R. Kadlecová KOUZLO VODY TAKHLE NĚJAK TO BYLO

R. Kadlecová

KOUZLO VODY aneb … TAKHLE NĚJAK TO BYLO…

1

Všem kamarádům, kteří mě (snad) mají rádi a všem ostatním (těm hlavně), kteří mě rádi nemají.

„Nezaslouží si, aby žil, kdo nemá ani jednoho dobrého přítele.“ /Démokritos/

Všechny postavy i události jsou smyšlené a jakákoli podobnost se skutečností je čistě náhodná.

2

Zase jeden z těch zbytečných dnů. Jen na to pomyslím, už se v duchu pokárám za takové rouhání. Samozřejmě, že nic není zbytečného. I šedý uplakaný den má něco do sebe. V takovéto dny se nejlépe vzpomíná na teplo, sluníčko, dobrou partu a chvíle pohody. Mezi námi, kdy jindy má člověk čas na vzpomínání, než právě v takovéto dny? Takže beru zpět, co jsem řekla na začátku. Není nutné odcházet na kutě každý den s pocitem, že po mně zůstala „zeď“. I občasné zastavení je třeba. Abychom si čas od času uvědomili, jak je dobře, že tu jsme a něco prožíváme. Zaručeně pak dojdeme k poznání, že k životu potřebujeme nejen vodu, jídlo a vzduch. Potřebujeme i dobré přátele. A o těch jsou mé dnešní vzpomínky. Zavírám oči a vyvolávám představu léta… Je pátek večer. V naší dvorní hospůdce U Ruma je útulno, pivo je chladivé a osvěžující s hutnou nahořklou pěnou, a tak nebrání nic příjemnému projednání posledních detailů budoucí společné výpravy. Zítra totiž jedeme na vodu! Je to taková naše libůstka. Musí v tom být něco primitivního, co nás, dospělé a vcelku inteligentní lidi láká na týden vzdát se pohodlí domova a trávit dny na houpající se vodě v prosakující lodi, často ještě v dešti, pít teplé pivo, jíst málo uložené utopence, stát frontu na WC, sušit mokré svršky nad ohněm, každý den bourat a večer zase stavět stany, každý den s použitím velkého úsilí napěchovat do loďáku veškerý svůj majetek, usínat v navlhlém spacáku a předem vědět, že stejně neusneme, protože ve vedlejším stanu někdo hrozně chrápá. Musí v tom být opravdu něco primitivního, když my dospělí a vcelku inteligentní lidé dobrovolně trávíme zaslouženou dovolenou pádlováním a pak se po návratu do práce chlubíme mozoly, kterém bychom ve svém zaměstnání nezískali ani ve dvousměnném provozu. Život ale začal ve vodě. A tak se k té vodě instinktivně vracíme. Objevily se i takové názory, že letos bychom už konečně mohli jet jinou řeku než Vltavu, vše však vyřešila sama příroda. Díky velkým a dlouhodobým vedrům není jiné sjízdné řeky. Navíc máme léty ověřené, že právě na Vltavě je nejhustší restaurační síť. S přibývajícím počtem čárek na konzumačních lístcích se vytváří spřízněné lodní týmy, které prověřují, zda od loňska nezapomněly své charakteristické pokřiky, některé dvojice přiznávají, že díry způsobené na „tom druhém jezu“ ještě nestihly zalepit, a to už do zítřka jistě nedoženou…Nex slibuje, že do loďáku přibalí grafoplast, osvědčený lepící materiál používaný v tiskárně. Viki začíná tento týden poněkud divně. Dává si malinovou šťávu. Teprve, když ji odmítá pít, pochopíme, že je stále normální, šlo pouze o podařený vtip rozverného hospodského. Druhý den v poledne litujeme, že nás čeká tak tvrdý týden. Scházíme se s úderem dvanácté hodiny na klubovně, abychom dokončili poslední přípravy. Horečné balení vrcholí, kvůli nedostatku místa je třeba vypít co nejrychleji láhev rumu. Nikomu se do toho nechce, ale přece nenecháme doma něco daleko důležitějšího, čemu by rum zabíral místo. Třeba některou z hygienických potřeb. Všichni jsme připraveni k odjezdu, když někdo oznamuje, že nám chybí hlavní aktér – Klak. Hledáme ho všude – pod stoly, na půdě, na jeho oblíbeném WC a teprve potom si uvědomujeme, že vlastně ještě nedošel. Objevuje se přesně ve 12:45 s dvěma barely v rukou. Jásáme. Ovšem pouze do té doby, než nám vesele oznámí, že ještě není sbalen. Za naší pomoci se mu to podaří v následujících deseti minutách, dalších osm minut pak vyndavá z barelů to, co na vodu zase až tak potřeba není: utěrka, lopatka, násada k hrabičkám apod. Ve 13:01 odcházíme za hlasitého štěkotu psů na nedalekou vlakovou zastávku. Cestou Lucie tiše oznamuje Kateřině, že ji po včerejšku bolí hlava. Jejich důvěrnosti zaslechne Robík, Dudy, Kuba a Tomík a přiznávají, že jsou na tom obdobně. Ostatně o stavech Robíka

3

vypovídá jeho barva v obličeji. Kdosi je toho názoru, že vše je třeba přepít a vytahuje z loďáku zelenou. Nebráníme se. Jen Rob odchází za stromy, neboť se bojí, že při pohledu na jakýkoli alkohol bude v jeho žaludku revoluce. Vlak má zpoždění. Nepřekvapuje. Překvapila by druhá možnost. Přesto, že vylomeniny Českých drah za ta léta známe velmi dobře, jsme se opět svěřili do jejich rukou. Jediný, kdo je z toho ve svém živlu, je Béďa, povoláním nádražák. Rozhodl se, že svojí spoluúčastí dokáže pozvednout důvěru v tuto pochybnou společnost. Již včera v rámci předodjezdové schůze jsme ho však viditelně zaskočili otázkou, v kolik že odjíždí tento vlak. Béďa vykulil oči, zahleděl se kamsi ke klenutému stropu a pak zcela vážně odpověděl: „Zítra kolem poledne, přece.“ Není nad přesné informace, a tak listujeme v jízdním řádu zapůjčeným od hospodského. Teď mu zpoždění ani trochu nevadí. Načíná teplé plechovkové pivo, směje se, pokřikuje na zaměstnance a dává všem najevo, že on právě nastoupil svou zaslouženou dovolenou. Oznamuje nám, že v Kostelci budeme čekat na další přípoj pouze hodinu a při pohledu na naše otrávené tváře vykouzlí úsměv, že kdyby neměl uši, smál by se kolem celé hlavy. Zase je jak z jiného světa.. Najednou si vzpomíná, že má svátek a dožaduje se také zelené, aby si s námi mohl připít. Vysvětluje, že je třeba vyžahnout další láhev, neboť mu zatěžuje loďák a tím i život. Tak tedy pijeme. Samozřejmě z donucení, což dáváme patřičně najevo. Mezitím někdo z kolektivu sděluje, že se mu dělá dobře. Klaka to tak překvapuje, že začíná kuckat, a přestože ho všichni ochotně mlátíme do zad, asi se utopí už ve vlaku, což jeho zákonitá manželka glosuje slovy: „Vidíš, nemáš chlastat.“ Čas do příjezdu vlaku věnujeme počítání pádel a kontrole útrob batožin. V podstatě už dávno víme, že jedinou důležitou věcí je lžíce, protože všechny ostatní potřeby je možné půjčit od kamarádů. Vlak je plný, průvodčí má zjevně deprese z našich mnoha báglů, které úhledně rovnáme do uličky a raději nás i bez místenek posílá do první třídy. Nějaká slečna chce do Horní Vilímče. Nikdo jí nedokáže poradit, kde má vystoupit, pouze Kuba ji přesvědčuje, že sedí ve špatném vlaku. Slečna je zmatena, raději se stěhuje do jiného vagónu. Robík jí. Dnes první jídlo. Opatrně převaluje v ústech suchou housku, přemýšlí, co na to jeho zažívací ústrojí a Šimi pečlivě pozoruje každý pohyb jeho čelistí. Klak taky jí. Jak jinak. Na znamení, že dojedl, bouchá prázdným pytlíkem a následných pět minut musí opodál sedící žena uklidňovat své vyděšené dítě propadnuvší hysterickému pláči. Děláme, že máme něco dobrého. Klak chce být u toho. Už máme něco dobrého. Kdosi vytahuje z loďáku ferneta. Klak za něj nabízí čerstvou bábovku. Kuba se hluboce zamýšlí, po té se celému vagónu ukloní a recituje: „Petra zanechala psaní, fernetem potlačila spaní a oddala se pití hodování. Co naplat, vlak se rozjel, láhve jsou bez zátek, ve vlaku vládne zmatek, rej nabírá obrátek. Je hluk a hlahol, obecné veselí, snad tolik pití brát jsme si neměli.“ Honzík po vyslechnutí básně kroutí divně očima a pak prohlašuje, že už ji hlásí. Když to chceme zodpovědně zapsat, tvrdí, že žáhu. Je stejně divné, že odmítá ferneta, když pěstuje bylinky. Naopak – kolektiv se shoduje, že on by měl být ten, který by nám ho měl vařit s využitím vlastních bylinných zdrojů. Napadá nás, že asi bude zima - jeden pán chodí po vlaku v kulichu. Kluci hrají karty, kecáme jim do toho a vychutnáváme si, jak jsou z toho nervózní. Viki spí. Dudymu připomíná hodného obra z pohádek. Honzík se vnucuje se svým kopřivovým čajem. Takhle jsme si ty bylinky v tekutém stavu nepředstavovali.

4

V Hradci přistupuje spousta lidí, děláme s nosy přilepenými na skle, že je zde plno. Přichází průvodčí, spokojen jak vyřešil problém s ucpáním uličky si k nám přisedá, jí naše okurky, pije naše pivo a ochutnává naší slivovici. Po té schovává kleštičky s odůvodněním, že dnes už na lidi dýchat nemůže. To ale neví jedna starší paní, která mu žaluje naToma, že kouří na záchodku. Průvodčí to k velkému pohoršení dané cestující neřeší. Béďa se snaží roztomile pitvořit na malé dítě sedící na klíně maminky ve vedlejším kupé. Dítě zpočátku v němém úžasu zírá s otevřenou pusinkou, z níž se ovšem po chvíli ozývá neutišitelný řev. Rychle strkáme Béďana do našeho kupéčka, aby tak zmizel dítěti z očí. Však víme, co dokáží udělat s osobností člověka děsivé zážitky z raného dětství. Cesta do Budějovic utekla poměrně rychle. Béďa je nadšen z velkého nádraží, běhá podchodem sem a tam, poskakuje mezi vagóny a nechápe, proč nesdílíme stejnou radost a pouze stojíme na nástupišti a čekáme na další instrukce. Teprve po chvíli si uvědomuje, že ty pokyny mají přijít od něj, neboť on jako zaměstnanec Českých drah byl pověřen zajištěním dalšího postupu. Uklidňuje se a důstojně nás vede do úschovny zavazadel, kde nám paní radostně oznamuje, že samozřejmě vagón s našimi loďmi tu už je, ale neví kde. Když ale přijdeme přibližně za dvě hodiny, až budou posunovači po odpolední svačině, určitě nám ho najdou. Zároveň Béďovi paní sděluje, že má zavolat na nádraží do Třeště. Béďa rudne, bledne a tyto barevné stavy několikrát po sobě opakuje provázejíc je opravdu vulgárními výrazy, paní netuší proč, vždyť přece jen předala informaci, ničeho zlého se nedopustila. Když se Béďa částečně uklidní, vysvětluje, že se bojí, zda někdo neonemocněl a on se nemá vrátit zpět do Třeště, aby popadl plácačku a nastoupil na noční směnu. Smějeme se, po požití zelené a následně slivovice by ho už stejně nikdo dnes nezaměstnal. Nakonec přece jen telefonuje. No – hrůza. Nemůže si vzpomenout na číslo, když mu chtějí pracovníci budějovického nádraží kolegiálně pomoci, žádá po nich číslo do Telče, několikrát se opravuje, když se konečně ozývá Třešť, místo svého jména do sluchátka křičí: „Tady Třešť, tady Třešť!“, dalších deset minut velice živě hovoří, což doprovází opravdu efektní gestikulací. Celý hovor pak ukončuje tím, že svému třešťskému spolupracovníku mává… Jeho budějičtí kolegové si nevěřícně předávají významné i udivené pohledy a taktně se odvrací, je to trochu příliš i na nás, přestože jsme s Béďou již něco zažili, a tak se celý náš kolektiv věnuje prohlížení železničářských nástěnek, ačkoli o aktuálnosti by se dalo mluvit snad tak někdy v osmdesátých letech. Hlavní ale je, že musíme dvě hodiny čekat na posunovače. Společně odcházíme k první hospodě , kde si dáváme po řízku a několika pivech. Stále máme ale spoustu času, a tak chceme jít do města. Dojdeme ovšem pouze k obchodnímu domu. Tam mají klimatizaci. Béďa se dožaduje odpočinku v oddělení nábytku, pak naznává, že by mu chyběla televize, ale Tomík se ochotně nabízí, že mu jí přinese z oddělení elektra. Lucie chce prohlídku sektoru s oděvy, Tomova mohutná ruka ji však strhává v poslední chvíli zpět se slovy: „Žádné hadry se kupovat nebudou, nebylo by na chlast!“ Pak už se vracíme na nádraží a těšíme se, jak pohladíme po kýlu naše lodě. Ale ouha! Paní u okénka plete svetr a mezi nahazováním ok nám sděluje, že posunovači dnes z odpolední svačiny nepřijdou, neuvědomila si, že je pátek a oni v pátek pracují vždy jen do svačiny. Vagón lodí někde stojí, čeká na nás, my také stojíme a čekáme zase na něj. Jakpak se situace vyřeší? Svůj smutek zapíjíme zelenou. Kde hledat viníka? V České dráze? Kde konkrétně? No přece v Béďovi. Ten je bledý a přemýšlí, zda si nepůjde vyhledat nějaký spěšný spoj zpátky do Třeště. Paní odkládá pletení a s nějakým mladým železničářem se snaží řešit vzniklý chaos. Béďa je nervózní. Ostatní sedíme na peróně, kolujeme zelenou a flegmaticky pozorujeme ostatní vodáky, jak do přepravního vagónu nakládají své kocábky. Kuba sedí na zemi, klobouk vedle sebe a hraje nostalgické písničky. Ač jeho hudba zní velmi procítěně, v klobouku se nic od kolemjdoucích neobjevuje. Lucie se kupodivu ke

5

svému choti nehlásí a drží se za ruku Vikiho, aby tak všem dala najevo, že toho žebravého pána opravdu, ale opravdu nezná. O půl hodiny později přichází onen mladíček v nepadnoucí uniformě a s ruměncem ve tváři nám oznamuje, že už ví, kde je ten ztracený vagón, ale nám že to může být stejně jedno, protože našich sedm lodí se už do přepravního vagónu nevejde. Ale nemáme klesat na mysli. Další transport lodí z Budějovic do Vyššího Brodu se uskuteční zase touto dobou příští pátek. Tak to tedy ne! Tohle nevzdáme. Však je nás tady dost. Necháváme si prozradit, kde je ten náš vagón a přes protesty pracovníků nádraží i ostrahy z něj lodě vytahujeme , následně několikrát přerovnáme všechny lodě v přepravním vagónu a systémem puzzlí je tam všechny vměstnáme. Připíjíme na štěstí a úspěch. Ostatní vodáci kvitují náš zdar hromadným potleskem. Nakládáme do vlaku bágly a pak sebe. Béďovo trauma zmizelo, otrnulo mu a nutí nás vyndat další zelenou. Souhlasíme s tím, až když ho Dudy podpoří argumentem, že nám tak cesta rychleji uteče. Speciální vlak pro vodáky má totiž své zvláštnůstky. Třeba takové, že když jede vlak proti, ten náš je odstaven a čeká, až se zase koleje uvolní. Takže vlastně více čekáme než jedeme. Tomík tvrdí, že za tu cestu pěkně zhubnul, neustále si povytahuje džíny a slibuje, že hned zítra si půjde koupit kšandy. Opět zastavujeme. Otvírá se nám pohled do protějšího vlaku přepravující dobytek. Dudy velice emotivně hovoří s jedním býkem. Každému je jasné, že si porozuměli na první pohled. Jedeme strašně pomalu. I cizí cestující už ví, kde je Béďa zaměstnán, z té rychlosti tudíž viní jeho, a tak mu celé osazenstvo vagónu kolektivně nadává. Béďa začíná mít opět trauma, ale nemá kudy ani kam utéct, a tak se snaží vše řešit tradičními usmiřovacími prostředky. Právě z těchto důvodů vyžebrá na Šimim asi už poslední zásobu zelené, láhev teď obíhá po celém vagónu a stmeluje tak kolektiv a tiší vzrůstající negativní emoce proti nádražákům. Na chvíli, pokud je to vůbec možné, se uzavírám do svého vnitřního světa a snažím se pohledem z okna načerpat atmosféru letní přírody, jihočeských vesniček a hlavně pak Vltavy. Prohlížím jez na Herbertově, těším se, až za dva dny tudy pojedeme a přes spletité cestičky vzpomínek se vracím do dob totality, kdy žádné zvláštní vlaky pro vodáky nejezdily, a tak jsme přes Strakonice museli jet až do šumavské Lenory a Vltavu tak začínat už nad Lipnem. Je sice pravda, že horní část řeky je opravdu krásná, horší je, když je málo vody. Ještě větší problém nastává, když na Lipně fouká protivítr. Stalo se nám to jednou, a docela to byla dřina. Na druhou stranu, také byl onehdy tak dobrý vítr, že naší loď poháněl bez pádlování jen tak na napnutou celtu. Tehdy, jak už jsem řekla, jsme museli jezdit přes Strakonice, kam jsme se dostali při časové toleranci Českých drah přibližně v deset hodin večer. Přestupovat jsme měli na vlak směřující do Volar. V okamžiku výstupu na nás volal průvodčí z okénka motoráčku stojícího na vedlejší koleji: „Rychle! Já odjíždím! Rychle nastupujte! Já odjíždím! Už mám takhle zpoždění!“, když výzvu zopakoval několikrát, vyburcovalo to Nexe k činům, stoupnul si doprostřed nástupiště a s pádlem nad hlavou zahřímal do noci: „Jeď si třeba do pr….!“ a vlak jel. Tedy ne tam, kam ho Nex poslal, ale do Lenory. Další pak následoval až v šest ráno, takzvaný dělnický. Vydali jsme se tedy do ulic poznávat noční život ve Strakonicích, připomínám ovšem, že popisuji dobu hluboké totality, takže jsme našli pouze jednu kavárnu, kam nás ale bohužel v maskáčích nepustili. Žízniví jsme se vrátili na nádraží, Viki – milovník zvířat – objevil za odpadkovým košem koťátko, chtěl nám ho chytit proti trudomyslnosti, v okamžiku, kdy se mu koťátko zakouslo do ukazováčku, zjistil, že nejde o žádného macíčka, ale pořádnou krysu, naštěstí bleskurychle zasáhli kamarádi, odporné zvíře umlátili pádly (je dobré je vozit s sebou, přestože lodě jsou někde úplně jinde) a ránu jsme mu pak vyčistili poslední čerešpálenkou. (Myslím, že i druh použitého alkoholu vypovídá o době dávno minulé).

6

Usnuli jsme potom ve spacácích přímo na peróně a nutno říci, že ráno přichodivší dělníci nás opatrně překračovali a chovali se značně tiše, aby nás nebudili. Jejich chování nebylo možná tak ohleduplné, jak by se zdálo, spíš se byli překvapeni a jejich ohromení vzrostlo, když jsme přímo před jejich zraky u první koleje na lihovém vařiči ohřívali v ešusu vodu na ranní kávu, Klak nám předčítal z ranního tisku a vše doplňoval vlastními zasvěcenými komentáři.. Ve vlaku nás několikrát legitimovali pohraničníci a mě chtěli dokonce zatknout, neboť se jim zdála odlišná má vlastní podoba s podobou na občance. Co ale čekali po probdělé noci na strakonickém nádraží? Do Lenory jsme se tedy dostali o několik hodin později, přibližně v devět ráno. V kempu jsme hledali Honzu se Staškem, kteří jeli večer autem a jejich úkolem bylo postavit všem stany, abychom po nočním příjezdu mohli okamžitě zalézt do teplých spacáčků. Teď jsme kluky nenašli, ale stany ano. Identifikovali jsme je podle Honzova auta, ke kterému byly přivázané. Lezeme do prvního, ale vyhazují nás úplně cizí lidé. Lezeme do druhého a situace se opakuje. Přesto nás to neodradí a ve třetím alespoň šmátráme. Vítězíme. Jeden spacák se zvedá a vylézá z něj Stašek, protírá si brýle a sundává kšiltovku, budí Honzu, oba vylézají na sluníčko, svlékají si džísky a zouvají tenisky. Vysvětlují vše tím, že včera v hospůdce našli nové kamarády, kterým pronajali naše stany na tuhle noc, když my jsme se nedostavili ani od posledního vlaku... Z myšlenek mě vytrhuje Klakovo chaotické chování, kterým se nám snaží naznačit, že co nevidět budeme vystupovat. Objevuje se nádraží ve Vyšším Brodě. Spokojeně vystupujeme vstříc novým zážitkům. Opět po roce vychutnáváme pohled na klášter umístěný nad údolím řeky, jež se nám má teď na týden stane osudem. Kocháme se pouze chvíli, je třeba vyložit lodě. Okamžik si pohráváme s myšlenkou, že zůstaneme stranou a vyčkáme. Cizí vodáci, pokud se budou chtít dopracovat k vlastním lodím , musí nejdříve vyložit ty naše, které jsme nakládali naposled, tudíž jsou nahoře. Ale takoví opravdu nejsme, proto se ihned naši hoši zapojují do pracovní činnosti. Trochu posilování jim neuškodí, naopak. Naštěstí tábořiště je hned pod nádražím, navíc leniví vodáci udělali v plotě díru, a tak s těžkými loďmi a bágly nemusíme obcházet kemp až k hlavnímu vstupu. Jsme rádi, že jsme na místě. Někteří staví stany, pár optimistů věří v pokračování krásného bezdeštivého počasí, tak pouze rozhazují celty. V pár okamžicích dokáže 14 lidí na poměrně malém prostoru vykouzlit značně naturalistickou podobu cikánského ležení z doby středověku. Možná, že i tohle je svým způsobem to kouzlo vody. Zase po roce přichází kolektivní žití, kdy všechno je všech, nikdo se neptá, když něco potřebuje, každému je jedno, kdo usne v jeho spacím pytli, pokud tedy na něj samotného zbude nějaký volný, veškeré jídlo sypeme na společnou hromadu a pak pozorujeme Klaka, jak spokojeně bere ode všeho vzorky. Někteří dobrovolníci vybíhají do fronty ke kiosku, aby se po značné chvíli vrátili s mnoha teplými pivy bez pěny v plastových kelímcích, přesto však pivo chutná jak v naší hospůdce tam doma. Když stany stojí, odcházíme do léty osvědčené restaurace Šumava. Po zkušenostech míříme rovnou do zadního sálu, kde se obvykle schází vodáci a společně hrají na kytary písničky, které všichni znají, a tak vzniká jeden velký vodácký sbor. Letos je vše jinak. Je tu diskotéka. Písničky nebudou. Naštěstí zjišťujeme, že ač diskotéka, sál je plný vodáků. I oni si umí užít diskotéky. Sice někteří ortodoxní vodáci z našich řad se nechtějí oddávat hluku rockové hudby, někteří odmítají platit vstupné, po chvíli se stejně scházíme u jednoho dlouhého stolu, protože žízeň a touha po kolektivním bytí vítězí. Béďa má za sebou den plný traumat a depresí, teď má pocit, že je vše zapomenuto, a proto se zcela oddává zábavě. Tancuje z nás jako první, lítá po sále přímo zběsile (kdyby ho viděla jeho patnáctiletá dcera, asi by nevěřila vlastním očím), občas dokonce sebere i modrý majáček z pódia a tancuje s ním. Bohudíky diskžokej je bezkonfliktní flegmatik, a tak vždy

7

s rozvahou sestoupí do sálu, pomalu dojde k Béďovi, majáček s omluvným výrazem ve tváři si vezme zpět a umístí ho na jeho místo na reprobedně. Viki se také vrhá do víru tance, hází po sále růžový toaletní papír, druhý den nám to nevěří, nejdříve toaleťák v okamžicích potřeby hledá v loďáku svém i cizích, aby se po té smířil s myšlenkou, že ho asi zapomněl doma. O několik piv později už tancujeme všichni. Kuba s jakousi cizí vodačkou repuje a Lucie sonduje, kdo má s sebou brufen, protože zítra Kubu chytnou záda. Nějaký pořadatel nám oznamuje, že nám usnul kamarád uprostřed vchodových dveří a že se jenom těžko překračuje. Jdeme si pro něj. Je to Šimi a nastalou situaci vysvětluje tím, že se rozhodoval, zda jít či nejít dovnitř, až z toho nakonec usnul. Kuba odbíhá z parketu ke stolu, bere tužku a výsledkem je krátká básnička na upatlaném tácku pod pivo: „Je to tady špica, všichni tančí jako ďas, hořejí nám líce, začínám mít z toho strach, už mi loupe v zádech,… Béďa se po mně válí a je po veršování.“ Jediný, kdo nevydrží do konce, je Honzík. Musí prý být ráno v pořádku, aby stačil dojít do samoobsluhy pro chleba. Koneckonců – někdo musí mít v kolektivu zodpovědnost za ty ostatní. My odcházíme kolem druhé hodiny, pozorujeme hvězdy, zpíváme a v údolí pod klášterem se strašíme. Viki je v dobrém rozmaru, pobíhá struhou zarostlou kopřivami a snaží se chytit světlušku, aby nám trochu posvítila na cestu. V kempu Katka zjišťuje, že ji z toho všeho bolí hlava. Honzík, náš bylinkář a znalec přírody, jí doporučuje, aby objala břízu a přitiskla na její kmen své bolavé čelo. Důvěřuje jeho radám, hledá břízu, nachází, objímá a tiskne, leč pomoc se nedostavuje, neboť každý, kdo jde okolo ke svým stanům si na ní svítí baterkou a ptá se, zda zvrací. Bolí ji z toho hlava ještě více. Myslí si, že by třeba vše mohla zajíst. Se šiškou pravé Vysočiny přisedá na vysoký břeh k Nexovi, jež drží nůž a prosí ho o odříznutí kolečka. Vyhoví jí a Katka kouká, jak se kolečko kutálí po betonovém břehu a mizí ve studené vodě Vltavy. Nex to zkouší na podruhé. To už pak jen Kateřina sleduje, jak zodpovědně drží kolečko, zatímco ten delší zbytek salámu se kutálí po břehu směrem dolů a nenávratně mizí… Všichni se smějí, jen Káče se přitížilo. Jde spát. 2.den K ránu trochu prší, ale když vylézáme kolem sedmé ze stanů – jsme zvyklí vstávat poměrně brzy, je třeba si dne užít – je už zase krásně a azurové nebe napovídá, že máme před sebou nádherný den. Pouze Viki vykukuje na světlo boží až v pozdních dopoledních hodinách tvrdíc, že dlouhý spánek je základ spokojené rodiny a že on, na rozdíl od nás, spí prostě pomalu. Počítáme se. Jak už jsem řekla, s takto časnou přítomností Vikiho nikdo nepočítá, ale kde je Béďa? Ťukáme na jeho stan, ozývá se pouze sténání. Spolunocležník Robík vystrkuje hlavu a mluvíc k úplně jiným lidem, neboť ještě nestačil najít brýle, vysvětluje, že je Béďovi strašně špatně, že jí bůček, kterého má málo a že se stydí… Po kolejích, které jsou hned na druhé straně řeky, projíždí parní lokomotiva. Všichni se sbíhají a pozorují tuto noblesní starou dámu. Ona na oplátku všem zahvízdá a vypustí obláček páry, který se pozvolna rozpouští na modrém pozadí oblohy. Je to příjemný začátek dne. Pouze Béďu to nechává chladným a ani se nenamáhá ve stanu převalit. To je s ním opravdu zle. Jako každý rok jdeme navštívit klášter. Béďa křičí, že on nejde, protože nám nevěří, že jdeme za kulturou, podle něj je to pouze maskování pro návštěvu nějaké restaurace. Ale on si přece vypil všechno včera, není opravdu žádný alkoholik, vždyť u nás doma ho všichni znají

8

jako slušného člověka, podobné a jiné věci na nás pokřikuje ještě v době, kdy mizíme v ohybu asfaltky točící se směrem k vyšebrodskému klášteru. Robík si cestou stěžuje, jak nedokáže ve stanu udržet pořádek, protože jeho pracně vytvořené komínky vždy Béďa poválí. Při prohlídce napovídáme mladičké průvodkyni, neboť za ta léta známe vše nazpaměť. Mrzí nás, že po návratu cisterciáků je nepřípustný knihovnický sál, jako každý rok doufáme, že objevíme vchod do podzemní krypty Petra Voka, kde je ukryt ohromný poklad ve zlatě. Nex překvapí průvodkyni svými myšlenkovými pochody, když ji jen tak mezi řečí upozorňuje, jak nádherně by se v těchto prostorách chladilo pivo. Po hlubokém kulturním zážitku se scházíme v bufetu U Mnicha, kde na nás čeká Béďa s Vikim. Přece jenom žízeň zvítězila nad vlastní slušnou pověstí. Někdo připisuje do společných poznámek: „Tak už zase sedíme u jednoho stolu, nenašel se jedinej, kdo by objednal si colu.“ Rozhlížím se a zjišťuji, že je to nezvratná pravda. Navrhuji navštívit ještě poštovní muzeum, jsem ale ubita argumenty. Byli jsme tam vloni a půjdeme tam příští rok. Tolik kultury v jediný den by prý mohlo uškodit. Nex si nás prohlíží červenýma očima a pak se ptá Petry a Lucky, jestli je jim zima. Je třicet nad nulou, a tak se mu celkem logicky dostává záporné odpovědi. Je spokojen a naznává, že je tedy zbytečné, aby jim objednal kořalku. Rychle drkotají zuby, ale Nex se nenechá oblafnout. Šimi šel až s druhou prohlídkovou výpravou, neboť tu první strávil na klášterním záchodě. Zdá se nám, že je tam příliš dlouho. Až máme strach, jestli třeba neskládá řeholní slib. Nex sedí rozvalen na plastové židličce, má zavřené oči a recituje něco o březích Svratky a to právě, když mezi dveře vstupuje kulturně obohacený Šimi. Na prahu se otáčí a odchází s tím, že se nehodlá účastnit Wolkerova Prostějova. Následujeme ho. Organizujeme přesun do města, abychom v některé z restaurací poobědvali. Vybíráme si tu v horní části starobylého náměstí.Trvá nám trochu déle, než personál upozorníme na svou přítomnost, trvá nám ještě déle, než vyžádané jídlo přinesou, přesto nakonec obědváme. Petře se však moc klidně nejí. Po celou dobu jí stojí u nohy pes, domáhá se jednoznačně jejího masa a nebezpečně vrčí. Jeho majitel ho povolává zpět až když vidí, že je Petřin talíř prázdný. Cestou do kempu kupujeme v samoobsluze potřeby nutné pro zdárnou plavbu – rum. U stanů Béďa nesměle přiznává, že to s jeho vodáckou zkušeností není až tak, jak nám tvrdil doma, v oblasti, kde řeka široko daleko neteče. Že až tolikrát v té kánoi neseděl, a jak to tak úplně pomalu z něj leze, jak z chlupaté deky, rozpoznáváme, že seděl v lodi jednou, a to jako malé dítě, zanořený ve vestě a dělal porcelán. To Robík alespoň rovnou řekl, že toto je jeho premiéra. Klak, náš velký učitel, navrhuje, aby se provedl výcvik na suchu. Že by třeba mohli nacvičit, jak se drží pádlo a je ochoten jim i vysvětlit, kde má loď příď a záď. Jenže o tom nechce Béďa ani slyšet. Jsou tak zdatným týmem, že vše předvedou rovnou ve vodě. Proč ne. V další půlhodině netušíme nejenom my, ale i další osadníci kempu. Zpočátku se domníváme, že z té lodi padají schválně, aby nás potěšili a rozesmáli, ostatní se domnívají, že jsou až tak opilí. Ani jedna verze není ta správná. Když totiž vidíme, že Béďa je abnormálně rozčilen, začínáme chápat, že nalézt do lodi jim činí opravdové problémy. Nechápeme, přesto jdeme solidárně pomoci. Z každé strany přidržují dva kamarádi loď, úspěch se přesto nedostavuje. Béďa vždy hupsne do lodi šipku a přepadne druhou stranou ven, Robík sice postupuje opatrněji, zase ale vždy vypadne po zádech. Okolí pláče a drží se za břicha. Po 30 minutách je hotovo. Robík sedí vzadu, drží se límce a drkotá zuby, Béďa to samé činí vpředu, přičemž o jeho rozpoložení svědčí také nepřirozeně vytřeštěné oči. Ale jsou naloděni! Zkušení vodáci vše oceňují potleskem a uznalým pohvizdováním. My s ulehčením sledujeme, jak je proud odnáší bůh ví kam, máme pocit vykonání dobrého skutku, tedy pouze

