24 Kč
předplatné 16Kč
čtvrtletník o migraci a lidských právech vydává NESEHNUTÍ Ročník IX/č. 27, léto 2012
KONY 2012
DĚTSKÉ VOJAČKY: V SEVŘENÍ STEREOTYPŮ
SALIMA KADIROVA: MOHLI SE MNOU JEDNAT TROŠKU JINAK, JAKO S ČLOVĚKEM
TÉMA: SRDCE AFRIKY - KONGO A UGANDA
hranice předsudky lhostejn ost hranice předsudky lho stejnost hranice předsudky lhostejnost hranice předsu dky lhostejnost hranice př edsudky lhostejnost hrani ce předsudky lhostejnost h
2І
Uganda Dětské vojačky: v sevření stereotypů (analýza) Místo panenky mi dali pušku (slavný uprchlík/uprchlice) KONY 2012 (glosa) Multikulti Challenge: Accepted! Školící víkend pro mladé novináře a novinářky (reflexe)
■ ■
24
18 22
16
8 10
4
Kauza Salima Kadirova: mohli se mnou jednat trošku jinak, jako s člověkem Téma: Kongo Kongo: Heart of Darkness Markéta Kutilová: čím víc lidí se o Kongo bude zajímat, tím je větší šance (rozhovor) Obchod so zbraňami v subsaharské Africe. Pierre Kembo Mayamba: svou zemi jsem opustil, protože mi bylo znemožněno normálně žít (rozhovor)
3
Alternativní zpravodajství
■
■ ■
OBSAH
Za redakční radu Vám příjemné počtení v letních dnech přejí Linda Janků a Tomáš Melichárek
Vážené čtenářky, vážení čtenáři, při distribuci a propagaci časopisu se s Vámi často dostáváme do kontaktu a nemohli jsme si nevšimnout, že jsou mezi Vámi vždy oblíbená témata, která se určitým způsobem vztahují k České republice a více či méně se tak i přímo týkají jejích občanů (příkladem může být číslo věnované Vietnamské menšině v ČR). Proto, ač se to na první pohled nemusí zdát patrné, i toto číslo jsme se snažili vztáhnout na problematiku, která se dotýká nás všech. Je tomu tak i přesto, že příspěvky v tomto čísle časopisu se vztahují především k situaci v Africe – jednotlivá rozebíraná témata totiž mají mnohem větší přesah do Evropy, a tedy i do České republiky, než si většina z nás uvědomuje. Problém ilegálních dolů a těžby coltanu, při níž je zneužívána práce dětí a z jejíchž výtěžků je financován konflikt v Demokratické republice Kongo, se pak jmenovitě dotýká i každého z nás, kdo vlastní mobilní telefon – na výrobu jeho součástek je totiž tento vzácný kov, který se vyskytuje prakticky výhradně v oblasti subsaharské Afriky, nepostradatelnou součástí. V čísle, které právě držíte v rukou, se nejdříve máte možnost seznámit se situací v Demokratické Republice Kongo. Téma otevírá článek Martina Hyťhy, Kongo: Heart of Darkness, na který navazují rozhovory s novinářkou a humanitární pracovnicí Markétou Kutilovou a se spisovatelem a evangelickým kazatelem konžského původu Pierre Kembo Mayambou, který v současnosti žije v Německu a měli jste možnost se s ním setkat i v České republice na diskuzi v Moravské zemské knihovně v Brně na jaře loňského roku. Dalším tematický blok je geograficky omezen na sousední zemi Konga, a to Ugandu. V něm se můžete dočíst bližší informace o u nás dosud málo známém a diskutovaném tématu dětských vojáků a vojaček a jejich postavení ve společnosti. Téma Vám přiblíží zdařilý úvodní článek z pera Kristýny Foukalové, který poté dokresluje příběh „slavné uprchlice“, bývalé dětské vojačky China Keitetsi, která o svém životním příběhu napsala bestseler Musela jsem zabíjet: Místo panenky mi dali pušku. Téma uzavírá glosa, která se zamýšlí nad jednou z nejúspěšnějších kampaní současnosti s názvem KONY 2012, která oslovila na 100 milionů lidí a jejím cílem je napomoci dopadení Josepha Konyho, vůdce povstalecké skupiny, která se stala nechvalně proslulou mj. právě pro masivní zneužívání dětských vojáků a vojaček. Novinkou tohoto čísla (a doufáme, že do budoucna již stálou součástí časopisu) je rubrika „Kauzy“, v níž se budeme snažit medializovat osudy uprchlíků a cizinců na území ČR, kteří se v naší zemi potýkali či stále potýkají s problémy způsobenými ať už problematickým postupem státních orgánů, či jednáním někoho z nás, obyvatel České republiky. První takový příběh, který Vám přinášíme, se týká paní Salimy Kadirovy, která jako právnička v Uzbekistánu hájila opozičního politika a byla proto nakonec režimem donucena ze své země odejít. Politický azyl získala v České republice, avšak ani zde nenalezla odpovídající vlídné zacházení. Vše nakonec vyústilo do soudního sporu se Správou uprchlických zařízení, který trvá do současnosti.
