišťuji, že jsem proti pěnovce v kolenou, zimnici a husí kůži naprosto bezmocný .... Pod hypnózou hudby, textu a světel vnímáme další haly, nádvoří, obelisky a statue a procházíme celým areálem jako ve snách. Dostali jsme se tak až na vyvýšeninu, kde se usazujeme v moderním amfiteátru. Tamní slabé osvětlení chrámu sílí, až pak před námi leží v celé jeho mohutnosti. Opět promlouvají bozi, reflektory vyřezávají ze tmy jejich svatyně a příboj hudby sílí a 34

slábne u jednotlivých obrazů. Opět zapomínáme oč vlastně jde a když zvuky z reproduktorů naplnily rozlehlé prostory chrámu smíchem, hudbou, nesrozumitelnou řečí, cinkotem zbraní a vyvoláváním prodavačů, tak jsme přesvědčeni, že jsme uprostřed prastaré oslavy na počet bohů a faraona. Světla zeslábla, hudba utichla a my stále ještě sedíme a snažíme si uvědomit, že to vlastně mělo být jen představení jako v divadle. Sugesce vykonala své, potemnělými prostorami chrámu se ani tak nevracíme, jako spíše prcháme a jsme vyloženě rádi, když jsou nad námi opět zářivky na ulici. Hovor váznul i u těch nejupovídanějších a k sobě jsme přišli zase až v hotelu a zjistili, že o tom zážitku nějak nedokážeme ani povídat. Snad jen o tom, jaká tam byla zima a jak jsem pak proto někde předal mojí péřovku. Přestože jsou fotky jen mizernou kopií skutečnosti, tak člověk začne vše prožívat znova – včetně té husí kůže. Zpočátku jsem sice diapozitivy dělal, ale později se k tomu už jaksi nedostal. To by musel být člověk bez emocí a duševně střízlivý, ale to v nočním Karnaku dost dobře možné nebylo. Jedno je ale jisté. Kdybychom v Egyptě neviděli nic jiného, než jen to karnacké noční představení, tak to stačilo a bylo samo o sobě dostatečným důvodem tam letět. Kolem všech památek jsme doposavad chodili jen jako turisté. V Karnaku jsme se na chvíli stali jejich součástí. Je sobota – předposlední den. Po snídani nenastupujeme do autobusu, ale do kaleší – kočárů, které nás vezou opět do Karnaku. Se stavbou chrámu bylo započato už za 12. dynastie. Chrám byl neustále rozšiřován, takže je to nyní vlastně řada chrámů navzájem propojených a dávajících možnost srovnat architektůru mnoha generací. Řada faraonů, počínajíc Thutmosem I., Hatschepsut, Thutmosem III. a Amenhotepem III., přes 19. dynastii se Sethosem I. a Ramsesem II., až k době novější s Taharkou a Ptolemaiovcemi, zde stavěli chrámy a svatyně nemající svou rozlohou a provedením obdoby. Alejí sfinx se dostáváme k vstupnímu pylonu, který pochází z doby Ptolemaiovců. Svou mohutností - šířka 113 m, výška 43,5 m a tloušťkou zdi 15 m, je opravdu jedinečný. Procházíme nádvořím s kaplemi bohů Amona, jeho manželky Mut a syna Chonse – což jest karnacká triáda. Z původní sloupové haly zůstal zachován pouze jeden sloup, 21 m vysoký. Dalším nádvořím, se šestnácti sloupy se statuemi boha Osira, přicházíme k dalšímu pylonu, kde stojí u vchodu dvě monumentální sochy Ramsese II. Je to vlastně socha krále, který nemohl být přesně určen, protože kartuše na opasku nenese jeho jméno. Ale celkové provedení, obličej a skutečnost, že má u nohou sochu královny, dává možnost identifikace. Mezi tímto a další pylonem postavili Sethos I. a jeho syn Ramses II. onu proslulou sloupovou síň. Na prostranství 103 x 52 m stojí v šestnácti řadách celkem 134 sloupy. Postaveny jsou z kamenných válců ca. 1,10 m vysokých a celková výška jednotlivých sloupů je 21 m. Čísla představivosti moc nepomohou. To spíše snad to, že mají sloupy po obvodu 10 m a že by se na hlavici sloupu vešlo 100 lidí. Sloupy jsou plné hieroglyfů a na mnoha místech se zachovala i původní barevná výzdoba.... 35