9

do chvíle, než Dudy nesměle podotkne: „Hele, nemaj pádla!“, nastává všeobecný chaos, chladnou hlavu si uchová pouze Nex, popadne pádla a běží po břehu, aby je posléze ve vhodný okamžik, o němž doufá, že nastane, naší posádce hodil. Mezitím se neřízená loď dostává pod most, který právě přechází holandská výprava, jež se vrací z kláštera k autobusu. Pro mnohé z nich je rozhodně zajímavější pozorovat, co se momentálně děje na řece než obhlížet vrchol naší církevní gotiky. Někteří dokonce obracejí kameru od bělostného zdiva středověkých pilířů a filmují naše zkušené vodáky. Pokud v Holandsku běží podobný seriál našemu Natoč to!, rozhodně majitele těchto unikátních záběrů čekají hodnotné dárky. Když se bez jakéhokoli snažení podaří projet peřejkami, sice nepatrnými, ale přece, čtyřicetičlenná výprava tleská a volá: „Bravo! Bravo!“, to bylo ovšem pár posledních úspěšných metrů. Hned za zatáčkou se motají do vrbiček, chytají se větve, Béďa padá ven, Robík ho následuje a vše zachraňuje právě přibíhající Nex, který hlídá pádla, drží loď v proudu a pomáhá na nohy udivenému Robíkovi a zbrunátnělému Béďovi. Jejich konec ale nikdo nepovolaný neviděl, a tak Béďovi značně vzrostlo sebevědomí, což nám dává v následujících dnech zakusit ještě několikrát. Jsme z toho trochu konsternováni. Jakpak se tímto stylem dopraví náš „skvělý“ tým do Rožmberku? I oni samotní jsou trochu skleslí. Ještě více do depresí propadá Robík, který zjišťuje, že lidé jezdí v lodích oblečení, vůbec nejsou mokří, lodě ses nimi netočí do kolečka a dává si na hlavu mokrý ručník, když se mu holky svěřují, že ony ve svých lodích leží, někdy čtou, někdy spí, prostě užívají si dovolené. I Tomík kroutí hlavou a jaksi ho opouští jeho životní optimismus. Nervózně podupává a již po několikáté se ptá: „Co budeme dělat?“, Béďa, který nepochopí smysl otázky, se vnucuje s nápadem, že bychom se mohli jít vykoupat, což Tomík komentuje slovy: „Seš na nervy nebo co?“, po té kroutí hlavou, když pozoruje praktického muže Šimiho, jak ohřívá na liháči párky a diví se: „Proč to ohříváš? To se snad dá sníst studené, ne?“ Načež nervózně chodí sem a tam a svou momentální náladu komentuje slovy: „Co mám dělat? Sedět se mi nechce, ležet se mi nechce, asi se pověsím.“ Po hodině příprav se vydáváme společně na procházku. Překonáváme několik plotů, lezeme křovím, po čtyřech zdoláme strmý bahnitý kopec, abychom na jeho druhé straně sklouzli dolů po zadních částech svých těl, což u Robíka způsobí díru na zánovních kraťasech, ale to se „zašije“ leukoplastí, až se celí uondaní objevíme na upravené asfaltce, abychom posléze zjistili, že ona vede přímo z našeho kempu. Klakovy zkratky se opravdu odehrávají ve smyslu okřídlené věty:“Tato cesta je sice delší, o to je však horší.“ V každém případě stojíme na hrázi přehrádky a po předchozí úmorné cestě odpočíváme. Chlapci ožívají, když si všimnou, že na vzdáleném břehu sedí v křoví žena (snad) neidentifikovatelného věku, doufají, že se půjde koupat, a tak čekají, až začne odkládat své svršky. Když to nevypadá příliš nadějně, počne se Dudy raději věnovat pozorování ryb, všichni se překlánějí přes betonové zábradlí, koukají do hlubin a dělají : „Jééé!“, jenom Lucie je buď úplně hloupá nebo slepá (což obvodní lékařka vyloučila při poslední preventivní prohlídce), protože nic nevidí a je naštvaná na Toma, který později v jedné ze svých slabých chvilek přiznává, že ani on nic neviděl, ale nepřiznal to, aby nevypadal jako trouba. Poblíž zastavuje černé auto, řidič vystupuje a blíží se k nám s otázkou na další směr napsanou přímo na čele. Mluví německy. Pochopíme, že chce dojet do Frynburku, než mu ovšem stačíme ukázat odbočku, pouští se do akce Béďa, rukama, nohama, především ne německy, vysvětluje, že Frynburk je nedaleko, ale je to už v Německu, a tak musí nejdříve na hraniční přechod. Nemůžeme jeho zmatené řeči ani uvést na pravou míru, neboť Němec třeští oči, otírá zrosené čelo a rychle couvá ke svému autu, málem odjíždí bez svých dětí, které čůrají pod mezí, naštěstí si to zavčasu uvědomuje, opět vyskakuje, cpe děti na zadní sedadlo dívajíce se neustále vyděšeně na nás a pak s odlehčením, ale ve značném spěchu, odjíždí.

10

My pokračuje v procházce. Po turistické značce se dostáváme až pod Čertovu stěnu. Tam značení opouštíme, neboť daleko větším zážitkem je cesta polosuchým korytem řeky, když se skáče z kamene na kámen. Moc dobře víme, jak toto koryto vypadá nebezpečně, když je zaplněno vodou. Teď je tu krásně, příroda léčí a uklidňuje. Dokonce i ten Béďa na chvíli jakoby zmlknul. Někteří využívají tůněk k osvěžení, další si vyběhnou po břehu několik metrů proti proudu, aby se pak nechali nést vodou mezi balvany zase dolů. Vylézáme až téměř pod Lipnem. Jako každý rok přejdeme po hrázi, vykoupeme se ve studené vodě přehrady, dáme po pivu v prvním kiosku, a vydáme se na cestu zpět, opět řekou. Tu opouštíme v Loučovicích a míříme na vlakovou zastávku. Cestou míjíme tovární komín, Kuba s Dudym uzavírají sázky o jeho výšce, není tu, kdo by je rozsoudil, tuto informaci neznáme. Nakonec se jdou zeptat přímo do továrny, bohužel, je sobota, přítomen je pouze vrátný a ani on neví. Naštěstí je to nezdrželo více než pět minut, a tak vlak stíháme všichni. Ve Vyššáku někteří odchází ke stanům, jiní míří přímo na terasu hospůdky, aby ostatním drželi místa. Dnes se nám nechce až do města. Kateřině svítí do očí, odchází ke stanu pro sluneční brýle, dlouho se nevrací, až ji jde Šimi hledat, přichází po chvíli s tím, že Katka již přerovnala celý obsah stanu a chce se nyní vrhnout i na stany ostatních a že ihned se má někdo z nás zvednout a běžet jí vysvětlit, že ty brýle včera darovala z lásky ve vlaku jistému kytaristovi, protože jemu ona – vlastní žena – nechce věřit. Kuba k tomu dodává, že může dosvědčit, že se ponejprve tomu kytaristovi věšela na krk sama, ale že mu neslušela, tak si hoch řekl právě o ty brýle. Nikdo se nezvedá, necháme Káču hledat dál, však ona přijde sama až zajde slunce a brýle nebude potřebovat. Tato nepřítomnost ji ovšem stála boty. Odkráčela totiž ke stanu bosky, aby tak užila letní přírodní masáže, boty pod stolem ale nenechávají lhostejným Dudyho, okamžitě je nabízí vedle sedící partě vodáků. Vzhledem k tomu, že sandálky, mimochodem docela dost drahé a kvalitní, odpovídají velikostí noze vodačky, která jedenu botu zrovna dnes utopila na jezu, je rychle domluvena cena – velké rumy pro nás pro všechny – a naturální sněna je uskutečněna. Po návratu Jarmilky si poslechneme její nářky nad sebou sama, tím myslela svojí včerejší indispozici, která ji stála brýle, pozorujeme jak pečlivě nazouvá pod stolem čisté proužkované ponožky a čekáme, co bude dál. Katka kroutí hlavou, pak tu hlavu zastrkuje pod desku stolu, pak se zastrkuje pod stůl celá, což se samozřejmě neobejde bez obvyklých průpovídek chlapců, pak se objevuje nad stolem, tou hlavou kroutí ještě víc a teprve tehdy nám klade otázku související s jejími sandálky. Děláme, že nic nevíme, ale co čert nechtěl, nová majitelka prochází právě kolem nás. Katka své boty poznává podle kopretiny, kterou odpoledne zastrčila za kovovou sponu, vrhá se k nohám nic netušící slečně a domáhá se svého majetku. Vše se odehrává za hurónského smíchu jak naší, tak i sousední výpravy, až nakonec se obě holky domluví: Katka dostane své boty zpět, ale zaplatí rundu rumu zase jim. Na rozdíl od té kupující slečny má štěstí – jich je o pět méně než nás. Původce celého díla Dudy se trestá vzápětí sám, když si objednává bavoráka a po té je vyděšen z ceny zapsané na lístku. Co je na něm tak drahého, však pije pouze CO2 a bylinky s chininem? Alespoň se to snaží pít s malíčkem nahoře. Kuba má hlad, odchází ke stanu pro masovou domácí konzervu, jenže nemá nůž, prosí nás o zapůjčení, ale my ne, až nám dá ochutnat. Kuban má těžké dilema: nepůjčíme nůž, nebude mít nic, půjčíme nůž, nebude mít také nic. Nakonec dochází k závěru, že je to vlastně šuma fuk a že jsme kamarádi, slibuje, že se rozdělí, a tak praktický muž Šimi vytahuje z kapsy otvírák. Maso je výborné, je ho ale málo, proto systematickým psychickým nátlakem nutíme Klaka, aby šel také zalovit do útrob svého barelu, neboť je nám jasné, že jeho maminka ho bez půlky zavařeného prasete odjet nenechala. Dá nám to sice značnou práci, přesto si tu tlačenku nakonec vybojujeme. Blíží se k nám Robík, už ze zdáli vypadá divně, když přichází blíže, je ještě divnější. Teče mu krev z kolen, z loktů a z čela. Dudy vyskakuje, bije se do prsou a pátrá, s kým se Robík

11

popral, s kým že se to dostal do konfliktu a chce jít okamžitě Robíkovu čest bránit. Robík však pouze smutně oznamujeme, že si byl jen v řece vypláchnout hrneček od kafe. Uklouzly mu nohy, po zadku sjel až do samotného proudu, ten ho narazil na kámen, při vylézání upadl ještě asi dvakrát, ale ten hrneček, ten rozbil, až když uklouzl při posledním kroku z řeky. Nekomentujeme, je to celkem jasné, nikomu jinému by se to nestalo. Pouze Katka naznává, že stejně měla takový divný pocit, že tu něco nehraje, když se Robíkovi od včerejšího naloďování nic nepřihodilo. Během následující hodiny se prostor terasy zcela zaplňuje, z každé strany hrají kytary, bohužel jinou píseň, a tak se rozhodneme vrátit ke stanům a posedět u táboráčku. Kupujeme s sebou každý dvě piva do zásoby a odcházíme. Starostlivý Honzík už odpoledne připravil malou hraničku, čert ví, kde sebral v tak vyčištěném okolí kousek dřeva, ale nikdo nemá čas nad tím přemýšlet. Zapalujeme oheň, což je pokaždé chvíle velice sváteční. Milujeme oheň, koukání do plamenů navozuje zvláštní neopakovatelnou atmosféru, která vytváří pocit ještě větší sounáležitosti. Je to patrné i z ticha, které se nad námi rozprostřelo a pouze jakoby ze strašné dálky k nám proniká řev od kiosku dávající najevo, že tu bohužel nejsme sami. Vychutnáváme si tyto okamžiky, když se náhle otvírá stan a v celé své kráse s úsměvem kolem celé hlavy stojí před námi Béďa v nové šusťákové soupravě. Rozhlíží se kolem, přehlíží nás, chodí sem tam dokola, až mu Dudy praví: „ Člověče, ty tu chodíš, jako bys to tady koupil.“, Béďa se jen přezíravě ušklíbne, nereflektuje ani na Kubovu poznámku, že mu chybí už jenom běžky, zalézá opět do stanu, vzápětí se objevuje znovu, ovšem už jenom v trenýrkách a zase je to náš známý Béďa – haleká, že se chce jít mýt, hledá mýdlo, při tom vyhází věci, které před tím srovnal již po několikáté Robík do komínků, zcela nesmyslně vzhledem k zamýšlené činnosti se obléká, prosí Nexe, ať jde s ním a vezme mýdlo, které on po Robíkově úklidu není schopen najít, půjčuje si od Šimiho pastu, nutí Nexe, aby všechny hygienické propriety pobral, neboť sám má ruce plné, v jedné přece nese svůj zubní kartáček, v druhé toaleťák a konečně odchází, Nex ještě cestou zkoumá, zda mu vyhovuje zelený ručník nebo zda by si měl půjčit jinak barevný od dalších kamarádů, jsme rádi že mizí ve dveřích sprchy, ze kterých kouká dlouhá fronta, budeme tak mít klid alespoň, když to dobře půjde, půl hodiny. Hned na to nás ovšem šokuje Robík. Asi jediný sleduje meteorologickou předpověď, jediný ví, že bude pršet. Přinejmenším nás v tom utvrzuje jeho počínání. Všechny věci, které se díky Béďovu hledání ocitly před stanem, pečlivě strká do igelitových pytlíčků a utahuje gumičkou. Vypadá impozantně, jak si tak poskakuje kolem těch sáčků maje na každé noze botu nejen barvy jiné, ale i majitele. Neobejde se to bez hlučného smíchu, což probouzí Lucinu, otvírá oči na karimatce, nevěřícně si nás prohlíží a diví se, kolik nás tu je. Kuba tvrdí, že při pohledu na ní je v depresi, odkládá kytaru, neboť ve stavu úzkosti nemůže hrát. Dudy zničehonic začíná mluvit těsnopisem, aspoň si to myslíme, když nám oznamuje, že mají ve stanu „sojpí“. Nechceme působit nevzdělaně, tak pouze soustrastně kýváme a Dudy, který zjišťuje, že donesená piva jsou vypita, je rád, že se dokážeme bavit i bez alkoholu, vzpomíná, že se nám to posledních deset let nepovedlo, chce náš kolektiv vyfotit a snímek zaslat do našich obecních novin, aby obyvatelé našeho města viděli, jak dokáže mládež trávit svůj volný čas. Žádný alkohol, žádné cigarety, pro ještě větší výchovný dopad žádá, aby chlapci seděli na pravé a dívky na levé straně, abychom se drželi kolem ramen a s jiskrou v očích radostně zpívali, právě v tom okamžiku Honzík podstrkuje do ohně větvičku a jak rozhrábne žhavé uhlíky, vyletí jiskřička Dudymu na obočí; jediný kdo v následujících minutách radostně křepčí kolem ohně s jiskrou v oku je on, ale zhotovené fotografie odmítá do novin zapůjčit. Vrací se vymydlený Béďa, ovšem s nespokojeným výrazem ve tváři, což záhy vysvětluje Nex, bere vinu na svá bedra, zapomněl totiž vzít hřeben. Béďa ho teď žádá po Kubovi, to

12

Kubu uvádí do nové, hlubší deprese a koktajíc vysvětluje, že jejich stan č. 6 takové věci nepotřebuje. Přichází úplně cizí děti a žebrají cigarety, Nex jim ochotně daruje Béďovy, který je zaneprázdněn hledáním zrcátka, tak toto nevnímá. Dudy řeší praktičtější věci, zjišťuje u dětí, zda jejich maminka má s sebou tatínka a pokud ano, tak zda aspoň sestru. Děti taktiku prokouknou, odbíhají za první strom, kde cigára bleskurychle vykouří, a tak jsme asi právě výchovně narušily dva zatím nedotčené charaktery, i když Dudy mě utěšuje tím, že tyto byly dotčené nejspíš už hodně dávno. Robík se snaží usušit mokrou ponožku přímo nad plameny. Když je suchá, chytá a hoří. Robík s ní mává nad hlavou. Radíme mu, aby ji polil vodou. Ten se však rozčiluje: „Já tady hodinu suším ponožku, abych ji vzápětí zase zamočil? To tedy ne.“ Tak mu uhořela. Má teď pouze jednu, ale naštěstí Nex rozpoznává, že on má ty samé, tak až jednu roztrhá, mohou vytvořit nový pár. Už ovšem nerozvedli, zda pár připadne pouze jednomu z nich, či si ho budou v pravidelných intervalech střídat. V nastalém tichu, které je rušeno pouze křikem asi tisíce spolukempovníků, štěkajícími psy, šplouchající vodou a neustále projíždějícími auty na jedné straně a troubícími vlaky na straně druhé, se ozve radostný výkřik Kuby: „Lucinko, je to dobrý, už to jde vzhůru!“, věta vyvolává všeobecný jásot a Lucie mizí ve stanu, když Kuba vysvětluje, že měl na mysli támhle ten skomírající plamének. Lucie zklamaně vylézá a tepláky zase vytahuje do pasu se slovy: „Zase jsem se těšila zbytečně.“ Líbí se nám u našeho romantického ohně, který se díky abnormálně vyčištěnému okolí, přeměnil v dost nezálesáckou záležitost. Pozorujeme, jak hoří odkudsi přinesená prkna hojně obalená bahnem a docházíme tak praktickou zkušeností k poznání, že bahno hoří, slibujeme si, že hned po návratu domů se postavíme za doplnění učebnic chemie, přestože se Dudy vnucuje s tím, že šlo o uran 238. Jenomže kdo ví, jak je to s jeho chemickými znalostmi. I v Honzíkovi tento oheň vyvolává vlnu melancholie a v citovém rozpoložení se tiše a dojemně svěřuje, že v dětství chodil na smetiště, chytal tam krysy a prakem střílel na vyhozené láhve. V dáli za kopcem se blýská, Béďa se domnívá, že nás někdo fotí, a tak se usmívá. Co kdyby šlo o tu fotku do třešťských novin? Je však nějaký nervózní, kolektiv se nad ním zamýšlí a posléze dochází ke dvěma závěrům: a/ hledá sám sebe, b/ má absťák. To druhé může zítra napravit, to první by bylo daleko horší. Honzík s ním soucítí, ale alkohol vážně nemáme, proto mu jako poslední možnost záchrany nabízí své lihové tablety, aby si je strčil pod jazyk, pro jeho dobro se jich vzdá i za cenu, že ráno si na svém lihovém vařiči nebude moci uvařit oblíbený mátový čajíček. Béďa se rozčiluje, ale hned na to vyděšeně hledí na Dudyho, který koukajíc do plamenů vyslovuje hlubokou filosofickou moudrost: „Jsme tu jak koráby pouště.“ Mlčíme, a nevíme jak s tím máme naložit. Je to dobře nebo špatně? Pouze Nexovi to po chvíli nedá, je mu jedno, zda bude vypadat jak trouba a přímo se ptá, co že to pro náš další vývoj duševní i tělesný znamená. Dudyho to vytrhne s vnitřního rozjímání, a tak jen odsekne: „No, co by, velbloudi se taky prvně nacucají, a pak vydrží týden nepít.“, ulevuje se nám, ale Kuba má pochybnosti, nebudeme asi koráby pouště, my to týden nevydržíme. Po veřejných volbách je rozhodnuto spálit opékáčky, neboť prkna dochází, bahno taky a špekáčky se dají sníst i studené. Ze tmy se noří dvě postavy, které se ukáží být našimi známými z rodného města. Přestože naše městečko nečítá více než pět tisíc obyvatel, zrovna s těmito dvěma se potkáváme pravidelně vždy jedenkrát do roka a to právě vždy v kempu ve Vyšším Brodě. Máme z toho radost, děláme místo u ohně, oni nám také dělají radost, mají jedno lahvové pivo a jsou ochotni se o něj rozdělit. Dudy ožívá a řídí pitný režim, pod jeho velením pivo koluje v pravidelných intervalech po směru hodinových ručiček, aby vždy u něj změnilo směr, a tak ho také dvakrát po sobě míjelo. Po rozdělení piva na 14 dílů je všem lépe a Dudyho líbá

13

múza. Veršuje, dělá umělecké pohyby a my uznale mručíme. Šimi je tak unešen, že usedá na Dudyho barel, který tímto mění svůj tvar a nechce se vrátit do původního, přičemž Šimiho to nechává klidným a odchází spát. Dudymu se toto chování zdá až příliš přidrzlé a chladnokrevné a poslední verš mu tuhne na jazyku, prosednutý barel nejde srovnat, ba ani otevřít, snažíme se mu pomoci všichni, ale marně, po chvíli to vzdáváme a necháváme ho samotného s jeho problémem, koneckonců, může se dál snažit uvést barel do původního stavu za dlouhých večerů, až bude sám, neboť my budeme sedět v restauraci. V barelu má peněženku, pokud se k ní nedostane, nemůže s námi . A ještě mu, chudáčkovi, ruplo v zádech. Přes tyto veškeré lapálie mu nebrání nic v tom, aby velkou oslňující baterkou svítil na čůrající kempovníky za okolními stromy. Dochází dřevo, Kubovi i písničky, a tak se pomalu rozcházíme, abychom si nechali něco krásného zdát. Sladké sny nám však ještě dlouho ruší Dudy mlátící ze všech stran do barelu, neboť v něm má i spacák. 3. den Ani další den nezačíná pro Dudyho nejlépe: padla na něj rosa, je celý zmáčený, zebou ho nohy, když k ránu konečně trochu zabral, vzbudil ho Honzík, který sekal vedle něj dřevo, má žízeň a všechny chutné paštiky má v neotevřeném barelu Nachází jenom drožďovou, ale nezbývá nic jiného než se do ní pustit, chuti do života mu to nepřidá, dal by si lahváče, ale u kiosku je fronta, šel by na záchod, ale tam je fronta ještě delší, a tak když vidí velice spokojeného usměvavého Béďu,který se pravděpodobně vyspinkal dorůžova, vykřikuje, že mu dá asi pár facek. Tyto neshody uvnitř kolektivu vyvádí z míry Kubu natolik, že místo víčka od ešusu myje plechovku od sardinek ještě napůl plnou, takže znehodnocuje veškerou teplou vodou v kotlíku, na jejíž ohřátí jsme čekali asi čtyřicet minut. Lucie využívá ještě doutnajícího prkna a přihřívá si špekáček, který včera nedojedla, Nex již po několikáté přichází z přeplněného WC a přesvědčuje sám sebe, že se mu vlastně nechce a že vše je ovladatelné vůlí. Proto nechápeme, jaké pohnutky ho o chvíli později nutí popadnout čísi toaleťák a vyběhnout do prvního křoví nad silnicí. Po bohaté společné snídani odcházíme do městečka, abychom si dokoupili v samoobsluze některé chybějící potřeby, v horní hospodě se naobědvali, a pak už vesele vypluli vstříc novým dobrodružstvím. Cestou diskutujeme na různá závažná témata. Jeden z mnoha dotazů byl směřován na Klaka, šlo v něm o to, zda se mu jednou rukou lépe čůrá či smrká. Klak se zamýšlí až mu na čele vyskakuje tlustá žíla, a pak prohlašuje, že na toto téma je ochoten diskutovat až po třech pivech a hned nás informuje o tom, že Lipno je placaté. Trochu nás sice zaskočí tak rychlá změna témat, ale přesto jásáme nad novými poznatky. Béďa nejásá, proto Dudy zjišťuje, zda vůbec dával pozor. Nedával. Po včerejších zkušenostech se nám nechce jít do horní hospody, proto po několika letech navštěvujeme hotýlek dole na náměstí. Číšníci se usmívají, nejsme na to příliš zvyklí, proto Dudy nenápadně sonduje, jestli nemají plastiku. Dokonce se nám podaří sedět u jednoho dlouhého stolu. Vzhledem k denní době nás trošku zaskočí, že jídelníček je skoro celý vyškrtán, zbývají pouze smažené žampiony a mletý řízek. Volíme první variantu, usměvavý číšník však po chvíli oznamuje, že žampiony už jsou pouze dvoje, sirkami losujeme o tyto dva obědy, vítězové se radují, ostatní objednávají mletý řízek s nadějí, že v něm bude semleto jenom to, co má, avšak přichází usměvavá číšnice a oznamuje, že mezitím došly i poslední dvoje žampiony, takže nakonec všichni čekáme na řízek. Třetí číšnice se nám snaží německy nabídnout nějaké pití, když zjišťuje, že jsme Češi, očividně smutní a i ten umělý úsměv je o poznání kyselejší. Konečně nesou jídlo, divíme se, proč za ty peníze je řízek takový malý, když však do něj poprvé kousneme, jsme rádi, že je přesně takový. Béďa tvrdí, že se opět

14

přesvědčil o platnosti hesla „hlad je převlečená žízeň“, neboť při poskytovaných službách mu nezbývá nic jiného, než to všechno přepít. Otvírají se dveře a do sálu vkráčí Robík, který se zdržel ve vedlejším obchodě se suvenýry, musel vybrat dárek pro manželku už dnes, na konci týdne by už na něj třeba neměl. Vesele si sedá ke stolu, kouká do našich talířů a chválí Tomův řízek, který se mu zdá ze všech největší. Na to mu Tom skepticky odpovídá, že o to má zase méně brambor, což Robíka trošičku odradí, přesto si řízek přes naše varování objedná. Teprve po ochutnání se jeho veselá nálada mění na lehce pesimistickou, velkou část porce ponechává na talíři a při placení dokonce odmítá poskytnout dýško, což se vůbec neslučuje s jeho dobromyslnou povahou. Tomík divně mění barvy a žádá deci rumu, aby ty chutě přepil. Jsme rádi, že jsme na čerstvém vzduchu, těšíme se do bufetu, kde zakoupíme něco k snědku. I kakao s dršťkovou polévkou zaženou hlad. Cestou Béďa zjišťuje, že jsme si vlakové lístky do Vyššího Brodu koupili až v Kostelci. Rudne, cení zuby, koulí očima, až se úplně zdrcen svalí na lavičku. Po několika minutách, kdy nevíme, zda potřebuje panáka, umělé dýchání či uložení do stabilizované polohy, se trochu probere, křičí na nás, že jsme makovci a vysvětluje, že kdybychom si lístky koupili už v Třešti, on by měl vyšší výplatu. Smějeme se, jen Tomík s ním soucítí a utěšuje ho, že klidně do něj měsíčně investuje 20,- Kč a koupí si vždy deset jízdenek do sousedních Jezdovic.. Neskromnému Béďovi to ale nestačí a chce, abychom stejné předsevzetí učinili všichni. Když rozpoznává, že u nás nepochodí a že jdeme klidně dál, vzpamatuje se, nechá tohoto divadélka a běží za námi. V kempu nás čekají úplně jiní vodáci než ráno. Ti „naši“ už dávno odjeli, tito jsou nově přijezdivší. Opět se zabýváme letitým problémem, proč se nám nikdy nepodaří vyplout během dopoledne. Samozřejmě, že odpověď nechceme nalézt. Začínáme balit. Nex hrne veškerý svůj majetek na celtu, tu pak sbalí do uzlíčku, sváže cípy k sobě, našlape do loďáku a je hotov, Dudy konečně otevřel barel, a je sbalen také okamžitě, nebot´díky té závadě z něj nestihl nic vyndat. Ostatní balí trochu pečlivěji, ovšem na Béďu a Robíka nikdo nemá. Jejich systém vnitřních a posléze vnějších zagumičkovaných pytlíčků je věc opravdu řádně promyšlená. Pravda, i tam se chybička občas vloudí, například, když po řádném uvázání Béďa zjišťuje, že úplně na dně má plavky. Problém se odstraňuje další půl hodinu, kterou my využíváme k úpravě lodí. Tím mám na mysli lůžkovou úpravu. Je tomu už pár let, kdy jsme provedli vzpouru háčků a zadáci byli přinuceni přijmout naše požadavky platící po věčné časy. Hlavním výsledkem je, že háčci používají pádlo jen (pokud mají zájem) k opření o břeh pro snadnější vystupování. Někteří háčci šli ještě dál, nevozí v lodi přední sedačku, ale prostor si vystelou karimatkou a cestu pak tráví opalováním, občas četbou či zdravým spánkem na čerstvém vzduchu. Je logické, že toto si mohou dovolit pouze ti “předáci“, kteří si vozí zdatného zadáka, v jehož mají bezmeznou důvěru. I když i v takovýchto případech dochází sem tam k malým kolizím. Třeba, když háček spí a jeho zadák bohužel taky a ani jeden netuší, že se blíží jez. Naštěstí jsou zde kamarádi, kteří zakročí v pravý čas a odvrátí tak číhající neštěstí. Když vidíme, že Béďa i Robík jsou hotovi, znovu zkontrolujeme, zda po nás nezbyl nějaký nepořádek, Klak mezitím odbíhá k WC a my strkáme lodě na vodu. Je teplo, někteří dávají ještě koupel, jiní se povzbuzují rumem, protože, jak říká Dudy, čím dříve to vypijeme, tím to bude méně teplé, je to spíše výmluva, teplé je to od začátku. U rumu však vyšší teplota nevadí, o čem je řeč ví rozhodně všichni milovníci grogu. Vyplouváme! První jez, či spíše jezík, je příjemný tím, že jeho hlavní vlna něžně omývá nás háčky. Cvakají se pouze Šimi s Katkou, což si zase Katka, ač pádlo vůbec v ruce neměla, pěkně vyslechne. Hned po té si s sebou málem odvezeme rybáře stojícího uprostřed řeky, jehož vlasce se nám pletou do pádel a uvázaných koníků. Je ale nejspíš zvyklý na podobné situace, neboť se osvobozuje celkem rychle a navíc se stoickým klidem.