ÚVODNÍK
Připravili: Martin Hyťha, Anna Kvíčalová, Peter Tkáč
.com, msf.org Zdroje: aljazeera.com, oxfamblogs
z domova vyhnali od konca januára 2012 Boje v tejto západoafrickej krajine a hľadá žstv mno o toht Z Lekári bez hraníc. 260 000 ľudí, uviedla organizácia Mauo, Fas kine Bur v v okolitých krajinách, približne polovica ľudí útočište tánií ure Ma v era Mb ora utečeneckého táb ritánií a v Nigery. Len do jedného prúdi denne 1500 ľudí. com roku po tom, čo Tuaregovia založili kon Konflikt vypukol na severe Mali malíjskej od sa i úsil pok enie Azavadu a 2011 Národné hnutie za oslobod ale po mi, nier žold ho dáfi v bolo v Líbyí Kad vlády odtrhnúť. Mnoho Tuaregovo ním roje vyzb a ím ičen vycv Tam sa im, dobre jeho páde utiekli naspäť do Mali. íjmal iť koč zas o aril pod , vojenských skladov zbraňami z opustených líbyíjských moc ať získ ky ktic pra íla om a začiatkom apr sku vládu zmietanú vojenským puč í až 60 % severe Mali, ktorý rozlohou tvor na m nad celým Azavadom, regióno malíjskeho štátu. spôsobujú yše dlhotrvajúce suchá, ktoré Situáciu v oblasti komplikuje nav západnej v OSN ľa pod zí ích mesiacich hro neúrodu a úhyn dobytka. V najbližš ť spôsosmr detí ónu mili uretánia a Niger) oblasti Sahelu (kam patrí Mali, Ma bená podvýživou.
BOJE NA SEVERE MALI 000 ĽUDÍ VYHNALI Z DOMOVA UŽ 260
RMĚ II: ANKCÍ ESTĚ K REFO VOLŇOVÁNÍ S U A Y BARMA NA C LB O V RATICKÉ PRO-DEMOK ítězila strana erých drtivě zv disidentkou kt ve h, ác lb doplňkových vo ), vedená symbolem opozice, cí, které Po dubnových mokracii (NLD uvolňování sank de k o U pr E a a y lig át ní st Národ ských práv. pojené Ťij, přikročily S kvůli porušování základních lid rlamentu S an ch S n Au pa y na zemi uvalen ou, je však 80 % byly v minulosti la od roku 1962 řízena armád by účastnila jenské USDP. V Barmě, která v držení pro-vo erých se poprvé od roku 1990 e ál st el es kř kt ních U rozhodly ků těchto voleb, pojené státy a následně i E inárodní ed sl vý le ět sv S ez Ve a ukončit tak m strana NLD, se hlavní opoziční cestovních a finančních sankcí přestávce do země svéz měř dvacetileté ých organizací a oteuvolnit některé A vysílají po té S U y. m h neziskov ar B i ví a turisizolac e činnost svýc zd jí lu vo po rámci zemědělst olupráce v e, nc tů la ek ys oj lv pr ve ch sp ho ný realizace společ ukončením barmské vojenské roku (přivírají možnost o í uj oh iň dn je dm po bu do ak y vš t sankce na ni ol uv n embargo mu. Další krok la je od lo zh cháno by EU se ro u. ne eo po , or u) K jn ní ří er v o ev se S a rozvojové umán tí má být přezko ě mají opětovně proudit zejmén investicích nu od zh ro ž m če raněmi. Do zem lo rozhodnuto o na obchod se zb rní prostředky, stejně tak by žebního průmyslu, jehož itá tě finance a human stí ekonomiky, především do ké o prefeu. Hovoří se ta la no ob le h ze ýc hu ov tr íč m kl do pské teď mít na evro suroviny budou EU a Barmou. to, že pokrai ez m u od ch ob o ak upozorňují na dě vš ho ě m ar B v podmínek renční do ní ch ení motivační rovatelé přítom Zahraniční pozo tlak zvenčí je nutný k vytvoř ení stávajících reforem. ký ko k udrž icčující ekonomic i, stejně tak ja množství prominentních polit m ze v ám ěn zm ů, no ch ím tě ni lš uš m da , op k pr 1988 slední rok bylo protestů v roce ch cký ni ts