Přicházíme na nádvoří u 4. pylonu s jedním obeliskem Thutmose I., který se jako jediný z původních čtyř obelisků zachoval. Další dva obelisky nacházíme v hale za pylonem. Oba patřily Hatschepsut, jeden ještě stojí a s jeho třiceti metry patří k nejvyšším vůbec. Nápisy jsou částečně zničeny a jsou to stopy snahy „vynulovat“ královnu z dějin. Na druhém obelisku, ležícím na zemi, však zůstalo její jméno zachováno a sice na místech, kde nebylo vytesáno jako jméno královny, ale jako jméno bohyně. Na královnu si troufli, na bohyni se zde opět přeci jen neodvážili sáhnout. Jeden její nedokončený obelisk jsme viděli již v Asuánu a trvalo by to ca. 7 měsíců, než by byl hotov. Transport jsem už popsal a reliéf, znázorňující celou procedůru, je na zdi v jejím chrámu v Deir el-Bahari. Jak musel obelisk působit v době, kdy byla ještě špička pokryta slitinou stříbra a zlata, si lze jen těžko představit. Pátým a šestým pylonem Thutmose I. a III., které jsou prakticky v rozvalinách, se dostáváme k vlastní svatyni. Je plná reliefů, tesaných i malovaných, s výjevy ze života bohů i králů a hlavně s výjevy z ceremonie jízdy svaté bárky – cesta boha Amona k jeho manželce, bohyni Mut. S prohlídkou končíme u posvátného jezera, kde jsme včera večer seděli v amfiteátru. Potkali jsme tam fotografa z Údolí králů, který přinesl hotové fotografie, takže se začínají zakládat fotoalba hned na místě. Vracíme se pak k východu a sbíráme poslední dojmy. Za neustálých nájezdů „zřízenců“, kteří se nám za bakšiš snaží ukázat místa na focení s nejlepším zorným úhlem, se dostáváme opět k drožce. Ještě několik posledních záběrů a jedeme zpět k chrámu v Luxoru. Je kousek od našeho hotelu, průvodkyně ho ani neměla v plánu, ale my prohlásili, že se na něj půjdeme podívat ve volném odpoledni před odletem. Několik lidí ze skupiny to zaslechlo a že by jako šli s námi. Tím, že jsem občas přelouskal několik hieroglyfických nápisů a neměl potíže s faraony ani bohy, jsem vzbudit zájem a podle dotazů lidí asi i dojem, že s tím vším mám co dělat v práci. To byl začátek a nakonec šli v Luxoru k chrámu všichni, včetně naší průvodkyně. Faraon Amenhotep III. zasvětil luxoský chrám karnacké svaté trojici. Kacířský faraon Echanton tam pak zničil vše, co bylo spojené s bohem Amonem, zavedl jednobožství boha Atona a teprve Tut-anch-Amon (původně Tut-anch-Aton) ve stavbě pokračoval. Ramses II. pak chrám rozšířil, takže byl nakonec celkem 260 m dlouhý. Proti chrámu v Karnaku, který má 450 m, je to ale přeci jen trpaslík. I zde nacházíme 14-ti metrové sochy faraona Ramsese z růžového granitu. Původně zde stály i 2 obelisky, z nichž byl jeden roku 1836 odvezen za Ludvíka-Filipa do Paříže, kde jsme jej před lety okukovali na Place de la Concorde. Nádvořím se sochami krále a bohů, procházíme do sloupové haly s reliefy novoroční oslavy se svatou bárkou a pokračujeme do sloupového chrámu Amenhotepa III. Krásně zachovalé části výzdoby umožňují představu, jak nádherná výzdoba tam kdysi byla. Celkem 32 sloupů, v podobě svazků papyru, tvoří další halu. Z mnoha menších sálů zde jeden svého času sloužil i jako kostel křesťanům. Začouzené stropy jsou zbytky po požárech, kdy se v chrámu válčilo a také po ohništích, kdy tam vše sloužilo jako příbytky 36