15

Máme „nirvánu“, jde o stav absolutní pohody, kdy jsou spojené lodě, koluje rum, Kuba hraje na kytaru, sem tam někdo vyskočí, vykoupe se, zase naleze, občas někdo přeleze na „pokec“ do jiné lodě – prostě děláme přesně to, na co se celý rok nesmírně těšíme. Pouze Béďa je nervózní, vrhá škaredé pohledy na ty, kteří trochu třeba náhodou rozhýbou jejich loď a dokonce v prvních kilometrech odmítá i pít. Na Herbertově se koupeme, stejně musíme počkat, až se průjezd uvolní, jako každý rok je tu zácpa. Robík s Beďanem uvažují, že by loď mohli přenést někudy okolo, ale není kudy, tak alespoň přemlouvají ostatní, ať to sjedou za ně. Nakonec se uvoluje Viki, že pojede vzadu, ale jen když Béďa bude na háčku. Ten si rve vlasy, poskakuje, ale nakonec souhlasí, asi v Luďu má přece jenom větší důvěru než ve Robíka. Necháváme jim právo prvosjezdu, chceme si Béďu vychutnat. Klak je připraven s foťákem, prošlapal si již cestu křovím kolem řeky, aby zdokumentoval Béďovo pohnutí mysli zračící se v obličejových rysech od počátku až dokonce. Upravujeme Béďovi zapínání na plovací vestě, Dudy mu dává poslední pomazání (z láhve rumu) a pak už jen čekáme. Béďa odhodlaně sedá do lodi a bere pádlo. Viki otáčí příď proti proudu, aby po stočení zajel přímo do středu řeky a vyhnul se tak velkým kamenům při břehu. Odráží se a žádá po Béďovi, aby zabral, ale to už náš milý Béďa odhazuje s hrůzou v očích pádlo do kopřiv a oběma rukama se pevně a křečovitě chytá límce lodi. Tím ovšem Viki nemá dost síly, aby loď v proudu otočil, nezbývá, než se pokusit peřejky zcouvat. Chybí mu sice zpětné zrcátko, ale vede si velmi dobře, při kormidlování stačí ještě vykřikovat názvy různých druhů domácích zvířat a názvy částí lidského těla, které jsou směřovány k Béďovi. Drama vrcholí. Diváci přestávají tleskat, pokřikovat a poskakovat. Loď se řítí do posledního úseku mezi ty největší balvany. Slabší povahy na břehu omdlévají nebo alespoň odvrací oči. Klakovi se třepou ruce a nemůže zmáčknout spoušť. Loď prolítne nebezpečnou šlajsnou a zcela zkrocená ladně vplouvá do mělké zátočiny. Země se otřásla. To jenom spadly nám všem kameny ze srdce. Turisti na břehu opět řvou, teď už ne hrůzou, ale uznáním, my taky řveme a běžíme Vikimu zkontrolovat tep. Jenom pragmatický Nex chodí bosky kopřivami a hledá odhozené pádlo. Pod peřejkami si Viki odlehčeně zapaluje cigaretu a upozorňuje Béďu, že jsou již na mělčině, a tak se může pustit toho límce. Tomík kontroluje, zda límec drží - koneckonců, je to jeho loď. Teprve po chvíli Beďřichovi dochází, že dokázali něco, co se jen tak nevidí, vystupuje z lodi, nadýmá se mu hrudník pýchou a všem vypráví o hrdinském kousku, kterého byl hlavním aktérem. Dudy jen kroutí hlavou a ještě dlouho po té nechápe. Lucie přiznává, že si během té chvíle přeříkala modlitbičku, kterou si naštěstí pamatuje z dětství „andělíčku, můj strážníčku“ a nyní vyžaduje rum, protože se jí zastavila v žilách krev a je třeba ji znovu uvést do pohybu. Sjíždíme i my ostatní, ovšem bez diváckého ohlasu, protože tak činíme způsobem zcela obyčejným: jedeme to popředu. Jak tak na nás pod peřejkami čeká Viki s Béďou, Beďan má pocit, že jako muž dne má povinnost všem pomáhat. Časem máme z jeho pomoci všichni hrůzu a utíkáme před ní co nejdále. Teď však ještě netušíme. Béďa nám pomáhá tím, že naše lodě dole chytá a strká je na mělčinu; překlopil pouze tři z nás. Tom při těchto obratných manévrech trochu naštípne pádlo, ale k použití je, tak z toho žádnou vědu nedělá, jen od té doby dává pozor, aby od Bédi nic nepotřeboval. Ten se usmívá a vůbec mu nevadí, že k němu směřují další zvířata i lékařské diagnózy označující lidské jedince s nízkým IQ. Lucině stoupá sebevědomí, neboť se vůbec nebála. Nexovi zase stoupá hladina vody v lodi, asi někde udělal dírku. Při průzkumu zjišťuje, že jen malou, to není třeba lepit, tam udrží nohu. Jet dál samozřejmě může. Toto konstatování v nás vyvolává vzpomínku na Nexe a jeho sjezd jedné rakouské řeky, kdy všichni jeli na kajacích, pouze on s jednou kamarádkou na nafukovací pálavce. Tehdy udělali pořádnou díru o ostrý kámen někde v půli trasy. To se

16

provizorně zalepit nedalo. Nezbylo, než se rozloučit s ostatními, vystoupit z řeky, najít nějakou silnici a pokusit s dostat do kempu. Což o to, najít silnici nebyl problém. Stopnout někoho také ne. Ale co potom říct? A tak Nex s Jitulí seděli asi půl hodiny na svodidlech a připravovali si vysvětlující větu na základě svých znalostí německého jazyka. Výsledkem jejich snažení byl výrok, který v nás bude ještě dlouho vyvolávat salvy smíchu: „Šíf luft fuč. Hilfn. Nach kemp.“ Ještě je třeba dodat, že po této svědomité přípravě skutečně stopli ochotného řidiče. Byl ze Zlína a doopravdy mu stačilo, když mu všechno vysvětlili česky. Po dalším období nirvány, kterou ruší Béďa svým hlasitým líčením nových osobních zážitků, se za zatáčkou objevují kouzelné domečky roztroušené na křiklavě zeleném paloučku, s nímž ostře kontrastuje tmavomodrý les strmě stoupající do výšky nad námi. A z nejvyššího bodu kopce k nám dolů shlíží majestátně a možná trochu povýšeně hrad Rožmberk. Se středověkou nadutostí nám dává najevo, že vplouváme na místa, kde ze všech stran dýchá historie. Je mi trochu líto, že nikdo se mnou nesouzní, když chci, aby esteticky vnímali pohled před námi. Všichni sice hledí před sebe, ale pouze na most, kde je velkými písmeny nasprejovaný nápis OBČERSTVENÍ U SILNICE. Historie nehistorie, kotvíme mezi velkým množstvím již zaparkovaných lodí, vytahujeme peněženky a míříme k venkovní restauraci a těšíme se na tradičně dobrou čočkovou polévku. Jsme spokojeni. Na jídelním lístku nechybí. Sedíme pod stromy u dřevěných stolků s dalšími desítkami vodáků, zpíváme notoricky známé písně a Kuba vyzývá Lucii k tanci na silnici. Lucie se nebrání, neklamné znamení, že si rum na krev nedopřála pouze jednou. Po chutném pozdním obědě završeném orosenou dvanáctkou a rumíčkem se vracíme k lodím. Klak, coby zodpovědný zadák trvající na zákonech, které by měly na lodi platit, nutí svého háčka, aby vzal houbu a vytřel loď. Zapomíná ovšem, že jeho háček je zároveň vlastní a právoplatná manželka, a tak se dočká pouze potupy. Petra se totiž ani trochu nevzruší a svým vždy poklidným hlasem praví: „No to jistě, celý rok po tobě uklízím a ještě o dovolené budu dřít. Měls jet tak, abys nenacákal.“ , a aniž sleduje, jak Klak brunátní pocitem ponížení, usedá do lodi, upravuje si polštářek pod hlavou a čeká, až odrazí od břehu. Klak se chtě nechtě vrací do reality, vzniklou situaci zamlouvá nějakými roztodivnými výroky o počasí, výšce hladiny a všem nám oznamuje, že hned za mostem je jez, a proto musí jet první, aby nám určil, kudy ho máme sjíždět. Smějeme se mu, ale za zády, stačí, že je rozčílen z Petry. Všichni víme, že je tu jez a už snad desátým rokem ho jedeme vždy středem. Přesto se domlouváme, že jako budeme čekat na Klakovy rady, abychom mu udělali radost. Robík s Béďou přenáší loď mimo jez, ale nikdo jim to raději nevyčítá. Ostatní sjíždíme v pořádku. Bohužel, Béďa se snaží ještě nad jezem Kubovi pomoci, neboť se mu zdá, že mu loď jede příliš vpravo, při vší dobrotivé snaze ho posílá do jezu pozadu, což Kuba nezvládá. Jez sice projede, ale hned pod ním se cvaká. Tady se utvrzujeme v tom, že nikdo nechceme od Béďi přijímat jakékoli manuální pomoci. Viki sjíždí bez problémů, znovu pak po břehu odchází na jez, aby se podíval na ostatní, naklání se tak vehementně, že mu uklouzne noha a on padá přímo do vln mezi ohromné balvany, chvíli tak vidíme nad hladinou pouze boty, naštěstí dole vylézá celý a zdravý, dokonce má i v ústech cigaretu. Sice už nehoří, ale je celá. Dudy navrhuje nechat ji vyschnout na slunci, protože i kuřiva může být časem nedostatek. Za zatáčkou míjíme Beďřicha s Robíkem, kteří se pod vrbičkami převlékají. Přesvědčujeme je, že v kempu jsme co by kamenem dohodil, a tudíž je jejich počínání zbytečné, na což nám Béďa vmete do tváří, že nevěří a nám už nikdy věřit nebude, protože jsme mu před dovolenou tvrdili, jak je jízda na lodi bezpečná a zábavná, dokonce jsme vyslovili i cosi o stabilních lodích, ale na těch jedeme my, zatímco jim jsme ze škodolibosti dali tu jedinou labilní. Ještě více je vzteklý, když se mu Lucie vleže směje a mává mu

17

rozečtenými novinami. Pak už slyšíme zdáli jen jeho hysterické výkřiky, neboť hned po převlečení se cvaknou. Při příjezdu do kempu sledujeme, kde parkují naše lodě. Můžeme být bez obav, nepřehlédneme je, Klak na nás čeká uprostřed řeky a divoce gestikulujíc nám ukazuje, kde musíme přistát. Jedeme proto ještě o kousek níže. S Luckou vystupujeme suchou nohou a snažíme se přidržet lodě, aby tak mohli učinit i naši zadáci. Jim se však zdá, že ještě dál to bude pohodlnější, a tak pokračují. Těch deset metrů navíc však pro ně znamenalo, že se navzájem cvakli, svalili Šimiho, který prováděl hygienu, utopili mu mýdlo, ztratili mi klobouk, vyváleli se v bahně, posléze v kopřivách a teprve po té s vítěznými pokřiky dorazili mezi nás, kteří jsme vytvořili hlouček uprostřed přeplněného kempu snažíc se najít to nejideálnější místo ke spočinutí. Béďu ještě vztek neopustil, a protože má pocit, že se mu Lucie smála nejvíce, přistupuje až k ní a do tváře jí vmete další výčitku: „Kdybys po cestě nezdržovala, byli bysme tady dřív a bylo by tu dost místa!“, u všech to vyvolává pouze údiv vzápětí vystřídaný smíchem, neboť se nejvíce čekalo právě na něj. Od lesa však přibíhá na první pohled rozradostněný Dudy, oznamuje, že mu sice došel toaletní papír dříve než bylo třeba, ale za to objevil ještě kousek neobydlené půdy. Přesouváme svůj skrovný inventář a začínáme s ubytováním. Lucie si prohlíží zabláceného Kubu, naznává, že to chce trochu rumu, načíná si láhev a usedá s ní na mez. Kuba ji láskyplně ubezpečuje, že úplně sám postaví stan, a ona ho zase bude mít ráda. Další hodinu ho pozorujeme. Zpočátku pouze my, postupně se přidávají i další vodáci z širokého okolí. Vlastní stan našel až s Robíkovou pomocí, pak už jenom vidíme, jak se motá do šňůr, zakopává o kolíky nejen vlastní, ale i o ty, které již drží cizí stany, dvakrát přepadá přes Šimiho stan, což znervózňuje Katku, která se uvnitř převléká, s obavami sledujeme, jak bere do rukou sekeru, ta ho zřejmě svou tíhou zmáhá, neboť při každém nápřahu přepadá dozadu a prapodivně se kroutí ve změti šňůr a celt. V té chvíli už nevěří sám sobě, že to dokáže úplně sám a volá na pomoc Lucii, která dělá, že neslyší a šetří si poslední doušek rumu v láhvi, kdyby bylo ještě hůře. Teprve, když jí dochází, že takto asi bydlet nebude, přemlouvá Robíka, aby jim pomohl. Nabízí se sice Béďa, ale je kategoricky odmítnut, a protože Robík neumí říkat „ne“, zvlášť, když Lucie na něj dělá ty nejkrásnější oči, které umí, přikládá ruku k dílu a v tu ránu stan stojí. Lucie pak svého miláčka odklízí dovnitř, což u okolostojících diváků vyvolává nevoli doprovázenou zklamaným mručením a postupně se všichni rozchází rozhlížejíc se, kde se děje něco stejně vzrušujícího. Pravděpodobně nic podobného nenachází, a tak se vrací k vlastním příbytkům. Z takto těžce postaveného stanu se ozývá Kubův prosebný hlas, který srdceryvně žádá Lucku o limonádu, dostává se mu však pouze stručné odpovědi: „To víš, že jo. Já tady dřu jako mezek, a ještě ti budu běhat pro limonádu.“, Kuba vystrkuje hlavu ze stanu a asi si nám chce postěžovat, mluví ale dosti nesrozumitelně, možná nějakým dialektem čínštiny, tak se u nás žádné odezvy ve svůj prospěch nedočkává. Pouze dobrá duše babičky Kateřiny projevila svou účast, nabízí mu vlastnoručně vypěstovanou papriku, Kuba se s chutí zakousne, radostně přežvykuje a vypadá to, že je spokojen, ovšem pouze do chvíle, kdy Lucie všem znechuceně oznamuje: „A už tu máme všechno. Kuba blinká.“, což vyvádí z míry i Káču, která se jde na vzniklou hromádku podívat, prohlíží ji a pak si s kroucením hlavy smutně stěžuje: „Tak já mu dám poslední papriku, kterou mám, a on s ní takhle zachází,“ a úplně zdrcena zalézá do stanu, aby ihned opět vylezla, tentokrát s okurkou, ale při jejím krájení neustále dokola opakuje, že si mohou nabídnout všichni kromě Kuby. Je pravda, že ten o to ani nejeví zájem, neboť v tuto chvíli již sladce spí s teniskami pod hlavou. Lucie dopíjí poslední hlt rumu, bere pádlo a odchází směrem k lesu, aby na něm jako na lopatě přinesla trochu hlíny a Kubovu hromádku zasypala. Zapomíná ovšem, že les je součástí neustále přeplněného tábořiště, proto vzápětí z lesa slyšíme ta nejhorší slova, která se k něžné a křehké bytosti vůbec nehodí. Vše pochopíme, když se rozhrnou smrkové větve, objeví se

18

pádlo naložené hlínou a po té rozzuřená Lucie, která se nemůže zbavit na botě nalepeného toaletního papíru i s tím, co měl původně zakrýt. To už psychicky nezvládá, a tak Nex, ochránce cizích bezbranných žen, jí pomáhá zasypat rozmělněnou papriku, po té ji bere něžně kolem ramen a odvádí k řece, aby jí podpořil při znovuhledání duševní rovnováhy. Béďa celou záležitost komentuje slovy: „Bílej den, a oni jsou na šrot.“, zalézá raději do stanu, hraje si s navijákem, což u sousedů vzbuzuje dojem, že má ve stanu šicí stroj. Nebylo by se čemu divit, však už se přiznal, že má s sebou příbor, utěrku, jar, prášek na nádobí, pepřenku, solničku, třešňový kompot, malinovou šťávu a drátěnku. A znovu připomínám, že to jsou pouze věci, které přiznal. Ovšem i velice otrlý Dudy nějak nechápe, co že se to vlastně kolem děje a potvrzuje to dlouhým mlčením. Klak nešťastně podotýká, že se nám zase nepodařilo postavit stany do nějakého pojmenovatelného útvaru. Kdosi navrhuje, že bychom toto mohli během roku nacvičovat. Nex kroutí hlavou a vyzývá Dudyho, aby si také postavil stan, neboť cítí v kostech, že bude pršet. Dudy odmítá, neboť Robík s Béďou mají tak velký stan, že k nim v případě nouze může jít bydlet, což vyvolává zděšení u Bedřicha, ale už nemá sílu přít se. Zmínka o dešti však vytrhla z letargie způsobené nadměrným hicem Toma, který se pouští do stavby. Rozbaluje útlý napůl ztyřelý pytlíček vysvětlujíc, že naposled ten stan stavěl, když přišel z vojny, což je dnes dvacet let, vytahuje cosi, co při velké míře fantazie mohlo být kdysi stanem a zjišťuje, že nemá tyčky ani kolíky. Vše se dá vyřešit, všichni se zapojujeme do činnosti, stavíme stan na pádla, místo stanových šňůrek navazuje tkaničky z bot, které jsme předtím vytáhli nic netušícímu Béďovi a spícímu Kubovi, použijeme ještě šňůru na prádlo, kterou si Béďa přivezl na sušení zmáčeného šatstva, toto „lanoví“ pak Nex velice důmyslně uvazuje ke stromům, keřům a travinám v okolí, či je zatěžkává kameny, poleny, ešusy a sekerami, které poté zase odendává, neboť je potřebuje k jiným účelům. Koloběh se opakuje asi třikrát ve stejném pořadí činností, po té je odvlečen Klakem na sběr klestí a my zdárně stavbu dokončujeme. Všechny šňůry jsou ukotveny kameny a Tomík má radost, že bydlí, ovšem pouze do chvíle, než Robík připravuje ohniště a Béďa mu pomáhá shánět kameny. Vyhlédl si zrovna ty Tomovy, a tak stan padá k zemi. Tomík už toho má dost, vykřikuje, že je na dovolené, aby si odpočal a ne aby skončil v blázinci a naznává, že klidně může zmoknout a pak dostává myšlenku, že si do stanu zaleze jako do spacáku. Má radost ze svého nápadu a na důkaz nesmírné spokojenosti si zapaluje doutník, jehož kouř odchází přímo do otevřeného Béďova stanu. Ten jen odevzdaně vzdychá a stan zapíná. Je teplo, že i mouchy padají vedrem. Jdeme se koupat, ležíme v peřejkách a pozorujeme Toma, který sedí pod stromem, utírá si pot z čela a sem tam utrousí, že i v Bulharsku bylo lépe, protože tam dvakrát pršelo. Pak zničeně odchází, ale jen na okamžik. Vrací se a na sobě má místo svých vytahaných džín bermudy! Tak to tu ještě nikdy nebylo. Všichni se k nim vyjadřujeme velmi obdivně, dokonce i Viki se probírá z dřímoty, aby je pochválil. Po té se otáčí na druhý bok a spí dál. Po řádném vycachtání a osvěžení odcházíme společně kromě Vikiho a Kuby do restaurace. Je nám jasné, že u místního kiosku si nesedneme, a tak musíme až do městečka. Vzhledem k počasí volíme příjemnější cestu. Je sice delší, za to nám skýtá krásný pohled na hrad a to hned z několika stran. Pouze Béďa ještě nepochopil, že řeka i cesta vedou kolem hradu dokola a připadá mu velmi zajímavé, že v takovém malém městě mají dva hrady a ještě tak navzájem podobné. Nemáme sílu vyvést ho z nevědomosti. Nex se rozhlíží a zjišťuje, že je nás tu nějak málo. Ano, o tom, že chybí Viki a Kuba, ví, ale kde máme Honzíka? Vše se vysvětluje po chvíli. Ze samoobsluhy na počátku města vychází Honzík a oznamuje, že musel běžet, aby nezavřeli, protože jinak by pro nás nemohl zajistit čerstvý chléb. Oceňujeme jeho ustaranost a slibujeme, že ráno vstaneme dříve než on a uvaříme čaj, i když dopředu víme, že se nikdo nedokáže probudit dříve než Honzík.

19

Nex míří do hotelu, my jdeme do zahradní restaurace doufajíc, že ještě zbyla čočkovka. Nex je vzápětí opět mezi námi, protože v hotelu mu oznámili, že čekají zájezd a tudíž nemají čas ho obsloužit. Na zahradě je plno, ale jeden stoleček, ke kterému se vmáčkneme, se najde. Je obklopen tújkami a hned za ním je krásné jezírko. To inspiruje Dudyho k vyzkoušení své nové vodotěsné baterky. Hází ji do vody a má radost, že svítí. Další půl hodinu se ji s pomocí Béďi snaží všemi možnými způsoby vylovit z hloubky. Zapomněl však, že pomoc od Beďana se nevyplácí, a tak sice baterku ze dna vyzvednou, ale uprostřed leknínů sedí teď on sám. Jemu ven nikdo nepomáhá, protože přes slzy smíchu na něj nevidíme. Naštěstí majitel je velice tolerantní, a tak od výčepu pouze hrozí pěstí. Mokrý Dudy vše zachraňuje několika panáky pro sebe i výčepního, následkem čehož musí posléze točit pivo jeho manželka. Dudymu však začíná být zima, vysvléká mokré oblečení a sedí u stolu pouze v košili uvázané kolem beder. Pod bosýma nohama má pivní tácky, aby ho nestudila dlažba. Béďa si nedá pokoj, cáká se ve vodě dál, Tomík má celá záda mokrá, dost dlouho vše snáší, usmívá se, pobrukuje si melodii, která se ozývá od vedlejšího stolu, ale pohár trpělivosti přeteče i u něj, a tak se najednou ozve do poklidné atmosféry: „Ještě jednou cákni, tak ti tam tu usměvavou hubu namočím a podržím ji tam, co nejdýl!“, to už i jinak těžce chápající Béďa vidí, že je zle, přestává cákat, uzavírá se do sebe a věnuje se pouze půllitru před sebou. Nex má o něj strach, prohlíží si ho ze všech stran a prohlašuje, že se mu vůbec nelíbí. Do toho všeho Klak oznamuje, že má depresi, trauma a leze na něj trudomyslnost, protože na vývěsní tabuli přečetl, že kromě čočkovky mají ještě gulášovku, palačinky, hranolky, bramborák a utopence a on teď neví, co si má objednat, že by klidně všechno, ale to by asi nesnědl. Dudy, který je věčně bez peněz, mu chce pomoci a navrhuje, aby toho objednal co nejvíce, že si od všeho může kousnout a zbytek pak rozdělit mezi chudší kamarády. S tím ovšem neuspěje, pouze Klakovi manželka něžně oznámí, že už jí s tím nezřízeným žraním leze na nervy, ať si dá utopence a mlčí. Klak na just své choti přichází s vrchovatou miskou gulášovky a v druhé ruce drží bramborák., asi se díváme hodně mlsně, neboť vše zkonzumuje na schůdkách mimo náš dosah. Právě když chceme odcházet, napadá Dudyho, že by mohl navštívit WC zde, neboť bude rozhodně hezčí než latrína v kempu. Kvůli němu, abychom nečekali nasucho, si kupujeme další pivo a Béďa mu to pak několik dní vyčítá, protože právě to poslední způsobilo, že ho druhý den ráno bolela hlava. Zpět volíme cestu přes hrad. Je to sice kratší, za to ale fyzicky náročné, místy i životu nebezpečné. Do kopce funíme, jako kdybychom zdolávali třetí nejvyšší horu světa. Pouze Tomík dokáže vykouřit dvě cigarety. Na vrcholu odpočíváme a jsme rádi, že si Nex koupil na cestu jednoho lahváče. Věříme, že je rád, že se může s námi rozdělit. Mrzí nás, že Dudymu přestala svítit baterka zrovna teď a nezbývá nám nic jiného než slézt zalesněný kopec potmě. Abychom se neztratili, držíme se za ruce a krůček po krůčku sestupujeme. První jde sice zkušený Nex, ale ani on ve tmě nevidí, a tak ráno zjišťujeme, že jsme sice mohli jít úzkou, leč řádně vyšlapanou pěšinkou, ale my ne, my se nechali vést kopřivami a tím největším a nejhustším křovím, které v okolí rožmberského hradu roste. Svědčí o tom i modřiny a krvavé škrábance, které objevujeme po ránu na nohou, rukou, ti menšího vzrůstu i na tvářích. Posledních deset metrů absolvujeme různě, někdo po zadku, další po zádech, někteří i po břichu, ale pořád se držíme, což svědčí o soudržnosti našeho kolektivu. V domnění, že to nejhorší máme za sebou, kupujeme ještě trochu piv u kiosku a odcházíme ke stanům rozdělat oheň. Do poklidu napůl spícího kempu se v tom ozve úpěnlivý výkřik: „Lucinko, Luciánku,,pojď si pro mě, nebo se utopím!“, poznáváme Kubu a i teď v noci je vidět, jak Lucie zesinala. I nás ostatní ten úzkostlivý křik trochu děsí. Přemýšlíme, jak tak opilý člověk mohl dojít od stanů až k řece, přidáváme do kroku směrem k místu, kde se ozvalo nešťastné volání. Křik ale nevychází od řeky, ale od latrín. A tam, uprostřed louže vzniklé vytékáním

20

vody z odložené hadice, stojí po kotníky zabořený Kuba a volá do tmy. Pomáháme mu ven, Lucie se za něj stydí, tvrdí přihlížejícím, že k němu nepatří, a rychle si ho odvádí k našemu ležení. Následujeme ji, rozděláváme ohýnek, u něhož pak ještě chvíli sedíme. Samozřejmě bez kytary, nikdo dnes po Kubovi raději už nic nechce. 4. den Budí nás Honzík, který poskakuje kolem ohně, pokouší se ho rozdělat od rosy zvlhlým dřívím, připravuje snídani a vůbec dělá všelijaký randál, přestože tvrdí, že je abnormálně tichý. Dudy je nevrlý, špatně spal, protože bylo hrozné vedro a k ránu kousali komáři. Co se týče tepla, dávají mu za pravdu i ostatní, jenom Béďa nic netušíce trochu vyvrací naši názorovou shodu, když vylézá ze stanu a postupně svléká větrovku, svetr, mikinu a dvoje tlusté ponožky. Hned se zajímá, zda voda v kotlíku už bude vařit, má radost, že ano, rozhází Robíkovy komínky a odkudsi vytahuje pytlík čaje. Potřebuje čajíček, aby zapil prášek na hlavu. V okamžiku, kdy chce zanořit pytlík do klokotající vody, vstává Lucie, obkoukne situaci, pak s klidem sobě vlastním namočí dva prsty do kotlíku, protře si jedno oko, prsty namočí znovu a totéž učiní i s okem druhým. Béďa, který si potrpí velice na hygienu, jen třeští oči, snad chce i něco říci, slov se ale nedostává, a tak jen smutně uklízí čajový pytlík zpět do batůžku. Všichni se bavíme, jen Lucie tomu nevěnuje ani trochu pozornosti a táže se Honzíka, kdy že otevírají v té samošce, musí si totiž koupit půlčák rumu, aby Kubovi ukázala, že to, co on dokázal včera, umí taky. Nex ji uklidňuje, že všichni musíme do samošky ze stejných důvodů, takže může v poklidu posnídat. Ještě více Béďu rozhodí, že čaj z vody nakonec stejně uděláme, a co víc, my ho i vypijeme. Zdá se, že vstávají další. Slyšíme Šimiho, který žádá manželku o zubní kartáček. Katka ho hledá, přičemž ve spleti všeho možného uvnitř stanu ztrácí svůj, který prostě nelze najít. Přehazuje věci sem a tam, pak je i vyhazuje před stan, ale kartáček nikde. Strašně nadává, což se ještě stupňuje, když opodál stojící Šimi se svým kartáčkem v ruce ji kárá, že jí vše strašně dlouho trvá a že na ní čekat věčnost nebude. Katka láteří tak strašně, že už to nejspíš nemůže poslouchat nějaký pán ve vedlejším stanu a nabízí jí kartáček svůj. Šimi znechuceně odchází směrem k umývárně se slovy: „Co jsem si to před těmi pětadvaceti lety vzal,“, pak se ještě uklidňuje: “Lepší už to nebude,“ a Katka si provádí ústní hygienu požitím domácí slivovice. Svůj zubní kartáček nachází až za tři dny, když právě hledá otvírák na konzervy. Honzík mezitím vaří v kotlíku po čaji polévku z pytlíku. Vůně glutasolu vytáhla ze spacáku i Vikiho o hodně dříve, než jsme všichni zvyklí. Béďa je nevrlý, asi z toho čaje a bolavé hlavy, a tak mu slibujeme, že cestou do samoobsluhy navštívíme hrad. Opět nám ale nevěří, je to podle něj pouze léčka, jak ho dostat zase do hospody, ale on dnes pít nebude a navíc, aby vyšlapal ten hrozný kopec ke hradu a my ho tam pak ani nepustili, to tedy ne, to radši na nás počká tady. Jenže sluníčko odstrčilo stín a svými dlouhými prsty nás začíná řádně lechtat na těle, opět je nebe bez mráčků a Béďa dochází k závěru, že zde ležet je o život. Nakonec slevuje ze své zásadovosti a kopec šplhá s námi. Dudy na jedné z mnoha trčících větví nachází kus své košile, který tam zanechal včera při návratu. Stejně jako ve vyšebrodském klášteře i zde na hradě bychom mohli být fundovanými průvodci, přesto si ho nedokážeme odepřít. Je to součást každoročního „vodního“ rituálu. Teprve po uspokojení potřeb estetických a duchovních scházíme do podhradí uspokojit i potřeby zcela přízemní jako jsou hlad a žízeň. V hotelu, od kterého očekáváme teplé jídlo, otevírají až v jedenáct hodin, a tak trpělivě a spořádaně čekáme sedíc na prašné cestě a představujeme si různá jídla. Přesně ve stanovenou hodinu na vývěsce se ve vstupních dveřích objevuje usměvavý a vymydlený číšník a oznamuje, že k jídlu je pouze párek, protože právě volal kuchař, že se včera opil, a proto dnes