et en h ud ýc Přestože za po st zn ně veteránů ze tivistů z řad rů kých vězňů, včet demonstrací v roce 2007, a ak ává za mřížemi. Podobně st ili kteří se účastn řada politických vězňů stále zů cii v dubnových volbách, ra lá ok ce , m ligy pro de ina (tj. přikých skupin ch, zůstává větš tězství Národní i přes drtivé ví získala 43 křesel ze 45 možný o-armádní USDP, která na držení pr okratické. ve kterých stra čtu 656 míst v po o éh ov ala jako nedem é ústalk ov ce ot z jk %) bo 80 LD N ně ž bliž , je rmsk boj o změnu ba ách v roce 2010 zvítězila ve volb NLD vede (zatím neúspěšný) leným vojenským důstojk vo V současnosti pa 25 % parlamentních křesel ne álně ovládala armáda. e rm uj fo rv i m ze ze re y á er kd bě, barmských vy, kt ečným testem la navržena v do ut by sk va že ta , ús m ; to m níků rlamentu. uje na rany NLD v pa vatelů se shod Většina pozoro ů bude následující působení st zk reformních záva w.bbc.co.uk. ww.cnn.com, ww w k; .u co n. ia rd Zdroj: www.gua
V Jižní Osetii, separatistickém regionu, který se za podpory ruských vojsk v roce 2008 definitivně odtrhl od Gruzie, proběhlo v neděli 8. dubna druhé kolo opakovaných voleb. A nelze než konstatovat, že jejich okolnosti byly zvláštní, a rozhodně ne demokratické. Trénovanost jihoosetinského voličstva můžeme závidět, divit se jí, či jí nevěřit – v každém případě dle oficiálních výsledků k urnám dorazilo přes 71% oprávněných voličů a voliček. A to i přes to, že už v listopadu porazila Alla Džioeva Ruskem protěžovaného prezidentského kandidáta a demonstrace na její podporu se tehdy účastnilo přes tisíc lidí, což při celkovém počtu 35 tisíc voličů není málo. Soud ovšem vzápětí volby zrušil. Džioeva pochopitelně odmítla zrušení voleb akceptovat a naplánovala na únor svou vlastní inauguraci. Ta pak ovšem neproběhla: zatímco některá ruská média psala o jejích problémech s vysokým krevním tlakem a Česká televize o zhroucení z psychického zatížení, dle všeho byla ve skutečnosti zmlácena policisty ve své kanceláři a pak násilím držena v nemocnici až do nových, opakovaných voleb. V nich ale opět nový „kandidát Ruska“ Dmitrij Medoev neuspěl, překvapivě už v prvním kole. Ve druhém pak těsně prohrál bývalý lidskoprávní komisař David Sanakoev, aby se prezidentem stal někdejší šéf KGB Leonid Tibilov. Jeho první činy v úřadě? Nařídil důkladné vyšetřování rozsáhlé zpronevěry milionů rublů a propustil klíčové osoby loajální k jeho předchůdci Eduardu Kokoitymu. Jestli jde jen o líbivé kroky směrem k veřejnosti, nebo opravdu chce vyvést z naprosté mizérie podivuhodnou enklávu, kterou se světem spojuje jediný tunel do Ruska skrz kavkazské pohoří, ukáže teprve čas.
VOLBY NA KONCI SVĚTA: JIŽNÍ OSETIE MÁ NOVÉHO PREZIDENTA
ALTERNATIVNÍ ZPRAVODAJSTVÍ
4І
S CIZÍM MUŽEM V CIZÍM POKOJI Krátce po svém příjezdu do České republiky byla paní Salima ubytována v Pobytovém a integračním středisku Správy uprchlických zařízení Ministerstva vnitra ČR ve Stráži pod Rálskem. Správa uprchlických zařízení má za cíl poskytovat ubytování a dal-
Mohlo by se zdát, že od té chvíle již bylo ústrkům a komplikacím v životě paní Salimy učiněno zadost a v novém prostředí by se již s žádnými dalšími problémy a příkořími setkat nemusela. Jak se však ukázalo, realita je poněkud jiná.