felahům. Stejně jako v Karnaku, tak ani zde, nestačím odmítat lákání dragomanů nabízejících jejich služby fanatickým fotoamatérům. Nechám se jedním vést, ale místo, které mi ukázal, nebylo nic moc. Dostává přesto bakšiš, ale na 25 piastrů se dívá, jako kdybych mu dal burský oříšek a vehementně se domáhá libry. Hlavou mi bleskla vzpomínka na řidiče Aliho v Káhiře, který se zbavil dotírajícího obchodníčka tím, že nakrčil nos. Zkouším to také a ejhle ... Arab se směje od ucha k uchu, poplácává mne po rameni a najednou je s 25 piastry navýsost spokojen. Zřejmě je ono nakrčení nosu nějaké typické domorodé „zaklínadlo“. Proč to tak dobře funguje nevím, on zase nevěděl, že já to nevím, a tak mne asi pro jistotu nechal na pokoji. Opouštíme nakonec chrám, ještě se zastavujeme na místech, kde stála kdysi dva a čtvrt km dlouhá alej sfinx až do Karnaku a vracíme se do hotelu. Na ulici se na nás sesypala děcka a škemrají žvýkačky. Jsou to ta ze včerejška a poznávají nás. U jejich mámy kupujeme něco, co vypadá jako prskavka a když se to zapálí, tak to sice neprská, ale kouří a voní jako purpura či františek. Zůstávám pozadu a dělám poslední snímky v Luxoru. Chvíli se pak ještě dohaduji s překupníkem o „pravosti“ starožitností, které tajuplně vybaluje z cáru novin. Chce 100 LE za věci, které by stály nesčíslněkrát víc – kdyby byly pravé. Kousek dál mne zastavuje další a jsem poněkud vyveden z míry, když na mně chce daleko široko nejčistší a nejupravenější galabeja peníze na jídlo. To bylo poprvé, že někdo žebral. Doposud každý nabídl nějakou protihodnotu a třeba i jen to, že se nechá vyfotit, nebo že vyfotí on nás. Navíc chtěl hned celou libru, která představuje tamní skoro celodenní plat v továrně. Nabízím mu bakšiš za to, když mi ukáže, kde bych si tam mohl vyměnit peníze. Vexlák tam sice stál skoro na každém rohu, ale něco by pro mne udělal a protihodnota by to přeci jen byla. Vyměňuji si peníze a dávám mu veškeré drobné – asi 35 pisatrů. Je mu to málo a chce víc. Vysvětluji, že peníze na rozdávání nemám a že se musí podívat jinde, kdo by mu k tomu ještě něco přidal. Tváří se uraženě a peníze mi vrací. Není mi to ale neznámé - je to trik nejtěžšího kalibru. Jednoduše špekuluje na to, že se bude člověk stydět a že tu libru přeci jen dostane. Vidím sice rudě, ale nic neříkám, beru peníze a jdu. Jen jsme ale nakročil, tak je u mne a že by si ty piastry přeci jen vzal. Vysvětluji mu, že sice pro každého bakšiš či žvýkačky mám, ale že se na mne takhle nesmí. Dívá se pak dost zaraženě, ale neříká už nic, odešel s prázdnou a je klid. Na terase hotelu konzumujeme kafe s nějakou buchtou a míříme opět do ulic. Jdeme na místní „souk“. Děda shání plátěnou tašku a pak se ještě díváme po nějaké tepané kovové misce. V krámku se jim moc nelíbilo, když jsem se motal do dohadování o ceně a tak si radši venku kupuji 2 pomeranče a čekám až se dohodnou. Uličkou pokřikujících prodavačů se dostáváme opět k Nilu, usazujeme se tam na lavičce a sbíráme poslední dojmy. Kolem projíždějí Arabové na oslech a v kaleších, nad vodou se vznášejí plachty feluk, kousek od nás něco kutí plavčík v úctyhodné výšce na stožáru feluky a nad tím vším rudnoucí slunce, pomalu mizící za pohořím Údolí králů. Z ticha a klidu nás tam nakonec vyrušil čistič bot. Mám 1000 chutí si od něj za bakšiš půjčit kartáč a vyčistit si je sám, ale to bych mu kazil kšeft. Nakonec čističe bot poznávám a on mne. Potkali jsme se na 37