21

do práce nepřijde. Hlad je však velký, nepohrdneme ani párkem, bohužel netušíme, že byl nejspíš ohřívaný už včera a od té doby leží v tom hrnci. Vše zakusujeme tvrdým rohlíkem. Nex nad tím kroutí očima a na tvářích mu vyskakují rudé fleky, znamení, že mu oběd neudělal příliš dobře, rychle si objednává dvě piva, a když mu je za dvacet minut přinesou, snaží se vše přepít. I Dudy si dává dvě piva, ten ale proto, aby jedno dolil druhým a zamaskoval, že zde točí pod míru. Svůj problém s hladem řešíme v samoobsluze zakoupením rohlíků, dvaceti deka točeného a půllitrovkou rumu. Na náměstíčku se rozhlížíme po novinové budce, od domorodce se však dozvídáme, že trafiku zrušili, ale pokud chceme nějaký denní tisk, můžeme ho zakoupit na poště. Tam bohužel rozpoznáváme, že pod pojmem „denní tisk“ se skrývá jeden výtisk tři dny starého Práva, jeden magazín Mladé fronty, ten je ze soboty, jeden rodokaps, na rok vydání se raději nedíváme a pod tím vším se skromně krčí jedno pomačkané Sluníčko. Při nabízení tohoto širokého sortimentu se paní za přepážkou ani trochu nečervená, proto kupujeme Sluníčko. Koneckonců, čtou ho nakonec všichni. Robík se dokonce snaží určitá říkadla zapamatovat. Nex luští rébus, raduje se, že vychází, že pes na obrázku se jmenuje Rex a Tomík smutně konstatuje, že je asi příliš starý, protože nerozumí obrázkům a tudíž nikdy nevyluští kreslenou křížovku. Zato Kuba je nejrychlejší, když se hledá cesta labyrintem a Katka se těší, jak se jí bude usínat u pohádky, kterou ji přečte Šimi. Mladá fronta by takto využita rozhodně nebyla, o Právu nemluvě. V kempu se Nex snaží dojíst ještě utopencem. Vypadají lákavě, ale podle Nexova výrazu ve tváři usuzujeme, že utopení jsou asi příliš krátce a nejspíš svou strukturou a chutí neodpovídají požadavkům, přestože po těch několika dnech nejsou nikterak vysoké. Prostě bychom se chtěli někde chutně a dostatečně najíst. Nejspíš se příliš rouháme, neboť zničehonic se zvedá vítr, sluníčko je vystrkáno z oblohy bůh ví kam a objevují se tmavé mraky. Tomík se usmívá, má radost, že konečně zaprší a jemu bude fajn. Přestáváme přemýšlet o jídle a rychle odbíháme pobalit své věci, aby nezmokli, kdyby třeba ten déšť opravdu přišel. Teplo je ale pořád, takže pár kapek nikomu nevadí, naopak, jde o vítané zpestření a osvěžení. Jediný, kdo je z toho zase nervózní je Béďa, protože neví, jak vše sbalit, aby mu nic nenavlhlo. Přece pak nebude chodit třeba v mokré větrovce. Uprostřed lijáku vyjíždíme ku Krumlovu. Máme na sobě pouze plavky, proto nám nic nebrání, abychom si dělali nirvánu, jež je zvukově i vizuálně doprovázena rozmary počasí; déšť provází vzdálené hřmění a na obzoru se objevují blesky. Praktický Šimi nad sebou rozevírá deštník a ve chvílích větrných poryvů ho využívá i k pohonu našeho soulodí. Máme legraci z Béďi, který se motá do jakýchsi igelitů, než se však před deštěm řádně zabezpečí, pláštěnku potrhá, a tak teď sedí v lavorech plných vody, které igelit kolem něj vytvořil. V okamžiku největší průtrže zastavujeme a přečkáváme pod větvemi urostlých borovic. Doba čekání se rovná přesně půl litru rumu, pak déšť slábne a my pokračujeme v jízdě. Podobnou zastávku činíme ještě asi po dvou kilometrech, kdy padají kapky tak velké, že má Dudy strach, že jestli jich ještě pár skončí na Béďově hlavě, tak už s ním opravdu nikdo nevydrží. Tentokrát se pod břízami bavíme tak dobře, že ani nezpozorujeme, že pršet přestalo. Až Tomík si všímá, a důrazně nás upozorňuje, že řeka je suchá. Zpočátku zděšeně koukáme, co že se stalo s Vltavou, pak nám teprve dochází, že už neprší. Tedy tam, tady pod stromy prší dvojnásobně, což ještě umocňuje vítr. Béďovi jedinému je zima a nekompromisně žádá, aby mu někdo půjčil na zahřátí manželku, Šimi na to, že on by i Kateřinu půjčil, ale ta nehřeje ani jeho, naopak je pořád zmrzlá jak žába. Další plánovaná zastávka je v občerstvení U Fíka. Další z takových těch pravidelných zvyků. Zastavujeme zde už od roku 1989, kdy tento dřevěný kiosek vyrostl a již v době totality patřil do rukou soukromníků. Tehdy jsme byli úplně prvními zákazníky, neboť jsme tehdy vyjeli ještě před sezónou. Majitel byl tak potěšen dvaceti potencionálními spotřebiteli, kteří se objevili zčista jasna na travnaté zahrádce, že se snažil snést nám i modré z nebe. My

22

jsme si vystačili se zelenou. Tehdy pršelo jak při biblické povodni, a tak není divu, že zde zakotvil i promočený zájezd německých středoškoláků, který v tomto počasí odmítal dojít po turistické značce až do Krumlova. Brzy došlo na známý „frondčaft“, naši kluci poskytli zelenou jejich profesoru, jemuž tak zachutnala, že nic jiného už pít nechtěl, a když si konečně asi po třech hodinách pro ně přijel autobus s delegátem jedné české cestovky, visel už nebohý pan profesor napůl na stole, napůl pod stolem, ale stále měl dost sil, aby se dožadoval další zelené výkřiky: “Dreimal pféfi!“ Delegát dalo řádně zabrat, aby zeleného pedagoga a dalších třicet studentů, kteří měli barvu podobnou, dopravil bez ztráty do autobusu. Kolikrát cestou museli stavět, se už pravděpodobně nikdy nedozvíme. V každém případě byl pan podnikatel s tržbou tak spokojen, že nás nechal na svém pozemku přespat a ráno všechny budil čerstvými koblížky, které přivezl z Krumlova. Tomu se říká péče o zákazníky. Spokojen s námi byl rozhodně i ten, po němž se celé občerstvovací zařízení jmenovalo: krásný huňatý bernardýn Fík, který od toho večerníčkového byl téměř k nerozeznání. Jeho smutným hlubokým očím nikdo neodolal, a tak mohl Fík ochutnat z našich zásob vše, co bylo jen trochu společné se salámem nebo jinými masnými výrobky. A protože jsme v tom pamětném roce byli se službami nadmíru nadšeni, zavítáme sem každým rokem. V průběhu let se bohužel majitel změnil, ani Fík už nikoho nevítá a také zájem o hosty trošičku opadl. Vše je určitě způsobeno velkým množstvím zákazníků, takže je jedno, jestli jich zde zastaví o dvacet méně či více. Koblížků bychom se letos rozhodně nedočkali. Ochutnáváme alespoň něco z mezinárodní kuchyně, snad i hamburger zažene hlad. Protože stále prší, napadá Nexe, že je třeba dát si rum, abychom neonemocněli, s čímž samozřejmě všichni souhlasíme, a protože se nám zdá, že trochu sípeme, škrábe nás v krku a loupe v zádech, léčbu několikrát zopakujeme. Cestou z dřevěné latríny Kuba objevuje kdesi v koutě za trámem bubny, velice vášnivě na ně hraje a někteří další vodáci se přidávají hrou na lžíce. Béďa je nervózní, neboť má před sebou vidinu jedné retardérky a jednoho jezu, proto nás neustále vyzývá k odjezdu. Nakonec je tak neodbytný, že platíme a odcházíme k lodím. Viki slibuje svému háčku Honzíkovi, že mu umožní nastoupit suchou nohou, a jak tak obratně manipuluje s lodí, uklouzne po bahně a mizí kdesi pod vysokým břehem. Z vody čouhá pouze ruka třímající hořící cigaretu, z toho, že nezhasla, má Viki ohromnou radost až do večera, neboť i ty jeho pády se zdokonalují. Petra se obrací na Nexe, ve kterém vidí nejzkušenějšího a nejznalejšího vodáka, s otázkou, kolik ji ještě dnes čeká sjezdů, pozoruje, jak se Nex hluboce zamýšlí, a pak na prstech ochotně vypočítává: „No, sjezd by měli mít republikáni, ekologové…“, v tu chvíli Petra pochopí, že zde se ničeho nedočká a odevzdaně uléhá do lodi. Po chvíli začíná olej, úsek řeky, který rozhodně nepatří k nejoblíbenějším, blížíme se k retardérce ve Větřní. První k ní dojíždí samozřejmě Klak, vylézá na břeh a několikrát přeběhne sem a tam, a pak na nás zuřivě mává, neboť vidí, že chceme jet rovnou bez předběžného prozkoumání z pevniny a volá, ať zastavíme, že se mu to nějak nelíbí. Na to mu Nex odpovídá, že on se mu nelíbí už dávno, a jede rovnou, následován Dudym, Vikim, Kubou a Šimim. Zastavuje pouze Robík a kýve nad radami, které mu vtlouká do hlavy Klak. My zatím čekáme na mělčině pod vrbičkami. Lucie si stěžuje na Kubu, že to projel tak rychle, že si nestačila ani sednout a navrhuje načít rum, který zatím zůstal nedotčen, protože za tak dlouhý bezchybný sjezd si ho určitě zasloužíme, s čímž všichni souhlasí. Mezitím Klak odstrkuje „tým“ od břehu a několikrát za jejich lodí ještě stačí zavolat: „A dole zaberte!“, pozorujeme, jak Robík bravurně kormidluje loď doprostřed betonových kvádrů, příď rozráží vodu a mezi ohromnými vlnami je vidět pouze Béďa, jak urputně svírá zanořené pádlo ve vodě a bez jakéhokoli odporu snáší smršť vody, která mu cáká do obličeje. Teprve dole si uvědomují Klakovu hlavní radu – zabrat. Bohužel se nedomluvili, kdo na jaké straně, oběma se to podařilo napravo, tak je vcelku jasné, čeho jsme v tom okamžiku svědky. Loď se naklání, Robík se snaží bleskurychlým přehozením pádla ještě vyrovnat, jenže je

23

pozdě, loď už je vzhůru dnem. Vyskakujeme ze svých lodí, vytváříme rojnici přes šířku řeky a chytáme nejdříve pádla a pak vše, co bylo špatně uvázané. Naštěstí jejich zabezpečovací systém je celkem dokonalý, žádné velké ztráty tedy neočekáváme. Naopak, nacházíme i některé věci, mezi nimi třeba i konzervy, které naše zásoby netvořily. Hlavně u těch konzerv pak Béďa pečlivě zkoumá datum trvanlivosti, až na jednu ale prošlé nejsou. Teprve po té pátráme, jak jsou na tom psychicky. Robík je úplně klidný a pouze konstatuje, že to očekával, možná, kdyby tolik neposlouchal Klakovy rady, bylo všechno jinak. Béďa je naproti němu úplně nepříčetný. Vytřepává si vodu z ucha, poskakuje po jedné noze směrem ke Katce a celý zrudlý na ni rozzuřeně křičí, že mu večer půjčí spacák, protože má všechno mokré a že utopil spoustu důležitých věcí. Dudy naznává, že má určitě na mysli své ideály, ale Béďa s chaotickou gestikulací vysvětluje, že ideály ztratil už první den, teď navíc ještě pytlík od pláštěnky, když se smějeme tak, že nám tečou slzy, rozebíhá se a snaží se Katku shodit ze skály do řeky, v čemž mu naštěstí brání Kuba, který mu do cesty strká rum. Béďa se po třech locích trochu zklidňuje a o poznání méně afektovaně asistuje při vylévání vody z jejich lodě a pak celý roztřesený a mokrý usedá na příď. I Nex má v lodi vodu, přestože už od včerejška urputně zakrývá díru nohou, ale nevylévá, neboť ví, že kemp je „za rohem“, když tuto informaci sděluje Béďovi ve snaze odvrátit jeho převlékání do suchého, křičí na něj téměř hystericky: „ Buď zticha, ty smrdutý kojote!“, tak všichni mlčíme a skoro až škodolibě sledujeme, jak v úplně suchých teplákách usedá na mokrou sedačku, odráží od břehu a asi po deseti metrech za malou zatáčkou se objevují první stany, neklamné znamení, že jsme vjeli do kempu. Podotýkám, že do jednoho z nejnekulturnějších vltavských tábořišť. Většinou vždy raději volíme pouze průjezd Krumlovem se zastávkou na malé občerstvení a táboříme až pod Krumlovem nebo rovnou dojedeme do Zlaté Koruny. Tento rok se však většina rozhodla zůstat zde s tím, že večer věnujeme mimo jiné romantické procházce nočním městem a zítra se podíváme na zámek. Nepřekvapuje nás, že celý prostor dolní louky i meze nad ní je přeplněn. Robík sice ukazuje na volné místo vpravo u plotu, ale vzápětí si všimne, že právě tam vede vysoké napětí a obrovské cedule zakazují stavbu stanu v rozmezí dvaceti metrů. Dlouho nám trvá, než vůbec najdeme místo na přiražení ke břehu a úzkou uličkou mezi dalšími stovkami lodí vytahujeme loď po lodi do vysokého kluzkého břehu. Netrpěliví háčci, jako je třeba Lucie, chtějí vystoupit do vody a nečekat až se uvolní místo u břehu, domnívají se, že je zde vody tak třicet centimetrů. Kuba ještě navrhuje, aby Lucie zkusila hloubku nejdříve pádlem, což ona dělá a utvrzuje se, že její představa je správná. Pak udělá dlouhý krok přes bort lodi do vody a najednou není. Kuba se nestačí divit a kouká překvapeně ještě ve chvíli, kdy se objevuje nad hladinou zcela zmáčená Lucie, která vůbec nenadává, neboť je v šoku. Nemůže pochopit, kde se vzala ta hloubka, až teprve Nex ji předvede její omyl. Ano, zkusila hloubku pádlem, ano, naměřila ji asi po kolena, jenomže – tím pádlem se neopírala o dno, ale o kořen stromu, který časem prostoupil až do vody. Pomáhá jí vylézt z vody a teprve pak slyšíme jadrná slova na úkor nevyzpytatelného vltavského dna. Nic netušící Šimi, který doráží až po této exhibici, se ovšem pokouší o výstup zcela obdobný. Kromě něho samotného končí pod hladinou také Katka, která se v poslední chvíli snaží ještě zachytit límce lodi, jíž tímto převrací. Protože však Šimi příliš důvěřuje své letité zkušenosti s jízdou tímto tokem, přivázané věci nemá. Loďák se vytáhne s pomocí kamarádů celkem lehko, daleko více času trvá, než postupným tápáním v hlubinách nacházíme propanbutanový vařič. Blahořečíme opětně sálajícímu sluníčku, díky němuž se snad vařič brzy vysuší. Když se konečně všichni scházíme na cestě uprostřed louže, přichází na řadu pravidelná vzpomínka na doby dávno minulé. Konkrétně s láskou připomínáme rok 1985, kdy jsme k těmto břehům přirazili v půli června a tento dnes přeplněný kemp byl úplně, ale úplně prázdný. Své stany jsme tehdy zbudovali přímo uprostřed a užívali ticha, pohodlí a soukromí téměř v centru města. O pár hodin později se dostavila ještě jedna parta. Byli to staří vodáčtí

24

pardi z Chebu. Na lodích kromě neuvěřitelné zásoby rumu a lahváčů vezli téměř celou kapelu. Nechyběly kytary, banjo, mandolína a dokonce i basa. O večerní zábavu bylo okamžitě postaráno. Jediné, co chybělo, bylo dříví, které bychom mohli přikládat na oheň. Sice jsme hromadu přivezli, ale přece jenom s večírkem, který se protáhne do ranních hodin, jsme nepočítali. A v tom nastala ta nezapomenutelná chvíle, kdy si vousatý basista ve vybledlém proužkovém tričku a otrhaných džínách, které určitě pamatovaly Vltavu, když byla ještě potůček, všimnul vysoké májky stojící na zeleném prostranství za plotem tábořiště. Kouknul na ní, na své společníky, zřetelně se jim v očích zablýskly plaménky šibalství, usmáli se po vousy a kytarista začal hrát „Hej hou, hej hou, trpaslíci jdou,“ zatímco ostatní povstali, popadli pilu a sekeru a houpajícím se krokem zamířili k májce. Našim chlapcům není nikdy třeba dlouze vysvětlovat, o co jde, takže se hned přidali. A my dívky pak už jen pozorovaly, jak se vršek májky nebezpečně kývá, ač bezvětří, pak najednou zmizel a o chviličku později se vraceli v řadě za sebou naši přátelé, každý v náručí polínka nařezané do pravidelných rozměrů. Topení až do rána tak bylo zajištěno a zábava mohla pokračovat. Ráno stačili odjet dříve než my, ale po cestě jsme se s nimi ještě jednou setkali. Bylo to na Dívčáku a legrace jsme si užili stejně jako zde. Nex však jde vždy na tomto místě ve vzpomínkách ještě dál do minulosti. Připomíná dobu, kdy, myslím, většina z nás začala teprve číst ve slabikáři takové to obligátní „máma má Danu. Ó, my se máme“, tehdy sjížděl Vltavu a pouze sem tam potkával nějakou cizí loď. Kempoval, kde se mu zachtělo, veřejných tábořišť bylo pomálu a nikdo nebránil, aby se nocovalo mimo ně. To prý byla romantika. Škoda, že velice pragmatický Nex nedokáže při svém vyprávění navodit tu správnou sentimentální náladu, rozhodně by se to moc krásně poslouchalo, zvlášť při pohledu do přelidněného prostoru. Po dlouhé výzkumné cestě terénem oznamuje Tomík, že našel místo tak na tři stany. Nezbývá, než aby nám stačilo. Stejně je předpoklad, že pršet už nebude, tak část nás stráví noc jako vždy pod širákem. Odnášíme si bágly na určené místo napříč kempem a na velice skrovném plácku budujeme naše ležení. Béďa běhá od jednoho k druhému, přeskakuje šňůry od cizích stanů, převalí čísi dítě a strhne sousedovic celtový přístřešek, ale všem prostě musí oznámit, že tahle jízda byla úplně nemožná, že je to tím, že jsme zase pili a že úplně nejnemožnější je Lucie. A taky že má všechno mokré a vůbec, takto si to tedy nepředstavoval. Ještě než vůbec stačíme vybalit navlhlé věci, je tu správce a žádá nehorázně vysoký poplatek. Naštěstí se tak různě míháme, že nás napočítá po několikanásobném pokusu o čtyři méně. Ti, kteří mají stan, dostávají kovová čísla. Robík, teprve nedávno skončivší ve Státním statku, přemýšlí, zda ho musí nosit na stejném místě, co krávy. Kuba naopak ve volné chvíli zkouší Lucii, zda zná své číslo. Co nejdříve odcházíme přes dřevěný most nad jezem ve Zpolí do Krumlova. Zkoušíme, zda bychom se za celkem přijatelné ceny z předchozích zkušeností nenajedli hned zde, v restauraci zvané Skleník. Bohužel. Jídlo už nemají. Přijeli jsme pozdě. Pokračujeme do města a já mám opět pocit, že nad krásou uliček, domečků, obchůdků se rozplývám sama, stejně jako v Rožmberku. Krumlov je prostě nádherný. Vše je umocněno ve chvíli, kdy se otevře pohled na dominantní hrad. Bohužel, u mých společníků vítězí primární potřeby nad sekundárními. Až se někde nají, zase bude všechno jiné. Pokud je cestou něco vzruší, pak jedině, když je z nějaké vyhlídky vidět na krumlovské jezy. To se i zastaví a Klak vymýšlí taktiku projetí. Jediný, kdo nediskutuje, je Nex, který se pokaždé posadí na patník a s tričkem namotaným na hlavě trpělivě čeká. Další štěstí zkoušíme hned pod zámkem v nové hospůdce U Stázičky a Jindřišky. Místo uvnitř je, jídelníček také není zcela proškrtaný, tak se usazujeme. Škoda, měli jsme hledat dál. Když jsme po dlouhé době obslouženi číšnicí se znechuceným výrazem ve tváři, zjišťujeme, že brambory jsou studenější než pivo a rohlíky tak týden staré. Možná, kdybychom

25

promluvili německy, chování by bylo příjemnější. Čeština je jazyk, který v jihočeských restauracích není příliš populární. Přesto všechno se ale shodujeme, že jsme se konečně najedli. Ne tedy co se týče chuti, ale ta porce byla alespoň dostačující. Vracíme se klikatými uličkami, které postupně pohlcuje soumrak a stíny v rozmanitých zákoutích vytváří iluzi dávných dob. Několikrát se mimoděk otáčím, neboť jako kdybych čekala, že se za mnou objeví kočár tažený koňmi. Středověké atmosféře nahrává i nefalšovaný hlahol ozývající se z mnoha maličkých hospůdek, které míjíme. Když své představy sděluji zjihle ostatním, varuje mě Dudy před okny ve vyšších patrech, přece musím vědět, že ve středověku z nich vylívali obsah nočníků. Tady se romantiky nedočkám. Na jelení lávce se zastavujeme a mám radost, že dříve než setmělý jez, obdivují mí kamarádi nádherně nasvícený zámek a zejména plášťový most. Stezkou kolem vody se vracíme zpět. Do kempu se nám nechce, v kioscích bude stejně plno, a tak Tomík dostává nápad, že bychom se mohli ještě podívat „k bábě“. Má na mysli hospodu kousek od kempu, kde už to v dobách totality vypadalo jak v éře kapitalismu. Alespoň se týče smluvních cen. Hospodu provozovala hrozně stará, vrásčitá a kostnatá Němka s napůl ochrnutou tváří. Pivo a jiné nápoje, tedy pivo a popřípadě žlutou zonku, roznášela v košíku ukradeném nejspíš někde v samoobsluze, zásadně nepsala lístky, ale používala pro všechny velký linkovaný školní sešit, a pamatovala si, kdo co vypil. Bohužel, spousta hostů stejnou paměť neměla, a to právě docházelo na ty smluvní ceny. Vždy skončily v její prospěch. Bývalo tam veselo. Nex je však teď skeptický a tvrdí, že pokud je tam vůbec otevřeno, tak tam bude plno. Béďa je také skeptický a tvrdí, že pokud je tam otevřeno, tak se opijeme. Jako my, ne on. Dudy ho posílá do stanu, aby se na nás nemusel případně koukat, ale on je neodbytný, pořád hudruje, až mu Tomík pohrozí pěstí, jestliže bude ještě chvíli protivný. Tomík je trochu jiná váhová kategorie, proto Béďa zpomaluje a skučí až vzadu, dostatečně z Tomova doslechu. Doplňují se s Katkou, která hartusí nad ohromným kopcem, který teď musíme vyšlapat a přitom ani nevíme, zda to není zbytečné. První stojí u dveří Dudy a radostně mává na ty pomalejší, otevřeno tedy je. Místo báby, která už je nejspíš po smrti, obsluhují dva sympatičtí chlapci. A dokonce se dovídáme, že se zde vaří, výběr je daleko rozmanitější než u těch dvou slečen ve městě a ceny jsou téměř poloviční. Klak neodolá a jako první bere vzorek. Katův šleh velice chválí, ale při pohledu na kapky potu, které se mu třpytí na čele, myslím, že zítra na latríně tak spokojen nebude. Hraje se, zpívá , čím pokročilejší hodina, tím víc se stmelujeme, zůstávají jenom ti otrlejší a zábava je velice rozjařená. Pouze Béďa občas prohodí něco v tom smyslu, že kdyby nás neznal, mohl mít boty suché, a podobně, ale tomu nikdo nevěnuje pozornost a i on sám si dává pozor, aby ho neslyšel Tomík. Ten má ale jiné starosti. Rozebírá velice fundovaně české školství, zamýšlí se nad problematikou základních škol a diví se, proč už se druhému stupni neříká škola měšťanská a hned si sám vysvětluje, že asi již nejsou žádní měšťané. Svěřuje se, že vždycky toužil být učitelem, bohužel byl „blbej“. Ty dnešní „děcka“ by zfackoval a natrhl jim ucho, úplně stejně, jak to jemu udělal učitel Žižka v malotřídce, kterou kdysi navštěvoval. Na to zcestně odbíhá od tématu zcela jinam a stěžuje si, že po návratu musí navštívit hodináře, aby mu odbahnil hodinky. Asi to je pouhá vsuvka, neboť se okamžitě vrací do svých mladistvých let a již po mnohokráte vypravuje, jak přišel domů z restaurace v trochu horším stavu než se očekávalo, a tak ho rodiče schovali před příchozí návštěvou do koupelny, kde si zrovna předtím tatínek napustil plnou vanu vody. A protože už tenkrát měl Tomík přes metrák, byla mu zakrátko paneláková koupelna malá a on padl do té vany. Rodiče zaslechli hlasité šplouchnutí, dokonce si všimli i kaluže, která se tvořila před koupelnovými dveřmi, a tak Toma před zraky přísné návštěvy neutajili. Ba co víc, sami mohutného Tomíka zaklíněného břichem ve vaně a nohama v rozlomeném sušáku s igelitovým závěsem, kterého se chtěl zachytit jako poslední naděje, na hlavě, prostě z vany nedostali. Museli pomáhat i hosté a vše skončilo tím, že byli

26

mokří nakonec všichni stejně. Návštěvníci zajisté na tento večer hned tak nezapomenou. Smějeme se a Tomík ještě připomíná, že měl na sobě kvádro, které právě od té doby nemá, neboť při tom pádu celé vzadu prasklo. Ale to je jedno, stejně na plesy nechodí. A ženit se nikdy nebude. Ale kdyby přece jenom sako potřeboval, klidně si to prasklé vezme, zepředu to stejně není vidět. Bolí nás břicha od smíchu a prosíme Toma, aby vyprávěl „to o té svíčce“. Tento příběh jsme všichni slyšeli milionkrát, ale v Tomově podání je to pořád málo a pravidelně si ho necháváme opakovat. Maminka řekla malému Tománkovi: „Tomíčku, skočím do krámu pro chleba. počkej tady, nic nerozbij a nehraj si se sirkami.“ Tomík přikývl, neboť se snažil být vždycky vzorným dítkem (pokaždé se to nějak zvrhlo), počkal, až se za maminkou zavřou dveře a pak přemýšlel, co by se tak asi mohlo stát, vždyť přece není malý a tu zapálenou sirku vždycky zavčasu sfoukne. A tak vzal sirky a zapálil svíčku. Nechal si téct vosk po prstech, pozoroval u okna nebe přes poskakující plamínek, když tu uslyšel bouchnutí vrat. Maminka se vrací! Co teď? Tomík chaoticky běhal se hořící svíčkou po místnosti, snažil se ji schovat do kredence, ale byla příliš vysoká, chtěl ji strčit do trouby, ale tam byl pekáč, až v poslední chvíli ji dal pod otoman v kuchyni. Spokojeně se usadil za stůl a četl si Ohníček. Maminka nemohla věřit svým očím, Toma pochválila a jako malou odměnu za vzorné chování mu nabídla lízátko. Teprve po chvíli začala divně popotahovat nosem, zkoumala ploténky na vařiči, následně pak všechny elektrospotřebiče, vykoukla ven, zda se tam něco nepálí a najednou si všimla plamenů, které se už v hojné míře plazily z pod postele. Duchapřítomně popadla plechové umyvadlo plné vody, chrstla ji na oheň a nebezpečí tak zažehnala. Potom pomalu, ale rázně vytáhla Toma schovaného za skříní, a pak už Tomík vzpomíná jen na to, že si asi týden nemohl sednout. Za to mu bylo umožněno po obědě i po večeři postát u dřezu se špinavým nádobím. Jak se znovu smějeme a koukáme po sobě, všimneme si Nexe, má po sobě opět své známé červené fleky, je rozvalený na židli, přivírá oči a zvláštní češtinou oznamuje, že má asi otravu. Dudy navrhuje pouštět žilou, Šimi souhlasí, a jako správný muž, který má vždy při sobě nůž, vytahuje ohromnou mačetu a vrhá se proti Nexovi. Zastavuje ho až starostlivý Honzík, tvrdí, že když pouštět žilou, tak až ráno. Až otevřou samošku, aby skočil pro kroupy. Všechno se přece musí zužitkovat. Nex toto asi nevnímá, neboť podřimuje celkem nevzrušeně dál, a ani si není vědom toho, že mu Viki opatrně klade na hlavu pivní tácky, jeden na druhý, zkoušíme, kolik se mu jich podaří. Došel až k desátému. Pak se zničehonic Nex vzpruží, tácky padají, Dudymu jeden svalí půllitr, sděluje nám, že je čas jít spát a bez zaplacení odkráčí. Honzík navrhuje hromadný odchod, že si posedíme u ohýnku. Na to se Kuba táže, ve kterém stanu že ho rozděláme a razantně odmítá poskytnout ten svůj. Honzík smutně uznává, že vzhledem k prostoru, který jsme v kempu zabrali, asi opravdu dnes oheň nehrozí a objednává si další ovocný čaj. Viki si všímá herního automatu, světácky se před něj postaví, zdlouhavě si ho prohlíží a pak se nás ptá, kudy se tam cpou „ty drobný“. Naše naděje na výhru tím okamžitě mizí. Dobrák Tomík mu poskytne instruktáž, Viki vhazuje dvě koruny, cosi nahodile zmáčkne a vypadne mu neuvěřitelných šestnáct korun. Klak je z toho na nervy, a když Viki už nechce hrát, protože první vyhrání z kapsy vyhání, přistupuje k přístroji sám. Také cosi mačká a asi lépe, protože z útrob padá čtyřicet korun. Sice je vzápětí zase prohraje, ještě si půjčuje od Kuby, ale počáteční úspěch ho natolik povzbudil, že jsme všichni dostali zasvěcenou přednášku o tom, jak se má hrát, aby se vyhrávalo. U vedlejšího stolu právě kytarista vyhazuje svou kytaru nad hlavu, chytí ji, pokračuje ve hraní. Tento kousek opakuje přibližně pětkrát, po šesté kytaru vyhodí, ale než ji stačí znovu chytit, padá pod stůl a usíná. Ostatní z kapely se mírně odsunují, aby se kamarádovi

27

odpočívalo pohodlněji a nerušeně pokračují v produkci. Teprve když basista padá i z basou po zádech do vyrovnaných prázdných beden od piva, naznávají ti střízlivější, že je čas zavelet k odchodu. I číšníci naznačují, že je pokročilá noční hodina, vybírají pitné a upozorňují na nepříjemné okolobydlící, kterým kupodivu vadí rušení nočního klidu. To byla chyba. Béďa, který se z nervozity propil do své přirozenosti, cestou ke stanům nezapomene u každého domu strašně zařvat otázku: „A jak se vám spí?“, raději děláme, že k nám nepatří, je to marné, on zrovna teď, tak jak nás celý den nemá rád, potřebuje být součástí kolektivu, a tak se ho prostě nezbavíme. Když problematicky doklopýtáme přes cizí stany k těm našim, zjišťujeme, že Nex na celtě chybí. Dudy vyhlašuje pátrací akci a po chvíli nacházíme zpívajícího Nexe u vzdáleného ohně s kelímkem piva v ruce. Vyzvedneme ho a chceme se s ním vrátit zpět, když se před námi objevuje rozjásaný Béďa a oznamuje, že u kiosku je ještě živo, a že i Viki už tam sedí. Nemůžeme je nechat samotné, a tak si s nimi ještě dáváme trošku rumu na závěr příjemného večera. 5. den Sluníčko nás vytahuje ze spacáků strašně brzo. Honzík odchází do nedalekého obchodu pro čerstvý chléb. Stěžuje si, že už tam jednou dnes byl, ale měli ještě zavřeno. Divíme se, protože víme, že tento obchod otevíral vždy v šest hodin. Honzík skoro stydlivě vysvětluje, že to jo, ale on se vzbudil, na hodinkách mu spal Viki, on ho nechtěl budit, tak prostě šel, a když tam došel, zjistil že je teprve čtvrt na šest. Nechápeme, ale je to tak. Tomík vylézá ze stanu úplně stejně oblečený jako večer uléhal, dokonce i uzel na pravé tenisce je shodný s tím včerejším, rozhlíží se majetnicky po spících sousedech, pak se jeho zrak upře jedním směrem a on prohlašuje: „Bistro!“, nejdříve myslíme, že nás povzbuzuje k rychlejšímu probuzení, teprve, když tím směrem také odchází, všimneme si, že v dáli je červená cedule s nápisem stejného znění. Pochopíme, že Toma trápí žízeň. Oklikou přes umývárnu se ke kiosku přesouváme postupně všichni. Snídáme párek, kupodivu teplý, nevymočený a dokonce i chutný, zapíjíme pivem, i to je chutné a po ránu osvěžující. Pak dostává někdo nápad, myslím, že Nex, že je třeba dát si rum, abychom předešli všem možným infekcím. Po jeho vypití napadá totéž Kubu, ovšem tvrdí, že je to proti stresu. Tomík se přidává a objednává panáky proti teplu. Náš organismus se totiž musí rozehřát na takovou teplotu, abychom ho „zblbli“ a on myslel, že to celodenní vedro je vlastně úplně normální. S různou prevencí se přidávají i ostatní, Lucie potichu přemlouvá Kubu, aby dnes nepil. Používá proti němu takové argumenty, jako třeba úplně starou a nemocnou tetičku, že ta kdyby je viděla, spát z toho nebude a při jejím věku a zdravotním stavu to nevěstí nic dobrého. Kubovi to pouze připadá k smíchu, zvlášť když Lucie k němu mluví držíc si před ústy nedopitou sklenku. Dudy se ohledává a zjišťuje, že má hluboký škrábanec na lýtku. Sice neví, kde k němu přišel, ale zase bude o jizvu víc, na kterou bude moci lákat děvčata. Holky totiž letí na „drsňáky“ a drsňáci musí mít tělo samý šrám. Nahrává tím Béďovi, který je ve svém živlu, když zjišťuje, že by mohl pomoci. Honem běží ke stanu, vyhledává svojí lékárničku, neboť si vzpomněl, že by měla ukrývat i jodovou tinkturu. Robík je zdrcen, před chvíli právě dokončil úklid stanu. Zase zbytečná práce. Kuba vyhrožuje, že bude bodovat. Nex se dívá směrem ke své ohromné hromadě svršků, spacáku a celt a smířen s tím, že nebude nejlepší, říká: „To klidně běž. Ale dej si ještě panáka!“ Béďa se vrací se zažloutlou lahvičkou, všem vysvětluje, jak je důležité mít přesný seznam věcí, protože ví, kde co má hledat. Blíží se k Dudymu, v jedné ruce tinkturu, v druhé chuchvalec vaty a má ve tváři takový výraz, že se Dudy mimoděk zasunuje více pod stůl. To už mu ale Béďa popadne nohu, pokládá ji na stůl, tím Dudyho převaluje z lavičky, tomu loupe slyšitelně v zádech, hlavou se praští o zem a ještě musí snášet pálení způsobené tinkturou, které mu do rány vatou Béďa nanesl asi půl