Paní Salima Kadirova (78) je uprchlice z Uzbekistánu žijící v České republice. V roce 2007 musela opustit svou zemi původu, ve které je moc pevně v rukou prezidenta Islama Karimova, jehož režim tvrdě potlačuje opozici a lidská práva. Paní Kadirova zde totiž coby právnička v rámci výkonu své advokátní praxe obhajovala také kauzy týkající se porušení lidských práv (mezi nimi i případ Muhammada Saliha, významného opozičního politika a spisovatele, bývalého Karimova protikandidáta). To samozřejmě nebylo taškentskému režimu po chuti. Jak sama říká: „Pomáhala jsem všem, komu bylo možné pomoci. Ke mně se obraceli všichni, kteří potřebovali pomoct.“ Kvůli svým aktivitám byla paní Salima ze strany státu dlouhodobě pronásledována; došlo dokonce k uvěznění jejího syna na základě vykonstruovaného trestního procesu. Situace vyvrcholila fyzickým napadením, po kterém byla paní Salima v létě 2007 nucena uprchnout do sousedního Kyrgyzstánu. Zde jí byl úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) přiznán status uprchlíka a bylo rozhodnuto o jejím přesunu do České republiky, kde jí byl listopadu 2007 Ministerstvem vnitra ČR udělen politický azyl. Ke své situaci sama dodává: „Já sem nepřijela z vlastní vůle, přijela jsem z politických důvodů, protože jsem byla proti našemu prezidentovi. U nás prezidenti nemají rádi, když je někdo proti nim. Prezident mě mohl kdykoliv zničit, můj syn si kvůli mně odseděl víc než rok ve vězení.“
Já: ‚Proč?‘ Ona: ‚Protože přijel další uprchlík, který tu bude žít se svým synem. Je ze Súdánu.‘ A já se zeptala: ‚A proč tady? Není možné ho ubytovat v jiném pokoji?‘ Ona: ‚Ne, to není možné.‘ To byl začátek, to bylo 4. prosince 2007. Nechtěla jsem odtamtud, protože jsem nic špatného neudělala, ale oni pořád říkali, že musím odejít. Tak jsem se zeptala, kam mám odejít. A oni mi odpověděli: ‚Do jednoho pokoje na jiném patře, kde žijí Arméni, manželé. Oni mluví rusky, tam vám bude moc dobře.‘
-----------------------------------„Já sem nepřijela z vlastní vůle, přijela jsem z politických důvodů, protože jsem byla proti našemu prezidentovi. U nás prezidenti nemají rádi, když je někdo proti nim. Prezident mě mohl kdykoliv zničit, můj syn si kvůli mně odseděl víc než rok ve vězení.“ ------------------------------------
ší služby azylantům, žadatelům o azyl a zajištěným cizincům. Dle zákona o azylu slouží tato zařízení k hromadnému ubytování žadatelů o udělení mezinárodní ochrany a azylantů za podmínek zaručujících zachování lidské důstojnosti (§ 79 odst. 1). Azylanti jsou zde umístěni na základě smlouvy o ubytování, prostřednictvím které je jim na vymezené období přiděleno bydlení v určitém pokoji (ubytovací jednotce) v rámci střediska. Takovou smlouvu dostala v listopadu 2007 také paní Salima. Svou situaci popisuje takto: „Podepsala jsem tam nějaký dokument. O jaký dokument šlo, nevím, protože tam nebyli žádní překladatelé. Dali mi papír a já podepsala. Myslela jsem si, že to, co dělám, je správně. Uzavřeli se mnou smlouvu na jeden pokoj. Já nekouřím, nepiju, neberu drogy, nenavazuji kontakty s muži. Žiju normálně. Potom za mnou přišla sociální pracovnice a říká: ‚Paní Salimo, musíte odejít.‘
Než se pronásledovaná osoba dostane do země, kde je jí udělena mezinárodní ochrana a kde může žít beze strachu z perzekuce pro své politické přesvědčení, náboženské vyznání či jiné azylově relevantní důvody, čelí zpravidla obrovskému psychickému vypětí. To je na jedné straně vyvoláno traumatem z událostí prožitých v zemi původu, na druhé straně stresem z odchodu z prostředí, kde žadatel prožil většinu života, a nutností adaptace na nový domov a kulturu. Na následujícím příběhu paní Salimy Kadirovy je však vidět, že ani po udělení mezinárodní ochrany nemusí mít člověk vyhráno a nepříznivé zkušenosti a události, kterým je vystaven následkem jednání, či naopak nedostatečné aktivity a těžkopádnosti státních orgánů, může zažít i v zemi, kde mu byl přiznán status uprchlíka.
MOHLI SE MNOU JEDNAT TROŠKU JINAK, JAKO S ČLOVĚKEM
SALIMA KADIROVA:
KAUZA
KAUZA
„Ráno, dvanáctého prosince odjíždím. Nic jsem s sebou neměla, přijela jsem sem [do České republiky – pozn. red.] v létě, neměla jsem ani peníze. Dostala jsem sto korun. Vydala jsem se do kanceláře té právničky, tam jsem jí všechno řekla. Že jsem politická uprchlice, že je to už 54 dní, co jsem přijela, a co všechno se mi přihodilo, že mě zastrašují policií. Hned na začátku jsem ji prosila, aby zavolali někoho z uzbecké redakce Rádia Svobodná Evropa; to ale neudělala. Kromě ní tam seděla ještě jedna slečna.