ulici, když děda kupoval pohledy. Chtěl na mně zapalovač, ten já mu dát nemohl, protože jsem jiný neměl a nakonec to spravilo pár cigaret. Dostal pak něco přes libru a nabízím ještě cigarety. Vidí, že mám poslední dvě, nebere a říká, že si je nemůže vzít, protože by mi žádné nezbyly a to mi nemůže udělat. Opět jedna ze situací, kdy člověk získá další postřehy mentality tamních lidí. Mimoto dostal přes libru, což jest daleko víc než by dostal od domácích, na cigarety mu tudíž zbylo víc než dost a mohl proto dělat granda. V hotelu balíme kufry, pokojský dostává „výkupné“, nosič také a už opět sedíme v autobuse a jedeme na letiště. To, že se něco děje, poznáváme podle nezvykle důkladné kontroly. V souvislosti s únosem lybijského letadla nás prohledávají jako zločince. Pomocí detektorů jejich pozornosti nic neujde. Babka přede mnou staví na pult plastikový pytlík, který měla jako příruční zavazadlo. Zřízenec do něj zkušenou rukou vjel, zbledl jako stěna a ruku s kapkou krve na prstu má zase bleskurychle venku. Zřejmě nepočítal s tím, že si v tom pytlíku babka vezla kaktus. Tahá si z prstu trny a je z toho dost vedle. Jsem už za kontrolou, když zjišťuji, že se opět něco děje. Vidím chumel lidí a v jejich středu je – děda. Již před odletem jsme mu říkali, že musí dát nůžky i kapesní nůž do kufru, což sice udělal, ale to bylo vše. V každém případě mu bezpečák z tašky vylovil nůž od příboru. Ohromná šavle s kulatou špičkou a ostrý jako břitva. Bylo z toho pak vysvětlování, že má děda špatné zuby a že se bez ostrého příboru nenají. Cestující kolem se kutáleli smíchy a já se k tomu později radši ani nehlásil. Nastoupili jsme do letadla a zjistili, že Airbus A300 je to „samé“ jako Boeing 737, jen s tím rozdílem, že tam, kde byla v B737 jen ulička, je ted' další řada sedadel. A hned čtyři vedle sebe. Tudíž je letadlo „trochu“ větší, naštěstí ale poloprázdné a týden praxe v zabírání míst u okna před křídly se poznal. V Káhiře přistáváme za tmy a už nejsme tak vykulení jako před týdnem. První, co nám připomíná velkoměsto, je smog. V hale už na nás, mimo koček, pobíhajících pod a po dopravních pásech, čeká Salama a Ali. Je zajímavé, že už se mi káhirský provoz nezdál být tak hrozný. On je ale stále velký rozdíl mezi tím, když se člověk jen veze a když musí řídit. Dojíždíme do hotelu Admiral a dostáváme opět naše pokoje. I na tom je vidět, že je tam poloprázdno. Po večeři („orel“ s rýží) balíme cestovní věci a vytahujeme zimní oblečení na zpáteční cestu. Jdeme pak ještě pomoci s balením dědovi, kterého se zmocnila beznaděj, když se snažil zapakovat. Moc mu toho sice nepřibylo, ale to, co měl s sebou, muselo nějak nakynout. Pak následovaly ještě poslední záběry noční Káhiry z balkonu a cesta je u konce. Ranní volání muezina z minaretu už ani neslyšíme - i na to si tam člověk rychle zvykne. Vstáváme v 7 hodin, počítám s jídlem v letadle a nechávám tudíž bud'áky netknuté. Cesta na letiště nás vede kolem tribuny kde byl zastřelen Anwar as-Sādāt a kolem jeho hrobu s ohromným náhrobek ve tvaru pyramidy. Pokračujeme dál kolem paláce, kde žije manželka Rezi Pahlevi a nakonec vystupujeme na letišti. Po opravdu důkladné prohlídce máme ještě dost času a jdeme do „tax free shop“, kde byly bezcelné cigarety o polovinu levnější, než na letišti v Mnichově. Pak jsme 38