28

lahvičky. A to ještě netuší, že buničitá vlákna bude ze zranění vytahovat ještě měsíc po té. Přesto je Béďa přesvědčen, jak pohotově zareagoval, že možná i kamarádovi zachránil život, a je asi pro něj nepochopitelné, proč ho nevychvalujeme, ba naopak, proč mu je tento čin dobré vůle Dudym ještě dlouho vyčítán. Petra ukazuje, jak jí do rána natekl prst na ruce, bouchla se včera při sjíždění propusti ve Větřní. Béďa jí přitakává a dodává, že ten „kanál“ byl fakt hrozný. Naštěstí si v duchu probírá své včerejší smutky a ústrky, protože ho ani nenapadne poskytovat první pomoc také Peťule. Myslím, že to ocenila. Zničehonic ze sebe strhává Nex oblečení a jen v trenýrkách, ač letos na rozdíl od předchozích let má s sebou i plavky, se vrhá do řeky. K němu se připojují ještě další nadšenci, Robík je v okamžiku zase zpátky, dopíjí zbytek rumu a drkotavě se svěřuje, že takhle po ránu to byl omyl. Jdeme je s Lucií zkontrolovat až k řece, protože se nám zdá, že jsou až příliš hluční. Hoši ale jenom vesele dovádí. Cákají po sobě a mají radost, když někdo z nich uklouzne po kamenu a zmizí pod hladinou. Když vylézají, vracím se urychleně ke stolkům, protože vykutálené vtípky svých bližních znám. Lucie zůstává, divím se tomu, ale nebráním jí v tom. Taky se hned na ni všichni vrhají a chtějí co nejvíce zamočit. To je najednou chlapů, kteří ji touží obejmout, a když tuhle potřebovala postavit stan, obětoval se pouze Robík. Lucie se snaží utéci, kličkuje mezi stany a záchranu nachází teprve v Honzově přístřešku, dovnitř kluci lézt mokří nechtějí, navíc tím během ze sebe veškerou vodu už stejně ocákali na cizí lidi, tak milostivě Lucinu nechávají na pokoji. Ta pomaličku vykukuje mezi zipy, pak nevěřícně vylézá a v tom vyděšeně ztuhne. Teď teprve vidí kudy běžela. rázem zbledne a viditelně se třese po celém těle. Několikrát totiž přeběhla kolem vlčáka! Lucie, která má panickou hrůzu i z plyšových psů. Ihned se otřesena vrací ke kiosku a žádá po Béďovi, aby vytáhl z lékárničky něco dost silného na nervy. Jenomže nic takového tam není. Béďa by se sice rozdal, zas má ten známý pocit , že by měl pomáhat, a tak nabízí různé aspyríny, mastičky na rty, na paty a na vlky, zbytek tinktury, oční kapky a kapky do nosu, sprej proti popáleninám, trojcípí šátek a gumové rukavice, ale na nervy prostě nic. Ale je to určitě poučení. Už ví, že příští rok nezapomene, hodily by se i jemu.Kuba něžně bere svou ženu za ruku a táhne téměř bezvládnou Lucku k prodejnímu okénku. Pozorujeme, jak Lucie najednou polyká velký rum a hned se jí vrací do tváří přirozená barva. I Béďa chtě nechtě musí přiznat, že na nervové příhody nacházíme osvědčené prostředky jinde než v lékárničce. Šimi už chce jít do města, nebaví ho tu sedět, přešlapuje kolem nás, přičemž své šedé popnuté tepláky vytahuje tak, že gumu má těsně nad prsními bradavkami. Tím se tepláky stávají ještě popnutějšími, rýsuje se do detailů krásně tvarovaná postava. Při jeho výšce 170 centimetrů a váze 95 kilogramů je opravdu na co koukat. Katka se hrozně stydí, ale pak si uvědomuje, že nikdo neví, že je její a baví se nerušeně dál. I Klak nás však vyhání, a tak nakonec podlehneme a odcházíme do centra. K prosklené restauraci přicházíme přes dřevěný most pět minut před otevřením. Na betonovém plácku čeká hlučně asi sto vodáků. Když číšnice sestupuje po schodišti ke dveřím s klíčem v ruce, je při pohledu ven zděšena a instinktivně se v půli schodů zastavuje a je vidět, že by se nejraději otočila a utekla. Ještě více je ovšem zděšena, když se většina lidí nevrhá do restauračního sálu, ale na WC. Je to neklamný důkaz toho, že pro tak nabitý kemp prostě čtyři dámské a čtyři pánské toalety nestačí. I Klak využívá toto zařízení. Stejnou cestou jako včera postupujeme až ke vchodu do areálu zámku. Pokaždé, když procházíme jednotlivými nádvořími, si všímáme nových a nových věcí, které jsme v minulých letech opomenuli, do detailů zkoumáme středověká děla a další palné zbraně, obdivujeme nově opravenou fasádu věže a hlavně trávíme delší čas pozorováním medvědů. Je vidět, že i je zmáhá teplo a taky určitě i zvědaví turisti, hlavně ti japonští, kteří je neustále ruší blesky svých fotoaparátů. Zlomyslně nám to vrací tím, že se schovávají přímo pod most, a

29

tam se určitě baví představou, jak tam nahoře všichni napjatě čekají, zda alespoň na chvíli vystrčí čumák nebo ne. Naštěstí nám dopřejí trochu milé podívané. Jeden líně vylézá, pohrdavě se podívá směrem k nám, s kroucením mohutného zadku si dojde pro list zelné hlávky a zase se výsměšně vrací do svého úkrytu. Nex chvíli nakukuje mezi železné tyče vysokého zábradlí, pak naznává, že mu ty huňatý potvory mohou políbit ucho a pokračuje na další nádvoří. Následujeme ho. Zastavujeme se až na poschoďovém mostě. Usedáme mezi sloupoví a pozorujeme ruch na jezu, který zde můžeme z ptačí perspektivy pozorovat v celé jeho kráse. Bavíme se, když nějaká loď sjezd nezvládá, tleskáme naopak těm, co projedou. Klak rozvíjí teorie bezpečné jízdy, Nex za každou jeho moudrou větou dodá, že on pojede prostředkem a Dudy to potvrzuje léta používanou větou: „Když nevíš kudy, vem to středem.“ Klaka mírně rozčiluje, že jeho teoretické znalosti neberou hoši v potaz, na druhou stranu si nedovolí s nimi polemizovat, neboť jak Nex, tak Dudy vedou o mnoho bodů co se týče počtu sjetých řek i úspěšnosti. Bledý je pouze Béďa, tak jak měl po ránu docela dobrou náladu, teď, když vidí, co ho čeká a rozhodně nemine, je nějaký v depresi. Mezitím se Honzík vrací z parku, je nadšený, stejně jako každý rok, a rychle nás tam posílá, abychom o tu podívanou nepřišli. Má samozřejmě pravdu, jenom si pokaždé říkáme, že je škoda, že v termínu, kdy se sem dostaneme, jsou už dávno odkvetlé záhony růží okolo barokní kašny. Dudymu je teplo a chce se osvěžit pod fontánou, pořád zde proudí davy turistů, a tak mu to přece jenom slušné vychování nedovolí. Hrajeme alespoň na schovávanou v bludišti z okrasných keřů. Jen Béďa sedí na kamenném sloupku a smutně hledí kamsi do dáli. Vracíme se zpět na páté nádvoří, Šimi poskakuje kolem informační tabule a mává na nás vstupenkami na prohlídkovou trasu “A“. Ta se nám líbí, máme k ní docela fajn vzpomínky. Bezprostředně po revoluci jsme ji absolvovali pouze v počtu dvanácti lidí se slečnou, která si na nás zkoušela, jak se naučila text. Platili jsme tehdy pouze poloviční vstupné, asi se počítalo s tím, že toho nejméně polovinu zapomene a vynechá. První zastávka byla v zámecké kapli, kde Kubu upoutal klavír a rozhodl se, že kapli neopustí, dokud nám nezahraje. Když průvodkyně viděla, že její vysvětlování, že klavír je nenaladěn, je marné, svolila. Kuba záhy zjistil, že slečna má pravdu, ale jako hudebník tělem i duší si trošičku s nástrojem pohrál, zatímco my jsme vyzvídali zajímavosti, které se běžně na trase neříkají. Ukázalo se, že, že jak průvodkyně, tak i Kuba, jsou šikovní. Dozvěděli jsme se spoustu věcí a Kuba naladil klavír alespoň tak, že se dalo rozpoznat, jakou písničku právě hraje. Průvodkyně byla nadšena, zbytek prohlídky nám podala způsobem, ze kterého jsme uchváceni ještě dnes a Kuba byl zase rád, že ho chválíme. Takže proto máme k této trase vedoucí přes kapli takový nostalgický vztah. Uvnitř středověkého příbytku bohatých si Tomík pochvaluje chládek a chladno, nábytek v pokojích, porcelán či obrazy ve zlacených rámech jsou pro něj pouze nutností, kterou musí absolvovat, aby se trochu vzpamatoval z toho hicu. V maškarním sále se Dudy pitvoří po namalovaných postavách v karnevalových maskách, malý chlapeček na něj udiveně kouká, a když se pak Dudy zašklebí také na něj, začně popotahovat a utíká se schovat za maminku, která se na nás dívá velmi odměřeně. Kulturně obohacení přecházíme na první nádvoří, kde Nex prohlašuje, že dá království za pivo, přestože je nám známo, že žádné království, ba ani jiné statky nevlastní, všichni se k němu přidáváme a míříme ke stánku s občerstvením pod vysoké stromy, jejichž koruny tvoří nádherný stín. Pohodlně usedáme a ukázněně se střídáme u prodejního okénka. Na stole se objevuje nejen pivo, ale i limonády a před Klakem, jak jinak, také brambůrky. V tom nás ruší hysterický křik prodavače, prý sedíme na jeho židlích a kupujeme u konkurence. Teprve teď si všímáme, že zde není pouze jeden kiosek, ale dva. Jsme zmateni, smějeme se, ale prodavač je agresivní a tahá z pod nás židle. Trochu rozladěni přesedáme o pět metrů dál

30

k těm správným stolečkům. Dudy se ptá, jestli se budeme prát. Rozmlouváme mu to. Je ještě brzy. Dbáme na to, abychom navštěvovali to správné okénko. Jenom Klak v tom má chaos a chodí zásadně k tomu nepravému. Prodavačka občas vyběhne mezi nás a přepočítává židle, když se jí Kuba ptá, proč je tak nervózní, vysvětluje, že má strach, že je ukradneme. Smějeme se při představě, jak nejdříve po Krumlově a pak po Vltavě putujeme s plastovými židličkami. Když vidíme, že Tomík přestává mít orosené čelo, přecházíme na náměstí. Tam si v naší oblíbené lidové jídelně dáváme konečně teplé jídlo za přijatelné ceny a příjemný oběd završíme v sousední cukrárně nádherným šlehačkovým pohárem s ovocem. Když vycházíme ven, jsme přeplněni po okraj. Nex obřadně vylézá na kamenný okraj kašny a nechává vybuchnout šampaňské. Většina sektu skončí v zakalené vodě fontány, přesto ten trošek, co zbyl, pijeme s nefalšovanou rozkoší. Honzík mezitím kdesi v samoobsluze koupil chléb, i my ji navštěvujeme, kupujeme zásoby jindřichohradeckého lahodného moku, takže není nic, co by nám bránilo vrátit se do kempu, v klidu se pobalit a vyjet vstříc dalším zážitkům. Než přejdeme most, máme vypitý vaječný koňak. Nechtěli jsme, ale Nex pravil, že takové patoky s sebou tedy tahat nebudeme a když už se za to utratily peníze, tak se to hned vypije. Cestou Viki vyšetřuje, kdo dnes po ránu na něj neomaleně křičel: „Budíček!“, Šimi se tiše přiznává, že to byl on, ale hned dodává, že byl něžný a šeptal. Vikimu se to moc nezdá, ale už je to pryč, tak se chová rozumně a nehádá se. Tomík se také ptá, několikrát po sobě, kdo vymyslel tak hloupý nápad jet na vodu v takovémhle počasí. Teď se má sedět někde ve stínu a mít nohy v lavoře a jet až bude chladno. Není to tak daleko od věci, neboť pravidelně jezdíme na Velikonoce a pak také na Říjnovou revoluci, což obvykle sněží. A také jsme už dělali sjezd Stvořidel přesně na Hromnice. Je pravda, že z toho tepla jsme všichni celí líní. Vyloženě se do kempu po sálající ulici vlečeme. Ani to balení nejde nějak od ruky. První je hotov kupodivu Klak. Očekáváme, že ještě zmizí na WC, a když vidíme tu frontu, je nám jasné, že chvátat nemusíme. Ale něco se stalo. Klak nemá žádnou jinou potřebu než už sedět v lodi. A tak zatímco my ještě pořád máme kolem sebe cikánské ležení, Klak už má v lodi naložený barel i Petru. Čeká na nás uprostřed říčního koryta s pádlem ostře zapíchnutým v hlubinách vzdorujíce tak silnému proudu. Když ale vidí, že nás to nenutí ani trochu přichvátnout, vzdává to, a vyplouvá sám. Petru to nechává klidnou, upravuje si sluneční brýle a s vyloženým požitkem uléhá na dno lodi. Čekají nás na prvním jezu pod dřevěným mostem. Lodě přenášíme po levé straně, je méně vody, takže nastupujeme téměř suchou nohou. Ostatní krumlovské jezy projíždíme, pouze Béďa Robíkovi odbíhá z lodi. Určitě udělal chybu, neboť Robík se vypracoval v docela zdatného zadáka a pokud mu neradí Klak, nemá žádné problémy. Pod zámeckým jezem se cvaká Kuba s Lucií. Už to vypadá, že projedou v pohodě, Kuba zvedá vítězně pádlo nad hlavu, a pak už je to jak ve zpomaleném filmu. Loď se pomaloučku, pomaloučku naklání, nabírá vodu, Kuba se snaží držet balanc, ale už mají moc nabráno a dál nejedou, neboť mají loď pevně ukotvenou na dně mezi kameny. Lucie má vodu až po krk a nadává, protože je zde silný proud, který ji nedovolí ani stoupnout, máme ale hochy záchranáře, kteří se okamžitě vrhají do vln, Nex zachraňuje Lucku, Dudy pádlo a Robík molitanové polštářky, na kterých Lucie lehává. Kuba Lucii vyčítá, že místo aby hlásila kameny, tak je pouze počítá, na což mu celá zmáčená manželka odvětí, že od teď bude ležet tak, aby z lodi vůbec neviděla, nemohla nic hlásit, a tudíž jí nebylo vyčítáno, že to dělá špatně. Nex s ní souhlasí, když bude pěkně ležet, nebude Kubovi překážet ve výhledu a on si ty kameny může hlídat sám. Kuba kroutí hlavou, má pocit, že je Nex nějak moc často na straně Luciny a ptá se Vikiho, jestli mu nebylo lépe, když byl předevčírem opilý a nic nevěděl. Viki vytahuje z loďáku půlčák rumu a doporučuje mu, aby se zkusil upravit do potřebné podoby. Béďa má radost, že není sám, kdo se cvakl, přesto pomáhá ždímat jeden nasáklý polštářek. Vrací pak Lucce dva menší. Snažil se tak, až ho přetrhnul.

31

I Šimiho loď se vypořádává s malým náklonem uprostřed největší vlny v jezu. Robík vše dokumentuje. Když se mu zdá, že už Šimi nemá šanci tuto situaci ustát, odhazuje fotaparát do křoví a běží je zachraňovat, přičemž v tu chvíli jsou již vlastní pílí zachráněni, a tak jen všichni pozorujeme, jak záchranář Robík zápasí s vodním živlem a jen díky pomocné ruce Dudyho vyvázne bez ztráty života. Za Krumlovem, kde voda pěkně teče, spojujeme lodě a děláme si naší oblíbenou nirvánu. Kuba hraje na kytaru příjemné písničky, opalujeme se, koluje rum, sem tam se vykoupeme, opět ta správná pohoda, která vzniká pouze zde a s těmito lidmi, a tak si jí vážíme, přestože o tom nahlas nemluvíme. Jsou věci, které člověk cítí, ale neměl by o nich moc mluvit, aby nezevšedněly, a toto je jedna z nich. Když se občas zdá, že naše soulodí skončí někde ve vrbičkách, Klak organizuje píďalkovité pohyby jednotlivých lodí, které nás vrací do proudu. To se líbí Tomovi, který pak píďalkuje i ve chvílích, kdy to není ani trochu potřeba. Nex je zmaten a píďalkuje s ním. Když zjišťuje, že zbytečně, praví cosi o blbounech nejapných, pokládá pádlo napříč přes záď lodi a uléhá na něj. Po několika krátkých okamžicích se ozývá hlasité chrápání, které přetrvává i přes naše kolektivní a značně hlasité mlaskání. Nereaguje ani na vodní podněty, které k němu vysílá svým pádlem Dudy. Praktického Šimiho v jedné zátočině napadá, že bychom mohli naložit do lodí roští, abychom večer měli zásobu dřeva na posezení u táboráčku. Nex je násilím vzbuzen, neboť potřebujeme sekeru. Má na ní odložené nohy, aby nestál přímo ve vodě. Sice loď zalepil, ale jak je podobné jeho povaze, značně ledabyle, a tak voda v jeho lodi neustále stoupá. I proto si ukradl včera v restauraci půllitr s uchem, aby se mu lépe voda vylívala. Kotvíme v křoví, lezeme do kluzkého a vysokého břehu, prodíráme se kopřivami a po té neuvěřitelně hustým maliním a ostružiním, pak teprve stojíme ve vysokém lese, kde je nejen dostatek použitelného klestí, ale zároveň i pohled na krásnou travnatou plážičku, která je hned za naším „přístavištěm“, kde bychom vystoupili bez šrámů, námahy, špinavých nohou a ještě bychom se mohli vykoupat Nex se táže, kdo že vymyslel výstup právě na tomto místě. Nikdo se nechce přiznat, ale Tomík, který dvakrát z toho břehu sklouznul zpět do vody, velice rád prozrazuje Klaka. To Nexe uklidňuje, už se bál, že někdo chytá podobné manýry. Dudy s Nexem absolvují trnitou cestu zpět a postupně přejíždí se všemi loďmi za zátočinu k mělčině; šlechetný čin. Klestí snášíme k pláži, nakládáme do lodí, koupeme se a Kuba vytahuje další rum, protože za tuto práci je třeba se přiměřeně odměnit. Ten půllitr byl zcela patřičný, i když Tomík, který kouřil ve stínu borovic, se cítí dotčen, neboť na něj nezbylo. Uraženě vytahuje svoje zásoby, byl nakupovat jinde než my, nemá jindřichohradecký, ale pouze Božkov. Je třeba vyzkoušet kvalitu, láhev koluje, rozvíjíme zasvěcené debaty na toto téma, které končí, když Robík smutně oznamuje, že právě došel ke spodnímu kulatému sklíčku. Viněta na láhvi přitahuje okoloplující loďě. Jejich osádku tvoří dva hoši, které jsme první den viděli ve Vyššáku ve společnosti dvou krásných opálených dívek, druhý den jsme je zahlédli, jak si každý jednu ukládá do lodi a teď najednou jsou bez. S holkami se potichu domníváme, že je asi vyměnili za něco užitečnějšího, například za kořalku ( my holky jsme fakt někdy hrozné. Ale upřímné.), což se skoro potvrzuje, když kluci přistávají a ze dna lodi vytahují zelenou a nabízejí nám ji. Prosťáčkovi Honzovi také neuniklo, že na začátku týdne jejich osádka čítala více členů a klade opravdu netaktní otázku, kdeže nechali ty „dvě žáby“, Dudy to chce zachránit a mění to na „dvě krásky“, myslím ale, že našim novým přátelům je to celkem jedno. Jeden pouze mávne rukou, zatímco druhý s úšklebkem vysvětluje, že děvčata asi nebylo to pravé, co chtěli s sebou na Vltavě mít a že jim zajistili z Krumlova do Prahy celkem přijatelné autobusové spojení. Raději se dál neptáme, nasedáme, popřípadě uléháme do lodí a pokračujeme v cestě. Po chvíli podjíždíme železnou konstrukci mostu, znamení, že jsme již kousek před Zlatou

32

Korunou. Brzy to poznáváme i podle pohledu, který se před námi otvírá sotva ustoupí les – na horizontu se objevují řady maličkých domečků. Béďa je celý nevrlý, prý je dnes cesta příliš zdlouhavá; chceme mu udělat radost, ukazujeme, že to , co vidí na kopci, je už ta Zlatá Koruna a dál opravdu dnes nepojedeme. Jenže Béďa nic nechápe. Odvážně se v lodi postaví a řve po nás: „Jo, blbce ze mě budete dělat? Tak blbej fakt nejsem, abych věřil tomu, že je to Koruna!“, Viki se táže, co se mu nezdá na našem vysvětlení a Béďa pokračuje: „Přece si nemyslíte, že vám skočím na to, že řeka teče do takového kopce“ a ukazuje směrem k domům vysoko na obzoru. Nikdo už nemá sílu mu podrobně osvětlit situaci: že doopravdy je kemp, co by kamenem dohodil, že do vsi je to doopravdy do kopce a že ty domky, co vidí, jsou doopravdy hodně daleko, ale tam že nepůjdeme, prostě je to tak proto, že Zlatá Koruna je jedna z nejroztáhlejších obcí, kterou známe. Ale tohle by v tuto chvíli Béďa rozhodně nepřijal. Robík se snaží svého háčka uklidnit tím, že mu ukazuje olej, vždyť mu přece říkal, že těsně před kempem je jez, takže to bude za okamžik. Pesimista Béďa však vidí ve všech potencionální podrazáky a rozhořčeně křičí, že olej tedy vidí, to tedy jo, ale to může být před námi dneska ještě klidně deset jezů, protože my jsme hrozní, dlouho spíme, dlouho trajdáme po městě, pořád a hodně pijeme, takže jsme nezodpovědní k vlastním životům a je nám jedno, jestli dojedeme po tmě nebo vůbec. Ale on má doma rodinu, co by dělali ty dva sirotci, kteří by po něm zůstali? Na to mu Nex se svým stoickým klidem odpovídá, že by si konečně vydechli a Dudy ho doplňuje tím, že mu ostře nařizuje: „Sedni, mlč a pádluj!“, Béďa je zaskočen, sedá si, mlčí a pádluje. K širokému jezu, který se sjíždí šlajsnou vpravo, přijíždí první Šimi. Zkušeně vystupuje a po vršku jezu opatrně přechází až k betonové propusti, aby zkontroloval stav vody. Svou loď ale příliš zodpovědně nezakotvil, chvíli se jen tak nenápadně kymácí ve vlnkách, najednou se ale uvolní, samovolně najíždí do proudu a zádí míří přímo do šlajsny. Snažíme se jí zachytit pádlem, ale marně, a tak Šimimu nezbývá než za ní skočit šipku, ovšem právě ve chvíli, kdy už loď zcela pevně drží Honzík za koníka. Dá se tedy říci, že Šimiho noha je odřená celkem zbytečně. Své zranění pak skrývá před Béďou, aby také třeba nebyl léčen. V nastalém zmatku ani nepostřehneme, že Klak nás zcela opustil a pokračuje ke kempu sám. My se zdržujeme ještě čekáním než proplují všechny naše osádky. Samotný sjezd je bezproblémový, pouze vlna těsně pod šlajsnou zalívá nejen háčky, ale i lodě. Zvlášť tu Nexovu, která už je takhle dost plná. Proto hned vodu vylíváme. Když se potom přibližujeme k mostu u kempu, stojí na něm Klak, čistě a suše převlečen a pokřikuje na nás, že počká v hospodě U Huberta. To musí být hlad, který ho nutí opustit kamarády! To musí být silná motivace, která ho donutila postavit stan v takovém rekordním čase. Jako pionýr při stavbě „áčka“ rozhodně tak rychlý nebýval. Tábořiště je zaplněno přiměřeně, hodně lidí asi skončilo už v Krumlově, není problém najít Klakův oranžový příbytek. Je to možná i poprvé, kdy se nám daří postavit stany do určitého, i když z geometrického hlediska neidentifikovatelného útvaru. dokonce máme uprostřed i ohniště a ještě zbývá místo na celty pro ty, kteří tráví noci pod širým nebem. Cestou do hospody si kluci dávají paprikový párek už zde u kiosku, neboť prý hladem šilhají. Dudy po jeho konzumaci pouze konstatuje, že takhle svůj hlad jen vyprovokoval k větší aktivitě, do kopce nás žene, jak kdyby šlo o časovku. Robík váhá, jestli nemá raději zůstat u řeky a pokusit se chytit nějakou rybu, když mu ale vysvětlíme, že by při své smůle stejně nic nechytil, dává nám za pravdu a pokračuje s námi. U Huberta přisedáme ke Klakovi a Petře, jsou již po jídle. Není to pro nás dobrá zpráva. Víme, že až přinesou pokrm nám, bude Klak systematicky od všech požadovat vzorky. Výběr jídla není příliš složitý, proto také nezabere mnoho času. Mají pouze uzené koleno. Během naší večeře se naštěstí Klak dožaduje na Petře Indulony, kterou jí určitě dal do batůžku a než ji Petra najde, máme snědeno. Vše chceme zakončit rumem, samozřejmě jako prevenci proti

33

nachlazení. Objednává Honzík, neboť sedí na kraji. Je vyveden z míry, když mu číšník začne zdlouhavě a barvitě líčit, že rum není, protože končí jeho dodávky, neboť se nepohodl s prodejcem a že možná skončí taky, protože kdo tady má celou sezónu lítat jak magor, pořád tam má plno, je jedinou hospodou, kde se vaří, ti vodáci jsou hrozně nenažraní, a taky strašně pijou, to je přes den dodávka piva a ještě chtějí kořalku,.. Honzík bez dechu a bez hnutí odezírá z číšníkových úst, zatímco my se smějeme úplně nahlas, přestože nás musí vidět i slyšet, číšník pokračuje dál svou, nakonec Honzík objednává minerální vodu, pije ji a následkem přebublinkování další půlhodinu škytá. Rum si tedy nedáme. Čeká nás však další překvapení: zčista jasna stojí u našeho stolu postava nám všem dobře známá z rodné domovské restaurace, přesto teď koukáme jak na zjevení. Davida bychom tady nečekali. Na nevyslovené otázky, které překvapením ze sebe nemůžeme vypravit, vysvětluje, že to přece kdysi slíbil, že nás přijede zkontrolovat, tak je prostě tady. Samozřejmě, že máme radost, největší určitě Tomík, je to jeho velký kamarád. Trochu ale máme strach, co si tady s ním počneme, David je fakt dobrý kluk, ale do města. Co s ním vyvede příroda nechceme ani domyslet. Katka nesměle klade otázku, jestli spal někdy ve stanu. David lehkomyslně odpovídá, že nikoli, ale že si najme nějaký hotel, nechápe, proč se řežeme smíchy, až teprve, když mu Nex suše sdělí, že to fakt může, ale někde jinde než v Koruně, trochu mění barvu v obličeji. Tomík ho však přátelsky plácne po zádech a slibuje, že si ho klidně vezme na noc. Dudy se přidává, dobrovolně se v jeho prospěch vzdává spacího pytle a k Nexovi zašeptá, že se aspoň jednou vyspí, když mu nebude v noci tak hrozné teplo. Na přivítanou chce David objednat rundu rumu, je rozhořčen, když ho seznamujeme se smutnou realitou a popohání nás k odchodu. Rádi bychom šli, ale číšník sleduje televizní program a naše peněženky ho nezajímají. Když po několikeré urgenci pořád nereaguje, Nex peněženku schovává a odchází. Ostatní se snažíme zaplatit o to urputněji, nakonec se dílo podaří, i když vrchního vyloženě obtěžujeme, což dává dost najevo. Před hospodou vzbudíme Pedra spícího na dřevěné lavičce a vracíme se do tábořiště. Na terase u kiosku je prázdný jeden dlouhý stůl, rychle ho obsazujeme, určitě bude dnes večer veselo. Alespoň tak usuzujeme při pohledu na partu s několika kytarami, houslemi, basou a mandolínou. Béďa po nás chce, abychom šli do sprchy. Když vidí, že u nás s hygienou neuspěje, jde sám, hned je ale zase zpět. Sprchy jsou zavřené. Dlouhou dobu si pohrává s myšlenkou, že by očistu provedl v řece, pak ale věší ručník na dřevěnou podpěru pergoly, objednává si pivo a dává tak najevo, že dilema již vyřešil. Máme krásný rozhled po celém kempu, dobře vidíme i naše ležení, proto můžeme pozorovat Dudyho, který zase jí. To už je třetí chod během hodiny. Pak se diví, že stráví půl života na záchodě. Počítáme se a zjišťujeme, že nám chybí Katka. U stanu není, ve frontě u toalet není, ve frontě na pivo také ne…Po hodině začíná být nervózní i její vlastní manžel, zvlášť, když mu Dudy tvrdí, že ji viděl odcházet do lesa s nějakým pánem, o kterém prohlašovala, že je to spolužák. Zřetelně si oddechne, když Katka přichází, je mu určitě divné, proč z druhé strany, než byla očekávána, ale bojí se zeptat, aby se náhodou nepotvrdla teorie s tím spolužákem. Katka sice vysvětluje, že se byla projít, zjistila otevírací hodiny v klášteře pro ty, kteří by zítra zatoužili po kultuře a otvírací dobu v samoobsluze, to zas pro ty, kteří budou toužit po věcech přízemnějších, přesto je Šimi stále na vážkách. Sama Katka ho v podstatě utvrzuje v jeho skeptických myšlenkách, když rozdává oplatky, nabídne všem, jenom jemu samotnému ne. Chválíme Kateřinu jaká je šipka, v tak krátké době zjistit tolik informací. Dudy jí chce dát řád rychlonožky, když dokázala vyběhnout dnes už podruhé ten hrozný kopec. Katka si nechá lichotit, a pak nám, holkám, tajně prozrazuje, že všechno vyčetla vedle kempu na parkovišti. Je tam taková velká tabule a všechno na ní píší. Zbytek času strávila u řeky, pozorovala děti, které vyváděly psí kusy pod jezem.