Paní Salima se svou situaci rozhodla řešit s pomocí právníků z pražské Organizace pro pomoc uprchlíkům, kteří do pobytového střediska ve Stráži jezdili poskytovat právní poradenství tam ubytovaným žadatelům a azylantům.
A já říkám té sociální pracovnici: ‚A pokud jej neuvolním, co se stane?‘ A ona: ‚Vyvede vás policie.‘ A já řekla: ‚Nic špatného jsem neudělala. Proč policie?‘ Víte, já jsem nemocná, jsem už dost nemocný člověk a když mi přečetli ten dopis – musíte do 12. prosince opustit pokoj … (povzdechne)‘ A já řekla: ‚Ne, to neudělám. Pojedu do Prahy, k právničce. ‘“
Rozhovor se Salimou Kadirou v budově pražské Charity. Zdroj: archiv NESEHNUTÍ.
Já jsem řekla: ‚Tam já nepůjdu, já jsem muslimka. Já k muži nepůjdu. Oni: ‚Ne, půjdeš.“ Já: ‚Vy asi chcete, aby mě moji muslimové zabili, protože jestli půjdu bydlet k cizímu muži, to nejde ani po ruském, ani po arménském způsobu a už vůbec ne podle muslimů. My muslimové to máme tak, že se nemůžu jen tak ukazovat mužům. Já nejsem taková muslimka, že bych se musela zahalovat. Ale stejně, coby muslimka u cizího muže bydlet nemůžu. Já si nepřeju samostatný pokoj. Naproti přes chodbu bydlí moje známá, má malé dítě a jeden pokoj je tam volný. Já se tam přestěhuju, mám jen pár věcí.‘ Potom jsem řekla té sociální pracovnici, ať mi dají možnost setkat se s ředitelkou [pobytového střediska – pozn. red.]. A ona řekla: ‚Tohle je všechno, já jednám jejím jménem.‘ Já česky vůbec nerozumím, chodila se mnou jedna moje známá, Inguška, která má tři děti a umí česky, tak mi překládala. A říká mi: ‚Ona s tebou nechce mluvit.‘ Tak jsem napsala žádost. ‚Odneste jí to,‘ prosím je, ‚já se o samostatný pokoj neprosím, ale nechci jít k cizímu muži, protože my muslimové to tak máme.‘ Pak 11. prosince si mě zavolala moje sociální pracovnice a říká mi, že musím odejít. Dává mi dopis a tam je napsané: musíte tento pokoj opustit do 12. prosince.
І5
UVIDÍME SE U SOUDU Paní Salima má z celé situace ohledně změny bydlení v pobytovém středisku dodnes živé velmi nepříjemné a traumatizující zážitky. „To, co se mnou dělali. Jak mě odvrhli, že ničemu nerozumím, nic nevím. Oni se mnou mluvili jako s člověkem z východu, jako bych ničemu nerozuměla. A já to takhle nechci. Já neříkám, že všechno vím, nikdo nemůže znát všechno. Jestli člověk všechno ví, pak je nešťastný. Já chci jen
VŠEOBECNĚ DOSTUPNÁ ZDRAVOTNÍ PÉČE? „Nakonec jsem tedy odjela zpět, dali mi pokoj, moje věci byly v pytlíku. A jakmile jsem lehla do postele, onemocněla jsem. Začala se mi točit hlava a udělalo se mi špatně. Zarema zavolala dozorkyni [vrátnou, správkyni – pozn. red.]. Byla to Lena, Ukrajinka – já jsem jí dobře rozuměla, mluvily jsme spolu rusky. Já ležela v posteli, bylo mi opravdu špatně. Já jí říkám: ‚Je mi špatně, zavolejte mi sanitku.‘ A ona říká: ‚Vy víte, že to nemůžu udělat.‘ Ptám se: ‚Proč?‘ Ona: ‚Protože vy musíte zaplatit od tří do pěti tisíc za zavolání sanitky a sanitka se volá z Liberce.‘ Já říkám: ‚Ale já tolik peněz nemám.‘ Ona: ‚Jestli nemáte, tak nemáte. No, ale řeknu těm, co budou mít službu, aby za vámi zašli, pomohli vám.‘ Ona toho dvanáctého prosince odešla a třináctého, čtrnáctého, patnáctého, šestnáctého – nikdo ke mně nepřišel. Sedmnáctého jsem musela jít na polikliniku, prosila jsem Zaremu, aby šla se mnou. Nebylo to daleko, ale musela jsem tam jít. Přišla jsem na polikliniku, tam mi změřili tlak. Měla jsem 190 na 100. Nedali mi žádné léky, žádnou proceduru, neřekli mi, co potřebuju, co bych měla, nic. Dali mi takový papírek, kde bylo napsáno, že tlak jsem měla 190 na 100, a to bylo všechno, já odešla.“
Obě začínají někam volat. Kam, to nevím. Ale volají… Telefon zvedá sociální pracovnice a ředitelka. Sociální pracovnice říká: ‚Ne, my jsme jí řekli, že musí uvolnit pokoj a přestěhovat se do jiného.‘ Právnička: ‚Dejte jí jinou možnost, ona samostatný pokoj nevyžaduje. Ale půjde bydlet jedině k ženám.‘ Sociální pracovnice: ‚Ne, ona půjde tam, jak jsem jí řekla.‘ Druhý telefon, ředitelka: ‚Ne, v žádném případě, jak jsem řekla.‘ Já říkám: ‚Ne, já nepůjdu.‘ Pak už je čas oběda, já přijela ráno. Vyšla jsem na ulici, trošku pršelo, trošku sněžilo, byl prosinec. Nevěděla jsem, co budu dělat. Po obědě opět začali volat do Stráže. Pak už byl konec pracovního dne, já stále nevěděla, co bude. Začalo se smrákat a pak mi právnička řekla, že mi povolili bydlet u Zaremy Kartojevy, jak jsem je prosila před tím. Řekli mi, že se můžu vrátit a můžu u ní bydlet.“