se usadili v čekací hale a shodli se na tom, že bychom to v Egyptě klidně ještě nějakou dobu vydrželi. Z tlampačů se dovídáme, že startujeme v 10:45 h a docela mne překvapilo, že nedodal „inšalah“ – když Bůh dá. On sice nedodal, zato ale já a vedle sedící Arab měl na to konto pusu od ucha k uchu. Seděl tam s manželkou, která v jejím sněhobílém hábitu mohla z fleku dělat Madonu někde v kostele. Shodli jsme se na tom, že přestože jsou (mladé) Arabky pohledné ženské, tahle by se mezi nimi vyjímala jako růže v kopřivách. Allah nakonec opravdu dal a my jsme krátce před jedenáctou nad Káhirou. Nilská delta, políčka a domky jsou čím dál tím menší a chvíli po jedenácté opouštíme Afriku a jsme nad mořem. Netrvá to dlouho a mimo nebe, vody a pár lodí není vidět nic. Nastala doba jídla, my rozbalujeme známé balení z alubalu a nemůžeme se ubránit smíchu při pohledu na - karbanátek. Byl tentokrát se špenátem a nějakými „pusinkami“ z bramborové kaše. Spucovali jsme to ale všechno, včetně nějakého bizucha s ananasem. Je čtvrt na jednu, když se pod námi začínají objevovat první mraky krátce poté, co jsme přeletěli nad Krétou. Pilot na nás začíná bimbat a světelný nápis nabádá k připoutání - trochu to začalo houpat. V moři pod námi se objevují první útesy Řecka a chvíli po přeletu Pirea přistáváme v Aténách. Je to ale pouze mezipřistání a nesmí se z letadla. Sledujeme a fotíme cvrkot na přistávací ploše, kde letadla všech typů přistávají jedno za druhým a člověku se mimoděk vybaví vzpomínka na Abu Simbel, kde jsme byli daleko široko jediní a kde letadlo čekalo, až se turisté vynadívají u chrámů. V jednu hodinu jsme se dostali ke startu i my, máme možnost se z výšky ještě podívat na Akropolis a pak vše mizí pod mraky. Směrem na Saloniky občas prokoukne moře, ale to je zhruba vše. Zpočátku se nemůžeme vynadívat na sluncem ozářené mraky, ale pak to začíná být docela nudné. Dlouhou chvíli si krátíme jen cestami na WC a okukovat do cockpitu. Štěstí s počasím máme až nad Rakouskem, kde jsou sluncem ozářené Alpy opravdovým zpestřením. Poznáváme dálnici na Salcburk, Chiemsee a i tamní dálniční okruh. Je krátce před půl čtvrtou, kdy na nás blikají světélka „Nekouřit“ a „Připoutat se“, letadlo se naklání, domy pod námi jsou čím dál tím větší, následuje drncnutí, povědomé hučení brzdících klapek a jsme v Mnichově .... čokran a masalama .... Trvá to pak delší dobu, než nás žlutý „Follow me“ dovedl ke stojánce. Další čekání na schůdky a autobus a divíme se proč, když se v Egyptě vystupovalo po vlastním skládacím „žebříku“ letadla a do haly se šlo pěšky. Ale je to jasné, v Německu vládne pořádek. Po Egyptě se nám zdá, že sice trochu moc velký, ale i to má určité výhody. Celní prohlídka se nekonala a procházíme halou k autobusu na nádraží. Průvodčí se pokusil dědovi namluvit, že od něj místo padesátky dostal jen dvacetimarkovku, ale pod nátlakem kolemsedících musel povolit a vrátit správně. Takže náš první dojem nebyl nejlepší. Pochopitelně jsem si tam na to konto neodpustil hodně štiplavou poznámku. Pak jsme si už jen posunuli hodinky o hodinu nazpátek a věděli, že je cesta opravdu u konce. Na nadraží jsme stačili akorát doběhnout

39