34

Béďa s Robíkem odchází přece jenom na ty ryby. Na jezu už je klid, všichni vodáci jsou mimo řeku a sedí u hospody, určitě něco chytnou. Tomík je trochu pesimista a tvrdí, že tak akorát lelky, ale Béďa slibuje pstruhy. Už se těšíme na tu lahůdku. Lucie objevuje vedle hospody cosi železného a přesvědčuje nás, že je to trampolína, jenom ji nejde do hlavy, kdo ji odložil právě sem. Nex ji dlouho nevěřícně poslouchá, a pak žádá Kubu, aby si uvedl manželku do obrazu sám. Zámečník Kuba taky nechápe, jak může žít Lucie v takové nevědomosti, Šimi to vysvětluje jako zádrhel v rodinné komunikaci, a teprve pak se Lucie dozvídá, že se nejedná o trampolínu, nýbrž o rošt a Nex hned dodává, že na něm zítra připravíme ty pstruhy a posílá Dudyho, aby klukům u jezu vyřídil, že rošt je prostorný, a tak se musí snažit. K překvapení všech za nimi opravdu Dudy odchází. Po domluvě s majitelem odnáší Kuba rošt k našim stanům, aby náhodou nebyl někdo ve vypůjčení rychlejší, zpět se vrací s mýdlem, aby si příležitostně odskočil umýt ruce. Klak má radost, že má úplně stejné mýdlo značky Fa, na to mu Kuba s milým úsměvem odpovídá, že nemá úplně stejné, tohle mýdlo je totiž jeho, on si ho vypůjčil z jejich stanu, nechává zaskočeného Klaka lapat po dechu a odchází k řece, slyšíme šplouchání, pak jedno hodně sprosté slovo, za keři vykoukne Kubova kudrnatá hlava a směrem k nám křičí: „Klaku, měl jsi mýdlo, ale třeba ho někde cestou zítra chytíme!“ Klak nenachází slov, naštěstí se stejně většinou domlouvá rukama, takže objednávka panáka rumu na uklidnění mu nečiní až tak velké problémy. Pomalu se začíná smívat, ale ochlazovat rozhodně ne. Přesto je Tomík rád, že sluníčko nesvítí. Vrací se nám rybáři a dožadují se pochvaly. Nalovili spoustu běliček, na rožnění ideální. Chválíme je, jenom Béďu méně, protože slíbil pstruha a toho nechytili žádného. David se stačil už třikrát převléci, pořád se nějak nemůže trefit do toho správného stylu, jeho čisté zářivě bílé ponožky vyvolávají u všech úžas, on sám je ovšem trochu frustrovaný, protože zjistil, že na pánské umývárně chybí zrcadlo a on se prostě musí učesat, jinak si s námi na terasu sednout mezi lidi nepůjde. Vyčkává na vhodný okamžik, až bude prázdná dámská toaleta a mohl se udělat krásným tam. Vůbec nechápe, že s sebou nemáme zrcátko a nechce slyšet, že Nex nevlastní ani hřeben. Klak ještě smutně dodává, že on ani mýdlo. Dudy mu nabízí místo zrcátka víčko od ešusu s tím, že je čistě umyté, tedy alespoň bylo, vždyť ho přece vloni na Soče s Nexem drhli říčním pískem. David začíná chápat, že jeho slib navštívit nás byl dost unáhlený. V myšlenkách se propadá kamsi mimo realitu, smutně hledí do růžového oparu, který se usadil nad obzorem a pak stísněně bere do ruky špatně ořezanou tužku a na druhou stranu jakési stvrzenky píše své pocity: Tak jsem přijel za partou ke kouzelné řece, nejsme žádní srabové, slíbil jsem to přece. Snažil jsem se pochopit, co se jim tu líbí. Zeptal jsem se ve Vltavě první malé ryby. Ta mi řekla: „Davide, ještě ho… víš. dej si prvně deset piv, pak to pochopíš.“ Po té opět upadá do melancholického snění, které mu vydrží až k pátému pivu. Teprve potom se zapojuje do bujarého veselí. Na terase se zpívá, pije a dokonce i tančí. Opět se kamarádí všichni se všemi, další fenomén, který Davidovi vrtá v hlavě, ale určitě se mu to trochu líbí. Píseň střídá píseň, David je udiven, jak můžeme znát tolik písniček a navíc, jak to, že je znají úplně všichni.

35

Když jsme uprostřed té jedné z nejoblíbenějších, přerušuje nás ječivá hudba z amplionu na autě, které šílenou rychlostí projíždí kempem, víří prach a pak prudce zabrzdí u kiosku. Jde o auto firmy Coca cola. Lahodné trampské songy přehlušuje tvrdý rock, muzikanti odkládají nástroje a čekáme, co se bude dít. Z auta vystupují usměvavá dívka a chlapec ve firemních tričkách a připravují si mikrofony, jsou sice trochu nervózní, když je vodáci posílají nevybíravým způsobem pryč, přesto nakonec vysvětlují, že pro nás připravili takovou hru. Princip je v tom, že si u kiosku koupíme kolu. První bod soutěže vyvolává neuvěřitelné veselí a Tomík prohlašuje, že na to tedy nehraje. Dívka je neodbytná a vysvětluje dál. S tou kolou doběhneme k jejich autu, oni na láhev napíší černým fixem křížek, my se vrátíme ke stolu, z koly se napijeme, doběhneme k autu, tam dostaneme kupónek, který vyplníme svým jménem a na základě tohoto tiskopisu pak obdržíme některý z reklamních dárků, jako třeba plovací polštářek, láhev na kolo, míček, létající talíř a jiné podobné nesmysly. Ani takto lákavé ceny nevyvolávají jiné emoce než smích. Hudba probrala jakéhosi opodál spícího vodáka, slyšel asi pouze konec pravidel a teď se za všeobecného povzbuzování domáhá křížku na půllitr a chce vyhrát plastovou láhev, aby si v ní zítra mohl táhnout rum za lodí. Neuspěl. Rozhodujeme se celou akci bojkotovat. My dospělí to dokážeme. Žádný problém. Děti jsou na tom ovšem jinak. Většina rodičů nakonec vytahuje z peněženky oněch 25,-Kč, které by se rozhodně daly využít účelněji a děti radostně utíkají pro kolu, s ní pak k autu, a tak dále, přesně podle vysvětlených propozic. Jenže dětičkám vesměs jeden získaný rádoby dárek nestačí. Kromě míčku by se určitě hodil i ten talíř, možná ani klíčenka by nebyla špatná…, požadují další peníze, otcové se brání, děti kňučí, otcové se rozčilují, děti přidávají na intenzitě ječení, sem tam někde mlaskne facka, až už se na to Nex nemůže dívat. Odbíhá ke stanu, vzápětí se vrací a na stůl staví láhev domácí slivovice. Domníváme se, že vše chce zapít, a uznáváme, že s tímto nápojem to bude velmi rychlé. Ale Nex nás překvapil. Usedá na hodně vzdálené místo od auta, tak aby na něj nebylo vidět, pak nenápadně povolává cizí děti k sobě a kapesníkem namočeným do slivovice umazává křížky, takže děti si běhají stále s téže láhví koly pro nové označení, vždy obdrží kupón a následně i další dáreček. Takto se mu podaří uspokojit přibližně třicet cizích dětí, které postupně vybírají dárky, až je auto zcela prázdné. Reklamní agenti jsou spokojeni v domnění, jakou tržbu připravili majiteli kiosku, rozhodně netuší, že každé dítě legálně zakoupilo pouze tu první kolu . Katka je z toho trochu nesvá, nesnáší podvody, Nex ale vysvětluje, že celá kola je podvod a že na nás tady nemají zkoušet takové triky, Honzík má spíš strach o mravní narušení dětského charakteru, toho zas uklidňuje Dudy tím, že ty děti jsou díky svému věku ještě tak čisté, že vůbec neprokoukly, že se jedná o podvod. Jsme tak spokojeni všichni: Zaměstnanci koly, děti i my dospělí. Když už není, co by za „zakoupené“ nápoje dávali, loučí se s námi a odjíždějí. Ušetřivší rodiče teď posílají Nexovi panáka a děkují za své potomky. Před Nexem se objevuje velké množství plastových půldecinek obsahujících různé druhy tekutin. Nex se má rád, tak se s námi dělí. Muzikanti opět vyhrávají, děti si navzájem vyměňují hračky, které získaly třeba dvakrát, občas nám kolem hlavy zasviští létající talíř, sem tam proletí míček, Dudy odkudsi přichází, tvrdí, že byl na kraji lesa, viděl tam pěknou soušku, chtěl ji vzít na zítřejší topení, ale dala mu do hlavy, on upadl a ležel tam v bezvědomí a my jsme takoví, že jsme ho nehledali. Klak dodává, že jsme si ani nevšimli,že tu nebyl, což Dudyho doráží úplně a naznává, že si najde jinou partu kamarádů. Nakonec - co s námi, vždyť přece pořád říká: kdyby nás neznal, mohl mít třeba mikrovlnou troubu, novou pračku či jiné domácí spotřebiče, ale když nás zná, všechno utratí při společných akcích a nemá nic, navíc mu jde také kolikrát i o život. Vehementně mu přitakává Béďa. Honzík nás přepočítává, je rád, že jsme všichni, ubezpečuje, že na ráno má chleba připravený, kopne do sebe poslední doušek ovocného čaje, loučí se a odchází spát. My pokračujeme v zábavě, která přerůstá v ohromný vodácký country bál, všichni se baví, majitel má jistě značné zisky, neboť výčep je stále obležen davy

36

pivachtivých vodáků. Snažíme se proto domluvit s vlastní žízní, ať ještě chvíli počká, ale nedá si říct a nedá. Proto nás dost překvapuje, když o půl noci majitel zavírá okénko a nehodlá natočit už ani jedno pivo. Naopak – vyvěšuje ceduli s nápisem „Přejímka zboží“, což nás v tuto noční dobu trochu udivuje. Pak nám dochází, že jde o pouhý úskok, který má zabránit útoku rozběsněných vodáků. My se ale zaskočit nedáme. Ať mu třeba zkysne. Okamžitě se všichni rozbíhají křížem krážem kempem, loví ve stanech zásoby schované na horší časy, které právě přišly a brzy jsou stoly na terase úplně zaplněné rozličnými nápoji. Mejdan může pokračovat. Kdosi od vedlejšího stolu navrhuje sehnat někde sud. Všichni to schvalujeme dlouhým mlčením, pouze Dudy volá, že je to dobrý nápad. Pak nám teprve dochází, že teď už to asi nepůjde. Přesto zábava nevázne. Spát postupně odcházíme někdy po třetí hodině ranní. Béďa nějak nemůže rozeznat barvu svého stanu, tápe ve tmě, asi dvakrát je vyhozen z úplně cizího příbytku, komusi vykopne kolík držící šňůru od hlavní tyčky, takže dostává ostře vynadat a nakonec s pomocí Robíka přece jenom uléhá na správné místo. Trochu horší je uložit Davida. Tří mu musíme svítit, prohledává své čtyři tašky, neboť mu vůbec není jasné, co si má na tu noc obléci, aby přežil, nechápe, jak Nex usnul jen tak na celtě vedle jeho auta, vždyť se ani nepřevlekl, ani si zuby nečistil, to on si bere opět čisté ponožky a taky čisté triko, a mikinu a svetr…nechápeme, kde vzal tolik věcí na jednu jedinou noc a jsme rádi, když mu konečně zapínáme zip u spacáku. 6. den V noci probíhá rychlá evakuace těch, kteří uléhají pouze pod hvězdami. Ty totiž překryly mraky a k ránu přichází déšť. Naštěstí se dá krásně dospat pod střechou na terase. Bufet se otvírá až po osmé hodině, do té doby tu nikdo neruší. Je ovšem faktem, že nejsme jediní, kteří zde nachází své útočiště před kapkami, během pár okamžiků je zde plno. Vstáváme do uplakaného rána, Davida necháváme raději spát co nejdéle. Je však teplo, takže déšť považujeme spíš za příjemné zpestření jinak fádního horkého počasí. Ze stanu vykukuje Kuba, usmívá se, ale pouze do okamžiku, než se pohne vedlejší stan a z něj vykoukne rozcuchaná hlava Kateřiny. Kuba se zamračí a se slovy: „Katka vylézá, já zalézám,“ znovu mizí v útrobách stanu. Přemýšlíme, co se v noci ještě muselo přihodit, neboť naše stany, neuklizené barely i další věci venku volně ložené jsou zašpiněné od čehosi hnědého. Zkoumáme, o jakou hmotu se jedná. Klak má v sobě tolik odvahy, že dokonce průzkum provádí čichem a pak oznamuje, že to, co si myslíme, že to je, to není. Oddychneme si a pokračujeme v pátrání po původu. Nemusíme dlouho, neboť ze svého stanu vylézá Béďa a tu samou substanci má na šusťákovce i trenýrkách, když se obouvá do bot, nacházíme ji i na tkaničkách. Teď si teprve Šimi všímá prošlápnutého kelímku s hořčicí valícího se opodál. Takže Béďa nezpůsobil večer chaos pouze tím, že narušoval intimitu noci v cizích stanech, ale ještě nám znehodnotil pochutinu k párkům a následně zamazal vše, na co přišel. Nex nad ním kroutí znepokojivě hlavou, ale když vidí, že Béďa zcela ještě nechápe situaci a bez vysvětlení opět zalézá do stanu, odchází s kotlíkem k řece pro vodu a potom pečlivě vše umývá. Pouze si při tom brblá pod vousy, že to bude mít „ten umělec“ dost drahé. K překvapení celého kolektivu vylézá na světlo boží Viki. Když vidí, jak se divíme, třepe hodinkami a pak smutně zjišťuje, že se mu v noci zastavily a má na nich půl dvanácté. Proto vylezl, akorát k obědu. Kdyby věděl, jak se věci mají, ještě by spal. Honzík mezitím vaří pod stříškou u stanu čaj na liháči, ale Šimi se už snaží rozdělat větší oheň na ohništi, aby bylo kde rožnit včerejší úlovek. Lucku jmenujeme vrchní kuchařkou, Kuba má trochu strach, zda se najíme, neboť ví, jak Lucie miluje ryby. Šimi však ochotně podporuje důvěru v Lucii vloženou, pro něj to je lepší, než kdybychom chtěli, aby vařil on. S Dudyho pomocí staví nad

37

plameny stříšku důmyslně poskládanou z igelitů a celt, aby oheň nekouřil a do rybiček nám nepršelo. Ponecháváme Lucku, ať ukáže, co umí a přesouváme se ke stolům u hospody. Takhle na ní dobře vidíme, jestli neujídá a ještě sedíme v suchu. Pro lepší pohodu objednáváme ranní pivo a následně kávu. Krásný pohled nám poskytuje i vstávající David. Noc asi musela být hodně krutá, může děkovat bohu, že tu nikde není to zrcátko. Asi by se nepoznal. Během jedné noci přišel o hodně ideálů i životních hodnot. Očividně je mu jedno, jak vypadá a v oblečení, které včera označil jako pyžamo, teď zcela vyčerpán belhá k nám a zdáli na nás šeptá, že chce kávu. Je nevyspalý, celou noc měl pod zády kámen, Tomík chrápal, byla mu zima, bál se, že po něm budou lézt nějací brouci, co kdyby mu třeba ušák vlezl do ucha, po nočním společném zpívání nemůže mluvit a prostě je to hrůza, a jestli je tohle to „kouzlo vody“, o kterém neustále už mnoho let mluvíme, tak tomu tedy nějak nerozumí. Navíc je úplně zděšen, když vidí, jak Viki zapíjí studený párek kolou, kterou předtím namíchal s půllitrem rumu. Smějeme se, smějí se i další náhodní posluchači a někteří se diví, co to máme s sebou za člověka. Dudy vysvětluje, že ho vozíme jednak pro pobavení a jednak jako odraditele potencionálních vodáků, neboť bojujeme za řeku prázdnější. Někteří s námi souhlasí a dokonce navrhují, že i oni budou brát někoho podobného a toto hnutí rozšíříme na celé území republiky. Vedle sedící Holanďani netuší, a tak jim stopadesátikilový pořízek ve větrem ošlehaném tričku jadrnou slovenštinou oznámí, že není problém, abychom hnutí pojali jako nadstátní aktivitu. Holanďani se také smějí, přestože nerozumí ani slovo a po našem vzoru objednávají rum. Zanedlouho dva z nich spí s čelem na stole. S velkými těžkostmi couvá ke kiosku tatra. Dudy se zděšeně dotazuje, kdo dal před kemp označení přivaděče na dálnici. Záhy se vše vysvětluje: zhýralí vodáci už neví co by a jak by, a tak si lodě přiváží tatrou z pískem. Šimi se svěřuje, jak se mu v noci zdálo, že zlomil pádlo a hned se musel jít přesvědčit, zda to byl opravdu pouhý sen. I Kuba měl sny. Tahal lodě nejdříve proti proudu hodně prudké řeky a potom dokonce přes hory, lesem a pustinou a honili ho vojáci, ještě, že ho Lucie vzbudila, aby šel vyšponovat stan, když začalo pršet, jinak by ho možná i zastřelili. Na svůj noční zážitek vzpomíná také Petra. Klak ji vyhazoval ze stanu s tím „že zavíráme, pivo došlo“ a jí trvalo hodně dlouho, než ho přesvědčila, že on není hospodským a ona že je jeho manželka, tudíž má právo na sdílení společné ložnice. Béďa významně podotýká, že to máme z chlastu a David raději neříká nic. Ztratila se Katka. Opět. Automaticky Šimimu vysvětlujeme, že je asi zase někde se spolužákem. Zdá se, že to tentokrát Šimiho nechává chladným, ale tajně velice nervózně pod stolem podupuje a je velmi rád, když vidí svou choť vycházet s ručníkem na hlavě ze sprch, které jsou dnes kupodivu otevřené, přestože se hned dozvídáme, že teče pouze studená voda. Ti, co měli v úmyslu vykonat hygienu, od toho raději upouští s tím, že příjemnější bude koupel v řece. Honzík nás volá, právě dovařil polévku. Nedokáže odpovědět, když se rozmlsaný Tomík ptá, o jaký druh se jedná. Smíchal do kotlíku všechny, které se mu podařilo v předsíňkách stanů najít. Přesto se libá vůně rozlívá po širém okolí a láká nás k požití. První u zdroje je, jak jinak, Klak. Je také první, komu se podaří najít lžíci a pak už jeho hlava mizí v páře nad kotlíkem. Chceme také, ale už se nemůžeme vejít. Dudy navrhuje polévku rozdělit ještě alespoň do dvou ešusů, Nex to redukuje na jeden, protože na co tolik nádobí? Hodila by se naběračka, doufáme, že se v Béďově výbavě nachází, ale bohužel. Podle seznamu věcí rozpoznáváme, že ji nemá. Zase chyba v seznamu. Další věc, kterou je třeba doplnit, aby příští roky bylo vybavení kompletní, i když Béďa neustále vykřikuje, že s námi už nikam nepojede, ba co víc, bude přemýšlet, jestli se vůbec bude ještě s námi kamarádit. Po jídle ponecháváme Lucii pod improvizovanou střechou, aby dohlížela na přípravu ryb a vydáváme se navštívit klášter. Procházíme však pouze venkovní prostory, neboť právě přijíždí dva autobusy turistů. Nechce se nám čekat u pokladny, zvlášť, když prohlídku absolvujeme

38

každým rokem. Samotný kostel si však ujít nenecháme. Vždy se těšíme na sochu sv. Vojtěcha, patrona vodáků. Tomu musíme pokynout, kdyby na chleba nebylo. Také zkontrolujeme, jestli pořád ještě platí, že na hladině křtitelnice se zrcadlí pohled na nádherný gotický oltář. Nex nic nekontroluje, odchází do restaurace. Nevěří totiž, že bude tolik ryb, aby uspokojil svůj hlad, a tak si stejně jako včera dopřává uzené koleno. Ne, že by byl tak zatížený na vepřové, ale jídelní lístek je strohý stejně jako včera. Je následován Klakem, Dudym, váhavě se přidává i Šimi s Robíkem a Tomem, jenom Béďa je už zase nevrlý, protože ještě dnes bude muset usednout do lodi, a tak má zase takové ty stahy kolem žaludku a koleno by prostě do toho malého prostoru, co mu tam zůstal, nedostal. Nezdržíme se dlouho, vrchní je asi teď dopoledne ještě střízlivý, a tak ani s placením není problém. Cestou zpět kupuje Kuba Lucině tatranku za službu v kuchyni. My chceme koupit rohlíky, tak, jak nám nakázal Honzík, ale nemají je, na dotaz, kdy je budou mít, dostáváme vcelku logickou odpověď, že už hodinu by tu měly být. Nedá se nic dělat, úkol nesplníme. Klak s námi před samoobsluhou nečeká, ani nenakupuje žádné zásoby na cestu, ale uhání do tábořiště . Domníváme se, že chvátá na toalety, ale když přicházíme, dozvídáme se krutou pravdu. Už z dáli vidíme Lucku, jak šermuje Klakovi nožem před očima a vůbec to nevypadá, že by to měla být legrace. Kuba dokonce naznává, že je pěkně zle a neví, jestli se vůbec má přibližovat, protože u nich doma nakonec vždycky všechno odnese on. Zvědavost je ale silnější než strach. A pak nám Lucie naštvaně vypráví, jak si na chvíli odskočila za Davidem a Honzíkem k hospodě, fakt jen na chviličku, jedna káva s malým rumem a nic víc. Jenže zrovna v té době se vrátil Klak, a protože měl strach, že ty běličky nebudou dost propečené a upražené, všechny postupně ochutnával a ochutnával…No, už to vidíme taky, s tím kolenem ve vsi to byl moc dobrý nápad. Dojídáme zbytky, pak Nex oznamuje, že si musí chvíli odpočinout a odchází směrem k terase. Vzápětí ho vidíme, jak usedá s čerstvým pivem a velice labužnicky vychutnává první doušek chladivého moku. Tomík zachmuřeně pozoruje oblohu – už je opět jasno, rozhodně hned tak zase pršet nebude. Šimi organizuje bourání přístřešku a pak se všichni přesouváme pod pergolu. Pozorujeme, jak z horního kempu přijíždí dnešní první vodáci, vytahují lodě, hledají místo na stany a mají před sebou celé volné dopoledne. David nesměle vznáší dotaz, jestli my dneska vůbec někam pojedeme. Zalekne se, když vidí, že ho do jednoho sjíždíme opovržlivým pohledem. Jistě, že pojedeme. Máme to v plánu, ale zatím nevíme kdy. Klak přichází s foťákem, ale hned ho zase uklízí s tím,že dnes fotit nebude, neboť jsme v depresi. Vzájemně se pozorujeme. Tak v depresi a my naivně mysleli, že jsme ve Zlaté Koruně. Nex se dívá do dálky, znamení, že opět přijde nějaká hluboká myšlenka. A taky, že ano. Zamyšleně prohlašuje, že takový člověk v depresi vypije klidně deset piv i bez focení, načež se zvedá a odchází si koupit další. Šimi otvírá plechovku s domácím lanšmitem tak šikovně, že veškerý obsah končí pod stolem. Naštěstí se zrovna v blízkosti nepotuluje žádný pes, a tak vše zase vrací zpět do nádoby. Katka odmítá jíst, neboť Šimiho metody se jí moc nezdají. Ostatní se uklidňujeme tím, že příroda je čistá a že požíváme dost prevenčních přípravků a masu neodoláme. Katka nakonec také ne. I Tomík dostává chuť, ze svých zásob vyndává vepřové na houbách, po prvním soustu se však hrozně šklebí, diví se, že tam jsou houby a než stačíme zareagovat, hází celou plechovku do popelnice. Jsme zděšeni z takového habání, ale Tomík vysvětluje, že to s námi myslí dobře, tohle se opravdu nedalo jíst. Nevěříme, někdo by to určitě zkonzumoval, ale v odpadkách se hrabat nebudeme. Dokonce i Klak se smiřuje s tím, že takový hlad zase nemá. Dudy sedí opřen o boční stěnu kiosku, dožaduje se rumu a na znamení umíněnosti tluče hlavou do zdi. Celá buňka se třese a z jejích dveří vychází majitel a velice bodře nám praví: „Tak pánové, nemlaťte na nás. Stoupněte si do fronty. Vždyť se nám otvírá lednička a padají

39

z ní flašky,“ Dudy se za nás schovává, asi se stydí. Stydí se i David a neustále se ptá Honzíka, o kterém se domnívá, že je tady taky asi omylem, zda je toto opravdu to kouzlo vody. Dobíráme si Dudyho tak dlouho, až odchází. Zdá se nám, že pouze na pár okamžiků, ale přesto se pak dozvídáme, že se za tu dobu málem utopil v řece, poněvadž se rozhodl, že na usmířenou vyloví majitelově manželce vltavín. Jenže zrovna potkal Vikiho, jenž se u řeky holil, stoupl na jeho odložené mýdlo, uklouzl, sjel do vody, praštil se o kámen do hlavy a zase skoro omdlel. Vltavín samozřejmě nenašel, ale to mýdlo utopil. Jestli to takhle půjde dál, bude celá naše výprava bez základních hygienických prostředků. A řeka bude pěnit jako v dobách, kdy do ní vypouštěli ve Větřní odpad z papírny. Klak si nachází klíště, Béďa chce zachraňovat, naštěstí se na první pomoc prosazuje razantně Petra, a tak se nic horšího Klakovi nestane. Roztančeným krokem se blíží ke stolu Kuba a v rukou nese zapůjčený červený tác, na něm se tetelí decinky až po horní okraj naplněné rumem. Jeho gesto oceňujeme pochvalným mručením, Dudy dokonce udělá i něco, co připomíná tleskání. V tu chvíli do náhle vzniklého ticha David promlouvá: „pPrávě jsem to pochopil. Tohle je to kouzlo vody…“ Chvilinku na něj překvapeně a úplně tiše koukáme, a pak se začneme hrozně smát. Jenom pořád nevíme, jestli se mu s námi líbí či zda je z nás zklamán. V každém případě jde o novou životní zkušenost a těch není nikdy dost. Robík přemýšlí, jak Tomík může vypít tolik piv, vždyť ten jeho vlastní „chudáček“ by nebyl schopný to množství ani vyčůrat. Tomík se usmívá, má důvod, stojí ve stínu, má přísun chladných tekutin a navíc – dostali jsme Davida. Škodolibě se culí a má radost, že tohle David určitě nečekal. Béďa se kdoví kvůli čemu hádá s Kateřinou, násilím jí stahuje z nohou holínky, které si po dešti ještě nestačila odložit. Jednu z nich odhazuje kamsi do prostoru, Honzík je dobrák a Katce pro ní běží. Když ovšem Béďa odhazuje do dáli druhou botu, je rychlejší čísi pes a s obuví v zubech mizí ve vysokém lese nad kempem. Majitelka psa je však čestná a holínku vrací. Co by taky dělala s jednou botou. Z neznámého důvodu nám vodák z jiné party oznamuje, že máme zkažené meruňky, nesnažíme se to pochopit, přesto ten šedivý pán bere Katku za ruku a následující čtvrthodinu jí pevně drží. Pak nám dochází, proč tomu tak je. Předtím polil Kateřinu zelenou a teď se k ní asi přilepil. Lucie ji zachraňuje, odlepuje mu jeden prst po druhém a k tomu si veršuje: „Lucie ho zachránila, prstíky mu rozlepila“ Kuba si Lucčina zájmu o cizího pána, nevšímá. Je zahleděn sám do sebe a také rýmuje: „Kuba hlásí vrchol hory, tohle to je smutné story. Démon pivo, kořala, příroda si zahrála se mnou divné drama, Lucie dál jede sama. Byť budem dva na lodi, já se do ní nehodím. Já spíš ústav pro ožraly, top by bylo pro mě, sorry.“ Pak kouká upřeně na pivo před sebou a loučí se s námi až do doby, než zase vystřízliví. Sám osobně to odhaduje přibližně na takových čtrnáct dnů. Petra sedí nejblíže k okénku, a tak má smůlu – musí nám nosit pití dle našich přání. Ihned je její humánní poslání zbásněno: „Petra našla místo v žití, roznáší nám tady pití.“ Nex si nás prohlíží a úplně vážně naznává, že je nejvyšší čas odjet po proudu, ještě chvíli a zůstaneme tu do zítra. Dudy konstatuje, že by se vůbec nic nestalo, však tady zase tak špatně

40

není, ale Nex ho napomíná, ať nepodráží jeho autoritu. Je třeba odjet. Nesmíme narušit Klakův itinerář. K tomu Šimi tiše podotýká, že ten byl narušen už doma před odjezdem. My, co nemáme stany, máme balení rychlejší, proto si můžeme dát o jedno pivo více než ostatní. Béďa se snaží s čímsi pomoci Lucii a Kubovi, ti ale s hrůzou v očích běží pryč. Přibližně kolem třetí hodiny odpolední jsme připraveni k odjezdu. David, který svůj výlet nehodlá prodloužit a vrátí se autem radši rovnou domů, teď běhá mezi námi a našimi loďmi a neustále křičí: „Jéžišimarjá, jak pojedete? Vždyť jste nalití! Vy se mi utopíte, blbouni!“ Tomík ho ale uklidňuje, že pojedeme úplně normálně, že nejsme opilí, že to je normální stav a nakonec ho utře větou: „To jsem teda nevěděl, že seš tak hysterickej.“ Nakládáme svá zavazadla, olíbáváme na rozloučení Davida, nasedáme a odrážíme od břehu. David nám mává, dokud nezmizíme za první zátočinou. Je teplo, ale sluníčko nepere tolik jako v uplynulých několika dnech. Sem tam se oblohou mihne mráček, který vždy způsobí Tomovi neskonalou radost. Neustále máme spojené lodě. Řeka krásně teče, cesta ubíhá. Jediným problémem se stávají časté mělčiny. Zadáci krajních lodí pak mají plné ruce práce, aby naše soulodí vrátili zase zpět do potřebné hloubky. Od jednoho k druhému putuje láhev s rumem, když ovšem podává nápoj Lucie Béďovi, ten zrovna vykládá rukama cosi Robíkovi, láhev špatně uchopí a ta nezadržitelně za našeho společného srdceryvného výkřiku mizí pod vodou. Lucie se dušuje, že zátku pevně zatáhla. Jako naschvál, právě tady je aspoň metr hloubky. Nex vyskakuje z lodi a nohou prohledává dno. Nenachází nic, proto se potápí, jeho neúspěch rozčiluje Dudyho a spěchá mu na pomoc. Hledají, pátrají, najednou Nex zbystří, nasadí uspokojující úsměv a z pod hladiny vytahuje s vítězným pokřikem láhev, zvedá ji nad hlavu a nechápe, proč se hrozně smějeme. Pochopí, když kromě ruky zvedne také zrak. Nedrží totiž v rukou žádanou láhev s rumem, ale láhev s jedovatě žlutou limonádou. Dudy konstatuje, že to jsme tedy nečekali a že za tolik námahy to tedy nestálo, ale když už je ve vodě, plave proti proudu. Lucie chce Nexe potěšit a všem vykládá, jak si právě říkala, že by přišla k chuti obyčejná žlutá limonáda. Kroutí sice přitom očima, ale to Nex nevidí a hned ochotně láhev otvírá o pádlo. Přestože u lahváčů je vždy úspěšný, teď uráží hrdlo. I tak chce za každou cenu Lucce vyhovět, vyplachuje v řece svůj půllitr na vylévání vody z lodě, strká přes něj kdysi bílý plátěný klobouček a limonádu jím cedí. Lucie je trochu konsternována, ale chtěla to, tak teď statečně pije. Kuba jí škodolibě ukazuje, že kdyby počkala, Klak by určitě vyndal ten rum, co mu jeho viněta prosvítá přes stěnu barelu. Klak se tváří jakoby nic, ale všichni vidíme, že je vytočen, určitě neměl v plánu ho teď vytahovat. Také tomu brání a vymlouvá se, že jde o zásobu na horší časy. Nex tvrdí, že žijeme jenom v horších časech, ale kdyby náhodou měly přijít ještě horší, což si tedy už nedovede představit, tak prostě nakoupíme další proviant. Tomík ho podporuje, protože co nevypijeme, to utopíme, tak je lepší to vypít. Nerad, ale nic jiného nezbývá, vytahuje Klak rum z barelu. V tom okamžiku je zezadu přepaden cachtajícím se Dudym. Láhev mu vytrhne z rukou a plave doprostřed řeky, kde vyčnívá obrovský kámen. Všichni hoši hned pochopí. Bleskurychle kotví u břehu, skáčí do vody a plavou za Dudym. Kámen je přesně tak velký, aby si na něj pohodlně sedli. Pak popíjí rum, pokřikují po nás holkách a zpívají prostonárodní písně. My se do proudu nepouštíme, rácháme se u břehu a máme radost, jak kluci dělají chutě kolemplujícím lodím, v nichž zadákům manželky rum koupit nedovolily. Je ovšem pravda, že někteří zadáci dělali před svými háčky, že jsou našim chováním zcela znechuceni, přestože láhev sledovali tak žádostivým pohledem, že opak byl pravdou. Klakovi se také nechce do vody, teď nervózně poskakuje po břehu a zvláštními pokřiky, za které by se nemusel stydět ani náčelník středoafrického černošského kmene, se domáhá navrácení svého majetku. Jenže kluci jsou na sebe tvrdí, a tak Klak jen smutně pozoruje, jak rumu ubývá a ubývá, až není v láhvi téměř nic. Teprve pak Nex navrhuje dát Klakovi ochutnat, aby věděl, jak dobrou věc koupil. Podle Kuby mu určitě udělá radost pocit, jakou dobrotou udělal radost ostatním. Při pohledu na Klaka zase tak stoprocentně s Kubou nesouhlasíme.