KAUZA
Na základě prožitých událostí podala nakonec paní Salima v únoru 2008 žalobu proti Správě uprchlických zařízení a její zaměstnankyni, sociální pracovnici, která s ní jednala o vystěhování z přiděleného pokoje. Domáhala se v ní odškodnění za způsobenou morální újmu a za nezajištění lékařské pomoci. Okresní soud v České Lípě, a posléze ani odvolací krajský soud však žalobě nedaly za pravdu a zamítly ji. Důvodem je, že se paní Salimě dle soudů nepodařilo prokázat klíčová skutková tvrzení. „V polovině roku 2008 si mě předvolali, a taky Lenu. Ptali se jí, jestli jsem prosila o sanitku, první pomoc. Lena odpovídala: ‚Ne, neprosila.‘ Ředitelka: ‚Obracela se na vás nebo ne?‘ Lena: ‚Ne, ona se na mě neobracela.‘ Ředitelka předvolala sekretářku a ptá se jí: ‚Obracela se na vás, prosila vás o něco?‘ Sekretářka: ‚Ne.‘ No, ve stručnosti, já zůstala jediná, sama, proti soudu, proti těmto svědkům, nikdo mě nepodpořil.
Co se týče zavolání sanitky a poskytnutí zdravotní péče, jednalo se především o nedostatek komunikace, empatie a ochoty pomoci osobě, která je coby uprchlík vystavena stresujícím okolnostem, je pouze krátce v nové zemi, kde nikoho nezná, nerozumí zdejšímu jazyku, neví, jak zde funguje systém a kam se obrátit. Jak sama paní Salima konstatuje, šlo o nedorozumění – na sanitku i lékařské ošetření měla nárok bezplatně na základě veřejného zdravotního pojištění, jehož jsou azylanti v České republice automaticky součástí. Teď už to ví. Tehdy to ale nevěděla. „Mám pojištění a když jsem onemocněla, tak už jsem to pojištění měla, takže jsem měla právo na lékařskou pomoc, ale já se jí nedočkala. Říkali mi, že je třeba tří, pěti tisíc. Já jsem tehdy neměla ani na chleba. Rozumíte, tohle všechno, pro někoho to nemusí nic znamenat, ale pro mě je to důležité. Proč musím trpět, když jsem si to nezasloužila? Mělo se se mnou trošku jinak mluvit. Mluvit se mnou jako s člověkem. Já prosila o lékařskou pomoc.“
-----------------------------------„Oni se mnou mluvili jako s člověkem z východu, jako bych ničemu nerozuměla. A já to takhle nechci. Já neříkám, že všechno vím, nikdo nemůže znát všechno. Jestli člověk všechno ví, pak je nešťastný. Já chci jen říct, že se mnou nebylo možné tak jednat.“ ------------------------------------
říct, že se mnou nebylo možné tak jednat. Já prosila o setkání, promluvíme si, tady je moje žádost. A nic, nic, nic.“
6І
Linda Janků, rozhovor přeložila Klára Trizuliaková Členky redakce časopisu PŘES
CO Z TOHO VŠEHO VYPLÝVÁ? Příběh paní Salimy v mnoha ohledech jistě není ojedinělý. Problémy ohledně podmínek ubytování v pobytových azylových střediscích či komplikace a problematický přístup ke zdravotní péči a dalším službám zde kvůli jazykové a kulturní bariéře či neochotě a nezájmu pověřených osob a úředníků v minulosti zažívala a i nyní stále zažívá řada příchozích. Snahou společnosti, příslušných orgánů státní správy a jejich pracovníků, ale stejně tak i každého z nás by mělo být, aby se podobné případy nestávaly a uprchlíci zde po prožití své již tak dramatické a traumatizující životní cesty zažívali co nejméně dalších potíží a stresu. To nejmenší, co pro to můžeme udělat, je se o případy a situaci těchto lidí alespoň zajímat. Náš zájem totiž může nejen dlouhodobě přispět ke zlepšení celospolečenského klimatu a potažmo tedy i přístupu k uprchlíkům a dalším příchozím, ale může být zároveň velkým povzbuzením i pro ně samotné. Jak nám řekla paní Salima v závěru našeho rozhovoru: „Pokud o mě napíšete článek, já budu moc ráda. A pro mé Uzbeky to bude znamenat hodně. Protože když mě doma pronásledovali, Uzbekové to sledovali – jestli to zvládnu nebo nezvládnu, zlomí mě nebo nezlomí. Přijela jsem až sem. A pokud mě nezlomili tam…“