k vlaku a poslední úsek cesty mohl začít. Díváme se oknem na zasněženou krajinu a srovnáváme to s výhledem z okna před nedávnem. Massa el Kheir, domů to už není daleko. Byl to týden narvaný dojmy a zážitky a je zajímavé, že čím víc toho člověk viděl, tím méně toho má na vyprávění. Jednotlivé obrazy se vybavují do všech detailů, ale je to celé takové neucelené a jeden ani neví kde začít. A ani s pomocí filmu, diapozitivů a fotek to není lepší. Přestože jsem měl na každý den jeden celý film to ani zdaleka nestačilo a i kdybych dělal snímek při každém kroku, stále by to bylo málo. Takže je to jen taková obrázková kostra, kterou si člověk musí doplnit vlastními vzpomínkami. Je zajímavé, že se ted' dívám úplně jinak třeba na obrázky v prospektech, příručkách či v knize „Afrika snů a skutečností“. Právě ten rozdíl mezi „před“ a „nyní“ to celé dělá. Je to poprvé, co jsem něco takového poznal. Při všech cestách po starých památkách jsme spíše jen tak jeli „překontrolovat“, zda to tam opravdu mají. Španělsko s Francií byly sice pěkné, ale Řím s Paestem byly lepší a všechno dohromady se se Sicílií nedalo srovnat. A najednou zjišťujeme, že existuje ještě něco, co se dá se Sicílií nejen srovnat, ale co jí dokonce i předčí. Sicílie sice postrádala mohutnost všech památek v Egyptě, měla ale nedostižnou výhodu v tom, že jsme vše dělali na vlastní pěst a nemuseli mašírovat v houfu turistů. Problém nás čeká při příštím plánování, protože je nám jasné, že vše budeme srovnávat s Egyptem. Budeme muset najít nějaký jiný důvod jet se ještě někam podívat, protože podobné stavby sotva kde najdeme. Je sice pravda, že Mayové, Inkové a staří Indové postavili věci, které srovnání s egyptskými památkami snesou, není toho ale tolik a na tak malém území a navíc potom bude chybět ono magické „poprvé“, které všemu dává ten správný šmrnc. Jediné problémy dělali naši spolucestující. Jeden se nevyzná v měně, jiná zjistí cestou na letiště, že má pas ještě v hotelu na recepci a špačkuje na průvodkyni, že jí ho nevyzvedla (všichni ostatní si pro pas byli sami), dalšímu je těch památek trochu moc a radši by šel na pivo, tomu je zima, onomu zase moc vedro, prostě samé problémy tam, kde my neviděli ani náznak nějakých potíží. Vždyť i to, že na mne v Asuánu v hotelovém pokoji spadly dveře od skříně, se musí brát spíše jen jako perlička. Oni tam mají na vše trochu jiná měřítka a jediné, co tam nemají, resp. neznají, je pojem času. Nikdo tam nemá naspěch a to může být pro někoho, kdo se v krátké době snaží „urvat co se dá“, někdy i dost zátěží. Nakonec se ale zjistí, že vše jde i v klidu a že nic neuteče. Vše tam proběhlo s celkem dost velkými časovými rezervami. Nevím ale, jak by to vypadalo, kdyby nebylo v Egyptě v té době poloprázdno, ale byl tam normální provoz s normálním počtem turistů. Pochybuji o tom, že by vše tak klidně proběhlo. Takže jsme ze strachu lidí, po atentátu na Anwara as-Sādāta do Egypta jet, docela profitovali. Již jsme se přistihli, jak zamyšleně točímu globusem a listujeme v prospektech. Když se jednou s něčím takovým začne, tak to působí jako návyková droga a člověk pak neví jak si zase odvyknout. Ale proč vlastně? Vždyť droga tohoto druhu není nijak škodlivá, droga tohoto druhu je

40

spíše prospěšná, protože se člověk nejen poučí a přiučí, ale v prvé řadě si uvědomí, jak dobře se mu vlastně vede a na mnohé problémy, kvůli kterým dříve třeba i nespal, se pak dívá úplně jinak ...

41