41

Raději se ale do hovoru mužů nepleteme, Klak ještě neví, že jsme mu mezitím snědli dvoje oplatky, které nechal neprozřetelně ležet na víčku barelu. Když jsou hoši dosytosti vyřádění, nasedáme a snažíme se popojet. Lodě jsou spojené, Kuba hraje trampské odrhovačky, některé tak košilaté, že se háčci v cizích lodích červenají. Snad každý, kdo dnes jede stejný úsek jako my, nás předhání. Kotvíme až na Dívčáku. Chceme vyhlásit soutěž o nejrychlejší stavbu stanu. Ti, co žádný nevlastní, dělají porotu. Tajně pak soutěž odvoláváme, ale Tomík to neví, a tak hrozně chvátá. Jediný. Má radost, že vyhrál. Katka staví stan sama, neboť Šimi se jako vždy někde zapovídal a jí se prostě nechce čekat. Když je zalezlá vevnitř a snaží se vztyčit zadní tyč, vypadá to, že na louce leží jakási neforemná celtová hromada. Z nitra se ozývá úpěnlivé volání Šimiho jména, to ovšem k řece, kde Šimi rozpráví, nedoléhá. Chceme jí pomoci my, ale nemůžeme, protože se smějeme. Chce jí pomoci Béďa, to zase nechce ona. Nakonec si tedy musí poradit sama. Chlapci pak nasedají do lodiček, traverzem se dopravují k protějšímu zalesněnému břehu, aby přivezli nějaké dřevo na táborák. Nevidíme je, pouze slyšíme pravidelné rány sekerou. Šimi, který teprve teď přichází, se diví, že ten datel je tak hlasitý. Katka při vybalování nachází nafukovací míč, který hledá od prvního dne. Tak si pinkáme alespoň dnes. Ono stejně nikde jinde nebylo na sport místo. Zde na rozlehlé louce je pouze pár desítek stanů, což svědčí o tom, že tento dolní úsek řeky moc lidí nejezdí. Trochu to nechápeme, neboť my jsme již léta přesvědčení, že právě zde to teče nejvíce a navíc je to tu hrozně krásné. Tomík je nervní, že nevyvíjíme žádnou činnost, která by směřovala k odchodu do restaurace. Vysvětlujeme mu, že jsme počítali s tím, že dnešní večer bude pouze u ohýnku. Nejbližší hospoda je pár kilometrů daleko. Několik posledních let je kiosek se zastřešenou terasou i zde, jenomže nevaří a zavírají hrozně brzy. Tomík to nechápe. Přece se musíme najíst něčeho teplého. Vždyť naposled měl uzené koleno, a to je už hrozně dávno. Kluci přiváží dřevo, Honzík klacíky různě zkracuje a přeměřuje a vytváří z nich pravidelnou hraničku. Nex je skeptický, raději by to všechno někam schoval. Teď odejdeme a až se vrátíme, bude hranička spálená. Honzík nakonec uznává, že Nex má přece jenom větší zkušenosti s tím, jak to kde chodí, hranici rozebírá a dřevo ukrývá pod igelitovou plachu. Tomík už opravdu nervózně podupává oblečen do čisté košile na polní cestě a dává nám jednoznačně najevo, že je čas k odchodu. A tak tedy jdeme. Přestože už je docela pozdní odpoledne, je pořád velké teplo. Všechno je rozpálené, a tak žádné velké osvěžení neposkytuje ani les, kterým procházíme. Téměř celá cesta je do kopce. Nikdo nám nemůže mít za zlé, že nás nechává úplně chladnými velká informační tabule, která připomíná, že jen kilometr napravo od cesty se nachází pozůstatky jednoho z největších keltských hradišť. Přestože keltská kultura nám imponuje, teď nám může být ukradená. Ve vsi padáme jako jeden muž na trávník kolem obecní pumpy a necháme Robíka, aby na nás pumpoval a stříkal chladnou vodu. Teprve pak nabíráme sil k další chůzi. Hospoda je až na samém vrcholu kopce a teď už nás nechrání ani ten les. Naopak - postupujeme po tekoucím asfaltu. Jsme hrdinové. Došli jsme všichni, přestože někteří, jako třeba Kuba, po čtyřech. Očekáváme přeplněnou hospodu, vždyť je to široko daleko jediná, kde se vaří, ale ten hic asi ostatní vodáky odradil od tak dlouhého a namáhavého pochodu, a tak s nadšením vítáme, že je volný stůl přesně pro náš počet. Po prvních dvou pivech vypitých za absolutního klidu se trochu ochlazujeme a Tomík prohlašuje, že se mu tu líbí, což znamená, že je tu chládek a točí dvanáctku gambáče. U vedlejšího stolu je zábava již rozjetá, písnička střídá písničku, haleká se a pokřikuje po hospodském, kterému to na rozdíl od mnoha jiných dělá dobře a vtipně dokáže reagovat na jakoukoli poznámku. Kuba je také spokojen a své myšlenky vkládá do veršů: Hospoda hučí jak na Kremži kaskáda,

42

tady u Vlčáka je skvělá nálada. Pije se pivo a žereme sejra, nad naší spotřebou hospodskej zejrá. Bude mu smutno, až půjdem pryč, zamkne a zahodí od krčmy klíč. Nechá ho ztracenej do příští vody, za rok až připlavem udělá hody. Zastřelí pašíka, narazí soudek, my tady budem do ráje chloupek. Hurá, hurá, hurá, z piva se děsně čůrá. Po polknutí posledního kousku smaženého sýra se Tomík zvedá a odchází, jde si odpočinout pod první strom. Zase se na stole objevuje neuvěřitelné množství rumu. Katka žádá brčko. Stejně se opije, když to tak vidí, tak proč má na to čekat, takhle to může urychlit. Brčko nemají. Sem nechodí malé děti. Mezi dveřmi se objevuje Honzík. Stydí se, že přišel pozdě, ale musel ještě zjistit, kdy vozí do místního obchůdku chleba. Nezjistil. Není tu obchod. Chleba se prodává domorodcům zde. Béďa je opět rozčílen. Vadí mu, že je hospoda tak daleko, že ho bolí noha, bouchl se do ní, když plaval na ten kámen uprostřed řeky, a kdyby si teď nemyslel, že už za každou zatáčkou ta hospoda musí být, tak se hned na začátku obrátil a šel spát. Kdo může za to, že si od loňska nic nepamatuje. Okamžitě ale obrací téma, neboť zaslechne, jak Kuba tituluje Lucku „miláčku“ a svěřuje se, že tak ještě nikomu nikdy neřekl. Schovává si to pro nějakou krásnou pivní vílu, a ta musí být hlavně němá. Robík si vzpomíná, že se ráno v kostele pokřižoval, protože se bál večera. A už je to tady. Nex s Béďanem mlátí pěstmi do stolu, zjišťují, jak to zní. Katka rozmazává mouchy po stole. Důvod nám nesděluje. Béďa oznamuje, že dnešní večer prožije tak, aby se mohl smát on nám a ne my jemu. Proto nepije. Tedy do té doby, než mu hospodský přináší nový půllitr piva. Robík žádá, abychom ho nenechali opít dříve než sebe. A vypráví, jak se mu líbilo, když jednou pozoroval Šimiho a Kateřinu vracející se z restaurace. Dodnes lituje, že neměl mikrofon. Katka se chce bránit, ale málem přitom Lucii vyrazí zuby. Šimimu se nelíbí, že Katka má před sebou zase další rum. Chce jí vynadat, sedí ale na druhé straně stolu a zdá se mu nevhodné na ní křičet. Všechno jí tedy píše na pivní tácek. Katka mu bleskurychle odepisuje. Šimi je odpovědí uklidněn - ten rum platí Kuba. Katka si nám tajně stěžuje, že na ní v tom „dopise“ křičel. Honzík se s námi loučí. Alespoň někdo musí prý dojít ke stanům střízlivý. Máváme mu. Venku je asi nepříjemně, neboť je vzápětí zpátky, znovu usedá a objednává si dnes už asi pátý mátový čaj. Kuba a Dudy hlasitě zpívají, občas dochází k neuvěřitelné shodě, zpívají oba dva to samé, aniž ovšem my poznáváme co. Lucie za to Kubu bije. Na Robíka padají tvůrčí nálady. Maluje Béďu z profilu. Neuvěřitelně dlouho s profesionálním grifem poměřuje proporce. Netrpělivě očekáváme výsledek. V hotovém portrétu poznáváme osobní vlak Telč – Kostelec. Béďa se opravdu ztotožnil se svým zaměstnáním. Tomík kouká z okna a pak se ptá hospodského, co to tam v dáli bliká za světélko. Ten je vyděšen, že něco bliká a také z toho, že v tuto dobu ještě někdo něco vidí. Pak vykoukne z okna sám, usměje se a Toma upozorní, že nic nebliká, ale svítí a je to vysílač na Kleti. Kolektivně i s vodáky od sousedního stolu se převlékáme přímo u stolů z tropického do letního oblečení. Někteří stydlivější odchází toto učinit na toalety, tam zjišťují, že je to úplně jedno, neboť dámským WC neustále prochází různí muži pod záminkou podívání se do zrcadla. Zarostlý mladík, který se celou dobu škrábal na bradě, je velice potěšen, že na dámách teče teplá voda a po chvíli ho nacházíme nad umývadlem při holení. V hospodském sále pomalu začíná být jedno, kdo a co hraje. Kuba repuje o sto šest, do víru tance se zapojuje

43

i Béďa, který najednou zapomíná, že ho bolí noha. Tomík s Katkou tancují tango a kapela hraje „Jó, třešně zrály“. Nex vytváří vojenskou baterkou barevnou hudbu. Když už je z baterky pouhá bludička a mávání s ní je zbytečné, objednává si půl kila salámu s cibulí. Velká porce nás zas až tak nepřekvapuje. Vedle něj sedí Klak, který když vidí blížícího se číšníka s velkým talířem, odsunuje rychle od sebe mísu s brambůrky a dělá prostor na další chod a upozorňuje Nexe, že zapomněl říct o vidličku navíc. Kuba odpočívá po divokém a fyzicky náročném tanci, pozoruje Béďu, konstatuje, že je zelený až protivný. Asi je ten pohled inspirativní, neboť náhle popadne tužku a píše: Bedříšku, Bedříšku, máš vředa na bříšku, nech vředa v pokoji, snad se ti zahojí. Nezahojí – ne, ne, ne, dám si kýbl zelené. Po kýblu se vztyčím vzhůru, hned omámím každou můru, až tu můru dostanu, ulehnu s ní do stanu. Béďa se opravdu zvedá, vrhá na Kubu ne zrovna přívětivý pohled, chytne Lucku za ruku a vleče ji za sebou na parket. Tam s ní pak poskakuje, nejspíš v domnění, že tančí. Kuba má radost ze svého střeva, myšleno básnického a chce tancovat samou radostí na stole, je mu v tom ale zabráněno a od Lucie doporučeno, aby se styděl. A tak se stydí. Má strach, že všechny tyhle lidi potká zítra na řece, no co mu řeknou? Nex ho utěšuje, že si nic nebude pamatovat a když si něco nepamatuje, tak všechno, co mu kdo namluví, je pouho pouhá lež. Přesto se Kuba ve verších kaje: Tančil jsem v hospodě, kde se to nemá, veškerá návštěvnost byla úžasem němá. Tančil jsem s Jarku, no to byl nášup, v zádech mi obratle dělaly zas „rup“. V tuto chvíli ovšem tancují úplně všichni kromě něj. Asi se kaje doopravdy, neboť prosí Lucii na kolenou, aby už šli spát. Béďa s Katkou se válí po zemi. Není to vášeň, to jenom Katka při rokenrolu stoupla jinam, než Béďa čekal. Nex zjišťuje, že Béďa pod vlivem alkoholu kulhá na tu zdravou nohu. Další taneční pár tvoří dva asi šedesátiletí pánové, krokové variace jim jdou docela dobře, akorát ten buclatější má na čele ohromné krůpěje potu a vykřikuje, že už tedy nemůže, přesto tancuje dál. Klak rozpráví o výdělku během turistické sezóny s teď již opilým majitelem restaurace. Tomu ale přemíra alkoholu nevadí, na obsluhu povolal svou dceru, které právě skončila šichta v kuchyni. Všechno ale jednou končí, dáváme poslední rum, loučíme se s panem hostinským i s kluky z kapely. Ti také mají postavené stany v kempu, ale takovou dálku půjdou až za světla. Svalí se na zahradě a přespí tady. Nexe tato varianta také láká, jenže my musíme za našim starostlivým Honzíkem. Cesta zpět je daleko příjemnější. Jdeme z kopce a navíc je příjemný chládek. Nevýhodou je tma. Máme pouze jednu baterku, neboť druhou Nex znehodnotil při večerním programu. Podél cesty mají zrovna děti z nějakého tábora noční hru. Pěšinu lemují zapálené svíčky

44

postavené ve sklenicích. Béďa špatně koordinuje své pohyby, neustále zakopává a padá, přitom svaluje jednu svíčku za druhou. V jeho stopách postupuje Nex, který jako dlouholetý zodpovědný pionýrský vedoucí zase všechny svíčky zapaluje. Již zdáli vidíme, že v našem ležení není vůbec mrtvo. Naopak, ohníček svítí do dáli, v kotlíku se vaří voda a Honzík spokojený, že jsme se vrátili všichni živí a zdraví, oznamuje, že se bude podávat noční čaj. Nex podotýká, že by spíše potřeboval noční nádobu a odchází za nejbližší strom, Klak se pak domnívá, že někdo nechal puštěný vodovodní kohoutek. Kuba vytahuje k velkému zděšení Lucie kytaru, protože je třeba vzdát Honzíkovi hold za jeho trpělivost a obětavost písní. Hraje a Honzík zpívá. Pak si od Kuby půjčuje nástroj, a přestože jsme zažili už hodně, tohle ještě ne. Honzík hraje, nevadí mu, že pouze na pět strun a procítěně, nahlas a s vyloženým potěšením zpívá. Nepoznáváme co, ale o to více se smějeme. Mezi naší společnost přichází tlustá paní s ohromnou natáčkou nad čelem a ječivě nás upozorňuje, že rušíme noční klid. Díváme se provinile po sobě. Když zmizí ve tmě, naznává Dudy, že už ten velký zadek dneska někde viděl a přemýšlí kde. Pak s výkřikem : „Mám to!“ vysvětluje, že se na něj velmi opovržlivě dívala, když se snažil lovit vltavíny a dodává, že v těch plavkách vypadala daleko hůř než teď. To se jí bál víc. Kuba nařizuje pokračovat ve hře, protože poslouchat ženskou, která nahání velkému Dudymu strach za bílého dne, tedy nebudeme. Tak se Honzík pouští s novou vervou do hry. Opět někdo přichází. Ztuhneme. Není to ta paní, je to ohromný pán. Nemá velký zadek, ale velké svaly. Ticho je tak náhlé, že příchozí ztuhne také a neví, co se děje. Pak velice nesměle poprosí o cigaretu a nechápe, proč se najednou všichni řehtáme jak koně. Za cigaretu nám věnuje strunu, je ale tak zmaten, že úplně jinou, než potřebujeme, přesto se snaží Kuba naladit. Proces ladění je asi příliš dlouhý, Honzík usíná v sedě u ohně. Další hudební produkce už tedy nebude. Neočekáváme ji ani od Kuby, neboť ten dělá strašné obličeje, a když se tážeme, co ho bolí, vysvětluje, že pouze zívá, a tak Lucie nařizuje spánek, protože kdo se tady má na něj dívat. Kuba se vůbec nebrání, odhazuje kytaru a odchází. Zodpovědný Šimi nástroj uklízí z dosahu Béďi a pak jde spát také. Viki budí Honzíka a oznamuje mu, že je nejvyšší čas ulehnout, a tak se postupně rozcházíme všichni. 7. den První kolem ohně hopsá Šimi. Poskakování není samoúčelné. Je bosý v mokré trávě. Nemůže najít druhou botu. Asi na ní usnula Katka a tu si vzbudit nedovolí. Vzápětí vylézá Honzík a Šimi dostává vynadat. Nemusí tady snad skákat jen tak zbůhdarma. Klidně mohl dohopsat pro roští a rozdělat oheň a už se mohla vařit voda na čaj. Praktický Šimi je zaskočen, někdo je zde ještě praktičtější než on. Přičítá to včerejší Honzíkově střízlivosti. Postupně také vstáváme, i když jak Viki, tak Béďa si dávají docela na čas. Robík je trochu nervózní, chce se jít podívat na zříceninu, ale dal si závazek, že Béďu vezme s sebou, aby mohl doma vykládat taky nějaké zážitky z dovolené dětem. Ale s tím jeho dlouhým spánkem teď neví, jestli to vůbec stihne. Uklidňujeme ho. Však hrádek je při cestě, kterou půjdeme na dopolední procházku. Vychutnáváme snídani, mačkáme se pod několika stromy, které nás mají ochránit od žhavých slunečních paprsků. Na některých místech ještě neoschla rosa, a přesto je nesnesitelný hic. Klak tuto výheň vzdává jako první a odchází s Petrou do lesů. Je následován Šimim, Katkou a Robíkem, který je smutný, že Béďa stále ještě spí. Nex je z toho také překvapen a několikrát Béďu ve stanu kontrolujeme. Připadá mu zvláštní, jak někdo může vydržet takové teplo bez přísunu vzduchu a tekutin, navíc být zapnutý až ke krku v péřovém spacím pytli a mít na sobě pletený svetr. Když ho potom vytáhne Dudy ze stanu téměř

45

násilím, Béďa se vzteká, ale je mu vysvětleno, že vše je myšleno v dobrém, pro jeho zdraví, vidí, že žádný hněv mu nepomůže. Argumenty jsou na naší straně. A tak uprostřed vyprahlé louky ze sebe svléká všechny vrstvy oblečení, až zůstává pouze v trenýrkách. Neobtěžuje se hledáním plavek, skáče do peřejek, přičemž poslední díl oblečení odhazuje do kopřiv se slovy: “ „Své slipy odhazuji v dál“, což nutí opodál sedící paní s velkým zadkem a teď také velkou loknou nad čelem, zakrýt oči asi desetileté dívence podobných proporcí a rychle ji odtáhnout do bezpečí, co nejdál od té party zhýralců a nemravů. Je vidět, že ranní koupel Béďovi vyloženě svědčí. Vypadá tak spokojeně, že zláká i nás ostatní a za chvíli jsme naskládaní napříč řekou jeden vedle druhého, držíme se vystupujících kamenů a necháváme přes sebe protékat vodu, která díky četným kamenným překážkám působí na naše těla lépe jak perličková masáž. Teprve když nám začínají fialovět rty a tváře, vylézáme z vody a necháváme na sluníčku, aby nám pomohlo rozproudit krev. Ve vodě je už pouze Béďa. Taky je fialový, přesto se drží kamene dál. Dudy má strach, že je podchlazen a ztuhnul. Jediná Lucie tomu najednou rozumí. Nemůže ven. Nemá slipy. Odhodil je, ale neví přesně kam. Smějeme se, Béďa nás odhání, aby mohl vylézt nahatý, ale my se samozřejmě odehnat jen tak nedáme. Naopak, chceme si vychutnat, jak zcela svlečený Béďa prolézá hustými kopřivami a hledá kus pruhaté látky, díky níž se bude moct ukázat mezi lidmi. Nakonec mu nezbývá, než odhodit stud a pustit se do nepříjemné akce. Nex je ale vtělená dobrota, od stanu mu přináší dlouhé triko a sám mu pomáhá hledat. Naštěstí se slipy zachytily na vrbičce, takže hledání bylo rychlé a úspěšné. Líně se válíme kolem stanů, když najednou Lucie ohromeně a beze slov ukazuje zvednutou pravicí kamsi do dáli. Dudy jí ustrašeně napomíná, že mít pravou ruku v této pozici je trestné, ale to už i ostatní hledíme naznačovaným směrem a dochází nám, že Lucie nezdraví, ale ukazuje. A tam, kde se nejvyšší část hradebního torza dotýká samotného nebe, vidíme pět siluet, které se podivně kymácejí. Pohotový Šimi přikládá k očím dalekohled a oznamuje, že postavy se nekymácí, nýbrž mávají a že jsou to naši přátelé. Modrá značka je lesy zavedla neomylně na naší oblíbenou památku. Dudy v tu chvíli dostává šibalský nápad. Co kdybychom jim právě teď něco provedli. Něco takového, co by sice viděli, ale na tu vzdálenost nerozpoznali a navíc, i kdyby, nemohli by vůbec nic dělat. Ale co? Jsme líní nejenom fyzicky, ale i intelektuálně. Béďa sarkasticky naznává, že v tom druhém případě nejde o lenost, ale o setrvalý stav. To vyburcuje Nexe alespoň k menšímu myšlenkovému procesu. Dívá se znaveně na stojící stany a pomalu vyslovuje svůj nápad, že bychom jim je mohli postavit někam úplně jinam. Uprostřed těch desítek dalších stanů na tomto ohromném prostranství je budou hledat dost těžko, zvlášť, když celtové polokoule jsou všechny téměř shodné. Nejdříve nás napadá, že se asi zbláznil. V takovém vedru vykonávat dobrovolně tolik namáhavých pohybů, to nemůže zdravý člověk myslet vážně. Nex v první chvíli taky trochu zapochybuje, jestli je to to pravé, ale vzápětí se chlubí, že v pionýru stavěl „áčko“ za dvě minuty. Je sice pravda, že od té doby uteklo hodně vody, ale zase je nás na tu práci hodně. Trvá jenom okamžik, než nám vše projde hlavou, a pak vítězí zdravá škodolibost nad vlastní leností. Je až neuvěřitelné, jak nás vidina zmatených obličejů našich blízkých dokáže vyburcovat až téměř k nadlidským výkonům. Myslím, že bychom byli pionýrům zdatnou konkurencí i v tehdy populární branné soutěži O partyzánský samopal. Přestože na nás okolo povalující se vodáci koukají dost nechápavě, netrvá dlouho a Klakův stan je umístěn do malého prostoru mezi šest úplně cizích příbytků. Šimi je potrestán ještě víc. Modrozelená polokoule je usazena přímo doprostřed příjezdové cesty, hned za dřevěnou závoru. Spoléháme ovšem na to, že zákaz vjezdu umístěný před závorou opravdu platí. Jinak bude rozčílených lidí podstatně více.

46

Dobře naladěni vidinou budoucích zážitků po společném návratu následujeme naše kamarády a směřujeme k modré značce. Ta nás vede příjemnými lesními cestami podél kouzelné říčky Křemže na malou samotu, kde máme zkušenost s milou hospůdkou. Ani my neodoláme úzké pěšině lákající nás do strmého kopce. Víme, že litovat nebudeme. Po několika desítkách metrů namáhavé chůze po zarostlých kamenech se před námi objevuje téměř zachovalá hradní brána strážící majestátně bývalé feudální sídlo. Procházíme jí a cítíme, jak se přenášíme do jiného časového prostoru, do dob dávno minulých. Uprostřed nádvoří pokorně prohlížíme kamenné stěny tyčící se vznešeně do výšky. Neopomeneme vyšplhat na nejvyšší z nich a pak opatrně přecházíme po úzké stezce přes vršek hradeb z jedné strany hradu na druhý. Z ohromné výšky pozorujeme Vltavu, která se podobá klikaté stříbrné nitce opatrně položené do pohádkové krajiny. Tento pohled si opravdu nemůžeme nechat uniknout. Důkladně prolezeme každý kout, hádáme se, které zdivo patřilo k hodovnímu sálu a které ohraničovalo ložnici paní domu. Dudy lituje, že jsme ještě nikdy neprovedli už dávno diskutovanou akci. Má na mysli protestní žranici uskutečněnou právě v areálu nějakého středověkého sídla. Tady by k tomu byly opravdu originální podmínky. Tomík ovšem jeho myšlenku shazuje tvrdíc, že jsme kolektiv značně neukázněný, a že by určitě někoho napadlo pod vlivem celonočního hodování lézt po strmých hradebních stěnách a on nechce být svědkem nějakého neštěstí. Nex zkoumá pohledem tábořiště krčící se v údolí pod hradem a tvrdí, že naši přátelé rozhodně nemohli zpozorovat, co provádíme s jejich stany. O to se více těšíme na návrat. Opouštíme nádvoří a bránou se vracíme zpět do reality. Necháváme za sebou dusot koňských kopyt, křik prodávajících trhovců, hluk vycházející z řemeslnických dílniček i něžně se linoucí tóny loutny a opět vnímáme pouze šum prudce tekoucí říčky a vůni borovic. Katka chválí středověké stavitele, neboť zasadit hrad do této krajiny byl vynikající nápad. Nemůžeme jinak, než jí dát za pravdu. Z hustého a místy strašidelného lesa přicházíme na sluncem ozářenou cestu, která nás vede až k řadě stupňovitých přehrádek, malých jezů a uměle vybudovaných vodních nádrží. Neváháme ani chvíli a využíváme vodních přepadů a gejzírů k osvěžení. Necháváme masírovat svá těla pod ostrým proudem vody tryskajícím z řady železných trubek, poskakujeme v jezírku, cákáme po sobě či jen tak ležíme v mělké vodě a vychutnáváme mokré letní potěšení. Najednou slyšíme z horní přehrádky známé hlasy a rozpoznáváme, že našich pět kamarádů této přírodní lahůdce také neodolalo. Když už jsme prokřehlí až do morků kostí, pokračujeme dál. Pouze největší vodomil Dudy absolvuje tuto cestu vodou. Využívá přehrady, která lemuje naší stezku a je akorát tak hluboká, aby si kvalitně zaplaval. Setkáváme se s ním na dřevěném můstku těsně před bývalým mlýnem, ze kterého jeho majitelé vybudovali maličkou, leč nádhernou stylovou hospůdku. Využíváme příjemného chládku uvnitř budovy, nenecháme si ujít posezení kolem kachlové pece, přestože Dudy by si nejraději vylezl na ní, do proužkových naducaných peřin. Kafíčko se nám nese v malovaných bucláčcích. Pivo je studené, olemované nádhernou hustou pěnou, přesně takové, abychom jím spláchli velice chutnou sekanou. Klak je po jídle jako první, potom ho tří lidé musí držet, aby se nevrhl do talíře své manželky. Je nám jasný důvod, proč Petra zůstává neustále štíhlá, proto jí chceme alespoň na dovolené dopřát celé porce. Dudy si prohlíží otevřené horní patro. Vedou na něj úzké dřevěné schody a po vnitřním balkónku se dá dokola obejít celá hodovní místnost. Napadá ho, že je to jak ze salónu na Divokém západě a že by mohli jít s Robíkem nahoru a on by ho hodil přes to zábradlí. Robík na něj udiveně kouká, ale Dudy mu to hned vysvětlí: „No co, to není můj nápad. Viděl jsem to ve westernech.“, na to opravdu není co říci, jenom snad, že paní majitelka je proti tak vehementně, že i Dudy od svého plánu ustupuje.

47

Klak je zhrzen, Petra mu doopravdy nic nenechala. Dlouze rozmlouvá s hostinskou, nakonec je mu přinesena hluboká mísa s voňavým gulášem. Brzy nezůstává pouze u porce pro něj, ale guláš dostávají i ostatní hoši. Je pravda, že vůně majoránky je tak intenzivní, že jednoznačně vyvolává pavlovský reflex. Robík dostává kurážný nápad. Dnes se na lodi vymění. Béďa bude kormidlovat. Vzhledem k tomu, že od lodí nás dělí několik kilometrů, Béďa vykřikuje, že proč ne, vždyť na tom nic není, on to zvládne, a možná, že daleko lépe než Robík. To teda budeme koukat. Pod jeho velením se tedy necvaknou. Robík se tiše usmívá a nekomentuje. Ví moc dobře, že zůstane pouze u nápadu. Každý metr, který nás bude přibližovat k Vltavě, každá minuta, která nás přiblíží k odjezdu, bude pro Béďu znamenat malé trauma, stále se zvětšující, až nakonec ze sebe vychrlí ohromný gejzír argumentů, proč nemůže sedět vzadu, až to Robík vzdá a nechá vše při starém. Kuba se debaty neúčastní, neboť je opět líbán múzou: Je tu krásně, piva dost, místní vědí, kdo je host, rvou to do nás pod tlakem, vydržíme zázrakem, hurá, hurá, hurá, každý často čurá. Některé verše mu ta éterická bytost řecké mytologie podsouvá docela často. I když – pravdivé jsou zcela zaručeně. Lucie ho chce pochválit, snaží se proto usednout k němu blíže, ale není místo. Přisedá si tedy na Vikiho koleno. Místo vděku za projevenou náklonnost se však dočká pouze toho, že se Kuba rozčiluje. A to přímo ve verších: Z toho Vika bolí nohy. Huš! Dost už toho mám. Kuš. Pak vyskočí a všichni čekáme, zda bude Viki inzultován. Naštěstí ne. Kuba jen rázně odchází k dřevěnému záchodku na dvoře. Místo aby se vracel spokojen, je očividně rozrušen. Hned také podává vysvětlení. Viděl se v zrcadle. Nemohl se poznat. Má červené oči. Jako kdyby něco svařoval. Jestli to nepomine, budou si všichni v práci myslet, že místo odpočinkové dovolené pobýval na nějakém melouchu. Ještě ho vyhodí. Nex ho uklidňuje. Když na ně v práci dýchne, o melouchu uvažovat přestanou. Po dobrém jídle a pití se loučíme s příjemným prostředím a vracíme se k našemu přechodnému bydlení. Velice nás překvapuje Béďa, který se rozbíhá přímo od dveří hospůdky, dlouhým skokem přeskakuje štěrkovou cestu a pak k našemu nesmírnému úžasu skáče placáka do potoka. Strachem ohromeni němě zíráme na rozpláclou postavu, teprve když se začíná hýbat si uvědomujeme, že katastrofa se nekoná. Nex kroutí opět nevěřícně hlavou jak ho to napadlo? Vždyť si přece cestou sem musel všimnout, že je tam nanejvýš třicet čísel vody. Robík však smutně konstatuje, že toho si určitě nevšimnul. Kouká totiž všude kolem, všechno musí vědět a u všeho být, ale důležité věci opomíjí. Je to prostě Béďa. Ten teď stojí uprostřed říčky a nechápavě si prohlíží četné odřeniny a ani se nerozčiluje, když Katka suše ze břehu počítá, kolik se mu celkem postupně vybarví modřin. Dudy se táže, co že to mělo být? Béďa beze slov ukazuje doprava. Asi o dvacet metrů dál, schován pod dlouhými vlasy paní vrby leží po krk ve vodě Honzík a užívá si chladnou koupel. Teď tomu trochu začínáme rozumět. Béďa viděl koukat z vody pouze Honzíkovu holou hlavu a domníval se, že je tam vody až po krk. Vůbec ho nenapadlo, že by Honzík mohl ležet. Myslel, že stojí. Tato samotná myšlenka je hodně na pováženou, ale raději to dál nepitváme, neboť víme, že pro nás absolutně logické věci jsou v podání Bédi velice často modifikovány do podob od logiky se značně odchylujících a častokrát s sebou přináší i katastrofální důsledky. Procházkovou chůzí míříme do kempu. My, co víme, jsme nedočkaví a nenápadně popoháníme Klaka, který má snad v úmyslu fotit každičký strom okolo cesty.