Negativní zkušeností přitom byl rovněž poměrně zdlouhavý průběh soudních řízení. Od podání žaloby v únoru 2008 trvalo rok a půl rozhodnutí Okresního soudu, další rok a půl pak uběhl do rozhodnutí odvolacího Krajského soudu, které bylo vyneseno v únoru 2011. Případ však stále ještě není zcela uzavřen – paní Salima podala proti rozsudku Krajského soudu dovolání k Nejvyššímu soudu, kde se na rozhodnutí ve věci prozatím čeká. „Když jsem se svého advokáta zeptala, jak dlouho to musí soud projednávat, tak mi řekl, že možná rok, možná půl roku. V jakém stavu to teď je, jak to bude dál – nevím, vůbec nevím. Trvá to skoro pět let a já už ani nevím, kam bych ještě měla napsat.“
Říkám, že jsem prosila jen o jeden pokoj, naproti přes chodbu, kde žije moje známá. Ona je muslimka, já jsem muslimka. Mluvíme jedním jazykem. Ona má malou holčičku, já bych jí nepřekážela, mohla bych jí pomáhat. Ale nebylo to v plánech. A tak to začalo a do dneška se nacházím v takové situaci. Soud moji žalobu zamítl, protože jsem nijak nedokázala, že jsem prosila o tu sanitku první pomoci, že jsem nijak nedokázala, že jsem prosila o setkání s ředitelkou. To znamená, že jsem ve všem vinna já.“
І7
Republika Uzbekistán se rozkládá uprostřed Střední Asie mezi řekami Amudarja a Syrdarja. Sousedí s Kazachstánem, Kyrgyzstánem, Tádžikistánem, Turkmenistánem a Afghánistánem. V Uzbekistánu žije téměř polovina obyvatel Střední Asie, přičemž země je domovem pro více než 100 národů a národností. Většinu obyvatel tvoří Uzbeci (84,0 %), následují Tádžici (4,7 %), Rusové (2,8 %), Kazaši (2,0 %) a další. V Uzbekistánu je oficiálně registrováno 16 náboženských vyznání. Většinu představuje sunnitský islám (kolem 88 %), pravoslaví (asi 9 %) a dále též katolíci, židé, buddhisté či šíité. Úředním jazykem je uzbečtina, druhým nejrozšířenějším jazykem je ruština. Po rozpadu SSSR se Uzbekistán ocitl v ekonomické a politické krizi. Zároveň byla ale uzbecká politika od samého počátku velmi závislá na Rusku; země spolu podepsaly smlouvy o ekonomické spolupráci, obchodní a vojenské smlouvy, ale také dohody týkající se vědy a výzkumu. Na začátku 90. let se musela země vedle ekonomických problémů potýkat i s klanovými rozpory. Sjednocující postavou se přitom stal Islam Karimov, který stál do roku 1996 v čele Lidové demokratické strany Uzbekistánu, což je přetransformovaná Komunistická strana Uzbekistánu. Podařilo se mu dohodnout se s většinou uzbeckých elit a zlikvidovat politické rivaly. Karimov zůstává hlavou státu dodneška. Uzbekistán je považován za stát, v němž chybí základní principy demokracie, jako svoboda slova, tisku, právo na rovné zacházení při volbách. Moc drží pevně ve svých rukou prezident Karimov, který řídí jak vnitřní, tak zahraniční politiku. Vláda a parlament jsou pouhými loutkami. Dne 13. května 2005 vypukly ve městě Andižan protesty proti Karimovově režimu. Lidé byli nespokojení s životní úrovní, velkou nezaměstnaností a beztrestným chováním vládních úředníků a policie. Zpočátku se povstání jevilo jako pokračování tzv. barevných revolucí, které zažila Gruzie, Ukrajina nebo Kyrgyzstán. Autoritářský režim však drží pod absolutní kontrolou veškeré prostředky komunikace – televizní vysílání, rozhlas, telefonní operátory, noviny a časopisy. Za pomoci rychlého a velmi brutálního zásahu uzbecké policie bylo povstání potlačeno. Podle uzbeckých agentur přišlo během operace o život 176 lidí, zahraniční agentury ale uvádějí i dvojnásobně vyšší čísla. Vláda obvinila protestující z pokusu o ozbrojené převzetí moci a operaci prohlásila za součást tažení proti islámskému radikalismu a terorismu. Místní obyvatelstvo bylo poté izolováno od okolního světa a do této oblasti nebyl povolen vstup žádným zahraničním novinářům. Opakované nevyslyšené výzvy o prošetření celé záležitosti zapříčinily uvalení sankcí ze strany EU a USA. Jejich vliv se však postupně zeslabuje. Svoji činnost v zemi ukončila například redakce BBC nebo Svobodná Evropa.