48

Nejdříve na naše překvapení reaguje samotný Šimi. Jako první z výpravy totiž vidí stan uprostřed cesty, hned vedle dřevěného srubu majitele kempu. Znechuceně naznává, že opravdu ti lidi už neví co by. Takového místa tady je a oni si postaví stan na cestu. Opovržlivě stan obchází a vykřikuje své komentáře tak hlasitě, že nemůže být půlce kempu přehlédnutelný. Souhlasíme s ním a pokračujeme přes celé tábořiště k našemu ležení. Tam okamžitě zamíříme každý k tomu svému majetku a teprve tehdy Klakovi zjišťují, že na ně nic nezbývá. Petra pochopí bleskurychle. Teď sedí na zemi a směje se tak, že rozčilený Klak jí nazývá pro manželku docela nevhodnými slůvky. Necháváme ho zmateně kličkovat mezi stany, pozorujeme jeho roztržité pohyby a je nám jasné, že překonání lenosti se nám vyplatilo. Teď teprve přichází Šimi následován Kateřinou. Zdrželi se, protože Šimi debatoval s nějakými vodáky z Prahy, kteří stejně jako on zastávali názor, že postavit si stan hned za bránu je opravdu dost velká drzost. Rozhlíží se, najednou mu tuhnou rysy ve tváři, celý brunátní, to už i Katce dochází o co jde a stejně jako Petra se směje. Šimi vykřikuje docela dost ostrá slova a pak téměř násilím nutí svou choť, aby s ním šla tu ostudu sbalit. Ta ale odmítá. Šla by, to by ale před tím nesměl na sebe Šimi upozornit všechno osazenstvo kempu. Teď tedy nepůjde nikam, tu hanbu by nepřežila. A tak Šimi sám odchází vkročit do jámy lvové. Myslím, že toto nám hned tak nezapomene. Dnes máme před sebou celkem krátký úsek, jeho rychlost je podpořena i tekoucí vodou, spoustou peřejí, ale také asi dvou jezů. Naším cílem je buď Boršov nebo podle nálady až Budějovice. Užíváme si poslední plavby, válíme se, koupeme a tlacháme. Dokonce i Šimi se občas zapomene a k hovoru se přidává. Dudy velice ochotně pomáhá vylévat vodu z lodě paní, která se cvakla mezi vrbičkami. Robíkovi je ta ochota podezřelá. Ovšem jen než pochopí, že paní nemá vrchní díl plavek, ten jí uplaval. Béďa je naštvaný, že nepádlovali rychleji, mohli být více akční a právo na pomoc bližnímu by získal on. Robík jen krčí rameny a naznává, že když nepádloval celý týden, teď už to nestrhá. Dochází pití, což Kuba pociťuje jako tu nejhorší možnou věc, která nás mohla potkat a očekává, že teď se ukáže charakter kolektivu, neboť pravé tváře se objevují vždy v těch nejvypjatějších situacích. Dudy však tajuplně šmátrá mezi volně loženými zavazadly a pak slavnostně vytahuje několik lahví piva. Jsou teplá, to ano, ale už jen z principu Dudyho nesmírně chválíme a následně vše vypijeme. Kuba je zpočátku smutný, nedozví se pravdu o tom, jací ve skutečnosti jsme. Pak ale dochází k závěru, že vlastně ví vše, teď je mu jasné, že z každé situace dokážeme najít východisko a právě zjistil, že v nouzi poznáš přítele a Viki dodává, že rozdělit se o poslední piva, to je rozhodně projev přátelství, Dudy větu doplní slovy: „Hlubokého přátelství stejně jako voda zde“ a pak skáče šipku do hlubin pod probořeným jezem. Objevuje se až daleko před námi a pochvaluje si, jak krásně a hlavně rychle to proplul. Chce jít ještě jednou, ale když vidí, že na něj nehodláme čekat, nechá proud, aby ho poponášel dál a svou loď postrkuje před sebou nohama. I my se koupeme. Teplá voda k cachtání přímo vyzývá. Jako na povel vyskakujeme z lodí přímo uprostřed nejsilnějšího proudu. To, když vidíme na břehu chatku ukrytou ve stínu čtyř vzrostlých borovic. Nejde ovšem o romantické zastavení. Tak rychle nás z lodí vymrštil nápis nad velkým oknem „Občerstvení“, naše manévry jsou však zbytečné. Mají zavřeno. A tak si děláme žízeň až do kempu. Před námi je jedno z mála škaredých míst na Vltavě. Je to jez u továrny. Jet se nedá, musí se přenášet, a to hrozně dlouhý úsek. Hned za zatáčkou je ale kemp. Bohužel, ani tady se to moc nepovedlo. Vždy smutně vzpomínáme na dobu, kdy zde bylo pouze veřejné tábořiště bez latrín a umýváren, ale posazené mezi husté keře a stromy, které každému poskytovaly soukromí.

49

Dnes po zeleni nebí ani památka, prostranství je rozděleno asfaltovou silnicí, uprostřed vykácené plochy stojí obdélníková škatule ukrývající restauraci a stan vedle stanu se krčí kolem dokola na suchem popraskané žluté zemi. Nex prohlašuje, že tady nebude, na to psychicky nemá a navrhuje popojet ještě níže, tam určitě nějaké místo na nocleh najdeme. Lucie je k jeho nápadu trochu skeptická, Tvrdí, že si místopis velice dobře pamatuje a ani náhodou si nevybavuje, že by někde dál byla možnost táboření. Všichni ale věří Nexovi, neboť svou postavou i autoritativním vystupováním a realistickým pohledem na svět vzbuzuje pokaždé v lidech důvěru, přestože jeho myšlenky se už mnohokrát ukázaly jako velice liché. Vesele, aniž tušíme sled chvílí příštích, jedeme proudem dál. Nex neustále udržuje optimismus tvrdíc, že kemp je nedaleko. Lucie naopak nahlodala svou pesimistickou předtuchou Katku a postupně i Petru. Kluci se na nás holky dívají svrchu, že jako si vůbec nepamatujeme cestu, přestože tu projíždíme každý rok. Když se však před námi objevuje železniční most, už tolik rozverní také nejsou. Zastavujeme na louce pod mostem a hoši jdou na výzvědy. Vrací se o poznání skleslejší a oznamují nám, že tato loučka je soukromá a majitel je pes. Raději odrážíme a v duchu si klademe otázku, proč všichni přijali bez jediné námitky Nexův geniální nápad. V opačném případě jsme už mohli mít vybaleno a naše kroky by dozajista právě teď směřovaly k nejbližší restauraci, abychom se pro dnešek vypořádali s nashromážděnou žízní. Přemýšlíme co nás ještě čeká? Kde asi svá zemdlelá těla složíme? Z obou stran řeky se na nás výsměšně dívají cedule s nápisy „Stanování zakázáno“, tak jedeme stále dál, teď už nejenom Lucie, ale i někteří další Nexovi hlasitě vyčítají jeho rozhodnutí. Jako poslední stéblo naděje se za zatáčkou objevuje krásný zelený plácek. Místečko přímo stvořené pro naše stany. Při radostných manévrech ke břehu se Robík cvakne a Béďa tak ztrácí poslední příjemnou představu o dovolené na vodě. Naše radost vyvolaná vidinou konce naší anabáze se záhy rozplývá, neboť přístupu na břeh brání jakýsi vodák v orvané džísce. Ke své momentální činnosti využívá kvílícího hlasu, pádla a obtloustlejší manželky ozbrojené špinavou pánví v ruce jedné a vepřovkou v ruce druhé. Z celé situace je zřejmé, že zde dnes nocovat nebudeme. S tímto poznáním souhlasí všichni bez výjimky. I ti největší optimisté. Rokujeme nad jiným řešením. Kdosi navrhuje jet až do Budějovic a nočním vlakem pak domů, Nex vehementně prosazuje jinou možnost – táhnout lodě těch pár kilometrů proti proudu a vrátit se tak na boršovské tábořiště. Obě dvě možnosti, zvlášť ta druhá, jsou jednoznačně zamítnuty. Slabší povahy se shání po sekerce s úmyslem udělat v lodi díru a navždy jí tak pohřbít na vltavské dno. Spoustu problémů by si tak vyřešili. Lucie s Katkou se však nevzdávají. Mezi kopřivami prolézají po břehu kolem plotů a doufají, že někde najdou malý plácek, pouze tak malý, že bude stačit pro naše přenocování. Naděje velká není, holky však svůj boj za místo pod sluncem – vlastně pod hvězdami – nevzdají. Ještě klukům ukáží. Tady jde hlavně o princip, to se potom aktivují poslední síly. A za zatáčkou snad svítá na lepší časy. Čtvercový palouček zaklíněný mezi tři navzájem sousedící zahrady, přičemž prostřední je o nějakých patnáct metrů kratší. Tím vytváří zákoutí, o kterém se nám posledních několik hodin zdá. Lucie s Katkou se v tu ránu shodují, že podstoupí jakoukoli řež za noc zde. Ozbrojeny pádlem a zbytkem salámu proti divokým psům vstupují zadní brankou na cizí pozemek. Ostatní vše sledují přes vysoký drátěný plot a jsou rádi, že se k této cestě odvážily ty dvě a oni mohou zůstat v bezpečí. Klasická vilka z třicátých let naštěstí hlídána psy není a její majitelka, postarší dáma se šedivými upravenými kadeřemi, proti našemu noclehu nic nemá. Jenom nesouhlasí se stavěním stanů, ale pod širákem klidně zůstat můžeme.

50

Tato zpráva vyvolává v kolektivu různé reakce. Ti, jež se těšili, že povolení nezískáme, jsou naštvaní, ti, kteří nikdy ještě nespali po širákem, jsou vyděšení a ten zbytek už nadšeně rozvěšuje své svršky po plotě k udivení okolních zahrádkářů. Ihned po rozbití kempu odcházíme do hospody. Béďa se trochu bojí ponechat všechny své věci bez dozoru téměř uprostřed Budějovic. Je mu navrhnuta funkce noční hlídky. Odmítá ji, raději se smiřuje s tím, že možná o něco přijde. Je to ale dnes už jedno. Důležité byly hlavně ty ideály, a ty nemá už dávno. Rozhodujeme se pro hospodu přímo ve městě nebo pro návrat do Boršova. Podle turistického ukazatele spočítáme, že to vyjde skoro nastejno, proto volíme Boršov, neboť s atmosférou této hospůdky jsme byli vždy spokojeni. A dnes je to zase na rok naposled. Cestou se zastavujeme v místní cukrárně. Oříšková zmrzlina nemá konkurenci. Katka s Petrou navštěvují také hřbitůvek obklopující kostelík umístěný v centru vesničky. Už se zde nepohřbívá, možná právě proto místo vyzařuje jakousi posvátnou úctu, klid a pocit vnitřního bezpečí. Některé hroby vypovídají o bohatém původu rodiny zemřelého, některé se naopak skromně krčí pod vysokou trávou. Sem tam je nějaký hrob pečlivě udržován, znamení, že potomci zemřelého na toto místo pravidelně přichází. Za kamennou zdí jakoby se zastavil čas. Z každého koutu vyvěrá atmosféra neopakovatelné a hluboké piety. Přes kované masivní dveře kostela prohlíží ne příliš honosný oltář, o to více je však interiér svatostánku zdoben bílými a fialovými květy. Postranní stěny lemuje čtrnáct obrazů. Díky přítmí, které pohlcuje vnitřek budovy, je třeba si domyslet, že jde o křížovou cestu. Po této prohlídce, jež rozhodně vnitřně obohatila zážitky dnešního dne, pokračují holky za ostatními k restauraci. Je teplo, a tak vítají iniciativu kluků, kteří vyhledali volné židle a přistavěli je k dlouhému stolu na dvorku. Robík naznává, že pít na čerstvém vzduchu je nesmírně zdravé. Jeho poučení okamžitě aplikujeme do praxe. Je neskonale nádherný pohled na čtrnáct orosených dvanáctek. Honzík překvapuje – také si dává pivo. Najednou si uvědomujeme, že dnes je všechno naposled. Naposled sedíme takto pohromadě, naposledy jsme jeden tým, žádné individuality. Během roku sice uskutečníme mnoho společných akcí, ale na vodě je z nějakých neznámých důvodů všechno navzájem bližší a soudržnější. Padá na nás jakási trudomyslnost či nostalgie, a tak Nex objednává rum, abychom to trochu rozpili, což se po několika marných pokusech přece jenom daří. Katka se vrací z toalety, viděla se v zrcadle a vyčítá nám, že jsme jí neřekli, že má opar. Béďa si vzpomíná, že když se viděl naposledy, měl ho taky. To vyburcuje Šimiho k netaktnímu dotazu. Ptá se Béďi, zda není Katky spolužák. Béďa, který měl celý týden problémy dost velké sám se sebou, je mimo, nestačil podchytit záležitosti se „spolužákem“, teď sedí, kouká a nic nechápe, pouze se rozčiluje, že už se mu zase smějeme. Pak jednoznačně negentlemansky podotýká, že je o hodně let mladší než Katka a dodává, že je to snad vidět. Následně se diví, že mu přistane pořádný záhlavec, jehož autorkou je Katka. Po pátém rumu pak slibuje, že každý den bude v Třešti chodit do hospůdky a trénovat a trénovat, aby ho příští rok nic nezaskočilo. Robík se však děsí, právě ho zaskočil, vždyť ještě před chvílí vykřikoval, že ho v naší partě už nikdo nikdy neuvidí a voda, že mu nic neříká. Vydatně večeříme. Nejdříve smažený sýr, a přestože porce je ohromná, nevydržíme a všichni si dáváme ještě čočku s párkem, neboť nás láká to, co vidíme a cítíme u sousedního stolu. Neudělali jsme špatně. Byla vynikající. Celý večer se bavíme vzpomínkami na zážitky tohoto týdne, obohacujeme je i těmi staršími, které všichni už slyšeli milionkrát, přesto ale neztratily nic ze svého kouzla. Půl noc si připomínáme dalším rumem, pak se chystáme k odchodu. Není to žádné hrrr. Kluci si dávají ještě jedno pivánko, pak se vše musí spláchnout rumem, a teprve potom postupně platíme, což se zase protáhne přes půl hodinu. Proto nás všechny překvapuje, že v cukrárně mají touto dobou otevřeno. Kvitujeme to s potěšením a bez jediného slova domluvy míříme tam. Dudy se domáhá rumu. Nemají. Viki je skromnější, požaduje vaječný

51

koňak. Ten se v cukrárně nalévá. A tak usedáme k bílým proutěným stolečkům s růžovými ubrusy, pijeme vaječák a lížeme opět tu vynikající oříškovou zmrzlinu. Považujeme to za neskonale noblesní tečku nejen dnešního večera, ale celého týdne, pouze Béďa je opět skeptický a tuto kombinaci považuje s ohledem na zažívací ústrojí za vražednou. Když Klaka napadá, že bychom mohli vyplenit chladící boxy plné nazdobených zákusků, raději odcházíme. Veškeré věci ponechané osamocené na „našem„ paloučku nacházíme bez poškození, což Béďovi trochu vylepšuje smýšlení o vodácích. Zalézáme do spacáků, chvíli ještě povídáme, brzy se však ozývá ze všech stran spokojené pochrupování. Pro některé je to veliká premiéra. Třeba babička Katka neví, jak se má ke své noci pod širou oblohou postavit. Přiznat to vnoučatům nebo zamlčet? Ve svém věku si to mohla přece odpustit. Ale – nikdy není pozdě na nové zkušenosti. 8. den Naše ranní ptáčata – Šimi a Honzík - přešlapují kolem pohozených napěchovaných spacáků velice časně. Tentokrát se náš pečovatel Honzík pokouší uvařit pro všechny čajíček na lihovém vařiči, neboť skutečný oheň zde rozdělat nepřichází v úvahu. Moc se to nedaří, v okamžiku, kdy je voda v kotlíku téměř na bodě varu, nádoba sklouzne z o hodně menší kovové podstavy a voda vytéká a vyprahlá země ji lačně pohlcuje. Nex, který vše pozoruje v poloze ležícího střelce, se neuvěřitelně rychle mobilizuje k velkým výkonům, vyskakuje, zouvá si sandály, což večer nějak opominul, odhazuje ponožky a pak labužnicky podupává ve zbytcích teplé vody, které se ještě nestačily vsáknout. Svými pohyby způsobuje hluk, jež probouzí všechny okolo, ti teď pozorují jeho chování s krajně nedůvěřivými obličeji. Nikdo neví, co si myslet, pouze Dudy konstatuje: „Zase máš na rok vystaráno s hygienou, co?“, pak se otáčí na druhý bok a pokračuje ve spánku. Béďa vylézá a rovnou nahlašuje dilema. Má malinovou šťávu, má dokonce i vodu, má skleničku, ale nemá, jak šťávu zamíchat, ztratil někde lžičku. Lucie mu dobrosrdečně podává klacík, který sebrala ze země, ještě ho otřela o své vlastní kalhoty, je tedy opravdu čistý, ale Béďa ječí, že je mu na zvracení a že to fakt není možné. Pak ale smutně zjišťuje, že nic lepšího zde asi nenajde, bere od Luciny nabízenou větvičku, zavře oči a nápoj rychle míchá. Po té statečně pije. Mezitím Kuba balí do ruličky Luciin spacák v dobré víře, jak si našplhá a bude pochválen. Lucie se přestává zabývat Béďovým problémem s hygienou, vrací se ke svému ležení, v tom uvidí Kubu a ztuhne. Pak jen opatrně naznačuje, že v tom spacáku měla brýle. Přece ty, které koupili před pár dny v Krumlově. Jo, ty drahé. Kuba zelená, rozbaluje již smotané a pak vytahuje na světlo boží černé brýle. Taky do ruličky. Klak je nervní, chce být brzo doma, neboť musí ještě provádět fakturace, honí nás, ať vstáváme, balíme, utíkáme na nádraží, posíláme lodě, a tak dále a tak dále. Když pomalu, ale jistě vnáší určitou nervozitu do celého kolektivu, Nex rázně a rozhodně oznamuje, že my nikam nechvátáme, nikdo nás nehoní a vše se má dělat pomaličku a s rozmyslem. Klak, ač nechtě, pochopí, podřizuje se a přestává alespoň naoko šílet. Robík se vyspal dorůžova, kouká přes vrchní průsvitný díl svého zázračného, jak my říkáme „pouštního“ spacáku a je spokojen, že má přehled. Ale nudí se, a tak po nás střílí zavařovací gumu. A nechce prozradit, kde ji vzal. Možná, že z nějakého utajeného Béďova kompotu. Kolektivně dojídáme zbytky zásob, je zajímavé, jak se dají jednotlivé potraviny vzájemně kombinovat, výsledek čehož je docela chutný, přestože vstupní produkty jsou zcela odlišné barvou, chutí, konsistencí a vůní.

52

Před samotným odjezdem se loučíme s hodnou majitelkou pozemku. Včera jsme neopomněli v cukrárně zakoupit kávu a bonboniéru. Paní je potěšena, že mohla vykonat dobrý skutek, ale dáreček odmítá. Po kávě ji bolí žlučník a sladké nemůže, protože má cukrovku. Sotva se za ní zavřou domovní dveře, Klak se s vervou vrhá na bonboniéru. Pochvaluje si ji, musí ochutnat od každého druhu, aby si udělal jasno, které jsou ty úplně nejlepší, a tak se na ostatní skoro nedostává. Pak už letos naposled usedáme do lodiček. Něco se děje. Dudy vyhlašuje závody v pádlování a všichni se do soutěže zapojují. Že by nějaká vnitřní krize v odborové organizaci háčků? Možná, v každém případě díky ambicím na vítězství překonáváme táhlý olej celkem rychle. Zastavujeme se na jezu, kde Nex vloni zničil loď, když se nabodl na dlouhý hřebík koukající z nepochopitelných důvodů z traverzy uprostřed jezu. Že díru zalepil velmi diskutabilně je zřejmé celý tento týden, kdy si neustále podkládá nohy vším možným, aby nestál ve vodě, jenž hojně nejen prosakuje, ale přímo tryská dnem do lodi. Čím více se blížíme ke svému cíli, tím se hladina vody v jeho lodi přibližuje úrovni hladiny vody v řece. Jeho kocábka tak prokazuje příkladné znaky lability. Nexe ale nerozháže nic a na svět kolem sebe se usmívá stále stejně. Tentokrát nechce nic riskovat, a tak zkormidluje loď na úzké vedlejší rameno Vltavy, takový malý potůček, který mizí v ohromném křoví a kopřivách. Zelené větve vrb, osik, břízek a dalších těžko identifikovatelných keřů ho pohlcují a my jen slyšíme, jak si jízdu pochvaluje. Připadá si jako na Amazonce, už jen aby se vynořil nějaký krokodýl. Samá nadšená slova, až bychom mu záviděli, kdyby najednou nebylo vše ukončeno hlasitým hodně sprostým slovem. Pak neslyšíme dlouho nic. Nám nezbývá, než postupně sjet jez a doufat, že se trefíme mimo hřebík. Tomík si proto najíždí až k levé straně, tam ho ale bere silný proud, jeho loď bokem naráží na dřevěné trámy a převrací se. Tomík se kutálí dolu z jezu, je však příkladně duchapřítomný, okamžitě vyskočí, drží se jednou rukou betonové zídky a druhou zachytává loď. Mezitím k němu stačí doběhnout také Kuba, pomáhá zachránit pádla. Než se jim podaří odklidit vše z cesty, je zde další, kdo špatně kormidluje – Šimi. I ten se převrací. Katka stojí po pás ve vodě a rozčiluje se, domnívá se, že se necvakli kvůli neschopnosti zadáka, ale proto, že Šimi koukal okolo, aby mu nic neuteklo a tudíž nekoukal tam, kam má a uteklo mu, že už jsou u jezu. A chce panáka. Dudy ji ochotně vychází vstříc a tvrdí, že i on se musí napít, neboť jak viděl, že Katka padá z lodi, hrozně ho to rozrušilo. Kousek pod jezem se řeka rozlévá do široka a v četných zátočinkách se vytváří příjemné pláže. Na jedné z nich potkáváme Nexe, je hluboce skloněn přes svou loď. Béďa se domnívá, že zvrací. Ukáže se, že pouze kontroluje, zda si nezlomil při své cestě Amazonkou límec. Jeho dobrodružství totiž skončilo asi metr a půl vysokým vodopádem. Právě tam se musel katapultovat z lodi, jinak by ji zlomil úplně. Nechal ji sjet, sám ještě chvíli visel na větvi a teprve, když se s ním zlomila, proplul vodopádem také. Proud je pak vynesl právě v téhle zátočině. Vyléváme nacákanou vodu, upravujeme si ležení, dopíjíme zbytky tekutin a pak pokračujeme v jízdě. Do Budějovic je to už kousek. Není se sice na co koukat, řeka se postupně úží, břehy se zvedají, takže několik kilometrů můžeme pozorovat pouze zarostlý levobok i pravobok, sem tam přes vysoké stromy vykoukne nějaký panelák. Přímo ve městě odbočujeme na Malši. Zde se jede proti proudu, ale není to zase tak strašné. Jednak je proud téměř nepatrný a jednak jedeme jen kousek. Hned před budovou bývalého KV KSČ vystupujeme. Zde je naše cílová stanice. Vytahujeme lodi do vysokého betonového břehu a rovnáme jednu vedle druhé na trávník v přilehlém parku. Nex přemýšlí, zda tu svou bárku nemá nechat u vltavského dna. Nakonec se nad ní slituje. Přece jenom s ní už něco prožil a jistý citový vztah se mezi nimi bezesporu vytvořil.

53

Přímo tam se pak také převlékáme do suchého a slušného. Tedy v mezích možností. Po týdnu najít v lodním pytli něco opravdu čistého, nezmačkaného a nenavoněného kouřem z táboráku je nad naše síly. Kluci odchází na nedaleké nádraží. Musí zjistit, v kolik nám jede vlak a kde pošleme lodě. My se zatím válíme po zelené trávě, pozorujeme důchodce na lavičkách a užíváme si poklidného pozdního odpoledne. Naše rozjímání končí s příchodem mužské části našeho kolektivu. K jejich dobru lze přičíst další malé bezvýznamné plus. Na nádraží si zapůjčili tři rudlíky. Na ně nakládáme lodě a přepravujeme je k nákladní nádražní budově. Čím jsme blíže ke kolejišti, tím se Béďa dostává více do svého živlu. Vysvětluje nám všemožné záhadné zkratky na vagónech, opodstatňuje různé nápisy na vývěskách a cedulích, které v nás laicích nevyvolávají pražádné představy, byť naše fantazie dosahuje nadprůměrných rozměrů. S láskou hladí žlutou čáru lemující nákladní plošinu a viditelně odsouvá veškeré negativní zážitky tohoto týdne ve svém podvědomí kamsi do ústraní. Vypisujeme potřebné převozní formuláře, děkujeme korpuletní paní za půjčené vozíky a přecházíme do hlavní budovy, abychom pročetli jízdní řád a našli nejoptimálnější spoj. Jako vždy jsme předběhnuti Klakem, který teď netrpělivě poskakuje u vstupních dveří a vyhlíží nás. Oznamuje čas odjezdu, vysvětluje, že se jedná o nejlepší možnost a je nedozírně dotčen, když vzápětí Nex přináší informaci zcela jinou. Nastává dilema. Tedy pro Klaka, my máme jasno. Klak nechce ustoupit ze svého a požaduje, abychom jeli jím vybraným vlakem, což odmítáme, neboť ten Nexův jede za stejné peníze o hodinu méně. Po chvíli Klak pochopí, že nad námi nezvítězí, smiřuje se s tím a celkem v klidu s námi odchází do bufetu naproti nádraží. Ne že bychom byli s kvalitou zde poskytovaných služeb spokojeni. Vzhledem k časové tísni nám však nic jiného nezbývá. O tom, že se přes rok opravdu nic nezměnilo, se můžeme přesvědčit docela záhy. Uklízečka utírá stoly tak vehementně, že cíp špinavého hadru namáčí Nexovi do čočkové polévky. Bez jediného slova omluvy ho vytáhne, vyždímá na zem a pokračuje ve své práci. Přesto, že je Nex pověstný svým silným žaludkem, odstrkuje téměř plný talíř a odchází pouze se dvěma suchými rohlíky ven, aby na nás počkal na lavičce. Kuba si přináší krásnou porci uzeného. Talíř položí na stůl a jde ještě pro limonádu. Neměl to dělat. Než se stačí vrátit, jeho oběd s velkým uspokojením konzumuje někdo úplně cizí v ošuntělém svrchníku. Kuba vrhá smutný pohled na zbytky knedlíčků přikrytých hromadou zelí a s povzdechem pije limonádu. Od vedlejšího stolku pozorujeme drzého strávníka, s ním to ani nehne, v okamžiku, kdy má jistotu, že je Robík otočený na druhou stranu, sáhne po jeho pivu, s chutí ho dopije, otře si špinavou rukou umaštěné vousy a odchází. Na nádraží se tak vrací někdo zasycen, někdo hladov a většina svým způsobem pobavena. Přesouváme se na určené nástupiště. Se zavazadel vytváříme ohromnou mohylu podepřenou ze všech stran pádly. Po příjezdu vlaku ji opět rozebíráme a vše na etapy stěhujeme do vagónu. Je celkem prázdný, a tak všichni pohodlně sedíme. Na radu Klaka jsme zakoupili místenky, jsou zbytečné. Pouze jeden pán osočuje Nexe, že mu zasedl místo a mává mu před obličejem svojí místenkou. Nex na něj kouká jedním okem a poslouchá bez hnutí brvy dlouhý, místy až urážející monolog. Teprve tak po pěti minutách, kdy kolektivně obdivujeme Nexovu trpělivost a ledový klid, Dudy dokonce opouští kupé, neboť při jeho vznětlivé povaze by mohlo dojít i na rvačku, se líně postaví, pomalu sáhne do zadní kapsy u kraťasů a vytahuje kartičku s číslem své sedačky. Pán vyvaluje oči a další slova mu zatuhnou na rtech. Nex sedí správně. Nervózně kontroluje svou místenku, číslo také odpovídá, to už se zapojuje i Klak a zjišťuje, že čísla jsou sice správná, ale pán si spletl vlak. Odjíždí na druhou stranu. Tomík mu ještě dobrácky povídá: „Vidíš, kdybys tady půl hodiny neječel jak pominutej, mohls ještě stačit vystoupit. Teď pojedeš až do Veselí.“ Pán sinavý, ale nevypadne z něj jediné slůvko omluvy. Zdrcen odchází i s abnormálně velkým kufrem.

54

Pozorujeme krajinu za oknem a postupně na nás začíná doléhat únava z celého týdne. Jako pokaždé se cesta zpět liší od cesty tam tím, že je daleko tišší a většinou se obejde bez bujarého veselí. Zahaluje nás i jakýsi vtíravý smutek. Nechce se nám domů. Možná se pořádně vysprchovat, přeprat ušpiněné svršky, vydatně se vyspat a pak by se mohlo jet nanovo. Jedinou útěchou na duši je, že příští rok bude zase dovolená a my se opět k tomu krásnému kolektivnímu žití navrátíme. Doma pak vytahujeme z loďáků mokré a kouřem nasycené oblečení, ohořelé tenisky, promáčené a pomačkané občanky, počítáme šrámy a oděrky, a bojíme se pohledu do peněženky a zítřejšího absťáku, který po týdnu zákonitě musí přijít. Pozdě večer se scházíme v naší domovské hospůdce, jednak abychom s novými příběhy seznámili ty, kteří se neúčastnili, jednak proto, abychom celý týden zhodnotili. Utvrzujeme se, že je nám spolu dobře, neboť ač jsme nevyspalí a utahaní, ač nás zítra čekají často i velmi náročné úkoly, domů se nám nechce. Opět přibyly nové zážitky, přidávají se k těm stávajícím a my je všechny budeme společně sdílet následující roky a připojovat k nim další a další. Diskutujeme, jakou řeku pojedeme příští rok, přestože je všem dopředu jasné, že to bude opět Vltava. Možná, že právě tohle všechno je KOUZLO VODY.

55