POLITICKÁ SVOBODA A LIDSKÁ PRÁVA V UZBEKISTÁNU
KAUZA
veganské jídlo, které bylo občas doplněno i nějakým vegetariánským. O vzájemné poznání všech zúčastněných a také o to, aby víkend nebyl jen vzdělávací, ale také zážitkový, se postarali naši lektoři, kteří si pro účastníky připravili celo-víkendovou hru, která se odehrávala v mločím světě. Hana Skoumalová Členka realizačního týmu projektu Multikulti Challenge: Accepted
Návštěva Mloků na školícím víkendu pro mladé novináře a novinářky. Zdroj: archiv NESEHNUTÍ.
Měli jsme radost, že si všichni vybrali zastupování menšin. Jaké bylo jejich rozčarování, když museli odpovídat na naše nekorektní dotazy! Jak jsme je zaskočili nepřipravené ve výtahu s žádostí o rozhovor, který jsme nakonec sestříhali tak, že v něm moc z jejich vlastních slov nezbylo. Cílem této aktivity bylo nejen studenty seznámit se základy vyjadřování se na kameru, ale především s prací médií v praxi. Novinkou tohoto víkendu bylo grafické školení. Rozhodli jsme se jej zařadit na základě zpětné vazby od účastníků soutěže z loňska, kteří jej označili za věc, která jim na víkendu chyběla. Studenti a studentky se tak mohli seznámit se základy práce s grafickými programy. Celým víkendem nás provázelo výborné, většinou plně
Školící víkend pro mladé novinářky a novináře. Zdroj: archiv NESEHNUTÍ.
І 27
Informace o předplatném na http://spolecnekrozmanitosti.cz/casopis-pres/ Kontakt:
[email protected] Vytištěno na recyklovaném papíře.
Roční předplatné (čtyři čísla): 145 Kč (cena jednoho čísla 16 Kč + 20 Kč poštovné a balné).
Elektronická verze: http://spolecnekrozmanitosti.cz /casopis-pres/archiv-2/
Registrace: MK ČR E 15578 Tištěná verze: ISSN 1214-9640 On-line verze: ISSN 1801-0296
Foto na titulní straně: Foto Joseph Kony (uprostřed) a grafické znázornění množství zneužitých dětí z dokumentu ke kampani KONY 2012. Zdroj: www.kony2012.com
Grafické korektury: Linda Janků Tomáš Melichárek
Jazykové korektury: Zdeňka Kozáková Anna Kvíčalová Kateřina Špácová
Sazba a grafická úprava: Igor Látal
Rediguje: Linda Janků Tomáš Melichárek
Redakce: Pavla Hofmeisterová Linda Janků Anna Kvíčalová Tomáš Melichárek Lenka Šafránková Pavlíčková Boris Rafailov Peter Tkáč Klára Trizuliaková Radka Vejrychová
Ve všech našich publikacích usilujeme o genderově korektní jazykové vyjadřování, jelikož jsme přesvědčeni, že touto cestou napomáháme ke snižování nerovnosti v postavení žen a mužů ve veřejné sféře. U textů, které nejsou upraveny tímto způsobem, respektujeme přání jejich autorů nebo autorek, aby text takto nebyl upraven. NESEHNUTÍ.
Čtvrtletník PŘES vydává: NEzávislé Sociálně Ekologické HNUTÍ - NESEHNUTÍ, tř. Kpt. Jaroše 18, 602 00 Brno, tel./fax: 543 245 342, e-mail:
[email protected], http://spolecnekrozmanitosti.cz/casopis-pres/ Názory přispěvatelů/ek nemusí vyjadřovat stanovisko redakce ani vydavatele.
TIRÁŽ
